Radim Valenčík

V ČSSD se po dlouhé (podle mého názoru promarněné) době začíná zase diskutovat o programových otázkách. Otevírají se tím i obecně teoretické problémy. Následující řádky jsou pokusem o jejich reflexi v dobovém kontextu. Materiál vznikal postupně o procházel (a prochází) při různých příležitostech diskusemi. Je psán tak, aby v něm byly teoreticky podchyceny příčiny současných problémů vládnoucí strany a potlačeny otázky politické či personální. RV

Každá příčina má svoji příčinu, příčiny se větví a proplétají - v případě tak složitého jevu, jakým je současné krize ČSSD, to platí v plné míře. Navíc si je třeba uvědomovat, že v krizi je celá evropská sociálně demokratická levice či vlastně levice jako taková. Tak tomu vždy bývá v případě, kdy je doba přelomová, kdy se mj. lámou i názorové stereotypy a kdy se nové neukládá do zastaralých schémat. (Mj. proto je tak obtížné najít východisko, proto po dlouhou dobu mají "hlasovací většinu" názory vycházející ze stereotypů.)

Za bezprostřední příčinu krize ČSSD lze považovat, že:

- ČSSD nemá program, který by jí dával jistotu v konání,

- ČSSD nemá program, který by motivoval její členy a funkcionáře a bránil její vnitřní demoralizaci,

- ČSSD nemá program, ze kterého by veřejnost cítila, že tato strana ji úspěšně provede složitým obdobím,

- ČSSD nemá program, za který by stálo zato obětovat osobní pohodlí, různé výhody.

- ČSSD nemá program, podíl na jehož vědomé a aktivní realizaci by byl kritériem, kdo co umí a jakým přínosem nejen pro stranu, ale i pro celou společnost je.

Horší než to, že ČSSD nemá program, je skutečnost, že práce na programu nejen stagnují, ale jsou doslova blokovány - to tím více, čím zřetelnější je, že dobrý program citelně chybí.

Názor, že "problém není v programu., ale v lidech", si neuvědomuje mnohokráte ověřenou skutečnost: Bez programu, který by ukazoval reálnou cestu řešení problémů, se jakéhokoli hnutí zmocní bezzásadoví kupčíci s pozicí a šejdíři s nesplnitelnými sliby, které nikdy nebrali vážně. Dobrý program, který ukazuje, komu o co ve společnosti jde, si svoje realizátory najde.

Dobrý program by měl ukázat:

- o jakou změnu v samotných ekonomických základech současné společnosti jde,

- jaká nová ekonomika se rodí,

- jakou podobu mají subjekty nové ekonomiky,

- jak se nové rodí v lůně bránícího se starého,

- jak se staré brání prosazení nového,

- jak se tím vyostřují rozpory společnosti a jaké problémy tím vznikají,

- co jsou síly pokroku a co síly reakce,

- jak podpořit nové a perspektivní, které přináší vyšší efektivnost i vyšší míru naplnění bohatství lidského žití.

Pokroková levicová strana prostě nemůže nemít program, který jasně a srozumitelně, s vahou vědecky poznané pravdy říká, oč tu běží, s jakými subjekty společenského pokroku se identifikovat. Pokud totiž takový program nemá, stává se pouze vyjednavačem "měkčích" podmínek pro bezbranné (které do značné míry sama svou politikou vyrábí a opírá se o ně jako o svoji sociální základnu). A vzhledem k tomu, že ani netuší, o co ve společnosti jde, stává se posléze pouhým přisluhovačem těch, co mají reálnou ekonomickou moc pocházejí ještě z toho ekonomického systému, který se již přežil. A protože jsou stále ještě silnější, stává se obyčejným komplicem těch největších lumpáren rozehrávaných silami konzervativní reakce bránící se reálnému společenskému pokroku.

