Socialismus mezi minulostí a budoucností

- poučení, inspirace, perspektivy

(několik kacířských poznámek)

Pavel Sirůček

Marathon, 2004, č. 6 přinesl v rubrice hlavní materiály nesporně zajímavý text mladého (a nadějného) především sociologa Stanislava Holubce pod názvem Teorie pádu státního socialismu. Jde o první část jeho širšího materiálu Socializmus mezi minulostí a budoucností, jehož vznik byl původně iniciován potřebou zmapovat klíčové představy západních společenských věd o minulosti, přítomnosti a zejména perspektivách socialismu, resp. jeho možných modelech a cestách k vytvoření sociálně spravedlivějšího uspořádání v globalizované realitě 21. století. Tento materiál, vedle zmíněné první části, obsahuje ještě kapitolu druhou pojmenovanou Cesty k socialismu (s krátkými subkapitolami Revoluce, Reforma, Vyrůstání socializmu ze zdola, Shrnutí a obsáhlejšími pasážemi Vývoj teorií jak ovládnout svět socialistickým hnutím podle Imannuela Wallersteina, resp. Strategie a taktika levicového hnutí v ČR dnes), stručnou třetí kapitolu zastoupenou Exkursem: Evropský sociální stát v minulosti a dnes a konečně závěrečnou, opět značně úspornou, část čtvrtou Budoucnost socialismu. Určité komplikace při čtení materiálu působí nejednotná terminologie a mnohdy tradičně nejednoznačná vymezení používaných pojmů a kategorií vyplývající především z teoreticko-metodologické různosti (a často i neukázněnosti) analyzovaných pramenů. Níže precizované kritické poznámky a náměty se pak vztahují převážně k první části Holubcova textu.

Tento je úvodem nutno pochválit a ocenit ve smyslu užitečné sumarizace vybraných názorů i jako jedno z možných východisek dalších úvah o perspektivách, modelech a cestách k socialismu. O erudici, profesionalitě, šíři záběru či množství prostudovaných pramenů v případě S. Holubce není třeba pochybovat - nicméně po přečtení textu a po již uskutečněných diskusích k tomuto tématu vyvstává řada vážných pochybností a fundamentálních otázek. Holubec se soustředil, veden svým hlavním profesionálním zaměřením, především na prameny v německém jazyce a samozřejmě pouze na vybrané autory, rekretující se převážně ze západních sociologů, mnohdy levicové (někdy i částečně, ale skutečně pouze parciálně, marxistické) orientace. Jistě lze vznášet mnohé a více méně i oprávněné pochybnosti o reprezentativnosti výběru autorů a klíčových názorů, odkazovat na další a další práce např. z nesporně kvantitativně bohatší anglické jazykové oblasti, jiných společenskovědních disciplín (filosofie, politologie, psychologie či nestandardní ekonomie atd.) - ale položme si otázku, zda skutečné těžiště problému nespočívá někde jinde. Osobně totiž spatřuji hlavní přínos Holubcova materiálu - a to v kontextu hledání nových podob socialismu, resp. mnohdy přehnaných nadějí vkládaných do západních společenských aj. věd - v tom, že lze poměrně jednoznačně spolu s českým velikánem Járou C. prohlásit: "Tudy, přátelé, cesta skutečně nevede". Ale to vůbec není málo. Samozřejmě, že i toto poznání má značný význam a může se stát přesvědčivým varováním před celou řadou slepých kolejí našeho další uvažování a směřování.

