Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

Zvláštní číslo/2004

číslo 53

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

 

Obsah:

Mikroekonomie - Jak ji chápat a k čemu je

(Radim Valenčík)

 

 

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

http//misc.eunet.cz/marathon.

E-mail contact: valencik@cbox.cz

 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon Zvláštní číslo/2004. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (3/2004) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. května 2004.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

Úvodní poznámka

Letošní zvláštní číslo vydáváme s předstihem a je tentokrát opravdu zvláštní - jedná se o doplňující studijní text z mikroekonomie. Z jeho obsahuje zřejmé, proč jeho zveřejnění touto formou považujeme za adekvátní. Příští řádné číslo Marathonu (3/2004) přinese několik příspěvků, které na tento studijní text reagují. Uvítáme další delší i kratší poznámky k textu prezentovanému v tomto čísle.

 

Mikroekonomie:

Jak ji chápat a k čemu je

(Doplňující text ke studiu mikroekonomie na magisterském stupni)

Pracovní nedokončená verze

Úvod

Základní pojmy a metoda

Struktura - stručný přehled mikroekonomie

Všeobecná ekonomická rovnováha

Posuny reálného ekonomického systému k rovnováze

Co vyvolává nerovnováhu a co brání dosahovat rovnováhu?

Inovace a paretovská zlepšení

Nerovnovážné situace a vývoj trhu

Produktivní aspekt osobní spotřeby

Od teorie společenského blahobytu k ekonomii produktivní spotřeby

Kapitálový trh a jeho role při investování do lidských schopností

Investování do schopností a investování do pozice

Rozdělování a omezení vstupu do odvětví

Přebytek na trhu statků a jeho rozdělování

Ekonomická determinace prožitků

Aplikace teorie her: Kooperující a poziční sítě

Vyústění do praxe

Ke zkoušce

Přílohy

Příloha 1- Inovace

Příloha 2 - Čistý přebytek

Příloha 3 -Alternativní společenské indiferenční křivky podle J. Stiglitze

Příloha 4 -Univerzalita

Příloha 5 -Trh a jeho vliv na distribuci bohatství

Příloha 6 -Investování do schopností a investování do pozice

Příloha 7 - K utváření prožitků

Příloha 8 - Předpoklad neproduktivního charakteru osobní spotřeby

Příloha 9 - K proudktivnímu charakteru osobní spotřeby

Příloha 10 - Sociální kapitál - sítě

Příloha 11 - Investování do lidských schopností a přenesená cena

Příloha 12 - Navrhovaný model financování vysokého školství u nás

Příloha 13 - Průmyslová revoluce a nynější přechod ke vzdělanostní společnosti

Příloha 14 - Paradigma a rozvoj ekonomie jako vědy

Příloha 15 - Vzdělání a univerzalita

Příloha 16 - Investiční příležitosti, investiční prostředky, úrok

Literatura

 

Je reálné zpracovat takové pojetí výuky mikroekonomie na magisterském stupni, které napomůže odpovědět člověku na otázku, o co ve společnosti jde, a které mu bude cenným průvodcem i oporou při hledání této odpovědi?

Je reálné zpracovat takové pojetí výuky mikroekonomie na magisterském stupni, které může sloužit absolventovi bakalářského studia z ekonomických, ale i technických a přírodovědeckých oborů jako základ pro doplnění humanitního vzdělání?

Je reálné zpracovat takové pojetí výuky mikroekonomie na magisterském stupni, kterým se naše vysoká škola (VŠFS) stane v návaznosti na výše uvedené přitažlivou pro absolventy bakalářského stupně z ekonomických, ale i technických a přírodovědeckých směrů?

Domnívám se, že je to reálné a že stojí zato se o to pokusit. Naše škola by si měla udělat image v uvedeném směru. Následující text je pokusem učinit k tomu první krok. Tak, aby se vědělo, že se u nás učí tímto způsobem a s těmito efekty. Tak aby se vědělo, že přístup, který je na tomto pojetí založen, má rozsáhlé aplikace. Tak aby se vědělo, že absolventi naší školy se na aplikování výsledků takového pojetí mikroekonomie přímo podílejí.

 

Úvod

Co by mělo přinést magisterské studium mikroekonomie oproti bakalářskému? Odpověď na tuto otázku velmi úzce souvisí s tím, jak chápeme smysl a význam mikroekonomické teorie. Pokud přijmeme názor, že mikroekonomická teorie umožňuje vidět nejvýznamnější (určující) aspekt společenského dění, vývoje společnosti a našeho místa v těchto procesech, vyplývá z toho následující:

Cílem magisterského studia je pozvednout úroveň chápání toho, co se ve společnosti odehrává a našeho místa v tomto dění tak, abychom znali to nejdůležitější, uměli se v souladu s tím orientovat, vycházeli ze systematicky uspořádaných znalostí z oboru mikroekonomie při studiu dalších disciplín a při uplatnění nabytých poznatků v profesní praxi.

Všimněme si, že přínos mikroekonomie je dvojí:

- Jednak nám umožňuje orientovat se ve společenském dění.

- Jednak je metodologickou oporou nabývání dalších poznatků za účelem profesního uplatnění.

Není přitom nutné zdůrazňovat, že jedno souvisí s druhým. Jakmile začneme poctivě studovat mikroekonomickou teorii na úrovni magisterského studia, měli bychom získat pocit, že nám tato věda odpovídá na otázky o společnosti i o nás samotných, které nás dlouho trápily, že začínáme chápat, o co ve složitém dění kolem nás jde, a měli bychom začít lépe chápat i sebe sama.

Za povšimnutí rovněž stojí to, že mikroekonomie není jen věda o světě kolem nás, ale je i o nás samotných, o tom, jak vznikají naše motivace, o tom, čemu připisujeme smysl atd. Je o tom, o co jde, i o způsobu rozhodování každého z nás.1)

Dosáhnout takový výklad mikroekonomie je ovšem velmi obtížné. Stávající učebnice se mu pouze přibližují v té či oné míře, výjimkou není ani tento učební text. Při jeho zpracování jsme se však snažili co nejvíce potlačit vše, co by bylo zavádějící a rozptylovalo, odvádělo pozornost stranou, k dílčím a nepodstatným problémům:

- Nesnažíme se dokázat užitečnost studia mikroekonomie formou interpretace některých prvků jejího aparátu na některých příkladech, kde se jeho použití osvědčuje. Tím se funkční systém poznatků, o jehož osvojení jde, rozmělňuje, mění v soubor neprovázaných prvků, které se s odstupem času rychle vypaří z hlavy toho, kdo si dal tu práci a mikroekonomii studoval.

- Nesnažíme zvyšovat náročnost studia použitím složitého (většinou matematického) aparátu. I to vede k rozmělnění poznatků. Metodologické prostředky používáme funkčně a tak, aby jejich osvojení bylo co nejjednodušší, přitom přímo vázané na potřeby výkladu dané problematiky.

V jednom i druhém případě se snažíme o to, aby nedošlo k tomu, že studující nevidí pro stromy les. Právě naopak - v průběhu celého výkladu nám jde o zvyšování provázanosti poznatků (nikoli o jejich hromadění či přidávání nových a nových, aniž by se ukázalo, jak souvisí s předešlým), o vytváření funkčního systému, kdy studující nejen zná, ale i chápe.

Mikroekonomie považuje efektivnost za to nejdůležitější, proto ani její výuka by neměla toto kritérium obcházet. Za kritérium efektivnosti její výuky považujeme to, že umožňuje pochopit nikoli některé vybrané případy vztahující se k reálné ekonomice a k reálnému ekonomickému systému, ale že umožňuje vidět a pochopit to nejdůležitější, to, o co jde2). To neznamená, že přichází s hotovými recepty a "jediným správným názorem". Většinou v úvahu připadá více vysvětlení událostí a více přístupů k řešení problémů. Jedním z takových "odvěkých" problémů mikroekonomické teorie i praxe např. je, kde lze a kde nelze využít tržní mechanismus. Tak jako se vyvíjí naše poznání, tak se vyvíjí i naše pochopení světa a cest řešení problémů. Studium mikroekonomie by však mělo umět problémy dokázat pojmenovat, vést o cestách jejich řešení kvalifikovanou rozpravu (byť i třeba formou vášnivých diskusí, ale se znalostí věci).

Od stávajících učebnic mikroekonomie se předkládaný text odlišuje zejména následujícím:

1. Nejde v něm o to, aby poskytl aparát, jehož užitečnost lze ilustrovat a dokumentovat na některých příkladech, ale o to, aby jako ucelený systém vzájemně provázaných poznatků umožnil přistoupit k analýze kteréhokoli významného společenského jevu. Tj. není to tak, že teorie si vybírá, kde bude demonstrovat svojí užitečnost, ale tak, že realita úkoluje teorii, aby dokázala, že umí dát odpověď na otázky nastolované samotným životem, např.:

- Je sociální stát v krizi? A pokud ano, jak ji řešit?

- Jak se mění role státu v současnosti, v čem by se měla zvyšovat nebo naopak snižovat?

- Měl by být trh omezován, abychom před škodlivými dopady jeho fungování ochránili veřejnost, nebo by naopak měl být tržní mechanismus rozvíjen?

- Jaké jsou zdroje sociální nerovnosti a lze hovořit i o sociální nespravedlnosti?

- Jak financovat takové oblasti, jakými je školství či zdravotnictví?

- Lze hovořit o trvale udržitelném rozvoji? A pokud ano, lze takový rozvoj zajistit? Jak?

- Jak se uchránit (jako firma, domácnost či stát) před dopady globální konkurence a jak obstát v globální konkurenci?

- Atd. Atd.

2. Na rozdíl od většiny dostupných učebnic klade důraz na dobové určení nabývaných poznatků a z hlediska toho, co vyzdvihuje jako podstatné současná doba, vybírá z mikroekonomického přístupu to nejdůležitější. Vychází z předpokladu, že zvládnutí mikroekonomie na magisterském stupni by mělo umožnit studentovi znát a chápat obsah přechodu ke vzdělanostní společnosti, klíčové momenty tohoto přechodu i jednotlivá úskalí3).

Studium mikroekonomie a "algoritmické stlačení dat":

Co je vlastně cílem poznání a vědeckého poznání zvlášť? Odpověď na tuto otázku (která má specifický význam i pro mikroekonomii jako vědu a její studium) doznala v posledních létech podstatné proměny, a to zejména v souvislosti s teorií chaosu4). Pokusme se na ni odpovědět co nejjednodušeji a nejnázorněji.

Představme si nekonečnou posloupnost čísel, např.:

3, 8, 5, 14, 4, 21, 5, .......

2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, ......

3, 6, 9, 12, 15, 18, 21, ......

V případě, že se nám podaří najít způsob generování čísel nějaké posloupnosti, můžeme říci, že ji lze "algoritmicky stlačit". Tj. členy nekonečné posloupnosti lze zadat předpisem, který je konečný.

Která z našich posloupností je ve výše uvedeném příkladu algoritmicky stlačitelná? Na první pohled vidíme, že třetí - představuje po sobě jdoucí násobky čísla tří. Po bližším ohledání najdeme i způsob jak stlačit druhou posloupnost - každý její další člen v pořadí je součtem dvou předcházejících. Kdo si dá hodně práce, najde způsob algoritmického stlačení i první posloupnosti.

Existují posloupnosti, které jsou principiálně algoritmicky nestlačitelné a nelze je zadat jinak, než výčtem sebe sama. Neexistuje v nich žádná pravidelnost, žádná zákonitost, každý další člen se objevuje naprosto neodhadnutelně.

Přesto, že algoritmicky stlačitelných posloupností je nespočetně (a to i ve smyslu Cantorovy teorie nekonečna), představují svým způsobem výjimku. "Normální" posloupnost by měla být algoritmicky nestlačitelná a je vlastně "štěstí", když narazíme na algoritmicky stlačitelnou posloupnost5).

Nyní přejděme od posloupností k reálnému světu. Pokud ho poznáváme a jsme schopni alespoň částečně poznat, snažíme se rovněž svým způsobem o jeho "algoritmické stlačení". Tj. snažíme se popsat to, s čím se v něm setkáváme, nějakou jeho konečnou reprezentací (teorií, modelem apod.), která je jednodušší než samotný svět, který popisujeme, resp. než ta část reality, kterou popisujeme. Podstatné je, že reprezentace, kterou část reality popisujeme, musí pro nás být algoritmicky stlačitelná do konečných rozměrů, protože s nekonečnými reprezentacemi nedokážeme pracovat. (Tj. můžeme používat nekonečno v nějakém modelu, ale to musí být algoritmicky stlačitelné tak, abychom s ním pracovali jako s konečnou veličinou.)

Svět ve kterém žijeme je - alespoň v určitých rámcích - algoritmicky stlačitelný. Jinak bychom v něm totiž nemohli žít a ani bychom v něm nevznikli. Nevnikly by dokonce ani nejprimitivnější formy života. (Nebylo by v něm např. možné rozmnožování.) Ve zcela chaotickém (tj. algoritmicky nestlačitelném) světě by nebyla možnost replikace, využití minulé zkušenosti k lepšímu jednání v budoucnosti, nic by se nedalo předvídat. Dokonce by neexistovala ani možnost odlišit nějaké entity v takovém světě a nacházet mezi nimi podobnost, případně vyjádřit jejich počet číslem...

To neznamená, že vše, s čím se ve světě setkáváme, je pro nás algoritmicky stlačitelné. Teorie chaosu, která se rozvíjí zhruba od 70. let 20. století nachází nové a nové případy, kdy se s možností řešení problémů formou algoritmického stlačení dat musíme rozloučit, kdy to zkrátka nejde a víme, že to nejde z principiálních důvodů6).

Mikroekonomie je schopna popsat standardní situace, které se v dané oblasti vyskytují, a standardní přechody od jedné takové situace k druhé7). Dokáže tedy předvídat, co se za určitých podmínek bude dít i k čemu dojde, pokud se podmínky změní. Její závěry tohoto typu přitom směřují i do oblasti utváření motivací lidí, vzájemných vztahů mezi lidmi apod.

Matematický a od matematiky odvozený aparát (zejména grafické vyjádření různých veličin a jejich vzájemných vztahů) pak využívá především k rozlišení a pojmenování standardních situací.

Struktura textu a způsob zpracování:

1. Při zpracování bylo dbáno na to, aby si ten, kdo jej bude studovat, vytvořil co nejvíce ucelený a vnitřně provázaný systém poznatků ve své hlavě. Toho je dosaženo tím, že mikroekonomie je vyložena jako celek v několika vrstvách:

- V úvodu jako jedna z prvních kapitol je zařazena část "Struktura - stručný přehled mikroekonomie", která dá studujícímu textu prvotní představu, odkud kam výklad směřuje.

- V části "Všeobecná ekonomická rovnováha", která je rovněž zařazena do první části textu, si studující může udělat ucelenou představu o fungování ekonomického systému.

- Určitým uceleným přehledem je pak závěrečná část nazvaná "Vyústění do praxe", která shrnuje výše předešlé pod příslušným zorným úhlem.

- Do vlastního textu jsme pak zařadili to nejdůležitější, aby studující získal poznatky v koncentrované podobě. Na ně navazují dva typy poznámek - pod čarou a za textem. To má svoji logiku. Poznámky pod čarou přímo doplňují text a studující se k nim může obrátit, pokud potřebuje bližší vysvětlení, pokud chce znát původ tvrzení apod. Poznámky za textem, na které odkazují některé poznámky pod čarou, přinášejí materiál, který rozšiřuje poznání v těch směrech, které považujeme za významné, aktuální, nosné. Studující se s nimi může seznámit výběrově, podle toho, jak ho jejich tématické zaměření zaujme.

- Určitý ucelený pohled na systém mikroekonomického poznání je obsažen i v poznámkách pod čarou, a to formou prezentace poměrně obsáhlých pasáží z učebnice J. Clarka (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932), která v originále vyšla již v roce 1907 (!). Vstupy z této učebnice jsou vybrány a zařazeny tak, aby dávaly celkovou představu o systému mikroekonomické teorie, se kterým J. Clark ve své době přišel. Když se s nimi studující seznámí, zjistí, že připomenutí učebnice "starodávného" autora není náhodné. (Jde o to, že J. Clark si ještě velmi dobře uvědomoval význam dynamických aspektů ekonomického systému při objasnění řady významných otázek, mj. souvisejících s problematikou rozdělování a "čistého přebytku", později se tento aspekt z učebnicového výkladu mikroekonomie vytrácí.)

2. Dalším z pramenů, které jsou v odkazovém materiálu často používány, je učebnice R. Holmana Dějiny ekonomického myšlení (Holmana, R., Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999). Jednak pro svoji snadnou dostupnost (studující tohoto textu ji může poměrně snadno získat, jednak proto, že obsahuje pasáže, které jsou pro pochopení klíčových otázek mikroekonomické teorie (na úrovni magisterského studia) významnou oporou.

3. Poznámky za textem jsme v řadě případů využili rovněž jako svého druhu antologii (výbor z děl) různých autorů, jejichž příspěvek k výkladu mikroekonomie či její metody považujeme za přínosný.

 

Základní pojmy a metoda

Co je to mikroekonomie:

Mikroekonomie je věda, která se zabývá problematikou výběru optimálních variant rozdělování (alokace) vzácných a užitečných statků v procesech jejich výroby a spotřeby. Přitom:

- Je z tohoto hlediska nejobecnější ekonomickou vědou.

- Hlavními subjekty jsou firmy (které statky vyrábějí) a domácnosti (které statky spotřebovávají); za mikroekonomické subjekty můžeme v některých případech rovněž považovat jednotlivce, stát, různě definované pospolitosti.

- Vzhledem k tomu, že výběr variant provádějí lidé nacházející se v určitých vzájemných vztazích, je mikroekonomie především vědou o lidském rozhodování a jejich následném chování na základě tohoto rozhodování - a to jak jednotlivců, tak i různě organizovaných skupin lidí.

Zapamatujme si:

Mikroekonomie je především vědou o člověku a společnosti, umožňuje pochopit vnitřní svět člověka, meze jeho libovůle (tj. v čem se musí podřizovat objektivním omezením, nemá-li utrpět újmu), vědou o vývoji lidské společnosti (vývojových tendencích, rozporech, bariérách vývoje, cestách řešení rozporů a cestách překonávání bariér vývoje).

O co jde při studiu ekonomie:

Především o vytvoření uceleného systému poznatků, o jejich funkční provázanost, o vytvoření prizmatu nahlížení na sebe sama, své místo v ekonomickém systému a vývojové tendence ekonomického systému i na jejich společenské souvislosti. Příkladem aplikace mikroekonomie je sám život - vlastní, který prožíváme, i společenský, kterého se různými formami účastníme, a to v lokálním i globálním měřítku8).

Paretovské optimum:

Při popisu ekonomických situací hledáme optimální variantu, tj. optimum (které se v mikroekonomii chápe jako tzv. paretovské optimum). Ekonomický systém je ve stavu paretovského optima tehdy a právě tehdy, pokud nelze zvýšit užitek kohokoli, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného.

Paretovská zlepšení:

Reálné ekonomické situace nejsou zpravidla pareto-optimální. Ekonomie z tohoto hlediska:

- Hledá příčiny toho, proč nejsou tyto situace pareto-optimální.

- Hledá možnosti tzv. paretovských zlepšení, tj. taká zlepšení, při kterých se zvyšuje užitek (alespoň některých) ekonomických subjektů, aniž by se snížil užitek kteréhokoli jiného subjektu.

Poznámka k paretovským zlepšením:

Pokud jdeme cestou paretovských zlepšení, nesmíme např. "bohatým brát a chudým dávat". Pro názornost by bylo možné říci, že při hledání paretovských zlepšení musíme zakázat Jánošíka. V každém ekonomickém systému lze totiž dosáhnout zlepšení situace někoho na úkor někoho druhého. Problém je ovšem ukázat, zda lze zlepšit situaci někoho, většiny či všech, aniž by kdokoli utrpěl újmu. Mikroekonomie se zabývá především řešením tohoto typu otázek a má k tomu závažné (netriviální) důvody, které vyplynou postupně z dalšího výkladu.

Neparetovské změny a jejich důsledky:

V reálném ekonomickém systému dochází k řadě změn, které mají neparetovský charakter, tj. dochází ke zlepšení situace někoho na úkor druhého, resp. zlepšení situace někoho vede ke zhoršení situace druhého. Tak je tomu zejména:

- V důsledku některých státních zásahů do ekonomiky (mj. i vědomého sociálně orientovaného přerozdělování).

- V důsledku většiny inovací (tj. když je něco stávající nahrazeno něčím novým s odlišnými ekonomickými parametry).

- V důsledku násilných aktů typu válek, krádeže, vydírání, nátlaku apod.

- V důsledku vytvoření nerovnoprávných podmínek pro ekonomickou činnost.

Poznámka k neparetovským důsledkům změn v ekonomickém systému:

Neparetovské důsledky změn v ekonomickém systému mohou vyvolávat určitá pnutí, mohou vést k organizaci za účelem bránit se těmto důsledkům a případně i ke konfliktům. Úloha státu může mít z tohoto hlediska podobu "vytloukání klínu klínem" - tj. buď brání změnám, které mohou mít neparetovské důsledky, nebo omezuje neparetovské důsledky změn, kterým nebylo možné zabránit. Účinky takového postupu bývají dvojaké. Proto mikroekonomická teorie preferuje cestu paretovských zlepšení tam, kde je to možné. To jí umožňuje odhalit a rozpoznat takové formy jednání, které mají neparetovské důsledky.

Náklady obětované příležitosti:

Hledáme-li optimum, nemáme jinou možnost než porovnávat jednu variantu s druhou (v mikroekonomii neexistuje žádný "pevný bod", který by nám dával nějaké absolutní měřítko efektivnosti). Nákladem na variantu, která je vybrána, je varianta, která musela být obětována. Je to současně cena, která musela být zaplacena, aby se realizovala vybraná varianta. Pokud je obětovaných variant více a pokud je porovnáme mezi sebou, pak nákladem obětované příležitosti (a cenou, která musela být zaplacena za vybranou variantu), je druhá nejlepší varianta.

Veličiny:

K popisu ekonomického systému využívá mikroekonomie mj. kvantifikovatelných veličin, zejména:

- Náklady a výnosy (které lze rozlišit na příjmy a užitky).

- Vstupy a výstupy.

Poznámky k charakteru mikroekonomických veličin:

- Předpokládáme, že tyto veličiny jsou spojité, nekonečně dělitelné a identifikovatelné. To proto, abychom mohli vztahy mezi nimi vyjádřit pomocí poměrně jednoduchých modelů (většinou grafů). Zjednodušení, kterých se tím dopouštíme, nejsou ve většině případů významná. Tam, kde významná jsou, lze použít poměrně jednoduchých korekcí původních modelů se spojitými veličinami.

- Pod příjmem chápeme něco, co existuje v materiální podobě, zatímco užitek existuje jen v subjektivní podobě, v podobě prožitku či požitku v hlavě nějakého člověka.

- Některé ekonomické koncepce kladou důraz na to, že užitek nelze měřit, lze jen porovnávat, zda něco přináší určitému jednotlivci větší či menší užitek. Podle toho se rozlišuje kardinalistická verze (předpokládající měřitelnost užitku) a ordinalistická verze (která předpokládá jen možnost porovnání). Toto rozlišení ovšem není tak podstatné, jak se zdálo v dobách, kdy vzniklo. V našem přístupu je nebudeme brát v úvahu.

- Ne ve všech koncepcích se kromě nákladů a výnosů (příjmů - užitků) používají i veličiny vstupu a výstupu. V našem případě veličiny vstupů a výstupů používat budeme, mj. z terminologického hlediska i proto, že součástí výstupu výroby jsou i náklady obětované příležitosti.

Kvantifikace veličin:

- Ke kvantifikaci používáme vyjádření v podobě funkce typu:

Y = f(X).

- První derivace funkce tohoto typu v bodě maxima je rovna nule, tj. platí:

f´(X) = dY/dX = 0

- Druhá derivace funkce tohoto typu v bodě maxima je menší než nula, tj. platí:

f´´(X) = d2Y/dX2 < 0

- První derivace je současně mezní (přírůstkovou) veličinou vztahující se k původní funkci.

Poznámka ke kvantifikaci veličin:

- V obecném případě bychom měli využívat funkce typu Y = f(X1,X2,X3,...Xn), tj. funkce o více proměnných. Ty lze ovšem graficky obtížně vyjádřit. Ve většině otázek, které nás budou zajímat, vystačíme s jednou proměnou.

- Další zjednodušení souvisí s tím, že nemusíme uvažovat matematický aparát odvozený od limitních přechodů, ale můžeme uvažovat, co se děje při malých změnách (např. o nějakou vhodně vybranou malou jednotku). Pak místo veličiny dX či dY můžeme uvažovat nějakou konečnou změnu

ΔX = X2 - X1

ΔY = Y2 - Y1

- Při grafickém vyjádření v limitních nekonečně malých veličinách je derivací funkce v bodě sklon tečny, v malých, ale konečných veličinách je to přepona trojúhelníčku.

- Mezní veličiny můžeme též chápat jako přírůstky určité funkce, mění-li se proměnná o nějakou malou jednotku.

Význam matematiky v mikroekonomii:

Určitou "velkorysost" z hlediska použití matematických prostředků (např. to, že nemusíme brát příliš vážně v úvahu rozdíly mezi nekonečně malými a velmi malými veličinami, že můžeme "zgrupovat" veličiny tak, abychom dostali dvourozměrnou situaci, apod.) si můžeme v mikroekonomii dovolit vzhledem k odlišné roli, kterou zde hrají ve srovnání např. s fyzikou. Matematické prostředky totiž nelze použít k výpočtu průběhu procesů, které se v mikroekonomických systémech odehrávají. Reálné ekonomické procesy jsou příliš závislé na počátečních podmínkách (je to dáno nelineárním charakterem závislosti a existencí zpětných vazeb). Matematické prostředky proto hrají jen roli konceptu, který nám umožňuje zachytit standardní (tj. nejčastěji se vyskytující a určité společné rysy mající) situace a standardní přechody od jedné standardní situace k druhé.

Po dlouhou dobu vývoje mikroekonomie existovaly určité iluze o tom, jakou roli zde může matematika sehrát. Teprve teorie chaosu (jejíž počátky spadají přibližně do 70. let) ukázala na omezení v jejich aplikaci. Jejich role v "algoritmickém stlačení dat" je omezená, přesto však významná. Pomáhají nám hledat "řád v chaosu". Bez jejich použití (pokud bychom se například snažili ekonomický systém a procesy v něm probíhající popsat pojmově), bychom v mnoha případech neměli dostatečně názornou představu o tom, co je v daném ekonomickém systému důležité a co ne, kterým směrem se bude ubírat vývoj ekonomického systému apod. Proto také používáme matematické prostředky v takové podobě, ve které jsou snadno dostupné lidskému vnímání, lidské představivosti. Nejčastěji budeme používat jednoduché dvourozměrné grafy.

Zákon klesajících výnosů a klesajícího užitku:

Svět kolem nás je takový, že při jakékoli výrobě mezní výnos (přírůstek výnosu na jednu vynaloženou jednotku vstupu) od určitého momentu klesá.

Náš vnitřní svět (svět našich prožitků) je takový, že při jakékoli spotřebě mezní užitek (přírůstek užitku z jednotky spotřebovaného statku) od určitého momentu klesá.

Obecně pak platí - zvyšujeme-li určitý vstup do procesu výroby či spotřeby, pak (za jinak neměnných podmínek) od určitého momentu začne přírůstek výstupu na jednotku vstupu (mezní výstup) klesat9).

Optimum a rovnováha:

Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že optimum (nikoli nutně paretovské, ale ve smyslu maximálního výstupu za daných podmínek) má podobu rovnováhy (podrobněji viz dále).

Stacionarita a dynamika:

Pohyb je mnohem obtížnější zachytit než neměnný stav10). Mikroekonomická teorie se proto zpravidla zachycením toho nejpodstatnějšího, co se odehrává v ekonomickém systému, vyrovnává následujícím způsobem:

1. Vymezí podmínky optima (tj. podmínky, kdy vstupy jsou využity tak, aby byl maximalizován výstup). Zjišťuje přitom, že tento stav má charakter rovnováhy určitých veličin.

2. Návazně na to je schopna ukázat, k jakým procesům bude docházet, pokud systém není ve stavu optima. Tj. jak bude systém směřovat k rovnováze.

3. Původní optimum nemusí být nutně paretovské (tj. je to optimum, které je dosahována za daných podmínek, přičemž není vyloučena existence paretovských zlepšení) - mikroekonomie je svými prostředky schopna rozhodnout, zda se jedná či nejedná o paretovské optimum.

4. Pokud se nejedná o paretovské optimu, je mikroekonomie schopna navrhnout cesty paretovských zlepšení, resp. ukázat, které reálné procesy mohou vést k paretovským zlepšením.

5. Na základě tohoto konceptu je pak schopna ukázat:

- Které reálné vlivy vyvádějí ekonomický systém ze stavu rovnováhy.

- Jaké reálné vlivy brání ekonomickému systému směřovat ke stavu rovnováhy.

Stav ekonomického systému a ekonomická reprodukce:

Při popisu ekonomického systému vycházíme ze zachycení určitého stavu. Reálný ekonomický systém je však procesem reprodukce, kdy výstupy ze kteréhokoli ekonomického procesu jsou opět vstupy do dalšího ekonomického procesu11).

Čistý přebytek (nad náklady):

Pojem "čistý přebytek nad náklady" není tak jednoduché vymezit. Není totiž snadné vymezit ani to, co chápat pod "náklady" spojenými s využíváním toho či onoho výrobního faktoru. V teorii rozdělování tento pojem hraje mimořádně významnou roli. Použití tohoto pojmu najdeme v řadě učebnic i odborných prací, velmi často však bez náležitého vysvětlení. Jednou z příčin je skutečnost, že pojem "čistý přebytek" nelze objasnit bez uvážení dynamiky systému.

Budeme se proto přidržovat následujícího:

- Čistý přebytek, který vzniká vlastníkovi určitého výrobního faktoru, chápeme jako to, co lze vzít z příslušné oblasti výdělečného působení výrobního faktoru a využít v jiné oblasti, aniž by se změnil předešlý způsob využití výrobního faktoru. (Zkrátka - čistý přebytek poznáme podle toho, že jej lze odčerpat a použít jinde, aniž by se v oblasti, ze které jsme ho odčerpali, cokoli změnilo.)

- Náklady budeme chápat jako náklady na reprodukci výrobního faktoru (v případě reprodukce schopnosti vykonávat určitou práci), jako náklady na pořízení výrobního faktoru (zejména v případě kapitálových statků), jako náklady na provozování výrobního faktoru (na to, aby mohl být výrobní faktor využíván příslušným způsobem).

O dosažení čistého přebytku se snaží firmy i další mikroekonomické subjekty. Proto je tento pojem důležitý při objasnění motivací různých subjektů působících v ekonomickém systému12).

Dedukce a indukce v mikroekonomii:

Mikroekonomie má poměrně přísnou logickou stavbu. Ze základních tvrzení (zákonů klesajícího užitku a klesajících výnosů) jsou odvozovány závěry, které se současně dají vyjádřit prostřednictvím matematického aparátu, resp. v názorné podobě grafů.

Velmi důležité je pak to, že při odvozování důsledků ze základních tvrzení lze s využitím empirických poznatků, resp. praktických zkušeností rozlišit různé případy, které mohou za určitých podmínek nastat. To je induktivní moment v logické výstavbě mikroekonomické teorie.

Důležité je uvědomit si, že bez toho, aby byly odlišeny závěry od předpokladů, tj. zvýrazněn deduktivní moment ve výstavbě mikroekonomické teorie, nebylo by možné uvidět a vhodně rozlišit jednotlivé podstatné případy, které nastávají v realitě (v praxi).

(Stačí, když si uvědomíme, jak vhodně definované a grafickými prostředky vhodně vyjádřené rozlišení dokonalé a nedokonalé konkurence otevřelo cestu k popisu ekonomické reality.)

Katalogizace a kategorizace:

Důležitou součástí logického vyzrávání mikroekonomické (a samozřejmě nikoli jen mikroekonomické) teorie je přechod od katalogizace ke konkretizaci13). Jedná se o jednu z nejčastějších forem algoritmického stlačení dat v těch případech, kdy nevystačíme s čistým matematickým popisem a s čistou dedukcí.

Při katalogizaci se snažíme zachytit všechny případy, které mohou za daných podmínek nastat, a vhodně je uspořádat (podle jednoho či více kritérií).

Při kategorizaci přecházíme od uspořádaného výčtu k jednoznačnému definování podmínek, za kterých nastává buď daná situace, nebo situace, která je jejím logickým doplňkem. Na tomto stupni poznání se realita jeví jako polarizovaná do párových alternativ, kdy každá z nich nastává za přesně definovaných podmínek a jejich porušením (změnou) přechází v doplňující.

Není přitom vyloučeno, že mohou vznikat přechodné situace a že samotný přechod může být z teoretického i praktického hlediska zajímavý. Obojí patří k odhalování standardních situací a standardních přechodů od jedné standardní situace k druhé.

Ukazuje, že prakticky vždy lze přejít od katalogizace ke kategorizaci a že kategorizace ve velké většině případů přinese velmi cenné poznatky14).

Paradigma:

Každá věda a pochopitelně i ekonomie se rozvíjí formou určitých zvratů či skoků, které T. Kuhn15) nazývá změnou paradigmatu. Paradigma je charakteristické pro každý stupeň teorie. Vyznačuje se:

- Základními tvrzením, která jsou považována za samozřejmá.

- Používanými metodami.

- Způsobem ověřování poznatků.

- Způsobem chápání toho, jaký význam má teorie pro praxi a jak vyúsťuje do praxe.

- Standardním učebnicovým výkladem, který určuje, co je považována za "hlavní proud".

Změna paradigmatu se projevuje jako střet starého s novým, často i střed mezi generacemi vědců. Jak bylo kdysi vtipně poznamenáno - nová teorie nevítězí silou argumentů, ale tím, že vymřou její odpůrci. Ve vědách, které nashromáždily dost zkušenosti se změnou paradigmat, se nové prosazuje již poměrně snadněji a bývá očekáváno i vítáno.

Mikroekonomii, jejíž vývoj zastydl na paradigmatu stacionárního pohledu a exogenního pojetí užitku, které již neodráží současnou realitu, takové střídání paradigmatu patrně čeká.

 

Struktura - stručný přehled mikroekonomie

Ze zákona klesajících výnosů a klesajícího užitku odvodíme základní nástroje popisu ekonomické reality - indiferenční křivky, izokvanty, smluvní křivky, hranici produkčních možností, nabídku, poptávku, apod.

Předvedeme ucelený koncept všeobecné ekonomické rovnováhy na modelu 2 x 2 x 2 x 2.

Na základě něj si můžeme udělat představu o všech hlavních tendencích obnovování rovnováhy ekonomického systému či posunech směřujících k obnově rovnováhy ekonomického systému.

To umožňuje nastolit otázky:

- Co vnáší do ekonomického systému nerovnováhu?

- Co brání obnovování rovnováhy, resp. brzdí proces obnovy rovnováhy?

Do popředí naší pozornosti se tak dostanou otázky inovací (toho, co vyvádí systém z rovnováhy) a monopolních struktur (toho, co brání obnově rovnováhy). Ekonomický systém lze z tohoto hlediska chápat i jako střet dočasných monopolů (založených na inovaci) a trvalých monopolů (založených na omezení vstupu do odvětví).

Důležitou roli hraje odpověď na otázku, za jakých podmínek mohou být eliminovány neparetovské důsledky inovací (tj. to, že někdo je důsledky inovací poškozen). Odsud vyplyne klíčová role univerzality lidských schopností jako jediného zdroje ekonomiky, jehož hodnotu nemohou inovace snížit a jehož hodnota se zvyšováním dynamiky inovací roste.

To nás přivede k tomu, abychom věnovali pozornost produktivním aspektům osobní spotřeby (resp. spotřeby domácností). Tj. spotřeby, při které dochází k nabývání lidského kapitálu, což se projevuje zvýšením jeho ocenění na profesních trzích. Místo konceptu založeného na vztažení rozhodování k užitku (chápaného subjektivně jako požitek či prožitek) tak máme koncept založený na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu jednotlivců (či domácností).

Na základě toho lze ukázat, že za určitých podmínek nemusí existovat rozpor mezi ekonomickou efektivností a rovností příležitostí. Touto podmínkou je především vývoj kapitálového trhu tak, aby umožnil plné využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka.

Vývoj kapitálového trhu v uvedeném směru otevírá prostor pro paretovská zlepšení spojená s využíváním lidských schopností.

Existuje však polarita investování současného přijmu do zvýšení budoucího příjmu, a to:

- v podobě investování do rozvoje schopností (což se v nejobecnější rovině projevuje ve schopnosti generovat inovace a podílet se na jejich realizaci),

- v podobě investování do společenské pozice (což se v nejobecnější rovině projevuje ve schopnosti podílet se na omezování vstupu do odvětví druhým).

Tato polarita se promítá i do oblasti rozdělování, resp. do otázky, kdo a za jakých podmínek si může přisvojit čistý přebytek. Vzhledem k tomu, že si tato otázka vyžaduje zevrubný výklad, je jí věnována obsáhlejší část, přitom ve dvou podobách:

- z hlediska koncepce rozdělování založené na oceňování výrobních faktorů,

- z hlediska vzniku přebytku výrobce či přebytku spotřebitele na trhu statků.

V obou případech se ukazuje, že čistý přebytek může vzniknout jen v důsledku inovace (dočasného monopolu), anebo omezení vstupu do odvětví (trvalého monopolu). Současně se ukazuje, že není ostrá hranice mezi trhem statků a trhem výrobních faktorů.

Tato polarita možností získání čistého přebytku se promítá i do utváření naší prožitkové struktury, která nám umožňuje bezprostřední rozhodování. Lze ukázat mechanismy utváření prožitkové struktury i vliv fungování ekonomického systému na naši prožitkovou strukturu (na naše motivace, emoce apod.).

Při každém rozhodování o alokaci našich aktivit a prostředků (v oblasti produktivní činnosti i při spotřebě, v oblasti pracovní i mimo ni) řešíme problémy typu vězňova dilematu (tj. problémy, které popisuje teorie her). Jinými slovy - vše, co děláme, je volbou mezi sázkou na rozvoj schopností a sázkou na zlepšení společenské pozice nikoli na základě lepších schopností, ale nepřipuštěním druhého. I do oblasti každodenních aktivit (podobně jako životních strategií a lidských osudů) se promítá toto dilema, u jehož ekonomických základů stojí polarita dočasných a trvalých monopolů (inovací a omezení vstupu do odvětví).

Jedním z důsledků těchto her je vznik sociálních sítí, které mají povahu jednak kooperujících a jednak pozičních sítí. I do nich se promítá výše uvedené dilema (schopnosti a inovace versus omezení druhého o monopol). Tyto sítě se liší jak vztahem ke svému okolí, tak i způsobem zapojení jednotlivce do sítě. Lze ukázat, jak ekonomický systém svým stavem působí na utváření těchto sociálních sítí.

Z výše uvedeného vyplývají konkrétní závěry týkající se vyhodnocení problematiky přechodu ke vzdělaností společnosti "zde a nyní", tj. v daných konkrétních podmínkách a v dané konkrétní době - např. tady u nás a v nejbližších létech.

 

Všeobecná ekonomická rovnováha

K popisu ekonomické rovnováhy využijeme zjednodušený model 2 x 2 x 2 x 2, tj. 2 vstupy, 2 výrobci, 2 výstupy, 2 spotřebitelé. Jedná se o zjednodušení vhodné, protože z něj lze odvodit vše podstatné, co nás bude zajímat.

Označení:

Q1,Q2 - množství vstupu (zdroje nějakého procesu výroby či výrobního faktoru)

Q1´,Q2´ - množství výstupu (spotřebního statku)

 

Izokvanta

Izokvanta (IQ) = křivka stejného výnosu. Její průběh je přímým důsledkem zákona klesajících výnosů. Každé úrovni výnosu odpovídá určitá izokvanta, tj. izokvanty tvoří mapu izokvant. Čím je izokvanta vzdálena více severovýchodně od počátku souřadnic, tím vyšší úroveň výnosu představuje.

Indiferenční křivka

Indiferenční křivka (IC) = křivka stejného výnosu. Její průběh je přímým důsledkem zákona klesajícího užitku. Každé úrovni užitku odpovídá určitá indiferenční křivka, tj. indiferenční křivky tvoří mapu indiferenčních křivek. Čím je indiferenční křivka vzdálena více severovýchodně od počátku souřadnic, tím vyšší úroveň užitku představuje.

Tvar izokvanty i indeferenční křivky je přímým důsledkem zákona klesajícího výstupu na jednotku vstupu. Snižuje-li se množství jednoho vstupu, zvyšuje se množství druhého vstupu, kterým musí být úbytek prvního vstupu substituován (tj. zvyšuje se jeho cena), tj.:

Klesá-li Q1 či Q1´, pak roste ΔQ1/ΔQ2 (mezní míra technické substituce - MRST), resp. ΔQ1´/ΔQ2´ (mezní míra substituce ve spotřebě - MRSC).

Optimum v případě: 2 vstupy, 1 firma, 2 výstupy

K vyjádření rovnováhy využijeme tzv. krabicový digram:

1. Základní prvky grafu:

- Levý dolní roh označený jako 0 (1. výstup) můžeme chápat jako počátek souřadnic os, na které vynášíme množství 1. vstupu využitého při výrobě 1. výstupu (horizontálně) a 2. vstupu použitého při výrobě 1. výstupu (vertikálně). Pokud disponujeme zásobou M 1. vstupu a N 2. vstupu, pak koncový bod (M, 0) na horizontální ose představuje situaci, kdy při výrobě 1. výstupu byla použita veškerá zásoba 1. vstupu, a koncový bod (0, N) situaci, kdy při výrobě 1. výstupu byla využita veškerá zásoba 2. vstupu.

- Křivka IQ (1. výstup) představuje jednu (z mnoha) izokvant, tj. křivek, které popisují různé kombinace 1. vstupu a 2. vstupu nutné k dosažení určitého množství 1. výstupu. Každému zadanému množství 1. výstupu odpovídá nějaká taková izokvanta. (Další taková izokvanta je naznačena čárkovaně a je rovněž konvexní ve vztahu k počátku 0 (1. výstup), zařazujeme ji do obrázku jen pro ilustraci a bez označení.)

- Pravý horní roh označený jako 0 (2. výstup) můžeme chápat jako počátek souřadnic os, na které vynášíme množství 1. vstupu využitého při výrobě 2. výstupu (horizontálně) a 2. vstupu použitého při výrobě 2. výstupu (vertikálně). Jedná se vlastně o zrcadlové převrácení původních souřadnic podle diagonály vymezené koncovými body (M, 0) a (0, N). Tyto koncové body však z hlediska 2. výstupu mají odlišnou (právě opačnou interpretaci).

- Křivka IQ (2. výstup) představuje jednu (z mnoha) izokvant, tj. křivek, které popisují různé kombinace 1. vstupu a 2. vstupu nutné k dosažení určitého množství 2. výstupu. Každému zadanému množství 2. výstupu odpovídá nějaká taková izokvanta. (Další taková izokvanta je naznačena čárkovaně a je rovněž konvexní ve vztahu k počátku, kterým je ovšem v zrcadlovém zobrazení roh 0 (2. výstup), v našem obrázku sehraje určitou roli.)

- Náš graf se tak skládá ze dvou - prvního a zrcadlově obráceného. První umožňuje zobrazit izokvanty 1. výstupu, druhý umožňuje zobrazit izokvanty 2. výstupu. Jaký je smysl tohoto propojení dvou grafů do jednoho? Abychom tento smysl pochopili (a to je důležité i pro pochopení dalších úvah), musíme si uvědomit, že souřadnice každého bodu uvnitř (i na hranicích) obdélníku v prvním grafu nám říkají, jaká množství jednotlivých vstupů byla využita při výrobě 1. výstupu, a souřadnice v druhém (zrcadlově převráceném) grafu říkají, jaká množství jednotlivých vstupů byla využita při výrobě 2. výstupu. Přitom je zřejmé, že k produkci 1. výstupu a 2. výstupu byla využita celá zásoba obou vstupů. Každý bod uvnitř a na hranici obdélníku tedy popisuje nějaké rozdělení celé zásoby vstupů do výroby dvou výstupů.

2. Nalezení rovnováhy:

- Lze předpokládat, že ne každý bod uvnitř a na hranicích plochy obdélníku je bodem, ve kterém jsou vstupy do produkce výstupů rozděleny optimálně (ve smyslu paretovského optima).

- Vezměme například bod X. Ten leží na průsečíku jedné z izokvant 1. výstupu a jedné z izokvant 2. výstupu IQ (1. výstup) a IQ (2. výstup). (Není podstatné, že právě těch izokvant, které jsme zobrazili, veškeré další úvahy platí pro libovolný bod, který leží na jakémkoli průsečíku dvou izokvant. Tvrdíme, že tento bod nemůže představovat optimální rozdělení vstupů.

- Výše uvedené tvrzení lze snadno dokázat. Pohybujme se po křivce IQ (1. výstup) z bodu X do bodu E (jak ukazuje šipka v grafu). Bod E je zajímavý tím, že se v něm křivka IQ (1. výstup) dotýká s jednou z izokvant popisujících druhý výstup. Po celé trajektorii tohoto pohybu a samozřejmě i v bodě E je produkováno stejně množství 1. výstupu (protože se pohybujeme po izokvantě), dochází jen k jinému rozdělení vstupů (přitom ve smyslu dříve řečené je celá zásoba vstupů vyčerpána).

- Pokud si představíme izokvantu 2. výstupu, která prochází bodem X (v našem grafu ji nemáme zakreslenu, protože by tím byl obrázek příliš "přetížen", nepředstavuje však žádnou obtíž si ji domyslet), je zřejmé, že právě v bodě dotyku IQ (1. výstup) s příslušnou izokvantou popisující druhý výstup (v grafu je zakreslena čárkovaně a není zvlášť označena) je při zadaném množství prvního výstupu dosaženo maxima druhého výstupu. To je to, co jsme potřebovali dokázat, tj. že jakýkoli bod, který leží na průsečíku izokvant popisujících v našem grafu dva různé výstupy nemůže být bodem optima a že všechny body na dotyku izokvant popisujících dva různé výstupy mohou být body optima. (Ke stejnému závěru bychom dospěli, pokud bychom se z bodu X posouvali příslušným směrem po křivce IQ (2. výstup); v tomto případě by zůstalo zachováno množství druhého výstupu a zvětšovalo by se množství prvního výstupu.)

- Spojíme-li všechny body na dotyku izokvant popisujících různé výstupy získáme tzv. smluvní křivku (CC), která je v grafu vyznačena tučně. (Důvod, proč se tato křivka nazývá "smluvní" bude zřejmé, až se budeme zabývat optimem ve směně.)

Z výše prezentovaného krabicového schématu lze snadno odvodit hranici produkčních možností (křivku PPF), se kterou jsme se setkali již dříve. Představme si mapu izokvant 1. výstupu, kdy každá další izokvanta představuje zvýšení produkce 2. výstupu o jednotku, a mapu izokvant 2. výstupu (odvíjející se od zrcadlového počátku souřednic), kdy se každá izokvanta 2. výstupu dotýká příslušné izokvanty 1. výstupu. Máme tak přesně zadané maximálně možné kombinace dvou výstupů. Pokud je vyneseme do souřadnic jejichž osy vyjadřují množství 1. výstupu a 2. výstupu, dostaneme nám známou PPF. Krabicové schéma popisující situaci 2 vstupy, 1 firma, 2 výstupy lze tedy bez problémů přetransformovat do PPF.

Poznámka:

V této souvislosti lze dát podrobnější zdůvodnění konkávního tvaru PPF směrem k počátku souřadnic. Příčin je několik:

1. Pokud působí zákon klesajících výnosů při výrobě každého z výstupů (tak tomu nemusí být vždy, zákon klesajících výnosů se může začít projevovat až za hranicí dosažitelných kombinací).

2. Pokud jsou některé vstupy vhodnější pro výrobu jednoho výstupu a méně vhodné pro výrobu druhého výstupu.

3. Pokud jsou vyráběné statky různě náročné z hlediska použitých vstupů.

Z výše řečeného vyplývá ještě jeden velmi významný závěr, který je první podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) zdrojů v případě 2 vstupy, 1 firma, 2 výstupy optimální, musí být využity všechny zdroje a mezní míra technické substituce (MRTS) vstupů, tj. poměr ve kterém lze při produkci jednoho výstupu zaměnit jeden vstup za druhý, aniž by se změnil výstup, musí být u každého z výstupů stejná.

(To je zřejmé mj. z toho, že v bodě dotyku mají izokvanty obou výstupů stejný sklon, přitom právě tento sklon vyjadřuje poměr, ve kterém lze zaměnit jeden vstup za druhý, aniž by se změnil výstup.)

Optimum v případě: 2 vstupy, 2 firmy, 1 výstup

V tomto případě lze podmínku optima najít poměrně snadno.

Máme grafické vyjádření mezního výstupu z 1. vstupu každé z firem (víme, že mezní výstup s každou další jednotkou vstupu klesá). Nechť v počátečním stavu (1) je mezní výstup 1. firmy větší než mezní výstup 2. firmy. Převodem jedné jednotky 1. vstupu z druhé firmy do první dojde ke zvýšení společného výstupu obou firem. Tak tomu bude až do té doby, dokud se mezní výstupy obou firem nebudou rovnat, tj. pokud nenastane stav (2).

Z výše řečeného vyplývá další významný závěr, který je druhou podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) zdrojů v případě 2 vstupy, 2 firmy, 1 výstup optimální, musí být mezní výstup z každého vstupu pro obě firmy stejný.

Optimum v případě: 2 firmy, 2 výstupy

I v tomto případě lze podmínku optima najít poměrně snadno. Jedná se vlastně o nalezení optimální struktury produkce (výstupů) každé z firem v případě že chceme maximalizovat celkový výstup obou firem.

Stačí, když si uvědomíme, že sklon PPF v každém bodě (znázorněný tečnou) v případě obou firem vyjadřuje množství jednoho výstupu, kterého se musíme vzdát, pokud chceme zvýšit výstup druhý. Tento poměr (jak jsme si říkali již dříve) nazýváme mezní mírou transformace produktu (výstupu) - MRTP. Pokud by se mezní míry transformace produktu (výstupu) nerovnaly, lze zvýšit celkové množství produkce tím, že by jedna z firem vyráběla větší množství toho výstupu, u kterého je množství druhého výstupu, který musí obětovat, menší než u druhé firmy; druhá firma by pak zvýšila výrobu výstupu obětovaného první firmou.

Z výše řečeného vyplývá třetí významný závěr, který je třetí podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) zdrojů v případě 2 firmy, 2 výstupy optimální, musí být mezní míra transformace výstupu u obou firem stejná.

Optimum v případě: 2 výstupy, 2 spotřebitelé

K vyjádření rovnováhy opět využijeme tzv. krabicový digram. Dlužno dodat, že toto použití je nejtypičtější. Setkáme se zde se všemi typy grafických prvků, pouze jejich interpretace je odlišná. Tento graf popisuje efektivnost směny, tj. umožňuje odlišit ty situace, v nichž si spotřebitelé mohou směnou statků mezi sebou zlepšit svůj užitek, od situací, v nichž není možné pouhým přerozdělením statků zvýšit užitek jednoho ze spotřebitelů aniž by se nesnížil užitek druhého ze spotřebitelů.

Poznámka:

Situaci, kterou graficky znázorníme, si můžeme přiblížit následujícím příkladem. Nechť máme zajatecký tábor, ve kterém každý zajatec dostává každý den nějaké množství čokolády a cigaret. Někteří zajatci jsou ovšem nekuřáci, jiní zase rádi mlsají sladké. Lze očekávat, že si mezi sebou začnou směňovat cigarety za čokoládu, každý tak bude ovšem činit tak, aby si zvýšil svůj užitek.

