Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

4/2004

číslo 55

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah:

1. Úvodní poznámka

2. Hlavní materiály

Plodnost ČR v kontextu zemí EU (Jaromír Běláček)

Chudoba v jednotné ekonomice (Ondřej Čapek)

Reforma penzijního systému v Chile (OldřichGlötzer)

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz

 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 4/2004. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (5/2004) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. září 2004.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

1. Úvodní poznámka

Jako každý rok pořádá VŠFS konferenci na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání. První pozvánku přikládám.

Na konferenci Setkání s budoucností, kterou již druhým rokem pořádala Škoda-Auto, uvedl J. Večerník nesmírně zajímavá následující data:

Zaměstnanost osob 55-64 let v r. 2002

(podíl zaměstnaných na populaci)

 

Muži

Ženy

Celkem

Česká republika

57,3

26,0

40,8

Maďarsko

35,4

17,6

25,6

Polsko

35,8

21,1

27,9

Slovensko

39,1

9,6

22,9

Švýcarsko

77,4

52,5

64,8

Švédsko

70,7

65,9

68,3

Belgie

35,1

16,7

25,8

Rakousko

38,1

18,6

28,1

EU

50,5

31,0

40,6

Pramen: OECD Employment Outlook 2003.

Všimněte si, že rozdíl v zaměstnanosti v uvedené věkové kohortě je mezi nejúspěšnější zemí (Švédskem) a nejméně úspěšnou zemí (Slovenskem) ze vzorku sledovaných trojnásobný. Podle mého názoru se jedná o jedno z nejzřetelnějších kritérií efektivnosti sociálního systému, tj. o kritérium toho, jak vzdělávací systém, systém zdravotní péče a nastavení sociálních pobídek v kontextu celkové politiky zaměstnanosti umožňuje prodloužit dobu produktivního uplatnění člověka. Uvádím to v souvislosti s tím, že první samostatný materiál J. Běláčka je věnován některým významným demografickým trendům a další materiál O. Glötzera problematice penzijního systému. Demografické trendy jsou základem, ze kterého je nutné vycházet. Neznamená to však ještě, že fatálně determinují setrvačných vývoj základních parametrů sociální a ekonomického systému.

Do krátkého úvodu snad jen ještě jednu poznámku. Zcela náhodou jsem se dostal na webové stránky www.filosofie.cz . Našel jsem na nich text jedné ze svých starších filozofických knížeček v elektronické podobě (o kterém jsem ani nevěděl, že existuje). Jedná se o jeden z přípravných rukopisů, který je ještě neupraven a s řadou chyb. Možná však, že i v takové podobě může někoho zaujmout. RV

Pozvánka na konferenci

Vážená paní,

Vážený pane,

konference na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání, které pořádá naše škola, se staly tradicí.

V tomto roce se bude konat již 7. ročník mezinárodní konference s názvem

Lidský kapitál a investice do vzdělání

tematicky zaměřený na problematiku

znalostní společnost

sociální kapitál a sociální sítě

profil absolventů vysokých škol a absolventské sítě

Konference se koná v Praze dne 22. září 2004 v Kongresovém centru České národní banky, Senovážné nám. 30, Praha 1.

Na program konference navazuje dne 23. září 2004 jednání v sekcích a následná diskuse. Účastníci konference jsou srdečně zváni k účasti do auly Vysoké školy finanční a správní, Vltavská 12, Praha 5.

Konferenci pořádá:

Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., Vlkova 12, 130 00 Praha 3, www.vsfs.cz,

tel.: 222 721 147, 222 716 747, fax: 222 720 566,

e-mail: milada.trojanova@bank-akademie.cz

Tato konference tematicky navazuje na konferenci Znalostní ekonomika pořádanou dne 22. dubna 2004. První blok konference Lidský kapitál je věnován znalostní společnosti a další bloky sociálnímu kapitálu a profilu absolventů vysokých škol. O záštitu nad touto konferencí byl požádán PhDr. Petr Mareš, CSc. – místopředseda vlády pro výzkum a vývoj, lidská práva a lidské zdroje.

Do programu jednání bude zařazena diskuse k výsledkům projektu Efektivnost investování do lidského kapitálu řešeného s podporou Grantové agentury ČR. Materiály přednesené v tomto bloku budou uveřejněny v samostatné monografii.

Odborným garantem konference je Doc. Radim Valenčík, CSc.

Z jednání konference bude stejně jako v předcházejících letech vydán sborník.

Prosíme o odpověď na následující otázky:

Mám zájem o účast na konferenci: ano - ne

Žádám o zaslání podrobnějších informací: ano - ne

Mám zájem o informace týkající se projektu GA ČR ano - ne

Vystoupím s diskusním příspěvkem: ano - ne

na téma..............................................................................................................................

V případě, že před konáním akce bude probíhat internetová konference, prosím o zasílání příspěvků: ano – ne

Titul, jméno, příjmení:..………...…………………………………………………………..…...

Kontaktní adresa:………………………………………………………………………………..

E-mail::………………………………………………… Tel.:………………………….………

Uvítáme Vaše případné náměty.

Za přípravný výbor konference:

Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc., v.r. RNDr. Petr Budinský, CSc., v.r.

rektor VŠFS náměstek GŘ pro obchod VŠFS

 

2. Hlavní materiály

Plodnost ČR v kontextu zemí EU

Jaromír Běláček

1. Úvod

Plodnost ženské části populace ČR je tradičně zarámována a (podobně jako úmrtnost) ovlivňována trendy, které reprezentují procesy charakteristické a známé rovněž u nejbližších geografických sousedů. Tato okolnost byla zjevná již ve 20.století, kdy ani rozdělení Evropy po 2.světové válce nedokázalo v dlouhodobějším konceptu odvrátit procesy pozvolného sbližování hladin demografických ukazatelů (úhrnná plodnost, střední délka života). Přestože to byla právě ČR (a s nepatrně nižší dominancí také Slovenská republika), kde došlo v polovině 70.let k víceméně cílenému nárůstu plodnosti, je její stávající výrazně nižší hladina setrvávající od poloviny 90.let opět jen výrazem dnes v Evropě stále zřetelnějších konvergenčních trendů. Tato úvaha platí nejen ve vztahu ČR vůči dalším zemím integrující se Evropy, ale v případě plodnosti jmenovitě také pro vztah vývoje plodnosti na úrovni jednotlivých krajů ČR vůči celému území.

Jaké jsou tyto trendy, jaké jsou jejich okolnosti a důvody? Co by se dalo předpokládat s výhledem do budoucna? Klíčem k porozumění je analýza struktury plodnosti vzhledem k věku matek a použití adekvátních přepočtů, které umožňují závěry perspektivního charakteru.

 

2. Metodika a záměry

Za plodné období žen se považuje prakticky údobí od 15ti do 49ti let věku, přičemž po 40.roce života matek je reflektováno jako takřka statisticky bezvýznamné. Struktura plodnosti tj. přepočty živě narozených dětí na průměrné počty matek v každé “plodné” věkové skupině se promítá do agregačního ukazatele úhrnné plodnosti (úp), který vyjadřuje (zjednodušeně řečeno) průměrný počet (živě) narozených potomků, který připadá na 1 ženu v populaci za aktuálně (kalendářně) sledované tzv. transverzální časové období. Pokud “průměrný počet potomků” sledujeme z pohledu jednotlivých generací žen tzn. kolik dětí se v průměru narodí ženám se stejným ročníkem narození, nazývá se takto vyčíslený ukazatel konečná plodnost (). Za hranici, kterou lze objektivně uvažovat jako postačující pro zachování prosté reprodukce obyvatelstva, je ze zkušenosti je považován průměr 2.1 dítěte na jednu matku. V podstatě jde o to, aby se děti narozené partnerům, dožily opět věku, kdy si začnou pořizovat děti vlastní (v dalším reprodukčním cyklu).

Není žádným tajemstvím, že před sto lety ještě mnohadětný a na sklonku 20.století v Evropě ještě standardně uznávaný dvoudětný model rodiny v podstatě spěje k modelu jednodětnému, což je podmíněno stávající hladinou úhrnné plodnosti, která dlouhodobě podklesává v řadě států Evropy (např. ve Španělsku, v Itálii, v Řecku, právě tak jako v ČR a v současnosti i na Slovensku) pod 1.3 dítěte na ženu. Ještě před 30ti lety by toto bylo označováno za katastrofický scénář. Je pravda, že v některých zemích Evropy je ukazatel úhrnné plodnosti přeci jen o něco vyšší (Irsko, Velká Británie, Francie a hlavně ve Skandinávii). Nicméně zdá se, že u některých zemí jsou okamžikové vyšší nebo průměrné hladiny úp v podstatě projevem určitých obecnějších geodemografických zákonitostí, které jsou z pohledu jednotlivých generací žen pouze odlišně časovány do různých transverzálních údobí.

V níže představené analýze je ukázáno, jaké jsou společné znaky a jaké diference ve vývoji plodnosti západoevropských zemí a jak by se jejich minulý i stávající “obdobný vývoj” mohl použít pro kvalifikované prognózování vývoje plodnosti v ČR. Důraz studie je kladen zejména na analytický rozbor vývoje struktury generační plodnosti (podle jednotek věku) matek, která nejlépe reprezentuje “společné jmenovatele” stávajících demografických trendů. Závěry ze studie formulované do několika strukturovaných bodů v zásadě poskytují odpověď na základní otázku, zda máme pohlížet na problém stávající snížené hladiny plodnosti ČR jako na “málo perspektivní” anebo můžeme z pozice dlouhodobějšího pohledu předpokládat tendenci k určité “kompenzaci”? Každopádně by mělo být po přečtení tohoto článku zřejmé, že snižující se plodnost v ČR není záležitostí lokální a v kontextu prezentovaných informací, v kterých zemích EU hledat zdroje poznání a zkušeností pro hledání možností jejího efektivního řešení.

 

3. ANALÝZA

3.1 Charakteristiky vývoje úhrnné plodnosti podle skupin zemí

Vývoj úhrnné plodnosti od r.1960 pro všech 15 stávajících zemí EU (a dále pro Švýcarsko, Norsko, Českou a Slovenskou republiku a Island) je patrný z následující tabulky:

Tabulka: Vývoj úhrnné plodnosti v Západní Evropě a v České a Slovenské republice

 

1960

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

1996

1997

1998

1999

Island /IS/

4,26

3,79

2,83

2,65

2,48

1,89

2,30

2,08

2,12

2,04

2,04

1,99

Irsko* /IRL/

3,76

4,03

3,87

3,43

3,25

2,48

2,12

1,84

1,88

1,92

1,93

1,88

Velká Británie* /UK/

2,71

2,86

2,43

1,81

1,90

1,79

1,83

1,71

1,73

1,72

1,71

1,68

Belgie* /B/

2,56

2,62

2,25

1,74

1,68

1,51

1,62

1,55

1,59

1,60

1,60

1,61

Nizozemsko* /NL/

3,12

3,04

2,57

1,66

1,60

1,51

1,62

1,53

1,53

1,56

1,63

1,65

Francie* /F/

2,73

2,84

2,47

1,93

1,95

1,81

1,78

1,70

1,72

1,71

1,75

1,77

Švédsko* /S/

2,20

2,42

1,92

1,77

1,68

1,74

2,13

1,73

1,60

1,52

1,50

1,50

Finsko* /FIN/

2,72

2,48

1,83

1,68

1,63

1,65

1,78

1,81

1,76

1,75

1,70

1,74

Dánsko* /DK/

2,57

2,61

1,95

1,92

1,55

1,45

1,67

1,80

1,75

1,75

1,72

1,73

Německo* /D/

2,37

2,50

2,03

1,48

1,56

1,37

1,45

1,25

1,32

1,37

1,36

1,36

NSR /FRG/

2,37

2,51

1,99

1,45

1,45

1,28

1,45

1,34

1,40

1,44

1,41

1,40

NDR /GDR/

2,35

2,49

2,19

1,54

1,94

1,74

1,50

0,84

0,95

1,04

1,06

1,11

Švýcarsko /CH/

2,44

2,61

2,10

1,61

1,55

1,52

1,59

1,48

1,50

1,48

1,47

1,48

Rakousko* /A/

2,70

2,71

2,29

1,82

1,65

1,47

1,45

1,40

1,42

1,37

1,34

1,32

Portugalsko* /P/

3,16

3,15

3,01

2,75

2,25

1,72

1,57

1,40

1,44

1,46

1,46

1,49

Španělsko* /E/

2,85

2,95

2,88

2,80

2,20

1,63

1,36

1,18

1,17

1,18

1,16

1,20

Itálie* /I/

2,41

2,66

2,43

2,20

1,64

1,42

1,34

1,20

1,19

1,18

1,15

1,19

Řecko* /GR/

2,22

2,25

2,40

2,33

2,21

1,67

1,39

1,32

1,30

1,31

1,29

1,30

Norsko /N/

2,91

2,95

2,50

1,98

1,72

1,68

1,93

1,87

1,89

1,86

1,81

1,84

Lucembursko* /L/

2,37

2,39

1,98

1,55

1,49

1,38

1,61

1,69

1,76

1,71

1,68

1,73

* Evropská Unie /15/1)

2,60

2,73

2,39

1,96

1,82

1,60

1,58

1,44

1,46

1,46

1,46

1,47

Česká republika /ČR/

2,13

2,19

1,90

2,40

2,11

1,97

1,90

1,28

1,19

1,18

1,16

1,16

Slovenská republika /SR/

3,07

2,80

2,41

2,53

2,31

2,26

2,09

1,52

1,47

1,43

1,37

1,33

Z kvalifikovaných odhadů úhrnné plodnosti (uvedených na přepředposledním řádku tabulky) pro teritorium stávající “evropské patnáctky” je zřejmé, jak od poloviny 60.let úhrnná plodnost států EU poklesla z “průměrné” hladiny 2.73 v r.1965 na hodnotu kolem 1.46 v polovině let devadesátých tj. takřka na polovinu. Tento všeobecný trend byl však v jednotlivých západoevropských státech značně diferencovaný. Velmi názorně o tom vypovídají grafy a)-f), kde jsou jednoleté řady úhrnné plodnosti (Total Fertility Rate) rozděleny do skupin podle geografické příslušnosti a obdobného vývoje hladiny úp v čase.

 

Zdroj dat: viz [6].

Tyto skupiny můžeme klasifikovat přibližně následovně:

a) Západní Evropa – ostrovy (IS, IRL, UK): u dvojice Island a Irsko došlo “k poklesu úhrnné plodnosti na výrazněji nižší hodnoty” (pod 2.00 v r.1999) z výrazněji vyšších hladin úp než u ostatních zemí Evropy; geodemograficky nejvýznamnější Velká Británie je atypická téměř konstantním průběhem úp na úrovni cca 1.75 s mírným poklesem v poslední pětiletce minulého století;

b) Západní Evropa - Benelux (B, NL, L) a Francie (F): všechny tyto země se vyznačují mírným nárůstem úp na rozpětí 1.60-1.75 v r.1999, když předtím poměrně rychle (na počátku 70.let) sestoupily do údobí určitého lokálního minima; u států Beneluxu se toto minimum týkalo vždy období asi pěti let na přelomu 70.-80. let s úrovní úp kolem 1.5;

c) Severní Evropa–Skandinávie (S, FIN, DK, N): pokles plodnosti probíhal od poloviny 60.let poněkud pozvolněji s výraznějším nárůstem plodnosti na přelomu 80.-90.let; ve Švédsku však (v Evropě dosud) nejvýraznější navýšení na úp=2.13 (v r.1990) pokleslo brzy na dřívější hladinu úp=1.5;

d) Západní Evropa–střed (Německo-D; Rakousko-A, Švýcarsko-CH): Německo s průměrnými hodnotami úp kolem 1.3 je v poslední dekádě minulého století vnímáno jako “nízkoplodnostní”; rozlišení na administrativní rozdělení ještě před r.1990 poukazuje na to, že bývalá NSR (FRD) udržuvala plodnost v zásadě na 1.4, zatímco bývalá NDR (GDR) zaznamenala po opětovném sjednocení Německa hluboký propad až na úp=0.77 (v l.1993-4) a teprve nyní se dostává na úroveň “srovnatelnou” např. s ČR; ve Švýcarsku se plodnost od poloviny 80.let drží o poznání výše (úp~1.5) než v Rakousku, které však v posledních několika letech poněkud ztrácí (úp~1.3);

e) země Jižní Evropy – poloostrovy (P, E, I, GR): s výjimkou Portugalska s úhrnnou plodností kolem 1.5 reprezentují všechny ostatní “poloostrovní” státy jižní Evropy modely demografického chování s nízkou plodností – Itálie a Španělsko s úrovní 1.2 , Řecko na hladině 1.3; od doby přibližně před 15ti lety, kdy dospěla situace v zemích této skupiny k hodnotám úp nepatrně vyšším než jsou právě uvedené, se v zásadě nic podstatného nemění;

f) EU15+Slovensko versus Česká republika: ve srovnání s “exponenciálním poklesem” stávající “evropské patnácky” měl vývoj úhrnné plodnosti v České republice “dlouhodobě sestupný trend” v podstatě “pozastavený populačním boomem” 70.let minulého století, který v Západní Evropě nachází paralelu pouze v bývalé NDR koncem let 70. a ve Švédsku na přelomu let 80. a 90; úp v ČR stínově kopírovala Slovenská republika na znatelně vyšších hladinách s plynulejšími transformačními přechody; aktuální hladiny úp~1.15 (dosažené v ČR v r.2000 a v SR odhadované pro r.2001) jsou t.č. v intencích nízkoplodnostních modelů platných v Itálii a ve Španělsku.

3.2 Struktury generačních plodností podle věku matek

Výše uvedené charakteristiky skupin měly sloužit hlavně pro typologizaci vývojově odlišných plodnostních úrovní. Každou z uvedených skupin a)-f) můžeme volně interpretovat jako určitý lokálně stabilizovaný model vývoje úp s obdobnou výstupní (nebo vstupní?) úrovní. Každý z výše charakterizovaných modelů respektuje “společný vývoj” určený vývojovým profilem “průměru zemí Evropské Unie”, ale také specifickým vývojovým profilem nejlidnatějších států (Velká Británie, Francie, Německo, Itálie a Španělsko reprezentují totiž téměř 80% úhrnu obyvatelstva “patnáctky”). Vzhledem k úvahám z úvodní stati by se mohlo zdát, že typologie států založená na úhrnné a nikoli generační plodnosti bude neobjektivní a zkreslená. To by však byla pravda pouze tehdy, kdybychom sledovali úhrnnou plodnost pouze v několika vybraných letech nebo v krátkém kalendářním intervalu. V daném případě pokrývá námi sledované období (od r.1960 do r.1999) spektrum přibližně 15ti (byť transverzálně sledovaných) generací, takže například 25tileté “klouzavé průměry” úhrnných plodností by mohly být poměrně dobrým odhadem “vývojových trendů” generačních resp. konečných plodností států (nebo skupin států).

V případě výše typologizovaných evropských států jsme měli k dispozici nejpodrobnější data členěná transverzálně (pro některé země již pro generace žen s ročníkem narození 1945 konče ročníkem 1978; pro ČR až do roku narození 1985) podle jednoletých věkově specifických plodností. Tyto údaje byly jednoduchými přepočty převedeny na odhady věkově specifických plodností generačních. Výsledky prezentované na obrázcích č.1-21 poskytují až překvapivě názorné náhledy na to, co se vlastně děje:

Pokles úrovně plodnosti je u většiny evropských zemí markantní pro generace žen mezi ročníky 1945 a 1955. Ve struktuře plodnosti se tento pokles projevuje zřetelným snížením modu plodnostní křivky, až již u té které země zůstaly modální věkové skupiny žen přibližně zachovány (Irsko, Lucembursko) nebo se posunuly mírně doprava (země Beneluxu, Skandinávie, Německo) anebo již v tomto období s přesunem doleva (Itálie a Španělsko). V České a Slovenské republice reprezentují ročníky 1955 již generace vstupující do populačního boomu ČSR 70.let, takže oproti situaci v Západní Evropě došlo dokonce k navýšení plodnosti v modálních věkových kategoriích.

Zdá se, že nejstabilnější strukturu ve vývoji plodnosti evropských žen vykazují generace s rokem narození kolem 1960. Spektrum intenzity plodnosti žen je relativně symetricky rozloženo okolo modálního věku přibližně 26-27 let. Z tabulky představené již výše je zřejmé, že v transverzálním období 2.poloviny 80.let (kdy plodnost těchto matek evidentně kulminovala) byla odpovídajícím způsobem rovněž stabilizována i úhrnná plodnost. Stejné generace českých a slovenských žen se reprezentovaly křivkou s modem posunutým výrazněji doleva a nejvyšší intenzitou plodnosti okolo věku 22 let.

Až teprve následné generace žen (z nich ovšem za poslední ročník, který bychom z pohledu konečné plodnosti v r.1999 považovali za víceméně uzavřený, je 1965) se unifikují víceméně setrvalým přesunem věku matek do vyšších hodnot. Zvolená grafická prezentace umožňuje posoudit, ve kterém období a pro které generace byl tento posun zpomalen (Velká Británie) nebo pozastaven (Itálie). Snad nejvýraznější přesuny věkově specifických profilů doprava zaznamenalo po dobu celého námi sledovaného období Dánsko a také SRN; přitom u obou těchto zemí se přechody na “následné modely plodnosti” odehrávaly v rámci vždy zřetelně oddělitelných vývojových etap. V Českých zemích a na Slovensku je přesun modálního věku směrem doprava zřetelný až počínaje ročníky narozených po roce 1972.

To, co je na prezentovaných grafech 1-21 zvláště cenné, je možnost sledování a odhadování budoucího generační vývoje již na úrovni ročníků žen, které ještě nedosáhly ani svojí modální hodnoty. Právě u ročníků přibližně 20tiletých žen můžeme v jednotlivých evropských zemích sledovat rozdíly. Každá sledovaná země se nachází buď v určité fázi A/ ukončování, B/ stabilizace nebo C/ započetí přechodu na “následný nový model” s věkovým modem posunutým vždy do vyššího věku matek. Z přiložených grafických prezentací se zdá být zřejmé, že t.č. regresivně (vůči plodnosti) se chovající země (Velká Británie, Švédsko, Rakousko) mají počáteční fázi generačních plodnostních křivek charakteristickou “konkávním profilem” (typu A/); naopak u t.č. progresivněji plodnostně se vyvíjejících zemí (u Belgie, Nizozemska, Finska typu C/) je počáteční “náběh” generačních plodnostních křivek výrazněji “konvexní”. Za “lokálně stabilizované” (typ B/ podle náběhu generační křivky žen narozených v.r.1970) by se mohly považovat např. Francie nebo Švýcarsko. Česká republika a zejména Slovensko by se (podle této klasifikace použité na generace narozených po roce 1980) mohly kupodivu zařadit k zemím s  perspektivně založenými generačními křivkami plodnosti.

