Zeman, J.: Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje. 1. vydání. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2002. ISBN 80-244-0420-6. 171 stran.

Ing. Jan Zeman, CSc. (nar. 1956), nestandardní ekologizující ekonom, ekolog a také básník, náleží mezi plodné levicové osobnosti naší současné scény věnující pozornost především celé řadě aspektů mnohorozměrné a navýsost aktuální problematiky životního prostředí, resp. jeho ochrany a uchování také dalším generacím. Je známý svými kritickými postřehy a vystoupeními např. na půdě Klubu ekonomů, publikuje v denním i odborném tisku a zabývá se konkrétně např. ekologickou legislativou a normami, ekonomickými nástroji ochrany životního prostředí, ekologizací dopravy, kvantifikací ekonomických škod ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí a v neposlední řadě také problematikou trvale udržitelného rozvoje. Zeman je neúnavným propagátorem idejí trvalé udržitelnosti a nemilosrdným kritikem paradigmatu neomezeného kvantitativního růstu i tradičních standardních růstových schémat a myšlenkových postupů, resp. jejich nejrůznějších teoretických a praktických důsledků ve společenských vědách i společenskoekonomické praxi.

Nemálo autorů, včetně J. Zemana, spatřuje lék na vyhrocené ekologické problémy "v přechodu lidstva na strategii trvale udržitelného vývoje, resp. žití" (s. 5). Zeman dále úvodem o této strategii konstatuje - "Přestože ji máme přijatelně vymezenou a přestože se k ní dnes hlásí i prozíravější politikové, skutečností zůstává, že i ti ji v praxi svými rozhodnutími velmi často popírají a znemožňují, jednak pod tlakem těch či oněch lobby, jednak pod tlakem pravidelných voleb, resp. voličů, kteří zpravidla preferují své krátkodobé, konzumně orientované zájmy před zájmy dlouhodobými, jednak proto, že o reálném obsahu trvale udržitelného vývoje mají dosti mlhavé představy" (tamtéž).

J. Zeman operuje především s kategorií trvale udržitelného rozvoje (resp. vývoje), kterou považuje za přesný překlad anglického sustainable development, jehož definici přijalo Valné shromáždění OSN roku 1987. Současně ale nikdy neztrácí ze zřetele klíčový problém spočívající v tom, že "rozvoj svou podstatou nemůže být trvale udržitelný, neboť předpokládá neustálé kvalitativní změny a neustálý ekonomický růst" (s. 5). Trvale udržitelný vývoj však předpokládá pokles ekonomických aktivit rozvinutých zemí i pokles populace - "... samozřejmě v příslušné struktuře a civilizovanými způsoby. Pojmy trvale udržitelný vývoj a trvale udržitelné žití jsou si blízké a vzájemně se podmiňují. Trvale udržitelný vývoj je podmínkou trvale udržitelného žití a naopak" (tamtéž).

Recenzovaná publikace, jejíž podstatná část vznikla již v letech 1993 - 1995, pokračuje v autorových studiích naznačujících řešení problémů strategie trvale udržitelného vývoje, a to především z pozic environmentální ekonomie; současně však využívá četných poznatků celé řady dalších vědních disciplín v duchu nezbytné a mnohdy stále opomíjené interdisciplinarity či dokonce transdisciplinarity. J. Zeman přitom vychází ze svých dřívějších příspěvků - např. studie "Přístup ke koncipování trvale udržitelného rozvoje" (Praha, ÚÚNV, č. k. 2768/1992) či výzkumné práce "Dodatky k ekologickému programu" (Praha, VP EÚ ČSAV č. 27/1992), resp. řady souvisejících popularizačních statí. Podle autorových slov zde byl veden a inspirován výše naznačenými problémy souvisejícími s vymezením a mechanismy prosazování idejí trvalé udržitelnosti, resp. častým voláním environmentalistů po tomto "... trvale udržitelném vývoji při současném prosazování požadavků, jež jsou s ním v rozporu ..." (s. 5).

Relativně nepříliš rozsáhlá, a vcelku sympaticky působící, publikace sestává z dvoustránkového úvodu, stěžejních pěti kapitol, opět přibližně dvoustránkového závěru a tří stručných příloh umístěných na konci práce, které představují náčrt řešení problémů trvale udržitelného vývoje především v dopravě a energetice. Čtenář zde nalezne Přílohu č. 1 "Metodika měření efektivnosti jednotlivých druhů dopravy" (vycházející z autorova materiálu uveřejněného v Dopravě, 1992, č. 1, s úpravami z roku 1997); Přílohu č. 2 "Návrh zásad zákona o dopravě" (stavící na systémovém přístupu a formulující patnáct klíčových zásad - s odkazem na Národní hospodářství, 1994, č. 12, resp. Planetu, 1994, č.12, opět s úpravami provedenými počátkem roku 1997) a konečně Přílohu č. 3 "Návrh zásad zákona o hospodaření s energií" (taktéž vytyčující klíčové zásady, zde v počtu šestnácti, s odkazy na Ekologii a energetiku, 1993, č. 3, resp. Energetiku, 1995, č. 11).

