Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

4/2003

číslo 47

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah:

1. Úvodní poznámka *

2. Hlavní materiály *

Německá filosofie v českých zemích do roku 1882 (Jaromír Beringer) *

Spirocykličnost dějin a globální krize socialismu (Jozef Mečiar) *

O cnostnom živote a šťastí (Vladimír Ďurčík) *

3. Teorie chaosu v ekonomii *

Teorie chaosu a informace (Milan Kohoutek) *

Nové paradigma vědy? (Tibor Vaško) *

Teorie chaosu a chování otevřených systémů (Stanislav Heczko) *

Chaos a řád v ekonomii (Radim Valenčík) *

4. Příloha: K reformě veřejných financí *

 

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

 

 

 

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://www.valencik.cz/marathon

http//misc.eunet.cz/marathon.

E-mail contact: valencik@cbox.cz

 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 4/2003. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://www.valencik.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší číslo (5/2003) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. září 2003.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

1. Úvodní poznámka

Podobně jako v předcházejícím čísle upozorňujeme, že se Marathon stěhuje na novou adresu:

http://www.valencik.cz/marathon.

Obsah tohoto čísla tvoří standardní materiály, diskusní část je věnovaná problematice teorie chaosu a jejího významu v ekonomii. Příloha se dotýká otázek reformy veřejných financí a jejím souvislostem s reformou financování vzdělávacího systému. Do úvodní poznámky zařazujeme - jako každý rok - informaci o vědecké konferenci, kterou pořádá Vysoká škola finanční a správní.

Pozvánka na tradiční podzimní konferenci k investicím do vzdělání

kterou pořádá Vysoká škola finanční a správní

Vážená paní kolegyně,

Vážený pane kolego,

konference na téma lidský kapitál a investice do vzdělání, které pořádá naše škola, se staly tradicí.

V tomto roce se bude konat již 6. ročník mezinárodní konference s názvem

 

Lidský kapitál a investice do vzdělání

 

tématicky zaměřený na problematiku

- přípravy lidských zdrojů v procesech globální konkurence a evropské integrace

- struktury a kvality lidských zdrojů ve vztahu k předpokládaným trendům vývoje trhu práce

- vícezdrojové financování rozvoje lidských zdrojů (Česká republika a mezinárodní zkušenosti)

Jednání konference proběhne v Praze ve dnech 23. a 24. září 2003 v Kongresovém centru České národní banky.

Konferenci pořádá:

Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., Vlkova 12, Praha 3, 130 00,

tel. 222 721 147, 222 716 747, fax: 222 720 566,

e-mail: milada.trojanova@bank-akademie.cz

 

Z jednání konference bude stejně jako v předcházejících letech vydán sborník.

V současné době jednáme o obsahovém zaměření a obsazení jednotlivých sekcí a panelových diskusí.

Prosíme o odpověď na následující otázky:

Mám zájem o účast na konferenci: ano - ne

Žádám o zaslání podrobnějších informací: ano - ne

Vystoupím s diskusním příspěvkem: ano - ne

na téma..............................................................................................................................

Doporučuji na jednání konference zařadit téma:..........................................................................

V případě, že před konáním akce bude probíhat internetová konference, prosím o zasílání příspěvků: ano - ne

Za přípravný výbor konference:

 

Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc., v.r. RNDr. Petr Budinský, CSc., v.r.

rektor VŠFS prorektor VŠFS

 

 

2. Hlavní materiály

 

 

Německá filosofie v českých zemích do roku 1882

Jaromír Beringer

Hovoříme-li o německé filosofii na našem území, musíme přiznat fakt, že má v tomto odvětví svoje nezastupitelné místo. Tato skutečnost vychází hlavně z určité politické nadvlády v době rakouského mocnářství, kdy celé školství a hlavně univerzita měly jako svůj hlavní vyučovací jazyk němčinu. I když v roce 1848 se na této půdě ozývaly hlasy žádající zrovnoprávnění němčiny s češtinou a revoluce v 1848 nedopadla pro český národ tak jak si on sám představoval, přesto došlo na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě k zásadním změnám. Jednak v tom, že filosofická fakulta přestala být jakousi přípravnou pro univerzitní studia a dosáhla svého statutu jako ostatní fakulty. Filosofické disciplíny se začaly vedle němčiny přednášet i česky. Tento pokrok si vydobyl svoje postavení i na ostatních fakultách, kde začaly probíhat přednášky jak v němčině, tak i v češtině. Tento stav trval až do 28.2. 1882, kdy se Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělila na německou a českou.

O samotné německé filosofii v Čechách, lze ovšem hovořit až od dob osvícenství, kdy se stává jejím hlavním představitelem Christian Heinrich Seibt (1735-1806), který sice vystudoval filosofii v Čechách, ale práva, která byla jeho druhou disciplinou, v Lipsku, což byla část Německa, která byla zcela pod vlivem protestantismu a osvícenství. Není proto divu, že Seibtovy přednášky byly značně prodchnuty těmito myšlenkami, které ovlivnily jeho žáky, mezi něž patřily i tak významné osobnosti jako J. Dobrovský a B. Bolzano. Musíme mít pořád na paměti, že v této době sehrávala velkou roli katolická církevní správa, která potvrzovala učitele do všech stupňů školství. Není proto divu, že Seibt se za svojí dlouhou 44 let trvající učitelskou dráhu dostal nejednou do sporu s představenými. Vedle Seibta měl také značnou zásluhu na šíření osvícenské filosofie v Čechách německy mluvící August Gottlieb Meissner (1753-1807). Vzhledem k tomu, že oba filosofové měli vliv i na rodilé Čechy, nebylo proto divu, že v létech 1802-1820 začal přednášet filosofii rodilý Čech František Xaver Němeček, který byl předtím gymnasiální profesor v Plzni.V létech 1806-1811 působil na pražské univerzitě velmi dobrý profesor dějin filosofie a estetiky Němec Johanes Mathias Dambeck, který se narodil v roce 1774 v Brně a zemřel v roce 1820. Mezi německými profesory, kteří působili na pražské univerzitě je nutno upozornit také na znalce řecké filosofie Aloise Klara (1763 – 1833). Nelze ovšem opomenout historika filosofie a rodáka z Osečné u Českého Dubu, Antona Müllera (1792–1843), který byl ale spíše odborník na estetiku a klasickou filosofii.

Největšího významu a ohlasu a to jak u německých, tak i u českých filosofů dosáhl Bernard Bolzano (1781 – 1848). Bolzanova badatelská činnost se především soustřeďovala na matematiku, logiku a filosofii. I když byl Bolzano římskokatolický kněz a zprvu vyučoval náboženství, je až pozoruhodné do jaké hloubky dokázal zasáhnout tehdejší přírodní a společenské vědy. Bolzano se sice řadí mezi pražské Němce, protože pocházel z německo-italského manželství a v Praze se také narodil, ale nelze mu upřít hluboký cit k českým studentům, i když svá díla psal výhradně německy. Za nonkonformismus a osvícenský teologický racionalismus byl sesazen, ale jeho výzkum v pokrokových kruzích vzbuzovaly nemalou pozornost. Hlavně pak ve zkoumání pravidel myšlení se stal předchůdcem moderní logiky. Dílo Paradoxy nekonečna obsahuje základní teorie množin, zejména úvahy o ekvivalentních množinách. Přispěl k základům matematické analýzy, upřesnil důležité pojmy z teorie funkcí a reálných čísel. Svým učením ovlivnil hlavně Georga Cantora1). V ontologii byl inspirován G. W. Leibnizem: spolu s Bohem existuje nekonečné množství věčných, vývojově odstupňovaných duchovních substancí-monád, nadaných představivostí a schopností vytvářet různé celky, duše je jméno pro vládnoucí substanci v lidském těle. V utopii O nejlepším státě vylíčil společnost, v níž vládne volnost a rovnost a jako nejvyšší mravní princip platí zájem obecného blaha. Proti německému i českému nacionalismu kladl spolupráci všech na obecně lidských úkolech. Svými myšlenkami silně ovlivnil Brentanův empirismus a Husserlovu fenomenologii.

Později proniká do našich zemí další filosofický směr z Německa, a to herbartismus2). Hlavním iniciátorem myšlenky herbartismu byl v Praze profesor František Exner (1802 – 1853). Konktétní Exnerova univerzitní pedagogická činnost v Praze spadá do let 1832–1848. Ovšem nelze opomenout ani Exnerovy zásluhy v oblasti středního školství, neboť byl jeho hlavním organizátorem v tehdejším Rakousku. Exnerova badatelská činnost ovšem má hlavní těžiště ve filosofii a v psychologii, kde se soustřeďuje na kritiku Hegela a idealismu jako celku. Tak vznikaly situace, že pod nekompromisním herbartovským přístupem byla znemožněna profesura a docentura českým stoupencům Heglovy filosofie, jako byli např. Augustin Smetana a Ignác Hanuš. Takto Exner připravoval půdu pro herbartismus na pražské univerzitě, kde se tento směr stal na další léta ústředním znakem vědy a to především ve filosofii a v historii. Tento směr pak zasáhl jak německou, tak i českou část univerzity v Praze. Nejvýznamnější žáci Exnerova herbartismu jsou dva pražští rodáci Robert Zimmermann (1824 – 1898), který byl zároveň i žákem Bernarda Bolzana a Wilhelm Fridolin Volkmann (1822–1877), docent estetiky a profesor filosofie. Zimmermann a Volkmann prosluli hlavně svými učebnicemi sepsanými zcela v duchu herbartismu. Mezi žáky Františka Exnera lze považovat i v Praze narozeného Čecha Josefa Viléma Nahlowského (1812 – 1885), který se sám považoval spíše za Němce. Nahlowsky zprvu studoval katolickou teologii, kterou nedokončil, později byl úspěšný na právnické fakultě, ale po jejím absolutoriu se zcela věnoval pod Exnerovým vedením herbartovské filosofii. Známý byl také autor gymnasiálních učebnic logiky a psychologie3) Matěj Amos Drbal (1829-1885), který se během svojí pedagogické činnosti zcela poněmčil. V roce 1856 vydal pak Drbal v Praze ještě studii Über die Ursachen des Verfalls der Philosophie in Deutschland4). Matěj A. Drbal nikdy nevyučoval na pražské univerzitě, byl činný ve školské správě jako inspektor a jako středoškolský profesor v Linci a v Jihlavě. V ritu herbartismu, ale bez větších úspěchů se pokoušel o filosofii práva Augustin Geyer (1831-1885). Geyer byl německé národnosti, narodil se v Aši, ale o jeho dalším pohybu nejsou žádné věrohodné zprávy.

I když se Herbartova filosofie stala v této době oficiální doktrínou pražské univerzity, je nutné zmínit se i o jiných směrech, které kritizovaly hlavně Hegelovu filosofii, aniž by využívaly herbartismus. Na pražské univerzitě působil Antonín Günther (1783-1863), který ve studentských létech navštěvoval přednášky Bernarda Bolzana a proti Heglovi argumentoval hlavně Descartovým dualismem a ne zcela korektní katolickou dogmatikou. Ke Güntrovi se pak přidali další němečtí filosofové působící v Čechách a to J.H: Löwe a jeho žák W. Kaulich, který se později stal profesorem ve Štýrském Hradci. Do skupiny filosofů, kteří nepřijali herbartismus, ale přesto kritizovali Hegelovy myšlenky musíme zařadit i K. Leonhardima, který byl zastáncem panteismu.

Je nutné konstatovat, že Hegelova filosofie nenašla mnoho stoupenců mezi českými Němci. Ovšem tím nelze vyloučit Hegela z tehdejšího filosofického života. Z těch, kteří hájili heglianismums je třeba upozornit na na Gustava Biedermanna (1815-1890), který sice pracoval jako lékař, ale přesto se pilně věnoval filosofii, což je patrné i z jeho publikační činnosti5), která byla nejplodnější v Praze a to v létech 1849-1890.

Poněkud svéráznou filosofii pěstoval na německé pražské univerzitě profesor pedagogiky Otto Willmann (1839-1920). O. Willmann se pokusil o jakousi eklektickou filosofii tomismu a herbartismu. Z jeho působení na pražské univerzitě v létech 1872-1910 pocházejí i zajímavá díla z nichž některá vyšla až v době jeho pensionování6). Filosofie O. Willmanna našla svého nástupce v osobě profesora Wendelina Toischera (1855-1922), který proslul hlavně svými učebnicemi pedagogiky, které se opíraly o herbartovsko-tomistickou metodologii7).

Jednou z nejvýraznějších postav na pražské univerzitě byl v době jejího rozdělení 28.2. 1882 na českou a německou rodák z Třeště u Brna Ernst Mach (1838-1916). Mach se zabýval fyzikou a filosofií. Ve filosofii byl stoupencem tzv. empiriokriticismu8). Ve svých filosofických dílech9) tvrdil, že poznání spočívá jedině na zkušenosti a úkolem filosofie je sjednotit jednotlivé vědy. Svojí vědeckou dráhu ukončil Ernst Mach ve Vídni jako profesor fyziky a filosofie, kde také v roce 1916 umírá.

Po rozdělení pražské univerzity přichází na její německou část stoupenec Millova positivismu a Feuerbachova naturalismu Friedrich Jodl (1849-1914). Do Jodlovy hlavní badatelské a pedagogické činnosti na Karlo-Ferdinandské univerzitě v Praze (1882-1889) spadá jeho spis Geschichte der Ethik, který charakterizuje jeho filosofický směr.

Velmi silný vliv na pražskou německou univerzitu měl rakouský filosof a teolog Franz Brentano (1838 – 1917); který působil jako profesor na univerzitě ve Würzburgu a ve Vídni. Brentano bývá označován také jako zakladatel deskriptivní psychologie. Známe jsou jeho ostré kritiky na filosofii I. Kanta a novokantovců. Brentano se ve filosofickém myšlení zcela přiklání k Aristotelovi, čímž si získává i nemalou část studentů.. Duši chápal jako spirituální substanci, zdroj všech psychických aktů. Každý takový akt se vyznačuje intencionálním zaměřením na objekt. Pravdu zakládal na zážitku evidence. Svým pojetím intencionality a logicko-psychologickými analýzami měl velký význam pro další vývoj filosofie. Mezi jeho žáky patřili i výrazné osobnosti, jako např. E. Husserl a T. G. Masaryk. Na pražské německé univerzitě navázal na Brentana katolický kněz původem ze Švýcarska a docent na univerzitě ve Vídni Anton Marty (1847-1914). Ve svých dílech se zabýval především logikou a psychologií10). Současně s Martym působil v Praze profesor filosofie Alois Höfler (1853-1922). Höfler byl hlavně stoupencem Brentanovy psychologie a zastával učení o vzájemném působení těla a duše. Jeho význam ovšem spočíval v pedagogické činnosti, nebotˇ velmi známé byl jeho učebnice logiky a 11). Po Jodlovi působil na pražské univerzitě jako profesor docent z univerzity ve Vídni Christian von Ehrenfels (1859-1932), který se ve svém učení silně přibližuje k Meinongovi, ale při hlubším zkoumání jeho děl nelze popřít jeho orientace na Brentana. Christian von Ehrenfels byl jmenován profesorem na pražské univerzitě v roce 1896 a to na základě jeho výzkumů o problémech etických a teoretických 12). Christian von Ehrenfels se řadí mezi zakladatele tzv. moderní filosofie hodnot. Ve svojí psychologii vychází z tzv. "Gestaltsqualität", což je v českém překladu tvarová kvalita, v etice se pak zcela přiklání k evolucionismu13). Christian von Ehrenfels připravil půdu tvarové psychologii, kterou pak dále rozpracoval rodák z Prahy a jeden z vůdčích psychologů berlínské strukturální psychologické školy Max Wertheimer (1880 –1943).

K dané problematice jsou nejzávaznější Wetrheimerova díla jako např. Untersuchung zur Lehre von der Gestalt (1921 a 1924), Über Gestalttheorie (1927). Brentanovského ražení byl také filosof, noetik a psycholog Carl Stumpf (1848-1936), který působil na pražské univerzitě v létech 1879-1884. Profesor Stumpf byl přímým svědkem rozdělení pražské univerzity na německou a českou. Pro období 1883-1884 byl Carl Stumpf zvolen děkanem německé filosofické fakulty v Praze. Nejpozoruhodnější je Stumpfova etika, která již přináší určité znaky fenomenologického 14). Jako nejvýznamnějšího žáka F. Brentana lze považovat prostějovského rodáka Edmunda Husserla (1859-1938), který se později stal profesorem na univerzitě v německém Freiburce.

Brentanovým učením se dále na pražské univerzitě zabývali nejen jeho frekventanti, ale také generace, která bezprostředně následovala. Tato druhá generace Brentanovců se také nazývá "Žáci-vnuci", za něž se i oni sami vydávali. Jednalo se zpravidla o žáky žáků B. Brentana. Jako byli např. Anton Marthy (1847-1914), Oskar Kraus (1874-1942), správce Brentanova archivu, který se mu v osudových chvílích Československa v roce 1938 podařilo přenést do Manchesteru ve Velké Británii, Do této skupiny lze ještě počítat A. Kastila, J. Eisenmeyera, E. Utitze, S. H. Bermanema a G. Katkova. Ale to je již jiná kapitola německé filosofie působící v Čechách.

Němci pěstovali filosofii v Čechách většinou na univerzitní půdě (až na malé výjimky). A to nejen před jejím rozdělením 28. 2. 1882 na českou a německou univerzitu, ale i na samostatné německé pražské univerzitě, která měla svoje trvání až do roku 1945. Ovšem to je již jiná doba, která byla později ovlivněna vznikem samostatné Československé republiky v roce 1918. Tomuto tématu budou věnovány další analýzy a také připravovaná monografie "O německé filosofii v českých zemích".

Poznámky:

  1. Cantor Georg, * 3. 3. 1845, † 6. 1. 1918, německý matematik; profesor na univerzitě v Halle. Zakladatel teorie množin, vyslovil a snažil se rozřešit tzv. hypotézu kontinua, týkající se mohutností nekonečných množin. Studium konvergence řad ho přivedlo ke zpracování problematiky ordinálních a kardinálních čísel.    zpět
  2. Herbart Johann Friedrich, * 4. 5. 1776, † 14. 8. 1841, německý filozof, psycholog a pedagog; profesor na univerzitě v Göttingen a Königsbergu (Královci). Původně Fichtův žák, s jeho názory se však rozešel. Vytvořil koncepci takzvaných reálů (nehmotných energetických bodů tvořících realitu), spojující kantovskou věc o sobě a leibnizovskou monádu. Cílem filozofie není podle Herbarta poznání podstaty věcí a jevů, ale hledání nutných souvislostí v lidském myšlení a odstraňování rozporů, které lidé nacházejí ve své vlastní zkušenosti a zkušenostních pojmech.    zpět
  3. Logik, 1865, 188, Empirische Psychologie 1868    zpět
  4. O příčinách úpadku filosofie v Německu    zpět
  5. Philosophie des Geistes, Systém der Philosophie, Naturphilosophie, Philosophie des menslichen Lebens, Religionsphilosophie.    zpět
  6. Pädagogische Vorträge über die Hebung der geistigen Tätigkeit durch den Unterricht 1868 a 4.vyd. 1905, Didaktik als Bildungslehre, 2 sv., 1882-1889, 5. vyd. 1923, Geschichte des Idealismus 3 sv. 1894-97, 2. vyd. 1907, Philosophische Propädeutik 3 sv. 1901-1904, 2. Vyd. 1905-1906, Die Wissenschaft vom Gesichtspunkt der ktholischen Wahrheit 1916, 2. Vyd. 1921.    zpět
  7. Theoretische Pädagogik und allgemeine Didaktik 1912, Geschichte der Pädagogik 1912, nová verze v r. 1922 v díle Hergetově Lehrbuch der Pädagogik.    zpět
  8. empiriokriticismus, filozofický směr představovaný E. Machem a R. Avenariem; považován za druhou fázi pozitivismu. Hlavním pojmem empiriokriticismu je čistá zkušenost, chápaná jako souhrn lidských prožitků a počitků a oproštěná od takových rozumových představ, jako je hmota, příčinnost ap. Skutečnost je pak totožná se zkušeností a není ani hmotné, ani duchovní povahy, nýbrž je tvořena "neutrálními elementy".    zpět
  9. Beitträge zur Analyse der Empfindungen, 1886 Erkenntnis und Irrtum, 1905 Kultur und Mechanik, 1915    zpět
  10. Die Frage nach der Geschichtlichen Entwickelung des Farbensinnes, 1879 Über den Ursprung der Sprache, 1876 Was ist Philosophie, 1879 Untersuchngen zur Grundlegung der allgemeinen Gramatik und Sprachphilosophie, 1908    zpět
  11. Logik, 1890, 2. Vyd. 1922 Psygologie, 1897    zpět
  12. Systém der Werttheorie, Allgemeine Werttheorie, Psychologie des Begehrens 1897, Grundzüge einer Ethik 1898. Sexualethik 1907, Kosmologie 1916, Die Religion der Zukunft 1929.    zpět
  13. Evolucionismus, konvenční označení pro směr, který v 19. stol. dominoval v sociální antropologii (viz též antropologická škola) a sociologii (H. Spencer). Založen na biologické inspiraci (linie vedoucí spíše k J. B. Lamarckovi než k Ch. Darwinovi). Jednotlivé stupně vývoje lidského jedince považovány za analogii vývoje celého lidstva, vývoj chápán jako progresívní proces (pokrok), dosažené změny (často nastávají skokem) se mohou mezigeneračně přenášet prostřednictvím genů; za významný faktor se považuje prostředí. Evolucionismus ve společenských vědách byl v souladu s evropským pojetím dějin jako procesu, který má progresívní charakter. Vyjádření našel i v různých utopických, revolučních a podobných učeních; doprovázen tezemi o určité skupině lidí (národ, rasa, třída) jako předurčené k naplnění cíle vývoje. Idea pokroku (nikoli vývoje) je v současnosti silně zpochybňována v důsledku oslabení víry v západní civilizaci jako nejvyšší vývojový stupeň i v souvislosti s rostoucím zájmem západního myšlení o tzv. alternativní (mimoevropské) společenské modely.    zpět
  14. Fenomenologie, filozofická nauka o fenoménech; popisné zkoumání souboru jevů. U I. Kanta nauka o empirických jevech jako pouhých představách na rozdíl od věcí o sobě, chápaných někdy jako noumen. G. W. F. Hegel pojímal fenomenologii jako nauku o formách a stupních vývoje ducha; b) významný filozofický směr spjatý zejm. s dílem E. Husserla a jeho žáků. Východiskem je snaha přísným a evidentním způsobem dospět "k věcem samým", jak se ukazují pohledu, který není vázán žádným nekriticky přejímaným výkladem či předchozím porozuměním; místo neplodných gnoseologických spekulací je třeba se zabývat tím, co je nepochybně dáno v našem vědomí, tedy tím, co je fenomén. V tomto smyslu je fenomenologie kritikou pozitivismu a historismu a znamená návrat k ideji absolutního poznání, které je základem všeho vědění, včetně vědeckého. Metodou fenomenologie je jednak postupné očišťování konkrétního vědomí (od vyřazení teze o existenci světa až po redukci všech konkrétních a individuálních prožitků "já"), jednak názorné uchopování prožitků transcendentálního vědomí. Důležitým momentem fenomenologie je systematická analýza základních struktur světa žité zkušenosti ("přirozený svět") jako poslední půdy, dávající smysl všem dalším aktivitám (od běžného porozumění světu až k jeho vědeckým výkladům). Husserl podal jen základní nárys problematiky ontologie přirozeného světa, dále ji rozpracovávali zejm. J. Patočka a M. Merleau-Ponty. Fenomenologické hnutí prošlo několika fázemi, od deskriptivní fenomenologie, aplikované na psychologii, sociologii, právo či estetiku, až k fenomenologii jako univerzálnímu zamyšlení nad evropským ideálem vědění. Fenomenologii dále rozvíjeli (popř. z ní vycházeli) E. Fink, M. Scheler, R. Ingarden, M. Heidegger aj. V českém prostředí působil na fenomenologii orientovaný Cercle philosophique de Prague.    zpět

 

Ohlas na článek J. Berlingera od Ing. Jana Motyčky

Německá filosofie, pěstovaná na území Čech a Moravy, patří k důležitým duchovním fenoménům naší kultury. Němečtí mistři hráli významnou úlohu v české kultuře již od založení Karlovy Univerzity.

Mgr. Jaromír Beringer podává v přehledném článku stručné dějiny německé filosofie v českých zemích do doby, kdy došlo k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na německou a českou část. Beringerův článek je nutno považovat za velmi podnětný zejména z toho důvodu, že se o německé filosofii na české půdě mnoho neví často i mezi odbornými filosofy. V článku je přitom možno rychle získat hlavní informace o tomto předmětu a každý, kdo se chce potom blíže seznámit s jednotlivými našimi německými filosofy, může tak učinit dalším studiem v podrobněji zpracovaných dílech nebo již přímo v literatuře psané samotnými těmito filosofy.

