Mýtus dluhu (aplikace na Českou republiku)

Ing. Ilona Švihlíková

Úvod

„Státní dluh je břemeno na zádech našich dětí a vnuků, každý dolar dluhu je jako těžký balvan, který musíme nést na svých bedrech. Dluh znemravňuje a státní dluh znemravňuje absolutně. Každý dluh nás přivádí na scestí a státní dluh zvlášť.“^[1]

Ano, tak pod toto by se dnes s velkou radostí podepsal každý neoliberál . Deficit státního rozpočtu, schodek veřejných rozpočtů, nutnost radikální úsporné reformy, tato hesla se dají číst denně, diskutují se, ale přesto se diskuse nikdy nebo jen málokdy dotknou podstaty věci. Stačí aby pravicový politik ukázal absolutní číslo^[2] a prohodil něco o tom, že žijeme na úkor našich   vnuků a má sympatie zajištěny. O příčinách vzniku se už tolik nemluví, protože obě svářící se strany, obvykle ČSSD a ODS svalují vinu jeden na druhého.

Tato práce si klade za úkol objasnit vznik nejen dluhu (státního i veřejného) v České republice, ale i zamyslet se nad jeho úlohou, kterou v průběhu historie ekonomie splňoval a kterou plní dnes. Základní linie se táhne nad Českou republikou, uvádím ale i příklady z jiných zemí, pokud to poslouží ke srovnání ilustrace situace v ČR. Nespokojuji se ale pouze s analýzou dluhu státu, jsou i jiné „dluhy“, které se ale nedostanou na první stránky novin. Analyzuji příčiny růstu dluhu obcí (převážně v ČR), domácností (v ČR i ve světě s příklady), dluhy firem, zahraniční dluh, a nakonec tzv. skryté dluhy (pod nimiž chápu především ekologické dluhy).

Státní deficit a veřejný dluh

Státní dluh roste! Na občana připadá už 53 000^[3] korun. Ano, takovýhle titulek dokáže vyburcovat a umožňuje stokrát dokola omílat, jak důležitá a nezbytná je reforma veřejných financí. Toto číslo může sloužit sociální demokracii, aby se – spíše neúspěšně pokusila obhájit reformu, zatímco pravici může sloužit ke kritice, jak je současná reforma veřejných financí měkká, když se nepodaří dluh snížit přes noc. Než propadnou hysterii či zoufalství, je třeba nejdříve analyzovat pojmy a vysvětlit příčiny. Bez těch se pak důsledek – jímž dluh bezesporu je – dá řešit jen ztěží a polovičatě.

Státní dluh je dluhem centrální vlády, který se zvyšuje emisemi státních dluhopisů a pokladničních poukázek na úhradu schodku státního rozpočtu, případně přímými půjčkami například od Evropské investiční banky. Ke čtvrtému čtvrtletí roku 2003 činila výše státního dluhu ČR 493,2 miliard korun.

Státní dluh byl a někdy stále je   chápán v obvyklé kauzální závislosti: státní dluh je vytvořen kumulací schodků státního rozpočtu. Přestože to není zcela pravda (viz dále) podívejme se, jak „hospodařila“ Česká republika.

Vývoj schodků státního rozpočtu ČR (v mld. korun)

*odhad MF

Podle takovéto tabulky se zdá být všechno jasné. Pravicové vlády hospodařily dobře, je jasně vidět, že schodky byly velmi nízké (rok 1996) nebo docházelo dokonce k přebytkům. Naopak sociální demokracie, která se dostala k moci v roce 1998 prohospodařila budoucnost našich vnuků, aby pro rok 2003 navrhla v krátké historii země rekordní schodek.   Čísla přeci hovoří jasně, či ne?

Především je třeba definovat ono číslo, která je politicky nejvděčnějším tématem. Státní rozpočet, resp. jeho deficit. Deficit státního rozpočtu je definován jako rozdíl mezi celkovými hotovostními výdaji včetně úroků a celkovými hotovostními příjmy s vyloučením úvěrových příjmů.

Rozpočtový deficit, přes svou „oblíbenost“ disponuje řadou nedostatků. Odráží pohyb pouze tokových veličin, neodráží tudíž celkový stav veřejných financí (o deficitu veřejných rozpočtů viz dále), ale pouze a jen prostředků, které procházejí státním rozpočtem. Tokový pohled tohoto ukazatele je tudíž omezený, existují ukazatele mnohem povolanější, např. velikost národního bohatství či majetku státu. V ukazateli jsou zahrnuty pouze rozpočtové transakce.   Kámen úrazu je, že celá řada transakcí probíhala mimo rozpočet, v tzv. parafiskálních fondech. V případě státního rozpočtu se dale jedná   pouze o hotovostní operace, které neodrážejí vládní pohledávky či závazky. Nepostihuje se zadlužení formou převzatých garancí za úvěry soukromých osob (firem).

Deficit státního rozpočtu má dva základní a klíčové druhy, které ovlivňují fungování celé ekonomiky.

Je třeba rozlišovat mezi tzv. strukturálním deficitem, nazývaným někdy i aktivním deficitem. Ten je způsoben určitým vládním rozhodnutím, deficit je tedy v tomto případě chtěný.

Na druhé straně existuje tzv. pasivní nebo také cyklický deficit. Ten vzniká v důsledku vlivu exogenních faktorů nezávislých na vládních záměrech. Klasickým příkladem je kolísání hospodářského cyklu (viz název cyklický). Při zpomalení tempa hospodářského růstu, dochází k poklesu HDP a následně i poklesu daňových příjmů. Snaha korigovat cyklický deficit strukturálním přebytkem není reálná a vzniku deficitu se obzvláště při větších recesích či dokonce krizích nelze vyhnout, pokud nemá stát zcela rezignovat na své funkce.^[4]

Co se týče makroekonomický škol, je deficit státního rozpočtu pojímán velice rozdílným způsobem.

Neoklasický přístup, z něhož vychází dnešní neoliberálové , lze stručně shrnout, že co od státu jest, od ďábla jest. Není s podivem, že můžeme zobecnit, že státní rozpočet a pohled na něj a event . i na jeho deficit, souvisí s pohledem jednotlivé školy na funkci státu v ekonomice vůbec. Neoliberálové na první místo staví racionalitu trhů, kterou stát svými nerozumnými zásahy zkřivuje. Zásahy státu mají být omezené, v oblastech jako je obrana, v jiných je lepší svěřit funkci i takových oblastí jako je školství či zdravotnictví soukromé sféře. Státní rozpočet bude tedy- stejně jako stát a jeho funkce – svým rozsahem spíše malý, daně budou nízké (aby nebránily motivaci pracovníků a firem). Rozpočtový deficit je negativní. Jednak vláda jasně říká, že špatně hospodaří (nemravné), jednak zadlužuje budoucí generace (ještě nemravnější). Rozlišování na cyklický a strukturální deficit se nepoužívá, deficit je šmahem odsuzován jako celek. K deficitu v dějinách před přelomovým Keynesovým dílem docházelo především z důvodu financování válek, kdy bylo třeba z válečných důvodů zdvihnout daně, které se po válce obvykle nesnížily zpět, ale ani tak nemohly ufinancovat válečnou mašinérii. Od konzervativně-neoliberálních stran také nejčastěji zaznívají návrhy na uzákonění vždy vyrovnaného rozpočtu. Jednou z hlavních argumentací – doposud neoliberály velice používanou – je tzv. vytlačování investic. Jde ve stručnosti o to, že státní deficit musí být něčím kryt, obvykle to bývají obligace. Pokud mají lidé a firmy určité fixní množství cenných papírů, které chtějí držet, mohou dát přednost – z důvodů dobré substituce vůči akciím a navíc poměrné jistoty, že stát své závazky uhradí – přednost koupi státních cenných papírů. Pak se ovšem nedostane na financování investičních potřeb firem, která jsou z hlediska neoliberálů vždy efektivnější než stát a i lépe hospodaří. Veřejný výdaj (za kterým stojí deficit státní rozpočtu) tak v celé své výši vytlačí soukromé investice. HDP se nezmění (nebude působit multiplikátor) jen se změní jeho struktura: soukromé investice budou jedna ku jedné vytlačeny vládními výdaji.^[5] Další argumentací proti deficitu státního rozpočtu je dluhová služba, která může státní rozpočet silně zatěžovat v budoucnosti.

Na druhé straně ve vnímání deficitu stojí keynesiánský přístup. Ten chápe – díky Johnu Maynardu Keynesovi   - deficit jako aktivní nástroj makroekonomické politiky. Firmy si neuvědomují stav ekonomiky jako celku, v případě recese je státní deficit nutný a prospěšný nástroj. Keynes tímto názorem tak narušil tabu a poskytl úplně nový pohled na ekonomii. V recesích bude vláda aplikovat schodek rozpočtu, aby stimulovala poptávku a tak vytáhla zemi rychleji z krize, schodek bude pouze krátkodobý, protože bude   v dlouhém období vyvážen přebytky, které vzniknou v konjunktuře. Keynesiánismus reagoval na krize 30. let, kdy naprosto selhal „ samoregulující se tržní systém“. Keynesiánismus je či spíše byl ekonomický směr oblíbený především sociální demokracií, protože obhajoval a zdůvodňoval nutnou funkci státu, která není jen sociálně prospěšná, ale má – jak se ukázalo v poválečných letech a koneckonců i v  New Dealu – i příznivé makroekonomické dopady. Je pravdou, že schodky rozpočtu nikdy nebyly zcela uhrazeny přebytky v „dobrých létech“ spolu s tím, jak se rozšiřoval stát blahobytu.