(Tento příklad není vymyšlený, existence tohoto typu směny se vyskytovala a empirická data, která byla získána, sloužila k potvrzení některých teoretických předpokladů.)

Poznámka 2:

Vzhledem k tomu, že jednotlivé případy hledání optima, kterými se zabýváme, na sebe navazují, budeme pro příslušné dva spotřební statky používat označení 1. výstup a 2. výstup. Oba spotřební statky jsou totiž výstupem produkce nějakých firem.

Vzhledem k tomu, že se opět jedná o poměrně náročné schéma, budeme jej "dešifrovat" postupně.

1. Základní prvky grafu:

- Levý dolní roh označený jako 0 (1. spotřebitel) můžeme chápat jako počátek souřadnic os na které vynášíme množství 1. výstupu, určitého statku, který byl vyprodukován a který slouží ke spotřebě (horizontálně), a 2. výstupu, určitého statku, který byl vyprodukován a který slouží ke spotřebě (vertikálně). Pokud disponujeme zásobou M 1. výstupu a N 2. výstupu, pak koncový bod (M, 0) na horizontální ose představuje situaci, kdy 1. spotřebitel spotřebovává veškerý 1. výstup a žádný 2. výstup, a koncový bod (0, N) situaci, kdy 1. spotřebitel spotřebovává veškerý 2. výstup a žádný 1. výstup.

- Křivka IC (1. spotřebitel) představuje jednu (z mnoha) indiferenčních křivek, tj. křivek, které popisují různé kombinace 1. výstupu a 2. výstupu, při jejichž spotřebě má spotřebitel stejný užitek. Každé úrovni užitku 1. spotřebitele odpovídá nějaká taková indiferenční křivka. (Další taková IC je naznačena čárkovaně a je rovněž konvexní ve vztahu k počátku 0 (1. spotřebitel), zařazujeme ji do obrázku jen pro ilustraci a bez označení.)

- Pravý horní roh označený jako 0 (2. spotřebitel) můžeme chápat jako počátek souřadnic os na které vynášíme množství 1. výstupu, který spotřebovává 2. spotřebitel (horizontálně), a 2. výstupu (vertikálně). Jedná se vlastně o zrcadlové převrácení původních souřadnic podle diagonály vymezené koncovými body (M, 0) a (0, N). Tyto koncové body však z hlediska 2. spotřebitele mají odlišnou (právě opačnou interpretaci).

- Křivka IC (2. spotřebitel) představuje jednu (z mnoha) jeho IC. Všechny tyto IC tvoří indiferenční mapu. (Další taková IC je naznačena čárkovaně a je rovněž konvexní ve vztahu k počátku, kterým je ovšem v zrcadlovém zobrazení roh 0 (2. výstup), v našem obrázku sehraje určitou roli.)

- Náš graf se tak skládá ze dvou - prvního a zrcadlově obráceného. První umožňuje zobrazit IC 1. spotřebitele, druhý umožňuje zobrazit IC 2. spotřebitele. Jaký je smysl tohoto propojení dvou grafů do jednoho? Abychom tento smysl pochopili (a to je důležité i pro pochopení dalších úvah), musíme si uvědomit, že souřadnice každého bodu uvnitř (i na hranicích) obdélníku v prvním grafu nám říkají, jaká množství jednotlivých výstupů, tj. nějakých spotřebních statků spotřebovává 1. spotřebitel, a souřadnice v druhém (zrcadlově převráceném) grafu říkají, jaká množství jednotlivých výstupů spotřebovává 2. spotřebitel. Přitom je zřejmé, že oba spotřebitelé spotřebovávají v každém bodě celou zásobu obou výstupů. Každý bod uvnitř a na hranici obdélníku tedy popisuje nějaké rozdělení celé zásoby dvou spotřebních statků mezi dva spotřebitele.

2. Nalezení rovnováhy:

- Lze předpokládat, že ne každý bod uvnitř a na hranicích plochy obdélníku je bodem, ve kterém jsou spotřební statky rozděleny optimálně (ve smyslu paretovského optima).

- Vezměme například bod X. Ten leží na průsečíku jedné z IC 1. spotřebitele a jedné z IC 2. (Není podstatné, že právě těch IC, které jsme zobrazili, veškeré další úvahy platí pro libovolný bod, který leží na jakémkoli průsečíku dvou IC různých spotřebitelů. Tvrdíme, že tento bod nemůže představovat optimální rozdělení výstupů.

- Výše uvedené tvrzení lze snadno dokázat. Pohybujme se po křivce IC (1. spotřebitel) z bodu X do bodu E (jak ukazuje šipka v grafu). Bod E je zajímavý tím, že se v něm křivka IC (1. spotřebitel) dotýká s jednou z IC popisujících preference 2. spotřebitele. Po celé trajektorii tohoto pohybu a samozřejmě i v bodě E je užitek 1. spotřebitele ze spotřeby obou výstupů stejný (protože se pohybujeme po indiferenční křivce), dochází jen ke změně kombinací výstupů, které jsou spotřebovávány. Vyčerpána je přitom vždy celá zásoba výstupů.

- Pokud si představíme indiferenční křivku 2. spotřebitele, která prochází bodem X (v našem grafu ji nemáme zakreslenu, protože by tím byl obrázek příliš "přetížen", nepředstavuje však žádnou obtíž si ji domyslet), je zřejmé, že právě v bodě dotyku IC (2. spotřebitel) s příslušnou indiferenční křivkou popisující preference 2. spotřebitele (v grafu je zakreslena čárkovaně a není zvlášť označena) je při neměnné úrovni celkového užitku 1. spotřebitele dosaženo maxima užitku 2. spotřebitele. To je to, co jsme potřebovali dokázat, tj. že jakýkoli bod, který leží na průsečíku IC popisujících preference různých spotřebitelů nemůže být bodem optima a že všechny body na dotyku IC popisujících preference dvou spotřebitelů mohou být body optima. (Ke stejnému závěru bychom dospěli, pokud bychom se z bodu X posouvali příslušným směrem po křivce IC (2. spotřebitel); v tomto případě by zůstala zachována úroveň užitku 2. spotřebitele a zvyšoval by se užitek 1. spotřebitele.

Spojíme-li všechny body na dotyku IC dvou spotřebitelů získáme tzv. smluvní křivku (CC), která je v grafu vyznačena tučně. Název "smluvní" je odvozen od toho, že se statky (výstupy) mezi spotřebiteli směňují dobrovolně, jako výsledek vzájemně výhodné smlouvy.

Z výše řečeného vyplývá další významný závěr, který je čtvrtou podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) výstupů v případě 2 výstupy, 2 spotřebitelé optimální, musí být mezní míra substituce (MRSC) výstupů, tj. poměr ve kterém může být nahrazen ve spotřebě každého spotřebitele jeden statek (výstup) druhým, aniž by se snížila úroveň celkového užitku spotřebitele, stejná.

(To je zřejmé mj. z toho, že v bodě dotyku mají IC obou spotřebitelů stejný sklon, přitom právě tento sklon vyjadřuje poměr, ve kterém lze zaměnit jeden spotřebovávaný statek za druhý, aniž by se snížil užitek ze spotřeby obou statků daným spotřebitelem.)

Optimum v případě: 2 vstupy, 2 výstupy, 2 spotřebitelé

Jedná se o nejrozvinutější schéma, které použijeme. Bývá též nazýváno schématem výrobně spotřební efektivnosti. Z toho, co potřebujeme, nezahrnuje v explicitní podobě pouze dva aspekty:

- Optimalizaci rozdělení vstupů mezi dvě firmy.

- Optimalizaci podílu obou firem na produkci dvou výstupů.

Obě tyto optimalizace však lze uvažovat relativně samostatně.

K vyjádření optima v tomto případě využijeme schématu složeného z krabicového (popisující optimum ve směně) a hranice produkčních možností:

Z obrázku je zřejmé, že schéma vzniklo vložením krabicového diagramu popisujícího optimum ve směně, do schématu popisujícího hranici produkčních možností, která popisuje optimum ve výrobě.

Klíčovou roli v něm hrají tečny s a t. První je společnou tečnou dotýkajících se IC obou spotřebitelů (a vyjadřuje nám již známou skutečnost, že mezní míra substituce obou spotřebitelů musí být shodná). Druhá je tečnou PPF v bodě dotyku krabicového schématu popisujícího směnu. O ní víme, že vyjadřuje mezní míru transformace.

Tvrdíme, že schéma bude vyjadřovat paretooptimální situaci pouze a právě v tom případě, kdy obě tečny (s a t) budou rovnoběžné, tj, když mezní míra substituce obou spotřebitelů ve vztahu ke statkům, které spotřebovávají a které jsou výstupy výroby, bude rovna mezní míře transformace při výrobě těchto statků.

Výše řečené můžeme formulovat jako další závěr, který je pátou podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) výstupů v případě 2 vstupy, 2 výstupy, 2 spotřebitelé optimální, musí být mezní míra substituce (MRSC) výstupů, tj. poměr ve kterém může být nahrazen ve spotřebě každého spotřebitele jeden statek (výstup) druhým, aniž by se snížila úroveň celkového užitku spotřebitele, stejná a současně se rovnat mezní míře transformace produktu (MRPT).

K výše řečenému několik poznámek:

1. Právě uvedené velmi významné tvrzení dokážeme v další části. Důkaz si totiž vyžaduje zavedení některých dalších pojmů.

2. Pokud výše uvedené tvrzení dokážeme, budeme moci zformulovat podmínky všeobecné rovnováhy.

3. O tom, ve kterém bodu smluvní křivky CC se transakce uskuteční, rozhoduje důchodová (příjmová) situace obou spotřebitelů, tj. to, jakými prostředky disponují. Otázku, odkud se příjmy spotřebitelů berou (čím je dána důchodová situace obou spotřebitel), model neřeší. (A ani to od něj nelze vyžadovat.)

4. Na poměrné důchodové situaci obou spotřebitelů ovšem závisí sklon tečny s. Při zlepšování poměrné důchodové situace 1. spotřebitele se bude bod transakce na smluvní křivce posouvat směrem od počátku souřadnic (k vyšší hladině jeho užitku). A naopak - při zlepšování poměrné důchodové situace 2. spotřebitele se bude bod transakce na smluvní křivce posouvat směrem k počátku souřadnic (směrem od druhého rohu diagonály).

Cena a její role při vytváření všeobecné rovnováhy

Doposud jsme se při hledání optima obešli bez explicitního bez pojmu "cena", resp. bez uvažování role cenového mechanismu. Vystačili jsme pouze s technickými parametry výroby a subjektivními preferencemi spotřebitelů.

Implicitně ovšem byl pojem ceny (resp. jejích některých atributů) v našich úvahách přítomen:

- MRTP je svým způsobem "cena" obětované příležitosti v podobě množství jednoho z výstupů, kterého se musíme vzdát, pokud chceme zvýšit množství druhého výstupu.

- MRSC představuje "cenu" v podobě množství jednoho výstupu, který se musí spotřebiteli zvýšit, aby byl ochoten obětovat určité množství druhého výstupu.

V obou případech porovnáváme množství dvou statků a to, co připomíná "cenu" má podobu poměru mezi dvěma statky (tj. podobu poměrné ceny).

O ceně jako takové ovšem můžeme hovořit teprve tehdy, když předpokládáme působení směnného, resp. tržního mechanismu. Cena jako taková je poměr, ve kterém se směňuje jeden statek za druhý. Přesněji - v tomto případě se jedná o poměrnou cenu. Pokud má jeden ze směňovaných statků specifickou podobu peněz, získáváme cenu v běžném smyslu slova.

Vraťme se nyní k našemu schématu výrobně spotřební efektivnosti a předpokládejme, že tečny a t mají odlišný sklon.

Dále předpokládejme, že výrobci budou své výstupu dodávat na trh spotřebitelům za poměrnou cenu, která odpovídá sklonu tečny t.

(Další výklad provedeme až po prezentování schématu.)

V tomto případě (při výše uvedené poměrné ceně) představuje přímka , která je rovnoběžné s tečnou t linii rozpočtového omezení obou spotřebitelů. Její umístění závisí na poměrné důchodové situaci obou spotřebitelů.

Bod dotyku s příslušnou idndiferenční křivkou každého ze spotřebitelů představuje bod optima každého ze spotřebitelů představuje jeho bod optima jako spotřebitele.

Jak je zřejmé z obrázku, není daná situace paretooptimální. Příslušné body optima totiž neleží na CC a bylo by možné zvýšit užitek některého či obou spotřebitelů, např. (graficky vyjádřeno) posunem po IC každého z nich až do bodu, kde příslušná indiferenční křivka protíná CC.

Tohoto zvýšení užitku by bylo možné dosáhnout ještě jedním způsobem. Totiž tím, že by se (graficky vyjádřeno) posunul bod, v němž se dotýká tečně t hranice produkčních možností (křivky PPF), přitom tak, aby linie rozpočtu splynula s tečnou s. (Tj. výrobci by volili jinou kombinaci výstupů.)

Dostáváme tak důležitý závěr, který představuje podstatnou část toho, co potřebujeme dokázat a co jsme si uvedli v předcházející části. Totiž že: Pokud má být alokace (umístnění) výstupů v případě 2 vstupy, 2 výstupy, 2 spotřebitelé optimální, musí být mezní míra substituce (MRSC) výstupů, tj. poměr ve kterém může být nahrazen ve spotřebě každého spotřebitele jeden statek (výstup) druhým, aniž by se snížila úroveň celkového užitku spotřebitele, stejná, přitom stejná s mezní mírou transformace produktu (MRPT).

Zbývá ještě dokázat, že pokud budou výrobci nabízet své výstupy za jinou poměrnou cenu než odpovídá sklonu tečny t, situace rovněž nebude paretooptimální. K tomu použijeme následující schéma:

Nechť nyní výrobci dodávají své výrobky na trh za poměrnou cenu, která je vyjádřena sklonem přímky . Ta je rovnoběžná s tečnou s, která je tak současně linií rozpočtového omezení spotřebitelů. Problém, se kterým jsme se setkali v přecházejícím případě, nevzniká.

Vzniká ovšem jiný problém. Posuneme-li se po hranici produkčních možností ve směru šipky, zvýší se příjem výrobců. To znamená, že ani v tomto případě nemohla být situace paretooptimální. Tím jsme vlastně dokázali to, co jsme potřebovali dokázat, tj. že situace je paretooptimální tehdy a právě tehdy, když jsou tečny s a t rovnoběžné.

Poznámka:

Pokud bychom měli konkrétní zadání, nebyla by konkrétní cesta nalezení optima, které by splňovalo všechny optimalizační podmínky (tj. optimalizace využití vstupů v každé výrobě, optimalizace rozdělení vstupů mezi dvě výroby, optimalizace složení výstupů a optimalizace směny), jednoduchá.

To je dáno tím, že všechny optimalizace musejí být provedeny současně, resp. každá dílčí optimalizace okamžitě mění podmínky pro všechny ostatní. Bylo by možné postupovat např. cestou postupného přiblížení (iterace). Výsledek ovšem může být velmi závislý na počátečních podmínkách.

Nám však nejde o číselné řešení. Smysl výše uvedeného je jiný. O tom si řekneme něco více poté, co zformulujeme podmínky všeobecné rovnováhy.

Mj. - ukazuje se, že reálně působící tržní mechanismus se v podstatě chová jako iterativní mechanismus a jím generované tržní ceny poskytují informace, které orientují ekonomické subjekty při zlepšování jejich užitku.

Podmínky všeobecné rovnováhy

Na základě výše uvedeného lze formulovat podmínky, které musí být splněny, pokud má být dosažena všeobecná rovnováha. A to jak v námi uvažovaném případě 2 vstupů, 2 firem, 2 výstupů, 2 spotřebitelů, tak i v případě libovolného počtu vstupů, firem, výstupů, spotřebitelů:

1. Mezní míra technické substituce (každého) jednoho vstupu za druhý musí být stejná pro oba (všechny) výstupy.

2. Mezní míra substituce ve spotřebě (každého) jednoho výstupu za druhý musí být stejná pro všechny oba (všechny) spotřebitele.

3. Společná míra substituce ve spotřebě se musí rovnat společné míře transformace pro oba (všechny) výstupy.

Za těchto podmínek současně platí, že poměrná cena výstupů (poměr ceny jednoho statku ke druhému) se rovná mezní míře substituce ve spotřebě a mezní míře transformace při jejich výrobě.

(Tj. - a to je rovněž důležitý závěr - cena není vnější veličinou, ale je výsledkem utváření všeobecné rovnováhy, tj. - z hlediska modelu - vnější, tj. endogenní veličinou. Dlužno zdůraznit, že na rozdíl od důchodové situace spotřebitelů, která je ve vztahu k modelu vnější, tj. exogenní veličinou.)

Poznámka:

Existuje rozšířený model, který i důchodovou situaci všech subjektů, které se podílejí na utváření všeobecné rovnováhy, odvodil jako endogenní veličinu. Takový model lze vytvořit na základě pojetí spotřeby jako produktivního fenoménu, přičemž výsledkem spotřeby je vytváření investičních příležitostí, kterými disponují jednotlivé ekonomické subjekty. Ukážeme si ho v příslušné části tohoto textu.

Význam modelu všeobecné rovnováhy

Model všeobecné rovnováhy je nepochybně elegantním (a ne triviálním) výsledkem ekonomického bádání. O jeho praktickém přínosu či praktické aplikovatelnosti se vedou spory. Problém je totiž v tom, že reálný ekonomický systém nevede k jejímu vytváření a že všeobecná rovnováha není ani "ekonomickým ideálem". Reálný ekonomický systém je dynamický a inovace (které do něj prostřednictvím lidských schopností vstupu), ale i řada dalších vlivů jej neustále vyvádějí z rovnováhy (a to dříve, než by ji bylo možné dosáhnout).

Přesto - či právě proto - má model všeobecné rovnováhy značnou vypovídací schopnost. Musíme si ovšem uvědomit, že v každém okamžiku působí dva protichůdné vlivy:

1. Adaptační chování ekonomických subjektů na základě informací zprostředkovaných tržních mechanismem a jím generovanou cenou statků, které iterativním způsobem směruje ekonomický systém k rovnováze.

2. Inovační chování ekonomických subjektů (které je také zprostředkováno informacemi poskytovanými cenami), které vyvádí ekonomický systém z rovnováhy (mění podmínky rovnováhy).

Kromě toho v reálném ekonomickém systému působí i vlivy, kterými se některé ekonomické subjekty snaží zlepšit svůj užitek blokováním procesů vedoucích k rovnováze i blokujících inovační chování (tak je tomu zejména v případě působení některých typů monopolů).

Navíc v reálném ekonomickém systému hraje určitou roli stát (případně i další subjekty veřejné volby). Těmito otázkami se budeme zabývat v dalším oddílu.

Představa o všeobecné rovnováze je při pohledu na reálný ekonomický systém velmi důležitá. (Máme samozřejmě na mysli představu, která vyplývá z pochopení jejího modelu a schopnosti správně jej používat jako prizmatu, přes které se na ekonomickou realitu díváme.) Umožňuje totiž mj. následující:

1. Vidět adaptační procesy směřující k obnovování rovnováhy.

2. Identifikovat roli inovačních procesů.

3. Odhalit různé překážky jak adaptačního, tak i inovačního chování (podstatné či v daných podmínkách určující vlivy, které v dané situaci působí proti efektivnosti ekonomického systému).

4. Identifikovat případy tzv. tržních selhání či tzv. nedokonalostí trhu.

5. Hledat cesty tzv. paretovských zlepšení v případech kdy z různých důvodů dochází k selhání trhu nebo když proces optimalizace naráží na nedostatky (nerozvinutost) trhu.

 

Posuny reálného ekonomického systému k rovnováze

Optimum spotřebitele: Posun po linii rozpočtu (BL) z bodu A do bodu E, který je dotykem BL a příslušné indiferenční křivky (IC). Spotřebitel optimalizuje svůj užitek. Q1, Q2 jsou statky, kterou jsou spotřebovávány spotřebitelem.

Obrázek 1.

Optimum výrobce: Posun po izokostě z bodu A do bodu E, který je dotykem izokosty a příslušné izokvanty. Výrobce optimalizuje svůj výstup. Q1, Q2 jsou statky, kterou jsou vyráběny výrobcem.

Obrázek 2.

Tržní rovnováha: Posun ceny (navrhované výrobci a akceptované spotřebiteli) směrem dolů (v případě přebytku) nebo naopak směrem nahoru (v případě nedostatku).

Obrázek 3

Poznámka: Efekt pavučiny (který byl objasněn v rámci bakalářského kurzu) ukazuje, že cesta k bodu rovnováhy nemusí být snadná.

Posun do bodu zvratu: Cena (P+) je nad bodem zvratu (E). Firmy v daném odvětví dosahují kladnou hodnotu ekonomického zisku. Proto do odvětví přicházejí další firmy, což vede k posunu křivky tržní nabídky (z S do S´). Tím se posouvá tržní rovnováha (z Em do E) a bod rovnováhy firmy (z Ef do E).

Obrázek 4

Optimalizace produkce dvou výstupů ze dvou vstupů: Posun z bodu A do bodu E znamená, že se přerozdělí množství vstupů na výrobu dvou výstupů, a to tak, že se zvýši výroby každého ze vstupů.

Obrázek 5

Optimalizace užitku dvou spotřebitelů prostřednictvím směny: Posun z bodu A do bodu E znamená, že se přerozdělí množství spotřebních statků, a to tak, že každý ze spotřebitelů si zvýší svůj užitek.

Obrázek 6

Optimalizace jednoho výstupu ze dvou firem: Přerozdělí se vstupy mezi dvěma firmami tak, aby jejich mezní výstup byl stejný.

Obrázek 7.1 - 7.2

Optimalizace rozdělení dvou výstupů mezi dvě firmy: Výroba dvou výstupů se přerozdělí mezi dvě firmy tak, aby MRTP (vyjádřená tečnou k PPF) byla v obou případech shodná.

Obrázek 8.1. - 8.2

Dosažení souladu mezi strukturou výroby a strukturou preferencí: Výrobci mění strukturu výroby tak, aby odpovídala struktuře preferencí spotřebitelů (bod A1 se přesouvá do bodu A2, přitom tečna odpovídající mezní míře substituce ve spotřebě je rovnoběžná s tečnou odpovídající mezní míře transformace produktu). Spolu s tím se posouvá celá smluvní křivka CC1 (do polohy CC2 vyznačené čárkovaně) a s ní i bod E1 do bodu E2.

Obrázek 9

Jak spolu jednotlivé posuny a tendence směřování ke všeobecné rovnováze navzájem souvisejí a jak se vzájemně podmiňují? To nejdůležitější lze postihnout následujícím způsobem:

1. Vše se odvíjí od subjektivních preferencí spotřebitele. Ten maximalizuje svůj užitek formou dosahování rovnováhy spotřebitele (obrázek 1). A to tak, že buď při každém výdaji peněžních prostředků na přírůstek určitého spotřebního statku (a tím i dosažení určitého mezního užitku) postupuje v souladu s příslušnou optimalizační tendencí (šipka na obrázku 1), nebo tak, že optimalizuje strukturu statků, kterou disponuje prostřednictvím směny s jinými spotřebiteli (v souladu se situací, kterou popisuje obrázek 6). Obojí se může odehrávat a v realitě také většinou odehrává prostřednictvím tržního mechanismu a konkurence spotřebitelů (viz další bod, tj. bod 2).

2. Vztah mezi nabídkou a poptávkou (existence přebytku či nedostatku) na trhu poskytuje informaci výrobcům o preferencích spotřebitelů. To, že jeden spotřebitel upřednostňuje ve spotřebě jeden statek a vytlačuje ze spotřeby jiného spotřebitele, zatímco druhý spotřebitel téhož dosahuje v případě jiného statku, má na výsledné rozdělení statků mezi spotřebitele stejný účinek jako dosahování optima ve směně (viz již zmíněný obrázek 6). Jedná se jen o rozdíl mezi naturální směnou, v níž fungují pouze poměrné ceny, a situací, kdy již vznikly peníze a penězi vyjádřené ceny. Výrobci na informaci o preferencích spotřebitelů reagují změnou množství nabízeného zboží (obrázek 3, posuny po křivce S naznačené šipkami).

3. Tím dochází i ke změně celkového množství (zásoby) statků na trhu (posunu z bodu A1 do bodu A2 ve směru šipky na obrázku 9, přitom se "stěhuje" celá smluvní křivka a s ní i bod rovnováhy dosahovaný naturální směnou či směnou zprostředkovanou penězi).

4. Při tomto přesunu dochází současně k následujícím optimalizacím:

- Firmy přizpůsobují strukturu vyráběných statků společné hranici produkčních možností (v souladu s obrázkem 8.1 - 8.2).

- Optimalizují množství výstupu na jednotku vstupu (v souladu s obrázkem 7.1 - 7.2).

- Optimalizují množství dvou výstupů ze dvou vstupů (v souladu s obrázkem 5).

Všechny tyto posuny probíhají současně a jsou navzájem odlišné povahy. Například přizpůsobení struktury výstupu společně vytvářené hranici produkčních možností určitou firmou může vést k tomu, že rozložení vstupů do výstupů firmy neleží na smluvní křivce (tj. optimalizace popsaná obrázkem 8.1 - 8.2 vede k narušení rovnováhy situace popsané na obrázku 5 a následnému optimalizačnímu posunu, který obrázek 5 popisuje).

5. Posuny nabízeného množství při vytváření tržní rovnováhy (obrázek 3) implikují posuny na individuálních nabídkových křivkách jednotlivých firem (obrázek 4) a v případě, že jejich výsledkem je situace, při které je bod vyrovnání nad bodem zvratu (firmy dosahují kladný ekonomický zisk), vstupují do odvětví další firmy. Vstup firem do odvětví vede k posunu křivky tržní nabídky tak, aby bod tržní rovnováhy byl na stejné úrovni ceny jako bod zvratu jednotlivých firem.

Vzniká otázka, k čemu nám znalost optimalizačních posunů slouží, jaký má význam z hlediska role ekonomické teorie v praxi. Na tuto otázku dáme odpověď v následující části.

 

Co vyvolává nerovnováhu a co brání dosahovat rovnováhu?

Vraťme se ještě jednou k obrázku 4, dobře si ho prohlédněme a následně si položíme důležitou otázku.

Obrázek 4

Úkol k zamyšlení:

Představme si, že všechny optimalizační procesy, které popisuje tento obrázek, probíhají bez jakýchkoli omezení. Jaký tvar bude mít křivka tržní nabídky?

Budou-li mít firmy v příslušném odvětví kladný zisk, bude to motivovat jiné firmy, aby do daného odvětví vstoupily (kladný zisk = přebytek nad náklady obětované příležitosti). Přitom (viz podmínka, že optimalizační procesy probíhají bez jakéhokoli omezení):

1. Jiné firmy mohou do příslušného odvětví vstoupit okamžitě (bez časových omezení).

2. Jiné firmy mohou vstoupit do příslušného odvětví bez jakýchkoli transakčních nákladů.

3. Jiné firmy mohou vstoupit do příslušného odvětví za stejných podmínek jako firmy, které zde již působí.

4. Vstup jiných firem do příslušného odvětví není ničím omezen.

Závěr z výše uvedeného lze učinit jediný: Nabídková křivka bude absolutně elastická:

Určitý statek bude nabízen za určitou cenu (P1), která je určena technologickými podmínkami výroby (konkrétně pak bodem zvratu), bez ohledu na množství, v jakém je poptáván16).

Poznámka:

Samozřejmě, že můžeme uvažované období rozlišit na krátké a dlouhé:

- Krátké období je to, ve kterém jiné firmy nevstupují do daného odvětví.

- Dlouhé období je to, ve kterém jiné firmy vstupují do daného odvětví.

Pak se výše uvedený závěr bude týkat jen dlouhého období. Přitom není důležité, "jak dlouho trvá" dlouhé období. Ani toto rozlišení nás však nezbavuje potřeby odpovědět na otázku, co vlastně činí nabídkovou křivku nikoli absolutně pružnou.

Dokonalá konkurence:

Fakt, že v odvětví, ve kterém není žádné "tření", žádné bariéry apod., je křivka tržní nabídky absolutně elastická znamená současně následující: Poptávka po produkci kterékoli firmy v tomto odvětví je rovněž absolutně elastická. Vyplývá to z toho, že firma prodá veškerou produkci za cenu, za kterou ji prodávají i ostatní firmy, za vyšší cenu by neprodala nic. Z toho vyplývá, že nedokonalá konkurence se objevuje vždy tam, kde existuje nějaké tření či bariéry působící proti obnově rovnováhy.

Úkol k zamyšlení: Pokuste se samostatně vyjmenovat všechny vlivy, jejichž výsledkem je skutečnost, že křivka tržní nabídky není absolutně elastická17).

Metodologická vsuvka:

Aby čtenář měl prostor pro samostatnou úvahu a nepředběhl očima text, učiníme nejdříve krátkou metodologickou vsuvku, která se týká katalogizace a kategorizace jako metodologického postupu uplatněného ke konkrétnímu příkladu.

Připomeňme si z toho, co známe již bakalářského studia:

- Na úrovni katalogizaci si všímáme, že existují různé firmy - velké a malé, firmy dosahující větší či menší zisk, firmy, jejichž produkce se výrazně odlišuje od ostatních firem (tj. kdy není žádná jiná firma s podobnou produkcí), a firmy, které vyrábějí tutéž nebo obdobnou produkci jako ostatní firmy.

- Přechod ke kategorizaci je založen na přesném vymezení dvou vzájemně se doplňujících situací - dokonalé a nedokonalé konkurence. Rozlišujícím kritériem (tím, co vymezuje tyto polarity) je vztah mezi cenou a rozsahem produkce uplatnitelné na trhu (v dokonale konkurenčním prostředí cena nezávisí na rozsahu produkce, se kterou firma přichází na trh, v nedokonale konkurenčním prostředí závisí na rozsahu produkce, kterou daná firma na trhu uplatňuje).

Jakmile přejdeme od katalogizace ke kategorizaci, otevíráme si cestu k tomu, abychom v dané oblasti poznání identifikovali to, co před tím zůstávalo skryto, a to:

- Vzájemné působení dvou vzájemně se doplňujících podoblastí.

- Přechody mezi nimi.

- Podmíněnost toho, čím je určena příslušnost k té či oné podoblasti.

Poznáváme-li určitou oblast, kterou jsme určitým způsobem katalogizovali, nestačí nám zpravidla jedna polarita kategorizace, ale nacházíme jich více. Příslušná oblast jevů se nám ukazuje jako vícerozměrná.

Na základě kategorizace můžeme ukázat standardní situace a přechody mezi nimi.

Řešení úkolu:

V rovině katalogizace můžeme dát následující odpověď na otázku, co brání tomu, aby nabídková křivka byla dokonale elastická:

- Transakční náklady na vstup do odvětví (náklady na specializaci výroby, časová zpoždění...).

- Omezení vstupu do odvětví (administrativní, daná vlastnictvím omezených zdrojů, neznalostí příslušné technologie...).

- Inovace a konečná rychlost jejich šíření (tj. to, že někdo přichází s něčím novým a než se rozšíří schopnost využívat stejnou technologii, má dočasnou výhodu).

V rovině kategorizace můžeme rozlišit:

1. Polaritu transakčních nákladů na vstup do odvětví (včetně časových nákladů a tím vznikajících zpoždění) a monopolního postavení vzniklého v daném odvětví.

2. Uvnitř polarity monopolních struktur pak mezi trvalými monopoly (danými administrativními omezeními, vlastnictvím omezených zdrojů apod.) a dočasnými monopoly založenými na inovacích.

Závěr z výše uvedeného příkladu:

Výše uvedený příklad ukazuje smysl vyjádření všeobecné ekonomické rovnováhy a posunů, které jsou s jejím vytvářením spojeny. V žádném případě se nejedná o nějaký ideální stav ke kterému by měla ekonomika směřovat. Jedná se o koncept, který nám umožňuje ukázat (a v souvislosti s tím dát i odpověď na příslušné otázky):

1. Co vyvolává nerovnováhu v ekonomickém systému?

2. Co brání směřování ekonomického systému k rovnováze?18)

Inovace vnášejí do ekonomického systému nerovnováhu, ekonomický systém na tuto nerovnováhu reaguje optimalizačními posuny, které jsou však současně bržděny existencí transakčních nákladů na realizaci optimalizačních posunů a monopolních prvků v ekonomickém systému.

Tak tomu je ovšem jen v prvním přiblížení, kdy inovace považujeme za pouze za exogenní prvek ekonomického systému, který zvyšuje jeho efektivnost při současném vyvolání nerovnováhy. V tomto pohledu samotné inovace vstupují do ekonomického systému díky vynalézavosti lidí a lidmi odhalovaných zákonitostí.

Při podrobnějším pohledu na vlivy, které podmiňují vliv inovací, zjistíme, že podstatná část z nich je motivována nikoli jen přirozenou vynalézavostí, ale reaguje již na existující prvky nerovnováhy ekonomického systému. A to zejména na ty prvky nerovnováhy ekonomického systému, které vzhledem k "brzdícím" vlivům (transakčním nákladům a monopolním prvkům) způsobují, že v ekonomickém systému dlouhodoběji neprobíhají příslušné optimalizační procesy.

Jinými slovy - existence zejména monopolních prvků (ať již daná vlastnictvím omezených zásob zdrojů, vysokými náklady na vstup do odvětví s výnosy z rozsahu, administrativními bariérami vstupu do odvětví apod.) provokuje vznik inovací, které vedou:

1. K eliminování monopolního postavení.

2. K posunu ekonomického systému směrem k rovnováze.

3. Ke vnesení dalších prvků nerovnováhy (ale již na jiné úrovni).

Z tohoto hlediska můžeme celý ekonomický systém nahlížet jako systém, jehož fungování a vývoj jsou doprovázeny střetem (relativně) trvalých a (relativně) dočasných monopolů19).

 

Inovace a paretovská zlepšení

Veškerý společenský pokrok se uskutečňuje prostřednictvím inovací20). Inovace jsou tím, co zvyšuje efektivnost. Bez inovací, tj. při setrvačném využívání přírodních zdrojů, by naše civilizace nejen velmi rychle narazila na nepřekročitelné bariéry svého růstu, ale dostala by se i do kleští stále obtížněji dosažitelných základních zdrojů a zanikla by.

Inovace buď snižují množství vstupů nutných k dosažení určitého srovnatelného efektu, nebo při srovnatelném množstvím vstupů umožňují dosažení většího efektu (případně vedou k obojímu). Otevírají cestu k využívání vnitřních vlastností hmoty i k naplnění vnitřního bohatství života člověka (vytvářením nových užitečných efektů).

Inovace tedy přinášejí zlepšení, často velmi výrazná. Tato zlepšení však nemusejí mít a zpravidla také nemají paretovský charakter. To znamená, že ačkoli vytvářejí přebytek užitku nad ztrátou užitku, může jejich důsledkem být snížení užitku některých subjektů. (Pod paretovským zlepšením chápeme situaci, kdy se alespoň někomu užitek zvýší a nikomu užitek nesníží.)

Jak k tomuto snížení užitku některých subjektů dochází? Dvojím způsobem:

- Buď je v důsledku inovace uspořen určitý zdroj. V důsledku toho je ho poptáváno menší množství. Vlastníkovi tohoto zdroje nezbývá nic jiného, než tento zdroj využít alternativně. Alternativní využití zdroje vede ovšem k jeho nižšímu ocenění (a to právě ocenění na úrovni nákladů původně obětované příležitosti alternativního použití zdroje).

- Nebo v důsledku inovace dochází k vytvoření nového užitečného efektu, který umožňuje substituci stávajících užitečných efektů. V důsledku toho se snižuje poptávané množství po statcích vyvolávajících původní užitečné efekty, snižuje se jejich cena i množství statků, které lze uplatnit na trhu. Jedno i druhé se projevuje ve snížení příjmu těch, co tyto statky produkují.

(Na příklady těchto důsledků lze narazit na každém kroku - diktafony připravily o práci ty, kteří se s velkým úsilím naučili těsnopis, rozšíření televize a videa vedlo k poklesu návštěvnosti kin atd. Obětí může být jak vlastník příslušného zdroje, tak i zaměstnanec toho, kdo s příslušnými zdroji hospodaří; obětí může být jak výrobce příslušného statku, tak i zaměstnanec tohoto výrobce.)21)

Fakt existence neparetovských důsledků inovací má závažné společenské důsledky. Poškození a potenciálně poškození se brání. A brání se tím více, čím větší a aktuálnější je jejich ohrožení. (Neparetovské změny v ekonomickém systému vždy vedou k vnitřním rozporům ve společnosti a projevují se jako střet zájmů.) A vzhledem k tomu, že celé dějiny jsou spjaty s tendencí rostoucí dynamiky inovačních procesů, není divu, že se v určitých dobách tyto konflikty vyhrotily a hledal se způsob, jak zdroje konfliktů odstranit, aniž by došlo k zablokování inovací (což by pro společnost na současném stupni rozvoje znamenalo zkázu).

Samotná realita nastolila otázku, jak dosáhnout toho, aby přebytek užitku, k němuž ta či ona inovace vede, byl rozložen "paretovsky", tj. aby nedošlo ke zhoršení užitku nikoho. V realitě jde z tohoto hlediska spíše o to, aby se případy tohoto zhoršení minimalizovaly natolik, že již ve střednědobém horizontu běžný občan cítí spíše převažující pozitivní dopad celkového ekonomického vývoje hnaného inovační dynamikou, než případné negativní dopady inovací.

Cestou, která se (jako první a někoho ani nenapadne, že existuje i jiné řešení) nabízí a kterou zná i ekonomické teorie (ačkoli řešení bylo nacházeno spíše spontánně), je kompenzace negativních důsledků inovací.

Společným jmenovatelem kompenzačního způsobu minimalizace neparetovských dopadů inovací na sociálně nejvíce ohrožené skupiny obyvatelstva v podmínkách inovačně dynamické společnosti se stal sociální stát. Nástroji pak:

- Nepřímá redistribuce formou právní ochrany orientované na nejčastější případy poškození zaměstnanců v důsledků inovací (např. povinnost zaměstnavatele převést v určitých případech zaměstnance na jinou práci, poskytovat mu průběžnou rekvalifikaci apod.).

- Přímá redistribuce formou různých forem sociálního pojištění a sociálních dávek, dále pak aktivní politika zaměstnanosti.

S dalším zvyšováním inovační dynamiky se začalo stále více ukazovat, že cesta snížení neparetovských dopadů inovací formou kompenzací má své limity. Byla narušena rovnováha mezi pociťováním střednědobých důsledků zvyšování blahobytu a ochoty trpět dopady inovací zmírněné kompenzacemi. Tam, kde byla kompenzace realizována v největším rozsahu, tam se inovační dynamiky začala zpomalovat natolik, že přestalo být pociťováno zlepšení blahobytu, aniž by přitom bylo možno zajistit minimalizaci neparetovských dopadů inovací probíhajících v okolním světě a přenášejících se svými důsledky do dané země.

V této situaci dochází k tomu, co se nazývá krizí sociální státu. Roste averze k flexibilitě, změnám, vývojové dynamice, objevuje se snění o možnosti zablokovat vývoj apod.

(Vznik sociální psychologie i sociálního pnutí tohoto typu ne náhodou připomíná ludisty. Ti také považovali stroje za nepřátele, kteří jim brali práci.)

Vraťme se však k prapůvodní příčině toho, proč byl využit mechanismus kompenzací. K tomu, jakým způsobem inovace vyvolávají snížení užitku některých subjektů. Všimněme si, že stejným způsobem, jakým dochází ke snížení užitku některých subjektů, dochází i k rozšíření okruhu subjektů, na které má inovace pozitivní dopad. Jedná se o všechny subjekty, které vlastní či produkují zdroje, jež si realizace inovací vyžaduje. Tak jako jsou některé zdroje uspořeny, snižuje se jejich poptávané množství a jejich vlastníci či producenti utrpí újmu, tak se současně zvyšuje poptávané množství některých jiných zdrojů, které si realizace inovací vyžaduje, které jsou spjaty s šířením inovací apod.

Položme si nyní otázku: Existuje nějaký zdroj, jehož hodnotu prakticky žádná inovace nesníží, ale jehož hodnota naopak roste s dynamikou inovací (tj. s tím, jaká je intenzita generování, realizace a šíření inovací)?

Ano. Takovýto zdroj existuje. A tímto zdrojem je právě lidská schopnost aktivně reagovat na změny, inovační schopnosti člověka spjaté s jeho univerzalitou - všestranností rozvoje jeho poznání a poznávacích schopností22).

Pokud co největší množství lidí a v co největší míře je vybaveno schopnostmi tohoto typu, pokud lidem vzdělávací systém poskytne tento vzácný a užitečný zdroj, pokud se stanou jeho vlastníky, jsou nejlépe pojištěni proti riziku změn, nejlépe chráněni před neparetovskými dopady inovací a stávají se těmi, co mohou z inovací těžit.

Právě proto hraje vzdělávací systém v současné době mimořádně významnou roli. Jak tuto roli naplní ovšem závisí na tom, zda jeho výsledkem nabytí příslušných inovačních schopností je či nikoli23).

Z výše uvedeného vyplývá, že při hledání odpovědi na otázku, jaký by měl být vzdělávací systém, k čemu by mělo vzdělání člověka přivést, jaké schopnosti by měl prostřednictvím vzdělání člověk nabývat atd. je nutné vycházet z pochopení charakteru inovačních procesů a z toho, jak na ně může člověk aktivně reagovat tak, aby je využil ke zvýšení svého užitku.

Univerzalita znamená především schopnost disponovat investičními příležitostmi. Z tohoto hlediska jde ve vzdělání především o to, aby byly využívány investiční příležitosti spojené s rozvojem schopností člověka, které mu umožňují vytvářet si investiční příležitosti indukované inovačními změnami (tj. ty, které reagují na primární inovace probíhající v ekonomickém systému).

Univerzalita rovněž znamená schopnost pracovat v týmu a vytvářet kooperující sítě, tj. sítě založené na tom, že jak ti, co přicházejí s investičními příležitostmi, tak ti, co se podílejí na jejich realizaci, si zlepšují svůj užitek.

Jednou z nejdůležitějších otázek tedy je, jak dosáhnout toho, aby v rámci fungování ekonomického systému bylo co nejvíce lidí vybaveno schopnostmi disponovat investičními příležitostmi, které vznikají při vstupu inovací do ekonomického systému. Tím jsme si ukázali jeden z podstatných aspektů přechodu ke vzdělanostní společnosti i důvod, který nás vede k tomu, abychom se zabývali produktivními aspekty osobní spotřeby.

 

Nerovnovážné situace a vývoj trhu

Tuto část záměrně vyložíme poněkud jiným způsobem než ostatní části. Půjde o to, aby si ten, kdo ji studuje, sám na sobě ověřil:

- jaký význam má teoretický koncept při katalogizaci příslušné oblasti poznání,

- jak přejít od katalogizace ke kategorizaci,

- jaký význam to má pro poznání dané oblasti i pro rozvíjení základního teoretického konceptu.

Proto budeme při výkladu v této části klást důraz na kladení otázek.

Otázka č. 1: Jakým způsobem může ekonomický systém reagovat na nerovnováhu? Uveďte tři různé způsoby.

Poznámka:

Kdo si dá tu práci a pokusí se k následujícím pomocným otázkám přistoupit poctivě, ten si uvědomí, jak od nalezení jednotlivých případů, hledání typově odlišných případů, jejich uspořádání podle různých kritérií (a tudíž od katalogizace) postupně přecházíme ke kategorizaci, při které máme příslušnou část reality popsanou prostřednictvím přesně vymezených a vzájemně se doplňujících polarit.

Metodické doporučení z hlediska studia:

Překryjte papírem následující text a papír posouvejte řádek po řádku tak, aby se vám jednotlivé pomocné podotázky objevovaly postupně. Pokuste se na ně odpovědět a případně si odpověď i zaznamenejte, než přejdete k dalšímu řádku. Podobně to dělejte i u dalších otázek.

Pomocné podotázky:

- Můžete uvést nějaký příklad reakce ekonomického systému na nerovnováhu?

- Můžete uvést nějaký další příklad a více příkladů?

- Můžete příklady uspořádat podle nějakého kritéria či typově rozlišit?

- Existuje ještě jiný způsob reakce ekonomického systému na nerovnováhu než prosté rozšiřování výroby nějakého statku?

- Můžete rozlišit dva případy rozšiřování výroby nějakého statku?

- Může dojít k vyrovnávání nerovnováhy v ekonomickém systému i v případě, že je nějakým způsobem omezen vstup do odvětví, které by mělo rozšířit produkci statků?

- Mohou zde sehrát nějakou roli inovace?

- Existují nějaké systémové a dlouhotrvající zábrany obnovy rovnováhy, které lze překonávat vývojem trhu?

Stručná odpověď na otázku č. 1:

Můžeme rozlišit tři základní případy reakce ekonomického systému na nerovnováhu:

- Prosté rozšiřování výroby (a to buď ve stávajících firmách působících v odvětví nebo vstupem dalších firem do odvětví).

- Inovace, které jsou schopny prolamovat bariéry vstupu do odvětví.

- Vývoj tržního mechanismu tak, aby nevznikaly bariéry vstupu do odvětví.

Je zřejmé, že tyto tři možnosti se velmi podstatným způsobem liší, pokud jde o to, jak významnou změnu v ekonomickém systému znamenají.

Otázka č. 2: Kdy k obnovení rovnováhy systému stačí prosté rozšiřování výroby, kdy jsou k tomu nutné inovace a kdy nestačí ani inovace a je nezbytný i vývoj tržního mechanismu, aby odstranil trvalé zdroje nerovnováhy?

Otázka č. 3: Co může být příčinou omezení vstup do odvětví (kdy vstup do odvětví je podmínkou rozšiřování výroby a eliminování nerovnováhy systému)?

Navazující úkol:

Proveďte katalogizaci a následnou kategorizaci všeho, co může hrát při omezení vstupu do odvětví roli.

Otázka č. 4: Kdy a jak lze vytvořit bariéry vstupu do odvětví formou investování do našeho?

Navazující úkol:

Proveďte katalogizaci a následnou kategorizaci všeho, co může hrát při omezení vstupu do odvětví roli.

Otázka č.5: Jak by bylo možné odstranit bariéry vstupu do odvětví vznikající investováním zdokonalováním tržního mechanismus? Bylo by či nebylo by možné je odstranit i jinak?

Závěrečná poznámka k této části:

Na většinu otázek si dáme postupně odpověď v dalším výkladu. Přesto by však stálo zato, aby si každý pokusil dát a nějak zaznamenat vlastní odpovědi, byť i jen neúplné. Rozhodně by měl využít příležitost a ověřit si význam přechodu od výčtu a uspořádání jednotlivých případů k přesnému vymezení podmínek, za kterých vystupují jako vzájemně se doplňující polarity, tj. od katalogizace ke kategorizaci. Jedná se totiž o postup, který každý (ať již si to uvědomuje či nikoli) neustále používá - a to jak při poznávání nového, tak i při ukládání poznatků tak, aby měly využitelnou podobu a abychom měli pocit, že chápeme, o co jde. Je pouze otázkou, jak kdo z nás je důsledný, pokud jde o dotahování vyjádření dané oblasti až na úroveň kategorizace.

 

Produktivní aspekt osobní spotřeby

Pokud si chceme ukázat cestu k vytvoření podmínek, za nichž se v reálném ekonomickém systému minimalizují neparetovské dopady inovací (tj. ve kterém přinášejí inovace zlepšení paretovského typu), musíme překročit omezení, která do mikroekonomické teorie vnáší princip vztažení optimalizace k užitku chápanému jako subjektivní fenomén.

Připomeňme si: Užitek se v ekonomické teorie chápe:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti...).

2. Někdy a později spíše jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba24).

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá dvojí - finalitu a exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému:

1. Finalita užitku znamená, že racionální rozhodování je vztaženo k dosahování užitku (jakkoli interpretovaného), který nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy.

2. Exogenní charakter užitku znamená, že způsob fungování ekonomického systému nemá žádný vliv na utváření (jakkoli interpretovaného) užitku.

K finalitě užitku podrobněji:

Přijetí tohoto předpokladu znamená, že ze spotřeby lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která definitivně končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by vedla k nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru (např. lidského či sociálního kapitálu), který je vstupem do výroby a který je jako takový oceňován a tím se stává i zdrojem příjmu.

Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních aspektů spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.

K exogennímu charakteru užitku podrobněji:

Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.

I v tomto případě lze na řadě příkladů doložit, že tento předpoklad nejenže není v reálném ekonomickém systému splněn, ale že to, co lidé považují za užitek, resp. pociťují jako užitek, je výrazně podmíněno mj. charakterem vzájemného působení (včetně rozporů) dočasných a trvalých monopolů.

Vidíme tedy, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahujícím volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku.

Především je však zřejmé, že v době, kdy začíná přechod ke vzdělanostní společnosti (jak se různě uvádí - vzděláním popoháněné či na vzdělání založené společnosti), nelze opomenout produktivní charakter spotřeby.

Viděli jsme, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahujícím volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku.

Cestu z této situace nalezl již v roce 1957 v práci Teorie spotřební funkce M. Friedman. Zde ukazuje a dokazuje pozoruhodnou myšlenku. Ať již domácnosti spoří nebo spotřebovávají, tak či onak vytvářejí své majetkové portfolio stávající se z finančních i fyzických aktiv, lidského a nikoli lidského majetku, přičemž se chovají tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu (výnosů) z tohoto portfolia. Friedmanova postřehu týkajícího se cílové orientace chování domácností i jednotlivců si u nás povšimnul M. Sojka (Milton Friedman - Svět liberální ekonomie, Praha,. Epocha 1996) i R. Holman (Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999). Odsud již je jen malý krůček k ekonomii produktivní spotřeby25).

Osobní spotřebou totiž ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní.

Vliv (osobní) spotřeby na budoucí příjem je fenomén, který - při pozornějším pohledu na věc - vnáší do jakéhokoli systému ekonomické teorie vztahující cílovost ekonomických procesů k užitku neřešitelný rozpor. Pokud předpokládáme, že individuum vztahuje veškeré své jednání k dosahování užitku (maximalizaci slastí a minimalizaci strastí) a pokud i připustíme možnost "oddiskontovat" budoucí prožitky (jak to dělá G. Becker), vzniká otázka, jak ocenit budoucí příjem ze spotřeby, při které jsou současně dosahovány prožitky. Tento rozpor je v rámci teorie užitku neřešitelný.

Předpokládejme nyní, že cílovost ekonomického jednání lidí a tím i cílovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen "koneckonců") určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. V tom případě lze tuto cílovost vyjádřit takto: Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

Struktura aktiv domácnosti:

"Rodinné portfolio" lze členit a prezentovat různým způsobem (neexistuje ustálená deskripce aktiv srovnatelná s účetní v případě firmy), např.:

- aktiva ve formě fyzického kapitálu (pokud domácnost vlastní pozemky, nemovitosti, další investiční majetek, který bezprostředně používá k podnikání či který pronajímá),

- finanční aktiva vyjadřující vlastnický podíl domácnosti (akcie apod.),

- finanční aktiva typu úspor (v podobě termínovaných vkladů, nakoupených dluhopisů apod.),

- fyzická úsporová aktiva (zlato, šperky, umělecké předměty, sbírky),

- plně likvidní aktiva (peníze),

- aktiva v podobě "schopnostního" lidského kapitálu (počet členů domácnosti, jejich vzdělání, výcviku apod., zdraví atd.),

- aktiva sloužící k provozu domácnosti umožňující dosahovat úspor času (většinou se jedná a předměty dlouhodobější spotřeby),

- aktiva sloužící k zajištění obživy domácnosti a jejího běžného provozování,

- aktiva sloužící k dosažení určité společenské pozice domácnosti (např. formou demonstrativní spotřeby).

