Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

6/2004

číslo 57

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah:

1. Úvodní poznámka ..

2. Hlavní materiály ..

Mýtus dluhu - aplikace na Českou republiku (Ilona Švihlíková)

Teorie pádu státního socializmu (Stanislav Holubec)

3. Z nové literatury ..

Systémový pohled na teoretické základy krizového řízení (P. Sirůček)

4. Příloha ..

Pokus o vytvoření binárního maticového modelu pojmu (Radim Valenčík)

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz


 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 6/2004. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2005) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2005.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

 

1. Úvodní poznámka

 

Konference na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání se v tomto roce zdařila. Zejména v tom smyslu, že došlo k souznění řady referátů autorů z různých univerzit a vysokých škol. Do popředí se dostala problematika sociálního kapitálu, sociálních sítí a v návaznosti na to pak absolventských sítí. Bližší informace lze nalézt na www.vsfs.cz.

Obsah tohoto čísla je tvořen standardními materiály (dvě pojednání a jedna recenze). Od toho se poněkud odlišuje příloha, která obsahuje "surový" materiál týkající se problematiky pojmového poznání. Lze k němu mít patrně řadu výhrad. Jeho zveřejněním se snažíme otevřít cestu k vytvoření pracovních kontaktů v dané oblasti. Jde totiž o to pokusit se v současné době nástupu různých vln iracionality a povrchnosti najít nějakou oporu pro kultivaci našeho myšlení a zvýšení jeho efektivnosti.

Pokud bude mít někdo zájem o spolupráci na daném tématu (nalezením forem pojmového myšlení, které odpovídají našemu skutečnému myšlení a jejichž znalost by mohla vést ke zefektivnění našeho myšlení), velmi uvítám spolupráci. Výsledky budeme uveřejňovat průběžně. Kdo má zájem dostat vše, co již je v daném směru zpracováno, nechť mi, prosím, mailuje .

Radim Valenčík (valencik@cbox.cz).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Hlavní materiály

 

Mýtus dluhu (aplikace na Českou republiku)

 

Ing. Ilona Švihlíková

 

Úvod

 

„Státní dluh je břemeno na zádech našich dětí a vnuků, každý dolar dluhu je jako těžký balvan, který musíme nést na svých bedrech. Dluh znemravňuje a státní dluh znemravňuje absolutně. Každý dluh nás přivádí na scestí a státní dluh zvlášť.“[1]

Ano, tak pod toto by se dnes s velkou radostí podepsal každý neoliberál . Deficit státního rozpočtu, schodek veřejných rozpočtů, nutnost radikální úsporné reformy, tato hesla se dají číst denně, diskutují se, ale přesto se diskuse nikdy nebo jen málokdy dotknou podstaty věci. Stačí aby pravicový politik ukázal absolutní číslo[2] a prohodil něco o tom, že žijeme na úkor našich   vnuků a má sympatie zajištěny. O příčinách vzniku se už tolik nemluví, protože obě svářící se strany, obvykle ČSSD a ODS svalují vinu jeden na druhého.

Tato práce si klade za úkol objasnit vznik nejen dluhu (státního i veřejného) v České republice, ale i zamyslet se nad jeho úlohou, kterou v průběhu historie ekonomie splňoval a kterou plní dnes. Základní linie se táhne nad Českou republikou, uvádím ale i příklady z jiných zemí, pokud to poslouží ke srovnání ilustrace situace v ČR. Nespokojuji se ale pouze s analýzou dluhu státu, jsou i jiné „dluhy“, které se ale nedostanou na první stránky novin. Analyzuji příčiny růstu dluhu obcí (převážně v ČR), domácností (v ČR i ve světě s příklady), dluhy firem, zahraniční dluh, a nakonec tzv. skryté dluhy (pod nimiž chápu především ekologické dluhy).

 

Státní deficit a veřejný dluh

 

Státní dluh roste! Na občana připadá už 53 000[3] korun. Ano, takovýhle titulek dokáže vyburcovat a umožňuje stokrát dokola omílat, jak důležitá a nezbytná je reforma veřejných financí. Toto číslo může sloužit sociální demokracii, aby se – spíše neúspěšně pokusila obhájit reformu, zatímco pravici může sloužit ke kritice, jak je současná reforma veřejných financí měkká, když se nepodaří dluh snížit přes noc. Než propadnou hysterii či zoufalství, je třeba nejdříve analyzovat pojmy a vysvětlit příčiny. Bez těch se pak důsledek – jímž dluh bezesporu je – dá řešit jen ztěží a polovičatě.

Státní dluh je dluhem centrální vlády, který se zvyšuje emisemi státních dluhopisů a pokladničních poukázek na úhradu schodku státního rozpočtu, případně přímými půjčkami například od Evropské investiční banky. Ke čtvrtému čtvrtletí roku 2003 činila výše státního dluhu ČR 493,2 miliard korun.

Státní dluh byl a někdy stále je   chápán v obvyklé kauzální závislosti: státní dluh je vytvořen kumulací schodků státního rozpočtu. Přestože to není zcela pravda (viz dále) podívejme se, jak „hospodařila“ Česká republika.

 

Vývoj schodků státního rozpočtu ČR (v mld. korun)

 

rok

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003*

výše schodku

+1,1

10,4

7,2

-1,6

-15,7

-29,3

-29,6

-46

-67,7

-80

-157,3

*odhad MF

 

Podle takovéto tabulky se zdá být všechno jasné. Pravicové vlády hospodařily dobře, je jasně vidět, že schodky byly velmi nízké (rok 1996) nebo docházelo dokonce k přebytkům. Naopak sociální demokracie, která se dostala k moci v roce 1998 prohospodařila budoucnost našich vnuků, aby pro rok 2003 navrhla v krátké historii země rekordní schodek.   Čísla přeci hovoří jasně, či ne?

Především je třeba definovat ono číslo, která je politicky nejvděčnějším tématem. Státní rozpočet, resp. jeho deficit. Deficit státního rozpočtu je definován jako rozdíl mezi celkovými hotovostními výdaji včetně úroků a celkovými hotovostními příjmy s vyloučením úvěrových příjmů.

Rozpočtový deficit, přes svou „oblíbenost“ disponuje řadou nedostatků. Odráží pohyb pouze tokových veličin, neodráží tudíž celkový stav veřejných financí (o deficitu veřejných rozpočtů viz dále), ale pouze a jen prostředků, které procházejí státním rozpočtem. Tokový pohled tohoto ukazatele je tudíž omezený, existují ukazatele mnohem povolanější, např. velikost národního bohatství či majetku státu. V ukazateli jsou zahrnuty pouze rozpočtové transakce.   Kámen úrazu je, že celá řada transakcí probíhala mimo rozpočet, v tzv. parafiskálních fondech. V případě státního rozpočtu se dale jedná   pouze o hotovostní operace, které neodrážejí vládní pohledávky či závazky. Nepostihuje se zadlužení formou převzatých garancí za úvěry soukromých osob (firem).

Deficit státního rozpočtu má dva základní a klíčové druhy, které ovlivňují fungování celé ekonomiky.

Je třeba rozlišovat mezi tzv. strukturálním deficitem, nazývaným někdy i aktivním deficitem. Ten je způsoben určitým vládním rozhodnutím, deficit je tedy v tomto případě chtěný.

Na druhé straně existuje tzv. pasivní nebo také cyklický deficit. Ten vzniká v důsledku vlivu exogenních faktorů nezávislých na vládních záměrech. Klasickým příkladem je kolísání hospodářského cyklu (viz název cyklický). Při zpomalení tempa hospodářského růstu, dochází k poklesu HDP a následně i poklesu daňových příjmů. Snaha korigovat cyklický deficit strukturálním přebytkem není reálná a vzniku deficitu se obzvláště při větších recesích či dokonce krizích nelze vyhnout, pokud nemá stát zcela rezignovat na své funkce.[4]

Co se týče makroekonomický škol, je deficit státního rozpočtu pojímán velice rozdílným způsobem.

Neoklasický přístup, z něhož vychází dnešní neoliberálové , lze stručně shrnout, že co od státu jest, od ďábla jest. Není s podivem, že můžeme zobecnit, že státní rozpočet a pohled na něj a event . i na jeho deficit, souvisí s pohledem jednotlivé školy na funkci státu v ekonomice vůbec. Neoliberálové na první místo staví racionalitu trhů, kterou stát svými nerozumnými zásahy zkřivuje. Zásahy státu mají být omezené, v oblastech jako je obrana, v jiných je lepší svěřit funkci i takových oblastí jako je školství či zdravotnictví soukromé sféře. Státní rozpočet bude tedy- stejně jako stát a jeho funkce – svým rozsahem spíše malý, daně budou nízké (aby nebránily motivaci pracovníků a firem). Rozpočtový deficit je negativní. Jednak vláda jasně říká, že špatně hospodaří (nemravné), jednak zadlužuje budoucí generace (ještě nemravnější). Rozlišování na cyklický a strukturální deficit se nepoužívá, deficit je šmahem odsuzován jako celek. K deficitu v dějinách před přelomovým Keynesovým dílem docházelo především z důvodu financování válek, kdy bylo třeba z válečných důvodů zdvihnout daně, které se po válce obvykle nesnížily zpět, ale ani tak nemohly ufinancovat válečnou mašinérii. Od konzervativně-neoliberálních stran také nejčastěji zaznívají návrhy na uzákonění vždy vyrovnaného rozpočtu. Jednou z hlavních argumentací – doposud neoliberály velice používanou – je tzv. vytlačování investic. Jde ve stručnosti o to, že státní deficit musí být něčím kryt, obvykle to bývají obligace. Pokud mají lidé a firmy určité fixní množství cenných papírů, které chtějí držet, mohou dát přednost – z důvodů dobré substituce vůči akciím a navíc poměrné jistoty, že stát své závazky uhradí – přednost koupi státních cenných papírů. Pak se ovšem nedostane na financování investičních potřeb firem, která jsou z hlediska neoliberálů vždy efektivnější než stát a i lépe hospodaří. Veřejný výdaj (za kterým stojí deficit státní rozpočtu) tak v celé své výši vytlačí soukromé investice. HDP se nezmění (nebude působit multiplikátor) jen se změní jeho struktura: soukromé investice budou jedna ku jedné vytlačeny vládními výdaji.[5] Další argumentací proti deficitu státního rozpočtu je dluhová služba, která může státní rozpočet silně zatěžovat v budoucnosti.

Na druhé straně ve vnímání deficitu stojí keynesiánský přístup. Ten chápe – díky Johnu Maynardu Keynesovi   - deficit jako aktivní nástroj makroekonomické politiky. Firmy si neuvědomují stav ekonomiky jako celku, v případě recese je státní deficit nutný a prospěšný nástroj. Keynes tímto názorem tak narušil tabu a poskytl úplně nový pohled na ekonomii. V recesích bude vláda aplikovat schodek rozpočtu, aby stimulovala poptávku a tak vytáhla zemi rychleji z krize, schodek bude pouze krátkodobý, protože bude   v dlouhém období vyvážen přebytky, které vzniknou v konjunktuře. Keynesiánismus reagoval na krize 30. let, kdy naprosto selhal „ samoregulující se tržní systém“. Keynesiánismus je či spíše byl ekonomický směr oblíbený především sociální demokracií, protože obhajoval a zdůvodňoval nutnou funkci státu, která není jen sociálně prospěšná, ale má – jak se ukázalo v poválečných letech a koneckonců i v  New Dealu – i příznivé makroekonomické dopady. Je pravdou, že schodky rozpočtu nikdy nebyly zcela uhrazeny přebytky v „dobrých létech“ spolu s tím, jak se rozšiřoval stát blahobytu.

Ve světle těchto informací se znovu podívejme na vývoj deficitu státního rozpočtu české republiky. Je pořád vše tak jasné?

Pravicové vlády v první polovině 90. let nezastávaly politiku silného státu, ba naopak.   I kdyby tuto politiku zastávaly, nebylo třeba vyšších sociálních výdajů, protože v té době se zdál být vývoj ČR bezproblémový. Nezaměstnanost byla velice nízká a tak nebylo třeba ani vyšších sociálních výdajů. Dalším faktorem byly mimořádné příjmy z privatizace, které mohly krýt deficit, ke kterému by běžně došlo. Přesto, pokud se objevily dluhy a později mnoho privatizačních skandálů a podvodů, neobjevily se – jak již bylo zmíněno ve státním rozpočtu – byly „ukryté“ v různých parafiskálních fondech, v Konsolidačních agenturách, v FNM apod., které jakoby neprocházely státním rozpočtem. Rovněž cyklická situace byla příznivá a docházelo proto v prvních letech i k přebytkům.

To se dá ale těžko připsat k dobru těmto vládám. Docházelo ke skrytým mnohamiliardovým dluhům. TY ale nebyly vidět, (z důvodu skrytosti v různých mimorozpočtových fondech, které se vykazovaly zvlášť ) a ČR se tak mohla pyšnit svými „vzornými“ financemi, za něž byla také řádně chválena.

První problémy a to nejen v koalici se projevily v roce 1996. V tu dobu už začínalo být jasné, že zlatokopecká doba je pomalu pryč, privatizační příjmy počaly docházet a do privatizace energetických podniků či bankovního sektoru, které by mohly zalátat skryté díry deficitů,   chyběla politická odvaha (i mandát). V roce 1996 dochází ke zpomalení růstu. A objevuje se cyklický deficit. Požadovat v období recese vyrovnaný rozpočet je – alespoň v dnešním pojetí státu a jeho funkcí, stále ještě ekonomicky nesmyslné. To se ale těžko mohlo prosadit ve vládě Václava Klause. A tak dochází k úsporným opatřením. Jedním z nejhospodárnějších, aby byl stůj co stůj dodržen vyrovnaný rozpočet – byť jinde vznikaly mnohamiliardové dluhy – kroků bylo zrušení našich obchodních zastoupení v Jižní Americe, kde měla Česká republika tradičně dobré zastoupení a také mnohá odbytiště především investičních celků. Sice se ušetřilo několik milionů, ovšem za cenu toho, že se pustily a přepustily trhy, na nichž si ČR budovala pověst a kontakty po desetiletí. [6] Není pochyb, kolik bylo touto úsporným opatřením „ušetřeno.“ Autorka má ještě v živé paměti vystoupení tehdejšího ministra Římana, který tvrdil, že státní rozpočet bude vyrovnaný, protože jeho ministerstvo odloží koupi kopírek na příští rok. Rozpočet a jeho vyrovnanost byla povýšena – nutno říci, že nejen touto vládu- do role posvátné krávy, škrtalo se bezmyšlenkově v oborech, které mohly přinášet velké zisky, jen abychom se MMF a OECD mohli pochlubit vyrovnaným rozpočtem, zatímco se ztrácely miliardy a parafiskální fondy (např. penzijní) se topily v miliardových dluzích, nemluvě o tikající bombě bankovního sektoru, provázaného s politicko-ekonomickou polistopadovou elitou téměř mafiánskými vztahy, jejichž plné důsledky nebyly dodnes objasněny a nikdy už zřejmě objasněny nebudou.

Po „Sarajevu“ a krátkém působení úřednické Tošovského vlády nastupuje jednobarevná vláda Miloše Zemana. Ekonomika se nachází na pokraji recese a je třeba jednat. V první fázi se objevuje deficit cyklický, později už strukturální zamýšlený, který má vytáhnout ekonomiku z recese, což se mu nakonec (pomocí i jiných vlivů) podaří. Nicméně sociálnědemokratická vláda musí čelit kritice pravice za to, jak zadlužuje zemi. Za její vlády nedochází ani tak k růstu dluhu, jako spíše k odtajnění a vytažení kostlivců ze skříně. Jako neobtížnější se ukáže být sanace bankovní sektoru, zaviněná nezodpovědnou politikou pravicových vlád. Kritizovat vládu za použití strukturální deficitu jakožto nástroje k povzbuzení ekonomiky je nesmyslné, v recesi by rozpočet byl deficitní tak jako tak a strukturální deficit jasně splnil svou úlohu (aktivně). Nelze v tomto období mluvit o budování sociálního státu, (a vůbec tento termín srovnávat s úrovní sociální zabezpečení v Německu či ve Švédsku, či zdůrazňovat jak dnes dělá pravice, že na sociální stát nemáme.) Sociální stát u nás po roce 1990 nikdy nebyl. Obě sociálně demokratické vlády sice slibovaly řadu sociální dávek, ale zůstalo jen u slibů. Podporu v nezaměstnanosti má ČR jednu z nejnižších v Evropě, stejně tak i dobu   jejího pobírání. Rovněž se zveličuje velikost sociálních nákladů (v souvislosti s vysokou cenou práce),. která zdaleka nedosahuje úrovně tzv. států blahobytu. Podfinancování veřejného sektoru je veliké, o výzkumu, vývoji, školství ani nemluvě. Dochází k neobvyklému plýtvání ve zdravotnictví, na které má vliv farmaceutická lobby a nešťastně nastavený systém zdravotních pojišťoven, který místo ke konkurenci vedl k dominanci Všeobecné zdravotní pojišťovny. Spoluvinu na deficitech mají nezdařené privatizace, prohrané arbitráže, ale i státní záruky, které vlády – jak pravicové, tak levicové – přijímaly, bez konzultací parlamentu. Nemalou část státního dluhu tvoří   také převzetí dluhů státních firem, a poněkud „poztrácené příjmy z privatizace“. Chtít po tomto všem, aby tyto „dluhy“ zaplatily opět občané, protože si   „žili nad poměry“, je do nebe volají drzost. Můžeme-li shrnout, pak státní dluh v ČR není pouhou akumulací rozpočtových schodků, ale i tvořen ukrýváním schodků v  parafiskálních fondech, ve Fondu národního majetku, posléze v Konsolidační agentuře, dluhy bankovního sektoru, jež nakonec převzal stát, prohranými arbitrážemi, „velkorysým“ poskytováním státních záruk, špatně nastaveným systémem zdravotnictví.

Tyto údaje ovšem nenajdeme ve státním dluhu, ale spíše v dluhu veřejných financí. Veřejný dluh je tvořen spolu s dluhy zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a místních rozpočtů (o dluzích obcí ještě bude řeč). Tento schodek   činí rekordních 134,2 miliard korun. Podle metodiky Eurostatu ovšem 328,5 miliard, což činí 12,9 % HDP. Eurostat totiž na rozdíl od naší metodiky do deficitu veřejných financí započítal i státní záruky ve výši 180 miliard korun. Celkový veřejný dluh je 956,2 miliardy, což činí 37,6 % HDP. Již zmíněné státní záruky, které byly často přijímány velice nestandardním způsobem, navíc nejsou pouze iluzorní. Záruka za Aero Vodochody může po aféře Nova vyžadovat další mimořádný výdaj ve výši až 9 miliard korun. Celkově stát ručí za 290 miliard korun různým firmám a institucím. Jen letos, pokud by se záruky vyvíjely nepříznivě, se objeví nutnost zaplatit 42 miliard korun. Jak směšně vůči této cifře působí ty 2 miliardy, které dostaly vysoké školy… A český právní řád   stále nedostatečně definuje nestandardní záruky a proto trvá možnost jejich zneužívání. Toto vše tvoří nutnost nazvanou reforma veřejných financí.

Nebudu už se opět vracet k tomu, že reforma (a nejen u nás) ať už jí podnikne jakákoliv vláda, nese neoliberální rysy 90. let. Je založena na snižování daních přímých[7] (aby se nebránilo motivaci firem, které zaměstnávají lidi), zvyšování daních nepřímých (které se mnohem lépe vybírají), snižování role státu v sociální oblasti, které u nás – na rozdíl od Německa či Rakouska – v 90. letech ani později, nebyla velká. Charakteristikou všech reforem, často vedených i když nikoliv výlučně socialisty je oportunismus, přizpůsobení se aktuální ekonomické situaci, kdy si finanční trhy vyžadují disciplínu – ovšem hlavně od státu. [8]

Jak vypadá situace v EU? Jak tam státy potírají schodky a především proč? S jakou argumentací a pod čím tlakem?

Přestože se u nás kvůli hysterii pravicových politiků a jim zdatně sekundujících novinářů vzbuzuje dojem, že Česká republika je na pokraji bankrotu a dopadne jistě jako Argentina, v porovnání s ostatními evropskými státy na tom nejsme tak zle. Alarmující jistojistě není výše schodku státního dluhu, jako spíše tempo zadlužování a konečně příčiny zadlužování, které mají věru do expanze „rozhazovačného“ státu blahobytu hodně daleko.

Jiná je situace v EU. Jiná není jen výše schodku ale i příčiny jeho vzniku. Alespoň v některých státech EU rozhodně můžeme o státu blahobytu mluvit (Nizozemí, Švédsko, Německo). Schodky vznikly především akumulací deficitu státních rozpočtu (s výjimkou Německa, kde značná část problémů připadá na znovusjednocení , které si vyžádalo růst daní, ale i tak vedlo k narušení německé finanční disciplíny). Keynesiánská politika byla aplikována mnoho let a nutno říci, že úspěšně, dokud jí vaz nesrazila ropná krize (v keynesiánské politice je zabudována   implicitně nízká cena surovin) a především rostoucí mezinárodní provázanost ekonomik, doprovázená růstem moci nadnárodních finančních korporací, zesilující role spekulativního kapitálu a tím odpovídající poklesu moci státu. Dalším tlakem se stalo zavedení Eura, které se mělo stát konkurentem dolaru. Aby si udrželo důvěryhodnost finančních trhů byla zformulována tzv. konvergenční kritéria a posléze Pakt stability. Snad nejkontroverznějšími konvergenčními kritérii jsou 3 % schodek rozpočtu v daném roce a deficit veřejných financí do výše 60 % HDP. Přestože   neexistuje ekonomický důkaz, jak je zdraví měny spojeno je schodkem veřejných financí, přistoupily vlády na tyto požadavky. O situaci, kdy se Pakt stability porušuje beztrestně pro velké země (protože by je uvrhl ještě do větší recese, cože si motory EU nemohou dovolit – Francie, Německo) zatímco malé jeho poctivým naplňováním do recese opravdu uvrhl – Portugalsko   - již bylo napsáno mnoho. Přesto státy EU, pod různými záminkami, často se v nich ale vyskytuje důvěryhodnost finančních trhů či možnost udržet nízké úroky sazby, (které mají stimulovat růst a přilákat investory), sahají k drastickým škrtům (které růst omezují, s tím jak klesají vládní výdaje). Euro je přesto přese všechno silné jako nikdy,   ani ne tak z důvodů toho, že by finanční trhy byly tak tolerantní, jako spíše z toho, že Bushova administrativa úmyslně sleduje politiku slabého dolaru, který jí pomáhá vyrovnat její astronomický dluh obchodní bilance.

 

 

Vývoj veřejných financí v roce 2003

Země

saldo rozpočtu/HDP

státní dluh/HDP

Belgie

+0,2

100,5

Dánsko

+1,5

45,0

Německo

-3,9

64,2

Řecko

-1,7

102,4

Španělsko

0,3

50,8

Francie

-4,1

63,0

Irsko

0,2

32,0

Itálie

-2,4

106,2

Lucembursko

-0,1

4,9

Nizozemí

-3,0

54,8

Rakousko

-1,1

65,0

Portugalsko

-2,8

59,4

Finsko

2,3

45,3

Švédsko

+0,7

51,8

Velká Británie

-3,2

39,8

EU - 15

-2,6

64,0

eurozona

-2,7

70,4

EU - 25

-2,7

63,0

ČR

-12,9

37,6

Estonsko

2,6

5,8

Kypr

-6,3

72,2

Lotyšsko

-1,8

15,6

Litva

-1,7

21,9

Maďarsko

-5,9

59,0

Malta

-9,7

72,0

Polsko

-4,1

45,4

Slovinsko

-1,8

27,1

Slovensko

-3,6

42,8

zdroj: www.eurostat.com

 

Přestože Evropská banka varuje před porušováním pravidel Paktu stability, Komise již naznačila, že dogmatické trvání na hranici 3 % v období recese je nesmyslné a naznačila ochotu vzít v úvahu ekonomické cyklus (viz zmíněný cyklický deficit,. kterému se prostě nelze vyhnout, leda za cenu ještě hlubší a ničivější recese, což udělá jen sebevražedná vláda a neodhodlala se k tomu ani silně pravicová italská vláda či bývalá francouzská ) či dopady vnějších ekonomických šoků. Rovněž se uvažuje o posuzování kvality a účelu veřejných výdajů, jako by pomalu mizel názor, že veřejný dluh od ďábla jest. Politikové se nejspíše začetli do učebnice Ekonomie od Samuelsona . [9]

To, co tvoří základ současných reforem není tedy akutní potřeba snižovat schodky rozpočtu, ty existovaly po mnoho let. Jde o hrozbu finančních trhů, která reaguje masivním úprkem ze zemí, kde se objeví jakýkoliv schodek (s výjimkou USA, o kterých ještě bude řeč), na to doplatily země jako Brazílie, Thajsko,   Jižní Korea…. Dalším prvkem těchto reforem je spíše nutnost změny příjmů (nahrazování přímých daní nepřímými), škrtání sociálních výdajů a penzijní reforma (což vše dohromady působí na snižování příjmů a i výdajů státní rozpočtu a tedy na snižování role státu v ekonomice!) Pokud tyto reformy, podobné si jako vejce vejci, uskutečňuje italská, rakouská, francouzská pravice, německá levice, třetí britská cesta   a česká poněkud programově podivná koalice, v radikální formě slovenská vláda, pak nejde o náhodu. Nerozhoduje pak ani barva vlády ,ale potažmo ani mandát voličů (o reformě nebylo při volební kampani ani slovo a koneckonců radikální Rafffarinova vláda byla nedávno odvolena). Jde o obecný tlak na stát. Tlak vedený kým?

