Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

6/2003

číslo 49

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah:

1. Úvodní poznámka

2. Hlavní materiály

Etické aspekty ekonomického prostředí ČR (Zuzana Džbánková)

3. K reformě veřejných financí

Některé mýty, meze a souvislosti tzv. reformy (Pavel Sirůček)

Levicová východiska pro reformu veřejných financí (Zdeněk Hába)

Návrh reformy veřejných financí (Ján Palivec)

4. Recenze

Kult růstu nebo trvalá udržitelnost vývoje? (Pavel Sirůček)

5. Příloha: K výuce mikroekonomie

V čem by měla výuka na magisterském stupni přesahovat (Radim Valenčík)

 

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

http//misc.eunet.cz/marathon.

E-mail contact: valencik@cbox.cz

 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 6/2003. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2004) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2004. K 15. prosinci tohoto roku bychom ještě chtěli vydat zvláštní číslo.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

1. Úvodní poznámka

Jak jsme uvedli již v předcházejících číslech, letošní zvláštní číslo našeho časopisu bude 50. v pořadí. Chtěli bychom jej připravit za co nejširší účasti našich čtenářů, a to formou příspěvků do jedné strany našeho formátu (tři normostrany), které budou mít dvě části:

1. V čem spatřuji největší problém současnosti?

2. Jak tento problém řešit?

Uzávěrka k zaslání příspěvků na toto téma byla do 31.10.2003. Doposud jsme jich obdrželi celkem 20. Chtěli bychom, aby jich do 50. čísla bylo alespoň 50. Proto jsme se rozhodli uzávěrku o měsíc posunout (do 30.11.2003) a zvláštní číslo uveřejnit do 15.12.2003.

Velmi uvítáme každý příspěvek.

Pokud se týká obsahu čísla, jsou v něm dlouhodobě sledované otázky vztahu ekonomiky a etiky, tj. zda jsou etické aspekty něčím vnějším vůči ekonomickému systému a současný významným pro jeho fungování, nebo zda je ekonomický systém podstatným způsobem ovlivňuje a ekonomické teorie by měla ukázat jak. (Hlavní článek Z. Džbánkové a příloha obsahující pracovní poznámky k výuce mikroekonomie R. Valenčíka.) Dále několik příspěvků hodnotících probíhající reformu veřejných financí.

 

2. Hlavní materiály

Etické aspekty ekonomického prostředí ČR

v procesu připojování k EU

– teoretický pohled a praktické zkušenosti

Ing. Zuzana Džbánková, Ph.D.

1. Úvod

V souvislosti s procesem připojování k EU prochází Česká republika složitými změnami v oblasti ekonomické, strukturální i sociální, jež vyvolávají potřebu zabývat se také morálně etickými souvislostmi tohoto procesu. Otázka objasnění vztahu mezi etikou a ekonomií či etikou a podnikáním je stále aktuálnější. Nerespektování etických aspektů v ekonomických vztazích během procesu transformace naší ekonomiky vedlo k jisté deziluzi ve společnosti jako důsledku celé řady negativních jevů. Součástí ekonomických praktik se staly korupce, praní špinavých peněz, daňové úniky, tunelování, nedodržování smluv a nepsaných pravidel apod. Všechny tyto jevy vypovídají o špatném stavu etického prostředí, vynucují si naši pozornost a hledání řešení, které povede k obnovení důvěry v ekonomický systém.

S ohledem na naléhavost problému bych ráda seznámila čtenáře Marathonu s problematikou, kterou se zabývám a představila ekonomické procesy v kontextu morálních1 souvislostí a důsledků a podala systematický obraz etických aspektů ekonomických vztahů ve třech základních rovinách vnímání. Je nutno poznamenat, že se zde v závislosti na rozsahu příspěvku zabývám pouze vybranými problémy a jen zkratkovitě.

1. V obecné teoreticko-metodologické rovině je východiskem nahlédnutí morální dimenze ekonomických vztahů, charakteristika racionality homo oeconomicus, liberálního přístupu k této problematice, hledání řešení a alternativ k neoklasickému paradigmatu a zachycení příkladů snahy o propojení etiky a ekonomie ve světové i české tradici.

2. Předmětem druhé roviny zkoumání jsou etické aspekty okolí firmy. Zde jsem soustředila pozornost na hospodářskou etiku (resp. etiku v podnikání) a její základní východiska. Podnikatelská etika se v posledních letech stala velmi populárním tématem ekonomů i politiků. Tento trend obecně navazuje na zájem o etické aspekty ekonomie a podnikatelskou etiku, jež se rozvíjí od 70. let 20. století především ve vyspělých ekonomikách. Zabývat se touto problematikou si rovněž žádají trvale neřešené problémy naší ekonomiky, jako jsou korupce, hospodářská kriminalita, nedodržování pravidel a závazků apod. Role podnikatelské etiky v rychle se měnících podmínkách globální ekonomiky roste.

Do této roviny zkoumání jsem dále tematicky zařadila úvahy nad morální dimenzí základních otázek trhu, které řeší každá ekonomika: Co vyrábět? Jak? Pro koho? Jedná se především o analytický přístup k důsledkům, jež z řešení těchto otázek vyplývají.

Těžištěm analýzy etických aspektů okolí firmy je charakteristika a zhodnocení etického prostředí v ČR před vstupem do EU, a to jak na základě dostupné literatury, sekundárních dat z tisku, odborných časopisů a závěrů konferencí o etice, tak především na základě primárního výzkumu.

3. Třetí rovinu zkoumané problematiky tvoří etické aspekty uvnitř firmy. Zde jsem zaměřila svou pozornost na problémy integrace etiky do podnikové praxe, mravní kulturu podnikatele, vytváření zdravé podnikové kultury jako předpokladu adaptace firmy v podmínkách rychle se měnícího prostředí. Součástí dané problematiky je zkoumání role etického kodexu firmy a jeho tvorba.

2. Vztah etiky a ekonomie – základní pojmy, vybrané souvislosti a problémy

Jak už název napovídá předmětem této části jsou problémy vztahu etiky a ekonomie v teoreticko-metodologické rovině.

Subkapitola 2.1 se soustřeďuje především na pracovní vymezení základních kategorií a pojmů, jako je morálka, etika, právo (a jejich vzájemné vztahy).

Část 2.2 stručně mapuje mnohorozměrný vztah etiky a ekonomie se zaměřením zejména na neoklasickou tradici. Jsou zde mimo jiné naznačeny dva poznávací zdroje ekonomické vědy - etický a inženýrský podle A.K. Sena. Již v této subkapitole je patrná důležitost vymezení racionality, resp. naznačení modelu lidského chování používaného v ekonomických a společenských vědách.

Připomenutí klíčových ekonomických kategorií, především dominantní neoklasické ekonomie, včetně pokusu o vymezení ekonomického modelu člověka (koncepce homo oeconomicus) je předmětem subkapitoly 2.3.

Paragraf 2.4 připomíná odkaz A. Smithe, na jehož úvahy (např. o přirozené povaze člověka) ekonomie navazuje dodnes. Jsou zde naznačeny různé interpretace (i dezinterpretace) odkazu tohoto představitele klasické školy politické ekonomie.

Vybrané pokusy o propojení etiky a ekonomie jsou předmětem subkapitoly 2.5, která zároveň upozorňuje na otázky spojené s hledáním alternativy ekonomického paradigmatu.

Závěrečná pasáž 2.6 hledí na zkoumanou problematiku optikou českého ekonomického myšlení a stručně mapuje etické a sociální aspekty v dílech některých českých ekonomů. Pozornost soustředěna opět pouze na vybrané autory a některé aspekty a nepředstavuje vyčerpávající pohled na tuto problematiku.

2.1 Morální rozměr ekonomického života

Jednou ze sfér lidských aktivit je oblast ekonomická. Aby lidé uspokojili své potřeby, vstupují do vzájemných vztahů, které jsou regulovány především právními normami, ale i neformálními pravidly. Morální pravidla, tj. hodnoty, normy a zvyky, jsou tak součástí tržní ekonomiky a ovlivňují chování a jednání všech subjektů i hospodářskou výkonnost ekonomiky.

Pro potřeby řešení problémů souvisejících se zvoleným tématem práce jsou v této podkapitole vymezeny některé základní pojmy a vztahy.

Tradiční definice chápe morálku jako soubor pravidel, hodnot, ale i postojů a přesvědčení, které ovlivňují a regulují lidské jednání. Etika potom bývá nejčastěji vymezována jako věda o morálce. Jejím předmětem je mravně relevantní jednání s akcentem především na hodnotící aspekt, který člověka orientuje, jak se má chovat k jiným lidem a oč má v životě usilovat. Mravně relevantní jednání v sobě zahrnuje odpovědnost a oprávněnost v bezprostřední vazbě na svobodu volby. Etika úzce souvisí se socializačním procesem člověka. Její rozvoj je spjat s vědomím utváření dobra a spravedlnosti, které tvoří dvojí rozměr etiky [65]. Právo upravuje nutné minimum vztahů mezi osobami a skupinami osob. Formuluje vzájemné povinnosti, vymezuje a zajišťuje minimální míru spořádaného chování mezi lidmi. Právo, které je součástí rozsáhlého morálního a mravního řádu, má zajišťovat mír uvnitř společnosti s ohledem na rozmanitost a rozpornost zájmů všech zúčastněných subjektů [65].

Dále jsou vymezeny pojmy politika, norma právní a morální apod. Součástí subkapitoly je naznačení základních badatelských směrů etiky.

2.2 Etika a ekonomie

Zpravidla se jeví etika a ekonomie jako dvě zcela nezávislé vědní disciplíny, jež jsou jen obtížně spojitelné. V moderní ekonomii je lidské chování obvykle ztotožňováno s racionálním chováním, předpoklad racionality je součástí modelové abstrakce homo oeconomicus. Racionalita sama však bývá odlišně pojímána a vymezována, různé teorie chápou člověka odlišným způsobem (lze zde hovořit o střetu principů individualismu a kolektivismu).

Pokud ekonomie2 je chápána jako společenskovědní disciplína o volbě, nemůže být prosta hodnotících soudů, které určují směr a metodologická východiska teoretických koncepcí a názorů, jež z různých zorných úhlů hledají odpovědi na stejné otázky. Záměna jednoho paradigmatu3 druhým bývá spjata se změnou sociálně ekonomických podmínek společnosti, které ovlivňují metodologický přístup, prioritu problémů, ale i obsah a způsob kladení otázek a hodnocení odpovědí [74].

Ekonomická věda byla po dlouhou dobu odvětvím etiky a od svého vzniku v sobě zohledňuje i mravní hlediska. Adam Smith - jeden ze zakladatelů liberální ekonomie, působil také jako profesor mravní filozofie na univerzitě v Glasgow. Postupně však některé neoliberální proudy spojení mezi ekonomií a etikou popírají.

A.K. Sen ve své knize "On Ethic and Economics" (1987) rozlišuje dva poznávací zdroje ekonomické vědy: etický a inženýrský. 1. Tradice etického přístupu začíná zřejmě již u Aristotela, jenž spojil základní problémy ekonomie s lidskými cíly. Etický přístup chápe etiku jako endogenní faktor, který ovlivňuje ekonomický život zevnitř. Mezi ekonomy, jež chápali ekonomii ve vztahu k etickým aspektům, Sen řadí právě A. Smithe, J.S. Milla, F.Y. Edgewortha a K. Marxe. 2. Inženýrský přístup se zrodil až v moderní (průmyslové) éře. Prostředky k dosahování již předpokládaných cílů hledá na základě jednotlivých subjektů. Etika a etické úvahy jsou zde chápány jako exogenní či dané faktory. Sem řadí prof. Sen především inženýry neoklasické školy W. Pettyho, L.M.E. Walrase, A. A. Cournota, ale také F. Quesnaye a D. Ricarda.

Sen považuje oba přístupy za významné pro formování ekonomických aktivit. Žádný ekonomický směr či škola se ovšem nevyvíjely v čisté podobě. Jestliže porovnáme tyto dva přístupy, pak lze najít rovinu, ve které se významně odlišují. Je to rovina motivace. Motivace k maximalizaci užitku nebo maximalizaci vlastního zájmu. V současných neoliberálních ekonomikách převládá pojetí maximalizace vlastního zájmu, které souvisí s nedoceněním role etiky v reálném rozhodování.

2.3 Neoklasické pojetí "homo oeconomicus" a "neviditelná ruka trhu"

Záměrem této podkapitoly je poukázat na nedostatky předpokladů a perspektiv ekonomické teorie, jak je formulovala převládající inženýrská linie, a otevřít prostor pro uplatnění linie etické, jako rovnocenné poznávací základny. V centru pozornosti je problematika racionality, ekonomického chování a jednání ve vztahu k motivaci4, kde klíčovým problémem je maximalizační funkce.

Východiskem je připomenutí základních ekonomických kategorií, charakteristika neoklasického pojetí racionality a trhu.

Homo oeconomicus v čisté podobě má uspořádané dané preference, v podstatě dokonalé informace a vybírá akci maximalizují uspokojení se zřetelem na vlastní zájmy. Jedná se o přísně logicky jednající subjekt neustále bezohledně provádějící užitkově - nákladovou kalkulaci, chovající se vždy racionálně - to i v dlouhém horizontu. Člověk ekonomický je ahistorický, je izolován od ostatních a je ve svém rozhodování naprosto svobodný - pouze on stanovuje, co jsou jeho zájmy i jakými způsoby je uspokojovat. Jedná se o liberální rozhodovací princip – rozhodovatel posuzuje, která ekonomická akce je pro něj nejlepší [68].

Předmětem této části práce je dále vymezení ekonomického modelu člověka (koncepce homo oeconomicus na základě axiomů: maximalizace vlastního užitku, úplnosti (zajišťující schopnost rozhodovatele porovnat libovolné dva soubory komodit), chamtivosti, tranzitivity, konvexity a axiom kontinuity (spojitosti).

Základní ideje hospodářského liberalismu, ze kterých čerpá neoklasická ekonomie, jsou formulovány v díle A. Smithe "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů" (1776). Jednou ze základních tezí této práce je teze o přirozené podstatě člověka spočívající v jeho egoismu a individualistickém sledování vlastního zájmu kombinovaná s principem "neviditelné ruky trhu". Neviditelná ruka trhu je teoretický koncept mechanismu přenášejícího mikroekonomickou racionalitu na makroekonomickou úroveň. Podstatou tohoto konceptu je Smithův závěr, že jednotlivci sledující své individuální zájmy nemohou, vedeni neviditelnou rukou trhu, dosahovat svých cílů jinak než prostřednictvím uspokojování jiných. Tímto způsobem (mimoděk) přispívají k prosazování společenských zájmů [79], [80].

Neoklasická ekonomie ztotožňuje "neviditelnou ruku" se zákonitostmi trhu. Samočinně působící koordinace individuálních užitků a zájmů, případně s nimi korelujících plánů jednotlivých hospodářských subjektů vede k makroekonomické souhře, která optimalizuje efektivnost alokace zdrojů a nepřímo přispívá k blahu všech lidí. Tento proces, vycházející ze stoické tradice, má bezpochyby reálný základ. Čím více by se hospodářská skutečnost přiblížila modelovým představám dokonalé konkurence, tím by byl výstižnější.

2.4 Adam Smith – poslední moralista a první ekonom

Hlavní význam etického díla A. Smithe spočívá v tom, že do středu zájmu staví sympatii, která ovlivňuje rozhodování člověka a často vede i ke zmírnění jeho vlastních afektů. A. Smith odhalil význam procesu vzájemného vciťování pro definování "zákona mravního růstu" a vytvořil etické základy hospodářského liberalismu.

V "Teorii morálních citů" (1759) Adam Smith obohatil oblast morální filozofie o teorii sympatie. Přestože je člověk pokládán za egoistickou bytost, je zároveň jeho přirozenou schopností vcítit se do situace bližního, porozumět mu a přijmout jeho zájmy. Solidární zájem o druhé tak patří k substanci lidskosti právě tak, jako zájem o vlastní dobro. Ve Smithově koncepci není však trh vázán mravností jen v tom smyslu, že by subjekty trhu byly na základě "sympatie" personálně eticky nabádány k souvztažnému chápání vlastních a cizích zájmů. Harmonizace protikladných zájmů je nakonec možná jen tím, že existuje skrytý řád, který dokáže koordinovat střety vlastních zájmů v tržně hospodářské konkurenci v mravně kvalifikovaném smyslu, tedy ve prospěch obecného dobra. Smith nikde dotyčný řád systematicky nepopisuje, pouze jej naznačuje v metafoře o "invisible hand". Právě tato "neviditelná ruka" řídí vyrovnávání zájmů ve prospěch celku, ačkoli jednotlivec v hospodářských procesech eticky selhává a egoisticky vyhledává pouze vlastní výhody. V "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů" pojímá A. Smith člověka jako individuální osobu, která může sledovat v rámci pravidel hry své vlastní zájmy svým vlastním způsobem. Přestože neoklasická teorie hospodářství zcela identifikovala "neviditelnou ruku" se zákony trhu, není pochyb o tom, že A. Smith v ní spatřoval vyšší moc. Řád, který vede trh k harmonizaci protikladných zájmů, nevzniká díky trhu samotnému, díky jeho vlastním mechanismům a z něj samotného, ale pouze pokud je Prozřetelností začleněn do mravního řádu [28], [58].

2.5 Snahy o propojení etiky a ekonomie a návrat k liberalismu

Snaha o propojení ekonomie a etiky se odráží v dílech řady autorů s různou intenzitou. Pokusy o propojení etiky a ekonomie lze pozorovat např. u M. Webera, J. Schumpetera, D. McClellanda, ale kromě A. Sena také zejména u F. Fukuyamy. Významné pokusy vytvořit alternativu neoklasické koncepci ekonomických vztahů představují díla A. Etzioniho a A. Richa.

V roce 1988 vychází dílo profesora ekonomie a sociologie na Goerge Washington University a Harvard Business School Amitaie Etzioniho - "Morální dimenze ekonomiky" (The Moral Dimension: Toward a New Economics). Etzioni zde konfrontuje své představy racionálně jednajícího jednotlivce s neoklasickým modelem a vytváří východiska nového deontologického5 paradigmatu. Etzioni chápe člověka jako jedince orientovaného nejen utilitaristicky6 na svůj prospěch, na vlastní JÁ, ale zároveň vřazeného do zdravého společenství (MY). Lidé podle něho sledují dvě základní neredukovatelné užitečnosti - "požitek a morálku”. Paradigma JÁ a MY staví člověka (jednotlivce) do kontextu sociálního společenství (tzv. vstřícné společnosti). Takto pojaté nové paradigma můžeme chápat jako vytvoření sociálního kontextu či protažení neoklasického paradigmatu do sociálně-etické dimenze, jako jeho integraci do syntézy "sociální ekonomie”.

Dalším z představitelů alternativních úvah východiskům neoklasické ekonomie je švýcarský protestantský theolog a sociální etik Artur Rich7.Ve dvousvazkovém díle "Etika hospodářství"8 završuje prof. Rich své celoživotní úsilí a pokouší se o spojení křesťanského a lidského přístupu ke světu se všemi jeho danostmi a zákonitostmi, jež musí lidstvo respektovat v ekonomické sféře. Východiskem je mu princip humanity z lásky , víry a naděje a otázka společenské spravedlnosti, oboje blízké Richovu křesťansko-sociálnímu zázemí, které se snaží udržet v rovnováze s pragmatickým přístupem k danému tématu.

V prvním svazku vymezil autor základní pojmy, principy a kritéria s cílem realistickým způsobem propojit lidsky a ekologicky náležité s věcně přiměřeným. Základní kritéria humanity spatřuje v kritériu stvořenosti, kritického odstupu, kritériu relativní recepce, relacionality, lidské sounáležitosti, spolustvořennosti a participace. Hlavní úkol realistické etiky hospodářství – konkretizaci bezpodmínečného požadavku věcné přiměřenosti a přiměřenosti lidství (zprostředkovaného kritérii humanity z víry, naděje a lásky), formuluje autor do podoby prakticky použitelných norem či pravidel, jimž říkáme maximy. Tyto maximy meritorního rozhodování se musí důsledně řídit věcnými hledisky a jsou tedy otevřeny odborné diskusi, mohou se měnit a vyvíjet. Ve II. svazku z roku 1990 aplikuje prof. Rich svou rámcovou teoretickou koncepci na ekonomickou oblast. V úvodu řeší otázku smyslu hospodářství, který spatřuje ve zvyšování kvalitativní stránky lidského života v rámci účelu humánního, sociálního a ekologického. V následujících kapitolách se zabývá moderním průmyslovým hospodářstvím jako celkem a základními hospodářskými systémy jednotlivě. Pro naplnění smyslu hospodářství považuje za účinnější tržní hospodářství oproti centrálně plánovanému modelu. Charakterizuje jednotlivé řády tržního hospodářství a podrobuje je požadavku věcné a lidské přiměřenosti, na základě jejich vzájemného srovnání pak vytváří perspektivní vizi dalšího vývoje.

2.6 Etické a sociální aspekty ve vybraných dílech českých ekonomů

Paragraf se zaměřuje na některé vybrané české ekonomy v období před a po vzniku tzv. první republiky, v jejichž dílech lze morální a sociální aspekty pozorovat.9

2.6.1 České ekonomické myšlení v podmínkách rakousko-uherské monarchie

Z tohoto období je možné uvést např. F. Chleboráda (1839 - 1911), jenž se zasazoval o lepší pracovní a životní podmínky dělníků a ve svém hlavním ekonomické díle "Soustava národního hospodářství politického" (1869), jež přehledně vykládá historii "hospodářského rozvoje" od starověku po současnost, odmítl hospodářské soustavy založené na volném působení trhu. Hledal takovou hospodářskou soustavu, v níž by soukromé vlastnictví a svoboda jednotlivců byly harmonicky spojeny se společným zájmem celku, kde by výrobní zájem jednotlivce byl sladěn s výrobními zájmy celku, kde by zmizely rozdíly mezi majetnými a nemajetnými, kteří by byli formou široce působícího družstevnictví včleněni do procesu výroby statků a rozdělování důchodů. Hledal hospodářskou soustavu, kde by nejsilnější výrobní silou byl lidský duch, kde zákony hospodářské nelze odloučit od zákonů morálních.

Dále je možné uvést J. Kaizla (1854 - 1901), jenž ve svých teoretických pracích "Národní hospodářství" (1883) a "Finanční věda" (1888) provedl shrnutí všeho, co vylo v jeho době prozkoumáno. V jeho díle je patrný vliv ekonomické historické školy10 - rozebírá mravní aspekty hospodářské činnosti, zdůrazňuje souvislost mezi hospodářským a právním uspořádáním společnosti, respektuje vztah k tehdy vznikající sociologii, z poznání příčinné souvislosti některých hospodářských jevů vyvozuje ekonomická pravidla a zákony (induktivní metoda historické školy) [78]. V oblasti daňové politiky se hlásí k daňové spravedlnosti.

A. Bráf (1851 - 1912) uznáván jako hlavní představitel úsilí o vypracování prvního českého uceleného výkladu národohospodářské teorie. Zdůrazňuje, že národohospodářská věda se neomezuje jen na dění v jednotlivých hospodářstvích, nýbrž jejím předmětem jsou všechny jevy, vztahy, souvislosti mezi hospodářstvími, například tvoření cen, vznik a funkce peněz, úvěru atd., ale i vztah k zákonodárství, ke státní správě. Hledá v hospodářském dění pravidelnosti, ekonomické zákony. Z historického a teoretického poznání lze vyvodit všeobecná pravidla, zásady, maxima pro praktické hospodářské jednání.