Subjektivní užitek (požitek či prožitek), který leží v mimoekonomické sféře, tak nahrazujeme něčím, co zůstává v ekonomické sféře. Prožitkový mechanismus je z tohoto hlediska mechanismem rozhodovacím (nahrazuje kalkulaci, která "on-line", v reálném čase není sto plnit svou roli), nikoli cílotvorným. Mj. takový pohled odpovídá i tomu s čím se běžně setkáváme v realitě, totiž tomu, že naše psychika má schopnost to, co je pro nás prospěšné, "prožitkově ocenit" jako příjemné, tj. nejen jako zdroj budoucího příjmu, ale i formou subjektivně prožívaných pozitivních prožitků.

 

Od teorie společenského blahobytu k ekonomii produktivní spotřeby

V modelu 2x2x2x2 (dva výrobní faktory, dvě firmy, dva spotřební statky, dva spotřebitelé) lze od smluvní křivky (CC) v případě dvou výrobních faktorů (vstupů) a dvou spotřebních statků (výstupů) odvodit hranici produkčních možností (PPF). V jiném schématu (když zkoumáme případ dvou spotřebních statků a dvou spotřebitelů), máme rovněž smluvní křivku, ze které lze obdobným způsobem odvodit křivku, která je obdobou PPF a která byla nazvána hranicí dosažitelného užitku (UPF). Následně byla podniknuta snaha o interpretaci této křivky, a to patrně se snahou najít jakési odůvodnění sociálně zaměřeného přerozdělování.

Hranice dosažitelného užitku, která je odvozena od smluvní křivky, bývá interpretována takto:

- Představuje všechny možné kombinace rozdělení dosažitelného (maximálně možného) užitku mezi dva spotřebitele.

- Body na ní jsou paretoefektivní.

- Ne každé rozdělení užitku však musí být spravedlivé. (Spravedlnost se chápe jako exogenní faktor modelu a posuzuje se z normativního hlediska.)

- Pokud chceme zvýšit spravedlnost, musíme obětovat efektivnost.

U1 a U2 jsou užitky spotřebitelů

A - některý z bodů, který prezentuje jedno z možných rozdělení užitků

B - bod blaženosti

K vyjádření konfliktu mezi efektivností a spravedlností se používá křivka společenského blahobytu (W), která spojuje různé kombinace užitku dvou spotřebitelů představující stejnou úroveň společenského blahobytu. Bod dotyku UPF a (příslušné) W představuje bod blaženosti (B). Uvádí se, že tento bod je zpravidla nedosažitelný, protože pokud se chceme posunout po křivce UPF do bodu B (přerozdělit určitým způsobem příjmy spotřebitelů a tudíž i jejich užitky), můžeme např. oslabit motivy k práci a tudíž dosáhnout jen některý vnitřní bod z hlediska UPF. Tj. preferujeme-li spravedlnost, sníží se efektivnost.

Toto vysvětlení má řadu dílčích problémů, např. o následující:

- Způsob konstrukce křivky W.

- Přerozdělení (jako nástroj posunu po UPF) nemusí nutně vždy vést ke snížení efektivnosti, může např. snížit ztráty vznikající při hledání zaměstnání těmi, co se ocitli bez práce i bez prostředků.

Rozdělení užitků mezi dva spotřebitele je determinováno (určeno) působením samotného systému, který popisujeme. Není tedy faktorem exogenním, ale endogenním. (Tak tomu je již v původním Walrasově modelu, kdy každý jedince něco vlastní a z toho má příslušný důchod.)

Na výše naznačený problém je nutné pohlížet z hlediska interpretace reálného obsahu, který se za použitými schématy (paretovské) optimalizace skrývá. Tato schémata popisují jen jeden akt procesu použití zdrojů (vstupů) při výrobě spotřebních statků určených ke spotřebě. (Spotřeba pak končí užitkem, který chápeme jako subjektivní fenomén a vyvolání užitku je tím posledním, co v rámci příslušných schémat uvažujeme.) Takovéto omezení modelu vede k oprávněné skepsi, pokud se týká prakticky relevantních závěrů, které na základě něj můžeme formulovat.

Problém vztahu mezi efektivností a rovností (jehož součástí je mj. i otázka bohatství a chudoby, odstraňování nerovností apod.) patří mezi nejzávažnější společenské problémy vůbec a přístup k jeho řešení určuje koncepci ekonomiky veřejného sektoru, která je realizována v praxi v té či oné zemi. V oblasti teoretického pojetí vztahu mezi efektivností a rovností dochází k podstatnému posunu, který má závažné dopady i pro ekonomickou praxi.

Stávající ekonomie se domnívá, že mezi efektivní s rovností existuje rozpor, resp. substituční vztah. Dostatečně reprezentativně se k tomu vyjadřuje J. Stiglitz: "...i když je výsledek fungování tržních mechanismů efektivní, může docházet k případům, kdy je výsledné rozdělení příjmů velmi nerovnoměrné. Jedním z hlavních cílů vlády je proto ovlivnění rozložení příjmů ve společnosti." (Stiglitz, J.: Ekonomie veřejného sektoru, Grada Publishing, Praha, 1997, s.123) "...abychom dosáhli vyšší rovnosti, musíme se vzdát části efektivnosti... Například progresivní zdanění příjmů, které snižuje nerovnosti ve společnosti, snižuje podněty ke zvyšování pracovní výkonnosti, čímž snižuje efektivnost." (Stiglitz, s.124)

Grafické vyjádření výše uvedeného (Stiglitz, s. 124):

Další grafické vyjádření se týká optimalizace rozdělení užitků (Stiglitz, s. 133):

"Paretovský přístup nám bohužel nedává žádný návod, jak porovnávat rozdílné alokace zdrojů, které leží na hranici užitkových možností, například body A a B. Nemůžeme tedy říci, zda je bod A výhodnější než bod B, nebo naopak. Nemůžeme také zodpovědět otázku, zda je výhodnější snížit současné nebo budoucí sociální dávky. Nemůžeme ani ohodnotit posun z bodu pod hranicí užitkových možností (bod I) na bod ležící na hranici užitkových možností, ale ne napravo a nahoře od bodu I (bod A). Takže ačkoli alokace A je paretovsky optimální, kdežto alokace I ne, nemůžeme říci, zda je bod A výhodnější než bod I, nebo zda je tomu naopak." (Stiglitz, s. 133-134)26)

V rámci ekonomie produktivní spotřeby se nám situace jeví poněkud jinak:

Y´PF je hranice příjmových možností obou spotřebitelů, tj. maximální současná hodnota budoucího příjmu, který mohou společně dosáhnout.

Může být bod A ve výše uvedeném grafu bodem optima? Nikoli, jak je zřejmé z dalšího grafu:

Bod optima je v tomto případě jednoznačně určen (tečnou se sklonem 45° , resp. 135° ). Přechod od bodu A k bodu E je paretovskou optimalizací. Pokud se totiž přesunujeme z bodu A směrem k bodu E, přichází druhý spotřebitel o menší část současné hodnoty budoucího příjmu, než první spotřebitel získává, tj. současná hodnota jejich společného příjmu roste. Protože za určitých podmínek si (na rozdíl od subjektivně pociťovaných užitků) mohou tento příjem přerozdělit, může si každý zvýšit současnou hodnotu budoucího příjmu (a mj. tím i svůj užitek).

 

Kapitálový trh a jeho role při investování do lidských schopností

Jak tento výsledek interpretovat? Na kapitálovém trhu proti sobě - přitom v opačném gardu - stojí:

- Nabídka a poptávka investičních prostředků (věřitel nabízí vlastní investiční prostředky a dlužník poptává cizí investiční prostředky).

- Poptávka a nabídka investičních příležitostí (věřitel poptává cizí investiční příležitosti a dlužník nabízí vlastní investiční příležitosti).

Každý je vlastníkem investičních prostředků i investičních příležitostí. Co rozhoduje o tom, kdo bude věřitelem a kdo dlužníkem?27) K tomu viz následující graf poptávky a nabídky investičních prostředků a investičních příležitostí:

Kde je:

Y - současný příjem

D1 - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí prvního spotřebitele = poptávka po cizích investičních příležitostech (do linie rozpočtu) = poptávka po cizích investičních prostředcích (od linie rozpočtu)

S2 - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí druhého spotřebitele = nabídka vlastních investičních prostředků (do linie rozpočtu) = nabídka vlastních investičních příležitostí (od linie rozpočtu)

i -míra výnosu z vlastních investičních prostředků poskytnutých k realizaci cizích investičních příležitostí (úroková míra)

K výše uvedenému grafu existuje symetrický.

První spotřebitel je dlužník - poptává cizí investiční prostředky (viz předchozí graf) a nabízí vlastní investiční příležitosti (viz tento graf).

Druhý spotřebitel je věřitel - poptává cizí investiční příležitosti (viz předchozí graf) a nabízí vlastní investiční prostředky (viz tento graf).

Trojúhelníky EAB a ECB představují paretovská zlepšení jednoho a druhého spotřebitele.

Budeme-li uvažovat velké množství subjektů (spotřebitelů) bude i - míra výnosu z vlastních investičních prostředků poskytnutých k realizaci cizích investičních příležitostí (úroková míra) - určena následujícím způsobem:

Kde je:

S Yn - součet příjmů všech subjektů

S Dn - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí všech subjektů = poptávka po cizích investičních příležitostech = poptávka po cizích investičních prostředcích.

K tomuto grafu existuje symetrický, ve kterém figuruje S Sn.

Odsud pak lze odvodit grafické vyjádření postavení věřitele a dlužníka:

Graf věřitele

Graf dlužníka

Kde existenční pásmo je ta část prostředků, které subjekt musí využít k zabezpečení své existence či k uspokojení potřeb, kterých se nechce vzdát.

K výše uvedeným grafům rovněž existují symetrické, v nichž mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí určuje nabídku vlastních investičních, resp.vlastních investičních příležitostí.

O tom, zda se ten či onen subjekt ocitne v postavení věřitele či dlužníka rozhodují dvě okolnosti:

1. Rozpočtové omezení příslušného subjektu (tj. jakým současným příjmem disponuje).

2. Mezní výnos z jeho vlastních investičních příležitostí (tj. jakými investičními příležitostmi disponuje).

Následující graf pak ukazuje, z čeho se sestává další (budoucí) příjem věřitele a dlužníka:

Kde je:

Plocha A - velikost příjmu z vlastních investičních prostředků

Plocha B - velikost příjmu z využití vlastních investičních příležitostí

A závisí na velikosti současného příjmu, B nikoli.

Z výše uvedeného lze mj. odvodit, že systém, ve kterém by dostatečně fungoval kapitálový trh v oblasti využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka, by konvergoval (a nikoli divergoval, jak se někteří domnívají!), pokud se týká majetkové diferenciace. Jinými slovy - vliv majetkové výhody na budoucí příjmy se v systému, kde nepůsobí jiné faktory, snižuje. Současně se ukazuje, že mezi rovností a efektivností lze vytvořit komplementární vztah28).

 

Ukazuje právě tento pohled na ekonomický systém prizmatem ekonomie produktivní spotřeby cestu k řešení odvěkého problému bohatství a chudoby? Patrně ano. Mezi prokázáním teoretické možnosti a praktickým využitím těchto možností je však ještě velký rozdíl. J. Mládek v diskusích na dané téma upozornil např. na následující problém: Čím více investičních prostředků má subjekt dispozici, tím větším množstvím výnosnějších investičních příležitostí disponuje, tj. bohatí si půjčují a chudí spoří. Kapitálový trh tak majetkovou divergenci společnosti spíše urychluje.

K Mládkovu paradoxu dochází pouze za dvou předpokladů:

1. Není rozvinuto investování do sekundárních investičních příležitostí prostřednictvím kapitálového trhu.

2. Je rozvinuto investování do společenské pozice.

Grafické vyjádření Mládkova paradoxu:

Investičních příležitostí totiž existuje několik druhů:

- Primární - schopnosti, které má člověk od narození.

- Sekundární - spojené s rozvojem schopností člověka, využíváním jedněch vznikají další.

- Terciární - schopnost iniciovat a realizovat inovační projekty.

V našem případě jde zejména o to, aby rozvojem kapitálového trhu (a odstraňováním jeho nedokonalostí) byly vytvořeny podmínky pro využívání sekundárních investičních příležitostí. To je důležité i z hlediska protichůdného působení dvou typů sociálního investování - do rozvoje schopností a do společenské pozice. Investování do společenské pozice je spontánně vzniklé skupinové investování formou demonstrativní spotřeby, které omezuje volný přístup do oblasti využívání investičních příležitostí. Jedná se o způsob přeměny majetkové výhody ve výsadu (omezení konkurence v oblasti nabývání a uplatnění schopností). Jeho důsledkem je sociální a ekonomická segregace.

 

Investování do schopností a investování do pozice

Při analýze zájmového kontextu přechodu k ekonomickému systému, ve které jsou rovnost a efektivnost komplementárními parametry systému, se zdálo být jednou z největších překážek poziční investování, resp. investování do společenské pozice. Jedná se o fenomén, který mohl být odhalen teprve poté, co byly doceněny možnosti investování do lidských schopností. V určitém smyslu se jedná o doplňující se a proti sobě stojící formy investování. Podstatou pozičního investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu (privilegium) formou investování do společenské pozice29). Mechanismus působení tohoto fenoménu je následující:

- Představme si, že v ekonomice existuje (pomyslné) odvětví nabývání a uplatnění schopností.

- V rámci tohoto odvětví dochází k tomu, že aktéři:

. získávají schopnost disponovat investičními příležitostmi,

. získávají investiční prostředky k využití investičních příležitostí, u nichž vzniká přebytek.

- Investicemi do společenské pozice jedněmi aktéry dochází k tomu, že se vstup do tohoto odvětví omezuje jiným aktérům, kteří nemají prostředky pro investování do společenské pozice.

Fenoménem investování do společenské pozice (formou prestižní spotřeby, která segreguje společnosti z hlediska toků informací a společenských kontaktů, formou kupování poslušnosti a preferování poslušnosti před efektivností) dochází k omezování konkurence v odvětví nabývání a uplatnění schopností. Reálný společenský systém je investováním do společenské pozice podstatným způsobem kontaminován. Je to jedna z hlavní příčin, proč se celý reálný ekonomický systém nechová dostatečně "paretovsky". Tím částečně odpovídáme na otázku, proč se orientace na produktivní charakter spotřeby a využívání investování do lidského kapitálu prosazuje jen velmi pomalu a obtížně.

Investování do společenské pozice a nedokonalosti kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu jsou spojité nádoby: Nakolik je nerozvinutý kapitálový trh, natolik se otevírají možnosti a vznikají i podněty pro investování do společenské pozice, nakolik jsou odstraněny nedokonalosti kapitálového trhu, natolik je investování do společenské pozice "vytlačováno" z ekonomického systému.

 

Rozdělování a omezení vstupu do odvětví

Jednou z nejdůležitějších otázek mikroekonomie je, jak vzniká přebytek (nad náklady), jak se v ekonomickém systému rozděluje, kdo si ho přivlastňuje? Tato otázka je významná mj. i proto, že právě snaha dosáhnout přebytek, podílet se na jeho přivlastnění je tím, co subjekty v ekonomickém systému motivuje, co určuje jejich postavení a vliv v tom či onom ekonomickém systému.

Na vstupy do ekonomiky můžeme pohlížet jako na výrobní faktory. Tradičně jsou za výrobní faktory považovány práce, půda, kapitál.

Přesnější pohled rozlišuje mezi:

- prvnotními výrobními faktory, které jsou dané přírodou a kterými jsou půda a pracovní síla,

- druhotnými výrobními faktory, kterými je fyzický kapitál (v podobě kapitálových statků) a lidský kapitál (v podobě lidských schopností).

V dalším výkladu pak uvidíme, že bude nutné vyjít z ještě jemnějšího členění, protože jsou různé druhy půdy, práce, kapitálových statků i lidských schopností. U výrobních faktorů na vyšším stupni rozlišení (např. jednotlivé druhy kapitálových statků, jednotlivé profese či specifikované lidské schopnosti, jednotlivé typy pozemků apod.) budeme někdy používat označení vstup do výroby.

Rozdělení čistého přebytku v případě rovnoprávného postavení výrobních faktorů

Všechny výrobní faktory někdo vlastní. Ukážeme-li, jak na trhu výrobních statků vzniká jejich cena, tj. jak jsou zde oceňovány, dokážeme odpovědět i na otázku původu příjmů, na otázku toho, čím je určováno rozdělování, a tedy i na to, komu a jak vzniká v ekonomickém systému přebytek (nad náklady).

Aby mohlo dojít k výrobnímu procesu, musejí se tyto faktory spojit. V tržním prostředí k tomuto spojení dochází na trhu. Vlastníci jednoho výrobního faktoru poptávají druhý výrobní faktor a sami nabízejí výrobní faktor, který vlastní (vystupují tak současně na straně nabídky i poptávky po výrobních faktorech).

Tímto (tržně zprostředkovaným) spojením výrobních faktorů dochází k jejich ocenění. Teorie rozdělování pak není ničím jiným než teorií, která odpovídá na otázku, jaký příjem vzniká při tržní směně vlastníkům jednotlivých výrobních faktorů.

Základní schéma rozdělování:

 

Předpokládá se, že existuje omezená zásoba výrobního faktoru I (např. půdy) a omezená zásoba výrobního faktoru II (např. práce). Výrobní faktor I považujeme za fixní (zaměstnává se celé jeho množství) a výrobní faktor II je zaměstnáván postupně (přidávají se postupně další jednotky tohoto výrobního faktoru) až do vyčerpání jeho zásoby. V daném případě si vlastnící půdy při tomto pohledu pronajímají další a další jednotku práce od vlastníků práce.) Mezní příjem z výrobního faktoru II postupně klesá, je nejnižší při zaměstnání poslední jeho jednotky. Vzhledem k tomu, že výrobní faktor II představuje homogenní vzájemně si konkurující nabídku, je příjem z jeho poslední jednotky rovný příjmu z kterékoli jiné jednotky. V tom případě se celkový příjem dělí na dvě části - důchod z výrobního faktoru II (v našem případě mzdy) a důchod z výrobního faktoru I (v našem případě renty).

Stejný výsledek dostaneme, pokud budeme považovat výrobní faktor II za fixní (zaměstnává se celé jeho množství) a budou k němu postupně přidávány další jednotky výrobního faktoru I. (V daném případě si vlastnící práce při tomto pohledu pronajímají další a další jednotku půdy od vlastníků půdy.)

Oba pohledy musí vést ke stejnému výsledku. Probíhají oba typy kontraktů30).

Existence symetrického schématu (v případě, že výrobní faktor II považujeme za fixní a postupně zaměstnávány jsou jednotky výrobního faktoru I) je podmíněna tím, že oba výrobní faktory jsou v rovnoprávném postavení (jeden může zaměstnávat a také zaměstnává druhý a naopak) a že zaměstnána může být celá zásoba každého z výrobních faktorů31).

Stejným způsobem bychom mohli uvažovat případ kterýchkoli dvou jiných výrobních faktorů (např. práce a kapitálu) nebo dvou skupin výrobních faktorů (např. v tradičním pohledu půdy a kapitálu na jedné straně, práce na straně druhé)32).

Rozdělení čistého přebytku v případě, kdy jeden výrobní faktor nevytváří příležitost zaměstnání celé zásoby druhého výrobního faktoru:

Všimněme si, že pro objasnění rozdělení celkového příjmu z obou výrobních faktorů je důležitý předpoklad neměnnosti zásob výrobních faktorů. Tento předpoklad můžeme chápat rovněž tak, že je zcela omezen jak vstup do odvětví, tak výstup z odvětví, v němž dochází ke spojení příslušných dvou výrobních faktorů. Uvidíme, že tento předpoklad hraje velmi významnou roli, ale obecně nemusí platit. Z toho pak vyplynou pro oblast rozdělování podstatné závěry.

Další věc, kterou musíme vzít v úvahu, je, že objasněním rozdělení příjmů z výrobního faktoru ještě neříkáme, jak se v ekonomickém systému rozděluje přebytek nad náklady. Je například zřejmé, že mzdy nejsou "přebytkem nad náklady", protože jejich podstatnou část vlastník práce spotřebuje ke své reprodukci. Mzda tedy nemůže poklesnout pod reprodukční náklady.

Podobě je tomu i v dalších případech. K pořízení kapitálových statků je nutné rovněž vynaložit určité náklady. I zde můžeme předpokládat, že k tomu, aby příslušný kapitálový statek vůbec vznikl, nesmí být příjem menší než reprodukční náklady na kapitál (sestávající se z pořizovacích a provozních).

Pokud budeme uvažovat reprodukční náklady na příslušný výrobní faktor samostatně (což má smysl zejména v případě práce), pak může dojít k tomu, že mezní příjem práce začíná být od určitého momentu menší než jsou reprodukční náklady na práci. To lze vyjádřit následujícím schématem:

Celková zásoba práce se nám pak rozdělí na zaměstnané a nezaměstnané, příjem z použití práce se dostane na úroveň reprodukčních nákladů a celý čistý přebytek si (v tomto případě v podobě renty) přivlastní vlastníci půdy.

Konkretizace schématu:

V uvedeném případě pak platí, že celková zásoba příležitostí zaměstnat práci půdou je menší než celková zásoba práce.

Z výše uvedeného schématu je patrné ještě jedno. Cena práce nemusí být určena jen výší příjmu z poslední jednotky práce zaměstnané půdou. V daném případě je určena reprodukčními náklady. Mohla by však být určena rovněž náklady obětované příležitosti. Každé ceně práce je pak křivkou mezního příjmu z práce přiřazeno množství práce, které bude zaměstnáno. To ovšem znamená, že tato křivka je křivkou poptávky po práci (ze strany vlastníků druhého výrobního faktoru, tj. v našem případě půdy).

Tím vzniká otázka - co je křivkou nabídky práce (ze strany vlastníků práce):

- V případě, že by zásoba příležitostí zaměstnat práci půdou byla větší než zásoba práce a tudíž reprodukční náklady na poslední zaměstnanou jednotku práce z její celkové zásoby byly menší než mezní příjem, byla by křivkou nabídky práce hranice její celkové zásoby (ve schématu: celková zásoba práce = nabídka práce).

- V případě, že by zásoba příležitostí zaměstnat práci půdou byla menší než zásoba práce a tudíž reprodukční náklady na poslední zaměstnanou jednotku práce z její celkové zásoby byly větší než mezní příjem, byla by křivkou nabídky práce úroveň reprodukčních nákladů (ve schématu: reprodukční náklady na jednotku práce = nabídka práce).

Tento vztah lze zobecnit na případ kterýchkoli dvou výrobních faktorů (v jakkoli dezagregované podobě). Jak jsme již ukázali, platí následující: Při spojování dvou (i více) výrobních faktorů dochází k tomu, že se vytváří následující paralelně existující vztah:

- Vlastník jednoho z výrobních faktorů nabízí tento výrobní faktor jako prostředek výroby a současně poptává druhý výrobní faktor jako prostředek výroby.

- Vlastník jednoho z výrobních faktorů poptává příležitost využití (zaměstnání) svého výrobního faktoru a současně nabízí příležitost využití (zaměstnání) druhého výrobního faktoru.

(Jeden výrobní faktor zaměstnává druhý, jeden se nabízí druhém a současně vytváří příležitost zaměstnání druhého.)

Uveďme si jako příklad vztah mezi půdou a kapitálem v případě, že zásoby půdy je větší než zásoby příležitostí zaměstnat půdu druhým výrobním faktorem (kapitálem):

Půda nemá žádné reprodukční náklady, přesto však za dané situace bude část půdy nezaměstnaná. Veškerý přebytek si připadne vlastníkům kapitálu. Velikost rent bude nulová.

 

Příklad pro názornost k tomu, co již bylo, i k tomu, co ještě bude, řečeno:

Vnímání výše uvedené problematiky činí určité potíže. Proto stojí zato vložit do výkladu názorný, byť i poměrně zjednodušený příklad. (Vhodnou inspiraci k němu nabízí učebnice R. Holmana Ekonomie.) Jedná se o rozdělení přebytku v případě různých kombinací počtu majitelů hotelů a pozemků:

Případ 1:

V nějaké lokalitě existuje jeden hotel a dva pozemky vhodné pro výstavbu golfového hřiště se dvěma majiteli. Každý pozemek vynese 100 peněžních jednotek ročně. Pokud na něm ovšem bude zřízeno golfové hřiště, vynese 500 peněžních jednotek. Čistý přebytek ze zřízení golfového hřiště je 400 peněžních jednotek. Jak se rozdělí mezi vlastníka hotelu a vlastníky pozemků?

Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem menší (jedna příležitost) než zásoba pozemků (dva pozemky).

Všimněme si, že vlastníci pozemků představují vzájemně si konkurující nabídku vstupů do výroby (určité konkrétní podoby výrobních faktorů). Pokud by kromě úhrady ušlého příjmu ve výši 100 peněžních jednotek nabídly vlastník hotelu kterémukoli z vlastníků pozemku ještě něco navíc (část přebytku, který vznikne pořízením golfového hřiště ve výši 400 peněžních jednotek), bude druhý z vlastníků ochoten se spokojit s menší částkou, protože jinak nezíská nic. V důsledku toho se celý přebytek ve výši 400 peněžních jednotek přesune na vlastníka hotelu. Mj. bez ohledu na to, kdo s nápadem zřídit golfové hřiště přišel.

Případ 2:

V dané lokalitě existují tytéž podmínky, odlišnost je jen v tom, že jsou zde dva hotely a jeden pozemek vhodný pro golf.

Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem větší (dvě příležitosti) než zásoba pozemků (jeden pozemek).

Nyní jsou to vlastníci hotelů, kteří představují vzájemně si konkurující nabídku vstupů do výroby (určité konkrétní podoby výrobních faktorů). Pokud by kromě úhrady ušlého příjmu ve výši 100 peněžních jednotek nabídl kterýkoli vlastník hotelu vlastníkovi pozemku jen část přebytku, který vznikne pořízením golfového hřiště ve výši 400 peněžních jednotek, bude druhý z vlastníků ochoten nabídnout výše a to až do výše 400 peněžních jednotek (jinak by na celé transakci vůbec nic nevydělal). V důsledku toho se celý přebytek ve výši 400 peněžních jednotek přesune na vlastníka pozemku. Mj. bez ohledu na to, kdo s nápadem zřídit golfové hřiště přišel.

Příklad 3:

Udělejme ještě jeden krok. Předpokládejme, že v dané lokalitě jsou dva hotely a tři pozemky vhodné ke zřízení golfového hřiště. Pokud bude zřízeno jen jedno golfové hřiště, přinese čistý přebytek jako dříve - 400 peněžních jednotek. Zřízení dalšího golfového hřiště by přineslo další čistý přebytek již jen ve výši 200. Celkový čistý přebytek je tedy 600. Jak se rozdělí?

Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem menší (dvě příležitosti) než zásoba pozemků (tři pozemky).

Z obdobných důvodů jako v prvním případě z čistého přebytku majitelé pozemků nezískají žádnou část čistého přebytku. Existence jednoho pozemku, který zůstane nezaměstnán jako golfové hřiště, srazí cenu kteréhokoli z pozemků na výší nákladů obětované příležitosti rovných 100 peněžním jednotkám (tj. na cenu původního využití pozemku).

Jak se však podělí vlastníci hotelu? Protože celkový přebytek je celkem 600 peněžních jednotek a protože představují homogenní výrobní faktor, získá každý vlastník hotelu 300 peněžních jednotek.

Poznámka:

Předpokládáme, že celkový čistý výnos je skutečně 600 peněžních jednotek a že se nezabýváme tím, jak tento výnos vzniká. Pokud by si totiž vlastníci hotelu vzájemně konkurovali ve vztahu k zákazníkům formou podbízení se s cílem likvidovat druhého a dosáhnout monopolního postavení, vypařil by se přebytek ve prospěch zákazníků. Uvažovat tyto otázky by ovšem znamenalo vyjít za hranice našeho příkladu a analyzovat, jakým způsobem vzniká celkový čistý výnos, resp. přebytek umožněný zřízením dvou golfových hřišť.

Možnost zaměstnat jeden z výrobních faktorů alternativním způsobem:

Doposud jsme předpokládali, že určitý výrobní faktor může být zaměstnán pouze druhým uvažovaným výrobním faktorem. Tak tomu v realitě zpravidla není. Již v příkladech s golfovým hřištěm jsme viděli, že v daném případě pozemek může být zaměstnán dvojím způsobem.

Většinou se nabízí alternativní možnost zaměstnání určitého výrobního faktoru. Rozlišujeme proto:

- Transferový výdělek, který představuje takovou výší příjmu z výrobního faktoru, který by mohl být získán při jeho nejlepším alternativním využití.

- Ekonomickou rentu, která je rozdílem mezi příjmem z výrobního faktoru a transferovým výdělkem (je to ta část příjmu, o kterou příjem převyšuje transferový výdělek).

Současná ekonomická teorie nevymezuje jednoznačně to, čím je dáno původní využití výrobního faktoru a čím alternativní. Tj. do značné míry relativizuje tento vztah. V našem přístupu takové rozlišení existuje a je podstatné. Vychází z toho, že vlastník příslušného výrobního faktoru může:

- Využít výrobní faktor, který vlastní, pasivně, tj. pronajmout jej tomu, kdo realizuje produkční proces (kombinuje výrobní faktory tak, aby dosáhl zisku).

- Využít výrobní faktor, který vlastní, aktivně, tj. sám kombinovat tento výrobní faktor s dalšími vstupu (které vlastní či kupuje, případně pronajímá).

V tomto smyslu hovoříme o pasivním a aktivním využití výrobního faktoru.

Při tomto rozlišení budeme za transferový výdělek považovat aktivní využití výrobního faktoru a rentu za příjem "navíc" z pasivního využití výrobního faktoru. (Takové pojetí odpovídá i běžnému chápání renty jako relativně trvalému zdroji příjmů dosahovanému bez vynaložení zvláštního úsilí.)

Možnost alternativního - a to v našem případě znamená aktivního - využití výrobního faktoru v některých případech podstatným způsobem ovlivňuje průběh nabídkové křivky, tj. nabídku daného výrobního faktoru. Vlastník výrobního faktoru je ochoten nabízet tento výrobní faktor na trhu pouze tehdy, když se jeho příjem z pronájmu výrobního faktoru vyrovná s příjmem z aktivního využití tohoto výrobního faktoru. Mezní příjem z aktivního využití výrobního faktoru tak může tvořit nabídkovou křivku (příp. její část). Ukažme si to na několika případech:

- Spojené státy v období kolonizace Západu: Vlastník práce se ve Spojených státech mohl nechat buď zaměstnat kapitálem, nebo odjet dále na Západ a kolonizovat další území. Cena práce byla dána náklady příležitosti kolonizovat další území na západě. Byla vyšší než reprodukční náklady na práci. Proto zde vlastník práce mohl disponovat i částí čistého přebytku. Možnost odjet do Spojených států současně vytvářela alternativu zaměstnání v Evropě, což (jako náklady obětované příležitosti) ovlivnilo i růst mezd v Evropě.

- Zaměstnání práce v domácnosti: Výnosy zde mají nepeněžní podobu - levnější a kvalitnější stravování, kvalitnější výchova dětí apod.

Práce a kapitál v případě existence možnosti alternativního zaměstnání:

Velká většina cen výrobních faktorů se odvíjí právě od jejich druhého nejlepšího zaměstnání, tj. od nákladů příležitosti, která je obětována zaměstnáním daného výrobního faktoru tím, který jim zabezpečuje nejlepší zaměstnání33).

Možnost volného vstupu do odvětví a volného výstupu z odvětví:

Doposud jsme předpokládali, že zásoby výrobních faktorů jsou dané a neměnné. Uvažování možnosti alternativního zaměstnání výrobního faktoru nás vede k uvažování situace, kdy existuje možnost volného vstupu do odvětví i volného výstupu z odvětví.

(Tímto je mj. nastolen úkol katalogizace a následné kategorizace toho, co na jedné straně umožňuje volný vstup či výstup z odvětví do odvětví či naopak volný vstup či výstup z odvětví do odvětví omezuje.)

V tomto případě je odvětví vymezeno nikoli tím, co se vyrábí, ale tím, že se v něm spojují dva výrobní faktory.

Pokud existuje možnost volného výstupu z odvětví, nebude existovat nezaměstnanost příslušného výrobního faktoru (ten prostě z odvětví vystoupí).

Pokud existuje možnost volného vstupu do odvětví, bude čistý přebytek vytvářený v daném odvětví pro jeden i druhý výrobní faktor, které se v daném odvětví spojují, nulový34).

Oba závěry jsou triviální. Podtrhují skutečnost, jak velký význam má pohyb výrobního faktoru z odvětví do odvětví (tj. kdy možnost vstupu či výstupu je dána alternativním zaměstnáním) či problematiky vytváření zásoby výrobního faktoru.

Předpoklad homogenity zásoby výrobního faktoru a důsledky narušení tohoto předpokladu:

Doposud jsme uvažovali případ homogenity výrobního faktoru (tj. - velmi zjednodušeně řečeno - "kus jako kus"). Tak tomu pochopitelně v realitě není:

- Půda má různou výnosnost při pěstování plodin nebo výtěžnost při získávání surovin.

- Lidé mají různou schopnost vykonávat tu či onu práci.

- Kapitálové statky stejného typu se mohou vyznačovat větší či menší produktivitou.

Co to znamená, že příslušný výrobní faktor není homogenní? Mohli bychom uvažovat různou interpretaci pojmu heterogenity. Poměrně jednoduché je to u výrobních faktorů, které vyžadují určité reprodukční náklady, tj. např. v případě práce. Zde můžeme pod heterogenitou chápat různou produktivitu a pod produktivnější jednotkou výrobního faktoru z existující zásoby práce rozumět tu, k jejíž reprodukci jsou potřebné nižší náklady. Z tohoto hlediska je pak zřejmé, jak může vlastníkovi práce vzniknout určitý čistý přebytek. Podobně i u kapitálového statku můžeme za produktivnější považovat ten, jehož jednotku lze pořídit za nižších nákladů či k jehož provozování jsou nutné nižší náklady. Záleží potom na tom, jaké příležitosti zaměstnání pro daný výrobní faktor vytváří jeho spojení s druhým výrobním faktorem. Podle toho se rozhodne o tom, která část výrobního faktoru bude zaměstnána, do jaké míry produktivity a jaký čistý přebytek vlastníkovi produktivnějších výrobních faktorů vznikne.

Druhou možnou příčinou větší výnosnosti typově shodného, ale nehomogenní výrobního faktoru je, že poskytuje po spojení s druhým výrobním faktorem větší kvalitu produkce. Potom budou nejdříve využívány ty možnosti spojení výrobního faktoru s druhým, které vedou k věší kvalitě produkce, a teprve následně další. Za kvalitnější produkci spotřebitelé zaplatí více.35)

Oboj si můžeme představit prostřednictvím následujících schémat:

Nehomogenní výrobní faktor v důsledku nižších reprodukčních, investičních či provozních nákladů:

Předpokládáme volný vstup do odvětví i volný výstup z odvětví. V tom případě se rovnováha vytvoří tam, kde se mezní výnos z výrobního faktoru rovná mezním nákladům na jeho provozování.

Čistý přebytek v případě nehomogenního (ovšem typově shodného) výrobního faktoru vzniká buď úsporou nákladů (reprodukčních, investičních, provozních) nebo tím, že za výrobní faktor schopný poskytovat kvalitnější produkci, jsou vlastníci druhého výrobního faktoru ochotni zaplatit více, protože i za výnosy z produkce vzniklé spojením obou výrobních faktorů jsou ochotni odběratelé zaplatit více. (Důvodem může být to, že jim kvalitnější produkce umožňuje snížit náklady, nebo se efekt kvalitnější produkce přenáší v dalším výrobního cyklu na dalšího odběratele, atd.)

Předpoklad homogenity vstupu je velmi úzce spjat s předpokladem volného vstupu do odvětví. Vyplývá to z následujícího příkladu. Nechť je zásoba určitého statku rozdělena na dvě části, přičemž první část této zásoby je dvakrát produktivnější (při stejných nákladech umožňuje dosažení dvojnásobného výnosu). A dejme tomu, že čistý mezní výnos se rovná nule v případě, kdy je využívána druhá část zásoby výrobního faktoru s nižší produktivitou. Pak jsou vlastníci produktivnější zásoby výrobního faktoru ve stejné situaci z hlediska rozdělování přebytku, jak kdyby byl omezen vstup do daného odvětví.

Shrnutí:

1. V případě, že:

- existuje volný vstup do odvětví i volný výstup z určitého odvětví, ve kterém dochází ke spojení dvou výrobních faktorů,

- neexistuje výhodnější alternativní zaměstnání ani jednoho z výrobních faktorů,

- oba výrobní faktory jsou homogenní,

tak vlastníkům těchto výrobních faktorů nevzniká žádný čistý přebytek nad náklady na provozování výrobního faktoru. Celá zásoba výrobního faktoru je přitom zaměstnána. Cena výrobního faktoru je určena náklady na jeho provozování.

2. Čistý přebytek může vzniknout vlastníkovi výrobního faktoru pouze v jednom z následujících případů:

- není volný vstup do odvětví, v němž dochází ke spojení dvou výrobních faktorů,

- výrobní faktor je nehomogenní (což je ovšem obdobný předpoklad v tom smyslu, že neexistuje volný přístup k disponování nejproduktivnějším výrobním faktorem),

- cena výrobního faktoru umožňuje vznik čistého přebytku a výrobní faktor je za tuto cenu zaměstnán alternativně i dalším výrobním faktorem.

3. Nezaměstnanost výrobního faktoru vzniká v případě, že z daného odvětví není volný výstup a že zásoba příležitostí zaměstnat daný výrobní faktorem některým jiným výrobním faktorem je menší než zásoba daného výrobního faktoru.

4. Výhodnější alternativní zaměstnání se nabízí určitému výrobnímu faktoru pouze tehdy, když je splněna alespoň jedna z podmínek uvedených v bodě 2 (a kdy tedy při alternativním zaměstnáním vzniká vlastníkům výrobního faktoru čistý přebytek). V tom případě je cena výrobního faktoru vyšší než náklady na jeho provozování a tato cena (coby náklad obětované příležitosti) se uchovává i při jeho zaměstnání jiným výrobním faktorem.

Všimněme si, že mezní výnos z výrobního faktoru ve schématu popisujícím situace v případě nehomogenního výrobního faktoru můžeme považovat za poptávku po daném výrobním faktoru. Mezní náklady na provozování výrobního faktoru pak za nabídku daného výrobního faktoru.

Důležitý závěr, ke kterému jsme dospěli, spočívá v následujícím: Čistý přebytek (nad náklady podmiňujícími využití výrobního faktoru jako výrobního faktoru) vzniká pouze v případě, kdy je omezen vstup do odvětví, v němž se dva výrobní faktory spojují, či v případě, kdy je omezen přístup k vlastnictví výrobního faktoru (a to buď k výrobnímu faktoru jako takovému v případě homogenních výrobních faktorů, nebo k nejvýnosnějším výrobním faktorům v případě nehomogenních výrobních faktorů).

Z toho vyplývají zejména následující otázky:

1. Jakou povahu mohou mít omezení vstupu do odvětví, ve kterém dochází ke spojení dvou výrobních faktorů, či omezení v přístupu ke vlastnictví výrobních faktorů?

2. Kdy a jak mohou tato omezení vznikat jako výsledek investování do pozice?

3. Kdy a jak může v důsledku inovací docházet k prolamování těchto omezení?

 

Přebytek na trhu statků a jeho rozdělování

Mezi nabídkou a poptávkou po výrobních faktorech a po normálních statcích není ostrá hranice. (To odpovídá i zkušenostem z reálné ekonomiky.) Čím je náš pohled na výrobní faktory detailnější, čím více bude dezagregována rovina, ve které je budeme uvažovat, čím více půjde o jednotlivé vstupy do výroby, tím více pro ně bude platit to, co pro běžné statky. Uvažujeme-li je naopak v agregované rovině, pak budou do popředí vystupovat jejich vlastnosti jako výrobních faktorů (což se týká zejména otázek, jak vzniká a jak se mění jejich zásoba). Podívejme se tedy, jak vzniká přebytek na trhu statků.

Přeměna přebytku výrobce v přebytek spotřebitele:

Konečným (nebo alespoň relativně konečným) spotřebitelem statků jsou domácnosti. Dříve, než se jim dostane určitý statek na stůl (v případě potravin to platí doslova), vyrobí různé firmy mezistatky, kterými mezi sebou obchodují a které jsou nutné k výrobě finálního produktu:

V dolech se vytěží uhlí, uhlí se spálí v tepelné elektrárně a vyrobí se elektrická energie, elektrickou energii využije chemická továrna k výrobě dusíkatého hnojiva, dusíkatým hnojivem se pohnojí pole, na kterém se vypěstuje pšenice, pšenice se semele v mlýnu na mouku, z mouky se upečou rohlíky, rohlíky se dodají do krámku a teprve tam si je kupujeme jako finální spotřební statek. (Relativní konečnost spotřeby v tomto řetězci spočívá v tom, že horník, který rohlík sní, doplní zásoby své tělesné energie a sfárá do dolu, aby vytěžil uhlí...)

Na trhu uhlí vystupují na straně nabídky doly, na straně poptávky (jako spotřebitelé uhlí) tepelné elektrárny, na trhu elektrické energie vystupují na straně nabídky tepelné elektrárny, na straně poptávky kromě jiného i chemické továrny vyrábějící dusíkatá hnojiva, na trhu dusíkatých hnojiv vystupují na straně nabídky chemické továrny, na straně poptávky zemědělci, kteří pěstují mj. i pšenici, na trhu pšenice vystupují na straně nabídky zemědělci, na straně poptávky mj. i mlýny, na trhu mouky vystupují na straně nabídky mlýny, na straně poptávky pekárny, na trhu rohlíků vystupují na straně nabídky pekárny, na straně poptávky prodejci rohlíků, na dalším trhu rohlíků pak přímí prodejci vystupují na straně nabídky, na straně poptávky domácnosti. (V jedné takové domácnosti žije i horník, kterému manželka rohlík koupí ke snídani, vstupující na trh práce na straně nabídky, důl, který jej zaměstnává, pak na straně poptávky.)

Podívejme se nyní na situaci, kdy máme dvě skupiny výrobců (V1 a V2), kteří na sebe ve výrobním procesu navazují (V1 vyrábějí statek S1, V2 kupují na trhu statků statek S1 a vyrábějí z něj statek S2, který na trhu statků prodávají).

V2 vystupují na trhu statku S1 na straně poptávky jako spotřebitelé S1, titíž výrobci pak vystupují na trhu statku S2 na straně nabídky jako výrobci:

Trh statků S2:

Připomeňme si, že nabídková křivka S vyjadřuje mezní náklady (včetně nákladů obětované příležitosti) na výrobu poslední jednotky statku při určitém množství jeho produkce dodávaném na trh. Trojúhelník PS E P1 pak vyjadřuje přebytek výrobce (v našem případě výrobce statku S2), resp. přebytek, který vzniká dohromady všem výrobcům, pokud se na trhu vytvoří rovnovážná cena P1.

Podívejme se nyní blíže na úsečku AC, jejíž bod B leží na nabídkové křivce S. Výrobce (některý ze skupiny výrobců V2), který dodává tuto jednotku statku S2 na trh, by byl schopen a ochoten ji dodat i za cenu odpovídající úsečce BC. Pokryl by si přitom své náklady, včetně nákladů příležitosti. Dodává ji však za cenu P1 a tím mu vzniká určitý dodatečný zisk, který je vyjádřen úsečkou AB.

Předpokládejme, že výrobci V2 jsou jedinými odběrateli statku S1 od výrobců V1. Situaci, kdy vystupují na trhu statku S1 na straně poptávky vyjadřuje následující graf.

Trh statků S1:

Skupina výrobců V2 v tomto grafu stojí na straně poptávky, která je vyjádřená příslušnou poptávkovou křivkou D. Poptávková křivka ukazuje, za jakou cenu by byl schopen a ochoten koupit poslední jednotku statku S1 některý ze spotřebitelů tohoto statku (ten, který koupí právě tuto poslední jednotku). Jak velká je tato cena?

Připomeňme si předcházející graf. Zde přebytek výrobců V2 jako spotřebitelů ukazoval, že ten či onen výrobce by byl schopen a ochoten prodat statek S2 i za nižší cenu. Právě tak by byl ten či onen výrobce, který nyní vystupuje na trhu statku S1 jako spotřebitel, koupit statek i za cenu vyšší, a to právě o tolik vyšší, kolik byl jeho přebytek jako výrobce. Úsečce AB v předcházejícím grafu tak odpovídá úsečka KL v tomto grafu.

Dostáváme se tím k velmi důležitému závěru: Navazují-li dvě skupiny výrobců v procesu společenské výroby na sebe (a abstrahujeme-li od ostatních vstupů a výstupů jejich ekonomické činnosti), pak přebytek výrobců druhého statku (jako výrobců tohoto statku) odpovídá jejich přebytku spotřebitelů (jako spotřebitelů prvního statku). Jinými slovy - přebytek výrobců se "překlopí" do přebytku spotřebitelů.

(Grafy, které jsme použili, je nutné brát s určitou výhradou. Osa Q - množství jednoho a druhého statku - vyjadřuje v obou případech nesouměřitelné věci, množství jednoho i druhého statku je v naturálních jednotkách, např. tunách uhlí a MWh elektrické energie. Pokud bychom chtěli, aby cenová vyjádření i příslušné plochy přebytků korespondovaly, museli bychom dát do souladu příslušná množství statků podle technologických poměrů výroby. To pro účely výkladu obecné teorie není nutné.)

Reálná podoba poptávkové křivky:

Pokud má být přebytek spotřebitele konečný, musí se poptávková křivka protínat s osou P. Jaký bude její tvar v horní části? Ukažme si na konkrétních příkladech, o co v daném případě jde:

Příklad 1:

Dejme tomu, že obilí je jediným zdrojem obživy. Jeho užitečnost (alespoň v určitém intervalu) je proto obrovská. Bez něj by žádná domácnost nepřežila. Proto by domácnosti za tento statek byly ochotny obětovat cokoli. Může však být cena tohoto statku velmi velmi vysoká? Rozhodně ne. Při velmi vysokých cenách na něj domácnosti nebudou mít peníze. Byly by ochotny obilí koupit, ale nejsou schopny jej koupit. Působí zde bariéra jejich rozpočtového omezení.

(Co se v takovém případě může dít, je historicky vyzkoušeno. "Nemají chleba? Tak ať jedí koláče," poradila Rakušanka Pařížanům a poslední kapkou do poháru trpělivosti tak přispěla k výbuchu revoluce, který ji i s manželem přivedl pod gilotinu. - Řešení se v tomto případě našlo, ale platila pro něj již jiná pravidla než ta, která můžeme vyjádřit prostřednictvím D-S analýzy.)

Příklad 2:

Během 2. světové války Německo a země pod jeho okupační či protektorátní správou pociťovaly zoufalý nedostatek ropy a ropných produktů. Prakticky veškerá ropa, která se na území kontrolovaném Německem vytěžila, byla použita na válečné účely. Ceny benzínu se ovšem nevyšplhaly do nekonečné výše. Auta začala jezdit na bukové dřevo.

Co z těchto příkladů vyplývá? Reálná Poptávkové křivka je křivkou, jejíž průběh v různých částech určován odlišnými faktory. Za běžných podmínek je vyjádřením preferencí spotřebitelů a její tvar lze odvodit prostřednictvím indiferenčních křivek. Při velmi vysokých cenách začíná působit:

- buď faktor rozpočtového omezení spotřebitelů,

- nebo možnost substituce daného statku jiným (byť i spojená se ztrátou některých složek užitku, nebo s vysokými pořizovacím náklady substitutu).

Tak či onak můžeme říci, že při velmi vysokých cenách se poptávkové křivka zakřivuje směrem k ose P, stává se výrazně pružnou a protíná osu P.

Podobně i v dolní části je průběh Poptávkové křivky určován odlišnými faktory. Ukažme si to nejdříve na příkladu.

Příklad 3:

V 60. létech chtěli v SSSR ukázat, že jsou schopni učinit významný krok ke komunismu a začali dávat chléb zadarmo. Poptávka po chlebu začala neomezeně růst, lidé jím vykrmovali prasata. Tato situace se opakovala i v pozdějším období, kdy ceny chleba byly velmi nízké.

Mírnější variantou tohoto případu jsou nízké ceny soli, kterou lidé v zimních měsících využívali k posypávání chodníků, aby si ušetřili práce úklidem sněhu.

Zjišťujeme, že při velmi nízkých cenách (prakticky kteréhokoli statku) bude docházet k jeho využití na jiné účely, začne působit faktor možnosti jeho využití jako substitutu, poptávka po statku bude opět velmi pružná.

Jedná se o určitý standardní tvar poptávkové křivky. Tento tvar má většina poptávkových křivek "po většinu svého života", nebo v tomto tvaru alespoň začínala.

Poznámka:

Není těžké domyslet, že poptávkové křivky mohou mít i jiné tvary - např. schodovitý. Tak tomu bude v horní části, když budou výrazně příjmově odlišeny skupiny obyvatelstva, nebo v dolní části, pokud bude existovat více odlišných možností využití určitého statku jako substitutu (např. soli na solení, k posypu chodníků a k vytvoření zvláštní lázně v bazénu). Ale tyto tvary jsou již odvozeny od standardního tvaru (a pro každý konkrétní případ by je bylo možné sestavit)36).

Reálná podoba nabídkové křivky:

Rovněž v případě nabídkové křivky se zdá být z hlediska jejího celkového průběhu vhodnější, pokud budeme její tvar uvažovat v podobě, která vychází z následující úvahy: Výrobců, kteří jsou schopni a ochotni dodávat na trh určitý statek s nejnižšími náklady, bude určitý počet. V této části bude nabídková křivka výrazně pružná. Dříve nebo později (při vyšších hodnotách Q) pak bude přecházet do nepružné části. A to v důsledku kapacitních či zdrojových omezení (daných koneckonců přírodními podmínkami ekonomického procesu a omezeností našeho poznání, resp. technologií, které toto poznání využívají).

Při malých hodnotách Q je nabídková křivka velmi pružná (je poměrně hodně výrobců, kteří již nejsou schopni s náklady pod určitou hranici vyrábět), při velkých hodnotách Q se stává velmi nepružnou (naráží se na střednědobou bariéru kapacit a dlouhodobou bariéru přírodních zdrojů nutných k výrobě určitého statku). Jedná se o standardní tvar nabídkové křivky.

Standardní situace tržní rovnováhy:

Rovnováha v horním úseku nepružné části poptávkové křivky:

Rovnováha v dolním úseku nepružné části Poptávkové křivky:

V prvním případě se poptávková křivka a nabídková křivka protnou v horním úseku nepružné části poptávkové křivky, ve druhém případě dolním úseku nepružné části poptávkové křivky.

Přitom současně platí, že v prvním případě nabídková křivka protíná poptávkovou křivku svou nepružnou částí, ve druhém případě pak svou pružnou částí.

Jak je zřejmé z grafu i z logické úvahy, liší se obě situace poměrem mezi přebytkem výrobce a přebytkem spotřebitele, resp. mezi přebytkem toho, kdo stojí na straně nabídky, a toho, kdo stojí na straně poptávky. V prvním případě připadne rozhodující část přebytku tomu, kdo stojí na straně nabídky, ve druhém případě tomu, kdo stojí na straně nabídky.

První situace nastane, pokud zásoba spotřebitelů (resp. jimi poptávaných statků), kteří vytvářejí horní pružnou část poptávkové křivky, je větší než zásoba výrobců (resp. jimi nabízených statků), kteří vytvářejí dolní pružnou část nabídkové křivky. Tito výrobci ovšem nejsou sto uspokojit celou poptávku po daném statku. Lze zajistit ještě určité zvýšení nabízeného množství, ovšem při výrazně rostoucích nákladech. Cenu (jako průsečík poptávkové křivky a nabídkové křivky) nám vytvoří právě ti výrobci, kteří pracují s výrazně vyššími náklady. Pro rozhodující část výrobců to ovšem znamená, že dosahují značného přebytku výrobce. Proto je přebytek výrobce podstatně větší, než přebytek spotřebitele.