Ve světle těchto informací se znovu podívejme na vývoj deficitu státního rozpočtu české republiky. Je pořád vše tak jasné?

Pravicové vlády v první polovině 90. let nezastávaly politiku silného státu, ba naopak.   I kdyby tuto politiku zastávaly, nebylo třeba vyšších sociálních výdajů, protože v té době se zdál být vývoj ČR bezproblémový. Nezaměstnanost byla velice nízká a tak nebylo třeba ani vyšších sociálních výdajů. Dalším faktorem byly mimořádné příjmy z privatizace, které mohly krýt deficit, ke kterému by běžně došlo. Přesto, pokud se objevily dluhy a později mnoho privatizačních skandálů a podvodů, neobjevily se – jak již bylo zmíněno ve státním rozpočtu – byly „ukryté“ v různých parafiskálních fondech, v Konsolidačních agenturách, v FNM apod., které jakoby neprocházely státním rozpočtem. Rovněž cyklická situace byla příznivá a docházelo proto v prvních letech i k přebytkům.

To se dá ale těžko připsat k dobru těmto vládám. Docházelo ke skrytým mnohamiliardovým dluhům. TY ale nebyly vidět, (z důvodu skrytosti v různých mimorozpočtových fondech, které se vykazovaly zvlášť ) a ČR se tak mohla pyšnit svými „vzornými“ financemi, za něž byla také řádně chválena.

První problémy a to nejen v koalici se projevily v roce 1996. V tu dobu už začínalo být jasné, že zlatokopecká doba je pomalu pryč, privatizační příjmy počaly docházet a do privatizace energetických podniků či bankovního sektoru, které by mohly zalátat skryté díry deficitů,   chyběla politická odvaha (i mandát). V roce 1996 dochází ke zpomalení růstu. A objevuje se cyklický deficit. Požadovat v období recese vyrovnaný rozpočet je – alespoň v dnešním pojetí státu a jeho funkcí, stále ještě ekonomicky nesmyslné. To se ale těžko mohlo prosadit ve vládě Václava Klause. A tak dochází k úsporným opatřením. Jedním z nejhospodárnějších, aby byl stůj co stůj dodržen vyrovnaný rozpočet – byť jinde vznikaly mnohamiliardové dluhy – kroků bylo zrušení našich obchodních zastoupení v Jižní Americe, kde měla Česká republika tradičně dobré zastoupení a také mnohá odbytiště především investičních celků. Sice se ušetřilo několik milionů, ovšem za cenu toho, že se pustily a přepustily trhy, na nichž si ČR budovala pověst a kontakty po desetiletí. ^[6] Není pochyb, kolik bylo touto úsporným opatřením „ušetřeno.“ Autorka má ještě v živé paměti vystoupení tehdejšího ministra Římana, který tvrdil, že státní rozpočet bude vyrovnaný, protože jeho ministerstvo odloží koupi kopírek na příští rok. Rozpočet a jeho vyrovnanost byla povýšena – nutno říci, že nejen touto vládu- do role posvátné krávy, škrtalo se bezmyšlenkově v oborech, které mohly přinášet velké zisky, jen abychom se MMF a OECD mohli pochlubit vyrovnaným rozpočtem, zatímco se ztrácely miliardy a parafiskální fondy (např. penzijní) se topily v miliardových dluzích, nemluvě o tikající bombě bankovního sektoru, provázaného s politicko-ekonomickou polistopadovou elitou téměř mafiánskými vztahy, jejichž plné důsledky nebyly dodnes objasněny a nikdy už zřejmě objasněny nebudou.

Po „Sarajevu“ a krátkém působení úřednické Tošovského vlády nastupuje jednobarevná vláda Miloše Zemana. Ekonomika se nachází na pokraji recese a je třeba jednat. V první fázi se objevuje deficit cyklický, později už strukturální zamýšlený, který má vytáhnout ekonomiku z recese, což se mu nakonec (pomocí i jiných vlivů) podaří. Nicméně sociálnědemokratická vláda musí čelit kritice pravice za to, jak zadlužuje zemi. Za její vlády nedochází ani tak k růstu dluhu, jako spíše k odtajnění a vytažení kostlivců ze skříně. Jako neobtížnější se ukáže být sanace bankovní sektoru, zaviněná nezodpovědnou politikou pravicových vlád. Kritizovat vládu za použití strukturální deficitu jakožto nástroje k povzbuzení ekonomiky je nesmyslné, v recesi by rozpočet byl deficitní tak jako tak a strukturální deficit jasně splnil svou úlohu (aktivně). Nelze v tomto období mluvit o budování sociálního státu, (a vůbec tento termín srovnávat s úrovní sociální zabezpečení v Německu či ve Švédsku, či zdůrazňovat jak dnes dělá pravice, že na sociální stát nemáme.) Sociální stát u nás po roce 1990 nikdy nebyl. Obě sociálně demokratické vlády sice slibovaly řadu sociální dávek, ale zůstalo jen u slibů. Podporu v nezaměstnanosti má ČR jednu z nejnižších v Evropě, stejně tak i dobu   jejího pobírání. Rovněž se zveličuje velikost sociálních nákladů (v souvislosti s vysokou cenou práce),. která zdaleka nedosahuje úrovně tzv. států blahobytu. Podfinancování veřejného sektoru je veliké, o výzkumu, vývoji, školství ani nemluvě. Dochází k neobvyklému plýtvání ve zdravotnictví, na které má vliv farmaceutická lobby a nešťastně nastavený systém zdravotních pojišťoven, který místo ke konkurenci vedl k dominanci Všeobecné zdravotní pojišťovny. Spoluvinu na deficitech mají nezdařené privatizace, prohrané arbitráže, ale i státní záruky, které vlády – jak pravicové, tak levicové – přijímaly, bez konzultací parlamentu. Nemalou část státního dluhu tvoří   také převzetí dluhů státních firem, a poněkud „poztrácené příjmy z privatizace“. Chtít po tomto všem, aby tyto „dluhy“ zaplatily opět občané, protože si   „žili nad poměry“, je do nebe volají drzost. Můžeme-li shrnout, pak státní dluh v ČR není pouhou akumulací rozpočtových schodků, ale i tvořen ukrýváním schodků v  parafiskálních fondech, ve Fondu národního majetku, posléze v Konsolidační agentuře, dluhy bankovního sektoru, jež nakonec převzal stát, prohranými arbitrážemi, „velkorysým“ poskytováním státních záruk, špatně nastaveným systémem zdravotnictví.

Tyto údaje ovšem nenajdeme ve státním dluhu, ale spíše v dluhu veřejných financí. Veřejný dluh je tvořen spolu s dluhy zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a místních rozpočtů (o dluzích obcí ještě bude řeč). Tento schodek   činí rekordních 134,2 miliard korun. Podle metodiky Eurostatu ovšem 328,5 miliard, což činí 12,9 % HDP. Eurostat totiž na rozdíl od naší metodiky do deficitu veřejných financí započítal i státní záruky ve výši 180 miliard korun. Celkový veřejný dluh je 956,2 miliardy, což činí 37,6 % HDP. Již zmíněné státní záruky, které byly často přijímány velice nestandardním způsobem, navíc nejsou pouze iluzorní. Záruka za Aero Vodochody může po aféře Nova vyžadovat další mimořádný výdaj ve výši až 9 miliard korun. Celkově stát ručí za 290 miliard korun různým firmám a institucím. Jen letos, pokud by se záruky vyvíjely nepříznivě, se objeví nutnost zaplatit 42 miliard korun. Jak směšně vůči této cifře působí ty 2 miliardy, které dostaly vysoké školy… A český právní řád   stále nedostatečně definuje nestandardní záruky a proto trvá možnost jejich zneužívání. Toto vše tvoří nutnost nazvanou reforma veřejných financí.

Nebudu už se opět vracet k tomu, že reforma (a nejen u nás) ať už jí podnikne jakákoliv vláda, nese neoliberální rysy 90. let. Je založena na snižování daních přímých^[7] (aby se nebránilo motivaci firem, které zaměstnávají lidi), zvyšování daních nepřímých (které se mnohem lépe vybírají), snižování role státu v sociální oblasti, které u nás – na rozdíl od Německa či Rakouska – v 90. letech ani později, nebyla velká. Charakteristikou všech reforem, často vedených i když nikoliv výlučně socialisty je oportunismus, přizpůsobení se aktuální ekonomické situaci, kdy si finanční trhy vyžadují disciplínu – ovšem hlavně od státu. ^[8]

Jak vypadá situace v EU? Jak tam státy potírají schodky a především proč? S jakou argumentací a pod čím tlakem?

Přestože se u nás kvůli hysterii pravicových politiků a jim zdatně sekundujících novinářů vzbuzuje dojem, že Česká republika je na pokraji bankrotu a dopadne jistě jako Argentina, v porovnání s ostatními evropskými státy na tom nejsme tak zle. Alarmující jistojistě není výše schodku státního dluhu, jako spíše tempo zadlužování a konečně příčiny zadlužování, které mají věru do expanze „rozhazovačného“ státu blahobytu hodně daleko.