Bráf kriticky zkoumal některé běžně známé ekonomické zákony. Pod úhlem zaměření našeho hledání etických aspektů v dílech českých ekonomů je zajímavé Bráfovo řešení Malthusova populačních konfliktu v tom, jak jsou rozděleny mezi obyvatelstvo důchody a jmění, jaká je hospodářská a sociální politika státu. Otázka funkcí státu, liberalistického a socialistického uspořádání společnosti byla pro Bráfa tématem, k němuž se často vracel. Odmítl liberalismus pro negativní důsledky sociální – i přes nesporně vynikající výsledky v oblasti politické, hospodářské, osvětové a mravní. Ale stejně tak odmítl i všechny socialistické směry, vytýká jim úsilí o nahrazení individualismu kolektivismem. Negativní důsledky liberalismu by měl eliminovat stát. Jestliže individuální hospodářská svoboda nevede bezpečně k obecně prospěšným výsledkům, připadá státu – kromě ochrany práva a mimo péče o nezávislost státu navenek úloha pozitivně podněcovat nebo regulovat hospodářskou činnost, aby vedla k "obecnému prospěchu".

Sociální a mravní kritéria, kterými zasáhl české ekonomické učení se objevují v dílech T.G. Masaryka (1850 - 1937). Odpůrcem přehnaného liberalismu, jehož důsledkem jsou silné sociální rozdíly ve společnosti je J. Koloušek (1859 - 1921). Jeho krédem byla morálka a etika v podnikání a ve vztahu zaměstnavatelů k zaměstnancům. Byl vyznavačem "sociálně tržního hospodářství".

2.6.2 České ekonomické učení v prostředí svobodného Československa

Hledáme-li etické aspekty v dílech našich národohospodářů, potom v tomto období musíme svou pozornost soustředit především na Karla Engliše a Josefa Macka.

Englišův pohled na hospodářské dění byl teleologický11, subjektový. Engliš hledal v každé ekonomické aktivitě především řád, uspořádání podle účelů a prostředků, posunul tak těžiště národohospodářské teorie do zkoumání systémů, ve kterých probíhá celá ekonomická aktivita. Národní hospodářství pro něho bylo "vědou o pořádku, ve kterém jednotlivci a národy pečují o udržení a zlepšení svého života" [78, str. 202].

V "Hospodářských soustavách" Engliš polarizuje individualismus a solidarismus. Hospodářský individualismus (důsledný tržní systém) chápal Engliš jako přirozenou hospodářskou soustavu, odpovídající průměrné povaze a zájmům lidí. Neboť, pokud lidé nejsou převážně solidaristy, musela by se solidaristická – komunistická soustava uskutečnit donucením.

Engliš považoval individualistický systém také za produktivnější. "Svéodpovědnost každého jednotlivce je mohutným pružným perem, které podněcuje jeho práci a přičinlivost, jeho snahu obstát a zvítězit v soutěži ... Individualistická výrobní soustava je souběžně soustavou maximální produktivity a největšího výrobního pokroku" [20, str. 840].

Při svých úvahách o hospodářských soustavách se Engliš zabýval i problematikou odpovídajících morálních a právních řádů, které upravují lidské chování v rámci těchto hospodářských soustav. Hospodářské reformy musí vždy provázet reforma mravů a názorů.

J. Macek (1880 – 1961) otevřel české ekonomické myšlení novým proudům, především keynesiánství. První větší prací J. Macka byla kniha "Mravní názory A. Smitha" (1915), kde se zabývá objasněním Smithovy teorie vzájemného vciťování (sympatie).

Svou pozornost soustředil J. Macek na zápas s chudobou za všeobecný blahobyt, a to svou činností vědeckou, praktickou i politickou. Předpoklad zdaru tohoto zápasu viděl v překonání chaosu ve světě způsobeného omyly v hlavách nejen prostých lidí, ale i politiků. Svět potřebuje podle Macka novou hospodářskou filosofii, potřebuje si ujasnit podstatu blahobytu jako podmínky jak hmotné, technické, tak morální a politické. Josef Macek nebyl proti systému, založenému na soukromém vlastnictví. Ale odmítal princip "laissez faire" v klasické podobě. Byl proti takovému soukromokapitalistickému podnikání, které bezohledně narušovalo celospolečenské zájmy a zneužívalo svého monopolního postavení. Řešení hledal ve vyvážené sociální politice. Sociální celospolečenské hledisko nadřazoval hlediskům ekonomickým [78]. Na každý sociální a tedy i hospodářský řád klade dva hlavní požadavky: výkonnost a spravedlivost.

2.6.3 Laboretismus

Specifický směr českého ekonomického myšlení první poloviny 20. století představuje laboretismus12. Jedná se o roztříštěný myšlenkový proud řady autorů hlásících se k několika obecným tezím, které poprvé publikoval v roce 1926 Václav Verunáč13. Hlavním cílem laboretismu bylo vyřešit vážné ekonomické a sociální problémy, které hrozily otřást dosavadním uspořádáním společnosti. Řešení těchto problémů hledal laboretismus nikoliv ve střetu sociálních či nacionálních skupin, ale v jejich širší ekonomické a sociální spolupráci.

Laboretisté kladli důraz na demokratické rozhodování člověka v ekonomickém procesu. Významné zefektivnění ekonomických aktivit na celospolečenské úrovni spatřovali v plánování, kde hlavní úloha byla přisuzována státu a jeho institucím. Laboretici byli proti zásahům do vlastnictví výrobních faktorů. Základní myšlenkou určující pohled laboretistů na člověka byl ideál zdravého, šťastného a mravného člověka, který je součástí ekonomického procesu. Laboretisté již na přelomu 20. a 30. let vytvořili model personální práce a řízení, který se později skutečně uplatnil v strukturách moderních podniků a je nedílnou součástí jejich řízení.

Uplatnění mravních kritérií v ekonomických vztazích mezi jedinci se snažili předcházet hospodářským i sociálním otřesům společnosti a vědomě tak nastínili alternativu vůči ideologickým hnutím prosazujícím revoluční změny hospodářského i sociálního systému" [45, str. 590]. Hlavním morálním prvkem laboretického učení byla uvědomělá odpovědnost jedinců (zúčastněných v určitém ekonomickém systému) k sobě navzájem.

3. Etické aspekty vnějšího prostředí podniku

Obsahem této části jsou etické aspekty okolí firmy. V paragrafu 3.1 je vymezen pojem okolí podniku vzhledem k jeho cílům, jež determinují jeho chování.

Hospodářská etika, resp. etika v podnikání je předmětem zájmu subkapitoly 3.2, která se zaměřuje na vznik a vývoj, základní východiska a principy této samostatné vědní disciplíny.

Problematiku etické determinace základních otázek trhu: Co? Jak? Pro koho? řeší paragraf 3.3.

Na základě sekundárních dat z odborných časopisů, tisku, konferencí charakterizuje subkapitola 3.4 podnikatelského prostředí v ČR před vstupem do EU se zaměřením na etické aspekty. Samostatná část 3.4.1 popisuje významný fenomén, jenž ovlivňuje podnikatelské klima – korupci. Zachycuje rámcově hodnocení a vývoj korupce v ČR v uplynulých letech v evropském kontextu. Měření korupce se opírá o složený index vnímání korupce CPI, který vydává každoročně organizace proti korupci Transparency International a o průzkumy veřejného mínění GfK (Institutu pro výzkum trhu).

V subkapitole 3.5 je soustředěny výsledky a hodnocení primárního výzkumu zaměřeného na etické klima ČR před vstupem do EU.

3.1 Okolí podniku – vymezení pojmu

Vymezení pojmu externího prostředí podniku, definice okolí podniku ve vztahu k jeho cílům je východiskem úvah konkretizujících etické aspekty na rovinu podnikového okolí.

Ekonomická teorie definuje podnik jako samostatnou výrobně-ekonomickou jednotku, jako sociálně ekonomický a technický systém., jehož primárním cílem je podle původní verze teorie firmy maximalizace zisku [80], [81]. Při své činnosti není podnik izolován, ale je obklopen vnějším světem, okolím. Okolí determinuje cíle a chování podniku. Základními prvky okolí podniku jsou: geografické okolí, sociální okolí, politické okolí, právní okolí, ekonomické okolí,technologické okolí a etické okolí. Je zřejmé, že takto klasifikovaná okolí nepůsobí vedle sebe, ale vzájemně se prolínají a ovlivňují. Pro potřeby strategického rozhodování můžeme okolí podniku rozdělit na konkurenční okolí (v něm se podnik nachází) a makrookolí. V makrookolí působí faktory ekonomické (vliv makroagregátů), faktory sociální politiky, demografické, politické, legislativní, technologické. Makrookolí ovlivňuje jak konkurenční okolí, tak i samotný podnik, který je uvnitř tohoto prostředí. Konkurenční okolí ovlivňuje podnik bezprostředně a jeho jednotlivými prvky jsou konkurenti, zákazníci, dodavatelé, potenciální konkurenti a substituty. Pro úspěšnost činnosti podniku je nezbytné rozhodovat se a vytvořit strategii podniku v souladu s jeho okolím [11], [62].

3.2 Hospodářská etika (etika v podnikání) - jako vědní disciplína, základní východiska

Hospodářská etika, resp. etika v podnikání se začala formovat jako samostatná vědní disciplína v 70. letech v USA a v 80. letech v Evropě, geneze tohoto relativně nového vědního oboru ještě není dokončena. Ve vyspělých státech Evropy se kromě pragmatického přístupu, jenž je charakteristický pro USA, prosazují v rámci podnikatelské etiky nové myšlenkové proudy. Jejich cílem je hlubší rozbor příčin a filosofické zakotvení tohoto formujícího se oboru v souladu s evropským kulturním kontextem.

V rámci této disciplíny je zvláštní pozornost věnována otázkám dvojrozměrnosti hospodářské etiky14, ale také chápání ekonomické a etické racionality. Pojem podnikatelská etika (business ethics), můžeme volně definovat jako ”reflexi etických principů do veškerých podnikatelských činností zahrnující individuální korporativní i společenské normy a hodnoty” [51, str. 137]. Jedná se o etiku aplikovanou, což v praxi znamená široké uplatnění etických principů v jakékoli podnikatelské činnosti. Pro teoretické zdůvodnění je třeba uplatnit interdisciplinární přístupy, na kterých by se podíleli jak ekonomové, právníci, psychologové, či sociologové, ale třeba i odborníci na životní prostředí. Existují v podstatě tři zdroje, z nichž podnikatelská etika čerpá: učení církví, společenské vědy (filozofie, sociologie, ekonomie) a samotný byznys.Hospodářská etika neformálními prostředky usměrňuje podnikatelské chování a jednání, jejím úkolem je hledání rovnováhy mezi ekonomickými zisky a společenskými důsledky.

Ústřední myšlenkou podnikatelské etiky je uvědomit si vazby mezi rozhodnutím, jednáním a odpovědností. Předmětem zájmu disciplíny podnikatelské etiky na úrovni firem jsou především cíle, struktury, strategie, politiky a praktiky, dále firemní kultura a mikroklima, reputace, integrita a odpovědnost. Hospodářská etika (etika v podnikání) vymezuje vztah etiky a podnikání v širším pojetí jako vztahy byznysu, státu a společnosti. Nebo v užším pojetí jako vztahy uvnitř firmy mezi vlastníky, manažery a zaměstnanci a vztahy firmy k blízkému okolí (vztahy se zákazníky, dodavateli a konkurenty).

Podnikatelská etika však není jen vědní disciplínou, ale jedná se zároveň o praktické rozhodování etických dilemat v podnikání. Firma jako celek by měla sdílet určité společensko-podnikatelské poslání a sledovat určitou pospolitou strategii, měla by se držet určité hodnotové orientace a respektovat při rozhodování určitá pravidla.

S ohledem na společenskou odpovědnost podnikání lze vysledovat minimálně tři hlavní myšlenkové proudy, jež se odvíjejí od cíle a účelu podnikatelské aktivity. První (je spojován se jménem Miltona Friedmana) prezentuje názor, že hlavním a jediným cílem byznysu je maximalizace zisku vlastníků. Tato koncepce nebere v úvahu etické souvislosti, otázky motivace ani sociální problémy. Bývá označována jako inženýrské pojetí. Ústřední myšlenkou zůstává hledání prostředků, jimiž lze dosahovat stanovených cílů. Toto pojetí preferuje skupinu vlastníků, kteří jsou zainteresováni na podnikání a podstupují podnikatelské riziko. Toto pojetí, jež maximalizuje ekonomickou svobodu, se na začátku devadesátých prosadilo i v České Republice.

Druhým, stále oblíbenějším přístupem k problematice odpovědnosti je teorie participujících skupin. Je postavena na požadavku nezvýhodňovat jednu skupinu (vlastníky) a podřizovat jim zájmy ostatních skupin (manažerů, zaměstnanců, zákazníků, dodavatelů a místní komunitě). Tyto skupiny nemohou sloužit jako prostředky k dosažení cílů jiných lidí. Tím by byl porušen Kantův kategorický imperativ. Nejvážnějším problémem této teorie je specifikovat práva a povinnosti každé participující skupiny a řešení otázky případných konfliktů.

Třetím, samostatným proudem, je chápání podnikání jako aktivity, která má svoji ekonomickou, sociální a enviromentální odpovědnost. Podle těchto autorů se firma neřídí jen obecně uznávanými hodnotami, které jsou běžně deklarovány politickými nebo výchovnými institucemi, ale má svou vlastní morální motivaci a poslání [65].

3.3 Etická dimenze základních otázek trhu: Co? Jak? Pro koho?

Tržní ekonomický mechanismus je forma ekonomické organizace, kde jednotlivé ekonomické subjekty (domácnosti, firmy, stát, apod.) vstupují do vzájemných vztahů, v rámci kterých řeší základní otázky trhu: Co? Jak? a Pro koho vyrábět? 15. Řešením uvedených tří problémů se v nejobecnější rovině zabývá každá ekonomika a je zde patrna hluboká morální implikace.

První otázka (Co?) se týká problémů lidských potřeb. Čím více je nějaký statek žádán, tím více roste vlivem poptávky stupeň jeho nedostatkovosti a tím se vytváří tlak na zvyšování jeho produkce. Lidské potřeby jsou ve své podstatě neomezené, omezené jsou zdroje jejich uspokojování. Nabízí se otázka: Má-li společnost vytvářet podmínky pro uspokojování i takových potřeb, po kterých sice existuje reálná poptávka, ale působí ve svých důsledcích protispolečensky? (Mají např. špatný vliv na zdraví, demoralizují mezilidské vztahy, škodí životnímu prostředí.) Inovační procesy působí na vznik nových výrobků a nových potřeb. Impulsem pro výrobu není výhradně reálná poptávka, někdy ovlivňují poptávku sami výrobci (např. reklama). Z morálního hlediska musíme řešit další otázky: Smíme skutečně vyrábět naprosto vše, co lze technicky zhotovit a co dokáže vyvolat poptávkový efekt? Kde leží kvantitativní hranice produkce vzhledem ke spotřebě omezených, neobnovitelných přírodních zdrojů?

Druhý problém (Jak?) řeší otázku využívání dostupných zdrojů nebo výrobních faktorů při výrobě a poskytování služeb. Jedná se o problém alokace zdrojů. Do popředí vystupuje ekonomický princip. Znamená usilovat o optimální efektivnost. Při využívání výrobních faktorů v podnicích sehrává etická stránka této činnosti funkci korelátu ve všech rozhodovacích procesech. To se týká jak roviny legality těchto procesů, tak i mravního cítění a konvencí společnosti. Lze požadavek maximální efektivity výroby realizovat bez zřetele na přírodní a lidské limity? (Exploatace zdrojů, člověk pouhým prostředkem k plnění hospodářských cílů.)

Třetí okruh problémů, hledání odpovědi na otázku: Pro koho?, řeší problematiku rozdělování společenského produktu. Z makroekonomického hlediska je mírou efektivity hospodaření velikost společenského produktu, který vzniká při výrobě zboží a služeb. Z mikroekonomického hlediska je to zisk. Oba tyto indikátory bývají kritizovány pod zorným úhlem morálky.

3.4 Podnikatelské prostředí v ČR před vstupem do EU

Předmětem subkapitoly je charakteristika podnikatelského prostředí ČR na základě sekundárních dat z tisku, odborné literatury a závěrů konferencí o etice. Podnikatelské prostředí je determinováno řadou faktorů jako jsou právní systém, politické a institucionální uspořádání, legislativa, morální vědomí apod. Předmětem práce jsou vybrané souvislosti ovlivňující etické klima podnikatelského prostředí ČR před vstupem do EU.

Podle M. Bohaté mají podnikatelské praktiky užívané v ČR tři zdroje původu. První skupina je dědictvím minulého režimu, do druhé skupiny jsou zařazeny jevy spojené s transformací (jedinečnou a neopakovatelnou příležitostí, která poskytuje netušené možnosti a pokušení). Třetí skupinou jsou možnosti spojené s tržní ekonomikou. V této souvislosti se objevily zcela nové etické problémy, které v dřívějším systému neexistovaly (např. daňové úniky). Je zřejmé, že řada těchto problémů má přechodný charakter, dá se předpokládat, že tyto jevy se s rostoucí zkušeností a zapojováním ČR do evropských a světových struktur budou zmenšovat [63].Právě s přípravou ČR na vstup do Evropské unie se stupňuje naléhavost uplatňování etických pravidel nejen v hospodářském životě. Kromě nároků ekonomických, politických a ekologických je na nás kladen požadavek harmonizace právních norem, jenž v sobě zahrnuje také nutnost chování v duchu zákona, čili srovnatelné právní vědomí a prostředí. Právo poskytuje etické minimum, není však dostatečně pružné pro řešení všech problémů, které jsou ponechány morálce – seberegulaci. Právo však musí být etické, už při samém formulování zákonů by měly být respektovány etické zásady podnikání. Základním principem naší současné ekonomiky je hospodářská soutěž a poctivá soutěž potřebuje kvalitní pravidla a kvalitní a nestranné soudce. Nekvalitní právní normy snižují schopnost státu právo vymáhat a spolu s nejasně vymezenými vlastnickými právy jsou zdroji morálního rizika.16

Etika u nás většinou podléhá honbě za zisky. Proto jak české podniky, tak i zahraniční firmy jako největší problémy z pohledu podnikatelské etiky pociťují nedodržování plateb, neserióznost v nabídkovém řízení a nedodržování slibů a závazků, termínů, kvality, nerespektování zájmů partnerů, důvěrnosti informací a nedodržování sjednaných cen. Velmi vážným problémem je diskriminace drobných podnikatelů např. formou nerovného postavení mezi velkými obchodními řetězci a drobnými dodavateli [31]. Příkladem neetického chování je diskriminace drobných a středních firem státem (např. dodržování pravidelnosti a termínů splátek sociálního a zdravotního pojištění). Kromě toho je stát a jeho instituce zdrojem platební neschopnosti v české ekonomice, velké problémy dále působí poskytování výjimek a časté měnění pravidel státem. Nemůžeme pominout problematiku etického klimatu ve veřejné správě a státním aparátu, které jsou zdrojem korupce.

Kromě příkladů porušování základního práva svobodně rozvíjet hospodářskou činnost a soutěž v zájmu dosažení hospodářského prospěchu, praktik nekalé soutěže (klamavá reklama, klamavé označování zboží, vyvolání nebezpečí záměny např. užitím obchodního jména, symbolu), můžeme uvést další neetické a zákonem postižitelné praktiky: podplácení, rozšiřování nepravdivých údajů o konkurenci a ohrožování zdraví a životního prostředí při podnikatelské činnosti. Avšak existují i další pravidla chování, která nejsou vynucována zákonem a jsou přesto většinou podnikatelů respektována. Zde máme na mysli obchodní zvyklosti, uzance uplatňované v hospodářském styku, etické kodexy. Příkladem mezinárodně uznávaných pravidel podnikatelského chování je právě např. Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti z června 2000.

3.4.1 Korupce

V rámci hodnocení etického klima tvoří korupce velmi výrazný fenomén. V této části věnována pozornost problematice korupce a korupčního jednání, jejich definicím, formám a dopadům, dále měření korupce. Součástí problematiky jsou také možnosti boje proti korupci a přístupy k antikorupčním programům.

Korupce poškozuje volný obchod, vede k plýtvání se zdroji, podlamuje životní prostředí a zvyšuje strádání obyvatelstva nejchudších zemí. Přestože je na celém světě zákonem zakázána, je nebezpečně rozšířena. Vede k propojování moci politické a ekonomické a k podkopávání základů demokracie. Vyskytuje se ve veřejném i soukromém sektoru, ale i v sektoru neziskovém. Je definována jako zneužití moci pro získání osobní, případně skupinové výhody. Korupce je komplexní problém, který je možné analyzovat z hlediska práva, ekonomie, sociologie či politologie [80]. Korupční chování se pohybuje od kriminalizovatelných činů až po drobné, velice těžko postižitelné podvody. Korupce je fenomén, který lze jen velice snadno měřit [34].

Nejkomplexnějším pokusem o stanovení stupně vnímá korupce v jednotlivých zemí a současně snahou o mezinárodní srovnání je index vnímání korupce CPI, který zpracovává organizace zaměřená na boj s korupcí Transparency International (TI). Index nabývá hodnot v intervalu od nuly do desítky. Zatímco nulová hodnota by představovala zemi, kde všechny obchodní transakce ovládly úplatky, vydírání a podplácení, desítka představuje ideální stav etického prostředí bez korupce. V roce 1999 došlo ke změně metodiky zjišťování indexu CPI17, od roku 2000 jsou publikované údaje přesnější při zabezpečení srovnatelnosti údajů v čase. CPI je vydávaný jednou za rok již od roku 1995 a řadí země podle toho, do jaké míry je v nich vnímána existence korupce mezi úředníky veřejné správy a politiky. Jde o index složený z několika výzkumů, které provádějí s různou periodicitou rozličné organizace mezi zástupci z řad podnikatelů, analytiků a odborné veřejnosti. V průzkumech jsou v každé zemi dotazovány jak domácí, tak i zahraniční fyzické osoby. Do CPI mohou být zařazeny ty země, v nichž byly provedeny alespoň 3 průzkumy. V roce 2002 CPI vycházelo z dosud nejvyššího počtu 15 průzkumů od 9 organizací. Zařazeno do něj bylo 102 zemí [84], [85], [34]. Naše pozice se v mezinárodním srovnání bohužel soustavně zhoršuje. Mezi lety 1998 až 2002 sestoupila ČR z 37. na 52. místo v souboru 103 zemí18. Sledování korupce je významným faktorem při zvažování rizik zahraničních investorů.

3.5 Etické klima ČR před vstupem do EU - primární výzkum

Při vymezení charakteru etického prostředí v ČR před vstupem do Evropské unie jsem vycházela jednak z dostupné literatury, sekundárních informací z tisku, odborných časopisů a Sborníku dokumentů I. celostátní konference o etice v podnikání (konané v lednu 2001).19

Počátkem února 2002 bylo provedeno první kvantitativní šetření mezi studenty různých fakult VŠE zaměřené na etické klima v ČR s využitím hromadné dotazníkové metody. Dotazováno bylo původně přes pět set studentů převážně třetích a čtvrtých ročníků. Výslednou výzkumnou bázi tvořilo 400 úplných dotazníků. Cílem šetření bylo získat názory mladých ekonomů nastupující generace (43 % dotazovaných studentů zároveň pracuje nebo má úzký vztah k praxi), neboť "učit se étosu až na trhu je pozdě …… mravní normy a hodnoty musí do osobnosti "vkládat" již rodina a škola" [65, str.75]. Základní zvolený metodický postup vychází z analýzy A. Putnové [56].20

Dotazovaní respondenti odpovídali anonymně na níže uvedené otázky. Odpovědi vybírali z navržených možností, hodnotili etické prostředí v %, případně vytvářeli pořadí závažnosti největších problémů v rámci hospodářství jako celku, ale i uvnitř firmy.