Ani ve druhé etapě reformy veřejných rozpočtů se patrně nedočkáme toho, na čem by měla být postavena. Vždyť nejde o to, ještě více peněz vyždímat z občanů, či ještě více na občanech ušetřit různými škrty, ale o zapojení zdroje nejcennějšího - lidských schopností nabývaných a kultivovaných prostřednictvím vzdělání. Rok od zahájení přípravy reformy uběhl a o tom, jak zkvalitnit vzdělávací procesy na všech stupních tak, aby se vyřešilo napětí v oblasti veřejných rozpočtů, zase ani slovo.

Vzdělávací procesy by mohly podstatně omezit nezaměstnanost, což má pozitivní přínos na stránce výdajů i příjmů veřejných rozpočtů. Reformátoři se k této otázce zatím vůbec nedostali, zatímco nezaměstnanost absolventů škol všech stupňů (včetně vysokých!) roste a roste. Jak dlouho budeme ještě čekat?

Celoživotní vzdělání by mohlo výrazně prodloužit období produktivního života člověka, umožnit mu plynulý přechod z profese, na kterou již svými fyzickými silami nestačí, do profese, v níž může zhodnotit své celoživotní zkušenosti. Na základě toho by bylo možné posílit solidaritu mezi těmi, co i ve vyšším věku mohou a chtějí pracovat, a těmi, kteří se již nemohou či nechtějí v pokročilejším věku zapojit do pracovního procesu. (Ostatně bez toho nebude možné dosáhnout rovnováhy v penzijním systému a občané se budou znovu a znovu přesvědčovat, že navrhované tzv. "reformy penzijního systému" slouží jen k tomu, aby se zastírala skutečnost, že jsou jim vyvlastňovány potenciální úspory, tj. to, co si mohli naspořit, pokud by neodváděli své prostředky do systému, který je okrádá.)

Člověk s vyšším kvalitním vzděláním, které mu dává perspektivu profesního, příjmového a společenského vzestupu nebude simulantem a nebude vyhledávat známého doktora, aby místo atraktivního zaměstnání mohl dělat jarní práce na zahrádce. Člověk s takovým vzděláním bude hlídat svoji čest nebude porušovat zákon.

Lidé vzdělání v dobrém (a zainteresovaném!) vzdělávacím systému, byť i prošli jen jeho nižšími patry (např. středním odborným školstvím) jsou nejen dobře uplatnitelní na profesních trzích, ale i dobře rekvalifikovatelní. A perspektivně si mohou doplnit i vyšší vzdělání.

Vzdělání je jednou z klíčových podmínek využívání perspektivních a dlouhodobých vstupů zahraničního kapitálu.

Ve výčtu toho, kde všude může sehrát vzdělání roli při reformě veřejných rozpočtů, bychom mohli pokračovat dál a dál. Jak je možné, že vláda, jejíž dominantní subjekt (ČSSD) má hned na prvním místě svého programu nazvaného "Společnost vzdělání, solidarity a spoluúčasti" slovo vzdělání, připravuje reformu, ve kterém o zvýšení efektivnosti vzdělávacích procesů není ani slovo?!

Zdá se, že existuje jediná možná odpověď na tuto otázku. Ti, co rozhodují o reformě, se do svých pozic dostali nikoli zásluhou svých schopností nabytých a kultivovaných vzděláním, ale jinými cestičkami, kterými šlo projít i s nekvalitním vzděláním a bez nutnosti prokázat své produktivní schopnosti. Pak pochopitelně vůbec nemají představu o tom, jakou roli může vzdělání a schopnosti nabyté vzděláním ve společnosti sehrát. A tak se začali v rádobyreformních krocích stále více zamotávat jako moucha chycená do pavučiny, aniž by dali jasnou a přitažlivou perspektivu. Jejich vinou pak bude reforma zbytečně sociálně krutá a na skutečné řešení se beztak bude muset čekat.