Druhá situace nastane, pokud zásoba spotřebitelů (resp. jimi poptávaných statků), kteří vytvářejí horní pružnou část poptávkové křivky, je menší než zásoba výrobců (resp. jimi nabízených statků), kteří vytvářejí dolní pružnou část nabídkové křivky. Při každé ceně v nepružné střední části poptávkové křivky je množství statků, které by mohli produkovat, větší než poptávka po těchto statcích. Tito výrobci si přitom vzájemně konkurují, takže nikdo z nich není schopen prodat svou produkci za cenu vyšší, než odpovídá průsečíku poptávkové křivky s nabídkovou křivkou v dolní části poptávkové křivky. Vzniká tak značný přebytek spotřebitele.

Jak si ukážeme vzápětí, jsou oba dva případy standardní. Standardní je rovněž přechod od první situace (kdy rovnováha vzniká v horním úseku nepružné části poptávkové křivky) k druhé situaci (kdy rovnováha vzniká v dolním úseku nepružné části poptávkové křivky). Vyskytují se (z důvodů, které rovněž vzápětí uvedeme) velmi často a v určité fázi vývoje vztahu mezi nabídkou a poptávkou po určitém statku prakticky vždy. (Někdy přetrvávají dlouhou dobu, někdy přecházejí v jiný stav.)

Původní příčinou vzniku přebytku spotřebitele či přebytku výrobce jsou inovace:

- Pokud inovace snižuje náklady na dosažení jednotky užitečného efektu, pak vzniká situace, kdy po určitou dobu mají výrobci, kteří si již inovaci osvojili, přebytek (a to přebytek výrobce).

- Pokud inovace zvyšuje užitečný efekt, spotřebitelé jsou ochotni zaplatit větší cenu, výrobu inovovaného statku si však ještě neosvojili všichni výrobci, vzniká výrobcům, kteří si inovaci osvojili, rovněž přebytek (a to rovněž přebytek výrobce).

- Pokud spotřebitel najde způsob, jak využít statek nabízený na trhu efektivněji (inovuje spotřebu statku), vzniká přebytek jemu (a to přebytek spotřebitele).

Příklad:

Inovace umožňuje buď snížení nákladů nebo zvýšení užitečného efektu (ten se ovšem může opět měnit ve snížení nákladů na jednotku užitečného efektu). V ekonomice se tato inovace ovšem šíří postupně. Umožňuje dočasný vznik "nízkonákladových" výrobců, zásoba jejichž produkce je omezena vzhledem k její celkové poptávce (v oblasti nepružného úseku poptávkové křivky). Čistý přebytek si tak po určitou dobu přisvojuje vlastník inovace, resp. ten, kdo danou inovací disponuje.

Jakmile se inovace rozšíří, zvětší se zásoba výrobců vytvářejících dolní pružnou část Nabídkové křivky a přebytek se přesune ve prospěch spotřebitelů.

Podívejme se nyní, co se odehrává, když někdo přijde s inovací, s novým statkem, jehož použití ve výrobě šetří náklady (případ, kdy inovace vede k dosažení nových užitků, lze odvodit z tohoto). Následuje vývoj, který má tyto fáze:

1. Možnost úspory nákladů použitím daného statku výrobcem-spotřebitelem (tedy tím, kdo stojí na straně poptávky po tomto statku) "vygeneruje" nepružnou část poptávkové křivky.

2. Výrobců, kteří jsou schopni statek nabídnout na trhu, je v první fázi méně než těch, co statek poptávají. Rovnováha vzniká v horním úseku nepružné části poptávkové křivky. Přebytek výrobce-výrobce daného statku (toho, kdo stojí na straně nabídky) je výrazně větší. V tuto chvíli si tedy většinu čistého přebytku přisvojují ti, co s danou inovací přišli, je to jejich "odměna" za inovaci.

3. Postupně přibývá výrobců, výroba daného statku se rozšiřuje, v důsledku konkurence se přesune rovnováha do dolního úseku nepružné části poptávkové křivky. Snižuje se přebytek výrobce-výrobce daného statku a roste přebytek výrobce-spotřebitele daného statku. V tuto chvíli "končí odměna za první inovaci", tj. za to, že někdo přišel na trh s novým statkem šetřícím náklady. Využití inovace je ovšem též inovací. Odměnou za tuto (sekundární, odvozenou) inovaci je přesun přebytku ve prospěch výrobce-spotřebitele.

4. Výrobců-spotřebitelů přibývá a v důsledku konkurence mezi nimi se snižuje i jejich přebytek. Ten se v ekonomice přesouvá dále obdobným způsobem.

Posun nabídkové křivky (od S k S´) a bodu rovnováhy (od E k E´), přebytek výrobce se "vypařuje" (body 1 - 3):

Posun poptávkové křivky (od D k D´) s bodu rovnováhy (od E k E´), "vypařuje" se i přebytek spotřebitele (bod 4):

Poznámka:

Přesněji řečeno, "vypaří" se jen ta část přebytku spotřebitele, která spočívala ve využití konkurenční výhody vznikající spotřebou daného statku, tj. následným produktivním využitím toho, co spotřeba daného statku umožnila. Jakmile se rozšířilo využití aut, počítačů, mobilů apod. zanikla konkurenční výhoda spojená s možností lepších obchodních kontaktů, lepšího využití informací apod. To samozřejmě ještě neznamená, že zanikla ta část přebytku, která nám vznikem nových statků zlepšila kvalitu života. (Přece jen se něco mění k lepšímu...)

Pokud se v určité oblasti dlouhodobě nevyskytují inovace a nepůsobí faktor omezenosti přírodních vstupů, má vztah nabídky a poptávky po nějakém výrobku tendenci směřovat k následující podobě:

Zde je přebytek výrobce i spotřebitele malý (je dán rozdíly vyplývajícími z drobných inovací nebo přírodních daností).

Přebytek výrobce či spotřebitele se udržuje dlouhodobě jen v těch případech, kdy je omezen vstup do odvětví, a to:

- Buď do odvětví produkce statku.

- Nebo do odvětví (produktivní) spotřeby statku, jejímž výsledkem je uplatnění výsledků spotřeby statku na trhu.

Omezení vstupu do odvětví vytváří monopolní postavení. Každé monopolní postavení vyvolává svou existencí útok na monopol: Přebytek příjmu monopolu (oproti příjmu, který by dosahovali vzájemně si konkurující výrobci) je značný a představuje velkou motivaci pro ostatní výrobce. Začíná útok na monopol, snaha přijít s nějakou inovací, s produkcí, která by představovala alespoň částečný substitut apod.

Poznámka:

Všimněme si, že na jednotlivých trzích (statků, výrobních faktorů a kapitálovém trhu) můžeme rozlišit:

- Spotřební příležitosti - spotřebitel má schopnost spotřebovat nějaký statek.

- Příležitost zaměstnat jeden výrobní faktor druhým.

- Investiční příležitost.

Na příslušných trzích pak existuje nabídka a poptávka:

- na jedné straně prostředků spotřeby, výrobních faktorů jako prostředků výroby a investičních prostředků,

- na druhé straně (a v opačném gardu) pak poptávka a nabídka spotřebních příležitostí, příležitostí zaměstnání jednoho výrobního faktoru druhým, investičních příležitostí.

V čem jsou jednotlivé případy navzájem shodné, jak jeden přechází v druhý a v čem se liší?

Jaký význam má tato dualita?

 

Ekonomická determinace prožitků

Jeden z nejčastěji vyskytujících se omylů říká přibližně následující: Ano, mikroekonomie má aparát velmi podobný aparátu fyziky, ano, mikroekonomie je schopna rozvíjet celý svůj teoretický systém od základních tvrzení až po mnohočetné důsledky, a to přesnou logickou formou, podobně jako fyzika - ovšem tím hůře pro ni. Jejím předmětem jsou totiž podstatným způsobem myslící, prožívající a jednající lidé, které tímto aparátem nelze popsat a kteří v realitě vnášejí do reálného ekonomického dění naprosto nepředvídatelné a teorií nezachytitelné prvky.

Proč tento názor není správný? Pokud bude člověk padat z mrakodrapu, bude se jeho tělo pohybovat podle zákonů fyziky bez ohledu na to, co si tento člověk myslí, jak prožívá a co se snaží dělat. Fyzika nebude schopna přesně popsat to, jak mává rukama či nohama, poměrně přesně však bude schopna zachytit dráhu letu, dobu letu a rychlost dopadu. A mikroekonomie dokáže něco podobného. Přes odlišnost jednotlivých lidí a nemožnost zachycení četných detailů lidského jednání je schopna popsat základní charakteristiky ekonomického dění a vývojové trendy či tendence ekonomického systému.

Mikroekonomie se však liší od fyziky v jedné podstatné věci. Ve vztahu ke člověku je totiž schopna jít ještě dál. Je podstatným způsobem i vědou o člověku, o jeho vnitřním světě, o vývoji jeho motivací (prožitků, toho, co nazýváme užitkem apod.).

Připomeňme si, co pro nás znamenal exogenní charakter užitku:

Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.

Je tomu opravdu tak? Podívejme se, jak mechanismus prožitků (vytváření preferencí) reálně funguje. Víme, že člověk má schopnost volit mezi současnými a budoucím užitky (prožitky), resp. mezi užitky různě vzdálené budoucnosti. Proto musí mít schopnost ve své hlavě porovnávat to, co bude prožívat v budoucnu, v bližší či vzdálenější budoucnosti, s tím, co prožívá nebo může aktuálně prožívat v současnosti. Každý si může sebepozorováním ověřit, že tuto schopnost skutečně má. Máme schopnost prožívat nejen současné stavy toho, co je pro nás příjemné či nepříjemné. Máme i schopnost přenést budoucí prožitky z budoucnosti do současnosti a určitým způsobem je prožívat již nyní, tj. vystavit vzájemnému porovnání, vzájemné konkurenci prožitky, které jsou vyvolány něčím aktuálně působícím, a prožitky, které vznikají v důsledku představy budoucnosti37).

Při tomto přenosu prožitků z očekávané budoucnosti na současné situace, v nichž rozhodujeme v ekonomickém smyslu o způsobech alokace toho, čím disponujeme, dochází k významnému a zajímavému fenoménu. To, co bylo prožitky oceněno jako zprostředkování nějaké budoucí situace vyvolávající prožitky, se někdy samo stává zdrojem prožitků. Například:

- Původně jsme měli prožitek jen ze statku A, který bezprostředně uspokojoval naši potřebu (např. ryba, kterou jsme mohli ukojit hlad a která nám chutnala). Nyní máme potěšení i ze statku B, který k získání statku A slouží (z rybářského prutu, který jsme dostali pod stromeček a udělalo nám to velkou radost).

- Původně nám příjemný prožitek přinášela určitá činnost A (požívání ryby). Nyní máme potěšení z i činnosti B, jejíž výkon podmiňuje možnost činnosti B (chytání ryb).

K tomu několik poznámek:

1. Je těžké říci, které naše prožitky jsou skutečně ty původní, na základě kterých vznikly ostatní. Vždyť třeba i příjemné prožitky spjaté s ukojením hladu, tj. pojídáním potravy, vznikly proto, aby tělo bylo vybaveno potřebnými látkami sloužícími k jeho růstu, obnově, energetickému zásobení apod. Všechny prožitky, které prožíváme, vznikly historickým i individuálním vývojem přenosem z budoucnosti, projekcí či oddiskontováním očekávaných prožitků na současnost.

2. Při přenosu prožitků z budoucnosti na současné situace dochází k jejich prolínání a následné syntéze. Chytám-li ryby, nejde jen o to, že mi budou chutnat, až je budu jíst, ale i o to, že se budu moci pochlubit úlovkem, že mi chycení velké ryby získá větší vážnost apod. Právě relativně stále a společensky zprostředkované syntézy přenesených prožitků zpravidla vedou k tomu, že to, statek či předmět, které původně sloužily k něčemu, se samy (vlastnictví statku, výkon činnosti) stávají zdrojem prožitku a tudíž motivací.

3. Fenomén přenosu prožitků z budoucnosti na současnost, jejich syntézy a zafixování je natolik výrazný, že člověk si postupně během svého života vytváří potřebu (či spíše něco jako "metapotřebu") vztáhnout vše, co činí, k něčemu vyššímu, k něčemu, v čem nalézá smysl, k něčemu, co je skutečnou hodnotou apod. Tj. od mechanismu přenosu a syntézy prožitků je odvozen i mechanismus vztahování současného k budoucímu, který je existenciální dimenzí člověka a který má podobu hledání smyslu.

4. Aniž bychom si to dostatečně uvědomovali, žijeme každý spíše prožíváním očekávané budoucnosti než aktuální současností. Jen málokdy a v málokterých situacích situací to, co prožíváme, vzniká převážně na základě nějakého vnějšího podnětu působícího na čidla vyvolávající prožitky. Rozhodující většina našich prožitků po většinu našeho života a tvořících prožitkové bohatství našeho života je přenášena z očekávané budoucnosti na současnost.

Jako v jiných případech v ekonomii můžeme i v tomto případě rozlišit dva horizonty událostí v ekonomii:

- Krátkodobý, kdy strukturu užitků (ve smyslu prožitků) lidských subjektů v daném ekonomickém systému považujeme za neměnnou.

- Dlouhodobý, ve kterém dochází k proměnám struktury užitků.

Ekonomie nejenže může a musí počítat se změnou struktury prožitků jednajících lidských subjektů při výkladu celé řady otázek, ale může poskytnout i cenná východiska objasnění příčin a logiky změn této struktury. Uveďme některá z těchto východisek:

1. Mechanismus přenosu, syntézy a zafixování prožitků nad zprostředkováními podmiňujícími dosažení budoucích prožitků (těmito zprostředkováními může být vlastnění určitých statků nebo výkon určitých činností) plní dvojí roli:

- Na jedné straně výrazně zvyšuje motivace k vlastnění zprostředkujících statků či k výkonu zprostředkujících činností a tím zvyšuje i efektivnost rozhodování z hlediska dosažení původních cílových stavů.

- Na druhé straně odpoutává aktuální aktivity člověka od původních cílových stavů (příslušná zprostředkování se sama stávají tím, k čemu člověk směřuje svoji činnost).

2. Tato dvojakost mechanismu restrukturace a vývoje prožitků může vést ke vzniku rozporů, které subjekt pociťuje a se kterými se vyrovnává. Rozporů v tom smyslu, že člověk na jedné straně dosahuje toho, co mu prospívá, současně však produkuje to, co ho ohrožuje či co mu škodí. Tyto rozpory vznikají právě tehdy, když jednání člověka sloužící k dosahování jeho vlastních cílů má neparetovské důsledky (tj. přímo či nepřímo vede ke snížení užitku někoho jiného, případně i jeho samotného). Ekonomická věda umožňuje na původ a mechanismus neparetovských důsledků vzniklých při dosahování individuálních cílů ukázat.

 

Aplikace teorie her: Kooperující a poziční sítě

Každý člověk v každou chvíli stojí před dvěma alokačními rozhodnutími:

- Alokuje využití svého času z hlediska uplatnění svých schopností (lidského kapitálu).

- Alokuje využití současných prostředků (současného příjmu) z hlediska provozování a pořízení aktiv, které tvoří jeho vlastnické portfolio.

Každý člověk v každou chvíli tedy rozhoduje o tom, jaké aktivity bude vykonávat a jaká aktiva si bude vytvářet. To platí i v případě, když se chová jako spotřebitel: Spotřebovává volný čas a prostředky tak, aby navyšoval svůj lidský příp. sociální kapitál (nabývá schopnosti či "vplétá" tyto schopnosti do různých sociálních sítí).

Při každém takovém rozhodování - ať již si to uvědomuje nebo ne, ať již se mu to líbí nebo ne - řeší problém, který je z matematického hlediska izomorfní s jednou z aplikací teorie her, s problémem tzv. vězňova dilematu.

Jedná se o následující: Jsou chyceni dva podezřelí (A a B), ale důkazů proti nim není dostatečně. Každý z nich se může buď přiznat, nebo zatloukat. Možné situace popisuje následující tabulka možností:

Když se oba přiznají, dostane každý z nich 6 měsíců.

Když se jeden z nich přizná a druhý ne, dostane ten, který se nepřiznal 8 měsíců a druhý bude propuštěn na svobodu.

Když se oba přiznají, dostane každý 3 měsíce.

Jakou strategii by měl podezřelý volit, pokud neví, jak se zachová jeho komplic?

("Výhra" má v tomto případě zápornou hodnotu, tj. jde o minimalizaci počtu měsíců, na které bude podezřelý odsouzen.)

V realitě vznikají velmi obdobné situace, které se navíc opakují. Typy her můžeme rozlišit:

- Podle rozložení výher.

- Podle počtu účastníků.

- Podle toho, jak jsou účastníci informováni a chování ostatních účastníků v předcházejících hrách.

- A podobně.

V případě aplikace na oblasti investování do pozice a do schopností se jedná o následující:

- První strategie znamená, že investuje do svých schopností.

- Druhá strategie znamená, že investuje do své pozice.

První strategie mu zabezpečuje maximální výhru v případě že druhý rovněž investuje do svých schopností, na základě toho něco vyprodukují a směnou si následně oba zvýší svůj užitek.

Pokud druhý investuje do své pozice, sníží se efektivnost systému (je vytvořeno méně) a většinu bez ohledu na svůj vklad v podobě realizovaných schopností získá druhý.

Pokud oba investují do své pozice, je efektivnost systému nejnižší, oba ovšem získávají stejně a přitom více, než pokud by realizovali strategii založenou na investici do svých schopností.

V reálném ekonomickém systému hraje tyto hry velmi velké množství účastníků. Jedná se přitom o hry, které se znovu a znovu opakují. Jednotliví účastníci tak mohou reagovat na způsob rozhodování jiných účastníků. Informace o jednání jiných účastníků však bývají zpravidla neúplné.

V reálném ekonomickém systému existuje ještě jeden významný fenomén - lze si vybrat účastníky, s nimiž se příslušná hra hraje. Na základě toho vznikají sociální sítě, a to:

- Buď kooperující (účastníci v rámci nich investují do svých schopností a kooperací zvyšují celkový efekt).

- Nebo poziční (účastníci předpokládají poziční investování a vytvářejí síť založenou na vztazích nadřazenosti a podřízenosti). V těchto sítích existují rozmanité strategie úspěchu.

Obdobné hry se hrají i mezi účastníky sítí či mezi sítěmi jako takovými. Analýzou těchto her, jejich modelováním a interpretací otevírá mikroekonomie cestu k pochopení jak jednání jednotlivých lidí, tak i k utváření vztahů mezi nimi na různých úrovních.

Obdobné hry se hrají i mezi účastníky sítí či mezi sítěmi jako takovými. Analýzou těchto her, jejich modelováním a interpretací otevírá mikroekonomie cestu k pochopení jak jednání jednotlivých lidí, tak i k utváření vztahů mezi nimi na různých úrovních38).

 

Vyústění do praxe

Co vyplývá z toho, co jsme si doposud řekli, resp. na co nás studium mikroekonomie připravilo? Pokusme se to nejdůležitější stručně shrnout v bodech:

1. Žijeme v době, kterou lze nazvat jako počátek přechodu ke vzdělanostní společnosti, tj. společnosti, ve které se stává dominantním ekonomickým sektorem sektor produkce lidských schopností (lidského kapitálu a sociálního kapitálu). Dominantním sektorem se produkce lidských schopností zejména formou vzdělání stává tento sektor:

- V tom smyslu, že produkuje rozhodující množství statků (vzdělanostních služeb sloužících k uspokojování schopnostních potřeb).

- V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a realizací jeho schopnostní).

- V tom smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji probíhají inovační procesy.

- V tom smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní kapitál).

- V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího v tomto sektoru (přičemž fixním kapitálem se stávají samotné schopnosti člověka).

Proces konstituování vzdělanostní společnosti má řadu obdobných rysů jako proces vzniku průmyslové společnosti, resp. průběh průmyslové revoluce.

2. K prosazení vzdělanostního sektoru jako dominantního ekonomického sektoru může docházet jen tam, kde se potřebným způsobem rozvine tržní mechanismus a vytvoří vhodné spolupůsobení trhu a státu. To znamená zejména:

- Vývojem kapitálového trhu dojde k eliminování bariéry rozpočtového omezení při investování do rozvoje lidských schopností, která je hlavní příčinou vzniku a existence trvalých monopolů působících v této oblasti i v dalších oblastech ekonomiky a která vytváří hlavní omezení vstupu do odvětví produkce a nabývání lidských schopností39).

- Změní se poměr mezi investováním do společenské pozice a lidských schopností ve prospěch investování do lidských schopností, v návaznosti na to vzroste i role kooperujících sítí založených na využívání lidských schopností.

3. O subjektech a produkci vzdělanostní společnosti si lze s využitím teorie učinit konkrétnější představu:

- Hlavními subjekty budou univerzity poskytující vzdělání rozvíjející inovační schopnosti, vzdělání založené na univerzalitě (všestrannosti).

- Produkcí univerzit se stávají kooperující absolventské sítě, které se však současně mění v součást univerzitního subjektu.

- Předpokladem přeměny stávající univerzit resp. vysokých škol v univerzity jako hlavní produkční subjekty vzdělanostní společnosti je již zmíněné zdokonalení tržního mechanismu tak, aby byly zainteresovány na uplatnění své produkce (svých absolventů), na jejich příjmovém a společenském vzestupu40).

4. Pro vyústění teoretických závěrů do praxe má význam i další rozvoj teorie a zvyšování efektivnosti výuky:

- V obecně teoretické rovině bude hrát významnou roli zkoumání vlivů podmiňujících utváření jednotlivých druhů sítí. V prakticko aplikační rovině bude hrát významnou roli rozpracování projektů sociálního investování a reformování stávajících sociálních subsystémů.

- Při zvyšování efektivnosti výuky bude hrát důležitou roli promítnutí požadavku univerzality do obsahu vzdělávacího procesu.

 

Ke zkoušce

Otázky:

  1. Model všeobecné rovnováhy 2x2x2x2 a jeho význam
  2. Teorie ceny - jak se v ekonomickém systému vytvářejí ceny
  3. Základní posuny směrem k rovnováze v nerovnovážněm ekonomickém systému
  4. Teorie inovací - vliv inovací na nerovnováhu ekonomického systému
  5. Omezení vstupu do odvětví, bariéry obnovy rovnováhy ekonomického systému
  6. Neparetovské důsledky inovací a možnosti jejich eliminování
  7. Rozpory teorie užitku, produktivní aspekt individuální spotřeby, možnost řešení dilematu rovnosti a efektivnosti
  8. Role kapitálového trhu při využívání investičních příležitostí
  9. Mládkův paradox, jeho řešení, investování do schopností a investování do pozice
  10. Podmínky vzniku přebytku a jeho rozdělování
  11. Mechanismus porovnání současných a budoucích užitků, teorie determinace prožitků, souvislost s produktivním aspektem spotřeby
  12. Tzv. vězňovo dilema a jeho aplikace, souvislost s investicemi do schopností a investicemi do pozice
  13. Sociální sítě, jejich rozlišení, jejich vznik a role, jejich vliv na nedokonalost konkurence a vznik monopolního postavení
  14. Vývoj tržního mechanismu, jeho determinace a jeho vliv na možnost paretovských zlepšení
  15. Mikroekonomická role státu - stávající stav a vývojové tendence

K tomu:

1. Při odpovědi na otázky v rámci magisterské zkoušky je nutné znát látku na úrovni bakalářského studia, zejména:

- funkčně využívat takové pojmy jako paretovské optimum, náklady obětované příležitosti,

- aplikovat základní nástroje odvozené od zákona klesajících výnosů a zákona klesajícího užitku - indiferenční křivky, izokvanty, hranici produkčních možností, linii rozpočtu

- umět využívat nabídkově poptávkovou analýzu včetně interpretace přebytku výrobce, přebytku spotřebitele, aplikace elasticity,

- znát podstatu rozlišení mezi dokonalou a nedokonalou konkurencí, podmínky dokonalé konkurence,

- vyjádřit graficky optimum firmy v podmínkách dokonalé a nedokonalé konkurence s využitím průměrných a mezních nákladových a příjmových veličin,

- umět aplikovat Clarkova schémata rozdělování,

- objasnit podstatu úroku prostřednictvím Fisherova schématu,

- znát základní pojmy veřejné ekonomiky - nedělitelné statky, externality.

2. Uvědomovat si a umět identifikovat deduktivní prvek mikroekonomické teorie - tj. co z čeho v rámci jednotlivých otázek odvozujeme a jak, návazně na to pak příslušné důkazy demonstrovat (umět odvodit průběh indiferenčních křivek, izokvant, hranice produkčních možností, poptávkové křivky, rovnováhu spotřebitele apod.).

3. Znát a umět používat základní matematické prostředky, zejména:

- grafy a jejich roli při identifikování standardních situací,

- mezní veličiny a jejich souvislost s derivacemi, resp. sklonem tečny ke křivce,

- matematické vyjádření rizika,

- základní prvky teorie her (tzv. vězňovo dilema).

4. Rozlišovat mezi katalogizací a kategorizací, umět ukázat tento rozdíl na konkrétních příkladech při aplikaci mikroekonomické teorie ke konkrétním příkladům.

Základní literatura

Soukupová J. - Hořejší B. - Macáková L. - Soukup J.: Mikroekonomie. Management Press

Pokyny ke zpracování seminární práce:

Předpokladem úspěšného absolvování předmětu mikroekonomie na magisterském stupni studia je zpracování seminární práce v rozsahu 8 - 10 stran na vybrané téma (rozsah může být větší, nikoli však menší). Při zpracování seminární práce se doporučuje následující postup:

1. Vhodně vybrat téma. To znamená zejména následující:

- Vybrat téma, se kterým mě pojí osobní zkušenosti a které souvisí s oblastí mého předpokládaného uplatnění.

- Zohlednit přitom vyústění zpracování tématu do následného výběru magisterské diplomové práce; seminární práce by z tohoto hlediska měla být první verzí teoretického úvodu magisterské práce a současně přispět k výběru vhodného tématu a konkrétního profilování magisterské práce.

- Podívat se na vybírané téma z hlediska mého vlastního zaujetí, tj. způsob, kterým přistupuji k řešení tématu by pro mě měl být přitažlivý, měl bych si zpracováním seminární práce odpovědět na otázky, které pro sebe považuji za významné.

2. Pojmenovat problém a správně jej zařadit do kontextu mikroekonomické teorie. V této fázi přípravy magisterské práce se doporučuje konzultace s přednášejícím a využití jeho námětů. Mělo by k ní dojít přibližně v polovině semestru, tj. po absolvování 6. a před absolvováním 9. přednášky. Při popisu problému je nutné využít poznatky mikroekonomické teorie, a to jednak při jeho začlenění, jednak při vymezení obecných předpokladů jeho řešení. (V této souvislosti je nutné upozornit na to, že jako seminární práce nemůže být uznán text, který zjevně nevyužívá poznatky z výuky, byl zjevně zpracován někým jiným a za jiným účelem - to vše se z textu snadno pozná právě dle pojetí způsobu vidění a zatřídění problému.)

3. Při vlastním popisu problematiky, jejím utřídění, naznačení souvislosti i zdůraznění toho nejvýznamnějšího, co je nutné k řešení problému, funkčně využít poznatky ze studia mikroekonomie. A to i těch přednášek, které student absolvuje po výběru tématu práce. Nejde přitom o to demonstrovat roli získaných poznatků za každou cenu, násilně či toporně, ale skutečně funkčně. Doporučuje se opět využít průběžných konzultací s přednášejícím.

4. Do závěru práce dát stručné shrnutí toho, k čemu jsem dospěl - a to co nejpoctivěji. Student by si měl sám pro sebe uvědomit, co mu zpracování seminární práce při ujasnění problému a při souběžném studiu předmětu mikroekonomie dalo.

K tomu:

1. Okruhy otázek ke zkoušce jsou voleny tak, aby při odpovědi na kteroukoli z nich bylo možné vyjít z příkladů ve kterékoli oblasti ekonomické reality. Tj. prakticky v každém případě lze při odpovědi na otázku, kterou si student náhodně vybere z 15 předložených, využít poznatky získané při zpracování seminární práce. Čím lépe student seminární práci zpracuje, tím lépe se mu bude na kteroukoli otázku, co si vybere, odpovídat. Doporučuje se proto zpracovat seminární práci i s ohledem na okruhy otázek ke zkoušce. Jednotlivé okruhy otázek ke zkoušce by ho měly současně inspirovat k vidění problémů v rámci tématu seminární práce, které si zvolí.

2. Zpracování seminární práce je pro studenta rozjezdem ke zpracování magisterské práce a současně k budoucímu profesnímu uplatnění. Jde přitom o to, aby se naučil pracovat s "know-how", které mu poskytuje jeho "mateřská" vysoká škola (tj. VŠFS). Při zpracování seminární práce jde o první dotyk s teoretickým zázemím. Zpracování magisterské práce by pro něj již mělo znamenat schopnost trvale (celoživotně) využívat nejnovější poznatky, které získává VŠFS sledováním vývoje teorie ve světě, v rámci vědecké spolupráce s dalšími pracovišti i vlastní badatelskou činností. Právě přístup k těmto poznatkům a schopnost jejich využívat je tím, co nejvíce přidává hodnotu absolventovi při jeho uplatnění na profesních trzích.

 

 

Přílohy

Poznámka ke stavu zpracování: Přílohy jsou uvedeny v pořadí podle zpracování, nikoli podle pořadí, ve kterém je na ně v textu odkazováno.

Příloha 1- Inovace

(Zpracována dle textu Pavla Sirůčka)

Klasikem v oblasti teorie inovací je bezpochyby náš rodák, rakouský ekonom J.A.Schumpeter (1883 - 1950). Schumpeterovo dílo je značně rozsáhlé, interdisciplinárně přesahující rámec "čisté ekonomie" a zahrnuje tři základní oblasti zkoumání - historii a stav ekonomické teorie, teorii společenských a institucionálních změn a teorii ekonomického vývoje. Jeho teoretický systém je charakterizován především trilogií stěžejních prací: klíčovou "Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung" (1912), rozpracovávanou v "Business Cycles" (1939) a logicky završenou knihou "Capitalism, Socialism and Demokracy" (1942). Schumpeterův celoživotní zájem a velké znalosti vývoje ekonomických doktrín pak ústí přes řadu prací do posmrtně vydané "History of Economic Analysis" (1952). Za těžiště Schumpeterova zájmu bývá považován okruh zkoumání zahrnující značný počet prací orientovaných na problematiku teorie ekonomického vývoje kapitalistických tržních ekonomik. Na základě originálních teoreticko-metodologických východisek a přístupů se Schumpeter soustředil na budování dynamické teorie - vývojový prvek systému spatřoval v inovacích, pomocí nichž vysvětluje hlavní ekonomické kategorie (zisk, konkurenci, úrok, monopoly atd.). Na inovacích jsou také založeny koncepce cyklického vývoje kapitalistických ekonomik i Schumpeterova ucelená vize dalších perspektiv kapitalismu v podobě jeho evoluční samolikvidace.

Pilíře koncepce ekonomického vývoje (všechny hlavní myšlenky jsou již naznačeny v práci z roku 1912) představují evoluční charakter a princip technicko-technologického determinismu v oblasti produktivních sil a inovací. Ekonomický vývoj je založený na inovacích a vychází zevnitř systému - má charakter evolučního procesu, v němž je rovnováha neznámá a jehož čas je historický, objektem změny jsou inovace a iniciátorem (subjektem) je osoba podnikatele. Klíčovou roli sehrávají inovace - široce pojímané ve smyslu každého tvůrčího činu v ekonomice, jako aplikace nové kombinace výrobních činitelů. Na těchto základech - včetně vymezení pěti případů inovací či odlišování invencí (objevu, vynálezu) a inovací (zavedení do ekonomického systému) - je vystavěna rozhodující část poválečných inovačních teorií.

Schumpeterův přístup k fungování ekonomiky operuje se stálým porušováním statické rovnováhy díky inovacím, jejichž mechanismus ji znovuobnovuje na kvalitativně vyšší úrovni. Základ cyklického vývoje tkví v nerovnoměrném rozložení spontánně vznikajících inovací, které mají tendence shlukovat se do určitých období a sektorů. Kumulativní realizace inovací přes řetězovité reakce vede k období rozmachu; deprese (sestupná fáze cyklu) pak představuje procesy adaptace systému na změny během konjunktury. Schumpeter pracuje s dvoufázovým modelem (rozmach a deprese) a čtyřfázovým schématem (oživení, prosperita, krize, deprese) každého ekonomického cyklu. V moderní teorii existují také další přístupy např. k fázování dlouhodobých cyklů (schémata deprese - oživení - vzestup - rozkvět - nestabilita apod.); dvoufázová schémata však převládají. Podle Schumpetera existují tři druhy příčin cyklických kolísání - příčiny k podnikatelskému prostředí externí (institucionáloní změny, revoluce, války), faktory ekonomického růstu (akumulace, demografické změny) a inovace - Schumpeterem jednoznačně preferované a považované za endogenní faktor (objasňuje tak ekonomické cykly pomocí endogenních faktorů plynoucích z podnikatelských aktivit). Různé dopady inovací, resp. jejich charakter vede k tomu, že existují cykly různé délky.

Připomeňme, že samotný J.A.Schumpeter formuluje vymezení inovace takto: "Vyrábět znamená kombinovat věci a síly, které se nacházejí v našem dosahu ... Jiné anebo jinak vyrábět věci znamená jinak kombinovat výrobní statky ... Forma a obsah vývoje v našem pojetí jsou potom dané pojmem: prosazování nových kombinací. Tento pojem zahrnuje pět případů: 1. výrobu nového statku, který není spotřebitelům ještě známý, nebo statku nové kvality; 2. zavedení nové výrobní metody, která je pro dané průmyslové odvětví prakticky neznámá. Základem nové výrobní metody však nemusí být nový vědecký objev a může spočívat také v novém způsobu komerčního využívání statku; 3. otevření nového trhu, tedy trhu, na kterém dosud nebylo zastoupené dané průmyslové odvětví příslušné země bez ohledu na to, zda tento trh již předtím existoval nebo neexistoval; 4. získání nového zdroje surovin nebo polotovarů bez ohledu na to, zda tento zdroj již předtím existoval - ale my jsme k němu nepřihlíželi a pokládali jsme ho za nepřístupný - nebo se musel nejdříve vybudovat; 5. uskutečnění nové organizace, jako je vytvoření monopolního postavení (např. pomocí trustu) nebo rozpad monopolu" ("Teoria hospodárského vývoja". Bratislava, Pravda 1987, s.196 - 197). Pro přesnost dodejme, že pojem inovace (etymologicky z latinského "innovare" - obnovovat) se původně vyskytoval v americké sociologii meziválečného období (zde ve smyslu vývojové změny sociálních struktur), resp. že Schumpeter o inovacích přímo hovoří až v práci z roku 1939 - v citovaném díle (1912) používá ještě označení "nové kombinace výrobních činitelů".

Inovace jsou Schumpeterem pojímány obecně a šířeji než vědeckotechnický pokrok; nezahrnují jen technické a technologické změny a zlepšení, ale zejména praktickou aplikaci. Inovace lze vymezovat ve smyslu kvalitativních změn zahrnujících každý nový způsob využívání zdrojů podnikateli ("úspěch nových kombinací") - jako každý tvůrčí čin v ekonomice, vyžadující podnikatelského ducha. Nové kombinace obvykle odčerpávají zdroje ze "starých" kombinací, což v podstatě znamená i jiné využití zdrojů celého ekonomického systému. Nutno poznamenat, že Schumpeterova teorie je však jen problematicky využitelná pro potřeby ekonomické praxe, resp. pro účely koncipování krátkodobější politiky. Inovace podle Schumpetera vznikají decentralizovaně, těžko je lze naplánovat, anticyklická politika je potom v rozporu s pojetím ekonomického cyklu jako zákonitého a vnitřně generovaného jevu dynamického vývoje apod. Schumpeterova nabídkově orientované koncepce a případná řešení se také příliš nehodila dobově - např. v 30.letech byly poptávkově orientované recepty J.M.Keynese aktuálnější a úspěšnější. V dnešní globalizované realitě, kdy o samotném přežití ekonomik rozhoduje právě především efektivnost klíčových inovací, lze pak koncepci J.A.Schumpetera pojímat jako jakýsi obecný dynamický vývojový rámec řady ekonomických úvah a nikoli ve smyslu konkrétních hospodářskopolitických doporučení. Schumpeterovo pojetí inovací se také stalo základem pro četná rozpracování a vznik moderních koncepcí v oblasti inovací - dnes ekonomové i mnozí další operují s rozlišováním inovací a invencí, mnohými klasifikacemi inovací, jejich různými řády, životním cyklem, frekvenční hladinou atd. K této problematice podrobněji např. Švejda, P. a kol.: "Základy inovačního podnikání". Praha, Asociace inovačního podnikání ČR 2002 (kde k spoluautorům patří také F.Valenta) či Hlásný, J. a kol.: "Technika a technologie". Praha, VŠE v Praze 1996. Nikoli okrajové a nevýznamné místo v rozpracování mnoha aspektů komplexní a interdisciplinární problematiky inovací v mikroekonomickém i makroekonomickém kontextu potom zaujímá František Valenta.

V souvislosti s odkazem F.Valenty lze připomenout jeho příspěvky: "Doplněk k ekonomice průmyslu" (Praha, VŠE v Praze 1966), "Ekonomika socialistického průmyslu" (Praha, SPN 1967), "Inovace" (Zvláštní příloha Hospodářských novin, 1967, č.3), "Invence a inovace" (Medzinárodné kolokvium o problémoch inovácie a tvorivej práce. Bratislava, ČSTV 1968), "Inovace" (In: "Inovační proces v průmyslu". Vědecké informace. VŠE FVE v Praze, 1973, č.4) nebo z poslední doby "Surfing podle Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny" (In: "Management a ekonomika firmy 99".. Sborník mezinárodní konference konané 25. - 26.5.1999. Praha, VŠE v Praze 1999), "Svět podle Schumpetera" (Ekonom, č.49, 1999) či "Přelom století podle J.A.Schumpetera" (poslední text F.Valenty - text pro konferenci v Jihlavě konané dne 10.5.2002, dostupný na adrese http://fph.vse.cz/fakulta/kpe - odkazy na Valentu).

F.Valenta pojímá inovace jako změny v reálné struktuře průmyslové jednotky; řád inovace představuje stupeň, v němž je tato reálná struktura změněna. Klasifikace inovační řádů v posledním Valentově pojetí, které dal, je následujcíí: řád minus n (degenerace), řád 0 (regenerace), racionalizační inovace (řád 1 - 4), kvalitativní inovace (řád 5 - 8) a technologický převrat - mikrotechnologie (řád 9). Řád 1 představuje změnu kvanta (např. další pracovní síly), řád 2 je označován jako intenzita (např. zvýšený posun pásu), řád 3 jako reorganizace (např. přesuny operací) a řád 4 jako kvalitativní adaptace (technologická konstrukce) - zejména s racionalizačními inovacemi jsou spojeny Schumpeterovy nové kombinace existujících výrobních faktorů, umožňující snížení nákladů na neměnné výrobky (1912). Kvalitativní inovace (jako kvalitativní změny výrobků) jsou u Valenty nyní představovány inovačním řádem 5 (varianta - např. rychlejší stroj), 6 (generace - např. stroj s elektronikou), 7 (druh - tryskový stav aj.) a řád 8 (rod - např. netkaná textilie).

 

Příloha 2 - Čistý přebytek

Vzniká otázka, zda ve statickém systému bez omezení může vzniknout čistý přebytek vlastníkovi práce či vlastníkovi kapitálu (který jej půjčuje na úrok), nebo zda je čistý přebytek vždy projevem buď dynamiky systému nebo monopolních privilegií. Právě na tuto otázku by měla odpovědět teorie rozdělování (a to i v učebnicovém podání). Bohužel přesnost a jednoznačnost ve většině současných učebnic v odpovědi na tuto otázku nenacházíme. V našem textu se o to pokusíme.

Bez pochopení role inovací v ekonomických procesech nedokážeme vysvětlit, jak v současné ekonomice (která se vyznačuje značnou inovační dynamikou) probíhá rozdělování.

Elegantní teorii rozdělování spojenou se svéráznou interpretací "přebytku" vytvořil ve své době K. Marx. Kapitalisté disponují monopolem soukromého vlastnictví (kapitálu), zatímco dělníci vlastní pouze pracovní sílu. V podmínkách, kdy existuje nezaměstnanost, jsou dělníci vzájemnou konkurencí mezi sebou nuceni prodávat svou práci za cenu reprodukčních nákladů pracovní síly (za méně ani nemohou). Vzhledem k tomu, že produktivita práce je větší než jedna, dělí se pracovní doba na pracovní dobu nutnou (během které dělník vytvoří ekvivalent prostředků sloužících k reprodukci jeho pracovní síly) a nadpráci, během které je vytvářena nadhodnota (zvláštní podoba přebytku). Tu si přivlastňuje kapitalista v podobě zisku.

"Přebytek" (nadprodukt) v ekonomice nepochybně vzniká a nějak se rozděluje. Zdaleka však není tak zřejmé, že si jej přivlastňuje ten či onen kapitalista (vlastník kapitálu). Jednotliví kapitalisté si totiž též mezi sebou vzájemně konkurují a to je nutí snižovat zisky až na úroveň reprodukčních nákladů. V podmínkách konkurenčního prostředí by se tak jejich zisky ("přebytek", který si mohou přivlastnit) "vypařily". V čí prospěch? - Tento problém si uvědomil a současně na něj dal (optimistickou) odpověď J. Schumpeter. Rozhodující podle něj není to, že kapitalista (podle J. Schumpetera podnikatel) vlastní kapitál, ale že přichází s inovací - s něčím, co umožňuje stávající produkci zabezpečit s nižšími náklady nebo naopak vytvořit něco užitečnějšího, za co jsou ochotni spotřebitelé více zaplatit. To mu poskytuje dočasné monopolní postavení (do doby, než další podnikatelé budou realizovat inovace v dané oblasti a konkurence opět nestlačí podnikatelův zisk na úroveň reprodukčních nákladů, případně ho nedonutí zastavit výrobu v dané oblasti, pokud jiní podnikatelé přijdou s dalšími inovacemi - dokonalejšími technologiemi či ještě lepšími výrobky). V očích J. Schumpetera tak rozhoduje schopnost investovat do inovací, na základě úspěšných inovací získat dočasné monopolní postavení, tím i rozhodující část "přebytku", který pak podnikatel může - a musí - reinvestovat do další inovace.

Všimněme si obecnějšího závěru, který ze Schumpeterovy analýzy vyplývá: Pokud je na jedné straně směny monopol nabídky omezeného zdroje a na druhé straně převaha nabídky tvořené vzájemně si konkurujícími homogenními subjekty, přesune se veškerý "přebytek" ve prospěch monopolistů. Pokud je vzájemná konkurence na obou stranách směny, "vypaří" se "přebytek" na obou těchto stranách a přesune se až tam, kde do hry vstupuje monopolista s nabídkou omezeného zdroje.

Velmi výstižně postihuje uvedený problém R. Holman: "Marx zásadně odmítal v zisku vidět sebemenší prvek nákladů... Jak je možné, není-li v čistém zisku žádný nákladový prvek, že konkurence mezi kapitalisty nesrazí čisté zisky na nulu? Jsou dva způsoby, jak vysvětlit zisk jako čistý přebytek v konkurenční ekonomice. Jedním z nich je chápat zisk jako rentu... Druhý způsob je pohlížet na ekonomiku nikoli ve statické rovnováze, nýbrž dynamicky, v procesu růstu, v permanentním procesu akumulace kapitálu, kde kapitalisté neustále hledají a zkoumají nové, neznámé a riskantní investiční příležitosti. Pak je zde prostor pro existenci podnikatelských zisků, které nemusí nutně obsahovat žádný prvek nákladů. Marx měl nepochybně na mysli tento druh zisků." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 142)

Jedná se o velmi silný postřeh, který v řadě interpretací K. Marxe nenacházíme. Konkurence nejenže nutní kapitalistu stlačovat mzdu dělníků na úroveň reprodukčních nákladů, ale nutí jej dokonce i k tomu, aby veškerý "přebytek" produktivně reinvestoval. Konkurence např. neumožňuje, aby kapitalista část přebytku neproduktivně spotřeboval formou osobní spotřeby, která by nepřinášela další výnos. (K. Marx se marně pokoušel najít prvky parazitní spotřeby kapitalisty.)

Není divu, že důsledně domyšlená Marxova koncepce vede k úplně jinému pohledu na ekonomický systém, který se tak stává principiálně nestacionárním, dynamickým, přičemž jeho dynamiku má charakter inovačních vln. V tom případě ovšem přestává být objasnění rozdělení prostřednictvím teorie nadhodnoty relevantním a do popředí vystupují jiné jevy, ty, které nám předestřel ve svém díle J. Schumpeter.

Vraťme se ještě jednou k formulaci: "Jak je možné, není-li v čistém zisku žádný nákladový prvek, že konkurence mezi kapitalisty nesrazí čisté zisky na nulu?" Je zcela korektní ve vztahu k Marxovu systému tuto otázku položit. Ovšem pozor. Jak by v daném případě proběhlo ono "sražení zisků na nulu"? Pochopitelně prostřednictvím poklesu cen finální produkce. Tím by ovšem poklesly i ceny vstupů určených (dle Marxova konceptu) k reprodukci pracovní síly a opět by se v příjmu kapitalisty objevila nadhodnota a tudíž i zisk. Konkurence by znovu srazila ceny atd. atd. Vzniká otázka, kdo si tedy přivlastní "přebytek", kam se "vypaří" nadhodnota, jak je možné, že kapitalista dosahuje zisk? Na tyto otázky odpovíme v části věnované rozdělování.

 

Příloha 3 -Alternativní společenské indiferenční křivky podle J. Stiglitze

Ve své monografii Ekonomie veřejného sektoru (Stiglitz, J.: Ekonomie veřejného sektoru, Grada Publishing, Praha, 1997) J. Stiglitz poznamenává, že existují různé názory na to, jak souvisí užitek jednoho člena společnosti s užitkem jiného člena společnosti. Rozdíly prezentuje formou různého tvaru společenských indiferenčních křivek (obrázek na s. 142):

 

K tomu dává následující vysvětlení: "Panel A: Bentham (představitel utilitarismu - pozn. R. V.) je ochoten vzdávat se části Robinsonova užitku tak dlouho, dokud tím Pátek získává alespoň stejný užitek. Společenská indiferenční křivka je proto tvořena přímkou. Panel B: V tomto pojetí je ke snížení užitku Pátka U1 nutné vyšší zvýšení užitku U2 Robinsona. Panel C: Podle Rawlse žádné zvýšení užitku Robinsona neospravedlňuje sebemenší snížení Pátkova užitku. Proto je indiferenční křivka ve tvaru písmene L." (S. 142.)

J. Stiglitz upozorňuje na kontroverznost pojetí tvaru společenské indiferenční křivky a zdá se mu, že realitě nejvíce odpovídá případ zachycený v panelu B. Již proto, že se na první pohled zdá být "kompromisem" mezi dvěma krajnostmi. A také proto, že zdánlivě odpovídá i realitě - společnost (ať již formou charity nebo sociálně orientovaného přerozdělování realizovaného státem) se snaží kompenzovat přírůstek blahobytu nejbohatších společenských vrstev převedením části jejich prostředků ve prospěch nejchudších vrstev.

Zajímavé je, že se neuvažuje ještě jeden možný (a realitě rovněž odpovídající) případ, totiž rivalitní společnosti, kdy přírůstek užitku (v podobě přírůstku příjmů) bohatších společenských vrstev může být investován (formou investování do společenské pozice) k jejich oddělování se (k segregování) od chudších společenských vrstev a tudíž k omezování jejich šancí na společenský vzestup, ale i k obraně před jejich spontánním či organizovaným odporem. Tomuto případu by odpovídal následující obrázek:

Robinsonův

užitek (U2)

V tomto případě zvýšení Robinsonova užitku vede ke stejné situaci jedině v případě, že se zvýší rovněž Pátkův užitek.

Vzhledem k tomu, že každá reálná společnost je současně zčásti (ať již spontánně či organizovaně) solidární a zčásti rivalitní (fakt investování do společenské pozice je nepřehlédnutelný a doložitelný), patrně něco jako "společenská indiferenční křivka", kterou by bylo možné nějakým způsobem vyjádřit, vůbec neexistuje. Reálné jsou jen protichůdné tendence, které mají užitý ekonomický základ a zájmové projevy, působící ve společnosti.

(Rivalitní spotřebu můžeme ilustrovat rovněž na příkladu zbrojení či výdajů na právní služby dvou stran v podmínkách komplikovaného právního systému. Zde všude se jedná o tzv. hry s nulovým či dokonce záporným součtem.)

 

Příloha 4 -Univerzalita

Všestrannost (univerzalita) poznávacích schopností (kompetencí) znamená především:

- Schopnosti přicházet s inovacemi (přesáhnout hranici stávajícího poznání).

- Schopnosti systematizovat své poznání (dosáhnout toho, aby každý poznatek, který si osvojil, byl součástí uceleného systému, ve kterém je tento poznatek zvláštním případem obecného).

- Schopnosti komunikovat s jinými lidmi (poučit se z odlišných názorů či naopak sdělit jim své názory).

- Schopnosti dosáhnout praktické realizace poznání (zjistit podmíněnost praktické realizace závěrů vyplývajících z teoretického poznání).

Tj. jedná se o schopnosti (kompetence): inovační, systematizační, komunikační, realizační.

Tyto schopnosti spolu navzájem souvisejí v několika aspektech, např.:

- Chceme-li umět realizovat inovace či podílet se na realizaci, musíme se naučit vytvářet týmy či být schopni pracovat v týmech, tj. komunikovat s jinými lidmi, umět je zaujmout svými podněty a umět rozpoznat přínosné podněty jiných.

- Systematizujeme-li své poznání, jsme schopni nejlépe vidět možné přesahy již poznaného, což je základem schopnosti přicházet s novým, tj. inovačních schopností.

- Chceme-li využít výsledky týmové spolupráce a komunikace v rámci tvůrčích týmů, musíme umět systematizovat (zatřídit) své poznatky.

Z hlediska ekonomického pohledu na přechod ke vzdělanostní společnosti, kterým je charakterizována doba, v níž žijeme, vystupuje význam všestrannosti poznávacích schopností (univerzalita) v následujících podstatných souvislostech:

Za prvé: Jako jediný zdroj ekonomiky, jehož hodnota se nesníží v důsledku jakékoli inovace, ale naopak - s růstem intenzity inovačních procesů (což je obecnou historickou tendencí, která vystupuje do popředí v období přechodu ke vzdělanostní společnosti) jeho hodnota roste.

Za druhé: Jako základní předpoklad konstituování základních produkčních subjektů vzdělanostní ekonomiky, kterými jsou univerzity a jejich spolupracující absolventské sítě.

Za třetí: Jako předpoklad přesunu těžiště potřeb člověka do oblasti schopnostních potřeb, tj. potřeb bezprostředně uspokojovaných (všestranným) rozvojem schopností člověka a jejich uplatňováním, s vývojem motivací spjatých se schopnostními potřebami.

Obsah či podoba univerzality jako schopnosti všestranného rozvoje poznání vyplývá z charakteru praktické činnosti. Člověk působí na přírodě tak, že vzájemně zprostředkovává procesy probíhající v jeho prostředí (do kterých vstupuje jako jedna z přírodních sil), vzájemně je podmiňuje, a to tak, aby zajistil svou další existenci a rozvoj. Proces jeho sebeutváření (vývoje) se odvíjí právě od toho, jakým způsobem působí na přírodu. Všeobecně zprostředkující činnost je nejúčinnější formou působení člověka (či jakéhokoli jiného subjektu) na své prostředí.

Myšlení člověka (včetně forem myšlení) a další složky jeho vědomí (paměť, představivost, prožitkovou strukturu, schopnost vytvářet cíle či vztahovat svou činnost k něčemu a naplňovat ji smyslem), to vše se vyvíjelo v procesu všeobecně zprostředkující činnosti jako podmínka její realizace. Proto také původ forem myšlení a dalších forem vědomí (včetně toho, jak např. funguje prožitkový mechanismus) lze od všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti odvodit.