Jiná je situace v EU. Jiná není jen výše schodku ale i příčiny jeho vzniku. Alespoň v některých státech EU rozhodně můžeme o státu blahobytu mluvit (Nizozemí, Švédsko, Německo). Schodky vznikly především akumulací deficitu státních rozpočtu (s výjimkou Německa, kde značná část problémů připadá na znovusjednocení , které si vyžádalo růst daní, ale i tak vedlo k narušení německé finanční disciplíny). Keynesiánská politika byla aplikována mnoho let a nutno říci, že úspěšně, dokud jí vaz nesrazila ropná krize (v keynesiánské politice je zabudována   implicitně nízká cena surovin) a především rostoucí mezinárodní provázanost ekonomik, doprovázená růstem moci nadnárodních finančních korporací, zesilující role spekulativního kapitálu a tím odpovídající poklesu moci státu. Dalším tlakem se stalo zavedení Eura, které se mělo stát konkurentem dolaru. Aby si udrželo důvěryhodnost finančních trhů byla zformulována tzv. konvergenční kritéria a posléze Pakt stability. Snad nejkontroverznějšími konvergenčními kritérii jsou 3 % schodek rozpočtu v daném roce a deficit veřejných financí do výše 60 % HDP. Přestože   neexistuje ekonomický důkaz, jak je zdraví měny spojeno je schodkem veřejných financí, přistoupily vlády na tyto požadavky. O situaci, kdy se Pakt stability porušuje beztrestně pro velké země (protože by je uvrhl ještě do větší recese, cože si motory EU nemohou dovolit – Francie, Německo) zatímco malé jeho poctivým naplňováním do recese opravdu uvrhl – Portugalsko   - již bylo napsáno mnoho. Přesto státy EU, pod různými záminkami, často se v nich ale vyskytuje důvěryhodnost finančních trhů či možnost udržet nízké úroky sazby, (které mají stimulovat růst a přilákat investory), sahají k drastickým škrtům (které růst omezují, s tím jak klesají vládní výdaje). Euro je přesto přese všechno silné jako nikdy,   ani ne tak z důvodů toho, že by finanční trhy byly tak tolerantní, jako spíše z toho, že Bushova administrativa úmyslně sleduje politiku slabého dolaru, který jí pomáhá vyrovnat její astronomický dluh obchodní bilance.

Vývoj veřejných financí v roce 2003

zdroj: www.eurostat.com

Přestože Evropská banka varuje před porušováním pravidel Paktu stability, Komise již naznačila, že dogmatické trvání na hranici 3 % v období recese je nesmyslné a naznačila ochotu vzít v úvahu ekonomické cyklus (viz zmíněný cyklický deficit,. kterému se prostě nelze vyhnout, leda za cenu ještě hlubší a ničivější recese, což udělá jen sebevražedná vláda a neodhodlala se k tomu ani silně pravicová italská vláda či bývalá francouzská ) či dopady vnějších ekonomických šoků. Rovněž se uvažuje o posuzování kvality a účelu veřejných výdajů, jako by pomalu mizel názor, že veřejný dluh od ďábla jest. Politikové se nejspíše začetli do učebnice Ekonomie od Samuelsona . ^[9]

To, co tvoří základ současných reforem není tedy akutní potřeba snižovat schodky rozpočtu, ty existovaly po mnoho let. Jde o hrozbu finančních trhů, která reaguje masivním úprkem ze zemí, kde se objeví jakýkoliv schodek (s výjimkou USA, o kterých ještě bude řeč), na to doplatily země jako Brazílie, Thajsko,   Jižní Korea…. Dalším prvkem těchto reforem je spíše nutnost změny příjmů (nahrazování přímých daní nepřímými), škrtání sociálních výdajů a penzijní reforma (což vše dohromady působí na snižování příjmů a i výdajů státní rozpočtu a tedy na snižování role státu v ekonomice!) Pokud tyto reformy, podobné si jako vejce vejci, uskutečňuje italská, rakouská, francouzská pravice, německá levice, třetí britská cesta   a česká poněkud programově podivná koalice, v radikální formě slovenská vláda, pak nejde o náhodu. Nerozhoduje pak ani barva vlády ,ale potažmo ani mandát voličů (o reformě nebylo při volební kampani ani slovo a koneckonců radikální Rafffarinova vláda byla nedávno odvolena). Jde o obecný tlak na stát. Tlak vedený kým?

Reformy činí vlády různě barevné, země různě vyspělé. A přece všechny používají stejné ingredience jen v trochu jiném poměru, aby pro voliče vytvořili stejně nevábný koktejl. Stát   přestává být aktérem ekonomického dění, supí a dobíhá ho, neschopen vzdorovat či odporovat imperativu MMF, ratingových agentur , a OECD: I jejich recepty, těchto všech nezávislých aktérů zní tak podobně… Škrtat v sociální oblasti, které se moc rozmohla. A škrtá Německo, které má nesrovnatelnou sociální péči s Itálií a ta zase se Slovenskem… Snižovat přímé daně a stimulovat příchod zahraničního kapitálu, který je příliš omezen, aby mohl fungovat efektivně….^[10]

Jak náhodou do této mozaiky zapadá hodnocení naprosto nezávislé ratingové agentury Standard and Poors o katastrofické výši jednotlivých dluhů zemí, které se velmi negativně mimo jiné zmiňuje i o České republice. V roce 2050 totiž naše schopnost splácet dluhy dosáhne pětinásobku ekonomikou vypracovaných hodnot. Jak zvláštní pohled do hluboké budoucnosti v ekonomickém systému, ve kterém se zájem obvykle koncentruje jen na okamžité a krátkodobé zisky. Jak by ozvěnou zněl Keynesův výrok: in the long run we are all dead . Největší atak vedený MMF, OECD^[11] i těmito ratingovými agenturami je veden na penzijní reformu. Lidé by si měli uvědoměle spořit sami, samozřejmě u soukromých penzijních fondů… Finančnímu kapitálu se přestává dostávat palivo a zhodnocovat už nebude kde, je třeba dodat zdroje… Co na tom, že soukromé penzijní fondy ožebračily lidi v Chille, USA či Británii. Tyto zdroje má pořád ještě stát, který   alespoň v EU na sebe přebírá odpovědnost či alespoň spoluzodpovědnost za „klidné stáří“ lidí, kteří si celí život platili zdravotní pojištění. Peníze ale leží   nevyužité a soukromé fondy by s nimi jistě hospodařili lépe, o rizicích lépe pomlčet.

Zatímco MMF varuje před naší demografickou situací, pokud se nepřikročí k penzijní reformě, poněkud mlčí o tom, že MMF stejně jako ratingové agentury vzývaly firmy jako je World Com a poněkud se mlčí i tom, že po bankrotu tohoto gigantu   přišli jeho zaměstnanci o 1,1 miliardu dolarů, které měly uspořeny na důchod. Tam zřejmě ratingové agentury ani jiné naprosto nezávislé organizace nezbezpečí neviděly. A nešlo při tom o výhled do dalších 50 let jako spíše do pohled o pár měsíců dále. Rovněž tak se mlčí o tom, že sice roste počet lidí v důchodovém věku a demografický vývoj napovídá tomu, že tomu tak bude i nadále, počet lidí ale nevypovídá nic o produktivitě práce. Zatímco v roce 1960 byli čtyři pracovně aktivní lidé na jednoho důchodce, brzy to budou dva na jednoho. Jenže ti dva lidé dnes vyprodukují dvaapůlkrát více hodnot než ti čtyři v 60. letech. Jak ale budou moci lidé pracovat do sedmdesáti či ještě déle, když ani pro mladé dnes není práce?

Doporučení MMF či OECD se ale nezpochybňuje, jejich solidnost je přeci nade vší pochybnost, nebo snad není?

Dluhy obcí

Dluh obcí tvoří součást veřejného dluhu. Ke konci roku 2003 vykázaly obce dluh ve výši 70,4 miliardy korun. Z toho hlavní město Praha a statutární města Brno, Ostrava a Plzeň zvýšení o 12,8 mld , ostatní obce o pouhých 1,8 mld. korun. Z celkem 6244 obcí se jejich počet zadlužených loňský rok zvýšil o 81. Největší zadluženost vykázaly obce v kategorii od 2-5000 obyvatel. Velká města jsou zadlužena všechna. V kritické situaci se nachází asi 10 obcí (stačí vzpomenout na „slavný“ případ Rokytnice nad Jizerou^[12] ) a kolem 60 jich má vážné potíže.^[13] Nejvíce zadluženo, jak plyne z uvedených čísel, jsou velká města, která by teoreticky měla mít nejmenší problémy s  ufinancováním své činnosti. Absolutně mnohem méně jsou zadluženy malé obce, ale jejich situace je mnohem těžší, kvůli jejich menší schopnosti dluh splácet. Na vině této situace jsou:

investování do nerentabilních projektů (stavby aquaparků apod.)

poskytování záruk za závazky soukromých firem – které byly často personálně spojeny se radnicí   - tedy případy korupce

rozpočtová pravidla, která nedávají obcím dostatek zdrojů na jejich činnost. Obce, které chtějí vylepšit svou infrastrukturu se tak dostávají do deficitů, které později nejsou schopny splácet. (S podobným problémem se potýkají kraje, na jejichž úroveň – stejně jako u obcí se přenášejí jisté pravomoci (spíše povinnosti), aniž by to ale bylo doprovázeno růstem disponibilních zdrojů ze státního rozpočtu. Je to pouhé opakování situace, která panuje na úrovni celého státu.

