Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

3/2004

číslo 54

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah:

1. Úvodní poznámka

2. Hlavní materiály

Epistemologické problémy neoklasické ekonomie (Petr Gočev)

Proces formování fungující tržní ekonomiky (Emilie Kalínská)

Chudoba v jednotné ekonomice (Ondřej Čapek)

3. Ohlasy a diskuse

Standardní mikroekonomická teorie - proč ji rozvíjet, (Pavel Sirůček)

K čemu má sloužit teorie, kterou učíme? (Radim Valenčík)

4. Aktuální téma

Současné dění v KSČM (František Neužil)

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 3/2004. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (4/2004) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. července 2004.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

1. Úvodní poznámka

Číslo Marathonu, které se Vám dostává do rukou, by dle mého názoru nejlépe vystihoval přívlastek "dynamické". Týká se to již úvodního pojednání P. Gočeva, které je věnována pronikavému pohledu na "intimní" metodologické otázky neoklasické ekonomie. Tímto pojednáním vytvořil i vhodný rámec pro kritický rozbor, který věnuje ve 2. části P. Sirůček mému učebnímu textu (uveřejněnému v letošním Zvláštním čísle Marathonu). Dovolil jsem si na něj reagovat několika poznámkami. Otevřela se tím opět diskuse k východiskům ekonomické teorie a pokud by se do ní zapojili další, stálo by to určitě zato.

Na stránkách Marathonu jsme uvítali nového autora - Doc. Ing. Emilii Kalínskou, CSc., která se představuje zajímavým pojednáním.

Dynamizujícím prvkem časopisu je i několik řádek F. Neužila věnovaných aktuálnímu tématu.

V závěru úvodní poznámky si dovolím ještě upozornit na nově otevřené www stránky věnované metodologickému semináři na téma Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování, které najde zájemce na www.vsfs.cz. Seminář je otevřen všem zájemcům a běží již od října 2003.

R. Valenčík

 

 

Epistemologické problémy neoklasické ekonomie

Petr Gočev

Neukazuj pouze cíl, ukaž také cestu.
Neboť cesta a cíl jsou navzájem tak úzce propojeny,
Že změna jednoho znamená i změnu druhého
A odlišná cesta vede k jinému cíli.

(Ferdinand Lassalle: Franz von Sickingen)

A člověk tak vášnivě miluje systémy a abstraktní vývody, že je ochoten vědomě překroutit pravdu, být slepý a hluchý, jen aby potvrdil pravdivost své logiky.

(F. M. Dostojevskij: Zápisky z podzemí)

Úvod

V této práci pojednávám o vývoji neoklasické ekonomie v návaznosti na přejímání ne vždy náležitě reflektovaných a aplikovaných epistemologických přístupů. V pozadí lze tušit otázku, nakolik je možné považovat vývoj od klasické ekonomie k neoklasické a dále pak přes jednotlivá metodologická stádia neoklasické ekonomie za tak jednoznačný pokrok, jak se obvykle předpokládá. Rozsah textu mi neumožňuje více než letmé nastínění některých okolností a problémů, jejichž význam mne vede k přesvědčení, že by měly být předmětem širší diskuse. Společným jmenovatelem těchto problémů je rozpor mezi pozitivistickou metodologií, ke které se stoupenci neoklasické ekonomie hlásí, a racionalistickými postupy, které jsou těmito teoretiky uplatňovány při zkoumání předmětných jevů. Deklarovaná metoda se liší od metody, která je v praxi používána. Představa, že "v konečné instanci" záleží pouze na empirii, umožňuje ekonomům a jejich teoretickým emanacím poklidně přežívat bez nutnosti reflektovat a nutně i problematizovat vydedukované konstrukce, se kterými dané teorie stojí a padají. Friedmanovo tvrzení, že předpoklady teorie nemusí být realistické, se odvolává na těšínská jablíčka empirické falzifikace; k té ale vlivem nedourčenosti teorií nemůže nikdy dojít. Pozitivistická rétorika tak slouží k posvěcení zavádějících a ideologických koncepcí příčících se zkušenosti i zdravému rozumu.

Základy neoklasického paradigmatu

Zrození neoklasického paradigmatu se datuje k "marginalistické revoluci" ze 70. letech 19. století, kdy William Jevons, Carl Menger a Léon Walras publikovali nezávisle na sobě práce poprvé systematicky a komplexně spojující principy předznamenané autory jako Bernoulli, Cournot, Dupuit, Thűnen a především Gossen. Základními znaky nového přístupu byla subjektivní teorie hodnoty a důraz na mezní veličiny. Na rozdíl od klasické ekonomie, která se soustředila na stranu nabídky a teorie reprodukce a ekonomického růstu, se do popředí dostala ekonomie strany poptávky a kritéria alokace vzácných zdrojů. K rozšíření neoklasické ekonomie rozhodující měrou přispěl zakladatel cambridgeské školy A. Marshall, který narozdíl od Jevonse a představitelů lausannské školy nezdůrazňoval rozdíly mezi učením klasiků a novou doktrínou. Ta si tak od T. Veblena vysloužila označení neoklasická, přestože se s klasickou tradicí radikálně rozcházela.

Cambridgský způsob analýzy dominoval v ekonomické teorii až do konce 2. světové války; od té doby se začala více prosazovat teorie celkové rovnováhy. Její zakladatel Léon Walras zásadně odmítal přístup charakteristický pro cambridgeskou školu, kdy je v rámci teorie dílčí rovnováhy zkoumána interakce nabídky a poptávky na izolovaných trzích za předpokladu ceteris paribus. Walrasův model byl určen soustavou simultánních rovnic rovnováhy na všech trzích a v nejsložitější variantě zahrnoval směnu, výrobu, kapitál a peníze. Ekonomika se nachází v rovnováze právě tehdy, když jsou v rovnováze všechny jednotlivé trhy zboží (včetně zboží-úspor) a najímaných výrobních faktorů, tj. všechny rovnice rovnováhy platí současně. Změna některé veličiny na kterémkoli trhu pak působí změny rovnovážných úrovní na ostatních trzích.

Walrasův vliv a význam pro pozdější vývoj ekonomické teorie tak spočívá především v tom, že se jako první pokusil vytvořit exaktní model zohledňující vzájemné souvislosti veškerých relevantních procesů v ekonomice. J.A. Schumpeter nazval Walrasovu teorii Magna Chartou ekonomie a mnohé ekonomy dodnes oslňuje grandióznost a matematická krása tohoto projektu, kterému se dá vyčítat snad jen to, že na oltáři rovnovážných modelů bývá obětována realita1). Tím, že byla stanovena vzájemná závislost ekonomických veličin, bylo možné vyhnout se problému, se kterým se potýkali mnozí ekonomové dřívějšího období, když se nebyli s to shodnout na směru determinace a kauzální závislosti mezi ekonomickými veličinami2). Řešení bylo ovšem dosaženo za cenu vyloučení dimenze historického času přimknutím reálných procesů na Prokrustovo lože statického rámce rovnováhy.

Vliv pozitivismu

Výrazný pokrok přírodních věd, započatý vědeckou revolucí 16. stol., se v 18. a 19. stol. ještě urychlil a začal přinášet ovoce v průmyslové praxi. Naopak společenské vědy byly ve 2. pol. 19. stol. zasaženy krizí způsobenou rozpadem německého idealismu. Není proto divu, že se autoři působící na poli společenských věd snažili napodobit úspěch věd přírodních – a to přijetím jejich metody. To neznamená, že by tito autoři otrocky uplatňovali postupy přírodních věd; jen se jimi nechali inspirovat při hledání prubířského kamene, kterým by bylo možné oddělit zrno vědy od plev metafyzických spekulací. Tímto kritériem se měla stát empirická evidence.

Podle A. Comta se jako jednotná metoda všech věd konečně ustavila metoda pozitivní. Ta se na rozdíl od negativní filosofie vzdává hledání prvotních či konečných příčin a nevysvětluje fakta nefaktickými silami nebo entitami, které nelze bezprostředně verifikovat, nýbrž se omezuje pouze na studium faktů a vztahů mezi nimi3). Na rozdíl od empiriků před ním a J.S.Milla po něm, kteří pojímali fakta jako "data vědomí", byla pro Comta zobecněná introspekce jako metoda vědeckého poznání zcela nepřijatelná. Podobně se štěpily i názory koryfejů neoklasické ekonomie. První marginalisté, ovlivnění především Benthamovým utilitarismem, učinili základem svého systému koncepci nevykazatelného a neměřitelného užitku, aniž by řešili otázku, zda by nebylo vhodnější pojímat jej spíše ordinálně než kardinálně. Matematizaci počitků dovedl ad absurdum Jevons, který ekonomii považoval za "matematiku slastí a strastí" a používal pojmy jako "jednotka užitku" nebo "množství pocitu" (plocha pod křivkou vytknutou v rovině intenzita/trvání). Takový přístup patrně působil ekonomům více strasti než slasti a vývoj ekonomické analýzy šel jinou cestou. Autory, kteří připisovali vědecký status konstrukcím odvozeným pouze z formalizované introspekce, nelze ještě považovat za pozitivisty. Toto označení je možné použít až v souvislosti s generací neoklasických ekonomů, počínající Paretem4) a Baronem, kteří považovali introspektivní postupy za neblahé dědictví metafyziky, kterého se je třeba vystříhat. Význam koncepce užitku se snažili oslabit, předefinovat v duchu pozitivismu, nebo se tohoto břemene zbavit úplně.

Pozitivní ekonomie v teorii: vývoj neoklasické teorie hodnoty

Vliv pozitivismu na neoklasickou ekonomii lze nejlépe ilustrovat na způsobu, jakým byl z neoklasické teorie hodnoty vyháněn ďábel metafyziky. První na ráně byl pojem hodnota jako takový, který nebylo možno zbavit konotací s vlastní hodnotou [intrinsic value] klasické politické ekonomie. Klasické pojetí vlastní hodnoty vyplývá z koncepce ekvivalentní směny, kterou lze sledovat až k Aristotelovi: aby byla určitá množství jednoho zboží rovnovážně směňována za určitá množství jiného zboží, musí v nich být přítomen společný element identické velikosti, který nemůže mít charakter ani jednoho z obou zboží, ale musí být něčím třetím. Vztah směnné hodnoty k [vlastní] hodnotě je vztahem formy k substanci. Je jasné, že takové pojetí museli pozitivističtí ekonomové odmítat jako beznadějně "metafyzické" (srov. Zelený 1962, s. 48)5); smysl pro ně měla pouze směnná hodnota jako derivát poměrů, v jakých jsou jednotlivá zboží navzájem fakticky směňována v ten který okamžik na trhu.

Dřívější teorie hodnoty byly považovány za jednostranné tím či oním způsobem: buďto se soustředily pouze na stranu nabídky a odvozovaly cenu od výrobních nákladků (za obzvláště pochybnou podmnožinu tohoto přístupu byla považována pracovní teorie hodnoty), nebo se soustředily na stranu poptávky a odvozovaly cenu od užitečnosti: "Cena neboli směnná hodnota je určena v okamžiku ekonomické rovnováhy, která povstává z opozice mezi choutkami a omezeními. Kdo se dívá pouze na jednu stránku a uvažuje pouze choutky, věří, že pouze ony určují cenu a shledává příčinu hodnoty v užitku (ofelimitě). Kdo se dívá pouze na druhou stránku a uvažuje pouze omezení, věří, že pouze ony určují cenu a nachází příčinu hodnoty ve výrobních nákladech. A pokud mezi omezeními uvažuje pouze práci, spatřuje příčinu hodnoty výlučně v práci." (Pareto 1909, s.176-7) Teprve aplikací koncepce rovnováhy a příslušného matematického aparátu, zachycujícího vzájemnou závislost mezi veličinami a mezi trhy, se neoklasičtí ekonomové domnívali tuto jednostrannost překonat a skloubit preference spotřebitele s podmínkami výroby v procesu determinace rovnovážných cen. "K určení rovnováhy stanovíme podmínku, ve chvíli jejíhož splnění jsou posuny umožněné omezeními zamezeny choutkami; nebo naopak, což je v důsledku totéž, jsou v té chvíli posuny umožněné choutkami zamezeny omezeními. Samozřejmě je jasné, že těmito dvěma způsoby jsme vyjádřili podmínku pro neexistenci pohybu, což je, podle definice, charakteristikou rovnováhy." (Pareto 1909, s.110)

Cena zboží měla být napříště určována mžikem rovnováhy střetávajících se protichůdných tendencí, choutek a omezení (nebo rovnou nabídky a poptávky). Jevons namísto výrazu směnná hodnota používal raději směnná míra [rate of exchange] a Walras cena výrobku B vyjádřená prostřednictvím výrobku A. V tomto ohledu již není možno mluvit o teorii hodnoty, ale pouze o teorii relativních cen: "Pojem hodnota ... získal příliš mnoho vágních a občas dokonce vzájemně si odporujících významů, takže je lepší jej při studiu politické ekonomie nepoužívat." (Pareto 1909, s.177) V důsledku tohoto vývoje vzala za své nejenom hodnota jakožto vlastní hodnota, ale i subjektivní užitná hodnota (užitek, utility). Jevons, Menger i Walras odvozovali poptávku přímo z užitku, u něhož předpokládali kardinální měřitelnost. Pro další generaci neoklasiků se stal takový přístup nepřijatelným. Hlavním důvodem nebyla snaha o větší realističnost, ale názor považující užitek za kukaččí vejce metafyziky. Poté, co v 80. letech 19. stol. ekonomická obec vzala marginalismus vůbec na vědomí, se na přelomu století zdálo, že mu již dochází dech. Na vině byl především právě užitek – pozitivismem ovlivnění ekonomové jej byli ochotni po určitou dobu brát na milost jako pracovní hypotézu, která bude v dalším vývoji neoklasiky přislíbené "konečně vědecké ekonomické teorie" odhozena jako žebřík, po němž se vyšplhalo vzhůru. Namísto toho hrál užitek, jehož vědecký status jakožto nepozorovatelné, neměřitelné a netestovatelné veličiny byl z pohledu vládnoucího pozitivismu více než pochybný, v neoklasickém přístupu stále ústřední roli. Ekonomická obec se cítila takovým šarlatánstvím podvedena – favoritem "seriózní vědy" se stávala historická škola a institucionalismus. Pod tímto tlakem se v rámci neoklasické teorie rozvinuly Paretovy indiferenční křivky, Hicksův a Allenův ordinalismus i Samuelsonovy projevené preference. Jedině díky vyloučení užitku z jádra neoklasické ekonomie se z ní ve 30. letech 20. stol. mohla stát teorie, která prakticky smetla všechny ostatní přístupy6).

Aparát indiferenčních křivek poprvé použil F. Y. Edgeworth, který ovšem předpokládal existenci (kardinálně měřitelného) užitku a teprve z něj odvozoval indiferenční křivky, které ve formě krabicových diagramů používal ke konstrukci kontraktační křivky při izolované směně dvou jednotlivců. Oproti tomu Pareto považoval indiferenční křivky za empiricky dané a z nich odvozoval vše, co potřeboval k ustanovení schématu rovnováhy, aniž by bylo nutné uchýlit se k užitku. Pareto nevyužil indiferenčních křivek proto, aby lépe zachytil možnosti subjektivního posuzování užitku; zavedl je proto, aby v základech teorie celkové rovnováhy nahradil metafyzický pojem užitek empirickým (tzn. empiricky testovatelným) pojmem indiference. V Paretově výkladu pak užitek figuroval jen jako "učební pomůcka" pro lepší názornost při úvodu do nové teorie, ale i tak si neodpustil alespoň to, že jej nahradil výrazem ofelimita [schopnost uspokojovat potřeby], který mu připadal méně zatížený zavádějícími konotacemi běžné řeči (viz Pareto 1909, s. 111). "Pojetí užitné hodnoty, utility, ofelimity, indexů ofelimity atd. významně usnadňuje výklad teorie ekonomické rovnováhy, ale není nutné ke konstrukci této teorie. Díky užití matematiky spočívá celá tato teorie … pouze na faktech zkušenosti, to jest na určení množství zboží tvořících kombinace, mezi kterými je jedinec indiferentní. Teorie ekonomické vědy tak nabývá přesnosti teoretické mechaniky; odvozuje své výsledky ze zkušenosti, aniž by přiváděla na pomoc jakoukoliv metafyzickou entitu." (Pareto 1909, s. 112-3; viz také Pareto 1908, s. 247)

Již v této fázi vývoje ztratilo užívání pojmu hodnota jakýkoli smysl a z celé slavné teorie subjektivní hodnoty se stala pouhá teorie chování spotřebitele. Enrico Barone dovedl pozitivizaci neoklasické teorie ještě dále, neboť se obešel nejenom bez metafyzického užitku, ale i bez indiferenčních křivek, aby se opíral pouze o "autenticitu faktu7)". Tím byl završen "dialektický návrat" ke Cournotovi. Ten jako první algebraicky vyjádřil poptávku jako funkci ceny a načrtl nabídkové a poptávkové funkce v prostoru množství/cena. Při analýze tržních struktur zavedl pojmy mezní náklady a mezní příjem; vyhýbal se však odvolávkám na užitek: "doplňkové ideje užitku, vzácnosti a vhodnosti k uspokojení potřeb a potěše lidstva... jsou proměnlivé a svým založením neurčité, a tudíž nejsou vhodné jako základ vědecké teorie." (Cournot 1897, s. 10)

Jak již bylo řečeno, na procesu "vymítání metafyziky" z teorie cen se podílel i J.R. Hicks, který z ordinalistických pozic zpochybnil pojem mezní míry užitku s tím, že implicitně zahrnuje nutnost kardinalistické měřitelnosti užitku, a v rovnici rovnováhy spotřebitele jej nahradil mezní mírou substituce. Skutečnost, že všechny koncepty užitku (ať již kardinalistické nebo ordinalistické), byly vždy v zásadě mentalistické a subjektivistické, nedávala spát pozitivisticky orientovaným ekonomům ani později. Samuelson se snažil použít svou operacionalistickou metodologii v teorii projevených preferencí, která měla být základem "teorie chování spotřebitele osvobozené od jakkoliv zakrnělých pozůstatků koncepce užitku". Užitek byl nahrazen sadou "operací", umožňujících spotřebitelům empiricky "projevit" jejich preference. V tomto pojetí je - v souladu s nároky pozitivismu - alfou i omegou samotný (f)akt volby, přičemž není "smysluplné" zabývat se jeho pozadím: chování je "vysvětleno skrze preference, které jsou naopak definovány pouze chováním" (Samuelson 1947, s.90-1).

Dodejme, že v poválečném období vzal Samuelson užitek opět na milost a teorie projevených preferencí – místo aby jej nahradila – se stala pouze způsobem, jak užitek lépe uchopit ve sféře empirie8). Tento návrat mentalismu a subjektivismu nesouvisí pouze s úspěchem teorie očekávaného užitku, ale i s vývojem metodologie vědy po 2. sv. válce. Ekonomie nebyla jedinou oblastí vědy, kde takový vývoj nastal. Ve stejném období potkal podobný osud i operacionalisticky a behavioristicky orientované přístupy v psychologii samotné.

Pozitivističtí ekonomové připustili návrat "metafyzických koncepcí" pouze částečně. Uznali, že se bez nich neobejdou při vykreslení širšího rámce ekonomických procesů, ale na druhou stranu se i nadále tváří, že v samotné analýze svrchovaně vládne čistá empirie ruku v ruce s matematikou.

Instrumentalismus

Teorie raných neoklasiků měly sice k realitě daleko, jejich autoři ale nečinili pokusy nerealističnost metodologicky obhájit, učinit z nouze ctnost a přesvědčit čtenáře, že to, co se může necvičenému oku jevit jako nedostatek, ve skutečnosti nedostatkem není. Zčásti si nedostatky svých teorií nepřipouštěli, zčásti je považovali za příhodné abstrakce nebo nevýznamné detaily, které bude možno vytříbit v dalších aproximacích, vždy však vycházeli z toho, že realističnost předpokladů je podstatným kritériem při posuzování jakékoliv teorie.

Vývoj neoklasická ekonomie ve 20. století vedl k jejímu výraznému formálnímu zpřesnění, zato s realističností zůstávala stále na štíru. Korunou tohoto vývoje je Debreův model, vystavěný na zřejmě nerealistických axiomech (např. předpoklad existence úplné množiny dokonale konkurenčních trhů pro všechny druhy zboží ve všech budoucích obdobích, ve všech lokalitách a ve všech možných rizikových stavech; nebo předpoklad, že domácnosti nedrží peníze déle než jednu periodu). Předpoklady modelů nejsou odvozovány z reality, ale z potřeb matematického důkazu existence a stability mystického stavu rovnováhy.

Ekonomové hlavního proudu, kteří "ekonomii skutečně dělali9)", potřebovali vystavět metodologickou hráz proti kritice neokalsických modelů, dobově vedenou především z postkeynesiánských pozic. To vysvětluje úspěch, s jakým se setkal metodologický přístup M. Friedmana. Ten se snažil dokázat, že realističnost předpokladů není pro kvalitu teorie relevantní a že empirická falsifikace se nemá vztahovat na předpoklady, ale pouze na predikce (srov. Friedman 1997)10). Kvalita teorie je podle Friedmana přímo úměrná její jednoduchosti a predikční schopnosti; a nepřímo úměrná její realističnosti, protože realističnost je v rozporu s jednoduchostí. Friedman se tak snažil skloubit empirismus (v popperovské variantě) s instrumentalismem. Takový přístup byl charakteristický pro změnu chápání axiomatických systémů související s přechodem od tradiční logiky k formálně-matematické konstruktivistické logice. Tato změna je patrná z dopisu D. Hilberta G. Fregeovi: "Píšete: ´Z pravdivosti axiomů vyplývá, že nemohou být ve vzájemném rozporu´. Zaujala mě právě tato vaše věta, protože pokud jde o mě, pak … jsem si zvykl říkat pravý opak: nejsou-li libovolně ustanovené axiomy ve vzájemném rozporu s celkem svých důsledků, pak jsou pravdivé."(cit. v Peregrin 1995, s.17)

S Friedmanem by bylo možné souhlasit, pokud by ve shodě s ranými neoklasiky tvrdil pouze tolik, že nerealističnost axiomů je zdůvodnitelná do té míry, v jaké lze nerealistické axiomy uvolňovat a nahrazovat realističtějšími, aniž by to zásadním způsobem ovlivnilo závěry modelu. Friedman ale tvrdí, že jde pouze o predikce a že realističnost axiomů je irelevantní. Svou tezi ilustruje na příkladech nerealistických, ale prediktivně úspěšných a proto dobrých teorií: např. teorie, kdy volný pád objektů v atmosféře analyzujeme jako kdyby padaly ve vzduchoprázdnu a teorie, kdy předpokládáme, že listy rostou na stromě jako kdyby se vědomě snažily maximalizovat množství přijímaného slunečního světla, dovedly vypočítat množství svitu, které lze přijímat v různých pozicích a polohách a dovedly se přesouvat na jakoukoliv neobsazenou pozici.

Platnosti základního Friedmanova postulátu lze napadnout dvěma způsoby. Lze tvrdit, že

Úspěšnost predikcí není jediným kritériem pro posouzení kvality teorie. Cílem vědy není pouze předpovídání (jako je tomu například u věštění), ale také vysvětlení předmětných jevů. To neznamená, že je účelné (nebo vůbec možné) formulovat předpoklady teorií v popisném smyslu tak, aby vyčerpávajícím způsobem zachytily "celou pravdu". Mezi smysluplnou teoretickou abstrakcí a nutným zjednodušením na jedné straně a naprostou netečností k realitě na straně druhé je propastný rozdíl, který se Friedman snaží zastřít.

I kdybychom připustili, že jediným kritériem pro posouzení kvality teorie je úspěšnost jejích predikcí, nebylo by možné považovat realističnost předpokladů za irelevantní.

K bodu A) můžeme v duchu Friedmanem uváděných příkladů uvažovat teorii o fungování kalkulačky, která by byla založena na předpokladu, že výpočty provádí v ní ukrytý bleskurychlý počtář. Taková teorie není dobrou teorií, přestože je jednoduchá a dává přesné predikce o výsledcích procesů probíhajících v kalkulačce. Inovativní projekty, snažící se zajistit produkci kalkulaček šlechtěním velmi malých a velmi rychlých počtářů, lze označit za suboptimální vůči současné průmyslové praxi.

K bodu B) lze uvést argumentací D. Hausmana (1992, s. 166), který shrnuje Friedmanovu logiku takto:

Dobrá hypotéza poskytuje platné a smysluplné předpovědi týkající se třídy jevů, jejichž vysvětlení si klade za cíl. (předpoklad)

Jediným kritériem pro to, zda je hypotéza dobrou hypotézou, je skutečnost, zda poskytuje platné a smysluplné předpovědi týkající se třídy jevů, jejichž vysvětlení si klade za cíl. (nekorektně odvozeno z 1)

Jakékoliv jiné skutečnosti týkající se dané hypotézy, včetně realističnosti jejích předpokladů, nejsou pro její vědecké zhodnocení relevantní. (vyplývá triviálně z 2)

Tedy: tvrzení č. 2 není pravdivé a nevyplývá z tvrzení č. 1. Argumentaci založenou na stejné logické vadě, jaké se dopustil Friedman, ilustruje Hausman (ibid) následujícím způsobem:

1´. Dobrý automobil z druhé ruky jezdí spolehlivě. (příliš zjednodušený předpoklad)

2´. Jediným kritériem pro to, zda je automobil z druhé ruky dobrý, je skutečnost, zda jezdí spolehlivě. (odvozeno nekorektně z 1´)

3´. Nic, co by bylo možné zjistit po otevření kapoty a zkontrolování jednotlivých částí bazarového automobilu, není pro zhodnocení kvalit daného automobilu relevantní. (vyplývá triviálně z 2´)

Hausmanovu kritiku lze shrnout tak, že i když jde někomu pouze o predikce, měl by brát ohled na předpoklady teorie (stav částí motoru), aby mohl posoudit, jak bude model (automobil) použitelný i v budoucnosti nebo za změněných okolností.

Friedmanovy závěry lze také nahlížet prizmatem kritiky postupu, kdy jsou do ekonomie nepatřičně přejímány přístupy, které mají smysl pouze v přírodních vědách11). Např. v četných oblastech moderní fyziky neexistuje jiný přístup k realitě, než je ten, který se zakládá na odtažitých experimentech. Instrumentální věda tak zcela dominuje, neboť není možno posoudit, zda jsou její axiomy realistické. V ekonomii však máme přímý přístup k realitě fungování lidské mysli získaný introspekcí, která nám umožňuje posuzovat empirickou evidenci zjištěnou pozorováním ekonomických procesů. Na základě toho je možné a nutné hodnotit ekonomické teorie podle jiných kritérií, než např. teorii elementárních částic. Pro ilustraci Friedmanova pojetí uvádím pasáž, ve které dokazuje, že hypotézy je možné vyhodnotit pouze na základě jejich predikcí: "Proč je například ´nerealističtější´ zanedbat při analýze chování podnikatelů výši jejich nákladů než barvu očí? Odpověď je zcela zřejmá: protože první má na jejich chování větší vliv než druhé. Neexistuje však žádný způsob, jak zjistit, že tomu tak je, budeme-li prostě pozorovat, že podnikatelé mají různě vysoké náklady a oči různé barvy. Je jasné, že to lze zjistit pouze tak, že porovnáme dopad jednoho či druhého faktoru, který bereme v úvahu, na rozdíl mezi skutečným a predikovaným chováním." (Friedman 1953, cit. v Sojka 1996, s. 49) Není mi nic známo o tom, že by se některý ekonom skutečně pokusil empiricky testovat hypotézu, že barva očí má vliv na chování podnikatelů. Oproti tomu je zřejmé, že díky schopnosti introspekce a empatie jsou ekonomové schopni úsudku, že barvu očí mohou při modelování chování podnikatelů s klidným svědomím zanedbat.

