Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

Zvláštní číslo/2003

číslo 50

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah:

Úvodní poznámka

František Bartoš

Jaromír Běláček

Vladislav Černík

Jitka Černíková

Václav Dančo

Václav Dašek

Jiří Dolejš

Ivana Frousová

Oldřich Glötzer

Petr Gočev

Ivan Gronský

Stanislav Heczko

Josef Heller

Stanislav A. Hošek

Jiří Hudeček

Patrik Janda

Jiří Kinkor

Martin Kopejtko

Felix Koschin

Štěpán Kotrba

Filip Kovařík

Zbigniew Kubisz

Martin Kunštek

Gabriela Ladzianska

Jozef Mečiar

Jiří Mihola

Aleš Miklík

Bob Mikulášek

František NEUŽIL

Miroslav Pavlíček

Martin Potůček

Rudolf Převrátil

Oleg Rybnikář

Jiří Řezník

Pavel Sirůček

Milan Sova

Pavel Storčák

Hana Svobodová

Jaroslav Sýkora

Ivana Štěpánová

Markéta Štěpánová

Vaculíková Monika

Radim Valenčík, ml.

Radim Valenčík, st.

Tibor Vaško

Helena Vomáčková

Dušan Vyhlídal

Petr Wawrosz

Jan Zeman

 

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik/marathon

http//misc.eunet.cz/marathon.

E-mail contact: valencik@cbox.cz

 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon Zvláštní číslo/2003. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší číslo (1/2004) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2004.

- Jednou za rok vychází zvláštní číslo. Toto je kulaté - padesáté.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

Úvodní poznámka

Toto je kulaté, již padesáté (!) číslo našeho časopisu. Při této příležitosti požádala naše redakce širší okruh osob, aby odpověděly (v rozsahu do jedné strany marathonovského formátu) na otázky:

V čem vidím největší problém současnosti?

Jak přistoupit k jeho řešení?

V tomto zvláštním a celkem již 50. čísle uveřejňuje odpovědi. Jsou v abecedním pořadí podle jmen autorů, ode všech, od kterých jsme odpověď dostali, beze změn (s výjimkou grafické úpravy za účelem sledění stylu). Přispěli jak špičkoví odborníci, mnozí z nich známi širší veřejnosti, osobnosti společenského života, ale i ti, co patří mezi běžné občany (mnozí z nich se divili, proč jsme se obrátili právě na ně).

Všem zúčastněným moc a moc děkujeme. Myslíme, že výsledek je velmi zajímavý.

Pokud bude mít někdo zájem a k některým námětům obsažených v odpovědích se vyjádřit, rádi uveřejním v dalších číslech příslušné reakce. Stálo by zato otevřít na dané téma pravidelnou rubriku.

Poslední, 50. příspěvek jsme obdrželi před půlnocí 26.11.2003. Pokud přijde ještě některý další, zařadíme ho do dalšího čísla. A teď již to, co jste nám napsali:

 

František Bartoš

Za největší problém současnosti, který se v případě že se nebude řešit, projeví už v příštích desetiletích, je stárnutí populace a narůstání "demografického dluhu", který vedle dluhu enviromentálního a fiskálního fakticky existuje a masivně narůstá. Bohužel velikost demografického dluhu se nedá jednoznačně stanovit a vyčíslit v penězích, na rozdíl od deficitu veřejných financí, a proto se tímto problémem zatím nikdo moc neznepokojuje, natož aby se řešil.

Řešení vidím v aplikaci teorie produktivní spotřeby na podmínky podpory rodin, které nerezignovaly na svoji reprodukční odpovědnost. Aby výnosy z jejich nemalých investic do lidského kapitálu (dětí) byly směřovány k investorům. Ti jenž se rozhodnou pro singl způsob života, nebudou se podílet na investicích "do dětí" a tím pádem budou šetřit svoje peníze na jiné účely, musí počítat s tím, že budou mít služby potřebné k zabezpečení svého stáří tíž dostupné a několikanásobně dražší.

S přáním všeho dobrého František Bartoš

 

Jaromír Běláček

Iceland (příspěvek do Radimova "samizdatového?" sborníku)

(věnováno Felixovi, Radimovi a všem dalším příjemným lidem, kteří se rozhodli věkově zestárnout v zemích Evropského Společenství)

Komunikace č.1: Stojíce za přítomnosti sloupu pouličního osvětlení asi 50m nad budovou VŠE jednoho krásného čtvrtečního dopoledne numerologicky velmi zajímavého letopočtu (2002) odpovídá Radim na můj přímý dotaz: "Co je to ekonomie?". Nejprve opatrnickými slovy: "No, především je to věda…" (tázavý pohled). Po mém samozřejmém potvrzení a (tedy) poté, co jsem dal najevo, že to se svojí otázkou myslím vážně, se dozvídám, že "…ekonomie je v podstatě rovnováha sil". S odpovědí jsem velice spokojen, neboť to dost dobře zapadá do mého momentálně mírumilovného konceptu tohoto vesmíru a já už mám první doopravdy koncepční "prizma" v záležitosti "o čem že by asi mohla být ona původně nepříliš jasná představa o obsahu přednášky DEM415 Ekonomická demografie, kterou jsem se před časem uvolil přednášet jako externista pro katedru demografie (VŠE). Když vezmu do úvahy ještě ten fakt, že "ekonomické zákony platí pouze v průměru…", což jsem se později dozvěděl prostřednictvím knížky pana Samuelsona a co do výše uvedené definice ekonomie samozřejmě velmi dobře zapadá, byl jsem na konci svojí poslední přednášky v ZS 2002 velmi rád, že jsem to zvládnul, doopravdy u konce svých sil… a těšil se na další zimní semestr.

Komunikace č.2: Jakýsi student (jeden) se vyjádřil v oficiální anketě studijního oddělení, že "moje přednášky mu přišly nesrozumitelné, nepřipravené, chyběly definice pojmů a konkrétní příklady; namísto toho mu byly předkládány chaotické a nepřehledné grafy a myšlenkové konstrukce, kterým nerozuměl; a že obsah předmětu se v mnohém překrýval s obsahem předmětu Úvod do demografie (?)". Nicméně z rozhodnutí vedení katedry byl kurz DEM415 v poněkud rozpačité situaci otevřen i v LS 2003 a přestože se přihlásilo pouhých 26 studentů, zaskočen tímto rozhodnutím, po nedávném rozchodu se ženskou a za pravidelně se opakujících diskusí s rozladěným přímým nadřízeným na nejmenovaném úřadě, kde mám stálý 30tihodinový pracovní úvazek, zaneprázdněn navíc zajímavou externí zakázkou "vypracovat regionální demografickou projekci pro region Vysočina", stanul jsem 14.února (2003) opět tváří v tvář před studenty, abych jim hned na 1.přednášce rozdal upravený sylabus (aby bylo hned od počátku jasné, o čem že se budeme až do konce semestru vlastně bavit). Přestože se studenti dozvěděli už na této první přednášce, že její "ekonomická část" bude hlavně o nadstavbě demografie rozšiřující tradiční soubory demografických dat o "ekonomizující" proměnné a o údaje z výběrových šetření ČSÚ, začali se studenti z mých přednášek vytrácet a mně dalo hodně přemýšlení a práce vymyslel mechanismy, kterými by byli více zainteresováni k účasti na přednáškách. Nakonec studenti začali chodit; a to i přesto, že novou ženskou jsem v té vedle sebe ještě neměl, přednáška začínala v Pá po obědě a namísto technické participace na zpracování regionální "demoprojekce" jsem se asi 1 měsíc přehraboval v datech "o plodnostech matek podle jednotek věku v jednotlivých členských státech Evropské Unie" (abych si mohl objektivizovat názor na to, jaké rozpětí úrovně plodnosti můžeme považovat za relevantní pro ČR v roce 2020 - stanovený prahový rok projekce).

Komunikace č.3: Na jednodenní demografické konferenci pořádané v květnu (2003) v Praze na PřF UK se k mému úžasu ukázalo, že vlastně nikdo z přítomných kolegů-demografů nemá kromě spousty řečí "o věkovém stárnutí obyvatelstva" v podstatě žádnou ucelenější představu o perspektivách reálného budoucího vývoje plodnosti v ČR. Konference se zabývala výsledky SLDB v r.2001 a hned několik přednášejících se dlouze věnovalo otázkám diferenční konečné plodnosti v ČR v generacích již dávno neplodných matek podle různých atributů (vzdělání, velikostní skupina obce apod.). Jenomže prezentované údaje příslušely takřka kompletně již do historie minulého století a s perspektivami století 21. neměly mnoho společného. Skutečnost, že v západní Evropě není t.č. jediný stát s úhrnnou plodností vyšší než 1.9 (což nezaručuje ani přirozenou reprodukci obyvatelstva) připadala mnohým přítomným specialistům jako zcela přirozená ("že by to nebylo lepší ani ve Skandinávii?"). Dnes se prý "nahrazuje dřívější kvantita demografické reprodukce novým kvalitativně lepším reprodukčním modelem (?)". Svým vystoupením na konferenci jsem ještě zvládnul rozladit Felixe, který mě zaměstnává na VŠE, i již zmíněného nejbližšího nadřízeného na výše nejmenovaném úřadě, který klasifikoval moji celodenní přítomnost na konferenci málem jako vyhýbání se pracovním povinnostem (a to i přesto, že jsem na pracoviště přinesl fungl novou publikaci s aktuálními daty ze SLDB a několik výtisků časopisu Demografie na konferenci "podávaných zdarma"…). Demoprojekci regionu Vysočina jsme s mým věrným kolegou - cvičícím Tomášem F. (RNDr., CSc. - poznámka překladatele) nakonec napočítali ve dvou alternativách úhrnné plodnosti ("nízké" zachovávající status quo = 1,2 a "vyšší" na úrovni 1,45 - a to jsem se ještě musel hodně kontrolovat, abychom to neposunuli na základě dostupných statistických dat ještě níže) - výsledky projekce byly stejně na úrovni "úbytku obyvatelstva směrem k 9,5 milionům obyvatel (nikoli Kč nebo Euro) v ČR v r.2020".

Komunikace č.4: Jelikož všichni naši studenti zvládli (až nad očekávání dobře) naše podmínky k udělení zápočtu i finální klasifikaci, domnívaje se, že mám již za sebou problémy s celkovým konceptem přednášky ("stát jako pojišťovna"), nesmyslné diskuse s vedoucím oddělení, svoje dvě dcery (z teprve před nedávnem rozvedeného manželství) úspěšně umístěné v prvním i druhém ročníku na VŠE a po získání další zakázky pro svoji firmu (tentokrát na vypracování studie "o zdravotním stavu populace regionu Vysočina") a úspěšném referendu, které rozhodlo o našem majoritním národním sebevědomí, že se "konečně dostaneme tam, kam už dávno patříme", zdálo se, že k řešení by byla opět již jenom "ta nová ženská"… Ale skutečnost byla trochu jiná: Vedoucí katedry Felix se rozhodl "řešit sylabus mojí přednášky…". "Co chce řešit? Proč řešit?" A hlavně: "Proč že bych měl předělávat najednou koncept celé přednášky, když byla k dnešnímu dni v podstatě úspěšná? Teď, když by studenti potřebovali hlavně kvalitnější studijní materiály, preciznější tabulkové a grafické přílohy - a kdy jsem vnímal jako dominantní potřebu zefektivnit nanejvýš ještě některá více ekonomizující témata…" A tak začala zcela nová etapa komunikace s Felixem o mojí přednášce, o definicích "ekonomie", o definicích "demografie", o definicích "ekonomické demografie"… "Chtěl bych aby studenti věděli, že existuje vztah mezi demografickými a ekonomickými procesy: jak ty ekonomické ovlivňují ty demografické a naopak…?" "A jaký je mezi nimi vlastně vztah?" "No to já nevím!!! To musíš přece říct studentům ty!!!" "Dobrá… Ale pak bych si teda potřeboval alespoň ujasnit, jakým směrem se vlastně ubírá ekonomika tohoto státu, když agregátní statistická čísla nedokázala ohlídat ani předsedkyně ČSÚ…! Vždyť ekonomové nemají jasno ani v tom, zda záporná míra inflace - deflace je tedy, "ehm", jevem vlastně pozitivním anebo negativním?"

Komunikace č.5: Na podzimní cyklus přednášky DEM415 se nám přihlásilo asi 60 studentů. Tento můj v letošním roce patrně nejvýraznější statistický úspěch vytýčil zřejmě nejdůležitější bod v mých vztazích vůči Felixovi… Konečně je někde vidět (když ne přímo v populačních statistikách) nějaká "produkce". Následujíce příkladu 1.dámy této katedry (pro nezasvěcené inženýrky Jitky L.), která je daleko-široko proslavena tím, že v každém semestru přednáší přibližně 400 studentům, oslovil jsem na přelomu července/srpna 2003 s nevinnou tváří svého vedoucího oddělení (brzy poté, co jsem mu předložil odladěný SPSS program, který podstatně zrychluje v příslušném oddělení již téměř legendární "algoritmus stanovení přepočtových koeficientů z výběrů na úhrn populace rozšířený o intervaly spolehlivosti pro tyto koeficienty" - bylo to cca 1 roku přáním mého vedoucího a cca 1 rok zbožným přáním mým), že bych se rád podíval (s kolegy z VŠE) na demografickou konferenci do Tajova u Banské Bystrice v září 2003 (s účastnickým poplatkem asi 2000 Sk). Dozvěděl jsem se, že: 1/ služební cesty se schvalují 1x do roka; 2/ na služební cesty jezdí pracovníci výhradně na návrh svých vedoucích; 3/ ale můžu zkusit vyplnit přihlášku. V dalším kole jsem se dozvěděl, že: 4/ vedení se právě sice zabývalo dodatečnými návrhy na služební cesty, ale že vedoucí tento návrh nepodal. O něco později, že: 5/ z příslušného úřadu pojede na tuto konferenci dalších šest pracovníků a snad by se tam jedno volné místo ještě našlo; 6/ se musíme dohodnout, že na té konferenci nebudu prezentovat vlastní diskusní příspěvek…! "Vzhůru do Evropy!!! Kam už přece dávno patříme!! Ať žijí všichni moji nadřízení, kteří se laskavě uvolili schválit moji služební cestu a podepsat cestovní příkaz!"

Komunikace č.6: Na demografické konferenci na Slovensku (téma "Rodina") byla úžasná atmosféra. Třídenní program byl doslova nabitý zájmem o komunikaci, o přítomné účastníky a (konečně) o takřka všechna odborná témata. M.j. se potvrdila slova přítomného pana doktora …, že kvantitu reprodukce prostě nelze zaměňovat kvalitou - kvalita a kvantita jsou prostě dva neodmyslitelné, ale rozdílné atributy každého produktu a nelze je mezi sebou zaměňovat nebo jeden druhým nahrazovat - problémem může být určení těch správných atributů kvality produktů (tomto případě ovšemže lidských populací). Ale ta může být vztažena například k ukazatelům typu "vzdělání matky", "podíl živě narozených", "postoj partnerů k otázce manželství" atd. Na konferenci byly také prosloveny příspěvky vztažené k propopulační politice. Hodně se hovořilo o funkcích rodiny, o rozpadu jejího tradičního pojetí; o tom, že "stát ani církev se již nestará o manželství a rození dětí tak jako dřív"; že na Slovensku je ukazatel úhrnné plodnosti momentálně na stejné hladině jako v Česku t.j. cca 1,15 - no prostě opět "rovnováha sil"… Jenom můj příspěvek, který v podstatě završoval práci, pro jejíž nedokončení pravděpodobně došlo v prosinci 2002 k rozladění mezi vedoucím oddělení a mnou, byl dementován jako "můj osobní" a "vůbec nereprezentující vysílající instituci" (k tomuto se ovšem hlásím, neboť v tahkle pohodovém prostředí jsem se již dlouho s žádným svým odborným příspěvkem neprezentoval). Po návratu do Prahy mi bylo odebráno osobní ohodnocení (obnášející cca 500 Kč měsíčně)… Ale o můj příspěvek i další odborné výsledky mojí práce se hned v následujícím týdnu živě zajímali dva kolegové z francouzského "spřáteleného institutu…" - že by opět rovnováha sil?

Komunikace č.7: Zřejmě pro završení celkového úspěchu získala moje firma na podzim hned další zakázku: na studii teprve nedávno specifikovanou jako "Plodnost ČR v kontextu zemí EU". Součástí studie se stalo také 21 poměrně podrobných grafů s odhady generační plodnosti 15ti unionistických, tří "zbylých" západoevropských států od ČR směrem na západ + Česko + Slovensko. Z obrázků jsou zřejmé analogie vůči stávající situaci v plodnosti České republiky a Slovenska (grafy pro ČR a SR vyhlížejí i po rozdělení skoro jako siamská dvojčata). Původně jsem tam chtěl vybrat jenom 15 států EU+ČR (+průměr za EU) - všechny země Evropy vypovídají o již zmíněné úhrnné plodnosti v rozpětí 1,1-1,9. Přidal jsem pro úplnost ještě Norsko, Švýcarsko a ještě jeden graf, který se mi tam nějak připletl - tedy země, které nejsou členy EU. Grafy jsem vytiskl a rozložil doma na podlaze. Potom jsem se šel podívat do mapy, kde přesně leží Lucembursko. Hledal jsem takové barevné spektrum, aby obrázky byly čitelné a srozumitelné i v černobílé barvě. Potom jsem zjistil, že mám na vertikální ose nestejná měřítka, pak jsem některé čáry na některých grafech ještě umazával (pro větší přehlednost). Pak už jsem začal vnímat, že území s vyšší plodností (nad normu "průměru EU") jsou Irsko, Velká Británie a země ve Skandinávii, státy s nejnižší plodností (srovnatelnou s ČR a SR) jsou zase ty na jihu (Španělsko - no to je teda průser! - Itálie, Řecko a také SRN). A že ty s plodností ne ještě úplně zakopanou "do bahna" můžou být také Belgie a docela slušně se vyvíjející Dánsko… Ale v průměru celá EU vlastně již po řadu let systematicky padala do kolen… No to by mě teda zajímala ta "propopulační opatření", která by tyhle změněné hodnotové postoje budoucích maminek otočila zase směrem nahoru…! Lidé v EU patrně nejsou plně zainteresováni na všem, co se v Unii děje - možná že je pohodlnější se systematickou analýzou skutečných příčin systematicky se snižující plodnosti ani nezabývat. Jo -a tak jsem tam ještě přidal ten četnostně a pro Evropské společenství málo zajímavý Island…

Komunikace č.8: Na přednášce DEM415 Ekonomická demografie jsem se v ZS (2003) příliš dlouho věnoval definicím všeho možného, částečně i filozofickým kategorií/dimenzím, které umožňují lépe kvalifikovat, že člověk má různé popudy k přežití (dynamiky existence) než jenom sex a výchovu dětí, ale také soužití ve skupinách (např. z důvodů vydělávání peněz - je libo "modré nebo bílé límečky?"), existenci jako příslušníka lidstva nebo nějaké rasy ("black & white?") a také samozřejmě motivy k přežití sebe sama (a to jsme se vůbec nedostali k takovým popudům k přežití jedince jako je flóra a fauna, fyzikální vesmír, duchovní svět anebo "morálka" - scientologičtí duchovní prominou, že těmto vskutku marginálním atributům věnuji tak málo prostoru a času, i když jsou nepochybně všechny nesmírně podstatné). Pro studenty VŠE jsem považoval za vhodné namalovat na tabuli ještě "třetidynamikový" trojúhelník: produkt/služby (jakožto společná realita nebo předmět ekonomické nabídky) - klient/veřejnost (jakožto spotřebitel, jemuž výrobce musí věnovat pozornost, protože vytváří poptávku), a peníze/cenu (jakožto nástroje směny resp. komunikace mezi výrobcem a spotřebitelem). Jak by se asi tyto ekonomické kategorie mohly uplatnit při zabezpečení kontroly resp. efektivnosti demografických (re)produkčních cyklů? Při páté přednášce, kdy jsem se musel několikrát ještě vrátit k různým aspektům úmrtnostních tabulek, protože ve zbylých 45 minutách minulé přednášky jsem to prostě nedokázal všechno stihnout, jsem se náhle přistihl, že - mluvíce právě o plodnosti v ČR - že najednou mluvím velice … velice potichu a v posluchárně, kde sedí asi 30 studentů je takové ticho, že by bylo slyšet spadnout na zem i špendlíkovou hlavičku… Byl to dobrý pocit - zjištění, že nikdo z lidí přítomných na přednášce se právě nenudí - přednášku jsem omylem přetáhl asi o 1 minutu a studenti nepospíchali z posluchárny jako dřív… Jistě to někdy každý přednášející už někdy zažil - třeba to znáte, vážení, mnohem lépe nežli já… tenhle pocit...

Komunikace č.9: Ale abych nezapomněl nakonec na ten Island… Patří to vůbec ještě k Evropě? Kolik tam žije lidí? Asi 200 000? Proč že se na to ptám? On měl totiž Island v r.1994 úhrnnou plodnost ještě asi 2.15, chápeš to, Felixi? Ale dneska už je asi zase o něco níž… Poslyš, Radime! Kolik bys myslel, že vyprodukuje mláďat jedna průměrná tulení matka? Prý snad při jednom oplození má nárok jenom na jednoho potomka. To znamená, že aby tuleni zachovali alespoň svoji prostou reprodukci, to by musela také každá alespoň desátá být oplodněna třikrát? (Problém: Nevím, jak dlouho trvá reprodukční cyklus nově narozené tulenice, než se dožije svého prvního oplodnění!) Představte si, že bychom jakožto Evropané měli tak kvalitní potomky, že by se každá dívka dožila svého plodného věku. To by nám k zabezpečené prosté reprodukce obyvatelstva stačilo jenom 2.001? (Tu jedničku na konci by bylo pak možné interpretovat třeba jako numerickou zaokrouhlovací chybu.) .Ale stejně, pokud některá právě nechce nebo by nemohla mít děti, tak jiná matka by musela mít dětí "v průměru" dvakrát tolik. (Jsem si jako statistik vědom, že tohle je nekorektní úvaha; něco jako falešné "PR", ale politikové a možná i někteří ekonomové by to možná "zbaštili".) No, já si teda myslím, že ten Island do Evropy asi doopravdy nepatří - ale co když má už dneska také plodnost nižší než 2,1? Jestli by se potom neměli Islanďané pářit s tuleními samičkami? Nehrozilo by ovšem potom zase zvýšené riziko výskytu AIDS? Ale na druhé straně ten Island je zase tak odlehlý ostrov, že by se to k nám vůbec nemuselo skrze ty tuleně resp Islanďany dostat? No ale na konec, co kdyby - vždyť celá tahle planeta je ve skutečnosti ve Sluneční soustavě také jenom "Ostrov". Neměli bychom s tou populační situací v Evropě raději začít něco dělat hned? Než se ta naše "kvalitní" populace s přirozenou reprodukcí pod 2.1 rozšíří (třeba přes Island) do Ameriky a potom po celé zeměkouli. To by to pak stejně musel na světě někdo začít řešit! (Teda ne že by se mi nelíbily tulenice…) Anebo že bychom s tím vysvětlováním začli už v České republice? Anebo dokonce každý u sebe? Helejte se: já mám sice dcery dvě, ale mě je to pořád stejně nějak málo… Víte, pánové - pořád mám pocit, že mě to v nějakém smyslu "přirozeně" nereprodukuje...