A pokud se (absolutně) nejvíce se zadlužují velká města, o jejichž schopnosti splácet není pochybováno, malé obce se – z rozličných důvodů – zadlužují mnohem méně, jejich schopnost splácet je ale posuzována mnohem pesimističtěji. Není toto opět jen opakování   toho, co se děje na úrovni národních států?

Dluhy firem

Právě dluhy státních podniků, jak již bylo řečeno výše, se značně podílely na vzniku /kumulaci českého státního dluhu.   Závazky, které na sebe stát převzal za fungování „bývalých“ státních podniků, nemluvě o hrazení tzv. ekologických škod, značně zatěžovaly rozpočet, či spíše v polovině 90. let Fond národního majetku a jiné mimorozpočtové fondy, aby se tyto skryté dluhy řádně vyjevily na počátku 21. století.

Stát si rovněž počínal „štědře“ v poskytování garancí, na která chyběla a stále chybí jednoznačná pravidla. Státní záruky se pohybují v různých oborech a v různých velikostech (od záruky za Jadernou elektrárnu Temelín v hodnotě 3,6 miliardy, po Aero Vodochody – emisi dluhopisů – nikoliv prohraná arbitráž! 6,9 miliardy či státní záruku pro ČSOB za Slovenskou inkasní – která je obzvláště tento rok velice aktuální ve výši 21,9 miliardy korun až po záruku za IPB ve prospěch ČSOB v astronomické výši 158 miliard korun).

Dluhy se , jak vidno z tohoto malého výčtu, týkají především, nikoliv ovšem výlučně bankovního sektoru, který sice fungoval jako soukromý, nicméně byl stále státní, pokud se řádně   podíváme   na strukturu vlastníků bank v polovině 90. let. Je odhadováno, že celková sanace bankovního sektoru přišla nás – daňové poplatníky – na 300 miliard korun, přičemž horní odhad se blíží k půl bilionu. Jistě, další vhodný argument pro provedení reformy veřejných financí….

Dalším problémem je zadlužení podnikové sféry současné. V minulosti firmy – a to nejen na základně podnikatelské plánu, ale jak nyní stále častěji vyplouvá na povrch – díky konexím a známostem, - získávaly od bank úvěry ve výši miliard, úvěry od finančních ústavů, které byly převážně vlastněny státem, či ve kterých si stát zachoval převládající podíl. Na neúspěch klientelismu jsme pak doplatili my všichni, v našich daních, protože nedokonalé zákony a jejich vymáhání po letech obvykle neumožňují, aby zaplatili ti, kteří tyto miliardové škody způsobili.

Přesto lze na počátku 90 .let   mluvit o nedostatku kapitálu v ekonomice, která se logicky obracela do zahraničí. V současnosti tvoří zahraniční zadlužení českých firem   60 % celkového zahraničního dluhu České republiky – 536 miliard korun. (k dubnu 2004)

Ekologické škody, jsou dle premiéra Špidly , klasické škody starého režimu, stát je přijímá v mnoha případech, např. v Unipetrolu a kumulují se v popelnici zvané Fond národního majetku a   činí podle premiéra zhruba přes 100 miliard korun….

Závažnějším problémem je, že dluhy firem či jejich dotování státem dále pokračuje. Na počátku 90. let převládal názor, že je třeba do země přilákat kapitál, ale zároveň že k tomu stačí podmínky liberální ekonomiky, nikoliv nějaké zvláštní pobídky. Ty zavedla až sociálně demokratická vláda. Nutily ji k tomu následující okolnosti: jednak země v okolí podobné podmínky zavedly, ČR byla výjimečnou zemí v tomto ohledu, zejména kvůli názoru Václava Klause, který tyto investiční pobídky chápal a chápe jako anormální tržní rozhodnutí a navíc i jako vměšování státu. Je pravda, že tyto podmínky narušují soutěž a mohou vést ke špatné alokaci zdrojů, problém se ale jeví jinak   ve chvíli, kdy všechny země s podobným zájmem – nalákání zahraničního kapitálu – takové podmínky zavedou a jedna země, ČR,   ne. Může mít potom stokrát pravdu, ale projeví se to negativně na přílivu zahraničních investic. Zemanova vláda ale chvályhodně podporovala i agentury typu Czech Trade a Czech Invest , nehledě na to, že se snažila obnovit naše zastoupení, např. na trzích Jižní Ameriky, jak bylo zmíněno výše.

Nicméně tyto výhodné investiční pobídky, v jejichž výhodnosti se státy předhánějí a tím si mezi sebou konkurují, tvoří část vládních výdajů. Od daňových prázdnin po poskytování pozemků za korunu vytvářejí nekalou konkurenci   malým českým podnikům, které na zmíněné podmínky nastavené na velké zahraniční investory nemohou dosáhnout. Tato politika tak jednoznačně ovlivňuje strukturu trhu.

Druhým problémem je stav, který projevoval ihned po roce 1990. To je upadání a likvidace podnikové – nyní nikoliv státní – vědecko-technické základny. První oddělení, která byla rušeno byla právě tato, a to často i v oborech, která byla perspektivní, a ve kterých Česká republika nijak nezaostávala. Česká republika se tak v prvních letech stala vývozcem levné pracovní síly a odpovídala tomu i struktura obchodní bilance a bilance služeb, kde nezanedbatelnou položkou byla tzv. práce ve mzdě. Později se sice situace upravuje, ale právě až se zavedením a nastavením investičních pobídek, které mají přinést nejen nová pracovní místa, ale i know - how , kterého se samy české podniky tak lehkovážně v 90. letech zbavily. Know - how tak nyní používané je především zahraniční, převzaté, zatímco naše originální vlastní základna skomírá na úbytě, nemluvě už o stavu vědy ve státním sektoru, na kterou zbudou jen drobky.

Přehnaná podpora finančních služeb, důraz na spekulaci a obchod, nikoliv na tvorbu nových hodnot na počátku 90. let,   je toho příčinou. Rozšířený názor, že ten, kdo si za půl roku podnikání nekoupí Mercedes, je neschopný, nahrává nejen podvodníkům všeho druhu, ale i víceméně legální finanční spekulaci, ze které ovšem stát, alespoň ne stát tak průmyslový jako ČR (vynecháme-li tzv. daňové ráje) nemůže existovat.

Bankovní socialismus 90. let sice tvořil na pohled přitažlivá makroekonomická čísla, do budoucnosti ale zadělal na obrovské problémy. Nelze poskytovat komerční úvěry za státní peníze, a přesto to se dělo. Zatímco v tržní ekonomice má být úvěr poskytován na podnikatelský projekt, který má důvěru banky a šanci vrátit vypůjčené peníze i s úroky, u nás byly hlavním kritériem spíše známosti a politické konexe, které následně vedly ke krachu řady velkých firem. Peníze na úvěry zmizely v soukromých kontech, byly rozkradeny a obecně byly špatně alokovány. Byla tak udržována při životě špatná mikroekonomická struktura podniků i celých odvětví.   Dalším problémem podnikové sféry 90. let byl prudký nárost zahraničních maloobchodních řetězců. V souvislosti s pomalým přechodem   na trh kupujícího se obrovská moc koncentruje právě u řetězců. Zatímco si postupně čeští spotřebitelé vynutily české výrobky – ať už z tradice, chuti či prostě z kupní síly, na počátku 90. let mělo vše zahraniční dobrý zvuk, stokrát lepší než české výrobky, byť kvalita zahraničních produktů byla někdy nanejvýše pochybná. Toho rychle využili zahraniční řetězce, které se zmocnily celé maloobchodní sítě a začaly dodávat – především své zahraniční produkty. Na tuto situaci doplatila celá řada českých potravinářských firem. Zahraniční zboží se tak v Čechách masivně rozšířilo, zatímco české firmy si o tak snadném průniku do zahraničních (např. v EU) distribučních sítí mohly jen nechat zdát.

Současná situace podnikové sféry v ČR je charakterizována následujícně :

- státní podpora se navzdory proklamacím soustřeďuje na podporu velkých zahraničních firem, pozitivní je, že podmínky na udělení investičních pobídek byly zkvalitněny, jak co se týče tvorby nových pracovních míst, tak i know - how

- ubývá malých a středních firem.^[14] Nejde jen o politiku vlády, spíše o obecný globalizační trend, kdy jsou malé firmy vytlačovány velkými silnými multinacionálními řetězci. Malé firmy mohou přežívat buď jako subdodavatelé těchto firem, nebo se uchytit v tzv. tržní mezeře ( nische ) jako výrobci speciálního produktu.

- české firmy se zbavily své vědecko-technické základny, zbytky pomáhaly likvidovat zahraniční firmy, české firmy jsou tak závislé na cizích poznatcích, chybí propojení soukromé a státní sféry v oblastí výzkumu a vývoje.

- hluboké podfinancování v ekologické oblasti, které na sebe přebíral stát. České podniky zdaleka nedosahují ekologických limitů stanovených EU, EU se v tomto bodě obává tzv. ekologického dumpingu.

