Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

1/2005

číslo 58

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

Obsah:

 

1. Úvodní poznámka.. 2

2. Hlavní materiály.. 2

Socialismus mezi minulostí a budoucností (Pavel Sirůček) 2

Z čeho se zrodila globalizace a její perspektivy (Alexej Bálek) 7

Reforma financovania vysokého školstva v ČR: (Soňa Hrušková) 9

3. Poznámky a ohlasy.. 37

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz


 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 1/2005. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (2/2005) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. března 2005.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

 

1. Úvodní poznámka

 

Otevíráme již 10. ročník našeho časopisu. Hned první materiál P. Sirůčka Socialismus mezi minulostí a budoucností má podobu, kterou považujeme za nejvíce přínosnou - je zevrubnou polemikou s pojednáním S. Holubce Teorie pádu státního socialismu v předcházejícím čísle Marathonu.

Největší část čísla zaujímá diplomová práce S. Hruškové věnována problematice financování vysokého školství. Při jejím vzniku byly využity materiály publikované v Marathonu a vhodně doplňuje i rozvíjí jeden ze směrů, kterým se náš časopis ubírá.

V závěru čísla je zařazena rubrika Ohlasy a poznámky, do které jsme soustředili několik menších příspěvků.

2. Hlavní materiály

Socialismus mezi minulostí a budoucností

- poučení, inspirace, perspektivy

(několik kacířských poznámek)

 

Pavel Sirůček

 

Marathon, 2004, č. 6 přinesl v rubrice hlavní materiály nesporně zajímavý text mladého (a nadějného) především sociologa Stanislava Holubce pod názvem Teorie pádu státního socialismu. Jde o první část jeho širšího materiálu Socializmus mezi minulostí a budoucností, jehož vznik byl původně iniciován potřebou zmapovat klíčové představy západních společenských věd o minulosti, přítomnosti a zejména perspektivách socialismu, resp. jeho možných modelech a cestách k vytvoření sociálně spravedlivějšího uspořádání v globalizované realitě 21. století. Tento materiál, vedle zmíněné první části, obsahuje ještě kapitolu druhou pojmenovanou Cesty k socialismu (s krátkými subkapitolami Revoluce, Reforma, Vyrůstání socializmu ze zdola, Shrnutí a obsáhlejšími pasážemi Vývoj teorií jak ovládnout svět socialistickým hnutím podle Imannuela Wallersteina, resp. Strategie a taktika levicového hnutí v ČR dnes), stručnou třetí kapitolu zastoupenou Exkursem: Evropský sociální stát v minulosti a dnes a konečně závěrečnou, opět značně úspornou, část čtvrtou Budoucnost socialismu. Určité komplikace při čtení materiálu působí nejednotná terminologie a mnohdy tradičně nejednoznačná vymezení používaných pojmů a kategorií vyplývající především z teoreticko-metodologické různosti (a často i neukázněnosti) analyzovaných pramenů. Níže precizované kritické poznámky a náměty se pak vztahují převážně k první části Holubcova textu.

Tento je úvodem nutno pochválit a ocenit ve smyslu užitečné sumarizace vybraných názorů i jako jedno z možných východisek dalších úvah o perspektivách, modelech a cestách k socialismu. O erudici, profesionalitě, šíři záběru či množství prostudovaných pramenů v případě S. Holubce není třeba pochybovat - nicméně po přečtení textu a po již uskutečněných diskusích k tomuto tématu vyvstává řada vážných pochybností a fundamentálních otázek. Holubec se soustředil, veden svým hlavním profesionálním zaměřením, především na prameny v německém jazyce a samozřejmě pouze na vybrané autory, rekretující se převážně ze západních sociologů, mnohdy levicové (někdy i částečně, ale skutečně pouze parciálně, marxistické) orientace. Jistě lze vznášet mnohé a více méně i oprávněné pochybnosti o reprezentativnosti výběru autorů a klíčových názorů, odkazovat na další a další práce např. z nesporně kvantitativně bohatší anglické jazykové oblasti, jiných společenskovědních disciplín (filosofie, politologie, psychologie či nestandardní ekonomie atd.) - ale položme si otázku, zda skutečné těžiště problému nespočívá někde jinde. Osobně totiž spatřuji hlavní přínos Holubcova materiálu - a to v kontextu hledání nových podob socialismu, resp. mnohdy přehnaných nadějí vkládaných do západních společenských aj. věd - v tom, že lze poměrně jednoznačně spolu s českým velikánem Járou C. prohlásit: "Tudy, přátelé, cesta skutečně nevede". Ale to vůbec není málo. Samozřejmě, že i toto poznání má značný význam a může se stát přesvědčivým varováním před celou řadou slepých kolejí našeho další uvažování a směřování.

První konkrétnější připomínky budou směřovány k optice většiny názorů uváděných v materiálu, které neustále a většinou zcela záměrně minimálně koketují s ideologií tzv. třetích cest - tedy s vytrvalými iluzemi o stálé ekonomické reálnosti a mnohdy přímo všespasitelnosti všech těch "hodných" a transformovaných kapitalismů "pro lidi", "přírodních kapitalismů", ale i tržních socialismů "s lidskou tváří" a podobných pochybných kočkopsů. Nalijme si čistého vína a konečně si přiznejme, že západní společenská věda (zde míněna zejména ta více či méně levicovější orientace, včetně nejrůznějších "rádoby" marxistů, marxologů a obdobných obvykle silně oportunistických šarlatánů) nikdy neporozuměla vlastnické podstatě ani kapitalismu ani reálného socialismu (či hellerovského protosocialismu), a že značná část jejich výstupů na tato témata jsou, bohužel, pouhé plytké bláboly. Samozřejmě, že je nezbytné klíčové názory nepřetržitě a důkladně studovat, resp. není vůbec myslitelné šmahem odmítat a zavrhovat úplně vše - i zde lze bezesporu stále nacházet nespočet důležitých podnětů, inspirací a významných dílčích rozpracování, resp. posunů poznání. Nicméně západní společenské vědy, konfrontovány s globalizovanou realitou a hrozivě se prohlubujícími celoplanetárními rozpory, jsou dnes stále více a více bezradnější z důvodu absence adekvátní, fungující (a tedy skutečně vědecké) metodologie. V tomto smyslu jsou nesporně také (na pár výjimek potvrzujících pravidlo) - vědomě či nevědomě - úpornými apologety kapitalistického uspořádání s fundamentem v podobě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a to včetně příslušných "zjevných pravd" (nezpochybnitelnost tržních konkurenčních principů a ziskové orientace, paradigma stálého ekonomického růstu, ale většinou také liberální individualistické konstrukce typu koncepce přirozenosti lidských práv, kosmopolitní orientace, soudobé obludné politické "hyper"korektnosti, včetně protěžování menšin a propagace úchylek a jiného společensky nebezpečného jednání apod.). Neschopnost orientace ve stále složitější globalizované realitě, resp. nemožnost proniknutí do podstaty rozporů dnešní doby, ale v neposlední řadě i pokryteckost a strach pojmenovávat věci pravými jmény vede k roztříštěnosti poznatků, "objevování" již dávno objeveného (připomeňme módní koncepce typu teorie chaosu představující derivát dávno známých principů dialektiky či bojácné přešlapování řady západních sociologů či politologů před objektivním faktem existence společenských tříd a třídního boje), častým únikům k iracionalitě a idealistickým vizím nebo k neustálému omílání přežilých industriálních schémat a stereotypů.

Právě k takovýmto "trvalkám" z oblasti především sociáldemokratické mytologie náleží přesvědčení o užitečnosti tzv. třetích cest, kdy v podstatě mají být na kapitalistických tržně-konkurenčních základech při zachování liberální demokracie zkombinovány zejména ekonomické výhody kapitalismu (jako např. dynamika, efektivnost či vysoká životní úroveň - čti konzum) a přednosti socialismu (sociální spravedlnost, solidarita nebo menší nerovnosti v rozdělování příjmů i majetku). Označení "třetí cesta" bývá používáno v různých souvislostech a obvykle není jednotně chápáno a vymezováno - zde bude (a to značně zjednodušeně) používáno k označení dominující ideologie, resp. teorie i praxe západních zemí (včetně tzv. sociálního státu) po druhé světové válce přibližně do nástupu neokonzervativní pravice v 70. - 80. letech. Nebude tedy vztahováno např. ke specifickému (a do Evropy prakticky nepřenositelnému) aktuálnímu dění v Číně a ani nebude přesně používáno ve smyslu V. Klause, považujícího všechny "třetí cesty" za skrytá označení pro cestu "druhou" - pro socialismus. V určitých objektivních a subjektivních historických podmínkách mohou výše zmíněné koncepce do určité míry i úspěšně fungovat (nehledě na fakt, že např. ekonomiky existují vždy jako smíšené a nikoli tedy v teoreticky čistých učebnicových podobách), ale nejedná se však o univerzální recept použitelný dnes. O spojování nespojitelného trefně vypráví čapkovská pohádka o pejskovi, kočičce a jejich dortu (a v neposlední řadě i o bolení břicha toho, kdo se nechal ošálit a tento pozřel). Skutečně tedy platí, že kompromisy, eklektické slepence a různé zpatlaniny eliminují negativa základních "surovin" a vedou k prosazení toho pozitivního? Není dnes spíše na místě pohled, že přehnané snahy o socializaci kapitalismu či kapitalizaci socialismu (ať již tyto pojmenujeme jakkoli) po překročení určité míry spíše negují původní přednosti obou systémů a vedou k prosazení spíše toho méně pozitivního a přínosného? Cílem moderní levice by jistě neměl být návrat k neregulovanému divokému kapitalismu a odbourání všeho již vybojovaného, ale nejsou dnes přece jenom v určitých aspektech inspirativnější např. krajně liberální (resp. neoliberální) vize společenského uspořádání a příslušná kritika byrokratických (a to i evropských) struktur ve srovnání se špidlovským plácáním o zachování starého sociálního státu v nových kulisách či mnohdy až tragikomická bezradnost tzv. nové či údajně modernizované "levice"? V Evropě tato v zoufalé snaze udržet se u moci za každou cenu naprosto vše vsadila na jedinou kartu spočívající v iluzi o všespasitelnosti stále těsnější evropské integrace vydatně živenou na každém kroku propagovanou a mediálně opěvovanou ideologií tzv. evropanství.

Tzv. třetí cesty v sociáldemokratické režii byly relativně úspěšné v mimořádně příznivých podmínkách po druhé světové válce, které můžeme modelovat vzestupnou částí IV. dlouhé vlny (Kondratěvova dlouhodobého ekonomického, resp. šířeji i společenskoekonomického cyklu) nastartovanou právě druhou světovou válkou, resp. spojenou s aplikacemi nových technologií první etapy vědeckotechnické revoluce. Tehdy také systém vykazoval relativní dostatek zdrojů pro realizaci politiky státu všeobecného blahobytu spojenou v ekonomické oblasti především s eklektickými a kompromisními neokeynesovskými recepty (které se však značně odlišovaly od původních idejí J. M. Keynese a byly ve své hlubinné podstatě neoklasické). Od přelomu 60. a 70. let však zdroje najednou "zmizely" a nebylo již možno v daném kapitalistickém rámci financovat štědré sociální projekty - sestupná část IV. dlouhé vlny je tak spojována s krizí a demontáží starého sociálního státu (eufemisticky dodnes maskovanou termínem jeho údajné modernizace); v 90. letech také mizí protitlak socialistického společenství končícího rozvalem SSSR. Jinými slovy (např. J. Kellera) tradiční sociáldemokratické recepty fungovaly, pokud existovala určitá globální rovnováha práce a kapitálu, na kterou měl (vedle dostatku zdrojů) zcela zásadní vliv neustálý tlak zemí socialistického tábora. Existence socialistického společenství tak paradoxně více přispěla ke zlepšení životní úrovně pracujících na Západě než na Východě; nehledě na strategii zemí reálného socialismu typu "dohnat a předehnat", kdy ale nové technologie (spojené např. s vojenskou oblastí či kosmickým průmyslem) již nebyly masověji aplikovány a nepromítaly se výrazněji do spotřeby. Z logiky zhodnocovacího procesu (resp. ekonomické racionality) vyplývá, že sociální stát (a celé "sociálno") je pro kapitál především nákladem, který nese pouze pokud je k tomu donucen, resp. dokud mu toto přináší nějaké zisky - kapitál tak rozhodně nečiní z altruistických pohnutek. V současnosti je však situace diametrálně odlišná od podmínek 40. - 60. let minulého století, zdroje nutné k náběhu nových technologií vzestupné části V. dlouhé vlny zatím v globálním měřítku zřejmě ještě naakumulovány nebyly a globální rovnováha mezi prací a kapitálem je již dlouhodoběji podstatně vychýlena směrem k dominanci kapitálu. Poněkud naivní vize nutnosti postavit proti globální síle kapitálu globální (nebo alespoň evropský) sociální stát mnohému sice znějí libě, realita je však daleko tvrdší (a slovy klasika "začíná tam, kde se rozplynou iluze"). Neoliberální (a přiznejme si, že zatím jediná) podoba soudobé globalizace sociální stát ničí ze své podstaty stále urputněji a proto je na místě začít minimálně registrovat skutečné dopady těchto procesů namísto jalového filosofování o jejich objektivní nevyhnutelnosti, nutnosti a správnosti. Industriální éra vývoje totiž definitivně končí a nelze již proto vycházet ze starých industriálních pouček, schémat a stereotypů - nejen ekonomických, hospodářsko-politických, sociálních, ale i politickoideologických, a to především liberálních.

K nejnebezpečnějším z nich náleží klasické paradigma stálého a neomezeného ekonomického růstu v duchu schématu: Stálý a co nejvyšší kvantitativní ekonomický růst zvyšuje ekonomický blahobyt a životní úroveň všech (např. profil spotřeby vyhrazený v minulosti pouze nejvyšším příjmovým skupinám je dnes právě díky růstu dostupný i chudším) což se více méně automaticky promítá do růstu štěstí a spokojenosti, resp. do lepšího života (čti konzumu, často však již faktického plýtvání) individuí. Tato zisková logika je umocňována tzv. technologickým imperativem, kdy každá nová technika a technologie má být co nejrychleji aplikována a tím opět zlepšen život (čili konzum) individuí, resp. technicisticko-scientistickou (především pak americkou) nezvratnou vírou v sílu vědu, techniky a nových technologií automaticky řešících všechny problémy. S uvedenými schématy považujícími ekonomický růst (obvykle však redukovaný na kvantitativní standardní makroekonomické ukazatele) pouze za společensky prospěšnou a v podstatě stálou záležitost lidské civilizace operují ekonomové různé ideologické orientace, a to často i marxistické, obvykle zcela zapomínaje na společenské důsledky tohoto růstu. Představa, že ekonomika (stejně jako osobní bohatství) musí neustále růst a zvětšovat je v západním civilizačním okruhu hluboce zakořeněna. Vzpomeňme M. Webera a jeho hegemon raného kapitalismu v podobě protestantské etiky (především kalvínismu), kdy bohatství, resp. ekonomická úspěšnost je projevem boží přízně a předurčení ke spasení; religiózní křesťansko-židovské kořeny kultu růstu však můžeme odvíjet již od T. Akvinského aj. K osvíceneckým ideálům a pilířům liberalismu náleží víra v neomezený pokrok i filosofie nikdy nekončící materiální i vědomostní expanze - ostatně aktivní (přesněji ofenzivní) vztah ke světu je klíčovým znakem celé západní civilizace, jejímž cílem není např. smíření člověka se sebou samým, nýbrž stále dokonalejší ovládnutí okolního světa. V tržním systému orientovaným na soukromé zisky spočívajícím na soukromém vlastnictví samozřejmě stálý (a již dlouhodobě exponenciální a v mnohých aspektech i samoúčelný) kvantitativní ekonomický růst patří k samotným fundamentům industriálního systému plynoucím z přirozené expanze trhů a pouze těžko lze očekávat, že se globální trhy samy začnou žádoucím způsobem regulovat či že "uvědomělí" kapitalisté si dobrovolně sáhnou na své prebendy.

Přibližně od 60. let minulého století sílí pochybnosti o smysluplnosti (viz opomíjená učebnicová samuelsonovská otázka "Proč vyrábět?") a udržitelnosti moderního ekonomického růstu a je konečně také poukazováno na jeho negativní dopady - namátkou např. v oblasti ekologie, dalších narůstajících globálních problémů či degradace lidských bytostí na jednorozměrná spotřební monstra typu "homo coca-colens". Ke starým zjištěním také již náleží to, že štěstí si jen těžko lze koupit za peníze a tedy i to, že průměrný příjem na hlavu a stupeň pocitu štěstí (a spokojeného života) jsou prakticky nezávislé veličiny, resp. že tradiční ukazatele ekonomického růstu i např. stupeň mobility lze pouze těžko považovat za ukazatele skutečného pokroku. I když si mnozí dobře uvědomují (spolu se známými Zprávami Římského klubu), že v žádném systému s omezenými zdroji nemůže neomezený růst pokračovat po neomezeně dlouhou dobu, resp. že vedle přirozených (či přírodních) limitů růstu existují i hranice možná ještě zásadnější (sociální, antropologické či institucionální apod.) zůstávají koncepce trvalé udržitelnosti vývoje zatím pouze v rovině naprosto bezzubých proklamací. Např. Světový summit o udržitelném rozvoji konaný v Johanesburgu roku 2002 hovoří o jakémsi rozvoji zajišťujícím rovnováhu mezi rovinou sociální, ekonomickou a environmentální, kdy však k jeho základním cílům náleží udržení vysoké a stabilní úrovně ekonomického růstu, resp. zaměstnanosti. Vedle mnohých otazníků spojených s věcným vymezením trvalé udržitelnosti (růstu, rozvoje, budoucnosti či života) se však daleko více problémů koncentruje do oblasti jeho konkrétního prosazování v praxi - mnohé přístupy ústí v nepříliš optimistický závěr, že v kapitalistickém rámci je jeho prosazení naprosto nereálné. Bohužel i čelní představitelé KSČM stále slibují vysoký ekonomický růst (a ostatně těžko mohou činit jinak), ale obvykle již nepřipojují zásadní otázky komu tento vlastně prospívá a kdo se především těší z jeho výsledků. Také přesvědčení, že vysoká tempa ekonomického růstu (posuzovaného standardní metodikou národního účetnictví) dnes automaticky zajistí vyšší zaměstnanost patří do oblasti tradiční, nejen ekonomické, mytologie; ostatně i zastánci dlohovlnné koncepce upozorňují na specifika rostoucí části predikované V. dlouhé vlny, kdy vzestup již pravděpodobně (na rozdíl od dřívějších "industriálních" vln) nebude provázen poklesem nezaměstnanosti.

K dalším velkým liberálním mýtům (ba přímo podvodům) náleží i víra v přínosnost volného mezinárodního obchodu pro všechny zúčastněné - má jít o "hru s nenulovým součtem", kdy se stejnými zdroji je v případě specializace zemí a následného volného obchodu vyrobeno více komodit a posunuty hranice spotřeby. Dodnes v podstatě jediným ekonomickým argumentem ideologického monolitu o jedině správném volného obchodu je koncepce komparativních výhod z počátku 19. století, obvykle připisovaná D. Ricardovi, který však již sám relativizuje její závěry v případě mobility kapitálu, resp. její další dílčí rozvíjení (Heckscher-Ohlinova věta atd.). Tak jako v době anglické klasické školy politické ekonomie nahrávalo liberální heslo "free trade" (a na první pohled rovné šance pro všechny) zájmům nejvyspělejší země, tak i dnes ideologie volného obchodu odpovídá především zájmům nadnárodních korporací - jak např. přesvědčivě dokladuje J. Vanek koncepcí destruktivního zahraničního obchodu; také další "ekonomičtí disidenti" (H. Daly nebo P. Desai a S. Riddlestone) poukazují na mnohé významné nedostatky ricardovské koncepce (neexistence předpokladu plné zaměstnanosti, nulových dopravních nákladů či ztrátu tzv. bioregionální výhody s konsekvencemi pro podporu ekonomické decentralizace a lokalizace ekonomik atd.).

Důležitou součástí první části textu S. Holubce je zmapování vybraných názorů ohledně hodnocení minulého systému. Vždy je však na místě položit si kardinální otázku, podle jakých kritérií budeme posuzovat (šířeji podle jakých pravidel vůbec "hrajeme"), a v zájmu koho jsou tato kritéria, resp. pravidla konstruována. Jeden ze základních problémů minulého systému spočíval v tom, že světový socialismus si nechal vnutit nerovnou (a v podstatě - v případě stálé koexistence obou konkurenčních táborů - předem ztracenou) soutěž podle kapitalistických pravidel a kritérií při naprosto rozdílných startovních podmínkách. Dodnes jsou v tomto kontextu uplatňována především kvantitativní hlediska kapitalistické ekonomické efektivnosti a prakticky vše podstatné je podřizováno modle konkurenceschopnosti s konečnou orientací na maximalizaci konzumu v zájmu dosahování zisků. Především v době mezi světovými válkami probíhala již klasická diskuse o efektivnosti a racionalitě centrálně plánované (socialistické) ekonomiky - není však její závěry možno interpretovat tak, že mnozí účastníci na obou stranách známých sporů (např. o ekonomickou kalkulaci) vlastně dospěli k názoru, že socialismus může teoreticky být maximálně pouze tak efektivní jako kapitalismus? Nevedou snad hypotetické modely dokonalé konkurence a dokonalého centrálního plánovače (např. v kontextu metodologie celkové ekonomické rovnováhy) k identickým výsledkům? To však platí pouze za striktních modelových předpokladů a hlavně při uplatnění kapitalistických ziskových kritérií - nemělo by však socialismu jít o něco trochu jiného než o triumf v konzumu? Jistou analogii v obráceném gardu můžeme dnes spatřovat v chování integrované Evropy podléhající obdobnému bludu, která sama např. Číně vnucuje soutěž v konkurenceschopnosti podle nelítostných kapitalistických pravidel. Tyto však nikterak nezohledňují (a z podstaty ani nemohou) skutečné "komparativní výhody" starého kontinentu a naopak ještě urychlují rozklad EU a definitivní odsun Evropy na periferní kolej globálního vývoje. Samozřejmě, že dnes můžeme mudrovat o tom, že socialismus měl být daleko ofenzivnější a na tuto nerovnou soutěž neměl vůbec přistoupit. Nutno zde ale zohlednit konkrétní historickou realitu, která v jeho počátcích toto v podstatě ani neumožňovala, což však zcela neomlouvá absolutizaci kapitalistických ekonomických kritérií a jejich mechanické interpretace. Po celkové stabilizaci situace a vybudování příslušné materiálně-technické základny (a to včetně dosažení přiměřené úrovně konzumu) měla být věnována daleko větší pozornost soutěžení se světovým kapitalismem nikoli v pouze kvantitě (tedy zejména v konzumu), ale především ve zlepšování kvality života v duchu usilování o novou nekapitalistickou (a nemanipulativní) společenskou racionalitu. Myšlenkové tanky levice vytvářející prostor pro systémovou změnu by proto neměly ustrnout na přežilých schématech tržně-kapitalistické racionality (resp. efektivnosti), ale napřít svou pozornost jiným směrem - od kvantity ke kvalitě, od striktně ekonomických ke komplexnějším sociálně-ekonomickým ukazatelům, tedy od individuálních zisků k celospolečenským (a dnes i celoplanetárním) zájmům a od individualistických k celostním systémovým pohledům a přístupům.

Jaká plynou základní poučení z celého Holubcova materiálu? Za prvé: Západní levicová společenská věda jako celek naprosto fatálně selhala při predikcích pádu reálného socialismu (a to možná ještě více než soudruzi na Východě). Za druhé: Reálný socialismus skončil díky ekonomickým, politickým aj. příčinám objektivní a subjektivní povahy (i když, na rozdíl od autora, se opravdu těším až historie pravdivě zhodnotí roli M. Gorbačova či B. Jelcina, ať již své kroky činili s jakýmkoli záměrem a v jakémkoli žoldu). Za třetí: Západní tzv. levicová věda dnes totálně tápe, s ničím skutečně novým nepřichází a nelze ani spoléhat na to, že se tak v brzku stane. Jak nás ale tyto závěry posouvají dál? Bohužel, příliš ne. Nebylo by proto užitečnější již dále neztrácet čas, smířit se s (pro někoho možná trpkými) fakty a prioritně se soustředit na přípravu a trpělivou propagaci vlastních, možná na první zdání i poněkud utopických, projektů?