Komunikace č.10: Zase jsou už 2 hodiny ráno. Zítra si to ještě se zájmem přečtu a provedu nezbytné textové úpravy. Jestlipak že by se to hodilo do Radimova (samizdatového?) časopisu?

Poznámka překladatele: Podle informace dohledané později v [2] měl Iceland v r.1999 hladinu úhrnné plodnosti úp=1.99 . Od tohoto okamžiku se autor článku rozhodl v něm již nic neopravovat ani nepřipisovat z důvodu zachování co největší autenticity a vážnosti okamžiku jeho stvoření.

Literatura:

[1] Běláček J.: Plodnost ČR v kontextu zemí EU, podkladová studie pro IZPE (Institut zdravotní a populační politiky), připravováno k publikaci, 2003

[2] Recent Demographic Development In Europe, Council of Europe, 2000

 

Vladislav Černík

Jak ufinancovat život

Když jsem obdržel dotaz k 50. číslu Marathonu, tak pohled do zářijového kalendáře mne nepotěšil (Santiago 1973, Kamčatka 1983, Manhattan 2001), asi ta moje (sebe)ironie z mého obdobného příspěvku z r. 1997 by nyní nebyla na místě. Strohé mentorské zvolání: Globalizace, Terorizmus, Reformy slyšíme odevšad. Představme si, že hrozivé výzvy přestojíme, kolik bude těch, kteří mohou říci, že mohou dostatečně “ufinancovat” své žití (vzdělání, rodinný život, bydlení, důchody)? Protože čekání na termonukleární energii mi i dnes připadá krajně zdlouhavé, připadá mi potřebnější “reformovat” Reformátory. Spasitelů již bylo příliš, ale přesto zástupy Tleskajících jakoby neubývaly.

 

Jitka Černíková

Laicky se domnívám, že za nejvážnější problém nemálo lidí označí jednu ze tří věcí: 1) válečné konflikty, terorismus 2) pokles životní úrovně, globalizaci, ekologické problémy 3) závažné choroby Pro ty, kteří stojí jako já na začátku životní dráhy, bývá mnohdy zvykem dát na prvé místo to, co nějak osobně prožívá, viz zkušenost z rodiny, od kamarádů. Kvalita života je nepříjemně zasahována každou z nich. Loni jsem sledovala Berounku vylitou z břehů tak, jak nikdo z pamětníků zatím neviděl. Letos pak sucho, kdy usychaly borůvky, nevyrostly houby a zavírala se koupaliště. Věda dokáže vidět do vzdálených hvězd i do samotných atomů, ale rezignovala snad již na "poručení", byť zčásti, dešti?

 

Václav Dančo

Zdravím Vás a posílám odpověď na Vaši (ne)jednoduchou otázku:

1. V čem vidím největší problém současnosti? Největší problém současnosti je to, že tam, kde bychom ji měli prožívat a současnost si uvědomovat, tam chytáme své budoucí stíny. "Až někdy, už brzy, zítra, počkej až, už to bude..." - A tam, kde bychom současně měli myslet na budoucnost, užíváme současnost natolik, až nám teče po bradě.

2. Jak jej řešit? Vyřešit si to musí především každý ve své hlavě i duši sám, i když klacek někdy také funguje. Možná, že z uvedeného to vypadá, že jsem úplný "gestalt terapeut", ale to nejsem :-) Jdu se rád podívat na Marathon.

 

Václav Dašek

Nejsem erudovaný ekonom jako můj přítel Radim Valenčík. Přiznám se, že dost dobře nechápu proč jsem byl zrovna já požádán o příspěvek do tak odborného časopisu, jakým beze sporu Maraton je. Možná je to proto, aby vynikl rozdíl mezi těmi, co problémy znají a vědí, jak je řešit, a mezi těmi, co nevědí a ke kterým bohužel, či chvála bohu, patřím i já. Ekonomika je věda, která dokáže pomocí diferenciálních rovnic, analýz, síťových a jiných diagramů vysvětlit snad úplně všechno. Bohužel jaksi nedokáže vysvětlit neustále narůstající rozdíl mezi bohatými a chudými, bezpočet finančních skandálů apod. Jak znám myšlenky Radima Valenčíka, tak vše vyřeší investice do lidského kapitálu, které dají všem rovné šance. Bohužel to je dle mého soudu fikce. Nikdy v dějinách neměli lidé rovné šance a ani v budoucnu je mít nebudou. Takže největší problém vidím v tom, jak zabránit, aby "vzdělanci" typu Bushe a jemu podobní rozhodovali o osudu světa. Aby "malí čeští Bushové" nerozhodovali o osudu republiky, oni přeci mají vzdělání dokonce na prestižních universitách. Zřejmě jím chybí něco tak omšelého, jako je pokora a lidskost, pochopení pro ty slabší. Čili jednou větou humanita, sociální cítění a nesobeckost. Kdysi se s oprávněným despektem mluvilo o tzv. inženýrech lidských duší. Jednou z účinných ekonomických metod je faktorová analýza, ve které je bohužel nejméně vypočitatelný a přitom jeden z nejdůležitějšich lidský faktor Obávám se, že jeho přehlížení je s inženýry lidských duší totožné.

 

Jiří Dolejš

V čem vidím největší problém současnosti?

Otázce problémů v ČR lze nadřadit problémy nadřazených systémů, Evropy a světa. Globalizující svět má hlavní problém v tom, že globální ekonomice neodpovídá její politická regulace a že po zániku bipolarity se světu ordinuje nezvládnutá monopolarita. Ostatní globální hráči (EU, Rusko, ale i Čína a do budoucna např. Indie či Brazile) ve svém zápase o místo na slunci mohou vyvolat reakci ze strany světového hegemona, která může navodit globální ohrožení civilizace. Nejde jen o efektivní vázání sil mezi globálními centry, či o vznik, jakéhosi globálního politického “chrámu” tyčícího se nad celou zeměkoulí (reforma OSN), ale také o efektivní dělbu rozhodování na jednotlivých úrovních (princip subsidiarity) a využití specifik jednotlivých kulturních a socioekonomických struktur (otázka sdílení hodnot proti imitaci universálních hodnot). Globální regulace neznamená reglementaci, ale je podmíněna maximální autoregulací prostřednictvím mechanismů trhu a samosprávy.

V ČR jde o specifický průmět tohoto problému daný mechanickou imitací vývoje vyspělých zemí, střetem transformačních problémů s problémy adaptace na novou kvalitu epochy (někdy vnímáno jako problém místa ČR v EU) .

Jak přistoupit k jeho řešení?

Klíčové je zvládnutí postinduastriálního výrobního stylu, souvisejícího se vzdělanostní a informační společností. Klíčovým parametrem je revoluce v demokratických strukturách (nová kvalita informační demokracie) a důraz na motivaci ke vzdělání. Vy\užít objektivního tlaku na globální hráče, kteří se musí přeorientovat na měkké zdroje moci a hledat zprostředkovanější vliv. V ekonomice malých a chudších zemí to je např. přechod od vzývání strategických investorů ze zahraniční k volným aliančním strukturám využívající výhod demasifikace a dekoncentrace výroby.

Cílem je dát globalizaci jiný obsah překonávající současný primitivně liberální a imperiální.Jde o globalizmus informační demokracie a otevřených komunikačních sítí, globalizmus udržitelného rozvoje a globalizmus sociální regulace.

V ČR to znamená dát především prioritu strategicky rozhodující komparativní výhodě a tou je začlenění do jednoho z globálních center rozvoje s akcentem na strategie kvality vzdělávání. Češi do diskurzu o projekcí globálního systému 21. století mohou vnést specifiku adaptability malých ale kulturních zemí s prvky samosprávy. Asijské autoritativní modely (v realitě 321. století pro ně velmi účinné) jsou pro nás nepřijatelné.

Možný závěr, zejména pro levici:

V této situaci platí pro socialisty, komunisty i radikální ekology nezbytnost otevření dosud stále ještě dogmatizovaných systémů myšlení novým inspiracím i novým zkušenostem. Hnutí sociálních fór (duch Porto Alegre) i praxe různých projektů ekonomické demokracie (EZOPy, Mondragonská družstva atp.) jsou laboratoří takové i inspirace. Ve spojení s některými projekty též prolamující překonané předglobální pojetí molocha státu (např. zbytečně paušálně zatracované liberální zajištění veřejných služeb ve spojení s neziskovým i privátním sektorem) může i levice nabídkou realizovatelný projekt polidštění ranném globality. Slovy A. Tofflera: “Příslib 21. století se rychle vypaří, pokud budeme používat nadále intelektuálních zbraní včerejška”.

Pro levici důrazně vycházející s tradice marxistického myšlení se nabízí problém řešení třídních konfliktů globálního kapitalismu založeném na soužití společností různých civilizačních vln – agrárně prekapitalistických, industriálně kapitalistických a globálně kapitalistických. Těžiště je dosažení stavu, kdy poznatky a kvalifikace lidí slouží jak k rozvoji samosprávného vlastnického sektoru a demokracie, tak k obraně tohoto vlastnictví a demokracie před různými formami “letálního” či “neletálního násilí ze strany globálně imperiální reakce, včetně jejích záloh v podobě fundamentalistických nacionalistických či náboženských bojůvek a hnutí. Cesta k socializaci globálního světa vede přes využití postindustriálního výrobního stylu, postimperiální politické struktury opírající se o kultivaci občanské společnosti v samosprávě různých forem a stupňů.

 

Ivana Frousová

Tanstaafel

Motto:

“To, o co mně zde v posledu nejvíce jde, ačkoli z toho mohu postihnout jen malý aspekt, je ona destrukce hodnot způsobená vědeckým omylem, která se mi stále více jeví jako velká tragedie naší doby – tragedie, protože hodnoty, které má vědecký omyl tendenci sesazovat z trůnu, jsou nepostradatelným základem veškeré naší civilizace včetně samotného vědeckého úsilí, které se proti nim obrátilo.”

Friedrich August von Hayek

Zkratka “TANSTAAFL” je tvořena počátečními písmeny anglické věty ”There Ain't No Such Thing As A Free Lunch.”. Není nic takového, jako oběd zadarmo. Já se budu tímto výrokem zabývat v souvislosti s jedním z děl významného rakouského ekonoma F. A. Hayeka, Právo, zákonodárství a svoboda. (Prosím, uvědomte si, že nyní za četbu tohoto článku platíte, např. svým časem, namáháním Vašeho zraku a možná ještě dalším ničením Vašeho těla, pokud v současné chvíli špatně sedíte či stojíte.)

Dílo Právo, zákonodárství a svoboda, je rozděleno do tří svazků “Pravidla a řád”, “Fata morgána sociální spravedlivosti” a “Politický řád svobodného lidu”. V prvním svazku se F. A. Hayek zabývá pojmem řád, který je nutností pro každou společnost, jejichž členové závisí na vzájemné kooperaci. Jsou uváděny dva druhy řádů – řád řízený a řád vyrostlý. Rozlišení je provedeno i názvy z klasické řečtiny: taxis – uměle vytvořený řád, organizace, a kosmos – spontánní řád, v původním znění správný řád ve státě nebo společnosti. Organizace je typem relativně jednoduchého řádu, má určitý účel. Spontánní řád je adaptací na značný počet faktorů, které nejsou v jejich celku nikomu známy. V obou dvou typech řádů jsou používána pravidla. V organizaci slouží pravidla k vykonávání zadaných úkolů, aby mohl být sledován určitý cíl. Ve spontánním řádu jsou pravidla na účelu nezávislá, aplikovatelná na neznámý, neurčitý počet osob a případů. Dále je definována svoboda jako stav, ve kterém může každý používat své znalosti pro své účely, přičemž tohoto stavu může být dosaženo jen sledováním principů a je ničen sledováním účelnosti. Tyto definice základních pojmů jsou aplikovány na právní systém. V druhém svazku jsou vysvětleny termíny spravedlivost a sociální spravedlivost. Spravedlivost je vlastnost lidského chování, na rozdíl od stavu věcí, který nemůže být ani spravedlivý ani nespravedlivý. Sociální spravedlivost není výrazem dobré vůle, ale naopak snahou o souhlas s požadavkem lidí hájících svůj zvláštní zájem, který není ničím odůvodnitelný. Používání tohoto termínu “sociální spravedlivost” považuje F. A. Hayek za nečestné. Třetí svazek se věnuje ústavnímu uspořádání, kde jsou praktická vodítka pro politické uspořádání. Je upozorněno na pravý obsah pojmu demokracie, ve které většina, která se rozhoduje v konkrétním případě, musí prokázat, že se rozhoduje s vůlí vztáhnout na sebe univerzální aplikaci pravidel podle kterých jedná. Vůle většiny není vždy spravedlivá.

V díle jsou uváděny příklady jakou cenou je “placeno” za svobodu. Není nám určováno co máme dělat, v tom jsme svobodni, ale jsou dány zákazy nesprávného chování – např. nepokradeš. Jsou vymezovány pravidla hry, které určují stejné šance všem jednotlivcům, ale ne jistotu výsledku. Nikdo, kdo žije ve spontánním řádu, nemá zaručený výsledek své činnosti. Každý si může založit svůj podnik, ale nikdo nemá zaručeno, že neskončí úpadkem, ne všechna očekávání mohou být naplněna. Každý si může založit podnik dokonce i za účelem úpadku jiného podniku. Je to stav věcí, který dle výše uvedeného, nemůžeme považovat za spravedlivý či nespravedlivý, je to realita. F. A. Hayek upozorňuje i na to, že výsledky činnosti jednotlivce jsou závislé na štěstí či neštěstí. “Ve spontánním řádu se nelze vyhnout nezaslouženým zklamáním.” [Hayek, s. 247]

Naopak v organizovaném řádu není jednotlivec svobodný ve svém využívání svých znalostí ke svým účelům. Jeho činnost je dána pravidly, která sledují určitý cíl. V nedávných dějinách našeho státu byl pokus o vytvoření takového řádu. Např. Komunistickou stranou byl určený růst výroby másla x % ročně. Výroba byla nerentabilní, spotřebitel byl nespokojený, lidé nebyli spokojeni se svojí prací, ale plán se plnil. Jedinec ale v tomto řádu, narozdíl od předchozího, nemusí procházet složitým a často bolestným hledáním svých vlastních cílů, jejich vzájemným porovnáváním, rozhodováním se mezi nimi, nemusí provádět jejich změny vzhledem měnícím se okolnostem. Jedinec má určeny úkoly, které má plnit, které jsou pro něj pravidly.

Uvědomění si rozdílnosti těchto dvou řádů vzhledem výroku, že není nic takového, jako oběd zadarmo, vidím jako zásadní pro řešení všech současných problémů ve společnosti.

Použitá literatura:

1. Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda - Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. Academia Praha, 1994

2. Frousová, I. : Friedrich August von Hayek – Právo, zákonodárství a svoboda, [Marathon 6/2000]

 

Oldřich Glötzer

Symbolický superanalytik – naděje budoucnosti?

Vážený čtenáři, následující článek má evokovat zamyšlení o budoucnosti a její hlavní výzvě: ovládnou stroje člověka? Jakou roli v ní bude hrát člověk a sociální skupiny? Nezapomínej prosím, že od vzniku prvních primitivních děrnoštítkových počítačů uběhlo pouhých padesát let a vývoj nových technologií se neustále zrychluje. Co bude za dalších padesát let? Zkusme budoucnost nastínit.

“V roce 2050 ovládají Zemi stroje. Nejsou jako lidé – jsou to stroje různých podob, tvarů a velikostí podle toho, co který dělá. Lidé jsou zhruba stejní jako dnes, ale život je pro ně nesmírně tvrdý. Jejich životy řídí stroje: musí dělat to, co jim stroje určí. Lidé jsou schopni s nimi komunikovat, přestože o mnoho pomaleji než stroje komunikují mezi sebou. Muži jsou vykastrováni a jsou používáni pro práce v krkolomných místech, ženy výhradně pro umělou reprodukci. Mozky všech jsou seřízeny tak, aby zmizely negativní lidské vlastnosti – vztek, deprese a teoretické myšlení. Děti začínají pracovat od dvanácti let, vrcholný pracovní výkon odvádějí v osmnácti. Okolo dvaceti sedmi let jsou všichni obvykle už vypotřebovaní a končí ve spalovně. Pod vládou strojů je vše podřízeno maximální efektivnosti a výtěžnosti.”

Krátký úryvek z knihy profesora kybernetiky na univerzitě v Readingu Kevina Warwicka “Úsvit robotů – soumrak lidstva” nás nutí k zamyšlení. Na úsvitu dvacátého prvního století stroje nahrazují stále větší počet dřívějších pracovních míst. Můžeme namítnout, že se to týká jen jednoduchých činností v továrních halách a na výrobních linkách. To je pravda a v tomto smyslu tyto stroje, např. na automatizované výrobní lince v automobilce, jen uzavírají jednu průmyslovou kapitolu, započatou hnutím luddismus – rozbíjením strojů na sklonku 18. století. Robert Reich, bývalý člen Clintonovy vlády a šéf týmu jeho poradců pro hospodářské změny, ve své knize Dílo národů hovoří v této souvislosti o postupné polarizaci celé společnosti. Na jedné straně vzniká elitní skupina symbolických analytiků, kteří sice představují asi jen 20 % populace, ale budou schopni pomocí špičkových technologií a programů zajistit vše potřebné pro celou společnost. Zbývajících 80 % tvoří šedá masa, kterou je třeba nějak zabavit tak, aby nezničila to, co symboličtí analytici vytvoří. S postupnou polarizací skupiny symbolických analytiků se sociální mezera bude neustále rozšiřovat. Hlavní problém blízké budoucnosti, který však již dnes můžeme ovlivnit, vidím v něčem jiném.

Co se stane ve chvíli, kdy samotní symboličtí analytici budou nahrazeni stejně jako jsou již dvě stě let nahrazováni dělníci v továrnách? Již dnes existují počítačové programy, schopné neopakovat své chyby. Postupné nahrazování symbolických analytiků však již dávno začalo. Krach na anglické burze v září 1987 byl způsoben tím, že stroje byly tehdy programovány tak, aby prodávaly, jestliže cena klesne pod určitou hladinu. Cena části cenných papírů klesla a jejich okamžitý prodej odstartoval další masové prodávání. To vedlo k eskalaci poklesu cen. Můžeme předpokládat, že příště se taková “lidská” chyba již nestane a stroj rozhodne sám kdy prodávat. Zde však nastává vytěsňovací efekt – část symbolických analytiků – počítačových expertů – vytváří stále dokonalejší programy, které postupně vytěsňují jiné části symbolických analytiků. Ti pak přejdou do perspektivnějšího sektoru nebo se zařadí mezi zbylých 80 % (resp. postupně stále více procent).

Robert Reich hovoří přibližně o jedné pětině symbolických analytiků v populaci. Zatím. Kolik z nich v budoucnosti nahradí programy? Není pochyb o tom, že tento trend již začal. Kde skončí? Vyjdeme-li z teorie postupného nahrazování, která zde již platí dlouho, jako poslední článek soustavy by měli být nahrazeni symboličtí analytici – výzkumní pracovníci, vyvíjející stále nové typy dokonalých programů. Čím? Možná systémem, který ve své vizi popsal profesor Warwick. Možná ale také ještě něčím mnohem horším, protože my lidé jsme schopni uvažovat jen v mezích své inteligence, která se pohybuje v určitém bodovém pásmu. Jak však budou přemýšlet programy, pohybující se v pásmech desítek, postupně i stovek bodů nad námi?

Můžeme namítnout, že tomuto vývoji lze zabránit, že strojům nikdy nedovolíme se úplně osamostatnit, že je lze držet pod kontrolními programy apod. Nelze. I geniální člověk má své meze. Počítač Deep Blue porazil Garyho Kasparova v první hře série v roce 1996, a to Deep Blue není nijak mimořádně inteligentní stroj – prostě lépe zjistil množství různých možných tahů, odhadl výsledek a rozhodl nejlepší postup. Naprosto stejně však mohou postupovat mnohem dokonalejší programy v budoucnosti. Jak tomu zabránit?

Již jsem naznačil, že vývoj programů a technologií nelze zastavit. Musíme se jim tedy již dnes přizpůsobovat postupným propojováním člověka a stroje. Výše zmíněný profesor Warwick šokoval odbornou i laickou veřejnost roku 1998 tím, že si nechal implantovat křemíkový čip do levé paže. Věří, že učinil první krok k tomuto propojení. Připustíme-li tuto postupnou symbiózu, zrodí se nám nová třída symbolických superanalytiků, stojících nad klasických Reichovým symbolickým analytikem. Tito superanalytici pak budou držet klíč nejen nad vývojem nových programů a strojů, ale prakticky nad celou společností. Lze si potom ještě vůbec představit, že volební váha (za předpokladu zachování jakékoliv formy svobodného vyjadřování politické volby, bude-li nějaká) jednoho hlasu superanalytika a obyčejného obyvatele z řad 80 % (ale v té době možná 90 či 95 %) obyvatelstva bude stejná?

 

Petr Gočev

Buďme realisté - žádejme nemožné

Prodleva mezi rozkladem starého a utvořením a ustavením nového zakládá období přechodu,

které je vždy nutně obdobím nejistoty, zmatku, omylů a divokého a prudkého fanatismu. (John Calhoun)

Dějiny posledních staletí jsou dějinami soupeření a střetů. Poslední z těch určujících - studená válka - skončil před 15 lety. Zhroucení východního bloku ovlivnilo politickou levici na celém světě. Pro komunistickou levici (včetně té, která sovětský model kritizovala a odmítala) znamenalo těžkou ránu, ze které se dosud nevzpamatovala. Ale ani sociální demokracie už není taková jako dřív. Údajný "konec dějin" byl spojován také s "koncem ideologie". Tony Blair, první premiér, který se nestyděl nadzdvihnout labouristům sukýnku, prohlásil, že nerozlišuje pravicovou a levicovou politiku, ale pouze politiku dobrou a špatnou. Sociální demokracie se zahalila do eschatologického rubáše postmodernismu. Vládne v mnoha zemích Evropy, ale z jejích původních aspirací a programu již nezbylo vůbec nic - zcela v duchu teze "there is no alternative". Ideologové "nové levice" sice používají jinou rétoriku než pravicoví ekonomové, ale jejich závěry jsou téměř totožné. O naprostém úpadku sociální demokracie svědčí její podpora zahraniční politiky USA, svíjejících se v křečích vratké hegemonie. Sociální demokracie, která má počínajíc 1. sv. válkou dlouhou tradici zrady na voličích a řadových členech, neopírá svůj politický vliv o aktivitu členské základny, ale o klientské sítě a stínové mocenské struktury globalizovaného světa. Nelze se divit, že takováto sociální demokracie hlásá koncepci nesuverénního občana, který není schopen porozumět složitému světu a proto je třeba co nejvíce omezit jeho možnost ovlivnit politické rozhodování.