Reformy činí vlády různě barevné, země různě vyspělé. A přece všechny používají stejné ingredience jen v trochu jiném poměru, aby pro voliče vytvořili stejně nevábný koktejl. Stát   přestává být aktérem ekonomického dění, supí a dobíhá ho, neschopen vzdorovat či odporovat imperativu MMF, ratingových agentur , a OECD: I jejich recepty, těchto všech nezávislých aktérů zní tak podobně… Škrtat v sociální oblasti, které se moc rozmohla. A škrtá Německo, které má nesrovnatelnou sociální péči s Itálií a ta zase se Slovenskem… Snižovat přímé daně a stimulovat příchod zahraničního kapitálu, který je příliš omezen, aby mohl fungovat efektivně….[10]

Jak náhodou do této mozaiky zapadá hodnocení naprosto nezávislé ratingové agentury Standard and Poors o katastrofické výši jednotlivých dluhů zemí, které se velmi negativně mimo jiné zmiňuje i o České republice. V roce 2050 totiž naše schopnost splácet dluhy dosáhne pětinásobku ekonomikou vypracovaných hodnot. Jak zvláštní pohled do hluboké budoucnosti v ekonomickém systému, ve kterém se zájem obvykle koncentruje jen na okamžité a krátkodobé zisky. Jak by ozvěnou zněl Keynesův výrok: in the long run we are all dead . Největší atak vedený MMF, OECD[11] i těmito ratingovými agenturami je veden na penzijní reformu. Lidé by si měli uvědoměle spořit sami, samozřejmě u soukromých penzijních fondů… Finančnímu kapitálu se přestává dostávat palivo a zhodnocovat už nebude kde, je třeba dodat zdroje… Co na tom, že soukromé penzijní fondy ožebračily lidi v Chille, USA či Británii. Tyto zdroje má pořád ještě stát, který   alespoň v EU na sebe přebírá odpovědnost či alespoň spoluzodpovědnost za „klidné stáří“ lidí, kteří si celí život platili zdravotní pojištění. Peníze ale leží   nevyužité a soukromé fondy by s nimi jistě hospodařili lépe, o rizicích lépe pomlčet.

Zatímco MMF varuje před naší demografickou situací, pokud se nepřikročí k penzijní reformě, poněkud mlčí o tom, že MMF stejně jako ratingové agentury vzývaly firmy jako je World Com a poněkud se mlčí i tom, že po bankrotu tohoto gigantu   přišli jeho zaměstnanci o 1,1 miliardu dolarů, které měly uspořeny na důchod. Tam zřejmě ratingové agentury ani jiné naprosto nezávislé organizace nezbezpečí neviděly. A nešlo při tom o výhled do dalších 50 let jako spíše do pohled o pár měsíců dále. Rovněž tak se mlčí o tom, že sice roste počet lidí v důchodovém věku a demografický vývoj napovídá tomu, že tomu tak bude i nadále, počet lidí ale nevypovídá nic o produktivitě práce. Zatímco v roce 1960 byli čtyři pracovně aktivní lidé na jednoho důchodce, brzy to budou dva na jednoho. Jenže ti dva lidé dnes vyprodukují dvaapůlkrát více hodnot než ti čtyři v 60. letech. Jak ale budou moci lidé pracovat do sedmdesáti či ještě déle, když ani pro mladé dnes není práce?

Doporučení MMF či OECD se ale nezpochybňuje, jejich solidnost je přeci nade vší pochybnost, nebo snad není?

 

Dluhy obcí

 

Dluh obcí tvoří součást veřejného dluhu. Ke konci roku 2003 vykázaly obce dluh ve výši 70,4 miliardy korun. Z toho hlavní město Praha a statutární města Brno, Ostrava a Plzeň zvýšení o 12,8 mld , ostatní obce o pouhých 1,8 mld. korun. Z celkem 6244 obcí se jejich počet zadlužených loňský rok zvýšil o 81. Největší zadluženost vykázaly obce v kategorii od 2-5000 obyvatel. Velká města jsou zadlužena všechna. V kritické situaci se nachází asi 10 obcí (stačí vzpomenout na „slavný“ případ Rokytnice nad Jizerou[12] ) a kolem 60 jich má vážné potíže.[13] Nejvíce zadluženo, jak plyne z uvedených čísel, jsou velká města, která by teoreticky měla mít nejmenší problémy s  ufinancováním své činnosti. Absolutně mnohem méně jsou zadluženy malé obce, ale jejich situace je mnohem těžší, kvůli jejich menší schopnosti dluh splácet. Na vině této situace jsou:

investování do nerentabilních projektů (stavby aquaparků apod.)

poskytování záruk za závazky soukromých firem – které byly často personálně spojeny se radnicí   - tedy případy korupce

rozpočtová pravidla, která nedávají obcím dostatek zdrojů na jejich činnost. Obce, které chtějí vylepšit svou infrastrukturu se tak dostávají do deficitů, které později nejsou schopny splácet. (S podobným problémem se potýkají kraje, na jejichž úroveň – stejně jako u obcí se přenášejí jisté pravomoci (spíše povinnosti), aniž by to ale bylo doprovázeno růstem disponibilních zdrojů ze státního rozpočtu. Je to pouhé opakování situace, která panuje na úrovni celého státu.

A pokud se (absolutně) nejvíce se zadlužují velká města, o jejichž schopnosti splácet není pochybováno, malé obce se – z rozličných důvodů – zadlužují mnohem méně, jejich schopnost splácet je ale posuzována mnohem pesimističtěji. Není toto opět jen opakování   toho, co se děje na úrovni národních států?

 

Dluhy firem

 

Právě dluhy státních podniků, jak již bylo řečeno výše, se značně podílely na vzniku /kumulaci českého státního dluhu.   Závazky, které na sebe stát převzal za fungování „bývalých“ státních podniků, nemluvě o hrazení tzv. ekologických škod, značně zatěžovaly rozpočet, či spíše v polovině 90. let Fond národního majetku a jiné mimorozpočtové fondy, aby se tyto skryté dluhy řádně vyjevily na počátku 21. století.

Stát si rovněž počínal „štědře“ v poskytování garancí, na která chyběla a stále chybí jednoznačná pravidla. Státní záruky se pohybují v různých oborech a v různých velikostech (od záruky za Jadernou elektrárnu Temelín v hodnotě 3,6 miliardy, po Aero Vodochody – emisi dluhopisů – nikoliv prohraná arbitráž! 6,9 miliardy či státní záruku pro ČSOB za Slovenskou inkasní – která je obzvláště tento rok velice aktuální ve výši 21,9 miliardy korun až po záruku za IPB ve prospěch ČSOB v astronomické výši 158 miliard korun).

Dluhy se , jak vidno z tohoto malého výčtu, týkají především, nikoliv ovšem výlučně bankovního sektoru, který sice fungoval jako soukromý, nicméně byl stále státní, pokud se řádně   podíváme   na strukturu vlastníků bank v polovině 90. let. Je odhadováno, že celková sanace bankovního sektoru přišla nás – daňové poplatníky – na 300 miliard korun, přičemž horní odhad se blíží k půl bilionu. Jistě, další vhodný argument pro provedení reformy veřejných financí….

Dalším problémem je zadlužení podnikové sféry současné. V minulosti firmy – a to nejen na základně podnikatelské plánu, ale jak nyní stále častěji vyplouvá na povrch – díky konexím a známostem, - získávaly od bank úvěry ve výši miliard, úvěry od finančních ústavů, které byly převážně vlastněny státem, či ve kterých si stát zachoval převládající podíl. Na neúspěch klientelismu jsme pak doplatili my všichni, v našich daních, protože nedokonalé zákony a jejich vymáhání po letech obvykle neumožňují, aby zaplatili ti, kteří tyto miliardové škody způsobili.

Přesto lze na počátku 90 .let   mluvit o nedostatku kapitálu v ekonomice, která se logicky obracela do zahraničí. V současnosti tvoří zahraniční zadlužení českých firem   60 % celkového zahraničního dluhu České republiky – 536 miliard korun. (k dubnu 2004)

Ekologické škody, jsou dle premiéra Špidly , klasické škody starého režimu, stát je přijímá v mnoha případech, např. v Unipetrolu a kumulují se v popelnici zvané Fond národního majetku a   činí podle premiéra zhruba přes 100 miliard korun….

Závažnějším problémem je, že dluhy firem či jejich dotování státem dále pokračuje. Na počátku 90. let převládal názor, že je třeba do země přilákat kapitál, ale zároveň že k tomu stačí podmínky liberální ekonomiky, nikoliv nějaké zvláštní pobídky. Ty zavedla až sociálně demokratická vláda. Nutily ji k tomu následující okolnosti: jednak země v okolí podobné podmínky zavedly, ČR byla výjimečnou zemí v tomto ohledu, zejména kvůli názoru Václava Klause, který tyto investiční pobídky chápal a chápe jako anormální tržní rozhodnutí a navíc i jako vměšování státu. Je pravda, že tyto podmínky narušují soutěž a mohou vést ke špatné alokaci zdrojů, problém se ale jeví jinak   ve chvíli, kdy všechny země s podobným zájmem – nalákání zahraničního kapitálu – takové podmínky zavedou a jedna země, ČR,   ne. Může mít potom stokrát pravdu, ale projeví se to negativně na přílivu zahraničních investic. Zemanova vláda ale chvályhodně podporovala i agentury typu Czech Trade a Czech Invest , nehledě na to, že se snažila obnovit naše zastoupení, např. na trzích Jižní Ameriky, jak bylo zmíněno výše.

Nicméně tyto výhodné investiční pobídky, v jejichž výhodnosti se státy předhánějí a tím si mezi sebou konkurují, tvoří část vládních výdajů. Od daňových prázdnin po poskytování pozemků za korunu vytvářejí nekalou konkurenci   malým českým podnikům, které na zmíněné podmínky nastavené na velké zahraniční investory nemohou dosáhnout. Tato politika tak jednoznačně ovlivňuje strukturu trhu.

Druhým problémem je stav, který projevoval ihned po roce 1990. To je upadání a likvidace podnikové – nyní nikoliv státní – vědecko-technické základny. První oddělení, která byla rušeno byla právě tato, a to často i v oborech, která byla perspektivní, a ve kterých Česká republika nijak nezaostávala. Česká republika se tak v prvních letech stala vývozcem levné pracovní síly a odpovídala tomu i struktura obchodní bilance a bilance služeb, kde nezanedbatelnou položkou byla tzv. práce ve mzdě. Později se sice situace upravuje, ale právě až se zavedením a nastavením investičních pobídek, které mají přinést nejen nová pracovní místa, ale i know - how , kterého se samy české podniky tak lehkovážně v 90. letech zbavily. Know - how tak nyní používané je především zahraniční, převzaté, zatímco naše originální vlastní základna skomírá na úbytě, nemluvě už o stavu vědy ve státním sektoru, na kterou zbudou jen drobky.

Přehnaná podpora finančních služeb, důraz na spekulaci a obchod, nikoliv na tvorbu nových hodnot na počátku 90. let,   je toho příčinou. Rozšířený názor, že ten, kdo si za půl roku podnikání nekoupí Mercedes, je neschopný, nahrává nejen podvodníkům všeho druhu, ale i víceméně legální finanční spekulaci, ze které ovšem stát, alespoň ne stát tak průmyslový jako ČR (vynecháme-li tzv. daňové ráje) nemůže existovat.

Bankovní socialismus 90. let sice tvořil na pohled přitažlivá makroekonomická čísla, do budoucnosti ale zadělal na obrovské problémy. Nelze poskytovat komerční úvěry za státní peníze, a přesto to se dělo. Zatímco v tržní ekonomice má být úvěr poskytován na podnikatelský projekt, který má důvěru banky a šanci vrátit vypůjčené peníze i s úroky, u nás byly hlavním kritériem spíše známosti a politické konexe, které následně vedly ke krachu řady velkých firem. Peníze na úvěry zmizely v soukromých kontech, byly rozkradeny a obecně byly špatně alokovány. Byla tak udržována při životě špatná mikroekonomická struktura podniků i celých odvětví.   Dalším problémem podnikové sféry 90. let byl prudký nárost zahraničních maloobchodních řetězců. V souvislosti s pomalým přechodem   na trh kupujícího se obrovská moc koncentruje právě u řetězců. Zatímco si postupně čeští spotřebitelé vynutily české výrobky – ať už z tradice, chuti či prostě z kupní síly, na počátku 90. let mělo vše zahraniční dobrý zvuk, stokrát lepší než české výrobky, byť kvalita zahraničních produktů byla někdy nanejvýše pochybná. Toho rychle využili zahraniční řetězce, které se zmocnily celé maloobchodní sítě a začaly dodávat – především své zahraniční produkty. Na tuto situaci doplatila celá řada českých potravinářských firem. Zahraniční zboží se tak v Čechách masivně rozšířilo, zatímco české firmy si o tak snadném průniku do zahraničních (např. v EU) distribučních sítí mohly jen nechat zdát.

Současná situace podnikové sféry v ČR je charakterizována následujícně :

- státní podpora se navzdory proklamacím soustřeďuje na podporu velkých zahraničních firem, pozitivní je, že podmínky na udělení investičních pobídek byly zkvalitněny, jak co se týče tvorby nových pracovních míst, tak i know - how

- ubývá malých a středních firem.[14] Nejde jen o politiku vlády, spíše o obecný globalizační trend, kdy jsou malé firmy vytlačovány velkými silnými multinacionálními řetězci. Malé firmy mohou přežívat buď jako subdodavatelé těchto firem, nebo se uchytit v tzv. tržní mezeře ( nische ) jako výrobci speciálního produktu.

- české firmy se zbavily své vědecko-technické základny, zbytky pomáhaly likvidovat zahraniční firmy, české firmy jsou tak závislé na cizích poznatcích, chybí propojení soukromé a státní sféry v oblastí výzkumu a vývoje.

- hluboké podfinancování v ekologické oblasti, které na sebe přebíral stát. České podniky zdaleka nedosahují ekologických limitů stanovených EU, EU se v tomto bodě obává tzv. ekologického dumpingu.

- nekvalitní manažerská struktura, v 90. letech se do vedoucích míst – a to nejen ve firmách – dostávali lidé na základě politického výběru. Stále panuje vysoká míra korupce a především nepotismu, který vytváří velké skryté „dluhy“ v mikroekonomické sféře. Nekvalitní management je na vině krachu mnoha českých podniků, rozhodně více, než „drahá“ pracovní síla. Rovněž zahraniční firmy (velmi často s americkým managementem), tolik oslavované,   nebyly vždy úspěšné (Aero Vodochody , Tatra Kopřivnice, Flextronics )

- bankovní sektor je v současné době poměrně stabilní, jeho sanace si nicméně vyžádala ohromné částky, které by nebyly nutné, pokud by bylo správně nastaveno právní prostředí a bankovní dozor ČNB řádně plnil svou funkci.

- zahraniční firmy, si díky své kapitálové síle, přebírají nejkvalitnější české pracovníky, které mohou „dostatečně“ zaplatit, což znamená, že jim stačí nabídnout i jen třetinu toho, co by pobírali např. v Německu.

- tristní je průměrná návratnost investovaného kapitálu (déle než 18 let!)

- zadluženost podniků se pohybuje kolem 50 % (nejméně v pohostinství a ubytování, nejvíce v maloobchodě, velkoobchodě a stavebnictví)

- nedostupnost dat umožňujících srovnání podniků, či obecné posouzení mikroekonomické situace v ČR kvůli neochotě akciových společností tato data publikovat, a to přesto, že jim to ukládá obchodní zákoník. Panuje proto obecná neznalost české mikroekonomické struktury i jednotlivých oborů. [15]

 

Jak vypadá situace v zahraničí? Situace podnikové sféry je především závislá na světové globální poptávce, očekáváních spotřebitelů. Co se týče jejich financování, má velkou váhu cena ropy, kurz dolaru, Eura a yenu a především výše úrokových sazeb.

Zatímco v kontinentální Evropě si podniky půjčují většinou na bankovním trhu, je v Británii a Americe obvyklejší získávaní prostředků na kapitálovém trhu, na burzách, ať už emisí obligací či nových akcií. Aby se firma dostala k prostředkům, musí se vykazovat jako zdravá a perspektivní a pokud k těmto charakteristikám něco schází, může pomoci účetní firma… Ano, to není jen případ „slavného“ Enronu ale řady dalších firem, které zbankrotovaly.

Jaké byly příčiny těchto bankrotů, které tak otřásly důvěrou investorů, poslaly akcie kdysi renomovaných firem ke dnu a otřásly důvěrou v kapitalismus jako takový?

Vše začalo skandálem kolem energetického obra Enron . Ukázalo se totiž, že mnohé operace byly špatně zaúčtovány. Místo velkých zisků se objevily hluboké ztráty. Důsledkem pádu Enronu – jak již bylo zmíněno výše – a posléze dalších firem, - nebyl jen hněv investorů, kteří přišli o své investice, ale i někdy své penzijní zajištění na stáří ve specializovaných fondech těchto gigantických společností.

 

Největší bankrotáři

společnost

kdy zkrachovala

hodnota fy v mld. USD

Worldcom

21. 7. 2002

107

Enron

2. 12. 2001

63,4

Global Crossing

28. 1. 2002

25,5

Adelphia Communications

25. 6. 2002

24,4

Pacific Gas and Electric

6. 4. 2001

21,5

 

World com - dosud největší bankrotář v dějinách USA - přiznal nezákonné zaúčtování 3,85 miliard dolarů, o které nadhodnotil své příjmy, označil je za investice, přestože šlo o jiné náklady, o něž se měly příjmy zkrátit. Auditorská firma Arthur Andersen – a to je možná to nejvíce šokující – tyto praktiky odhalila, ale protože je jako auditorská firma placena managementem firmy – tyto praktiky kryla a dokonce skartovala ostatní dokumenty, které by mohly vést k odhalení. Nutnost vykazovat zisk za každou cenu, ve zdání růstu růstu , ovšem nezabránila managerům, aby na sebe zapomínali. Jejich plat dosahoval až 600x násobku platu zaměstnanců! A nezůstalo jen u Enronu a Worldcomu , účetní podvody se začaly lavinovitě objevovat: farmaceutický gigant Merck , Xerox, Owest , Vivendi , ABB… Toto nemůže být jen otázka účetního sporu [16] – koneckonců mezi „podvodníky“ jsou i firmy z Evropy. Vlna dodatečného hněvu investorů se obrátila i na auditorské firmy, které zatajovaly skutečnosti, stejně jako na analytiky, kteří, ačkoliv byli informováni o skutečném stavu věci, doporučovali nákupy akcií krachujících firem jen pár dní před jejich pádem.

 

Je tento výčet konečný a jedná se skutečně jen o účetní problém?

Nadsazování aktiv, přeceňování podnikového majetku vedly k vylepšenému obrázku firmy, které se tak snadněji dostával k finančním zdrojům, bez kterých by nemohla existovat. Je třeba vykazovat nemožné a neskutečné, aby se přežilo. Objevení účetních podvodů otřáslo nejen americkou ekonomikou – koneckonců účetní podvody nezůstaly omezeny jen na i Ameriku – ale otřásly systémem kapitalismu jako celkem. Prezident Bush dokonce vyzval k obnově etiky podnikání, která měla obnovit důvěru veřejnosti otřesenou tím, že americké společnosti vykazovaly neexistující miliardové zisky, jen aby   udržely cenu svých akcií.   Je ale možné zavádět etiku do podnikání, kdy jediným hlediskem je zisk, který, řečeno dnešními finančními trhy, které rozhodují o bytí či nebytí, není nikdy dost velký, aby nemohl být ještě větší?

Přestože celosvětové dochází ke snižování daní firem – tj. např. u nás ke snižování daně z právnických   osob – zdá, se že daně jsou stále příliš vysoké a zisky stále příliš nízké. Odbytových příležitostí, přestože se svět rozšířil se stále jaksi nedostává. Lidé musejí kupovat víc….

 

Dluhy domácností

 

Dluhy domácností dlouho nebyly v České republice tématem, o kterém by stálo za to psát. Chuť nakupovat na dluh se u v širší míře Čechů objevila až v novém tisíciletí. Úvěry českých domácnosti neustále rostou. Stavební spořitelny a hypoteční banky neustále hlásí rekordní růsty objemů půjček. Boom zažívají i společnosti, které prodávají zboží na splátky či spotřebitelské úvěry.

Proč najednou tolik roste chuť (a koneckonců se asi mění i povaha spíše konzervativních Čechů)   žít na dluh? Jaké to má příčiny a jaké makroekonomické konsekvence? Jak vypadá situace v zahraničí?

Zadlužení domácností činí v současnosti dosahuje   252,4   miliard korun (což činí 13 % HDP!). Před jeho výši začíná varovat MMF, a to přesto že ve světě je běžnější i vyšší zadlužení.

Optimisté mohou tvrdit a také to tvrdí, že za růstem chuti zadlužovat je růst příjmů, minimální úroky a spotřebitelský optimismus. Jak ale roste objem půjček, roste i objem domácností, které přestávají být schopné dluhy splácet. Jejich počet začíná být odhadován na deset procent, deseti procentům   českých rodin hrozí, že na jejich dveře brzy zaklepe nemilosrdný exekutor.

Vedeno v makroekonomické podobně optimistické rovině byla v roce 2003 spotřeba domácností hlavním motorem české ekonomiky. A růst úvěrů domácnostem patří k nejrychleji se rozvíjejícím bankovním produktům. „Nebýt rostoucích útrat domácností, česká ekonomika by se ocitla v recesi, a to již od druhého čtvrtletí loňské roku![17]

Toto je nesmírně důležité zjištění. MMF znepokojuje zadlužení domácností, které táhlo českou ekonomiku a zabránilo jí sestoupit do recese (kompenzovala neúspěšný zahraniční obchod z důvodů recese v Německu a pokles služeb z turistiky). Pokud by se domácnosti chovaly morálně, dle citátu uvedeného nahoře v tomto textu a nepůjčovaly si, či ne v této míře, pak by ekonomika spadla – znovu – do recese. To by mělo za následek nutně zvýšený cyklický deficit, kterého byla takto ČR ušetřena. Cyklický deficit je ovšem vykompenzován dluhem domácností, který může až nebezpečně ohrozit jejich finančních situaci. To se ovšem projeví až v budoucnosti, zatímco nyní působí pozitivně. Jeden deficit se nahrazuje druhým.[18]

Je za růstem dluhů domácnosti opravdu takový spotřebitelský optimismus? „Lidé nakupují i zboží, které by jinak mohli postrádat. Daří se velkým prodejnám, kde lze koupit téměř vše pod jednou střechou. Podle některých průzkumů velké procento lidí považuje nákup v těchto obchodech dokonce za zábavu a tráví tak značnou část svého volného času.“ [19]

Je logické, že zvýšené výdaje domácností, vedou k  růstu tržeb firem a tak zase   k růstu daňových příjmů státu, byť se sazba daně stále snižuje….

„Lidé si na život na dluh již zvykli a nejsou ochotni se spotřeby vzdát, ani když na ni hned nemají. V budoucnu zadlužování domácností ještě poroste“ [20]

Proč se racionální spotřebitel – kterého klasická ekonomie všude vidí - ,nechce vzdát současné spotřeby, byť na ní nemá? Proč riskuje zadlužení, které je tak nemorální, neracionální kvůli věcem, které jsou pro něj často zcela zbytečné?

Stačí uvést několik příkladů ze světa, abychom viděli, že Česko není žádným výjimečným příkladem.

 

Velká Británie:

Pocit méněcennosti a chudoby nutí Brity k životu nad poměry. Stále více Britů, byť dnes vydělávají třikrát více než v roce 1950, se považuje za chudé. Chtějí životní styl celebrit z televize a boháčů, i když na to nemají. Jejich touha je vede ke zjištění, že se vlastně nikdy neměli dobře, a nebyli šťastní, když si nemohou dovolit drahé značkové zboží. Trpí komplexy méněcennosti, depresemi a zároveň se naprosto nevídaným způsobem zadlužují. Blahobyt se odráží v makroekonomických číslech navenek pozitivně, roste HDP, tažené spotřebou, 70 % Britů vlastní byt či dům. Skutečným vlastníkem jsou ale banky a kreditní společností. Touha chtít všechno a hned se šíří zemí jako mor a prudce snížila objem spořících vkladů o polovinu. Spotřebitelské úvěry dosáhly 230 miliard! Dluh jednotlivých domácností se rozrostl na 130 procent ročního příjmů. ¼ domácností!   je beznadějně předlužená. Kvůli záchraně se tito lidé obracejí na   - stát. Jejich zadlužení ale nezpůsobily nízké příjmy ale nezvladatelná touha mít věci, které si nemohou finančně dovolit a které ani nepotřebují. Ročně nahlásí bankrot kolem 15 000 domácností. Banky původně opojené růstem úvěrů se začínají pomalu strachovat, kdo bude splácet poskytnuté úvěry.

 

Jižní Korea se po krizi tzv. asijských tygrů rozhodla podpořit ekonomiku – spotřebou domácností (nízká spotřeba domácností a příliš velká orientace na export patřila i ke kritikám MMF). Proto byla zrušena veškerá omezení na vydávání kreditních karet. Navíc ti, kteří nakupovali kreditními kartami, byli daňově zvýhodněni. Okamžitý dopad na ekonomiku byl vynikající. V ostatních asijských zemích byla stále ještě krize, ale Jižní Korea opět zažívala boom. Většina lidí si tak pořídila více kreditních karet a střídala je. Dnes dosahují dluhy jihokorejských domácností 75 % HDP a překračují   o 17 % národních důchod. Podle ekonomů by toto dokázalo poškodit i velmi silnou a nejvyspělejší ekonomiku. Na rozdíl od let 1997 a 1998, kdy se hroutily podniky a bankroty byly na denním pořádku, dnes to jsou domácnosti, které zažívají kolaps. Počet lidí, kteří nesplácejí dluhy dosáhl 3,7 milionu. To znamená, že celkem 15 % domácností je nesolventních. Lidé, často mladí, nakupovali věci, na které neměli, luxusní oděvy. Rostou sebevraždy, rozvody. Zadluženost korejských podniků dosáhl v krizi 140 miliard dolarů, zadluženost domácností je zatím „jen“ 30 miliard, ale řešení zatím nikdo nevymyslel.

Ano, takto v praxi vypadá základní předpoklad dnešní moderní ekonomie, že spotřebitel je racionální a vždy preferuje větší množství statku před menším.

 

Itálie:

Itálie – dovolená ve sklepě. Přibližně každý dvacátý Ital hraje před světem podivnou komedii. Nemá dost peněz na to, aby si pořídil luxusní dovolenou a tak se zamkne doma a   předstírá, že si právě užívá v  Karibiku . To není scénka z absurdní italské komedie, to je znepokojující realita. Pod společenským tlakem a tlakem reklam, které člověku neustále vnucují, jak by měl vypadat a co by měli vlastnit, aby je ostatní uznávali a nebo měli úspěch u opačného pohlaví, tuto „komedii“ předstírá stále více Italů. Vždyť komu   reklamní atributy chybějí, je politováníhodný chudák. Až tři miliony Italů tak dovolenu jen předstírají.

USA – přes rekordně nízké úrokové sazby, které měli podpořit americký růst v roce 2004 vyhlásilo bankrot milion a půl amerických domácností. Celkový nezaplacený dluh domácností dosáhl celkem   částky 10,4 bilionu dolarů. Americkou ekonomiku ale táhne především spotřeba, protože dluh její obchodní bilance je rovněž astronomický – v roce 2000 činil deficit obchodní bilance 452 miliard dolarů, běžného účtu pak 444 miliard dolarů. Nejde však jen svalovat na velkou otevřenost americké ekonomiky. Každá mince má dvě strany, jde o vnitřní poptávku po zahraničním zboží a naopak zahraniční poptávku po americkém zboží. Schodek obchodní bilance také nabízí vysvětlení americké angažovanosti ve WTO či její snahu co nejrychleji uskutečnit projekt FTAA – celoamerického volného trhu – které by americkému zboží zajistil rozsáhlá odbytiště Latinské Ameriky. Americká ekonomika, přestože rostla, se na konci 90. let nacházela v situaci dluhů – zadlužené podniky, domácnosti, po nástupu prezidenta Bushe rostoucí dluh státního rozpočtu, deficit obchodní bilance. Zahraniční vývoj je tlumen přílivem zahraničního kapitálu, kterého lákaly „nadhodnocené a jak již dnes víme iluzorní zisky“ velkých amerických firem. Po odhalení a následném krachu těchto firem proud zahraničního kapitálu poněkud ochabl. Bush se proto snažil (neúspěšně) prosadit opatření proti ocelářským výrobkům z EU – zcela podle hesla, volný obchod, jen když se nám to hodí – aby nakonec skončil u politiky levného dolaru. Americká administrativa – a nejen Bushova – vždy využívala situace, že dolar je stále ještě převládající světovou měnou – aby si tímto „nástrojem“ řešila své vnitřní domácí problémy. [21] USA jsou největším vývozcem, ale i dovozcem kapitálu, přičemž dovoz převyšuje vývoz. (totéž platí i pro přímé zahraniční investice.) Hodnota zahraničních pasiv v poměru k HDP dosahuje téměř 80 %. Jedním z nejpoužívanějších kritérií je zahraniční zadluženost země. Jde o zahraniční pasiva bez přímých zahraničních investic a bez zahraničních investic do akcií (tzv. hrubá zadluženost). V tomto ohledu jsou USA největším světovým dlužníkem (v roce 1996 byla jejich hrubá zadluženost 3,2 bil. dolarů). Není paradoxem, že nejsilnější světová ekonomika, na které je do značné míry závislé globální hospodářství je zároveň největším světovým dlužníkem?

Deficit rozpočtu činí 521 miliard dolarů (mimochodem je to největší schodek v historii země, a jaká náhoda, je způsobený konzervativcem, který proti schodkům tradičně bojuje), odhaduje se, že jen v příštích pěti letech (tj. žádná prognóza na 50 let dopředu) bude souhrnný schodek představovat 1,35 bilionu a vládní dluh včetně úroků se zdvihne na 10,5 bilionu dolarů. Jak chce prezident Bush snižovat tento deficit?[22] Snižováním výdajů na podporu zemědělství, malých a středních podniků a na ekologické projekty, naopak se mají zvýšit výdaje na obranu (vojensko-průmyslový komplex si žádá své a po nepříliš úspěšném dobytí Iráku, které nepřineslo kýžený makroekonomický efekt, je třeba se nějak zahojit a nebezpečí terorismu stále trvá…) a samozřejmě snížení daní v rozsahu 1,7 bilionu dolarů. Jak má být těmito opatřeními snížen deficit, zůstává záhadou, protože navržená opatření ho spíše prohloubí, stejně jako za Bushe st. Historie má tendenci   se opakovat. Snahu snižovat deficit snižováním daní a zvyšováním výdajů na obranu už Amerika jednou zažila, a je tedy možné, že USA dopadnou – řečeno metaforou – jako v Iráku. MMF to samozřejmě ví, a neodpustí si ani u této velmoci kritiku – pokud by se problém neřešil, klesne v roce 2020 americká ekonomika o 3,7 procenta, ale co je horší, globální ekonomika o celých 4,2 %! A MMF dobře ví, že „americké hospodářství a jeho spotřeba“ ovlivňuje zbytek světa. Co se tedy skrývá za silou americké ekonomiky, která je předurčena, aby táhla ekonomika světovou? Deficit federálního rozpočtu, obrovské zadlužení domácností a největší světové zahraniční zadlužení. Jde o to, že není zpochybňována schopnost americké ekonomicky tyto dluhy splatit. A zároveň   o to, že si většina ekonomů uvědomuje, do jaké krize by se americké hospodářství a potažmo i světové dostalo, kdyby všechny dluhy byly uhrazeny.

Kritika nadměrně deficitních rozpočtů se tak týká spíše malých zemí, které se nemohou bránit argumentací, že na jejich bedrech spočívá blaho globální ekonomiky.  

 

Německo:

40 000 Euro dluhů má v průměru jedna německá domácnost. Závazky se v průběhu deseti let zdvojnásobily. Luxusní auto, vlastní dům, vysoký životní standard je dostupnější   pro každého – víc než kdy předtím. V roce 2002 ohlásilo v Německu insolvenci 42 000 podniků a podle nového zákona, který to umožňuje, i 40 000 domácností. Domácností celkem dluží 1,5 bilionů Euro. Vláda odhaduje, že celkem 2,8 milionu případů jsou předluženi.

Georg Sieber z Mnichovského institutu aplikované psychologie hledá důvod pro rostoucí zadlužení domácností. Kdo je na vině? Je to lehkomyslný zákazník nebo příliš velkorysá banka nebo lákadla moderní konzumní společnosti? V Německu platí, že zadlužit se je extrémně snadné. V obrovské konkurenci a nelehké ekonomické situaci pro mnoho podniků platí:   i platebně slabší zákazníci jsou lepší než žádní. Zásilkové obchody, maloobchody lákají splátkami s nulovým tarifem, prodávají se tak i auta, cestovní kancléře přicházejí se sloganem: dnes rezervovat, zítra odcestovat, pozítří platit. V zoufalé honbě za zákazníkem, kdy už nestačí slevy, kdy pro záchranu hospodářství v situaci chorobné nadvýroby musí kupovat i ten, kdo to nepotřebuje a kdo na to nemá, pokud nemá dojít ke kolapsu tisíců podniků a tak celého hospodářství. Tento trend má ještě jednu dimenzi, nejde jen o vzbuzování potřeb stále rafinovanějším reklamním průmyslem, v situaci nadvýroby a velké podobnosti ba globální unifikovanosti jednotlivých výrobků. Jde o pokles kupní síly lidí, či přímo o růst nezaměstnanosti, který souvisí s přesidlováním významných firem do asijských zemí s levnou pracovní silou. Logika na první pohled vypadá bezchybně: vyrobím co nejlevněji a prodám dráže v zemích s větší kupní silou. Kdo bude ale úchvatně levné zboží kupovat, když pro asijské spotřebitele je stále nedostupné – a koneckonců jim ani není určeno a evropští či američtí spotřebitelé si ho dovolit nemohou, protože jsou kvůli přesídlení firmy bez práce? Většina firem si neuvědomuje, že pracovník je i zákazníkem. a odtrhává tyto dva provázané ekonomické světy, v honbě za stále větším ziskem, tvořeným stále nižšími náklady, protože je stále víc obtížné zvyšovat tržby.

Lidé podléhající reklamě, odporují základním ekonomickým premisám, podle kterých je spotřebitel racionální. Chová se ale opravdu racionálně? Podporuje ekonomiku tím, že nakupuje, to, že jde o zbytečné věci, je pro ekonomy do značné míry irelevantní. Tím, že nakupuje, povzbuzuje firmy, které tak (zatím?) nezbankrotují. Pokud by si lidé přestali brát půjčky, přestali se zadlužovat, dojde ke kolapsu hospodářství. Mentalita dlužníka známá z USA – na jejíž spotřební náladě díky   globální   provázanosti spočívá a závisí zbytek světa, je toho zářným příkladem. Není třeba připomínat prezidenta Bushe , který vyzýval Američany, aby kupovali a pomohli tak americké ekonomice z recese, do které se dostala na počátku let 2000/ 2001.

 

 

Zahraniční zadlužení

 

Především slábnoucí koruna přispěla v roce 2003 ke zvýšení zahraničního dluhu ČR o 81 miliard korun. Na konci roku 2003 tak zahraniční zadlužení dosáhlo 894,3 miliard korun, což představuje 37 % HDP. Na výkyvech v hodnotě dluhu se nejvíce odráží pohyb měny (většina dluhu je totiž stanovena v cizích měnách, jen asi z 1/3 v korunách). Jakmile vůči daným měnám koruna oslabí, zvýší se hodnota těchto závazků v korunovém vyjádření. Koruna sice posílila vůči dolaru, ale oslabila vůči euru, a protože většina našich ekonomických obchodních vazeb a tím i dluhů se odehrává s  eurozónou , projevilo se na to „vzrůstu“ dluhu. Kritická hranice zadlužení je vnímána 40 % k HDP, přestože se této hranici blížíme, není tento dluh považován za rizikový. V porovnání s ostatními „reformními“ zeměmi si naopak vedeme velice dobře.

 

Zahraniční zadlužení za rok 2003

 

země

zahraniční dluh/HDP v %

Lotyšsko

79,9

Chorvatsko

74,2

Estonsko

69,5

Bulharsko

63,3

Maďarsko

59,2

Slovinsko

53,3

Slovensko

50,0

Litva

42,7

Rumunsko

35,2

ČR

33,2*

zdroj: Prager Zeitung , Wirtschaft , 8. 4. 2004

- pozn.. Poněkud odlišná hodnota je způsobená úpravou metodiky na jednu úroveň u odlišných zemí.

 

Co se týče struktury zahraničního zadlužení, téměř desetina připadá na vládní sektor. Podíl zahraničního dluhu veřejného sektoru (který zahrnuje vládní sektor, závazky subjektů garantované vládou a závazky subjektů s majoritní účastí státu) se pohybují kolem 40 %. Za rostoucím zadlužením stojí především nefinanční sféra, která čerpá prostředky pro své podnikání od zahraničích dodavatelů spíše než od tuzemských bank.[23] Na podniky připadá 60% zahraničního dluhu. Firmy tedy čerpají dlouhodobé půjčky a dovozní úvěry v cizině.

Znepokojující je spíše poměr krátkodobých a dluhodobých dluhů, naproti při porovnání dluhové služby k vývozu zboží a služeb (dluhová služba by neměla být vyšší než tříměsíční vývoz) vypadá situace optimisticky.

 

 

Na zahraniční zadlužení má vliv:

- kurzové změny koruny vůči euru (méně vůči dolaru, přes 80% našich obchodních vztahů se odehrává uvnitř EU)

- dostupnost úvěrů pro podnikovou sféru na domácím trhu, výše domácích úrokových sazeb, která navzdory velmi nízké inflaci zůstává vysoká (jedním z důvodů této škodlivé situace může být oligopolní uspořádání českého bankovního trhu)

- poptávka vlády v zahraniční, resp. situace, kdy zahraniční investoři nakupují státní dluhopisy a státní pokladniční poukázky (pokud panuje obava, že by domácí trh dluh neabsorboval)

 

HDP jako ukazatel blahobytu – „skryté ekologické dluhy“ [24]

Hrubý domácí produkt je standardním ukazatelem výkonnosti a úspěšnosti ekonomik. Tento ukazatel je vodítkem[25] , indikátorem a rozhodovacím kritériem pro hodnocení stavu společnosti, výběr politik, a to přestože původně jako ukazatele blahobytu nebyl zamýšlen. Tento ukazatel má ale celou řadu problémů. Indikuje ekonomické úspěch dané země v daném času (aniž by něco říkal o ekonomické výkonnosti v budoucnu) a pokrývá pouze položky, které jsou zahrnuté do jeho metodiky výpočtu. Mezi základní problémy HDP (resp. HNP) jako ukazatele blahobytu patří:

blahobyt není spjat pouze s ekonomickými aktivitami (blahobytu se týkají otázky zdraví, kvality života, bezpečnosti, kvalita životního prostředí, neplacené služby práce v domácnosti nebo volný čas – tyto položky jsou z velké části ze soustavy národních účtů zcela vyloučeny)

ekonomická úspěšnost může dosahovat jiných hodnot v závislosti na přístupu měření kapitálu a rozsahu kapitálových položek, které se berou v úvahu. Bylo by logické neúčtovat jen toky, ale také úbytek zásoby. Zatímco čistý domácí produkt je upraven o znehodnocení člověkem vytvořeného kapitálu, znehodnocení ostatních druhů kapitálu (především přírodního a lidských zdrojů) je ignorováno

ekonomická úspěšnost země může mít různý dopad na distribuci důchodu, agregovaný ukazatel tak může poskytovat zkreslené informace o blahobytu společnosti.

 

V ekonomické teorii proto můžeme zaznamenat celou řadu pokusů o úpravu národních účtů. Snaha je vedena za vytvoření ukazatele, který by lépe ukazoval skutečný „blahobyt“ dané země. Cílem těchto ukazatelů je také vyjasnit, zda přínosy blahobytu obsažené v HDP nejsou   spojené s výdaji, které vedou ke ztrátě přírodního kapitálu, a tím k omezení blahobytu v současnosti i budoucnosti.

Jedním z ukazatelé je např. ISEW (index udržitelného ekonomického blahobytu), který bere v úvahu služby práce v domácnosti, náklady znehodnocení životního prostředí a znehodnocení přírodního kapitálu, které jsou klasickým HDP opomíjeny.[26]

Tento ukazatel byl použit v mnoha zemích a přinesl pozoruhodné výsledky. Výsledkem případových studií bylo zjištění, že udržitelný ekonomický blahobyt vyjádřený v ISEW se od konce 70. let začíná vzdalovat ekonomické výkonnosti měřené HDP. Od tohoto období ISEW začíná vykazovat klesající sklon, byť HDP stále roste. Hlavními faktory jsou vyčerpávání zdrojů, dlouhodobé škody na životním prostředí a zvyšování příjmové nerovnosti. S tím, jak HDP rostl, se řada negativních faktorů projevujících se na životním prostředí dále kumulovala. Jasně se tedy ukázalo, že spojení politik, strategií, koncepcí a cílů na standardní ukazatele nemusí být v souladu s udržitelností nebo blahobytem společnosti.

Dalším z ukazatelů, který hodnotí „vyspělost“ zemí, je PNUD. Bere v úvahu průměrnou délku života, úrovně a přístupu ke vzdělání, lékařské péče či životních podmínek. ČR obsadila 33. místo. Na špici se klasicky umístilo Norsko, Švédsko a Kanada. [27]

Důležitou položku těchto moderních ukazatelů tvoří životní prostředí. Jak je na tom v tomto ohledu ČR?

„Česká republika patří mezi novými zeměmi EU k těm s nejvyšší kvalitou života, žije však na ekologický dluh.“ [28] Spotřebováváme ročně totiž větší množství přírodních zdrojů než činí kapacita našeho území. Ekologická stopa (do níž se započítává množství půdy a vody, které je nutné k asimilaci odpadů) v roce 1999 činila dvojnásobek biokapacity země. Na jednotku HDP u nás vzniká dvojnásobně více oxidu uhličitého, než je průměr EU (na druhou stranu průměrný Čech vyprodukuje méně komunálního odpadu než průměrný Evropan)

Mezi další skryté české ekologické dluhy patří míra poškození lesů či znečištění řek. Tyto ekologické dluhy byly z velké části způsobeny za minulého režimu, nelze ale říci, že by v nových podmínkách nepokračovaly. Na počátku 90. let sice došlo ke zlepšení situace, obzvláště u oxidu siřičitého, což bylo ovšem z velké části způsobeno poklesem průmyslové výroby. V polovině 90. let byla podle údajů ministerstva životního prostředí ekologická rovnováha ČR narušena na 2/3 území, poškozeny byly 3/5 lesů. Princip „znečišťoval platí“ se sice oficiálně uplatňuje, pokuty za znečištění jsou ovšem směšně nízké, takže je znečišťoval zvýhodňován před podnikatelem, který chce do ekologizace investovat. U řady podniků se zhoubné dopady jejich činnosti na životní prostředí navíc často „přehlíží“, protože jde o velké zaměstnavatele (např.Spolana). [29]

 

Jak vypadají celosvětové ekologické dluhy?

 

Základní význam pro přežití lidského rodu mají deštné pralesy. Dle FAO ovšem mizí každý rok 160 000 – 200 000 km2, z čehož ¾ tvoří právě deštné pralesy. Až do roku 1950 tvořily deštné pralesy asi 30 % povrchu pevniny. V polovině 90. let tvořily již jen 7 %! Při současném tempu kácení deštných pralesů je možné, že za 30-40 zcela zmizí z povrchu planety. V tropických oblastech rozsah kácení mnohonásobně převyšuje přirozené přírůstky i novou výsadbu (kácení deštných lesů se ovšem pozitivně projeví v HDP dané země).   Dalším dluhem je eroze půdy, kdy za posledních 45 let ubylo na celém světě asi 17 % půdy, na níž rostla nějaká vegetace. Devastace je opět nerovnoměrně rozložena mezi kontinenty (s největším podílem úbytku ve Střední Americe). Obchodovatelně využitelné ryby jsou již vyčerpány ze 70 %.   O problémech škodlivých emisí, rozrůstání ozónové díry, tání ledovců či vyčerpávání zásob ropy či nedostatku pitné vody   se ví   již také dlouho. Posledně navržené opatření ke snížení emisí skleníkových plynů tzv. Kjótský protokol se nesetkal se zájmem o ratifikaci u amerického prezidenta Bushe , který reprezentuje největšího znečišťovatele světa. „Mohlo by to uškodit americké ekonomice“, byla jeho odpověď. Chce se mi dodat, že měl možná na mysli, že americká ekonomika je dluhy obtížena už dost, proč by na sebe měla brát další, který „není vidět“ a ani nikde vykazován. Až se plně projeví, bude už stejně pozdě…

Na naší zeměkouli trpí 800 milionů lidí podvýživou, 1,2 miliardy žijí v chudobě. Dochází k dramatickému ubývání rostlinných a živočišných druhů – tedy biodiverzity . Běžné tempo vymírání druhů je asi 1-3 druhy za rok, dnešní mizení je ale stokrát až desettisíckrát rychlejší. Nejrychleji dochází   k ubývání organismů právě v deštných pralesích.

Těmto ekologickým dluhům, z nichž některé přímo ohrožují další existenci člověka na zemi, není věnována dostatečná pozornost, nebereme-li v úvahu monstrózní konference, které končí jen proklamacemi, bez právních závaznosti.

 

Závěr

 

Pokusila jsem se v této práci nastínit velice komplikovanou a vzájemně propojenou problematiku dluhu. Snažila jsem se postihnout jeho nejdůležitější formy, přičemž jsem záměrně rezignovala na dluh třetího světa, který ovšem stále představuje tikající bombu. Útok, vedený neoliberály , jež mají za zády mocné finanční instituce MMF, SB či OECD na dluh státního rozpočtu potažmo veřejných rozpočtů jako celku je útok vedený na stát – na jeho existenci a podobu v 21. století a jeho funkce, které překážejí expanzivním snahám transnacionálních firem. Snažila jsem se na příkladech ČR i světa ukázat, že problém dluhu, je nejenže celosvětový, ale že nabývá i podobné formy – především přelévání dluhů ze státní formy do soukromé (firemní či domácností). Transnacionální firmy ale samy o sobě nejsou příčinou obtíží, v kterých se nachází současný kapitalistický světový systém - jsou spíše samy jedním ze symptomů vývoje. Současný kapitalistický systém trpí chronickou nadvýrobou a je na dluhu ve své podstatě založen. Pokud by byly splaceny veškeré dluhy, kapitalismus jako systém musí nutně skončit. Kapitalismus se v současné fázi nachází ve fází spekulace a přehnaných finančních obchodů, kde jakoby „reálné“ hodnoty pozbývaly významu a naopak si důležitost uzurpovaly virtuální operace s miliardami.