První konkrétnější připomínky budou směřovány k optice většiny názorů uváděných v materiálu, které neustále a většinou zcela záměrně minimálně koketují s ideologií tzv. třetích cest - tedy s vytrvalými iluzemi o stálé ekonomické reálnosti a mnohdy přímo všespasitelnosti všech těch "hodných" a transformovaných kapitalismů "pro lidi", "přírodních kapitalismů", ale i tržních socialismů "s lidskou tváří" a podobných pochybných kočkopsů. Nalijme si čistého vína a konečně si přiznejme, že západní společenská věda (zde míněna zejména ta více či méně levicovější orientace, včetně nejrůznějších "rádoby" marxistů, marxologů a obdobných obvykle silně oportunistických šarlatánů) nikdy neporozuměla vlastnické podstatě ani kapitalismu ani reálného socialismu (či hellerovského protosocialismu), a že značná část jejich výstupů na tato témata jsou, bohužel, pouhé plytké bláboly. Samozřejmě, že je nezbytné klíčové názory nepřetržitě a důkladně studovat, resp. není vůbec myslitelné šmahem odmítat a zavrhovat úplně vše - i zde lze bezesporu stále nacházet nespočet důležitých podnětů, inspirací a významných dílčích rozpracování, resp. posunů poznání. Nicméně západní společenské vědy, konfrontovány s globalizovanou realitou a hrozivě se prohlubujícími celoplanetárními rozpory, jsou dnes stále více a více bezradnější z důvodu absence adekvátní, fungující (a tedy skutečně vědecké) metodologie. V tomto smyslu jsou nesporně také (na pár výjimek potvrzujících pravidlo) - vědomě či nevědomě - úpornými apologety kapitalistického uspořádání s fundamentem v podobě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a to včetně příslušných "zjevných pravd" (nezpochybnitelnost tržních konkurenčních principů a ziskové orientace, paradigma stálého ekonomického růstu, ale většinou také liberální individualistické konstrukce typu koncepce přirozenosti lidských práv, kosmopolitní orientace, soudobé obludné politické "hyper"korektnosti, včetně protěžování menšin a propagace úchylek a jiného společensky nebezpečného jednání apod.). Neschopnost orientace ve stále složitější globalizované realitě, resp. nemožnost proniknutí do podstaty rozporů dnešní doby, ale v neposlední řadě i pokryteckost a strach pojmenovávat věci pravými jmény vede k roztříštěnosti poznatků, "objevování" již dávno objeveného (připomeňme módní koncepce typu teorie chaosu představující derivát dávno známých principů dialektiky či bojácné přešlapování řady západních sociologů či politologů před objektivním faktem existence společenských tříd a třídního boje), častým únikům k iracionalitě a idealistickým vizím nebo k neustálému omílání přežilých industriálních schémat a stereotypů.

Právě k takovýmto "trvalkám" z oblasti především sociáldemokratické mytologie náleží přesvědčení o užitečnosti tzv. třetích cest, kdy v podstatě mají být na kapitalistických tržně-konkurenčních základech při zachování liberální demokracie zkombinovány zejména ekonomické výhody kapitalismu (jako např. dynamika, efektivnost či vysoká životní úroveň - čti konzum) a přednosti socialismu (sociální spravedlnost, solidarita nebo menší nerovnosti v rozdělování příjmů i majetku). Označení "třetí cesta" bývá používáno v různých souvislostech a obvykle není jednotně chápáno a vymezováno - zde bude (a to značně zjednodušeně) používáno k označení dominující ideologie, resp. teorie i praxe západních zemí (včetně tzv. sociálního státu) po druhé světové válce přibližně do nástupu neokonzervativní pravice v 70. - 80. letech. Nebude tedy vztahováno např. ke specifickému (a do Evropy prakticky nepřenositelnému) aktuálnímu dění v Číně a ani nebude přesně používáno ve smyslu V. Klause, považujícího všechny "třetí cesty" za skrytá označení pro cestu "druhou" - pro socialismus. V určitých objektivních a subjektivních historických podmínkách mohou výše zmíněné koncepce do určité míry i úspěšně fungovat (nehledě na fakt, že např. ekonomiky existují vždy jako smíšené a nikoli tedy v teoreticky čistých učebnicových podobách), ale nejedná se však o univerzální recept použitelný dnes. O spojování nespojitelného trefně vypráví čapkovská pohádka o pejskovi, kočičce a jejich dortu (a v neposlední řadě i o bolení břicha toho, kdo se nechal ošálit a tento pozřel). Skutečně tedy platí, že kompromisy, eklektické slepence a různé zpatlaniny eliminují negativa základních "surovin" a vedou k prosazení toho pozitivního? Není dnes spíše na místě pohled, že přehnané snahy o socializaci kapitalismu či kapitalizaci socialismu (ať již tyto pojmenujeme jakkoli) po překročení určité míry spíše negují původní přednosti obou systémů a vedou k prosazení spíše toho méně pozitivního a přínosného? Cílem moderní levice by jistě neměl být návrat k neregulovanému divokému kapitalismu a odbourání všeho již vybojovaného, ale nejsou dnes přece jenom v určitých aspektech inspirativnější např. krajně liberální (resp. neoliberální) vize společenského uspořádání a příslušná kritika byrokratických (a to i evropských) struktur ve srovnání se špidlovským plácáním o zachování starého sociálního státu v nových kulisách či mnohdy až tragikomická bezradnost tzv. nové či údajně modernizované "levice"? V Evropě tato v zoufalé snaze udržet se u moci za každou cenu naprosto vše vsadila na jedinou kartu spočívající v iluzi o všespasitelnosti stále těsnější evropské integrace vydatně živenou na každém kroku propagovanou a mediálně opěvovanou ideologií tzv. evropanství.