Je možné, aby demokratická levice tolik utrpěla vlivem zhroucení východního bloku, s jehož modelem se neztotožňovala? Věc se má spíše tak, že selhání pokusu o nastolení společnosti důstojné člověka krizi levice nezpůsobilo, ale pouze přispělo k odhalení její hloubky. Posledním vítězstvím levice bylo prosazení všeobecného volebního práva - od té doby jde od porážky k porážce. Dočasné fungování sociálního státu nebylo politickým vítězstvím, ale nutným rámcem fordistického režimu akumulace kapitálu. Poté, co se režim akumulace změnil, zní volání po návratu k osvědčenému modelu státu blahobytu jen jako labutí píseň. Pro mobilizaci levice má svůj smysl, ale pokud by se zůstalo pouze u něj, bylo by zaděláno na další fiasko. Je třeba hledat nové postupy a především identifikovat nová témata. Pohádka mládí se nikdy nevrátí.

Klíčovým momentem krize levice je krize teorie - levicové strany postrádají teorii na výši doby, postrádají propracovanou vizi, na které by mohly postavit dlouhodobou politickou strategii překračující rámec běžných klišé.

Odpovědnost, která dnes na levici spočívá, je v křiklavém kontrastu s její slabostí. Sociální demokracie se této odpovědnosti vzdala a vývoj komunistické levice není jednoznačný. Zatímco v sociální demokracii se teoretická bída projevuje akceptací pravicové ideologie, v komunistické straně vede k nastoupení cesty nejmenšího odporu, cesty proklamací, opírajících se pouze o sentimenty a resentimenty. Konzervativní a nostalgická část členské základny požaduje především psychickou útěchu. Potřebují politický subjekt, který již svou existencí a rétorikou bude dokazovat, že jejich životy zasvěcené "budování socialismu" měly nějaký smysl a nebyly pouze "službou zločinné ideologii", jak jsou zvyklí slýchat. Politika orientovaná na nostalgické vrstvy se sice zříká možnosti ovlivnit realitu, ale svým exponentům zaručuje, že budou moci v teplých funkcích doklepat až do důchodu.

Úkolem dneška je zlomit kulturní a ideovou hegemonii pravice. Není příliš pravděpodobné, že by obroda levicové teorie a politiky mohla vzejít od etablovaných levicových stran. Jejich odborné zázemí podléhá politickému aparátu; jeho úkolem je zdůvodnit přešlapování a nikoliv vytýčit cestu. K naplnění úkolu stanoveného v úvodu tohoto odstavce by přispěl vznik nadstranické struktury (na osvědčený způsob think-tanku), jejímž cílem by bylo rozpracování a obhajoba levicové teorie od nejobecnějších principů až po jejich konkrétní naplnění v hospodářské politice. Především je třeba důkladně a důsledně analyzovat kapitalizmus a jeho nová vývojová stádia. Bez toho zůstane levicová teorie pouze přípravou receptů pro kuchyni minulosti.

 

Ivan Gronský

Mezi největší problémy současnosti (minulosti a zřejmě i budoucnosti) beze sporu patří:

- nerovnoměrnost vývoje a z něho plynoucí hrozící, latentně či otevřeně průběžně existující, střet kultur (civilizací)

- nevyváženost uspokojování potřeb jednotlivců a skupin a potřeb společnosti (v širším pojetí lidstva jako takového) a z ní plynoucí hrozící, latentně či otevřeně průběžně existující, střety uvnitř kultur (civilizací)

Rozvoj vzdělanosti přináší nové možnosti růstu (materiální i duchovní úrovně, uplatnění jednotlivců i skupin, efektivity a účinnosti využití primárních vstupů…). Mělo by to vést k rychlejšímu zvyšování úrovně nejzaostalejších oblastí a kultur, čím by se měli snižovat rozdíly v úrovni vývoje kultur a civilizací. Zároveň by to mělo vést k trvalému zlepšování uspokojování potřeb jednotlivců a tím vést k snižování potenciálního napětí uvnitř kultur a civilizací.

Pouhý pohled na současné a nedávné dění ukazuje, že tomu tak je pouze ve velmi omezené míře. Bohatí se stávají bohatšími, vyspělí vyspělejšími a to rychleji, než "bohatnou" chudí a "vyspívají" zaostalí. Rozvoj a vývoj všeobecně je nerovnoměrný (to popisuje a analyzuje mnoho autorů - mě se velmi líbí ku příkladu Alvin Toffler & Heidi Toffler: CREATING A NEW CIVILIZATION / The Politics of the Third Wave). Velmi významnou úlohu tu totiž hrají zájmy jednotlivců, skupin, národů, kultur a civilizací a schopnost jejich uvědomění a prosazování. Tím se stává, že nerovnoměrnost vývoje vytváří bariéry - bohatí bohatnou i tím, že v konkurenčním boji o zdroje jim chudí nejsou s to konkurovat, vyspělí urychlují svůj vývoj na úkor zaostalých tím, že zcela záměrně "řídí" jejich vývoj ve svůj prospěch. Uvnitř kultur a civilizací to vede k napětí, které má v euroamerické civilizaci množství různorodých projevů (kriminalita, toxikomanie, agresivní nacionalizmus … - dlužno poznamenat, že výše popsané není jejich jedinou příčinou). Na globální úrovni to vede (zatím bez ohledu na globalizaci) ke konfliktům mezi "civilizacemi" (viz např. Samuel P. Huntington THE CLASH OF CIVILIZATIONS).

Není nezajímavé, že důležitý je vliv ideologií. Spojují jednotlivce a skupiny "uvnitř" a poskytují jim argumenty pro tlak "ven". Mnohé tyto ideologie (zejména různá náboženství) poskytují jisté praktické návody na omezení potenciálních konfliktů ("miluj bližního svého…). Jiné naopak tyto konflikty podněcují a snaží se využít je ke svým cílům (nacizmus, komunizmus a nejenom různé jiné "izmy") .

Není účelem na omezeném prostoru kratičkého příspěvku důsledněji vyargumentovat váhu dvou v úvodu popsaných problémů. Pokud jde o jejich řešení, mám za to, že tak či onak se mnozí pokouší je hledat, jiní se zas snaží tyto problémy využít ve svůj prospěch. Spíš doufám, než věřím, že přes všechna svá negativa bude přínosem v tomto směru i globalizace. I když jsem v úvodu v souvislosti s úlohou vzdělání použil podmiňovacího způsobu, vidím ve vzdělání jednu z mála reálných možností, jak přispět k vyřešení uvedených problémů. Další možností příspěvku k řešení je vzájemné poznání - čím méně bariér a překážek uvnitř kultur i mezi kulturami. Jistě jsou další nadějné možnosti řešení, o nichž sám nevím. O jednom jsem však přesvědčen: Nesmíme se s těmito problémy smířit!

 

Stanislav Heczko

Co čeká lidstvo ve 21. století: humánní socialismus

či totalitní světovláda a apokalypsa?

Za hlavní problém budoucího vývoje považuji zvládnutí přechodu k trvale udržitelnému rozvoji (TUR) a v dlouhodobé perspektivě (do konce tohoto století) k saturostacionárnímu systému (SSS) čili k saturostacionární společnosti a ekonomice. Saturostacionární systém předpokládá stabilní počet obyvatel světa (v počtu 10 - 12 miliard osob) a stabilizovaný roční světový produkt (na úrovni 20 000 USD na jednoho obyvatele světa) - jde tedy o systém založený na prosté reprodukci obyvatelstva a společenské výroby (blíže viz Stehlík, J.: Budoucnost lidského společenství, Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, str. 222 - 230). Znamená to, že časem bude nutno opustit ekonomii růstu i tržní ekonomický systém, který je s hmotným hospodářským růstem těsně propojen. Tržní hospodářství tak v dohledné časové perspektivě sice umožní potřebné dosažení poměrně vysoké hmotné spotřeby, ale pak by mělo uvolnit místo jinému systému, systému s centralizovanou hmotnou výrobou a převažující duchovní orientací společnosti (proto podle názoru Jiřího Stehlíka bude budoucí humánní SSS mít podobu humánního a demokratického socialismu - viz např. str. 46 výše uvedeného díla).

Jelikož tržní hospodářství a s ním spojené hospodářské struktury silně ovlivňují nejen sociální a politický vývoj, nýbrž také hodnotovou orientaci a morální kvality většiny lidí, jeho opuštění může být velmi dramatickou záležitostí. V dnešní době prosazované plné rozvinutí tržních principů a jejich průnik do všech oblastí (včetně oblasti vzdělání či veřejných služeb) možná přinese žádoucí vysokou produktivitu a hmotné bohatství, současně však vytvoří sociální, politické, hodnotové a morální bariéry pro nastolení humánního SSS, reflektujícího ohraničenost zemského povrchu a ekologické meze růstu světové produkce statků čili limity Země jako uzavřeného systému.

Optimalizace vzájemného vztahu mezi lidskou kulturou (civilizací) a zemskou přírodou může ovšem mít i jinou podobu než ustanovení humánního saturostacionárního systému - humánního a demokratického socialismu. Například nastolení totalitní světovlády vybraných jedinců či skupin finanční oligarchie a byrokratických elit (viz např. Herzán, M: Totalitní světovláda, Mezinárodní komise svědomí, Třebíč 2000). Na ekologické meze hospodářského růstu naráží jako první hospodářsky vyspělé země a právě tam by měl začít přechod k novému systému (např. k humánnímu SSS). Obdobně jako Jiří Stehlík smýšlí i Jozef Mečiar (viz např. Mečiar, J.: Spirocykličnost dějin a globální krize socialismu, Marathon, č. 4/2003, str. 10). Vyspělé země však mohou svůj další růst založit na ovládnutí a kontrole méně vyspělých a rozvojových zemí, o což se také snaží (viz např. obsazení Iráku vojsky USA a Velké Británie). Centralizace ekonomické a politické moci (např. v rámci Evropské unie) takové chování vyspělých zemí jen podporuje.

Vzhledem k velkému rozporu mezi nejbližším vývojem a požadavky vzdálenější budoucnosti se obávám, že přechod k novému systému nebude mít relativně pokojný a evoluční průběh, jak si to představují J. Stehlík (viz např. str. 75 jeho citovaného díla) či J. Mečiar (viz str. 11 jeho citovaného díla). Spíše půjde o přechod plný krizí a katastrof, které lidstvo může, ale nemusí přežít. V tomto ohledu se kloním spíše k tzv. katastrofickému milenialismu - tedy názoru, že nastolení Kristova tisíciletého království spravedlnosti a pokoje nastane až po apokalyptickém zániku nynějšího "zlého" světa či věku (blíže viz Vojtíšek, Z: Milenialismus a New Age, Dingir, č. 2/2003, str. 64 - 65). A tak lze jen doufat, že nás snad nakonec zachrání nějaký Bůh, jak to formuloval filosof Martin Heidegger, či konkrétní vtělený Bůh, v jakého věříme my křesťané.

 

Josef Heller

V čem vidím největší problém současnosti

Na místo největšího problému současnosti by asi aspirovalo problémů více. Hlavní problém bude spočívat v tom, že nadnárodní kapitál má ještě prostor k tomu, aby surfoval po světě a takto tlačil cenu pracovní síly dolů, a to nejen v případě klasických zaměstnanců industriální sféry, ale i v případě vysoce kvalifikovaných pracovníků nové éry (indičtí programátoři apod.). Tímto nadnárodní kapitál zároveň tlačí na chudý a odcházející národní stát, bere mu daňové prostředky a celý proces ochuzování zaměstnanců a sociálně slabých vrstev se ještě násobí. Z toho může vzniknout velmi akutní krize, ze které může těžit nejen neofašismus, ale i recidivy stalinismu. Ještě nenastala další etapa, kdy kapitál bude nucen vytěžovat maximum z kvalifikované práce (tzv. cognitariátní renta) a z využívání mechanismů samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví a participace zaměstnanců na řízení.

Jak přistoupit k jeho řešení?

Zásadní řešení předpokládá především aktivitu společenského subjektu (široké vrstvy neprivilegovaných pod vedením moderních skupin dělníků - cognitariát, počítačový proletariát) - a tomu odpovídající stupeň reflexe zájmů zprostředkovaný jak teorií, tak propagandou a praxí širokého samosprávného hnutí překračujícího rámec dnešních politických stran (nevyjímaje současné komunistické strany). Určitým krokem k zmírnění problémů s nadnárodním kapitálem by mohlo být vytváření nadnárodních států jako odpovídajících politických partnerů nadnárodního kapitálu, které by pod tlakem neprivilegovaných vrstev tlačily nadnárodní kapitál k určitému sociálnějšímu jednání (jisté formě superkeynesiánství). Z tohoto hlediska existují šance např. v EU, pokud ovšem nezůstane bezmocným slepencem hašteřících se národních státečků, jak o to usilují jak nacionalističtí pravičáci typu naší ODS, tak stalinisté v komunistickém hnutí. Zásadnějším řešením je položení základů pro samosprávný vlastnický sektor a jeho pěstování do podoby, ve které by byl schopen rovnoprávné demokratické soutěže s velkokapitalistickým sektorem. V politice by tento proces samozřejmě musel doprovázet intenzivní zápas o prohlubování prvků demokracie a samosprávy uvnitř formujících se nadnárodních států.

PhDr.Josef Heller,CSc, Teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM,

josef.heller@kscm.cz

 

Stanislav A. Hošek

Pamflet o tom, “co dělat”

“Občan” Tom Paine, známý revolucionář, ale především největší pamfletista kdysi napsal, že autor který nedokáže vysvětlit svůj názor na určitou věc na jediné stránce textu, by neměl vůbec psát. Vzpomněl jsem si na tento výrok když jsem obdržel výzvu redaktora revue Marathon k účasti na anketě o největším problému současnosti a přístupu k jeho řešení. To proto, že na tak obšírné téma nelze odpovědět jinak, než pamfleticky, samozřejmě pamfletem v tom kladném pojetí toho slova, tedy zaníceně bojovném, ale ne hanopisném.

Jsem hluboce přesvědčen, že největším problémem lidstva současnosti je urychleně reagovat v oblasti společenské (sociální v co nejširším slova smyslu), politické, ale i kulturní, na rostoucí tempo planetární globálnost hospodářství, které se dosud vyvíjí jako vyšší stupeň imperiálnosti.

V oblasti vědomí to znamená v celosvětovém étosu nadřadit nad všechny kodexy, včetně judaisticko – křesťanského desatera, dvě klíčová slova – přiměřenost a rozmanitost. Přiměřenost nejen v hromadění soukromého majetku, projevech nadvlády, rozhodovacích pravomocí zastupitelů, čili zprostředkované demokracie, ale například i v přiměřenosti reakcí na nepřátelství jiných, na životní rizika. Především však při prosazování svých zájmů, naplňování svých potřeb, ba uplatňování svých i skupinových “nezájmů”. Metoda přiměřenosti je tak mou odpovědí na imperativ skromnosti, prosazovaný ekology všeho druhu, od hlubinných po nejméně radikální. Vnímám ji jako svobodnější projev každého člověka, nehrozící nějakým diktátem sociálního inženýrství. Zatímco přiměřenost je pro mne čistě kategorie individuálního rozhodování, rozmanitost pak chápu coby pojem “společnostní” v pojetí, jak je používá Jaroslav Krejčí.

Rozmanitost je proto již z takto pojímané pozice významnější. Snaží se například mravně posuzovat, že stejně jednostranně chybné bylo minulé všeobecné akceptování pouze plánované ekonomiky, jako je dnešní uznávání jenom úvěrově-ziskové ekonomiky prostřednictvím svobodného, navíc až příliš ortodoxního trhu. Zvláště když dějiny, ba i současná praxe, znají mnohé další typy ekonomik, neziskovou počínaje a metodou alikvotních darů konče. Rozmanitost ve všech sférách lidského života ale nelze redukovat na pouhou toleranci, jež je pouhým projevem povýšenectví vlastníků jediné pravdy, nositelů jediného dobra, či dokonce jediné cesty budoucí všelidské civilizace, kterážto iluze ovládá v současnosti především euroamerická veřejný prostor.

Označil-li jsem za hlavní problém současnosti komplexní zvládnutí globalizujícího se hospodářství všelidským rozumem, pak jako možnou nejúčinnější metodu řešící tento proces vidím tvorbu institucí všelidské civilizace. Cílovým stavem by pak měla být celosvětová vláda, celosvětový parlament, celosvětový soudní dvůr všech soudních okruhů od již existujícícho, (ač všemi neakceptovaného) “genocidního” po správní, a dokonce celosvětové nejvyšší účetní a kontrolní úřad. Prakticky to znamená hlubokou přeměnu OSN, kde by jeho VS bylo všesvětovým parlamentem, všemi občany přímo volených zástupců. Pod jeho skutečnou kontrolu by se měly co nejrychleji pak dostat především celosvětové hospodářské instituce od Světové banky, Mezinárodního měnového fondu po Světovou obchodní organizaci. Tato na první pohled utopie má již cestu ke svému uskutečnění pracovně pojmenovanou, dá se říci, že jde o – jednotu globalizace a lokalizaca.

Vidím proto mimo jiné, oproti “vlastencům” bojujícím za národní zájmy – čím méně definované, tím silněji zastávané – v samotném konstituování EU pouze srozumitelný, postupný cíl až ke stavu kdy v Evropě se stane etnicita, národní vědomí a odvozené sféry, prostorem pouze soukromého vědomí. Tak jak se tomu v Evropě po staletí neúspěšných bojů o dominanci stalo s náboženstvím. Se vstupem do EU by jeho členské státy měly jednak své kompetence odevzdávat na instituce evropského sdružení, především obranu, zahraniční politiku, ale také veřejné finance, bankovnictví, rovněž však bezpečnost, čili vnitro, spravedlnost a dále celou hospodářskou a sociální sféru v tom užším pojetí, až pak po vzdělávání, zdravotnictví a další, což všechno nutně musí mít v celé Evropě stejné principy, pokud chceme aby Evropa byla skutečně společným prostorem. Na druhé straně by dosavadní, říká se “národní státy”, měly uskutečňovat maximálně možnou subsidiaritu. Již dneska by se tak mohla určitá ministerstva redukovat na pouhé inspekční úřady, což se týká například školství, kultury, zdravotnictví a podobně.

Metoda je tedy známá, zbývá navrhnout rozhodující nástroj k jejímu uskutečnění. Osobně jej vidím – a nerad to přiznávám – v jediném principu. Ovšem ve smyslu jedinečnosti dle výroku Indry Gándhiové, který pronesla na půdě Univerzity Karlovy při příležitosti přijímání čestného doktorátu: “Pravda je jenom jedna, ale vede k ní tisíce cest”. Zmíněný jedinečný nástroj vidím v přenesení akcentu demokracie z oblasti lidských a především občanských práv do pozice občanských povinností. Demokracie se musí stát nejvyšší občanskou ctností obsahující povinnost podílet se aktivně na rozhodování o sobě na všech úrovních, v nichž se o občanu skutečně rozhoduje. Tedy od zde uvedených všelidských (OSN) přes regionální (včetně EU a národních států), až po úroveň obcí a jejich částí, či firem a jejich filiálek, ba pracovních kolektivů. Podílet se aktivně na rozhodování přitom chápu v co nejširší míře, tedy daleko rozsáhlejší, než je pouhá samosprávnost, jak ji má v programu KSČM. Musí být navíc součástí právního systému, takže například v akciových podnicích nebudou ze zákona povinné pouze instituce vlastníků, případně manažerů, ale i zaměstnanců. Tudy dokonce vede reálná cesta k uskutečňování všech vizí otevřené občanské společnosti, v níž bude permanentně zajišťována dynamická rovnováha pomocí základního práva, práva na odpor všech dosud neprivilegovaných, ovládaných, či nevlastnících prostředky své obživy. S cílem eliminovat vší nadvládu, panství a kořistnické vlastnictví.

 

Jiří Hudeček

1. První obtíž při hledání odpovědi na otázku po největším problému současnosti spočívá v "místním a časovém vymezení", které samo již zčásti implikuje možné odpovědi. Jde nám o "českou kotlinu" a časový horizont jednoho volebního období? Nebo si postavíme otázku v "globálním rozměru" a "sub specie aeternitatis"? (Pro kritiky současné politiky české vlády pak je možno parafrázovat výrok klasikův, a připomenout, že z tohoto pohledu je i premiér stejná nula, jako každý kadetštelfrtrétr.)

Zvolím-li jakousi "zlatou střední cestu", tj. okruh tzv. vyspělé civilizace ("euro-atlantické") a horizont jednoho lidského života, zdá se mi největším problémem cosi, co bych obecně označil jako vztah mezi člověkem jakožto individuem a lidskou společností. Rostoucí důraz na suverenitu individua (v rovině filosofické, etické a právní), resp. na kompetitivnost a flexibilitu pracovní síly (v rovině ekonomické) člověka vytrhává z někdejších vazeb v pracovních a lokálních společenstvích a staví do protikladu společenské a individuální zájmy. Důsledky: rostoucí lhostejnost k veřejným věcem, politice atd. na jedné straně, rostoucí bezmocnost vůči společenským tlakům na straně druhé. Lidé se uzavírají do sebe a současně se cítí bezmocní vůči neosobní globální mašinérii "politiky". Jedno nepochybně podmiňuje a posiluje druhé, otázku po příčině a následku však není možné jednoduše rozhodnout.

Proč vidím "největší problém současnosti" právě takto? Jsem přesvědčen, že toto postupující "odcizení člověka společnosti" je v zásadě rozkladem společnosti a ohrožuje tak v samých základech naši "civilizaci". Můžeme být jakkoliv kritičtí vůči její skutečné vyspělosti, přece však musíme uznat, že její zánik by se pravděpodobně neobešel bez krveprolití, proti kterým by všechny dosavadní války dohromady vypadaly jako nevinné dětské hry. A toho se - přirozeně a lidsky - bojím.