Lidé, jakými byli zejména B. Bolzano, F. Exner, F. Jodl, A. Marthy, A. Höfler, Ch. v. Ehrenfels a C. Stumpf by měli co nejrychleji nalézt cestu do příslušných českých učebnic, neboť se zasloužili nejen o filosofii, pěstovanou na našem území, ale též o pokrok v psychologii, axiologii, logice, matematice atd.

Je velká škoda pro naši kulturu, že se o těchto lidech málo mluví, že se přecházejí mlčením. Jistě by dnes již žádného našeho vzdělance nenapadlo odmítnout takového Kafku či Werfela jen proto, že to byli němečtí židé. A proto též není správné bagatelizovat význam německých filosofů, působivších v českém prostředí.

Tak třeba Patočkovo či Masarykovo dílo si bez vlivu německy píšících filosofů lze sotva představit. A zdaleka zde nešlo jen o Němce, působící přímo v Německu. Nakonec i tak vlivný filosof, jako byl Beringerem zmiňovaný E. Husserl, byl sice německý žid, ale prostějovský rodák. Nejenže Patočka byl jeho žákem, ale i náš první prezident byl jeho osobním přítelem.

Proto se lze jen těšit na připravovanou monografii "O německé filosofii v českých zemích", kde budou její dějiny dovedeny dále než jen do r. 1882.

 

 

Spirocykličnost dějin a globální krize socialismu

(se zvláštním zřetelem k souvztažnosti územní integrace

a dezintegrace mocenských systémů)

(2. část)

Jozef Mečiar

 

VI. souvztažnost územní integrace a dezintegrace politické moci

V poslední kapitole první části článku jsem vyslovil hypotézu spirocykličnosti mocenských systémů (centralizace - decentralizace - recentralizace = CDR). V této kapitole se budu zabývat územními aspekty této spirocykličnosti - územní integrací a dezintegrací. Nedialektické pojetí zdůrazňuje pouze protikladnost těchto procesů. Oproti tomu zde vyslovuji následující "hypotézu souvztažnosti" územní integrace a dezintegrace, jejichž procesy jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však spirocyklickým mechanismem vztahu přírodních, společenských a správních regionů vzájemně podmiňují jak chronologicky, tak koexistenčně.

Z této hypotézy pak lze vyabstrahovat tři hypotézy dílčí, jimž jsou věnovány následující tři subkapitoly, které ukazují, jak složitě se ve skutečnosti prosazují obecné tendence výše uvedených schémat vývoje.

 

VI.1. spirocyklická souvztažnost územní integrace

a dezintegrace politické moci

Čistě technokratické pojetí společenského vývoje by vedlo k závěru, že s rozvojem techniky, ekonomiky a kultury by měly mocenské systémy od nejstarších dob do současnosti územně pouze narůstat - a to rychleji v homogenních prostorech než tam, kde jsou nějaké přírodní či společenské předěly.

Ve skutečnosti se však v každém z dosavadních společenských řádů - od těch nejzaostalejších až po nejmodernější - střídaly mocenské systémy v celé škále územního rozsahu: od tříště nepatrných území až po obrovská území některých kmenových svazů, otrokářských velkoříší a feudálních velkostátů. Ty se svým (často kontinentálním) rozsahem plně vyrovnaly kapitalistickým koloniálním mocnostem a socialistickým kolosům SSSR a ČLR. A to bez ohledu na - z hlediska dřívější techniky - zdánlivě nepřekonatelné přírodní a společenské překážky.

Je tedy jasné, že takovéto územní změny nelze vysvětlit nějakým lineárním rozvojem techniky či relativně neměnnými přírodními podmínkami. Ve skutečnosti jde o územní projevy výše popsaného spirocyklu "centralizace - decentralizace - recentralizace" (CDR).

V této souvislosti pak první subhypotéza, "spirointegrační", předpokládá, že procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však (v rámci každé společenské formace) vzájemně spirocyklicky podmiňují ve fázích "integrace - dezintegrace - reintegrace" (IDR).

VI.1.1. Prostorová asynchronnost a synchronizace

spirocykličnosti mocenských systémů

Ten, kdo by chtěl podle spirocyklických subschémat CDR a IDR opět přesně "narýsovat" vývoj jednotlivých zemí, bude asi zklamán. Tato subschémata májí totiž svou platnost pouze jako rámcové zobecnění konkrétního historického procesu, jehož obecné tendence se zákonitě formují a prosazují jen interferencí nezměrného množství konkrétních a často nahodilých odchylek.

Ale právě díky růstu této odlišnosti a její provázanosti se zmnožují a vzájemně obohacují různé vnitřní zdroje globálního vývoje, který se tím nesmírně urychluje. Je to především různost geografických podmínek (přírodních, společenských i politických), která prvotně vyvolává prostorovou nerovnoměrnost jinak zákonitého vývoje. Díky tomu pak jednotlivé země procházejí jednotlivými řády a jejich fázemi různými cestami a v různou dobu. Proto v tutéž dobu vedle sebe často koexistují země, nacházející se v různých fázích nejen téhož, ale i odlišných společenských řádů. V globálu je však asynchronnost vývoje těchto zemí zase nestále vyrovnávána jejich zákonitou interakcí.

Mezinárodní kontext totiž stále výrazněji modifikuje, brzdí či urychluje konkrétní prosazování pro danou zemi a dobu specifického komplexu obecných vývojových tendencí. Každá z těchto tendencí se přitom rozvíjí v interakci jak se staršími, rozvinutějšími tendencemi, tak s tendencemi mladšími, méně rozvinutými. Každá taková tendence se totiž až dosud začínala rozvíjet na relativně nejnižší hierarchické úrovni a postupně se rozvíjela a stávala určující na hierarchické úrovni stále vyšší (dnes až celosvětové).

Z toho plyne, že posuzování tendencí IDR (integrace, dezintegrace, reintegrace) není ve skutečnosti o nic jednoduchší, než posuzování tendencí CDR (centralizace, decentralizace, recentralizace). Nesmíme se nechat ošidit mnohem zřetelnějším a proto zdánlivě přesněji vyhodnotitelným zvětšováním či zmenšování územních jednotek a jejich hierarchie. Jde totiž jen o vnější projevy určitých hlubších prolínajících se tendencí.

(Např. rozdrobenost určitého území sama o sobě ještě nestačí k tomu, abychom jeho státy mechanicky přiřadili k dezintegrační tendeci - jako naschvál by mohlo jít o státy v centralizační fázi, ale ležící v nárazníkovém pásmu soupeřících velmocí). Možných kombinací je tu nepřeberně. Proto izolované nesystémové dokladování jednotlivými příklady může mít vždy jen ilustrativní charakter. Ve skutečnosti musíme vždy znovu podrobovat každý konkrétní mocenský systém dobové komplexní analýze v rámci souběžné syntézy regionálního a světového historického procesu na všech hierarchických úrovní daného problému.

Dík rozvoji výrobních sil přitom každý vývojový spirocyklus tendencí každého společenského řádu začíná, resp. končí vždy na o něco vyšší regionální úrovni než začínal, resp. končil vývojový cyklus tendencí řádu předešlého.

 

VI.1.2. spiroCykličnost územní integrace a dezintegrace politické moci

Nejvyrazněji se uvedená interakce zemí v různých řádech a fázích vývoje projevuje v teritoriálních změnách mocenských systémů. Různé hierarchické úrovně těchto regionů (nadstátní, státní, vnitrostátní ap.) jsou vývojově spjaty a ve spirocyklu "integrace - dezintegrace - reintegrace (IDR)" přecházejí jedna v druhou jako územní výraz spirocyklu mocenských systémů "centralizace - decentralizace - recentralizace (CDR)". Viz obr. 5:

 

Z dřívějšího výkladu jednotlivých fází subschématu CDR (viz kap. V) plynou i jejich nejpodstatnější (nížeji rozebírané) vazby na jednotlivé fáze schématu IDR:

a) Postupné vyčerpávání extenzivních možností centralizační fáze se danému řádu do určitého stupně daří kompenzovat teritoriální expanzí a růstem extenzivní územní integrace.

b) Krizový přechod k intenzivnímu využívání autoregulačních mechanismů (a tedy i vnitřních zdrojů) daného řádu v jeho decentralizační fázi naopak posiluje územní dezintegraci.

c) Recentralizační fáze je však už opět nucena kompenzovat postupné vyčerpávání všech vnitřních rezerv daného řádu novou teritoriální expanzí a intezivní územní reintegrací.

Tento mechanismus se v jednotlivých společenských formacích projevuje obdobným způsobem.

(Zájemce o to, jak se projevoval konkrétně v jednotlivých řádech, však musím bohužel opět odkázat na text původní monografie.)

V návaznosti na začátek resp. ukončení hierarchicky ještě vyšších spirocyklů (viz obr. 2) vykazují určitou odchylku z tohoto schématu (viz analogicky se schématem CDR) pouze první a poslední formace, tj. beztřídní formace

a) prvobytná, která při majetkově homogenním neuvědomělém počátečním vydělování člověka z živočišné říše neprošla fází územní integrace v pravé podobě, protože její "integrační" fáze se od následující dezintegrační liší jen přítomností integračních prvků ještě neodlišitelně prolnutých s dezintegračními,

b) postkapitalistická, která při majetkově homogenním uvědomělém opětném sjednocování člověka s přírodou zřejmě neprojde fází územní reintegrace v pravé podobě, protože její "reintegrační" fáze se od předchozí dezintegrační bude lišit jen přítomností reintegračních prvků už neodlišitelně prolnutých s dezintegračními.

VI.1.3. Interakční vyrovnávání globálního vývoje lidstva

Výše uvedené jednorázové teritoriální změny politických regionů však představují pouze jednu z mnoha vzájemně provázaných rovin (ekonomická, kulturní, ideologická, politická, vojenská atd.), v nichž s různou intenzitou probíhá dlouhodobý proces komplexní interakce zemí na různém stupni společenského vývoje. Ve shodě se zákonem korelačního růstu pak tato interakce vyrovnává jejich vývojovou asynchronnost a zrovnovážňuje globální vývoj lidstva ve dvou směrech:

1) V jednom směru nutí tato interakce nejzaostalejší země urychleně dohánět dobu, někdy dokonce i "přeskakováním" jednoho či více společenských řádů. (Obdobná nízká úroveň výrobních sil např. umožnila v určitých geografických podmínkách relativně vysoký nadprodukt a tím i přechod od prvobytného k otrokářskému řádu, zatímco v jiných geografických podmínkách na to ještě nestačila. Otrokářský řád pak rozvinul výrobní síly na takovou úroveň, že ani v okolním prvobytném světě, který je stále rychleji a zprostředkovaně přejímal, už k svému dalšímu rozvoji nepotřebovaly otrokářství, ale přímo feudalismus (který se naopak ve vyvinutějších zemích musel prosazovat proti setrvačnosti dřívějších vztahů otrokářských).

2) V druhém směru však tato interakce v některých zemích naopak koriguje jejich zákonité nadstavbové předbíhání dosaženého stupně celkového vývoje výrobních sil lidstva. Jako vnější faktor se tudíž tato interakce podílí i na definitivním krachu centralizační fáze nového řádu v jeho prvních zemích:

a) Na jedné straně je totiž starý řád nucen přebírat od koexistujícího nového řádu některé nové a v podstatě už cizorodé prvky, umožňující starému řádu aktivizovat jeho dosud nevyužité rezervy a dosáhnout tak kultivovanějšího přechodu k novému řádu na mnohem vyšší úrovni výrobních sil, než měly země, které k němu přešly první. (Z tohoto hlediska má dnes oproti donedávna socialistickým zemím - ale přitom i díky jim - Západní Evropa mnohem blíže nejen k socialismu jako společenskému řádu, ale rovnou i k jeho druhé, tj. decentralizační fázi. Koexistence a interakce totiž vedou k "přeskakování" nejen celých společenských řádů, ale i jejich jednotlivých, jinde "odzkoušených" fází.)

b) To vše zároveň na druhé straně nutí nový řád v prvních zemí korigovat (s krachem své centralizační fáze až krizově) prvotní odmítání těch prvků starého řádu, které lze využít k urychlení dalšího kvalitativního rozvoje řádu nového. Tento příklad vyspělejších zemí starého řádu působí o to silněji, že k novému řádu přecházejí nejprve méně vyspělé země, které mají co dohánět. V těchto zemích se totiž starý řád vyvíjel sice později, zato však vlivem interakce s jeho původními ohnisky o to rychleji. Proto tu v něm na jedné straně zůstaly četné přežitky řádu ještě staršího, na druhé straně tu starý řád ještě nemůže působit tak setrvačně jako v zemích, v nichž se pozvolna vyvíjel nejdříve a kde je tudíž nejrozvinutější.

Proto

a) Jsou to právě méně vyspělé země starého řádu, kde - a v tom měl pravdu Lenin - nutně dochází k jeho nejhlubším krizím a prvním přechodům k řádu novému (např. Anglie ke kapitalismu či Ruska k socialismu). A to i přesto, že "startovní" zaostalostí těchto zemí je tento nový řád právě v nich předem odsouzen prodělat relativně osamocené budování své centralizační fáze a tím i její zákonité stagnování a zhroucení až formou dočasné! restaurace starého řádu (např. stuartovská restaurace v Anglii, jelcinovská v Rusku...).

b) Mezitím však už interakce se zeměmi nového řádu donutila starý řád v jeho nejvyspělejších zemích inovovat a dále zvýšit úroveň svých výrobních sil. Proto právě některé z těchto zemí při svém pozdějším přechodu k novému řádu mohou jeho centralizační fázi už buď přímo "přeskočit" nebo ji příslušně zkrátit. Při svém krizovém přechodu k jeho decentralizační fázi se už dokonce některé z těch nejpozdějších mohou obejít i bez zmíněné restaurace starého řádu.

c) Takže teprve po tomto vítězství nového řádu v nejvyspělejších zemích světa - a v tom měl pravdu zase Marx - lze hovořit nejen o jeho vzniku, ale už i o jeho definitivním, globálním vítězství. Taprve pak k němu totiž relativně rychle začínají přecházet i všechny ostatní země, které se dříve zmítaly v geopolitickém zápolení dvou různých řádů.

Jak je vidět, z tohoto hlediska je zbytečné stavět Lenina uměle proti Marxovi - ve skutečnosti se doplňují.

 

VI.1.4. Interakční urychlování globálního vývoje lidstva

Různorodost geografického prostředí tedy způsobuje prvotní asynchronizaci vývoje jednotlivých zemí. Jejich interakcí je však tato asynchronitace s nástupem každého nového řádu vyrovnávána stále rychleji. O to rychleji, oč účinnějšími výrobními silami a efektivnějšími výrobními vztahy tento řád s větším prostorovým dopadem disponuje. Společenský život jako vyšší forma pohybu hmoty je tak v globálu stále více usměrňován vlastními zákony, aniž by se tím vymaňoval z existenční závislosti na přírodě, jejíž je součástí. Je to dáno i vnitřní logikou vývoje každého řádu, který na základě výsledků dřívějších formací řádově urychluje svůj vývojový cyklus, jehož jednotlivé fáze se tím enormně zkracují.

Každý globální přechod lidstva od jednoho řádu k druhému a tím i interakce zemí různých fází a řádů se tedy odehrává stále intenzivněji a na stále vyšší regionální úrovni. To ovšem výrazně ovlivňuje i charakter celé epochy tohoto přechodu. Oproti přechodům mezi předchozími řády je tudíž možnost globálního přechodu od kapitalismu k postkapitalismu relativizována právě tím, že jemu předcházející nynější "interfáze deformace" postkapitalismu se odehrává už na celoplanetárně provázané úrovni.

Bývalé socialistické země jsou přitom drasticky začleňovány do celosvětového ekonomického systému kapitalismu. Na rozdíl od minulých přechodů formací (charakteristických mnohem izolovanějším vývojem jednotlivých zemí) jim už nikdo nedá šanci ani čas přejít samostatně k decentralizační fázi postkapitalismu a předběhnout ekonomickým vývojem nejvyspělejší země kapitalismu. Přitom globální přechod k novému řádu může být dovršen teprve poté, co k němu patří ekonomicky nejvyspělejší a nejmocnější země. Přechod bývalých zemí socialismu k decentralizační fázi postkapitalismu se tedy bude nejspíš odehrávat už jen jako součást jednotného, přinejmenším celoevropského procesu. V jeho průběhu mohou nejvýznamnější západoevropské země přejít přímo do decentralizační fáze postkapitalismu, jehož centralizační fázi mohou přeskočit nejen díky vyšší úrovní svých výrobních sil, ale i díky své minulé koexistenci s "reálným" socialismem".

Během interakce s ním se totiž stále zřetelněji ukazovala nová kvalita vzájemné závislosti různých světových systémů. Na jedné straně by jejich válečná srážka neohrozila už pouze existenci jedné třídy, ale celého světa. Na druhé straně se stále naléhavěji ukazovala potřeba podřizovat své soupeření spolupráci na odvrácení ekologické katastrofy lidstva, před níž poprvé v dějinách nemůže ani majetná vrstva natrvalo uprchnout někam jinam. Do budoucna to povede k tomu, že si většina lidí uvědomí, že je ve vlastním zájmu každé třídy - ať už si to je či není ochotna přiznat - aby se podílela maximem svých prostředků na záchraně svého světa. Takové pozvolné orientování energie třídního boje stále více do řešení všelidských problémů by pak mělo postupně vést k odstranění třídních rozdílů. I přes maximální využití osobní iniciativy si totiž komplexnost řešení ekologických problémů na celosvětové úrovni bude vynucovat stále důraznější preferenci dlouhodobých celospolečenských zájmů a jejich preventivní ochranu před soukromovlastnickým egoismem pomocí stále demokratičtější regulace.

Zárodky těchto tendencí už stále více sílily v obou systémech právě díky jejich interakci. Objektivně stále více se prolínající progresivní prvky obou řádů (a ne konvergence řádů samotných) tak směřují k postupnému splynutí, které vyústí ve vysoce efektivní a přitom humánní beztřídní společnost. Tato společnost pak bude neustálým rozvojem decentralizace přerůstat v sice mnohonárodnostní, ale přitom internacionální, už prvními křesťany vysněnou společnost komunistickou. Tím bude zároveň posilována všestranná nepolitická jednota světa, uchovávajícího si přitom svou diferencovanost díky prohlubování samosprávy. Ta bude sahat až na takovou regionální úroveň, která při stále se zlepšující vědě a technice zaručí svými lokálními zdroji maximálně efektivní relativní soběstačnost skutečně humánního uvědomělého soužití člověka s přírodou a jejich nové splynutí na kvalitativně vyšší úrovni. Tak bude dovršen proces, ve kterém civilizace svou třídní diferenciací prvotně netřídní homogenity prvobytné chudoby (za cenu nesmírného utrpení pracujících mas) zkoncentrovala a během tisíciletí zmnožila bohatství společnosti na takovou úroveň, která prostřednictvím budoucí netřídní homogenizace blahobytu umožní uvolnit a pro další rozvoj lidstva využít mnohonásobně větší a třídním postavením jedince už neomezovaný potenciál, ukrytý v nesmírné diferenciaci přirozených schopností všech členů společnosti.

VI.2. Koexistenční souvztažnost

územní integrace a dezintegrace mocenských systémů

Už v předchozím výkladu jsem se dotkl skutečnosti, že do spirocykličnosti územní integrace, dezintegrace a reintegrace (IDR) se promítá i koexistence různých společenských řádů a jejich fází (CDR). V této souvislosti zde formuluji

druhou subhypotézu, "koexintegrační", která předpokládá, že procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však vzájemně podmiňují koexistenční souvztažností jak v chorickém, tak v hierarchickém smyslu.

 

VI.2.1. Vztah koexistence mocenských systémů a koexistence jejich územní integrace a dezintegrace

Z diferencujícího vlivu geografického prostředí plyne mj. i souvztažná koexistence zemí, nacházejících se v různých společenských řádech, resp. v jejich různých fázích centralizace, decentralizace a recentralizace. V územním průmětu této skutečnosti pak samozřejmě ve stejném období nacházíme mj. i souvztažnou koexistenci regionů v různých fázích integrace, dezintegrace a reintegrace. To vše je nesmírně komplikovaně zprostředkováno hierarchičností mechanismu vývojového vztahu přírodních, socioekonomických a politických regionů (viz. subkapitola VI.3.)

Koexistenční souvztažnost územní integrace a dezintegrace politické moci si zde přiblížíme na příkladě Evropy a SNS, a to jen v jejím nejmarkantnějším vnějším projevu - tj. na úrovni států. Faktem je, že nejfrekventovanější informace na přelomu tisíciletí se tu týkají dvou zcela protikladných procesů - integrace a dezintegrace. Problémy se slaďováním a civilizováním obou těchto procesů pak tkví nejen v převaze skupinových zájmů, ale i v jimi podmíněném izolovaném a černobílém hodnocení těchto procesů.

VI.2.2. Tři dimenze souvztažnosti územní integrace a dezintegrace

mocenských systémů

Integrace a dezintegrace jsou vždy jen dvě protikladně se podmiňující stránky jednoho vývoje. Jejich vzájemný poměr však stále kolísá mezi dynamickou rovnováhou a výraznou převahou jedné z nich. Přitom se i v jedné etapě může tento poměr výrazně lišit v hierarchizovaném rámci různých regionů a sfér života.

Z této složité synergetické skutečnosti pak lze pro zjednodušení výkladu Evropy a SNS vyabstrahovat:

a) tři různé dimenze pohledu: chorickou, hierarchickou a komplexní.

b) tři vývojově provázané oblasti s různým celkovým poměrem integrace a dezintegrace:

oblast postsovětských zemí, oblast ostatních postsocialistických zemí a oblast ostatních zemí.

a. Chorická dimenze souvztažnosti integrace a dezintegrace

Evropa a SNS se koncem 2. tisíciletí zpočátku rozpadla na dvě velké skupiny zemí s převahou zcela opačných tendencí: integrující se Západní Evropa a dezintegrující se oblast postsocialistická a postsovětská. Toto členění je nutno zpřesnit i o existenci zemí přechodných.

Pouhé konstatování souběžné existence oblastí s opačnou tendencí vývoje by však mohlo vést k zjednodušenému zdůraznění pouze vnitřních kořenů tohoto vývoje. V dnešním stále více provázaném světě však pro plné pochopení podstaty musíme poukázat i na vnější souvislosti - především na to, že integrační a dezintegrační procesy v jedné oblasti probíhají i ve vzájemné podmíněnosti s obdobnými procesy v druhé oblasti.

Například dlouhodobé soutěžení evropského kapitalismu a socialismu i zvnějšku na obou stranách posilovalo vnitřní tendenci k integraci. Větší efektivita "západoevropské" integrace nakonec také přispěla k dezintegraci východního bloku.

Tato dezintegrace pak na jedné straně uvolnila tlak na "západoevropskou" integraci (která je však i nadále pod tlakem mimoevropských trhů), na druhé straně se v prostoru mezi Západní Evropou a Ruskem vytvořilo geopolitické vakuum, stále více podléhající gravitaci "západoevropské" integrace. Vzhledem k tomu, že na jejím prosazení i do tohoto prostoru má objektivně největší zájem Německo (nejsilnější a nejbližší stát), předchází ji ještě hlubší dezintegrace tohoto prostoru na jednotlivé slabší a tedy z hlediska Německa efektivněji integrovatelné státy (rozpad Československa, Jugoslávie). Toto posilování vlivu Německa pak do jisté míry vedlo jeho nejsilnější partnery v EU (Francie, Velká Británie, Itálie) k jistému tlumení rozšiřování hospodářské integrace v tomto směru. Integrací tříště dezintegrovaného postsocialistického prostoru se takto zároveň diferencuje a znerovnoměrňuje i sám průběh západoevropské integrace. Je to dáno i tím, že "sofistikovaná" německá politika zatím podceňuje mnohem silnější "dolar", který je schopen přeplatit politické špičky postsocialistických zemí, jejichž severo-jižní pás tak může oddělit Západní Evropu od Ruska proti zájmům obou jako americká pátá kolona v Evropě a trojský kůň v EU.

Také druhá část rozpadlého východního bloku, reprezentovaná následnickými státy SSSR (kromě pobaltských), prochází v 90. letech další faktickou dezintegrací, jejíž hrozby se ani zdaleka ještě nezbavilo ani Rusko. Na druhé straně tlak, který v rozporu s ujednáními na Maltě postupně vytlačuje Rusko "z Evropy" (a rostoucí nebezpečí islámské integrace turkických států z jihu) nejenže posiluje vnitřní zdroje integračních tendencí SNS, ale navíc v dlouhodobém výhledu zatlačuje Rusko do neformálních, ale o to významnějších ekonomických a politických vazeb k (vůči němu stále dominantnější) Číně, což může přijít euroatlantský svět velice draho (a naši republiku zvlášť).