4. Závěry

V kontextu stávajících demografických trendů zemí Západní Evropy, geopolitického a sociálně-ekonomického postavení České republiky v období těsně před vstupem do Evropské Unie a výše provedené strukturální analýzy uplynulého a stávajícího vývoje plodnosti podle věku matek lze formulovat přibližně následující závěry:

Plodnost v ČR byla tradičně více orientována na nízké věkové skupiny matek, které (v zásadě ve spektru od 20ti do 25ti let věku) “zajišťovaly” rození dětí “v prvním pořadí”. Tento tradiční model přestal fungovat v polovině 90.let minulého století, kdy v souvislosti s rozdělením Československa na dva státy, s radikálně změněnou ekonomicko-sociální situací a se změnami v hodnotové orientaci žen i v celé společnosti došlo k prudkému snížení plodnosti na úroveň kolem 1.15 .

Stávající snížená hladina úhrnné plodnosti v ČR je na úrovni hned několika “nízkoplodnostních” zemí (v jižní Evropě např. v Itálii a ve Španělsku) známých plynule se snižující intenzitou plodnosti již od poloviny 80.let. a nachází paralelu rovněž v nedávném vývoji plodnosti na teritoriu bývalé NDR. Tento trend se reprezentuje přechodem ku zvyšující se intenzitě plodnosti ve vyšších věkových skupinách matek (v zásadě 30ti až 40tiletých). V příslušných generačních (plodných) ročnících žen se tento “model demografického chování” realizuje odkládáním dříve plánovaných porodů na pozdější období. Tento jev není ojedinělý ani z pohledu zcela analogických demografických procesů probíhajících s mírným časovým zpožděním např. na Slovensku.

Statistická data prokazují, že vůči zemím s “relativně vysokou plodností” v rámci Evropské Unie (jako jsou např. Finsko, Švédsko, Dánsko nebo koneckonců i “průměr EU”) má “generační plodnostní křivka” pro ČR ještě “rezervy”, které by bylo možné teoreticky kalkulovat i na úroveň řádově vyšších intenzit plodnosti (ve vyšších věkových skupinách matek) než jsou ony dnešní. Pohled na počáteční růstové fáze některých (byť historicky starších) plodnostních křivek v zemích EU však poukazuje také na různě časované etapy “stagnace jejich vývoje”. (Příklady lze najít u různých zemí na všech úrovních spektra úhrnné plodnosti: ve Španělsku nebo v Rakousku, kde byla počáteční náběhová křivka plodnosti pro generace žen s ročníky narození kolem r.1970 v podstatě nedokončena, anebo ve Švýcarsku nebo ve Švédsku, kde tyto kohorty žen evidentně pozastavily svůj dynamicky se rozvíjející plodnostní potenciál.)

V České (ani Slovenské) republice není dosud zcela průkazné “oživení”, které by mělo kompenzovat generační přesun plodnosti na zvýšenou intenzitu ve vyšším věku matek a začalo zaplňovat výše zmíněnou pomyslnou rezervu vůči jiným plodnostně se aktivizujícím západoevropským zemím (jako státy Beneluxu anebo ve Skandinávii). Z hlediska zvyšující se intenzity plodnosti u generací žen rozených kolem r.1980 se ale perspektivní růstová fáze u ČR zdá být obdobná (měřeno nárůstem “směrnice tečny k plodnostní křivce”) jako např. u populace Německa. Tento trend v ČR pravděpodobně již etablovaný nelze s dostatečnou přesností reálně extrapolovat, dokud nebude známa (řádově za 6 až 8 let) kulminace plodnostní křivky v její maximální růstové fázi t.j. v přesně známém modálním věku matek. “Oživovací proces” by však mohl být a také patrně bude pozastavován resp. zmrazován i neracionálními ekonomicko-sociálními opatřeními vlády, dokud nebudou zjištěny správné komponenty, podmínky a mechanismy motivující a umožňující generacím mladých lidí (ve věku 20-40 let) mít více dětí.

Prorodinná resp.propopulační opatření vlády by s přechodem resp. s již započatým trendem “nového” (výše popsaného) plodnostního demografického modelu měla být koncipována zřejmě po vzoru “prokazatelně úspěšnějších” západoevropských modelů. A to i za cenu toho, že v rámci dosavadních evropských zkušeností měly tyto dosud jen lokální nebo dočasně propopulační efekt. Má-li být cílem našeho snažení “dosažení trvale udržitelného rozvoje”, mělo by to být realizováno s vizí “dosažení trvale mírného početního nárůstu populace”. A tuto vizi stávající demoprojekce Evropské populace založené na aktuálních i dlouhodobých generačních trendech porodnosti, plodnosti a úmrtnosti dosud neumožňují.

Tato studie byla vypracována v r. 2003 jako zakázka Institutu zdravotní politiky a ekonomiky pro STADEA zadaná v souladu s Výzkumným záměrem MZO 2002 01 IZPE.

Literatura:

[1] Běláček J-Fiala T.: Demografická projekce obyvatelstva Vysočiny (do roku 2020), K cíli 1 DÚ (Zjištění podílů mladé, produktivní a starší populace v kraji Vysočina) projektu IZPE “Hodnocení potřeb zdravotní péče a optimalizace sítě zdravotnických služeb v kraji Vysočina”, IZPE 2003;

[2]Burcin B.-Kučera T.-(Drbohlav D.): Perspektivy populačního vývoje České republiky na období 2003-2065, DemoArt, Praha pro Přf UK v Praze;

[3] Frejka T.-Calot G.: Cohort childbearing age patterns in low-fertility countries in the late 20th century: Is the postponement of births an inherent element?, MPIDR Working Paper WP 2001-009, April 2001, Max-Planck-Institut for Demographic Research;

[4] Pavlík Z.-Rychtaříková J.-Šubrtová  A.: Základy demografie. Academia, Praha, 1986;

[5] Potančoková M.: Zmena prokreatívneho správania žien po roku 1990  transverzálnom a longitudinálnom pohľade, 9.Slovenská demografická konferencia “Rodina”, Tajov, 17.-19.9. 2003, sborník vedeckých prác, vyd. Slovenská štatistická a demografická spoločnosť, www.ssds.sk;

[6] Recent demographic developments on Europe – 2000, Council of Europe, December 2000.

 

Chudoba v jednotné ekonomice

Ondřej Čapek

(3. část - pokračování a dokončení z čísla 2/2004 a 3/2004)

Americké pojetí chudoby

Pro další zmapování výzkumů v oblasti chudoby a její přesné definice se zaměřím na USA a budu se věnovat studiím, které se snažily o exaktní vymezení chudoby na základě nikoliv nějaké radikální reformy (jako je tomu ještě u Benthama), ale spíše o snahy o stanovení meze rodinných příjmů pod kterou již je rodina chudá, tzn. nemůže plnit své sociální funkce (zejména výchova dětí).

Počátky studia chudoby a objevy hlavních principů

První práce, které mají vliv na americkou diskusi o chudobě vznikají v Evropě, kdy po revolucích roku 1848 vznikají statistické studie zaměřené na příjmy a výdaje zejména dělnických rodin. V této oblasti dominují zejména pruští statistikové jako je Ernst Engel (1821-1896), ředitel statistického úřadu v Prusku a Sasku. Ten vytváří empirickou poučku o tom, že “Čím více je rodina chudší, tím větší díl celkových výdajů jde na jídlo. Poměr mezi výdaji na stravu a ostatními výdaji je tím nejlepším ukazatelem životní úrovně obyvatel.” Tento Engelův zákon je akceptován v řadě amerických studií o chudobě a to nejen 19. století. Ve dvacátém století jsou některé jeho aspekty použity Mollie Orshanskou.

V Anglii Charles Booth a B. Seebohm Rowntree vytvářejí další důležitý termín pro budoucí výzkumy a tím je hranice chudoby (“line of poverty”). Booth v práci Life and Labour of the People in London publikované v několika vydáních mezi lety 1889 až 1903, podobně jako jeho součastníci definovali “chudé” a “velmi chudé” pomocí určitých příjmů. Chudí ještě ztěží dokáží vést nezávislý život a uspokojovat své základní životní potřeby, velmi chudí toho již nejsou schopni vůbec.

Podobně Rowntree v roce 1901 v práci Poverty[:] A Study of Town Life stanovil dvě kategorie chudých. Primárně chudí jsou ti, jejichž příjmy jsou pod hranicí chudoby, sekundárně chudí jsou ti, kdož jsou nad hranicí, ale jejichž příjmy jsou dostatečné pro zajištění pouze základních, k životu zcela nezbytných podmínek aniž by byli schopni kupovat cokoliv více. Finanční suma hranice chudoby se skládala ze tří komponentů: potraviny, nájem a ostatní (oblečení, topivo, světlo…). Náklady na potraviny byly počítány z výzkumů odborníka na výživu W. Atwera. Náklady byly drženy nízko, díky čistě vegetariánské stravě bez jakéhokoliv čerstvého masa, z dražších potravin byla třikrát týdně započítána slanina. Do hranice chudoby nebyly započítány náklady například na transport, noviny, ale ani na zdravotní péči.

Pro poslední třetinu devatenáctého století bylo pro USA typický vzrůst tovární výroby, doprovázený stávkami, růst měst, zánik malých živností a masivní imigrace. Základní jednotkou zkoumání chudoby se stává rodina s dětmi. Prvním analytikem systematicky se zabývajícím chudobou je na území USA šéf Massachusetts Bureau of Statistics of Labor (MBSL) v letech 1873 až 1888, Carroll D. Wright. V letech 1885 až 1905 je ředitelem U.S. Bureau of Labor. Wrightova metoda byla přísně deskriptivní, bez nějakých normativních doporučení, na rozdíl od svého předchůdce, který prosazoval m.j. osmihodinový pracovní den, se nesnažil o návrhy, či doporučení. Předmětem zkoumání bylo 397 dělnických rodin v Massachusetts. Byly sledovány příjmy a výdaje každé rodiny, stanoveno množství peněz pro každou kategorii výdajů a sledováno, zda – li rodina je schopna ušetřit, či naopak se musí zadlužit. Wright aplikoval Engelův zákon i na jiné kategorie než jídlo (na oblečení, nájmy atd.)

Fundamentálním výsledkem šetření z roku 1875 bylo stanovaní hranice rodinných příjmů (600 USD). Rodiny pod touto hranicí se byly nuceny zadlužovat. Je však zjednodušující tvrdit, že takto byla exaktně stanovena objektivní hranice chudoby a to ze dvou důvodů: především chudoba byla tradičně vztažena k závislosti na příjmech z dobročinnosti a podpor a nové měřítko spíše vnášelo do tohoto chápání zmatek. Druhý problém je důležitý i pro současné diskuse. Už Wright si byl vědom, že samotná vyrovnanost rodinného rozpočtu je silně závislá na zvycích a způsobu života v lokální komunitě. O deset let později napsal, že se bude snažit stanovit objektivní hranici chudoby na základě přesně definovaném minimu množství jednotlivých komodit za týden měsíc a roka to jak pro dělnické rodiny, tak individuálně pro děti a dospělé.

V sedmdesátých letech devatenáctého století Joseph Cook navrhoval reformu pracovních podmínek jako protijed proti socialismu. Rozlišoval mezi dvěmi úrovněmi mezd: mzdy nedostatečné k zajištění základních potřeb ("starvation wage") a spravedlivou mzdy (kterou nazýval "natural wage", "just wage", "comfortable wage"). Pro otce jako živitele rodiny je nedostatečná mzda je menší obnos než dvojnásobek peněz, které utratí rodina s několika dětmi za základní potraviny. Je zajímavé, že Cook na rozdíl od Rowntree neuvádí nějaká doporučení ohledně specifické struktury těchto potravin. V jedné studii rozlišuje mezi spravedlivou mzdou rodiny a svobodného mládence (denně to je 1,5 USD proti 0,8 USD). Podle dostupných informací nikdo však přímo nenavázal na Cookovy výzkumy.

Existovali pokusy dokázat, že rozpočet dělnické rodiny má mezery na straně výdajů, nikoliv příjmů, a že neradostné podmínky dělníků jsou způsobeny tím, že za jídlo utrácejí “nevědecky” a neefektivně”. To bylo předmětem výzkumů již výše zmíněného Wilbura Atwatera. Vzhledem k tomu, že američtí dělníci utráceli za jídlo poloviny svých příjmů byl by důkaz o jejich neschopnosti efektivně nakupovat potraviny důležitým argumentem ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Správnou kompozicí nákupů by stoupla kvalita života dělníků a jejich rodin, aniž by museli být zvýšeny mzdy. Výzkum byl v souladu s předsudky středních a vyšších vrstev, které měli za to, že chudoba je následkem neschopnosti racionálně hospodařit a že chudí často podléhají “extravagantním” nákupům. Z pohledu dnešní medicíny je neobyčejné štěstí, že Atwaterovi výzkumy nikdy nebyly uvedeny do praxe. Pro skladbu stravy bylo podle něj rozhodující pouze “gramy a kalorie”, takže chyběli potraviny jako čerstvé ovoce a zelenina. Bylo to pochopitelné: vitamíny byly objeveny až několik let po jeho smrti. Přesto modifikovaný a rozšířený Atwaterův přístup byl použit v řadě studií ve dvacátém století a měli vliv na stanovení hranice chudoby v letech 1930, 1944, 1960. Je ironií, že výzkumy druhé poloviny 20. století ukazují opak původního předsudku: rodiny s nižšími příjmy nakupují za 1 dolar výdajů zdravěji, než rodiny bohatší.

Teorie více úrovní na základě rodinných rozpočtů

Na úplném konci 19. století se dá hovořit o změně paradigmatu při chápání pojmu chudoba. Po celé devatenácté století chudoba znamená závislost na dobročinnosti a podpoře okolí a komunity. V prvních dvaceti letech dvacátého je již chudoba chápána jako nedostatečný příjem a to bez ohledu na zdroj tohoto příjmu. Prvním doložitelným autorem, který použil “chudobu” jako termín závisející na určité hranici ročních příjmů (a nikoliv na nutnosti pobírat nějakou formu podporu byl DuBois ve studii z let 1896-1897 o postavení černošských rodin ve Philadelphii. Použil Bootovo dělení na chudé a velmi chudé. Zjištěná minima (150 USD ročně a 260 USD ročně) však neaplikoval na celé USA, ale pouze na Philadelphské černochy. Předpokládal že pro bílou populaci by měla být hranice chudobu v obou kategoriích o něco výše. V tomto období chudoba již není chápána pouze jako následkem alkoholismu, lenosti, neschopnosti a morálního úpadku, ale jako výsledek určité společenské reality, resp. institucionálního a ekonomického rámce.

Bylo vyvinuto mnoho lokálních rodinných rozpočtů v závislosti na oblasti a roce (viz dále). Prvním, kdo oddělil hranici chudoby od minimálního rodinného rozpočtu byl v roce 1919 William F. Ogburn. Ten stanovil tři klasifikace:

- úroveň chudoby chápal jako stav přežívání pomocí podpor,

- jeho koncept minimálního rodinného rozpočtu byla vázán na objektivní fyzické podmínky pro dostatečné přežití i s určitým ohledem na sociální status příjemců (výchova dětí).

Posledním stupněm je hranice minimálního komfort příjemce.

Tyto tři úrovně byly důležité pro charitativní organizace, které by podle autora měly být dorovnávat příspěvky rodiny z úrovně chudoby na úroveň druhou aniž by rodina byla nemotivována od aktivního vyhledávání práce, protože společensky únosné minimum bylo stanoveno až jako třetí úroveň.

Ne každý rozpočet byl stanovován jako minimální pro danou oblast. Na místo jediné hranice chudoby bylo typické stanovit hned několik různě označených standardů životní úrovně determinované rasově, i místně . Částečné sjednocení dobové bujné terminologie přináší až příspěvek Dorothy Douglasové v knize The Workers in Modern Society z roku 1923. Douglasová stanovuje čtyři úrovně blahobytu:

- hranice chudoby ("poverty level" 1000 – 1100 USD za rok v cenách roku 1923) – materiální závislost na okolí

- hranice na úrovni životního minima “minimum of subsistence level" (1100 – 1400 USD) pokrývala běžné materiální potřeby ovšem bez možnosti vytvářet úspory pro jakýkoliv případ nouze a bez jakéhokoliv výdaje nad “byt a stravu”

- "subsistence-plus” (1400 – 1700 USD) již tyto výdaje navíc (vzdělání pro děti, poplatky církvi, noviny…) umožňovala (bod 2 s přidáním základní zdravotní péče a minimálního společenského statusu (v českých podmínkách asi vyjádřitelný úslovím “záplatované, ale čisté šaty)

- úroveň pohodlí "comfort level" (2100 USD) byla chápána jako maximum, co může dosáhnout dělnická rodina, tzn. jednalo se o nejvyšší společenskou dělnickou vrstvu a metu pro zbytek

Současné pojetí chudoby odpovídá bodu dvě, hranicí chudoby je myšleno přežívání na základě žebroty. V roce 1929 Paul Nystrom, profesor marketingu na University of Columbia ve svém díle sestavuje škálu obsahující dokonce deset stupňů. Nejníže jsou lidé závislí na veřejných a poloveřejných podporách, následují lidé štítící se práce a povaleči, potom chudí, lidé na základní úrovni existenčního minima, minima pro zajištění zdravé a dobré funkce rodiny, prosperující rodiny (používá termín “Well-to-do) až po “liberální životní standart”.

V roce 1966 Oscar Ornati v knize Poverty Amid Affluence[:] A Report on a Research Project carried out at the New School for Social Research používá obdobné členění na

- "minimum pro přežití" (de facto chudoba v běžném slova smyslu),

- "přijatelné minimum" (úroveň používaná charitativními organizacemi pro nárok na bezplatnou poradenskou službu a pomoc s dětmi) a

- "minimální komfort". Ornatiho klasifikace chudoby je vhodná i jako dokumentace názoru sdíleného laiky i experty, že s růstem reálných příjmů by měli pohybovat i hranice chudoby, tzv. příjmová elasticita hranice chudoby.

V dalším textu se ukážeme vývoj, který předcházel těmto dvěma důležitým studiím.

Výzkum chudoby té doby se opíral především o sociální pracovníky: tzn. dobře vzdělané mladé lidi, jejichž cílem bylo pozdvihnout životní úroveň přistěhovalců. Zajímavým fenoménem bylo privilegované postavení žen v charitativních organizacích a to již od cca 1890 (v porovnání s respektovanými profesemi typu právník, které byly přístupné především pro muže) . Spíše než individuální přístup k jednotlivým případům chudoby jako individuálnímu selhání (což bylo přesvědčení sdílené i charitativními pracovníky kolem roku 1870) se chudoba počátkem dvacátého století chápala jako společenský problém způsobený externími faktory a řešitelný sociální reformou.

Období kalkulací místních rozpočtů chudých rodin

V letech 1900 až 1904 se začínají objevovat první studie o objektivní výši chudoby, je zajímavém, že s jedinou výjimkou se autoři shodují na zhruba stejném rozmezí minimálních příjmů:

Rok

Příjem a komentář

Autor

1901

méně než 1000 USD ročně znemožňuje uspokojivou životní úroveň rodiny a výchovu dětí

A. W. Small, sociolog

1902

Neredukovatelné minimum pro americké pracující je 550 – 600 USD ročně

J. A. Ryan, katolický kněz a ekonom

1903

Kolem 10 USD týdně (520 USD ročně) ztěží, ale pokryje náklady obyvatele města, žijícího “americkým životním stylem”

New York State Bureau of Labor Statistics

1903

Pro nekvalifikovaného amerického dělníka je 600 USD ročně spravedlivou mzdou, která mu umožní dosáhnout přiměřeného (amerického) životního standartu

J. Mitchell, president United Mine Workers

1904

Průměrná pětičlenná rodina v New Yorku, kde jsou vyšší životní náklady než ve zbytku země potřebuje pro soběstačný, skromný ale plnohodnotný život 600 USD. Vzhledem ke vzrůstajícím nákladům v letech 1900 – 1904 je možné, že tato částka může být až 700 USD.

E. T. Devine, hlavní sekretář Charity Organization Society města New York

Z popisů v tabulce je vidět, že navzdory velice podobným odhadům peněz, panuje značná rozkolísanost v popisu jednotky, na kterou je tato částka projektována a nejistota ohledně objektivního stavu, pod který je již člověk chudý. Zpravidla jde o subjektivně zabarvenou terminologii (ještě lépe je to vidět na rozsáhlejších originálních citacích) od technicistního "irreducible minimum" až po užití běžného jazyka např. ve spojení “provide comfortably for a family, and enjoy some human comforts”.

Vzhledem k rozkolísanosti termínu a konečně i dobrým ekonomická podmínkám USA považoval R. Hunter ve knize Poverty z roku 1904 za nutné sepsat co víme a nevíme o chudobě a explicitně vyvrátit nesprávný názor, že vzhledem k množství různých charitativních organizací vlastně chudoba neexistuje. Hranici chudoby nastavil na základě dvou specifických rozpočtů pro jižní a severní industrializované státy na 300 USD resp. 460 USD. Tyto částky chápal jako fair mzdu na základě informací “od důvěryhodných osob”, které považovali tento obnos dostatečný pro zajištění plnohodnotného efektivně vedeného života.

V roce 1906 se opět objevuje další specifičtější členění od již uvedeného J. A. Ryana. I zde se vyskytuje více termínů, tentokrát (na rozdíl od Dorothy Souhlasové) jsou vázány na různé typy domácností: samostatný muž, rodina, rodina s dětmi.

V případě rodiny do minimálních mezd (v terminologii autora “living wages”) jsou kromě tradičních základních potřeb (byt, potraviny, ošacení) i věci jako přiměřený objem zábavy a rekreace, náklady na základní vzdělání dětí, některé deníky a literatura, poplatky členství ve vybraných organizacích jako dobročinné spolky a odbory, příspěvky plynoucí z členství v církvi a přebytek pro ochranu pracovníka proti “náhodným úrazům, nemoci” a ochranu ve stáří. Z uvedeného výčtu plyne, že Ryan dospěl k vyšší částce (600 USD) než byl Hunterův standart. Kalkulace byla provedena pro sedmičlennou rodinu s nesamostatnými dětmi. V dnešní terminologii bylo hrazeno sociální a zdravotní pojištění pomocí úspor, která plynou z rozdílů reálných ročních nákladů v rámci reálného rodinného cyklu (tzn. platí předpoklad, že z konstantní částky 600 USD ročně lze ušetřit v závislosti na měnících se nákladech spojených s dospíváním dětí). Ryan sám však výslednou částku prezentoval jen velice opatrně. Je pravděpodobně správná pro města na jihu, možné správná pro středně velká města na západu, severu a východě země a pravděpodobně nedostatečná pro velké industriální metropole.