Celou práci jsem začala citátem ze základní učebnice Ekonomie od nositele Nobelovy ceny za ekonomii Samuelsona , a proto dalším citátem i skončím:

„Na každém stadiu při růstu tohoto dluhu spustil národ stejné úzkostné a zoufalé volání o pomoc. Na každém stadiu při růstu tohoto dluhu moudří mužové vážně ujišťovali, že je nablízku bankrot a zkáza. Avšak dluh rostl dále , a bankrot a zkáza byly stejně vzdálené jako předtím. …“ [30]

 

Literatura:

Auslandsschulden , Wirtschaft , Prager Zeitung , 8. 4. 2004

Brůžek, A. a kol.: Světová ekonomika na prahu 21. století, Velryba, Praha, 2003

Bush chce příští rok snížit deficit na 364 miliard dolarů, Právo 3. 2. 2004

Česko 33. na žebříčku rozvoje, Právo, 27. 7. 2002

Geborgtes Glück , Focus , in Markt , Nr . 27, 2003

Götzová , J.: Dluhy obcí vzrostly o 15 miliard, Právo, 14. 4. 2004

Choděra , B.: Účetní skandály stupňují nedůvěru investorů, Právo, 12. 7. 2002

Jeníček, V., Foltýn, J.: Životní prostředí a trvale udržitelný rozvoj v soustavě globálních problémů, MŽP ČR, 1996

Korejská tragédie, 100 + 1, č. 9, 2004

Kubišta, V. a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy, HZ Editio , Praha, 1999

Landovská , H.: Brusel podrobil ČR zdrcující kritice, Právo, 8. 4. 2004

Malých firem každým rokem ubývá, Právo, 27. 3. 2003

Martinovičová , M.: OECD: snižte daně a reformujte státní finance, Právo, 28. 3. 2003

Martinovičová , M.: Z pohledávek po lhůtě splatnosti FNM patrně vymůže jen minimum, Právo, 21. 2. 2003

Mezřický , V.: Globalizace, Portál, Praha, 2003

Pospíšil, R.: Slábnoucí koruna zvedla zadlužení, Právo, 1. 4. 2004

Samuelson , P., Nordhaus , W.: Ekonomie, Svoboda, Praha, 1995

Schodek rozpočtů ČR nejvyšší mezi kandidáty, Právo, 17. 3. 2004

Státní dluh dosáhl téměř půl biliónu korun, Právo, 9. 1. 2004

Státní dluh vzrostl za rok o třetinu, Právo, 18. 6. 2002

Svoboda, J.: Exekutoři klepou Čechům na dveře stále častěji, Právo, 24. 4. 2004

Ščasný , M.: Hodnocení výkonnosti ekonomiky, udržitelnosti a blahobytu, příspěvek ke konferenci Globální svět, evropská integrace, české zájmy a institucionalizace (ne)odpovědnosti

Útraty domácností dál táhnou ekonomiku, Právo, 15. 8. 2003

Vavroň J.: O rozpočet se přou ekonomové, politici i občané, Právo, 3. 12. 2003

Vavroň , J.: Je 157 miliard přijatelný rozpočtový schodek?, Právo, 8. 10. 2002

Vavroň , J.: Rozpočtu hrozí, že letos porostou jen výdaje, Právo, 5. 3. 2004

Vavroň , J.: Schodky trápí také země Unie, Právo, 14. 8. 2002

Vavroň , J.: Státní dluh roste: na občana už připadá 53 000 korun, Právo, 10. 4. 2004

 

Internetové stránky:

hlas. sluknovsko . cz (Proti nadměrnému zadlužení obcí)

www.cekia.cz (Hospodaření podniků se zhoršilo)

www.czso.cz (Vlídná past ekonomiky splétá smyčku)

www.ihned.cz (Rokytnice není s dluhy osamocená)

www.ihned.cz (V Česku se sice žije dobře, ale na ekologický dluh, uvádějí odborníci)

www.mojenoviny.cz/ekonomiky/zadluzenost040401.html (Zahraniční zadluženost vloni povyskočila)

 

 

Teorie pádu státního socializmu

 

PhDr. Stanislav Holubec

 

1 Nesprávné předpovědi

 

Jak napsal Mark Almold , „žádná velká moderní událost nebyla odborníky předpovídána méně, než pád berlínské zdi v roce 1989 nebo definitivní stažení rudé vlajky z Kremlu v roce 1991.“[31] Neschopnost předpovědět tuto událost byla vnímána jako velký neúspěch sociálních věd. Sociolog Peter L. Berger označil neschopnost předpovědět pád státního socialismu za jedno ze čtyř největších selhání sociologie ve 20. století[32] . To, že Sovětský svaz vyhlašoval své budoucí vítězství a zamlčoval své obtíže, není překvapující. Sovětský autor Arab- Ogly například na počátku 70. let psal: „Koncem našeho století socialistická soustava převládne nejen politicky, ale i hospodářsky, počtem obyvatel, rozsahem průmyslové výroby, produktivitou práce, národním důchodem a úrovní vědy a techniky. A řada socialistických zemí zahájí přechod ke komunizmu. Svět roku 2000 potvrdí vědecké předpovědi Marxovy, Engelsovy a Leninovy, které byly vysloveny před 50, 70 či 100 lety. Bude jim odpovídat i v konkrétních podrobnostech mnohem více než představám o budoucnosti současných futurologů.”[33] Překvapující je, že podobná stanoviska zaznívala i ze západní sociologie a sovětologie . Uveďme si nejprve několik špatných předpovědí ze Západu:

V roce 1984 ujistil J. Kenneth Galbraith se svou pověstí předního světového ekonoma Západ, že produktivita práce na osobu je v SSSR vyšší než v Americe. Sociolog David Lane v téže době napsal: „když na legitimitu nahlížíme z hlediska psychologického odevzdání se na straně občanů…pak je sovětský systém stejně legitimní jako západní. Musíme mu rozumět z pozice jeho vlastní historie, kultury a tradic. Podpora sovětskému režimu vzrostla. Už není udržován pomocí násilí. Nikdo by neměl očekávat radikální změnu od Gorbačova , ani od žádného jiného sovětského vůdce…organizovaný politicky disent má malou veřejnou odezvu: je srovnatelný s pozicí komunistů v Británii nebo v USA.“[34] I autor sociálně-vědního bestselleru Vzestup a pád velmocí Paul Kennedy v roce 1988 odmítl představu, že „Sovětský svaz stojí na pokraji zhroucení“ a prohlásil, že je „nepravděpodobné, že by nějaký rázný moskevský režim skončil s ,vědeckým socializmem‘.“[35] Ještě v roce 1990 napsal americký sovětolog Jerry Hough o Sovětském svazu: „Ze všeho nejméně bychom měli předpokládat, že se tato země rozpadne. Ze srovnávacího hlediska se Sovětský svaz jeví mezi multinárodními zeměmi jako stabilnější.“[36]

Tyto a mnoho jiných článků dokazují fatální selhání sociálních věd v odhadu budoucnosti. Vysvětlení může být několik. Především, vinou informačního embarga neměl západní svět dostatek přesných informací. Jestliže soudy o pádu komunizmu pronášeli emigranti ze sovětského bloku nebo pravicoví politici, jednalo se pro západní vědce o nedůvěryhodné zdroje informací. Především ve Spojených státech byly dosud živé vzpomínky na neblahé období mccarthizmu, kdy americká propaganda prohlašovala brzké zhroucení „komunismu“ za jisté a zároveň docházelo k útokům proti sociálním vědám.

Důležitým důvodem je také fakt, že v západních sociálních vědách převažovalo levicové paradigma. Západní levice kritizovala postoje domácí pravice jako projevy západního imperializmu a obvykle zdůrazňovala mírové iniciativy Východu, jeho úspěchy na poli vědy a mnohdy i obecně ekonomického růstu, postupné zlepšování životních podmínek občanů socialistických zemí a naproti tomu zdánlivou izolaci disidentů v tamních společnostech. Velká část západní levice vnímala státní socializmus, přes menší množství svobody a zesílené rovnostářství, jako část sebe sama. Při hodnocení příčin vzniku studené války kladla západní levice vinu především na stranu Západu. Přesvědčení o přežití SSSR však nepanovalo jen na levici. Západní pravice označovala „komunismus“ za zločinný, za znásilňující lidskou a ekonomickou přirozenost a vyzdvihovala opozici vůči němu, ovšem ani ona nepředpokládala, že by mohly tyto podmínky zapříčinit jeho pád především proto, že byla přesvědčena, že systém je účinný vojensky. Důležitou příčinu je také třeba spatřovat v otřeseném sebevědomí Západu a USA po vietnamské válce. Například podle výzkumů Gallupova institutu si v roce 1979 jen 14% Američanů myslelo, že jsou silnější než Rusko, 40% si myslelo, že jsou slabší, 42% hodnotilo síly USA a SSSR jako vyvážené. David Wilkinson , jeden z žáků Imanuela Wallersteina , z jehož myšlenek budeme v naší práci hodně čerpat, označil ve svém přehledu „dominantních velmocí“ v centrální civilizaci USA za stát, u něhož je možné, že už jí od roku 1953 (nebo 1975 či ještě později) není[37] . Naproti tomu u Sovětského svazu o označení „dominantní velmoc“ nepochyboval.

Byly ovšem i jiné předpovědi. Byla jich menšina, ale existovaly. V knize „Dilema změny v sovětské politice“, která byla editována Z. Brzezinskim a vydána v roce 1969, publikovalo 14 autorů články o budoucnosti Sovětského svazu. Šest z nich označilo případný kolaps za reálnou možnost, ačkoli ne v dohledné době. Pouze jeden – Robert Conquest viděl SSSR jako zemi, kde je „politický systém v hlubokém a nebezpečném rozporu se sociální a ekonomickou dynamikou“[38] . Samotný Brzezinski opakovaně zmínil kolaps jako reálnou možnost. Asi nejradikálnější a překvapivě nejsprávnější variantu předpovědi kolapsu sovětského bloku nastínil sovětský disident a pozdější emigrant Andrej Amalrik ve svém esseji „Přežije Sovětský svaz rok 1984?“ ve zřejmé narážce na knihu G. Orwella . Esej byl napsán krátce po invazi do ČSSR a v době pohraničních konfliktů Sovětského svazu s Čínou na řece Ussuri . Nejedná se o vědecké dílo, ale spíše o pamflet, jehož autor sám uvádí, že „pojednání není založeno na výzkumu, nýbrž pouze na pozorování a úvaze“[39] .

Amalrik   argumentuje, že liberalizace chruščovovského období byla znakem spíš rostoucí zchátralosti režimu než jeho regenerace a logickým vyústěním bude smrt, anarchie a válka všech proti všem. Amalrik tvrdí, že vrstva, která nejvíce profituje ze systému (především vzdělaní řídící pracovníci), chce demokratické reformy, větší svobodu a vládu zákona. I když uznává zlepšování životních podmínek v 60. letech, dodává, že jakékoli zhoršení či stagnace „probudí explose hněvu spojené s násilím, jaké jsme nikdy nepokládali za možné“. I proto viděl systém jako stále „slabší a slabší a sebedestruktivní “[40] . Klíčovou příčinou pádu sovětského impéria měl být podle Amalrika ovšem konflikt s Čínou, který byl v1969, kdy psal svou analýzu, vysoce aktuální. Poté, co k němu mělo dojít, by se Sovětský svaz ocitl mezi dvěma ohni – vlastními revoltujícími satelity na západě a „sedm tisíc kilometrů dlouhou frontovou linií na východě.“ Z této pasti prý nebude úniku. V návaznosti na budoucí krizi SSSR Amalrik předpověděl sjednocení Německa a vzrůst jeho vlivu. Pro další východoevropské státy předpověděl nejprve vyvázání se ze sovětské nadvlády a následně pád jejich režimů. „Přitom aspoň několik z těchto států, třeba Maďarsko nebo Rumunsko, ihned zvolí proněmeckou orientaci.“[41] Poté dojde i k rozpadu Sovětského svazu: „Extremistické organizace, které se objeví, budou hrát stále větší úlohu. Zároveň krajně zesílí nacionalistické tendence mezi neruskými národy Sovětského svazu, především v Pobaltí, na Kavkaze, na Ukrajině, a pak ve Střední Asii a v Povolží. V řadě případů se mohou stát nositeli takovýchto tendencí národní stranické kádry, které budou uvažovat takto: ať si ruský Ivan poradí se svými potížemi sám. Tito lidé budou směřovat k národnímu oddělení také proto, aby si uchovali privilegované postavení a unikli rostoucímu obecnému zmatku.“[42]

Ve zbytkovém Rusku jsou podle Amalrika možné dvě varianty vývoje: Naprostá anarchie a barbarství, nebo „v případě, že se střední třída ukáže dosti silná, aby udržela kontrolu ve svých rukou, vznikne něco na způsob federace obdobné britskému společenství národů nebo Evropskému hospodářskému společenství... Je i možné, že Ukrajina, pobaltské republiky a evropské Rusko vstoupí do celoevropské federace.“ Jako by nám to připomínalo vznik SNS a plánované východní rozšíření Evropské unie. I když v dílčích problémech existují podle Amalrika různé varianty vývoje, v jednom si je naprosto jistý: V neodvratném a blízkém rozpadu SSSR. „Tak jako přijetí křesťanství oddálilo zánik římského impéria, ale nezachránilo je před nevyhnutelným koncem, tak také marxistické učení zadrželo pád impéria ruského – onoho třetího Říma – ale není s to jej odvrátit.“[43]

K vypuknutí sovětsko-čínské války mělo dojít v letech 1975 – 1980, ke kolapsu Sovětského svazu někdy po roce 1980. Jak v knize uvádí, pozdější datum zvolil po rozhovoru s jedním přítelem, „ctitelem současné anglické literatury a odborníkem na starověkou čínskou ideologii.“[44] Rok 1984 hraje totiž významnou roli nejen u Orwella , ale i v čínském horoskopu, což jen dokresluje „vědecké“ základy Amalrikovy práce.

Předpověď pádu Sovětského bloku ovšem formuloval i přední světový sociolog Randal Collins , když publikoval v polovině 80. let analýzu, která byla pro údajnou spekulativnost odmítnuta v odborných časopisech, aby se nakonec objevila v  Collinsově knize esejů vydané v roce 1986. V této úvaze založené na analýze národních otázek a etnického napětí v SSSR tvrdí, že stát již dosáhl svého limitu a stojí na počátku období úpadku, který s vysokou pravděpodobností přeroste v pád ještě před začátkem 21. století.“[45] Collins píše: „Země je přepnuta ekonomicky, politicky a prostě nebude schopna kontrolovat Balt, Ukrajinu, středoasijské muslimské oblasti... Následovat bude rozpad centrální moci ruského státu.“[46] Ve shodě s M. Weberem operuje pojmem „ztráta legitimity“, která souvisí se ztrátou víry v marxizmus a komunistickou ideologii, způsobenou hospodářskými problémy, nejen mezi masami a inteligencí, ale i mezi vládnoucími elitami.

Shrnutí teorií o předpovědích budoucnosti socializmu nabízí Klaus von Beyme v následující tabulce:

 

Tabulka 1.1

Systém je:                                      Politická stabilita existuje díky:

 

 

aktivní podpoře režimu obyvatelstvem (ať už skutečné nebo manipulované)

pasivní podpoře režimu obyvatelstvem (díky materiální saturaci)

efektivní, zvyšuje svůj výkon

leninisté, stalinisté[47]

Teorie konvergence

teorie třetí cesty

pro-čínská a pro-kubánská literatura na západě

„ přestavbová “ literatura

hlavní proud pozitivizmu 60. – 70. let

maojistická a trockistická kritika Sovětského svazu

natolik efektivní, aby to zajišťovalo jeho přežití

teorie totalitarizmu

totalitní kontrole

hlavní proud pozitivizmu v 80. letech

strukturně neefektivní

von Mises 1922

Amalrik 1970

Z. Brzezinski 1971

 

 

(Pramen: Klaus von Beyme , Systemwechsel in Osteuropa , str. 30)

 

I z této tabulky je patrné, že ačkoli přestaly sociální vědy během 70. let hodnotit sovětský blok jako efektivní a zvyšující svůj výkon a změnily své hodnocení pouze na „schopný přežití“, jen málo autorů šlo tak daleko, aby formulovalo předpověď jeho pádu.

 

2 Diskuse o pojmenování společenského zřízení sovětského bloku

 

Úvodem pokládám za nutné uvést, pod jakými názvy bylo uváděno zřízení zemí sovětského bloku a chtěl bych věnovat několik slov jejich vysvětlení: Asi nejčastěji je dnes používán především v žurnalistice pojem komunizmus. Existuje však trojí pojetí tohoto termínu: 1) V úzkém Marxově pojetí to je společensko-ekonomická formace, která vystřídá formaci kapitalistickou. Přestanou v ní existovat společenské třídy a rozpory mezi nimi. 2) V žurnalistické mluvě je komunizmem nazýváno společenské zřízení, kde monopolně vládne komunistická strana. 3) V pojetí mnoha politologů a historiků, např. autorů tzv. Černé knihy komunizmu[48] nebo autorů publikace Komunizmus v České republice[49] , je pojmem „komunizmus“ míněno politické hnutí, které se takto samo nazývá. Komunizmus jako politické hnutí je míněn i tzv. Trumanovou doktrínou, která hovoří o „zatlačování komunizmu“ ( roll back of communism ). Jedině akceptujeme-li tato dvě pozdější pojetí, můžeme se pokoušet o konstrukci kategorie „zločiny komunizmu“. Pokud by se její autoři drželi Karla Marxe, ale i třeba oficiální rétoriky tzv. socialistických zemí, nikdy by ji nemohli vytvořit. Těžko totiž existují zločiny něčeho, co nikdy neexistovalo.

Podobné významové rozdíly je nutné hledat i v pojmu socializmus. 1) Podle původního pojetí vytvořeného F. Engelsem a vycházejícího z tzv. francouzských utopických socialistů měl být socializmus mezistupněm mezi kapitalizmem a komunizmem. Tuto tezi také samy východoevropské režimy podporovaly, když se označovaly za socialistické a přijímáním tzv. socialistických ústav dokonce vyhlašovaly vybudování tohoto společenského zřízení. Někdy dokonce používaly pro sebe označení „reálný“ socializmus jako poukázání na skutečnost, že žádný lepší socializmus vybudovat nelze, tedy především jako osten proti revizionistům prosazujícím tzv. „humánní socializmus“ nebo „socializmus s lidskou tváří“. 2) Pojmem socializmus se ovšem také označovalo západoevropské sociálně demokratické hnutí. Až do šedesátých let měly i sociální demokracie v programu vybudování socializmu ve svých zemích, později začaly hovořit o zavádění „sociálně-tržního hospodářství“. Dnešní dokumenty Socialistické internacionály rozumí pod pojmem „socializmus“ především hodnotovou soustavu, nežli nějaký plán ekonomického uspořádání společnosti. V soudobém sociálně vědním diskursu označují pojmem socializmus společenské zřízení v sovětském bloku jen ti, kteří jsou buď jeho obhájci, nebo ti, kteří chtějí naopak poukazem na tento režim diskreditovat politická hnutí současnosti s tímto názvem.

Také díky k tomu, že se i západoevropské demokratické levicové strany označovaly za socialistické, byla v západních společenských vědách vedena diskuse, zda je možné tímto termínem označovat zřízení východoevropských států. Mnozí navrhovali označení jiná.   Z trockistických a anarchistických analýz pochází pojmenování „státní kapitalizmus“. Toto označení se snaží polemizovat s tvrzením, že se v případě socializmu jedná skutečně o nový výrobní způsob. Proti tomuto pojmenování hovoří především to, že pracovní síla nebyla v těchto zemích tak jednoznačně zbožím jako v klasickém kapitalizmu, nebylo zde spekulováno s pracovními silami, pracovní síly nebyly kupovány za různou cenu podle měnící se nabídky a poptávky, je doložena tendence vzrůstu sociálních jistot[50] . Z pozic pravice je zase tento termín kritizován, protože základním znakem kapitalizmu je soutěž a konkurence, takže kapitalizmus s jedním vlastníkem je nonsens.

Z pozic reformistů v komunistickém hnutí zase vychází pojem protosocializmus , který byl v českém prostředí zaveden V. Menclem[51] . Tento termín pojímá existující společenské uspořádání jako první, nedokonalou formu budoucí společnosti. Pojem státní socializmus byl používaný původně západoevropskou sociální demokracií, dnes převažuje v západním (především evropském) sociologickém diskurzu . Tento termín uznává, že společenské zřízení ve východní Evropě mělo podstatné rysy socializmu, ale zdůrazňuje obzvláště silnou roli státu v něm, v protikladu vůči např. samosprávnému nebo demokratickému socializmu západoevropské levice. S tímto termínem pracuji i ve své práci.

Pro označení státního socializmu v sovětském bloku se v devadesátých letech hlavně ve středoevropské žurnalistice rozšířil pojem „totalitarizmus“, nebo „totalitní režim“. Do společenských věd zavedla tento pojem Hanah Arendtová v roce 1951 svou knihou „Původ totalitarizmu“[52] a Carl J. Friedrich knihou „Totalitní diktatura a autokracie“[53] napsanou společně se Z. Brzezinskim . Podle autorů je pro totalitarismus charakteristické že: 1. vynucuje si všemi prostředky neomezené disponování podřízenými osobami (i jejich vědomím a svědomím), 2. vyznačuje se diktaturou ve všech složkách společenského života, 3. potlačuje jakékoliv tendence k demokracii.

Postupem doby vznikly v západní politologii i další definice totalitarizmu. Za jeho základní znaky bývá uváděno: 1. existuje oficiální uzavřená ideologie, zdůvodňující základní změnu všech sfér společenského života k formulovanému společenskému ideálu. 2. vládne, nebo dominuje jedna hierarchicky vybudovaná strana, která si podřizuje státní moc. 3. opozice není trpěna, je organizován teror proti nepřátelským třídám, rasám, národům, disidenti jsou potlačováni pomocí zastrašování a síly 4. existuje informační monopol státu na ideologicky přípustné a spolehlivé názory. 5. pouze stát může použít sílu, má monopolní kontrolu nad zbraněmi. 6. existuje ústřední, státní kontrola nad veškerým hospodářským životem. Francouzský filosof Raymond Aron zdůraznil mj. dva charakteristické rysy politické totality - snahu státu ovládnout a kontrolovat občanskou společnost a dále mocenský monopol jediné strany a jediné oficiální ideologie, přičemž ona vládnoucí strana postupně splývá se státem.

Pro hodnocení pojmu totalitarizmus je třeba zdůraznit především dobu, kdy začal být používán pro označení společenského zřízení východní Evropy. Ač byl znám již od dvacátých let, používal se v té době především pro fašistické režimy, ve spojitosti s režimy socialistickými začal být používán masověji až pod vlivem díla H. Arendtové vydaného počátkem padesátých let, kdy vrcholila studená válka. Jestliže je pojem „totalitarizmus“ na první pohled jak kritikou nacizmu, tak komunizmu, vzhledem k neexistenci nacizmu v tehdejším světě se stává především jedním z ideologických nástrojů americké propagandy v jejím boji proti sovětskému bloku. Nepřekvapí proto, že kritika pojmu totalitarizmus započala v 60. letech, kdy dochází k uvolnění mezinárodního napětí. Nová generace amerických sovětologů měla na rozdíl od jejich předchůdců možnosti výměnných studijních pobytů v Sovětském svazu. Zde se setkávali a hovořili s nejrůznějšími sovětskými občany, které znali jejich předchůdci pouze ze západní propagandy. Profesor ruské historie Abbot Gleason o tom píše: „Stalo se zřejmým, že ačkoli dva roky v SSSR měly obvykle devastující efekt na ty, již sem přijeli s prosovětskými názory, vyvrátily i představy o totalitním modelu. Státní moc sice byla stále nedemokratická, ale propast mezi sovětskou realitou a hororovou vizí Orwellova díla „1984“ byla každému zřejmá. Nejenže stát nezasahoval do soukromého života, ale pohostinnost sovětských občanů a snaha o přátelství k návštěvníkům dělala na Američany velký dojem.“[54] Důvěra této generace v morální nadřazenost Západu byla navíc otřesena válkou ve Vietnamu. Kritika Sovětského svazu začala často být jimi brána jako propaganda studené války.

Proto se začalo o tomto pojmu v západních sociálních vědách nejprve diskutovat, aby se posléze zvedla jeho široká kritika. Je myslím účelné připomenout, jaké argumenty padaly v této diskusi: Na pojmu totalitarizmus byla především kritizována sociologická prázdnost modelu totalitarizmu. Stephen F. Cohen ve své knize „Promýšlet sovětskou zkušenost“, asi nejlepší práci z okruhu revizionistů kritizujících model totalitarizmu, píše o „neschopnosti školy totalitarizmu představit jakékoli autentické sociální dimenze sovětské politiky“[55] . Totalitarizmus viděl příliš jednoduše moderní průmyslovou společnost, když vnímal sovětský stát jako úzkou elitu všeho schopných, ale zároveň i neschopných zločinců, ovládajících tupé a zbabělé stádo, tj. většinovou společnost, zatímco vzdoruje pouze úzká skupina mravných a statečných, tj. disidenti. Jiní kritizovali, že tento model přehlížel společenskou podporu sovětskému režimu. Třetí hlavní argument byl, že tento koncept podceňuje možnosti sociální změny. Autoři teorií o totalitarizmu podle něj absolutizují léta stalinizmu na celý zbytek sedmdesátileté periody socialistického experimentu.

Totalitarizmus prý také nevěnuje dostatečnou pozornost analýze sociální struktury, o níž se režim musí opírat. Při zkoumání nacizmu se odehrály diskuse o jeho sociální základně, zda se opíral především o elity (vliv velkokapitálu na instalaci Hitlera v roce 1933), argumenty o podpoře nacistického hnutí především středními třídami nebo diskuse o vztahu německé dělnické třídy k nacistickému hnutí. U komunistického hnutí je diskutována jeho podpora mezi umělci a intelektuály (viz. R. Aron , Opium intelektuálů), jeho pozice mezi dělnickou třídou apod. Teorie totalitarizmu navíc kreslí velmi skeptický obraz společnosti, neboť z ní vyplývá: Masy se dají snadno ovládat. Totalitární opatření (především v režii bezpečnostních aparátů) jsou vysoce účinná. Z přeceňování totální sociální kontroly také vyplývá hodnocení socialistických režimů jako stabilních. I proto nevzešly ani z teorií totalitarizmu předpovědi pádu komunistických režimů.

Další argumentovali, že po Stalinově smrti ztratil sovětský systém základní rys totalitarizmu a sice „diktaturu jedince“. Někteří kritikové pojmu totalitarizmus šli dokonce tak daleko, že se pokoušeli upozorňovat i na existenci některých jeho aspektů v západní společnosti (např. pojem „totalita trhu“, manipulace veřejného mínění médii). Teorie totalitarizmu podle jejich kritiků také absolutizují standardy americké a britské politické kultury (odkud obvykle pocházejí) ve vztahu k politické kultuře ostatních zemí.

Autoři teorií totalitarizmu nejenže nečiní valné rozdíly mezi jednotlivými „socialistickými“ zeměmi, ale především se pokoušejí nalézat shodné rysy s fašizmem resp. nacizmem. Otázka srovnání fašizmu (nacizmu) a komunizmu je při diskusích o pojmu totalitarizmu natolik klíčová, že se u ní na okamžik zastavíme. V diskusích, zda lze komunizmus srovávat s fašizmem, bylo uvedeno mnoho argumentů pro i proti.

Ti, kteří argumentovali pro srovnávání, obvykle uváděli: 1. Rozdíly jsou dané pouze rozdílnými civilizačními tradicemi Ruska a Německa ( event . jižní Evropy). 2. Zatímco nacizmus likviduje rasy, bolševizmus likviduje třídy. 3. řada nacistických a fašistických vůdců měla socialistické kořeny (např. Mussolini byl původem socialistou, zkratka NSDAP znamenala v překladu „nacionálně socialistická dělnická strana“ apod.) 4. zdůrazňován byl pakt Ribbentrop - Molotov v roce 1939, a fáze koexistence nacistického a sovětského režimu v letech 1939 až 1941. Poněkud umírněnější byly argumenty eticky zaměřené, např. že „nacizmus je zločinný v ideologii i praxi, komunizmus pouze v praxi“, nebo, že „nacizmus hraje v člověku na to, co je v něm lepšího, zatímco komunizmus na to, co je v něm horšího“. Pozici obhájců teorie totalitarizmu oslaboval i fakt, že v polemikách s „komunizmem“ ho byli ochotní přirovnávat k fašizmu, ovšem v polemikách se sociální demokracií ji byli často ochotni přirovnávat ke komunizmu.

Ti, co argumentovali proti srovnávání, například uváděli: Teoretici totalitarizmu nikdy nevysvětlili, že pokud si jsou nacizmus s komunizmem tak podobné, proč vůbec vznikly jako dva různé režimy. Nebylo ani vysvětleno, proč spolu začaly dva tak podobné režimy vést válku, navíc válku jež svým rozsahem a brutalitou nemá v dějinách obdoby. Ve snaze najít podobnosti mezi fašizmem a komunizmem prý přehlížejí zastánci „totalitarizmu“ jejich zásadní rozdíly.   Teorie totalitarizmu nedostatečně bere v potaz ideové základy nacizmu a komunizmu, především obecně nepopírané začlenění K. Marxe do tradice evropského humanizmu a evropských sociálních věd proti značně méně propracovanému teoretickému zázemí nacistů. Přirovnáváním komunizmu k nacizmu relativizujeme nejhorší zločiny nacistů, především holocaust. Přihlédneme-li k civilizačním rozdílům, jeví se nám praxe kulturního a evropského Německa v porovnání s praxí asijského Ruska daleko barbarštější. Přirovnáváním komunizmu k nacizmu pohrdáme obětmi mnoha antifašistů–komunistů. Přirovnáváním komunizmu k nacizmu má také mnohé nebezpečné konsekvence pro dnešní politický diskurs ve vztahu k demokratické levici.[56] Komunizmus nerozpoutal světovou válku, přestože měl jaderné zbraně. Ze samotného komunistického hnutí vycházely reformní a demokratizační tendence, s čímž se u nacizmu nesetkáváme, byť se dá namítnout, že nacizmus neměl čas podobné tendence rozvinout. K nejpostihovanějším obětem komunizmu patří samotní komunisté s čímž se u nacizmu v takové míře nesetkáváme. Konečně nacizmus se na rozdíl od komunizmu nevzdal moci dobrovolně, byť i zde se dá poukázat na odlišnou historickou situaci.[57] Teoriím totalitarizmu odporovala také existence všech reformních hnutí ve státně socialistických zemích včetně perestrojky. Podle teorií totalitarizmu mohl být režim svržen pouze tlakem zvenčí nebo domácí revoltou širokých vrstev. To, že politický počátek jeho pádu vyšel z vládnoucí elity samotné, bylo mimo chápaní teoretiků totalitarizmu. V pozdějších letech proto teoretici totalitarizmu při hodnocení příčin jeho pádu především upozorňovali na zásluhy R. Reagana a M. Thatcherové o uzbrojení Sovětského svazu nebo zdůrazňovali podíl domácích disidentů.

Na základě proběhnuvších diskusí začaly být koncepce totalitarizmu v západním sociálně-vědním diskursu v 70. letech nahrazovány tzv. pluralistickým modelem zřízení v sovětském bloku. Kromě označení systému za „pluralistický“ se vyskytovala i další pojmenování, např. kvazi-totalitární, byrokratický, institucionální a korporativistický. Jeho obhájci tvrdili především, že jak socializmus tak kapitalizmus jsou průmyslovými společnostmi, které vykazují shodné rysy a trpí podobnými problémy. Nedemokratické tendence sovětského režimu měli ve zvyku připisovat ruským civilizačním tradicím a jejich západní kritiku označovali za imperialistické vnucování hodnost Západu jiným zemím. Tyto teorie analyzovaly způsob ovládání sovětské společnosti vládnoucí elitou a proti modelu totalitárního násilí a brutální manipulace stavěly teorie tzv. společenské smlouvy a provozování povinných rituálů, kdy vládnoucí i ovládaný dělají, jako by věřili ideologii režimu, a přitom jí nevěří, ba nevěří ani, že ten druhý věří.

Přes historickou zásluhu polemiky s pojmem totalitarizmus měli pluralisté naproti tomu sklon nevšímat si porušování lidských práv stejně jako ekonomických problémů východního bloku. Pluralisté také přivítali Gorbačova a patřili k jeho hlavním propagátorům, aniž by si příliš všímali nedostatků jeho politiky. Mnohdy jim také chyběla vůle ke kritice sovětských pramenů: Jestliže přijímali nekriticky údaje poskytované sovětskou statistikou o ekonomických úspěších socializmu, nebo analyzovali změny desetin procenta v sovětských volbách či odstíny v marxisticko-leninských disputacích v Moskvě, mnohdy jim unikalo to podstatné. Trivializováním rozdílů mezi buržoazně demokratickými a státně socialistickými režimy se dopouštěli stejného omylu, jako když teorie totalitarizmu trivializovaly rozdíly mezi nacizmem a komunizmem. Ukázkou myšlení pluralistické školy je kniha od Jerry Hougha „Jak je spravován Sovětský svaz“ („ How the Soviet Union is   Governed ?“) ve zřejmé narážce na klasické dílo teorie totalitarizmu od Merle Fashinsoda „Jak se vládne v Rusku? ( How Russia is Ruled ?“). Autor uvádí: „Sovětský svaz má autoritativní politický systém, ale má ústavu a soubor stranických pravidel, které korespondují do značné míry se západním konceptem demokracie a zaručuje věrnost ideologii slibující vládu plné demokracie a osobní svobody.... Kvůli dvojznačnému původu sovětské politické tradice, se bude jakákoliv budoucí revoluce držet rámce současného systému.“[58]

Koncept totalitarizmu zažil ale ještě jeden vzestup, a sice v době Reganovy vlády v USA a nástupu disidentských hnutí ve východní Evropě. I když se stal po změně systému oblíbeným termínem v politickém diskurzu nových demokracií, nedá se říci, že je vědeckým vítězem studené války. Naopak, způsob rozpadu Sovětského svazu byl jeho popřením.

Závěrem lze proto říci, že užití pojmu „totalitarizmus“ se jeví jako vysoce diskutabilní minimálně pro námi zkoumané období posledních dvou desetiletí existence státního socializmu. I samotný Václav Havel nazval v roce 1974 tehdejší sociální realitu jako „posttotalitní“[59] . Podobný názor zaujímají V. Dvořáková a J. Kunc, byť ve své analýze nepřekračují úzký politologický pohled na danou problematiku: „..koncepce totalitního režimu, jak se utvářely od 40. do 70. let, jsou analyticky nevhodné pro uchopení vývojových rysů politického režimu v Československu minimálně od počátku 60. let… Politický režim v Československu v 70. a 80. letech vykazoval dynamiku plně srovnatelnou s jinými autoritářskými režimy a přidržíme-li se Linzovy nomenklatury, můžeme pracovat s výrazem autoritářský posttotalitní systém.“[60]

 

3 Proč státní socializmus neuspěl v soutěži s kapitalizmem?

 

Zkoumáme-li zákonitosti vývoje státního socializmu, má tato otázka pro sociální vědy klíčový význam. V soudobé sociologii se vyskytují přibližně tři okruhy odpovědí: Jedny přihlížejí k ekonomické neúčinnosti státně socialistického systému, především ve srovnání se systémem kapitalistickým. Druhé odkazují na krizi legitimity státně socialistického uspořádání. Tedy na malou spokojenost obyvatelstva s politickým uspořádáním, se státním násilím, se zasahováním do jejich soukromých životů, s privilegii mocenské elity apod. Třetí okruh zdůrazňuje především objektivní příčiny (špatné výchozí pozice, tlak kapitalistických zemí apod.). Věnujme pozornost nejprve prvnímu tematickému okruhu:

 

3.1 Ekonomický neúspěch projektu

Základní odpovědí zde je, že systém nebyl ekonomicky fungující. Z kruhů liberálních ekonomů ( Hayek , von Mises ) byla kritika zaměřena především na 1) nevýkonnost socializmu (je označován za nemotivující, neboť uměle nivelizuje, nepodporuje iniciativu, dokonce jí brání) 2) plánování rozvoje společnosti, které není z hlediska existence nezamýšlených důsledků sociálního jednání ani možné, ani racionální. Skutečně velkou výzvou socializmu byl ovšem západní sociální stát ( welfare state ), jak se vyvinul po druhé světové válce. Jestliže oproti tradičnímu kapitalizmu mohl socializmus vykázat v některých oblastech své přednosti, v soutěži s „ welfare state “ se zřetelně objevily jeho slabiny. Poválečný „ welfare state “ totiž také dokázal odbourat chudobu, zvýšit vzdělanost či snížit riziko cyklických krizí hospodářství, ovšem dokázal tak učinit bez negativních vedlejších rysů, v rozumné míře a při zachování politické demokracie. To, že uspěl jen v nejbohatších zemích světa, je věc jiná.

Tvrzení o nevýkonnosti státního socializmu je ovšem velmi zjednodušující a ne zcela pravdivé. Především samotný fakt jeho sedmdesátileté existence vypovídá o něčem jiném. Také skutečnost, že v této době prošly socialistické země procesem modernizace (industrializace, urbanizace, růst vzdělání a kultury) a že jako celek byly odevzdány v prokazatelně lepším stavu, než je komunistické hnutí získalo (zde je třeba odhlédnout od české skutečnosti, kde i přes absolutní růst došlo k relativnímu poklesu ve vztazích k západním sousedům). Jakýmsi symbolickým dokladem modernizace Sovětského svazu je i jeho vítězství v průmyslové totální válce s fašistickým Německem.

Také v prvních desetiletích po druhé světové válce vzbuzoval růst socialistických zemí na Západě respekt. Jak píše I. Wallerstein : „Tempo růstu těchto zemích bylo pozoruhodné a kdyby se udrželo i nadále, mohl SSSR skutečně předstihnout USA, když ne v roce 2000, pak tedy o jedno či dvě desetiletí později.“[61] Skoro symbolem těchto úspěchů se stalo sovětské prvenství ve výzkumu vesmíru. Tyto úspěchy vedly experty CIA dokonce k závěrům, že je možné, že Sověti předhoní Spojené státy a Západ – ne sice v těžkém průmyslu, ale ve vývoji technologií a vědeckém výzkumu.[62] Jak se ovšem ukázalo, tyto úspěchy se týkaly především rané fáze extenzívní industrializace státně socialistických zemí, kdy centrální plánování a masové nasazení pracovních sil i výrobních prostředků slavilo úspěch. Po dosažení této fáze se státní socializmus ukázal jako málo schopný nastartovat industrializaci intenzivní s přechody k postindustriální modernizaci. Jak uvádí P. Machonin , na konci 60. let byly k takovému kroku v Československu prostředky, ale vzhledem ke změně politických podmínek, byly investovány do druhé vlny extenzívní industrializace (především na Slovensku, což mělo i své pozitivní účinky) a dále do „nepřímé sociální korupce obyvatelstva“[63] , tedy zvyšování státně socialistického blahobytu. I podle Wallersteina bylo vedlejší vnitřní příčinou krize relativně rychlé vytvoření přebytku společenského bohatství, díky extenzivní industrializaci. Podle jeho názoru na to zareagovalo obyvatelstvo poptávkou po vyšší životní úrovni, v jejímž uspokojování ovšem státní socializmus selhával, neboť získané prostředky potřeboval k dalšímu extenzivnímu růstu, k němuž ovšem již nebyly společenské podmínky.

Neúspěch velkého sociálního plánování (tzv. sociální inženýrství) je také varující. Ukázalo se, že vždy existuje tolik nezávisle proměnných, že je všechny nemůže sebelepší plánovač do svých plánů zahrnout a mnohá rozhodnutí proto mají negativní vedlejší následky či vyústí do zcela jiných věcí, než se předpokládalo. Kritika socialistického plánování a jeho nezamýšlených důsledků musí ale přihlédnout také k tehdejšímu stavu poznání. Socializmus se skutečně tehdy zdál racionálnější v tom smyslu, že pomocí plánování měl ušetřit nesmyslné plýtvání silami lidí v kapitalistickém konkurenčním boji. Neměl mrhat silami nezaměstnaných a neměl nechávat zbytečně zakládat firmy, které pak zkrachují. Neměl nechávat síly a schopnosti mnoha lidí a celých vrstev nerozvinuty, protože v kapitalizmu neměli na svůj rozvoj prostě prostředky. Jak uvádí Egon Bondy , později zesměšňované plánování bylo populární v době hospodářské krize ve 30. letech, kdy bylo přebytečné obilí házeno do moře z důvodu udržení jeho cen.[64]

Málo se také uvádí fakt, jaký měla dopad na porážku státního socializmu nedostatečná hospodářská integrace východního bloku. Ta byla především odmítána vyspělejšími středoevropskými státy, které v případném přerozdělování mezi chudšími a bohatšími členy viděly své vykořisťování Ruskem. Už jim ale nevadilo, že Rusko vlastně vykořisťují sami, když od něj dostávají především ropu a další suroviny za netržní, tj. nižší ceny. Z pozice SSSR byla tato situace stejně problematická: Rusko bylo snad jediným impériem v dějinách, které nejenže vládlo vyspělejším zemím, ale dokonce je i sponzorovalo. Výsledkem bylo neumenšování rozdílů ve vyspělosti jednotlivých socialistických zemí a zvyšující se rozladěnost mezi nimi. Ve vyspělejších státně socialistických zemích postupně převládl názor, že by se jim lépe vedlo, kdyby byly třeba nejméně vyspělou, ale součástí západního světa. V Rusku převládl v druhé polovině 80. let názor, že když se zbaví politického i ekonomického břemene středoevropských spojenců, možná že poklesne jeho politický vliv, ale ekonomicky na tom jednoznačně vydělá (mj. i stažením nákladných okupačních armád). To, že tento strategický ústup povede k největší krizi Ruska od vpádu Mongolů a k nevídanému poklesu mezinárodní prestiže a faktickému rozpadu země, nikdo, zdá se, nepředpokládal.

Jako břemeno začaly také SSSR i další státně socialistické státy pociťovat podporu mnoha prosovětským režimům ve třetím světě. Např. v roce 1970 poskytl Sovětský svaz podporu zemím třetího světa v hodnotě 390 miliónů dolarů, východoevropské země v hodnotě 145 mil. dolarů, v roce 1979 to bylo 545 a 470 milionů od Sovětů a jeho spojenců. Známé byly i dodávky zbraní a pobyt sovětských expertů v těchto zemích: V roce 1970 jim dodal Sovětský svaz zbraně za 995 mil. dolarů, východoevropské země pouze za 95 mil. dolarů. V roce 1975 působilo v zemích třetího světa 18 tisíc sovětských odborníků a 14 tisíc ze zemí východní Evropy.[65]

Obvyklé tvrzení, že státy východní Evropy byly pro SSSR břemenem, platí dle mého pouze na první pohled. Je sice pravda, že od šedesátých let Sovětský svaz své satelity bohatě sponzoroval a jejich opuštěním se tohoto břemene zbavil, ovšem na druhé straně je potřeba upozornit na několik skutečností: 1) Který stát nebo impérium posiluje svou pozici tím, že se dobrovolně vzdává svých území či sfér vlivu? 2) Nezpůsobilo by v každém případě případné vzdání se částí impéria mohutnou vnitropolitickou krizi a tedy oslabení SSSR? Víme, že způsobilo. 3) A jestliže mohl socializmus obtížně přežít v izolovaném východním bloku, jak by mohl přežít v samotném SSSR?

Do okruhu odpovědí hledajících příčiny pádu státního socializmu ve vnitřních ekonomických problémech jeho států se zařazují také marxistické teorie pádu státního socializmu. Pád státního socializmu znamenal především krizi marxizmu a obecně levicového diskursu v sociálních vědách. Jeho protivníci argumentovali, že pád Marxova projektu je definitivním vyvrácením jeho myšlenek. Mnozí marxisté proto začali na jeho díle spíše zdůrazňovat jeho analytickou část, tj. popis fungování kapitalismu. Někteří naopak zaujali stanovisko, že pád státního socializmu Marxovy teorie a předpovědi nevyvrátil (jak tvrdí velká část společenských vědců), nýbrž potvrdil. Realizovaná forma socializmu byla podle nich částečně nedokonalou kopií a částečně přímo popřením Marxova učení.

Asi hlavní myšlenka marxisticky vysvětlující pád státního socializmu vychází z Marxovy koncepce rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy, který je příčinou všech revolucí a společenských změn. Zatímco výrobní síly (technologie) se vyvýjejí kontinuálně, mají výrobní vztahy (organizace práce, společenské uspořádání) tendenci stagnovat. Po čase se dostanou výrobní síly s výrobními vztahy do takového rozporu, že vzniká revoluce, která posune výrobní vztahy na kvalitativně vyšší úroveň. Podle těchto teorií především tzv. vědecko- technická revoluce či přechod k postindustriální fázi vývoje nebyly v rámci státního socializmu možné a činily ze společenského zřízení brzdu rozvoje. Podobné stanovisko rozvíjel již před pádem sovětského systému historik Moshe Lewin , který upozorňoval na „dialektické tenze mezi různými částmi systému, z nichž některé byly více rozvinuté než jiné, zatímco jiné byly brzdou jejich rozvoje. Jedny rostly a jiné upadaly, což vede k rozpadu systému“[66] . Tezi, že úroveň rozvoje výrobních sil v nejvyspělejších ze státně socialistických zemích (NDR, ČSSR) již od sedmdesátých let odpovídala potřebným standardům k zahájení postindustriální revoluce, je možno ilustrovat na příkladu rozvoje informatiky a médií v ČSSR. V osmdesátých letech byla u nás relativně rozvinutá síť pevných telefonních linek, běžnou součástí vybavení domácnosti byl rozhlasový přijímač a televizor.[67] Úroveň výrobních prostředků by tedy, zdá se, postačovala k zavedení a především rozšíření rozhodující technologie postindustrializmu – osobního počítače. K tomu však nebylo politické vůle, existující režim si dobře uvědomoval svou absolutní neslučitelnost s informačními technologiemi. Jedna expertka na výpočetní techniku vypráví: „Ještě v sedmdesátých letech se komunistům dařilo držet lidi v izolaci rušením Svobodné Evropy, zabavováním psacích strojů a přísným sledováním využití případných kopírek. V průběhu osmdesátých let jim pořádnou čáru přes rozpočet udělaly počítače. To, co se pracně dalo pořídit na psacím stroji s několika špatně čitelnými průklepy, se po zápisu do počítače dalo vytisknout v libovolném množství kopií. Přes modem po telefonní lince se daly informace mezi počítači přenášet na dálku.“[68] Ano, v dnešní době PC, mobilních telefonů a hlavně internetu je nepředstavitelná nejen instalace, ale i samotná existence režimu tohoto starého post-totalitního typu, jehož jedním klíčovým rysem bylo bránění v přístupu k informacím.

Paul Kennedy zase psal: „Jestliže ještě dnes mají přední sovětští vědci a odborníci zakázáno sami obsluhovat rozmnožovací stroje (rozmnožovací oddělení jsou plná agentů KGB), lze jen těžko odhadnout, jak se v této zemi může rozšířit používání textových procesorů, interaktivních počítačů, elektronické pošty atd., aniž dojde k výraznému omezení policejní kontroly a cenzury.“[69] Možná že k tomu režim neměl dostatečně rozvinuté výrobní prostředky, jistě mu však scházela politická vůle. Mentalita obležené pevnosti fungovala po celou dobu jeho existence. Komunistický režim byl postaven před neřešitelné dilema: buď zavádět informační technologie a sám sebe zničit, nebo dále pokračovat v izolovanosti od světa a dramaticky tím prohloubit svou zaostalost za Západem.

Další vysvětlení pádu vychází z marxistického pojetí, které vidí dějiny jako střetnutí dvou sil, které se liší svým vztahem k výrobním prostředkům – jako střetnutí vlastníků a nevlastníků . Podle tohoto vysvětlení, nedošlo ve státním socializmu k odstranění tříd (jak bylo predikováno pro komunizmus) ani k jejich transformaci ve vrstvy a harmonické spolupráci (jednalo se o dělníky, rolníky a pracující inteligenci, jak predikoval Lenin pro socializmus), ale naopak došlo zcela marxisticky k vytváření dvou tříd – řídícího aparátu a ovládaných. Tyto dvě třídy stojí pak proti sobě stejně antagonisticky jako v kapitalizmu. K tomu se druží dvě otázky: Především, zda tomu skutečně tak bylo a pakliže ano, proč to vzniklo.

Marxizmus patří do konfliktualistického paradigmatu v sociologii, ovšem pouze ve svých analýzách fungování kapitalizmu. Jeho predikce komunizmu jsou čistě strukturně funkcionalistické . Chceme-li hovořit o sociálním konfliktu v kulisách státního socializmu, musíme vycházet pro něj z Marxových analýz tzv. hrubého komunizmu, který měl být jakýmsi mezistupněm, kde přetrvávaly některé rysy kapitalizmu.

Ti, co polemizují s existencí dvou tříd ve státním socializmu argumentují, že na rozdíl od kapitalistů je vztah k výrobním prostředkům u aparátu v podstatě stejný jako u pracujících. Výrobní prostředky jsou ve vlastnictví všech, tj. státu, jenže reálnou moc mají ti, kteří mají privilegovaný přístup k jejich správě. Samotní autoři prosazující antagonistické pojetí společností státního socializmu si toto často uvědomují proto se u nich nesetkáváme s termínem „třída“ale „vrstva řídícího aparátu“. To co dělá řídící aparát řídícím aparátem, není jeho vztah k výrobním prostředkům, ale jeho reálná politická moc. Ve čtyřicátých letech vyšla ve spojených státech kniha J. Burnhama „Revoluce manažerů“, která ukazuje, jak v kapitalizmu pozbylo samotné vlastnictví na významu, ale důležitým se stává byrokratická moc manažerů. Podobná tendence, je ale doložitelná již od třicátých let i v Sovětském svazu. Dokonce se zdá, že tam, kde jsou vlastníci zničeni, je tento proces urychlen.

Jenže kategorie „reálná politická moc“ nehraje u Marxe výraznou roli, resp. je součástí nadstavby - tedy je plně odvozena od vztahu k výrobním prostředkům. Dá se pak říci, že samotná praxe reálného socializmu vyvrátila jeden z marxistických postulátů, že politická moc vychází z ekonomických vztahů, tedy teorii základny a nadstavby.

Spor o oprávněnost teorie existence antagonických tříd ve státním socializmu se promítl i do hodnocení lidových vzpour proti režimům především v případě Maďarska v roce 1956 a Polska v roce 1981. Zatímco oficiální propaganda a její služebná sociologie hodnotily zmíněné události jako kontrarevoluci, tedy střetnutí třídy pracujících se zbytky poražené třídy kapitalistů, revizionističtí autoři hodnotili konflikty, jako boj pracujících s vrstvou řídícího aparátu.

Obecně panuje v sociálních vědách alespoň shoda v tom, že ač se nejednalo o třídy, začala společnost státního socializmu vykazovat rysy „my“ a „oni“ resp. „ti dole“ a „ti nahoře“ (včetně tomu odpovídajícího společenského vědomí). Z toho pak plynul sociální konflikt mezi nimi, který se stal jedním z faktorů zániku sovětské soustavy na konci 80. let. Zbývá pokusit se zodpovědět na otázku, proč došlo k této polarizaci. Nabízí se několik odpovědí: 1. Podle představitelů klasického konfliktualistického paradigmatu má každá společnost v sobě zakódovánu tendenci ke vzniku dvou antagonistických vrstev. Marxovou předností bylo, že na to poukázal a založil na tom svou teorii, jeho chybou ale bylo, že dospěl k přesvědčení, že tomu tak v komunizmu nebude. Je půvabné, že pravicoví autoři, kteří zastávají tato vysvětlení, mají často tendenci vidět sociální konflikt v sovětských společnostech, ale popírají ho ve společnostech vlastních. 2. Podle jiných to bylo Leninovo učení o straně jako „předvoji dělnické třídy“, která se po dobytí moci stala automaticky politickou elitou a časem privilegovanou politickou elitou. Toto vysvětlení pochází z kruhů západních sociálních demokratů, podle mě ale nebyl na vinně ani tak Lenin, ale také ruské podmínky, pro které nebylo jiné řešení realizovatelné. Tvrdí že zatímco na západě mohlo z tradice marxistického učení vzejít sociálně demokratické hnutí, díky jiným podmínkám dalo v Rusku vzniknout bolševizmu. 3. Podle dalších bylo ustavení antagonických vrstev výsledkem nedemokratické praxe stalinizmu. Tato vysvětlení vychází především z tradice komunistického revizionizmu zhruba od roku 1956 do konce let šedesátých. 4. Poslední vysvětlení nám nabízejí autoři ultralevicového proudu (především trockizmus), podle kterých to byla již zmíněná tichá revoluce manažerů, kteří od 30. let postupně ovládli sovětský svaz a blok, v českém prostředí např. E. Bondy .

Existují i další marxistická vysvětlení pádu: Většina argumentuje obecně zpronevěřením se představám klasiků. Podle mnohých se socialisté zpronevěřili Marxovi již tím, že se o vybudování socializmu pokusili v Rusku, zatímco podle Karla Marxe měl vzniknout v nejvyspělejších zemí světa – především v tehdejší Anglii, neboť pro socializmus je charakteristická vyšší míra rozvoje výrobních sil než pro kapitalizmus. Tím, že socializmus vznikl v agrárním Rusku, se dostal podle mnohých marxistů do tzv. východní pasti, kdy byl vinou své polohy vždy jen přívěskem a nikoli středem světového ekonomického systému a musel mnoho energie věnovat na prosté dohánění nejvyspělejších zemí. Jiní argumentují neslučitelností Marxovy ekonomické teorie socializmu a Leninovy teorie výstavby strany a politického zřízení socialistického státu. Jestliže Marx se ve svých dílech demokracie nezříká (ovšem nemá na mysli demokracii parlamentní), Lenin svou koncepcí strany, jako revolučního předvoje, tedy jako osvícené elity, která dovede nevědomý lid k socializmu, zasadil předem největší ránu budoucím pokusům o legitimizaci systému. Při hodnocení této Leninovy koncepce je ovšem třeba vycházet z ruských civilizačních tradic a zvyklostí, namítají druzí.

Mnozí autoři polemizují také s Leninovu myšlenkou, že zatímco v kapitalistické revoluci předcházela změna výrobních sil změně výrobních vztahů (především v anglickém případě, zatímco Francie si mohla díky tomu dovolit opačné pořadí, nejprve revoluci politickou, pak teprve průmyslovou), pro instalaci socializmu byl zvolen tento francouzský model, který ovšem nastoloval socialistické výrobní vztahy bez potřebné materiálně technické základny. Jejich protivníci naopak uváděli, že je fikcí, aby vznikaly spontánně socialistické vztahy či ostrovy socializmu ve společnosti, například že by zakládaná dělnická družstva a konzumy převážily nad kapitalistickými vztahy, slovy Marxe: „Proletariát nemá možnost rozvinout svůj výrobní způsob ve staré společnosti“[70] . Podle jejich názoru si ani zrod kapitalizmu není možné představit bez francouzské politické revoluce, protože právě ona, a nikoli změny v Anglii, otřásla starým systémem. Pro mnohé příznivce technologických změn jako hlavního předpokladu vzniku socializmu nemluví ani fakt, že nástupem tzv. postindustrializmu , tedy největších změn v technologiích od průmyslové revoluce, nedošlo k růstu poptávky po socializmu, ale naopak k nárůstu popularity neoliberalizmu.

Podle některých autorů měl proto socializmus již v době svého vzniku v sobě zakódovánu příčinu svého zániku. Podle jiných ji způsobily teprve fatální chyby, které za dobu své existence učinil. Podle některých projevil fatální neznalost Marxe i sám Gorbačov , když započal své reformy reformou politiky a nikoli ekonomiky, jak k tomu došlo v Číně a podcenil tak na rozdíl od Číňanů důležitost základny ve prospěch nadstavby.

Marxisté se také rozcházejí v samotném hodnocení pádu státního socializmu. Jejich stanovisko vyplývá z toho, zda   jsou buď přesvědčeni, že socializmus při všech chybách byl v zásadě tím správným modelem socializmu podle Marxe a Engelse, jak uvádí E. Bondy v roce 1984: „Dosud stále platí, že společenský systém, který nastoluje tato vládnoucí třída je vývojově pokročilejší než systém kapitalistický, a že je tu více šancí na to, že po jeho krachu dojde k obnovení úsilí o výstavbu socialistické beztřídní společnosti, než jich skýtá režim zemí prvního světa.“[71] Tedy v přesvědčení, že se mohla z východního bloku vyvinout nějaká nová kvalita, která by vedla k porážce kapitalistického bloku a k nastolení socializmu v celosvětovém měřítku. Jiní zastávají názor, že socializmus sice převážit nemohl, ale svou existencí udržoval světovou rovnováhu a přispíval jak k relativně slušným životním podmínkám pro své občany, tak zprostředkovaně svou existencí chránil i sociální jistoty obyvatelstva na Západě, přihlédneme-li k jejich odbourávání v 90. letech po pádu státního socializmu. Jiní autoři naopak tvrdí, že jakmile byla v sedmdesátých letech zřejmá nemožnost socializace celého světa z východního bloku, bylo v tom případě lepší celý systém odbourat a začít znovu.  

 

3.2 Problémy legitimizace státního socializmu

Socializmus měl být novou kvalitou ve srovnání s kapitalizmem. Nejenom že měl být racionálnější, ale měl být etičtější než kapitalizmus. Etičtější v tom smyslu, že měl být solidárnější, že měl nastolovat větší spravedlnost mezi lidmi. Že motivací člověka pracovat neměl být zisk, případně strach z existenčních těžkostí, ale solidarita s ostatními, kteří také pracují, motivovat měl i podíl jedince na zlepšování světa a jeho vlastní seberealizaci.

Dnes je zřejmé, že ve svém odhadu socializmus podcenil lidskou přirozenost a přecenil kladné vlastností v člověku. V tom tkví podle mnohých autorů druhá hlavní příčina jeho neúspěchu. Jak napsal Oskar Krejčí: „Co nejvíc zklamalo na byrokratickém socialismu, tak to nejsou koncentrační tábory z padesátých let, to je tragédie, ale to nejhorší, co se stalo, je fakt, že se neobjevil socialistický člověk a že celý ten experiment selhal na tom, co bylo jeho vlastním ideálem.“[72] Podobě uvažuje i Egon Bondy : „Marx totiž se dopustil velkého omylu v tom, že se domníval, že lidé jsou bytosti v prvé řadě racionální. To je dědictví osvícenství. Přestože Marx je typickým filozofem romantiky, tak filozofickou tradici osvícenství stále obdivoval a odtud si odnesl zkreslený dojem, že člověk je v prvé řadě bytost racionální.“[73] Pokud bychom v tomto případě ovšem použili Platónovu myšlenku, že co je rozumné, je taky dobré, pak lidé nejsou-li racionální, nejsou také od přirozenosti dobří. A tato myšlenka směřuje přímo proti základní tezi levicového myšlení o v zásadě dobré podstatě člověka. Diskuse o povaze člověka ve vztahu k levicovému myšlení jde ovšem za rámec naší práce, nicméně tato teze dobře vysvětluje, že i ve státním socializmu se ukázaly být ekonomické, a nikoli etické motivy jako rozhodující v lidském rozhodování. Z toho plynou další jevy v chování jednotlivce jako např. upřednostňování sebe sama, eventuálně svých blízkých na úkor kolektivního zájmu. Převažující mimoekonomická motivace k práci měla za následek ztrátu pracovní motivace mnohých. Mnohým připadala snaha po sociální spravedlnosti právě z důvodu převažujících ekonomických motivů jejich rozhodování jako přehnaná a v příkrém rozporu s našimi kulturními zvyklostmi zdůrazňujícími potřebu určité míry sociální nespravedlnosti pro motivaci jedince. Proto jedny nivelizované odměňování nemotivovalo, zatímco druhé frustrovalo.

Socializmus se také nestal   demokratickým. Mnozí autoři se snaží odpovědět proč: Bylo tomu z důvodu potřeby většího sociálního inženýrství při budování socializmu a soutěži s kapitalizmem? Z důvodu potřebnosti kontinuální, ničím nepřerušované přestavby společnosti (např. výměnou vlády po volbách)? Sehrály svou roli ruské civilizační zvyklosti a existence studené války, která činila ze socializmu obleženou pevnost? Nebo společně s plánovaným hospodářstvím musí zákonitě kráčet autoritářské politické zřízení? Neočekávaná byla ale míra represivity jdoucí ruku v ruce s malou demokratičností státního socializmu. Přestože si mnohdy nebylo možno dělat iluze o nepřátelích socializmu, nebo o rozbrojích uvnitř řídící vrstvy socializmu, míra s jakou především stalinizmus používal násilí byla udivující a vzpírající se jakémukoli racionálnímu vysvětlení.

Asi největší ránou etickému ideálu socializmu bylo vytvoření nové vládnoucí elity, řídícího aparátu, který postupně začal vykazovat rysy elity kapitalizmu. Byla to její nejrůznější mocenská privilegia, častá dědičnost postavení jejích příslušníků, v případě potřeby i ochota zasáhnout proti vlastnímu lidu a další do očí bijící rozpory s původními ideály.

Také ve vztazích mezi národy nepředstavoval socializmus změnu. Přestože Sovětský svaz v počátcích své existence poskytl svým národům taková práva, jaká carské Rusko i tehdejší západní země neposkytovaly, postupem doby se stal i SSSR imperialisticky se chovající velmocí ochotnou vojensky zasahovat ve svých satelitech. Na sovětsko-jugoslávské, nebo sovětsko-čínské roztržce se ukázalo, že nepřáteli na život a na smrt mohou být i dva socialistické státy a že pouze stejný politicko-hospodářský systém na přátelství mezi národy nestačí.

Navíc se objevily nové problémy, na něž neměl socializmus odpovědi. Předně to byly ekologické problémy postihující všechny průmyslové země bez ohledu na to, jestli jsou socialistické nebo kapitalistické, nebo když začaly být od 70. let pozorovány tendence k obnovení nacionalizmu a náboženského vědomí, přestože měly obě tyto doktríny v době socializmu zaniknout.

Tyto všechny problémy měly za následek neúspěch ve snaze o  legitimizaci státního socializmu v očích široké veřejnosti. Termín legitimizace znamená přijetí systému za svůj a jeho akceptování jako legitimní formy vlády. Jestliže první vysvětlení hledající příčiny v ekonomickém neúspěchu projektu pochází spíše z marxovské tradice, problémy legitimizace socializmu vycházejí z učení Maxe Webera. Zatímco marxisté vycházejí z primární převahy hospodářské základny nad ideovou nadstavbou, což se odrazilo v pojímání hospodářských problémů kapitalizmu za hlavní příčinu jeho úpadku a pádu, mnozí pokračovatelé Maxe Webera vidí naopak v problémech s dosažením legitimizace socializmu příčinu jeho ekonomického úpadku. Max Weber formuloval teorii odcizení v byrokratickém panství, jež se odlišovalo od Marxova pojetí odcizení a bylo dále rozvinuto např. E. Frommem , C. W. Millsem a D. Riesmanem . Weber se domníval, že v byrokratickém panství lidé nalézající se v nižších patrech společnosti se pokoušejí prodat spíše svou osobnost, než své dovednosti. Weber, který se dožil prvních let existence sovětského systému, předpokládal v diskusích se svými žáky, že sovětský stát nevytvoří mravný či rovnostářský systém, ale naopak systém ještě více utlačitelský než je kapitalizmus, neboť bude ještě více byrokratický.[74]

Dalším problémem, s nímž se bude socializmus podle M. Webera potýkat, bude problém rutinizace charizmatu . Širokým vrstvám se totiž začalo zdát, že základní problém, který postihl komunistické hnutí, totiž spočívá v tom, že přestalo naplňovat charakteristiku klasiků, podle níž komunisté nejsou zvláštní stranou proti jiným dělnickým stranám, že jsou nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí dělnických stran všech zemí, že vyzdvihují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu nezávisle na národnosti a zastupují zájmy celého hnutí, že vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí.[75] Proces přeměny režimu je zase vysvětlován Weberovou poučkou, podle níž do revoluce nejdou ti nejbědnější, nýbrž ti, jejichž formální status v současné společnosti je nižší, než jejich status reálný.

Hlavní teze těch, co argumentují legitimačními problémy státního socializmu, tedy zní, že hlavní slabost systému nebyla primárně ekonomická, nýbrž politická. Poukazují na sice pozvolné, ale přesto zlepšování situace hospodářství, na růst životní úrovně. Proti tomu stavějí akty státního násilí proti menšině a zbytečná nedemokraticko-byrokratická opatření proti většině. Především tyto motivy podle nich přivedly občany východní Evropy k odporu proti režimu. Jejich odpůrci tvrdí opak: Pokud by systém hospodářsky prosperoval, většinová společnost by po porušování lidských práv a nedostatku demokracie ani nevzdechla. Jádro potíží státního socializmu leželo v ekonomických problémech.

 

3.3 Objektivní příčiny zániku

Ať už akcentujeme ekonomické či politické příčiny zániku státního socializmu, neměli bychom opomenout ani vnější či objektivní podmínky. První objektivní příčina porážky státního socializmu tkví v jeho výchozích podmínkách, resp. místě jeho vzniku. Především zástupci tzv. teorií světového systému ( Wallerstein , Senderson , Chase- Dunn ) argumentují, že z důvodu jeho vzniku v zemích periferie, které byly celkově zaostalejší, musel státní socializmus velkou část své existence strávit neúspěšným pokusem dohnat vyspělé státy, což mu ubíralo tolik potřebné síly.

Právě z důvodu svého periferijního postavení nepřestal být podle nich státní socializmus nikdy součástí „kapitalistického světového systému“. Jeho vývoj se ukázal jako klíčový pro fungování či nefungování socializmu. O tom, zda je východní blok vždy jeho součástí a slabším členem, nebo zda je na něm víceméně nezávislý, se ovšem vedly v sociálních vědách diskuse. Ropné šoky ukázaly, že pravdě blíž jsou zastánci prvního tvrzení. Byla zde fáze, kdy mohl socializmus na vývoji světového systému profitovat a také profitoval, ale stejně tak nastaly fáze vývoje světového systému, kdy naopak strádal. Logiku závislosti SSSR na fungování světového systému popisuje I. Wallerstein : „Když došlo k propadu světové ekonomiky, ekonomický proces v socialistických zemích nebyl o moc odlišnější od zemí třetího světa. V 70. letech některé země profitovaly z výnosů ropy v rámci tzv. ropné krize a SSSR byl mezi nimi. Západní finanční instituce dávaly těmto zemím tehdy ochotně půjčky, ale když skončilo období konjunktury, mnoho socialistických zemí se stalo předními světovými dlužníky a v 80. letech vykazovalo velkou neschopnost splácet   nejen celé dluhy ale i jejich procenta. Pouze Rumunsko je dokázalo splácet, ovšem za neuvěřitelnou sociální i lidskou cenu. Socialistické země se stejně jako země třetího světa nacházely ve velkých obtížích při prodeji svých výrobků na světových trzích, tedy odborným jazykem vyjádřeno, nedokázaly být konkurenceschopné. Navíc socialistické země trpěly inflačními tlaky a úpadkem životní úrovně neméně než země třetího světa. Jako mnoho zemí třetího světa i socialistické země začaly hledat řešení, či k tomu byly tlačeny v liberalizaci svých trhů. A jako v mnohých zemích třetího světa, to pouze nepatrně zmírnilo jejich těžkosti.“[76]

Jiní autoři, např. I. Možný uvažují, že ze zisků Sovětského svazu při ropných šocích 70. let plynuly i další konsekvence. Zisky SSSR byly totiž natolik velké, že mu umožňovaly financovat velkorysou sociální politiku. V okamžiku, kdy vývoj světového hospodářství ropnou krizi překonal, zisky pominuly a nebylo dále možné udržovat vysokou životní úroveň, což vedlo ke společenské krizi. Podobně uvažuje i Mark Almold o vývoji Sovětského svazu pod Gorbačovovým vedením: „ Gorbačovova zahraniční politika uklidnila mezinárodní situaci a podnítila pád cen ropy. V důsledku toho se však propadly státní příjmy SSSR... neostalinistický režim by byl ve skutečnosti ekonomicky životaschopnější právě proto, že svou existencí podporoval vzrůstající napětí po celém světě. Ceny nafty, plynu i zlata by prudce stoupaly a podporovaly by zisky SSSR z devizového obchodu… Pouze rozdělení světa na dva tábory vytvořilo globální prostředí, v němž mohlo existovat tak zvláštní zvíře, jakým byla sovětská ekonomika. Jakmile byly vnější tlaky odstraněny, byť mohly být uměle vytvářeny samotným SSSR, byl sovětský metabolizmus osudově infikován.“[77]

V době, kdy psal Wallerstein svůj esej, nebyl ještě známý pojem globalizace. Dnešním slovníkem můžeme říci, že poté, co se v padesátých letech mohlo zdát, že SSSR vyrovnaně soutěží se Západem o post globalizátora světa, na konci šedesátých let již bylo zřejmé, kdo tento zápas prohrál a po dalších dvaceti letech si vítězná globalizace připravila východní blok na talíř jako odměnu pro vítěze v této soutěži. To, co z poraženého zbylo, bylo buď vykázáno do „chlívku“ pro země třetího světa, nebo s výhradou přijato   do světa prvního.

Celkově se dá říci, že teoretikové „světového systému“ obhajují fakt, že pokus o socializmus měl vzniknout v jeho jádru, aby se mu skutečně podařilo kapitalizmus porazit. Na druhou stranu ale Wallerstein ani nepodceňuje sociální rozměr instalace socializmu, a proto nám může vysvětlit, proč nevznikl na západě ale právě v Rusku: „Rusko bylo buď nejslabší zemí jádra, nebo nejsilnější zemí periferie. Samozřejmě bylo obojím a také fakticky příkladem toho, co dnes nazýváme zemí semiperiferie . Jsem toho názoru, že leninistická strategie může uspět pouze v  semiperiferijní zemi. Proto není zpětně překvapující, že první socialistická revoluce se objevila v Rusku. ... Taková vzpoura nebyla možná v jádrových zemích kapitalistické světové ekonomiky, protože tamní dělnická třída měla mnoho možností, které se zdály být atraktivnější než podstupování enormních rizik revoluční aktivity.“[78]

Závěr Wallersteina je tedy pro socialisty velmi chmurný: Pokud vznikne socializmus na semiperiferii či periferii, stane se pouze přívěskem světového kapitalistického systému. Pokud by vznikl v jeho jádru, znamenalo by to sice porážku systému, ale jeho vznik zde není pravděpodobný, protože zde nejsou odpovídající podmínky: V jádru nikdy nebude ani pro dělnické či jiné nižší vrstvy tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Protože budou mít tyto vrstvy vždycky co ztratit, nebude v jádru nikdy vůle po sociálních experimentech. Přestože Wallerstein končí svůj esej pokud možno optimisticky, praktické řešení do budoucnosti nedává: „Vytvoření socializmu na tomto světě, jestliže má nastat, je stále ještě před námi – jako možnost, ale sotva jako jistota. Takzvaný reálně existující socialistický experiment může pro nás být v mnohém negativním příkladem, ale v něčem také pozitivním. Je třeba připomenout, že nakonec marxizmus-leninizmus fungoval ve skutečnosti jako spíš ideologie národního rozvoje, než jako ideologie vytvoření socializmu. Národní rozvoj je bohužel především iluzorním konceptem ve struktuře kapitalistické světové ekonomiky a v rámci ní jej nikdy nebude většinou zemí dosaženo a to ani v částečné míře. Existují i jiná čtení Marxe. A v následujících desetiletích tu může být a pravděpodobně i bude další myšlení a praxe, které nám umožní dosáhnout nového myšlenkového konsensu, nové vědecké teorie poznání a nového dějinného myšlení, které do sebe vtělí Marxe a jeho fundamentální jasnozřivost a hodnoty.   A také – po marxistickém způsobu   – půjde i za ně k novému rozvoji, který jednou umožní vytvoření demokratičtějšího a spravedlivějšího světa.“[79]

Jako nadstavbu Wallersteinovy teorie pádu státního socializmu můžeme považovat následující tezi: Důležitou příčinou trvalých neúspěchů a pozdějšího pádu státního socializmu ve středovýchodní Evropě bylo něco, co lze nazvat dopady Wallersteinovy dichotomie centrum – periferie na mentalitu obyvatel. Jestliže stálo Rusko vždy na pomezí mezi Západem a ostatním světem, my Češi (a také Poláci nebo Maďaři) jsme stáli na pomezí Západu a Ruska. Naše kultura a typ křesťanství nás táhly jinam než náš jazyk. Jako u většiny zaostalých národů byly naše elity orientovány prozápadně, i přes občasné panslavistické sentimenty. Sice jsme byli nesčetněkrát ve svých dějinách Západem poníženi (snad nejvíce v Mnichově v září 1938), ale pohled na východ, do zemí nesrovnatelně zaostalejších, nás rovněž neuspokojoval. Připojení k zaostalému, byť bratrovi, u nás muselo být vnímáno jako regres, ač se tehdy mnohým zdálo, že pokrok je právě tam. Na druhou stranu jsme byli jedinou středoevropskou zemí, kde nebyl socializmus instalován vnějším tlakem, ale jeho podhoubí vycházelo z nepochybně „levicových“ dějinných tradic českého národa (pravicovými žurnalisty dneška vydávaných za „plebejský komplex“) a svou roli také sehrála absence špatných historických vzpomínek našeho národa na Rusko.

Další odpovědi akcentující objektivní příčiny pádu zdůrazňují zase fakt, že každý nový systém v počátcích nefunguje tak dobře, jako starý úpadkový systém. Toto stanovisko vyjádřil velmi expresivně E. Bondy : „Výsledky, které raná feudální společnost vykazovala, byly zřetelně menší a horší za předcházející vládnoucí třídy, a dokonce menší a horší než za doby úpadku a rozkladu předcházející vládnoucí třídy. Současníkům se nepochybně jevila společnost raného feudalizmu jako ekonomická barbarizace a sestup.“[80] Na historickém srovnání vzniku feudalizmu se vznikem socializmu je nepochybně zajímavý fakt, že oba systémy vznikly na semiperiferii tehdejšího vyspělého světa. Ovšem je zde i řada strukturálních rozdílů, především, že raný feudalizmus nebyl politickou entitou, tedy blokem států, jejichž spojenectví se odvíjí právě od tohoto faktu. Feudalizmus vznikl živelně a nebyl založen na myšlence emancipace nižších tříd, že k jeho vytvoření tedy nevedly vzpoury otroků, jako měla vést dělnická revoluce (byť vedená profesionální elitou) ke vzniku socializmu. Proti myšlence socializmu jako pozvednutí nižších tříd lze ovšem namítnout, že v Marxově pojetí tomu tak není z humanistických důvodů, ale z přesvědčení, že dělnická třída je zároveň třídou nejprogresivnější. Konečně Bondy nesrovnává tímto způsobem vznik socializmu se vznikem kapitalizmu, který vykazoval od svého počátku lepší výkony než feudalizmus a který ovšem vznikal jako ostrovy uprostřed feudalizmu už od 15. stol.[81]

Poslední odpovědi přímo odmítají samotnou ideu soutěžení mezi kapitalizmem a socializmem a tvrdí, že hlavním úkolem socializmu je dosažení kvality života pro své obyvatele, což nemusí být totéž co životní úroveň či míra konzumu. Toto stanovisko vychází i z Marxovy myšlenky, že „bohatství společnosti se neměří kvantem materiálních statků, ale mírou volného, svobodného času.“[82] Extrémní stanovisko dokonce tvrdí, že socializmus v soutěži s kapitalizmem zcela zákonitě prohrává, protože byť etičtější, je ekonomicky jednoznačně méně efektivní a to se bohužel počítá. Také proto prý nemohly vzniknout uprostřed kapitalizmu ostrovy socializmu než ve zcela omezeném množství (družstevnictví apod.), proto musela ekonomické revoluci předcházet revoluce politická. Tyto teze získaly na aktuálnosti se vznikem ekologické krize, která zpochybnila samu podstatu výkonu a růstu. Předchozí stanovisko zastávala především nová levice ve své kritice státního socializmu a také maoisté svou tezí o nadřazení politiky nad ekonomikou[83] . Jejich odpůrci zase namítají, že socializmus neexistoval ve vzduchoprázdnu, ale byl i hráčem na mezinárodním poli, a chtěl-li jenom přežít, musel se přizpůsobovat fungování   kapitalistického světového systému.

Do teorií vnějších příčin pádu státního socializmu náleží i politologická koncepce tzv. demokratizačních vln Samuela Huntingtona . V roce 1991 publikoval Huntington knihu „Třetí vlna, demokracie na konci 20. století“[84] . Podle autora prožil svět dosud tři velké demokratizační vlny a za prvními dvěma následovaly dvě zpětné vlny, kdy demokratické vlády upadaly (za demokratickou označuje Huntington zemi, v níž probíhají volby, jichž se účastní více než 50% dospělých mužů).

První vlna proběhla v letech 1828 – 1926. Na konci této vlny dosáhlo statusu „demokratická“ 30% států tehdejšího světa.   Následovala první zpětná vlna (1922 – 1942), ve které se zřeklo demokracie 13 ze 17 zemí, které ji zavedly v letech 1910 – 1931. V této vlně přecházely státy především k autoritářským a fašistickým formám vlády. Druhá vlna demokratizace proběhla v letech 1943 – 1962. Vyznačuje se především svrhnutím fašistických režimů v Evropě a vyvázáním se z koloniálního panství a zavedením demokratických vlád v Asii a Africe. Druhá zpětná vlna začala 1958 vyhlášením mimořádného stavu v Pákistánu, následovalo přebírání moci diktaturami v Latinské Americe (první Peru 1962), instalováním nedemokratických vlád v Africe a Asii a v Evropě plukovnickým převratem v Řecku. Třetí vlna demokratizace začala v roce 1974 a v roce 1991, kdy Huntington publikoval svou knihu, dosud neskončila. Za její počátek označuje karafiátovou revoluci v Portugalsku, návrat k demokracii v Evropě ve Španělsku a Řecku a postupnou demokratizaci latinsko-amerických zemí (např. Pinochetem řízená demokratizace v Chile) – v roce 1974 měly demokratickou vládu pouze dvě země v Latinské Americe, zatímco v roce 1990 již devět. Jejím vyvrcholením pak byl návrat k demokracii ve střední a východní Evropě v letech 1989 – 1991.

Huntingtonova teorie vykazuje značné rysy západní sebestřednosti , kdy je na zbytek světa pohlíženo jen jako na země, jež postupně přebírají západní formu vlády. Komunistické režimy jsou zde také zcela mechanicky zařazovány do kategorie nedemokratických režimů, bez ohledu na nepopiratelnou historickou výlučnost pokusu o socializmus. V Huntingtonově pojetí je demokracie zúžena pouze na její západní liberální variantu, která pod ní rozumí především volební akt. Díky tomu opomíjí určité roviny každodenní demokracie, se kterými se setkáváme i ve státech jím označovaných za nedemokratické, zatímco na Západě se nevyskytují (např. podíl pracujících na správě podniků v Jugoslávii nebo volební právo pro ženy v SSSR v době, kdy nebylo ještě zavedeno v mnoha „demokratických zemích“).

 

3. 4 Teorie spiknutí

Pokládám ještě za vhodné zmínit skupinu „teorií pádu“ vycházející jak z krajní krajné pravice tak od soudobých stalinistů. Jde o tzv. teorie spiknutí. Název „teorie“ používám, přestože se jedná v pravém slova smyslu spíš o kvaziteorie . Teorie spiknutí vidí svět jako místo, kde se všechna důležitá rozhodnutí dějí v zákulisí a jsou přístupná jen úzkému kruhu vyvolených. Žádná média o těchto „piklích“ nespravují, pouze autor teorií sám odhaluje čtenářům pravdu o skutečné podstatě světa. Známá je tendence, kreslit obrázek sociální reality tak, že se nacházíme již jen kousek před bodem, z nějž nebude návratu a kdy začne definitivní přestavba světa řízená úzkou a tajnou skupinou, která povede k zvýšení jejich moci na úkor zotročení většiny lidstva. Tato představa blízkého, ale stále ještě odvratitelného konce má teoriím spiknutí (a jejich autorům) samozřejmě dodat zdání aktuálnosti a zvýšit tak jejich popularitu.

Světonázorové rozdíly mezi autory se projevují především v názoru, o jakou skupinu spiklenců se jedná. Ultrapravice píše obvykle o „ židozednářském spiknutí“. Podle jejich názoru je svět již od francouzské revoluce ohrožován touto organizací, která chce pomocí tajných zákulisních kejklů zcela ovládnout svět. Také bolševická revoluce byla prý jedním z činů židů a zednářů (zdůrazňován bývá nadprůměrný podíl židů v bolševické straně). S nástupem stalinismu se ovšem bolševické hnutí prý dočasně z židovské kontroly vymanilo. „Dočasně“ pro autory znamená v letech 1930 – 1985. Nástupem Gorbačova se pod tento vliv ovšem zase dostalo. Z blíže neurčitých pohnutek, se židozednáři rozhodli přesto sovětský blok likvidovat (jako by ho už nepotřebovali?). Za součinnosti tajných služeb Mossadu a CIA došlo v roce 1989 k revolucím, kdy se v každé zemi dostala do čela místní židozednářská elita. V českém prostředí se jednalo především o kruh lidí kolem Václava Havla a dalších disidentů, který se prý k zednářství přihlásil tím, že měl v den inaugurace prezidentem 1. 1. 1990 na slavnostní přehlídce na Hradčanech krátké kalhoty, čímž prý napodobil „židovského krále bosáků“. Styl uvažování autorů teorií spiknutí o státním socialismu nám dobře ukazuje následující citát z krajně pravicového časopisu Pochodeň dneška: „až do minulého desetiletí však málokdo věděl o kamarádských posezeních holohlavého uralského syfilitika Uljacha ben Elizara alias Velikého Iljiče ve Vídni v roce 1909, kdy se lajnovala aktualizovaná strategie mezinárodních temných sil s ještě mladým Hitlerem.“[85] Klasickým dílem domácí ultrapravicové literatury na toto téma je „Analýza 17. listopadu“ od Miroslava Dolejšího. Z poslední doby zastupuje teorii spiknutí práce Martina Herzána „Totalitní světovláda“, byť tento autor místo židozednářů uvádí jako spikleneckou skupinu „kruhy kolem OSN a finanční elity“.

Na druhém pólu pracují s teorií spiknutí i stalinisté. Jedná se především o knihy belgického autora Ludo Martense „SSSR a sametová kontrarevoluce“ nebo „Jiný pohled na Stalina“, které vyšly díky péči českých stalinistů také v češtině. V samotném Rusku zastává tyto teorie jistá Nina Andrejevová , která stojí také v čele jedné ze stalinistických sekt. Z českých autorů nacházíme stalinskou teorii spiknutí v práci Jakura Česlava (pseudonym) „Satan na trůně“. Podle těchto názorů, bylo zásadní chybou, počátkem konce a příčinou pádu socializmu opuštění Stalinových metod. Za satana je především vydáván revizionizmus, který začal Chruščovovým odhalením zločinů Stalina na 20. sjezdu KSSS v roce 1956. Od té doby začala tendence spojení domácích revizionistických zrádců se západními imperialistickými kruhy (neúspěšným pokusem o kontrarevoluci byl i rok 1968 v Československu). Plodem těchto piklů bylo i zvolení N.S. Gorbačova prvním tajemníkem KSSS v roce 1985. Ten pak v tajných jednáních s Reaganem a Bushem v  Reykjavíku , v Ženevě a na Maltě dohodl zradu Sovětského svazu, svržení socializmu a rozbití země. Režie byla přenechána především západním zpravodajským službám a domácím zrádcům (v českém prostředí např. poslední premiér L. Adamec).

 

4. Závěr

Většina odborníků se shoduje, že sovětský blok trpěl chronickou dlouho trvající stagnací nabývající v některých oblastech prvků krize, ať už byly její příčiny jakékoli. Na otázku, zda byly gorbačovovské reformy nezbytně nutné, většina autorů odpovídá, že bez reforem by Sovětský svaz mohl dalších 10 až 15 let fungovat jako velmoc, ale dříve či později by byl postaven před stejné problémy pouze v ještě větším rozsahu. Odborníci se také shodují na tom, že Gorbačovovy reformy skončily neúspěchem. Většina z nich se také shoduje, že ovšem jejich neúspěch nebyl hlavním viníkem pádu státního socializmu - tím byla dlouho trvající stagnace s krizovými prvky. Podle mínění mnohých Gorbačov svými reformami pouze krizi a rozpad urychlil.

Mnozí se ptají, zda reformy musely nutně vést ke kapitalizmu, či zda bylo možné nastolení režimu jakési třetí cesty ve východním bloku. Jiní se ptají, zda byla alespoň možná lépe zvládnutá cesta ke kapitalizmu, která by nebyla doprovázena neuvěřitelnými sociálními následky pro ruské občany a rozpadem Sovětského svazu a úpadkem prestiže Ruska. Mark Almold je přesvědčen, že ano: „Jestliže ještě dnes (napsáno v roce 1997 - pozn. SH) může ročně odtéct 17 miliard dolarů z Ruska na účty západních bank, aniž by se vrátila jakákoli hodnota, lze konstatovat, že méně dramatický výprodej movitého majetku mohl umožnit financování mnoha stabilizujících projektů uvnitř SSSR.“[86]

V okruhu těchto otázek se nacházejí úvahy, zda byla možná např. čínská cesta reforem v pojetí Tcheng - Siao Pchinga , tedy zavádění kapitalistických prvků hospodářství a naopak zachování či dokonce utužení politického systému. Kritici Gorbačova totiž tvrdí, že jeho základní omyl spočíval v tom, že začal experimentovat s demokratizací a decentralizací, aniž výrazněji sáhnul na ekonomickou strukturu, čímž roztočil spirálu chaosu. Odpůrci této teze namítají, že vzhledem k tomu, že se tengovská Čína nacházela na zcela jiném (nižším) stupni vývoje, byla tato cesta pro Rusko nepoužitelná. Západoevropská levice zase tuto cestu odmítá s tím, že „co je to za socializmus, když z něj zbude jen ten klacek na poddané“.

Není dnes sporu, že se v určité fázi reforem (minimálně od roku 1990) reformátorům vymklo jejich dílo z rukou a od té doby už nebyla změna systému řízeným procesem, ale nahodilým sledem událostí. Její architekti se od té doby už jen snažili více či méně úspěšně na překotně se valící události reagovat a nakonec dochází k jejich samotnému svržení. Jestliže jedni argumentují, že z perspektivy roku 1991 vypadá udržení samotného státního tělesa Ruské federace a zabránění občanské válce v následujícím desetiletí jako relativní úspěch, z pohledu let osmdesátých je zřejmé, že náhlý neočekávaný propad největšího impéria na úroveň hranic z doby prvních Romanovců a na úroveň síly velmoci druhého řádu nemá ve světových dějinách srovnání. Dosud nikdy se žádná (navíc moderní) říše nerozpadala ze dne na den, navíc bez zřetelného zásahu vnějších (např. válečných) událostí. V tomto smyslu Západ skutečně Východ neporazil, Východ se porazil dobrovolně sám.

Zmiňme se ještě o herním prostoru satelitních režimů: Mnozí autoři tvrdí, že odpověď na to, zda se státní socializmus udrží nebo neudrží, ležela především v Sovětském svazu a nikde jinde. Ve chvíli, kdy Gorbačov začal své reformy, bylo v kompetencích států východní Evropy už pouze rozhodování, jakou cestou půjde jejich země ke kapitalizmu a jaký mocenský propad zažijí vládnoucí strany. Tato skutečnost tedy znamená, že ani sebelepší reformátoři v Československu roku 1986 by neměli šanci zachránit socializmus. Měli by pouze šanci ovlivnit, zda by se stát vydal na cestu pozvolnějších reforem, pád vládnoucí elity by nebyl tak rychlý, zvolený ekonomický scénář by nebyl šokovou terapií, ale gradualistickou variantou, a komunistická strana by se neocitla v politickém koutku, ale následovala by osud svých maďarských a polských protějšků. Poradce předsedy vlády ČSSR L. Adamce napsal: „Kdyby Adamec vyhlásil novou politiku řekněme v září 1989, byl by Václavské náměstí zaplnil on“[87] . Ano, tak jak např. zaplnili slovinští komunisté náměstí Lublaně nebo bulharští náměstí Sofie, ale nic víc. Ovlivnilo by to zcela jistě charakter budoucího politického uspořádání Československa a cestu jeho reforem, možná by to zabránilo i budoucímu rozpadu státu. Cestu ke kapitalizmu by to již nezvrátilo.

Pokud ovšem přijmeme tezi, že pád státního socializmu vyšel ze SSSR a bez něho by nebyl možný a vezmeme-li v úvahu, že hlavním aktérem a propagátorem nastolení kapitalizmu v SSSR byla vládnoucí třída státního socializmu, resp. její výrazná část (jak si ukážeme v dalších kapitolách). Dojdeme ke smutnému závěru, že v tomto případě to nebyly masy na náměstí velkých měst středovýchodní Evropy, kdo tvořil dějiny.

 

 

3. Z nové literatury

 

Systémový pohled na teoretické základy krizového řízení

 

Pavel Sirůček

 

Kohoutek, M. : Krizové řízení. Část 1 - teoretické základy. Slaný, Melandrium 2004. ISBN 80-86175-39-1. 112 str.

 

Fundovaný odborník v oblasti krizového řízení, ekonom, chemik, zkušený ministerský praktik či vysokoškolský pedagog (a v neposlední řadě i vyhlášený haškolog ) v jedné osobě Milan Kohoutek shrnuje své zkušenosti za více než třicet let působení v oblasti krizového řízení. Publikace "vyjadřuje úsilí vytvořit na základě poznatků z teorie i praxe sjednocující základnu pro posuzování a uplatňování protikrizových opatření v různých oblastech činnosti lidí" (s. 5 rec . publ .). Tato základna je zde tvořena především uplatněním systémové teorie a systémového přístupu. Předkládaná první část je věnována teoretickým základům krizového řízení s těžištěm právě v systémovém přístupu k řešení různých krizí a cílem podat základy systémově založené teorie řešení krizí "v co nejstručnějším souhrnu" (tamtéž). Nezbytnost teoretického zakotvení krizového řízení je v předmluvě zdůrazněna připomenutím známého výroku generála K. P. G. von Clausewitze , že není nic praktičtějšího, než dobrá teorie.

Podle autora se v případě první části publikace jedná o sjednocující základnu a východisko pro další připravované díly věnované konkrétnějším oblastem krizového řízení, zejména formám krizového řízení používaným ve veřejné či státní správě a způsobům uplatňovaným v činnosti podnikatelských subjektů. Text je primárně směřován k posluchačům krizového managementu na různých vysokých aj. školách (ČVUT v Praze, VŠE v Praze apod.) jako výchozí studijní materiál k přednáškám o základech krizového managementu, na který navazují jeho různé aplikace; současně je cennou pomůckou poskytující ucelený přehled o podstatě krizového řízení určenou všem pracovníkům tohoto oboru i zájemcům o něj.

Sympaticky působící publikace sestává z telegrafické Předmluvy a sedmi vyvážených kapitol. V 1. kapitole ("Úvod") je stručně zdůvodněna potřeba systémového přístupu k řešení krizí s použitím historických ilustrací. Druhá až šestá kapitola jsou věnovány teoretickým východiskům krizového řízení s ústředním místem kapitoly třetí mapující podstatu systémového přístupu. Kapitola 2. nese název "Lidské společenství" a usiluje o vymezení složek této kategorie především z hlediska zvládání krizových jevů. Zmíněná kapitola 3. "Systémový přístup" vymezuje jeho podstatu, a to opět zejména ve vztahu k potřebám řešení krizí. Čtenář zde vedle základních pojmů teorie systémů (či přesněji jako jejich součást) nalezne např. vybrané pojmy z teorie grafů, několik názorných schémat ilustrujících proces tvorby systémů či jeho chování, základní pojmy a vztahy teorie pravděpodobnosti, ale v neposlední řadě i varování před úskalími systémového přístupu. Autor v celé publikaci nikdy neopomíjí historické zakotvení prezentovaných přístupů, problematiku vždy analyzuje s vědeckou střízlivostí, nikterak nepodléhá módnosti a také nezastírá, že mnohé dnes tak těžko a "slavně" objevované formuloval již např. K. Marx a F. Engels před cca 150 lety.

V centru pozornosti kapitoly 4. ("Kybernetický přístup") se nachází kybernetika, jež se z hlediska systémového přístupu zabývá řízením; obsahem je vymezení kybernetiky, pojmů zpráva a informace, naznačení některých stránek chování kybernetických systémů a programy rozhodování těchto systémů. Vývojový přístup mapuje relativně náročnější kapitola 5. ("Vývojový přístup") s důrazem na teorii vývoje a synergetiku - opět s řadou interdisciplinárních příkladů, ilustrací a historických reálií. Kapitola 6., pojmenovaná "Uplatnění principů řízení", přináší pohled na krátkodobé a dlouhodobé cíle systému, typy a styly řízení a stručně seznamuje se současnými směry vývoje řízení. Závěrečná kapitola 7. "Krizové řízení" shrnuje závěry předchozího textu do základů systémově založené teorie krizí. Autor si již v předmluvě předsevzal podat základy této teorie v maximálně stručné podobě a proto jsou mnohé problémy zmíněny i pouze jedinou větou - právě zde by v dalších vydáních bylo jisté rozšíření a propracování zřejmě na místě. Poslední kapitola, mimo jiné, sumarizuje autorův pohled na cykly vývoje společenství, klíčové prvky řešení krizí, regularitu , resp. singularitu a jejich odraz v krizovém řízení, signály krizového stavu a především obsahuje klíčové pasáže věnované základním přístupům k řešení krizí (včetně např. analýzy ohrožení) tvořící nástupiště a odrazový můstek pro připravované další části.

M. Kohoutek rozhodně nikterak neplýtvá slovy - text je záměrně velmi stručný, značně hutný, bez jakéhokoli balastu a nevyznačuje se ani občasnou snahou některých rádobyodborníků oslňovat svými encyklopedickými vědomosti, celou problematiku zbytečně komplikovat či "akademicky" zamlžovat, resp. vytvářet "teorii pro teorii". Vše zde prezentované má naprosto přesné místo a význam z hlediska studia základů krizového řízení a je v prvé řadě podloženo mnohaletým nepřetržitým autorovým studiem i jeho bohatou praxí. Na pouhých 112 stránkách je soustředěno více informací než v mnohých několikasetstránkových "renomovaných" učebnicích a jiných obdobných publikacích. V žádném případě se ale nejedná o odpočinkové lidové čtení "do vlaku" - z povahy věci nezbytně interdisciplinární text je vysoce náročný, vyžaduje přiměřené úsilí, trpělivost i jistou intelektuální zralost, resp. alespoň minimálně znalosti z celé řady oblastí. Přitom je však publikace srozumitelná i relativně čtivá, k čemuž významně přispívají četné a zajímavé příklady, nezřídka navozující atmosféru téměř dobrodružného bestselleru.

Vyzdvihnout možno především autorovu nespornou profesionalitu (dnes bohužel spíše výjimečnou a naprosto zřetelně vystupující při srovnání s obdobnými texty na našem trhu), jeho rozsáhlé a přitom hluboké encyklopedické znalosti z mnoha oblastí, jejichž podstatu také dovede koncentrovaně a srozumitelně vyjádřit. Zdůraznit je opětovně nutno důsledně systematické chápání krizového řízení v celé jeho šíři - teoretickém ukotvení i praktických aplikacích. V neposlední řadě je možno ocenit úsilí o precizní, resp. do jisté míry i sjednocující a především vždy systematické zacházení s používanými pojmy a kategoriemi. Ostatně rigoróznost a poctivost přístupu k pojmům odpovídající evropské tradici myšlení jsou samotným autorem explicitně deklarovány již v předmluvě práce. K přívětivému dojmu z recenzované publikace přispívá i její promyšlená grafická úprava, včetně používání různých typů písma; samozřejmostí u pedantského M. Kohoutka je jazyková čistota, absence závažnějších technických nedostatků i naprostá přesnost všech uváděných údajů. Nicméně je třeba znovu zdůraznit místy až přespřílišnou stručnost - práce rozhodně není (a ani neměla být) učebnicí v pravém smyslu, ale spíše prvním pokusem o průvodce studiem teoretických základů krizového řízení, přesněji o jeho konspekty; již v této podobě by ale čtenář jistě ocenil rejstřík, užitečnou pomůckou do budoucna by také mohlo být zařazení shrnujících pasáží do jednotlivých kapitol, resp. subkapitol či vypracování slovníčku klíčových pojmů.

Recenzovanou publikaci je však možno jednoznačně doporučit všem zájemcům nejen o problematiku krizového řízení a zároveň lze vyjádřit naději, že její nedílná "aplikační" pokračování, resp. případná ucelená knižní podoba budou následovat dříve než za dalších třicet let.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4. Příloha

 

Pokus o vytvoření binárního maticového modelu pojmu

 

Radim Valenčík

 

Úvodní poznámka

 

 

Cílem následujícího - zdůrazňuji pracovního - textu je informovat potenciální zájemce o programu vytvoření binárního maticového modelu pojmu, resp. modelu, který by s co největší vypovídací schopností postihoval naše reálné myšlení, při kterém využíváme pojmy. Tato informace není poskytována nezištně, přesněji - pokouším se prostřednictvím ní najít kontakty na ty, kteří by měli zájem navázat v daném směru spolupráci. Takže - koho alespoň trochu zaujme následující text, toho prosím, aby se bez váhání ozval (telefonicky nebo mailem). Jedná se o problém, který má tolik nejrůznějších aspektů, že každý - bez ohledu čím by přispěl - je vítán.

Ten, kdo sleduje Marathon již delší dobu, si mohl povšimnout, že čas od času se vracíme k metodologickým otázkám souvisejícím s pojmovým poznáním (vyjádřením reality prostřednictvím pojmů a pojmových určení). Již v nultém čísle a potom v řadě dalších byly dány určité náměty. A to s cílem udělat naše myšlení efektivnější, více podpořit racionalitu našeho vztahování se ke světu. V této oblasti nepochybně existují značné rezervy (zvláště, když se s nadhledem a využitím zkušeností z vývoje v posledních letech podíváme na to, jak narůstají prvky iracionality v dění kolem nás).

Najít a prezentovat určité zásady myšlení prostřednictvím pojmů ovšem není jednoduché. Nahlížíme-li na to, jak vlastně myslíme, vidíme patrně vždy jen onu pověstnou špičku ledovce. A tento pohled na naše vlastní myšlení je velmi výrazně individuální. Každý naše vlastní myšlení vidíme z našeho individuálního hlediska. Skutečnost, že se doposud nevžily obecně platné zásady pojmového myšlení lze vysvětlit řadou příčin. Tou nejdůležitější však patrně bude, že reálný proces myšlení prostřednictvím pojmů je mnohovrstevnatý a neobyčejně složitý proces, který nelze jen tak jednoduše uchopit prostřednictvím nějakých jednoduchých schémat.

 

Nejčastěji se naše myšlení modeluje prostřednictvím výrokové logiky. Podle této dnes logiky pracují počítače. Celkem zřejmé se zdá i to, že naše myšlení - pokud má mít nějaké pozitivní výsledky - musí pravidla výrokové logiky respektovat. Přesto se však zdá, že mezi naším reálným myšlením a tím, co jsme schopni modelovat výrokovou logikou existuje velký rozestup. Otázkou je, v čem tento rozestup spočívá.

Jedním z možných vysvětlení je, že v našem mozku v každém okamžiku dochází k obrovskému množství aktů, které jsou sice uskutečňovány podle zásad výrokové logiky, ale způsob jejich propojení, který je tím, jak vlastně myslíme, se již jednotlivými operacemi výrokové logiky popsat nedá. Jinak řečeno - díváme-li se na naše vlastní myšlení "vnitřním viděním" (pokoušíme-li si jej představit a "dát na papír", komunikovat o něm s někým jiným), nejsme schopni evidovat všechny logické akty, k nimž v reálném procesu myšlení dochází. (Toto tvrzení je triviální, každý si ho může ověřit sebepozorováním.)

 

V našem přístupu vycházíme z následujícího (a v tomto smyslu zobecňujeme či překračujeme to, s čím jednotlivé přístupy přicházely doposud):

 

1. Naše myšlení je mnohovrstevnatý proces, přičemž:

- Určitou vrstvu jsme schopni vidět "vnitřním viděním" (dále již budeme tento pojem jako zavedený používat bez uvozovek) a jako takovou ji i (částečně, ne zcela úplně) prezentovat (v podobě textu, slovního vyjádření).

- Při soustředění pozornosti jsme schopni vnitřním viděním i do hlubších vrstev myšlení a zahlédnout to, co jinak probíhá spontánně, aniž bychom si to uvědomovali.

- Některé vrstvy našeho myšlení (spojené s tvorbou představ) nejsme schopni vnitřním viděním   zahlédnout a pokud o nich chceme něco vypovědět, musíme použít jiné metody jejich identifikace.

(Zde stoj zato určitá analogie: Když provádím rukama nějakou operaci, musím se soustředit na to, co dělám, aktuálně si to uvědomuji a bez toho by příslušná činnost nebyla možná; to, že dýchám si běžně neuvědomuji, ale mohu na tento proces zaměřit svoji pozornost a dokonce i aktivně rychlost a hloubku dýchání ovlivnit; pohyb střev si neuvědomuji a ani si jej nedokážu uvědomovat a ovlivňovat.)

 

2. Při našem myšlení probíhá souběžně velké množství dílčích procesů v různých oblastech našeho poznání, z nichž každý je nesmírně složitý a má svou vlastní autonomii. Při soustředění pozornosti jsme schopni se zaměřit na ty, které si stanovíme, a shlédnout je vnitřním viděním. Můžeme si přitom ověřit, že platí následující:

- Vracíme-li se k vědomému zaměření našeho myšlení na určitou oblast častěji, můžeme zjistit, že v dané oblasti byla naším myšlením vykonána práce i bez našeho vědomého úsilí. S odstupem času víme o dané oblasti více než předtím, aniž bychom na tuto oblast vědomě zaměřili pozornost.

- Někdy se oblast, kterou nepodrobujeme vnitřnímu vidění a kde probíhají procesy myšlení (zpracování dat) spontánně, "sama ozve" (jako by nám chtěla nahlásit, že narazila na něco důležitého).   (Je to něco podobného, jako když nám v dolní části obrazovky na počítači začne blikat nějaká ikonka na panelu souběžně pracujících programů, která nás informuje o tom, že se něco důležitého děje.)

 

3. S naším myšlením je spojeno vytváření představ o předmětech pojmů, které používáme, a o pojmových určeních. Mezi realitou a představou o předmětu pojmu existuje určitý vztah, který umožňuje propojovat naše poznání s jeho praktickým využitím. Tento vztah však není vztahem jednoduché korespondence. Představu o předmětu pojmu si neustále dotváříme, vzájemná určení pojmů aktivně na představu o předmětu pojmu působí, přitom v realitě patrně neexistuje něco, co by bylo jednou provždy daným a neměnným "jsoucnem o sobě" (entitou).