 

b. Hierarchická dimenze souvztažnosti integrace a dezintegrace

Protikladné procesy integrace a dezintegrace se mohou v tutéž dobu podmiňovat nejen v různých územích, ale i na různých hierarchických úrovních v rámci jednoho území, bez ohledu na jeho dimenzi.

Budeme-li brát celý povrch planety jako jedno území, kde převažují procesy integrační, pak na některých nižších hierarchických úrovních převládají procesy dezintegrační.

Obdobně lze analyzovat i menší územní jednotky. Jestliže např. na makroúrovni území celého bývalého SSSR sílí integrační tendence SNS, zároveň zde na mezoúrovni stále ještě převažují a někde dokonce dále sílí tendence dezintegrační, a to i v rámci čistě ruských území Ruska.

Jiným příkladem je postsocialistická střední a jihovýchodní Evropa, charakteristická výraznou provázaností dezintegračních procesů mezoúrovně (zvláště rozpad bývalého Československa a Jugoslávie) a na Západní Evropu směřovaných integračních procesů makroúrovně. (Při detailnější hierarchizaci bychom viděli další střídání převážně "integračních" a "dezintegračních" hladin. A to až na nejnižší úroveň, kdy se například dezintegrační procesy mikroúrovně nejdrastičtěji projevily v jihovýchodní Evropě, zatímco ve střední Evropě se vnějškově ventilují spíše v územněsprávních reformách).

Přesvědčivost výše uvedených příkladů by ovšem mohla být oslabena tím, že se týkají právě oblastí, procházejících rychlými převratnými změnami. Pro příkladový rozbor hierarchizované souvztažnosti procesů integrace a dezintegrace proto mnohem lépe poslouží stabilizovanější vývoj Západní Evropy.

Typický západoevropský stát vznikal integrací menších, často dodnes značně rozdílných regionů. Vždy existující větší či menší odstředivé tendence těchto regionů byly v úzadí tak dlouho, dokud tento stát více méně efektivně zabezpečoval i pro ně převážně přínosnou integrující roli. Jakmile však tento stát začal postupně předávat stále více prvků své integrační role na hierarchicky vyšší politickou úroveň Evropské unie, začíná se svým regionům tento stát jevit z tohoto hlediska jako nadbytečná či dokonce omezující struktura. Souběžně s tím, jak se Evropa stále více integruje v hierarchicky vyšší státní útvar (fakticky ve smyslu churchilovských "Spojených států Evropských"), pak vidíme, že v rámci jím integrovaných dosavadních států stále více sílí dezintegrační tendence.

Nejde zde jenom o tzv. proklamovanou "Evropu regionů" (chápanou jako posilování bezprostřední vazby řídících struktur Evropské unie na stále více samosprávné regiony v jednotlivých státech), ale často o přímo autonomistické a separatistické tendence. Vnější projev výše uvedených procesů a jejich příkladů má dnes většinou etnický charakter. Zde je však nutno upozornit, že ve své podstatě jde o poblémy regionální identity v širším společenském rámci. Tato identita se formuje především specifickými (většinou ekonomickými) regionálními zájmy, které si většinou jen dodatečně hledají svůj zjednodušený vnější ideologický výraz v národní, rasové či náboženské odlišnosti obyvatel daného regionu (např. Baskicko). Pokud taková vnější odlišnost chybí, dezintegrační tlak se může separatismem regionů projevovat i mimo ni (např. Padánie).

Na druhé straně se však mohou (v případě prostorového promíchání odlišného obyvatelstva) obejít etnické, rasové či náboženské konflikty bez nějakého ztotožnění s určitým regionem daného státu (náboženský konflikt v Severním Irsku, diskriminace Rusů v Estonsku a Lotyšsku, rasové konflikty v České republice i v zemích Evropské unie ap.). Zde pak už ovšem nejde o problém integrace a dezintegrace v prostorovém smyslu.

Navíc je při výčtu výše uvedených příkladů dezintegračních tendencí třeba varovat i před jednostranným výkladem. Nejde zde o dezintegraci Evropy, ale jen jedné z hierarchických úrovní její politické sféry, zatímco na některých dalších úrovních souběžně převládají tendence integrační.

c. Komplexní dimenze souvztažnosti integrace a dezintegrace

Účelem vyabstrahování předchozích 2 dimenzí z reality bylo názorněji ukázat souběžnost vzájemně podmíněných evropských procesů integrace a dezintegrace. Stalo se tak ovšem za cenu značného zjednodušení celkového evropského vývoje - chorický i hierarchický prvek se tu ve skutečnosti neustále regionálně prolínají. Proto je toto zjednodušení vždy nutno vyvážit zpětnou syntézou obou prvních dimenzí do realitě adekvátnější dimenze komplexní. Výhodou takovéhoto postupu je, že přesvědčivěji čelí apriornímu ztotožňování evropského vývoje pouze s integrační nebo pouze dezintegrační tendencí.

Hodnotíme-li pak tyto procesy z hlediska jedné země, musíme se zaměřit na kořeny a na složité souvislosti vývoje, na konkrétní poměr a charakter kladů a záporů integračních a dezintegračních tendencí vcelku i v jednotlivých sférách, úrovních a regionech, na pozici dané země v poměru evropských sil, vůči Evropské unii jako celku i vůči jejím jednotlivým členům s často protikladnými zájmy.

V žádném případě zde nelze ignorovat zákonitou jednotu obou vzájemně se podmiňujících protikladných procesů - jinak půjdeme zde vždy jen po povrchu jednotlivých procesů bez pochopení jejich podstatné jednoty. O to hůře se pak bude vývoj obou sledovaných procesů v praxi slaďovat a civilizovat v zájmu těch, jichž se nejvíc dotýká.

VI.3. spirocyklická souvztažnost

přírodních, společenských a správních regionů

Ve shodě se zákonem negace negace se člověk z původní živočišné neuvědomělé jednoty s přírodou postupně vydělil jako její konquiskádorský protiklad1). Celý vývoj dosavadního kořistnického vztahu člověka k přírodě byl pak jen rozporuplným sbíráním sil k tomu, aby v budoucnu s přírodou opět postupně splynul na vyšší úrovni jako její tentokrát už uvědomělá součást. (Viz kap. IV.)

Tento proces má ovšem i svůj regionální aspekt, který s vývojem společnosti může být stále více lidským subjektem optimalizován v její prospěch. K tomu ovšem musí poznat objektivní zákonitosti vývoje tohoto aspektu. Jedním z jeho dílčích projevů je i vztah regionů přírody, společenské základny a společenské nadstavby. Na základě toho, co bylo řečeno v předchozích kapitolách, lze pak v rámci společenského vývoje zobecnit i základní vývojové tendence tohoto vztahu. Velmi obtížně zachytitelný regionální vývoj celé nesmírně složité společenské nadstavby byl v monografii substituován jen vývojem její regionálně nejmarkantnější částí, tj. územní správy, jejíž diskontinuální změny jsou nejsnáze sledovatelné.

V této souvislosti zde pak vyslovuji třetí subhypotézu, "spiroregionální", která předpokládá,

že se spirocykličnost společenského vývoje promítá i do hierarchické spirocykličnosti vývojového vztahu přírodních, společenských a administrativních regionů. Zároveň tím chci vystihnout existenci dílčího mechanismu, jímž se tento průmět odráží i do spirocyklické (viz VI.1.) a koexistenční (VI.2.) souvztažnosti územní integrace a dezintegrace politických systémů, které byly podány už v předešlých kapitolách.

Tato hypotéza byla v příslušné subkapitole monografie obsáhle vyložena ve třech oddílech: 1. Spirocykličnost hierarchizovaného vztahu přírodních regionů a regionů společenské základny; 2. Regionální interference parciálních spirocyklů společenské základny, 3. Spirocykličnost hierarchizovaného vztahu regionů společenské základny a regionů územní správy. V tomto informativním příspěvku však tyto pasáže vynechávám, vzhledem k obsáhlosti výkladu tohoto speciálního geografického problému.

 

 

VII. Spirocyklické schéma dějin a Česká republika

V dosavadních kapitolách bylo obecně podáno spirocyklické schéma vývoje, schéma spirocykličnosti mocenských systémů a schéma souvztažnosti územní integrace a dezintegrace politické moci. V monografii byla tato další kapitola věnována už i aplikaci těchto schémat na vývoj společnosti na území ČR a SR (a to od nejstarších dob až po jejich současnou reintegraci do západoevropských struktur).

Vzhledem k obsáhlosti této kapitoly ji sem však nezařazuji a jen o ní informuji případné zájemce. Pro jejich představu uvádím, že se skládala z následujících subkapitol: Základní projevy spirocyklického schématu ve vývoji slovanské společnosti na území ČR a SR; Projevy dosažené interfáze spirocyklického vývoje na území ČR; Současná koexistence územní integrace a dezintegrace politické moci na území ČR; Geopolitická relativizace působení vnější reintegrační tendence na začleňování ČR do základních zápaoevropských struktur.

 

VIII. základní závěry

Každý konkrétní mocenský systém má samozřejmou tendenci vydávat se oproti těm ostatním za ten nejlepší a už věčný. Proto i současná ideologie kapitalismu nelibě nese jakékoli snahy najít ve vývoji společnosti nějaké objektivní zákonitosti, protože by to nutně nastolilo otázku, co by mělo přijít po něm. Kupodivu mu k tomu, i když z jiných důvodů, nejvíc přizvukuje právě prosocialistická levice. Jestliže "reálný socialismus" také fakticky odmítl svou dočasnost tím, že fakticky vyloučil zákon negace negace ze svého vývoje, čekali bychom, že dnes tato levice bude chápat globální krizi socialismu jen jako praktický důkaz mylnosti právě této nedialektické deformace marxismu. Místo toho však většinou slyšíme jen dílčí "ufňukaná" dílčí zjednodušující vysvětlení. Socialismus se prý zhroutil, protože "dělal chyby", "znárodnil i holiče", "uzbrojil ho Západ", "podminovali ho disidenti", "byl zrazen vlastním vedením" ap. Všechny tyto nepochybné vlivy však na socialismus působily přece už v jeho ubohých začátcích, a přesto mu nedokázaly zabránit v postupném rozvoji ani v dobách, kdy byl mnohem slabší. Proč si tedy jeho rádoby "obhájci" nepoloží otázku, jak je možné, že evropský socialismus odolal všemu, dokud byl slabý, a proč se tento socialismu zhroutil a demontoval sám sebe i bez přímé vnitřní či vnější vojenské konfrontace právě v době, kdy byl mocensky tak silný, jako nikdy předtím.

Přihlédneme-li přitom k sedmdesátiletému globálnímu vývoji socialismu vidíme, že nahodilý může být jen konkrétní průběh jeho vzniku resp. zhroucení, ale ne k nim směřující objektivní tendence. Příčiny nedávného krachu socialismu pak musíme hledat v objektivních zákonitostech jeho vlastního vývoje, a ne je popírat hledáním nějaké subjetivní nahodilosti. Tu bychom jinak mohli plným právem analogicky vztáhnout i k jeho vzniku a nakonec i k němu samému jako k nějakému nahodilému omylu dějin, což je právě to, co tvrdí ideologové kapitalismu. A chtít se vracet znovu do "jen omylem" poraženého "reálného socialismu" znamená ignorovat jeho zákonitosti a koledovat si o novou a ještě horší zákonitou negaci jeho centralizační fáze. Navíc v podmínkách globalizace je to zřejmě už i téměř nemožné - pro nejvyspělejší země by byla tato fáze socialismu už přežitkem, méně vyspělým ji nedovolí nastoupit imperialismus nejvyspělejších zemí do té doby, dokud v nich nebude kapitalismus nahrazen právě vyšší, decentralizační fází socialismu.

Toto nedialektické pojetí socialismu jako výjimečného systému, který je už v podstatě bezrozporný a v němž tudíž neplatí zákon negace negace, pak dnes vede mnohé k alibistickému závěru - "tzv. reálný socialismus dělal obrovské chyby a zhroutil se, takže to obojí lze považovat za jasný důkaz, že to nebyl skutečný socialismus". Oproti jiným řádům takto upírají socialismu "právo na dětství", a to i ve snaze setřít z ideje sociální rovnosti zločiny, které na ní ulpěly při prvním praktickém pokusu o její realizaci. Tato snaha je stejně zbytečná, jako snaha setřít krev inkvizice, náboženských válek a pogromů z právě tak ušlechtilé ideje křesťanské - historie nakonec stejně odsoudí jen konkrétní nositele těchto zločinů a ne jimi dočasně zneužitou ideu.

Tato konjunkturalisticky podmíněná a přitom zcela nevěrohodná snaha je však svým historickým zatemňováním zákonitých tendencí vývoje velmi nebezpečná do budoucna. Bude-li se totiž výjimečnost socialismu mezi ostatními společenskými řády znovu vidět v jeho okamžité dokonalosti bez nedostatků a chyb, zopakuje se tím opět zásadní, ale nyní už ničím neomluvitelná chyba, která už jednou pod "marxistickým" patentem na rozum a stranickým monopolem na rozhodování vedla k jeho "nastolení", "budování" a "konečnému vítězství", završenému jeho zdegenerováním a krachem.

Přechod k decentralizační fázi kteréhokoliv řádu - a tedy i socialismu - se totiž už nedeklaruje a tato fáze se "nebuduje" - pouze se vyvíjí tak, jak se adekvátně dobovým podmínkám a potřebám postupně přijímají a osvědčují celospolečensky prospěšná opatření. V tomto procesu se případná decentralizační fáze socialismu bude postupně a někdy až krizově zbavovat svých nezbytně vždy! existujících nedostatků a chyb demokratickým, byť rozporuplným neustálým hledáním občanů. Ti se, po svém opětném ekonomickém zrovnoprávnění, budou vždy podle dané situace samosprávně rozhodovat chvíli pro tu, chvíli pro onu cestu, reprezentovanou určitými osobnostmi, idejemi a teoriemi. Žádná z nich se přitom nesmí stát celospolečenskou direktivou, jinak zdegeneruje, zkostnatí a stane se "dokonalou" a nebezpečnou. Dokonalý socialismus je utopie - a kdo ji slibuje, slibuje zklamání, které se nakonec reakčně obrátí i proti socialismu samému, i kdyby byl nejlepším z dosavadních systémů.

Obdobně se dnes k objektivním zákonitostem vývoje obrací zády i ti, kteří se ve svém zoufalství nad nedostatky a krachem "reálného socialismu" začali navzdory tisíciletým zkušenostem domnívat, že "skutečný" socialismus se dá jen "vymodlit". Naštěstí je mnoho věřících různých náboženství, kteří vědí, že víra v boha vůbec nemusí vylučovat víru v zákonitosti společenského vývoje. Ti si doufám všimli, že spirocyklické schéma dějin označuji jen jako dialektické. To proto, že sice nepotřebuje žádného prvotního hýbatele, ale ani ho nevylučuje. Jako materialistické se tedy dá označit jen potud, že v něm úlohu bezprostředních parametrů negace negace hrají materiální podmínky výroby, ale nikde není řečeno, zda to takto "zařídila" příroda či nějaký bůh. Z tohoto hlediska je toto schéma zákonitého! vývoje společnosti plně přijatelné jak pro materialisty věřící v Marxe, tak pro idealisty věřící v Boha. Socialismus chápaný z tohoto hlediska není ani náboženský, ani ateistický - je to společenský systém vyvíjející se ve shodě s objektivními dialektickými zákonitostmi vývoje společnosti.

Právě tak naivní se prozatím jeví představa, že mimo tyto zákonitosti dojde k subjetivnímu "prozření" kapitalistů, kteří ve snaze předejít globální ekologické krizi (ohrožující poprvé v dějinách všechny třídy objektivně skutečně stejně) sami využijí své rozhodující postavení ve společnosti a "předělají" kapitalismus na společnost bez soukromovlastnického egoismu. Jenže kapitalismus - to je odosobněný systém, držící se své účetní uzávěrky, která zlikviduje i ty kapitalisty, kteří se obětavě postaví na odpor logice zisku. Pro tuto skutečnost však zas jiní nechtějí pochopit, že zde jde o závod s časem a navrhují zabývat se ekologickými problémy až v demokratickém socialismu, který by však už taky nemusel být našim potomkům v dohola vydrancované Zemi nic platný. Ve skutečnosti v etapě zglobalizovaných rizik musí být průběžný boj za beztřídní společnost totožný s průběžným bojem za všelidské zájmy ekologické - jinak se zalkneme všichni, napravo nalevo.

Skutečný dialektický socialismus nezpochybňuje existenci objektivních zákonů vývoje společnosti. Nebylo však cílem této práce dokazovat, zda právě on formuluje tyto zákonitosti správně. Základním cílem bylo konfrontovat tyto jeho formulace pomocí jeho vlastní dialektické metody s fakty neustálého dějinného střídání mocenských systémů a s tím související současnou globální krizí socialismu. Důsledná aplikace zákona negace negace přitom na jedné straně zřetelně ukázala místa metafyzické "reálněsocialistické" deformace dialektického pojetí dějin, na druhé straně se zároveň stala dílčí cestou k odstranění této deformace. Na základě této dílčí konfrontace pak musím prozatím konstatovat, že výše uvedená fakta vůbec nejsou v logickém rozporu s podstatou důsledně dialektizovaného schématu, takže další případné diskuse o objektivní platnosti tohoto spirocyklického pojetí dějin je třeba vést v jiné rovině.

Z tohoto hlediska by bylo prozatím zbytečné nebo přinejmenším předčasné vyřazovat toto marxistické pojetí dějin z arzenálu konstruktivního společenského myšlení, (a to navíc v době, která bez ohledu na zglobalizovaná rizika většinou odmítá nějaké orientující zákonitosti společenského vývoje hledat).

Nejdůležitějším dílčím závěrem je, že pokud v rámci "dialektického" schématu dějin aplikujeme zákon negace negace důsledně i na socialismus, můžeme z analogie s předchozími společenskými řády konstatovat, že současná globální krize socialismu není vyvrácením tohoto schématu, ale naopak jeho dalším dílčím potvrzením. Podle tohoto schématu jde totiž jen o nezbytný konec první, tj. centralizační fáze postkapitalismu, jehož zákonitá tendence přechodu k další, decentralizační fázi má nutně krizový charakter deformační interfáze, projevující se dočasnou restaurací kapitalismu v rámci jeho dozrávající globální recentralizační fáze.

Definitivně vyvráceno bylo touto krizí pouze arogantní komolení tohoto schématu strnulou "oficiální" filozofií socialistického státu. Tolik teoretizovala o základním rozporu předchozích formací a přitom si nikdy neopovážila položit otázku, co je základním dialektickým rozporem socialismu. Musela by totiž na ni dát rebelantskou, vládnoucím špičkám nepřijatelnou následující odpověď:

Základním dialektickým rozporem socialistické společenské formace, jehož nutně revoluční! řešení v oscilacích podmiňuje její další vývoj, je rozpor mezi formálním zespolečenštěním výrobních prostředků a jejich faktickou držbou úzkou řídící vrstvou. Ta o nich totiž rozhodovala stále více jen ve svůj prospěch a proto objektivně brzdila růst efektivity jejich využití záměrným omezováním souvztažného růstu zainteresovanosti pracujících a míry jejich účasti na řízení výroby i všech ostatních sfér života společnosti. Je pak opět jen zákonité!, že to byla nakonec právě tato řídící vrstva, která v zájmu zlegalizování a rozšíření svých pozic nakonec sama provedla demontáž socialismu, pro jistotu pod ochrannými, ale výprodejem národní eknomiky a suverenity draze zaplacenými křídly recentralizujícího se kapitalismu.

Spirocyklické schéma vývoje přitom v žádném případě nemůže omluvit, resp. glorifikovat, ale pouze vysvětlit záporné, resp. kladné jevy, které se dály v každé společenské formaci, aniž by tím byl smazán, resp. přeceněn její historický přínos a tedy i dobová oprávněnost její existence. Toto schéma pouze ukazuje, že určitá forma moci (demokracie či diktatura) není apriori spjata s žádným typem vlastnictví - ať už společenským v prvobytné a socialistické společnosti, či se soukromým ve společnosti otrokářské, feudální a kapitalistické. Diktatury a demokracie se přeci střídaly či existovaly a dodnes existují vedle sebe ve všech těchto formacích - jde jen o to, že na začátku a konci každé této formace převažují diktátorské, zatímco uprostřed spíše demokratické formy moci. Všechny společenské řády prostě procházejí určitými obdobnými fázemi vývoje, takže je zcela nevědecká snaha hodnotit celý jeden řád jen podle jedné z jeho fází či podle srovnání jedné z jeho fází se zcela odlišnou fází jiného řádu. Je to stejně nesmyslné, jako chtít předčasně odsoudit nějakého člověka za to, že v dětství či krizové pubertě prozatím není stejně schopný jako jiný člověk ve své dospělosti, která však už směřuje pouze ke stáří.

Několik desetiletí centralizační fáze socialismu přes mnohá negativa např. jednoznačně prokázalo její přednosti ve srovnání s několik století dlouhou a mnohem krutější centralizační fází kapitalismu, vyznačující se nelidským vykořisťováním a násilím akumulace kapitálu, svištěním seker a gilotin buržoazních revolucí, kontrarevolucí a osobních diktatur, otrokářstvím, imperiálními a koloniálními válkami a zrůdným vyústěním do fašismu. Ze srovnání neschopnosti zdegenerované centralizační fáze socialismu s odlidštěnou efektivitou právě kulminující decentralizační a nastupující recentralizační fáze kapitalismu v jeho nejrozvinutějších zemích přitom plyne zásadní poučení - návrat do centralizační fáze socialismu by byl stejně reakční jako současný návrat k soukromovlastnickému egoismu. Lidstvo jako celek má nyní v sobě převažující, i když nikoli jednoznačně zaručenou tendenci kooperativního směřování k humánní jednotě s přírodou. Ne jako k nějakému konečnému stavu "bez chyb", ale jako ke stále sílícímu procesu efektivní humanizace světa.

Znovu přitom připomínám, že jde jen o dílčí závěry, plynoucí z rozboru spirocyklického vývojového vztahu přírodních, společenských a politických regionů. Na druhé straně jsem se přesvědčil, že toto zdůraznění některých podstatných geografických aspektů zákona negace negace ukazuje nezbytnost účasti geografie i na interdisciplinárním řešení obecných problémů filozofie dějin (která je zas nezbytným rámcem pro řešení speciálních problémů geografických). Proto velice nelibě nesu snahy, vypreparovat z mé původní monografie jen absolutizaci abstraktního spirocyklického schématu, a zapomínat na to, že její většina je právě naopak věnována jeho geografické relativizaci, osvětlující nesmírnou složitost reálného prosazování jeho tendencí.

A jsou to zase geografické aspekty dosaženého stupně globalizace, které mě nutí neustále připomínat, že (oproti předchozím systémům) je definitivní přechod k decentralizační fázi socialismu už jen objektivní tendencí, která se vůbec nemusí zrealizovat. Je to tendence vyplývající z logiky spirocyklického schématu pouze jako zobecnění dosavadního! vývoje lidské společnosti v určité rovině. Proto už nelze vyloučit ani jinou a na tomto stupni vývoje již vysoce pravděpodobnou možnost, že (dříve než se objektivní tendence k moderní beztřídní společnosti stačí zrealizovat), nakonec převáží zneužitím nejmodernějších prostředků jiné tendence, např. tendence sebezničení lidstva dík zglobalizovanému soukromovlastnickému egoismu (přičemž nemusí jít nutně o sebezničení ve fyzickém slova smyslu). Že se nějaký systém až do určitého okamžiku vnitřně vyvíjel podle nějakého zákonitého schématu totiž jen zvyšuje pravděpodobnost, že se tak bude vyvíjet i nadále, ale nikdy nevylučuje možnost, že právě tímto okamžikem dosáhl úrovně, kdy změnil své globální prostředí natolik, že se najednou sám začne vyvíjet podle jiného schématu.

V rámci změněných podmínek zglobalizovaného světa tedy platí: Socialismus má stejnou vnitřní zákonitou tendenci přejít do své decentralizační fáze jako kterýkoli z předchozích společenských systémů. Na rozdíl od nich to však v jeho případě už není nevyhnutelná nutnost, ale jen objektivní možnost. Socialismus má tedy ještě oprávněnou šanci - ale už jen šanci.

Skutečně dialektické marxistické pojetí dějin tedy ani "nefňuká", ani neslibuje nějakou dokonalou společnost. Nedává dokonce ani žádnou 100% víru v budoucí vývoj. Mluví jen o určité objektivní tendenci, která může být pro někoho nadějí, pro jiného noční můrou - takže je jen na nich, zda se tuto tendenci vynasnaží posílit či potlačit. V tendenci k dialektickému socialismu nelze hledat automatickou spásu či zkázu - jen úkoly. Toto pojetí navíc nepředstírá, že by realizací této tendence měl vývoj dle zákona negace negace skončit nebo že by vědělo, jak a podle jakých parametrů se bude dále prosazovat - svým současným pohledem zabírá jen určitou část vývojové spirály. Na druhé straně kdo skutečně chce posunout vývoj o něco výš, musí si nejprve jasně definovat, kde se v rámci této části spirály nachází, co je konkrétně společensky žádoucí dosáhnout, jak o tom může přesvědčit ostatní a jakými cestami to lze realizovat. Jinak z toho zbude jen další z fakticky systémových stran kapitalismu, lišící se od ostatních jen trochou socialistických frází v samoúčelné honičce za hlasy voličů.

