Následující text má charakter poznámek souvisejících s přípravou výuky mikroekonomie na magisterském stupni studia Vysoké školy finanční a správní. Ukázalo se totiž následující:

- Rozdíl mezi výukou mikroekonomie na bakalářském a magisterském stupni je chápán na různých školách dost různě.

- Odpověď na otázku, v čem by měl tento rozdíl spočívat, předpokládá ujasnění smyslu výuky mikroekonomie vůbec i smyslu této disciplíny z hlediska praxe.

Rozhodnutí zařadit do tohoto čísla následující poznámky bylo do značné míry ovlivněno skutečností, že jako hlavní materiál je uveřejněno pojednání Z. Džbánkové "Etické aspekty ekonomického prostředí ČR", který rovněž otevírá zásadní otázky významu mikroekonomické teorie. Z tohoto hlediska oba materiály (tento a Z. Džbánkové) pokračují v dlouhodobě probíhající diskusi na stránkách Marathonu.

Domnívám se, že - kromě jiného - by v rámci výuky mikroekonomie na magisterském stupni mělo být objasněno následující:

1. Jak ekonomický systém reaguje na narušení rovnováhy a jaké probíhají optimalizační procesy směřující k obnově rovnováhy.

2. Jaké jsou obecné příčiny:

- Toho, co vyvolává nerovnováhu.

- Toho, co brání obnově rovnováhy.

3. Jak výše uvedené souvisí s aktivní roli ekonomického systému při utváření toho, co spotřebitelé považují za užitek a k čemu vztahují své rozhodování.

Poslední z bodů bezprostředně směřuje k otázce, zda morální či etické aspekty jsou ve vztahu k ekonomickému systému jen něčím vnějším, nebo jsou podstatným způsobem i výsledkem působení ekonomického systému samotného. V tomto smyslu se následující text přímo dotýká otázek nastolených statí Z. Džbánkové.

Zbývá jen dodat, že následující text má pracovní charakter a představuje jen zlomek problematiky pojetí výuky mikroekonomie na magisterském stupni.

Optimum spotřebitele: Posun po linii rozpočtu (BL) z bodu A do bodu E, který je dotykem BL a příslušné indiferenční křivky (IC). Spotřebitel optimalizuje svůj užitek. Q¹, Q² jsou statky, kterou jsou spotřebovávány spotřebitelem.

Obrázek 1.

Optimum výrobce: Posun po izokostě z bodu A do bodu E, který je dotykem izokosty a příslušné izokvanty. Výrobce optimalizuje svůj výstup. Q¹, Q² jsou statky, kterou jsou vyráběny výrobcem.

Obrázek 2.

Tržní rovnováha: Posun ceny (navrhované výrobci a akceptované spotřebiteli) směrem dolů (v případě přebytku) nebo naopak směrem nahoru (v případě nedostatku).

Poznámka: Efekt pavučiny (který byl objasněn v rámci bakalářského kurzu) ukazuje, že cesta k bodu rovnováhy nemusí být snadná.

Posun do bodu zvratu: Cena (P+) je nad bodem zvratu (Ef´). Firmy v daném odvětví dosahují kladnou hodnotu ekonomického zisku. Proto do odvětví přicházejí další firmy, což vede k posunu křivky tržní nabídky (z S do S´). Tím se posouvá tržní rovnováha (z Em do Em´) a bod rovnováhy firmy (z Ef do Ef´).

Optimalizace produkce dvou výstupů ze dvou vstupů: Posun z bodu A do bodu E znamená, že se přerozdělí množství vstupů na výrobu dvou výstupů, a to tak, že se zvýši výroby každého ze vstupů.

Optimalizace užitku dvou spotřebitelů prostřednictvím směny: Posun z bodu A do bodu E znamená, že se přerozdělí množství spotřebních statků, a to tak, že každý ze spotřebitelů si zvýší svůj užitek.

Optimalizace jednoho výstupu ze dvou firem: Přerozdělí se vstupy mezi dvěma firmami tak, aby jejich mezní výstup byl stejný.

Optimalizace rozdělení dvou výstupů mezi dvě firmy: Výroba dvou výstupů se přerozdělí mezi dvě firmy tak, aby MRTP (vyjádřená tečnou k PPF) byla v obou případech shodná.

Dosažení souladu mezi strukturou výroby a strukturou preferencí: Výrobci mění strukturu výroby tak, aby odpovídala struktuře preferencí spotřebitelů (bod A₁ se přesouvá do bodu A₂, přitom tečna odpovídající mezní míře substituce ve spotřebě je rovnoběžná s tečnou odpovídající mezní míře transformace produktu). Spolu s tím se posouvá celá smluvní křivka CC₁ (do polohy CC₂ vyznačené čárkovaně) a s ní i bod E₁ do bodu E₂.