Tzv. třetí cesty v sociáldemokratické režii byly relativně úspěšné v mimořádně příznivých podmínkách po druhé světové válce, které můžeme modelovat vzestupnou částí IV. dlouhé vlny (Kondratěvova dlouhodobého ekonomického, resp. šířeji i společenskoekonomického cyklu) nastartovanou právě druhou světovou válkou, resp. spojenou s aplikacemi nových technologií první etapy vědeckotechnické revoluce. Tehdy také systém vykazoval relativní dostatek zdrojů pro realizaci politiky státu všeobecného blahobytu spojenou v ekonomické oblasti především s eklektickými a kompromisními neokeynesovskými recepty (které se však značně odlišovaly od původních idejí J. M. Keynese a byly ve své hlubinné podstatě neoklasické). Od přelomu 60. a 70. let však zdroje najednou "zmizely" a nebylo již možno v daném kapitalistickém rámci financovat štědré sociální projekty - sestupná část IV. dlouhé vlny je tak spojována s krizí a demontáží starého sociálního státu (eufemisticky dodnes maskovanou termínem jeho údajné modernizace); v 90. letech také mizí protitlak socialistického společenství končícího rozvalem SSSR. Jinými slovy (např. J. Kellera) tradiční sociáldemokratické recepty fungovaly, pokud existovala určitá globální rovnováha práce a kapitálu, na kterou měl (vedle dostatku zdrojů) zcela zásadní vliv neustálý tlak zemí socialistického tábora. Existence socialistického společenství tak paradoxně více přispěla ke zlepšení životní úrovně pracujících na Západě než na Východě; nehledě na strategii zemí reálného socialismu typu "dohnat a předehnat", kdy ale nové technologie (spojené např. s vojenskou oblastí či kosmickým průmyslem) již nebyly masověji aplikovány a nepromítaly se výrazněji do spotřeby. Z logiky zhodnocovacího procesu (resp. ekonomické racionality) vyplývá, že sociální stát (a celé "sociálno") je pro kapitál především nákladem, který nese pouze pokud je k tomu donucen, resp. dokud mu toto přináší nějaké zisky - kapitál tak rozhodně nečiní z altruistických pohnutek. V současnosti je však situace diametrálně odlišná od podmínek 40. - 60. let minulého století, zdroje nutné k náběhu nových technologií vzestupné části V. dlouhé vlny zatím v globálním měřítku zřejmě ještě naakumulovány nebyly a globální rovnováha mezi prací a kapitálem je již dlouhodoběji podstatně vychýlena směrem k dominanci kapitálu. Poněkud naivní vize nutnosti postavit proti globální síle kapitálu globální (nebo alespoň evropský) sociální stát mnohému sice znějí libě, realita je však daleko tvrdší (a slovy klasika "začíná tam, kde se rozplynou iluze"). Neoliberální (a přiznejme si, že zatím jediná) podoba soudobé globalizace sociální stát ničí ze své podstaty stále urputněji a proto je na místě začít minimálně registrovat skutečné dopady těchto procesů namísto jalového filosofování o jejich objektivní nevyhnutelnosti, nutnosti a správnosti. Industriální éra vývoje totiž definitivně končí a nelze již proto vycházet ze starých industriálních pouček, schémat a stereotypů - nejen ekonomických, hospodářsko-politických, sociálních, ale i politickoideologických, a to především liberálních.

