Svoji práci jsem začal s chybným přesvědčením, že i v problematice chudoby existuje určité základní paradigma, které sice je spíše podepřeno argumenty sociologickými, než ekonomickými, ale v zásadě je možné jej konstatovat jako obecně známý fakt, který je sdílený v rámci ekonomie hlavního proudu, jen s malými variantami pro jednotlivé státy.

Problém diverzifikace příjmů a chudoby, lze chápat dvěma odlišnými extrémními způsoby: tzn. jak velké rozdíly jsou ještě přípustné aby lidé chápali společnost jako spravedlivou, či naopak: o jaké nejnižší míře rozdílů v příjmech existuje shoda o tom, že už tyto rozdíly odrážejí rozdíly v pracovním úsilí mezi lidmi.

Zatímco rovnost lze v rámci společnosti měřit objektivně, tzn. na základě vhodné vhodného matematického nástroje, chudoba je z definice termínem normativním. Předtím, než lze na základě zjištěných dat vybrat tu část obyvatel, kteří mají příjmy tak nízké, aby mohli být označeni za chudé je nutné stanovit nějaký vztah mezi objektivní velikostí příjmu a subjektivním soudem o tom, že právě tento hraniční příjem je dostatečně nízký pro vznik chudoby jako záporného fenoménu v lidské společnosti. Ve společnosti příliš “nerovné” lze chudé charakterizovat jako určité oběti systému. Lidé dávají přednost spíše takovým typům hospodářských politik, které kladou důraz na integraci chudých do systému. To je příklad některých morálních omezení volného trhu v rámci teorie praxe ordoliberalismu, směru který dominoval poválečné hospodářské politice Západního Německa. Ve společnosti, která je chápána jako příliš rovnostářská se naopak klade důraz na možnost vyniknutí. “Obětmi” jsou lidé, jejichž výkon je ohodnocen výše než plat či příjem a to především díky jejich úsilí (v podstatně menší míře díky talentu).

V prvním případě je chudoba chápána jako důsledek nespravedlnosti v přístupu ke zdrojům bohatství a nebo jako důsledek určitých diskriminační opatření. Takto obecně lze říci, že zdrojem bohatství můžeme myslet jak statky materiální (peníze, půda), tak nemateriální. Pro moderní společnost (společnost znalostí) je druhý typ statku typičtější, jedná se především o vzdělání.

V této práci se budu věnovat především angloamerickému přístupu k problematice, který chudobu chápe jako fenomén ekonomický, vznikající z řady příčin, které jsou vlastní společenskému systému. Chudobu je třeba definovat, pochopit a nalézt státní politiku vedoucí k jejímu odstranění.

Alternativou pro tento postoj je chápání chudoby jako selhání státu. To se týká zejména francouzských postojů Ve francouzském etatistickým kontextu se chudoba chápe jako selhání státu, protože ochrana proti ní je součástí občanských práv a stát ze své podstaty má povinnost se starat o své občany. Chudoba je předmětem zkoumání správní správy, případná kvantifikace byla primárně zaměřena pouze jako nástroj pro identifikaci příjemců státní pomoci. Naproti tomu ve více liberálním pojetí vztahu občan – stát v USA je zkoumána chudoba vždy jako výsledek řady faktorů různé povahy. Tuto problematiku řeším v kapitole

Jak uvedu v závěrečné části své práce, chudoba v rozvinutých zemích dnes již nemůže být pouze prezentována jako ekonomický problém. V současné debatě o odstranění chudoby se mají ekonomové pouze poradní hlas, kdy upozorňují na některé nezamýšlené náhledky státních intervencí. Podstata chudoby je daleko efektivněji přístupná jako předmět výzkumů sociologie, kulturní antropologie a její příčiny jsou často neekonomické: Jsou následkem “špatných preferencí” založených v nedostatku vzdělání, neschopnosti se adaptace, rasismu, či individuálních dispozic.