2. Jen člověk se sebevědomím titána by se odvážil tvrdit, že zná řešení na největší problém současnosti. Takové sebevědomí nemám. Nevím ale bohužel ani, zda takové řešení vůbec existuje. Mohu nabídnout jen naději, naději v jakési vnitřní síly člověka, který jednoho dne pochopí nebo bude okolnostmi donucen pochopit, po jak nebezpečné cestě se lidstvo vydalo. Cesta - podle mého netitánského názoru - vede jen přes jisté omezení egoistického individualismu, přes odmítnutí zisku jako hlavního organizačního pojiva společnosti. Otázkou je kdo, kdy a jak (a zda vůbec) dokáže v rámci našeho "civilizačního okruhu" takový obrat prosadit nejen mocensky, ale především do "hlav, myslí a srdcí" většiny lidí. Titanic už se blíží k místu srážky - snad se najde dost těch, kdo se včas podívají ven okénky tanečního sálu.

Patrik Janda

Politika a etika “Mravnost a nemravnost v politice podniku ”

Osobně věřím v mravnost v podnikání. Dovolte mi, podělit se s vámi o důvody, které mě k tomu vedou.

Kdo jsme byli?

Praha roku 1924, hlavní město jedné z nejvyspělejších zemí světa. Krásný slunný červenec, v kongresovém sále, secesním skvostu Prahy Wilsonově nádraží, tehdy největším ve střední Evropě, se schází významní světoví představitelé ze světa průmyslu, politiky a akademické obce. Americký ministr obchodu, pozdější prezident Spojených států amerických Herbert Hoover. Český prezident T. G. Masaryk, významný světový podnikatel a majitel světového koncernu pan Tomáš Baťa, majitel světoznámé firmy Koh-i-noor Jindřich Waldes, manželka jednoho ze zakladatelů moderního managamentu paní Lilian M. Gilbreth a další významní hosté.

Koná se světový kongres, jehož ústředním tématem je vědecké řízení. Koná se v jedné z politicky a hospodářsky nejvyspělejších zemí světa – Československé republice. Účastníci kongresu mají k dispozici limuzíny světové třídy Praga. Vítkovické ocelárny představují největší vysokou pec té doby na světě. Na Hané mohou účastníci kongresu spatřit první elektrizované mlátičky na světě. Delegace vjíždí do nově vybudovaného města Zlína. Města, které bylo vybudováno pro dělníky světového koncernu. Na rozdíl od jiných nelidských měst tohoto typu se jedná o krásné město, postavené podle nejmodernějšího z urbanistických trendů – funkcionalismu, zasazené v překrásné krajině. Města, které bylo v přímém protikladu s marxistickými a komunistickými ideologiemi o nelidském vykořisťování dělníků kapitalisty. Účastníci světového kongresu nešetří chválou a uznáním, jedna z nejvyspělejších zemí světa je vítá.

Co stojí za vyspělostí tehdejšího Československa?

Bylo to mnoho faktorů, mimo jiné to byla vize Československého státu u tehdejšího prezidenta Tomáše Masaryka (muže, který jako jediný má podle Platóna profesi opravňující k vládě nad lidem – filozof). Vize je prvním ze tří předpokladů k vedení skupiny lidí. Proč je vize součástí podnikové politiky (a nejenom podnikové)? Co je vize? Vize je pohled do budoucnosti. Vize je budoucnost podniku, který nekončí vytunelováním, který nekončí v konkurzu. Budoucnost podniku je pro zaměstnance naděje. Co se děje, pokud podniku schází vize? Nastupuje nejistota, kterou zaplňují obavy – pro obavy dnes máme slovní spojení “blbá nálada”. V hlavě vedoucího je vize předpokladem pro splnění hlavního cíle podnikání. Který cíl to je? Mnohdy se uvádí zisk. Ne zisk je až na druhém místě, na prvním místě je zvyšování hodnoty podniku.

Co dnes chtějí ředitelé podniků a podnikatelé? Prospěch, polis nebo limuzínu, vilu, jachtu? Co chtěli Jindřich Waldes - Koh-i-nor, Jaroslav Preiss – Živnobanka, Emil Kolben – ČKD, František Ringoffer - železniční vozy a tramvaje, František Ladislav Rieger - první český národohospodář, Vojtěch Albert Lana - hutě a uhelné doly? Byl cílem Tomáše Bati luxus a přepych? NE! Tomáš Baťa byl miliardář, který veškeré své jmění investoval do podniku. Ve Zlíně je stále živá historka, která vypráví o tom, jak manželka Tomáše Bati naléhala na svého muže, aby zakoupil reprezentativní porcelánový servis, protože neměli doma jednotnou sadu porcelánu. Tomáš Baťa odpověděl: “Teď nemohu, musím koupit nová kopyta pro dělníky”.Na půdě ČKVŘ v roce 1930 Baťa řekl: "Při své práci neměl jsem na mysli vybudování závodu, ale lidí. Vybudoval jsem člověka, aby byl výkonnější a lépe sloužil zákazníkům a on potom vybudoval závod”. Dovolím si dodat: A tento závod budoval své okolí - polis. Po 100 letech je Zlín stále jiný.

Všichni výše zmiňovaní muži museli svou vizi přetransformovat v něco konkrétního.

Doc. Max Fischel řekl: “Etika je slovo, slušnost čin” Učitel Platóna, Sokrates jmenuje přesně tento znak (druhý po podnikové vizi), který opravňuje k vedení lidí - čin. Skvostně to vystihl Jan Werich: “Nejlepší způsob, jak poznat člověka je postavit jej k práci”. Nejsou to nastřádané tituly, vyznamenání a funkce, ale čin. Platón pokračuje: “Vládnout mají ti nejschopnější a nejmravnější, ti jejichž cílem je dobro celé obce, a za tím jdou i tam, kde se rozchází s vlastním prospěchem.” Jak se to odlišuje od činů vyzdvihovaných vzorů podnikání např.: loupežníka Stehlíka (privatizanta Kladenské Poldi, jednoho z favoritů na privatizaci automobilky Škoda), který nakupil pro sebe tucet nejluxusnějších limuzín v hodnotě 50 miliónů korun v době, kdy jeho firma neměla na výplaty? Další loupežník Soudek (také manažer roku, ostuda tohoto ocenění), který zničil Škodu Plzeň svou nekompetentností a arogancí, nebo Radovan Vávra (prohlásil, že je nejlepší bankéř v ČR) pracoval jako předseda představenstva tří bank, dvě banky zkrachovaly (Agrobanka a Union Banka) jedna skončila v obrovských ztrátách a zachránil ji zahraniční investor (KB). Všichni zmiňovaní pánové spokojeně užívají svého “právem” získaného jmění.

Co chybělo těmto podnikatelům? Slušnost. Co je slušnost? Chování vycházející ze souboru preferovaných hodnot. Židovský učenec Maimonides moudře učil, že slušnost neexistuje jako vrozená vlastnost, ale pro slušnost je třeba se rozhodnout. Rozhodování v sobě nese odpovědnost. Aristoteles radí těm, kdo se ujímají vedení lidí “Odmítněte poživačný způsob života (ne požitky), a věnujte se životu, který přináší prospěch obci.” Ve starověkém Řecku občan považoval za svou čest věnovat 30% svého osobního času ve prospěch obce. Problémy nemůžeme vyřešit, pokud se nepustíme do jejich řešení. Mnoho lidí to není schopno pochopit. To proto, že opravdové řešení problému znamená – čin, který se stává prací. Tato práce v sobě nese vědomí odpovědnosti. A odpovědnost je třetí z trojice faktorů mravného člověka, který vede lidi. Proto mravnost a nemravnost v politice podniku vychází z vědomí odpovědnosti. Vede ředitele podniku ke slušným činům na základě osobní vize. O zítřku se rozhoduje nyní, jsme tím čím budeme.

Patrik Janda, Managing Director, Training Centrum,

člen Předsednictva Českého komitétu pro vědecké řízení

 

Jiří Kinkor

Kam se ubíráme?

Položíme-li si otázku, který společenský problém je nejdůležitějším problémem současnosti, nemá myslím smysl odpovídat konkrétně, protože závažných společenských problémů a jejich projevů je nepřeberné množství: agónie “sociálních států” s jejich nemravnými “sociálními” systémy postavenými na sebeobětování a parazitování; drtivá většina společnosti s kolektivistickým myšlením; významná a rostoucí politická síla komunistických stran v Evropě 14 let po pádu komunismu, devastující regulace zdravotnictví a školství; obludné “antimonopolní” zákony trestající zejména ty nejschopnější a nejlepší podnikatele za jejich ctnosti; vyvlastňování soukromého majetku ve “veřejném zájmu”; stále horší regulace trhu práce; nesmyslná a nemravná kriminalizace drog; rozmach neonacismu, anarchismu; pošlapávání svobody slova - viz trestní stíhání anarchistů, neofašistů, vydavatele Zítka za vydání překladu knihy Mein Kampf; nesmyslná regulace finančních trhů, zničení peněz existencí centrálního bankovnictví, jež způsobuje cyklické ekonomické výkyvy, inflační periody a finanční krize; existence mnoha absurdních ministerstev a úřadů provádějících nemravnou a nesmyslnou regulaci všech sfér ekonomické aktivity; regulace nájemních vztahů v oblasti bydlení; chaos v metodologii vědy (dosavadním vrcholem iracionality zde je asi Feyerabendova kniha “Proti metodě”); katastrofální metoda a teorie “hlavního proudu” ekonomie; náboženství a církve, které si neustále činí nárok na okupaci a primát v oblasti morálky; rozmach environmentalistických idejí a hnutí usilujících o ochromení průmyslové civilizace; brzké pořádání olympiády v Číně ovládané komunistickými hrdlořezy; nekonečný appeasement Ameriky a celého Západu (motivovaný zrůdnou doktrínou multikulturalismu a morální pokorou) ve vztahu k diktaturám a teroristickým státům - s účtem, který přišel 11. září roku 2001; neuvěřitelný fakt americké materiální pomoci severokorejské totalitní diktatuře výměnou za slib zastavení jaderného programu; skandální odsuzování zcela správného a morálního sebeobranného jednání Izraele evropskými socialistickými vůdci a intelektuály, hrozivý vývoj Evropské unie směrem k gigantickému byrokratickému superstátu regulujícímu naprosto všechny myslitelné oblasti lidského života; tragické zničení pojmu “právo”; tažení za zákaz interrupcí; existence absurdních “veřejně-právních” médií atd. V tomto ošklivém výčtu, který jen namátkově zmiňuje některé oblasti či projevy, bych mohl pokračovat na dalších mnoha stránkách.

Větší smysl, než ve snaze o výběr a zdůraznění toho či onoho problému a jeho označení za nejdůležitější, vidím spíše v poznání, že všechny mají jednoho společného jmenovatele: iracionální pohledy většiny lidí na zásadní a nejhlubší otázky světa, poznání, člověka, morálky a politiky. Filozofická katastrofa způsobila ve sféře abstraktního myšlení naprostou perverzi, která proniká do každé oblasti našich životů.

I ti lidé, a není jich málo, kteří v řadě ohledů přemýšlejí racionálně, nemohou v konečné instanci důsledně a trvale prosadit své myšlenky. Jakmile se dostanou do sporu s oponenty, dříve nebo později jim ustoupí, protože se neumějí vyrovnat s jejich na první pohled nevinnými námitkami. Mezi nejfrekventovanější patří například “veřejný prospěch,” “nikdo není majitelem pravdy” nebo “svět přece není černobílý”, “nic není absolutní,” nebo “to je sice hezká teorie, ale praxe je jiná” nebo “to je vaše definice, já mám jinou” nebo “nechme stranou ideologie a velká slova a věnujme se věcným problémům” nebo “nechme té konfrontace a zkusme najít společnou řeč” nebo “žádná jednoduchá řešení neexistují” nebo “každý se přece může mýlit” atd. Tyto a mnohé další fráze, klišé a pojmové pasti účinně paralyzují schopnost přesvědčování, schopnost identifikace a vylučování nesprávných názorů. Jsou jakýmsi neviditelným nástrojem k intelektuálnímu odzbrojení oponentů, k podrývání jejich sebevědomí a poznávací jistoty. Lidé nejsou schopni rozpoznat jejich ničivý potenciál. Nejsou si vědomi, že jde o přenašeče zhoubných filozofických idejí, podle nichž člověk není schopen poznávat realitu a rozum není svrchovaným nástrojem poznání a morálního hodnocení. Od neschopnosti rozumově obhájit své názory je pak již jen krůček ke ztrátě sebevědomí, k orientaci na víru, na kolektiv, k intelektuální závislosti, rezignaci, bezzásadovosti, snaze přenést odpovědnost za vlastní život na ostatní, na společnost, k pocitu viny, k sebeobětování a zoufalému volání po “konsensu” a “toleranci.”

Současný stav světa je odrazem vlivu převládajících idejí: idejí mysticismu, sebeobětování a kolektivismu. Americká filozofka Ayn Randová napsala: “Do tohoto stavu přivedla lidstvo filozofie - a jen filozofie je může vyvést ven”. Ayn Randová takovou cestu ukazuje. Stojí za to ji poznat.

Jiří Kinkor

Autor je finanční manažer,

publikuje na www.aynrand.cz

kinkor@aynrand.cz

 

Martin Kopejtko

Hezký den, chtěl bych odpovědět na Vaše otázky za ankety: Největší problém současnosti vidím v kontextu České republiky v přežívání "starých struktur" na výkonných místech, ať už ve státní sféře nebo i podnikové. Jejich návyky z dob minulých velmi ztěžují jakýkoli rozvoj společnosti. V kontextu světa nebo globální ekonomiky pak vidím největší problém v tom, že bohatší země stále ještě nedokázaly si najít cestu, jak komunikovat se zeměmi tzv. třetího světa a tím pádem jim ukázat cestu, jak z bídy ven a nebo jim pomoci.

Jak tyto otázky řešit? V kontextu České republiky asi musíme počkat na generaci dnešních středoškoláků nebo možná ještě mladší spoluobčany, kteří budou prosti zátěže minulosti a budou daleko lépe vyrovnáni s přítomností. Myslím, že jejich naprostá nefrustrovanost novým "zřízením", "špatných dnešků" a vizí "hrozivé budoucnosti" bude dostatečným motorem a impulsem, jak vyčistit vzduch jak v politice, tak i na výkonných místech v podnikové sféře.

A kontextu světa? Tam je to složitější. Osobně ovšem vidím jedinou možnost, jak dojít k trvalému udržitelnému rozvoji celosvětově jedině ve vytvoření tzv. Spojených států Evropských, protože ať chceme nebo ne, jedině tak si dokážeme udržet každý svou kulturu, každý své zvyky a obyčeje a přitom být natolik silní, abychom dokázali vůbec přežít a třeba se také domluvit s jinou stranou (např. USA, Ruskem nebo Čínou) na efektivnější pomoci pro rozvojové země. Určitě se lépe domluví čtyři státy, než třicet, protože kompromis u čtyř názorů je daleko lehčí a stravitelnější, než u názorů třiceti. Navíc pak již nebudou muset nezbytně existovat nákladné instituce, jako orgány Evropské unie, Světová obchodní organizace a dost možná ani OSN. Schůzky těchto organizací se mohou klidně přejmenovat na Fórum 2200 a každá země se bude moct zúčastnit zasedání stejně jako doteď.

Vím, je to jen zjednodušený pohled a ve zkratce, ale proč ne...?

 

Felix Koschin

Cizáci

Největší problém – a nejen současnosti – se může týkat jen otázek života a smrti. Pro většinu ostatních obvykle není zajímavý problém konkrétního jedince, ale problém života a smrti naší populace už by měl zajímat větší okruh osob. Všeobecně se ví, že naše (a nejen naše) populace vymírá. Už méně se ví, že se s tím zřejmě nedá nic dělat – určité zvýšení plodnosti někam na úroveň dnešní západní Evropy je sice velmi pravděpodobné, ale to zdaleka nestačí ani na prostou reprodukci. Výsledkem bude, že v roce 2050 nás bude 80 až 90 % dnešního stavu. Co se bude dít dál, je už záležitost pro Pythii, ale to už pro problém, o němž chci hovořit, vlastně není podstatné.

Jak nás (a ostatních vyspělých populací) ubývá a jak přibývá populací v rozvojovém světě, roste logicky migrace – masa lidstva se přelévá z míst, kde je jí přebytek, tam, kde je jí nedostatek. Na jednu stranu by nás to mělo těšit – bude někdo, kdo bude vydělávat na naše důchody (jen na okraj – pouhá imigrace nás nespasí). Na druhé straně imigranti vyvolávají problémy – u xenofobního obyvatelstva už jen pouhou svou přítomností, ale problémy pramení přirozeně i z odlišného způsobu života a systému hodnot.

Protože ta druhá strana je aktuálnější, reagují na ni politici a vymýšlejí způsoby, jak migraci zabránit (jako by se dala ta masa lidstva nějak zadržet!). Protože si však uvědomují i první stranu, vymýšlejí trochu legrační programy řízené imigrace. Legrační proto, že takovým sítem projdou leda desítky imigrantů, zatímco by jich byly zapotřebí statisíce.

Co bude výsledkem takové politiky, není těžké domyslet. Budou k nám proudit imigranti ve zcela nepřirozené struktuře: jednak to bude – snad se to tak dá říci – spodina společnosti, kriminální živly, které si nelegální cestu vždycky najdou, jednak to bude úzká vrstva bohatců, která si cestu zaplatí či uplatí. A obě dvě složky budou vyvolávat xenofobií reakce, protože do nové společnosti se nezařadí, ba ani se nebudou chtít zařadit. Budou se naopak bránit, a protože jich bude čím dál více, budou posléze i útočit (také vědí, že nejlepší obrana je útok). A pak by ta otázka života a smrti mohla nastat i dříve než za svrchu naznačených pár století.

Co s tím? Příznivci regulace zcela logicky namítají, že náš sociální systém není schopen obsloužit takové množství lidí. Není – je postaven na (vynucené) solidaritě pro určitou relaci šťastnějších a méně šťastných. Když těch méně šťastných přibude, přirozeně se zhroutí. Je postaven na konceptu solidarity, který patří někam do předminulého století (a který naši socialisti úporně brání), jenž by se dal vyjádřit okřídleným sloganem Cizinec není našinec; solidarita ano, ale jen pro někoho.

Z toho vyplývá, že je nezbytné systém sociálního (včetně zdravotního) zabezpečení změnit. Změnit tak, aby nevábil ty, kteří by jej chtěli pouze zneužívat. To znamená, že těm, kteří do systému nepřispívají, nesmí nabízet nic jiného než pouhé přežití a ostatním jen tolik, kolik odpovídá jejich příspěvku. Je už pak lhostejné, zda to bude systém založený jen na komerčním pojištění, anebo systém, kde komerční (při)pojištění bude jen doplňkem. Podstatné je, aby to byl systém založený na aktuárském principu solidarity, tedy ne na solidaritě vynucené (i když určitá část bude muset počítat s vynucenou solidaritou, totiž ta, ze které se bude financovat ono “pouhé přežití” těch, kteří do systému nepřispívají).

Pokud by se takový systém podařilo vybudovat, pak by odpadl, nebo lépe, minimalizoval by se problém s nežádoucí imigrací – imigranti, kteří by chtěli systém pouze zneužívat, by neměli proč se sem stěhovat. Odpadl by tedy důvod řídit imigraci a armáda úředníků, kteří by zajišťovali administrativu, právníků, kteří by vymýšleli předpisy, kontrolorů, kteří by konstatovali, jak se předpisy obcházejí, a soudců, kteří by řešili rozdílné pohledy stran, by mohla být využita smysluplněji, nemluvě už o penězích.

Jenže to je jen jeden krok. Kdyby se podařilo dosáhnout “přirozené” struktury imigrantů, pak zbývá je zařadit do naší společnosti. Samozřejmě zařadit ve smyslu integrovat, nikoli asimilovat. To znamená naučit je jazyk a “vnutit” jim naši kulturu (aniž bychom jim brali kulturu jejich). Oni, respektive jejich potomci budou ti, kteří ponesou naše kulturní dědictví dál, protože je docela pravděpodobné, že “původní” česká populace po několika málo stoletích vymře.

“Převychovat” ale budou potřebovat nejen imigranti, ale i naše populace, musí se naučit žít v multikulturním prostředí a zbavit se xenofobiích postojů. Není zatím jasné, zda k tomu dojde “samospádem”, současně s tím, jak bude přibývat různobarevných spoluobčanů na našich ulicích a jak si na ně budeme postupně zvykat, nebo jestli bude třeba zásahu “shora”. Pokud by však nějaký zásah “shora” měl být realizován, pak jen decentní, který by pouze postrkoval jízdu “samospádem”; jinak – jako každá akce – vyvolá reakci, která by v důsledku asi vedla k zániku naší populace “beze stopy” (povšimněte si, prosím, v této souvislosti, že nejrychlejší cestu k zániku volí právě militantní nacionalisti).

 

Štěpán Kotrba

Největší problém

Nejzávažnější problém vidím v rozporu mezi "rozevírající mi se nůžkami" pokroku v oblasti technologické a v oblasti společenské. V rozostření racionality myšlení. Zatímco věda sahá do kosmu či do nanosvěta, výpočetní rychlost počítačů se zvyšuje na dvojnásobek každých pár měsíců, 60 % občanů České republiky věří různým orákulům. Zatímco technologie umožňují přechod společnosti výroby ke společnosti služeb a znalostní společnosti, zatímco pokrok umožňuje, aby se zemědělstvím zabývala pouhá 3 % obyvatel, sociální lhostejnost umožňuje život v bídě či na hranici bídy stále většímu množství občanů. Zatímco stále dokonalejší mechanismy staví stále odvážnější stavby, bydlení je pro průměrného občana stále přepychem. Zatímco elektronika a výpočetní technika umožňuje výrobu "on demand" či "just in time", veřejná správa a veřejné služby se utápí v organizačním chaosu, korupci, neschopnosti, lhostejnosti a legislativní džungli. Zatímco vládnou stále levicovější politici, organizace společnosti opouští stále více ideu sociální spravedlnosti a solidarity a stát přijímá stále nedemokratičtější principy společenské organizace. Odcizení moci od občana nabývá hrozivých rozměrů, hrozících rozpadem společně sdílených hodnot a tím i rozpadem společnosti.

Jak jej řešit

Kooperace je výnosnější a efektivnější kolektivní strategie, nežli konkurence.

Stát by neměl dobrovolně ustoupit z mnoha jím "dobytých území", ale měl by je podřídit jednoznačně a nezpochybnitelně principům prospěchu "public domain" - veřejného prostoru. Občanská společnost nemůže vzniknout za aktivního odporu moci jinak, než vítězstvím v konfliktech s mocí. Škodlivost takového učení k aktivnímu odporu individua vůči celku - společnosti je zřejmá - vede k netoleranci, eskalaci a privatizaci násilí. Volní vlastnosti a profesní etika dnes ustupuje sobectví a rvavosti. Ziskuchtivost se prosazuje i do řady nonprofitních oborů, péči o zdraví nevyjímaje. Ku škodě společnosti i jednotlivců.