Bez skutečného programu, který ukazuje, v čem spočívá přelomový charakter současné doby, co jsou síly společenského pokroku a jak je podpořit, ovšem vyjednavači "měkčích" podmínek skončí vždy jen jako přisluhovači toho, co se přežilo a brání se zuby nehty, a komplici největších lumpáren.

V sociální politice jde především o efektivní sociální investování.

Veškerý společenský pokrok se uskutečňuje prostřednictvím inovací. Inovace jsou tím, co zvyšuje efektivnost. Bez inovací, tj. při setrvačném využívání přírodních zdrojů, by naše civilizace nejen velmi rychle narazila na nepřekročitelné bariéry svého růstu, ale dostala by se i do kleští stále obtížněji dosažitelných základních zdrojů a zanikla by.

Inovace buď snižují množství vstupů nutných k dosažení určitého srovnatelného efektu, nebo při srovnatelném množstvím vstupů umožňují dosažení většího efektu (případně vedou k obojímu). Otevírají cestu k využívání vnitřních vlastností hmoty i k naplnění vnitřního bohatství života člověka (vytvářením nových užitečných efektů).

Inovace tedy přinášejí zlepšení, často velmi výrazná. Tato zlepšení však nemusejí mít a zpravidla také nemají paretovský charakter. To znamená, že ačkoli vytvářejí přebytek užitku nad ztrátou užitku, může jejich důsledkem být snížení užitku některých subjektů. (Pod paretovským zlepšením chápeme situaci, kdy se alespoň někomu užitek zvýší a nikomu užitek nesníží.)

Jak k tomuto snížení užitku některých subjektů dochází? Dvojím způsobem:

- Buď je v důsledku inovace uspořen určitý zdroj. V důsledku toho je ho poptáváno menší množství. Vlastníkovi tohoto zdroje nezbývá nic jiného, než tento zdroj využít alternativně. Alternativní využití zdroje vede ovšem k jeho nižšímu ocenění (a to právě ocenění na úrovni nákladů původně obětované příležitosti alternativního použití zdroje).

- Nebo v důsledku inovace dochází k vytvoření nového užitečného efektu, který umožňuje substituci stávajících užitečných efektů. V důsledku toho se snižuje poptávané množství po statcích vyvolávajících původní užitečné efekty, snižuje se jejich cena i množství statků, které lze uplatnit na trhu. Jedno i druhé se projevuje ve snížení příjmu těch, co tyto statky produkují.

(Na příklady těchto důsledků lze narazit na každém kroku - diktafony připravily o práci ty, kteří se s velkým úsilím naučili těsnopis, rozšíření televize a videa vedlo k poklesu návštěvnosti kin atd. Obětí může být jak vlastník příslušného zdroje, tak i zaměstnanec toho, kdo s příslušnými zdroji hospodaří, obětí může být jak výrobce příslušného statku, tak i zaměstnanec tohoto výrobce.)

Fakt existence neparetovských důsledků inovací má závažné společenské důsledky. Poškození a potenciálně poškození se brání. A brání se tím více, čím větší a aktuálnější je jejich ohrožení. (Neparetovské změny v ekonomickém systému vždy vedou k vnitřním rozporům ve společnosti a projevují se jako střet zájmů.) A vzhledem k tomu, že celé dějiny jsou spjaty s tendencí rostoucí dynamiky inovačních procesů, není divu, že se v určitých dobách tyto konflikty vyhrotily a hledal se způsob, jak zdroje konfliktů odstranit, aniž by došlo k zablokování inovací (což by pro společnost na současném stupni rozvoje znamenalo zkázu).

Samotná realita nastolila otázku, jak dosáhnout toho, aby přebytek užitku, k němuž ta či ona inovace vede, byl rozložen "paretovsky", tj. aby nedošlo ke zhoršení užitku nikoho. V realitě jde z tohoto hlediska spíše o to, aby se případy tohoto zhoršení minimalizovaly natolik, že již ve střednědobém horizontu běžný občan cítí spíše převažující pozitivní dopad celkového ekonomického vývoje hnaného inovační dynamikou, než případné negativní dopady inovací.