Jak spolu jednotlivé posuny a tendence směřování ke všeobecné rovnováze navzájem souvisejí a jak se vzájemně podmiňují? To nejdůležitější lze postihnout následujícím způsobem:

1. Vše se odvíjí od subjektivních preferencí spotřebitele. Ten maximalizuje svůj užitek formou dosahování rovnováhy spotřebitele (obrázek 1). A to tak, že buď při každém výdaji peněžních prostředků na přírůstek určitého spotřebního statku (a tím i dosažení určitého mezního užitku) postupuje v souladu s příslušnou optimalizační tendencí (šipka na obrázku 1), nebo tak, že optimalizuje strukturu statků, kterou disponuje prostřednictvím směny s jinými spotřebiteli (v souladu se situací, kterou popisuje obrázek 6). Obojí se může odehrávat a v realitě také většinou odehrává prostřednictvím tržního mechanismu a konkurence spotřebitelů (viz další bod, tj. bod 2).

2. Vztah mezi nabídkou a poptávkou (existence přebytku či nedostatku) na trhu poskytuje informaci výrobcům o preferencích spotřebitelů. To, že jeden spotřebitel upřednostňuje ve spotřebě jeden statek a vytlačuje ze spotřeby jiného spotřebitele, zatímco druhý spotřebitel téhož dosahuje v případě jiného statku, má na výsledné rozdělení statků mezi spotřebitele stejný účinek jako dosahování optima ve směně (viz již zmíněný obrázek 6). Jedná se jen o rozdíl mezi naturální směnou, v níž fungují pouze poměrné ceny, a situací, kdy již vznikly peníze a penězi vyjádřené ceny. Výrobci na informaci o preferencích spotřebitelů reagují změnou množství nabízeného zboží (obrázek 3, posuny po křivce S naznačené šipkami).

3. Tím dochází i ke změně celkového množství (zásoby) statků na trhu (posunu z bodu A₁ do bodu A₂ ve směru šipky na obrázku 9, přitom se "stěhuje" celá smluvní křivka a s ní i bod rovnováhy dosahovaný naturální směnou či směnou zprostředkovanou penězi).

4. Při tomto přesunu dochází současně k následujícím optimalizacím:

- Firmy přizpůsobují strukturu vyráběných statků společné hranici produkčních možností (v souladu s obrázkem 8.1 - 8.2).

- Optimalizují množství výstupu na jednotku vstupu (v souladu s obrázkem 7.1 - 7.2).

- Optimalizují množství dvou výstupů ze dvou vstupů (v souladu s obrázkem 5).

Všechny tyto posuny probíhají současně a jsou navzájem odlišné povahy. Například přizpůsobení struktury výstupu společně vytvářené hranici produkčních možností určitou firmou může vést k tomu, že rozložení vstupů do výstupů firmy neleží na smluvní křivce (tj. optimalizace popsaná obrázkem 8.1 - 8.2 vede k narušení rovnováhy situace popsané na obrázku 5 a následnému optimalizačnímu posunu, který obrázek 5 popisuje).

5. Posuny nabízeného množství při vytváření tržní rovnováhy (obrázek 3) implikují posuny na individuálních nabídkových křivkách jednotlivých firem (obrázek 4) a v případě, že jejích výsledkem je situace, při které je bod vyrovnání nad bodem zvratu (firmy dosahují kladný ekonomický zisk), vstupují do odvětví další firmy. Vstup firem do odvětví vede k posunu křivky tržní nabídky tak, aby bod tržní rovnováhy byl na stejné úrovni ceny jako bod zvratu jednotlivých firem.

Vzniká otázka, k čemu nám znalost optimalizačních posunů slouží, jaký má význam z hlediska role ekonomické teorie v praxi. V další přednášce si na tuto otázku dáme odpověď na jednom konkrétním příkladu. Závěry, které tím získáme bude možné zobecnit.

Vraťme se ještě jednou k obrázku 4, dobře si ho prohlédněme a následně si položíme otázku.

Budou-li mít firmy v příslušném odvětví kladný zisk, bude to motivovat jiné firmy, aby do daného odvětví vstoupily (kladný zisk = přebytek nad náklady obětované příležitosti). Přitom (viz podmínka, že optimalizační procesy probíhají bez jakéhokoli omezení):

1. Jiné firmy mohou do příslušného odvětví vstoupit okamžitě (bez časových omezení).

2. Jiné firmy mohou vstoupit do příslušného odvětví bez jakýchkoli transakčních nákladů.

3. Jiné firmy mohou vstoupit do příslušného odvětví za stejných podmínek jako firmy, které zde již působí.

4. Vstup jiných firem do příslušného odvětví není ničím omezen.

Závěr z výše uvedeného lze učinit jediný: Nabídková křivka bude absolutně elastická:

Určitý statek bude nabízen za určitou cenu (P₁), která je určena technologickými podmínkami výroby (konkrétně pak bodem zvratu), bez ohledu na množství, v jakém je poptáván.