- nekvalitní manažerská struktura, v 90. letech se do vedoucích míst – a to nejen ve firmách – dostávali lidé na základě politického výběru. Stále panuje vysoká míra korupce a především nepotismu, který vytváří velké skryté „dluhy“ v mikroekonomické sféře. Nekvalitní management je na vině krachu mnoha českých podniků, rozhodně více, než „drahá“ pracovní síla. Rovněž zahraniční firmy (velmi často s americkým managementem), tolik oslavované,   nebyly vždy úspěšné (Aero Vodochody , Tatra Kopřivnice, Flextronics )

- bankovní sektor je v současné době poměrně stabilní, jeho sanace si nicméně vyžádala ohromné částky, které by nebyly nutné, pokud by bylo správně nastaveno právní prostředí a bankovní dozor ČNB řádně plnil svou funkci.

- zahraniční firmy, si díky své kapitálové síle, přebírají nejkvalitnější české pracovníky, které mohou „dostatečně“ zaplatit, což znamená, že jim stačí nabídnout i jen třetinu toho, co by pobírali např. v Německu.

- tristní je průměrná návratnost investovaného kapitálu (déle než 18 let!)

- zadluženost podniků se pohybuje kolem 50 % (nejméně v pohostinství a ubytování, nejvíce v maloobchodě, velkoobchodě a stavebnictví)

- nedostupnost dat umožňujících srovnání podniků, či obecné posouzení mikroekonomické situace v ČR kvůli neochotě akciových společností tato data publikovat, a to přesto, že jim to ukládá obchodní zákoník. Panuje proto obecná neznalost české mikroekonomické struktury i jednotlivých oborů. ^[15]

Jak vypadá situace v zahraničí? Situace podnikové sféry je především závislá na světové globální poptávce, očekáváních spotřebitelů. Co se týče jejich financování, má velkou váhu cena ropy, kurz dolaru, Eura a yenu a především výše úrokových sazeb.

Zatímco v kontinentální Evropě si podniky půjčují většinou na bankovním trhu, je v Británii a Americe obvyklejší získávaní prostředků na kapitálovém trhu, na burzách, ať už emisí obligací či nových akcií. Aby se firma dostala k prostředkům, musí se vykazovat jako zdravá a perspektivní a pokud k těmto charakteristikám něco schází, může pomoci účetní firma… Ano, to není jen případ „slavného“ Enronu ale řady dalších firem, které zbankrotovaly.

Jaké byly příčiny těchto bankrotů, které tak otřásly důvěrou investorů, poslaly akcie kdysi renomovaných firem ke dnu a otřásly důvěrou v kapitalismus jako takový?

Vše začalo skandálem kolem energetického obra Enron . Ukázalo se totiž, že mnohé operace byly špatně zaúčtovány. Místo velkých zisků se objevily hluboké ztráty. Důsledkem pádu Enronu – jak již bylo zmíněno výše – a posléze dalších firem, - nebyl jen hněv investorů, kteří přišli o své investice, ale i někdy své penzijní zajištění na stáří ve specializovaných fondech těchto gigantických společností.

Největší bankrotáři

World com - dosud největší bankrotář v dějinách USA - přiznal nezákonné zaúčtování 3,85 miliard dolarů, o které nadhodnotil své příjmy, označil je za investice, přestože šlo o jiné náklady, o něž se měly příjmy zkrátit. Auditorská firma Arthur Andersen – a to je možná to nejvíce šokující – tyto praktiky odhalila, ale protože je jako auditorská firma placena managementem firmy – tyto praktiky kryla a dokonce skartovala ostatní dokumenty, které by mohly vést k odhalení. Nutnost vykazovat zisk za každou cenu, ve zdání růstu růstu , ovšem nezabránila managerům, aby na sebe zapomínali. Jejich plat dosahoval až 600x násobku platu zaměstnanců! A nezůstalo jen u Enronu a Worldcomu , účetní podvody se začaly lavinovitě objevovat: farmaceutický gigant Merck , Xerox, Owest , Vivendi , ABB… Toto nemůže být jen otázka účetního sporu ^[16] – koneckonců mezi „podvodníky“ jsou i firmy z Evropy. Vlna dodatečného hněvu investorů se obrátila i na auditorské firmy, které zatajovaly skutečnosti, stejně jako na analytiky, kteří, ačkoliv byli informováni o skutečném stavu věci, doporučovali nákupy akcií krachujících firem jen pár dní před jejich pádem.

Je tento výčet konečný a jedná se skutečně jen o účetní problém?

Nadsazování aktiv, přeceňování podnikového majetku vedly k vylepšenému obrázku firmy, které se tak snadněji dostával k finančním zdrojům, bez kterých by nemohla existovat. Je třeba vykazovat nemožné a neskutečné, aby se přežilo. Objevení účetních podvodů otřáslo nejen americkou ekonomikou – koneckonců účetní podvody nezůstaly omezeny jen na i Ameriku – ale otřásly systémem kapitalismu jako celkem. Prezident Bush dokonce vyzval k obnově etiky podnikání, která měla obnovit důvěru veřejnosti otřesenou tím, že americké společnosti vykazovaly neexistující miliardové zisky, jen aby   udržely cenu svých akcií.   Je ale možné zavádět etiku do podnikání, kdy jediným hlediskem je zisk, který, řečeno dnešními finančními trhy, které rozhodují o bytí či nebytí, není nikdy dost velký, aby nemohl být ještě větší?

Přestože celosvětové dochází ke snižování daní firem – tj. např. u nás ke snižování daně z právnických   osob – zdá, se že daně jsou stále příliš vysoké a zisky stále příliš nízké. Odbytových příležitostí, přestože se svět rozšířil se stále jaksi nedostává. Lidé musejí kupovat víc….

Dluhy domácností

Dluhy domácností dlouho nebyly v České republice tématem, o kterém by stálo za to psát. Chuť nakupovat na dluh se u v širší míře Čechů objevila až v novém tisíciletí. Úvěry českých domácnosti neustále rostou. Stavební spořitelny a hypoteční banky neustále hlásí rekordní růsty objemů půjček. Boom zažívají i společnosti, které prodávají zboží na splátky či spotřebitelské úvěry.

Proč najednou tolik roste chuť (a koneckonců se asi mění i povaha spíše konzervativních Čechů)   žít na dluh? Jaké to má příčiny a jaké makroekonomické konsekvence? Jak vypadá situace v zahraničí?

Zadlužení domácností činí v současnosti dosahuje   252,4   miliard korun (což činí 13 % HDP!). Před jeho výši začíná varovat MMF, a to přesto že ve světě je běžnější i vyšší zadlužení.

Optimisté mohou tvrdit a také to tvrdí, že za růstem chuti zadlužovat je růst příjmů, minimální úroky a spotřebitelský optimismus. Jak ale roste objem půjček, roste i objem domácností, které přestávají být schopné dluhy splácet. Jejich počet začíná být odhadován na deset procent, deseti procentům   českých rodin hrozí, že na jejich dveře brzy zaklepe nemilosrdný exekutor.

Vedeno v makroekonomické podobně optimistické rovině byla v roce 2003 spotřeba domácností hlavním motorem české ekonomiky. A růst úvěrů domácnostem patří k nejrychleji se rozvíjejícím bankovním produktům. „Nebýt rostoucích útrat domácností, česká ekonomika by se ocitla v recesi, a to již od druhého čtvrtletí loňské roku!“^[17]

Toto je nesmírně důležité zjištění. MMF znepokojuje zadlužení domácností, které táhlo českou ekonomiku a zabránilo jí sestoupit do recese (kompenzovala neúspěšný zahraniční obchod z důvodů recese v Německu a pokles služeb z turistiky). Pokud by se domácnosti chovaly morálně, dle citátu uvedeného nahoře v tomto textu a nepůjčovaly si, či ne v této míře, pak by ekonomika spadla – znovu – do recese. To by mělo za následek nutně zvýšený cyklický deficit, kterého byla takto ČR ušetřena. Cyklický deficit je ovšem vykompenzován dluhem domácností, který může až nebezpečně ohrozit jejich finančních situaci. To se ovšem projeví až v budoucnosti, zatímco nyní působí pozitivně. Jeden deficit se nahrazuje druhým.^[18]

Je za růstem dluhů domácnosti opravdu takový spotřebitelský optimismus? „Lidé nakupují i zboží, které by jinak mohli postrádat. Daří se velkým prodejnám, kde lze koupit téměř vše pod jednou střechou. Podle některých průzkumů velké procento lidí považuje nákup v těchto obchodech dokonce za zábavu a tráví tak značnou část svého volného času.“ ^[19]

Je logické, že zvýšené výdaje domácností, vedou k  růstu tržeb firem a tak zase   k růstu daňových příjmů státu, byť se sazba daně stále snižuje….

„Lidé si na život na dluh již zvykli a nejsou ochotni se spotřeby vzdát, ani když na ni hned nemají. V budoucnu zadlužování domácností ještě poroste“ ^[20]

Proč se racionální spotřebitel – kterého klasická ekonomie všude vidí - ,nechce vzdát současné spotřeby, byť na ní nemá? Proč riskuje zadlužení, které je tak nemorální, neracionální kvůli věcem, které jsou pro něj často zcela zbytečné?

Stačí uvést několik příkladů ze světa, abychom viděli, že Česko není žádným výjimečným příkladem.

