Vládou navržená reforma veřejných financí reaguje na skutečnost, že zdroje příjmů státního rozpočtu dlouhodobě nepostačují na pokrytí jeho výdajové stránky, jeho deficit se trvale zvyšuje a hrozí kolapsem veřejných financí s tíživými následky pro životní úroveň obyvatel, odkázaných na sociální důchody a příspěvky od státu, pro fungování veřejných služeb a pro zabezpečování základních občanských práv. Způsob, jakým vláda hodlá tato nebezpečí odvrátit, je podrobován koncepční i detailní kritice z nejrůznějších stran. Levicová východiska této kritiky lze v stručných tezích shrnout do následujících bodů:

1. Hledání východisek z deficitnosti státního rozpočtu nemůže opomenout její příčiny: privatizaci, která zbavila stát bývalých příjmových zdrojů a nahradila je daněmi, které jsou nižší a zčásti nevymahatelné, snížení zaměstnanosti a nízký ekonomický výkon domácího hospodářského sektoru, velký rozsah šedé a černé ekonomiky, odliv zisků do zahraničí, nehospodárnost státní správy atd., obecněji ideologii zbožňování trhu a liberálního kapitalismu vůbec. Je možno si klást i otázku, zda zlepšení veřejných financí při zachování tohoto hospodářského systému je vůbec možné.

2. Navrhovaná reforma veřejných financí není ve skutečnosti reformou, jen dílčími nepodstatnými úpravami příjmové a výdajové stránky veřejných rozpočtů. Je zřejmé, že veřejné finance mohou být zdravé jen tehdy, opírají-li se o zdravou ekonomiku. Jestliže naše ekonomika v současnosti má ke zdraví daleko, pak musí být reforma zaměřena tak, aby k ozdravení ekonomiky v co nejkratší době došlo. Takovou koncepci však v sobě reforma založenu nemá, má povahu příštipkaření, které svým zdáním aktivity základní problémy zamlžuje a tím jejich opravdové řešení oddaluje a ztěžuje. Potřebujeme skutečnou reformu, nikoli balíček krátkodobých úsporných opatření.

3. Návrh reformy byl zpracován v poměrně velmi krátké době, mj. také pod vnějším tlakem, souvisícím se vstupem do EU (plnění maastrichtských kritérií), a její naléhavost se nepřiměřeně akcentuje. Ve skutečnosti není nutno bezhlavě spěchat, bezprostřední kolaps státních financí zatím nehrozí a se šokovou terapií máme v ČR své zkušenosti. Dá se žít i s omnoho vyšším státním dluhem, jak dokazují např. právě některé státy EU. Problém není ani tak ve výši deficitu, jako v trendu jeho zvyšování, tj. ve fungování ekonomiky. KSČM proto navrhuje jednak reformu důkladněji promyslet a neprovádět opatření, která se v krátké budoucnosti ukáží jako kontraproduktivní, jednak ji rozložit na delší dobu, kdy v první etapě se zastaví prohlubování deficitu a založí ekonomická opatření k jeho snižování, a ve druhé etapě může dojít k jeho snižování na základě těchto výsledků, aniž by se musely omezovat sociální a jiné nezbytné veřejné výdaje.

4. Základní postoj KSČM k reformě je dán na jedné straně nutností ochránit nízkopříjmové skupiny obyvatelstva (které činí jeho převážnou většinu) před snahou pravice (která za daný stav nese vinu) svalit na ně veškerou tíhu reformy, na druhé straně potřebou podpořit opatření, směřující k ozdravění ekonomiky a jejího růstu. Obtížnost řešení tohoto úkolu spočívá v tom, že dopady jednotlivých kroků zpravidla nejsou jednoznačné (každé řešení má kromě výhod i nevýhody, při čemž některé mohou být nepředvídané a projevit se později), a že kromě ekonomických argumentů vstupují do hry často i argumenty politické, hledisko voličské podpory (viz nesmyslné návrhy ODS).

5. Příjmová i výdajová strana státního rozpočtu, resp. veřejných rozpočtů vcelku, může být korigována desítkami dílčích úprav, z nichž každá by si vyžádala samostatnou diskusi. Rozkládá se na velké problémové okruhy - daňová soustava státu a obcí, která je velkým otazníkem sama o sobě, daňová správa, výběr daní a jeho efektivnost, odvody na sociální a zdravotní pojištění, příjmy ze státních resp. polostátních podniků, objem mandatorních výdajů, penzijní systémy obligatorní a dobrovolné, slučitelnost fiskálního a monetárního přístupu v rozpočtové politice atd. Tento širší pohled většinou zůstává stranou běžných mediálních komentářů a diskusí k reformě, stejně jako tlak na jednosměrná opatření, který vyvíjejí v podobě svých doporučení instituce jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka a také sjednané podmínky vstupu do EU.

6. KSČM má zpracováno zásadní stanovisko k vládnímu návrhu reformy i k jejím jednotlivým částem, hodlá ve sněmovně předložit své vlastní pozměňovací návrhy a připojit se k některým dalším, předkládanými jinými subjekty (např. odbory). Jednání ve sněmovně je však teprve před námi a nejsou známy všechny okolnosti, které je budou v širším kontextu provázet.