Volební cyklus by se měl prodloužit minimálně na 6 let, u druhé komory a dalších orgánů na 10 let. Vedlo by to ke zklidnění veřejného života a jeho stabilizaci. Financování politiky by mělo odrážet reálné náklady - tak aby nemusely politické struktury propojovat svou činnost s klientskými a lobbistickými strukturami. Společnost by se měla orientovat na postupný přechod od zastupitelské demokracie na demokracii přímou v horizontu 10 -15 let.

Stát by měl jednoznačně a přesně definovat funkce a hodnoty, které nelze bez rozpadu struktur opouštět či minimalizovat. Stát by měl jednoznačně vymezit hřiště "zisku" a hřiště "prospěšnosti" - definovat služby veřejného prostoru (public domain), zejména v oblasti kultury, sociální péče, vzdělávání, bydlení, obecně prospěšné práce a zdravotnictví. Outsourcing není nejlepší model pro správu státu. Věda by měla začít daleko více mluvit do řízení společnosti - uplatnění zkušeností z řízení firem, včetně automatických či interaktivních logistických a organizačních systémů lze aplikovat i na agendy veřejné správy. Výpočet i výběr daní a cel, stejně jako výpočet a distribuci dávek je možno provádět automaticky a bezhotovostně z více než 80 %, aniž by docházelo k zatížení aparátu agendami následné kontroly. Efektivita systému bezhotovostních plateb je zřejmá. Výpočetní systémy umožňují dnes maximální efektivitu a kontrolovatelnost finančních toků i v množství miliónů účtů.

V éře nadprodukce se stává cena umělým kritériem a sociální bariérou. Zvýšení vazby cena - náklady, stejně jako zvýšení průměrné střední doby poruchy a tím morální životnosti výrobků a opuštění "marketinkově" definovaných cen za jednorázové zboží umožní efektivnější využití surovin i lidské práce - zlevnění výrobků a tím i kvality života většiny. Umožní i ekologičtější provoz společnosti. Reklama by neměla být daňově uznatelným nákladem.

 

Filip Kovařík

1. V čem vidím největší problém současnosti?

Největší problém současnosti vidím v motivaci a způsobu myšlení lidí. Žijeme v chaotické době a mnoho lidí dělá práci, nebo obecně činnosti, které je nebaví. Protože v práci tráví většinu svého času, jsou stresovaní, neurvalí, sobečtí, zlí. Tyto vlastnosti pak dále přenáší na své děti, které mocnost těchto vlastností ještě vystupňují, a dospívající mládež je pak stresovaná, neurvalá, sobecká, zlá.

Tato nespokojenost lidí se promítá i do efektivnosti jejich práce v zaměstnání. Pracují z donucení, jsou nespokojení. Mládež pak v duchu pomsty za nespokojenost rodičů ničí obecní majetek, a tím zprostředkovaně přispívá k nespokojenosti rodičů…

2. Jak jej řešit?

Je to dlouhodobý problém, který se nedá jednoznačně řešit. Osobně vidím řešení ve změně životního stylu. Dospělí by se měli naučit odpočívat od stresů a zaměstnavatelé by měli své zaměstnance motivovat, platit či zajišťovat jim na různá relaxační cvičení či jakkoliv přispívat k jejich osobní spokojenosti. Platí jim stravenky, ale duševní potravu opomíjejí.

Většina lidí ani neví, co chce, co má očekávat. Pak jsou lidé nervózní. Je potřeba motivovat a vést hlavně děti, aby alespoň tušily, co mohou v budoucnu od života očekávat.

Zbigniew Kubisz

V duchu hesla: "Kdo chvíli stál, už stojí opodál", se všechno dnes neustále zrychluje a asi se to nebude (teda doufejme, že nenastane nějaká nečekaná katastrofička).

Díky tomu se všechno dělá jenom tak, narychlo a ne moc kvalitně. Začíná to jídlem, písničkami... a končí třeba sedacím nábytkem. No uznejte sami, na některých rádobyžidlích či křeslech se prostě nedá pohodlně sedět.

A proto, prosím Vás Lidi, zpomalte a raději se vraťte k úsloví: "Dvakrát měř, jednou řež."

 

Martin Kunštek

Největší problém současnosti vidím v enronitickém přístupu k politice. Ve vytváření dojmu, že všechno co má vláda dělat pro občany, kteří si ji platí ze svých daní nějak funguje. když se provalí problém tak politikové nehledají řešení, které by vedly k odstranění příčin problém, ale že hledají cesty jak problém nějak uhladit, aby zdání, že vše nějak funguje mohlo být dále vyvoláváno. Všechny polistopadové vlády postupují podobně jako legendární koncern Enron, jehož krach byl největším bankrotem v dějinách. Počátek tohoto marasmu je podle mého názoru třeba hledat v přístupu k politice, kde neexistují objektivní měřitelná hodnocení, ale kde funguje především strategie vyvolávání zdání úspěchu.

Během 13 let od listopadu 1989 nikdy neproběhla diskuse na téma jaký vlastně chceme míst stát. Co vlastně chceme aby pro nás zajišťoval - v jakém množství a v jaké kvalitě? Pro někoho, kdo někdy podnikal nebo řídil firmu, jde o zdánlivý paradox. Před zahájením realizace nějakého projektu, nebo před spuštěním restukturalizace již stávajícího, si každý manager nebo majitel musí položit otázku: Co chci vybudovat, nebo přeorganizovat? Prvotní otázka, která stojí na začátku strategických úvah logicky zní: Jak chci aby to vypadalo? Jaké to má mít parametry? Teprve v okamžiku, kdy budeme vědět, jaký naši občané - tedy i my - chtějí stát, co jim má za daně poplatky a dávky zajišťovat, a v jakém množství a kvalitě, teprve poté můžeme začít formulovat návrhy jednotlivých politických řešení.

Prvním úkolem vlády, která snad přijde po partičce kolem Vladimíra Špidly by mělo být otevření této diskuse. I za pomocí referenda, které rovněž v našem právním řádu dodnes nemáme. Potom by podle mého názoru bylo nutné udělat inventuru, která by popsala, jakým kapitálem, který je k uspokojování těchto občany požadovaných služeb potřebný, naše země disponuje. Včetně popisu stavu v němž se tyto prostředky nachází. Na základě této inventury by vláda měla nechat vypracovat studii, která by popsala, kolik peněz je třeba vynaložit na to, aby veřejné služby poskytované občanům, bylo možné v občany požadované kvalitě poskytovat. Samozřejmě ve variantních scénářích, protože k cíli obvykle nevede jen jedna cesta. Varianty by samozřejmě měly vycházet nikoli z politického zadání - ukázat jednu cestu - politikům podle ideologie nejmilejší - jako nejvýhodnější, ale z reálných cen. tedy včetně odpisů, které jsou sice podle zákona o účetnictví zdrojem obnovy majetku, ale s nimiž náš veřejný sektor v rámci rozpočtové politiky hospodaří svérázně. Tedy obdobně jako onen legendární Enron, který rovněž něco zaplatil a něco zapřel, jak se zpívá v jedné české písničce.

Stejně tak bychom při počítání platových nákladů veřejného sektoru jako školství a zdravotnictví měli v Evropě s volným pohybem osob měli uvažovat v reálných cenách pracovní síly, která zajistí, že za platy v českých institucích naše nejkvalitnější mozky a ruce nebudou motivovány odcházet do ciziny, nebo hledat cesty jak instituci vytunelovat. Teprve až budeme mít takto realisticky sestavený výdajový rámec, který by popsal cesty k zajištění požadavků občanů na stát, by měly přijít na řadu diskuse o tom, jak zajistit potřebné množství peněz. po zrealističtění rozpočtové politiky, musí nutně přijít na řadu daňová politika. Tak aby výdaje na zajišťování občany požadovaných služeb a statků, byly kryty příjmy.

V počátečních fázích bych se nebál ani deficitního financování v mnohem - i o řád větším rozsahu, než připouští zlatí kráva zvaná Maastrichtská smlouva o zavedení jednotné měny Euro. Jako člen EU budeme mít ostatně za několik měsíců možnost volat po její revizi. Když už ji ostatně neplní ani největší a ekonomicky nejvyspělejší země jako Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a další. Ve zkratce lze předchozí řádky shrnout do konstatování, že orientaci politiky je nutné o naprosto obrátit na ruby. Místo toho, aby si politici různými podvody mohly přizpůsobovat měřitelné údaje tak aby se jim hodily do jejich politických tvrzení, aby museli provádět reálná opatření podle skutečných potřeb obyvatel. Nekonečné odkazy na Maastricht, globalizaci, která nás údajně nutí škrtat výdaje na služby poskytované státem občanům, jsou podvodem, kterým politici za pomoci médií - korumpovaných stejnými finančními spekulanty jako politici, oblbují občany. Z dlouhé řady příkladů lze nasměrovat jen na srovnání na tvrzení bankovních ekonomů, která často prezentují média. jsou to titíž ekonomové, kteří vydělávají na spekulacích na kapitálových trzích proti státům, proti sociální legislativě. Nějakou shodou okolností jsou to právě tytéž banky, které sponzorují politické strany, která jim pak v Parlamentu vytváří podmínky k tomu, aby tito novodobý loupeživí rytíři, mohly maximalizovat své zisky na úkor zajištění služeb pro řadového občana - daňového poplatníka. tytéž banky jen tak mimochodem patří mezi největší inzerenty v médiích, pro něž příjmy z inzerce tvoří drtivou většinu příjmů.

Závěrem bych rád připomenul, že jakákoli smlouva i mezinárodní je samozřejmě novelizovatelná. Včetně maastrichtské úmluvy, která omezuje veřejné výdaje na zajišťovaní služby občanům. Včetně dohod Světové obchodní organizace (WTO), které ve své dnešní podobě umožňují , aby do vyspělých zemí s vysokou kupní sílou velkého množství obyvatelstva - která je tak vysoká právě díky institutům sociálního státu - byly volně dováženy výrobky ze zemí, kde je produkce tak levná právě díky tomu, že nadnárodní korporace nutí místní občany pracovat za otrockých podmínek. Otázkou tohoto století tedy je : Bude pod tlakem transnacionáloních korporací, které sice díky existenci daňových rájů nikde neplatí daně, využívají dohod WTO k vyždímání peněz z zemí se sociálním státem, tento sociální stát ve vyspělých zemích odbourán. Jinak řečeno - skončí západoevropané v podobně otrockých a bezprávních podmínkách jako dnes Číňané? Nebo evropští politici odolají korupci a nátlaku, a ubrání přijatelné životní podmínky - a snad i lepší, pro nás. Což by při vhodně zvolené zahraničně obchodní politice, mohlo vést až ke zlepšení podmínek i těch Číňanů.

 

Gabriela Ladzianska

V čem vidím největší problém současnosti?

Závisí od toho v jakém měřítku se nad tím zamyslíme. Je největším problém to že Franta má plat osm tisíc, zatímco Pepa až devět tisíc? Myslím že ne. Podle mě je největší problém současnosti v tom, že bohaté státy - buď z čisté solidarity, nebo proto že chtějí vládnout anebo jen proto, že chtějí sami před sebou omluvit svoje bohatství - posílají do chudých zemí, potraviny, léky, oblečení, nebo coca-colu.

Jak přistoupit k jeho řešení?

Není lepší a pro ně samotné prospěšnější učit je číst, počítat, myslet, tj. dát jim vzdělání? Když jim dáme rybu, ta je nasytí, ale pouze dočasně. Naproti tomu, když jim dáme prut a naučíme je lovit, je problém vyřešený a nevzniknou problémy závislosti (okrádání?, utlačování?) chudých zemí a ani to nebude tak drahé.

 

Jozef Mečiar

Tak tedy: 1. otázka: V čem vidím největší problém současnosti? Odpověď: V existenci kapitalismu. 2. otázka: Jak přistoupit k jeho řešení? Odpověď: Teoreticky posoudit konkrétní možnosti nového už globálně rozhodujícího (obrazně řečeno) "dobytí Zimního paláce". (Neboli teoreticky posoudit možnosti konkrétního převzetí moci v zájmu globálního! (a nikoli jen na jednu zemi omezeného) přechodu k decentralizační (demokratické) fázi socialismu - zda vůbec, kdy, kdo, jak, proč.... Tj. posoudit: která sociální strata má k tomu nejvhodnější strategickou pozici v současné společnosti; jaké její (a přitom i celospolečensky žádoucí) objektivní zájmy ji k tomu mohou vést; v jakých objektivních podmínkách; jak může dojít k jejímu uvědomění; jaké metody boje může aplikovat;jaký organizační subjekt ji přitom může vést a jak; jak může obejít informační, propagandistický, kulturní a vzdělávací monopol současné moci; ...). Mají-li být další teoretické i praktické kroky skutečně efektivní, musí vyplynout z výše uvedeného> > Pokud by to bylo možné, byl bych rád, kdyby šlo mou odpověď (i s celou touto níže pokračující poznámkou) uvést hned za odpovědí mého kamaráda Standy Heczka, který mne (v zájmu naší polemičky) na prodloužení ankety upozornil. Rád bych tím totiž aspoň trochu korigoval odkaz v jeho anketní odpovědi, podle něhož bych si prý měl (viz Marathon 3 a 4 /2003, tj. čísla 46 a 47)představovat, že "přechod k novému systému bude mít relativně pokojný a evoluční průběh". Byl bych velmi zarmoucen, pokud jsem text na citované stránce formuloval tak nešťastně, že by tato stránka zastínila kontext celé práce. To by totiž bylo popřením smyslu celé této práce. Ta se ve skutečnosti ještě nezabývala otázkou nějaké konkrétní formy systémového přechodu, ale byla především zaměřena na princip střídání evolučních fází mocenských systémů (negace negace)revolučními!!! interfázemi (vyústění kvantitativních změn v kvalitativní zvrat). A pokud bude nutno zachovat některé prvky z jinak nereformovatelného! kapitalismu, bude to až nový (revolucí! vzniklý) beztřídní systém, který si tyto prvky přizpůsobí pro své! potřeby, a žádná konvergence kapitalismu a socialismu. (Nehledě na to, v závěru téměř každé kapitoly navíc upozorňuji na hrozbu eko-katastrofy, plynoucí ze soukromovlastnického egoismu zglobalizovaného kapitalistického výrobního systému.) Zdraví a Marathonu do další padesátky bouřlivý rozkvět vinšuje

 

Jiří Mihola

V čem vidím největší problém současnosti:

Po velmi důkladném prostudování mnoha nejrůznějších teoretických koncepcí řízení ekonomik, států i podniků a po absolvování praxe řízení konkrétní společnosti - i na základě převzatých zkušeností vynikajícího učitele Prof. Františka Brabce (dříve ředitele ŠKODY Plzeň, děkana strojní fakulty i rektora ČVÚT) i mnohých dalších vynikajících osobností - jsem dospěl k závěru, že klíčovým faktorem vývoje ekonomiky naší i celosvětové je lidský faktor. Jeho nedostatečnou kvalitu nelze ničím substituovat. Nepomůže nám ani lepší výpočetní technika, rozsáhlejší informační systém, propracovanější a systémovější teoretická koncepce či dokonalejší instrumentální nástroje řízení. Důvod je velmi prostý a vychází z teze: “Vše co se vyskytuje ve vesmíru má nějaký smysl, může k něčemu sloužit, ale vše se dá též zneužít”. Takové zneužívání sice vede k dílčím individuálním efektům, avšak jde proti celospolečenskému synergetickému efektu a ve svém důsledku k vyčerpávání zdrojů života na planetě až k jeho fatálnímu ohrožení.

Každý kdo vlastní, či spravuje nějakou tvůrčí či výrobní kapacitu dospěje k závěru, že nejelegantnějším řešením problému řízení je nalezení odborně zdatného, činorodého a povahově vytříbeného “šéfa”. Největší problém samozřejmě činí požadavek povahové vytříbenosti. Rozpoznat, zda se v konkrétním případě jedná o “lidskou hvězdu”, navíc jinak něž z výkonu, je pro většinu podnikatelů, vedoucích pracovníků nejrůznějších institucí a jejich personalistů velmi nesnadný oříšek. Právě jeho rozlousknutí je klíčem k řešení největších problémů současnosti.

Jak přistoupit k jeho řešení:

Sám jsem dlouhá léta automaticky předpokládal, že k zefektivnění činnosti podniku, ministerstva nebo například školy lze využívat nejrůznější faktory, které jsou v zásadě souřadné. Ukázalo se ale, že i technicky a informačně velmi dobře vybavené pracoviště může zásadně ohrozit jedna podlá účetní. Naopak velmi dobrý tým angažovaných a spolehlivých zaměstnanců dokáže vykřesat tvůrčí, případně obchodní, úspěch i s nedostatečným vybavením.

Jakákoliv národohospodářská strategie musí počítat ve své optimalizaci s náhodným faktorem, který již nelze eliminovat žádným organizačním či technickým opatřením. Cílená optimalizace obchodní strategie, (například na kapitálovém trhu), se pak jeví stejně efektivní jako obchod řízený čistě pomocí vhodného náhodného rozdělení.

Jedinou výjimkou z tohoto teoretického závěru potvrzeného praktickým pozorováním je kvalita lidského faktoru. Školy, podniky nebo investiční společnosti, které používají pro výběr pracovníků a jejich kultivaci antropologickou biotypologii docilují znatelně vyšší efektivnosti. Všechny vlastnosti nezbytné pro výkon určitého povolání (je jich vždy několik tisíc) jsou u osoby vykonávající své optimální povolání v plném souladu s tzv. profesiogramem. Taková osoba pak vynakládá při špičkovém výkonu svého povolání jen nezbytné minimum energie.

Dosud je jen málo známo, že předmětem jedné z nejstarších věd světa je rozpoznávání vlastností jedinců podle vnějších znaků, například tvar těla, hlavy, nosu, uší, barva očí, vrásky, pihy atp. Dnes je tato vědní disciplína tak rozvinutá, že dokáže s neobyčejnou jistotou stanovit pomocí půl milionu fyziognomických znaků všech 43 tisíc povahových vlastností i kompletní zdravotní diagnózu. Tyto znaky umožňují stanovit každému jeho optimální povolání i vzájemnou kompatibilitu osob.

Statické typologické znaky jsou nezávislé a jednoznačné. Většina znaků je na obličeji a na rukou, takže je prakticky nelze skrývat. Mimořádná přesnost typologické diagnózy je dána mimo jiné neobyčejnou důkladností ověřování znaků, mnohonásobností znaků pro určitou vlastnost, extrémní dlouhodobostí používání znaků, mimořádnou náročností na typology a systémovostí jejich přípravy.

Onen zdánlivě chybějící psychodiagnostický metr tedy existuje. Tuto vědu může každý studovat a využívat v podobě tzv. typologických služeb poskytovaných profesionálními typology. Přitom jediným dostatečně hlubokým a objektivním kritériem ověřování této metody je osobní zkušenost.

Má celoživotní zkušenost z výzkumu, řízení a podnikání mě přesvědčila, že všechny ostatní nástroje a faktory řízení ekonomiky a společnosti jsou sice podmínky nutné, nikoliv však dostačující. Kvalita lidského faktoru zaujímá podle mého názoru mimořádné postavení. Velmi mě těší, že právě v tomto jsem v dobré shodě s Radimem Valenčíkem. Souhlasím i s tím, že klíčem k řešení je zdokonalení výchovného procesu. Využití antropologické biotypologie přináší pro řešení tohoto nesnadného úkolu mimořádné možnosti. 30.září 2003

Autor: Ing. Jiří Mihola,CSc.( dnes provozovatel lázeňského a výukového penzionu celostní a neinvazní medicíny, dříve vědecký pracovník, později ředitel Národohospodářského ústavu a generální ředitel investiční společnosti)

 

Aleš Miklík

Detailně vzato, současnost žádné problémy nemá. A to ani s námi. Problémy máme jen my, nejvíc vyplývající ze stále menší schopnosti rozpoznávat věci pro život skutečně hodnotné. Se stále rychlejším upevňováním společného vědomí, budovaného předivem více a více okamžikových komunikačních kanálů, roste i potřeba lidí navzájem korelovat myšlení, názory a potřeby v souladu s touto neviditelnou centrální nervovou soustavou lidstva. Ta je stejně nelokální jako univerzálně bezužitková, takže výslednou marnost pociťují všichni, počínaje domorodcem v původní krajině, požadujícím její urbanizaci a konče "moderním" člověkem, toužícím po klidu původní krajiny. Všeobecné povědomí o kritické blízkosti všech lidí vytváří tlak na vznik falešné individuality, nelogicky toužící po potvrzení sebe sama v prostoru všech ostatních. Ve světě náhle staženém do malého bodu do sebe naráží smrtelně odlišné pohledy a potřeby, neschopné tak pružné změny, jakou vyžaduje kolaps území nikoho do tloušťky několika milimetrů optického kabelu. Z toho plyne i lehkomyslnost většiny lidí, majících pocit, že problémy tak vzdálených (sic!) jedinců se nás nemůžou týkat. Atd...

Co s tím? Těžko říct. Jak už jsem řekl, současnost s námi žádné potíže nemá. A nebude je s námi mít ani budoucnost. Nejlepší bude asi začít u sebe, postupně odhalovat podstatné a zakrývat jím vnucené potřeby. Třeba já - jdu si teď pro bábovku a hodlám si ji namazat máslem, protože tak je to nejlepší. Tak to totiž bylo vždycky nejlepší. A dám si ji ke čtení. Na internetu. Tam je toho totiž nejvíc.

 

Bob MikulÁŠek

Určit nejdůležitější aktuální problém je mj. vždy otázka po tom, kdo ji klade i odpovídá. Ukáže se autorovo ledví, od vizionářství až po pragmatismus. Já, abych toho příliš na sebe neprozradil, jen tohle: pociťuji hluboké znepokojení nad tím, jak málo se toho za mého života v podstatě změnilo, když přece došlo k tolika společenským převratům, technickým vynálezům etc. Obávám se proto, že lidstvo se řítí do nicoty (vybavuje se Váchal:do ďáblovy řiti), a nejenže to jakoby neví, ale hlavně nechce vědět. Změnit tuto přitažlivost, to by byla revoluce. Možná, že nás od ní dělí pouhý vlásek, tenký jak hranice mezi životem a smrtí. Pomoci procesu je rolí i malých a zanedbatelných tvorů – lištiček na vinici. A snad o to právě jde...

 

František NEUŽIL

Největším problémem současné epochy je samozřejmě přetrvávající existence kapitalismu. Kdybych chtěl být za každou cenu duchaplný, mohl bych říci, že kapitalismus je společenský systém, který se s vervou pouští do řešení problémů- alespoň některých -, které by nikdy nevznikly, kdyby kapitalismus neexistoval. Zároveň si ovšem musíme být vědomi základního postulátu marxistické sociálně filosofické teorie, podle něhož žádná společensko-ekonomická formace nikdy nezaniká dříve, než rozvinula všechny výrobní síly, k jejichž vývoji dává prostor. Proto můžeme otázku revolučně kritického a zároveň racionálního překonání kapitalistického výrobního způsobu přeměnit na otázku : vytváří současná epocha možnou výrobně silovou základnu překonání kapitalismu?