Již v Úvodu vyjadřuje autor hluboké přesvědčení, že trvale udržitelný rozvoj nelze zajistit bez zásadních změn celé společnosti, včetně zásadního omezení plýtvání ve hmotné spotřebě vyspělých zemí a ukončení praxe odírání zemí rozvojových. Nestaví tedy na rozšířené a alibistické filosofii řady existujících studií, které kladou největší důraz (a často v podstatě i utopisticky spoléhají nebo toto alespoň "rafinovaně" předstírají) na tržní prosazení ekologicky šetrných technologií - stále však v kontextu systému, kde zcela jednoznačně dominují ziskově orientované kapitalistické zbožně peněžní vztahy -, dále pak na větší informovanost o problematice životního prostředí, resp. idejích trvalé udržitelnosti a na prohlubování stávající demokracie (kapitalistické, a tedy formální, resp. manipulativní) bez podstatnějších změn celého společenskoekonomického uspořádání jednotlivých zemí i celé planety Země. Fundamentální otázkou (a v podstatě možná i "leitmotivem" celé recenzované publikace) však, podle J. Zemana, stále zůstává - "jak se k takovým změnám dostat, protože stávající demokracie je zjevně nedostatečná a totalitní postupy se neosvědčily" (s. 6). Zeman zde realisticky přiznává, že: "Výsledkem je, že k řešení řady problémů mechanismu prosazení trvale udržitelného vývoje nenacházím stejně jako jiní ekologičtí experti dostatečně účinná řešení" (dtto); úvod pak zakončuje slovy: "Pokud tímto ukážu na některé slepé uličky úsilí o prosazení trvale udržitelného vývoje, mám za to, že kniha splnila svůj účel" (tamtéž).

První kapitola nazvaná "Základní pojmy environmentální ekonomie" přehledově mapuje pojímání základních kategorií z oblasti environmentální ekonomie, resp. vztahů mezi nimi. Autor se snaží naznačit vymezení klíčových a nejvíce frekventovaných pojmů prizmatem svého přístupu, ale uvádí také i základní odlišná pojetí jiných autorů - právě od odlišného vidění a vymezení výchozích kategorií se často odvíjí některé spory v rámci environmentální ekonomie. Čtenář zde nalezne stručná vymezení pojmů životní, přírodní a umělé prostředí; přírodní zdroje; základní a ostatní přírodní složky životního prostředí; proces znehodnocování přírodních složek životního prostředí; ekologická rovnováha, krize a katastrofa; ekologické škody a ekologické externality; ekonomické a mimoekonomické škody ze znehodnocování; náklady vyvolané ekologickými škodami; společenská nutnost ekologických škod a nákladů jimi vyvolaných; internalizace externalit; náklady vyvolané technologickými škodami; náklady zpětné vazby; náklady na ochranu přírodních složek životního prostředí; ekologické náklady; národohospodářské ekonomické optimum ekologických nákladů; obecný vzorec ceny ve zbožní výrobě; náklady na poškozování přírodních složek životního prostředí; ekologická politika; trvale udržitelný vývoj; ekonomické cíle státní ekologické politiky; nástroje státní ekologické politiky a závěrečný paragraf příznačně pojmenovaný "Na životní prostředí si musíme nejdříve vydělat?".

Důležité pro další text jsou komentáře a upřesnění k vymezení pojmu samotného trvale udržitelného vývoje, kdy J. Zeman např. považuje definici z publikace "Životní prostředí ČR" (Moldan, B. a kol., Praha, Academia 1990, s.265 - viz dále) za výstižnější ve srovnání s "klasickým" vymezením přijatým Valným shromážděním OSN v roce 1987 (česky viz Brundtlandová, G. H. a kol., Naše společná budoucnost, Praha, Academia 1991, s. 20). Zmíněná definice trvale udržitelný vývoj definuje jako "takový vývojový proces, který zajistí naplnění lidských potřeb, aniž by snížil potenciál naplnění potřeb příštích generací, potřeb jiných společností a snížil bohatství přírody" (recenzovaná publikace, s. 29). Zeman odmítá překládat výraz sustainable development jako trvale udržitelný rozvoj - "... neboť rozvoj se vesměs pojí s ekonomickým růstem, zatímco vývoj může znamenat i ekonomický růst i ekonomickou stagnaci i ekonomický pokles (erozi)" (s. 29); Zeman zde upozorňuje i na další problémy spojené s vymezením této klíčové kategorie (např. v souvislosti s členěním potřeb).