Všeobecně zprostředkující charakter činnosti probíhá v součinnosti s ostatními lidmi, v určitém společenském prostředí. Pro vývoj společnosti platí, že sebeutváření společnosti se odvíjí od přetváření přírody.

Nejefektivnější uspořádání společenských vztahů je takové, při kterém jsou možnosti svobodného rozvoje každého jednotlivce podmínkou rozvoje ostatních.

Pokud mají metodologické nástroje popisu ekonomické reality být adekvátní, dostatečně věrně postihnout to nejdůležitější, nesmí se se všeobecně zprostředkujícím charakterem lidské činnosti rozcházet. Nejefektivnější cesty působení člověka na přírodu a nejefektivnější formy uspořádání společenských vztahů tak, jak jsou nahlíženy prizmatem všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti, musí korespondovat s pojetím efektivnosti vyjádřeným prostřednictvím metodologických nástrojů ekonomického přístupu.

Z tohoto hlediska stojí za připomenutí myšlenky K. Marxe - Kapitál I, kapitola V., 1. Pracovní proces:

"Práce je především proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. Aby si přivlastnil přírodní látku v určité formě vhodné pro svůj vlastní život, uvádí do pohybu přírodní síly, které patří k jeho tělu - paže i nohy, hlavu i prsty. Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobuje své vlastní moci."

"Pracovní prostředek je věc nebo komplex věcí, které dělník vsunuje mezi sebe a pracovní předmět a které mu slouží jako vodič jeho působení na tento předmět. Používá mechanických, fyzikálních, chemických vlastností věcí, aby jim dal v souhlase se svým účelem působit jako nástroji své moci. Předmět, jehož se dělník bezprostředně zmocňuje - ponecháme stranou uchopení hotových životních prostředků, např. plodů, při čemž jako pracovní prostředek slouží jedině tělesné orgány dělníka - není pracovní předmět, nýbrž pracovní prostředek. Tak se stává předmět daný přírodou samou orgánem jeho činnosti, orgánem, který přidává ke svým tělesným orgánům, jímž tedy navzdory bibli prodlužuje přirozené rozměry svého těla. Jako je země jeho původní zásobárnou, tak je i původní zbrojnicí jeho pracovních prostředků. Dodává mu např. kámen, kterým hází, tře, drtí, řeže atd."

Návazně na tuto pasáž K.Marx cituje z Hegelovy Encyklopedie filozofických věd. - "Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel."

Připomeňme si pasáž citovanou z práce J. Clarka v poznámce pod čarou 22: "To znamená, že člověk používá některého přírodního prvku, který jeho obratností stává se tvarem bohatství. Vsune kousek přírodní hmoty mezi sebe jako výrobce a sebe jako spotřebitele." Je zřejmé, že J. Clark zde vychází z příslušné pasáže Marxova Kapitálu. Unikl mu však jeden podstatný moment - totiž že K. Marx současně zdůrazňuje: "Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost." (Viz výše citované.) To je ovšem moment velmi podstatný. K. Marx si tímto otevřel cestu k pochopení člověka, jeho sebeutváření v procesu přetváření přírody. Anticipoval převratné změny, k nimž dojde v obsahu práce. Současně tím dal i koncept svobody lidského individua: Člověk je svobodný právě v tom, že je subjektem všeobecně zprostředkující činnosti a jeho univerzalita spočívá v tom, že je schopen každý proces ve svém prostředí učinit součástí všeobecně zprostředkujícího charakteru své činnosti. Nemůže se však sám stát nástrojem všeobecně zprostředkující činnosti druhého. Jde o takové vztahy, v nichž svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje kteréhokoli jiného jednotlivce.

Za podrobné prostudování stojí následující pasáž z Marxových Rukopisů "Grundrisse", ve které dává svojí představu dlouhodobé perspektivy:

"Směna živé práce za práci zpředmětněnou, tj. kladení společenské práce ve formě protikladu mezi kapitálem a námezdní prací - je poslední stupeň vývoje hodnotového vztahu a výroby založené na hodnotě. Jeho předpokladem je a zůstává - velké množství bezprostřední pracovní doby, množství vynaložené práce jako rozhodující činitel produkce bohatství.

Ale tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působivost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě. (Rozvoj této vědy, zvláště přírodovědy a s ní i všech ostatních, sám opět odpovídá rozvoji materiální výroby.) Zemědělství např. se stává pouhou aplikací vědy o materiální látkové výměně, o tom, jak ji regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus.

Skutečné bohatství se naopak projevuje - jak ukazuje velký průmysl - jednak v obrovském nepoměru mezi vynaloženou pracovní dobou a jejím produktem, jednak v kvalitativním nepoměru mezi prací redukovanou na čirou abstrakci a mohutností výrobního procesu, na nějž dozírá. Práce se už tolik nejeví jako uzavřená do výrobního procesu, nýbrž člověk je ve vztahu k výrobnímu procesu samému spíše dozorcem a regulátorem. (To, co platí o strojích, platí rovněž o kombinaci lidských činností a rozvoji lidských styků.) Teď už nevsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový. Ocitá se vedle výrobního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem.

V této proměně se jako hlavní pilíř výroby a bohatství nejeví ani bezprostřední práce, kterou vykonává sám člověk, ani doba, po kterou pracuje, nýbrž osvojování jeho vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu - jedním slovem rozvoj společenského individua. Krádež cizí pracovní doby, na níž je založeno dnešní bohatství, se jeví jako ubohá základna proti této nově rozvinuté základně, kterou vytvořil sám velký průmysl. Jakmile práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým zdrojem bohatství, pracovní doba už není a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty. Nadpráce masy [ lidí] už není podmínkou rozvoje všeobecného bohatství, právě tak jako ne-práce nemnoha [ lidí] přestala být podmínkou rozvoje všeobecných sil lidské hlavy. Tím se hroutí výroba založená na směnné hodnotě a sám bezprostřední materiální výrobní proces se zbavuje nuznosti a protikladnosti.

Svobodný rozvoj individualit, a tedy nikoli redukce nutné pracovní doby za účelem kladení nadpráce, ale vůbec redukce nutné práce společnosti na minimum, a tomu pak odpovídající umělecké, vědecké atd. vzdělávání díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny.

Sám kapitál je rozpor procházející procesem, a to proto, že usiluje o zkrácení pracovní doby na minimum, zatímco na druhé straně klade pracovní dobu jako jedinou míru a zdroj bohatství. Proto zkracuje pracovní dobu ve formě nutné pracovní doby a prodlužuje ji ve formě nadbytečné pracovní doby; klade tedy rostoucí měrou nadbytečnou pracovní dobu jako podmínku - jako otázku života a smrti - pro nutnou pracovní dobu. Na jedné straně tedy vyvolává v život všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku, aby vytváření bohatství učinil nezávislým (relativně) na pracovní době, která je na ně vynaložena. Na druhé straně chce takto vytvořené obrovské společenské síly měřit pracovní dobou a spoutat je v mezích, které jsou potřebné k tomu, aby se už vytvořená hodnota uchovala jako hodnota.

Výrobní síly a společenské vztahy - ty i ony jsou různými stránkami společenského individua - se kapitálu jeví jen jako prostředky, a jsou pro něj jen prostředky k tomu, aby mohl vyrábět na své omezené základně. Fakticky jsou však materiálními podmínkami pro to, aby tato základna byla vyhozena do povětří. Národ je opravdu bohatý, jestliže se místo 12 hodin pracuje jen 6. Bohatství není velení nad dobou nadpráce (reálné bohatství), "nýbrž volný čas pro každé individuum a celou společnost vedle času vynaloženého v bezprostřední výrobě." ("The Source and Remedy, atd., 1821, str. 6.)

Příroda nestaví stroje, lokomotivy, železnice, elektrické telegrafy, samočinné spřádací stroje atd. Ty jsou produktem lidského úsilí; přírodní materiál přeměněný v orgány lidské vůle [ vládnoucí] nad přírodou čili orgány jejího uplatňování v přírodě. Jsou to lidskou rukou vytvořené orgány lidského mozku; zpředmětněná síla vědění. Rozvoj fixního kapitálu ukazuje, do jaké míry se všeobecné lidské vědění, poznání, stalo bezprostřední výrobní silou, a tedy i do jaké míry se podmínky společenského životního procesu samého dostaly pod kontrolu všeobecného rozumu a v souladu s ním se přetvořily. Do jaké míry jsou společenské výrobní síly produkovány nejen ve formě vědění, nýbrž jako bezprostřední orgány společenské praxe, reálného životního procesu." (Podtrženo a tučně zvýrazněno námi.)

(K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" (Ekonomické rukopisy z let 1857-1859) II, Praha, Svoboda 1974, s. 335-338.)

Všimněme si, v kolika kontextech K. Marx zdůrazňuje roli lidské univerzality (všestranného rozvoje schopností):

- "síla činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působivost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě",

- "rozvoj této vědy, zvláště přírodovědy a s ní i všech ostatních",

- "aplikace vědy o materiální látkové výměně, o tom, jak ji regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus"

- "osvojování jeho (člověka) vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu - jedním slovem rozvoj společenského individua",

- "svobodný rozvoj individualit",

- "umělecké, vědecké atd. vzdělávání díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny",

- "všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku",

- "všeobecné lidské vědění, poznání",

- "čas pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla".

O mnoho let později píše R. Reich v knize Dílo národů - Příprava na kapitalismus 21. století (Praha, Prostor 1995) , která zaznamenala značný ohlas ve světě i u nás:

"Podívejme se blíže na ony firmy orientované na vysokou hodnotu výroby a uvidíme, že je ženou vpřed tři odlišné, avšak příbuzné schopnosti. A právě tyto schopnosti tvoří jejich hodnotu. Na prvním místě to jsou schopnosti, kterých je zapotřebí při řešení problémů se sestavováním prvků jedinečným způsobem (ať již se jedná o slitiny, molekuly, polovodičové čipy, softwarové kódy, filmové scénáře, penzijní fondy, portfolia či informace). Ti, kdo řeší problémy, musí mít hluboké znalosti o tom, jaké vlastnosti tyto produkty po sestavení mohou mít a musí tyto znalosti uplatnit při konstruování těchto produktů a při pokynech k jejich výrobě. Na rozdíl od výzkumných pracovníků a konstruktérů, jejichž prototypy opustily laboratoř či rýsovací prkno již připravené pro velkovýrobu, hledají tito lidé neustále nové aplikace a kombinace a propracovávají své výrobky tak, aby dokázaly vyřešit všechny vyvstávající problémy.

Za druhé jsou to schopnosti, které pomáhají zákazníkům pochopit jejich potřeby a vyložit jim, jak lze individuálně přizpůsobeným výrobkem potřeby uspokojit. Oproti prodeji a marketingu standardního zboží, které vyžadují, aby mnoho zákazníků bylo přesvědčeno o přednostech určitého produktu, které vyžadují velké množství objednávek a tím i splnění plánu prodeje, prodej a marketing produktů na míru vyžaduje hluboké znalosti o zákazníkově firmě, představu o možné komparativní výhodě a o způsobech, jakými by této výhody bylo možno dosáhnout. K tomu je nezbytné rozpoznat nové problémy a možnosti, na něž by bylo možno produkt na míru aplikovat. Na místo přesvědčit přichází rozpoznání příležitosti.

Za třetí jsou to schopnosti, kterých je zapotřebí k dosažení kontaktu řešitelů problémů s těmi, kteří problémy rozpoznávají. Lidé v takovýchto rolích musí natolik chápat specifické technologie a trhy, aby rozpoznali možnost uplatnění nových produktů. Musí získat peníze nezbytné k zahájení projektu a najít správné řešitele a identifikátory problému, kteří by projekt provedli. Ti, kteří mají takovéto postavení v nové ekonomice, jsou nástupci "manažérů" či "podnikatelů" v ekonomice staré. Ani jeden z těchto termínů však plně nevystihuje jejich roli ve vysoce zhodnocujícím podniku. Tito lidé se nezabývají kontrolou organizace, zakládáním firem či vynalézáním věcí. Místo toho se neustále zabývají managementem myšlenek. Hrají úlohu strategického zprostředkovatele." (S. 98-99.)

"Tři skupiny, které dávají novému podniku největší část jeho hodnoty - řešitelé problémů, identifikátoři problémů a strategičtí zprostředkovatelé - musí být navzájem v přímém kontaktu, aby mohli neustále objevovat nové možnosti. Mají-li být správně vyřešeny ty pravé problémy, musí informace plynout rychle a zřetelně. Pro byrokracii v takovém podniku není místa." (S. 101.)

"Vysoce zhodnocující podnik se tedy nepodobá pyramidě, nýbrž pavoučí síti... Klíčová korporace již není "velkou společností", žádná z nich však také není pouhou sbírkou menších firem. Jedná se spíše o síť podniků. Její centrum umožňuje strategické pochopení problémů a spojuje jednotlivé nitky. Avšak jednotlivé body této sítě mají často dostatečnou autonomii, aby mohly vytvořit zisková spojení s jinými sítěmi. V korporaci neexistuje žádné "uvnitř" a "vně", nýbrž jen různé vzdálenosti od jejího strategického centra." (S. 110.)

"Hlavními aktivy vysoce zhodnocujícího podniku nejsou hmatatelné věci, nýbrž schopnosti potřebné ke spojení řešení a konkrétních potřeb." (S. 113.)

"Jde jen o to, že se staré korporace staly neefektivním prostředkem k dosažení tohoto cíle. Jednotlivé země již nemohou podstatně zvýšit bohatství svých občanů subvencováním, ochranou či jiným zvyšováním ziskovosti "svých" korporací. Spojitost mezi ziskovostí korporace a životní úrovní obyvatel země se stále více oslabuje." (S. 172.)

"Po celém světě se šíří nové organizační sítě vysocezhodnocujícího podniku, které nahrazují staré pyramidy klíčových výrobních podniků. To, co přichází, již nebude moci být označováno za "americkou" (britskou, francouzskou, japonskou či německou) korporaci a žádný hotový produkt již nebude "americký" (britský, francouzský, japonský či německý)." (S. 127.)

Uvedené pasáže jsou velmi inspirující z hlediska otázky, jak vznikají investiční příležitosti a jak se právě oblast "výroby" investičních příležitostí stává nejatraktivnější částí ekonomiky.

R.Reich v "Díle národů" se ne náhodou dostává k podobným otázkám, uvědomuje si význam nové metodologické báze, která by spojila specializaci s univerzalizací, a formuluje zajímavé postřehy, např.:

"Studenti se zde učí jít za data - tázat se, proč byly vybrány určité fakty, proč jsou považovány za důležité, jak byly dedukovány a jak by je bylo možno vyvrátit. Studenti se učí zkoumat realitu z mnoha úhlů, v různém světle, a tak se zároveň učí představovat si nové možnosti a alternativy. Symbolický přístup je skeptický, zvídavý a tvůrčí." (S.256.)

"Co se student takto dovídá (při tradiční výuce)? Že svět je vyroben z diskrétních komponentů, z nichž každý lze v podstatě pochopit izolovaně. - Abychom však mohli objevit nové možnosti, musíme vidět celek a musíme umět pochopit procesy, kterými jsou části reality navzájem spojeny. V reálném světě se problémy zřídkakdy objevují v předem definované podobě a jako něco, co lze přesně oddělit. Symbolický analytik se musí neustále snažit o rozpoznání hlubších příčin, důsledků a vztahů. To, co se jeví jako jednoduchý problém, který lze řešit standardním způsobem, se může stát symptomem základnějšího problému, který se nepochybně vynoří jinde a v jiné podobě." (S. 257.)

Význam univerzality jako určitého způsobu rozvoje lidských schopností je tak významný, že na toto téma připravujeme samostatnou monografii.

 

Příloha 5 -Trh a jeho vliv na distribuci bohatství

M.Potůček přehledně interpretuje vžitou představu o vlastnostech ideálního modelu tržní ekonomiky:

- "Ideální model tržní ekonomiky je modelem rovnovážným: v jednoduchém světě trhu s dokonalým konkurenčním prostředím vznikají takové ceny, které distribuují vstupy firem a statky prodávané jednotlivcům tak, že nikdo nemůže najít jinou takovou kombinaci vstupů a výstupů, která by zvýšila užitek alespoň jednoho z účastníků tržní směny, aniž by zároveň nesnížila užitek někoho jiného. Tím je maximalizována suma dosažitelného bohatství společnosti - a zároveň nalezeny takové ceny vstupů a výstupů produkce a spotřeby, že nabídka všech statků je rovna poptávce po nich. Taková distribuce se v ekonomii označuje jako distribuce efektivní v Paretově smyslu. - Tato distribuce je však neutrální ve vztahu k rozdělení bohatství mezi jednotlivé účastníky směny - jinými slovy řečeno, neříká nic o tom, jak je celkové bohatství rozděleno mezi příslušníky dané společnosti. Pokud by totiž byl dán trhu volný průchod, pak by cirkulární a kumulativní procesy zprostředkované opakovanou nabídkou a poptávkou způsobily, že by se ti, kteří již disponují s velkými zdroji, stávali ještě bohatšími a chudí by přicházeli i o to málo, s čím na trh vstupovali (Myrdal, G.: Asian Drama: An Inquiry into the Poverty of Nations, Harmondswort, Pelican Books 1968). (Tato vlastnost volného trhu se označuje také jako centrifugální efekt trhu: bohaté tlačí do středu, zatímco chudí jsou vytlačováni na okraj.) Barry (Barry, N.: Understandding the Market, In: Loney, M. (ed.): The State or the Market, London, Sage 1987) uvádí, že k dalším systémovým důsledkům dlouhodobého působení trhu nekorigovaného jinými regulátory patří nezaměstnanost a nadspotřeba." (Podtrženo námi.) (S. 23-24.)

Přebírání názoru, že v "ideálním modelu tržní ekonomiky" s "dokonale konkurenčním prostředím" dochází k tomu, že "bohatí bohatnou a chudí chudnou" (Myrdalova teze), příp. k dalším negativním jevům se sociálním podtextem (Barryho dodatek) je jedním z typických OOO (obecně oblíbených omylů) ). Tento názor platí (a je udržitelný) jen za předpokladu, že osobní spotřebu chápeme jako zcela neproduktivní (v ekonomickém smyslu) a že nebereme v úvahu roli kapitálového trhu při investování do lidského kapitálu.

M. Potůček ve své monografii návazně na výše citovanou pasáž v části nazvané příznačně "Zmenšení nerovnosti v rozdělování statků" mj. říká:

- "Vyjděme spolu s Okunem (1975) z předpokladu, že hledáme takové řešení, které by sledovalo jak kritérium ekonomické efektivnosti, tak kritérium distribuční spravedlnosti (ve smyslu takového rozdělení vytvořených zdrojů, jež by zaručovalo každému člověku určitý - blíže nedefinovaný - podíl na jejich spotřebě). Víme již, že efektivnosti v Paretově smyslu je dosaženo, je-li maximalizována ekonomická efektivnost, nicméně vůbec se nepřihlíží k distribuční spravedlnosti. Jde o řešení opírající se výlučně o uplatnění trhu. Lze si představit i situaci polárně protikladnou, kdy všichni dostávají stejně (distribuční spravedlnost je maximalizována), nicméně ekonomická efektivnost je nulová. Toto řešení si lze představit pouze v případě, byla-li by moc státu absolutní a trh zcela potlačen. Každá vláda na světě (pomineme-li hrůzný exces vlády Rudých Khmérů) tedy řeší problém, jak sladit regulační působení trhu a státu tak, aby bylo dosaženo jakéhosi optimálního stavu mezi ekonomickou efektivností a distribuční spravedlností. Neplatí ovšem přímá úměra: čím více distribuční spravedlnosti, tím méně ekonomické efektivnosti. Vtip je v tom, že dovednou, technologicky poučenou kombinací trhu a správy lze dosáhnout maxima možné ekonomické efektivnosti - a přitom dodržet stanovené podmínky distribuční spravedlnosti. Taková ekonomická efektivnost nebude nikdy tak vysoká jako efektivnost v Paretově smyslu, bude však eticky a sociálně přijatelná a (v demokratických poměrech tedy i) politicky průchodná. Klíčovým omylem všech státních socialismů bylo, že se snažily trh nahrazovat státem i tam, kde je nenahraditelný, a nevědomky tak stlačovaly výslednou ekonomickou efektivnost svých režimů hluboko pod hranici nutnou pro dosažení cílů v oblasti distribuční spravedlnosti. Tím si samy vykopaly hrob, poněvadž ztratily legitimitu - nikoli ovšem kvůli distribučním nespravedlnostem, ale kvůli ekonomickému kolapsu. Netřeba připomínat, že hrozí i opačný extrém - usilovat o ekonomickou efektivnost za každou cenu, tedy i za cenu tak velké distribuční nespravedlnosti, která podkope legitimitu režimu takového "dřevního kapitalismu" právě kvůli zanedbání druhého kritéria." (Podtrženo námi.) (S.25-26.)

 

Příloha 6 -Investování do schopností a investování do pozice

J. Clark v pojetí prestižní spotřeby navazuje na myšlenky T. Veblena z jeho Teorie zahálčivé třídy (The Theory of the Leisure Class, z r. 1899)T. Veblen si zaslouží uznání za to, že ve své práci pojmenoval určité společenské jevy a pustil se do jejich analýzy. Otázkou je, nakolik postihl jejich ekonomickou podstatu a zda jeho analýza není zavádějící. "Demonstrativní spotřeba", "okázalá spotřeba" či "prestižní spotřeba" není ničím jiným než projevem investování do společenské pozice, dosažení společenské pozice je pak investicí do společenské pozice, která má umožnit budoucí příjem. Tj. "demonstrativní spotřeba" není "spotřebou pro spotřebu", není samoúčelem, ale jednou ze složek majetkového portfolia, od níž se očekává budoucí příjem.

J. Řezník mě v připomínkách k pracovní verzi tohoto článku upozornil na řadu pasáží ve Veblenově práci, které, podle něj, lze interpretovat jako investice do společenské pozice s cílem dosáhnout zvýšení budoucího příjmu. Např.: "s kulturním pokrokem se majetek stává stále více trofejí svědčící o úspěšném výsledku v majetkové hře odehrávající se mezi členy skupiny ... příležitost získat si vyznamenání" (Teorie zahálčivé třídy, Praha. Sociologické nakladatelství 1999, s. 28)... "touha vyniknout bohatstvím a úrovní majetku a tím dosíci úcty a vzbudit závist svých bližních" (s. 31)... "okázalá spotřeba drahých statků je pro zahálčivého gentlemana cestou k získání uctyhodnosti" (s.63). Podle mého názoru se sice možná Veblen přiblížil ekonomické interpretaci fenoménu "okázalé spotřeby", ale rozhodně nelze jeho pojetí považovat za dotažené.

R. Reich v knize Dílo národů - Příprava na kapitalismus 21. století (Praha, Prostor 1995) o mnoho let později ukazuje, kam až by mohla tendence k ekonomické segregaci vyrůstající z investování do společenské pozice vést: "Symboličtí analytikové se budou snažit lišit od zbytku obyvatelstva svými globálními kontakty, dobrými školami, příjemným životním stylem, skvělou zdravotní péčí a dostatečným množstvím bezpečnostních strážců. Dokončí tak své odtržení od americké Unie. Obce a městské enklávy, v nichž žijí, a symbolickoanalytické zóny, v nichž pracují, se nebudou ničím podobat zbytku Ameriky. Nebude mezi nimi existovat žádné přímé spojení. Nejchudší občané Ameriky budou zatím izolováni ve svých městských a venkovských enklávách, v nichž bude vládnout zoufalství. A stále větší část mladých mužů bude plnit americká vězení. Zbytek obyvatelstva, který bude postupně chudnout, bude mít pocit, že se žádný z těchto trendů nedá změnit." (S. 335.)

Životaschopnost a dravost pozičního investování je dána zejména tím, že vede ke vnucené konkurenci. K tomu dále přispívá skutečnost, že poziční investování využívá nedokonalostí vývoje lidských preferencí (prožitkového mechanismu), je založeno na "spojení příjemného s užitečným" (přesněji v ekonomickém smyslu - výhodným), vytváří skupinovou psychologii, včetně silných konvencí a destruuje předpoklady fungování kapitálového trhu v oblasti investování do lidských schopností. Nepřímo pak vyvolává potřebu sociálně orientovaného přerozdělování a determinuje v oblasti společenského vědomí předpoklady pro takový výsledek veřejné volby, který vede k tendencím rozšiřovat sociálně orientovaného přerozdělování. Tím rozšiřuje i oblast, ve které lze prostřednictvím pozičního investování dosahovat výhody.

Lze si představit, jak tento fenomén vznikl. Při vytváření majetkového portfolia mají domácnosti tendenci upřednostňovat příjemné (to je dáno setrvačností vývoje lidské prožitkové struktury, např. v určitém věku s oblibou souložíme, aniž by si tento akt kladl vždy za cíl rozmnožit potomstvo, nebo lovíme zvěř, aniž bychom tak činili z hladu). Fenomén prestižní spotřeby ukázal, že lze spojit "příjemné s užitečným", upřednostňovat příjemné a současně tím dobývat společenskou pozici, která umožňuje získat společenské kontakty, přístup k informacím apod. a stává se tak předpokladem dosažení budoucího příjmu. Umožňuje rovněž vyloučit ty, co "na to nemají", z konkurence.

Kvaziproduktivní spotřeba se historicky vyvinula ze spotřeby neproduktivní. V dějinách vždy existovaly domácnosti, které dosahovaly vysokých příjmů, které nedokázaly produktivně využít. Původně neproduktivní spotřeba statků pořizovaných z těchto výdajů spontánně vytvořila určité konvence, působila na vytváření společenské pozice, vyvolávala imitační efekty a následně i záměrné investování do společenské pozice.

Současná ekonomická teorie narazila na řadu příkladů toho, jak investice do společenské pozice ovlivňují transakční (směnné vztahy) a jak je výnos do společenské pozice dosahován (k jejich popisu používá pojmy jako "dobývání renty", "asymetrie informací", "hry s nulovým součtem", "bariéra rozpočtového omezení domácností" a její využívání či spíše zneužívání při vytváření a prohlubování "ekonomické segragace" atd.).

Polarita investování do schopností a investování do pozice významným způsobem obráží problémy současného vývoje společnosti. V jednom i druhém případě taková investice vynáší, ovšem původ výnosu je odlišný:

- V prvním případě člověk se svými schopnostmi něco vyprodukuje, výnos z investic do jeho schopností tak má reálnou protihodnotu. Z ekonomického hlediska se jedná o "hru s nenulovým, resp. kladným součtem". Všude tam, kde taková situace vzniká, se nabízejí možnosti paretovských zlepšení.

- Ve druhém případě umožňuje společenská pozice dosáhnout přerozdělení zisků ve prospěch toho, kdo má tuto pozici výhodnější. Z ekonomického hlediska se jedná o "hru s nulovým součtem" (tj. pokud si má někdo zvýšit užitek, musí se užitek někoho druhého snížit).

Investováním do společenské pozice jsou nejvíce ovlivnitelné transakční vztahy v oblasti finančních trhů, směnné vztahy založené na dělbě budoucích výnosů. Ty mají totiž velmi komplikovanou strukturu a jak ten, kdo poskytuje investiční prostředky (a poptává investiční příležitosti), tak ten, kdo poskytuje investiční příležitosti (a poptává investiční prostředky), trpí deficitem informací.

Mj. právě proto, že finanční trhy jsou "zamořeny" investováním do společenské pozice, vyskytuje se v této oblasti (v lokálním i globálním měřítku) značné množství negativních jevů a k finančním trhům (jejich společenské funkci) panuje značná nedůvěra, ne-li averze.

Žádné "přerozdělování zisků" problém neřeší. Již proto, že druhou oblastí, kde se nejvíce projevují důsledky investování do pozice, jsou transakční vztahy mezi soukromými a veřejnými subjekty.

Existuje jediná cesta, která umožňuje "vytlačit" investování do společenské pozice a která umožňuje zlomit trend "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých", prohlubování ekonomické segregace společnosti apod. – a to je cesta vytvoření podmínek, za kterých bude možné a výhodné investovat soukromé prostředky do rozvoje schopností lidí.

 

Příloha 7 - K utváření prožitků

Zajímavé je, že čistě ekonomickým uvažováním G. Becker poodkryl to, co se odehrává v hloubi naší psychiky.

1. Dílčí řešení přinesla Teorie preferencí G. Beckera (Preference a hodnoty, Praha, Grada Publishing 1997). Podle něj přímý užitek např. z poslechu přednášky je výnosem stejně jako budoucí zvýšení příjmu v důsledku této investice do lidského kapitálu. Prakticky tedy snižuje náklady (obětované příležitosti) na studium, srov. např.:

-"Tato kniha předpokládá, že prozíraví jedinci si uvědomují působení svých přítomných voleb a zkušeností na osobní kapitál v budoucnosti a že budoucí kapitál má přímý vliv na budoucí užitky. Potom jejich volby probíhající v současnosti závisí nejen na tom, jak působí na současný užitek, ale též na tom, jak působí na budoucí užitky." (S. 20.) - ...a jimi vyvolané přítomné prožitky! - dodali bychom z našeho hlediska. To je zcela zásadní moment rozdílu v pohledu a každý si ho může ověřit vlastním sebepozorováním.

- "Poptávka po statcích a zkušenostech zvyšujících budoucí osobní kapitál je stimulována tehdy, když tento kapitál zvyšuje užitek, a je omezována, když osobní kapitál užitek snižuje. Například důkazy o tom, že kouření dlouhodobě poškozuje zdravotní stav, které začaly být shromažďovány v 60.letech, způsobily rozsáhlý pokles v poptávce po tabákových výrobcích. Počáteční pokles poptávky po tabákových výrobcích vyvolal další rozsáhlá omezení, neboť kouření je věcí zvyku, a protože tlak na skoncování s ním přišel z referenčních skupin, kde bylo kouření mnohem méně rozšířeno. Mnoho lidí běhá pro zdraví a cvičí jenom proto, že to rozšíří jejich schopnosti užít si života." (S. 20.) - K první větě - tato poptávka je stimulována právě tím, že požitek či prožitek začíná přinášet to, co dříve tento požitek či prožitek nepřinášelo. K poslední větě - např. takto motivované či racionalizované běhání či cvičení (jako určitá aktivita) přináší nový zdroj požitků (stává se dokonce návykovým fenoménem) a nabývání statků, které jsou podmínkou vykonávání těchto aktivit (např. sportovní oblečení či zařízení) přináší najednou zrovna takový prožitek, potěšení, radost apod. jako dříve jiné statky.

- "Trvalá změna v prostředí, vyvolaná například hospodářským rozvojem, obvykle způsobuje větší změnu v chování mladých lidí než starých. Podle běžné interpretace jsou mladí lidé mnohem pohotověji sváděni od svých zvyků a tradic třpytem nového (západního?) prostředí. Podle naší interpretace reagují mladí a staří lidé odlišně, dokonce i když mají shodné preference a motivace. Aby mohli staří lidé drasticky změnit své chování, musí buď stáhnout investice ze svého kapitálu, který byl uzpůsoben starému prostředí nebo investovat do kapitálu, který je uzpůsoben novému prostředí. Jejich motivace to udělat může však být dost slabá, protože jim zbývá poměrně málo let, během nichž by dosahovali výnosů z nových investic, a z většiny lidského kapitálu lze stahovat investice pouze pomalu.

- Mladí lidé naproti tomu nejsou tak svazováni akumulacemi kapitálu přizpůsobeného starému prostředí. V důsledku toho nemusí mít odlišné preference nebo motivace nebo být vnitřně pružnější, aby byli více ovlivněni změnou prostředí: mají pouze větší motivaci investovat do znalostí a dovedností (kvalifikace) přizpůsobené novému prostředí." (S. 54 -55.) - Argument, že starším lidem "zbývá poměrně málo let", neobstojí. Právě tak z hlediska logiky "vršení" vyplývá, že špičkových parametrů lidského kapitálu lze dosáhnout mnohdy až v pokročilém věku (tak kde špičkový lidský kapitál vzniká právě formou vršení vzájemně propojených vstupů vzdělání, zkušeností, přístupu k informacím a vytvářením společenských kontaktů). Právě v těchto případech bývá motivace k osvojení toho nejnovějšího, toho špičkového nejintenzívnější.

- "Ekonomie obvykle předpokládá, že jsou diskontní sazby budoucích užitků konstatní a dané pro každého, i když se mohou u jednotlivých lidí lišit. Takový předpoklad vytváří vhodné počáteční zjednodušení, ale nemůže vysvětlit, proč se diskontní sazby liší podle věku, příjmu, vzdělání a dalších osobních rysů, nebo proč se mění s časem u stejného jedince tak, jak jedinec dospívá." (S. 24.) - Jak si ukážeme vzápětí, může být tato diskontní sazba i záporná. Připomeňme, že kladná diskontní sazba, kterou teorie užitku předpokládá jako něco zcela samozřejmého, znamená, že budoucí užitek stejného druhu má menší současnou hodnotu než užitek současný. Za určitých okolností tomu může být naopak. A to v případě, že budoucí užitek generuje řadu současných užitků, které mají svůj původ v přenesení budoucího prožitku spojeného s užitkem na současné aktivity jednotlivce směřující k dosažení tohoto užitku (bez překonávání odporu, různých protivenství, vynakládání úsilí apod. by hodnota prožitku, byť by byl okamžitý, byla menší, doslova by nestála za nic).

- "Váha, kterou jedinec klade na budoucí užitky při určování nynějších rozhodnutí, je ovlivněna tím, jak dobře si může představit podobu budoucích užitků. Schopnost anticipovat budoucí užitky není pevně stanovena, i když má pravděpodobně biologické složky (viz podnětná analýza provedená Rogersem, 1994). Lidé mění váhu připisovanou budoucím užitkům vynakládáním většího množství času, úsilí a statků na vytváření osobního kapitálu, který jim pomáhá lépe si představit budoucnost.- Celá staletí filozofové, ekonomové a mnozí další tvrdí, že většina lidí podhodnocuje budoucí užitky, protože si jen obtížně představuje budoucnost. To sice může být pravda, ale zároveň se lidé cvičí, aby omezili a někdy i více než potlačili jakýkoli sklon k jejímu podhodnocování. Analýza provedená v této knize dovoluje lidem maximalizovat diskontovanou hodnotu nynějších a budoucích užitků vynaložením času a dalších zdrojů na tvorbu "představivostního" kapitálu, který jim napomáhá lépe ocenit budoucí užitky (viz Becker a Mulligan, 1994)." (S. 24.) - Vůbec nejde jen o "představu" budoucnosti, i když i ta hraje určitou roli. A to roli právě v přenosu prožitku na aktuální, tj. současnou aktivitu a na statky, které výkon této aktivity podmiňují (jsou při ní užívány a spotřebovávány). Jde totiž o to, že lidé mohou mít a za určitých okolností mají aktuální prožitky související se schopností představit si budoucí prožitky a - doslova a do písmene - je v určité podobě prožít při překonávání překážek a vynakládání úsilí na dosažení budoucích prožitků. Tzv. představivostní kapitál je tak spíše součástí toho, co bychom mohli nazvat "přenosový motivační kapitál", kapitál, který (jakožto určitá schopnost) koresponduje s tou složkou rozšířeného schématu efektivnosti, kterou jsme nazvali dynamičností, tj. s přechodem od uspokojování potřeb k rozvoji schopností, tedy k akumulaci lidského kapitálu.

- "Představivostní kapitál nejen že ovlivňuje diskont budoucího užitku, ale rovněž mění preference statků působením na nynější a budoucí volby. Ten, kdo klade větší váhu na budoucí důsledky současných voleb, je mnohem pravděpodobněji angažován v aktivitách, které zvyšují budoucí užitky, možná na úkor současného užitku." (S. 25.)

- "Není třeba říkat, že bychom přivítali vysvětlení, proč někteří lidé získají návyk na alkohol a jiní na Mozarta, ať již toto vysvětlení vzniklo rozvinutím našeho přístupu, nebo jako příspěvek některé jiné vědy o chování člověka." (S. 67-68.) - Za podrobnější rozbor by stála polarita, která se vytváří mezi směřováním k rozvoji schopností člověka (nejen - ale i např. - posloucháním Mozarta) a mezi ubíjením svých vlastních schopností (nejen - ale i např. - návykem na alkohol). Ta je totiž (a velmi poučným způsobem) dána logikou přenosu finálních prožitků na zprostředkující aktivity a vše, co s nimi souvisí. Vážné poruchy ve vývoji osobnosti totiž vznikají právě tehdy, když to, co v důsledku přenesení budoucích či očekávaných prožitků na aktuální aktivity (tedy fenomén "záporného" diskontu podmíněný - nejen - představivostním kapitálem) vyvolalo akumulaci lidského kapitálu naráží na bariéry realizace tohoto lidského kapitálu (a nevede tudíž k budoucím užitkům). Podle běžné interpretace teorie užitku se člověk aktuálně rozhoduje podle toho, jakou intenzitu slasti a odporu odhaduje při pořizování a užívání statků. Pokud je jeho úsilí vynaložené při získávání statku přinášejícího mu slast čirou náhodou samo doprovázeno slastí, nebo naopak, pokud mu užití statku přináší nejen slast, ale přispívá k nabývání dalších statků, které mu přinášejí slast, pokud tedy dojde ke "spojení příjemného s užitečným", považuje to běžná interpretace teorie užitku za něco zcela mimořádného, co do teorie ani nepatří.

V našem přístupu považujeme tento jev nejen za podstatný a častý, ale dokonce za klíč k pochopení toho, jak se v naší psychice mechanismus "oceňování prostřednictvím slasti a odporu", či přesněji prožitkový mechanismus, vytváří. Tvrdíme, že lidská psychika, konkrétně pak její prožitkový mechanismus, má schopnost reagovat za určitých okolností na změnu podmínek tak, aby to, co - jako statek, nebo aktivita nezbytná k dosažení tohoto statku, nebo statek-prostředek, který je nezbytný k realizaci této aktivity - zprostředkovává dosažení slasti samo slast přinášelo.

 

Příloha 8 - Předpoklad neproduktivního charakteru osobní spotřeby

 

Předpoklad neproduktivnosti osobní spotřeby či spotřeby domácností je u E.Böhm-Bawerka (jako jednoho ze zakladatelů a hlavních představitelů teorie užitku, kterou přejímá i současná neoklasická koncepce) a dalších nezbytnou podmínkou zdůvodnění systému ekonomické vědy. Viz např. E.Böhm-Bawerk, Základy teorie hospodářské hodnoty statků (Praha, Academia 1991, originál z r.1886):

"Všem statkům bez výjimky je - již podle pojmu statku (Gut = statek, gut = dobrý - pozn. překl.) - vlastní jistý vztah k lidskému blahobytu. Existují ovšem dva podstatně různé stupně vztahu k blahobytu (Wohlfahrtsbeziehung). Nižší existuje tehdy, má-li statek vůbec schopnost prospět lidskému blahobytu. Naproti tomu vyžaduje vyšší stupeň, aby statek nebyl pouze vhodnou příčinou, ale aby byl zároveň také nepostradatelnou podmínkou blahobytu (eines Wohlfahrtserfolges), takže s vlastnictvím anebo ztrátou stojí a padá požitek (Lebensgenuss). (S.30.)

"Za prvé: Naše potřeby, přání, počitky jsou skutečně porovnatelné a společným srovnávacím bodem je intenzita slasti nebo odporu (Lust und Unlust), jež pociťujeme.

Za druhé: Jsme schopni odhadnout absolutně a relativně stupeň slasti a odporu, jež nám statky poskytují, respektive před nimiž nás chrání a tuto schopnost skutečně - i když se dopouštíme chybných ocenění - uplatňujeme.

Za třetí: Právě tato určení velikosti slasti nebo odporu jsou základem našeho chování vůči statkům; a to jak pro intelektuální soud o velikosti významu, jejž mají statky pro náš blahobyt, tedy pro hodnocení, tak i pro naše praktické hospodářské činy; z čehož plyne

Za čtvrté: že věda naprosto nesmí zanedbávat subjektivní potřeby, požitky atd. a subjektivní hodnotu, která má v nich svůj základ, ale že musí hledat kořeny pro vysvětlování hospodářských věcí právě v nich. Ekonomie, která nevytvoří teorii subjektivní hodnoty, je postavena na písku." (S.75.)

Srovnej též: ""Snažím se chápat ekonomii jako matematiku slastí a strastí (calculus of pleasure and pain)", napsal Jevons. Snad žádná slova nevystihují Jevonsovu ekonomii lépe než tato. Člověk je veden snahou maximalizovat slasti a minimalizovat strasti, koupit si co nejvíce uspokojení a co nejméně utrpení. To je ono chování ekonomického člověka, které má politická ekonomie studovat." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 164.)

Byla-li by totiž osobní spotřeba určitého statku, která přináší požitek či slast (Lust) současně v některých případech produktivní (tj. přinášela budoucí příjem jako investiční statek, byla by současně statkem "nižšího řádu" i "vyššího řádu"), museli bychom dát tomuto statku dvojí ocenění:

- Jednak jako statku, který přináší "určitý stupeň slasti".

- Jednak jako statku, který zprostředkuje získání budoucích statků určených k osobní spotřebě. Protože však část těchto statků by měla rovněž produktivní užití, "utíkal" by nám horizont, od kterého bychom odvozovali hodnotu současných statků, do nekonečna. Nejedná se jen o nějaký okrajový problém, ale o problém zásadní povahy, zejména z následujících důvodů:

- Pokud budeme abstrahovat od dvojího určení statků, které jsou spotřebovány v rámci osobní spotřeby (tedy jejich ocenění prožitkem a současně jako produktivních statků, jejichž ocenění je dáno budoucím prožitkem z těch statků, které jsou prostřednictvím nich získány), dávala by ekonomická teorie závěry, které by předpokládaly, že reálná volba se výrazně odlišuje od teoretické volby. Navíc - volba realizovaná podle teorie by byla mnohem méně "ekonomická" než volba, kterou lidé reálně uskutečňují. A to je již nejen nedostatek, ale dokonce ostuda teorie, pokud by se s takovou situací smířila.

- Teorie by přehlížela vliv reálné ekonomiky na vývoj prožitkového mechanismu. Je sice pravda, že ten do ekonomie nepatří. Ekonomie jako věda by si ovšem měla být vědoma nejen vlivu prožitkového mechanismu na ekonomické chování lidí, ale také vlivu ekonomické reality na vývoj prožitkového mechanismu, protože tímto vlivem je zpětné působení prožitkového mechanismu podstatně determinováno. Proč? Protože prožitkový mechanismus člověka má tu vlastnost, že prožitky vznikající při bezprostředním uspokojení potřeby mají tendenci se přenášet na zprostředkující články (činnosti a situace, které podmiňují uspokojení potřeby). Prožitkový mechanismus je tedy pružnější a "chytřejší" než teorie užitku předpokládá. Kromě toho - prožitek, který determinuje individuální subjektivní volbu, může vznikat i na základě zprostředkujících (např. výrobních) statků a zprostředkujích činností (např. práce, která nemusí být vždy strastí - "Unlust").

Existenci schopnosti člověka přeměnit vnější motivace ve vnitřní, tj. schopnosti "přenést" pozitivní prožitek, který je spojen s dosažením určitého cíle, na aktivity, které podmiňují dosažení cíle, či na statky, které jsou pro dosažení cíle nutným prostředkem, lze konstatovat a doložit množstvím nejrůznějších příkladů.

Mohou to být prožitky závodníka sedícího v kokpitu vozu F1. Ten je během závodu každým okamžikem desetinku vteřiny vzdálen smrti, řízení vozu je z hlediska psychické i fyzické zátěže doslova stresující záležitostí, potí se dlouhé hodiny v neprodyšné kombinéze, vibrace a řev motorů, polykání zplodin, přetížení odstředivými silami a námaha krčních obratlů, nárazy do páteře... Ztěží si lze představit stav většího "trýznění" člověka. Prožívá však závodník tyto chvíle jako trýznění? Nikoli. To by byl špatný závodník a žádná stáj by si jej nenajala. K čemu zde dochází? K přenosu prožitků, které v případě úspěchu doprovázejí odměnu, na aktivitu podmiňující dosažení tohoto úspěchu. Tento přenos prokazatelně existuje, má svoje zákonitosti. A nedochází k němu jen v prezentovaném případě. Obecně platí, že člověk může vykonávat určitou činnost na špičkové úrovni - a osvojit si předpoklady pro tuto činnost - jen tehdy, pokud se pro něj samotná tato činnost stane zdrojem pozitivních prožitků, vnitřní motivací.)

Mnohé z toho, co pociťujeme jako příjemné, má dlouhodobou historii. Lov ryb v našich podmínkách je dnes spíše zábavou než cestou k zajištění obživy domácnosti. Nicméně rybář pociťuje příjemný pocit již ve chvíli, když si kupuje rybářský prut. Ze vzduchovky má radost každé dítě, právě tak jako zdatný šedesátník, když dostane k narozeninám loveckou pušku.

Můžeme tedy shrnout: Mnohé z toho, co je pro nás prospěšné, se pro nás (z hlediska historického i individuálního vývoje) stává postupně i příjemným. Ať již se jedná o činnost, kterou k dosažení určitého prospěšného cíle vykonáváme, nebo o statek, jehož použití je k dosažení cíle potřebné. Naše prožitky nezůstávají neměnné. Mají tendenci přenášet se z cíle na prostředky dosažení cíle.

 

Příloha 9 - K proudktivnímu charakteru osobní spotřeby

V roce 1957 v práci "Teorie spotřební funkce" přišel americký ekonom M. Friedman s originálním řešením. Podle něj domácnosti rozdělují svůj současný příjem tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu z aktiv, které jím tímto vznikají. Šlo spíše o postřeh, který mu sloužil k provedení některých úvah týkajících se rozdělení příjmů domácností na spotřebu a úspory. Patrně si ani neuvědomil, že tím překročil práh stávající ekonomické teorie a otevřel cestu ke konstituování ekonomie, která nahrazuje teorii užitku nástrojem mnohem účinnějším a která spotřebu domácností chápe (převážně) jako produktivní fenomén. Tak tomu už bývá, že každá myšlenka, aby se zaskvěla v plné kráse, chce svůj čas.

"Podle Friedmana lidé přizpůsobují svou potřebu změnám svého dlouhodobě očekávaného důchodu - permanentního důchodu, a jen málo pozornosti věnují přechodným změnám důchodu.

Permanentní důchod je ta složka běžného důchodu, o které se domácnost domnívá, že má relativně stálý charakter. Nepatří do ní například mimořádné odměny zaměstnanců nebo zvýšené příjmy farmářů z nenadále dobré úrody. Naopak, do permanentního důchodu člověk započítává budoucí očekávané příjmy (může-li je očekávat s poměrnou jistotou).

Permanentní důchod se rovná diskontované hodnotě očekávaného toku budoucích důchodů. Je tedy závislý na velikosti bohatství domácnosti (do něhož patří také lidský kapitál), úrokové míře a očekávaných pracovních příležitostech. Vývoj spotřeby domácností je podle Friedmana závislý výhradně na očekávaném permanentním důchodu mimo jiné i proto, že domácnost zůstává věrná svým spotřebním zvyklostem a plánům nezávisle na tom, zda její příjmy krátkodobě odpovídají plánovaným výdajům.

Friedmanova hypotéza permanentního důchodu změnila pohled ekonomů na spotřební funkci. Vyplývalo z ní totiž, že spotřeba je mnohem stabilnější, než se předpokládalo.

Friedman využil hypotézu permanentního důchodu ve své teorii poptávky po penězích, na podporu svého tvrzení, že je poptávka po penězích stabilní. Jelikož transakční poptávky po penězích závisí na spotřebních výdajích a ty na permanentním (nikoli na běžném) důchodu, je i poptávka po penězích poměrně stabilní." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s.433)

Z konceptu permanentního důchodu, který si Friedman vytvořil k analýze spotřební funkce, vyplývá mnohem zásadnější závěr, totiž právě to, že vývoj trh a vstup trhu i na půdu lidského kapitálu "probouzí" v domácnostech cílovou orientaci založenou na maximalizaci současné hodnoty budoucího důchodu. Pod vstupem trhu na půdu lidského kapitálu lze chápat dvojí - jednak tržní ocenění investic do lidského kapitálu v podobě zvýšeného příjmu z jeho pronájmu na trhu profesí, zde je tento vstup zřejmý, jednak rozšíření kapitálového trhu na oblast investování do lidského kapitálu, které teprve začíná.

V kontextu toho, o co M. Friedmanovi bezprostředně šlo (dokázat stabilitu poptávky domácnosti po penězích), je celkem zřejmé, proč použil pojem "permanentní", tj. stálý důchod. V širším kontextu Friedmanových úvah však nejde o permanentní ve smyslu stálý, ale o orientaci na dlouhodobé zvyšování tohoto důchodu. (Lze uvést citace z Friedmanova díla, která jednoznačně dokládají, že právě to měl na mysli, nepřímo to vyplývá i z výše citované pasáže.) Pak ovšem stačí již jen málo - říci "na plná ústa", že cílovou orientací domácnosti je právě maximalizace současné hodnoty budoucího důchodu z investic do "rodinného portfolia", které je vytvářeno z disponibilního současného důchodu. Tím se ovšem ekonomická věda dostává na zcela jinou úroveň. Jakmile si to uvědomíme, stává se pro nás (subjektivní) teorie užitku pouze oním žebříkem, po kterém je nutné vylézt nahoru a který pak můžeme odhodit.

Zajímavé je, že i K. Marx o produktivním charakteru osobní spotřeby věděl. Svědčí o tom následující pasáž z jeho Rukopisů "Grundrisse":

"Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času - jak se jeví z hlediska buržoasní ekonomie." (K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" II, Praha, Svoboda 1974, s. 343.)

Vyvrátil tím ovšem svou vlastní teorii nadhodnoty. Investice do "fixního kapitálu", kterým je "sám člověk", není ničím jiným než investicí do lidského kapitálu. Výnos z této investice je nutně obsažen ve mzdě, přitom nikoli jen jako reprodukční náklady, ale včetně nákladů obětované příležitosti. Jakmile dochází k investování do lidského kapitálu, přestává být mzda rovná ceně pracovní síly a tudíž reprodukčním nákladům, ale obsahuje i výnos z investic do lidského kapitálu. Tím padá i možnost aplikovat teorii nadhodnoty na tuto oblast. O tom, že si K. Marx uvědomoval i širší kontext této problematiky svědčí obsáhlé pasáže na s. 233-345 citované práce.

 

Příloha 10 - Sociální kapitál - sítě

(Zpracováno dle textu Stanislava Hubíka)

Strukturu kapitálu vytváří "poměr mezi kapitálem ekonomickým a kapitálem kulturním v celkovém kapitálu" (Bourdieu 1998:114) , přičemž je třeba vzít v úvahu ještě další dva strukturní prvky - sociální kapitál a symbolický kapitál. Nejdůležitější ve struktuře kapitálu jsou však ekonomický kapitál a kulturní kapitál. (Bourdieu 1984:122) V úvahu však nutno vzít i další strukturní prvky.

Kulturní kapitál zahrnuje široký rejstřík zdrojů – "takové věci, jako verbální obratnost, obecné kulturní povědomí, estetické přednosti, informace o školském systému, i doklady o vzdělání" (Schwartz 1997:75). Kulturní kapitál existuje ve třech rozdílných stavech:

- jako soubor kultivovaných schopností, jež si jedinec osvojuje v procesu socializace, a které existují vždy jen jako zpředmětnění významů,

- v objektivizované podobě, jako například v knihách, uměleckých dílech, nástrojích vědeckého zkoumání – a to vše vyžaduje speciální kulturní schopnosti,

- v institucionalizované podobě, což je vlastně oficiální vzdělávací systém. (Bourdieu 1986:241an.)

Sociální kapitál je "kapitál sociálních konexí, počestnosti a vážnosti" (Bourdieu 1984:122), který může být směněn na ekonomické, politické nebo sociální výhody. Je zřejmé, že takto vymezený sociální kapitál podstatně souvisí s kulturním kapitálem a samozřejmě s ekonomickým kapitálem. Vedle toho však Bourdieu zavedl ještě další druh kapitálu, kapitál symbolický.

Symbolický kapitál "je jakákoliv vlastnost – fyzická síla, bohatství, udatnost válečnická –, která tím, že ji sociální aktéři vnímají skrze takové kategorie vnímání a hodnocení, které jim umožňují ji vidět, rozpoznat a uznávat, nabývá symbolické účinnosti a stává se doslova jakousi magickou silou: protože odpovídá na sociálně ustavená "kolektivní očekávání"..." (Bourdieu 1998:131) Vzniká úspěšným používáním zbývajících druhů kapitálu (ekonomického, kulturního a sociálního) a existuje jen "do té míry, nakolik ho vnímají lidé, kteří znají a v praxi uznávají (kteří si osvojili) princip diferenciace ... Symbolický kapitál je založený na poznání, na poznání a uznání." (Bourdieu 1998:114)

Sociální prostor je strukturován jakožto pole moci, ve kterém jedinci svůj kapitál jednak chrání, jednak akumulují. "Pole moci ... je ... prostor silových vztahů mezi různými druhy kapitálu, přesněji řečeno mezi aktéry obdařenými některým z různých druhů kapitálu natolik, aby mohli jeho pole ovládat, a povstávajícími do zbraně pokaždé, kdykoliv je relativní hodnota oněch různých druhů kapitálu (například "kurs" mezi kapitálem kulturním a kapitálem ekonomickým) ohrožena." (Bourdieu 1998:39) Jelikož podstatnou součástí kulturního kapitálu je vzdělání, je patrné, že na vzdělání bytostně závisí pohyb jedince v takto chápaném sociálním prostoru, kde se jako zásadní ukazuje dominance v poli moci.

V tomto bodě můžeme ukázat, jakou funkci v dané souvislosti přisoudila teorie kulturního kapitálu vzdělání. Bourdieu to napsal jasně, když zdůraznil, že "instituce vzdělání přispívá (to slovo zdůrazňuji) k trvání a předávání dělby kulturního kapitálu a tím i struktury sociálního prostoru" (Bourdieu 1998:27, zvýraznil S.H.).

Stěžejní ideou Castellsovy práce je idea síťové společnosti čili společnosti sítí (network society).

"Sítě konstituují novou sociální morfologii našich společností a difúze síťové logiky podstatně modifikuje postupy a výsledky výrobních, zkušenostních mocenských a kulturních procesů. Zatím co síťová podoba sociální organizace existovala v jiných dobách a prostorech, nové informačně technologické paradigma poskytuje materiální základnu pro její expansivní proniknutí veškerou sociální strukturou. Kromě toho ... tato síťová logika indukuje sociální determinaci vyšší úrovně, nežli logika specifických sociálních zájmů vyjadřovaná sítěmi: moc toků získává nadřazené postavení nad toky moci. Přítomnost nebo nepřítomnost v síti a dynamika každé sítě vis-a-vis jiným sítím jsou rozhodujícími zdroji vlivu a změny v naší společnosti: společnosti, kterou proto můžeme, jak se sluší a patří, nazývat síťovou společností ..." (Castells 1999:500)

"Materiál", z něhož je síť sociálního prostoru utkána, je velmi zvláštní – je jím tok. Například tok informace. Celý "nový industriální prostor je organizován kolem toků informace" (Castells 1999:424) a celá "naše společnost je vystavěná kolem toků: toků kapitálu, toků informace, toků technologie, toků organizační interakce, toků obrazů, zvuků a symbolů. Toky nejsou pouhým prvkem sociální organizace: jsou projevem procesů ovládajících náš ekonomický, politický a symbolický život." (Castells 1999:424)

"Sociální konstrukce nových převládajících forem prostoru a času rozvíjí meta-síť, která vypíná nepodstatné funkce, podřízené sociální skupiny a znehodnocená teritoria. Tak se vytváří nekonečná sociální distance mezi touto meta-sítí a většinou jedinců, aktivit a místních na světě. ... Nový sociální řád, síťová společnost, se stále více jeví většině lidí jako meta-sociální zmatek." (Castells 1999:508) Nicméně tento ryze kulturní, s přírodou prakticky již nijak nesouvisející fenomén, síťová společnost sociálního prostoru toků, je podle Castellse zde a je reálná stejně, jako byla a je reálná společnost tradičního a moderního typu.

Hlubší prostudování koncepce P. Bourdieu na pozadí analýz M. Castellse vede po mém soudu k odpovědi na výše uvedenou otázku následujícím způsobem: Původní podoba koncepce sociálního, kulturního a symbolického kapitálu prezentuje funkci kulturního kapitálu v dnešní, to jest v síťové společnosti, neúplně. Změnila se strukturace sociálního prostoru a konsekventně transfer moci.

Důvod pro toto tvrzení je jednoduchý a je obsažen ve výše uvedené poslední citaci z Castellsovy práce, a sice tam, kde se říká, že ona meta-síť "vypíná nepodstatné funkce, podřízené skupiny a znehodnocená teritoria". Sociální prostor P. Bourdieu neumí přiřknout tu dvojakost sociálnímu životu, jako sociální prostor toků M. Castellse z toho prostého důvodu, že v době koncipování místa a funkcí sociálního a kulturního kapitálu nebyla síťová společnost aktuální. Dvojakost vyvěrající z fungování hluboce skryté, nicméně reálné meta-sítě, dvojakost nabývající podoby v síti a mimo síť. Teď již vůbec nejde o otázku, zda a jak být vzdělán a jak rychle a s čí pomocí na onom poli moci transformovat kulturní kapitál do statků, významů a hodnot. Nyní jde o mnohem komplikovanější otázku – co, kdy a kde?

Hamburská deklarace obsahuje mnohem rozhodnější formulaci, která dobře koresponduje těm analýzám síťové společnosti, které poukazují na její dvojakost danou opozicí v síti-mimo síť: umožnit lidem a komunitám převzít kontrolu nad svým osudem a společností s cílem zvládnout úkoly, které je v budoucnosti čekají. Je naprosto zásadní otázkou, aby přístupy k vzdělávání dospělých vycházely z kulturního dědictví, tradičních hodnot a dřívějších zkušeností lidí, aby různé způsoby uplatňování těchto přístupů umožnily každému občanovi aktivně se zapojit do společenského dění a povzbuzovaly jej k tomu. (Hamburská deklarace 1997)

Iniciátoři postmoderní teorie vzdělávání Aronowitz a Giroux jednoduše konstatovali, že v postmoderní společnosti (což můžeme považovat za výraz označující některé podstatné charakteristiky síťové společnosti) platí: vzdělání – to jsou přímo peníze (Aronowitz-Giroux 1991:21). Toky peněz a toky vzdělání jsou srovnatelné. Toto tvrzení je v plném souladu s koncepcí síťové společnosti: chápe vzdělávání jako tok kulturního kapitálu, přičemž lze tento kapitál v síti kdykoliv transformovat. Ale jen za podmínky, na které lpí kupříkladu vzdělávací stratégové OECD: vstupenkou do sítě je funkční gramotnost. A co je funkční, to určuje síť produkovaná toky různého druhu. Co však koresponduje kulturnímu kapitálu mimo síť? A jaká je společnost mimo síť?

V komunitě však jedinec akumuluje a transformuje odlišný kulturní a sociální kapitál, než v síti. Je to ten kapitál, o kterém se mluví v Hamburské deklaraci. Je to ten kapitál, o kterém nemluví analýzy OECD, ani její zprávy o zkoumání funkční gramotnosti (Literacy, Economy and Society 1995). Nazývejme ho pracovně alternativním (sociálním a kulturním) kapitálem. - Lze pustit se zřetele tuto druhou, alternativní dimenzi kulturního a sociálního kapitálu v současné a ještě spíše ve velmi blízké budoucí společnosti? Kde je místo pro tvorbu alternativního kulturního a sociálního kapitálu? Mimo vzdělávací instituce v síti?

Několik poznámek k textu S. Hubíka (resp. myšlenkám P. Bourdieu, kterého cituje):

1. P. Bourdieu dost odvážně používá ekonomický pojem "kapitál" s doplňkem atributů, které běžně nebývají zařazeny do oblasti ekonomie ("sociální", "kulturní", "informační", "symbolický"). To by samo o sobě nemusely vyvolávat výhrady. Naopak - zkušenost z rozvoje vědy ukazuje, že propojení pojmů z různých oborů, reinterpretace pojmů jedné vědy v jazyce druhé apod. bývá cestou k obohacení poznání. Tak je tomu i v jeho případě. Přesto se však domnívám (i když vím, že je to určitá neúcta k velikánovi ducha), že P. Bourdieu ve své koncepci nevytěžil z ekonomického obsahu pojmu kapitál vše potřebné.

2. Konkrétně - ekonomickém smyslu je "kapitál": a) To, co vzniká prostřednictvím investování a co předpokládá vynaložení investičních nákladů (ve smyslu obětované příležitosti, tj. v tom smyslu, že obětováváme něco, co mohlo být vynaloženo jiným způsobem). b) To, co přináší tomu, kdo investoval do vzniku kapitálu, nějaký budoucí výnos (který nemusí mít jen podobu peněžní, ale třeba i nepeněžní). Aby mohlo být něco považováno za kapitál, musí v sobě spojovat a) i b). U P. Bourdieu je však pojem kapitálu ve zmíněných kontext použit spíše v intuitivní (a ve výše uvedeném smyslu "nedotažené" podobě).

3. Nabývání sociálního kapitálu (jako "kapitálu sociálních konexí, počestnosti a vážnosti") a podobně i kulturního, symbolického, informačního kapitálu nepochybně vyžaduje investování (např. do tvorby společenských kontaktů, do pozičních statků), vyžaduje obětování peněžních prostředků, ale i času, někdy je dokonce nutné obětovat celý životní způsob (nemohu být např. současně katolík a islámista), a to zjevně s očekáváním určitých výnosů (v případě příklonu k různým náboženstvím např. i v očekávání výnosů "mimo tento svět", které ovšem "nadřízenou" institucí příslušného náboženství mohou být situovány přímo "do tohoto světa").

4. V kontextu Castellsovy myšlenky sítí pak aspekt investování (= obětování něčeho) a výnosů (= získání něčeho) dostává ještě zajímavější interpretaci. Jakkoli pojem "sítě" implikuje spíše horizontální strukturu, má většina sítí i vertikální (hierarchický) rozměr. Kapitálem, do kterého je nutné investovat a který přináší výnosy, se zde stává místo v síti (to, že mohu být v síti, a případně i to, jaké hierarchické místo v síti mohu zaujmout).

5. Jakmile by byla posunuta interpretace výše zmíněných (původně ekonomického) pojmu "kapitálu" a v návaznosti na to pojmu "sítí" do ekonomické roviny, bylo by možné podívat se na další velmi významný aspekt, kterým se vyznačuje ekonomická rovina. Totiž na konkurenci. V realitě probíhá totiž konkurence uvnitř sítí (mezi účastníky jedné a téže sítě) i mezi sítěmi (mezi účastníky různých sítí), příp. i konkurence sítí a "metasítě". A hned se objevuje problém dokonalosti či nedokonalosti této konkurence (v ekonomickém smyslu), problém

 

Příloha 11 - Investování do lidských schopností a přenesená cena

F. Hayek ještě neviděl konkrétní cestu řešení konfliktu rovnosti a spravedlnosti (který úzce souvisí s konfliktem rovnosti a efektivnosti). Jeho zásluhou však je, že jej dokázal přesně pojmenovat a vymezit: ”Konflikt mezi formální spravedlnosti a formální rovností před zákonem na jedné straně a pokusy realizovat různé ideály předmětné spravedlnosti a rovnosti na straně druhé mají rovněž svůj původ na zmatku vládnoucím kolem pojmu ”privilegium” a jeho zneužívání. Zmíníme se pouze o nejdůležitějším případu tohoto zneužití - aplikaci termínu privilegium na majetek jako takový. Privilegiem by skutečně bylo, kdyby například, jako tak často v minulosti, bylo vlastnictví půdy nahraženo šlechtě. A privilegium je, jestliže, jako v současné době, je právo vyrábět nebo prodávat určité věci vyhraženo určitým lidem vybraným autoritou. Avšak nazývat privilegiem soukromý majetek, který mohou získat všichni za stejných podmínek, protože jenom některým se podařilo ho získat, znamená zbavovat slovo privilegium jeho významu.” (Cesta do otroctví, Praha, Academia 1990, s. 72.) Tuto myšlenku pak dále rozvíjí: ”I když příležitosti v konkurenční společnosti otevřené chudému jsou mnohem omezenější než příležitosti pro bohatého, je nicméně pravda, že v takové společnosti je chudý mnohem svobodnější než osoba s mnohem větším hmotným komfortem v jiném typu společnosti. Ačkoli pravděpodobnost, že člověk, který začíná jako chudý, získá velké bohatství, je v podmínkách konkurence mnohem menší, než že je získá člověk, který zdědil majetek, je to pro chudého nejenom možné, nýbrž konkurenční systém je jediný, ve kterém to závisí pouze na něm a nikoli na přízni mocných a ve kterém nikdo nemůže člověku zabránit, aby se nepokusil tohoto výsledku dosáhnout.” (Tamtéž, s. 88-89.)

V obecné rovině navrhl řešení problému takového investování do lidských schopností, které by řešilo otázku rovnosti M. Friedman již před mnoha a mnoha léty (ve své knize "Kapitalismus a svoboda", která poprvé vyšla v roce 1963). Všimněme si některých jeho myšlenek.

M. Friedman velmi přesně vystihuje příčinu toho, proč investice do lidského kapitálu (vzdělání apod.) "zaostávají" za investicemi do "normálního" kapitálu:

"Kdyby byl kapitál pro investování do lidských bytostí k dispozici tak pohotově jako pro investování do fyzických aktiv - ať už prostřednictvím trhu nebo přímými investicemi zainteresovaných jednotlivců, jejich rodičů nebo sponzorů - výnosová míra by měla v obou těchto oblastech tendenci vyrovnávat se. Kdyby byla vyšší u neživého kapitálu, byli by rodiče stimulováni pořizovat takový kapitál pro svoje děti a nikoliv investovat odpovídající obnos do jejich odborné výchovy a naopak. Ve skutečnosti však existuje značné množství empirických důkazů, že výnosová míra investic do vzdělání je mnohem vyšší než výnosová míra investic do lidského kapitálu. Tento rozdíl naznačuje existenci nedostatečného investování do lidského kapitálu.

Toto nedostatečné investování do lidského kapitálu pravděpodobně odráží nedokonalost trhu kapitálu. Investice do lidských bytostí nemohou být financovány za stejných podmínek či stejnou lehkostí jako investice do fyzického kapitálu." (Kapitalismus a svoboda, Praha, Liberální institut 1993, s. 93.)

V závěru (poté, co navrhuje řešení problému, zdůrazňuje ekonomický i sociální význam toho, co předkládá:

"Existující nedokonalosti na trhu kapitálu mají sklon omezovat rozsáhlejší odbornou výchovu pouze na jednotlivce, jejichž rodiče či sponzoři mohou požadované vzdělání financovat. Činí z takových jednotlivců "nekonkurenční" skupinu chráněnou před konkurencí nedostupností nezbytného kapitálu pro mnoho schopných lidí. Výsledkem je petrifikace nerovnosti v příjmech a postavení. Zavedení takového uspořádání, jaké bylo naznačeno výše, by kapitál více zpřístupnilo a učinilo by tak hodně pro to, aby se rovnost příležitostí stala skutečností, aby se nerovnost příjmů a bohatství snížila a aby naše lidské zdroje byly plně využity. A neučinilo by tak kladením překážek konkurenci, narušováním stimulace a s příznaky, které by s sebou neslo přímé přerozdělení příjmů, ale posílením konkurence, zefektivněním stimulů a odstraněním příčin nerovnosti." (Tamtéž s. 98.)

Řešení, na které se odvolává, pak spočívá v následujícím:

"Žádoucím cílem není přerozdělovat příjmy, ale dosáhnout toho, aby byl kapitál přístupný za srovnatelných podmínek pro investice do lidského a fyzického kapitálu. Jednotlivci sami by měli nést náklady investování a dostávat odměnu. Tržní nedokonalosti by jim neměly překážet v investování, pokud jsou ochotni nést náklady. Jeden ze způsobů, jak může vláda tohoto výsledku dosáhnout, spočívá v investování do podílu na základním kapitálu člověka. Vládní orgán by mohl nabídnout financování či pomoc při financování vzdělání jakéhokoliv jednotlivce, který by splňoval určité minimální požadavky na kvalitu. Mohl by poskytnout určitý omezený roční obnos pro omezený počet let za předpokladu, že by tyto prostředky byly použity na zajištění výchovy uznávanou institucí. Jednotlivec by zase souhlasil s tím, že zaplatí vládě každý rok v budoucnu za každých 1000 USD, které od ní dostal, určité procento svých výdělků, převyšujících vymezený obnos. Tyto platby by mohly být snadno spojeny s platbami důchodové daně a představovaly by tak minimální dodatečné náklady. Základní obnos by měl být stanoven na úrovni odhadovaných průměrných výdělků bez odborné přípravy, zlomek splácených výdělků by měl být určen tak, aby se projekt financoval sám. Takto by ve skutečnosti nesli jednotlivci, kterým by se vzdělání dostalo, celé náklady sami. Investovaný obnos by byl jediný způsob, jak by vláda odbornou přípravu financovala, a za předpokladu, že by vypočtené výdělky odrážely všechny podstatné výnosy a náklady, měla by svobodná volba jednotlivců tendenci produkovat optimální objem investic. - Z několika důvodů by bylo výhodnější, aby se tohoto úkolu chopily soukromé finanční instituce a takové neziskové instituce, jako jsou nadace a univerzity. Vzhledem k potížím, které jsou spojeny s odhadem základních výdělků převyšujících tento základ, jenž má být placen vládě, existuje značné nebezpečí, že by se toto schéma změnilo v politický fotbal. Informace o existujících výdělcích v jednotlivých povoláních by poskytovaly pouze hrubé přiblížení hodnot, které by učinily program finančně samostatný." (Tamtéž, s. 96-97.)

"Způsob, jak se s tímto problémem vypořádat u jiných rizikových investic, spočívá v investování do akcií a v omezeném ručení ze strany akcionářů. Odpovídající postup v oblasti vzdělání by představovalo "zakoupení" podílu na budoucích výdělcích, tzn. poskytnout žadateli prostředky nezbytné na financování jeho vzdělání s podmínkou, že bude souhlasit s vyplácením jisté dohodnuté části svých budoucích výdělků věřiteli. Věřitel by takto dostal od relativně úspěšných jednotlivců více, než činila jeho počáteční investice, a tím by byl odškodněn za ty původní investice, které se mu nepodařilo získat zpět od neúspěšných dlužníků." (Tamtéž, s. 94.)

Stačí "maličkost", totiž rozpracovat toto řešení na konkrétní podmínky té či oné (v našem případě naší) země.

Tyto Friedmanovy myšlenky v současné době začínají být prakticky aplikovány v řadě zemí. Poučné jsou pokusy v zemích, kde se již delší dobu hledá způsob zdokonalení půjček na vzdělání (např. Austrálie, Velká Británie, Spojené státy). Zde narazili na řadu problémů. Především jde o to, že ten, kdo nemá dostatek prostředků, nemá čím ručit. Úrok z takové půjčky by byl příliš vysoký. Půjčky tohoto druhu by představovaly příliš velké riziko jak pro věřitele, tak pro dlužníka. A tak se došlo k následujícímu:

- Riziko dlužníka (toho, komu byly prostředky na vzdělání apod. poskytnuty), lze snížit, pokud bude splácet podle toho, jaké výše příjmu dosáhne, a to z částky přesahující určitou únosnou hranici (např. statisticky vyčíslenou průměrnou mzdu).

- Riziko věřitele lze snížit jeho rozložením na velký okruh (velké portfolio) dlužníků (od některých dostane více, od některých méně, v průměru dosáhne potřebného zhodnocení půjčené, resp. investované částky).

V této fázi se zdá. že jde o nalezení optimální podoby a optimálních parametrů podílově splácených půjček. Tím spíše, že praktické pokusy jít touto cestou, jsou již reálně uskutečňovány v různých zemích a v různých podmínkách (jedná se např. o tzv. australský systém HECS financování investic do vzdělání, pokusy o jeho zdokonalování, které jsou zkoušeny ve Velké Británii a dalších zemích, systém soukromých půjček nazvaný "MyRichUncle", který se zrodil v USA apod.).

Postupně se ukázalo, že nejde ani tak o zdokonalování a modifikaci již známého principu (půjček), ale o využití nového principu, který lze nazvat princip přenesené ceny. Tento princip (pokud jej budeme aplikovat na oblast vysokoškolského vzdělání, i když lze uvažovat i o dalších aplikacích), lze ve stručnosti charakterizovat takto:

1. Prvotním věřitelem je samotná vysoká škola, tj. ten, kdo "prodává" systém vzdělávacích služeb.

2. "Kupující" (student, resp. po absolvování studia absolvent) "platí" za poskytnutý systém služeb podle toho, co mu nabytí schopností prostřednictvím systému vzdělávacích služeb přinese - tj. odvádí ze svého příjmu po absolvování vysoké školy a po překročení určité hranice příjmu (jedno- či vícenásobku statisticky vyčíslené průměrné mzdy) určitou částku (např. 3-5 % z dosaženého příjmu) po předem stanovenou dobu (10-15 let), čímž je závazek vyrovnán (bez ohledu na to, kolik a kdy bylo reálně zaplaceno).

Tento způsob splácení plní několik funkcí současně:

- Je to funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

- Je to funkce solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

- Je to funkce ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi uplatňují na profesních trzích. Tj. tato "přenesená cena" plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než by byla "skutečná cena" v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.

Všechny typy přenesené ceny (která má podobu určitého závazku) mohou být obchodovány na sekundárních kapitálových trzích. Rovněž tak mohou mít alternativu přímé úhrady, kterou je nutné chápat jako nominální a následné (sekundární) ocenění původně "nenominálního" závazku. V obou případech pak na těchto sekundárních trzích vzniká nominální ocenění přenesené ceny.

Protože v realitě lze předpokládat možnost výběru splácení, znamenalo by to, že ti, co věří svým schopnostem být úspěšní, mohou dávat přednost úročenému závazku. I když v praxi mohou hrát i roli různé psychologické okolnosti, mj. neochota vystavovat se riziku - své vlastní schopnosti i budoucnost se velmi obtížně odhadují. Konkurence mezi vzdělávacími zařízeními patrně povede k tomu, že každé se bude snažit ve vyvážené podobě nabídnout všechny z uvedených možností. (Např. banka může nabídnout studentovi přímou úhradu závazku a požadovat od něj splácení úročeného závazku podílovou formou.)

To znamená, že navrhovaný systém v sobě obsahuje možnost uplatnit ostatní formy zpětného splácení.

Přenesená cena se liší od "normální" ceny následujícím:

1. Má více parametrů - výši příjmu, od které začíná odvod, procentuálně stanovená výše odvodu, doba splácení.

2. Nemá primární nominální hodnotu, teprve na kapitálových trzích může sekundárně vzniknout její nominální ocenění.

3. Je odvozena od ocenění produkce vysoké školy na profesních trzích (přenáší informaci o uplatnění této produkce a vytváří i potřebné motivace směřující ke zvýšení hodnoty produkce).

4. Alokuje prostředky ve prospěch těch vysokých škol, jejichž produkce se nejlépe uplatňuje na profesních trzích.

5. Vytváří "můstek" mezi specifickým vztahem věřitel - dlužník, který vzniká při investování do lidských schopností (studentem/absolventem, který "kupuje" systém vzdělávacích služeb a je současně dlužníkem, a vysokou školou, která je "prodávajícím" a věřitelem současně), a kapitálovým trhem.

Ze stávajících systémů zpětného financování investic do vzdělání má k využití principu přenesené ceny nejblíže americký systém "MyRichUncle" (viz www.myrichuncle.com). Pozoruhodné je, že tento produkt začal být připravován v roce 1999 a již v roce 2001 vstoupil na trh. Výsledky jsou velmi pozitivní a poučné.

Cena plní především funkci informační, alokační a motivační. Přenesená cena tak zobecňuje pojem ceny jako takové (při uchování všech funkcí, které cena plní) v oblasti, kde v důsledku specifického charakteru transakcí "normální" cena nevzniká.

 

Příloha 12 - Navrhovaný model financování vysokého školství u nás

(Návrh modelu byl zpracován v červnu 2003, uveřejněn a příslušné publikace byla distribuována všem zainteresovaným subjektům - viz Matějů, P., Schneider, O., Večerník, J: Proč tak těžko...?, Praha,ISEA, červen 2003; Matějů, P., Straková, J: Vyšší vzdělání jen pro elitu?, Praha, ISEA, listopad 2003.)

Navrhovaný systém financování vysokoškolského vzdělání je koncipován tak, aby vyhovoval následujícím požadavkům:

- Přístup ke vzdělání nesmí být omezen příjmovou situací domácnosti studenta, ale naopak - situace studentů z rodin s nižšími příjmy se oproti současnému stavu zlepšuje.

- Nesmí vytvářet sociální rizika pro absolventy vysokých škol a musí jim umožnit si zajistit dostatečné materiální podmínky pro společenský vzestup.

- Vysoká škola musí být zainteresována na uplatnění svých absolventů, na růstu jejich příjmu a společenském vzestupu, tudíž i na zvyšování efektivnosti vzdělávacího procesu.

- Je dostatečně motivující již v období startu a současně umožňuje realizovat dlouhodobou strategii přesunu těžiště zdrojů financování do oblasti podílu na budoucích příjmech absolventů.

- Respektuje specifika jednotlivých oborů a vliv jejich absolvování na vývoj budoucího příjmu.

- Generuje informace o uplatnění absolventů jednotlivých vysokých škol a jednotlivých oborů, které jsou využitelné při investičním rozhodování nabyvatelů vzdělání, finančních institucí i zaměstnavatelů.

- Mohou do něj být zapojeny soukromé zdroje, aniž by se vytvářela majetková bariéra přístupu ke vzdělání.

- Jeho změna je postupná, přitom spojená zejména s tím, jak bude generovat informace o kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventů té či oné vysoké školy, toho či onoho oboru.

Postupně bude působit na zkvalitnění studia i na nižších vzdělávacích stupních.

Současný (daňově dotační) systém uplatňovaný v oblasti veřejného vysokého školství funguje následujícím způsobem:

- Každý občan odvádí prostředky bez ohledu na to zda, mu bylo vysokoškolské vzdělání poskytnuto nebo ne, a bez ohledu na to, zda mu byla poskytnuta kvalitní nebo nekvalitní vzdělávací služba.

- Poskytovatel služby (vysoká škola) dostává prostředky bez ohledu na to, jakou službu poskytl.

Navrhovaný systém (založený na platbě za studium formou přenesené ceny, tj. časově omezeném odvodu z budoucího příjmu absolventa ve prospěch příslušné vysoké školy) funguje následujícím způsobem:

- Platí jen ten, komu byla poskytnuta vzdělávací služba, a to podle kvality služby, přesněji pak podle toho, jaký osobní prospěch měřený jeho příjmem na profesních trzích mu přinesla.

- Prostředky, které se takto vytvářejí, jsou poskytovány přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl (tj. příslušné vysoké škole) a podle toho, kolik mu ex post (po poskytnutí vzdělávací služby) schopnosti nabyté vzděláním vynesly.

- Vzhledem k tomu, že vzdělání je současně pozitivní externalitou, je systém doplněn financováním, které nezohledňuje individuální výnos ze vzdělání, ale charakter externalit a roli jednotlivých vzdělávacích zařízení při jejich poskytování.

Konkrétní podoba navrhovaného systému:

- Je uchováno stávající normativní financování vysokých škol, nejlépe formou valorizované výchozí základny stávajícího financování k určitému datu.

- Vysokým školám se umožňuje na jimi zvolených oborech a podle jimi předem stanovených a veřejně regulovaných pravidel požadovat časově omezený odvod (např. na 12 let) přímo ve prospěch příslušné vysoké školy. Tato povinnost vzniká po překročení určité hranice příjmu (např. 1,5 násobku průměrné mzdy nebo násobku průměrné mzdy) a nesmí zásadně ovlivnit příjmovou situaci mladých domácností (ve prospěch "mateřské" vysoké školy by se odvádělo okolo 3 % z příjmu).

- Odvody z budoucího příjmu jsou prováděny přes centrální systém jednak z důvodu redukce transakčních nákladů na minimum (v přímé návaznosti na odvod daně z příjmu), jednak z důvodu generování informací o uplatnění absolventů, které jsou ve vhodně agregované podobě poskytnuté zainteresovaným subjektům.

- Vysoká škola může povolit přímé vyrovnání závazku formou úhrady stanovené částky a získat tak prostředky ihned. Tím se současně vytvoří podmínky pro vstup soukromých finančních institucí do systému a vývoj vhodných produktů sekundárního kapitálového trhu.

- Takto pojatý systém konkretizuje a rozvíjí způsob uplatnění investičního principu financování vysokého školství, jehož základní prvky byly obsaženy již v Návrhu zákona o změně ve financování studia na vysokých školách, který Poslanecká sněmovna projednávala a zamítla v únoru 2002. Tím došlo ke zbytečnému zpoždění v prosazování nezbytných a současně perspektivních změn systému financování vysokého školství v ČR.

Zásady legislativní úprava navrhovaného systému

Legislativní podoba navrhovaného systému by měla vycházet z následujících zásad:

- Zásada 1: Stávající způsob financování studia na vysokých školách je součástí navrhovaného systému.

- Zásada 2: Veřejné vysoké školy mají možnost na vybraných oborech uplatnit princip podílu vysoké školy na budoucích příjmech absolventů za následujících podmínek:

Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa jsou touto vysokou školou závazně stanoveny a veřejně oznámeny před zahájením přijímacího řízení.

Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa odpovídají požadavkům tohoto zákona.

- Zásada 3: Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa musí odpovídat následujícím požadavkům:

Absolvent, případně ten, kdo školu neukončil, je povinen ve prospěch vysoké školy odvádět maximálně 3 % ze svého příjmu z výdělečné činnosti v případě bakalářského programu a 5 % v případě magisterského programu, resp. částku odpovídající době studia v případě že studium neukončí.

Absolvent, případně ten, kdo školu neukončil, odvádí tuto částku za období, kdy jeho příjem z výdělečné činnosti přesáhl 1,5 násobek statisticky vyčíslené průměrné mzdy v daném období.

Celková délka období, ze kterého je odváděna stanovená část příjmu absolventa ve prospěch vysoké školy, nesmí přesáhnout 12 let.

- Zásada 4: Vysoké školy mají možnost určit podmínky pro přímé vyrovnání takto stanoveného závazku.

- Zásada 5: Odvod prostředků ze strany absolventů, případně těch, co školu neukončili, a to jak v případě postupného vyrovnávání závazku, tak i v případě přímé úhrady, je realizován přes centrální evidenční systém, přičemž data o podmínkách úhrady i výsledcích úhrady jsou veřejně přístupná. Při odvodu těchto prostředků platí stejné zásady jako při odvodu daně z příjmu fyzických osob.

- Zásada 6: Finanční instituce získává právo na zabezpečení stejných podmínek jako vysoké školy ohledně vymáhání splátek z půjček poskytnutých studentům na přímou úhradu závazku, pokud splní následující podmínky:

  1. K vyrovnání závazku vůči finanční instituci ze strany absolventa vysoké školy, případně toho, kdo ji neukončil, dochází formou předem stanoveného podílu na budoucím příjmu z výdělečné činnosti a pouze v případě, že tento příjem přesahuje 1,5 násobek průměrné mzdy v daném období.
  2. Platby absolventa, případně toho, kdo vysokou školu neukončil, jsou realizovány prostřednictvím centrálního evidenčního systému.

 

Příloha 13 - Průmyslová revoluce a nynější přechod ke vzdělanostní společnosti

Stojí za připomenutí zkušenost z doby, kdy se jako "nová ekonomika" rodila ekonomika současná, tj. období průmyslové revoluce. Ta radikálně změnila tvář společnosti, ale i přírody, která nás obklopuje. A rodila se také v bolestech. I v době, kdy společnost stála na jejím prahu, se objevovaly ponuré představy (sama ekonomická věda byla nazývána "ponurou vědou"):

"Populační teorie měla dalekosáhlé implikace: naznačovala, že ani hospodářský růst nemůže odstranit chudobu mas, protože jeho plody se posléze rozmělní mezi větší počet lidí (ledaže by se lidé dokázali podřídit morální sebekontrole). Pro tyto názory si získala klasická ekonomie zvláštní přízvisko - ponurá věda (dismal science). (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 64)

"Proč Malthus a po něm Ricardo a další velcí klasikové "zarámovali" své úvahy do neměných technických znalostí? Zřejmě proto, že v jejich době se technický pokrok v zemědělství neprojevoval tak rychle jako dnes. Klasikové mohli pozorovat jen velmi pomalé změny technických znalostí v zemědělství. Proto se domnívali, že technický pokrok není dost silný a rychlý na to, aby byl schopen zvrátit obecnou tendenci - totiž tlak populačního růstu na přechod zemědělství do horších podmínek. Nešlo ostatně o pouhou spekulaci - Malthusova a Ricardova Anglie skutečně vykazovala klesající výnosy v zemědělství." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 66-67)

Co se tehdy - v 17. a 18. století, v Anglii a následně dalších zemích - odehrálo? Velmi stručně (z hlediska toho, o co jde v současné době) lze situaci popsat takto:

1. Řemesla se začala měnit v zárodky průmyslové výroby.

2. Rozhodujícím výrobním faktorem byla půda a rozhodující část vytvořeného přebytku si přivlastňovali vlastníci půdy (v Anglii landlordi). Ti ovšem nebyli schopni tento přebytek použít produktivně, sloužil jim k neproduktivní spotřebě, demonstrování výsad.

3. Růst produktivity práce v rodícím se průmyslovém sektoru byl v důsledku konkurence doprovázen poklesem cen průmyslové produkce oproti cenám zemědělské produkce. Vedl sice ke zvyšování přebytku, ale ten se v nově vznikajícím sektoru neudržel a prostřednictvím poměrného zvyšování cen zemědělské produkce přecházel ve prospěch vlastníků půdy.

4. Zlom nastal ve chvíli, kdy:

- Došlo ke zvýšení intenzity technologických a výrobkových inovací. Dokud se inovace nerozšířila, zůstával přebytek v rukou těch, co s inovací přišli, resp. si ji jako první dokázali osvojit.

- Intenzita a rychlost šíření inovací vedla k prudkému nárůstu produktivity práce.

- Sektor průmyslu začal svými výstupy vstupovat do oblasti zemědělství a zvyšoval produktivitu práce v zemědělství i produktivitu využití půdy. Současně umožnil rozšíření mezinárodního obchodu. Byla zlomena ekonomická moc vlastníků půdy. Poměrné ceny zemědělské produkce vůči průmyslové začaly prudce klesat. Půda se z nedostatkového výrobního faktoru stala přebytkovým výrobním faktorem.

- Podstatná část průmyslové produkce vstupovala zpětně do oblasti průmyslu, sloužila ke zdokonalování průmyslové výroby, k inovacím v této oblasti a tomu odpovídajícímu růstu produktivity práce i rozšíření spektra průmyslových výrobků sloužících k uspokojování potřeb obyvatelstva. Přebytky vznikající v sektoru průmyslu byly z podstatné části akumulovány v samotném sektoru průmyslu.

- Stále se rozšiřující oblast potřeb obyvatelstva byla uspokojována průmyslovou produkcí.

R. Holman v  monografii "Dějiny ekonomického myšlení" (C. H. Beck, Praha 1999) poodhaluje ekonomických mechanismus konstituování průmyslu jako historicky nového dominantního výrobního sektoru v souvislosti s podnětnou interpretací fyziokratů:

"Fyziokraté... věřili, že bohatství pochází pouze z práce na půdě. Bylo ústřední myšlenkou fyziokratismu, že zemědělství je jediným odvětvím, které je produktivní. Produktivní v tom smyslu, že vytváří větší hodnotu, než jakou samo spotřebovává. Proč fyziokraté věřili, že je to právě a pouze zemědělství a ne průmysl a obchod? Odvodili snad svou představu o produktivnosti z fyzického růstu, jenž je pozorován právě jen u zemědělských procesů (růst rostlin nebo zvířat), zatímco neexistuje v průmyslu a obchodě (kde se pouze zpracovávají suroviny a poskytují služby)? Kdyby uvažovali takto, pak by byl fyziokratismus pouhým bludem ztotožňujícím růst bohatství s růstem hmoty. Tak tomu u fyziokratů nebylo. Produktivnost zemědělství odvozovali z toho, že pouze zemědělství je zdrojem renty, z níž může žít nečinná třída vlastníků půdy. Fyziokraté viděli, že konkurence na trhu práce srazí mzdy na úroveň existenčního minima postačujícího jen k reprodukci pracovní síly. Stejně tak konkurence mezi vlastníky kapitálu srazí zisky na úroveň, která právě dostačuje jen k obnově opotřebovaného kapitálu. V průmyslu a obchodu renty neexistovaly - jejich produkce dostačovala jen k reprodukci práce a kapitálu. Jestliže ale zemědělství je schopno reprodukovat svou práci a kapitál a navíc platit renty vlastníkům půdy, zdálo se fyziokratům zřejmé, že je produktivní v takovém smyslu, v jakém průmysl a obchod nejsou. Zemědělství dokázalo vytvářet větší hodnotu, než jakou samo spotřebovávalo - dokázalo vytvářet čistý produkt (produit net). Právě a pouze tento čistý produkt (nabývající podobu rent, které dostávali vlastníci půdy) představoval pro fyziokraty dodatečné bohatství. Proto považovali zemědělství za produktivní sektor a za jediný zdroj bohatství. Průmysl a obchod nazývali sterilním sektorem - ne proto, že by tento sektor nevyráběl užitečné zboží a neposkytoval užitečné služby, nýbrž proto, že vytváří stejnou hodnotu, jakou spotřebuje (vytvořená hodnota je stejná jako náklady).

Na první pohled je jasné, že čistý produkt fyziokratů měl jiný význam než národní produkt v našem dnešním pojetí. Náš národní produkt (vlastně přidaná hodnota) by fyziokratům nedával smysl, protože obsahuje i mzdy na reprodukci práce a zisky na reprodukci kapitálu, což jsou náklady. Oni však za tvorbu bohatství považovali jen vznik hodnoty převyšující náklady. Proto pracovali s "čistým produktem".

Vážným omylem fyziokratů bylo, že nahlíželi na zemědělské renty jako na plod jakési hodnototvorné, produktivní síly přírody. Nepochopili to, co později pochopili angličtí klasikové - že renty jsou důsledkem omezené nabídky půdy (v porovnání s rostoucí nabídkou práce a kapitálu)." (s. 35-36)

Všimněme si, kdy se v průmyslu začíná objevovat zisk jako "viditelný přebytek". Tak je tomu nikoli v době, kdy se objevuje průmysl a obchod (to na sebe stále ještě stahují "viditelný přebytek" rentiéři - landlordi a lichváři, díky monopolnímu vlastnictví jednoho ze zdrojů), ale až v době, kdy díky inovacím začíná proces dynamické, nestacionární reprodukce kapitálu. Kapitalista již expanduje (kupuje nové stroje, rozšiřuje výrobu, zavádí nové technologie, přichází s inovacemi). Právě v tuto chvíli se objevuje "viditelný přebytek". A to jen a jen proto, že kapitalista staví proti trvalému monopolu vlastnictví omezeného zdroje (půdy, peněz) dočasný monopol schopnosti vyrábět něco nového, tj. inovaci, či vyrábět nově (levněji), tj. prostřednictvím inovace. Díky těmto inovacím koneckonců snižuje i poptávku po omezených zdrojích a zbavuje původní monopolisty jejich postavení. To ovšem trvalo hodně dlouho a fyziokraté ještě tuto možnost neviděli.

Dnes v důsledku obdobné "slepoty" nevidíme to, že si ekonomický růst již nachází novou cestu v prostoru "nad" tím vývojem, který je stále ještě pokračováním růstové trajektorie založené průmyslovým růstem. To, že součástí tohoto růstu jsou i služby, a to ve stále větší míře, ještě nic nemění na tom, že se jedná o "starý" typ růstu. I služby jsou totiž odvozeny od "výrobkových" potřeb, nepůsobí zde ještě konkurence o co nejvýhodnější reinvestování spojené s budoucím výnosem z nabývání schopností.

Z metodologického hlediska je pasáž citovaná z Dějin ekonomického myšlení R. Holmana mimořádně zajímavá. Ukazuje na dosud málo probádaný aspekt rozdělování, kdy "přebytek" připadne buď tomu, kdo je schopen konzervovat svou společenskou pozici díky tomu, že monopolně vlastní omezený vstup (např. půdu, ale za určitých podmínek i kapitál v jeho různých podobách), nebo tomu, kdo je schopen "přebytek" reinvestovat a vytvořit si dočasný monopol díky realizované inovaci, aby pak v logice věci získaný přebytek v konkurenčním prostředí opět reinvestoval a tím vytvářel konkurenční prostředí v oblasti reinvestování (dokázal najít lepší investiční příležitost než někdo jiný).

Zjednodušeně a lidově řečeno: O "přebytek" (o to, co není jen nákladem umožňujícím prostou obnovu) se "přetahují" ti, co monopolně vlastní omezený zdroj (vstup), s těmi, co přicházejí s inovací (koneckonců snižující poměrnou spotřebu omezeného vstupu), která jim umožňuje získávat dočasný monopol spojený právě s onou inovací. První "betonují společnost", investují do společenské pozice tak, aby se společnost stala "vertikálně (z hlediska společenského vzestupu) neprůchodnou", druzí naopak dynamizují společenský vývoj. První musí přebytek neproduktivně spotřebovávat (okázalá spotřeba, investování do pozice), druzí naopak spotřebovávat tak produktivně, že si tím v oblasti této spotřeby (jako reinvestování) konkurují.

Z hlediska uvažování o vzniku nového ekonomického sektoru a cestách konstituování nové ekonomiky je zajímavá i následující pasáž z  Holmanovy monografie:

"Sterilní třída potřebuje dostat od ostatních tříd 2 mld. liber, aby mohla nakoupit potraviny a suroviny na obnovu ročních záloh. A skutečně je dostane: 1 mld. liber od vlastníků půdy za luxusní zboží a 1 mld. liber od zemědělců za výrobní zařízení...

...Představme si, že by vlastníci půdy v našem případě neutratili renty v plné výši 2 mld. liber, ale například 1,8 mld. liber. Pak zemědělci na konci směnného procesu dostanou jen 1,8 mld. liber, bude jim tedy chybět 0,2 mld. liber na reprodukci kapitálu. Zemědělství se zmenší a s ním se zmenší i čistý produkt. Proto považovali fyziokraté za důležité, aby vlastníci půdy udrželi svou poptávku na dostatečné úrovni. Jinými slovy, považovali poptávku za problém. Neuvažovali, že by renty vlastníků půdy mohly být zdrojem pro investice. Jejich argumentace byla obdobná argumentaci pozdějších klasických teoretiků "podspotřeby" (například Thomase Malthuse)." (s.38-39)

Právě tak dnes "neuvažujeme", že by osobní spotřeba mohla být formou investic, kterými navyšujeme lidský kapitál. Přesněji - připouštíme, že někdy tomu tak může i být, ovšem nevyvodili jsme z toho ještě zásadní závěry pro pojetí ekonomického systému a ekonomického růstu, nechápeme, že se růst odehrává právě touto formou.

Všimněme si současně, že panství monopolu vlastnictví omezeného vstupu nutně předpokládá neproduktivní spotřebu v rozsahu celého "přebytku". Jakmile se část tohoto "přebytku" mění v to, co může být reinvestováno (a trh kapitálu v tomto "přesměrování" zdrojů hraje klíčovou roli, právě on zabezpečuje přísun investičních prostředků k využívání investičních příležitostí), je původní monopol vlastnictví omezeného vstupu prolamován. Mj. je prolamován i tím, že inovace, které jsou realizovány formou využívání investičních příležitostí, vedou ke snížení poměrné spotřeby monopolně vlastněného omezeného zdroje na jednotku výstupu.

Proces vzniku tehdejší "nové ekonomiky" (založené na průmyslu) byl doprovázen i rozvojem ekonomické vědy. Tu personifikoval A. Smith. R. Holman propojení reálných změn a jejich reflexí v podobě vývoje ekonomické vědy charakterizuje takto:

"Kapitalisté byli lidé, kteří byli dost bohatí na to, aby mohli nespotřebovávat (spořit) významnější část svých důchodů. Zároveň to museli být lidé, kteří měli bytostný zájem své nespotřebované důchody investovat. Proto Smith spojoval akumulaci kapitálu s třídou kapitalistů, která na rozdíl od dělníků (žijících na existenčním minimu), byla schopna spořit a která, na rozdíl od landlordů, chtěla a potřebovala investovat do růstu svých podniků. Kapitalista se tak stal ústřední postavou klasické politické ekonomie. Byl to člověk, který byl schopen stvořit mzdový fond a tím vlastně umožnit existenci dělnické třídy, protože dělníci žili z mzdového fondu. Byl to člověk, který v jedné osobě spojoval spoření i investování - zisk kapitalisty byl uspořen a zároveň investován. Moderní ekonomii je již třídní pohled na kapitál cizí. Ve Smithově době však měl své opodstatnění, protože třída kapitalistů byla zřetelně odlišná od dvou zbývajících tříd a skutečně byla nositelkou akumulace kapitálu: dělníci nespořili, protože žili na existenčním minimu, a landlordi nespořili, protože neměli investiční příležitosti...

...Práci vyrábějící zboží považoval za produktivní, protože zboží bylo možno uchovat v zásobě do dalšího období - tím se toto zboží změnilo v kapitál - mzdový fond, umožňující zaměstnat další dělníky. Oproti tomu práce poskytující služby byla neproduktivní, neboť nebyla schopna tvořit nic "do zásoby". Služby byly okamžitě spotřebovány a nebyly schopny akumulace. Zvýšení podílu neproduktivní práce na úkor produktivní práce by tudíž, podle této logiky, snížilo růstový potenciál země. Smithovo dělení práce na práci produktivní a neproduktivní však bylo slepou uličkou. Produktivnost práce nespočívá v tom, že vyrábí něco, co je uchovatelné do zásoby, nýbrž v tom, že poskytuje něco, co je užitečné." (s.51)

Zde je poměrně názorně popsáno, jako byl "prolomen" monopol vlastnictví omezeného zdroje. Projevuje se zde ovšem i poplatnost vůči stávajícímu pojetí ekonomie, které produktivnost váže na užitečnost bez dalších určení (viz poslední citovaná věta). Tím se totiž zastírá rozdíl mezi produktivní a neproduktivní osobní spotřebou, návazně na to pak i reálný konflikt obsažený v současném ekonomickém systému.

Všimněme si na první pohled nevinné poznámky, že "landlordi nespořili, protože neměli investiční příležitosti". K prosazení ekonomického růstu určitým směrem je nutné, aby se "přebytek" změnil v investiční prostředky, investiční prostředky (na straně nabídky) ovšem nemohou existovat, pokud ten, kdo jimi disponuje, současně nevytváří poptávku po investičních příležitostech.

Nynější ekonomika, která může být nazvána ekonomikou postindustriální (většinu produkce poskytují služby ležící vně sektoru průmyslu), ještě není "novou ekonomikou", pokud za měřítko "nové ekonomiky" bereme základní charakteristiky období, kdy touto "novou ekonomikou" byl sektor průmyslu. A to bez ohledu na to, jaký podíl v ní zaujímají služby. Novou ekonomikou se může stát teprve tehdy, kdy:

- Výstupy sektoru služeb budou rozhodujícím způsobem přispívat ke zvýšení produktivity využití dominantního výrobního faktoru, kterým je kapitál; kapitál se tak stane z nedostatkového výrobního faktoru přebytkovým.

- V oblasti produktivních služeb dojde k vytvoření podmínek pro akumulaci přebytků, kdy v této oblasti dojde k radikálnímu zvýšení intenzity inovací a jejich dynamickému šíření.

- Spektrum lidských potřeb se bude rozšiřovat zejména pod vlivem výstupů nového sektoru - sektoru produktivních služeb, kdy rozhodující část lidských potřeb budou představovat nikoli potřeby "výrobkové", ale "schopnostní" (potřeby spojené s nabýváním produktivních schopností).

Tato nová ekonomika je již v počáteční fázi svého zrodu. Její konstituování již nic nezastaví. Stále se však ještě nachází "pod pokličkou" ekonomiky staré (která je setrvačným pokračováním průmyslové revoluce).

V současné době tak jde o to, aby se "nad" ekonomikou produkující "normální" kapitál (kapitál ve fyzické podobě zrozené průmyslovou revolucí, kapitál v podobě technologií, a to i včetně informačních technologií) zrodil sektor založený na produkci kapitálu v podobě lidských schopností (lidský kapitál). Jde o to, aby se největší inovační intenzitou a dynamikou šíření inovací vyznačovaly ty oblasti ekonomiky, které jsou spojeny s nabýváním lidských schopností. To je především a zejména oblast vzdělání. Oblast, která se u nás i ve vyspělých zemích vyznačuje spíše inovační rigiditou. Rigiditou, která ne neoprávněně připomíná období před průmyslovou revolucí, kdy zárodky průmyslu existovaly v podobě cechovně-řemeslné výroby.

Období, po které typickým "nezemědělským" či "praprůmyslovým" vstupem do zemědělské výroby bylo kování podkov, bylo mnohonásobně delší než období, ve kterém je průmyslovým vstupem do zemědělské výroby výroba traktorů, kombajnů apod. "Praprůmyslový" vstup (spojený s řemeslnou výrobou) se vyznačoval velmi nízkou, prakticky nepozorovatelnou hustotou inovací. Teprve dynamika inovací a s ní spojená vnitřní dynamika průmyslu mu dala možnost, aby se projevil jako nikoli sterilní, ale produktivní odvětví. Podobně současné vzdělávání jako prapůvod budoucího svébytného odvětví dnes vykazuje minimální dynamiku, pokud se týká "technologií" spojených s nabýváním lidských schopností. Jsme tak někde ve stádiu cechovní výroby, kdy vztahy panující v této oblasti konzervují současný stav.

Ekonomické "zviditelnění" odvětví nabývání lidského kapitálu, včetně jeho pozice v rozdělování, předpokládá především zabezpečení jeho financování prostřednictvím trhu kapitálu a tudíž i příslušný vývoj kapitálového trhu. Teprve v podmínkách, kdy k takovému financování dojde, začnou být vnímány a využívány investiční příležitosti v této oblasti a začne se prosazovat a projevovat dostatečná dynamika inovací v této oblasti. Bez vazby na kapitálový trh totiž v této oblasti nebude docházet k identifikaci, ordinaci (uspořádání) a selekci investičních příležitostí. Naopak, budou se prosazovat vztahy determinované společenskou pozicí, při zabezpečení které má rozhodující roli monopolní vlastnictví omezeného zdroje či vstupu, kterým jsou v tomto případě finanční prostředky. Prostředky, kterými disponují jen někteří, zatímco většina ostatních naráží na bariéru rozpočtového omezení domácností.

Současná ekonomická teorie, která končí "užitkem" (ve smyslu konečného cíle ekonomického procesu), neumožňuje rozlišit produktivní a neproduktivní osobní spotřebu, čímž zastírá skutečné příčiny prakticky neexistující konkurence v oblasti nabývání lidských schopností, kdy investování do společenské pozice (dobývané a upevňované právě těmi formami osobní spotřeby, které nevedou k nabývání lidských schopností) umožňují udržení společenské pozice či společenský vzestup nezávisle na skutečných schopnostech člověka.

Jsou snad dnes "ponuré názory" na budoucí vývoj málo rozšířeny?! Pokud budeme hledat odpověď na otázku, proč jsou rozšířeny více než by bylo zdrávo, pak se zamysleme nad tím, že tak jako kdysi neměl R. Malthus dostatečnou představu o možnostech technického pokroku, pak podobně dnes nemáme dostatečnou představu o možnostech pokroku v oblasti nabývání schopností, o pokroku v této oblasti a o zpětném vlivu rozvoje lidských schopností (schopností, které umožňují inovovat naše působení na vnější přírodu) na úspory přírodních zdrojů při dosahování užitečných efektů.

Podnětnou analýzu průmyslové revoluce a konstituování kapitalismu jako systému dává též F. Braudel ("Dynamika kapitalismu", Argo 1999):

- "Trochu víc by nás mátl shon amsterodamské burzy, řekněme tak v 17. století. Myslím však, že dnešní makléř, který by si s potěšením přečetl pozoruhodnou knihu José de la Vegy Confusión de confusiones (1688), by se orientoval docela snadno už ve složitém a propracovaném systému prodeje akcií velmi moderním termínovaným či prémiovým způsobem, aniž by je člověk fakticky vlastnil. Se stejnou prohnaností a stejnými triky bychom se setkali v Londýně ve slavných hostincích v Change Alley." (s. 19)

- "Koneckonců tito kapitalisté si dokáží výsady udržet a vyhradit si tehdejší velké mezinárodní obchody právě díky svému kapitálu. Na jedné straně proto, že v oné době nadmíru pomalých dopravních prostředků tento obchod vyžaduje dlouhé lhůty pro oběh kapitálu: trvá celé měsíce nebo i léta, než se investované částky se ziskem vrátí. Na druhé straně proto, že obvykle takový velkoobchodník nepoužívá pouze vlastní kapitál, nýbrž i úvěry a peníze druhých." (s. 36.)

K tomu: Již samotná velikost kapitálu (nedosažitelná pro druhé) může vytvářet výsadu a tudíž monopol, v jehož prospěch připadnou "vypařující se" (v důsledku konkurence) zisky. Povšimněme si, že půjčování peněz (kapitálový trh) považuje F. Braudel za souřadný jev, tj. jev přispívající k monopolní pozici velkého kapitálu. Kapitálový trh za určitých podmínek (přesněji, neexistují-li jiné bariéry) může naopak k omezení výsady velkého kapitálu přispívat.

- "V Barceloně v 18. století je maloobchodník, botiguer, vždy specializován: prodává plátno, sukno nebo koření. Jestliže dostatečně zbohatne a stane se jednoho dne velkoobchodníkem, okamžitě přechází od specializace k nespecializovanosti. Bude se zajímat o každou výnosnou příležitost ve svém dosahu...

1. Obchodník se nespecializoval proto, že žádné odvětví v jeho dosahu nebylo dost rozsáhlé na to, aby dokázalo vstřebat všechny jeho aktivity. Příliš často se má za to, že v minulosti šlo vždy o drobný kapitalismus, kterému chyběl kapitál a který musel nejprve dlouho kapitál hromadit, než se mohl naplno rozvinout. Obchodní korespondence či zápisy obchodních komor však velmi často svědčí o existenci kapitálu, který hledá příležitost k investování...

2. Jestliže velkoobchodník tak často přechází od jedné aktivity k druhé, je to proto, že i možnost velkého zisku se neustále stěhuje z jednoho sektoru do druhého. Kapitalismus je ve své podstatě konjunkturální. I dnes jeho velká síla tkví mimo jiné v jeho přizpůsobivosti a schopnosti konverze.

3. V životě obchodníků se občas projevovala jediná specializace: peněžnictví. Jeho úspěch však nikdy nebýval dlouhodobý, jako by ekonomika ještě nedokázala toto své vrcholné odvětví dostatečně uživit... Finanční kapitalismus uspěl teprve v 19. století po letech 1830-1860, kdy se banky zmocnily jak průmyslu, tak obchodu, a kdy byla ekonomika obecně dostatečně silná, aby takové uspořádání s konečnou platností snesla.

Když shrnu svá tvrzení, existují dva typy obchodování: jeden přízemní, v němž působí konkurence a který je průhledný; druhý vyššího typu, dokonale propracovaný, dominantní. Tyto dva typy aktivit neprobíhají ani stejnými mechanismy, ani je neprovozují titíž lidé. Sféra kapitalismu nenáleží k prvnímu, nýbrž k druhému typu." (s. 37-38)

K tomu: Všimněme si zmínek o "výnosné příležitosti", resp. "příležitosti k investování", tj. toho, co nazýváme investičními příležitostmi. Vztah nabídky a poptávky investičních příležitostí je nesmírně významný a ekonomickou teorií nedoceněný fenomén. Vznik kapitálového trhu byl nutnou, nikoli však dostačující podmínkou vývoje moderního kapitalismu. Poslední odstavec citované pasáže se pak již bezprostředně týká toho nejvýznamnějšího, s čím F. Braudel přichází, v daném případě interpretovaného na příkladu obchodování. Tam, kde působí konkurence, nepůsobí dle něj kapitalismus; kapitalismus jako přivlastňování nadproduktu předpokládá existenci monopolu, "vyšší moci".

- "Jestliže obvykle nerozlišujeme kapitalismus a tržní hospodářství, je to proto, že oba se od středověku do současnosti vyvíjely zároveň a kapitalismus byl často vydáván za hybnou sílu hospodářského pokroku nebo za jeho rozkvět. Ve skutečnosti všechno nese na svých ohromných bedrech materiální život: když se rozbují, vše se vyvíjí kupředu; z něj těží i samo tržní hospodářství a na jeho úkor rozšiřuje své vztahy. A z tohoto rozšiřování vždy těží kapitalismus. Nesouhlasím s Josefem Schumpeterem, když tvrdí, že podnikatel byl jakýsi deus ex machina. Jsem přesvědčen, že určující je celkový vývoj a že veškerý kapitalismus v první řadě odpovídá ekonomikám, z nichž vychází." (s. 39)

K tomu: Zde již F. Brauedel prezentuje svůj pohled, jehož základem je rozlišení "tržního hospodářství" (v němž existuje konkurence) a "kapitalismu", který "těží" z materiálního života. Je pravda, že J. Schumpeter nedocenil (neuvědomil si, "přehlédl") zcela zásadní roli trvalých monopolů (jeho vidění kapitalismu bylo příliš optimistické. Na druhé straně si ovšem F. Braudel neuvědomuje roli přechodných monopolů založených na inovaci, které (ony - a nikdo jiný) stojí v aktivní pozici proti trvalým monopolům jako pozitivní, dynamizují (a mj. i "hybná síla hospodářského pokroku" či to, co umožňuje "rozkvět") fenomén.

- "Kapitalismus jakožto výsada nevelkého počtu lidí není myslitelný bez aktivní spoluúčasti celé společnosti." (s. 39) K tomu: Zde má F. Braudel na mysli to, že "kapitalista" (v jeho smyslu) si z titulu své monopolní pozice přisvojuje díky výsadám těch, kteří jej personifikují, to, co vytváří celá společnost.

- "Feudální systém je trvalá forma rozdělení půdy jakožto základního bohatství šlechtickým rodům - tedy systém ve své podstatě neměnný. "Buržoasie" se po celá staletí na privilegované šlechtické třídě přiživovala, žila v její blízkosti, těžila z jejích chyb, využívala jejího luxusu, zahálčivosti, neprozřetelnosti, aby se zmocnila jejího majetku (často pomocí lichvy) a nakonec se vmísila do jejích řad, v nichž se ztratila. Nastupuje však další buržoasie a pouští se stejnou cestou. Jde v podstatě o dlouhodobé příživnictví: buržoasie nepřestává ničit vládnoucí vrstvu, z níž tyje. Její vzestup však je pomalý, trpělivý, ambice donekonečna přesouvány na děti a děti dětí, a tak to jde pořád dál...

Právě těchto klidných nebo poměrně klidných vod je třeba, má-li dojít k akumulaci, mají-li vzniknout a přežívat ony rodové linie a má-li za pomoci peněžního hospodářství konečně vzniknout kapitalismus. Ten boří některé bašty nejvyšší společnosti, ale zároveň si staví jiné, stejně pevné a trvalé.

Pozvolný vznik rodinných jmění vedoucí jednoho krásného dne k úžasným úspěchům je pro nás v minulosti něčím tak známým, že si těžko uvědomujeme, že se vlastně jedná o zásadní rys západních společností. Pořádně si toho všimneme, teprve když nám dáno vidět odlišnou situaci v mimoevropských společnostech. V těch totiž to, co nazýváme nebo můžeme nazývat kapitalismus, obvykle naráží na těžko překonatelné společenské překážky. Právě tyto překážky nám kontrastně naznačí obecné vysvětlení vzniku kapitalismu." (s. 43)

K tomu: Šlo o útok na vlastnictví půdy jako na trvalý monopol. Dokud však nebyl veden z pozice permanentně vznikajících monopolů, nemohl být úspěšný. Lichvář se mohl stát šlechticem, ale neodsunul šlechtu jako společenskou vrstvu, neodstranil a ani neomezil její monopol vlastnictví půdy. K tomu mohlo dojít až ve spojení s průmyslovou revolucí.

- "Kapitalismus potřebuje určitý společenský klid a jistou neutralitu, slabost nebo vstřícnost státu." (s. 45)

K tomu: Poučné je z tohoto hlediska udělování privilegií panovníkem v dobách merkantilismu. Bylo to vlastně pokračování strategie budování trvalých monopolů tam, kde nabízející se investiční příležitosti (spojené s mořeplavbou a obchodem) ohrožovaly systém. Ovšem právě spor o tuto výsadu byl rozbuškou buržoasní revoluce.

-"V 16. století byl do hlubinných dolů zaveden celý systém odčerpávání vody, ale tyto první předchůdkyně moderních továren, které nejprve přilákaly kapitál, padly záhy za oběť zákonu snižujících se výnosů." (s. 62)

K tomu: Jeden z nejhezčích příkladů "vypařování" zisků v důsledků konkurence.

- "K rozhodujícím krokům však došlo v Anglii. Všechno se tam odehrálo jaksi přirozeně, jakoby samo od sebe, a tak nás první průmyslová revoluce, největší zlom v moderních dějinách, staví před zajímavou otázku: proč právě v Anglii?" (s. 62)

K tomu: Ano - proč právě v Anglii? (Viz dále.)

- "...na konci 18. století a v průběhu 19. století boom anglické revoluce v oblasti strojů a první masové výroby probíhal jako úžasný rozmach národního hospodářství bez jediného zádrhele, aniž se motor zadřel." (s. 63)

K tomu: Ovšem (v návaznosti na předcházející) proč se "motor nezdařel"?

- "Všechny sektory anglického hospodářství zkrátka bez jediného zablokování či poruchy odpovídaly potřebám náhlého rozmachu výroby... Většina objevů byla dílem řemeslníků. Objem snadno vypůjčitelného investovaného kapitálu nebýval zpočátku nijak veliký. Onu pozoruhodnou změnu nezpůsobilo ani nahromaděné bohatství, ani Londýn a jeho obchodní a finanční kapitalismus. Londýn získal kontrolu nad průmyslem až po roce 1830. Množství příkladů tedy jasně svědčí o tom, že to, co se záhy stalo tzv. průmyslovým kapitalismem, vznikalo ze síly a životnosti tržního hospodářství a samotných základů hospodářství, z drobných novátorských podniků a rovněž z celkového chodu výroby a obchodu." (s. 63.)

K tomu: Tím stále ještě neodpovídáme na otázku, proč se "motor nezadřel", přesněji, co nového vstoupilo do hry. Tím novým byla právě nová racionalita, která se jako nosná a perspektivní postupně prosazovala a zdokonalovala do podoby technického a technologického vědění spojeného s moderními a technickými přírodními vědami (descartovským typem racionality). Právě to umožnila, aby šla "vlna za vlnou" inovačních a tím i investičních příležitosti v dostatečné hustotě. Konkurence nekončila "vyčerpáním prostoru", který otevřela jedna inovace, ale jako reinvestiční soutěž se prosazovala znovu a znovu v novém prostoru, který otevřely nové inovace. Jednou z podmínek bylo i racionální pochopení světa, ze kterého vyrůstá celý systém vědeckého poznání. Právě on v kritický moment umožnil nastartovat proces permanentního inovování (které by bez vědy nebylo možné). Právě on vytvořil podmínky k "velkému přerozdělení", kdy padly monopoly založené na vlastnictví půdy, které (mj. i díky konkurenci v oblasti řemeslné výroby, která se objevila všude tam, kde padly cechovní výsady) si přivlastňovaly vytvořený nadprodukt. A nezbývá než si položit v této souvislosti otázku - jakou podobu musí mít a bude mít nová racionalita. Ta, která pohřbí nově vyrostlé trvalé monopoly založené na koncentraci velkých kvant finančního kapitálu a prorůstání do geopolitické pozice nejsilnějších států. Ta, která zvrátí proces refeudalizace společnosti, který probíhá se zrychlujícím se tempem a žene vývoj civilizace do slepé uličky.

 

Příloha 14 - Paradigma a rozvoj ekonomie jako vědy

V roce 1962 vydal T.Kuhn knihu "Struktura vědeckých revolucí", která se stala metodologickým trhákem. Především vzhledem k tomu, jak pojem "paradigma", který zde zavedl a který výstižně interpretoval na řadě konkrétních příkladů z historie vědy, popisoval vývoj vědeckého poznání.

Našemu čtenáři je Kuhnova kniha dostupná nesnázeji ze slovenského vydání pod stejným názvem (Bratislava Pravda 1982), které vyšlo i s dodatkem autora z toku 1969. (Naše citace jsou z toho slovenského vydání.)

Čím jsou vlastně ona Kuhnova "paradigmata". Podívejme se, co o nich píše autor:

"Paradigmata pokládám za všeobecně uznávané výsledky vědeckého výzkumu, které jistý čas slouží společenstvu odborníků jako modely problémů a jejich řešení." (S. 31.)

"Přestože obyčejně existují pravidla, kterých se přidržují všichni badatelé v určité vědní oblasti, tyto pravidla nemusí samy o sobě vyjadřovat vše, co je pro činnost těchto vědců. Normální věda je značně determinovaná činnost, nemusí však být výlučně determinovaná pravidly. Proto jsme na začátku této rozpravy neuvedli jako zdroj jednoty tradicí normálního výzkumu přijatá pravidla, předpoklady a hlediska, ale právě společná paradigmata. Domníváme se, že pravidla vyplývají z paradigmat, ale výzkum se může řídit paradigmaty i bez pravidel." (S. 89.)

"...existují explicitní pravidla, obyčejně jsou společné velmi velké vědecké skupině. Paradigmata tuto vlastnost mít nemusí." (S. 95.)

"Paradigmata se však neliší jen svou podstatou, protože nejsou zaměřené jen na skutečnost, ale i zpětně na vědu, která je vytvořila. Jsou zdrojem metod, vyčleňování problémových oblastí a principů řešení, které přijímá každé vyspělé společenství vědců bez ohledu na historické období. Proto přijetí nového paradigmatu vede často nutně k nové definici základů dané vědy." (S. 157.)

"...ve sporech o paradigma nikdy nenastává úplná shoda na logickém základě" (S. 165.)

"...paradigmata mají konstitutivní význam... pro vědu... i pro samotnou přírodu" (S.165.)

"Vědci ovlivnění novým paradigmatem začnou používat nové prostředky výzkumu a bádat v nových oblastech. Co je však ještě důležitější, během vědeckých revolucí při bádání ve známých oblastech a pomocí dosavadní prostředků vědci odhalují nové skutečnosti odlišné povahy. Je to jakoby se vědecké společenství najednou ocitlo na jiné planetě, kde se známé předměty dostávají do jiného světla a existují tu spolu s jinými, neznámými... po revoluci mají vědci co do činění s jiným světem." (S. 166)

"Velmi zřetelně to ukazují známé příklady změn vizuálního geštaltu, které mohou sloužit jako základní prototypy změn vědcova světa. Co bylo ve světě vědce před revolucí kačenou, změnilo se nyní na zajíce...Proto se vědec v období revoluce, když se mění tradice normální vědy, musí znovu naučit vidět ve známých situacích nový geštalt... Tento fakt je další příčinou, proč se školy založené na rozličných paradigmatech vždy do jisté míry nerozumějí." (S. 167.)

"V rámci nového paradigmatu se staré termíny, pojmy a experimenty dostávají do nových vzájemných vztahů." (S. 209.)

Dodatek z roku 1969:

"...používáme pojem paradigma ve dvou odlišných významech. Na jedné straně paradigma označuje celou strukturu představ, hodnot, postupů atd., které jsou společné členům daného společenství. Na druhé straně tento termín denotuje jeden prvek dané struktury - řešení konkretních hlavolamů." (S. 240.)

"Paradigma je to, co spojuje členy vědeckého společenství, a naopak vědecké společenství tvoří vědci, kteří mají společné paradigma." (S. 241.)

"Jistý nám nakloněný čtenář... přišel k závěru, že tento termín používáme nejméně dvaceti dvěma odlišnými způsoby." (S. 248.)

"Všechno anebo většinu z toho, co bylo objektem vázanosti skupiny a co v našem textu nazýváme paradigmaty, součástmi paradigmat nebo přívlastkem "paradigmatický", představuje komponenty disciplinární matice... Jeden z důležitých komponentů nazveme "symbolickými zevšeobecněními". Chápeme je jako výrazy, které členové skupiny používají bez pochybností či vzájemných rozporů a které se lehce dají vyjádřit logickou formou... Přejděme k druhému typu komponentů disciplinární matice, o čem se v našem původním textu poměrně dost hovořilo pod titulem "metafyzická paradigmata" či "metafyzické součásti paradigmat". Máme na mysli společnou vázanost vědců na představy... Třetí druh komponentů disciplinární matice zde nazýváme hodnotami. Různá společenství je obyčejně uznávají v mnohem větší míře než symbolická zevšeobecnění či modely, proto významně přispívají k pocitu spolupatřičnosti... nejhlouběji zakořenění hodnoty se týkají předpovědí... Přejděme nyní ke čtvrtému komponentu disciplinární matice... Pro začátek pod ním budeme chápat konkrétní řešení problémů, s nímž se studenti setkávají na začátku své vědecké přípravy - ať již v laboratořích, na zkouškách nebo na konci kapitol v učebnicích vědy." (S. 249 - 255.)

Kuhnova koncepce vývoje vědy jako vzniku, soupeření a překonávání tzv. paradigmat zaznamenala velmi rychlé a široké uplatnění, to vše doprovázené značnou popularitou.

Příčiny lze spatřovat především v její intuitivní srozumitelnosti. Odpovídá tomu, co vědci cítili, co viselo ve vzduchu. A bylo jen otázkou času, kdy to někdo zformuluje dostatečně přesvědčivě.

O tom, že pojem "paradigma" si uchoval aktuální význam svědčí doposud nejrozsáhlejší dílo zpracované u nás k historii ekonomické vědy - "Dějiny ekonomických teorií", M. Sojka a kol., Praha 1999. V úvodu této rozsáhlé práce zamýšlené jako reprezentativní učebnice se píše:

"V souvislosti s dějinami ekonomických teorií vystupuje do popředí otázka, jak chápat vývoj ekonomických teorií a co jsou hlavní faktory, které ho ovlivňují. V dějinách ekonomických teorií můžeme pozorovat období, v nichž převažuje evoluční vývoj spojený s rozvíjením a zdokonalováním existujících teoretických systémů, a období, kdy dochází k přerušování tohoto evolučního vývoje díky rychlému nástupu nových teoretických systémů. K takovému přerušení evolučního vývoje došlo například v souvislosti s marginální revolucí v 70.letech 19.století nebo keynesiánskou revolucí ve 30.letech 20.století. Podrobíme-li vývoj ekonomie bedlivějšímu zkoumání, zjistíme, že zde nevystačíme s myšlenkou evolučního zdokonalování či přímočarého pokroku vědeckého poznání. Takováto evoluce je charakteristická pro jednotlivé teoretické systémy či koncepce, není však přímočaře aplikovatelná tam, kde dochází k vytlačování jednoho teoretického systému druhým. Ani nám příliš nepomůže vysvětlit skutečnost, že vedle sebe dlouhodobě existují a v historii často existovaly velmi odlišné teoretické koncepce. To je dnes vysvětlováno velice často v kontextu přístupu na základě paradigmat, který do metodologie vědy zavedl Thomas Kuhn. (Th. Kuhn: The Structure of Scientific Revolutions.Chicago 1962) Paradigma v Kuhnově pojetí je daný přístup a soustava poznatků, zabudovaných do vědecké analýzy, které jsou v souladu s přijatou učebnicovou presentací vědeckých myšlenek hlavního proudu v daném časovém období. Kuhn argumentoval, že převážná většina vědecké práce má povahu "normální vědy", v jejímž rámci se vědci snaží řešit problémy vymezené v rámci existujícího paradigmatu. Tato činnost vede často k objevení určitých anomálií či paradoxů, které nejsou v rámci existujícího paradigmatu vysvětlitelné. Tyto anomálie nejsou sice samy o sobě dostačující pro opuštění daného paradigmatu, ale vedou k úsilí, které je zaměřeno na hledání nových přístupů k danému paradoxu. Na tomto základě vzniká dříve nebo později nové paradigma, které je schopné nahradit paradigma dřívější. Nejdříve je existující paradigma odmítnuto částí vědecké obce, následně dochází ke sporům mezi stoupenci obou paradigmat a postupně přestává být komunikace mezi stoupenci různých paradigmat možnou. Pokud je revoluce úspěšná, dochází nakonec k tomu, že v novém rámci jsou kladeny nové otázky a nalézána řešení, jichž by původní paradigma nebylo schopno, a nové paradigma se začíná přeměňovat v novou normální vědu. V ekonomii i jiných společenských vědách, je proces vývoje a nahrazování jednoho paradigmatu jiným úzce spjat s měnícími se podmínkami sociálně-ekonomického vývoje a se změnami, jimiž prochází hodnotový systém společnosti. Výrazné kvalitativní změny v ekonomice vedou ke zdůraznění problémů, které v kontextu vládnoucího paradigmatu nejsou řešitelné. Vzhledem k tomu, že se jedná o velice závažné problémy, které mají zpravidla i politické důsledky, je hledání nového přístupu velmi intenzívní a je v poměrně krátké době korunováno vytvořením slibné cesty řešení, která později vyústí do vzniku nového paradigmatu. Za velmi přesvědčivý příklad je v tomto směru možno považovat keynesiánskou revoluci ve 30.letech. Při tomto přístupu je rozhodující schopnost vládnoucího paradigmatu odpovídat na nejvýznamnější otázky a řešit nejvážnější problémy své doby. Neznamená to, že předchozí paradigma bylo ve srovnání se současným nedokonalé. Nahrazeno muselo být proto, že nebylo schopno adekvátně reagovat na rozhodující problémy své doby. Kuhnův přístup umožňuje vysvětlit jak souběžnou existenci rozdílných teoretických koncepcí, tak i nahrazování jednoho teoretického systému jiným. Zvláště, když vezmeme v úvahu existenci a vývoj světonázorových koncepcí a systémů hodnot, které mají vliv na metodologický přístup, výběr problémů i způsob kladení otázek v ekonomické vědě. Nové paradigma může současně integrovat mnohé prvky předchozího, dokonce se může vracet i k některým prvkům či teoretickým přístupům paradigmat, která existovala v jiné historické době, ale reagovala na obdobné problémy. Takové "návraty" jsou ve vývoji ekonomie poměrně časté, v současnosti se s nimi setkáváme v podobě neoricardiánství, hledání inspirace v díle J.A.Schumpetera, M.Kaleckého a mnoha dalších velkých osobností ve vývoji ekonomie. I to je důvod, proč se věnovat studiu dějin ekonomických teorií."

T.Kuhn sice svoji koncepci paradigmat vykládá na obsáhlém množství příkladů, samotný klíčový pojem - paradigma - je však v jeho přístupu vyložen spíše názorně, bez dostatečného logické zdůvodnění. A jako takový je přebírán i těmi, kteří tuto "pomůcku" srozumitelného vývoje vědy, tedy takového vývoje vědy, o němž si můžeme udělat dostatečně jasnou představu, cítili a cítí jako potřebnou.

Zkrátka paradigma je paradigma, můžeme jej nějak pojmenovat, nějak verbálně popsat a je nám jasné, že se s ním pojí určité vidění reality, vidění určité její části, že jsou s ním spojeny určité vědecké poznatky a určitý metodologický přístup.

Tak trochu pak překvapuje, že nikdy nebyla dostatečně "vypreparována" nějaká (formálně) logická struktura paradigmatu. Čím to je? Vždyť se to přímo nabízelo...

Hlavní příčinou patrně bude to, že při přístupu k poznávání reality (v rámci kterékoli vědecké disciplíny, při řešení kterékoli teoretické otázky) je vědec vyzbrojen (nebo spíše v zajetí?) nikoli jedním paradigmatem (respektive v zajetí jednoho paradigmatu), ale celou strukturou vzájemně se doplňujících paradigmat, z nichž si aktuálně uvědomuje jen jedno nebo několik málo. A také to, že paradigma jej spíše vede k určitému vidění světa, než k vyvozování závěrů z daných předpokladů (i když i určitý daný a uznávaný způsob vyvozování závěrů z předpokladů lze patrně rovněž interpretovat jako určité paradigma, i zde může dojít k nahrazení či překonání jednoho paradigmatu jiným).

Lze se oprávněně domnívat, že bez koncepce, která by ukazovala a zdůvodňovala, jakým způsobem se zřetězuje a případně i zauzluje celá struktura paradigmat, z nichž v našem vědomí aktualizujeme jen některá, zůstane logická struktura toho, co nazýváme paradigmatem, převážně intuitivně chápaná a přejímaná.

T.Kuhn tak vlastně popsal něco, co v jeho době doslova bilo do očí, co však samo je pouze projevem něčeho základnějšího.

Co je vlastně příčinou fenoménu nazvaného "paradigma"? Struktura reality nebo vývoj našeho poznání? Nebo obojí, přičemž toto "obojí" spolu nějak souvisí? Nastupuje jedno paradigma na místo druhého v případě, že překračujeme oblast reality, v níž platilo předcházející, nebo když jsme vyčerpali možnost poznání reality s využitím jednoho paradigmatu a to nám umožňuje vidět něco nového?

Na dostatečném množství příkladů (stačí využít ty, které používá T.Kuhn) si můžeme ověřit, že skutečně platí obojí. "Staré" paradigma si ponechává svou platnost, resp. užitečnost v určité oblasti reality, při jejím přesahu však vzniká paradigma nové, obecnější, jehož zvlástním případem je paradigma předešlé. Realita sama je takovým způsobem strukturována. Současně s tím právě poznání té oblasti reality, s níž jsme se stýkali doposud a kterou jsme poznávali v rámci předešlého paradigmatu, nám umožňuje odhalit onen "přesah", tu část reality, která před tím zůstávala mimo naši pozornost, případně k níž jsme měli omezen či uzavřen přístup.

 

Příloha 15 - Vzdělání a univerzalita

K problému vztahu univerzality a vzdělání z hlediska rostoucí inovační dynamiky stojí za pozornost to, co uvádí K. Marx v Kapitálu (Marx, K. Kapitál I. Praha. SNPL 1954.):

"Moderní průmysl nikdy nepokládá existující formu nějakého výrobního procesu za definitivní a nezachází s ní jako s definitivní. Jeho technická základna je proto revoluční, kdežto technická základna všech dřívějších výrobních způsobů byla v podstatě konservativní. Stroji, chemickými procesy a jinými metodami neustáleprovádí převraty v technické základně výroby a zároveň i ve funkcích dělníků a ve společenských kombinacích pracovního procesu. Tím rovněž neustále revolucionizuje dělbu práce uvnitř společnosti a ustavičně vrhá masy dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje střídání práce, pohyb funkcí, všestrannou pohyblivost dělníka. Na druhé straně reprodukuje ve své kapitalistické formě starou dělbu práce s jejím zkostnatělým rozdrobením. Viděli jsme, jak tento absolutní rozpor ničí jakýkoli klid, stálost, jistotu životního postavení dělníka, jak mu neustále hrozí tím, že mu s pracovními prostředky vyrazí z rukou i životní prostředky a s jeho dílčí funkcí učiní zbytečným i jeho samého; jak se tento rozpor vybíjí v nepřetržitých hekatombách dělnické třídy, v nejbezuzdnějším mrhání pracovními silami a ve spoustách způsobených společenskou anarchií. To je negativní stránka. Jestliže se však nyní střídání práce prosazuje jen jako nepřekonatelný přírodní zákon a se slepě ničivou silou přírodního zákona, který všude naráží na překážky, činí naproti tomu sám velký průmysl svými katastrofami otázkou života a smrti, budou-li střídání práce a tedy co největší mnohostrannost dělníků uznány za všeobecný zákon společenské výroby, jehož normálnímu uskutečňování musí být přizpůsobeny poměry. Činí otázkou života a smrti, zda bude nestvůrnost nešťastného reservního dělnického obyvatelstva, chovaného v záloze pro měnící se potřeby práce; zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým individuem, pro něž jsou různé společenské funkce střídavými způsoby životní činnosti. Jedním momentem tohoto převratného procesu, vyvíjejícím se živelně na základě velkého průmyslu, jsou polytechnické a zemědělské školy, jinými jsou "écoles d'enseignement professionel" (odborné školy), kde se děti dělníků trochu učí technologii a praktickému zacházení s různými výrobními nástroji. Jestliže tovární zákonodárství jako první skrovný ústupek, těžce vybojovaný na kapitálu, spojuje s tovární prací jen základní vyučování, není pochyb o tom, že nevyhnutelné dobytí politické moci dělnickou třídou vydobude náležité místo v dělnických školách také theoretickému i praktickému technologickému vyučování. Není rovněž pochyb o tom, že kapitalistická forma výroby a jí odpovídající ekonomické poměry dělníků jsou v naprostém rozporu s takovými převratnými fermenty a jejich cílem - zrušením staré dělby práce. Vývoj rozporů určité historické výrobní formy je však jedinou historickou cestou jejího rozkladu a utváření nové. "Ne sutor ultra crepidam!" (Ševče, drž se kopyta!") Toto nec plus ultra (tento vrchol) řemeslnické moudrosti se stalo hroznou pošetilostí od chvíle, kdy hodinář Watt vynalezl parní stroj, holič Arkwright spřádací stroj, zlatnický dělník Fulton parník." (S. 517 - 519.)

K tomu K. Marx uvádí pod čarou:

"Jeden francouzský dělník píše při svém návratu ze San Franciska: "Niky bych si nebyl pomyslil, že bych byl s to provozovat všechna ta řemesla, kterými jsem se skutečně zabýval v Kalifornii. Byl jsem pevně přesvědčen, že se nehodím k ničemu než ke knihtiskařství... Když jsem se dostal do tohoto světa dobrodruhů, kteří mění řemeslo snáze než košili - na mou duši! - počínal jsem si stejně jako ostatní. Protože se ukázalo, že práce v dolech není dost výnosná, zanechal jsem jí a vydal se do města, kde jsem se postupně stal typografem, pokryvačem, lijcem olova atd. Na základě této zkušenosti, že se hodím ke každé práci, cítím se méně měkkýšem a více člověkem." (S. 518.)

 

Příloha 16 - Investiční příležitosti, investiční prostředky, úrok

Jak se rodil pojem investiční příležitost je výstižně popsáno v Holmanově Dějinách ekonomického myšlení (Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999):

"Bö hm-Bawerk se domníval, že kapitál se zvětšuje převážně právě prodlužováním výrobní periody. Ona vyjadřovala oklikovost (kapitálovou náročnost) produkce...

Nyní k otázce, proč se platí úrok z kapitálu? Bö hm-Bawerk viděl vysvětlení úroku v tom, že lidé preferují přítomné statky před budoucími statky. Tuto preferenci přítomných statků lze vysvětlit následujícími důvody:

- v rostoucím hospodářství se důchody stále zvyšují; vlivem toho mají pro člověka budoucí statky menší mezní užitek než přítomné statky, protože bude budoucími statky uspokojovat méně naléhavé potřeby,

- lidé většinou nepociťují budoucí potřeby tak naléhavě jako přítomné potřeby, protože budoucnost je pro ně mlhavá; člověk přisuzuje automobilu, který by mohl mít dnes, vyšší subjektivní hodnotu než automobilu, který by mohl mít za rok,

- podnikatelé oceňují přítomné statky více než statky budoucí, protože mohou přítomné statky hned investovat do výroby a vyrábět "oklikověji" (a tedy produktivněji); přítomné statky tak přinesou větší budoucí produkci než budoucí statky.

Z toho vyplývá, že budoucí statky mají menší hodnotu než přítomné statky. Z tohoto pohledu je tedy úrok ážio: je to rozdíl mezi hodnotou přítomných statků a hodnotou budoucích statků.

První dva důvody úroku mají psychologickou povahu, zatímco třetí má technickou povahu. Bö hm-Bawerk (překvapivě) trval na tom, že třetí důvod může být samostatnou příčinou úroku, bez ohledu na první dvě příčiny. To kritizoval Irwing Fisher (viz američtí marginalisté), který poukázal na to, že Bö hm-Bawerkův třetí důvod vysvětluje pouze poptávku po kapitálu, zatímco první dva důvody vysvětlují jeho nabídku. Fisher ukázal, že úrok vzniká jen díky spolupůsobení technického a psychologického důvodu. Skutečně - kdyby existoval jen třetí, technický důvod úroku, rostlo by investování přítomných statků a oklikovost výroby do takové míry, kdy by již klesající výnosy z kapitálu (z oklikovosti) snížily úrok na nulu. Ale první dva (psychologické) důvody "drží" investování přítomných statků a oklikovost výroby v jistých mezích, takže úrok je pozitivní." (s. 260-261)

K tomu:

1. V Bö hm-Bawerkově pojetí nacházíme nejen plně vyzrálou teorii (subjektivního) užitku, ale (podobně jako u každého přelomového myslitele) i naznačení cesty k dalšímu zásadnímu paradigmatu, tj. východisko z omezení, v nichž se teorie užitku nachází. Konkrétně pak námi zdůrazňované pojetí prožitkového mechanismu nikoli jako cílotvorného, ale rozhodovacího. Toto východisko je implicitně obsaženo právě v tom, že naplňuje onu "časovost", na základě níž je vysvětlován úrok, konkrétním obsahem, totiž "oklikovostí".

2. Ovšem pozor - "oklikovost" neznamená jen časovou prodlevu, "oklikovější" metody nemusejí být nutně časově zdlouhavější, mnohdy jsou i výrazně kratší, právě proto, že jsou "oklikové". A kapitál se do nich investuje právě proto, že jde o časovou úsporu. (Příkladem může být zkrácení výroby barikovaného vína prostřednictvím záměny sudů pilinami a použití ultrazvuku, pokud budou milovníci vína namítat, že je to na úkor kvality, snadnou sami najdou jiný vhodnější příklad.) Nejedná se ovšem o námitku principiální, neodstraňuje ji sice vylepšení teorie kapitálu K. Wicksellem, ale v Schumpeterově pojetí řešení najdeme.

3. Podstatnější je, že právě naplnění "časovosti" konkrétním obsahem přivedlo E. Bö hm-Bawerka k rozlišení třech příčin preferování přítomných statků před budoucími, připomeňme:

- zvyšování důchodů v rostoucím hospodářství, tudíž možnost pořízení většího množství statků a tudíž menší mezní užitek z budoucích statků,

- menší naléhavost pociťování budoucích potřeb než současných (není to zcela totéž, co abstinence jako psychický náklad),

- kladný rozdíl mezi fyzickým množstvím budoucích statků vyrobených prostřednictvím "oklikových" metod a současných statků (tj. existence přebytku vznikajícího použitím současných statků při tvorbě budoucích statků).

Není zcela přesné a ani korektní nazvat třetí důvod "technickým". Jedná se o důvod ekonomický. Není také namístě pozastavovat se nad tím, že třetí důvod považuje E. Bö hm-Bawerk za samostatný. Je zřejmé, že výše uvedené tři příčiny nejsou na sobě nezávislé, zejména pokud se týká první a třetí: Příčinou rostoucího hospodářství (toho, že je v budoucnu větší důchod a tudíž možnost pořídit si větší množství statků) je právě investování do "oklikovosti" (Schumpeterových inovací). Spolupůsobení technického a psychologického důvodu existuje a právě ono činí z "technických" a "psychologických" příčin ekonomickou. Přičemž prožitkový mechanismus není cílotvorný, ale rozhodovací - napomáhá k k optimalizaci "portfolia" složeného z investic do navýšení a provozování normálního kapitálu, navýšení a provozování lidského kapitálu a přenechání disponibilního důchodu jiným investorům oproti podílu na jejich budoucích výnosech (určených úrokem).

4. Je zřejmé, že všechny výše popsané složky portfolia (s jehož podrobným popisem se později setkáváme u M. Friedmana) nesou budoucí výnos (M. Friedman jej ne zcela přesně nazývá "permanentním důchodem", tento důchod však není stálý ale rostoucí) nesou budoucí výnos a tudíž při "preferování budoucnosti" obětováváme výnos z investic do vlastní osobní spotřeby. Výnosy z kapitálu (nikoli-lidského) by "snížili úrok na nulu" (jak se říká v souladu s názorem I. Fishera v "Dějinách ekonomického myšlení") pouze tehdy (a právě tehdy), pokud by výnosy z lidského kapitálu (investování do osobní spotřeby) byly nulové. Ty však prokazatelně v dnešní ekonomice nulové nejsou, staly se ze "zanedbatelné veličiny" jednou z klíčových.

Na to anvazuje rozbor odkazu I. Fishera: "Akceptoval (I. Fisher) Bö hm-Bawerkovu myšlenku, že oklikové metody výroby jsou produktivnější a že délka výrobní periody zvětšuje budoucí produkt oproti dnešnímu produktu. Avšak kategoricky odmítal, že by technická produktivnost oklikových (kapitálově náročných) metod mohla být sama o sobě příčinou úroku. Podle Fishera úrok existuje jen jako výsledek spolupůsobení dvou příčin, které nazval ochotou (willingness) a příležitostí (oportunity).

Ochota lidí vzdát se přítomné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí je subjektivním principem, spoluurčujícím úrok. Lidé jsou obvykle netrpěliví ve spotřebě, to jest dávají přednost přítomným statkům před statky budoucími. Úrok překonává tuto netrpělivost - vyvolává ochotu nespotřebovávat dnešní důchod a poskytnout jej k investici. Každý člověk má přitom určitou subjektivní časovou preferenci (time preference), která mu říká, kolikrát oceňuje dnešní statky (dnešní důchod) více než budoucí statky (budoucí důchod). Například jestliže oceňuje dnešní statky 1,05krát více než budoucí statky, bude ochoten vzdát se dnešního důchodu ve prospěch budoucího důchodu jen tehdy, bude-li jeho budoucí důchod minimálně 1,05krát vyšší než důchod dnešní. Jinými slovy, bude ochoten investovat nebo zapůjčit jinému investorovi svůj důchod minimálně na 5% úrokovou míru.

Příležitost investorů investovat dnešní důchod do výrobních metod přinášejících vyšší budoucí důchod je objektivním principem, spoluurčujícím úrok. Investor využije dnešní důchod k pořízení kapitálových statků, které investuje do výroby. Na konci výrobního procesu získá důchod, který je vyšší než investovaný. Poměr mezi očekávaným budoucím důchodem a dnešním (investovaným) důchodem determinuje maximální úrok, jaký je investor ochoten platit. Například investiční příležitost, která slibuje přinést budoucí důchod 1,08krát vyšší, než je dnešní investovaný důchod, se vyplatí maximálně při 8% úrokové míře.

Fisher graficky znázornil určení úrokové míry spolupůsobením subjektivní ochoty a objektivní příležitosti investování dnešního důchodu za účelem získání budoucího důchodu...

Křivka XY je křivkou investičních příležitostí...

... Tvar křivky vyplývá z toho, že investiční příležitosti se postupně zhoršují (působí zákon klesajících výnosů z kapitálu), takže každá další jednotka dnešního investovaného důchodu přináší postupně zmenšující se budoucí důchody." (s. 303-305)

Fisherovo schéma subjektivní ochoty využít investiční příležitosti:

Křivka XY zde popisuje investiční příležitosti, tj. jaký budoucí výnos nám vynese investování současných investičních prostředků (současného důchodu):

- V bodě X bychom všechen současný důchod spotřebovali.

- Pokud investujeme AX našeho současného důchodu, získáme budoucí důchod AB.

- Pokud investujeme P1X našeho současného důchodu, získáme budoucí důchod P1E.

- V bodě 0 se vzdáváme veškerého současného důchodu a získáváme budoucí důchod ve výši Y.

Poměr mezi investovanými prostředky a budoucím důchodem (úroková míra) se neustále zmenšuje. I zde působí zákon klesajících výnosů. Investiční příležitosti, kterými disponují ostatní subjekty, mají klesající míru výnosu. (Tento poměr odpovídá sklonu tečny tc, resp. tangentě úhlu, který tato tečna svírá s vodorovnou osou.)

Oproti křivce investičních příležitostí (kterou lze chápat jako zvláštní případ hranice produkčních možností) stojí indiferenční křivky IC vyjadřující vztah subjektivních preferencí mezi současným a budoucím důchodem. Naše optimum je v bodě dotyku příslušné křivky ICe s křivkou investičních příležitostí.

Subjektivní ochotu vzdát se současného důchodu za účelem získání většího budoucího důchodu lze ovšem interpretovat i z hlediska vztahu mezi využíváním vlastních a cizích investičních příležitostí. Křivka XY pak popisuje cizí investiční příležitosti a křivky IC vlastní investiční příležitosti: Náš současný důchod můžeme věnovat na svou výživu, zdraví, vzdělání, společenské image, dobývání renty, získání in-side informací na golfovém hřišti, na úspory času pořízením auta či služky atd. atd., to vše s očekáváním příslušného výnosu nebo z důvodu zabránění ztráty. Tyto naše vlastní investiční příležitosti si lze představit rovněž jako ordinované podle budoucího důchodu.

Naše optimum je pak v bodě, kde se vyrovná budoucí důchod z realizace našich vlastních investičních příležitostí s naším podílem na realizaci cizích investičních příležitostí, tj. s tou částí podílu na celkových výnosech z realizace cizích investičních příležitostí, která připadne (formou úroku) nám.

K tomu: I lidskou "netrpělivost" (ve Fisherově smyslu) jsme schopni vysvětlit z pozice objektivních principů. Je pravda, že pokud bychom mohli provést ordinaci (uspořádání) investičních příležitostí (což je velmi přesné označení pro věc, o kterou tu běží) podle budoucího důchodu, získáme něco na způsob jeho křivky investičních příležitostí (viz obr. na s. 304). Ovšem pozor - tyto investiční příležitosti jsou ve vztahu k subjektu (člověku), z jehož pozice grafické vyjádření problému kreslíme, cizími investičními příležitostmi. Tento člověk ovšem disponuje rovněž vlastními investičními příležitostmi (může svůj důchod, tj. vlastní investiční prostředky věnovat na svou výživu, zdraví, vzdělání, společenské image, dobývání renty, získání in-side informací na golfovém hřišti, úspory času pořízením auta či služky atd. atd., to vše s očekáváním příslušného výnosu nebo z důvodu zabránění ztráty). Tyto jeho vlastní investiční příležitosti si lze představit rovněž jako ordinované podle budoucího důchodu. Optimum našeho človíčka je v bodě, kde se mu vyrovná budoucí důchod z realizace jeho vlastních investičních příležitostí s výnosem (pro něj) z realizace cizích investičních příležitostí, tj. s tou částí podílu na celkových výnosech z realizace cizích investičních příležitostí, která připadne (formou úroku) jemu.

 

Literatura

Aronowitz,S.-Giroux, H.: Postmodern Education: Political, Culture, and Social Criticism. Minnesota University Press, Minneapolis 1991.

Barry, N.: Understandding the Market, In: Loney, M. (ed.): The State or the Market, London, Sage 1987

Barrow, J., Teorie všeho, Praha, Mladá fronta 1997.

Bělohradského, V., Je vzdělání na cestě stát se zbožím?,Právo 1.9.2003.

Becker, G., Preference a hodnoty, Praha, Grada Publishing 1997

Bourdieu, P.: Distinction: A Social Critique of the Judgement of Taste. Harvard University, Press, Cambridge 1984.

Bourdieu, P.: Language and Symbolic Power. Harvard University Press, Cambridge 1991.

Bourdieu, P.: The forms of capital. In: Richardson, J.G., ed.: Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education. Greenwood Press, New York 1986.

Bourdieu, P.: Teorie jednání. Karolinum, Praha 1998.

Böhm-Bawerk, E., Základy teorie hospodářské hodnoty statků, Praha, Academia 1991

Bradel, F., Dynamika kapitalismu, Argo 1999

Castells, M.: The Information Age: Economy, Society and Culture. Blackwell, Cambridge, Mass. 1999

Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932

Fischer, I. Theory of Interest, New York 1954

Friedman, M., Kapitalismus a svoboda, Praha, Liberální institut 1993

Hamburg Declaration. The Agenda for the Future. UNESCO Institute for Education, Hamburg 1999.

Hayek, F., Cesta do otroctví, Praha, Academia, 1990

Holman, R., Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999.

Hubík, S., Kulturní a sociální kapitál a network society, In: sb. Lidský kapitál a investice do vzdělání, Praha, VŠFS, 2002.

Kuhn, T., Struktura vědeckých revolucí, Bratislava, Pravda 1982

Literacy, Economy and Society. Statistics Canada, Otava 1995.

Marx, K., Kapitál I, Praha, SNPL 1954

Marx, K., Rukopisy “Grundrisse” (Ekonomické rukopisy z let 1857-1859) II, Praha, Svoboda 1974

Myrdal, G.: Asian Drama: An Inquiry into the Poverty of Nations, Harmondswort, Pelican Books 1968

Neumanna, J., A Model of General Economic Equilibrium, In: Review of Economic Research 13, 1945-46

Potůček, M., Nejen trh, Praha, Slon 1997

Reich, R., Dílo národů - Příprava na kapitalismus 21. století, Praha, Prostor 1995

Samuelson, P., Nordhaus, W., Ekonomie, Praha, Svoboda 1991.

Schumpeter J.A., Teoria hospodárského vývoja". Bratislava, Pravda 1987

Sirůček, P., Inovace, dlouhé vlny a tzv. nová ekonomika, Marathon 1/2004.

Sojka, M. a kol: Dějiny ekonomických teorií, Praha, Nakladatelství Karolinum 1999

Stiglitz, J. Ekonomie veřejného sektoru, Praha, Grada Publishing, 1997,

Soukupová, J., Hořejší, B., Macáková, L., Soukup, J., Mikroekonomie, Praha, Managment Press 1996 - Holman, R. Mikroekonomie, Praha

Swartz, D.: Culture and Power. The Sociology of Pierre Bourdieu. The University of Chicago, Press, Chicago and London 1997.

Učení je skryté bohatství. Zpráva Mezinárodní komise UNESCO “Vzdělávání pro 21. století”, PF UK-ÚVRŠ, Praha 1997.

Valenta, F., Doplněk k ekonomice průmyslu, Praha 1966,

Valenta, F., Ekonomika socialistického průmyslu, Praha, SPN 1967,

Valenta, F., Inovace,Zvláštní příloha Hospodářských novin 1967

Valenta, F., Invence a inovace, Bratislava, ČSTV 1968,

Valenta, F., Inovace, In: Inovační proces v průmyslu.

Valenta, F., Kondratěvovy vlny, In: Management a ekonomika firmy 99,Praha, VŠE 1999),

Valenta, F., Svět podle Schumpetera,Ekonom, č.49, 1999

Valenta, F., Přelom století podle J.A.Schumpetera, konference v Jihlavě 2002

Varian, R., Mikroekonomie, Praha, Victoria Publishing 1995.

 

Poznámky:

  1. Z učebnic, které pro výuku mikroekonomie na magisterském stupni připadají v úvahu lze uvést zejména:

    - Soukupová, J., Hořejší, B., Macáková, L., Soukup, J., Mikroekonomie, Praha, Managment Press 1996 a další vydání.

    - Holman, R. Mikroekonomie, Praha

    - Varian, R., Mikroekonomie, Praha, Victoria Publishing 1995.

    Každá z nich má své přednosti i své nedostatky. Jsou mezi nimi dosti značné odlišnosti. Z technických důvodů lze doporučit učebnici Soukupová, J., Hořejší, B., Macáková, L., Soukup, J., Mikroekonomie, Praha, Managment v některém z vydání - je nejlépe dostupná a nejčastěji používaná. Vycházejí z ní otázky ke státní závěrečné zkoušce na Vysoké škole ekonomické.

    Hlavním problémem uvedených učebnic je, že místo dotažení výkladu některých klíčových otázek (např. problematiky rozdělování) hledají posun ve výuce oproti bakalářskému stupni v použití náročnějších matematických prostředků, aniž by přitom ukázaly význam a meze těchto prostředků.

    Příčina zjevné nevyváženosti výkladu z hlediska použitelnosti poznatků v praxi (kdy se na jedné straně jde do značných podrobností a jemností, pokud se týká použitého aparátu, na druhé straně se přehlíží a obchází to, bez čeho nemůže být zobrazení mikroekonomické reality věrohodné) je zejména v tom, že se klade důraz na statiku ekonomického systému a opomíjí jeho dynamika.

    Otázce vztahu statických a dynamických pohledů na ekonomický systém se budeme věnovat podrobněji. V kontextu přehledu učebnic lze snad jen poznamenat následující: Tento problém je mnohem lépe řešen v učebnici J. Clarka vydané ve Spojených státech již v roce 1907 (!) a u nás v roce 1932 (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932).

    Lze se jen dohadovat, proč se z učebnic pohled na dynamiku ekonomického systému vytratil a tím se staly i pedagogicky nesdělitelnými tak zásadní otázky, jakými je např. již zmíněná problematika rozdělování. Svou roli zde sehrála patrně skutečnost, že na rozdíl od mechaniky, kdy lze popsat reálný dynamický systém integrovatelnými diferenciálními rovnicemi, v případě ekonomické reality tomu tak není. Místo, aby se hledala odpověď na obsahové otázky (k čemu popis reality slouží), podřídil se výklad použitým prostředkům a tím došlo k podstatné ztrátě spojení výuky s realitou.

    Snaha R. Holmana obnovit toto spojení v jeho učebnici formou vhodně volených příkladů je nepochybně přínosem pro výuku mikroekonomie u nás. Je ovšem nutné jít dál a zaměřit se nikoli jen na oblasti, kde lze význam mikroekonomické teorie ilustrovat, ale zaměřit se na to, co je nejvýznamnější v ekonomické realitě samotné. A zde narazíme na nutnost vyrovnat se s fenoménem dynamiky reálného ekonomického systému, která se nedá obejít.

    Z toho pak vyplývá nutnost koncipovat výuku mikroekonomie poněkud jiným způsobem - mj. klást důraz i na to, aby pedagogicky vhodným způsobem byla studentům dynamiky ekonomického systému přiblížena tak, aby o ní získali adekvátní představu.
       zpět
  2. Každý z nás se nepochybně v různých kontextech setkal s názorem: "Teoreticky je všechno pěkné a jasné, ale praxe je jiná." Takový názor svědčí ovšem jen o nesprávném chápání vztahu teorie a praxe. Pokud teorie neukazuje reálnou cestu ke změně, pokud je tomu jinak v teorii (která říká pouze to, "jak by to mělo být") a jinak je tomu v praxi (která teorii ignoruje), Černý Petr je v rukou teorie. Dobrá teorie totiž musí vytvořit ucelený systém, jehož nedílnou součástí jsou i všechny podstatné mezičlánky spojení mezi rozvíjející se teorií s praxí jejího uplatnění. Pro teorii, která se zabývá rozhodováním lidí a tudíž i lidských chováním - a takovou teorií mikroekonomie ze své podstaty je -, to platí naprosto bez výhrad.

    Názorně řečeno: Teorie, součástí jejíhož předmětu je i sám člověk, se musí umět podívat na vztah sebe sama k realitě z hlediska toho, co přináší její uplatnění a jak dosáhnout svého uplatnění. Pokud to nedokáže, přestává být teorií.