 

Z výše uvedeného vyplývají mj. následující otázky:

- Jakou podobu má interakce mezi různými vrstvami pojmového poznání?

- Jak dochází k propojení procesů spojených s pojmovým poznáním, které probíhají autonomně v různých předmětných oblastech a do značné míry spontánně?

- Jak si vytváříme představy o předmětu poznání a o předmětu jednotlivých pojmů, jakou roli tyto představy hrají a jak s jejich utvářením souvisí rozvíjení vzájemných určení mezi pojmy?

 

Binární maticový model pojmu

 

Podívejme se na určení typu "václavka je jedlá". Lze přepsat takto:

 

VJ
00
01
10
11

kde:

- na první pozici je "být václavkou" (0 - nejedná se o václavku, 1 - jedná se o václavku),

- na druhé pozici je "být jedlý" (0 - není jedlé, 1 - je jedlé),

- s využitím dvojkového zápisu jsou prezentovány všechny možnosti,

- přeškrtnuta je ta, která je v daném kontextu neinterpretovatelná, vyloučena.

 

Poznámka: Totéž určení lze přepsat v symbolice množin či binární logiky ("václavka patří do množiny jedlých věcí", resp. výrok "václavka je jedlá" je pravdivý). Z určitých důvodů dáváme přednost tomuto - z určitého hlediska více těžkopádnému - zápisu.

 

Toto určení má svou určitost a poskytuje nám návod pro praktické jednání. Pokud by žádná z kombinací nebyla vyloučena, nemělo by tuto určitost (nevěděli bychom, zda lze či nelze václavku jíst).

 

Jiným typem určení, které je určité, může být "kapitál je zhodnocující se hodnota". Lze je zapsat takto:

KH
00
01
10
11

kde:

- na první pozici (K) je "být kapitálem" (0 - nejedná se o kapitál, 1 - jedná se o kapitál),

- na druhé pozici (H) je "být zhodnocující se hodnotou",

- i zde jsou s využitím dvojkového zápisu jsou prezentovány všechny možnosti,

- přeškrtnuta jsou ta, která jsou v daném kontextu neinterpretovatelná, vyloučena.

 

Toto určení je silnější.

 

Víme, že obecně platí následující:

1. Každé určité určení má svůj přesah v podobě možnosti interpretovat vyloučená určení.

2. Tím určité určení ztrácí svoji určitost a stává se neurčitým.

3. Vždy lze obnovit určitost vymezením podmínek, za kterých platí původní určitost a za kterých doplňující (původně vyloučená) určení.

 

Poznámka:

Ke kultuře pojmového myšlení patří schopnost nacházet přesahy (interpretovat původně neinterpretovatelné) a nacházet rozlišující podmínky. Jedná se o dvě schopnosti, které stojí zato si uvědomovat, učit se je, cvičit je studiem textů a uvědomováním si toho, v jakých konkrétních formách se vyskytují. Interpretování přesahu je spojeno s invencí, někdy může mít pro rozvoj poznání zcela zásadní charakter.

 

Vraťme se k našemu případu s určením "václavka je jedlá", které vylučuje určení "některé václavky nejsou jedlé". Z praktického hlediska je významným případem, kdy václavka není jedlá, ten, který lze vyjádřit takto - "syrová václavka není jedlá".

 

Našli jsme přesah, kdy václavka není jedná, a současně jsme ukázali rozlišující podmínky - syrová václavka není jedlá, po uvaření ano. V praxi je to dost důležité. Pokud bude někdo vycházet z toho, že doma po úpravě václavky běžně jí, vydá se na podzim do lesa, bude mít hlad, nenajde nic jiného než václavky a začne je konzumovat, bude toho zakrátko velmi litovat. Sice neumře, ale čeká ho velmi nepříjemný zážitek spojený jak s bolestí břicha, tak i hlavy.

 

Podívejme se nyní, jak prostřednictvím dvojkového kódu vyjádřit výše uvedenou situaci:

UVJ
000
001
010
011    neuvařené, být václavkou, jedlé = neuvařená václavka není jedlá
100
101
110    uvařené, být václavkou, jedlé = uvařená václavka je jedlá
111

kde:

- na první pozici je neuvařená (0) a uvařená (1),

- na druhé pozici nebýt (0) a být (1) václavkou,

- na třetí pozici nebýt (0) a být (1) jedlý.

 

Závěr:

Rozlišující podmínky lze vyjádřit stejnou symbolikou jako základní určení (pomocí dvojkového kódu).

 

S hledáním přesahů (tj. toho, co je původně vyloučenou interpretací některé z možných kombinací) se můžeme neomezeně bavit. Pro názornou představu uveďme některé z možností:

- někteří lidé jsou na václavky alergičtí a i po snědení uvařené václavky mohou mít potíže, a naopak, někteří lidé mohou požívat václavku i syrovou a potíže jím nezpůsobí (rozlišující podmínky zde tvoří vlastnosti konzumenta),

- některými procesy (plísní, zapařením apod.) ve václavce vzniknou látky, které člověku škodí (činí václavku nejedlou) i po uvaření,

- člověka lze otrávit i jedlými houbami, pokud tyto houby otrávíme,

- existují druhy hub, které se václavkám velmi podobají (resp. jsou druhem václavky) a které jsou nejedlé.

 

Již v tak jednoduchém případě, jaký je náš s václavkami, lze vysledovat několik typů přesahů a rozlišujících podmínek:

- ty, které se rozumí "samo sebou" a které není nutné uvádět, protože je jako samozřejmé chápe každý (např. václavka nesmí být otrávena),

- ty, které tvoří hranice mezi tím, co je jedlé a co není jedlé (zda je to dostatečně chutné, dostatečně výživné, neobsahuje to škodliviny apod.), mezi tím, co je a co není václavkou, pro které lidi jsou václavky jedlé a pro které již ne, kdy už je václavka uvařena a kdy ještě není apod. (nazvěme je hraniční podmínky),

- ty, které jsou skryté a které se mohou ukázat jako velmi významné, např. václavka se může ukázat v kombinaci s některými léky velmi škodlivou, podobně jako některé jiné houby se stávají velmi nebezpečné v kombinaci s požitím i malého množství alkoholu (nazvěme je skryté podmínky).

 

Představme si nyní, že pracujeme s velkým množstvím pojmů, kterými vyjadřujeme vše, co je podstatné:

- Vlastnosti příslušného fenoménu.

- Podmínky (zjevné i skryté), za nichž tyto vlastnosti má či nemá.

- Upřesnění identity příslušného fenoménu (tj. jeho odlišní od svého prostředí, vymezení jeho hranic).

- Čeho je součástí či naopak, co je a co není jeho součástí.

 

Všechna tato určení lze zapsat výše uvedeným binárním kódem. Pokud sestavíme všechny možné kombinace budeme mít následující matici:

Pokud má matice n sloupců, pak má 2n řádků (tj. možných kombinací).

 

Každý pojem je v této matici určen nějakou posloupností 0 a 1, které nazveme binárním spektrem. Např. pojem C má následující binární spektrum: 01...0...

 

Základní hypotéze binárního maticového modelu pojmu

 

Na základě výše uvedené matice lze s dostatečnou přesností popsat všechny podstatné jevy, které se vyskytují při práci s pojmy, tj. když se snažíme realitu vyjádřit prostřednictvím pojmů a pojmových určení.

 

Tj. jedná se o celkem vhodný kontext, který může sloužit jako model pojmového poznání. To zda může či nemůže sehrát výše uvedenou roli si ukážeme, pokud najdeme dostatečně efektní a přínosné interpretace tohoto modelu.

 

K tomu několik poznámek:

 

1. Již při několika desítkách (natož stovkách či tisících) pojmů nemůže být všech 2n kombinací fakticky prezentováno. A každý z nás pracuje s velmi velkým počtem pojmů. (Ten je dán nejen tím, co je ve slovníku; abychom upřesnili odhad počtu pojmů, s nimiž běžně pracuje naše myšlení, musím rozlišit pojem a pojmové určení, k čemuž se teprve dostaneme.) V naší hlavě si proto můžeme vytvořit jen velmi malou část ze všech možných kombinací.

 

2. Vědomě pracujeme jen s velmi malým počtem určení . Tento počet je dán např. počtem určení v textu, jehož obsah si aktuálně uvědomujeme. Jedná se jen o několik určení.

 

3. Každou chvíli se ovšem v naší hlavě spontánně vytváří obrovské množství určení. Spontánně. Aniž bychom si to uvědomovali. Přesněji je to takto - náš mozek má schopnost bez přímé účasti našeho aktuálního vědomí (zaměření vnitřního pohledu) dvojího:

- Vytvářet spojení mezi pojmy, které lze uvažovat v našem modelu jako některé z binárních kombinací, a porovnávat je mezi sebou.

- Spojovat tato určení s některými představami ze zásoby představ a ověřovat to, zda příslušná spojení jsou interpretovatelná či nikoli (dodejme - má dokonce schopnost aktivně působit na utváření zásoby představ).

- Přesouvat významná určení tak, abychom je mohli shlédnout vnitřním pohledem, případně dávat vnitřní signál významnosti takového zaměření našeho vnitřního pohledu.

(Obdobných schopností našeho mozku je patrně více.)

 

Výše uvedené schopnosti lze (některé alespoň zčásti) modelovat prostřednictvím binárního maticového modelu. Podívejme se, jaké využití tento model může mít:

 

1. Popis standardních situací našeho pojmového myšlení, které je vhodné znát a na základě jejich znalosti se zefektivňuje naše myšlení a roste jeho přesnost i komunikační jednoznačnost. Takovými standardními situacemi mohou být:

- Tvorba přesahů daných pojmových určení.

- Vytvoření a optimalizace pojmové báze pro vyjádření určité předmětné oblasti.

- Hledání co nejúplnějšího vyjádření podmínek platnosti významných pojmových určení.

- Propojování pojmových systémů vytvořených k postižení různých předmětných oblastí.

- Hledání bariér v komunikaci mezi dvěma nositeli pojmových určení týkajících se určité předmětné oblasti (zejména pokus si svá pojmová určení vytvářeli v odlišných podmínkách).

 

2. Odhalování a popis spontánních procesů či operací, které probíhají v rámci našeho pojmového myšlení (tvorba a interpretace pojmových určení) a v přímé návaznosti na ně mj. s cílem:

- Jejich přesného popisu a operacionalizace.

- Odhalování individuálních předpokladů pro ten či onen typ operací (kdo co umí, resp. k čemu má či naopak nemá předpoklady).

- Nalezení způsobu tréninku při zdokonalování schopností spojených s příslušnými operacemi (odpovědi na otázku,jak příslušné schopnosti cvičit a jak je testovat).

 

3. Perspektivně využít získané poznatky k řešení problému umělé inteligence.

 

Některé vlastnosti pojmového poznání nahlíženo binárním modelem

 

Pojmů je velké množství, takže celou matici jako takovou si nelze aktuálně uvědomovat celou. Můžeme však "nahlížet" její části. To si lze představit následujícím způsobem:

 

Celá matice (která ovšem jako taková neexistuje, je představitelná jen v rámci našeho madelu ):

Svým vnitřním pohledem, uvědomováním si příslušných určení jsme schopni evidovat jen nepatrnou část všech určení, která obsahuje naše poznání. Dokonce i těch oblastí, které nevidíme vnitřním pohledem, je poměrně omezené množství.   Pro nás se matice sestává z dílčích určení. Její aktuální strukturu lze přibližně vyjádřit následujícím schématem:

 

 

(Pokračování)

 

 



[1] P. A. Samuelson , W. D.   Nordhaus: Ekonomie, Svoboda, Praha, 1995, str. 388

[2] jejichž výše je vždy hrozivá, tamtéž, str. 400

[3] Právo, J. Vavroň , 10. 4. 2004

[4] Znepokojivě velkou část rozpočtu a tedy i deficitu tvoří cyklická část – určovaná pasivně stavem hospodářského cyklu, tj. růstem   HDP.   Je to tedy spíše výsledná proměnná, ukázka toho, jak se daří ekonomice než jak stát dobře hospodaří. Lze namítnout,že vláda může ovlivnit růst HDP, to je ale pravda jen zčásti. V době globalizace mizí ekonomická moc státu, malé státy, jako je ČR, jsou silně závislé na možnostech exportu a tedy na konjunkturální situaci zemí, do který vyváží, v případě ČR především Německa (až 40 %! našeho exportu).

 

[5] “Ekonomové mají ve skutečnosti málo přesných informací o velikosti tohoto efektu,“ Samuelson , Nordhaus : Ekonomie, str. 404

 

[6] Vsoučasné době se na tyto trhy velice pracně dostáváme znovu, v nedávné době byla otevřena pobočka Czech Trade v Brazílii.

[7] Je pravda, že daně v ČR – ve srovnání s transformující se mi zeměmi - patří k nejvyšším. Jak ale potom vysvětlit, že USA patří k zemím “přátelským k podnikání”, když sazba daně z příjmů právnických osob tu dosahuje 40 %?

[8] Abych nebyla tak nespravedlivá, kancléř G. Schröder se pustil nedávno do velice důležitého tématu daňové konkurence v Evropě. Žel bohu mu jde spíše o platby v rámci EU, a o postavení Německa, než aby dohlédl na celkové globální efekty daňové konkurence.

[9] “Růst dluhu musí být hodnocen v kontextu růstu ekonomiky jako celku“, str. 406 .

 

[10] Není tomu tak dlouho, kdy premiér Špidla tvrdil, že Češi musejí nejprve dokončit postkomunistické reformy, což si vyžaduje uvolněnější rozpočtovou politiku.

[11] I ostatní návrhy OECD stojí za zmínku: snižování ochrany zaměstnanců a zvyšování úvazků na dobu určitou a na zkrácený úvazek, klasikou jsou přiliš vysoké dávky (obzvláště u nízkopříjmových kategorií), doporučení k urychlenému deregulování nájemného (tržní ceny za nájemné, což neexistuje nikde! v Evropě) apod. “sociálně citlivá” doporučení. in OECD: snižte daně a reformujte státní finance, Právo, 28. 3. 2003

[12] Před deseti lety si Rokytnice půjčila 120 milionů na čističku a kanalizaci, dalších 145 milionů na stavbu lanovky na Lysou hour . Peníze nedokázalo splácet a dnes dluží zhruba 390 milionů korun.

[13] Česká konsolidační agentury eviduje desítku obcí, které jsou jejími přímými dlužníky a jsou v podobně bezvýchodné situaci jako Rokytnice. Navíc sleduje I dalších dvacet obcí, které mají problémy, neboť ručí! za závazky firem. (např. Psáry u Prahy, Šimonovice na Liberecku, Smržovka)

[14] Zatímco v roce 1998 existovalo přes 381 000 malých a středních podniků, jejich počet do roku 2001 klesl o pětinu. Jedním z důvodů je zpřísnění poskytování úvěrů těmto firmám a tlak globální konkurence. Jejich podíl na tvorbě HDP nicméně přesahuje 50 %, nemluvě o jejich podílu na zaměstnanosti. in: Malých firem každým rokem ubývá, Právo, 27. 3. 2003

[15] Akciové společnosti data nezveřejňují, protože jim za nesplnění povinnosti nehrozí žádný postih. Výjimku tvoří podniky kotované na pražské burze, těch je ale   jen kolem stovky

[16] Lavinovité krachy otevřely diskuse o jednotných celosvětových účetních standardech. Problémem ale nejsou odlišné evropské a americké účetní standardy, auditor se v obou modelech zodpovídá spíše představenstvu než akcionářům, což ho činí zainteresovaným na výsledcích, jak se ukázalo u fy Arthur Andersen. Je pravda, že evropský model nepodporuje či neumožňuje zaúčtování nákladů v investičních výdajích. V evropském či spíše německém modelu je zase nevýhodou křížové propojení podniků a bank.

[17] David Marek, hlavní ekonom Patria Finance,in Právo Útraty domácnosti dál táhnou ekonomiku, 15. 8. 2003

[18] Zadlužování domácností při tom   s sebou nese mnoho rizik, nejde jen o hrozbu jejich insolventnosti, ale take o pokles jejich schopnosti financovat ostatní ekonomické subjekty. Podniky bývají celkově vzato obvykle dlužníky, zato domácnosti ukládají své přebytky do bank. Tato schopnost u nás začíná klesat, a pro podniky začíná být tak aktuálnější vypůjčování si v zahraniční, kde je ovšem třeba brat v úvahu vývoj kurzu koruny, Eura a zahraničních úrokových sazeb a další faktory.

[19] Maloobchod táhne spotřeba domácností, Právo,

[20] Zadlužení domácností stále roste, Právo, 3. 11. 2003

[21] Stačí jen vzpomenout využívání bretton - woodského systému směny dolarů za zlato k financování vietnamské války. Nutno říci, že zneužívání postavení své měny provádí každá země, bez ohledu na to, jak to může ublížit zemím ostatním. Příklady Japonska a jeho podhodnocování yenu , podobný případ v současnosti Číny, či udržování “tvrdosti” marky, kdy ostatní měny v EMS musely devalvovat, jsou dostatečně známé.

[22] Za zmínku stojí fakt, že –ačkoliv se za prezidenta Clintona zvýšily daně, k žádnému negativnímu efektu na růst ekonomiky nedošlo. Clinotonově administrativě se navíc podařilo snížit schodky rozpočtu – nahromaděné za konzervativních vlád Bush st. a Reagana, a dokonce v roce dosáhnout přebytku ve federálním rozpočtu). Přestože se podporovaly rozličné sociální programy, došlo ovšem k podstatnému snížení výdajů na vojensko-průmyslový komplex.

[23] Důvodem je “opatrná” politika bank, které po boomu špatných úvěrů přešly do druhého extrému, neposkytovat podnikům (především malým a středním, jak již bylo zmíněno) nejlépe vůbec. Ty jsou pak nuceny si vypůjčovat v zahraničí, kde jsou sice nižší úrokové sazby, ale zase musí čelit riziku kurzové změny, proti které se obvykle neumějí zajistit

[24] „ neexistují žádné magické vztahy, které spojují národní dluh se slávou nebo úpadkem země“ , Samuelson , str. 399

[25] Jak jsem zmínila na začátku, veřejný dluh, nebo dluh státního rozpočtu je klasicky uváděn v poměru k HDP.

[26] Ukazatel GPI se snaží take oceňovat čas, psychologická hlediska nezaměstnanosti, náklady zločinnosti apod.

[27] V podobných ukazatelích obsazují první místa skandinávské země, které ovšem nepatří mezi země s nejnižším zdaněním ani nejnižším veřejným dluhem.

[28] V Česku se sice žije dobře, ale na ekologický dluh, uvádějí odborníci in ihned. cz (7. 6. 2004)

[29] Přestože je u nás ochrana životního prostředí na poměrně nízkém standardu a ekologický dumping patří k důvodům strachu zahraničních firem, ODS považuje jakékoliv ekologické zákony za zákony omezující podnikání a namířené proti podnikatelům. Patrně se inspirovali názory amerického prezidenta, který jako jeden z prvních kroků po svém nastoupení do úřadu, zrušil Clintonovy zákony o zákazu těžby v chráněných územích.

[30] Ekonomie, str. 404

[31] Mark Almold , Rok 1989 bez Gorbačova , str. 283.

[32] Peter L. Berger, Sociology, A disinvitation ? str. 38 - 42

[33] E. A. Arab- Ogly , V labyrintu proroctví, str. 142 .

[34] Lane D., State and Politics in the USSR, str. 257, 311, 313.

[35] Paul Kennedy , Vzestup a pád velmocí, str. 620.

[36] Jerry Hough , Russia and the West , str. 205 – 207.

[37] David Wilkinson , Central Civilization , str. 71.

[38] Zbygniev Brzezinski ( ed .), The Dilemas of Change in Soviet Politics , New York, Columbia University Press , 1969.

[39] Andrei Amalrik , Will the Soviet Union Survive Until 1984?, New York, Harper and Row , 1970, česky: Udrží se Sovětský svaz do roku 1984?, str. 13.

[40] Tamtéž, str. 33, 41.

[41] Tamtéž, str. 80.

[42] Tamtéž str. 84.

[43] Tamtéž, str. 86.

[44] Tamtéž, str. 9.

[45] Randall Collins , Weberian Sociological Theory , str. 187.

[46] Tamtéž, str. 197.

[47] Zařazení leninistů a stalinistů do kategorie, vysvětlující politickou stabilitu díky totalitní kontrole pokládám za sporné, v jejich pojetí byl socializmus především podporován samotným obyvatelstvem.

[48] Stephen Curtois a kol., Černá kniha komunismu, I. II., Paseka, Praha – Litomyšl 1999.

[49] Petr Fiala a kol., Komunismus v České republice, Masarykova univerzita, Brno 1999.

[50] Egon Bondy , Neuspořádaná samomluva, str. 64.

[51] Vojtěch Mencl a kol., Křižovatky 20. století, str. 132.

[52] Hanah Arendt , The Origins of Totalitarianism , New York, Harcourt , Brace , 1973; česky Původ totalitarizmu I. – III., Oikomeneh , Praha 1994.

[53] Carl J. Frierich , Z. Brzezinsky , Totalitarian Dictatorship and Autocracy , Cambridge, Harward University Press , 1956.

[54] Abbot Gleason , „ Totalitarianism in 1984“, str. 153.

[55] Stephen F. Cohen , Rethinking the Soviet Experience , str. 23 – 24.

[56] Blíže viz Mecklenburg Jens , Wipperman Wolfgang ( hg .), Roter Holocaust, Kritik des Schwartzbuchs des Komunismus, Konkret Literatur Verlag , Hamburg 1998.

[57] Další diskuse viz Michal Reiman , O komunistickém totalitarizmu a o tom, co s tím souvisí, Karolinum Praha 2000, Miloslav Formánek, Fašismus a komunismus, SAKKO, Praha 1995.

[58] Jerry F. Hough , Merle Fainsod , How the Soviet Union Is Governed , str. 560.

[59] Miloslav Formánek, Fašismus a komunismus, str. 11.

[60] Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc, O přechodech k demokracii, str. 127 – 128.

[61] Imanuel Wallerstein , Geopolitics and Geoculture , Essays on Changing the World - system , str. 92.

[62] Szelényi Iván , Szelényi Szonja , Why Socialism Failed : Toward a Theory of System Breakdown – Causes of Disintegration of East European State Socialism , str. 217.

[63] Pavel Machonin , Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989, alternativní pohled, str. 106 – 109.

[64] Egon Bondy , Neuspořádaná samomluva, str. 83.

[65] Bohuslav Litera, Unifikace sovětského bloku v 70. letech, str. 89 – 90.

[66] Moshe Lewin , Gorbatchew Phenomenon : A Historical Interpretation , Berkley : University of California Press , 1988 cit. dle S. M. Lipset , G. Bence., Anticipations of the failture of Communism , str. 179.

[67] Možný, Proč tak snadno, str. 106

[68] František Trnka, Zlínští podnikatelé, str. 161.

[69] Paul Kennedy , Vzestup a pád velmocí, str. 598. Tato zaostalost se netýkala vojenského komplexu, ten disponoval nejmodernějšími informačními systémy. Sovětská armáda měla řadu vyspělých technologií dokonce dříve než USA. Nebyla to jen umělá družice země, ale i další raketové systémy a válečné technologie (rakety země-vzduch, s plochou dráhou letu, mezikontinentální balistické, rychlá útočná ponorka, moderní bojový tank a další) (Oskar Krejčí, Mezinárodní politika, Victoria Publishing , Praha 1997, str. 64). Systém nebyl pouze schopný rozšířit informační technologie mezi nejširší vrstvy.

[70] Egon Bondy , Neuspořádaná samomluva, str. 25.

[71] Tamtéž, str. 82.

[72] Oskar Krejčí, přednáška v klubu DAV, 22. 10. 2002.

[73] Egon Bondy , SSSR, rukopis.

[74] Cit. dle Lipset Seymour Maritn , Bence Gyorgy , Anticipations of the failture of Communism , str. 194.

[75] Karel Marx, Friedrich Engels, Spisy sv. 4, str. 440.

[76] Immanuel Wallerstein , Geopolitics and Geoculture , Essays on Changing the World - system , str. 94-95.

[77] Mark Almold , Rok 1989 bez Gorbačova str. 296, 298.

[78] Immanuel Wallerstein , Geopolitics and Geoculture , Essays on Changing the World - system , str. 88.

[79] Tamtéž, str. 96 – 97.

[80] Egon Bondy , Neuspořádaná samomluva, str. 65.

[81] K tomu blíže Fernand Braudel , Dynamický kapitalizmus, Argo , Praha 1999.

[82] Karel Marx cit. dle. Rozhovor s Egonem Bondym , Právo, 6. 1. 2000.

[83] Egon Bondy , Neuspořádaná samomluva, str. 10.

[84] Samuel Huntington , The Third Wave : Democratization in the Late Twentieth Century , University of Oklahoma Press , 1991.

[85] cit. dle: Politický radikalismus a extremismus v České republice, ed . Petr Fiala, Masarykova universita, Brno 1998, str. 234

[86] Mark Almold , Rok 1989 bez Gorbačova , str. 292.

[87] Oskar Krejčí, Proč to prasklo?, str. 33.