Možný tvar trvale udržitelného vývoje naznačuje kapitola druhá nesoucí název "Možný věcný tvar trvale udržitelného vývoje a jeho problémy". Autor staví na tezi, že trvale udržitelný vývoj je relativně dobře vymezen a odkazují se na něj mnozí, ale svou praktickou činností ho řada i jeho přiznivců velmi často popírá - a to "... v prvé řadě proto, že mají o jeho obsahu mlhavé představy" (s. 37). Proto v tomto kontextu J. Zeman připomíná nutnost vycházet z vymezení věcného tvaru trvale udržitelného vývoje, "... jehož východiskem je rozdělení činností na ty, jež jsou jednoznačně v souladu, podmíněně v souladu a jednoznačně v rozporu s trvale udržitelným vývojem ..." (dtto). Z vymezené definice trvale udržitelného vývoje vyplývá, že strategie jeho dosažení musí zabezpečit zejména: za prvé, racionální, tj. šetrné využívání přírodních zdrojů (s aspekty v podobě odstranění ekologicky závadných technologií a výrobků, včetně plýtvání ve sféře výroby i oběhu; zamezení plýtvání ve sféře spotřeby společenské i soukromé a zabezpečení zachování druhové i ekosystémové diverzity přírody) a, za druhé, stabilizaci počtu obyvatel na přijatelné úrovni. Kapitola proto obsahuje pasáže zaměřené na trvale udržitelné, resp. šetrné či racionální využívání přírodních zdrojů obecně; trvale udržitelné využívání prostoru; trvale udržitelnou dopravu, resp. trvale udržitelnou energetiku (s řadou tabulek a propočtů); odstranění ekologicky závadných technologií a výrobků; zamezení plýtvání ve sféře spotřeby; zabezpečení druhové diverzity přírody a konečně na problematiku stabilizace počtu obyvatel na přijatelné úrovni. Kapitolu druhou Zeman shrnuje - "věcný tvar trvale udržitelného vývoje světové ekonomiky je možný jen při šetrném hospodaření s přírodními zdroji a při stabilizované, mírně klesající lidské populaci ..." (s. 65), kdy také neopomíná opětovně zdůraznit, že: "Pokud lidstvo nenajde účinný lék proti plýtvání ve vyspělých a bídě v rozvojových zemích, nemá naději přežít" (tamtéž).

Pro Zemanův pohled je charakteristický značný důraz na všestranné omezení plýtvání, kdy již v kontextu první kapitoly kritizuje neoklasickou ekonomii hlavního proudu a četné další směry ekonomie za nerozlišování pravých a nepravých potřeb. Podle J. Zemana je důležité uspokojování pravých potřeb - "Potřeby nepravé (falešné) jsou nekonečné a jejich uspokojení nelze zajistit. Jejich masové uspokojování ve vyspělých zemích výrazně prohlubuje ekologickou krizi na planetě Zemi a ohrožuje přežití lidstva" (s. 29). Tyto úvahy rozvíjí druhý paragraf třetí kapitoly nazvaný "Pravé a nepravé potřeby, člověk tvor rozumný?" s odkazy na práce především T. Husáka (Lidstvo před rozhodnutím, Praha, Melantrich 1986), dále J. Kellera či E. Fromma a J. E. Mishana. Celá třetí kapitola rozebírá možný věcný tvar trvale udržitelného způsobu života, resp. vybrané ekonomické problémy jeho realizace a nese název "Možný věcný tvar trvale udržitelného způsobu života a jeho problémy". Zeman úvodem konstatuje, že neodmyslitelnou součástí trvale udržitelného vývoje je "... trvale udržitelný způsob života lidí. Stávající v podstatě konzumní životní způsob lidí ve vyspělých zemích včetně ČR, jehož rubovou stránkou je masová bída obyvatel zemí rozvojových a rychle postupující ekologická zkáza planety Země, znemožňuje trvale udržitelný vývoj lidstva a žene ho do světové ekologické katastrofy" (s. 68).

Kapitola třetí tedy obsahuje subkapitoly zaměřené na konkrétnější vymezení možného věcného tvaru trvale udržitelného životního způsobu (v různých oblastech života moderního člověka), na problematiku pravých a nepravých potřeb, na ekonomické bariéry trvale udžitelného životního způsobu a závěrečný paragraf stručně naznačující čtyři cesty k omezování nepravých potřeb. "Z dosavadní analýzy ekonomických problémů trvale udržitelného způsobu života mnoho optimismu nevyplývá. Existují 4 tržně konformní cesty k prosazení trvale udržitelného způsobu života (s odkazem na Zeman, J., Ekologické problémy a tržní mechanismus, Národní hospodářství, 1993, č. 2 - pozn. P.S.): odhalování zhoubnosti nepravých potřeb ve spojení s propagací trvale udržitelného životního způsobu, vysoké zdanění uspokojování nepravých potřeb ve spojení s dotací uspokojování těch pravých lidských potřeb, které by se při komerčních kritériích nemusely prosadit, omezování nepravých potřeb podle zásady nepatří na veřejnost, nepravým potřebám konkurovat bohatou nabídkou možností kvalitního uspokojování pravých lidských potřeb" (s. 78).

Základní rozpory společenského mechanismu prosazování trvale udržitelného vývoje jsou předmětem čtvrté kapitoly ("Základní rozpory společenského mechanismu prosazení trvale udržitelného vývoje"), ve které J. Zeman postupuje od příčin nejhlubších a nejpodstatnějších (které shledává, spolu např. s J. Vavrouškem, v tzv. terciární rovině) k příčinám druhořadým. Za nejhlubší a nejpodstatnější příčiny společenského mechanismu znemožňující prosazení trvale udržitelného vývoje označuje: 1) ekonomický růst, 2) růst počtu obyvatel, 3) růst příjmové diferenciace od úrovně uspokojení základních hmotných potřeb všech občanů, 4) války a další hrubé nedostatky společenského mechanismu, 5) tržní mechanismus, 6) hodnotový systém euroamerické civilizace, 7) rostoucí degenerace lidského rodu. V textu pak rozebírá uvedené základní rozpory a některé důležité související problémy.