Druhá fáze dotazníkového šetření mezi studenty proběhla v říjnu 2002 za srovnatelných podmínek. Tentokrát výzkumnou bázi tvořilo 300 vybraných úplných dotazníků, 51 % dotazovaných studentů z této báze zároveň pracuje nebo pracovalo.

Na základě zkušeností z prvního šetření jsem způsob řazení problémů v hospodářství jako celku a problémů uvnitř firem podle závažnosti nahradila výběrem z možných odpovědí vystihujících dané téma. Cílem druhé fáze výzkumu bylo ověřit výsledky zjištěné při prvním dotazování.

Zároveň s druhou fází výzkumu se během podzimu 2002 uskutečnilo i třetí šetření s využitím hromadného dotazování prostřednictvím Internetu,21 kombinovaného přímým zadáváním dotazníků testovaným osobám (doplněným případně rozhovorem nad zadanými dotazy). Tentokrát jsem se zaměřila na firmy a podnikatelské subjekty bez ohledu na velikost a předmět jejich činnosti v Praze a středních Čechách. Dotazováni byli představitelé středního a vrcholového managementu, případně vlastníci – podnikatelé. Výzkumnou bázi tvořilo 60 úplných dotazníků. Celý výzkum jsem zrealizovala s podporou kolegů z katedry mikroekonomie a krizového managementu, kteří se podíleli na získávání dat.

V příspěvku uvádím pouze zhodnocení vybraných výsledků primárního výzkumu šetření z února 2002 – názory studentů a primárního šetření v řadách manažerů z října 2002 [18].

3.5.1 Zhodnocení primárního výzkumu – názory mladých ekonomů

Pro zhodnocení výsledků hromadného dotazníkového šetření jsem využila možnost srovnání výsledků ze dvou etap, ve kterých toto šetření proběhlo (únor a říjen 2002). Je zřejmé, že není možné očekávat výrazné změny v názorech v čase, jedná se spíše o potvrzení určitých názorů nastupující generace ekonomů další skupinou testovaných.

[1] Devadesát pět procent studentů VŠE (únor 2002) vnímá etiku více či méně jako součást strategie firmy (50 % ano, 45 % víceméně ano), z druhé skupiny dotazovaných (říjen 2002) je to ještě o jedno procento více.

[2] Před 80 % respondentů se řídí při rozhodování etickými principy (20 % ano, 64 % obvykle ano). Výsledek z října je 25 % ano a 64 % obvykle ano. V této skupině bylo méně studentů, kteří odpověděli nevím.

[3] Přes 90 % studentů považuje etický kodex pro firmu za užitečný (91 % únor 2002, 93 % říjen 2002).

[4] Přes 70 % studentů (18 % ano, 56 % do jisté míry ano) považuje nevyhovující legislativu a soudnictví za příčinu špatného etického klima v ČR. Výsledky z října jsou 18 % ano a 52 % do jisté míry ano.

[5] Váha zákona a vymahatelnosti práva činí v ČR podle 37 % respondentů 41-60 %. 33 % studentů ji vnímá mezi 61-80 %. Pouze 23 % dotazovaných hodnotilo hůře. V druhém vzorku dotazovaných 39 % hodnotí mezi 61-80 %, 31 % studentů hodnotí mezi 41-60 % a pouze 18 % studentů ji hodnotí hůře.

[6] Polovina studentů si myslí, že porušování pravidel fair play citelně poškozuje firmu. Třicet osm procent porušování těchto pravidel nepovažuje za příliš nebezpečné. Srovnávací výsledek z října: 53 % odpovědělo citelně, 33 % příliš ne.

[7] Za největšího původce neuspokojivého stavu etiky v naší ekonomice považují dotazovaní nedodržování smluv a závazků (26 %), nefunkční soudnictví (23 %) a špatnou platební morálku (22 %). Dále jsou se 17 % špatné praktiky konkurence, s 11 % nedostatek kapitálu. V říjnu 2002 je za největšího původce problémů povazováno rovněž nedodržování smluv a závazků (51 % hodnotí značně významně22, 40 % významně), dále je v pořadí špatná platební morálka (44 % značně, 44 % významně), nefunkční soudnictví (38 % značně, 50 % významně), špinavé praktiky konkurence (28 % značně, 45 % významně) a nedostatek kapitálu ( 28 % značně).

[8] V rámci problémů zhoršujících etické klima uvnitř firmy má největší podíl osobní obohacování (28 %), nevyjasněné majetkové spory (22 %), nesouhlas zaměstnanců s vlastníky (19 %), diskriminace na pracovišti (18 %), představa nivelizace příjmů (13 %).Říjnové šetření potvrdilo, že za největšího původce etický problémů uvnitř firmy je považováno osobní obohacování (51 % značně významně, 25 % významně), spolupráce vlastníků a managementu (19 % značně, 38 % významně), diskriminace na pracovišti (17 % značně, 45 % významně), nevyjasněné majetkové vztahy (15 % značně, 39 % významně), nesouhlas zaměstnanců s vlastníky (14 % značně, 40 % významně) a nivelizace příjmů (26 % dotázaných odpovědělo značně)

[9] Sedmdesát sedm procent studentů je toho názoru, že investice do kultivace vnitro firemního prostředí se vyplatí, ze druhé skupiny je to dokonce 82 % studentů.

[10] Stav etiky uvnitř firem s cizí kapitálovou účastí je v porovnání s ryze českými firmami lepší podle 62 % dotázaných, 17 % výrazně lepší, 18 % studentů jej považuje za srovnatelný. Ve druhé testované skupině je považován stav ve firmách s cizí kapitálovou účastí za lepší 61 %, za výrazně lepší 14 % a 23 % respondentů jej hodnotí srovnatelně.

Mezi další problémy zhoršující etické prostředí v ČR studenti uvedli: nefunkční trh, mezery v zákonech, byrokracii, korupci a podvody, rozkrádání majetku, zneužívání postavení zaměstnavatele, výchovu a, nedostatek vzdělání, vliv čtyřiceti let komunismu na způsob myšlení apod.

[11] V porovnání stavu hospodářské etiky v EU, ČR a zemích usilujících o vstup (především Polsko, Maďarsko), je stav v ČR horší než v EU a srovnatelný s ostatními kandidátskými zeměmi. Hodnocení je u obou testovaných skupin téměř totožné.

[12] Na eticky orientovaných projektech bylo ochotno spolupracovat 26 % v obou skupinách dotazovaných studentů, 28 % občas v první a 32 % ve druhé skupině, 24 % neví (17 % říjen), 18 % (22 % říjen) odpovědělo zatím ne.

[13] V obou testovaných skupinách bylo jen něco přes 10 % studentů, kteří absolvovali některý z kurzů podnikatelské etiky.

Studenti projevovali o šetřenou problematiku zájem a vpisovali své poznámky a postřehy do dotazníků. Závažný problém spatřují studenti VŠE v nedostatku morálky v ČR obecně.

3.5.2 Zhodnocení primárního výzkumu – firmy

Pro vyhodnocení dotazníkového šetření z firem jsem použila srovnávací data z výzkumu doktorky Putnové23 (za rok 1999).

[14] Devadesát sedm procent dotazovaných manažerů vnímá podnikatelskou etiku jako součást strategie firmy (72 % odpovědělo ano, 25 % více méně ano). Na stejnou otázku odpovědělo v r. 1999 kladně 64 % dotázaných (32 % odpovědělo asi ano).

[15] Rovných devadesát procent respondentů se řídí při rozhodování etickými principy (47 % ano, 43 % obvykle ano). V roce 1999 to bylo 94 % (z toho 42 % odpovědělo ano a 52 % asi ano).

[16] Z výzkumu vyplynulo, že etický kodex nebo podobný dokument má ve firmě 35 % dotázaných a 22 % uvažuje o jeho vypracování. V roce 1999 od povědělo 31 % ano, 67 % odpovědělo asi ano. Zároveň o vypracování etického kodexu uvažovalo přes 90 % manažerů (44 % ano. 56 % asi ano).

[17] Nevyhovující legislativu a soudnictví považuje za příčinu špatného etického klima v ČR 49 % manažerů (37 % dále odpovědělo do jisté míry ano). V rámci výzkumu Putnové 1999 odpovědělo kladně 35 % dotázaných (57 % dále odpovědělo asi ano).

[18] Váha zákona a vymahatelnost práva činí v ČR (r. 2002) podle 38 % respondentů 41-60 %, pouze 20 % hodnotí situaci hůře. Srovnávací data nebyla k dispozici.

[19] Šedesát osm procent manažerů si uvědomuje, že nedodržování pravidel fair play citelně poškozuje jejich firmu (22 % odpovědělo příliš ne a 7 % zanedbatelně). V roce 1999 se odpovědi různí, avšak pře sedmdesát respondentů odpovědělo spíše kladně (30 % asi ano, 46 % ano).

[20] Přímé ohrožení pro firmu cítí právě z nedodržování těchto pravidel velmi citelně 22 % a částečně 59 % dotázaných. V roce 1999 cítilo ohrožení 40 % respondentů (27 % odpovědělo asi ano).

[21] 85 % manažerů si myslí, že investice do kultivace vnitro firemního prostředí se vyplatí. V roce 1999 na konkrétní dotaz investuje-li jejich firma do kultivace vnitro firemního prostředí, odpovědělo 29 % manažerů ano a 31 % asi ano.

[22] V porovnání stavu hospodářské etiky v EU, ČR a zemích usilujících o vstup do EU (Polsko, Maďarsko), je stav v ČR horší než v zemích Unie, srovnatelný až mírně horší než v ostatních kandidátských zemích.

[23] Při porovnání stavu etického prostředí ve firmách s cizí kapitálovou účastí a v ryze českých firmách, považovalo za lepší situaci ve firmách s cizí kapitálovou účastí 45 % respondentů, za výrazně lepší 10 % a za srovnatelnou 38 % dotázaných.

[24] Na etických projektech bylo ochotno spolupracovat jistě 35 % dotázaných manažerů a 23 % občas.

[25] Z hodnocení výzkumu dále vyplynulo, že na neuspokojivém stavu etiky v hospodářství jako celku se nejvíce podílejí (podle pořadí) nedodržování smluv a závazků (40 % značně významně, 48 % významně), špatná platební morálka (42 % značně a 42 % významně), nefunkční soudnictví (35 % značně, 47 % významně), nedostatek kapitálu (15 % značně, 50 % významně) a špinavé praktiky konkurence (22 % značně, 41 % významně). Výzkum z r. 1999 uvádí jako největšího původce etický problémů v hospodářství nedodržování smluv a závazků (68 % značně významně, 16 % významně), nefunkční soudnictví (60 % značně významně, 16 % významně), špatná platební morálka (55 % značně významně, 12 % významně), nedostatek kapitálu (33 % značně, 24 % významně) a konečně špinavé praktiky konkurence ( 18 % značně, 37 % významně).

[26] Součástí dotazování bylo rovněž hodnocení neuspokojivého stavu etiky uvnitř firmy, na kterém se podílejí (podle závažnosti) především snaha o osobní obohacování (22 % značně významně, 46 % významně), dále nevyjasněné majetkové vztahy (22 % značně, 40 % významně), spolupráce vlastníků a managementu (17 % značně, 35 % významně), nesouhlas zaměstnanců s vlastníky (12 % značně, 38 % významně), představa nivelizace příjmů (8 % značně, 40 % významně a konečně diskriminace na pracovišti (12 % značně, 33 % významně). Odpovědi manažerů z roku 1999 dokládají, že za největšího původce špatného stavu etiky uvnitř firmy je považována snaha o osobní obohacování (71 % značně významně, 13 % významně), další v pořadí je spolupráce vlastníků a managementu (48 % značně, 19 % významně), nesouhlas zaměstnanců s vlastníky (38 % značně, 17 % významně), nevyjasněné majetkové vztahy (36 % značně významně, 17 % významně), představa nivelizace příjmů (35 % značně, 32 % významně).a diskriminace na pracovišti (13 % značně, 19 % významně).

Jako další významné problémy ovlivňující etické klima uvnitř podniku uvedli manažeři například: absenci morálních zásad ve vztahu k zákazníkovi, špatné vztahy mezi spolupracovníky, lhostejnost atd.

3.5.3 Diskuse nad výsledky primárního výzkumu

Cílem primárního výzkumu bylo poskytnout představu o stavu etického klimatu podnikatelského prostředí v ČR před vstupem do EU. Ačkoli byly zvolené cílové skupiny toho výzkumu zdánlivě zcela odlišné (studenti ekonomie připravující se na budoucí povolání a manažeři a podnikatelé z praxe), výsledky lze srovnávat a jejich vypovídací schopnost má svou váhu. Pro testování byli vybráni studenti vyšších ročníků, kteří obvykle již mají zkušenosti s firemními praktikami a sami pracují souběžně se studiem nebo jen příležitostně. Názory studentů odrážejí názory mladé - nastupující generace manažerů.

Z šetření vyplynulo, že přes devadesát procent studentů i manažerů vnímá etiku jako součást strategie firmy, což odpovídá i výsledkům výzkumu A. Putnové [56]. Při rozhodování se etickými principy řídí asi 85 % studentů a asi 90 % manažerů. Srovnáme-li výsledky v čase, v r. 1999 odpovědělo na tuto otázku kladně asi 94 % dotázaných manažerů.

Výzkum dále dokládá skutečnost, že stále více firem u nás zavádí etické kodexy. Třicet pět procent manažerů odpovědělo, že má ve firmě etický kodex a 22 % uvažuje o jeho vypracování (v roce 1999 odpovědělo 31 % kladně a 44 % uvažovalo o jeho vypracování). Většina studentů (přes 90 %) považuje etický kodex pro firmu za užitečný.

Uvedené výsledky presentují etické klima našeho podnikatelského prostředí ideálně. Praktické zkušenosti obvykle ukazují24, že podnikatelská etika se sice dostává do povědomí široké podnikatelské veřejnosti, ale zároveň jen část manažerů a podnikatelů se řídí jejími principy při každodenním rozhodování v ekonomické činnosti (při střetu s etickými dilematy). Zavádění etických kodexů je také často motivováno určitou módností, etický kodex je žádán pro příznivý image firmy. Bohužel některé firmy tuto skutečnost zneužívají, jejich chování neodpovídá přijatým zásadám a etický kodex jim slouží jen jako "zástěrka".

Výsledky výzkumu zabývající se problematikou váhy zákona a legislativou lze shrnout: přes 70 % studentů a 80 % manažerů určitým způsobem považuje nevyhovující legislativu a soudnictví za příčinu špatného etického klimatu v ČR (přes 90 % v r.1999). Váha zákona a vymahatelnosti práva je podle téměř 40 % studentů i manažerů 41-60 %, asi 20 % všech dotázaných ji hodnotí hůře. Je na místě připomenout, že kritika legislativy bývá obvykle namířena proti zdlouhavé činnosti soudů a liknavému přijímání nových zákonů, což omezuje vymahatelnost práva.

Polovina studentů si myslí, že porušování pravidel fair play citelně poškozuje firmu, téměř 40 % porušování těchto pravidel nepovažuje za příliš nebezpečné. Asi 70 % manažerů (srovnatelné s r. 1999) si negativní vliv nedodržování pravidel fair play pro jejich firmu uvědomuje. Je však zajímavé, že přímé ohrožení pro firmu z nedodržování těchto pravidel cítilo přes 80 % (velmi citelně 22 % a částečně 59 %) dotázaných. V r. 1999: ohrožení cítilo 40 % respondentů (28 % asi ano).

Při porovnání stavu etického prostředí ve firmách s cizí kapitálovou účastí a ryze českých firmách považovalo přes 60 % studentů a 45 % manažerů situaci ve firmách s cizí kapitálovou účastí za lepší.

Původci neuspokojivého stavu etiky v naší ekonomice jsou podle studentů nedodržování smluv a závazků, nefunkční soudnictví či špatná platební morálka. Dále jsou to špinavé praktiky konkurence a nedostatek kapitálu. Za největšího původce zhoršujícího etické klima označili manažeři (i v r. 1999) shodně nedodržování smluv a závazků, na druhé místo řadí špatnou platební morálku, na třetí pak nefunkční soudnictví. Podle výzkumu A. Putnové (srovnání v čase) řadí manažeři na druhé místo nefunkční soudnictví, špatnou platební morálku, nedostatek kapitálu a špinavé praktiky konkurence.

Za největšího původce neuspokojivého stavu etického klimatu uvnitř firmy označili studenti jednoznačně osobní obohacování. Dále se podílejí nevyjasněné majetkové spory, spolupráce vlastníků a managementu, nesouhlas zaměstnanců s vlastníky, diskriminace na pracovišti, představa nivelizace příjmů. Pořadí podle manažerů je osobní obohacování, nevyjasněné majetkové vztahy, spolupráce vlastníků a managementu, nesouhlas zaměstnanců s vlastníky, představa nivelizace příjmů a diskriminace na pracovišti. Výsledky výzkumu z r. 1999 uvádějí na prvním místě osobní obohacování, dále se pořadí liší.

Téměř 80 % studentů a 85 % manažerů si myslí, že investice do kultivace vnitrofiremního prostředí se vyplatí. Podle výzkumu z r. 1999 investovalo do vnitrofiremního prostředí 29 % dotázaných (a 31 % asi ano).

Všichni dotazovaní v rámci primárního výzkumu považují stav hospodářské etiky v EU za lepší než v ČR. Stav etického prostředí v ČR a v ostatních zemích usilujících o vstup do EU (Polsko, Maďarsko) je srovnatelný.

Na projektech, jež by se zabývaly problematikou hospodářské etiky, bylo ochotno spolupracovat 26 % studentů a 35 % manažerů (v r. 1999 40 %).

4. Etické aspekty uvnitř podniku

Čtvrtá část práce sleduje etické aspekty na úrovni firmy. Subkapitola 4.1 podtrhuje význam uplatňování etických pravidel firmou, vytváření příznivého podnikového image a goodwillu, popisuje proces integrace etiky do podnikové praxe.

Některé prvky tvořící podnikatelskou kulturu jsou zachyceny v části 4.2. Předmětem paragrafu 4.2.1 je problematika mravní kultury podnikatele. Vytváření zdravé podnikové kultury jako předpokladu adaptability firmy na měnící se prostředí popisuje paragraf 4.2.2, zároveň akcentuje význam etického auditu.

Závěrečná část 4.2.3 představuje etický kodex firmy jako nástroj zkvalitnění etického prostředí firmy, uvádí argumenty pro i proti zavádění etických kodexů do podnikové praxe.

4.1 Podnikatelská etika na úrovni firmy, integrace etiky do podnikové praxe

I. Rolný [60] uvádí šest zásadních důvodů k etickému chování podniku.1. Je to v zájmu podniku samotného. 2. Protože mravnost je obecným zájmem celé společnosti. 3. Protože každý podnikatelský subjekt očekává etické chování ostatních účastníků ekonomických aktivit. 4. Protože je obecně považováno za amorální jednostranně odstoupit od vzájemných dohod a přitom očekávat, že ostatní je budou dodržovat. 5. Protože je společensky mravně neúnosné se proklamativně přihlásit k dodržování etických pravidel a skrytě je porušovat. 6. Protože jakékoli porušování morálních pravidel podnikatelskými subjekty destruuje prostředí nezbytné pro podnikání. Zvyšuje-li etické chování podniku jeho kredibilitu, pak toto chování zpětně kladně ovlivňuje reakce ostatních ekonomických subjektů vůči podniku (preference zákazníků, investorů, bank při poskytování úvěrů atd.). Proto se dodržování a uplatňování etických zásad stává z dlouhodobého hlediska pro podnik důležitou konkurenční výhodou.

Budování dobrého jména a image podniku je záležitostí dlouhodobou, záležitostí strategických rozhodnutí a mělo by vždy přihlížet a respektovat zájmy všech zainteresovaných skupin. Týká se vztahů k dodavatelům a zákazníkům, k investorům a akcionářům, kultivovaných vztahů s konkurenty a vytváření etického prostředí uvnitř firmy. Systematický přístup k integraci etiky do podnikové strategie je nezbytností a doplňuje právo, zároveň předpokládá přechod od formálně cílové orientace ke konkrétním věcným cílům. Jedná se vlastně o hledání konsensu podnikové strategie jako výrazu subjektivního zájmu podniku s celospolečenským zájmem.

Cílevědomá integrace etiky do podnikové praxe by měla být vedena synchronně na třech úrovních: v rovině podnikové kultury, etického vedení a socializačního procesu [60].

4.2 Podnikatelská kultura

Podnikatelskou kulturou chápeme zjednodušeně systém podnikatelských vztahů vytvořený na základě určitého chování (jednání). Podnikatelskou kulturu určuje mravní kultura podnikatele, podniková kultura, specifické národně-kulturní podmínky, politický a právní systém, institucionální uspořádání apod. Vzhledem k omezenému rozsahu práce zachycují následující paragrafy jen některé aspekty

4.2.1 Mravní kultura podnikatele

Základními komponentami mravní kultury podnikatele jsou mravnost, moudrost, kultura mravních citů, kompetentnost, profesionalita a pracovitost a kultura chování a jednání.

Zatím se u nás v procesu neustálých změn obvykle nevěnuje dostatečná pozornost mravní kultuře podnikatelů. Otázky mravní kultury podnikatele jsou považovány spíše za "přepych", problém budoucnosti. V důsledku přehlížení této problematiky však dochází ke ztrátám morálním i ekonomickým.

4.2.2 Vytváření zdravé podnikové kultury – předpoklad adaptace firmy v procesu změn

Globalizační proces vytváří větší rizika, ale poskytuje i větší příležitosti. Rizika v podobě proměnlivějšího prostředí a intenzivnější konkurence a příležitosti v podobě četnějších a větších trhů. To vše však vede k urychlování veškerého dění a vyvolávání dalších změn. Rychle se transformující ekonomické prostředí si žádá odpovídající a dostatečně pružnou podnikovou kulturu.

Podniková kultura je komplexem vlastních názorů, hodnot, norem chování a jednání, způsobu podnikání, jež jsou pro každou firmu jedinečné a vytvářejí pro ni specifický osobitý podnikatelský styl. Úroveň podnikové kultury má přímý vliv nejen na morální vnitropodnikové klima, ale i na míru etičnosti chování podniku na trhu. Podniková kultura, pokud její rozvoj není součástí strategického plánování firmy, má obecnou tendenci zůstávat v určitém setrvačném stavu, který může být překážkou pro morální rozvoj podniku Skutečný obraz podnikové kultury nám může poskytnout etický audit, který podává přehled o stávajícím etickém klimatu uvnitř podniku a může být výchozím impulsem k případnému zlepšení. Etický audit má pozitivní význam zejména pro podnikový management, pokud nezná rozsah vnitropodnikových morálních konfliktů. Etický audit zpravidla také uvádí možné cesty nápravy případných zjištěných nedostatků.

4.2.3 Etický kodex firmy

Kodexem obecně rozumíme systematicky zpracovaný soubor norem a předpisů, které vymezují a upravují vztahy mezi členy určité komunity. Na rozdíl od jiných institucí nemá byznys vytvořeny žádné formalizované, obecně uznané a kontrolované etické standardy a dokonce ani žádný soubor osvědčených postup;, jež by pomáhaly udat tón při stanovování způsobů, jak si má firma počínat. Etické kodexy však mají významnou funkci při utváření podnikatelské kultury. Objevují se naproti tomu také námitky proti zavádění etických kodexů.

V našich podmínkách není primárním motivem pro etické kodexy řešení etických dilemat, což je typické pro anglosaské kodexy. Naše firmy mnohdy přistupují k vypracování kodexu v souvislosti se zaváděním ISO norem [56].

