Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

5/2004

číslo 56

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah:

1. Úvodní poznámka

2. Téma čísla: Metodologické aspekty globalizace

Nové aspekty globalizace aneb megantrendy 2000 - 2010 (Pavel Sirůček)

Globalizace, hospodářské cykly a metodologie vědy (Stanislav Heczko) *

3. Hlavní materiály

Zkusme brát pojem sociální v pojmu socializmus vážně (Erik Olin Wright)

Reforma penzijního systému (Oldřich Glötzer)

4. Příloha: K programu ČSSD

K programové diskusi - bude z ní něco? (Radim Valenčík)

Ještě k programu - v čem je potíž (Radim Valenčík)

Špatné zboží se nestává prodejným ani v lepším obalu (Radim Valenčík)

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz


 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2004. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2004) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. listopadu 2004.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

 

 

1. Úvodní poznámka

Téma čísla je věnováno metodologickým aspektům globalizace. V části hlavní materiály je zajímavý příspěvek amerického autora E. Wrighta, který přeložil a pro náš časopis jeho uveřejnění zprostředkoval T. Vaško. Je pohledem "zleva" (a to dost výrazně "zleva") a - což je zvlášť zajímavé - z akademického prostředí v USA. Příspěvek mohl být zařazen i do předcházející části, protože se zabývá problémy související s globalizací a s otázkou vzniku nové ekonomiky. Dalším příspěvkem je závěrečná část obsáhlého materiálu vycházejícího z bakalářské práce studenta (nyní již absolventa) VŠFS O. Glötzera, který je věnován penzijní reformě. Dlužno dodat, že se jedná o část nejvýznamnější a že problém toho, jak reformovat penzijní systém se v současném vývoji naší společnosti stává klíčovým. Jakkoli se jedná "pouze" o materiál vycházející z bakalářské práce, čtenář může porovnat vyzrálost názoru, komplexnost a fundovanost pohledu i konkrétnost a reálnost navrhovaného řešení s tím, co předkládají ti, co za uskutečnění reformy penzijního systému u nás zodpovídají. (Myslím, že toto porovnání výmluvně dokresluje povahu současné doby.)

V příloze jsem si dovolil zveřejnit tři materiály, které vznikly v období po volbách do EU (kdy ČSSD řešila svou vlastní a následně i vládní krizi). Reagovaly na výzvy nejdříve V. Špidly a následně S. Grosse. Kromě iniciátorů těchto výzev byly rozeslány asi na 300 adres politické a odborné reprezentace ČSSD. Jak je zřejmé, bylo to ono známé "házení hráchu na zeď" (příp. se nabízí ještě jedno úsloví). I tak se však domnívám, že moje snaha měla smysl. Alespoň ukázala (těm, co chtějí a umí přemýšlet), že bez zakomponování problematiky zkvalitnění vzdělání do systému kroků usilujících o řešení současných problémů (ve smyslu toho, jak je to podáno v uvedených třech materiál) prostě není možné dát program praktických kroků, které by mohly být úspěšné (např. v podobě vládního programu a jeho následné realizace). Dokonce se ukázalo, že nelze ani napsat text, který by měl podobu něčeho realistického. Velmi brzy se ukáže v praxi, že koncepční ujasnění toho, co dělat, není pro okrasu. že je prostě nutné a že bez něj se upadne do starých chyb a chaotických kroků.

Z výše uvedeného vyplývá dost zásadní otázka (nikoli řečnická), kterou si v závěru úvodní poznámky dovolím vypíchnout: Proč je tak usilovně odmítán koncept, který by problémy řešil a nevedl k tomu, že se ti, co se snaží řešit problémy bez jeho využití "historicky znemožní"? Proč, když je to šance pro ty, co si jinak udělají obrovskou ostudu? Sám na tuto otázku odpověď neznám a budu rád, když mi s ní někdo pomůže.

Radim Valenčík

 

 

 

2. Téma čísla: Metodologické aspekty globalizace

 

 

Nové aspekty globalizace aneb megantrendy 2000 - 2010

Pavel Sirůček

(Text představuje rozšířenou verzi podkladového materiálu k vystoupení na diskusi Klubu ekonomů "Nové aspekty globalizace aneb co zbylo z tzv. nové ekonomiky?")

Globalizace stále představuje dosti vágní pojem, který často díky přímo inflačnímu nadužívání zcela ztrácí na obsahu - dodnes neexistuje jednoznačná definice globalizace, stejně jako neexistuje její jednotná a ucelená teoretická reflexe. Velmi obecně může být ke globalizaci přistupováno např. jako k procesům vytváření planetárních struktur ve všech oblastech lidských aktivit probíhajících s různou dynamikou (ve sféře technologické, ekonomické, politické, kulturní aj.). Mnozí zde zdůrazňují, že jde především o "spontánní, neřízený proces" (Mezřický, V. (ed.): Globalizace. Praha, Portál 2003, s. 10), kdy globalizace může být přirovnána k jakési neřízené střele. Např. podle Z. Baumana pojem globalizace v nejhlubším významu znamená "... nedeterminovaný, neurčitý, sebepohánějící pohyb světových událostí. Znamená absenci centra, řídícího panelu a manažerského ústředí ..." (cit. podle Mezřický, s. 107 - srov. Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha, Mladá fronta 2000). Globalizace je tak zde odlišována od osvícenské ideje univerzalizace, kdy globalizace je "souborem globálních efektů, nikoli záměrem, je souborem efektů notoricky nečekaných a nezamýšlených ..." (tamtéž, s. 108). Podle Mezinárodního měnového fondu globalizace reprezentuje "rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií" (tamtéž, s. 10). Globalizace bývá mnohdy vnímána především a prvotně ve smyslu ekonomických aktivit a procesů s celou řadou závažných společenských důsledků; jiní (A. Giddens) zase považují za nejdůležitější sílu globalizačních procesů transformaci času a prostoru v našem životě, mající za následek, že: "vzdálené skutečnosti, ať již ekonomické, nebo jiné, nás dnes ovlivňují mnohem příměji a zejména bezprostředněji, než tomu bylo v minulosti" (dtto).

U globalizace je nutno odlišovat rovinu objektivního procesu (především rozvoje výrobních sil, resp. procesu zespolečenštění), který však nemá pouze ekonomický rozměr (propojování trhů, zemí či internet) a stávající kapitalistickou (resp. neoliberální) formu globalizačních procesů. Tato je sice pro někoho jediná myslitelná, ale právě ona je nejčastějším terčem kritiky a útoků "anti", resp. "alter" globalizačních proudů, které často operují s termíny "amerikanizace", "westernizace", ale i "univerzalizace" (kdy liberální hodnoty, schémata myšlení, mechanizmy i západní způsob života, včetně konzumerismu a plýtvání, jsou "po dobrém i po zlém" celosvětově "misionářsky" šířeny např. pod pláštíkem doktríny lidských práv). Západní učebnicové definice globalizaci člení na etapy internacionalizace (spojené s exportem a volným obchodem), transnacionality (přeshraniční investice) a vlastní současnou globalizaci (jako rozšíření světových výrobních a informačních sítí). Zde je globalizace - ve smyslu "přirozeného zesvětovění", probíhajícího po celou historii kapitalismu - redukována pouze na ekonomický rozměr a fakticky představuje "ring co nejvolnějšího trhu". K nositelům tohoto "oficiálního" pojetí globalizace, reprezentujícího zájmy finančního kapitálu, s cílem "zmocnit se globálu" je řazeno tzv. "globalizační politbyro" (MMF, SB, WTO, OECD). Záměrně a často zde však bývá opomíjena nekontrolovatelná role integrujících se gigantických nadnárodních korporací (již vlastně "stojících nad zákony") a jejich rostoucí vliv na politiku jednotlivých států i mezinárodních organizací - tyto mohou být přirovnány k jakýmsi "pavoukům - křižákům" celosvětových pavučin a sítí. Někteří dokonce přímo odmítají používání termínu globalizace a preferují francouzské označení mondializace (např. v pojetí blízkých sociálním demokraciím či křesťanským proudům); část levice místo neoliberální globalizace (coby termínu maskujícího soudobý imperialismus) propaguje skutečnou internacionalizaci, kdy "proti globalizaci finančních trhů a kapitálu staví globalizaci solidarity a odpovědnosti" atd. Neujasněnost a četné problémy tedy panují také v otázkách identifikace objektu a subjektů globalizace - "globalizuje se svět" či "je kýmsi globalizován"? Opomíjena by však neměla být ani existence odklonů, resp. přímo protitrendů k procesům globalizace ekonomického i sociálního života - procesy diverzifikace, fragmentace či lokalizace, a to v celosvětovém měřítku. Z těchto termínů pak na Mezinárodním fóru o globalizaci za účasti Světové banky konaném v červu 2002 v Říme vyplynulo přijetí souhrnného názvu "glokalizace" pro tento nový fenomén, nabývající v posledních letech na dynamice i intenzitě.

Při zkoumání procesů globalizace (často spojovaných např. s rozvojem mezinárodního obchodu a odehrávajících se již od 16. - 17. století), resp. její nových aspektů je nutné i naznačení, proč teprve až dnes jde o jedno z nejfrekventovanějších témat - a to nejen v odborných časopisech. O. Turek v tomto kontextu vysvětluje: "V posledních zhruba třech dekádách globalizace dramaticky akceleruje a dostává se do kvalitativně nové fáze, přinášející - vedle tradičních pozitivních efektů - i efekty prohlubující nejkardinálnější ekonomické i politické problémy současného světa" (Globalizace stará a nová. Listy, 2004, č. 2, s. 35 - tučně zvýrazněno PS). Odlišována také bývá globalizace "jako stadium historické evoluce lidstva" od "politického projektu řídícího svět jistým směrem" - ve smyslu "politické" globalizace se však již nejedná o postupně se vyvíjející spontánní procesy, kdy např. N. Fergusson prohlašuje: "... Politická globalizace je galantní slovo pro imperialismus, pro vnucování našich hodnot a institucí jiným" (cit. podle Turek, dtto). Současná fáze globalizace je charakterizována zostřujícími konflikty mezi čtyřmi hlavními aktéry - "předně mnohonárodními společnostmi, pak zeměmi, které z globalizace sklízejí ten rozhodující díl ovoce, dále světovými institucemi, jakými jsou Světová obchodní organizace a Mezinárodní měnový fond, a konečně zaostávajícími zeměmi, které jsou v ostré opozici ..." (tamtéž, s. 36). O. Turek zde zdůrazňuje: "... máme-li postihnout podstatu současné fáze globalizace, musíme poznávat vzorce chování každého ze čtyř aktérů, jejich společné či konfliktní zájmy a vzájemné interakce. Tam se odehrává ono drama. To, co ukazují statistická čísla, je spíše kulisa, záležitost scénografie" (dtto).

Jak tedy lze globalizaci chápat a kdy tato vůbec vzniká? Stručně zrekapitulujme, a to pod zorným úhlem systémového pohledu a přístupu. Globalizaci můžeme spojovat s ekonomikou (procesy internacionalizace či ekonomické integrace) - zde bývá její počátek vztahován k 16. - 17. století. V případě globalizace spojené s nadstavbou (ve smyslu procesů internacionalizace kultury a hodnot) někteří hovoří již o antice. Pokud globalizaci spojujeme především s technologickými změnami (a jejich následným vlivem na ekonomiku a nadstavbu) bývá její vznik vztahován např. k 80. létům 20. století - globalizace zde vystupuje jako určitá forma rozvoje výrobních sil, především na bázi informačních a komunikačních technologií. Nicméně o globalizaci vývoje mnozí často hovoří již od 60. let 20. století, kdy společenské rozpory definitivně ztrácejí lokální charakter - což lze vysvětlit jako důsledek aplikací nových technologií IV. dlouhé vlny, kdy 40. a 50. léta byla ve znamení vzestupné části IV. Kondratěvova dlouhodobého ekonomického (a šířeji i společenskoekonomického) cyklu. Ještě uveďme, že cca v 70. letech se rozšiřuje pojem globální problémy (týkající se celého "globu" a vyžadující celoplanetární řešení), resp. že vlna častého používaní termínu globalizace počíná v 90. letech 20. století. Dále připomeňme, že globalizaci lze nazírat jako další etapu v rozvoji kapitalismu, vedle předmonopolního a monopolního - za politickou nadstavbu globálního kapitalismu může být považován tzv. ultraimperialismus (jakkoli je tato kategorie značně problematická a nedopracovaná). K diskusím o nových aspektech globalizace na počátku 21. století však nenáleží pouze úvahy o ultraimperialismu ve smyslu možné nové historické epochy (blíže viz Klub ekonomů, 25. 4. 2001, resp. Zpravodaj Klubu ekonomů, 2001, č. 4 a Marathon, 2001, č. 2), ale je zcela nezbytné kritické zhodnocení (či přehodnocení) a doplnění mnoha dalších témat - např. ohledně dříve tak opěvované tzv. nové ekonomiky.

Koncept tzv. nové ekonomiky byl představen a diskutován na Klubu ekonomů 14. 6. 2001 (viz Zpravodaj Klubu ekonomů, 2001, č. 6, resp. Marathon, 2001, č. 4); úzce související problematikou nadnárodních korporací a elit se Klub ekonomů zabýval 26. 9. 2001 (Zpravodaj Klubu ekonomů, 2001, č. 7, resp. Marathon, 2001, č. 6, též sr. Trend, 2001, č. 4 - 5). Propagovaná "bublina" tzv. nové ekonomiky již víceméně splaskla a vývoj zrelativizoval i její mytologii. Např. tzv. nová ekonomika jistě neznamenala "smrt" velkých korporací ani úplný "soumrak" národních vlád - obě instituce se spíše více či méně úspěšně a pružně přizpůsobují, ale přežívají, resp. stále hrají klíčovou roli. Tzv. nová ekonomika také nevedla k podstatné desiindustrializaci USA (kde zpracovatelský průmysl zcela nezmizel, ale byl "předefinován", při relativně malém poklesu zaměstnanosti a velkém růstu produktivity), ale ani k naplnění předpovědí, že americká ekonomika zažívá od počátku 80. let 20. století bezprecedentní konjunkturu. Realita dále zcela nepotvrdila ani pesimistické předpovědi ohledně úplné stagnace mezd většiny amerických dělníků ani spojení velké části nových pracovních příležitostí pouze s nižšími příjmy či podstatnou redukci pracovních míst na středních úrovních řízení díky restrukturalizaci korporací; tzv. nová ekonomika nezpůsobila ani dramatický nárůst nezaměstnanosti a její vliv na zvyšování tzv. přirozené míry nezaměstnanosti je přinejmenším diskutabilní (či dokonce opačný). Na druhé straně ovšem nedošlo ani k naplnění scénářů přehnaně optimistických - např. ohledně dlouhodobého vzestupu, velkého nárůstu počtu osob samostatně výdělečně činných či poklesu váhy problémů plynoucích z příjmové (a majetkové) nerovnosti současných vyspělých západních společností.

Co tedy vůbec zbylo z tzv. nové ekonomiky, resp. mýtu o nové ekonomice? "Pojem nová ekonomika, tak často používaný a zbožňovaný ve druhé polovině 90. let dvacátého století, ztratil hodně ze svého lesku. Na druhé straně se však nepotvrdilo, že bylo nastoleno nové paradigma ekonomické teorie, a že přestaly platit "staré" ekonomické zákony ..." (Janáček, K.: Co zbylo z nové ekonomiky? Politická ekonomie, 2002, č. 2, s. 177). Zastánci tzv. nové ekonomiky zdůrazňovali revolučnost vlivu informačních technologií a jejich změn na ekonomiku (např. i A. Greenspan 10. 7. 1998 tvrdil, že: "Spojené státy nyní prožívají něco, co by se nejlépe dalo popsat jako nová průmyslová revoluce tažená rychlo akcelerací počítačových a telekomunikačních technologií" (cit. podle Janáček dtto)), popírali platnost "starých" standardních ekonomických pouček (např. platnost tradiční krátkodobé Phillipsovy křivky, resp. tvrdili, že rostoucí produktivita bude udržovat nízké úrokové sazby či předpokládali imunitu nových technologických odvětví vůči změnám poptávky, měnových kurzů i úrokových sazeb). Naproti tomu tzv. tradicionalisté posuzovali významný vliv informačních technologií daleko střízlivěji a ani neuvažovali o změnách základních ekonomických zákonitostí (zde např. v podobě limitů ekonomického růstu a zachování přirozeného cyklického vývoje ekonomiky, růstu inflace při snížení pružnosti trhů práce či snížení investic do informačních technologií při poklesu agregátní poptávky či zvýšení úrokových sazeb). Zastánci nového paradigmatu srovnávali (či dokonce nadřazovali) revoluci v informačních technologiích např. se zavedením parního stroje či elektřiny a predikovali dlouhodobou udržitelnost 3 - 4 % ročního růstu produktivity; stoupenci tradičního paradigmatu však byli k tomuto růstu skeptičtí a přisuzovali mu pouze cyklický a nikoli trvalejší charakter. Nehledě na to, že výzkumy o vlivu informačních technologií na ekonomiku (např. na produktivitu), často ještě dosti odlišné, se týkají v podstatě pouze podmínek USA. V Evropě a Japonsku také byly investice do informačních technologií podstatně nižší; Evropa má navíc "dohánění" USA velmi ztíženo zřejmě nezbytnou restrukturalizací, zpružněním trhů apod.

Lze víceméně souhlasit s Janáčkem, který uvádí: "V diskusi o nové ekonomice měli v uplynulých letech ekonomové tendenci přehánět ... Buď popírali, že se v ekonomice cokoli změnilo nebo zdůrazňovali, že všechno se změnilo ... pravda leží někde uprostřed" (tamtéž, s. 181). Neprokázalo se, že by Phillipsova křivka (jistá zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností, resp. růstem) přestala zcela platit, ekonomický cyklus nebyl odstraněn a revoluce v informačních technologiích nezvýšila stabilitu finančních trhů, ale spíše naopak - tyto změny také zvyšují nejistotu při odhadech růstu produktivity či potenciálního výstupu. K. Janáček též připomíná, že: "... většinu ekonomik teprve čeká druhá fáze revoluce v informačních technologiích (jejich rozšíření do všech odvětví) a třetí fáze (reorganizace těchto odvětví, aby bylo možné využít nových technologií a trvaleji zvýšit tempo růstu produktivity)" (tamtéž, s. 182).

Na skutečnou novou ekonomiku (praxi) a ekonomii (teorii) se tedy stále ještě čeká. Nutno připomenout, že existují i poněkud odlišné interpretace fenoménu "nové ekonomiky" - např. v kontextu instrumentária dlouhodobých cyklů (Kondratěvových dlouhých vln) vztahovaným k převratným inovacím, které v návaznosti na odkaz J. A. Schumpetera rozpracovával především F. Valenta (podrobněji viz Marathon, 2004, č. 1, resp. 2001, č. 3 a 4). Valentova poslední kniha Inovace. Od Schumpetera k nové ekonomice (verze určená pro zveřejnění na internetu dostupná na adrese http://fph.vse.cz/fakulta/katedry/kpe - dále odkazy na Valentu, upravené knižní vydání ve Švýcarsku cca v roce 2001) otevírá novou generaci výkladu o průmyslovém inovačním procesu. K přestavění a doplnění původních představ o inovacích přiměly Valentu dvě inspirace - významná výročí spojená se Schumpeterem (60 let od prvního vydání Business Cycles v roce 1939, resp. padesát let od jeho úmrtí v roce 2000 (srov. Marathon, 2000, č. 4) a související "... stále zřetelnější nástup a diverzifikace mikrotechnologií, přinášející pátou Kondratěvovu vlnu a s ní i "novou ekonomiku"" (internetová verze publikace s. 2). F. Valenta zde, mimo jiné, dospívá k naznačení konce IV. dlouhé vlny i jistým příznakům nástupu V. vlny (ve vývoji 90. let) v USA a později i ve Velké Británii - "Mikrotechnologie se stávají "tahounem - carrier" nové Kondratěvovy vlny" (tamtéž, s. 36). Nicméně ke globálnímu náběhu vzestupné části V. Kondratěvovy vlny (s masovější aplikací nových technologií) ještě asi nedošlo, a ani není nikde zaručeno, že v brzku (a možná vůbec) dojde.

Při našich úvahách o globalizaci nelze nezmínit dlouhodobě probíhající práce a interdisciplinární diskuse ohledně různých variant prognostických materiálů Z. Háby či materiálů A. Bálka z tvůrčí dílny kolektivu pod vedením M. Formánka (komplexní a stále doplňované Prognózy vývoje zpracované, textu Prognóza 2015 - ekonomická východiska - vesměs dostupných na www.kscm.cz). V tomto kontextu je podnětné obeznámení také s myšlenkami nemarxistických futurologů, resp. s jejich pohledem na svět a často i kritikou moderního již globálního kapitalismu. Práce celé řady známých západních autorů z této oblasti obsahují mnohé cenné postřehy a náměty k zamyšlení, doplňují a obohacují naše poznatky, přispívají k utřídění a potřebné strukturaci faktů i myšlenek, ke zlepšení orientace na uzlové body vývoje a v neposlední řadě varují před "slepými kolejemi" našich úvah.

K autorům nejznámějším zde náleží americký futurolog a sociolog Alvin Toffler, představitel koncepcí transformace kapitalismu, resp. teorií postindustriální, superindustriální či informační apod. společnosti, autor celé řady celosvětově populárních prací. Připomeňme čtivý Šok z budoucnosti z roku 1971 (česky Praha, Práce 1992), kde je v návaznosti na periodizaci dějin D. Bella aj. rozlišována - podle určující úlohy jednotlivých odvětví - civilizace zemědělská, éra industriální a společnost postindustriální (resp. tzv. symbolická ekonomika založená na sféře služeb a "výrobě dojmů"). Toffler tvrdí, že lidstvo sice již nečekají žádné krvavé revoluce, ale zato velké krize; moderní vývoj se totiž neustále zrychluje a neposkytuje čas na zamyšlení a přizpůsobení - lidé se dostávají pod stresující tlak změn, jsou hodnotově desorientováni a šokováni příliš rychle přicházející budoucností.

V populární Třetí vlně (1980) Toffler přichází s paradigmatickým pohledem na fázování a směřování dějin, kdy se změny odehrávají ve velkých "vlnách". První ("vesnická") vlna je spojena s agrární revolucí, druhá ("vlna továrních komínů") se vzedmutím revoluce průmyslové. Období 1950 - 2025 rámuje třetí velkou civilizační vlnu, resp. revoluci superindustriální nastolující superindustriální či informační společnost. Podle Tofflera stojí dnes lidstvo před obrovským skokem vpřed a směřuje k dosud nejhlubšímu sociálnímu zvratu a tvůrčí přeměně v celé historii. Revoluční charakter soudobých změn a bolestnost přechodu k nové společnosti se odvíjí právě od příchodu třetí vlny a konfrontace s doznívající vlnou předchozí - např. v podobě neslučitelnosti starých a nových technologií, přechodu od masovosti k individualitě, od analýze k syntéze, od "továrny k domovu", od centralizace k decentralizaci, od hierarchických k síťovým strukturám, od využití přírody k soužití s ní či v pronikavém zesílení tzv. efemerizce všech sfér společenského života jako vyjádření stále rychlejšího životního tempa.