Především je ale nutné uvědomit si, že přistoupením na Friedmanovu metodologii se neoklasická ekonomie stává imunní vůči jakémukoliv způsobu kritiky (čímž jde zcela proti Popperově duchu). Nepravdivé axiomy nelze kritizovat ex definitione a empirická falsifikace hypotéz na základě jejich nepravdivých predikcí je vyloučena působením fenoménu nedourčenosti [underdetermination] (Duhem 1906; Quine 1995; viz také Harding 1976). Žádnou teorii nebo hypotézu nelze testovat izolovaně, ale vždy jen ve spojení s množstvím pomocných hypotéz – a pokud výsledky testů neodpovídají předpokladům, nelze jednoznačně určit, zda je chybná samotná teorie, nebo některá z těchto (často implicitních) hypotéz. Pragmatickému založení lidské psychiky pak odpovídá snaha zpochybnit spíše platnost těchto pomocných hypotéz, nacházejících se na samém okraji teoretické sítě, než odmítnout hypotézy vetknuté do jejího jádra, což by si vynutilo přepracování celého vědního oboru.

Pozitivní ekonomie v praxi: Hecksher-Ohlinův model

Jako příklad modelu založeného na nepravdivých předpokladech, jehož predikce jsou vlivem nedourčenosti imunizovány proti falsifikaci, nám poslouží Hecksher-Ohlinův (H-O) model, tak jak byl interpretován Samuelsonem12).

Některé z předpokladů H-O modelu lze uvolnit, aniž by to závažným způsobem ovlivnilo závěry modelu. Model lze rozšířit o další země, o další komodity, o další výrobní faktory; lze uvolnit předpoklad homogenních preferencí, konstantních výnosů z rozsahu, dokonalé konkurence, nulových nákladů na dopravu, neexistence státních zásahů atd. Takové předpoklady lze považovat za příhodné abstrakce. V následujícím textu se proto soustředím pouze na některé předpoklady H-O modelu, které jsou nejenom nerealistické, ale u nichž zároveň platí, že jejich uvolnění by vedlo ke zhroucení celého modelu.

Za prvé, H-O model předpokládá, že výrobní faktory nelze vyvážet. To je sice nerealistický předpoklad, ale na rozdíl od dalších dvou se alespoň nejedná o předpoklad logicky absurdní.

Za druhé, aby mohl H-O model určit relativní hojnost kapitálu, musí předpokládat jeho homogenitu. To lze řešit pouze agregací peněžních hodnot jednotlivých kapitálových statků. Ale abychom mohli určit tržní hodnotu kapitálu, musíme znát úrokovou míru. Dostáváme se tak do neřešitelného bludného kruhu: "Hechksher-Ohlinova teorie tak čelí logickému problému. Snaží se dokázat, že když je kapitál k dispozici v hojné míře, bude levný, tj. úroková míra (nebo zisk) bude nízká. Ale při tom není možné určit, jestli je kapitál k dispozici v hojné míře, anichž bychom před tím určili úrokovou míru." (Edwards 1985, s. 33)

Za třetí, H-O model musí pojímat kapitál jako exogenně daný, neprodukovatelný statek13). Model proto omezuje svou platnost na krátké období. To je definováno jako doba, během které není čas na vyprodukování kapitálových statků. Nejen, že se tím H-O model stává zcela nepoužitelným jako vodítko pro obchodní politiku, ale hlavně se tak dostávají do rozporu jeho vlastní předpoklady. Podle jiného předpokladu se totiž výrobní faktory přizpůsobují nejvýhodnější struktuře výroby zcela hladce, okamžitě a simultánně. "Krátké období" je zároveň příliš krátké na to, aby bylo možné vyrobit nějaké kapitálové statky, a zároveň dostatečně dlouhé na to, aby se výrobní faktory stačily přeskupit mezi různými způsoby využití.

O empirické testování predikcí generovaných H-O modelem se poprvé pokusil W. Leontief (1953). Ten k vlastnímu překvapení zjistil, že skutečnost je vůči předpovědi právě opačná: kapitálově bohaté Spojené státy importovaly kapitálově intenzivní a exportovaly pracovně intenzivní statky. Je příznačné, že toto zjištění není v dějinách ekonomické analýzy označováno za "vyvrácení Hecksher-Ohlinova teorému", ale jako "Leontiefův paradox". Empirické výsledky Hecksher-Ohlin-Samuelsonova modelu jsou žalostné i v ostatních ohledech, které si klade za cíl vysvětlit: v rozporu s predikcí modelu se od 60. let 20. stol. zvyšovaly objemy obchodu v rámci rozvinutých a v rámci rozvojových zemí spíše než mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. V empirických testech neuspěla ani predikce vyrovnávání cen výrobních faktorů. Jakmile se ekonomové, kteří se ujali nevděčné úlohy empirického testování H-O-S modelu, vzpamatovali z překvapení, byli vždy hotovi přispěchat s dodatečnými hypotézami o produktivitě práce, lidském kapitálu, přírodních zdrojích atp. (viz např. De Marchi 1976) Nakonec jsou však nuceni uchýlit se k argumentaci, že z H-O-S modelu vyplývá pouze "zákon tendence", který se empiricky vůbec nemusí projevovat: "…přestože mezinárodní obchod působil ve směru snížení absolutních rozdílů ve faktorových výnosech mezi národy, souběžně působilo i mnoho jiných sil, které zabránily, aby se stal uvedený vztah jasně patrným." (Salvadore 1995, s. 129) Veškerá plausibilita modelu, který již déle než půl století slouží jako východisko neoklasické teorie mezinárodního obchodu, se tak opírá pouze o jeho deduktivní logiku, nikoliv o empirickou verifikovatelnost nebo alespoň falsifikovatelnost jeho predikcí. Jakou přesvědčivost ovšem může mít model, odvozený z arbitrárních, nepravdivých a vzájemně si odporujících předpokladů?

Neoklasičtí ekonomové deklarují empiristický přístup, ale praktikují ryze axiomaticky deduktivní metody: nejprve je zformulována teorie založená na nerealistických předpokladech, následně jsou z této teorie odvozeny predikce. V případě, že se predikce potvrzuje, pak je vše v pořádku; v případě, že je predikce v rozporu s výsledky empirických zjištění, je původní propozice doplněna o dodatečné výhrady zpochybňující relevanci dosažených empirických výsledků. "Predikce s výhradami" je imunizována proti empirickému testu, který ji nepotvrdil, a stává se netestovatelnou – do doby, než je navržen jiný test. A tak pořád dokola.

Stejně jako lze konstruovat nespočet nestandardních matematik, geometrií i logik, je možné vytvářet i nepřeberné množství axiomatických čistých ekonomií, jejichž jediným kritériem pravdivosti je jejich logická bezespornost. Pokud při tom budeme ignorovat nerealističnost axiomů, snadno tak dospějeme k tomu, že takové teorie nebudou mít vůbec žádný vztah ke světě, v němž žijeme. Jakkoliv jsou takové výkony produktivních rukou podány matematickou formou, nejedná se již o teorii, ale o prázdnou ekvilibristiku, sloužící buďto k vylepšení publikačního skóre, anebo jako pseudovědecký pláštík pro ideologickou náplň.

Rozlišení pozitivní a normativní ekonomie

Zásadní rozdíl v přístupu klasické a neoklasické ekonomie lze ilustrovat na Walrasově kritice Smithova pojetí politická ekonomie jako vědy, jejímž cílem je zabezpečit lidu bohatství a státu dostatečné příjmy. Podle Walrase je věda v tomto pojetí vymezena tím, jak ji lze využít, a to je stejně zavádějící, jako kdyby bylo řečeno, že cílem geometrie je budovat pevné stavby. Prvořadou úlohou vědce má být poznání "čistě vědeckých pravd" bez ohledu na to, zda tyto pravdy vedou k dobrému či zlému (Walras 1954, s. 52-3). Čistá ekonomie tak aspirovala na to, že bude zařazena mezi vědy jako je astronomie a mechanika. Jako se v průběhu staletí emancipovala mechanika od techniky, chemie od alchymie a astronomie od astrologie, měla se i čistá ekonomie stát pouze exaktní matematickou teorií determinace cen v podmínkách dokonalé konkurence. Měla popisovat zákony trhu stejně nezaujatě, jako fyzika popisuje přírodní zákony.

Od tohoto přístupu se odvíjí rozlišování pozitivních a normativních soudů, jehož předznamenání nalezneme již u D. Humea. Ten v Pojednání o lidské přirozenosti (kniha III., část 1., oddíl 1.) z roku 1739 poznamenává, že všichni dřívější autoři, zabývající se etikou, nepostřehnutelně přecházeli od pozorování vyjádřených "souhrnem tvrzení je a není" k závěrům "spojeným s mělo by nebo nemělo by"; nikdo ale nikdy neposkytnul dobré důvody pro to, abychom věřili, že "tento nový vztah může být odvozen z jiných, které jsou od něj zcela odlišné". Tato pasáž se obvykle interpretuje tak, že není přípustné odvozovat ´mělo by´ z ´je´, tzn. že existuje třída faktických výroků, které jsou logicky odlišné od třídy hodnotových výroků, a že výroky z první třídy nemohou samy o sobě implikovat výroky druhé třídy (viz Blaug 1998, s.370-1). Jinak řečeno, Hume dokazuje, že žádná normativní propozice nemůže být odvozena pouze z pozitivních premis, aniž by byla učiněna alespoň jedna další normativní premisa. Ať se řetěz důkazů podaří natáhnout jakkoliv dlouhý, vždy se nakonec nutně dospěje do bodu, kde jsme s rozumem v koncích a kdy se názory štěpí na souhlasu či nesouhlasu o platnosti čistě normativní premisy.

Rozlišení pozitivních a normativních soudů, které mělo umožnit vyčlenění těla pozitivní ekonomie neznečistěné normativními základy, poprvé použil J.N. Keynes14). Dogmatem se stalo až na základě prací L. Robbinse (1932) a T. Hutchisona (1938), ovšem ochuzené o kategorii umění. Jako kritérium pro rozlišení, zda se jedná o pozitivní nebo normativní výrok, je uváděno kritérium testovatelnosti: "Jest-tvrzení je jednoduše takové, které je buďto skutečně pravdivé nebo nepravdivé: vypovídá něco o stavu světa – že je takový a takový a ne jiný – a my můžeme použít interpersonálně testovatelné metody, abychom zjistili, zda je pravdivé nebo nepravdivé. Mělo-by-tvrzení vyjadřuje hodnocení stavu světa – schvaluje nebo odmítá, chválí nebo odsuzuje, velebí nebo haní – a my můžeme pouze používat argumenty k přesvědčování ostatních, aby je přijali." (Blaug 1992, s. 113) V tomto smyslu také: "Protože teorém neviditelné ruky není falsifikovatelný, nepatří do positivní nýbrž do normativní ekonomie." (ibid, s.127) Na jiném místě Blaug poněkud nekonzistentně připouští, že postačuje pouze hypotetická testovatelnost: "Tvrzení o interpersonálních srovnáních užitku nejsou hodnotové soudy, ale jenom netestovatelná faktická tvrzení: jsou buďto pravdivá nebo nepravdivá, ale my dosud neznáme žádnou metodu, jak zjistit, zda je to tak či onak… ne všechna netestovatelná tvrzení jsou hodnotové soudy." (ibid, s. 119) Není zbytečné připomenout, že při důsledném uplatnění tohoto přístupu je třeba většinu neoklasické ekonomie považovat za normativní, neboť je založena na inherentně netestovatelných tvrzeních. Například zákon klesajících výnosů nemůže být vyvrácen žádným empirickým testem ani hypoteticky, neboť tvrdí pouze tolik, že kombinace fixního a variabilních vstupů povede od jistého bodu k poklesu mezního výstupu, aniž by bylo řečeno, kdy má být onoho jistého bodu dosaženo. Je tedy principiálně nemožné zkonstruovat takový test, který by mohl uvedenou hypotézu vyvrátit, což je definicí hodnotového soudu. Podobně to platí i o postulátu (eventuálně) klesajících výnosů z rozsahu v dlouhém období, který navíc postrádá jakoukoliv intuitivní přesvědčivost.

Jedna z prvních námitek, které se proti rozlišení faktických a normativních výroků nabízí, je tato: významným rysem každého paradigmatu je to, že svým provozovatelům podsouvá problémy a otázky, kterými se mají zabývat, stejně jako metody, jež mají pro jejich řešení použít, a kritéria, podle kterých takto získané výsledky vyhodnotit. To se týká i výběru a posouzení relevance dat, rozlišení exogenních a endogenních faktorů15)atp. Tyto námitky vedly zastánce pozitivní/normativní distinkce k rozlišení tzv. charakterizujících neboli metodologických hodnotových soudů, které se týkají volby předmětné látky výzkumu, způsobu výzkumu, kritérií pro hodnocení platnosti výsledků atd., a normativních hodnotových soudů, které se vztahují k hodnotícím tvrzením o stavech světa včetně žádoucnosti určitých druhů lidského chování a společenských důsledků, které z takového chování vyplývají (srov. Nagel 1961, s.492-5). Validita metodologických hodnotových soudů je hájena tvrzením, že zatímco platnost normativních hodnotových soudů lze možné prosazovat pouze politickými prostředky, u metodologických hodnotových soudů "existují dlouhou dobu zavedené a dobře ověřené metody pro smíření [odlišných stanovisek]" (Blaug 1992, s.115). Obě části tohoto tvrzení lze zpochybnit: to, co je zde označováno za normativní hodnotové soudy, může být docela dobře předmětem racionální analýzy a diskuze napříč školami ekonomického myšlení a naopak, možnost konvergence různých metodologických stanovisek je jen stěží představitelná.

Základním rozporem rozlišení pozitivní a normativní ekonomie je ale to, že princip Humova morálního skepticismu uplatňuje úzce selektivně. Stranou pozornosti neoklasických ekonomů zůstala skutečnost, že Hume sám obdobným způsobem zpochybnil také možnost indukce: "Nemohou být předvedeny žádné argumenty, které by dokazovaly, že případy, které ještě neznáme ze zkušenosti, se podobají těm, které jsme již zakusili. ... Všechny možné argumenty jsou založeny na předpokladu, že existuje shoda mezi budoucností a minulostí, a sám tento předpoklad proto nemohou nikdy dokázat. Tato shoda je věcí faktu a pokud má být dokázána, pak je to možné pouze ze zkušenosti. Ale naše zkušenost z minulosti [např. zkušenost shody mezi minulou minulostí a minulou budoucností] nemůže být důkazem čehokoliv v budoucnosti, anichž bychom tuto shodu mezi minulostí a budoucností již nepředpokládali." (Pojednání, s. 89 a s. 651-2) A ve stejné linii by bylo možné pokračovat zpochybněním historie, dedukce, matematiky, vědy jako takové, existence vnějšího světa: "Vždy, když premisy použité pro důkaz nějakého tvrzení zahrnují tvrzení stejného typu, jakého je dokazované tvrzení, je filosofický skeptik, nebo jakýkoliv jiný badatel snažící se dobrat konečného základu, oprávněně nespokojen, protože jeho otázka zní, jak mohou být dokázána veškerá tvrzení daného typu. ... základy nabízené pro tvrzení druhu k jsou nutně buďto také druhu k, nebo nejsou druhu k; pokud jsou druhu k, mohou být logicky dostačující k dokázání tvrzení, které mají podpořit, ale okamžitě vyvstává nutnost dokázat také samy tyto základy; pokud nejsou druhu k, pak jistě nemohou být logicky postačující pro pravdivost tvrzení, které mají podpořit." (Bambrough 1979, s.128) Žádný závěr týkající minulosti nemůže být dokázán, aniž by byl učiněn jiný předpoklad týkající se minulosti, žádný závěr tkající se fyzikálního světa nemůže být dokázán, aniž by byl učiněna jiná premisa týkající se fyzikálního světa, žádný závěr o fungování cizí mysli nemůže být učiněn, aniž by byl učiněn jiný předpoklad o fungování cizí mysli... Pokud by byli neoklasičtí ekonomové důslední a nevybírali si jenom ty konsekvence Humova skepticismu, které se jim "hodí do krámu", museli by nutně dospět k úplnému skepticismu nepřipouštějící možnost jakéhokoliv objektivního poznání (srov. Roy 1991, s. 46-69). Anebo by se museli pustit do seriózní analýzy a nutně i přehodnocení východisek svého přístupu.

Závěr

Neoklasické modely ekonomiky zahrnují dva druhy hypotéz. Jedny hypotézy jsou iherentně netestovatelné. Další hypotézy sice testovatelné jsou, ale vždy, když navržený empirický test vede k opačným výsledkům, než jaké předpovídá testovaná hypotéza, je pro to ex post nalezeno nějaké epicyklické zdůvodnění. Otázka, jak je při tom všem možné bezostyšně hlásat empirismus a pozitivismus, spadá spíše do oblasti sociologie vědy a na tomto místě se jí nebudu dále zabývat.

Literatura

Barone, E. 1975: The Ministry of Production in the Collectivist State, in Hayek (ed.):Collectivist Economic Planning. Clifton: A.M. Kelley [reprint edice z r. 1935; původní článek poprvé publikován v r. 1908]

Bambrough, R. 1979: Moral Scepticism and Moral Knowledge. London: Routledge and Kegan Paul

Benyovszky, L. a kol. 2001: Filosofická propedeutika. 2.díl. Praha: Sofis

Blaug, M. 1980: The Methodology of Economics. Cambridge: Cambridge University Press

Caldwell, B. 1982: Beyond Positivism: Economic Methodology in the Twentieth Century. London: Allen and Unwin

Cournot, A. A. 1927: Researches into the Mathematical Principles of the Theory of Wealth. New York: Macmillan [reprint překladu z r. 1897]

De Marchi, N. 1976: Anomaly and the development of economics: the case of the Leontief paradox, in S. Latris (ed.): Method and Appraisal in Economics. Cambridge: Cambridge University Press

Duhem, P. 1906: The Aim and Structure of Physical Theory. Princeton: Princeton University Press

Edwards, S. 1985: The Fragmented World: Competing Perspectives on Trade, Money and Crisis. London: Methuen

Findlay, R. 1995: Factor Proportions, Trade, and Growth. Cambridge, Mass.: the MIT Press

Friedman, M. 1997: Metodologie pozitivní ekonomie. Praha: Liberální institut [1, 2, 3 a 6 kapitola z Essays in Positive Economics, poprvé vydaných 1953]

Hands, D. W. 2001: Reflection without Rules. Economic Methodology and Contemporary Science Theory. Cambridge: Cambridge University Press

Harding, S. G. 1976: Can Theories Be Refuted? Essays on the Duhem-Quine Thesis. Dordrecht: D. Reidel

Hausman, D. M. 1992: The Inexact and Separate Science of Economics. Cambridge: Cambridge University Press

Hicks, J. R. 1982: Time in economics, in Money, Interest and Wages, Collected Essays on Economic Theory, Vol. II. Cambridge, Mass.: Harvard University Press [poprvé publikováno 1975]

Hayek, F. A. 1994: Hayek on Hayek, London and New York: Routledge

Hayek, F.A. 1995: Kontrarevoluce vědy. Praha: Liberální institut [poprvé publikováno po částech v letech 1941-51]

Jaffé, W. (ed.) 1965: Correspondence of Léon Walras and Related Papers. Vol. II. Amsterdam

Keynes, J.N. 1999: The Scope and Method of Political Economy. Kitchener: Batoche Books [1.edice 1890]

Leontief, W. W. 1953: Domestic Production and Foreign Trade: the American Capital Position Re-examined, in Proceedings of the American Philosophical Society, s. 336-9

Nagel, E. 1961: The Structure of Science: Problems in the Logic of Scientific Explanation. New York: Harcout, Brace & World.

Pareto, V. 1971: Manual of political economy, New York: A. M. Kelley [překlad francouzské edice z r. 1926, poprvé publikováno 1909]

Peregrin, J. 1995: Diskuse o analytičnosti v našem století, in Peregrin, Sousedík (eds.): Co je analytický výrok? Praha: OIKOYMENH

Poirier, D. J. 1977: Econometric Methodology in Radical Economics, in The American Economic Review, Vol. 67, Issue 1

Quine, W. V. O. 1995: Dvě dogmata empirismu, in Peregrin, Sousedík (eds.): Co je analytický výrok? Praha: OIKOYMENH [poprvé otištěno 1936 v Language, Truth and Logic]

Robinson, J. 1962: Economic Philosophy. London: C. A. Watts & Co.

Roy, S. 1991: Philosophy of Economics. London: Routledge

Salvatore, D. 1995: International economics. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall

Samuelson, P. A. 1947: The Foundations of Economic Analysis. Harvard: Harvard University Press

Samuelson, P. A. 1952: Economic Theory and Mathematics – an Appraisal, in American Economic Review, vol. 42

Samuelson, P. A. 1963: Problems of Methodology – Discussion, in American Economic Review. Vol. 53

Samuelson, P. A. 1972: The Collected Scientific Papers of Paul A. Samuelson. Vol. III. (ed. R. C. Merton), Cambridge, Mass.: the MIT Press

Samuelson, P. A. 1993: Principy maxima v analytické ekonomii, přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny 11.12.1970, v J. Jonáš a kol.: Nobelova cena za ekonomii. Praha: Academia

Sojka, M. 1996: Milton Friedman: Svět liberální ekonomie. Praha: Epocha

Walras, L., 1954: Elements of pure economics or The theory of social wealth. Homewood, IL: Richard D. Irwin [překlad 4. definitivní edice z r. 1926 W. Jaffé, 1. edice 1874]

Zelený, J. 1962: O logické struktuře Marxova kapitálu. Praha: Nakladatelství ČsAV

Poznámky:

  1. Někteří autoři se při zkoumání faktorů, které vedly ke sveřepé trvanlivosti rovnovážných schémat, dotkli i psychoanalytických motivů: "Koncept rovnováhy má neodolatelnou přitažlivost - téměř neslyšný bzukot dokonale fungujícího stroje; zjevný poklid přesné rovnováhy protichůdných tlaků; automatické hladké zotavení z náhodné poruchy. Není na tom snad něco freudovského? Má to spojitost se steskem po návratu do dělohy? Musíme hledat psychologické vysvětlení, abychom objasnili silný vliv ideje, která je intelektuálně neuspokojivá." (Robinsonová 1962, s. 80-1)    zpět
  2. Jde např. o otázku, zda je směnná hodnota určena součtem nákladů výrobních faktorů, nebo jsou naopak ceny výrobních faktorů určeny směnnou hodnotou.    zpět
  3. "Nakonec v pozitivním stádiu lidský duch, vědom si, že nelze nabýt absolutních poznatků, vzdává se hledání původu a účelu vesmíru, stejně jako poznání vnitřních příčin jevů, aby se pomocí velmi složitého usuzování a pozorování věnoval objevování jejich skutečných zákonů, tj. jejich stálých vztahů následnosti a podobnosti [nebo-li sukcese a koexistence]." Comte, A.: Cours de la philosophie positive, Cours 1, cit. v Benyovszky 2001, s. 204    zpět
  4. Pro Pareta jsou charakteristické výroky jako: "Neexistuje a nemůže existovat žádné jiné kritérium platnosti teorie než její více či méně naprostá shoda s konkrétním jevem." (Pareto 1909, s. 11 - 12); "...co se týče pravdivosti teorie, nemůže existovat žádné jiné kritérium než její shoda s fakty a existuje pouze jeden způsob poznání této shody [ - experiment a pozorování]. Z tohoto úhlu pohledu nelze nalézt žádný rozdíl mezi politickou ekonomií a ostatními vědami." (Pareto 1909, s. 19)    zpět
  5. Esencialismus byl vlastní ostatně i Mengerovi a předurčoval jeho nedůvěru k matematizaci ekonomické teorie: "Jak se můžeme dobrat podstaty, např. podstaty hodnoty, podstaty pozemkové renty, podnikatelského zisku, dělby práce, bimetalismu atd., užitím matematických metod?", divil se Menger v dopise Walrasovi (Jaffé 1965, s. 3). Příznačný je způsob, jakým na tuto pasáž reagoval Samuelson: "Menger prohlásil, že matematika byla vhodná jedině k jistým popisným účelům, ale neumožňovala proniknout k podstatě jevů. Přál bych si, abych se mohl domnívat, že jazyk matematiky má skutečně nějakou zvláštní schopnost odvádět pozornost od pseudoproblémů kvalitativní podstaty. Protože na rozdíl od Mengera bych to považoval za velkou výhodu."(Samuelson 1952, s. 63)    zpět
  6. Samuelson dokonce prohlašoval, že "… významná revoluce 70-tých let 19. století měla ve skutečnosti jen málo co dělat ať už se subjektivní hodnotou nebo s marginalismem; spočívala spíše ve zdokonalení obecných vztahů nabídky a poptávky." (Samuelson 1952, s. 61)    zpět
  7. V pasáži, shrnující hlavní rozdíl mezi neoklasickou a rakouskou ekonomickou doktrínou, Barone uvádí: "...abychom definovali ekonomickou rovnováhu - ať již v systému volné konkurence, monopolu nebo kolektivistického státu - nemusíme se vůbec uchylovat ke konceptům užitku, mezního užitku a tak podobně; a není ani nutné uchýlit se k Paretově konceptu indiferenční křivky, přestože představuje významný krok v osvobození matematické školy od všeho, co zavání metafyzikou. Staré a jednoduché ideje poptávky, nabídky a výrobních nákladů postačují nejen k tomu, aby byly do systému rovnic zapracovány nejdůležitější vzájemné vztahy mezi ekonomickými veličinami, ale i k posouzení nejrůznějších dynamických otázek, které se vztahují k většímu či menšímu blahobytu jednotlivců a společnosti." (Barone 1908, s.246)    zpět
  8. "Od počátku jsem se snažil zjistit, jak falsifikovatelné hypotézy o pozorovatelných faktech ohledně cen a poptávaného množství vyplývají z předpokladu, že spotřebitel vydává svůj omezený důchod při daných cenách tak, aby maximalizoval svůj ordinální užitek." (Samuelson 1970, s. 92) Ještě explicitněji vyjádřil odklon od předválečných názorů John Hicks, který v 70.-tých letech uvedl, že "nahrazení staré teorie spotřebitele - tj. teorie mezního užitku - novější teorií ordinálních preferencí (...), nebylo tak jednoznačně pokrokem, jak se obvykle předpokládá." (Hicks 1982, s. 285)    zpět
  9. V názoru, že serióznější analýza metodologických východisek jenom zbytečně odvádí od produktivní práce, se shodli praktikující ekonomové všech zabarvení. Samuelson, který sám Fiedmanovu metodologii v dílčích ohledech kritizoval, poznamenal, že "měkké vědy utrácí čas diskusemi o metodě, neboť Satan hledá práci pro nečinné ruce" (Samuelson 1963, s. 231).    zpět
  10. Výrazný posun je patrný ve srovnání s Paretovou argumentací: "Někteří lidé se domnívají, že jednoduše proto, že politická ekonomie užívá matematiky, měly by její závěry nabýt přesnosti a jistoty nebeské mechaniky. To je vážný omyl. V nebeské mechanice byly veškeré výsledky vyvozené z hypotézy ověřeny fakty a na základě toho byl učiněn závěr, že taková hypotéza s nejvyšší pravděpodobností postačuje k poskytnutí správné ideje konkrétního jevu. V politické ekonomii se podobných výsledků nemůžeme nadít, protože víme bez jakékoliv pochyby, že se naše hypotézy částečně liší od reality; a důsledkem toho mohou výsledky, které z nich můžeme odvodit, odpovídat faktům pouze do určité míry. ... Taková teorie je spíše způsobem zkoumání nežli dokazování a neměli bychom nikdy opomenout ověřit, zda závěry odpovídají realitě."(Pareto 1909, s. 190-1) Tedy: podle Pareta jsou předpoklady ekonomických hypotéz bohužel vždy částečně nerealistické a právě proto je nutné neustále podrobovat empirické verifikaci i jejich predikce. Podle Friedmana nemá realističnost hypotéz vůbec žádný význam (nebo je dokonce kontraproduktivní) a důležitá je pouze úspěšnost či neúspěšnost při falzifikaci predikcí. Přitom není jisté, co má Friedman na mysli tvrzením, že hypotézy nemusí být "realistické" - znamená to, že nemusí být popisně přesné, intuitivně věrohodné, testovatelné, ověřitelné, nebo pravdivé? (viz Caldwell 1982, s.177)    zpět
  11. Tento směr kritiky je u nás spojován zejména s dílem A. F. Hayeka (1995), který ostatně prohlašoval, že stejně tak jako lituje, že nevěnoval explicitní kritiku Keynesově Obecné teorii, lituje i toho, že nekritizoval tuto Friedmanovu esej, "která je svým způsobem stejně nebezpečná. … Friedman je arcipozitivista, který věří, že do vědecké argumentace nesmí vstoupit nic, co by nebylo empiricky dokázáno. Já argumentuji tak, že když známe tolik podrobností o ekonomice, naším úkolem je tyto znalosti uspořádat. Těžko můžeme potřebovat nějaké nové informace. Velkou obtíží je strávit to, co už víme." (Hayek 1994, s. 145 )    zpět
  12. I když Samuelson, jak sám ochotně připustil (viz Findlay 1995, s.36), nenápadně nahradil dvojici výrobních faktorů práce - kapitál, dvojicí práce - půda, aby se tak vyhnul níže popsaným problémům vyplývajícím z povahy kapitálu.    zpět
  13. Pokud by byl kapitál produkovatelný, nebylo by v rámci H-O modelu (předpokládajícího, že všechny země mají k dispozici stejné výrobní technologie) možné vyvodit žádný důvod k obchodu.    zpět
  14. "...pozitivní věda může být definována jako souhrn systematizovaného poznání o tom, co je; normativní nebo regulativní věda jako souhrn systematizovaného poznání vztahujícího se ke kritériím toho, co by mělo být, a týkající se proto ideálního tak jak se liší od aktuálního; umění jako systém pravidel pro dosažení daného cíle." (Keynes 1890, s. 22)    zpět
  15. Rozdílná klasifikace endogenních a exogenních faktorů má přímý dopad na celkovou koncepci i na volbu příhodných technik modelování. Jako příklad takových rozdílů můžeme uvést rozdílné pojetí ropných cenových šoků v neoklasické a radikální analýze (Poirier 1977, s.394), rozdíl mezi Schumpeterovým a Mandelovým pojetím dlouhých vln, nebo rozdíl mezi postkeynesiánskou (či neoricardovskou) a neoklasickou teorií rozdělování.    zpět