Cestou, která se (jako první a někoho ani nenapadne, že existuje i jiné řešení) nabízí a kterou zná i ekonomické teorie (ačkoli řešení bylo nacházeno spíše spontánně), je kompenzace negativních důsledků inovací.

Společným jmenovatelem kompenzačního způsobu minimalizace neparetovských dopadů inovací na sociálně nejvíce ohrožené skupiny obyvatelstva v podmínkách inovačně dynamické společnosti se stal sociální stát. Nástroji pak:

- Nepřímá redistribuce formou právní ochrany orientované na nejčastější případy poškození zaměstnanců v důsledků inovací (např. povinnost zaměstnavatele převést v určitých případech zaměstnance na jinou práci, poskytovat mu průběžnou rekvalifikaci apod.).

- Přímá redistribuce formou různých forem sociálního pojištění a sociálních dávek, dále pak aktivní politika zaměstnanosti.

S dalším zvyšováním inovační dynamiky se začalo stále více ukazovat, že cesta snížení neparetovských dopadů inovací formou kompenzací má své limity. Byla narušena rovnováha mezi pociťováním střednědobých důsledků zvyšování blahobytu a ochoty trpět dopady inovací zmírněné kompenzacemi. Tam, kde byla kompenzace realizována v největším rozsahu, tam se inovační dynamiky začala zpomalovat natolik, že přestalo být pociťováno zlepšení blahobytu, aniž by přitom bylo možno zajistit minimalizaci neparetovských dopadů inovací probíhajících v okolním světě a přenášejících se svými důsledky do dané země.

V této situaci dochází k tomu, co se nazývá krizí tradičního sociální státu. Roste averze k flexibilitě, změnám, vývojové dynamice, objevuje se snění o možnosti zablokovat vývoj apod.

(Vznik sociální psychologie i sociálního pnutí tohoto typu ne náhodou připomíná ludisty. Ti také považovali stroje za nepřátele, kteří jim brali práci.)

Vraťme se však k prapůvodní příčině toho, proč byl využit mechanismus kompenzací. K tomu, jakým způsobem inovace vyvolávají snížení užitku některých subjektů. Všimněme si, že stejným způsobem, jakým dochází ke snížení užitku některých subjektů, dochází i k rozšíření okruhu subjektů, na které má inovace pozitivní dopad. Jedná se o všechny subjekty, které vlastní či produkují zdroje, jež si realizace inovací vyžaduje. Tak jako jsou některé zdroje uspořeny, snižuje se jejich poptávané množství a jejich vlastníci či producenti utrpí újmu, tak se současně zvyšuje poptávané množství některých jiných zdrojů, které si realizace inovací vyžaduje, které jsou spjaty s šířením inovací apod.

Položme si nyní otázku: Existuje nějaký zdroj, jehož hodnotu prakticky žádná inovace nesníží, ale jehož hodnota naopak roste s dynamikou inovací (tj. s tím, jaká je intenzita generování, realizace a šíření inovací)?

Ano. Takovýto zdroj existuje. A tímto zdrojem je právě lidská schopnost aktivně reagovat na změny, inovační schopnosti člověka spjaté s jeho univerzalitou. (K tomu viz důležitá příloha, v níž je vlastně to, oč tu běží.)

Pokud co největší množství lidí a v co největší míře je vybaveno schopnostmi tohoto typu, pokud lidem kvalitní vzdělávací systém poskytne tento vzácný a užitečný zdroj, pokud se stanou jeho vlastníky, jsou nejlépe pojištěni proti riziku změn, nejlépe chráněni před neparetovskými dopady inovací a stávají se těmi, co mohou z inovací těžit.

Právě proto hraje vzdělávací systém v současné době mimořádně významnou roli. Jak tuto roli naplní ovšem závisí na tom, zda jeho výsledkem nabytí příslušných inovačních schopností je či nikoli.