Velká Británie:

Pocit méněcennosti a chudoby nutí Brity k životu nad poměry. Stále více Britů, byť dnes vydělávají třikrát více než v roce 1950, se považuje za chudé. Chtějí životní styl celebrit z televize a boháčů, i když na to nemají. Jejich touha je vede ke zjištění, že se vlastně nikdy neměli dobře, a nebyli šťastní, když si nemohou dovolit drahé značkové zboží. Trpí komplexy méněcennosti, depresemi a zároveň se naprosto nevídaným způsobem zadlužují. Blahobyt se odráží v makroekonomických číslech navenek pozitivně, roste HDP, tažené spotřebou, 70 % Britů vlastní byt či dům. Skutečným vlastníkem jsou ale banky a kreditní společností. Touha chtít všechno a hned se šíří zemí jako mor a prudce snížila objem spořících vkladů o polovinu. Spotřebitelské úvěry dosáhly 230 miliard! Dluh jednotlivých domácností se rozrostl na 130 procent ročního příjmů. ¼ domácností!   je beznadějně předlužená. Kvůli záchraně se tito lidé obracejí na   - stát. Jejich zadlužení ale nezpůsobily nízké příjmy ale nezvladatelná touha mít věci, které si nemohou finančně dovolit a které ani nepotřebují. Ročně nahlásí bankrot kolem 15 000 domácností. Banky původně opojené růstem úvěrů se začínají pomalu strachovat, kdo bude splácet poskytnuté úvěry.

Jižní Korea se po krizi tzv. asijských tygrů rozhodla podpořit ekonomiku – spotřebou domácností (nízká spotřeba domácností a příliš velká orientace na export patřila i ke kritikám MMF). Proto byla zrušena veškerá omezení na vydávání kreditních karet. Navíc ti, kteří nakupovali kreditními kartami, byli daňově zvýhodněni. Okamžitý dopad na ekonomiku byl vynikající. V ostatních asijských zemích byla stále ještě krize, ale Jižní Korea opět zažívala boom. Většina lidí si tak pořídila více kreditních karet a střídala je. Dnes dosahují dluhy jihokorejských domácností 75 % HDP a překračují   o 17 % národních důchod. Podle ekonomů by toto dokázalo poškodit i velmi silnou a nejvyspělejší ekonomiku. Na rozdíl od let 1997 a 1998, kdy se hroutily podniky a bankroty byly na denním pořádku, dnes to jsou domácnosti, které zažívají kolaps. Počet lidí, kteří nesplácejí dluhy dosáhl 3,7 milionu. To znamená, že celkem 15 % domácností je nesolventních. Lidé, často mladí, nakupovali věci, na které neměli, luxusní oděvy. Rostou sebevraždy, rozvody. Zadluženost korejských podniků dosáhl v krizi 140 miliard dolarů, zadluženost domácností je zatím „jen“ 30 miliard, ale řešení zatím nikdo nevymyslel.

Ano, takto v praxi vypadá základní předpoklad dnešní moderní ekonomie, že spotřebitel je racionální a vždy preferuje větší množství statku před menším.

Itálie:

Itálie – dovolená ve sklepě. Přibližně každý dvacátý Ital hraje před světem podivnou komedii. Nemá dost peněz na to, aby si pořídil luxusní dovolenou a tak se zamkne doma a   předstírá, že si právě užívá v  Karibiku . To není scénka z absurdní italské komedie, to je znepokojující realita. Pod společenským tlakem a tlakem reklam, které člověku neustále vnucují, jak by měl vypadat a co by měli vlastnit, aby je ostatní uznávali a nebo měli úspěch u opačného pohlaví, tuto „komedii“ předstírá stále více Italů. Vždyť komu   reklamní atributy chybějí, je politováníhodný chudák. Až tři miliony Italů tak dovolenu jen předstírají.

USA – přes rekordně nízké úrokové sazby, které měli podpořit americký růst v roce 2004 vyhlásilo bankrot milion a půl amerických domácností. Celkový nezaplacený dluh domácností dosáhl celkem   částky 10,4 bilionu dolarů. Americkou ekonomiku ale táhne především spotřeba, protože dluh její obchodní bilance je rovněž astronomický – v roce 2000 činil deficit obchodní bilance 452 miliard dolarů, běžného účtu pak 444 miliard dolarů. Nejde však jen svalovat na velkou otevřenost americké ekonomiky. Každá mince má dvě strany, jde o vnitřní poptávku po zahraničním zboží a naopak zahraniční poptávku po americkém zboží. Schodek obchodní bilance také nabízí vysvětlení americké angažovanosti ve WTO či její snahu co nejrychleji uskutečnit projekt FTAA – celoamerického volného trhu – které by americkému zboží zajistil rozsáhlá odbytiště Latinské Ameriky. Americká ekonomika, přestože rostla, se na konci 90. let nacházela v situaci dluhů – zadlužené podniky, domácnosti, po nástupu prezidenta Bushe rostoucí dluh státního rozpočtu, deficit obchodní bilance. Zahraniční vývoj je tlumen přílivem zahraničního kapitálu, kterého lákaly „nadhodnocené a jak již dnes víme iluzorní zisky“ velkých amerických firem. Po odhalení a následném krachu těchto firem proud zahraničního kapitálu poněkud ochabl. Bush se proto snažil (neúspěšně) prosadit opatření proti ocelářským výrobkům z EU – zcela podle hesla, volný obchod, jen když se nám to hodí – aby nakonec skončil u politiky levného dolaru. Americká administrativa – a nejen Bushova – vždy využívala situace, že dolar je stále ještě převládající světovou měnou – aby si tímto „nástrojem“ řešila své vnitřní domácí problémy. ^[21] USA jsou největším vývozcem, ale i dovozcem kapitálu, přičemž dovoz převyšuje vývoz. (totéž platí i pro přímé zahraniční investice.) Hodnota zahraničních pasiv v poměru k HDP dosahuje téměř 80 %. Jedním z nejpoužívanějších kritérií je zahraniční zadluženost země. Jde o zahraniční pasiva bez přímých zahraničních investic a bez zahraničních investic do akcií (tzv. hrubá zadluženost). V tomto ohledu jsou USA největším světovým dlužníkem (v roce 1996 byla jejich hrubá zadluženost 3,2 bil. dolarů). Není paradoxem, že nejsilnější světová ekonomika, na které je do značné míry závislé globální hospodářství je zároveň největším světovým dlužníkem?

Deficit rozpočtu činí 521 miliard dolarů (mimochodem je to největší schodek v historii země, a jaká náhoda, je způsobený konzervativcem, který proti schodkům tradičně bojuje), odhaduje se, že jen v příštích pěti letech (tj. žádná prognóza na 50 let dopředu) bude souhrnný schodek představovat 1,35 bilionu a vládní dluh včetně úroků se zdvihne na 10,5 bilionu dolarů. Jak chce prezident Bush snižovat tento deficit?^[22] Snižováním výdajů na podporu zemědělství, malých a středních podniků a na ekologické projekty, naopak se mají zvýšit výdaje na obranu (vojensko-průmyslový komplex si žádá své a po nepříliš úspěšném dobytí Iráku, které nepřineslo kýžený makroekonomický efekt, je třeba se nějak zahojit a nebezpečí terorismu stále trvá…) a samozřejmě snížení daní v rozsahu 1,7 bilionu dolarů. Jak má být těmito opatřeními snížen deficit, zůstává záhadou, protože navržená opatření ho spíše prohloubí, stejně jako za Bushe st. Historie má tendenci   se opakovat. Snahu snižovat deficit snižováním daní a zvyšováním výdajů na obranu už Amerika jednou zažila, a je tedy možné, že USA dopadnou – řečeno metaforou – jako v Iráku. MMF to samozřejmě ví, a neodpustí si ani u této velmoci kritiku – pokud by se problém neřešil, klesne v roce 2020 americká ekonomika o 3,7 procenta, ale co je horší, globální ekonomika o celých 4,2 %! A MMF dobře ví, že „americké hospodářství a jeho spotřeba“ ovlivňuje zbytek světa. Co se tedy skrývá za silou americké ekonomiky, která je předurčena, aby táhla ekonomika světovou? Deficit federálního rozpočtu, obrovské zadlužení domácností a největší světové zahraniční zadlužení. Jde o to, že není zpochybňována schopnost americké ekonomicky tyto dluhy splatit. A zároveň   o to, že si většina ekonomů uvědomuje, do jaké krize by se americké hospodářství a potažmo i světové dostalo, kdyby všechny dluhy byly uhrazeny.

Kritika nadměrně deficitních rozpočtů se tak týká spíše malých zemí, které se nemohou bránit argumentací, že na jejich bedrech spočívá blaho globální ekonomiky.  

Německo:

40 000 Euro dluhů má v průměru jedna německá domácnost. Závazky se v průběhu deseti let zdvojnásobily. Luxusní auto, vlastní dům, vysoký životní standard je dostupnější   pro každého – víc než kdy předtím. V roce 2002 ohlásilo v Německu insolvenci 42 000 podniků a podle nového zákona, který to umožňuje, i 40 000 domácností. Domácností celkem dluží 1,5 bilionů Euro. Vláda odhaduje, že celkem 2,8 milionu případů jsou předluženi.