 

 

 

 

Žádost kolegů – studentů prezenčního studia VŠFS - o napsání publikace k nějakému aktuálnímu tématu, souvisejícímu s vyučovaným předmětem (Evropská ekonomická integrace), považuji za potvrzení toho, že se oběma zúčastněným stranám podařilo navázat solidní kolegiální vztahy, z čehož mám upřímnou radost. Vzhledem k tomu, že se s těmito studenty již v plné sestavě asi nesetkám, dovoluji si využít této příležitost, abych jim popřála hodně zdaru při završení studia a hodně štěstí v dalším životě.

Proces formování fungující tržní ekonomiky v kandidátských zemích střední a východní Evropy v 90. letech a počátkem nového milénia

Doc. Ing. Emilie Kalínská, CSc.

Úvod

Cílem této dílčí publikace je poskytnout poněkud netradiční pohled16) na proces plnění kodaňských kritérií v ekonomické oblasti osmi přidruženými zeměmi regionu střední a východní Evropy (SVE), které se mají v květnu letošního roku stát novými členskými zeměmi EU (spolu s Kyprem a Maltou). Využitím velmi jednoduché srovnávací metody (bude upřesněno na jiném místě) je předloženo hrubé (pouze orientační) pořadí uvedených zemí v procesu plnění kodaňských ekonomických kritérií.

Na zasedání Evropské rady v Kodani v červnu 1993 byla přijata kritéria pro tzv. východní (páté) rozšíření EU: "Přidružené země SVE, pokud si to přejí, se stanou členy EU. Ke vstupu dojde, jakmile bude příslušná země schopna převzít závazky vyplývající z členství splněním hospodářských a politických podmínek. Členství vyžaduje, aby každá ucházející se země:

dosáhla stability svých institucí, jež zajišťují demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a respektování a ochranu menšin;

vybudovala fungující tržní ekonomiku a dokázala zvládnout konkurenční tlaky a tržní síly uvnitř EU;

byla schopna převzít závazky vyplývající z členství, včetně plnění cílů politické, ekonomické a měnové unie"17).

Předložená stať se blíže zabývá plněním kritérií v ekonomické oblasti, konkrétně si klade za cíl prozkoumat některé aspekty formování tržních ekonomik v uvedených kandidátských zemích SVE.

1. Dosažené výsledky vybraných kandidátských zemí

v procesu vytváření fungující tržní ekonomiky

Někteří představitelé EU vyslovovali v posledních letech názor, že proces plnění kodaňských kritérií je úspěšnější v zemích, které více postoupily v transformaci na tržní ekonomiky. Cílem této krátké publikace je poskytnout vybrané informace o dosaženém stupni transformace na tržní ekonomiky v osmi kandidátských zemích střední a východní Evropy. Informace vycházejí z pravidelného hodnocení dosaženého stupně transformace, které od roku 1994 provádí Kancelář hlavního ekonoma EBRD (European Bank for Reconstruction and Development – Evropská banka pro obnovu a rozvoj v Londýně) a publikuje jej v pravidelné Transition Report18). EBRD vyhodnocuje proces transformace v 27 zemích střední a východní Evropy, v Estonsku, Litvě a Lotyšsku a v zemích Společenství nezávislých států. Pro potřeby této dílčí části jsou vybrány informace, týkající se osmi přidružených zemí EU (ČR, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko, které – spolu s Kyprem a Maltou – mají za několik týdnů získat členství v EU. Hodnocení EBRD je zaměřeno na dosažený stupeň realizace nezbytných reforem v období transformace – konkrétně se jedná o některé systémové, institucionální a strukturální změny19).

Za základní indikátory byly zvoleny nejdůležitější prvky tržní ekonomiky: trhy a obchod, podniková sféra a finanční instituce. Pomocí těchto indikátorů je vyjadřován pokrok, kterého jednotlivé země v procesu přibližování se tržním ekonomikám dosáhly. Základem porovnání jsou standardy vyspělých tržních ekonomik, přičemž se vychází z toho, že neexistuje žádná perfektně fungující tržní ekonomika a proces transformace není ohraničen jednotným časovým horizontem. Při hodnocení je použita stupnice indikátorů od 1 (nejnižší dosažený pokrok oproti předchozímu systému) do 4+ (podmínky odpovídající fungující tržní ekonomice). Ve snaze vyjádřit změny a trendy co nejcitlivěji, používá totiž EBRD ještě znaménka /+/ a /-/, přičemž /+/ znamená očekávaní, že nastoupené pozitivní trendy budou pokračovat a /-/ vyjadřuje určité obavy z toho, že dosažené pozitivní trendy by mohly být zpomaleny (z tohoto důvodu např. stupeň 4+ znamená vyšší úroveň než stupeň 4 a obdobně stupeň 4 znamená více než stupeň 4-). Mezi hodnocené základní elementy fungující tržní ekonomiky EBRD zařadila indikátory liberalizace podnikové sféry (velká privatizace, malá privatizace, uplatňování vlastnických práv20) a restrukturalizace podniků), cenovou liberalizaci, liberalizaci obchodu a kursového systému, soutěžní politiku, bankovní reformu a liberalizaci úrokových sazeb, liberalizaci na trzích cenných papírů a nebankovních finančních institucí.

Vzhledem k tomu, že tržní ekonomika funguje v podmínkách soukromého vlastnictví, pozornost je věnována procesu privatizace v kandidátských zemích, jeho kvantitativním výsledkům i kvalitativním souvislostem. Pro vyjádření kvantitativních aspektů procesu privatizace je zvolen ukazatel podílu soukromého sektoru na tvorbě HDP, uvedený v tabulce 1. Pořadí zemí je sestaveno abecedně, nevyjadřuje tedy hloubku změn, ke kterým v průběhu transformace v tomto směru došlo.

Tabulka 1: Vývoj podílu soukromého sektoru na tvorbě HDP v % v polovině r. 2002 oproti polovině r. 1997

 

Země

Populace – polovina r. 2001 v milionech

Podíl soukromého sektoru na tvorbě HDP v %

Dosažené změny v % od poloviny r. 1997 do

poloviny r. 2002

polovina r. 2002

polovina r. 1997

 

ČR

10,3

80

75

+ 5

Estonsko

1,4

80

70

+ 10

Litva

3,7

75

70

+ 5

Lotyšsko

2,4

70

60

+ 10

Maďarsko

10,0

80

75

+ 5

Polsko

38,7

75

65

+ 10

SR

5,4

80

75

+ 5

Slovinsko

2,0

65

50

+ 15

Pramen: Rok 2003: EBRD. Transition Report 2003. Rok 1997: EBRD. Transition Report 1997.

Z uvedených údajů vyplývá, že ve sledovaném období (polovina roku 1997 resp. polovina roku 2002) byl soukromý sektor z kvantitativního hlediska nejvíce posílen ve Slovinsku (podíl tohoto sektoru narostl o 15 %), dále v Estonsku, Lotyšsku a Polsku (o 10 %). Ve zbývajících zemích byl nárůst velmi nízký (5 %). Nejvyšší podíl soukromého sektoru na tvorbě HDP v polovině roku 1997 podle údajů EBRD vykázala ČR, Maďarsko a SR (75 %), následovalo Estonsko a Litva (70 %). Naopak, nejslabší podíl soukromého sektoru na HDP byl v uvedeném období ve Slovinsku (50 %). O pět let později (v polovině roku 2002) již ve čtyřech z osmi sledovaných zemí činil tento podíl 80 % (ČR, Estonsko, Maďarsko a SR). Relativní nárůst soukromého sektoru ve Slovinsku pořadí této země nezlepšil - tato země s 65 % i nadále zaujímala poslední místo. Vzhledem k velmi nízkému (resp. prakšicky nulovému) podílu soukromého sektoru na HDP počátkem transformace v některých zemích (vedle ČR a Slovenska to platí především o zemích bývalého SSSR), je možno později dosažené dobré kvantitativní výsledky (nejzřetelněji u ČR a SR, následně u Estonska) hodnotit jako výrazně pozitivní.

Proces transformace má i kvalitativní rozměr, který se projevuje v dosaženém stupni liberalizace podnikové sféry, v liberalizaci cen, obchodu, devizových systémů, trhu cenných papírů, v liberalizaci bankovních soustav a nebankovních finančních institucí. Následující pasáž je věnována věcné charakteristice jednotlivých stupňů dosaženého pokroku transformace směrem k tržní ekonomice, kterou používá EBRD. K hodnocení dochází u řady nejdůležitějších součástí reformy a tyto víceméně odpovídají hlavním prvkům tržní ekonomiky. Věcná charakteristika jednotlivých stupňů dosaženého pokroku v procesu velké privatizace je uvedena v následujícím přehledu.

Stupeň

Charakteristika

1

Nízký podíl soukromého vlastnictví.

2

Všeobecné schéma je téměř připraveno pro zavedení; některé prodeje jsou ukončeny.

3

Více než 25 % aktiv velkých podniků je v soukromých rukou nebo v procesu privatizace (včetně stadia ve kterém stát fakticky postupuje svá vlastnická práva), avšak možná s nevyřešenými podstatnými úkoly v oblasti uplatňování vlastnických práv.

4

Více než 50 % aktiv státních podniků a farem je v soukromém vlastnictví a je dosažen významný pokrok v uplatňování vlastnických práv těchto podniků.

4+

Standardy a výkony typické pro vyspělé průmyslové ekonomiky; více než 75 % aktiv podniků je v soukromých rukou s faktickým uplatňováním vlastnických práv.

Výsledky velké privatizace dosažené v polovině roku 2003 (tab. 2) potvrzují skutečnost, že v průběhu transformace se vytvořily dvě skupiny zemí – jedna skupina zahrnuje země úspěšnější, druhá ty, ve kterých došlo ke zpomalení transformace resp. jejích některých prvků. Pokud jde o proces velké privatizace, do první skupiny patří ČR, SR, Estonsko, Maďarsko (všechny země stupeň 4), poslední místo se 3 body zaujímá Slovinsko. Pokud jde o tuto zemi, je nutné připomenout počáteční velmi obtížnou situaci, která na území bývalé Jugoslávie v první polovině 90. let vznikla a komplikované období nastolování mírových podmínek. Tyto skutečnosti nesporně ovlivnily i průběh a výsledky transformace ve Slovinsku.

Tabulka 2: Hodnocení dosaženého pokroku v procesu velké privatizace

(polovina r. 2003)

Země

Stupeň

Země

Stupeň

ČR

4

Maďarsko

4

Estonsko

4

Polsko

3 +

Litva

4 -

SR

4

Lotyšsko

3 +

Slovinsko

3

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

Dalším indikátorem, který má vypovídací schopnost pokud jde o liberalizaci podnikové sféry, je dosažený pokrok v oblasti malé privatizace. Věcnou charakteristiku jednotlivých stupňů poskytuje následující přehled.

Stupeň

Charakteristika

1

Malý pokrok.

2

Podstatný podíl je privatizován.

3

Všeobecný program je téměř zaveden.

4

Ukončená privatizace malých podniků s možností obchodovat s vlastnickými právy.

4+

Standardy a výkony typické pro vyspělé průmyslové ekonomiky: žádné státní vlastnictví malých podniků; faktická možnost obchodování s půdou.

Výsledky dosažené v polovině roku 2003 (tabulka 3) umožňují učinit závěr, že cíle procesu malé privatizace byly úspěšně naplněny. Všechny sledované země vykazují stupeň odpovídající fungující tržní ekonomice.

Tabulka 3: Hodnocení dosaženého pokroku v procesu malé privatizace (polovina r. 2003)

Země

Stupeň

Země

Stupeň

ČR

4 +

Maďarsko

4 +

Estonsko

4 +

Polsko

4 +

Litva

4 +

SR

4 +

Lotyšsko

4 +

Slovinsko

4 +

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

Věcná charakteristika stupňů dosažených výsledků v oblasti uplatňování vlastnických práv a podnikové restrukturalizace je přiblížena v následujícím přehledu.

Stupeň

Charakteristika

1

Téměř žádná rozpočtová omezení (volná úvěrová a dotační politika oslabující disciplinu na podnikové úrovni); velmi málo dalších reforem, které by napomáhaly uplatňování vlastnických práv.

2

Mírné zpřísnění úvěrové a dotační politiky, avšak slabé uplatňování zákona o bankrotu a malá aktivita vedoucí k posílení soutěže a uplatňování vlastnických práv.

3

Podstatné a trvalé aktivity zesilující rozpočtová omezení a fakticky podporující uplatňování vlastnických práv (tj. prostřednictvím privatizace spojené s omezením úvěrové a dotační politiky a/nebo uplatňování zákona o bankrotu).

4

Podstatné zlepšení v oblasti uplatňování vlastnických práv (např. zodpovědnost firmy za aktivní ovlivňování trhu); významné nové investice na podnikové úrovni.

4+

Standardy a výkony typické pro vyspělé průmyslové ekonomiky; faktická firemní kontrola uplatňovaná prostřednictvím domácích finančních institucí a trhů, podpora restrukturalizace řízené trhem.

Dosažené výsledky v restrukturalizaci podnikové sféry a při uplatňování vlastnických práv potvrzují závěry mnoha oficiálních institucí a mezinárodních organizací. I když kvantitativní výsledky procesu privatizace jsou v mnoha zemích na první pohled pozitivní (předchozí tabulky, především tabulka č. 1), kvalitativní aspekty nejsou naplňovány. Je možné konstatovat, že proces privatizace ve většině zemí nebyl provázen žádoucí restrukturalizací, v mnoha zemích ještě existují formální vlastníci, úroveň řízení a správy podniků neodpovídá reálným potřebám. Podle údajů EBRD uvedených v tabulce 4 všechny země v polovině roku 2003 zaostávaly za fungujícími tržními ekonomikami, i když jejich výsledky byly diferencované. Nejlépe si vedly ČR, Estonsko, Maďarsko a Polsko (stupeň 3+), zbývající země na tom byly o něco hůře - vykázaly stupeň 3.

Tabulka 4: Dosažené výsledky v oblasti podnikové restrukturalizace a řízení (polovina r. 2003)

Země

Stupeň

Země

Stupeň

ČR

3 +

Maďarsko

3 +

Estonsko

3 +

Polsko

3 +

Litva

3

SR

3

Lotyšsko

3

Slovinsko

3

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

Jedním z důležitých úkolů procesu transformace a současně i charakteristik standardní tržní ekonomiky je cenová liberalizace. Věcný obsah jednotlivých stupňů hodnocení, které v této souvislosti používá EBRD, uvádí následující přehled.

Stupeň

Charakteristika

1

Stát kontroluje většinu cen.

2

Cenová kontrola několika důležitých skupin výrobků; přetrvává výrazný vliv státu na netržní ceny.

3

Podstatný pokrok cenové liberalizace; vliv státu na netržní ceny je postupně omezován.

4

Úplná cenová liberalizace; ceny služeb odrážejí skutečné náklady.

4+

Standardy a výkony typické pro vyspělé průmyslové ekonomiky; úplná cenová liberalizace bez jakékoli kontroly (s výjimkou bydlení, dopravy a přírodních monopolů).

Jak ukázalo šetření EBRD, skutečný stav cenové liberalizace v polovině roku 2003 byl ve všech zemích vzdálen podmínkám standardní tržní ekonomiky. Dosažené výsledky (tabulka 5) sledovaných osmi kandidátských zemí byly velmi dobré – s výjimkou Estonska a Slovinska (stupeň 4) – všechny země dosáhly stupeně 4+.

Tabulka 5: Dosažené výsledky v oblasti cenové liberalizace (polovina r. 2003)

Země

Stupeň

Země

Stupeň

ČR

4 +

Maďarsko

4 +

Estonsko

4

Polsko

4 +

Litva

4 +

SR

4 +

Lotyšsko

4 +

Slovinsko

4

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

V procesu transformace probíhají změny i v oblasti liberalizace obchodu a očekává se, že je postupně uvolňován přístup k devizám. Věcná náplň jednotlivých stupňů hodnocení je uvedena v následujícím přehledu.

Stupeň

Charakteristika

1

Rozsáhlá kontrola dovozu a/nebo vývozu nebo velmi omezený zákonný přístup k devizám.

2

Určitá liberalizace kontroly dovozu a/nebo vývozu; téměř plná konvertibilita na běžném účtu avšak s kursovým režimem, který není plně transparentní (možná existence několika kursů).

3

Odstranění téměř všech kvantitativních a administrativních restrikcí dovozu a vývozu; téměř plná směnitelnost na běžném účtu.

4

Odstranění všech kvantitativních a administrativních restrikcí dovozu a vývozu (mimo zemědělství) a všech exportních tarifů; přímá účast ministerstev a státních obchodních společností na exportu a importu není významná; nevýrazná diferenciace celních poplatků pro nezemědělské zboží a služby; plná směnitelnost na běžném účtu.

4+

Standardy a výkonové normy typické pro vyspělé průmyslové ekonomiky; odstranění většiny tarifních překážek; členství ve WTO.

Údaje uvedené v tabulce 6 jednoznačně potvrzují, že sledované kandidátské země SVE dosáhly v procesu liberalizace obchodu a devizových systémů vyrovnané výsledky (stupeň 4+), které v podstatě odpovídají podmínkám standardních tržních ekonomik.

Tabulka 6: Dosažené výsledky v oblasti liberalizace obchodu a devizových soustav

(polovina r. 2003)

Země

Stupeň

Země

Stupeň

ČR

4 +

Maďarsko

4 +

Estonsko

4 +

Polsko

4 +

Litva

4 +

SR

4 +

Lotyšsko

4 +

Slovinsko

4 +

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

Od období transformace se rovněž očekává, že napomůže vytvořit ve sledovaných zemích konkurenční prostředí. Obsahová náplň jednotlivých stupňů hodnocení dosaženého stupně soutěžní politiky je k dispozici v následujícím přehledu.

Stupeň

Charakteristika

1

Legislativa nebo instituce v oblasti soutěže neexistují.

2

Legislativa a instituce v oblasti soutěžní politiky jsou zřízeny; určité uvolnění vstupu na trh nebo nátlak na dominantní firmy.

3

Úsilí zaměřené na omezení možnosti zneužívání tržní síly a na ochranu konkurenčního prostředí včetně rozdělení dominantních konglomerátů; výrazné uvolnění vstupu na trh.

4

Výrazné úsilí zaměřené na omezení možnosti zneužívání tržní síly a na ochranu konkurenčního prostředí.

4+

Standardy a výstupy typické pro vyspělé průmyslové ekonomiky; faktické uplatňování soutěžní politiky; neomezený vstup na většinu trhů.

V počátečním období transformace se předpokládalo, že změny směrem ke standardnímu konkurenčnímu prostředí proběhnou velmi rychle. Průběžné výsledky kandidátských zemí SVE v 90. letech však vypovídají o tom, že tyto změny v ekonomickém prostředí transformujících se ekonomik si vyžádají mnohem delší období, než se původně očekávalo. Výsledky z poloviny roku 2003 (tabulka 7) jsou diferencované, a na adresu všech sledovaných zemí je možno uvést, že se zdaleka neblíží standardům fungujících tržních ekonomik. Nejvyšší stupeň hodnocení (3 body) dosáhly ČR, Slovensko, Maďarsko, Polsko a Litva, ostatním zemím přidělila EBRD stupeň 3-.

Tabulka 7: Dosažené výsledky v oblasti politiky hospodářské soutěže (polovina r. 2003)

Země

Stupeň

Země

Stupeň

ČR

3

Maďarsko

3

Estonsko

3 -

Polsko

3

Litva

3

SR

3

Lotyšsko

3 -

Slovinsko

3 -

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

Jedním z úkolů transformace je uskutečnění reformy bankovní soustavy (především vytvoření dvoustupňové bankovní soustavy) a postupná liberalizace úrokových sazeb. Věcná náplň stupňů hodnocení pokroku v této oblasti je uvedena níže.

Stupeň

Charakteristika

1

Malý pokrok s výjimkou zřízení dvoustupňové soustavy.

2

Výrazná liberalizace úrokových sazeb a alokace úvěrů; omezené použití nařízených úvěrů nebo úrokových stropů.

3

Podstatný pokrok při zajišťování platební schopnosti bank a rámce pro obezřetný bankovní dohled a regulaci; plná liberalizace úrokových sazeb s mírně zvýhodněným přístupem k levnému refinancování; výrazné půjčky soukromým podnikům; soukromé banky nabývají velikého významu.

4

Výrazný posun zákonů o bankách a bankovní regulace směrem k standardům BIS; dobře fungující bankovní konkurence a účinný bankovní dohled; významné dlouhodobé půjčky soukromým podnikům; finanční operace postupují do hloubky.

4+

Standardy a výkonové normy odpovídají vyspělým průmyslovým ekonomikám; plné sblížení zákonů o bankách a bankovní regulace standardům BIS (Bank for International Settlements Banka pro mezinárodní platy v Basileji); poskytování konkurenčně schopných bankovních služeb.

Šetření EBRD z poloviny roku 2003 potvrdilo oprávněnost závěrů mnoha zahraničních analytiků a odborníků, kteří považují za nejúspěšnější kandidátskou zemi při reformě bankovní soustavy a liberalizaci úrokových sazeb Maďarsko (z tabulky 8 vyplývá, že dosáhlo stupně 4 a mezi sledovanými zeměmi má tedy v tomto směru nejblíže k fungující tržní ekonomice). Poměrně úspěšné je ČR, Estonsko a Lotyšsko se stupněm 4-, následují Slovensko, Polsko a Slovinsko (3+); nejslabší výsledky měla Litva (3). Odborníci velmi často vyslovují názor, že dosažené výsledky odpovídají do značné míry tomu, jak se jednotlivým zemím podařilo v bankovních soustavách restrukturalizovat a vytvořit zdravé bankovní prostředí.

Tabulka 8: Dosažené výsledky v oblasti reformy bankovních soustav a liberalizace

úrokových sazeb v polovině r. 2003

Země

Stupeň

Země

Stupeň

ČR

4 -

Maďarsko

4

Estonsko

4 -

Polsko

3 +

Litva

3

SR

3 +

Lotyšsko

4 -

Slovinsko

3 +

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

Další důležitá změna, která probíhá v procesu transformace a současně přibližuje ekonomiky kandidátských zemí fungujícím tržním ekonomikám, je liberalizace trhu cenných papírů a nebankovních finančních institucí (obsahové vymezení jednotlivých stupňů hodnocení následuje).

Stupeň

Charakteristika

1

Velmi malý pokrok.

2

Vznik burz cenných papírů, brokerů a tvůrců trhu; některé obchody s vládními cennými papíry; elementární legislativní a regulační rámec pro emise a obchodování s cennými papíry.

3

Podstatné emise cenných papírů soukromými podniky; zřízení nezávislých registrů akcií, přístupových a vypořádacích procedur a určitá ochrana minoritních akcionářů; vznik nebankovních finančních institucí (tj. investičních fondů, soukromých pojišťoven a penzijních fondů, leasingových společností) a celkového spojeného regulačního rámce.

