Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

3/2005

číslo 60

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

 

Obsah:

1. Úvodní poznámka.. 3

2. Hlavní materiály.. 3

Mytologie kolem tzv. euroústavy v globálním kontextu (Pavel Sirůček) 3

Co bylo ukradeno, musí být vráceno (Stanislav A. Hošek) 11

3. Diskuse o ideových východiscích sociální demokracie.. 15

ČSSD a sociálně demokratické strany ve střední a východní Evropě     (Zdeněk Jonáš) 15

ČSSD z hlediska rodiny socialistických (Zdeněk Jonáš) 18

Výzva “sociálního” v sociální demokracii (Erik O. Wright). 20

4. K financování vzdělání. 25

Lidský kapitál a financování vzdělání (Ondřej Kareš) 25

 

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz


 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 3/2005. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (4/2005) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. července 2005.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

1. Úvodní poznámka

Tak  už se nám zrodilo 60. číslo našeho časopisu. Kromě hlavních materiálů v něm najde čtenář diskusi o programových východiscích sociální demokracie, ve které bychom rádi pokračovali, tj. rádi uvítáme další příspěvky na dané téma. Domníváme se totiž, že neujasněnost těchto východisek je jednou z hlavních příčin problémů sociálních demokracií u nás i ve světě. Podstatnou část čísla pak tvoří podklad ke zpracování bakalářské práce studenta FSV UK Ondřeje Kareše, který dle našeho názoru posunul propracování otázek financování vysokého školství zase o kousek dál.

2. Hlavní materiály

Mytologie kolem tzv. euroústavy v globálním kontextu

 

Pavel Sirůček

 

Text představuje rozšířenou verzi materiálu k diskusi Klubu ekonomů "Tzv. euroústava - proti nebo pro?" konané 24. 5. 2005.

 

Příspěvek naznačuje některé souvislosti ratifikace tzv. euroústavy, a to v kontextu globálního vývoje a stále zřetelnější krize celého evropského integračního procesu, resp. přetrvávající krize tradičních velkých politických ideologií (v čele především se sociáldemokratickým konceptem), včetně absence adekvátního paradigmatického zakotvení "nové" levice a pravice 21. století. Smlouvě o ústavě pro Evropu je třeba vyslovit nebojácné a důrazné NE - jednoznačně je třeba odmítnout ústavní posvěcení další neoliberalizace a militarizace Evropy, pokračující (a logické, i když nepřiznávané, ale o to urputněji popírané) směřování evropské integrace k nadnárodní Evropě a stále neúměrnějšímu centralismu a byrokratismu a v neposlední řadě i setrvávání na přežilých liberálně-industriálních stereotypech, resp. iluzích typu stálého spoléhání na "třetí cesty". Nelze se již alibisticky (a "státotvorně") schovávat za nicneřešící různá "měkká NE" či "podmíněná ANO", jejichž cílem ostatně stejně je pootevírání dveří plíživé supranacionalizaci, resp. dalšímu odnárodňování kráčející ruku v ruce s ekonomickým neoliberalismem a hodnotovým relativismem - ostatně i směřování ke strategickému cíli v podobě socialismu 21. století je tzv. euroústavou pronikavě zpomalováno.

Jedním z klíčových témat se i ve sféře domácí politiky již stal tvrdý boj o "ústavní smlouvu", resp. přímo válka o přijetí dalšího komplikovaného byrokratického dokumentu (zřejmě i záměrně zpracovaného málo srozumitelně a cíleně bagatelizovaného jako jakýsi pouhý technický nástroj) - tzv. euroústavy. Neměli bychom být velmi ostražití již z toho, že tuto urputně prosazuje (a to i bez referenda - najednou jsou naši občané hloupí a textu prý neporozumí) např. V. Havel? Proč téměř nikde v podstatě neproběhla žádná hlubší politická debata o tomto dokumentu, resp. dalším směřování celé integrace? Jaké další obludné manipulace a hrátky nás očekávají? Hon zřízenců na poslance s antiústavními transparenty uvnitř Evropského parlamentu či nedávné urážky na adresu V. Klause za otevřenou kritiku tzv. euroústavy leccos vypovídají o demokratickém deficitu dnešní EU a nenaplňují nás přílišným optimismem ohledně korektnosti při jejím schvalování. Polopravdy a nezřídka přímo lži, zavádějící a neseriózní argumenty, zatajování podstatných informací a překrucování skutečností, zastrašování, opakování hlasování, nejrůznější rituální tance, mýty a propagandistické vymývání mozků patří do arzenálu nikoli především odpůrců tzv. euroústavy (a všech "euroskeptiků" či "eurorealistů"), ale právě jejích často přímo fanatických stoupenců - tedy těch jediných "správných Evropanů".

Při ratifikacích Smlouvy o ústavě pro Evropu se totiž hraje o daleko více než je obvykle přiznáváno - konsekvence významně přesahují tradiční spory mezi tzv. suverenisty a federalisty aj. - zde se vede nepřiznaný urputný boj o samotnou podstatu, pokračování a směřování integrace (včetně "zápasu o Euro"), resp. také o zachování národních států, ale i o podstatu demokracie.

Nebojácné odmítnutí a alespoň pozdržení přijetí tzv. euroústavy (ať již z důvodů spíše levicových, které tuto obviňují se zakotvení necitlivého liberálního kapitalismu nebo pravicových, často podezírajících tzv. euroústavu s přílišného "socialismu") umožní získat potřebný čas a je také jednou z posledních možností žádoucího usměrnění a rozvolnění evropského integračního procesu.

 

Přítomnost a budoucnost EU ve světle megatrendů

Zasaďme úvodem úvahy o možnostech a rizicích tzv. euroústavy do kontextu globálního vývoje zkratkovitě modelovaného pomocí tzv. megatrendů 2000 - 2010. Tyto ilustrují rozhodující směry vývoje v klíčových oblastech společenskoekonomické reality, resp. v různých částech světa v době probíhajícího prvního desetiletí 21. století. Pracovně (s využitím např. instrumentária dlouhých vln) lze identifikovat deset megatrendů, jejichž podrobnější specifikace však již přesahuje rámec tohoto příspěvku (podrobněji viz Sirůček, P.: Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000 - 2010. Marathon, 2004, č. 5, s. 3 - 10, též Zpravodaj Klubu ekonomů, 2004, č. 7, s. 2 - 11, resp. Alternativy, září 2004, č. 18, s. 32 - 38); nehledě na vzájemnou provázanost zde blíže rozveďme pouze trend týkající se bezprostředně vývoje v Evropě, resp. EU:

1) opožděný a pozvolnější nástup kvalitativně nových technologií, resp. specifičnost nového dlouhodobého cyklu;

2) ohrožení globální stability zostřením globálních problémů;

3) prohlubování nerovnoměrností vývoje, globalizace chudoby a sílící odpor proti stávající neoliberální podobě globalizace;

4) rozšíření deregulovaného trhu do všech částí světa a nepřekročitelné mantinely při prosazování trvalé udržitelnosti;

5) vyprázdněnost velkých politických ideologií v čele s dříve dominantním liberalismem a bezradnost tradiční levice i pravice;

6) ohrožení plynoucí z praxe tzv. univerzálních lidských práv, multikulturalismu, politické "hyperkorektnosti" a pozitivní diskriminace;

7) krize člověka a absence adekvátního subjektu systémových změn;

8) počátek konce hegemonie jediné globální supervelmoci;

9) postupné drolení evropské integrace a další propady Evropy:

- zesílení soupeření prozatímní "triády" silných globálních ekonomických hráčů - EU, USA (včetně NAFTA), Japonska (se zázemím APEC);

- sílící pokusy o zvrat nepříznivých trendů nezpomalitelným pokračováním integračních procesů, mnohdy však již neřiditelných a samovolných;

- další rozmělnění integrace přijímáním nových členů, včetně snah o zapojování i zemí mimoevropských;

- nárůst byrokratizace evropských struktur spojený s klesající akceschopností;

- další zaostávání Evropy v nových technologiích (s výjimkou Británie částečně participující na převaze USA), resp. nevhodnost evropského institucionálního rámce z hlediska inovací;

- neřešení ekonomických aj. problémů, umocňované nepříznivým demografickým vývojem a nárůstem počtu cizorodých imigrantů, velkou nezaměstnaností a nízkou flexibilitou;

- dovršení restaurace kapitalismu v zemích střední a východní Evropy, jeho dočasná stabilizace a postupné vytváření adekvátních sociálních struktur; sklízení plodů liberální transformace a překotné privatizace, včetně prohlubujícího se zaostávání těchto zemí;

- přibližování se "starých" zemí EU směrem k realitě "nových" zemí v oblasti sociální aj. - právě noví členové EU se stávají předobrazem směřování a budoucnosti Evropy;

- problémy "svázání Evropy eurem" a tlak na pokračující unifikaci v dalších oblastech (např. fiskální) při neplnění kritérií eurozóny řadou "starých" i "nových" zemí;

- stále citelnější absence jednotící vize (zejména u sociálnědemokratického vidění, resp. projektu EU) a iluzornost násilného vnucování "společných" evropských kořenů, resp. glorifikace ideje evropanství;

- dopady záměrně urychlovaného rozpadu národních států v podobě sílícího odporu proti EU a další nárůst prvků nacionalismu a pocitu ohrožení;

- faktický přechod na "několikarychlostní" Evropu při omezování dialogu mezi velkými a malými státy, včetně přechodu na již neskrývaný diktát silnějších; rozmělnění a "vyšumění" projektu tzv. euroústavy;

- narůstající problémy evropské bezpečnosti a vojenské politiky s postupným formováním "euroNATO" (včetně jeho finančního aj. zabezpečení);

- také v Evropě možné klimatické změny a potíže s podnebím (bouře, nástup chladnějšího a suchého podnebí atd.);

10) pozvolný a zřejmě neodvratný nástup Číny, pokračující nárůst významu asijského regionu a počátek nového obrození Ruska.

 

Přetrvávající mýty ohledně EU a narůstající počet otázek

Při ideologických, mediálních aj. masážích, resp. rituálních obřadech či reklamních kampaních s cílem zajistit "správný" výsledek referend a schvalování vstupu do EU opakovaně padala celá řada různých strašáků, polopravd a mnohdy i naprostých lží. Tato praxe se nyní opakuje a pokračuje se sílící intenzitou také v kontextu snah o protlačení přijetí tzv. euroústavy - a to, v podstatě, za každou cenu. Spletité procesy s nálepkou integrace (které však mnohdy se skutečnou integrací mají společného pouze velmi málo) jsou totiž mnohdy již samovolné a neřiditelné - při pouhém zpomalení a byť dočasném pozastavení by se totiž celý "evropský moloch na hliněných nohou" mohl začít drolit stále více a více a po překročení jisté, předem však prakticky nespecifikovatelné míry, by se rychle mohl zhroutit celý, včetně pravděpodobných různých dominových efektů se závažnými globálními dopady. Krach projektu tzv. euroústavy by totiž mohl totiž znamenat počátek desintegrace Evropy např. zpět do zóny volného obchodu, a to včetně možného počátku konce Eura. Fungování společné měny, resp. měnová unie podle standardních teorií vyžaduje rámec politické unie a jednotnou fiskální aj. makroekonomickou politiku - zavedení Eura bylo z tohoto pohledu předčasné a dnešek přináší další erozi jeho ekonomických pilířů (včetně zmírnění, přesněji však opuštění principů tzv. Paktu stability a růstu, resp. revize Lisabonské strategie a agendy).

Projekt evropské unifikace převážně v liberálně-levicové, tj. zejména sociáldemokratické (a stále méně profesionální, ale o to více hysterické) režii proto musí pokračovat stůj, co stůj a stále rychleji a přitom musí být neustále více a více glorifikován - reálné nebezpečí, že kdosi poruší nepsaná pravidla a nahlas pronese ono známé "král je nahý" je dnes stále pravděpodobnější. Opravdu by však bylo takovou katastrofou, kdyby tato "evropská bublina" konečně splaskla, evropská integrace se přiměřeně rozvolnila a dostala na pevnější reálné základy, a tím i posílila cestou např. desintegrace zpět na zónu volného obchodu? Nemohl by právě takový scénář přinést tolik potřebné impulsy pro další pozitivní vývoj evropských národních států - na západě i východě? Nenazrál již čas pro renesanci a nové obrození národně konzervativních idejí a programu skutečně modernizované levice i pravice? Nebylo by proto na místě se konečně oprostit od hluboce zakořeněných liberálních mýtů a skutečně modernizovanou levici začít spojovat s neliberálními kořeny a východisky, resp. pokusit se o jistou novou kvalitu syntézy idejí marx-leninského socialismu s tradičními konzervativními postoji a přístupy (srov. Sirůček, P. in: Marathon, 2005, č. 1 a 2)? Řešením pro Evropu by zde mohlo být např. cíleně řízené postupné rozvolňování a všestranná debyrokratizace vazeb s jasným plánem a dlouhodobou strategickou vizí - kde však vzít sílu na jeho uskutečnění, a jak překonat přetrvávající stereotypy myšlení? Jako pravděpodobnější se proto jeví scénáře odlišné - stále zběsilejší jízda po slepé "třetí" koleji až do tragických konců (v podobě kolapsu a "balkanizace" celé Evropy, nástupu technokratických fašizujících vlád apod.).

Při hlubších úvahách a diskusích nejen o tzv. euroústavě (které ale, a to nejenom u nás, záměrně fakticky skoro vůbec neprobíhají) stojí za připomenutí mantricky stále opakovaná mytologie ohledně vstupu a dnes již členství v EU. Níže uvedené mýty byly formulovány a diskutovány v době před konáním referenda o vstupu ČR do EU především v kontextu hledání stanoviska KSČM (blíže viz Sirůček, P.: Několik rozšířených mýtů a mnoho otazníků kolem vstupu do EU. Marathon, 2003, č. 3, s. 14 - 19, resp. Britské listy, 22. 5. 2003, též Zpravodaj Klubu ekonomů, 2003, č. 3, Příloha I.). Jako příklady velkých mýtů ohledně EU stále mohou sloužit tvrzení:

1. "Není jiná alternativa než vstup do EU již nyní".

2. "My potřebujeme Evropu a nikoli oni nás".

3. "Všichni noví členové na vstupu do EU "vydělali"".

4. "Výhody převažují nevýhody, resp. již dnes jsme stejně s EU tak úzce svázáni, že plné členství nám pouze umožní realizovat veškeré přínosy a uplatňovat zde svůj hlas".

5. "EU není o pouze penězích, ale hlavně o společných hodnotách a o prohlubování demokracie, resp. že integrace vede i k posílení národní identity i udržení řady národních pravomocí".

6. "V EU je tradičně velmi silný sociální akcent a naši pracující vstupem rozhodně v sociální oblasti získají".

7. "V EU budeme patřit do zóny prosperitu a blahobytu".

8. "Pouze sjednocená Evropa je schopna překonat kapitalistický rámec a zde vzniknou ohniska nového uspořádání".

Jak dalece se autor mýlil v označování uvedených tvrzení jako propagandistických mýtů, které ve skutečnosti vždy byly a jsou maximálně účelovými polopravdami, a to ve světle reálií vývoje od roku 2003 - nechť každý čtenář posoudí sám. Na zvážení lze samozřejmě ponechat i tehdy navrhované korektnější (a především přesnější) formulace, za kterými (včetně jejich stálé, a v řadě případů i narůstající, aktuálnosti) si autor dodnes stojí a které jsou opět citovány v autentické a neupravené podobě:

ad 1. "Jiné alternativy vždy existují a je na nás, abychom komplexně posoudili jejich výhodnost a reálnost".

ad 2. "Bez prohlubování spolupráce se zeměmi EU se těžko zcela obejdeme, ale samotná Evropa je také na přijetí nových členů značně zainteresována".

ad 3. "Pro řadu zemí přijatých dříve (ale v kvalitativně jiné situaci) se členství v EU jeví spíše výhodným, z čehož však nelze automaticky usuzovat o značných přínosech také pro nás".

ad 4. "Při takto strategickém rozhodování nelze pouze ryze ekonomicky porovnávat hypotetické efekty a náklady, a také ani, že nelze automaticky spoléhat na to, že ČR bude v rámci EU schopna reálně ovlivňovat významnější rozhodnutí".

ad 5. "Ke společným "hodnotám" je třeba přistupovat značně obezřetně, resp. nikdy nezapomínat na jejich podstatu, dále je nutno kriticky poukazovat na faktický stav a mechanizmy EU v oblasti prohlubování demokracie a nepodléhat iluzi o zachování si větší části národních pravomocí v rámci EU".

ad 6. "V EU existovala a ještě existuje řada sociálních opatření na vyšší úrovni ve srovnání s dnešním stavem u nás (především díky specifickým faktorům po II. SV), ale že záruky trvalejších přínosů pro naše občany nejsou příliš velké".

ad 7. "Existuje celá řada náznaků minimálně zpochybňující představu západní Evropy jako oblasti budoucí prosperity a blahobytu, a že být uvnitř přináší i značná rizika".

ad 8. "Není vůbec jasné, zda sjednocená Evropa bude schopna překročit kapitalistické mantinely a také, že ohniska nového systému se zde zatím jaksi příliš nerýsují".

 

Pověry třetích cest a falešné evropanství

Zdaleka nejen při úvahách o tzv. euroústavě je nutno přihlížet ke změněné globální situaci (kvalitativně odlišné např. od vzestupné fáze IV. dlouhé K-vlny trvající přibližně od II. SV do konce 60. let) a vyvarovat se v tomto kontextu neustálému omílání starých a přežilých industriálních schémat a stereotypů. K nejrozšířenějším, ale také dnes i nejvíce škodlivým "trvalkám" z oblasti především sociáldemokratické mytologie náleží iluze o tzv. třetích cestách - ruku v ruce s pohádkami o transformaci kapitalismu. Při úvahách např. o budoucích podobách socialismu neustále narážíme na pevně zakořeněné iluze o promyšlených a nadějných konceptech západních, levicově a obvykle i liberálně orientovaných, myslitelů. Mnozí z nich však často minimálně koketují právě s ideologií tzv. třetích cest - tedy s vytrvalými iluzemi o stálé ekonomické reálnosti a mnohdy přímo všespasitelnosti všech těch "hodných" a transformovaných kapitalismů "pro lidi", "přírodních kapitalismů", ale i tržních socialismů "s lidskou tváří" a podobných kočkopsů. Koncepce tzv. třetích cest jsou přitom přímo geneticky zakódované v samotných základech konstrukce a stávajícího směřování evropské integrace.

Mezi témata příznačná pro moderní tzv. třetí cesty lze řadit v prvé řadě přesvědčení, že socialismus (přinejmenším v podobě spojované se státními zásahy "shora"), je mrtev - s čímž jde ruku v ruce celkové přijetí globalizace (tedy i akceptování jejího neoliberálního rámce) a názor, že kapitalismus se definitivně transformoval (např. ve "znalostní ekonomiku" apod.). Uvedená teorie i praxe přesvědčivě dokumentuje čím dál větší zpochybňování socialistického charakteru moderních sociálních demokracií a jejich stále těsnější příklon k liberalismu, resp. neoliberalismu (blíže Sirůček, P. in: Marathon, 2005, č. 1 a 2).

V určitých specifických historických podmínkách mohou tzv. třetí cesty do určité míry i úspěšně fungovat (nehledě na fakt, že např. ekonomiky existují vždy jako smíšené a nikoli tedy v teoreticky čistých učebnicových podobách), ale nejedná se o univerzální recept použitelný i v dnešních nových podmínkách. O spojování nespojitelného trefně vypráví čapkovská pohádka o pejskovi, kočičce a dortu. Skutečně tedy platí, že kompromisy, eklektické slepence a nejrůznější zpatlaniny eliminují negativa základních "surovin" a vedou k prosazení toho pozitivního? Není dnes spíše na místě pohled, že přehnané snahy o socializaci kapitalismu či kapitalizaci socialismu (ať již tyto pojmenujeme jakkoli) po překročení určité míry spíše negují původní přednosti obou systémů a vedou k prosazení spíše toho méně pozitivního a přínosného? Cílem moderní levice 21. století by jistě neměl být návrat k neregulovanému divokému kapitalismu a odbourání všeho již vybojovaného, ale není dnes přece jenom v určitých aspektech inspirativnější např. konzervativní volání po pevnějším řádu či krajně liberální (resp. neoliberální) konzistentní kritika byrokratických (a to především právě evropských) struktur ve srovnání se špidlovským plácáním o zachování starého sociálního státu v nových kulisách či mnohdy až tragikomická bezradnost tzv. nové či "modernizované" (čti zmódněné) údajně stále ještě levice?

V Evropě tato v zoufalé snaze udržet se u moci za každou cenu vše vsadila na jedinou kartu - na iluze o všespasitelnosti stále těsnější stávající podoby evropské integrace, vydatně živené na každém kroku propagovanou a mediálně opěvovanou ideologií tzv. evropanství. Touto umělou a naprosto nepřirozenou konstrukcí "europeismu" se snaží zaplnit prostor uvolněný krizí velkých ideologií, včetně kolapsu tradičních sociálně demokratických pilířů (a v podstatě i její samotné myšlenky), resp. přístupů, nabízejících dnes v podstatě jedinou víru v podobě spoléhání na "budoucnost jménem Evropa". Je tedy tolik zcestná teze V. Klause, že právě "europeismus" je náhražkovou ideologií po diskreditaci tradičních kolektivismů, která se však snaží tvářit neideologicky a sama sebe stylizuje do pouhého politicky korektního uvažování?

I u nás je za "bránu" do této mýtické Evropy (která se prý takto víceméně automaticky zbaví všech tradičních neduhů, stane se pružnější, konkurenceschopnější a výkonnější, ale samozřejmě přitom i solidárnější a sociálně spravedlivější) považováno především co nejrychlejší přijetí Eura - i když poslední vývoj dává za pravdu spíše skeptikům. I někteří z těch, kteří společnou měnu dříve přímo opěvovali dnes již poukazují na to, že zavedení Eura bylo především politickým rozhodnutím, a že např. předčasný a komplexně nepřipravený vstup do eurozóny může způsobit vážné obtíže (zbrzdění růstu, vzrůst cen aj.). Nestálo by však spíše za hlubší diskuze nejen to, kdy Euro přijmout, ale především, proč a zda vůbec? Neexistuje zde jakási paralela např. s privatizací v zemích střední a východní Evropy, kde se dodnes vedou spory o metodách privatizace, ale nikdy nebylo přesvědčivě argumentováno (či přesněji přiznáno, že šlo o majetkový převrat), proč vlastně privatizovat? Argumenty založené pouze na uhlířské víře, že stát je vždy horší vlastník než soukromník v konfrontaci např. s naší realitou se mnohde jeví přímo komickými - nehledě na to, že uvedené tvrzení je stejně přesvědčivé a průkazné asi jako spoléhání na "neviditelnou ruku trhu" (kterou nikdy nikdo nespatřil právě proto, že vůbec neexistuje). Logika společné měny však také neúprosně tlačí na čím dál větší unifikaci fiskální aj. makroekonomických (ale i mikroekonomických) politik a samozřejmě na čím dál větší unifikaci také v oblasti politické - úvahy např. o "nezávislé" daňové politice při společné měně nejsou pouze naivní, ale přímo hloupé, zavádějící a nebezpečné. A nejenom z výše uvedených důvodů je tedy v zájmu části stávajících elit nutno bezpodmínečně a rychle schválit a přijmout tzv. euroústavu.

Kdo tuto "jedinou" perspektivu radostně nepřijímá je okamžitě démonizován a ocejchováván - když ne přímo jako úhlavní nepřítel (či kacíř), tak minimálně jako neinformovaný bloud nechápající údajné "objektivní nevyhnutelnosti". Proč ale např. nikde nejsou dostupné souhrnné údaje o tom, zda ČR není náhodou již dnes vůči EU v pozici čistého plátce - opravdu toto nelze vyčíslit nebo se to stávajícímu establishementu jenom nehodí? Jak jsme skutečně na tom s připraveností institucí, úředníků i podnikatelských subjektů na čerpání prostředků z evropských fondů? A čí je to především vina? Proč naše údajně nezávislá a svobodná média nepřipomínají nepřeberné polopravdy a různé naivní fantasmagorie, kterými jsme byli krmeni při propagandistické masáží ohledně správného výsledku referenda o vstupu? Formálním dnem vstupu do EU sice samozřejmě přes noc dramatické proměny nenastaly, ale postupné změny (často záměrně prováděné tzv. salámovou metodou) jsou mnohdy již prakticky nevratné - na první pohled se sice nic tak závažného neděje, ale v jistém okamžiku zjistíme, že po překročení určitých mezí již není úniku a teprve potom (ale bohužel již pozdě) mnozí naivní eurooptimisté možná prozřou.

 

Tzv. euroústava není nutností, ale velkým podvodem

Potřebuje skutečně Evropa společnou ústavu? Pokud ano - lze se smířit s navrženou podobou? Jedná se o nutnost nebo volbu? Opravdu platí, že "Evropa bez ústavy je Evropou bez EU" nebo jde pouze o silnou nadsázku, strašení a propagandistický trik? Komu a čemu bude tato ústava sloužit a prospívat? Jaké jsou přednosti a zápory dnes nejdiskutovanější a základní evropské smlouvy? Může Evropa dále fungovat i bez ústavy a nezavádí tento návrh integraci přespříliš daleko? Nejde o přesvědčivý důkaz nárůstu byrokratické totality či nadměrné centralizace? Nejedná se v případě tzv. euroústavy spíše o zbytný dokument odvádějící pozornost od skutečných, a neřešených (např. strukturálních), problémů EU? A kde vlastně leží hranice integrace? Existují tyto vůbec? Lze se spokojit s neustále omílanou údajnou objektivní nevyhnutelností - ale čeho vlastně? Opravdu je jedinou možností a podobou integračních, resp. globalizačních procesů dnešní EU a směr, kterým se Evropa řítí stále zběsileji? Kam vůbec stále unifikovanější a harmonizovanější EU směřuje, existuje nějaké jasnější vize a precizace strategických i taktických kroků? Jsou opravdu tyto fundamentální otázky náležitě vydiskutovány a ujasněny nebo se pouze čeká, že to "nějak dopadne"?

Lze opravdu po všech neblahých zkušenostech věřit vemlouvavým interpretacím stoupenců tzv. euroústavy, které poukazují např. na údajné zaručení jednomyslnosti všech zemí při důležitých rozhodnutích či na údajně pevné limity supranacionality, resp. dokonce na posílení (!) úlohy národních parlamentů a vlád (a to i při faktickém odbourání národního veta)? Jde o reálná fakta, naivní iluze, vroucná přání či spíše o velký podvod a mazanou lest? A ostatně kde leží hranice mezi "slabými" a "silnými" kompetencemi EU a je vůbec postřehnutelná? A co neustálé ujišťování, že touto smlouvou se nikterak nemění např. suverenita ČR a ostatních zemí, resp. že tyto jsou redukovány pouze v míře odpovídající jejich vstupu do EU? A i kdyby toto alespoň zčásti korespondovalo se skutečností, nejedná se přece stále o další logický krok směrem, který se mnohým jeví nejen jako nepatřičný, ale jako zcela zcestný, velmi nebezpečný a v řadě aspektů již i kontraproduktivní? Rituální tance, zkreslování a překrucování faktů lze plasticky demonstrovat reakcí europoslance L. Roučka (V čem je Klausovo desatero o euroústavě vedle. Právo, 7. 3. 2005, s. 7) - jakýmsi "desaterem o desateru". Věrný Rouček se "ohněm i mečem" pokouší vymýtit údajně kacířské bludy, ale jeho protiargumentace je ještě daleko více zkreslenější a zavádějící ve srovnání s kritizovaným známým "Klausovým desaterem" (viz např. předmluvu V. Klause k brožuře Řekněme své ANO nebo NE Evropské ústavě. Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2005).

Na místě je především trpělivě objasňovat všechny relevantní souvislosti, demaskovat skutečné zájmy a nebojácně pojmenovávat věci pravými jmény. Také je třeba důrazně odmítnout zkratky typu "kdo je pro tzv. euroústavu je proevropský" a samozřejmě naopak. Ostatně, jaká je vůbec definice "proevropskosti" a není poněkud směšné a tragikomické např. sestavování českých "proevropských vlád" (a to z lidí často ani ne "okresního" formátu) neustále však ohrnujících nos nad údajnou českou malostí, národovectvím a provincionalismem? V neposlední řadě by mělo být neustále připomínáno (či spíše uváděno na pravou míru), že nepřijetí tzv. euroústavy v jedné (nebo více) zemích rozhodně neznamená konec projektu evropské integrace ani degradaci těchto zemí na pouhé periférie, ale naopak zakládá šance na případný lepší text, na důkladné promýšlení a přípravu dalších strategií a postupů. A to nehledě na možné výhody, které mohou tyto země realizovat či být jimi "motivovány"; ostatně odkud se bere (a hlavně komu slouží?) víra, že již nyní fakticky existující "vícerychlostní" Evropa je pouze špatná, resp. že je výhodné za každou cenu vždy bezpodmínečně náležet k tzv. "evropskému hlavnímu proudu"?

Text tzv. euroústavy je ve značné míře shrnutím velmi složitého komplexu různých stávajících smluv, je značně nepřehledný, přespříliš složitý, na ústavu až nemístně podrobný (ale samozřejmě stále ponechávající prostor pro různé výklady) a mnohde i vnitřně rozporný - autoři se zde především snažili popsat unijní kompetence (odhlédneme-li od přímého záměru ústavu vytvořit nepříliš srozumitelnou, ale také patřičně "ohebnou"). Je dále otázkou zdali tzv. euroústavou budou stávající a budoucí smlouvy nahrazeny a situace se tak stane jednodušší a přehlednější, jak bývá někdy deklarováno. Forma a zpracování textu tzv. euroústavy by samozřejmě neměly být jediným důvodem k odmítavému stanovisku - poctivě je třeba přiznat obtížnost a rozsáhlost tohoto úkolu. Připomenout také lze, že naopak velmi stručná a pouze rámcová úprava - tedy příslušný krátký text - by také zřejmě vše nevyřešil a mohl by zakládat jiné problémy v čele s možností různých interpretací s dopady např. pro další nekontrolovatelnou a nadměrnou expanzi unijních kompetencí. Bylo však skutečně nezbytné zaplnit stovkami článků stovky stran textu, nehledě na desítky dalších protokolů a různých deklarací k ústavě vztažených? Je skutečně nezbytné (a komu bude sloužit?) detailní stanovování norem pro postoje a jednání ve všech oblastech sociálně-ekonomických, politických i ideologických aj.?

Není minimálně trochu podezřelé, jak (a kým) byla Smlouva o ústavě pro Evropu vypracovávána (především Konventem na základě vlastního rozhodnutí prakticky bez oficiálního pověření) či jak byla pomocí byrokratických procedur a spojení vnucena např. Evropské radě? Jaké jsou vůbec možnosti jejího pozměňování - není "náhodou" vše detailně ošetřeno tak, že procedury spojené s případnými úpravami (ale např. i s halasně velebenou možností vystoupení z EU) jsou natolik složité a záměrně komplikované, že zásadnější změny jsou prakticky nerealizovatelné? Lze také zcela ignorovat hlasy připomínající, že text byl od počátku vypracováván především "Francouzi pro Francouze" v pomyslné soutěži např. s Brity? Poněkud paradoxně však právě Francouzi dnes představují pro tento dokument největší úskalí, a to odmítáním nikoli postupující integrace jako takové, nýbrž jejího (neo)liberálního ekonomického charakteru. "Francouzské snění" o návratu k sociální spravedlnosti (a hlavně starým jistotám), solidaritě a demokracii - tedy vlastně do úspěšných poválečných let (kdy "Francouz" jakoby určoval duch evropské integrace, ovšem především za německé peníze) - je však naprosto mimo realitu.

Jistý díl pravdy nelze na první pohled upřít častému argumentu, že tzv. euroústava nepřináší vlastně nic převratného a zcela nového - např. některé novinky institucionální povahy (nová funkce ministra zahraničí apod.) jsou zde údajně vyvažovány jakýmsi posilováním pravomocí domácích orgánů apod. Za "novinku" může být považováno výslovné zakotvení přednosti evropského práva před domácím (které je zde výslovně explicitně deklarováno, i když je v podstatě již dávno fakticky uplatňováno) či začlenění Charty lidských práv apod. Text Smlouvy také na první pohled nezakládá revoluční transformaci Evropy v jakýsi superstát, není skokem nýbrž spíše další postupnou a plíživou změnou. Nicméně - posuzováno prizmatem rozdělení moci - dochází zde (ve srovnání především se smlouvou z Nice) k jasnému posunu pravomocí, jehož dopady nemusí být zpočátku zcela jasné a patrné. Revolučnost Smlouvy však spočívá v tom, že zásadním způsobem ovlivní životy všech lidí na evropském kontinentu, a to nezpochybnitelně směrem k celoevropskému státu, který je svými stoupenci tradičně nemístně idealizován a již přímo "zbožštěn". V neposlední řadě je třeba znovu připomenout, že zastánci tzv. euroústavy často její význam, dopady a konsekvence spíše bagatelizují - a to s jediným cílem v podobě protlačení za každou cenu. Ale co přijde potom?

 

Tzv. euroústava ve světle socialismu pro 21. století

Jaké argumenty jsou spojovány s hlasy požadujícími větší podporu stále těsnější nynější podoby integrace Evropy (včetně politické integrace stávajících elit) z hlediska sociálně spravedlivějšího společenského uspořádání, resp. přímo vize a cíle socialismu 21. století? Obstojí zde např. tvrzení, že ve "starých" zemí EU jsou stále ještě lepší sociální podmínky a těsnější integrací budou tyto automaticky přenášeny a zaručeny i např. u nás? Není na místě spíše varování, že právě my (a další noví členové) jsme předobrazem budoucí Evropy, a tedy že sociální práva, jistoty a vymoženosti "starých" budou rychle odbourávány a nikoli tedy přenášeny a dále rozvíjeny? Proč by to kapitál (vzpomeňme např. obchodní řetězce u nás) dělal? A co vlastně jiného dnes chystají "modernizované" (ale z podstaty stále bezzásadovější) sociální demokracie, kterým vůbec nevadí, že tuto "černou práci" provádějí za jiné a urputně pokračují v diskreditaci všech levicových ideálů, myšlenek a přístupů. Kdo např. nejvíce vsadil na co nejštědřejší investiční pobídky velkým cizím firmám a získává peníze zejména na těch, kteří se nemohou bránit? A kdopak se, nejen u nás, nyní snaží přilákat co nejvíce levicově orientovaných voličů na co nejméně levicový program?

Dále bývá často předpokládáno, že stále těsnější ekonomickou integraci (nejedná se však zde o uvažování, že v podstatě tedy vzniká jediný evropský monopol - nevysmál se této logice náhodou již někdo?) samozřejmě bude následovat (resp. jí připravovat půdu) také sjednocování politické - obvykle však chápané jako naprostá politická unifikace, kdy se evropská federace bude marně snažit napodobovat Spojené státy americké. Nakonec i v USA, kde jediný stát vznikal v nepoměrně příznivějších podmínkách (homogennější a jednodušší společnost, společný jazyk, blízké kultura i zájmy apod.) muselo být "konečné" řešení spojeno s občanskou válkou mezi federalisty a konfederalisty. Ostatně odkud pramení vytrvalé iluze, že stále těsnější integrace a unifikace snižuje nebezpečí ozbrojených a válečných konfliktů (což možná platilo v počátcích integrace zejména ohledně vztahů mezi Francií a Německem) - nemůže tomu však dnes být spíše právě naopak? A co vlastně dnes v Evropě vzniká? Jak nás tento nepřirozený útvar přibližuje ideálu socialismu? Kde pramení ona jistota, že takto sjednocená Evropa bude sociálnější (či socialističtější) než dnes, že nadnárodní společnosti budou zkroceny, a že tato nebude logicky realizovat stále více imperiální a militaristickou politiku - jak o tom mnozí sní? Bude to snad výsledkem tlaku dnes neexistujícího socialistického tábora či nových forem třídního boje zformovaného evropského levicového subjektu (který se však dosud skrývá tak rafinovaně, že mnozí vůbec nevěří v jeho existenci a brzké zformování)?

I v řadách antisystémové levice tedy lze stále zaznamenávat nikoli ojedinělé případy fanatického "huráevropanství", kdy je bez jakéhokoli opodstatnění prezentováno, že soudobé podoba integračních procesů je ta jedině možná (a správná), a že těmito se automaticky přibližujeme "socialistické Evropě". Obdobně jako u globalizace je i v případě kategorie integrace pod pláštíkem údajných nevyhnutelností směšován skutečně objektivní základ těchto procesů s jeho konkrétními podobami - většinou však stále schématicky vnímanými v duchu industriálních stereotypů. Vše je umocňováno pudovou kosmopolitní nenávistí ke všemu národnímu, tedy i k národním státům, jejichž rozpad je nadsazován a uměle urychlován; tradiční scénář spočívá v tom, že s jásotem je činěno vše, aby tento byl co nejslabší a následně je argumentováno jeho nefunkčností. Zcela záměrně jsou v neposlední řadě ignorovány a zcela přehlíženy všechny protiproudy globalizačních, resp. integračních procesů (regionalizace, decentralizace, lokalizace apod.). A to např. v kontextu aktuálních úvah o kvalitativně nových technologiích, kdy někteří poněkud bezradně předpokládají, že právě jejich aplikace (a to pouze v rámci naprosto unifikované odnárodněné a beztvaré "superEvropy") zcela automaticky přinese i kýženou samosprávu (a nikoli např. technokratickou fašizaci).

Nový socialismus pro 21. století musí být podepřen především technologicky v jednotě s příslušným subjektem systémové změny - je však EU oním vyvoleným regionem, kde mají kvalitativně nové techniky a technologie (které si "vynutí" nové společenské uspořádání - např. v podobě samosprávy) opravdu největší šanci? Opravdu si dnes lze vystačit s papouškováním Marxe, kdy tento definitivní vítězství socialismu dobově spojoval právě se západní Evropou? A co Leninův "nejslabší článek"? V přesvědčovacích kampaních vedených ze strany sociáldemokratů šlo zaznamenat i "argument", že prý samotný Marx by projekt tzv. euroústavy jistě podpořil - liberál Marx možná ano, Lenin však jistě NE.

 

Neoliberální fundace aneb čím více informací, tím rozhodnější NE

Není snad tvrdou realitou, že tzv. euroústavou mají být "na věky" posvěceny principy především ekonomického neoliberalismu (eufemisticky maskovaného např. jako "otevřené tržní hospodářství se svobodnou soutěží"), že EU má být silně militarizována a že tato si dala do vínku ještě větší relativizaci sociálních práv? Nestojí také za důrazné připomenutí, že v případě přijetí Smlouvy o ústavě pro Evropu ten, kdo bude vystupovat např. s požadavky (a to nejen) systémových změn směrem k sociálně spravedlivějšímu uspořádání se automaticky ocitá mimo kodifikovaný ústavní rámec, a takto může být na něj pohlíženo obdobně jako např. na islámského teroristu, a to se všemi důsledky z toho plynoucími? A nepatří nakonec k nepřiznaným cílům tzv. euroústavy právě toto?

Není dále zcela na místě přirovnání, že tzv. euroústava pevně zakotvuje "vedoucí úlohu" neviditelné ruky trhu a jejím prostřednictvím velmi viditelného nadnárodního kapitálu - a to opět na "věčné časy"? Není poněkud paradoxní, že k těmto idejím se tímto fakticky přihlašuje tzv. "demokratická" "proevropská" "levice" a nikoli již odpůrce Smlouvy V. Klaus? Neomezuje výrazně či přímo neruší Smlouva o ústavě pro Evropu možnost vybírat či modifikovat ekonomické i politické zřízení? Nejde již v případě dnešních podob evropské integrace o její překroucení a faktické "zadávení" všech možná i ušlechtilých pohnutek nacházejících se v jejích kořenech a počátcích? Je opravdu Evropa sjednocená pod ústavně zakotvenou vládou nadnárodní velkoburžoazie (za kterou "černou práci" obvykle vykonávají sociáldemokratiční a obdobní pomahači) oním integrovaným kontinentem, na kterém se díky tomu prosadí ideje sociálně spravedlivější společnosti? Ostatně jaké údajně nezpochybnitelné evropské hodnoty tzv. euroústava ztělesňuje? Je opravdu takto sjednocovaná Evropa onou žádoucí podobou internacionalismu v globálních podmínkách 21. století? Nelze spíše predikovat, že ratifikací textu tzv. euroústavy dojde k otevření stavidel militarizace, dalších závodů ve zbrojení, resp. otevření cest k agresi i mimo státy EU (např. pod záminkou globálního terorismu či boje za "evropské hodnoty").

Na tomto místě je možno bez komentáře odcitovat A. Coughlana, autora již zmíněné irské euroskeptické brožury (s předmluvou V. Klause), který o tzv. euroústavě v pasáži "Ideologičnost Ústavy" konstatuje: "Přihlašuje se k ekonomickému systému založenému na extrémní neo-liberální ideologii a chce ho stanovit jako ústavní imperativ pro všech 450 milionů Evropanů. Základní principy klasické laissez-faire, svobodné soutěže přesahující národní a státní hranice a založené na volném pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil, stanoví Ústava jako závazná pravidla, která jsou zavedena jejími normami a jí vytvořenými institucemi, a která jsou prosazována Soudním dvorem EU ... Ústava definuje jako ústavní princip monetaristickou hospodářskou politiku Evropské centrální banky, jejímž jediným úkolem při určování úrokových sazeb a při kontrole množství oběživa v eurozóně je zajistit stabilitu cen, nikoli maximalizovat ekonomický růst, podporovat zaměstnanost nebo zvýšit sociální kohezi. Podporuje privatizaci veřejných služeb ... Jako jeden z cílů EU ústava stanoví vytvořit "vysoce konkurenceschopné sociálně tržní hospodářství", ale nikde nedefinuje pojem "sociálně tržní" ... Tyty ideologické cíle a hodnoty Smlouvy o Ústavě pro Evropu se pokouší zúžit zásadní politické volby společnosti na neomezenou budoucnost tak extenzivním způsobem, jak to nedělá žádná jiná moderní ústava" (Řekněme své ANO nebo NE Evropské ústavě. Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2005, s. 54 - 55).

Již delší dobu jsme svědky tradiční sociálnědemokratické "hry na referendum", kdy tato sice navenek referendum skálopevně prosazuje, ve skutečnosti však činí vše pro jeho zmaření - právě ona se totiž referend (a dalších prvků přímé demokracie) obává ze všech stran snad nejvíce. V souvislosti s ratifikacemi tzv. Smlouvy o ústavě pro Evropu však půjde o jeden z posledních pokusů, jak zabránit stávajícímu směřování Evropy, resp. o možnost rozvolnění často již samospádných a neřiditelných procesů - tedy alespoň o získání trochy času na zvážení, jak dál. V našich podmínkách pak jde především o zabránění souběhu příslušného referenda s volbami (jinak by totiž o přijetí v podstatě čehokoli bylo již rozhodnuto předem - vzpomeňme na rozdělení Československa), a samozřejmě o naprosto neústupné trvání na referendu - klíč k tomu drží právě KSČM, která by zde (v zájmu věci) měla odhlédnout od ideologické předpojatosti vůči ODS, byť by tzv. euroústavu odmítala z odlišných důvodů.

 

Myšlenkové tanky modernizované levice pro 21. století

Levice i pravice již delší dobu trpí absencí nového jednoznačnějšího paradigmatického zakotvení adekvátního novým globálním podmínkám - levicovost však rozhodně není synonymum pro bezbřehou kosmopolitní "proevropskost". Synonymem modernizace antisystémové levice také rozhodně není její další sociáldemokratizace a přehnané rozkročení více k tzv. středu - konec konců bezpáteřní středové strany zaměřené na údajně slušného a nevyhraněného voliče (rozuměj voliče bez jasného či ještě lépe jakéhokoli názoru a tedy mnohem snáze ovladatelného) by mohly být převálcovány moderní konzervativní levicí a pravicí již v nepříliš vzdáleném horizontu. Významným impulsem se brzy může ukázat rychlé zvolení nového papeže a jeho celoživotní boj proti "diktatuře relativismu" a liberálním úchylkám. I z hlediska socialismu 21. století může jít o inspirace mnohem silnější ve srovnání se značně bezzubými pokusy o jemnou kritiku kapitalismu z úst papeže minulého - mimochodem osobnosti, která se stala jedním z klíčových symbolů celosvětové restaurace kapitalismu.

V kontextu potřeby předefinování některých hlavních priorit, resp. skutečně modernizovaného pojetí levice a pravice je nezbytné zbavení se řady předsudků a nemilosrdné postupné boření mnoha tradičních (a především liberálních) tabu a mýtů. Pokud jde o ideologii socialismu - stará revoluční strategie skončila rozpadem reálně socialistické světové soustavy a oportunistický západní evoluční socialismus se také v podstatě totálně vyčerpal a zdiskreditoval. Definitivně již zřejmě skončila éra industriálního "liberálního socialismu" a budoucnost lze spojovat především se socialismem méně liberálním či přímo neliberálním. Zbavme se konečně častého matení pojmů a přestaňme přívlastek liberální ztotožňovat s pokrokovým, ba někdy dokonce i s levicovým; konzervativní také rozhodně neznamená pouze zpátečnický, retardační, natož výhradně pravicový. Důraz na tradiční hodnoty a jistoty, pevnější řád, pořádek, disciplínu a respekt k přirozeným autoritám či na povinnosti a odpovědnost stále citelněji absentuje právě v době vykořeněného postmoderního relativismu - uvedené by však jistě nemuselo být v zásadnějším rozporu ani např. s ideálem samosprávného tvůrčího socialismu.

Cesta vede především přes pevné a jasné názory, transparentní postoje a distancování se od pokrytecké "salónní přijatelnosti". Modernizovaný socialismus pro 21. století by pak měl být v prvé řadě osvobozen od přílišných individualistických liberálních reliktů a v neposlední řadě je v tomto kontextu možno predikovat i jisté "neo"konzervativní socialistické obrození - nejdříve v oblasti teorie a posléze i společenské praxe. Objektivní podmínky možné systémové změny modelované instrumentáriem dlouhých Kondratěvových vln (pokud však jejich logika, také ale spíše industriální, bude alespoň rámcově platná i nadále) pak lze v případě globálního nástupu vzestupné části V. dlouhodobého K-cyklu kolem roku 2010 očekávat na jeho horním bodu obratu přibližně v období 2025 - 2035. Ale co adekvátní subjekt?

 

 

 

 

 

 

Co bylo ukradeno, musí být vráceno

 

Stanislav A.  Hošek

 

Prolog

V listopadu 1989 se lidé více či méně spontánně scházeli lidé na náměstích a v Praze dokonce na mediálně dobře vybraném obrovském prostranství Letenské pláně pod hlavními mobilizačními hesly:

Pravda a láska proti lži a nenávisti.

Pryč s vedoucí úlohou jedné strany.

Za společnost dodržující lidská práva.

Nejsme jako oni.

Je dobré si na tomto místě připomenout, že v ony dny nebylo slyšet nikoho, kdo by zvolal vraťte mi, co jste mně ukradli. Něco takového se v dějinách každého politického zvratu neříká „až v první řadě“.

A že by se z veřejné tribuny někdo dokonce odhodlal uvedený požadavek vyslovit coby všeobecný, to se, pro všespolečnostní nadšení, nadtož při davovém pění hymny či „Bratříčka“ ani očekávat nedalo. Přece, kdo by v tom vytržení spontánní radosti připomínal své soukromé ehm … požadavky, že ano, hm není-liž pravda?

 

Nemýlím-li se, teprve po jasném uchopení politické moci „novými strukturami“, to byla Svatá církev Římská, mluvčí „nejvyššího ducha“, kdo jako první požádala o hmotné statky. Nevím, zda proto, že ani duchu nelze se jen tak vznášet nad vodami, takže musí někam patřit, být někde doma, mít a vlastnit něco jenom pro sebe. A nebo jen a jenom proto, že církevní funkcionáři, pardon biskupové a kněží, byli skálopevně přesvědčeni že minulá vládnoucí moc se provinila proti Desateru když „požádala statků jejich“.

Otázky tedy podnes zní, byl kdy vůbec majetek církve a to nejen podle Bible, jejím nedotknutelným statkem? Aby jí tedy mohl být ukraden? Bylo jeho vyvlastnění komunistickou mocí skutečně zločinem krádeže? A jak potom například hodnotit zrušení klášterů již dávno před komunisty, kterého se dopustilo Jeho veličenstvo „osvícenský monarcha, blahé paměti?!

Není šancí na nalezení jednoznačné odpovědi na předmětné otázky jakož i na další, které se při tom vyrojí. Tím více je ale potřebné se o to pokoušet, jako o všechno, co na první pohled vypadá tak komplikovaně, že nejenže nemá řešení, ale je zdrojem stálých střetů, konfliktů a nově otevíraných nepřátelství.

 

 

 

Církev jako soukromý vlastník

Zkusím začít jednou těžce vyvratitelnou realitou. Prakticky každá kaple, kostelík, či kostel, ale určitě naprostá většina klášterů, chrámů a katedrál má svůj základ v obrovském daru, donaci, z rukou feudála až často toho nejvyššího. Opravdu z rukou? Nikoliv, pouze z jeho vůle, která, řečeno současnou ekonomickou terminologií, pouze „přerozdělila důchod“ tehdejšího společenství. Takže základy veškerého majetku církve, budeme mluvit v tomto zamyšlení pouze o té jediné, o níž celá úvaha začala, spočívají v dávné politické moci feudálů totalitně rozhodujících o veškerém majetku tehdejšího světa a v ideologické moci „vedoucí úlohy“ katolicismu. Což by měli uznat i ti největší obránci vozové hradby současných církevních nároků, jejichž antiŽižka nejhlasitěji po listopadu volal „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. A to již nechci zdůrazňovat, že ty úplně nejstarší základní vklady pro kláštery a chrámy byly ve většině případů dokonce potřísněny krví, protože šlo o válečnou kořist například z nejedné genocidy konkurenčních šlechtických rodů. Což patří ale spíše do jiné kapitoly hodnocení dějin církve.

V nejméně tisícileté éře církevní nadvlády všechny následné majetkové odkazy polností, lesů a panských usedlostí dostávala církev, jak sama tvrdí, z lásky k Bohu, jíž ovšem velice silně napomáhala její manipulace s vědomím všech tehdejších lidí. A bylo by dobré, kdyby zůstalo jenom u toho a nevěděli jsme ze studia historie o velkých manipulacích kléru přímo s hmotným majetkem, které by se daly dneska účinně srovnávat s „tunelováním“ a jinými druhy majetkové kriminality. Už slyším, že z několika křiklavých případů nelze generalizovat. Samozřejmě, že nelze. Ale s naprostou jistotu víme že předkové skoro nás všech, ještě před pěti či šesti generacemi pracovali povinně nejen na panském, ale i na církevním a to dokonce přednostně, před sklizením své vlastní úrody. Napřed se museli postarat o pány a teprve pak o sebe, ne jako se vyžaduje dneska, postarej se o sebe napřed každý sám. Po celý středověk, ale ještě i v XIX. století se dá s vysokou pravděpodobností předpokládat, že naprostá většina dědických dárečků věnovaných církvi od chudáků po bohatce nebyla čistě jejich svobodným rozhodnutím. Při nejlepším byla výsledkem dlouhodobého působení tehdy jediné a tedy totalitní ideologie, zmanipulovaným to důsledkem víry v odpuštění v životě věčném. Souhrnem lze říci, že církev od mocnářů darované majetky nezvelebovala svou vlastní prací, ale po tisíc let jen a jen prací poddaných a v poslední době pak duchovně ovládaných. Poukazovat v této souvislosti na činnost mnichů v klášterech je irelevantní. Kdo se kdy pokoušel o bilanci hospodaření klášterů, ten až na čestné výjimky ví, že byly jen výjimečně hospodářsky soběstačné, ale na základní investici, tedy stavbu samotného láštera si mniši svou prací nikdy nevydělali. Nikdo se nikdy nedopočítá, kolik z církevního majetku má původ ve skutečném zločinu, kolik v totalitní nadvládě, kolik v propagandě a kolik v darech s tím vším nespojených ani vzdáleně. Jedno však je jisté naprosto bez výhrad. Majetek si církev po celých více jak tisíc let vytvářela v podmínkách, které se ani vzdáleně nepodobaly společenství lidských práv, jak je pojímáme dneska.

 

Druhou polohou je, jak církev nabytý majetek užívala. Zda se chovala jak je psáno ve svaté Knize, vlastně Knihách, nebo jinak. Bible, pokud se vůbec zmiňuje o soukromém majetku, vždycky jej označuje jako závazek pro vlastníka. Ten má majetek zvelebovat a využívat ho ku prospěchu celku. Ne promrhávat na svou spotřebu. Po většinu středověku patřilo k tradici, že nevolníci se nejen mohli uchýlit na hrad v době napadení nepřítelem, ale vrchnost je musela ochránit před hladomorem zásobami svých sýpek, přinejmenším pak osiva. Že by takovou povinnost ukládal papež svým knížecím eminencím, je mně neznámé. Pokud někdo zná takové nařízení „Svatého otce“, rád se nechám poučit

Církev nejenže majetek neužívala na věci nejpotřebnější, ale právě naopak na nejluxusnější, v očích nejedněch dokonce nejzbytečnějších. Naplňovala okázalým přepychem své kostely a chrámy. Jako to v dobách před narozením Ježíše prováděly skoro všechny kulty známého nám světa. Jenže v té dávné době sloužily chrámy mimo jiné, někdy dokonce především, jako státní pokladnice, rezerva na období válek. A to nejen v tom smyslu, že chrámy nepřítele byly vypleněny, ale vlastní panovník velmi často použil bohatství chrámů na vyzbrojení svého vojska. Vždyť si to bohatství stejně do chrámu uložil sám. Měl to jako v záložně. Nevytunelované samozřejmě. Katolická církev do válek „investovala“ jen sporadicky a pokud vůbec, tak nejvíc v dnešní Itálii především při bojích o papežství.

Církev byla, je a bude dlouho nesmírně bohatá. Dokonce i za nadvlády KSČ dokázala si ve vlastnictví udržet doslova poklady nesmírné ceny od klenotů po umělecké objekty. I v ČSSR vlastnila mimo jiné, církev v sídlech nejvyšších představitelů, takové drahocennosti, že byly ukryty v bankovních tresorech. Závěrem této části lze říci, že církev svůj majetek nikdy neužívala ke prospěchu jiných, nadtož celé společnosti, ale jen a jen ke prospěchu svému, především k posílení propagace svých idejí.

Na úplný závěr této pasáže jednu trochu impertinentní myšlenku od bezvěrce. Židé ve svých dějinách uzavřeli údajně tři smlouvy s Hospodinem. Ale ani v jedné nebylo nic o tom, že se stávají vlastníky země, tedy díla božského stvoření. Pochybuji tedy, že existuje dneska některá církev, jež má nějakou obdobnou smlouvu se Bohem na své lesy, pozemky, rybníky či další výkony stvořitele. A již jen z tohoto důvodu si dovoluji považovat jakékoliv vlastnictví čehokoliv co Bůh stvořil, za vlastně přímo jemu odcizené. Bůh se, a to jen nejasně, vyjádřil o možnosti člověka spravovat jeho dílo, nikoliv ho vlastnit. Pokud by vůbec někdo měl dodržovat zmíněnou boží vůli, pak určitě nejdříve právě církev, doslova jako vzor pro všechny ostatní. Amen pravím já.

 

Chování komunistické moci

Jak jsem se zmínil, omezování majetku církve bylo mnohdy koníčkem válkychtivých vladařů. Ale byl jeden, který v naší zemi zásadně sáhl na majetek církve, když z mnoha klášterů nadělal sýpky, kasárna ba až stáje pro vojenské koně. Neslyšel jsem, že by byl za to dán do klatby, nebo že by se kdy později církev domáhala restitucí s tvrzením, že ji císař pán okradl. Co se tak strašného přihodilo, že KSČ byla a je prohlašována za zloděje, ba s ohledem na některá úmrtí mnichů, za loupežníka? Zvláště když na církevní statky dolehly pozemkové reformy – samozřejmě zmanipulované - již dávno před komunisty, tedy již při rušení robotní povinnosti a nevolnictví vůbec. Na první pohled se zdá, že komunisté byli totiž těmi posledními, kdo v dějinách sáhl na majetek církve a navíc jej nespotřebovali, takže je ho pořád ještě vidět. Za reálného socialismus se rozhodující část církevního majetku udržovala v jakéms takéms provozuschopném stavu, jelikož byla využívána jako sídla škol či školek, nemocnic, domovů pro přestárlé a podobně. V té souvislosti by současný stát měl veřejnosti už konečně předložit účet, kolik nás stálo, že z majetku vráceného církvi se musela přestěhovat různá zařízení do nových vystavěných prostor. KSČ nebyla tedy prvá v dějinách, kdo sáhl na majetek církve a navíc jej udržela v uživatelném stavu. A to je hlavní důvod proč ho církev chce, zvláště když bývalý majitel zemřel a navíc bez dědice.

KSČ trvalo několik let, než veškerý majetek církvi sebrala a převzala do své správy, takže ta měla dost času k tomu, aby především zásadní movité hodnoty, mohla ze země odvézt. Třeba v diplomatických zásilkách státu Vatikán. Za důležitou poznámku jistě stojí konstatování, že komunisté majetkem církve neodměnili své věrné, nerozdělili jej za zásluhy mezi své příslušníky, jak to vždy na dobytých územích celé dějiny prováděli všichni vítězní mocnářové a obvykle za účinné asistence církve. Dala jej naopak k užitku všem, tedy dokonce v tom směru právě KSČ naplnila slova Bible.

Majetek církve se pod hegemonickou nadvládou KSČ – totalitou – jak kdo chce, stal pevnou součástí majetku všech lidí. Samozřejmě že byl spravován specifickými metodami vybíranou, později dokonce vysokoškolsky vzdělávanou kastou. Podle dnešního názvosloví manažery. A bylo jen a jenom důsledkem schopnosti jejích příslušníků, jak bylo s majetkem „všeholidu“ nakládáno, jak byl využíván skutečně ku prospěchu všech. Při veškerých negativech činnosti vrstvy komunistických vládců se ale s určitostí dá tvrdit, že si nikdo ze společného majetku osobně nepřisvojil – a dokonce za celých čtyřicet let – tolik, že by to vzbuzovalo například „grossiádu“. Zásadní ale je, že za vlády KSČ byl všeospolečnostní majetek prokazatelně rozmnožen. Zda mohl být zvětšen o víc a dokonce o kolik, nese pak punc onoho „kdyby“ v dějinách, které nikdy nelze dokázat, jak snad později ukáži.

 

Polistopadové restituce

Ideovým základem pro restituce byla myšlenka o nápravě křivd, které způsobila vláda KSČ tím, že soukromým osobám, právnickým či ostatním znárodnila majetek bez náhrady. Bylo to ale opravdu bez náhrady? Samozřejmě že nebylo. Některým, především cizím státním příslušníkům, byly náhrady postupně vypláceny a s těmi, co zůstali doma uzavřela nová vláda nepsanou společenskou smlouvu, v níž se zavazovala vyplácet jim „dividendy“ z majetku a to ve formě poskytnutí léčebné péče včetně lázeňské zdarma, podporu v nemoci, ve stáří sociální zajištění, jejich dětem zadarmo vzdělání všeho druhu. S postupem doby pak nejlacinější potraviny, prakticky zadarmo bydlení a hromadnou dopravu, ba i skoro zdarma pobyty o dovolené v rekreačních zařízeních. Jestli to bylo málo, nebo moc, to ať laskavě posoudí čtenáři, jimž dnešní moc nedovede zajistit ani právo na zaměstnání, aby se mohli uživit. Stačilo pouhých patnáct let, aby dnešní vládci nemohli již nikomu zajistit nic z výše vyjmenovaného. Takže se oprávněně dere na mysl otázka. Kdo to vlastně neumí hospodařit? stát? nebo jenom stát ve správě určité politické moci!? A pak otázka zcela kardinální. Kdo to vlastně vůbec kradl. Kdo byl dokonce větší zlodějem? Kdo ukradl majetek církvi, šlechtě a měšťanstvu za náhradu sociálního zajištění, nebo kdo ukradl majetek všemu lidu a s tímto hospodařil tak špatně, že z důchodů z něho plynoucích není schopen poskytnou bývalým vlastníkům právoplatnou náhradu. Generace, která si svou celoživotní prací zajišťovala podle smlouvy s KSČ solidní kvalitu života ve stáří, péči v nemoci a zdarma vzdělání pro své vnuky, ta byla skutečně okradena a ne dneska se o majetek rvoucí pociťovatelé křivdy.

Rozhodnutí nových vládců ČSFR o restitucích bylo ve světě ojedinělým a určitě bude jednou komplexně zhodnoceno. Nejlépe ze zahraničí. Dneska si k němu dovoluji říci jen několik zásadních postřehů.

Vracet majetek katolické církvi znamená akceptovat současným právním řádem výsledky totalitní nadvlády jedné ideologie. Jak jsem uvedl, samotné základy majetku církve tkví v hluboké době feudálního nevolnictví, jeho rozhojňování pak v manipulacích způsobených tisíciletou duchovní nadvládou a celkově tento majetek nesloužil lidem, ba nebyl ani za tím účelem shromažďován, ale sloužil jen a jen pro církev samotnou.

Vracet majetek šlechtě je z této perspektivy ještě zločinnější, neboť to právně znamená právní akceptování všech privilegií, jimiž byl tento majetek vytvořen, snad dokonce i včetně „práva“ první noci. Což byl zákon asi z právního řádu stejné líhně, jakým jsou i všechny restituční zákony polistopadové moci.

Vrcholem absurdity pak je, že po listopadu se v protikomunistické euforii proklamací všemožných svobod a lidských práv odvozených mimo jiné i od „Helsinského aktu“, prohlásila za nejvyšší zákon mimo jiné i Základní listina práv a svobod. Z čehož plyne, že po roce 1989 nově vytvářený společnostně-ekonomicko-politický systém musí respektovat tuto ústavu coby zakládající ideový smysl celé současné demokracie v naší zemi. Jenže majetek církve i šlechty byl získáván jen a jenom v dobách, kdy žádná z těchto lidských práv a svobod neplatila. Jinými slovy, veškerý majetek církve a šlechty byl získán jen a jenom porušováním lidských práv, takže jeho držení je v současném našem právním řádu od samého počátku protiústavní.

Restituce se mohou několika jedinci vydávat za nápravu křivd, ovšem naprosté většině se naopak musí jevit jako revanš a nebo alespoň pomsta. A skutečným odborníkům pak jako hmotné, faktické a reálné uznání privilegií stavovských vládnoucích elit z dob všech typů otrokářských říší a monarchií, za jejichž zrušení bojovali a dokonce se zbraní v ruce ne komunisté, ale především předkové dnešních občanských stran. Restituce jsou tedy v prvé řadě od politiků těchto stran zradou na památce obětí jejich pradědů.

V neposlední řadě je dobré připomenout, že při realizaci restitucí nešlo a ani nemohlo jít o nápravu křivd, jelikož křivdu lze odčinit pouze ukřivděnému a již nikdy ne například jeho dědici, když navíc dědit majetek není žádným obecným lidským právem, nadtož základním. A naše restituční „zákony“ dokonce umožňovaly restituce jakýmkoliv příbuzným. Pak se jen divím, že ne levobočkům, jichž měl každý trochu plodný šlechtic, třeba podle „práva sexuálního využití osob na svém panství“ nespočet.

A to již nepřipomínám ani, že polistopadová moc jako výuková ilustrace špatného hospodaření státu například vůbec nezkoumala, nakolik byl majetek v době záboru zatížen hypotékami a jinými závazky. Přece bylo všeobecně známo, že po dlouholeté krizi 30-tých let minulého století většina pozemkových vlastníků byla zadlužena. Stejně tak se nezjišťovalo, nakolik byl restituovaný majetek čistým, především v případech jeho nebývalého rozhojnění za války a těsně po ní, tedy keťasením, šmelinou a podobnými „akumulacemi bohatství“.

Restituce tedy daleko víc jak nápravou křivd byly a jsou pokračováním pozůstatků veteše třídního boje, který ovšem – jako každá snaha o opravy dějin – přináší nejen nové křivdy, ale doslova podněcuje další revanš. Po pádu moci KSČ měla katolická církev jedinečnou příležitost ukázat že své učení nekáže jako propagandu, ale především sama se jím ve svém životě řídí. Kdypak ještě jindy dostane tak skvělou příležitost odpouštět svým hříšníkům?!

Na závěr této pasáže pak rovněž jedna impertinence. Zatímco polistopadová moc zkonfiskovala majetek KSČ, protože byl údajně získán prostřednictvím její totalitní nadvlády, majetek jiné právnické osoby z dob její totalitní nadvlády se jí urychleně až bezhlavě vrací. Natolik bezhlavě, že se jí vrací i to, co jí nikdy nepatřilo. A církev, věrná své tradici „nikdy již nic nevrátit světu, co již jednou propadlo Bohu“ se nejen ani nestydí za tuto krádež, ale dožaduje se dalších výnosů svého tisíciletého loupení. Loupaní, od křížových výprav přes španělské genocidy indiánů po staleté obohacování z pronásledování svých starších bratrů, i pozdějších odštěpenců.

 

A nakonec pár vět k ohodnocení polistopadového majetkového přerozdělení

Naprosto opačně oproti komunistům se zachovali vítězové, kteří zvedli ze země, či z blátivého marasmu – opět jak kdo chce - klíče k moci po 17. listopadu 1989. Hned v prvém roce svého panování prohlásili všechen majetek státu za svůj a revolučním zákonodárstvím si přisvojili právo rozhodovat o něm podle svých „zákonů“. Ani náznakem, či alespoň pro forma, se nesnažili zjistit, co na to „všeholid“, jak to provedla například postkomunistická vláda v Polsku. Dovoluji si proto na tomto místě zopakovat onu zásadní otázku, kdo je vlastně vůbec zloděj či větší loupežník, ten kdo ukrade majetek jedinci a dá jej k dispozici všem, a nebo ten, kdo sebere veškerý majetek národa a dá jej k užívání několika jedincům, pro jejichž výběr navíc nestanoví jasná pravidla. V tom ohledu dokonce ti nenávidění komunisté byli poctivější, protože před svým zvolením jasně deklarovali že budou pokračovat ve znárodnění, které započala již vláda před nimi. Polistopadová moc naopak před prvními volbami v roce 1990 jasně programovala, že veškerý majetek státu bude rozdělen mezi všechny občany, i když tehdy k moci se deroucí prominenti ani netušili, jak to prakticky provést. Co se ale vůbec jiného dalo očekávat od nepraktických teoretiků neoliberální politické ekonomie.

Že majetek, který byl výsledkem celoživotní práce celé jedné generace, někdo ukrade je ale pouze prvním a ne tím nejtěžším zločinem. Že jej ale přerozdělí tak, že rozdá výsledky částečné práce i dvou dalších generací bez náhrady několika málo osobám a ještě mnohdy do ciziny, je již dvojitým zločinem. Jednak krádeží samotného majetku, ale i všeho bohatství, který měl v budoucnosti přinášet.

Mocní současného postsocialistického světa privatizovali a u nás restituovali národní majetek s takovou rychlostí, že se jeho původní vlastník nikdy nedověděl, jaká byla vůbec jeho „tržní cena“. Také to je důkazem neschopného hospodáře. Nebo snad tento ekonomický řád zná prodejce nemovitosti, který si před jejím prodejem nenechá udělat odborný odhad? Vládci zavádějící tržní ekonomiku záměrně nenechali odhadnout cenu toho co národu odcizili. Tak jim totiž veřejnost už nikdy nemůže prokázat obrovitost jejich loupeže. Takže tržní hospodářství bylo alespoň u nás určitě založeno na jevech, které jsou pro opravdový trh nejen trochu nestandardní, ale především urážlivé pro všechny, kdo svobodný trh velebí.

A na úplný konec poslední impertinence. Dějiny lidstva jsou dějinami osvobozování stále širšího spektra lidí. Svoboda se zákonitě proto stala klíčovým heslem všech politických střetů. Jenže tento vývoj má maličký háček. Ve velkorodině otrokáře byl otrok součástí domácnosti a podílel se nejen na vytváření jejího bohatství, ale fakticky částečně i na prospěchu z něho. Když nic, tak alespoň žil v přepychovém prostředí, dobře se najedl a byl přepychově oblečen. Když ale dostával svobodu, tak si jeho pán se samozřejmostí jemu vlastní nechal všechen společně vytvořený majetek. Nejinak tomu bylo i později, když se nevolník stával „svobodným“ proletářem pracujícím i se svými dětmi čtrnáct hodin denně a žijícím v ratejně – jedné místnosti pro několik rodin. Zase měl svobodu a šlechtic si nechal majetek, z něhož kdysi byl povinen podporovat nevolníka v nouzi. V současnosti byla konečně dána ta největší představitelná svoboda všemu lidu. A majetek, nahromaděný za tisíce let – kdeže se to vlastně poděl? Obíhá dneska kolem Zeměkoule ve formě informací investorů jako pověstné Saturnovy pásy, pohříchu pro naprostou většinu lidí bohužel úplně neviditelně. Takže skuteční původci všeho toho světového bohatství si už nikdy ani nedokáží představit jak bylo, je a bude obrovské. Z čehož mimo jiné rezultuje, že každá svoboda v dějinách byla osvobozovanými lidmi zaplacena větší a hlubší ztrátou všelidským snažením vytvořeného majetku. Ona současná dovršená svoboda všeho lidstva je nakonec zaplacena totálním zneviditelněním všelidského, nyní již globálního majetku pro oči všech jeho tvůrců. Asi proto, aby je již nikdy nebolelo, a nepodněcovalo k odporu až revolučním činům, že se společným majetkem všech si několik „globálních makléřů“ může dělat co se jim zlíbí. Že by naše restituce zapadaly do tohoto globálního schématu? Dokonce coby precedent?!

 

 

 

 

 

 

3. Diskuse o ideových východiscích sociální demokracie

 

 

 

 

ČSSD a sociálně demokratické strany ve střední a východní Evropě

 

Zdeněk Jonáš

 

Po pádu komunistických režimů se často předpokládalo, že hlavní silou levice ve střední a východní Evropě (SVE) se stanou obnovené historické sociálně demokratické strany a staré komunistické státostrany budou postupně marginalizovány.[1] Ve většině případech v tomto regionu nastala situace úplně jiná.

Sociální demokracii v SVE nelze jednoznačně definovat, neboť se jedná o nejasnou soustavu idejí rozmělněnou do několika názorových proudů, jejíž škála sahá od komunistického revizionismu a reformismu až po antikomunistickou opozici. Skupina západních autorů Michael Dauderstädt,  André Gerrits, György G. Márkus rozlišují tři různé původní základny (roots)[2] sociálně demokratických stran v postkomunistické Evropě:

1) obnovená historická strana,

2) reformní proud komunistické strany,

3) levicové křídlo antikomunistických opozičních hnutí        

V případě třetí kategorie se jedná o jedince, sub-organizace nebo o strany (např. v Bulharsku a Rumunsku) sociálnědemokratické orientace, které vzešly z antikomunistických hnutí. Tyto subjekty typu hnutí či fóra získaly svoji nejvyšší relevanci v ustavujících volbách, jež se později rozpadly a z nich vzešly nástupnické formace. Za původní představitele této základny je možné považovat např. skupinu kolem českého sociálního demokrata R. Battěka, která působila v Občanském fóru, polského socialistu Z. Bujaka ze Solidarity nebo J. Kuroňe, S. Karatovskou z Polska, českého sociálního demokrata Pavla Rychetského, jež byli členy liberálních stran zformovaných z opozičních hnutí. V současné době lze uvést pouze jeden relevantní subjekt v SVE, a to polskou Unii práci (UP) (jediná levicová postsolidaritní formace), jejíž původní základna není historická ani post-komunistická, ale vychází z levicového křídla antikomunistického hnutí Solidarity.[3]

Většina úspěšných sociálnědemokratických stran v SVE má svoji původní základnu v reformním křídlu bývalých komunistických stran. Jedná se o postkomunistické strany, které se staly nástupnickými subjekty bývalých komunistických státostran (communist successor party). Úspěšně prošly procesem politické transformace - sociáldemokratizace. Přerušily kontinuitní návaznost na předchozí komunistický subjekt, odmítly komunistickou tradici strany a přihlásily se k sociálnědemokratickým myšlenkám. Po pádu komunistického režimu se staly hlavními póly v levé části stranicko-politického spektra (výjimkou je např. slovenská SDĽ, která zaujala pozici vedlejšího pólu). V nových demokraciích si tak dokázaly udržet politickou relevanci a někdy se dokonce brzy vrátit k moci (Litva 1992, Polsko 1993, Maďarsko 1994). V současné době lze pokládat za úspěšné „sociáldemokratizované“ nástupnické formace bývalých komunistických stran polský Svaz demokratické levice (SLD), Maďarskou socialistickou stranu (MSzP) a Litevskou demokratickou stranu práce (LDDP)/Litevskou sociálnì demokratickou stranu (LSDP), které jsou (víceméně) řazeny do rodiny sociálnědemokratických a socialistických stran.[4]

V případě obnovených historických sociálnědemokratických stran ve střední a východní Evropě se jedná o ty subjekty, které byly ustaveny již před začátkem komunistického režimu. Jejich historickou tradici lze vymezit od  konce 19. století do roku 1948.[5] U některých sociálnědemokratických stran lze však hovořit o nepřetržité tradici, neboť během období komunistického režimu 1948-1989 dokázaly, přes zákaz své stranické organizace na domácím území, působit v exilu a zachovat si tak kontinuitu svého vývoje.

Historické strany sociální demokracie nad většinová očekávaní v počáteční postkomunistické éře neuspěly. Zůstaly v rámci jednotlivých stranických systémů malými až marginálními stranami. Byly konfrontovány silnými a dobře organizovanými nástupnickými subjekty bývalých komunistických stran, které se staly hlavní silou v sociálně-demokratickém prostoru. Následně však paradoxně přistoupily na omezenou spolupráci s nástupnickými subjekty bývalých státostran v podobě společných koalic. Např. slovenská sociální demokracie (SDSS) vstoupila do volební koalice se Stranou demokratické levice (SDĽ) před parlamentními volbami 1994 nebo v Albánii sociální demokracie (PSDSh) se stala po volbách v roce 1997 a 2001  stranou vládní koalice se socialistickou stranou (PSSh). Postupně tak historické strany prolomily původní odpor ke spolupráci s postkomunisty. V některých případech mělo vzájemné propojení negativní dopad na jejich budoucnost. Např. historická Polská socialistická strana na jedné straně spolupracovala v 90. letech s postkomunisty ze Sociální demokracie Polské republiky (SdRP) v rámci koalice Svazu demokratické levice (SLD), což ji vyneslo také parlamentní zastoupení. Na druhé straně však odmítla společnou fúzi, kterou v roce 1999 nabízela SdRP koaličním partnerům. V parlamentních volbách 2001 získala pouze 0,1 % hlasů, díky čemuž se ocitla na periferii polské stranicko-politické scény. Dobrým příkladem společné fúze historické a postkomunistické sociální demokracie je od roku 2001 Litevská sociálně demokratická strana (LSDP), která představuje sloučení „postkomunistické“ Litevské demokratické strany (LDDP) a „historické“ Litevské sociálně demokratické strany (LSDP), jež dnes působí ve vládní koalici.[6]

 

Tabulka 6: Nejlepší volební výsledky „historických“ sociálnědemokratických stran ve střední a východní Evropě

 

Země

Strana

%

Rok

Albánie

PSDSh

4,4

1992

Arménie

ARF

0,5

1995

Bělorusko

„Gramada“

0,4

1995

Černá Hora

SDP

4,51

1992

Česká republika

ČSSD

32, 3

1998

Estonsko

Umírnění (ESDP)

9,7

1992

Gruzie

SSDP

pod 5

-

Litva

LSDP

6,9

1996

Lotyšsko

LSDSP

0,7

1993

Maďarsko

MSzDP

3,6

1990

Polsko

PPS

0,1

2001

Slovensko

SDSS

4

1992

Slovinsko

SDS

16,13

1996

Názvy a zkratky stran: Sociálně-demokratická strana (PSDSh), Socialistická strana Arménie (ARF), Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), Estonská sociálně demokratická strana (ESDP), Sociálně-demokratická strana Gruzie (SSDP), Sociálně demokratická strana (SDP), Litevská sociálně demokratická strana (LSDP), Lotyšská sociálně demokratická dělnická strana (LSDSP), Maďarská sociálně demokratická strana (MSzDP), Polská socialistická strana (PPS), Sociálnědemokratická strana Slovenska (SDSS), Slovinská sociálně demokratická strana (SDS).

     

 Zdroje: Dauderstädt, M. - Gerrits, A. - Márkus, G.: Troubled Transition. Social    Democracy in East Central Europe, Friedrich Ebert Stiftung…, Bonn/Amsterdam, 1999, s. 76.; Fiala, P. - Holzer, J. - Strmiska, M. a kol.: Politické strany ve střední a východní Evropě, Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích,MPÚ, Brno, 2002.     

 

Jak uvádí tabulka 6, většina historických sociálně demokratických stran nedosáhla výrazného volebního úspěchu. Buďto nedokázala překročit uzavírací klauzuli, anebo získala parlamentní zastoupení, ale přesto zůstaly bezvýznamnými. K výjimkám patřila sociální demokracie ve Slovinsku (SDS), která se však od roku 1993 stále více vzdalovala modelu sociálně demokratické strany a prezentovala spíše populistický styl s anti-komunistickými postoji. Jisty úspěch zaznamenala Estonská sociálně demokratická strana (ESDP) v rámci volební koalice Umírnění, když získala necelých 10% a litevská (LSDP), jež obdržela ještě jako samostatná strana necelých 7 % hlasů.

Nejvýznamnější výjimkou ze všech obnovených historických sociálně demokratických stran ve střední a východní Evropě je Česká strana sociálně demokratická (ČSSD). V případě této české strany se shodla řada evropských autorů na tom, že „Praha se stala v 90. letech svědkem osamělé renesance sociální demokracie (lonely revival in Pargue)“.[7] Na počátku svého obnovení po listopadu 1989 se ČSSD opírala pouze o vědomí historické tradice, prodělala organizační problémy a slabosti jako většina historických stran, které však nakonec dokázala překonat a dojít až na mocenských vrchol. Úspěšnost této strany lze nalézt ve třech následujících faktorech:

1) politická kultura vycházející z delší demokratické historie a více moderní socioekonomické struktury společnosti, která je příznivá k programatické strukturaci stranického systému;[8]

2) neúspěšná politická transformace – sociáldemokratizace - komunistické strany (KSČM), která si ponechala převážnou část původní komunistické identity a v zásadě nepřerušila historickou kontinuitu s bývalou státostranou (KSČ); na rozdíl od nástupnických subjektů v Polsku a Maďarsku KSČM nedokázala zabrat sociálnědemokratický prostor, který ponechala otevřený ČSSD;[9]

3) správná a v té době odpovídající politická strategie předsedy Miloše Zemana, který jednak ukončil období vnitrostranických sporů, jež se táhly od přelomu let 1989/1990, jednak vynesl ČSSD do role jednoho ze dvou hlavních pólů stranické systémů ČR a do pozice vládní strany v roce 1998.[10]

ČSSD je možné tedy kategoricky nazvat jako nejúspěšnější subjekt původní základny obnovených historických sociálnědemokratických stran ve střední a východní Evropě. Je však zapotřebí připomenout její vnitrostranickou heterogenitu, která celkově determinuje její polistopadový vývoj. Původní historická základna byla obohacena jak o představitele reformního křídla bývalé komunistické strany (Obroda), tak o levicové křídlo antikomunistického opozičního hnutí OF (původně skupina kolem R. Battěka, členové nástupnického subjektu bývalého OF  - Občanského hnutí).

 

 

 

 

 

ČSSD z hlediska rodiny socialistických

a sociálně demokratických stran

 

Zdeněk Jonáš

 

(Text je shrnutím diplomové práce, která byla obhájena v lednu 2004 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, případné dotazy či připomínky ke článku zasílejte na kontaktní e-mail autora: zde.jonas@seznam.cz.)

 

 

Předkládaný článek pojednává o České straně sociálně demokratické (ČSSD) z hlediska rodiny socialistických a sociálně demokratických stran. Hlavním cílem je odpovědět na otázku „Zda je možné považovat současnou ČSSD za standardního člena socialistické a sociálně demokratické rodiny“. K poskytnutí náležité odpovědi je nutné stanovit kritéria, podle kterých lze prokázat příslušnost politické strany ke stranické rodině. V této práci jsou aplikována následující tři kritéria.

- genetický původ a evoluce

- transnacionální organizace stran

- ideově-programová identita

Z hlediska genetického původu a evoluce se jedná v případě současné České strany sociálně demokratické o obnovený historický subjekt s permanentní tradicí, jehož domácí organizace byla sice v létech 1948-1989 zakázána komunistickým režimem, avšak kontinuita vývoje nebyla fakticky nikdy přerušena, neboť dokázala po celou tu dobu působit v exilu.

ČSSD sdílí v zásadě totožný genetický původ jako členové rodiny socialistických a sociálně demokratických stran, a to hned ve třech navzájem se doplňujících aspektech: 

1) institucionalizace podle klasické konfliktní linie (cleavage) práce versus kapitál do podoby autonomní organizace v rámci rakouské sociální demokracie (1878), a poté do organizačně samostatné politické strany (1893);

2) dominance v reprezentaci zájmů dělnictva;

3) vznikla jako sociální důsledek průmyslové revoluce a rychlé industrializace.

V případě evoluce ČSSD je možné tradiční cleavage dělníci versus zaměstnavatelé aplikovat v období od jejího vzniku do konce 40. let 20. století, kdy české země procházely v podstatě stejným (lehce zpožděným) vývojem jako státy západní Evropy. Přes různé specifické znaky, které lze mj. vysvětlit jako u většiny západo-evropských stran na základě vlivu jiných klasických cleavages, charakterizovaly ČSDSD/ČSSD v tomto období především následující  hlavní znaky, jež odpovídaly sledované stranické rodině: vznik mimo parlament; počáteční policejní a justiční perzekuce; boj za rozšiřování volebního práva je hlavní volební podporou; úzká vazba na odbory; součást mezinárodního socialistického hnutí; během první světové války převládl nacionální postoj nad internacionálním; v meziválečném období volebně úspěšná státotvorná strana; blíží se situaci zemím (Francie a Itálie) z hlediska rozkolu strany v důsledku bolševické revoluce na většinové prokomunistické a menšinové sociálnědemokratické křídlo, což bylo následně překonáno; po druhé světové válce relativně stejná dominance komunistické strany nad sociální demokracií jako ve Francii a Itálii. Zkoumaná sociální demokracie rovněž prodělala ideové posuny, jež korespondovaly s vývojem v socialistické a sociálnědemokratické rodině: na počátku přijetí marxismu, odmítnutí bolševismu, v meziválečném období se přihlásila k demokratickému reformistickému socialismu, rozpor mezi programovými cíly a jejich realizací v politické praxi, po druhé světové válce radikalizace.

V případě druhé části prvního kritéria – evoluce - došlo k zásadnímu snížení jeho relevance po nástupu komunistického režimu (1948), kdy byla přetržena domácí organizační kontinuita ČSSD a postupně ukončena sledovaná konfliktní linie práce v. kapitál. I když ČSSD pokračovala ve svém vývoji v podobě stranické organizace v exilu, nejednalo se však o klasickou politickou stranu, která mj. představuje institucionalizaci konfliktní linie. Tato situace zůstala, přes domácí pokusy (srpen 1968) o obnovení strany až do pádu komunistického režimu, konstantní. Mezitím rodina socialistických a sociálně demokratických stran prošla specifickým vývojem zlatého věku i krize, který doplňovala z hlediska volebního úspěchu nejsilnější pozicí mezi stranickými tábory. Zaznamenala významné ideové posuny v rámci snížení ideologického potenciálu konfliktní linie práce v. kapitál. Ty se pokoušela exilová strana reflektovat například tím, že se poprvé ČSSD na prvním exilovém sjezdu (1983) distancovala od marxismu.

Po pádu komunistického režimu nedošlo k obnovení klasických konfliktních linií práce v. kapitál. ČSSD se postupně profilovala na socioekonomické konfliktní linii transformace respektive konfliktní linii sociální protekcionismus v. tržní liberalismus. Od počátku obnovení domácí organizace se opírala o vědomí historické tradice, která se však ukázala jako nedostatečná. Navazovala na vývoj exilové činnosti strany s jejími ideově-politickými spory, jež musely dokonce řešit i západoevropské sociálně demokratické strany. Počáteční problémy dokázala nakonec překonat a dojít až k pozici vládní strany. Z komparativní perspektivy lze konstatovat, že ČSSD je nejúspěšnější subjekt původní základny obnovených historických sociálně demokratických stran ve střední a východní Evropě. Úspěšnost této strany v polistopadovém vývoji lze shrnout do třech následujících faktorů:  1) politická kultura vycházející z delší demokratické tradice a více moderní socioekonomické struktury společnosti, která je příznivá k programatické strukturaci stranického systému;  2) neúspěšná politická transformace – sociáldemokratizace - komunistické strany (KSČM), která na rozdíl od nástupnických subjektů v Polsku a Maďarsku nedokázala zabrat sociálnědemokratický prostor, jenž ponechala otevřený ČSSD; 3) správná a v té době odpovídající politická strategie předsedy Miloše Zemana, který jednak ukončil období vnitrostranických sporů, jež se táhly od přelomu let 1989/1990, jednak vynesl ČSSD do role jednoho ze dvou hlavních pólů stranického systému ČR a na základě pragmatického přístupu do pozice vládní strany v roce 1998. Post vládní strany obhájil v posledních volbách 2002 i bývalý předseda Vladimír Špidla.

Z hlediska druhé části kritéria evoluce je možné konstatovat, že došlo na základě následujících dvou shodných aspektů ke zvýšení potenciálu kladné odpovědi na v úvodu stanovenou otázku. V případě konfliktních linií (1998-2002) neztratila pravolevá dimenze české politické soutěže svou dominanci a na základě politologických studií a empirických sociologických výzkumů se socioekonomická konfliktní linie stále více podobá současné adekvátní cleavage vlastníci versus pracující v západní Evropě a u voličů ČSSD dochází (2000) k posilování libertariánských hodnot, což odpovídá situaci západoevropských sociálně demokratických stran. Ve druhém shodném aspektu se jedná o rozdělení většiny sociálnědemokratických stran na modernizátory versus tradicionalisty a o současný posun těchto politických stran doprava ve směru volného trhu. U ČSSD lze zaznamenat, že k tomu dochází také, ne však v takové míře, a to v případě praktické vládní politiky v podání reformy veřejných financí. Ta popírá z velké části tradicionalistický program ČSSD, je v rozporu s odborářskou politikou a přijímá řady prvků neoliberální ekonomické politiky. Současná modernizační strategie ČSSD se vyznačuje zejména důrazem na ekologickou problematiku.

 

V případě druhého kritéria transnacionální organizace stran lze říci, že se jedná o hlavní znak předešlého měřítka, který splňovala ČSSD již na počátku svého vývoje, členstvím ve II. internacionále. Součástí transnacionálních vazeb byla víceméně po celou kontinuitu svého vývoje, a to i v době exilové činnosti, kdy se účastnila ustavujícího kongresu nejpočetnější transnacionální organizace zkoumané stranické rodiny. V Socialistické internacionále měla však spolu s dalšími exilovými organizacemi pouze konzultativní status. Díky exilové organizaci byla historickou a integrální součástí transnacionálních sociálně demokratických vazeb po celou dobu komunistického režimu. Ke změně konzultativního statusu na plnoprávné členství došlo v květnu 1990. Z předešlé exilové organizace navázala svým způsobem na poznatky o ideových posunech nejen této celosvětové organizace, ale rovněž socialistických a sociálně demokratických stran. Za celé období prozatímního vývoje SI se delegáti ČSSD účastnili všech jejích kongresů, což přispělo ke zvýšení její autority v mezinárodním měřítku a navázání potřebných kontaktů, které využívala v rámci vládní politiky. V současné době je vnímána jako neformální mluvčí východoevropských sociálně demokratických stran v SI.     

ČSSD obdržela rovněž členský status v přidružené organizaci  SI, Straně evropských socialistů. Nejprve se však tato transnacionální vazba postupně vyvíjela od člena pozorovatele (1995), přidruženého členství (1999) k současnému plnému členství (16. 5. 2003), které bylo potvrzeno na posledním kongresu SES. Příslušnost ČSSD k této organizaci získala na významnosti zejména po členství České republiky v Evropské unii. V současné době zasedá v Evropském parlamentu druhá nejsilnější parlamentní frakce této celoevropské organizace sledované stranické rodiny.  

 

Z hlediska posledního třetího kritéria s označením ideově-programová identita lze říci, že u ČSSD byla ideová kontinuita víceméně udržována především na základě transnacionálních vazeb, díky nimž se seznamovala s aktuálním vývojem zkoumané stranické rodiny. Ideový základ ČSSD je stejně jako u členských stran socialistické a sociálnědemokratické rodiny založen na základních hodnotách SI: svobodě, spravedlnosti, solidaritě a míru. Ty podléhají kvalitnější moderní interpretaci v novém jediném základním programu ČSSD (2003) a jsou rozšířeny o další prvky celkové hodnotové soustavy, což odpovídá vývojovým trendům sociálně demokratických stran. Ideově-politické aspekty programatiky ČSSD tak vychází z myšlenek evropského demokratického socialismu a hlásí se k programovým cílům sociálnědemokratických stran SI a SES. V ČSSD je možné zaznamenat v současné době obdobný ideově-názorový střet, který probíhá v rámci socialistické a sociálnědemokratické rodině.

V aktuálních stranických dokumentech se objevují jak tradicionalistické, tak modernizační prvky sociální demokracie, které se snaží reagovat na rostoucí tlaky globalizovaného světa. Modernizační prvky se nacházejí zejména v postmaterialistické dimenzi. Celkově však  převládají prvky tradicionalistické, které jsou výrazné v dominantní ideologické dimenzi socioekonomického rozměru. Převažující tradicionalistickou programatickou pozici ČSSD lze potvrdit na základě analýz volební programů, které zároveň dokládají, že ČSSD se nevydala na tzv. třetí cestu, respektive nezaznamenala programový posun doprava jako některé západoevropské sociálnědemokratické strany. Dále analýzy potvrzují z hlediska komparativní perspektivy českých politických stran flexibilní programovou pozici ČSSD v levém středu, kterou ve většině případů zaujímají členové socialistické a sociálnědemokratické rodiny.

V rámci předkládané diplomové práce lze konstatovat, že členství současné ČSSD v rodině socialistických a sociálně demokratických stran lze potvrdit především na základě druhého a třetího kritéria. V případě prvního kritéria to není tak jednoznačné, neboť genetický původ je víceméně totožný, ale evoluce zkoumané rodiny a ČSSD probíhala od konce 40. let 20. století rozličným způsobem, která však v současné době přináší společné znaky. Na základě rozumné vyváženosti výše shrnutých tří kritérií „je možné současnou Českou stranu sociálně demokratickou považovat za standardního člena rodiny socialistických a sociálně demokratických stran.“

 

 

 

 

 

 

Výzva “sociálního” v sociální demokracii.

 

Erik Olin Wright

Profesor, University of Wisconsin, Madison, USA

 

Proto-práce přednesena na konferenci „Sociální spravedlnost a budoucnost evropské sociální demokracie“, 18.-19.3.2005, Harvardská Universita, USA

Překlad: Tibor Vaško

Jazyková úprava: Hana Hrzalová

Uveřejněno s vědomím a se souhlasem autora

 

Podstata socialistické kritiky kapitalismu.

 

Oba pojmy, sociální demokracie a socialismus, obsahují slovo „sociální“. Obecně  se toto slovo chápe a používá „volně“, ne vždy je také správně, adekvátně definováno.  Nabízí program zaměřený přednostně na široký blahobyt společnosti, ne na zájmy konkrétních elit. Někdy, zejména v radikálnějších versích socialistické diskuse, je  „společenské vlastnictví“ vnímáno v kontrastu k „vlastnictví soukromému“. V praxi  se obecně  zredukuje na vlastnictví státní a sám pojem „sociální“ poskytuje málo analytického pro vypracování politického programu.

 

Rád bych řekl, že „sociální“ v sociální demokracii a socializmu – zde nebudu ostře odlišovat tyto dva výrazy1 – je možné chápat a využít k identifikaci souboru principů a vizí změn, které by měly odlišovat socialismus a sociální demokracii jednak od kapitalistického projektu institucionálního rozvoje, jednak od toho, co lze nazvat čistě státní odezvou na kapitalismus. Což může inspirovat myšlení o celé řadě budoucích možností, jímž se v diskusích uvnitř sociální demokracie nevěnovala pozornost.

 

Začnu stručnou stylizovanou inventurou toho, co vidím jako ústřední prvek tradice socialistické kritiky kapitalismu. Pak navrhnu obecný způsob myšlení o socialismu jako o myšlenkové alternativě kapitalismu a jak toto může ovlivnit naše chápání nových směrů v činnosti sociální demokracie.

 

Ústřední socialistická kritika kapitalismu

      

Jádrem tradiční socialistické kritiky kapitalismu je pět hlavních poznatků, principů:

 

1.Kapitalistické třídní vztahy zvěčňují formy lidského utrpení, které lze překonat. Kapitalismus je motorem ekonomického růstu, ale současně je od něj neodmyslitelná produkce marginalizace, chudoby, deprivace a což je snad horší - kapitalismus brání odstraňování těchto forem lidského utrpení. V principu by ovšem mohly být plody růstu distribuovány způsobem, který by zvyšoval materiální blahobyt všech, což je hledisko, na něž je neustále poukazováno obránci kapitalismu pod heslem „příliv zvedá všechny čluny“.

Neexistuje však mechanismus, který je kapitalismu vlastní a jenž by produkoval redistribuci nezbytnou pro takový efekt. Tyto otázky jsou podstatou drsného odsouzení kapitalismu jakožto systému útlaku a vykořisťování.

 

2.Kapitalismus blokuje universalizaci podmínek lidského rozvoje.

Navíc, i když odhlédneme od nejhorší bídy a materiální deprivace, od nerovnosti materiálních podmínek života, kombinované se silnými konkurenčními  tlaky,  kapitalismus vytváří pronikavý a zbytečný deficit v lidském rozvoji (chápaném jako realizace lidského potenciálu)- zvláště  uchyluje-li se ke konkurenci, v níž vítěz bere vše -, která vyúsťuje v obrovské nerovnosti mezi úspěšností, vynaloženou námahou a „zásluhami“  -  produkuje všepronikající, nikoli nezbytný deficit v prospěchu (chápaném jako uskutečňování lidského potenciálu) pro značnou část populace. Vysoká úroveň produktivity a bohatství vytvořená kapitalismem otevírá možnost univerzalizace podmínek lidského rozvoje, současně však nerovnosti také vytvářené kapitalismem brání realizaci tohoto potenciálu.

 

3.Kapitalismus zvěčňuje deficit ve svobodě a autonomii individua, který lze překonat. Hodnotami, o nichž se v kapitalismu prohlašuje, že mají dosáhnout nejvyšší možné úrovně, jsou svoboda a autonomie individua. „Svoboda volby“, která pramení z neotřesitelných vlastnických práv individua, je podle argumentace Miltona Friedmana, ústřední morální ctností, vyhlašovanou obránci kapitalismu. Existují však dva základní důvody, proč kapitalismus nikdy nedokáže žít podle takovéhoto ideálu: předně, vztahy dominance na kapitalistickém pracovišti způsobují všeprostupující restrikci individuální autonomie a samosprávy. Zdánlivá svoboda jedinců opustit svou práci fakticky skýtá z takové dominance jen iluzivní únik, neboť bez vlastnictví výrobních prostředků musí dělníci hledat práci v kapitalistických firmách. Za druhé, velké nerovnosti v bohatství, které kapitalismus produkuje, vytvářejí, jak argumentuje Philippe van Parijs, významnou nerovnost v „reálné svobodě“, neboť vedou k tomu, že někteří lidé mají mnohem větší schopnost jednat v souladu se svými životními plány než jiní2. Jistěže, je pravda, že ve srovnání s dřívějšími formami společnosti, kapitalismus zvyšuje autonomii a svobodu individua, platí však také, že zvedá bariéry, které plnému uskutečnění takovýchto hodnot brání.

 

4.Kapitalismus porušuje liberální egalitární princip sociální spravedlnosti. Soukromá akumulace bohatství poskytuje některým lidem oproti jiným podstatné, nenáležité výhody. Zejména ve vztahu k dětem porušuje tato  praxe princip rovnosti příležitostí. Avšak navíc - kromě problémů mezigeneračního přenosu výhod -  kapitalistická logika maximalizace soukromých zisků znamená, že kapitalismus vkládá na mnohé lidi nechtěné břímě ve formě záporných externalit. Záporné externality nejsou jen prostě problémem nevýkonnosti - i když takovým problémem rovněž jsou – ,ale jsou nespravedlností. Nespravedlnost negativních externalit je zvláště ostrá, pokud jde o příští generace. Toto je však problémem každého výrobního systému, který vytváří dlouhodobé efekty, protože budoucí generace se nemohou podílet na zvažování dlouhodobých kompromisů. Avšak vzhledem ke způsobu jímž kapitalismus prosazuje své úzké zájmy a zkracuje časové horizonty, jsou zesilovány i mezigenerační negativní externality.

 

5.Pro kapitalismus je charakteristická pod-produkce veřejných statků. Z pochopitelných důvodů, uznávaných obránci kapitalismu, stejně tak jako jeho kritiky, generuje kapitalismus nezbytně významný deficit v produkci veřejných statků a v tomto směru je nevýkonný (tj. nedostatek adekvátního veřejného statku snižuje efektivnost).

 

6.Kapitalismus omezuje demokracii.  V této souvislosti působí tři základní mechanismy. Za prvé, „soukromé“ vlastnictví výrobních prostředků znamená, že významné rozhodovací oblasti, které mají široké kolektivní dopady, jsou prostě vyňaty z kolektivního rozhodování. Zatímco hranice mezi tím, které dimenze  vlastnických práv jsou soukromé a které podléhají veřejné kontrole, jsou periodicky zpochybňovány, faktem v kapitalistické společnosti je předpoklad, že rozhodování o vlastnických věcech je soukromou záležitostí a jen za zvláštních okolností se jimi mohou veřejné instituce legitimně zabývat. Za druhé, vysoká koncentrace bohatství a ekonomické moci, produkovaná dynamikou kapitalismu, rozvrací principy demokratické politické rovnosti. Lidé, kteří mají peníze, mají nepřiměřený vliv na politické kampaně, na média, mají schopnost lobovat u politicky vlivných osob a pod. Za třetí, mimo to, že soukromé vlastnictví přímo vyjímá mnoho rozhodnutí z veřejné diskuse, neschopnost demokratických institucí kontrolovat pohyb kapitálu zeslabuje schopnost demokracie stanovovat kolektivní priority ve využití společenských zdrojů.

 

Těchto šest poznatků definuje, co je špatného v kapitalismu, z radikálního egalitářského demokratického normativního hlediska. Jestliže by bylo možno prokázat, že kapitalismus, ponechán sám sobě, je časem schopen tyto neduhy odstranit, pak by impuls vyjádřit parametry socialistické alternativy byl  značně zúžen. Ale na základě současných znalostí vnitřní dynamiky kapitalismu se zdá být takováto možnost dost málo pravděpodobná. Vzniká pak ovšem otázka, na jakých principech by měla být založena programová institucionální transformace směrem k pokrokové, egalitární a demokratické alternativě? Jak bychom měli specifikovat principy socialistického kompasu?

 

Myšlenka „socialistické“ výzvy kapitalismu.

 

V posledních letech samotná myšlenka socialismu ztratila mnoho ze své intelektuální a politické přitažlivosti. Myšlenka, že existuje realistická systémová alternativa ke kapitalismu, ať ve smyslu fungující konstrukce alternativních ekonomických institucí, či politicky dosažitelných cílů, se pro mnohé jeví jako extremistická, protože sdílejí stále tradiční socialistickou kritiku kapitalismu.

 

Přesto – po mém soudu -  má smysl mluvit o socialistické výzvě kapitalismu, i když chybí jasný a detailní model konstrukce socialistických institucí. O co se můžeme pokusit, je nastínit soubor proti-kapitalistických socialistických principů a použít jej pro indikaci pohybu od kapitalismu směrem k socialismu, i když nechápeme přesně naši destinaci. Je to jako vydat se na cestu s kompasem, který nám udává směr, ale bez mapy, jež by nám fixovala celou cestu od startu až do konečné stanice. Skrývá to ovšem nebezpečí: můžeme narazit na propasti, které nebudeme schopni překonat, na nepředvídané překážky, jež nás přinutí jít směrem, který jsme neměli v plánu. Může však také jít o to, že pokud chceme opustit sociální svět, charakterizovaný výše uvedenou kritikou, nemáme jinou lepší možnost než se pokusit vymezit principy směrování, než stanovit předem známé určení.

 

Tento způsob myšlení je adekvátní tradici sociální demokracie, protože odmítá jednoduchou dichotomii - kapitalismus versus socialismus. Nechává otevřenou otázku, jak dalece lze tyto principy „protlačit“, jak úzké jsou meze možností vnucené kapitalismem, a zda v určitém momentu by nebyla nutná jistá, ostřejší roztržka s kapitalistickými institucemi - nebo dokonce dosažitelná - pro další postup. Souhlasíte-li, že toto je dobrý způsob myšlení o socialistické „výzvě“ kapitalismu, pak je otázkou, které principy nám řeknou, zda se pohybujeme správným směrem a jaké důsledky přinese toto uvažování pro budoucí zaměření sociální demokracie.

 

Tři principy socialistické výzvy kapitalismu

 

Principů, „definujících“ socialistický kompas, je celá řada. Soustředím se na tři:

 

Zesílit moc práce vzhledem ke kapitálu. Toto je jedno z ústředních témat socialistického myšlení, zejména myšlení odvolávajícího se na marxismus: socialismus je výrobní systém, ve kterém je dominantní třída pracujících; kapitalismus je systém, kde dominantní je třída kapitalistická. Uvnitř kapitalismu lze tudíž společenské změny, které posílí moc pracujících, pokládat za takové,  jež posilují socialistický charakter společnosti.

„Odzbožnění“ (dekomodifikace) moci práce. Což je také jedno ze známých témat v diskusích o socialismu. Jedním ze znaků kapitalismu je, že lidé nevlastní výrobní prostředky a musí prodávat svou pracovní sílu na trhu práce zaměstnavateli, aby získali prostředky obživy. To se někdy označuje za komodifikaci práce (snad přesněji, pracovní síly), protože s pracovní schopností se nakládá jako by to bylo zboží. V rozsahu, v jakém jsou dělníci schopni pokrýt své potřeby mimo trh, pomocí nějaké sociální podpory, je jejich pracovní síla „odzbožněna“ (dekomodifikována).

 Zbožnění je tudíž proměnou a lze mluvit o stupni zbožnění a odzbožnění pracovní síly. Jestliže je socialismus hospodářstvím orientovaným přímo na uspokojování potřeb a ne na maximalizaci zisku, pak odzbožnění pracovní síly lze pokládat za pohyb směrem k socialismu.

Posílení významu a spoluúčasti společenské moci při utváření priorit pro využití přebytků společnosti a při organizaci hospodářské činnosti. Tento třetí bod je méně známý a snad více kontroversní. Zahrnuje kontrast mezi tím, co bych nazval „etatismem“ a socialismem. Obojí jsou formy nekapitalistické ekonomické organizace. V etatismu státní moc hraje primární roli v alokování společenských přebytků alternativním prioritám a v řízení procesu výroby. Nejčistějším příkladem by byl vysoce centralizovaný byrokratický systém příkazové ekonomiky například někdejšího Sovětského svazu. Proti tomu v socialismu tuto roli hraje „síla“ již by bylo možné nazvat „společenskou mocí“. „Společenská moc“ je zakotvena ve schopnosti mobilizovat lidi pro kooperativní, různé dobrovolné akce v občanské společnosti. To se odlišuje od ekonomické moci, založené na vlastnictví a řízení ekonomických zdrojů, a od státní moci, založené na schopnosti ovládat tvorbu a prosazování pravidel na teritoriu. V tomto smyslu lze o myšlence demokracie uvažovat jako o specifickém způsobu propojení společenské moci a státní moci: v ideální demokracii, je státní moc plně podřízena a zodpovídá se společenské moci. Demokracie se tak stává inherentně hluboce socialistickým principem.

Myšlenka socialismu, zakořeněného ve společenské moci, je méně objasněna než etatismus a skutečně mnoho lidí používá slovo „socialismus“ ve smyslu toho, co já zde nazývám socialismem. Jde o dva rozhodující pojmy. Za prvé, myšlenka, že společenská moc utváří ekonomickou činnost znamená, že na makro-úrovni jsou investiční priority stanoveny v procesu důrazného veřejného, participativního, demokratického jednání místo použití buď soukromé ekonomické moci na trhu, nebo příkazů autoritativní, byrokratické moci státu. Čemuž se někdy říká „ekonomická demokracie“. Za druhé, více na mikro-úrovni, kolektivní sdružení uvnitř občanské společnosti jsou přímo zapojena do ekonomické činnosti, zaměřené na uspokojování potřeb. Taková produkce, orientovaná na uspokojování potřeb není organizována přes trhy nebo přes státní byrokracii, ale samo-organizací kolektivních aktérů ve společnosti.  To odpovídá tomu, co se v některých diskusích označuje jako „sociální ekonomika“. A zahrnuje aktivity jako jsou péče o děti, péče o seniory, domácí zdravotní služby, rekreační služby a široká  řada kulturních a uměleckých činností. Což vše může být rozšířeno ještě na mnohem širší soubor ekonomických činností, zahrnujících další aktivity jako jsou bytová výstavba, veřejná doprava a snad také některé formy materiální výroby. Poskytování těchto služeb v sociální ekonomii, což musí být zdůrazněno, je sociální, ne soukromé: to jest nepřesunout péči o děti nebo seniory z trhu nebo státní péče zpět do rodiny. Sociální ekonomika je postavena spíše na veřejném poskytování takovýchto služeb kolektivním sdružením než trhem nebo státem.

Socialismus pak kombinuje demokratické jednání o široké orientaci investic se samo-organizací dobrovolných sdružených organizací ekonomické činnosti. Jako v dřívějších dvou principech, síla sociální moci nad ekonomikou je proměnnou a můžeme mluvit o pohybu v socialistickém směru, pakliže moc tohoto typu vzrůstá.

 

Posílení sociálního v sociální demokracii.

 

Ve XX. století, se sociální demokracie starala převážně o první dva principy socialistické modifikace kapitalismu. Posílení moci práce různými způsoby bylo ovšem v jádru sociálně demokratických strategií. To zahrnuje konstruování režimu zákoníku práce, který usnadňuje tvorbu a stabilizaci odborů; vytváření vyjednávacího kontextu, zejména relativně centralizovaného druhu, jenž posiluje moc odborů na makro úrovni; a v jistém kontextu posiluje zapojení odborů a jiných forem organizace práce do správy uvnitř firem, spíše na mikro-úrovni. Sociální demokracie tradičně prosazovala významné formy dekomodifikace práce. Široká řada státních, sociálně demokratických programů, zaměřených na blahobyt a na zvládnutí rizik, jímž čelí lidé v kapitalistickém hospodářství, včetně takových věcí jako je nemoc, ztráta zaměstnání a odbornosti a nejistoty příjmu – je účinná tím, že  zohledňují aspekty základních potřeb lidí, nepodmíněnými úspěchy na trhu práce. Tímto částečně dekomodifikují práci.

 

Sociální demokracie všeobecně dělala méně pro posílení společenské moci nad ekonomikou, ať posílením forem participativní demokracie při hospodářských rozhodnutích, nebo podporováním robustních forem společenského hospodářství.  Sociální demokracie byla v mnoha ohledech etatistickým politickým projektem, zdůrazňujícím přímé poskytování služeb státem a relativně byrokraticko-technokratické formy státních akcí. Bylo by nesprávné říci, že posilování společenské moci  v sociální demokracii vůbec chybělo, nakonec neo-korporativismus obsahuje společenskou moc v onom rozsahu, v jakém ji vyjadřují odborové federace a různá zmocnění dělníků na pracovišti, také vyjadřuje ideál společenské moci nad činností ekonomickou – nicméně společenská moc nebyla v centru politiky sociální demokracie.

 

Dovolte načrtnout, velmi krátce, několik příkladů, toho jaká opatření spadají pod projekt posílení společenské moci:

 

1. Participativní rozpočtování ve městě Porto Alegre, Brazílie3. Proces participativního rozpočtování byl vynálezem Dělnické strany během 15 let, kdy tato strana řídila městské orgány. Hlavní myšlenkou uplatňovanou v rozpočtu města bylo, že zejména položky v rozpočtu týkající se investic – výstavba školek, dláždění ulic, renovace parků, výstavba veřejně subvencovaného bydlení, atd. - by měly být výsledkem široce založeného procesu přímé účasti občanů v okolí a regionálních sdružení po celém městě. Rozpočet města je vystaven pracnému procesu diskuse v těchto sdruženích s přímou účastí, jsou stanoveny priority, jsou určeny konkrétní projekty, a pak je plán rozpočtu z těchto sdružení agregován a integrován v celo-městské radě delegátů sdružení. V těchto sdruženích hrají velmi aktivní roli sdružení občanské společnosti nejrůznějšího typu. Konečným výsledkem byl masivní posun ve výdajových prioritách ve prospěch nejpotřebnějších částí města.

 

2.Poskytování denní péče, péče o seniory, údržba domácností společenským hospodářstvím v Quebecu. Provincie v Quebecu vyvinula rázný, státem podporovaný systém společenského hospodářství v řadě služeb. Struktura systému se vyvinula časem pomocí „setkání na nejvyšší úrovni“, zapojujících organizace sociálních hnutí, a různé jiné kolektivní aktéry občanské společnosti, státu a odborů. Zatímco takové formy dohadování vždy obsahují jistá napětí mezi možností být příležitostí pro populární participaci a nástrojem pro manipulovanou kooptaci, v tomto případě významně přispěly k výstavbě veřejné infrastruktury pro zvučné společenské hospodářství. Jádrem systému je poskytování služeb výrobními družstvy – družstva pro péči o děti, družstva pro péči o seniory, družstva pro úklid domácností starých a nemohoucích, kromě jiných – s významnou úrovní státní podpory, aby se zajistila nízká cena pro uživatele. Státní finanční příspěvek je pro tyto činnosti rozhodující, ale skutečná organizace služeb není pod dohledem státu. Vypracování takovýchto forem poskytování služeb společenským hospodářstvím je alternativou privatizace státních služeb smluvním převedením na soukromé firmy, k němuž v mnoha zemích v posledních létech docházelo.

 

3.Asociativní demokracie a ekonomická regulace4. Existuje řada problémů ekonomické regulace, které lze potenciálně mnohem lépe organizovat formou mobilizace společenské moci, ztotožněné s tím, co často je označováno za „asociativní“ nebo „asociační demokracii“. Z nich některé mají čestné místo v sociálně demokratické tradici. Sociální demokracie například často zřídila instituce pro výcvik odborné kvalifikace, obsahující silné prvky asociativní demokracie zapojením odborů do různých opatření na střední podnikové úrovni. Tuto myšlenku lze rozšířit například na regulaci v otázkách životního prostředí vytvořením různých rad ze zainteresovaných organizovaných občanů v daném prostředí. Rady pro povodí vznikající v některých částech USA mohou sloužit příkladem.

 

4.Bezpodmínečný základní příjem. Základní příjem – návrh poskytovat všem občanům bezpodmínečně trvalý příjem, dostatečný pro důstojnou životní úroveň (bez zbytečností) – se může zdát, že nemá nic společného s posilováním společenské moci nad ekonomickou činností. Základní příjem je individuálně zaměřený a neměla by být žádná omezení toho, co jedinec udělá s tímto grantem. Za těchto podmínek jde o čistě individualistickou reformu.

Myslím si, že toto je velmi omezené chápání důsledků základního příjmu. Základní příjem po mém soudu má potenciál pro vytvoření podmínek pro značně rozšířené a prohloubené společenské hospodářství. Společenské hospodářství je alternativní způsob organizování hospodářské činnosti, odlišné jak od kapitalistického tržního mechanizmu, tak od státního řízení. Jeho znamením je výroba organizovaná kolektivně přímo pro uspokojení potřeb a nepodléhá maximalizaci zisku ani racionalitě státní technokracie. Významný segment takovýchto činností zahrnuje poskytování různých služeb, z nichž mnohé jsou velmi pracné. Jedním z hlavních problémů, kterému kolektivní aktéři společenského hospodářství čelí, je zabezpečení slušné životní úrovně pro poskytovatele těchto služeb. Toto je ovšem chronický problém v umění, ale ovlivňuje také úsilí obcí organizovat účinné služby pro různé pečovatelské činnosti. Základní příjem v podstatě řeší tento problém. Na základní příjem se lze dívat jako na potenciálně masívní přenos společenského přebytku z kapitalistického tržního sektoru do společenského hospodářství, z akumulace kapitálu do čehosi co lze nazvat společenskou akumulací – akumulace společenské schopnosti, samo-organizace ekonomické činnosti, orientované na uspokojování potřeb.

 

Všechny tyto reformy mají v jádru myšlenku vytvořit podmínky, ve kterých aktivní účast a zplnomocnění lidu pomáhá řešit kolektivní problémy. Proč, zejména za současných ekonomických a sociálních podmínek, je toto žádoucím cílem? Zdůraznil bych tři otázky:

 

Za prvé, ve všech vyspělých kapitalistických ekonomikách je silný tlak na ekonomickou deregulaci a byrokratickou decentralizaci. Často jsou tato volání jednoduše výrazem kapitalistického anti-etatismu jejích skutečným úmyslem je privatizace a marketizace. Částečně jsou však tyto tlaky také odezvou na nedostatky příliš centralizované příkazové a řídící státní byrokracie. Jestliže se přijme zásadní návrh socialistické kritiky kapitalismu, pak taková marketizace a privatizace ve svém důsledku zesílí újmy, vlastní kapitalistickým vztahům. Větší zapojení lidu do kolektivního řešení problémů posílením institucionálního uspořádání společenské moci je alternativou k marketizačním tlakům. Jak obránci asociativní demokracie, jako Joel Rogers a Joshua Cohen, kromě jiných, argumentují, schopnost účinného a tvořivého řešení problémů takovýchto institucí v mnoha případech překonává jak centralizované státní byrokracie, tak decentralizované tržní instituce.

 

Za druhé, široce založená společenská solidarita je ohrožena ve všech rozvinutých kapitalistických zemích, jednak díky tendenci ke zvětšení nerovností, ale také protože se zvyšují různé formy kulturní a sociální heterogenity v důsledku imigrace. Taková eroze solidarity je skutečnou hrozbou pro egalitární redistribuční projekt sociální demokracie, protože konec konců přerozdělování závisí od souhlasu lidí, kteří nemají bezprostřední a přímý prospěch z takovéto politiky, ale jsou součástí koalice, která ji podporuje. Instituce, které dovolují vykonávat větší společenskou moc, mají potenciál posílit rámec a vitalitu aktivních veřejných jednání o kolektivních problémech, které mohou být cestou k posílení nových forem veřejné solidarity. Spíše než vidět solidaritu jako cosi, co je spontánně vytvářeno vzájemnou závislostí lidí stejných zájmů, daných jejich  úrovní materiálního života, solidaritu lze vytvořit kooperativní praxí, zapojením do užívání společenské moci.

 

Nakonec, demokracie je sama o sobě hodnotou. Sociální demokracie konečně obsahuje, jak slovo demokracie, tak slovo sociální. Posílení úlohy společenské moci v ovládání ekonomiky je cestou k prohloubení demokracie proti výkonu kapitalistické ekonomické moci.  

  

Poznámky

 

1 ) Nebudu vyhrocovat rozlišení mezi socialismem a sociální demokracií, protože neexistuje stabilní kontrast v používání těchto označení politickými stranami a společenskými hnutími. Místo toho budu považovat obě za součást širokého spektra egalitárních výzev kapitalismu. Sociální demokracie obsahuje socialistické principy, i když se pokoušela použít tyto principy mnohem pragmatičtějším způsobem než některé strany, které si říkají socialistické.

 

2 ) Philippe van Parijs, Real Freedom for All.

 

3) Pro detailní diskusi, věnované tomuto případu, viz Gioanpaolo Baiocchi, „Participace, aktivismus a politika: Experiment v Porto Alegre“, v Archon Fung a Erik Olin Wright, Deepening Democracy:  Institutional Innovations in Empowered Participatory Governance, (Verso 2003).

 

4 ) Pro plodné a pronikavé pojednání o asociativní demokracii, relevantní pro tuto diskusi, viz Joshua Cohen a Joel Rogers, Associations and Democracy (Verso: 1995).

 

 

 

 

 

4. K financování vzdělání

 

 

 

Lidský kapitál a financování vzdělání

 

Ondřej Kareš

 

(Z pracovního podkladu připravované bakalářské práce, kráceno redakcí)

 

Teorie lidského kapitálu

 

Definice kapitálu

Již v první polovině devatenáctého století anglický ekonom N. W. Senior správně pochopil kapitál, jako … „zboží, které není spotřebováváno, nýbrž je dále používáno ve výrobě. A práce vybavená tímto zbožím je produktivnější. Jinak řečeno kapitál je produktivní.“[1]

Druhý možný výklad kapitálu je, že se jedná o finanční aktiva, která mohou být investována na primárním kapitálovém trhu.

Žádný podstatný rozdíl v obou definicích samozřejmě není. Ta druhá pouze nahlíží na kapitál z jeho druhé stránky. Jediná, nezbytně nutná podmínka, aby kapitál splňoval obě definice, je existence instituce – kapitálového trhu, která umožní vzájemnou přeměnu mezi oběma stavy. Jinými slovy aby umožňovala setkání poptávky a nabídky investičních prostředků (finančních aktiv) a současně setkání poptávky a nabídky investičních příležitostí.

 

Lidský kapitál

Jedna ze specifických forem kapitálu je lidský kapitál. Splňuje sice definici a vykazuje stejné rysy jako klasický fyzický kapitál, ale má jisté zvláštní prvky. Například jeho převoditelnost je velice omezená. Nelze ho nikomu prodat, ale pouze zapůjčit. Jeho nájemné tvoří mzda. Zároveň i investování do lidského kapitálu probíhá poněkud odlišně.

Každý z nás má již od narození určité vlohy. Učením je pak může dále rozvíjet. „Učení je aktivní a tvořivý proces, který rozšiřuje vrozený genetický program a rozšiřuje možnosti jedince.“[2] Je to jedna ze základních forem investování do lidského kapitálu.

Můžeme ho rozdělit na programované a bezděčné (též náhodné, nesystematické).

Programované učení je „…předem plánovaný a psychologicky zdůvodněný sled učebních činností, navozovaný přesně vymezenými prostředky a podmínkami, které jej řídí a kontrolují.“[3] Jedná se tudíž o ten druh učení, který je vytvářený cíleně ať už z rozhodnutí rodičů (výběr školy pro své dítě, sportovního oddílu, kroužků atd.) nebo pak z vlastní vůle člověka.

Naproti tomu bezděčné učení „…může probíhat během určité činnosti někdy dokonce jiného učení…“[4].

Vyplývá z toho, že nejenom přímo (s jasným cílem a programem), ale i nepřímo můžeme investovat do svého lidského kapitálu.

 

Teorie produktivní spotřeby

Přímé investice se uskutečňují například prostřednictvím školy, školení, jazykových kurzů, poznávacích zájezdů a obecněji jakoukoli činností, kterou vykonáváme s cílem zvýšit tím svůj budoucí užitek. Nepřímé investice pak mohou probíhat i formou osobní spotřeby.

Dostáváme se tím do situace, kdy získáváme nějaký užitek (ze spotřeby) a navíc ještě přidáme hodnotu našemu lidskému kapitálu. Například dnes velmi rozšířená zábava, žonglování, přináší jednak užitek tím, že dotyčného baví, navíc se ale ukázalo, že pomáhá propojit funkci obou hemisfér mozku a tím zlepšuje myšlení. Obdobná situace může nastat i obráceně. Proces, kterým do sebe investujeme, nemusí být za každou cenu pouze nákladem. Například pokud se někdo učí zahradníkem, může si během studia často užívat pobytu v krásných parcích a zahradách.

Navíc se ukázalo, že existuje určitý podvědomý přenos pocitu z cíle nebo výsledku aktivity na její průběh. To znamená, že pokud víme, že nás na konci našeho snažení čeká nějaký příjemný pocit, stává se i samotná aktivita příjemnou. Př.: Zájem horolezce je jistě především zdolat vrchol, i tak ho ale těší i velmi namáhavá cesta vzhůru.

Dělení investic do lidského kapitálu na přímé a nepřímé tudíž z tohoto pohledu ztrácí význam. Navíc se stírá hranice mezi spotřebou, která nám dle tradičního pojetí přináší užitek a vyžaduje určité náklady - čas a peníze; a na druhé straně produktivní činností, například prací, kterou sice vyděláváme peníze, nebo školením, kterým získáváme nové dovednosti, ale musíme jim obětovat náš volný čas a nepřináší nám žádné potěšení.

Lepším způsobem se zdá být dělení lidské činnosti (a to i spotřeby) do čtyř kategorií, z hlediska vytváření lidského kapitálu: produktivní, kvaziproduktivní, neproduktivní, kontraproduktivní.

 

Produktivní činnost

Produktivní činnost vytváří lidský kapitál. Může se jednat o školení o nových počítačových programech, které používáme v zaměstnání. Návštěva fitnescentra, výlet na Sněžku a večerní projížďka na kole nám zocelí tělo a po stálém psychickém vypětí pomůže uvolnit. Poslech klasické hudby, četba Dostojevského, návštěva Národního divadla, tím vším rozšiřujeme svůj kulturní přehled. Partie šachu, ale i mariáš cvičí logické myšlení. Patří sem vše, co rozšiřuje naše psychické nebo fyzické dovednosti nebo nás udržuje, po obou stránkách, v dobré kondici.

 

Kvaziproduktivní činnost

Kvaziproduktivní činnost souvisí s investováním do společenské pozice a s demonstrativní spotřebou. Týká se převážně vnějšího lidského kapitálu (jindy označovaného též sociální kapitál).

Jako první se tomuto tématu věnoval představitel institucionalismu, americký ekonom a sociolog Thorstein Veblen. Ve své Teorii zahálčivé třídy „…podrobil zdrcující kritice materialistická kritéria úspěchu v americké kultuře peněz.“[5] Peníze a bohatství se staly „… měřítkem, podle něhož jsou posuzovány veškeré lidské aktivity a kvality.“[6] Ideálem společnosti se stalo okázalé zahálení a demonstrativní spotřeba.

Pokud se hlouběji zamyslíme nad vznikem takovéhoto chování a vypustíme, možná oprávněné morální soudy a rozhořčenost, objevíme i zde prvky racionálního chování. Takovýmto chováním, které působí jako prosté vyhazování peněz oknem, o sobě jedinec dává najevo, že patří do určité kategorie lidí. Je nutné si přiznat, že plná informovanost ve společnosti neexistuje a že většina mimořádných zisků pramení právě z informační asymetrie. Tím, že se člověk zařadí k určitému okruhu lidí, má přístup i k určitým neveřejným zdrojům informací. Každý jistě i z vlastní zkušenosti ví, jakou moc mají kontakty a nějaká forma protekce při získávání pracovního místa, uzavírání obchodů apod.

 

Neproduktivní činnost

Označit něco za neproduktivní činnost je velmi obtížné. Snad každá činnost pro nás má nějaký vedlejší účinek, i když si ho nemusíme ani sami uvědomovat. Daly by se sem zařadit činnosti, u kterých jsou pozitivní a negativní důsledky zhruba vyrovnané.

 

Kontraproduktivní činnost

Kontraproduktivní činností je míněna veškerá aktivita, která pro nás má převážně negativní důsledky. I zde většinou proběhl určitý posun z předešlých kategorií. Je velmi těžké si představit člověka, který by si vědomě škodil, bez jakékoli protihodnoty.

Patří sem například užívání drog, které většinou z počátku uživatelům přináší obrovskou rozkoš, ale časem přibývá čím dál víc záporných následků. Možná i u určitých forem vrcholových sportů je na místě otázka, jestli jde stále o příjemnou a zdravou aktivitu. Nebo jestli doping a přetěžování organismu nezpůsobuje trvalé následky pro sportovce a v této činnosti je neudržuje pouze vidina velkých peněz a možná i závislost na anabolikách.

Dnes se obecně přepokládá, že školství obecně, a vysoké školy též, jsou institucí, která zvyšuje produktivitu svých studentů a tím i celkovou úroveň společnosti. Oproti tomuto přístupu stojí tzv. teorie síta – Screening Theory, která tvrdí, že funkce vysokých škol spočívá pouze v oddělování schopnějších mladých lidí od méně schopných. Činí tak automaticky tím, že pro  méně schopné jedince představuje škola mnohem větší náklad (hlavně psychický), než pro schopnější. Takovýto systém by pak byl považován za zbytečně nákladný. I když se nám takovýto pohled může zdát nepochopitelný a uznáváme, že vysoké školy zvyšují lidský kapitál, je dobré zamyslet se trochu nad tímto přístupem.

Vysoké školy mohou nejefektivněji fungovat, pokud ze společnosti vyberou studenty, kteří dokážou studium nejlépe zužitkovat. Pokud by však výběr studentů neprobíhal správně, tzn. nezohledňoval dostatečně „studijní předpoklady“[7], ale jiné faktory, např. sociální původ, pak by vysoké školy netvořily kvalitní intelektuální zázemí společnosti, ale pouze jakousi kvazielitu. Absolventi vysokých škol v tomto případě sice dostávají vyšší příjmy, ale ne díky svým schopnostem, ale díky svém sociálnímu zázemí a společenské pozici a konexím vytvořeným při studiu. Jde potom spíš o kvaziproduktivní činnost.

 

Význam vzdělání – znalostní ekonomika

Někteří autoři považují přelom tisíciletí za počátek vzniku nové, „znalostní“ ekonomiky.[8] Stejně jako během průmyslové revoluce, kdy se zásadně změnil způsob výroby, z převládající zemědělské produkce se orientace obrátila na výrobu průmyslovou, se i dnes obrací pozornost na informační technologie. Podobně jako v devatenáctém století, kdy byla hlavní pozornost přesunuta k výrobě a stálému zdokonalování strojů, se i dnes ukazuje, že vzdělání je klíčovým faktorem vývoje společnosti i jednotlivce. Vzdělaná společnost vytváří kulturní zázemí a prostředí podporující inovace. Je tolerantnější, méně xenofobická a manipulovatelná, více racionální a hlavně k takovýmto vlastnostem vede i své děti. Investice do vzdělání má tedy velkou návratnost, i když obtížně ekonomicky měřitelnou.[9] Pokusím se zde ukázat dva pokusy o výpočet ekonomické návratnosti vysokoškolského vzdělání. Jeden je z pohledu studenta, druhý z pohledu státu.

 

 

Z pohledu studenta

Klasická teorie lidského kapitálu, představená Garry Beckerem, zkoumá investice do lidského kapitálu pomocí vysokoškolského vzdělání podle čistých výnosů. Ty lze vyjádřit jako diskontovaný tok budoucích příjmů vysokoškolsky vzdělaného člověka minus náklady. Náklady se navíc dělí na přímé a nepřímé.

Do přímých nákladů musíme započítat, v případě školství, náklady na vzdělání – školné (pokud je zavedeno); knížky a učební pomůcky; stravu, bydlení, ošacení a dopravu. Tyto náklady jsou ve většině případů kryty někým jiným než příjemcem investic. Hlavně pak rodinou a státem. Vedle materiálních nákladů sem patří i psychologické náklady - jak těžké je pro nás učení se nových věcí. Tyto psychologické náklady rostou s věkem.

Do nepřímých nákladů patří tzv. náklady ušlé příležitosti. Ty vyjadřují o kolik člověk přichází, pokud v době studia již nevydělává peníze v zaměstnání. Nepřímé náklady jsou pochopitelně nižší u mladších lidí, kteří ještě nemají žádnou výnosnější alternativu využití volného času a proto u nich můžeme čekat větší poptávku po investicích do lidského kapitálu.

Pokud ve výsledku budou čisté výnosy kladné, vyplatí se člověku začít studovat vysokou školu.

Já si na tomto místě dovolím použít výsledky diplomové práce se Lucie Reismüllerové.[10] Ta použila alternativní přístup k výpočtu výnosnosti vysokoškolského studia. V této práci se jí podařilo pomocí statistických dat vypočítat průměrnou výnosnost vysokoškolského studia v České Republice.

Porovnává zde čisté výnosy středoškolsky vzdělaného pracovníka s výnosy pracovníka vysokoškolsky vzdělaného. Stejně jako i Becker ve svém modelu předpokládá standardní délku studia - 5 let a to ve věku 19 až 23 let. Produktivní věk vysokoškolsky vzdělaného člověka tedy začíná až v jeho 24 letech.

Náklady pro vysokoškolského studenta tvoří na jedné straně náklady spotřební a na druhé náklady ušlé příležitosti.

Mezi spotřební vydání patří veškeré výdaje člověka, např. výdaje na potraviny a nápoje, oblečení, bydlení, dopravu, kulturu, zdraví atd. Jediné, co se sem nezapočítává jsou daně z příjmu, zdravotní a sociálního pojištění a pořízení nebo rekonstrukce bydlení. Průměrné spotřební náklady v roce 2002 na osobu v součtu činí 80 396 Kč. Největší díl je tvořen výdaji na základní potraviny a bydlení.

Pro výpočet nákladů ušlé příležitosti nejdříve pomocí logistické regrese odhaduje hrubou mzdu středoškolsky vzdělaného pracovníka. Z hrubé mzdy pak odvozuje čistý roční příjem. Pomocí lineární regrese určuje průměrné roční výdaje. Za pět let, podle tohoto výpočtu, středoškolák ušetří celkem 39 872 Kč.

 

Věk zaměstnance

Průměrná měsíční mzda

(v Kč)

Průměrná roční mzda

(v Kč)

Průměrná roční čistá mzda

(v Kč)

Roční výdaje

 

(v Kč)

Čistý roční příjem

(v Kč)

19

12 558

150 695

120 292

114 271

6 021

20

13 568

162 811

129 304

122 124

7 180

21

14 399

172 791

136 731

128 592

8 139

22

15 096

181 153

142 953

134 011

8 942

23

15 689

188 262

148 209

138 619

9 590

 

 

 Čistý příjem za 5 let studia (v Kč):

39 872

 

Zdroj: Mnohostranná analýza…, tab. 3.2 a 3.3

K nákladům ušlé příležitosti tedy ještě přičteme spotřební náklady za každý rok studia, 5 * 80 396 Kč = 401 980 Kč, a získáme celkové průměrné náklady na vysokoškolské studium: 441 852 Kč.

Ze statistických dat o průměrné měsíční hrubé mzdě jednotlivých věkových skupin (viz. tab.) dále odvodila průměrné příjmy pro jednotlivé věkové skupiny vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných pracovníků a po odečtení ročních výdajů mohla porovnávat jejich rozdíl.

 

Věk zaměstnance

Průměrná hrubá mzda (v Kč)

Středoškolské vzdělání

Vysokoškolské vzdělání

do 19 let

11 800

-

od 20 do 24 let

15 094

17 627

od 25 do 29 let

18 497

25 762

od 23 do 34 let

18 998

34 955

od 35 do 39 let

18 877

36 210

od 40 do 44 let

19 141

35 526

od 45 do 49 let

19 708

36 858

od 50 do 54 let

20 053

37 056

od 55 do 59 let

20 835

35 630

od 60 do 64 let

22 278

35 869

od 65 a více let

15 181

29 216

 

Zdroj: Mnohostranná analýza…, tab. 3.4

Návratnost pak uvažovala pro tři různé způsoby financování studia. První možnost, u nás velice obvyklá, je forma nenávratné půjčky. Jde o situaci, kdy nejčastěji rodiče platí studium a nepožadují následné splácení. V tomto případě se již první rok po ukončení studia čistý příjem vysokoškolsky vzdělaného pracovníka dostává nad čistý příjem pracovníka jen se středoškolským vzděláním. Tento fakt je ale částečně způsoben nadhodnocením mzdy po ukončení vysoké školy kvůli použitému modelu odhadu.

Druhá alternativa je použití bezúročné půjčky. Mohlo by se jednat například o půjčku od rodičů nebo prarodičů. Zde se součet čistých příjmů vysokoškoláka vyrovná se středoškolákem 6 let po ukončení studia, tedy v 29 letech.

Pokud by bylo nutné financovat vysokoškolské studium pomocí klasické úročené půjčky, prodlužuje se tento horizont značně. Výpočet zde vychází z reálné situace té doby. Úroková sazba je stanovena jako průměr úrokových sazeb Komerční Banky a České Spořitelny, tj. 8,5 %. Úvěr je poskytnut vždy na počátku školního roku ve výši 80 396 Kč po celou dobu studia a jeho splácení je odloženo o pět let, tedy na dobu ukončení studia. Úroky za tuto dobu tvoří 134 888 Kč a celková dlužná částka dosahuje výše 516 868 Kč.

Zde už závisí na formě splácení úvěru. Vzhledem k tomu, že se příjem vysokoškoláka bude v průběhu času nejspíše zvyšovat, je možné uvažovat nad nějakou netradiční formou rozložení splátek v čase. Výše splátek a s tím související doba nutná ke splácení dluhu samozřejmě značně ovlivňuje dobu, kdy se součet čistých příjmů vysokoškoláka vyrovná čistému příjmu středoškoláka. V případě splácení po dobu 10 let to bude ve věku 37 let. Pokud si člověk rozloží splátky na dobu 20 let dosáhne hranice vyrovnání čistých příjmů v 35 až 36 letech, podle toho, zvolil-li rovnoměrné nebo nestálé splátky. V případě splácení po dobu 30 let se při nestejných splátkách může čistý příjem vyrovnat již v 33 letech.

Pokud se podíváme na míru výnosnosti, kdy jako vložený kapitál vezmeme půjčku včetně úroků a jako výnosy čisté příjmy, pak se bude pohybovat mezi 9,37 % a 9,71 %.

Rozdíl čistých příjmů oproti středoškolákům tvoří pro případ nesplatné půjčky 500 tis. Kč ve věku 30 let a 1 500 tis. Kč ve věku 40 let. V případě, kdy si student musel brát standardní půjčku, zmíněnou dříve, je rozdíl čistých příjmů v 30 letech ještě záporný, ale ve věku 40 let činí již 198 tis. až 390 tis. Kč v závislosti na době splácení.

 

Finanční návratnost pro stát [11]

Nyní bych se rád podíval na výnosnost vysokoškolského studia z pohledu státu. V České Republice jsou všechny státní vysoké školy financovány skrze Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.[12] Náklady na jednotlivé obory se značně liší, ale pro tento účel je zde použita průměrná dotace na studenta. Ta v roce 2002 činila celkem 86 700 Kč.[13] K této částce je nutné ještě přičíst odvody na zdravotní pojištění, které za studenta platí stát. Ty činily 9 240 Kč na rok. Celkové náklady na studenta a rok tedy činí 95 940  Kč.

Státní dotace školy dostávají na počátku každého školního roku. Pokud budeme uvažovat zjednodušující případ bez diskontní sazby, to znamená, že celkové náklady činí pouze součet pěti ročních příspěvků, představuje průměrné pětileté studium pro stát celkové náklady ve výši 479 700 Kč. V případě, kdybychom počítali, že dluh nabíhá postupně během studia a počítali jsme úrokovou míru ve výši diskontní sazby České národní banky pro rok 2002, 3,5 %,  činila by výše dluhu na konci pětiletého období 645 765 Kč.

Oproti nákladům bude pro stát vystupovat rozdíl v příjmech na daních z příjmu a jiných odvodech z příjmů bývalého vysokoškoláka a středoškolsky vzdělaného pracujícího.[14] K počátečnímu dluhu vysokoškoláka tedy musíme ještě přičíst ušlé příjmy státu z daní a odvodů, které by v době svého vysokoškolského studia odváděl, kdyby již pracoval pouze se středoškolským vzděláním. Jeho závazek vůči státu se tedy rovná

479 700 Kč + 102 061 Kč = 581 761 Kč.

Státu se tímto způsobem jeho investice do vysokoškolského vzdělání splatí po necelých 17 letech po studentově ukončení vysokoškolské školy, tzn. v jeho 40-ti letech. Vnitřní míra výnosnosti této investice se pohybuje ve výši 5,43 %.

Pokud se do výpočtu celkové dlužné částky zahrne skutečnost, že dluh nabývá průběžně během studia, ale s jeho splácením student začíná až po ukončení školy, nabývá výše dluhu v závislosti na uvažované úrokové míře. Při úrokové míře ve výši 3,5 % [15] se výše dluhu po ukončení studia vyšplhala na 645 175 Kč a doba návratnosti od ukončení studia se prodloužila na 29 let. Věk, ve kterém vysokoškolsky vzdělaný pracovník splatí svůj závazek vůči státu, se posunul na 52 let.

Zajímavé je i srovnání investice státu do vysokoškolského vzdělání s jinými investicemi. Zde se jako alternativní investice uvádí netermínovaný vklad s úrokovou sazbou 3,932 %.[16] Nejprve budeme zase uvažovat jednodušší případ, kdy dluh vznikne až po ukončení studia. V tomto případě by stát částku, jinak vynaloženou na financování vysokoškolského studia, tzn. 581 761 Kč, uložil po dobu ekonomické aktivity středoškolsky vzdělaného člověka (na 40 let) na účet s námi uvažovanou úrokovou sazbou 3,932 %. Ta by po 40-ti letech vynesla sumu 2 720 929 Kč.

V případě pokud by stát původní částkou financoval vysokoškolské studium, mohl by rozdíly na daních a poplatcích ukládat průběžně na účet se shodnou úrokovou mírou. Na konci by zůstatek na účtu činil 3 546 146 Kč, což je zhruba 1,3krát víc.

Pokud opět budeme uvažovat, že dluh vzniká postupně a celková dlužná částka po skončení studia je tudíž vyšší, zůstává investice do vysokoškolského vzdělání stále ještě 1,16krát výnosnější.

Vedle zajímavé výnosnosti díky zvýšenému příjmu z daní přináší vysokoškolské vzdělání i mnoho jiných pozitiv. Podle studie OECD, o úloze lidského a sociálního kapitálu, přináší zvýšení průměrného počtu let řádného vzdělávání o jeden rok zvýšení ekonomické výkonnosti na hlavu dokonce o 6 %.[17] Výdaje spojené se sociální politikou také klesají s rostoucí kvalitou vzdělání obyvatelstva. Lidé s vysokoškolským vzděláním jsou mnohem flexibilnější a schopnější prosadit se na trhu práce a znamenají tudíž menší finanční zátěž v oblasti výdajů státu na otázku nezaměstnanosti.

Spolu se Sametovou revolucí došlo i k revoluci vnímání významnosti vysokoškolského vzdělání. V rámci komunistické ideologie došlo k celkovému popření všech přirozených společenských hodnot. Jako priorita byl brán dělnický původ a za ideál občana byli považováni manuálně pracující. V roce 1988 se jeden rok studia na vysoké škole promítl pouze v čtyřprocentním nárůstu průměru mzdy. V roce 1996 to už znamenalo nárůst o osm procent. [18] Nyní se pohybuje výnos z terciárního vzdělání u nás vysoce nad průměrem zemí OECD. Je to způsobeno tím, že vysokoškolsky vzdělaní lidé jsou u nás zatím velice „nedostatkovým zbožím“ a tudíž je jejich cena na trhu práce vyšší nežli ve vyspělých ekonomikách. Tento fakt je však částečně kompenzován deformovaností státních platů. Oblasti s nejvzdělanějšími, ale špatně placenými zaměstnanci, jako je lékařství a školství, snižují svými platy celkový průměr. Po jejich odečtení by se jeden rok na vysoké škole promítl ještě výrazněji v nárůstu mzdy.

Nejvíce se rozdíl v příjmech projevuje u čerstvých absolventů. Zatímco se průměrný nástupní plat absolventa vysoké školy (23 až 27 let) ve státním sektoru pohybuje kolem 86 % průměrné mzdy (viz. tabulka níže), v soukromém sektoru je to již 143 % průměru. Stávají se dokonce i takové absurdity, že mladí medici musí zpočátku platit, aby mohli vůbec v nemocnici pracovat. S rostoucím věkem a hlavně praxí se mzda samozřejmě zvyšuje. U státních zaměstnanců jde však o nárůst velice pozvolný. 106 % mezi  28-32 lety, 113 % ve věkové skupině 33-37 let, zatímco v soukromém sektoru se mzda ve stejných skupinách pohybuje již kolem 212 % respektive 216 % průměrné mzdy.

Poměr mezi průměrnou mzdou občana pouze se základním vzděláním a tím s vysokou školou se za období 1988 až 1996 zvýšil z 1,48 na 2,37.[19]

 

České vysoké školství

 

Historický vývoj legislativy

Vysoké školství, stejně jako všechny ostatní oblasti ekonomiky, podléhalo tehdejšímu systému centrálního plánování. Orgány stranické komise rozhodovaly o osnovách, počtu studentů, rozdělení a zaměření jednotlivých škol i výzkumných projektech. Zasahovaly dokonce i do přijímacího řízení, kdy jednu z nezbytných podmínek přijetí tvořila stranická příslušnost rodiny a jakási „bezúhonnost“ širokého příbuzenstva (dědeček válečný pilot a strýček v Americe nedělali nejlepší vizitku). I zařazování do pracovního procesu probíhalo (za nejtužšího režimu) řízeně. Absolvent školy dostal přesně určené místo, kam musí nastoupit, mnohdy bez souvislosti s vystudovaným oborem. Samozřejmě i finančně byly školy stoprocentně závislé na státu.

Po roce 1989 začínají pronikat demokratické změny i do vysokého školství. Již v roce 1990 byl přijat nový zákon o vysokém školství.[20] Ten „…vrátil zásadní rozhodovací práva a svobody zpět do rukou vysoké školy, jejích zaměstnanců a studentů. Zákon položil důraz na akademická práva a svobody jako důležité principy demokracie a pro oblast vysokého školství nastínil demokracii v intencích samosprávy a autonomního rozhodování.“[21] Omezil roli státu a akademickému senátu vrátil jeho rozhodovací pravomoce ohledně počtu studentů, zaměření jednotlivých oborů, výzkumných programů a dalšího. Reprezentujícím orgánem všech vysokých škol, určeným i pro kontakt s ministerstvem, byla ustanovena Rada vysokých škol. Jako poradní orgán vlády byla vytvořena akreditační komise, která měla hlídat kvalitu vysokých škol. I v oblasti finanční dostaly školy větší svobodu. Ministerstvo školství začalo rozdělovat finanční prostředky školám a ty pak už měly volnost v jejich distribuci a využití.

Zákon sice otevřel možnost pro vytvoření nižších (bakalářských) forem studia, ale tím, že dále nepodpořil vznik neuniverzitních a soukromých vysokých škol, zachoval si systém převážně unitární charakter. Soukromé vysoké školy sice nebyly prakticky omezovány ve svém vzniku, ale tím, že neměly možnost získat akreditaci pro svoje studijní cykly a tudíž vydávat diplomy uznané Ministerstvem školství, měly velký handicap.

Naproti tomu možnost vzniku regionálních vysokých škol s praktičtěji zaměřenými studijními programy pomohl odčerpávat obrovský přetlak uchazečů z vysokoškolských center (Prahy, Brna, Olomouce, Ostravy).

Další oblast, kterou se zákon nezabýval, tvořilo oddělení vědy a výzkumu. Oblast vědy byla v komunistické režimu uměle oddělena od vysokých škol a koncentrována do Akademie věd ČR. Tento fakt způsobil nízký nárůst postgraduálních studentů v první polovině devadesátých let.[22]

Novela zákona z roku 1993[23] pak pouze doplňuje některé oblasti. Hlavně pak zakazuje uzavírání pracovních poměrů vysokoškolských učitelů na dobu neurčitou. Standardní úvazky jsou stanoveny na dobu dvou až pěti let. Pro prodloužení úvazku musel být nově vypsán konkurz na dané místo.

I přes celkově pozitivní dopad zákona z roku 1990 se začínají již v roce 1994 projevovat jeho stinné stránky, hlavně nedostatek financí. Vysoké školy musí čelit stále rostoucímu počtu přihlášek a jejich rozpočty na to nestačí. Někteří autoři právě vysoké samostatnosti vysokých škol přisuzují zbrždění i znemožnění rozsáhlejší a hlubší reformy.[24]

Kvůli stále se zhoršující finanční situaci většiny vysokých škol byl v roce 1994 skupinou odborníků sestaven návrh reformy vysokoškolského financování, který vycházel z tzv. australského modelu.[25] I přes to, že jeho zadání pocházelo od Výboru pro vědu a vzdělání Poslanecké sněmovny, nebyl nikdy předložen k diskusi jakožto návrh zákona. Mezi důvody patřil zřejmě i velký odpor většiny rektorů vysokých škol, kteří se obávali, že pokud by stát vybíral soukromé investice a pak je sám přerozděloval školám spolu se státními dotacemi, pokusil by se postupně vyvázat ze svých vlastních závazků. Soukromé zdroje by pak pouze vytlačily ty veřejné, celkové dotace by se ale nezvýšily.

V roce 1998 byl přijat nový školský zákon[26], který dále rozšiřuje vysokoškolskou autonomii, ale po finanční stránce nepřináší žádnou výraznější změnu. Vysokým školám bylo změněn právní status ze státní příspěvkové instituce na novou právnickou osobu – veřejnou vysokou školu. Do jejich vlastnictví byl svěřen prozatím státní majetek. Navíc jim bylo umožněno podílet se v mnohých výdělečných aktivitách např. „…konference, poradenství, vydavatelská činnost, výzkum, knihkupectví, zkoušky, licenční dohody, atd. a dodatečné příjmy na vlastních institucionálních účtech nedanit.“[27] Dvě hlavní oblasti možného příjmu, tzn. školné a zisky z podílu v obchodních společnostech, však nemohly být ze zákona využity.

Velký pokrok znamenalo právní uznání tzv. neuniverzitních vysokých škol (vyšších odborných škol a soukromých vysokých škol). I přesto, že tyto instituce nečerpaly žádné státní dotace (ze zákona to ale není zakázáno), vzniklo od této doby již více než 168 vyšších odborných škol, jejichž počet studentů přesahuje 22 000 [28] a 38 soukromých vysokých škol [29] a pomalu zaplňují mezeru v této oblasti. Některé tyto instituce mají vedle bakalářských studijních programů již akreditované i magisterské studijní programy a splňují tím formální podmínku pro zařazení mezi školy univerzitního typu.

V roce 2001 vstoupila platnost novela zákona o vysokém školství.[30] Jejím hlavním důsledkem bylo vytvoření předpokladu pro masovější přechod na tzv. binární systém. Tento přechod proběhl na některých fakultách již dříve. Jde o rozdělení studia na dva poměrně samostatné stupně, bakalářský a magisterský. Tento systém umožňuje studentům lepší průchodnost mezi jednotlivými obory i v průběhu studia a to v mezinárodním měřítku.[31] Pro vysoké školy tento systém znamená možnost větší otevřenosti. Na bakalářské studium je možno přijmout větší počet studentů a až magisterský cyklus pojmout více specializovaně. Pro vysoké školy se tímto průměrné náklady na studenta snižují.

Novela navíc umožňuje (s určitými omezením) kapitálové investice do obchodních společností a soukromých společných podniků. Stát se společníkem veřejné obchodní společnosti nebo komplementářem komanditní společnosti bylo z důvodu ochrany majetku při případném neúspěchu zakázáno.

Další bod se týkal zpřísnění postihů pro tzv. věčné studenty. Pokud si student prodloužil standardní dobu studia o více než jeden školní rok byl povinen uhradit částku, blížící se roční dotaci od státu. (Na Univerzitě Karlově se poplatky v roce 2005 pohybují od 16 000 Kč za rok na teologických fakultách až po 46 000 Kč na lékařských fakultách.)[32]

Dále tato novela umožnila studentům tzv. programu celoživotního vzdělání zapisovat si akreditované předměty a, za určitých předem daných předpokladů, přejít k řádnému studiu dovršenému získáním diplomu.[33] Dovolil tak vysokým školám přijímat studenty nad stanovené kvóty a od nich čerpat dodatečné finanční zdroje formou školného. I přes nesouhlas některých rektorů, začaly mnohé fakulty tento systém využívat. Šlo převážně o obory s velikým přetlakem uchazečů.[34]

 

 Systém financování vysokého školství

Jak jsem již uváděl, dříve financování vysokých škol korespondovalo s jejich celkově omezenou autonomií. Až do roku 1989 se systém financování vysokých škol příliš nezměnil od stavu z padesátých let. Školy měly centrálně sestavený rozpočet, kde bylo přesně dané na jaké položky jsou ty které peníze určeny. Tento způsob znamenal postupné odtržení finančních zdrojů od reálných potřeb škol a zamezoval vývoji celého vysokého školství.[35]

Dnešní systém státního financování je dělen na investiční a neinvestiční dotace. Neinvestiční část  slouží k pokrytí vzdělávací činnosti vysoké školy. Celkovou neinvestiční dotaci od státu získáme vynásobením normativního počtu studentů veřejné vysoké školy a základního normativu studijního programu. Do výpočtu se započítává tzv. propadovost studentů (procento studentů, kteří ukončí studium po prvním ročníku školy) a je korigován koeficientem povoleného nárůstu studentů. Dále se zahrnuje finanční náročnost studijního programu. Ta se dělí do šesti skupin. Základní normativ má koeficient 1, nejvyšší koeficient ekonomické náročnosti má hodnotu 3,5.

V praxi je základní normativ částka v korunách, která vznikne podílem finančních prostředků vyčleněných z rozpočtu a počtu studentů všech veřejných vysokých škol s výjimkou veřejných vysokých škol uměleckých.[36]

Normativ, základní jednotka při rozdělování finančních prostředků, je tedy v první řadě závislý na celkovém rozpočtu vymezeným vládou na oblast vysokého školství. Měl by pokrýt:

- provozní náklady – tzn. mzdové náklady (spolu se sociálním a zdravotním pojištěním), režijní náklady (provoz učeben, rektorátu a obslužných pracovišť) a specifické provozní náklady apod.,

- instrumentální náklady, tzn. náklady na materiální a materiálové vybavení, odpisy strojů, zařízení, počítačů a software apod.,

- náklady nutné pro rozvoj daného studijního programu.[37]

 

Pokud se podíváme na vývoj základního normativu v celé existenci tohoto systému, zjistíme, že jediné výrazné navýšení proběhlo v roce 1994 z původních 16 921 Kč na 24 623 Kč. Od té doby již nárůst probíhá velmi pozvolně. Ještě v roce 1998 se pohyboval téměř na úrovni roku 1994. Pro rok 2003 vyšel základní normativ na 30 079 Kč.

Pokud ale do vývoje základního normativu zahrneme vývoj inflace v této době, zjistíme, že výše základního normativu vzrostla za jedenáct let o 78 %, zatímco kumulovaná inflace za stejné období tvořila 113 %. Reálný základní normativ se tedy snížil na 14 122 Kč.[38]

 

Potíže dnešního vysokého školství

 

Nedostatek financí

Podle výzkumu provedeného ve spolupráci MŠMT a pracovníků vysokých škol,[39] vycházejícího z instrumentální a provozní náročnosti studia, vyplývá, že dnešní výše normativu umožňuje sice školám „přežít“, ale nedává jim prostor pro rozvoj. Navíc tím, že celková dotace se odvíjí od počtu studentů, zvýhodňuje „masové“ studijní programy. Důsledek je ten, že některé školy řeší finanční nedostatek stále vyšším zatěžováním pedagogů. Dalším nezdravým dopadem nedostatku finančních prostředků na vzdělávací činnost je přelévání financí původně určených k pokrytí jiných oblastí (vědy a výzkumu, technologických projektů apod.) do vzdělávací oblasti. To může zapříčinit nízkou míru konkurenceschopnosti na mezinárodní úrovni.

Dalším nedostatkem dnešního normativního způsobu financování je nedostatečné finanční rozlišení tří existujících stupňů vzdělání. To souvisí s obecným chápáním těchto tří studijních programů. Bakalářský cyklus má být hromadný, spíše prakticky zaměřený. Zde se nejlépe dají využít úspory z rozsahu. Mezi základní požadavky patří velké, moderně vybavené posluchárny, dobře vybavené knihovny, počítačová učebna s kvalitním připojením na internet. Učitelé musí mít k dispozici pracovny a zázemí pro výkon svého povolání (hlavně odpovídající platy). Až na výjimky (medicína a experimentální obory) jsou nároky na bakalářské studijní programy obdobné.

Magisterské studijní programy jsou již výběrové a i styl výuky musí být individuálnější. Pro elity pak slouží doktorandské studium. To je zákonitě i finančně nejnáročnější.

Dnešní systém však takovéto členění nezohledňuje. Normativ se dělí jen podle studijního oboru a nerozlišuje mezi bakalářským, magisterským a doktorandským studijním programem.

Jako výsledek tohoto projektu zazněl požadavek na zvýšení stávajícího základního normativu pro bakalářské cykly minimálně o 35 % na částku okolo 39 000 Kč a ještě výrazněji podpořit magisterské a obzvláště doktorandské studijní programy až na 59 000 Kč. To znamená zvýšit finanční podporu magisterských a doktorandských programů a to v poměru Bc. : Mgr. : Ph.D - 1 : 1,1 : 1,5.

Vedle normativního způsobu financování projekt doporučuje zavést systém bonusového financování. Ten by měl zohledňovat kvalitu výuky a vědeckou a výzkumnou angažovanost. Fakulty by se měly hierarchicky rozdělit na výzkumné a čistě výukové. 

Dalším ukazatelem kvality by se měla stát poptávka po studiu vyjádřená počtem přihlášek. V některých velmi „přetlakových“ oborech by měl být povolen i vyšší nežli desetiprocentní růst nově přijatých.

 

Špatný výběr studentů - výběr studentů podle sociálního původu

Dle ideálu moderní demokratické společnosti má být zajištěna rovnost přístupu k základním občanským právům všem občanů bez ohledu na jejich sociální původ. Hlavní oblastí, kde je rovnost nutnou podmínkou nejenom ke spravedlnosti, ale i k udržitelnému růstu společnosti, je vzdělání. Terciární vzdělání není ani zdaleka volným statkem, aby ho mohl využívat každý. Veřejností je intuitivně přijímána ta nejefektivnější možnost, to znamená umožňovat studium těm nejschopnějším, kteří pro danou oblast mají nejlepší předpoklady.

Tento požadavek je mimo jiné zakotven i v naší ústavě: "Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách."[40]

Na vysokou školu je přijat jen zhruba každý druhý uchazeč. Zvláště pak na některých oborech se velká část studentů po přijímacím řízení dozví z výsledků: „Nepřijat z kapacitních důvodů.“ U mnohých humanitních oborů poměr uchazečů na jedno volné studijní místo přesahuje 10:1. To mnohé studenty vede k volbě alternativních řešení, kdy raději zvolí obor, kde jsou šance na přijetí vyšší, ale o které nemají takové zájem. Podle některých průzkumů až třetina studentů nestuduje obor, který by si přála studovat.[41]

 

Fakulty:

převis poptávky

Právnické fakulty

          11,4 

Humanitní a společenskovědní fakulty

6,4

Lékařské fakulty

4,1

Technické fakulty (kromě architektury)

2,1

Ostatní fakulty

5,6

Celkem

5,2

 

Pozn.: Převis poptávky = počet přihlášek / počet přijatých

Zdroj: Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 44

Mnozí autoři se zamýšlejí nad efektivností a zároveň i spravedlností dnešního klíče k výběru studentů.[42] Z průzkumů vyplývá, že přijímací řízení na některých oborech nepříliš odpovídají obecným předpokladům pro studium. Následující tabulka ukazuje souvislost mezi výsledky obecně studijních předpokladů a výsledky u přijímacího řízení na vysokou školu. Je patrné, že u dnešních nejžádanějších oborů, se výsledky rozcházejí nejvíce.[43]

 

Pokud naše vysoké školy nevybírají své studenty podle studijních předpokladů, jaká hlediska hrají roli?

Fakt, že největší procento přijatých na vysokou školu pochází z gymnázií (hlavně pak těch víceletých) není nikterak zarážející. Volba gymnázia znamená, že člověk chce v budoucnu pokračovat ve studiu i na vysoké škole. Gymnázia shromažďují povětšinou nadané děti se stejnými aspiracemi. Velká část gymnaziální výuky je zaměřena na přípravu k přijímacím řízení na vysoké školy a to se samozřejmě  projeví ve větší úspěšnosti.

Pokud k tomu přidáme fakt, že děti z víceletých gymnázií mají zdaleka nejvyšší aspirace ke studiu vysoké školy (92 % oproti průměru 58 %)[44], vychází nám, že rozhodnutí o budoucnosti člověka v otázce vysokoškolského vzdělání do značné míry probíhá již v patnácti letech volbou školy střední nebo ještě dříve při přechodu na víceleté gymnázium. Co se týče věku první selekce patříme vedle Německa, Rakouska a Maďarska k zemím s nejranější selekcí (okolo 11 let).[45]

Je zřejmé, že v tomto věku jsou to hlavně rodiče, kteří rozhodují o přechodu svého dítěte na výběrové gymnázium. Jsou to ale především rodiče vysokoškolsky vzdělaní, kteří od svých potomků požadují přechod na gymnázium s následným studiem vysoké školy. Dále se určitě projeví vliv zděděných studijních předpokladů, respektive lepšího rodinného zázemí daného uvážlivějším přístupem rodičů (mimoškolní aktivity, lepší výchova…) 

Pokud se vyčíslí pouze vedlejší náklady spojené se studiem na vysoké škole, ukáže se, že i ty můžou být pro mnohé dostatečně omezující složkou. Nejobvyklejší varianta, jak tyto náklady pokrýt, je podpora z rodiny. Druhou nejobvyklejší variantu tvoří vedlejší přivýdělek. Ten ale není snadné sehnat. Jedna z hlavních příčin, proč není studentská práce příliš vítaná, je vysoká finanční náročnost spojená s placením sociálních a zdravotních odvodů. Po studentovi, který si chce nebo potřebuje přivydělat, je požadováno v podstatě dvojí odvádění. Jednak za něj platí stát jako za studenta, ale současně i zaměstnavatel.

Tyto skutečnosti mají za následek výrazné korelace mezi sociálním původem a možností studia na vysoké škole. Navíc, pokud se dítě bohatých rodičů nedostane na státní vysokou školu, má možnost jít studovat na školu soukromou. Náklady na takovéto studium jsou však pro většinu lidí nepřekonatelně vysoké a poněvadž neexistuje žádná možnost speciálně upravených půjček a dotací, projevuje se zde dále segregace bohatých a chudých.

Při srovnání se Spojenými státy, s rychle rostoucím vzdělávacím systémem, se v posledních letech podstatně zvýšily šance na přijetí dětí z dělnických rodin a to z 22 % na 32 % a postupně se začíná přibližovat možnostem k studiu dětí vysokoškolsky vzdělaných rodičů. (Ta poklesla z 69 % na 65 %.)  Stejné tendence se projevují i v jiných státech. Např. Nizozemí, kde se vedle zvyšujících šancí na přijetí snižuje též závislost na sociálním původu. Ve srovnání s Českou republikou, kde je růst vysokoškolských kapacit mnohem nižší, se navíc projevuje i rozevírání propasti mezi procentem přijatých podle dispozic rodiny. Vzrůst procenta přijatých dětí z dělnických rodin za poslední dvě generace se u nás zvýšil jen nepatrně, ze 7 % na 10 %. Naproti tomu se šance na přijetí u dětí z rodin odborníků zvýšila z 25 % na 39 %. Pravděpodobnost přijetí je pro ně tudíž čtyřnásobná nežli u dětí z dělnických rodin. V Nizozemí je tato disproporce poloviční.[46]

Řešení tohoto problému je velice obtížné a ukazuje se, že jediná v praxi ozkoušená a účinná cesta vede skrz otevírání studijních příležitostí pro širokou veřejnost.

 

Malý tlak na efektivitu vzdělání

Nízká výkonnost vysokých škol se projevuje ve dvou ohledech. Školy nepodléhají téměř žádnému tlaku ze strany konkurence a chybí jim tedy motivace využívat stoprocentně stávajících kapacity. Učební prostory, vybavení škol, ale i samotní kantoři nejsou vždy optimálně vytíženi.[47]

Druhá, a zásadní potíž našeho školství, spočívá v naprosté absenci funkčních vazeb mezi trhem práce a vzděláním. Naše vysoké školy nejsou hodnoceny podle uplatnitelnosti svých absolventů. „Není pravda, že vzdělání má hodnotu, cenu či smysl samo o sobě. To získává teprve jeho uplatněním, kdy jej jako takové někdo společensky uznává a využívá. Jinak jen vychováváme nespokojené, frustrované intelektuály, kteří neseženou práci…“, řekl na jedné konferenci o lidském kapitálu prezident Liberálního institutu, ing. Schwarz.[48] A pan Čechák dodal: „Kdo posoudí, co je vlastně potřeba z hlediska vzdělání a rekvalifikací? Zjišťovali jsme to a získali různé odpovědi. Regionální koordinátoři jednoho profesního svazu nám řekli – my chceme člověka šitého na míru. Naopak u velkých, převážně zahraničních firem, nebo firem s rozhodující zahraniční účastí (Siemense či ve Škodě-Volkswagen) požadují člověka flexibilního, schopného uvažovat, učit se, to konkrétní jej naučí sami na své náklady. Na ministerstvu práce a sociálních věcí nám řekli, že např. účetních je nadbytek, ale podívejte se do novin – kolik je zde inzerátů hledajících účetní, ale i manažery, právníky apod.“[49]

Stát přerozděluje většinu dotací z peněz vybraných na daních na základě normativu. Tyto tabulkové hodnoty ale v žádném případě nemohou zohlednit skutečnou kvalitu jednotlivých institucí. Nehledě na platy kantorů, které ani vzdáleně neodpovídají jejich významu a působí spíš demotivačně.

 

Zahraniční srovnání

Celkové státní výdaje na terciární školství v České republice za rok 1995 tvořily 0,9 % HDP. Podle zveřejněných publikací OECD, Education at a Glance 2003 [50], se pohybují roční výdaje na terciární vzdělání v zemích OECD v průměru kolem 1,7 % HDP. Z toho plyne, že naše výdaje tvoří jen lehce přes polovinu průměrných výdajů vyspělých států. Navíc se tento trend nemění. Spíš posiluje.

Výdaje státu na terciární vzdělání v roce 2002 oproti roku 1995 v absolutních číslech sice vzrostly, ale poměr k HDP se snížil z 0,76 % na 0,7 %. Ze soukromých zdrojů u nás do terciárního vzdělání přišlo pouze 0,12 % HDP. To činí jenom 14 % z celkových výdajů. Oproti tomu v zemích OECD tvoří 0,9 % HDP soukromých výdajů skoro 23 % celkových výdajů.  Řadíme se tudíž někam na konec pelotonu a v mezinárodní hospodářské soutěži nám to nedává příliš růžové vyhlídky do budoucnosti. Nehledě na to, že nás i naši nejbližší sousedé (Slovensko, Maďarsko) zahanbují.

Ve srovnání se zeměmi, kde se na státních vysokých školách vybírá školné, je propast ještě mnohem hlubší. Jejich celkové výdaje přesahují značně 2 % HDP (např. USA 2,3 % HDP a Korea 2,5 % HDP).

To se samozřejmě musí projevit i na objemu služeb terciárního vzdělání. Pokud srovnáme průměr očekávané délky studia na vysoké škole pro naše současné sedmnáctileté s průměrem OECD zjistíme, že našich 1,4 roku nás řadí na samotný konec. Proti průměru zemí OECD (2,5 roku) více zaostává už jenom Turecko (1,2 roku) a Mexiko (0,8 roku).

Procento dvacetiletých lidí, kteří v ČR pořád studují, tvoří 25 %. Průměr zemí OECD je 44 %  (Finsko 47 %, Irsko 35 %, Nizozemí 56 %, USA 38 %). Počet osob mezi lety 25 až 64 se zakončeným terciárním vzděláním činí u nás 13 % mužů a 9 % žen. V OECD je to 23 % mužů, 21 % žen. Tento deficit se musí projevit v celkovém chodu ekonomiky a pokud si míníme udržet místo mezi rozvinutými světovými státy, musíme ho snížit.

 

Zahraniční doporučení

Doporučení, které dostáváme od OECD a od Světové banky jsou v zásadě shodné. Obě mluví o nutnosti zvýšit celkové výdaje na terciární vzdělání vyjádřené jako podíl HDP a zároveň nutnost zapojení soukromých zdrojů.

Světová banka v roce 1998 vydala zprávu, týkající se mimo jiné otázky rozvoje terciárního vzdělání. Zmiňuje v ní přímou úměru mezi úrovní vzdělanosti ve společnosti a hospodářskou prosperitou. Hlavní důraz klade na zvýšení možnosti studovat na vysoké škole a snížení závislosti ekonomického zázemí a přístupu ke studiu. Uvádí zde tři konkrétní kroky:

"(i) Zvýšit příjem studentů na existujících univerzitách a financovat ho ze školného, přičemž se studentům nabídnou půjčky a omezená sociální stipendia. Náklady by mohly zůstat nízké, neboť větší množství studentů by jen znamenalo intenzivnější využití existujících zařízení včetně zaměstnanců vysokých škol.

(ii) Podpořit vznik nových škol terciárního stupně, hlavně soukromých a financovaných ze školného. Aby se snížily náklady na rozjezd, mohly by tyto univerzity vznikat z dnešních vyšších odborných škol.

(iii) Pokračovat v rozvoji vyšších odborných škol v závislosti na poptávce, financování rovněž ze školného." [51]

Podobně zní i doporučení OECD z roku 2001:

"Poptávka po vysokoškolském vzdělání vysoce převyšuje nabídku studijních míst, pro jejíž růst lze ještě hodně udělat. Například lze zavést školné doplněné o studentské půjčky a stipendijní programy pro ty, kteří to budou potřebovat. To by přineslo i dodatečné rozpočtové zdroje pro růst kapacit a pomohlo racionalizovat tlak poptávky."[52]

„Plány na zvýšení výdajů v tomto sektoru o více než jedno procento HDP by se neměli uskutečnit dříve, než se připraví konkrétní plány na zvýšení výstupu.“[53]

Doporučení obou mezinárodních institucí mají stejný základ. Liší se pouze v nastíněné cestě. Zatímco Světová banka vidí jako hlavní požadavek dále nezvyšovat mandatorní výdaje vlády a tudíž doporučuje řešit školné pouze systémem půjček, OECD naproti tomu doporučuje zavést současně systém podpor a stipendií, pro sociálně slabší.

 

Hlavní důvody pro změnu financování vysokých škol

Finanční situace vysokých škol se nachází v kritickém stavu. Je to způsobné hlavně stále rostoucím počtem studentů, který ale není vyvažován růstem státních příspěvků.

I když se nominální výdaje do terciárního sektoru zvyšovaly z 7,122 miliard v roce 1994 na 11,9 miliard v roce 2001, což představuje růst o zhruba 68 %, po odečtení inflace, která v součtu za dané období dosáhla též 68 % se reálné výdaje nezměnily. V poměru k HDP se snížily z 5,2 % v roce 1995 na 4,5 % v roce 2000. Hlavní propad představují reálné výdaje na jednoho studenta. Ty klesly ze zhruba 54 000 Kč z roku 1994 na 34 000 Kč v roce 2001 (v cenové hladině z roku 1994).

Tento stav se samozřejmě neblaze projevuje ve stavu našeho vysokého školství. Pokud se podíváme na srovnání se zeměmi OECD hlavně v oblastech podílu studentů v oblasti terciárního vzdělání v příslušném věku vycházíme ve srovnání s průměrem OECD i v přímém srovnání s našimi nejbližšími konkurenty zdaleka nejhůře.

I průměrná předpokládaná délka studia v terciárním vzdělání se u nás pohybuje o více nežli rok pod průměrem zemí OECD.

Při hledání řešení ve formě financování vysokých škol by měl být brán zřetel na tyto hlavní zásady:

Zvýšení procenta vysokoškolsky vzdělaných lidí, rozšířením stávajícího počtu studijních míst. Přitom je nutné nezvyšovat sociální rozdíly v dostupnosti terciárního vzdělání, naopak stávající bariéry ještě snížit.

Zefetivnění celého sektoru terciárního vzdělání, jednak racionalizací poptávky po studiu ze strany studentů a na druhé straně větší motivací škol ke zkvalitnění poskytovaného vzdělání a sledování a poskytování informací o úspěšnosti svých absolventů na pracovním trhu.

 

Model financování vysokého školství s využitím kapitálového trhu

Jeden z konceptů financování vysokého školství, který z těchto dvou podmínek vychází je založen na využití funkce kapitálového trhu v oblasti investic do lidského kapitálu. Počítá s vytvořením efektivní vazby mezi trhem vzdělání a trhem práce.

 

Teorie kapitálového trhu

 

Funkce kapitálového trhu

Pokud se pokusíme rozdělit společnost na její základní jednotku dostaneme se až na jednotlivou domácnost. Ta má dané rozpočtové omezení a určitou omezenou množinu investičních příležitostí. Část rozpočtu spotřebuje ve formě reprodukčních nákladů (jídlo, bydlení, ošacení apod.) zbytek může investovat. Začne pochopitelně u investic s nejvyšší mírou zisku a budou pokračovat až po nejnižší. Tak by to fungovalo, pokud bychom uvažovali domácnost, která může využívat pouze své vlastní investiční příležitosti.

Pokud by měla možnost investovat na kapitálovém trhu mohly by nastat dvě možné situace. Buď by míra zisku její nejhorší uskutečněné investice byla vyšší než míra zisku na kapitálovém trhu. (Tu můžeme považovat pro danou domácnost za konstantní – vliv investic jedné domácnosti na ní nebude mít žádný vliv.) Pak by tato domácnost měla možnost vypůjčit si na kapitálovém trhu prostředky pro uskutečnění vlastních výnosnějších investic.

Druhá možnost je, že by míra zisku na kapitálovém trhu převýšila míru výnosnosti její nejhorší investice. Pak by ovšem daná domácnost mohla přesunout všechny své investice, které by se nacházely pod úrovní ziskovosti kapitálového trhu, a investovat je právě na kapitálovém trhu. Tím by si určitě polepšila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Situace dlužníka:                                                       

 

 

 

 

Situace věřitele:

 


r*…míra výnosnosti na kapitálovém trhu (úroková míra)

Yd… disponibilní důchod domácnosti

Plocha X… možný zisk

Křivka I-I… investiční příležitosti domácnosti


Tyto dvě možnosti můžeme považovat i za dvě samostatné domácnosti. Ta první má dobré investiční příležitosti, ale chybí jí prostředky k uskutečnění. Ta druhá má velmi omezené investiční příležitosti a své prostředky by tudíž ráda využila efektivnějším způsobem. (Konkrétní množství peněz zde samozřejmě nehraje vůbec roli – druhá domácnost jich může mít v absolutních číslech méně nežli ta první). Pokud by druhá domácnost půjčila té první část svých peněz (obecně samozřejmě všech finančních aktiv) a první je mohla investovat vznikl by přebytek a situace by se dostala do Pareto optima. Pak už by záleželo pouze na vzájemné dohodě, jak by se rozdělil mezi obě domácnosti.

Jediná instituce, která takto funguje je kapitálový trh. Jedná se o jedinečnou ukázku praktického uplatnění Smithovy neviditelné ruky trhu. Až díky kapitálovému trhu je možno všechny zdroje efektivně alokovat a využít těch nejlepších investičních příležitostí. Celkový důchod se díky němu dostává až na hranici produkčních možností.

Stejný průběh nastane i v obecnější rovině. Stačí si uvědomit, že jsou všechny ekonomické subjekty vlastněny jednou či více domácnostmi a i ony sledují naprosto stejný cíl, tj. maximalizovat svůj užitek.

 

Podmínky pro fungování kapitálového trhu

Pro dokonalé fungování kapitálového trhu je nutné, aby byly splněny následující podmínky:

Všechny investiční příležitosti budou moci být oceněny budoucími výnosy a následně uspořádány podle mezní míry výnosnosti.

Všechny ekonomické subjekty se budou chovat racionálně a dle zásad homo-economicus, tzn. budou maximalizovat svůj užitek (zisk).

Nebudou existovat žádné transakční náklady a nebude též žádné riziko.

Nebude existovat žádné omezení při vstupu kapitálu na trh a budou moci být využity všechny investiční příležitosti.

Pro praktické využití není zapotřebí, aby kapitálový trh fungoval dokonale, ale aby byly splněny podmínky, při kterých nebude docházet k deformacím jeho alokační schopnosti. První a druhou podmínku nelze nijak ovlivnit. Vzhledem k tomu, že celá ekonomie hlavního proudu je na těchto předpokladech postavena, můžeme je i my považovat za splněné. Co se týče existence transakčních nákladů, ta, pokud nedosáhne prohibitivní hranice, znamená sice určité omezení účinnosti, ale nevychýlí výstup rozdělení. Otázka rizika je řešitelná, jak se později pokusím ukázat. Otázka vstupu a využití investičních příležitostí je v praxi nejobtížněji řešitelná a týká se spíše oblasti administrativy.

 

Aplikace kapitálového trhu na terciární vzdělání

 

Trh vzdělání

Tento model předpokládá vytvoření formy trhu v oblasti poskytování terciárního vzdělání. Na straně poptávky zde bude vystupovat student a na straně nabídky stojí vysoká škola poskytující vzdělání. Student bude za vzdělání platit formou školného. Školné bude tvořit určitou poměrnou část skutečných nákladů, které škole poskytuje stát. Přesnou výši školného si bude moci stanovovat samotná škola v určitém rozmezí. Školné bude tvořit přenesenou cenu vzdělání a bude reflektovat předpokládanou uplatnitelnost absolventů, jejich budoucí plat a samozřejmě kvalitu poskytnutého vzdělání.

Školy budou vystaveny konkurenčnímu tlaku. Jejich příjmy budou přímo závislé na uplatnění jejich absolventů a budou mít tudíž zájem o jejich co nejlepší připravenost na požadavky zaměstnání. Prezentace svých výsledků ve formě úspěšnosti absolventů, pro ně bude klíčové. Budou motivováni i při výběru nových studentů tak, aby vybíraly skutečně ty nejvhodnější. Je tudíž předpoklad, že pro ty nejnadanější a sociálně slabší bude vytvořen systém stipendií a přídavků, který jim studium snáze umožní.

Studenti budou více motivováni jednak při výběru školy i při samotném studiu. Nebudou mít zájem zbytečně si studium natahovat.

 

Investiční příležitosti

Aby se zamezilo vzniku bariér při dostupnosti vysokého vzdělání pro sociálně slabší studenty, předpokládá se vytvoření systému státem regulovaných půjček na školné. Průměrný příjem vysokoškoláků se dlouhodobě pohybuje nad průměrem společnosti. Je tedy velký předpoklad, že by ze svých budoucích příjmů byl člověk schopen financovat svoje nynější studium.[54] Existuje zde ale určité riziko, že se příjem nebude vyvíjet dle očekávání. Vzhledem k negativnímu přístupu k riziku většiny společnosti by zde působil dostatečný psychický blok, který by nijak neregulovanou půjčku činil neakceptovatelnou.

Pokud by ale existoval systém zabezpečující člověku, že by ze splácení byl vyvázán v případě špatné příjmové situace, tento blok by mohl být z větší části odbourán. Šlo by tedy o půjčku, kde by povinnost splácet nastávala až v případě, kdy by absolvent přesáhl svým příjmem určitou předem stanovenou hranici. (Například určitý násobek průměrné mzdy.)

Otázka, kdo by takovou půjčku byl ochoten poskytnout je poměrně jednoduchá. Poněvadž jde o relativně dlouhý investiční horizont, musely by to být instituce operující s dlouhými penězi. Co se týče výnosnosti. Šla by spočítat v závislosti na dlouhodobém průměru příjmů dané skupiny studentů.[55] Riziko se dá pokrýt dostatečně širokým a hlavně kvalitním vzorkem studentů. Morálka splácení je zajištěna přímou závislostí na studentově příjmu.

Otázka zajištění splácení a poskytování pravdivých informací o výši příjmu by musela být dostatečně legislativně zajištěna.

 

Praktické příklady

Podívejme se na některé již existující verze využití investičního financování vysokého školství. V prvním případě jde o systém, který vyrostl naprosto samostatně bez jakékoli další podpory z pozice státu. V druhém případě se naopak jedná o státní systém zabezpečující celkovou situaci v zemi.

 

MyRichUncle

MyRichUncle je systém, který pomáhá studentům s financováním jejich vysokoškolského studia. Byl založen v roce 1999 ve Spojených státech dvěma americkými ekonomy indického původu Vishal Garg a Raza Khan. Odstartován byl v roce 2001 na jedné americké soukromé škole.

Studentovi je poskytnuta finanční částka potřebná k hrazení všech výdajů spojených se studiem. Po absolvování školy platí po určitou dobu dohodnuté procento z jejich platu (např. 3 % po dobu 10 či 15 let). Po skončení této periody se jejich závazek ruší, bez ohledu na to, kolik reálně zaplatili. Nejde tudíž o skutečnou půjčku, která se úročí a je jí nutné v plné míře splatit.

Konkrétní průběh je následující: Student, po úspěšných přijímacích zkouškách na vysokou školu, požádá o částku potřebnou na studium. Uvažuje při tom konkrétní rozdíl v nákladech, který mu skutečně schází. Částka se dojednává až po obdržení stipendií, příspěvků apod.

Všechny požadavky jsou shromážděny a rozděleny podle škol a oborů studia. Pak jsou nabídnuty investičním společnostem operujícími s dlouhými penězi. (tzn. doba splatnosti 10 – 15 let, př. pojišťovny, penzijní fondy…). Šanci na přijmutí mají pak hlavně ty požadavky směřující na obory a školy, jejichž úspěchy v uplatnění absolventů jsou nejvyšší.

Řeší se tím přístup nemajetných lidí ke špičkovému studiu. Navíc značně zvyšuje konkurenci mezi jednotlivými školami. Absolvent je motivován vlastním příjmem k optimálnímu nasazení při splácení a tlak na straně investorů drží podmínky splácení v mezích.

Nyní vznikají instituce podobné MyRichUncle, které se možná zasadí o masovější rozšíření těchto možností.

 

Australský systém

Systém Higher Education Contribution Scheme (HECS) byl v Austrálii zaveden zákonem v roce 1988. Systém požaduje po studentech podílet se na nákladech vyššího vzdělání. Školné je vypočítáváno podle toho, kolik předmětů student navštěvuje (přepočteno pomocí kreditového systému). Před rokem 1997 tvořilo plné využití studijních možností $2 830 ročně za všechny předměty. (upraveno podle indexu spotřebitelských cen - CPI). Pokud student využil méně nebo více kreditů bylo školné dopočítáno.

Od roku 1997 jsou australští studenti povinni platit školné podle rozdílového systému HECS. Školné je vypočítané podle jednotlivých předmětů, ne na obecném zaměření studia. Jednotlivé studijní jednotky jsou rozděleny do tří okruhů (Bends) a výsledná cena je potom vypočítána podle poměrného zastoupení těchto jednotek v studijním programu.

Plné školné za celý školní rok 2004 za dané okruhy uvádí následující tabulka.

 

Okruh

Roční školné (v aus. $)

Obor

Okruh 1

3 768

umění, humanitní studia, sociální studia, pedagogika

Okruh 2

5 367

matematika, počítače, zemědělství, architektura, stavebnictví, ekonomika

Okruh 3

6 283

práva, medicína, veterina

Zdroj: http://www.hecs.gov.au/pubs/hecs2004/2.htm#2_1

 

Pokud student kurz nedokončí neztrácí tím povinnost platby. Jediná možnost je odhlásit se z daného předmětu před oficiálně stanoveným datem. V zimním semestru je to 31. březen, v letním 31. srpen.

Všichni studenti musí na začátku semestru vyplnit formulář platebních možností. Mohou si vybrat jednu z následujících možností platby:

Plná platby předem

V tomto případě studenti své univerzitě do konce prvního týdne semestru zaplatí celkovou částku. V tomto případě mohou uplatnit 25% slevu.

Odložená platba

Student může požádat o odložení splácení. Musí škole poskytnout svoje daňové číslo a v době, kdy překročí nezdanitelné minimum, stanovené vládou, začne se splácením prostřednictvím daňového systému.

Částečná platba předem

Student se může rozhodnout splatit část svého dluhu předem (alespoň 500$). V tomto případě obdrží 25% slevu na částku, kterou předem zaplatí. Zbylá suma bude splácena později, stejně jako v předešlém případě.

Student má možnost kdykoli doplatit jednorázově zbylou část svého dluhu. V tomto případě obdrží 15% slevu. Jinak probíhá splácení v závislosti na příjmu absolventa. Do výše statisticky nezdanitelného příjmu nemusí splácet vůbec nic. Procento odváděné škole se pak zvyšuje s velikostí příjmu. Pro nejvyšší příjmovou skupinu tvoří odvody 6% z příjmu. Je splácena zaměstnavatelem, který si jí může odečíst z daní nebo absolventem, pokud je samostatně výdělečně činný. Při závažných potížích při splácení je možné požádat o odklad splácení. V případě smrti se dluh ruší.

 

Splátka HECS pro příjem v rozsahu: (ročně v aus. $)

Procentní sazba odvodu z příjmu (v %):

Méně než 25 348

0,0

25 348 - 26 731

3,0

26 732 - 28 805

3,5

28 806 - 33 414

4,0

33 415 - 40 328

4,5

40 329 - 42 447

5,0

42 448 - 45 628

5,5

45 629 a více

6,0

Zdroj: http://www.hecs.gov.au/pubs/hecs2004/8.htm

Půjčka HECS není úročena, pouze pravidelně indexována k 1. červnu každého roku indexem spotřebitelských cen tak, aby si zachovala svou reálnou hodnotu. V průběhu splácení je možné dozvědět se přesné informace o stavu dluhu na daňovém úřadu.

Celý systém HECS platí pouze pro australské občany nebo občany Nového Zélandu, kteří ale nemohou využít žádné slevy při splácení. Zahraniční studenti musí školné uhradit v plné výši předem.[56]

Jednotlivé školy poskytují řadu stipendií pro svoje studenty. Například univerzita v Cambeře ročně rozdělí více než milion dolarů. Ty jsou rozdělovány studentům za výborné výsledky při studiu, na výzkumné projekty a sociálně slabším studentů.[57]

Pro postgraduální studium nevýzkumného typu je určen program Postgraduate Education Loans Scheme (PELS). Ten funguje obdobně jako HECS.[58]

(Pokračování)



[1] Srov. Brahm, H.: Strany ve východní Evropě jako nositelé demokratizace, Sociologický časopis 4/1993, s. 546.; Kopeček, L.: Transformace slovenské Strany demokratické levice – příčiny „omezeného“ úspěchu, Středoevropské politické studie (tištěná verze), roč. 2, č. 2, 2000/2001, s. 49.

 

[2] Srov. Dauderstädt, M.- Gerrits, A.- Márkus, G.: Troubled Transition - Social Democracy in East Central Europe,Friedrich Ebert Stiftung/Wiardi Beckman Stichting/Alfred Mozer Stichting, Bonn/Amsterdam, 1999, pp. 70.; Gerrits, A. W. M.: The Social Democratic Tradition of East Central Europe. East European Politics and Societies, 16/1 2002, pp. 57.

 

[3] Viz Dauderstädt, M. - Gerrits, A.- Márkus, G.: Troubled Transition - Social Democracy in East Central Europe, pp. 71-74.

 

[4] Blíže Hloušek, V. - Kopeček, L. (eds.): Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran, MPÚ, Brno, 2002.

 

[5] Sociální demokracie v Maďarsku byla založena v roce 1890, v Polsku (1892), v Rumunsku (1893) a v Srbsku (1903). Viz Dauderstädt, M.- Gerrits, A.- Márkus, G.: Troubled Transition - Social Democracy in East Central Europe, pp. 19

 

[6] Srov. Fiala, P., Holzer, J., Strmiska, M. a kol.: Politické strany ve střední a východní Evropě, Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích, MPÚ, Brno, 2002, s. 195-196.     

[7] Viz Kopeček, L.: Česká strana sociálně demokratická – jak se dostat k moci, Politologický časopis, roč. , č.1, 2003, s. 102.; Dauderstädt, M.- Gerrits, A.- Márkus, G.: Troubled Transition - Social Democracy in East Central Europe, pp. 74.

 

[8] Tamtéž, pp. 69-70.

 

[9] Srovnej Mareš, M.: Pokusy o reformu komunistické strany a postkomunistické subjekty v České republice, in: Hloušek, V. - Kopeček, L. (eds.): Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran, MPÚ, Brno, 2002, s. 83-99

 

[10] Viz Kopeček, L.: Česká strana sociálně demokratická – jak se dostat k moci,s. 110 nebo Pšeja, P.: Strana na rozcestí? ČSSD a volby do Poslanecké sněmovny 2002, s. 182.

[1] Dějiny ekonomického myšlení, s. 102

 

[2] Psychologický slovník, str. 637

 

[3] Psychologický slovník, str. 647

 

[4] Psychologický slovník, str. 642

 

[5] Dějiny ekonomického myšlení, s. 326

 

[6] Dějiny ekonomického myšlení, s. 326

 

[7] Nastává samozřejmě otázka, jsou-li určité obecné studijní předpoklady vůbec měřitelné.

 

[8] České vysoké školství stále na křižovatce, str. 23

 

[9] http://www.rektori.cz/vystupy/1/ * stránka už neexistuje, co s tím?

 

[10] Mnohostranná analýza…, kap. 3 – Středoškolské a vysokoškolské vzdělání

[11] Mnohostranná analýza…, kap. 4. - Pohled státu na vysokoškolské studium

 

[12] Blíže způsob financování popíšu v kapitole 4.2.

 

[13] Vedle nákladů na vzdělávací činnost a ubytování a stravování jsou zde zahrnuty i náklady na výzkum a vývoj a reprodukci majetku.

 

[14] Z jiných odvodů sem bude patřit příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, odváděným jak zaměstnancem tak i zaměstnavatelem. Zdravotní a důchodové pojištění hradí budoucí výdaje státu na člověka v závislosti na jeho příjmu, proto nebudou uvažovány.

 

[15] Diskontní sazba ČNB, na počátku roku 2002.

 

[16] Průměr roční úrokové sazby z vkladů vládních institucí v roce 2002

.

[17] The Well-being of Nations: The role of human and social capital. OECD, 2001.

 

[18] Poslanecký návrh zákona…, str. 35

 

[19] Poslanecký návrh zákona…, str. 29

 

[20] Zákon č. 172/1990 Sb. o vysokých školách, který nahradil zákon č. 39/1980 Sb.

 

[21] The Emerging Markets and Higher Education, str. 63

 

[22] Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 13

 

[23] Zákon č 216/1993 Sb., o vysokých školách

 

[24] Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 12, 13

 

[25] Více o australském systému viz kapitola Praktické příklady - Australský systém

 

[26] Zákon 111/1998 Sb., o vysokých školách

 

[27] Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 15

 

[30] Zákon č. 147/2001 Sb., o vysokých školách

 

[31] Jde o hlavní požadavek Boloňské deklarace z roku 1999. Druhý požadavek se týkal zavedení tzv. kreditního systému, který mezinárodní a mezioborovou průchodnost ještě více usnadňuje.

 

[33] Předešlý zákon tyto dvě formy studia striktně odděloval.

 

[34] I když tento systém obsahuje značný sociálně-diskriminační efekt (Školné se zde pohybuje ve výši státního normativu, tzn. průměrně 30.000 Kč ročně.), snižuje na druhé straně předpoklady pro korupční chování, běžné na těchto prestižních oborech.

 

[35] Školství v pohybu…, str. 102

 

[38] v cenách z roku 1992

 

[40] Listina základních práv a svobod, Článek 33, odst. 2.

 

[41] Proč tak těžko…?, str. 30

 

[42] Vyšší vzdělání jen pro elitu?, kap. Skryté stránky přijímacího řízení na vysoké školy

 

[43] Vyvstává samozřejmě otázka, jestli nejsou „obecné“ studijní předpoklady zaměřeny příliš na matematické a přírodovědecké znalosti uchazečů. A zdali tedy není poptávka spíše po „specifických“ studijních předpokladech. Neobjevil jsem sice žádné statistické výzkumy, ale osobně se domnívám, že možnost sestavení kvalitního výběrového řízení roste s počtem uchazečů až do stádia, kdy počet „vhodných“ uchazečů překročí určitou mez. Jde o situaci, kdy ti úspěšní splňují veškeré relevantní podmínky, ale není možné je všechny vybrat. Pak už musí být použito nějaké neobjektivní měřítko. Kde se tato hranice pohybuje, je však těžké odhadovat.

 

[44] Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 42

 

[45] Vyšší vzdělání jen pro elitu?, str. 66

 

[46] Proč tak těžko…?, str. 27

 

[47] Není ovšem žádoucí zvyšovat kvantitu na úkor kvality. Záleží také na jednotlivých fakultách a jejich schopnostech.

 

[48] Lidský kapitál a investice do vzdělání, str. 32

 

[49] Lidský kapitál a investice do vzdělání, str. 32-33

 

[51] Poslanecký návrh zákona…

 

[52] Poslanecký návrh zákona…

 

[53] Economic Survey of Czech Republic 2001, str. 7 (vlastní překlad)

 

[54] Stejně jako v kapitole 3.1., kde byla uvažována metoda klasické půjčky na spotřební náklady při studiu.

[55] Jako aproximace můžou opět posloužit výsledky uvedené v kapitole 3.2., kde se výnosnost pohybuje nad průměrem.