Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

2/2003

číslo 45

www.valencik.cz/marathon

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

_________________________________________

Obsah:

1. Úvodní poznámka *

2. Člověk odešel, myšlenky zůstávají *

Co nám zanechal průkopník Jan Smíšek (Rudolf Převrátil) *

3. Hlavní materiály *

O ekonomice (Karel Procházka) *

Reforma financování investic do vzdělání (Radim Valenčík) *

4. K otázce levicového paradigmatu *

Poznámky k analýze minulosti (levicového hnutí) (Tibor Vaško) *

 

 

 

 

MARATHON

Internet: http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at http//misc.eunet.cz/marathon.

E-mail contact: valencik@cbox.cz


 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 2/2003. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://misc.eunet.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší číslo (2/2003) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. května 2003.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.


 

1. Úvodní poznámka

V lednu nás zastihla smutná zpráva - zemřel Honza Smíšek. Vzhledem k tomu, že byl jedním z našich nejvěrnějších autorů i kamarádů, věnujeme mu podstatnou část tohoto čísla.

Část Hlavní materiály obsahuje dvě obsáhlé ekonomické studie, které navazují na diskusi o podstatě ekonomického přístupu.

Závěrečná část je věnována dlouhodobě sledovanému problému hledání levicového paradigmatu.

 

 

2. Člověk odešel, myšlenky zůstávají

- věnováno Honzovi Smíškovi

Ve věku nedožitých 77 let dne 23. 1. 2003 po těžké nemoci zemřel náš kamarád, jeden z těch, již stáli u zrodu našeho časopisu a pravidelně do něj přispívali. Doc. PhDr. Jan Smíšek. Do posledních chvil svého života si uchoval duševní svěžest, inspiroval i provokoval svými myšlenkami. Zanechal po sobě rozsáhlý duchovní odkaz. Řada z jeho prací dosud nebyla publikována, případně je známa jen v užším kruhu lidí, se kterými se o své myšlenky a názory dělil.

Podstatnou část tohoto čísla našeho časopisu věnujeme jeho odkazu včetně literárního a básnického. V krátkém čase, který uplynul od jeho smrti, jsme nedokázali vytěžit z jeho pozůstalosti vše, co má trvalou platnost. Proto se i v příštích číslech budeme k jeho dílu vracet a uveřejníme další materiály.

Marie Cerňáková-Smíšková, Aleš Horák, Radim Valenčík

Život a dílo J. Smíška

Doc. PhDr. Jan Smíšek se narodil 5. 3. 1926 ve Višňové, okr. Liberec. Vyučil se slévačem, původně pracoval jako slévač a skladištní dělník. Vystudoval Filosofickou fakultu UK v Praze v letech 1949-1953, obor historie a filosofie. Od roku 1947 byl redaktorem závodních novin, v roce 1953 začal pracovat jako redaktor Rudého práva, odborné zaměření historiografie, později filosofie. Od roku 1959 působil jako vysokoškolský učitel a vědecký pracovník. Ve známost vešel především jako filosof aktivně a nebojácně vstupující do politických polemik. Byl rovněž teoretikem výtvarného umění, výtvarným kritikem, básníkem a spisovatelem.

Mezi jeho hlavní práce patří:

Tři studie o člověku (1965-68)

K pojmovému určení a vyjádření soudového člověka, 1969

Pojednání o člověku, 1969

Pře o komunismus, 1969

O nekonformnosti jeho názorů mj. svědčí to, že od r. 1971 měl zákaz publikování. Jeho práce Etudy o socialismu byla sice v r. 1971 vydána nakladatelstvím Melantrich, ale již vytištěný a svázaný náklad šel do stoupy, dochovaly se jen dva výtisky. Obsáhlý výtah z této práce nazvaný Den rudé lucerny byl uveřejněn až mnohem později - na podzim roku 2001 (po 30 letech!) v časopisu Redhot č. 35/2001.

Po vzniku našeho časopisu v r. 1996 do něj pravidelně přispíval. Celkem zde můžeme najít desítku kratších i obsáhlejších prací včetně těch z dřívější doby, které nemohly spatřit světlo světa.

NEnoviny

V letech 1999-2001 působil jako vydavatel a šéfredaktor jím založeného internetového dvouměsíčníku NEnoviny (mujweb.cz/www/nenoviny). Zde najdeme jak jeho starší práce, tak i reakce na aktuální dění a rozpracování myšlenek, kterým se dlouhodobě věnoval, mj.:

Socialismus a komunismus (rukopis 1970, publikováno v Nenovinách 2000)

Nárys teorie člověka, (samizdat 1983, Nenoviny 2000)

Proměny člověka (rukopis 1983, publikováno v Nenovinách 2000)

Thermidor (rukopis 1996, publikováno v Nenovinách 1999)

Definiční rozvaha k pojmovému určení a vyjádření soudobého člověka (rukopis 1997, publikováno v Nenovinách 2000)

Systémové změny a změny systémů

K přehodnocování dějin socialismu

K přehodnocování rozpadu Československa

K budoucnosti českého národa (národní identita a globalizace)

Kdo jste pane Smíšku?!

To myslíš, Jakube, s otazníkem nebo vykřičníkem? Řekni si jednou tak a jednou tak, a uvidíš jaký je v tom rozdíl. Podle mého je to otázka hloupá, to se nezlob. Co ti mám na to odpovědět? Chceš mě zviditelnit? Přece víš, že jsem zločinec. Jednou jsem se jím stal podle jiného zákona – tentokrát republikového. Jsem komunista.

Když se mě dnes ptají proč, odpovídám: život mě tak udělal. To ostatní je – zdá se podružné. Já si to myslím také. Zviditelňovat mě nemusíš. Ale zase si myslím, že mám právo, aby byly zviditelňovány moje názory, i když jsem je po desetiletí zviditelňovat nemohl a dnes zase nemám kde. Možná, že kdyby byly v minulosti zveřejňovány (takové jaké mám rád a jim podobné), nemuseli jsme dnes být tam kde jsme.

A obhajovat, nebo ospravedlňovat? To se nebudu. Nemám proč. Komunisté byli a jsou pro vývoj světa nezbytní. Komunismus je definované jméno budoucnosti. Jak si ta budoucnost bude sama říkat – to je její věc. V každém případě je to optimistický projet pro přežití lidstva. Katastrofických projektů – scénářů je spousta. Optimistický je jenom jeden – komunistický. Všichni, kdo skutečně hledají východiska ze situace, do které se lidstvo dostalo, nacházejí východiska jenom komunistická, i když to tak výslovně nejmenují.

To, že se dnes za komunismus vydávají ty nejhorší výstřelky vlády byrokracie – to není podstatné, to je dočasné, to si dějiny srovnají. Podstatné je pochopit a poznat co se dělalo špatně, proč (hlavně proč!), jak to udělat, aby se toho lidé napříště vyvarovali, kde a s jakými silami je možné znovu začít.

V tomhle a příštím století nekončí dějiny, ke svému konci pracuje prehistorie lidstva a dějiny začínají. Strašně to bolí a oběti toho jsou hrozné, a mohou být ještě strašnější, nebudeme-li rozumní a lidští. A pokud jde o jednotlivý život? Žiju.

Jan Smíšek, jaro 1994

 

 

Říjnová revoluce, Řím, barbaři

Václav Havel – opakovaně – připodobnil pád sovětského impéria k pádu říše Římské. Zdá se, že je to jedna z jeho utkvělých představ, kterými tak bohatě oplývá. Pokud vím, nenašel se v naší publicistice nikdo, kdo by se nad tím veřejně rozřehtal. Až mám z toho takový divný pocit, že čeští intelektuálové – v minulosti tolikrát obviňovaní z poťouchlosti – chtějí toho Havla nechat pořádně se vymáchat v jeho vlastní nevědomosti a pak se mu vysmát najednou za všechny nesmyslnosti, které za ta léta naplodil. Vypadá to na takové veselé číhání za bukem – vždyť jsme všichni taková veselá parta kámošů a komediantů, která si pro hec nejde daleko.

My, kteří do té party nepatříme, můžeme suše konstatovat, že za takovouhle znalost dějin by dostal každý gymnaziální sekundánek (věk 12 let) od každého průměrného učitele dějepisu pětku.

Poplést si dočasnou porážku barbarů s pádem říše Římské!

A ještě k tomu – poplést si Sovětský svaz s Amerikou, tou všemocnou severní Amerikou a s jejím mocenským předpolím v západní Evropě!

Poslední výročí Velké říjnové socialistické revoluce oslavila Moskva důstojně všeobecnou mobilizací policie a vojska, rovnoměrně rozložených a číhajících po městě za zátarasy – to pro případ, že by nějaký vážnější zástup manifestantů chtěl přijít a říct Jelcinovi, že je čuně anebo jenom to, že Říjnová revoluce byla plynulým a logickým vyústěním první světové války, kterou prostý ruský člověk objektivně odmítl se vším, co jí způsobilo a zapříčinilo.

Lenin se svými nepomáhal na svět revoluci ruské, ale světové. Byli hluboce přesvědčení, že ruská revoluce je počátkem revoluce celoevropské, že se do západní Evropy přenese a způsobí všeobecný světový převrat.

Byla to pravda i nebyla.

Pravda to byla z hlediska dlouhodobého, pravda rozložená do půlstoletí následného dramatického vývoje. Revoluce se realizovala jako dějinný proces. Nepravda to byla z hlediska bezprostředního – Rusko v tom zůstalo (ale spíše jen zdánlivě) samo a muselo si poradit vlastními silami.

Rusko zaostalé, negramotné, mužické. S číhající asiatštinou (jak tomu říkal Gorkij ve své při s Leninem) pronikající do jeho pravoslavných tradic, Rusko rozvrácené občanskou válkou – a to vše zase třeba pro Gorkého věštící příchod nového despotismu.

Pokud si někdo myslí, že tohle nebezpečí nikdo z revolučních teoretiků a praktiků nepředpokládal, pak se hluboce mýlí. Už v samých svých filosofických začátcích Marx uvažoval o komunismu despotickém a komunismu humanistickém. Trocký chtěl začarovaný kruh svírající revoluci rozrazit vojenskou silou i za cenu jejího sebeobětování, Lenin vedl svůj poslední boj proti prvním příznakům sovětského byrokratismu. Ale realita života byla silnější, revoluce zvedla nejen uvědomělou a organizovanou dělnickou třídu, ale především obrovské masy ruské venkovské chudiny – a ta chtěla žít taky lidsky, aspoň na úrovni dělníků a byla ochotna přijmout toho vůdce, který jí to slíbil.

A tak nebylo náhodou, že původní dělnická třída, která revoluci vedla, později zahynula v masových represích, ale nebyla ani náhoda, že vznikla z vesnické chudiny nová dělnická třída, nebylo ani náhodou, že revoluce s původně socialistickými hesly začala řešit základní problémy industrializace a povšechně ty problémy, které na západě za staletí řešil kapitalismus – a nebyla ani konečně náhoda, že Říjnová revoluce a její následky – mocnost, kterou zplodila – byla schopna ve zcela rozhodující míře porazit evropský fašismus. A nejen to – nebyla ani náhoda, že se Sovětský svaz stal centrem a vzorem (doslova zářivým vzorem) pro národy koloniální a polokoloniální. Až chudinské revoluce Asie, Afriky i Latinské Ameriky rozmetaly světový koloniální systém jako systém světového zotročení většiny lidstva.

Byla to barbarská chudina, která zvítězila nad vzrůstající mocí desítky států, které se zformovaly v sebeobraně svých výsad (tj. v zájmu výsad především svých vládnoucích skupin a tříd) v jakousi novověkou říši Římskou – dnes v čele se severní Amerikou.

On starý Řím, poté co rozvinul antickou kulturu a svoji všeobsáhlou moc, byl pořádné morální hnojiště světa, které muselo zaniknout pod společným náporem křesťanů zevnitř a barbarů zvenčí. A je potom náhoda, když třeba muž jménem Schwarzeneger (a vůbec a zdaleka v tom není sám) označí svou vlastní Ameriku za hnojiště světa?

Je to naše hanba, že jsme byli součástí světa barbarské chudiny, která nejen toužila, ale která se musela stát lidmi? Vy, kteří máte přežraná břicha a rozšklebené tlamy, se můžete dočasně smát nad bídou, utrpením a nepochopeným sebeobětováním milionů lidí, kteří za pouhých sedmdesát let převrátili svět. Máte pravdu, dopustili se spousty chyb, nechali se i terorizovat, zavádět do zbytečných oklik, ale ten svět převrátili. Vaše návraty jsou dočasné.

Netvrdím, že Karthágo musí být zničeno. Nejsem hlupák, vždyť by ho byla škoda – a konečně i tam žijí lidé. Tvrdím ale, že Karthágo – ať už se dnes jmenuje jakkoliv – musí být polidštěno.

A tvrdím také, že není a nebyla hanba stát na straně barbarů, protože právě tam je soustředěn obrovský potenciál lidskosti, který rozhodne všechno příští.

Plést si Řím s barbary je skutečně školácká chyba. Ale možná – kdo ví. On Václav Havel je vlastně takový novoburžoazní ideolog. A co když tím chybným přirovnáním chce jaksi a smysluplně zajistit straně vítězů nad Sovětským svazem jejich (a tedy i svou) vývojovou perspektivu? Ta přece náleží právě barbarům. Nebo snad má Američany, pana Kohla a prince Charlese – za a barbary? A co potom sebe?

Jan Smíšek, A-Kontra č. 3-4/1994

Poselství mrtvého automobilu

Byl jasný den, svítivý den, v kterém se světlo rozprostírá rovnoměrně, prostupuje stíny shora i zdola, den bez stínů. Miluji takový vzácný den, protože ho milují i moje oči. V takových dnech bych chtěl prožít celý život.

Hráli jsme si na protější louce. Táhla se daleko podél hranice skoro až k nádraží, hezký kus cesty se táhla i na sasské straně, a zprava, z naší strany se do ní tiše zařezávalo jahodové pole. Jahody nám dělaly vážné starosti, proto nás všech sedm zalezlo mezi plot chemičky a velkou hromadu přesně seříznutého kompostu, který tu měl sedlák na ty jahody, aby se rodily i napřesrok. V téhle žlabině nás nikdo neviděl a nebýt Bohdana, bylo by všechno jak má být. Bohdana jsem tiše nenáviděl, jeho chechot a vůbec. Hry, do kterých nás nutil se mi nelíbily, včera nás přemluvil, abysme chytali žáby v hraničním potůčku, ale pak je začal nafukovat stéblem slámy, chechtal se a i ostatní se nejdříve smáli, ale pak přestávali, začal jsem se třást po celém těle, vyrval mu nafouknutou žábu a chtěl jsem ji pustit zpátky do potůčku, ale ona se nepotápěla, bezmocně plavala na povrchu, začalo mi být nanic. Odstrčil mě až jsem upadl, a když tu žábu začal zaplácávat do bahna, podívali jsme se my ostatní po sobě, děvčata Benešovic, my tři, Marie, Líza a já, Marie řekla - nech toho. Nech toho! Ale on se chechtal, a zase měl tak natažen krk, a tak jsme šli všichni pryč, na druhou stranu k baráku, kolem jablůňky, úplně osamělé, na které dozrávaly soudečky, i Milouš, Bohdanův bratr šel s námi a mně bylo špatně a drmolil jsem si pro sebe - kdyby nebyl tak silný a nechodil už do druhé měšťanky, určitě bych ho zbil, já ho jednou zbiju až budu velký a silný, a Marie, budeš velký a silný, silnější než Bohdan, a já jsem byl rád, protože Marie ke mně byla hodná, ale jenom někdy.

To bylo včera, dnes šlo o to, kdy se budeme moci plížit k jahodovému poli, tohle znala Marie nejlíp, protože znala Vinetoua nazpaměť a byla Oldšetrhend, a taky kdy bude možný jít na pole paběrkovat, a jak bude sedlák hlídat.

Pozoroval jsem tajně Bohdana a přemýšlel, jestli už nejsem od včerejška silnější než on, ale on vyhlížel přes okraj kompostu, krk měl natažený, ale jen tak obyčejně a ne tak křečovitě jako když ho chytlo to chechtání.

Hele, řekl, hele, co to je?

Všichni jsme se vyškrabali na okraj kompostu a koukali. I já koukal, ale neviděl jsem nic, jako obyčejně jsem neviděl nic, ale jako obyčejně jsem dělal, že vidím. Co to je, řekla Marie.

Žitavská ulice šla až ke hranici docela rovně, i za hranicí ještě pokračovala rovně, ale pak za statkem po pravé ruce zatáčela mírně doprava a mizela za skupinou kaštanů. Tam byla německá celnice a odtud bylo slyšet křik a taky bubnování, jako když se hitlerjugend a esesmani připravují zase přijít v pochodu, s bubnama a praporama až na samou hranici a tam řečnit, bubnovat a hajlovat jak to už letos několikrát udělali, to všechno na nás, abysme se báli nejenom my, děti. Ale ty bubny bubnují jinak, i ten křik je jiný, to zase já dobře slyším.

Pak Bohdan vyrazil a za ním ostatní, vyběhl jsem taky, ale vzadu, nojo už zase, Lízinka sjela se stráňky kompostu, a ubrečeně kňourala - počkejte na mě. Vrátil jsem se, vytáhl ji - můžeš jít okolo, ne?, když jseš mrňavá. A už jsem na ni nečekal.

Když jsem doběhl, stáli všichni kousek od hranice, to už z naší celnice vybíhali chlapi a stavěli se za děti, oběhl jsem je a chtěl se podívat blíž, vždycky jsem se musel chodit dívat blíž, abych něco taky viděl, ale někdo mě zadržel - teď tam nechoď, zůstaň tady.

Podíval jsem se nahoru, byl to Vasrman, starý Vasrman s fousama, mužský, když si jen tak povídali se smáli, Vasrmane ty seš tu od Abraháma nebo vodbismarka? Nevěděl jsem co je to vodbismarka, ale bylo to určitě dávno a Vasrman mluvil trochu česky trochu německy, teď mi nechal ruku na rameni a já se snažil koukat abych viděl.

Na cestě proti nám stálo auto, to bylo jasný, bylo na německé straně a nikdo nebyl vidět, nic se nehýbalo. Proč to auto nejede když je to auto?

Bylo ticho, i na druhé straně bylo úplné ticho, den jasný beze stínů. Proč nejede, řekl někdo, je úplně vymlácený, řekl druhý. Ja, řekl Vasrman, plno vymlácaný. Ohlédl jsem se, přicházeli další lidé a stavěli se za nás. Vtom auto poskočilo. Trhavě, jako raněné zvíře, několikrát poskočilo a zase se zastavilo. Napnul jsem uši, motor vrčel. Proč nejede, chtěl jsem říct, protože muži mají právo do těchhle věcí mluvit. Někdo řekl - dyť on má propíchaný pneumatiky, ale spíš to jen tak vydechl. Frfluchte, řekl Vasrman, šecky pneumatik.

Auto zase poskočilo, už jsem rozeznával, jak se při těch poskocích kymácí, ze strany na stranu, dopředu a dozadu, a zase stálo.

Tak jim děte někdo pomoct, vykřikla ženská, asi to byla Vlčková, ale měla divný hlas. To nejde, řekl malý pupkatý Beneš, jsou ještě na jejich straně. Auto se začalo otřásat jako když má strach a potom vyrazilo, škobrtavě, škubavě poskakovalo, motor zařval jako raněný a ztichl a zase ty poskoky, už to chci mít za sebou, jako když už ztrácíš dech a musíš doběhnout do cíle nebo se ti děti budou smát, auto ještě několikrát poskočilo a přeskočilo tu neviditelnou hranici a zastavilo se jakoby splasklo.

Nedělo se nic. Auto stálo a nikdo nevystupoval, asi se mu nechce a my jsme všichni koukali, bylo to takové mrtvé auto, motor zmlkl, nedělo se nic. První vykročili tiše, jakože ho nechtějí probudit, ale pak zrychlili, i já zrychlil. Auto jsme obstoupili, teď bylo velké, hranaté, místo okna zepředu mělo velkou černou díru a nic se v ní nehýbalo.

Ježišikriste, hlesla vzadu naše máma, byla to určitě ona, já ji poznám mezi všemi, Ježišimariá. Ohlédl jsem se jestli tu není také náš táta, ale nebyl, byl přece na nádraží.

Když jsem se podíval zpátky k autu, stál před ním jeden z mužských, opíral se obouma rukama o předek auta a díval se do té černé díry okna. Pak vyrazil, oběhl vůz, chytil za kliku dveří, zacloumal s ní, ale nešlo to, tak oběhl na druhou stranu a jedním trhnutím ty druhé dveře otevřel.

Z nich pomalu padal člověk, jenom tak lehounce, jako když si chce opatrně lehnout na dlažbu, aby se moc neuhodil. Někdo ho zachytil, přiskočili další a zas další a začali otevírat i jiné dveře, nastal zmatek, někdo mě odstrčil, to snad není možný, řekl někdo, to snad není možný zařval znovu, ale tak jakoby tiše, výhrůžně, až ti naskočí husí kůže a odtud vím, že je možné řvát i tiše, a že je to hroznější než křik.

Odstrkali nás, děti, stranou od auta, jděte dál, ještě, tohle nemusíte vidět, ale my se koukali, už nás nebylo sedm, byli tu i německé děti a všichni jsme koukali.

Muž, který vypadl z auta, se postavil, chtěli o odvést, ale on se bránil, jen tak mátožně, lehce se kymácel, padne znovu, nepadne, byl poloobrácený k autu a poloobrácený k nám, někdo ho podpíral a on jednou rukou ukazoval k autu a tiše opakoval bite, bite, s druhou dlaní se snažil vytřít krev z tváře, obě ruce měl zakrvavené a pak se na mě podíval, pomalu otáčel hlavu a půl ji měl krvavé, po tváři mu stékala krev, jedním lidským okem viděl něco, co já jsem nemohl vidět, druhé bylo v krvi, bylo tam vůbec?, stál nade mnou a já se díval nahoru a byl jsem strašně maličký, tyčil se nade mnou a pomalu zvedal krvavou dlaň k oku, které tam v krvi možná bylo, a dlaní se snažil vytřít z toho oka krev jako když ráno vstávám a protírám si oči, a tiše opakoval bite, bite, a druhou rukou kýval k autu. Všechno ostatní bylo pryč, celý ten jasný den, jenom krev svítila červeně a dohněda na šatech a když ho konečně odvedli, na dlažbě zůstaly dva otisky dlaní a přibývaly k nim další krvavé šmouhy a kapky, celý proud krve. Muži vytahovali další lidi z toho auta, stařenku s dlouhými šedými vlasy, slepenými červenohnědě, zmlácené ženské a děti, docela malé dítě jen tak do náruče, muži a zase ženy, všechny okrvavené, některé pokládali na dlažbu, někteří se rukama vzpírali a chtěli vstát, některé odnášeli, některé jen tak napolo.

Vypadalo to, že to nebude mít konce, ta krev a ti lidé vevnitř, a střepiny skla, malé, krvavé, ženské vodu, hřejte vodu, ručníky, jel už někdo pro doktora? Hodně fáčů, jel už někdo ...

Pomahači se vraceli z celnice, i oni byli zakrvavení a někdo z přihlížejících řekl - da zind doch dý Júden, a chlap ušmudlaný od krve, co přicházel právě k autu, se otočil prudce, jako když ho bodneš a hlasitě řekl - Júden sakst du, Júden? a já jsem si uvědomil, že tu ještě nebyla slyšet němčina, rozhlédl jsem se, lidí tu už byl zástup a teď se někteří pomalu otočili a pomalu odcházeli, jeden z nich se otočil na německou stranu, zapátral tam očima, ale tam se nic nehýbalo, bylo tam jenom takové číhavé prázdno a ticho, tak se obrátil a pomalu se přidal k odcházejícím.

Proboha, kolik jich tam ještě je, řekl někdo, a jiný řekl - myslím dvanáct, celkem dvanáct nebo třináct? jich tam bylo nacpáno, ty svině jim dali, vždyť je skoro umlátili, přežije to ta stařena?

Lidé se přesunuli k celnici, šourali jsme se za nimi, ale odehnali nás, vevnitř pobíhali lidé, někdo slabě sténal, někdo bolestně vykřikl, haranti děte si hrát tady nemáte co dělat.

Vrátili jsme se k autu, bylo dočista mrtvé, dvéře zotvírané, okna vymlácená, kola propíchaná a splasklá, vpředu i vzadu promačkaná, nikdo z nás nemluvil, Bohdan měl natažený krk a otevřenou hubu, rychle jsem zavřel tu svou, vypadal jako chudinka a byl malý a slabý. Lízinka došla až k autu, sáhla si na ně, všimla si krve a obrátila se k Marii - Malije voni mají bebíčko, jó? Mají bebíčko tady a tady, a ukázala si jedním prstem na tvář a druhým shora na hlavu, a přikyvovala si důležitě hlavou.

Nikdo z nás ji neokřikl, jindy bych jí řekl nejspíš že je blbá a malá, ať jde k mamince, ale teď nic, ani Marie nic, nikdo nic.

Dva mužský se vrátili k autu, věci jim nanosíme dovnitř, podívej, voni jim snad všechno rozmlátili, no podívej, jim nestačilo mrzačit lidi, rozmlátili a nacpali zpátky, kolik jich muselo tenhle kabát trhat? Pak se podíval na nás a přes naše hlavy zavolal - ženské rozeberte si ty děti, to není divadlo pro ně, a ostatním dětem řekl – gét auch, gét kindr.