4

Zákon o cenných papírech a regulaci blížící se standardům IOSCO (International Organization of Securities Commissions – Mezinárodní organizace komisí cenných papírů); značná likvidita a kapitalizace trhu; dobře fungující nebankovní finanční instituce a účinná regulace.

4+

Standardy a výkonové normy odpovídající vyspělým průmyslovým ekonomikám; plná konvergence zákonů o cenných papírech a regulaci se standardy IOSCO; plně rozvinuté nebankovní zprostředkovací služby.

Hodnocení EBRD z poloviny roku 2001 potvrzuje názory odborníků, že i tato oblast přeměn je velmi náročná a vyžádá si mnohem delší období, než se v počátcích transformace očekávalo. V polovině roku 2003 (tabulka 9) to byly pouze dvě země (Maďarsko a Polsko), které se svými výsledky (obě stupeň 4-) nejvíce přibližovaly standardům fungujících tržních ekonomik. Relativně dobré výsledky byly zaznamenány v Estonsku (3+), se 3 body následovaly ČR, Litva a Lotyšsko, SR a Slovinsko dosáhly 3 body.

Tabulka 9: Dosažené výsledky v oblasti liberalizace trhu cenných papírů a

nebankovních finančních institucí v polovině r. 2003

Země

Stupeň

Země

Stupeň

ČR

3

Maďarsko

4 -

Estonsko

3 +

Polsko

4 -

Litva

3

SR

3 –

Lotyšsko

3

Slovinsko

3 -

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

EBRD ve své zprávě z roku 2003 uvádí ještě výsledky restrukturalizace infrastruktury ve 27 sledovaných zemích (ČR byly přiděleny 3 body, SR 2+). Jedná se sice o výraznou oblast procesu transformace, jejíž rozvoj a dosažená úroveň představují důležitou podmínku rozvoje tržní ekonomiky, její segment však bezprostředně netvoří, proto výsledky v oblasti rozvoje infrastruktury nebyly do této analýzy zařazeny.

K získání celkového pohledu na dosažený stupeň transformace sledovaných zemí směrem k fungující tržní ekonomice byl vypočten kumulovaný počet bodů21) s tím, že současně dosažená znaménka /+/ a /-/ se vzájemně kompenzovala, znaménko /+/ navýšilo celkový počet bodů o jednu třetinu bodu (o 0,33), znaménko /-/ naopak celkový počet bodů o jednu třetinu bodů (o 0,66) snížilo. Na základě získaného počtu bodů bylo stanoveno konečné pořadí zemí (viz. tabulka 10). Opětovně je nutno zdůraznit, že zvolená metoda kumulace bodů je přípustná pouze za předpokladu, že jednotlivé indikátory vyjadřují stejně důležité ekonomické procesy (podle našeho názoru je tento předpoklad dodržen). Dále je nutno připomenout, že získané výsledky jsou pouze hrubé, vyjadřují jenom určité trendy. I s těmito výhradami je možné učinit závěr, že nejlepší výsledky v procesu transformace směrem k tržní ekonomice dosáhlo na základě informací EBRD z poloviny roku 2003 Maďarsko (počet bodů: 34,33), o druhé až čtvrté místo se podělily ČR, Estonsko a Polsko (všechny 33 bodů), na pátém až sedmém místě s počtem 31,33 bodů se umístily SR, Litva a Lotyšsko, osmé místo (s 30,33 body) zbylo na Slovinsko. Rozdíly v dosažených kumulovaných bodech se na první pohled zdají velmi nízké (nejúspěšnější země 34. 33 bodů, poslední uvedená země 30,33 bodů). Připomínáme, že EBRD analyzuje výsledky 27 zemí, naopak my jsme se orientovali pouze na osm kandidátských zemí EU. Bližší pohled na výsledky některých ekonomik bývalého SSSR (např. Turkmenistán dosáhl kumulovaných bodů 11,66) opravňuje vyslovit závěr, že námi analyzované kandidátské země patří k úspěšnějším zemím. Mezi nimi si velmi solidní místo udržují obě země bývalé společné federace - jak Česká republika, tak i Slovenská republika.

Tabulka 10: Kumulované výsledky a pořadí jednotlivých zemí v polovině r. 2003

Země

Součet bodů

Pořadí

Země

Součet bodů

Pořadí

Maďarsko

34,33

1.

SR

31,33

5. – 7.

ČR

33,00

2. – 4.

Litva

31,33

5. – 7.

Estonsko

33,00

2. – 4.

Lotyšsko

31,33

5. – 7.

Polsko

33,00

2. – 4.

Slovinsko

30,33

8.

Pramen: EBRD. Transition Report 2003.

Uvedené skutečnosti do značné míry umožňují potvrdit oprávněnost vyslovovaných názorů představiteli EU, že země, které dosáhly největší úspěchy v transformaci k tržní ekonomice, zaznamenávají současně výrazný posun při plnění kodaňských kritérií. Problematika vzájemného vztahu mezi procesem transformace a plněním kodaňských kritérií je natolik náročná a složitá, že by si vyžadovala samostatnou analýzu a přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Přesto je nutné zdůraznit, že plnění kodaňských kritérií v ekonomické oblasti může výrazně podpořit a urychlit jak systémové, tak i institucionální a strukturální změny ve sledovaných zemích. Naopak, země které se vyrovnaly s těmito změnami úspěšněji, mnohem více se přibližují standardům fungující tržní ekonomiky a naplňují principy demokracie. Závěrem je nutné připomenout, že od doby šetření EBRD uplynulo několik měsíců a lze tedy předpokládat, že ve sledovaných kandidátských zemích došlo k dalším změnám v transformaci na fungující tržní ekonomiky. Tento předpoklad je možno podpořit i hodnocením kandidátských zemí v poslední Pravidelné hodnotící zprávě EK (2003). Jak ČR, tak i SR vyznívají v tomto směru pozitivně a jsou tedy zařazeny mezi země, které mají tržní ekonomiku. I když mezi těmito zeměmi existují značné hospodářské rozdíly, přesto EK na jejich adresu zdůraznila, že jsou standardními tržními ekonomikami. Připomínáme rozhodnutí summitu v Kodani (2. polovina roku 2003) uskutečnit páté (východní) rozšíření EU o 10 nových členských zemí22).

2. Srovnání kumulovaných výsledků ČR a SR v letech 1999 – 2003

V období, které následovalo bezprostředně po rozdělení společné federace a vzniku dvou samostatných států (tj. od 1. 1. 1993), zahraniční analytikové ale i někteří domácí politikové a ekonomové (především na české straně) často vyslovovali názory, že tou úspěšnější zemí v procesu transformace je ČR. Velmi brzy se ale ukázalo, že obě země musí řešit obdobné problémy (i když časová posloupnost nebyla vždy shodná). Ekonomiky jak ČR, tak i SR procházely vlastním cyklickým vývojem, jejich hospodářská politika musela reagovat na změny ve vnějším ekonomickém prostředí, a to jak v celosvětovém měřítku, tak – a to zejména – na vývoj konjunktury u hlavních obchodních partnerů. Jakékoli závěry v tomto směru by se měly opírat o solidní a hlubší ekonomickou analýzu; rozsah a zaměření tohoto příspěvku podrobnější rozbor v tomto směru neumožňuje. Na tomto místě proto připomeneme, že již v polovině 90. let většina jak domácích, tak i zahraničních analytiků dospěla k závěru, že existují úspěšnější země v procesu transformace, než ČR. Rozsah příspěvku neumožňuje se touto otázkou zabývat podrobněji, mnohem důležitější je však fakt, že koncem 90. let ČR patřila do skupiny zemí, které úspěšně postoupily v procesu transformace. A do této skupiny zemí patřila každopádně i Slovenská republika. Vypovídací schopnost v tomto směru mají údaje uvedené v tabulce 11 a zejména 12. Zjistíme, že proces transformace v obou zemích napomohl vytvoření výrazného soukromého sektoru. Kvantitativní pohled poskytuje tabulka 11, ze které je zřejmé jednoznačné sblížení podílu soukromého sektoru na tvorbě HDP v obou zemích (a to již od roku 2001).

Tabulka 11 : Podíl soukromého sektoru na tvorbě

HDP (odhad EBRD k polovině roku)

 

1999

2000

2001

2002

ČR

80

80

80

80

SR

75

75

80

80

Pramen: Transition Report 1999; 2000; 2001, 2003. EBRD 1999, 2000, 2001, 2003.

Kvalitativní aspekty procesu transformace – tak jak je předkládá analýza EBRD - podává tabulka 12. Uvedené dosažené výsledky transformace jednotlivých segmentů tržní

Tabulka 12 :

Srovnání výsledků ČR a SR podle indikátorů EBRD v letech 1999 - 2003 (odhad EBRD - vždy polovina roku)

 

 

 

Roky

Velká privati-zace

Malá privatizace

Uplatňování vlastnic-kých práv

a restruktura-lizace podniků

Cenová liberali-zace

Obchod a devizo-vý systém

Soutěžní politika

Bankov-ní reforma a úroková liberali-zace

Trhy cenných papírů a nebankovní finanční instituce

ČR

SR

ČR

SR

ČR

SR

ČR

SR

ČR

SR

ČR

SR

ČR

SR

ČR

SR

1999

4

4

4+

4+

3

3

3

3

4+

4+

3

3

3+

3-

3

2+

2000

4

4

4+

4+

3+

3

3

3

4+

4+

3

3

3+

3

3

2+

2001

4

4

4+

4+

3+

3

3

3

4+

4+

3

3

4-

3+

3

2+

2003

4

4

4+

4+

3+

3

4+

4

4+

4+

3

3

4-

3+

3

3-

Pramen: Transition Report 1999, 2000, 2001, 2003. EBRD 1999, 2000, 2001, 2003.

Poznámka:

Ekonomiky je možné současně považovat i za určité hodnocení posunu jak ČR, tak i SR směrem k standardní tržní ekonomice a tedy i za hodnocení toho, jak se oběma zemím podařilo naplnit kodaňská kritéria v ekonomické oblasti. Z tabulky 12 je zřejmá tendence sbližování výsledků obou zemí při vytváření standardní tržní ekonomiky resp. jejích jednotlivých segmentů. Je možné konstatovat, že s výjimkou dvou oblastí - uplatňování vlastnických práv a restrukturalizace podnikové soustavy na jedné straně a vývoje na trzích cenných papírů a v činnosti nebankovních finančních institucí na straně druhé – jsou již od roku 1999 výsledky obou zemí zcela vyrovnané. V podstatě vyrovnané jsou i dosažené kumulativní výsledky obou zemí – jejich rozdíl v neprospěch SR je zanedbatelný. Z tabulky 13 je zřejmé, že v polovině roku 2003 činil pouze 1,66 bod, v předchozích letech byl dokonce nižší.

Tabulka 13 : Kumulované výsledky ČR a SR v letech

1999 – 2003.

Rok

ČR

SR

Rozdíly

(ČR – SR)

1999

28+

27

1+

2000

29

27+

1+

2001

29

28

1

2003

33

31,33

1,66

Pramen: Transition Report 1999; 2000; 2001, 2003. EBRD 1999, 2000, 2001, 2003. Vlastní propočty.

Pravidelné informace, které o výsledcích transformace poskytuje každoročně EBRD a poznatky, obsažené v předložené analýze, nás opravňují vyslovit závěr, že všechny sledované země postoupily v naplňování kodaňského kritéria v ekonomické oblasti a v podstatě již jsou standardními tržními ekonomikami. Jejich zařazení mezi deset zemí, o kterých se 1. května letošního roku rozšíří Evropská unie, je v tomto směru oprávněné. Tento závěr se rozhodně vztahuje i na Českou republiku a Slovensko. Lze vyslovit naději, že získané členství v EU napomůže všem zemím (tedy i ČR a SR) dále posílit svůj hospodářský potenciál, zvýšit konkurenceschonost na světových trzích a úspěšně se prosazovat ve skupině 25 zemí, která se má za několik týdnů utvořit.

Prameny

Cihelková, E., Fingerland J.: Komparativní ekonomika: střední a východní Evropa. VŠE Praha 1997. ISBN 80-7079-866-1.

Podkaminer, L.: Ten lessons from a decade of transition. Monthly Report 4/1999. The Vienna Institute for International Economic Studies.

Havlik, P.: Transition Countries in 2001: Robust Domestic Demand, Concerns About External Fragility Reappear. WIIW Research Report No. 277, July 2001.

Havlik, P.: Transition Countries in 2001: Robust Domestic Demand, Concerns About External Fragility Reappear. WIIW Research Report No. 277, July 2001.

Transition Report 1999. EBRD 1999. ISBN 1 898802 15 7.

Transition Report 2000. EBRD 2000. ISBN 1 898802 15 7.

Transition Report 2001. EBRD 2001. ISBN 1 898802 19 X.

Transition Report 2003. EBRD 2003. ISBN 1 898802 23 8.

Agenda 2000. Enlargement. Composite Paper 1998. Progress made by the candidate countries towards accession. Bulletin of the European Union. Supplement 4/98. Luxembourg: Office for Official Publication of the European Communities, 1999. ISBN 92-828-5361-6.

Agenda 2000. Náročné úkoly rozšíření EU. MZV ČR – Ústav mezinárodních vztahů. Praha 1999. ISBN 80-85864-70-3.

Composite Paper. Reports on progress towards accession by each of the candidate countries. Brussels 1999.

Composite Paper. Reports on progress towards accession by each of the candidate countries. Brussels 2000.

Composite Paper. Reports on progress towards accession by each of the candidate countries. Brussels 2001.

EU – Národní program přípravy ČR na členství v EU – 1999. MZV ČR – Ústav mezinárodních vztahů. Praha 1999. ISBN 80-85864-72-X.

Poznámky:

  1. Jedná se o jeden z více možných pohledů. Proces plnění kodaňských kritérií je každoročně vyhodnocován např. v pravidelné hodnotící zprávě Evropské komise a je sledován dalšími institucemi.    zpět
  2. V originálním znění: " … membership requires that the candidate country has achieved stability of institutions guaranteeing democracy, the rule of law, human rights, and the respect for and protection of minorities; … the existence of a functioning market economy … the capacity to withstand competitive pressure and market forces within the Union …the ability to take on the obligations of membership, including adherence to the aims of political, economic and monetary union". (Copenhagen Summit; Internetové stránky EU).    zpět
  3. V době odevzdání publikace byla k dispozici Transition Report 2001.    zpět
  4. Podrobná analýza změn v procesu transformace je obsažena v publikaci: Cihelková, E., Fingerland J.: Komparativní ekonomika: střední a východní Evropa. VŠE Praha 1997.    zpět
  5. Anglický termín "corporate governance", někdy je překládán jako "správa a řízení podniků". V tomto příspěvku používáme překlad "uplatňování vlastnických práv".    zpět
  6. Kumulované propočty mají vypovídací schopnost pouze za předpokladu, že zvolené indikátory vyjadřují stejně důležité prvky procesu transformace směrem k standardní tržní ekonomice. Příspěvek vychází z toho, že tento předpoklad je splněn. Přesto získané výsledky poskytují pouze hrubou a orientační představu o relacích mezi zeměmi. S touto výhradou je možné se získanými informacemi pracovat.    zpět
  7. Vedle osmi sledovaných zemí jsou do této skupiny zemí zařazeny Malta a Kypr, celý akt má proběhnout 1. května 2004.    zpět

 

 

 

Chudoba v jednotné ekonomice

Ondřej Čapek

(2. část - pokračování z čísla 2/2004)

Konzervativismus a (levicový) liberalismus

Pokud z důvodů obecné známosti ponecháme stranou novověké radikální směry založené na odmítání soukromého vlastnictví, zbývá neobyčejně zajímavý spor konzervativního myšlení s liberalismem. Jsem přesvědčen, že rozdíly mezi těmito myšlenkovými směry jsou zásadnějšího typu než mezi levicí a pravicí. Lze říci, že zatímco levicový či pravicový postoj je často nic neřešící nálepkou, rozdíl mezi konzervativním a liberálním uvažováním jsou fundamentálního rázu a zahrnují i problematiku chudoby. Tento rozpor se táhne jak červená nit západním politickým diskursem, tu méně či více zakrýván radikálními protidemokratickými silami. V současnosti je tento spor nejvíce viditelný jako spor o možnosti vzniku evropského občanství. Pro současné liberály lze evropské občanství budovat ex-post na základě dohodnuté celoevropské společenské smlouvy (ústavy). Občanem se tak člověk stává udělením občanských práv. Oproti tomu konzervativci namítají, že explicitně formulovaná práva jsou výsledkem (nikoliv příčinou) existence evropského národa, jakožto reálně prožívané společenské entity s určitými vzniklými pravidly a specifickou, “evropskou” kulturou. Bez těchto sdílených předpokladů nelze pravidla vyjádřit ve formě psaných zákonů.

Základním rozdílem je odlišné přesvědčení o lidské podstatě: pro konzervativce je lidské chování ve větší či menší míře otiskem konvencí a hodnot, které jsou sdílené v rámci odpovídající skupiny (rodina, stát, kultura). Liberál naproti tomu argumentuje, že tyto hodnoty jsou uloženy přímo v lidské přirozenosti.

Liberálové tedy budou vždy méně tolerantní ke společenským rozdílům, naproti tomu konservativci podporují hierarchické rozvrstvení společnosti, které považují za správné a žádoucí, stejně jako oprávněnost existence vládnoucí elity. Koncept elity je však poměrně nezřetelný. Na jednu stranu je odmítána příliš vysoká sociální mobilita, kdy se dostává k moci “bohatá lůza”. Tento postoj vrcholí až odmítáním pokroku obecně. Je obhajována tradiční cechovní výroba proti výrobě tovární. Nová buržoazie je podezírána z aplikace “pravidel továrny” 19. století, kde není příliš místa pro spontánní chování jednotlivce, na celou společnost. Stejně tak Tocqueville varuje před akceptací materiálnímu růstu jako hlavního společenského úkolu a za nositele této ideje považuje v USA střední třídy (Scruton 1994, str. 247). Podle Voegelina existuje řada hodnot vůči nimž se “obchod” chová v nejlepším případě lhostejně v horším nepřátelsky (Scruton 1994, str. 143).

Přesto však nelze klást přímé rovnítko mezi podporou nerovnosti a konservativismem, což se dá doložit právě na postoji k chudobě. Konzervativec bude tvrdit, že v hierarchicky společnosti sice existují objektivní rozdíly v majetku, přesto takto strukturovaná společnost zamezuje vzniku rozsáhlé třídy chudých. Samoregulující mechanismy jsou v zásadě dvojího typu.

Člověk žijící v tradiční, konzervativní společnosti je součástí řady institucí, které ho omezují co do možnosti pochopení “celku světa”. Pokud však přijmeme konzervativní úhel pohledu, nelze nic při tomuto namítat, protože podle něj jednoduše nelze rozumět dostatečně komplexitě světa. Tento pocit je ryze novověkým problémem, který tradiční společnosti neznaly a nebo se před ním bránily důsledným udržováním modelu uzavřené společnosti, tak jak je popisován Popperem (Popper 1994). Umírněný konservativismus se bude vždy snažit podřídit aspirace jednotlivce určitým pravidlům institucionálního rámce, přičemž fakt nutnosti podřízení plyne z prostého konstatování situace do které se daný člověk rodí. Změny se dějí evoluční cestou, jde o pozvolné změny v institucích, kdy konečným testem nového pravidla je slučitelnost nového typu chování lidí na jeho základě s chováním a očekáváním zbytku, jak tvrdí Burke (1997) chápe americkou Deklaraci práv jako potvrzení již existujícího zvykového práva (především “není zdanění bez zastoupení”), které byly napadeny snahou Jakuba III vybudovat absolutistickou monarchii (což se naopak povedlo Ludvíkům ve Francii). Období bezvládí bylo překonáno jen postupem regenerace vadné části konstituce pomocí částí, které nebyly poškozeny, což je názor víceméně totožný s Hayekovým tvrzením. Hayek, který se od konzervativismu explicitně distancoval tyto americké postoje chápe naopak jako společnou tradici, na které byla vybudována americká obec, které jsou však ve shodě s Evropským pojmem liberalismu, ve smyslu liberalismu opírající se o laisse-faire ekonomiku, odmítající komplex sociálních práv.

Druhým typem samoregulace (a spravedlnosti) je sama, často desinterpretovaná teorie elity, či aristokracie. John Adams přichází s teorií přirozené aristokracie (Russel 2000). Podle jeho definice je aristokratem každý, kdo dokáže získat hlasy dalších dvou lidí. Existence aristokracie je společenským faktem, který nelze ovlivnit. Za normální situace je aristokratická třída zčásti přirozená (daná schopnostmi), zčásti tradiční (daná dědictvím). Fakt “danosti” aristokratického pojetí společnosti vede k tomu, že rovnostářství vede jen k dočasné rovnosti. Výsledkem bude opětovný vznik aristokratické třídy “zbohatlíků”, která však ve svém chování už nebude omezována zvykem a svoji moc uplatňuje bezohledně proti zbytku.

Chudoba (či nepřiměřená nerovnost) v tomto pojetí je vyloučená díky tomu, že vazby ve strukturované občanské společnosti jsou dostatečně silné na to, aby se méně disponovaní jednotlivci integrovali na základě spontánně vzniklých společenských vazeb. Koexistence tříd, etnik a minorit je dána zvykem, Roger Scruton chápe vysokou míru individuální svobody v moderních fungujících společnostech jako výsledek pozvolného procesu dobývání privilegií jednotlivými jejími částmi, nikoliv jako výsledek inovace pomocí právního aktu, například přijetím psané ústavy. V případě ústavy USA se pouze jedná o lepší vyjádření nepsaného zvykového práva země, resp. explicitní vyjádření sdílených hodnot již existujícího národa.

Odpor proti redistribuci prostřednictvím státu plyne z obavy, že stát ze své postaty nemá dostatek informací na přesnou identifikaci příjemců a nutně dochází k plýtvání. Kromě toho, stát omezuje prostor pro soukromou dobročinnost. Redistribuce prostředků vázána na určité objektivně definované životní minimum, které je nárokováno ze samotného faktu státního občanství likviduje ekonomicky a společensky efektivní systém tradiční dobročinnosti a v dlouhém období rozbíjí tradiční struktury, protože narušuje zvykové, optimální, společenské vazby. Jak už jsem předběžně vymezil, zavedení určité redistribuce má multiplikační charakter: redistribuce sama o sobě způsobuje omezení dobročinnosti. Jednak proto, že se nutným vzrůstem daní i množství volných peněz. Kromě tohoto čistě ekonomického faktu klesá motivace donátorů a jsou podkopávány aktivity příjemců.

Konzervativec bude trvat na tom, že problémem není pouze neefektivní alokace prostředků plynoucí z již uvedeného nedostatku informací na úrovni centrální autority (státu), ale i ten fakt, že společnost se mění ve smyslu vyšší nezávislosti mezi lidmi. Protože tato nezávislost je chápána jako nebezpečí, je popisována jako vzájemné odcizení se v rámci komunity, případně oslabení a zánik tradičních komunit a zánik mezilidských vztahů založených na osobní známosti, důvěře a respektu. Na místo toho vznikají soupeřící navzájem anonymní a odcizení jednotlivci.

Liberálové naopak staví svůj postoj ke spravedlivé společnosti a rozdílné distribuci majetku v ní na základě dvou až tří příbuzných teorií: smluvní teorie státu (stát vzniká jako racionalisticky koncipovaná smlouva, ke které občané přistupují protože je to pro ně výhodné teorie morální psychologie (zejména Adam Smith a jeho Teorie mravních citů) a konečně teorie založené ryze racionalisticky. Příkladem je danost lidských práv u Johna Locka (i když často jsou tato práva zakotvena v určitém pojetí víry) nebo Kantova mravní maxima.

V tomto pojetí je chudoba chápána jako odstranitelné zlo, přičemž sama existence majetkové nerovnosti je chápána u jednolitých autorů různě. Zdrojem chudoby je určité institucionální uspořádání společnosti, které vychyluje státní zřízení z výše uvedených ideálů. Toto vychýlení se děje z řady důvodů, zpravidla jde o následek špatných kroků a situace v minulosti. Tradičně je uváděno neochota poválečná neochota státní sektoru se minimalizovat na původní předválečnou úroveň, nebo nedostatečná znalost fungování ekonomiky plynoucí ze špatného systému výchovy. Klasickým příkladem je Burkeho nedůvěra k “politickým spisovatelům” propagujícím v předrevoluční Francie zájmy a hodnoty určité zájmové skupiny. Prof. Salerno v textu Jak právníci ovládli ekonomii upozorňuje, že francouzský odklon od liberálních myslitelů jako byl Bastiat nastal díky intrikám právníků v rámci systému francouzských universit, kdy povinný základ ekonomie byl svěřen do kompetence specialistům ovlivněným německou historickou školou kladoucí důraz na dynamicky se vyvíjející institucionální řád, nikoliv na fundamentální danost apriorně definovaných ekonomických zákonitostí (např. nutnost svobody a konkurence pro ekonomický růst) propagovaný Bastitem, Turgotem a dalšími.

V příkrém rozporu s konservativními koncepty liberálové předpokládají, že společnosti řízené pouhými zvyky, bez teoretického základu a zdůvodnění, nejsou schopny se adaptovat na exogenní šoky. Zajímavým prvkem v liberálním paradigmatu je situace, kdy jsou v rozporu zvyky a racionalisticky založené (tzn. “čistým, neempirickým rozumem”) poznané zákonitosti. V zásadě lze v novověkých dějinách liberalismu (tento termín chápeme teď v nejširší možném smyslu) najít dva velké zdroje racionalistického popření primátu empirické reality. Prvním je zejména francouzské kartesiánství, tím druhým (nutno říci, že k empirickému poznání daleko vstřícnější) Kantovství a novokantovství. V obou případech jde v rovině filosofické o oddělení čistého rozumu od nahodilé empirie. Spravedlnost je v těchto konceptech založena právě na správném poznání pravidel čistého rozumu, protože jedině tak lze zajistit mezilidskou rovnost. Zatímco zkušenost je individuální a víceméně nesdělitelná, racionální pravidla lze poznat bez ohledu na kulturní rámec. Nástrojem tohoto poznání se stává vzdělání, které by nemělo být zaměřeno na poznání dané specifické společenské formace, ale na správném uchopení mimokulturně ukotvených hodnot, či spíše vrozených lidských schopností a jejich rozvinutí.

Liberalismus lze rozdělit na dva zcela odlišné tábory: klasický liberalismus je postaven na přesvědčení o přirozené povaze jednotlivce, který je implicitně vybaven fungovat ve svobodné společnosti založené na minimálním státu. Na rozdíl od Hobbese mezilidské interakce v této společnosti nedegenerují na boj všech proti všem, ale jsou racionálně kultivovány na vztahy obchodní výměny na základě dobrovolnosti. Popis tohoto stavu je postaven na určitých předpokladech o lidských právech (John Locke), která nelze odejmout. Z dnešního pohledu se jde o snahu vnutit určité náboženské představy (protestantský individualismu) zbytku světa. Později (u Humea a Smitha) je tento náboženský základ zaměněn za určitou teorii lidského chování.