Nebylo by v oblasti studia relevantní literatury týkající se minulého systému přínosnější zaměřit se především na sovětské, resp. ruské prameny? Pohled "zvenčí" je sice také velmi důležitý, ale proč se máme dozvídat, o tom jak se nám "špatně" žilo od západních mudrců, kteří na Východě často nikdy vůbec nebyli, dlouhodobě nežili a nikdy neporozumí např. slovanským specifikům? Skutečně modernizovaný socialismus by se měl v této souvislosti oprostit od přílišného liberálního kosmopolitismu a plně docenit rozdíly mezi lidmi, národy i zeměmi (a to včetně dotažení úvah o přirozenosti člověka s poněkud menším důrazem na konstituující vliv "sociálna") - viz např. výše připomenutý M. Weber se svým závěrem, že k efektivnímu fungování kapitalismu je potřebná hluboce zakořeněná protestantská etika většině Slovanů však spíše cizí. Opomenuto by rozhodně nemělo být neustálé a důkladnější vyhodnocování zkušeností ze zemí, kde určité zbytky socialismu ještě zbývají (či možná spíše přežívají) jako Kuba, Korea či Vietnam a zejména Čína, ale při plném vědomí jejich těžko přenositelných specifik. Především je však nutno zkoncentrovat úsilí na důkladnou přípravu, zpracování a objasňování vlastních originálních projektů, a zde se v žádném případě nebát velkých i menších "vědeckých utopií" - samozřejmě nikoli v naprosté izolaci, ale ve spolupráci a koordinaci, pokud však bude s kým.

Jakými nosnými tématy by šlo oslovovat širší veřejnost a postupně i sjednocovat levici, resp. aktivně napomáhat (spolu se sociální zkušeností) postupnému formování a sebeuvědomování, resp. dozrávání zatím v podstatě absentujícího subjektu budoucí systémové změny? Jádrem stále zůstává zkoumání vlastnictví prizmatem dialektiky výrobních sil a vztahů, resp. stále rozvíjené pracovní teorie hodnoty odkud je pouze malý krůček k jednomu z hlavních "trháků" v podobě různých koncepcí ekonomické a politické samosprávy, participace či zaměstnaneckých podniků. Jsou opravdu tak nepředstavitelné modely skutečné (tedy i ekonomické) demokracie, kdy si již kapitál nebude najímat práci (přesněji vykořisťovat pracovní sílu), ale naopak práce si bude pronajímat potřebný kapitál - a to např. v kontextu kvalitativně nových technologií? Nestálo by také minimálně za pokus oslovit širší spektrum občanů důkladně připravenými (ale i když zatím spíše nepříliš reálnými) projekty typu tzv. Tobinovy daně na zdanění především mezinárodního spekulativního kapitálu? V rámci hledání trvalé udržitelnosti by všestranná podpora měla být poskytována také mnoha rozumným "zeleným" projektům a subjektům (u nás však samozřejmě nikoli typu Strany zelených otevřeně fungující dnes jako jedna z tzv. "havlostran"). Přínosným by mohlo být i jisté oprášení a rozpracování některých koncepcí stacionární (nerůstové) ekonomiky a společnosti, včetně možných inspirací z předkapitalistických formací či z počátků kapitalismu (cechy, občiny, družstva, komuny, regionální samozásobitelské komunity, ale i kampeličky, záložny, půjčování peněz bez úroku či podpora netržních "sousedských" aktivit a vztahů). A to nikoli pouze v duchu ekonomických romantiků tesknících po "starých dobrých zašlých časech", ale při ryze aktuálních úvahách o překonávání rostoucí manipulace a odcizení v moderní době, o alternativních ekonomických systémech, o znovubudování složitého přediva ekonomické infrastruktury narušeného soudobou globalizací či v kontextu analýzy "protiproudů" globalizačních procesů někdy označovaných souhrnným termínem glokalizace. Nestálo by dále také alespoň v našich podmínkách za zamyšlení, zda by radikálnější levice neměla pomoci překonávat pokračující krizi odborů, ze své podstaty sice spíše sociáldemokratických (ale stále plnících nezastupitelné funkce), a to v situaci, kdy se sociální demokracie od tradičních odborářských cílů (ale i od svého vlastního volebního programu) stále nenávratněji vzdaluje?

Neměl v jistém smyslu nakonec v roce 1989 pravdu F. Fukuyma se svým ideologickým soudem o "konci velkých dějin", resp. nezvratném vítězství liberálního kapitalismu? Tento sice během 90. let zdánlivě celosvětově triumfuje, ale tímto "pyrrhovým vítězstvím" si pod sebou zřejmě již definitivně podlamuje větev a ve svých starých podobách sám také končí. Ostatně i samotný Fukuyama později hovoří o větších výzvách a problémech ve srovnání s porážkou světového socialismu (jako životní prostředí, terorismus či přílišný egoismus aj.) a v podstatě se připojuje ke kritice neoliberalismu. Pokud jde o ideologii socialismu - stará revoluční strategie skončila rozpadem reálně socialistické světové soustavy a oportunistický západní evoluční socialismus se také v podstatě totálně vyčerpal a zdiskreditoval. Definitivně již zřejmě skončila éra industriálního "liberálního socialismu" a budoucnost lze spojovat především se socialismem méně liberálním či přímo neliberálním. Zbavme se konečně častého matení pojmů a přestaňme přívlastek liberální ztotožňovat s pokrokovým, ba někdy dokonce i s levicovým; konzervativní také rozhodně neznamená pouze zpátečnický, retardační, natož výhradně pravicový. Důraz na tradiční hodnoty a jistoty, pevnější řád, pořádek, disciplínu a respekt k přirozeným autoritám či na povinnosti a odpovědnost (jako obvykle opomíjené druhé stránky všech těch práv dnes tak jednostranně vyzdvihovaných popletenými pseudohumanisty - a to i práv sebevětší zrůdy, která se svým jednáním sama vyřadila z lidského společenství) stále citelněji absentuje právě v době vykořeněného postmoderního relativismu - uvedené by však jistě nemuselo být v zásadnějším rozporu ani např. s výše zmíněným ideálem samosprávného tvůrčího socialismu.

V kontextu potřeby předefinování některých hlavních priorit, resp. skutečně modernizovaného pojetí levice a pravice je nezbytné zbavení se řady předsudků a nemilosrdné postupné boření mnoha tradičních (a především liberálních) tabu. Je skutečně z hlediska dlouhodobější strategie prozíravé přenechávat veškerý prostor a iniciativu "staré" i "nové" pravici v oblasti témat sice značně ožehavých a nepopulárních, před kterými však již dnes není možné strkat hlavu do písku? Není např. minimálně zrnko pravdy na různých názorech hovořících o stále větších problémech způsobených nekontrolovaným nárůstem počtu obyvatel Země, jejíž kapacita ani v této oblasti samozřejmě není zcela neomezená? A je opravdu tak nemorální dotazovat se po kvalitě populace? Lze se tolik podivovat tvrzením, že sama příroda stále častějšími katastrofami obnovuje určitou rovnováhu (tj. v podstatě se pokouší regulovat počet lidí, aby tito nemohli tolik škodit, když samotné lidstvo stále ještě nezměnilo své chování)? Skutečně zde všechno vyřeší nové techniky a technologie, resp. další výdobytky vědeckého poznání nebo se T. R. Malthus zase tolik nemýlil? A co zřejmě neodvratné a dosti zásadní reformy důchodových systémů, zdravotnictví a řady dalších oblastí? Jsme na to vůbec připraveni a máme k dispozici promyšlené projekty? Nestály by také alespoň za malé (třeba i značně kritické) zamyšlení návrhy diferencovat sociální dávky podle vzdělání či pokusy o reformu parlamentní demokracie, včetně nefunkčních volebních systémů (s penalizací volební neúčasti či zvážením rovnosti všech hlasů) atd. atd.?

Synonymem modernizace levice však rozhodně není její další sociáldemokratizace a přehnané rozkročení více k tzv. středu - konec konců bezpáteřní středové strany zaměřené na údajně slušného a nevyhraněného voliče (rozuměj voliče bez jasného či ještě lépe jakéhokoli názoru a tedy mnohem snáze ovladatelného) by mohly být převálcovány moderní konzervativní levicí a pravicí již v nepříliš vzdáleném horizontu. Cesta vede především přes pevné a jasné názory, transparentní postoje a distancování se od pokrytecké "salónní přijatelnosti". Modernizovaný socialismus pro 21. století by pak měl být v prvé řadě osvobozen od přílišných individualistických liberálních reliktů a v neposlední řadě je v tomto kontextu možno predikovat i jisté "neo"konzervativní socialistické obrození - nejdříve v oblasti teorie a posléze i společenské praxe. Objektivní podmínky možné systémové změny modelované instrumentáriem dlouhých Kondratěvových vln (pokud však jejich logika, také ale spíše industriální, bude alespoň rámcově platná i nadále) pak lze v případě globálního nástupu vzestupné části V. dlouhodobého K-cyklu kolem roku 2010 očekávat na jeho horním bodu obratu přibližně v období 2025 - 2035.

Z čeho se zrodila globalizace a její perspektivy

 

Alexej Bálek

 

Přes to, že v posledních zhruba třech dekádách globalizační proces dramaticky akceleruje a dostává se do kvalitativně nové fáze, nejsou mnohým jeho obsah a důsledky dostatečně jasné. Potvrzuje to exponenciální rozmach článků, publikací či projevů politiků obsahující velmi rozmanitý vějíř názorů, kde převládá krátkodobý a většinou málo komplexní pohled. Téměř všichni uznávají, že globalizace je objektivní proces, ale mnozí nechtějí z logiky globalizace vycházet.

Svět, resp. hospodářsky vyspělé země vstoupily posledním čtvrtletím dvacátého století do kvalitativně nové fáze svého vývoje – globalizace (Přesněji by tento pojem byl vymezen slovem transnacionalizace; ale je těžké měnit název, když se již vžil).

Globalizace dneška je kvalitativně jiná než obdobné procesy v minulosti. Zvláště od sedmdesátých let akceleruje technický rozvoj ve všech oborech, nastává kvalitativně nová situace v jejich vybavení, stroji, zařízeními, spojením, informacemi. Počítače, internet mění strukturu výroby a ekonomické činnosti, mění zdravotnictví, školství, zvyšují radikálně význam poznání, znalostí. To ve svém celku vytváří široké, vzájemně propojené vazby, které prostupují myšlení, politiku, ekonomiku, kulturu, vzdělání, vzdálenosti.

Globalizace zásadně mění celou strukturu ekonomiky a společnosti. V jejím procesu dochází zvláště v hospodářsky vyspělých zemích k rozvoji terciárního sektoru, tj. sektoru odvětví služeb, jehož podíl na celkové zaměstnanosti např. přesáhl v USA 70 %. Nyní však nastupuje nová éra, v níž se z odvětví služeb vydělují intelektualizované služby, věda, výzkum, školství, zdravotnictví atd. Jestliže dnes podíl těchto služeb na hrubém domácím produktu – spolu se sociálními službami a transfery – dosahuje ve vyspělých zemích Evropské unie kolem 30 % - 40 %, díky jejich další expanzi stojíme před epochou společnosti znalostí. V ní budou hrát rozhodující úlohu odvětví kvartérního sektoru, t.j. odvětví intelektualizovaných služeb.

Převratný vývoj v oblasti nové techniky a nových technologií, a v tom zvláště převrat v oblasti informatiky dal novou tvář kapitálu. Spočívá to v tom, že se nesmírně zrychlila tvorba a pohyb informací, že je možno uskutečňovat okamžitě přesuny finančního kapitálu, že se usnadnilo řízení výroby, obchodu a dopravy v mezinárodním měřítku z jednoho nadnárodního centra v kterémkoli místě na světě. Zároveň vývoj v oblasti nové techniky umožnil, aby kapitál mohl fungovat decentralizovaně. Tím vznikly a vznikají nové výrobní, obchodní a finanční subjekty, které se často vymykají z dosavadní klasifikace podnikatelské činnosti a mění podstatně všechny obory a úseky ekonomiky a života vůbec.

Globalizace tak otvírá cestu ke zcela novému typu technického rozvoje. Ten – na rozdíl od éry průmyslové revoluce - nezvyšuje již produktivitu práce hlavně zvyšováním množství výrobků na jednotku vynaložené práce, ale především kvalitativními faktory - zdokonalováním, resp. intelektualizací výrobků a služeb. Umožňuje tak i souběžné zvyšování produktivity kapitálu. Tím zrychluje růst souhrnné produktivity výrobních faktorů, práce i kapitálu.

Toto období globalizace se vyznačuje zvláště přesunem hmotných a nehmotných statků přes hranice států, a to stále více bez změny vlastnictví. Jde o vnitropodnikový obrat nadnárodních korporací a o přesuny kapitálů (finančních i věcných), kdy jejich majitelé – transnacionální korporace - rozhodují jak se s nimi, tedy i s jejich výnosy – budou nakládat. Tak dochází k průniku zahraničního kapitálu do národních ekonomik a k usměrňování jejich struktur v jeho zájmu, což vývoj po roce 1970 kvalitativně odlišuje od předcházející etapy.

Globalizační proces je ve fázi rozletu a je provázen vysokou zainteresovaností transnacionálních korporací na jeho rozvíjení. Z toho vyplývající zvrat v ekonomické oblasti se promítá nejen do výrobního způsobu (organizace výroby, služeb atd.), ale následně do všech sfér života. A bude zřejmě pokračovat několik desetiletí.

To ovšem neznamená, že globalizace již není konfrontována se stále živými silami industrialismu a že nemá stále určitou objektivní podporu v konzervativním myšlení, ať je boj za národní hranice a úsilí o změkčení evropské ústavy, vykřikování o ohrožení národních integrit apod.

Současné protesty antiglobalistických hnutí nápadně připomínají svou neohrabaností protesty vznikající dělnické třídy proti rannému kapitalismu. Nicméně, stejně jako tehdy, tyto protesty sdělují důležitý údaj o stinných stránkách: dnes globalizace, tehdy průmyslové revoluce. Stejně jako tehdy nevrátily svět k manufaktuře, neodvrátí ho od globalizace.

Proto je též tak obtížný dialog o federalizaci Evropské unie. Mnozí aktéři této diskuse si neuvědomují, že budoucnost se připravuje právě teď, že faktory, které budou určovat v příštích desetiletích úroveň Evropy, jsou vytvářeny v současnosti a pokud nevzniknou, bude osud Evropy ohrožen.

Protože rozvoj a udržení jednotlivých států Evropy bude záležet stále více na síle Evropské unie, musí se tomu přizpůsobit úloha a postavení států, z nichž se skládá. Stejný proces bude probíhat v podobných útvarech, pokud vzniknou.

Nelze v žádném případě předpokládat, že se globalizační proces nedotkne v různých zemích a kontinentech různě jejich kulturně civilizačního rozvoje. Nesporně zde budou vznikat nové stránky tohoto vývoje a zanikat staré. V nejbližších letech bude tento proces relativně pomalý. Dlouhodobě však bude docházet k takovým změnám dosavadní kultury a civilizace, které si dnes možná nedokážeme ani představit. Poučení z dějin je takové, že v období kvalitativních změn, kdy nastupovala nová éra, to vedlo vždy zanikání nepotřebného, i když se vyznačovalo staletou tradicí. Historie to názorně ukazuje např. na průběhu konfliktu mezi zemědělským pojetím civilizace a nastupující civilizací průmyslovou.

To, že globalizační proces je, z historického hlediska, na začátku svého rozvoje znamená, že vytvoření jednotného globálního světového celku je v daleké budoucnosti. Příští desetiletí budou charakterizována především existencí velkých soustátí jako je např. Evropská unie. Tento fakt zároveň vytváří prostor pro jistou regulaci transnacionálních korporací (Žádný jednotlivý západoevropský stát totiž není schopen nadnárodním korporacím čelit).

V souvislosti s analýzou problémů globalizace nelze pominout národnostní otázku. V předcházející průmyslové epoše byla velmi ostrá, v epoše globalizace však sestupuje na nižší místa hodnotového žebříčku. Pohyb kapitálu dnes nepotřebuje nacionalismus. A to nejen protože jeho pohybu nic nebrání, ale především protože bez toho není možný rozvoj výrobních sil. Z toho plyne, že obavy ze ztráty integrity, které se dost často objevují, vycházejí z přežívajících zkušeností a nikoliv z nových podmínek, které 21. století nastoluje.

Mnoho nejrůznějších organizací a i OSN volá po tom, aby nadnárodní společnosti byly začleněny do demokratického procesu stejně jako vlády či regionální orgány a aby nerozhodovaly pouze na základě své ekonomické moci. Určitou naději v tomto směru mohou dát v těchto letech pouze velké celky typu Evropské unie. I ekonomická síla Německa či Velké Britanie na takový úkol nemůže stačit.

Závěrem je třeba říci, že globalizace je dítětem materializace výsledků vědy, dítětem rozvoje výrobních sil, nových technologií, které vedly k novým možnostem v ekonomice a téměř ve všech odvětvích a oblastech života společnosti. Bez tohoto technického pokroku by nebyl možný bleskový pohyb kapitálu, řízení podniků po světě z jednoho centra, horizontální organizace podniků atd.

Vzhledem k tomu, že rozvoj výrobních sil je nastartován k trvalému běhu, je do budoucna třeba počítat s dalšími výraznými změnami ve společnosti.

Reforma financovania vysokého školstva v ČR:

Musíme efektívnosti obetovať rovnosť príležitostí?

 

Soňa Hrušková

 

(Materiál je vybrán ze stejnojmenné diplomové práce obhájené v roce 2004 na Institutu ekonomických studií FSV UK. Vedoucím práce byl J. Kameníček.)

 

Abstrakt

Účelom tejto diplomovej práce je ohodnotiť investičný prístup k reforme financovania vysokoškolského systému. Autor práce sa snaží potvrdiť hypotézu, že tento prístup umožňuje navrhnúť reformu takým spôsobom, že môže byť súčasne dosahnovaná efektívnosť aj rovnosť príležitostí. Popisuje príklad takéhoto systému – „MyRichUncle“ – avšak zároveň tvrdí, že tržné podmienky v Českej republike nedovoľujú zaviesť reformu v tejto forme. Ďalej popisuje reformu založenú na investičnom princípe navrhnutú pre špecifické podmienky českého trhu. Na záver práce uvádza hlavné dôvody pre neprijatie tejto reformy Parlamentom ČR a hlavné kroky, ktoré je potrebné podniknúť, aby mohla byť reforma v tomto štáte úspešne zavedená.

 

Úvod

 

“S ničím sa nežije tak dobre ako s ilúziami. Čím dlhší je život v ilúziach, tým tvrdšie spravidla býva stretnutie s realitou. Naša spoločnosť sa pomaly zbavuje mýtov a ilúzií o prvých rokoch transformácie a stretnutia s realitou majú často ďaleko od zamatu ich počiatkov. A to je dobre. Zvyšuje to nádej na prebudenie z ilúzií a na hľadanie takých riešení, ktoré nás – nielen symbolicky – vrátia do rodiny dospelých zemí.” 

(Matějů a Straková, 2003d, str. 5)[1]

 

Reforma verejných financií v rozvinutých štátoch sveta predstavuje jednu z najväčších výziev pre ekonómiu a politiku 21. storočia. Zvyšuje sa význam efektívneho a dlhodobo udržateľného systému verejných financií, v ktorom, samozrejme, najvačšiu rolu zohráva financovanie dôchodkového systému, nasledované systémom financovania školstva (štátny rozpočet ČR na rok 2004).

V tejo práci sa budem zaoberať práve reformou druhej spomínanej oblasti verejného financovania, presnejšie, reformou financovania vysokého školstva.

Dôvodom pre moje rozhodntie je nielen dôležitosť tejto reformy v spojitosti so zaťažovaním rozpočtu verejných financií, ale hlavne jej opodstatnenosť v súvislosti s akumuláciou ľudského kapitálu na území ČR. Ľudský kapitál je dnes jednou z najvýznamnejších a pritom geograficky najviazanejších zložiek „rovnice konkurencieschopnosti“. Rastie význam tých odvetví, ktoré sa najviac podieľajú na produkcii a rozvoji ľudského kapitálu danej krajiny. Národné vzdelávacie systémy a medzi nimi aj systém vysokoškolského vzdelávania, hrajú v tomto smere kľúčovú úlohu. Je preto nesmierne podstatné, aby ponuka ľudského kapitálu – výsledok práce vzdelávacieho systému – korešpondovala s dopytom po ľudskom kapitále. Inými slovami, aby vzdelávacie systémy „produkovali“ jedincov s takým vybavením ľudským kapitálom, aký potrebuje profesný trh, a to v dlouhodobom časovom horizonte (jednou z funkcí terciárneho vzdelávania sa stáva aj predĺženie obdobia produktívneho uplatnenia človeka).  Samozrejme, nesmieme zabudnúť ani na tzv. vzdelanostnú úroveň štátu danú takými schopnosťami a vedomosťami obyvateľov  krajiny, ktoré trh nedokáže oceniť. Toto sú len základné ciele fungovania vzdelávacieho systému krajiny, avšak dostačujúce pre ilustráciu komplexnosti problému, ktorému dnes čelí väčšina ekonomík založených na znalostiach (knowledge based economies).   

Bariéry v prístupe ku vzdelaniu, nerovnosti, sociálna nespravodivosť či diskriminácia, to sú niektoré z pojmov, ktoré sa stále častejšie objavujú v politických, verejných, ale aj teoretických debatách na tému reformy školstva v ČR. O to viac, ak sa jedná o české vysoké školstvo. (Je paradoxné, že sa tieto pojmy vo forme pripomienok vyskytujú tak v kritikách sučasného systém, ako aj v kritikách návrhov reforiem tohoto systému.) To by bolo na prvý pohľad dobre, ak by tieto diskusie viedli ku vzniku nového systému financovania, ktorý by spomenuté problémy riešil, alebo aspoň zlepšoval. Na druhú stranu, ako ukazujú skúsenosti z mnohých krajín, sú to práve vzdelávacie systémy, ktoré v sebe majú najviac odolnosti voči reformám[2].

V júni roku 2003 som sa v Prahe zúčastnila na konferencii “Reforma univerzit a dostupnost k vysokoškolskému vzdělávání”, na ktorej sa zúčastnili veľký odborníci v oblasti vzdelávania z celého sveta[3]. Konferencia bola venovaná investíciám do ľudského kapitálu, konkrétnejšie rôznym návrhom systémov financovania vysokého školstva vo svete. Účastníci konferencie sa v záverečnej diskusii zhodli na nasledujúcich piatich bodoch týkajúcich sa súčasnej situácie financovania vysokého školstva (Matějů, 2003a):

„Význam terciárního vzdělání neustále vzrůstá ... zejména v kandidátských zemích střední a východní Evropy. Vysokoškolské vzdělání významně ovlivňuje nejen ekonomickou prosperitu zemí, ale i politické a sociální ovzduší a v neposlední řade zlepšuje kulturní život země.

Možnosti univerzit a jiných vzdělávacích institucí, včetně ministerstev a vlád, uspokojit neustále se zvyšující poptávku po vysokoškolském vzdělání jsou vzhledem k prohlubující se finanční krizi v této oblasti velmi omezené. Tato finanční krize výrazně omezuje kvalitu poskytovaného vzdělání a znemožňuje přístup ke vzdělání velkému počtu mladých lidí.

Tato omezení jsou nejvíce patrná v zemích střední a východní Evropy. ...Česká republika je ... skutečně unikátním příkladem důsledků limitovaných veřejných rozpočtů, jež vedou k omezování přístupu k vysokoškolskému vzdělání.

Je nutné se soustředit na opatření stimulující univerzity ke zvýšení jejich produktivity. Univerzity se musí naučit převzít část odpovědnosti za nedostatek finančních prostředků a samy se pokoušet tuto situaci řešit.