Na základě této nejistoty nařídil v roce 1906 na konferenci charitativních organizací v New York její předseda Frank Tucker vypracovat specifickou míru minimálního rodinného rozpočtu pro pětičlennou rodinu v New Yorku. Výsledkem byla celá řada různých odhadů s výsledným dohodnutým průměrem cca 950 USD ročního rozpočtu. Na stejném mítinku byl však prezentována částka pětičlenné rodiny až na 1054 USD, přičemž její autorkou (Caroline Goodyear) byla do rozpočtu zahrnuta i čtrnáctidenní dovolená a náklady na vytvoření úspor pro případ nemoci a úrazu.

O rok později však Louise Bolard More na základě dvouletého pozorování výdajů 200 rodin v New Yorku různého etnického složení dochází k nižšímu číslu. Reálné výdaje 80ti procent rodin se pohybovali mezi 500 až 1500 USD. Výsledkem je konstatování, že chudoba začíná na 600 USD, ovšem proč, přesně nevysvětlila. Slušná mzda, zahrnující i možnost vytvoření úspor pro případ nemoci začínala na 800 až 900 USD.

Zajímavé je sledovat rozptyly odhadů pro jednotlivá města. Kromě zmíněného New Yorku bylo stanoveno 600 USD ve Philadelphii, 900 USD v Chicagu, 742 USD pro Baltimore a 1000 USD pro New Orleans. Je ovšem otázkou do jaké míry tyto údaje odráželi skutečné rozdíly v cenové hladině jednotlivých měst a nakolik byly rozdíly způsobeny odlišnou kompozicí rozpočtu.

Po roce 1907 vzrostl počet studií rodinných rozpočtů zaměřených na specifické sociální skupiny. Lze vysledovat odklon od konstrukce ideálních, vědeckých rozpočtů (jejichž extrémním případem je vědecký přístup Atwera) směrem ke snaze oceňovat již reálně existující rozpočty té které sociální skupiny. Bohužel v pracích řady autorů docházelo ke zmatečnému zaměňování mezi daty z reálných rozpočtů a rozpočtů “umělých” konstruovaných ze standardizovaných položek.

V roce 1909 Robert C. Chapin, profesor ekonomie na universitě ve Wisconsinu, dospěl pro rodiny bydlící na Manhattanu k číslu 825 USD ročně. Tato kalkulace pro pětičlennou rodinu se již tradičně opíral o tři hlavní komponenty: minimální denní dávka potravin byla stanovena na 22 centů, na oblečení bylo počítáno se 100 USD ročně a bydlení bylo kalkulováno jako 1,5 osoby na místnost. První výsledný odhad se pohyboval mezi 800 až 900 USD. Do oficiálního výstupu byla nakonec víceméně arbitrárně (alespoň jsem nenalezl nějaké zpřesňující vysvětlení) vybrána částka 825 USD. O rok později Margaret Byington použila jako vzorek pro své výzkumy vzorek 90 rodin ve městě Homestead nedaleko průmyslového Pittsburghu. Svoji studii nechápala primárně jako statistickou, či ekonomickou, ale popisující životní styl rodin. Základním kalkulačním časem nákladů byl týden. Znala Chapinovu studii z 22 centů denně na potraviny, což je pouhý jeden a půl dolaru na týden. Výsledné výdaje, které zajišťovali rozumné minimum pro život stanovila na 15 USD a 20 US stačí aby běžný Američan byl víceméně spokojený se svým životem. V roce 1913 tatáž autorka na sebe upozorňuje článkem, který si všímá postavení ženy v domácnosti a poukazuje na to, že předpoklady o schopnosti udržet výdaje na předpokládaných hodnotách 22 centů vytváření pochybnou konstrukci ideálně kalkulující “economic woman”, které však nemá velkou oporu v reálné psychologii.

Tuto námitku zmiňují Wood Worcester a Daisy Worthington Worcester ve své práce z roku 1913: pro platnost rozpočtů musí být žena v domácnosti ženou vzácných kvalit, schopna ušít pro sebe a své děti oblečení, fyzicky schopna všech domácích prací včetně praní. Manželé Worcestrovi se inspirují Rowtreeovým kategorizací chudých na které analogicky stanovují dva typy rodinných rozpočtů. “Minimální životní standard” (MS) zajišťoval pouhé fyzické přežití rodiny. Náklady na jídlo v tomto standardním rozpočtu byly převzaty z rozpočtu pro výživu vězňů ve státním vězení v Atlantě z roku 1908, který byl velice blízko výpočtům federálního ministerstva zemědělství (“Agriculture Department”). Druhým standardem by “fair standart of living” (FS), který zahrnoval i náklady na výchovu dětí, knihy pro ně a jednoduchý rodinný odpočinek. Tento standart byl chápán jako hranice chudoby. Později Ornati tyto dva standarty ztotožní s dvěma svými úrovněmi ze tří (viz výše) tzn. s "minimum pro přežití", resp. "přijatelné minimum".

Bylo učiněno několik poměrně přesných kalkulací na základě obou standardů, etnicity dělníků a místa (vše pro pětičlennou rodinu): 408,26 USD bylo stanoveno jako MS pro města na Jihu USA, 600,74 jako FS tamtéž. Existují však místní varianty rozpočtů: Pro Fall Rivers v Massachusetts byly kvůli segregaci jednotlivých skupin imigrantů vedoucí k různým úrovním nájmů rozlišeny dvě úrovně FS. První pro ranější imigranty (především Angličany, Iry a kanadské Francouze) byla 731,99 USD a pro pozdější imigrační vlny (Italy, Poláky a Portugalce) byl FS stanoven na 690,95 USD.

V roce 1916 byla zavedena první minimální mzda pouze pro federální zaměstnance na 3 dolary denně. V důvodové zprávě byla na podporu této mzdy uvedeno “Odhadnuté minimum pro pětičlennou rodinu pro zajištění základních životních potřeb”. Základní kalkulační jednotkou byl vzat předpoklad jednoho jídla pro jednu osob za pět centů. Tato cena byla chápána jako ideální minimum, obtížně reálně dosažitelná v místních aktuálních cenách potravin. Výsledný rozpočet 767,95 USD nezahrnoval řadu věcí jako veřejnou dopravu, zimní kabát pro muže, whisky a tabák, školní potřeby pro děti, noviny, výdaje na kulturu a poplatky plynoucí z členství v církvi a odborech a zdravotní péči.

V roce 1917 vypracovala Komise pro mzdy státu Dallas doporučení pro Texaskou vládu ve kterém byly jak již bylo obvyklé uvedeny dva minimální rozpočty pro pětičlennou rodinu. Nižší rozpočet pro zajištění základní existence byl stanoven na 747 USD, rozpočet pro běžné bezpečné živobytí byl 1081 USD.

Je nutné zdůraznit, že celostátní míra minimální mzdy v sobě odráží trend, který začíná dominovat ve studiích o chudobě publikovaných po roce 1909 a to je odklon od konstrukce nezávislých městských rozpočtů k uměle kalkulované všeobecné míře chudoby pro celá USA a nebo alespoň na úrovni jednotlivých států. Kromě toho dochází i k přesnějčímu rozlišení mezi dvěma vrstvami zasaženými chudobou: pracovníku pobírajícími minimální mzdu (ve smyslu mzdy, která ještě zajišťuje přežití) a nepracujícími zdravými osobami závislými na podpoře. Bylo konstatování, že osoby žijící na podpoře jsou v horší situaci, než nižší vrstvy pracujících a rozhodnuto, že pro koncept chodoby musí být navázán právě na situaci pracujících, nikoliv na tradičně chápanou chudobu jako závislost na podpoře.

Definice chudoby prostřednictvím dat o zdraví a přístupnosti zdravotní péče a dalších demografických dat

Další významnou informací, která obohatila vypočtené koncepty chudoby postavené na kalkulacích založených na údajích o ceně potravin nutných pro přežití, odhadech nájmu a dalších nutných potřeb je analýza přístupnosti zdravotní péče pro chudé a údaje o jejich nemocnosti, délce života, dětské úmrtnosti apod., které byly srovnávány se zbytkem populace.

První studií tohoto typu je publikována v roce 1916 Edgarem Sydenstrickem, statistikem pracujícím pro U.S. Public Health Service, který na základě dat o zdraví populace došel k závěru, že adekvátní úrovní minimálního příjmu je částka 800 USD.

O rok později Sydenstrick publikuje ve spolupráci s ekonomem Jettem Lauckem studii o pracovních podmínkách v USA. V ní vyslovují předpoklad, že k definici správné úrovně minimálního přijmu se lze dostat přes pečlivé statistické analýzy závislosti mezi příjmem rodiny a mírou dětské úmrtnosti. Tato průměrná úmrtnost je podstatně vyšší pro rodiny s příjmem pod 800 USD. Lze ji interpretovat tak, že tyto rodiny, kromě nemožnosti si zajistit základní nutnou zdravotní péči, nejsou schopny udržet ani základní hygienické standarty bydlení, zdravotní nezávadnost a výživnost jídla a umožnit ženě zůstat doma s dětmi. V roce 1918 Sydenstrick použije ještě jiný údaj pro stanovení úrovně chudoby nemocnost dělníků v závodech zpracujících bavlnu na Jihu. Zjistil, že počet dní, ve kterých tito dělníci nebyli v práci z důvodu nemoci je významně vyšší než celostátní průměr (údaje o celostátním průměru byly čerpány ze záznamů mnoha různých zdravotních pojišťoven, nikoliv přímo z centrálních statistik jak je tomu dnes). Podle Sydenstricka se průměrná nemocnost váže na příjem rodiny a výrazně roste nad celostátní úroveň v momentu, kdy rodinné příjmy klesají pro 900 USD. Proto je částka 900 USD zlomovým bodem, pod kterým již rodina není schopna svým členům zajistit přiměřené životní podmínky ve smyslu objektivně zdravého životního stylu (resp. životního stylu, který nepoškozuje zdraví). Roku 1933 dochází k dalšímu rozpracování konceptu, teď již na základě schopnosti platit zdravotní péči. Vzhledem ke krizi začínající roku 1929 je motivací pro výzkum tlak veřejnosti na “příliš drahou” zdravotní péči, resp. pokles reálných příjmů způsobený krizí vede k neschopnosti zajistit standardní úroveň této péče.

Další úpravy hranic chudoby se děly na základě zpochybnění předpoklady o velikosti rodin. Nejednalo se pouze o otázku statistické přesnosti, odbory převzaly výpočty výdajů na pětičlennou rodinu jako základ pro vyjednávání o minimální mzdě. Roku 1924 liberální ekonom Paul Douglas ve svém článku dokazuje, žen průměrná velikost rodin v USA je menší než pět osob. Zhruba období 1925 až 1944 se pozvolna upouští od kalkulací na základě pětičlenné rodiny jako nerealistického předpokladu a bere se za základ výpočtu rodinu čtyřčlennou. Poválečný baby boom však situaci opět mírně a dočasně posunuje k původním předpokladům.

V roce 1933 U.S. Department of Agriculture (USDA) vytváří čtyři standarty výživy (řazeno od nejlevnější po nejdražší):

- omezená dieta pro případ nutnosti (restricted diet for emergency use - RDEU),

- dieta odpovídající úrovni minimálních nákladů (adequate diet at minimum cost ADMinC)

- dieta odpovídající přiměřenýmj nákladům (adequate diet at moderate cost ADModC)

- “liberal diet” LD

Všechny čtyři diety byly upravovány podle aktuální situace každé dva až tři roku. ADMinC, ADModC, a liberal diet odpovídají dnešní americké definice nízko- středně- nákladovým plánům výživy a plnohodnotnému plánu výživy bez nákladového omezení. Z RDEU se postupně vyvinul úsporný plán výživy, který sehrál důležitou roli při definici moderního systému prahů chudoby. RDEU sice zaručovala kvalitní výživu, která však nebyla doporučena dlouhodobě. Nebylo ani doporučeno, aby byla užívána jako základ pro výpočet minimálních životních nákladů, ty se počítali rovnou z ADMinC. U ADModC a LD se předpokládalo, že nebudou mít přidaný vliv na zdraví obyvatel, už ADMinC byla dostačující, jako spíše, že se jejich implementací budou řídit doporučované dlouhodobé plány produkce amerického zemědělství.

Studie z roku 1934 s názvem America’s capacity to Consume již byla v zásadě ovlivněna keynesovskou ekonomií, zejména důrazem na stranu poptávky. Problém nízkého ekonomického růstu a vysoké nezaměstnanosti v USA v zásadě spočíval ve špatné distribuci bohatství země mezi občany. Příliš nízké příjmy chudých vedli k nízké poptávce. To by se mělo napravit tím, že by se zvedli příjmy chudých rodin (o průměrném počtu členů o něco přes čtyři osoby) až na 2500 USD ročně. V případě pouze dvoučlenných, či tříčlenných rodil byla už při této výši příjmů předpokládaná “luxusní spotřeba”. Studie předpokládala, že reálným cílem ekonomiky v blízké budoucnosti by byla likvidace chudoby, ve smyslu zajištění životní úrovně každého občana na úrovni a plnohodnotnému plánu výživy bez nákladového omezení.

Během zavádění New Deal bylo vypracováno mnoho studií měřících míru chudoby přímo vládními agenturami, ale žádná z nich nebyla přijata na úrovni celých USA. Příkladem může být studie Works Progress Administration (WPA), která užívala dvě úrovně rozpočtů a obsahoval údaje z 59 měst USA. Vyšší rodinný rozpočet (1020 USD) měl pokrýt prostředky na výživu běžné rodiny, nižší (903,27 USD) byl chápán jako nouzový a dočasný, přípustný pouze v souvislosti s právě probíhající hospodářskou krizí. Uplatnila se v něm RDEU dieta. Vyšší varianta rozpočtu obsahovala minima množství statků a služeb typických pro nenáročné osoby s omezeným rozpočtem a zahrnoval zajištění jak psychických, tak fyzických potřeb. Jeho potravinovaná komponenta odpovídala ADMinC. Ani tento rozpočet nebyl konstruován jako satisfakce oprávněných požadavků na životní úroveň běžné americké rodiny, které již v sobě zahrnovaly navíc automobil, lepší výživu, preventivní lékařskou péči a zdroje pro budoucí vzdělání dětí a na vytvoření úspor.

Ve své druhé inaugurační řeči roku 1937 označuje Delano Roosevelt celou jedno třetinu národa jako nedostatečně bydlící, oblečenou a živenou. Rok před tím se prováděl první celonárodní výzkum spotřebního chování obyvatel na základě dvanáctiměsíčních dat z let 1935/36, jehož první výstupy byly zveřejněny roku 1938. Ten stanovil, že do rooseveltovské spodní třetina obyvatel spadají všechny domácnosti s příjmem pod 780 USD. Ve studii byly počítány pouze peněžní příjmy. Obdobný výzkum National Health survey počítá s 1000 USD.

V roce 1938 ekonom Carroll Daughberty publikuje kompilační přehled o vývoji hranice chudoby cca od roku 1903. Jedná se o jeden z prvních pokusů zpětně interpretovat chudobu v podobě jediné úrovně pro celý stát a určitou velikost rodiny a různé cenové hladiny. Nejdůležitější ukazatelé jsou v tabulce:

 

1910

1918

1929

1932

1935

4 osoby

490

800

860

690

730

5 osob

570

930

1000

810

850

Daughberty komentuje změnu v úrovních jako náhodné, způsobené řadou faktorů jako je změna v dobových zvycích a nárocích. Kromě absolutních měřítek pro chudobu, které chápe jako založené na definovaných rozpočtech navrhuje relativní měření chudoby. Podle něj každý příslušník určité sociální třídy, skupiny, profese odvozuje svoje postavení a adekvátní příjem od průměrného příjmu ostatních skupiny, povolání (implicitně předpokládá, že mzdy pro dané povolání jsou stejné pro všechny pracující). Na základě omezenosti individuálních dat doporučuje jako užitečný postup, kdy se celkový produkt země rozdělí na výdaje na kapitál a práci (překvapivě nezmiňuje renty, lze předpokládat, že rentu z půdy zařazuje mezi kapitálové zisky) a výdaje na práci se rozdělí podle podílu na průmyslové odvětví. Výslednou průměrnou mzdu dostaneme vydělením podílu počtem lidí pracujících v odvětví. Navrhuje několik kritérií, jak stanovit chudé odvětví:

- mzdy v odvětví jsou výrazně pod úrovní ostatních

- pokud mzdy stoupají pomaleji než v ostatních odvětví a nebo klesají rychleji

Během války došlo k několika snahám o posun hranice chudoby, protože některé laciné potraviny nebyly k sehnání, případné výpadky v zásobování také způsobovaly fluktuace cen základních potravin.

Porovnání přepočítaných rozpočtů

Závěrem této části práce uvádím tabulku v níž jednotlivá data přepočítávám na cenovou úroveň roku 1963 a především uvádím, kolik z kolika procent hranice odpovídaly rozpočtu vypracovaným Mollií Orshansky, který se stal roku 1965 celostátním základem pro potřeby centrálních autorit USA.

Rok

Původní suma

Autor

Popis

USD v roce 1963

Procenta Orshansky rozpočtu

1874

850

Cook, MSBL report

Přirozená mzda

2300

64

1877

520

Cook

Dolní mez pro standardní příjem dělníka

1500

42

1877

624

Cook

Horní mez pro standardní příjem dělníka

1800

49

1890

549,84

Statistický úřad státu Iowa

Nezbytné životní výdaje

1900

52

1897

260

DuBois

Chudé černošské rodiny ve Philadelphii

950

26

1891

550-600

Ryan

Dále neredukovatelné minimum

1900-2000

46-48

1904

460

Hunter

Hranice chudoby pro Sever

1600

43

1891

600

Ryan

Living wage pro Jih

2000

48

1906

703,53

Goodyear

Typická soběstačná vdova se třemi dětmi

2400

77

1906

1054

Goodyear

Typická soběstačná

3600

98

1906

742

Statistický úřad, Maryland

Přiměřený rozpočet rodiny 6 členů

2500

60

1907

825

Chapin

Dostatečné

2700

73

1910

1040

Byington

Dobré živobytí

3400

92

1910

780

Byington

Rozumná hranice nezbytnosti

2600

71

1911

484,41

Worcester

Massachusetts min. standart

1600

43

1911

731,99

Worcester

Massachusetts, fair standart, dřívější imigranti

2500

68

1916

767,95

Holder

Min mzdy federálních zaměstnanců

2270

62

1917

1081,72

Mzdová komise Dallas

Bezpečný normální život

2760

75

1917

747

Mzdová komise Dallas

Minimum

1900

52

1909

800

More

Linie chudoby

2700

73

1913

500

Nearing

Minimum, Sever mimo velkoměsto

1600

43

1913

750

Nearing

Přiměřený standart, Sever mimo velkoměsto

2500

68

1916

800

B. S. Waren, Sydenstricker

Minimum pro zdravý život

2420

66

1918

900

Sydenstricker

Minimum pro zdravý život

2560

69

1918

1386

Ogburn

Min. udrž. úroveň

2880

78

1918

1760,50

Ogburn

Min. komfort

3660

100

1923

1000-1100

Douglas

Chudoba

1790-1970

49-53

1923

1100-1400

Douglas

Udržitelná úroveň

1970-2510

53-68

1923

1500-1700

Douglas

Přiměř. úroveň včetně zdrav. péče

2730-3090

74-84

1923

2100

Douglas

komfort

3760

102

1929

1500

Nystrom

Základní exist. 4členné rodiny

2680

86

1929

1200-1300

Reed

Min. živ. prostředků

2150-2330

58-63

1929

1800-2100

Reed

Min. komfort

3220-3760

87-102

1934

1500

Brookings Institute

Chudoba

2680

68

1929

860

Daugherty

Chudoba

1540

49

1935

780

Study of Consumers Purchases

Chudoba

1740

71

1944

1752,44

Bureau of Labor Statistic

Min. přiměřený příjem

3080

98

Další graf testuje předpoklad o postupném zvyšování prahu hranice chudoby v čase. Nelze prokázat hypotézu o tom, že by mezi roku 1870 až 1950 došlo v reálných dolarech ke zvyšování hranic chudoby. Situace pochopitelně komplikuje fakt, že v grafu jsou vedeny hodnoty míry chudoby závisející na různých definicích. Jak jsem uvedl výše, nelze hovořit v tomto období o jediné nebo dominující široce akceptované definici.

Poválečné období

Pro poválečné období platí, že hranice chudoby nebyla zpravidla odvozena přímo od rodinných standardních (resp. minimálních) rozpočtů. Autoři se spokojili s konstatováním určitých odhadů a s pár více či méně detailními zdůvodněními. Neexistoval nějaký samostatný ekonomický diskurs, či obor, který by se chudobou zabýval jako hlavním tématem. I nadále je pro toto období charakteristický vznik řady nesourodých studií jejichž autoři nezali často v potaz již dosažená zjištění. Znalost paradigmatu ve smyslu všeobecně respektovaných definic Douglasové mizí někdy během čtyřicátých let.

Pro období 1949 – 1958 byla typická hranice 2000 USD doporučená Podvýborem pro nízkopříjmové rodiny (Subcommittee on Low-Income Families SLIF). Podvýbor k tomu dodává, že velice obtížné, ne – li nemožné, určit správnou úroveň pro celé USA. 2000 USD je třeba brát pouze jako orientační číslo, které má být pouze doporučením pro budoucí zpřesňování. Bylo kalkulováno tak, aby bylo realistickým odhadem pro nejlevnější oblasti USA. Pro samostatně hospodařící jednotlivce a rodiny farmářů byl nutný roční peněžní příjem stanoven na 1000 USD.

Přesto ještě v tomto období nebyla často ve studiích exaktně zohledňována velikost rodin na základě přepočtových koeficientů podle počtu členů, ale již se prosazuje meziroční úpravy částek na základě inflace. Po roce 1958 dochází ke zvýšení hranice chudoby podstatně nad 2000 USD. Je publikováno více studií, než v předchozím období a autoři již začínají rozlišovat mezi rodinami a samostatnými jednotlivci.

Roku 1948 Státní statistický úřad vytvořil svůj rozpočet pro městskou dělnickou rodinu "The City Worker's Family Budget," – CWFB. Rozpočet byl definován jako dočasné minimum pro uspokojení zcela základních fyzických potřeb rodiny. Ornati ho ve své klasifikaci z roku 1966 (viz výše) uvádí jako "minimum pro přežití", tedy o úroveň níže než "přijatelné minimum". Přestože nebyl konstruován jako přijatelný minimální příjem, jeho nepřímý vliv na poválečné kalkulace byl významný. Jeho zavedení však nemělo žádný vliv na rozpočty doporučované Agriculture Department, které byly vzaty jako východiska pro rozpočty konstruované Bureau of Labor Statistics (BLS).