Výklad se odvíjí od zmapování rozporných důsledků ekonomického růstu, především jeho přímého i nepřímého vlivu na ekologické škody ("... čím větší a čím rozvinutější jsou ekonomiky, tím větší destrukci přírodních složek životního prostředí přímo i nepřímo způsobují" - s. 81). Připomenuty jsou Zprávy Římského klubu (především slavné "Limity růstu" z roku 1972) jako první poukazující na hrozbu světové ekologické katastrofy v případě pokračování dosavadních trendů s lékem v podobě zastavení růstu ekonomiky či nesmlouvavá (také již v podstatě "klasická") kritika moderní tržní kapitalistické společnosti stojící na dynamických principech stálého a exponenciálního kvantitativního ekonomického růstu v pracech J. E. Mishana (česky publikace Spor o ekonomický růst, Praha, Slon 1994 - výstižně recenzovaná právě J. Zemanem v Politické ekonomii, 1995, č. 1). V inspirativních úvahách Zeman na několika místech zdůrazňuje negativní dopady hospodářského růstu především v industriální éře - "Trend trvale neudržitelného vývoje zásadně akceleroval v důsledku využití parního stroje a na něm založeného rozvoje průmyslové civilizace a kapitalistické soukromovlastnické tržní ekonomiky" (s. 149); přitom však shledává, že: "... většina dosavadních lidských společností s výjimkou společností prvobytně pospolných, některých převážně naturálních společností otrokářského, feudálního a asijského výrobního způsobu více či méně žily v rozporu s trvale udržitelným vývojem a ničily předpoklady pro něj" (tamtéž).

Čtenář nechť zde promine drobné rozšíření a doplnění: Ostatně nejenom J. Zeman se zaměřuje na kritiku tradičního "růstového a technologického imperativu" odvíjejícího se podle hesla "více = lépe". Standardní ekonomická teorie i jiné moderní vědy staví na logice, že ekonomický růst (obvykle chápaný pouze kvantitativně - např. jako růst HNP) je stálým problémem lidstva, plní nezastupitelné funkce (např. nástroje společenského vyrovnávání v čase), automaticky vede k růstu blahobytu, životní úrovně a následně i spokojenosti a štěstí všech obyvatel. Paradigma neomezeného stálého růstu je v podstatě společné většině standardních a nezřídka i alternativních ekonomů - na uvedeném staví ekonomické modely a hospodářsko-politická doporučení ekonomů různého světonázorového, ideologického a politického zaměření (liberálního, konzervativního, sociálně demokratického, socialistického, někdy však i "marxistického" apod.). V tomto kontextu je nutno připomenout především paradigmatické zakotvení dominující složky standardní ekonomie - neoklasického systému - v podobě ekonomického modelu člověka založeného na principech racionality a optimalizace. Modelová konstrukce univerzálního a ahistorického homo oeconomicus (přísně racionalistického, individualistického a utilitaristického) předpokládá maximalizaci individuálního užitku, resp. orientaci na vlastní prospěch - z čímž také koresponduje převažující vymezování racionality v ekonomii a společenských vědách. Z těchto individualistických základů pak vyrůstá nejen zaměření ekonomie na efektivnost, ale i konzumeristické pojímání člověka (v duchu jediné motivace všech subjektů - maximalizace užitku ze spotřeby) a v neposlední řadě právě také tradiční růstová orientace moderních společností, a to obvykle zcela bez ohledu na zájmy celku či příštích generací a dnes i bez ohledu na samotné přežití lidstva (podrobněji viz např. Sirůček, P., Pojetí člověka a racionality v ekonomických teoriích, Marathon, 2002, č. 3).

Při zkoumání hlubšího zakotvení "kultu růstu" se však lze setkat i s názory poukazujícími již na pilíře západní civilizace v podobě křesťanství - na parareligiózní rysy a kořeny soudobých ekonomických aktivit. Křesťanské základy v sobě obsahují (zřejmě však nikoli od počátku existence křesťanství) zárodky růstové trajektorie - připomenout zde možno např. schizma v evropském myšlení 12. - 13. století, kdy dvě velké osobnosti (které však nežili vedle sebe) "soupeřili" o podobu křesťanské civilizace. Na straně jedné František z Assisi, františkán propagující "ekologický" a chudý životní styl podle hesla "Co je ze Země, to jí musí být vráceno", a na straně druhé racionalistický scholastik Tomáš Akvinský, který narýsoval cestu k exploataci Země ve prospěch člověka. Církevní soudy rozhodly v podstatě ve prospěch Akvinského, a tak již tehdy byla zřejmě zvolena kolej po níž se naše civilizace řítí doposud a to stále rychleji. Vše bylo později dramaticky umocněno hnutím reformace a vznikem protestantismu - protestantské etiky, která např. podle M. Webera představuje duchovní sílu a hegomon rozvoje raného kapitalismu.