Přesto v klasickém období ekonomie byla brána chudoba širokých vrstev obyvatelstva jako jeden ze základních předpokladů vznikajících makroekonomickách modelů. Důvodům pro toto přesvědčení se věnují v kapitole Chudoba jako nutnost. V další části se věnuji zajímavému období boje proti chudobě, které spočívalo díky malthusiánským předpokladům o přelidnění ve snaze chudé koncentrovat na jednom místě. V konceptu chudobinců v Velké Británii se navzájem mísí dva principy boje proti chudobě: Za prvé udělat z nich tak nepříjemné místo, aby přinutilo chudé se starat sami o sebe. Za druhé se snažit o určité vštípení pracovních návyků, vzdělání (především dětí, pro Velkou Británii devatenáctého století není prakticky zaměřené vzdělání dospělých příliš typické a podporované).

Jak se zdá, v současnosti lze stanovit nějakou obecnou definici chudoby jen velice obtížně. V textech, které se věnují této problematice lze pouze konstatovat několik zcela odlišných pojetí:

- Chudoba založená na absolutní výši životně nutných výdajů, které se nemění.

- Chudoba založená na absolutní výši nutných výdajů, které jsou závislé na životní úrovni v ekonomice.

- Chudoba založená na výši průměrného příjmu obyvatele či referenční skupiny.

- Chudoba založená na kvalitě sociálních interakcí jednotlivce a schopnosti pokrytí určité společenské role.

První bod je typický pro období klasické ekonomie, která chápala populační růst jako závislý na ekonomických zdrojích a inovací V Malhusově konceptu je chudoba nutnou podmínkou ekonomické rovnováhy, protože ekonomický růst (v Malthusově době zejména představovaný růstem produktivity v zemědělství) se opožďuje za růstem populace Druhý bod budu prezentovat na sporech o minimální rozpočet v rámci diskuse o chudobě v USA v druhé polovině 19. stol až do šedesátých let dvacátého století. V zásadě jde o postoj, kdy se hranice chudoby pohybuje na subjektivních odhadech toho, co daný výzkumný tým chápe jako ještě přípustné podmínky pro život. Tyto podmínky nejsou určeny “natvrdo”, přesně podle (medicínské) definice prostředků objektivně nezbytných pro fyzické přežití a základní funkce rodiny, ale na základě osobních preferencí výzkumníků, nebo jako výsledek výzkumů veřejného mínění (otázky typu “Jaký příjem je podle vás ještě dostatečný?). Třetí bod úroveň chudoby nastavuje přímo podle příjmů ve státě. Subjektivní hodnocení je z konceptu vyloučeno, implicitně se předpokládá, že jednotlivec hodnotí svou životní úroveň nikoliv podle toho, kolik si může koupit, ale srovnáním s příjmu společnosti. Tomuto problému se věnuji v kapitole Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.. Omezení na historii definování chudoby jsem se rozhodl omezit pouze na USA na základě dvou faktorů: jde o industrializovanou zemi, po dvacáté století bez válečných konfliktů na svém území, což umožňuj problematiku mapovat jako kontinuální proud demokraticky soupeřících idejí.

Posledním samostatně zpracovaným tématem týkající se chudoby je problematika mzdové křivky, která se věnuje územní distribuci mezd a nezaměstnanosti. Jde o moderní empirická zjištění, které jsou založena na rozsáhlých souborech dat. V České republice se této problematice věnují výzkumné práce ČNB (rok 2002).

Tato práce se nevěnuje problematice srovnání současných evropských hranic chudoby a komparací metodologie v jednotlivých zemích. Na základě studia řady zdrojů VUPSV a zahraničních publikací jsem přesvědčen, že toto bylo v literatuře mnohokrát konstatováno a zpracováno. Naopak chybí hlubší metodologický základ pro posouzení podstaty a historického vývoje fenoménu chudoby. Má práce by snad mohla přispět k pochopení tohoto základu.

Obdobně zůstávají stranou současné americké studie, které se velice podrobně věnují porovnávání modelů chudoby založených na změnách definice rodiny a domácnosti, příjmů, kvalifikovaných odhadech šedé ekonomika. Tyto studie se mi zdají příliš spojené s dnešní americkou realitou, zejména se změnami životního stylu a funkce rodiny a často tvoří pouze jakýsi doprovod pro výzkumy z oblasti sociologie, sociální psychologie a kulturní antropologie.

Za zlom a výchozí bod pro moderní ideologie, které si po různých proměnách uchovávají svoji pozici i dnes lze považovat období na jehož začátku existuje ještě feudální Evropa a na jeho konci vznikají moderní národní státy. V dějinách idejí lze počátek tohoto období popsat jako pozvolnou ztrátu dominance scholastické filosofie jejímž hlavním předmětem zkoumání byl celek světa.