V Posunech moci (1990) je rozlišení tří civilizačních vln doplněno odlišnou základnou moci nad společností, resp. posloupností mocenských pilířů - u první vlny je moc založena na síle, u druhé na materiálním bohatství a u vlny třetí na informacích. Našim čtenářům je dostupná shrnující práce A. a H. Tofflerových Nová civilizace - Třetí vlna a její důsledky (česky Praha, Dokořán 2003). Tato analyzuje příčiny, podstatu a možné důsledky třetí technologické revoluce, do které lidstvo vstoupilo již před koncem tisíciletí - revoluce ve zpracování a zejména používání informací. Známou se stala i další společná kniha Válka a antiválka (1993, česky Praha, Argo a Dokořán 2002), aplikující koncepci třetí vlny na oblast vojenství. Vývoj civilizace provázený válkami se přehoupl do etapy informační, což nalézá odpovídající výraz v pojetí a vedení válek - "války třetí vlny" se vyznačují sofistikovanou technikou a malým, ale maximálně efektivním nasazením vysoce kvalifikované lidské síly.

A. Toffler (společně se svou ženou Heidi) náleží k vlivným myslitelům poslední čtvrtiny 20. století - jejich "futurologické bestsellery" se pro mnohé staly téměř kultovní záležitostí. Populárně psané práce Tofflerových jsou však považovány za mnohdy nemístně optimistické a příliš "jasné" především pro kriticky uvažující Evropany; Toffler je krajně "podezřelý" např. i pro postmodernu, pochybující o karteziánské racionalitě, materialismu a univerzalitě dějin. Kriticky poukazováno také bývá na jistou analogii s americkými westerny v kontextu posloupnosti pilířů moci (síla, bohatství a informace jako schéma pistolník, rančer a učitelka) či na magičnost čísla tři (připomínající tři zdroje, resp. tři součásti marxismu). Samotný Toffler je univerzálností a materialismem marxismu do jisté míry ovlivněn - třemi vlnami prochází všechny společnosti, boj tříd je zde nahrazen "bojem vln"; podle něho však systém tvorby bohatství třetí vlny vyvrací tři pilíře socialistického světonázoru - kritiku soukromého vlastnictví, důraz na centrální plánování a "industriální předpojatost" (kdy socialistické země prý sledovaly strategii druhé vlny na úkor vlastní vlny první). Především díky srozumitelnosti a čtivosti vstupují myšlenky Tofflerových do povědomí miliónů lidí na celém světě - a to i přes svou teoretickou spornost, metodologickou neukotvenost, velmi značná zjednodušování či přílišný pragmatismus.

Připomenout také možno, že A. Toffler již dříve úspěšně predikoval mohutný rozvoj světového terorismu, společenské katastrofy, těžké krize v Asii i nahromadění řady vážných problémů postmoderní doby (jako jsou např. medializace, sexualizace či komercionalizace). V rozhovoru pro polskou Gazetu Wyborczu z roku 1999 naznačuje kořeny šíření uvedených společenských jevů v mezinárodním rámci: "V mezinárodní politice je stále lépe vidět to, co se ve vnitřní politice ještě daří skrýt, že velký kapitál, velké nadnárodní korporace a investiční skupiny, které jsou dobře řízené a umějí se rychle přizpůsobit nové situaci, získávají převahu nad státními institucemi. Demokraticky vznikající politická moc stále nápadněji slábne oproti moci ekonomické, kterou nikdo nevolí a kterou je také stále těžší kontrolovat. Situace se převrátila: dnes je to velký mezinárodní kapitál, který kontroluje vlády, parlamenty, prezidenty demokratických zemí, hodnotí jejich politiku a na světových trzích hlasuje pro ně nebo proti nim změnami valutových kurzů či cen obligací. A v případě konfliktu trestá i velmi silné vlády tím, že rychle přenáší velké objemy do přívětivějších zemí" (cit. podle Rudler, Z.: Šok z praxe velkých monopolů. Haló noviny, 8. 1. 2002, s. 5).

K populárním a známým se řadí také američtí prognostici John Naisbitt a Patricie Aburdenová, kteří prosluli modelováním vývoje světa pomocí tzv. megatrendů. Takto jsou označovány základní tendence vývoje v různých oblastech - velké změny (sociální, ekonomické, politické, technologické aj.), pomalu se objevující a následně formující, resp. významně ovlivňující vývoj světa po celá desetiletí. I přes značná zjednodušení (např. ve volbě počtu právě deseti určujících trendů), spíše populární formu a absenci adekvátního metodologického zakotvení obsahují práce J. Naisbitta a P. Aburdenové zajímavé podněty k zamyšlení a představují i jisté rámcové východisko pro další futurologické úvahy o dalším směřování civilizace. Nicméně nelze zapomínat na ideologické aspekty a nesporně apologetický charakter nejen těchto prací - pilíře našich úvah by však měly spočívat ve skutečně vědecké metodologii a důrazu na revoluční systémovou změnu.

V roce 1982 přicházejí s knihou Megatrendy (Megatrends: Ten new directions transforming our lives. New York, Warner Books), kde jsou základní tendence vývoje světa v 80. letech spojovány s přechodem: 1) od společnosti industriální ke společnosti informatizované; 2) od intenzifikované techniky ke špičkové technice a kvalitě; 3) od ekonomiky národní k ekonomice světové; 4) od krátkodobosti (např. plánování) k dlouhodobosti (např. plánování a strategického řízení); 5) od centralizaci k decentralizaci; 6) od institucionální pomoci a péče ke svépomoci (např. svépomocných skupin); 7) od zastupitelské (reprezentativní) demokracie k demokracii participační; 8) od hierarchických struktur k sítím (síťově propojeným strukturám); 9) od "Severu k Jihu" (např. přenesením center inovací) a 10) od strnulých společenských pravidel typu "buď/anebo" k vícenásobné volbě (mnohosti rozhodovacích možností typu "jak - tak").

Roku 1990 se objevuje jejich práce Megatrendy 2000 s podtitulem Deset nových směrů na 90. léta (Megatrends 2000: Ten New Direction for the 1990 s. New York, Morrow - slovensky Bratislava, Bradlo 1992). 90. léta jsou nazírána ve znamení změn souvisejících s globalizací a jsou spojována s novým pohledem na svět, kdy tzv. miléniové megatrendy tvoří bránu do 21. století. Autoři kladou otázku, zda "nastane zlatý věk či apokalypsa" a prezentují názor, že záleží především na nás (a nikoli např. na špičkové technice) - nezachrání nás však příchod nějakého mesiáše ani vesmírné civilizace, ale nazrálé problémy si musíme vyřešit sami. Rozhodující trendy vývoje jsou spojovány především s: 1) prosperující globální ekonomikou 90. let; 2) renesancí umění; 3) výskytem tržního socialismu; 4) globálním životním stylem a kulturním nacionalismem; 5) privatizací státu všeobecného blahobytu; 6) rozvojem tichomořské oblasti; 7) desetiletím žen ve vedoucích postaveních; 8) věkem biologie; 9) oživením náboženství v novém miléniu a 10) triumfem jednotlivce.

Z různých pohledů lze diskutovat, jak se prognózy autorů pro 90. léta naplnily. Obvykle bývá poukazováno na to, že již nestačily postihnout zásadní změny ve střední a východní Evropě odehrávající se od roku 1989; na aktuálnosti (snad s výjimkou specifické Číny) tak zřejmě ztratil i třetí z uvedených trendů. Prosperující globální ekonomika také zůstává spíše v rovině ideologických proklamací a zbožných přání (i když však mnohými avizovaný "krach" obdobný 20. a 30. létům nenastal), minimálně sporná je i renesance umění, dominance žen či nástup "věku biologie" (viz dnes již poněkud upozaděné či pomaleji nastupující biotechnologie); "triumf jednotlivce" (jakého však ?) snad netřeba ani šířeji komentovat. "Velké" dějiny skutečně ještě "neskončily" a individualistický liberální kapitalismus se propadá do stále hlubších rozporů. Prohlubování všeobecné krize globálního kapitalismu však v žádném případě ještě neznamená jeho brzký a automatický konec a ještě méně pak automatický nástup sociálně spravedlivějšího společenského uspořádání - socialismu.

"Mým poselstvím pro 21. století je jedno slovo: Asie" - takto zní jakési motto práce J. Naisbitta z roku 1996 Asijské megantrendy (Megatrends Asia: Eight Asian Megatrends that are Reshaping our World. UK, N. Bradley - česky viz Naisbitt, J.: Od národních států k sítím. In: Gibson, R. (ed.): Nový obraz budoucnosti. Praha, Management Press 2000). Osm významných přechodů, ke kterým dochází v Asii, je reprezentováno přechodem: 1) od národních států k sítím; 2) od exportní orientace ke spotřebitelům; 3) od západního vlivu k asijské cestě; 4) od státního řízení k dominanci tržních sil; 5) od vesnic k superměstům; 6) od pracovně náročných oborů k progresivním technologiím; 7) od mužské nadvlády k nástupu žen a 8) od "Západu k Východu" (ve smyslu posunu zpět k Východu jako středu světa).

Bylo by však možné alespoň rámcově identifikovat tzv. megatrendy období 2000 - 2010 - tedy rozhodující směry vývoje v klíčových oblastech společenskoekonomické reality, resp. v různých částech světa v době právě probíhajícího prvního desetiletí nového milénia? S plným vědomím mnohdy až nemístného zjednodušování a metodologické nekonzistence je možné pokusit se pracovně načrtnout "nástřel" opět deseti rozhodujících trendů např. v níže uvedené podobě. Zvolený počet deset je inspirován již představenými pracemi a nemá žádný hlubší význam; kořeny uváděných trendů však sahají hluboko před rok 2000, tyto jsou vzájemně provázané, resp. neoddělitelné a jejich působení samozřejmě nekončí rokem 2010. Telegrafický pokus o identifikaci tzv. megatrendů 2000 - 2010 je také záměrně formulován značně kontroverzně především s cílem vyvolat diskuse a iniciovat vznik dalších příspěvků na toto téma. Ve všech případech absentuje podrobnější precizace uváděných trendů, resp. analýza příslušných rizik (přesněji ohrožení) a šancí pro lidstvo, pro Evropu či pro ČR; také zde není brán přílišný zřetel na možné zlomy trendů atd. S jakými stěžejními trendy vývoje budete případně pracovat vy?

1) opožděný a pozvolnější nástup kvalitativně nových technologií, resp. specifičnost nového dlouhodobého cyklu - nedostatečně vyčištěný "historický terén" pro nástup V. dlouhé Kondratěvovy vlny v globálním měřítku (opožděný oproti prognózám o cca 10 - 15 let); neexistence jednoznačného vítěze "tiché" či "III. světové války" v inovacích a produktivitě i přes značný náskok USA; sílící problémy USA při financování své technologické převahy s nebezpečím "finančních bublin", měnových aj. krizí s globálními dopady; přetrvávající absence připraveného sektoru plnícího funkci "tahouna" nového dlouhodobého Kondratěvova cyklu (resp. obtíže při identifikaci nosných oborů); problémy vojenskoprůmyslového komplexu při vývoji nových zbrojních systémů a jejich pozvolnější zavádění; mnohdy nenaplněná očekávání při aplikacích nových převratných technologií (mikrotechnologie, počítače, telekomunikace, biotechnologie, lékařství aj.), které ještě netlačí na zásadnější proměny vlastnictví; konec iluzí tzv. nové ekonomiky, kdy nedošlo k vytvoření nového ekonomického paradigmatu ani nezačaly působit "nové" ekonomické zákony; nárůst nebezpečí nejen ekonomických turbulencí, nerůznějších nestabilit a nezvládnutelného chaosu (resp. "refeudalizace" či "barbarizace" vývoje) - tradiční industriální schémata se již nemusí vůbec naplňovat; nové aspekty případné vzestupné části V. dlouhé vlny - např. růst již neprovází pokles nezaměstnanosti; nezaměstnanost jako globální problém, kdy z hlediska zhodnocování kapitálu se stále více lidí stává zbytečnými nejen relativně, ale i absolutně; potenciální nový dlouhodobý cyklus bude zasahovat významněji také méně rozvinuté země apod.

2) ohrožení globální stability zostřením globálních problémů - glorifikace stávajících podob globalizace, přehlížení jejích rozporů a nedoceňování "protiproudů" globalizačního procesu v podobě diferenciace, regionalizace, fragmentace či lokalizace; prohlubování totality globálních trhů a diktátu konzumerismu i civilizačních hodnot tzv. McSvěta; upevnění moci nadnárodních (či mnohonárodních) korporací a investičních skupin jako faktických "vládců světa", které získávají stále větší převahu nad státními institucemi, jsou stále méně kontrolovatelné, ale ocitají se také ve vážných problémech a nedaří se jim dosud prosazovat všechny své plány (např. u dohod o mezinárodních investicích); vytváření velkého prostoru pro finanční spekulace a rozkvět "virtuální" ekonomiky; upevňování pozic, resp. rychlé šíření mezinárodního a světového terorismu (brutálně zasahujícího Západ do nejcitlivějších míst), resp. organizovaného zločinu vedoucí k větší kontrole, značné redukci svobod a tradičních demokratických mechanizmů; rozšíření jaderných zbraní a dalších prostředků hromadného ničení; počátek éry válek o "přežití" spojených s obranou mizejících zásob vody, potravin či energií; nárůst počtu válek, hladomorů a nemocí s velkým počtem obětí, redukujícím obyvatelstvo natolik, aby Země byla schopna problémy zvládnout; nástup podnebných a klimatických změn doprovázených přírodními katastrofami s možným dramatickým scénářem ústícím do globálního chaosu během cca 20 let; bohaté oblasti Západu se začínají stávat pevnostmi bránícími se před vlnami přistěhovalců a uprchlíků

3) prohlubování nerovnoměrností vývoje, globalizace chudoby a sílící odpor proti stávající neoliberální podobě globalizace - zostřování rozporů zejména politické globalizace (jako projektu řídícího svět jistým směrem, kdy politickou nadstavbou globálního kapitalismu se stává "superimperialismus"), zpomalování její dynamiky a zesilování konfliktů hlavních aktérů (mnohonárodní společnosti, země z globalizace převážně profitující, světové instituce a země zaostávající); prohlubování nerovnoměrností vývoje různých částí světa, včetně značných regionálních rozdílů a nestability ekonomického vývoje v čase; nerovnoměrnost, resp. rozdílná rychlost propojování a přizpůsobování v oblasti výměny informací, spekulativního a "reálného" kapitálu a trhů práce; vyčerpávání hnacích sil globalizace představovaných postupující liberalizací finančních a zbožových toků; nárůst odčerpávání bohatství nejen z třetího světa maskovaný "nespornými" poučkami standardní ekonomie, resp. liberální apologetikou; dlouhodobá pokračující postupná "dekompozice kapitalismu" (rozklad zevnitř), především vlivem zesílení odporu proti stávající neoliberální formě globalizace, resp. mezinárodního uspořádání; postupné hledání teoretických i praktických alternativ v podobě zesíleného volání po alternativní ekonomice, lokalizaci či stacionaritě

4) rozšíření deregulovaného trhu do všech částí světa a nepřekročitelné mantinely při prosazování trvalé udržitelnosti - pokračující krize hospodářskopolitických stereotypů; dočasné vítězství neoliberálních ekonomických dogmat a mýtů také díky sociálnědemokratické "nové levici" (resp. "novému středu"); modernizace sociálního státu cestou urychlující se demontáže a nenaplněná volání po globálním sociálním státu; sílící "antiintelektualismus", pokles sociální hodnoty vzdělání, resp. postupující komercionalizace vzdělání a přetrvávající bezmezná víra v trh v této oblasti; stále pokračující trajektorie sebeudržujícího se kvantitativního ekonomického "růstu pro růst", kdy tradiční ukazatele nevypovídají o kvalitě života; spekulativní kapitál se stále více vymyká kontrole a nejsou dosud dotaženy pokusy o jeho regulaci (možná Tobinova daň aj.); absence subjektu i mechanizmů nadnárodní regulace keynesovského typu; samosprávné vlastnictví se - přes pokusy o rozšíření např. zaměstnanecké participace -, zatím příliš neprosazuje; ideje trvalé udržitelnosti (včetně tří "nových pilířů" v podobě rozvoje ekonomického, sociálního a ochrany životního prostředí) zůstávají pouze v rovině deklarací - bariéry jejich prosazení se ukazují v globálním tržním systému založeném na soukromém vlastnictví jako zásadně nepřekonatelné

5) vyprázdněnost velkých politických ideologií v čele s dříve dominantním liberalismem a bezradnost tradiční levice i pravice - neadekvátnost individualistických liberálních idejí, hodnot a schémat pro globální podmínky; sílící krize liberální (klasické i neoliberální), konzervativní a sociálnědemokratické koncepce svobody a individuality; nemístná kompromisnost a krach scénářů přespříliš centristických hybridních tzv. třetích cest zcela negujících výhody levicových i pravicových řešení; celosvětový úpadek a ideová zmatenost organizovaného levicového hnutí; marné pokusy o hledání odpovědí na výzvy modernizace - změny cílů (volání po kvalitě života), předmětu (komplexnější pojetí) a metod modernizačních změn s důrazem na procesy globalizace; omezenost vědy založené na statickém paradigmatu, resp. descartovsko-newtonovské metodologii (např. ekonomie) a zesílení hledání dynamického paradigmatu, resp. systémové metodologie; postupné znovunalézání třídního přístupu, resp. pojetí systémové změny; přetrvávající marasmus populistické i technokratické pravice, která přes "společenskou poptávku" nepřistupuje k zásadnějším změnám; zesilování volání po pevném řádu, odpovědnosti, kázni a návratu k tradičním hodnotám; počátek vlny "neokonzervativního" obrozování levice 21. století; eroze tradiční západní zastupitelské demokracie - prvky demokracie participační, přímé aj. se však prosazují jen ojediněle; hledání ekonomických inspirací z minulosti (občiny, cechy, lokální ekonomiky, půjčování peněz bez úroků, družstevnictví aj.) a snahy o praktickou realizace pokusů o alternativní ekonomické systémy

6) ohrožení plynoucí z praxe tzv. univerzálních lidských práv, multikulturalismu, politické korektnosti a pozitivní diskriminace - zesilování rozporu mezi oficiálním vědomím doby (upevňovaným zejména médii a dosud dominující "pseudohumanistickou" ideologií) a společenskou realitou, resp. biologickou, antropologickou aj. přirozeností člověka; zvětšení ohrožení plynoucích z liberálního univerzalismu a tradičního humanistického pojetí pokroku; nárůst prvků kulturního aj. nacionalismu jako reakce na médii vnucované "přínosy" kosmopolitního multikulturalismu; neexistence globální hodnotové shody a partikulárnost (resp. nepřevoditelnost) hodnot; stále patrnější neudržitelnost pokrytecké morálky tzv. "salónní přijatelnosti", resp. politické "hyper"korektnosti a postupné odtabuizovávání některých témat (historické události, rasové a etnické rozdíly, nepřenositelnost vzorců chování, "přirozenost" lidských práv apod.); hypertrofie a počátek odumírání politiky pozitivní diskriminace menšin s postupným přenášením důrazu nejen pouze na výhody a práva, ale i na odpovědnost, povinnosti, resp. schopnost přijetí příslušných civilizačních norem a kulturních vzorců; postupující krize rodiny a tradičního ženství s nárůstem feministického extremismu a oslavováním nepřirozených vztahů

7) krize člověka a absence adekvátního subjektu systémových změn - globalizovaná postmoderní společnost začíná narážet na bariéry antropologické a sociálněpsychologické; stálá absence celostního "nového myšlení" (filosofie seberegulace i omezení plýtvání); pokračující vlna iracionality, hodnotové vykořeněnosti, sílících obav, desorientace a postmoderního relativismu; volání po novém globálním "desateru"; nezměnitelné preferování imperativu stálého kvantitativného růstu a modly konkurenceschopnosti namísto spolupráce, kvality života i morálního étosu; stálé plýtvání všemi zdroji a přetrvávající iluze o tzv. přírodním kapitalismu (řešícím rovnováhu společnost versus příroda), resp. automatickém technologickém řešení; krize tradičních myšlenkových stereotypů a koncepčního myšlení; absence permanentního vzdělávání i učení přizpůsobování se rychlým změnám s dostatečným předstihem; "vzdělanostní společnost" či "znalostní ekonomika" zůstávají propagandistickou fikcí - moderní mechanizmy fungování informačních společností jsou pro mnohé stále více neuchopitelné a příslušné výhody realizuje stále menší část populace; sociální propad nekvalifikovaných členů společnosti a prohlubování ekonomických aj. rozdílů mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými; iluzornost plurality informačních zdrojů, omezování "informační demokracie" a nárůst prvků "orwellovské" technokratické, resp. digitální kontroly; nevyjasněnost nového obsahu kategorie solidarity; přetrvávající absence zformovaného a uvědomělého subjektu systémových změn; rozmělněná a nejednotná "anti-" i "alter"globalizační fronta s možným postupným přenesením center revolučních změn z tradičních oblastí

8) počátek konce hegemonie jediné globální supervelmoci - dominance USA především v politické a vojenské oblasti, resp. udržování náskoku a převahy v oblasti technologické; mnohostranné hluboké problémy USA při absenci globálního náběhu nového technologického cyklu a masové aplikace převratných technologií; nárůst polarizace bohatství, nezaměstnanosti a závislosti USA na zahraničním kapitálu; pohyb na "pohyblivých píscích", kdy dopady agresivní politiky USA (např. "bushovské neoimperialistické školy") jsou stále méně předvídatelné a tato již začíná ohrožovat i samotné zájmy vojenskoprůmyslového komplexu; sílící iracionalita, strach a naprosté nepochopení "zbytku" světa ze strany USA; osamocenost USA při případném rozmělnění NATO s nemožností dostatečné kontroly celé planety (resp. všech konfliktních oblastí); spor tvrdé obhajoby geopolitických a geoekonomických zájmů USA bez idealistických příkras versus iluzorní pokusy o "amerikanizaci s lidskou tváří"; nebezpečí scénáře "globálního Balkánu" a postupné revidování podpory Izraeli coby klíčového spojence; možné konce "epochy spokojenosti" (všeobecná ekonomická pohroma, nepopulární vojenské akce spojené s mezinárodními konflikty, terorismem atd., rozvrat díky protěžovaní menšin či výbuch "revoluce underclass"); sílící krize americké národní identity a obrana v podobě pokusů o návrat k angloprotestantskému etnocentrismu a "jižanským" hodnotám

9) postupné drolení evropské integrace a další propad Evropy - zesílení soupeření prozatimní "triády" silných globálních ekonomických hráčů - EU, USA (včetně NAFTA), Japonska (se zázemím APEC); sílící pokusy o zvrat nepříznivých trendů nezpomalitelným pokračováním integračních procesů, mnohdy však již neřiditelných a samovolných; nárůst byrokratizace evropských struktur spojený s klesající akceschopností; další zaostávání Evropy v nových technologiích (s výjimkou Británie participující částečně na převaze USA), resp. nevhodnost institucionálního rámce z hlediska inovací; neřešení ekonomických problémů, umocňované nepříznivým demografickým vývojem a nárůstem počtu cizorodých imigrantů, velkou nezaměstnaností a nízkou flexibilitou; dovršení restaurace kapitalismu v zemích střední a východní Evropy, jeho dočasná stabilizace a postupné vytváření adekvátních sociálních struktur; sklízení plodů liberální transformace a překotné privatizace v těchto zemích, včetně přetrvávajícího zaostávání za západem; problémy "svázání Evropy eurem" a tlak na pokračující unifikaci v dalších oblastech (např. fiskální) při neplnění kritérií eurozóny řadou "starých" i "nových" zemí; stále citelnější absence jednotící vize (zejména u sociálnědemokratického vidění, resp. projektu EU) a iluzornost násilného vnucování "společných" evropských kořenů, resp. glorifikace ideje evropanství; dopady záměrně urychlovaného rozpadu národních států v podobě sílícího odporu proti EU a nárůstu prvků nacionalismu; faktický přechod na "několikarychlostní" Evropu při omezování dialogu mezi velkými a malými státy, včetně přechodu na diktát silnějších; rozmělnění a "vyšumění" projektu euroústavy; narůstající problémy evropské bezpečnosti a vojenské politiky s postupným formováním "euroNATO"; možné klimatické změny a potíže s podnebím (bouře, katastrofy, nástup chladnějšího a suchého podnebí atd.)