 

IX. Literatura

Mečiar, J.; 2002: Spirocykličnost mocenských systémů a souvztažnost jejich územní integrace a dezintegrace.

(Spisy Pedagogické fakulty, 84). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-2938-2

(Původní monografie argumentuje 840 geopolitickými situacemi a v textu konkrétními stránkami odkazuje 263 citacemi na seznam literatury, v němž je uvedeno přes 400 vybraných titulů.)

 

resumé

Spirocykličnost dějin a globální krize socialismu

(se zvl. zřetelem k souvztažnosti územní integrace a dezintegrace mocenských systémů)

Nejvýznamnějším faktem konce 20. století je zřejmě globální krize socialismu, jejímž nejmarkantnějším projevem byl rozpad mocenských systémů sovětského bloku. Tato krize je dnes nejčastěji vykládána jako definitivní prokázání nesprávnosti tzv. dialekticko-materialistického schématu dějin (dále jen DMSD), z něhož socialismus teoreticky vycházel. Děje se tak většinou bez hlubšího rozboru, protože o něčem tak samozřejmém se prý přece mohl každý "přesvědčit na vlastní oči". Stejně tak se ovšem můžeme "přesvědčit" na vlastní oči i o tom, že "Slunce obíhá kolem Země". Jediným skutečně vědeckým důkazem zde může být pouze v hluboké konfrontaci zjištěný zásadní logický rozpor této krize s tímto schématem. Aplikací jeho vlastní dialektické metody se o tuto konfrontaci v dílčím geografickém směru snaží tento příspěvek analogií dosavadního vývoje socialismu s vývojem všech dosavadních společenských řádů.

Hlubší hierarchizací spirocykličnosti původního DMSD dospěl autor v průběhu této konfrontace k vytvoření a dokladování modifikovaného schématu M-DMSD, tvořeného 4 hierarchicky provázanými spirocyklickými subschématy. Z hlediska tohoto příspěvku je nejdůležitější autorem podle parametru "koncentrace moci" vytvořené 4. subschéma spirocyklu forem mocenské nadstavby: Přestože se základní vnitřní rozpory společenské základny jednotlivých společenských formací navzájem liší, v globálu se ve shodě se zákonem negace negace dle parametru koncentrace moci vyvíjejí obdobně, a to ve 3 fázích (centralizační, decentralizační a recentralizační - dále jen CDR), ohraničených 4 kratšími interfázemi (formace, deformace, reformace a anaformace).

Z toho pak plyne, že pokud v rámci schématu DMSD důsledně aplikujeme dialektickou metodu i na socialismus modifikovaným schématem M-DMSD, můžeme z analogie s předchozími společenskými řády konstatovat, že současná globální krize socialismu není v logickém rozporu s tímto schématem. Podle tohoto schématu jde totiž jen o nezbytný konec první, tj. "centralizační fáze" socialismu, jehož zákonitý přechod k další, "decentralizační fázi" má nutně krizový charakter "deformační interfáze", projevující se dočasnou restaurací kapitalismu.

V další hypotéze autor předpokládá, že tato spirocyklická tendence společenského vývoje se promítá i do hierarchické spirocykličnosti vývojového vztahu přírodních, společenských a administrativních regionů.

Na základě těchto dvou hypotéz pak autor vyslovuje další hypotézu, podle níž procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně že se však spirocyklickým mechanismem vztahu přírodních, společenských a správních regionů vzájemně podmiňují jak ve své posloupnosti, tak ve své koexistenci. Tuto souvztažnost územní integrace a dezintegrace pak autor konkretizuje 2 dílčími hypotézami:

a) Fáze CDR se adekvátně promítají i do územního vývoje mocenských systémů spirocyklem "integrace - dezintegrace - reintegrace" (dále jen IDR).

b) Geograficky diferencovaný vývoj vedoucí ke koexistenci a interferenci zemí v různých fázích CDR různých společenských řádů, tak vede i ke koexistenci a interferenci různých fází IDR. To je pak příčinou toho, že se protikladné procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů vzájemně podmiňují koexistenční souvztažností v chorickém i v hierarchickém smyslu.

V práci je nakonec provedena i rámcová aplikace schématu M-DMSD a souvisejících hypotéz na historický vývoj území ČR a na jeho dnešní tendence a perspektivy. V tomto rámci se pak zabývá souvztažností procesů územní integrace a dezintegrace mocenské nadstavby a geopolitickými souvislostmi začleňování ČR do NATO a EU.

 

Summary

Spirocyclicity of history and global crisis of socialism

(with special respect to the correlation of territorial integration and disintegration of power systems)

Obviously, the most important phenomenon at the end of the twentieth century is the global crisis of socialism, the most prominent manifestation of which was the disintegration of the Soviet bloc. This crisis is usually interpreted as the final proof of the wrongfulness of the dialectic-materialistic model of history (hereinafter DMMH), on which the theory of socialism was based. This is usually stated without any in-depth analysis because, "everybody can see it himself". However, we can see with our own eyes even the "fact" that the "Sun orbits the Earth". A scientific proof can only be based on a fundamental logical discrepancy between this crisis and the partial model, established in a profound confrontation. By applying its own dialectic method, the author attempts this confrontation in the field of geography by looking for an analogy between the present development of socialism and the development of all social orders known before.

By applying a deeper hierarchisation on the spirocyclicity of the original DMMH in this confrontation, the author has created and documented a modified model, the M-DMMH, consisting of four hierarchically interconnected spirocyclic submodels. In relation to this dissertation, the most important element is the fourth submodel of the spirocycle, concerned with the forms of the power superstructure and created by the author with respect to the "concentration of power" parameter. Although the fundamental internal contradictions of social bases of individual social formations differ in their aggregate and in accordance with the law of "negation of negation" with respect to the parameter of powerconcentration, they develop similarly, i. e. in three STAGES (centralisation, decentralisation, and recentralisation - hereinafter only CDR), marked off by four shorter INTERSTAGES (formation, deformation, reformation, and anaformation).

It follows from this that if the dialectic method, in the form of the modified M-DMMH model, is consequently applied to socialism within the framework of the DMMH model, we can imply, by analogy to earlier social orders, that the present global crisis of socialism is not logically at variance with this model. This is so because, according to this model, the present crisis is only the inevitable end of the first stage, the "centralisation stage" of socialism, whose regular transition to the next stage, the "decentralisation stage", inevitably gives rise to a crisis during the "deformation interstage", manifested as the temporary restoration of capitalism.

In the next hypothesis, the author assumes that this spirocyclic tendency of social development is also projected into the hierarchic spirocyclicity of the developmental relationship between natural, social and administrative regions.

On the basis of these two hypotheses, the author formulates another hypothesis: according to this, the processes of regional integration and disintegration of power systems may be contradictory on the one hand, but, on the other hand, the natural, social, and administrative regions condition each other, both in their chronological order and in their coexistence. This interrelationship of territorial integration and disintegration is then made concrete by two partial hypotheses:

a) The CDR stages are projected into the territorial development of power systems in the "integration - disintegration - reintegration" spirocycle (hereinafter only IDR).

b) Geographically differentiated development, leading to the coexistence and interference of counties in various CDR stages of their social systems, thus also leads to the coexistence and interference of various IDR stages. This is the cause of the fact that contradictory processes of territorial integration and disintegration of power systems mutually condition the coexistence of correlations both in the choric and hierarchic sens.

In the dissertation, the M-DMMH model and related hypotheses are finally applied to the historical development of the territory of the Czech Republic and to its present trends and perspectives. Within this framework, the author deals with the correlation between the processes of territorial integration and disintegration of the power superstructure, and the geopolitical aspects of the Czech Republic's integration into NATO and the EU.

Poznámky:

  1. Zvlášť ostře to vyniklo se zájmovým rozpadem společnosti podle vlastnictví základních výrobních prostředků - jestliže si prvobytná societa ještě dokázala společně vynutit ohleduplnější (tisíciletými zkušenostmi ověřené a tabuizované) zacházení s přírodou v zájmu celého kolektivu, soukromovlastnický egosita dokáže svou ekonomickou a z ní plynoucí ostatní mocí vnutit i té nejdemokatičtější třídní společnosti svůj krátkodobý zájem, i kdyby z dlouhodobého hlediska byl na škodu nejen jí, ale i jeho potomkům.    zpět

Kontakt na autora:

RNDr. Jozef Mečiar

Katedra geografie

Pedagogické fakulty

Masarykovy univerzity

Poříčí 9

639 00 Brno

tel.: 543 129 273, 543 129 220

e-mail: 2039@mail.muni.cz

 

O cnostnom živote a šťastí

Vladimír Ďurčík

Al-Fárábí Abu Nasr (873- 950) “Ľuďom pretože patria k ľudskému rodu

náleží udržiavať medzi sebou mier”

 

V tomto roku si pripomíname 1130 rokov od narodenia veľkého filozofa, ktorý si vyslúžil čestný titul “druhý učiteľ” alebo titul “Aristoteles Východu”. Al-Fárábí Abu Nasr pochádzal z Turkestanu, narodil sa v tureckom Churásáne okolo roku 873, zomrel v Damašku roku 950. Vyštudoval v Bagdade medicínu, matematiku a predovšetkým filozofiu. Písal po arabsky. Mimoriadne veľký bol vplyv Aristotela a Platóna na Fárábího. Fárábí vytvoril celý encyklopedický systém podobný Aristotelovmu učeniu. Napísal okolo 160 traktátov. Vo vedeckej literatúre má miesto názor, podľa ktorého Al-Fárábí samostatným, tvorivým a originálnym filozofickým myslením výrazným spôsobom komentoval dedičstvo veľkého Platóna a zvlášť Aristotela. V tomto zmysle Fárábího komentáre sú formou vyjadrenia tvorivej originálnej mysle. Komentovanie je taký druh filozofického myslenia predmetom ktorého vystupuje určitý filozofický systém, škola alebo tradícia. Všeobecne sú známe slová Avicenny (Ibn-Sinu), veľkého žiaka veľkého mysliteľa, ktorého skúmanie je nerozlučne späté s myšlienkami Al-Fárábího, že práve len vďaka komentárom Al-Fárábímu pochopil Aristotelovu “Metafyziku”. Učenie Fárábího zahrňuje všetky filozofické problémy tohto obdobia. Zaoberal sa politikou, psychológiou, etikou, estetikou, prírodnými vedami a zvlášť logikou. Okrem filozofických rozpráv vydal aj rozpravu o hudbe.

Základným problémom, od ktorého sa začína rozvíjať etická myseľ Fárábího, je problém, ako človek môže dosiahnuť krásu a šťastie, umenie žiť v harmónií so svetovým celkom. Ľudské šťastie - to je najvyššia absolútna hodnota. Preto je hranicou snáh všetkých ľudí. Ale chápanie šťastia u rôznych národov je rôzne. Existencia rôznych náboženstiev to potvrdzuje. Šťastie Fárábí stavia nad náboženské prikázania. Aby ľudia mohli byť šťastní treba vedieť, v čom spočíva skutočné šťastie, lebo cena nesprávneho úsudku je príliš veľká. A práve filozofia, ktorá skúma, čo je to svet, aké je miesto človeka v ňom, odhaľuje zmysel existencie cnostného človeka.

Šťastie nie je odmenou za činy, ktoré vedú ku šťastiu, alebo odmenou za odmietanie nemorálnych skutkov, pretože to by znamenalo, že cnosť je získavanie plusov za krásne skutky, a že človek len za možnú budúcu výhodu sa prikláňa k dobrému, a preto odmieta nemorálne. Odmietanie s úmyslom získania “druhého” života, je pokrytectvo a falošnosť.

Fárábí vystupuje za nezávislý charakter cnosti, je proti falošnému obráteniu cnosti na predmet obchodu a odmeny na druhom svete. Skutočne cnostný človek vyznáva spravodlivosť preto, že ona sama osebe je blahom, nepotrebuje doplniteľné ocenenie, a zlo nekoná preto, lebo s takýmito činmi nesúhlasí, ale považuje ich za nemorálne sami osebe. Skutočná odmena cnosti je samotná cnosť. Fárábí odmieta utilitaristicko-pragmatické, pokrytecké “zdôvodňovanie” nevyhnutnosti cnosti, ktoré by smerovalo v konečnom dôsledku k materiálnemu úžitku. Vystupuje za to, že cnosť sama osebe má svoju hodnotu.

Smrť nie je strašnou pre cnostného človeka. Pred tvárou smrti si cnostný človek uchováva svoju hrdosť, neupadá do paniky a cení si život a snaží sa ho predĺžiť. Cnostný človek sa smrti nebojí a želá si svoj život predĺžiť, aby mohol konať blahá. Preto sa nesnaží približovať k smrti, ale víta ju dôstojne. Ak taký človek zomrie, netreba ho oplakávať – v epikurovskom duchu – hovorí Fárábí, ale jeho spoluobyvateľov, ktorým bol prospešný.

Smrť je strašná pre obyvateľov nerozumných miest, lebo oni strácajú všetko, o čo sa usilovali – bohatstvo, česť, slávu, všetko to, čo odkrýva pominuteľnosť. Nemorálni ľudia sa pred tvárou smrti kajajú, ľutujú to, čo robili po celý svoj život, je im strašne, no nie kvôli svedomiu, ale kvôli svetabôlu, že môžu stratiť nádej v záhrobný život. To ale neznamená, že smrť treba považovať za nejakú dokonalosť, že oddelenie duše od tela smeruje k múdrosti a dokonalosti, tvrdí Fárábí. Osobám, ktoré by tomu verili, bolo by logické páchať samovraždy.

Fárábí rozlišuje pojem vôle a pojem slobody výberu. Vôľa môže byť čistou náladou, ako napríklad v prípade, keď človek smeruje svoju vôľu k nesmrteľnosti (sám príklad je pozoruhodným nemenej ako teoretické tvrdenie ku ktorému bol uvedený). Sloboda výberu spojená s vôľou, s tým čomu človek dáva prednosť, to je s možnosťou vybrať si. Aby sme mohli dosiahnuť šťastie, nevyhnutné je teoreticky ho zdôvodniť. Preto Fárábí poukazuje na organické prepojenie etiky a politiky s teóriou poznania. Ba čo viac, etika a politika predstavujú u neho dokončenie všeobecnej koncepcie sveta.

Preto traktát “O názoroch obyvateľov cnostného mesta”1), ktorý je venovaný sociálno-teoretickým otázkam, rozoberá tiež všeobecné otázky metafyziky, kozmológie, teórie poznania. Filozofia v dosahovaní šťastia hrá podstatný význam. “Pretože my dosahujeme šťastie len vtedy, keď nám je vlastné prekrásne, a prekrásne dosahujeme len vďaka umeniu filozofie, z toho všetkého nevyhnutne vyplýva, že predovšetkým vďaka filozofii my dosahujeme šťastie” (3, s. 35). Ale, aby sme ovládli filozofiu je nevyhnutná aj dobrá morálka a sila rozumu.

Fárábí delí cnosti na rozumné a dianoetické. Rozumné cnosti sú múdrosť, bystrosť a ostrovtip rozumu. Dianoetické cnosti sú spravodlivosť, striedmosť, štedrosť, udatnosť. Obidva druhy cnosti nie sú vrodenými. Podľa Fárábího “Človek nie je obdarený od prírody cnosťou alebo nemravnosťou, takisto ako sa človek svojím narodením nestáva tkáčom alebo pisárom” (3, s. 18).

Človek potrebuje dokonalú morálku, ktorá vzniká v dôsledku návykov uskutočňovať krásne skutky. Narodením človek získava len etickú dispozíciu.

Krásne skutky sa uskutočňujú z dobrej vôle, a nie náhodou, ale systematicky počas celého života sa formuje krásny skutok. Preto Fárábí veľký význam pripisuje návyku ako faktoru, ktorý formuje “morálku” človeka.

Znalosti o prekrásnom a spravodlivom musia mať praktickú orientáciu. Človek, ktorý nepozná vedu, je bližšie k filozofii, ak jeho skutky zodpovedajú tomu, čo je prekrásne, ako ten, kto prečítal knihy, týkajúce sa rôznych oblastí poznania, ale nezosúladil svoje skutky s prekrásnym. Okrem teoretického poznania sú potrebné cnostné skutky. Z dvoch ľudí – jeden celkom prečítal všetky práce Aristotela, ale neprenikol dušou v ich zmysel, ohraničil sa len memorovaním; druhý neprečítal Aristotela, ale konal rozumne a cnostne, podľa Fárábího filozofom môžeme nazvať skôr toho druhého.

Fárábí sa snaží porozumieť konštrukcii sveta systematicky. Začiatok vyzerá celkom tradične, je to alah (boh). Stred – to je hierarchia bytia. Človek – to je indivíduum, ktoré postihuje svet (vniká do podstaty sveta) a koná v ňom. Koniec – to je dosiahnutie skutočného šťastia.

“Človek musí dôjsť k ušľachtilosti ako i k podstate vecí, ba čo viac musí byť zdržanlivým a húževnatým v procese ovládnutia vied, musí v svojej podstate ľúbiť pravdu, spravodlivosť, neprejavovať tvrdohlavosť a egoizmus vo svojich prianiach, nebyť pažravým v jedle, pití, opovrhovať vášňami, peniazmi... Človek si musí uchovávať hrdosť v tom, čo ľudia odmietajú, byť dobre vychovaným, ľahko sa podriaďovať dobru a spravodlivosti, a tvrdo bojovať so zlom a nespravodlivosťou, byť veľmi rozvážnym” (3, s. 345).

Otázky mravnosti úzko spojuje s intelektuálnymi kvalitami človeka, s jeho rozumnosťou, preto etické kategórie, ktoré rozoberá, zosobňujú v sebe nielen určité normy a pravidlá morálnych vzťahov, ale v určitej miere aj výsledky rozumnej činnosti ľudí v priebehu celej histórie ich existencie. Dobré mravy a sila rozumu, spoločne sú ľudskou prednosťou (hodnotou) v tom zmysle, že cnosť každej veci spočíva v prevahe a v dokonalosti nej samotnej a v jej činnosti (konaní), - píše Fárábí v kritike “Ako nájsť cesty k šťastiu”.

Nakoľko rozumná činnosť sa skúma ako podstata, ako prirodzená vlastnosť človeka, etické normy a pravidlá Fárábí odvodzuje zo skúsenosti každodenného spoločenského života človeka. Etické kategórie preto nie sú pre neho niečím božským, dopredu stanoveným, ale vznikajú z konkrétnych vzťahov medzi konkrétnymi ľuďmi. Môžu sa meniť a vyvíjať.

Všetky vlastnosti a stavy človeka Fárábí rozdeľuje na prirodzené (vrodené) a získané prostredníctvom osobnej skúsenosti v procese životnej praxe. K prirodzeným vlastnostiam vzťahuje niektoré biologické, fyzické a s nimi spojené psychické vlastnosti alebo dispozície a sledujúce z nich intelektuálne, fyzické a morálne kvality, napríklad: dispozíciu tela k nádhernej realizácii činnosti v ktoromkoľvek umení”, jasne vyjadrené sklony (vlohy) k realizácii tej ktorej činnosti, niektoré črty charakteru – tvrdosť, mäkkosť, pohotovosť, pomalosť atď.

Ľudia sa rodia rovnými, novorodenci nemajú žiadne morálne a intelektuálne cnosti. Tieto cnosti sa získavajú. K získaným vlastnostiam a stavom patria vedy, remeslá (umenia), morálka, morálne normy atď. Schopnosti človeka vykonávať remeslá a umenie podľa Fárábího nie sú vrodenými, prirodzenými. Ak by boli takými potom vládcovia dosiahli by svoj stav nie vďaka vlastnému úsiliu, ale vďaka svojim vrodeným kvalitám. Morálne kvality a hodnoty ako aj vedecké znalosti, zručnosť v remeslách, v umení a v ďalších sa získavajú ľuďmi vďaka vplyvu okolitého prostredia.

To, vďaka čomu človek získava mravy alebo prechádza od jednej morálky k druhej, s ktorou sa stretáva, to je návyk a pod návykom rozumieme, tvrdí Fárábí, jednotlivé, dlhé opakovanie akejkoľvek činnosti. Pretože prekrásne mravy sa taktiež získavajú návykom, musíme tiež povedať o tých veciach, na ktoré si zvykáme, keď získavame dobré mravy, ako i o tých, vďaka ktorým získavame zlé mravy (zlú povahu) - (pozri, 3, s.12).

Zaujímavé je, že Fárábí značnú úlohu v tomto procese pripisuje vôli. Teda, podľa Fárábího spoločenské prostredie, vzájomné vzťahy medzi ľuďmi v spoločenskom zoskupení ako aj ľudská vôľa vystupujú ako rozhodujúce faktory vo formovaní duchovného profilu človeka a následne jeho životnej cesty.

Silným prostriedkom formovania človeka v horeuvedenom smere je podľa Fárábího tiež štúdium a učenie. Predovšetkým vďaka nim vznikajú morálne a intelektuálne kvality, nevyhnutné pre mladého človeka, ktorý sa snaží dosiahnuť dokonalého šťastia. Štúdium - to je osvojenie si základov vied prostredníctvom učenia, to je teoretické poznanie. Výchova – to je činnosť učiteľa, ktorá smeruje k tvorbe morálnych noriem u mladých ľudí a praktických návykov k ovládaniu remesiel (umení). V traktáte “Ako dosiahnuť šťastie” – Fárábí zdôrazňuje, že učenie sa má začínať od ovládnutia najprv najjednoduchších vlastností hmoty a končí štúdiom problémov metafyziky.

Pri výchove nevyhnutných návykov a kladných hodnôt Fárábí, považuje za nevyhnutné využiť dve pedagogické metódy v závislosti od konkrétnych podmienok a charakteru vychovávaného. Ak vychovávaní sami prejavujú želanie k štúdiu vied a remesiel, vo vzťahu k nim sa používa tzv. mäkká metóda, smerujúca k zosilneniu ich úsilia k poznaniu. Ak vychovávaní prejavujú svojvoľnosť a neposlušnosť, tak sa k nim použije “tvrdá” metóda. Cieľ učiteľa, ktorý používa pedagogické metódy, spočíva v príprave svojich žiakov k hľadaniu ciest ako dosiahnuť šťastie.

Úloha panovníka podľa Fárábího je analogická úlohe učiteľa. Len panovník na rozdiel od učiteľa vystupuje ako vychovávateľ všetkého ľudu daného štátu. Vládca je učiteľom v širokom, v štátnom rozmere. Taktiež môže využiť horeuvedené metódy výchovy v závislosti od charakteru a psychológie obyvateľov mesta. Napríklad, metódu prinútenia vládca môže uplatniť vo vzťahu k nedisciplinovaným, k tvrdohlavým mestským obyvateľom a obyvateľom púští.

Súčasne Fárábí upozorňuje na dôsledky v prípade zneužívania tohto výchovného systému. Norma správania sa učiteľa, tvrdí Fárábí spočíva v tom, že nemá prejavovať prílišnú prísnosť, ani prílišnú zhovievavosť, pretože prísnosť stavia žiaka proti jeho učiteľovi, a zhovievavosť vedie k neúcte jeho osoby, k neúcte jeho prednášok a jeho vedy. Zo strany učiteľa je nevyhnutná horlivosť a húževnatosť, pretože tie sú podobné vlastnostiam vody, keď kvapka po kvapke drobí kameň. Veľmi dôležité je tiež ohraničiť svoje záujmy jednou vedou, pretože snaha zaoberať sa rôznymi predmetmi smeruje k neporiadku a narušuje systémovosť. Učiteľa a vládcu štátu, ktorí sa nesvedomite stavajú k svojim povinnostiam, k výchove alebo si ich neplnia, Fárábí považuje za ľudí, ktorí si nezasluhujú úctu, ani funkciu, ktorú vykonávajú.

Nevyhnutnou podmienkou k dosiahnutiu šťastia podľa Fárábího je štúdium vied, osvojenie si teoretických znalostí. Človek, ktorý sa chce zaoberať teoretickým poznaním, musí najprv k tomu pripraviť sám seba, a potom zbaviť svoje mravy prirodzených túžob, aby mu ostala len jedna túžba po pravde, a nie po pôžitkoch a súčasne spolu s tým zbystriť silu hovoriacej duše, aby sa ona stala jeho verným prianím.