Při formulování obsahu etického kodexu podniku by měla být respektována zásada postupu od obecného ke konkrétnímu. Úvodem by měl být jasně vymezen závazek podniku k etickému chování a prioritní mravní hodnoty, které chce naplňovat. Dále by zde měly být vymezeny konkrétní mravní závazky vůči jednotlivým subjektům (zákazníkům, zaměstnancům, dodavatelům, konkurenci, akcionářům atd.). Součástí etického kodexu by měly být dlouhodobé cíle a zájmy podniku, zejména ve vztahu ke způsobům jejich realizace. Konkrétně by měl vymezit požadavky na způsoby jednání řadových pracovníků, manažerů a řídících pracovníků do podoby určitých zásad.

Výsledky primárního výzkumu i srovnávací data A. Putnové potvrzují skutečnost, že etické kodexy jsou stále vyhledávanějším a populárnějším nástrojem kultivace podnikatelské etiky. Dalšími nástroji mohou být etický audit, dostatečná informovanost a transparentnost, budování občanské společnosti a případně institut veřejného ochránce práv [56].

5. Závěrečné shrnutí

Cílem tohoto příspěvku bylo seznámit čtenáře s velmi aktuální problematikou, jež se přímo dotýká každého ekonomického subjektu: představit morální rozměr ekonomických procesů, podat systematický obraz etických aspektů ekonomických vztahů. Vzhledem k omezenému prostoru a širokému záběru řešené problematiky danému tématem jsem se zaměřila pouze na některé vybrané problémy.

Etické aspekty ekonomických vztahů jsem sledovala ve třech základních rovinách vnímání.

Problémy teoreticko-metodologické se zabývala část druhá Vztah etiky a ekonomie - základní pojmy, vybrané souvislosti a problémy. Východiskem v této rovině zkoumání bylo pracovní vymezení základních kategorií a pojmů. Tento zjednodušený slovníček definuje pojmy morálka, etika, právo politika apod. a vztahy mezi nimi. Pasáž dále postihuje mnohorozměrný vztah etiky a ekonomie především v neoklasické tradici, popisuje poznávací zdroje ekonomické vědy etický a inženýrský pole A.K. Sena. Nechybí připomenutí základních ekonomických kategorií směřující k pokusu o vymezení ekonomického modelu člověka "homo oeconomicus" na základě axiomů. Předmětem zkoumání v této rovině je dále interpretace "neviditelné ruky trhu" a představení A. Smithe – ekonoma a moralisty. Dále jsem zde zmínila některé pokusy o propojení etiky a ekonomie a snahy o vytvoření alternativy neoklasické koncepci ekonomických vztahů na příkladech deontologického paradigmatu A. Etzioniho, jež znamená protažení neoklasického paradigmatu do sociálně-etické dimenze, a křesťanské pojetí sociálního etika A. Richa. Na vybraných příkladech uvádím etické a sociálních aspekty v českém ekonomickém myšlení.

V druhé rovině zkoumání zaměřené na etické aspekty okolí firmy nejprve vymezuji pojem podnikového okolí. Dále v části nazvané Etické aspekty vnějšího prostředí podniku představuji hospodářskou etiku, resp. etiku v podnikání jako vědní disciplínu, jež se rozvíjí od 70. let minulého století. dále Tématicky jsem do této části zařadila problematiku etických souvislostí a důsledků řešení základních otázek trhu Co? Jak? Pro koho? Těžištěm analýzy etických aspektů okolí firmy je charakteristika a zhodnocení podnikatelského prostředí v ČR před vstupem do EU na základě sekundárních dat z tisku a literatury a výsledků primárního výzkumu. Předmětem zájmu byl i významný fenomén, jenž ovlivňuje podnikatelské klima – korupce. Charakteristiku podnikatelského prostředí jsem zužila na problematiku morálních aspektů. Primární výzkum byl realizován metodou kvantitativního šetření ve třech fázích během roku 2002, pro jeho zhodnocení jsem měla k dispozici srovnávací data z r. 1999.

Třetí rovinu zkoumané problematiky zachycuje pasáž Etické aspekty uvnitř firmy, která se nejprve soustředí na vybrané problémy integrace etiky do podnikové praxe, vyzdvihuje význam uplatňování etických pravidel firmou, vytváření příznivého podnikového image a goodwillu. V této části práce jsou předmětem zájmu některé prvky determinující podnikatelskou kulturu, jako jsou mravní kultura podnikatele, vytváření zdravé podnikové kultury jako předpokladu adaptability firmy a význam etického auditu pro firemní kulturu. Zvláštní pozornost je věnována problematice etických kodexů - nástrojů zkvalitnění etického prostředí firem.

Závěrem lze konstatovat a zdůraznit, že se stále potvrzuje a to prakticky i teoreticky, že etické problémy jsou významným faktorem determinujícím ekonomickou činnost, od kterého nelze odhlížet.

Literatura

Anzenbacher, A.: Úvod do etiky, Zvon, Praha 1994. 292 s. ISBN 80-7113-111-3.

Bohatá, M.: Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1998. Politická ekonomie, 1/1999, str. 112-115. ISSN 0032-3233.

Bohatá, M.: Základy hospodářské etiky, VŠE v Praze, Praha 1997. 126 s. ISBN 80-7079-428-3.

Bohatá, M.: Etika a ekonomika – sborník ze semináře, Diskusní materiál č. 29, únor, CERGE – NHÚ, Praha 1994.

Bohatá, M.: Etika, ekonomie a etický přístup v teorii firmy. Diskusní materiál, č. 70, květen, CERGE – NHÚ, Praha 1995.

Bráf, A.: Finanční věda. Spisy Dr. A.Bráfa, sv. III, nákladem Sborníku věd právních a státních, Praha 1915. 281s.

BREŇOVÁ, Lubomíra, DŽBÁNKOVÁ, Zuzana, NEČADOVÁ, Marta. Změny ekonomického prostředí a jejich dopad na podniky v procesu připojování ČR do EU. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 3/2003, ISBN 80-86729-03-6

Džbánková, Z.: Recenze knihy A. Richa: Etika hospodářství I, Marathon, 4/2001, Praha, str. 47-51. ISSN 1211-8591.

Džbánková, Z.: Recenze knihy A. Richa: Etika hospodářství II, Marathon, 1/2002, Praha, str. 32-40. ISSN 1211-8591.

Džbánková, Z.: Etický rozměr podniku a jeho okolí (vybrané problémy). Sborník III. Diskusní fórum studentů doktorského studia F3, VŠE v Praze, Praha 2001, str. 208-219. ISBN 80-245-0175-9.

Džbánková, Z.: Podnik a jeho okolí – metodologicko-etické aspekty (vybrané problémy). Sborník referátů z konference z mezinárodní účastí Tvůrčí odkaz T. Bati a současné podnikové metody, Zlín16.-18.5.2001, str. 238-253 a str.288-294. ISBN 80-02-01424-3.

Džbánková, Z.: Etické aspekty ekonomie – aplikovaná mikroekonomie (vybrané problémy). Sborník V. Diskusní fórum studentů doktorského studia F3, VŠE v Praze, Praha 2002, str, 228 – 238. ISBN 80-245-0276-3.

Džbánková, Z.: Racionální a neracionální motivy jednání člověka – aplikovaná mikroekonomie. Sborník prací – VI. Diskusní fórum doktorandů FPH, FPH VŠE v Praze, Praha 2002, str. 200 – 208. ISBN 80-245-0404-9.

Džbánková, Z.: Racionální a neracionální motivy lidského jednání, čas. Marathon, 2002, zvl. č., str. 36 - 40. ISSN 1211-8591.

Džbánková, Z.: Morální rozměr ekonomického života. Sborník z konference s mezinárodní účastí na téma: "Uplatnění mikroekonomických přístupů v hospodářském životě a ve výuce", konané 22.10.02, VŠE v Praze, Praha 2002, str. 123-132. ISBN 80-7262-193-9.

Džbánková, Z.: Důsledky měnícího se prostředí na etické klima podniku. Sborník z konference věnované prezentaci a diskusi výsledků výzkumného záměru "Teoretické, metodologické a empirické aspekty podnikání v mezinárodním prostředí". VŠE v Praze, Praha 2003, str. 148–154. ISBN 80-245-0419-7.

DŽBÁNKOVÁ, Zuzana. Etické a sociální aspekty v dílech českých ekonomů. Acta Oeconomica Pragensia, 2003, roč. 10, č. 8, s. 123–138. ISSN 0572-3043.

DŽBÁNKOVÁ, Zuzana. Etické aspekty ekonomického prostředí ČR v procesu připojování k EU – teoretický pohled a praktické zkušenosti : Doktorská disertační práce. Praha : VŠE FPH, 2003. 145 s.

Dytrt, Z., Roudný, R., Skopala, Volejníková, J.: Etika podnikání a veřejné správy, Sborník referátů z mezinárodní konference Etika podnikání a veřejní správy, Hradec Králové 1997.

Engliš, K.: Soustava národního hospodářství, sv. I., Melantrich, Praha 1938. 892 s.

Engliš, K.: Hospodářské soustavy, Spolek československých právníků Všehrd, Praha 1990. 128 s. ISBN 80-85305-00-3.

Engliš, K.: Věčné ideály lidstva, Vyšehrad, Praha 1992. 166 s. ISBN 80-7021-113-X.

Etzioni, A.: Morální dimenze ekonomiky, Victoria Publishihg, Praha 1995. 243 s. ISBN 80-85865-19-X.

Frič, P. a kol.: Korupce na český způsob, 1. vyd. G plus G, Praha 1999. 299 s. ISBN 80-86103-26-9.

Friedman, M.: The social Responsibilisty of Business is to increase its Profits, New York Times Magazine, 9/1970.

Fukuyama, F.: The end of history and the last man, Avon, New York 1993. 418 s. ISBN 0-380-72002-7.

Heyne, P.: Ekonomický styl myšlení, VŠE v Praze, Praha 1991. 509 s. ISBN 80-7079-781-9.

Hlaváček, J. a kol.: Mikroekonomie sounáležitosti se společenstvím, 1. vyd., UK Karolinum, Praha 1999. 207 s. ISBN 80-7184-856-5.

Holman, R.: Bohatství národů Adama Smithe I, II. Politická ekonomie, 3,4/1997. ISSN 0032-3233

Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2001. 541 s. ISBN 80-7179-631-X.

Hrabě, M.: Etika v podnikání podléhá snahám o rychlé zisky, Hospodářské noviny, 14.2.2001, str.10.

Chleborád, F.: Hospodářství vlastenské: Soustava národního hospodářství politického, vl. nákladem, Praha 1869. 497 s.

Johanisová N.: Svět podle ekonomie, Listy, 98/2, str. 73-77. ISSN 1210-1222.

Kadeřábková, A., Spěváček,V., Žák, M.: Růst, stabilita a konkurenceschopnost: aktuální problémy české ekonomiky na cestě do EU, Linde, s.r.o., Praha 2003. 329 s. ISBN 80-86131-35-1.

Kaizl, J.: Národní hospodářství, J. Fořt, Praha 1883. 369 s.

Kaizl, J.: Finanční věda. Část II, J.R.Vilímek, Praha 1892. 197 s.

Kárníková, J.: Etika v podnikání a řídící práci, VŠE v Praze, Praha 1997. 120 s. ISBN 80-7079-524-7.

Klusoň, V.: Instituce a odpovědnost. K filosofii ekonomické vědy. Studie NHÚ Josefa Hlávky, 8/2002, Praha. 202. s.

Kohák, E.: Člověk, dobro a zlo. O smyslu života v zrcadle dějin: kapitoly z dějin morální filozofie, Ježek, Praha 1993. 198 s. ISBN 80-901625-3-3.

Kotter, J.: Kultury a koalice. Nový obraz budoucnosti, Management Press, Praha 1998. 255 s. ISBN 80-85943-80-8.

Kuhn, S.T.: Struktura vědeckých revolucí, Oikoymenh, Praha 1997. 206 s. ISBN 80-86005-54-2.

Macek, J.: Mravní názory Adama Smitha, vl. nákladem, Praha 1915. 112 s.

Macek, J.: Zápas s omylem a chudobou. Úvahy o hospodářství, socialismu a demokracii, J. Laichter, Praha 1933. 207 s.

Macek, J.: Sociální ekonomika: Kurs národního hospodářství, Česká graf. unie, Praha 1948. 661 s.

Máče, J.: Laboretismus – specifický směr čs. ekonomického myšlení, Politická ekonomie, 4/2001, str. 584 – 592. ISSN 0032-3233.

Mlčoch, L.: Morální rozměr české transformace, Hospodářské noviny, 13.5.97, str. 10.

Mlčoch, L.: Potřebuje ekonomie nové, integrující paradigma?, Hospodářské noviny, 13.5.97, str. 10.

Mlčoch, L.: 1994: Ekonomická transformace jako morální problém. Etika a ekonomika – sborník ze semináře. Diskusní materiál č. 29, únor, CERGE – NHÚ, Praha 1994.

Molitor, B.: Etika hospodářství, Čs. Křesťanská akademie, Praha 1998. 182 s. ISBN 80-85795-29-9.

Mūler, K.: Problémy rozvoje podnikatelské etiky v nových demokraciích. Etika a ekonomika sborník ze semináře, Diskusní materiál č. 29, únor, CERGE – NHÚ, Praha 1994.

Němcová, L.: Aktuální potřeba etiky v podnikání, Acta Ecomica Pragensia, VŠE v Praze, 8/1996, str. 136-140. ISSN 0572-3043.

Nový, I.: Podniková kultura a identita, VŠE v Praze, Praha 1993. 99 s. ISBN 80-7079-159-4.

Nový, I. a kol.: Interkulturální management, Grada Publishing, Praha 1996. 143 s. ISBN 80-7169-260-3.

Pavlica, K. a kol.: Sociální výzkum, podnik a management, 1. vyd., Ekopress, Praha 2000. 161 s. ISBN 80-86119-25-4.

Putnová, A. a kol.: Dílčí závěrečná zpráva GAČR: Etika jako faktor úspěšného začlenění ČR do evropských struktur, GAČR – 1084, Praha 1999.

Putnová, A.: Etika podnikání v průmyslové oblasti v ČR v transformačním období, disertační práce, VUT, Brno 2000.

Rich, A.: Etika hospodářství sv. I., Oikoymenh, Praha 1994. 247 s. ISBN 80-85241-61-7.

Rich, A.: Etika hospodářství sv. II., Oikoymenh, Praha 1994. 375 s. ISBN 80-85241-62-5.

Ridley, M.: Původ ctnosti., Portál, Praha 2000, 295 s. ISBN 80-7178-351-X.

Rolný, I.: Etika v podnikové strategii, Albert, Boskovice 1998. 123 s. ISBN 80-85834-53-7.

Rusmichová, L.: Závažný příspěvek k teorii sociální ekonomie, Politická ekonomie, 1/1997, str. 137-140. ISSN 0032-3233.

Sborník II. Diskusní fórum studentů doktorského studia F3, VŠE v Praze, Praha 2001, str. 55-64. ISBN 80-245-0147-3.

Sborník dokumentů I. celostátní konference o etice v podnikání, Praha, leden 2001.

Sborník dokumentů III. celostátní konference o etice v podnikání, Praha, leden 2003.

Seknička, P.: Úvod do hospodářské etiky, Codex Bohemia, Praha 1997. 188 s. ISBN 80-85963-40-X.

Sen, A.: Etika a ekonomie, Vyšehrad, Praha 2002. 119 s. ISBN: 80-7021-549-6.

Sen, A.: On Ethic and Economics, , Basil Blackwel, Oxford 1987. 131 s. IBSN 0-631-16401-4.

Sirůček, P.:Pojetí člověka a racionality v ekonomických teoriích, Marathon, 3/2002, s. 4-20. ISSN 1211-8591.

Sirůček, P.: Homo oeconomicus, ekonomické cykly, ekonomická rovnováha ETC, Marathon, 2002, zvl. č., s. 29 - 36. ISSN 1211-8591.

Sirůček, P.: Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií, Melandrium, Praha 2001. 224 s. ISBN 80-86175-16-2.

Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, SNPL, Praha 1958. 401s. a 572 s. (nebo Praha, Liberální institut 2001, 986 s. ISBN 80-86389-15-4)

Smith, A.: The Theory of Moral Sentiments, Clarendon Press, Oxford 1976.

Sojka, M.: Milton Friedman, Epocha, Praha 1996. 80 s. ISBN 80-902129-2-1.

Sojka, M.: Dějiny ekonomických teorií, VŠE v Praze, Praha 1998. 403 s. ISBN 80-7079-705-3.

Šroněk, I.: Kultura v mezinárodním podnikání, Grada, Praha 2001. 168 s. ISBN 80-247-0012-3.

Steinmann, H.:, Lóhr, A.: Základy podnikové etiky, Victoria Publishing, Praha 1995. 133 s. ISBN: 80-85865-56-4.

Vaněk, J.: Základy sociální a ekonomické etiky, VŠE v Praze, Praha 1997. 236 s. ISBN 80-7079-926-9.

Vencovský, F.: Dějiny českého ekonomického myšlení do r. 1948, Masarykova univerzita, Brno 1997. 433 s. ISBN 80-210-1624-8.

Macmillanův slovník moderní ekonomie, 2. vyd., Victoria Publishing, Praha 1995. ISBN 80-854605-42-2.

Velká ekonomická encyklopedie, 1. vyd., Linde, Praha 1999. ISBN 80-7201-172-3.

Velký sociologický slovník, UK Karolinum, Praha 1996. sv. I ISBN 80-7184-164-1 a sv. II ISBN 80-7184-310-5.

Internetový zdroj: www.mhinternational.com

Internetový zdroj: www.nijenrode.nl/research/eibe/htlm

Internetový zdroj: http://misc.eunet.cz/marathon

Internetový zdroj: www.transparency.cz

Internetový zdroj: www.transparency.org

Internetový zdroj: www.gfk.cz

Poznámky

1) Vymezení základních pojmů (morálka , etika, racionalita atd.) – viz kapitola 2. Rozhodování a chování lidí v ekonomických procesech je ovlivňováno systémem hodnot. Týká se to především volby cíle a cest (způsobů) k jeho dosažení a důsledků ekonomické činnosti.

2) Ekonomie (z lat. oeconomia = šetrnost, hospodársnost, to z řec. oikos = domácnost, nomos = věda) – ekonomie je jedna ze společenských vědních disciplin, zabývající se řešením základního problému vzácnosti ekonomických statků a omezenosti zdrojů. Jako samostatná vědecká disciplina se formovala v rámci rozvoje tzv. klasické školy ekonomické teorie [80].

3) Paradigma je v pojetí S.T. Kuhna daný přístup a soustava poznatků, zabudovaných do vědecké analýzy, které jsou v souladu s přijatou učebnicovou presentací vědeckých myšlenek hlavního proudu v daném časovém období. Paradigma slouží vědeckému společenství odborníků jako modely (schémata) problémů a zároveň jejich řešení [41].

4) Pojmem motivace (z lat. motus = pohyb, hnutí, nepokoj) - psych. stav vyvolávající činnost, chování či jednání a zaměřující se určitým směrem. [81], [28]. Zde jí rozumíme soubor potřeb a cílů, které představují účely lidského jednání a jeho determinaci.

5) Z řeckého deon (závazek, povinnost).

6) Utilitarismus (z fr. utilité = užitek, prospěch, z lat. utilitis = schopný, vhodný, potřebný) - etická teorie, jejíž ústřední kategorií je užitek. Mravním kritériem jednání je podle utilitarismu jeho užitečnost při vytváření štěstí, tzn., že etický význam není motiv nebo úmysl, ale čin a jeho výsledek. Základní orientace je hédonistická, cílem je obecné blaho vyjádřené formulí "největší štěstí pro všechny". A Smith z utilitarismu vyvozuje ekonomické konsekvence. J.S. Mill mění kvantitativní pojetí J. Benthama - klasika utilitarismu - v kvalitativní pojetí v tom smyslu, že koncepce blaženosti se hierarchizuje. Mill diferencuje blaho na nižší a vyšší a klade důraz na duchovní požitky. Stanovisko "zdravého egoismu" ilustruje úzký vztah s liberalismem. Hédonismus je psychologicky založen na zkoumání pocitů slasti a strasti, jejich srovnávání a měření [81].

7) Prof. Rich (1910 – 1992) průkopník sociální etiky, působil na universitě v Curychu, kde také od r. 1964 budoval Institut pro sociální etiku.

8) Svazek I - Theologická perspektiva byl vydán v r. 1984. Svazek II – Sociálně-etický pohled na tržní, plánované a světové hospodářství vyšlo v r. 1990.

9) Pohled na etické a sociální aspekty ve vybraných dílech českých ekonomů je spíše historický. Předmětem zkoumání není období, kdy české ekonomické myšlení bylo specificky pod vlivem marxismu - leninismu. Marxismus – interpretuje dějiny jako "přírodně historický proces". Lidé tvoří sami své dějiny přeměnou okolního světa. Praxe je základem formování společnosti a její sebereflexe. Dějiny jsou dějinami společenskoekonomických formací, kde hybnou silou jsou změny výrobních sil. Marxismus – leninismus představuje souhrn teorií, poznatků, interpretačních principů, ideologických přesvědčení, vybraných z díla K. Marxe, F. Egelse a V.I. Lenina. Stal se oficiální světonázorovou a politickou doktrínou komunistických stran a zároveň teoreticko-filozofickou základnou všech společenských věd. (v komunistických režimech). Marxismus –leninismus se zakládá na teorii poznání – dialektickém materialismu, ze kterého vychází marxilsticko-leninská teorie společnosti a dějin tzv. historický materialismus, který v duchovních produktech společnosti a dějin (tzv. společenské nadstavbě), viděl pouze znetvořený obraz tzv. materiální základny, která byla tvořena konkrétní historickou podobou mezi výrobními silami a vlastnickými vztahy. Kritika politické ekonomie je zaměřena proti vykořisťování námezdní pracovní síly. Odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků se mělo stát prostředkem definitivního osvobození lidstva v komunismu. Podrobněji viz [81] apod.

10) Ekonomický historismus se prosazoval zejména u německých filozofů a ekonomů (W. Roscher, B. Hildebrand, K. Knies, později G. Smoller atd.) Jeho představitelé zdůrazňovali potřebu studovat historii a respektovat existující strukturu společnosti, zejména sociální rozvrstvení, což umožní určit tendence vývoje a zvolit adekvátní státní řízení společnosti, především právní a hospodářské uspořádání společnosti. Odmítali přirozenost a neměnnost hospodářských zákonů, instituce je třeba přizpůsobovat historickému vývoji.

11) Z řeckého telos = účel, cíl.

12) Název laboretismus vznikl spojením slov labor (práce) a etos (morálka). Zabývá se postavením pracujícího člověka ve společnosti 20. století. Sociální problémy se snaží řešit cestou sociálního smíru vycházejícího z původních morálních hodnot evropské společnosti. Je snahou reformovat kapitalismus první poloviny 20. století do sociálně přijatelnější podoby. Nástroj snížení sociálního napětí spatřuje ve zvýšení všeobecné úrovně vzdělanosti a morálky pod vedením inteligence.

13) Verunáč Václav Dr. Ing. doc. (1893-1960) se po studiu na ČVUT věnoval průmyslové praxi, působil jako vedoucí Zaměstnavatelské úřadovny svazu čs. průmyslníků v Praze. Po doktorátu z technických věd studoval témata hospodářská a sociální. V roce 1922 se habilitoval na ČVUT jako docent sociální politiky. Ve své vědecké činnosti se zaměřil na otázky spojení hospodářských a technických otázek se sociální politikou. Byl zakladatelem Ústavu pro technické hospodářství při Masarykově Akademii práce a jeho ředitelem.

14) Podnikatelská etika řeší otázku: Co je dobré a spravedlivé?

15) P.A. Samuelson stanovil tři základní okruhy ekonomických problémů, které musí řešit každá hospodářská společnost bez ohledu na rozdílnost nebo stupeň své systémové struktury. Etická dimenze základních otázek trhu blíže v [58].

16) Morální riziko je forma oportunismu, tedy prosazování vlastního zájmu na účet jiných [64].

17) Opačný pohled na problém korupce nabízí index BPI, který řadí země podle jejich sklonu k uplácení v mezinárodních transakcích. Je zveřejňován (Transparency International) od r. 1999 s dvouletou periodicitou a představuje doplněk CPI podtrhující skutečnost, že v mezinárodním obchodu se korupce týká jak uplácených, tak uplácejících.

18) Je třeba však uvést, že se také počet zemí zahrnutých do konečného pořadí zvyšuje (z 85 zemí v roce 1998 na 103 zemí v roce 2002). Index CPI za rok 2002 v příloze.

19) Viz paragraf 3.4.

20) A. Putnová z VUT v Brně realizovala v letech 1998 - 1999 výzkum zaměřený na etické prostředí vybraných firem v ČR. Použila jsem dotazník z tohoto výzkumu, který jsem upravila a rozšířila o problematiku EU.

21) Prostřednictvím Internetu byly rozesílány dotazníky převedené do podoby MS WORD. Otázky i odpovědi byly stejné jako pro studenty s mírnými úpravami odpovídajícími realitě.

22) Dále už jen značně.

23) V rámci výzkumného úkolu GACR: Etika jako faktor úspěšného začlenění ČR do evropských struktur , bylo na VUT v Brně uskutečněno kvantitativní dotazníkové šetření, kdy odpovídali manažeři velkých (1998) a (1999) velkých i středních českých průmyslových firem. Pro srovnání jsme použili data roku 1999.

24) Zde bych se ráda odvolala např. na informace z denního tisku.

 

 

 

3. K reformě veřejných financí

Některé mýty, meze a souvislosti tzv. reformy veřejných financí

Pavel Sirůček

(text je podkladovým materiálem k diskuzi na téma Reforma veřejných financí pohledem levice 21. století pořádané Klubem ekonomů dne 16.9.2003)

 

Tzv. reforma veřejných financí se po, pro část naší politické scény, relativně úspěšném referendu stala hlavním mediálním tahákem (ale také strašákem) a v neposlední řadě může být - i když na první pohled možná poněkud paradoxně - považována za jedno z posledních těsnějších pojítek současné vládní koaliace generující kabinet, jehož provinčnost a neprofesionalita zřejmě nemá v české historii srovnatelné obdoby. I když potřebnost zdravých veřejných financí, resp. jejich "trvale udržitelného vývoje" (samozřejmě s plným vědomím toho, že také zde existují odlišná východiska, pohledy a kritéria), resp. dlouhodoběji již neudržitelné negativní trendy vývoje české ekonomiky v řadě oblastí lze zcela přehlížet pouze velmi těžko - vzniká zde mnoho vážných otazníků a četných pochybností, a to především o mediálně prezentované tzv. vládní reformě, která je již od samého počátku opředena celou řadou, a to mnohdy účelově vytvářených a cíleně šířených, mýtů a nejrůznějších polopravd. Na některé z nich poukazuje formou otázek a relativizací (místy záměrně vyhrocených a někdy snad pro někoho i "kacířských") tento příspěvek, který se v neposlední řadě snaží ozdravění českých veřejných financí zasadit do poněkud širšího kontextu. Cílem však v žádném případě není vyčerpávající přehled všech problémů spojených s tzv. reformou veřejných financí, ale ani předložení alternativního návrhu - zde lze odkázat na vybraná média, včetně www.kscm.cz.

Je nezpochybnitelné, že koridor případných reformích kroků je dán v prvé řadě kapitalistickými mantinely a diktátem globálních, zejména finančních, trhů a institucí - což však nijak výrazně nesnižuje odpovědnost především ČSSD a nikterak neomlouvá její hlubinně zakódovaný opurtunismus a bohužel nyní také do očí bijící amatérismus. KSČM by nejenom v této souvislosti měla jednoznačně deklarovat nulovou přímou i nepřímou podporu Špidlově ČSSD, neustále připomínat neoddiskutovatelné rozpory, ba přímo protiklady, s volebním programem této strany a soustavně tlačit na ČSSD, aby si její členové konečně byli ochotni připustit, že největším problémem bohužel nejen nynější sociální demokracie samotné, ale celé české politiky, je dnes právě její předseda. Tzv. vládní reformě veřejných financí je proto naprosto nezbytné nastavit nemilosrdné zrcadlo, jednohlasně ji odmítnout jako celek a v žádném případě - v duchu "salámové metody" - se nenechat zatáhnout do případné přímé či nepřímé podpory i takových dílčích opatření a reformních kroků, které by se bez uvažování celkového kontextu mohly jevit jako přijatelné či přímo pozitivní. Nelze však samozřejmě vystačit pouze s odmítáním a kritikou - tedy vše činit s neustálým předkládáním a vždy srozumitelnou prezentací vlastních alternativních projektů - zde např. pod heslem "Těžiště nákladů komplexní reformy na bedra pasivního vlastnictví kapitálu i práce", a to včetně možné jisté koordinace s odborovými svazy.

Každý ví, že reforma veřejných financí je nevyhnutelná

I když většina odborníků a "odborníků" nepovažuje za základní otázku, zda reformu (veřejných financí, finanční či fiskální) ano či ne - nestojí přesto za větší pozornost také názory poněkud relativizující halasně prezentovanou naprostou nevyhnutelnost řady navrhovaných opatření či hlasy připomínající rizika další polovičaté typicky české ekonomické "reformy" a důrazně varující před opětovnými reformními pastmi? Nejedná se v případě nynější tzv. vládní reformy o obdobný podvod, jako tomu dříve bylo hlavně s privatizací či deregulací, později také částečně s reformou územněsprávního uspořádání (posuzované prizmatem nutné velikosti euroregionů aj.) či s nedávnou kampaní o vstupu do EU v duchu neustálého masírování, že zde přece "není jiných cest a řešení"? Nebylo by vždy na místě pátrat po skutečném stavu, po genezi, příčinách a podstatě věcí a po faktických výsledcích - tedy také po tom, komu vše sloužilo, slouží a komu vlastně prospívá; samozřejmě po odfiltrování příslušných ideologických klišé a demaskování skutečných zájmů? Pokud jsou opravdu trendy vývoje a stav českých veřejných financí tak katastrofální, není na místě především otázka Proč? Tedy kdo to způsobil, kam "zmizely" peníze a všechny zdroje (kdo se podepsal na nízké efektivnosti jejich alokace, resp. kdo je často přímo rozkradl), a v neposlední řadě, kdo opravdu profituje z toho, co zbylo z české ekonomiky? Obstojí zde ještě stále trapnější a komičtější omílání údajných "zločinů totality" nebo také časté a alibistické předhazování kostlivců pravicových vlád z 90. let - ostatně, kdo vlastně vládne již nikoli první funkční období? Lze také skutečně automaticky odmítat jakékoli další zadlužování (samozřejmě v případě mnohem efektivnějšího využití i splácení) nebo hrozí reálné nebezpečí, že budou škrtáním vytvářeny další - ještě závažnější - dluhy?

Když však jsou zásadní a strategické změny veřejných financí nezbytné, vystačíme si s pouhými bezkoncepčními úpravami převážně v podobě škrtů některých výdajů (i když ne vždy plošnými) - a to ve světle zásadně jiné ekonomické, politické, ale i demografické struktury než na jaké stavěl poválečný model a praxe evropského sociálního státu? Je vládou nabízená tzv. reforma dostatečně razantní nebo je spíše preferována její společenskou udržitelnost a průchodnost, resp. přesněji další přežívání nynější koalice? Nejedná se spíše o jakési další "rozpočtové balíčky" dlouhodoběji příliš neřešící hlubší kořeny nejen našich fiskálních obtíží? A není právě kritika ohledně naprosté nesystémovosti (kdy např. některým oblastem jako zdravotnictví či školství není věnována dostatečná pozornost, nehledě na to, že i zde narážíme na řadu závažných a nedořešených problémů jako např. závazky plynoucí ze vstupu do EU či dokončení přestavby státní správy) a totální absence jasně vyprecizovaných strategií (namísto navrhovaných pouhých účetnických opatření) hlavním důvodem k obezřetnosti?

Nestálo by však také v širším kontextu za úvahu, a to právě v souvislosti s tzv. reformou veřejných financí (např. ve světle zvěrstev typu urychlené privatizace úspěšného Budvaru s cílem zalátat ještě nějaké díry v rozpočtech a přežít ve funkcích co nejdéle), již konečně začít s bořením alespoň některých velkých porevolučních tabu? Nevynořují se snad stále naléhavěji zásadní otázky o konečném smyslu a cílech transformace a liberalizace české ekonomiky a celé naší společnosti? Komu vlastně privatizace posloužila - ostatně není hlavním důvodem neutěšeného stavu českých veřejných financí právě fakt, že se stát překotně a naprosto neuváženě (resp. přesněji řečeno záměrně a pro leckoho i velmi "výhodně") zbavil velké části svých příjmů, a to z důvodů především nikoli ekonomických? Je tedy privatizace jako taková (o jejíž smyslu a účelnosti v podstatě nediskutuje ani sociální demokracie - proč asi?) či nyní tzv. reforma veřejných financí, resp. obecněji celé budování tržní ekonomiky (bez či s různými přívlastky, ale vždy kapitalistické) oním vlastním sebestředným cílem či mělo být pouhým prostředkem k efektivnosti, prosperitě a lepšímu životu? Pokud ano, pak tedy koho? Kde vlastně končí iluze českého člověka a kde začíná nyní již globální kapitalistická soukromovlastnická realita s nemilosrdným ziskovým principem? Nenazrál již čas pokusit se o překonávání deformovaných postojů ke státu - ať již jde o deformace "zprava" (stát pouze "okrádá" občany o jejich prostředky, je vždy špatným hospodářem apod.), ale také "zleva" (stát vše vyřeší a musí se také bezpodmínečně postarat o každého bez jakékoli individuální zodpovědnosti)? Nepatří pak také mezi další obtěžující mýty zcela účelově deformované vzpomínky, resp. každoroční dojímání se odkazem "hrdinných osmašedesátníků" hemžící se slovními perlami typu "záblesky heroického postoje k vlastním dějinám" nebo "čin imaginace"? Není na místě si již konečně přiznat, že pinožení kolem "masarykovsko - havlovského kultu" či právě syndromu "nenaplněného" roku 1968 nemá např. s nalézáním nového konceptu společenské racionality či idejemi samosprávy pro 21. století skutečně mnoho společného? Nelze toto ostatně považovat za jistý důkaz nemalé iluzornosti a značné společenské nebezpečnosti pseudohumanistických a rádobyintelektuálních postojů a konec konců také všech propagandistických projektů třetích cest - tedy také i socialismů s tzv. lidskou tváří či kapitalismů "pro lidi"?

 

Je stále lepší, pokud tzv. reformu realizuje sociální demokracie

- i když je tato špatná - než kdyby tak činila pravice

Je však v tomto kontextu pro KSČM a především pak pro její voliče a sympatizanty V. Špidla a spol. skutečně oním "menším zlem" než ODS? Je tedy opravdu např. scénář Modré šance o tolik nepřijatelnější a "sociálně zločinnější"? Nejsou naznačené návrhy ODS s alespoň na papíře deklarovanou prioritou v ekonomickém růstu - a to i přes svou neskrývanou ideologickou orientaci, nepropracovanost, zjevné nedostatky i částečnou naivitu (např. čerpající z axiomu ekonomie strany nabídky fundamentalisticky věřící ve všespasitelný účin snížení daní či značná iluzornost "zázračného" působení rovné daně atd.) minimálně z dlouhodobého pohledu přece jenom systémovější a o něco přínosnější než alibisticky plochá, mělká a rozplizlá tzv. reforma z dílny nynější ČSSD? Nejedná se minimálně alespoň o jakýsi pokus "o něco více" než pouze o nesystémové, chaotické a mnohdy již zoufalé snahy o snižování rozpočtového schodku cestou co nejmenšího odporu? Je udržitelné snahy o ozdravění veřejných financí zcela oddělovat od komplexního ozdravění celé české ekonomiky, včetně nutnosti vypracování strategických záměrů a jednoznačné identifikace příslušných priorit, a to např. v podobě pokusu o zachycení trendů vzdělanostní společnosti - ČSSD sice opakovaně slibované, ale reálně se stále více a více vzdalující? Nebylo by na místě přiznání, že růst státního dluhu plodící rozpočtové škrty není výsledkem toho, že si žijeme nad poměry, nýbrž spíše produktem špatného fungování finančního systému s korupcí, byrokratičností a velmi malou profesionalitou? Jak je to např. s pravomocemi NKÚ ohledně kontroly nad veřejnými prostředky, proč a kým je znemožňováno, aby nezávislé kontrole podléhaly i veřejné finance? A skutečně bránila daleko razantnějšímu postupu proti korupci, netransparentnosti či tunelování, resp. "džůsování" české ekonomiky pouze tzv. pravice? A co stále značně "děravé" zákony, jde o výsledek nezkušenosti a rychlosti či také o cílený záměr - ostatně, kdo vlastně stál od počátku u přípravy klíčových zákonů či u tzv. transformace justice? Nehrozí zde snad velké nebezpečí, že realizace koaličních záměrů povede k dalšímu podvázání růstu (a to jakkoli diskutabilního) a bude mít krajně nepříznivé dlouhodobé dopady na mnohé, především slabší, sociální skupiny? Lze si místo pokusu o skutečné řešení nazrálých problémů a nastartování pozitivních trendů vystačit s prostým omezováním některých rozpočtových výdajů a opětovným taháním peněz z kapes občanů - dalších prostředků často končících v "černých dírách"?

Nebyla by proto na místě spíše orientace na příjmové stránky rozpočtů (ve smyslu provázané struktury příjmových zdrojů, včetně jejich kapitalizace), důraz na přímé daně (reprezentující určitou solidaritu mezi bohatými a chudšími) či na střízlivé přehodnocení pohledu na výši daně z příjmu (např. v kontextu stavu v jiných zemích EU)? Opravdu žijeme z hlediska výdajů "nad poměry" - pokud ano, tak tedy kdo - nebo je jádro věci spíše v tom, že prakticky nedochází k tvorbě nových hodnot? Reaguje snad vládní návrh dostatečně na potřebnost poskytnout fiskální politice alespoň střednědobý rámec, resp. zavést určité fiskální cílení (důležité např. z hlediska mixu rozpočtové a měnové politiky) či na nezbytnost tvorby adekvátních nástrojů snižujících zneužívání systému? Jsou hlasy vytrvale upozorňující, že z tzv. vládní reformy až příliš vyčnívá čiré neumětelství a amatérismus, naprostá nesystémovost a bezbřehá kompromisnost, resp. že tato vláda si s ekonomií opravdu, ale opravdu, příliš netyká nebo četná varování, že vláda při její přípravě naprosto podlehla tlaku vlivných finančních skupin a zájmových lobby pouhým zlomyslným poštěkáváním odpůrců nebo jde, bohužel, spíše o konstatování hořkých faktů? Nepůsobí vládní návrhy spíše než jako promyšlený produkt komplexního společenskoekonomického náhledu jako výsledek úzce účetnického způsobu uvažování pouze vyrovnávajícího položky "má dáti" a "dal"? Nebo je snad tato vláda (i se svým tzv. odborným zázemím) opravdu přesvědčena, že ekonomický růst plodící blahobyt a prosperitu zajistí občasné - především pro média zinscenované - razie, resp. registrační pokladny na tržištích či ždímání dalších peněz z pacientů ve prospěch farmaceutických lobby naprosto v rozporu s předvolební rétorikou a halasnými sliby ČSSD? Není proto na místě důkladné připomenutí toho, co v předvolebních brožurkách každému - dětem, babičce i rodičům - nasliboval vyvedený "socánek"? Obstojí zde neustále omílané připomínání, že ČSSD musí kompromisně vládnout v koalici či, že po volbách 2002 opravdu nebylo jiných možností?

Nepatří snad k dalším velkým účelovým a velmi frekventovaným mýtům, spojeným zdaleka nejen s tzv. reformou veřejných financí, neustálé mediální ubezpečování, že v této vládě sociálně demokratické aspekty převládají a, že "jediný opravdový sociální demokrat" V. Špidla své koaliční partnery přímo válcuje? Nebo je spíše blíže pravdě označení nynější ČSSD M. Zemanem coby "růžové Unie Svobody", kdy jsou vládou fakticky plněny především klíčové body předvolebního programu právě US? Opravdu lze všechny oprávněné pochybnosti rozehnat konstatováním, že v současnosti jde přece o vládu koaliční - tedy nutně kompromisní -, a také že v případě každé jiné alternativy po posledních volbách by byly nezbytné kompromisy ještě větší? Nebylo by však spíše na místě opět připomenout ony základní hlubinné pilíře sociální demokracie od počátku její existence - tedy oportunismus, pragmatismus a neprincipiálnost? Jedná se opravdu o pozitivní "schopnost přizpůsobovat se novým okolnostem", "ochotu přistupovat na kompromisy" a "schopnost upřednostňovat komunikaci před tzv. pravdou", jak si přeje a lakuje na růžovo O. Novotný (Právo 5. 8. 2003, s. 6) nebo lze tyto principy a z nich plynoucí politiku interpretovat poněkud odlišně? Nepůsobí zvlášt pikantně v případě současného premiéra a šéfa ČSSD, proslulého svými komunikačními dovednostmi, především ona "schopnost upřednostňovat komunikaci před tzv. pravdou"? Nejedná se také v jeho případě o jisté pokračování "havlovského ducha" - tedy i praxe absurdních divadel v jiných kulisách? Jak lze nahlížet na jeho nově i vizionářské a "strategické" úvahy, tradičně urputné zastírání skutečných podstat věcí či na tragikomické snahy o proniknutí do "velkého světa", umocněné ošklíbáním nad "malým českým člověkem a poměry"? Kam vlastně zařadit opravdu "přesvědčené evropanství" a konec konců ostatně i celé "sociálně demokratické vidění světa" - dnes včetně nutnosti přehodnocení koncepce a modernizace sociálního státu, a v tomto kontextu pak také i naší tzv. reformu veřejných financí? Nelze za smutné pokračování považovat i to, že systém stále generuje do nejvyšších funkcí neprofesionály mnohdy ani ne okresního formátu či figury již dávno velmi trefně pojmenované jako záporné nuly? Není poněkud zarážející, že již více než desetiletí nás o tom, že např. ministr nepotřebuje profesionalitu a odbornost mnohdy přesvědčují nejvehementněji právě ti, kdo sami žádnou odbornost nemají a přílišným vzděláním nedisponují a navíc často svou neschopnost stále příčítají pouze "zlým Komančům"? Není tedy štěstím, že ze skupiny lidí, kteří se v listopadu 1989 sešli v Laterně magice je dnes ve vrcholné politice pouze minimum nebo je spíše tragédií, že blokovali naší politickou scénu tak dlouho? Ostatně jakých ještě diletantnějších absurdit tzv. nepolitické politiky této postmoderní sedliny bychom dnes byli svědky, pokud by poslední volba presidenta dopadla jinak?

Nebyla by tedy nakonec systémově pojatá reforma s jasně definovanými prioritami a kroky (byť i "pravicová") ze středně a dlouhodobého hlediska prospěšnější než pouhé mixy, kompromisy mezi špatným a ještě horším a neustálé rozmělňování - byť místy ještě i s "levicovým" nátěrem? Nakonec, jak je to vůbec dnes s levicovostí a pravicovostí - nedošlo snad např. u T. Blaira ke značnému promíchání levicových a pravicových myšlenek, kdy tradiční "levicové kompasy" v podobě ideálu rovnosti a snah po sociálně spravedlivějším uspořádání jsou velmi dobře utajovány? Nebo zde snad již v podstatě zcela absentují? A co u nás, jde v případě Špidlovy ČSSD - posuzované nikoli předvolebními sliby a mediálním "bušením v prsa", ale reálnou politikou a faktickými výsledky - ještě o stranu levicovou nebo je o tom skálopevně přesvědčen jen on sám? Ostatně nelze např. kořeny tzv. základního příjmu (rovné sociální dávky či mzdy apod.) nalézt nejen v tradici myšlení liberálního, ale také i socialistického - kde však na rozdíl od liberálů, resp. např. M. Friedmana může jít o jeden z pokusů, jak vymanit občana z pout kapitálu? Není také v neposlední řadě záměrně příliš nezdůrazňována či dokonce přímo zalmčována úzká souvislost tzv. reformy veřejných financí s naším členstvím v EU? Byly snad někdy a někým přesvědčivě vyvráceny propočty, že v konečné instanci budeme do EU celkově platit více, než kolik budeme dostávat? Nenastal také již čas na seriózní a opravdu střízlivou debatu o přínosti eura - jaké jsou ostatně výsledky s tímto megalomanským projektem, který podle mnohých příliš nepasuje na velkou a místně rozdílnou ekonomiku typu Evropy? Lze automaticky odmítat tvrzení označující za jednu z hlavních příčin současného zabrzdění ekonomického růstu v celé Evropě právě "sevření eurem" jenom proto, že se s ním netají např. V. Klaus? Ostatně, z jakých důvodů také bývá občas prezentováno, že hlavním důvodem snižování rozpočtového deficitu jsou maastrichtská kritéria pro přijetí euro? Bylo již konečně demaskováno, jak směrnice a nařízení zbyrokratizované EU ovlivní celý náš život, a to i v oblastech jako je omezení růstu mezd (např. ve státní správě), omezení valorizace důchodů či zvyšování cen a daní; a toto vše stále v pojetí "sociálně demokratického vidění světa", kdy např. chystaná evropská ústava naprosto mění význam evropské integrace směrem k supranacionalismu? Je tedy možné ze strany KSČM podpořit ojedinělé pozitivní prvky tzv. vládní reformy nebo jsou relevantní spíše konstatování, že ozdravění veřejných financí a skutečná reforma má smysl pouze jako provázaný celek a, že KSČM by v žádném případě neměla mít s tímto nepovedeným "souborem opatření" vůbec nic společného?

.

Levicová východiska pro reformu veřejných financí

Zdeněk Hába

(text je podkladovým vystoupením k diskusi pořádané Klubem ekonomů na téma Reforma veřejných financí pohledem levice 21. století dne 16. 9. 2003)

Vládou navržená reforma veřejných financí reaguje na skutečnost, že zdroje příjmů státního rozpočtu dlouhodobě nepostačují na pokrytí jeho výdajové stránky, jeho deficit se trvale zvyšuje a hrozí kolapsem veřejných financí s tíživými následky pro životní úroveň obyvatel, odkázaných na sociální důchody a příspěvky od státu, pro fungování veřejných služeb a pro zabezpečování základních občanských práv. Způsob, jakým vláda hodlá tato nebezpečí odvrátit, je podrobován koncepční i detailní kritice z nejrůznějších stran. Levicová východiska této kritiky lze v stručných tezích shrnout do následujících bodů:

1. Hledání východisek z deficitnosti státního rozpočtu nemůže opomenout její příčiny: privatizaci, která zbavila stát bývalých příjmových zdrojů a nahradila je daněmi, které jsou nižší a zčásti nevymahatelné, snížení zaměstnanosti a nízký ekonomický výkon domácího hospodářského sektoru, velký rozsah šedé a černé ekonomiky, odliv zisků do zahraničí, nehospodárnost státní správy atd., obecněji ideologii zbožňování trhu a liberálního kapitalismu vůbec. Je možno si klást i otázku, zda zlepšení veřejných financí při zachování tohoto hospodářského systému je vůbec možné.