Vztah k chudým byl určován náboženstvím. Vztah biblických textů k bohatství mělo jednoznačně více či méně negativní zabarvení. Podobně i lze snad opatrně konstatovat, že evropská společnost nikdy nevytvořila tak rigidní systém kast jako například Indie, či nikdy de iure neodejmula základní lidská práva v míře typické pro orientální despocie (i přes existenci otrokářství, které ostatně mizí až podstatně později). Scholastický kabát nebránil některým hluboce demokratickým prvkům v thomismu (lid má právo odvolat krále, …) a systém katolické církve zase vzniku radikálních sekt, přičemž lze nalézt i takové, které prosazují naprostou a bezpodmínečnou rovnost všech, včetně rovnosti v podílu na bohatství společnosti. Z tohoto úhlu pohledu nejsou latinskoamerické varianty současného katolicismu spojující marxismus a katolicismus není až takovou raritou.

S příchodem reformace dostává bohatství a s ním i společenská nerovnost zcela jiné morální hodnocení. Jak ukázal Max Weber (Weber 1998), hromadění zisku se stává samoúčelem, což chápe jako určitou morální maximu. Množství kapitálu má přímou vazbu na božskou milost. Chudoba je naopak trestem. Je třeba ještě tento model doplnit o vztah k luxusní spotřebě, rozmařilosti, což lze chápat jako tehdejší obdobu dnešního konsumerismu, který je naprosto odmítavý (s výjimkou některých autorů jako je Mandeville, který chápe rozhazovačnost jako zdroj pro práci jiných). Nejde tedy o touhu po bohatství jako zdroji osobního potěšení, jak tomu bylo do jisté míry v Benátské republice, ale o spojení rozmnožování majetku kapitalistickým způsobem investování s vystupňovanou askezí. J. S. Mill, který vyrůstal v prostředí silně ovlivněném luteránstvím například odmítal nejen okázalou spotřebu, ale i svou oblíbenou hru v šachu chápal pouze jako prostředek pro cvičení mysli, nikoliv jako zdroj samoúčelného potěšení. V další části tato tvrzení budu demonstrovat v postoji k chudobě v devatenáctém století, ve Velké Britanii, kde byla po určité významné období chápána jednoznačně jako stigma a chudí nebyli ani tak oběťmi systému jako spíše oběťmi vlastního individuálního selhání a neschopnosti.

Vzhledem k rozsáhlosti tématu a nutnosti pokrýt i ostatní ideologické směry vzhledem k chudobě budu zde prezentovat lepšího nástroje pro popis politických postojů než je tradiční rozvržení pravice – levice, které dnes již nestačí. Toto dělení je nahrazeno systémem dvou škál, díky kterým jsme schopni lépe chápat rozdíly mezi ideologiemi (definici tohoto pojmu se budu věnovat později).

Předpokládám, že platí, že jakákoliv skupina normativních výroků o společnosti by nutně v sobě měla nést možnost rozlišení ve vztahu mezi svobodou a kontrolou na straně jedné a jednotlivcem a společností na straně druhé. Jinak řečeno: každý smysluplný výrok týkající se společnosti by měl být umístitelný ve vektorovém prostoru tvořeném dvěma škálami a sám v sobě by měl být důkazem o absolutních mezích těchto škál. Mějme tyto dva výroky:

Tyto výroky nejen, že se dají porovnat (tzn. říci, že tvrdí oba dva to samé), ale automaticky v sobě obsahují i možnosti před vytvářet svoji negaci. Jinak řečeno vypovídají o tom, že lze volit i postoje opačné – především potenciální možnost výroků opačných.

Před vlastní prezentací modelu musí být vysvětlena ještě jeden důležitý předpoklad. Jestliže model nijakým způsobem neaspiruje na konečné ontologické zdůvodnění podstaty politického procesu, je pouhou metodologickou pomůckou pro popis reality.