Matka zavolala - Marie, Lízo, Jeníku! a měla mokré ruce a tvář uřícenou a oči dokořán, na mokrou zástěru si přimáčkla Lízinku. Dostal jsem chuť přivinout se k ní taky, už jsem byl u ní, už jsem jí cítil, ale pak jsem si to rozmyslel a poodběhl jsem stranou. Poďte domů, řekla matka smířlivě, musím tam ještě jít a odcházela s Lízou a tiskla si ji k boku.

Běželi jsme ještě k celnici, ale nic z toho nebylo, tak jsem se šoural taky domů. Naproti se táhla louka, bylo tam jahodové pole a naše schovávačka mezi plotem a kompostem. Jablůňka stála na svém místě, soudečky na ní dozrávaly. Byl den, bylo světlo, ale ne to svítivé, co umí obejít stíny. Když jsem otevřel dveře, byla Lízinka už v posteli, zakrytá po bradu a maminka jí držela ruku na čele. Obrátila se ke mně a řekla - pojď taky. Stál jsem v otevřených dveřích, abych mohl zase utéct, ale neutíkal jsem. Došla si pro mě a položila mi ruku taky na čelo. Pojď, řekla, pojď, máš taky horečku. Lízinka se v posteli vztyčila, vymotala ručičky z peřiny a brečavě, žalobnicky řekla - maminko, voni měli bebíčko, a jedním prstem si ukázala na tvář a druhou shora na hlavičku. Tady a tady, a tady taky.

Škubl jsem sebou, abych dokázal že ještě můžu utéct, ale pak jsem se přivinul k mámě a nasál její vůni, protože moje máma voněla jako nikdo jiný. A nechal jsem se odvést. Jan Smíšek, říjen 1993

Korálový ostrov

Kluk stál ve škarpě a se zaujetím pozoroval své nohy. Vždycky, když se noha ztratila v černém mazlavém blátíčku až po kotník, zahýbal všemi prsty, jakoby se chtěl přesvědčit, zda skutečně má ještě i ten kus nohy, který nebylo vidět. Potom nohu vytáhl, vymáchal špínu ve špíně stoky před sebou, a znovu, pomalu a rozkošnicky nořil prsty do chladu černého bláta.

Po silnici projelo auto.

Sledoval je přisleplýma očima dokud nezmizelo za zdí statku. Potom zvrátil hlavu do slunce. Stálo vysoko a rozpalovalo vzduch. Sešklebil obličej jak ho zabodaly jarní paprsky do očí. Obloha se mu v očích rozmázla do zlatých a modrých kruhů. Rychle sklonil hlavu a hledal víc než poloslepý nejzelenější trs trávy, protože zelená oči hladí a laská jako matka.

Tak ho znali všichni. Zbytečně ušpiněného a s věčně spitvořeným obličejem.

“Chlapče”, říkala mu matka, “nebuď takový čuně. A neškleb se tolik nebo ti to zůstane.” Říkala to a její hlas byl smutný. V takových chvílích rozpřáhl ruce a zapletl se jí do sukně. Hladila ho sepranýma rukama po hlavě a pozvedala za bradu jeho obličej k sobě a dlouze se dívala do jeho očí.

Sama měla oči hnědé a byla v nich láska a strach.

Čím déle se dívala, tím více strach v hnědých panenkách rostl.

Bál se toho strachu a znovu schovával hlavu do sukní.

A znovu ho hladila po zrzavých vlasech a on při tom krčil nos jako králík a kdykoliv na něj dopadly světelné paprsky, opět sešklebil obličej jako pod ranou.

Teď stál a černé bahno přestalo být laskavým. Opíral se celou vahou očí do zelené trávy a čekal, až naberou znovu sílu. Když ji našel, úkradkem oblhlédl oblohu. Ztratil zájem o stoku a vylezl na drnový břeh. Marie už bude doma.

Za dveřmi kuchyně hrkal pletací stroj. Kluk se pověsil oběma rukama na kliku a pomalu se začal spouštět dolů. Klika klesala do taktu pletací mašiny.

Opatrně nahlédl dovnitř.

Marie tu už nebyla. Zády ke dveřím seděla matka. Klikou prohazovala člunek sem a tam, sem a tam.

“Punčocha”, pomyslel si kluk, “Pořád samý punčochy.”

Když začal dveře opatrně přivírat, zaskočilo ho náhlé ticho stroje a on strnul. Matka se naklonila dopředu a horečně rozplétala zadrchané nitě. Vykulenýma očima ji sledoval a když klika opět začala rachotit, rychle dveře přibouchl a utíkal temnou chodbou ven.

Ale nikdo ho nevolal zpět. Vítězoslavně si oddychl a zamířil ke kozímu chlívku Ajzltovně - Marie seděla na zemi a na rozhozených kolenech držela rozevřenou velkou knihu.

Opuštěný chlívek staré Ajzltové čpěl kozí močí. Dokud tu byla ta stará bába se svou kozou, bylo to veselejší. Nedalo se sem lézt dírou ve zdi. Ale daly se sem házet kameny, když bába dojila. Nebo se dala navečer sfouknout petrolejka na okénku a poslouchat, jak bába nadává. A pak se dalo běžet za roh a smát se, jak má, nerudná, podojenou sukni.

Z toho všeho zbyl jen rozbitý chlívek. Na jeho podlaze Marie koukala do pokaňkaného atlasu. Tmavé vlasy jí padaly do obličeje. Malé Lízy si nevšímala.

Jak jezdil Mariin prst po modrých plochách a zastavoval se na hnědých a zelených skvrnách, točila Líza hlavu za ním.

“Tohle je všechno svět,” říkala Marie už po kolikáté a snažila se, aby nebylo vidět, jak se tomu diví. “Tůdle jsou země a tohle všechno samá moře.”

Bylo to úchvatné a tmavovlasá hlava tím překypovala. Dovnitř se to dostalo za dopolední hodinu a teď to muselo jako z kypícího hrnce ven.

“Svět”, souhlasil kluk a přičapl docela blízko, aby mohl zabořit hlavu až do samých stránek.

Odstrčila ho, ale ne ve zlém.

“Dívej”, řekla naopak,” tohle jsou velké země. Tam žijí černoši, Číňani a běloši.” Nejistě zašmátrala po hnědých a zelených mazancích. “Ale Indiáni už nežijí, ti už nejsou.”

Kluk souhlasil mlčky se vším a myslel si při tom, že Marie je chytrá a že on bude jednou taky tak chytrý.

“Zemí je hodně a jsou strašně velké. Ale moří je víc a jsou strašně větší.”

“Proč,” zeptala se Lízina a dřevíčkem zašťourala ve spáře cihlové podlahy.

“Proč?” zeptala se znovu.

“Co proč,” vyjekla Marie a byla to opět na chvíli Marie, před jejíž zlobou je dobré mít se na pozoru. “Víš co je to moře? Nevíš! To je hodně vody. Moc vody a pořád samá voda. Jdeš den a pořád samá voda. Jdeš ještě den a voda, samá voda!”

“Proto je to tu modrý. Voda má být modrá.”

Kluk si vzpomněl na stoku, v které teče od chemičky voda černá jako tma, a na vydlážděné břehy černé říčky, do které vypouštěly textilky své krásné oranžové, fialové a duhové plivance.

Větší děvče bylo myšlenkami daleko. Dvěma rozevřenými stránkami poprvé v životě hledělo na široký svět. Byl celý a jeho velikost drtila i povznášela. Stuhy cest a nitky pěšin se roztáhly do nekonečna. Všechny někam vedly a všechny nikde nekončily. Po všech šli lidé. Viděla lidi těch cest a poznávala v nich děti jdoucí do školy, dělníky z Planertky a ženské od Kunherta. Pokaždé, když zamhouřila oči, je viděla. Jednou byli černí, podruhé žlutí. Šli kolem palem, závějemi písku, kolem větrných mlýnů a všichni docházeli k moři. Došla k moři i ona sama. Ze strany se pozorovala jak sedí na jeho kraji a žádostivě hledí do jeho hladké, nehybně modré plochy, do plochy o to modřejší, oč vzdálenější byla.

“A proč,” zeptala se Lízina, “a proč má být voda modrá?”

Vytrhla se na chvíli z modrých rovin a podívala se na malou. Nepřítomnýma očima na ní zůstala viset. Moře se jí vylilo dvěma krůpějemi z očí.

Kluk strnul. Znal ty její nepřítomné oči a naučil se je nerušit.

Znal i její slzy. Ale ty přece tryskaly s blesky dětské zloby z potemněných koutů kuchyně .... Kluk cítil, jak se mu stahuje hrdlo.

“Proč je voda modrá?” Ticho zvedlo Lízině hlavu. Viděla slzy a kluka se staženým obličejem.

“Jé. Malije blečí!”

V klukovi se zvedla vlna nenávisti. Ruce se zaťaly a vymrštily nad Lízinu hlavu.

“Káčo blbá šišlavá!”

Zacloumal pěstmi ve vzduchu a nevěděl honem kam a proč udeřit:

“Pitomče, pitomče ....”

Marie zachytila ty ruce a slzy odkáply do skvrn atlasu.

“Nech ji. Je malá. Svět je veliký. Veliký.”

“Jinde je lepší. Jsou země, kde není zima. Vůbec tam není zima. Kde rostou banány a velké ořechy. Slunce tam svítí pořád. Po stromech skáčou opice, jsou veselé a nic nedělají.

“Podívejte se. Podívejte se!”

Horečně zahledala v atlasu.

“V mořích, ve velikých mořích jsou země. Ostrovy. Některé jsou velké a žije tam moc lidí. Některé jsou malé a není tam nikdo. Docela jsou prázdné.”

Vzpomněla si, jak dopoledne na tomhle místě zvedla ruku se dvěma vztyčenými prsty. Když na ní učitel kývnul, vstala a srdnatě se zeptala, jestli jsou i ostrovy docela malé a komu patří. Některé děti vyprskly a učitel řekl, že takové ostrovy jsou, že jsou to zejména ostrovy korálové a že jich hodně nepatří vlastně nikomu.

“Ostrovy korálové,” řekl ještě a hleděl při tom po svém zvyku z okna, “tedy, děti, ostrovy korálové jsou původu živočišného. Malý podmořský živočich, kterému se běžně říká korál, žije v miliónových koloniích, tedy společenstvech. Je malý a měkký a proto se obaluje zvláštní vápencovou skořápkou. Když odumře, skořápka zůstane a na ní se uchytí a dál rostou další korály tak dlouho, až pod hladinou vznikne korálový útes, často nebezpečný lodím. Vyroste-li útes nad hladinu vodní, vznikne ostrov. Pozná se podle toho, že jeho pevnina je věnčitá a v jeho středu zpravidla zůstala laguna, jezírko slané vody. Moře na takový ostrov nanese zeminu a větry semena trav a porostů. Ale o tom si, Velebilová, povíme až jindy. Sedni si.

Teď seděla na cihlové podlaze a vzduchem čpěl pach kozí moče. Ale její sen o korálovém ostrůvku byl neodbytný. Nikdo ho nesměl znát. Řekne jim ho. Proč by neřekla? Ale oni ho nikomu neřeknou, nebo to všechno zkazí!

Seděl rovně na modré hladině moře, byla na něm jedna palma a jeden kopeček a jedno jezírko uprostřed. Byl zelený a nikdo na něm ještě nestál a vůbec nikdo o něm nevěděl. Všichni lidé si mysleli, že tam není.

Právě tam se dají dovézt lodí. Já, ty a ty, maminka a tatínek. Koupíme si kozu a ta bude mít kůzlata. Táta postaví dům a ten bude mít verandu jako Banzelů vila.

Máma uplete punčochy a látky a táta bude dělat na docela malém poli a bude šít šaty, protože je krejčí. Přestane kašlat a poslouchat mistra a nikdo se nebude hádat. Já budu pomáhat a vy pást kozy. Na palmě porostou banány a ořechy a potom vyroste třeba ještě jedna palma ...

Tři páry dětských očí žily svůj velký sen.

Kluk myslel, že by tam měl být pes, aby se nikdo nedostal do ostrova. Docela malý vořech na docela malý ostrov. Líza zas chtěla hromadu písku, aby si mohla hrát s dětmi.

Tři páry dětských očí se po sobě ohlédly. S dětmi?

“Spolu si budeme hrát.”

Kluk si vzpomněl, jak se včera popral s Hanzem Poláků, protože se nemohli domluvit o housence. Hanz jí říkal tak divně a on se tomu smál. Když se Hanz po něm začal pitvořit, bouchl ho pěstmi do prsou a Hanz na něj zakřičel “bímšes blédes hund”. To neměl a dopadlo to špatně. Váleli se po sobě na louce a bušili do sebe slabými pěstmi a Lízina hrozně křičela. Roztrhl je od sebe jeden starý strejc a když je rozehnal každého jinam, brečeli oba. Dnešní samota kluka tížila. Snad by Hanz nenadával českých psů, kdyby taky byl na korálovém ostrově? Teď cítil, že mu nemusel říkat skopčáku a nácku, - ale nemluvil o tom ...

Děti se dohadovaly dlouho. Nakonec volba padla na Božku z Vagonky, ševcovic Hanze a dvě nejmenší děti ze sousedství. Stejně jich tam mají devět a Líza je ještě hloupá. Je jí jedno, které to právě budou.

Korálový ostrov trochu narostl. Už na něm byly tři palmy, kozy dvě a dětí sedm. Ale pustí Hanze příštipkář Polák a Božku její máma? Asi ne.

Marie viděla, jak ostrov roste.

Pan Polák a paní Poláková, a jejich nestarší Gustl, ten ze slévárny. Božčini rodiče a sestra Hedva, co má nakřáplý hlas a navečer chodí na procházky. Karlík jí umřel, tak ten už nemůže, ale otec Božky bude rád, že také může, beztoho už dlouho nic nedělá. Ten se má! Potom devět dětí od sousedů a oni, staří. Jen Marie to dovedla spočítat a bylo toho hodně.

Ostrov narostl a byl na něm už celý palmový les a jezírko bylo jezerem. Loď, která je vezla, byla veliká, i kopců přibývalo. A po jejich svazích se nemilosrdně sesouval jeden z velkých dětských snů.

Tolik lidí potřebovalo starou hokynářku, které Bohouš odnaproti kradl z pultu kyselé bonbóny, a ona to ani neviděla. A chromého trafikanta, aby bylo kam chodit pro Zorky.

A najednou Marie viděla, že ostrov není již ostrovem, ale že je to velká, širá zem, se svými lidmi a se svými stromy. Několikrát se pokusila zabránit tomu pádu do šíře, ale marně.

Teď suchýma očima hleděla do otlučených ostrůvků omítky a jako z dálky slyšela nadšené žvatlání dětí. Podívala se na ně pozorně a viděla jejich planoucí oči, klukův králičí nos a pihaté tváře malé holky. Chtělo se jí pohladit je a oči jí seschly ještě víc.

“Víte,” řekla, “víte, nikomu to neříkejte. Nikomu. Uděláme to, ale musíme být trochu větší. Slibte mi to na mou duši.” Malí slíbili a nepoznali nic.

Slíbili, a ona vylezla ven dírou po vytlučených cihlách. Cítila se zahanbená, starší, nemocná. O něco oloupená. Lízina vylezla za ní. Vzala jí za ruku a sklopila hlavu.

Kluk zůstal ještě uvnitř. Pokusil se vytáhnout k okénku. Ani když vyskočil, ho nedosáhl. Zacloumal tedy aspoň zamčenými dveřmi. Visací zámek z druhé strany zabouchal do železné petlice. “Až budu veliký,” pomyslel si, “ulomím takový zámek jako nic.”

Když lezl ven i on, nořil se do světla venku opatrně jako neplavec do vody rybníka.

Domů se mu ještě nechtělo.

Bylo v něm něco, co nadlehčovalo nohy.

Lehkýma nohama zamířil v opačnou stranu. Jednu chvíli se mu chtělo odbočit přes louku k novému činžáku a podívat se, jak Hanzův otec plivá do dlaně floky a jak mizejí pod kladívkem v sešmatlaných podrážkách. Počkej Hanzi, ty budeš koukat! Ale nácek nejseš, vždyť nemáš bílé punčochy. To ne.

Šel ale dál. U říčky se rozběhl a udýchaný se zastavil u známého okna až úplně při zemi. Bylo velké, špinavé a rozdělané železným rámcem do čtverců. U některých chyběla skla.

Nahlédl dovnitř a nasál směsici slévárenských pachů.

Dole se otáčelo v černotě několik umazaných, polonahých chlapů. Neviděl je všechny, protože oheň dole sálal a řezal temné pruhy plamenů. Několik jich stálo až u samého ohně. Něco tahali. Na prsa se stužkami potu jim padalo světlo pícky a barvilo je do ďábelského červena. Snažil se vidět jejich naskakující svaly a myslel si, že taky bude takový silák.

Potom přeběhl dřevěný můstek přes říčku a hodně při tom dupal.

 

Pomník

Tvé tělo
nebylo k dotýkání
Tvá ústa byla
k rozkazům
zatýkání
Tvá ruka vraždila
pistolí
i bez pistole

Teď tu stojím já
z těch
co stojí dole
I Ty tu stojíš

Mnoho kamene bylo třeba
abys tu takhle stál

 

Z bochníků chleba dětí
Tě sochař vytesal

Chtěl dobýt slávy
zemřel
šílená sketa
I po Tobě bude
pozítří veta

Byla to síla
Byl to kvas
Děti to nepochopí

Byla to síla
Byl to kvas
Mrtví to nepochopí

Byla to síla
Byl to kvas
Hrál si s námi hrál
revoluce čas

Odešel Vyzrál
a jsme dál
a Ty tu ještě stojíš
jak dřív jsi stál

Než se svým jménem
zánik spojíš
jsem tu i já
z těch
co stojí dole

Nebe je holé
a než se zhroutíš
ze své kamenné krásy
Než uvolníš
nové života trasy
Stojíš tu

Symbol

Dominanta Prahy
Před zraky všech
vrahu
Nahý

Jan Smíšek, 22. 11. 1961

>

 

 

 

Báseň pro slona

Pro slona je
lidské srdce
nicotná blanka
se zbytečnou
páchnoucí
šťávou ...

Lidé by neměli umírat
Lidé by měli
explodovat

Jen tak
Jasně
světle a barevně
Jen tak
Z nedočerpané energie

Takový záblesk
a dobrý je to

Vidělo by to
sedmnáctileté děvče
a řeklo by
Ten uměl líbat

Viděla by to
zralá žena
a řekla by
Ten uměl milovat

Viděl by to
voják
a řek by
Pitomec
Lez všude kde se střílelo

Viděl by to
chlapec
a řekl by
Hele, von mluvil pravdu

Viděl by to
dlaždič
a řekl by
A je po chlapovi

Protože
taková exploze
by svítila dnem
a láskou
a nenávistí
a pravdou
a lží
a odvahou
a zbabělostí
Svítila by
životem

Lidé by neměli
umírat
Měli by
jen tak
explodovat

Víte, že
pro slona
je lidské srdce
nicotná blanka ?

Když na ni šlápne
ani
o tom neví

Jenomže
slon
pánové
nikdy
slyšíte nikdy
nezašlápne
myš

Protože slon
pánové
ctí zákon
svého rodu a druhu

Jan Smíšek, říjen 1973

 

Poznámky k dialektice (k dialektickému materialismu)

Zadání:

- JAKOU ÚLOHU V SOUČASNÉM SVĚTĚ PLNÍ FILOSOFIE?

- CO DNES PLATÍ Z DIALEKTICKÉHO MATERIALISMU?

- POVAŽUJETE MATERIALISTICKÉ POJETÍ SVĚTA NA ROZDÍL OD IDEALISTICKÝCH SMĚRŮ ZA PODSTATNÉ PRO POZNÁNÍ SPOLEČNOSTI?

- JAK MŮŽE MATERIALISTICKÁ FILOSOFIE PŘISPĚT K DALŠÍMU SPOLEČENSKÉMU VÝVOJI?

 

První tří otázky, které kladete jsou neproduktivní. Předpokládáte-li, že jsem dialektický materialista, odpovím jednoslovně kladně. Za předpokladu, že bych byl filosofický idealista, odpověděl bych stejně jednoslabičně záporně. Teprve čtvrtá otázka je produktivní, protože je z řádu otázek proč”. Když si ji tak upravím, stává se otázkou filosofickou. Ty předchozí jsou vlastně otázkami po vyznání víry. Proto i ty převádím na “proč”.

Filosofie klade otázky. Otázka směřující k podstatě může překročit polovičku procesu poznání. Vyhledává nesoulad v popisech jevů a ve stereotypech myšlení, směřuje k hypotézám a domýšlí nepředpokládané důsledky kauzalit. Vyhledává paradoxy a svými prostředky předznamenává vznik vědeckých objevů a systémů. Obecně kultivuje myšlení tak, aby se proces lidského poznání nezastavil a aby lidská sebereflexe nezakrněla a systémově se neuzavřela. Filosofie není apologetika, ale svými otázkami, směřujícími na všechny strany, vytváří kruhovou obranu lidskému myšlení za předpokladu, že současné myšlení reflektuje dosažený stupeň společenského poznání a že směřuje k budoucímu společenskému vývoji. Dějiny filosofie jsou integrální součástí dějin, někdy její osou, a v tomto smyslu matkou moudrosti. Ale její dítě, filosofie, se pohybuje na hraně historického času. Její výboje směřují za tuto hranici.

Co dnes platí z dialektického materialismu? Všechno, a k tomu ještě o hodně víc než platilo před padesáti léty. Stalinova logická strukturace dialektického a historického materialismu sice umožnila jeho agitačně-propagandistické rozšíření, ale nepřijatelně zatížila myšlení celé generace radikálních socialistů a komunistů. Dialektický materialismus není logickým systémem, logickou strukturaci radikálně a revolučně překračuje. Jde o svébytný myšlenkový (filosofický) způsob logice nadřazený. Dodnes v celém filosofickém myšlení nepřekročilo nic objev neodlučitelného spojení dialektiky a materialismu a materialismu s dialektikou: na nejabstraktnější úrovni lidského myšlení lze tak formulovat základní zákony dialektickomaterialistické, to jest základní zákony lidského myšlení. Jestliže ale mezi základními zákony dialektiky chyběl zákon negace, nebyl to jen deficit důležitého zákona, ale šlo o popření celého činného vyústění dialektického materialismu, a tím dialektiky a materialismu jako takových. Tak jako výčet hlavních lidských smyslů nevyčerpává souhrn všech lidských smyslů, tak rovněž výčet hlavních zákonů dialektického materialismu nevyčerpává všechny zákony dialektiky a materialismu. Na různých úrovních abstraktního myšlení a procesů poznání se vyjevuje platnost specifikovaných dialektickomaterialistických zákonů.

Materialistické pojetí světa může být i materialisticko nazíravým pojetím a idealisticko filosofické pojetí může být i dialektické. V obou případech jde o znehodnocení gnoseologické funkce a rezignaci na ontogenesi lidské společnosti. Dialektickému materialistovi nestačí svět jen popsat, dokonce ani ne jen interpretovat. Dialektický materialista je veden cestou poznatelnosti světa (na rozdíl a v protikladu s agnostikem a idealistickou filosofií povšechně) a “jedinou vlastností hmoty, na jejímž pochopení má materialismus životní zájem je, že hmota je objektivní realita, existující mimo naše vědomí” (Lenin). Dialektický materialista klade světu otázky tak, jak si je svět klade sám a tak naplňuje poslání filosofie a své poslání jako poznávajícího subjektu. Kriteriálním měřítkem je společenská praxe: dialektickému materialistovi nejde jen o to svět vykládat (interpretovat), dokonce ani ne jen pasivně poznávat. Jde o to jej změnit.

Komunistické strany jsou stranami historického materialismu. Historický materialismus není jen prostou aplikací dialektického materialismu. Je jeho integrální součástí. Současný překotný rozvoj věd - ukotvený v právě minulém století jako ve století nástupu světového socialismu - téměř denně přináší další a další důkazy o materiální podstatě světa a jeho vývojových zákonitostech. Současně klade požadavek na novou syntézu věd a nové ověření vědeckého světového názoru. To bez dialektického materialismu není možné. Rovněž lidská společnost učinila za posledních sto let nové a téměř nepřeberné zkušenosti jak s epochálním pokusem světového socialismu, tak i s rozpornými zkušenostmi přezrávajícího kapitalismu (včetně jeho ničivých působků). Filosoficky vzato je prostor pro vystřídání kapitalismu socialismem už zcela otevřen - všechny otázky řádu “proč” jsou sneseny a praxí kapitalismu v zásadě zodpovězeny. Těžiště procesu se přeneslo do prakticistních oblastí politické ekonomie, sociologie a politologie, které mají odpovědět na otázky “jak” a “kdy”. Dialektický materialismus tu pak funguje jako metodologie myšlení specialistů a praktiků. Filosofická tázání dialektického materialismu se dnes pohybují v oblasti určení a vyjádření podstaty člověka a lidstva, možností jeho přežití v podmínkách zanechaných tu kapitalismem a třídními společnostmi vcelku a možnostmi jeho dalšího rozvoje v podmínkách beztřídní společnosti. Marxistická filosofie, dialektický materialismus, už operuje na hraničních čárách obzoru vývoje lidské společnosti a za ním, protože bez těchto výbojů není radikální změna světa ani možná, ani stabilní.

Jan Smíšek, únor 2001, Nenoviny č. 15/2001

 

K budoucnosti českého národa

(Národní identita a globalizace)

Mluvíte ( všichni? ) o národní identitě. Ale řekněte mi, a řekněte i sami sobě o jakou identitu vám jde. Ovšemže o národní. A to je vše?

 

IDENTITA: JAKÁ TOTOŽNOST

Identicus je shodný nebo totožný. Odtud běžně užívaná je identita jako stejnost nebo totožnost. Zjišťujeme identitu, identifikujeme. Určujeme. Ztotožňujeme se s někým jiným, zaujímáme shodné nebo stejné postoje jako on. Napodobujeme ho. Přijímáme jeho názory a postoje. Můžeme tím vyjádřit nejen shodu, ale i rovnost. V logice existuje zásada totožnosti. Jako princip nebo zákon. Vyžaduje, jak se dozvídám, aby obsah pojmů i v jeho možných spojeních zůstával stále týž. Jenomže věci, jevy, lidé jsou v neustálém pohybu. Od Aristotelova pohybu k Hegelově dialektice byla dlouhá cesta: Marx to všechno převrátil. Syntetizoval dialektický pohyb s hmotnými podstatami. Totožnost? Ano. Ale také oddělení. V souvislostech všeho se vším. Také podřízení se je formou identifikace.

Nejhlasitějším hlasatelem hledání identity v Čechách je dnes Václav Havel. Když se stal presidentem, slíbil národní program. A napsal Letní rozjímání: v něm se programově ztotožnil s českým maloměstem z počátku dvacátého století. A dlouze, mnohomluvně s Československem. Za rok Československo aktivně rozbíjel, a z jeho programu Čech jako kvetoucího maloměsta se zrealizovaly nové fasády na domech restituentů. Střední třída nevznikla, Havel se s Čechy identifikoval jako jejich monarcha. Hnusí se mu jejich malost, a své identifikační úsilí a výzvy zaměřil na ta mocenská a vlivová centra, která bezpodmínečně nejsou socialistická, ale antisocialistická (sudetský landsmanšaft, konzervativní Německo, šlechta, katolická církev, USA a štáb NATO, výběr světových pravicových ideologů, antirusismus, protičínský lamaismus, velmocenský globalismus).

I když v tom Havel není sám - jde o celý restaurační proces -je téměř zcela jisté, že s touto identifikací se český národ ztotožnit nemůže. Ledažeby ztratil veškerou vůli k životu. Pokud neztratil, musí se od této identifikace oddělit. Tím je řečeno, že nalézání identifikace je současně procesem oddělení.

Když se s něčím ztotožňuji, vypovídám tím i o tom s čím se neztotožňuji. Pásmo oddělující identifikaci od neidentifikace je pásmem tolerance. Když pásmo tolerance zmizí anebo se kriticky zúží, nastává ve společnosti revoluční anebo kontrarevoluční situace.

Identifikovat se lze sám se sebou, skupinami (obcí, pracovištěm, národem, třídou, ale také s druhem, družkou, přáteli, rodinou, mocnými a bezmocnými), lidstvem. Vyber si, ale libovůle je i tady limitována.

Sebepoznání je předpokladem sebeidentifikace a to ve všech úrovních lidských i ve všech úrovních společenského subjektu. Platí to pro mne, pro tebe, pro národ i pro třídu, i pro lidstvo. Identifikace má být (v tomto smyslu) sebeidentifikací a projevem svobodné volby a pochopením vlastní svobody. Nápodoba je rovněž typem identifikace, obvykle sledováním vzorů, ale může být i demonstrací podřízenosti. Ze submisívního napodobování vyrůstá sice spolupráce, ale submisivita je směrována k silnějšímu nebo dominantnějšímu, takže spolupráce se tu mění v kolaboraci, což v tradici češtiny není totéž.

Schopnost poznání je v řadě limitujících faktorů v konečné instanci vázána na světový názor poznávajícího subjektu. Materialisticko dialektický světový názor vytváří optimální podmínky pro svobodu poznání a tím i pro svobodu rozhodování a schopnost identifikace a sebeidentifikace.

NÁROD - NÁRODY

Definice národa má po “historickém” devatenáctém století v Evropě kategoriální hodnotu. Toto definiční pojetí je Evropou rozšiřováno na celý svět, anebo lépe, vnucováno celému světu. Paradoxním se může jevit, že nejlepší a nejjasnější definici národa formuloval Stalin. Dal jí pro definici nutnou logickou jasnost a jednoznačnost. V její přednosti je i její nedostatek: je operativně dostatečná, ale v aplikacích se projevují její nedostatky. Lenin definoval národ volněji a s variabilitou dalších aplikačních možností. Jeho pojetí je historičtější a méně svazuje. Průraznost nacionálních zájmů dala vzniknout národním státům. Lidé se začali chovat jakoby všechny státy byly státy národními. I když států od druhé poloviny dvacátého století radikálně přibylo, není tomu tak a ani zřejmě býti nemůže. Početní vztah mezi státy a národy je (řádově) dán poměrem dvou set států ku čtyřem a půl až šesti tisícům národů (včetně těch etnicit, které aspirují na své parciální zájmy ekonomické, tradicionalistické, mocenské anebo sebeosvobozovací). Množství národů žije v teritoriích ovládaných anebo sjednocených jinými národy. Hranice téměř všech států prosakují národnostními menšinami, které dnes mohou migrovat i z nejvzdálenějších končin světa. Už dnes se politické třídy světa snaží čelit nebezpečí nového stěhování národů. Nenávistný nacionalismus dnes nemá tvář pouze nenávistných sousedů. Zatímco ještě v druhé polovině dvacátého století vznikaly národní státy jako plody národního osvobození a podle harmonogramu známého ze století devatenáctého, už koncem století se objevovaly první případy, kdy mezinárodní destabilizační zájmy se spojovaly se zájmy místních a mezinárodních mafií (jako znaku globalizujícího se kapitalismu) - a dávaly vzniknout hnutím, v kterých se národy stávaly rukojmími “svých” mafií (kosovští Albánci určitě a Čečna zřejmě). Válečné i neválečné destabilizující útoky proti státům jsou v poslední době provázeny destabilizujícími útoky proti národům, proti jejich národnímu bytí. Zřejmě jde o metodiku vypracovanou globalizačními centry. Růst agresivních nacionalizmů je toho doprovodným faktorem.

Národnostní otázka je skutečnou otázkou a je to jeden z těch předimenzovaných kotlů, které hrozí světovým výbuchem.

Obecně: národy žijí ve svých komunikačních, ekonomických, tradicionalistických a kulturních podmínkách vázaných na své územní možnosti a na svou četnost, tedy ve faktoriálním výčtu, který lze teoreticky zobecnit. Přesah možností teoretického zobecnění vymezuje jejich specifika.

ČESKÝ NÁROD

Splňuje všechny obecné rysy existence národa včetně národního státu. Jeho specifika jsou dána geografickou polohou území, které po svůj historický čas obývá a jeho sousedy, houževnatostí s jakou budoval a uhájil svou etnickou a národní existenci, vědomích historických souvislostí a skepsí s jakou odstraňuje nánosy svých vlastních mýtů, schopností ve zdraví přežít velikost své minulosti i rekatolizační genocidu třicetileté války a pozdější hrozbu další genocidy, etnicky přežít potupu svého odnárodnění a restituovat se jako plebejský demokratický národ schopný obstát v tvrdé konkurenci s národy silnějšími a s dějinami příhodnějšími. Jde o národ hluboce poznamenaný a proniknutý dobrovolným přijetím socialismu, v kterém našel smysl pokračování svého národního bytí. A také národ, který je vystaven náporu restaurační kontrarevoluce. Mimochodem: jde o národ, který dovede vítězit i v defenzívách. Aspoň v minulosti se mu to dařilo. Také jde o národ, který byl a občas i je častován nejtvrdšími urážkami a výsměchem, který přebíjí sebeposměchem vlastním. Jde o národ povšechně životaschopný.

Pokud někdo nabádá tento národ k hledání své vlastní identity, ať si laskavě uvědomí, že český národ se občas (možná povětšinou) chová, jakoby neměl na práci nic jiného. Pokud se takoví opakující se hlasatelé najdou, jsou zřejmě vedeni představou, že nalezená identita tohoto národa není tou pravou identitou a proto nabízejí svou vlastní. Konec konců i to je součástí identity tohoto národa - nezatvrdnout ve svém hledání smyslu svého bytí. A dnes je to zvlášť aktuální. Tak tedy - kdo všechno hledá.

TRÁPENÍ “Tvůrců národů”

Dušan Třeštík, kvalifikovaný historik (ba přímo historiograf) doby raně přemyslovské a esejista, vědomý a osudově určený příslušník české i všeobecné obce historiků, publikoval svou poslední esej v Lidových novinách 9. prosince 2000. Je adresná a adresována nejen s lehkou ironií “Tvůrcům národů”. Ano, jde v ní o hledání české národní identity. Ovšem levicoví, levičáčtí čtenáři pocítí na mnoha jejích místech hrubou nevoli, o marxologických fundamentalistech raději nemluvě. Třeštík si nebere servítky: marxismus je mu produkt brožurkovitého myšlení, jehož vlivem “pančitelky” (profese tu pohrdaná) kazí myšlení svých žáků. Marxovo dílo bylo prý (možná) vědecké a Engelsův historický materialismus primitivním evolucionismem, ale pak přišel kremelský byzantinismus a všechno to dorazil. Ovládl půl světa a spojil se s místními nacionalisty. Nadnárodní, přísně vědecké a prý i objektivní učení Karla Marxe skončilo zase, jako se už v dějinách vědě stalo vícekrát, v nacionalismu. Pod vlivem marxismu se evolucionistické myšlenky tak upevnily, že jsou přijímány jako “přirozené”, jako věc zdravého rozumu a přestaly být chápány jako ideologie. Spolu s marxismem se upevňovala původem německá metoda myšlení, která konstruuje vědeckou skutečnost okolo přesně vymezených pojmů. S pojmy zachází jako se skutečností. To nezná francouzská a anglická esejistika, která ráda pracuje s metaforami a pojmy konstruuje ad hoc. Nejsme již marxisté, říká Třeštík, ale báchorky považujeme stále za samozřejmé. Pojem “feudalismus” je příkladem bezmyšlenkovité setrvačnosti. Bylo to bojové heslo měšťáků proti šlechtě a jako takové ho používal jak Marx tak Palacký. Žijeme ve starém paradigmatu a nejsme schopni přijmout paradigma nové. Odmítá použití postmodernismu jako hanlivého označení pro nové a nezbytné... a český stát nemá historickou kontinuitu...

Jsou to tak všechno postpozitivisticko - postomarxistické zkameněliny.

Schválně jsem shrnul především Třešíkovu kritiku marxismu. Ale Třeštík zdaleka nezůstává jen při tom. Stejně tvrdě a rozhorleně odmítá pozitivismus, romantické dějepisectví, faktopismus a faktopisce, historickou vědu ve slonové věži pyšnící se svým objektivismem, dělání dějin “tvůrci národů” bez ohledu na to, pro koho ty dějiny píšeme, proti odmítání obecného historického vědomí, proti podceňování kultury jako objektivního faktoru, a ostře proti zneužívání historie a historické práce agresívním nacionalismem i proti služebnosti.

Je to útok do vlastních řad historiků. Jeho efektivita je zvnějšku neposuzovatelná. Kdyby Třeštík byl k pronajmutí a kdyby levice měla dost prostředků nazbyt, bylo by užitečné si ho pronajmout jako kritika. Tak nadužívání kategorie feudalismu se ve světových souvislostech už Marxovi pozdního období jevilo jako problematické: když pochopil složitost společensko třídního uspořádání čínské společnosti vyslovil předpoklad, že pro asijskou realitu bude třeba formulovat něco, co nazval asijským výrobním způsobem. Nic nového také není na skutečnosti, že německý, dokonce zvlášť složitý hegeliánský jazyk zatížil možnosti rozmachu marxismu jako světové a tvůrčí školy. A dosud - mezi námi, co spolu chodíme - je francouzská esejistická forma pouhou beletrií, bez ohledu na to, že tak byla zplozena velká část světové vědy. A že je třeba odstranit z cesty zkameněliny? A že existují “evropské moderní záležitosti”, které chápeme jako samozřejmosti, a přitom to jsou záležitosti vytvořené bílým mužem, který je vnucuje ostatnímu světu? Stejně platí Třeštíkův požadavek, že šanci má jen ten, kdo dokáže pochopit nebo alespoň vycítit tu část své současnosti, která ještě není kulturou zpracována.

Kdyby se Třeštík dokázal odmyslet od přeci jenom zúženého profesního pohledu a katedrové argumentace, bylo by ho lze chápat jako vzbouřeného společenského kritika. Takhle, i když v jisté míře ironizuje historiky jako “tvůrce národů”, nakonec se zdá, že se i sám (a i je) jako tvůrce národů považuje. Je to strázeň to hledání národní identity.

GLOBALIZACE (ČAS A PROSTOR)

Na dlouhá rozhodování není moc času: dějiny se dějí. Americký komentátor, zřejmě zaskočený volbou (?) Bushe sice napsal, že svět čekají dlouhé čtyři roky. Ta léta ale mohou být naplněna hromadou nepřízně pro (zejména malé) národy. Amerika, jako světové centrum globalizace, se rozlamuje: Amerika jde doprava - Američané se posouvají doleva. Světový hlupák se pokusí vybudovat Pevnost Amerika. Bude na to mít právě ty dlouhé čtyři roky a spáchat může i nevratnost. Politicky se konstruuje Evropa do tří regionů: Evropa výsadní, sjednocující převážně dědice koloniálního vykořisťování. Evropa poloprávná, zatížená povinnostmi politického a mocenského společenství, ale nikoliv jeho právy. A konečně Evropa vyděděná do Asie, Evropa-Neevropa hlídaná Evropou výsadní, loviště zisku a plánovaného úpadku. Tato Evropa je součástí projekce světové finanční a mocenské globalizace, která je odhodlána rozvrátit všechny meze jak pohybu kapitálu tak procesům vykořisťování. Tento tlak vědomě vyhlazuje jakoukoliv identitu, která je spojena s životními zájmy pracujících lidí, rozemílá lidskou společnost do hamburgerové hmoty, a pod hesly boje proti nacionalismu a totalitarismu vytváří podmínky pro podřízení se výsadním nacionalismům a všeobecné totalitě finančního kapitálu. Kategorickým požadavkem tu je bezpodmínečná identifikace a podřízenost, tedy pravý ráj pro kolaboranty všeho druhu, a pro ty nejhnusnější především.

V této situaci si český národ skutečně musí uvědomit své časoprostorové umístění, svou odpovědnost vůči sobě, Evropě skutečné a skutečnému světu, vůči svým potomkům a lidem povšechně.

Především je třeba vědět, zda tento národ chce vůbec žít, zda má dostatek vůle k životu, zda jeho vůle k životu není jen sprostým nacionalismem, který v zátěžové situaci kolaboruje s kýmkoliv mocnějším.

Je třeba vědět, jakou hodnotou jsou pro něj dějiny, které netvoří katedroví “tvůrci národů”, ale národ sám, jeho pracující lidé. A jakou hodnotou je jeho jazyk, jako nenáhodný komunikační a kultivační prostředek, jakou hodnotou je jeho krajina, utvářená po tisíc let jeho předky, jaká je jeho tvořivá síla a schopnost samosprávného řízení na cestách vlastního dějinného osudu. A všeho dalšího, co k národu patří, a co se jinak nahradit nedá. Bojíte se obvinění z nacionalismu? Čeština po česku rozlišuje mezi národním a nacionalistickým. Všude tomu tak není.

Jistěže se i v Čechách rozbujel národní nihilismus. Především na politické pravici, mezi bohatci přirozeně, mezi ambiciózními, kteří vědí, že když budou řádně šlapat (po komkoliv) bohatství je nemine. Boháči mají své Bahamy, politici například své portugalské zálivy. My ostatní máme Čechy, Moravu a jižní Slezsko. Je to snad málo? Je rozumné omezit a zastavit výprodej, bezhlavé pokračování v něm může skončit lidskou zaprodaností. Mentalita zaprodanství má svoje centra, Jsou vlivově mocná, a nastolují situační konfliktnost. To se odehrává v celém průřezu právě v historiografii, zejména ve spotřební kultuře, v podmínkách zaměstnanosti a v sociální sféře, i v orientaci zahraničně politické. Je dost těch, kteří jsou ochotni vyhrocovat konflikt až na hranici - kdo z koho.

A co na levici?

INTERNACIONALIZACE: ZTOTOŽNĚNÍ

Ano. Marx napsal, že proletář nemá vlast. Ano, to bylo v době, kdy ve většině evropských fabrik žili proletáři jako zvěř. Kdy prchali do Ameriky před hladem jako do zaslíbené země svobody. Kdy na hladového Ira stačilo denně půl kila syrových brambor. Kdy zotročení proletáře bylo naprosté a bezvýhradné. Znamenalo to snad, že proletář vlasti zbavený vlast nepotřeboval? Vlastenectví znamená spoluvlastnictví vlasti. Proletář byl zbavený vlastnictví a i spoluvlastnictví vlasti. Tu vlast si bylo třeba vybojovat, aby bylo možné se s ní identifikovat.

Jestliže mi internacionalista řekne, že příslušnost k vlasti a národu je mu lhostejná, mám dobrý důvod pochybovat o morální hodnotě jeho internacionalismu. Pakliže morálka je stavem zdraví mezilidských vztahů, a jestliže to platí pro lidi i jejich skupiny, pak národní nihilismus je pravděpodobně morální hodnotou zápornou - anebo výrazem stavu, v kterém je třeba si vlast teprve vybojovat, nebo obnovit její spoluvlastnictví.

Internacionalismus není odmítnutím příslušnosti k národu. Je to schopnost a potřeba spolupráce mezi národy, je to zájmové ztotožnění se se zájmy příslušníků druhých nebo jiných národů, je to spolupráce v osvobozovacím díle, v právu na život všech, proti útlaku a vykořisťování, ve vytváření důstojných životních podmínek pro všechny lidi práce, pro mír mezi národy.

Národy nejsou věčné, věčnost národů je fráze. Národy vznikly jako účelová strukturace lidského společenství, a jejich existence bylo nesčíslněkrát zneužito. Nacionalismus - toto zpuchřelé vědomí výlučnosti a hanebná výbava pro agresivitu, kterou vykořisťovatelé využívají pro rozšiřování svých panství, je hodno jediného: protiútoku internacionalismu. Národy jsou pomíjivé, ale mají svůj specifický kulturní a společenský potenciál, kterému je záhodno se vyžít. Jako přínosu pro své vlastní příslušníky, i jako přínos pro národy druhé. Je ztrátou pro lidskou společnost, zanikne-li kterýkoliv národ, aniž by odevzdal svůj přínos. Jedinečnost národů je nenahraditelná, jako každá jedinečnost jiná.

Solidarita je zákonem internacionalisty a chápání totožnosti osvobozovacích zájmů celého spektra levice je předpokladem internacionálních úspěchů. Solidarita se světovou chudinou je nadějí hladových a hlady umírajících. Poruší-li internacionalisté solidaritu s jinými národy čeká je zasloužený trest porážky. A ztráta jejich identity.

Internacionalisté v současné fázi globalizace staví proti ní požadavek internacionalizace: jestliže dělnickým zájmem je obrana zbytků sociálního státu a jeho vývojových předpokladů, pak zájmem národů je spolupráce nikoliv ve frázích, ale také na reálné půdě Organizace spojených národů: nemusíme být ve všem zajedno, ale zájem o přežití je zájmem společným pro všechny národy. Nemusím zdaleka souhlasit s názory Dušana Třeštíka, ale nemohu pominout opravdovost jeho zaujetí o přežití českého národa. Domluvíme-li se mezi národy i mezi lidmi na tom hlavním, podružné se může vyjevit jako produktivní protiklad.

Internacionalizace je ztotožnění.

Internacionalista je hledač nejširší možné lidsky produktivní identity. Na jejím nalezení je v současné fázi světového vývoje závislá schopnost identifikovat se se zájmy všeho lidstva.

Jan Smíšek, prosinec 2000, Nenoviny č. 14/2000

 

Co nám zanechal průkopník Jan Smíšek

Rudolf Převrátil

Od přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy jsme se seznámili, mě Jan Smíšek stále více upoutával tím, jak nekonformně, neokázale, tvrdohlavě a jasnozřivě přemýšlel pořád o tomtéž: o socialismu a komunismu. Nejen upoutával, ale také pozvedal mysl a vybízel k následování: protože Honza byl z rodu lidí pasionálních, dnes na levici tak vzácných, lidí připravených dát leccos v sázku pro věc, ve kterou věří a kterou přitom neustále podrobují bolestnému a obtížnému přezkoumávání, riskovat například takzvanou osobní kariéru a pracovat pro ideál bez ohledu na různé nepříjemnosti.

Jan Smíšek se vždy prohlašoval a považoval za komunistu a také byl ukázněným členem strany po svém vlastním způsobu: věrný myšlence a neustále hledající, odporující zneužívání moci, partajničení a ponižování člověka. Jeho strana, později vlastně naše společná strana, jej považovala za sociálně demokratického úchylkáře a opakovaně ho umlčovala. Situace se zlepšila za politického tání v šedesátých letech, kdy si cestu ke knižnímu vydání našlo - podle Smíškova osobního sdělení s pomocí Egona Bondyho - jeho pojednání o člověku. Po roce 1968 byl s publikováním a veřejným vystupováním konec.

To, čemu se souhrnně a nepřesně říká disent, mělo mnoho různých tváří. O některých dnešní oficiózní publicistika, propaganda, ba i historiografie mlčí. Jan Smíšek představoval jednu z těchto zatím neznámých tváří, jednu z variant levicového disentu. Také on patřil po roce 1989 k lidem, kteří už sice nebyli umlčováni, aspoň ne dřívějším přímočarým způsobem, ale jaksi “nebyli ozvučeni”, jak bylo trefně napsáno o dalším nedávno zemřelém levicovém filosofovi Karlu Kosíkovi. Kdo a co na tom nese podíl, ponechejme dnes stranou. Podstatné je, že proud levicového společenského a politického myšlení u nás přesto nevyschl, žije, má v naší společnosti se její specifickou zkušeností “protosocialismu” své výrazné rysy a ukazuje do budoucnosti. Těm, kdo půjdou touto cestou, kdo ji vlastně budou muset razit a stavět, Jan Smíšek prošlapal důležitou stezku.

Jedním ze Smíškových hlavních východisek byla teze o zásadním rozdílu mezi liberalismem a socialismem, opřená o dějiny těchto dvou idejí. Smíšek ochotně uznával, že socialismus vyrostl z liberalismu v tom smyslu, že rozšířil ideu politické emancipace na emancipaci sociální a v další perspektivě na emancipaci obecně lidskou. (Tento jeho postoj nepochybně vyvolával nevoli dogmatických marxleninistů). Na druhé straně ale Smíšek připomínal, že socialismus je popřením liberalismu, protože odhaluje jeho omezenost a falešnost. Proto musí socialismus vidět v liberalismu svého protivníka a k jakýmkoli úvahám o “liberalizaci” socialismu, opakovaně módním od šedesátých let minulého století až dodnes, je správné přistupovat se značnou kritičností. Pamatuji se, jak ve vzrušených debatách mezi přáteli a známými zaznívaly občas Smíškovy tiché, ale ostré výtky “ale ty přece snad nejsi liberál?” nebo “jak můžeš chtít sociální spravedlnost a hlásit se k liberalismu?”.

Socialismus a komunismus ovšem nemá být prostým popřením liberalismu, to Smíšek jako dialektik nikdy nepřipustil, ale jeho překonáním. Emancipace se prostě neměla přesunout z politiky do sociální oblasti, ale měla vést výš, k osvobození člověka. Smíšek si velmi dobře a podle mě bolestně uvědomoval, že “protosocialismus” (on sám ještě tento termín nepoužíval) v tomto ohledu sešel z cesty. V myšlenkové a teoretické rovině spočívá podle něj příčina v tom, že protosocialismus nesprávně chápal a příliš si zjednodušil člověka jako deklarovaný nejvyšší cíl svého snažení.Odtud pramení Smíškův velký zájem o antropologii soudobého člověka, která se pro něj stala hlavním tématem a je zřejmě ústředním bodem jeho myšlenkového odkazu. Smíšek se k antropologii opětovně vracel, přičemž zdůrazňoval, že jeho práce z konce 60. let nejsou konečným slovem a že dnes jeho “model” člověka vypadá trochu jinak, i když podstata zůstává. Smíšek byl přesvědčen, že člověka je nutno vidět jako mnohostrannou a vrstevnatou bytost, vnitřně rozpornou i jednotnou. Svůj strukturní model člověka neustále rozpracovával do značných podrobností. Krátce před svou smrtí mi v zakouřeném bufetu domu na ulici Politických vězňů pokreslil stránku diáře dvěma diagramy. Jeden znázorňuje osm podob člověka - od biologického po existenciálního, od sociologického a filosofického po individuálního, včetně podoby, která dává člověku jeho “otevřenost”.

Druhý diagram je kruhovitým a vrstevnatým modelem morálky, v němž vystupuje vůle, svědomí, čest, odpovědnost, cit, ego, společnost, příroda - modelem propojeným právě se zmíněnou “otevřeností” člověka. Napadlo mě tehdy, že uvažuje trochu jako Spinoza, přičemž Spinozu onou “otevřeností člověka” současně popírá, ale nechtěl jsem dotazem rušit proud jeho myšlenek.

Smíškův přínos k antropologii člověka si zaslouží pečlivé studium a domýšlení. Může v mnohém napomoci současným úvahám o lepším uspořádání společnosti a o praktické politice, která k takovému uspořádání povede.

Smíšek věnoval značnou pozornost dějinám praktického uskutečňování socialismu, zejména dějinám sovětského Ruska a Československa. Nikdy se nepřiklonil k těm socialistům, kteří tvrdí, že od roku 1917, případně už od vzniku bolševismu bylo “všechno špatně” a vycházejí tím vstříc módnímu ztotožňování komunismu a fašismu rajtujícímu na povrchní analogii Stalin - Hitler. Stručně shrnuto - s vědomím, že i zde bude třeba Smíškův přístup pečlivěji studovat - lze snad říci, že pro něj to byly dějiny reálného a vážného pokusu o socialismus, pokusu podniknutého za velmi obtížných podmínek, pokusu, který leccos dosáhl, ale těžce sešel z cesty, aby dočasně ztroskotal, pokusu, z jehož pochopení může a musí vzejít nová a lepší setba. Proto je třeba reálné dějiny pečlivě a kriticky zkoumat, mimo jiné i ve světle antropologických úvah, které Smíšek sám rozvíjel.

Dává tím opětovný popud ke staré a podstatné diskusi, která bude pokračovat tak dlouho, dokud budou lidé myslet historicky, totiž k diskusi o dějinné nutnosti a nahodilosti, o svobodné vůli člověka. Domnívám se, že Smíšek svým přístupem popírá tvrzení, že to, co se stalo, bylo “zákonité”, že protosocialismus byl prostě “nutnou fází”, “nutným předstupněm” budoucího pokročilejšího socialismu. Pokud bychom totiž tuto tezi vzali doslovně, znemožnili bychom si zkoumání, co se v minulosti dělo nesprávně, ať už z neznalosti, zaslepenosti mocí, v důsledku nepochopení možností, které skýtala existující situace, nebo jiných příčin, které se mohly, ale také nemusely uplatnit.

V pohledu na naše vlastní dějiny Smíšek rozvíjí přístup, který byl pro naši levici zcela přirozený už od dob vzniku Českoslovanské sociálně demokratické strany koncem sedmdesátých let 19. století, ale který se dnes neprávem opomíjí. Jde o chápaní českých a také slovenských dějin jako navzájem propojeného dvojího úsilí o sociální a národní emancipaci, řízeného obecným úsilím o emancipaci lidskou. Tento přístup zcela organicky zapadá do hlavního proudu vytváření moderní české identity, který v myšlenkové rovině začíná u osvícenců a národních buditelů, vrcholí poprvé v díle Palackého a pak Masarykově, aby pokračoval, nikoli však zanikal ve známých peripetiích 20. století.

Dnes je tento přístup potlačován, což souvisí s tím, že zatím nedokázal adekvátně reagovat na dobovou, zčásti oprávněnou, ale zčásti také zneužívanou kritiku nacionalistických extrémů. Tuto kritiku zneužívají ve své politice velké mocnosti, které jednou rukou extrémní nacionalismy podněcují a podporují, druhou je pak potlačují, vždy ale podle vlastních pragmatických potřeb a v zájmu svých vlastních, starších a “velkých” nacionalismů, jež jsou ovšem mlčky považovány za samozřejmost tak přirozenou, že se o nich ani neuvažuje.

Smíšek nám tváří v tvář tomuto aspektu globalizace říká podle mého názoru důležité věci. Za prvé, že rozvíjení demokratického a humánního pojetí naší národní identity, k němuž se česká společnost propracovala v průběhu posledních dvou set let, je předpokladem její další smysluplné existence (což samozřejmě neplatí pouze pro českou společnost). Za druhé, že dnešní česká levice má v tomto směru určité povinnosti právě proto, že v jejím prostředí a pod jejím vlivem se utvářela - někdy explicitně, vždy ale cestou faktů a drobné práce - zmíněná představa o trojí, vlastně čtveré navzájem propojené emancipaci, národní, sociální, politické a obecně humánní. Za třetí, že v české levici tyto myšlenky vždy “vzlínaly” sociální a politickou strukturou a získávaly široký ohlas, a to i za velmi nepříznivých podmínek. Tak například i v komunistické straně podrobené diktátu Kominterny, pak Stalina, po válce pak v zemi nacházející se pod obecným mocenským vlivem Sovětského svazu, docházelo k opakovaným pokusům o specifické, “sociálně demokratické” způsoby cesty k socialismu - počínaje Šmeralem až po rok 1968. Podle Smíška je tato neustále živá tendence významným dokladem specifického charakteru české levice a celé naší společnosti.

I v okamžicích nejsilnějšího pokřiku o tom, že socialismus definitivně selhal a jeho doba skončila, Jan Smíšek trval pokojně na svém. Dnes jsme svědky prvních náznaků, že se ovzduší začíná měnit. Myslím, že toto vědomí prosvětlovalo Honzovi poslední těžká léta a měsíce jeho života, v nichž se zcela stoicky vyrovnal se svou nemocí a s jistotou jejího špatného konce. Svou stezku neprošlapával nadarmo.

 

3. Hlavní materiály

O ekonomice

Karel Procházka

Soudím, že je řada důvodů domnívat se, že současná etapa oboru ekonomie je na rozcestí. Bude třeba se podívat poměrně daleko zpět k základům této vědní disciplíny a syntetizovat do tohoto oboru současný pokrok řady jiných oborů. Domnívám se, že to jsou následující důvody.

Součástí každého oboru (i jeho praktického uplatnění), který si klade před sebe poznání podstatných objektivních souvislostí, jsou pravidla pro filosofické základy teorie, které jsou více, než jen souřadnou soustavou pro shrnutí obrazu o konečném výsledku. Je třeba, aby soustava vztahů oboru ekonomie byla též určitým objektivním přírodním tělesem (pravidel zaměnitelnosti jeho reálných objektů), komplexem izochronních hodin, fyzického zdroje a fyzického příjemce informací. Jedině to umožňuje spojit vlastní teoretickou konstrukcí ekonomie s podmínkami reálného pozorování, vyhnout se pouhé registraci jevů.

Současné ekonomické teorie, ať již typu “ matematická analýza” nebo “neviditelná ruka trhu” případně “marxistická teorie hodnoty” posunují zobrazení ekonomické hodnoty v čase a místě do momentu nákupu a prodeje zboží, kdy jeden majitel zboží si jej může vzít jen z vůle druhého. Tomuto okamžiku již ale předcházela místně i časově řada momentů dílčích hodnocení, které jsou současnou pozorovací soustavou ekonomiky shrnuty do bezrozměrného a nehistorického výsledkového čísla, umožňující všechno možné i nemožné. Ve svých krajních aplikovaných polohách, od nezasahování státu do individuálního obchodního případu, přes nepřímé zasahování měnovou a úvěrovou politikou státu, až po snahu zasahování centrální mocí do utváření proporcí nákladů (výdajů) v okamžiku prvotní výrobní spotřeby, se od sebe tyto tři modifikace neliší zejména tím, že se o objektivnosti takto stanoveného množství hodnoty viděného optikou prodej-nákup nepochybuje a za hranicí tohoto specifického zobrazení - v rozporu s běžným pozorováním produkční skutečnosti - vlastně nic hodnotového nepozoruje, než jen lidský strach z neznámého prostoru.

V ekonomické teorii se mimo jiné objevuje pojem práce, případně jednoduchá lidská práce, která nemá žádný smysl nezávislý na náhodném aktu prodej-nákup. Fyzikální práce se však měří jako energie (práce) v jednotkách Joule, nebo Wattsekunda, či kg.m2.s-2. Práce v současném ekonomickém smyslu jako by skutečnou prací ani nebyla, ale byla jen pouhou frekvencí probíhající v absolutním čase (v jednotkách s-1, případně dobou nutnou na zhotovení zboží). Autoři některých prácí suverénně tuto bezrozměrnou veličinu relativně porovnávají. Hodnota práce vědce má být podle některých autorů 30x i více, než hodnota práce dělníka. Že by vědec 30x rychleji kmital? To asi ne. I vědec ve fyzickém smyslu pracuje téměř stejně jako dělník. Množství energie vstřebané stravou je u obou pracovníků velmi podobná. Nutně se tak stává pod těmito kriterii idea rovnosti člověka (porovnávaná relativně a bezrozměrně, jen po jménu konkrétní dělbou práce) ideologickou fikcí. Konstrukcí s přípustným libovolným poměrem podle výsledků úzké praxe. To je pozorovací chyba.

Praktická ekonomie nemá vnitřní zpětnou vazbu. Dílčí akty prodeje se sčítají do souhrnnějších a z těchto souhrnů se odvozují obecné principy pro jednotlivé prodeje. V důsledku toho globální ekonomické problémy, ale také problémy přežití lidského rodu (národů), vznikají v současné ekonomii nejprve jako mimoekonomické vlivy a jsou do systému reálné ekonomiky začleňovány až po katastrofách otřesného rozsahu. To spíše svědčí o neschopnosti současné zobrazovacího systému ekonomie správně zprostředkovat neopominutelné lidské hodnoty. Do toho okamžiku, pokud nedojde o odpoutání ekonomického hodnocení od dogmatizované peněžní formy prodej-nákup, bude obor ekonomie postupovat v rozeznávání reality jen o slepičí krok.

Peněžní statistika jen jako jedna forma obrazu fungování lidského společenství

Jedno z prvních státovědných děl vyšlo v roce 1562 v Benátkách. Autor Francesco Sansovina napsal O vládě a správě v různých královstvích. Do ekonomické statistiky tento pohled vnáší pozorovací hledisko panovníka (státu). Nejstarší statistiky spočívaly v zobrazení daného zeměpisného, hospodářského a politického stavu. Status je stav, ale také stát, neboť stát je sám stav, stav společenství. Do tohoto data ekonomické jevy byly vykládány spíše jako morální či náboženské zásady předávané rodovou tradicí, než něco co by bylo schopné exaktního ověřování a srovnání. Poslední zbytky této nejstarší podoby statistické vědy ještě dnes nalézáme na prvních stránkách statistických ročenek řady států, kde se uvádí řada geografických údajů, jako např. délka hranic, počet ostrovů a jejich rozloha, nejvyšší horské vrcholy a místa s nejnižší nadmořskou výškou, délka toků řek, klimatické údaje a pod. Amatérské podoba přežívání “vyčerpávajících statistik” se vyskytuje v novinářské publicistice na počtech nezaměstnaných, počtech voličů ve volbách ale i hrubém produktu užitečném přibližně stejně jako součet všech vyrobených lokomotiv (jen pro pozorovací hledisko panovníka).

Zcela jiný okruh statistiky vznikl v Anglii, v druhé polovině 17.století, a to takzvaná politická aritmetika, která vycházela z údajů o narozeních a úmrtích a na tomto základě se pokoušela srovnávat číselný vývoj obyvatelstva za delší časové úseky. Do ekonomické statistiky vnáší tento pohled pozorovací hledisko průměrného statistického jedince a absolutní tok času. Jako vtip se k tomu uvádí průměrná mzda zaměstnance 15 175 Kč měsíčně, kterou neodebírá vůbec nikdo, protože reálná mzda se vždy zaokrouhluje na celé stokoruny. V Německu roku 1741 napsal statistik Oettingen své hlavní dílo Úvahy o božském pořádku v proměnnách lidského rodu. Ještě celá statistická činnost v 19. A na začátku 20. Století je charakterizována tím, že se statistika zabývá hromadnými jevy a vyčerpávajícími šetřeními a čtyř základních početních úkonů (sčítání, odčítání, násobení a dělení).

Na začátku dvacátého století a zejména pak ve třicátých letech 20. Století se zrodila analytická statistika, induktivní statistika. Stejný pohled z hlediska průměrného statistického jedince a absolutného řasu o kterém tento nový přístup nepochybuje a hledá se jen produktivní způsob zjištění tohoto průměrného zobrazení. Jestliže dříve byla snaha namáhavou a nekonečnou prací zjistit každý jednotlivý detail, nová statistika hledá metody, které by umožnily vytvořit závěry o celku na základě výběru a dílčích šetření. Nové metody - statistické ověřování hypotéz - není ničí jiným než, pokusem původní - statistikem zvolenou - hypotézu zamítnout. Při každém statistickém pokusu může být hypotéza zamítnuta - a v tom případě to znamená její konec. Jestliže ji však nezamítneme, můžeme pouze říci: “Provedeným testem jsme nemohli hypotézu zamítnout.” Podobá se to dostihovému závodu s neomezeným trváním. Na každém skoku může kůň padnout, a tím by byl konec jeho závodění. Nepadne-li však, zbývá jen jedno - pokračovat v závodě statistiky s realitou.

Způsob použití výsledků jednotlivých ekonomických škol v praktickém životě je diametrálně odlišný od vědeckého postupu analytické statistiky. Praktický politik nebo podnikový manažer (zejména investigativní novinář) nemůže neustále čekat na další dokonalejší výsledek. Jednotlivé ekonomické školy proto dodávají ve formě dokončených tvrzeních něco co skutečně dokončené nikdy není a jednotlivci za to pobírají mezinárodní ceny. Pro politické potřeby dvou set poslanců stačí, když se o aplikaci určité teorie rozhodne většinovým hlasování parlamentu. Tak se zrodil mýtus geniality Václava Klause v letech 1992 až 1997. Hlasovatelnosti jeho pseudoteoretických návrhů nevadilo ani užití teorií jinde již historicky překonaných. Pro aplikaci v podnikové sféře stačí k širšímu uplatnění i méně. Pouhý úspěch rozhodujících hráčů (ředitelů) na relevantním personálním trhu, se stejnými destruktivními důsledky tohoto mýtu pro ekonomiku, jako hlasování v parlamentní politice. Reálný trh však může soutěžit jen o pouhý rozsah vnitropodnikových rezerv na srovnatelném trhu. Jednotlivé ekonomické školy takto plní jen podobnou teleologickou roli, jako za feudalismu sehrávalo náboženství a před ním totéž plnila mytologie.

Základem mytologických závěrů v kapitalismu je zbožštěný akt jednotlivého nákupu-prodeje jemuž je dáno postavení hybatele. Tímto aktem, kterým je formálně právně prohlášena a chráněna i obchodní lest jako akt dvou rovnoprávných účastníků, se odděluje živá hodnotící činnost obou účastníků, prodejce a kupce, od jejich živé duševní činnosti a tak se objektivizuje (zpředmětňuje ve zbožním oběhu v dokladech). Stane se předmětem a dokladem o nákupu a prodeji. Z hlediska statistiky dostane podobu statické události s určitými statistickými znaky a velmi vyprázdněným lidským obsahem. Tento akt nemůže být z podstaty statistiky nikdy zástupcem všestranného použití produktivní síly člověka na zhotovení předmětu prodeje (vždy hrubě redukuje bohatší zájmy souhrnného dělníka). Předmět prodeje a jeho kvantitativní určení nezná na relevantním trhu rozdíl mezi použitím otrocké práce dětí v centrální Africe a použitím pracovní síly v podmínkách vyspělého skandinávského sociálního systému. Přesto se s těmito načítanými statistickými informacemi pracuje v nejvyšších státních a světových finančních institucích, jako se souborem objektivních úplných informací, a to tak, že prý umožňují jakékoliv “pozitivní” konstruktivistické závěry pro celé lidské společenství. To je jistě metodologická chyba.

Velkým podnětem pro hledání nového pohledu na ekonomický život lidského rodu je na jedné straně globalizace životního podmínek a na druhé straně individualizace hromadně zjišťovaných údajů. Tyto procesy mohou být počátkem individualizovaného pozorovacího hlediska různě integrovaných skupin s různou četností lidí a různou podobností jejich produkce. Jen pro zjednodušený příklad lze uvést následující porovnání. Desetimilionová populace ČR s průměrným dožitím sedmdesát let musí mít pro svou prostou reprodukci lidí porodnost ročně 143 tisíc dětí (plus počet zemřelých dětí do věku plodnosti cca 700 jedinců obou pohlaví). Ze zdrojů Českého statistického úřadu v publikaci k volbách v červnu 2002 můžeme zjistit, že počet živě narozených dětí v roce 1990 byl na úrovni 90 % prosté reprodukce a do roku 1998 klesl na 63 % prosté reprodukce. Počet zemřelých dětí do věku 14ti let klesl z 1981 osob na 701 osob. Přitom proces fyzické reprodukce souhrnného dělníka vždy byl a bude výrazně individualizovaný. Nejednou menšiny reagují na stejné prostředí odlišně či dokonce opačně než majoritní populace. Jen z rozdělení věku českých matek při porodu je patrné, že pokles porodnosti nebyl způsoben ideologicky předpokládaným pouhým odložením mateřství do vyššího věku, ale absolutním a v čase nenahrazovaným výpadkem porodnosti ve věkové skupině 17 až 27 let. V ostatních věkových skupinách českých žen, nad a pod tímto intervalem, zůstává porodnost po celé období transformace na přibližně stejné úrovni jako před Klausovou reformou v roce 1990. Taková česká ekonomie není užitečná pro český život. Tak jako tak je tento stav politiky vydáván za podivný český “cíl” “dohnat a předehnat” západní Evropu a USA.

Vývoj myšlení jedince a rodu je nutným podkladem společenského vědomí

o ekonomické užitečnosti

Vývoj nejaktivnější části ekonomiky, tj., vývoj myšlení jedince od narození i vývoj vědomí společenství od jeho vzniku (rodu, podniku, národa, státu, planetárního společenství) probíhá ve vztahu k užitečnosti (ekonomii, hospodárnosti) v určitých kvalitativních fázích. Nejprve dochází ve vědomí ke vzniku jmen jednotlivin, které mají pro život zásadní význam. Jedním z prvních slov jsou slova označující osoby z bezprostředního okolí dítěte, která se v nejranějším dětství plně věnuje výživě dětí. V jazycích původně pasteveckých indoevropských národů se společně s osobami vyskytují podobné základy slov pro domácí zvířata.

Dialektika vývoje člověka nutí na určitém stupni vývoje jeho vědomí, při určitém rozsahu pojmenovaných jednotlivin, vytvářet jména pro druh věcí (vývoj jazyka dětí od 2 do 5 let, některé přírodní národy z Amazonie nemají dosud druhové pojmy pro stromy). Tento vývoj od jména jednotliviny ke jménu druhu je nutně doprovázen obsahovou redukcí (některými autory je tento proces nazýván první velkou redukcí). Jedinečná věc si ponechává svou totální úplnost a můžeme při pozorování takovou každou jednotlivinu nekonečně zkoumat co do konkrétního obsahu. Jméno příslušné k jednomu druhu je redukováno jen na určité znaky příslušného druhu a rozšiřováním počtu znaků druhu obyčejně ke jménu tohoto druhu nic užitečného nepřidáváme. V lepším případě může dojít k ustavení nového druhu, pokud nově zvolený znak není charakteristický pro všechny jedince původně jediného druhu.

Obsahová redukce není samoúčelná. V rámci koordinace produktivní pracovní síly ve společnosti není nutné například pojmenovávat jednotlivé stromy vhodné pro stavbu lodí a jejich umístění v lese. Druhovým jménem “dub” lze vymezit cíl užitečné práce, který je sledován při těžbě a opracování dřeva, bez ohledu na místo původního růstu dubu a místo jeho následného zpracování. Toto zrychlení dělby práce je hlavní výhodou druhového pojmenování, jehož užití má větší užitečnost, než ztráta části obsahu vznikající redukcí. Skrytou nevýhodou první velké redukce je komplementární neznámá oblast druhově nepojmenovaných věcí, která se stává dobývaným uzemím barbarů a nedospělců. Nechtěným zničením nepojmenovaných druhů “civilizování” lidé druhově nic neztrácejí, ale zprostředkovaně a odloženě, přes ekologické vlivy, dopadá tato ztráta druhů na společnost a její celkovou užitečnost a tato škody jsou zdrojem dalšího pohybu.

Dialektika vývoje vědomí vede i k překonání velké druhové rozmanitosti. Druhou takovou velkou redukcí je některými autory nazýváno vytvoření speciálního obecného pojmu pro ekonomickou výhodu (užitečnost, kapitál, zisk a pod.). U jednotlivce pravděpodobně vědomí o společenské užitečnosti dozrává v období mezi 13 až 26 rokem. Některé indiánské národy však dosud nemají pojmenování pro majetkové vlastnictví a tudíž nemají ani nástroje pro jeho hodnocení. V této druhé obsahové redukci různé druhy věcí jsou převáděny na společný pojem užitné hodnoty a hodnoty. Výhodou této druhé velké redukce je další zrychlení užitečnosti. Cíl není nutné vymezovat vyjmenováváním všech druhů pro člověka výhodných věcí a jejich relativním hodnotovým přepočítáváním, ale stačí vymezit abstraktní znaky růstu vlastněného bohatství. Svět věcí je touto redukcí rozdělen na svět věcí přinášející ekonomickou výhodu vlastníkovi a svět věcí vlastníkovi cizích, který je vlastníkem dobýván a jehož ztráta či nechtěné zničení není započítáváno do jeho lidských ekonomických ztrát. Velkou nevýhodou této soustavy pojmů (nejčastěji nazývaný tržním hospodářstvím) je pojem, který je závislý na bohatství. Například výdaje na reprodukci pracovní síly, který je logice této soustavy cizí a je nejvýhodnější jej redukovat na praktickou nulu. Opět pouze živelné procesy společenských a přírodní sil brání dosáhnout tohoto ideálního tržního cíle plynoucího z uvedené hodnotové soustavy. I když dosáhnout zrušení výdajů na pracovní sílu objektivně není možné, vlastníci bohatství tento neefektivní cíl neustále nastolují a usilují se jej dosáhnout v podstatě jakýmikoliv prostředky.

Pokus o třetí velkou redukci byl v praxi učiněn v Evropě letech 1917 až 1991 (má dosud pokračování v Číně od roku 1949). Jeho obsah se těžko vymezuje jednoduchým pojmenováním jako dobře probádané předchozí fáze velkých redukcí. Víme, že v praxi došlo k dlouhodobému nadřazení politiky nad ekonomiku a nadřazení statusu dělnické třídy nad statusem ostatních třídy. “Dělnická třída pro sebe” měla být obhájcem výdajů na pracovní sílu a tím vnést chybějící hodnotový rozměr. Výdaje na pracovní sílu byly státní mocí vyřazeny z volné hry tržních sil a podřízeny plánu a ministerstvu práce a sociálních věcí. Na nižších úrovních řízení vznikla pravidla rozpočítávání výdajů na pracovní sílu až na úroveň samostatně fungujících podniků či dílen a výrobních předmětů. Došlo nepochybně, zejména v počátku, ke zrychlení sociálně ekonomického vývoje v řadě evropských států socialistické soustavy a bývalých koloniálních států se socialistickou orientací. Zpětnou vazbou došlo později i ke zrychlení vývoje světového kapitalismu a značného uvolnění brzd jeho produkčních sil. Ve vědomí dělnické třídy se však ani za několik generací nezrodil dostatečný samostatný duchovní impuls na dlouhodobou obhajobu těchto “specifických hodnot třídy pro sebe”. Z pokusu o třetí velkou redukci se přešlo výměnou elit na “zpětný chod ke kapitalismu”. Proč se tak stalo, je velmi náročná otázka pro ideologicky nepodmíněné odpovědi. Její neřešení s chutí brání i nové elity, které vytěžily z majetkového převratu osobní bohatství či nové postavení.

I poznatky jak funguje lidský mozek jsou důležité pro novou třetí velkou redukci

W.James je přesvědčen, že lidské chování je inteligentnější než chování zvířat nikoliv proto, že lidé mají méně instinktů (a více rozumu), než mají zvířata, ale proto, že je tomu opačně: lidé se chovají inteligentněji, než zvířata, protože je počet jejich instinktů, a tedy i neuronálních obvodů, vyšší. Podle Jamese své instinkty nerozlišujeme (nevidíme), protože fungují bez námahy a automaticky. Naše moderní hlavy však hostí mysl ze starší doby kamenné. Náš druh prožil více než 99% z pěti milionů let, po něž se vyvíjel, v loveckých a sběračských společnostech. Tyto společnosti byly nejčastěji tvořeny několika desítkami jedinců (nanejvýš jedním až dvěma sty jedinci) obojího pohlaví., všech věkových skupin s tím, že starší jedinci byli spíše výjimeční.

Do značné míry jsou dnes doloženy předpovědi evoluční psychologie týkající se přitažlivosti lidských tváří. Tam, kde není přítomná lidská tvář, chybí v ekonomii i lidské emoce. Počítačové technologie dokáží sexuální znaky lidských tváří zvýraznit - udělat mužské tváře ještě mužnější, anebo spíše ženské, a totéž lze provádět s tvářemi ženskými. Tří až šestiměsíční kojenci rozlišují pohled, jenž je zacílen na ně, od pohledu zacíleného mimo ně a odpovídají na tuto změnu mimicky. Lze soudit, že si takto staré děti dokáží do nějaké míry představit, že dospělý člověk jejich signálům rozumí, nebo nerozumí. Současná ekonomika rozumět objektivně nemůže, ani si takový cíl neklade.

Sebeuvědomování se u dětí začíná vyvíjet počínaje osmnáctým měsícem života. Pokud záměrné učení k lidskosti nedosáhne nezačne v tomto věku, bude ekonomie neustále bojovat s rozsáhlým počtem asociálů jejichž sociální vývoj se zastavil nebo deformoval. V tomto věku se projevují jednoduché znaky altruismu, děti řečově komentují své nezdary a začínají užívat psychologické termíny, které se týkají jejich tužeb.

Geneticky je založená je podle N.Chomského univerzální gramatika jazyka, zvláště syntax. Jazyk se podle názoru R.I.M.Dunbara vyvinul jako nejefektivnější podoba sociálního vzájemného pečování, což dokládá velikost “primárních” lidských skupin , jejichž počet se v současných armádách, korporacích, vědeckých a dalších společnostech pohybuje mezi 100-200 členy, tak i náměty jejich neformálních rozhovorů. Přibližně dvě třetiny času stráveného neformální konverzací lidé věnují popisu svého chování nebo chování svých bližních. Ekonomické systémy sčítající hodnoty, jako kdyby toto zprostředkování nevnímaly a jako by bylo bez hodnoty.

Různé neuronální obvody jsou specializovány pro řešení různých druhů adaptabilních problémů jedince. V tomto ohledu se mluví o “privilegovaných” hypotézách , jejichž nositeli jsou mozky malých dětí. Šestiměsíční děti se při sledování, výsledků jednoduchých aritmetických operací na nesprávný výsledek dívají déle než na výsledek správný. Děti staré necelých dvanáct měsíců rozlišují kauzální události od nekauzálních událostí, které mají podobné prostorové a časové vlastnosti. Rozlišují předměty, které se mohou pohybovat, jestliže je k tomu přiměje objekt, jenž je schopen samostatného pohybu. Rozlišují živé předměty od předmětů neživých. Ekonomické systémy abstrahují od živých a neživých systémů. To je zobrazovací chyba.

Poruchy trhu jsou poruchami předání altruistických a sociálních informací

Předávání informací o duševních stavech, emocích a učení se emocionální inteligenci se opírá o schopnost rozeznávání lidských tváří. Pokud však tato schopnost byla vývojově konstituována ve společnostech s několika desítkami jedinců, nanejvýš jedním až dvěma sty jedinci obojího pohlaví, lze celkem dobře učinit předpověď, že ve skupinách tisíců a miliónů lidí, nutně musí docházet k poruchám přenosu informací v důsledku slepých pokusů a omylů, které má někdy podobu zmatení racionálních jazyků o výsledcích ekonomiky. Ani žádná peněžní informace není schopná ze své podstaty zprostředkovat chybějící informaci o duševních stavech předcházejících výrobních okruhů.

Funkce původních mýtů, náboženství a etických systémů mají zajistit chybějící zprostředkování vhodné pro přežití společenství zdánlivě neracionálními ritualizovanými požadavky. Dodržování požadavku monogamie může omezit šíření pohlavních chorob. Dodržování zákazu konzumace vepřového může omezit šíření střevních parazitů. Dodržování různých systémů milodarů a dárků může omezit krajní majetkovou diferenciaci společenství. V mytologii není třeba znát racionální výsledek výše uvedených činností vedených mýtem, ale jen na základě víry a přikázání je vykonávat. Příroda se dosud vždy postarala o přežití jen těch společenství, jehož víra, mýty a přikázání byly v lepším souladu s zákony přírody, případně umožnila nový pokus na jiném místě s jinými lidmi (barbary). Ještě začátkem dvacátého století v českých zemích zemřelo ročně téměř 50000 dětí do věku čtrnácti let a byli tak přírodou vyřazeni z předání genetických informací, sociálních zvyklostí i vlastnictví majetku. Téměř každý čtvrtý člověk se nedožil dospělého věku. Na přelomu devadesátých let klesl v celé euroatlantické oblasti podíl nedožití věku dospělosti pod 0,1%. To klade na tuto moderní společnost nové sebeorganizátorské nároky. Příroda tu již nepomůže i z toho důvodu, že tento trend je globalizovaný, bez výraznější civilizace sousedních barbarů.

Arno Gruen ve své knize Šílenství normality upozorňuje na sociální rizika moderní společnosti, které se duchovně zcela odpoutala od přírody či vnější reality. Společenská ideologie přirovnává poslušnost k odpovědnému jednání. Být poslušný, znamená být dobrý a být dobrý znamená být odpovědný. Naopak svoboda se rovná neposlušnosti a kdo je neposlušný, ten vyvolává nelibost a hrozí mu ztráta ochrany mocných či ztráta šance na podíl na jejich moci. Nejjasnějším příznakem uvedené skutečnosti je pomstychtivé a vytýkavé chování mnoha lidí. Totiž pomsta a výtka - a nikoliv svoboda - se staly jejich stereotypním životním cílem. Ani různé systémy vyžadující vědomě pozitivní chování (humanistické či sociálně spravedlivé) nepřekonávají tento rozpor. Jen zavádí nové pokrytectví.

Moderní život je poznamenán stálým předáváním naší skutečné nemoci, a to v míře sotva kdy vídané v dějinách lidstva. Vědomí, jež podléhá pouze idejím a nezná tedy volnou hru citů při prožívání radosti a bolesti se stává destruktivním. Ve stejné míře jak se oddáme idejím, budeme pokládat za city to, co je ve skutečnosti pouhá představa o tom, co si myslíme, že bychom měli cítit. A taktéž se domníváme, že myslíme, zatímco naše myšlenky ve skutečnosti jsou pouhým pseudologickým převlečením pomstychtivých a destruktivních pocitů. Toto dilema úzce souvisí s možností oddělit od sebe naše myšlení a cítění, s možností, která se zakládá na vývoji, jenž je nám všem lidem společný. Pokládáme za důsledek našeho myšlení něco, co ve skutečnosti je důsledkem našeho cítění, a obráceně.

 

 

Biologicky lidské prostředí - je pracovní síla a její práce i fyzikální energií

Různí lidé prožívají svou fyzickou a duševní činnost danou jim dělbou práce ve vztahu k sobě buď jako mechanickou, nerozvíjející jeho všestranné schopnosti nebo jako tvůrčí činnost, rozvíjející jeho schopnosti. Činnosti mechanické jsou vnímány v tom kterém okamžiku jako osobní škoda, která, má-li být opakována, musí být kompenzována směnou za výsledek činnosti jiných lidí. Činnosti tvůrčí a předměty k nim příslušející jsou vnímány v tom kterém okamžiku jako přírůstek hodnoty samotné o sobě a omezení expanze tvůrčí činnosti prožívají lidé nejednou jako útok proti sobě a svým lidským právům. Nelze tvrdit, že netvůrčí činnosti jsou totéž co náklady zprostředkované trhem a tvůrčí činnosti jsou totéž co výnosy zprostředkované trhem. Obraz tržních výnosů i nákladů je objektivizován relevantním trhem na kterém svou činnost lidé prožívají jen v roli prodavače a kupce. Na relevantním trhu neprožívají lidé roli bezprostředního výrobce ani konečného spotřebitele. Také obraz o ceně pracovní síly se objektivizuje na pracovním trhu a nezajímá se o reprodukci pracovní síly. Z vlastní pracovní činnosti je majiteli podniku dostupný jen obraz informací sloužící k nákupu pracovní síly a komplexnímu dělníkovy není dostupné téměř nic relevantního trhu o jeho ekonomické hodnotě.

Pro individuální fyzickou existenci každého je nezbytnou potřebou energie ve stravě v rozsahu 1500 až 3000 Joule denně, cca 3 litry tekutin a určité množství biologicky aktivních látek pro zdravý metabolismus. Každý organismus potřebuje něco oděvů k zajištění bezprostředního tepla a přístřeší podle přírodních podmínek na ochranu před povětrnostními vlivy, zejména v době spánku. Dlouhá doba výchovy pracovní síly a pocit ochrany dětí v rodině, která mnohdy přesahuje dvě desetiletí, musí být též součástí nutných podmínek k životu rodu. Všechny tyto stránky nají svou hranici nasycení a nebudou nikdy expandovat do nekonečna. Společnost by je měla automaticky zajišťovat pro všechny jedince své společnosti bez ohledu na náklady. V současné době by se mohlo jednat o méně než 30 % lidské užitečné produkce světa. Z tohoto poměru můžeme vypočítat stupeň volnosti k všestrannému rozvoji člověka (100/30) - 1 = 2,33. Tento vysoký stupeň volnosti je však spotřebován vnitřními rozpory tržní formy zprostředkování ekonomické užitečnosti. V praxi je jen na úrovni něco větší než nula.

Volnou hru svých tvůrčích sil zažívá člověk, když řadí materiální objekty, energii, texturu a informace za sebou podle pravidel svého vlastního vědomí. Je to relativně malá část jeho energie, cca 2 % pocházející ze zemědělství.. Tato velmi malá část energie (práce) je tělem a vůlí usměrněna v tvořivou práci a dělbu práce tak, aby účelně ovládala 98 % lidské energie zaměřené na přetváření přírody, aniž v přírodě podle fyzikálních zákonů zachování přibývá nebo ubývá energie či hmoty. Cílem vlastně nemá být dobývání, ale přetváření. Cíl dobývání přírody a člověka je jen přechodnou formou zprostředkování za podmínek “neomezených zdrojů”.

Třetí velká redukce užitečnosti musí na principu korespondence teorií vstřebat do nového paradigmatu podstatné ze současného stupně vývoje teorie ekonomie. Zbavit ji přežilého dogmatismu a mýtu dobývání chleba vezdejšího a připojit nově skutečný globální pohled, nikoliv pokračovat v oportunistickém podléhání globálním ekonomickým silám. Tímto celistvým pohledem je nezbytně nutná energie (práce) na fyzické přežití každého jedince lidského rodu (1500-3000 Jole denně) bez tržního zprostředkování (lidské renty). Prakticky od narození zajistit celoživotní vzdělávání a lidského rozvíjení každého jedince zejména o tom jak produktivně užívat své schopnosti v rámci společenství. Neoddělovat v dětství teoretickou přípravu od praktické přetvářející činnosti. Práci (energii), která je používána nad úroveň nutné práce (energie) přizpůsobit stupni vývoje jednotlivce z hlediska věku, společenské zkušenosti a konkrétního poznání individuálních i společenských vztahů na planetě.

Důležité je přechodné období soužití tradičního tržního přepočítávání hodnoty lidí a novým hodnotovým systémem. Společenské a veřejné organizace, zejména organizace početné na stovky členů, je nutné očistit od skrytého vlivu trhu pracovních sil. Automaticky se nyní předpokládá, že byrokracie státu, odborů a politických stran má nezastupitelné místo (rozuměj tržně = samostatně si určuje cíle svého vlastního přežití a neomezeného růstu). Je však třeba toto hodnocení podřídit principu efektivnosti spotřeby lidské energie (práce). Jednoznačně je tržními pravidly deformovaná dobrovolná práce na nejnižším organizačním stupni sdružení, která podle zvyklosti “nemá” tržní hodnotu, i když spotřebovává lidskou energii rodičů v rodině, dobrovolníků v odborech a stranách nebo žadatelů-občanů či občanů-spotřebitelů ve styku s úřady. Odvození hodnoty od spotřeby energie by mohlo být relativně snadnější v oblasti konečné spotřeby. Na základě nově získaných zkušeností postupně podřizovat i ostatní fáze produkce.

V politických a odborových organizacích pro nové podmínky je třeba změnit způsob volby orgánů a volby činnosti a cílů. Organizace musí opustit neodpovědný systém volili jsme tak jak jsme volili a hlasovali jsme tak jak jsme hlasovali. Krajní racionální konstruktivismus a metafyzický racionalismus v těchto organizacích je nejedenou doveden k volbě-nevolbě. Dohadovací řízení o obsazení funkcí či detailů směřování programu je veden do takové absurdnosti, že objektivně nevítězí rozumné řešení, ale význam získává emocionální plochost a buldočí vytrvalost po zachování vlastního postavení. Formálně postavení vůdci jednají tak dlouho a do tak extrémní krajnosti, až formálně níže postavení jednotlivci se v tomto procesu vzdají svého svobodného rozhodnutí z velmi malicherných důvodů. Mělo by v zásadě stačit pro volbu funkcionáře získání 30% přítomných delegátů (tam kde velká část delegátů není v obraze musí stačit i nižší procento). Další volba, pokud bude více kandidátů, musí proběhnout losem, aniž by tím mohlo dojít k méně kvalitního výsledku. Obdobně volba programů musí probíhat z více možností. Není-li druhá možnost volby, je stupeň volnosti takového rozhodování roven nule, podobně jako hod kostkou se stejnými hodnotami na všech stranách. Druhou možnost volby však systémově nemůže sestavovat tentýž orgán, neboť časem začne vytvářet početné pseudomožnosti (je nutná dělba moci). Vedle přímo výkonných orgánů by měl být vytvořen pracovní orgán o jiném složení, který by měl dostat prostor pro přípravu stejně kvalitní alternativ a podobně jako při volbě funkcí by při 30 % podpoře obou variant se vybírala realizovaná varianta plánu losem. To odstraní zejména skutečnost, že značně velká skupina o rozsahu 30 až 49 % nebude metafyzickým racionalismem odkázána věčné čekání až “generační” výměna funkcí zvýší stupeň volnosti. Mechanismus losu omezí i kulty neodvolatelných osobností až do krajních konců sebezničení.

V přechodném období je třeba zahrnout i spotřebu energie nezaměstnaných (zaměstnatelných) v té které obci (či městské části) nebo zajistit plnou, pro obec povinnou zaměstnanost všech jejich trvale bydlících občanů. Role “práce” ve vývoji duchovního života člověka má nejen historickou hodnotu, ale i individuálně tvořivou hodnotu pro vývoj jednotlivé osobnosti. Policejní zdroje odhadují, že na každých 100 tisíc nezaměstnaných spáchá v Česku každý měsíc jeden nezaměstnaný sebevraždu právě pro ztrátu práce a vlastního smyslu života.

V přechodném období je též důležité zkoumat roli třetí generace občanů v zajištění stability hodnot lidského rodu (role výchovy vnoučat). Přestože důchod vystupuje v tržních vztazích jako náklad společnosti, může role třetí generace ve výchově nejmladší generace a ve vnímání lidské solidarity sehrávat natolik pozitivní úlohu, že mechanické narušení mezigenerační solidarity snižováním podílu důchodů k nominální mzdě může destruovat celou společnost a zničit smysl života generace v produktivním věku i schopnost duchovní reprodukce sociálních zvyklostí společnosti.

Závěr o ekonomické hodnotě

Jedná se o velmi málo diskutované závěry. Snaha autora o využití všech možností v očištění tradičních mýtů ekonomie a nastolení nových paradigmat pro objektivizaci předmětu politické ekonomie zdaleka nevyužívá potenciál, který se v uvedeném tématu skrývá. Jednoznačně se ale autor neztotožnuje se směřováním Jiřího Řezníka v Maratónu 1/2003, který nachází čas jako vzácný zdroj. Autorovi jde o jednotný časoprostor. Zdrojem hodnoty je aktivní činnost lidí. Podstatný pokrok v myšlení si však vynutí nejbližší desetileté období do kterého se promítne řada krizových faktorů. Ať již to je hlubší procitnutí z důsledků sametové “revoluce” ve východní Evropě, nebo začlenění nových států do evropských a atlantických struktur, či razantnější nutnost současného tržního zprostředkování odbourávat vymoženosti bývalého sociálního státu. Dobrá teorie jistě přeje ke štěstí připraveným.

Literatura:

Filosofické základy přírodních věd, Svoboda Praha 1980

Malý slovník jednotek měření, Mladá fronta Praha 1982

Dlouhodobý vývoj úmrtnosti mladších věkových skupin, ČSÚ 2001

Lidský mozek, František Koukolík, Portál Praha 2000

Šílenství normality, Arno Gruen, Praha 2001

Princip odrazu v biologii a psychologii, Linhart Novák, Academia Praha 1985

Reforma financování investic do vzdělání

a význam ekonomické teorie pro praxi

Radim Valenčík

Není pochyb, že problematika reformy financování investic do vzdělání je aktuální a závažná. Při jejím rozpracování a (často i zarputilých) diskusích se ukázalo, že její význam je mnohem širší. Podněcuje rozvoj ekonomické teorie. A nejen to. Dokumentuje význam ekonomické teorie, tj. vypovídá o tom, k čemu nám vlastně ekonomická teorie je a proč se bez ní neobejdeme.

Na výše uvedené se můžeme podívat i z druhé strany. Není snadné odpovědět na otázku, k čemu potřebujeme abstraktní a obecnou ekonomickou teorii. “Ex post”, poté, co byla uplatněna, se její role prokazuje poměrně obtížně. Přesvědčivé a názorné důkazy o jejím významu můžeme dát pouze tehdy, když “je u toho”, když zjistíme a prokážeme, že bez ní a bez jejího rozvoje není možné pokročit při řešení praktických otázek. Bouřlivé diskuse o reformě financování investic do vzdělání poskytují ojedinělou příležitost podívat se, jak se uskutečňuje vztah mezi ekonomickou teorií a praxí.

Ekonomie (a v dalším budeme mít na mysli tu část ekonomické teorie, která se nazývá mikroekonomie) se ráda přirovnává k fyzice, pokud jde o použitý matematický aparát a její vnitřní výstavbu (odvozování jedněch tvrzení z druhých, dokazování tvrzení apod.). Ne zcela neoprávněně, i když mezi fyzikou jako přírodní vědou, o jejímž významu pro praxi nikdo nepochybuje, a ekonomií jsou přece jen značné rozdíly.

Podívejme se na problematiku vztahu teorie a praxe z hlediska významu fyziky. Zde můžeme rozlišit dva typy tohoto vztahu:

- Jednak je to případ výpočtu dráhy dělové koule. Dráhu dělové koule pohybující se v gravitačním poli a v atmosféře (balistickou křivku) lze s využitím teorie velmi přesně spočítat a bez teorie ji prostě spočítat nelze. Pro zajímavost stojí zato uvést, že když byla objevena metoda řešení diferenciálních rovnic popisujících let dělové koule založená na substituci proměnných, byl tento ryze matematický objev učiněn předmětem státního tajemství. Nebo jiná zajímavost - křižníky již na počátku 20. století byly vybaveny jednoduchými analogovými počítači, do nichž byly “zakódovány” zákony newtonovské fyziky a které umožňovaly velmi přesné řízení palby.

- Jednak je to případ přípravy letu člověka do Vesmíru. Zde byla nejdříve teoreticky prokázána “principiální” možnost takový úkol zvládnout a posléze v několika podstatných krocích odhalen způsob, jak toho prakticky dosáhnout.

Rozdíl mezi prvním a druhým příkladem, resp. typem úloh je v tom, že v případě výpočtu dráhy letu dělové koule již dělo jako technické zařízení existovalo. Bylo objeveno a zdokonaleno dříve, než vznikla newtonovská fyzika a obešlo se bez ní. (Ne nevýznamnou roli sehráli např. husité, kteří ve své době neměli o Newtonových zákonech ani potuchy.) Ve druhém případě (letu člověka do Vesmíru) byla po dlouhou dobu rozhodující orientující role teorie. Ta spočívala v prokázání principiální možnosti a hledání vhodné cesty ve spleti slepých uliček.

Povaze ekonomické teorie odpovídá druhý typ úloh spojených s orientující rolí. Ekonomická teorie (bohužel či bohudík) nedokáže vypočítat trajektorie chování účastníků ekonomického dění. A to ze zásadních důvodů. Nikoli proto, že účastníci ekonomických procesů jsou živí, myslící a cítící lidé, ale proto, že diferenciální rovnice, kterými bychom chtěli popsat jejich chování (a takové rovnice dokážeme sestavit) jsou příliš citlivé na počáteční podmínky (nesplňují předpoklad stability řešení). Počáteční podmínky lze přitom zjistit jen velmi přibližně a počáteční odchylka narůstá tak rychle, že matematický výpočet ztrácí svůj význam.

Vraťme se však k problému reformy financování investic do vzdělání. Zde provedeme určitou analogii s řešením problému letu člověka do Vesmíru, pokud se jedná o pochopení vztahu mezi teorií a praxí, která nám umožní dokumentovat a názorně si představit význam teorie. Budeme přitom postupovat v následujících krocích:

1. Ukážeme, jaký zásadní krok v ekonomické teorii musíme udělat, aby se stal problém řešitelný, a to v přímé návaznosti na přesné postižení omezenosti stávající ekonomické teorie. Z toho nám vyplyne principiální možnost zásadní změny v dané oblasti. Teorie nám tak vymezí základní orientaci, jak v dané oblasti postupovat, a ukáže nám, proč stojí zato o změnu v dané oblasti usilovat.

2. Ukážeme, jakou roli má teorie při hledání proveditelného “technického” řešení. Tj. jak se vymanit ze spleti “slepých uliček” a jak si požadavek dotáhnout obecně teoretické řešení do praktické polohy vynucuje další pokrok v oblasti teorie.

3. Ukážeme, jak zdokonalená teorie otevírá nový pohled na problém, jak umožňuje uvidět to, co prizmatem “staré” teorie nebylo možné spatřit, jaké vyvstávají nové problémy i jak se s nimi lze elegantně vyrovnat ku prospěchu teorie i praxe.

Na hranicích současné ekonomické teorie

Problém reformy financování investic do vzdělání velmi úzce souvisí s širší problematikou vztahu mezi rovností a efektivností. Současná ekonomická teorie se domnívá, že mezi rovností a efektivností je rozpor, resp. substituční vztah - chceme-li dosáhnout vyšší rovnosti, musíme obětovat efektivnost, a naopak. Nechejme promluvit na toto téma jednoho z nejpovolanějších - nositele Nobelovy ceny za ekonomii J. Stieglitze (citujeme z: Stieglitz, J. E., Ekonomie veřejného sektoru, Praha, Grada 1997, ISBN 80-7169-454-1):

“...i když je výsledek fungování tržních mechanismů efektivní, může docházet k případům, kdy je výsledné rozdělení příjmů velmi nerovnoměrné. Jedním z hlavních cílů vlády je proto ovlivnění rozložení příjmů ve společnosti.” (S. 123.)

“...abychom dosáhli vyšší rovnosti, musíme se vzdát části efektivnosti... Například progresivní zdanění příjmů, které snižuje nerovnosti ve společnosti, snižuje podněty ke zvyšování pracovní výkonnosti, čímž snižuje efektivnost.” (S. 124.)

Obrázek na s. 124

 

“Většina vládních programů... je pro část společnosti prospěšná, ale jiné části “škodí”. Výjimečně se ale naleznou i programy, které zlepší něčí situaci, aniž by situaci někoho jiného zhoršily. Takové změně říkáme paretovské zlepšení. Octneme-li se v situaci, kdy již žádné paretovské zlepšení není možné, hovoříme o paretovsky efektivní nebo paretovsky optimální alokaci zdrojů... Paretovská zlepšení byla vždy cílem všech ekonomů. Přesvědčení, že tato zlepšení by měla být vždy uskutečněna, se nazývá paretovský princip.” (S. 124.)

“Jednou z důležitých vlastností definice paretovské efektivnosti je její individualismus... bere v úvahu pouze blahobyt jednotlivců a nijak nezohledňuje jejich vzájemné postavení. To znamená, že nepřikládá explicitní význam nerovnosti ve společnosti. Změna, která by přinesla prospěch jen těm nejbohatším a příjmy nejchudších by ponechala nezměněné, by byla klasifikována jako paretovské zlepšení.” (S. 127.)

“....důvodem individualistického charakteru definice paretovské efektivnosti je, že za rozhodující považuje ohodnocení vlastního blahobytu. Tento přístup je ve shodě s obecnějším principem suverenity spotřebitele, který tvrdí, že každý jednotlivec je nejlepším posuzovatelem svých potřeba a přání, a tudíž je sám nejlépe schopen posoudit, co mu prospívá.” (S. 127.)

Obrázek na s. 133

“Paretovský přístup nám bohužel nedává žádný návod, jak porovnávat rozdílné alokace zdrojů, které leží na hranici užitkových možností, například body A a B. Nemůžeme tedy říci, zda je bod A výhodnější než bod B, nebo naopak. Nemůžeme také zodpovědět otázku, zda je výhodnější snížit současné nebo budoucí sociální dávky. Nemůžeme ani ohodnotit posun z bodu pod hranicí užitkových možností (bod I) na bod ležící na hranici užitkových možností, ale ne napravo a nahoře od bodu I (bod A). Takže ačkoli alokace A je paretovsky optimální, kdežto alokace I ne, nemůžeme říci, zda je bod A výhodnější než bod I, nebo zda je tomu naopak.” (S. 133-134.)

Potud J. Stieglitz. Jeho názory (a argumentace), které sdílí současná ekonomická teorie, jsou velmi obdobné “teoreticky zdůvodněné” představě panující ještě v době prvních letů balonem, že nemohou existovat létající stroje těžší než vzduch. Ukážeme, že tomu je či přesněji za určitých (a dosažitelných) podmínek může být jinak, tj. že:

1. Mezi rovností a efektivností může být dosaženo komplementárního vztahu (předpokladem zvýšení rovnosti je zvýšení efektivnosti a naopak).

2. Výsledkem fungování tržních mechanismů (budou-li dostatečně rozvinuty) nemusí být divergence, ale naopak konvergence příjmů.

3. Jedním z hlavních cílů vlády by nemělo být ovlivnění rozložení příjmů ve společnosti sociálně orientovaným přerozdělováním, ale vytvoření podmínek (institucionálních předpokladů) pro takové fungování tržního mechanismu, který by zabezpečoval rovnost příležitostí pro rozvoj a uplatnění schopností každého člena společnosti a pro jeho společenský vzestup nezávislý na výchozích majetkových poměrech.

4. Princip paretovské efektivnosti nemůže nezohledňovat vzájemné postavení jednotlivců ve společnosti.

5. Paretovský přístup dává návod, jak porovnávat rozdílné alokace zdrojů, které leží na hranici užitkových možností; přesněji - uvážíme-li, že dosahování užitku formou spotřeby má více či méně produktivní charakter, a roli kapitálového trhu, otevírá se prostor pro velmi podstatná paretovská zlepšení, která současná teorie přehlíží.

Krok v oblasti teorie

To, jak se situace jeví J. Stieglitzovi a dalším, je možné jen potud, pokud abstrahujeme od produktivních aspektů spotřeby (domácností či jednotlivců), tj. pokud pro nás (osobní) spotřebou končí ekonomický proces. Pouze za tohoto předpokladu platí princip suverenity spotřebitele (tj. “každý jednotlivec je nejlepším posuzovatelem svých potřeba a přání, a tudíž je sám nejlépe schopen posoudit, co mu prospívá” (Stieglitz, s. 127)). “Proti gustu žádný dišputát” - říká lidová obdoba tohoto principu.

Jenže (osobní) spotřebou ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Později si ukážeme, že je mnohem jednodušší najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní.

Vliv (osobní) spotřeby na budoucí příjem je fenomén, který - při pozornějším pohledu na věc - vnáší do jakéhokoli systému ekonomické teorie vztahující cílovost ekonomických procesů k užitku neřešitelný rozpor. Pokud předpokládáme, že individuum vztahuje veškeré své jednání k dosahování užitku (maximalizaci slastí a minimalizaci strastí) a pokud i připustíme možnost “oddiskontovat” budoucí prožitky (jak to dělá G. Becker), vzniká otázka, jak ocenit budoucí příjem ze spotřeby, při které jsou dosahovány prožitky. Tento rozpor je v rámci teorie užitku neřešitelný.

Předpokládejme nyní, že cílovost ekonomického jednání lidí a tím i cílovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen “koneckonců”) určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. (Smysl a obsah toho, co znamenají slova, že “cílovost je koneckonců určena”, si podrobněji rozebereme později.) V tom případě lze tuto cílovost vyjádřit takto: Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

Subjektivní užitek (požitek či prožitek), který leží v mimoekonomické sféře, tak nahrazujeme něčím, co zůstává v ekonomické sféře. Prožitkový mechanismus je z tohoto hlediska mechanismem rozhodovacím (nahrazuje kalkulaci, která “on-line”, v reálném čase není sto plnit svou roli), nikoli cílotvorným. Mj. takový pohled odpovídá i tomu s čím se běžně setkáváme v realitě, totiž tomu, že naše psychika má schopnost to, co je pro nás prospěšné, “prožitkově ocenit” jako příjemné, tj. nejen jako zdroj budoucího příjmu, ale i formou subjektivně prožívaných pozitivních prožitků.

Všimněme si, jak se změní náš pohled na princip suverenity spotřebitele. Nadále bude platit, že “proti gustu žádný dišputát”. Budu-li se však rozhodovat (jako racionální individuum), zda půjčím někomu jinému (jinému individuu) peníze s tím, abych z nich měl budoucí příjem (aby mi je jiné individuum vrátilo i s příslušným výnosem), bude mě nepochybně zajímat, zda je propije nebo využije pro své vzdělání a lepší uplatnění. Dohodneme-li se spolu, že se budeme dělit o výnos, který získá (druhé individuum) z půjčených peněz (vrátí mi je a o výnos se podle dohodnutého klíče podělíme), pak mu budu ochoten za určitých podmínek půjčit peníze na vzdělání, ale rozhodně ne na to, aby je propil.

Nahradíme-li ve smyslu výše uvedeného subjektivní prožitky v ekonomické teorii současnou hodnotou budoucího příjmu ze spotřeby (z investic, které jsou realizovány formou osobní spotřeby), začne se nám realita jevit zcela jinak:

Místo schématu s užitky jednotlivých spotřebitelů a hranicí užitkových možností (viz Stieglitz s. 133) dostáváme schéma, ve kterém figuruje současná hodnota budoucího příjmu dvou spotřebitelů (Y´1 a Y´2) a hranice dosažitelného příjmu (Y´PF):

Bod A v tomto případě může být bodem, ve kterém je rozdělení kombinace současné hodnoty budoucích příjmů “spravedlivé” (je určen současnými příjmy obou aktérů, které vyplynuly z ocenění vstupů, které tito aktéři vlastnili), nemusí být (a v obecném případě také nebude) bodem optima. Aktéři totiž mohou mezi sebe přerozdělit současné příjmy tak, aby se současná hodnota jejich budoucího příjmu zvýšila. Na základě toho pak lze dosáhnout paretovského zlepšení tím způsobem, že se alespoň jednomu z aktérů současná hodnota budoucího příjmů zvýší, aniž by se snížila druhému (resp. může se zvýšit oběma).

Bod optima je přitom jednoznačně určen průběhem Y´PF:

 

Součet budoucích příjmů obou aktérů je největší v bodě E, kde křivky Y´PF dotýká linie se sklonem 45°. Zde platí, že

Důležité je najít interpretaci této skutečnosti. Uvedené přerozdělení současných příjmů má v realitě dobře známou podobu vztahu věřitel - dlužník, předpokládá tedy existenci kapitálového trhu. Jinými slovy - a to je i důležitý průběžný závěr, který získáváme - v konceptu optimalizace musí být obsažena i role kapitálového trhu a rovnováha na tomto trhu.

Podívejme se blíže, k čemu na tomto trhu dochází. V prvním přiblížení lze říci, že na kapitálovém trhu se směňuje současný příjem za budoucí. Pro názornost budeme v dalším uvádět, že se zde směňují současné peníze (získané v rámci současného příjmu) za budoucí (tvořící budoucí příjem) - dlužník si kupuje od věřitele současné peníze a platí je penězi budoucími. Cenou budoucích peněz je úrok - rozdíl mezi nominální hodnotou současných a budoucích peněz. Současné i budoucí peníze jsou přitom zvláštním případem statku.

Současné peníze lze přitom chápat jako investiční prostředky. Věřitel (“prodávající”) nabízí investiční prostředky a dlužník (“kupující”) tyto investiční prostředky poptává. To je ovšem jen jeden úhel pohledu. Právě tak totiž platí, že dlužník nabízí investiční příležitost (pro využití investičních prostředků) a věřitel poptává tuto investiční příležitost.

Na kapitálovém trhu tak proti sobě - přitom v opačném gardu - stojí:

- Nabídka a poptávka investičních prostředků (věřitel nabízí vlastní investiční prostředky a dlužník poptává cizí investiční prostředky).

- Poptávka a nabídka investičních příležitostí (věřitel poptává cizí investiční příležitosti a dlužník nabízí vlastní investiční příležitosti).

Odhalení této symetrické situace velmi důležité pro pochopení role kapitálového trhu při vytváření všeobecné rovnováhy.

V oblasti investičních příležitostí (ať již vezme ty, kterými disponuje jeden aktér, nebo ty, kterými disponují všichni aktéři současně) platí zákon klesajícího výnosu. Mezní výnos z každé investiční příležitosti (tj. poměr mezi současnými a budoucími penězi, resp. to, v jaké množství budoucího příjmu se změní jednotka současného příjmu) určuje dvojí:

- Jednak to, kdy bude vlastník příslušné investiční příležitosti poptávat cizí investiční příležitost: Poptávat cizí investiční příležitost bude potud, pokud výnos z jeho vlastní investiční příležitosti bude menší než z cizí investiční příležitosti.

- Jednak to, kdy bude vlastník příslušné investiční příležitosti nabízet vlastní investiční příležitost: Nabízet vlastní investiční příležitost bude potud, pokud výnos z této investiční příležitosti bude vyšší než výnos z cizí investiční příležitosti.

Podmínka vyrovnání výnosu z cizích investičních příležitostí, které jsou poptávány, a vlastních investičních příležitostí, které jsou nabízeny, je podmínkou všeobecné rovnováhy.

Pohled na roli kapitálového trhu z pozice jednoho aktéra, který disponuje určitým současným příjmem a současně vlastními investičními příležitostmi, je důležitým doplňkem rozšířeného schématu všeobecné rovnováhy a současně i východiskem pro řadu dalších interpretací.

Výchozí situace: Část prostředků, kterými disponuje, využije aktér pro realizaci vlastních investičních příležitostí. Samozřejmě, že nejdříve je použije k zajištění existenčních potřeb. Pokud se týká dalších investičních příležitostí, bude postupně přecházet od těch, které přinášejí největší výnosy, k těm, jejichž mezní výnos je nižší a nižší, dokud nevyčerpá zásobu investičních prostředků, kterou disponuje. Tak tomu bude v případě, dokud do hry nevstoupí kapitálový trh.

Jakmile do hry vstoupí kapitálový trh, objeví se nabídka cizích investičních příležitostí. Výnos z využití cizích investičních příležitostí má podobu úroku. Protože jedna jediná domácnost množstvím nabízených či poptávaných cizích investičních prostředků neovlivní úrokovou sazbu (peníze, které na kapitálový trh ukládá nebo které si na něm půjčuje jsou jen kapkou v moři), můžeme ji považovat za konstantní. Ve vztahu mezi průběhem křivky vlastních investičních příležitostí, hranicí současného příjmu a výší úrokové sazby mohou vzniknout dvě odlišné situace, které si ukážeme prostřednictvím následujícího schématu.

Ještě před tím je nutné upozornit na jeden důležitý moment. V následujících schématech bude křivka mezního výnosu z vlastních investičních příležitostí a hranice současného příjmu konstantní, tím, co se bude měnit je výše úrokové sazby. V realitě je však významná odlišnost jednotlivých aktérů, pokud se týká investičních příležitostí, kterými disponují (křivky mezního výnosu z vlastních investičních příležitostí), a pokud se týká hranice jejich současného příjmu. To rozhoduje o tom, zda budou hrát roli věřitele či dlužníka. To, že proměnnou veličinou je v prezentovaných schématech úrok, je dáno v této fázi výkladu technickými důvody (je snazší si představit posun úroku). K “realističtější” interpretaci se dostaneme později. Nyní již avizované schéma:

V prvním případě (úroková sazba = i1) je průsečík (bod E1) klesající křivky mezního výnosu z realizace investičních příležitostí s konstantní křivkou úrokové sazby před hranicí současného příjmu domácnosti (a tudíž i prostředků, kterými disponuje). To znamená, že poskytne-li své investiční prostředky k realizaci cizích investičních příležitostí, dosáhne vyššího budoucího příjmu, než pokud by realizovala vlastní investiční příležitosti. Spotřebuje (z hlediska teorie produktivní spotřeby se jedná o využití vlastních investičních příležitostí) tedy jen část disponibilních prostředků, zbylá část se stává úsporami (přenechává je k realizaci cizích investičních příležitostí). Křivku mezního výnosu z realizace jejích vlastních investičních příležitostí přitom můžeme interpretovat jako křivku poptávky po cizích investičních příležitostech.

Ve druhém případě (úroková sazba = i2) je průsečík (bod E2) klesající křivky mezního výnosu z realizace vlastních investičních příležitostí s konstantní křivkou úrokové sazby za hranicí současného příjmu domácnosti (a tudíž i prostředků, kterými disponuje). To znamená, že vypůjčí-li si cizí investiční prostředky k realizaci vlastních investičních příležitostí, dosáhne vyššího budoucího příjmu. Spotřebuje (z hlediska teorie produktivní spotřeby se jedná o využití vlastních investičních příležitostí) tedy více prostředků, než kterými disponuje.

Křivka mezního výnosu z vlastních investičních příležitostí je až do jejího průsečíku s hranicí současného příjmu totožná s křivkou poptávky po cizích investičních příležitostech, za tímto průsečíkem se pak stává křivkou poptávky po cizích investičních prostředcích, pokud je nad úrovní úroku.

Všimněme si - z tohoto hlediska můžeme na úspory nahlížet rovněž jako na “dobrovolné přiznání” toho, že domácnost vyčerpala vlastní dostatečně výnosné investiční příležitosti a že někdo druhý pro zbylou část investičních prostředků, které má, disponuje výnosnějšími investičními příležitostmi.

Ke schématu popisujícímu roli úroku existuje symetrické schéma, ve kterém se na danou situaci budeme dívat z hlediska toho, které vlastní investiční příležitosti je domácnost ochotna obětovat, pokud bude mít budoucí příjem z realizace cizích investičních příležitostí. Obětované vlastní investiční příležitosti jsou tak pro ni mezními náklady (obětované příležitosti) a (symetrická) křivka popisující její vlastní investiční příležitosti odpovídá křivce nabídky jejích investičních prostředků:

Křivka mezního výnosu z vlastních investičních příležitostí je až do jejího průsečíku se souřadnicí budoucího příjmu totožná s křivkou nabídky vlastních investičních příležitostí, za tímto průsečíkem se pak stává křivkou nabídky vlastních investičních prostředků, pokud je pod úrovní úroku.

Vraťme se nyní k tomu, co zpravidla v realitě rozhoduje o tom, zda ten či onen aktér bude v pozici dlužníka či věřitele, tj. k roli dispozice investičními příležitostmi a roli hranice současného příjmu.

Role dispozice investičními příležitostmi:

 

 

Zde Y je současný příjem, Y´ je budoucí příjem, D křivka mezního výnosu z vlastních investičních příležitostí (poptávky po cizích investičních příležitostech, resp. po cizích investičních prostředcích), svislé tečkované linie představují (v pořadí zleva doprava) existenční pásmo a hranici současného příjmu.

Rozdíly v dispozici vlastními investičními příležitostmi mohou být dány např.:

- Dosaženou úrovní vzdělání: Perspektivně se jedná o jeden z nejvýznamnějších faktorů. Odsud je mj. zřejmá souvislost mezi vzděláním a kapitálovým trhem, resp. význam vývoje kapitálového trhu pro radikální růst významu vzdělání.

- Fází životního cyklu: Mladý člověk si potřebuje zajistit vzdělání, bydlení apod. Odsud je mj. zřejmá role kapitálového trhu při financování životního cyklu.

 

 

Vidíme, že v případě dispozicí stejnými investičními příležitostmi se věřitelem stává ten, kdo má vyšší současný příjem. Odsud je mj. zřejmá klíčová role vývoje kapitálového trhu při eliminování tendence k “bohatnutí bohatých a chudnutí chudých”.

Podívejme se nyní na to, z čeho se skládá příjem každého z aktérů, resp. příjem věřitele i dlužníka:

 

 

Plocha A (vyjadřující velikost příjmu z vlastních investičních prostředků) je v obou případech určena velikostí současného příjmu příslušného aktéra. Každá jednotka vynaloženého příjmu přináší průměrné zhodnocení. Plocha B (vyjadřující velikost příjmu z využití vlastních investičních příležitostí) u každého z aktérů je dána výnosností investičních příležitostí, kterými disponuje a je přebytkem nad průměrným zhodnocením.

Zatímco plocha A závisí na velikosti současného příjmu (a tedy z části i na majetku), pak plocha B na příjmu (a tudíž na majetku) nezávisí. Protože v dalším aktu se příjem sestává z obou ploch, vidíme, že v případě fungování kapitálového trhu role vlivu původního rozdělení majetku na budoucí příjem klesá.

Z výše uvedeného je zřejmá velmi významná role dispozice investičními příležitostmi. Systém, ve kterém by dostatečně fungoval kapitálový trh v oblasti využívání investičních příležitosti, by “konvergoval” (a nikoli “divergoval”, jak se někteří domnívají!), pokud se týká majetkové diferenciace. Jinými slovy - vliv majetkové výhody na budoucí příjmy se v systému, kde nepůsobí jiné faktory, snižuje.

To, co jsme si právě řekli, má zcela zásadní význam. Prokazuje se tvrzení, že za určitých předpokladů je mezi rovností a efektivností komplementární vztah a že dostatečně rozvinutý tržní mechanismus nevede k divergenci, ale ke konvergenci příjmů.

Z hlediska námi sledované analogie s úlohou fyziky při praktickém řešení problémů to má podobný význam, jako prokázání principiální možnosti letu člověka do Vesmíru. S pomocí Newtonových zákonů (včetně gravitačního) můžeme s jistotou tvrdit, že dosáhne-li těleso určité rychlosti, může se pohybovat na oběžné dráze kolem Země, a dosáhne-li rychlosti ještě vyšší, může se vymanit z gravitačního pole Země. Tím samozřejmě role fyziky nekončí. Jedna věc je prokázat principiální možnost, druhé věc je najít proveditelný způsob, jak toho dosáhnout.

Podobně je tomu i v našem případě s ekonomickou teorií. Prostřednictvím ní (současně s určitými krůčky spojenými s rozvojem ekonomické teorie) jsme prokázali principiální možnost vytvoření komplementárního vztahu mezi rovností a efektivností, tj. principiální možnost dosáhnout zdokonalení tržního mechanismu tak, aby vedl k plnému využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka nezávisle na jeho příjmové a majetkové situaci. Tím jsme vymezili možnost vývoje ekonomického systému určitým směrem. V tuto chvíli však ještě nevíme a nemůžeme vědět, zda je vývoj tímto směrem reálný a zda je vytvoření výše popsaných podmínek proveditelné. Samotné odhalení této možnosti však provokuje k tomu, abychom se problémem reálnosti teoreticky podchycených vývojových tendencí a proveditelností s nimi spojených změn zabývali.

Otázek, na které si ještě budeme muset odpovědět, je celá řada. Některé z nich jsou provokující. Jedna z nich stojí za zmínku již nyní: Jak je možné, že prostřednictvím modelu, ve kterém “vše přepočítáváme na peníze” (a tak tomu v ekonomickém modelu, který předpokládá produktivní charakter spotřeby), ve kterém se i chování domácností v určitém smyslu podřizuje “zisku”, resp. něčemu velmi obdobnému (maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu), nacházíme cestu k řešení sociálních otázek? To je něco, čemu se běžné uvažování vzpírá. Přinejmenším se tento závěr teorie jeví jako paradox, který musí být vysvětlen. A pokud bychom v další nedali přesvědčivé vysvětlené tohoto paradoxu, nebylo by možné teorii považovat za dostatečně důvěryhodnou.

“Technická” realizovatelnost

Začněme nyní z opačného konce. Podívejme se nejdříve, jak se s problémem letu člověka do Vesmíru vyrovnala fyzika (tj. jakou orientující roli plnila), a potom zauvažujme nad tím, jak se s problémem současného dosahování efektivnosti i rovnosti vyrovná ekonomická teorie.

Chceme-li tělesu udělit dostatečnou rychlost, aby se mohlo dostat na oběžnou dráhu či vymanit se z gravitačního pole Země, nejdříve nás napadne použít již známý princip. V daném případě to byl nápad použít dělo, pochopitelně hodně velké dělo. S takovým nápadem přišel fantasta J. Verne ve známé novele “Cesta na Měsíc”. Pravda, již Cyrano z Bergeracu znal více možností, jak se dostat na Měsíc, ale ty se s principy fyziky rozcházely natolik, že nemohly seriozní uvažování ani inspirovat. Ovšem ani v případě osvědčeného principu, který navrhl J. Verne, stačí hrubé teoretické propočty, aby bylo zřejmé, že tudy cesta nevede:

- Zrychlení při udělování potřebné rychlosti projektilu by bylo natolik obrovské (a to i v případě velmi dlouhé hlavně), že by nejen posádku, ale i jakýkoli přístroj, který by v projektilu byl umístěn, rozdrtilo.

- Žádný ze známých materiálů by požadavky vyplývající z parametrů při výstřelu nevydržel.

- Navíc musíme počítat s odporem vzduchu - to znamená, že rychlost projektilu při opuštění hlavně by musela být podstatně vyšší, než potřebných osm kilometrů za vteřinu. Ovšem již při mnohem menší rychlosti by se projektil v hustých vrstvách atmosféry v podstatě vypařil.

(Důvodů technické nerealizovatelnosti s využitím osvědčeného principu je mnohem více.)

Bylo tedy nutné najít jiný princip. Tohoto úkolu se ujal K. Ciolkovskij (jeho hlavní práce byly publikovány v létech 1903-1929). Nejdříve ho napadlo, že projektilem, který by mohl být vystřelen, by mohlo být další dělo, které by vystřelilo další (menší) dělo, atd. Princip několikanásobného výstřelu by možnost technického řešení problému zreálnil. Ovšem i zde se ukázalo s využitím nenáročných výpočtů, že tato “cesta je zarubaná”. Aby bylo dosaženo potřebné rychlosti, muselo by být první (stacionární) dělo příliš obrovské. Navíc při každém výstřelu by i tak vznikalo příliš velké zrychlení.

Při úvahách o tom, jak snížit váhu vystřelovaného systému děl, si K. Ciolkoskij uvědomil, že podstatným způsobem záleží nejen na hmotnosti toho, co je - v souladu se známým principem akce a reakce - “vystřelováno” zpět, ale i na rychlosti toho, od čeho se “odráží” to, co se má dostat do Vesmíru.

Odtud byl již jen krůček k myšlence reaktivního (raketového) motoru, kdy tím, co dává tělesu dostatečnou rychlost, je proud plynu. Jde o to, aby byla vhodným způsobem zajištěna co největší rychlost plynů vycházejících z trysky. Z původní myšlenky několika postupně se vystřelujících děl v jeho koncepci přežila myšlenka vícestupňové rakety (význam uplatnění vícestupňového principu vyplynul z Ciolkovského rovnic). Vypracování nového principu prokázalo technickou reálnost letu člověka do Vesmíru, i když k praktické realizaci bylo ještě hodně daleko. Tak daleko, že K. Ciolkovskij během svého života dosáhl jen částečného uznání výsledků své práce.

Vraťme se nyní k problému možnosti současného dosažení efektivnosti a rovnosti, tj. vytvoření takových podmínek, za jakých by byly dostatečně využívány investiční příležitosti spojené s rozvojem a uplatňováním schopností člověka. A to nikoli z “dobré vůle” těch, kteří mají dostatek investičních prostředků, ale v důsledku konkurence mezi nimi.

I zde zprvu se nabízí využití osvědčeného principu - půjček. Půjček na vzdělání či další předpoklady rozvoje a uplatňování schopností člověka. A i zde narazíme na řadu problémů, které ukazují, že využití osvědčeného principu půjček není vhodné. Především jde o to, že ten, kdo nemá dostatek prostředků, nemá čím ručit. Úrok z takové půjčky by byl příliš vysoký. Půjčky tohoto druhu by představovaly příliš velké riziko jak pro věřitele, tak pro dlužníka.

Podobně jako v případě letu člověka do Vesmíru, se i zde hledalo vhodné “technické řešení”. A to v přímé návaznosti na původní princip:

- Riziko dlužníka (toho, komu byly prostředky na vzdělání apod.) poskytnuty, lze snížit, pokud bude splácet podle toho, jaké výše příjmu dosáhne, a to z částky přesahující určitou únosnou hranici (např. statisticky vyčíslenou průměrnou mzdu).

- Riziko věřitele lze snížit jeho rozložením na velký okruh (velké portfolio) dlužníků (od některých dostane více, od některých méně, v průměru dosáhne potřebného zhodnocení půjčené, resp. investované částky).

V této fázi vypadalo hledání “technického řešení” jako nalezení optimální podoby a optimálních parametrů podílově splácených půjček. Tím spíše, že praktické pokusy jít touto cestou, jsou již reálně uskutečňovány v různých zemích a v různých podmínkách (jedná se např. o tzv. australský systém HECS financování investic do vzdělání, pokusy o jeho zdokonalování, které jsou zkoušeny ve Velké Británii a dalších zemích, systém soukromých půjček nazvaný “MyRichUncle”, který se zrodil v USA apod.).

Postupně se ukázalo, že nejde ani tak o zdokonalování a modifikaci již známého principu (půjček), ale o využití nového principu, který lze nazvat princip přenesené ceny. Tento princip (pokud jej budeme aplikovat na oblast vysokoškolského vzdělání, i když lze uvažovat i o dalších aplikacích), lze ve stručnosti charakterizovat takto:

1. Prvotním věřitelem je samotná vysoká škola, tj. ten, kdo “prodává” systém vzdělávacích služeb.

2. “Kupující” (student, resp. po absolvování studia absolvent) “platí” za poskytnutý systém služeb podle toho, co mu nabytí schopností prostřednictvím systému vzdělávacích služeb přinese - tj. odvádí ze svého příjmu po absolvování vysoké školy a po překročení určité hranice příjmu (jedno- či vícenásobku statisticky vyčíslené průměrné mzdy) určitou částku (např. 3-5 % z dosaženého příjmu) po předem stanovenou dobu (10-15 let), čímž je závazek vyrovnán (bez ohledu na to, kolik a kdy bylo reálně zaplaceno).

Při objevení principu přenesené ceny hrála důležitou orientující roli ekonomická teorie. Jde totiž o to, že praxe nastoluje otázku financování investic do vysokoškolského vzdělání v řadě aktuálních kontextů - jde o to, aby školy měly více peněz, o to, aby byl přístup ke studiu umožněn co nejširšímu okruhu zájemců, o to, aby si vysoké školy konkurovaly, o to, aby prostředky byly rozdělovány mezi vysoké školy podle jejich přínosu, o to, aby zájemce o studium byl vybaven dostatečnými informacemi, co mu studium na té či oné škole přinese, o to, aby přístup ke vzdělání (včetně nezbytnosti platit vícenáklady spojené se studiem) byl co nejméně omezen majetkovými poměry zájemce o studium, o to, aby vysoké školy byly zainteresovány na kvalitě poskytovaného systému vzdělávacích služeb, o to, aby i zaměstnavatel absolventů vysoké školy získal informace, jakou úroveň má absolvent té či oné vysoké školy či oboru na té či oné vysoké škole, o to, aby do financování vysokoškolského vzdělání mohly vstoupit i zdroje ze sekundárního kapitálového trhu apod. Z hlediska konkrétních forem a parametrů úhrady studia se dostávají výše uvedené požadavky do řady rozporů. Princip přenesené ceny (s důrazem na uchování informačních, motivačních a alokačních funkcí ceny) umožňuje zabezpečit společný základ pro optimální naplnění všech výše uvedených požadavků.

Tento způsob splácení plní několik funkcí současně:

- Je to funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

- Je to funkce solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

- Je to funkce ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi uplatňují na profesních trzích. Tj. tato “přenesená cena” plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než by byla “skutečná cena” v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.

Všechny typy přenesené ceny (která má podobu určitého závazku) mohou být obchodovány na sekundárních kapitálových trzích. Rovněž tak mohou mít alternativu přímé úhrady, kterou je nutné chápat jako nominální a následné (sekundární) ocenění původně “nenominálního” závazku. V obou případech pak na těchto sekundárních trzích vzniká nominální ocenění přenesené ceny.

Protože v realitě lze předpokládat možnost výběru splácení, znamenalo by to, že ti, co věří svým schopnostem být úspěšní, mohou dávat přednost úročenému závazku. I když v praxi mohou hrát i roli různé psychologické okolnosti, mj. neochota vystavovat se riziku - své vlastní schopnosti i budoucnost se velmi obtížně odhadují. Konkurence mezi vzdělávacími zařízeními patrně povede k tomu, že každé se bude snažit ve vyvážené podobě nabídnout všechny z uvedených možností. (Např. banka může nabídnout studentovi přímou úhradu závazku a požadovat od něj splácení úročeného závazku podílovou formou.)

To znamená, že navrhovaný systém v sobě obsahuje možnost uplatnit ostatní formy zpětného splácení.

Přenesená cena se liší od “normální” ceny následujícím:

1. Má více parametrů - výši příjmu, od které začíná odvod, procentuálně stanovená výše odvodu, doba splácení.

2. Nemá primární nominální hodnotu, teprve na kapitálových trzích může sekundárně vzniknout její nominální ocenění.

3. Je odvozena od ocenění produkce vysoké školy na profesních trzích (přenáší informaci o uplatnění této produkce a vytváří i potřebné motivace směřující ke zvýšení hodnoty produkce).

4. Alokuje prostředky ve prospěch těch vysokých škol, jejichž produkce se nejlépe uplatňuje na profesních trzích.

Všimněme si, že přenesená cena je něco mezi úvěrem a daňovou zátěží (aniž by byla jedním či oním). Vytváří rovněž “můstek” mezi specifickým vztahem věřitel - dlužník, který vzniká při investování do lidských schopností (studentem/absolventem, který “kupuje” systém vzdělávacích služeb a je současně dlužníkem, a vysokou školou, která je “prodávajícím” a věřitelem současně), a kapitálovým trhem. (Ze stávajících systémů zpětného financování investic do vzdělání má k využití principu přenesené ceny nejblíže americký systém “MyRichUncle”, viz www.myrichuncle.com.)

Jakmile začneme pracovat s principem přenesené ceny, odpadají všechny námitky týkající se “technické realizovatelnosti” projektu dosažení souladu mezi rovností (interpretované jako rovnosti příležitostí) a efektivností. Dlužno poznamenat, že objevení principu přenesené ceny vychází z poznatků ekonomické teorie, konkrétně pak z toho, v čem spočívá hlavní funkce ceny jako takové. Totiž z toho, že cena plní především funkci informační, alokační a motivační. Jedná se vlastně o zobecnění pojmu cena (při uchování všech funkcí, které cena plní) v oblasti, kde v důsledku specifického charakteru transakcí “normální” cena nevzniká.

Problém prostředí

Ani objevením (a propracováním) nového principu, který činí obecně teoretické řešení technicky reálným, práce fyzika nekončí. Začíná soupeření s vlastnostmi prostředí, se kterým - v daném případě let člověka do Vesmíru - musí počítat. Jsou to na jedné straně parametry přírodního prostředí (odpor vzduchu v různých vrstvách atmosféry), na druhé straně pak prostředí vytvořeného - látek či materiálů, z nichž je konstruováno příslušné zařízení (v daném případě raketa, konkrétně pak zde jde o vlastnosti pohonných látek, požadavky na spalovací komoru, tvar a vlastnosti trysky apod.). K fyzice, která při hledání nejvhodnějších materiálů a látek plní nezastupitelnou roli, se přidružují další vědecké disciplíny. Objevují se nové a nové překážky, které je nutné překonávat hledáním originálních řešení, trpělivým zdokonalováním toho, co již je vymyšleno, neustálým ověřováním a zkoušením.

Rovněž v případě ekonomické teorie, která přišla s projektem, našla způsob “technického řešení”, práce ještě neskončila. I zde je nutné pustit se do soupeření s vlastnostmi prostředí, byť se jedná o prostředí poněkud odlišné povahy - o společenské prostředí, ve kterém jednají myslící a cítící lidé, kteří sledují své zájmy. Právě otázka zájmů se zde ukazuje jako jedna z nejdůležitějších.

Oporu při analýze parametrů zájmového prostředí nachází ekonomická teorie v podobě již zmíněné paretovské efektivnosti. Tj. hledají se taková řešení, při kterých dochází ke zvyšování užitku (alespoň někoho či jedněch, pokud možnosti většiny či všech), aniž by, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného.

Při analýze zájmového kontextu přechodu k ekonomickému systému, ve které jsou rovnost a efektivnost komplementárními parametry systému, se zdálo být jednou z největších překážek poziční investování, resp. investování do společenské pozice. Jedná se o fenomén, který mohl být odhalen teprve poté, co byly doceněny možnosti investování do lidských schopností. V určitém smyslu se jedná o doplňující se a proti sobě stojící formy investování. Podstatou pozičního investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu (privilegium) formou investování do společenské pozice. Mechanismus působení tohoto fenoménu je následující:

- Představme si, že v ekonomice existuje (pomyslné) odvětví nabývání a uplatnění schopností.

- V rámci tohoto odvětví dochází k tomu, že aktéři:

. získávají schopnost disponovat investičními příležitostmi,

. získávají investiční prostředky k využití investičních příležitosti, u nichž vzniká přebytek.

- Investicemi do společenské pozice jedněmi aktéry dochází k tomu, že se vstup do tohoto odvětví omezuje jinými aktérům, kteří nemají prostředky pro investování do společenské pozice.

Fenoménem investování do společenské pozice (formou prestižní spotřeby, která segreguje společnosti z hlediska toků informací a společenských kontaktů, formou kupování poslušnosti a preferování poslušnosti před efektivností) dochází k omezování konkurence v odvětví nabývání a uplatnění schopností. Reálný společenský systém je investováním do společenské pozice podstatným způsobem kontaminován. Je to jedna z hlavní příčin, proč se celý reálný ekonomický systém nechová dostatečně “paretovsky”. Tím částečně odpovídáme na otázku, proč se orientace na produktivní charakter spotřeby a využívání investování do lidského kapitálu prosazuje jen velmi pomalu a obtížně.

Investování do společenské pozice a nedokonalosti kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu jsou spojité nádoby: Nakolik je nerozvinutý kapitálový trh, natolik se otevírají možnosti a vznikají i podněty pro investování do společenské pozice, nakolik jsou odstraněny nedokonalosti kapitálového trhu, natolik je investování do společenské pozice “vytlačováno” z ekonomického systému.

Problematika pozičního investování umožňuje objasnit paradox “přepočítávání všeho na peníze”, které se nám intuitivně zdá být něčím špatným a v realitě takové “přepočítávání všeho na peníze” také něco špatného signalizuje, zatímco v teoretickém modelu je klíčem k řešení rozporu mezi efektivností a rovností, otevírá cestu k vytvoření podmínek, za nichž dochází k reálnému naplnění ideálu “podmínka rozvoje každého individua je podmínkou rozvoje všech a naopak”.

Paradox vzniká právě v důsledku fenoménu pozičního investování. Problém je totiž v tom, že podřízení jednání “přepočtu na peníze”, “honbě za krátkodobým ziskem” se stává společensky nepříznivým fenoménem teprve následně, teprve poté, co jsou takto získané prostředky reinvestovány do vytváření společenské pozice a kdy dochází k ekonomické segregaci. I v oblasti investování do společenské pozice existuje konkurence (ve smyslu “kdo chce s vlky býti, musí s vlky výti”) a právě ona vede k tomu, že prostředky nezbytné k investování do společenské pozice je nutné získávat neomalenými metodami a podřizovat se krátkodobým horizontům. V podmínkách, kdy by tržní mechanismus byl natolik rozvinutý, že by se využívání vlastních (přebytečných) investičních prostředků k realizaci cizích investičních příležitostí stalo běžnou součástí ekonomického systému (kdy by investování do společenské pozice nepřinášelo lokální výhodu, protože by byl eliminován faktor rozpočtového omezení), odpadly by veškeré motivace spojené s “dosahováním zisku za každou cenu”.

Jak mě upozornil jeden kolega, jedná se o velmi obdobnou situaci, jako v případě řešení jednoho z nejzapeklitějších problémů konstrukce výkonné rakety. Aby byla rychlost plynů vycházejících ze spalovací komory a následně usměrňovaných parabolickým tvarem trysky dostatečně velká, musí být ve spalovací komoře velmi vysoká teplota a velmi vysoký tlak. Tento požadavek se ovšem dostává do rozporu s vlastnostmi materiálů, z nichž můžeme spalovací komoru vyrobit. W. Braun přišel s geniálním nápadem - totiž s tím, aby palivo bylo do komory přiváděno takovým způsobem, že ochlazuje vnitřní povrch spalovací komory, a to jak původní teplotou, tak i v počáteční fázi svého hoření. Samotné palivo, které vyvolává vysokou teplotu, tak současně slouží i jako ochranný štít.

V našem případě otevření prostoru pro investování do lidských schopností nabízí na jedné straně možnost výhodného uplatnění vlastních investičních prostředků při využití cizích investičních příležitostí, na druhé straně (současně) eliminuje smysl pozičního investování.

Cesta k reálnému uplatnění této myšlenky pak spočívá v tom, že prvotním investorem do lidských schopností v případě aplikace teorie v oblasti financování vysokoškolského vzdělání je samotná vysoká škola. Její pozice (jako rodícího se dominantního subjektu nové ekonomiky založené na produktivní spotřebě a produkci lidských schopností) je dána tím, jaké uplatnitelnosti svých absolventů je schopna dosáhnout. V podmínkách, kdy se takto začne prosazovat, dojde k posílení její role “přifázováním” sekundárního kapitálového trhu k jejímu působení.

Banálně řečeno to pak znamená, že důležité není to, “z jaké společenské vrstvy” kdo je a “jak demonstruje svou příslušnost k lepším vrstvám”, ale to, “jakou univerzitu” kdo vystudoval a “v jakém kontaktu coby absolvent s touto univerzitou je”. (Mj. tímto se řeší i problém “ochoty” splácení závazku formou úhrady přenesené ceny systému vzdělávacích služeb.)

Potměšilost reality

Zdálo se (a zdálo by se), že problém pozičního investování představuje největší úskalí při praktické realizaci navrhovaného přístupu. Omyl. Největší problém se vynořil zcela někde jinde a - jak tomu už bývá - nečekaně. Když už bylo řešení poměrně dobře propracováno a začal se rýsovat celkový smysl celého snažení, přišel za mnou jiný můj kolega a zeptal se mně: “Pokud jsem to správně pochopil, tak se snažíš řešit problém majetkových nerovností, včetně jejich důsledků, bez znárodnění.” Z určitého pohledu by se i takto dalo řešení charakterizovat a proto jsem mu dal kladnou odpověď. “A myslíš, že ti to projde?” - položil mi řečnickou otázku. Předpokládal jsem, že má na mysli problémy spojené s pozičním investováním, a tak jsem mu začal vysvětlovat, jak se s tím lze vyrovnat. “Ne, toho bych se ani tak nebál,” pokračoval, “potíž je v něčem jiném. Dovedeš si představit, kolik lidí si udělalo živnost z toho, že se udělali zastánci a realizátory přerozdělování, které bere bohatým a chudým dává? Jak se tito lidí cítí důležití a jak se ve své ideologii utvrzují? A kolik lidí se na tom přiživuje? A dovedeš si představit, kolik lidí svou popularitu i životní přesvědčení založilo na tom, že bohatí bohatnou (a stávají se stále neomalenějšími) a chudí chudnou (a cítí se stále bezbrannější), že svět směřuje ke katastrofě a oni jsou ti praví mluvčí uražených a ponížených? Všem těmto lidem chceš vzít kšeft i jejich vlastní přesvědčení o smyslu života a jejich důležitosti? To ti nemůže projít!” Řekl jsem si, že na tom sice něco je, ale zdálo se mi to poněkud přehnané. Inteligentní lidé přece nejsou takovými fanatiky a teorie má svou váhu a sílu. Postupně se ukázalo, že jsem se mýlil.

Význam toho, co mi takto bylo sděleno, jsem si uvědomil až poté, co jsem na výše zmíněný problém narazil nečekaně ve zcela jiném kontextu. K tomu opět nejdříve určitou analogii:

Zabýváme-li se letem člověka do Vesmíru, plní fyzika jako věda rozhodující orienující roli. Prokázala možnost principiálního řešení tohoto problému, ukázala cestu technické realizovatelnosti a nyní hledá vhodnou kombinaci materiálů a látek, konkrétních technologií, prostřednictvím kterých by mohl být problém řešen. Vlastnosti známých a dostupných materiálů či látek se přitom dostávají do střetu s “odporem prostředí” v nejrůznějších dílčích aspektech. Aby se takto vzniklé problémy vyřešily, bere si fyzika na pomoc další vědy. Tak například musí řešit problém pohonných látek rakety, konkrétně okysličovadla a paliva. Zde si bere na pomoc chemii. Jedním z nejdůležitějších požadavků je možnost dosažení co největší rychlosti plynů, které opouštějí trysku. (V této fázi do hry vstupují i další požadavky - např. možnost uskladnění paliva, jeho uchování během letu, problémy rychlosti plnění nádrží, otázka bezpečnosti, ale i ekonomická hlediska; mj. i proto dnes existuje více možností, jakou kombinaci látek zvolit.)

Podobně tomu je při propracování otázky “uvedení do chodu” takového způsobu financování vysokého školství, který by sehrál průlomovou roli při přechodu na nový typ ekonomického rozvoje, jehož těžištěm by se stalo využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka, což je - nazíráno z jiného zorného úhlu - totéž, jako řešení problému vztahu mezi rovností a efektivností. Jedním z nejdůležitějších úkolů je zajistit dostatečnou efektivnost vzdělávacího procesu s využitím vhodných metodologických prostředků. Jde o to, aby proces nabývání schopností s využitím vhodné metodologické podpory probíhal co nejefektivněji. To již není problém ekonomické teorie, ale metodologických disciplín.

Ukázalo se, že klíčovou roli zde hraje takové pojetí vzdělávacího procesu (poskytování systému vzdělávacích služeb), které je založeno na poznávání podmíněnosti “nepodmíněného”. Tj. to, aby si student na konkrétních případech osvojovaných znalostí uvědomil a ověřil, že neexistuje žádný jednou provždy daný a neměnný základ, na kterém by mohl stavět (nějaká základní elementární tvrzení, z nichž by bylo možné odvodit vše ostatní), ale že vše, na čem je ten či onen dílčí podsystém poznání založen, platí jen za určitých podmínek a je podmíněné těmito podmínkami. K rozvoji poznání pak dochází tím, že se překračují hranice toho, co bylo dosud považováno za “nepodmíněné” (absolutní, jednou provždy dané a neměnné). Takto probíhá jak proces rozvoje lidského poznání, tak i proces osvojování toho, co bylo poznáno již dříve a co je nutné se naučit.

Jde o to, aby si student zvykl, aby mu vešlo do krve, že vše, na čem ten či onen subsystém dílčího poznání staví, je samo založeno na určitých předpokladech, že to, co se v tomto subsystému “má tak a tak a ne jinak” je zvláštním případem obecnější situace, kdy “to, co se má tak a ta a ne jinak” se takto má jen za určitých podmínek a překročíme-li tyto podmínky, “může se mít a také se má jinak”. Takový způsob osvojování poznání rozvíjí čtyři důležité kompetence:

- Systematizační: Každý poznatek chápeme jako zvláštní případ platný za přesně vymezených podmínek, kterým je doplňován celý systém poznatků.

- Inovační: Cesta k novému poznání je založena na tom, že to, co se doposud mělo tak a tak a ne jinak, může být i jinak, přitom si uvědomujeme podmíněnost dřívějšího poznání “skrytými” předpoklady.

- Komunikační: Existence různých názorů na věc ukazuje, že odlišně chápeme předpoklady tvrzení, která považujeme za relevantní, a jsme schopni formou komunikace dojít k odhalení předpokladů, na nichž stojí jeden i druhý názor.

- Realizační: Při praktické realizaci závěrů, které z teorie vyplývají, narážíme na problémy, které ukazují na podmíněnost praktické realizace (touto formou do systému poznání často vstupují nové prvky).

Společným jmenovatelem všech těchto čtyř (nepochybně i z praktického hlediska významných) kompetencí je právě poznávání podmíněnosti “nepodmíněného” (tj. toho, co se nám jako “nepodmíněné” jeví).

Z hlediska návaznosti na stávající pojetí výuky je nutné zvlášť zdůraznit odlišnost mezi předáváním systému poznání formou výčtu (kdy si student uspořádává poznatky určitým způsobem, přitom každý z nich chápe jako “nepodmíněný” - ví, že se po něm bude při zkoušce chtít, aby na příslušný dotaz demonstroval paměťové zvládnutí jeho osvojení) k nabývání systematizovanému poznání (kdy si student uvědomuje podmíněnost každého poznatku celým systémem poznání).

Aby bylo demonstrováno, jak obrovské rezervy ve (vysokoškolském) vzdělávacím procesu existují, byla zahájena příprava kurzu Metody systematického myšlení.

A právě při přípravě se objevil problém, který by bylo možné pojmenovat jako subjektivní fixace podmíněného jako “nepodmíněného”. V čem spočívá podstata tohoto problému? Na vývoji lidského poznání a na kterémkoli konkrétním příkladu lze doložit, že cokoli, co se nám zdá být “nepodmíněné” (jednou provždy dané a neměnné, absolutní apod.) je podmíněné a tuto podmíněnost lze poznat, lze odhalit skryté předpoklady, kterými je ono “nepodmíněné” podmíněno. A nejen to - jakmile si tuto vlastnost reality uvědomíme a osvojíme si metody systematického myšlení, které nám umožňují poznávat podmíněnost “nepodmíněného” (toho, co se nám zdá být nepodmíněné, toho, co prozatímně za nepodmíněné považujeme v rámci dané zkušenosti či praktického kontextu), dochází k podstatnému zvýšení efektivnosti nabývání schopností s ohledem na jejich praktickou uplatnitelnost. Ukázalo se, že vůči tomuto přirozenému způsobu vývoje lidského myšlení a tudíž i nabývání schopností existuje aktivní, zájmově podmíněný odpor. Určitá část lidí, kteří sní o sociální spravedlnosti, o změně poměrů a možnosti a nutnosti intervenovat do oblasti rozdělování majetku, si vytvořila určité subjektivně fixované stereotypy (subjektivně fixuje podmíněné jako “nepodmíněné”), přičemž v sobě potlačila schopnost uvědomovat si podmíněnost těchto stereotypů (názorových společenských pozic). Jak se zdá, intervenuje zájmová podmíněnost společenského dění i do tak zdánlivě odtažité oblasti, jakou je metodologická problematika, resp. zde má své “zastřešení”.

Na výše popsaný problém se lze podívat ještě z jiného úhlu. Naše myšlení a poznání nám umožňuje realizovat všeobecně zprostředkující činnost - souvislost mezi jevy a procesy, které nás obklopují, poznáváme právě proto, abychom je mohli vzájemně zprostředkovávat, uvádět do vzájemné souvislosti a využívat jejich vzájemnou podmíněnost. Od toho tu naše myšlení a poznání je, takto vzniklo, takto jsme se stali lidmi, toto byla cesta od používání jednoduchých nástrojů k vytváření složitých technologií doprovázená rozvojem lidského myšlení a lidského poznání. Jakmile cokoli, co je reálně podmíněné, subjektivně fixujeme v našem poznání jako “nepodmíněné”, stáváme se sami nástrojem cizí (nikoli vlastní) vůle. Ta může být personifikovaná nějakým vůdcem či manipulátorem, nebo existovat v podobě spontánně se utvrzující skupinové (stádní) psychologie. Věří se pak v nějakou vyšší moc (která se pak často personifikuje a institucionalizuje). S reálnou existencí tohoto společenského fenoménu a jeho vlivu na zájmovou podmíněnost společenských procesů je nutné počítat. Ostatně taková již je společenská realita a s různými překvapeními při uplatnění teorie v praxi je nutné počítat.

Jak na to

Současná úroveň teoretického řešení je již taková, že lze bezprostředně přistoupit k praktické realizaci ve dvou hlavních směrech:

1. Prosazovat reformu financování investic do vysokoškolského vzdělání (i dalších předpokladů rozvoje a uplatnění schopností člověka).

2. Připravit a organicky zabudovat do výuky kurz Metody systematického myšlení, postupně ho zdokonalovat a prohlubovat vazby na celý systém disciplín, které tvoří náplň výuky, resp. jejichž výuka je součástí systému vzdělávacích služeb poskytovaných vysokou školou.

Postup oběma těmito směry předpokládá další rozvoj samotné teorie. Nic nepodněcuje pokrok v teorii (a to od její nejobecnější úrovně až po prakticko-realizační), jako možnost praktického vyústění. Lze počítat s nejrůznějšími překážkami, ale jakmile je něco podloženo dostatečně přesvědčivým výsledkem v oblasti teorie, je jen otázkou času, kdy se to prosadí i v praxi.

Navržený přístup si najde dostatek spojenců, těch, které bude mj. lákat možnost využití prostoru pro původní a významné teoretické objevy, které lze po průlomu v hlavním směru a po otevření velmi širokého okruhu otázek, které přímo volají po teoretickém řešení, očekávat. Práce, které je víc než dost, bude okořeněna dostatkem odpůrců navrhovaného přístupu. Můžeme se jen těšit, s čím vším přijdou. To, co má oporu v jasně a zřetelně formulovaném řešení se však zastavit nepodaří.

Na závěr ještě jedna analogie s úlohou fyziky při řešení problematiky letu člověka do Vesmíru. Když dosáhlo teoretické řešení srovnatelné úrovně, vystoupily do popředí následující úkoly:

- Sehnat potřebné finanční prostředky, což bylo mj. spojeno s otázkou aplikací, na které by tyto prostředky byly uvolněny (v daném případě šlo - bohužel - i o spojení s vojenskými aspekty dané problematiky a o mezinárodní prestiž).

- Provést obrovské množství dílčích výpočtů (zde již orientující role fyziky přešla k úlohám typu výpočtu dráhy dělové koule).

- Začít zkoušet a ověřovat, protože realita je vždy poněkud jiná, než projekt na papíře. Při vyhodnocení výsledků různých zkoušek má fyzika opět nezastupitelný význam.

V našem případě vystupují do popředí následující úkoly:

- Získat dostatečnou podporu jak ze strany široké veřejnosti, tak i v oblasti, kde se rozhoduje, což je spojeno s prokázáním významu navrhovaného přístupu v návaznosti na reálné problémy, které společnost řešení. V našich konkrétních podmínkách se k tomu nabízí prokázání skutečnosti, že neodkladná reforma veřejných rozpočtů se neobejde bez reformy financování investic do vzdělání. V širším kontextu pak jde o prestižní problematiku vytvoření podmínek pro přechod k nové ekonomice a novému typu růstu, kde bude mít dominantní roli sektor produkce lidských schopností, kde se z univerzit jako “manufaktur” rodící se vzdělanostní společnosti stanou “továrny” vzdělanostní společnosti, kdy dojde k proměně společnosti srovnatelné s průmyslovou revolucí či dokonce přesahující její význam.

- Místo výpočtů (které v oblasti společenské reality nelze využít obdobným způsobem jako v oblasti aplikací fyziky) jde o vhodné nastavení základních parametrů tržního mechanismu tak, aby generoval potřebná informace a motivace a na základě tržních ocenění vedl k efektivní alokaci zdrojů.

- Rovněž zkoušení a ověřování. tj. experimentování má ve společenské realitě poněkud jinou podobu než při aplikacích fyziky. Ve společenské realitě je nejvhodnějším způsobem ověřování postup formou dílčích kroků a vyhodnocení jejích důsledků, učiněných pokud možno v co největší návaznosti na výchozí stav. V našem případě jde o odstartování systému s výrazně regulovanou možností využívat zpětné platby za studium odvozené od výsledků uplatnění absolventů na profesních trzích a teprve na základě toho, že systém začne produkovat informace, i na základě toho, jaké problémy se objeví, postupně systém deregulovat.

4. K otázce levicového paradigmatu

Poznámky k analýze minulosti (levicového hnutí)

Tibor Vaško

Když problém, přes veškeré výzkumné úsilí nám odolává, musíme zpochybnit výchozí předpoklady. Potom představivost je důležitější než vědomosti.

Albert Einstein

Všechny teorie závisí na předpokladech, které nejsou zcela pravdivé. To je to co je dělá teorií.

Robert M. Solow

Domnívám se, že jistým způsobem lze tyto myšlenky aplikovat nejen na výzkumné úsilí, ale i na analýzu úspěšnosti levicového hnutí v minulosti, které stále pátrá po příčinách minulých nezdarů, protože mnozí se domnívají, že bez objasnění těchto příčin, nebude možné sestavit úspěšný program budoucí činnosti.

Pokud má Einstein pravdu, je nutno se podívat na předpoklady, za kterých se neúspěšné pokusy zlepšit svět prováděly. Je zřejmé, že kolaps sovětského systému opět otevřel tento problém. Přitom již Marx před téměř 150 léty nevylučoval možnost porážky revolučního hnutí.

Marx totiž vyslovil v dopise Engelsovi ze dne 8. října 1858 obavy, kde naznačuje možnost porážky socialistické revoluce když píše: “Pro nás je důležitou otázkou zda (soc. revoluce – pozn. T.V.) nebude nutně poražena v tomto malém koutu světa (myslel Evropu - pozn. T.V.), když na mnohem větším území vývoj buržoazní společnosti je stále na vzestupu”.