Dalším paradoxem poválečné doby, který jde proti obvyklému předpokladu, že s ekonomickým růstem poroste i hranice chudoby je aktivita Department of Human Nutrition and Home Economics, který vytváří o 15 – 20 procent levnější verzi nízkorozpočtové diety. Jak jse ujiž uvedl výše roku 1933 USDA zavádí čtyři úrovně standartů výřivy (diet). Po několika lettech je zrušena RDEU jako nesmyslně nízká a roku 1943 potkává stejný osud nejvyšší dietu – LD. Roku 1948 jsou revidovány zbývající dva rozpočty snížením výdajů přidán de facto pokračovatel zrušené RDEU. Roku 1950 je možné tuto levnou diety použít jako základ pro výpočet potravinových podpor s poznámkou, že je třeba dbát na poučení chudých ohledně kompozice správného jídelníčku.

Hranice 2000 USD byla napadena jako nereálně nízká v roce 1953. Podle W. Reuthera, presidenta Congress of Industrial Organizations (CIO) lze za rodiny s nedostatečným příjmem označit rodiny s méně než 3000 USD ročně. Roku 1955 se liberálnější CIO slučují s American Federation of Labor (AFL). Míra chudoby 3000 USD pro rodinu a 1500 pro jednotlivce je označována v odborné literatuře jako míra prosazované právě organizací AFL-CIO.

O rok později však sbor ekonomických poradců prezidenta Einsehowera dochází ve zprávě o stavu ekonomiky USA k tvrzení, že “navzdory prosperitě většiny občanů USA nesmíme zapomínat na rodiny s příjmy 2000 i 1500 USD. Termín nízký příjem, resp.chudoba je vztažen k hranice 1500 USD, tedy níže než 2000 USD z roku 1948. Ve zprávě z roku 1955 je zmíněn dokonce hranice 1000 USD a to ve formulaci: Malý a dále se snižující počet rodin, který však nelze pominout, má ročním peněžní příjem pod 1000 USD. Podle současných měřítek je většina z nich zasažena chudobou. Snaha poradců snížit hranici chudoby však není úspěšná, většina ostatních zdrojů používá stále vyšší hranice 2000 USD (míra doporučená SLIF). V roce 1956 hranice 1000 USD není ve zprávě o stavu ekonomiky zmíněna. Na místo toho se pouze konstatuje, “že současná míra chudoby není realisticky měřitelná.

K dalšímu průlomu nad 2000 USD dochází mimo vládní materiály v roce 1954, kdy na Konferenci o ekonomickém pokroku (Conference on Economic Progress CEP) ve zprávě s názvem Toward Full Employment and Full Production[:] How to End Our National Economic Deficits dochází k hranici 4000 USD. Kalkulace je vztažena k roku 1950. Zvyšování částky minimálních rodinných výdajů bylo podmíněno diskusemi o míře redistribuce (přerozdělování) HDP v USA v souvislosti s politikou New Deal. Roku 1957 ekonom Gabriel Kolko publikuje vlivný článek, ve kterém polemizuje s předpokladem vysoké míry této redistribuce v po-krizových USA. Ve stejném roce je ve studii Consumption Key to Full Prosperity doporučována hranici 4000 USD pro rodinu a 3000 USD pro samostatně žijící jednotlivce.

V roce 1958 publikuje známý americký institucionalista J. K. Galbraith zásadním způsobem mění pohled na chudobu (i když tento krok anticipoval již Daughberty v konceptu relativní míry chudoby). Podle Galbraitha neexistují společenské mechanismu, které by zaručovali za předpokladu zdravého ekonomického růstu mizení chudoby. Chudobu definoval nikoliv pouze jako absolutní stav příjmů, ale jako rozdíl v příjmech jednotlivce a průměrného příjmu v dané části společnosti. Pokud je rozdíl příliš veliký, lze hovořit o chudobě. I Galgraith dospěl k určitému odhadu linie chudoby. Byl jím příjem 1000 USD v cenách roku 1955, o rodinách s příjmem kolem a pod tisíc USD hovoří jako o tvrdém jádru velmi chudých. Tato úroveň je však brána ze zpětného pohledu jako archaická. Mezi lety 1955 – 1959 dojde k definitivnímu posunu od definice SLIF, která jak bylo uvedeno, na úrovni 2000 USD k úrovni 3000 USD a bylo obecně akceptováno, že tato míra je aplikována pouze na rodiny, chudoba jednotlivce je počítána zvlášť.

Výše uvedený Kolko uvádí obdobné tvrzení roku 1962, když polemizuje s obecně akceptovaným předpokladem, že se došlo ke snížení chudoby s porovnání s dvacátými lety 20. století. Autor stanovuje hranici 3300 USD pro rok 1947 a čtyřčlennou rodinu, přepočtem přes změny cenového indexu na 4166 USD pro rok 1951 a 4500 USD pro rok 1957. Tento rozpočet j chápán jako “udržitelný”, kromě něj Kulko konstruuje sedmdesáti procentní “nouzový” rozpočet, který je na úrovni 3430 USD v roce 1957. S Galbraithovou knihou, zejména se jeho tvrzením o tom, že ekonomický růst neřeší problém chudoby polemizuje roku 1959 Robert Lampman. Základem jeho tvrzení je návrat k úrovni 2000 USD pro čtyřčlennou rodinu, který však vysvětluje nedostatečně. Pomocí přepočtů stanovuje míry chudoby pro jednočlennou až sedmičlennou domácnost. Později připojuje data z roku 1963:

Obdobně přesné rozlišení co do vazby mezi počtem členů domácnosti a hranicí chudoby publikuje i Horst Brand, který pro konstrukci této svislosti používá ekvivalenční škálovánín vytvořené v Bureau of Labor Statistics (BLS) a zaokrouhlené na 500 USD. Jeho výsledy jsou následující: 1 osoba 1,500 USD, 2 osoby 2000 USD, 3 osoby 2500 USD, 4 osoby 3000 USD, 5 osob 3500 USD, 6 osob 4000 USD a sedm a více 4500 USD.

V roce 1960 je proveden odhad počtu chudých v USA na základě dat 3000 USD pro rodiny a 1500 pro samostatně žijící jednotlivce. Výsledkem je tvrzení, že v USA je 41,5 milionů chudých, které je převzato do Harrigtonovy knihy The Other America. Harrington posunuje hranici chudoby pro různá města od dolní meze 3812 USD až po 4454 USD v cenách roku 1952. V roce 1954 městská rodina potřebovala jako přiměřený příjem 3500 USD a v roce 1959 to bylo 4000 USD. Harrington uvádí tři různé zdroje pro určení míry chudoby: Lampmanovu úroveň 2500 USD jako úroveň nízkého příjmu, hranici SLIF na úrovni 2000 USD a odhad AFL-CIO (3000 USD/rodina a 1500 USD/jednotlivec). Jeho příspěvek je důležitý z hlediska diskuse provázanosti určení hranic chudoby s ostatními ekonomickými ukazateli. Zejména v případě hranice SLIF kritizoval její korekce založené pouze na inflaci. Podle něj je třeba hranici chudoby provázat nikoliv s cenovou hladinou, ale s růstem reálných příjmů obyvatel. Jde tedy o podporu již zmiňované důchodové elasticity a takto pojatá hranice chudoby je vždy hranicí implicitně relativní podle níž je chudoba chápána jako jev plynoucí z rozdílu mezi příjmy referenční sociální skupiny rodiny / jednotlivce, nikoliv jev plynoucí z nemožnosti uspokojení určitých objektivních potřeb.

Roku 1961 a 1963 publikuje Lenore Epstein ve článcích pro Social Security Bulletin definice nízkého příjmu jako příjem ze kterého by rodiny už neměly platit federální daně. Údaje jsou počítány na základě výsledků censu obyvatelstva z roku 1959. Tato úroveň je stanovena na 1325 USD pro bezdětný pár nebo samotnou ženu s dítětem, 2675 USD pro rodinu se dvěma dětmi a 4000 USD pro šestičlennou rodinu. Autorka svoji definici “nízkého příjmu” chápe jako velice konzervativní. V roce 1962 Selma Goltsmith opět konstatuje malý pokrok v teorii chudobu a v komentáři na její příspěvek konstatuje Alice Bourneuf prakticky totéž co napsal Ryan již v roce 1904: věříme, že každý ve společnosti by měl dosáhnout takového příjmu (mzdy), aby pokryl své náklady na základní zdravotní péči, slušné obydlí, dobrou stravu a náklady na úspory na stáří. Podle autorky nelze vytvářet práce pouze jako kolekce faktů o chudých rodinách, aniž by existovala shoda ohledně tohoto příjmu.

V roce 1962 se jen publikována studie o chudobě a deprivaci. Mírou chudoby je hranice 4000 USD stanovaná pro čtyřčlennou rodinu, která může být upravena pro různé velikosti rodin. Zároveň stanovala, že rodiny s příjmy pod hranicí 6000 USD jsou sociálně deprimované. Ve studii autoři definovali i další hranice příjmů rodin a pokryli tak celé spektrum distribuce příjmů v USA, v kategoriích: "deprivation-comfort," "comfort-affluence,", "affluent or higher". Tato komplexnost není příliš obvyklá, jedná se o první případ od třicátých let.

Ve stejném roce je podniknuto rozsáhlé šetření na vzorku 2800 rodin. Pro správnou definici chudoby autoři používají ocenění standardního rodinného rozpočtu z roku 1959 vypracovaného městskou radou New Yorku, který byl užíván soukromými agenturami pro posouzení příjemci sociální podpory a zdravotní péče zdarma. Chudí byli ti, kdo dosáhli pouze devadesáti procent tohoto rozpočtu (tzv. rodiny s nedostatečnými příjmy), který byl dále upravován na základě velikosti rodiny, zaměstnání rodičů a věku dětí. Pro rodinu, kterou živí otec, matka pracuje v domácnosti a dvě děti ve věku osmi a jedenácti let rozpočet byl 4330 USD, jeho devadesáti procent bylo 3897 USD. Rodin byla definované jako chudá i tehdy pokud její zpeněžitelný majetek byl menší než 5000 USD. Do rozpočtu se započítává nikoliv pouze čistý peněžní příjem zdaněný federálními daněmi, ale i celá řada nepeněžních příjmů a podpor.

Období Mollie Orshansky

Roku 1963 publikuje Orshansky svůj první zásadní článek "Children of the Poor," v Social Security Bulletin. V tomto textu lze nalézt prvotní verzi jejího slavného systému prahů chudoby. Článek se týká pouze rodin s dětmi a paradoxně hlavním cílem nebyla nová definice všeobecné míry chudoby, ale vytvořen odhadů pro rozdíly v šancích mezi různými sociálními skupinami rodin s dětmi. Je zřetelné, že metodologie výpočtu chudoby je založena na konceptu srovnání příjmů, nikoliv na neměnné hranici odvozené z absolutní sumy potřeb rodiny. Orshansky tvrdí, že s rostoucí životní úrovní v zemi se automaticky řada potřeb stává potřebami základními. I ona podobně jako Kolko stanovuje dvě míry chudoby: vyšší úroveň plynoucí z rozpočtů Agriculture Deparments je nazvána jako nízkonákladový rozpočet, nižší je pojmenována jako úsporný rozpočet (“economy diet”). V roce 1964 autorka jednoznačně uvádí nízkorozpočtový rozpočety jako lepší vodítko pro stanovení chudoby. Zajímavé konstatování se týká samotné podstaty měření chudoby: nelze stanovit jaký příjem je dostatečný, lze však říci, kolik už na rodinné výdaje nestačí. Jinak řečeno – výzkumy se musí týkat měření nedostatečnosti příjmů, nikoliv jejich dostatečnost. Tabulka ukazuje prahy chudoby pro rodiny nezemědělců. Hodnoty jsou převzaty z článku roku 1963 a doplněny některými pozdějšími údaji z jiných textů:

Velikost rodiny

Práh chudoby na hranici nouze (chudoba v běžném smyslu slova)

Práh chudoby na nízkorozpočtové úrovni

1 osoba

1 539

-

(mladší 65ti let)

1 581

1 885

(65 let a více)

1 470

1 745

2 osoby

1 988

-

(hlava rodiny pod 65 let)

2 052

2 715

(hlava rodiny 65 a více let)

1 850

2 460

3 osoby

2 442

3 160

4 osoby

3 128

4 005

5 osob

3 685

4 675

6 osob

4 135

5 250

7 osob a více

5 092

6 395

V roce 1964 prezident Lyndon Johnson vyhlašuje válku proti chudobě. Sbor ekonomických poradců (CEA) se téhož roku shoduje na hranici 3000 USD pro všechny rodiny a 1500 USD pro jednotlivce. Suma 3000 USD je v reálných cenách o 19 procent vyšší než doporučení SLIF z roku 1949, které bylo 2000 USD.

G. Ackey konstatuje, že sice by bylo žádoucí stanovit různé úrovně chudoby na základě velikost rodiny a věku dětí, ale v současné době to pro tento typ dokumentů není možné. K rozdělení hranic příjmů v textech publikovaných CEA dochází až později. Obdobně by se mělo do reálné hranice chudoby zahrnovat i nepeněžní příjmy rodin, cena a zhodnocení obydlí a v případě farmářů i potraviny vyprodukované pro vlastní potřebu, ale ani tyto odhady nejsou k dispozici. CEA konstatovala, že i když neexistuje přesná definice celostátní míry chudoby, je shoda vtom, že tuto míru je třeba hledat.

I přes podobnost závěrů mezi publikacemi Orshansky, úrovní AFL-CIO a úrovní CEA neexistuje mezi těmito závěry přímá souvislost, metody výpočtů jsou odlišné. Úroveň CEA je stanovena dohodou mezi několika na sobě nezávislými předpoklady:

- Zhruba odpovídá roční sumě minimální mzdy

- Jde zhruba o příjem, ze kterého již musí čtyřčlenná rodina platit daně

- Neliší se příliš od nejvyššího státního příspěvku pro pomoc rodinám s dětmi

V roce 1964 dochází k diskusím o možných speciálních úpravách této míry chudoby na základě velikosti rodin. Řešení je velice jednoduché. Walter Heller doporučuje stanovit hranice 3000 pro čtyřčlennou rodinu a za každého člena rodina nad či pod přičíst či odečíst 500 USD. Odmítá však další důležitou diferenciaci pro stanovení speciálních hranic pro rodiny farmářů.

Na konci roku 1964 Leon Keyserling sice akceptuje “velice konzervativní” pohled na chudoby od autorů zprávy CEA, ale upozorňuje na podle jeho názoru realističtější odhady Bureau of Labor Statistics (BLS), který pomocí Dočasného rozpočtu pro městskou dělnickou rodinu (Interim City Worker's Family Budget – ICWFB) stanovuje hranici na 6000 USD a to v cenách roku 1959. Stanovuje též specifickou úroveň příjmu, který zapříčiňuje vznik sociální deprivace. Tato hranice je stanovena na 5000 USD pro rodinu a 2500 USD pro jednotlivce.

Zajímavé je Keyserlingovo srovnání výzkumů CEA a Conference on Economic Progress (CEP) na základě dat 1962, 1963. Studie CEP podle něj sice stanovuje vyšší hranici pro vznik chudoby (cca 4000 USD proti 2000 USD), ale významný podíl tohoto rozdílu lze vysvětlit použitím odlišných přístupů ke kalkulaci. CEA vychází striktně z příjmů peněžních, studie CEPu započítává i mnoho nepeněžních příjmů, pomoci a podpor. Podle Keyserlinga, pokud bychom očistili odhad CEPu od nepeněžní příjmy, došli bychom k závěru, že obě studie víceméně říkají totéž.

Roku 1965 publikuje American Enterprise Institute brožuru Rose Friedmanové týkající se definice chudoby. Kritizuje definice CEA z řady důvodů, především proto, že nezohledňuje velikost rodiny. Podobně kritická je i k prahům chudoby definovaných Mollie Orshansky. Podle Friedmanové Mollie Orshansky nebyla schopna dostatečně vysvětlit normativní základy teorie, kterými by ospravedlnila zvolené přepočty mezi rodinami různých velikostí. Friedmnová navrhuje tyto míry chudoby:

Počet členů domácnosti

USD

3

1 785

4

2 195

2

1 295

5

2 550

6

2 855

7

3 155

Je zajímavé, že navzdory zřetelné snaze o posunutí hranice chudoby směrem dolů autorka akceptuje předpoklad o příjmové elasticitě chudoby. Ekonomický růst a růst příjmů znamená i zvyšování standardů pro spotřebu chudých domácností.

V roce 1965 je publikována první práce, která poprvé v USA stanovuje čistě relativní koncept chudoby. Victor Fuchs doporučuje jako hranici chudoby polovinu mediánového příjmu domácnosti v USA. V budoucnu by tato měl být tento odhad upraven podle velikosti rodiny a místních podmínek. Podle autora je důkazem pro nutnost relativní definice chudoby rozkolísanost odhadů její absolutní verze (založené na různých standardizovaných rozpočtech). Po důkazu o této rozkolísanosti uvádí i teoretický argument proti absolutní míře chudoby. Pokusy o její konstrukci jsou odsouzeny k nezdary, protože nerespektují založení člověka jako společenského tvora (social animal). V dynamické a demokratické společnosti jsou naše soudy o tom, kdo je chudý nutně závislé na průměrném příjmu. Konstatuje i to, co se v sociologii nazývá teorií kolony: Dnešní běžná životní úroveň je včerejším luxusem a zítřejší nezbytností. Fuchsova definice chudoby dává pro jednotlivé roky tyto výsledky (porovnávám s alternativními mírami, které dominovaly v daném roce):

Rok

Fuchs

Alternativa

1948

1594

SLIF doporučuje 2000 pro nezemědělské rodiny

1957

2486

Lampman doporučuje 2516 pro čtyřčlennou rodinu

1963

3124

Orshansky 3128 pro nezemědělskou čtyřčlennou rodinu

1973

6026

Orshansky práh chudoby 4540 pro nezemědělskou rodinu

V roce 1965 je oficiálně stanovena první celostátní míra chudoby a to na základě výzkumů Mollie Orshansky. V následujícím období je tato teorie rozpracována zejména pro různé definice rodiny a to pomocí ekvivalenčních škál zkoumajících vztah mezi početností a složením domácností a odpovídající hranicí chudoby. Pro demonstraci problematiky uvádím Department of Agriculture Thrifty Food Plan z roku 1983:

Měsíční dávky jídla

Věk:

0-2

3-5

6-8

9-11

12-14

15-19

20-50

51+

Muž

40,20

43,30

53,00

62,30

66,30

69,10

73,30

67,40

Žena

40,20

43,30

53,00

62,30

66,20

66,20

66,60

66,30

 

Velikost rodiny

1

2

3

4

5

6

7+

1,20

1,10

1,05

1,00

0,95

0,95

0,90

Pro tříčlennou rodinu (rodiče věk 30 let, dítě 5 let) se celková suma vypočítá:

1,05 * (73,30 + 66,60 + 43,30) = 192,36 USD.

Existuje řada studií zabývajících se konstrukcí těchto škál které se snaží zahrnout I mnoho dalších socio-demografických faktorů. Kromě odlišného ohodnocení prahů chudoby pro specifické složení a velikost rodiny se studie intenzivně zabývají i samotným pojmem “rodina”, zejména v souvislosti s měnícím se životním stylem a etnickou variabilitou.

Existuje i mnoho nejasností ohledně definice rodiny a domácnosti. Atkinson ve své knize Poverty in Europe uvádí čtyři různé termíny pro označení společně hospodařících osob. Příklad je uveden pro manžele, třináctiletou dceru, nezaměstnaného jednadvacetiletého syna s přítelkyní a podnájemníka:

domácnost

(Household)

výdajová jednotka

(spending unit)

rodina

(family)

jádrová rodina (inner family)

muž

žena

dcera

 

syn

 

přítelkyně

 

podnájemník

Mzdová křivka: analýza vztahu mzdy a nezaměstnanosti napříč prostorem

V této části bych se rád věnoval otázce chudoby regionální, především snahám o exaktní předpovědi vztahu mezi existencí chudých a bohatých regionů uvnitř jednotné ekonomiky. Jde o práce jejichž těžiště se nalézá v devadesátých letech dvacátého století. Práce jsou založeny na rozsáhlých výzkumech na velkém vzorku populace, které umožňují hledat korelaci mezi mzdami a nezaměstnaností na regionální úrovni. Díky rozsáhlosti vzorku mohou být data očištěna od specifických demografických a socioekonomických odchylek (např. vzdělanost, stáří populace, poměr mužů a žen) mezi regiony. Problém formuloval např. Lindbeck v Scandinavian Journal of Economics 91: 495-516: “Ohromující rozdíly mezi mírami nezaměstnanosti mezi oblastmi uvnitř ekonomiky státu naznačují, že nemůžeme správně rozumět agregované míře nezaměstnanosti pro zem bez realistické analýzy důvodů proč se nezaměstnaní lidé nestěhují do oblastí s lepšímu pracovními vyhlídkami.”

První generace: potvrzení neoklasického ekonomického paradigmatu

První generace teoretiků prostorového rozložení mezd a míry nezaměstnanosti byla ovlivněna pracemi Harrise a Torada z roku 1970 a prací Halla z let 1970, 1972. Výchozí teze autorů byla aplikace konceptu kompenzačních rozdílů pocházející už od Adama Smitha. Ve svobodné společnosti, kde si dělníci mohou vybrat, kde budou žít, vysoká míra nezaměstnanosti musí být kompenzována vysokými mzdami.

Pokud problém vyjádříme pomocí teorie metodologického individualismu, jednotliví pracovníci za předpokladu riziko-neutrálního chování si volí místo pobytu tak, aby maximalizovali svůj užitek maximalizují funkci:

Proměnná na levé straně rovnice je očekávaný užitek z pobytu v regionu, který se skládá ze tří komponent. u(w) je užitek ze mzdy, kterou může daný pracovník získat, pokud je zaměstnán, u(b) je užitek z regionální podpory v nezaměstnanosti a Φ(j) je užitek ze specifických podmínek v regionu (čistota ovzduší, kvalita životního prostředí atd. v USA i míra zločinnosti). Model předpokládá. že člověk je bud zaměstnaný a nebo nezaměstnaný a proto očekávaný celkový užitek je váženým součtem u(w) a u(b), přičemž pokud je při mzdě w zaměstnáno n lidí z celkového počtu m, tak váha mzdy je n/m (pravděpodobnost, že libovolný člověk bude zaměstnán) a váha výše podpory je 1-n/m (pravděpodobnost, že libovolný člověk bude bez práce).

V rovnici není uvedeno vzdělání, věk, rodinný stav, rasa, zkušenosti, pravděpodobnost poptávkových šoků na regionálním trhu práce, atd. Pokud použijeme Beckerovo pojetí lidského subjektu, jde faktory spadající do “lidského kapitálu” jednotlivce (vzdělání, kvalifikace, pracovní zkušenosti a návyky), případně faktory mající specifický vliv na kalkulaci budoucího užitku. Ženatí a starší lidé budou pravděpodobně jinak hodnotit riziko fluktuace regionální míry nezaměstnanosti, protože případné stěhování “za lepším” je v jejich případě spojeno s vyššími náklady než u svobodných a mladších. Tyto charakteristiky jednotlivce byly při empirickém testování zahrnuty do přídavných proměnných.

Harris a Torado provedli verifikaci tohoto modelu na příkladu rozvojových zemí, kde lidé migrují ze zemědělských oblastí do měst. Všichni pracovníci ve městě i na venkově jsou riziko neutrální. V jejich modelu jsou město a venkov chápány jako dva sektory s naprosto odlišným trhem práce. Na venkově existuje pouze zemědělská výroba, která je charakterizována fixním rozsahem půdy a flexibilními (poptávkou se řídícími) mzdami. Mzda tak odpovídá meznímu produktu práce. Ve městě jsou zaměstnavatelé firmy, které nabízejí stálou mzdy (ta je tedy vnějším, exogenním faktorem) a regulují počet pracovních míst. Ve městě platí dvě podmínky: ten, kdo chce práci získat, musí být ve městě a každý, kdo je ve městě má stejnou šanci být zaměstnaný či nezaměstnaný. Mzda nezaměstnaného je nulová (neexistuje podpora v nezaměstnanosti). Za těchto podmínek platí zjednodušená verze rovnice 0:

Mzda na venkově (wv) je rovna mzdě ve městě (wM), která zůstává jako exogenní faktor stálá, snížená o pravděpodobnost nezaměstnanosti (1-uM), uM je míra nezaměstnanosti ve městě. Z podmínek plyne, že pro venkovany neexistuje možnost získat pracovní místo jinak než vzdát se svého místa v zemědělství a odejít (se všemi z toho plynoucími náklady) do města. Model implicitně předpokládá, že většina práce je nekvalifikovaná a zaměstnavateli nezáleží na tom, kdo ji vykonává (jinak by byla porušena podmínka “stejné šance na práci”). Model ani nepopisuje situaci různého vztahu k riziku mezi lidmi. Pokud připustíme dle mého soudu reálný předpoklad, že lidé jsou v různé míře ochotní či neochotni riskovat, předpokládám, že rozdíl ve mzdách ve městě a na venkově by byl vyšší, protože ve městě by se shromaždovali ti, kdo mají sklon riziko podceňovat, tedy subjektivní ocenění rizika by bylo menší než reálné riziko a na venkově by tomu bylo naopak.

Tento model aplikoval Hall (1972) na města USA. Hall předpokládal, že jak firmy, tak pracovníci mohou svobodně migrovat, ve městech jsou specifické přírodní podmínky a specifické pravděpodobnost poptávkových šoků. Oproti výše vedenému zavádí nový mechanismus vysvětlující vysoké mzdy doprovázené vysokou nezaměstnaností: vysoká míra nezaměstnanosti vytváří tlak na vyšší produktivitu a ta umožňuje vyšší mzdy. Hallův model chápe bod rovnováhy jako průsečík dvou křivek: pro pracovníky existuje křivka, kdy rostoucí riziko nezaměstnanosti je kompenzováno rostoucí mzdou (stejný mechanismus jaký popisuje rovnice 0 a 0), pro firmu platí vztah mezi nezaměstnaností a produktivitou. Vyšší produktivita za předpokladu vyšší nezaměstnanosti umožňuje vyplácet vyšší mzdy za předpokladu stejného zisku. Rozdíly mezi městy připadají na vrub faktorům jako je klima apod.

Jako další krok se Hall (1972) snažil najít funkční vztah mezi nezaměstnaností a reálnou mzdou. Jako data mu sloužily údaje z jedenácti měst v USA v roce 1966. Bohužel výsledek regrese byl málo průkazný. S více daty podnikl stejný pokus v roce 1978 Reza. Dokázal, že nezaměstnanost a mzdy napříč prostorem mají pozitivní sklon (vyšší mzdy jsou doprovázeny vyšší mírou nezaměstnaností). Následovala řada výzkumů, které na základě empirických dat se pokoušely dokázat výše uvedený model. Topel (1987) předpokládal, že míra kolísání mzdy je nepřímo úměrná nákladům na změnu bydliště. Tzn. rychlost reakce na poptávkové šoky (a tedy i na průběh mzdové křivky zjištěné k určitému momentu) je dána i velikostí transakčních nákladů, které mohou být dány specifickými podmínkami na trhu s byty.

V polovině osmdesátých let bylo obecně přijímáno, že vysoká mzda znamená vysokou nezaměstnanost.

Druhá generace: vše je naopak

Při empirické verifikaci tohoto s teorií konformního faktu se stále více ukazovalo, že vztah míry nezaměstnanosti a výše mezd je přesně opačný, mzdová křivka tak získala tvar:

ln w = -0.1 ln u + ostatní proměnné

ln w je logaritmus mzdy, ln u je míra nezaměstnanosti v dané oblasti a ostatní proměnné v sobě zahrnují faktory jako jsou osobní charakteristiky a charakteristiky tržního segmentu.

Klíčová zjištění se dají shrnout do těchto tvrzení: Lze předpokládat, že nové způsoby testování ekonomických hypotéz na rozsáhlých vzorcích dat mikroekonomického charakteru (základní popisovanou jednotkou je buď jednotlivec nebo domácnost) povedou ke zcela novým zjištěním. V případě mzdové křivky jsou to: International Social Survey Program (zpracovává především země EU kromě Velké Británie), Current Population Survey 1963 – 90 (USA), General Household Survey 1973 – 90 (Velká Británie), Survey of Consumer Finances (Kanada).

Mzdová křivka existuje, tzn. ti kdož pracují v oblastech s vyšší nezaměstnaností dostávají méně i po té co všechny ostatní faktory byly zahrnuty do ostatních proměnných. Klesající křivku lze ukázat na příkladech kdy rozdíly ve výši mezd a zaměstnanosti jsou sledovány buď regionálně nebo dle odvětví. Platí že pro všechny sledované země je křivka víceméně stejná. Phillipsova křivka se zdá být výsledkem špatné interpretace makroekonomických dat. Harrisův-Toradův předpoklad o pozitivní závislosti mezi nezaměstnaností a výší mzdy nelze obhájit. Z toho plyne, že trh práce nelze vysvětlit neoklasickým modelem dokonalé konkurence. Naopak výpovědní hodnotu mají modely založené na vyjednávání a efektivitě mezd (viz dále).

Ukazuje se, že mzdová křivka není pouhým náhodným omylem, její průběh není závislý na nějakých speciálních místních podmínkách, byly vyloučeny omyly ze špatné kalkulace počtu odpracovaných hodin a omyly plynoucí a automatického poklesu v příjmu po ztrátě zaměstnání.

Většina ekonomů vysvětluje jakýkoliv jev prostřednictví modelu střetávající se poptávky a nabídky Je to trochu jiný přístup než jaký je používán v první části, kdy jednotlivec svoji migrací maximalizoval svůj očekávaný příjem, který je definován jako vážený průměr mzdy a příjmů v období nezaměstnanosti, kdy je váhou míra místní míra nezaměstnanosti. Pokud výše mezd přesahuje nabízenou výši mezd, které vyčišťují trh práce, firmy poptávají méně práce než lidé nabízejí a výsledkem je růst nezaměstnanosti. Tento model však poskytuje přesně opačný vztah, než jaký byl prokázán.

Přesto však nelze opustit poptávkový a nabídkový model tak jednoduše. Nezaměstnanost může být chápána jako dobrovolná volba i když je sporné do jaké míry je užitečné nazývat dobrovolnou nezaměstnanost nezaměstnaností. V tomto pojetí není nezaměstnanost chápána jako rozdíl mezi poptávkou po práci a nabídkou práce ale jako velikost rozdílu mezi nabídkou práce a celkovou zásobou práce. Je jasné, že při poklesu ceny práce se sníží její nabídka a nezaměstnanost (konformně s empirií) roste. Bohužel ve většině vládních výzkumech je nezaměstnanost definována jako nedobrovolná – nezaměstnaný se tak z definice pojmu musí aktivně nabízet svoji práci na trhu v opačném případě není ani započítán do celkové zásoby práce. Z tohoto důvodu nelze podle autorů vysvětlit průběh křivky pomocí tradičního neoklasického modelu trhu práce.

Ve vyjednávacím modelu (bargaining model) je rovnováha stanovena nikoliv střetáváním nabídky a poptávky, ale spíše procesem vyjednávání. Výsledek je dán spíše “vyjednávací pozicí” na počátku a potom více či méně optimální strategií v průběhu jednání. V tomto pojetí místní vyšší nezaměstnanosti oslabuje vyjednávací pozici dělníků což se projeví ve zmenšení podílu nadhodnoty (surplus), který jim připadne. Nezaměstnaní nahánějí strach dělníkům a ti nejsou ochotni vyvíjet dostatečný tlak na zaměstnavatele. Autoři však uznávají, že konkrétní průběh celého procesu zůstává nejasný.

Variantou vyjednávacího modelu s odborovým je předpoklad, že odbory se starají jak o své zaměstnané tak nezaměstnané členy. Při vyšší nezaměstnanosti existuje pro členy odborů vyšší riziko propouštění a pro nezaměstnané členy horší možnosti při shánění práce. Odbory při vyšší nezaměstnanosti se rozhodnou změnit strategii svého chování: prioritou se stává maximalizace počtu pracovních míst, problém výše mezd ustupuje do pozadí. Nutno dodat, že neokonzervativci podezírají odbory z přesně opačného chování: protože odbory jsou schopni regulovat chopování svých členů, chovají se jako monopol na straně poptávky po práci. Výsledkem je neoptimální stav, kdy výše mzdy je dohodou mezi odbory a zaměstnavateli ukotvena příliš vysoko stejně jako nezaměstnanost. Odbory de-facto zamezují uzavírat pracovní dohody s příliš nízkou mzdou a místa, která by firmám neposkytovaly dostatečný přínos v hodnotě produktu, který by pokryl alespoň vyjednanou minimální mzdu, jednoduše nejsou vytvořena. Stejně tak lidé s nízkou kvalifikací nejsou schopni nabídnout “dostatečně hodnotnou” práci.

Oba příklady však mohou existovat vedle sebe. Zatímco v neokonzervativním vidění je chování odborů spouštěcím mechanismem pro určitý vztah mezi mzdou a nezaměstnaností, mechanismus vzniku negativního sklonu mzdoví křivky jer založen na předpokladu, že odborová strategie reaguje na výši lokální či odvětvové (strukturální) nezaměstnanosti, která je dána exogenním šokem. V prvním případě odbory sledují maximalizaci výše mzdy, tzn. mzda je determinující proměnnou, míra nezaměstnanosti proměnnou závislou, ve druhém je tomu naopak.

Z materiálů přitom nelze poznat, jestli byla hypotéza o působení odborů testována v datech jako speciální proměnná, protože rozsah zkoumaných zemí a odvětví to alespoň teoreticky umožňuje. Odborový model je použitelný spíše pro Evropu než USA. Jiným přístupem je model založený na efektivnost mezd. V rovnováze firmy maximalizují zisk a dělníci se rozhodují jak moc budou pracovat. Místní (či odvětvová) míra nezaměstnanosti hraje zásadní roli, protože určuje jak snadno vyhozený sežene práci. Možnost ztráty zaměstnání funguje jako pracovní motivace. Firmy v oblastech s vysokou nezaměstnaností tak disponují kvalitní pracovní silou aniž by musely motivovat zvyšováním mzdy. Nezaměstnanost se tak stává nástrojem discipliny.

Konečně lze tvrdit, že vazba nízké mzdy – vysoká nezaměstnanost a vysoké mzdy a nízká nezaměstnanost je dána reakcí firem na externí nabídkové šoky. Protože firmy se snaží kompenzovat riziko fluktuace odbytu, přenášejí ho na dělníky. V tomto případě promítají snížení zisku na snížení mezd a naopak. Zároveň pochopitelně najímají a propouštějí dělníky. Nízký odbyt v odvětví znamená jak snížení mezd tak zvýšení propuštěných osob a naopak: expanze trhu sebou nese růst mezd a najímání nových pracovních sil.

Mzdová křivka však není skutečným vztahem příčiny a následku, vzájemná závislost proměnných může být pouhé zdání. Model trpí stejnými vadami jako tržní modely založené na střetávání nabídky a poptávky: ze své podstaty jsou spíše orientovány na zaměstnanost, než na výši nezaměstnanosti. Byly pokusy vysvětlit úroveň poptávky jako nástroj který dává do souladu přání zaměstnanců po vyšší mzdě a opačné přání zaměstnavatelů. Rovnováha je určena vytvořením stálé rezervy nezapojené práce (nedobrovolná nezaměstnanost), která je však vyšší než frikční nezaměstnanost předpokládána monetaristy. V tomto pohledu nelze hovořit o křivce nabídky práce, která je nahrazena funkcí fixující mzdy. Základem této funkce jsou mikroekonomicky založené mechanismy popsaný výše.

Zbývá vysvětlit, proč právě v devadesátých letech je opuštěn model, který chápe nezaměstnanost jako výsledek neoklasicky založené interakce poptávky a nabídky. Poprvé mají ekonomové k dispozici rozsáhlé vzorky mikroekonomických dat. Tyto data jsou získána od tak vysokého počtu respondentů, že umožňují testovat velkou řadu popisných charakteristik. Koncept nepřímé úměry mezi nezaměstnaností a výší mezd byl tak objeven navzdory neoklasickému vysvětlujícímu modelu. Díky tomu, že navzájem srovnatelná data je možnost získat z celé řady zemí, lze v popsaném vztahu abstrahovat od specifických místních institucionálních podmínek. Mzdová křivka platí napříč odlišným kulturám a odlišným způsobům právní a ekonomické regulace trhu práce. Lze tedy říci, že vztah má povahu empirického zákona, platícího objektivně bez ohledu na institucionální rámec. V tomto případě má metodologie použité pro vysvětlování takto zjištěného jevu mnoho podobného s metodologií přírodních věd.

Podle mého názoru je nepřímá úměra mezi mzdami a nezaměstnaností důsledek různě rychlých změn na dvou nezávislých trzích: zatímco nabídka práce a její kvalifikační struktura zůstává v krátkém období v regionu stejná, zatímco poptávka po výrobcích či službách firmy kolísá. Musí být splněno několik podmínek:

- na (lokálním) trhu práce mají jednotlivé firmy do určité míry pozici monopsonu

- výkyvy na trhu produkce mají povahu exogenních šoků

- poptávkový šok je vyrovnáván nikoliv přes management finančních aktiv (půjčky u banky, čerpání zisku v neprospěch akcionářů, pomocí vnitřních finančních rezerv), ale přes náklady firmy, buď mzdové nebo manipulací s platbou subkontraktorů, dodavatelů, kteří je dále realizují přes mzdy svých zaměstnanců

- model předpokládá, že všechny firmy vyrábějí pro konečného spotřebitele, pro firmy na průmyslových trzích - - platí varianta konceptu "oklikovosti" výroby rakouské školy

- změny mzdových nákladů jsou realizované dvěma způsoby: úpravou mezd a najímáním / propuštěním pracovníků

- z hlediska lidí nabízejících práci je chápaná lokální změna ceny práce a zaměstnanosti jako dočasná, náklady + riziko stěhování působí jako prohibiční transakční náklady

Myslím si, že uvedené vysvětlení je konformní s ekonomickou teorií, protože jednoduše předpokládá dva trhy (práce a firemního outputu) s jinými institucionálními podmínkami - "pracující" se na trhu práce chovají jinak než "spotřebitelé" na trhu výrobků. Při rychlém růstu odbytu firma zvyšuje mzdy a poptávkou po nových pracovních silách snižuje nezaměstnanost, při poklesu je tomu naopak. Zásoba kvalifikované pracovní síly se za těmito fluktuacemi opožďuje, resp. reaguje slabě nebo vůbec. Toto odpovídá pohybu po negativně skloněné mzdové křivce. Jsem přesvědčen, že tyto předpoklady odpovídají realitě. (finanční trhy jsou vysoce elastické, firmy dominují v regionech)

V případě, že jsou některé předpoklady nesplněny, MK má opačný sklon. Především se jedná o stav, kdy podnik dominující v daném regiony není orientován na trh, což je příklad českých uhelných společností. Tato situace se blíží původnímu konceptu Harrise a Torada. Vysoké mzdy existují v prostředí vysoké nezaměstnanosti, protože lidé nejsou ochotni akceptovat nabízenou práci s nižšími mzdami a nebo nejsou ochotni odejít do regionu, kde sice je práce, ale pouze za nižší mzdy. Jejich chování je racionální ve smyslu předpokladů Harrise a Torada: dlouhodobě stabilní vysoké mzdy zvyšují užitek ze zaměstnanosti, který kompenzuje vyšší riziko nezaměstnanosti. Naopak v oblastech s trvale nízkou mzdou (tzn. oblasti nepodléhající výkyvům poptávky), jsou ochotni lidé zůstávat pouze za předpokladu relativně vyšší jistoty nalezení práce.

Závěr

Ve své práci jsem se věnoval čtyřem specifický tématům souvisejícím s chudobou. Základním problémem pojmu chudoba je jeho nejednoznačnost. Podle mého názoru jde o pojem, který v sobě zahrnuje jednak aspekty ryze normativní (chudoba jako zlo) a jednak pozitivní (kvantifikace chudoby jako části odvozené z rozdělení příjmů v dané ekonomice). Z řady důvodů existuje základní neshoda ohledně cílového stavu správného rozdělení příjmů ve společnosti. Pro popis této problematiky jsem zvolil vlastní přístup spočívající ve vysvětlení ideologického pozadí vzniku společenských nároků na míru redistribuce ve společnosti. Popsal jsem tento problém jako spor mezi moderní formou liberalismu a konservativismu. Uvedený model je alternativou pro dělení na levici a pravici a do jisté míry kopíruje spor mezi individualisticky založenou etikou a kolektivismem. Chudoba je silně spojena s neschopností jednotlivce zapojit se do společnosti, v současné době se jedná především o subjektivní hodnocení vlastní situace vůči okolí, referenční sociální skupině.

Protože chudoba v sobě nese určitý normativní prvek, moderní autoři, kteří se tímto fenoménem zabývají se snaží chápat ekonomii jako normativní vědu. Např. Amarya Sen vytváři metodologii, která by umožňovala interpersonální srovnání užitku. Sen je důležitým teoretikem tzv. ekonomie blahobytu, za což dostává v roce 1998 Nobelovu cenu. Sen své pojetí etiky a jejího vztahu k ekonomii prezentuje již od původního vymezení pojmu ekonomie, které je uvedeno v Aristotelově díle Etika Nikomachova. Ekonomie je podle Aristotela úzce provázána s etikou, je vědou o dosahování blahobytu ve společnosti. Podle Sena je její provázanost tak vysoká, že neexistuje možnost jak studovat ekonomii bez přímé vazby na studia etiky a politiky. Otázka po zdrojích lidské motivace se tak stává variantou otázky, co to znamená “Vést dobrý život”.

Sen Aristotelovu koncepci porovnává s druhým, zcela odlišným způsobem jak chápat ekonomii, který Sen označuje jako “inženýrský” (neplést s kritikou “inženýrského vidění světa F. A. Hayeka). Za jeho zakladatelé jsou označeni Francouz Leon Walras a Angličan William Petty. V tomto konceptu jsou předmětem zkoumání trhy a jejich dosahování optima, které je však definováno jako technický (nikoliv morální) problém. Oba autoři byli přesvědčeni, že ekonomie by měla užívat především kvantifikovatelná data a předmětem jejího zkoumání jsou ryze technické problémy. V tomto pojetí nelze nalézt oporu pro redistribuci prostředků pro chudé. Senovou ambicí bylo obhájit první přístup, podle kterého je ekonomie věda o dosahování dobra na základě eticky podmíněné motivace jednotlivce, aniž by byl přitom nucen odmítnout inženýrský přístup, který je podle jeho názoru v řadě otázek zcela na místě a kompetentní.

Pro vysvětlení důležitosti inženýrského přístupu a zároveň jeho nedostatečnosti uvádí autor příklad obecné teorie rovnováhy, jehož průkopníkem je L. Walras. V této teorii je maximálním zjednodušením institucionálního rámce a konceptu lidského subjektu, který v modelu velice redundantně vystupuje, ukázána povaha vzájemné závislosti ve společnosti (social interdependence). Pro specifický problém hladomoru v moderním světě (které tvoři jedno z těžišť Senova zájmu) je teorie všeobecné rovnováhy přínosem, neboť umožňuje popis ve kterém, za předpoklady “inženýrsky” chápané vzájemné závislosti trhů, je hladomor možný přesto, že obecně vzato je celková dostupnost jídla je vysoká, či stoupající. Výsledkem Senových úvah je tvrzení, že hladomor nemá mnoho co společného s celkovou nabídkou, či zásobou jídla v zemi, ale je daleko více ovlivněn jinými specifickými faktory v ekonomice.

Podle Sena je produktivní rozšířit inženýrský přistup o charakteristiky plynoucí z popisu eticky motivovaného chování lidí. Sen se tak dostává “za” paradigma neoklasické (či striktně libertariánské) ekonomie, které předpokládá, že správný ekonomický postoj je hodnotově neutrální. Pro pochopení problematiky chudoby (respektive vztahu mezi chudobou a institucemi té které ekonomiky) je klíčová pojem sebe-zájmu, který významově kolísá od čistého sobectví k složitě strukturovanému konceptu sebevědomí Adama Smitha. Tímto způsobem Sen rehabilituje morální filosofii A. Smitha a snaží se opět dospět ke konceptům interpersonálně založeného užitku, které byly v teorii víceméně opuštěny neokonzervativní ekonomií sedmdesátých let. Je třeba říci, že tyto pokusy jsou značně problematické a Sen se v případě rozvinutých ekonomik v otázce chudoby uchyluje k výše prezentované závislosti chudoby a zdravotních charakteristik populace.

Závěrečným uvedením Senova pojetí se snažím znovu ukázat obtížnost budování jednotné ekonomické teorie chudoby. I přes mohutný nástup moderních analytických metod a nástrojů, které jsou schopny empiricky dokumentovat procesy na mikroekonomické úrovni, který dokumentuji na příklady mzdové křivky, v pracích teoreticky uchopujících základy teorie (Sen, Atkinson) se zdají být klasické koncepty jako je malthusiánství, morální filosofie Adama Smitha, rakouská škola stále inspirativní.