Georg Sieber z Mnichovského institutu aplikované psychologie hledá důvod pro rostoucí zadlužení domácností. Kdo je na vině? Je to lehkomyslný zákazník nebo příliš velkorysá banka nebo lákadla moderní konzumní společnosti? V Německu platí, že zadlužit se je extrémně snadné. V obrovské konkurenci a nelehké ekonomické situaci pro mnoho podniků platí:   i platebně slabší zákazníci jsou lepší než žádní. Zásilkové obchody, maloobchody lákají splátkami s nulovým tarifem, prodávají se tak i auta, cestovní kancléře přicházejí se sloganem: dnes rezervovat, zítra odcestovat, pozítří platit. V zoufalé honbě za zákazníkem, kdy už nestačí slevy, kdy pro záchranu hospodářství v situaci chorobné nadvýroby musí kupovat i ten, kdo to nepotřebuje a kdo na to nemá, pokud nemá dojít ke kolapsu tisíců podniků a tak celého hospodářství. Tento trend má ještě jednu dimenzi, nejde jen o vzbuzování potřeb stále rafinovanějším reklamním průmyslem, v situaci nadvýroby a velké podobnosti ba globální unifikovanosti jednotlivých výrobků. Jde o pokles kupní síly lidí, či přímo o růst nezaměstnanosti, který souvisí s přesidlováním významných firem do asijských zemí s levnou pracovní silou. Logika na první pohled vypadá bezchybně: vyrobím co nejlevněji a prodám dráže v zemích s větší kupní silou. Kdo bude ale úchvatně levné zboží kupovat, když pro asijské spotřebitele je stále nedostupné – a koneckonců jim ani není určeno a evropští či američtí spotřebitelé si ho dovolit nemohou, protože jsou kvůli přesídlení firmy bez práce? Většina firem si neuvědomuje, že pracovník je i zákazníkem. a odtrhává tyto dva provázané ekonomické světy, v honbě za stále větším ziskem, tvořeným stále nižšími náklady, protože je stále víc obtížné zvyšovat tržby.

Lidé podléhající reklamě, odporují základním ekonomickým premisám, podle kterých je spotřebitel racionální. Chová se ale opravdu racionálně? Podporuje ekonomiku tím, že nakupuje, to, že jde o zbytečné věci, je pro ekonomy do značné míry irelevantní. Tím, že nakupuje, povzbuzuje firmy, které tak (zatím?) nezbankrotují. Pokud by si lidé přestali brát půjčky, přestali se zadlužovat, dojde ke kolapsu hospodářství. Mentalita dlužníka známá z USA – na jejíž spotřební náladě díky   globální   provázanosti spočívá a závisí zbytek světa, je toho zářným příkladem. Není třeba připomínat prezidenta Bushe , který vyzýval Američany, aby kupovali a pomohli tak americké ekonomice z recese, do které se dostala na počátku let 2000/ 2001.

Zahraniční zadlužení

Především slábnoucí koruna přispěla v roce 2003 ke zvýšení zahraničního dluhu ČR o 81 miliard korun. Na konci roku 2003 tak zahraniční zadlužení dosáhlo 894,3 miliard korun, což představuje 37 % HDP. Na výkyvech v hodnotě dluhu se nejvíce odráží pohyb měny (většina dluhu je totiž stanovena v cizích měnách, jen asi z 1/3 v korunách). Jakmile vůči daným měnám koruna oslabí, zvýší se hodnota těchto závazků v korunovém vyjádření. Koruna sice posílila vůči dolaru, ale oslabila vůči euru, a protože většina našich ekonomických obchodních vazeb a tím i dluhů se odehrává s  eurozónou , projevilo se na to „vzrůstu“ dluhu. Kritická hranice zadlužení je vnímána 40 % k HDP, přestože se této hranici blížíme, není tento dluh považován za rizikový. V porovnání s ostatními „reformními“ zeměmi si naopak vedeme velice dobře.

Zahraniční zadlužení za rok 2003

zdroj: Prager Zeitung , Wirtschaft , 8. 4. 2004

- pozn.. Poněkud odlišná hodnota je způsobená úpravou metodiky na jednu úroveň u odlišných zemí.

Co se týče struktury zahraničního zadlužení, téměř desetina připadá na vládní sektor. Podíl zahraničního dluhu veřejného sektoru (který zahrnuje vládní sektor, závazky subjektů garantované vládou a závazky subjektů s majoritní účastí státu) se pohybují kolem 40 %. Za rostoucím zadlužením stojí především nefinanční sféra, která čerpá prostředky pro své podnikání od zahraničích dodavatelů spíše než od tuzemských bank.^[23] Na podniky připadá 60% zahraničního dluhu. Firmy tedy čerpají dlouhodobé půjčky a dovozní úvěry v cizině.

Znepokojující je spíše poměr krátkodobých a dluhodobých dluhů, naproti při porovnání dluhové služby k vývozu zboží a služeb (dluhová služba by neměla být vyšší než tříměsíční vývoz) vypadá situace optimisticky.

Na zahraniční zadlužení má vliv:

- kurzové změny koruny vůči euru (méně vůči dolaru, přes 80% našich obchodních vztahů se odehrává uvnitř EU)

- dostupnost úvěrů pro podnikovou sféru na domácím trhu, výše domácích úrokových sazeb, která navzdory velmi nízké inflaci zůstává vysoká (jedním z důvodů této škodlivé situace může být oligopolní uspořádání českého bankovního trhu)

- poptávka vlády v zahraniční, resp. situace, kdy zahraniční investoři nakupují státní dluhopisy a státní pokladniční poukázky (pokud panuje obava, že by domácí trh dluh neabsorboval)

HDP jako ukazatel blahobytu – „skryté ekologické dluhy“ [24]

Hrubý domácí produkt je standardním ukazatelem výkonnosti a úspěšnosti ekonomik. Tento ukazatel je vodítkem^[25] , indikátorem a rozhodovacím kritériem pro hodnocení stavu společnosti, výběr politik, a to přestože původně jako ukazatele blahobytu nebyl zamýšlen. Tento ukazatel má ale celou řadu problémů. Indikuje ekonomické úspěch dané země v daném času (aniž by něco říkal o ekonomické výkonnosti v budoucnu) a pokrývá pouze položky, které jsou zahrnuté do jeho metodiky výpočtu. Mezi základní problémy HDP (resp. HNP) jako ukazatele blahobytu patří:

blahobyt není spjat pouze s ekonomickými aktivitami (blahobytu se týkají otázky zdraví, kvality života, bezpečnosti, kvalita životního prostředí, neplacené služby práce v domácnosti nebo volný čas – tyto položky jsou z velké části ze soustavy národních účtů zcela vyloučeny)

ekonomická úspěšnost může dosahovat jiných hodnot v závislosti na přístupu měření kapitálu a rozsahu kapitálových položek, které se berou v úvahu. Bylo by logické neúčtovat jen toky, ale také úbytek zásoby. Zatímco čistý domácí produkt je upraven o znehodnocení člověkem vytvořeného kapitálu, znehodnocení ostatních druhů kapitálu (především přírodního a lidských zdrojů) je ignorováno

ekonomická úspěšnost země může mít různý dopad na distribuci důchodu, agregovaný ukazatel tak může poskytovat zkreslené informace o blahobytu společnosti.

V ekonomické teorii proto můžeme zaznamenat celou řadu pokusů o úpravu národních účtů. Snaha je vedena za vytvoření ukazatele, který by lépe ukazoval skutečný „blahobyt“ dané země. Cílem těchto ukazatelů je také vyjasnit, zda přínosy blahobytu obsažené v HDP nejsou   spojené s výdaji, které vedou ke ztrátě přírodního kapitálu, a tím k omezení blahobytu v současnosti i budoucnosti.

Jedním z ukazatelé je např. ISEW (index udržitelného ekonomického blahobytu), který bere v úvahu služby práce v domácnosti, náklady znehodnocení životního prostředí a znehodnocení přírodního kapitálu, které jsou klasickým HDP opomíjeny.^[26]

Tento ukazatel byl použit v mnoha zemích a přinesl pozoruhodné výsledky. Výsledkem případových studií bylo zjištění, že udržitelný ekonomický blahobyt vyjádřený v ISEW se od konce 70. let začíná vzdalovat ekonomické výkonnosti měřené HDP. Od tohoto období ISEW začíná vykazovat klesající sklon, byť HDP stále roste. Hlavními faktory jsou vyčerpávání zdrojů, dlouhodobé škody na životním prostředí a zvyšování příjmové nerovnosti. S tím, jak HDP rostl, se řada negativních faktorů projevujících se na životním prostředí dále kumulovala. Jasně se tedy ukázalo, že spojení politik, strategií, koncepcí a cílů na standardní ukazatele nemusí být v souladu s udržitelností nebo blahobytem společnosti.

Dalším z ukazatelů, který hodnotí „vyspělost“ zemí, je PNUD. Bere v úvahu průměrnou délku života, úrovně a přístupu ke vzdělání, lékařské péče či životních podmínek. ČR obsadila 33. místo. Na špici se klasicky umístilo Norsko, Švédsko a Kanada. ^[27]

Důležitou položku těchto moderních ukazatelů tvoří životní prostředí. Jak je na tom v tomto ohledu ČR?