Teorie inovačního procesu hovoří o tom, že v současnosti jsme svědky nástupu páté Kondratěvovy technologické inovační vlny, která je spjata především s rozvojem počítačových a informačních technologií, s praktickým využíváním poznatků genetického inženýrství. Marxistická filosoficko-ekonomická koncepce inovačních cyklů však dle mého názoru správně hovoří o tom, že pracovní a výrobní proces jako produkci inovací dlužno zkoumat kategoriální optikou dialektiky společenských výrobních sil a výrobních vztahů, prizmatem mnohovrstevnaté struktury obsahu společenských výrobních vztahů, že se vždy musíme tázat, jak se technologický inovační pohyb ve struktuře výrobních sil odráží ve výrobně vztahové a politicko-ideologické dimenzi velké společenské dělby práce, ve změnách souborů vlastnických rolí, jejichž nositelem jsou změny ve výrobně technické dělbě práce a socioprofesní struktuře společnosti. Myslím si, že ani rozvoj informačních technologií, ani rozvoj technologických manipulací s genetickým materiálem nepřesahují ve svých sociálně ekonomických souvislostech vlastnicko-třídní horizont kapitalistického výrobního způsobu.

Zdá se mi, že společenskou výrobní silou, která slibuje nejhlubší průlom do sociálně ekonomické vrstvy klasické soukromokapitalistické dělby práce je “technologický výrobní obor” investování do rozvoje lidských schopností, který v masovém měřítku povede k vyostření sociálně ekonomických rozporů kapitálového vztahu. Karel Marx nikdy neomezoval svobodný a univerzální seberozvoj člověka na výrobně silový rozměr velké společenské dělby práce, vždy jej spojoval s perspektivou překonání všech dimenzí historicky vzniklého lidského odcizení a sebeodcizení, především “odcizení člověka od člověka”, kdy se práce klade jako nevlastnictví výrobních prostředků a vlastnictví výrobních prostředků se klade jako nepráce. Proto není v žádném případě možné dělat z Marxe tuctového buržoazního liberála.

Marxovu vizi přeměny všeobecné práce ve společenskou výrobní sílu realizuje kapitál, a proto se i tento proces odráží v kategoriích buržoazních ekonomických teorií převráceně jako růst “lidského kapitálu”. V koncepci “lidského kapitálu” jde samozřejmě o snahu omezit rozvoj lidských schopností na schopnost být dokonalejší a efektivnější “cvičenou opicí” kapitalistického vykořisťování a prodávat kvalitnější pracovní sílu coby jediné zboží a vlastnictví, které má v systému kapitalistických ekonomických vztahů nevlastník výrobních prostředků, na trhu námezdní práce. Přesto jde o projekt velmi zajímavý, a to zvláště díky do jeho organizační stavby zabudovanému článku “fondových investorů”, což je kapitálový podnikatelský subjekt schopný propojovat zájmově sféru vysokoškolského vzdělání se sférou budoucích zaměstnavatelů absolventů vysoké školy. “Fondoví investoři” celého projektu jsou ekonomickou formou, která může razit přístupové cesty ke vzniku samosprávných vlastnických struktur, jež překračují sociálně ekonomický horizont kapitalismu.

Ve světě ovládaném logikou kapitalistického vykořisťování a odcizení se společenský pokrok realizuje jako růst sociálního zla. Globalizovaný kapitál znetvořuje například přeměnu volného času v základní společenské bohatství do podoby růstu masové trvalé nezaměstnanosti. Když globalizovaný kapitál zespolečenšťuje výrobu a internacionalizuje společenské výrobní síly tak, že překračují rámec národních států, vytváří na nadnárodní a nadstátní úrovni fungující vlastnické a podnikatelské struktury, koná pokrokové historické dílo. Je velmi žel, že mnohá radikálně levicová antiglobalizační ideová a politická hnutí nevidí dialektiku tohoto procesu a perspektivu socialistických společenských přeměn odvozují i v epoše kapitalistické globalizace z návratu k národnímu státu, přičemž se jim oslabování národního sociálního státu jeví jako nová verze biblické apokalypsy. Revolučně demokratická levice se musí emancipovat od katastrofického uvažování o perspektivách společenského vývoje. Reálná alternativa kapitalistické globalizace může vyrůst ze zkoumání forem zvláštního a mimořádného zisku, které plodí informační technologie, investování do rozvoje lidských schopností, vznik ekonomického modelu, v němž je hospodářský růst založen na řešení ekologických problémů. Radikálně levicová teorie a praxe vyžaduje inovaci marxistické teorie produktivní a neproduktivní práce.

 

Miroslav Pavlíček

S formulací toho, co považuji za největší problém současnosti, jsem se setkal někdy počátkem 90. let v jakémsi časopise a bohužel nejsem schopen to korektně citovat. Mohu to zkusit jen svými slovy převyprávět. Tehdy byl ministrem zahraničí Itálie Jean de Michaelis. Ten údajně tvrdil zhruba toto: "Všech úspěchů, kterých jsme ve 20. století dosáhli, bylo dosaženo díky naší pokročilé schopnosti modelovat. (Bylo to ještě hluboce v tomto století.) Náš společenský systém však nespočívá na této schopnosti, nýbrž na humanistických fabulích z konce 18. století." S tímto se ztotožňuji. Nízká účinnost řešení všech těch enviromentálních, sociálních, zdravotních a kdoví jakých dalších problémů, které nás tak naléhavě a zároveň vlekle sužují, má kořen v základních přístupech bránících nasazení našich nejúčinnějších prostředků k tvorbě vůdčích premis, z nichž budou naše řešení vycházet. Přijmeme-li tu definici vůdcovství a manažerství, že vůdcovství je o tom dělat dobré věci a manažerství o tom dělat věci dobře a zároveň vezmeme za svou Michaelisovu charakteristiku našeho společenského systému, máme šanci přestat se divit tomu, že současné vyspělé společnosti tak úžasně zvládají management čehokoliv a občas jsou snad i přemanažované, trpí však tak úděsnou bídou vůdčích stimulů. Vůdčím myšlenkovým aparátem našich společenství je totiž dogmatika posvátných fabulí nedotknutelných pro modeláře stejně jako svého času v poněkud vyšším stadiu tmářství nebyl přípustný modeling Vesmíru se Zemí kroužící kolem Slunce.

Na první přednášce z ekonomie nás zpravidla naučí, že tato poslužná věda je tu proto, aby umožnila dosahovat efektivně žádoucích cílů, nikoliv stanovovat žádoucnost cílů. I sociologie, kterou Comte považoval za vůdčí vědu společnosti založené na vědě, je v současnosti jen podpůrnou disciplínou managementu vedeného vyfabulovanými svátostmi humanismu předindustriální éry. Cesta z tohoto by dle mě na teoretické rovině mohla být v tvorbě imperiálních společenských věd vycházejících z teoretické ekonomie a sociologie. Domnívám se, že teorie transakčních nákladů a teorie preferencí, jsou kroky k vymanění modelů z posluhy vůdcovství fabulí. (Jistě i jiné, které kvůli svému jen elementárnímu ekonomickému vzdělání neznám.) Nicméně mám obavy, že i v případě rozvoje vůdčích nauk formou vědy, není vyhráno. Jejich prosazení určitě nebude bezkonfliktní. Domnívám se, že nosným konfliktem nadcházející budoucnosti bude konflikt o institucionální a politické prosazení vůdcovství vycházející z modelů imperiálních společenských věd. Povaha tohoto konfliktu při tom jistě jednou může vstoupit do jakékoliv úrovně eskalace.

 

Martin Potůček

V čem vidím největší problém současnosti

V nedostatečné kapacitě vládnutí (insufficient capacity of governance). Lidstvo neumí spravovat svoje vlastní záležitosti – rozpoutalo takovou dynamiku nekontrolovaných civilizačních změn, že za ní zavedené způsoby vlády dost beznadějně zaostávají. To vytváří nebezpečné “kapsy” konfliktů a tenzí a živí potenciály destrukce a zkázy.

Jak přistoupit k jeho řešení

Obecné řešení není známo – a těžko předpokládat, že kdy známo bude. Určující bude právě rychlost proměn, která povede k tomu, že každá změna regulace bude v okamžiku svého zavedení nejspíš už zastaralá. Míříme na neustále se pohybující cíl. Není zaručeno, že nedojde ke katastrofě; jazýčkem na vahách mohou být právě dostačující nebo naopak nedostatečné kapacity vládnutí.

Nicméně je možno se pokusit o vyjmenování několika určujících neuralgických bodů a dosavadních představ, jak je léčit:

Disproporce mezi globální regulační silou trhu a absencí globální úrovně správy; cestu vpřed ukazují organické integrační tendence v Evropě, představované především Evropskou unií, a podobné tendence na úrovni světových organizací a summitů.

Nedostatečná koordinace mezi globální, národní, regionální a místní úrovní správy; pomoci mohou sítě podpořené moderními informačními technologiemi a podpora nových režimů správy, založených na sdílení odpovědnosti.

Nedostatečná koordinace mezi jednotlivými resorty; při řešení průřezových problémů bude nutno uplatňovat metody cílového programování, horizontální a maticové řídící struktury.

Diferenciace životních podmínek a stylů s sebou nese destrukci organických forem sociální soudržnosti; liberalizace trhu vede k oslabování institucionálních forem udržování podmínek sociální soudržnosti – státu veřejných sociálních služeb. Jediným (leč spíše ústupovým) způsobem odolávání těmto tlakům je rychlé přizpůsobování se neformální pomoci, institucí občanského sektoru a státu veřejných sociálních služeb měnícím se poměrům.

Přes vznešená hesla o šetrnosti k životnímu prostředí a sledování kritéria trvalé udržitelnosti se více než ohledy na ostatní formy života a osudy příštích generací prosazují úzké a krátkodobé zájmy jedinců a korporací na maximalizaci zisku. Přivodit obrat může jen striktní regulace prosazující dlouhodobé veřejné zájmy a uvědomělá skromnost jako životní styl.

Neodpovědnost politické reprezentace a neodpovědnost občanů ve vztahu k veřejným záležitostem se navzájem posilují. Cesty k přetnutí této negativní vazby tkví ve vzdělávání a ve zrovnoprávnění forem a rámců participativní demokracie a přímé demokracie s tradičně rozvinutější (ale nedostačující) demokracií zastupitelskou.

Tyto a další zde nezmíněné problémy dobrého vládnutí i nabízející se cesty jejich řešení ovšem díky dominanci médií v nastolování veřejně politických témat téměř nevstupují do životního obzoru většiny lidí, jsou z něj vytěsňovány náhradními tématy. Cestou k řešení může být přijetí a důsledná realizace účinné mediální politiky, vytvářející odpovídající rámce pro činnost soukromých médií i médií veřejné služby.

 

Rudolf Převrátil

V čem vidím největší problém současnosti?

Je to problém intelektuální: pochopit povahu současné celosvětové krize, která se projevuje postupnou likvidací sociálního státu ve "vyspělých" zemích, kolapsem levice v obou jejích variantách (komunistické i sociálně demokratické), "válkou proti terorismu", postupnou militarizací politiky, úsilím USA o celosvětovou imperiální hegemonii atd. Samozřejmě existuje nadále smysluplná agenda na národní úrovni, a to i u země velikosti České republiky. Klíč k jejímu pochopení a účinnému jednání se však nachází v globální rovině. Obecné řeči o globalizaci, flexibilitě, nutnosti přizpůsobit se atd. přitom nejsou k ničemu, dělají z obyčejných lidí jen pasivní objekt procesů, které utváří někdo jiný.

Pokud má smysl hovořit o historických paralelách, tak se dnešní doba podobá závěrečné fázi renesance s jejími zámořskými objevy, náboženskými válkami a postupným vytvářením kapitalismu. Také dnes vzniká něco zcela nového a my nevíme co to je, jen vnímáme zřetelné hrozby a cítíme neurčité přísliby. Hovoří mi z duše Immanuel Wallerstein, když říká, že budoucnost bude jiná, a že může být lepší než dnešek, ale i podstatně horší. Situace je zcela otevřená, záleží na inteligenci a akceschopnosti jednajících skupin.

Pokud jde o to pochopení, se širokými globálními koncepty už přišla řada kandidátů a je příznačné, že mezi nimi převládají Američané (např. Tofflerovi, Capra, Huntington, Wallerstein; Fukuyamu lze těžko brát jinak než neúspěšný pokus vyhlásit vítězství liberalismu v situaci, kdy už vůbec nikdo jako liberál nejedná a jednat ani nemůže). Ovšem tyto koncepce nejsou jen volné intelektuální výtvory. Každá z nich aspiruje na to, aby se stala utopií nebo ideologií některé z aktivních společenských skupin.

Jak přistoupit k jeho řešení?

Hlásím se k levici - opět se zde odvolám na Wallersteina, na jeho definici levice jako úsilí o to, aby byl svět demokratičtější a rovnější (přinejmenším aspoň o něco) . Potřebujeme širokou diskusi, jejímž předmětem bude analýza současné situace a z této analýzy vyplývající konkrétní politické cíle. Je to práce na dlouhé lokte, protože jde o to, aby se levice vymanila z nynější defenzívy. Nelze ji samozřejmě provádět jen v národním rámci nebo jen v politických klubech Evropského parlamentu. Pravice už má institucionální řešení - Davos, IMF, WTO. Levice má antiglobalizační hnutí, Porto Alegre, evropská sociální fóra. Zajímavý je také vývoj v "klasické evropské levici" (hnutí "Za nový svět" ve francouzské Socialistické straně, Oskar Lafontaine a jeho příznivci v Německu). Vcelku je vše v zárodečném stavu a hodně chaotické. Ale věci se po desetiletí deprese začínají hýbat kupředu. I my v Česku se toho musíme účastnit. Hlavní přitom není "organizování levice", a už vůbec ne vytváření nějakých pečlivě proorganizovaných a hierarchizovaných struktur. Hlavním úkolem dneška je intelektuální jasnost.

 

Oleg Rybnikář

Naivně-pokrytecký koktejl

Největší problém současnosti vidím v koktejlu pokrytectví, falše, pomstychtivosti, naivity, mytologie a farizejtství našich vládních elit, a to vpodstatě napříč politickým spektrem. "Étos" společnosti a její "morálka" je postavena na několika mýtech, na ukradené "revoluci" a na ocenění ohebnosti páteří. Hlavní mýty jsou dva:

1. Proběhla u nás revoluce … a udělali ji disidenti (s pomocí studentů a herců);

2. Vše, co bylo předtím, "za komančů", bylo špatně … ergo kladívko, kdo byl předtím úspěšný, nebo prostě aspoň jen tak přiměřeně spokojeně žil (a nepopře to), byl hajzl.

Ad 1) Při alespoň bazálně objektivním posuzování věcí je zjevné, že to, co se v r. 1989 událo, bylo změna velmocenských sfér vlivu. Ruské impérium, používající jako nástroje ideologii dogmaticky vykládaného marx-leninismu a praktikující politiku "reálsocialismu", ve velmocenské soutěži bylo knockoutováno, šlo do kolen a pod tlakem pustilo většinu svých držav, včetně nás. Tehdejší elita našeho establišmentu byla natolik odtržená od reality, senilní a dementní (na rozdíl od např. našich sousedů), že nedokázala ani moc samostatně nejen udržet, ale ani kultivovaně předat, a prostě ji pohodila na ulici, kde si ji zvedli ti, co zrovna šli okolo.

Ad 2) Dějiny lidské historie jsou dějinami vývoje organizovanosti lidského společenství. Každá její etapa je plná různých chyb, včetně etapy současné i všech předchozích. Ve všech těchto etapách se však lidé rodí, milují, prožívají své radosti i starosti, snaží se a … umírají. Tak to bylo i "za komančů", což byla etapa, kterou je neobjektivní démonizovat. Byla plná chyb, stejně jako všechny etapy před ní, i ta současná po ní. Byla však rovněž plná nadějí a snah řady lidských bytostí tyto chyby napravit, což se dokonce v některých jednotlivostech i podařilo … ovšem přišli ti, kteří zvedli tu moc, co se povalovala na ulici, a sami se pasovali do rolí soudců, oprávněných soudit, co bylo dobré a co špatné, co bylo slušné a co neslušné. A tím tu "revoluci" ukradli ostatním, kteří se o nápravu poměrů po léta (rovněž) snažili. Pojmem "revoluce" je zde v terminologické zkratce označeno napříč politickým spektrem jdoucí snažení o nápravu společenských poměrů, vrcholící svržením tehdejší elity establišmentu.

Po vítězství "pravdy a lásky nad lží a nenávistí" byli novými držiteli moci oceněni a oceňováni především ti, co mají nejohebnější páteř, kteří dokázali dostatečně svižně poplivat svůj dosavadní život a nasadit si novou, "moderní" masku, resp. přiznat, že jejich dosavadní život stál na lži a přetvářce. A samozřejmě bezskrupulózní zloději, kteří dokázali hbitě využít právního vakua "porevolučního" období a ve vzájemné koordinaci s novými držiteli moci rozkrást státní majetek v rozsahu převyšujícím objem státního rozpočtu. Ti, kdo to odmítli nebo nesvedli, dostali červenou. Společnost, která má základy svých institucí postavené na takovémto morálním a charakterovém bahně, dále formuje a zvýhodňuje charakterové invalidy, současně však deklaruje předstírání falešné slušnosti.

Exemplárním příkladem falešné "slušnosti" je rozdělování politických stran, které svoji legitimitu prokázaly získáním mandátu v procesu demokratických voleb, na demokratické a "nedemokratické". Ačkoliv ve mně někteří představitelé některých parlamentních stran vzbuzují dávivé reflexy uvědomuji si, že to je MŮJ problém. V systému pravidelně se opakujících parlamentních voleb, pokud je budeme považovat za demokratické, pak KAŽDÁ politická strana, jež jejich prostřednictvím získá mandát (při spolupůsobícím vědomí, že na obsahovou, formální a organizační demokratičnost této politické strany dohlíží ministerstvo vnitra při procesu registrace této strany) má právo na označení demokratická; odlišný přístup je mj. pohrdáním voliči, kteří jí dali svůj hlas a rovněž pod falešnou záminkou omezuje koaliční potenciál stran s příbuznými programy. Dalších příkladů falešné "slušnosti" je mnoho … jenom namátkou uveďme naivně-pokrytecké heslo "normální je nelhat". Bylo by to hezké, ale … BOHUŽEL je tomu naopak. Rozhlédněme se kolem sebe, důkazů najdeme mnoho, počínajíc autory a nositeli tohoto hesla.

Položíme-li si otázku, jak uvedený problém řešit, tak jediná odpověď, která mne napadá, je, že je to problém neřešitelný. Jedná se o realitu, která stojí na pevných základech, položených v minulosti,a s těmi nelze hnout. Lze jen doufat, že vymře sám - s naší generací.

orybnikar@hotmail.com

Jiří Řezník

V čem vidím největší problém současnosti

Nelze asi hovořit o jednom největším problému, spíše o tříšti spletitých otázek. Je však zřejmé, že konec dějin nenastal, že se pouze modifikovaly základní kontury integrace jednotlivců do společnosti a jejich působení na přírodu. Z toho vyplývají dvě základní otázky současnosti: nezaměstnanost a ekologie.

Jak přistoupit k jeho řešení

Třeba řešení neexistuje. Spustíme-li například proces získávání zdrojů pro investování do lidského kapitálu s využitím Valenčíkova modelu půjček od soukromých investorů a jejich splácení v závislosti na dosažené výši příjmů absolventa, tak je možné si snadno představit situaci, kdy například vzdělávací instituce (a další soukromí investoři) – při svých prvních finančních potížích - budou nutit smluvně své dlužníky (absolventy) k získávání co nejvyšších příjmů. Dlužník a jeho dědicové musí být schopni dluh splatit. Institut (dědičného a dlužnického) nevolnictví rozkvete mnoha květy tak jako v antickém Řecku.

Mimochodem, dnes se často střetávám s faktem, že místa, která zastávali svého času středoškoláci, tak jsou dnes obsazována mladými, zajisté perspektivními vysokoškoláky. Půjde-li to tímto tempem dále, tak za nějakých sto let budou tato místa (rehabilitační pracovníci, knihovníci a bankovní zaměstnanci), schopni obsazovat toliko nositelé Nobelových cen (míru). Co rok, to pokrok o krok. Jenom si nejsem jist, zda je to efektivní investice do lidského kapitálu toho či onoho jednotlivce, kterou má být tento postmoderní bezdějinný hrdina schopen splatit

PhDr. Jiří Řezník, Ostrava

j.reznik@volny.cz

 

Pavel Sirůček

Přelomový charakter soudobé epochy a některá společenská tabu

(několik nesourodých a blíže nespecifikovaných telegrafických postřehů do ankety "V čem spatřuji největší problém současnosti a jak přistoupit k jeho řešení" pořádané ke příležitosti vydání 50. čísla teoretického časopisu Marathon)

Konec 20. a začátek 21.století nesporně vykazuje do jisté míry zlomový a přelomový charakter, kdy civilizace sice postupně, ale naprosto neodvratně naráží na samotné meze globalizujícího se industriálního kapitalismu. Stoupenci instrumentária a logiky “inovačních” dlouhodobých Kondratěvových vln (reprezentujících však pouze určité vyjádření dialektiky výrobních sil a výrobních vztahů) diskutují o podmínkách nástupu možné V.K-vlny, mapují dopady nových bázických proměn technik a technologií, ale mnozí také i stále důrazněji připomínají, že tradiční dlouhé vlny “schumpeterovsko-kondratěvovského typu” jsou zřejmě atributem pouze industriální etapy vývoje kapitalismu, a že tyto nelze mechanicky aplikovat na kvalitativně změněné podmínky 21.století. Mnohé jiné hlasy již delší dobu varují před mnohorozměrnou krizí lidské civilizace, další zase vehementně poukazují na přerůstání moderních společností směrem k etapám charakterizovaným předponou post- (společnost postindustriální, postmoderní, postliberální, někdy také postkapitalistická, postmateriální či “postmužná”, “postžidovská” apod.). Nicméně je poctivé poznamenat, že většina výše uvedených “post-” kategorií obvykle nemá přesněji vymezený obsah, je s nimi zacházeno příliš volně a často jsou značně vzdáleny od seriózního vědeckého zkoumání a slouží především manipulativním účelům např. propagandistického zaměření. S tímto úzce souvisí inflační nadužívání a faktické zneužívání kategorie globalizace - mnohdy zcela nepokrytě maskující faktický stav věcí, jeho kořeny a reálné zájmy (a to opět aniž by byla tato blíže vymezována či strukturována) a odvádějící pozornost od skutečných problémů. Jako příklad obrovské manipulace a žonglování s pojmy typu globalizace či úžeji např. integrace může sloužit již desetiletí trvající masáž oficiálních médií, přesvědčující všechny údajné kosmopolitní tzv. “Evropany”, že skutečně není jiné cesty než neustálé prohlubování evropské integrace (dnes směrem k superstátu) po již kýmsi a čímsi zvolené (a samozřejmě jedině možné) “sociálnědemokratické trajektorii” - poukazováním na údajně “objektivní” trendy společenského vývoje, ale prakticky naprosto vždy ruku v ruce s ohromnou spoustou lží, polopravd a nejrůznějších manipulací. Záměrně jsou tak mnohdy zcela marginalizovány aspekty globalizace směřující např. k lokalizaci či regionalizaci nebo jsou naprosto cíleně zveličovány a záměrně urychlovány procesy ztráty funkčnosti národních států. Nebylo by na místě konečně se masově začít ptát – “Komu toto vše opravdu slouží a prospívá?”.