Za svobodné lze považovat takové postoje, které nekladou důraz na spojení fungování společnosti s jasně definovanými pravidly. Existuje – li určitý objektivně špatný stav, který vznikl “samovolně”, tj. svobodně, nesmí být měněn pomocí pravidel, protože prosazení změny by mělo horší následky (mj. zpochybnění svobody, jako jedné ze základních hodnot) než strategie laisez-faire.

Kontrola předpokládá chování, při kterém je jednotlivec omezen určitými pravidly. Nerozhoduje původ těchto pravidel, ale jejich pozice vůči jednajícímu musí být exogenní, jednotlivec sám o sobě nemá moc je změnit.

Podle všeho tato osa není v přímé souvislosti s mírou redistribuce ve společnosti. Lze tvrdit, že společnosti postavené na vysoké míře (sebe) kontroly mohou chápat fakt příjmové diferenciace různým způsobem. Typický řešením fenoménu chudoby pro společnosti s vysokou mírou kontroly je snaha nikoliv o materiální povznesení chudých a jejich integraci do společnosti, ale spíše vystupňování dohledu nad nimi. Chudoba je jedním z chaotizujících a nebezpečných prvků, které ze své podstaty ohrožují stability celku. Výsledkem tohoto postoje je koncentrace chudých na jednom místě a jejich podrobení přísnému (někdy i doslova) vězeňskému řádu. Vzhledem k rozkladu reálných ideologií ne dvě nezávislé osy lze si tuto kontrolu představit jak v silně individualizované společnosti, kdy je chudoba chápána jako osobní individuální neúspěch, tak ve společnosti sdílívá přesně opačné stanovisko. Typickým příkladem puritánského přístup k chudobě je snaha o vybudování centralizovaného systému chudobinců ve kterých musí být podmínky v chudobinci musí být nevlídné, aby odrazovaly od čekání na podporu. Bylo praktikováno důsledné rozdělení rodin, každý musel pracovat, často to byly velice těžké a žádané práce s dlouhou pracovní dobou (muži jako lamači kamene, dřevorubci, ženy praly, drhly podlah a uklízely, děti často pracovaly v dolech a nebo továrnách a vedení chudobince od nich očekávalo práci v rámci budovy). Pokud k tomu připočteme sociální stigmatizaci, která byla podporována jednotnou uniformou a označení chudých našitým písmenem P a číslo farnosti.

Naopak ideologie založené na svobodě budou daleko více chápat chudobu jako důkaz o existenci pravidel, která zamezují rovnost lidí. V extrémním případě anarchismu jsou odmítána jakákoliv pravidla, včetně pravidel týkajících se vymezení majetkových práv. Adam Smith ostře kritizoval výsady šlechty, které jí umožňovaly zaměstnávat neproduktivní zaměstnance (jako byli například sluhové, a podobně). Vztah k redistribuci majetku je na první pohled nezřetelný. Lze argumentovat pro vysokou i nízkou míru redistribuce. Tento postoj závisí na přesvědčení, zda – li se společenská nerovnost opírá o diskriminační pravidla (kastovní rozvrstvení společnosti), či naopak je důsledkem svobodné hospodářské soutěže. Otázku vzdělání chápu ve shodě s postmoderním přístupem (Foucalt) jako formu kontroly.

Pól jednotlivce chápeme jako jedince. Pro pozici na ose není rozhodující, zda – li je jednotlivec svobodný, či podléhá pravidlům. Důležité je, že předmětem pravidel je právě jedinec, organizace jsou v tomto ohledu chápány jako “sítě” jednotlivců, kteří užívají určitá pravidla k interakcím mezi sebou. Pól společnosti předpokládá objektivní existenci celku. Vzhledem k problematice chudoby lze konstatovat, že ideologie blíže pólu společnosti budou daleko více nakloněny velké redistribuci majetku a v extrémních případech k jeho sdílení všemi.

Podle individualistického proudu má jednotlivec určité práva. Tyto mohou být zcela vrozená, uplatnitelná přímo a nebo naopak vnucená okolím, to záleží na poloze ideologie na ose svoboda – kontrola. Je otázkou jakou formou tato práva je schopen uplatnit navenek. Je velice pravděpodobné, že jakýkoliv zásah do práva disponovat s majetkem (především prostřednictvím daní, či konfiskace) budou brána jako zásah proti individuu ve prospěch státu. Je třeba poznamenat, že v utopickém projekt anarchismu, kde není chybí vymezení vlastnických práv se předpokládá jiný mechanismus založený na přesvědčení o tom, že veškerá společenská problematika plyne z existence pravidel, které vnášejí mezi lidi antagonistické zájmy. Souladu bude dosaženo v momentě “osvobození” od pravidel tvořících nesmyslné hierarchické struktury. Je zajímavé, že tento moment je přítomen i u řady liberálních autorů jako nutná podmínka uzavření korektní a nediskriminující společenské smlouvy (viz dále).