Z výše uvedeného vyplývá, že při hledání odpovědi na otázku, jaký by měl být vzdělávací systém, k čemu by mělo vzdělání člověka přivést, jaké schopnosti by měl prostřednictvím vzdělání člověk nabývat... atd. je nutné vycházet z pochopení charakteru inovačních procesů a z toho, jak na ně může člověk aktivně reagovat tak, aby je využil ke zvýšení svého užitku.

Všestrannost (univerzalita) poznávacích schopností (kompetencí) znamená především:

- Schopnosti přicházet s inovacemi (přesáhnout hranici stávajícího poznání).

- Schopnosti systematizovat své poznání (dosáhnout toho, aby každý poznatek, který si osvojil, byl součástí uceleného systému, ve kterém je tento poznatek zvláštním případem obecného).

- Schopnosti komunikovat s jinými lidmi (poučit se z odlišných názorů či naopak sdělit jim své názory).

- Schopnosti dosáhnout praktické realizace poznání (zjistit podmíněnost praktické realizace závěrů vyplývajících z teoretického poznání).

Tj. jedná se o schopnosti (kompetence): inovační, systematizační, komunikační, realizační.

Tyto schopnosti spolu navzájem souvisejí v několika aspektech, např.:

- Chceme-li umět realizovat inovace či podílet se na realizaci, musíme se naučit vytvářet týmy či být schopni pracovat v týmech, tj. komunikovat s jinými lidmi, umět je zaujmout svými podněty a umět rozpoznat přínosné podněty jiných.

- Systematizujeme-li své poznání, jsme schopni nejlépe vidět možné přesahy již poznaného, což je základem schopnosti přicházet s novým, tj. inovačních schopností.

- Chceme-li využít výsledky týmové spolupráce a komunikace v rámci tvůrčích týmů, musíme umět systematizovat (zatřídit) své poznatky.

Z hlediska ekonomického pohledu na přechod ke vzdělanostní společnosti, kterým je charakterizována doba, v níž žijeme, vystupuje význam všestrannosti poznávacích schopností (univerzalita) v následujících podstatných souvislostech:

Za prvé: Jako jediný zdroj ekonomiky, jehož hodnota se nesníží v důsledku jakékoli inovace, ale naopak - s růstem intenzity inovačních procesů (což je obecnou historickou tendencí, která vystupuje do popředí v období přechodu ke vzdělanostní společnosti) jeho hodnota roste.

Za druhé: Jako základní předpoklad konstituování základních produkčních subjektů vzdělanostní ekonomiky, kterými jsou univerzity a jejich spolupracující absolventské sítě.

Za třetí: Jako předpoklad přesunu těžiště potřeb člověka do oblasti schopnostních potřeb, tj. potřeb bezprostředně uspokojovaných (všestranným) rozvojem schopností člověka a jejich uplatňováním, s vývojem motivací spjatých se schopnostními potřebami.

Obsah či podoba univerzality jako schopnosti všestranného rozvoje poznání vyplývá z charakteru praktické činnosti. Člověk působí na přírodě tak, že vzájemně zprostředkovává procesy probíhající v jeho prostředí (do kterých vstupuje jako jedna z přírodních sil), vzájemně je podmiňuje, a to tak, aby zajistil svou další existenci a rozvoj. Proces jeho sebeutváření (vývoje) se odvíjí právě od toho, jakým způsobem působí na přírodu. Všeobecně zprostředkující činnost je nejúčinnější formou působení člověka (či jakéhokoli jiného subjektu) na své prostředí.

Myšlení člověka (včetně forem myšlení) a další složky jeho vědomí (paměť, představivost, prožitkovou strukturu, schopnost vytvářet cíle či vztahovat svou činnost k něčemu a naplňovat ji smyslem), to vše se vyvíjelo v procesu všeobecně zprostředkující činnosti jako podmínka její realizace. Proto také původ forem myšlení a dalších forem vědomí (včetně toho, jak např. funguje prožitkový mechanismus) lze od všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti odvodit.