V rovině politickoideologické, resp. světonázorové pak lze za jeden z klíčových problémů dneška označit narůstající obludný rádobyintelektuálský pseudohumanismus a nechutně pokryteckou tzv. politickou hyperkorektnost, které jsou mnohdy ještě dramaticky umocňovány vykořeněním tradičních hodnot v duchu postmoderního relativismu. Bílá již zde není bílá a černá již není černá – právě stabilizující řád a pevné hodnotové zakotvení chybějí modernímu člověku stále citelněji. Značně deformovány často bývají hodnoty, ideje a přístupy nejen socialismu a konzervatismu, ale nezřídka i dominantní vládnoucí politické ideologie industriální éry kapitalismu - liberalismu. Je třeba najít odvahu a přiznat si, že např. samotný K.Marx byl liberalismem zřejmě ovlivněn více než je leckomu příjemné a mnohdy vůbec myslitelné. Někteří ve výše uvedeném kontextu přímo hovoří o soudobé krizi velkých tradičních politických ideologií, zejména pak moderního liberalismu - což je nejpatrnější při pohledu na nynější bezradné tápání a proměny sociálnědemokratických přístupů v Evropě, jinde ve světě, i u nás. Široce deformovány a zkreslovány jsou postoje ke státu (často naprosto účelově, kdy tyto údajné “modifikace” nejsou vyvolávány proměnami společenskoekonomické reality) - ať již jde o deformace “zprava” nebo “zleva”; šířeji se jedná o deformace celého pojetí moderní levicovosti a pravicovosti. Nicméně je mnohým již dnes naprosto jasné, že v zájmu samotného přežití (ve světle narůstajících globálních rozporů a problémů - např. ekologických či dramatického prohlubování nerovností) musí být budoucnost ofenzivně projektována nikoli na základě přístupů individualistických, ale důsledně celostních a systémových - a to včetně nového pojímání celospolečenské racionality.

Všeobecně je dnes akceptována falešná morálka, kdy pokrytecká tzv. salónní přijatelnost určuje, o čem může být ve “slušné” společnosti vůbec diskutováno a přemýšleno. Zrodila se tak praxe velkých tabu v mnoha oblastech společenského života, kdy řada zásadních rozporů a problémů nemůže být ani správně pojmenována, natož pak zmírňována či řešena. Mnozí dnes stále fanatičtěji šermují tzv. přirozenými lidskými právy (zcela ale zamlčují druhou stranu mince - nesporné povinnosti a odpovědnost individua) či stále vehementněji třímají prapor boje proti tzv. diskriminaci (úmyslně nebo z hlouposti zapomínaje na prostý fakt odlišností a nezbytné diferenciace). Do podobné skupiny náleží např. i mnozí “svatí bojovníci” proti trestu smrti, proti zásadě “třikrát a dost” či za protěžování nejrůznějších úchylek; nepoukázat zde nelze ani na stále zběsilejší akce tzv. pozitivní diskriminace nejrůznějších údajných menšin, tragikomické přehlížení od přírody zakódovaných rozdílů mezi muži a ženami či zavilé snahy, aby všichni lidé (bílí, žlutí, černí, křesťané, muslimové, hinduisté, židé či např. Rusové a Němci) byli naprosto stejní - vše v duchu cílených kosmopolitních snah o kulturní, politickou, ekonomickou aj. uniformitu a celkové odnárodnění, resp. vykořenění. Svobodně dnes nelze diskutovat ani o pozadí, průběhu a výsledcích řady historických událostí či se zamýšlet nad faktickými přínosy např. mnoha “humanitárních pomocí" a misí nebo nad mediálně vděčnými snahami o prodlužování lidského věku či zachování života (či živoření) naprosto každého jedince. A to v situaci, kdy např. z naprosté většiny koncepcí trvalé udržitelnosti vývoje, resp. života zcela jasně vyplývá, že přežití lidstva je možné pouze při stabilizaci, ale spíše poklesu a vždy pak přísnější regulaci populace. K vrcholům pokryteckosti naší doby pak patří také např. globální a zavádějící tažení proti kuřákům (mnohdy ale financované a organizované samotnými tabákovými giganty) - a to např. ve světle stálé nedotknutelnosti a nezpochybnitelnosti funkčnosti individuální automobilové dopravy atd. atd. V neposlední řadě je v uvedeném kontextu možné poukázat na nebezpečnost a naprostou iluzornost volání po “kočkopsech” tzv. třetích cest – tedy také po všech socialismech s tzv. lidskou tváří či ziskově orientovaném kapitalismu, ale “pro lidi”. Tyto iluze jsou mimořádně aktuální ve “specifických” českých podmínkách, kde jsou neustále přiživovány nejen tradičním presidentským kultem, ale i přetrvávajícím velkým mýtem roku 1968. Jako stálý zdroj celé řady problémů lze proto identifikovat přežívající “havlovsko-disidentsko-umělecký”, resp. “osmašedesátnický” duch, jehož postmoderní nositelé způsobili po roce 1989 největší škody (a to nejen v oblasti ekonomické) a zablokovali naši politickou scénu (např. institucí Senátu) na mnoho let. A to, mimo jiné, svou nikoli ojedinělou naprostou neprofesionalitou, tragikomickým mesiášstvím, diskreditací řady užitečných kategorií (v čele s občanskou společností) a celkově maximálně tak “obvodním” či “okresním” formátem - v těchto kulisách absurdního amatérského divadla pak dnes velmi “úspěšně” svá představení sehrává špidlovská sociální demokracie.

 

Milan Sova

Hlavní problém současnosti:

Evropská levice ztratila vědomí historických souvislostí

Není to historicky neznámá skutečnost: během celého 19. století vedla levice úspěšný politický boj za všeobecná sociální a politická práva uvnitř existujícího ekonomického systému, za odstranění privilegií špiček společenské pyramidy. Začátkem 20. století pak ale nevzdorovala vlně nacionalismu, ke které pravice nasměrovala veřejné mínění v předních evropských státech. Po strašných útrapách světové války potom nejradikálnější levice přistoupila k revolučnímu řešení zestátněním rozhodujících výrobních prostředků, ale prosadila se pouze v Rusku. Dějiny 20. století pak ukázaly tři základní slabiny tohoto stavu: 1) izolovanost Ruska vyvolala splývání sociálních a nacionálních prvků v novém systému - 2) nutnost obrany systému vedla k převaze policejních a byrokratických metod místo všelidové demokracie - 3) ekonomický systém centrálního plánování měl odstranit plýtvání výrobními, finančními i lidskými zdroji ale ve skutečnosti pouze odstranil porovnávání efektivity zdrojů a deformoval princip přirozené soutěživosti výrobních celků i jedinců. Uprostřed století, po další ničivé světové válce vládla u pravice silná obava ze šíření tohoto systému a reagovala - správně - rozšiřováním sociálních práv, zatímco slabiny a deformace radikálně levicového systému uspořádání společnosti se projevovaly stále zřetelněji až k všeobecnému povědomí nutnosti změn: ale zatímco sovětský systém byl od Gorbačova spíše v podstatě likvidován než reformován, prosadily se velmi chytře řízené reformy shora v Číně a to je v současnosti nejvíce rostoucí systém, zatímco v takzvané euroatlantické civilizaci plně převládla pravicová ideologie - často nyní chybně šířená i sociálně-demokratickými stranami - absolutní převahy soukromého vlastnictví a politických práv nad sociálními právy. Tato společnost je proto stále více vnitřně diferencovaná a stejně jako počátkem 20. století je tato diferenciace maskována zavlékáním společnosti do konfliktu s rozvojovým světem.

Jak přistupovat k řešení:

Určitě není možné napodobovat Čínu, protože Evropa má jinou současnou výchozí pozici i jiné tradice. Ale levice by měla prosazovat rovnoprávnost státního vlastnictví efektivně řízeného s ohledem na práva zaměstnanců a celkovou zaměstnanost, nejen na zájmy manažerů a vlastnických podílníků - to vše v plně tržním prostředí. Druhým předpokladem je odmítnutí současné politiky vývozu pluralitní demokracie s použitím lokálních válek. Chápu představu USA zřídit v Iráku funkční demokratický stát, který by byl vzorem pro změny v Iránu, v Sýrii a případně i v Arabii a izoloval radikalismus v Palestině. Jenže podobný pokus už dříve ztroskotal ve Vietnamu: tehdy jsme byli šokováni zprávami o protestech mnichů sebeupalováním. Dnes už se protesty neomezují na sebezničení, snaží se zasahovat citlivé body nenáviděného importovaného systému. A my se vůbec nezamýšlíme nad tím, odkud se berou ty nekonečné řady sebevrahů: stále jenom omíláme vyčichlou frázi, že demokracie je nejméně špatná ze všech nedokonalých řešení, a nehledáme její vnitřní zakódované chyby. Střídání vlád volbami místo převraty má totiž smysl jedině tehdy, pokud strany nabízejí skutečné alternativy řešení problémů, a to se levici v Evropě nyní vůbec nedaří. Proto bych rád tímto stručným a neúplným příspěvkem vyvolal širší diskusi o současném stavu levice v současné fázi vývoje společnosti: dějiny totiž zhroucením nereálného socialismu zcela určitě neskončily.

 

Pavel Storčák

Superlevná pracovní síla v zemích typu Pákistán či Indie s přihlédnutím k tomu, že zde jsou lidé navíc inteligentní, pracovití a vzdělaní. Mnozí studovali i ve Spojených státech, v dalších tradičních kulturních centrech a dnes nacházejí uplatnění po celém světě. Vůči nim je našinec ve velmi obtížném postavení. Snižují cenu i v oblasti vysoce kvalifikovaných a doposud dobře placených profesí, a to i u nás.

Řešení? Pomohou ochranářská opatření? Jak by na to měl reagovat náš vzdělávací systém?

Hana Svobodová

V čem vidím největší problém současnosti?

Dle mého názoru jde o problematiku vzdělání a jeho dostupnosti. Příležitost vzdělávat se by měla být co nejširší. Cílem by měla být rovnost příležitosti, tedy ani tak snaha o vyrovnávání jednotlivých příjmových skupin. Získat univerzitní vzdělání je dobré nejen pro jednotlivé uchazeče, ale pro celou společnost. Souvisí s tím totiž řešení řady problémů např. v oblasti ekonomické a sociální a dává se tím šance rozvoji vědy, výzkumu a vývoje moderních technologií, což je jeden z důležitých aspektů rozvoje moderní společnosti.

Jak přistoupit k řešení?

Na řešení dostupnosti vzdělání jsou v zásadě dva okruhy názorů. Jeden hovořící o zavedení školného a druhý stranící bezplatnosti vzdělání. Oba jsou nazírány jako všespásná řešení. Z praxe systémů, kde existoval nebo existuje jeden nebo druhý způsob řešení, lze vyvodit, že především problém “co nejširší dostupnosti vzdělání” neřeší, tedy aniž by přitom nezakládaly na další problémy. V případě “bezplatnosti vzdělání” se nabízí odpověď, že systém vzdělání není a nebyl nikdy bezplatný. Vždy byl otázkou financování z prostředků státní pokladny přerozdělením financí získaných z příjmů daní odvedených občany. Školné, a je otázkou, jak je strukturováno, může přenést finanční zátěž a odpovědnost zcela na jednotlivce, příp. zapojit do takto založeného systému i některé další subjekty a zátěž mezi ně rozložit. Učinit z nich zainteresované podílníky nejen na financování (tedy na výdajové stránce), ale i na participaci na výsledném efektu – jednotlivec s dosaženým vzděláním a míře možnosti jeho uplatnění na trhu práce - tvořeného ziskem v důsledku realizace na trhu práce.

Myslím, že dnes je třeba hledat cestu kdesi uprostřed těchto dvou protichůdných přístupů. Tedy vytvořit takový systém, na kterém se bude moci podílet více subjektů zainteresovaných na prohloubení jeho efektivnosti. Jednotlivec pak nesmí být limitován v tomto systému neomezenou mírou finanční zátěže, ale musí být naopak zainteresován na perspektivě svého dalšího uplatnění na trhu práce v koordinaci se zmíněnými subjekty. Z možných subjektů se jako reální jeví – podnikatelé, banky, nadace, fondy apod. Stát by měl v takto koncipovaném systému mít funkci garanta, že zejména sociálně slabším skupinám nebude rovnost příležitostí pro získání z finančních důvodů upřena. Stejně tak by si měl podržet jakousi kontrolní funkci s ohledem na perspektivu společenské efektivity takto fungujícího systému s možností ji ovlivňovat v koordinaci s různými vědeckými institucemi doma i v zahraničí.

h.svobodova@seznam.cz

Jaroslav Sýkora

K reformě veřejných financí

Jedním z reformních návrhů naší pravicové opozice je zavést tzv. jednotnou (rovnou) daň z příjmu. Jedná se o opatření, ovlivňující daňovou soustavu ,resp. příjmovou stranu státního rozpočtu.

Z běžného pohledu první uveřejnění tohoto návrhu vzbudilo rozpačité postoje i v odborné veřejnosti.Institut rovné daně je poněkud neobvyklý - a jak se ukázalo - autoři neměli na mysli paušální daň z hlavy tak oblíbenou ve středověku, což situaci ještě více zatemnilo. Návrh se opírá na štěstí o moderní důchodovou daň, jejíž schéma je teoreticky známé, i když prakticky málo ověřené.

Jednotnou daň navrhl poprvé M. Friedman v práci Capitalism and Freedom v r.1963, později ji analyzovali R.Hall a A.Rabushka v 80. letech v souvislosti s realizací daňové reformy prezidenta R. Reagana v USA.

Návrh reagoval na tehdejší situaci v americkém daňovém systému, jehož fiskální výsledky byly málo uspokojivé a přispívaly k trvalému deficitu federálního rozpočtu. Způsoboval to vysoký stupeň eroze daňové základny u daně z příjmu, charakterizovaný velkým počtem zvýhodnění, osvobození a odpočtů, útěkem poplatníků do šedé ekonomiky, růstem legálních daňových úniků. Platila zásada: čím je daňový systém složitější, tím nižší je jeho výtěžnost.

V současnosti překvapivě nachází tento návrh odezvu v zemích postkomunistického bloku. Již v r. 1994 ji experimentálně zavedlo Estonsko, později Lotyšsko, Litva, Gruzie, v r. 2002 Rusko a v r. 2003 Slovensko.

V čem spočívá "přitažlivost" jednotné daně pro některé politické strany v těchto státech? U rovné daně jde o redukci sazby daně z příjmu fyzických osob na jednu, dokonce integrovaně ve stejné výši s daní z příjmu právnických osob. V tomto smyslu vedle negativní likvidace daňové progrese, rezignace na uplatňování zásady zdaňovat podle platební kapacity poplatníků aj. má rovná daň silnou stránku v následujícím: zjednodušuje daňový systém, omezuje daňovou optimalizaci (eliminací veškerých daňových úkrytů zdaněním všech příjmů pouze jednou), snižuje náklady na výběr daní, zlepšuje daňové inkaso. V situaci prohlubujícího se propadu státních financí a při nízké daňové kultuře obyvatelstva v těchto státech to není stránka zanedbatelná. Proto se domnívám, že v tomto ohledu jsou opoziční politici na správné stopě.

Ing.Jaroslav Sýkora,Csc.

 

Ivana Štěpánová

Zdravím do Prahy, omlouvám se, že jsem se nezúčastnila ankety. Důvod je prostý. Na otázku č.1 - co je největší problém současnosti odpověď mám - lidská sobeckost, povýšenost jedněch nad druhými a pocit poníženosti jiných, o tom by se dalo diskutovat celé hodiny. Ovšem na otázku č.2 - v čem vidím řešení odpověď nemám, buď jsem tak pesimistická, nebo tak realistická, ale člověk obecně je tvor nepoučitelný a celá staletí jsou mi nevyvratitelným důkazem. Na názory jiných jsem ovšem zvědavá, takže číst budu.

 

Markéta Štěpánová

Největším problémem současnosti vidím skutečnost, že děti nedokážou získávat ty hodnoty, které jsme měli my. V dnešním konzumním světě jsou pro ně největší hodnotou peníze, protože už od malička řeší, co kdo má a nemá, jestli je in nebo out, co je to "být ve značkovém" a že jestli chce něco znamenat, má mít hodně peněz. Jak jej řešit? To by se muselo začít s výchovou rodičů, protože ti se postupně stávají otroky tohoto směru, místo aby se proti němu alespoň trošku stavěli. Když k nim děti přijdou s pláčem, že nemají to, co má ten nebo onen, tak jdou a taky mu to koupí. Nemají na děti čas a nechtějí ho ztrácet vysvětlováním, že ani nejbohatší lidé světa nemají vše, a opakováním toho, co ani my jsme moc slyšet nechtěli, a to jest, že na světě jsou důležitější hodnoty. Dnes si kvůli tomu, že je dítě "drahé", rodiny děti ani nepořizují. Ano, dítě něco stojí, ale cožpak musí mít vše? Mobil, CD přehrávač, PC hry apod.? Cožpak nemůže být dnes dítě bez těchto věcí, aniž by bylo vyčleněno z kolektivu? Prostě si myslím, že největší nebezpečí hrozí lidstvu zevnitř, ne zvenku. I když samozřejmě zbrojení a hlad jsou neméně důležitými otázkami, ale jsou více na očích a dá se s nimi "snáze" něco dělat. To je můj názor, někoho může "trápit" úplně něco jiného.

 

Vaculíková Monika

Otázka 1.: Největší problém současnosti vidím v lidské povaze a v tom, že každý, kdo se dostane k moci toho zneužije a chce akorát nahrabat dobré pro sebe a jedinci dnes nemají šanci nic změnit, problém současného stavu společnosti spočívá v morálce, v materialismu, stačí se jen podívat na blížící se Vánoce, jsou tak zkomercializované, že další populace postupně snad už ani nebudou znát zvyky, které se o Vánocích dělají. Naštěstí naše rodina chápe, že je to hlavně o tom být spolu v pohodě, o atmosféře a i když bychom si mohli dávat drahé dárky, je pro nás důležité, že jsme spolu, peníze vyděláváme jen proto, abychom byli zajištěni a možná často není ani vidět, že jich máme poměrně dost. Kdysi mi někdo v emailu napsat od čeho je slovo FAMILY - pochází do slov Father And Mother I Love You. Dnes se každý honí za svou prací a nevnímá čas, nedíváme se okolo sebe, nežijeme s přírodou.... Ale rodina je to nejdůležitější, to co máme, protože, když jí máme a dobře funguje, je to to nejdůležitější, co může být. Sociologie tvrdí, že v dnešní postmoderní době se trhají staré tradiční vazby. Jistě, každý by měl být samostatný, ale rodina fungující pohromadě ač malá je to nejdůležitější, aspoň tedy pro mě a pro mou rodinu a za to sem velice ráda. V dnešní společnosti se lidé moc starají o to, co dělají jiní, pomlouvají, snaží se ostatním i podrážet nohy. Myslím, že dnešní společnost jako celek je ve špatné situaci, která je jen velmi těžko napravitelná. Myslím, že řešit to asi nemá smysl a můžu být já osobně jen šťastná, že mám okolo sebe lidi, pro které jsou důležité hodnoty. No a v souvislosti s tím jsem v podstatě odpověděla i na druhou otázku, jak řešit dnešní problémy společnosti. Když tak o tom přemýšlím, možná zánik všeho a znovuzrození všeho z velkého třesku od začátku, možná by se to začalo vyvíjet lépe a lépe by to i fungovalo v příští společnosti.

 

Radim Valenčík, ml.

Největší problém dneška

Největším problémem současného světa je hloupost. Každý z nás si jistě dokáže představit desítky a stovky případů, kdy hloupost způsobila (a způsobuje) neštěstí, zoufalství, smutek, tedy řečeno všeobecně - zlo. Jak hloupost poznat a jak jí čelit? Jediným spolehlivým vodítkem pro rozhodování "ne-hloupě" je zhodnocení, zda moje aktivita vede ke zvýšení, nebo snížení svobody. A právě hloupost vede ke snižování svobody. Snižování svobody je projevem socialismu, který je tou největší hloupostí, tedy největším zlem. Pokud vás tato věta šokovala, pak je to důkazem, jak socialismus infikoval společnost, takže nám už připadá téměř normální. Na několika příkladech však ukážu, jak způsobuje největší bolest a utrpení na tomto světě.

Nejstrašnějším příkladem neštěstí, způsobeného socialismem, jsou důsledky cel, uvalovaných EU na zemědělské plodiny, které nesou chudé státy. Cena za to, že si "pochutnáme" na svrasklém, malém francouzském pomeranči vypěstovaném ve skleníku, je obrovská. Díky tomu, že centrální plánovači EU zabránili pěstitelům v Africe a Asii dodávat na "volný" vnitřní "trh" EU, připravili je o obrovské zisky. Bylo spočítáno, že v důsledku těchto nerealizovaných obchodů zemře v chudých zemích každé dvě vteřiny jeden člověk! Než dočtete tento článek, EU zabije zhruba třista lidí.

Další socialistickou hrůzou je například aktivní politika zaměstnanosti. V Dánsku si jako nezaměstnaný nesmíte ani opravit plot, protože byste "bral práci" řemeslníků. Stejně tak v ČR navrhl ministra práce "zákaz práce" nad 40 týdně. Ti, kdo mají dvě práce, přece podle něj museli jednu někomu ukrást. To je zrůdná logika socialistů. Ptejme se nyní, jak se žije nezaměstnaným v Dánsku (cca 20%) a u nás (10%), když státní úředníci dělají vše pro to, aby nezaměstnanými zůstali. Jaké neštěstí tím způsobují lidem, kteří nemají možnost se o sebe postarat.

Mohl bych uvádět stovky dalších příkladů. Ptejme se spíše, jak proti socialismu bojovat? Vysvětlovat, utvářet si vlastní názor, neztrácet naději a důvěru v lidi, šířit tyto myšlenky i pomocí takovýchto článků, které snad někoho osloví. Případně zapojit se do občanských a politických aktivit na obranu svobody.

To je to, co lze udělat dnes. Pokud však socialismus rozbují natolik, že každému bude přikázáno na umístěnku odpracovat 23,5 hodin týdně (aby bylo dosaženo nulové nezaměstnanosti a práce "zbyla" na každého), až bude finanční policie kontrolovat obsah našich peněženek, až nám centrální plánovací komise přikáže pořídit si vzhledem k našemu platu tři děti, navíc v jí stanovené optimální poloze, aby byla zachována "funkce rodiny, která je základem společnosti", a až EU provede daňovou harmonizaci podle členského státu s nejvyšší daňovou kvótou, protože "její pokles by u tohoto státu vyvolal fiskální krizi a ohrožení státu blahobytu", zkrátka až budeme žít v orwelovském světě, jehož prvky vidíme již dnes, pak mnou uvedený způsob boje nebude stačit a nezbude, než zahájit boj se zbraní v ruce.

Radim Valenčík, st.

Největší problém? Podle mě to, že ti, co by se nejvíce potřebovali opřít o rozum (autoritu vědy), se dnes stali největšími rozhojňovateli iracionality postmoderního typu a návazně nositeli katastrofických vizí (protože jim nic jiného nezbývá).

Nebo jinak řečeno: Dějiny jsou dějinami střetu těch, co hájí své výsady, s těmi, co tyto výsady nemají. Kdysi se toto nazývalo střetem pravice a levice. Dnes to, co se vydává za levici, se vzdalo jediného, co se nedá koupit za peníze a je schopno pozitivně ovlivnit společenské dění - vědecky poznané pravdy. A tak levice ztratila schopnost nenechat se zkorumpovat a hájit zájmy těch, vůči kterým je jednání z pozic výsad uplatňováno.

Ne náhodou tak dochází k systematickému propojování reakčního konzervativního proudu s byrokraticko-socialistickým. Dochází k potlačování svobody jednotlivce, podpoře toho, co ochraňuje rigiditu společnosti a nízkou efektivnost ekonomiky, preferují se silová řešení, rozdělování na poslušné a neposlušné.

Co s tím? Přestat si dělat iluze o těch, co se vydávají za ochránce sociálních práv a podobně, prokouknout jejich pokrytectví, nabubřelost a diletantismus. Neztrácet důvěru v sílu rozumu, možnosti vědy i pokud se týká reflexe společenského dění, všímat si těch, co jsou dnes nositelem racionality, dynamiky, inovační aktivity, nové ekonomiky založené na síle vědeckého poznání a předávání poznání formou efektivního vzdělání.

S tím souvisí i vztah k roli trhu - uvědomovat si, že pozitivní řešení předpokládají trpělivou kultivaci tržního mechanismu v těch oblastech, kde ještě nedostatečně funguje. Řešením není "vyhánění čerta ďáblem", snaha potlačit trh tam, kde jeho mechanismy nejsou rozvinuty.

 

Tibor Vaško

1/. Odpovědět na otázky R. Valenčíka je stejně riskantní, jako popsat vícerozměrný vektor jediným číslem. Hrozí nebezpečí, že dostaneme "plochý průmět".

Nicméně bych citacemi se pokusil ukázat, že současné problémy jsou již dosti staré. K. Marx v r. 1850 napsal:"..ve vývoji výrobních sil dochází k situaci kdy tyto síly a prostředky interakce, které vzniknou za daných vztahů, škodí a nejsou výrobními, nýbrž destruktivními silami……." (Citováno,dle I. Mészáros: Beyond Capital, str. 6).

Prohlášení francouzské Socialistické strany z května 2003 říká:"Nyní stojíme tváří v tvář opakovaným hospodářským krizím ve světě neschopném zaručit přístup k vodě pro více než miliardu jedinců, ve světě, který nedokáže odstranit hladomor v nejchudších zemích ani nezaměstnanost a chudobu v těch nejbohatších".

Za největší problém tudíž pokládám disfunkčnost současného světa dokumentovanou výše uvedenými citacemi.

2/. Jako řešení Marx doporučoval, že je "nutno si osvojit (appropriate) existující totalitu výrobních sil, nejen pro docílení vlastní činnosti, ale také, pro pouhé zachování své holé existence". Ochránci životního prostředí by tomu asi hned porozuměli. Jinak proměnit toto doporučení na "drobné", nutné pro praktické použití daného doporučení, je velmi složité a za těch 153 let se to nikomu beze zbytku nepovedlo.

Jako první krok, který nemůže nic zkazit, je usilovat o pochopení pravdy, poznání reality, aby nakupením důležitých faktů vznikla nová kvalita povědomí o urgentnosti praktického řešení. Nový president Pugwashského hnutí, Prof. Swaminathan, v zahajovacím projevu vloni řekl: "Lidstvo nemůže mít lepší společnou budoucnost bez lepší společné přítomnosti. Neudržitelný životní styl na straně několika a nepřijatelná bída na straně mnohých, nemůže existovat současně, máme-li dosáhnout nový ráj na který se odvolává Russell-Einsteinův Manifest".

Za současné situace je nejdůležitějším prvním krokem přesvědčit lidi, že jiný svět je principiálně možný. Jedným z řešení je myšlenka E. O. Wrighta - zviditelnit reálné utopie. Reálné utopie zdůvodnil před svou smrtí Daniel Singer, protože v současném prostředí kde převládá psychóza TINA - "není jiné alternativy", každý pokus překročit linii současnosti směrem do budoucnosti, bude nutně vypadat jako utopie. Wright říká:"Reálné utopie je protiklad v názvu. Utopie jsou fantasie,morálně inspirované konstrukce pro společenský život, neomezované realistickými úvahami lidské psychologie a sociální uskutečnitelností. Realisti odmítají takové fantasie. Co je potřeba, jsou průrazné návrhy jak pragmaticky zlepšit naše instituce". To pochopilo nové hnutí z Porto Alegre. Svět potřebuje svůj vlastní specifický 17. listopad!

 

Helena Vomáčková

Největší problém

Snad je to ztráta důvěry občanů v jakoukoli společnou (míněno celospolečenskou akci). Již poněkolikáté v novodobé historii jsme v ČR promrhali kapitál důvěry, který nelze získat zpět jednorázovou investicí. Ve společnosti, kde má před věřitelem navrch dlužník a kde justice je nemohoucí ve vztahu nejenom k dlužníkům, kde vládnou pokrytci dbající více na dobro své vlastní než na dobro obyvatel země, která jim byla svěřena do správy, kde abnormalita se stává normou apod., je zákonitě podlomen ideál obecně existujícího dobra, rovnováhy a spravedlnosti. Ruku v ruce se ztrátou důvěry jde rezignace drtivé většiny obyvatel na ovlivňování věcí veřejných. Kolik občanů bude muset nepřijít k volbám, aby systém neumožňující pozitivní změnu byl inovován? Zatím stačí 12 % voličů ze sta možných (údaj z posledních senátních voleb) a málokdo přemýšlí o faktické regulérnosti takovéhoto aktu delegování moci. Platónovo krédo "Nebude konec běd, nebudou-li vládnout nejlepší" zdá se, není možné naplnit ani po více než dvou tisícovkách let. Je to chyba demokracie? Nebo nám chybí autority ztělesňující "vyšší morální princip"? Už Komenský věděl, jak obrovskou výchovnou a vzdělávací silou je osobní příklad. Proč nenásledovat čtené medializované příklady, kdy "zlo vítězí nad dobrem, nespravedlnost se prosazuje nad spravedlností a úspěšný je ten, který je tzv. v balíku", bez ohledu, jakým způsobem k bohatství přišel? Tam, kde existují (demokratická) pravidla pouze na papíře a jejich vynutitelnost se blíží nule, lze jen stěží předpokládat, že většina občanů bude ctít zákon a bude se chovat mravně, aby nastavila zrcadlo svým "chybujícím" leaderům. Signál byl vyslán a je dost silný: můžeš porušovat jakékoli normy a pravidla, krást, lhát, tunelovat, … jen tě nesmí nikdo chytit, příp. usvědčit před soudem. Kde končí řád a pořádek a začíná anarchie? Proč jsme tak loajální k nepořádkům, pokrytectví, farizejství, …? Máme snad strach nebo jsme tak od přírody nedokonalí, pohodlní? Politika strachu se měla po roce 1989 stát vzdálenou minulostí. Že by tomu tak nebylo? Masarykovské "nebát se a nekrást" tedy stále platí? Obávám se, že - v tomto smyslu - i tradice vzaly za své.

Jaké existuje řešení?

Nevím. Snad se snažit soustřeďovat kolem sebe slušné lidi, spolupracovat s nimi na smysluplných věcech, tvořit pozitivní atmosféru a zanechávat po sobě "dobrou stopu", pro ty, kteří přijdou po nás. Vždyť, získáme-li - byť jediného dobrého člověka pro dobrou věc - zvětšili jsme míru dobra v celém vesmíru. A to, myslím, není až zas tak málo.

 

Dušan Vyhlídal

V čem vidím největší problém současnosti:

Uvedu jen několik tezí nastiňujících směr, kterým by se řešení problémů, respektive těch, které jako podstatné vidím, mělo i ubírat.

Největší problémy současnosti jsou v zásadě dva:

A) Nevyjasněná penzijní reforma spolu s naprosto nedokonalým současným systémem, v podstatě jde o systém minulé politické epochy, postavený na zcela jiných principech a jiným chápáním získávání zdrojů, vše jen po dílčích marginálních úpravách.

B) Nevyjasněnost kvalitativní reprodukce lidských zdrojů nemyslím samozřejmě na biologickou reprodukci, ale na reprodukci ekonomickou, s ohledem jednak na akcelerující globalizační tendence jednak na současný stav dopadající zabezpečování právě problému předchozího- nedokonalého “státně-penzijního” systému. Stávající systém byl obdobně v již v 90-tých letech neřešen, dále opomíjel a současnou vládní garniturou byl i definitivně pohřben (viz. vládní návrh tzv. školského zákona).

Jak přistoupit k jeho řešení:

Ad A) Řešení je možná na první pohled až velmi jednoduché. Vzorem se mohou stát privátní penzijní fondy se svým zhodnocením 2 - 5 % p.a. i v současnosti. Neměl by tedy být problém - povinně odkládat jistou část vydělaných prostředků - podobně jako je to řešeno zákonem u dříve státem regulovaného zákonného pojištění za škody, způsobené provozem motor. vozidla. Bylo by třeba pouze zákonem ošetřit náležitosti, týkající se úpadku a nakládání s prostředky takového pojistného kmene v případě úpadku. Státní dozor nad vloženými prostředky by byl vykonáván obdobně jako u bank, stát by obdobně nesl garanci za vklad.

S ohledem k individuálnímu klientovi by tedy existovalo vedle sebe jak nové - penzijní pojištění osvobozené, resp. s odečtem takto odloženého základu od základu DP (popř. i dále zvýhodněné) a penzijní připojištění se stát příspěvkem a odečtem. tak, jak je tomu dosud, s návaznou možností postupně zvyšovat až do 30.000,- ze základu DP při částce, nad zákonem určených 500,- o až 2.500,-.

Na stávající penze a jejich valorizace by stát musel ušetřit stejně jako dokázal promrhat jejich přebytky v průběhu 90.- tých let. ne však zvýšením DP nebo dalších daní (ta by naopak s ohledem na předchozí o dříve povinný odvod klesla, ale vyčleněním části zbývajícího odvodu k daným účelům. S ohledem na skutečnost, že dnes i každý důchodce má dále možnost penzijního připojištění, byly by existující penze valorizovány každoročně, ale pouze o inflaci.

U řešení, které ukazuje na řadu dalších dílčích souvisejících problémů, mohu je kdykoli zodpovědět. Akceptovat že by se po zavedení tohoto současný nebo navrhovaný systém zhroutil však nemohu. Ten současný se beze změn stejně zhroutí během několika let.

ad B) Tento problém je daleko složitější přechází opět už z 90.-tých let. Jde o skutečnost, kdy je jednotlivce třeba připravit tak, aby s ohledem na svou kvalifikaci dokázal vytvořit co nejvyšší přidanou hodnotu,tak aby dokázala pokrýt náklady státu (i v oblasti penzijní).

Soustavu primárního a sekundárního vzdělávání je třeba změnit a přeorientovat tak, aby se prioritním cílem vzdělávání stala zaměstnatelnost každého jednotlivce. To není otázka zásahu do práva na vzdělání, ale otázka priorit a tedy i dotací do vzdělávací politiky globálně a na vzdělání individuálně.

Je zřejmé, že trh práce ve svých požadavcích stále výrazně kolísá a nabídka vzdělávacích aktivit má mnohdy značnou setrvačnost. Přesto však existuje po celé řadě profesí poptávka dlouhodobá a mzda není jen odrazem získaného vzdělání (v širším či užším slova smyslu) ale především odrazem poptávky trhu.

Na soustavu primárního a sekundárního vzdělávání je třeba navázat soustavou terciálního školství. s vytvořením srovnatelné možnosti vícezdrojového financování - tedy rozvoj privátního školství. Na příštích 20 let jsou odhady zdrojů omezeny tak, že se vzdělávání bez vícezdrojového financování neobejde. Pro jednotlivce by tato skutečnost znamenala hledat souběžný způsob zajištění nákladů získání vzdělání např. garance vinkulovaným vkladem, nebo vinkulací garantované části životní pojistky. Stát by mohl pomoci opět odečtem nákladů úroků takto vznikajících (např., za přesně vymezených podmínek i před dosažením 60 let věku a osvobozením výnosů od DP), zde by mohli, podle poptávky na trhu pomoci (a v případě odpovídajícímotivace- viz. níže by i pomohli) i konkrétní zaměstnavatele (ať už podílem na pokrytí úroků , nebo vlastní participací).

S ohledem na předchozí je třeba postavit i systém dalšího vzdělávání, zohledňující i sebevzdělávání.

Obě části terciálního vzdělávání je nutné ještě doplnit funkčním a účinným systémem stipendií jak z vybraných daní, tak i z podnik. sféry. Z hlediska daň. by v systému vícezdrojového financování mělo platit - kdo platí,ten i odečítá.

dusan.vyhlidal@tiscali.cz

 

Petr Wawrosz

Selhávání národních demokratických států

Nad otázkou v čem vidím největší problém současnosti jsem se zamýšlel relativně dlouho. Vždyť jen pokud zůstaneme doma v Česku máme tolik aktuálních možností - nárůst deficitů veřejných rozpočtů, potíže ve zdravotnictví, otázky financování školství, nedotažená reforma veřejné správy atd. atd. Podíváme-li se o něco dál než za naše humny můžeme začít od problémů evropské integrace, pokračovat přes konflikty na Blízkém Východě, situaci v Iráků a skončit u globálních problémů typu ekologické krize, či prohlubujících se nerovností mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Každý z výše uvedených problémů je důležitý, řada z nich spolu v té či oné podobě souvisí a upřednostnit jeden, znamená potlačit druhý. Mají ale něco dané problémy společné?

Domnívám se, že ano. Společný základ těchto a dalších problémů bych nazval selháváním národních demokratických států i mezinárodních organizací. Pokusme se to rozvést a navrhnout i nějaké řešení.

Stát je instituce velmi stará a nepochybně její vznik a existence souvisí se skutečností, že člověk je tvor společenský a k tomu, aby dokázal přežít mezi lidmi jsou nutná nějaká pravidla. Stát se do určité míry stal tvůrcem těchto pravidel a do určité míry se rovněž stal garantem vnitřní a vnější bezpečnosti. Ve svém textu nemám prostor rozebírat všechny metamorfózy, kterými státy za více než 4 tisíce let své existence prošly, zmíním se jen o jedné: někteří sociologové upozorňují, že před vznikem moderních demokratických národních států byly státy zvláštní formou klientelismu: vládci (tj. panovníci. šlechta apod.) poddaným slibovali, že zabezpečí jejich ochranu a odměnou za to chtěli, aby je poddaní poslouchali a aby jim pomáhali udržovat a rozmnožovat jejich majetek.

Svým způsobem se daný klientelismus udržuje i dnes: stát nabízí lidem ochranu, pravidla, zabezpečení a chce po nich, aby dodržovali jeho zákony a platili daně. Mění se však podoba současných států - vládnutí v nich není výsadou urozených nebo vyvolených, alespoň teoreticky je přístupné každému občanovi. Národní demokratický stát je v historii relativně novým jevem, svého masového rozšíření doznal až v průběhu 20. století. Oproti minulým typům státu se tento typ mimo jiné liší, že se významně angažuje i v oblastech, do kterých dřívější typy nezasahovaly nebo zasahovaly jen omezeně. Školství, zdravotnictví, kultura, doprava, zemědělství atd. jsou velké oblasti, které dnes stát v té, či oné míře reguluje, kde plní své funkce. Tento vývoj je svým způsobem přirozený, tak jak se rozvíjí dělba práce, tak jak se rozvíjí kontakty mezi lidmi, ale i tak jak se rozvíjí naše poznání, ukazuje se více a více, že všechno souvisí se vším, že téměř každá oblast potřebuje svá pravidla a určitý stupeň (alespoň základní) regulace. Koneckonců daná regulace snižuje nejistotu, transakční náklady, činí život předvídatelným a tedy i příjemnějším.

Přesto se zdá, že současný rozsah zasahování států do lidských životů je příliš rozsáhlý a způsobuje problémy - nedovoluje lidem využít všechny jejich příležitosti, omezuje jejich chování, je nákladný atd. Jinými slovy vede k neefektivnosti. Navíc se ukazuje, že národní demokratické státy jsou na jednu stranu příliš malé, aby dokázaly včas a účinně reagovat na jevy na nadnárodní, nadstátní úrovni, na stranu druhou zpravidla příliš velké, aby včas a správně rozlišily rozdíly, ke kterým v rámci jednotlivých států dochází na regionální úrovni. Globální znečišťování životního prostředí, některé mezinárodní konflikty, prohlubující se propast mezi vyspělým Severem a chudým Jihem jsou přesně problémy, na jejichž řešení se národní demokratické státy ukazují příliš malé. U problémů ve školství, zdravotnictví, ale i v případě deficitů veřejných rozpočtů (připomeňme zde, že s těmito problémy se nepotýká jen Česká republika, ale řada zemí, včetně těch, jež jsou označovány za vyspělé - např. státy OECD) jsou často státy zase příliš velké, aby dokázaly najít správné řešení pro danou oblast, či region.

Jaká jsou řešení? Jak bylo řečeno výše historicky je sice poměrně starou institucí, národní demokratický stát ale institucí poměrně mladou. Jinými slovy není nikde řečeno, že je tou nejvhodnější formou uspořádání a že zde musí být "na věčné časy a nikdy jinak". Avšak současné demokratické národní státy vznikaly za často za poměrně dramatických a nezřídka krvavých institucí. Pokud by se měly změnit v něco jiného za podobných podmínek, má smysl se ptát, zda-li je rozumné za těchto podmínek o takovou změnu usilovat. Popperovská a Hayekovská idea postupného sociálního inženýrství, postupného zdokonalování, respektive postupné změny stávajících institucí se zdá být přijatelnější. Nehledě ani na skutečnost, že v současné době není zřejmé, co by národní demokratický stát mohlo nahradit. Jako jeden z prvních kroků se proto zdá účelné diskutovat o úkolech a funkcích, které by stát měl plnit, diskutovat o tom, zda-li je nutně musí plnit pouze stát, o možnosti zavedení konkurence při zabezpečování veřejných statků (tedy alokační funkce), při plnění redistribuční a stabilizační funkce. Má význam diskutovat o decentralizaci státu, o přenášení některých jeho pravomocí na nižší i vyšší úroveň. Je nutno podrobit zkoumání ideu vlády zákona i ideu přirozených práv - v současné době lze zákonem regulovat prakticky cokoliv. Je třeba proto položit si otázku, zda by alespoň u některých regulací neměl platit speciální postup pro jejich přijímání, zda by parlamenty neměly být limitován ve své zákonodárné pravomoci. Je dobré zastavit se u rozdělení jednotlivých mocí (zákonodárná, výkonná, soudní) ve společnosti, u jejich vzájemné kontroly a dalších otázek.

Nechci tvrdit, že řešení najdeme snadno. Každý ze zde zmíněných návrhů má svá pozitiva i negativa. Kupříkladu při přenesení některých pravomocí na nadnárodní či naopak na regionální úroveň hrozí nebezpečí, že mezi těmito úrovněmi vznikne vakuum, které nedokáže nikdo vyplnit, přičemž dané úrovně spolu nebudou schopny (umět) komunikovat. I volba úrovně je obtížná: jednotná společná pravidla která nerespektují regionální rozdíly přispívají obchodu, dělbě práce a vzájemným vztahů, můžou však znamenat ztráty pro řadu subjektů. Přílišná regionalizace s rozdílnými pravidly však zase bude vytvářet bariéry pro volný pohyb osob, zboží i kapitálu. V podobných příkladech by se dalo pokračovat. Přesto má podle mého názoru smysl hledat kroky, která selhání národních demokratických států minimalizují, která povedou k tomu, že státy budou přispívat k rozvoji společnosti a k řešení problémů a nikoliv tyto problémy prohlubovat.

autor je odborným asistentem na Katedře ekonomie a ekonomiky Vysoké školy finanční a správní

 

Jan Zeman

V čem vidím největší problém současnosti a v čem vidím možnosti jeho řešení

Největší problém současnosti spočívá ve skutečnosti, že pokrok ve vědě a technice dosáhl závratných výšin, které v zásadě umožňují zajistit ráj na Zemi pro všechny lidi a přesto realita je neutěšená, přesně řečeno, tento závratný pokrok ve spojení s hrubými nedokonalostmi společenskými i individuálními zajišťuje mnoha lidem na Zemi Peklo a ani pomalé umírání hladem, bídou a na běžně léčitelné nemoci není výjimkou. Co horšího, člověk svou neodpovědnou činností ničí předpoklady pro svou vlastní existenci o pro existenci mnoha druhů na této planetě a nelze vyloučit, že i pro život jako takový. Ohrožení se říká světová ekologická katastrofa. K jejímu odvrácení byla vytyčena strategie “trvale udržitelného rozvoje”, leč v praxi zůstává nenaplněna, omezuje se jen na tzv. technická opatření, která jsou sice většinou užitečná, ale na odvrácení nastupující světové ekologické katastrofy zákonitě nemohou stačit. Před lety jsem na toto téma napsal knihu Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje”, v r. 2002 i vyšla a je u mě k disposici. V předcházejícím čísle na ní vyšla recenze P. Sirůčka.