K nejnebezpečnějším z nich náleží klasické paradigma stálého a neomezeného ekonomického růstu v duchu schématu: Stálý a co nejvyšší kvantitativní ekonomický růst zvyšuje ekonomický blahobyt a životní úroveň všech (např. profil spotřeby vyhrazený v minulosti pouze nejvyšším příjmovým skupinám je dnes právě díky růstu dostupný i chudším) což se více méně automaticky promítá do růstu štěstí a spokojenosti, resp. do lepšího života (čti konzumu, často však již faktického plýtvání) individuí. Tato zisková logika je umocňována tzv. technologickým imperativem, kdy každá nová technika a technologie má být co nejrychleji aplikována a tím opět zlepšen život (čili konzum) individuí, resp. technicisticko-scientistickou (především pak americkou) nezvratnou vírou v sílu vědu, techniky a nových technologií automaticky řešících všechny problémy. S uvedenými schématy považujícími ekonomický růst (obvykle však redukovaný na kvantitativní standardní makroekonomické ukazatele) pouze za společensky prospěšnou a v podstatě stálou záležitost lidské civilizace operují ekonomové různé ideologické orientace, a to často i marxistické, obvykle zcela zapomínaje na společenské důsledky tohoto růstu. Představa, že ekonomika (stejně jako osobní bohatství) musí neustále růst a zvětšovat je v západním civilizačním okruhu hluboce zakořeněna. Vzpomeňme M. Webera a jeho hegemon raného kapitalismu v podobě protestantské etiky (především kalvínismu), kdy bohatství, resp. ekonomická úspěšnost je projevem boží přízně a předurčení ke spasení; religiózní křesťansko-židovské kořeny kultu růstu však můžeme odvíjet již od T. Akvinského aj. K osvíceneckým ideálům a pilířům liberalismu náleží víra v neomezený pokrok i filosofie nikdy nekončící materiální i vědomostní expanze - ostatně aktivní (přesněji ofenzivní) vztah ke světu je klíčovým znakem celé západní civilizace, jejímž cílem není např. smíření člověka se sebou samým, nýbrž stále dokonalejší ovládnutí okolního světa. V tržním systému orientovaným na soukromé zisky spočívajícím na soukromém vlastnictví samozřejmě stálý (a již dlouhodobě exponenciální a v mnohých aspektech i samoúčelný) kvantitativní ekonomický růst patří k samotným fundamentům industriálního systému plynoucím z přirozené expanze trhů a pouze těžko lze očekávat, že se globální trhy samy začnou žádoucím způsobem regulovat či že "uvědomělí" kapitalisté si dobrovolně sáhnou na své prebendy.

Přibližně od 60. let minulého století sílí pochybnosti o smysluplnosti (viz opomíjená učebnicová samuelsonovská otázka "Proč vyrábět?") a udržitelnosti moderního ekonomického růstu a je konečně také poukazováno na jeho negativní dopady - namátkou např. v oblasti ekologie, dalších narůstajících globálních problémů či degradace lidských bytostí na jednorozměrná spotřební monstra typu "homo coca-colens". Ke starým zjištěním také již náleží to, že štěstí si jen těžko lze koupit za peníze a tedy i to, že průměrný příjem na hlavu a stupeň pocitu štěstí (a spokojeného života) jsou prakticky nezávislé veličiny, resp. že tradiční ukazatele ekonomického růstu i např. stupeň mobility lze pouze těžko považovat za ukazatele skutečného pokroku. I když si mnozí dobře uvědomují (spolu se známými Zprávami Římského klubu), že v žádném systému s omezenými zdroji nemůže neomezený růst pokračovat po neomezeně dlouhou dobu, resp. že vedle přirozených (či přírodních) limitů růstu existují i hranice možná ještě zásadnější (sociální, antropologické či institucionální apod.) zůstávají koncepce trvalé udržitelnosti vývoje zatím pouze v rovině naprosto bezzubých proklamací. Např. Světový summit o udržitelném rozvoji konaný v Johanesburgu roku 2002 hovoří o jakémsi rozvoji zajišťujícím rovnováhu mezi rovinou sociální, ekonomickou a environmentální, kdy však k jeho základním cílům náleží udržení vysoké a stabilní úrovně ekonomického růstu, resp. zaměstnanosti. Vedle mnohých otazníků spojených s věcným vymezením trvalé udržitelnosti (růstu, rozvoje, budoucnosti či života) se však daleko více problémů koncentruje do oblasti jeho konkrétního prosazování v praxi - mnohé přístupy ústí v nepříliš optimistický závěr, že v kapitalistickém rámci je jeho prosazení naprosto nereálné. Bohužel i čelní představitelé KSČM stále slibují vysoký ekonomický růst (a ostatně těžko mohou činit jinak), ale obvykle již nepřipojují zásadní otázky komu tento vlastně prospívá a kdo se především těší z jeho výsledků. Také přesvědčení, že vysoká tempa ekonomického růstu (posuzovaného standardní metodikou národního účetnictví) dnes automaticky zajistí vyšší zaměstnanost patří do oblasti tradiční, nejen ekonomické, mytologie; ostatně i zastánci dlohovlnné koncepce upozorňují na specifika rostoucí části predikované V. dlouhé vlny, kdy vzestup již pravděpodobně (na rozdíl od dřívějších "industriálních" vln) nebude provázen poklesem nezaměstnanosti.

K dalším velkým liberálním mýtům (ba přímo podvodům) náleží i víra v přínosnost volného mezinárodního obchodu pro všechny zúčastněné - má jít o "hru s nenulovým součtem", kdy se stejnými zdroji je v případě specializace zemí a následného volného obchodu vyrobeno více komodit a posunuty hranice spotřeby. Dodnes v podstatě jediným ekonomickým argumentem ideologického monolitu o jedině správném volného obchodu je koncepce komparativních výhod z počátku 19. století, obvykle připisovaná D. Ricardovi, který však již sám relativizuje její závěry v případě mobility kapitálu, resp. její další dílčí rozvíjení (Heckscher-Ohlinova věta atd.). Tak jako v době anglické klasické školy politické ekonomie nahrávalo liberální heslo "free trade" (a na první pohled rovné šance pro všechny) zájmům nejvyspělejší země, tak i dnes ideologie volného obchodu odpovídá především zájmům nadnárodních korporací - jak např. přesvědčivě dokladuje J. Vanek koncepcí destruktivního zahraničního obchodu; také další "ekonomičtí disidenti" (H. Daly nebo P. Desai a S. Riddlestone) poukazují na mnohé významné nedostatky ricardovské koncepce (neexistence předpokladu plné zaměstnanosti, nulových dopravních nákladů či ztrátu tzv. bioregionální výhody s konsekvencemi pro podporu ekonomické decentralizace a lokalizace ekonomik atd.).

Důležitou součástí první části textu S. Holubce je zmapování vybraných názorů ohledně hodnocení minulého systému. Vždy je však na místě položit si kardinální otázku, podle jakých kritérií budeme posuzovat (šířeji podle jakých pravidel vůbec "hrajeme"), a v zájmu koho jsou tato kritéria, resp. pravidla konstruována. Jeden ze základních problémů minulého systému spočíval v tom, že světový socialismus si nechal vnutit nerovnou (a v podstatě - v případě stálé koexistence obou konkurenčních táborů - předem ztracenou) soutěž podle kapitalistických pravidel a kritérií při naprosto rozdílných startovních podmínkách. Dodnes jsou v tomto kontextu uplatňována především kvantitativní hlediska kapitalistické ekonomické efektivnosti a prakticky vše podstatné je podřizováno modle konkurenceschopnosti s konečnou orientací na maximalizaci konzumu v zájmu dosahování zisků. Především v době mezi světovými válkami probíhala již klasická diskuse o efektivnosti a racionalitě centrálně plánované (socialistické) ekonomiky - není však její závěry možno interpretovat tak, že mnozí účastníci na obou stranách známých sporů (např. o ekonomickou kalkulaci) vlastně dospěli k názoru, že socialismus může teoreticky být maximálně pouze tak efektivní jako kapitalismus? Nevedou snad hypotetické modely dokonalé konkurence a dokonalého centrálního plánovače (např. v kontextu metodologie celkové ekonomické rovnováhy) k identickým výsledkům? To však platí pouze za striktních modelových předpokladů a hlavně při uplatnění kapitalistických ziskových kritérií - nemělo by však socialismu jít o něco trochu jiného než o triumf v konzumu? Jistou analogii v obráceném gardu můžeme dnes spatřovat v chování integrované Evropy podléhající obdobnému bludu, která sama např. Číně vnucuje soutěž v konkurenceschopnosti podle nelítostných kapitalistických pravidel. Tyto však nikterak nezohledňují (a z podstaty ani nemohou) skutečné "komparativní výhody" starého kontinentu a naopak ještě urychlují rozklad EU a definitivní odsun Evropy na periferní kolej globálního vývoje. Samozřejmě, že dnes můžeme mudrovat o tom, že socialismus měl být daleko ofenzivnější a na tuto nerovnou soutěž neměl vůbec přistoupit. Nutno zde ale zohlednit konkrétní historickou realitu, která v jeho počátcích toto v podstatě ani neumožňovala, což však zcela neomlouvá absolutizaci kapitalistických ekonomických kritérií a jejich mechanické interpretace. Po celkové stabilizaci situace a vybudování příslušné materiálně-technické základny (a to včetně dosažení přiměřené úrovně konzumu) měla být věnována daleko větší pozornost soutěžení se světovým kapitalismem nikoli v pouze kvantitě (tedy zejména v konzumu), ale především ve zlepšování kvality života v duchu usilování o novou nekapitalistickou (a nemanipulativní) společenskou racionalitu. Myšlenkové tanky levice vytvářející prostor pro systémovou změnu by proto neměly ustrnout na přežilých schématech tržně-kapitalistické racionality (resp. efektivnosti), ale napřít svou pozornost jiným směrem - od kvantity ke kvalitě, od striktně ekonomických ke komplexnějším sociálně-ekonomickým ukazatelům, tedy od individuálních zisků k celospolečenským (a dnes i celoplanetárním) zájmům a od individualistických k celostním systémovým pohledům a přístupům.

Jaká plynou základní poučení z celého Holubcova materiálu? Za prvé: Západní levicová společenská věda jako celek naprosto fatálně selhala při predikcích pádu reálného socialismu (a to možná ještě více než soudruzi na Východě). Za druhé: Reálný socialismus skončil díky ekonomickým, politickým aj. příčinám objektivní a subjektivní povahy (i když, na rozdíl od autora, se opravdu těším až historie pravdivě zhodnotí roli M. Gorbačova či B. Jelcina, ať již své kroky činili s jakýmkoli záměrem a v jakémkoli žoldu). Za třetí: Západní tzv. levicová věda dnes totálně tápe, s ničím skutečně novým nepřichází a nelze ani spoléhat na to, že se tak v brzku stane. Jak nás ale tyto závěry posouvají dál? Bohužel, příliš ne. Nebylo by proto užitečnější již dále neztrácet čas, smířit se s (pro někoho možná trpkými) fakty a prioritně se soustředit na přípravu a trpělivou propagaci vlastních, možná na první zdání i poněkud utopických, projektů?

Nebylo by v oblasti studia relevantní literatury týkající se minulého systému přínosnější zaměřit se především na sovětské, resp. ruské prameny? Pohled "zvenčí" je sice také velmi důležitý, ale proč se máme dozvídat, o tom jak se nám "špatně" žilo od západních mudrců, kteří na Východě často nikdy vůbec nebyli, dlouhodobě nežili a nikdy neporozumí např. slovanským specifikům? Skutečně modernizovaný socialismus by se měl v této souvislosti oprostit od přílišného liberálního kosmopolitismu a plně docenit rozdíly mezi lidmi, národy i zeměmi (a to včetně dotažení úvah o přirozenosti člověka s poněkud menším důrazem na konstituující vliv "sociálna") - viz např. výše připomenutý M. Weber se svým závěrem, že k efektivnímu fungování kapitalismu je potřebná hluboce zakořeněná protestantská etika většině Slovanů však spíše cizí. Opomenuto by rozhodně nemělo být neustálé a důkladnější vyhodnocování zkušeností ze zemí, kde určité zbytky socialismu ještě zbývají (či možná spíše přežívají) jako Kuba, Korea či Vietnam a zejména Čína, ale při plném vědomí jejich těžko přenositelných specifik. Především je však nutno zkoncentrovat úsilí na důkladnou přípravu, zpracování a objasňování vlastních originálních projektů, a zde se v žádném případě nebát velkých i menších "vědeckých utopií" - samozřejmě nikoli v naprosté izolaci, ale ve spolupráci a koordinaci, pokud však bude s kým.

Jakými nosnými tématy by šlo oslovovat širší veřejnost a postupně i sjednocovat levici, resp. aktivně napomáhat (spolu se sociální zkušeností) postupnému formování a sebeuvědomování, resp. dozrávání zatím v podstatě absentujícího subjektu budoucí systémové změny? Jádrem stále zůstává zkoumání vlastnictví prizmatem dialektiky výrobních sil a vztahů, resp. stále rozvíjené pracovní teorie hodnoty odkud je pouze malý krůček k jednomu z hlavních "trháků" v podobě různých koncepcí ekonomické a politické samosprávy, participace či zaměstnaneckých podniků. Jsou opravdu tak nepředstavitelné modely skutečné (tedy i ekonomické) demokracie, kdy si již kapitál nebude najímat práci (přesněji vykořisťovat pracovní sílu), ale naopak práce si bude pronajímat potřebný kapitál - a to např. v kontextu kvalitativně nových technologií? Nestálo by také minimálně za pokus oslovit širší spektrum občanů důkladně připravenými (ale i když zatím spíše nepříliš reálnými) projekty typu tzv. Tobinovy daně na zdanění především mezinárodního spekulativního kapitálu? V rámci hledání trvalé udržitelnosti by všestranná podpora měla být poskytována také mnoha rozumným "zeleným" projektům a subjektům (u nás však samozřejmě nikoli typu Strany zelených otevřeně fungující dnes jako jedna z tzv. "havlostran"). Přínosným by mohlo být i jisté oprášení a rozpracování některých koncepcí stacionární (nerůstové) ekonomiky a společnosti, včetně možných inspirací z předkapitalistických formací či z počátků kapitalismu (cechy, občiny, družstva, komuny, regionální samozásobitelské komunity, ale i kampeličky, záložny, půjčování peněz bez úroku či podpora netržních "sousedských" aktivit a vztahů). A to nikoli pouze v duchu ekonomických romantiků tesknících po "starých dobrých zašlých časech", ale při ryze aktuálních úvahách o překonávání rostoucí manipulace a odcizení v moderní době, o alternativních ekonomických systémech, o znovubudování složitého přediva ekonomické infrastruktury narušeného soudobou globalizací či v kontextu analýzy "protiproudů" globalizačních procesů někdy označovaných souhrnným termínem glokalizace. Nestálo by dále také alespoň v našich podmínkách za zamyšlení, zda by radikálnější levice neměla pomoci překonávat pokračující krizi odborů, ze své podstaty sice spíše sociáldemokratických (ale stále plnících nezastupitelné funkce), a to v situaci, kdy se sociální demokracie od tradičních odborářských cílů (ale i od svého vlastního volebního programu) stále nenávratněji vzdaluje?