Všeobecně zprostředkující charakter činnosti probíhá v součinnosti s ostatními lidmi, v určitém společenském prostředí. Pro vývoj společnosti platí, že sebeutváření společnosti se odvíjí od přetváření přírody.

Nejefektivnější uspořádání společenských vztahů je takové, při kterém jsou možnosti svobodného rozvoje každého jednotlivce podmínkou rozvoje ostatních.

Pokud mají metodologické nástroje popisu ekonomické reality být adekvátní, dostatečně věrně postihnout to nejdůležitější, nesmí se se všeobecně zprostředkujícím charakterem lidské činnosti rozcházet. Nejefektivnější cesty působení člověka na přírodu a nejefektivnější formy uspořádání společenských vztahů tak, jak jsou nahlíženy prizmatem všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti, musí korespondovat s pojetím efektivnosti vyjádřeným prostřednictvím metodologických nástrojů ekonomického přístupu.

Z tohoto hlediska stojí za připomenutí myšlenky K. Marxe - Kapitál I, kapitola V., 1. Pracovní proces:

Návazně na tuto pasáž K.Marx cituje z Hegelovy Encyklopedie filozofických věd. - "Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel."

K. Marx si tímto otevřel cestu k pochopení člověka, jeho sebeutváření v procesu přetváření přírody. Anticipoval převratné změny, k nimž dojde v obsahu práce. Současně tím dal i koncept svobody lidského individua: Člověk je svobodný právě v tom, že je subjektem všeobecně zprostředkující činnosti a jeho univerzalita spočívá v tom, že je schopen každý proces ve svém prostředí učinit součástí všeobecně zprostředkujícího charakteru své činnosti. Nemůže se však sám stát nástrojem všeobecně zprostředkující činnosti druhého. Jde o takové vztahy, v nichž svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje kteréhokoli jiného jednotlivce.

Za podrobné prostudování stojí následující pasáž z Marxových Rukopisů "Grundrisse", ve které dává svojí představu dlouhodobé perspektivy:

Příroda nestaví stroje, lokomotivy, železnice, elektrické telegrafy, samočinné spřádací stroje atd. Ty jsou produktem lidského úsilí; přírodní materiál přeměněný v orgány lidské vůle [ vládnoucí] nad přírodou čili orgány jejího uplatňování v přírodě. Jsou to lidskou rukou vytvořené orgány lidského mozku; zpředmětněná síla vědění. Rozvoj fixního kapitálu ukazuje, do jaké míry se všeobecné lidské vědění, poznání, stalo bezprostřední výrobní silou, a tedy i do jaké míry se podmínky společenského životního procesu samého dostaly pod kontrolu všeobecného rozumu a v souladu s ním se přetvořily. Do jaké míry jsou společenské výrobní síly produkovány nejen ve formě vědění, nýbrž jako bezprostřední orgány společenské praxe, reálného životního procesu." (Podtrženo a tučně zvýrazněno námi.)

(K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" (Ekonomické rukopisy z let 1857-1859) II, Praha, Svoboda 1974, s. 335-338.)

Všimněme si, v kolika kontextech K. Marx zdůrazňuje roli lidské univerzality (všestranného rozvoje schopností):

K problému vztahu univerzality a vzdělání z hlediska rostoucí inovační dynamiky stojí za pozornost rovněž to, co uvádí K. Marx v Kapitálu (Marx, K. Kapitál I. Praha. SNPL 1954.):