Ako sme už hovorili, Fárábí morálne spojuje s intelektuálnym. Preto požaduje organické spojenie rozumu, múdrosti, vedeckej zrelosti a vysokých morálnych kvalít. Ten, kto sa chce zaoberať poznaním vied, zdôrazňuje Fárábí, musí byť mladým a skromným, mať dobré zdravie, byť morálnym a vychovaným, principiálnym, vzdialeným od prefíkanosti (lstivosti) a klamstva, musí sa zdržiavať zlých skutkov, musí mať úctu k ľuďom vedy atď.

Fárábí si myslí, že “znalosť má byť ozdobená dobrým správaním”. Celá činnosť, zvyky, obyčaje znalosti a snahy človeka sú zhodnotené mravnosťou podobne tomu, ako plod ovenčuje všetko to, čo prebieha v strome.

V traktáte “Ako dosiahnuť šťastie” Fárábí tvrdí, že skutočné šťastie sa dosahuje len cestou ovládnutia všetkých znalostí (vedomostí) o existujúcich predmetoch cestou štúdia ich príčin a pravých podstát, ich vzniku a existencie, čo v konečnom dôsledku vedie k poznaniu podstaty prvopríčiny. Skutočné šťastie prichádza vtedy keď je odstránené akékoľvek zlo a ľudská duša a rozum sa spoja so svetovým činným rozumom, ktorý je v svojej podstate večný.

Ľudské telo hynie, ale ním dosiahnuté šťastie, ktoré sa stáva duchovným, nezomiera. Duše, ktoré dosiahli šťastie po zmiznutí tela sa spájajú, čo vedie k rastu cnostných kvalít (vlastností), ktoré slúžia ďalším pokoleniam. A každé pokolenie necháva po sebe niečo také (vo forme dosiahnutia šťastia duše), čo sa spája vo všeobecné šťastie, dopĺňa ho a uľahčuje život potomkom. Tieto myšlienky Fárábího súčasnými slovami možno vyjadriť aj nasledovne – šťastie pomocou rozumu a vedy dosahuje takú úroveň duchovnej kultúry, ktorá po smrti jednotlivého človeka alebo pokolenia slúži celému ľudstvu.

Spoločnosť ľudí Fárábí charakterizuje podľa kvalitatívneho a kvantitatívneho príznaku. Na základe toho delí spoločnosť na dva typy: dokonalú a nedokonalú. Dokonalú spoločnosť ďalej člení na tri druhy: mesto (malá spoločnosť), národ (stredná spoločnosť) a ľudstvo (veľká spoločnosť). Nedokonalá spoločnosť má tri úrovne: rodina, dedina (osada), mestská štvrť. Vďaka kvantitatívnym spojeniam ľudí rastie dokonalosť.

Štruktúra spoločnosti je podľa Fárábího podobná štruktúre Vesmíru; a súčasne hovorí, sociálny organizmus sa podobá biologickému organizmu človeka. Funkcie vládcu sa podobajú funkciám lekára, ktorý lieči telo. Až na to, že vládca nelieči telo, ale duše. Dom alebo bunka spoločenského organizmu má tri vzťahy: muž a žena, domáci pán a sluha, rodičia a deti. Hoci rodinu Fárábí nazýva najnedokonalejšou spoločnosťou, z hľadiska genetického ju považuje za prvotnú bunku. Rozdiely medzi národmi Fárábí definuje v duchu geografického determinizmu a antropologizmu. Každému národu sú vlastné tri charakteristické príznaky: prirodzená morálka (mravnosť, tradície), prirodzený charakter (psychologické zvláštnosti) a s tým súvisiaci (spojený) jazyk. Príčinou rozmanitosti (rôznorodosti) národov podľa horeuvedených príznakov sú rozličné časti krajín, spojené rozličným usporiadaním neba a hviezd, vzduchu, vôd, rastlinného a živočíšneho sveta, a teda najrozličnejšími prirodzenými vlastnosťami charakteru.

Všeobecná klasifikácia miest je nasledovná: 1) cnostné mesto, 2) nerozumné mesto, 3) nemorálne mesto, 4) zblúdilé mesto (medzi nemorálnym a zblúdilým mestom sa uvádza ešte premenlivé(vrtkavé) mesto. Cnostné mesto – to je ideál. Nerozumné mesto – realita, ale podľa Fárábího dáva akú takú nádej na zlepšenie, ak sa bude zaoberať osvetou, vzdelávaním, ak nájde múdreho vládcu atď. Pred falošnosťou a vedomým klamstvom spásy niet.

V cnostnom meste vládca a jeho obyvatelia majú skutočnú predstavu o svete a šťastí človeka. V nemorálnom meste chýbajú takéto pojmy, pretože tu vládne nevedomosť – t.j. “nerozumné” mesto, alebo zabúdanie a odklonenie sa od správneho pojmu – “zblúdilé” mesto. Typickým modelom nemorálneho mesta je “nerozumné” mesto.

V “Občianskej politike” filozof delí nerozumné mestá na: mestá nevyhnutnosti, mestá výmenného obchodu, mestá nečestnosti (podlosti), mestá ctižiadostivosti, mestá slobody a kolektívnosti. V meste slobody a kolektívnosti má miesto dobro aj zlo, žijú v ňom mudrci a rečníci, môžu tam žiť aj dôstojní ľudia. Aj medzi nerozumnými mestami sú také, ktoré Fárábí uprednostňuje, a tie môžu sa dostať na cestu cnosti.

V nerozumnom meste sa obyvatelia nikdy nesnažia smerovať ku šťastiu, ktoré podľa Fárábího je najväčšou intelektuálnou dokonalosťou. Obyvatelia nerozumného mesta vyznávajú len také blahá, ktoré sa len zdajú blahami, ako sú telesné zdravie, bohatstvo, rozkoše, sloboda vyznávať pôžitky, pocty a veľkosť. Každé z týchto bláh sa zdá obyvateľom nerozumného mesta šťastím a veľké šťastie podľa nich spočíva v spojení týchto bláh. Opakom týchto bláh sú nešťastia: choroby tela, chudoba, nedostatok rozkoší, strata smerovať k pôžitkom a neprítomnosť pôct. V meste nevyhnutnosti sa obyvatelia obmedzujú len na nevyhnutné veci, ktoré potrebuje telo pre svoju existenciu – jedlo, pitie, oblečenie, pohlavný styk a na pomoc jeden druhému. V meste výmeny obyvatelia si pomáhajú v dosiahnutí zámožnosti a bohatstva, ktoré považujú za cieľ života. V meste nečestnosti a nešťastia si obyvatelia vážia také rozkoše, ktoré pôsobia na zmysly a na predstavivosť, snažia sa vyvolať veselosť a zabaviť sa akýmkoľvek možným spôsobom a prejavom.

Obyvatelia ctižiadostivého mesta si pomáhajú, ale len preto, aby si ich ctili, chválili, aby o nich hovorili a aby ich poznali iné národy, aby ich slávili a velebili slovom i činom, aby vystupovali vo veľkoleposti a nádhere, a to pred očami cudzích, ale aj svojich.

Obyvatelia mocichtivého (vládybažného) mesta dychtia pokoriť iných, sami sa nechcú dať podrobiť nikomu, ich snahy smerujú k dosiahnutiu tej radosti, ktorú prináša pocit víťazstva. V meste pôžitkárskom sa obyvatelia snažia dosiahnuť, aby každý z nich mohol slobodne robiť to, čo chce, a ničím nezabraňovať rozkošiam. Najnižším typom nerozumného mesta je mocichtivé mesto. Kolektívne mesto Fárábí niekedy nazýva slobodným. Takéto mesto spojuje v sebe črty všetkých miest – nízke, ale aj vznešené.

Obyvateľov miest Fárábí delí na 5 kategórií: 1) najdôstojnejší (vrchnosť); 2) rečníci (ľudia, ktorí sa zaoberajú vedou, umením a celkovo duchovnou činnosťou); 3) merači (úradníci a technickí pracovníci); 4) vojaci; 5) boháči.

Absencia čistého typu nerozumných miest bez prímesí iných typov je spojené s tým, že činnosť hlavy ktoréhokoľvek nerozumného mesta je podmienená jeho názormi, mienkou a pohnútkami jeho duše, a nie znalosťami a získaným umením. Činnosť nerozumného vládcu je charakterizovaná impulzívnosťou, ale nie špeciálne vytvorenou svetonázorovou schémou charakteru. Súčasné rozdelenie druhov miest ako i každá abstrakcia, podľa Fárábího je užitočná, pretože umožňuje posudzovať reálne mesto, jeho štruktúru, zloženie.

Šťastie ako ústredná kategória etiky Fárábího nie je niečo individuálne. Šťastie nie je možné dosiahnuť osamotene na ceste samoizolácie a mizantropie. V cnostnom meste sa realizuje šťastie ľudí, dobro, spravodlivosť a krása. “Mesto, kde si ľudia navzájom pomáhajú a dosahujú skutočné šťastie, to je cnostné mesto. Všetky mestá, národy, ktoré si navzájom pomáhajú, aby dosiahli šťastie, sú cnostnými národmi. Podobne celá planéta sa stane cnostnou, ak si národy budú navzájom pomáhať s cieľom dosiahnuť šťastie (1, s. 305).

Ako teoretický prototyp ideálneho mesta pre Fárábího slúžil “Platónov ideálny štát”. Medzi originálom a prototypom sú aj určité rozdiely. Podobne ako Platón, Fárábí delí ľudí v súvislostí s tým, akú spoločenskú užitočnú prácu vykonávajú, ale jeho členenie nevytvára až taký dojem nerovnosti medzi ľuďmi, všetkých ľudí spája ich spoločný cieľ – dosiahnuť šťastie sebazdokonaľovaním, nezávisle od toho, aké majú v spoločnosti postavenie. Platón dokonalosť prisudzuje vládcom – filozofom, menšiu – vojakom – strážcom a najmenšiu – výrobcom – roľníkom a remeselníkom. Morálne charakteristiky vládcu-panovníka sú láska k pravde, šľachetnosť, veľkosť charakteru, ktoré tvoria ideálnu morálnu normu.

Jedna z myšlienok o cnostnom meste určite pochádza od Platóna, a síce myšlienka filozofa-vládcu. V cnostnom meste zákonodarca-vládca, duchovný učiteľ spojuje svetskú moc s duchovnou mocou, filozof spojuje v sebe prednosti prvého, ovláda teóriu a je schopný ju uviesť do života. Téma výnimočnej dokonalosti vládcu mesta sa javí “ústrednou” v mechanizme spoločenského organizmu; je to obľúbená a často opakovaná téma v tvorbe Fárábího.

Fárábí ako veľký humanista svojej doby si budúcu spoločnosť predstavoval bez vojen, biedy, sníval o všeobecnom šťastí, víťazstve spravodlivosti, rovnosti, priateľstve, vzájomnej pomoci, vzájomnej úcte, sníval o vysokokultúrnej a jednotnej spoločnosti na Zemi.

Literatúra:

  1. Al-Farabi. Filosofskije traktaty. Alma-Ata, 1970.
  2. Al-Farabi. Istoriko-filosofskije traktaty. Alma-Ata, 1985.
  3. Al-Farabi. Socialno-etičeskije traktaty. Alma-Ata, 1973.
  4. Dějiny filosofie, Praha 1976.
  5. http://dent.ii.fmph.uniba.sk/~filit/fil/fil.html
  6. http://www.ulib.sk/pmsv/ms05.html
  7. Chajrullajev, M. M. Abu Nasr Al-Farabi. Moskva 1982.
  8. Kasymžanov, A. Ch. Abu-Nasr Al-Farabi. Moskva 1982.

Poznámky:

  1. "Traktát o názoroch obyvateľov cnostného mesta" - jedna z najdokonalejších zrelých prác Fárábího. Bol vytvorený v roku 948 v Egypte ako prepracovanie a logická systematizácia skoro všetkých názorov mysliteľa na základe napísaného v Bagdade a v Damaške (942) textu pod názvom "Občianska politika".    zpět

 

 

3. Teorie chaosu v ekonomii

 

 

Teorie chaosu a informace

Dr. Ing. Milan Kohoutek

Lidé uspokojují své potřeby a zájmy prostřednictvím svého životního a společenského prostředí. Jako živé organismy se prostředí přizpůsobují. Specifickou vlastností lidské existence je ale to, že u ní výrazně převažuje snaha přizpůsobit prostředí vlastním potřebám a zájmům. Efektivnost (tj. účelnost a účinnost) této činnosti je pak v přímé souvislosti s přijímáním, zpracováním, uchováváním a využíváním informací.

Do doby podnětů, jež vedly nakonec v 30. letech 20. století ke vzniku kybernetiky, se věda o informace, jako o specifický druh jsoucna, téměř nestarala. Platil nevyslovený předpoklad, že informace nic nestojí. Tato tendence pronikla i do filosofie a společenských věd. Vznik kybernetiky znamenal, že k látce a energii jako základním veličinám, které charakterizují vlastnosti materiálního objektu, přistoupila další veličina - informace.

Základním předpokladem pro vymezení pojmu informace a informačního procesu jsou v zásadě následující předpoklady:

  1. reálné objekty existují nezávisle na vědomí subjektu, na poznávajícím subjektu (člověku, společenství apod.),
  2. není zásadní rozdíl mezi jevem, informací a reálným objektem; informace neexistuje bez hmoty, je produktem jejího pohybu,
  3. poznání reálného objektu není úplné a neměnné; je tudíž třeba zkoumat, jak vzniká a vyvíjí se.

Projevem inteligentního subjektu pak je, že své chování jako tvůrce reality zakládá na informacích.

Zkoumáme-li společenství z hlediska hmotných působení (produkci prostředků potřebných k jeho fungování a vývoji, jejich distribuci a spotřebu, tj. vznik, oběh a zánik určitých látek a energií) můžeme to přirovnat ke zkoumání metabolismu živých organismů.

Zdroje, které má společenství k dispozici pro vytváření své metabolické struktury, jsou zřejmě omezené. Vytvářejí omezující podmínky pro fungování a vývoj společenství, pro možné metabolické struktury. Nevytvářejí ale zdaleka podmínky určující. Tyto struktury, jejich stav, fungování a vývoj, jsou dotvářeny chováním lidí, členů společenství, ať již jako tvůrců zdrojů, tak i jako jejich uživatelů. To souvisí s informačním působením ve společenství, s výměnou, zpracováním a využíváním informací.

Struktura, která postihuje výměnu zpráv ve společenství je tzv. komunikační struktura. Prostředek informačního působení je zpráva, prostředek hmotného působení je akce.

Zpráva je určitým způsobem uspořádaný soubor znaků, který je sestavován informačním zdrojem. Předpokládáme přitom, že zdroj k tomu může vybírat jen z určité konečné množiny znaků, zvané abeceda zdroje. Abeceda je chápána v obecném významu. V tomto obecném významu se nad abecedou vytváří množina slov, které tvoří určitý jazyk. Slovem se rozumí znakový řetěz konečné délky, jehož všechny prvky patří do dané abecedy. Jazyk může být jednak přirozený (jaký se užívá v mezilidské komunikaci), nebo umělý jazyk (jaký se užívá např. ve výpočetní technice, matematice, chemii, hudbě, mapách apod.). Pravidla pro sestavování slov a jejich řetězení do zpráv se nazývají syntaxe.

Abeceda zdroje a syntaxe jsou součástí tzv. kódu informačního zdroje. Podle něho informační zdroj sestavuje vysílané zprávy v závislosti na svém stavu. Zná-li příjemce kód informačního zdroje, může z přijímaných zpráv usuzovat na jeho stav.

Příjemce musí znát kód, má-li zprávě rozumět. Kód je sám o sobě zpráva, kterou musel příjemce přijmout již dříve nebo ji v sobě musel obsahovat již od svého vzniku. Znalost kódu je uložena v tzv. programech.

Informace je obsažena ve zprávě jen tehdy, jestliže u příjemce (přijímajícího subjektu) odstraňuje jisté nevědění, tj. má určité následky na stav příjemce. Mírou těchto následků je přijatá informace.

Po přijetí zprávy je změna stavu příjemce tím větší, čím větším je pro něho informace překvapením. S čím menší pravděpodobností zprávu očekává, tím větší množství informace pro něho zpráva představuje. Mohl-li příjemce očekávat zprávu s jistotou, neobsahuje pro něj žádnou informaci. Tzn. množství informace ve zprávě se chápe vždy relativně, vzhledem k určitému příjemci a k určité situaci. Tím se liší zpráva od informace, nejde o synonyma.

Důležitým pojmem, který se týká informace, je její množství. Mírou »nedostatku informací« o stavu informačního zdroje, tj. mírou neurčitosti poznání struktury nebo zákonitostí chování určitého objektu, mírou neurčitosti rozhodování subjektu o něm, je informační entropie. V podstatě charakterizuje míru neuspořádanosti pohybu objektu k cíli, jehož dosažení sleduje subjekt.

V termodynamice je uspořádanost pohybu spojována se schopností objektu konat mechanickou práci. Rozlišuje se kvalita forem energie, přičemž čím kvalitnější je forma energie, tím více je schopna konat mechanickou práci. Na objekt se pohlíží jako na soubor elementárních částic, jež konají mechanický pohyb a působí na sebe mechanickými silami. Termodynamická entropie je pak spojována s mírou uspořádanosti tohoto mechanického pohybu částic, tj. s tokem částic určitým směrem, k určitému »cíli«. Uspořádanost je pak pravděpodobnost, že se částice pohybuje daným směrem k »cíli«. Čím je tato pravděpodobnost vyšší, tím je termodynamická entropie systému nižší. Nejméně uspořádaný je chaotický tepelný pohyb, tj. »bezcílný« pohyb všemi směry se stejnou pravděpodobností. Chaos tedy znamená úplnou degradaci pohybu částic na »bezcílný« pohyb.

Pojetí termodynamické a informační entropie je tedy stejné. Informační entropie se jeví jako zobecnění entropie termodynamické.

Často se v současnosti hovoří o turbulenci. Uspořádanost pohybu částic lze totiž také charakterizovat z hlediska hydrodynamiky. V ní se rozlišuje tzv. laminární proudění, kdy jsou trajektorie pohybu jednotlivých částic viskózní tekutiny čáry spolu rovnoběžné, a tzv. turbulentní tok. Turbulence spočívá v degradaci pohybu v daném směru viskózními silami. Viskózní síly jsou v podstatě třením, tepelným pohybem částic. Laminarita toku je narušována tím více, čím větší je hodnota parametru systému (tzv. Reynoldsovo číslo), který rozhoduje o tom, kdy systém přejde do stavu nepravidelného pohybu, zvaného turbulentní tok. Reynoldsovo číslo je tak určitým hydrodynamickým vyjádřením entropie systému.

Je zřejmé, že informace mají velký význam pro efektivní řešení úloh spojených se snahou lidí přizpůsobovat prostředí svým potřebám a zájmům. Každá informace, která se týká řešení těchto úloh, odčerpává a zároveň šetří látku a energii: na jedné straně znamená náklady (spotřebu času, práce spojené s přijetím, zpracováním, přenosem informací atd.) na druhé straně je bez informací málo pravděpodobný výběr postupu, který k dosažení daného cíle společenství vyžaduje nejméně spotřeby zdrojů (látky, energie, práce, času atd.). Tím při rozhodování bez informací s velkou pravděpodobností vzroste spotřeba zdrojů společenství na realizaci (nevydařených) pokusů o dosažení cíle (náklady, resp. spotřeba navíc v důsledku »bloudění«). Má-li společenství informace, může příslušné zdroje ušetřit.

Informace se uplatňuje jen tehdy, je-li subjektem přijata a plně pochopena, a vyvolá-li u něj určitou aktivitu. Na druhé straně, komunikace je myslitelná bez informace.

Informace je výsledkem působení reálného objektu, který je vně poznávajícího subjektu, na poznávající subjekt. Informace je subjektivní odraz objektivně existujícího reálného objektu.

Komunikace je vztahem, který spočívá ve zprostředkování zpráv ve formě signálů (symbolů) mezi informačním zdrojem (reálným objektem nebo subjektem, který vysílá konkrétní informaci a je tak zprostředkovatelem vědění o reálném objektu) a konkrétním přijímajícím subjektem. Informace vzniká proto, že dochází k odrazu objektivních jevů u přijímajícího subjektu.

Z hlediska komunikace je informace vztahem objektu a subjektu v prostoru a čase:

  1. Jako prostorový vztah se informace uplatňuje realizací komunikace mezi objektem a subjektem (resp. vysílajícím a přijímajícím subjektem):

 

Jako časový vztah se informace uplatňuje realizací spojení minulého s budoucím v přítomnosti: informace se vztahují k minulosti, v přítomnosti dochází k rozhodování, které vychází z informací a vede k činnosti (aktivitě), činnost vede k výsledku v budoucnosti:

Informace ========> Rozhodování ==========> Výsledek

minulost přítomnost budoucnost

Schéma vztahu mezi minulostí, přítomností a budoucností z hlediska rozhodování

V komunikačním pojetí je zpráva to, co přechází mezi informačním zdrojem a přijímajícím subjektem prostřednictvím média přenosu, tzv. komunikačním (přenosovým) kanálem. Nosičem zprávy je látka či energie ve formě znaků, jako náhražek (neboli surogátů) reálného objektu, které v sobě obsahují zprávu. Formou nosiče zprávy je signál (z lat. signum = znak, znamení), symbol, který v látkově energetické podobě přenáší zprávu od vysílače k přijímači.

Jestliže subjekt vybere a oddělí určitou úlohu a nalezne mezi zprávami takové, které mu úlohu umožní řešit, pak se pro něj zpráva stává informací. Již jsme uvedli, že zpráva může pro přijímající subjekt přinášet informaci, jestliže pro tento subjekt sděluje něco nového, pro něj dosud neznámého1). V opačném případě zpráva neobsahuje informaci.

Podstata informačních procesů spočívá v přenosu a transformaci zpráv. Při této transformaci se může měnit fyzikální podstata signálu, kdy se určité hodnotě signálu jedné formy energie přiřazuje jednoznačnou transformací určitá hodnota signálu jiné formy energie. Jde vlastně o převod zpráv přijímaných do zpráv vysílaných pomocí určitého kódu. Kódem jsou transformační pravidla pro uvedené jednoznačné přiřazování hodnot jedné formy energie na hodnoty energie jiné formy. Příjemce tak musí být schopen signál dekódovat na signál ve formě a intenzitě energie, kterou je schopen jako zprávu vnímat. Tím se vytváří jazykový komunikační řetězec. Tj. nutnou podmínkou existence jazykového komunikačního řetězce je, aby příjemce zprávy znal jazyk, ve které je zpráva vysílána, jinak se komunikace neuskuteční. Jazyk při tom není vhodné chápat pouze úzce lingvisticky, jako národní jazyk: totéž platí pro komunikaci např. mezi odborníkem a laikem v určitém oboru i pro jiné potřebné transformace informací k uskutečnění jejich komunikace.

Snaha lidí přizpůsobovat své životní a společenské prostředí svým potřebám a zájmům má obecně podobu podvojného cíle: týká se jak současných, tak budoucích podmínek existence společenství. Je totiž třeba zajišťovat jednak fungování společenství, jeho v podstatě dosavadní uspořádání, jednak vývoj uspořádávání společenství ve směru budoucích podmínek jeho fungování.

Úlohy spojené s řešením fungování společenství jsou ve své podstatě rutinními úlohami, které lze ve značné míře algoritmizovat a k jejich řešení v rozsáhlé míře využívat počítače2). Úlohy spojené s řešením vývoje uspořádávání ve směru budoucích podmínek existence společenství jsou ve své podstatě úlohami tvůrčími, spojenými s objevováním nového, které kladou na své řešitele požadavek používat i značnou dávku intuice, předvídavosti, zapojovat do řešení nekonvenční přístupy atd.

Současná doba je z tohoto hlediska charakteristická tím, že na významu výrazně nabývají úlohy spojené s přechodem do nového uspořádání společenství. Jde o úlohy, které v zájmu úspěšnosti svého řešení musejí respektovat jednak vysokou dynamiku vývoje, která zvýrazňuje potřebu respektovat činitel času, jednak etapu globalizace, která zvýrazňuje potřebu ucelenosti řešení. K základním veličinám, které charakterizují vlastnosti materiálního objektu, tak přistupuje i čas a prostor (či časoprostor nebo prostoročas).

Z hlediska procesu poznání lze rozlišit dvě (dialekticky protikladné) linie: ryze teoretické poznání a ryze empirické poznání. Teoretické poznání v oblasti vývoje dospělo k dialektice a jejím zákonům. Je ale pro praxi často dosti obecné a málo konkrétní. Empirické poznání shromáždilo ohromné množství poznatků, které je potřebné uspořádat podle vnitřní souvislosti. K tomu dnes výrazně může napomoci výpočetní technika. Nestačí ale sama o sobě, pokud jsou uplatňovány ryze empirické metody zkoumání. Ty musejí být doplňovány poznáním teoretickým. Empirická věda tak dospěla nakonec k různým teoriím: teorii systémů, kybernetice, teorii chaosu (spíše jde o teorii samovolného uspořádávání složitých systémů), synergetice, teorii katastrof (spíše jde o matematiku zlomových stavů) atd. Pro čistou empirii, která se zříká teorie, a rovněž tak pro čistou teorii, která se odtrhne od praxe, je typický častý mysticismus, »mlžení tajemnem«. Lze ale v nich nalézat racionální jádro, pokud se navzájem spojí teoretické a empirické poznání v jeden dialektický celek. Pak lze posunout lidské poznání na kvalitativně novou úroveň a pro řešení úloh spojených s existencí lidí přinášet mnoho užitečných informací.