    Výše uvedené tvrzení se může zdát příliš silné a kruté ve vztahu k teorii. Je ovšem nutné si uvědomit, že jedním z hlavních úkolů teorie je odlišení podstatného od nepodstatného. Pokud teorie tento úkol nezvládne, skutečně přestává být teorií. Utopí se ve zbytečnostech, byť i tyto zbytečnosti byly vyjádřeny složitým aparátem. A bez vztažení všech nejdůležitějších pojmů, s nimiž teorie pracuje a prostřednictvím kterých katalogizuje a kategorizuje realitu, koneckonců až k praktickému uplatnění sebe sama (k tomu, "o co jde"), odlišit podstatné od nepodstatného prostě nedokáže.

    Mj. - pro mikroekonomickou teorii platí, že každý její poznatek (který je vědeckým poznatkem a který k něčemu je) je vzácným a užitečným statkem. Jako takový má svá specifika (a dobrá teorie musí umět odpovědět na otázku, o jaká specifika jde a jaké důsledky z toho vyplývají), ale to nic nemění na tom, že se jedná o součást mikroekonomické reality. I zde existuje problematika alokační efektivnosti apod

    . Mikroekonomická teorie (a její výuka ) by měla ukázat:

    - Jakou roli plní pro toho, kdo se zabývá její produkcí a šířením, kdo je jejím nositelem ("vlastníkem").

    - Co je z tohoto hlediska efektivní a jak se tato efektivnost projevuje.

    - Jaké jsou nejdůležitější kroky na cestě od ekonomického poznatku (jako dílčímu prvku rozvoje teorie) k jeho uplatnění v praxi, komu a co to přinese.

    Předložený text je zpracován pod zorným úhlem tohoto požadavku a v závěru se problematikou uplatnění poznatků, které obsahuje, explicitně zabývá.
       zpět
  3. Žijeme v zajímavé době. Často se nám zdá, že se snad už nemůže stát nic, co by nás ještě mohlo překvapit. A přesto býváme znovu a znovu zaskočeni tím, s čím vším se ještě můžeme setkat. Na otázku, proč tomu tak je, nehledejme jednoduché odpovědi. Příčina je v tom, že jsme na prahu velké změny v charakteru společenského, zejména ekonomického vývoje, která svým rozsahem, mírou převratnosti a společenskými souvislostmi přesahuje kdysi proběhnuvší průmyslovou revoluci. Produkce lidských schopností se stává dominantním výrobním sektorem. Stojíme na prahu vzniku vzdělanostní společnosti. Staré se již přežilo, jeho ztráta pozic je spojena s různými otřesy, nové se prosazuje pomalu a obtížně.

    Převratné změny, ke kterým již dochází, které lze vyčíst z reality a jejichž existenci lze doložit, se neukládají do rámců "staré ekonomie" (ve které je racionální rozhodování člověka vztaženo k dosahování užitku pojatého jako subjektivní fenomén). Potřebujeme novou ekonomii - ekonomii produktivní spotřeby. Ekonomii, ve které spotřeba nekončí dosažením užitku (požitku, prožitku apod.), ale pokračuje zvýšením produktivních sil člověka, které působí zdrojově jako stále významnější faktor ekonomického vývoje.

    Otevírá se cesta k trvale udržitelnému rozvoji. Sektor vzdělání, tj. sektor produkce lidských schopností, se při přechodu ke vzdělanostní společnosti postupně stává dominantním produkčním sektorem. S tím je spojena změna charakteru ekonomického růstu, ale např. i lidských potřeb, těžištěm jejichž uspokojování se stávají tzv. schopnostní potřeby, tj. potřeby spojené s rozvojem a uplatněním schopností člověka. Tyto schopností potřeby (vzdělání, zdraví, informovanost apod.) mají ve vztahu k trvale udržitelnému rozvoji dvojí funkci - substituční a redukční. Substituční spočívá v tom, že nahrazují ve spotřebě, resp. vytlačují za spotřeby ty potřeby (zejména konzumního typu), jejichž uspokojení podstatně více zatěžuje životní prostředí (schopnostní potřeby jsou výrazně méně závislé na primárních vstupech). Redukční pak spočívá v tom, že uspokojování těchto potřeb je zdrojem inovační aktivity ekonomického systému (schopnostní potřeby koneckonců nacházejí své uplatnění v oblasti inovací), přitom právě inovace jsou tím, co vede k redukci množství primárních vstupů nutných k dosažení užitečných efektů. K tomu podrobněji příloha 13.
       zpět
  4. Jedním z průkopníků teorie Chaosu je B. Mandelbrot, jehož knížka Fraktály u nás nedávno vyšla (Mandelbrot, J., Fraktály, Praha, Mladá fronta 2003). Nejlepší orientaci v teorii chaosu těm, co se touto otázkou nezabývají profesionálně, poskytne knížka J. Gleicka Chaos (Gelick, J.,Brno, Ando Publishing 1996) s podtitulem "Vznik nové vědy". (Originál byl vydán již v roce 1987 a J. Barrow na něj v podstatných souvislostech navazuje.) Tato knížka je metodologicky velmi silná a pro rozvoj ekonomické teorie relevantní. Popisuje "hledání řádu v chaosu", tj. v dynamických nelineárních systémech. Ukazuje mj. že i velmi jednoduché dynamické nelineární systémy "vytvářejí svět", v němž nelze použít matematického výpočtu (resp. kdy možnosti matematického výpočtu jsou velmi omezené). A to ze zásadních důvodů (tj. nikoli proto, že nemáme přesná vstupní data, dostatečně vyvinutý matematický aparát či nedostatečně výkonné prostředky výpočtu). Zkrátka - matematicky je dokázáno, že matematickým výpočtem nelze chování takových systémů popsat. Přesto však mohou matematické prostředky významně přispět k pochopení chování těchto systémů a přinést prakticky užitečné závěry.    zpět

  5. Pojem "algoritmická stlačitelnost" přebíráme z knihy J. Barrova Teorie všeho (Barrow, J., Teorie všeho, Praha, Mladá fronta 1997). Jedná se o metodologicky nesmírně invenční a všestrannou práci, která rozhodně stojí za přečtení. Patrně se jedná o jeden z nejlepších výkladů metodologické problematiky, jaký byl dán v poslední době. J. Barrow zde pojem "algoritmická stlačitelnost" objasňuje následujícím způsobem:

    "Cílem vědy je dát rozmanitosti přírody smysl. Věda není založena pouze na pozorování; sice se o ně opírá, aby nashromáždila informace o světě a aby testovala předpovědi o tom, jak bude svět reagovat na nové situace, ale jádro vědeckého postupu se nachází mezi těmito dvěma procedurami. Nejde o nic jiného než o transformaci soupisů pozorovaných dat do zkrácené podoby, vznikající rozpoznáváním řádu. Tento rozpoznaný řád dovoluje nahradit informační obsah pozorované řady událostí stručnou formulí, jejíž informační obsah je stejný nebo téměř stejný. Jak vědecká metoda vyzrávala, začali jsme si být vědomi rafinovanějších typů řádu, nových forem symetrie a nových typů algoritmů, které mohou zázračně kondenzovat nesmírné řady pozorovaných dat do kompaktního vzorce... Každý řetězec symbolů, který může být zapsán ve zkrácené podobě, se nazývá algoritmicky stlačitelný... Bez rozvíjení algoritmických stlačení dat by se veškerá věda začala měnit v jakési bezduché sbírání známek - shromažďování každého dostupného faktu bez jakéhokoli výběru." (S. 20-21.)

    Pojem "algoritmická stlačitelnost" ve velmi obecné rovině vystihuje, o co ve vědeckém poznání jde. Nevyčerpatelná realita se před námi rozevírá v podobě nekonečných souborů dat. Úkolem vědeckého poznání je nahradit donekonečna ubíhající soubory dat jejich konečnou reprezentací (modelem, předpisem apod.). Algoritmické stlačení přitom zdaleka nemusí mít podobu matematického vyjádření. Lidé byli schopni stačit soubory dat dávno před tím, než si osvojili matematiku. K otázce prostředků "nematematického" algoritmického stlačení dat a s tím souvisejícím podnětům obsaženým v knize J. Barrowa se ještě dostaneme.
       zpět
  6. Víme například následující: Většinu procesů, s nimiž se setkáváme, lze popsat diferenciálními rovnicemi. Tento popis ovšem obsahuje nekonečné veličiny (v podobě limitního přechodu). Abychom popis určité části reality mohli provést s využitím výše uvedeného aparátu, muselo by být nekonečno, vyskytující se v popisu, algoritmicky stlačitelné. Tak tomu ovšem není vždy. To lze pouze tehdy, když je řešení soustavy diferenciálních rovnic stabilní vůči malým změnám počátečních podmínek. Tak tomu je velmi často ve fyzice. V mikroekonomii, kde k popisu dějů můžeme využít velmi obdobný matematický aparát, je z principiálních důvodů nekonečno obsažené v popisu prostřednictvím diferenciálních rovnic algoritmicky nestlačitelné. Nelze tedy vypočítat, jak se budou ekonomické subjekty chovat. To ovšem neznamená, že mikroekonomie jako věda neumí a nedokáže algoritmicky stlačit data v té části reality, kterou se zabývá. (Touto částí reality je rozhodování myslících ekonomických subjektů o efektivním způsobu rozdělování zdrojů při jejich výrobě a spotřebě.)    zpět

  7. Použití pojmu "standardní situace" zde je původní. Považujeme jej za výstižný a vhodný i z hlediska asociace s jeho použitím k vyjádření standardních situací ve fotbalu. Tam také jednají lidé a jejich chování nelze popsat nějakými vypočitatelnými trajektoriemi. Pro trenéra fotbalového družstva i pro kvalifikovaného diváka, který si chce vychutnat zápas, je ovšem důležité umět rozpoznávat standardní situace. K jejich názornějšímu zachycení začala televize v poslední době vkládat přímo do reálného obrazu názorná schémata vyjadřující vzdálenost od branky a úhel předpokládaného směřování míče. Přispěla tím nejen k lepšímu zachycení standardní situace při televizním přenosu, ale - shodou okolností - i k lepšímu pochopení toho, jaký význam má grafické vyjádření reality při výuce mikroekonomie. Studentům s nerozvinutou matematickou představivostí dělají při studiu grafy určité potíže a neuvědomovali si jejich přínos. Poté, co se lze odvolat na analogii s přenosem z fotbalového zápasu, se v tomto ohledu situace zlepšila. Už si na použití grafů tolik nestěžují a jsou ochotni jim porozumět.

    Za zdůraznění stojí fakt, že již samotné "vyhmátnutí" a rozpoznání standardní situace i standardních přechodů mezi standardními situacemi je součástí algoritmického stlačení dat i jedním z případů algoritmického stlačení dat.
       zpět
  8. Jde vlastně o vytvoření takové reprezentace ekonomické reality v naší hlavě, o takové algoritmické stlačení ekonomické reality, které nám umožní efektivně jednat.    zpět

  9. Formální shoda mezi zákonem klesajících výnosů a zákonem klesajícího užitku má hlubší smysl. Vyplývá z toho, co je podstatou člověka a jak člověk vznikl. Člověk vznikl v procesu přetváření přírody - tím, že přetváří přírodu, utváří i sám sebe. Vše, co je obsahem jeho vědomí (včetně toho, co ekonomie nazývá užitkem, tj. jeho schopností pociťovat strasti a slasti, mít prožitky a požitky), vzniklo v procesu působení člověka na přírodu. Pokud zákon klesajících výnosů ukazuje na charakter omezení, která jsou vlastností světa kolem nás a která svou činností (výrobou) překonáváme, pak zákon klesajícího užitku ukazuje, jak je tomu s uspokojováním našich potřeb. Naše potřeby orientují naši činnost (výrobu) určitým směrem. Zadávají cíle této činnosti. Naše cíle a potřeby ovšem nezůstávají neměnné - modifikují se, rozvíjejí se, vznikají nové cíle a nové potřeby. Platí, že potřeby vznikají v činnostech, které slouží k uspokojení stávajících potřeb, cíle vznikají při použití prostředků, pomocí nichž dosahujeme stávající cíle. Výrobou (chápanou v běžném smyslu) vyrábíme prostředky sloužící k uspokojování našich potřeb, spotřebou (chápanou v běžném smyslu) pak vyrábíme sami sebe. Mezi výrobou a spotřebou neexistuje ostrá hranice. Podrobněji se k této otázce dostaneme v souvislosti s vyjádřením produktivních složek osobní spotřeby.    zpět

  10. Učebnicovým a ukázkovým způsobem je problematika vztahu mezi stacionaritou a dynamikou systému objasněna v již zmíněné učebnici J. Clarka (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932). Jeho výklad bezprostředně navazují na konkrétní otázky rozebírané v různých částech učebnice obsahuje dodnes aktuální prvky. Vybíráme některé pasáže, které z tohoto hlediska stojí za připomenutí:

    - "iRovnováha výrobních skupin. - Různé výrobní skupiny jsou v rovnováze, když přitahují stejně práci i kapitál, a tomu tak jest, když tito činitelé vyrábějí stejně na jednotku, která se užívá, v jednom oboru jako v jiném. Takovéto vyrovnání výrobnosti jest základní skutečností statického stavu a vyplývá z ní vyrovnání platů. Mzdy i úroky mají tendenci býti stejnými ve všech skupinách... Všichni tudíž zůstávají tam, kde jsou, ne proto, že se nemohou volně pohybovati, kdyby chtěli, nýbrž proto, že se jim nenaskytá žádného podnětu k přecházení... Platí ovšem paradox, že právě tato ideálně dokonalá pohyblivost, která trvala v minulosti, brání pohybu v přítomnosti... - Zisky a pohyby jsou známkami stavu dynamického. - Vyskytují-li se podnikatelské zisky, značí to, že tato rovnováha jest porušena, a je-li tomu tak, pohyblivost práce a kapitálu poskytuje záruku, že bude zjednaná nová rovnováha, nepřijdou-li žádné další poruchy... Skutečná společnost neustále podléhá poruchám... Přes aktivní dynamické pohyby obecný výnos práce a kapitálu nemůže se nikdy vzdáliti od těchto teoretických částek tak daleko, aby tato vzdálenost nemohla býti nějak změřena a vzata v úvahu." (S. 116 - 118.)

    - "Rozdíly mezi skutečným tvarem společnosti a tvarem statickým v kterékoli době. - Skutečným tvarem společnosti v kterékoli době není statický vzor této doby: leč skutečný tvar tíhne ke tvaru statickému a ve velmi dynamické společnosti jest mu podobnější, než by byl ve společnosti, ve které síly měnivé jsou méně čilé. Při všech vlivech měnivých, kterým jest vystavena Americká průmyslová společnost, podobá se dnes přesněji normálnímu tvaru než konservativnější společnosti Evropské a daleko přesněji než líné společnosti Asijské. Mazlavá kapalina v nádobě může míti povrch, který jest daleko od vodorovné hladiny; ale vysoce tekutá kapalina ustojí se blízko vodorovné hladiny, i když třepeme nádobou, ve které jest, dosti silně, aby vznikly vlny na povrchu a proudy v celé hmotě. To jest dobré znázornění společnosti ve vysoce dynamických poměrech." (S. 168 - 169.)

    Poněkud předběhneme další výklad a poznamenáme v kontextu Clarkova textu následující: Pokud jsou inovace tím, co vnáší do systému dynamiku, co "čeří hladinu", pak současně inovace zrychlují i proces obnovy rovnováhy mj. i tím, že (obrazně v návaznosti na Clarka řečeno) "činí kapalinu tekutější", odstraňují její "vnitřní tření".
       zpět
  11. V této souvislosti stojí za zmínku zejména přístup J. Neumanna, který ve své slavné (bohužel dost pozapomenuté) přednášce (A Model of General Economic Equilibrium, In: Review of Economic Research 13, 1945-46, str. 1-9, poprvé publikované pod názvem "Über ein Ökonomisches Gleichungsystem und eine Verallgemeinerung des Brouwerschen Fixpunktsatzes" ve Vídni r. 1938) navrhl chápat ekonomický systém, ve kterém všechny statky vystupují jako "mezistatky". Prokázal možnost aplikovat koncept všeobecné ekonomické rovnováhy na ekonomický systém pojatý jako otevřený reprodukční proces. Přínosné v Neumannově modelu je, že pojetí ekonomické rovnováhy aplikuje na reprodukční proces (neexistují v něm ani prvotní výrobní faktory, ani konečná spotřeba). Jeho (analytický) model má však velmi podstatné omezení - proporce mezi všemi mezistatky v každé periodě se uchovávají (viz J. Neumann: A Model of General Economic Equilibrium, In: Review of Economic Research 13, 1945-46, str. 8, srov. též C. Napoleoni: Ekonomické myšlení dvacátého století, Praha, Academia 1968, s. 116 - 117). Tím se tento model velmi blíží Sraffově Výrobě zboží pomocí zboží (Praha, Svoboda 1970). D. Champernowse v podrobném komentáři jeho modelu (A Note on J. v. Neumann´s Article on "A Model of Economic Equilibrium", In: Review of Economic Research 13, 1945-46, str. 11 - 18) jej proto výstižně nazývá "kvazi-stacionárním". Pokud by do něj byly zahrnuto uvažování inovačních změn, stalo by se analytické vyjádření velmi obtížným a ztratilo by svoji vypovídací schopnost. J. Neumann proto rovněž spotřebu interpretuje podobně jako P. Sraffa - jako prostou reprodukci a případnou neproduktívní spotřebu přebytku.    zpět

  12. Podobně jako i v jiných případech najdeme otázku čistého přebytku poměrně dobře vysvětlenu v již zmíněné učebnici J. Clarka (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932):

    - "Část užitku, která jim plyne (lidem), vyrovnává se s oběťmi, které musí podstoupiti; leč zbývá čistý přebytek výtěžku, který není takto neutralisován oběťmi, a generická pohnutka, která může býti nazvána hospodářskou ve vlastním smyslu, jest, učiniti tento přebytek velikým." (S. 51.)

    - "Výrobní náklady ve stavu statickém. - Řekli jsme, že v takovém statickém stavu jsou ceny různých výrobků právě tak vysoké, že stačí na úhradu mezd a úroků, které se všeobecně platí. Za práci a za kapitál se platí jednotné a všude stejné sazby a každý, kdo najme dělníky anebo obdrží půjčku od banky, musí je platiti. Ve skutečném světě, který jest pln poruch a vydán na pospas silám měnícím a vývojovým, shledáváme, že ceny, mzdy i úroky jsou kupodivu blízko těmto úrovním. V určitém podniku mohou se výrobky prodávati za dosti vysokou cenu, že poskytuje velký přebytek nad panujícími mzdami a úroky; také podnikání jako celek může po nějaký vynášeti takový přebytek; leč neexistují-li monopolní privilegia, žádný podnik nevynáší velký přebytek dlouho a podnikání jako celek teprv ne, ačkoli někde v té soustavě mohou býti vždy nalezeny zisky." (S. 120.)

    Podrobněji viz příloha 2.    zpět

  13. Pojem katalogizace použitý ve smyslu Gödelovy věty lze najít u J. Barrowa (Barrow, J., Teorie všeho, Praha, Mladá fronta 1997):

    "Nejdostupnější a nejsnáze kvantifikovatelné aspekty světa mají tu vlastnost, že jsou vypočítatelné. Existuje určitá procedura, jak rozhodnout, zda daný kandidát má či nemá požadovanou vlastnost... Méně zvládnutelným souborem vlastností jsou ty, které jsou pouze katalogizovatelné. Pro ně lze vytvořit proceduru, která katalogizuje všechny entity, jež mají požadovanou vlastnost (i když se může stát, že budeme čekat nekonečnou dobu, než katalogizace dospěje do konce), ale není žádné cesty, jak systematicky obdržet všechny entity, které požadovanou vlastnost nemají. Většina logických systémů má tu vlastnost, že jsou katalogizovatelné, ale nikoli vypočítatelné: všechny jejich mohou být katalogizovány, ale neexistuje žádná automatická procedura, která by prozkoumala výrok a rozhodla, zda je, či není větou." (S. 259.)

    Pojem katalogizace ovšem můžeme chápat i intuitivně jako jeden z prvních kroků poznání, který následuje po empirickém rozpoznání prvků zkoumané reality. V tomto smyslu jej budeme používat. Důležité je vědět, že prakticky vždy lze přejít od výčtu prvků s určitou vlastností k odhalení polarity v realitě dané přítomností či nepřítomností určité vlastnosti. Respektování této skutečnosti vede k mnohem obezřetnějšímu používání pojmů.
       zpět
  14. Schopnost katalogizovat vybranou část reality a následně přejít ke kategorizaci je tak důležitá, že doporučujeme čtenáři, aby si na příkladech, které si sám vybere, vyzkoušel, jak mu to jde. Pokud si nebude vědět rady, nevadí. V průběhu dalšího výkladu se k této problematice vrátíme ještě v několika dalších kontextech. Ale dříve nebo později by měl být schopen provést pečlivou katalogizaci v některé vybrané části ekonomické reality a následně pak přejít ke kategorizaci, včetně zpřesnění definic pojmů, které používá a které jsou pro kategorizaci nezbytné.    zpět

  15. Podrobněji viz příloha 14.    zpět

  16. Pokud bychom uvažovali ekonomický systém, který by byl zcela bez "tření" (vznikajícího v důsledku transakčních nákladů na vstup do odvětví a monopolního postavení) a bez dynamiky" (dané vstupem inovací) a ve kterém by byly preference spotřebitelů podřízeny produktivním složkám spotřeby (o produktivních složkách spotřeby budeme hovořit později), byla by absolutně elastická i poptávková křivka. V systému by se objevila tzv. singularita.    zpět

  17. Zde je další příležitost vyzkoušet si, co je to katalogizace a přechod od katalogizace ke kategorizaci.    zpět

  18. Model všeobecné rovnováhy je významný právě tím, že nám umožňuje v ekonomickém systému uvidět to nejdůležitější - to, co vyvolává nerovnováhu, a to, co brání směřování ekonomického systému k rovnováze. Opět stojí zato vrátit se k již zmíněné učebnici J. Clarka (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932).

    Podle něj to, co vyvolává nerovnováhu, je následující:

    - "Vlivy, které poručují statickou rovnováhu. - Vlivů, které poručují statickou rovnováhu, jest všeobecně pět. Obyvatelstvo zeměkoule vzrůstá a to jest jedna příčina, která brání tomu, aby hodnoty, mzdy a úroky klesly na úplně "přirozené" úrovně. Kapitál roste, a tato okolnost působí rovněž rušivě. Mění se metody výroby statků a změny ty jsou velmi mocnou překážkou v dosažení statické rovnováhy. Nové způsoby organizace různých průmyslů docházejí obliby, a to způsobuje další poruchu hospodářského přizpůsobování. Potřeby lidské nejsou nikterak neproměnné; mění se, rostou a působí na hospodářské poměry společnosti způsobem, který má vliv na statické uspořádání. Také hmotná příroda se mění a pomíjející část země mění se znepokojující měrou. Spotřebováváme velmi mnoho ze svého přirozeného dědictví." (S. 119.) (Časový odstup od vyjmenování těchto příčin nám nechtěně vnucuje otázky - o co jsme v jejich vyjmenování dnes, v dnešním mnohem dynamičtějším světě dále, jak vidíme příčiny dynamiky lépe a jak přesněji jsme schopni postihnout jejich vliv na ekonomický systém?)

    Vlivy, které brání obnově rovnováhy, nazývá J. Clark velmi výstižně "třením", viz. např.:

    - "Jiným cílem tohoto díla jest zkoumati účinky změn v řadě, odhadnouti pravděpodobnost jejich trvání a určiti výslednici, která plyne z toho, působí-li všechny najednou. Jest důležito věděti, za jakých podmínek změny postupují normálním tempem, a kdy )roveň mezd stoupá, jak přirozeně má stoupati. A ježto skutečná míra mezd sleduje svůj vzestupný normál, ale poněkud se za ním opožďuje, jest nutno věděti, co určuje dobu, o kterou jsou tyto dvě veličiny vzdáleny, a kdy doba ta jest normální. Příčinou tohoto zpožďování jest t. zv. "hospodářské tření" a jest možno odvoditi jeho zákon. - Jest nutno studovati nejen tření, které překáží působení přirozených sil, nýbrž skutečné poruchy sil samotných. Z těchto jest nejdůležitější monopol; a jest nutno určiti jeho vliv, jeho vzrůst, prameny jeho síly a jeho vyhlídky na budoucnosti." (S. 19.)

    - "Vlivy, které zvrací sílu pokroku. - Máme co činiti nejen s takovými vlivy, které zvolňují pokrok, nýbrž i s takovými, které skutečně zvracejí sílu, která působí k pokroku. Všude jsme viděli, že soutěž - zdravé soupeření ve službě obecenstvu - jest nezbytná za tím účelem, aby k dalšímu životu byly vybrány nejlepší metody a nejúčinnější organizace a aby průmysl vykazoval trvalý vrůst výrobní schopnosti... Pravým opakem soutěže jest monopol, a právě ten se podle všeobecného názoru již usadil na místech největší hospodářské síly... Žádný popis nemůže přehnati zlo, které očekává společnost vydanou úplně panství soukromého monopolu." (S. 295 - 296.)
       zpět
  19. Pojem "dočasný monopol" k označení dočasného výjimečného postavení toho, kdo přišel s inovací, používá rovněž již J. Clark:

    "Dočasný monopol nového výrobního postupu jest užitečný. - Kdyby se vynález stal veřejným majetkem v okamžiku, kdy jest učiněn, nikdo by mnoho nezískal tím, že by ho užíval, a ten, kdo by jej učinil, by získal ještě méně... Tato skutečnost ospravedlňuje jeden druh monopolu." (S. 285.)

    Pojmenování monopolu založeného na inovaci "dočasným monopolem" a tím i vymezení polarity mezi "trvalými monopoly" a "dočasnými monopoly" je metodologicky nesmírně významné. Odhaluje se tím hlubší vrstva symetrie mezi tím, co narušuje ekonomickou rovnováhu (vnáší do systému změny), a tím, co brání obnově rovnováhy. Současně se tím odhaluje i to, co je podstatou konfliktnosti ekonomického systému po celá tisíciletí jeho vývoje a vyzrávání.

    Navíc - tímto výstižným pojmenování přecházíme od katalogizace ke kategorizaci, což je poučné i z čistě metodologického hlediska.
       zpět
  20. Pojem inovace budeme používat velmi často. Inovace hraji v ekonomice mimořádně významnou roli. Věnujeme jim samostatnou přílohu zpracovanou podle textu P. Sirůčka.    zpět

  21. Existence neparetovských dopadů inovací na vlastníky práce (i kapitálu) si byl J. Clark rovněž velmi dobře vědom a považoval je za problém, který je nutné určitým způsobem řešit:

    - "Bezprostřední účinky úspory práce. - Vynález stroje, který může vykonati práci dvaceti lidí, způsobí, že někteří z těchto dvaceti budou propuštěni. Cítí nesnáz, jak nalézti nová místa, a jsou-li cvičenými dělníky a jejich zaměstnání nestojí již za vykonávání, ztratí veškerou výhodu, kterou měli ze své zvláštní obratnosti ve svých zaměstnáních. Dostanou právě oni za to nějakou přiměřenou náhradu, anebo rozděluje společnost jako celek odměnu takovým způsobem, že ti, kdož platí skoro celý náklad, dostanou toliko svou malou část zisku? Jest pokrok hospodářského umění vždy nespravedlivý a musíme pohyb ten ospravedlniti toliko důvody užitečnosti, ačkoli víme, že moralista jej odsoudil?" (S. 211.)

    - "Specifická ztráta dělníkova ve srovnání s jeho podílem na společenském zisku. - V takových případech jest nutno zkoumati, zda všeobecné účinky zdokonalení dělníkovi jsou k dobru anebo na újmu, nehledíme-li toliko k onomu zdokonalení, které ho přimělo ke změně zaměstnání, nýbrž také ke všem ostatním, která nastala od té doby, co začal pracovati. Na tuto otázku může býti toliko jedna odpověď: během života jednotlivcova pokrok více prospívá než škodí i průměrné oběti pokroku a tím více prospívá všem ostatním. To, co jednotlivec obětuje, když jest přemístěn od jednoho stroje k druhému, jest obyčejně více než vyrovnáno během řady let tím, co získá následkem všeobecného vzestupu výrobní schopnosti práce. V době, kdy přechází od jednoho stroje k druhému, trpí, leč trvalý vzestup společenského bohatství a společenské výrobnosti více než odčiňuje toto bezpráví. Z továren vyhází větší množství statků; podíl připadající práci, který jest určován krajní výnosností, stále se zvětšuje; a lidé, kteří se nikdy dlouho ničemu neučili, nýbrž naučili se svému nynějšímu zaměstnání rychleji a dovedou se naučiti novému stejně rychle, vyrábějí a dostávají daleko více, než by mohli dostati, kdyby záleželo na cvičené ruční práci a nedokonalejších strojích, a také daleko více, než by jejich nástupci dostali později, kdyby následkem nějakého neštěstí mechanické vynálezy nebyly již zaváděny a kdyby ostatní zařízení sloužící rozmnožování výrobků nebylo připuštěno k výrobě. Naděje pracujícího lidstva leží hlavně v tom, že změny, které mu dávají stále vzrůstající moc nad přírodou, budou pokračovat." (S. 242 - 241.)
       zpět
  22. Mezi pojetím univerzality jako určitého typu schopností člověka a pojetím ekonomických procesů je mnohem větší souvislost, než by se na první pohled mohlo zdát. Je to mj. zřejmé jak z předcházející poznámky pod čarou (a pojetím, se kterým přichází J. Clark), tak z následující poznámky pod čarou (kde uvádíme některé názory V. Bělohradského).

    Pojetí univerzality se odvíjí od pojetí práce jako základu, od kterého se odvíjí sebeutváření člověka (jeho myšlení i cítění). J. Clark v této souvislosti říká: "To znamená, že člověk používá některého přírodního prvku, který jeho obratností stává se tvarem bohatství. Vsune kousek přírodní hmoty mezi sebe jako výrobce a sebe jako spotřebitele. Všechny druhy bohatství jsou uprostřed mezi původní prací a uspokojením, které z ní následuje. Některé statky však jsou prostředky v tom zvláštním smyslu, že se vkládají mezi práci a jiné statky. Nástroje napomáhají vyráběti spotřební statky a tyto rozmnožují lidské potěšení. Užívati nástrojů není všeobecně příjemné. Nástroj stojí nejen mezi námahou a uspokojením, jež nakonec následuje, nýbrž mezi námahou a dalším hmotným statkem, který přímo vede k uspokojení. Sekyra stojí mezi prací, kterou sama byla zhotovena, a mezi dřívím k pálení, které se jí seká, kdežto dříví působí přímo na člověka a ohřívá jej." (S. 34 - 35.)

    V příloze 4 si ukážeme, jak se od tohoto pojetí práce odvíjí koncept univerzality (a mj. i v čem je pohled J. Clarka omezený).
       zpět
  23. Z tohoto hlediska je poučný článek V. Bělohradského "Je vzdělání na cestě stát se zbožím?" (Právo 1.9.2003). Na jedné straně je v něm velmi hluboce pochopen význam všestranného vzdělání (univerzality), viz např.:

    - "Vzdělání naopak je v programu ČSSD správně popsáno jako "schopnost samostatně a svobodně myslet", což znamená zaprvé umět zpracovávat informace pomocí kategorií jako skutečné-zdánlivé, celek-část, vědomí-podvědomí, povrch-hloubka, vyšší-nižší, obecné-zvláštní, příčina-důsledek a zadruhé umět rozlišit mezi zvláštním kontextem informací - třeba zájmy těch, kdo je šíří - a jejich obecným smyslem."

    - "Společnost totálně funkčně diferencovaná je ale společností velmi nestabilní a rizikovou, protože v ní vládne nejistota o konečných důsledcích všech těch specializovaných způsobů jednání, vzájemně často neslučitelných: Neučiní nakonec stále větší moc efektivně jednat ale ze stále užšího hlediska náš společný svět neobyvatelným - biologicky, psychologicky, sociálně? Tyto problémy nemohou vyřešit experti a specializované vědění, protože je to právě specializace, která je způsobuje. V podmínkách nestability, nejistoty a rizik je tedy specializace nevýhodná, výhodou je naopak mít mnoho nedokonalých obecných schopností. V nestabilním prostředí jsou tedy zvýhodněni ti, kteří zůstali "povšechní", zachovali si mnoho různých kompetencí..."

    Na druhé straně brojí proti roli trhu v oblasti vzdělání, viz např.:

    - "Zamysleme se nad pojmem "vzdělání" z tohoto pohledu. V teorii informace existuje pojem "redundance", kterým označujeme nadbytečnou informaci, ne nezbytně nutnou k porozumění sdělení, ale která se hodí v podmínkách, v nichž rušivá síla prostředí (entropie) zesiluje. Zapamatujme si to: Co se jeví jako nadbytečné v podmínkách stability a normality, se často stává důležitým v podmínkách nenormálních, změněných. Trh nás všechny nutí jednat "co nejefektivněji" - co je nadbytečné, jen zbytečně zvyšuje náklady. Imperativ efektivnosti se tedy prosazuje nejčastěji odstraněním toho, co není nezbytně nutné k dosažení daného cíle. Pro společnost v celku ale platí, že zrušit, co je nadbytečné, je nerozumné v podmínkách nestabilní, rizikové společnosti, do níž náš sociálně a ekologicky neudržitelný model průmyslového růstu vyústil. Jednoduše: každý sektor maximalizuje pod tlakem trhu svůj zisk, a tím destabilizuje celek společnosti. Chceme-li udržet v podmínkách, které nám specializace a efektivnost vnutila, přijatelnou kvalitu života, musíme respektovat i jiný imperativ - říkejme mu "imperativ otevřenosti". Mám na mysli nutnost udržet v destabilizované pozdní průmyslové společnosti co nejvíce možností a kompetencí otevřených "pro neznámou budoucnost". Z toho plyne, že mezi imperativem efektivnosti a imperativem otevřenosti je konflikt. Globalizovaný trh práce tedy vyžaduje, abychom všichni byli kvalifikováni, použitelní v nějakém specializovaném odvětví, přijali jeho kód a cíle; řešení nepředvídaných krizí naopak vyžaduje, abychom byli vzdělaní, tedy měli co nejvíce různých schopností. Stát musí hájit vzdělání před diktátem trhu jako hlavní zdroj - odpusťte tu strašnou formuli - redundantních lidských kapacit (těch, které se snad jednou hodí). V tomto smyslu a v této své funkci je vzdělání veřejným statkem a musí být zajištěno státem jako protiváha tržní poptávky po pouhé kvalifikaci. To nesmí znamenat, připomeňme si to důrazně, jen zajištění ekonomické, ale i ochranu těch hodnotových a morálních rysů učitelského povolání, které některé z nás motivují k jeho zvolení - samostatnost, otevřená komunikace, svoboda projevu, volný čas k sebevzdělávání, tvořivost, smysl pro krásu neužitečného."

    Zde se projevuje deficit ekonomického vzdělání V. Bělohradského. Je to právě trh, který na současném stupni vývoje společnosti a s tím spjaté inovační dynamiky (která je původním zdrojem proměnlivosti a nejistoty) vyzdvihuje roli lidské schopnosti univerzality (předpokládající mj. - jak V. Bělohradský správně postřehl - schopnost uvažovat v párových kategoriích, rozvíjet poznání jako otevřený systém apod.). A naopak - veřejné financování vzdělání vede k rigiditě, nezainteresovanosti poskytovatelů vzdělání na uplatnění absolventů apod.

    Dále viz příloha 15.
       zpět
  24. K tomu podrobněji příloha 8.    zpět

  25. J. Clark k tomu říká: "Požitek jest většinou teleologický. - Jest zvláštní důvod pro to, že rozumný člověk, nabízí-li se mu na výběr požitek hned anebo později, s velkou pravděpodobností si vybéře požitek pozdější. Požitek jest v podstatě teleologický. Spočívá v tom, že se vědomě blížíme chtěnému cíli. Vědomí, že úsilí dosáhnouti touženého cíle, má úspěch, a že dobrá věc se blíží, ozařuje přítomnost. Vskutku anticipace a vzpomínky prodlužují každý požitek a anticipace jest účinnější než vzpomínky. Vědomí, že v určité době vydáme se na cestu do ciziny, skýtá před odjezdem potěšení, které jest často více než předchuť. Často soupeří s rozkoší, kterou skýtá cesta sama. Jednotlivec může býti léta šťasten nadějí na úspěch v podnikání anebo na zvolení ve veřejnou funkci a mnoho let těžké práce na vědeckém díle může býti ozářeno očekáváním konečného objevu a jeho důsledků. Jest dobrý důvod, pro který i průměrný člověk, stejně jako člověk moudrý, bude míti touhu, rozděliti svoje vydání na různá období svého života, a bude dávati přednost budoucnosti, kdykoli jest toho potřebí za účelem, aby během svých mladších let mohl míti blahou naději, že o jeho starší dny je dobře postaráno." (S. 276 - 277.)

    Tato nádherná pasáž mj. ukazuje, že u průkopníků dřívějšího paradigmatu nacházíme dvířka pootevřená ke vstupu do síně paradigmatu dalšího. V daném případě se jedná nejen o velmi přesný popis logiky užitku jako prožitku vznikajícího v lidské hlavě, ale i o můstek, po kterém lze přejít k základním tvrzením ekonomie založené na produktivním pojetí osobní spotřeby. Podrobněji viz příloha 9.
       zpět
  26. V souvislosti s tím ukazuje J. Stiglitz grafická vyjádření různých případů pojetí rovnosti. Podrobněji viz příloha 3.    zpět

  27. I. Fisher (Theory of Interest, New York 1954) do konceptu všeobecné ekonomické rovnováhy zahrnul pojem "investiční příležitosti", které dle něj mají podobu objevů a vynálezů, jsou tím, co určuje úrokovou míru, tj. že úroková míra je odvozena od jejich "intenzity". Pojem investiční příležitost je nesmírně důležitý. Fisherovo pojetí však zůstává v rámci starého paradgimatu teorie užitku. K této problematice podrobněji příloha 16.    zpět

  28. Problému "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých" (někteří ekonomové tento jev nazývají "centrifugální efekt trhu se podrobně věnuje např. M. Potůček v monografii "Nejen trh" (Praha, Slon 1997). Podrobněji viz příloha 5.    zpět

  29. J. Clark k tomu říká:

    - "Jak působí na hodnotu statků existence společenských kast. - Jedním z důvodů, proč trh šperků jest tak pružný, jest skutečnost, že šperky slouží jako odznaky kasty, čímž může býti toliko něco velmi cenného. Kdyby tudíž všechny drahokamy velmi zlevnily, staly by se dvě věci: (1) poměrně chudí lidé by si jich něco koupili - částečně místo napodobenin a levnějších pravých šperků; (2) bohatí lidé by si museli kupovati více šperků a dražší než potřebovali dříve za tím účelem, aby udrželi svoje postavení ve společenských stupnicích. Toto pravidlo působí u spotřeby velké řady předmětů, jejichž držení zdá se, aspoň na zevnějšek, vyznačovati člověka, že náleží do určité vrstvy společnosti." (S.220 - 221.) K tomu podrobněji viz příloha 6.
       zpět
  30. Autorem této koncepce rozdělování (kterou je dle našeho názoru nejvhodnější) je právě J. Clark. Ten výše uvedené schéma a pojetí založené na mezní produktivitě ukazuje nejdříve na vztahu práce a kapitálu, návazně pak na vztahu kapitálu a úroku, teprve nakonec pak na případu kapitálu a půdy.

    Jak jsme upozorňovali již v úvodu, řada učebnic "jemnosti" v teorii rozdělování založené na mezní produktivitě výrobních faktorů přehlíží. Je to dáno právě tím, že nejdou tak daleko, aby odpověděly na otázku, kde a jak vzniká čistý přebytek (nad náklady). A nejdou tak daleko právě proto, že opomíjejí dynamický aspekt ekonomického systému, bez jehož uvážení nelze na příslušné otázky odpovědět. Pozitivní výjimkou je z tohoto hlediska učebnice P. Samuelsona a W. Nordhause (Samuelson, P., Nordhaus, W. Ekonomie. Praha. Svoboda 1991). Není bez zajímavosti, že v této učebnici je jako pilotní příklad, od kterého se odvíjejí další úvahy, vzato spojení práce a půdy jako dvou výrobních faktorů (s. 663 - 665). Je zajímavé a poučné ukázat si pozadí této odlišnosti.

    J. Clark používá jako pilotní příklad spojení práce a kapitálu, protože si k tomu vytvořil předpoklady striktním a přesným odlišením kapitálu od kapitálových statků: "Kapitálové statky na jedné straně a kapitál na straně druhé lisí se od sebe podobně jako jednotlivé tkáně a živoucí tělo, nebo jako částečky vody v řece a řeka, která teče... můžeme studovati trvalý fond produktivního bohatství, který se skládá ze statků jako rudy, vlny, kůže, kladiv, vřeten a šicích strojů. Jednotlivé věci, které tvoří zásobu, se stále mění. Nenajdeme nikdy ve dvou různých dnech tytéž věci v oné zásobě; leč zásoba podobných věcí stále trvá. Kapitál jest tento trvalý fond produktivních statků, v němž identita věcí, které jej skládají, stále se mění. Kapitálové statky jsou měnlivé části tohoto trvalého souhrnu." (S. 43.) Proto mohl kapitál interpretovat jako homogenní výrobní faktor.

    V učebnici P. Samuelsona a W. Nordhause nenacházíme tak přesné odlišení statických a dynamických prvků a tudíž ani tak krystalicky čisté pojetí kapitálu jako u J. Clarka. Proto je zvolen zdánlivě názornější příklad práce a půdy. Zde se ovšem skrývá určité čertovo kopýtko. V reálném světě není půda homogenním výrobním faktorem (má různou výnosnost). To se pak podvědomě promítá do interpretace vztahu práce a půdy. J. Clark si toho byl vědom a proto půdu uvažuje později a explicitně ji vymezuje jako heterogenní výrobní faktor. Podrobně si to ukážeme později.
       zpět
  31. V realitě ovšem vztah mezi výrobními faktory není nikdy zcela symetrický. J. Clark pro případ práce a kapitálu poměrně přesně formuluje podmínky, za nich tato symetrie existuje:

    "Mzdy za dokonalé soutěže. - Ve statických poměrech, které předpokládáme, soutěž působí bez jakýchkoli potíží. Ve skutečném světě tak hladce nepůsobí a svého času přihlédneme k překážkám, se kterými se setkává; leč nyní studujeme normální úrovně, ke kterým vede mzdy soutěž taková, jaká sest - a ona jest ve skutečnosti velmi čilá. Chceme věděti, co by se stalo, kdyby soutěž se nesetkávala vůbec se žádnými překážkami. To by vyžadovalo, aby dělník byl s to přiměti zaměstnavatele, aby mzi sebou navzájem vydražovali jeho služby tak čile, jako zaměstnavatel může přiměti dělníky, aby se navzájem předražovali, když prodávají svou práci. Kdyby tomu tak bylo, každá pracovní jednotka mohla by obdržeti to, co vyrábí; ne více a ne méně. Každý jednotlivý člověk, nabízeje se jednomu zaměstnavateli po druhém, nesl by v ruce na prodej skutečný výrobek. Jeho příchod do továrny číkoli znamenal by, že bude v továrně za rok vyrobeno více zboží; a kdyby jeden zaměstnavatel za ně nezaplatil tržní cenu, druhý by tak učinil. Krajní jednotka společenské práce může za dokonalé soutěže dostati hodnotu všech těch věcí, které práce vyrobí bez ohledu na kapitál. Dále, jak jsme viděli, vyrábí každá pracovní jednotka sama o sobě totéž množství zboží jako krajní jednotka a může dostati stejnou cenu. Protože všechny pracují pohromadě, každá z nich může zaujmouti místo krajní jednotky, když opustí svoje nynější zaměstnání a nabídne svoje služby jinde." (S. 128.)
       zpět
  32. V obecné poloze formuluje J. Clark pojetí rozdělování na základě mezní produktivity následujcím způsobem:

    "Obecný tvar zákona o krajní produktivitě. - Tento princip jest zákonem krajní produktivity, jedním z těch universálních principů, které ovládají hospodářský žviot na všech jeho vývojových stupních. Každý z těchto dvou činitelů výroby, užívá-li se ho ve stoupajících množstvích spolu se stále stejným množstvím druhého činitele, podléhá zákonu o klesajícím výnosu. Krajní jednotka onoho činitele, jenž narůstá, vyrábí méně, než vyrobily jednotky v řadě předcházející. To neznamená, že v každé době jedna jednotka vyrobí méně než jiná, neboť v každé době všechny jednotky vyrábějí stejně. To znamená, že desátá jednotka vyrobí méně, než vyrobila devátá, když jich bylo devět, a že devátá jednotka dříve vyrobila méně, než vyrobila osmá na onom ještě starším výrobním stupni, kjdy jich bylo v užíváí toliko osm, atd." (S. 131 - 132.)

    Návazně na to doplňuje J. Clark koncept teorie rozdělování o další princip:

    "Účinek dokonalé pohyblivosti práce a kapitálu. - Dokonalá pohyblivost práce a kapitálu zajišťuje, že zbytek, který zbude v rukou podnikatelových po zaplacení mezd, musí býti celý odevzdán kapitalistovi. Setkáváme se zde opět s tím statickým zákonem, že, působí-li soutěž bez jakékoli překážky, podnikatel jako takový nemůže si pro sebe ničeho ponechati; ačkoli, je-li zároveň dělníkem, obdrží mzdu, je-li také kapitalistou, obdrží úrok. Jeho podnik zaplatí mzdy za všechny druhy práce, počítaje v to i práci řídící, a úroky z veškerého kapitálu, počínaje v to i jeho vlasstní. Nedá mu však žádného čistého zisku a všeho, cokoli podnikateli zbude po zaplacení mezd, bude nucen použít na placení úroku a obráceně." (S. 134.)

    V této logice ovšem platí, že ani dělník nedostane ve statických poměrech více, než jsou náklady na jeho reprodukci.
       zpět
  33. Zajímavou interpretaci možnosti alternativního zaměstnání jednoho výrobního faktoru druhým dává J. Clark v návaznosti na předešlou poznámku pod čarou (čímž současně zdůvodňuje předcházející tvrzení):

    "Jestliže po zaplacení mezd a úroků za tržní ceny podnikatelům v každém průmyslu něco zbude, celá práce a kapitál vyrábějí více než dostávají, a tím dostává se ředitelům a kapitalistům podnětu, aby vystoupili ze svého dosavadního zaměstnání a stali se podnikateli na vlastní účet. Takový podnikatel vstupuje v činnost, odvádí hraniční práci a kapitál od podnikatelů, kteří jsou již zde, a seskupuje je v nový podnik, může je tak přiměti k tomu, že vyrobí více, než on jim zaplatí, a že takto vyzíská rozdíl." (S. 136)

    Obecně platí, že zřídit podnik může i dělník (který se tím stane živnostníkem).
       zpět
  34. Úrok jako specifický případ čistého přebytku, který připadne vlastníkovi kapitálu, je podmíněn existencí investičních příležitostí, tj. tím, co vnáší do ekonomického systému změnu. Pokud bychom předpokládali, že všechny investiční příležitosti mají stejnou míru výnosnosti a že existuje volný vstup do odvětví disponování investičními příležitostmi, klesla by úroková míra k jedné, tj. ani zde by nevznikal čistý přebytek.    zpět

  35. Poučné je, že J. Clark považuje půdu za nehomogenní výrobní faktor od počátku, kdy ji jako výrobní faktor začíná uvažovat:>

    "Co vyrobí jednotlivec na dobré půdě s dostatečným množstvím kapitálu aneb na chudé půdě s přiměřeným kapitálem - v jakémkoli zaměstnání na půdě jedné nebo druhé jakosti - určuje odměnu, kterou může dostati on i ostatní lidé. To tvoří samo o sobě mzdu práce. Pokud se týče přeplývání práce a kapitálu do kteréhokoli obvodu hraniční půdy, úplná formulace jest takto: hranice užívání půdy bude rozšířena až do bodu, ve kterém jednotka práce, používajíc tolik hraniční půdy, kolik jest hospodárno používati, a takové částky pomocného kapitálu, jaká se dá hospodárně sdružiti s touto jednotkou a s půdou, kterou zaujímá, vytváří výrobek rovný mzdě pracovní jednotky, jak jest určena výrobkem, který vytvářela, když byla zaměstnána na dobré půdě a v souvislosti s plnou výzbrojí pomocného kapitálu." (S. 147.)
       zpět
  36. Právě takový tvar poptávkové křivky uvažuje J. Clark na s. 233 své práce.    zpět

  37. Jako příklad poctivého a důsledného uvažování dané problematiky lze uvést přístup G. Beckera o otázce porovnání současných a budoucích užitků (G.Becker, Preference a hodnoty, Praha, Grada Publishing 1997, s. 24-25, s. 67-68.. G. Becker uvažuje takto:

    1. Člověk se rozhoduje nejen podle současných, ale i podle budoucích užitků.

    2. Proto v jeho psychice musí existovat mechanismus přenosu či oddiskontování budoucích užitků do současnosti.

    3. Pokud má mít člověk schopnost porovnat oddiskontované budoucí užitky se současnými, musí existovat společná půda pro toto srovnání. Má-li současný užitek podobu prožitku, pak i oddiskontovaný budoucí užitek musí mít podobu nějakého současného prožitku. Člověk tak vlastně prostřednictvím svého prožitkového mechanismu porovnává současné prožitku s budoucími prožitky přenesenými do současnosti.

    4. Váha, kterou mají přenesené (oddiskontované) budoucí prožitky v poměru k současným prožitkům, závisí na tom, jakým - slovy G. Beckera - "představivostním kapitálem" člověk disponuje. Ten, kdo má vyvinutý představivostní kapitál, nemusí budoucí prožitky podhodnocovat. ("Celá staletí filozofové, ekonomové a mnozí další tvrdí, že většina lidí podhodnocuje budoucí užitky, protože si jen obtížně představuje budoucnost. To sice může být pravda, ale zároveň se lidé cvičí, aby omezili a někdy i více než potlačili jakýkoli sklon k jejímu podhodnocování. Analýza provedená v této knize dovoluje lidem maximalizovat diskontovanou hodnotu nynějších a budoucích užitků vynaložením času a dalších zdrojů na tvorbu "představivostního" kapitálu, který jim napomáhá lépe ocenit budoucí užitky (viz Becker a Mulligan, 1994)." (S. 24.) Od této velmi přesně provedené úvahy je již kousek k pochopení toho, jak vznikají nové prožitky (užitky). Podrobněji viz příloha 7.
       zpět
  38. K tomu podrobněji příloha 10.    zpět

  39. Směr vývoje a zdokonalování tržního mechanismu z hlediska investování do lidských schopností vyplývá z rozboru produktivních aspektů osobní spotřeby. Tento vývoj již v řadě zemí začal. Ukazuje se, že mimořádně významnou roli zde hraje vznik mechanismů založených na přenesené ceně. Podrobněji viz příloha 11.    zpět

  40. Skutečně stačí tak málo? Ano. Stačí skutečně tak "málo" - aby se vyvinul příslušný typ zainteresovanosti a vzájemné konkurence v oblasti vrcholné formy produkce lidských schopností (univerzitního vzdělání). Vše se pak dá do pohybu. Ovšem ono to zase není tak málo, jak by se mohlo zdát na první pohled. Konflikt sítí založených na výhodách z pozice a na výhodách ze vzájemné spolupráce se promítá do této oblasti. Tak jak v každé zemi lze identifikovat procesy směřující ke zdokonalení tržního mechanismu v oblasti investování do lidských schopností, tak v každé zemi (a pochopitelně i u nás) lze identifikovat i zájmové bariéry, které se snaží přirozené tendence historického vývoje zbrzdit, zastavit či zvrátit. K tomu, co by z hlediska zdokonalení tržního mechanismu v oblasti financování investic do vzdělání bylo reálné a potřebné u nás viz příloha 12.    zpět