"Moderní průmysl nikdy nepokládá existující formu nějakého výrobního procesu za definitivní a nezachází s ní jako s definitivní. Jeho technická základna je proto revoluční, kdežto technická základna všech dřívějších výrobních způsobů byla v podstatě konservativní. Stroji, chemickými procesy a jinými metodami neustáleprovádí převraty v technické základně výroby a zároveň i ve funkcích dělníků a ve společenských kombinacích pracovního procesu. Tím rovněž neustále revolucionizuje dělbu práce uvnitř společnosti a ustavičně vrhá masy dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje střídání práce, pohyb funkcí, všestrannou pohyblivost dělníka. Na druhé straně reprodukuje ve své kapitalistické formě starou dělbu práce s jejím zkostnatělým rozdrobením. Viděli jsme, jak tento absolutní rozpor ničí jakýkoli klid, stálost, jistotu životního postavení dělníka, jak mu neustále hrozí tím, že mu s pracovními prostředky vyrazí z rukou i životní prostředky a s jeho dílčí funkcí učiní zbytečným i jeho samého; jak se tento rozpor vybíjí v nepřetržitých hekatombách dělnické třídy, v nejbezuzdnějším mrhání pracovními silami a ve spoustách způsobených společenskou anarchií. To je negativní stránka. Jestliže se však nyní střídání práce prosazuje jen jako nepřekonatelný přírodní zákon a se slepě ničivou silou přírodního zákona, který všude naráží na překážky, činí naproti tomu sám velký průmysl svými katastrofami otázkou života a smrti, budou-li střídání práce a tedy co největší mnohostrannost dělníků uznány za všeobecný zákon společenské výroby, jehož normálnímu uskutečňování musí být přizpůsobeny poměry. Činí otázkou života a smrti, zda bude nestvůrnost nešťastného reservního dělnického obyvatelstva, chovaného v záloze pro měnící se potřeby práce; zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým individuem, pro něž jsou různé společenské funkce střídavými způsoby životní činnosti. Jedním momentem tohoto převratného procesu, vyvíjejícím se živelně na základě velkého průmyslu, jsou polytechnické a zemědělské školy, jinými jsou "écoles d'enseignement professionel" (odborné školy), kde se děti dělníků trochu učí technologii a praktickému zacházení s různými výrobními nástroji. Jestliže tovární zákonodárství jako první skrovný ústupek, těžce vybojovaný na kapitálu, spojuje s tovární prací jen základní vyučování, není pochyb o tom, že nevyhnutelné dobytí politické moci dělnickou třídou vydobude náležité místo v dělnických školách také theoretickému i praktickému technologickému vyučování. Není rovněž pochyb o tom, že kapitalistická forma výroby a jí odpovídající ekonomické poměry dělníků jsou v naprostém rozporu s takovými převratnými fermenty a jejich cílem - zrušením staré dělby práce. Vývoj rozporů určité historické výrobní formy je však jedinou historickou cestou jejího rozkladu a utváření nové. "Ne sutor ultra crepidam!" (Ševče, drž se kopyta!") Toto nec plus ultra (tento vrchol) řemeslnické moudrosti se stalo hroznou pošetilostí od chvíle, kdy hodinář Watt vynalezl parní stroj, holič Arkwright spřádací stroj, zlatnický dělník Fulton parník." (S. 517 - 519.)

K tomu K. Marx uvádí pod čarou:

"Jeden francouzský dělník píše při svém návratu ze San Franciska: "Niky bych si nebyl pomyslil, že bych byl s to provozovat všechna ta řemesla, kterými jsem se skutečně zabýval v Kalifornii. Byl jsem pevně přesvědčen, že se nehodím k ničemu než ke knihtiskařství... Když jsem se dostal do tohoto světa dobrodruhů, kteří mění řemeslo snáze než košili - na mou duši! - počínal jsem si stejně jako ostatní. Protože se ukázalo, že práce v dolech není dost výnosná, zanechal jsem jí a vydal se do města, kde jsem se postupně stal typografem, pokryvačem, lijcem olova atd. Na základě této zkušenosti, že se hodím ke každé práci, cítím se méně měkkýšem a více člověkem." (S. 518.)

O mnoho let později píše R. Reich v knize Dílo národů - Příprava na kapitalismus 21. století (Praha, Prostor 1995) , která zaznamenala značný ohlas ve světě i u nás:

Za třetí jsou to schopnosti, kterých je zapotřebí k dosažení kontaktu řešitelů problémů s těmi, kteří problémy rozpoznávají. Lidé v takovýchto rolích musí natolik chápat specifické technologie a trhy, aby rozpoznali možnost uplatnění nových produktů. Musí získat peníze nezbytné k zahájení projektu a najít správné řešitele a identifikátory problému, kteří by projekt provedli. Ti, kteří mají takovéto postavení v nové ekonomice, jsou nástupci "manažérů" či "podnikatelů" v ekonomice staré. Ani jeden z těchto termínů však plně nevystihuje jejich roli ve vysoce zhodnocujícím podniku. Tito lidé se nezabývají kontrolou organizace, zakládáním firem či vynalézáním věcí. Místo toho se neustále zabývají managementem myšlenek. Hrají úlohu strategického zprostředkovatele." (S. 98-99.)

"Tři skupiny, které dávají novému podniku největší část jeho hodnoty - řešitelé problémů, identifikátoři problémů a strategičtí zprostředkovatelé - musí být navzájem v přímém kontaktu, aby mohli neustále objevovat nové možnosti. Mají-li být správně vyřešeny ty pravé problémy, musí informace plynout rychle a zřetelně. Pro byrokracii v takovém podniku není místa." (S. 101.)

"Vysoce zhodnocující podnik se tedy nepodobá pyramidě, nýbrž pavoučí síti... Klíčová korporace již není "velkou společností", žádná z nich však také není pouhou sbírkou menších firem. Jedná se spíše o síť podniků. Její centrum umožňuje strategické pochopení problémů a spojuje jednotlivé nitky. Avšak jednotlivé body této sítě mají často dostatečnou autonomii, aby mohly vytvořit zisková spojení s jinými sítěmi. V korporaci neexistuje žádné "uvnitř" a "vně", nýbrž jen různé vzdálenosti od jejího strategického centra." (S. 110.)

"Hlavními aktivy vysoce zhodnocujícího podniku nejsou hmatatelné věci, nýbrž schopnosti potřebné ke spojení řešení a konkrétních potřeb." (S. 113.)

"Jde jen o to, že se staré korporace staly neefektivním prostředkem k dosažení tohoto cíle. Jednotlivé země již nemohou podstatně zvýšit bohatství svých občanů subvencováním, ochranou či jiným zvyšováním ziskovosti "svých" korporací. Spojitost mezi ziskovostí korporace a životní úrovní obyvatel země se stále více oslabuje." (S. 172.)

"Po celém světě se šíří nové organizační sítě vysocezhodnocujícího podniku, které nahrazují staré pyramidy klíčových výrobních podniků. To, co přichází, již nebude moci být označováno za "americkou" (britskou, francouzskou, japonskou či německou) korporaci a žádný hotový produkt již nebude "americký" (britský, francouzský, japonský či německý)." (S. 127.)

Uvedené pasáže jsou velmi inspirující z hlediska otázky, jak vznikají investiční příležitosti a jak se právě oblast "výroby" investičních příležitostí stává nejatraktivnější částí ekonomiky.

R.Reich v "Díle národů" se ne náhodou dostává k podobným otázkám, uvědomuje si význam nové metodologické báze, která by spojila specializaci s univerzalizací, a formuluje zajímavé postřehy, např.:

"Tak trochu varující je skutečnost, že ačkoli již probíhá druhá fáze reformy, nikdo nemluví o podpoře vzdělání a nepřijímají se žádná masivní opatření." To říká v rozhovoru pro Právo 27.2. J. Švejnar. V Hospodářských novinách z téhož dne si pak od něj můžeme přečíst: