Tzv. reforma veřejných financí se po, pro část naší politické scény, relativně úspěšném referendu stala hlavním mediálním tahákem (ale také strašákem) a v neposlední řadě může být - i když na první pohled možná poněkud paradoxně - považována za jedno z posledních těsnějších pojítek současné vládní koaliace generující kabinet, jehož provinčnost a neprofesionalita zřejmě nemá v české historii srovnatelné obdoby. I když potřebnost zdravých veřejných financí, resp. jejich "trvale udržitelného vývoje" (samozřejmě s plným vědomím toho, že také zde existují odlišná východiska, pohledy a kritéria), resp. dlouhodoběji již neudržitelné negativní trendy vývoje české ekonomiky v řadě oblastí lze zcela přehlížet pouze velmi těžko - vzniká zde mnoho vážných otazníků a četných pochybností, a to především o mediálně prezentované tzv. vládní reformě, která je již od samého počátku opředena celou řadou, a to mnohdy účelově vytvářených a cíleně šířených, mýtů a nejrůznějších polopravd. Na některé z nich poukazuje formou otázek a relativizací (místy záměrně vyhrocených a někdy snad pro někoho i "kacířských") tento příspěvek, který se v neposlední řadě snaží ozdravění českých veřejných financí zasadit do poněkud širšího kontextu. Cílem však v žádném případě není vyčerpávající přehled všech problémů spojených s tzv. reformou veřejných financí, ale ani předložení alternativního návrhu - zde lze odkázat na vybraná média, včetně www.kscm.cz.

Je nezpochybnitelné, že koridor případných reformích kroků je dán v prvé řadě kapitalistickými mantinely a diktátem globálních, zejména finančních, trhů a institucí - což však nijak výrazně nesnižuje odpovědnost především ČSSD a nikterak neomlouvá její hlubinně zakódovaný opurtunismus a bohužel nyní také do očí bijící amatérismus. KSČM by nejenom v této souvislosti měla jednoznačně deklarovat nulovou přímou i nepřímou podporu Špidlově ČSSD, neustále připomínat neoddiskutovatelné rozpory, ba přímo protiklady, s volebním programem této strany a soustavně tlačit na ČSSD, aby si její členové konečně byli ochotni připustit, že největším problémem bohužel nejen nynější sociální demokracie samotné, ale celé české politiky, je dnes právě její předseda. Tzv. vládní reformě veřejných financí je proto naprosto nezbytné nastavit nemilosrdné zrcadlo, jednohlasně ji odmítnout jako celek a v žádném případě - v duchu "salámové metody" - se nenechat zatáhnout do případné přímé či nepřímé podpory i takových dílčích opatření a reformních kroků, které by se bez uvažování celkového kontextu mohly jevit jako přijatelné či přímo pozitivní. Nelze však samozřejmě vystačit pouze s odmítáním a kritikou - tedy vše činit s neustálým předkládáním a vždy srozumitelnou prezentací vlastních alternativních projektů - zde např. pod heslem "Těžiště nákladů komplexní reformy na bedra pasivního vlastnictví kapitálu i práce", a to včetně možné jisté koordinace s odborovými svazy.