2. Navrhovaná reforma veřejných financí není ve skutečnosti reformou, jen dílčími nepodstatnými úpravami příjmové a výdajové stránky veřejných rozpočtů. Je zřejmé, že veřejné finance mohou být zdravé jen tehdy, opírají-li se o zdravou ekonomiku. Jestliže naše ekonomika v současnosti má ke zdraví daleko, pak musí být reforma zaměřena tak, aby k ozdravení ekonomiky v co nejkratší době došlo. Takovou koncepci však v sobě reforma založenu nemá, má povahu příštipkaření, které svým zdáním aktivity základní problémy zamlžuje a tím jejich opravdové řešení oddaluje a ztěžuje. Potřebujeme skutečnou reformu, nikoli balíček krátkodobých úsporných opatření.

3. Návrh reformy byl zpracován v poměrně velmi krátké době, mj. také pod vnějším tlakem, souvisícím se vstupem do EU (plnění maastrichtských kritérií), a její naléhavost se nepřiměřeně akcentuje. Ve skutečnosti není nutno bezhlavě spěchat, bezprostřední kolaps státních financí zatím nehrozí a se šokovou terapií máme v ČR své zkušenosti. Dá se žít i s omnoho vyšším státním dluhem, jak dokazují např. právě některé státy EU. Problém není ani tak ve výši deficitu, jako v trendu jeho zvyšování, tj. ve fungování ekonomiky. KSČM proto navrhuje jednak reformu důkladněji promyslet a neprovádět opatření, která se v krátké budoucnosti ukáží jako kontraproduktivní, jednak ji rozložit na delší dobu, kdy v první etapě se zastaví prohlubování deficitu a založí ekonomická opatření k jeho snižování, a ve druhé etapě může dojít k jeho snižování na základě těchto výsledků, aniž by se musely omezovat sociální a jiné nezbytné veřejné výdaje.

4. Základní postoj KSČM k reformě je dán na jedné straně nutností ochránit nízkopříjmové skupiny obyvatelstva (které činí jeho převážnou většinu) před snahou pravice (která za daný stav nese vinu) svalit na ně veškerou tíhu reformy, na druhé straně potřebou podpořit opatření, směřující k ozdravění ekonomiky a jejího růstu. Obtížnost řešení tohoto úkolu spočívá v tom, že dopady jednotlivých kroků zpravidla nejsou jednoznačné (každé řešení má kromě výhod i nevýhody, při čemž některé mohou být nepředvídané a projevit se později), a že kromě ekonomických argumentů vstupují do hry často i argumenty politické, hledisko voličské podpory (viz nesmyslné návrhy ODS).

5. Příjmová i výdajová strana státního rozpočtu, resp. veřejných rozpočtů vcelku, může být korigována desítkami dílčích úprav, z nichž každá by si vyžádala samostatnou diskusi. Rozkládá se na velké problémové okruhy – daňová soustava státu a obcí, která je velkým otazníkem sama o sobě, daňová správa, výběr daní a jeho efektivnost, odvody na sociální a zdravotní pojištění, příjmy ze státních resp. polostátních podniků, objem mandatorních výdajů, penzijní systémy obligatorní a dobrovolné, slučitelnost fiskálního a monetárního přístupu v rozpočtové politice atd. Tento širší pohled většinou zůstává stranou běžných mediálních komentářů a diskusí k reformě, stejně jako tlak na jednosměrná opatření, který vyvíjejí v podobě svých doporučení instituce jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka a také sjednané podmínky vstupu do EU.

6. KSČM má zpracováno zásadní stanovisko k vládnímu návrhu reformy i k jejím jednotlivým částem, hodlá ve sněmovně předložit své vlastní pozměňovací návrhy a připojit se k některým dalším, předkládanými jinými subjekty (např. odbory). Jednání ve sněmovně je však teprve před námi a nejsou známy všechny okolnosti, které je budou v širším kontextu provázet.

 

Návrh reformy veřejných financí

Ján Palivec

(Někdy to jde i s trochou humoru.)

Návrh reformy v oblasti důchodů:

Ze zákona zavést povinnou péči dětí o rodiče ve stáří a všechny důchody zrušit. A už by byl tento problém trvale vyřešen. Kdo by neměl děti- dobře mu tak, měl se v mládí víc snažit!

A vůbec, - každý bude jednou starej - tak sis měl šetřit prachy na stáří! (nejlépe v bance Bohemia, Expandia, Skala atd…/nemá cenu je všechny vyjmenovávat/, anebo v Kampeličce!!!, nebo v nějakém finančním fondu Vikiho Koženého, či jemu podobných)

Ale protože jsme přeci soc.dem. sociální stát, tak pro ty, co nemají děti ani prachy, zřídit obecní starobince, kde by staří občané dostali ráno kapučíno, k obědu polévku a chleba a k večeři by si museli něco vyžebrat. Stejně se přecpávat na noc není zdravý! Tím by se ušetřilo zas nějakých pěkných pár miliard do státní kasy.

Jo, a taky uzákonit EUTHANASII, jako v Hollandu!

Reforma školství, kultury a vědy:

Zrušit zákonem povinnou školní docházku. Cigáni a asociálové by byli rádi, že nemusí posílat děti povinně do školy a ty můžou přes den nerušeně čórovat a žebrat.

Zrušit všechny státní školy. Když by někdo mocímermo chtěl mít děti gramotné, mohl by je poslat jedině do obecné školy, kterou by zřizovala obec a děti by povinně donášeli panu učiteli "sobotáles", jako za Rak. Uherska. Problém platů ve školství by byl tak vyřešen!!! Státní odborné školy zrušit, (stejně se žádní odborníci v budoucnu nebudou potřebovat, pouze zaškolená levná pracovní síla!), v případě potřeby si je fabrika vyškolí sama – jako u Bati.

Ze zrušených škol udělat kasína, pronajmout jako fines centra, skladiště,haly apod., zas by přibylo něco do státní pokladničky!

Kdo by měl peníze, mohl by poslat děti do některé prestižní soukromé školy (jako např. paní min. školství Buzková). Střední školy pouze soukromé,(kde by studovali ti, co si to můžou zaplatit,) anebo piaristické gymnasium (pro chudý studentíky).

Státní vysoké školy zrušit, jako za protektorátu (báječný zlepšovák nebožtíka Ády!)

A kdo má peníze, může studovat v Oxfordu, Harvardu, nebo aspoň na nějaké soukromé místní vysoké škole.

Z tradice ponechat pouze Karlovu Univerzitu jako státní a tu zredukovat jen na fakultu teologickou, právní a lékařskou. Tím by se zas ušetřily peníze z rozpočtu!

Zrušit akademii věd (jak navrhuje pan Mirek Ševčík/Liberální institut/)! Stejně se tam ti vědci jen flákají a nic kloudného nevymyslí, - vždyť špičková věda se dá stejně dělat jen v USA, nebo v Japonsku apod. a ne tady! Vědu přenést na vysoké školy, jak navrhuje Ševčík (které se teda pak stejně taky zruší!)

Žádný peníze nevyhazovat do kultury! Lidi stejně všechno vidí v TV Nova a víc nepotřebují!

Zrušit různý muzea, sbírky rozprodat sběratelům do zahraničí-/ zas by do státní kasy něco přibylo!!/- z Národního muzea udělat třeba panoptikum pro cizince s drahým vstupným!

Zrušit všechny knihovny, stejně lidi nečtou, všechno vidí v televizi(!!!), koho baví číst, tak si může knížky půjčovat třeba u kupce (jako F.L. Věk) anebo mezi sebou. Odborné vědecké knihovny taky zrušit, intelektuálové si ty publikace můžou najít na internetu, nebo si zaletět do Vídně, Mnichova, Londýna- do tamější vědecké knihovny, do zemí, kde ten systém ještě funguje. Anebo péči o knížky a knihovny ponechat na starosti řádovým bratrům, mají to v tradici !, -když dostali zpátky ty kláštery, tak ať aspoň dělají něco užitečného!

Reforma v oblasti dopravy:

Zrušit okamžitě"moloch" České dráhy.

Železniční koridor Děčín-Ústí-Praha Brno-Vídeň a Vídeň-Olomouc- Ostrava prodat DBB a ÖBB. Ostatní dráhy zrušit, ajznboňáky poslat do předčasné penze s doživotní rentou a všemi jízdními výhodami (které by ovšem stejně neplatili, protože by nebylo kde jezdit). Rozprodat všechny nádraží, budovy, lokomotivy, vagony, koleje, prostě všechno, co se dá zpeněžit- zas by přibylo do státní kasy pár miliard a panu Šimonovskému &jeho kámošům určitě pár melounků do kapsy jako provize.

A těm pár blbům, kteří nemůžou bez mašinek a vláčků žít, odprodat nebo pronajmout (ovšem za tučný pronájem) nějakou tu zbylou lokální dráhu, ať si hrají s doopravdickýma vláčkami, když je to baví! Ovšem od státu by nedostali ani FŇ, to teda v žádným případě ne!

Lidi na venkově aťsi jezdí autem, kdo nemá, - má smůlu, tak ať si koupí kolo, anebo chodí pěšky –jako před 200 lety (stejně lidi mají nedostatek pohybu)!

Reforma v oblasti armády:

Zrušit bezprodleně armádu! Těch 30 tanků a 4 stíhačky nás stejně nevytrhnou a nezachrání před nepřítelem! Ponechat pouze Hradní stráž- aby se lidi na výletě do Prahy měli na Hradě na co koukat.

Všechny lampasáky penzionovat a ponechat jim doživotní rentu (když se celý život flákali za vysoký platy- tak jen ve výši životního minima!), z MNO v Dejvicích pro ně udělat takovou "invalidovnu", kde by si mohli chodit v uniformě, salutovat, válčit si na mapě a hrát na vojáčky.

Pro ty militaristický nadšence, který taky baví hrát si na vojáky, obnovit různé Národní gardy, Sbory ostrostřelců, Studentské legie apod. (jako v r. 1848- viz "Filosofská historie"- A. Jirásek…), ovšem munici, pušky, uniformy apod. by si museli financovat ze svého! Anebo by to všechno financoval nějaký místní velmož, "kmotr",který by se tímto stal také tzv.. Polním velitelem /jako v Afganistanu/.

Reforma policie:

Policii zrušit, stejně jen buzerují lidí, pořádek nezajistí a nic nevypátrají a zloděje nechytí! Ponechat pouze městskou neboli obecní policii (obecního policajta). Kdo na to má, zaplatí si soukromou bezpečnostní službu, Černé šerify, soukromou ochranku a soukromou detektivní službu.

A ta lůza, co nemá peníze, ať si to vyřídí mezi sebou ("soudce Lynch").

Reforma zdravotnictví:

Všechno státní zdravotnictví zrušit, nemocnice rozprodat a "zprivatizovat"- jak navrhuje pan Mareš z US. Bohatí ať se léčí na privátních klinikách, a ti ostatní ať jdou za bábou kořenářkou, lidovým léčitelem, akupunkturistou, místním šamanem apod. –kdo nemá ani na bábu kořenářku- má prostě smůlu!

A řádoví bratři, kteří to mají v popisu práce- můžou zas provozovat chudinský špitál /jako ve středověku Milosrdní bratři/.

Tím se zas ušetří spousta peněz, ba možná i něco přibyde za rozprodané nemocnice /nejvíc však do kapes privatizátorů!/

Tato skvělá reforma ušetří spoustu peněz, které se pak budou moci zas bez obav přerozdělit a promrhat v různých epochálních projektech a plánech jako např. :internet do škol, dálnice do Ostravy, revitalizace průmyslu, nákup nadzvukových aeroplánků apod..

Tato reforma nás posune hodně dopředu (asi tak do doby josefínských reforem, či před ně) a hodně na západ- až daleko za hranice Velkého bratra USA, ještě dál, až za Tichý oceán- /v podstatě někam až do Asie…/

Určitě se to bude líbit panu Špidlovi a Sobotkovi, ale možná třeba moc ne, hlavně proto , že to nevymysleli sami!

No, když, tak by to určitě ocenil Mirek ze strany Modrého ptáka, i když tam podobných zlepšovatelů má taky dost.

Anebo ti skvělí a sympatičtí lidičkové z US, jenže -, jak říkal pan Mlynář,- už to chtějí zabalit…, takže smůla…

 

4. Recenze

 

Kult růstu nebo trvalá udržitelnost vývoje?

Pavel Sirůček

Zeman, J.: Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje. 1. vydání. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2002. ISBN 80-244-0420-6. 171 stran.

Ing. Jan Zeman, CSc. (nar. 1956), nestandardní ekologizující ekonom, ekolog a také básník, náleží mezi plodné levicové osobnosti naší současné scény věnující pozornost především celé řadě aspektů mnohorozměrné a navýsost aktuální problematiky životního prostředí, resp. jeho ochrany a uchování také dalším generacím. Je známý svými kritickými postřehy a vystoupeními např. na půdě Klubu ekonomů, publikuje v denním i odborném tisku a zabývá se konkrétně např. ekologickou legislativou a normami, ekonomickými nástroji ochrany životního prostředí, ekologizací dopravy, kvantifikací ekonomických škod ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí a v neposlední řadě také problematikou trvale udržitelného rozvoje. Zeman je neúnavným propagátorem idejí trvalé udržitelnosti a nemilosrdným kritikem paradigmatu neomezeného kvantitativního růstu i tradičních standardních růstových schémat a myšlenkových postupů, resp. jejich nejrůznějších teoretických a praktických důsledků ve společenských vědách i společenskoekonomické praxi.

Nemálo autorů, včetně J. Zemana, spatřuje lék na vyhrocené ekologické problémy "v přechodu lidstva na strategii trvale udržitelného vývoje, resp. žití" (s. 5). Zeman dále úvodem o této strategii konstatuje - "Přestože ji máme přijatelně vymezenou a přestože se k ní dnes hlásí i prozíravější politikové, skutečností zůstává, že i ti ji v praxi svými rozhodnutími velmi často popírají a znemožňují, jednak pod tlakem těch či oněch lobby, jednak pod tlakem pravidelných voleb, resp. voličů, kteří zpravidla preferují své krátkodobé, konzumně orientované zájmy před zájmy dlouhodobými, jednak proto, že o reálném obsahu trvale udržitelného vývoje mají dosti mlhavé představy" (tamtéž).

J. Zeman operuje především s kategorií trvale udržitelného rozvoje (resp. vývoje), kterou považuje za přesný překlad anglického sustainable development, jehož definici přijalo Valné shromáždění OSN roku 1987. Současně ale nikdy neztrácí ze zřetele klíčový problém spočívající v tom, že "rozvoj svou podstatou nemůže být trvale udržitelný, neboť předpokládá neustálé kvalitativní změny a neustálý ekonomický růst" (s. 5). Trvale udržitelný vývoj však předpokládá pokles ekonomických aktivit rozvinutých zemí i pokles populace - "... samozřejmě v příslušné struktuře a civilizovanými způsoby. Pojmy trvale udržitelný vývoj a trvale udržitelné žití jsou si blízké a vzájemně se podmiňují. Trvale udržitelný vývoj je podmínkou trvale udržitelného žití a naopak" (tamtéž).

Recenzovaná publikace, jejíž podstatná část vznikla již v letech 1993 - 1995, pokračuje v autorových studiích naznačujících řešení problémů strategie trvale udržitelného vývoje, a to především z pozic environmentální ekonomie; současně však využívá četných poznatků celé řady dalších vědních disciplín v duchu nezbytné a mnohdy stále opomíjené interdisciplinarity či dokonce transdisciplinarity. J. Zeman přitom vychází ze svých dřívějších příspěvků - např. studie "Přístup ke koncipování trvale udržitelného rozvoje" (Praha, ÚÚNV, č. k. 2768/1992) či výzkumné práce "Dodatky k ekologickému programu" (Praha, VP EÚ ČSAV č. 27/1992), resp. řady souvisejících popularizačních statí. Podle autorových slov zde byl veden a inspirován výše naznačenými problémy souvisejícími s vymezením a mechanismy prosazování idejí trvalé udržitelnosti, resp. častým voláním environmentalistů po tomto "... trvale udržitelném vývoji při současném prosazování požadavků, jež jsou s ním v rozporu ..." (s. 5).

Relativně nepříliš rozsáhlá, a vcelku sympaticky působící, publikace sestává z dvoustránkového úvodu, stěžejních pěti kapitol, opět přibližně dvoustránkového závěru a tří stručných příloh umístěných na konci práce, které představují náčrt řešení problémů trvale udržitelného vývoje především v dopravě a energetice. Čtenář zde nalezne Přílohu č. 1 "Metodika měření efektivnosti jednotlivých druhů dopravy" (vycházející z autorova materiálu uveřejněného v Dopravě, 1992, č. 1, s úpravami z roku 1997); Přílohu č. 2 "Návrh zásad zákona o dopravě" (stavící na systémovém přístupu a formulující patnáct klíčových zásad - s odkazem na Národní hospodářství, 1994, č. 12, resp. Planetu, 1994, č.12, opět s úpravami provedenými počátkem roku 1997) a konečně Přílohu č. 3 "Návrh zásad zákona o hospodaření s energií" (taktéž vytyčující klíčové zásady, zde v počtu šestnácti, s odkazy na Ekologii a energetiku, 1993, č. 3, resp. Energetiku, 1995, č. 11).

Již v Úvodu vyjadřuje autor hluboké přesvědčení, že trvale udržitelný rozvoj nelze zajistit bez zásadních změn celé společnosti, včetně zásadního omezení plýtvání ve hmotné spotřebě vyspělých zemí a ukončení praxe odírání zemí rozvojových. Nestaví tedy na rozšířené a alibistické filosofii řady existujících studií, které kladou největší důraz (a často v podstatě i utopisticky spoléhají nebo toto alespoň "rafinovaně" předstírají) na tržní prosazení ekologicky šetrných technologií - stále však v kontextu systému, kde zcela jednoznačně dominují ziskově orientované kapitalistické zbožně peněžní vztahy -, dále pak na větší informovanost o problematice životního prostředí, resp. idejích trvalé udržitelnosti a na prohlubování stávající demokracie (kapitalistické, a tedy formální, resp. manipulativní) bez podstatnějších změn celého společenskoekonomického uspořádání jednotlivých zemí i celé planety Země. Fundamentální otázkou (a v podstatě možná i "leitmotivem" celé recenzované publikace) však, podle J. Zemana, stále zůstává - "jak se k takovým změnám dostat, protože stávající demokracie je zjevně nedostatečná a totalitní postupy se neosvědčily" (s. 6). Zeman zde realisticky přiznává, že: "Výsledkem je, že k řešení řady problémů mechanismu prosazení trvale udržitelného vývoje nenacházím stejně jako jiní ekologičtí experti dostatečně účinná řešení" (dtto); úvod pak zakončuje slovy: "Pokud tímto ukážu na některé slepé uličky úsilí o prosazení trvale udržitelného vývoje, mám za to, že kniha splnila svůj účel" (tamtéž).

První kapitola nazvaná "Základní pojmy environmentální ekonomie" přehledově mapuje pojímání základních kategorií z oblasti environmentální ekonomie, resp. vztahů mezi nimi. Autor se snaží naznačit vymezení klíčových a nejvíce frekventovaných pojmů prizmatem svého přístupu, ale uvádí také i základní odlišná pojetí jiných autorů - právě od odlišného vidění a vymezení výchozích kategorií se často odvíjí některé spory v rámci environmentální ekonomie. Čtenář zde nalezne stručná vymezení pojmů životní, přírodní a umělé prostředí; přírodní zdroje; základní a ostatní přírodní složky životního prostředí; proces znehodnocování přírodních složek životního prostředí; ekologická rovnováha, krize a katastrofa; ekologické škody a ekologické externality; ekonomické a mimoekonomické škody ze znehodnocování; náklady vyvolané ekologickými škodami; společenská nutnost ekologických škod a nákladů jimi vyvolaných; internalizace externalit; náklady vyvolané technologickými škodami; náklady zpětné vazby; náklady na ochranu přírodních složek životního prostředí; ekologické náklady; národohospodářské ekonomické optimum ekologických nákladů; obecný vzorec ceny ve zbožní výrobě; náklady na poškozování přírodních složek životního prostředí; ekologická politika; trvale udržitelný vývoj; ekonomické cíle státní ekologické politiky; nástroje státní ekologické politiky a závěrečný paragraf příznačně pojmenovaný "Na životní prostředí si musíme nejdříve vydělat?".

Důležité pro další text jsou komentáře a upřesnění k vymezení pojmu samotného trvale udržitelného vývoje, kdy J. Zeman např. považuje definici z publikace "Životní prostředí ČR" (Moldan, B. a kol., Praha, Academia 1990, s.265 - viz dále) za výstižnější ve srovnání s "klasickým" vymezením přijatým Valným shromážděním OSN v roce 1987 (česky viz Brundtlandová, G. H. a kol., Naše společná budoucnost, Praha, Academia 1991, s. 20). Zmíněná definice trvale udržitelný vývoj definuje jako "takový vývojový proces, který zajistí naplnění lidských potřeb, aniž by snížil potenciál naplnění potřeb příštích generací, potřeb jiných společností a snížil bohatství přírody" (recenzovaná publikace, s. 29). Zeman odmítá překládat výraz sustainable development jako trvale udržitelný rozvoj - "... neboť rozvoj se vesměs pojí s ekonomickým růstem, zatímco vývoj může znamenat i ekonomický růst i ekonomickou stagnaci i ekonomický pokles (erozi)" (s. 29); Zeman zde upozorňuje i na další problémy spojené s vymezením této klíčové kategorie (např. v souvislosti s členěním potřeb).

Možný tvar trvale udržitelného vývoje naznačuje kapitola druhá nesoucí název "Možný věcný tvar trvale udržitelného vývoje a jeho problémy". Autor staví na tezi, že trvale udržitelný vývoj je relativně dobře vymezen a odkazují se na něj mnozí, ale svou praktickou činností ho řada i jeho přiznivců velmi často popírá - a to "... v prvé řadě proto, že mají o jeho obsahu mlhavé představy" (s. 37). Proto v tomto kontextu J. Zeman připomíná nutnost vycházet z vymezení věcného tvaru trvale udržitelného vývoje, "... jehož východiskem je rozdělení činností na ty, jež jsou jednoznačně v souladu, podmíněně v souladu a jednoznačně v rozporu s trvale udržitelným vývojem ..." (dtto). Z vymezené definice trvale udržitelného vývoje vyplývá, že strategie jeho dosažení musí zabezpečit zejména: za prvé, racionální, tj. šetrné využívání přírodních zdrojů (s aspekty v podobě odstranění ekologicky závadných technologií a výrobků, včetně plýtvání ve sféře výroby i oběhu; zamezení plýtvání ve sféře spotřeby společenské i soukromé a zabezpečení zachování druhové i ekosystémové diverzity přírody) a, za druhé, stabilizaci počtu obyvatel na přijatelné úrovni. Kapitola proto obsahuje pasáže zaměřené na trvale udržitelné, resp. šetrné či racionální využívání přírodních zdrojů obecně; trvale udržitelné využívání prostoru; trvale udržitelnou dopravu, resp. trvale udržitelnou energetiku (s řadou tabulek a propočtů); odstranění ekologicky závadných technologií a výrobků; zamezení plýtvání ve sféře spotřeby; zabezpečení druhové diverzity přírody a konečně na problematiku stabilizace počtu obyvatel na přijatelné úrovni. Kapitolu druhou Zeman shrnuje - "věcný tvar trvale udržitelného vývoje světové ekonomiky je možný jen při šetrném hospodaření s přírodními zdroji a při stabilizované, mírně klesající lidské populaci ..." (s. 65), kdy také neopomíná opětovně zdůraznit, že: "Pokud lidstvo nenajde účinný lék proti plýtvání ve vyspělých a bídě v rozvojových zemích, nemá naději přežít" (tamtéž).