Neměl v jistém smyslu nakonec v roce 1989 pravdu F. Fukuyma se svým ideologickým soudem o "konci velkých dějin", resp. nezvratném vítězství liberálního kapitalismu? Tento sice během 90. let zdánlivě celosvětově triumfuje, ale tímto "pyrrhovým vítězstvím" si pod sebou zřejmě již definitivně podlamuje větev a ve svých starých podobách sám také končí. Ostatně i samotný Fukuyama později hovoří o větších výzvách a problémech ve srovnání s porážkou světového socialismu (jako životní prostředí, terorismus či přílišný egoismus aj.) a v podstatě se připojuje ke kritice neoliberalismu. Pokud jde o ideologii socialismu - stará revoluční strategie skončila rozpadem reálně socialistické světové soustavy a oportunistický západní evoluční socialismus se také v podstatě totálně vyčerpal a zdiskreditoval. Definitivně již zřejmě skončila éra industriálního "liberálního socialismu" a budoucnost lze spojovat především se socialismem méně liberálním či přímo neliberálním. Zbavme se konečně častého matení pojmů a přestaňme přívlastek liberální ztotožňovat s pokrokovým, ba někdy dokonce i s levicovým; konzervativní také rozhodně neznamená pouze zpátečnický, retardační, natož výhradně pravicový. Důraz na tradiční hodnoty a jistoty, pevnější řád, pořádek, disciplínu a respekt k přirozeným autoritám či na povinnosti a odpovědnost (jako obvykle opomíjené druhé stránky všech těch práv dnes tak jednostranně vyzdvihovaných popletenými pseudohumanisty - a to i práv sebevětší zrůdy, která se svým jednáním sama vyřadila z lidského společenství) stále citelněji absentuje právě v době vykořeněného postmoderního relativismu - uvedené by však jistě nemuselo být v zásadnějším rozporu ani např. s výše zmíněným ideálem samosprávného tvůrčího socialismu.

V kontextu potřeby předefinování některých hlavních priorit, resp. skutečně modernizovaného pojetí levice a pravice je nezbytné zbavení se řady předsudků a nemilosrdné postupné boření mnoha tradičních (a především liberálních) tabu. Je skutečně z hlediska dlouhodobější strategie prozíravé přenechávat veškerý prostor a iniciativu "staré" i "nové" pravici v oblasti témat sice značně ožehavých a nepopulárních, před kterými však již dnes není možné strkat hlavu do písku? Není např. minimálně zrnko pravdy na různých názorech hovořících o stále větších problémech způsobených nekontrolovaným nárůstem počtu obyvatel Země, jejíž kapacita ani v této oblasti samozřejmě není zcela neomezená? A je opravdu tak nemorální dotazovat se po kvalitě populace? Lze se tolik podivovat tvrzením, že sama příroda stále častějšími katastrofami obnovuje určitou rovnováhu (tj. v podstatě se pokouší regulovat počet lidí, aby tito nemohli tolik škodit, když samotné lidstvo stále ještě nezměnilo své chování)? Skutečně zde všechno vyřeší nové techniky a technologie, resp. další výdobytky vědeckého poznání nebo se T. R. Malthus zase tolik nemýlil? A co zřejmě neodvratné a dosti zásadní reformy důchodových systémů, zdravotnictví a řady dalších oblastí? Jsme na to vůbec připraveni a máme k dispozici promyšlené projekty? Nestály by také alespoň za malé (třeba i značně kritické) zamyšlení návrhy diferencovat sociální dávky podle vzdělání či pokusy o reformu parlamentní demokracie, včetně nefunkčních volebních systémů (s penalizací volební neúčasti či zvážením rovnosti všech hlasů) atd. atd.?

Synonymem modernizace levice však rozhodně není její další sociáldemokratizace a přehnané rozkročení více k tzv. středu - konec konců bezpáteřní středové strany zaměřené na údajně slušného a nevyhraněného voliče (rozuměj voliče bez jasného či ještě lépe jakéhokoli názoru a tedy mnohem snáze ovladatelného) by mohly být převálcovány moderní konzervativní levicí a pravicí již v nepříliš vzdáleném horizontu. Cesta vede především přes pevné a jasné názory, transparentní postoje a distancování se od pokrytecké "salónní přijatelnosti". Modernizovaný socialismus pro 21. století by pak měl být v prvé řadě osvobozen od přílišných individualistických liberálních reliktů a v neposlední řadě je v tomto kontextu možno predikovat i jisté "neo"konzervativní socialistické obrození - nejdříve v oblasti teorie a posléze i společenské praxe. Objektivní podmínky možné systémové změny modelované instrumentáriem dlouhých Kondratěvových vln (pokud však jejich logika, také ale spíše industriální, bude alespoň rámcově platná i nadále) pak lze v případě globálního nástupu vzestupné části V. dlouhodobého K-cyklu kolem roku 2010 očekávat na jeho horním bodu obratu přibližně v období 2025 - 2035.