I když většina odborníků a "odborníků" nepovažuje za základní otázku, zda reformu (veřejných financí, finanční či fiskální) ano či ne - nestojí přesto za větší pozornost také názory poněkud relativizující halasně prezentovanou naprostou nevyhnutelnost řady navrhovaných opatření či hlasy připomínající rizika další polovičaté typicky české ekonomické "reformy" a důrazně varující před opětovnými reformními pastmi? Nejedná se v případě nynější tzv. vládní reformy o obdobný podvod, jako tomu dříve bylo hlavně s privatizací či deregulací, později také částečně s reformou územněsprávního uspořádání (posuzované prizmatem nutné velikosti euroregionů aj.) či s nedávnou kampaní o vstupu do EU v duchu neustálého masírování, že zde přece "není jiných cest a řešení"? Nebylo by vždy na místě pátrat po skutečném stavu, po genezi, příčinách a podstatě věcí a po faktických výsledcích - tedy také po tom, komu vše sloužilo, slouží a komu vlastně prospívá; samozřejmě po odfiltrování příslušných ideologických klišé a demaskování skutečných zájmů? Pokud jsou opravdu trendy vývoje a stav českých veřejných financí tak katastrofální, není na místě především otázka Proč? Tedy kdo to způsobil, kam "zmizely" peníze a všechny zdroje (kdo se podepsal na nízké efektivnosti jejich alokace, resp. kdo je často přímo rozkradl), a v neposlední řadě, kdo opravdu profituje z toho, co zbylo z české ekonomiky? Obstojí zde ještě stále trapnější a komičtější omílání údajných "zločinů totality" nebo také časté a alibistické předhazování kostlivců pravicových vlád z 90. let - ostatně, kdo vlastně vládne již nikoli první funkční období? Lze také skutečně automaticky odmítat jakékoli další zadlužování (samozřejmě v případě mnohem efektivnějšího využití i splácení) nebo hrozí reálné nebezpečí, že budou škrtáním vytvářeny další - ještě závažnější - dluhy?

Když však jsou zásadní a strategické změny veřejných financí nezbytné, vystačíme si s pouhými bezkoncepčními úpravami převážně v podobě škrtů některých výdajů (i když ne vždy plošnými) - a to ve světle zásadně jiné ekonomické, politické, ale i demografické struktury než na jaké stavěl poválečný model a praxe evropského sociálního státu? Je vládou nabízená tzv. reforma dostatečně razantní nebo je spíše preferována její společenskou udržitelnost a průchodnost, resp. přesněji další přežívání nynější koalice? Nejedná se spíše o jakési další "rozpočtové balíčky" dlouhodoběji příliš neřešící hlubší kořeny nejen našich fiskálních obtíží? A není právě kritika ohledně naprosté nesystémovosti (kdy např. některým oblastem jako zdravotnictví či školství není věnována dostatečná pozornost, nehledě na to, že i zde narážíme na řadu závažných a nedořešených problémů jako např. závazky plynoucí ze vstupu do EU či dokončení přestavby státní správy) a totální absence jasně vyprecizovaných strategií (namísto navrhovaných pouhých účetnických opatření) hlavním důvodem k obezřetnosti?

Nestálo by však také v širším kontextu za úvahu, a to právě v souvislosti s tzv. reformou veřejných financí (např. ve světle zvěrstev typu urychlené privatizace úspěšného Budvaru s cílem zalátat ještě nějaké díry v rozpočtech a přežít ve funkcích co nejdéle), již konečně začít s bořením alespoň některých velkých porevolučních tabu? Nevynořují se snad stále naléhavěji zásadní otázky o konečném smyslu a cílech transformace a liberalizace české ekonomiky a celé naší společnosti? Komu vlastně privatizace posloužila - ostatně není hlavním důvodem neutěšeného stavu českých veřejných financí právě fakt, že se stát překotně a naprosto neuváženě (resp. přesněji řečeno záměrně a pro leckoho i velmi "výhodně") zbavil velké části svých příjmů, a to z důvodů především nikoli ekonomických? Je tedy privatizace jako taková (o jejíž smyslu a účelnosti v podstatě nediskutuje ani sociální demokracie - proč asi?) či nyní tzv. reforma veřejných financí, resp. obecněji celé budování tržní ekonomiky (bez či s různými přívlastky, ale vždy kapitalistické) oním vlastním sebestředným cílem či mělo být pouhým prostředkem k efektivnosti, prosperitě a lepšímu životu? Pokud ano, pak tedy koho? Kde vlastně končí iluze českého člověka a kde začíná nyní již globální kapitalistická soukromovlastnická realita s nemilosrdným ziskovým principem? Nenazrál již čas pokusit se o překonávání deformovaných postojů ke státu - ať již jde o deformace "zprava" (stát pouze "okrádá" občany o jejich prostředky, je vždy špatným hospodářem apod.), ale také "zleva" (stát vše vyřeší a musí se také bezpodmínečně postarat o každého bez jakékoli individuální zodpovědnosti)? Nepatří pak také mezi další obtěžující mýty zcela účelově deformované vzpomínky, resp. každoroční dojímání se odkazem "hrdinných osmašedesátníků" hemžící se slovními perlami typu "záblesky heroického postoje k vlastním dějinám" nebo "čin imaginace"? Není na místě si již konečně přiznat, že pinožení kolem "masarykovsko - havlovského kultu" či právě syndromu "nenaplněného" roku 1968 nemá např. s nalézáním nového konceptu společenské racionality či idejemi samosprávy pro 21. století skutečně mnoho společného? Nelze toto ostatně považovat za jistý důkaz nemalé iluzornosti a značné společenské nebezpečnosti pseudohumanistických a rádobyintelektuálních postojů a konec konců také všech propagandistických projektů třetích cest - tedy také i socialismů s tzv. lidskou tváří či kapitalismů "pro lidi"?