Efektivní fungování počátků kapitalismu totiž předpokládá, že pro člověka mají značný význam hodnoty duchovního a materiálního asketismu, které Weber nachází především u kalvínistů, kdy jako důležitý cíl je vnímán úspěch v podnikání. Bohatství (tedy ekonomika) je projevem boží přízně a úspěch v životních činnostech znamená předurčení ke spasení - ekonomika (stejně jako bohatství osobní) tedy musí stále růst a zvětšovat se. I když výše naznačené nemůže zcela objasnit např. podstatu vzniku kapitalismu přesvědčivě poukazuje na fakt, že kvantitativní ekonomický růst spojený s exploatací Země ve prospěch člověka (zde především ve smyslu individua sledujícího pouze vlastní zájmy či prospěch) je zakotven v samotných základních principech dnes již nejen evropského myšlení, v hodnotách euroamerické civilizace a v samotných pilířích kapitalistického tržního systému objektivně a neodstranitelně orientovaného na zisk, což vyplývá ze samotné podstaty a existence soukromého vlastnictví. Samozřejmě v tomto kontextu nelze zapomínat na politickou ideologii dominantní v industriální historii lidstva - na ideje, hodnoty a recepty liberalismu, neoddělitelně spjatého s kapitalismem, jehož individualistická orientace deformuje myšlení i společenskou praxi dodnes a velmi výraznou mírou příspívá také k nemožnosti přechodu na trajektorii trvalé udržitelnosti. Z tohoto pohledu je pak pro zajištění budoucnosti lidstva zcela nezbytné začít již uvažovat v duchu metodologických přístupů nikoli ryze individualistických, nýbrž holistických (celostních). Některé výše naznačené teze sice nejsou v Zemanově textu obsaženy explicitně, ale je na místě přesvědčení, že tyto zřejmě nejsou s jeho pohledem a přístupy v zásadním rozporu.

Zpět přímo k recezované publikaci. Jako další fundamentální příčiny, resp. aspekty nemožnosti prosazení strategie trvale udržitelného vývoje jsou v příslušných subkapitolách rozebírány: růst počtu obyvatel a jejich příjmové diferenciace ("Obecně platí, že čím více obyvatel, tím vyšší způsobují ekologické škody... Stejně jako v případě ekologicky závadných technologií nejde o vztah lineární. Ekologické škody se zvyšují s růstem příjmů obyvatel (nízké příjmy neumožňují vyšší spotřebu a tím ani větší plýtvání při spotřebě) a s rostoucí příjmovou diferenciací obyvatelstva... stimuluje bohaté občany k plýtvání" - s. 86); války a další hrubé nedostatky společenského mechanismu ("... vždy jde o nehorázné plýtvání, ničení, zabíjení a mrzačení převážně nevinných lidí ..." - s. 87); tržní ekonomiku ("K vyhrocování ekologických problémů výrazně přispívá i tržní ekonomika, resp. trh. Činí tak několika způsoby ..." - s. 90); vztah ekonomiky a externalit ("K vyhrocování ekologických problémů tržních i netržních ekonomik citelně přispívá ignorace externalit, které jsou vesměs přenášeny na poškozené, a nulové, popř. spekulační oceňování přírodních zdrojů" - s. 93); opětovně problém nepravých potřeb (zde s jejich preciznějším vymezením od matematika T. Husáka v - již výše zmiňované - práci z roku 1986 a s konstatováním, že např. "... dle T. Husáka podíl nepravých potřeb činil v zemích EHS v r. 1980 asi 2/3 HNP a v USA 4/5 HNP" - recenzovaná publikace s. 97 nebo s precizací základních opatření k omezování uspokojování nepravých potřeb); sociální otázky, zvláště pak nezaměstnanost (za základní problémy J. Zeman považuje otázku živoření v bídě, otázku objektivních sociálních rozdílů a otázku práce, resp. zaměstnanosti); historii regulace trhu státem, včetně rozporností především za kapitalismu (ale např. i s tezí, že: "Hrozba ekologické katastrofy přinutila vyspělé státy uskutečňovat po r. 1970 poměrně rozsáhlou regulaci tržního mechanismu ekologickými hledisky ... je nesporné, že se ochrana životního prostřdí uvnitř vyspělých kapitalistických zemí... výrazně zlepšila ..." - s. 105); hodnotový systém euroamerické civilizace (se špatnými a jednostrannými hodnotami v čele s extrémním individualismem, hédonismem a fetišizací kvantitativního růstu - opět s odvoláním především na autoritu, resp. příspěvky J. Vavrouška); degenerace lidského rodu vlivem mnohých výplodů moderní civilizace (zejména díky vysokému znečištění přírodních složek životního prostředí, zdravotnickému pokroku a špatnému životnímu způsobu mnohých občanů).