----------

1) Přesněji i užitečného pro efektivní dosažení určitého cíle; dezinformace - ať úmyslná či neúmyslná - sice sděluje nové, avšak svádí přijímající subjekt z cesty k dosažení cíle.

2) Pojem »počítač« je do značné míry zavádějící; obsahově přesnější výraz má např. francouzština - »le ordinateur«, tedy vlastně »uspořádávač«.

Poznámky:

  1. Přesněji i užitečného pro efektivní dosažení určitého cíle; dezinformace - ať úmyslná či neúmyslná - sice sděluje nové, avšak svádí přijímající subjekt z cesty k dosažení cíle.    zpět
  2. Pojem »počítač« je do značné míry zavádějící; obsahově přesnější výraz má např. francouzština - »le ordinateur«, tedy vlastně »uspořádávač«.    zpět

 

 

 

Nové paradigma vědy?

Tibor Vaško

Vědci zkoumající vývoj vědy obecně tvrdí, že věda občas prochází metamorfosou (transformací). Tak prý v létech 1570-1790 věda prošla první transformací po téměř 2000 leté stagnaci. Během této první transformace vznikly takové významné koncepce zákonů přírody jako Newtonův zákon gravitace, Keplerovy zákony pohybu nebeských těles, Darwinova a Malthusova teorie, apod. Bylo to období, kdy většina myslitelů byla bod vlivem téměř šoku z Newtonova modelu samoregulujícího se vesmíru.

Pro ekonomy je významné, že Adam Smith, pod vlivem úspěchů fysiky, chtěl přijít s podobnými deterministickými zákony pro ekonomiku, kde by moc vládnoucí třídy byla regulována (neviditelnou rukou) podobně jako nebeská tělesa jsou ovládána gravitací. Slouží mu ke cti, že dříve než se začal věnovat ekonomice, zkoumal morální cítění lidí. Dílo k tomuto tématu publikoval v r. 1759, ale zřejmě stále nebyl s ním zcela spokojen, protože ho stačil do své smrti předělat šestkrát. Hlavní dílo "Bohatství národů" zveřejnil až o 17 let později.

Rada vědců a to i obdivujících Marxe si klade otázku zda jeho teorie nebyla také ovlivněna tímto paradigmatem, tj. spoléháním na linearitu, na "normální průběh jevů" a spořádané střídání společenských formací. V této souvislosti je zajímavý a ilustrativní postřeh levicově orientovaného M. E. Sharpe, který u příležitosti 150 letého výročí Komunistického manifestu, napsal:" Úsilí předpovědět budoucnost z minulosti, se stupněm jistoty, jaký implikuje jazyk Manifestu, je samo o sobě fantazie" (Challenge, May-June 1998). Darwinova teorie je podobného charakteru, protože předpokládá stálé zdokonalování jednotlivých druhů výběrem, tj. míří k lepšímu, dokonalejšímu. Termodynamika je obráceného charakteru, protože podle své druhé věty dochází k vyrovnávání rozdílu (teploty) tokem tepla z teplejších těles na chladnější a tak k nárůstu neuspořádanosti. V r. 1865 Clausius, studujíce tyto procesy, podal definici entropie jako míry uspořádanosti v poměru k neuspořádanosti systému.

V tomto období vznikla jistá euforie z úspěchů vědy a někteří vědci si mysleli, že svojí redukční metodou budou schopny objevit "teorii čehokoliv", což by osvětlilo, proč všechno je tak jak je. Dokonce Einstein v roce 1918 se rozhodl pracovat na teorii vesmíru. Toto deterministické opojení dosáhlo vrcholu již v noci 23. září 1846, kdy německý astronom J.G. Gale objevil na první pohled planetu Neptun podle výpočtů francouzského astronoma U.J.J. Le Virrier.

Jak narůstaly nové poznatky a zkušenosti, objevovaly se jevy, které nebylo možno vysvětlit existujícím teoretickým aparátem, založeném na lineárních systémech, tj. takových, kde následek je úměrný příčině. Lineární systémy jsou deterministické, "uspořádané", dají se popsat lineárními rovnicemi a dovolují získat explicitní řešení v uzavřené formě. Z těchto důvodů, dovolují jednoznačně předpovědět chování systému v budoucnu, v závislosti na počátečných podmínkách. Jsou reversibilní a symetrické. Kdyby se planety začaly točit obráceně, žádný z těchto zákonů by nebyl porušen.

Již koncem XIX. století se však objevovaly jevy, jež vykazovaly nepředvídatelné chování. Bylo např. známo, že elektrický odpor těles klesá s klesající teplotou. Zjistilo se však, že při velmi nízkých teplotách najednou tento odpor zmizí vůbec, jev, který byl nazván supravodivostí. Matematicky se podobnými jevy zabýval francouzský matematik Henri Poincaré, který odhalil, že newtonovská "jako hodinky pravidelná" dynamika může někdy vykazovat chaotické vlastnosti. Protože neměl k dispozici nástroje, kterými disponují dnešní matematici a technici, vyvinul to čemu se říká kvalitativní teorie diferenciálních rovnic. Tato teorie, i když není schopna dát explicitní řešení problému, dovede odhadnout v závislosti na některých parametrech systému, základní vlastnosti a charakter řešení, zda bude řešení konečné nebo ne, případně periodické apod. Toto je vlastnost, která již oslovuje i ekonomy. Někteří matematicky orientovaní ekonomové například tvrdí, že konkurenční proces trhu je inherentně nestabilní a je otázkou zda a za jakých podmínek může ekonomický systém jako celek vykazovat nestabilitu, periodické, doznívající oscilace apod. V dvacátých létech minulého století ruský ekonom N. D. Kondratiev popsal cykly, které pozoroval v údajích o vývoji světové ekonomiky, které potom J. A. Schumpeter později nazval Kondratievovými cykly.

Technický rozvoj začal narážet na fyzikální procesy, které zřejmě byly svým charakterem nelineární, např. magnetizace feromagnetických materiálů, proudění plynů, stlačitelných a viskózních tekutin, chování kyvadel s třením (útlumem) apod.

Nelineární systémy, pokud se objevovaly, představovaly pro matematiky velké problémy protože nedovolovaly najít explicitní řešení a bylo nutno použít numerických metod, které jsou velmi pracné. Objev elektronických počítačů a hlavně obrovský nárůst jejich parametrů (kapacity pamětí, rychlosti operací) otevřel nevídané možnosti v této oblasti. Proto asi nepřekvapí, že první elektronický počítač na světě ENIAC, byl vyroben pro výpočet tabulek pro střelbu dělem.

Pokroky v analýze systémů vůbec a nelineárních systémů zvlášť, přinesly v posledních asi třiceti létech řadu nových principů a pojmů, jako např. teorii chaosu, teorie katastrof, bifurkací apod., které se staly snad také poněkud módními. Široká aplikace těchto principů (v r. 1991 World Publishing Scientific Company citovala 7000 vědeckých prací z nichž 2800 obsahovalo slovo chaos, podivné atraktory, chaotický), prakticky ve všech disciplinách vědy, přivedla některé vědce k názoru, že se může jednat o nové paradigma vědy obecně, které dovolí lépe popsat a pochopit složité jevy jak v přírodě, tak ve společnosti.

Chaotický systém je deterministickým systémem, který vykazuje náhodné chování. Zjednodušeně lze říci, že vědci nepracují s chaosem tak jak je populárně chápán, jako totální absence řádu, ale hledají jistá pravidla v chaotickém jevu. Typickým jevem tohoto charakteru, který přilákal mnoho matematiků jsou turbulence. Tento jev lze vidět velmi často ve zjednodušené formě. Když pozorujeme kouř z cigarety, vidíme, že nejprve stoupá rovnoměrně vzhůru a na jisté vzdálenosti od cigarety se začíná vlnit a točit. Otázkou je proč a co ovládá zákony toho pohybu. Z podobných důvodů se o teorii chaosu přirozeně zajímají meteorologové. Je známo již dlouho, že v přírodě existují náhodné jevy, ale věda je dosud studovala pomocí teorie pravděpodobnosti.

Chování chaotických systémů silně závisí na počátečných podmínkách. I velmi blízké počáteční podmínky dvou stavů mohou vést k divergujícím trajektoriím stavu systému, proto platí, že sebepřesnější znalost počátečních podmínek nedovoluje dlouhodobé předpovědi chování chaotického systému. Z těchto důvodů se mluví o chaotických systémech jako sice o deterministických, ale s náhodným chováním.

Jednotlivé trajektorie stavu chaotických systémů často směřují s rostoucím časem do okolí jednoho bodu, nebo ke křivce, jako by je ten bod přitahoval, proto vědci označili takový bod za "atraktor" (nebo podivný atractor, anglicky "strange attractor").

Ve vývoji chaotických systémů často dochází, při měnících se vnitřních parametrech, k náhlé změně chování (např. rozdvojení trajektorie), které se nazývají "bifurkace".

Některé nelineární systémy, vyššího než druhého řádu mohou vykazovat náhlé skokové změny parametru, kterým se říká katastrofy. Je známo několik druhů katastrof.

Teorie bifurkací (často nazývané Hopfovy, dle matematika, který je popsal) a chaosu již aplikovali vědci a inženýři například v energetice pro pochopení chování propojených rozsáhlých elektrických sítí, v telekomunikacích, elektronice, chemii pro pochopení dynamiky některých chemických reakcí, ale také v biologii pro pochopení růstu populace různých živočišních druhů, ve výzkumu životního prostředí apod. Tuto teorii používají dokonce lékaři pro výzkum poruch srdečného rytmu, který vykazuje značné fluktuace, ale jejich zdroj a mechanizmus, který je kontroluje není dobře znám. Podobně počátkem 80tých let začali lékaři využívat teorie chaosu a atraktorů pro studium elektrických signálů snímaných z mozku, s cílem pochopit význam změn těchto signálů pro chování a stav pacienta.

Již samotný výčet některých vlastností nelineárních systémů (vč. chaotických) může mnohému ekonomovi napovědět, že toto neobvyklé chování by mohlo být využito pro popis a zobrazení neobvyklých ekonomických jevů, lépe než jednoduché metody současných ekonomických modelů. Od 70tých let se ekonomové snaží zjistit, zda chronické výkyvy a chaos v ekonomice, není vnitřní vlastností ekonomických systémů i při absenci vnějších náhodných šoků. Ostatně to by nebylo poprvé co by někdo pokládal chaos za přirozený stav společnosti. Byl to již anglický filozof Thomas Hobbs (1588-1679), který odůvodnoval existenci státu potřebou zabránit boji "všech proti všem". Pro srovnání, Emile Durkheim hledal základ uspořádanosti v kolektivním vědomí a Max Weber v tradici, hodnotách a v zájmech.

Zde není místo se zabývat do detailů ekonomickými jevy, pro které se jeví teorie chaosu jako slibná. Uvedu jen několik pravděpodobných kandidátů. Blesková ztráta 40% hodnoty světových akcií (celosvětově klesla o 16 bilionů dolarů) za pár měsíců, po prasknutí tzv. "dot.com" bubliny, nebyla svého druhu katastrofou? Lineární ekonomické modely totiž nedovedou vysvětlit náhlé skoky proměnných. Přitom ekonomické bubliny praskají již několik staletí. Předposlední byla v Japonsku bublina cen nemovitostí (pokud neuvažujeme náhlý pád ruského rublu), a japonské hospodářství má problémy dosud se z toho dostat.

Tvrdošíjně se držící vysoká nezaměstnanost i v ekonomicky rozvinutých zemích nehraje roli nějakého "podivného atraktoru"? Vždyť bezpočet ekonomických a politických opatření se stále bezúspěšně snaží tento problém řešit, ale stále se nebezpečně blíží k dvojcifernému číslu). Pomůže nová teorie prokázat, že je to ve vnitřní logice systému?

Vědci ve společenských vědách zjišťují, že lidská společnost má mnoho vlastností nerovnovážných nelineálních systémů. Je nepředvídatelná, složitě vzájemně závislá, se zpožděnou reakcí, s přechody z jednoho stavu do jiného a existencí jisté kritické masy pro vyvolání a udržení změn. Sociální teorie je vždy součástí hypotézy, že neuspořádanost je normální stav společnosti. Nalézají na všech úrovních společenské reality náhlou a radikální ztrátu spořádanosti, od manželských potíží po zkázu politických režimů, přes krachy podniků. Náhlý pád společenského řádu vyvolává období turbulencí, kdy budoucnost může být do značné míry předmětem náhodných událostí. Proto hledají využití teorie katastrof, aby mohli vysvětlit situaci, kdy změny, a to i relativně malé, jednoho, nebo více parametrů vyvolá náhlé změny stavu systému. Přitom, a to je vlastní nelineárním systémům, že malá změna parametru je schopná vyvolat radikální změny stavu systému.

Lidská společnost, která se stále více rozdvojuje na bohaté a stále bohatší a chudé a stále chudnoucí, není jistým příkladem bifurkací vývoje globální lidské společnosti?

Je mnoho indikací, že přes ohromný pokrok ve vědě, lidé stále nejsou spolehlivě vyzbrojeny pro řešení současných problémů. Dochází jistému "závodění" mezi novými problémy jež se neustále objevují a nástroji, které se vyvinou pro jejich řešení. Heisenbergův princip neurčitosti říká, že přesnost, jakou můžeme změřit některé parametry mikrosvěta je konečná. Pro složité systémy definoval Lofti A. Zadeh tzv. princip inkompatibility, který zní, že když složitost systému roste, naše schopnost pronášet přesné a také současně významné(relevantní) soudy o jeho chování klesá, až můžeme dospět k prahu, za kterým se přesnost a relevance téměř vylučují. Zadeh měl na mysli zejména sociální (humanistické) systémy. Je škoda že se tento Zadehův princip dále nerozpracoval. On sám rozpracoval teorii "fuzzy" množin, které nalezly široké uplatnění v různých disciplínách. Tyto množiny pracují s členy, jejich příslušnost do množiny není jen 1 nebo 0, ale může být i mezi těmito hodnotami.

Teorie chaosu, bifurkací a katastrof je stará několik desetiletí a slouží jako abstraktní aparát k lepšímu pochopení složitých procesů v přírodě a ve společnosti. Zatím se nezdá, že by přinesla nové revoluční výsledky, ale přispěla k lepšímu pochopení výjimečních jevů a vyzbrojila vědce pro studium náhodných jevů.

 

Teorie chaosu a chování otevřených systémů

Stanislav Heczko

Teorie chaosu nás učí, že izolované systémy (tj. systémy, o nichž víme, že u nich nedochází k žádné výměně energie s okolím) se vyvíjejí zpravidla směrem k chaosu, k nepořádku (viz např. Prigogine, Stengersova, 2001, str. 129). Jejich budoucnost se vyvíjí pouze směrem nárůstu entropie, k jejímu maximu. Termodynamické rovnováze zde tedy odpovídají stavy s maximální entropií, s maximem ztrát energie uvnitř systému. Nárůst hodnoty entropie odpovídá samovolnému izolovaného systému, stává se "indikátorem" jeho vývoje", ukazatelem, "šipkou času". Čas zde ovšem znamená znehodnocení a smrt, zapomínání počátečních podmínek, růst stejnorodosti a vývoj směrem k nepořádku.

Otevřené systémy (tj. systémy s výměnou energie, hmoty a informace s okolím) se však vyvíjejí směrem k vyšší a vyšší složitosti, směrem od jednoduchého k složitému, od nerozlišených k rozlišeným strukturám, od struktur méně uspořádaných ke strukturám "lépe" uspřádaným". A s růstem složitosti systémů význam šipky času a rytmů vývoje narůstá. Určitá minimální složitost v daném systému je podmínkou jeho vnitřní nevratnosti (jednostrannosti dějů uvnitř systému), která pak vyvolává jeho nahodilost a nestálost (nestabilitu). A tato nestabilita se může stát zdrojem nové uspořádanosti a nového řádu. Nestabilita s ním plynoucí systémová nerovnováha tedy mohou vytvářet "řád z chaosu" (Ordo ab Chaos). Potřebná nestabilita je ovšem nutně spojena s růstem fluktuací1), kterým je systém vystaven.

Z pohledu teorie chaosu každý složitý systém obsahuje totiž podsystémy, které neustále kolísají čili fluktuují. Systém v oblasti blízko rovnovážného stavu je však vůči fluktuacím "odolný". Fluktuace sice mohou systém posunout pryč od jeho stacionárního stavu, avšak dochází k potlačení fluktuací. Chování systému je tak předvídatelné, směřující k dosažení stacionárního stavu s minimem změny entropie, slučitelným s omezeními systému. Takový systém předává entropii "vnějšímu světu", svému okolí. Proto bez ohledu na počáteční podmínky systém dosáhne stavu určeného konečnými podmínkami. Systém "blízko rovnováhy" se tak chová "opakujícím způsobem", čili cyklicky. Po malém vychýlení se systém vrací na svou dráhu a jeho atraktorem2) je limitní (mezní) cyklus, značící chování směřující ke stacionárnímu stavu či chování neustále se opakující.

V silně nerovnovážných stavech ovšem určité fluktuace jsou místo potlačení zesíleny a mohou zachvátit celý systém a přinutit ho k zcela novému chování. Spolupůsobení systému s vnějším světem za nerovnovážných podmínek se pak může stát počátkem utváření zcela nových stavů a struktur- tzv. disipativních struktur (jde o struktury, které ke svému udržení potřebují více energie ve srovnání s jednoduššími strukturami, které nahrazují; jakmile ustane dodávka energie, přestanou existovat, zkrátka se rozplynou čili disipují). Malé fluktuace tak mohou podnítit zcela nový vývoj, který změní celkové chování makroskopického systému.

Pokud se totiž systém vzdaluje od rovnováhy, v určitém okamžiku narazí na meze své stability a dosáhne tzv. bifurkačního (čili větvícího) bodu- systém pak může dosáhnout dvou či více stacionárních stavů, což vyvolá známý jev hystereze (jde o jev, kdy stav, kterého systém dosáhne, závisí od předchozího vývoje systému, tedy od jeho minulosti). Prvotní rozdělení (primární bifurkace) zavede jediný typický čas (periodu mezního cyklu) nebo jedinou charakteristickou délku. Při dalším vzdalování od rovnováhy se zvyšuje počet oscilačních frekvencí, "skládání" frekvencí posléze umožní vznik velkých fluktuací a systém se ocitá v oblasti, která bývá označována za "chaotickou". Systém se tak vyznačuje posloupností (kaskádou) bifurkací, což vytváří typický průběh jeho chování, začínající jednoduchým periodickým chováním a přecházející ve složité aperiodické chování, ke kterému dochází při skládáním period do nekončena (ad infinitum). Systém tedy nejprve osciluje mezi dvěma různými stavy (perioda 2), pak rozdělení (bifurkace) přicházejí častěji, dochází ke zdvojování period (vytvoří se periody 4, 8, 16 atd.) až nakonec se systém stává chaotickým, neobsahující žádné pravidelné cykly (blíže viz Gleick, 1996, str. 72-76). Jeho chování lze pak geometricky znázorňuje tzv. podivný atraktor, který může mít nejrůznější tvar (např. tvar stuhy, zavinuté do věnečku se záhybem či tvar vejčité křivky).

Kdykoliv systém dosáhne bifurkačního bodu, deterministický popis selhává. Rozvětvení v bifurkačním bodě je náhodný děj stejně jako házení mincí. Dochází i k porušení zákona velkých čísel3)- fluktuace místo, aby byly korekcí středních, nyní tyto hodnoty pozměňují. Nestabilitu lze tak pokládat za výsledek fluktuace, která je v malé části systému a pak se rozšiřuje a vede k novému makroskopickému stavu. Způsob vznikání řádu z chaosu lze proto nazvat "fluktuacemi k řádu", vytvoření nové struktury totiž předchází růst fluktuací. Navíc systém v "nerovnovážném stavu" je velmi citlivý jak buzeným jeho vnitřní činností, tak i fluktuacemi vytvářenými jeho okolím ("vnější fluktuace"). Tzv. vnější svět (tj. okolí, ve kterém fluktuace probíhají) má sice sklon tlumit fluktuace, ovšem následkem kladných (pozitivních) zpětných vazeb mohou být fluktuace posilovány (negativní zpětná vazba odchylku od normálu zmenšuje, pozitivní zpětná vazba .odchylku od normálu zvětšuje: změna sama totiž umocňuje působení síly, která ji vyvolala). Kritická mez stability systému je pak určena soutěží integračních schopností systému (mezi typické vlastnosti disipativních struktur patří jejich soudržnost, kdy systém se chová jako jeden celek jakoby jeho každá část by byla "informovaná" o celkovém stavu systému a mechanismů zesilujících fluktuace.

Již zmíněné zpětné vazby (např. katalytické jevy) mající.zpětný vliv na své "příčinu" tak představují jednou z důležitých vlastností nelineárních reakcí, charakteristických pro složité systémy ve stavu nerovnováhy (pro systém, nacházející se "blízko rovnovážného" stavu, jsou naopak charakteristické lineární vztahy, kde toky jsou lineárními funkcemi působících sil). A v důsledku nelineárních vazeb se chování systému může stát chaotickým, nikdy se pak neustálí v rovnoměrném tempu a nikdy se neopakuje předpověditelným způsobem. Výstupy lineárních operací se mění spojitě a hladce se změnou jejich vstupů a proto se lineární jevy dají velmi přesně modelovat. Nelineární procesy reagují naopak reagují na velmi malé vstupy nespojitým a nepředvídatelným způsobem.

Někdy se v této souvislosti hovoří o tzv. motýlím efektu, ten vede k tomu, že se chyby a nepřesnosti násobí, tvořící kaskádu turbulentních jevů (turbulence- z lat. neuspořádanost, nestálost, vířivost). Nestačí zde sečíst dílčí lokální chování- je potřebný holistický přístup, v němž se na systém pohlíží jako na celek. Nutno také opustit předpoklad lokálnosti (hlavní vliv mají události, k nimž došlo v bezprostředním okolí prostoru a času) a naopak je třeba akceptovat nelokalitu, vzájemnou provázanost jevů. Zkrátka: "pokud zvíří motýl vzduch v Pekingu, příští měsíc to může změnit systém bouří v New Yorku" (Gleick, 1996, str. 14). Ekonometrické modely se v důsledku motýlího efektu mnohdy projevily jako slepé vůči tomu, co přinese budoucnost, přesto lidé, kteří to měli vědět, se chovají tak, jako by jejím výsledkům plně věřili. A tak: "Předpovědi ekonomického růstu či nezaměstnanosti byly pak předkládány se samozřejmou přesností na dvě nebo tři desetinná místa. Vlády a finanční instituce za takové předpovědi platily a řídily se jimi, ať už z nutnosti nebo nedostatku něčeho lepšího." (viz Gleick, 1996, str. 25).

Chaotické systémy se dále vyznačují tím, že sebemenší nejistota v naši neznalosti stavu systému v jedné chvíli vede k naprosté ztrátě informace o jeho přesném stavu po velmi krátkém období. Není pak podstatné, jak přesně známe pravidla změn, protože nemůžeme dokonale rozpoznat přítomný stav věcí. Naše schopnost předvídání se rychle rozplývá do prázdna. A kvantové aspekty4) reality brání dosažení neomylné znalosti počátečních podmínek v principu, ne pouze v praxi (viz Barrow, 1999, str. 58). Ke kvantové revoluci ve fyzice vedené Nielsem Bohrem (1885-1962), Paulem Diracem (1902-1984) a Wernerem Heisenbergem (1901-1976) sice dochází již ve dvacátých letech 20. století, hlubší filozofické pochopení jejich důsledků však přichází mnohem později v době nastupující postmoderny (postmoderní doby) po roce 1979 (blíže viz Heczko, 2000).

Chaotické procesy v důsledku svých vlastností (nelinearity, nelokalitu, celistvosti) žel nejsou algoritmicky stlačitelné (každý řetězec symbolů, který může být zapsán ve zkrácené podobě se nazývá algoritmicky stlačitelný- blíže viz Barrow, 1999, str. 20-21). Pokud zkrácená reprezentace neexistuje, řetězec je náhodný v tom reálném smyslu, že neexistuje žádný rozpoznatelný řád, jenž bychom mohli použít k úspornějšímu zakódování jeho informačního procesu.