Je nutné hledat a aplikovat opatření vedoucí univerzity k vyšší efektivitě. Taková úsporná opatření se týkají zejména postkomunistických zemí, kde jsou v některých oblastech ještě značné rezervy...“(str. 3-4)

V súvislosti s faktom, že sa týmto problémom zaoberám už tri roky (od svojej bakalárskej práce na FSV UK), som si uvedomila zaujímavý jav. Na poli teoretickom urobili ekonómovia, sociológovia, právnici a iná odborná verejnosť obrovský krok vpred. Na druhú stranu, na poli praktickom, a to hlavne v štátoch strednej a východnej Európy s verejným financovaním vysokého školstva, medzi ktoré patrí aj Česká republika, toho bolo urobené pomerne málo.

 

Z danej analýzy situácie vyplývajú pre moju diplomovú prácu tri základné hypotézy:

H1:   Je možné navrhnúť reformu financovania vysokého školstva, ktorá by riešila problém alokačnej efektívnosti a rovnosti príležitostí.

H2:   Zavedeniu podobných reforiem v rozvinutých ekonomikách udáva smer systém MyRichUncle v USA. 

H3:   Bariéry v presadzovaní reformy financovania vysokého školstva v ČR nemajú zásadný charakter, tkvejú len v predsudkoch a s nimi spojených nedorozumeniach. 

 

Tieto hypotézy budem postupne podrobovať analýze, a to nasledujúcim spôsobom:

V prvej časti mojej diplomovej práce popíšem vývoj teórie vyúsťujúcej v definovanie potrebných vzťahov pre reformu financovania vysokého školstva využívajúcu komplementárny vzťah medzi tržnou efektivitou a rovnosťou príležitostí.

V druhej časti práce ukážem, že systém, v ktorom sú tieto dve zdanlivo opačné ramená váh naraz dosiahnuté, vo svete už existuje. Je to systém financovania vysokého školstva založený na podieľaní sa investora na budúcom príjme študenta. Na príklade spoločnosti MyRichUncle, ktorá v USA investuje do študentov prostredníctvom „human capital contracts“ ukážem hlavné výhody, ale aj možné prekážky a výzvy pre tento systému.

V tretej časti tejto práce najprv poukážem na hlavné rozdiely medzi prostredím USA a štátov, v ktorých je dodnes uplatňovaný podobný systém financovania ako v Českej republike. Uvediem dôvody, prečo nemôže byť systém podobný MyRichUncle, založený čisto na súkromnom „equity-like“ financovaní ľudského kapitálu, v týchto krajinách predstavený. Pomocou teórie prenesenej ceny sa následne pokúsim popísať systém, o ktorom si myslím, že by odpovedal súčasným nárokom na reformu financovania vysokého školstva v ČR. Týmto budem testovať H1.

V poslednej časti svojej diplomovej práce preskúmam možné socio-ekonomické i politické zábrany uvedenia reformy financovania vysokého školstva do praxe v ČR. Poukážem na to, že ak reforma (ktorá je v dnešnej dobe už jasne definovaná) vyhovuje H1, nie je prijímaná hlavnými hráčmi systému hlavne z dôvodu odporu (či strachu) zo zmeny, ktorá vyplýva z predpojatosti a mylných predstáv o navrhovanej reforme[4].

Pevne dúfam, že moja práca bude podnetná pre všetkých jej čitateľov.  

 

Úvodná diskusia a posolstvo

 

Úlohou každej vlády je podieľať sa na splnení cieľov, ako sú stabilný ekonomický rast, distribučná rovnosť a sociálna spravodlivosť, sloboda či bezpečnosť. Riešenie problematiky vysokoškolského vzdelania sa dotýka každej zo spomínaných oblastí. Ja sa vo svojej práci ale budem zaoberať tými dvoma oblasťami, ktoré sú v súvislosti s reformou financovania vysokého školstva najviac diskutované – ekonomický rast a distribučná rovnosť. Tieto dva ciele môžme pre vysokoškolský sektor definovať nasledovne (Barr, 2003b):

Ekonomický rast – aby mohol byť dosiahnutý, je potrebné, aby bol vysokoškolský sektor  dostatočne veľký, aby dosahoval vysokú kvalitu a aby odpovedal potrebám rýchle sa meniaceho trhu. To môže byť dosiahnuté jedine vtedy, keď bude vysokoškolský systém efektívny. 

Distribučná rovnosť – aby bola dosiahnutá, je potrebné zvýšiť prístup k vzdelaniu, a to takým spôsobom, že všetky sociálne vrstvy obyvateľstva budú mať rovnakú príležitosť vyštudovať vysokú školu.

O tom, že význam vzdelania (ako prostriedku k navršovaniu ľudského kapitálu) rastie, a to vrámci prechodu k vzdelanostnej spoločnosti (knowledge-based economy), už bolo napísaného mnoho. Na tomto mieste už len zhrniem hlavné argumenty do štytroch nasledujúcich bodov:

Podstatná premenná v produkčnej funkcii – Thurow (1996) tvrdí, že ľudský kapitál je dnes dôležitejší než kedykoľvek predtým. Definujme výstup ako funkciu kapitálu, práce a prírodných zdrojov: Y = f (K, L, M)

Prírodné zdroje (M), kapitál (K), ani technológia (f) dnes už nie sú až tak podstatné vysvetľjúce premenné pre ekonomický rast. Naopak práca (L)[5] sa stáva vysvetľujúcou premennou a (s rastúcim vplyvom technologického pokroku a  medzinárodnej konkurencieschopnosti na výkonnosť ekonomiky) zvyšuje dôležitosť vzdelania, ako podstatného determinantu ekonomického rastu štátu.

Podstata technologického pokroku – z jeho podstaty vyplýva, že dopyt po práci sa stále viac posúva smerom k vzdelanej pracovnej sile (skilled labour) a dopyt po nevzdelanej pracovnej sile (unskilled labour) prudko klesá. So zrýchľujúcimi sa periódami zmeny, trh naviac požaduje vzdelanie a tréning, ktoré budú a) rozsiahlejšie, než doteraz, b) podrobnejšie a diverzifikovanejšie, než doteraz, c) opakované, v tom zmysle, že ľudia budú potrebovať periodický tréning.

Demografická zmena – so stárnutím obyvateľstva vyspelých krajín si stále väčší kus koláča z verejného rozpčotu ukrajujú penzie a zdravotná starostlivosť. Produktívna časť obyvateľstva sa znižuje a spolu s tým vyvstáva tlak na zvyšovanie prodktivity práce. Preto je potrebné nájsť zdroje na financovanie nielen nových technológií ale aj ľudského kapitálu.

Empirické dôkazy – analýza OECD (2002) ukazuje, že po roku 1989 dochádza v post-komunistických zemiach k výraznému rastu ekonomickej návratnosti vysokoškolského vzdelania. Podľa tejto štúdie bol v ČR priemerný príjem osoby s vysokoškolským vzdelaním 1,8-krát vyšší než u osoby so stredoškolským vzdelaním (priemer v EU bol 1,63) (Matějů P., 2003c). Viacerí ekonómovia upozorňujú na fakt, že samotné zvyšovanie výdajov na vzdelanie nezaručuje rýchlejší rast ekonomiky. Determinantom rastu je kvalita vzdelania, a tá je zabezpečená jednak dostatočnou finančnou podporou a jednak previazanosťou systému vzdelávania s potrebami študentov, zamestnávateľov, spoločnosti a ostatných účastníkov systému. 

V tejto práci sa budem zaoberať reformou financovania vysokého školstva ako špecifickou časťou vzdelávacieho systému vyspelých krajín. Nebudem v nej diskutovať o financovaní základného a stredoškolského vzdelania, a to hlavne preto, že u týchto sa väčšina akademickej obce zhodne na tom, že externality z neho vyplývajúce sú natoľko podstatné pre spoločnosť, že by mali byť financované štátom.

Myslím si, že nie len následujúcou kapitolou, ale aj celou prácou, budú rezonovať dve témy - diskusia a posolstvo.

Centrálna diskusia sa vo svete vedie medzi dvoma súperiacimi modelmi financovania vysokého školstva, a to:

Anglo-americkým“ – vláda sa správa podľa predpokladu, že vzdelávacie inštitúcie sú, alebo by mali byť, heterogénne, a teda podporuje ich diverzifikáciu (rôznu výšku školného, kvalitatívne porovnávanie ap.).

Škandinávskym“ - vláda sa správa podľa predpokladu, že vzdelávacie inštitúcie sú, alebo by mali byť, homogénne, a teda ich považuje za rovné vrátane všetkých ich programov.

Každý z týchto modelov je založený na inom chápaní úloh šátu a trhu v ekonomickom systéme.

„Friedmanovský“ model – vychádza z predpokladu, že za istých podmienok môže byť medzi rovnosťou a efektívnosťou komplementárny vzťah. Chápe vzdelanie ako investíciu do ľudského kapitálu jednolivca. Spotreba vysokoškolského vzdelania vedie k zvýšeniu budúcich príjmov jednotlivca. Trh by mal preto alokovať prostriedky pre investície do vzdelania. Pričom je úlohou štátu vytvoriť také podmienky na trhu, aby bolo investovanie do ľudského kapitálu, vzhľadom k jeho špecifickým podmienkam, umožnené.

„Stiglitzovnský“ model – vychádza z predpokladu, že medzi rovnosťou a efektívnosťou existuje substitučný vzťah. Chápe vzdelanie ako prostriedok k navyšovaniu znalostí ako takých a považuje ho za spotrebný statok – základné ľudské právo, ktoré by malo byť poskytované zdarma. Štát by mal preto alokovať prostriedky k financovaniu vzdelania a pôsobiť v roli centrálneho plánovača. Samozrejme tak, aby výsledné riešenie smerovalo k dosiahnutiu optimálneho kompromisu medzi rovnosťou a efektívnosťou.   

Vo svojej práci sa pokúsim poukázať na to, že druhý zo spomínaných modelov je v dnešnom svete hromadného vysokoškolského vzdelávania neudržateľný a že už nedokáže splniť ani základné ciele, kvôli ktorým vznikol. Súčasne si uvedomujem, a potvrdzuje to aj stále aktuálna diskusia na túto tému, že sa púšťam do kontroverznej problematiky.

Hlavným posolstvom je, že úspešná reforma systému by mala byť postavená na:

- dobre vypracovanom odbornom návrhu (zahrňujúcom ekonomické, právne a sociálne aspekty),

- efektívnej administratíve a

- stabilnej politickej podpore reformy.

Z týchto troch pilierov je ten prvý snáď tým najjednoduchším a ja sa ním budem zaoberať pri dokazovaní H1 a H2. Aj ten najlepší odborný návrh však môže stroskotať, ak nemá dostatočnú administratívnu a politickú podporu. Toto tvrdenie sa pokúsim ďalej rozviesť pri dokazovaní H3.

 

Teoretické východiská pre reforemu financovania vysokého školstva

 

II. 1. Úvod do kapitoly

 

V tejto časti práce sa zaoberám vymedzedním teoretických východísk pre návrh takej reformy vysokoškolského systému, ktorá by bola zároveň efektívna aj poskytovala rovnosť príležitostí. Cieľom tejto kapitoly je poukázať na to, že v súčasnej dobe už existuje solídna teoretická platfoma vyvracajúca úzus o nutnosti substitučného vzťahu medzi efektivitou a rovnosťou príležitostí. Tento predpoklad je dnes jednou z hlavných prekážok schválenia reformy, ktorá by počítala s plateným vysokoškolským vzdelávaním.

Pri vypracovaní tejto kapitoly mi do veľkej miery pomáhal Radim Valenčík[6], ktorý o tomto fenoméne doby napísal:

„... jsme na prahu velké změny v charakteru společenského, zejména ekonomického vývoje, která svým rozsahem, mírou převratnosti a společenskými souvislostmi přesahuje kdysi proběhnuvší průmyslovou revoluci. Produkce lidských schopností se stává dominantním výrobním sektorem. Stojíme na prahu vzniku vzdělanostní společnosti. Staré se již přežilo, jeho ztráta pozic je spojena s různými otřesy, nové se prosazuje pomalu a obtížně.

Převratné změny, ke kterým již dochází, které lze vyčíst z reality a jejichž existenci lze doložit, se neukládají do rámců "staré ekonomie" (ve které je racionální rozhodování člověka vztaženo k dosahování užitku pojatého jako subjektivní fenomén). Potřebujeme novou ekonomii - ekonomii produktivní spotřeby. Ekonomii, ve které spotřeba nekončí dosažením užitku (požitku, prožitku apod.), ale pokračuje zvýšením produktivních sil člověka, které působí zdrojově jako stále významnější faktor ekonomického vývoje ...

Chceme-li tyto proměny společnosti uvidět na vlastní oči, ba co více, být jejich vědomými a aktivními účastníky, nezbývá nám než vyzbrojit se aparátem, který je schopen identifikovat roli produktivní spotřeby ve společnosti.“ (str. 3 - 4)

 

II. 2. Rovnosť a efektívnosť – opačné ramená váh?

Vzťah mezi efektívnosťou a rovnosťou (ktorého súčasťou je aj otázka bohatstva a chudoby, odstraňovania nerovností apod.) patrí mezi nejzávažnejšie společenské problémy vôbec a prístup k jeho riešeniu určuje smerovanie ekonomiky verejného sektoru, ktorá je realizovaná v praxi v danej krajine. V oblasti teoretického pojatia vzťahu mezi efektívnosťou a rovnosťou sa stretávame s dvoma protichodnými prístupmi – pôvodným „stiglitzovským“ (viď napr. J. Stiglitz, 1997, M. Potůček, 1997) a novým, ktorý môžme nazvať „friedmanovským“ (viď napr. M. Friedman, 1993,       R. Valenčík, 2003). V novodobej ekonómii verejného sektoru dochádza k podstatnému posunu, ktorý má závažné dopady aj na ekonomickú prax.

 

II.2.1. „Stiglitzovská“ ekonómia

„Stiglitzovská“ ekonómia sa domnieva, že medzi efektívnosťou a rovnosťou existuje substitučný vzťah, resp. že na trhu existuje taký stav, keď nie je možné dosiahnuť vyššej efektívnosti bez toho, aby sme sa vzdali časti distribučnej spravodlivosti. Dostatočne reprezentatívne sa k tomu vyjadruje M. Potůček (1997)[7]. Vo svojej monografii prehľadne interpretuje túto predstavu o vlastnostiach ideálneho modelu tržnej ekonomiky:

 

"Ideální model tržní ekonomiky je modelem rovnovážným: v jednoduchém světě trhu s dokonalým konkurenčním prostředím vznikají takové ceny, které distribuují vstupy firem a statky prodávané jednotlivcům tak, že nikdo nemůže najít jinou takovou kombinaci vstupů a výstupů, která by zvýšila užitek alespoň jednoho z účastníků tržní směny, aniž by zároveň nesnížila užitek někoho jiného. Tím je maximalizována suma dosažitelného bohatství společnosti - a zároveň nalezeny takové ceny vstupů a výstupů produkce a spotřeby, že nabídka všech statků je rovna poptávce po nich. Taková distribuce se v ekonomii označuje jako distribuce efektivní v Paretově smyslu. - Tato distribuce je však neutrální ve vztahu k rozdělení bohatství mezi jednotlivé účastníky směny - jinými slovy řečeno, neříká nic o tom, jak je celkové bohatství rozděleno mezi příslušníky dané společnosti. Pokud by totiž byl dán trhu volný průchod, pak by cirkulární a kumulativní procesy zprostředkované opakovanou nabídkou a poptávkou způsobily, že by se ti, kteří již disponují s velkými zdroji, stávali ještě bohatšími a chudí by přicházeli i o to málo, s čím na trh vstupovali (Myrdal, G.: Asian Drama: An Inquiry into the Poverty of Nations, Harmondswort, Pelican Books 1968). (Tato vlastnost volného trhu se označuje také jako centrifugální efekt trhu: bohaté tlačí do středu, zatímco chudí jsou vytlačováni na okraj.) Barry (Barry, N.: Understandding the Market, In: Loney, M. (ed.): The State or the Market, London, Sage 1987) uvádí, že k dalším systémovým důsledkům dlouhodobého působení trhu nekorigovaného jinými regulátory patří nezaměstnanost a nadspotřeba." (Str. 23-24.)

 

M. Potůček hneď na ďalšej strane tejto publikácie naväzuje na túto predstavu v časti "Zmenšení nerovnosti v rozdělování statků", kde píše:

"Vyjděme spolu s Okunem (1975) z předpokladu, že hledáme takové řešení, které by sledovalo jak kritérium ekonomické efektivnosti, tak kritérium distribuční spravedlnosti (ve smyslu takového rozdělení vytvořených zdrojů, jež by zaručovalo každému člověku určitý - blíže nedefinovaný - podíl na jejich spotřebě). Víme již, že efektivnosti v Paretově smyslu je dosaženo, je-li maximalizována ekonomická efektivnost, nicméně vůbec se nepřihlíží k distribuční spravedlnosti. Jde o řešení opírající se výlučně o uplatnění trhu. Lze si představit i situaci polárně protikladnou, kdy všichni dostávají stejně (distribuční spravedlnost je maximalizována), nicméně ekonomická efektivnost je nulová. Toto řešení si lze představit pouze v případě,  byla-li by moc státu absolutní a trh zcela potlačen. Každá vláda na světě  (pomineme-li hrůzný exces vlády Rudých Khmérů) tedy řeší problém, jak sladit regulační působení trhu a státu tak, aby bylo dosaženo jakéhosi optimálního stavu mezi ekonomickou efektivností a distribuční spravedlností. Neplatí ovšem přímá úměra: čím více distribuční spravedlnosti, tím méně ekonomické efektivnosti. Vtip je v tom, že dovednou, technologicky poučenou kombinací trhu a správy lze dosáhnout maxima možné ekonomické efektivnosti - a přitom dodržet stanovené podmínky distribuční spravedlnosti. Taková ekonomická efektivnost nebude nikdy tak vysoká jako efektivnost v Paretově smyslu, bude však eticky a sociálně přijatelná a (v demokratických poměrech tedy i) politicky průchodná. Klíčovým omylem všech státních socialismů bylo, že se snažily trh nahrazovat státem i tam, kde je nenahraditelný, a nevědomky tak stlačovaly výslednou ekonomickou efektivnost svých režimů hluboko pod hranici nutnou pro dosažení cílů v oblasti distribuční spravedlnosti. Tím si samy vykopaly hrob, poněvadž ztratily legitimitu - nikoli ovšem kvůli distribučním nespravedlnostem, ale kvůli ekonomickému kolapsu. Netřeba připomínat, že hrozí i opačný extrém - usilovat o ekonomickou efektivnost za každou cenu, tedy i za cenu tak velké distribuční nespravedlnosti, která podkope legitimitu režimu takového "dřevního kapitalismu" právě kvůli zanedbání druhého kritéria." (Str. 25-26.)

V prípade, že sa pozeráme na vysokoškolské vzdelanie prostredníctvom „stiglitovského“ pojatia ekonómie, musíme si vybrať medzi rôznymi kombináciami úžitku z efektívnosti a rovnosti príležitostí u vysokoškolského vzdelania. Úžitok ale nie je merateľná veličina.  Problém je teda v tom, že tento prístup nám nedáva žiadny návod, ako nájsť optimálnu kombináciu efektívnosti a rovnosti príležitostí.

 

II.2.2. „Friedmanovská“  ekonómia

Naproti „stiglitzovskému“ pojatiu sa „friedmanovská“ ekonómia pozerá na tento problém trošku inak. V roku 1957 v práci Teorie spotřební funkce M. Friedman poukazuje na zaujímavú myšlienku, na ktorú  u nás upozorňje napr R. Holman (1999)[8]:

„Ve skutečnosti domácnosti a firmy drží celý vějíř aktiv, finančních i reálných, a optimalizují skladbu svých portfólií tak, aby maximalizovaly svou užitečnost z držby aktiv (ovlivněnou výnosy, likviditou a rizikem aktiv). ... Reálné bohatství mohou ekonomické subjekty držet v pěti základních formách: v penězích, obligacích, akciích, fyzickém a lidském kapitálu.“ (Str. 433-434)

Domácnosti sa teda podľa Friedmana chovajú tak, aby maximalizovali súčasnú hodnotu budúceho príjmu z rodinného portfólia. Odtiaľ už je len malý krôčik k definovaniu produktívneho charakteru spotreby, na ktorú nás upozorňuje R. Valenčík (2003):

 

„Osobní spotřebou totiž ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby  má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví, či pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. ... Je mnohem jednodušší najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní...

...Předpokládejme nyní, že cílovost ekonomického jednání lidí a tím i cílovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen „koneckonců“) určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. V tom případě lze tuto cílovost vyjádřit takto: Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfólia), které sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského a nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.“ (Str. 4-5)

Vieme, že každá teória je len tak silná, aké nevyvratiteľné sú jej predpoklady.  Valenčík vo svojom predpoklade počíta s perfektným fungovaním trhu s ľudským kapitálom. Podobne ako u fyzického kapitálu je tento predpoklad samozrejme v niektorých zemiach  uplatniteľný (viď napr. USA), v niektorých iných (viď napr. väčšina transformujúcich sa ekonomík) o niečo menej, zatiaľ. Pre príklady investičných teórií uvedených do praxe, ktoré staviali na nesplniteľných predpokladoch nemusíme ísť ďaleko – kupónová privatizácia bola výsledkom jednej z nich. Súčasne si však myslím, že autorovi ide v tomto momente predovšetkým o jasnú definíciu teoretického predpokladu tak, aby na ňom mohol staviať a dokázať teoretickú možnosť komplementárneho vzťahu medzi efektívnosťou a rovnosťou príležitostí. O praktickej aplikácii tohoto predpokladu sa budeme baviť až v ďalších kapitolách. 

Ako som už spomínala, „stiglitzovská“ ekonómia vidí rozpor medzi efektivitou a rovnosťou, zároveň však na základe teórie úžitku nedokáže porovnávať rôzne alokácie zdrojov, či už pareto-optimálne, alebo nie. „Friedmanovský“ náhľad nám dovoľuje postúpiť od subjektívneho úžitku, ako akéhosi cieľotvorného kritéria, k optimalizácii portfólia domácností, ako kritériu alokačnému.

Túto alokáciu súčasných príjmov domácností, vedúcu k maximalizácii súčasnej hodnoty budúcich príjmov, si môžeme jednoducho vysvetliť pomocou Fisherovej teórie úroku (Holman 1999)[9]:

"Podle Fishera úrok existuje jen jako výsledek spolupůsobení dvou příčin, které nazval ochotou (willingness) a příležitostí (oportunity).

Ochota lidí vzdát se přítomné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí je subjektivním principem, spoluurčujícím úrok. Lidé jsou obvykle netrpěliví ve spotřebě, to jest dávají přednost přítomným statkům před statky budoucími. Úrok překonává tuto netrpělivost - vyvolává ochotu nespotřebovávat dnešní důchod a poskytnout jej k investici. Každý člověk má přitom určitou subjektivní časovou preferenci (time preference), která mu říká, kolikrát oceňuje dnešní statky (dnešní důchod) více než budoucí statky (budoucí důchod)...

...Příležitost investorů investovat dnešní důchod do výrobních metod přinášejících vyšší budoucí důchod je objektivním principem, spoluurčujícím úrok. Investor využije dnešní důchod k pořízení kapitálových statků, které investuje do výroby. Na konci výrobního procesu získá důchod, který je vyšší než investovaný. Poměr mezi očekávaným budoucím důchodem a dnešním (investovaným) důchodem determinuje maximální úrok, jaký je investor ochoten platit.

Fisher graficky znázornil určení úrokové míry spolupůsobením subjektivní ochoty a objektivní příležitosti investování dnešního důchodu za účelem získání budoucího důchodu...

Křivka XY je křivkou investičních příležitostí...

... Tvar křivky vyplývá z toho, že investiční příležitosti se postupně zhoršují (působí zákon klesajících výnosů z kapitálu), takže každá další jednotka dnešního investovaného důchodu přináší postupně zmenšující se budoucí důchody." (Str. 303-305)

 

Obr. 12-3: Určení rovnovážné úrokové míry (Str. 304)

Krivka XY popisuje investičné príležitosti, tj. aký budúcí výnos vynesie domácnostiam investovanie súčasných investičných prostriedkov (súčasného dôchodku):

V bode X by všetko spotrebovali, tj budúci príjem by bol nulový.

Pokiaľ investujú AX z dnešného dôchdku, získajú budúci dôchodok AB > AX (1+rbkrát).

Pokiaľ investujú P1 X z dnešného dôchdku, získajú budúci dôchodok P1E.

V bode 0 sa vzdajú celého dnešného dôchodku a získajú budúci dôchodok Y.

Z dôvodu existencie zákona klesajúcich výnosov sa pomer medzi investovaným dnešným dôchodkom a budúcimi výnosmi s ich rastom zmenšuje. Investičné príležitosti, ktorými disponjú ostatné subjekty majú klesajúcu výnosovú mieru.

Oproti krivke investičných príležitostí stoja indiferenčné krivky IC, ktoré vyjadrujú subjektívne intertemporálne preferencie domácností medzi dnešným a budúcim dôchodkom.

Hľadané optimum sa teda nachádza v bode dotyku ICe s krivkou investičných príležitostí XY, kde bude „objektívna” úroková miera daná investičnou príležitosťou zhodná so „subjektívnou” úrokovou mierou danou ochotou poskytnúť dnešný dôchodok. Spoločná dotyčnica te k týmo dvom krivkám určuje rovnovážnu úrokovú mieru 0R1/0P1 = 1+r.

 

Inú interpretáciu Fischerovej teórie úroku, ako subjektívnej ochoty domácnosti využiť investičné príležitosti, podáva Valenčík (2004b)[10]:

„Subjektivní ochotu vzdát se současného důchodu za účelem získání většího budoucího důchodu lze ovšem interpretovat i z hlediska vztahu mezi využíváním vlastních a cizích investičních příležitostí. Křivka XY pak popisuje cizí investiční příležitosti a křivky IC vlastní investiční příležitosti: Náš současný důchod můžeme věnovat na svou výživu, zdraví, vzdělání, společenské image, dobývání renty, získání in-side informací na golfovém hřišti, na úspory času pořízením auta či služky atd., to vše s očekáváním příslušného výnosu nebo z důvodu zabránění ztráty. Tyto naše vlastní investiční příležitosti si lze představit rovněž jako ordinované podle budoucího důchodu.

Naše optimum je pak v bodě, kde se vyrovná budoucí důchod z realizace našich vlastních investičních příležitostí s naším podílem na realizaci cizích investičních příležitostí, tj. s tou částí podílu na celkových výnosech z realizace cizích investičních příležitostí, která připadne (formou úroku) nám.” (Str. 114)

Na túto interpretáciu potom naväzuje vo svojom “Rozšířeném konceptu všeobecné ekonomické rovnováhy” (2004a[11]), kde svoju argumentáciu podporuje vyjadrením vzťahu medzi dopytom a ponukou investičných prostriedkov a príležitostí.

Je treba si povšimnúť, že pri konštrukcii grafického vyjadrenia hraje kľúčovú úlohu predpoklad orientácie spotrebiteľa na maximalizáciu súčasnej hodnoty budúceho príjmu. Toto riešenie potom odpovedá „friedmanovskému“ konceptu a nie konceptu (paretovskej) optimalizácie subjektívneho úžitku využívaného v krivke spoločenského blahobytu, tak ako ju využívajú teórie vychádzajúce zo „stiglitzovského“ východiska:

„Místo schématu s užitky jednotlivých spotřebitelů a hranicí dosažitelného užitku dostáváme schéma, ve kterém figuruje současná hodnota budoucího příjmu dvou spotřebitelů a hranice dosažitelného příjmu (Y´PF)...

... Bod A v tomto případě může být bodem, ve kterém je rozdělení kombinace současné hodnoty budoucích příjmů „spravedlivé“ ... nemusí být (a v obecném případě také nebude) bodem optima. Aktéři totiž mohou mezi sebe přerozdělit současné příjmy tak, aby se současná hodnota jejich budoucího příjmu zvýšila. Na základě toho pak lze dosáhnout paretovského zlepšení tím způsobem, že se alespoň jednomu z aktérů současná hodnota budoucího příjmů zvýší, aniž by se snížila druhému (resp. může se zvýšit oběma).

Bod optima je přitom jednoznačně určen průběhem Y´PF:

 

 

 

Obrázek 3: Optimální alokace budoucího příjmu

... Součet budoucích příjmů obou aktérů je největší v bodě E, kde se křivky Y´PF dotýká linie se sklonem 45° (resp. 135°). Zde platí, že MRY´ = 1, tj. D1 = D2. (Pozn. autora: Je otázne, či sa problém spravodlivosti dá redukovať na túto rovnosť. Viac by sa možno hodil výraz distribučná rovnosť, či rovnosť príležitostí.)

Důležité je najít interpretaci této skutečnosti. Uvedené přerozdělení současných příjmů má v realitě dobře známou podobu vztahu věřitel - dlužník, předpokládá tedy existenci kapitálového trhu. Jinými slovy - a to je i důležitý průběžný závěr, který získáváme - v konceptu všeobecné rovnováhy musí být obsažena i role kapitálového trhu a rovnováha na tomto trhu. “ (str. 65)

Hneď v ďalšej kapitole potom pristupuje ku konštrukcii vzťahov medzi ponukou a dopytom investičných príležitostí a investičných prostriedkov, ktoré používa vo svojej interpretácii všeobecnej rovnováhy (Valenčík, 2004a):

„Podívejme se blíže, k čemu na tomto trhu dochází… Na kapitálovém trhu tak proti sobě (přitom v opačném gardu) stojí nabídka a poptávka investičních prostředků, současně i poptávka a nabídka investičních příležitostí. Věřitel nabízí vlastní investiční prostředky a dlužník poptává cizí investiční prostředky; věřitel poptává cizí investiční příležitosti a dlužník nabízí vlastní investiční příležitosti...

V oblasti investičních příležitostí ... platí zákon klesajícího výnosu. Míra mezního výnosu z každé investiční příležitosti (tj. poměr mezi současnými a budoucími penězi, resp. to, v jaké množství budoucího příjmu se změní jednotka současného příjmu) určuje, kdy bude vlastník příslušné investiční příležitosti poptávat cizí investiční příležitost či naopak nabízet vlastní investiční příležitost. Poptávat cizí investiční příležitost bude potud, pokud výnos z jeho vlastní investiční příležitosti bude menší než z cizí investiční příležitosti. Nabízet vlastní investiční příležitost bude potud, pokud výnos z této investiční příležitosti bude vyšší než výnos z cizí investiční příležitosti...

Pohled na roli kapitálového trhu z pozice jednoho aktéra, který disponuje určitým současným příjmem a současně vlastními investičními příležitostmi, je důležitým doplňkem rozšířeného schématu všeobecné rovnováhy a současně i východiskem pro řadu dalších interpretací.

 

Výchozí situace: Část prostředků, kterými disponuje, využije aktér pro realizaci vlastních investičních příležitostí. Samozřejmě, že nejdříve je použije k zajištění existenčních potřeb. Pokud se týká dalších investičních příležitostí, bude postupně přecházet od těch, které přinášejí největší výnosy, k těm, jejichž mezní výnos je nižší a nižší, dokud nevyčerpá zásobu investičních prostředků, kterou disponuje. Tak tomu bude v případě, dokud do hry nevstoupí kapitálový trh.

Jakmile do hry vstoupí kapitálový trh, objeví se nabídka cizích investičních příležitostí. Výnos z využití cizích investičních příležitostí má podobu úroku. Protože jedna jediná domácnost množstvím nabízených či poptávaných cizích investičních prostředků neovlivní úrokovou sazbu (peníze, které na kapitálový trh ukládá nebo které si na něm půjčuje jsou jen kapkou v moři), můžeme ji považovat za konstantní. Ve vztahu mezi průběhem křivky vlastních investičních příležitostí, hranicí současného příjmu a výší úrokové sazby mohou vzniknout dvě odlišné situace, které si ukážeme prostřednictvím následujícího schématu:

 

Obrázek 4: Poptávka po investičních příležitostech a investičních prostředcích

V prvním případě (úroková sazba = i1) je průsečík (bod E1) klesající křivky mezního výnosu z realizace investičních příležitostí s konstantní křivkou úrokové sazby před hranicí současného příjmu domácnosti (a tudíž i prostředků, kterými disponuje). To znamená, že poskytne-li své investiční prostředky k realizaci cizích investičních příležitostí, dosáhne vyššího budoucího příjmu, než pokud by realizovala vlastní investiční příležitosti. Spotřebuje (z hlediska teorie produktivní spotřeby se jedná o využití vlastních investičních příležitostí) tedy jen část disponibilních prostředků, zbylá část se stává úsporami (přenechává je k realizaci cizích investičních příležitostí). Křivku mezního výnosu z realizace jejich vlastních investičních příležitostí přitom můžeme interpretovat jako křivku poptávky po cizích investičních příležitostech.

Ve druhém případě (úroková sazba = i2) je průsečík (bod E2) klesající křivky mezního výnosu z realizace vlastních investičních příležitostí s konstantní křivkou úrokové sazby za hranicí současného příjmu domácnosti (a tudíž i prostředků, kterými disponuje). To znamená, že vypůjčí-li si cizí investiční prostředky k realizaci vlastních investičních příležitostí, dosáhne vyššího budoucího příjmu. Spotřebuje (z hlediska teorie produktivní spotřeby se jedná o využití vlastních investičních příležitostí) tedy více prostředků, než kterými disponuje.

Křivka mezního výnosu z vlastních investičních příležitostí je až do jejího průsečíku s hranicí současného příjmu totožná s křivkou poptávky po cizích investičních příležitostech, za tímto průsečíkem se pak stává křivkou poptávky po cizích investičních prostředcích, pokud je nad úrovní úroku.

Z tohoto hlediska můžeme na úspory nahlížet rovněž jako na „dobrovolné přiznání“ toho, že domácnost vyčerpala vlastní dostatečně výnosné investiční příležitosti a že někdo druhý pro zbylou část investičních prostředků, které má, disponuje výnosnějšími investičními příležitostmi.

 

Ke schématu popisujícímu roli úroku existuje symetrické schéma, ve kterém se na danou situaci budeme dívat z hlediska toho, které vlastní investiční příležitosti je domácnost ochotna obětovat, pokud bude mít budoucí příjem z realizace cizích investičních příležitostí. Obětované vlastní investiční příležitosti jsou tak pro ni mezními náklady (obětované příležitosti) a (symetrická) křivka popisující její vlastní investiční příležitosti odpovídá křivce nabídky jejích investičních prostředků:” (str. 66 - 68)

 

 

Obrázek 5: Nabídka investičních příležitostí a investičních prostředků

K týmto dvom schémam mám len dve technické poznámky. Prvá sa týka veličiny Y´, ktorá v skutočnosti nie je súčasnou hodnotou budúceho príjmu, ale očakávanou súčasnou hodnotou budúceho príjmu. Každý “aktér” v tomto systéme môže očakávať inú budúcu hodnotu vyplývajúcu z využitia danej investičnej príležitosti, čo môže mať vplyv na tvar a sklon kriviek dopytu a ponuky v uvedených schémach. Na druhej strane, táto pripomienka nevylučuje teoretickú podstatu vyplývajúcu z konceptu maximalizácie (očakávanej) súčasnej hodnoty budúceho príjmu.

Druhá poznámka sa týka stanovenia equilibria. Rovnovážny bod (E) sa nachádza v bode, kde sa hraničný výnos z využitia vlastných investičných príležitostí vyrovná s výnosom z investičnej príležitosti s výnosovou mierou i (t.j. Y´ = (1 + i) Y a nie Y´ = i).

Nakoniec je potrebné poznamenať, že obe schémy v sebe integrujú dve situácie, ktoré môžu prebiehať súčasne. Sú to dva rôzne prípady vysvetlené v jednej schéme. Z podstaty veci je jasné, že Y´(i1) nemusí byť väčšie než Y´(i2).  Alternatívnou možnosťou vysvetľujúcej schémy by bolo zachovanie jednej i a posúvanie hranice súčasného príjmu.

V nasledujúcom kroku potom Valenčík dokazuje „friedmanovský“ predpoklad, že v takom ekonomickom systéme, kde je dostatočne využívaný kapitálový trh, je možné súčasne dosiahnuť (alokačnú) efektívnosť aj (sociálnu) rovnosť:

„Vraťme se nyní k tomu, co zpravidla v realitě rozhoduje o tom, zda ten či onen aktér bude v pozici dlužníka či věřitele, tj. k roli dispozice investičními příležitostmi a roli hranice současného příjmu …

Zde Y je současný příjem, Y´ je budoucí příjem, D křivka mezního výnosu z vlastních investičních příležitostí (poptávky po cizích investičních příležitostech, resp. po cizích investičních prostředcích), svislé tečkované linie představují (v pořadí zleva doprava) existenční pásmo a hranici současného příjmu.

Podívejme se nyní na to, z čeho se skládá příjem každého z aktérů, resp. příjem věřitele i dlužníka:

 

Obrázek č. 8: Příjem z realizace investičních příležitostí a z využití investičních prostředků

Plocha A (vyjadřující velikost příjmu z vlastních investičních prostředků) je v obou případech určena velikostí současného příjmu příslušného aktéra. Každá jednotka vynaloženého příjmu přináší průměrné zhodnocení. Plocha B (vyjadřující velikost příjmu z využití vlastních investičních příležitostí) u každého z aktérů je dána výnosností investičních příležitostí, kterými disponuje a je přebytkem nad průměrným zhodnocením.

Zatímco plocha A závisí na velikosti současného příjmu (a tedy z části i na majetku), pak plocha B na příjmu (a tudíž na majetku) nezávisí. Protože v dalším aktu se příjem sestává z obou ploch, vidíme, že v případě fungování kapitálového trhu role vlivu původního rozdělení majetku na budoucí příjem klesá.” (str. 68 - 69)

Z hore uvedeného teda vyplýva, že systém, v ktorom by dostatočne fungoval kapitálový trh v oblasti využívania investičných príležitostí spojených s rozvojom schopností človeka, by konvergoval („friedmanovský“ predpoklad) a nie divergoval („stiglitzovský“ predpoklad), čo se týka majetkovej diferenciácie. Ukazuje sa teda, že mezi rovnosťou príležitostí a efektivnosťou je teoreticky možné vytvoriť komplementárny vzťah.

 

II.3.  Diskusia teoretických východísk

 

V mojej teoretickej diskusii proti sebe stoja dve ekonomické východiská pre definovanie reformy financovania vysokého školstva: „stiglitzovské“ a „friedmanovské“.

V časoch, keď a) boli výnosy z vysokoškolského vzdelania oproti ostatným premenným v produkčnej funkcii zanedbateľné a vzdelanie bolo len predmetom osobnej spotreby bez významného produktívneho charakteru, b) bolo vysokoškolské vzdelanie elitným systémom s nízkou participáciou, bolo možné financovať ľudský kapitál zo štátneho rozpočtu. V dnešnej dobe je ale vysokoškolské vzdelanie masovou záležitosťou a snahy o uspokojenie dopytu po ňom sú nekompatibilné s rozpočtovým ohraničením štátu, ktoré vzniká dlhodobými faktormi akými sú medzinárodná konkurencia a stárnutie obyvateľstva.

A práve toto rozpočtové ohraničenie štátu vytvára v súčasnom vysokoškolskom systéme „stiglitzovský“ trade-off medzi efektívnosťou a rovnosťou príležitostí. Vysoké školy a) nemôžu byť dostatočne financované a b) nedostávajú dostatočnú tržnú informáciu na to, aby mohli byť alokačne efektívne. Za to, že sa štát vzdá tejto efektívnosti, mal by podľa „stiglitzovskej“ ekonómie vytvárať dostatočnú rovnosť príležitostí pre všetky sociálne skupiny. Dovolím si vo svojej diskusii pokročiť ešte ďalej tvrdením, že v prípade vysokoškolského vzdelania štátne financovanie sociálnu divergenciu ešte podporuje. Podinvestovaním ľudského kapitálu vzniká situácia, kedy sú výnosy z ľudského kapitálu vyššie než výnosy z iných typov kapitálu. Ľudský kapitál sa tak stáva vzácnym statkom, ktorého reálna cena je vyššia než oficiálna cena na trhu. Tým vznikajú tlaky na vytváranie „šedej ekonomiky“ v sektore (podobnej podpultovému predaju v Tuzexe v minulom režime). V tejto súťaži logicky aj empiricky (viď Matějů 2003c) vyhrávajú bohatšie vrstvy obyvateľstva.

V prípade, že by štát vytvoril také podmienky, aby pomocou kapitálového trhu umožnil prekonať toto rozpočtové ohraničenie, mohol by nastať taký stav v ekonomike, kde by bolo možné dosiahnuť komplementárny vzťah efektívnosti a distribučnej rovnosti vo vysokoškolskom systéme. To samozrejme neznamená, že by mal štát prestať podporovať vysoké školy úplne. Vysokoškolské vzdelanie vytvára pozitívne externality, ktoré by podľa ekonomickej teórie mal financovať štát.

Záver z mojej diskusie, pri uplatnení „friedmanovského“ prístupu, je, že investície do ľudského kapitálu získaného na vysokej škole by mali byť alokované prostredníctvom kapitálového trhu, pričom úlohou štátu vo vysokoškolskom systéme je a) vytvoriť také podmienky na kapitálovom trhu, aby bola táto alokácia distribučne spravodlivá a b) financovať tú časť vysokoškolského vzdelania, ktorá vytvára pozitívne externality.

 

II.4.  Zhrnutie kapitoly – Význam ekonomickej teórie pre prax

 

Ekonomická veda je často definovaná ako veda popisujúca, alebo vysvetľujúca javy, či procesy prebiehajúce v spoločnosti, či vzťahy (ekonomické) medzi jednotlivcami v spoločnosti. Ako veda je však ekonómia schopná aj inverzného procesu, t.j. stanoviť teoretickú platfomu dokazujúcu možnosť riešenia nejakého ekonomického problému. Samozrejeme, ekonómia nie je schopná definovať teóriu, ktorá by presne popisovala chovanie jednotlivých účastníkov ekonomického diania (ľudia sú samostatne mysliace a cítiace bytosti, na popis chovania ktorých nestačí náš matematický aparát), ale je schopná na základe danej teórie potvrdiť alebo vyvrátiť principialnu možnosť riašenia daného problému.

Presne tak tomu bolo aj v tejto kapitole mojej diplomovej práce. Pomocou dôslednej ekonomickej analýzy a následnej ekonomickej teórie som vymedzila základ pre dokázanie principiálnej možnosti vytvorenia komplementárneho vzťahu medzi efektívnosťou a rovnosťou, t.j. principiálnej možnosti zdokonalenia tržného mechanizmu tak, aby viedol k plném využívaniu investičných príležitostí spojených s rozvojom schopností človeka nezávisle na jeho súčasnej príjmovej, či majetkovej situácii.

Týmto som určila ekonomickému systému určitý smer, ale zatiaľ som ešte nedokázala, že vydať sa týmto smerom, znamená reálnu šancu na úspech. Preto sa v ďalšej kapitole pokúsim o nájdenie spôsobu praktickej realizovateľnosti tohoto riešenia.

 

 

Praktické východiská pre reformu financovania vysokého školstva

 

III.1. Úvod do kapitoly

 

Namiesto úvodu do tejto kapitoly by som na tomto mieste rada zhrnula závery zo svojej bakalárskej práce (Hrušková, 2001)[12] a nadviazala na nich. Vo svojej bakalárskej práci som si za účelom stanovenia porovnávacích kritérií stanovila nasledujúce požiadavky na systém vysokoškolského vzdelávania:

„...a) zvýšenie prístupu k vysokoškolskému vzdelaniu, b) zvýšenie kvality vzdelávania. Uvedené dva ciele nemusia byť vždy opačnými ramenami váh, v prípade, že v dlhom období budú prekonané kapacitné obmedzenia a na to aby to mohlo byť dosiahnuté je potrebná  c) dodatočná finančná podpora. Okrem týchto základných cieľov však existuje ešte jeden, ktorý, ak nie viac, je nemenej podstatný než všetky, vyššie spomenuté „ciele v prvom priblížení“. Problém vysokoškolského vzdelávania je niekedy zjednodušovaný na otázku: „Ako zapojiť do financovania VŠ ďalšie zdroje?“ Ani ekonómovia si však často neuvedomujú, že v tomto systéme nejde o „hru s nulovým súčtom“ (jeden získa, čo druhý stratil). Ide tu vlastne o „hru s nenulovým súčtom“, o zdroje, ktoré budú produkované naviac a ich výsledkom bude zvýšenie produkčnej sily vysokoškolského systému. Táto produkčná sila by sa mala prejaviť na trhu profesií. Je preto nutné definovať ešte jeden cieľ d) zabezpečiť, aby sa hlavným zdrojom financovania vysokoškolského vzdelania stalo uplatnenie absolventov na trhu profesií (v úmere na ocenenie produkcie danej VŠ).“ (Časť 1.3., Ekonomická analýza)

V predchádzajúcj kapitole som ekonomickou analýzou dospela k názoru, že je principiálne možné navrhnúť systém, v ktorom sú efektívnosť a rovnosť príležitostí  dosahované súčasne. V tejto kapitole svojej diplomovej práce by som rada nadviazala na výsledky mojej bakalárskej práce a na túto ekonomickú analýzu (kapitola II.) analýzou problému praktickej realizovateľnosti tohoto riešenia.

V tejto kapitole sa budem a) zaoberať porovnávaním rôznych systémov financovania vysokého školstva, b) pokúsim sa ukázať, že tzv. podielové financovanie investícií do ľudského kapitálu je tým riešením, ktoré zodpovedá nárokom definovaným v teoretických východiskách pre reformu a c) popíšem a zanalyzujem najčistejší systém investícií do vysokoškolského vzdelania založený na podielovom financovaní – MyRichUncle – ktorý vznikol v USA.

 

III.2. Porovnávanie možných systémov financovania vysokého školstva

 

V tejto kapitole nadväzujem na výsledky z kapitoly II, a teda vychádzam z teoretických predpokladov:

Na trhu sa stretávajú investičné príležitosti s investičnými prostriedkami.

Reformovaný vysokoškolský systém by mal smerovať k vytvoreniu takých podmienok, aby boli optimálne využité investičné príležitosti spojené s rozvojom a uplatňovaním ľudského kapitálu (pričom výraz „optimálne“ v sebe zahrňuje „alokačnú efektívnosť“ aj „distribčnú rovnosť“).

Aký systém financovania je tým správnym pre financovanie vysokého školstva? V literatúre sa objavujú tri základné typy financovania (Barr, 2003):

Čisté daňové financovanie.

Daňové financovanie plus školné platené dopredu.

Daňové financovanie plus odložené školné.

 

Čisté daňové financovanie som vylúčila už v predošlej diskusii.

 

Daňové financovanie plus dopredu platené školné vytvára sociálne sito, pretože deti majetných rodičov majú majetkovú výhodu oproti deťom rodičov s nižšími príjmami. Pričom aj rodičia zo stredných vrstiev obyvateľstva si môžu pri prekonávaní majetkového ohraničenia vypôžičať za výhodných podmienok. Výsledkom je, že najlepšiu možnosť na získanie financovania majú tí, ktorí to najmenej potrebujú. Využitie osvedčeného systému klasických pôžičiek, tak ako ho dnes poznáme, na financovanie vysokoškolského vzdelania vykazuje rad problémov, a preto nie je vhodným riešením. Základnými dôvodmi pre toto tvrdenie sú: a) veriteľ nemá čím ručiť, b) riziko a s ním spojený úrok sú príliš vysoké (z dôvodu nedokonalej tržnej informácie a vysoko neistého výnosu z vysokoškolského vzdelania).

 

Ekonómovia sa preto už niekoľko rokov snažia o zdokonalenie riešenia v náväznosti na následne popisovaný princíp:

Riziko dlžníka (študenta) je možné znížiť tým, že bude svoj dlh splácať na základe výšky svojich príjmov, a to len z tej časti, ktorá bude presahovať znesiteľnú hranicu (minimálna mzda, priemerná mzda – závisí na miere „sociálnosti“ reformy).

Riziko veriteľa je možné znížiť jeho rozložením na veľký okruh dlžníkov (diverzifikáciou rizika z nezplácania dlhu) za účelom zhodnotenia svojej investície.

Hľadanie a zdokonaľovanie riešenia vyústilo do zavedenia niekoľkých reforiem financovania vysokého školstva, počínajúc systémom HECS v Austrálii, či jeho podobami vo Veľkej Británii, až po čisto súkromný systém financovania „MyRichUncle“ v USA[13] . Všetky spomenuté systémy využívajú princíp daňového financovania plus odloženého školného.

 

Daňové financovanie plus odložené školné je jediným typom financovania vysokého školstva, ktoré viac-menej zodpovedá popisovanému princípu. Aj k tomuto systému financovania vysokých škôl však existuje niekoľko prístupov:

Podielová pôžička (Income – contingent loan)

Podielové financovanie (Equity – like financing)

Absolventská daň (Graduate tax)

Podielová pôžička je špeciálnym typom pôžičky, kde absolvent školy spláca po prekonaní dopredu danej hranice príjmu, určité percento zo svojich príjmov veriteľovi až do doby splatenia záväzku. Tento spôsob financovania vysokoškolského vzdelania bol po prvýkrát predstavený v Austrálii. Už podľa názvu - Higher Education Contribution Scheme (HECS) - je poznať, že tento prístup vychádza z predpokladu „cost-sharing“, a teda, že študenti by sa mali podieľať na nákladoch spojených s ich vzdelávaním. Podielová pôžička je v súčasnej dobe „politicky najpriateľnejším“ riešením financovania vyskoškolského vzdelania. Dôvodom je, že študenti splácajú len toľko, koľko si pôžičali plus úrok (časová hodnota peňazí). Tento systém rozhodne spĺňa podmienku o znižovaní rizika dlžníka. Na druhej strane však riziko veriteľa z nesplnenia záväzku zostáva tak vysoké, že HECS „investičný fond“, poskytujúci prostriedky k financovaniu, je v Austrálii ešte stále vlastnený a riadený štátom. Podielová pôžička patrí v súčasnej dobe k najdiskutovanejším riešeniam odloženého platenia školného. Avšak, je nutné poznamenať, že nie úplne zodpovedá teoretickým východiskám definovaným v kapitole II. Výsledkom je systém, ktorý:

Prilieva nové peniaze do vysokých škôl, ale nie toľko, koľko by mohol.

Generuje tržnú informáciu, ale nie takú kvalitnú, ako by mohol.

Zvyšuje prístup ku vzdelaniu, a tým zvyšuje rovnosť príležitostí, ale nie toľko, koľko by mohol.

 

Podielové financovanie je špeciálnym typom investície, podobnej investíciám do hmotného majetku (typu akcie), kde absolvent školy spláca po prekonaní dopredu danej hranice príjmu investorovi určité precento zo svojich príjmov po dopredu stanovenú dobu. Pričom absolventská daň je špeciálnym typom podielového financovania s tým rozdielom, že absolvent odvádza podiel investorovi po celý produktívny život, t.j. napr. po nástup do penzie. Tieto dva prístupy vychádzajú z predpokladu „profit-sharing“, a teda, že investor by sa mal podieľať na budúcom výnose jednotlivca spojenom s jeho investíciou do ľudského kapitálu. Podielové financovanie zodpovedá princípu definovanému na začiatku tejto podkapitoly, aj teoretickým východiskám definovaným v kapitole II.

 

Zo súčasných spôsobov financovania vysokého školstva sa tomuto spôsobu najviac podobá systém MyRichUncle uplatňovaný v USA. V nasledujúcej kapitole popíšem tento systém, ktorý je, podľa mňa, v súčasnej dobe najčistejšou formou podielového financovania ľudského kapitálu na svete, ako prípadovú štúdiu. Budem sa pri tom odvolávať na niekoľko štúdií, ale hlavne na článok „Human Capital Contracts“ od Miguel Palacios.

 

III.3. Prípadová štúdia: MyRichUncle[14]

 

Systém financovania vysokého školstva MyRichUncle (MRU) dáva axiómu „Vzdelanie je dobrou investíciou“ nový význam. Táto spoločnosť je v súčasnej dobe jedinou for-profit spoločnosťou využívajúcou systém podielového financovania v USA, ktorej cieľom je uspokojiť dve skupiny: a) vysokoškolských študentov dopytujúcich prostriedky potrebné k ich štúdiu a b) investorov dopytjúcich výnosy (investičné príležitosti)[15]. Spoločnosť využíva podielové financovanie, ktoré jej umožňuje investovať do ľudského kapitálu prostredníctvom zmluvy. Podľa tej študent obdrží finančné zdroje potrebné k vzdelaniu a zároveň sa zaviaže, že bude spoločnosti MRU odvádzať nejakú dopredu stanovenú časť príjmov po dopredu stanovenú dobu. Táto zmluva sa nazýva Human Capital Contract (HCC – zmluva o investovaní do ľudského kapitálu). [16]  Pre ilustráciu uvádzam následujúci príklad:

„John potrebuje 10 000$ na financovanie posledného ročníku vysokej školy. Už vyčerpal všetky ostatné zdroje financovania zvyčajne použiteľné pre študenta, ako napríklad federálne študentské pôžičky[17], a preto hľadá nový zdroj financovania svojich nákladov. John osloví MRU (alebo iný fond zameraný na financovanie ľudského kapitálu[18]) a zažiada o potrebných 10 000$. Johnova žiadosť je následne analyzovaná a po zvážení takých premenných ako škola, ktorú navštevuje, zameranie, doterajšie výsledky, atď. mu bude ponúknutých 10 000$, ak bude splácať 4 % zo svojho príjmu po dobu 10 rokov po dokončení štúdií a nástupe do pracovného pomeru. Po dobu nasledujúcich 10 rokov bude odvádzať 4 % zo svojho príjmu MRU.“ (Palacios M., 2002, str. 4)[19] 

Na uvedenom príklade je potrebné si povšimnúť nasledujúce:

Neistý výnos MRU - z investície do Johnovho ľudského kapitálu. John môže po 10 rokoch splatiť viac alebo menej než 10 000$.

Zhodné záujmy - MRU a Johna. Ak sa bude Johnov výnos z vlastného ľudského kapitálu vysoký, bude vysoký aj výnos investora.

Finančná nezávislosť v rozhodovaní - John získa väčšiu finančnú nezávislosť v porovnaní s klasickou pôžičkou. Podiel, ktorý bude „splácať“ každý mesiac nie je fixný, a preto nebude podstatnou premennou pri jeho rozhodovaní o budúcej kariére.

 

III.3.1.Čo prináša HCC študentom a čo investorom?

Na základe pozorovaní z predošlej kapitoly je možné zhrnúť výhody podielového financovania MRU (či iných investorov používajúcich podobný systém) do štyroch základných bodov. HCC sú pre študentov a investorov výhodné z nasledujúcich dôvodov:

 

Znížujú riziko pre študenta.

To sa prenáša do zvýšeného rizika pre investora. Ten však môže svoje riziko diverzifikovať. Môže investovať do niekoľkých HCC, a tým znížiť riziko nízkeho výnosu (straty). Absolventi s vysokým príjmom pokryjú straty z absolventov s nízkym príjmom. Investor teda môže diverzifikovať svoje riziko podobne, ako to robia poisťovacie spoločnosti pri poisťovaní skupín jednotlivcov vystavených rovnakým rizikám.

 

Znižujú riziko z neplnenia záväzku.

Skutočnosť, že záväzky sú prispôsobené výške príjmu jedinca, znižuje riziko z „nesplácania“. Je samozrejmé, že toto riziko nemôže byť eliminované úplne, kvôli jedincom, ktorí a) budú mať snahu vyhnúť sa plateniu, b) nebudú schopní splácať z iných dovodov. Bude ale eliminovaná tá časť nesplnených záväzkov, ktorá predtým vznikala u fixných splátok v obdobiach s nižším príjmom jednotlivca.

 

Sú nezávislé na súčasnej majetkovej situácii jednotlivca.

Študenti, zväčša nemôžu poskytnúť zástavu potrebnú u klasických pôžičiek. Práve títo ale získavajú z vysokoškolského vzdelania najviac (viď III.2.). Na rozdiel od klasických pôžičiek, je možnosť získania HCC závislá na parametroch súvisiacich s možnosťou uplatnenia absolventa na trhu práce, a teda s jeho potenciálnou budúcou finančnou situáciou.

 

Podporujú len absolventov s nízkym príjmom.

Na rozdiel od plošných podpôr poskytovaných štátom prostredníctvom klasických, štátom ručených pôžičiek ex-ante, HCC podporuje ex-post len tú skupinu študentov, ktorí to potrebujú po ukončení vysokoškolského vzdelávania.

 

III.3.2. HCC zvyšujú alokačnú efektivitu na trhu

Definujem cenu HCC ako percento príjmu, ktoré má študent splatiť na jednotku investície. V Johnovom prípade to bude 0.004 % za každý poskytnutý dolár (4 % z 10 ročného príjmu vydelené 10 000$ investíciou). Ocenenie ľudského kapitálu bude závislé od investorových očakávaní o jeho budúcom príjme. Tieto očakávania budú, ako som už spomínala, závislé na:

- škole, ktorú študent navštevuje,

- študijnom zameraní,

- doterajších študijných výsledkoch,

- iných parametroch podstatných pre ocenenie budúcich príjmov študenta.

To mimo iné znamená, že prostredníctvom cien jednotlivých kontraktov je možné získať porovnanie očakávaných budúcich príjmov. Toto porovnanie a) poskytne študentovi viac informácií, b) sprehľadní jeho možnosti pri rozhodovaní o výbere budúcej školy a zamerania.

 

Čo je ale ešte podstatnejšie, toto porovnanie nám poskytne viac informácií o ekonomickej hodnote nejakého určitého zamerania v porovnaní s jeho nákladmi. Pre lepšie pochopenie uvediem nasledujúce príklady (Palacios, 2002)[20]:

„Dvom študentom navštevujúcim každý inú školu s právnickým zameraním je ponúknutý HCC s rovnakou cenou. To znamená, že investor ohodnocuje potenciál budúcich príjmov týchto študentov rovnako. Ak by títo dvaja študenti mali financovať svoje štúdium prostredníctvom HCC, študent navštevujúci drahšiu školu by musel platiť vyššiu časť zo svojho príjmu. Tento študent by teda na základe ekonomického rozhodovania zvolil lacnejšiu školu.

Dvom študentom navštevujúcim každý inú školu s právnickým zameraním je ponúknutý HCC s rozdielnou cenou, ale rovnakým percentom splácania z príjmu. Táto situácia nastane za predpokladu, že investor ohodnocuje budúce príjmy týchto dvoch študentov proporcionálne k ich celkovým nákladom. Napríklad, HCC na školu A je dvakrát dražší než HCC na školu B (to znamená, že investor vidí dvakrát vačší príjmový potenciál v študentovi školy B), ale škola B je zároveň dvakrát dražšia, než škola A. V tomto prípade budú obaja študenti splácať rovnaké percento zo svojich príjmov.  Za takéhoto predpokladu, si študent na základe ekonomického rozhodovania zvolí školu s najvačším očakávaným výnosom, namiesto lacnejšej školy.“ (Str. 5)

 

Táto analýza by mohla byť podobne používaná aj pri porovnávaní rôznych zameraní na jednej škole. HCC tak môžu vytvoriť nátlak na stanovovanie reálnych nákladov jednotlivých zameraní. 

Porovnávanie cien HCC a nákladov na vysokoškolské vzdelanie vedie k zvýšeniu alokačnej efektivity na trhu vysokých škôl tým, že každý študent môže proti sebe postaviť ekonomický výnos a náklady daného štúdia. Ako som už popísala vyššie, študenti by sa mali rozhodovať pre štúdium na školách a) s výhodným vzťahom medzi očakávanými výnosmi a nákladmi a b) poskytujúcich vyššie očakávané budúce príjmy. Výsledkom tohoto tržného rozhodovania by mala byť vyššia konkurencia medzi jednotlivými školami, a teda študent profitujúci z nižšiích nákladov na štúdium pri vyšších očakávaných príjmoch.

 

III.3.3. Analýza kritizovaných charakteristík HCC

Myslím si, že je veľmi podstatné podrobne analyzovať kritizované rysy HCC. Je potrebné si uvedomiť, že niektoré z nich nie sú všeobecne aplikovateľné a týkajú sa amerických investorov na trhu USA. Naopak, vačšina problémov by mohla vyvstať v mnohých tržných ekonomikách, a preto je nutné ich analyzovať a brať ich v úvahu pri návrhu každej reformy financovania vysokého školstva založenej na podielovom financovaní, či pri právnych úpravách súvisiacich so zavedením podielového financovania na čisto tržnom princípe, tak ako tomu je v súčasnej dobe v USA .

Doteraz vznesená kritika na podielové financovanie prostredníctvom HCC sa logicky týka dvoch skupín:

- študentov a

- investorov.

V tejto kapitole podrobnejšie rozvediem záležitosti týkajúce sa týchto dvoch skupín jednu po druhej.

 

III.3.3.1. Kritika týkajúca sa študentov

Dopyt jedinca po danom produkte závisí mimo iného aj od substitučných alternatív na trhu. Vôľa študentov uzatvárať HCC bude závisieť od alternatívnych možností financovania vysokého školstva, ktoré budú v danom čase ponúkané na trhu.

Naviac, množstvo kritík HCC sa týka etických implikácií týchto kontraktov. Oba tieto problémy je treba podrobnejšie rozobrať v nasledjúcej diskusii.

 

Alternatívne možnosti financovania

Systémy financovania vysokoškolského vzdelania podobné HCC, založené na podielovom financovaní, vznikali v USA už dávno pred systémom, ktorý predstavila spoločnosť MRU. Najčastejšie uvádzaným systémom je ten, ktorý predstavil Yale: Tuition Postponement Program.[21] Ten bol však zrušený po tom, čo v 70-tych rokoch vláda USA predstavila štátom garantované študentské pôžičky. Je nepopierateľným faktom, že tieto pôžičky v tom čase zvýšili rovnosť pri vstupe na vysokú školu. Na druhej strane, je už teraz jasné, že sa študenti v USA budú musieť porozhliadnuť po alternatívnych formách financovania ich vzdelania, pretože štátne zdroje nie sú ani efektívne ani dostačujúce (viď II.3.).

Podobnému problému dnes nečelí len USA, ale väčšina vyspelých krajín sveta. Niektoré krajiny sa, ako som už spomínala, snažia túto situáciu riešiť (viď  III.2.), iné zatiaľ pretrvávajú v systéme verejného financovania, ktoré, ako som už ukázala je dlhodobo neudržateľné (II.3.). Za týchto okolností ale efektívne fungujúci vysokoškolský trh nemôže vzniknúť, pretože pre študenta je štátne financovanie vždy lepšou alternatívou. Na príklade USA je vidieť, že štátom garantované pôžičky tak isto nemusia byť dlhodobo udržateľným riešením, ktoré bude musieť byť časom nahradené iným, efektívnejším.

Štátom garantované pôžičky naviac vytvárajú efekt tzv. "negatívneho prerozdeľovania" (od chudobných k bohatým). Pôžička je garantovaná štátom banke, ale študent z chudobnejšej rodiny je aj tak vystavený riziku z nesplácania. Preto si tieto pôžičky berú z väčšej časti študenti z bohatších rodín ako nízkoúrokové. Tento typ pôžičiek súčasne pôsobí proti alokačnej efektívnosti. V podstate len dokumentuje fakt, že angažovanosť štátu na nesprávnom mieste situáciu nezlepšuje, ale zhoršuje.

 

Sú HCC etické?

Kritici podielového financovania často tvrdia, že vzťah medzi dvoma zmluvnými stranami HCC – študenta a investora – sa dá prirovnať ku vzťahu otroka a otrokára. Zástanci HCC, či podobných foriem podielového financovania, tvrdia, že táto kritika je nerozumná a neopodstatnená. Študenti sú predsa slobodní vo výbere svojho študijného zamerania, či následnej kariéry. Technicky vzaté, študent „predáva“ časť svojho budúceho príjmu investorovi, ale to je diametrálne odlišné od toho, keby „predával“ sám seba. Za otrotctvo sa dá považovať nedostatok šancí k prejaveniu slobodnej vôle, ale nie vlastníctvo podielu niekoho budúceho príjmu. V prípade, že by sme akceptovali fakt, že samo vlastníctvo podielu študentovho budúceho príjmu je otroctvo, mohli by sme sa všetci považovať za otrokov štátu, ktorému odvádzame dane. Je potrebné si uvedomiť, že jediný rozdiel medzi klasickou pôžičkou a podielovým financovaním je v metóde ohodnocovania časti budúceho príjmu študenta, ktorá by mala prislúchať investorovi, ktorý mu poskytol prostriedky na štúdium. 

 

Nerovné podmienky financovania pre rôzne školy či zamerania

Ďalší problém vychádza zo skutočnosti, že investor by mohol ponúkať nerovné podmienky financovania pre rôzne školy či zamerania. V súlade s tvrdením, že je v záujme spoločnosti, mať občanov vzdelaných v určitých zameraniach, ktoré typicky nie sú vysoko ziskové, by sa dalo argumentovať, že HCC bránia rozvoju tých odvetví, na ktorých má spoločnosť veľký záujem. V týchto odvetviach v zásade platí, že verejný prospech z nich presahuje ten súkromný. Podľa ekonomickej teórie sa rozdiel medzi súkromným a verejným prospechom nazíva externalitou. Spoločenské blaho môže byť ovplyvnené podinvestovaním práve tých aktivít, ktoré vytvárajú pozitívne externatity, t.j. sú prospešnejšie pre spoločnosť než pre jednotlivca. A práve zviditeľnením rozdielov vo výnosoch z jednotlivých študijných zameraní, môže HCC pomôcť identifikovať tie, ktoré vytvárajú veľké pozitívne externality, aby umožnili štátu nájsť efektívne riešenia ich financovania.   

 

Nerovné podmienky financovania pre rôzne skupiny obyvateľstva

Nie menej podstatný problém vychádza zo skutočnosti, že investor by mohol ponúkať nerovné podmienky financovania pre rôzne skupiny obyvateľstva, napr. ženy, rasové menšiny, hendikepovaných študentov, a.p. Napriek tomu, že táto situácia nemusí nutne nastať, je nutné pripustiť, že tržné sily majú tendenciu zohľadňovať tieto rozdiely pri ohodnocovaní budúcich príjmov. Je dôležité podotknúť, že samotné HCC nebudú dôvodom pre tieto rozdiely v príjmoch, budú jednoducho reflektovať očakávané rozdiely v budúcich príjmoch rôznych skupín obyvateľstva. Nemusí sa nám páčiť situácia, v ktorej nástroj fungujúci v tržnej ekonomike, ako HCC, nerovne oceňuje budúci príjem odlišných skupín obyvateľstva z dôvodu ich sexuálnej, či rasovej príslušnosti,  ale to  nie je dôvod, aby sme ho a priori zamietli. Naopak, práve takýto nástroj zviditeľní konanie spoločnosti a môže pomocť ho vylepšiť.

 

III.3.3.2. Kritika týkajúca sa investorov

Hlavnou obavou investorov investujúcich do ľudského kapitálu prostredníctvom HCC je a) právna vymáhaťeľnosť týchto zmlúv, b) vymáhateľnosť pohľadávok voči absolventovi vysokej školy a c) nežiadúci výber (adverse selection). V nasledujúcom texte ich podrobnejšie popíšem a analyzujem.

 

Právna vymahateľnosť HCC

Podľa spoločnosti Human Capital Recources, ktorá  ako prvá plánovala zaviesť HCC v USA v 90-tych rokoch, čelia spoločnosti ponúkajúce financovanie vysokoškolského vzdelania prostredníctvom HCC, v súčasnej dobe v USA dvom právnym problémom:

v niektorých štátoch USA je upisovanie budúceho príjmu zakázané[22],

HCC ako také nie sú, na rozdiel od študentských pôžičiek chránené proti bankrotu.

Myslím si, že pre účel tejto práce nie je časť b) až tak podstatná, pretože sa týka špecifických podmienok v USA.

 

Pokiaľ nebude aspoň prvý HCC prejednávaný na súde, aby vznikol precedens, či pokiaľ nebude používanie HCC v USA legalizované na štátnych či federálnej úrovni, budú investori investujúci prostredníctvom HCC vystavení vysokému právnemu riziku. Spoločnosť MRU odhaduje, že v USA vznikne súdny precedens do niekoľkých rokov. Nezávisle na výsledku, by ale legislatíva ošetrujúca HCC značne znížila riziko spojené s používaním týchto zmlúv.

 

Vymáhateľnosť pohľadávok z HCC

Presnejšie povedané leží tento problém v stanovení absolventovho príjmu po skončení vysokej školy. Absolvent bude mať tendenciu skrývať svoje príjmy počas obdobia, v ktorom je zaviazaný k odvodom z HCC. Najlepším riešením tohoto problému by mohol byť prístup k absolventovým daňovým priznaniam. V prípade, že by ale tento systém nebol legálne zjednotený, mohol by byť tento proces veľmi nákladný. Navyše sú niektoré tržné produkty, napr. opcie, ktoré môžu byť uplatnené až po uplynutí zmluvného obdobia, a teda nevystupujú v daňových priznaniach. V takomto prípade by stanovovanie príjmov absolventov vyžadovalo naviac ešte aj prístup k pracovým zmluvám. Myslím si, že tento krok je ešte viac administratívne nákladný, na druhej strane by bolo zaujímavé zistiť, aké vysoké by boli straty, keby tieto príjmy neboli priznané. Zmluva by mala tiež stanovovať, že za príjmy z pracovnej činnosti by sa pre potreby HCC považovali aj bezhotovostné zdroje príjmov.

 

Nežiadúci výber

Všadeprítomný problém, ktorému musia čeliť investori vo všeobecnosti, je práve problém negatívneho výberu. Podstata negatívneho výberu v tomto prípade vyvstáva z asymetrickej informácie medzi študentom a investorom. Pre študenta nesúceho informáciu, ktorá by viedla investora k vysokému odhadu jeho budúcich príjmov, by bolo financovanie prostredníctvom HCC príliš nákladné. Opačná by bola situácia pri študentovi nesúcom opačnú informáciu. Ako výsledok by teda investor mohol skončiť len s „nízko-výnosovými“ študentami. Aby sa tak nestalo, musí každý fond investujúci do ľudského kapitálu prostredníctvom HCC vyvinúť vysoké úsilie smerom k správnemu oceneniu každého HCC. To znamená, že do svojej ohodnocovacej funkcie musí zahrnúť všetky premenné, ktoré by mohli byť relevantné pre odhadovanie študentových budúcich príjmov. V prípade, že bude vo svojom úsilí úspešný, bude pre potenciálnych aj menej potenciálnych študentov HCC rovnako atraktívny. MRU tvrdí, že vďaka ich oceňovaciemu modelu sú schopní presne oceňovať HCC pre obe spomenuté skupiny. Presnosť tohoto modelu, bude môcť byť ohodnotená až za niekoľko rokov.

 

Na záver tejto kapitoly je treba zopakovať, že úspech spoločností investujúcich do ľudského kapitálu prostredníctvom inštrumentov podobných HCC bude v budúcnosti závisieť na a) presnosti modelov oceňujúcich budúci príjem študentov, b) schopnosti vyberať zmluvou stanovené odvody a c) právnom rámci, do ktorého budú tieto inštrumenty zasadené. Je potrebné si uvedomiť, že s týmito výzvami sa nestretávajú len investori v USA, ale aj všetky ostatné ekonomiky, ktoré by podobný systém financovania zaviedli, alebo by vytvorili podmienky pre to, aby tu spontánne vznikol.

 

III.4. Záver kapitoly

 

V tejto kapitole som na príklade americkej spoločnosti MyRichUncle a jej Human Capital Contracts popísala, v súčasnej dobe najčistejšou formu podielového financovania vysokoškolského vzdelania na svete. Podobné financovanie, prispôsobené špecifikám trhu, by, podľa mňa, malo byť vítané vo všetkých tržných ekonomikách, kde nastáva problém s pôvodnými zdrojmi financovania, a to hlavne z dôvodu nízkej efektívnosti súčasných systémov. Posledné desaťročia sa vačšina vyspelých krajín sveta snažila o reformu financovania, ktorá by umožňovala rovnosť prístupu ku vzdelaniu pre všetkých. Roky ukázali, že tieto reformy nielen že nie sú dostatočne efektívne (mimo iné problémy sa vačšina vyspelých krajín sveta potýka s problémami pri financovaní vysokoškolského vzdelania svojich občanov), ale ani nie sú spravodlivé. Nespĺňajú už teda ani základný cieľ, za účelom ktorého vznikli, a to -  ako bolo spomínané v texte – ani v „najdokonalejšej“ ekonomike sveta.

 

Zo zavedenia podielového financovania vo formách podobných HCC možu študenti získať:

- potrebné zdroje k financovaniu ich vysokoškolských štúdií,

- zníženie celkových nákladov,

- zvýšenie konkurencie medzi jednotlivými vysokými školami vedúce k zvýšeniu kvality štúdia.

 

Rozšírenosť používania tohoto financovania bude závisieť na schopnosti:

- štátnych autorít legalizovať tento typ financovania,

- investorov a štátnych autorít vyrovnať sa s problémom kontroly príjmov absolventov,

- investorov správne oceňovať budúce príjmy študentov.

 

Napriek problémom, ktorým čelí, sa už podielové financovanie vo forme HCC stáva v USA realitou. MRU už v súčasnej dobe investuje do ľudského kapitálu vysokoškolských študentov prostredníctvom týchto zmlúv, iní plánujú túto spoločnosť následovať. Pre vládne inštitúcie by sa tento fakt mal stať príležitosťou ako navýšiť prílev kapitálu do vysokoškolských inštitúcií. Tento spôsob financovania by sa mal stať bežne používaným v priebehu niekoľkých rokov. Ak sa tak stane, problém nízkej likvidity v tomto sektore by mohol byť vyriešený tak, že potrebné zdroje poputujú tým, ktorí ich potrebujú, aby vyšudovali vysokú školu. Týmto nakoniec získa celý vysokoškolský trh, ktorému budú poskytnuté toľko potrebné dodatočné informácie.

 

Nedá mi sa na tomto mieste nespýtať: „Je zavedenie takéhoto systému financovania vysokého školstva možné len v USA, alebo je možné ho, s potrebnými úpravami, zaviesť aj v iných ekonomikách?“ V nasledjúcej kapitole sa budem zaoberať možnosťou zavedenia podobného systému financovania v štátoch, kde, podobne ako v Českej republike, ešte stále funguje systém verejného financovania vysokých škol vo forme dotácií.

 

 

Reforma financovania vysokého školstva v Českej republike

 

IV.1. Úvod do kapitoly

 

V predošlej kapitole som poukázala na to, že v súčasnej dobe už na svete funguje systém, ktorý má perspektívu byť efektívny a súčasne poskytovať rovnosť príležitostí pri vstupe na vysokú školu.

 

V tejto kapitole by som chcela odpovedať na moju H1 tým, že ukážem, že aj v krajinách s čistým daňovým financovaním vysokého školstva, medzi ktoré patrí aj Česká republika, je možné zaviesť reformu financovania vysokého školstva, ktorá bude spĺňať potrebné atribúty definované v hypotéze. K tomuto problému pristúpim nasledovne: a) uvediem hlavné dôvody, prečo systém financovania formou podielového finanancovania v USA, tak, ako som ho predstavila v kapitole III, nemôže byť implementovaný v krajinách, ktoré doteraz používali čisté daňové financovanie vysokých škôl, b) predstavím dodatočný teoretický rámec potrebný k definovaniu reformy, c) načrtnem hlavné charakteristiky reformy financovania vysokého školstva v ČR.

 

IV. 2. Predstavenie špecifík trhu

 

Pri definovaní reformy financovania vysokoškolského systému je veľmi podstatné si uvedomiť počiatočné tržné podmienky, z akých má táto reforma vzísť (analógia s privatizáciou majetku v post-komunistických krajinách). Podrobná analýza týchto podmienok je nevyhnuteľnou podmienkou pre úspech reformy v danom štáte. V tejto časti sa budeme zaoberať porovnávaním dvoch protikladných systémov financovania vysokého školstva, tak, ako boli definované v kapitole I.:

„Anglo-americkým“ systémom financovania z rozpočtu domácností a

„Škandinávskym“ daňovo-dotačným systémom.

 

„Anglo-americký“ systém financovania z rozpočtu domácností. V skratke je možné povedať, že v USA uplatnený „Anglo-americký“ systém, kde sa pri veľkej miere pôsobenia tržných síl hlási veľké množstvo študentov na veľké množstvo univerzít, ktoré si, na základe kvality poskytovaného vzdelania (určenej uplatnením jej absolventov na profesnom trhu), určujú výšku školného, pričom hranicu rozpočtového ohraničenia jednotlivcov (domácností) je možné prekonať viacerými cestami. 

Myslím si, že prístup USA k financovaniu vysokých škôl je v princípe správny. Problém je skôr v tom, akým spôsobom sú financovaní študenti (resp. aké možnosti sú študentom poskytnuté na financovanie ich vysokoškolského štúdia). A práve tieto nevýhody systému, v dôsledku ktorých vyvstáva v USA problém s nedostočnou likviditou potrebnou k financovaniu vysokoškolského štúdia, vedú v USA k vzniku investičných spoločností typu MyRichUncle.

 

„Škandinávsky“ daňovo-dotačný systém. V ČR je ulatňovaný daňovo-dotačný systém. Vznikol z pochopiteľných dôvodov – aby bola prekonaná bariéra rozpočtového ohraničenia jednotlivcov. Už jeho názov veľmi dobre vysvetľuje jeho podstatu. Je to snáď až učebnicový príklad na prerozdeľovaciu (redistribučnú) funkciu daňového systému. Štát vychádza z predpokladu, že sa mu týmto podarí prekonať bariéru rozpočtového ohraničenia a umožní rovné podmienky vstupu na vysokú školu pre všetkých.

Neefektívnosť tohoto systému sa prejavuje hlavne v nedostatku: a) finančných prostriedkov potrebných k udržaniu a zvyšovaniu kvality vysokoškolského vzdelávania a b) potrebnej informácie medzi trhom profesií a vysokoškolskými inštitúciami. Snáď najlepšie tento problém vystihol Petr Matějů (2004)[23]:

“Stát kompletně hradí nejvyšší vzdelání, a přitom nedokáže zajistit, aby mezi vzděláním a požadavky trhu práce nastal soulad.” (Str. 4)

 

Pri porovnaní týchto dvoch systémov zistíme dve podstatné črty:

Zdieľajú problém nedostatku financií – oba tieto systémy sa potýkajú s rovnakým problémom, a to s nedostatkom financií na financovanie vysokoškolského vzdelania. U každého z týchto systémov vznikol tento nedostatok z iného dovodu a v neporovnateľnej miere, ale existuje a systémy mu musia čeliť.

Líšia sa v kvalite tržnej informácie – vo vačšine krajín uplatňjúcich daňovo-dotačný systém existuje nesúlad medzi produkciou vysokých škol a požiadavkami trhu profesií. Vysoké školy preto nie sú z historických dôvodov schopné oceniť kvalitu svojho vzdelania, a tým pádom ani adekvátnu výšku školného.

Záverom tejto analýzy je tvrdenie, že napriek tomu, že sa oba systémy potýkajú s problémom nízkej likvidity vo vysokoškolskom sektore, nie je možné počítať so spontánnym vznikom systému podielového financovania terciárneho vzdelania jednoducho zavedením plateného školstva, pretože na vysokoškolskom trhu s daňovo-dotačným systémom nie je určená nominálna hodnota vzdelania na tej či onej vysokej škole. Je teda potrebné definovať princíp, na základe ktorého by podielové financovanie mohlo byť zavedené v ČR. Tento princíp bol nazvaný princípom prenesenej ceny (Valenčík, 2003).

 

IV.3. Princíp prenesenej ceny[24]

 

Princíp prenesenej ceny je veľmi ľahko vysvetliteľný práve pri jeho konkrétnej aplikácii na oceňovanie vysokoškolského vzdelania:

Predajca = veriteľ = vysoká škola – prvotným veriťeľom je sama vysoká škola poskytujúca vzdelávacie služby.

Kupujúci = dlžník = študent – študent  platí za poskytnutý ľudský kapitál podľa toho, čo mu štúdium na vysokej škole prinieslo, t.j. po absolvovaní štúdia odvádza veriteľovi (vysokej škole) presne dané percento zo svojich príjmov (presahujúcich určitý prah príjmov, viď III.2) po presne stanovenú dobu, nezávisle na tom, aká finálna čiastka bude nakoniec zaplatená. 

V takomto systéme každý platí až z toho, čo mu vzdelanie vynesie, podľa toho, koľko mu vynesie, a priamo tomu, kto mu vzdelanie poskytol. Existuje (alokačne) efektívnejší a (sociálne) spravedlivejší systém?

 

Systém financovania vysokého školstva zohľadňujúci tento princíp, vytvorí základ pre naplnenie všetkých hore spomentých požiadavkov na výsledný systém. Je to preto, že tento spôsob financovania v sebe kumuluje nasledujúce funkcie:

Investičná (úverová) – každý študent, má prístup k vysokoškolskému vzdelávaniu, nezávisle na jeho súčasnej majetnosti.

Solidárne - poisťovacia – diverzifikáciou rizika, ktoré nesie poskytovaťeľ služby (vysoká škola) dochádza k solidarite viac úspešných absolventov voči tým menej úspešným a súčasne poisteniu sa pred rizikom z neúspechu.

Oceňovacia (funkcia ceny) – vysoké školy získavajú finančné prostriedky podľa  uplatňenia ich absolventov na trhu profesií. Preto sú motivované k poskytovaniu čo najlepšieho vzdelania s ohľadom na potreby tohoto trhu. Prenesená cena plní funkciu ceny vo všetkých troch oblastiach. Okrem evidentnej alokačnej a motivačnej funkcie, môže plniť aj funkciu informačnú, a to prostredníctvom „centrálneho registra“ poskytujúceho vo vhodnej forme informácie o tom, akú perspektívu má uplatnenie vzdelania poskytovaného danou školou.

Všetky typy prenesenej ceny môžu:

- byť obchodované na sekundárnych kapitálových trhoch,

- mať alternatívu priamej úhrady.

Pre obe tieto alternatívy je však nutné sekundárne nominálne ocenenie záväzku ktorý pôvodne nemal nominálnu hodnotu.  Čo pakticky znamená, že výsledný systém v sebe zahrňuje uplatnenie ostatných foriem platenia.

 

Prenesená cena sa od normálnej ceny líši nasledujúcim spôsobom:

Má viac parametrov – percentuálne stanovená výška čiastky, percentuálne stanovená výška odvodu, prah príjmu, od ktorého začína odvod.

Nemá primárnu nominálnu hodnotu – až na kapitálových trhoch môže sekundárne vzniknúť jej nominálne ocenenie.

Je odvodená od ocenenia produkcie danej vysokej školy na trhu profesií.

Alokuje prostriedky – v prospech tých vysokých škol, ktorých produkcia sa najlepšie uplatňje na profesných trhoch.

Prenesená cena je niečo medzi pôžičkou a daňovou záťažou, nie je však ani jedným. Vytvára chýbajúci mostík v špecifickom vzťahu veriteľa, dlžníka a kapitálového trhu pri investovaní do ľudského kapitálu. Je treba poznamenať, že pri objavení princípu prenesenej ceny hrala podstatnú rolu ekonomická teória, konkrétne vychádzajúca z funkcií ceny ako takej. Cena predovšetkým plní funkcie informačnú, alokačnú a motivačnú. Prenesená cena je vlastne len špecifickým prípadom ceny u transakcií, kde nominálna cena nevzniká.

Myslím si, že definovaním princípu prenesenej ceny som uviedla vačšinu podstatných faktov, ktoré sú potrebné pre definovanie reformy financovania vysokého školstva v ČR. Táto reforma musí podľa H1 vyhovovať kritériu súčasného dosiahnutia efetívnosti aj rovnosti príležitostí. Začiatkom nasledujúcej časti kapitoly zhrniem ešte raz všetky požiadavky na reformu, a potom pristúpim k jej konkrétnemu návrhu.

 

IV.4. Návrh reformy financovania vysokého školstva v Českej republike

 

IV.4.1. Požiadavky na reformovaný systém.

 

Na to, aby bolo možné ohodnotiť kvalitu reformy, zhrniem na tomto mieste ešte raz všetky požiadavky na navrhovaný reformovaný systém. Nová reforma musí v sebe kumulovať nasledujúce funkcie:

Investične – úverová – systém nesmie obmedziť príjmovú situáciu študenta, ba naopak, by mal zlepšiť situáciu rodín s nižšími príjmami.

Solidárne – poisťovacianesmie vytvárať sociálne riziká pre absolventov vysokých škôl a musí im umožniť dostatočné materiálne podmienky pre spoločenský vzostup.

Oceňovacia – vysoká škola musí byť zainteresovaná na uplatnení svojich absolventov, na relatívnom raste ich príjmu a spoločenskom vzostupe, t.j. na  zvyšovaní efektivity vzdelávacieho procesu.

Dosiahnuteľná – je dostatočne motivujúca už od začiatku a súčasne umožňuje realizovať dlhodobú stratégiu presunu ťažiska zdrojov financovania do oblasti podielového financovania (podielov na budúcich príjmov absolventov).

Etická – rešpektuje špecifiká jednotlivých zameraní a vplyv ich absolvovania na vývoj budúceho príjmu.

Generujúca tržnú informáciu – generuje informáciu o uplatnení absolventov jednotlivých škôl na trhu profesií, ktoré sú využiteľné pri následnom investičnom rozhodovaní nových študentov, investorov a zamestnávateľov.

Otvorená súkromným zdrojom – definovaná tak, aby pritiahla súkromné zdroje bez toho, že by vytvárala dodatočné majetkové bariéry na vstupe.

Administrtívne nenáročná – jej zavedenie do praxe nebude vytvárať neúmerne vysoké administratívne náklady študentom, investorom, vysokým školám ani štátu.

Sociálne - politicky prijateľná -  sociálne-politické ovzdušie v krajine bude pripravené ju akceptovať a uviesť do praxe.

 

IV.4.2. Princíp a konkrétna podoba reformy

Princíp reformy sa dá jednoducho zhrnúť do tabuľky, ktorá ukáže hlavné rozdiely medzi súčasným a navrhovaným systémom:

 

Súčasný systém

Navrhovaný systém

Odvody zo systému platí každý občan ČR, bez ohľadu na prezenciu v systéme, či kvalitu poskytnutej služby.

Odvody do systému platí len občan, ktorému bola služba poskytnutá, a to podľa kvality poskytnutej služby.

Vysoká škola dostáva prostriedky bez ohľadu na kvalitu ňou poskytovaných služieb.

Prostriedky vytvorené systémom budú alokované tej škole, ktorá vzdelanie poskytla ex post,  a to podľa kvality schopností, ktoré tieto služby priniesli.

Vzdelanie je pozitívnou externalitou – systém je doplnený o prostriedky, ktoré zohľadňujú externality poskytnuté jednotlivými vysokými školami.

 

Tento koncept financovania vysokého školstva bol obsiahnutý v Návrhu zákona o změně ve financování vysokého školství, ktorý poslanecká sněmovňa ČR prejednávala vo februári 2002. Konkrétna podoba systému sa dá zhrnúť do nasledujúcich niekoľkých bodov (Matějů, 2003d)[25]:

„Je zachované doterajšie normatívne financovanie vysokých škôl, najlepšie formou valorizovanej východzej platformy súčasného financovania k určitému dátumu.

Vysokým školám sa umožní na nimi zvolených oboroch a podľa nimi dopredu stanovených a verejne regulovaných pravidiel požadovať časovo obmedzený odvod priamo v prospech vysokej školy. Táto povinnosť vzniká po prekročení určitej hranice príjmu a nesmie zásadne ovplyvniť príjmovú situáciu absolventa. (Príklad: Po ukončení štúdia na svojej škole a dosiahnutí 1,5 násobku priemernej mzdy bude študent odvádzať 3 % svojich príjmov „materskej“ škole po dobu 10-tich rokov.)

Odvody z príjmu sú prevádzkované centrálnym systémom, a to z dôvodu minimalizácie transakčných nákladov a generovania potrebných informácií o vysokoškolskom trhu, ktoré budú následne vo vhodnej podobe poskytované zainteresovaným subjektom.

Vysoká škola môže povoliť priame vyrovnanie záväzku formou úhrady stanovenej čiastky a získať tak prostriedky ihneď. Tým sa súčasne otvoria podmienky pre vstup súkromných investorov do systému a vývoj vhodných produktov sekndárneho kapitálového trhu.“ (Str. 37 – 38)

Pre lepšiu predstavu o vzťahoch medzi jednotlivými hráčmi v systéme viď schému v prílohách (Annex 1).

 

IV.4.2. Diskusia o návrhu reformy

Na tomto mieste si každý správny ekonóm aj „skoro-ekonóm“ začína klásť otázky typu: „Spĺňa tento systém všetky podmienky, ktoré som stanovil(a) v tomto texte? Čo sa stane, ak sa zmenia východzie podmienky? Môžem potvrdiť či vyvrátiť H1?“ A čo je ešte horšie, musí ich postupne zodpovedať.

Takto navrhnutý systém spĺňa všetky požiadavky tak, ako boli predom definované v texte (viď IV.4.1), okrem toho posledného – sociálne-politickej prijateľnosti. Tento koncept financovania vysokého školstva poslanecká sněmovňa ČR prejednávala a zamietla ho. Tomuto problému sa budem ešte podrobnejšie venovať v budúcej kapitole.

Zamerajme sa teraz ale na odstavec 1. na strane 41 v predstavenom návrhu reformy, kde sa hovorí o tom, že doterajšie normatívne financovanie bude zachované. Za súčasných tržných podmienok je možné ospravedlniť zachovanie takéhoto normatívneho financovania vysokých škôl nasledovne:

Štát sa má podieľať na financovaní vysokého školstva, pretože tak platí za pozitívne externality, ktoré pri ňom vznikajú.

V podmienkach, keď v ČR nedokážeme oceniť hodnotu vzniknuvších externalít produkovaných tou či onou vysokou školou, je vhodným riešením výjsť zo zachovania pôvodných podmienok pre všetky školy.

 

Časom sa ale tieto tržné podmienky zmenia, trh bude schopný do istej miery oceniť tieto externality a potom bude žiadúce, aby štát presmeroval svoju podporu. Od tých odborov, ktoré budú produkovať hlavne ľudský kapitál prospešný jednotlivcovi smerom k tým odborom, ktoré budú produkovať hlavne spoločensky prospešné pozitívne externality. Nová reforma by mala zahrňovať spôsob, akým bude tento „prispôsobovací proces“ prebiehať.

Moja nasledujúca pripomienka sa týka pripravenosti vysokých škôl prebrať na seba úlohu investičného fondu. Celý úspech danej reformy totižto stojí a padá práve s touto pripravenosťou. V nasledujúcej kapitole budem argumentovať, že mnohí predstavitelia vysokých škôl majú odpor k reforme ako takej. Je naviac potrebné si uvedomiť, že väčšina štátom financovaných vysokých škôl nemá s tržným hospodárstvom veľké skúsenosti. Predtým, než bude reforma uvedená do praxe, musia byť vytvorené také podmienky, aby vysoké školy tento prechod zvládli. Veľmi podstatnou, v súviskosti s týmto bodom, bude aj kvalita verejnej regulácie pravidiel odvodov. 

Na druhej strane, kto by mal byť lepšie pripravený, než vysoké školy operujúce s najväčším množstvom informácií potrebných k ohodnoteniu investičných príležitostí spojených s investovaním do ľudského kapitálu svojich študentov. V súčasnej dobe je naviac ešte zabezpečené bežné financovanie vysokých škôl. Preberanie role investičného fondu by teda malo byť postupné. „Ohrozenie“ danej školy by sa prejavovalo hlavne v jej pozícii v porovnaní s inými vysokými školami. Ale nie je nakoniec práve tento fenomén tým, čo chceme dosiahnuť? 

Myslím si, že pri budúcom návrhu reformy bude potrebné sa týmito pripomienkami zaoberať. Snáď tým pomôžeme tomu, aby bol podobný návrh reformy financovania vysokého školstva prijatý. A tým predídeme nepotrebnému predlžovaniu súčasného stavu a opozďovaniu prijatia reformy, ktorej sa Česká republika v tej, či onej podobe, aj tak nemôže vyhnúť. Nešťastným je toto „čakanie na Godota“ hlavne z toho dôvodu, že čím pozdejšie bude prijatie reformy, tým nižšiu bude mať ČR konkurenčnú výhodu vo forme produkcie kvalitného ľudského kapitálu na európskom trhu.

V nasledujúcej kapitole sa budem zaoberať možnými dôvodmi neustále pretrvávajúceho odporu voči hlbokej reforme vysokého školstva v ČR.

 

V.   Sociálne-ekonomické zábrany pre uvedenie reformy

financovania vysokého školstva v ČR do praxe

 

V.1.  Úvod do kapitoly

 

Ako som už uviedla v predchádzajúcich kapitolách, reforma financovania vysokého školstva v ČR je nutná a nevyhnutná. Ďalej som popísala princíp, ktorý spĺňa požadované kritériá na reformu. Ten je navyše podporený teoretickou argmentáciou a súčasným vývojom v reformách financovania vysokého školstva vo svete. Preto si myslím, že hlavným dôvodom pre odpor k navrhovanej reforme financovania vysokého školstva je odpor k zmene ako takej (resistance to change).

V tejto kapitole sa budem zaoberať dôvodmi jednotlivých hráčov, vstpujúcich do vysokoškolského systému, brániť sa reforme financovania vysokého školstva. Svoju argumentáciu budem rozvíjať na základe metodológie odporu k zmene, ktorá sa snaží odpovedať na otázku, prečo jednotlivý hráči v organizácii často pristupujú ku zmene negatívne, nezávisle na tom, či je, alebo nie je prospešná danej organizácii.

Uvedomujem si, že prednesené argumenty môžu byť predmetom diskusií. Je však nepopierateľným faktom, že odpor k zmene sprevádza vždy prijtie nových, doteraz neznámych systémov, tak na úrovni súkromných, (podnikov, firiem, organizácií) ako aj verejných spoločností (krajov, štátov, únií, atd.).

V tejto kapitole najprv a) zanalyzujem dôvody jednotlivých hráčov odporovať zmene systému financovania vysokých škôl, následne b) uvediem možné riešenie tohoto problému a na záver sa pokúsim c) uviesť niekoľko doporčení, o ktorých si myslím, že by mohli pomôcť tento odpor prekonať.

 

V.2.  Pôvod „resistance to change“ kľúčových hráčov systému

 

V tejto časti uvediem hlavné dôvody odporu k zmene u tých hráčov systému, o ktorých si myslím, že sú najkľúčovejšími pre schválenie reformy financovania vysokého školstva v Českej republike.

Vo všeobecnosti bývajú hlavnými dôvodmi pre odpor k zmene:

Osobné záujmy – nový systém môže byť pre niektorých hráčov hrozbou, pretože im zamedzí uplatňovať osobné záujmy.

Strach z nepoznaného – hráči si nemusia byť istí svojimi schopnosťami a nechcú dostať novú rolu v systéme.

Predpojatosť a mylné predstavy – hráči nie sú dostatočne oboznámení so systémom a tvrdia, že „navrhnutý systém proste nie je to čo potrebjeme“ .

Podozrievavosť – nedostatok dôvery hráčov v nový systém.

Zakonzervovanosť v súčasnom stave – hráči tvrdiaci „veď je vlastne všetko v poriadku, systém potrebuje len drobné zmeny“.

Všetky uvedené dôvody sa dajú ľahko aplikovať na hráčov vo vysokoškolskom systéme. Pre pochopenie stanoveného problému je ale dôležité hlbšie analyzovať jednotlivé záujmové skupiny a ich dôvody pre odmietanie reformy.

 

Na základe anlýzy som dospela k názoru, že hlavnými súčasnými oponentami reformy sú:

Vysokoškolský trh – v užšom pojatí potenciálni študenti vysokých škol. V širšom pojatí väčšina verejnosti (je potrebné si uvedomiť, že financovanie vysokého školstva sa v súčasnej dobe týka nie len študenta ako takého, ale aj jeho rodičov, daňových poplatníkov, atd.). 

Vysoké školy – predstavitelia jednotlivých verejných vysokých škol.

Štát – osoby politicky činné v danej oblasti (s ich politickou orientáciou).

 

Vysokoškolský trh – reprezentovaný potenciálnymi študentami dopytujúcimi vysokoškolské vzdelanie, ktorí sú však generovaní z radov verejnosti a často ovplyvňovaní názormi svojich rodičov.

Práve na rodičoch patnásťročných žiakov vybraných škôl bol v septembri 2003 prevedený výzkum týkajúci sa ich názorov na vysoké školstvo (Matějů, Straková, Simonová, 2003b) [26]. Tento výskum poukazuje na zaujímavý fakt. Napriek tomu, že problémy vysokých škôl (medzi nimi aj ich financovanie), sú často diskutovanou témou[27], nie sú názory verejnosti na ne a na možnosti ich riešenia konzistentné. Ba naopak, vykazjú vysokú rozpoltenosť a iracionálnosť.

 

Pre ilustráciu tejto názorovej inkonzistencie budem citovať nasledujúci výsledok výskumu:

„Již letmý pohled na základní výsledky ... umožní identifikovat hluboké rozpory. Ačkoli 94 % dotázaných vyjádřilo souhlas s názorem, že kvalitní vysokoškolské vzdělání je třeba chápat jako investici, která přináší užitek jednotlivci i společnosti, 70 % dotázaných se domnívá, že tato investice má být poskytována bezplatně všem, kteří o ni projeví zájem. Takto vnitřně hluboce rozporný názor přitom sdílí     65 % dotázaných...

...Na jedné straně si 70 % dotázaných myslí, že „stát by měl zajistit bezplatně vysokoškolské vzdělání všem, kteří o ně projeví zájem“, současně ale stejné procento dotázaných souhlasilo s tím, že „stát by měl v získání vysokoškolského vzdělání finančně pomáhat jen těm, kteří to opravdu potřebují“ a dále s tím, že „školné na vysokých školách s možností půjčky by umožnilo studovat většímu počtu mladých lidí, kteří o studium stojí“. Nejde při tom o střet „levice“ s „pravicí“, jak by se mohlo na první pohled zdát...“ (Str. 97)

 

Na prvý pohľad sa zdá, že tento zrejmý nesúlad je dôsledkom ignorancie, či neschopnosti verejnosti urobiť si na veci vlastný a konzistentný názor. Pri podrobnejšom pohľade na vec je možné si to vysvetliť inak. A to tak, že tento rozpor vzniká stretom dvoch súčinne plynúcich myšlienkových pochodov:

Racionálnych úvah - verejnosť si dokáže urobiť svoje racionálne závery,

Predpojatosti a mylných predstáv – verejnosť je uväznená v pasti myšlienkových stereotypov z minlosti.

Tento výskum poukazuje na skutočnosť, že verejnosť uvažuje nad tak závažnými otázkami, ako je financovanie vysokého školstva, alebo ako umožniť študovať všetkým, ktorí o to prejavia záujem, a pri tom na to mať dostatok prostriedkov. Zároveň sa však ale ukazuje aj iný fenomén, a tým je práve predpojatosť a mylné predstavy pretrvávajúce v spoločnosti vo forme sloganov: „školné predstavuje sociálnu nerovnosť“ či „bezplatné vzdelanie“.  Tieto slogany majú naviac ešte aj dnes množstvo stúpencov z radov aktívne činných osôb, a tak ich má verejnosť stále na očiach a podľa pravidla „čo je napísané to je pravdivé“, im stále verí. Práve táto predpojatosť a mylné predstavy sú u verejnosti hlavným dôvodom pre odpor k zmene financovania vysokého školstva v ČR.

 

Vysoké školy – Zdalo by sa, že táto skupina, reprezentovaná predstaviteľmi verejných vysokých škol, by mala mať eminentný záujem na uvedení reformy, ktorá by im priniesla viac prostriedkov. Zavedenie reformy by znamenalo a) prílev prostriedkov do vysokých škôl, b) vačšiu finančnú nezávislosť na štáte, ale zároveň aj c) vyššiu zodpovednosť za kvalitu poskytovaného vzdelania voči ostatným hráčom na trhu. V ČR je ale situácia úplne odlišná. Čo je teda dôvodom pre rozhodnutie vysokoškolských predstaviteľov staviať sa na odpor reforme?[28]

 

Vo všeobecnosti sa dá povedať, že vysoké školy môžu dosiahnuť navŕšenie prostriedkov dvoma spôsobmi:

Nárokovaním na štáte – žiadosťou o presun prostriedkov z iných rezortov, za ktorú sa musia vzdať nezávislosti na štáte, pričom výška navŕšených prostriedkov je v súčasnej zložitej situácii v oblasti verejných financií neistá.

 

Nárokovaním na trhu - vytvorením podmienok v ktorých by trh oceňoval ich výkon, a umožnil by im podieľať sa na výnosoch z ich produkcie, ktorá by ale nutne  znamenala vyššiu zodpovednosť za kvalitu poskytovaného vzdelania, od ktorej by sa potom odvíjala výška navŕšených prostriedkov pre jednotlivé vysoké školy. Výška navŕšených prostriedkov je teda aj v tejto situácii neistá.

 

Výsledným rozhodovacím kritériom je teda trade-off medzi a) nezávislosťou na štáte a b) nezávislosťou na trhu. Myslím si, že predstavitelia volia v tejto situácii závislosť na štáte, pretože sú na ňu zvyknutí, vedia ako sa v byrokratickej mašinérii pohybovať a majú odpor k zmene predovšetkým z dovodov zakonzervovanosti v súčasnom stave a strachu z nepoznaného. Strach, že sa zo svojej zdanlivej „akademickej nezávislosti“ dostanú do závislosti na požiadavkách študentov, trhu profesií, investorov atď. Pretože české vysoké školstvo je historicky financované zo štátneho rozpočtu, nemajú vysoké školy so súkromným financovaním žiadne skúsenosti a možno sa obávajú, či obstoja v konkurenčných silách vytvorených prostredníctvom reformy. Mať ale vysokokvalitné vysoké školstvo, ktoré si vyžaduje práve vytvorenie tržných síl, je jedným z hlavných cieľov reformy a malo by byť aj jednou z priorít každej vyspelej spoločnosti. Výstižne sa o tom vyjadruje Pavel Mertlík (2004)[29] v článku HN, keď odpovedá na otázku, či by školy mali dostať viac peňazí s tým, že budú fungovať zhruba tak ako doteraz:

 

„V principu je to správné. Ale je třeba, aby byla činnost vysokých škol v mnohem větší míře monitorována veřejností. ... Vysoké školy produkují statky, které mají nejen soukromou, ale také veřejnou povahu, přesto je to obor podnikání jako každý jiný. Hlavním prvkem jejich reformy by proto určitě mělo být zavedení soutěže. Peníze jsou jedna věc, ale s nimi musí přijít reforma...“ (Str. 4)

 

Štát – podľa logiky ekonomickej teórie, tak ako bola uvedená v tejto práci, by mal aj štát uvítať hore popísanú reformu financovania vysokého školstva, pretože by táto reforma smerovala k uvoľneniu prostriedkov zo štátneho rozpočtu, ktoré by následne mohli byť použité v iných verejne financovaných sektoroch, kde je možnosť získania prostriedkov z trhu omnoho nižšia.

Dostatočným dôkazom o opačnom postoji štátu by bol fakt, že Návrh zákona o změně ve financování vysokého školství poslanecká sněmovňa ČR vo februári 2002 prejednávala a zamietla. Dalo by sa argumentovať, že v tomto čase ešte neexistovala solídna teoretická platforma, sociálne prostredie, jasný svetový trend a.p. k tomu, aby mohla byť táto reforma prijatá. Od vtedy sa ale mnohé zmenilo. Teoretická platfoma podporujúca reformu založenú na princípoch podielového financovania existuje. V teoretickej oblasti bol teda urobený významný krok dopredu[30]. Ako som ukázala, aj sociálne ovzdušie sa pomaly mení (stačilo by mu pomôcť a menilo by sa výrazne rýchlejšie). Svetový trend v reformách financovania vysokého školstva je jasne daný nielen politikou zemí, o ktorých som už hovorila, ale aj krajinami ako Čína či Nemecko (o reforme sa tu vážne uvažuje).

Negatívny postoj predstaviteľov štátu však zotrváva[31]. Významní predstavitelia štátu zodpovední za sektor školstva (napr. ministerka školstva P. Buzková, 2003)[32] sa o navrhovanej reforme vyjadrujú nasledovne:

 

Ve vládním prohlášení se kabinet zavázal k tomu, že zachová bezplatné veřejné vzdělání na základních, středních i vysokých školách. Jsem přesvědčena, že školné by nepřineslo tolik peněz, jak nás o tom jeho zastánci přesvědčují, a nevznikla by ani nová místa pro studenty. Jen bychom vytvořili nový typ sociální segregace ve vzdělání, protože při současných nákladech na stravu a ubytování studentů by rodiče další výdaje neunesli.“ (str. 24).

 

V takomto prípade by sa tak isto dalo argumentovať predpojatosťou a mýlnymi predstavami, podobne ako som to už popísala u vysokoškolského trhu. Tento názor navyše podporujú citácie politických odporcov systému, ktoré sa zväčša nevyjadrujú k tej reforme, ktorá bola navrhnutá a ktorá je predmetom mojej diplomovej práce.  Práve predstavitelia štátu zodpovední za vysokoškolský sektor by ale pri riešení súčasnej situácie verejného financovania mali mať najlepší prehľad o všetkých možných alternatívach financovania vysokého školstva. Je preto potrebné nájsť aj iné argumenty, ktoré by vysvetľovali negatívny postoj štátu k navrhovanej reforme.

Prvou zjavnou možnosťou by bola politická orientácia vládnucej strany – ľavicová. Tento argment však v svetovom meradle neobstojí, pretože zatiaľ vačšina reforiem vysokého školstva založená na princípe podielového financovania bola predstavená, či je významným programovým bodom labouristických strán.

Druhou možnosťou by mohla byť snaha vládnucej strany zablokovať prijatie reformy, pretože si myslí, že by toto malo negatívy dopad na ich volebné preferencie. Podľa teórie verejnej voľby (Felsenthal, Machover, 2004[33]):

„... voliaceho (pozn. autora: v tomto prípade poslanec, nie občan) úradná sposobilosť ... spočíva v zaistení priaznivého výsledku pre svoju volebnú obec. Táto rozhodovacia sposobilosť môže byť rozdelená na dve časti: moc zaistiť pozitívny výsledok; a moc zaistiť negatívny výsledok blokovaním zákona, ktorému voliaci oponuje. Z nezaujatého vedeckého hľadiska by mali byť tieto dve časti rovnako podstatné. Ale politici reprezentujúci štáty EU vidia veci inak: majú tendenciu prisudzovať omnoho vačšiu váhu negatívnej (blokujúcej) moci, než tej pozitívnej. Hlavným dovodom je, že neschopnosť zablokovať zákon, v ktorom je politik v opozícii, je oveľa nepríjemnejšie – a zničujúcejšie pri voľbách – než neschopnosť „pretlačiť“ zákon, ktorý podporuje...“  

Táto hypotéza poukazuje na to, že politici majú vysokú averziu k riziku. Vládnuca strana sa v tomto volebnom obdodbí zaviazala, že zachová „bezplatné veřejné vzdělání na ... vysokých školách“. Podľa Felsenthala a Machovera by podpora takejto reformy mala negatívny dopad na volebné preferencie vládnucej strany.

Zarážajúci je ale fakt, že práve predstavitelia štátu i naďalej podporujú verejnú mienku a udržiavajú tak verejnosť v „myslení v sloganoch“, tak ako bolo ukázané v citácii ministerky školstva P. Buzkovej. Ak by títo mali skutočnú snahu o zavedenie hlbokej reformy vysokého školstva, ktorá by bola zároveň efektívna aj nesegregatívna, mali by predsa mať skôr snahu informovať verejnosť o súčasnom neudržateľnom stave a pomaly „rozmrazovať“ súčasný názor spoločnosti na systém verejného financovania vysokých škôl, aby mohli na začiatku budúceho obdobia „pohnúť“ toto myslenie na inú úroveň a do konca obdobia ho stihli „zamraziť“[34].  Je otázne, či práve vládnuca strana je v danej situácii tou pravou k presadzovaniu zmien, a to hlavne, keď je pomaly na konci volebného obdobia. Túto letargiu vládnucej strany využívajú opozičné strany, ktoré sú v oveľa lepšom postavení na „rozmrazovanie“ súčasného názoru verejnosti. Čo môžeme nakoniec vidieť aj na aktuálnej politickej scéne.

Ako nad posledným argumentom, je zaujímavé sa zamyslieť aj nad odporom k zmene z dôvodu zníženia politickej moci v štáte. Táto situácia nastane v prípade, že vysoké školy budú menej závislé na „prerozdeľovaných“ prostriedkoch od štátu. V tomto sektore, ktorý bol historicky doménou štátneho financovania, a teda aj rozhodovania, by sa štát zrazu musel „deliť o moc“ s tržnými silami (s predstaviteľmi trhu – študentami, zamestnávateľmi, investormi). 

 

Na záver je možné zhrnúť, že dôvodom pre odpor k zmene u predstaviteľov štátu môžu byť a) predpojatosť a mylné predstavy, b) vysoká averzia k riziku znovu(ne)zvolenia a z nej vyplývajúca podozrievavosť voči podpore nového systému, a c) strach zo zníženia politickej moci.

Čo vyplýva z tejto analýzy? Prijatie reformy financovania vysokého školstva, tak ako je navrhovaná v tejto práci, závisí hlavne na troch hráčoch v systéme:

- vysokoškolskom trhu (verejnosti),

- vysokých školách a 

- štáte (politikoch).

Každý z týchto hráčov má svoje vlastné dôvody pre odpor k zmene systému. Spojuje ich však jeden spoločný dôvod a tým sú predpojatosť a mylné predstavy. Dôsledkom je neprijatie tejto reformy a zbytočné predlžovanie súčasného neudržateľného stavu. V následjúcej časti poukážem na to, že táto situácia nie je neriešiteľná a zdôrazním hlavné úlohy spo

ločnosti, na ktoré je potrebné sa zamerať, aby bol tento odpor prekonaný.

 

 

V.3.  Riešenie odporu k zmene kľúčových hráčov systému

 

Väčšina metód na riešenie odporu k zmene sa týka podnikového managementu. Myslím si, že Kanterovej[35] desať krokov sa najlepšie hodí pri presadzovaní zmien v spoločnosti:

 

Analýza spoločnosti a potreba zmeny;

Vzbudenie pocitu nevyhnuteľnosti;

Vytvorenie zdieľanej vízie a spoločného smerovania;

Vytvorenie implementačného plánu;

Vývoj potrebnej štruktúry;

Separácia od minlosti;

Komunikácia, zatiahnutie verejnosti a úprimnosť;

Podpora silnej vodcovskej úlohy;

Vytvorenie ducha politickej podpory;

Upevnenie a inštitucionalizácia zmeny.

 

Pri podrobnejšom pohľade na tietio kroky je vidieť, že naplnenie

1. – 5. kroku je úlohou odbornej verejnosti,

6. – 7. kroku je úlohov odbornej verejnosti aj polititkov,

8. – 10. kroku je úlohou politikov.

 

K zmene postoja všetkých hráčov vrámci systému je potrebné splniť nasledujúce podmienky:

- podrobne vypracovaný nový systém financovania vysokého školstva, ktorý bude splňovať H1 aj s implementačným plánom,

- podporu verejnosti,

- podporu predstaviteľov štátu,

- podporu predstaviteľov vysokých škol.

 

Bod a) je z týchto bodov tým najjednoduchším. Bol predmetom tejto diplomovej práce a nespočetného množstva iných prác a štúdií na túto tému. V súvislosti s týmto bodom je nesmierne potrebné dbať na kvalitu analýzy prostredia a na ňom postaveného implementačného plánu. Avšak aj v prípade, že sa odborníkom podarí navrhnúť výborný systém, jeho úspech bude závisieť na ostatných troch podmienkach. Body b) až d) môžu byť dosiahnuté postupne jedine väčšou komunikáciou od odborníkov smerom k verejnosti, politikom a  vysokým školám. Je súčasne dôležité si uvedomiť, že podpora reformy súčasnými predstaviteľmi štátu nemôže existovať bez verejnej podpory voličov a naopak, ako som ukázala v kanterovom desatore odpor verejnosti k zmene systému bude len ťažko prekonaný bez politickej podpory.

 

V.4.  Záverečné doporučenia

 

V tejto kapitole som sa zaoberala dôvodmi pre neprijatie reformy financovania vysokého školstva v ČR, tak ako boli predstavené v poslaneckej snemovni v roku 2002. Myslím si, a moja analýza to potvrdzuje, že hlavným dôvodom pre neprijatie a pretrvávajúcu nízku podporu reformy sú bariéry tkvejúce v predpojatosti a mylných predstavách spojené s pojmami ako platené vysokoškolské vzdelanie. Tie sú spoločným znakom, ktorý sa prejavje u všetkých hlavných hráčov odporujúcich reforme: vysokoškolského trhu, predstaviteľov vysokých škôl a predstaviteľov štátu. 

Zároveň som sa však usilovala ukázať, že tieto bariéry už dnes nie sú také neotrasiteľné, ako boli prednedávnom. Verejnosť, časť vysokoškolskej obce a aj časť politickej obce si začína uvedomovať nutnosť reformy a snáď  už to nebude trvať dlho a začne sa obzerať po možných riešeniach. A čo bude vtedy úlohou, nás odbornej verejnosti? Mať pripravenú dobrú odpoveď. A čo je našou úlohou dovtedy? Myslím si, že našou hlavnou úlohou je nestále informovať o neudržateľnosti súčasného stavu. Nemenej podstatnou úlohou je však aj nebyť so sebou úplne spokojní a snažiť sa nájsť odpovede na otázky, ktoré nám verejnosť môže v budúcnosti položiť.

 

Zhrnutie a záver

 

Táto práca pojednávala o reforme financovania vysokého školstva. Konkrétne o jej možnej podobe v Českej republike. Vo svojej práci vyjadrujem svoj názor, ktorý som v úvode zhrnula v definícii troch hypotéz:

 

H1:   Je možné navrhnúť reformu financovania vysokého školstva ktorá by riešila problém alokačnej efektívnosti a rovnosti príležitostí.

 

H2:   Zavedeniu podobných reforiem v rozvinutých ekonomikách udáva smer systém MyRichUncle v USA. 

 

H3:   Bariéry v presadzovaní reformy financovania vysokého školstva v ČR nemajíú zásadný charakter, tkvejú len v predsudkoch a s nimi spojených nedorozumeniach.

 

V piatich nasledujúcich kapitolách som sa potom snažila k nim zaujať stanovisko.

 

V prvej kapitole som zhrnula dôvody, ktoré motivujú stále viac ekonómov, aby sa zaoberali reformou financovania vysokého školstva. Pričom som dospela k názoru, že hlavnou príčinou sú dva spolupôsobiace trendy. Na jednej strane je to zvyšujúca sa dôležitosť ľudského kapitálu nadobúdaného na vysokej škole a na strane druhej, nedostatočný objem štátnych prostriedkov, ktorý nepokrýva dopyt po tomto kapitále. Výsledkom tohoto spolupôsobenia je neefektívny systém, ktorý už nespĺňa ani hlavnú úlohu, kvôli ktorej vznikol a tou je distribučná rovnosť.

 

V druhej kapitole som si položila otázku, či je vôbec teoreticky možné navrhnúť taký systém financovania vysokého školstva, v ktorom by bola súčasne dosahovaná efektívnosť aj rovnosť príležitostí. Pričom som sa snažila poukázať na to, že v prístupe k riešeniu tejto otázky existjú v ekonomickej teórii dva hlavné smery: „stiglitzovský“ a „friedmanovský“. Ten prvý odpovedá na našu otázku záporne. Vychádza z predpokladu, že medzi efektívnosťou a rovnosťou príležitostí je substitučný vzťah, pričom však nedokáže určiť optimálny „pomer efektívnosti a rovnosti“. Ten druhý sa snaží ukázať opak, t.j., že medzi týmito dvoma veličinami je možné vytvoriť komplementárny vzťah. Na rozdiel od „stiglitzovského“ prístupu používajúceho predpoklad maximalizácie úžitku (ako nememrateľnej veličiny), používa „friedmanovský“ prístup predpoklad maximalizácie súčasnej hodnoty budúceho príjmu (ako merateľnej veličiny). Tento smer pristupuje k ľudskému kapitálu ako k investičnému statku (ktorým sa tento stále viac stáva). Investície do tohoto statku potom definuje v podobe „produktívnej spotreby“. Za tohoto predpokladu potom prostredníctvom matematického aparátu, ktorý je podobný tomu popisujúcemu investície do ostatných druhov kapitálu, dochádza k názoru, že komplementárny vzťah medzi efektívnosťou a distribučnou rovnosťou môže existovať. V tejto kapitole som taktiež upozornila na to, že každá teória je len tak silná, aké silné sú jej predpoklady. Predpoklad toho, že domácnosti sa chovajú tak, že používajú svoje súčasné príjmy k investovaniu mimo iné aj do ľudského kapitálu tak, aby maximalizovali súčasnú hodnotu budúcich príjmov je veľmi „odvážny“. Zahrňuje v sebe totiž predpoklad perfektného fungovania trhu s ľudským kapitálom. Podobne ako u fyzického kapitálu je tento predpoklad samozrejme v niektorých zemiach  uplatniteľný (viď napr. USA), ale v niektorých iných zase nie, zatiaľ. Pre príklady investičných teórií uvedených do praxe, ktoré staviali na nesplniteľných predpokladoch nemusíme ísť ďaleko – kupónová privatizácia bola výsledkom jednej z nich.

 

Na druhej strane, je rozdiel medzi nesplniteľným a nesplneným predpokladom. V tretej kapitole som sa snažila ukázať, že tento predpoklad nie je nesplniteľný. Na príklade americkej spoločnosti „MyRichUncle“, ktorá investuje do ľudského kapitálu prostredníctvom Human Capital Contracts, som sa snažila ukázať dve veci. Za prvé, že v krajinách, kde trh s ľudským kapitálom funguje, je možné navrhnúť systém financovania vysokého školstva, vychádzajúci z „friedmanovských“ teórií (H1). Za druhé, že práve tento systém je východiskom pre podobné systémy vznikajúce vo svete, pretože je v súčasnej dobe najčistejšou formou financovania ľudského kapitálu nadobúdaného na vysokej škole (H2). V súvislosti s touto kapitolou je potrebné poznamenať, že úspešnosť systému je ešte stále testovaná, pretože vznikol len pred niekoľkými rokmi. V súčasnej dobe je ziskový, ale aká bude jeho bilancia v stredne- až dlhodobom horizonte sa ešte len uvidí. To bude záležať od zvládnutia prekážok a výziev, ktoré som popísala v tejto kapitole. Dôležitým výstupom je, že v prípade, že vychádzame z „investičného“ prístupu pri financovaní vysokoškolského vysokoškolského vzdelania, je úlohou štátu zabezpečiť také prostredie na trhu, aby bolo toto investovanie umožnené.

 

V štvrtej kapitole nadväzujem na všetky hore spomenuté problémy tým, že popisujem návrh reformy na financovanie vysokého školstva v ČR, ktorá, podľa mňa, najviac zo všetkých ašpiruje na to, že tieto  problémy rieši. V tejto reforme je využitý princíp prenesenej ceny. Hlavnými piliermi reformy sú a) zachovanie súčasného štátneho financovania vysokých škôl (čím by sa malo zabrániť kolapsu systému), a to do tej doby, než v ČR vznikne dobre fungujúci trh s ľudským kapitálom, b) povolenie školného a c) vytvorenie takého inštitucionálneho rámca, ktorý by vysokým školám umožnil investovanie do ľudského kapitálu svojich študentov tak, aby systém umožňoval vstup súkromných investorov. Na konci tejto kapitoly som vyjadrila svoj názor, že by pred prijatím tejto reformy mala byť jasne definovaná regulácia nového trhu, ktorý by toto zavedenie prinieslo. Súčasne som vyjadrila svoju obavu, že najdôležitejší hráči systému nie sú pripravení na túto reformu, a že práve ich nepripravenosť je hlavným dôvodom toho, že táto reforma nebola po jej prejednávaní v parlamente prijatá.

 

Túto myšlienku som ďalej rozviedla vo svojej poslednej kapitole, ktorá pojednáva o dôvodoch odmietania reformy troch hlavných hráčov systému: vysokoškolského trhu (verejnosti), vysokých škôl a politickej obce. Túto analýzu som urobila a základe teóie odporu k zmene „Resistence-to-change“. Tú som aplikovala na našu spoločnosť. Výsledok tejto analýzy je v súlade s definíciou H3, t.j. že odmietanie reformy nemá zásadný charakter, plynie skôr z mylných predstáv a predsudkov voči nej.

 

V závere tejto práce by som sa ešte raz rada zamyslela nad tým, aká je úloha nás ekonómov ,či v mojom prípade „skoroekonómov“, pri riešení tohoto vážneho problému celospoločenského charakteru. Význam ľudského kapitálu rastie. Stáva sa najdôležitejšou premennou vo funkcii ekonomického rastu krajiny. Určitá časť ekonomickej obce ešte stále nerada vidí, že sa na vysokoškolské vzdelanie nazerá  ako na investíciu. Iní si zase myslia, že vývoj ekonomík tohoto sveta tento náhľad vyžaduje. Ukazuje sa, že žiadny iný doterz objavený prístup k vysokoškolskému vzdelaniu než ten investičný, nezaručí dostatočnú úroveň ľudského kapitálu, ktorá v dnešnej dobe už nie je len výsadou, ale najpodstatnejšou premennou rovnice konkurencieschopnosti. Myslím si, že je úlohou ekonómov spojiť sili, aby sme došli k správnemu riešeniu výziev, ktoré nás ešte čakajú (ako napríklad hore spomenutá regulácia). Podobne ako táto práca, vyžaduje si totiž aj samotné riešenie problémov medzioborové znalosti a skúsenosti tak z kapitálových trhov, ako aj z hospodárskej politiky. Našou ďalšou a nemenej podstatnou, úlohou je informovať širokú verejnosť, predsaviteľov akademickej obce a poltikov o potrebe takejto reformy, aby čím skôr prekonali obdobie iracionálnych úvah o reforme, ktoré sú hlavne dôsledkom mylných predstáv a predsudkov.

 

V prípade, že sa nám to podarí a zavedieme v Českej republike reformu, ktorá bude dobre fungovať v dlhodobom časovom horizonte a v prípade, že to urobíme dostatočne skoro, budeme zase o krok blišie k ideálu udržateľnédo hospodárskeho rastu a rovných príležitostí.  

 

 

 

Literatúra

 

Barr N., 2003a, Financing Higher Education in the UK: The 2003 White Paper, House of Commons Education and Skills Committee, Post-16 student support, Session 2002-03, March 2003

 

Barr N., 2003b, Financing Higher Education: Comparing the Options, LSE, London available on  http://econ.lse.ac.uk/staff/nb/barr_HE_option030610.pdf

 

Buzková P., 2003, Studovat v Paříži? Proč ne!, Ekonom, str. 24, č. 31, Economia

 

Friedman M., Kapitalismus a svoboda, Praha, Liberální institut 1993

 

Felsenthal D.S., Machover M., 2004, EPC Issue Paper 10: Population and Votes in the Council of Ministers: Squaring the Circle, EPC available on www.epc.org

 

Holman R., 1999, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha

 

Hrušková S., 2001, Porovnávanie systémov financovania vysokoškolského vzdelania, FSV UK, Praha

 

Matějů P., Straková J., 2003a, Zpráva z mezinárodní konference “Reforma univerzit a dostupnost vysokoškolského vzdělání”, Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 105 – 109, No. 2/2003, ISEA, Praha

 

Matějů P., Straková J., Simonová N.,2003b, Jak to vidí veřejnost?, Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 94 – 97, No. 2/2003, ISEA, Praha

 

Matějů P., 2003c, Přechod ze střední na vysokou školu: stále větší trauma, Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 9 – 32, No. 2/2003, ISEA, Praha

 

Matějů P., Srtaková J., 2003d, Úvodem: je důvod zabývat se vzdělanostními nerovnostmi?, Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 5 – 8, No. 2/2003, ISEA, Praha

 

Matějů, P., 2004, Celá Evropa chce zavádět spoluúčast studentů, Hospodářské noviny, str. 4, 6.4.2004, Econonomia, Praha

 

Mertlík P., 2004, Školné by mělo hrát podstatnou úlohu také u nás,  Hospodářské noviny, str. 4, 6.4.2004, Praha, Economia

 

OECD, 2002, Education at a Glance, OECD, Paris

 

Palacios M., 2002, Human Capital Contracts: “Equity-like” Instruments for Financing Higher Education, Policy Analysis, No. 462 available on www.cato.org/pubs/pas/pa-462es.html

 

Potůček, M., 1997, Nejen trh, Praha, Slon

 

Sojka M., 1996, Milton Friedman - Svět liberální ekonomie, Epocha, Praha

 

Stiglitz J., 1997, Ekonomie veřejného sektoru, Grada Publishing, Praha

 

Thurow, L., 1996, The Future of Capitalism: How Today’s Economic Forces Shape Tomorrow’s World, Nicholas Brealey, London

 

Valenčík R., 2003, Ekonomie produktivní spotřeby, VŠFS, Praha

 

Valenčík R., 2004a, Rozšířený koncept všeobecné ekonomické rovnováhy, Politická ekonomie, Str. 61 – 73, 1/2004, VŠE, Praha

 

Valenčík R, 2004b, Mikroekonomie - Jak ji chápat a k čemu je, Maraton, Zvláštní č./2004 available at http://www.valencik.cz/marathon/04/mar040z.htm

3. Poznámky a ohlasy

 

 

Makroekonomie a penzijní fondy

 

M. Kořenek

 

Někdy se mi zdá, že propagátoři reformy penzijního systému tedy zvláště ti horující pro fondové řešení se na celou věc dívají jen z pohledu pojišťovně matematického a úplně zapomínají na pohled makroekonomický.
Potom by jim již asi těžko mohl vycházet tak optimistický výsledek,který by podle nich měl systém fondový jednoznačně favorizovat v řešení otázky demografického vývoje společností.

Základem jejich hypotézy je údajné vyšší zhodnocení peněz uložených v penzijních fondech (PF).Už o tomto faktu si myslím,že se dá s úspěchem pochybovat, ale uznávám,že zde bude záležet i na okolnostech za jakých podmínek budou PF investovat.To je hlavně jestli budou moci investovat jen doma nebo i v zahraničí.Pokud budou investovat jen doma je dosti pochybné proč by měl být průměrný zisk v těchto fondech v dlouhodobé perspektivě vyšší než je růst domácí ekonomiky nebo růst mezd.Budou-li peníze investovány do zahraničí je zde možnost se na vyšším růstu jinde přiživit avšak tyto investice budou asi chybět v domácím hospodářství a to může způsobit zaostávání.

Dobrá zkusím připustit, že se v tomto bodě mýlím a ve fondech skutečně bude více peněz.Dokonce zkusím zapomenout na krachy na burze, hospodářské krize a jiné extrémní situace, které však čas od času přicházejí a pak mívají schopnost vymazat takřka všechny úspory.Věřme v šťastnou hvězdu naší společnosti a to snad na věky  věků neboť jinak se bude muset začít spořit znovu takřka od začátku.

Co mi však stále uniká je skutečnost proč by  v budoucnosti řekněme v roce 2050 měly tyto naspořené prostředky v PF z doby demograficky příznivé zajistit stejnou hodnotu zboží v době demograficky nepříznivé nebo si snad někdo myslí, že toto zboží už leží od této doby na skladech a stačí si ho jenom potom vyzvednout.Co pak v budoucnosti už nebude vadit že bude míň lidí kteří by toto zboží vyrobili.Nebo jinak.V budoucnosti už nebude platit ekonomický zákon, který říká že převažuje-li nabídka peněz nad schopnostmi výroby dochází k inflaci.Nebude platit zákon nabídky a poptávky?Možná že už platit nebude, ale je zvláštní že propagátoři PF se řadí většinou do skupiny těch co tvrdí, že ekonomické zákony jsou nemněné a my se jim máme jen přizpůsobovat.V případě neplatnosti tohoto zákona tedy navrhuji aby jsme v budoucnu prostě peníze tiskli a mělo by to vyjít asi stejně.

Chci zde jenom upozornit na úplnou absenci tohoto makroekonomického pohledu.Zároveň si myslím, že PF můžou mít smysl jen tehdy, když se jim podaří pro mě zatím z neznámých důvodů zajistit vyšší hospodářský růst.

Obávám se že příznivcům PF jde hlavně o manažery těchto fondů a ti se jistě budou moci těšit na hezký růst svých příjmů.Další motivace je pravděpodobně v odstranění solidarity mezi bohatými a chudými i když tohle zrušení solidarity se dá zajistit i v průběžném či švédském modelu penzí.A v neposlední řadě zde bude hrát svou roli i ekonomický pravicový fundamentalismus,kterému pomáhají v této otázce i Světová banka a jiné instituce které už celkem dostatečně prokázaly že úspěšnost jejich rad je asi stejná jako úspěšnost našich vyznamenávaných manažerů roku po nichž zůstali jen zadlužené podniky.

Mohl bych zde psát o dalších kontroverzních stanoviscích jako je neručení státu za zkrachovalé PF a udělání z penzí ruletu někdo prohraje někdo vyhraje no a co! Mohl bych zde psát o argentinské krizi,která určitě není příkladem co se stane když stát ručí za fondy. Musel bych si položit otázku co by se asi stalo s tzv. fungujícími fondy, když v nich určitě byly úspory i v pesos a to se rapidně propadalo.A pokud PF investovaly do argentinských cenných papírů tak s těmi to asi taky nevypadalo nijak růžově, myslím že PF by zkrachovali taky nebo výplata penzí by musela být značně omezena a že se zde zaměňuje příčina s následkem. Dále mi připadá jako by někteří autoři, kteří argumentují neúnosným zdaněním v průběžném systému ty samé peníze, které se odvádějí daní a ty které  se místo toho posílají do fondů snad občanům zůstávali a neznamenalo to pro ně jen skrytou daň. S tím souvisí i tzv. náklady na pracovní sílu, které se prý odvodem části peněz do PF snad sníží. Co pak si opravdu myslí, že když se peníze odvedou do fondů tak občanům nebudou chybět  a nebudou se dožadovat vyšších mezd a tím pádem zdražovat pracovní sílu? 

Našel bych asi dost dalších pro mě pozoruhodných názorů o penzijní reformě, ale shrnu-li to zdá se mi systém PF hlavně příliš rizikový  a neodolný v případě větších hospodářských krizí. Tohle však má být vlastně jenom taková poznámka a taky přání zda by se nemohl někdy v příštích číslech Marathonu objevit i tento makroekonomický pohled na penzijní reformu. Váš čtenář 

                                                       

 

K příloze Marathonu 5/04 - K programové diskusi ČSSD

 

V. Černík

 

V kostce řečeno myšlenka "školného" ve smyslu plateb z budoucích výnosů je nesporně propracovaným nápadem oproti tzv. jednoduché platbě při zápisu. Ale, pokud ji bereme jako jisté ohodnocení jisté služby, pak chybí (!) ono započtení protislužby, kterou absolvent jak veřejnému tak i soukromému sektoru poskytuje, tj. mj. vytváří ona "na něj přímo navázaná pracovní místa" ( např. lékař - sestra). Co tedy zvážit model, kdyby stát část pojištění na politiku zaměstnanosti "přenášel" na konto studenta a následně i absolventa. Stejně by pak přispíval i soukromý sektor. Dalo bylo se to kombinovat s dalším bankovním produktem jako např. životní pojištění. Tím by také oba sektory byly přímo zainteresovány na kvalitě vzdělávání. Neboť nyní absolvent, který má "styky" může se uplatnit lépe na trhu i s nepříliš kvalitní školou. Další otázkou je, že díky souhrnu faktorů absolvent nezřídka nastupuje do jiného oboru, než který studoval. Nebo v něm dokonce ztratí práci. Čili i podpora v nezaměstnanosti by měla být odrážena, např. snížením platby. Velmi jednoduché je také totiž použít prvky nepotismu vůči potomkům majitelů, manažerů apod., a tím pro ně "zajistit", tj. zaplatit vzdělávání z firemních peněz a investované prostředky si odečíst z daní. Čili na chudší vrstvy zbude méně prostředků a budou více platit, byť při "teoreticky" stejném příjmu se zástupci bohatších vrstev.

 

 

Několik málo poznámek ke krizi ČSSD            

 

R Valenčík

 

1. Krize je důsledkem toho, že naše strana nemá program, na základě kterého by dokázala úspěšně vládnout. Lidská selhání, která v současné době pozorujeme, jsou až důsledkem neexistence prakticky využitelného programu, i když to byla právě lidská selhání, která:

- Způsobila zvrat v práci na programu a vedla k programové prázdnotě.[36]

- V současné době brání začít tam, kde se udělala chyba[37].

 

2. Řešení současných společenských problémů je neodmyslitelné bez kultivace a zdokonalování tržního mechanismu a to včetně finančních trhů a včetně trhů přesahujících do sociální oblasti (sociálního investování a sociálního pojištění). Levicová strana sociálně demokratického typu nedokáže úspěšně vládnout, pokud v dané oblasti nemá promyšlenou, kvalifikovanou, reprezentací i členskou základnou sdílenou koncepci.[38]

 

3. Místo toho, aby byla koncepce role naší strany v oblasti působení na vývoj tržního mechanismu dána:

- Prosadil se názor, že jakákoli zmínka o zdokonalování trhu je pravicová úchylka.

- Vznikla a zvítězila kvaziideologie brojící proti "potržnění" v různých oblastech sociálního investování a sociálního pojištění (přitom právě dorůstání mechanismu finančních trhů do této oblasti je nezbytným předpokladem sociálně přijatelného řešení problémů).

- Bylo zamezeno diskusi na dané téma, která by respektovala pravidla odborného projednání.[39]

 

4. Veřejnosti jsou tak na jedné straně předkládány nereálné sliby, je kupována nesystémovými opatřeními, zatímco v praxi se přistupuje ke stále bolestivějším zásahům, aniž by se nabídla perspektiva řešení. Tak končí jakákoli politika[40], která se chce pokusit o kvadraturu kruhu - řešit problematiku systému sociálního investování a sociálního pojištění bez koncepce vývoje finančních trhů v dané oblasti. Přitom vůbec není pravda, že "reforma musí bolet".[41]

 

5. Kultivací finančních trhů a jejich využitím v oblasti sociálního investování a sociálního pojištění lze podstatně zvýšit uplatnitelnost absolventů vysokých škol, prodloužit dobu produktivního dobrovolného uplatnění lidí na profesních trzích, vytvářet investiční příležitosti pro další příliv globálně působícího kapitálu. Jde o souběžnou reformu financování vzdělání, financování zdravotnictví a penzijního systému.

 

6. Náprava současného programového selhání bude obtížná a lze jen ztěží odhadnout, jak hluboko se naše strana propadne. Čím dříve začneme, tím lépe. Prvním krokem by měl být konsesuálně přijatý nástin základních směrů vývoje finančních trhů z hlediska solidárního přístupu k řešení sociálních otázek, zpracovaný těmi, kteří mají představu, o čem je řeč. To je hlavní článek. (Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je také jediné, co s tím můžeme dělat.)



[1] Matějů P., Straková J., 2003d, Úvodem: je důvod zabývat se vzdělanostními nerovnostmi?, Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 5 – 8, No. 2/2003, ISEA, Praha

 

[2] Čo samozrejme nemusí byť nutne negatívny jav. Vysokoškolské vzdelávanie je jedným z kľúčových zdrojov” ľudského kapitálu každej krajiny. Stabilita tohoto systému je nesmierne podstatná a rozhodnutia spojené s jeho zmenou by nemali byť urýchlené a neuvážené. Na druhú stranu, v prípadoch, keď je zmena nevyhnutná a neodkladná, môže táto odolnosť voči reforme pôsobiť nemalé problémy.

 

[3] Za ostatných spomeniem napríklad: Barr N. (LSE), Johnston B. (SUNY at Buffalo), McGaw B. (Director for Education, OECD), Piatt W. (Institute for Public Policy Research, UK), atd.

 

[4] Čo sa týka predstviteľov vysokých škôl (jedným z týchto hráčov), je zaujímavé si povšimnúť, aký typ osobnosti vyhľadáva zamestnanie vysokoškolského učiteľa. Na jednej strane toto zamestnanie obsahuje pravideľnosti, ktoré vedú k zotrvačnostiam. Na strane druhej by vysokoškolský učiteľ mal byť človek zvedavý, tvorivý, pachtiaci po nových vedomostiach, inými slovami, obľubujúci invenčnosť a nie zotrvačnosť. Nový systém by mal priťahovať práve tento typ osobnosti. Jednou z možných ciest, ako to urobiť, je posíliť prvok vysokoškolského výzkumu a odvodiť prijímací proces do učiteľského zboru aj od tohoto prvku.

[5] V literatúre sa často odlišuje práca (v zmysle unskilled labour) a ľudský kapitál. Pre tento krát predpokladajme, že ľudský kapitál je zahrnutý vo veličine L.

[6] Valenčík R., 2003, Ekonomie produktivní spotřeby, VŠFS, Praha 2003

[7] Potůček, M., Nejen trh, Praha, Slon 1997

 

[8] Holman R., 1999, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha

 

[9] Holman R., 1999, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha

 

[10] Valenčík R, 2004b, Mikroekonomie - Jak ji chápat a k čemu je, Marathon, Zvláštní č./2004

[11] Valenčík R., 2004a, Rozšířený koncept všeobecné ekonomické rovnováhy, Politická ekonomie, 1/2004

[12] Hrušková, S., Porovnávanie systémov financovania vysokoškolského vzdelania, Praha 2001

[13] Je zaujímavé si povšimnúť, že všetky spomenuté systémy boli zavedené v krajinách, ktoré sú všeobecne považované za anlgo-americké.

[14] Palacios M., 2002, Human Capital Contracts: “Equity-like” Instruments for Financing Higher Education, Policy Analysis, No. 462, 2002

[15] Systém popisovaný v prvej kapitole, viď  garfy 4 – 5.

[16] Palacios vo svojom článku nazýva tieto finančné inštrumenty “equity-like” instruments, okrem toho sa často v literatúre vyskytuje aj výraz “securitizing human capital”. 

[17] Federal studet loans – zvýodnené pôžičky poskytované študentom s garanciou federálnej vlády USA. Zvačša majú charakter klasickej pôžičky. Výška poskytovanej pôžičky je limitovaná a zvačša nezodpovedá potrebám na financovanie vysokoškolského štúdia.

[18] V súčasnosti je jedinou alternatívnou  možnosťou systém REEF, založený po vzore MRU Michaelom Robertsonom, známym internetovým entrepreneur-om, tiež zakladateľom internetovej stránky www.MP3.com.

[19] Palacios M., 2002, Human Capital Contracts: “Equity-like” Instruments for Financing Higher Education, Policy Analysis, No. 462

[20] Palacios M., Human Capital Contracts: “Equity-like” Instruments for Financing Higher Education, Policy Analysis, No. 462, 2002

[21] V 60-tych rokoch bolo Kongresu USA predložených niekoľko návrhov na financovanie vysokého školstva na základe podielového financovania. Žiadny z návrhov neprešiel a Kongres nakoniec schválil systém vládou garantovaných študentských pôžičiek.

[22] Je zaujímavé, že v arabských krajinách sú zase zakázené akékoľvek iné pôžičky než podielovo splácané. Je to dané už Koránom. A aká je argumentácia proti "normálnym" pôžičkám? Vyhrává lichvár, ktorému nejde o úrok, ale o likvidáciu.

[23] Matějů, P., “Celá Evropa chce zavádět spoluúčast studentů”, Hospodářské noviny, str. 4, Praha, 6.4.2004

 

[24] R. Valenčík, Ekonomie produktivní spotřeby, Praha 2003

[25] Matějů P., Valenčík R., 2003d, České vysoké školství (stále) na kťižovatce, Proč tak těžko...?, str. 23 – 42, No. 2/2003, ISEA, Praha

[26] Matějů P., Straková J., Simonová N., Jak to vidí veřejnost?, Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 94 – 97, No. 2/2003, ISEA, Praha.

 

[27] Je tomu tak, pretože vysokoškolské vzdelanie sa snaží získať čím ďalej tým vačší počet mladých ľudí.

 

[28] Na tomto mieste je potrebné si uvedomiť, že učitelia sa nestaviajú na odpor k reforme ako takej, ale nemajú chuť meniť systém financovania vysokých škôl radikálne. Možno najlepšie ich názor vyjadruje fakt, že vo väčšine aktivít vysokoškolských predstaviteľov sa žiada len o navŕšenia dotácií od štátu (viď napr. Týden neklidu), ktoré by prinajväčšom mali byť prerozdeľované na základe výsledkov výskumu (viď napr. materiál Konkurenceschopnost českých veřejných vysokých škol – reforma financování). Pokiaľ ide o vedu a výskum, nemôžem proti tomuto argumentu nič namietať. Až na fakt, že podobne tomu bolo aj doteraz. Predstavitelia vysokých škôl by podľa mňa mali žiadať reformu, ktorá podporuje konkorencieschopnosť škôl na základe toho, aké kvalitné vzdelanie tieto vysoké školy poskytujú. Práve toto vzdelanie, ktoré pomôže vysokoškolským absolventom dobre sa uplatniť na trhu práce, by malo byť ich hlavným ohodnocovacím parametrom. O to viac, ak tento parameter zaručí prílev nových prostriedkov do vysokoškolského systému. 

[29] Mertlík P., Školné by mělo hrát podstatnou úlohu také u nás,  Hospodářské noviny,  str. 4, Praha, 6.4.2004

[30] O tomto fakte je možné sa presvedčiť napríklad zo záverov z konferencie Reforma univerzít a dostupnost vysokoškolského vzdělání, ktorá sa konala 15. – 17. 6. 2003 v Prahe.

[31] O zotrvávajúcich negatívnych postojoch je možné sa presvedčiť z letmého prehľadu českej tlače.

[32] Buzková P., Studovat v Paříži? Proč ne!, Ekonom, č. 31, str. 24, 2003

[33] Felsenthal D.S., Machover M., (15.1.2004), EPC Issue Paper 10: Population and Votes in the Council of Ministers: Squaring the Circle, EPC

[34] Lewin-Schein “Theory of Change”

[35] R.M. Kanter je jedným z najväčších odborníkov na management zmeny vo svete. Napísala množstvo publikácií, v ktorých sa venuje tak podnikvým, ako aj celospoločenským zmenám.  

[36] Odvolávat se jen na to, že sociální stát může být udržen jev v evropském (přesněji unijním) měřítku, je dostatečným dokladem programové prázdnoty, přičemž nejhorší je, že si to ti, co se touto tezí ohánějí, ani neuvědomují.

 

[37] Zvrat v programové tvorbě nastal zhruba v době, kdy byl odhozen Dlouhodobý program a začal se vytvářet Střednědobý, programová tvorba byla pak definitivně "zabetonována" tzv. Zkrácenou verzi DP.

 

[38] Doporučuji si přečíst můj - více než čtyři roky starý - rozbor v Marathonu 5/2000 (www.valencik.cz/marathon).

 

[39] Víme vůbec, co to znamená odborné projednání otázek? Politizací odborných problémů je politická reprezentace uváděna v omyl, místo toho, aby měla podklad, vůči kterému plní svou politickou funkci.

 

[40] A to i pravicová, pokud nepřijde s koncepci zdokonalování tržního mechanismu.

[41] Viz Valenčík, R.: Musí reforma bolet?, Hospodářské noviny 27.7.04.