Pokud si rozdělíme graf následujícím způsobem, dostaneme následující čtyři segmenty.

Segment A by se dal popsat jako (sebe)kontrola jednotlivce. Ideologické postoje v oblasti vztahu k chudobě v tomto segmentu budou založenu na předpokladu, že se každý sám postará o sebe. Společnost nepřipouští výstřelky v chování kohokoliv, precizně rozlišuje sféru veřejnou, kde jsou konvence tvrdě vyžadovány od sféry soukromé, která je důsledně chráněna před okolím. Lze předpokládat, že lidé chudí budou chápáni jako vlastní vinou neúspěšní a budou nuceni akceptovat nabídnuté podmínky. Podpora z veřejných zdrojů je omezená, v rámci daných pravidel zpravidla neexistuje nějaké právo na (finanční) podporu od státu. Podpora často musí splňovat určité kritérium reciprocity plnění, de facto je podpora omezena na poskytnutí práce. Extrém by se dal popsat jako puritanismus.

Segment B by se dal označit jako “společenská kontrola”. V tomto konceptu je často fakt chudoby popřen, i když faktická příjmová pozice absolutně chudých se nemusí až zas tak lišit. Pro chudé jsou zpravidla určeny pouze veřejné prostředky, jsou “majetkem” společnosti, celku. Tento postoj zakládá nárok na byrokraticky určený příjem. Jde spíše o formu zákonného nároku (“právo na práci”). Problematika soukromí je složitá: na jedné straně je jednotlivec vyvázán ze závislosti na názorech bezprostředního okolí, které by zakládaly bezprostřední nátlak, na druhou stranu z podstaty věci soukromí neexistuje.

Segment C by se dal definovat jako “jednotlivec bez kontroly”. Nejsou vyžadována pravidla a to ani pravidla týkající se závazku vůči chudým. Extrémem je anarchie, jejíž teorie má překvapivě blízko k některým prvkům klasického liberalismu. Sám anarchista Kropotkin při svém tažení proti všem si neobyčejně cenil Adam Smitha pro jeho kritiku aristokracie. V dalším textu se budu věnovat určité podvojnosti liberalismu co do konceptu svobodného jednotlivce: na jedné straně se liberálové snaží omezit moc státu, na druhou stranu se často neshodnou ohledně míry redistribuce prostředků na šíření informací, či prostředků na zpřístupnění určitých možností jak realizovat svoji svobodu. Spor lze najít už u Adama Smitha, který navrhoval veřejné státem placené školství. Naproti tomu Mises neuznává státem podporované školství, protože toto by se automaticky stalo hlasatelem státních idejí. Stát by tak svou aktivitou narušuje sféru oproštěnou od státního vlivu, prolamuje meze “vrchnostenské vůle”, a likviduje prostor pro vznik jiných mocí, než je (státní) politická moc. Tento fakt je důležitější než nerovnost ve společnosti už proto, že libertariáni ho uznávají za vykazatelný. Rozdílná úroveň příjmů naproti tomu může být důsledkem odlišných preferencí jednotlivců (Rothard).

Pro segment D je naopak typické skupinové rozhodování v rámci shromáždění, které na jednu stranu není vázáno žádnými pravidly, kdy se nemoderovanou diskusí všech dojde k rozhodnutí, které se může týkat čehokoliv. Soukromí a vlastnické práva v tomto kontextu neexistují, de facto vlastně neexistuje ani jakákoliv forma nerovnosti. Asi nejblíže k tomuto ideálu byl jakobinismus francouzské revoluce, v teorii jde o komunismus, ovšem bez Leninovy korektury o straně jako předvoji dělnické třídy. Jak ukázal Burke, tento systém je nestabilní, utopický a přecházející do podoby (vojenské) diktatury.