Zeman shrnuje: "Závěry rozborů 4. kap. jsou více než chmurné. Destrukce předpokladů pro trvale udržitelný vývoj se odvíjí od základních principů společenského reprodukčního procesu, resp. trvale udržitelný vývoj znemožňují zejména tyto faktory: a) ekonomický růst, pro který na naší omezené planetě je stále méně místa, b) růst počtu obyvatel, pro který na naší omezené planetě je stále méně místa, c) zvyšování příjmové diferenciace obyvatel od bodu uspokojení základních hmotných potřeb, d) války včetně militarizace, e) tržní mechanismus se svými potřebami neustálého hospodářského růstu a plýtvání ve spotřebě (problém nepravých potřeb), neustálých změn reprodukčního procesu, přenášením externalit na poškozené, nízkým oceněním přírodních zdrojů a odíráním rozvojových zemí, jakož i vytvářením monopolů a monopolní zvůle, kterou se jen zčásti daří omezovat, f) růst uspokojování nepravých potřeb, g) mnohé sociální problémy za daného společensko uspořádání vystupují proti potřebám trvale udržitelného vývoje, h) deformace hodnotového systému euroamerické civilizace, i) růst degenerace lidského rodu" (s. 111). V neposlední řadě přidává další důležitý aspekt - "K tomu přistupuje stále drtivější závod s časem. Zákony mívají výjimky, ekologické problémy hubí život bez výjimek a ne jinak bude postupovat světová ekologická katastrofa" (tamtéž).

Kapitola čtvrtá je zakončena určitou sumarizací příčin neúspěchu hledání trvale udržitelného vývoje s řadou odkazů, resp. citací z výstupů Římského klubu, komise G. H. Brundtlandové či práce A. Gora, ale i podnětných materiálů z našeho českého prostředí. Nejen v této kapitole nutno vyzdvihnout a ocenit, že J. Zeman se vědecky (tedy kriticky) staví také k řadě problémů stále mnohdy ještě přežívajících v podobě "společenských tabu", které by především z důvodů jakési "politické korektnosti" ve "slušné" (tj. salonní, pokrytecké a kapitalistické) společnosti neměly být vůbec zmiňovány. Za všechny uveďme, že Zeman např. nikterak nezastírá, že pro samotné přežití lidského rodu je nezbytná stabilizace počtu obyvatel Země, resp. jeho mírný pokles či Zemanovo naprosto realistické a pravdivé připomenutí, že: "Zdravotnický pokrok paradoxně nejvíc lidstvu škodí tím, že zachovává a umožňuje se rozmnožovat i neduživým jedincům, kteří by v rámci přirozeného výběru museli zahynout" - s. 109).

Poslední pátá kapitola (s názvem "Mechanismy prosazení trvale udržitelného vývoje") se zabývá možnými mechanismy prosazení trvale udržitelného vývoje v praxi, zejména problémy války a míru, demokracie a totality a vztahu základních ekonomických zákonů k trvale udržitelnému vývoji. V rámci úvodních poznámek k této kapitole Zeman nepříliš optimisticky, ale bohužel zcela realisticky, konstatuje, že: "Z hlediska čistě vědeckého bych měl skončit čtvrtou kapitolu s tím, že naděje na záchranu lidsva je prakticky nulová, pokud se nestane zázrak, v který jako vědec materialista nemohu věřit. Domnívám se však, že je mou povinností hledat cesty k odvrácení hrozící světové ekologické katastrofy i za cenu, že půjde o cesty značně kontroverzní a málo reálné..." (s. 116). Kriticky jsou zde připomenuty některé myšlenky K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina v konfrontaci s praxí bývalého reálného socialismu a soudobého globálního kapitalismu, jakožto i náměty různých autorů snažících se o "vylepšování" soudobého globálního kapitalismu (A. Gore, R. Reich) apod. Další paragraf stručně pojednává o ekonomických zákonech obecně (včetně např. jejich rozlišení); následující rozebírá pro tržní ekonomiku mimořádně důležitý zákon hodnoty (s řadou odkazů z oblasti dějin ekonomického myšlení, ale také s dnes již kuriózním technickým opakovaným nedostatkem na s. 131 v podobě zdvojeného s ve jméně Keynese); čtvrtá subkapitola rozebírá zákon maximalizace zisku a zákon přirozené akumulace kapitálu ("Problémy prosazení trvale udržitelného vývoje se násobí, když do analýzy ekonomických zákonů zapojíme zákon maximalizace zisku, jež Marx nazval zákonem nadhodnoty, a zákon přirozené akumulace kapitálu" - s. 132).

J. Zeman dochází k závěru, že: "... některé zákony regulující tržní ekonomiku ... vedou svou logikou společnost do světové ekologické katastrofy. Lze jim čelit jen dostatečně rozsáhlou a účinnou regulací společenských a zejména ekonomických aktivit lidí, jež musí provádět jednotlivé státy i nadstátní uskupení, zejména OSN" - s. 135) - což dokumentuje v části věnované vědomé regulaci rozvoje, opět s řadou teoretických i praktických konsekvencí a příkladů. Další paragrafy jsou věnovány připomenutí tzv. Malthusova populačního zákona (který Zeman v zásadě nepovažuje, v podobě podané T. R. Malhusem, za prokazatelný), resp. plánu na záchranu lidstva (s odkazy např. na A. Gora - česky např. Planeta na vlásku, Praha, Argo 1994 - či poznámkami o tzv. zeleném socialismu atd.). Stručné závěrečné úvahy jsou spojeny se subkapitolami "Směr světová ekologická katastrofa" (kde, mimo jiné, J. Zeman souhlasí s obavami vyslovenými Z. Brzezinským ohledně nebezpečí nekontrolovatelnosti vývoje) a "Objektivní předpoklady pro trvale udržitelný vývoj", kde se např. přes aktuální, a pro mnohé i inspirativní, vývoj v Číně Zeman logicky propracovává k poslednímu, a dosti chmurnému, odstavci celé kapitoly - "Pokud Čína bude chtít dosáhnout hmotné životní úrovně nejvyspělejších států, což je při pokračující rozmařilosti vyspělých kapitalistických států vysoce pravděpodobné a nic nesvědčí o opaku, bude to mít i při značném pokroku v ekologizaci technologií a výrobků katastrofální ekologické dopady domácí i světové. Konec lidstva tím bude zpečetěn. Zatím si příroda poradila s každým druhem, který se přemnožil a zničil ekosystém. Není žádný důvod, proč by člověk měl tvořit výjimku" (s. 147).