Ještě do nedávna byly nahodilost, chaos spojovány s nežádoucími aspekty skutečnosti, dnes však na chaotické procesy pohlížíme jako něco běžného pro nejtypičtější formy změny. Běžně se totiž setkáváme s vlivem chaotických procesů, ať již jde o vytékání vody z otvoru, ekonomiku státu, výkyvy finančních trhů, proměnu klimatu, vývoj ekosystémů či lidských společenství. I jednoduché systémy mohou začít chovat složitě a naopak složité systémy někdy umožňují jednoduché chování. Ukazuje se zbytečnost izolovaného studia pouze části celku. A na neobvyklé fluktuace či oscilace (chvění, kmitání) již nelze reagovat tradičním způsobem- totiž tím, že je možné je ignorovat. Fluktuace mohou vést k chaosu a chaos paradoxně ke vzniku nových struktur (viz výše). Samotný přechod systému do nového, kvalitativně odlišného stavu může pak mít minimálně tři podoby (podle Thomova teorie katastrof z roku 1975): náhlé skokové řešení směrem nahoru či dolů (katastrofa), zpětně směřování k určitému bodu, ale jinému než původní, výchozí stav (hystereze) či proces postupných malých změn k novým stavům (divergence) – viz Ivanička, 1988, str. 78-79. Pohled na ekonomiku očima systémový přístupu a teorie chaosu již v této kapitole naznačil některé zajímavé souvislosti (ohledně nezastupitelnosti holistického přístupu, komplexnosti ekonomiky, nemožnosti dosažení stavu tzv. pravé rovnováhy či možnosti přechodu do kvalitativně nového stavu), proto nyní se pokusíme blíže vymezit, jak vlastně chápat ekonomiku z tohoto hlediska.

Pohled na ekonomiky jako na velký otevřený systém

Pojem "ekonomika" může být spojován s určitém modelem hospodářství (tržní ekonomika, příkazová ekonomika, smíšená ekonomika, zvyková ekonomika), nebo s určitou vědní disciplínou, která zkoumá zvláštnosti hospodářské činnosti v určitém úseku či odvětví (ekonomika průmyslu, ekonomika dopravy, ekonomika služeb atd.). Zde je však ekonomika pojímána na obecné úrovni jako systém, ve kterém se realizuje hospodářský proces vymezený hranicemi určitého území – nejčastěji státu (např. česká ekonomika) či nějakého sdružení států (ekonomika Evropské unie). Na této úrovni je ekonomika složitým systémem a jako většina složitých systému (např. hudba, jazyk, právo, morálka) vzniká postupně na základě svobodného lidského jednání (viz Holman, 1999, str. 6-7). A vzhledem ke její velké komplexnosti (organizovanosti), vzniklé ovšem převážně spontánně, lze ekonomiku zařadit mezi velkými systémy.

Obdobně jako ostatní společenské systémy je ekonomika také otevřeným (kontinuálním) systémem, které nemohou být odděleny od proudu vnější energie a hmoty, které nepřetržitě proměňují. Základem pro trvalou existenci lidské společnosti a života na Zemi vůbec je produkce energie na Slunci díky termonukleární syntéze hélia. Uvolněné fotony (kvanta slunečního světla) jednak ohřívají naší planetu, jednak umožňují u rostlin fotosyntézu z vody a oxidu uhličitého. Vznikají tak energetické bohaté cukry a ostatní složité organické sloučeniny, které mohou být využívány živočichy, včetně člověka. Energie fotonů je dále pomocí fotosyntézy transformována na chemickou energii obsaženou v uhlíkatých redukovaných sloučeninách. Vzniklé cukry, tuky apod. jsou pak schopné tuto chemickou energii uplatnit při životních procesech v živém organismu. Děje se to například při buněčném dýchání (biologickém spalování cukru) v podobě oxidačního děje: výsledkem je uvolňování oxidu uhličitý, vody a tepelné energie (blíže viz Havránek 1995, str. 6-9). Využití sluneční energie rovněž podmiňuje vznik přírodních zdrojů (půdy, surovin, různých druhů energie) či fungování lidského organismu. A tak se přímo či nepřímo podíly na konstituování všech základních výrobních faktorů: půdy (a dalších přírodních zdrojů), práce (ta je vykonávaná lidmi) i kapitálu (vzniká díky pracovní činnosti při využití půdy a ostatních přírodních zdrojů).

Z důvodu této závislost od proudu vnější energie lze ekonomiky řadit k disipativním strukturám. Je tedy schopna jako jiné disipativní struktury snížit vlastní neuspořádanost (entropii), ovšem jen na úkor volné energie z prostředí, kterou posléze do tohoto prostředí odevzdává v degenerované formě (v praxi zejména ve formě tepelného záření). Na druhé straně díky schopnosti přeměny vnější energie vykazuje ekonomika jako disipativní struktura nemalou soudržnost (integrační schopnosti), je tedy schopna tzv. homeostázy (čili udržení základních parametrů vnitřního a vnějšího prostředí dlouhodobě na konstantní úrovni). Ekonomika je tedy schopna spontánní samoregulace a samoorganizace, proto patří mezi kybernetické systémy a jelikož se i ní projevuje určitá neostrost a mlhavost při určování samotných hranic ekonomického systém, ekonomika náleží i mezi tzv. měkké systémy, jejichž fungování je spojeno s větší nejistotou.

Homeostáza jako projev samoregulace a samoorganizace je ovšem koligativní vlastností života, je tedy charakteristická pro větší počet jedinců. Podobně i ekonomika existuje jen v rámci společenstev živých bytostí a ekonomický život je jev navýsost společenský. A dále vývoj ekonomiky se může obdobně jako evoluce života a prostředí vyznačovat poměrně dlouhými obdobími homeostáze (stabilního vývoje), přerušovanými velkými změnami, tzv. punktacemi čili obdobími náhle, zrychlené evoluce (jevícími se mnohdy spíše jako krizová období).5)

Ekonomika totiž jako každý velký otevřený systém je vystavena (vnitřním i vnějším) fluktuacím. V oblasti blízko rovnovážného stavu (kdy v zásadě platí lineární vztahy) je však takovýto systém vůči fluktuacím "odolný" a chová se takřka "opakujícím způsobem", čili cyklicky. V silně nerovnovážných stavech ovšem určité fluktuace jsou místo potlačení zesíleny a mohou zachvátit celý systém a přinutit ho k zcela novému chování. V důsledku nelineárních vazeb se i chování ekonomického systému (ekonomiky) může stát chováním chaotickým. Potom takové předpoklady ekonomické analýzy jako spojitost ekonomických veličin, lokálnost či linearita nutno nahradit kategoriemi diskrétnosti (nespojitosti), nelokálnosti (vzájemné provázanosti), nelinearity, motýlího efektu či algoritmické nestlačitelnosti.

Při vzdalování ekonomického systému od rovnováhy by mělo docházet k růstu fluktuací a ke zdvojování period. Nakonec by se ekonomika stala chovala chaoticky, čili by nedocházelo k žádným pravidelným cyklům (chování ekonomiky by šlo geometricky znázornit pomocí podivného chaotického atraktoru). Jelikož by zde došlo ke změně původně deterministického systému v systém chaotický, vzniklý chaos bychom mohli nazvat deterministickým chaosem (blíže viz např. Ivanička, 1988, str. 34 či Stewart, 1996, str. 120). Jednalo by se tak pouze o zdánlivě náhodné chování, by bylo totiž výsledkem přesných pravidel, popsatelných pomocí diferenciálních rovnic. Zároveň však by bylo silně závislé na hodnotách vstupních, počátečních parametrů a ty nemusíme přesně znát či umět adekvátně analyticky vyjádřit, takže nepatrná událost by mohla mít velké následky (již nám známý tzv. motýlí efekt). V důsledku toho můžeme sice úspěšně předpovídat krátkodobý vývoj ekonomiky, nedokážeme však správně odhadovat její dlouhodobý vývoj. Vlivem náhodné poruchy (např. z vnějšího prostředí) se ekonomika může stát nestabilní a krátce na to přeskočit do kvalitativně nového stavu.

Z hlediska teorie chaosu je ekonomika konečně společenský systém operující v podmínkách s omezeným počtem zdrojů (viz Prigogine, Stengersová, 2001, str. 182). Proto pro ní jsou charakteristické samovolně se opakující pochody- periodické chování čili limitní (mezní) cyklu (kde dva póly stanoví limity pro cykly změn). Živá společenství ovšem neustále zavádějí nové způsoby využívání zdrojů, objevují nové zdroje či nové způsoby reprodukce a rozvoje. Každá společenská, ekologická a ekonomická rovnováha je pouze dočasná. Objev či zavedení nové technologie nebo výrobku (zkrátka každá inovace) narušuje společenskou, technologickou a ekonomickou rovnováha. Inovace přeměňují prostředí, ve kterém se objevují a při svém rozšíření vytvářejí i podmínky pro svůj vlastní růst, svou "niku". Vznik poptávky a potřeba ji uspokojit se často jeví jako vzájemně provázané s výrobou zboží nebo technologie, které je uspokojuje. Odpovídající růst společenství, výroby či služeb je spojen silnou zpětnou vazbou a nelinearitami. Již pouhá souhra nahodilých činitelů (mimo vlastní model) je postačující k narušení souměrnosti. Velikost a hustota systému se tak mohou stát bifurkačním parametrem (činitelem vyvolávajícím bifurkaci) a často kvantitativní růst může vést ke kvalitativně novým volbách. Opět si zde můžeme připomenout, že např. současný exponenciální růst populace a světového průmyslu (znamenající jejich zdvojnásobení za každé stejné časové období) se dostává do rozporu s omezenými zdroji a poklesem schopnosti ekosystému absorbovat odpady lidské činnosti. V oblasti bifurkací ovšem nebývale narůstá význam individuální iniciativy, jednotlivec, nová myšlenka či nové chování mohou změnit celkový stav (viz Prigogine, Stengersová, 2001, str. 195).

Teorie chaosu i systémový přístup nám tedy přinášejí inspirativní tvrzení o ekonomice a jejím možném cyklickém či chaotickém chování. Systémový přístup totiž vede k představě ekonomiky jako živoucího systému složeného z lidí a společenských organizací v neustálé vzájemné interakci, které jsou obklopeny ekosystémy, na nichž závisí lidský život. Tyto ekosystémy jsou přitom autoorganizované a samoregulující soustavy, v nichž jsou zvířata, rostliny, mikroorganismy a anorganické látky propojeny složitou sítí vzájemných vazeb, jež spočívají ve výměně hmoty a energie v nepřetržitých cyklech. Hospodářská činnost (výroba) společnosti je pak založena na výměně látek mezi člověkem a přírodou, a to s cílem využít vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit (viz Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 5). Proto systémový pohled nám lépe umožňuje pochopit, proč cirkularita a cykličnost patří mezi základní znaky každé ekonomiky.

Poznámky:

  1. Fluktuace (lat.)- nahodilé kolísání hodnoty (např. fyzikální) veličiny kolem rovnovážné hodnoty. Používá se též ve významu kolísání, nestálosti, vlnění, srovnej Malý encyklopedický slovník A-Ž, 1972, str. 320 a Ivanička, 1988, str. 15.    zpět
  2. Atraktor (z ang. to attract čili přitahovat) je dráha, ke které jsou přitahovány trajektorie určitého pohybujícího se systému- blíže viz Gleick, 1996, str.138-141.    zpět
  3. Zákon velkých čísel vychází z počtu pravděpodobnosti: konáme-li velký počet nezávislých pozorování nebo měření téže náhodné veličiny, ustaluje se průměrná velikost měřených hodnot kolem určité tzv. střední hodnoty- viz Malý encyklopedický slovník A-Ž, 1972, str. 1386.    zpět
  4. Konkrétně jde o objev duality vlastností světla i hmoty (mohou se chovat jako vlna, tak jako částice), a dále toho, že energie se nemění spojitě, ale diskrétně. Existence Planckovy konstanty h, spojující obě podoby, pak způsobuje, že polohy a hybnosti (rychlosti) nemohou být nezávislými proměnnými (na rozdíl od klasické mechaniky). Z toho následně plyne Heisenbergův vztah neurčitosti, kdy nemůžeme s naprostou přesností měřit současně polohu a hybnost. Kromě této nemožnosti je zavedena i nemožnost signálů šířících se rychlostí vyšší než rychlost světla- blíže viz Prigogine, Stengersová, 2001, str. 202-210.    zpět
  5. V principu to připomíná teorii přerušované rovnováhy (theory punctuated equilibrium), která říká, že v průběhu vývoje jsou dlouhá, víceméně rovnovážná období, kdy různé druhy života existují v rovnováze s prostředím. Přeruší ji až nějaké katastrofa. Důsledky katastrofy vyhubí obrovský počet druhů. V uprázdněném prostředí pak rychle vyvinou druhy nové. A tak náhodný zánik dinosaurů (způsobený dopadem komety) uvolnil podle této domněnky souš i vodu pro vývoj savců, do té doby okrajové formy života. Američtí vědci Nigel Eldredge a Stephen Jay Gould poprvé zveřejnili tuto teorii v roce 1972 - viz např. Koukolík, 1997, str. 74 a 96.    zpět

Literatura:

Barrow, J. D. : Teorie všeho, Hledání nejvyššího vysvětlení, Edice Kolumbus, svazek 133, Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0602-6

Capra, F. : Bod obratu, Věda, společnost a nová kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 2002, ISBN 80-85905-42-6, ISBN 80-7287-024

Gleick, J. : Chaos, Vznik nové vědy, řada Nová věda, Ando Publishing, Brno 1996, ISBN 80-86047-04-0

Havránek, M. : Entropie živých organismů (teorie otevřených systémů), Universum, č. 19/1995, ISSN 0862-8238

Heczko, S. : Obraz světa v pojetí postmoderny - úvod do problematiky, Katedra makroekonomie, Vysoká škola ekonomická, Praha 2000

Holman, R. : Ekonomie, Beckovy ekonomické učebnice, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, ISBN 80-7179-255-1

Ivanička, K. : Synergetika a civilizácia, Alfa, vydavaťelstvo technickej a ekonomickej literatury, Bratislava 1988

Koukolík, F. : Mravenec a vesmír, O hvězdách, atomech, životě a vědcích, Vyšehrad, Praha 1997, ISBN 80-7021-182-2

Malý encyklopedický slovník A-Ž, Academia, Praha 1972

Prigogine, I., Stengersová, I. : Řád z chaosu, Nový dialog člověka s přírodou, Edice Kolumbus, svazek 158, Mladá fronta, Praha 2001, ISBN 80-204-0910-6

Samuelson, P. A., Nordhaus W. D. : Ekonomie, Nakladatelství Svoboda, Praha 1992, dotisk prvního vydání, ISBN 80-205-0192

Stewart. I. : Čísla přírody (neskutečná skutečnost matematické představivosti), edice Mistři věd, Archa, Bratislava 1996, ISBN 80-7115-119-X

 

 

 

 

 

 

 

Chaos a řád v ekonomii

(Pár chaotických poznámek k některým důsledkům vyplývajícím z teorie chaosu pro ekonomickou teorii i praxi)

Radim Valenčík

1/ Teorie chaosu je především matematická disciplína, která se začíná poměrně bouřlivě rozvíjet od poloviny 70. let minulého století:

2/ Základní informace o teorii chaosu:

- Kde se o ní lze dočíst (J. Gleick: Chaos).

- Jak a kdy vznikla (70. léta minulého století, návaznost na problém stability řešení diferenciálních rovnic, integrovatelnost diferenciálních rovnic, použití přibližných metod, podmíněnost rozvojem počítačové techniky).

- Teorie chaosu jako “empirická matematická věda”.

- Co je fraktál a proč teorie chaosu souvisí s fraktály.

- Souvislost teorie chaosu s problémem “algoritmického stlačení dat” o světě.

- Nalézání řádu v chaosu, praktické aplikace.

3/ Proč je teorie chaosu významná v ekonomii:

- Popíšeme-li základní (i velmi jednoduché) situace v ekonomii příslušným matematickým aparátem (diferenciálními rovnicemi), získáváme přesně ten typ úloh, které nemají přesné číselné řešení (a nemohou ho mít ze zásadních matematicky zdůvodněných příčin). Zkrátka - z matematického hlediska se ekonomický systém (platí to i pro jeho velmi jednoduché subsystémy) chová chaoticky.

- Proto je velmi důležité využívat poznatků, s nimiž teorie chaosu přichází, a řešit úlohy typu “hledání řádu v chaosu”. Ukazuje se totiž, že i ve velmi složitých chaotických systémech zákonitě vznikají určité standardní situace (určité zvláštní, poměrně přesně popsatelné a předvídatelné stavy), jimž systém “dává přednost”.

4/ Některé závěry, které z teorie chaosu vyplývají:

- Možnosti výpočtu vývoje ekonomického systému (růstových trajektorií, bilančních vztahů) apod. jsou značně omezeny.

- Nejde přitom jen o to, že něco můžeme spočítat jen “přibližně”. Z teorie chaosu vyplývá “zvratovost” různých trajektorií, tj. nejsme schopni dát ani přibližný výpočet, který by mohl být postupně upřesňován. To je velmi podstatný závěr, ze kterého vyplývají důsledky pro pojetí státních zásahů do ekonomiky.

- Mimořádně významnou roli v ekonomických systémech hraje tržní mechanismus. To neznamená, že “trh vyřeší vše” a že do ekonomického systému nelze efektivně zasahovat prostřednictvím státu.

5/ Teorie chaosu je poměrně mladá disciplína, zdá se však, že pomocí ní bude možné objasnit mj. i následující otázky:

- Kdy jsou efektivní státní zásahy do ekonomiky nejen možné, ale i nutné (aby se předešlo určitým stavům ekonomického systému, které by mohly mít - nazíráno z pohledu člověka jako účastníka dění - drastické dopady).

- Proč je role trhu - zejména při vytváření zpětných vazeb, přenosu rozptýlených informací, potlačování ohnisek neefektivnosti systému apod. nezastupitelná.

6/ Na závěr přece jen trochu politiky (přesněji odpolitizování toho, co je tradičně politizováno):

- Pravice bývá považována za ochránce trhu a levice za nepřítele trhu. V mírnější verzi to znamená, že pravice by ponechala trhu volnější pole působení, levice by ho spíše regulovala a doplňovala státním přerozdělováním, příp. stanovováním různých cílových parametrů. S trochou nadsázky lze říci, že “pravice má trh ráda” a “levice nemá trh ráda”. V tom je ovšem “velké, opravdu velké nedorozumění” (jak by řekl klasik).

- V realitě totiž funguje reálný tržní mechanismus (který je kombinací trhu a státních zásahů). Nejde přitom o to přetahovat se ve smyslu “více státu méně trhu” (levice) versus “méně státu více trhu” (pravice), ale o hledání cest odstraňování nedokonalostí tržního mechanismu zabezpečením jeho vývoje.

- Zde teorie chaosu přináší řadu podnětů. Mj. i v tom smyslu, že odvěký problém bohatství a chudoby je řešitelný nikoli státním přerozdělením (buď “ve velkém” formou zestátnění, nebo “v malém” daňově-dotačním přerozdělováním), ale zdokonalováním tržního mechanismu.

4. Příloha: K reformě veřejných financí

Základní teze: Reformu veřejných financí nelze úspěšně provést, pokud její součástí nebude reforma financování vzdělání, která:

- Zvýší uplatnitelnost absolventů všech koncových stupňů vzdělávacího systému na profesních trzích, tím uspoří zdroje vyplácené na dávky v nezaměstnanosti i další sociální dávky a současně přinese zdroje odváděné do daňového systému a systému sociálního a zdravotního pojištění.

- Zvýší alokační efektivnost zdrojů v dané oblasti (umožní převést zdroje z oblastí, kde jsou využívány neefektivně, do oblasti, kde je efekt jejich využití vyšší).

- Zapojení soukromých zdrojů do financování vzdělání, aniž by tím vznikla jakákoli příjmová či majetková omezení přístupu ke vzdělání pro méně majetné. (Z řady důvodů nelze počítat s výrazným nárůstem veřejných zdrojů, na druhé straně existuje způsob, jak zapojit soukromé zdroje a současně uchovat a dokonce posílit vytváření rovnosti příležitostí.)

Současný stav:

Současný stav se vyznačuje prudkým růstem nezaměstnanosti absolventů všech koncových stupňů vzdělávacího systému. Nezaměstnanost přitom začíná růst i v případě absolventů vysokých škol. Svědčí o tom následující čísla:

 

Tabulka 4a: Vývoj míry celkové a nové neúspěšnosti absolventů ČR k 30.4. podle druhů škol (v %)

celková neúspěšnost

 

IV/1996

IV/1997

IV/1998

IV/1999

IV/2000

IV/2001

IV/2002

IV/2002/dos.*

1,6

1,9

2,0

5,2

2,6

2,5

2,7

2,7

Vyuč. bez matur.

4,3

5,4

9,3

20,9

26,4

32,7

23,8

19,9

Vyuč. s matur.

4,1

4,5

5,6

13,3

17,8

19,0

25,5

21,3

Gymnázia

2,8

4,4

5,8

7,9

10,5

8,9

9,6

9,1

SOŠ

3,3

5,2

8,6

15,5

16,1

15,8

20,8

17,6

VOŠ

.

.

8,8

13,8

11,5

8,0

9,9

8,1

1,5

2,0

3,1

4,8

5,4

5,0

6,4

4,6

 

 

* v míře celkové neúspěšnosti jsou zahrnuti pouze tzv. dosažitelní nezaměstnaní, tzn. ti absolventi,

kteří jsou schopni okamžitého nástupu do zaměstnání (bez vojáků v základní či civilní službě a žen na MD)

 

 

nová neúspěšnost

 

IV/1996

IV/1997

IV/1998

IV/1999

IV/2000

IV/2001

IV/2002

2,4

2,5

3,3

4,4

4,7

4,6

5,0

Vyuč. bez matur.

3,2

4,1

5,2

20,1

*

19,9

22,9

Vyuč s matur.

3,5

3,1

3,6

14,8

26,7

29,6

**

Gymnázia

3,7

5,0

5,3

19,2

21,1

16,4

10,5

SOŠ

3,2

4,9

3,6

11,1

15,6

*

16,2

VOŠ

.

.

3,3

16,1

12,6

10,2

13,2

1,9

2,4

1,4

6,6

7,9

7,3

9,0

 

 

 

 

Tabulka 4b: Vývoj míry celkové a nové neúspěšnosti absolventů ČR

k 30.9. podle druhů škol (v %)

celková neúspěšnost

nová neúspěšnost

 

IX/1999

IX/2000

IX/2001

IX/1999

IX/2000

IX/2001

2,4

2,2

2,2

4,2

4,0

3,9

Vyuč. bez matur.

35,8

52,3

31,7

*

43,0

43,4

Vyuč s matur.

32,8

35,1

36,0

63,5

68,5

**

Gymnázia

11,7

11,1

9,4

18,3

22,0

10,5

SOŠ

25,6

26,4

22,3

40,2

*

19,8

VOŠ

17,6

15,3

15,6

.

22,3

23,8

11,7

10,4

12,1

19,0

16,6

18,7

 

 

 

* hodnota nové neúspěšnosti je zkreslena velmi malým počtem absolventů v roce 1999 (3leté obory), resp. v roce 2000 (4leté), a proto ji neuvádíme

** hodnota nové neúspěšnosti je zkreslena velmi malým počtem absolventů nástaveb v roce 2001, a proto ji neuvádíme

 

 

 

 

 

 

Co z uvedených čísel vyplývá?

Podíváme-li se na výše uvedená čísla, zjistíme, že problém uplatnitelnosti absolventů škol všech stupňů na profesních trzích se stává problémem zcela zásadním. Systém školství je rigidní a nestačí reagovat na poptávku po lidských schopnostech nabytých vzděláním, tak jak ji generují profesní trhy.

To se v současné době týká i vysokého školství. Všimněme si některých důležitých čísel:

- Nejvýznamnější údaj je, že nová neúspěšnost absolventů vysokých škol v dubnu 2002 činila 9,0 %. Jedná se o nezaměstnanost těch, kteří ukončili vysokou školu v předcházejícím roce, tj. zpravidla téměř před rokem.

- Když k tomu připočítáme skutečnost, že celková i nová neúspěšnost absolventů v září je mnohem vyšší (v roce 2001 12,1 % celková a 18,7 % nová), znamená to, že již v roce 2002 přesáhla průměrná roční míra nezaměstnanosti těch, kteří absolvovali vysokou školu v posledních dvou letech výrazně 10 % a tím i průměrnou míru nezaměstnanosti!

Současná čísla týkající se míry nezaměstnanosti budou patrně ještě vyšší. Nová nezaměstnanost ve výši 9,0 % a celková ve výši 6,4 % v dubnu 2002 byla tvořena celkem 3099 nezaměstnanými absolventy vysokých škol. Procentuální údaj týkající se nové a celkové nezaměstnanosti v době přípravy tohoto materiálu ještě nebyl znám, ale absolutní číslo nezaměstnaných vysokoškoláků v dubnu 2003 je 3328 osob. Z toho vyplývá, že nová nezaměstnanost patrně překročí 10 %.