Pro Zemanův pohled je charakteristický značný důraz na všestranné omezení plýtvání, kdy již v kontextu první kapitoly kritizuje neoklasickou ekonomii hlavního proudu a četné další směry ekonomie za nerozlišování pravých a nepravých potřeb. Podle J. Zemana je důležité uspokojování pravých potřeb - "Potřeby nepravé (falešné) jsou nekonečné a jejich uspokojení nelze zajistit. Jejich masové uspokojování ve vyspělých zemích výrazně prohlubuje ekologickou krizi na planetě Zemi a ohrožuje přežití lidstva" (s. 29). Tyto úvahy rozvíjí druhý paragraf třetí kapitoly nazvaný "Pravé a nepravé potřeby, člověk tvor rozumný?" s odkazy na práce především T. Husáka (Lidstvo před rozhodnutím, Praha, Melantrich 1986), dále J. Kellera či E. Fromma a J. E. Mishana. Celá třetí kapitola rozebírá možný věcný tvar trvale udržitelného způsobu života, resp. vybrané ekonomické problémy jeho realizace a nese název "Možný věcný tvar trvale udržitelného způsobu života a jeho problémy". Zeman úvodem konstatuje, že neodmyslitelnou součástí trvale udržitelného vývoje je "... trvale udržitelný způsob života lidí. Stávající v podstatě konzumní životní způsob lidí ve vyspělých zemích včetně ČR, jehož rubovou stránkou je masová bída obyvatel zemí rozvojových a rychle postupující ekologická zkáza planety Země, znemožňuje trvale udržitelný vývoj lidstva a žene ho do světové ekologické katastrofy" (s. 68).

Kapitola třetí tedy obsahuje subkapitoly zaměřené na konkrétnější vymezení možného věcného tvaru trvale udržitelného životního způsobu (v různých oblastech života moderního člověka), na problematiku pravých a nepravých potřeb, na ekonomické bariéry trvale udžitelného životního způsobu a závěrečný paragraf stručně naznačující čtyři cesty k omezování nepravých potřeb. "Z dosavadní analýzy ekonomických problémů trvale udržitelného způsobu života mnoho optimismu nevyplývá. Existují 4 tržně konformní cesty k prosazení trvale udržitelného způsobu života (s odkazem na Zeman, J., Ekologické problémy a tržní mechanismus, Národní hospodářství, 1993, č. 2 - pozn. P.S.): odhalování zhoubnosti nepravých potřeb ve spojení s propagací trvale udržitelného životního způsobu, vysoké zdanění uspokojování nepravých potřeb ve spojení s dotací uspokojování těch pravých lidských potřeb, které by se při komerčních kritériích nemusely prosadit, omezování nepravých potřeb podle zásady nepatří na veřejnost, nepravým potřebám konkurovat bohatou nabídkou možností kvalitního uspokojování pravých lidských potřeb" (s. 78).

Základní rozpory společenského mechanismu prosazování trvale udržitelného vývoje jsou předmětem čtvrté kapitoly ("Základní rozpory společenského mechanismu prosazení trvale udržitelného vývoje"), ve které J. Zeman postupuje od příčin nejhlubších a nejpodstatnějších (které shledává, spolu např. s J. Vavrouškem, v tzv. terciární rovině) k příčinám druhořadým. Za nejhlubší a nejpodstatnější příčiny společenského mechanismu znemožňující prosazení trvale udržitelného vývoje označuje: 1) ekonomický růst, 2) růst počtu obyvatel, 3) růst příjmové diferenciace od úrovně uspokojení základních hmotných potřeb všech občanů, 4) války a další hrubé nedostatky společenského mechanismu, 5) tržní mechanismus, 6) hodnotový systém euroamerické civilizace, 7) rostoucí degenerace lidského rodu. V textu pak rozebírá uvedené základní rozpory a některé důležité související problémy.

Výklad se odvíjí od zmapování rozporných důsledků ekonomického růstu, především jeho přímého i nepřímého vlivu na ekologické škody ("... čím větší a čím rozvinutější jsou ekonomiky, tím větší destrukci přírodních složek životního prostředí přímo i nepřímo způsobují" - s. 81). Připomenuty jsou Zprávy Římského klubu (především slavné "Limity růstu" z roku 1972) jako první poukazující na hrozbu světové ekologické katastrofy v případě pokračování dosavadních trendů s lékem v podobě zastavení růstu ekonomiky či nesmlouvavá (také již v podstatě "klasická") kritika moderní tržní kapitalistické společnosti stojící na dynamických principech stálého a exponenciálního kvantitativního ekonomického růstu v pracech J. E. Mishana (česky publikace Spor o ekonomický růst, Praha, Slon 1994 - výstižně recenzovaná právě J. Zemanem v Politické ekonomii, 1995, č. 1). V inspirativních úvahách Zeman na několika místech zdůrazňuje negativní dopady hospodářského růstu především v industriální éře - "Trend trvale neudržitelného vývoje zásadně akceleroval v důsledku využití parního stroje a na něm založeného rozvoje průmyslové civilizace a kapitalistické soukromovlastnické tržní ekonomiky" (s. 149); přitom však shledává, že: "... většina dosavadních lidských společností s výjimkou společností prvobytně pospolných, některých převážně naturálních společností otrokářského, feudálního a asijského výrobního způsobu více či méně žily v rozporu s trvale udržitelným vývojem a ničily předpoklady pro něj" (tamtéž).

Čtenář nechť zde promine drobné rozšíření a doplnění: Ostatně nejenom J. Zeman se zaměřuje na kritiku tradičního "růstového a technologického imperativu" odvíjejícího se podle hesla "více = lépe". Standardní ekonomická teorie i jiné moderní vědy staví na logice, že ekonomický růst (obvykle chápaný pouze kvantitativně - např. jako růst HNP) je stálým problémem lidstva, plní nezastupitelné funkce (např. nástroje společenského vyrovnávání v čase), automaticky vede k růstu blahobytu, životní úrovně a následně i spokojenosti a štěstí všech obyvatel. Paradigma neomezeného stálého růstu je v podstatě společné většině standardních a nezřídka i alternativních ekonomů - na uvedeném staví ekonomické modely a hospodářsko-politická doporučení ekonomů různého světonázorového, ideologického a politického zaměření (liberálního, konzervativního, sociálně demokratického, socialistického, někdy však i "marxistického" apod.). V tomto kontextu je nutno připomenout především paradigmatické zakotvení dominující složky standardní ekonomie - neoklasického systému - v podobě ekonomického modelu člověka založeného na principech racionality a optimalizace. Modelová konstrukce univerzálního a ahistorického homo oeconomicus (přísně racionalistického, individualistického a utilitaristického) předpokládá maximalizaci individuálního užitku, resp. orientaci na vlastní prospěch - z čímž také koresponduje převažující vymezování racionality v ekonomii a společenských vědách. Z těchto individualistických základů pak vyrůstá nejen zaměření ekonomie na efektivnost, ale i konzumeristické pojímání člověka (v duchu jediné motivace všech subjektů - maximalizace užitku ze spotřeby) a v neposlední řadě právě také tradiční růstová orientace moderních společností, a to obvykle zcela bez ohledu na zájmy celku či příštích generací a dnes i bez ohledu na samotné přežití lidstva (podrobněji viz např. Sirůček, P., Pojetí člověka a racionality v ekonomických teoriích, Marathon, 2002, č. 3).

Při zkoumání hlubšího zakotvení "kultu růstu" se však lze setkat i s názory poukazujícími již na pilíře západní civilizace v podobě křesťanství - na parareligiózní rysy a kořeny soudobých ekonomických aktivit. Křesťanské základy v sobě obsahují (zřejmě však nikoli od počátku existence křesťanství) zárodky růstové trajektorie - připomenout zde možno např. schizma v evropském myšlení 12. - 13. století, kdy dvě velké osobnosti (které však nežili vedle sebe) "soupeřili" o podobu křesťanské civilizace. Na straně jedné František z Assisi, františkán propagující "ekologický" a chudý životní styl podle hesla "Co je ze Země, to jí musí být vráceno", a na straně druhé racionalistický scholastik Tomáš Akvinský, který narýsoval cestu k exploataci Země ve prospěch člověka. Církevní soudy rozhodly v podstatě ve prospěch Akvinského, a tak již tehdy byla zřejmě zvolena kolej po níž se naše civilizace řítí doposud a to stále rychleji. Vše bylo později dramaticky umocněno hnutím reformace a vznikem protestantismu - protestantské etiky, která např. podle M. Webera představuje duchovní sílu a hegomon rozvoje raného kapitalismu.

Efektivní fungování počátků kapitalismu totiž předpokládá, že pro člověka mají značný význam hodnoty duchovního a materiálního asketismu, které Weber nachází především u kalvínistů, kdy jako důležitý cíl je vnímán úspěch v podnikání. Bohatství (tedy ekonomika) je projevem boží přízně a úspěch v životních činnostech znamená předurčení ke spasení - ekonomika (stejně jako bohatství osobní) tedy musí stále růst a zvětšovat se. I když výše naznačené nemůže zcela objasnit např. podstatu vzniku kapitalismu přesvědčivě poukazuje na fakt, že kvantitativní ekonomický růst spojený s exploatací Země ve prospěch člověka (zde především ve smyslu individua sledujícího pouze vlastní zájmy či prospěch) je zakotven v samotných základních principech dnes již nejen evropského myšlení, v hodnotách euroamerické civilizace a v samotných pilířích kapitalistického tržního systému objektivně a neodstranitelně orientovaného na zisk, což vyplývá ze samotné podstaty a existence soukromého vlastnictví. Samozřejmě v tomto kontextu nelze zapomínat na politickou ideologii dominantní v industriální historii lidstva - na ideje, hodnoty a recepty liberalismu, neoddělitelně spjatého s kapitalismem, jehož individualistická orientace deformuje myšlení i společenskou praxi dodnes a velmi výraznou mírou příspívá také k nemožnosti přechodu na trajektorii trvalé udržitelnosti. Z tohoto pohledu je pak pro zajištění budoucnosti lidstva zcela nezbytné začít již uvažovat v duchu metodologických přístupů nikoli ryze individualistických, nýbrž holistických (celostních). Některé výše naznačené teze sice nejsou v Zemanově textu obsaženy explicitně, ale je na místě přesvědčení, že tyto zřejmě nejsou s jeho pohledem a přístupy v zásadním rozporu.

Zpět přímo k recezované publikaci. Jako další fundamentální příčiny, resp. aspekty nemožnosti prosazení strategie trvale udržitelného vývoje jsou v příslušných subkapitolách rozebírány: růst počtu obyvatel a jejich příjmové diferenciace ("Obecně platí, že čím více obyvatel, tím vyšší způsobují ekologické škody... Stejně jako v případě ekologicky závadných technologií nejde o vztah lineární. Ekologické škody se zvyšují s růstem příjmů obyvatel (nízké příjmy neumožňují vyšší spotřebu a tím ani větší plýtvání při spotřebě) a s rostoucí příjmovou diferenciací obyvatelstva... stimuluje bohaté občany k plýtvání" - s. 86); války a další hrubé nedostatky společenského mechanismu ("... vždy jde o nehorázné plýtvání, ničení, zabíjení a mrzačení převážně nevinných lidí ..." - s. 87); tržní ekonomiku ("K vyhrocování ekologických problémů výrazně přispívá i tržní ekonomika, resp. trh. Činí tak několika způsoby ..." - s. 90); vztah ekonomiky a externalit ("K vyhrocování ekologických problémů tržních i netržních ekonomik citelně přispívá ignorace externalit, které jsou vesměs přenášeny na poškozené, a nulové, popř. spekulační oceňování přírodních zdrojů" - s. 93); opětovně problém nepravých potřeb (zde s jejich preciznějším vymezením od matematika T. Husáka v - již výše zmiňované - práci z roku 1986 a s konstatováním, že např. "... dle T. Husáka podíl nepravých potřeb činil v zemích EHS v r. 1980 asi 2/3 HNP a v USA 4/5 HNP" - recenzovaná publikace s. 97 nebo s precizací základních opatření k omezování uspokojování nepravých potřeb); sociální otázky, zvláště pak nezaměstnanost (za základní problémy J. Zeman považuje otázku živoření v bídě, otázku objektivních sociálních rozdílů a otázku práce, resp. zaměstnanosti); historii regulace trhu státem, včetně rozporností především za kapitalismu (ale např. i s tezí, že: "Hrozba ekologické katastrofy přinutila vyspělé státy uskutečňovat po r. 1970 poměrně rozsáhlou regulaci tržního mechanismu ekologickými hledisky ... je nesporné, že se ochrana životního prostřdí uvnitř vyspělých kapitalistických zemí... výrazně zlepšila ..." - s. 105); hodnotový systém euroamerické civilizace (se špatnými a jednostrannými hodnotami v čele s extrémním individualismem, hédonismem a fetišizací kvantitativního růstu - opět s odvoláním především na autoritu, resp. příspěvky J. Vavrouška); degenerace lidského rodu vlivem mnohých výplodů moderní civilizace (zejména díky vysokému znečištění přírodních složek životního prostředí, zdravotnickému pokroku a špatnému životnímu způsobu mnohých občanů).

Zeman shrnuje: "Závěry rozborů 4. kap. jsou více než chmurné. Destrukce předpokladů pro trvale udržitelný vývoj se odvíjí od základních principů společenského reprodukčního procesu, resp. trvale udržitelný vývoj znemožňují zejména tyto faktory: a) ekonomický růst, pro který na naší omezené planetě je stále méně místa, b) růst počtu obyvatel, pro který na naší omezené planetě je stále méně místa, c) zvyšování příjmové diferenciace obyvatel od bodu uspokojení základních hmotných potřeb, d) války včetně militarizace, e) tržní mechanismus se svými potřebami neustálého hospodářského růstu a plýtvání ve spotřebě (problém nepravých potřeb), neustálých změn reprodukčního procesu, přenášením externalit na poškozené, nízkým oceněním přírodních zdrojů a odíráním rozvojových zemí, jakož i vytvářením monopolů a monopolní zvůle, kterou se jen zčásti daří omezovat, f) růst uspokojování nepravých potřeb, g) mnohé sociální problémy za daného společensko uspořádání vystupují proti potřebám trvale udržitelného vývoje, h) deformace hodnotového systému euroamerické civilizace, i) růst degenerace lidského rodu" (s. 111). V neposlední řadě přidává další důležitý aspekt - "K tomu přistupuje stále drtivější závod s časem. Zákony mívají výjimky, ekologické problémy hubí život bez výjimek a ne jinak bude postupovat světová ekologická katastrofa" (tamtéž).

Kapitola čtvrtá je zakončena určitou sumarizací příčin neúspěchu hledání trvale udržitelného vývoje s řadou odkazů, resp. citací z výstupů Římského klubu, komise G. H. Brundtlandové či práce A. Gora, ale i podnětných materiálů z našeho českého prostředí. Nejen v této kapitole nutno vyzdvihnout a ocenit, že J. Zeman se vědecky (tedy kriticky) staví také k řadě problémů stále mnohdy ještě přežívajících v podobě "společenských tabu", které by především z důvodů jakési "politické korektnosti" ve "slušné" (tj. salonní, pokrytecké a kapitalistické) společnosti neměly být vůbec zmiňovány. Za všechny uveďme, že Zeman např. nikterak nezastírá, že pro samotné přežití lidského rodu je nezbytná stabilizace počtu obyvatel Země, resp. jeho mírný pokles či Zemanovo naprosto realistické a pravdivé připomenutí, že: "Zdravotnický pokrok paradoxně nejvíc lidstvu škodí tím, že zachovává a umožňuje se rozmnožovat i neduživým jedincům, kteří by v rámci přirozeného výběru museli zahynout" - s. 109).

Poslední pátá kapitola (s názvem "Mechanismy prosazení trvale udržitelného vývoje") se zabývá možnými mechanismy prosazení trvale udržitelného vývoje v praxi, zejména problémy války a míru, demokracie a totality a vztahu základních ekonomických zákonů k trvale udržitelnému vývoji. V rámci úvodních poznámek k této kapitole Zeman nepříliš optimisticky, ale bohužel zcela realisticky, konstatuje, že: "Z hlediska čistě vědeckého bych měl skončit čtvrtou kapitolu s tím, že naděje na záchranu lidsva je prakticky nulová, pokud se nestane zázrak, v který jako vědec materialista nemohu věřit. Domnívám se však, že je mou povinností hledat cesty k odvrácení hrozící světové ekologické katastrofy i za cenu, že půjde o cesty značně kontroverzní a málo reálné..." (s. 116). Kriticky jsou zde připomenuty některé myšlenky K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina v konfrontaci s praxí bývalého reálného socialismu a soudobého globálního kapitalismu, jakožto i náměty různých autorů snažících se o "vylepšování" soudobého globálního kapitalismu (A. Gore, R. Reich) apod. Další paragraf stručně pojednává o ekonomických zákonech obecně (včetně např. jejich rozlišení); následující rozebírá pro tržní ekonomiku mimořádně důležitý zákon hodnoty (s řadou odkazů z oblasti dějin ekonomického myšlení, ale také s dnes již kuriózním technickým opakovaným nedostatkem na s. 131 v podobě zdvojeného s ve jméně Keynese); čtvrtá subkapitola rozebírá zákon maximalizace zisku a zákon přirozené akumulace kapitálu ("Problémy prosazení trvale udržitelného vývoje se násobí, když do analýzy ekonomických zákonů zapojíme zákon maximalizace zisku, jež Marx nazval zákonem nadhodnoty, a zákon přirozené akumulace kapitálu" - s. 132).

J. Zeman dochází k závěru, že: "... některé zákony regulující tržní ekonomiku ... vedou svou logikou společnost do světové ekologické katastrofy. Lze jim čelit jen dostatečně rozsáhlou a účinnou regulací společenských a zejména ekonomických aktivit lidí, jež musí provádět jednotlivé státy i nadstátní uskupení, zejména OSN" - s. 135) - což dokumentuje v části věnované vědomé regulaci rozvoje, opět s řadou teoretických i praktických konsekvencí a příkladů. Další paragrafy jsou věnovány připomenutí tzv. Malthusova populačního zákona (který Zeman v zásadě nepovažuje, v podobě podané T. R. Malhusem, za prokazatelný), resp. plánu na záchranu lidstva (s odkazy např. na A. Gora - česky např. Planeta na vlásku, Praha, Argo 1994 - či poznámkami o tzv. zeleném socialismu atd.). Stručné závěrečné úvahy jsou spojeny se subkapitolami "Směr světová ekologická katastrofa" (kde, mimo jiné, J. Zeman souhlasí s obavami vyslovenými Z. Brzezinským ohledně nebezpečí nekontrolovatelnosti vývoje) a "Objektivní předpoklady pro trvale udržitelný vývoj", kde se např. přes aktuální, a pro mnohé i inspirativní, vývoj v Číně Zeman logicky propracovává k poslednímu, a dosti chmurnému, odstavci celé kapitoly - "Pokud Čína bude chtít dosáhnout hmotné životní úrovně nejvyspělejších států, což je při pokračující rozmařilosti vyspělých kapitalistických států vysoce pravděpodobné a nic nesvědčí o opaku, bude to mít i při značném pokroku v ekologizaci technologií a výrobků katastrofální ekologické dopady domácí i světové. Konec lidstva tím bude zpečetěn. Zatím si příroda poradila s každým druhem, který se přemnožil a zničil ekosystém. Není žádný důvod, proč by člověk měl tvořit výjimku" (s. 147).

Recenzovanou knihu završuje stručný Závěr, kde autor telegraficky rekapituluje hlavní problémy, resp. závěry publikace a znovu připomíná, že: "Případné prosazení strategie trvale udržitelného vývoje bude nutně znamenat zásadní změny ve stávající lidské společnosti západní, východní i jižní. Zásadně se bude muset změnit světová ekonomika, zásadně se bude muset změnit i společnost, společenské vztahy mezi lidmi, životní způsob. Současný vrchol lidské společnosti - sociálně a ekologicky regulované tržní hospodářství - na odvrácení světové ekologické katastrofy zjevně nestačí" (s. 149). Práce vrcholí sumarizací dříve naznačených nutných změn v klíčových oblastech společenskoekonomického života (zavedení náhrad za ekonomické škody, resp. racionální ocenění přírodních zdrojů a příslušných plateb; nepřípustnost válek; orientace ekonomického vývoje vyspělých zemí od ekonomického růstu, včetně plýtvání; orientace rozvoje jednotlivých odvětví ekonomiky na kritéria trvalé udržitelnosti; přeorientace od konzumerismu do oblasti duchovních hodnot, včetně zabezpečení přiměřených rozdílů v příjmech; přeorietace vztahů vyspělých zemí k zemím rozvojovým; nahrazení manipulativní demokracie demokracií skutečnou s ekonomickým základem v zaměstnanecké participaci, a to také včetně omezení stávajících svobod "požadavky odpovědnosti k přítomným a zejména budoucím pokolením" - s. 150) a závěrečným apelem na nezbytnost interdisciplinarity. "Konkretizace strategie trvale udržitelného vývoje vyžaduje rozsáhlý interdisciplinární výzkum, který by byl s to jít do patřičné hloubky zkoumaných problémů. Tento výzkum v žádném případě nemůže zvládnout jeden výzkumník, byť se specializací ekologizující (environmentální) ekonom" (s. 150).

Každá z pěti kapitol je uzavírána seznamem literatury (uváděným zde nikoli v pořadí abecedním, ale s ohledem na pořadí odvolávek, resp. citací v textu) - na řadě míst však s drobnými (a jistě lehce omluvitelnými) "vadami na kráse" např. v podobě chybějícího vydavatele některých zahraničních knižních publikací. Samozřejmostí je závěrečný souhrnný Seznam použité literatury odkazující na cca devět desítek vcelku dostatečně reprezentativních, ve většině případů u nás dostupných a vesměs i známějších titulů. Ze zásadnějších příspěvků samotného autora zde však může puntičkářský čtenář postrádat např. konzultaci "Rozpory mechanizmu prosazování trvalé udržitelnosti" (Zeman, J., Politická ekonomie, 1994, č. 5); zmíněny nejsou ani tři čítanky "Šok z prosperity" (Nováček, P., Huba, M. (eds.), Bratislava 1995, resp. Olomouc 1995 a 1996), některé práce pojednávající o procesech globalizace dostupné a frekventované i v českém prostředí (jejichž teoretická s praktická přínosnost však může být - a také oprávněně je - mnohdy silně diskutabilní) či odkazy na další výstupy STUŽ či např. časopis Poslední, resp. Sedmá generace (jakkoli však tento zastává postoje k řadě otázek dosti odlišné od vidění J. Zemana). Ocenit však možno fakt, že se Zeman neobává v seznamech literatury uvádět také přímo díla klasiků marxismu-leninismu - i když v několika případech v dosti starých (a např. pro mladšího čtenáře pouze těžko dostupných) vydáních.

Publikace z pera J. Zemana představuje nejen cennou sumarizaci a utřídění různých poznatků, námětů a koncepcí vztahujících se k problematice trvale udržitelného vývoje, přínosnou pro čtenáře i samotného autora, ale je v prvé řadě nepochybně poctivým a odvážným pokusem, resp. inspirativním hledáním - pro mnohé samozřejmě značně diskutabilním a nepochybně i kontroverzním. Zároveň představuje také jisté memento a varování, a to i přesto, že Zeman přistupuje k problémům naprosto střízlivě, nikterak nepřehání, místy je možná až příliš vědecky "suchý" a pro někoho v řadě aspektů také možná i příliš optimistický (či přesněji spíše nedostatečně pesimistický). Vyzdihnout je však možno Zemanovu snahu o objektivní a kritický pohled, relativně konzistentní metodologický přístup v duchu přísně vědecké metodologie, spojený např. s nezakrýváním i značně nepopulárních a nepříznivých faktů (a to také z hlediska jeho přístupu). Práce však přitom nevyčerpává - a samozřejmě na to ani v nejmenším neaspiruje - všechny aspekty a problémy související s trvale udržitelným vývojem lidstva, s jeho vymezením a prosazením.

Zmínit však nutno i celou řadu problematičtějších míst - za všechny lze uvést poněkud vágní vymezení pravých a nepravých potřeb nebo poněkud utopistické návrhy na zmírnění plýtvání v kapitalistických podmínkách. Např. již J. M. Keynes v roce 1930 rozděluje potřeby na absolutní (v zásadě omezené) a potřeby relativní (neomezené, plynoucí např. ze snahy předhonit spoluobčany) a vyjadřuje přehnaně optimistické přesvědčení, že až budou absolutní potřeby všech dostatečně uspokojeny, přestane být ekonomický problém hlavní prioritou, klesne váha ekonomického růstu a společnost se zaměří na jiné problémy. Nicméně ani zde není příliš jasná a čitelná hranice mezi potřebami absolutními a relativními - např. nový výrobek či služba vystupuje obvykle v kontextu potřeb relativních, ale postupně se může stát potřebou absolutní apod. Obdobné úvahy rozvíjí o něco později R. F. Harrod rozlišením spořeby demokratické (mající své hranice, které mohou dosáhnou všichni - hned či díky ekonomickému růstu za čas) a spotřeby oligarchické, která však vždy zůstane vyhrazena pouze někomu. Rozpracování pak představuje dnes relativně frekventovaná koncepce pozičních statků a poziční ekonomiky F. Hirsche (1976), kdy ekonomický růst automaticky nezvyšuje nabídku pozičních statků, ale pouze poptávku po nich - bohatá společnost je tak stále více a více pohlcována zostřováním této poziční konkurence.

V souvislosti s recenzovanou prací nepochybně vyvstává a mnohého čtenáře také jistě napadne celá škála závažných otázek v textu vůbec nefigurujících či pouze velmi stručně zmíněných. Za pozornost by možná stála detailnější precizace rozporného působení ekonomického růstu - naznačení jeho pozitiv a negativ např. přes zorných úhel globálních problémů. Jistě by také šlo namítat, že se v publikaci příliš (či snad prakticky vůbec) neoperuje s termínem globalizace - což však může být i záměrné, vcelku pochopitelné a možná i poněkud paradoxně přínosné (např. vzhledem k jisté "zprofanovanosti" a nadužívání tohoto pojmu, který však obvykle není přesněji definován; nehledě na tomu, že často mnohé maskuje, zakrývá či omlouvá). Nicméně alespoň stručný nástin základních přístupů a pohledů na procesy globalizace v kontextu vymezení strategie trvale udržitelného vývoje, resp. identifikace hlavních překážek v jeho prosazování by možná byl vcelku přínosný. Stále je však nezbytné mít na paměti přijatelný rozsah, resp. funkce a určení uvedené publikace i reálné možnosti jednotlivce - byť sebevíce erudovaného a sečtělého.

Recenzovanou publikaci J. Zemana lze jednoznačně doporučit všem zájemcům, a to nejen profesionálním ekonomům či ekologům - přesto, že se nejedná o "lehké" čtení např. do vlaku, a i když samozřejmě ne ze vším bude každý bezvýhradně souhlasit. Významné je také, že Zeman nezakrývá obtížnost a komplexnost zkoumané problematiky a např. ani v náznacích nepodléhá trendu o "lidovou" interpretaci ekonomických problémů dostupnou naprosto každému. Doufejme, že se nejedná o poslední počin J. Zemana v této oblasti. V tomto kontextu lze také vyjádřit naději, že do obdobné podoby budou brzy dotaženy např. úvahy M. Kohoutka ohledně teorie systémů, krizí, chaosu apod. (srov. Marathon, 2003, č. 4) nebo náčrty možného obohacení marxistické teorie o ekologické aspekty F. Neužila (viz např. Marathon, 2003, č. 5). Závěrem je možno vyslovit určitou lítost, že recenzovaná publikace J. Zemana se zatím nedostala do širšího povědomí - nejen u odborné veřejnosti, ale také např. u vysokoškolských studentů různého zaměření. Cenných podnětů a inspirací ke kritickému zamyšlení nad stavem a perspektivami moderní civilizace přináší více než dost. Poctivost a erudice J. Zemana vynikne ještě více, pokud text srovnáme např. s povrchním popisem některých aspektů ekonomické globalizace u V. Jeníčka (Globalizace světového hospodářství, Praha, C. H. Beck 2002 - též srov. recenzi v Marathonu, 2003, č. 1) či s řadou dalších prací v souvisejících oblastech. Nemluvě již o mnohdy široce propagovaných publikacích (např. z oblasti ekonomické teorie, která je však tímto značně dehonestována) ze kterých čiší neomluvitelná neprofesionalita a amatérismus - kdy se někdy ani nechce uvěřit, že jsou pod nimi podepsáni vysokoškolsky vzdělaní lidé, často dokonce i vysokoškolští učitelé. Oprávněné výtky by také mohly směřovat k praxi některých nakladatelství a vydavatelství, kdy nad řadou jejich počinů občas zůstává "rozum stát" - zřejmě je to však pro někoho výhodné.

 

5. Příloha: K výuce mikroekonomie

V čem by měla výuka na magisterském stupni přesahovat

výuku na bakalářském stupni

Radim Valenčík

Úvodní poznámka

Následující text má charakter poznámek souvisejících s přípravou výuky mikroekonomie na magisterském stupni studia Vysoké školy finanční a správní. Ukázalo se totiž následující:

- Rozdíl mezi výukou mikroekonomie na bakalářském a magisterském stupni je chápán na různých školách dost různě.

- Odpověď na otázku, v čem by měl tento rozdíl spočívat, předpokládá ujasnění smyslu výuky mikroekonomie vůbec i smyslu této disciplíny z hlediska praxe.

Rozhodnutí zařadit do tohoto čísla následující poznámky bylo do značné míry ovlivněno skutečností, že jako hlavní materiál je uveřejněno pojednání Z. Džbánkové "Etické aspekty ekonomického prostředí ČR", který rovněž otevírá zásadní otázky významu mikroekonomické teorie. Z tohoto hlediska oba materiály (tento a Z. Džbánkové) pokračují v dlouhodobě probíhající diskusi na stránkách Marathonu.

Domnívám se, že - kromě jiného - by v rámci výuky mikroekonomie na magisterském stupni mělo být objasněno následující:

1. Jak ekonomický systém reaguje na narušení rovnováhy a jaké probíhají optimalizační procesy směřující k obnově rovnováhy.

2. Jaké jsou obecné příčiny:

- Toho, co vyvolává nerovnováhu.

- Toho, co brání obnově rovnováhy.

3. Jak výše uvedené souvisí s aktivní roli ekonomického systému při utváření toho, co spotřebitelé považují za užitek a k čemu vztahují své rozhodování.

Poslední z bodů bezprostředně směřuje k otázce, zda morální či etické aspekty jsou ve vztahu k ekonomickému systému jen něčím vnějším, nebo jsou podstatným způsobem i výsledkem působení ekonomického systému samotného. V tomto smyslu se následující text přímo dotýká otázek nastolených statí Z. Džbánkové.

Zbývá jen dodat, že následující text má pracovní charakter a představuje jen zlomek problematiky pojetí výuky mikroekonomie na magisterském stupni.

Posuny reálného ekonomického systému k rovnováze

Optimum spotřebitele: Posun po linii rozpočtu (BL) z bodu A do bodu E, který je dotykem BL a příslušné indiferenční křivky (IC). Spotřebitel optimalizuje svůj užitek. Q1, Q2 jsou statky, kterou jsou spotřebovávány spotřebitelem.

Obrázek 1.

Optimum výrobce: Posun po izokostě z bodu A do bodu E, který je dotykem izokosty a příslušné izokvanty. Výrobce optimalizuje svůj výstup. Q1, Q2 jsou statky, kterou jsou vyráběny výrobcem.

Obrázek 2.

Tržní rovnováha: Posun ceny (navrhované výrobci a akceptované spotřebiteli) směrem dolů (v případě přebytku) nebo naopak směrem nahoru (v případě nedostatku).

Obrázek 3

Poznámka: Efekt pavučiny (který byl objasněn v rámci bakalářského kurzu) ukazuje, že cesta k bodu rovnováhy nemusí být snadná.

Posun do bodu zvratu: Cena (P+) je nad bodem zvratu (Ef´). Firmy v daném odvětví dosahují kladnou hodnotu ekonomického zisku. Proto do odvětví přicházejí další firmy, což vede k posunu křivky tržní nabídky (z S do S´). Tím se posouvá tržní rovnováha (z Em do Em´) a bod rovnováhy firmy (z Ef do Ef´).

Optimalizace produkce dvou výstupů ze dvou vstupů: Posun z bodu A do bodu E znamená, že se přerozdělí množství vstupů na výrobu dvou výstupů, a to tak, že se zvýši výroby každého ze vstupů.

Obrázek 5

Optimalizace užitku dvou spotřebitelů prostřednictvím směny: Posun z bodu A do bodu E znamená, že se přerozdělí množství spotřebních statků, a to tak, že každý ze spotřebitelů si zvýší svůj užitek.

Obrázek 6

Optimalizace jednoho výstupu ze dvou firem: Přerozdělí se vstupy mezi dvěma firmami tak, aby jejich mezní výstup byl stejný.

Obrázek 7.1 - 7.2

Optimalizace rozdělení dvou výstupů mezi dvě firmy: Výroba dvou výstupů se přerozdělí mezi dvě firmy tak, aby MRTP (vyjádřená tečnou k PPF) byla v obou případech shodná.

Obrázek 8.1. - 8.2

 

Dosažení souladu mezi strukturou výroby a strukturou preferencí: Výrobci mění strukturu výroby tak, aby odpovídala struktuře preferencí spotřebitelů (bod A1 se přesouvá do bodu A2, přitom tečna odpovídající mezní míře substituce ve spotřebě je rovnoběžná s tečnou odpovídající mezní míře transformace produktu). Spolu s tím se posouvá celá smluvní křivka CC1 (do polohy CC2 vyznačené čárkovaně) a s ní i bod E1 do bodu E2.

Obrázek 9

Jak spolu jednotlivé posuny a tendence směřování ke všeobecné rovnováze navzájem souvisejí a jak se vzájemně podmiňují? To nejdůležitější lze postihnout následujícím způsobem:

1. Vše se odvíjí od subjektivních preferencí spotřebitele. Ten maximalizuje svůj užitek formou dosahování rovnováhy spotřebitele (obrázek 1). A to tak, že buď při každém výdaji peněžních prostředků na přírůstek určitého spotřebního statku (a tím i dosažení určitého mezního užitku) postupuje v souladu s příslušnou optimalizační tendencí (šipka na obrázku 1), nebo tak, že optimalizuje strukturu statků, kterou disponuje prostřednictvím směny s jinými spotřebiteli (v souladu se situací, kterou popisuje obrázek 6). Obojí se může odehrávat a v realitě také většinou odehrává prostřednictvím tržního mechanismu a konkurence spotřebitelů (viz další bod, tj. bod 2).

2. Vztah mezi nabídkou a poptávkou (existence přebytku či nedostatku) na trhu poskytuje informaci výrobcům o preferencích spotřebitelů. To, že jeden spotřebitel upřednostňuje ve spotřebě jeden statek a vytlačuje ze spotřeby jiného spotřebitele, zatímco druhý spotřebitel téhož dosahuje v případě jiného statku, má na výsledné rozdělení statků mezi spotřebitele stejný účinek jako dosahování optima ve směně (viz již zmíněný obrázek 6). Jedná se jen o rozdíl mezi naturální směnou, v níž fungují pouze poměrné ceny, a situací, kdy již vznikly peníze a penězi vyjádřené ceny. Výrobci na informaci o preferencích spotřebitelů reagují změnou množství nabízeného zboží (obrázek 3, posuny po křivce S naznačené šipkami).

3. Tím dochází i ke změně celkového množství (zásoby) statků na trhu (posunu z bodu A1 do bodu A2 ve směru šipky na obrázku 9, přitom se "stěhuje" celá smluvní křivka a s ní i bod rovnováhy dosahovaný naturální směnou či směnou zprostředkovanou penězi).

4. Při tomto přesunu dochází současně k následujícím optimalizacím:

- Firmy přizpůsobují strukturu vyráběných statků společné hranici produkčních možností (v souladu s obrázkem 8.1 - 8.2).

- Optimalizují množství výstupu na jednotku vstupu (v souladu s obrázkem 7.1 - 7.2).

- Optimalizují množství dvou výstupů ze dvou vstupů (v souladu s obrázkem 5).

Všechny tyto posuny probíhají současně a jsou navzájem odlišné povahy. Například přizpůsobení struktury výstupu společně vytvářené hranici produkčních možností určitou firmou může vést k tomu, že rozložení vstupů do výstupů firmy neleží na smluvní křivce (tj. optimalizace popsaná obrázkem 8.1 - 8.2 vede k narušení rovnováhy situace popsané na obrázku 5 a následnému optimalizačnímu posunu, který obrázek 5 popisuje).

5. Posuny nabízeného množství při vytváření tržní rovnováhy (obrázek 3) implikují posuny na individuálních nabídkových křivkách jednotlivých firem (obrázek 4) a v případě, že jejích výsledkem je situace, při které je bod vyrovnání nad bodem zvratu (firmy dosahují kladný ekonomický zisk), vstupují do odvětví další firmy. Vstup firem do odvětví vede k posunu křivky tržní nabídky tak, aby bod tržní rovnováhy byl na stejné úrovni ceny jako bod zvratu jednotlivých firem.

Vzniká otázka, k čemu nám znalost optimalizačních posunů slouží, jaký má význam z hlediska role ekonomické teorie v praxi. V další přednášce si na tuto otázku dáme odpověď na jednom konkrétním příkladu. Závěry, které tím získáme bude možné zobecnit.

 

Význam znalosti posunů systému k rovnováze

Vraťme se ještě jednou k obrázku 4, dobře si ho prohlédněme a následně si položíme otázku.

Budou-li mít firmy v příslušném odvětví kladný zisk, bude to motivovat jiné firmy, aby do daného odvětví vstoupily (kladný zisk = přebytek nad náklady obětované příležitosti). Přitom (viz podmínka, že optimalizační procesy probíhají bez jakéhokoli omezení):

1. Jiné firmy mohou do příslušného odvětví vstoupit okamžitě (bez časových omezení).

2. Jiné firmy mohou vstoupit do příslušného odvětví bez jakýchkoli transakčních nákladů.

3. Jiné firmy mohou vstoupit do příslušného odvětví za stejných podmínek jako firmy, které zde již působí.

4. Vstup jiných firem do příslušného odvětví není ničím omezen.

Závěr z výše uvedeného lze učinit jediný: Nabídková křivka bude absolutně elastická:

Určitý statek bude nabízen za určitou cenu (P1), která je určena technologickými podmínkami výroby (konkrétně pak bodem zvratu), bez ohledu na množství, v jakém je poptáván.

Poznámka: Samozřejmě, že můžeme uvažované období rozlišit na krátké a dlouhé:

- Krátké období je to, ve kterém jiné firmy nevstupují do daného odvětví.

- Dlouhé období je to, ve kterém jiné firmy vstupují do daného odvětví.

Pak se výše uvedený závěr bude týkat jen dlouhého období. Přitom není důležité, "jak dlouho trvá" dlouhé období. Ani toto rozlišení nás však nezbavuje potřeby odpovědět na otázku, co vlastně činí nabídkovou křivku nikoli absolutně pružnou.

Co způsobuje, že křivka tržní nabídky není absolutně elastická?

Metodologická vsuvka:

Aby čtenář měl prostor pro samostatnou úvahu a nepředběhl očima text, učiníme nejdříve krátkou metodologickou vsuvku. Týká se rozlišení dvou etap poznání při "dosazování" empirických skutečností do teoretického rámce a "pozvednutí" empirie na úroveň teorie:

- První etapou je katalogizace.

- Druhou etapou je kategorizace.

Přechod od katalogizace ke kategorizaci je jedním z nejdůležitějších postupů ve společenských vědách. Základní rozdíl mezi katalogizací a kategorizací je následující:

- Při katalogizaci (jako první fázi poznání) nacházíme v určité oblasti různé jevy, všímáme si jejich odlišnosti a podle určitých příznaků je nějakým způsobem uspořádáváme.

- Při kategorizaci přecházíme k takovému vyjádření oblasti poznání, při kterém nacházíme přesně vymezené vzájemně se doplňující polarity (tj. daná oblast se nám jeví jako polarizovaná na dvě vzájemně se doplňující podoblasti, jako "rozdvojení jediného", jako vztah dvou specifických podoblastí, z nichž každá je zvláštním případem obecného) a kdy je každý jev v dané možnosti určit z hlediska příslušné polarity.

Připomeňme si z toho, co známe již bakalářského studia jeden příklad:

- Na úrovni katalogizaci si všímáme, že existují různé firmy - velké a malé, firmy dosahující větší či menší zisk, firmy, jejichž produkce se výrazně odlišuje od ostatních firem (tj. kdy není žádná jiná firma s podobnou produkcí), a firmy, které vyrábějí tutéž nebo obdobnou produkci jako ostatní firmy.

- Přechod ke kategorizaci je založen na přesném vymezení dvou vzájemně se doplňujících situací - dokonalé a nedokonalé konkurence. Rozlišujícím kritériem (tím, co vymezuje tyto polarity) je vztah mezi cenou a rozsahem produkce uplatnitelné na trhu (v dokonale konkurenčním prostředí cena nezávisí na rozsahu produkce, se kterou firma přichází na trh, v nedokonale konkurenčním prostředí závisí na rozsahu produkce, kterou daná firma na trhu uplatňuje).

Jakmile přejdeme od katalogizace ke kategorizaci, otevíráme si cestu k tomu, abychom v dané oblasti poznání identifikovali to, co před tím zůstávalo skryto, a to:

- Vzájemné působení dvou vzájemně se doplňujících podoblastí.

- Přechody mezi nimi.

- Podmíněnost toho, čím je určena příslušnost k té či oné podoblasti.

Poznáváme-li určitou oblast, kterou jsme určitým způsobem katalogizovali, nestačí nám zpravidla jedna polarita kategorizace, ale nacházíme jich více. Příslušná oblast jevů se nám ukazuje jako vícerozměrná.

Řešení úkolu:

V rovině katalogizace můžeme dát následující odpověď na otázku, co brání tomu, aby nabídková křivka byla dokonale elastická:

- Transakční náklady na vstup do odvětví (náklady na specializaci výroby, časová zpoždění...).

- Omezení vstupu do odvětví (administrativní, daná vlastnictvím omezených zdrojů, neznalostí příslušné technologie...).

- Inovace a konečná rychlost jejich šíření (tj. to, že někdo přichází s něčím novým a než se rozšíří schopnost využívat stejnou technologii, má dočasnou výhodu).

V rovině kategorizace můžeme rozlišit:

1. Polaritu transakčních nákladů na vstup do odvětví (včetně časových nákladů a tím vznikajících zpoždění) a monopolního postavení vzniklého v daném odvětví.

2. Uvnitř polarity monopolních struktur pak mezi trvalými monopoly (danými administrativními omezeními, vlastnictvím omezených zdrojů apod.) a dočasnými monopoly založenými na inovacích.

Závěr z výše uvedeného příkladu:

Výše uvedený příklad ukazuje smysl vyjádření všeobecné ekonomické rovnováhy a posunů, které jsou s jejím vytvářením spojeny. V žádném případě se nejedná o nějaký ideální stav ke kterému by měla ekonomika směřovat. Jedná se o koncept, který nám umožňuje ukázat (a v souvislosti s tím dát i odpověď na příslušné otázky):

1. Co vyvolává nerovnováhu v ekonomickém systému?

2. Co brání směřování ekonomického systému k rovnováze?

Inovace vnášejí do ekonomického systému nerovnováhu, ekonomický systém na tuto nerovnováhu reaguje optimalizačními posuny, které jsou však současně bržděny existencí transakčních nákladů na realizaci optimalizačních posunů a monopolních prvků v ekonomickém systému.

Tak tomu je ovšem jen v prvním přiblížení, kdy inovace považujeme za pouze za exogenní prvek ekonomického systému, který zvyšuje jeho efektivnost při současném vyvolání nerovnováhy. V tomto pohledu samotné inovace vstupují do ekonomického systému díky vynalézavosti lidí a lidmi odhalovaných zákonitostí.

Při podrobnějším pohledu na vlivy, které podmiňují vliv inovací, zjistíme, že podstatná část z nich je motivována nikoli jen přirozenou vynalézavostí, ale reaguje již na existující prvky nerovnováhy ekonomického systému. A to zejména na ty prvky nerovnováhy ekonomického systému, které vzhledem k "brzdícím" vlivům (transakčním nákladům a monopolním prvkům) způsobují, že v ekonomickém systému dlouhodoběji neprobíhají příslušné optimalizační procesy.

Jinými slovy - existence zejména monopolních prvků (ať již daná vlastnictvím omezených zásob zdrojů, vysokými náklady na vstup do odvětví s výnosy z rozsahu, administrativními bariérami vstupu do odvětví apod.) provokuje vznik inovací, které vedou:

1. K eliminování monopolního postavení.

2. K posunu ekonomického systému směrem k rovnováze.

3. Ke vnesení dalších prvků nerovnováhy (ale již na jiné úrovni).

Z tohoto hlediska můžeme celý ekonomický systém nahlížet jako systém, jehož fungování a vývoj jsou doprovázeny střetem (relativně) trvalých a (relativně) dočasných monopolů.

Problém vztažení chování spotřebitele k užitku

Užitek se v ekonomické teorie chápe:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti...).

2. Někdy a později spíše jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba.

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá dvojí - finalitu a exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému:

1. Finalita užitku znamená, že racionální rozhodování je vztaženo k dosahování užitku (jakkoli interpretovaného), který nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy.

2. Exogenní charakter užitku znamená, že způsob fungování ekonomického systému nemá žádný vliv na utváření (jakkoli interpretovaného) užitku.

K finalitě užitku podrobněji:

Přijetí tohoto předpokladu znamená, že ze spotřeby lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která definitivně končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by vedla k nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru (např. lidského či sociálního kapitálu), který je vstupem do výroby a který je jako takový oceňován a tím se stává i zdrojem příjmu.

Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních aspektů spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.

K exogennímu charakteru užitku podrobněji:

Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.

I v tomto případě lze na řadě příkladů doložit, že tento předpoklad nejenže není v reálném ekonomickém systému splněn, ale že to, co lidé považují za užitek, resp. pociťují jako užitek, je výrazně podmíněno mj. charakterem vzájemného působení (včetně rozporů) dočasných a trvalých monopolů.

K mechanismu vzniku užitku jako subjektivně pociťovanému prožitku:

Jak vlastně vznikají naše prožitky, resp. subjektivně pociťované užitky? Velmi důležitou roli hraje časová dimenze. Prakticky všechna naše rozhodnutí se týkají budoucích užitků. To znamená, že v naší hlavě musí být mechanismus, který je schopen přenést odhad budoucích prožitků z různě vzdálené budoucnosti a porovnat je mezi sebou (tj. mechanismus "oddiskontování" budoucích prožitků). (Popisem tohoto mechanismu se podrobně zabývá G. Becker.) Ukazuje, že schopnost člověka přenést budoucí prožitky do současnosti (podmíněná tím, co G. Becker nazývá "představivostní kapitál"), má při lidském rozhodování rozhodující roli. Přitom dochází nejen k přenosu budoucích prožitků do současnosti, ale i k jejich syntéze a zafixování jako relativně trvalých zdrojů motivace. V reálném světě tedy nevystupuje spotřebitel s neměnnou strukturou užitků, ale člověk (byť chápaný "jen" z hlediska ekonomického), jehož struktura prožitků se neustále vyvíjí a to výrazně i pod vlivem ekonomického systému. Úkolem ekonomické teorie pak mj. je ukázat, jak reálný ekonomický systém působí na vytváření prožitkové struktury.