Literatura

Arendtová, H.: Původ totalitarismu I, II, III, Oikoymenh, Praha 1996

Atkinson, A., B.: Poverty in Europe, Oxford, GB : Blackwell Publishers, 1998

Bauman K.: Shifting Family Definitions: The Effect of Cohabitation and Other Nonfamily Household Relationships on Measures of Poverty, U.S. Bureau of the Census, 1997

Betson D. M.: "Is Everything Relative?", The Role of Equivalence Scales in Poverty Measurement, University of Notre Dame, USA, 1996

Blanchflower, G., Oswald, A. J.: An Introduction to the Wage Curve, MIT Press, USA 1998

Blanchflower, G., Oswald, A. J.: International Wage Curves, 1992 NBER Conference on Wage Structures

Blanchflower, G., Oswald, A. J.: The Wage Curve, MIT Press, 1994

Blaug, M.: Economic theory in retrospect, Cambridge, GB : Cambridge University Press, 1992

Burke, E.: Úvahy o revoluci ve Francii, CDK, Brno 1997

Burtless. G.: Political Consequances of an Improved Poverty Measure, The Brookings Institution, 2000

Citro, C. F., and Robert T. M. (eds.), Measuring Poverty: A New Approach,Washington, D.C.: National Academy Press, 1995.

Collier, B.: The UK Wage Curve: New Evidence form British Houswehold Survey Panel, BHPS-2001 Conference

Dahl, R. A.: Demokracie a její kritici, Victoria Publishing, Praha 1995

Etzioni, A.: Morální dimenze ekonomiky, Victoria Publishing, Praha 1995

Fisher. G.M.: From Hunter to Orshansky: An Overview of (Unofficial) Poverty Lines in the United States from 1904 to 1965, US Census Bureau, prezentováno na Fifteenth Annual Research Conference of the Association for, Public Policy Analysis and Management in Washington, D.C., 1993, http://aspe.os.dhhs.gov/poverty/papers/htrssmiv.htm

Fisher. G.M.: Is There Such a Thing as an Absolute Poverty Line Over Time? Evidence from the United States, Britain, Canada, and Australia on the Income Elasticity of the Poverty Line, prezentováno na Sixteenth Annual Research Conference of the Association for Public Policy Analysis and Management in Chicago, Illinois, 1994, http://aspe.os.dhhs.gov/poverty/papers/elassmiv.htm

Floud, R. (ed.), McCloskey, D. N. (ed.): The economic history of Britain since 1700, Cambridge, GB : Cambridge University Press, 1994

Foucault, M.: Dějiny šílenství, NLN, Praha 1994

Friedman M.: Kapitalismus a svoboda, H&H, Jinočany 1994

Friedman M.: Metodologie pozitivní ekonomie, Grada Publishing, Praha 1997

Fromm E.: Strach ze svobody, Naše vojsko, Praha 1993

Gregg, P.: A social and economic history of Britain, 1760-1965, London, GB : George G. Harrap, 1965

Griswold, C. L. jr.: Adam Smith and the Virtues of Enlightenment, Cambridge Press

Hall . R.E.: Turnover on Labor Force, Bookings Papers On Economics Aktivity 3: 709 – 756

Hall . R.E.: “Why is the Unemployement Rate So High at Full Employement?, Bookings Papers On Economics Activity, 3:369-402, 1970

Harris J. R., Torado M. P.: Migration, Unemployement and Development: A Two-Sector Analysis, American Economics Rewiev, 60: 126 – 142

Hayek, A. F.: Kontrarevoluce vědy, Liberální institut, Praha 1995

Hayek, A. F.: Právo, zákonodárství a svoboda, Academia, Praha 1991

Hazlitt, H.: The Conquest of Poverty, The Foundation for Economic Education, USA, 1994

Hill, C. P.: British economic and social history, 1700-1939, London, GB : Edward Arnold, 1961

Holman, R.: Vývoj ekonomického myšlení, Liberální institut, Praha 1994

Hume, D: Zkoumání o lidském rozumu, Svoboda, Praha 1996

John Iceland J.:The "Family/Couple/Household" Unit of Analysis in Poverty Measurement ,U.S. Census Bureau, 2000

Kauder, E: A history of marginal ulitity theory. Princeton, N. J., Princeton University Press, 1965

Kirk, Russel: Konzervativní smýšlení, Občanský institut, Praha 2000

Kirk, Russel: Konzervativní smýšlení, Občanský institut, Praha 2000

Locke, J.: Druhé pojednání o vládě, Svoboda, Praha 1992

Lorenz, K.: Odumírání lidskosti, Mladá fronta, Praha 1997

Lorenz, K.: Takzvané zlo, Mladá fronta, Praha 1992

Macek, J.: Dědictví marxismu, Universita Karlova, Praha 1991

Marcuse, H.: Jednorozměrný člověk, Naše vojsko, Praha 1991

Mises, L.: Liberalismus, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Ekopres, Praha 1998

Mises, L.: Liberalismus, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Ekopres, Praha 1998

Nisbet, R.: Konzervativismus, Občanský institut, Praha 1993

Olsen K.: Application of Experimental Poverty Measures to the Aged Social Security Bulletin ï Vol. 62 No. 3 1999

Popper, K.: Bída historicismu, II, Oikoymenh, Praha 1994B

Popper, K.: Otevřená společnost a její nepřátelé I, II, Oikoymenh, Praha 1994

Raphael, D. D.: Adam Smith, Odeon - Argo, Praha 1995

Raphael, D. D.: Adam Smith, Odeon - Argo, Praha 1995

Rawls J.: Teorie pravedlnosti, Victoria Publishing, Praha 1995

Reza, A., M.: Geographical Differences in Earnings and Unemployement Mates, Rewiev on Economics and Statistics, 60: 201 – 208, 1978

Ritzer, G.: Mcdonaldizace společnosti, Academia, Praha 1996

Salerno, J. T.: Jak právníci ovládli ekonomii, http://www.libinst.cz/etexts/salerno_bastiat.htm

Scruton, R. (editor): Konzervativní myslitelé, CDK, Brno 1994

Scruton, R.: Krátké dějiny novověké filosofie, Barrister&Principal, Brno 1999

Sen, A. K.: Moral codes, London school of economics, London 1993

Sen, A.: Inequality reexamined, New York, NY [US] : Russell Sage Foundation, 1992

Sen, A.: On economic inequality, Oxford, NY [US] : Clarendon Press, 1973

Sen, A.: On ethics and economics Oxford, GB : Basil Blackwell, 1991

Short, K., Garner, T.: A Decade of Experimental Poverty Thresholds 1990 to 2000, Meeting of the Western Economic Association Seattle, Washington 2002

Short, K.: Where We Live, Geographic Differences in Poverty Thresholds, U.S. Census Bureau, 2001

Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Státní nakladatelství politické literatury, Praha1958

Sojka, M.: Milton Friedman, Epocha, Praha 1996

Staley, C.: A history of economic thought: from Aristotle to Arrow, Cambridge, GB : Blackwell Publishers, 1989

Topel, R. H. Local Labor Markets, Journal of Political Economy, Suplement, 94: 111 – 143, 1986

Weber, M.: Medodologie, sociologie a politika, Oikoymenh, Praha 1998

Weinberg D., H.: Measuring poverty - Issues and Approaches, U.S. Bureau of the Census, 1995

Weinberg, D., Short K., Hernandez D.: Housing and Household Economic Statistics Division, Census Advisory Committee of Professional Associations, 1998

Wood, D.: Medieval economic thought, Cambridge, GB : Cambridge University Press, 2002

 

 

 

Reforma penzijního systému v Chile

Oldřich Glötzer

(Poznámka editora: Jedná se o převážnou část 3. a 4. kapitoly z obsáhlé a velmi přínosné bakalářské práce O. Glötzera zpracované na Vysoké škole finanční a správní o.p.s. v roce 2003. 2. kapitola této práce byla zveřejněna v Marathonu 1/04. Ponecháváme původní číslování kapitoly.)

Kapitola 3

Reforma švédského penzijního systému

Kapitola třetí zkoumá mechanismus švédské reformy penzijního systému. Byla volně zpracována zejména podle studie Settergena “Two Thousand Five Hundred Words on The Swedish Pension Reform” [19], Palmera “The Swedish Pension Reform Model” [16] a dalších materiálů “The Automatic Balance Mechanism of the Swedish Pension System” [18], “The Financial Stability of Notional Accounts Pensions” [43], ”The Swedish pension reform” [20].

Základním pracovním předpokladem kapitoly je teze, že švédský NDC systém není schopen dostát svým závazkům a vyplatit všechny své závazky vůči přispěvatelům.

 

Příčiny švédské penzijní reformy

3.1.1 Finanční neudržitelnost stávající situace

V roce 1990 konstatovala švédská vládní komise, která analyzovala stav penzijního systému ve druhé polovině 80. let, že průběžně definovaný příspěvkový systém PAYG, zahrnující jednotné dávky (tzv. Folkspension) s relativně výnosovým systémem (tzv. Allmanna tilläggspension, označovaný ATP), je finančně neudržitelný. Zjednodušeně řečeno byl tento systém založen na tom, že vyžadoval 30 let krytí pro plnou výplatu penzijních dávek a dávky samotné se vypočítávaly z průměru nejlepších účastníkových 15 let výdělku. S dlouhodobými mírami ekonomického růstu výrazně pod 2 % by tento systém vyžadoval tak vysoké příspěvkové míry, že by to pro přispěvatele bylo naprosto neúnosné. Četné studie ukazovaly, že tento systém přesouval peníze od tzv. modrých límečků a jiných pracujících dlouhou pracovní kariéru směrem k osobám s kratší pracovní kariérou a vysokými příjmy. Je to typická charakteristika systémů, v nichž je výpočet dávek založen na několika letech výrazně lepších než celoživotní výdělečný průměr. Tyto systémy obecně diskriminují osoby, které začnou pracovat brzy a projdou dlouhou pracovní kariérou v porovnání s těmi, kteří na trh práce vstupují mnohem později, např. po období vysokoškolského vzdělání. Proto se švédští reformátoři soustředili na vytvoření nového systému celoživotních účtů.

3.1.2 Podíl osob přispívajících do systému a čerpajících z něho

Kromě neefektivnosti samotného systému se k důvodům švédské penzijní reformy přidružily obecné jevy, především prodlužování délky života osob v důchodovém věku, přinášející značný tlak na celý systém. S každou novou studií demografů se očekávaná délka života prodlužovala. Očekávaná délka života se prodlužuje tempem zhruba jeden rok života za deset let. Znamená to, že osoba narozená v roce 1950, která odchází do důchodu v roce 2015, žije v průměru o 6 let déle než osoba odcházející do důchodu v roce 1965, tedy krátce poté kdy tento systém vznikl (byl spuštěn v roce 1960). Uvedený trend má navíc v budoucnosti nejen pokračovat, ale dokonce i zrychlit. Ve Švédsku připadaly během minulého století na jednu ženu dvě děti, což však nestačilo pokrýt značné nároky způsobené prodloužením délky života osob v důchodovém věku.

Od 60. let se ve Švédsku zvýšil počet pracovních sil, jednak díky imigraci a jednak díky emancipaci a nástupu žen do pracovního poměru, avšak ani to nezvrátilo postupující trend stárnutí populace. V roce 1960 přispívaly do systému 3,5 osoby na jednoho odběratele dávek - důchodce. Na konci století to již byly jen 2,6 osoby, tedy o jednoho méně. V roce 2030, do kterého jsou zpracovány současné demografické projekce, bude počet osob přispívajících na osoby v důchodovém věku (tedy osob nad 65 let dle současné legislativy) činit 1,8 na jednoho důchodce a poměr přispívajících na osoby v penzijním věku plus ostatní osoby v invalidním důchodu bude dokonce okolo 1,5. Situaci dokumentuje Tabulka 3.1.

 

 

1960

1970

1980

1990

1997

Míra závislosti osob v důchodovém věku / přispěvatelé do systému

0,28

0,28

0,33

0,35

0,38

Míra závislosti osob v důchodovém věku + osob v invalidním důchodu / přispěvatelé do systému

0,33

0,35

0,41

0,44

0,48

Zdroj: Palmer (2001) [16, str. 10]

Tabulka 3.1: Míra závislosti osob v důchodovém věku na přispěvatelích (procentuální poměr)

3.2 Základní principy reformy

Tváří v tvář popsaným demografickým výzvám se Švédové v letech 1992-1994 rozhodli pro reformu národního penzijního systému. Většina legislativy nového systému byla schválena v roce 1998. Parlament schválil legislativu týkající se automatického vyrovnávacího mechanismu systému NDC v květnu 2001. Během desetiletí výzkumu a rozhodování vykrystalizovaly tři hlavní principy:

1. Za každou korunu zaplacenou jednotlivcem na příspěvcích do systému by tento jednotlivec měl obdržet přesně stejnou částku penzijního důchodu, nedostane tedy žádnou penzi bez odpovídajících příspěvků.

2. Financování penzijních výplat by mělo být zaručeno příspěvkovou mírou danou fixním procentem z příjmu.

3. Průměrná penze ve vztahu k průměrnému příjmu v novém systému by měla odpovídat situaci jako by starý systém byl zachován v těchto hlavních proporcích: průměrná pracovní doba 40 let, očekávaná délka života změřená v roce 1994 a roční růst průměrné mzdy okolo 2 %. Úroveň penzí ve starém systému byla okolo 50 %, zatímco průměrná míra po přechodu je okolo 60 %, tedy zhruba o 10 % vyšší.

Veškerá legislativa byla projednána a schválena ve zvláštní skupině penzijní reformy (The Pension Reform Group) před předložením ke schválení v parlamentu. V této skupině pracovali zástupci pěti stran podávajících reformní návrhy, doprovázeni ekonomickými a právními poradci. Proces byl celkově podporován asi 85 % členy parlamentu.

 

3.3 Řízení švédské reformy

3.3.1 Příspěvkově definované systémy

Švédové opustili tradiční dávkově definovaný PAYG systém se systémem jednotných sazeb (tzv. flat rate system) ve prospěch dvou typů příspěvkově definovaných systémů. V novém systému přechází okolo 14 % přispěvatelů na osobní finanční účty (plně fondové), zatímco zbylých 86 % je zařazeno do nového PAYG systému. Systémy invalidních a ostatních krizových dávek, které byly součástí starého PAYG systému, byly převedeny do oddělených systémů.

Příspěvkově definované systémy byly tradičně spojeny s plně fondovými systémy. V Grafu 3.1 je spojení systémů reprezentováno kvadranty I. a II. Lze namítnout, že kvadrant I. nereprezentuje ryzí příspěvkově definovaný systém zejména proto, že penzijní pasiva nejsou kryta fondovými aktivy, a proto výnosnost příspěvků bude odlišná od tržní výnosnosti kapitálu. K rozlišení příspěvkově definovaných systémů, které jsou plně fondové a systémů financovaných na bázi systému PAYG je pro systémy podobné systému PAYG používána zkratka NDC (Notional Defined Contribution system). Rozdíl mezi dávkově definovaným PAYG systémem a příspěvkově definovaným NDC systémem spočívá v tom, že v systému PAYG je předem určena výše vyplácených dávek bez ohledu na výši příspěvků, jedná se o systém dávkově definovaný. Systém NDC naopak výši příspěvku zohledňuje, proto se nazývá příspěvkově definovaný.

Národní penzijní systémy jsou však definovány dávkově a financovány více či méně na bázi systému PAYG. V grafu 3.1 jsou vyjádřeny v kvadrantu III.

Graf 3.1: Vztah čtyř základních penzijních systémů a švédská reforma

Na vodorovné ose x je znázorněn stupeň fondového financování systémů.

Na svislé ose y je znázorněn vztah mezi příspěvky do systému a konečnou penzí.

Zdroj: Settergen (2001) [19, str. 3]

3.3.2 Rozdíly v dynamice dávkově definovaných a příspěvkově definovaných systémů

Demografický a ekonomický vývoj, který nevyhnutelně vede ke změnám v příspěvkových mírách nebo hodnotách penzí, může být vyjádřen jako “nepojistitelná rizika” (uninsurable risks). Dávkově definovaný systém lze přizpůsobit těmto nepojistitelným rizikům buď zvyšováním příspěvkové míry nebo redukcí hodnot vyplácených důchodů, a nebo kombinací obou přístupů. V příspěvkově definovaném systému (fondovém nebo upraveném PAYG) musí být problém nepojistitelných rizik řešen úpravou hodnot vyplácených penzí. Zvýšení příspěvkové míry PAYG systému k eliminaci možného deficitu zpravidla není dlouhodobě životaschopné kvůli politickým tlakům. V systému NDC může být dočasný deficit sanován zvýšením příspěvkové míry, což je však riskantní. Jestliže původní příčina deficitu penzijního systému trvá, deficit se může dlouhodobě zvyšovat. V plně fondovém systému DC (tzv. defined contribution, systém vyplácených dávek dle odvedených příspěvků) a NDC systému může být dlouhodobá penzijní úroveň zvýšena navýšením příspěvkových dávek, ale nikoliv v krátkodobém horizontu. Někteří autoři se domnívají, že by vzorec výpočtu důchodu NDC mohl být upraven kariérně průměrně určeným dávkovým vzorcem. Kariérně průměrně určený dávkový vzorec však nepřipouští výše zmíněná nepojistitelná rizika v dávkově definovaném systému [43].

3.4 Systém NDC

3.4.1 Základní rozdíl mezi systémem PAYG a NDC

Zhruba 16 % ročního příjmu každého jednotlivce je ročně připsáno na přispěvatelův hypotetický “virtuální” účet. Stejná částka je měsíčně převedena do systémového nárazníkového fondu (buffer fund), který financuje penzijní výplaty. Úrok vydělaný na hypotetickém “virtuálním” účtu je jedním ze zdrojů zvýšení nominálního průměru příjmu měřeného příjmovým indexem nebo aproximací vnitřní výnosové míry systému. Každým rokem se díky indexaci hypotetického “virtuálního” účtu zvýší částka rozhodná pro výpočet výnosu o zisk, vytvořený v předchozím roce a sníží o administrativní náklady.

V novém systému neexistuje žádný formální věk odchodu do důchodu. Vydělané penzijní zůstatky se vždy přidají k virtuálním účtům, má-li přispěvatel zdanitelný příjem bez ohledu na věk přispěvatele. Penze může být čerpána ve výši 25 %, 50 %, 75 % nebo 100 %, je-li účastníkovi 61 let a výše, bez jakéhokoliv věkového horního limitu.

Penze ze systému PAYG jsou počítány v čase odchodu do důchodu rozdělením hypotetického “virtuálního” účtu přispěvatele tzv. důchodovým dělitelem. Dělitel zohledňuje předpokládanou délku života v důchodovém věku. Koneční důchodoví dělitelé (jeden pro každou kohortu pro důchodový věk nad 64 let) jsou určeni pro všechny jednotlivce v téže kohortě narození v roce, kdy tato kohorta dosáhne věku 65 let. Stoupá-li průměrná očekávaná délka života, stejný “virtuální” kapitál bude produkovat menší roční penze pro mladší kohorty, nebude-li zároveň provedena úprava vyplácených penzí. K dosažení fixní penzijní úrovně v období růstu očekávané délky života musí být tedy odchod do důchodu stejně odložen. Navíc důchod z “virtuálního” účtu je počítán při úrokové míře 1,6 %. Penze je následně indexována růstem v příjmovém indexu nebo vyrovnávacím indexu minus již zmíněná úroková míra. Ta je pak přidána k penzi ve snaze docílit větší distribuce reálného příjmu během období důchodového věku.

Všichni účastníci systému obdrží roční výpis obsahující informace o pohybech na jejich hypotetických “virtuálních” a finančních účtech, které budou dále popsány. Náklady na administrativní zajištění celého systému jsou dnes odhadnuty na 0,02 % “virtuálního” kapitálu, což odpovídá 0,7 % příspěvků.

3.4.2 Nárazníkový fond systému NDC

Systém NDC disponuje tzv. nárazníkovým rezervním fondem, který vzniknul z potřeby vyrovnávat fluktuace ve velikostech kohort narození a který zároveň zmírňuje přetrvávající nedostatky v praktickém fungování celého systému. Nárazníkový fond systému NDC je jakýmsi pokračováním starého švédského nárazníkového fondu systému PAYG.

Nárazníkový fond (buffer fund) systému NDC se dnes skládá ze čtyř rozdílných fondů. Fondy začaly fungovat 1. ledna 2001 zděděním kapitálu ve výši 540 miliard SEK (švédských korun) od starých nárazníkových fondů systému PAYG (pro srovnání HDP činil zhruba 2100 miliard švédských korun). Tyto prostředky byly rovnoměrně rozděleny mezi nové fondy. Poměr aktiv k výdajům činí přes 400 %.

Penzijní reforma znamenala značnou liberalizaci investičních pravidel pro fondy. Od 1. ledna musí být jen 30 % aktiv investováno v dluhopisech. Znamená to, že 70 % všech aktiv může být investováno do investičních cenných papírů s právem na dividenda. Maximálně 40 % aktiv smí být riskováno operacemi v měnových spekulacích. Samozřejmě existují ještě podrobnější restriktivní opatření pro investiční politiku fondů, jejich analýza však není cílem této práce, neboť práce má zejména poukázat na hlavní rysy mechanismu zmiňovaných penzijních reforem. Jak se však švédští reformátoři vypořádali s přechodem na nový systém, přestože přechod nebyl tak radikální jako v Chile?

Během let 1999-2001 bylo ze starého fondu převedeno 250 miliard SEK do státního rozpočtu jako forma vyrovnání zvýšených počátečních nákladů spojených s reformou. Státní dluh byl snížen převedenými aktivy (většinou se jednalo o vládní dluhopisy). Velikost počátečního nárazového fondu byla určena propočtem množství transferů, které budou moci býti uskutečněny v letech 2001-2050 bez zapojení automatického vyrovnávacího mechanismu (bude zmíněn dále). K propočtu množství transferů vypracovali švédští reformátoři specifický scénář, založený na demografické předpovědi švédského statistického úřadu. Zahrnoval v sobě kalkulaci nedávných věkových vzorků populace, dvouprocentní roční růst průměrného příjmu a výnosovou míru nárazníkového fondu ve výši 3,25 %.