Poznámka: Samozřejmě, že můžeme uvažované období rozlišit na krátké a dlouhé:

- Krátké období je to, ve kterém jiné firmy nevstupují do daného odvětví.

- Dlouhé období je to, ve kterém jiné firmy vstupují do daného odvětví.

Pak se výše uvedený závěr bude týkat jen dlouhého období. Přitom není důležité, "jak dlouho trvá" dlouhé období. Ani toto rozlišení nás však nezbavuje potřeby odpovědět na otázku, co vlastně činí nabídkovou křivku nikoli absolutně pružnou.

Co způsobuje, že křivka tržní nabídky není absolutně elastická?

Metodologická vsuvka:

Aby čtenář měl prostor pro samostatnou úvahu a nepředběhl očima text, učiníme nejdříve krátkou metodologickou vsuvku. Týká se rozlišení dvou etap poznání při "dosazování" empirických skutečností do teoretického rámce a "pozvednutí" empirie na úroveň teorie:

- První etapou je katalogizace.

- Druhou etapou je kategorizace.

Přechod od katalogizace ke kategorizaci je jedním z nejdůležitějších postupů ve společenských vědách. Základní rozdíl mezi katalogizací a kategorizací je následující:

- Při katalogizaci (jako první fázi poznání) nacházíme v určité oblasti různé jevy, všímáme si jejich odlišnosti a podle určitých příznaků je nějakým způsobem uspořádáváme.

- Při kategorizaci přecházíme k takovému vyjádření oblasti poznání, při kterém nacházíme přesně vymezené vzájemně se doplňující polarity (tj. daná oblast se nám jeví jako polarizovaná na dvě vzájemně se doplňující podoblasti, jako "rozdvojení jediného", jako vztah dvou specifických podoblastí, z nichž každá je zvláštním případem obecného) a kdy je každý jev v dané možnosti určit z hlediska příslušné polarity.

Připomeňme si z toho, co známe již bakalářského studia jeden příklad:

- Na úrovni katalogizaci si všímáme, že existují různé firmy - velké a malé, firmy dosahující větší či menší zisk, firmy, jejichž produkce se výrazně odlišuje od ostatních firem (tj. kdy není žádná jiná firma s podobnou produkcí), a firmy, které vyrábějí tutéž nebo obdobnou produkci jako ostatní firmy.

- Přechod ke kategorizaci je založen na přesném vymezení dvou vzájemně se doplňujících situací - dokonalé a nedokonalé konkurence. Rozlišujícím kritériem (tím, co vymezuje tyto polarity) je vztah mezi cenou a rozsahem produkce uplatnitelné na trhu (v dokonale konkurenčním prostředí cena nezávisí na rozsahu produkce, se kterou firma přichází na trh, v nedokonale konkurenčním prostředí závisí na rozsahu produkce, kterou daná firma na trhu uplatňuje).

Jakmile přejdeme od katalogizace ke kategorizaci, otevíráme si cestu k tomu, abychom v dané oblasti poznání identifikovali to, co před tím zůstávalo skryto, a to:

- Vzájemné působení dvou vzájemně se doplňujících podoblastí.

- Přechody mezi nimi.

- Podmíněnost toho, čím je určena příslušnost k té či oné podoblasti.

Poznáváme-li určitou oblast, kterou jsme určitým způsobem katalogizovali, nestačí nám zpravidla jedna polarita kategorizace, ale nacházíme jich více. Příslušná oblast jevů se nám ukazuje jako vícerozměrná.

V rovině katalogizace můžeme dát následující odpověď na otázku, co brání tomu, aby nabídková křivka byla dokonale elastická:

- Transakční náklady na vstup do odvětví (náklady na specializaci výroby, časová zpoždění...).

- Omezení vstupu do odvětví (administrativní, daná vlastnictvím omezených zdrojů, neznalostí příslušné technologie...).

- Inovace a konečná rychlost jejich šíření (tj. to, že někdo přichází s něčím novým a než se rozšíří schopnost využívat stejnou technologii, má dočasnou výhodu).

V rovině kategorizace můžeme rozlišit:

1. Polaritu transakčních nákladů na vstup do odvětví (včetně časových nákladů a tím vznikajících zpoždění) a monopolního postavení vzniklého v daném odvětví.

2. Uvnitř polarity monopolních struktur pak mezi trvalými monopoly (danými administrativními omezeními, vlastnictvím omezených zdrojů apod.) a dočasnými monopoly založenými na inovacích.

Výše uvedený příklad ukazuje smysl vyjádření všeobecné ekonomické rovnováhy a posunů, které jsou s jejím vytvářením spojeny. V žádném případě se nejedná o nějaký ideální stav ke kterému by měla ekonomika směřovat. Jedná se o koncept, který nám umožňuje ukázat (a v souvislosti s tím dát i odpověď na příslušné otázky):

1. Co vyvolává nerovnováhu v ekonomickém systému?

2. Co brání směřování ekonomického systému k rovnováze?

Inovace vnášejí do ekonomického systému nerovnováhu, ekonomický systém na tuto nerovnováhu reaguje optimalizačními posuny, které jsou však současně bržděny existencí transakčních nákladů na realizaci optimalizačních posunů a monopolních prvků v ekonomickém systému.

Tak tomu je ovšem jen v prvním přiblížení, kdy inovace považujeme za pouze za exogenní prvek ekonomického systému, který zvyšuje jeho efektivnost při současném vyvolání nerovnováhy. V tomto pohledu samotné inovace vstupují do ekonomického systému díky vynalézavosti lidí a lidmi odhalovaných zákonitostí.

Při podrobnějším pohledu na vlivy, které podmiňují vliv inovací, zjistíme, že podstatná část z nich je motivována nikoli jen přirozenou vynalézavostí, ale reaguje již na existující prvky nerovnováhy ekonomického systému. A to zejména na ty prvky nerovnováhy ekonomického systému, které vzhledem k "brzdícím" vlivům (transakčním nákladům a monopolním prvkům) způsobují, že v ekonomickém systému dlouhodoběji neprobíhají příslušné optimalizační procesy.

Jinými slovy - existence zejména monopolních prvků (ať již daná vlastnictvím omezených zásob zdrojů, vysokými náklady na vstup do odvětví s výnosy z rozsahu, administrativními bariérami vstupu do odvětví apod.) provokuje vznik inovací, které vedou:

1. K eliminování monopolního postavení.

2. K posunu ekonomického systému směrem k rovnováze.

3. Ke vnesení dalších prvků nerovnováhy (ale již na jiné úrovni).

Z tohoto hlediska můžeme celý ekonomický systém nahlížet jako systém, jehož fungování a vývoj jsou doprovázeny střetem (relativně) trvalých a (relativně) dočasných monopolů.

Užitek se v ekonomické teorie chápe:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti...).

2. Někdy a později spíše jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba.

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá dvojí - finalitu a exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému:

1. Finalita užitku znamená, že racionální rozhodování je vztaženo k dosahování užitku (jakkoli interpretovaného), který nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy.

2. Exogenní charakter užitku znamená, že způsob fungování ekonomického systému nemá žádný vliv na utváření (jakkoli interpretovaného) užitku.

Přijetí tohoto předpokladu znamená, že ze spotřeby lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která definitivně končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by vedla k nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru (např. lidského či sociálního kapitálu), který je vstupem do výroby a který je jako takový oceňován a tím se stává i zdrojem příjmu.

Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních aspektů spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.

Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.

I v tomto případě lze na řadě příkladů doložit, že tento předpoklad nejenže není v reálném ekonomickém systému splněn, ale že to, co lidé považují za užitek, resp. pociťují jako užitek, je výrazně podmíněno mj. charakterem vzájemného působení (včetně rozporů) dočasných a trvalých monopolů.

Jak vlastně vznikají naše prožitky, resp. subjektivně pociťované užitky? Velmi důležitou roli hraje časová dimenze. Prakticky všechna naše rozhodnutí se týkají budoucích užitků. To znamená, že v naší hlavě musí být mechanismus, který je schopen přenést odhad budoucích prožitků z různě vzdálené budoucnosti a porovnat je mezi sebou (tj. mechanismus "oddiskontování" budoucích prožitků). (Popisem tohoto mechanismu se podrobně zabývá G. Becker.) Ukazuje, že schopnost člověka přenést budoucí prožitky do současnosti (podmíněná tím, co G. Becker nazývá "představivostní kapitál"), má při lidském rozhodování rozhodující roli. Přitom dochází nejen k přenosu budoucích prožitků do současnosti, ale i k jejich syntéze a zafixování jako relativně trvalých zdrojů motivace. V reálném světě tedy nevystupuje spotřebitel s neměnnou strukturou užitků, ale člověk (byť chápaný "jen" z hlediska ekonomického), jehož struktura prožitků se neustále vyvíjí a to výrazně i pod vlivem ekonomického systému. Úkolem ekonomické teorie pak mj. je ukázat, jak reálný ekonomický systém působí na vytváření prožitkové struktury.