Dramatický růst nezaměstnanosti absolventů vysokých škol ve sledovaném období prvních dvou let po absolvování vysoké školy má dvě příčiny:

1/ Jednak je to rigidita vysokého školství. Jejím výsledkem jsou absolventi, které nikdo nepotřebuje a nikdo není ochoten zaměstnat, protože nemají potřebné předpoklady.

2/ Jednak je to nezájem dětí z lépe situovaných domácností hledat ihned po skončení studia práci. To se projevuje vysokou mírou nezaměstnanosti měřené v září. Děti z lépe situovaných domácnosti prostě využívají podpory od státu a příspěvku svých rodičů, aby si prodloužili období bezstarostnosti.

(Mj. v této souvislosti se nejeví záměr MPSV nezapočítávat dobu studia jako náhradní dobu pro pojištění v nezaměstnanosti jako ne až tak "asociální". Odstranilo by to tu část nezaměstnanosti, která je daná tím, že se některým mladým lidem z bohatších rodin prostě nechce pracovat a díky podpoře jejich rodiny a štědrého státu ani pracovat nemusejí. Děti z chudších rodin zpravidla nastupují do práce ještě před dokončením studia a ze svých daní prodloužené prázdniny svých bohatších vrstevníků de facto dotují. To zase tak moc sociální není.)

Každopádně platí: Jakmile se vysoké školství stalo nikoli faktorem omezování míry nezaměstnanosti, ale faktorem jejího zvyšování, je v této oblasti něco hodně a hodně prohnilého. Je to problém, se kterým je nutné okamžitě něco dělat. Vysoké školství "za normálních podmínek" musí zaměstnanost táhnout a nikoli být producentem nezaměstnanosti.

Současně platí, že pokud vysoké školy nebudou finančně zainteresovány na uplatnění svých absolventů, nic se nezmění, rigidita vysokých škol bude pokračovat a systém bude upadat.

Zdálo by se proto, že když už se MF dopustilo chyby a do startu reformy veřejných financí (na rozdíl od jiných zemí, kde tato reforma proběhla úspěšně) nezabudovalo i reformu financování vzdělávacího sytému, napraví tuto chybu MŠMT. To skutečně s reformou (na kterou si nárokuje 5,2 miliard korun) přišlo. Šokující je ovšem pojetí této reformy. Po bedlivějším pročtení se nechce věřit, že něco takového mohlo spatřit světlo světa.

Aby si čtenář mohl udělat představu, uveřejňujeme plné znění ministerského materiálu (nazvaného Konkurenceschopnost českých veřejných vysokých škol - reforma financování) jiným typem písma.

Konkurenceschopnost českých veřejných vysokých škol - reforma financování (zpracováno MŠMT)

 

Řešení zásadních otázek rozvoje vysokoškolského vzdělávání, před které je nyní postavena EU (Lisabonský proces, Boloňsko-pražský proces), je rovněž problémem České republiky. Abychom byli úspěšní, musíme být konkurenceschopní. Z analýzy podmínek pro vysoké školy v České republice a v EU vyplývá, že v současné době je naše vysoké školství silně podfinancováno. Přes tento zřejmý handicap jsou naši studenti i absolventi na evropském trhu úspěšní. Aby tomu tak mohlo být i nadále, abychom byli konkurenceschopní i ve špičkové úrovni absolventů našich škol i ve špičkových oblastech výzkumu a vývoje, je třeba vysoké školství výrazně podpořit.

 

Záměrem reformy je vytvořit prostředí, které bude podněcovat každou vysokou školu k maximálnímu využití jejího potenciálu a dosažení vynikajících výsledků v té oblasti, která je její prioritou, ve které je konkurenceschopná na mezinárodní úrovni. Prostředí musí být dostatečně stabilní aby se zajistilo dosažení excelence a efektivní hospodaření vysokých škol. Cílem je proto postupně přecházet k víceletým kontraktům alespoň v některých položkách rozpočtu, které již některé evropské země zavádějí a které jsou jedním z výrazných záměrů podporovaných EK.

 

Reforma zavádí do financování českých veřejných vysokých škol výkonové parametry ve všech oblastech jejich činnosti, zohledňuje především výkonové parametry vzdělávací, vědecké, výzkumné, vývojové a jiné tvůrčí činnosti a dlouhodobou efektivitu investiční činnosti.

 

Principy nové struktury pravidel financování veřejných vysokých škol

 

  • :%sno///gI         Zohlednění výsledků společného projektu MŠMT a České konference rektorů ve struktuře a výši koeficientů ekonomické náročnosti studijních programů.

 

  •         Zavedení jednotného systému financování všech veřejných vysokých škol, včetně uměleckých.

 

  •         Zavedení integrovaných rozvojových programů vysokých škol. Místo množství drobných projektů budou podporovány komplexní projekty, které řeší odstranění slabin vysoké školy. Školy budou moci volně disponovat vyššími prostředky, avšak musí se zaměřit na dosažení rychlých kvalitativních změn ve své činnosti.

 

  •         Zavedení selektivní podpory výzkumu a vývoje na VŠ podle výkonu. Vyšší finanční podpora specifického výzkumu bude směřovat do škol/fakult, které mají dlouhodobě (např. za posledních 5 let) vyšší poměr mezi prostředky získanými na vědeckou/tvůrčí činnost a prostředky získanými na vzdělávací činnost.

 

  •         Zavedení cílené podpory doktorandů.

*Zvýšení doktorských stipendií.

*Financování podle poměru mezi počtem absolventů a počtem studentů v doktorských studijních programech.

*Sledování kvality státní doktorské zkoušky a obhajoby disertační práce, s využitím členů komise,které jmenuje MŠMT.

 

  •         Zohlednění výstupních parametrů v poměru k parametrům vstupním.

*Bonifikace za absolventy doktorských studijních programů.

*Bonifikace pro společensky preferované obory.

*Důraz na zvyšování úspěšnosti studia.

 

  •         Zavedení institucionální podpory aktivit spojených s internacionalizací činností vysoké školy (mobility studentů i učitelů, mezinárodní spolupráce, účast v mezinárodních programech a projektech apod.), která umožní profesionalizaci zázemí této činnosti a tím i plné využití zahraničních finančních zdrojů.

 

  •         Vytvoření podmínek pro změnu postavení akademických pracovníků, zohledňující jak kvalifikační strukturu, tak odstranění některých negativních jevů v pracovně právních vztazích.

 

  •         Zavedení přímé finanční podpory studentů v oblasti ubytování. Na základě objektivně sledovatelných kriterií, obdobných těm, které dnes využívají vysoké školy (dojezdová vzdálenost či doba, sociální situace studenta i úspěšnost ve studiu) bude finanční podpora poskytovaná formou stipendia na ubytování směřovat přímo ke studentovi. Tím dojde jednak k posílení osobní odpovědnosti studentů za zajištění ubytování jednak k poklesu zájmu o ubytování v kolejích využíváními dalších možností ubytování.

 

Finanční aspekty reformy

 

Standardní meziroční nárůst (který nesouvisí s reformou, ani ji nemůže podpořit) prostředků pouze na neinvestiční dotace na vzdělávací činnost veřejným VŠ by měl činit 15%, tj. pro rok 2004 cca 1,5 mld. Kč (nárůst výkonů + nárůst platů + inflace).

 

Střednědobý výhled rozpočtu MŠMT předpokládá nárůst prostředků pro vysoké školy v roce 2004 ve výši 1,7 mld. Kč.

 

Pro zajištění rozvoje vysokého školství a konkurenceschopnosti v rámci EU je však třeba dodatečný jednorázový nárůst související s reformou financování veřejných VŠ, který by měl činit pro rok 2004 cca 3,5 mld. Kč (viz detailní rozpočet) vůči Střednědobému výhledu.

 

Celkový nárůst prostředků pro veřejné VŠ z kapitoly 333 na rok 2004 by tedy měl činit 5,2 mld. Kč. Podrobnější členění uvádí následující tabulka

 

Položka

Aktivita

Navýšení /mil. Kč/

1

Navýšení prostředků na normativní financování vzdělávací činnosti k dosažení cílů stanovených Národní vzdělávací politikou (Bílá kniha)

        10% na nárůst normativu

        6% nárůst počtu studentů v prvých třech letech studia

        nulový nárůst počtu studentů ve čtvrtém a vyšším ročníku

        8% nárůst počtu studentů doktorských studijních programů

Zohlednění kvalifikační struktury akademických pracovníků

1 500

 

 

 

 

 

 

200

2

Rozvojové programy, z toho:

        Rozvoj struktury (1000)

        Transformace lékařských, zdravotnických a dalších programů pro docílení kompatibility s EU (200)

        Podpora špičkového výzkumu na VŠ (200)

1 400

 

 

3

Podpora stipendijního zabezpečení studentů (především navýšení stipendií studentů v doktorských studijních programech (ale v závislosti na efektivitě studia) a zlepšení ubytovací situace studentů (v rámci přijetí nového modelu financování ubytování)

500

4

Podpora specifického výzkumu vysokých škol

500

 

Programové financování, z toho:

Realizace doporučení energetických a dalších auditů (280)

1 100

 

 

Celkem (1 – 4)

5200

 

Očekávané efekty a důsledky reformy financování veřejných vysokých škol

 

Překonání nejhorších důsledků chronického podfinancování veřejného vysokého školství.

Zásadní krok v naplňování priority prohlášení vlády ČR (podpora vzdělávaní).

Vytvoření zřetelných předpokladů k dosažení dlouhodobější sociální stability pro akademické i další pracovníky veřejných VŠ.

Realizace strukturálních i obsahových změn na veřejných VŠ tak, aby se integrovaly do Evropského vzdělávacího a výzkumného prostoru.

Vytvoření předpokladů pro dynamický rozvoj národní vědy v přirozeném napojení na světová vědecká centra.

Zvýšení úrovně vysokoškolské vzdělanosti (kvantitativně – v počtu přijatých uchazečů i počtu úspěšných absolventů, i kvalitativně – v úrovni absolventů a jejich úspěšnosti na evropském trhu práce).

Efektivnější samosprávné řízení veřejných vysokých škol (tlak na plnění kvalitativních kritérií povede k soustředění některých škol na špičkový vědecko-pedagogický výkon, u jiných k orientaci na pedagogický výkon).

Efektivnější rozdělování státní dotace na činnost veřejných VŠ (větší transparentnost, větší prostor pro vykonávání státní politiky při uchování autonomie vysokých škol).

 

Několik poznámek k materiálu MŠMT:

Konkurenceschopnost českých veřejných vysokých škol - reforma financování

Všimněme si především, že v celém materiálu není ani jednou a ani v náznaku zmíněn problém uplatnitelnosti absolventů vysokých škol na profesních trzích. Předkladatelé se tváří, jak kdyby tento problém vůbec neexistoval, jako kdyby to s uplatnitelností absolventů vysokých škol bylo naprosto v pořádku.

Především však musí čtenáře zarazit to, jak si autoři materiálu představují orientaci na výkonnost, efektivnost, kvalitu - a to zejména v té nejdůležitější oblasti, tj. v oblasti vědeckovýzkumné činnosti na vysokých školách. Příslušná formulace z pasáže "Principy nové struktury pravidel financování veřejných vysokých škol" si zaslouží být dána do rámečku:

 

Zavedení selektivní podpory výzkumu a vývoje na VŠ podle výkonu. Vyšší finanční podpora specifického výzkumu bude směřovat do škol/fakult, které mají dlouhodobě (např. za posledních 5 let) vyšší poměr mezi prostředky získanými na vědeckou/tvůrčí činnost a prostředky získanými na vzdělávací činnost.

 

Tj. rozuměj - prostředky se budou přidělovat podle toho, jak se přidělovaly dosud! A to má být ona reforma směřující ke zvýšení efektivnosti.

Podíváme-li se pozorně i na další formulace v ministerském materiálu, zjistíme, že mají všechny podobnou logiku. Nárokují prostředky aniž by jakýmkoli způsobem reflektovali reálné problémy vysokého školství a orientovaly na výkonnost.

Připomeňme si přitom, co se říká hned v úvodu ministerského materiálu (opět si to zaslouží být v rámečku):

 

Abychom byli úspěšní, musíme být konkurenceschopní. Z analýzy podmínek pro vysoké školy v České republice a v EU vyplývá, že v současné době je naše vysoké školství silně podfinancováno. Přes tento zřejmý handicap jsou naši studenti i absolventi na evropském trhu úspěšní. Aby tomu tak mohlo být i nadále, abychom byli konkurenceschopní i ve špičkové úrovni absolventů našich škol i ve špičkových oblastech výzkumu a vývoje, je třeba vysoké školství výrazně podpořit.

 

Takže - absolventi našich vysokých škol jsou na evropském trhu úspěšní, ale na našem domácím profesním trhu je jejich míra nezaměstnanosti vyšší než je průměrná míra nezaměstnanosti vůbec! Přitom poptávka po kvalifikovaných vysokoškolácích není na našem profesním trhu saturována, dobře připravení vysokoškoláci prostě chybí. Jak je chápána podpora výzkumu a vývoje je zřejmé z předcházející citované pasáže.

Mohli bychom tak pokračovat krok za krokem. K tomu vyšel v Hospodářských novinách 18.6.2003 následující článek (uveřejňujeme jej jiným typem písma):

 

Vysoké školy potřebují víc než miliardy od státu

V takzvané reformě financování vysokých škol, kterou ministerstvo školství spojuje s požadavkem 5,2 miliard korun navíc, prý jde o zvýšení kvality výuky. Ani přeborník ve čtení mezi řádky nic takového v tolik diskutovaném projektu MŠMT a rektorů nenajde. Na tuto skutečnost upozorňuje i článek J. Průši (donedávna náměstek MŠMT pro vysoké školy) "Vysoké školy ty miliardy navíc opravdu potřebují" (Hospodářské noviny 5.6.2003). Souhlasí s financováním podle kvality, ale odmítá třídění vysokých škol "od zeleného stolu" na kvalitní a méně kvalitní. Zejména je proti hodnocení podle předpokladů a ne podle výstupů, tj. kvality absolventů. V závěru pak dodává, že kategorizace univerzit je z tohoto hlediska zatím nepřipravená.

Průša jistě ví, o čem mluví. Objektivním kritériem kvality vzdělání je přeci uplatnění absolventů na trhu práce. O tom, jak zpevnit vztah mezi produkcí vysokých škol a objemem peněz, které mají na svůj rozvoj, není v takzvané reformě ani slovo. Odpovědnost vysokých škol za kvalitu poskytované služby zůstane minimální a rozhodování o tom, kolik studentů, na jakém oboru a na jaké škole, bude opět na armádě úředníků. Váha názoru hlavního klienta, tj. studenta, se neposílí.

Kromě uplatnění vyjádřeného výškou příjmů absolventů se objevuje ještě jeden, docela nový jev: růst počtu nezaměstnaných vysokoškoláků. Podíl absolventů, kteří po roce od absolvování školy ještě nemají místo a pobírají podporu, vzrostl z 1,9 % v dubnu 1996 na 9,0 % v dubnu 2002 a nyní patrně překračuje 10 %. Není to zatím nijak dramatické, v jiných zemích je situace podobná, spíše ještě horší. Zabránit dalšímu růstu nezaměstnaných vysokoškoláků je však možné pouze tím, že vzroste odpovědnost jak škol, tak studentů. Pokud odpovědnost ponese jen stát, nikoho to trápit nebude. Školy budou žádat více peněz, aniž by se nějak musely více než dnes zajímat o osud svých absolventů a studenti nebudou více než dnes muset uvažovat o návratnosti vlastní investice. Tomu se u nás říká reforma?

Je tedy namístě otázka, proč ministerstvo školství vytrvale odmítá hlubší reformu financování studia na vysokých školách. Když je naše současná politická reprezentace i rektoři proti přímým formám spoluúčasti studentů na financování studia na vysoké škole (školné, půjčky, stipendia), proč brání vysokým školám aby získaly miliardy navíc například odvodem z budoucího příjmu absolventů ve výdělečných oborech. Tento systém známý jako absolventská daň je s úspěchem aplikován v různých obdobách v řadě zemí a postupně se rozšiřuje. V tomto systému získávají vysoké školy nejen peníze navíc, ale zejména více nezávislosti - nemusejí žebrat a podbízet se ministerskému aparátu. Studenti sami se více starají o kvalitu vzdělání a o jeho uplatnitelnost na trhu práce. A hlavně, školy jsou zainteresovány na tom, aby jejich absolventi vydělávali co nejvíce. I po odvodu absolventské daně totiž studenti mají větší příjem než v případě absolvování vysoké školy, která není dostatečně motivována dát jim skutečně dobré vzdělání

Pokud by šlo ministerstvo touto cestou, přispělo by ke skutečné reformě veřejných financí. Takto tuto reformu blokuje a snaží se udržet vysoké školství v poddanství těch, kteří budou podle umělých kritérií rozhodovat, kdo do které kategorie patří. Smutné je, že při tom všem jsou studenti vedeni k tomu, aby se něco snažili vyžebrat u mocných, a to ne pro sebe, ale pro ty, kterým současný neefektivní systém vyhovuje.

O tom, jaké modely financování studia na vysoké škole jsou dnes k dispozici, které z nich se osvědčily, jaká rizika přinášejí a které se hodí pro země východní Evropy, se bude v Praze diskutovat příští týden na mezinárodní konferenci, na kterou přijedou experti OECD, Světové banky, UNESCO a dalších institucí (podrobnosti na www.isea-cz.org). Bylo pozváno MŠMT i rektoři. MŠMT se nezúčastní, rektoři veřejných vysokých škol také ne. I to svědčí o zájmu o skutečnou reformu financování vysokých škol v této zemi.

Radim Valenčík a Petr Matějů

Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA)

Co je a co není sociální a co je a co není asociální

Jedním ze stále se vyskytujících argumentů proti přechodu financování vysokých škol na systém, který by je zainteresoval na uplatnění absolventů formou odvodu z budoucího příjmu absolventa ve výdělečných oborech, je, že se jedná o něco "asociálního". K tomu viz nejdříve následující příspěvek zpracovaný pro Haló noviny:

Který systém financování VŠ je nemorální?

V článku "Horké léto... a co dál?" (Haló noviny 27.6.03) píše Marta Semelová, že návrhy systému financování vysokých škol podobné těm, se kterými přišel Radim Valenčík a Petr Matějů jsou "vysoce nemorální, asociální a nedemokratické". Chce se mi věřit, že její názor vyplývá jen z neznalosti dané problematiky.

Dovolím si citovat ze Stanoviska k zákonu o změně ve financování studia na vysoké škole, které na žádost rektora UK zpracoval tým Martina Potůčka (Centrum pro sociální a ekonomické strategie) 11.2.02: "Hlavní tradovaná námitka proti zavedení školného (riziko sociální exkluze) se ovšem jeví jako neopodstatněná... Oproti výrokům některých politiků a mediálním interpretacím se zákon po našem soudu dobře vyrovnává se sociální stránkou problému. Často slýchané tvrzení o tom, že zákon znemožní potenciálním uchazečům o studium ze sociálně slabších vrstev studovat, se jeví jako neopodstatněné. Školné v podobě, jak je v současnosti navrhováno, neznamená žádnou dodatečnou finanční zátěž pro rodinu studentů během studia, protože je fakticky spláceno až po dokončení studia, a to pouze těmi absolventy, kteří dosáhnou nadprůměrného příjmu. Školné tedy není diskriminací současných ani budoucích chudých. Naopak, s návrhem školného je spojena i reforma sociální podpory studentů, která velmi významně zvyšuje sociální příspěvky pro chudé studenty. Proto je současný návrh zákona spíše než nástrojem diskriminace nástrojem vyrovnávání šancí."

Připomenu, že Centrum pro sociální a ekonomické strategie je nejreprezentativnějším odborným týmem u nás a zpracovalo mj. Sociální doktrínu ČR.

Mj. to, co navrhuje Jiří Dolejš, je nazýváno časově limitovanou absolventskou daní hrazenou ve prospěch příslušných vysokých škol. Podobný systém v současné době zavádějí v řadě zemí, např. v Číně a ve Vietnamu. Smyslem těchto systému je zainteresovat vysoké školy na uplatnění jejich absolventů a na kvalitě vzdělávacího procesu.

Zajímalo by mě, zda ti, co odmítají jakékoli změny ve financování vysokých škol si uvědomují následující skutečnosti:

Za prvé: Ve všech transformujících se zemích s tzv. "bezplatným" vysokoškolským vzděláním dochází k tomu, že děti z příjmově silnějších domácností mají mnohem větší šanci studovat zadarmo na veřejných vysokých školách, zatímco děti z příjmově slabších rodin studují na placených soukromých vysokých školách, musí si během studia přivydělávat a ze svých daní tak platí ještě studium bohatých.

Za druhé: V současné době je již 10 % čerstvých absolventů veřejných vysokých škol dlouhodobě nezaměstnaných. Je to především proto, že stávající systém nemotivuje vysoké školy k tomu, aby vzdělávaly kvalitně a s ohledem na uplatnění absolventů.

Který systém financování vysokých škol je tedy nemorální a asociální? A je morální a sociální jen přihlížet k tomu, jak v důsledku nezainteresovanosti vysokých škol z roku na rok roste počet těch, kteří dostali tak nekvalitní vzdělání, že neseženou práci?

Podrobné informace a rozbory k dané problematice najde zájemce na webových stránkách Institutu pro sociální a ekonomické analýzy (www.isea-cz.org). Problém financování vysokého školství je pro naši zemi osudový. Zaslouží si kvalifikované projednání a ne zkratovitou politizaci.

Doc. Radim Valenčík, CSc.,

K tomu dodejme ještě následující. Ve všech postkomunistických zemích, ve kterých existuje duální systém financování studia na vysoké škole - tj. plně státem hrazené veřejné vysokoškolské vzdělání (tj. tzv. "bezplatné") na veřejných vysokých školách a plně individuálně hrazené vysokoškolské vzdělání na soukromých školách - dochází k tomu, že:

- Na lukrativních oborech veřejných vysokých škol (práva, humanitní obory) studují s výraznou statistickou převahou děti z příjmově silnějších domácností.

- Na soukromých plně individuálně hrazených vysokých školách studují s výraznou statistickou převahou děti z příjmově slabších domácností.

Jinými slovy: Lukrativní "bezplatné" obory na veřejných vysokých školách jsou pro bohaté, plně individuálně hrazené soukromé vysoké školy jsou pro chudé. Chudí si pak musejí během studia přivydělávat a odvádět daně, takže de facto ještě financují studium svých bohatších vrstevníků. A nejen to. Chudí (přesněji děti z méně majetných domácností) mají zaměstnání již během studia, takže nerozmnožují řady nezaměstnaných, jak je tomu v případě dětí z majetkově silnějších domácností.

Uvedené skutečnosti svědčí mj. o tom, čím je ovlivněno přijímací řízení na vysoké školy (což nemusí být v řadě případů přímá korupce, ale jemnější mechanismy, prostřednictvím nichž s velkou převahou vítězí děti z příjmově silnějších domácností).

Systém dofinancování vysokých škol založený na odvodu časově omezené absolventské daně by tuto do očí bijící asociálnost současného stavu velmi rychle eliminoval.

Několik otázek na závěr

1/ Brání pochopení asociálnosti a neefektivnosti současného systému financování vysokého školství pouze předsudky spojené s představou, že vysokoškolské vzdělání musí být "bezplatné"?

2/ Je vytrvalá snaha odmítat skutečnost, že současný systém prokazatelně diskriminuje děti z příjmově slabších rodin, pouze projevem politické krátkozrakosti spojené se snahou snadné politické zisky?

3/ Snaží se ti, co prosazují navýšení peněz do vysokého školství prokazatelně neefektivním způsobem a současně odmítají systém financování, který by zásadním způsobem zvýšil efektivnost vzdělávacího procesu, ukázat, "kdo je pánem nad vysokými školami", kdo zde má reálnou moc a komu se zde musejí všichni podřizovat? (Tj. nejedná se snad nikoli o spor o nezbytné prostředky, ale o demonstraci moci?)

4/ Nestojí za tím vším i snahy neumožnit naší zemi, aby se její vysoké školství pozvedlo na přední světovou úroveň, začalo produkovat kvalitní absolventské sítě schopné zajistit efektivní zdroje investic i perspektivní odbytový prostor, aby naše země plně využila a dále rozvíjela své vzdělávací kapacity v oblasti exportu vysokoškolských vzdělávacích služeb? (Tj. nejedná se v podstatě o obdobu uzavření českých vysokých škol v době protektorátu, tentokráte ovšem jen "tichou" formou spočívající v tom, že se nechá přežívat systém neefektivního, přežitého vysokoškolského vzdělání a neumožní se expanze efektivního sytému, který odpovídá povaze konstituování vzdělanostní společnosti?)