 

3.5 Systém FDC

Zkratka FDC znamená “financial defined-contribution system” či “financial accounts system”, tedy finančně definovaný příspěvkový systém. Příspěvková báze systému FDC je identická s příspěvkovou bází systému NDC. Příspěvky do obou systémů jsou vybírány dohromady. Od zprostředkujícího managementu Národního úřadu pro dluh (National Debt Office) jsou peníze převáděny do systému FDC v ročních částkách se zpožděním přibližně 12 měsíců, dokud se neukončí zdaňovací proces a osoba neodchází do důchodu. Když se tak stane, speciální vládní agentura odešle celkovou částku v hotovosti do fondů, které si přispěvatel vybral.

V systému FDC je v současné době přes 500 různých fondů. Jednotlivec si může vybrat maximálně pět různých fondů, přičemž platí, že počet fondů, které postupně změní, není omezen. Příspěvky jednotlivců, kteří si fond nevybrali nebo kteří vládní výše zmíněné vládní agentuře ani neodpověděli, jsou investovány do zvláštního fondu, tzv. default fund, jakýsi “fond pro opozdilce”. Tzv. default fund slouží těm, kteří zmeškají výběr klasického FDC fondu spravovaného vládní agenturou s liberálními investičními pokyny. Kapitál každého jednotlivce roste spolu s ročními příspěvky a výnosy z investic. Zároveň jsou ročně odečítány administrativní náklady.

V důchodu si může přispěvatel zvolit, zda chce čerpat své celoživotní odvody do systému formou fixní či variabilní úrokové anuity. V případě fixní anuity přijímá risk vládní agentura, protože riskuje, že aktuální rozpětí délky života dané kohorty bude vyšší než očekávaná délka života. Lze konstatovat, že fixní anuita má charakter vládního investičního riskování a jednotlivec nese nulové investiční riziko. V případě variabilní anuity je měsíční penze přepočítána každý rok v závislosti na výnosnosti investic jednotlivcem vybraného penzijního fondu a na změnách v očekávané délce života kohorty. Lze shrnout, že v tomto případě dotyčná kohorta přijímá dlouhodobé riziko dožití, zatímco jednotlivec přijímá klasické investiční riziko závislé na prosperitě vybraného fondu.

Na podzim roku 2000 byly čtyři miliony Švédů vládou požádány, aby si zvolili nějaký fond. Tuto žádost vyslyšelo přes 70 % oslovených. Všechny informace mezi přispěvateli a fondy probíhají přes speciální vládní agenturu. V praxi fondy ani neví, kdo jsou vlastně jejich individuální klienti protože je neznají a ani je nikdy neviděli. Z jejich úhlu pohledu je vlastně jejich hlavním zákazníkem vládní agentura, nikoliv jednotliví přispěvatelé. Tato agentura s fondy vyjednává poplatky a funguje jako “clearing house” celého systému. Celkové náklady na provoz systému jsou v současné době odhadovány na přibližně 0,75 % aktiv, zahrnuty jsou i náklady vládní clearingové agentury ve výši asi 0,2 % - 0,3 %. Vypracované odhady hovoří o snížení celkové míry nákladů snad na výši 0,5 % aktiv. Stále však bude platit, že odlišné fondy si počítají odlišné poplatky. Rozdíl je v tom, že vládní clearingová agentura má silnější vyjednávací pozici než jednotlivý zákazník, který je tím pádem v oblasti operací na kapitálovém trhu “pod vládním deštníkem”.

3.6 Penzijní záruky

Osoby s nízkými životními příjmy naakumulují jen omezené množství jak “virtuálního”, tak později finančního kapitálu. Tito jednotlivci budou od věku 65 let oprávněni k podpoře formou zaručené garance minimální penze. Podíl této penzijní záruky na celkových penzích je indexován změnami v indexu spotřebitelských cen (Consumer Price Index). Reálně tak celkové penze této skupiny přispěvatelů budou vykazovat menší záporný růst v reálných ukazatelích než penze ostatních důchodců, když průměrný růst reálného průměrného příjmu bude menší než 1,6 % nebo když se zapojí vyrovnávací mechanismus. Osoby s nejnižšími penzemi tak nebudou příliš ovlivněny buď pomalým či příliš rychlým růstem průměrného příjmu. Je třeba dodat, že tato penzijní záruka je financována z jiných zdrojů, a to zejména daňovými výnosy.

3.7 Penzijní příjem

Penzijní příjem jednotlivce se sestává v principu ze všech ročně vydělaných příjmů převyšujících výši minimálního zdanitelného příjmu, který činí 9 000 SEK (asi 900 USD), ale pohybujících se pod stanoveným stropem 290 000 SEK (asi 29 000 USD) v penzijním systému. V penzijním příjmu jsou zahrnuty všechny sociálně pojistné dávky jako např. dávky v nezaměstnanosti, invaliditě a rodičovské přídavky. Do penzijního příjmu se také zahrnuje období péče o dítě, studií na vysoké škole a povinná služba vlasti. Období péče o dítě může být připsáno muži stejně jako ženě. Toto opatření bylo do reformy zahrnuto od té doby, co bylo rozhodnuto, že je politicky nezbytné minimalizovat či eliminovat negativní dopad změny od dávkově definovaného systému k příspěvkově definovanému tak, aby ženy nebyly diskriminovány.

Penzijní příjem pro dávky ze sociálně pojistného systému pro období péče o dítě jsou ročně financovány převody ze státního rozpočtu do nárazníkového fondu (buffer fund). V roce 1999 pocházelo z těchto převodů okolo 17 % příspěvků.

3.8 Přechod ze starého systému na nový systém

Forma přechodu z jednoho systému na druhý byla jednou z nejtěžších otázek, které stály před reformátory penzijního systému. Lidé měli ve starém systému osvojena určitá práva a ta by měla být zachována. Avšak bylo by obtížné implementovat tato práva do nového systému jen pro určitou skupinu obyvatel “rovnějších mezi rovnými”. Jak již bylo uvedeno, ve starém systému byly výplaty dávek založeny na nejlepších 15 letech ze 30 let odvodu příspěvků (známé pravidlo 15/30). Obvykle však není možné určit nejlepších 15 let jednotlivcovy pracovní kariéry, pokud nejsou k dispozici všechny výplatní pásky za zkoumané období. Navíc mnoho lidí jsou emigranti nebo imigranti a nemusí odvádět příspěvky ve Švédsku po celou dobu své pracovní kariéry. Dále zde působí faktor mobilní pracovní síly v rámci Evropské unie. Mobilní pracovní síla vyžaduje flexibilní fondový systém, do něhož by mohla své příspěvky odvádět v rámci celé Evropské unie. Rigidní státní PAYG systémy odvody příspěvků ze zahraničí značně komplikují. Problematika přechodu na NDC systém bude rozebrána v závěru práce při srovnávání výhod a nevýhod švédského systému a možnosti jeho využití pro navrhovanou reformu důchodového systému České republiky.

Podle reformního návrhu schváleného parlamentem v roce 1994 bylo rozhodnuto vytvoření účtů v novém systému, založených na počítačem zpracovaných výdělcích a příspěvkových záznamech od roku 1960, tedy období pro které byly uchovány záznamy systému ATP, který byl spuštěný právě v roce 1960. Následný přechod by pak byl věcí rozhodnutí, která kohorta narozených by měla být jako první plně pokryta novým systémem a pro které kohorty by byl přechod postupný. Při postupném přechodu se využívá váženého průměru příspěvků zpracovaného podle starých a nových pravidel. Na jedné straně stály argumenty, že nový systém musí začít jen s novými příchozími na trh práce v období spuštění reformy. Na straně druhé stály návrhy o postupném zapojování přispěvatelů do systému podle financování podílu vypláceného důchodu.

První způsob přechodu následně využila italská penzijní reforma uzákoněná rok po reformě švédské. Zapojení jen nových přispěvatelů bylo potvrzeno speciálním kontraktem pro přispěvatele již pokryté starým systémem. První přístup byl odmítnut, protože měl-li být starý systém zachován, propočty hovořily o budoucí mzdové příspěvkové bázi ve výši 27 - 29 %. Vzhledem k požadavkům dlouhodobé finanční stability byl dlouhodobě takovýto přechod nerealizovatelný.

Finální rozhodnutí stanovilo, že osoby narozené v roce 1938 obdrží 16/20 z částky, kterou by obdržely ze starého systému a 4/20 budou počítány z nového systému. Osoby narozené v roce 1939 obdrží ze starého systému 15/20 a z nového 5/20 atd. Osoby narozené v roce 1953 obdrží 1/20 ze starého a 19/20 z nového systému a osoby narozené v roce 1954 a později jsou kompletně zahrnuty do nového systému. Jejich naspořené peníze ve starém systému jsou plně převedeny do nového systému NDC.

Od roku 2002 je indexování penzí indexem spotřebitelských cen ve starém systému nahrazeno příjmovým indexováním všech příjmově příbuzných penzí, což znamenalo změnu v průměrném nominálním penzijním příjmu minus 1,6 %.

3.9 Mechanismus automatického vyrovnávání systému NDC

Jedním z primárních cílů systému NDC je poskytnout stabilní vzájemný vztah mezi průměrnou penzí a průměrným příjmem. Proto je indexace “virtuálního” kapitálu a penzí založena na růstu průměrného příjmu. Růst průměrného příjmu se normálně odchyluje od vnitřní výnosové míry systému NDC. Proto také aktiva mohou růst rychleji než pasiva a naopak. Když pasiva převyšují aktiva, báze pro indexaci je automaticky přepnuta na úpravu systémové vnitřní výnosové míry, čímž se zároveň automaticky upraví výše penzí. Graf 3.2 ilustruje práci vyrovnávacího mechanismu v období, kdy je vyrovnávací index nejprve aktivován a následně zastaven [18].

 

 

Graf 3.2: Příjmový index a vyrovnávací index

Zdroj: Settergen (2001) [18, str. 12], [19, str. 7]

Vyrovnávací mechanismus znamená, že aktiva a pasiva nového systému PAYG jsou počítány a zveřejňovány ročně v rozvaze. Hodnota aktiv je určena s pomocí nového konceptu, tzv. očekávané doby obratu (expected turnover duration). Vzorec pro kalkulaci systémových aktiv a pasiv je předepsán zákonem. Na rozdíl od nárazníkového fondu, který je založen na bázi kapitálově tržních transakcí, probíhají kalkulace vyrovnávacího systému výlučně v rámci penzijního systému, tedy bez vnějších vlivů. V kalkulaci není zahrnuto žádné předpovídání budoucího vývoje.

Aplikace ukazatele růstu průměrného příjmu jako hlavního indexu a řízení systému pro případ nutnosti zabezpečit jeho finanční vyrovnanost, minimalizuje nestabilitu úrovní penzí. Asymetrické indexování nového švédského PAYG systému bylo umožněno určením relevantního časového výhledu celého systému. Změnu očekávané doby obratu (expected turnover duration), tedy bod změny indexování, lze chápat jako diskontovanou míru hodnocení příspěvků do PAYG systému.

Popsaný vyrovnávací mechanismus chrání finanční stabilitu systému NDC a někdy je proto zván pojistně matematické účetnictví, forma podvojného účetnictví pro PAYG penzijní systém. Tato metoda podle kalkulací švédské Národní rady pro sociální pojištění funguje navzdory různým šokům pro jakýkoliv penzijní systém, ať již příspěvkově či dávkově definovaný.

 

3.10 Shrnutí švédské důchodové reformy a vyvození závěrů pro reformu penzijního systému České republiky

Švédská důchodová reforma znamenala mimo jiné oddělení sociální politiky od sociálního pojištění. Sociální pojištění je konstruováno jako tradičně definované příspěvkové pojištění. NDC a FDC systémy mají výhodu oproti tradičně definovaným dávkovým systémům sociálního pojištění. Tradičně definované dávkové systémy směřují k směšování cílů redistribuce a pojištění v jednom příspěvkovém balení. Směšování cílů vždy vedlo (a stále vede) přímo k nadměrné redistribuci, jak tomu bylo ve starém švédském systému.

Nové virtuální účty systému mohou být snadno kombinovány s finančními účty. Rizika v rámci systému se částečně přesunula z budoucích přispěvatelů na současné přispěvatele v době, kdy ještě pracují. Jinými slovy, břemeno zvyšování dlouhověkosti a časnějšího odchodu do důchodu se částečně přesunulo z budoucích generací na současné. Pravidla jsou jasně specifikována a “postihují” zaměstnance ještě v pracovním poměru. Zavedení systémů NDC a FDC společně s obdobnou úpravou důchodové daně potvrzuje důležitost vhodného doplnění důchodové reformy reformou daňovou, jak bylo již řečeno v kapitole 2 o důchodové reformě v Chile. Charakteristické pro reformu penzijního systému musí být současné spuštění dalších reforem daňových. Musí se jednat o diverzifikaci jednotlivých starých odvodových položek a poskytnutí větší volnosti v možnostech výběru fondu.daňovému poplatníkovi.

Možnost volby zároveň umožňuje větší výběr při rozhodování o setrvání v systému či odchodu z něj. Švédští reformátoři vycházeli rovněž z uvedených předpokladů. Není náhodou, že se Švédové, stejně jako Japonci a Američané, ocitli ve vedení zemí OECD s nejvyšším podílem aktivních pracovníků v předdůchodovém či důchodovém věku na celkové pracovní síle. Lze se proto oprávněně domnívat, že vedlejším záměrem švédských reformátorů bylo i snížení tohoto podílu výrazněji definovaným podílem vztahu vstupů do systému v poměru k výstupům.

Základní pracovní předpoklad této kapitoly, že švédský NDC systém není schopen dostát svým závazkům a vyplatit všechny své závazky vůči přispěvatelům, zatím nelze potvrdit. Přestože švédští reformátoři prohlašují, že celý systém je stabilní, do roku 2003 uplynula velmi krátká doba na hodnocení účinnosti tohoto systému a jeho fungování v praxi. Ke zodpovědnému zhodnocení fungování tohoto modelu v praxi je potřeba alespoň 15 - 20 let, jako tomu bylo v případě Chile, a proto závěry vyvozené z tohoto konceptu jsou teoretické a vyplývají ze samotné podstaty modelu. Systém zde částečně řeší problém vyvlastnění úroků z úspor, protože úrok je připisován dle výše popsaných mechanismů. Stále se však jedná o systém na principu PAYG, který bude sám těžko odolávat demografickým vlivům za předpokladu zachování základního vztahu mezi příspěvky a výplatou dávek. Úředníci českého Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí se ve výše popsaném modelu zhlédli a dávají mu dokonce zázračnou, skoro až magickou, moc [39]. Důvody, které je k tomu zřejmě vedou, budou osvětleny v závěru kapitoly 5. Velmi stručně lze švédskou penzijní reformu zhodnotit následovně.

Model reformy starého systému PAYG je rozhodně dobrým začátkem pomalého přechodu na plně fondové financování důchodového systému. Důraz na vyváženost příspěvku a výplaty odlišuje “nový systém” od starého PAYG systému. Rozhodně ovšem nesmí být konečným řešením reformy penzijního systému, nýbrž jen jedním mezistupněm na cestě k plně fondovému financování důchodů dle výše popsaného chilského modelu.

Kapitola 4

Penzijní reformy ve vybraných evropských zemích a přístup Evropské unie

Kapitola čtvrtá zkoumá penzijní reformy ve vybraných evropských zemích. Podkapitola o italské penzijní reformě byla volně zpracována zejména podle studie Franca “Italy: The Search for a Sustainable PAYG Pension System” [5] a článku Brugavianiho “Italský důchodový systém a jeho reformy” [26]. Podkapitola o německé penzijní reformě byla volně zpracována zejména podle studie Wilke “The Riester – Reform: An overview” [23] a studie “The German Public Pension System: How it Was, How it Will Be” [2]. Podkapitola o polské penzijní reformě byla volně zpracována zejména podle studie Góry “The New Polish Pension System: An Example of a Non-orthodox Approach to Pension Reform” [6] a Góry a Rutkowského “The Quest for Pension Reform” [7] a podle dalších materiálů: “Polish Pension Reform Case” [15] a “Pension System Reform in Poland” [22].

Základním pracovním předpokladem této kapitoly je teze, že penzijní reformy Itálie a Německa byly jen “kosmetickou” úpravou stávajících PAYG systémů, zatímco penzijní reforma Polska šla dále.

4.1 Metodika výběru zemí

Podkapitola uvozuje následující podkapitoly, v nichž jsou velmi stručně nastíněny hlavní rysy penzijních reforem ve vybraných evropských zemích a přístup Evropské unie. Nastíněny jsou penzijní reformy dvou členských států Evropské unie, Itálie a Německa a jednoho nečlenského státu, Polska. Italská reforma je zajímavá tím, že se snaží hledat řešení stávajících problémů PAYG systému nikoliv jeho radikální transformací, nýbrž jen cestou drobných kosmetických úprav. Německo by pak jako největší evropská ekonomika a západní soused České republiky nemělo být z tohoto výběru vyloučeno. Polsko je typické tradiční solidaritou, která se zákonitě odrazila i v penzijní reformě, nesoucí podtitulek “Bezpečnost díky různorodosti” (Security through diversity). Polsko je České republice také blízké jeho příslušností k bývalému východnímu bloku a nepochybně je blízké i tradičním základním “rovnostářským” chápáním základních společenských vztahů, a to v mnohem větší míře než je tomu např. v Maďarsku.

4.2 Všestranný přístup Evropské unie

4.2.1 Veřejné výdaje na důchodový systém v Evropské unii v letech 2000-2050

Na jednání Rady ECOFIN konané 6. listopadu 2001 schválili ministři financí členských států Evropské unie novou zprávu s názvem “Rozpočtové problémy související se stárnoucí populací”. Zprávu vypracoval Výbor pro hospodářskou politiku (EPC), který se skládá ze zástupců ministerstev financí a generálního ředitelství Evropské komise pro ekonomické a finanční záležitosti. Zpráva pojednává o dopadu veřejných výdajů na systém důchodového zabezpečení a na zdravotní a dlouhodobou péči o starší populaci z pohledu dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Jednotlivé vlády vypracovávají odhady výdajů členských států na základě společně dohodnutých předpokladů, týkajících se proměnlivých klíčových demografických a ekonomických ukazatelů [37].

Podle této zprávy dosahují výdaje evropské patnáctky na systém důchodového zabezpečení 10,4 % HDP a v roce 2040 dosáhnou vrcholu 13,6 % HDP. Mezi jednotlivými státy však existují značné rozdíly jak ve výdajích, tak i v tempu růstu. Např. ve Velké Británii a Irsku se výdaje pohybují v současnosti okolo 5 % HDP a v budoucnu mají klesat, v Řecku se naopak výdaje mají do roku 2050 zdvojnásobit ze současných 12,6 % na 25 % HDP.

Klíčovými ukazateli výše veřejných výdajů na důchodový systém jsou. Za prvé, poměr mezi populací starší 55 let a pracující populací. Za druhé, poměr mezi zaměstnanými a pracující populací. Za třetí, podíl důchodců na populaci starší 55 let. Za čtvrté, průměrný důchod na zaměstnanou osobu vyjádřený jako procento HDP per capita.

Všeobecně platí, že faktor stárnutí, tj. vzrůstající podíl starších občanů na celkové populaci, převládá a významným způsobem tlačí výdajovou stranu směrem vzhůru. Tento tlak však více než o třetinu zmírňuje celková klesající průměrná úroveň důchodů. Průměrné výdaje na zdravotní a dlouhodobou péči dosahují 6,5 % HDP. Zdravotní péče představuje něco přes 5 % HDP a dlouhodobá péče tvoří něco přes 1,2 % HDP. Podle odhadů má celkový podíl průměrných výdajů na zdravotní a dlouhodobou péči na HDP do roku 2050 dosáhnout 9 % s tím, že největší nárůst zaznamená dlouhodobá péče.

4.2.2 Role EU v systému důchodového zabezpečení versus působnost členských států

Systémy sociálního zabezpečení spadají do působnosti jednotlivých členských států. Orgány Evropské unie nemohou členským zemím nařídit, jak by měly být jednotlivé důchodové systémy a systémy sociálního zabezpečení zorganizovány. Přesto EU participuje na řešení problémů penzijních systémů ve třech oblastech. Za prvé, v oblasti přímo závazné legislativy. Za druhé, v oblasti nepřímo závazné legislativy. Za třetí, v oblasti nezávazné spolupráce.

Přímo závazná legislativa

Oblast upravená přímo závaznou legislativou zahrnuje volný pohyb osob, svobodu podnikání, volný pohyb kapitálu a omezení vyplývající z evropského měnového systému a jeho dopady na národní rozpočty bránící zadlužování zemí. Volný pohyb osob zaručuje, že v případě přestěhování občana z jednoho členského státu do druhého, není občan připraven o práva získaná ve veřejném důchodovém systému bývalého domovského státu. Svoboda podnikání zaručuje, že v systému soukromého důchodového pojištění mají společnosti a občané jiného členského státu stejná práva provozovat podnikatelské aktivity v členské zemi Evropské unie. Volný pohyb kapitálu zaručuje, že stát nesmí omezovat příliv zahraničních investic a rozvoj zahraničních penzijních fondů.

Nepřímo závazná legislativa

Oblast nepřímo závazné legislativy upravuje harmonizaci daňových soustav a opatření pro zamezení dvojímu zdanění. Do oblasti lze zařadit také finanční doporučení Evropské unie.

Nezávazná spolupráce

Oblast nezávazné spolupráce zahrnuje ochranu sociálních cílů důchodových systémů, zlepšení schopnosti důchodových systémů reagovat na proměnlivé potřeby společnosti a jednotlivců a zajištění finanční udržitelnosti důchodových systémů.

4.3 Reforma italského penzijního systému

4.3.1 Základní rysy systému

Itálie provozuje velmi nákladný penzijní systém. Penzijní náklady jsou proporčně vyšší než v jakékoli jiné západní zemi a činily v roce 1997 15,7 % HDP. Naopak přírůstková populační míra je jedna z nejnižších v Evropě (1,2 dětí na jednu ženu v produktivním věku). Míra stárnutí pracující populace se má zvýšit z 21 % v roce 1990 na 30 % v roce 2010 a 48 % v roce 2030, což zařadí Itálii na světovou špičku v žebříčku stárnutí populace. Tyto problémy jsou doprovázeny vysokým veřejným dluhem, který Itálii působí těžkosti při dodržování požadavků fiskálních pravidel Evropské měnové unie.

Oficiálně je italský důchodový systém postaven na třech pilířích. První pilíř obsahuje povinné pojištění na stáří, které také poskytuje pojištění pro pozůstalé a dávky v invaliditě. Druhý pilíř zahrnuje kolektivní důchodové fondy a do třetího pilíře lze zařadit soukromé renty nebo individuální účty.