Přitom není těžké vidět problémy současného světa. Ovšem sama o sobě, hluboká krize kapitálového systému je velmi vzdálena tomu, aby inspirovala důvěru v úspěšný výsledek úsilí levicového hnutí (Mészáros).

Zde je nutné, jak dějinné zkušenosti učí, se vyvarovat časté chyby, kdy hybné síly společnosti si sami vytvoří pomocí propagandy jistý virtuální svět a pak tomu začnou sami věřit a pokládat ho za totožný s realitou.

Metodická poznámka: Při hledání vysvětlení proč sovětský typ socializmu zkolaboval bez varování a to tak rychle, že překvapil i své protivníky, hledáme podvědomě jednoznačné a robustní vysvětlení, které by vystihlo současně proč SSSR se svými 25.000 jadernými hlavicemi se rozpadl a Kuba, 150 km od USA, opuštěna všemi spojenci, to ustála. Z analýzy tohoto srovnání je zřejmé, že vysvětlení nebude patrně jen otázkou vojenské moci, ani v ekonomické síle. Obou se totiž Kubě nedostává. Příčinu musíme hledat v “duchovnějších” důvodech. Fakt, že většina evropských zemí sovětského bloku se položila stejným způsobem, ve stejnou dobu a nyní vykazují více-méně stejné problémy navozuje myšlenku, že šlo o hlubší systémové důvody.

Důvody kolapsu

Hlavním důvodem dle mého názoru bylo, že reálný vývoj podkopal důvěru širokých vrstev obyvatelstva v to, co se označovalo za “reálný socializmus”. Následuje několik faktů.

Toto společenské zřízení tvrdilo, že je jedině správné a založené na vědeckém světovém názoru a tudíž je nejlépe schopno uspokojit neustále rostoucí potřeby lidu.

Jak mohl někdo věřit, že toto zřízení je založeno na vědeckém světovém názoru, když jeho ideologové zpočátku odmítli nejdříve teorii relativity, později genetickou teorii Mendela a takového génia biologie jakým byl Vavilov, nechali umřít ve vězení. Když přišla kybernetika, tak byla vyhlášena za buržoazní pavědu a trvalo dlouho než akademik Krug mohl začat vydávat sérii publikací pod názvem “Kibernětika na děle komunizma”. Jak mohla široká veřejnost (nebo vedoucí síla společnosti, když chcete) důvěřovat tomuto zřízení? Tolik v krátkosti co se týká vědeckosti.

S uspokojováním potřeby lidu to nebylo lepší, což dokumentuje historie hesla “dohnat a předehnat”. Bylo postupně jasné, že heslo dohnat a předehnat se zřejmě nepodařilo splnit, což se uspokojivě nevysvětlilo a “zametalo se to pod koberec”, proto se z toho také nevyvodily žádné závěry pro politickou praxi. Někteří politologové (např. Zdeněk Mlynář) tvrdili, že toto heslo navíc ještě více zviditelnilo zaostávání reálného socializmu, protože do té doby se věřilo, že socializmus se vyvíjí jinak, jiným směrem a tudíž nelze jej srovnávat s kapitalizmem.

V SSSR byla nejhorší situace v zemědělství. Dle sovětského akademika Arbatova, dva miliony amerických farmářů dokázalo nasytit čtvrt miliardy Američanů a dodávat miliony tun pšenice ročně do Sov. Svazu ze svých přebytků. V sovětském zemědělství pracovalo údajně jen úředníků 3 miliony, navíc desítky miliónů kolchozníků a přesto nedokázali obyvatelstvo uživit. Pokud některé odvětví významně podrylo vývoj v SSSR, tak to bylo zemědělství. Sovětsky svaz se stále více stával “jednorozměrnou” velmocí (vojenskou) a další rozměry (hospodářství, politika, společnost) nedokázaly udržet ten jediný velmocenský rozměr.

Význam zemědělství vynikne, když praxi v SSSR porovnáme ze zkušenostmi Číny. V 70tých létech Teng Siao Ping řekl, že “nemůžeme budovat socializmus hladoví” a uvolnil soukromou iniciativu v zemědělství. Tím nastartoval vývoj, který nemá obdoby v dějinách lidstva. To se Sovětskému svazu nikdy nepovedlo. Snad jako nejnovější důkaz toho že brzdou bylo bývalé uspořádání zemědělství v Rusku může sloužit fakt, že v r. 2002 Rusko po tisíci létech své existence poprvé vyrobilo více obilí, než potřebuje a přebytky vyvezlo do více zemí, dokonce do Brazílie (V. Nikonov, TRUD č. 234, prosinec 2002) . Ve stejném roce se Rusko stalo největším světovým vývozcem ropy (The Japan Times 7. ledna 2003). I u nás řada faktorů způsobila, že zatímco 40 let byla i u nás obava z nedostatku nabídky zemědělských produktů, po roce 1989 náhle je to obava jen z nedostatečné poptávky. Jaké poučení z toho plyne?

Přitom ztráta důvěry v reálný socializmus není sama o sobě autonomní příčinou, ale důsledkem nedokonalé koncepce a strategie reálného socializmu. Zde mohu naznačit jen základní rysy problému, kterému jsou v literatuře věnovány stovky prací. Socializmus sovětského typu zrušil sice podstatu kapitalizmu – soukromé vlastnictví a nahradil jej státním a v ekonomice nahradil volnou hru tržních sil centrálním řízením. Jinými slovy negoval kapitalizmus, ale každý “nekapitalizmus” není automaticky socializmus. Chybělo a dosud chybí tvořivá negace negace v hegeliánském smyslu, která by zajistila vlastní zdroj vnitřní dynamiky socialistické společnosti (a tím její budoucnost), která negací kapitalizmu přišla o síly, které zajišťují dynamiku kapitalizmu. Když se tento vlastní zdroj nedařilo najít, dělaly se reformní pokusy “upravit” původně kapitalistické zdroje dynamiky - soukromé vlastnictví, pomocí zvýšené “samostatnosti podniků”. Podobně tržní síly se měly uplatnit v socialistickém “tržním” hospodářství.

Samotné soukromé vlastnictví a trh není i v kapitalizmu zárukou úspěchu. Americký ekonom Richard M. Goodwin to popsal takto: “Kapitalismus je systém řízený hledáním zisku a ne statickou maximalizací výstupu nebo užitku; když výrobci vidí možnost snížení nákladů nebo zvýšení prodeje – investují; investováním vytvoří poptávku, která dále podporuje investování, tím urychluje rozvoj”. Tento růstový proces pokračuje dokud nenarazí na nějaká omezení. Podobný proces nebylo snadné vyvolat v reálném socializmu.

Druhou krizí, která navazovala na ztrátu důvěry, byla krize identifikace. Díky dogmatizmu došlo v socialistických zemích k předčasné a rozsáhlé institucionální senilitě, což mělo za následek nevyužití nových příležitostí rozvoje (viz. kybernetika) a také to vyvolalo nekooperativní chování institucí mezi sebou, občanů jak k institucím, tak jeden k druhému. Vzniklo institucionální odcizení, které vyvolalo mnoho protikladných situací, které připomínaly hry s nulovým součtem ( v ekonomice např. vztahy SPK-ministerstva, ministerstva-podniky, podniky-zaměstnanci apod.). Možnost, že takové vztahy za jistých podmínek mohou vzniknout systémově si uvědomoval J. A. Schumpeter již počátkem čtyřicátých let minulého století když napsal, že žádný společenský systém nemůže existovat pokud je založen na dohodách mezi rovnoprávními subjekty, pokud se tyto řídí jedině svými krátkodobými sobeckými cíli. Nepodezírám A. Kosigyna, že znal tento citát, ale bylo známo že řekl: “RVHP je parta sobců”. S politickým zřízením se identifikovalo stále méně lidí. Bylo stále více “my a oni”.

Je zajímavé srovnat toto chování s vývojem kapitalizmu. Ten obratně využil ideového náboje mladého socializmu a leccos z toho využil. Nejdříve se vysmíval plánování za socializmu, pak některé druhy plánování (zejména na podnikové úrovni) převzal a zdokonalil natolik, že jej zpětně zaváděly soc. země (např. metodu PERT a CPM). Když socializmus začal zapojovat ženy do práce a veřejného života, vznikalo obvinění, že komunisti vytrhávají ženy z rodin, až po obvinění, že je chtějí “zespolečenštit”. Nyní na Západě ženy dělají totéž co ostře kritizovali, když to zaváděl dříve socializmus a je ticho.

Třetí krizí byla krize motivace. Jak vývoj produktivity, tak celého národního hospodářství poskytuje mnoho důkazů, že rostl úměrně motivací obyvatelstva. U nás po válce nové poměry působily kladně, motivovaly společnost řadu let a dle všech ukazatelů v tuto dobu se dařilo snižovat zaostávání za kapitalistickými zeměmi. Začali jsme pravidelně vysílat televizi v r. 1953, ve stejnou dobu jako Japonsko. V r. 1954 tři naši výzkumníci dostali státní cenu za vývoj germaniových slitinových transistorů. Objevitelé transistoru dostali Nobelovu cenu až za dva roky po té. Totéž je vidět v SSSR za války a po ní, kdy sice existovalo také mimoekonomické přinucení, ale toto nemohlo způsobit obrovskou tvořivou explozi, která dovolila za několik let např. vyvinout a vyrobit za válečných podmínek desítky tisíc moderních stíhacích letadel a později i jaderných zbraní, sputnik a vyslání Gagarina do kosmického prostoru. Motivací byla snaha překonat společného protivníka. Podobná motivace dovolila Kubě ustát dobu, kdy jí bývalé socialistické země opustily, zůstal jim totiž společný protivník a charismatický Fidel. Navíc vědí dobře, že i když na Kubě neexistují miliardáři jako v jiných zemích Latinské Ameriky, ale zato nikdo nemá hlad a má přístup ke vzdělání a zdravotní péči, což nemůže říct ani taková bývalá zemědělská velmoc jakou je Argentina. V důsledku umělé izolace východní Evropy od Západu podobná fakta nemohla zde působit.

Když hodnoty, které vyzvedla válka přestaly působit (dnes bychom řekli – vyšuměly) nebyla nalezena stejně silně mobilizující motivace (chyběla “negace negace” kapitalizmu). Vládu ve společnosti převzaly náhradní typy motivací, často cizí a neslučitelné s celkovým pojetím společenské formace. Tyto motivace nemohly soutěžit s jedinou a vyzkoušenou motivací kapitalizmu – ziskem.

Je otázkou do jaké míry se na celkovém vývoji podepsala také skutečnost, že byly předčasně zavedeny sociální vymoženosti, stejné jako v západních zemích, v době když společenská produktivita socialistických zemí byla třetinová.

Jak dál?

Zdokonalení prostředků, zmatení cílů. - Albert Einstein v odpovědi na otázku co bude problémem lidstva na přelomu tisíciletí.

Levice si často představovala svoji budoucnost přesně v těch místech, o kterých věděla nejméně.

James Stoder

Nejlepší způsob jak předpovědět budoucnost je vynalézt ji.

Alan Kay

Především nutno mít na mysli, že kolaps reálného socializmu je důvodem a nutností se zabývat intenzivněji hledáním alternativ. Paradoxně tento kolaps vytvořil nové možnosti.

I. Wallerstein říká:”Kolaps SSSR nebyl pro světovou levici katastrofou. Dokonce si nejsem jist zda to vůbec pojmenovat neúspěchem. To nás nejen kolektivně osvobodilo od albatrosu již nepoužitelné leninské strategie a rétoriky, ale to také ohromně zatížilo světové liberální centrum tím, že jí zbavilo strukturální podpory, kterou dostávalo od leninského hnutí tím, že dlouho držela v šachu populární radikalismus svými garancemi “světlých zítřků” vírou v leninskou vyvíjející se současnost”. Podobně M. E. Sharpe říká: “Kolaps Sovětského svazu otevřel cestu konvergenci socialistického, laboristického a reformního hnutí, která nebyla dosud možná.”

Tato hnutí měla stejnou dvojstupňovou strategii. V prvním stupni uchvátit moc a pak v druhém stupni změnit svět. V různé době a v různých místech tato hnutí úspěšně dosáhla prvního stupně, ale ani jednou nedosáhla druhého stupně. Známá hnutí (sovětský socialismus, soc. demokracie a národně osvobozenecké hnutí) byla totiž sama také produktem světového kapitalistického systému a věřila v nevyhnutelnost pokroku. Tato víra měla od-politizující vliv zejména když tato anti-systémová hnutí své doby se dostala k moci. Někteří tvrdí, že ani sovětský systém se nedokázal vymanit z metabolizmu kapitálu (Mészáros).Dle Wallersteina to bylo proto, že revolucionáři zjistili, že moc státu je omezena řadou faktorů, “změna světa” se stále odkládala, a jak čas plynul místo světa se změnili ti co byli u moci. Rozpor mezi tím co tato hnutí slíbila a co bylo realizovatelné v rámci daného světového systému, když tato hnutí byla u moci, se stal velmi velkým (Wallerstein, Frank). Výsledkem bylo zklamání populární základny a eventuelní odmítnutí daného hnutí.

Daniel Singer ale řekl, že rok 1989 ukázal, že masy stále mají sílu a když zjistí, že daný systém je nefunkční dokáží se ho zbavit aniž by formálně uchvátily moc. Nabyli totiž přesvědčení, že reálný socializmus je součástí problému, ne řešení.Tento významný fakt levice dosud nevzala na vědomí a doplatila na to (viz vývoj např. ve Francii). Pravice pohotově pád reálného socializmu inzerovala pomocí převahy v médiích jako důkaz, že není jiné alternativy než kapitalizmus (TINA). Singer se domníval dále, že znakem levice by obecně mělo být to, že nepokládá zisk za nejdůležitější faktor pro styk mezi lidmi a nepokládá trh za jedinou záruku demokracie.

Pravdivost těchto názorů se snad projevuje ve vzniku nového hnutí jako je Porto Alegre, kde se soustředilo více než 50 dílčích hnutí. Letos v lednu má proběhnout také Světové sociální forum (WSF) v Porto Alegre.

Pokud máme přijmout doporučení Einsteina musíme si promítnout výchozí podmínky vývoje levicového hnutí. Zde bych chtěl citovat některé postřehy v tomto směru bez podrobného vlastního komentáře.

Původní výchozí podmínky byly snad nejskvěleji naznačeny v Manifestu. Je to obdivuhodný spis i nyní. Nicméně např. M. E. Sharpe napsal, že:” Úsilí předpovědět budoucnost z minulosti, se stupněm jistoty jaký implikuje jazyk Manifestu je samo o sobě fantazie” (Challenge, May-June 1998). Chaotické prostředí současného světa mu spíše dává za pravdu. Proto Wallerstein v poslední práci (New Left Review, Lisopad-Prosinec, 2002) říká, že cílem hnutí by měl být: “relativně demokratický a relativně rovnostářský svět. Říkám relativně, protože to je realistické. Budou vždy rozdíly, ale není důvodu proč by měly být velké, zatvrzelé nebo dědičné. Je to něco co bylo dříve nazýváno socializmem nebo dokonce komunismem? Snad, ale možno že ne”. Není to důsledek toho, že svět je složitější a tudíž méně deterministický? Dokonce i v technických vědách bylo nutno vypracovat vhodné metody pro zvládnutí těchto jevů (fuzzy množiny, evoluční výpočet, neuronové sítě apod. označované za “měkké počítání” angl. soft computing). Mohou společenské vědy tomu uniknout?

Zdeněk Mlynář v časopise “Komunist” (č. 5, 1990, Moskva) napsal:”Reálné dělnické hnutí, s nímž Marx spojoval přímo a zjednodušeně možnost dosažení podobných cílů, se v historické praxi neukázalo být sociální sílou, schopnou uskutečnit osvobození celého lidstva ve smyslu Marxovy teorie. Spokojilo se s dosažením kompromisů v rámci industriální civilizace s niž zcela splynulo. Již dávno neplatí Marxova teze, že proletariát nemá co ztratit než své okovy”. Polovina domácností v USA například vlastní akcie podniků. Poslední projev diktatury proletariátu v ČSSR v listopadu 1989 byl, když dělníci ČKD přišli na Václavské náměstí s pokřikem “už jsme tady”.

Předmětu naší diskuse může pomoci také využití systémového přístupu. Několik základních pojmů. Systém lze pokládat za definovaný, když známe jeho prvky a vztahy mezi nimi. Jde však o to co se děje, když se systém mění. Mnohé systémy se totiž vyvíjejí, rostou a přitom je největším problémem sladit jejich růst se současně nutným procesem změny. Mnoho biologických a sociálních systémů selhalo, protože nezvládly tyto dva současné procesy. Tisíce úspěšných malých podniků roste a při určité velikosti se dostanou do potíží - zpravidla je pak koupí větší podnik. Jinými slovy rostou úspěšně k svému zániku. Je otázkou zda něco podobného se nestalo i reálnému socializmu.

Aby se systém změnil nestačí změnit jen vztahy prvků, nutno změnit i samotné prvky. Co však je prvkem společnosti (atomem společnosti)? Nabízí se odpověď - člověk. Jsou i takoví (např. Prof. R. Heilbroner), kteří pokládají za atom společnosti diádu (např. kapitalista - dělník). Pokud je to člověk, systémovou změnu lze zajistit jen také jeho přeměnou. R. Richta na posledních stránkách, které napsal před svou smrtí uvedl:”přechod k socializmu je svou podstatou přeměnou práce ve formu všeobecného rozvoje člověka a ne jen jiné rozdělování....pokud socializmus nedá miliónům lidí jiný způsob svého činného sebeuplatnění jakožto společenských bytostí i jako rozvíjejících se bytostí, nebude moci přesvědčivě zvítězit”. Pro Richtu podmínkou vítězství socializmu bylo nejen jiné rozdělování, ale jiná tvorba bohatství. Jeho varování (z jara 1983) se po 17 létech ukázalo jako oprávněné.

V reálném socializmu ještě nedošlo široce k přeměně práce ve formu všeobecného rozvoje člověka, jak požadoval Richta, navazujíc na bravurní myšlenky Marxe v Grundrisech . Ani současná světová levice nemá v této otázce ani jasno, ani řešení. To co jsme označovali jako budování socializmu, bylo vlastně také hlavně likvidací zděděného zaostávání za vyspělými kapitalistickými zeměmi (A. G. Frank). Proto Chruščov vytýčil heslo dohnat a předehnat. To se splnilo, už jsme je dohnali, jsme v kapitalizmu a v něčem jsme jej i předehnali. Rychlost jakou se zavedli počítače (trh firmy Microsoft ve východní Evropě roste o 30% ročně, nejvíce z celého světa) a současných 50 milionů mobilních telefonů v bývalých socialistických zemích předčilo i některé západní země. V příštích létech se očekává jejich růst o 16% ročně.

Zde opět stojí zato si všimnout Číny. Základním pilířem její současné politiky je doslova “balancování mezi rovností a efektivností”. Uvědomují si, že pokud myšlenka spravedlivé společnosti je suplována egalitářskou společností, oslovuje převážně ty, kteří by touto změnou mohli nejvíce získat. To však není zárukou dlouhodobé udržitelnosti vývoje, tím méně růstu.

Snad nám pomůže pochopit situaci myšlenka Schumpetera o “pre-kognitivních konstrukcích”. Někdy totiž pokládáme automaticky vztahy za dané, i když to není výsledkem ověřeného poznání. Mám dojem, že levicové hnutí je v zajetí podobné konstrukce, např., že když zajistíme spravedlivější společnost, dostaneme také automaticky výkonnější společnost. Dva vědci, kteří dokonce dostali Nobelovu cenu, dokázali, že tomu tak není (North a Vogel). Již A. Camus řekl, že “to se to Řekům diskutovalo o demokracii, když na každého pracovali stovky otroků”. Je otázkou, zda bychom měli Akropolis, kdyby otroci měli stejná práva jako měšťané.

Pravice má, dle mého názoru podobnou pre-kognitivní konstrukci ve víře, že když doporučí svobodu a rovnost, dostane také stabilní poměry. Proto například pojem dlouhých vln v ekonomice se tak těžko uplatňuje. Socialisté je odmítají protože věří v plánování a kdo by plánoval nerovnoměrný rozvoj. Pravice zase věří “protestantské etice” Webera, která by to měla lehce zvládnout. Netušili to náhodou otcové francouzské revoluce, když přidali třetí rozměr “bratrství”, které dodává jistou toleranci parametrům daného systému a tím také zvýšení jeho stability? Jak to však zajistit, aby to nebylo na úkor efektivnosti?

Při hledání východisek pro nástin lepší společnosti než je ta dnešní, je klíčovou otázkou řešení vztahu rovnosti a efektivnosti. Mohou existovat oblasti, kde obě otázky jsou v “synchronu”, ale také oblasti, kde tyto dvě otázky si mohou protiřečit. Pak nutno hledat vyvážený přístup, to je to o co se snaží Čínané, když tvrdí, že balancují mezi rovností a efektivností. Kdyby byli všichni lidi stejní, tento problém by neexistoval. Problémem je jak zajistit rovnost “nerovným (nestejným)” lidem.

V současném světě jsou nerovnosti tak obrovské, že jen přerozdělování není dlouhodobým řešením. Nutno dát do popředí otázku tvorby bohatství a od toho odvodit (vystopovat) potenciální dynamický prvek společnosti, ten který zaručuje tuto tvorbu. Minulý vývoj ukázal, že sledovat rovnost a očekávat produktivitu, je návodem k neúspěchu. Možno, že obráceně, tj. sledovat produktivitu a očekávat lepší možnosti řešení sociálních nerovností by stálo za úvahu.

Domnívám se, že na věc se také dá dívat i jinak, což nám poodhalí problém dynamiky těchto procesů. Kapitalistická společnost je výsledkem civilizačního vývoje, který začal téměř před tisíci léty vznikem kupců a lichvářů, se systémem hodnot jen málo jiným, než měl jeskynní člověk. Boj s mamuty byl nahrazen bojem z konkurencí. Cílem činnosti člověka se stal zisk a ne jeho potřeby, již v jedenáctém století a ne až v průmyslovém kapitalizmu vzniklém v 18.století (Pierre Thullier). Civilizace kupců a lichvářů si postupně podmanila i církev a poté také stát. Ještě v 13. století papež Gregor IX potvrdil, že křesťan nesmí prodávat dráže, než koupil. Ale již na počátku 16. století papež Leon X dával odpustky každému, kdo přispěl na baziliku Sv. Petra v Římě. Poslední stupeň v tomto vývoji představují dnešní finanční spekulanti, vybaveni počítačovými sítěmi. Tato civilizace vytvořila a vytváří dál mohutné výrobní síly, ale vzhledem ke svým vnitřním mezím (daným především orientací na zisk) produkuje také problémy, některé popsali znamenitě již Marx a Engels v Manifestu, ale nyní se tyto meze reprodukují na vyšší úrovni jako problémy současné lidské civilizace.

Socializmus nevytvořil svoji vlastní civilizační základnu, protože nezvládl negaci negace kapitalizmu a je otázkou zda to pro ekonomickou zaostalost vůbec mohl; rozvíjel se na cizí kapitalistické civilizační základně, proto byl zranitelný. Toto nebezpečí platí i nadále pro ty země socialistického zaměření, které nezkolabovaly. Mohou doma, socialistickou cestou dospět ke kapitalizmu, jak se to povedlo nám.

Uvádím to proto, abychom si uvědomili, že když říkáme, že chceme budovat společnost založenou na solidaritě a vzdělanosti, znamená to nahradit systém hodnot, který pronikal lidstvu do krve 1000 let lepším systémem a proto ztěží jej bude možno nahradit za jedno volební období, nebo jednu generaci. V Sovětském svazu se to nepovedlo za tři generace. Nutno změnit hierarchii hodnot společnosti, které jsou genetickým kódem ovládajícím trajektorii vývoje společnosti. Jak řada historických událostí dokumentuje, zde revoluce mohou nastartovat vývoj správným směrem, ale nejsou zárukou úspěchu, podobně jako každé škrtnutí zápalkou nevede k trvale hořícímu ohni i když změna hodnot společnosti by byla podstatnou revolucí. Změny v hlavách lidí jdou pomalu. R. Richta řekl, že člověk se dokáže měnit jen tak, jak dokáže měnit své okolí. Při tomto procesu nutno mít na paměti, že měnit přesvědčení modernímu člověku je zcela jiný problém než byl v době, kdy Lenin přednášel své teze z obrněného vozu v Petrohradě. Nyní dítě, dříve než se naučí číst a psát, umí ovládat rádio a televizor a je schopno otevřít na sebe záplavu informací. Pokud tuto záplavu ovládají kupci a lichváři, byť jezdící v cadillacu, máme další problém, který v době Marxe a Engelse, ale i o sto let později neexistoval.

Daniel Singer úkol před levicí popsal takto: “Všechno úsilí – pro zlepšení výrobního procesu, větší rovnost, větší pravomoc lidu – začíná uvnitř současné společnosti a to úsilí nás postupně musí dovést k překročení její hranice. Proto potřebujeme “realistickou utopii”, která bude zakotvena v současných konfliktech a v potenciálu současné společnosti. Utopií proto, že tak je zvykem označovat (díky syndromu “není jiné alternativy”) jakýkoliv pohled dosahující za meze současné společnosti”.

Je možné dle libosti kritizovat současný kapitalizmus, ale dokud nenalezneme způsob jak zlepšit “celosvětovou” produktivitu lidstva a současně udělat svět spravedlivějším, budu si připadat jako ten pověstný pejsek, který štěká, ale karavana jde dál.