V tento moment dochází i u liberálů k opuštění racionálně ukotveného postoje ve prospěch empirie. Zkušenostní moment lidského chování je stále chápán jako nutný pro realizaci spravedlivé společnosti, člověk se stále – ponechán sám sobě – chová správně, pokud se chová v souladu určitým konceptem “duševní hygieny” (podrobně se tomuto budu věnovat v následujících kapitolách). Protože nelze ukotvit normy chování v božském rozumu, je třeba nalézt jiné hodnotící hledisko. Tímto hlediskem je jednak míra svobody ve společnosti: tzn. míra s jakou je jednotlivec omezován ve svém běžném životě a potom především vymezení obecných sklonů lidské přirozenosti. U Adama Smitha je to zejména lidského snažení o zlepšení svého údělu, které je interpersonálně sdělitelné a které provází člověka od kolébky po hrob.

Výše uvažovaný postup vede k tomu, že předmětem studia se nestává ani tak jednotlivec, ale určitá pravidla té které společnosti. Na rozdíl od postojů u Johna Lockea již nejde pouze o to obhájit individualistické rozhodování proti tradičnímu pojetí celku státu (v rovině ideologické jde o polemiku s Filmerovým názorem na “božské právo králů”, které zůstává důležitým prvkem konzervativních myslitelů jako je De Maistre, v rovině ekonomické jde o polemiku s merkantilismemem). Jde o to, jak nalézt ty správné prvky společenského řádu, které způsobují, že určité společnost je liberálním hodnotám nakloněna více než jiná. Protože liberálové jsou přesvědčeni, že tyto hodnoty jsou objektivně správné, vědecky testovatelné, jejich dodržování zcela automaticky znamená i prosperitu a redukci jevů jako je chudoba a podobně . Je však třeba najít měřítko, které je možno aplikovat na jakoukoliv společnost. Adam Smith navrhuje srovnání ceny masa a obilí, porovnání produktivity (objemu vyrobené produkce) na jednoho dělníka a pod. Pro tento typ liberalismu je typické, že neodmítá státní aktivity ať je to budování trh podporujících institucí (např. veřejného školství), či veřejně prospěšných staveb (Smithovy majáky). Takto se liberalismus postupně vzdaluje svým klasickým základům postaveným na přísném odmítání státních intervencí.

Odlišný typ liberalismu naopak se více drží racionalistických individualistických konceptů. Výtkou těchto liberálů vůči výše uvedeným postojům je ontologické zpochybnění schopnosti posoudit prosperitu té které společenské formace a zejména určitých inovací vedených státem. Nelze tvrdit, že např. státem budované normy, či veřejné školství je prospěšné, čistě z toho důvodu, že zatímco společenské zisky z těchto akcí jsou zřetelně viditelné a explicitní, její náklady jsou rozptýlené, zjistitelné buď velice obtížně a nebo vůbec ne. Mnozí argumentují i tak, že je v zájmu vlády, aby nepříznivé dopady nebyly zjištěny.

Zajímavým dokladem provázanosti obou směrů je “manifest” organizace European Young Conservatives DEVĚT PILÍŘŮ KONSERVATIVISMU:

NÁRODNOST - Zastupitelská demokracie může fungovat pouze když lidé dostatečně soucítí spolu aby byli schopni akceptovat společnou vládu a zákony. Každá národnost by měla být svobodná v rámci nezávislého a samosprávného státu. Hranice státu musí co možná nejlépe respektovat přání lidí na daném území. Založení nadnárodních institucí, které mají suverénní moc nad členskými státy je jak nedemokratické, tak nepraktické. Mezinárodní kooperace musí zůstat svobodnou spoluprací mezi nezávislými státu, nikoliv nadnárodními institucemi.

DEMOKRACIE - Skutečně fungující demokracii se nejlépe daří v pluralistické občanské společnosti ve které jsou rozhodnutí přijímána co možná nejblíže těch, kterých se to týká. Moc musí být rozptýlena mezi rozdílné části vlády a řadu různorodých nevládních organizací. Tyto organizace hrají zásadní roli ve zdravé společnosti. Vláda musí rozumět důležité roli nevládních organizací a upustit od zasahování do oblastí, kde vládní intervence nejsou nutné.

SVOBODA - Jednotlivci mají být svobodní, v zákonném rámci, kdy mohou usilovat o své cíle pokud neomezují svobodu nikoho okolo sebe. Garantované svobody musí zahrnovat: svoboda pohybu uvnitř jedné země a svobodu ji opustit a vrátit se, svobodu slova a jeho uveřejnění, svobodu sdružování, svobodu se zapojit nebo nezapojovat do odborů a zaměstnaneckých spolků, svobodu uzavřít jakýkoliv zákonný kontrakt nebo legální povolání bez omezení. Osobní svoboda zahrnuje právo vlastnit a převádět vlastnictví bez zbytečných nebo konfiskačních daní. Jednotlivci musí libovolně disponovat se svojí prací a vlastnictvím.

ÚLOHA PRÁVA - Svoboda a spravedlnost v každé společnosti je hlavním úkolem práva. Rovnost k přístupu a rovnost před zákonem musí být dodržena a právo musí být vynucováno nezávislým soudnictvím. Nároky psaného práva nesmí být odsunuty ve prospěch národního zájmu nebo populistické volby.

VLASTNICTVÍ - Tam kde nikdo nic nemá, nikdo se o nic nestará. Jednotlivci musí svobodně vlastnit či převádět majetek bez zasahování státu. Daně mohou být použity pouze pro zaopatření příjmu vlády k provádění jejích nezbytných funkcí; nesmí být užity na sociální inženýrství. Kde je možné, mělo by být upřednostněno soukromé vlastnictví před státním.

TRADICE - Spravedlnost a řád v každé společnosti jsou založeny na sdílených hodnotách a zvycích. Žádná společnost nesmí přehlížet zděděnou moudrost předchozích pokolení. Země by měla přijmout a ochraňovat své tradice a ať jsou světského nebo náboženského původu. Každé pokolení si musí být vědoma závazků vůči předchozí a svých povinností vůči následující.

RODINA - Rodina je úhelný kámen společnosti. Je prvkem v jehož rámci jsou vyučovány základní hodnoty a morální standardy. Vláda si nesmí nárokovat funkce, které mohou být svěřeny rodině, stejně jako podporovat ty zásahy, která by vedly k narušení tradiční rodinné struktury.

SVOBODNÝM TRHEM - Svobodným trhem bez přívlastků je míněn zcela volný obchod se statky, službami a kapitálem. Má být prosazován nikoliv pouze proto, že je to nejlepší cesta jak rozdělit zdroje společnosti, ale i proto, že je to jediný možný způsob ochrany svobody jednotlivce. Omezení práva na svobodu obchodování je špatné jak z praktických tak z morálních důvodů. Nejlepší cestou jak maximalizovat světový blahobyt je rozšířit volná obchod na celosvětovou úroveň.

MORÁLKA - Politické struktury musí být založeny na dohodnutých standardech dobra a zla. V naprostých základech těchto standardů musí být obsažena úcta k životu, pravdě a vlastnictví. Toto je společné všem náboženstvím a morálním filosofiím na kterých stojí civilizace. Jsou to univerzální a neměnné základy bez kterých nemůže existovat společenský řád. Musí být zrcadleny ve všech právních a politických institucích státu, musí být podporovány mezi občany.

Podle mého soudu se jedná o snahu v jednom dokumentu podchytit všechny ve své podstatě nezávisle definované prospěšné hodnoty a instituce v harmonickém celku. Řada z nich je v jádru liberální. Jde zejména o předpoklad svobody jednotlivce omezené pouze svobodou jiného jednotlivce – kam se ztratily společně sdílené hodnoty? Stejně tak oddíl “morálka” ve své podstatě téměř obhajuje Lockovu pozici. Je pravda, že uvedená formulace je citlivější vůči specifickým formám realizace základních hodnot, přesto si myslím, že spolu s apelem na svobodný obchod může úcta k životu, pravdě a vlastnictví umožňovat Lockův kontrakt “mezi Indiánem a Švýcarem”.

Text obsahuje dva ryze konservativní odstavce: o národnosti a rodině. Z textu není jasné, jak by byly řešeny rozpory mezi hodnotami: Má lokální vláda podporovat instituce podporující volný trh, když ví, že importované technologie způsobí ústup (např.) tradiční rodinné struktury dané oblasti? Stejně tak méně rozvinutým zemím se může zdát pokrytecký nárok na svobodný pohyb kapitálu, který není vyvážen svobodným pohybem osob.

Závěrem lze říci, že oba tyto směry akceptují společenskou nerovnost. Konzervativci proto, že podporují společenskou hierarchii a respektují svobody, která je však uskutečnitelné pouze v rámci nerovné společnosti. Liberálové naopak chápou nerovnost jako důsledek svobody. U obou směrů jsou nerovnost a svoboda navzájem provázány, i když kauzalita a důležitost obou je prohozena. Daleko větší rozpory jsou v případě chudoby. Chudoba je v moderním konservativismu spojena s rozbitím tradiční společnosti.

Oslava tradičního způsobu života je často příčinou tvrdé kritiky. Dobrým příkladem jsou recenze na knihu England: An Elegy od Rogera Scrutona "Málokterá kniha je tak odporně samolibá jako tahle. Je to pošetilá kniha, nikoliv kniha pitomá. Některé její úvahy, například o anglickém právu, jsou pronikavé a zajímavé, a Scruton sám je jedním z nejlepších britských filozofů. Tato kniha buď ošklivou anglickou realitu potlačuje, anebo ji neupřímně omlouvá. Je to vulgárně sentimentální hymnus anglickému venkovu, zemi, která nikdy nebyla příliš příjemná k životu. Mlčí o tom, že lidé byli zbavováni majetku a vyháněni z půdy, takže tak vznikl první 'kapitalistický venkov' ve světové historii." (Terry Eagleton, Irish Times, překlad Britské Listy). “Deprimující je naprostá konvenčnost toho, co Scruton miluje - běduje, že už neexistují venkovská šlechtická sídla, že jsou likvidovány živé ploty mezi poli, že britští univerzitní učitelé kritizují britské impérium, že byly zrušeny elitní grammar schools, že anglikánská církev ztrácí vliv, že odumřela myšlenka anglického gentlemana i dědičný princip. Nejde o to, že by to, co Scruton píše, nebylo pravda, avšak jeho všeobecnosti jsou neverifikovatelné - to, co píše, jsou truismy, jsou to banality. Takže vzniká podivný paradox - kniha, která tolik chválí anglickou individualitu, sama žádnou individualitu nemá." (James Wood, London Evening Standard, , překlad Britské Listy).

Konzervativec bude vždy tvrdit, že je lepší rezignovat na zavedení všech práv pro všechny lidi právě z tohoto důvodu. Principiální trvání na vědecké nepoznatelnosti společenského procesu vede k multikulturalistické pozici (což je, vzhledem k ostře levicovým kořenům multikulturalismu poněkud paradoxní výsledek), kdy jsou všechny zvyky stejně hodnotné. Problém spočívá v neuznání určité “transcedence” technologického pokroku v rámci která mohou určité instituce zaostávat. Přesto si myslím, že takto pojatý konservativismus je lepší než opačný marxistický extrém podle kterého je kultura a zvyky pouhou “nadstavbou” nad výrobním procesem. Mělké pochopení Burkeho opovržení počtáři a politickými ekonomy může poskytnout určitou berličku pro naprosté odmítání společenských věd a trvání na překonaných morálních pravidlech.

Stejně tak je v konservativismu může chybět liberální apel na uplatnění individuálních schopností každého jednotlivce což se projevuje tolerancí vůči nedostatečné dostupnosti vzdělání určitým společenským skupinám a rozsáhlé neřešené chudobě. Konservativci mohou příliš rádi a příliš snadno “obětovat” možnost emancipace určité části společnosti či sociální mobilitu společenské stabilitě.

Konečně konservativismus není imunní proti nebezpečí podlehnutí metodologickému esencialismu, který – dle Poppera - prohlašuje instituce jako rodina, národ stát za reálné a individuum za odvozené (opět se zde dá nalézt řada paradoxních podobností s Lyotardovým postmodernismem ).

Liberálové naopak chápou chudobu jako výsledek nedostupnosti určitých práv, ale liší se v definici těchto práv. Libertariáni budou prosazovat pouze práva, která nezakládají nutnost redistribuce prostředků. Někteří radikálové dokonce z tohoto důvody odmítají i státní ochranu občanů policií. Naopak levicoví liberálové budou lidské práva rozšiřovat i na mnohé další jako je celoživotní vzdělání, ochrana některých pracovních míst a profesních skupin.

Historický vývoj chudoby v kontextu ekonomické teorie

V této části bych rád velice stručně zabýval vývojem ekonomické teorie hlavního proudu a jejím posuzováním chudoby. Pro vztah mezi ekonomickou teorií a chudobou je typické, že možným růstem životní úrovně se zabývali ekonomové především v osmnáctém až devatenáctém století. Pro toto období je zejména ve Velké Británii problematika růstu populace chápána jako ryze ekonomická otázka úzce spojená s formou distribuce bohatství.

Pro závěr devatenáctého století a století dvacáté ekonomie i v angloamerickém prostředí ztrácí monopol na vysvětlení fenoménu chudoby. Jak ukáži v kapitole věnované vývoji měření chudoby u USA, často šlo o empirické studie pracovníků humanitárních organizací.

Chudoba jako nutnost

Merkantilismus

Z dnešního pohledu zvláštní období předklasické ekonomie, které mělo silně negativní vliv na životní úroveň lidí pracujících v zemědělství (a tedy na úroveň většiny populace té doby) je merkantilismus. A. Skinner zdůrazňuje, že merkantilismus byl vysoce heterogenní proud reagující spíše na konkrétní podmínky ekonomiky země. Nevytváří tedy nějaký ucelené ekonomické koncepty, přesto lze říci, že existovaly určité styčné body: Základním cílem lem merkantilistů je usilování o maximální koncentraci zlata v zemi. Nízké mzdy a faktická chudoba pomáhala udržet nízké ceny zboží (především obilí). Cílem ekonomické politiky byl maximální míra exportu a naopak snaha potlačit výši importu prostřednictvím celních bariér. Restrikce se u některých merkantilistů týká i omezení v oblasti bankovnictví. Gerald de Marines [Staley] předpovídal. že neregulovaný trh s penězi by stanovil příliš vysokou cenu zahraniční měny. Přestože bychom očekávali, že toto vyvolá správné chování ekonomiky – totiž vysoká cena zahraniční měny povede k podpoře a růstu exportu a tedy k hromadění zlata v zemi. Podle Marinesova názoru je výsledkem přesvědčení zahraničních partnerů o tom, že měna je podhodnocená a odmítnou ji akceptovat. Na místo toho budou poptávat zlato a stříbro23).

Merkantilismus chápe mezinárodní obchod jako hru s nulovým součtem, kdy dominance jedné země automaticky za podřízení jiné. Neplatí tedy teorie komparativních výhod, kterou jako první objevuje Robert Torrens a prostřednictvím Ricardových Principles se stává obecně známou. Primárním úkolem je vybudování státní struktury. Přesto někteří merkantilisté věřili (Thomas Mun), že zvyšování množství zlata “zrychluje obchod” (qiucken trade) [Staley]. Zajímavým momentem v dějinách ekonomických teorií je renesance merkantilistického pojetí v 19. století v rámci Německé historické školy (Roscher, Schmoller), kteří chápali merkantilismus jako racionální politiku v momentě, kdy je ekonomická samostatnost státu a budování jeho struktur akceptován jako primární cíl politiky. Důležitost merkantilismu je třeba chápat pro ocenění velkého kroku vpřed, který učinili klasičtí ekonomové zejména v posuzování chudoby.

I přes řadu archaických prvků v merkantilismu existuje Kyenesova obrana tohoto směru v jeho The General Theory. Podle Keynse snaha o čistý kapitálový příliv (ve formě přebytku čistého importu zlata) v sobě nese praktické a racionální jádro. V Keynesově původním konceptu je cyklická nezaměstnanost spojena s nedostatečnou investiční aktivitou podnikatelů, což je Keynesem označeno za dlouhodobou chronickou tendenci vlastní celé lidské historii. Příliv zlata do země snižuje cenu peněz (a tedy úrokové míry) a vytváří impuls ke podpoře investiční aktivity a obnově plné zaměstnanosti v ekonomice. Proti tomuto tvrzení Blaug uvádí důležitý fakt z hlediska našeho tématu. V předindustriální společnosti neexistuje Keynesova cyklická nezaměstnanost způsobovaná očekáváním na trhu. Nezaměstnanost vzniká pouze na základě přírodních podmínek (například slabá úroda a méně náročné žně), nejedná se o moderní ekonomické cykly způsobené chováním podnikatelů, či investorů a nelze ji tedy snižovat keynesiánskou anticyklickou politikou.

Adam Smith

Za ústřední postavu období klasické ekonomie je považován Adamem Smithem. Přesto, že jeho postava je z hlediska historie ekonomické vědy naprosto nepominutelná, řadu moderních hledisek a principů byla objevena už před ním. Kauder dokonce považuje Smithův vliv na teorii hodnoty za nešťastný, protože svým paradoxem hodnoty, ve na kterém na příkladu diamantu a vody demonstruje rozpor mezi užitečností a cenou, měl vliv na rozšíření pracovní teorie hodnoty, která tak dominuje na úkor subjektivní teorie hodnoty.

Sociální problematika je ve Smithově postojích přítomna neobyčejně zajímavým a pro pozdější diskuse inspirativním pojetím (který mj. dále rozpracovává Amarya Sen). Dá se zhruba říci, že zatímco Bohatství národů, Smithova ekonomické práce, se týká spíše vysvětlení, proč se lidé obejdou bez protekcionistické ochrany ekonomiky státem, jeho Teorie mravních citů vysvětluje pomocí specifické formy empirické filosofie, která byla ve Smithově době chápána jako prakticky orientované etika, proč a jakým způsobem lze kultivovat lidský sebezájem v souladu s fungováním společnosti. Zatímco tento sebezájem je v Bohatství národů chápána jako nezkoumaná exogenní motivace, Teorie mravních citů ho analyzuje podrobněji a dále rozkládá na složitě strukturovaný proces morálního souzení.

Základní nedokonalost, či neucelenost jeho systému je dána Smithovým empirismem, ve smyslu převahy dozorování a přesnosti popisu reality nad striktním systematickým přístupem24), který daleko lépe uplatňuje Cantillon. Díky tomuto postoji je Smithův liberalismus daleko silnější v oblasti kritiky racionalistických konstrukcí ideální společnosti, které v sobě nesou nutnost nějakého centrálního regulátora – “moudrého vladaře”, či platónského “filosofa na trůně”, než v oblasti racionalistického vedení důkazu proti státním intervencím (silnic a lodní dopravy). Ty jsou naopak důležitým prvkem pomáhající rozšíření rozsahu trhu, který se tak blíží ideálním podmínkám dokonalé konkurence.

Ohledně výše mzdy Smith nikdy nezastával jasné a konzistentní stanovisko a nerozlišuje přesně krátké a dlouhé období. Přesto je užitečné rozdělit různé popisy kolísání mezd na dva druhy: dlouhodobé a krátkodobé. V dlouhém období je popisováno kolísání mzdy na základě ekonomického růstu. Ekonomický růst ve Smithově pojetí znamená zavádění nových technologií a zdokonalování dělby práce jako důsledek budování komunikační sítě (silnic a lodní dopravy). Krátkodobé kolísání mezd je způsobeno výkyvy na trhu, které se promítají do ceny jednotlivých komodit a (zprostředkovaně) do poptávky po pracovní síle.

Dlouhodobě je mzda “stálá”, což se projevuje konstantní životní úrovní. Ekonomický růst se projeví pouze růstem počtu obyvatel a při dosažení hospodářské úrovně odpovídající politickému uspořádání země mzdy klesnou na obvyklou úroveň (minimální úroveň slučitelnou s obecným pojetím humanity. Během růstu ekonomiky však mzdy (podle Smitha) mohou být poměrně dlouhou dobu nad svoji přirozenou úrovní. Růst produktu je rychlejší než schopnost lidí se rozmnožovat. Větší produkt je rozdělen mezi méně lidí, než ve statické ekonomice. Smith dokonce připouští, že zvyšující se životní úroveň má dobrý vliv na výkon dělníků: jsou zdraví a “radostní”. Myslím si však, že z toho nelze usuzovat, že je připuštěna možnost zvýšení mzdy jako motivačního faktoru. Smith předpokládá, že dělníci nebudou preferovat vyšší životní úroveň a méně dětí.

Jako příklad stabilizované rozvinuté země s minimálními mzdami je uváděna Čína. Smith rozeznává maximální rozvinutost země na základě jejího politického uspořádání a maximální rozvinutost vzhledem k nezměnitelným přírodním podmínkám. Výkonnost Číně ekonomiky je na hranici jejího společenského řádu, nikoliv vzhledem k přírodnímu omezení. Této míry rozvoje ve Smithově době žádná země.

Míra ekonomického vývoje je stanovena i poměrem mezi produktivní a neproduktivní prací, jedním z “podivných” výsledků Smithova přístupu, který v sobě koncentruje spíše morálně-politické postoje, než postoje ekonoma (především odsuzování zahálky plynoucí ze Smithových sympatií k luteránství a dobově podmíněné výhrady vůči roli šlechty). Neproduktivní práce je v práce ve službách která nevede ke vzniku obchodovatelného zboží. Produktivní práce je definována dvěma různými způsoby. Podle modernější definice je produktivní práce taková, které zvyšuje hodnotu zboží. Podle druhé definice produktivní práce zvyšuje množství skladovatelného (trvanlivého) zboží, kdežto výsledek neproduktivní práce je ihned konzumovaný. Zvýšení množství zboží na skladě působí multiplikativně na růst v budoucím roce, což jak bylo uvedeno výše vychyluje mzdy nad jejich minimální úroveň a lidé bohatnou.

Smith je v zásadě proti redistribuci finančních prostředků na soukromých trzích. Distributivní spravedlnost chápe Smith jako důsledek soukromého soucitu, což je jedna z ctností plynoucích z jeho morální filosofie. Příliš mnoho (státem) podporované distributivní spravedlnosti vede ke ztrátě svobody. Naopak lidé ponecháni sami sobě jsou schopni si zajistit dostatečnou životní úroveň (s určitými výjimkami, které zmíním později). Lidé dokonce nemohou být odškodněni ze strany státu kvůli špatným podmínkám, které nezavinili. Smith předpokládá, že trh s obilím se může adaptovat bez státních intervencí. Státní intervence dokonce poškozují správné ocenění vloh a potřeb každého z nás. Stát, který zasahuje do tohoto mechanismu se nakonec stává obětí parciálních zájmů. V oblasti daní by neměli bohatí více přispívat na veřejné výdaje než chudí. To se týká např. vysokého zdanění luxusních kočárů.

Všeobecnou spravedlnost (cummutative justice) Smith chápe jako rozšíření prefilosofické imaginativní sympatie. Spravedlnost je nástrojem jak ochránit jednotlivce před násilím. Nemá zajišťovat ani rovnost startovních podmínek ani rovnost ve výdělcích. Vzhledem k tomu, že morálně správným stanoviskem je stanovisko pozorovatele, nikoliv herce, každý má být souzen podle výsledků, nikoliv motivů.

Základním nebezpečím pro moderní společnost plyne z problematiky dělby práce, která je zároveň klíčovým bodem Smithovy ekonomické analýzy v oblasti chudoby. Smith si je dobře vědom, že zvýšená dělba práce vede k sociální izolaci, které chce předcházet veřejným školstvím.

Smithova teorie mravních citů

Veškeré výše uvedené ekonomické názory autora Bohatství národů však nevysvětlují onen přesah Smitha k dnešní situaci. Smitha v souvislosti s chudobou a bojem proti ní vyzdvihuje např. Amarya Sen. V Českém prostředí bohužel stále ještě dominují dvě zmatečná tvrzení v souvislosti s Adamem Smithem. Prvním je představa, že Smith prohlašuje člověk sobecky sledující vlastní zájem nakonec prostřednictvím neviditelné ruky trhu. O neviditelné ruce trhu přitom Smith mluví metaforicky pouze na jednom místě své knihy a pro pochopení jeho díla je to termín naprosto marginální, převzatý z oblasti náboženství. Sobectví v sobě naopak nese představu o naprosté vytrženosti individua od ostatních a případně jakýsi hobbesiánský konkurenční boj všech proti všem. V takto defektním chápaní lze poměrně úspěšně bojovat za intervence státu jako garanta proti sobeckým zájmům a náhradu neexistující neviditelné ruky. Smith pouze uvádí, že člověk situaci směny, či jiné sociální interakce posuzuje samostatně a svobodně. To ale neznamená, že rozhodnutí je řízeno nějakým tupým maximalizujícím homo oeconomicus a nebo pouhými zvířecími pudy. Rozhodnutí je subjektivní, ale uskutečněné na základě zajímavé kombinace zkušenosti, vrozených sklonů a morálních soudů.

Pro jakýkoliv morální soud je výchozí situace stav, kdy se snažíme pochopit něčí chování pomocí imaginace a to tak, že pomocí imaginace se umisťujeme na jeho místo do jeho situace. Tato imaginace však neznamená přesně totéž co soucítění. Jak jsem již uvedl, člověk je ve Smithově pojetí především bytostí, která cítí emoce a je obdařena tyto emoce nějak projevovat navenek. Zároveň jako "divák", který je nadán v principu těmiž emocemi, je člověk schopen sympatizovat s ostatními a tak posoudit oprávněnost jejich chování. To ovšem neznamená, že se člověk stává při posuzování někým jiným.

Smith zdůrazňuje, že jsme stále jakožto lidé od sebe odděleni. Existuje jasná hranice mezi samotným utrpením a představou o utrpení. Trpící (či radostní) lidé, kteří chtějí docílit souhlasu ostatních musí umět jim své pocity "zahrát", stejně tak lidé - diváci se musí naučit tyto pocity umět chápat a přijímat. Člověk nečlen určité společnosti toho není schopen a obojí je nutné se naučit. Velký problém je hranice této sympatie, často bychom měli soucítit se situací, kterou v jejím celku nejsme schopni zcela pochopit nebo která není v naší - ani nemůže být v naší zkušenosti. Jednou z těchto situací je něčí smrt. Pro Smitha to znamená, že v tomto případě jsme schopni pomocí "iluzivní" sympatie pochopit sebe sama jako součást lidstva. Přesto je tento mechanismus omezený a rozhodně nelze tvrdit, že lze nějakou metodou provést extenzi sympatie až k soucitu se vším živým, či světem jako celkem. Pro míru souhry mezi "hercem" a "divákem" je rozhodující míra jejich společných zkušeností.

Rozdíl mezi prostým soucítěním a imaginativním přenosem sebe sama do situace někoho jiného je důležitý pro konstrukci nestranného pozorovatele. Zkušenost s používáním imaginace nás vede k možnosti vytvoření obrazu sebe sama tento obraz se nazývá "nestranný pozorovatel", který vede k posuzování i sebe sama, jak bude zmíněno dále. Teprve tato zkušenost ustanovuje "lidskou bytost" jakožto plnohodnotného člověka. To ovšem znamená, že být člověkem je primárně určeno bytím s jinými lidmi a je vytvářeno na základě zkušeností s ostatními. Souhru divák - herec, v rámci které se jednotlivec naučí kontaktu s ostatními nelze nějak teoreticky vyložit. Učení se této souhry je tedy kontinuální stálý proces a nelze stanovit že by tato souhra byla kdy dokonalá. Naopak je stále ohrožována nebezpečím sebelásky a ješitnosti. Je to právě snaha o kooperaci, která vytváří jednak vytváří jazyk, jakožto nástroj popisu světa a jednak leží v základu motivace pro ekonomickou aktivitu.

Smith věnuje poměrně dost místa morální výchově. Člověk se s fungováním společnosti seznamuje postupně, v dětství nejdříve prostřednictvím rodiny, potom prostřednictvím přátel, sousedů, spoluobčanů. To znamená, že sympatie není vůči všem lidem stejná. Je nemožné sympatizovat s lidstvem jako celkem. Člověk kolem sebe vytváří “kruhy sympatie”, se svým nejbližším okolím vždy sympatizuje více. Smith vysoko hodnotí úlohu literatury a dramatu, která alespoň částečně tuto omezenost překonává.

Smithova pozice je důležitá z důvodů její naprosté odlišnosti od systému anglických chudobinců, které byly prosazovány v devatenáctém století. Zatímco Smith si poměrně jasně uvědomoval nutnost lokálních komunit, přesně tento faktor byl zaváděním moderních chudobinců porušován ve prospěch koncentrace lidí na jednom místě.

Klasičtí ekonomové obecně nenašli klíč k chápání školství jako produktivního faktoru, i když lze doložit, že Smith chápe vzdělanost lidí jako složku národního bohatství. Zajímavým autorem je J. S. Mill, který příklad školství uvedl jako příklad tržního selhání, protože nevzdělaní lidé nejsou schopni správně ocenit přínos vzdělání. Kupec vzdělání je tedy nekompetentní posoudit jeho kvalitu (tento argument lze nalézt i u Hayeka). Mill však odmítá vzdělání zajištěné státem, protože státní moc by lidi formovala podle svých záměrů. Místo toho preferuje vzdělání v rodině a nebo soukromé. Pokud by dítě neprošlo státními zkouškami, byly by rodiče zdaněni. Millův systém počítá i s chudými, kteří by na vzdělání dítěte měli dostat finanční podporu. Státní (veřejné) školy by byly přípustné pouze pro odlehlé oblasti.

Robert Malthus

V Malthusově systému výše mezd v dlouhém období je určena objektivně, je vyjmuta z volného rozhodování jednotlivce. Zvýšení produkce umožňuje automatický nárůst populace. Vzhledem k tomu, že zvyšování populace je rychlejší, než produkce, zůstává příjem rodiny na minimu vhodnému pro přežití.

Před tím, než se budeme zabývat podrobnostmi Malthusova pojetí, je třeba konstatovat, že jeho přesvědčení o tom, že v dlouhém období se budou mzdy stabilizovat na minimální úrovni sdílela řada ekonomů té doby. On sám svoje přesvědčení chápe jako pouhé rozpracování těchto dobových teorií. V Malthusově schématu platí, že růst lidské populace je podstatně vyšší než růst zdrojů (potravin) pro jejich obživu. Tento zákon je chápán jako všeobecný a nutně platící. Pro Malthusiánce platí, že velikost populace je endogenní. Podpora chudých v tomto systému nedává příliš smysl, de facto jde o nepřirozené napomáhání nestabilitě systému.

Malthus publikoval svoji Essay on Population v roce 1798. Census obyvatelstva o tři roky překvapivě ukázal větší než obecně předpokládaný růst populace a tak ve druhé edici z roku 1803 své zjištění považuje za empiricky prokázané. Malthusova práce se obsahuje i systém populačních brzd, který se dá odvykle dělit na bídu a morální omezení. Univerzálním, omezením pochopitelně zůstává nutnost minima prostředků pro přežití. Problém tohoto konceptu je podle Blauga v tom, že při nedostatečné definic co jsou ony morální omezení se celý malthusiánský koncept stává vše vysvětlující tautologií. Kritikové, kteří upozorňovali na to, že dělnická populace neroste dostatečně rychle, aby upadla do naprosté bídy, byli odkázáni na zdůvodnění, že jsou uplatněny morální omezení.

Malthus svým dílem spoluurčoval postoje k chudobě v devatenáctém století. Růst obyvatelstva byl brán jako nebezpečí, politika v sociální oblasti byla často vedena snahou snížit porodnost.

Situace chudých v Anglii 19. století

Růst obyvatel v první polovině 19. stol

Krátce po publikaci Malthusova díla Principles of Population se v roce 1798 se začali provádět censy obyvatelstva, které sice nebyly dokonalé, přesto lze na jejich základě usuzovat na velký počet a strukturu obyvatelstva Británie a jejích částí a měst. První čtyři censy se konaly v letech v letech 1801, 1811, 1821, 1831. Bylo odhadnuto, že v letech 1801 až 1831 populace stoupla o 50 % a v následujícím období mezi lety 1831 až 1851 stoupla ještě o zhruba 25 %. Tento růst populace byl bržděn proporcionálním růste míry úmrtnosti, zejména ve městech s velice špatnými podmínkami pro život (ve čtyřicátých letech žili v Liverpoolu lidé ve sklepích po pěti až šesti). Základní údaje o složení obyvatel jsou: 28 % lidí zaměstnaných v zemědělství, 50 % lidí žilo na venkově a přestože urbanizace byla hlavním trendem té doby, pouze 25 % obyvatel žilo ve městech větších než 20 tisíc obyvatel (údaje z roku 1831). Pro dále analyzovanou problematiku chudoby je vhodné vědět, že v roce 45 % populace Anglie a Walesu bylo mladší 20 let a méně než sedm procent překročilo věk. Další skupinou ohroženou chudobou jsou neprovdané ženy. K dispozici je údaj z roku 1851, která udává 40 procent neprovdaných žen ve věkové kategorii 20 – 40 let Celkem 2,5 miliony osob žilo samo.

Příčin růstu počtu obyvatel je několik. Především v těchto letech poklesla míra úmrtnosti obyvatelstva a to navzdory dvou epidemiím cholery v letech 1831 a 1847/8 . Přestože počet obětí těchto epidemií se počítal na desítky tisíc, za podstatnější faktor úmrtnosti jsou považovány strašlivé podmínky pro život ve městech v rámci segmentu pracujících chudých.. V tomto kontextu jsou fluktuace počtu obyvatel následkem epidemií nepodstatné. Dalším faktorem je vzrůst počtu svateb na 1000 obyvatel a zároveň nižší věk novomanželů. S tím pochopitelně souvisí i nárůst porodnosti. Až do roku 1870 byly děti pro rodinu i ekonomickým přínosem. V tomto období roste možnost dětské práce a děti mohly pracovat již od útlého věku. Dětská práce začínala být omezována od roku 1833 prostřednictvím legislativy. První zákonnou úpravou byl Factory Act z roku 1833, ale zásadné vliv měl až Education Act z roku 1870.

Důvody pro pokles úmrtnosti byly následující: pozvolna dochází ke zlepšování zdravotní péče, v té době se začínají zavádět první anestetika a dezinfekční prostředky. V roce 1848 je zaveden Public Health Act. Navzdory špatný teoretickým východiskům, tzv. miazmatické teorii, které chápala výskyt zápachu jako přímou příčinu vzniku chorob, nová úklidová schémata zaváděná v továrnách mimoděk odstranila i skutečné příčiny chorob (bakterie, choroboplodné zárodky). Zákonodárství omezilo dětskou práci a práci žen, omezilo maximální pracovní dobu a zavedlo některé základní zásady bezpečnosti práce. Poslední faktorem je i větší dostupnost levného a čerstvého jídla po zavedení železniční dopravy a zásad volného obchodu s potravinami.

Na druhou stranu ovšem existovala řada faktorů které růst počtu obyvatel omezovaly. Zákon z roku 1824 zrušil omezení pro emigraci pracovní síly a mnoho mladých svobodných mužů opustilo Anglii. Podobně Anglii opouštěly i celé rodiny, což umožnila lepší a levnější lodní doprava. Emigrace byla podpořena i v roce 1843, kdy byl podporován vývoz britských technologií za hranice a s tímto vývozem know-how odcházelo i mnoho kvalifikovaných lidí. V roce 1849 nastal v Irsku hladomor, který redukoval počet obyvatel. V celkových číslech emigrovalo 668 tisíc lidí mezi lety 1830 až 1839 a 1 495 tisíc lidí v letech 1840 až 1849, kdy se probíhal v Irsku hladomor. Kromě tohoto exogenního šoku trpěla rychle se industrializující se ekonomika i cyklickou a strukturální nezaměstnaností s dopady na kvalitu života pracující třídy a tedy i na porodnost.

Po celé období byl typický rychlý růst měst. Po roce 1834, kdy skončila průmyslová recese byl nedostatek dělníků a vláda se snažila o podporu migrace z venkova do měst. Tato migrace sebou nesla pochopitelně určité problémy: možnost vzniku epidemií cholery, s rychlý růstem počtu obyvatel nekontrolovatelně rostl i počet chudých vznik anonymního davu a dominance lůzy ve městech, s tím spojený vznik “moderní” anonymní kriminality, systém továren byl vystaven kolísání odbytu výroby plynoucí z ekonomických cyklů na mezinárodní úrovni.

Přes rychlou industrializaci země struktura nezaměstnanosti v roce 1851 stále ještě vykazovala některé premoderní charakteristiky: pracujících v odvětví zemědělství bylo více, než v textilním odvětví a těžkém průmyslu dohromady, služebnictvo bylo početnější než zaměstnanci v výrobě vlny a bavlny, bylo více kovářů, než dělníků v kovoprůmyslu a více lidí pracovalo s koňmi než na celém systému britské železnice.

Boj proti chudobě – situace do roku 1834

Prvním předpisem, který měl za cíl bojovat proti chudobě bylo nařízení královny Alžběta I z roku 1556, které se týkalo způsobu jakým byla shromažďována almužna od nejbohatších osob ve farnosti ve prospěch chudých. Úkol obvykle prováděl správce farnosti (churchwarden). Od roku 1597 farnosti byly oprávněny vymáhat daň pro chudé a z těchto lokálních daní vznikaly první chudobince (poor-house).

První normou ustanovující solidnější východiska pro péči o chudé byl Poor Law Act z roku 1601. Tento předpis oddělil chudé do dvou skupin:

- nemohoucí chudí – lidé nemocní, staří, neschopní pracovat – těm bylo pomáháno buď dary a nebo umístěním v chudobinci (almhouse). Tato skupina byla charakterizována jako ti co “chtějí pracovat, ale nemohou”

- tělesně schopní lidé, kteří “mohou pracovat, ale nechtějí”. Na ty měl být činěn nátlak, aby se zbavili svých chyb a našli si práci.

Výpomoc se realizovala chaoticky, mnoha různými cestami, především proto, že ne všechny farnosti měly chudobince a nebo káznice. Brzy po zavedení se stala migrace chudých z přísnějších farností do farností s vyšší podporou celkem obvyklým jevem. To vedlo parlament roku 1662 k přijetí Settlement Act, který vázal možnost podpory na místní pobyt. O tom, že chudý má místo bydliště v dané farnosti se rozhodovalo na základě místa narození, v případě žen na základě místa svatby, případně se člověk stal místním po roce a dni práce ve farnosti. Pokud pracující odešel za prací mimo farnost poslanec jim vydal potvrzení o pobytu, které zakládalo povinnost rodné farnosti se o něj postarat ve “zlých časech”. Na základě toho to dokumentu měli být uhrazeny náklady na případné přesunutí zpět.

Settlement Act vytvářel určité problémy: brzdil volný pohyb za prací, odrazoval lidi od opuštění přelidněných farností za účelem hledání práce, vedl ke krátkodobým pracovním kontraktům (třeba na 361 dní nebo 51 týdnů). Člověk mohl být 25 let v jedné farnosti a díky těmto krátkodobým kontraktům stále neměl nárok na podporu v pozdějších letech.

Další pokrok přinesl Gilbert’s Act, který byl poprvé navržen v roce 1765 a schválen po 17 letech poslancova úsilí, v roce 1782. Toto nařízení umožňovalo spojení více farností za účelem sdílení nákladů stavby chudobinců (poorhouse) pro lidi zcela bez prostředků. Přesto situace i nadále zůstává složitá: starost o chudé je v rukou 15 000 farností a jen málo představitelů veřejného života je schopna problém chápat v dostatečné šíři. V roce 1795 vzniká Speenhamlandský systém. Poprvé byl zaveden magistrátem města Berkshire aby vyřešil problém extrémní chudoby a po té byl široce aplikován i jinde, hlavně v jižní Anglii. Tento systém poskytoval hned několik možných podpor:

Přídavky ke mzdám, které se odvozovaly od ceny bochníku chleba o hmotnosti jednoho galonu (cca 3,8 kg) a počtu dětí v rodině. Právě vazba mezi výší počtu dětí a výší podpory byla kritizována Malthusem. Idea přídavné podpory (ať už finanční a nebo vyplácené naturálně v mouce) nebyla nová a byla myšlena pouze jako dočasný projekt.

Velikost pracovní mzdy, která byla počítána na základě množství práce. Plátci této daně si mohli vybrat mezi platbou přímo pracovníkovi a nebo zaplacením daně. Pracovníci cirkulovali mezi zaměstnanci, kteří zaměstnali kohokoliv s tím, že kdo pracoval více dostal i vyšší odměny. Odvedená daň sloužila v systému k vyrovnání rozdílu mezi schopností zaměstnavatele platit v případě konkrétního kontraktu a minimální mzdou.

Podobným systémem byl i “pochůzkový” systém, ve kterém tělesně zdatní chudí pracovali pro mnoho různých farmářů, kteří jim platili část mzdy a farnost platila zbytek.

Ve středně velké farnosti čtyřicet až padesát plátců daně vybralo celkem 500 liber ročně, které byly rozděleny mezi 14 až 20 procent pracovníků z celkového počtu 600, kteří příjem pobíraly buď nárazově a nebo stále. Většina pracujících ve farnosti se obešla zcela bez podpory.

V roce 1815, když končily Napoleonské války, vznikalo mnoho nepokojů způsobených vzrůstem počtu nezaměstnaných díky krizi v zemědělství. Postoje k chudým se v této době mění. Především v jižní části země se šířil názor, že tehdejší systém podpory chudých podporuje zahálku a vytváří přebytečnou populaci. Situace však byla odlišná na severu země. Zde platilo, že v případě růstu odvětví v kraji existoval nedostatek pracovní síly a zaměstnán byl každý. Naopak pokud se místnímu odvětví nedařilo, i nezaměstnanost dosahovala masového měřítka. Míra chudoby (závisející na nezaměstnanosti) v průmyslových regionech nebyla ani tak dána “zneužitím” podpory, jako spíše exogenními ekonomickými šoky.

Komise pro chudé v roce 1832

Neutěšené poměru v oblasti boje s chudobou vedly k ustavení komise, která provedla do té doby největší výzkum společenského problému. Během roku 1832 dvacet čtyři výzkumníků navštívilo 3000 farností a měst aby na místě zjistilo detailní způsob uplatňování zákonů proti chudobě. Výzkum začal se startovní hypotézou, že podpora chudých je příliš rozšířená a zhoubná. Kromě osobních návštěv bylo použity i dotazníky, z nichž se však vrátilo pouze 10%, což pokrývalo pouze cca 20% populace. Bohužel otázky byly zmatečně strukturovány, a proto nebyly schopny rozlišit mezi přídavky odvozenými z rodinných nákladů a přídavky k minimálním mzdám. Vztah mezi velikostí podpor a velikostí rodiny nebyl zcela prokázán. Navíc soubor vrácených dotazníků nebyl ani zdaleka souborem náhodným, právě z důvodů nízkého počtu dotazníků. I tak se zdálo, že podpory v rámci Speenhamlandského systému jsou vyšší než mimo něj, přestože tento systém byl po deseti letech ( v roce 1824) často rušen.

Starý systém podpor se zdál být nákladný, neohrabaný a marnotratný. Odhadnuté náklady byly obrovské, s rychlým růstem v čase z dvou milionů liber v roce 1784 na šest milionů v roce 1815. V novém systému měla být iniciativa převedena z lokálních farností na centrální úroveň a měla vzniknout volená funkce správce chudých. Nový systém zaváděl profesionální správu, která reprezentovala k podporám a chudobě velice netolerantní názor středních vrstev.

Pro starý systém bylo typické, že většina nákladů byla utracena v zemědělských oblastech. Na centrální úrovni však neexistoval žádný systém evidence celkových nákladů kvůli neexistenci komunikace mezi farnostmi a městy. Podobně nebyly stanoveny ani roční míra nezaměstnanosti a její distribuce na regionální úrovni. Parlament byl složen především z velkých majitelů půdu z jihu, kteří byli silně dotčeni obdobím nízkých cen obilí. Podmínky pro přijetí Poor Lav Amendment Act byly ovlivněny právě těmito muži a situací v letech 1815 až 1822, kdy nezaměstnanost stoupala, přestože byly dobré žně. Opozice proti administraci chudých byla podpořena i nepokoji v poválečných letech a zprávami výborů z let 1817 – 18. Zpráva komise bohužel ignoroval fakt, že se ve dvacátých a třicátých letech snížil růst počtu obyvatel, přestože podpora per capita byla stále vysoká, protože to odporovalo jejím teoretickým východiskům. Konkrétně se jednalo o Malthusovy předpoklady o závislosti počtu obyvatel na produkci země podle kterých by se zvýšení životní úrovně mělo automaticky odrazit ve zvýšeném růstu populace.

Co se týče kvantifikace problému chudoby v Anglii té doby, jak už bylo uvedeno, statistiky té doby byly a jsou stále velice nepřesné. Přesto lze odhadnout, že cca 13% populace z celkového počtu 12 milionů bylo zasaženo chudobou. Toto číslo stouplo až na 20% mezi roky 1817 až 1821. Pokud se držíme základního rozdělení do dvou skupin (neschopní a schopní pracovat), do první skupiny spadají děti pod 15 let, kterých bylo mezi chudými až polovina, 9 až dvacet procent chudých bylo nemocných, starých a nebo jinak nemohoucích. Tzn. celých sedmdesát procent chudých spadalo do první skupiny a chudí zdraví muži tvořili pouze dvě procenta z celkové populace Anglie.

Pokud se znovu vrátíme ke Komisí předpokládaném vztahu mezi výší podpor a růstem počtu obyvatel, je třeba říci, že i ve světle těchto údajů je naprosto neudržitelné. Podstatnější vliv na růst počtu chudých měly jiné okolnosti: děti mimo manželství, brzká staroba a nemocnost způsobená podvýživou, pomalý zánik místních řemesel bez součastného vytvoření pracovních míst podporovaný konservativismem venkovanů odmítajících změny.

Protože existující systém byl vcelku humánní a flexibilní, agitace za změnu se opírala především o případy místního selhání příliš malých farností, které však nebylo typické pro celý systém.

Poor Amendment Act z roku 1833 a reakce na něj

Základním prvkem tohoto opatření bylo zřízení nového typu chudobinců – workhouse. Pro posílení těchto chudobinců, jejich správu a kontrolu byly přijaty tato opatření: Žádná práceschopná osoba nesmí dostat podporu z jiného zdroje než je chudobinec. Podmínky v chudobinci musí být nevlídné, aby odrazovali od čekání na podporu. Asi nejhorším aspektem těchto podmínek bylo důsledné rozdělení rodin. Ženy, muži a děti bydleli v oddělených prostorách, setkávali se pouze při veřejných událostech jako byla společná motlitba apod. Jídlo v chudobinci nebylo zdarma, každý musel pracovat, často to byly velice těžké a žádané práce s dlouhou pracovní dobou. Od mužů se očekávalo, že budou pracovat jako lamači kamene, sekat dřevo a podobně. Ženy za velice nízkou naturální mzdu (prakticky za kus chleba a ovesnou kaši strávily dlouhé hodiny praním, drhnutím podlah a úklidem. Děti té doby stále často pracovaly v dolech a nebo továrnách a vedení chudobince od nich očekávalo práci v rámci budovy. Pobyt v chudobinci byl chápán jako sociální stigma, čemuž napomáhala i jednotná uniforma, velice jednoduché šaty a triko z bavlny. Chudí byli označeni našitým písmenem P a číslem farnosti.

Byly preferovány velké, levnější chudobince. Často v nich však docházelo k násilí a znásilňování žen (např. Andoverský skandál z roku 1845-6). Podmínky mezi chudobinci se poměrně odlišovaly. V roce 1838 bylo komisí spojeno 13 427 malých farností do 573 větších celků. V roce 1868 byl systém sloučených farností dokončen.

Opozice proti novému typu chudobince byla silná zejména na severu země. Nešlo ani tak o prostý soucit s chudými (i když i ten není možné zcela opominout), ale i o obavy, že chudobince brání lidem ve volném pohybu za prací a řada míst trpěla nedostatkem dělníků. V Yorkshirském dotazníku z roku 1837 je souhlas s původním systémem z roku 1601 popisován jako všeobecný a to zejména mezi hlavními plátci místní daně, většinou ostatních plátců a duchovenstvem. Je dobově typické, že pisatel se explicitně distancuje od názorů pracující třídy, která stejně těmto věcem rozumět nemůže.

Součástí materiálů Komise je i dopis Gregga ze Styalu sekretáři Komise z roku 1834, ve kterém poukazuje na to, že jedna jeho továrna musela stát 12 měsíců a druhou ani nemohl spustit. V dopise je navržena i alternativa, kdy by jednotlivé farnosti sestavovaly seznam chudých rodin a tyto rodiny by byly najímány podle potřeby jednotlivými manufakturami (systém velice podobný starému Poor Law). V dopise je zdůrazněna i potřeba výchovy a to zejména s vlivem na morálku a dobré mravy chudých. V Lancashire a Yorkshire nebyly “workhouses” nikdy zavedeny, protože tyto oblasti spíše trpěly nedostatkem pracovníků. Podobně se řada krajů jen nerada loučila s původními chudobinci (almhouse). Ještě v roce 1858 v oblasti Rochdale bylo více těchto tradičních útulků pro chudé než chudobinců postavených na základě systému z roku 1834. Farnosti zůstávají centrem pro výběr daně na chudé až do roku 1865, kterým byla financována podpora pro chudé mimo chudobince, přesto, že Komise jednoznačně dávala přednost podporám vázaným na pobyt v něm.

Z uvedeného je patrné, že viktoriánská sociální politika byla založena omezena především na ideji sebe pomoci a nezávislosti na podporách. Tento trend konečně inicioval redukci možných způsobů podpory v rámci nařízení roku 1834. Zajímávý vliv na tvrdost podmínek ve worhouses mělo učení Jeremy Benthama, utilitarismus, někdy též nazývaný benthamismem. Utilitarismus se projevoval striktním trváním na centralizaci, jednotnosti a tvrdém pojetí spravedlnosti, které drželo podporu na hranici minima. Lidé závislí na podpoře tak sice přežívali i ve špatných časech, ale byli vystaveni silné kontrole až šikaně. Je příznačné, že Bentham je znám nikoliv pouze jako autor práce Writings on the Poor Laws, ale i návrhu moderní věznice "Panopticon" z roku 1791.

V průběhu 19. století však dochází k posunu ve vnímání chudoby směrem k reformám, buržoazie se stává soucitnější a citlivější k problematice nerovnosti. K tomu přispívá i dobový evangelicismus a hnutí jako byl Chartismus. Přesto tvrdé podmínky v chudobincích stále trvají až do roku 1909. Roku 1909 je publikován Report or the Poor Law Commision, který doporučuje zrušení odstrašujících chudobinců, buj proti chudobě by měl být pro příště více preventivní, poskytované prostředky by neměly být chápány jako prostředky pro pouhé přežití, ale jako prostředky určené pro investování do boje proti chudobě.

Roku 1905 byly ustanoveny “pracovní burzy” (labour exchange), která měly pomoci absorbovat nezaměstnanost a to na národní úrovni jako síť, kde se koncentrovala nabídka a poptávka po práci. V roce 1911 bylo zavedeno pojištění proti nezaměstnanosti. Přesto chudobince existují ještě v roce 1928. Tou dobou šlo o zařízení s neobyčejně pestrou směsicí dětí, lidí s fyzický nebo mentálním postižením, která byla naprosto nevhodná pro jakoukoliv sociální práci. V roce 1945 byl zaveden systém rodinných podpor, zákonné úpravy z roku 1948 definitivně odňali místním úřadům povinnost se starat o podporu chudých. Po válce došlo k oddělení podpory zdravé populace (které byla plně v odpovědnosti státu) od podpory osob nemocných a starých. Na místní úrovni zůstala zachována povinnost poskytnout těmto osobám přiměřeně komfortní ubytování.

(Pokračování)

Poznámky:

  1. Tato teorie implicitně předpokládá, že země nedodržuje zlatý standard, stejně jako fakt, že množství zlata v zemi určuje jeho hodnotu a tedy i hodnotu aktiv zlatem krytých, což je podstata kvantitativní teorie peněz, která tvoří základ kritiky merkantilismu u Davida Humea.    zpět
  2. Asi nejlepší ukázkou převahy empirického pozorování nad systematickým přístupem je Smithova analýza trhu s obilím: Smith zmiňuje příklad, kdy je exogenní veličinou změna v cenách potravin. Tato událost však "spouští" celou řadu reakcí, z nichž některé se navzájem kompenzují. Nízké ceny potravin způsobují pokles nákladů na čeleď, kterou je levnější živit, než potraviny prodávat, reakcí je růst počtu zaměstnanců, což vyvolává růst mezd. V případě vysokých cen potravin je situace opačná - následuje pokles mezd. Dopad na mzdy je kompenzován pohybem zisku, který je opačný. Aby situace byla ještě komplikovanější, při vysokých cenách doprovázených poklesem počtu čeledi roste počet samostatně hospodařících rolníků. kteří jsou lépe motivovaní (nemusejí se dělit, patří jim mzda i zisk) a tedy roste produktivita. Na příklady je vidět, že se jedná spíše o systém kasuistik, než striktně prezentovaný model se zabudovanými zákonitostmi jako je zákon, že pokles cen znamená pokles nabízeného zboží, apod.    zpět

 

 

3. Ohlasy a diskuse

 

 

Standardní mikroekonomická teorie - proč ji rozvíjet, resp. čemu a komu vlastně slouží?

(Vybrané postřehy, náměty a otevřené otázky vyvolané studijním textem Radima Valenčíka, CSc. "Mikroekonomie: Jak ji chápat a k čemu je" - Zvláštní číslo Marathonu 2004)

Pavel Sirůček

Tímto příspěvkem se pokouším splnit (či přesněji řečeno spíše poněkud alibisticky obejít) starý příslib daný Radimovi V. staršímu (dále RV), pokud jde o podrobnou recenzi jeho materiálu s názvem "Mikroekonomie: Jak ji chápat a k čemu je". Podle autora se jedná o doplňující text ke studiu mikroekonomické teorie na magisterském stupni studia (a dodejme, že jde o materiál primárně směřovaný ke studentům VŠFS Praha). K dispozici mám již několik měsíců nejméně dvě verze textu (s podtituly "Pracovní nedokončená verze", resp. "Pracovní nedokončená verze z 18. 12. 2003" - případné rozdílnosti verzí (např. pokud jde o některé chybějící části) však nejsou z hlediska tohoto příspěvku rozhodující. Na úvod je naprosto nezbytné konstatovat, že v žádném případě nepůjde o recenzi tradičního typu a doufám, že nikdy ani nebudu postaven před úkol tuto vypracovat.

Přiznávám, že zdaleka nejen tento materiál RV přijímám se značně smíšenými, rozdílnými a nejednoznačnými pocity, a v podstatě skutečně nevím, jak se k těmto příspěvkům postavit (z obdobných prací RV z nedávné doby zmiňme dále např. "Rozšířený koncept všeobecné ekonomické rovnováhy" v Politické ekonomii, 2004, č. 1).

Samozřejmě, že vypracování klasické recenze by nepředstavovalo velkou časovou ani intelektuální zátěž, ale musel bych se zde vyhnout osobnímu stanovisku a celkovému hodnocení nebo si tato v podstatě vymyslet. Především z těchto důvodů se omezím na několik neuspořádaných postřehů, námětů a především otázek, zrodivších se nejen ze čtení uvedených materiálů, ale zejména z nespočetných (a často bouřlivých) debat, diskusí a hádek, které jsem s RV měl již čest absolvovat. Laskavý čtenář (a v neposlední řadě samotný autor RV) nechť také promine, že příspěvek bude - ač toto nemám příliš ve zvyku - místy možná i trochu osobní. Protože dále budu k textům RV přistupovat převážně v silně kritickém duchu - je nepochybně zcela na místě úvodem vyslovit určitou pochvalu a ocenění. Vyzdvihnout je nutno neobyčejnou plodnost RV (coby autora) i jeho neutuchající a inspirativní úsilí o rozpracování a další rozvoj nejen ekonomických teorií - namátkou vzpomeňme texty věnované tzv. lidskému kapitálu, ekonomii produktivní spotřeby, náměty (jakkoli kontroverzní) na řešení financování vzdělání apod. Nicméně však zdaleka nejsem přesvědčen, zda cesta zvolená RV je správná (ale i cesty do slepých uliček jsou přínosné a především poučné!) a, zda by si erudice a píle RV nezasloužila přeci jenom poněkud smysluplnější orientaci. Všem příspěvkům RV však nelze upřít nespornou provokativnost, především ve smyslu vyvolávání řady závažných otázek a v neposlední řadě právě v tom, že nutí přemýšlet - což rozhodně nelze vždy prohlásit o mnoha textech publikovaných ve více či méně renomovaných časopisech, novinách či knižních titulech. Minimálně z výše naznačených důvodů lze jednoznačně přivítat také vznik několika studijních a podkladových materiálů z oblasti mikroekonomické teorie směřovaných k posluchačům bakalářského, resp. magisterského studia. Vedle textu nacházejícího se zde v těžišti pozornosti jde např. o užitečný, a vcelku dobře zpracovaný, multimediální studijní materiál "Mikroekonomie - CD" z roku 2002, určený pro účely výuky mikroekonomie základní úrovně na VŠFS Praha. Také tento však v řadě aspektů přesahuje rámec požadavků obvyklých na úrovni základního (bakalářského) kursu standardní mikroekonomie, především pak v tom, že obsahuje celé kapitoly a pasáže ("Inovace" a "Produktivní složka spotřeby" aj.) odrážející velmi specifický přístup RV.

Zejména právě v těchto pasážích, kterých si RV nejvíce cení, je však na místě značná obezřetnost. Mnohdy zde totiž citelně absentuje korektnost v zacházení s pojmy a kategoriemi, které mají již řadu desetiletí ustálený obsah, který je - alespoň podle mého skromného názoru - záhodno respektovat. Na místě je proto apelovat na vždy pečlivé ujasnění, resp. přesné rigorózní vymezování příslušných pojmů a kategorií, analyzovaných problémů i používaného analytického aparátu. Na místě je jisté varování taktéž před přílišným podléháním vábení "lidové ekonomie" vykládané pomocí často až komických, ale obvykle vždy nemístně zjednodušených, výukových příkladů. Tato je sice možná dobrými úmysly vedená (a poctivě přiznejme, že i nemálo studenty značně oblíbená - ale proč asi?), naprosto všem (tedy např. i "ženám u plotny") bez většího úsilí pochopitelná, jasná a srozumitelná, ale ve skutečnosti silně ideologická, resp. indoktrinační, rafinovaně manipulativní a také, bohužel, mnohdy značně dehonestující celou ekonomickou teorii (i celou ekonomickou obec) - a to nehledě na to, zda toto autoři vědomě zamýšlí či nikoli. Nutno však mít neustále na paměti, že ve všech případech textů RV jde o materiály charakteru doplňkového - a nikoli o základní studijní literaturu pro seznámení se standardní mikroekonomickou teorií úrovně bakalářské (tj. základní), resp. magisterské (tj. středně pokročilé).

Ani recenzovaný text tedy nenahrazuje základní studijní prameny určené pro středně pokročilý kurs a předpokládá jejich, alespoň částečnou, znalost. Těmito prameny jsou obvykle míněny především "původní" české učebnice Soukupová, J., Hořejší, B., Macáková, L., Soukup, J.: Mikroekonomie (nejnověji 3. doplněné vydání. Praha, Management Press 2003) a Holman, R.: Mikroekonomie. Středně pokročilý kurz (Praha, C. H. Beck 2002), resp. částečně i české překlady učebnic Varian, H. R.: Mikroekonomie. Moderní přístup (Praha, Victoria Publishing 1995) a Frank, R. H.: Mikroekonomie a chování (Praha, Svoboda 1995). Všechny uvedené texty mají své přednosti, ale i omezení, a lze je, s menšími či většími výhradami, doporučovat studentům magisterského stupně v podstatě všech ekonomicky orientovaných vysokých škol, resp. fakult - veřejných i soukromých. Pro hlubší a kritické pochopení textů nejen RV je také prakticky nezastupitelná minimálně základní povědomost o vývoji, formování a hlavních historických meznících standardní mikro- a makroekonomické teorie, ale i alternativních přístupů - tedy alespoň úvodní seznámení s problematikou dějin ekonomických (a sociálních) teorií, a to včetně povědomosti o základních metodologických, ideologických, filosofických aj. východiscích i problémech jednotlivých přístupů.

Samozřejmě, že velmi žádoucí (ale na většině škol dnes, bohužel, značně nerealistické) by bylo také studium pramenných textů. V uvedeném kontextu lze na tomto místě vznést dvě připomínky k recenzované publikaci. Za prvé, pro jaký předmět je vlastně určena? Tedy zda, by nebylo přínosnější text směřovat spíše pro posluchače specializovaných předmětů či např. diskusních seminářů než jím "komplikovat" studium standardní ekonomické teorie a "plést hlavu" všem studentům (kteří se stejně musí s neoklasickou mikroekonomií seznámit jinde)? A za druhé, zda by si tento text nezasloužil daleko bohatší seznam použité a doporučené literatury (včetně učebnic, podrobných odkazů či rozšíření apod.) - ostatně tento v jedné z verzí, které mám k dispozici, absentuje zcela. Klíčovou námitku, která se jako červená nit vine nejen touto "recenzí-nerecenzí" lze formulovat následujícím způsobem. Osobně jsem přesvědčen, že standardní ekonomická (tedy převážně a dominantně neoklasická) teorie má celou řadu nesporných předností - včetně jisté konzistence neoklasického teoretického systému -, ale také v podstatě nepřekročitelných omezení a mantinelů, resp. ze samotných jejích teoretickometodologických, světonázorových, ideologických a filosofických kořenů plynoucích nedostatků.

Rozpracování a "vylepšování" standardních modelů a přístupů (např. přespříliš eklektickým spojováním a přejímáním koncepcí z odlišných "teoretických světů" či paradigmat) má své limity, po jejichž překročení již tato "inovovaná" teorie pozbývá většiny svých dřívějších předností - a nezřídka i může připomínat dort upečený v pohádce o pejskovi a kočičce. Právě v názorech na "metodologickou aj. čistotu", resp. konzistentnost teoretických přístupů (a tedy i příslušných eklektických slepenců) a na smysluplnost dalšího rozpracovávání standardního ekonomického instrumentária (včetně dalšího rozšiřování sfér jeho aplikací) se s RV diametrálně rozcházíme. Jsem totiž stoupencem názoru, že např. inovace, jako dynamická kategorie odehrávající se v historickém čase, do standardního ekonomického světa prostě vůbec nepatří a tento ji vysvětlit neumí a ani umět nemůže (viz pojetí vědeckotechnického pokroku ve standardních přístupech - tento je zde naprosto zákonitě pojímán jako exogenní faktor určený mimoekonomicky); stejně tak pojetí výroby či spotřeby v duchu reprodukčního procesu (v neoklasice je primární spotřební orientace a spotřebou také "vše končí") nebo např. zkoumání problémů akumulace kapitálu (kdy je tato dynamická kategorie nahrazena zkoumáním spoření a investování propojených pružnou úrokovou mírou) atd. atd. Ostatně i RV často opěvovaný J. A. Schumpeter, který označil Léona Walrase jako "největšího ekonoma všech dob", sice vyzdvihoval jeho přístup celkové rovnováhy (který je, podle něj, nezbytný pro vysvětlení základní vztahů v ekonomickém systému), ale v podstatě tento model vztahuje pouze ke statice a sám se úspěšně snaží o něco jiného. Např. řada pojmů v čele s inovacemi, podle Schumpetera, ve stacionární ekonomice vůbec neexistuje a svou podstatou náleží do dynamického světa - neoklasickým instrumentáriem a logikou již neuchopitelného. Zajímavé také je, že samotný Schumpeter jako "enfant terrible" nejen rakouské školy (kam však ale v podstatě příliš nepatří) sice propaguje využívání matematiky či rodící se ekonometrie v ekonomické vědě, ale sám tak příliš nečiní - proč asi?

Shrňme: vyvstává zde naprosto zásadní otázka, proč se vůbec pokoušet o něco, co je z podstaty věci nemožné, proč marnit čas a plýtvat vzácnou duševní energií - proč tedy vůbec řešení dynamických problémů jako jsou inovace či produktivní spotřeba redukovat a svazovat standardními ekonomickými přístupy a aparátem? Nebylo by proto smysluplnější nestavět na neoklasických pilířích a standardním instrumentáriu, ale příslušné úvahy spíše odvíjet od diametrálně odlišných východisek alternativních přístupů nacházejících se "mimo hlavní proudy ekonomické vědy" - ať již individualistických (např. zcela nepochybně konzistentnější liberální ekonomie rakouské, resp. neorakouské či výše připomenuté koncepce vývoje J. A. Schumpetera) nebo přístupů "kolektivistických" (tedy např. ekonomie postkeynesovské, různých podob institucionální tradice ekonomického myšlení, ekonomie neoricardovské, strukturalistické a především pak marxistické)?

Kategoricky však nesouhlasím s občasnými názory RV, že jeho úvahy a rozpracování neoklasického aparátu vlastně představují jakýsi rozvoj marxistické metodologie a dopracování Marxova teoretického systému - jakkoli však musím (ač velmi nerad!) minimálně zčásti uznat mnohé (a podložené!) postřehy RV ohledně děl, resp. odkazu samotného Marxe (např. o tom, že K. Marx zřejmě byl liberálem větším než je pro mnohé vůbec myslitelné a příjemné nebo v tom, že Marx zřejmě kapitalismus a tržní ekonomiku v podstatě silně obdivoval - srov. Marathon, 2004, č. 2). Nehledě také na to, že si RV oblíbil právě (a to nejen podle mého názoru) právě tu nejvíce problematickou složku neoklasického systému - tzv. ekonomii blahobytu a její deriváty. RV staví na dosti nešťastném modelu 2x2x2, box diagramech (vzniklých však již dříve), křivkách hranice produkčních možností či dosažitelného užitku atd., které byly často (a nezřídka naprosto oprávněně) silně kritizovány z nejrůznějších pozic. Pokud bychom pominuli níže precizované problémy spojené s ekonomií blahobytu, je zde možno poukázat na četné otazníky spojené např. s doktrínou mezní produktivity, jejíž logiku a principy RV vědomě či nevědomě hojně využívá (např. pokud jde o mezní veličiny nebo zákon klesajících výnosů). RV velmi chválí pramenné dílo J. B. Clarka věnované zejména právě této koncepci, představující jeden ze základních pilířů celé moderní standardní (a to i neokeynesovské) ekonomie. Koncepce mezní produktivity však vychází z představy komplementarity a produktivnosti všech faktorů a dále staví na silných předpokladech dokonalé konkurence a možnosti substituce vstupů (včetně jejich homogenity, tvárnosti, dělitelnosti apod.), resp. na aplikaci Eulerovy věty (která vyžaduje splnění předpokladu lineární homogenity produkční funkce, tedy konstantní výnosy z rozsahu, aby došlo k "vyčerpání produktu" podíly faktorů). Jakmile však stavím na uvedených základech, nemá to již s marxistickou politekonomií mnoho společného - v tomto "světě" nemůže např. existovat vykořisťování v marxistickém smyslu (leda tzv. "vykořisťování" faktorů vlivem nedokonalé konkurence, což je však něco jiného).

Připomenout možno také neskrývané ideologické poselství u tvůrců doktríny mezní produktivity koncem 19. století zaměřené dobově primárně právě proti marxismu ("Nad společností visí obvinění, že vykořisťuje práce. Kdyby se to dokázalo, každý rozumný člověk by se stal socialistou ..." - J. B. Clark, The Distribution of Wealth, New York 1924, s. 4). Právě Clark se snaží dokonce dokázat, že "rozdělení důchodů podle mezních produktivit faktorů je fér" - činí tedy závěry nejen ohledně efektivnosti, ale i o spravedlnosti rozdělování pomocí tržního mechanizmu (tyto normativní, resp. etické úvahy jsou pak ve 20. století vesměs opouštěny). Nehledě na to, že postava J. B. Clarka je velmi zajímavá - viz diametrální proměny jeho názorů např. na konkurenci (v práci z roku 1885 versus v klíčovém díle 1889), jeho pojetí dynamiky či např. to, že doktrínu mezní produktivity sám deklaroval jako zobecnění Ricardovy teorie renty a zákona klesajících výnosů nebo viz dílo jeho syna J. M. Clarka apod. Neslučitelnost výše uvedených postulátů s marxismem ostatně vyplývá již z koncepce mezního užitku (původně míněné ve smyslu subjektivní teorie hodnoty) - druhého (či přesněji prvního) základního pilíře standardního ekonomického systému, kterého texty RV také hojně využívají (aparát indiferenčních křivek apod. - i když tento je produktem ordinalistické verze, která se již mnohdy k původním záměrům teoretiků mezního užitku nehlásí).

Označovat toto za rozpracování marxismu se mi jeví zrovna tak nepatřičné, jako kdybych hodlal "vylepšovat" rakouskou, resp. neorakouskou ekonomii C. Mengera či L. E. Misese Marxovou teorií nadhodnoty či zákonem všeobecné akumulace kapitálu. Pokud jde o vlastní text "Mikroekonomie: Jak ji chápat a k čemu je" lze polemizovat prakticky s každou větou hned v úvodu práce, protože je - podle mého mínění - chybná a zcestná již úvodní premisa. Rozhodně nepřijímám názor, že standardní "... mikroekonomická teorie umožňuje vidět nejvýznamnější (určující) aspekt společenského dění, vývoje společnosti a našeho místa v těchto procesech" (s. 1 verze z 18. 12. 2003). Jak zapadá společenskost či dokonce kategorie vývoje do formálnělogické disciplíny budované po vzoru přírodních věd 16. - 19. století opravdu netuším - slovy našeho klasika: "Jde o hluboké, ale opravdu hluboké, nedorozumění". Připomeňme zde i jiného, již citovaného, "klasika" (přesněji neoklasika) - totiž L. M. E. Walrase, který čistou ekonomii (v podstatě mikroekonomii) považoval "v zásadě za teorii cen v hypotetickém režimu volné konkurence" či tradiční vzácností definici předmětu zkoumání anglosaské economics, obsaženou snad v každé poválečné učebnici standardní ekonomie základní úrovně (srov. s vymezením mikroekonomie na s. 4 - 5 recenzovaného textu). Jde totiž o ahistorickou disciplínu vymezující svůj předmět zkoumání ve smyslu "zkoumání univerzálních principů individuální volby ve světě vzácnosti", kde např. makroekonomické úvahy představují pouze jakousi "nadstavbu" v duchu metodologického individualismu a "prostředí" je zde v podstatě obsaženo pouze implicitně. A to zejména v tom, že se nepochybuje o nezastupitelnosti soukromého vlastnictví, resp. tržních principů a jejich blahodárném působení "na všechno a pro všechny", což ostatně prý ani není třeba nikterak dokazovat, protože žádný "ekonom" o tomto přeci nemůže pochybovat - pokud ano, pak již to pro mnohé vůbec není "ekonom".

Uvedené však již zcela neplatí pro některé moderní podoby neoklasické ekonomie, mající za cíl "imperiálně" proniknout s tradičním marginalistickým instrumentáriem do dalších oblastí zkoumání (které byly dříve doménou jiných věd), resp. postihnout a zohlednit také např. dynamické jevy či prostředí (např. četné směry v rámci dnes dosti populárního, ale také značně heterogenního tzv. nového institucionalismu) a alespoň v něčem se tak přiblížit kvalitativní analýze alternativních přístupů. Zde však již nejde o tradiční (a do jisté míry konzistentní) neoklasiku - tyto "nečisté" (a mnohdy eklekticky slepované či značně upravované a okleštěné) přístupy sice mohou na první pohled vykazovat určité přednosti, ale ve skutečnosti trpí také celou řadou zákonitých nedostatků, které často zcela negují klady původního neoklasického systému. Namátkou další z "obecně oblíbených omylů" vyskytujících se hned v úvodu celého textu - "Nesnažíme se zvyšovat náročnost studia použitím složitého (většinou matematického) aparátu. I to vede k rozmělnění poznatků" (tamtéž). Co však má být tímto "složitým" aparátem - snad zkoumání sklonů, resp. užití první derivace a nalézání extrémů funkcí? Na první pohled je jistě velmi chvalitebné, že na prvním místě je zdůrazněn obsah a nikoli forma. Lze také připomenout, že např. J. M. Keynes přímo varoval před používáním matematiky v ekonomii či prognostice ("matematika jako klamný nástroj prognostiky" - zejména z důvodů nepropočitatelnosti nejistoty) nebo, že jedna z klíčových postav první etapy vývoje neoklasické ekonomie A. Marshall taktéž nebyl příznivcem přílišné formalizace a matematizace ekonomické vědy. Ač právě tato "marhallovská" ekonomie byla a stále je čím dál více formalizována, matematizována či axiomatizována; obdobným prochází pak také po II. SV i neokeynesovství. Keynes a Marshall totiž matematiku studovali a dobře si byli vědomi jejích omezení - ostatně dost často podléhají kouzlu matematizace ekonomické vědy především ti, co matematice příliš nerozumí (z historických postav "otců matematické ekonomie" např. L. M. E. Walras). Také je možno připomenout, že matematizaci ekonomie dodnes silně kritizuje a odmítá specifická tradice rakouského ekonomického myšlení - např. již C. Menger si uvědomuje, že pro objasnění podstat (tzv. metodologický esencialismus) či postižení kauzální vztahů je matematika nepoužitelná, resp. zavádějící. Potud lze tedy více než souhlasit s RV, že nechce zbytečně používat matematického aparátu ve výkladu ekonomie, kterou - jak bylo již konstatováno - chce chápat jako vědu společenskou. Proč se však tedy stále pochybuje v tradičních schématech standardní, tedy neoklasické, ekonomie, kde je tato "společenskost" opravdu dosti problematická?

Standardní mikroekonomická teorie je co do svého obsahu velmi chudá - zjednodušeně řečeno obsahuje v podstatě pouze jedinou podstatnou ekonomickou myšlenku, a sice poznatek, že každý subjekt ve svém zájmu maximalizuje individuální užitek ze spotřeby (tzv. základní ekonomické paradigma). Průměrně zdatný matematik, znalý základů extremalizace funkce jedné (či více) proměnných je za poměrně krátkou dobu schopen odvodit průběh prakticky všech klíčových křivek používaných standardní mikroekonomií i všechny složitě vypadající vzorce popisující různá optima či rovnováhy. Nikoli obsah, ale právě ona formalizace (spolu s axiomatizací a ruku v ruce s převažující walrasovskou metodologií celkové ekonomické rovnováhy jako vzájemné závislosti ekonomických veličin) tvoří samotnou páteř standardní mikroekonomické analýzy po II. SV, která se tak již několik desetiletí prakticky příliš neliší, resp. překrývá např. s ekonometrií - a s vědou společenskou nemá prakticky již vůbec nic společného. Pokud ze standardní mikroekonomie odstraníme matematický aparát, v podstatě nic nám již nezbude - z velké části pouze ona "lidová ekonomie" (či mnohdy spíše "lidová tvořivost"), ještě tak udržitelná na základním stupni výkladu určeného pro neekonomické školy. Pokud opravdu chceme vykládat mikroekonomii jako vědu společenskou, a bez matematického aparátu, je nezbytné obrátit pozornost nikoli ke standardním schématům "hlavního proudu", ale k přístupům skutečně alternativním (např. k pokusům postkeynesovců). Zde se však již ve většině případů musíme rozloučit s metodologickým individualismem, nehledě na to, že nestandardní přístupy obvykle neshledávají příliš smysluplným poněkud umělé (a zejména globalizací značně zrelativizované a dnes již prakticky neudržitelné) tradiční členění ekonomické vědy na relativně samostatné oblasti mikro- a makroekonomie.

Ostatně již řadu let četné hlasy varují před přílišnou "specializovaností" ekonomů, kteří mnohdy celý život věnují zkoumání pouze jednoho či několika málo mikro- nebo makroekonomických témat (často svou "důležitostí" přirovnávaných k diskusím středověkých scholastiků typu "kolik andělů se vejde na špičku jehly") a z toho plynoucí ztrátou obecného hlediska, resp. přerušením komunikace mezi ekonomy atd. Toto je však také zcela nepochybně do značné míry záměrné a elitami podporované - s cílem odvádět pozornost od podstaty věcí a skutečných problémů, resp. rafinovaněji maskovat a zakrývat prohlubující se rozpory stále odcizenějšího a dnes již globálního kapitalismu. Poctivě je však znovu třeba přiznat, že výše uvedené principy (a kritika) standardní ekonomické teorie se v plné míře vztahují pouze na "čistou" (tedy v podstatě na předkeynesovskou) neoklasiku, resp. že sama ekonomie "hlavních proudů" si je celé řady svých omezení a "bílých míst" vědoma, a snaží se s nimi vypořádat. Zůstává však klíčovou otázkou, nakolik se jí to již podařilo, daří a zda je to vůbec proveditelné? J. S. Mill v polovině 19. století vyhlašoval, že v ekonomii bylo již všechno podstatné objeveno a sám se označoval jako pouhého syntetizátora a vykladače děl svých předchůdců. V této souvislosti lze nastolit možná poněkud kacířskou myšlenku, k jakému že zásadnějšímu objevu a pokroku ve standardní ekonomii (zde míněno především mikroekonomii) během 20. století a především pak po II. SV vůbec došlo? Je za toto možné označit populární oblasti zkoumání - jako jsou např. diskriminace či asymetrické informace nebo snad modely rozhodování za nejistoty většinou redukované na propočitatelné riziko?

Za vrcholný a v podstatě již nepřekonatelný model, resp. metodologický přístup, neoklasického systému je obvykle označován právě walrasovský model celkové ekonomické rovnováhy, představující (např. v moderních poválečných rozpracováních, za striktních předpokladů, matematicky dokazujících "neviditelnou ruku trhu" - tedy to, co naznačoval již A. Smith a navracejících se tak zase na počátek vývoje ekonomie jako vědy) dotažení a rozvinutí podstaty standardní ekonomie až k samotným hranicím, za které neoklasika (a ani neokeynesovství) již v podstatě jít nemůže aniž by opustilo své výchozí hlubinné teoretickometododologické postuláty, včetně vymezení předmětu zkoumání. Ostatně dodnes se např. nikomu zcela nepodařilo postavit model celkové rovnováhy na nedokonale konkurenční základy nebo tento skutečně zdynamizovat - pokusy sice byly (viz např. nenaplněná očekávání "revoluce monopolistické konkurence"), ale obecněji přijímané (a hlavně praktičtěji použitelné) přístupy pořád absentují. Možné i toto je důkazem o nepřekročitelnosti mantinelů standardní ekonomie - ono to prostě nelze. Samozřejmě, že lze prakticky donekonečna vše ještě více maskovat a nadále komplikovat stále náročnějším (a stále menšímu počtu lidí srozumitelným) matematickým aparátem či ještě více eklekticky uměle spojovat a rozmělňovat často zcela protichůdné přístupy, tak jak to mnohdy činí některé směry řazené do tzv. nového institucionalismu. K čemu je to ale dobré a komu to vlastně slouží? Nejsou i tyto snahy přesvědčivým dokladem stále bezradnějšího tápání všech standardních ekonomů? Nemilosrdné realitě - dnes především ve světle postupujících procesů globalizace - stejně uniknout nejde. Celá neoklasická ekonomie je totiž (a to i přes svá různá "vylepšení", ale i nesporný rozvoj např. v podobě konstituování neoklasické makroekonomické nadstavby po II. SV, resp. její rozpracování neokonzervativní vlnou) pouze fosílií patřící do 19. století, stejně jako klasický liberalismus ze kterého vychází.

Standardní keynesovství (tedy neokeynesovství, včetně moderních pokusů o jeho renesanci tzv. novou keynesovskou ekonomií) je potom reliktem první poloviny 20. století, stejně tak jako jeho východiska (i vyznění) v podobě moderního liberalismu - ostatně prakticky vždy jde o speciální případ obecnější neoklasiky. Stále více je tak patrnější neschopnost standardních přístupů adekvátně reagovat na požadavky doby - zejména na kvalitativně odlišné globální podmínky počátku 21. století. Jisté naděje sice mohou být vkládány do modernizace keynesovství obdobné "keynesovské revoluci 30. let" (tedy nástupu státně-monopolního kapitalismu) - a to např. v podobě vize globálního (či nadnárodního, resp. supranárodního) keynesovství či jakéhosi spojení Keynesovy analýzy strany poptávky např. s nabídkovou koncepcí J. A. Schumpetera atd. Nicméně možná jsou o dost blíže realitě právě hlasy odkazující keynesovství (a poválečnou koncepci státu tzv. všeobecného blahobytu, resp. šířeji pak i celé moderní "sociálnědemokratické vidění světa") do "starého železa" a připomínající stále bezradnější, a již prakticky pro celou společnost, škodlivé tápání soudobé tzv. Nové levice. Někteří dokonce tyto přístupy neváhají označovat za jakési novodobé "zemské škůdce" - kdy v podstatě žádná jiná vláda již nemůže být "horší" a úkolem každého odpovědného představitele levice i pravice by mělo být všemi prostředky zabránit páchání dalších, často těžko napravitelných, škod.

Zpět ke globalizaci: nicméně adekvátní teorií globalizace však zatím nedisponují ani alternativní přístupy "mimo hlavní proudy" ekonomické vědy - mají však v řadě případů alespoň základní předpoklady tuto vytvořit, což o ekonomii standardní prohlásit nelze. Na tomto místě je však nutno zdůraznit stálou nezastupitelnost znalosti standardní ekonomické teorie - tedy také oné kritizované neoklasické mikroekonomie, včetně jejích moderních podob a přístupů. I když jde již v podstatě o výuku dějin ekonomických teorií, je pro posluchače každé ekonomické fakulty (ale s menší podrobností i všech ostatních) nezbytné pochopení základních souvislostí modelu tržní ekonomiky, resp. osvojení si klíčových pojmů a kategorií - tedy osvojení si základů "jazyka", se kterým potom pracují "praktičtěji" zaměřené ekonomické disciplíny. Nikoli zanedbatelnou je také funkce jistého "intelektuálního cvičení" či osvojení si "ekonomického způsobu" myšlení; v neposlední řadě je důkladná znalost významná i z důvodů fundovanosti kritiky těchto přístupů. Možná poněkud paradoxně tak zde - ač kritik standardní ekonomie - vystupuji v roli obhájce nezastupitelnosti její výuky a znalosti. Každému trochu soudnému člověku je totiž jasné, že na ekonomických fakultách nelze pouze vystačit např. s neustálým omíláním teze o tom, že "trh vše vyřeší", resp. s dokazováním, jak je ten stát "špatný" (obvykle však za státní peníze!) - bohužel celá řada studentů podlehla iluzi, že v podstatě za všechny problémy mohou příliš vysoké daně a existence centrální banky. Vždy je však nutno ke standardním ekonomickým modelům přistupovat velmi obezřetně, s vědomím jejich omezenosti, resp. nepovažovat je za vševysvětlující a vždy také alespoň upozornit studenty na existenci jiných alternativních pohledů v duchu "reportérského" referování o různých ekonomických přístupech, školách apod. Samozřejmostí by také měla být skutečně profesionální znalost prezentovaných standardních ekonomických teorií a ne, bohužel nikoli ojedinělé, "lidové interpretace" svádějící k domněnce, že jde o disciplínu velmi lehkou a dostupnou naprosto každému.

Jak již bylo výše zmíněno, RV staví svůj koncept rozšíření všeobecné rovnováhy především na modelu 2x2x2 (resp. 2x2x2x2). Nejen on však - již v podstatě tradičně - velmi volně zachází s pojmy efektivnost, optimum a rovnováha, resp. zcela přehlíží, že původní "walrasovské" modely celkové ekonomické rovnováhy byly představovány soustavou rovnic (a nešly znázornit graficky), a tedy, že model 2x2x2 je modelem spadajícím spíše do sféry ekonomie blahobytu. Ze základních vět ekonomie blahobytu plyne ztotožnění celkové walrasovské ekonomické rovnováhy a paretovské efektivnosti (ovšem za dosti striktních předpokladů týkajících se např. preferencí) - odchylky jsou pak označovány jako tržní selhání a nastupuje role státu coby jejich korektora. Na problematičnost (a jistou "iracionálnost") ekonomie blahobytu upozorňuje celá řada autorů - např. rekrutujících se z řad více či méně ortodoxních liberálů, podle kterých trh z podstaty věci selhávat nemůže. Těžko přehlédnutelným faktem zůstává, že koncepce tržních selhání (včetně teorie externalit či veřejných statků apod.) silně "kulhá na obě nohy" a představuje jedno z nejslabších a nejsnáze kritizovatelných míst celé moderní ekonomie "hlavních proudů". Kritika ekonomie blahobytu také často poukazuje na neoddiskutovatelnou normativnost těchto přístupů (zkoumajících problematiku cílů racionální alokace zdrojů) - standardní economics se však stále převážně "tváří" a deklaruje jako věda pozitivní (tedy s absencí všech hodnotových aj. soudů) v duchu filosofického a metodologického pozitivismu. Je třeba však připomenout, že věda zabývající se skutečnými lidmi (a jejich zájmy) nikdy nemůže být "neideologická" (i když toto o sobě může donekonečna tvrdit, a mnozí tomu dokonce i věří) - tedy, že jistá normativnost (resp. přesněji explicitní a implicitní sympatie s konkrétním společenskoekonomickým, ale i vlastnickým aj. uspořádáním) je přítomna např. již v samotném výběru toho, co a jak má economics zkoumat a od čeho záměrně abstrahuje.

Nemá smysl, a ostatně ani na to zde není prostor, detailněji polemizovat s konkrétními tvrzeními a modely v recenzovaném textu - musel bych totiž reagovat bezmála téměř na každou větu a takováto "recenze" by svou rozsáhlostí překonala původní text. Proto pouze několik postřehů vztahující se konkrétně k "Pracovní nedokončená verzi z 18. 12. 2003". K výchozímu představení modelu 2x2x2 nemám větších výhrad - "pouze" (viz předchozí odstavce) nejsem přesvědčen o smysluplnosti a účelnosti zvoleného přístupu. Na s. 23 je uváděn dílčí nadpis "Posuny reálného ekonomického systému k rovnováze" - dále uváděné posuny (maximálně však tak v kontextu komparativně statické analýzy) nemají, podle mého názoru, s "reálnými ekonomickými systémy" (pokud tím ovšem není míněn modelový neoklasický spotřebitel v té nejjednodušší interpretaci - pak ale protestuji proti tomuto označení) mnoho společného; na s. 29 mi nepřipadá nejpřesnější přístup k vymezení krátkého a dlouhého období. Na s. 21 začíná výklad inovací - není však příliš jasné, co je vůbec inovací míněno a jaké jsou její definiční znaky (na což však zčásti reaguje příloha 1 obsažená v jedné z verzí textu). Na s. 32 se mluví o "hodnotě" zdroje - má smysl ve standardním systému vůbec mluvit o kategorii hodnoty? Je tím míněna užitná nebo směnná hodnota nebo jde pouze o označení tržní ceny zdroje při jeho prodeji (nebo snad ceny služby zdroje při jeho pronájmu) atd.? Modely kapitálového trhu na s. 38 vyhlížejí promyšleně a věřím, že RV jejich přípravě věnoval mnoho času a úsilí - a to včetně naznačených aplikací. Ostatně obdobné grafy prezentoval také v časopise Politická ekonomie (2004, č. 1), kdy tento text úspěšně prošel recenzním řízením a vyjadřovaly se k nim lidé fundovanější než jsem já. Osobně jim však příliš nerozumím - přiznávám však, že chyba nemusí být (a zřejmě i není) pouze na straně autora. Na s. 44 poněkud tápu u pojmu "čistý přebytek nad náklady" - jde o obdobu (nebo snad přímo) o ekonomickou rentu vlastníka faktoru jako rozdíl celkového výdělku a transferového výdělku (ve smyslu alternativních nákladů) či o ekonomickou rentu firem při nájmu faktoru (jako obdobu spotřebitelského přebytku)? Je také třeba uvést, že kategorie přebytku v neoklasickém systému rozhodně není identická s přebytkem (nadvýrobkem či nadhodnotou) u fyziokratů, anglických politických ekonomů nebo Marxe - v neoklasice jsou všechny faktory produktivní a v tomto smyslu žádný "přebytek" nevzniká.

Dále je nutné připomenout, že uvedené koncepce "fungují" pouze ve světě dokonalé konkurence, resp. znovu odkázat na silné předpoklady doktríny mezní produktivity. Na výše uvedené zčásti reaguje příloha 2 jedné z verzí, ale všechny otázky ani zdaleka neřeší, ba právě naopak. Zajímavé jsou úvahy o "Z" tvaru poptávkové křivky (s. 57), resp. "S" křivce nabídky (s. 58), ale musím připomenout toto: standardní průběhy klíčových křivek jsou důležitým pilířem neoklasického systému (s mnoha vazbami a konsekvencemi) - jejich "nestandardní" průběhy pak mohou vést k řadě (např. matematických) problémů a dokonce i k destrukci celého standardního systému. Za rozpracování by možná stála pasáž využívající teorie her (s. 64) či síťového přístupu (s. 65) - také zde však platí výhrady, resp. omezení používání matematického instrumentária v ekonomické vědě. K "Pracovní nedokončené verzi" je dále připojeno šestnáct "pracovních příloh", které jsou v řadě případů cenným výchozím materiálem a mohly by se také stát předmětem detailnějšího rozpracování - také zde však lze vznést mnohou z námitek výše prezentovaných.

P. S.: Předpokládám, že tento příspěvek RV příliš nepřesvědčil, a že se tento bude i nadále pokoušet o "nemožné" a neustane ve svých provokativních úvahách. A ono je to vlastně dobře.

 

K čemu má sloužit teorie, kterou učíme?

Radim Valenčík

Na několik poznámek k textu P. Sirůčka mi zbylo strašně málo času a naštěstí i málo místa (takže nehrozí, že se rozepíšu). Podněty v obsáhlém kritickém rozboru vítám a velmi si přeji, aby přibyly i další. Bez toho se žádná nová myšlenka nezrodí. Smyslem toho, co nyní píšu, je nasadit čtenáři brouka do hlavy a snad ho i trochu vyprovokovat k tomu, aby začal přemýšlet o tom, k čemu dal P. Sirůček (a nezávisle na tom i v úvodním pojednání P. Gočev) podnět. Takže teď už opravdu k věci. Cituji z materiálu P. Sirůčka (a to nejdůležitější ještě podtrhuji):

"nebylo přínosnější text směřovat spíše pro posluchače specializovaných předmětů či např. diskusních seminářů než jím "komplikovat" studium standardní ekonomické teorie a "plést hlavu" všem studentům (kteří se stejně musí s neoklasickou mikroekonomií seznámit jinde)?...Osobně jsem přesvědčen, že standardní ekonomická (tedy převážně a dominantně neoklasická) teorie má celou řadu nesporných předností - včetně jisté konzistence neoklasického teoretického systému -, ale také v podstatě nepřekročitelných omezení a mantinelů, resp. ze samotných jejích teoretickometodologických, světonázorových, ideologických a filosofických kořenů plynoucích nedostatků. - Rozpracování a "vylepšování" standardních modelů a přístupů (např. přespříliš eklektickým spojováním a přejímáním koncepcí z odlišných "teoretických světů" či paradigmat) má své limity, po jejichž překročení již tato "inovovaná" teorie pozbývá většiny svých dřívějších předností - a nezřídka i může připomínat dort upečený v pohádce o pejskovi a kočičce. Právě v názorech na "metodologickou aj. čistotu", resp. konzistentnost teoretických přístupů (a tedy i příslušných eklektických slepenců) a na smysluplnost dalšího rozpracovávání standardního ekonomického instrumentária (včetně dalšího rozšiřování sfér jeho aplikací) se s RV diametrálně rozcházíme. Jsem totiž stoupencem názoru, že např. inovace, jako dynamická kategorie odehrávající se v historickém čase, do standardního ekonomického světa prostě vůbec nepatří a tento ji vysvětlit neumí a ani umět nemůže (viz pojetí vědeckotechnického pokroku ve standardních přístupech - tento je zde naprosto zákonitě pojímán jako exogenní faktor určený mimoekonomicky); stejně tak pojetí výroby či spotřeby v duchu reprodukčního procesu (v neoklasice je primární spotřební orientace a spotřebou také "vše končí")"

Ano. Ve výše citovaném se skutečně s PS lišíme. K "dokonalosti" ("konzistenci") neoklasického teoretického systému bych dodal slovy Antonína z Vančurova Rozmarného léta: "Hledáte-li dokonalost v kozelcích, nemám co bych řekl." Neboli - nepostihuje-li teorie to, co je v realitě významné (a co je významnější než třeba inovace?!), nemůže být konzistentní. Konzistentnost nemůže být chápána odtrženě od reality. K čemu by pak taková teorie byla? Měl by někdo odvahu předstoupit před studenty a říci jim: "To, co se učíte, nemá sice žádný vztah k realitě, ale je to konzistentní a dá se podle toho vyhodit od zkoušky ten, kdo se nepřipravil dostatečně."? Pokud by to bylo tak, jak PS říká, kdo by vlastně pletl studentům hlavu? Ten, kdo je učí ekonomii, která má ambici vysvětlovat to nejpodstatnější, co se v realitě odehrává (např. pochopit logiku přechodu ke vzdělanostní společnosti), nebo ten, kdo je učí teorii, která si na to nečiní nárok? Cožpak lze studium toho, co je klíčem k pochopení živé reality, odkazovat jen do oblasti "specializovaných předmětů"? (A to se ještě lze zeptat - kterých?!) Nebylo by pak lépe místo výuky "(prý)teoretických disciplín" nechat na vysoké škole hrát studenty šachy? Ty jsou blíže životu než ekonomická teorie bez inovací a bez vyústění spotřeby v další fázi produkce, vycvičí myšlení, paměť, soustředění, schopnost odhadu... určitě lépe než od života odtržená teorie. Pokud bych mohl něco ovlivnit ve výuce ekonomie, tak bych volal po tom, abychom (učitelé ekonomie na vysoké škole) dali hlavy dohromady a snažili se společnými silami učit takovou standardní ekonomii, která by byla o tom nejpodstatnějším co se v realitě odehrává. Třeba s určitými odlišnými přístupy, názory a doporučeními, ale bez toho hrozného alibismu, že teorie může být o něčem jiném...

Dále uvedu alespoň jeden příklad, který ukazuje, že se snažím být konzistentní i při výkladu jednotlivých pojmů v mnou prezentovaném systému. PS píše: "Na s. 44 poněkud tápu u pojmu "čistý přebytek nad náklady" - jde o obdobu (nebo snad přímo) o ekonomickou rentu vlastníka faktoru jako rozdíl celkového výdělku a transferového výdělku (ve smyslu alternativních nákladů) či o ekonomickou rentu firem při nájmu faktoru (jako obdobu spotřebitelského přebytku)?" Vím, jaké jsou problémy s tímto pojmem, a současně, jak je významný. Proto to, co chápu pod pojmem "čistý přebytek nad náklady", je definováno hned v úvodu na s. 15 i s odkazem na to, jak to chápe mnou často citovaný (a obdivovaný) J. Clark. Přiznám se, že jeho dílo mi bylo tak trochu vzorem. Chce někdo polemizovat o jeho místě ve "standardní neoklasické teorii"? - A přitom to, co píše, je o tom nejpodstatnějším v reálném ekonomickém životě (včetně inovací, včetně dynamiky systému).

Snahu o sjednocení různých přístupů (o kterou se přece snaží každá slušná věda!) nelze považovat za eklekticismus. Z tohoto hlediska bych připomněl dnes trochu pozapomenutou práci M. Kápla Stát a trh (Praha, Academia, 1989), ve které autor naprosto konzistentně a logicky přesně ukazuje homomorfii mezi walrasovskou teorií rovnováhy a marxovskou obecnou teorií hodnoty (s. 66 - 74).

Ale teď už opravdu končím a těším se na další výměnu názorů.

 

4. Aktuální téma

Současné dění v KSČM

František Neužil

Vývoj v KSČM není záležitostí pouze členů a funkcionářů komunistické strany samotné, ale i všech jejích sympatizantů a voličů s radikálně levicovým filosofickým a politickým smýšlením. Hodnotová a programová identita moderní radikální, revolučně demokratické levice zahrnuje antikapitalismus, antistalinismus a antikatastrofismus, přičemž tyto momenty jsou vzájemně organicky spjaty. Proto mne jako člověka, který se hlásí k marxismu a snaží se aplikovat metodologická východiska třídního přístupu i na komunistické hnutí, znepokojují informace o průběhu a výsledcích některých již skončených okresních konferencí KSČM, které svědčí o tom, že v komunistické straně se zdvihá jakási vlna různých modifikací stalinistické a neostalinistické ideologie.

Tato vlna je výrazem třídního zájmu sociální vrstvy příslušníků politicko-ideologického aparátu bývalé vládnoucí třídy reálného socialismu, tedy oné části předlistopadové nomenklaturní vlastnické a mocenské elity, která objektivně neměla po listopadu možnost transformovat se ve formující se kompradorskou lumpenburžoazní finanční, vlastnickou a politickou oligarchii a uchování existence i plošné organizační struktury komunistické strany se pro ni stalo sociální záchrannou sítí před pádem na společenské dno. Nyní tito "bývalí", představující třídní zájem stejně reakční, jako je třídní zájem vládnoucí kompradorské lumpenburžoazie, vycítili šanci stát se znovu vlastníky struktur politického rozhodování v komunistické straně, což jim má posloužit jako odrazový můstek k proniknutí do struktur výkonné vládní moci v některých krajích a možná i na celostátní úrovni. Je to vlna nového likvidátorství, které však již nepřichází "zprava", pod hesly o "moderní levicové straně", jako tomu bylo v roce 1993, nýbrž "zleva", skryto za ideologickou fasádu z ultrarevolučních frází, jež se dokáží velmi pružně spojovat s tím nejcyničtějším pragmatismem, lobbyismem a klientelismem.

Tito "bývalí" nemohou v žádném případě uskutečnit novou socialistickou revoluci, nebo alespoň vnášet "socialistické prvky" do společenského vývoje, nýbrž pouze následovat příklad transformace schopných částí předlistopadové vládnoucí třídy a integrovat se do vlastnických a mocenských struktur kompradorského lumpenkapitalismu, aby dokázali případné mocenské pozice ekonomicky zužitkovat v souladu s osobními či skupinovými zájmy. Jakýmsi předvojem "bývalých" je akční politický blok části partokracie (tak zvaných "okresních baronů") s některými poslanci a zastupiteli na různých úrovních a různými skupinami podnikatelů. Není proto divu, že od jisté doby – podle mého názoru od toho momentu, kdy poslanci za KSČM pomohli zvolit Klause prezidentem – začala v taktické politické linii KSČM (znovu opakuji : v taktické, zatím ještě nikoli ve strategické politické linii) převládat symbióza ideologického komplexu, který můžeme nazvat neostalinistickým, s ideologickým komplexem, který můžeme nazvat pragmatickým, a to pod stalinistickými (či neostalinistickými) hesly. Proces, o němž hovořím, by bylo možné nazvat "tichou sociáldemokratizací" (či "ódéesizací") KSČM -, neboť transformace schopné části vládnoucí třídy řídícího aparátu reálného socialismu (náležející především k ekonomicko-finančnímu a státně administrativnímu aparátu) nalezneme dodnes zvláště v ODS.

Nejde v žádném případě o záležitost věku, či individuální hlouposti bývalých nositelů byrokratické degenerace socialismu, nýbrž o třídní zájem reakční společenské třídy, který dokáže přeměnit sebevětší nesmysl v nepřemožitelnou materiální sílu a zesměšnit sebepravdivější myšlenku. Představitelé politicko-ideologického aparátu bývalé vládnoucí třídy reálného socialismu vystupují v roli sociálně třídních nositelů nové historické varianty tak zvaného "feudálního socialismu", jak o něm psali Marx a Engels v Komunistickém Manifestu. To, co v oné době bylo fraškou a s čím se začínající dělnické hnutí hravě vypořádalo, opakuje se v současnosti jako tragédie. Pokud stalinistická a neostalinistická vlna KSČM skutečně ovládne, nezůstane kámen na kameni z moderního samosprávného pojetí socialismu, odpovídajícího potřebám společenského vývoje v jedenadvacátém století.

Lze mít tisíce výhrad k názorům a postojům doktora Ransdorfa a především k jeho některým osobním charakterovým vlastnostem. Není například jasné, odkud se vzala jeho fantasmagorická představa stát se předsedou strany, když není schopen organizačně zvládnout ani své oddělení o dvou třech lidech. Přesto jsem však přesvědčen, že hodnotová orientace, kterou ve vedení KSČM reprezentují zvláště doktor Ransdorf, inženýr Dolejš a doktor Filip, představuje to, co je v dnešní KSČM nejpokrokovější a životaschopné. Zároveň mne zaráží, že nynější předseda KSČM, docent Grebeníček, počíná sklízet nadšený potlesk právě od těch, které ještě před několika lety oprávněně nazýval "nostalgiky" a "konzervativci". Hrdinové dietlovských seriálů věděli, kdy mají odejít z funkce a komu své pravomoci předat. Zdá se, že soudruh Grebeníček v posledních létech maličko politicky zcvachovatěl. (Spor doktor Ransdorf (či inženýr Dolejš) versus docent Grebeníček ve vedení KSČM lze možná vyjádřit prizmatem Foglarova románu "Stínadla se bouří", kde základní otázkou bylo : "Jsi za Losnu, nebo za Mažňáka?". Je třeba říci, že v tomto případě je oním Losnou právě doktor Ransdorf (či inženýr Dolejš), docent Grebeníček bohužel nikoli, neboť se zvláště v poslední době počal stavět v čelo zástupu stalinistických a neostalinistických Mažňáků, kteří – obrazně řečeno – znovu povstali z hrobu; jejich nepřízeň vůči doktoru Ransdorfovi a inženýru Dolejšovi vyplývá z neomylného třídního instinktu partokratů).

Proti narůstající vlně stalinistické a neostalinistické ideologie nelze postavit pokrokovější třídní zájem, neboť sociálně ekonomické skupiny neprivilegovaných, diskriminovaných a utlačovaných kompradorským lumpenkapitalismem nejsou zatím v české společnosti schopny dějinotvorné akce. Jedinou zbraní zde může být slovo mluvené či psané. Stoupající vlně stalinismu a neostalinismu je však se třeba stavět na odpor, byť by šlo o zápas úplně beznadějný a předem prohraný. Nečiním si nárok na monopol na pravdu, nechci nikomu vnucovat své názory, ani mi nejde a jít nemůže o nějaké mocenské posty. Mlčet však nelze, byť by bylo toto kritické vystoupení přijato s nepochopením, nebo dokonce s obviněním z "podrývání jednoty strany", "nahrávání třídnímu nepříteli" a ze "zrady". Zatím je ještě možné v komunistické straně o všem volně diskutovat, prosadí-li se však v ní stalinské a neostalinské praktiky, může být i se svobodou slova uvnitř strany konec.

Nadcházející sjezd KSČM by se měl konat pod heslem : "Od stalinistické a neostalinistické stupidity k obrozenému nestalinskému marxismu 21. století!"Funkce předsedy KSČM by se neměla stávat "trafikou" či "výměnkem", aby měl předseda "vystaráno do důchodu". Básník Stanislav Kostka Neumann psal kdysi o tom, že nad komunistickým hnutím "dále vlá rudá vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení!". Tato čistá rudá vlajka však byla pošpiněna stalinismem. A právě čistota oné vlajky barvy krve těch, co padli v boji za spravedlivější společenský řád, - to je oč půjde na nadcházejícím sjezdu KSČM. Největším objektivním problémem Komunistické strany Čech a Moravy je to, že má velice rozpornou třídně sociální základnu. KSČM se beze sporu velmi upřímně programově hlásí k obhajobě zájmů sociálně ekonomických skupin neprivilegovaných, diskriminovaných, utlačovaných a vykořisťovaných kompradorským lumpenkapitalismem. Vtip je však v tom, že řada příslušníků těchto sociálně ekonomických skupin – dá se dokonce říci, že v současné době stále ještě výrazná většina – nechce o spolupráci s KSČM nic slyšet a raději volí například ODS, neboť v komunistické straně spatřuje – a je třeba objektivně přiznat, že zcela oprávněně – politickou stranu "bývalého panstva". Ke KSČM se ovšem vehementně hlásí jak příslušníci politicko-ideologického aparátu bývalé vládnoucí třídy, tak i různé skupiny podnikatelů. Komunistická strana již učinila mnohé, aby se zbavila zátěže minulé vládnoucí třídy a pozitivní roli v tomto směru vykonal ve svém prvním funkčním období právě docent Grebeníček. Zdá se mi však, že nyní je současný předseda KSČM příliš "malý" na to, aby mohl pronést onu vlajku do jedenadvacátého století : "malý" lidsky, intelektuálně i politicky. Nikdo ze současných vedoucích funkcionářů komunistické strany nemá formát Marxe či Lenina, ovšem lidé jako Balín, Dolejš, Filip, Ransdorf nebo Rujbrová a další představují to nejlepší, co KSČM zatím ze sebe ve své polistopadové historii dokázala vygenerovat. Ti, co by je měli podle návrhů zdola nahradit, zatím v převážné většině zdaleka jejich kvalit nedosahují. I z toho důvodu vyvolávají závěry některých skončených okresních konferencí KSČM znepokojení. Zdá se, jakoby v KSČM opět začala fungovat logika rovnostářského komunismu, podle níž si vedoucí funkcionář vybírá spolupracovníky podle zásady, aby jej nikdo nemohl převýšit. Tato logika kádrové politiky dovedla již jednou komunistické hnutí ke krachu. Očišťováním od pozůstatků a různých modifikací sociálně mytologické ideologie třídy řídícího aparátu reálného socialismu může komunistická strana postupně znovu vytvářet a upevňovat sociálně třídní základnu v dělnické třídě, především v jejích nejmodernějších socioprofesních skupinách cognitariárního proletariátu. Na nadcházejícím sjezdu však může také převážit zátěž minulosti, která postupně stáhne KSČM do politické izolace a hlubin dějinného nebytí.

Zpracoval PhDr. František NEUŽIL. Tento text jsem ve středu 3. března 2004 předložil k posouzení na jednání diskusního filosofického semináře, který působí v rámci klubu levicově politicky orientovaných sociologů a psychologů. Zpočátku jsem doufal, že bychom mohli s kolegy dospět k nějakému společnému stanovisku. Průběh diskuse mne však brzy vyvedl z omylu. Diskuse ukázala propastné názorové rozdíly v KSČM, odhalila, do jaké hloubky jsou někteří členové strany (ale i nestraníci) ovlivněni stereotypy, iluzemi a mýty ideologie předlistopadové nomenklaturní vlastnické a mocenské elity. Uvažuji o tom, jak může být tato studie přijata v řadách KSČM. Počítám s neporozuměním a už slyším zuřivý pokřik desítek a stovek neostalinistických hus, které se bláhově domnívají, že svým kejháním "zachraňují Kapitol". K tomu lze uvést jenom slova básníka, jehož cituje V.I.Lenin: "Slyšíme tóny schvalování / nikoli v sladkém šumu chval, / leč v skřecích zběsilého lání!". (V.I.Lenin, Vybrané spisy sv. 3., Svoboda, Praha 1974, str. 439; jde o Leninův článek "Udrží bolševici státní moc?". V citovaném textu není uvedeno, o jakého básníka se jedná a já se musím ke své hanbě přiznat, že to nevím). Ukazuje se prostě stále jasněji, jak daleko má KSČM k tomu být novým revolučním politickým subjektem. Nadcházející sjezd napoví, zda se KSČM k tomuto cíli přiblížila, či zda se od něj naopak vzdálila. Vím, že se dopouštím z křesťanského hlediska toho největšího hříchu: totiž hříchu pýchy, přesto jsem však přesvědčen, že to, co jsem napsal, napsáno být muselo.