První pilíř pokrývá většinu produktivní populace (všechny zaměstnance veřejného sektoru a valnou část soukromého sektoru) a je financován průběžným systémem PAYG. Účastníci systému mohou být členy prvního pilíře a nad jeho rámec i členy druhého nebo třetího pilíře, a nebo mohou být členy pouze druhého nebo třetího pilíře bez účasti na veřejném programu pojištění prvního pilíře. Některé instituce spravují své vlastní důchodové programy, převážná část populace je pojištěna u Národního institutu pro sociální zabezpečení (INPS), který zodpovídá za mnoho oddělených a nezávislých fondů. Nejdůležitějším z nich je Fond zaměstnanců soukromého sektoru (FPLD).

4.3.1.1 Příspěvky na sociální pojištění

Prostředky přitékající do systému sociálního pojištění pocházejí z příspěvků zaměstnavatelů i zaměstnanců. Případný deficit je financován centrální vládou, která se však právě kvůli deficitům dostávala pod rostoucí tlak. U dosažení vyrovnaného rozpočtu měla podle odhadů sazba příspěvků činit v roce 1992 35 % až 42 % zdanitelné mzdy. Skutečná sazba však byla nakonec o mnoho nižší (v roce 1991 26,4 % zdanitelné mzdy).

4.3.1.2 Nárok na starobní důchod

Před rokem 1992 byl důchodový věk u mužů 60 let a u žen 55 let, přičemž povinné období pro příspěvky bylo minimálně 15 let. Nicméně kvůli možnosti předčasného odchodu do důchodu nebyl často oficiální věk v praxi významný. Pracovník ze soukromého sektoru měl nárok na předčasný důchod v jakémkoliv věku, pokud platil daně 35 let. Ve veřejném sektoru byla hranice odvodů příspěvků 20 let u mužů a 15 let u vdaných žen.

4.3.1.3 Pojištění proti invaliditě

V roce 1984 byly požadavky na poskytnutí invalidních důchodů zpřísněny. Změnila se definice poskytování kompenzace za ztrátu výdělečných možností (loss of earning capacity) na celkovou pracovní neschopnost (work disability). Množství nově poskytovaných invalidních důchodů bylo značně sníženo. Pro ilustraci, počet nových invalidních důchodů vyplácených INPS se snížil ze 0,4 milionu ročně v počátku 70. let na 0,1 milionu v polovině 80. let. V současnosti tak existují dvě dávky z pojištění proti invaliditě. První je invalidní důchod poskytovaný podle legislativy období do roku 1984. Druhá je invalidní důchod poskytovaný podle legislativy po roce 1984 na základě přísnějších pravidel.

4.3.1.4 Fond na výplatu odstupného

Předpis výplaty odstupného se týká zaměstnanců jak veřejného, tak i soukromého sektoru. V soukromém sektoru je nezanedbatelný podíl 7,41 % ročních příjmů zaměstnance vyhrazen pro jednorázové odstupné při odchodu do důchodu. Prostředky jsou přímo spravovány firmou, která je využívá jako vnitřní zdroje financování. Poměrně vysoký podíl ročních příjmů představuje další pobídku odchodu do předčasného důchodu pro zaměstnance, který dostane jednorázovou odstupnou částku, která by jinak přinášela ve státním rozpočtu nulový výnos.

4.3.2 Reformy 90. let

4.3.2.1 Amatova reforma z roku 1992

Reforma měla snížit výdaje na důchody a narovnat hlavní rozdíly mezi různými sektory a povoláními, ale nedotkla se předpisů o předčasném odchodu do důchodu. Podle mnohých nepřinesla rozpočtu sociálního pojištění potřebné úspory. V čem spočívala? Zvýšila běžný důchodový věk zaměstnanců v soukromém sektoru, u žen z 55 na 60 let a u mužů z 60 na 65 let. Referenční období pro výpočet příjmů započitatelných do důchodu bylo prodlouženo z pěti na deset let, u mladších pracujících bylo referenční období pro výpočet příjmů prodlouženo na celé produktivní období. Minimální počet let, po které musí být odváděny příspěvky, aby vznikl nárok na důchod, byl zvýšen z 15 na 20 let s počátečním desetiletým přechodným obdobím. Minimální počet let odvodu příspěvků zaměstnanců veřejného sektoru do systému PAYG do vzniku nároku na předčasný důchod se postupně zvyšoval na 35 let a byl harmonizován s požadavky kladenými na pracující ze soukromého sektoru.

Diniho reforma z roku 1995

Reforma zavádí metodu výpočtu dávek podle příspěvků, a tak se přibližuje výše popsanému švédskému modelu NDC, tedy virtuálnímu průběžnému penzijnímu PAYG systému. Daňová sazba pro odvod příspěvků byla upravena na 33 % zdanitelného příjmu a dávky jsou pojistně matematicky upravovány podle činitele odvozeného z věku účastníka systému. Diniho reforma vyrovnala rozdíly v pravidlech pro předčasný odchod do důchodu mezi jednotlivými sektory (příspěvky se musí platit alespoň 35 let bez ohledu na typ povolání a sektor), ale důchodové dávky nebyly nijak změněny. Diniho reforma naopak postupně zavedla škálu důchodových věků (tzv. window of retirement), z nichž každý má dále upravenu výši důchodu podle pravidel pojistné matematiky. Rozsah této škály je od 57 do 65 let. Koeficienty jsou používány pro přepočet současné hodnoty budoucích dávek na hodnotu kapitalizovaných příspěvků a mohou být revidovány zhruba každých deset let podle změn očekávané délky dožití a podle srovnání měr růstu HDP a příjmů. Příspěvky narostly na 32,7 % zdanitelného příjmu a sazba je dělena mezi zaměstnavatele a zaměstnance. Růst příspěvků byl vyvolán zčásti uměle v důsledku sjednocení několika položek pod jednu sazbu daně na sociální pojištění [26].

4.3.3 Hodnocení reforem

První hodnocení italských reforem bylo k dispozici v průběhu 90. let a částečně bylo založeno na tzv. obecných účetních studiích, podle nichž by zajištění dlouhodobě udržitelných veřejných financí vyžadovalo zvýšení příspěvků o 5 % u všech generací. Bez uskutečnění reforem 90. let by toto zvýšení činilo 9 %. Pravidla zavedená reformami z let 1992 a 1995 budou plně platit až po uplynutí přechodného desetiletého období. Asi 40 % lidí zaměstnaných v roce 1999 může odejít do plného důchodu podle výhodnějšího režimu z doby před rokem 1992. U těchto lidí je motivace k předčasnému odchodu do důchodu poměrně silná, protože se očekává zpřísnění podmínek pro odchod do důchodu.

Lze se domnívat, že v budoucnosti bude potřeba řešit čtyři hlavní problémy:

1. Dlouhodobé náklady - odhady italského ministerstva financí (Ministero del Tesoro) hovoří o zvyšování penzijních výdajů na HDP zhruba o 0,5 % mezi léty 2015 až 2031, které zahrnuje také zvýšení převodů ze všeobecných daní či zvýšení již tak vysoké sazby příspěvků na sociální pojištění. Obě řešení jsou v rozporu s potřebou snížit daňovou zátěž obyvatelstva.

2. Ačkoliv se systém snaží soustředit na jednotlivce po vzoru NDC, stále je zranitelný demografickými a hospodářskými šoky a navíc umožňuje jednotlivci odchod do důchodu v 57 letech, což přivodí další nápor na financování celého systému.

3. Trvalý pokles HDP a příjmů, z nichž jsou odváděny příspěvky na sociální pojištění mohou negativně ovlivnit nové důchodové dávky prostřednictvím zmíněných přepočítávacích koeficientů.

4. Politické problémy - rok 1992 představoval bod obratu v politice italského penzijního systému a kontroly veřejných výdajů. Od roku 1992 se všechny politické debaty odvíjí v zásadě od kontroly penzijních výdajů. Odpovědnost se rapidně přesunula na úřad premiéra a ministerstvo financí. Obě reformy, z roku 1992 i 1995, byly navrženy těmito úřady, zatímco ministerstvo práce a sociálních věcí sehrálo velmi skromnou úlohu [26]. Prokázalo se tedy, že při penzijních reformách musí mít hlavní slovo finanční a nikoliv sociální stránka věci.

4.3.4 Fondový pilíř

Přestože bylo uvedeno, že oficiálně v Itálii existují tři klasické pilíře financování důchodového zabezpečení, v realitě existuje převážně jeden monolitický státní pilíř. Na začátku 90. let se ukázalo, že vysoké sazby příspěvků a velká nerovnováha veřejných financí vyžadující stále vyšší příspěvky omezovaly prostor pro dodatečné soukromé příspěvky a pro podporu přechodu na fondový systém pomocí rozpočtových převodů nebo rozsáhlých daňových odpočtů. Proto byly příspěvky na fondy odstupného (asi 1,5 % HDP pro zaměstnance soukromého sektoru) považovány za jediný odpovídající zdroj financování vytvoření druhého podpůrného pilíře. Pro zaměstnavatele i zaměstnance však příspěvky znamenaly problém z hlediska účelu využití příspěvku. Pro první představovaly fondy odstupného zdroj levných peněz, pro druhé pak důležitý zdroj likvidity v případě nezaměstnanosti. Celkově tak v Itálii panuje přesvědčení, že fondová složka ještě nebyla plně spuštěna. Reforma z roku 1995 byla prvním pokusem o reorganizaci zdanění budoucích penzijních fondů při současném zachování základního pravidla, podle něhož je základním pilířem průběžný důchodový systém PAYG.

Nárůst počtu fondů je však nepatrný, v Itálii v letech 1996 až 2000 působilo asi 100 fondů s aktivy ve výši 0,015 % HDP. Překážky jejich růstu jsou spojeny s nedostatky v legislativě a slabou politickou podporou. Všichni vidí odchodné spíše jako efektivní nástroj podpory v nezaměstnanosti a nemají tak zájem na případné transformaci fondů odchodného v řádné penzijní fondy. Zaměstnavatelé by touto transformací navíc přišli o výhodné vnitřní zdroje financování.

 

4.3.5 Hodnocení italské reformy penzijního systému a a vyvození závěrů pro reformu penzijního systému České republiky

Podle zprávy italské vlády z října 2001 poklesl v letech 1999 až 2000 podíl výdajů na důchody na HDP. Přesto však hladina zůstává na vysoké úrovni 13,5 % HDP. Zpráva odhaduje i další vývoj růstu výdajů na 15 % okolo roku 2030 a jejich následný postupný pokles. Je zřejmé, že vládní zpráva oficiálně počítá nejen s udržením tohoto vysokého poměru, ale dokonce s jeho zvýšením. Celkově lze říci, že se podařilo snížit finanční nerovnováhu a posílit průhlednost systému zavedením jednoho z charakteristických rysů systému NDC, a to provázáním příspěvku do systému a dávek z něj vyplácených. Reformy však neřešily otázku druhého a třetího pilíře a zvýšení jejich podílu v systému jako celku. S největší pravděpodobností to ani nebylo jejich účelem. Italský penzijní systém má daleko k výše popsanému chilskému modelu a snaží se zachovat systém PAYG využitím prvků švédského systému NDC. Přesto však nejsou změny dotaženy do konce. Neexistují např. matematicko pojistné sankce za předčasný odchod do důchodu nebo zpřísněné podmínky pro vznik nároku v jiných programech (pojištění proti invaliditě a nezaměstnanosti), které jsou nabízeny lidem nad 50 let. Zmíněná škála důchodových věků vstoupí plně v platnost až v roce 2035, takže do té doby bude ještě negativně působit stávající předreformní úprava.

Lze se domnívat, že tato varianta reformy penzijního systému rozhodně nemůže sloužit jako vzor pro reformu penzijního systému České republiky. Nerozšiřuje totiž ani nepodporuje vícepilířový model financování se stále vyšším důrazem na druhý a třetí pilíř, a proto bude vždy trpět neduhy systému postaveného na průběžném financování.

4.4 Riesterova reforma německého penzijního systému

11. května 2001 byl v Německu schválen nový reformní penzijní zákon, prosazený ministrem práce a sociálních věcí Walterem Riesterem, populárně nazývaný Riesterova reforma. Jedním z aspektů reformního zákona, který začal platit 1. ledna 2002, je poprvé v historii Německa zavedení státní podpory podpůrnému penzijnímu systému spoření. Další charakteristikou je zmírnění stoupajícího tlaku na státní PAYG systém pomocí změny matematicko pojistného vzorce výpočtu. V tomto je možno pojmout reformu jako první krok na cestě v přeměně tuhého PAYG systému na vícefondový systém.

Riesterova reforma, prosazovaná sociálně demokratickým kabinetem kancléře Schrödera, byla reakcí na stávající trend chování jednotlivců v některých profesních skupinách, kteří se rozhodli neúčastnit se veřejného důchodového systému, ukončili pracovní poměr se svou firmou a raději pracují “na volné noze”, aniž by došlo k jakékoliv změně v jejich pracovním zařazení. Proto nová reforma zahrnula zpřísnění pravidel pro pracovníky na částečný úvazek a pracovníky s nestálou pracovní kariérou.

4.4.1 Cíle reformy

Cíle Riesterovy reformy byly zakotveny v souboru několika zákonů. Rozbor legislativy je nad rámec této práce, a proto zde budou popsány jen cíle z těchto zákonů vyplývající.

1. Udržitelná příspěvková míra: klíčovým cílem Riesterovy reformy je stabilizovat příspěvkovou míru. Za prvé, zamezit stoupajícím nemzdovým nákladům na pracovní sílu (tj. povinné odvody zaměstnance a zaměstnavatele) a za druhé, zaručit vyvážení mezigeneračního břemene jako důsledekku růstu penzijní příspěvkové míry mladší kohorty zatížené vyššími příspěvky než starší kohorta. Reforma si klade za cíl udržet příspěvkovou míru do systému veřejného důchodového pojištění pod hranicí 20 % do roku 2020 a pod hranicí 22 % do roku 2030.

2. Zajištění dlouhodobé stability penzijní úrovně: penze budou postupně sníženy z běžné úrovně 70 % průměrného čistého výdělku na hladinu okolo 67 % - 68 % do roku 2030. Tato čísla sice nejsou přímo porovnatelná, avšak Riesterova reforma si celkově tak trochu “hraje s čísly”. Riesterova reforma počítá s referenčním příjmem očištěným od maximální státní podpory 4 % určené pro podpůrné soukromé penze ve fondech. V porovnání s definicí čistého výdělku to znamená reálné snížení penzijní úrovně.

3. Širší podpora soukromému penzijnímu spoření: limitovaný růst státních penzí bude postupně nahrazen zvýšením míry příspěvků pocházejících z podpůrných zaměstnaneckých nebo soukromých penzí. Zpočátku budou podpůrné soukromé penze podporovány státem ve formě přímých podpor spoření.

4.4.2 Nový pojistný vzorec podle Riestera

Zatímco starý výpočet čisté mzdy zahrnuje odečet všech zákonných daní a příspěvků od hrubé mzdy, nový pojistný vzorec počítá se změnami v průměrném hrubém výdělku na pracovníka a se změnami v příspěvkové míře do veřejného důchodového systému. Často se uvedená úprava vzorce také nazývá modifikovaná úprava hrubé mzdy (modified gross wage adjustment). Upravený vzorec také bere v úvahu složku přidané státní podpory soukromému penzijnímu spoření stejně jako tzv. hrubý faktor úpravy (v originále Bruttoanpassungsfaktor, v literatuře je často nazýván compensation factor - kompenzační faktor úpravy - Ausgleichsfaktor), sloužící k vyrovnávání celého PAYG systému. Plní obdobnou funkci jako švédský automatický vyrovnávací mechanismus. Hrubý faktor úpravy, jehož hodnota ve vzorci činí 0,9, není zvolen náhodou, ale řídí se racionálními výpočty, které mají kontrolovat odhadovanou výši příspěvků na 20 % do roku 2020, resp. 22 % do roku 2030. Hrubý faktor úpravy musí zajistit, aby čistý náhradový poměr neklesl pod 67 %, což je také pojištěno v zákoně. Cílem této modifikované úpravy hrubé mzdy je přinést do systému rovnoměrné zatížení pro nové a současné důchodce [2].

4.4.3 Státní podpora podpůrným fondovým penzím

Systém soukromých penzí je určen k podpoře nebo nahrazení dávek ze státního systému. Program státní motivace je založen na tzv. duálním modelu (dual model), který obsahuje za prvé, přímé státní podpory spoření a za druhé, daňově odečitatelné speciální náklady.

4.4.3.1 Přímé státní podpory spoření

Všichni ti, kdo vybírají a platí osobní příspěvky do schváleného penzijního systému, veřejného i soukromého, mají právo obdržet přímou státní podporu spoření. Vyplácí se základní podpora plus podpora na každé dítě, na které byly obdrženy dětské přídavky v předcházejících letech. Tabulka 4.1 ukazuje maximum motivačních podpor dostupných od roku 2002. V souladu s pravidly nároku na státní podporu musí příjemce státní podpory investovat specifikované procento svého výdělku, tzv. míru spoření, do podpůrného důchodového plánu. Míra spoření se určuje z předešlého ročního hrubého výdělku. Motivační podpory budou do roku 2008 výrazně posilovány. Je-li investováno méně peněz, státní podpora se příslušně přizpůsobí. Avšak investiční hranice jsou zde nastaveny stejně jako u příspěvků do veřejného důchodového systému. Např. osoba vydělávající přes 52 500 EUR v roce 2002 musí proto investovat roční částku 525 EUR, tedy 1 % z 52 500 EUR ročního výdělku. Částka 525 EUR se nazývá minimální osobní příspěvek (minimum personal contribution).

 

Od roku

Míra úspor

Základní podpora v EUR / rok

Podpora na dítě v EUR / rok

2002

1 %

38

46

2004

2 %

76

92

2006

3 %

114

138

2008

4 %

154

185

Zdroj: Wilke (2003) [23, str. 10]

Tabulka 4.1: Vývoj státní podpory Riesterovy reformy

 

4.4.3.2 Speciální daňově odečitatelné náklady

Dobrovolné důchodové spoření je také vyhledáváno kvůli daňově odečitatelným položkám. Budoucí limit pro daňově odečitatelné speciální položky již byl specifikován v konkrétních částkách na bázi příspěvkového odhadu pro rok 2002. Finanční úřad následně odhadne, zdali je pro daňového poplatníka výhodnější daňový odečet než státní podpora. Je-li daňové zvýhodnění vyšší než podpora, daň z příjmu je zvýšena o rozdílovou částku dle zákona.

 

4.4.4 Změny v regulaci podnikových penzijních systémů

Zaměstnanecké penze v Německu hrály doposud v porovnání s ostatními zeměmi minoritní roli. Poptávka po účasti v zaměstnaneckých penzijních systémech v posledních letech poklesla. Proto lze v Riesterově reformě vysledovat následující motivační pobídky:

1. Definování nového významu zaměstnaneckých penzí jakožto druhého pilíře systému. Od 1. ledna 2002 mají všichni zaměstnanci právo na odvod do zaměstnaneckého penzijního systému společnosti, což jim musí být zaměstnavatelem umožněno.

2. Zaměstnanecké penze financované zaměstnavatelem se skládá ze dvou možností, penzijního příslibu a příspěvkového příslibu. Penzijní příslib znamená dohodu mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem o výši penze. Příspěvkový příslib zavazuje zaměstnavatele k dohodnutému příspěvku do penzijního plánu zaměstnance. Nová zákonná úprava rozlišuje dva typy příspěvkových příslibů, příspěvkově orientované a přísliby s minimální dávkou.

3. Zaměstnanecké penze financované zaměstnanci, kdy zaměstnanci mají možnost přispívat na svoji důchodovou penzi z výplaty. Novinkou je, že zaměstnanci mají nyní právo konvertovat část výplaty dle dohody o odvodu na penzi [26].

4.4.5 Podpora soukromého penzijního spoření

Politika německého třetího pilíře jen vymezuje specifická kritéria jeho fungování v novém zákoně o certifikaci kontrahování důchodových služeb (Certification of Retirement Pension Contracts Act), který obsahuje mnoho pravidel s cílem zpřehlednit a upřesnit podmínky fungování investičních fondů. Hlavním cílem je zajištění určitého standardu poskytovaného produktu.

4.4.6 Shrnutí německé Riesterovy reformy a vyvození závěrů pro reformu penzijního systému České republiky

S použitím vládního scénáře ekonomického a demografického vývoje budou v Německu v roce 2030 státní důchody tvořit 63,3 % hrubé průměrné mzdy zaměstnance, v roce 2050 pak 63 %, zatímco nyní představují 70 %. Pokud dotované soukromé spoření sníží čistý příjem na maximálně 4 % hrubého příjmu, včetně dotací od roku 2008, bude v roce 2030 úroveň důchodů představovat 67,7 % a v roce 2050 67,3 % průměrné hrubé mzdy zaměstnance. Nižší státní důchody budou kompenzovány systémem důchodového připojištění, budou fungovat mimo povinný státní systém a budou se na ně vztahovat výše zmíněné daňové výhody. To je vládní optimistický scénář. Riesterova reforma byla poměrně odvážná uzákoněním ustanovení, že důchodový příjem musí dosahovat 67 % hrubé mzdy a uzákoněním příspěvkové míry odvodů do systému 20 %, resp. 22 %.

Na tomto místě je třeba položit si základní otázku. Je Riesterova reforma schopna stabilizovat německý penzijní systém a splnit tak svůj základní účel? Odpověď zní, že toho schopna není. Tato odpověď je založena na “oficiálních” demografických a ekonomických projekcích, sestavených Rürupovou komisí, která měla účinnost penzijní reformy prověřit. Model kalkulací dlouhodobých dopadů penzijní reformy ukazuje, že v důsledku nového Riesterova vzorce bude penzijní úroveň klesat mnohem rychleji, než vláda původně ve svých predikcích předpokládala. Uzákoněné hodnoty 67 % podílu penze na průměrném čistém výdělku bude dosaženo velmi rychle a dále se sníží na hranici 62 % [2].

Závěry Rürupovy komise dokládají, že i když bude Riesterova reforma snižovat příspěvkovou míru do PAYG systému, hranice 20 % bude dosaženo v roce 2014 a hranice 22 % v roce 2022.

Závěry, které lze z tohoto německého příkladu vyvodit pro reformu penzijního systému České republiky jsou následující. Kosmetické úpravy systému PAYG nezaručí dlouhodobou finanční stabilitu. Je možné měnit výpočtové vzorce v rámci prvního pilíře systému PAYG a snižovat jimi postupně reálnou hodnotu budoucího důchodu, avšak není možné zvrátit všeobecnou náchylnost a závislost systému PAYG na vnějších vlivech, hlavně demografických. Přestože Riesterova reforma v Německu částečně změnila zažitý model silného a jediného prvního pilíře, podobně jako italská reforma nemůže sloužit jako vzor pro reformu penzijního systému České republiky, protože podle uvedených studií nebyly splněny základní cíle, které si vytkla.