Recenzovanou knihu završuje stručný Závěr, kde autor telegraficky rekapituluje hlavní problémy, resp. závěry publikace a znovu připomíná, že: "Případné prosazení strategie trvale udržitelného vývoje bude nutně znamenat zásadní změny ve stávající lidské společnosti západní, východní i jižní. Zásadně se bude muset změnit světová ekonomika, zásadně se bude muset změnit i společnost, společenské vztahy mezi lidmi, životní způsob. Současný vrchol lidské společnosti - sociálně a ekologicky regulované tržní hospodářství - na odvrácení světové ekologické katastrofy zjevně nestačí" (s. 149). Práce vrcholí sumarizací dříve naznačených nutných změn v klíčových oblastech společenskoekonomického života (zavedení náhrad za ekonomické škody, resp. racionální ocenění přírodních zdrojů a příslušných plateb; nepřípustnost válek; orientace ekonomického vývoje vyspělých zemí od ekonomického růstu, včetně plýtvání; orientace rozvoje jednotlivých odvětví ekonomiky na kritéria trvalé udržitelnosti; přeorientace od konzumerismu do oblasti duchovních hodnot, včetně zabezpečení přiměřených rozdílů v příjmech; přeorietace vztahů vyspělých zemí k zemím rozvojovým; nahrazení manipulativní demokracie demokracií skutečnou s ekonomickým základem v zaměstnanecké participaci, a to také včetně omezení stávajících svobod "požadavky odpovědnosti k přítomným a zejména budoucím pokolením" - s. 150) a závěrečným apelem na nezbytnost interdisciplinarity. "Konkretizace strategie trvale udržitelného vývoje vyžaduje rozsáhlý interdisciplinární výzkum, který by byl s to jít do patřičné hloubky zkoumaných problémů. Tento výzkum v žádném případě nemůže zvládnout jeden výzkumník, byť se specializací ekologizující (environmentální) ekonom" (s. 150).

Každá z pěti kapitol je uzavírána seznamem literatury (uváděným zde nikoli v pořadí abecedním, ale s ohledem na pořadí odvolávek, resp. citací v textu) - na řadě míst však s drobnými (a jistě lehce omluvitelnými) "vadami na kráse" např. v podobě chybějícího vydavatele některých zahraničních knižních publikací. Samozřejmostí je závěrečný souhrnný Seznam použité literatury odkazující na cca devět desítek vcelku dostatečně reprezentativních, ve většině případů u nás dostupných a vesměs i známějších titulů. Ze zásadnějších příspěvků samotného autora zde však může puntičkářský čtenář postrádat např. konzultaci "Rozpory mechanizmu prosazování trvalé udržitelnosti" (Zeman, J., Politická ekonomie, 1994, č. 5); zmíněny nejsou ani tři čítanky "Šok z prosperity" (Nováček, P., Huba, M. (eds.), Bratislava 1995, resp. Olomouc 1995 a 1996), některé práce pojednávající o procesech globalizace dostupné a frekventované i v českém prostředí (jejichž teoretická s praktická přínosnost však může být - a také oprávněně je - mnohdy silně diskutabilní) či odkazy na další výstupy STUŽ či např. časopis Poslední, resp. Sedmá generace (jakkoli však tento zastává postoje k řadě otázek dosti odlišné od vidění J. Zemana). Ocenit však možno fakt, že se Zeman neobává v seznamech literatury uvádět také přímo díla klasiků marxismu-leninismu - i když v několika případech v dosti starých (a např. pro mladšího čtenáře pouze těžko dostupných) vydáních.

Publikace z pera J. Zemana představuje nejen cennou sumarizaci a utřídění různých poznatků, námětů a koncepcí vztahujících se k problematice trvale udržitelného vývoje, přínosnou pro čtenáře i samotného autora, ale je v prvé řadě nepochybně poctivým a odvážným pokusem, resp. inspirativním hledáním - pro mnohé samozřejmě značně diskutabilním a nepochybně i kontroverzním. Zároveň představuje také jisté memento a varování, a to i přesto, že Zeman přistupuje k problémům naprosto střízlivě, nikterak nepřehání, místy je možná až příliš vědecky "suchý" a pro někoho v řadě aspektů také možná i příliš optimistický (či přesněji spíše nedostatečně pesimistický). Vyzdihnout je však možno Zemanovu snahu o objektivní a kritický pohled, relativně konzistentní metodologický přístup v duchu přísně vědecké metodologie, spojený např. s nezakrýváním i značně nepopulárních a nepříznivých faktů (a to také z hlediska jeho přístupu). Práce však přitom nevyčerpává - a samozřejmě na to ani v nejmenším neaspiruje - všechny aspekty a problémy související s trvale udržitelným vývojem lidstva, s jeho vymezením a prosazením.

Zmínit však nutno i celou řadu problematičtějších míst - za všechny lze uvést poněkud vágní vymezení pravých a nepravých potřeb nebo poněkud utopistické návrhy na zmírnění plýtvání v kapitalistických podmínkách. Např. již J. M. Keynes v roce 1930 rozděluje potřeby na absolutní (v zásadě omezené) a potřeby relativní (neomezené, plynoucí např. ze snahy předhonit spoluobčany) a vyjadřuje přehnaně optimistické přesvědčení, že až budou absolutní potřeby všech dostatečně uspokojeny, přestane být ekonomický problém hlavní prioritou, klesne váha ekonomického růstu a společnost se zaměří na jiné problémy. Nicméně ani zde není příliš jasná a čitelná hranice mezi potřebami absolutními a relativními - např. nový výrobek či služba vystupuje obvykle v kontextu potřeb relativních, ale postupně se může stát potřebou absolutní apod. Obdobné úvahy rozvíjí o něco později R. F. Harrod rozlišením spořeby demokratické (mající své hranice, které mohou dosáhnou všichni - hned či díky ekonomickému růstu za čas) a spotřeby oligarchické, která však vždy zůstane vyhrazena pouze někomu. Rozpracování pak představuje dnes relativně frekventovaná koncepce pozičních statků a poziční ekonomiky F. Hirsche (1976), kdy ekonomický růst automaticky nezvyšuje nabídku pozičních statků, ale pouze poptávku po nich - bohatá společnost je tak stále více a více pohlcována zostřováním této poziční konkurence.

V souvislosti s recenzovanou prací nepochybně vyvstává a mnohého čtenáře také jistě napadne celá škála závažných otázek v textu vůbec nefigurujících či pouze velmi stručně zmíněných. Za pozornost by možná stála detailnější precizace rozporného působení ekonomického růstu - naznačení jeho pozitiv a negativ např. přes zorných úhel globálních problémů. Jistě by také šlo namítat, že se v publikaci příliš (či snad prakticky vůbec) neoperuje s termínem globalizace - což však může být i záměrné, vcelku pochopitelné a možná i poněkud paradoxně přínosné (např. vzhledem k jisté "zprofanovanosti" a nadužívání tohoto pojmu, který však obvykle není přesněji definován; nehledě na tomu, že často mnohé maskuje, zakrývá či omlouvá). Nicméně alespoň stručný nástin základních přístupů a pohledů na procesy globalizace v kontextu vymezení strategie trvale udržitelného vývoje, resp. identifikace hlavních překážek v jeho prosazování by možná byl vcelku přínosný. Stále je však nezbytné mít na paměti přijatelný rozsah, resp. funkce a určení uvedené publikace i reálné možnosti jednotlivce - byť sebevíce erudovaného a sečtělého.

Recenzovanou publikaci J. Zemana lze jednoznačně doporučit všem zájemcům, a to nejen profesionálním ekonomům či ekologům - přesto, že se nejedná o "lehké" čtení např. do vlaku, a i když samozřejmě ne ze vším bude každý bezvýhradně souhlasit. Významné je také, že Zeman nezakrývá obtížnost a komplexnost zkoumané problematiky a např. ani v náznacích nepodléhá trendu o "lidovou" interpretaci ekonomických problémů dostupnou naprosto každému. Doufejme, že se nejedná o poslední počin J. Zemana v této oblasti. V tomto kontextu lze také vyjádřit naději, že do obdobné podoby budou brzy dotaženy např. úvahy M. Kohoutka ohledně teorie systémů, krizí, chaosu apod. (srov. Marathon, 2003, č. 4) nebo náčrty možného obohacení marxistické teorie o ekologické aspekty F. Neužila (viz např. Marathon, 2003, č. 5). Závěrem je možno vyslovit určitou lítost, že recenzovaná publikace J. Zemana se zatím nedostala do širšího povědomí - nejen u odborné veřejnosti, ale také např. u vysokoškolských studentů různého zaměření. Cenných podnětů a inspirací ke kritickému zamyšlení nad stavem a perspektivami moderní civilizace přináší více než dost. Poctivost a erudice J. Zemana vynikne ještě více, pokud text srovnáme např. s povrchním popisem některých aspektů ekonomické globalizace u V. Jeníčka (Globalizace světového hospodářství, Praha, C. H. Beck 2002 - též srov. recenzi v Marathonu, 2003, č. 1) či s řadou dalších prací v souvisejících oblastech. Nemluvě již o mnohdy široce propagovaných publikacích (např. z oblasti ekonomické teorie, která je však tímto značně dehonestována) ze kterých čiší neomluvitelná neprofesionalita a amatérismus - kdy se někdy ani nechce uvěřit, že jsou pod nimi podepsáni vysokoškolsky vzdělaní lidé, často dokonce i vysokoškolští učitelé. Oprávněné výtky by také mohly směřovat k praxi některých nakladatelství a vydavatelství, kdy nad řadou jejich počinů občas zůstává "rozum stát" - zřejmě je to však pro někoho výhodné.