10) pozvolný a zřejmě neodvratný nástup Číny, pokračující nárůst významu asijského regionu a počátek nového obrození Ruska - v řadě oblastí rychlý nástup Číny, které však chybí ještě cca 10 let k dosažení supervelmocenského postavení; postupné proměny čínského kulturního a politického kontextu bez ztráty identity a automatického přebírání všech západních demokratizačních vzorů; zahlcování světových trhů dumpingovými čínskými produkty; příklad a odraz strategického rozvoje Číny v jihovýchodní Asii; bariéry nastartování a usměrňování rychlého ekonomického vývoje při existenci západních parlamentních forem vlády (v Indii aj.); přejímání kapitalistických mechanizmů a principů zeměmi typu Vietnamu aj., ale pouze s částečnou ztrátou jejich specifičnosti a při stálé existenci nekapitalistické Kuby jako příkladu nejen pro americký kontinent; pomalá a bolestná stabilizace vývoje v Rusku při upevňování moci centra a státu; postupný konec "éry ruských oligarchů"; nárůst prvků ruského nacionalismu v řadě oblastí a obnovování mocenských pozic ruského impéria novými prostředky; možné profity Ruska z globálních změn či boje o suroviny; rozvoj spolupráce Ruska a Číny v oblasti nových technologií a vojenství, kde Rusko stále v řadě oblastí minimálně ohrožuje prioritu a technologickou převahu USA; možný počátek alternativních tendencí postupného vytváření "triády" dynamicky se rozvíjejících velmocí v ose Peking - Dillí - Moskva (doprovázený např. expanzí NAFTA na jih s vytvořením americké celokontinentální zóny volného obchodu, resp. dalšími propady a prohlubujícími se rozpory Evropy)

 

 

 

Globalizace, hospodářské cykly a metodologie vědy

Stanislav Heczko

Materiál Pavla Sirůčka ”Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000 - 2010” představuje velmi dobrý základ pro diskusi nad fenoménem tzv. globalizace. Deset jím navržených megatrendů nutno brát zcela vážně. A proto ze své strany bych zde chtěl především pouze vyzvednout některé aspekty této závažné problematiky.

Předně bych rád potvrdil nejednoznačnost pojmu globalizace a upřesnil, že v zásadě existují tři rozdílná pojetí toho, co globalizace vlastně je. Tzv. radikální globalisté čili hyperglobalizátoři (pracující vesměs pro IMF, WB či WTO) hovoří o rychlé a vlivné globalizaci, představující vlastně disciplínu tzv. globálního trhu. Tzv. transformacionalisté (např. Anthony Giddens) chápou globalizaci jako hnací sílu sociálních, politických a ekonomických změn, přetvářející moderní společnost a světový pořádek. Konečně tzv. skeptikové (např. Paul Hirst a Graham Thompson) tvrdí, že tzv. světový trh je rozdělen v podstatě mezi tři bloky (Evropa, asijsko - pacifistická oblast a severní Amerika) a tak zatím nemůže existovat nějaké jednotné fungování světové ekonomiky (Fox, J: Chomsky a globalizace, TRITON, Praha 2003, ISBN 80-7254-367-9, str. 31 - 32). Levicoví kritikové globalizace k tomu dodávají, že proces globalizace nezvrátil dvacet pět let hospodářského poklesu, prospívá pouze elitním skupinám, škodí zemím Třetího světa, podkopává demokracii a volné trhy a likviduje sociální stát pro dělníky (tamtéž, str. 36 - 37). Původ globalizace spojují přitom s předáním určování úrokových měr od vlády centrálním bankám, což vedlo ke ztrátě národní kapitálové kontroly a odstranění překážek mezi domácím a mezinárodním trhem. Proto globalizace podle nich již od samého počátku vykazuje rysy politicky řízeného procesu, které s postupem času jen narůstají.

Analýza hospodářského a sociálního vývoje vybraných vyspělých zemí (USA, Japonska a Francie), obsažená v mé disertační práci (Heczko, S: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická, Praha 2003), ukázala přetrvávající asynchronnost (nesouběžnost) hospodářského cyklu ve světovém měřítku i v letech 1975 - 2002. Ekonomický vývoj v letech 2003 - 2004 ukazuje na obnovu hospodářského růstu v USA, Japonsku a Francii, i když rozdílné úrovně (viz tabulka č. 1 a tabulka č. 2). To by mohlo potvrzovat názory skeptiků ohledně neexistence jednotného modelu fungování světové ekonomiky, nicméně podle mne je nejblíže pravdě názor tzv. transformacionalistů. Nástup nové etapy v ekonomickém a společenském vývoji totiž může probíhat postupně a šířit se z jedné země do druhé.

 

Tabulka č. 1 - Vývoj v roce 2003 v USA, Japonsku a Francii podle MMF (v %):

 

Země

HDP

Nezaměstnanost

Inflace

USA

3,1

6,0

2,3

Japonsko

2,7

5,3

-0,2

Francie

0,5

9,3

2,2


Tabulka č. 2 - Vývoj v roce 2004 v USA, Japonsku a Francii - prognóza MMF (v %):

 

Země

HDP

Nezaměstnanost

Inflace

USA

4,6

5,5

2,3

Japonsko

3,4

4,9

-0,4

Francie

2,0

9,4

1,8

 

Tabulka č. 3 - Vývoj v roce 2005 v USA, Japonsku a Francii - prognóza MMF (v %):

 

Země

HDP

Nezaměstnanost

Inflace

USA

3,9

5,4

2,2

Japonsko

1,9

4,9

-0,1

Francie

2,25

9,1

1,6

 

Ekonomický růst (opět rozdílné úrovně) se podle tabulky č. 3 předpovídá pro tyto země i pro rok 2005, což jistě příznivě ovlivní vývoj celé tzv. světové ekonomiky. Tento celkově kladný vývoj v letech 2003 - 2005 by tak mohl znamenat tolik očekávaný nástup 5. Kondratěvovy vlny (zabírající orientačně období 2003/04 - 2057/58) a v souladu se Schumpeterovou koncepcí multicykličnosti ekonomického vývoje rovněž nástup 9. Wardwellovy vlny (2003/04 - 2030/31), 25. Juglarovy vlny (2002/03 - 20011/12) a průběh 18. Kitchinovy vlny (2001/02 - 2004/05). Jestli tak tomu skutečně je či bude, ukáže teprve čas.

Soudím však, že v současné době skutečně prožíváme tzv. formační krizi (anglicky formation crisis) spojenou s dobíháním 4. Kondratěvovy vlny. Potíže s globálním nástupem 5. Kondratěvovy vlny pak podle mého názoru spočívají v charakteru této formační krize. Současná formační krize nemá totiž podobu nějakého výrazného společenského kataklyzmatu typu revolučního roku 1848 či druhé světové války (1939 - 1945), takže četné nahromaděné rozpory se řeší pouze postupně a pomalu. Sociální, politický a ekonomický vývoj je proto tolik nejednoznačný či dokonce plný protikladů (protitrendů). V úvahu nutno vzít také možný střet civilizací podle Samuela Huntingtona či střet historického a posthistorického světa podle Francise Fukuyamy, které Pavel Sirůček ve svém textu částečně či plně nechává stranou. Již tak složitou situaci dále komplikuje (Pavlem Sirůčkem již zmiňovaný) příchod 3. Tofflerovy velké vlny, spojený s přechodem k postindustriální společnosti (civilizaci 3. vlny).

Na sám závěr bych chtěl zmínit ještě jeden problém, a to metodologického rázu. Těžkosti v rozpoznání pravého stavu věcí (stavu světa) mohou být totiž zapříčiněny neadekvátní metodologií, která převládá (nejen) v ekonomické vědě. Asi ne nadarmo se množí výzvy k provedení kuhnovské ”vědecké revoluce” i v ekonomii, která by měla za cíl nahradit dosavadní descartovsko - newtonovskou metodologii metodologií systémovou, opírající se zejména o poznatky systémové teorie a teorie chaosu. Jak upozorňuje kromě mne i Stanislav Vobořil (Vobořil, S.: Nové TAO - naděje současného člověka, Praha 1998, ISBN 80-238-2027-3), nová systémová metodologie se ještě plně nekonstituovala, natož aby se prosadila. Problémy s nástupem 5. Kondratěvovy vlny a s prosazením nové metodologie přitom mohou úzce souviset. Tolik zatím z mé strany a těším se na příspěvky dalších diskutujících.

 

 

 

 

 

 

Reforma penzijního systému

Oldřich Glötzer

Pokračování

(Poznámka editora: Jedná se o převážnou část 4., 5. a 6. kapitoly z obsáhlé a velmi přínosné bakalářské práce O. Glötzera zpracované na Vysoké škole finanční a správní o.p.s. v roce 2003. Předcházející části této práce byly zveřejněna v Marathonu 1/04 a 4/04. Ponecháváme původní číslování kapitoly.)

4.5 Polská reforma penzijního systému “Security through diversity”

Nový polský mandatorní penzijní systém začal fungovat 1. ledna 1999. Pro přispěvatele narozené po 31. prosinci 1948 nahrazoval předešlý systém, který byl posledního dne roku 1998 ukončen. Nový systém má mnoho podobností s reformami přijatými v ostatních zemích.

4.5.1 Klíčové rysy nového systému

Penzijní reforma zavedená v Polsku se soustřeďuje na mandatorní část systému, který zahrnuje první a druhý pilíř. Třetímu, dobrovolnému pilíři je také přiznána důležitost, nicméně cílem polské reformy bylo zajistit finanční udržitelnost mandatorního systému. Klíčovou metodou použitou v Polsku k vyřešení problému bylo zavedení individuálních účtů a oddělení penzijního spoření v rámci sociálního pojištění. Na reformě je patrný výrazný vliv švédského systému NDC. Soukromí poskytovatelé penzijních služeb se objevili až v souvislosti s reformou a hrají velmi důležitou roli, přestože v Polsku nebylo sociálního zabezpečení privatizováno. Zajímavé je, že v Polsku byl zahrnut pod mandatorní část systému první a druhý pilíř, zatímco v ostatních zemích je to zpravidla jen první pilíř. První a druhý pilíř jsou založeny na individuálních účtech, účastníci obdrží podobné výpisy z obou účtů, věk odchodu do důchodu je stejný (60 let pro ženy a 65 let pro muže), oba účty jsou uzavřeny v den odchodu do důchodu a záruka minimálního důchodu je založena na sumě součtu zůstatků z obou pilířů. První pilíř je stále PAYG systém generující veřejný dluh, zatímco druhý pilíř je plně fondový [22].

4.5.2 Rozložení rizika systémem “Security through diversity”

Ačkoliv první a druhý pilíř vypadají podobně a jsou i přispěvateli vnímány jako podobné, nejsou zcela identické. Přispěvatelé platí příspěvky na svůj osobní účet a při odchodu do důchodu jsou jim vyplaceny peníze plus úrok. Zásadní odlišnost spočívá ve způsobu tvorby úroku. První pilíř pracuje v klasickém režimu výše popsaného švédského systému NDC. Příspěvky placené na účty mají povahu veřejného dluhu. Nejsou investovány do finančních instrumentů na trhu a výnosová míra vzniká zvýšením příspěvkové báze díky demografickému růstu a zvyšování produktivity práce. Druhý mandatorní pilíř je však plně fondový, což znamená, že výnosová míra je vytvářena standardními finančními instrumenty.

Příspěvky placené do systému sociálního zabezpečení jsou nejprve rozděleny mezi důchodovou složku systému OA (old age part) a nedůchodovou složku NOA (non old age part - tato složka zahrnuje tři částky placené na pojištění proti invaliditě, nemocenské pojištění a úrazové pojištění). Složka OA se následně rozdělí mezi pilířové účty. Očekává se, že celkové OA příspěvky budou postupně klesat v souvislosti s poklesem příspěvků do první části OA - prvního pilíře. Naopak druhý pilíř byl založen s cílem jeho posílení již v době spuštění reformy. Podíl příspěvků na mzdě dokumentuje Tabulka 4.2.

 

 

Celkově

První pilíř

Druhý pilíř

Jiné složky

OA

19,52 %

12,22 %

7,3 %

---

NOA

17,07 %

---

---

17,07 %

Zdroj: Góra (2000) [6, str. 9]

Tabulka 4.2: Vztah příspěvků složek OA a NOA systému sociálního zabezpečení (v % ze mzdy)

4.5.3 Přechod ze starého systému na nový

Nový OA systém zcela založený na osobních účtech je mandatorní pro přispěvatele narozené po 31. prosinci 1948. Přispěvatelé narození dříve se nového systému nemohou účastnit, lidé narození po tomto datu nemohou až na malé výjimky zůstat ve starém systému. Přispěvatelé narození po 31. prosinci 1968 mají dva osobní účty a jejich příspěvky jsou mezi ně automaticky rozděleny. Přispěvatelé narození před 1. lednem 1969 se mohou rozhodnout, zda chtějí své příspěvky dělit mezi dva účty jako v případě lidí narozených později nebo chtějí své příspěvky platit výhradně do prvního pilíře osobních účtů. Avšak pozor, rozhodnutí rozdělit příspěvky mezi účty je nevratné! Bez ohledu na jejich rozhodnutí pro ně starý systém skončil. Nový systém donutil velké množství lidí dělit své příspěvky ze zákona. Takový přístup by byl v jiných zemích nepřípustný, avšak v Polsku si nikdo nestěžoval. Do dvoupilířového systému se dobrovolně rozhodlo vstoupit zhruba 55 % lidí (spíše však mladších než starších).

Fiktivní kapitál nashromážděný na účtech prvního pilíře se indexuje jako 75 % růstu mezd. Toto neúplné indexování vytváří prostor pro financování přechodného období. Příspěvky do veřejného pilíře byly stanoveny na 12,22 % zdanitelného příjmu.

Zajímavá je úspěšná agitační kampaň polské vlády kvůli poněkud diskriminačnímu limitu 50 let. Lidé nad 50 let byli de facto diskriminováni zákazem účasti v novém systému. Masívní vládní informační kampaň však dokázala přesvědčit tuto diskriminovanou skupinu, že pro lidi nad 50 let by účast v novém systému mohla být dokonce riskantní, naopak pro lidi pod 50 let systém nepřináší žádné nebezpečí a dokonce přináší malý prospěch. Tato často opomíjená součást polské reformy penzijního systému by si nepochybně zasloužila bližší prozkoumání, než se jí dosud dostávalo.

 

 

 

 

Nový systém (lidé narození po 31. prosinci 1948)

Starý systém

(lidé narození před

1. lednem 1949)

Lidé narození po

31. prosinci 1968

Lidé narození před

1. lednem 1969

Automatické pokrytí novým systémem, příspěvky OA automaticky děleny mezi dva účty

(NDC + FDC)

Automatické pokrytí novým systémem, OA příspěvky jsou buď děleny mezi dva účty (NDC + FDC) nebo jsou odváděny pouze na jeden účet (NDC)

Zůstávají ve starém systému a nemají žádnou možnost se připojit k novému = žádné účty

Zdroj: Góra (2003) [6, str. 10]

Tabulka 4.3: Fáze polské penzijní reformy dle věkových kategorií

4.5.4 Druhý pilíř polské penzijní reformy

Druhý pilíř je založen na spoření v otevřených penzijních fondech a příspěvky tvoří 7,3 % zdanitelného příjmu. Fondy jsou spravovány soukromými subjekty a vybrané prostředky investují do nástrojů finančního trhu. Zpravidla mají v Polsku podobu soukromých akciových společností. Druhý pilíř je regulován s cílem vytvoření transparentního systému. Na penzijní fondy a společnosti penzijních fondů dohlíží veřejná instituce – Vrchní správa penzijních fondů (UNFE), které ve své činnosti spolupracuje s ostatními vládními institucemi, tj. Národní bankou Polska, Institutem sociálního zabezpečení, polskou Komisí pro cenné papíry a burzu a se zaměstnaneckými organizacemi a odbory.

Správce penzijního fondu může spravovat pouze jediný fond. Penzijní fondy a správci penzijních fondů jsou samostatnými a oddělenými právnickými osobami, díky čemuž lze jasně rozlišovat aktiva penzijních fondů, která jsou majetkem členů penzijního fondu.

Penzijní renta je právně řešena tak, že důchodce si po odchodu do důchodu koupí doživotní rentu. Podle odhadů se důchod ze soukromého pilíře pro člověka s průměrným platem může pohybovat od 10 % (odejde-li do důchodu v 60 letech) do 13 % (odchod v 65 letech) posledního platu.

Druhý pilíř poskytuje přispěvatelům systém poměrně rozsáhlých záruk. Za prvé, regulace investic formou výběru finančních instrumentů a stanovením maximálních mezí pro investice. Za druhé, oddělená správa aktiv penzijních fondů velkými polskými bankami. Za třetí, požadavek minimální návratnosti, která nesmí být nižší než polovina průměrné návratnosti na trhu penzijních fondů (počítá se čtvrtletně pro předcházejících 24 měsíců). Za čtvrté, rezervní fond (1,5 % aktiv penzijního fondu), který je aktivován v případě, že návratnost investic v penzijním fondu je nižší než vyžadované minimum. Za páté, garanční fond financovaný všemi společnostmi penzijních fondů (PFS) a spravovaný Centrálním depozitářem. Pokud PFS nemá dost financí na svém rezervním účtu a nemá ani vlastní kapitál na úhradu deficitu, úspory členů jsou doplněny z garančního fondu, avšak celková aktiva garančního fondu by neměla překročit 0,1 % celkových aktiv v sektoru penzijních fondů

Podle odhadů by aktiva penzijních fondů měla do roku 2020 překročit 25 % HDP. Do té doby by měl vzrůst roční příliv příspěvků zhruba na 1,8 % HDP ze současné úrovně blížící se 1 %. Výdaje by neměly překročit 0,2 % HDP, protože většina důchodců té doby bude stále dostávat větší nebo celou část starobního důchodu z veřejného systému.

4.5.5 Třetí pilíř polské penzijní reformy

Třetí pilíř v Polsku může mít podobu zaměstnaneckého důchodového fondu, smlouvy s investičním fondem nebo smlouvy s pojišťovnou. Zaměstnavatelé mohou na takový program platit až 7 % mzdy. Tento příspěvek je sice zdanitelný, ale nezahrnuje příspěvek na sociální pojištění, což vede k určité úspoře pro zaměstnavatele i zaměstnance.

Vrchní správa penzijních fondů (UNFE) důchodové plány registruje a dohlíží. Celkový zájem o dobrovolný třetí pilíř není zatím veliký. Rozvoj zaměstnaneckých důchodových plánů brzdí relativně komplikované registrační procedury, přestože v současné době můžeme zaznamenat snahu o jejich odbourávání. Obtížná situace zůstává na pracovním trhu a chybí motivace zaměstnavatelů vytvářet dlouhodobé plány s nejistými vyhlídkami na budoucnost a hlavně žádné finanční zvýhodnění. Proto tento pilíř není zdaleka tak populární jako výše zmíněné první dva mandatorní pilíře.

 

 

4.5.6 Shrnutí polské penzijní reformy a implikace pro penzijní reformu České republiky

Polská reforma je zajímavá zahrnutím druhého pilíře pod mandatorní část systému penzijního pojištění. Spolu s prvním pilířem tvoří páteř polské reformy penzijního systému. Podle předpokládaných efektů v jednotlivých zemích OECD [4] bude mít Polsko v roce 2050 nižší podíl penzijních výdajů na HDP a jeho změna bude činit minus 2,5 % (v roce 2000 činila míra podílu 10,8 %). Předstihne tak v přírůstkové veličině naprostou většinu zemí OECD a dokonce sníží svůj dluh. Prognóza je sice lákavá, ale absolutně nebere v úvahu změny v penzijních systémech zemí OECD během příštích padesáti let. Proto se lze domnívat, že jakékoliv porovnávání ekonomických ukazatelů penzijních systémů jednotlivých zemí OECD v roce 2050 je více než složité, poněvadž není přesné. Naopak může být velice zavádějící.

Jak bylo popsáno v předchozí podkapitole věnované německé penzijní reformě, s vládními “oficiálními” čísly je třeba zacházet velice opatrně. Jak bylo uvedeno, Rürupova komise dospěla k odlišným číslům než vládní experti projektující Riesterovu penzijní reformu. Lze dovodit, že totéž možná platí i pro polskou penzijní reformu.

Přesto lze vyslovit závěr, že polská důchodová reforma rozhodně může sloužit jako vzor pro reformu penzijního systému České republiky. Polští reformátoři totiž oddělili systémy OA a NOA, tedy složku důchodovou a nedůchodovou, což jim umožnilo soustředit se na vybudování fondového druhého pilíře, který nese znaky tržní kapitalizace vkladů. Záměrem reformy byl postupný přechod přispívajících do sektoru druhého pilíře, který umožní vyšší zhodnocení vkladů přispěvatelů.

4.6 Shrnutí zkušeností z evropských penzijních reforem a vyvození závěrů pro reformu penzijního systému České republiky

V této kapitole byly popsány penzijní reformy dvou členských zemí Evropské unie, a to Itálie a Německa. Další vybranou penzijní reformou byla penzijní reforma Polska jako kandidátské země na vstup do Evropské unie.

Základní pracovní předpoklad kapitoly, že penzijní reformy Itálie a Německa byly jen “kosmetickou” úpravou stávajících PAYG systémů, zatímco penzijní reforma v Polsku šla dále, byl potvrzen. Penzijní reformy v Itálii a Německu byly skutečně jen “kosmetickou” úpravou stávajícího systému PAYG. V případě Itálie, která sice zavedla systém NDC, avšak stále má charakter spíše klasického PAYG systému, sice oficiálně existují klasické tři pilíře, ale reálně převažuje jeden monolitický státní pilíř. Růst příspěvků v penzijních fondech je zcela nepatrný a dosáhl hodnot jen tisícin procenta HDP. Německá penzijní reforma v sobě nese parametrickou úpravu důchodového vzorce, který budoucím důchodcům ubírá reálné důchody. Závěr tzv. Rürupovy komise zpochybnil reálnost německé penzijní reformy. Naopak polská penzijní reforma vykazuje jistá zlepšení oproti stávajícímu PAYG systému, avšak jak bylo již v textu uvedeno, s pozitivními vládními zprávami a odhady budoucího vývoje je nutno zacházet opatrně. Jako příklad mohou sloužit závěry Rürupovy komise v Německu, která dospěla k odlišným propočtům než vládní experti sestavující penzijní reformu.

Závěry, které lze pro penzijní reformu České republiky vyvodit, zní následovně. Neinspirovat se ani italskou, ani německou reformou, spíše polskou reformou. Polská penzijní reforma jde dále než současné české vládní návrhy penzijní reformy. Počítá totiž s třípilířovým schématem penzijního systému, což návrhy české penzijní reformy rozhodně nemají v úmyslu.

 

Kapitola 5: Penzijní reforma České republiky

Kapitola pátá tvoří výstup celé práce. Popisuje nejen penzijní reformu České republiky a problémy, kterým český penzijní systém čelí, nýbrž zároveň hledá řešení reformy penzijního systému za pomoci předcházejících kapitol. Kapitola byla volně zpracována zejména podle studie Lasagabasterové, Rochy a Wiese “Czech Pension System: Challenges and Reform Options” [13], studie Havlíčkové, Illicha, Schneidera a Valenčíka "Důchodová reforma metodou komplementární konverze” [8] a dalších materiálů “An Analysis of the Voluntary Pension Fund System in the Czech Republic” [12] a dalších odborných článků.

Základním pracovním předpokladem této kapitoly je teze, že systém NDC, který je v současné době součástí návrhu vládní reformy veřejných financí sám o sobě rozhodně není schopen zajistit současnou průměrnou náhradovou míru vyjádřenou poměrem penzijních příspěvků k průměrné mzdě.

5.1 Současný stav penzijního systému České republiky

Důchodový systém České republiky je založen na bázi systému PAYG. V důsledku demografického vývoje bude v budoucnosti stoupat míra závislosti populace v důchodovém věku na populaci pracující, jak dokládají statistické údaje v přílohách A - F. Míra závislosti se dnes pohybuje okolo 30 %, ale bude dále růst na přibližně 50 % v roce 2025 a více než 80 % do roku 2050. Penzijní reforma je tedy naprosto nevyhnutelná a je jen otázkou času, kdy bude muset být realizována.

Během 90. let vláda učinila několik kroků k zamezení rýsujících se problémů. PAYG systém byl podroben některým drobným reformám, zahrnujícím postupné zvyšování věku odchodu do důchodu pro muže a ženy, změny ve výpočtovém vzorci, restriktivnější volitelná pravidla a jiné parametrické změny. Dobrovolný soukromý penzijní systém, založený na individuálních účtech byl zaveden v roce 1994 a účast v tomto systému byla podporována státním příspěvkem na tyto individuální účty. Na konci roku 2000 se tohoto podpůrného systému účastnilo asi 2,3 milionu pracovníků, což odpovídá asi 50 % pracovní síly.

Navzdory těmto pozitivním krokům se stávající český penzijní systém není schopen vyrovnat se silnými demografickými tlaky, které jsou prognózovány pro nové století. Veřejný PAYG systém bude trpět neustále se zvyšujícími deficity během příštích desetiletí. Podle demografických předpokladů a při absenci budoucích hlubších reforem dosáhne deficit systému PAYG do roku 2050 hodnoty 8 % HDP. Příspěvková míra činí v současné době 26 % mzdy, a proto bude muset buď rapidně vzrůst nebo se budou muset výrazně snížit vyplácené důchodové dávky. Pro srovnání, penzijní výdaje vzrostou do roku 2050 o více než 7 % HDP. Rapidní zvýšení penzijních výdajů je v rámci matematicko pojistných nevyrovnaností dle mezinárodních standardů extrémní. Zvýšení budoucích penzijních výdajů v zemích Evropské unie se odhaduje přibližně o 3 % HDP.

Dobrovolný soukromý penzijní systém by v principu udržet úroveň penzijního příjmu v rozumných mezích, ale zavedení soukromého systému očekávání zklamalo. Navzdory vysokému pokrytí pracovní síly je účast v systému silně využívána především staršími lidmi. Zpočátku před změnou legislativy byl třetí pilíř systému důchodového zabezpečení díky nastavení státního příspěvku využíván jako velice výhodné krátkodobé spoření. Hlavní část pracovní síly pod 40 let věku zůstává nepokryta. Navíc průměrná příspěvková míra do soukromého systému spoření zůstává velmi malá, na úrovni necelých 3 % mzdy, a náklady jsou relativně vysoké. Problém soukromých penzijních fondů a jejich účasti na českém kapitálovém trhu bude popsán dále.

5.2 Struktura českého veřejného PAYG systému

5.2.1 Finanční situace průběžného systému v minulém období

Český veřejný systém PAYG má 4,7 milionu pojištěných osob, což zahrnuje skoro celou pracovní sílu a 2,5 milionu penzistů [45]. Systém zahrnuje starobní, invalidní a sociální dávky. Výdaje na starobní penze tvoří zhruba 3/4 celkových penzijních výdajů. Jak je uvedeno v Tabulce 5.1, finanční situace celého PAYG systému se v průběhu 90. let postupně zhoršovala a systém se přesouval od přebytků do deficitů 1 % HDP na sklonku desetiletí. Posun se odehrál navzdory vysoké příspěvkové míře 26 % hrubé mzdy. K tomu je nutno přičíst 8 % placených na státní politiku zaměstnanosti a nemocenské pojištění a velikost příspěvku se zvýší na 34 % hrubé zdanitelné mzdy, procento vyšší než činí průměr ve vysokopříjmových zemích OECD.

 

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Příjmy

8,3

8,2

8,1

8,4

8,3

8,4

8,6

Výdaje

7,1

7,5

7,8

8,8

9,0

9,4

9,5

Rovnováha

1,2

0,7

0,3

-0,5

-0,7

-1,0

-0,9

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [47]

Tabulka 5.1: Finanční rovnováha veřejného PAYG systému v letech 1994-2000

(v % / HDP)

Za finanční zhoršení PAYG systému může spíše rapidní zvýšení penzijních výdajů než pokles v penzijních příjmech do systému. Jak ukazuje Tabulka 5.2, daňová báze zůstala relativně stabilní na zhruba 32 % HDP během minulého desetiletí, což vedlo k celkově stabilním příjmům systému PAYG. Růst mezd částečně kompenzoval pokles počtu pojištěnců díky rostoucí nezaměstnanosti a daňovým únikům. Pro ilustraci, od roku 1994 do roku 2000 poklesl počet pojištěnců o 13,5 % a míra pojištěných procentuálně vyjádřená se ve vztahu k pracovní síle snížila ze 100 % na 90 %. Tím se Česká republika výrazně odlišuje od jiných tranzitivních ekonomik, které zaznamenaly silný rozklad daňové báze a penzijních příjmů do systému během téhož období.

 

 

 

 

 

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Příspěvková míra

(% hrubé mzdy)

27,2

27,2

26,0

26,0

26,0

26,0

26,0

Míra závislosti

(důchodci / pracující populace v %)

47,6

49,1

48,2

50,7

51,7

54,4

55,7

Míra náhrady

(% hrubé mzdy)

44,4

43,8

43,5

45,3

45,9

45,2

44,3

Míra náhrady

(% čisté mzdy)

57,2

56,6

56,0

58,3

59,0

58,2

57,2

Zdroj: Český statistický úřad (ČSU) [45] a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [47]

Tabulka 5.2: Základní charakteristika hodnot PAYG systému vůči HDP

Zvýšení penzijních výdajů ve vztahu k HDP bylo způsobeno růstem míry závislosti systému přispěvatelů a osob v důchodovém věku. Tento růst je zapříčiněn nepříznivými demografickými trendy v kombinaci s nízkým postihem za předčasný odchod do důchodu a mírným úbytkem pracovní síly. Pokles počtu pojištěnců může též odrážet daňové úniky v pásmu šedé ekonomiky. Míra podílu průměrné penze na průměrné mzdě zůstává celkově stabilní a pohybuje se okolo 44 % hrubé průměrné mzdy. Přísnější pravidla penzijní indexace by částečně měla kompenzovat dopad zhoršující se míry závislosti, ale přesto zůstávají penzijní úpravy celkem velkorysé a brání výraznější indexaci. Penze byly upravovány dle růstu průměrného CPI (tzv. consumer price index - index spotřebitelských cen) plus 87 % růstem reálné mzdy v letech 1993-2000. V témže období již většina evropských zemí přešla na cenovou indexaci.

5.2.2 Částečné reformy 90. let

V průběhu 90. let Česká republika učinila několik kroků s cílem zlepšit bilanci systému PAYG. Počátkem desetiletí byly zrušeny zvláštní výhody některých povolání a zcela eliminovány byly v polovině dekády. V roce 1995 schválil parlament nový zákon o důchodovém pojištění. Ten zavedl postupné zvyšování důchodového věku, vyšší postihy za předčasný odchod do důchodu, delší příspěvková období pro výpočet důchodu a změny ve vzorci pro tento výpočet, změnu režimu indexace a zpřísnění kritérií pro invalidní důchody. Další dodatky k reformě z roku 1995 byly schváleny v roce 1997. Dodatky snížily zhodnocení mzdové báze pro nepříspěvkové období pro studenty a zpřísnily pravidla pro indexaci. V roce 2001 byly dále posíleny postihy za předčasný odchod do důchodu (na 3 roky před formálně stanoveným důchodovým věkem) s cílem zamezit vzrůstajícímu počtu předčasných odchodů do důchodu a tím přeřazení ze skupiny přispěvatelů do skupiny odběratelů ze systému.

Přestože reformy PAYG systému pokračují, jedná se jen o postupné a dílčí parametrické změny, které nejsou schopny oživit finanční vyrovnanost systému a zabezpečit jeho dlouhodobou fiskální stabilitu. Deficity se stále prohlubují a příčiny přetrvávají. Navíc změny v dávkovém vzorci z 90. let učinily jen málo pro posílení vazby mezi příspěvky a vyplácenými dávkami. K tomu se přidružuje vzrůstající riziko rozpadu daňové báze při neschopnosti financovat systém vzrůstajícími příspěvkovými mírami.

5.2.3 Úpravy systému PAYG

Reforma z roku 1995 zavedla postupné zvyšování věku odchodu do důchodu na 62 let pro muže a 57 - 61 let pro ženy v závislosti na počtu jejich dětí v roce 2007 z původní úrovně 60 let pro muže a 53 - 57 let pro ženy. V současnosti je úroveň věku odchodu do důchodu 61 let pro muže a 55 - 59 let pro ženy. Navíc kombinace vyplácení předčasných dávek odchodu do důchodu a ekonomické krize v letech 1997-1999 vedla k vysokému procentu předčasných odchodů do důchodu. Více než 50 % nově vyplácených dávek v roce 1999 připadalo na předčasné odchody do důchodu. K nápravě tohoto stavu byly sice přijaty výše zmíněné legislativní kroky, finální věk odchodu do důchodu stále leží pod hranicí věku odchodu do důchodu v zemích OECD, kde činí věk 65 let, a v dalších středoevropských ekonomikách, jako např. v Polsku a Maďarsku. V Maďarsku bude činit věk odchodu do důchodu v roce 2009 62 let pro muže i ženy a v Polsku činí 60 let pro ženy a 65 let pro muže.

Reforma z roku 1995 také změnila vzorec pro výpočet důchodových dávek [48]. Pozitivní změnou bylo zvýšení počtu let započítaných do penzijní báze, a to z posledních 10 let na 30 let do roku 2015. Tento krok reprezentuje posun k započítávání celoživotních výdělků, což je princip přijatý většinou zemí OECD, a vede k těsnějšímu sepětí vztahu mezi minulými příspěvky a budoucími vyplácenými dávkami. Ustanovení však nebude plně efektivní díky dávkovému vzorci zakládajícímu vysoký stupeň přerozdělování.

Tabulka 5.3 demonstruje vysoký stupeň redistribuce obsažený v běžném dávkovém vzorci. Pracovník přispívající 40 let, který vydělává 50 % průměrné mzdy obdrží penzi rovnou 77 % svého osobního mzdového příjmu, zatímco pracovník, vydělávající 200 % průměrné mzdy obdrží penzi rovnou 27 % svého osobního mzdového příjmu. Míra návratnosti, měřená průměrnou hrubou mzdou se pohybuje velmi nízko, v průměru okolo 48 %.

Osobní příjem /

průměrná mzda

Penze / osobní příjem

Penze / průměrná mzda

50 %

77 %

39 %

100 %

48 %

48 %

150 %

34 %

51 %

200 %

27 %

54 %

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [48] a odhady Světové banky [46]

Tabulka 5.3: Míra náhrady a redistribuce

Reforma z roku 1995 také zavedla přísnější pravidla pro poskytování invalidních důchodů a definitivně eliminovala přetrvávající privilegia některých povolání. Neuspěla však ve zpřísňování pravidel v jiných oblastech, např. úpravě výplaty penze za období, kdy účastník systému do systému nepřispíval, tzv. nepříspěvkové období. Nepříspěvkové období zůstává srovnatelné s úpravou tohoto období v ostatních zemích a zahrnuje období povinné vojenské služby, registrované nezaměstnanosti (do 3,5 let), mateřskou dovolenou (do 4 let věku dítěte), péči o rodinné příslušníky (částečně invalidní a nad 80 let), krátkodobou nemocnost a období vzdělávání (období 6 let od věku 18 let). Tato liberální pravidla úpravy nepříspěvkového období představují jednoznačně zátěž na financování systému PAYG.

5.2.4 Budoucnost systému PAYG bez zásadní reformy

Stejně jako ostatní evropské země bude Česká republika čelit během příštích několika desetiletí problému rychlého stárnutí populace v důsledku nízké míry porodnosti a zvyšování očekávaného věku dožití. Základní demografické projekce (odhady Světové banky [46] a ČSU [45]) varují, že míra závislosti lidí přes 60 let věku na populaci ve věku 18 - 59 let se zvýší ze 30 % na 45 % v rámci příštích 15 let a do roku 2050 přesáhne 80 %. To bude znamenat dramatický růst míry závislosti v rámci systému z 56 % v roce 2000 na více než 115 % v roce 2050.

Negativní demografické trend v příštím desetiletí přinesou extrémní tlak na systém PAYG. Pojistně matematický model vyvinutý pro český penzijní systém ukazuje, že výdaje vyskočí ze současného 1 % HDP na skoro 11 % HDP do roku 2015 a v roce 2050 dosáhnou vrcholu 17,1 % HDP. Příjmy jsou v tomto modelu kalkulovány jako stabilní díky stabilnímu pracovnímu trhu a stabilní daňové bázi. V důsledku toho se deficit prohloubí na neudržitelných 2,3 % HDP do roku 2015 a bude pokračovat v růstu na 8 % HDP v roce 2050. K vyrovnání systému se bude muset zvýšit příspěvková míra ze současných 26 % na 53 % zdanitelného příjmu v roce 2050. V souladu se zákonem Lafferovy křivky však lze očekávat stejně vysoký daňový výběr i při vyšším daňovém zatížení a větší tendence pracovní síly a zaměstnavatelů k daňovým únikům. Výrazné deformace vyvolané na pracovních trzích zvýšením příspěvkové míry povedou ke zvýšení ceny práce, což se multiplikovaně odrazí v celé ekonomice. Ve svém důsledku toto zvýšení povede k nikoliv větším, ale menším příspěvkům do systému a nakonec k jeho úplnému kolapsu a bankrotu. Graf 5.1 popisuje situaci, kdy daňový výnos V1 je při rozdílných sazbách daně S1 a S2 stejný. Optimální daňový výnos představuje bod S3.

Zdroj: Hollman (1999) [9, str. 476]

Graf 5.1: Teoretická Lafferova křivka

Uvedené pesimistické předpovědi potvrzují absolutní nevyhnutelnost radikální reformy, která zastaví vzrůstající deficity a dlouhodobě stabilizuje celý systém.

5.3 První varianta penzijní reformy dle italského a německého modelu

V předchozí části kapitoly 5 bylo prokázáno, že zásadní reforma penzijního systému je naprosto nevyhnutelná. V následujících třech podkapitolách budou popsány tři možné varianty, kterými je možné stav současného průběžného českého PAYG systému řešit. Všechny již byly popsány v předchozích kapitolách, a proto slouží jako modely řešení, na nichž bude možno ukázat směry vývoje reformy českého penzijního systému.

První variantu reformy penzijního systému představuje italský a německý model, tedy zlepšení existujícího PAYG systému modifikací jeho klíčových parametrů při zachování jeho charakteristické základní struktury. Vyrovnání PAYG systému parametrickými reformami může být provedeno ve dvou variantách. První, měkká parametrická reforma zahrnuje změny indexace penzí indexem CPI (consumer price index - index spotřebitelských cen) a budoucí postupné zvýšení důchodového věku na 63 let do roku 2010 pro obě pohlaví a eliminaci započítávání let přípravy na budoucí povolání. Druhá, silnější parametrická reforma, zahrnuje všechny tyto elementy plus zmrazení paušálních, rovnostářských penzí a částečně i růstu reálných penzí, např. podobnými matematicko pojistnými úpravami jako v Německu uplatněný Riesterův parametrický vzorec, jak bylo popsáno v kapitole 4.

5.3.1 Měkká penzijní reforma

Vyrovnání věku odchodu do důchodu nejen že pomůže snížit výdaje systému, ale zároveň zrovnoprávní mužské a ženské účastníky systému. K tomuto řešení dospělo více tranzitivních ekonomik, např. zmíněné Maďarsko. Země Evropské unie se již také začínají více zaměřovat na problematiku diskriminace pohlaví. S použitím modelu zvýšení věku odchodu do důchodu je potvrzen jednoroční nesoulad mezi průměrným věkem odchodu do důchodu a uzákoněnou hranicí v souladu se zkoumaným vybraným vzorkem osob v důchodovém věku. Počet odpracovaných let je zvyšován podle změn v uzákoněném věku odchodu do důchodu. Politika započítávání nepříspěvkových období je také štědrá v době přípisu speciálních důchodových bodů, např. za odsloužená léta apod. Ze simulačního modelu byl vyřazen vliv studentských období. V tržních ekonomikách byla však prokázána silná pozitivní souvislost mezi úrovní vzdělání a úrovní výdělku [35]. Penze jsou indexovány růstem nominální mzdy, a proto dosahují přibližně stejné relativní úrovně ve vztahu k průměrné mzdě jako v současné době.

Podle údajů odhadu Světové banky by takovéto reformní kroky vedly ke zlepšení finanční životaschopnosti systému. Avšak reforma není schopna dosáhnout dlouhodobé fiskální stability. Deficit by po roce 2020 opět začal růst a dosáhl by 3,5 % v roce 2050. Systém by selhal díky zvyšující se míře závislosti, která by stále stoupala do roku 2050 až na 100 %, tedy dvojnásobnou hodnotu současné úrovně. A to vše navzdory budoucímu zvýšení věku odchodu do důchodu na 63 let pro obě pohlaví.

5.3.2 Tvrdá penzijní reforma

Základním předpokladem tvrdé parametrické reformy je zvýšení věku odchodu do důchodu dokonce na 65 nebo 67 let. Přestože některé evropské země již zvýšily věk odchodu do důchodu na tuto úroveň, jedná se o opatření, které by v České republice zcela jistě čelilo politické opozici. Nebylo-li by možné toto zvýšení věku odchodu do důchodu (nad věkovou hranici stanovenou v měkké variantě reformy), bylo by nutné snížit průměrnou míru náhrady systému. Proto byla tvrdá parametrická reforma sestavena jako model zahrnující prvky měkké reformy plus zmrazení růstů reálných penzí, které by snížily průměrnou penzi z dnešních 48 % na 39 % v roce 2040.

Podle odhadů Světové banky by byla tvrdá reforma schopna docílit finanční stability ve výhledovém rámci do poloviny 30. let tohoto století, ale stejně jako měkká reforma není schopna odvrátit deficity způsobené dalším demografickým šokem. Zmíněný odhad Světové banky sice počítá dokonce s přebytky systému v období poloviny 60. let, avšak kalkuluje s předpokládaným zvýšením míry porodnosti, která se může, ale také nemusí projevit. Riziko v takovéto závažné oblasti není přípustné, protože v případě dalšího propadu míry porodnosti by mělo katastrofální důsledky.

Proto, ačkoliv silná parametrická reforma jednoznačně zvýší dlouhodobou odolnost systému PAYG, neučiní ho zcela rezistentním vůči nepředpokládaným budoucím ekonomickým a demografickým trendům. Jiné studie dokazují ještě zhoubnější vliv nepříznivých demografických trendů [46].

5.3.3 Shrnutí německého a italského modelu penzijní reformy s parametrickou úpravou klíčových prvků systému PAYG

Parametrické reformy uvedené výše se primárně soustředí na dosažení fiskální stability systému PAYG, ale současně dalším důležitým cílem musí být zohlednění vztahu mezi odvedenými příspěvky a obdrženými důchodovými dávkami. Od počátku přechodu celého ekonomického systému na režim tzv. tranzitivní ekonomiky v roce 1990 docházelo postupně k velké diferenciaci na trzích práce. Účastníci PAYG systému s nadprůměrnými výdělky a tím pádem i nadprůměrnými příspěvky mohou vyvíjet stále silnější oprávněný tlak na to, aby se ze svých nadprůměrných mezd těšili i v důchodovém věku. Velmi striktní úprava parametrických prvků systému PAYG tak zcela jistě bude motivovat tyto skupiny pracovníků, zvláště pak osoby samostatně výdělečně činné, vykazovat a odvádět minimální daňové odvody bez ohledu na skutečné výdělky. Poroste tak šedá ekonomika, což rozhodně systému PAYG neprospěje. Tento problém vyřešila zmíněná tranzitivní ekonomika Polska zapojením systému NDC jak bylo popsáno v kapitole 4.

Prosazení výše popsané silné parametrické reformy systému PAYG by pomohlo snížit vysoký stupeň redistribuce zmrazením paušální rovnostářské složky výpočtového vzorce. Reforma však přesto dostatečně nemění přetrvávající přerozdělovací charakter systému.

Jak bylo popsáno v předchozích kapitolách, většina zemí společně s liberalizací výpočtu dávkového vzorce a snižováním celkové redistribuční úrovně svých systémů zároveň zavedla institut minimální penzijní záruky jako prevence upadnutí do chudoby. Riziko chudoby hrozí zvláště nízkopříjmovým skupinám pracovníků. Celková tendence pak směřuje k financování této složky z obecného celkového rozpočtu, nikoliv z dávky odváděné na sociální pojištění. Celý systém se tak stává mnohem více transparentním.

5.4 Švédský NDC model jako druhá varianta reformy českého penzijního systému

V nedávné době zavedly některé evropské země, Švédsko, Polsko, Itálie a Lotyšsko, systém NDC do svého PAYG systému1). Celý švédský model systému NDC byl popsán v kapitole 3, a proto budou v této podkapitole zdůrazněny některé základní aspekty NDC systému.

NDC systém může dosáhnout větší automatické stability, protože zohledňuje změny demografických a ekonomických podmínek. Vhodně nastavený NDC systém také formálně zohledňuje vztah mezi odevzdanými příspěvky a obdrženými dávkami. NDC model je vlastně odnož finančního systému PAYG, ale s tím rozdílem, že příspěvky jsou zaznamenávány na individuální virtuální účty, kde je připisován virtuální úrok. Mechanismy výpočtu virtuálního úroku byly již také popsány v kapitole 3, a proto zde již nebudou popisovány. Světová banka zpracovala simulovaný odhad zavedení systému NDC do českého penzijního systému, který zde bude následně popsán.

Celkový přechod byl postupně rozfázován na více než čtyřicetileté období, během něhož bude starý PAYG systém postupně odstaven. Důležité je, že invalidní a sociální pojištění zůstane ve starém systému, dojde tak k jeho oddělení od penzijního spoření. Reforma zavedením systému NDC byla opět rozdělena na měkkou a tvrdou. Měkká reforma nepředpokládala žádné parametrické reformy a tvrdá reforma předpokládala uplatnění podobných parametrických reforem, jako byly popsány v předchozí podkapitole.

5.4.1 Předpoklady měkké penzijní reformy přechodu na NDC systém

Světová banka zformulovala předpoklady pro úspěšné zavedení a fungování měkké penzijní reformy. Za prvé, virtuální NDC účty s nulovým počátečním vyrovnáním jsou zavedeny v roce 2003. Za druhé, příspěvková míra je rozdělena na dvě složky za předpokladu zachování 26 % odvodu penzijního pojištění. 20 % příspěvkové míry je zapisováno na virtuální účet a zbývajících 6 % odchází do starého systému k zajištění stability invalidního a sociálního pojištění. Za třetí, virtuální účty jsou úročeny virtuální úrokovou mírou rovnou růstu nominální mzdy. Za čtvrté, při odchodu do důchodu je penze počítána jako suma dvou složek, penze určené virtuálním účtem a zbytkovou penzí starého PAYG systému počítanou podle starého penzijního vzorce příspěvků odvedených do roku 2003. Za páté, virtuální penzijní účet je ovlivněn vyrovnáváním následujících faktorů v rámci automatického vyrovnávacího mechanismu celého systému: úroveň úmrtnosti, míra penzijní indexace rovnající se předpokládané inflaci a úroková míra ekvivalentní růstu nominální mzdy. Za šesté, přechod na systém NDC není doprovázen ani zvyšováním věku odchodu do důchodu, ani změnou metody indexace. [46]

5.4.2 Předpoklady tvrdé penzijní reformy přechodu na NDC systém

Světová banka předpokládá prosazení tvrdé penzijní reformy při přechodu na systém NDC doprovázeném stejnými parametrickými reformami, uvedenými v podkapitole 5.3.2 “Tvrdá parametrická reforma”. Předpoklady tvrdé penzijní reformy zahrnují zejména inflační indexování, zvýšení věku odchodu do důchodu na 63 let a zrušení výhody započítání studentských let do penzijních dávek. Významným předpokladem zavedení tvrdé penzijní reformy je reforma minimální penze rovnající se 25 % průměrné mzdy na ochranu nejchudších. [46]

5.4.3 Dopady simulovaného přechodu na NDC systém

Dle odhadů Světové banky eliminuje implementace virtuálních účtů pojistně matematické nevyrovnanosti penzijního systému v dlouhém období, dokonce i když není zvyšován věk odchodu do důchodu a metoda penzijní indexace zůstává nezměněna. NDC systém by měl být schopen automaticky se přizpůsobovat demografickým šokům a eventuálně snížit automatickým vyrovnávacím mechanismem dávky na úroveň, která je prospěšná pro fungování celého systému. Simulace ovšem zároveň ukazuje, že bez prosazení tvrdé varianty reformy se systém měkké varianty postupně propadne do roku 2040 do deficitu přibližně 3 % HDP.

Naopak v případě tvrdé parametrické NDC reformy předpokládající zvýšení věku odchodu do důchodu na 63 let, inflační indexování a snížení důchodů během nepříspěvkových let se penzijní systém stabilizuje v dlouhém období. Výsledky naznačují, že parametrická reforma zajistí mnohem rychlejší eliminaci fiskálních nevyrovnaností penzijního systému, a proto by měla být součástí reformy přechodu na NDC systém.

NDC systém by měl být mnohem lépe adaptovatelný na demografické šoky než klasický PAYG systém, ať již jsou tyto šoky očekávané a prognózované či nikoliv. Vděčí za to zabudovaným finančním stabilizátorům, které systém vyrovnají podle potřeby. Přestože se systém snaží zavést úměrný vztah příspěvků a vyplácených penzijních dávek, vzhledem k postupnému vymírání populace se zákonitě bude snižovat míra vnitřní návratnosti systému. Míra návratnosti jako procento osobní mzdy průměrně příjmového a vysokopříjmového pracovníka bude stejná, na úrovni 50 % průměrné mzdy, ale míra návratnosti pro nízkopříjmového pracovníka je vyšší, a to na úrovni 50 % průměrné mzdy.

Osobní mzda / prům. mzda

Penze / osobní příjem

Penze / průměrná mzda

Současná

2050

Současná

2050

50

77

50

39

25

100

48

32

48

32

150

34

32

51

48

Zdroj: Odhady Světové banky [46]

Tabulka 5.4: Míra náhrady v případě reformy systémem NDC (v %)

Základním problémem systému NDC je skutečnost, že funguje jako průběžný systém, a proto trpí základními neduhy průběžného systému, se nimiž si však umí částečně poradit. Snížení počtu přispěvatelů do systému se zákonitě projeví díky automatickému vyrovnávacímu mechanismu sníženými výplatami. Klesá-li neustále počet přispěvatelů do systému, dříve či později budou muset zákonitě klesnout i výplaty penzijních dávek, protože systém NDC funguje jako klasický PAYG systém, tj. kolik se vybere, tolik se hned utratí. V systému tak budou dlouhodobě chybět zdroje. Bez ohledu na stav virtuálních financí musí být státní závazky kryty opět jen z reálně odvedených příspěvků. K nerovnováze systému přispívá rovněž časové zpoždění vyrovnávacího mechanismu v krátkém období po jeho nastartování. “Z výše uvedeného je zřejmé, že NDC systém je v lepším případě jen polovičatým řešením.” [32]

5.5 Posilování třetího pilíře jako třetí varianta reformy českého penzijního systému

5.5.1 Struktura třetího pilíře

Česká republika zavedla soukromé penzijní fondy v roce 1994 a stala se tak jednou z prvních středoevropských zemí, které zavedly vedle státního PAYG systému podpůrný soukromý penzijní systém. Účast v systému byla podpořena státním příspěvkem, který přidával 30 % až 50 % z částky přispívané účastníky, přičemž zvýhodňoval nízkopříjmové pracovníky. Počet členů systému dosáhl do dnešní doby 2,3 milionu pracovníků. Penzijní fondy jsou akciové společnosti organizované jako ziskové fondy. Akcionáři penzijních fondů profitují z investičních příjmů. Účast v systému je založena individuální smlouvou a fluktuace mezi fondy je povolena. V posledních letech proběhla výrazná konsolidace odvětví penzijních fondů, což lze doložit na snížení počtu licencovaných penzijních fondů, a to ze 44 penzijních fondů v roce 1995 na 20 v roce 2000 a 12 v současné době. Navzdory některým pozitivním rysům zůstává český třetí pilíř nedostatečný v mnoha směrech. Problematická zůstává nízká účast mladších pracovníků, nízká výnosová míra, pomalý růst aktiv a přehnaně přísná regulace spojená se stále nezodpovězenou otázkou, zda se penzijní fondy mohou vůbec stát plnohodnotným podpůrným třetím pilířem českého penzijního systému. Lze se oprávněně domnívat, že rozhodně ano. Posílení třetího pilíře umožňuje mobilitu pracovníků v rámci Evropské unie a podporuje tak alokaci pracovní síly. “V případě perfektní mobility je závěr modelu jednoznačný: efektivní alokace pracovní síly bude existencí (nenulových) průběžně financovaných důchodových systémů (PAYG systémů – pozn. autora) narušena, pokud nedojde k absolutnímu sjednocení systémů v rámci dané skupiny zemí (například Evropská unie).” [40]

Věkové složení účastníků

Přestože celkový počet účastníků 2,3 milionu tvoří téměř 50 % pracovní síly, věkové složení účastníků již tak optimistické není. Skoro 20 % účastníků je starších 60 let. Průměrný věk účastníků se blíží 49 letům, což je výrazně nad podobným průměrným věkem v jiných fungujících systémech se třetím pilířem (v Chile je průměrný věk účastníků okolo 35 let). Ve věkové skupině pod 35 let věku se účastní třetího pilíře jen méně než 20 % účastníků, což je údaj, který by měl být mnohem vyšší. Je to právě tato skupina účastníků, která bude nejvíce závislá na reformě systému PAYG a vybudování stabilních podpůrných pilířů.

Slabá příspěvková míra

K problému slabého pokrytí mladších pracovníků se přidružuje ještě nízká průměrná míra příspěvků do systému pohybující se pod 3 % průměrné mzdy. V důsledku nízkých příspěvků účastníků vzrostla celková aktiva penzijních fondů v posledních letech po sedmi letech fungování penzijních fondů o 0,3 % HDP na konečných 2,3 % HDP na přelomu století.

 

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Počet účastníků

(v tisících)

183,3

1290,1

1564,2

1637,6

1740,1

2006,3

2298,3

Průměrný příspěvek/ průměrná mzda (v %)

1,71

2,51

2,94

2,94

2,81

2,38

2,45

Celková aktiva fondů / HDP

(v %)

0,10

0,51

1,52

1,39

1,73

2,04

2,32

Zdroj: Ministerstvo financí ČR a Úřad pro dohled nad penzijními fondy [47]

Tabulka 5.5: Hlavní znaky českého třetího pilíře v letech 1994-2000

Nízká průměrná výnosová míra a relativně vysoké provozní náklady přispěly k pomalému tempu akumulace penzijních aktiv. Průměrná roční reálná výnosová míra se pohybuje v pásmu 0,8 - 1,4 % v závislosti na tom, zda jsou nominální výnosy počítány průměrným nebo ročním indexem spotřebitelských cen na konci roku. Průměrná výnosová míra se pohybovala pod růstem míry reálné mzdy, zatímco průměrná výnosová míra penzijních fondů v zemích OECD se pohybuje během posledních třiceti let v pásmu 3 - 4 % nad mírou růstu průměrné reálné mzdy [16]. Čím si však lze vysvětlit nízkou výnosovou míru penzijních fondů v České republice?

Vysvětlení spočívá ve velmi konzervativní investiční politice a skladbě investičního portfolia penzijních fondů, které preferují držení nízkovýnosových obligací a termínovaných depozit. Konzervativní investiční politiku lze zčásti ospravedlnit problémy českého kapitálového trhu v průběhu 90. let. Dominance nízkovýnosových a více likvidních finančních instrumentů je také nutná kvůli věkové skladbě účastníků třetího pilíře. Vyšší účast starších pracovníků vede penzijní manažery k uplatnění defenzivních investičních strategií, preferujících disproporčně krátkodobá likvidní aktiva. Převaha starších účastníků v třetím pilíři penzijního systému však není výhodná pro mladší pracovníky, pro které by mohla být využita dlouhodobější investiční aktiva generující vyšší výnosovou míru. V konečném důsledku se pak vytváří začarovaný kruh, kdy mladí pracovníci nebudou motivováni účastí v systému kvůli nízké výnosové míře a nízká výnosová míra je způsobena nedostatkem mladých pracovníků v systému třetího pilíře.

Ke všemu se navíc přidávají vysoké náklady na provoz fondů okolo 14 - 18 % příspěvků v závislosti na zahrnutí či nezahrnutí státního příspěvku. Podíl provozních nákladů na příspěvcích není sice tak vysoký jako v zemích Latinské Ameriky, řídících se chilským modelem popsaným v kapitole 2, ale je vyšší než obdobný podíl u zaměstnaneckých penzijních fondů, kde se pohybuje okolo 10 %.

5.5.2 Posilování úlohy třetího pilíře a jeho vztah ke druhému pilíři

Reforma třetího pilíře

Posilování role třetího pilíře a zlepšování celkového stavu penzijního systému při současném oslabování úlohy prvního PAYG pilíře vyžaduje provedení reformních kroků v následujících oblastech. Za prvé, stanovení pravidel soukromého penzijního systému pro odchod do důchodu. Za druhé, oddělení aktiv akcionářů penzijního fondu a účastníků systému. Za třetí, posílení budoucího regulativního rámce penzijních fondů dle chilského modelu, což zvýší celkovou důvěryhodnost a transparentnost systému a přiláká nové přispěvatele.

Vztah třetího a druhého pilíře

Při posilování úlohy třetího pilíře budou stát reformátoři před zásadní otázkou. Do jaké míry třetí pilíř posílit a podle jakého modelu se řídit? Lze konstatovat, že pro Českou republiku se jako dlouhodobě správné řešení jeví chilský model penzijní reformy, tj. vybudování robustního třetího a druhého pilíře, které budou zcela imunní vůči nepříznivým demografickým trendům. V této souvislosti je zajímavý vývoj druhého pilíře, zaměstnaneckých fondů, které v České republice zatím v praxi nefungují, a proto zde ani nejsou detailněji zmiňovány. Vláda předložila parlamentu návrh zákona o zaměstnaneckých fondech, ale návrh nebyl parlamentem schválen. Zástupci odborů a zaměstnavatelů deklarovali podporu vládnímu návrhu.

5.5.2.3 Druhý pilíř

Představitelé vlivných penzijních fondů plánují, že v první variantě by druhý pilíř vznikl jako kapitálový a stát by do něj z důchodového účtu odváděl část prostředků vybraných na penzijním připojištění. V druhé variantě by stát ponechával na úvaze občanů, zda chtějí celé pojistné na důchodové zabezpečení svěřit státu a pobírat jen státní důchod, i když s rizikem, že v poměru k předdůchodovým příjmům bude klesat nebo se rozhodnou vložit část dnes povinných odvodů do druhého kapitálového pilíře. Ten by jejich peníze investoval a v důchodovém věku jim vyplácel pravidelný měsíční důchod. Jeho výše by byla závislá na zhodnocení vložených prostředků. Současné penzijní fondy si dělají ambice na to, že by prostředky ve druhém pilíři důchodového systému spravovaly, a tím se dále rozvíjely.

Z obrysů projektu druhého pilíře důchodového systému v podání představitelů penzijních fondů však zatím není zřejmé, jak chtějí přesvědčit vládu, aby v budoucnu převáděla část prostředků na důchodové zabezpečení z prvního PAYG pilíře do budoucího druhého pilíře zaměstnaneckých fondů, když je systém PAYG v hlubokém deficitu. Možným řešením by bylo zavedení výše zmiňovaných parametrických reforem systému PAYG, ovšem těžko říci, do jaké míry by jejich zavedení bylo v praxi legislativně průchozí.

5.6 Třetí pilíř jako rovnocenný partner systému NDC

5.6.1 Problém možného nedostatečného pokrytí třetím pilířem

Ačkoliv je expanze třetího pilíře žádoucí a ekonomicky efektivní, je třeba si uvědomit potenciální limity penzijní reformní strategie. Základní otázka zní, do jaké míry by mělo být zvýšeno pokrytí dobrovolným třetím pilířem. Existují země s dlouhodobou tradicí soukromých penzijních fondů, např. Kanada, Irsko či USA, které nejsou schopny překročit úroveň pokrytí pracovní síly třetím pilířem nad polovinu, a to i přes existenci nejrůznějších soukromých úlev a daňových stimulů. Výjimkou jsou jen Dánsko, Nizozemsko a Švédsko, které byly schopny zajistit univerzální pokrytí prostřednictvím kolektivních smluv mezi odbory a zaměstnavateli. Tato výjimka je daná historickými okolnostmi a zvláštními specifiky těchto tří zemí, avšak podobná situace může nastat také v České republice. Proto je nutné počítat s možností, že třetí pilíř nebude zcela naplněn, obzvláště mezi mladými pracovníky. Navíc vláda České republiky připravuje reformu penzijního systému na bázi švédského modelu NDC, tedy rozhodně nikoliv dle chilského liberálního penzijního modelu.

5.6.2 “Koncert” modelů penzijní reformy

V souvislosti s přílišným posilováním třetího pilíře vyvstává otázka, do jaké míry by byl schopen třetí pilíř sám o sobě vyřešit problém celkového poklesu náhradové míry PAYG systému. Jako nejvýhodnější varianta se tak za stávající situace jeví dle odhadů Světové banky kombinace systému NDC spolu se složkami druhého a třetího pilíře. Jak ukazuje Tabulka 5.6, nepokrytí pracovníci by zaznamenali ostrý pokles v náhradových mírách, v průměru z 48 % na 32 % průměrné mzdy. Pracovníci pokrytí třetím pilířem a přispívající 5 % na své individuální účty by byli schopni stabilizovat své náhradové míry za předpokladu posílení třetího pilíře. Avšak tato stabilita náhradové míry by byla docílena za předpokladu zvýšení příspěvkové míry do systému na 31 % zdanitelné mzdy, rozdělených do prvního a druhého pilíře.

První krok reformy PAYG systému představuje odevzdání části příspěvku z PAYG systému do povinného plně fondového pilíře pro všechny pracovníky. Transfer 5 % příspěvkové míry ze systému PAYG do druhého pilíře pomůže stabilizovat celkovou náhradovou míru pro všechny pracovníky díky vyšší očekávané výnosové míře fondového systému v porovnání s vnitřní výnosovou mírou PAYG systému. Pracovníci účastnící se v podpůrném systému a přispívající 5 % do třetího pilíře pak mohou dosáhnout ještě vyšší náhradové míry až 60 %.

 

 

Příspěvkové míry

Míra náhrady

 

NDC

Druhý pilíř

Třetí pilíř

Celkově

2000

2050

Jen NDC

26

0

0

26

48

32

NDC + třetí pilíř

26

0

5

31

48

50

NDC + druhý pilíř

21

5

0

26

48

42

NDC + druhý a třetí pilíř

21

5

5

31

48

60

Zdroj: Odhady Světové banky [46]

Tabulka 5.6: Průměrná míra náhrady v multipilířovém modelu2) ČR

 

K zajištění adekvátního penzijního příjmu pro mladší generace přijalo Polsko multipilířový systém zahrnující mandatorní fondový pilíř spolu s dobrovolným pilířem jak bylo popsáno v kapitole 4. Švédsko také ustavilo mandatorní fondový pilíř financovaný příspěvkovou mírou 2,5 % jak bylo popsáno v kapitole 3. Nedávná německá a italská reforma PAYG pilíře, které byly popsány v kapitole 4, směřovaly spíše k úpravě PAYG pilíře, přestože i zde byl načrtnut obraz podpory podpůrným pilířům. Těmto státům tak v důsledku nedostatečného rozvoje druhého a třetího pilíře hrozí nedostatečné pokrytí mladších pracovníků podpůrnými penzijními fondy.

 

5.7 Zaměstnanecké fondy druhého pilíře - opravdu tak špatné?

Někdo zde může namítnout, proč vlastně v České republice zavádět druhý pilíř ve formě zaměstnaneckých penzijních fondů, když zprávy ze světa v současné době jsou plné zvěstí o hrůzostrašných propadech hodnoty portfolií penzijních fondů a o zbídačených důchodcích, kteří na to krutě doplatili. “Např. penzijní fond pátých největších amerických oceláren Weirton Steel je další v řadě, který musí převzít tamní federální garanční fond penzijních fondů, protože ve fondu Weirton Steel chybí přes 700 milionů dolarů.” [24, str. 34] Toto převzetí pak znamená, že penzijní fond již nepokračuje v činnosti a garanční fond přebírá závazek vyplatit jeho účastníkům to, co měli dosud přiznáno, ovšem ve zkrácené podobě. Přesto na druhé straně stojí zprávy, že chilský soukromý penzijní systém ustál pád akciového trhu bez větší úhony. V čem tedy tkví jádro problému?

Příčinou deficitů amerických penzijních fondů je především vývoj na kapitálových trzích, který způsobil pokles hodnoty investovaných prostředků, a který firmy často nejsou schopny dál dotovat. Základní rozdíl však tkví v rozdílných investičních strategiích a v míře státní regulace investičního portfolia. Americké firmy operující v prostředí s typicky minimálními státními zásahy nakupovaly za prostředky vložené do fondů i méně kvalitní cenné papíry s minimálním omezením. Naopak chilské penzijní fondy měly ve svém investičním portfoliu skutečně kvalitní dluhopisy, které v tomto chilském penzijním portfoliu dominovaly zcela plně v souladu s přísnými chilskými investičními pravidly stanovenými pro soukromé penzijní fondy. Zde je třeba poznamenat, že diverzifikaci investičních strategií v rámci penzijního fondu již uplatňují i některé české finanční subjekty. “Např. ČSOB v polovině září roku 2003 oznámila, že své dva penzijní fondy nesloučí, nýbrž naopak vybaví odlišnými investičními strategiemi. Penzijní fond Stabilita má klasickou investiční strategii současných českých penzijních fondů. Penzijní fond Progres je naopak určen mladším střadatelům na penzi, kteří mají dost času a rizika dočkat se korekce případného pádu trhu.” [25, str. 34]

Současný zákon o penzijním připojištění platný v České republice striktně omezuje spektrum investičních možností penzijních fondů. Ty mohou investovat kromě účtů u bank pouze do méně rizikových cenných papírů typů dluhopisů či domácích akcií kótovaných na burze. V portfoliu však mohou mít rovněž movité věci a nemovitosti. Zároveň platí, že podíl akcií nesmí přesáhnout čtvrtinu majetku fondů a hodnota jedné nemovité nebo movité věci nesmí překročit 5 % majetku. Penzijní fondy dosud nemohou investovat do zahraničních akcií či podnikových dluhopisů, finančních derivátů a podílových fondů. Zákaz investic do zahraničních cenných papírů však rozhodně může přispět k rozvoji českého kapitálového trhu za předpokladu většího rozvoje druhého a třetího pilíře. Stejná situace byla popsána v kapitole 2 o chilské penzijní reformě, kde byl jedním z faktorů rozvoje chilského kapitálového trhu právě zákaz investic do zahraničních cenných papírů.

5.8 Český kapitálový trh a možnost jeho rozvoje

Tato podkapitola čerpá ze studie “Návrh opatření zlepšujících fungování kapitálového trhu” [36] připravené Komisí pro cenné papíry (KCP) a Pražskou burzou. Český akciový trh je stále kritizován, přestože nejlikvidnější české akcie přinášejí slušné zisky. Studie připomíná, že nízká výkonnost kapitálového trhu negativně ovlivňuje růst ekonomiky a poukazuje na rizika, která mohou teoreticky vést dokonce i k zániku tohoto trhu.

Rizika minimalizace či zániku českého kapitálového trhu představují následující faktory [36]. Za prvé, nízká výkonnost kapitálového trhu znamená dlouhodobě i snížení výkonnosti ekonomiky. Za druhé, nedostatek příležitostí, resp. minimalizace nabídky akcií a dluhopisů povede k investicím do zahraničních investičních, podílových a penzijních fondů. Česká republika bude exportérem kapitálu, resp. exportérem úspor svých občanů. Za třetí, firmy, které nebudou schopny získávat kapitál na zahraničních trzích, budou odkázány jen na využití bankovních úvěrů se všemi z toho vyplývajícími dopady na cenu kapitálu a strukturu zdrojů. Za čtvrté, při absenci alternativních možností financování a nedosažitelnosti bankovního úvěru bude docházet k utlumování činnosti firem nebo jejich zániku s makroekonomickými a sociálními dopady v podobě zvýšení nezaměstnanosti a vyššího čerpání sociálních dávek. Za páté, ztíží se možnost financovat státní dluh.

Český kapitálový trh podle studie Komise pro cenné papíry nepodporuje rozvoj podnikání, jeho infrastruktura je nepřehledná a neefektivní a legislativní úprava složitá. Doporučuje zaměřit pozornost na následující oblasti. Je třeba podpořit emisní aktivity firem, aby získávaly peníze i na kapitálovém trhu. Je také třeba zlepšit jeho infrastrukturu zřízením Centrálního depozitáře. Bez této instituce, která nabídne bezpečný a přiměřeně nákladný systém vypořádání a evidence cenných papírů, nebude český kapitálový trh konkurenceschopný. Místo integrace do evropských struktur na základě dohod mu tak hrozí pohlcení zahraničními subjekty.

Penzijní fondy spolu se subjekty kolektivního investování by také měly mít možnost investovat do širšího spektra cenných papírů než v současnosti. V této souvislosti zde vyvstává otázka do jaké míry by stát měl regulovat investiční portfolio penzijních fondů. Lze se domnívat, že aktivní účast státu v regulaci tohoto portfolia dle chilského modelu zmíněného v kapitole 2 je naprosto nezbytná ze sociálně stabilizačního hlediska společnosti. Zároveň by však stát rozhodně neměl přebírat závazky za jednotlivé penzijní fondy. Došlo-li by ke krachu penzijního fondu v důsledku špatných investic, jednotliví střadatelé se mohou spolehnout na sociální pojistku dle chilského modelu, která je garantována státním rozpočtem.

Za těchto okolností se jeví dobrým řešením výše zmíněné posílení třetího pilíře penzijního systému České republiky, což s sebou přinese pozitivní dopady na český kapitálový trh. Toto posílení však musí být efektivní součástí celkových ekonomických a strukturálních reforem v rámci celé ekonomiky a musí s nimi být v souladu, jak bylo ukázáno v kapitole 2 o chilské reformě penzijního systému.

 

5.9 Posílení třetího pilíře formou metody komplementární konverze

V této podkapitole je zmíněna metoda přechodu penzijní reformy metodou komplementární konverze. Tato forma přechodu k posílení třetího pilíře je naprosto originální v tom, že na rozdíl od všech výše zmíněných reforem, které začínají přechod na nový systém od mladších ročníků, pro něž je účast zpravidla povinná, ke střední generaci, která si může vybrat (viz polská penzijní reforma v kapitole 4), začíná tato forma přechodu od generace nejstarší. Např. polská penzijní reforma přímo zakazuje účast v novém systému starší generaci, kterou tak de facto přímo diskvalifikuje. Chilská penzijní reforma byla zase rozložena do 50 let, během nichž generace postupně přejdou na fondový systém.

Metoda přechodu formou komplementární konverze vychází z předpokladu nulových parametrických změn systému PAYG a čistého přechodu pomocí fondů. Počítá nejprve se zapojením starších ročníků a následně postupným zapojováním ročníků mladších.

Za předpokladu odvodu stejných dávek do systému v období transformace bude větší část pojistného odváděného starší generací odvedena do fondového systému, ale vyplácení této generace bude prováděno z průběžného systému. Mladší ročníky budou naopak odvádět nejvyšší část do průběžného systému, ale penze budou dostávat z fondového systému. V praxi by to zjednodušeně fungovalo tak, že pojistné do fondu bude pro všechny stejné a kompenzace bude zajištěna formou vyššího podílu z průběžného systému vypláceného starším ročníkům. “Prakticky by to vypadalo tak, že část dnes placeného pojistného na důchodové zabezpečení by se postupně převáděla do penzijního fondu, který by si každý sám vybral. Odpovídajícím způsobem by pak byly vypláceny důchody – jednak z průběžného systému (jehož podíl by se postupně zmenšoval), jednak z fondu (jehož podíl by rostl). Celkový průměrný důchod by byl přitom stejný jako dnes. Protože ve fondu se peníze zhodnocují, stačilo by na stejné důchodové dávky spořit méně. To by umožnilo v první etapě eliminovat deficit, později pak i snižovat celkové pojistné.” [8, str. 55]

Tento velmi originální koncept předpokládá ve svých propočtech počáteční zapojení všech plátců pojistného starších 40 let stejně jako nižší než 100 % zapojení. Menší počet počátečních účastníků kompenzuje startovní přetlak. Plná účast by mohla vést k vysokému tlaku na výdajovou stránku rozpočtu zejména v počáteční fázi konceptu. Lze se však domnívat, že úvaha o velikosti zapojení účastníků plně závisí na výnosové míře penzijních fondů a na reklamní kampani, kterou k tomu reformující vláda vytvoří. Jak bylo řečeno výše, dnes jsou výnosové penzijní míry velmi nízké, a proto nejsou mladí pracovníci motivováni zapojit se do systému třetího pilíře. V kapitole 2 byl popsán případ Chile, kde výnosové míry přesáhly 10 % a systém soukromého penzijního spoření se stal pro střadatele velice populární. Na trhu se objevila nová investiční příležitost, inovace, která zcela v schumpeterovském duchu rozhýbala chilský kapitálový trh a ostatní makroekonomické složky popsané v kapitole 2. Druhou složku představuje odpovídající marketingová kampaň (viz polská penzijní reforma v kapitole 4), jednak ze strany penzijních fondů, které si na ni musí vyčlenit prostředky, a jednak iniciovaná vládou, jejímž cílem musí být uchopení penzijní reformy jako jednoho z makroekonomických nástrojů oživení celé ekonomiky v rámci celkové ekonomické reformy.

Zdroj: Vlastní schéma

 

Graf 5.2: Schéma znázornění příspěvků a výplat fondů při uplatnění přechodové metody komplementární konverze

5.10 Hnací a brzdící síly důchodových reforem

V této podkapitole budou osvětleny některé hnací a brzdící síly důchodových reforem, resp. některé zájmové skupiny, které jsou schopny dosáhnout politického konsensu a reformu uspíšit nebo naopak blokovat. Reforma důchodového systému by měla být především ekonomickou otázkou. Tato teze je však jen představou ideálního stavu, ke kterému společnost (snad) postupně směřuje a jednou se tento stav prosadí3). Zatím však stále platí, že se jedná o otázku na prvním místě politickou. Není zde prostor rozebírat všechny aspekty politického spektra a zákulisních vyjednávání, či postihnout reakce obyvatelstva na jednotlivé kroky. Cílem podkapitoly je poukázat na fakt, že i vynikající ekonomický koncept vždy bude dnes posuzován v první řadě z pozic politické prosaditelnosti, a proto vůbec nemusí dojít k jeho praktické aplikaci (nebo k ní v lepším případě dojde o mnoho let později).

Zvláštní práva

Zemědělci jsou nejorganizovanější skupinou samostatně výdělečně činných osob. Jejich zástupci se často zasazují za plošné dávky v určitém důchodovém věku bez ohledu na výši příjmů. “Např. švédští zemědělci, kterým švédský parlament zrušil výsadu neúčastnit se systému, odvíjejícího se od výše příjmů za jejich neustálé lobbování v parlamentu.” [28, str. 29] I nedávná polská reforma vyloučila ze systému zemědělce a ponechala tuto otázku otevřenou. Stejně tak Německo i Francie rovněž vynechávají zemědělce z hlavních systémů odvíjejících se od výše příjmu a jejich důchody pravděpodobně dotují z daní jiných pracujících.

Jedinečný status zemědělců v řadě evropských zemí je zřejmý příklad zvláštních výhod, které politici ruší jen velmi neradi. Přesto ve skandinávských zemích, Velké Británii či USA, které tyto zvláštní výhody odstranily nebo kde ani nikdy neexistovaly, nemají zemědělci či jiné podnikající osoby horší sociální dávky ve stáří než jiné skupiny.

Existují i jiné silné a důležité zaměstnanecké skupiny, které mají za sebou historii zvláštních práv. Příkladem je Itálie, kde pro různé profese platily různé důchodové systémy, což přinášelo dotace z jiných systémů do profesí s měnící se poptávkou po pracujících. Proto Itálie přistoupila k reformě penzijního systému. Další skupinou jsou státní zaměstnanci a úředníci. Typickým příkladem je Brazílie, kde byla zahrnuta do ústavy práva důchodců. Tyto zájmové skupiny zablokovaly u soudu koncem 90. let pokus zavést povinný důchodový systém odvozený od výše příjmů.

Ženy

Ženy jsou v důchodové politice samostatnou skupinou ze tří důvodů. Za prvé, z důvodu výplaty dávek v pozůstalosti ženám zejména v zemích, kde zaměstnanost mužů převažuje významně nad zaměstnaností žen. Za druhé, mnoho zemí dříve nabízelo mužům a ženám rozdílný věk pro odchod do důchodu. Za třetí ženy mající děti nepracují v době kdy jsou děti malé, což je v důchodových systémech odvíjejících se od výše příjmů možný zdroj nerovnosti mezi pohlavími.

Při zavádění systému NDC byla v Itálii, Lotyšsku, Polsku a Švédsku formulována práva nabízející finanční kompenzaci ženám starajícím se o malé dítě, a tato kompenzace je financována z obecných příjmů.

Důchodový věk

Novou výzvou se stal nižší věk odchodu do důchodu u žen. Tato zvláštní výhoda je původně založena na předpokladu, že ženy, které obvykle bývají mladší než jejich manželé, mají do důchodu odcházet spolu s nimi. Tato výhoda byla typická pro Sovětský svaz a plánované ekonomiky střední a východní Evropy, a proto se v těchto zemích těžko mění.

Při zavádění kombinovaného systému NDC a FDC, kde se dávky odvíjejí od pravděpodobné délky života, čelily například Lotyšsko a Polsko problémům, jakmile se reformátoři pokusili tato pravidla změnit. V Polsku měly před reformou ženy nárok na plnou výši stanovených dávek ve věku 60 let a muži ve věku 65 let. Pokus reformátorů zrovnoprávnit minimální věkovou hranici na 63 se považoval za omezení práv žen ve prospěch mužů a parlament ho doslova smetl ze stolu. Na druhou stranu Maďarsko a Chorvatsko zvýšily důchodový věk na 62 let pro obě pohlaví ve stejnou dobu, kdy zaváděly systém FDC, což bylo mezi transformačními zeměmi výjimečné.

Odbory a zaměstnavatelé

Pracující generace určuje míru porodnosti, dá-li přednost pouze vlastní spotřebě či spotřebě sdílené s malými dětmi, a proto tvoří demografický komponent budoucího hospodářského růstu. Tito pracovníci si rovněž svobodně určují věk odchodu do důchodu, ačkoliv jsou ovlivněni faktory politickými, zejména minimálním věkem odchodu do důchodu. Nízká míra porodnosti vyžaduje, aby tito pracovníci zůstali na trhu co nejdéle, což určitě povede právě ke zvýšení minimálního věku odchodu.

Klíč však drží v rukou zájmové skupiny. Odbory mají zájem na vysokých dávkách pro své členy, chtějí co nejranější věk odchodu do důchodu a preferovaly by, aby účet hradil někdo jiný, vláda nebo zaměstnavatel [28]. Zaměstnavatelé jako jednotliví hráči také upřednostňují předčasný důchod, aby si zachovali relativně mladou pracovní sílu a byli by nejraději, aby náklady nesla vláda.

Organizace důchodců

Důchodci mají zájem na zachování status quo či získání dalších výhod. Je logické, že organizace důchodců by při současném vývoji měly obhajovat spíše zvýšení hranice odchodu do důchodu, protože zvýšení věkové hranice odchodu do důchodu na ně již nemá vliv, ale ve skutečnosti se snaží o prosazení snížení hranice věku odchodu do důchodu.

Politické vedení

Reforma je v mnoha ohledech výsledkem konsensu a konsensus je především záležitostí politického vedení. Situační analýza je určitě prvním krokem v každé reformě, protože odhalí povahu problému. Ekonomičtí odborníci při řešení problému důchodové reformy nemají o nic lehčí pozici než různobarevní politici. Ve Spojených státech, kde je snad největší počet ekonomických expertů, neexistuje jediný návrh, který by byl vědeckým konsensem pro reformu sociálního zabezpečení ve stáří, přestože zde veřejná debata nad tímto problémem trvá již desetiletí.

Politické vedení představuje rozhodující skupinu při prosazování jakékoliv reformy. Jako prostředek může sloužit vytvoření koalic, přesahujících tradiční stranické hranice. Jako příklad lze uvést Austrálii v roce 1992, Švédsko v roce 1994, Itálii v řadě reforem 90. let, Lotyšsko v roce 1995 a Polsko v roce 1998. Do koalic patří odbory a konfederace zaměstnavatelů, organizace důchodců a správa sociálního pojištění a dokonce i jednotlivá ministerstva, většinou financí a práce. Kohlova reforma nebyla postavena na dohodě politických stran, naopak Schröder ji opustil po slibu daném v předvolební kampani. Z praktických zkušeností politického života vyplývá, že zavádění reformy může být pomalé a nemusí být ani prosazena ani udržena během jednoho funkčního období vlády.

Veřejná debata

Ve veřejné debatě musí hrát vláda dvojí roli. Za prvé, nesmí potlačovat diskusi prostřednictvím kontroly médií či omezením jejího obsahu nebo přístupu k veřejnému fóru. Za druhé, musí zajistit dostupnost hospodářských, finančních a demografických údajů. Tyto údaje odhalí důležitost problému financování důchodového systému v zemi a požadovaných úprav a pomůže vybrat nejlepší ekonomické řešení.

Transparentnost

V některých případech donutil mocný odpor k reformě její zastánce, aby se vrátili k opatřením, která zakryla skutečné restrukturalizační náklady, což může samozřejmě fungovat jen krátkodobě.

 

5.11 Argentinský model transformace

V podkapitole je ukázán odstrašující příklad negativního zásahu státu do fungujícího soukromého sektoru penzijních fondů. Přímé zásahy státu byly umožněny propojením soukromého sektoru se státním formou státních záruk za závazky soukromých penzijních fondů.

Argentina disponovala stejně jako Česká republika dvěma pilíři důchodového systému. První pilíř byl spojený se státním rozpočtem, ale v 80. letech se dostal do krize a výplata penzí vyžadovala další a další rozpočtové dotace. Subvence nakonec dosáhly výše 4,6 % HDP. Reforma byla tedy naprosto nevyhnutelná.

Tehdejší vláda Carlose Menema chtěla demonstrovat ještě liberálnější tendence než Chile. Dvoupilířový systém měl kombinovat pilíř státního důchodu s druhým pilířem v podobě připojištění v soukromých penzijních fondech. Fondy měly postupně přebírat stále větší podíl penzí. Pro obyvatele do 45 let se plánoval povinný přechod na systém s fondy. Dřívější nároky však neměly být kompenzovány. A právě odmítnutí kompenzace se stalo terčem silné kritiky odborů. Odbory poukazovaly na podstupování vysokých investičních rizik, což se podle nich mohlo projevit nestabilitou celého systému a zároveň kolísáním hodnoty fondů, na které budou odkázány výplaty penzí v jednotlivých letech. Těžiště kritiky bylo namířeno proti riziku správy fondů výhradně soukromými subjekty a proti jejich předpokládaným vysokým nákladům na správu.

Po zablokování vládního návrhu peronistickými odbory v Kongresu přišla vláda s kompromisem. Odbory, veřejné organizace, podílové fondy a různá družstva dostaly možnost podílet se na řízení fondů. Všichni pojištění si pak mohli vybrat mezi veřejným a smíšeným systémem, tj. státní a fondovou penzí. Všem, kdo byli ochotni přejít na smíšený systém, zákon zaručoval příslušné kompenzace za jejich dřívější nároky. Jádro problému však tkvělo v tom, že se vláda zaručila za příspěvky do penzijních fondů v pesos i v amerických dolarech, které byly uloženy v Národní bance. Následně byly změny zapracovány a reforma byla přijata. Od roku 1994 se začala realizovat.

Penzijní fondy nebyly zainteresovány na tvorbě zisku, jen inkasovaly provize za správu podle počtu pojištěnců a nikoliv podle dosažených výsledků. Proto také vykazovaly vysoké provozní náklady.

Na přelomu let 2000 a 2001 se argentinská vláda dostávala do platební neschopnosti. Restriktivní politika zasáhla i důchodový systém. Opatření přijatá v únoru 2001 utahovala penzijnímu systému opasek, ale zároveň se snažila zvýšit jeho bezpečnost. Po dosažení věku 65 let měl každý argentinský pojištěnec nárok na náhradu státního důchodu novým. Postupně se také vyrovnával důchodový věk mužů a žen na 65 let. Fondový systém se stal povinným a nad fondy byly zřízeny nové orgány dozoru. Fondy měly tvořit rezervy z vkladů účastníků a žádný fond neměl kontrolovat více než 25 % trhu. Vše tedy vypadalo na první pohled velice efektivně.

Platební bilance země se však zhoršovala a země upadala do krize. Není zde cílem rozebírat podrobnosti a důvody argentinské krize, způsobené kombinací špatných doporučení Mezinárodního měnového fondu a špatného systému “currency board”, systému pevných směnných kurzů, jehož negativní dopady nesla na čele asijská, mexická i brazilská krize [42], jen podat stručný výklad vztahu státu a soukromého penzijního sektoru. Vláda na konci roku 2001 zabavila i hotovost penzijních fondů, uloženou v Národní bance a místo peněz dala fondům státní dluhopisy. Argentinské soukromé penzijní fondy se tak staly hlavními držiteli státních dluhopisů a mohly jen nečinně přihlížet, jak se postupně stávají bezcennými. Stát však dále vyplácel důchody, i když v omezené výši a s několikaměsíčním zpožděním.

Záruka argentinského státu vůči systému soukromého penzijního zabezpečení tak měla dvousečný charakter. V době schvalování byla chápána jako záruka pro pojištěné, kteří tak byli chráněni pro případ krachu penzijního fondu nebo jeho vytunelování. Jenže na druhé straně dávaly tyto záruky vládě právo do celého systému radikálně zasahovat. To se také dělo a vláda tak vlastně tento fungující soukromý sektor přivedla ke krachu díky svým postupně se znehodnocujícím státním dluhopisům, které tvořily hlavní povinné portfolio soukromých penzijních fondů.

Argentinská zkušenost by měla být také hlavním varováním pro pokusy uplatňovat podobné vládní záruky nad soukromým sektorem v průběhu reformy českého penzijního systému. Vláda musí soukromý sektor regulovat, avšak rozhodně neručit za jeho případné tržní ztráty. V případě špatné investice zde musí existovat sociální pojistka, financovaná z obecných rozpočtů, která ochrání špatné investory, resp. penzisty od života v chudobě, ale rozhodně tato sociální pojistka nesmí být řešena na úkor celého odvětví soukromých penzijních fondů.

5.12 Shrnutí reformy českého penzijního systému

V této kapitole byl popsán český penzijní systém, včetně velmi pesimistických prognóz jeho vývoje za předpokladu zachování současného stavu. Bylo prokázáno, že reforma penzijního systému České republiky je opravdu nezbytná a naprosto klíčová reforma celkové reformy veřejných financí. Od nastavení této reformy je totiž odvislé případné dotování penzijního systému České republiky ze státního rozpočtu a rozsah těchto dotací. Proto se zde nabízí klíčová otázka jak systém reformovat, resp. jaké vzájemné vazby vytvořit mezi třemi pilíři.

Základní pracovní předpoklad této kapitoly, že systém NDC, který v současné době navrhuje vládní reforma veřejných financí, sám o sobě rozhodně není schopen zajistit současnou průměrnou náhradovou míru penzijních příspěvků jako podíl na průměrné mzdě byl potvrzen v podkapitole 5.6 “Třetí pilíř jako rovnocenný partner systému NDC”. Bylo prokázáno, že absolutně nejvyšší náhradové míry se dosáhne právě v rovnocenné kombinaci všech tří pilířů. Kombinace prvního a třetího pilíře stojí na druhém místě a kombinace prvního a druhého pilíře na třetím místě. Penzijní reforma na bázi čistého systému NDC stojí potom na místě posledním.

Samotný systém NDC je možná schopen dosáhnout určité krátkodobé fiskální rovnováhy díky automatickému vyrovnávacímu mechanismu a nárazníkovému fondu (buffer fund), ale opět jen na úkor vztahu příspěvky – výplaty. Vzhledem k nedostatku empirických údajů za dlouhé období o vývoji penzijních reforem založených čistě na NDC systému lze pouze předpokládat, že systém neodolá dlouhodobým demografickým tlakům. Je třeba si uvědomit, že systém NDC ve své podstatě není nic jiného, než transformovaný systém PAYG, kde účastník dostane virtuální účet a virtuální úročení přiměřenou roční indexovanou úrokovou sazbou, která byla blíže popsána v kapitole 3 o švédské penzijní reformě. Jedná se tedy jen o jinou metodiku výpočtu, ale reálné finanční výplaty budou vždy záviset stejně jako v klasickém systému PAYG na aktuální odvodové situaci příspěvků do systému.

Velmi originálním konceptem je přechodová metoda formou komplementární konverze, kterou sestavil český tým ISEA, Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. Poněvadž problém každého přechodu jednoho penzijního systému na druhý spočívá ve vyřazení nejstarších ročníků z účasti na novém systému, což je jev vlastní absolutní většině penzijních reforem, navrhli autoři velice originální koncept. Zapojování účastníků do systému začne právě od těchto starších ročníků, čímž se sníží nápor na státní systém. Mladší ročníky se zapojí později po vyrovnání bilance. Starší účastníci budou odvádět největší část do fondové složky, přičemž vypláceni budou z průběžného systému, a tím se postupně nastartuje fondový systém. Mladší účastníci systému budou odvádět nejvyšší část svého příjmu do průběžného systému, čímž zajistí jeho provozuschopnost, ale vypláceni budou ze systému fondového [8].

Jedna věc je však výborný ekonomický nápad a druhá věc pak jeho praktická aplikace v politickém prostředí [28]. Největší problém v prosazení jakékoliv penzijní reformy v České republice spočívá v příliš upjatém stranictví a politikaření. Proto jakýkoliv ekonomický návrh musí být bohužel posuzován nejdříve z politického hlediska.

Přesto, jak bylo výše v textu uvedeno, se lze domnívat, že jediná správná a možná cesta vede k posilování třetího pilíře a postupnému posílení jeho vlivu ve vztahu k ostatním pilířům. Výše popsaná chilská penzijní reforma může být v politických a geografických podmínkách České republiky jen vytouženým ideálem, k němuž by se měla česká penzijní reforma postupně ubírat po dlouhé cestě přes mnoho překážek.

Nejbližším cílem reformního úsilí by se měl prozatím stát přechod systému PAYG na systém NDC s výrazným posílením třetího pilíře a vytvořením druhého pilíře. Třetí pilíř musí představovat rovnocenného “partnera” státnímu NDC systému. Tato kombinace je životně důležitá pro zachování budoucí náhradové míry celkového penzijního systému. Jak bylo popsáno výše, za předpokladu posilování úlohy třetího pilíře, rozhodně nikoliv jako podpůrného pilíře, nýbrž jako rovnocenného partnera systému NDC, je možné dosáhnout dokonce zvýšení náhradové míry.

Význam posilování druhého a třetího pilíře je však mnohem širší než jen fiskální vyrovnání státního rozpočtu. Jak bylo prokázáno v pracovním předpokladu v kapitole 2 o chilské penzijní reformě, posílení úlohy třetího pilíře prokazatelně vede k rozvoji kapitálového trhu a v konečném důsledku k růstu celkových makroekonomických ukazatelů celé země. Proto je penzijní reforma, sice přes systém NDC, ale zároveň s výrazným posílením a budoucím posilováním role druhého a třetího pilíře, nejlepším současným řešením reformy penzijního systému.

Kapitola 6: Závěr

Hlavním cílem bakalářské práce byla aplikace zjištěných poznatků penzijních reforem vybraných zemí a stanovení optimální varianty reformy penzijního systému České republiky. Východisko tvořil rozbor jednotlivých přístupů k reformě penzijního systému v různých státech OECD a vyvození závěrů pro reformu penzijního systému České republiky.

Práce byla založena na základní pracovním předpokladu, že penzijní systém České republiky je schopen úspěšné transformace a snížení svého podílu na tvorbě deficitu státního rozpočtu pouze za předpokladu, že využije zkušeností vývoje úspěšných penzijních reforem západních států. Nevyužije-li tyto nasbírané zkušenosti, hrozí celému systému při zachování stávajících podmínek kolaps.

V jednotlivých kapitolách práce byly podány popisy možných modelů penzijních reforem od velmi liberální chilské reformy, která je postavena na třetím pilíři (kapitola 2) až ke “kosmetickým” penzijním reformám, sloužícím spíše k parametrické úpravě stávajícího PAYG systému (kapitola 4). Pomyslný střed na této ose tvoří penzijní reforma švédským systémem NDC (kapitola 3), který je v zásadě podobný systému PAYG, ale formálně zohledňuje vztah mezi odvedenými příspěvky a vyplácenými důchody a řadí se tak mezi příspěvkově definované systémy.

Kapitola 2 vycházela z pracovního předpokladu, že chilská penzijní reforma s orientací na třetí pilíř kladně ovlivnila celkové makroekonomické ukazatele a výrazně napomohla rozvoji chilského kapitálového trhu, trhu práce a zvýšení úspor.

Základní pracovní předpoklad druhé kapitoly byl potvrzen. Chilská penzijní reforma skutečně svojí měrou přispěla ke kladné změně chilských makroekonomických ukazatelů. Zároveň rozvojem třetího pilíře výrazně přispěla k rozvoji chilského kapitálového trhu, trhu práce a zvýšení úspor. Zkušenosti chilské reformy doložené v kapitole 2 jsou nejlepší inspirací pro penzijní reformu České republiky.

Kapitola 3 vycházela z pracovního předpokladu, že švédský NDC systém není schopen dostát svým závazkům a vyplatit všechny své závazky vůči přispěvatelům. Základní pracovní předpoklad této kapitoly zatím nelze potvrdit. Přestože švédští reformátoři prohlašují, že celý systém je stabilní, do roku 2003 uplynula velmi krátká doba na hodnocení účinnosti tohoto systému a jeho fungování v praxi. Ke kvalitnímu zhodnocení fungování tohoto modelu v praxi je potřeba alespoň 15 - 20 let, jak tomu bylo v případě Chile, a proto závěry vyvozené z tohoto konceptu jsou víceméně teoretické a vyplývají ze samotné podstaty modelu.

Kapitola 4 vycházela z pracovního předpokladu, že penzijní reformy Itálie a Německa byly jen “kosmetickou” úpravou stávajících PAYG systémů, zatímco penzijní reforma Polska šla dále. Základní pracovní předpoklad kapitoly byl potvrzen. Penzijní reformy Itálie a Německa byly skutečně jen “kosmetickou” úpravou stávajícího systému PAYG. V případě Itálie, která sice zavedla systém NDC, má penzijní systém charakter spíše klasického PAYG systému. Oficiálně sice existují klasické tři pilíře, ale reálně převážuje jeden monolitický státní pilíř. Růst penzijních fondů je zcela nepatrný a dosáhl hodnot jen tisícin procenta HDP. Německá penzijní reforma v sobě nese parametrickou úpravu výpočtového důchodového vzorce, který budoucím důchodcům ubírá reálné důchody. Závěr tzv. Rürupovy komise zpochybnil reálnost německé penzijní reformy. Naopak polská penzijní reforma vykazuje jistá zlepšení oproti stávajícímu PAYG systému, avšak jak bylo již v textu uvedeno, s pozitivními vládními zprávami a odhady budoucího vývoje je nutno zacházet opatrně.

Kapitola 5 vycházela z pracovního předpokladu, že systém NDC, který v současné době navrhuje česká vládní reforma veřejných financí, sám o sobě rozhodně není schopen zajistit současnou průměrnou náhradovou míru penzijních příspěvků. Základní pracovní předpoklad této kapitoly byl potvrzen v podkapitole 5. 6 “Třetí pilíř jako rovnocenný partner systému NDC”. Bylo prokázáno, že absolutně nejvyšší náhradové míry se dosáhne právě v rovnocenné kombinaci všech tří pilířů. Při kombinaci prvního a třetího pilíře je dosaženo nižší náhradové míry než při rovnocenné kombinaci všech tří pilířů. Ještě nižší náhradová míra je důsledkem kombinace prvního a druhého pilíře. Nejhoršího výsledku náhradové míry dosahuje penzijní reforma výhradně na bázi systému NDC.

Základním pracovním předpokladem bakalářské práce byla teze, že penzijní systém České republiky je schopen úspěšné transformace a snížení svého podílu na tvorbě deficitu státního rozpočtu pouze za předpokladu, že využije zkušeností vývoje úspěšných penzijních reforem západních států. Nezohlední-li tyto nasbírané zkušenosti, hrozí celému systému při zachování stávajících podmínek kolaps. Tento předpoklad lze tedy potvrdit a konstatovat, že penzijní systém České republiky je schopen úspěšné transformace za předpokladu orientace na rovnoměrné zastoupení prvního a třetího pilíře, spojené s neustálým posilováním úlohy třetího pilíře a s postupným přechodem na tento pilíř. První pilíř přitom bude mít charakter švédského NDC systému. Tato forma řešení je efektivní a přinese dokonce ještě vyšší náhradovou míru než v současné době.

Velmi originálním přechodovým mechanismem je metoda komplementární konverze, která jedinečně počítá s účastí nejstarších ročníků v novém penzijním systému. Faktor zapojení nejstarších účastníků do nového reformovaného systému je naprostou výjimkou v penzijních reformách. Penzijní reformy většiny států jsou totiž postaveny na postupném přechodu s automatickým vyloučením starších účastníků – přispěvatelů do starého systému.

Jako výhodný model penzijního systému se jeví rovnocenná kombinace systémů chilského a švédského modelu penzijní reformy s procesem postupného posilování úlohy chilského modelu.

Vlastní přínos bakalářské práce spočívá v analýze penzijních reforem ve vybraných zemích, ve srovnání různých přístupů k řešení dílčích problémů reforem penzijních systémů a ve výběru vhodného modelu penzijní reformy pro Českou republiku, který je spatřován v kombinaci chilského a švédského modelu penzijní reformy.

Problematika reformy penzijního systému nebyla v českých podmínkách doposud tímto způsobem detailněji řešena, takže se bakalářská práce stává v tomto smyslu jedním z prvních ucelených materiálu k tématu reformy penzijního systému.

Vlastní přístup k řešení problému lze spatřovat v aplikaci zahraničních zkušeností v oblasti reformy penzijního systému do českých podmínek. Významná je analýza zahraničních penzijních reforem v kapitolách 2, 3 a 4. V kontextu řešení problému reformy penzijního systému je třeba zmínit kapitolu pátou, která navrhuje možný model reformy penzijního systému pro Českou republiku.

Literatura:

Odborné publikace

[1] Arrau, P. a Schmidt-Hebbel, K.: Pension Systems and Reforms: Country experiences of old-age social security arrangements, and 15 research and policy design issues not addressed in the literature. Policy Research Working Paper No. 1470. World Bank, Washington, D.C. (www.worldbank.org), 1995.

[2] Börsch-Supan, A., H. a Wilke, Ch., B.: The German Public Pension System: How it Was, How it Will Be. Manheim Research Institute for the Economics of Aging (MEA), Manheim (www.mea.uni-manheim.de) 2003.

[3] Corsetti, G., Schmidt-Hebbel, K.: Pension Reform and Growth. Policy Research Working Paper No. 1471, World Bank, Washington, D.C. (www.worldbank.org), 1995.

[4] Dang, T., Fiscal Implications of Ageing: Projections of Age-Related Spending. Economics department working paper No. 305, OECD, Paris 2001.

[5] Franco, D.: Italy: The Search for a Suistainable PAYG Pension System. Banca d´Italia Research Department, Roma 2001.

[6] Góra, M.: The New Polish Pension System: An Example of a Non-orthodox Approach to Pension Reform, PIE Discussion Paper Series No. 168, The Institute of Economic Research Hitotsubashi University, Tokyo, Japan (www.ier.hit-u.ac.jp), 2001.

[7] Góra, M. a Rutkowski M.: The Quest for Pension Reform: Poland´s Security through Diversity. World Bank Pension Primer, No. 9815 (www.worldbank.org), 2001.

[8] Havlíčková, K., Illich, M., Schneider, O., Valenčík, R.: Důchodová reforma metodou komplementární konverze, in Matějů, P., Schneider, O., Večerník, J.: Proč tak těžko? Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA), Praha 2003, kap. III.2, str. 43-68.

[9] Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, str. 476-478.

[10] Holzmann, R.: Financing the Transition to Multipillar, Social Protection Discussion Paper No. 9809, World Bank, Washington, D.C. (www.worldbank.org) 1998.

[11] Iglesias, A., Acuna, R.: Chile after 20 years. Social Protection Discussion Paper No. 0129, World Bank, Washington, D.C (www.worldbank.org) 2001.

[12] Jelínek, T. a Schneider, O.: An Analysis of the Voluntary Pension Fund System in the Czech Republic. In Müller, K., Ryll, A. a Wagner, H.: Transformation of Social Security: Pensions in Central-Eastern Europe. Physica-Verlag, New York 1999.

[13] Lasagabaster, E., Rocha, R., Wiese, P.: Czech Pension System: Challenges and Reform Options, Social Protection Discussion Paper No. 0217, World Bank, Washington, D.C (www.worldbank.org) 2002.

[14] Marshall, J., Schmidt-Hebbel, K.: Chile: Fiscal Adjustment and Successful Performance. In W. Easterly, Rodríguez, C., A. a Schmidt-Hebbel, K.: Public Sector Deficits and Macroekonomic Performance. Oxford University Press, Oxford 1994.

[15] Otto, W. a Wisniewski M., Annuitisation Problems: Polish Pension Reform Case. World Bank Institute course on Pension Reform: Second Generation and Implementation Issues, (www.wne.uw.edu.pl), Warsaw 2002.

[16] Palmer E.: The Swedish Pension Reform Model: Framework and Issues, Social Protection Discussion Paper No. 0012, Washington, D.C. (www.worldbank.org) 2000.

[17] Rocha, R., Gutierrez, J., Hinz, R., Improving the regulation and supervision of pension funds: Are there lessons from the banking sector? World bank Social Protection Discussion Paper No. 9929, Washington, D.C. (www.worldbank.org) 1999.

[18] Settergen O.: The Automatic Balance Mechanism of the Swedish Pension System. The National Social Insurance Board (www.rfv.se) 2001.

[19] Settergen, O.: Two Thousand Five Hundred Words on The Swedish Pension Reform. On behalf of The Urban Institute for the Workshop on Pension Reform at the German Embassy, Washington, D.C. (www.rfv.se) 2001.

[20] Scherman, K., G.: The Swedish pension reform, Social Security Department, International labour office Geneva, Issues in social protection, Discussion paper No. 7, (www.ilo.org) 1999.

[21] Schmidt-Hebbel, K.: Chile: Die Revolution des Alterssicherungssystems trägt Früchte. In Deutsches Institut für Altersvorsorge (editor): Gesetzliche Alterssicherung, Reformerfahrungen im Ausland: Ein systematischer Vergleich aus sechs Laendern. Deutsches Institut für Altersvorsorge, Cologne 1999.

[22] Tomaszewska, E.: Pension System Reform in Poland, International Construction Institute Pension Education, Research and Technical Assistance (PERTA), ILO Geneva (www.internationalbuilders.org) 1999.

[23] Wilke, B.: The Riester – Reform: An overview. Manheim Research Institute for The Economics of Aging, (www.mea.uni-manheim.de) 2003.

Odborné časopisy a články

[24] Blažek, P.: Plány krachující a zmrazované. Ekonom, 30. 10. 2003, č. 44, s. 26–27.

[25] Blažek, P.: Zlý pán může být i dobrý sluha. Ekonom, 23. 10. 2003, č. 44, s. 34.

[26] Brugaviani, A.: Italský důchodový systém a jeho reformy. Ekonom, 14.01.2002, č. 2, s. 26.

[27] Fiala, Z.: 7 modelů Světové banky. Ekonom, 4. 10. 2002, č. 14, s. 32-35.

[28] Fultz, E., Hagemejer, K., Ruck, M.: Politická ekonomie důchodového systému ve střední a východní Evropě z pohledu Mezinárodní organizace práce. Ekonom, 14. 01. 2002, č. 2, s. 29.

[29] Havlíčková, K.: Důchodová reforma – bezbolestné řešení. Euro, č. 50,

16. 12. 2002 (převzato z www.isea-cz.org ).

[30] Havlíčková, K.: Hra na důchodovou reformu. Lidové noviny, 19. 12. 2002 (www.isea-cz.org ).

[31] Havlíčková, K.: Penzijní reforma pružně, levně a s malými riziky. www.měšec.cz

[32] Havlíčková, K., Valenčík, R.: Důchodový systém je potřeba konečně změnit. Hospodářské noviny, 27.3.2003, (převzato z www.isea-cz.org ).

[33] Havlíčková, K., Schneider, O., Jelínek, T.: Jak změnit důchodový systém. Hospodářské noviny, 23.10.2002, (převzato z www.isea-cz.org ).

[34] Jílek, J.: Pět minut po dvanácté. Ekonom, č. 13, 28. 3. 2002, (převzato z www.isea-cz.org).

[35] Krueger A., Lindahl M., Education for growth: Why and for whom? Journal of Economic Literature 2001, Vol 34, No 4. (dostupné na www.ideas.repec.org).

[36] Mašek, F.: Přijde změna, či vystřízlivění, Ekonom, 11. 9. 2003, č. 37, s. 68.

[37] Oksanen, H.: Evropská unie. Ekonom, 14. 01. 2002, č. 2, s. 34.

[38] Rysková, S.: Bojují o druhý pilíř. Ekonom, 23. 10. 2003, č. 43, s. 37-39.

[39] Schneider, O.: Virtuální důchodová reforma. Mladá fronta DNES, 8. 2. 2003, (převzato z www.isea-cz.org).

[40] Schneider, O.: Důchodové systémy v Evropě a rozšíření Evropské unie. Finance a úvěr č. 11/2002, 25. 9. 2002 (převzato z www.isea-cz.org).

Vol 368, No 8343, s. 71-74.

[42] Stiglitz, J.: Argentinské lekce. Ekonom, 20. 01. 2002, č. 3, s. 21.

[43] Valdés-Prieto, S.: The Financial Stability of Notional Accounts Pensions. The Scandinavian Journal of Economics 2000, Vol 102, No. 3, (materiál dostupný na www.woldbank.org).

Materiály hospodářské praxe

[44] Střednědobý výhled veřejných rozpočtů na období 2002-2005: autonomní scénář (dostupné na www.mfcr.cz).

Internetové stránky

[45] http://www..czso.cz (Český statistický úřad)

[46] www.worldbank.org (Světová banka)

[47] www.mfcr.cz (Ministerstvo financí České republiky)

[48] www.mpsv.cz (Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky)

[49] www.bcentral.cl (Banco Central de Chile – Centrální banka Chile)

 

Poznámky:

  1. Itálie byla zařazena do první skupiny spolu s Německem proto, že se zde fondová reforma ještě naplno neprojevila a celý systém má blíže spíše ke klasickému PAYG systému než ke švédskému NDC modelu.    zpět
  2. První pilíř PAYG - ve formě systému NDC je uvažován vždy jako součást penzijního systému, a to ze dvou důvodů: za prvé, v současných podmínkách je politicky nerealizovatelná penzijní reforma dle chilského modelu a za druhé, systém NDC tvoří alespoň první krok k zavedení příspěvkově definovaných systémů. Ze stejných důvodů zde není uvažován samostatný třetí pilíř.    zpět
  3. Zde je na místě uvésti ironickou větu pronesenou hlavním hrdinou populárního československého televizního seriálu o vysokoškolských studentech - série "Básníků", kde poznamenává na výrok svého profesora o tom, že spravedlnost vždy zvítězí: "Spravedlnost vždycky zvítězí, ale my už nemusíme být u toho." Lze jen doufat, že stav ekonomiky donutí kompetentní politiky jednat na prvním místě ekonomicky a nikoliv politicky.   zpět
  4.  

     

     

    4. Příloha: K programu ČSSD

    Úvodní poznámka: Následující materiály vznikly koncem června a během července. Bylo to na základě podnětů, které dal V. Špidla a následně S. Gross (viz www.cssd.cz ), ve snaze přispět k tomu, aby byly odstraněny slabiny ze současných prakticky aplikovaných programových konceptů ČSSD a aby ČSSD navázala na svůj povodní Dlouhodobý program schválený sjezdem. Byly zaslány jak příslušným osobám, tak i širší politické a odborné reprezentaci ČSSD.

     

    K programové diskusi - bude z ní něco?

    (Poznámky k úvodnímu textu V. Špidly ze 14.6.2002)

    Radim Valenčík

    1. Tak konečně byl podniknut první vážný pokus o zahájení programové diskuse. Dokonce iniciovaný přímo předsedou naší strany. Smutné je, že až poté, co eurovolby nastavily ČSSD zrcadlo a ve straně naplno vypukla krize. Bylo by namístě se ptát, kdo všechno nese zodpovědnost za to, že pro ČSSD životně nutná diskuse byla doposud blokována. Důležitější však je, aby v boji o personální pozice tento pokus o programovou diskusi zase nevyšuměl někam do ztracena.

    2. Vláďa Špidla byl schopen během neuvěřitelně krátké doby (od 14.6., kdy napsal krátký úvod k zahájení programové diskuse, do 17.6., kdy již bylo jeho vstupní slovo vystaveno na webových stránkách ČSSD), navíc doby naplněné pro něj hektickými událostmi, napsat několikastránkový text, do kterého velmi otevřeně vložil vše, co ze sebe vymáčkl. (Znám jeho způsob psaní i myšlení a vím, že mu to nepsal nikdo jiný a že většinu textu psal až po šoku, který prožil.) Vždy toužil být "ideovým vůdcem", což někteří obdivují, jiní považují za zbytečné a další za škodlivé. Je ovšem těžké být ideovým vůdcem a nemít schopnost vnímat podněty a integrovat je. Když někdo nemá schopnost komunikovat, chovat se k teorii jako k teorii a když navíc daleko široko kolem sebe nemá nikoho, kdo by si význam racionální (odborné, teoretické či vědecké) reflexe reality pro úspěšnou politickou činnost levicové strany uvědomoval (jediným ve vedením strany, kdo se k tomu trochu blíží, je Luboš Zaorálek), může skutečně napáchat víc škody než užitku. K tomu také bohužel v době jeho předsedování a vládnutí došlo.

    3. Nebudu podrobně rozebírat celý text V. Špidly "Sociální demokracie na prahu nové civilizační etapy", který je pojat jako vstupní slovo do diskuse, ke které by mělo dojít. Je v něm i spousta pozitivních momentů. Upozorním jen na to nejdůležitější - na zásadní omyl, který v něm je, který ovšem spolu s V. Špidlou sdílí velká většina členů i představitelů ČSSD a dokonce i dalších sociálně demokratických stran. Jedná se o omyl, který je hlavní příčinou současného selhávání evropských sociálních demokracií jako je naše či německá. (Jedním z pozitiv textu V. Špidly je, že se omylu dopouští způsobem, který umožňuje ukázat vše "černé na bílém".)

    Říká: "Existují oblasti lidského života, kde si lidé mají být rovni a kde přístup k civilizačním hodnotám nemá být omezen společenskou nebo majetkovou pozicí. Je to právo člověka rozvíjet svůj lidský a kulturní potenciál. To znamená, že školství musí umožnit nediskriminační přístup až do nejvyšší úrovně vzdělání..."

    S tímto lze bezvýhradně souhlasit a bez toho si nelze představit jakoukoli levicovou politiku. Jenže V. Špidla z toho dělá závěr:

    "Aby stát tyto funkce mohl plnit, musí mít prostředky, které přerozděluje. Sociální stát se tedy snaží udržet ve veřejné ruce pod demokratickou kontrolou takový díl HDP, který prostřednictvím přerozdělení umožní vytvořit skutečnou rovnost příležitostí ve vyjmenovaných existenciálních oblastech. Neboť v sociální politice ty nejdůležitější věci, které považujeme za sociální právo, se zásadně realizují prostřednictvím veřejných peněz." (Podtrženo RV.)

    No a to je celá ta tragédie V. Špidly ale i celého sociálně demokratického hnutí, že se to tak chápe a že se tomu věří. Problém je v tom, že pouze cestou přerozdělování nelze zabezpečit rovnost příležitostí a už určitě ne např. "nediskriminační přístup až do nejvyšší úrovně vzdělání". Starým (V. Špidlou uvedeným a tvrdohlavě obhajovaným) způsobem nelze dosáhnout takového zvýšení kvality vzdělání, aby se řešil problém nezaměstnanosti a dlouhodobé zainteresované uplatnitelnosti lidí na profesních trzích. K tomu viz dále.

    4. Po celém světě se dnes šíří systémy financování terciárního vzdělání založené na odvodu z budoucího příjmu absolventů. Mají různou podobu. Jejich společným jmenovatelem je, že:

    - Umožňují přístup i k nejkvalitnějšímu či nejprestižnějšímu vzdělání nezávisle na výchozí majetkové či společenské pozici (tj. bez koruny v kapse).

    - Vytvářejí zainteresovanost vzdělávacích zařízení na dlouhodobé uplatnitelnosti (ve smyslu příjmového a společenského vzestupu) jejich absolventů na profesních trzích.

    Je to např. australský systém HECS, který v různých obdobách dnes zavádějí země jako Thajsko, Čína, Vietnam, Korea. Je to americký systém MyRichUncle. Je to modifikace australského systému zaváděná ve Velké Británii a některých dalších evropských zemích. Prosazování těchto systémů je ve většině zemí světa považováno za úkol i trumf levicové politiky. Z hlediska levicové politiky to znamená podpořit vznik takových systémů financování vzdělání, resp. podpořit vývoj tržního mechanismu takovým směrem, aby (jako kultivovaný a usměrněný) napomáhal vytvářet rovnost šancí. To je nejen reálné, ale i nutné. Při výrazně rostoucí poptávce po uplatnitelných lidských schopnostech nelze jinak pozvednout úroveň vysokého školství, to naopak bude upadat (jak jsme toho svědky).

    5. V původní verzi "Dlouhodobého programu" k výše uvedenému byla řada námětů. Zkrácená verze není ve skutečnosti jen "zkrácenou", ale spíše "vycenzurovanou". Není to jen krok zpět, ale cesta k nechtění vidět problémy a jejich řešení. Materiál "Dlouhodobá koncepce vzdělávací politiky" daný na webových stránkách jako podklad k diskusi a zejména jeho příslušná část nazvaná "Terciární vzdělání" jsou svou úrovní velmi slabé. Budí otázku, zda se odborné komise skutečně zabývají odbornou činností. Je z toho až smutno, kam se během uplynulých dvou let propadla úroveň odborné a programové činnosti strany.

    6. Mohl by vzniknout dojem, že jsem si vybral příliš úzký aspekt mnohem širší problematiky. Ne. Pokud levicová politika nepůjde cestou vytvoření zainteresovaného systému školství (finančně zainteresovaného na dlouhodobém uplatnění svých absolventů), nemá šanci uspět. Je to prostě hlavní článek. Budu to ilustrovat formou odpovědí na otázky, které V. Špidla klade:

    - Ad 7/ "Je školné v rozporu s rovnoprávností v přístupu ke vzdělání?" - Normální školné ano. Systém, ve kterým absolvent vysoké školy odvádí po určitou dobu (např. 10 - 15 let) předem stanovené procento ze svého příjmu (3 - 5 %) po překročení určité hranice příjmu (např. dvojnásobku průměrné mzdy) přímo ve prospěch své "mateřské" vysoké školy, nejenže není diskriminační, ale otevírá i to nejkvalitnější vzdělání každému. (Na tom je založen americký MyRichUncle.) Jedná se vlastně o vlastně solidární odvod absolventa dané vysoké školy v její prospěch či o podíl vysoké školy na úspěchu v oblasti uplatnění svých absolventů.

    - Ad 7/ "Podíl vysoce kvalifikované práce se s rozvojem nových výrobních postupů bude nepřetržitě zvyšovat. To předpokládá rozšířit možnosti vysokoškolského studia pro ještě větší část mladé generace než dosud. Je zavedení školného na vysokých školách cestou k tomuto rozšíření?" - Zavedení výše uvedeného systému podílu absolventů na financování svých "mateřských" vysokých škol (nevím, zda to je či není "školné" a ani nepovažuji za důležité to někam začlenit) je především cestou k vytvoření tlaku na zvyšování kvality vysokoškolského vzdělávacího procesu. A o dlouhodobou uplatnitelnost absolventů jde především. Tlakem na zvyšování kvality se otevírá i prostor pro zvyšování počtu přijatých studentů.

    - Ad 1/ "Pro sociální demokracii to znamená podporovat ekonomický růst, současně uhájit sociální soudržnost společnosti a současně nežít na úkor životního prostředí. Jak máme udržet dynamickou rovnováhu mezi těmito úkoly?" - Řešit tyto úkoly znamená především vytvořit podmínky k tomu, aby plný rozvoj lidských schopností (zejména na základě kvalitního vzdělání, ale i působení kultury apod.) a uchování schopností (prostřednictvím zainteresované a kvalitní zdravotní péče) působil jako hlavní faktor růstu i součást ekonomického růstu. (Mj. všechny zmínky jdoucí tímto směrem, které dal do "Dlouhodobého programu" Martin Potůček, byly pečlivě vyškrtány ve zkrácené verzi - zajímalo by mě, kdo byl oním cenzorem.) Součinnost vzdělávacího a zdravotního systému je např. sto zajistit výrazné prodloužení doby dobrovolného zainteresovaného produktivního uplatnění člověka (což je úplně něco jiného než dělat násilné tzv. "parametrické" úpravy penzijního systému jako v SRN) a tím napomoci řešit problémy vyrovnání sociálních subsystémů (včetně důchodového).

    - Ad 2/ "Výrazem sociální soudržnosti se v evropské tradici stal sociální stát... Které veřejné služby musí stát plnit také v budoucnu, aby sociální stát plnil svoji tradiční funkci." - Nejde o to které funkce, ale jak. Tj. zda je nástrojem sociální státu jen sociálně orientované přerozdělování, nebo zda nástrojem sociálního státu je i působení na vývoj a kultivaci tržního mechanismu tak, aby tím byly získány zdroje pro působení sociální investičních systémů (např. vzdělávacího) a sociálních pojišťovacích systémů (penzijního) a současně aby došlo ke zvýšení efektivnosti těchto systémů. Toto je vůbec ta nejdůležitější otázka, která by měla být nejen vydiskutována, ale dotažena do praktických řešení. Ono toto ve světě již běží a velmi sociálně. To jen v naší ČSSD je taková zabejčenost, kterou do 14.6. personifikoval V. Špidla a mnohým to velmi vyhovovalo.

    - Ad 3/ "Některé sociální a profesní skupiny v oborech, které se rozvíjejí se značnou dynamikou, se podílejí na ekonomickém růstu společnosti výrazně více než jiné. Jsou nositeli civilizačního pokroku. Současně se podílejí na prohlubující se diferenciaci sociální skladby společnosti. Jaká má být míra jejich solidarity s ostatními skupinami?" - Ono je zase důležité, jak se na růstu podílejí. Pokud budou vysoké školy přímo finančně zainteresovány na uplatnění svých absolventů, budou je vychovávat i k příslušné solidaritě. (To je problém vzniku tzv. kooperujících absolventských sítí, který přesahuje rámce tohoto textu.) Pokud bude považováno za všelék na sociální neduhy jen přerozdělování, bude tím vytvářena reálná ekonomická základna boje o pozici v přerozdělovacích aktivitách, čehož jsme svědky nyní.

    - Ad 4/ "Měl by se objem veřejných rozpočtů zvyšovat, snižovat nebo zůstat na dnešní úrovni?" - Nejde o výši veřejných rozpočtů, ale o to nepoužívat přerozdělování tam, kde je zbytečné, kde ničí informace a motivace a kde umožňuje dobývání společenské pozice. (Boj o pozici v oblasti přerozdělování je tím, co decimuje naší stranu zevnitř a nejvíce - vždyť už třeba ani odborné komise nedělají nic jiného.)

    - Ad 6/ "Jaké meze si má klást sociální demokracie při prosazování důchodové reformy, reformy v poskytování zdravotní péče?" - Propojit reformu financování vzdělání, zdravotní péče a penzijního systému tak, aby zvýšení kvality vzdělání a zdravotní péče umožnilo prohloubit solidaritu mezi těmi, co se mohou a chtějí dlouhodobě uplatňovat na profesních trzích a těmi, co z objektivních důvodů (životní osud, charakter profese apod.) jsou profesními trhy vyřazováni. (To by chtělo vysvětlit podrobněji - komplexní reforma sociálních subsystémů jdoucí tímto směrem, tažená zejména reformou vzdělávacího systému, je reálná.)

    - Ad 9/ "Předpokladem civilizační budoucnosti je trvale udržitelný rozvoj... Jakými ekologickými nároky můžeme (či musíme) zatížit rozvoj ekonomiky do budoucna?" - Musíme především podpořit změny charakteru ekonomického rozvoje i růstu tak, aby se těžištěm (ekonomického rozvoje i růstu) stala produkce lidských schopností, které zpětně působí jako nejvýznamnější ekonomický faktor. To předpokládá komplexní reformu sociálních subsystémů viz výše.

    7. Na závěr: Bylo by fajn zásadní otázky prodiskutovat. Obávám se, že pozornost naší strany bude obrácena k personálním otázkám a že se bude vybíjet v oblasti aktivit směřujících k tomu, jak budou přerozdělovány prebendy a posty. (Ono to není náhodné - jakmile se v levicové politice absolutizuje přerozdělování jako všelék, nutně v ní postupně začnou nabývat rozhodující převahy ti, co se v boji o přerozdělování prostředků ve svůj prospěch vyznají nejlépe.) Z toho, co jsem o nynějším živém dění v ČSSD četl, mě nejvíce zaujal článek P. Fischera v LN 18.6., kde píše: "...je třeba se zeptat, jaká sociální demokracie to bude. Skutečně moderní levice, která je schopna reflektovat proměny světa, která se nebude bát vsadit na sociální tvořivost a citlivou proměnu neoliberálního dogmatu globálního kapitalismu a která pochopí, že ve světě bez jistot nelze oprašovat jistoty staré, dokonce nebezpečné, jako je sociální stát ve střihu 70. let minulého století. - Anebo to bude levice přesně opačná, levice vypočítavá, která staré jistoty natře novým lakem a předhodí je voličům jako šidítko na usmířenou. Levice, která se vlastně velmi přiblíží koncepci komunistické, vycházející z bludného předpokladu, že sociálně spravedlivou a demokratickou společnost lze vybudovat výhradně překonáním rozporu ve vlastnictví výrobních prostředků." O tom to asi je. Otázka je, zda jsou vůbec tací, kteří mají chuť se nezištně a bez záští i předsudků pustit do poctivého programového uvažování o tom, jak dál. A vážit si vědy jako vědy. V ní totiž právě v otázce řešení dilematu rovnosti a efektivnosti dochází k podstatnému pokroku (viz např. práce N. Barr). Bez vyrovnání se s tím, co se odehrává, na adekvátní úrovni teoretického pochopení a přenesení výsledků do praktické politiky bude sociální demokracie tápat, improvizovat, ztrapňovat se, demoralizovat.

    P. S. Na to, co jsem napsal, jsem měl v těchto dnech před koncem školního roku, kdy počítám úvazky, přesně (dívám na hodinky) času od 6.00 do 8.30. Omlouvám se tudíž za neučesanost a stručnost. Kdo chce znát podrobnější argumentaci k tomu hlavnímu dovedenou do učebnicové podoby, doporučuji mu, aby si vyťukal www.valencik.cz/marathon a přečetl si letošní zvláštní číslo.

    P. P. S. Po přečtení dnešního Práva jsem neodolal a připojuji tuto malou poznámku: V úvodním článku tohoto deníku je citace V. Špidly, který zde říká, že materiály k programové diskusi byly rozeslány prostřednictvím univerzálního systému všem členům strany. Mýlí se. Nebyly. Mně např. nepřišly, ačkoli jsem neměnil ani adresu ani mail a výzvy k účasti na oslavách 1. máje a k tomu, abych volil ČSSD, apod. tímto systémem dostávám. Informaci jsem nedostal ani mailem, přestože Jirka Hron i Karel Zemek, kteří za organizace programové diskuse dle úvodní výzvy V. Špidly odpovídají, můj mail mají. Je mi smutno z toho, kam až zašlo vytváření "těžko prostupné oligarchie" a kdo je ochoten se k tomu propůjčit.

     

    Ještě k programu - v čem je potíž

    Radim Valenčík

    Poslal mi jeden známý (a to jeden z nejchápavějších v ČSSD) následující reakci na můj příspěvek k programové diskusi:

    Já to vidím takto:

    -standa nabídne smír milošovi, postará se o vladimíra, zajistí tím integritu strany. Bude akceptovat změnu stanov, zavedení kariérního řádu, změnu klíče pro konference atd, na tom všem bude možno začít pracovat hned a připravit vše až na řádný sjezd. milošovi znovu nabídne čestného předsedu, či jinak formulovanou pozici “guru ČSSD”. Vedle toho nabídne zemanovskému křídlu některé pozici ve vládě, umístí vladimíra do sněmovny. Předčasné volby fakticky nikdo, ani Klaus a rozumně uvažující část ODS, nechce. Tím se zprofanuje topolánek a zmizí z čela ODS. Vláda se silným mandátem, tj. ČSSD, pokročí v nepopulárních reformách a udělá černou práci, koncem volebního období odejde z vlády KDU a do nových voleb půjde jako favorit ODS, v čele s bémem, a KDU posílené konkrétními zkušenostmi z vládnutí z krajů. Z této, podle mne velmi pravděpodobné varianty, bych odvozoval kroky směřování ČSSD.

    Díky tomu jsem si uvědomil, v čem je celá šíře problému. Naše strana se totiž stala úřednickou stranou a vidí realitu jen z tohoto pohledu. To je past, ze které se budeme jen velmi obtížně dostávat.

    Základní teze:

    1. Hlavní problém ČSSD je, že se stala stranou úředníků (svým složením, mechanismy a následně i ideologií).

    2. Úřednicky viděno - reforma veřejných rozpočtů musí být nepopulární, ale právě to je ten největší omyl: skutečnou reformu lze dělat sociálně přitažlivě, nikoli asociálně.

    3. Základem reformy musí být podstatné zvýšení uplatnitelnosti lidí (všech věkových kategorií) a prodloužení období zainteresovaného produktivního uplatnění člověka.

    4. K tomu je nutné radikální zvýšení efektivnosti vzdělávacího a zdravotního systému (které je reálné, pokud se vytvoří příslušný typ zainteresovanosti).

    5. Je naivní si myslet, že veřejnost necítí, že úřednická reforma je ta nejhorší a zbytečně asociální, aniž by cokoli řešila (to je hlavní příčina stávajícího volebního debaklu a pokud se nic nezmění, tak i všech dalších).

    6. ČSSD doposud tuto svoji pozici nereflektovala a dokud to neudělá a nenajde východisko z ní, odsuzuje se k fatálnímu propadu.

    Vše je totiž úplně jinak, než je v "růžové" představě, kterou mi můj známý poslal v bleděmodrém. Nejde o to dělat "nepopulární" kroky, ale kvalifikované. Ty vůbec nemusejí být sociálně odpudivé. Lidé se oprávněně ptají - proč bychom nemohli žít lépe jako dříve, když produktivita práce roste? Že je globální konkurence a soutěží s námi země s výrazně nižšími mzdami? Tak proč nedokážeme prodat větší kvalifikovanost (a zajistit větší kvalifikovanost) a proč nedokážeme prodat lepší a výkonnější infrastrukturu? Co tomu brání?

    A proč - když už jsme u toho - reforma nejde cestou využívání (výše tematizovaných) našich konkurenčních výhod? Vždyť je to lumpárna. Rok a půl od začátku reformy a vůbec se nemluví o zvýšení kvality vzdělávacích procesů s ohledem na uplatnitelnost lidí.

    Mj. to není zase tak náhodou. Jestliže udělám z přerozdělování pilíř politiky (původní Špidlova koncepce), udělám ze strany stranu byrokracie (to se také stalo, ČSSD je svým "třídním" složením z 80 % (!) stranou úředníků, kteří od ní něco očekávají jako úředníci). No ale pak nikoho z těch, co jsou takovou stranou vygenerováni na příslušné pozice ani nenapadne, že by mohlo rozhodovat, kdo co umí, a ne, kdo s kým vychází a jakou pozici obsadil, komu může co nabídnout (viz to, co napsal můj známý - to je přesně úřednický model rozdávání prebend). A taková strana není schopna nedělat nepopulární opatření. Může se stokrát, tisíckrát zaklínat, jak je sociální, stejně jí nezbude nic jiného než dělat nepopulární, přesněji asociální kroky. A ani si nebude uvědomovat, že je to ona, kdo přináší útrapy lidem, že tyto útrapy nebyly nutné... To veřejnost instinktivně cítí - a proto si o ní nikdo nedělá iluze. Proto se od ní distancuje mládež, kterou taková strana zbavuje perspektiv a vede ji do těžkých zkoušek. Proto budou chudí volit pravici - protože od ní jim takové nebezpečí nehrozí, ať se to zdá být jakkoli paradoxní.

    Na problémy (pokud mají být řešitelné), je nutné jít úplně jinak:

    Zainteresované školství, tj. vzdělávací systém, který je finančně zainteresován na dlouhodobém uplatnění svých absolventů. Systém, ve které jsou jednotlivá vzdělávací zařízení (zejména vysoké školy, resp. univerzity) nuceny konkurencí hledat cesty zvyšování efektivnosti vzdělávacího procesu.

    Zainteresované zdravotnictví, kterému jde o takovou zdravotní péči, která by co nejvíce prodloužila dobu produktivního uplatnění člověka.

    Celoživotní vzdělání a tvorba absolventských sítí, které jsou schopny vtahovat (formou rekvalifikací) i ty, co chytají druhý dech (dnešní 30-50tníci, dost "pokaženi" tím, že prošli systémem "nezainteresovaného" školství, ale leccos lze ještě napravit).

    Rozhodující je obrat v pojetí vzdělávacího systému: Ten musí zajistit, aby člověk neustále ukládal své zkušenosti a nové poznatky tak, aby jeho kvalifikační hodnota celoživotně rostla, aby se zvyšovaly jeho schopnosti inovační, systematizační, komunikační a realizační.

    Jde o úplně jiné pojetí vzdělání, než převažuje dnes. Nikoli důraz na certifikát spojený s ukončením (např. vysoké) školy, ale na schopnost otevřít člověka přijímání dalších a dalších informací a poznatků, které získává:

    - Napojením na "mateřskou" vysokou školu (která mu jako absolventovi nebo "přifázovanému" rekvalifikantovi zprostředkovává nejnovější poznatky z oboru jeho uplatnění). (Jak to, že to, co je dnes ve světě atributem špičkových univerzit u nás žádná univerzita nedělá a ani ji to nenapadne?!)

    - Ze svých životních zkušeností - zobecněním a zatříděním těchto poznatků, což předpokládá příslušné metodické a metodologické vybavení.

    - Z různých forem běžného doplnění vzdělání a samostudia.

    Prodloužení horizontu (i zenitu) zainteresovaného (tj. takového, o které bude mít člověk vnitřní zájem, protože ho to bude bavit, protože tím bude žít) produktivního uplatnění člověka (kdy může při dobrém vzdělání, začlenění do absolventské sítě a kvalitní zdravotní péči vrcholit profesní život člověka - v 60?, 70?, 80?...) je dostatečným zdrojem vyvážení penzijního systému, ale i tím, co je klíčovým zdrojem růstu a dává ekonomickému růstu novou kvalitu a poskytuje mu v podstatě neomezený prostor.

    (Vím, že pro úředníka, který je závislý jen na své pozici a tu si může zvýšit, jen když jeho šéf úplně zblbne nebo ho klepne pepča, je výše uvedené něčím, co nedokáže pochopit a co se mu zdá nehumánní... Kdo však dělal skutečně kvalifikačně náročnou týmovou práci s lidmi, kteří na sobě celý život pracovali, ví, jakou obrovskou hodnotu mají dobře zobecněné a zatříděné životní zkušenosti.)

     

     

    Špatné zboží se nestává prodejným ani v lepším obalu,

    aneb hrozí upadnutí do starých chyb

    (K dopisu S. Grosse z 9.7.)

    Nejsem si jist, zda ti, co organizují programovou diskusi, kterou zahájil V. Špidla svým úvodním slovem vystaveným 17.6. na www stránkách ČSSD, si vyměňují materiály s těmi, co je dostanou jako reakci na dopis S. Grosse z 9.7. Proto:

    - Posílám v Příloze 1 a Příloze 2 materiály, které jsem zaslal do programové diskuse a které považuji za relevantní i z hlediska výzvy připojené v rámci P. S. k dopisu S. Grosse.

    - Připojuji několik dalších poznámek, které reagují na dopis S. Grosse i na poslední vývoj v naší straně.

    1. Krize v naší straně je krizí programovou a zasahuje všechny sociální demokracie působící v zemích s obdobnými podmínkami (typickým příkladem je německá sociální demokracie, ale i polská, maďarská...).

    2. Největší bariérou ČSSD v jednáních o sestavení vlády jsou její vnitřní bariéry dané tím, že se příliš přeměnila v úřednickou stranu (pokud se týká vrstvy, na kterou se její politika orientuje), i tím, že v celém svém spektru podléhá předsudkům a iluzím, kterých se drží zuby nehty.

    3. Typickým příkladem a bohužel i největší překážkou řešení programové krize se stala problematika financování vzdělání, zejména jeho vrcholných forem (tj. vysokoškolského). Přitom změna v této oblasti není jen "důležitým úkolem", ale je přímo hlavním článkem jakéhokoli současného či budoucí sociálně orientovaného programu. K tomu:

    - Tzv. "bezplatné vysokoškolské vzdělání" = nezainteresované vzdělání (tj. jeho poskytoval není zainteresován na uplatnění těch, kterým vzdělání poskytuje).

    - Udržování při životě nezainteresovaného systému vysokoškolského vzdělání je bez nadsázky a bez přehánění národní tragédií.

    4. Porovnejme dva systémy financování vysokého školství:

    a) Současný daňově dotační, kdy:

    - Platí každý ať již vzdělání dostane, nebo ne; ať již dostane kvalitní vzdělání nebo špatné.

    - Peníze za poskytnutí dostává každý vzdělávací subjekt, který je definován jako veřejná vysoká škola, bez ohledu na to, jak kvalitní vzdělávací službu poskytl.

    b) Systém založený na platbě za vzdělání odvodem z příjmu absolventa (v definované procentuální výši, po definovanou dobu let):

    - Platí každý (absolvent) z toho, co mu vzdělání vynese, až poté, kdy vzdělání nabyl, a podle toho, co mu vzdělání přineslo.

    - Platí se přímo tomu (té vysoké škole), kdo vzdělávací službu poskytl.

    Jaký důvod máme k tomu, abychom první systém nazvali "sociální" a druhý "asociální"? Jak dlouho budeme ještě vydávat úpadkový systém ze "přednost"?

    5. ČSSD se ostře staví proti tomu, aby kritériem v oblasti vzdělání byl zisk. To by ještě bylo možné pochopit. Nekultivované ziskové kritérium v oblasti vysokého školství může vést k problémům. Horší je, že jako něco zcela samozřejmého se bere maximalizace příjmu na základě maximalizace počtu přijatých studentů. Tomu současný systém otevřel dveře. To je nejrychlejší cesta k devastaci vysokého školství. Mj. kultivovat vhodně nastavené ziskové kritérium je problém řešitelný, zatímco kultivovat honbu za studenty (jak se o to snaží MŠMT) je fraška.

    6. Téměř 50 stránek Koncepce reformy vysokého školství v ČR, které právě v těchto dnech zveřejnilo MŠMT, je z hlediska výše řečeného unikátním dokumentem. Čtenář zde nenajde ani slovo o tom, jak motivovat vysoké školy k uplatnění jejich absolventů na profesních trzích, jak tomu podřídit systém financování vysokého školství. Nenajde zde slovo ani o tom, že neustále roste počet nezaměstnaných absolventů vysokých škol, a jak tento problém řešit.

    Bez změny přístupu k problematice financování vysokého školství:

    - Bude pokračovat reforma veřejných rozpočtů založená jen na restrikci, která bude přinášet zbytečné utrpení početným sociálním skupinám a stejně nic nevyřeší.

    - Bude mít navrch argumentace V. Tlustého apod., tak jak ji předvedl v Právu (a to už je co říci).

    - Bude pokračovat odklon klíčových sociálních vrstev od ČSSD (mládež, inteligence, ale i zaměstnanecký stav, živnostníci a důchodci).

    - Budou navrhovány tzv. "parametrické" reformy důchodového systému spojené mj. s paušálním prodlužováním odchodu do důchodu; bude pokračováno ve zpochybňování závazků, které vyplývají z existence průběžného systému.

    - Staneme se stranou, která blokuje nezbytné změny, den co den zhoršuje startovní podmínky pro skutečnou reformu, odsuzuje přímo (neřešením problémů) i nepřímo (otevíráním cesty k moci asociální pravici) široké vrstvy ke krušným rokům života.

    Pokud překročíme svůj stín, prodiskutujeme a začneme realizovat komplexní reformu investičních a pojišťovacích sociálních subsystémů (zejména systém vzdělávání, zdravotnictví, penzijní systém):

    - Dojde k zásadnímu zvýšení uplatnitelnosti absolventů na globálních profesních trzích.

    - Takto vznikající absolventské sítě našich vysokých škol zvýší konkurenceschopnost ČR a upevní její pozici ve světě.

    - Absolventské sítě vytvoří značný absorbční prostor pro využití rekvalifikací (kde by formou celoživotního vzdělání měly právě vysoké školy hrát klíčovou roli), což výrazně sníží nezaměstnanost.

    - Dojde k prodloužení horizontu dobrovolného produktivního uplatnění lidí na profesních trzích (kdy konkurenční výhodou se stane využití životních zkušeností, což je podmíněno kvalitou nabytého vzdělání).

    - Bude možné posílit solidaritu mezi těmi, kterým vývoj na profesních trzích v důsledku zdravotního stavu, nedostatečné profesní přípravy, specifiky profesního vývoje neumožňuje uplatnění, a těmi, kteří mohou a chtějí se i v pokročilém věku na profesních trzích uplatnit.

    (V Příloze 2 je to popsáno podrobněji.)

    25.7.04 Doc. Radim Valenčík, CSc.

    P. S. Zasílám na e-mailovou adresu L.Polasek@socdem.cz a podle odpovědi budu usuzovat, jak vážně a upřímně je dopis JUDr. Stanislava Grosse míněn.

    Poznámka ze 31.8.: Žádná odpověď na obsah dopisu doposud nepřišla.