Je však v tomto kontextu pro KSČM a především pak pro její voliče a sympatizanty V. Špidla a spol. skutečně oním "menším zlem" než ODS? Je tedy opravdu např. scénář Modré šance o tolik nepřijatelnější a "sociálně zločinnější"? Nejsou naznačené návrhy ODS s alespoň na papíře deklarovanou prioritou v ekonomickém růstu - a to i přes svou neskrývanou ideologickou orientaci, nepropracovanost, zjevné nedostatky i částečnou naivitu (např. čerpající z axiomu ekonomie strany nabídky fundamentalisticky věřící ve všespasitelný účin snížení daní či značná iluzornost "zázračného" působení rovné daně atd.) minimálně z dlouhodobého pohledu přece jenom systémovější a o něco přínosnější než alibisticky plochá, mělká a rozplizlá tzv. reforma z dílny nynější ČSSD? Nejedná se minimálně alespoň o jakýsi pokus "o něco více" než pouze o nesystémové, chaotické a mnohdy již zoufalé snahy o snižování rozpočtového schodku cestou co nejmenšího odporu? Je udržitelné snahy o ozdravění veřejných financí zcela oddělovat od komplexního ozdravění celé české ekonomiky, včetně nutnosti vypracování strategických záměrů a jednoznačné identifikace příslušných priorit, a to např. v podobě pokusu o zachycení trendů vzdělanostní společnosti - ČSSD sice opakovaně slibované, ale reálně se stále více a více vzdalující? Nebylo by na místě přiznání, že růst státního dluhu plodící rozpočtové škrty není výsledkem toho, že si žijeme nad poměry, nýbrž spíše produktem špatného fungování finančního systému s korupcí, byrokratičností a velmi malou profesionalitou? Jak je to např. s pravomocemi NKÚ ohledně kontroly nad veřejnými prostředky, proč a kým je znemožňováno, aby nezávislé kontrole podléhaly i veřejné finance? A skutečně bránila daleko razantnějšímu postupu proti korupci, netransparentnosti či tunelování, resp. "džůsování" české ekonomiky pouze tzv. pravice? A co stále značně "děravé" zákony, jde o výsledek nezkušenosti a rychlosti či také o cílený záměr - ostatně, kdo vlastně stál od počátku u přípravy klíčových zákonů či u tzv. transformace justice? Nehrozí zde snad velké nebezpečí, že realizace koaličních záměrů povede k dalšímu podvázání růstu (a to jakkoli diskutabilního) a bude mít krajně nepříznivé dlouhodobé dopady na mnohé, především slabší, sociální skupiny? Lze si místo pokusu o skutečné řešení nazrálých problémů a nastartování pozitivních trendů vystačit s prostým omezováním některých rozpočtových výdajů a opětovným taháním peněz z kapes občanů - dalších prostředků často končících v "černých dírách"?

Nebyla by proto na místě spíše orientace na příjmové stránky rozpočtů (ve smyslu provázané struktury příjmových zdrojů, včetně jejich kapitalizace), důraz na přímé daně (reprezentující určitou solidaritu mezi bohatými a chudšími) či na střízlivé přehodnocení pohledu na výši daně z příjmu (např. v kontextu stavu v jiných zemích EU)? Opravdu žijeme z hlediska výdajů "nad poměry" - pokud ano, tak tedy kdo - nebo je jádro věci spíše v tom, že prakticky nedochází k tvorbě nových hodnot? Reaguje snad vládní návrh dostatečně na potřebnost poskytnout fiskální politice alespoň střednědobý rámec, resp. zavést určité fiskální cílení (důležité např. z hlediska mixu rozpočtové a měnové politiky) či na nezbytnost tvorby adekvátních nástrojů snižujících zneužívání systému? Jsou hlasy vytrvale upozorňující, že z tzv. vládní reformy až příliš vyčnívá čiré neumětelství a amatérismus, naprostá nesystémovost a bezbřehá kompromisnost, resp. že tato vláda si s ekonomií opravdu, ale opravdu, příliš netyká nebo četná varování, že vláda při její přípravě naprosto podlehla tlaku vlivných finančních skupin a zájmových lobby pouhým zlomyslným poštěkáváním odpůrců nebo jde, bohužel, spíše o konstatování hořkých faktů? Nepůsobí vládní návrhy spíše než jako promyšlený produkt komplexního společenskoekonomického náhledu jako výsledek úzce účetnického způsobu uvažování pouze vyrovnávajícího položky "má dáti" a "dal"? Nebo je snad tato vláda (i se svým tzv. odborným zázemím) opravdu přesvědčena, že ekonomický růst plodící blahobyt a prosperitu zajistí občasné - především pro média zinscenované - razie, resp. registrační pokladny na tržištích či ždímání dalších peněz z pacientů ve prospěch farmaceutických lobby naprosto v rozporu s předvolební rétorikou a halasnými sliby ČSSD? Není proto na místě důkladné připomenutí toho, co v předvolebních brožurkách každému - dětem, babičce i rodičům - nasliboval vyvedený "socánek"? Obstojí zde neustále omílané připomínání, že ČSSD musí kompromisně vládnout v koalici či, že po volbách 2002 opravdu nebylo jiných možností?

Nepatří snad k dalším velkým účelovým a velmi frekventovaným mýtům, spojeným zdaleka nejen s tzv. reformou veřejných financí, neustálé mediální ubezpečování, že v této vládě sociálně demokratické aspekty převládají a, že "jediný opravdový sociální demokrat" V. Špidla své koaliční partnery přímo válcuje? Nebo je spíše blíže pravdě označení nynější ČSSD M. Zemanem coby "růžové Unie Svobody", kdy jsou vládou fakticky plněny především klíčové body předvolebního programu právě US? Opravdu lze všechny oprávněné pochybnosti rozehnat konstatováním, že v současnosti jde přece o vládu koaliční - tedy nutně kompromisní -, a také že v případě každé jiné alternativy po posledních volbách by byly nezbytné kompromisy ještě větší? Nebylo by však spíše na místě opět připomenout ony základní hlubinné pilíře sociální demokracie od počátku její existence - tedy oportunismus, pragmatismus a neprincipiálnost? Jedná se opravdu o pozitivní "schopnost přizpůsobovat se novým okolnostem", "ochotu přistupovat na kompromisy" a "schopnost upřednostňovat komunikaci před tzv. pravdou", jak si přeje a lakuje na růžovo O. Novotný (Právo 5. 8. 2003, s. 6) nebo lze tyto principy a z nich plynoucí politiku interpretovat poněkud odlišně? Nepůsobí zvlášt pikantně v případě současného premiéra a šéfa ČSSD, proslulého svými komunikačními dovednostmi, především ona "schopnost upřednostňovat komunikaci před tzv. pravdou"? Nejedná se také v jeho případě o jisté pokračování "havlovského ducha" - tedy i praxe absurdních divadel v jiných kulisách? Jak lze nahlížet na jeho nově i vizionářské a "strategické" úvahy, tradičně urputné zastírání skutečných podstat věcí či na tragikomické snahy o proniknutí do "velkého světa", umocněné ošklíbáním nad "malým českým člověkem a poměry"? Kam vlastně zařadit opravdu "přesvědčené evropanství" a konec konců ostatně i celé "sociálně demokratické vidění světa" - dnes včetně nutnosti přehodnocení koncepce a modernizace sociálního státu, a v tomto kontextu pak také i naší tzv. reformu veřejných financí? Nelze za smutné pokračování považovat i to, že systém stále generuje do nejvyšších funkcí neprofesionály mnohdy ani ne okresního formátu či figury již dávno velmi trefně pojmenované jako záporné nuly? Není poněkud zarážející, že již více než desetiletí nás o tom, že např. ministr nepotřebuje profesionalitu a odbornost mnohdy přesvědčují nejvehementněji právě ti, kdo sami žádnou odbornost nemají a přílišným vzděláním nedisponují a navíc často svou neschopnost stále příčítají pouze "zlým Komančům"? Není tedy štěstím, že ze skupiny lidí, kteří se v listopadu 1989 sešli v Laterně magice je dnes ve vrcholné politice pouze minimum nebo je spíše tragédií, že blokovali naší politickou scénu tak dlouho? Ostatně jakých ještě diletantnějších absurdit tzv. nepolitické politiky této postmoderní sedliny bychom dnes byli svědky, pokud by poslední volba presidenta dopadla jinak?

Nebyla by tedy nakonec systémově pojatá reforma s jasně definovanými prioritami a kroky (byť i "pravicová") ze středně a dlouhodobého hlediska prospěšnější než pouhé mixy, kompromisy mezi špatným a ještě horším a neustálé rozmělňování - byť místy ještě i s "levicovým" nátěrem? Nakonec, jak je to vůbec dnes s levicovostí a pravicovostí - nedošlo snad např. u T. Blaira ke značnému promíchání levicových a pravicových myšlenek, kdy tradiční "levicové kompasy" v podobě ideálu rovnosti a snah po sociálně spravedlivějším uspořádání jsou velmi dobře utajovány? Nebo zde snad již v podstatě zcela absentují? A co u nás, jde v případě Špidlovy ČSSD - posuzované nikoli předvolebními sliby a mediálním "bušením v prsa", ale reálnou politikou a faktickými výsledky - ještě o stranu levicovou nebo je o tom skálopevně přesvědčen jen on sám? Ostatně nelze např. kořeny tzv. základního příjmu (rovné sociální dávky či mzdy apod.) nalézt nejen v tradici myšlení liberálního, ale také i socialistického - kde však na rozdíl od liberálů, resp. např. M. Friedmana může jít o jeden z pokusů, jak vymanit občana z pout kapitálu? Není také v neposlední řadě záměrně příliš nezdůrazňována či dokonce přímo zalmčována úzká souvislost tzv. reformy veřejných financí s naším členstvím v EU? Byly snad někdy a někým přesvědčivě vyvráceny propočty, že v konečné instanci budeme do EU celkově platit více, než kolik budeme dostávat? Nenastal také již čas na seriózní a opravdu střízlivou debatu o přínosti eura - jaké jsou ostatně výsledky s tímto megalomanským projektem, který podle mnohých příliš nepasuje na velkou a místně rozdílnou ekonomiku typu Evropy? Lze automaticky odmítat tvrzení označující za jednu z hlavních příčin současného zabrzdění ekonomického růstu v celé Evropě právě "sevření eurem" jenom proto, že se s ním netají např. V. Klaus? Ostatně, z jakých důvodů také bývá občas prezentováno, že hlavním důvodem snižování rozpočtového deficitu jsou maastrichtská kritéria pro přijetí euro? Bylo již konečně demaskováno, jak směrnice a nařízení zbyrokratizované EU ovlivní celý náš život, a to i v oblastech jako je omezení růstu mezd (např. ve státní správě), omezení valorizace důchodů či zvyšování cen a daní; a toto vše stále v pojetí "sociálně demokratického vidění světa", kdy např. chystaná evropská ústava naprosto mění význam evropské integrace směrem k supranacionalismu? Je tedy možné ze strany KSČM podpořit ojedinělé pozitivní prvky tzv. vládní reformy nebo jsou relevantní spíše konstatování, že ozdravění veřejných financí a skutečná reforma má smysl pouze jako provázaný celek a, že KSČM by v žádném případě neměla mít s tímto nepovedeným "souborem opatření" vůbec nic společného?

.