„Česká republika patří mezi novými zeměmi EU k těm s nejvyšší kvalitou života, žije však na ekologický dluh.“ ^[28] Spotřebováváme ročně totiž větší množství přírodních zdrojů než činí kapacita našeho území. Ekologická stopa (do níž se započítává množství půdy a vody, které je nutné k asimilaci odpadů) v roce 1999 činila dvojnásobek biokapacity země. Na jednotku HDP u nás vzniká dvojnásobně více oxidu uhličitého, než je průměr EU (na druhou stranu průměrný Čech vyprodukuje méně komunálního odpadu než průměrný Evropan)

Mezi další skryté české ekologické dluhy patří míra poškození lesů či znečištění řek. Tyto ekologické dluhy byly z velké části způsobeny za minulého režimu, nelze ale říci, že by v nových podmínkách nepokračovaly. Na počátku 90. let sice došlo ke zlepšení situace, obzvláště u oxidu siřičitého, což bylo ovšem z velké části způsobeno poklesem průmyslové výroby. V polovině 90. let byla podle údajů ministerstva životního prostředí ekologická rovnováha ČR narušena na 2/3 území, poškozeny byly 3/5 lesů. Princip „znečišťoval platí“ se sice oficiálně uplatňuje, pokuty za znečištění jsou ovšem směšně nízké, takže je znečišťoval zvýhodňován před podnikatelem, který chce do ekologizace investovat. U řady podniků se zhoubné dopady jejich činnosti na životní prostředí navíc často „přehlíží“, protože jde o velké zaměstnavatele (např.Spolana). ^[29]

Jak vypadají celosvětové ekologické dluhy?

Základní význam pro přežití lidského rodu mají deštné pralesy. Dle FAO ovšem mizí každý rok 160 000 – 200 000 km², z čehož ¾ tvoří právě deštné pralesy. Až do roku 1950 tvořily deštné pralesy asi 30 % povrchu pevniny. V polovině 90. let tvořily již jen 7 %! Při současném tempu kácení deštných pralesů je možné, že za 30-40 zcela zmizí z povrchu planety. V tropických oblastech rozsah kácení mnohonásobně převyšuje přirozené přírůstky i novou výsadbu (kácení deštných lesů se ovšem pozitivně projeví v HDP dané země).   Dalším dluhem je eroze půdy, kdy za posledních 45 let ubylo na celém světě asi 17 % půdy, na níž rostla nějaká vegetace. Devastace je opět nerovnoměrně rozložena mezi kontinenty (s největším podílem úbytku ve Střední Americe). Obchodovatelně využitelné ryby jsou již vyčerpány ze 70 %.   O problémech škodlivých emisí, rozrůstání ozónové díry, tání ledovců či vyčerpávání zásob ropy či nedostatku pitné vody   se ví   již také dlouho. Posledně navržené opatření ke snížení emisí skleníkových plynů tzv. Kjótský protokol se nesetkal se zájmem o ratifikaci u amerického prezidenta Bushe , který reprezentuje největšího znečišťovatele světa. „Mohlo by to uškodit americké ekonomice“, byla jeho odpověď. Chce se mi dodat, že měl možná na mysli, že americká ekonomika je dluhy obtížena už dost, proč by na sebe měla brát další, který „není vidět“ a ani nikde vykazován. Až se plně projeví, bude už stejně pozdě…

Na naší zeměkouli trpí 800 milionů lidí podvýživou, 1,2 miliardy žijí v chudobě. Dochází k dramatickému ubývání rostlinných a živočišných druhů – tedy biodiverzity . Běžné tempo vymírání druhů je asi 1-3 druhy za rok, dnešní mizení je ale stokrát až desettisíckrát rychlejší. Nejrychleji dochází   k ubývání organismů právě v deštných pralesích.

Těmto ekologickým dluhům, z nichž některé přímo ohrožují další existenci člověka na zemi, není věnována dostatečná pozornost, nebereme-li v úvahu monstrózní konference, které končí jen proklamacemi, bez právních závaznosti.

Závěr

Pokusila jsem se v této práci nastínit velice komplikovanou a vzájemně propojenou problematiku dluhu. Snažila jsem se postihnout jeho nejdůležitější formy, přičemž jsem záměrně rezignovala na dluh třetího světa, který ovšem stále představuje tikající bombu. Útok, vedený neoliberály , jež mají za zády mocné finanční instituce MMF, SB či OECD na dluh státního rozpočtu potažmo veřejných rozpočtů jako celku je útok vedený na stát – na jeho existenci a podobu v 21. století a jeho funkce, které překážejí expanzivním snahám transnacionálních firem. Snažila jsem se na příkladech ČR i světa ukázat, že problém dluhu, je nejenže celosvětový, ale že nabývá i podobné formy – především přelévání dluhů ze státní formy do soukromé (firemní či domácností). Transnacionální firmy ale samy o sobě nejsou příčinou obtíží, v kterých se nachází současný kapitalistický světový systém - jsou spíše samy jedním ze symptomů vývoje. Současný kapitalistický systém trpí chronickou nadvýrobou a je na dluhu ve své podstatě založen. Pokud by byly splaceny veškeré dluhy, kapitalismus jako systém musí nutně skončit. Kapitalismus se v současné fázi nachází ve fází spekulace a přehnaných finančních obchodů, kde jakoby „reálné“ hodnoty pozbývaly významu a naopak si důležitost uzurpovaly virtuální operace s miliardami.

Celou práci jsem začala citátem ze základní učebnice Ekonomie od nositele Nobelovy ceny za ekonomii Samuelsona , a proto dalším citátem i skončím:

„Na každém stadiu při růstu tohoto dluhu spustil národ stejné úzkostné a zoufalé volání o pomoc. Na každém stadiu při růstu tohoto dluhu moudří mužové vážně ujišťovali, že je nablízku bankrot a zkáza. Avšak dluh rostl dále , a bankrot a zkáza byly stejně vzdálené jako předtím. …“ ^[30]

Literatura:

Auslandsschulden , Wirtschaft , Prager Zeitung , 8. 4. 2004

Brůžek, A. a kol.: Světová ekonomika na prahu 21. století, Velryba, Praha, 2003

Bush chce příští rok snížit deficit na 364 miliard dolarů, Právo 3. 2. 2004

Česko 33. na žebříčku rozvoje, Právo, 27. 7. 2002

Geborgtes Glück , Focus , in Markt , Nr . 27, 2003

Götzová , J.: Dluhy obcí vzrostly o 15 miliard, Právo, 14. 4. 2004

Choděra , B.: Účetní skandály stupňují nedůvěru investorů, Právo, 12. 7. 2002

Jeníček, V., Foltýn, J.: Životní prostředí a trvale udržitelný rozvoj v soustavě globálních problémů, MŽP ČR, 1996

Korejská tragédie, 100 + 1, č. 9, 2004

Kubišta, V. a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy, HZ Editio , Praha, 1999

Landovská , H.: Brusel podrobil ČR zdrcující kritice, Právo, 8. 4. 2004

Malých firem každým rokem ubývá, Právo, 27. 3. 2003

Martinovičová , M.: OECD: snižte daně a reformujte státní finance, Právo, 28. 3. 2003

Martinovičová , M.: Z pohledávek po lhůtě splatnosti FNM patrně vymůže jen minimum, Právo, 21. 2. 2003

Mezřický , V.: Globalizace, Portál, Praha, 2003

Pospíšil, R.: Slábnoucí koruna zvedla zadlužení, Právo, 1. 4. 2004

Samuelson , P., Nordhaus , W.: Ekonomie, Svoboda, Praha, 1995

Schodek rozpočtů ČR nejvyšší mezi kandidáty, Právo, 17. 3. 2004

Státní dluh dosáhl téměř půl biliónu korun, Právo, 9. 1. 2004

Státní dluh vzrostl za rok o třetinu, Právo, 18. 6. 2002

Svoboda, J.: Exekutoři klepou Čechům na dveře stále častěji, Právo, 24. 4. 2004

Ščasný , M.: Hodnocení výkonnosti ekonomiky, udržitelnosti a blahobytu, příspěvek ke konferenci Globální svět, evropská integrace, české zájmy a institucionalizace (ne)odpovědnosti

Útraty domácností dál táhnou ekonomiku, Právo, 15. 8. 2003

Vavroň J.: O rozpočet se přou ekonomové, politici i občané, Právo, 3. 12. 2003

Vavroň , J.: Je 157 miliard přijatelný rozpočtový schodek?, Právo, 8. 10. 2002

Vavroň , J.: Rozpočtu hrozí, že letos porostou jen výdaje, Právo, 5. 3. 2004

Vavroň , J.: Schodky trápí také země Unie, Právo, 14. 8. 2002

Vavroň , J.: Státní dluh roste: na občana už připadá 53 000 korun, Právo, 10. 4. 2004

Internetové stránky:

hlas. sluknovsko . cz (Proti nadměrnému zadlužení obcí)

www.cekia.cz (Hospodaření podniků se zhoršilo)

www.czso.cz (Vlídná past ekonomiky splétá smyčku)

www.ihned.cz (Rokytnice není s dluhy osamocená)

www.ihned.cz (V Česku se sice žije dobře, ale na ekologický dluh, uvádějí odborníci)

www.mojenoviny.cz/ekonomiky/zadluzenost040401.html (Zahraniční zadluženost vloni povyskočila)

Poznámky: