Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

4/2005

číslo 61

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

 

Obsah:

1. Úvodní poznámka.. 2

2. K problematice financování vzdělání

Lidský kapitál a financování vzdělání (Ondřej Kareš) 4

Jak vzdělávat generace pro globální civilizaci ? (Zdeněk Trinkewitz) 11

Vzdělávací politika: ČSSD zase upadá do starých chyb? (Radim Valenčík) 13

Vzdělání a bydlení studentů/absolventů (Roman Vykopal) 17

3. K programovým otázkám levice

"Programové prohlášení FSDL" není východisko, (Radim Valenčík) 22

Několik úvah o směru cesty (Miroslav Tejkl) 27

Je možné sociální příměří v tržní společnosti? (Zdeněk Trinkewitz) 38

 

 


MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz


 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 4/2005. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (4/2005) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. července 2005.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

Úvodní poznámka

1. Úvodní poznámka

V tomto čísle se podrobně věnujeme dvěma okruhům problémů, které jsou v našem časopisu tradiční - financování vzdělání a programovým otázkám levice.

Pokud se týká financování vzdělání, jsou zde materiály odlišné povahy - dokončení výběru z bakalářské práce O. Kareše, pohled z nadgeneračního nadhledu na danou problematiku Zdeňka Trinkewitze, materiál k programovým otázkám ČSSD a aktuální situaci Radima Valenčíka, v neposlední řadě pak zajímavá sonda s původními daty  k problematice bydlení absolventů, která byla zpracována studentem vysoké školy Romanem Vykopalem. Jakkoli se jedná o odlišné pohledy, čtenář si jistě povšimne, že mají společný jmenovatel.

Diskuse k programovým otázkám levice určitým způsobem pak na problematiku financování vzdělání navazuje a rozvíjí ji.

Do úvodní části rovněž zařazujeme pozvánku na tradiční mezinárodní vědeckou konferenci, která má letos řadu nových momentů.

 

Pozvánka na konferenci k problematice vzdělání a lidského kapitálu

 

Konference na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání, které pořádá naše škola, se stala tradicí.

V tomto roce se bude konat již 8. ročník mezinárodní konference s názvem

 

Lidský kapitál a investice do vzdělání

 

Konference se koná ve dnech 20. – 21. září 2005 v TOP hotelu Praha, Blažimská 1781/4, Praha 4 bezprostředně před 30. kongresem IAREP. Je určena i pro zájemce z řad účastníků kongresu jako návazný program.

Konferenci pořádá:

Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., Estonská 500, 101 00 Praha 10, www.vsfs.cz,

tel.: 210 088 887, fax: 222 720 566

e-mail: milada.trojanova@bank-akademie.cz

 

Téma konference je řešeno v rámci grantového projektu Grantové agentury České republiky. Na konferenci budou mj. prezentovány první souhrnné výsledky.

Jde o následující:

 

Časový plán konference

 

20. 9. 2005

 

09,00 – 09,30 hod.                Prezence

09,30 – 10,00 hod.                Zahájení konference

10,00 – 11,30 hod.                Tematický blok 1: Nové trendy a současný stav výzkumu v oblasti   lidského kapitálu.

11,30 – 11,45 hod.                Přestávka

11,45 – 13,00 hod.                Tematický blok 1: Nové trendy a současný stav výzkumu v oblasti lidského kapitálu.

13,00 – 14,00 hod.                Oběd                     

14,00 – 16,00 hod.                Tematický blok 2: Prezentace výsledků dosažených v rámci řešení tématu efektivnost investování do lidského kapitálu a alternativní přístupy.          

16,00 – 16,15 hod.                Přestávka

16,15 – 18,00 hod.                Tematický blok 2: Prezentace výsledků dosažený v rámci řešení  tématu efektivnost investování do lidského kapitálu a alternativní přístupy.          

18,00 – 19,30 hod.                Raut                                                                                                    

 

21. 9. 2005

 

08,30 – 09,00 hod.                Prezence

09,00 – 11,00 hod.                Tematický blok 3: Sociální kapitál, podmíněnost využití lidského kapitálu investováním do sociálního kapitálu, sociální sítě, sociální a psychologické aspekty ekonomických procesů.

11,00 – 11,15 hod.                Přestávka

11,15 – 13,00 hod.                Tematický blok 3: Sociální kapitál, podmíněnost využití lidského kapitálu investováním do sociálního kapitálu, sociální sítě, sociální  a psychologické aspekty ekonomických procesů.

 

Z jednání konference bude vydán sborník, který obdrží každý účastník.

Podrobnější průběžně aktualizované informace o programu, účastnících a příspěvcích v elektronické podobě naleznete na www.vsfs.cz/lidskykapital.

 

Odborným garantem konference je doc. Radim Valenčík, CSc.

 

Prosíme o odpověď na následující otázky:

Mám zájem o účast na konferenci:                                                                  ano - ne

Žádám o zaslání podrobnějších informací:                                                    ano - ne

Mám zájem o informace týkající se projektu GA ČR                                    ano - ne

Vystoupím s diskusním příspěvkem:                                                                             ano - ne

na téma    ………………………………………………………………………………………………..

…………………………………………………………………………………………………………...

 

V případě, že před konáním akce bude probíhat internetová konference, prosím o zasílání příspěvků:                                                                                                                                         ano – ne

 

Titul, jméno, příjmení:..………...…………………………………………………………..…...

Kontaktní adresa:………………………………………………………………………………..

E-mail::………………………………………………… Tel.:………………………….………

 

Uvítáme Vaše případné náměty.

 

Za přípravný výbor konference:

 

Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc., v.r.                                           RNDr. Petr Budinský, CSc., v.r.

rektor VŠFS                                                                                         náměstek GŘ pro rozvoj a obchod VŠFS

 

 

2. K problematice financování vzdělání

 

 

Lidský kapitál a financování vzdělání

 

Ondřej Kareš

 

(Z pracovního podkladu připravované bakalářské práce, kráceno redakcí)

 

(Pokračování)

 

Návrh změny zákona o vysokých školách v ČR (2001)

V roce 2001 neprošel sněmovnou poslanecký návrh novely zákona o změně ve financování studia na vysoké škole podaný poslancem Petrem Matějů.[1] Jeho cílem bylo zavedení školného na českých veřejných vysokých školách a vytvoření systému půjček, který by studentům umožnil splácení až podle budoucí příjmové situace. O jeho zkrácený a zjednodušený přepis sem se zde pokusil:

Na státních vysokých školách se bude platit školné. Jeho základ se bude vypočítávat ze základu 25% příspěvků placených MŠTV ze státního rozpočtu v minulém školním roce. Konkrétní částku si bude moci určit přímo škola a to v rozmezí od 0,5 do 1,5 násobku základu. Toto rozpětí se bude postupně zvyšovat směrem nahoru až na dvojnásobek základu. Školné se může lišit i na jednotlivých fakultách.

Bude se platit na každý semestr zvlášť a při přerušení bude jeho poměrná část vrácena plátci. Při vyloučení tato část propadá škole. Při neplacení školného, může být se studentem zahájeno disciplinární řízení.

Student se může na placení školného dohodnout s jiným subjektem, a škola bude povinna tuto platbu akceptovat. Tato platba probíhá ve formě speciální půjčky na školné, uzavřené vždy na jeden školní rok. Pokud studentovi nebude poskytnuta půjčka na školné a doloží to nejméně dvěma potvrzeními, může požádat o odložení splácení školného. Škola kopii této žádosti posílá na Správu odloženého školného. Student se musí každý školní rok pokoušet získat půjčku na školné znova, pak až může požádat o odložení. Vždy je možné požádat o odklad pouze na jedné vysoké škole. Škola pak se studentem sepíše smlouvu o splácení školného. Ta má stanovenou podobu splátek, úroků a sankcí za neplacení.

 

Půjčka na školné

Půjčku na školné si student vyřídí s bankou dle příslušného zákona. Splácet jí začne i s úroky až v době, kdy jeho hrubý měsíční příjem přesáhne průměrný měsíční plat stanovený Českým statistickým úřadem. Výši svého příjmu musí doložit potvrzením od zaměstnavatele nebo z daňového přiznání. Přesná výše měsíčních splátek se bude pohybovat kolem jedné desetiny z hrubého měsíčního příjmu. Zbytek půjčky lze doplatit kdykoli předem. Pokud příjem studenta klesne pod danou hranici může požádat o přerušení splácení až do doby, kdy jeho příjem zase stoupne nad statistický průměr. Budou stanoveny i sankce za neohlášení této skutečnosti.

Pokud banka se studentem uzavře půjčku na školné, bude muset za studenta hradit školné v příslušných termínech. Tato oblast půjček bude podléhat zvláštním regulacím a státnímu dohledu.

Dalším zákonem bude stanovena možnost speciálního spoření na studium. To by mělo mít podobnou strukturu, jako dnešní stavební spoření.

 

Správa odloženého školného

Pod Ministerstvem školství bude zřízena zvláštní instituce zvaná Správa odloženého školného. Bude sídlit v Praze.

Její činností bude shromažďovat údaje o odloženém školném. To znamená evidence studentů, kteří o ně požádali; zda-li o odložení nepožádali na více školách najednou; vybírání splátek a vymáhání splácení v případě, že studenti nebudou splácet dobrovolně. Bude moct ukládat pokuty v případě nesplácení. 

Odložené školné se úročí 2,8 násobkem diskontní úrokové sazby vyhlášené centrální bankou. Příjmy Správy budou převáděny na samostatný účet, členěný podle jednotlivých škol. Těm pak bude jejich část vyplácena jednou za čtvrt roku.

Vznik této instituce garantuje, že finanční prostředky na školné obdrží skutečně každý, kdo bude chtít. Dovolí ale bankám vybírat si své klienty s nižším rizikem neplacení a tudíž poskytovat výhodnější podmínky půjček na školné.

 

Hlavní úskalí

Při takovéto reformě je nutné dát si pozor hlavně na tyto problematické oblasti. První z nich je technické povahy. Zavedení školného musí provázet funkční systém půjček, studentských podpor a stipendií, tak aby nevznikly další bariéry přijímání studentů podle sociálního zázemí. Jak praxe tak teorie říkají, že takovýto systém není nedosažitelný.

Druhá otázka je závažnější a mnohem hůře řešitelná. Nedostatek financí ve vysokém školství je dnes zcela patrný. Tlak na změnu podmínek je výrazný a širokou veřejností podporovaný. Zapojením soukromých zdrojů do financování vysokého školství hrozí postupná stagnace a vytlačování veřejných výdajů. To by mohlo mít neblahé důsledky a hlavní cíle reformy by se vytratily.

Další závažný problém vidím v existenci oblastí, kde je pracovní trh stále ještě značně degenerovaný a pracovní výkony nejsou dostatečně tržně ohodnoceny. Jde hlavně o oblasti pedagogiky a zdravotnictví. Dále sem spadají také obory, jejichž společenská návratnost je jen velice těžko odhadnutelná. Například některé humanitní obory, typu filozofie, starořečtina apod., mají bezesporu kladný dopad na celkovou kulturní vyspělost společnosti, ale z ekonomického hlediska jsou jen velice těžko ohodnotitelné.  Pokud by se systém školného zavedl pro všechny obory vysokého vzdělání, docházelo by k finančním ztrátám pro obory, kde následná výnosnost není tak vysoká, i když výkon škol i přínos absolventů je vysoký.

Tyto disproporce by bylo nutné řešit další státní regulací. Například existuje možnost vytipovat takové obory, jejichž společenská přínosnost je natolik vysoká, že ji trh dostatečně neohodnocuje nebo pro dané odvětví existují státem regulované mzdy, popřípadě finanční náročnost studia je abnormálně vysoká, viz. např. medicínské nebo některé technické obory, a pro tyto oblasti stanovit vyšší státní příspěvky. Jaký dopad by ale měl lobbying škol, popřípadě vznik dalšího korupci podporujícího prostředí, si ale nedovolím odhadovat. 

 

Financování školství ve světě

 

V Evropě existují v zásadě dva modely. S účastí studentů na nákladech za terciální vzdělání a model, kde veškeré náklady hradí stát. Model se spoluúčastí studentů v jakékoli formě využívá 11 států - Belgie, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Spojené Království, Island, Rakousko a Lichtenštejnsko, z toho sedm států používá formu školného - Belgie, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Spojené Království, Španělsko a Rakousko. Ve zbytku, to znamená v sedmi zemích (Dánsko, Řecko, Lucembursko, Finsko, Švédsko, Norsko a Německo), nese veškeré náklady stát.

 

Školné a zápisné v evropských zemích za rok 2001

Stát

Typ platby

Částka (v Kč)

Belgie

zápisné

4 600 – 21 700

Francie

zápisné

3 750

Irsko

zápisné

6 000

 

Školné

74 000 – 138 600

Itálie

zápisné

5 000

 

regionální poplatky

2 050 – 3 400

Island

zápisné

3 000 – 8 500

Lichtenštejnsko

zápisné

33 800

Nizozemí

základní školné

38 600

 

institucionální školné

38 600

Portugalsko

školné

9 400

Rakousko

školné

24 000

Velká Británie

školné

39 900 – 149 000

Španělsko

zápisné

40

 

Školné

13 000 – 20 700

Poznámka: Od roku 1996 hradí v Irsku za studenty vysokým školám školné stát.

Pramen: Poslanecký návrh zákona…

 

Ve srovnání se Spojenými státy jsou poplatky za vysokoškolské vzdělání na evropských školách poměrně nízké. Ale i mezi evropskými státy se jejich výše liší. V zásadě platí, že čím vyšší celkové poplatky, tím rozšířenější je systém podpor pro studenty.

V podstatě jde o systémy přerozdělování financí od státu a rodin studentů vysokým školám. Vysoké školy přijímají finanční prostředky od samotných studentů a ne prostřednictví byrokratického aparátu. 

Na tomto místě se budu věnovat některým konkrétním zemím a jejich způsobu financování vysokého školství.[2]

 

Dánsko

Dánský systém vysokého školství je v mnohém podobný tomu našemu. Je do značné míry regulován státem, i když od 80. let probíhá proces zvyšování autonomie škol. Existuje zde okolo 110 vysokých škol. Ty se dělí podle typu na univerzity, poskytující bakalářské, magisterské i postgraduální studium; odborné vysoké školy zaměřené na krátké (1-2 roky) a bakalářské studijní programy v technických oborech, pedagogice, sociální pracích apod. a akademie. Od roku 1977 existuje centrální systém regulace přijímání nových studentů. Ten reguluje celkový počet přijímaných studentů pro celou školu a nikoli oborově. (Výjimku tvoří medicína a pedagogika.)

Finanční prostředky čerpá dánské školství převážně ze státních zdrojů. Od 80. let zde existuje systém odděleného financování vzdělávací činnosti od vědecké a výzkumné, investiční a ostatní činnosti. Ty jsou stále financovány formou pravidelného navyšování. Finance na vzdělávací činnost jsou závislé na počtu „aktivních“ studentů a rozdělovány pomocí tzv. taxametru. Aktivní studenti se vypočítávají podle počtu jimi absolvovaných předmětů, ale v praxi se jejich počet odhaduje podle počtu přijatých studentů, těch, kteří předčasně ukončili studium a průměrné délky studia.[3] Po provedení tohoto odhadu je výsledek vynásoben jednotkovými náklady na studenta, které se liší podle oboru studia a druhu studijního programu.

Na výzkumnou činnost dostávají dánské univerzity více finančních prostředků nežli na výuku. Dělí se na dotace na základní výzkum (paušální částka, která se pravidelně zvyšuje) a prostředky získané na konkrétní výzkumné projekty.

Po více než patnáctileté zkušenosti s tímto typem financování vysokého školství v Dánsku převládá pozitivní mínění. Věří se, že pomohl přesunout prostředky na obory, kde po nich byla největší poptávka a zlepšit hospodárnost škol. Vedl ke zvýšení produktivity výuky. (Počet studentů připadající na jednoho učitele se zvýšil za deset let asi o padesát procent) Dánové si ale myslí, že to nebylo na úkor kvality.

Nyní se hlavní snaha zaměřuje na zavedení kvalitativních měřítek do principu financování. Ministerstvo školství zřídilo nezávislé hodnotící středisko, které průběžně monitoruje kvalitu vysokých škol. Vydává pravidelné zprávy o kvalitě vysokých škol, které mají zájemcům o studium ulehčit výběr. Pokud je škola shledána méně kvalitní, ubude uchazečů a její dotace se sníží.

Dále má nyní být 5 % z dotací na základní výzkum rozdělováno podle kvality výzkumu. Další pokus je uzavírání tzv. smluv o výkonnosti univerzit, v kterých si jednotlivé školy vytyčí své cíle na čtyři roky dopředu. Tím by měly ovlivnit priority přerozdělování finančních prostředků. Navíc mají podpořit vzájemný dialog univerzit a ministerstva školství.

Školné se nyní požaduje pouze po studentech večerního studia většinou tzv. otevřených univerzit a o jeho zavádění na běžné školy se neuvažuje.

Od roku 1988 existuje systém podpor a půjček pro studenty. Každý „aktivní“ student[4], jehož příjem nepřekročil stanovenou hranici má nárok na státní příspěvek. Pokud student nebydlí s rodiči, činí jeho maximální výše zhruba dvojnásobek částky, jako když bydlí. Navíc každý „aktivní“ student může využít měsíčních půjček a to po dobu o dva roky delší nežli je normální doba studia.[5]

 

Nizozemsko

Holandské vysoké školství se řídí zákonem z roku 1993. Ten vysokým školám zajistil rozsáhlou autonomii v rámci legislativního rámce. Existuje zde 13 univerzit a 63 profesně zaměřených vysokých škol, zvaných Hogescholen (HBO)[6]. Poskytují bakalářské a magisterské studijní programy. HBO jsou zaměřeny převážně na výuku, ale stále více se rozšiřuje jejich účast v aplikovaném výzkumu. Standardní délka studia trvá čtyři roky, u přírodních a technických studií je to pět let. Absolventi HBO dostávají titul srovnatelný s naším bakalářem a někdy mají možnost pokračovat ve studiu a dosáhnout titulu mistr. Tato nástavba trvá většinou jeden rok a je plně hrazena studentem. Skoro dvě třetiny studentů studují HBO.

Počet studentů univerzit se od konce osmdesátých let zastavil a od roku 1993 začíná pomalu klesat. Je to zřejmě dané demografickým trendem a změnou politiky podpory studentů. Počet studentů HBO je poměrně stálý. Uchazeči o nizozemské vysokoškolské studium mají velkou šanci na přijetí. Jen malé procento uchazečů se nedostane na zvolené studium a uchází se o něj pomocí tzv. loterie, která zohledňuje studentův stav.

Rozpočet holandských vysokých škol je tvořen jednak tzv. přísuny financí a také poplatky za zkoušky a školným.

První přísun financí obsahuje rámcovou dotaci na výuku a vědu (pouze v případě univerzit) a finance na konkrétní výdaje. (Například na podporu v nezaměstnanosti, kterou musí svým zaměstnancům hradit samy školy.)

Druhý přísun financí je rozdělován Radou pro výzkumnou činnost na základě podaných projektů univerzit. Hradí též mzdové náklady vědeckých pracovníků.

Třetí přísun financí souvisí se smluvní výukou a výzkumem pro soukromé podniky, neziskové organizace, mezinárodní společnosti apod.

 

Zdroje příjmů univerzit a HBO (v %)

Zdroj příjmů

Univerzity

HBO

Rámcové dotace a ostatní základní dotace

73

74

Školné

7

18

Dotace od rady pro výzkum

5

-

Smluvní výuka, smluvní výzkum

15

8

Celkem

100

100

Zdroj: http://www.rektori.cz/vystupy/4a/

 

Od roku 1994 patří holandským vysokým školám budovy a pozemky, které využívají.[7] Od roku 1995 musí veškeré výdaje s jejich údržbou a investiční činností hradit samotné vysoké školy z rámcových dotací.[8] Mohou se svým majetkem libovolně nakládat a působit na kapitálovém trhu.

Metoda stanovování dotací na výuku a vědu se nazývá HOBEK, zkratka „financování vysokého školství“ (hoger-onder­wijs­be­kos­tiging). Ta stanovuje stejnou sazbu za jeden rok řádného studia jako za získání diplomu. Studium se zde dělí na dvě kategorie. První, levnější tvoří umělecké obory, humanitní vědy, práva, společenské vědy a jazyky. Druhou, dražší pak přírodní vědy, technické obory, zemědělství a medicína. Pokud celková dotace na vysoké školy překročí rozpočet, je použit redukční koeficient. HOBEK je tedy systém pouze distribuční a vysoká škola může získat vyšší základní dotace na výuku jen na úkor jiných vysokých škol. Dotace na výzkum se přiděluje na tři oddělené oblasti. Vědeckou činnost související s výukou, výzkum vedoucí k získání doktorského titulu a strategický výzkum.

V rámci modelu HOBEK je jen asi 46 % dotací vázáno na počet studentů, ostatní finanční prostředky jsou přidělovány paušálně s pravidelným navyšováním a s vybraným školným nijak nesouvisí.

Na všech nizozemských vysokých školách se platí školné. Pokud mají studenti nárok na studijní podporu platí státem určenou výši školného. Ta je buď zahrnuta ve státním příspěvku nebo na ní dostanou půjčku. V opačném případě si mohou školy samy stanovit výši školného, nesmí však být nižší nežli státní. V praxi ale školami určené školné příliš nepřevyšuje minimum.

Všichni holandští studenti mají nárok na měsíční podporu, jejíž výše je závislá bydlí-li u rodičů či nikoli. Navíc mají možnost vzít si od státu půjčku na studium. Pokud úspěšně ukončí studium, mění se tato půjčka na dar. Jinak musí celou částku splatit. Studenti nemají nárok na žádnou jinou formu nepřímé podpory kromě levnějšího jídla, příspěvků na knížky a na studentský život.

V Nizozemí existuje jeden z prvních, výborně organizovaných systémů horizontálního hodnocení vysokých škol.[9] Pokud hodnocení potvrdí špatnou úroveň výuky nebo výzkumu, může ministerstvo studijní obor uzavřít. Taková situace však zatím ještě nenastala.

 

Velká Británie

Od roku 1992 se vysoké školy po celé Británii dělí na tak zvané staré univerzity a nové univerzity (skotské centrální vzdělávací ústavy, polytechniky a bývalé polytechniky, vyšší odborné školy) a existuje zde jednotná struktura vysokých škol. Celkem jde o 180 institucí. Poskytují tři druhy studijních programů. Základní, tří nebo čtyřletý, zakončený bakalářským diplomem. Druhý stupeň nabízí titul mistr a po tříleté vědecké činnosti je možné dosáhnout doktorandského titulu.

Britské vysoké školy mají tři hlavní a od sebe oddělené zdroje finančních prostředků. První je příspěvek od státu udělovaný skrze Radu pro financování vysokého školství. Tato, největší část zdrojů, je do velké míry závislá na dotaci z minulého období. Závisí na počtu studentů, nákladovosti jednotlivých studijních programů a různých příplatcích[10]. I zde existuje systém hodnocení kvality a to jak horizontální tak vertikální[11]. Je zajišťován Svazem univerzit a má přímý vliv na pozici při vyjednávání o výši dotací na výuku.

Dotace na výzkum jsou přidělovány podle objemu výzkumné činnosti vynásobeného koeficientem kvality. Ten je určovaný vysokoškolskými pracovníky každých čtyři nebo pět let. Pohybuje se od jedné do pěti hvězdiček a nízké skóre znamená žádné dotace.

Výdaje na vysoké školství od roku 1989 do roku 1994 stále rostly, ale vzhledem k více než 50 % nárůstu studentů v tomto období se příspěvky na jednoho studenta snížili o 30 %. Vysoké školy již delší dobu upozorňovaly na tíživou finanční situaci. Britská vláda vyšla z rozsáhlé studie o budoucím vývoji vysokoškolského vzdělání. Jediná reálná šance na získání dodatečných finančních prostředků, podle ní, spočívala u samotných studentů a jejich rodin. Výsledkem bylo zavedení požadavku na studenty platit školné ve výši maximálně 1 000 liber na rok.[12] Před tímto rokem za britské studenty platily školné místní školské úřady.[13] I tento krok ale nepomohl vyřešit situaci. Nyní se plánuje zvýšení školného až na 3 000 liber ročně s možností splácet až po absolvování školy.

Studenti mají k dispozici velkou škálu finančních podpor v závislosti na finanční situaci jejich rodičů (pokud u nich bydlí). Navíc je možné čerpat studentské půjčky.

Příjmy z ostatních aktivit mohou vysoké školy získat přijetím studentů nad určený rámec stanovený radou pro financování vysokých škol. Na tyto studenty nedostávají příspěvky, ale mohou po nich požadovat školné v plné výši nákladů na studium. Na výzkum mohou získat prostředky od soukromých firem nebo různých nevládních organizací. Poměrně významnou položku tvoří dary, např. ve formě investic.

 

Německo

Německé vysoké školství je značně závislé na politice jednotlivých spolkových zemí. Navíc podléhá poměrně vysoké přímé kontrole státu.

Existují zde vedle sebe univerzity (Wissenschaftliche Hochschulen) a školy zaměřené na vybrané profese (Fachhochschulen). Ty mají přinášet praktickou výuku [14] a jen v omezeném měřítku provádějí aplikovaný výzkum. Délka jejich studia je zpravidla kratší (čtyři roky). Studuje zde zhruba čtvrtina všech studentů a svým objemem patří zpravidla mezi ty menší.

Rozpočet pro vysoké školy je stanovován rozpočtovými a účetními předpisy jednotlivých spolkových zemí. Platí zde následující pravidla: Všechny finance jsou účelové vázány a mohou být použity jen na stanovený účel. Školy dostanou prostředky s rozdělením na jednotlivé fakulty i katedry. Nerozdělují se dotace na výuku a výzkum.  Pokud nejsou tyto prostředky využity během daného rozpočtového období nemohou být převedeny do dalšího. Jednotlivé položky rozpočtu jsou stanoveny před finančním rokem. Prostředky na mzdy jsou vázány na konkrétní počty zaměstnanců a nemohou být nikterak převáděny. Výše dotací není příliš vázána na počty studentů a vychází z velké části ze situace minulého finančního roku.

Co se týče budov, mají německé vysoké školy povinnost hradit pouze provozní náklady. Výstavbu a údržbu mají na starost zemské úřady.

V posledních letech probíhají v jednotlivých spolkových zemích pokusy o poskytnutí větší samostatnosti vysokým školám. Jde hlavně o přidělování rámcových dotací, které mohou být použity podle rozhodnutí vysoké školy. Jsou převážně vázány na počet úspěšných studentů, doktorandů a počet výzkumných projektů.  Mzdové prostředky jsou však stále pevně vázány na počet zaměstnanců.

Na výzkumnou aktivitu dostávají německé školy relativně velkou část prostředků ze soukromých zdrojů.

V německé ústavě je zakotveno právo na studium vysoké školy všem absolventům maturity. Tento požadavek však kvůli omezeným kapacitám vysokých škol není jednoduché naplnit. Německo ho řeší systémem přijímacího řízení, kdy 60 % uchazečů je vybíráno podle kvalitativních měřítek. Ty jsou centrálně stanoveny pro dvě kategorie - medicínu, veterinární lékařství a zubaře a ostatní obory. Zbylých 40 % míst je vyhrazeno pro nejdéle čekající uchazeče.

Na německých školách se obecně neplatí školné[15], pouze v některých zemích je požadováno po studentech, kteří nesplní určité lhůty při studiu. Platí se pouze jakési nízké sociální příspěvky.

Každý německý student má nárok na příspěvky od státu v závislosti na příjmech rodičů a skutečnosti, zdali s nimi bydlí. Rodiče si mohou vybrat mezi příspěvkem na studenta nebo odpočtem z daní.

 

Francie

Vysoké školství ve Francii je velmi rozmanité. Existují zde státní univerzity, vysoké školy zaměřené na určité profese, vyšší odborné školy, polytechniky zaměřené na vědu a kulturu. Vedle toho zde působí celá řada soukromých vysokých škol zaměřených na obchod, technické vědy i soukromé katolické vysoké školy.

I systém diplomů je velice složitý. Na univerzitách studenti po dvou letech dostávají diplom o všeobecném vysokém vzdělání. Následuje celá řada, mnohdy se překrývajících hodností, podle typu školy a druhů studia.

Veřejné vysoké školy čerpají většinu zdrojů od vlády, zatímco soukromé školy získávají své finance ze soukromých zdrojů, školného nebo od podniků.

Každý podnik ve Francii musí platit daň na školství. Může si však vybrat, jestli ji zaplatí rovnou vybrané vysoké škole, popřípadě poskytne studentům možnost praxe nebo ji odevzdá obchodní komoře, která ji přerozdělí. Na tento příspěvek mají nárok všechny vysoké školy, ale v praxi většinu získají soukromé obchodní nebo technické vysoké školy.

Státní dotace pro veřejné vysoké školy jsou určovány na základě čtyřletých smluv mezi ministerstvem školství a vysokou školou. Ty se týkají vědeckých cílů i záměrů celé školy. Je do nich zahrnut vzorec zohledňující počet studentů a nákladů na jednotlivé typy studia.

Většina pracovníků státních vysokých škol je zaměstnancem centrální vlády. Ministerstvo školství je vybírá podle celostátního výběrového řízení a přiděluje je bez předchozího pohovoru s vysokou školou. Univerzity jistý omezený počet pracovníků zaměstnávají z vlastní režie, povětšinou na dobu určitou nebo na vedlejší úvazek. Personální náklady tvoří většinu příspěvků na státní vysoké školství.

I vlastnictví budov spadá převážně pod ministerstvo. Nyní se ale vedou diskuse o jeho převedení do majetku vysokých škol.

Všichni studenti ve Francii, kromě těch, kteří dostávají podporu, musejí platit školné. To se podstatně liší, jde-li o státní vysokou školu, kde je jeho výše limitována, nebo o školu soukromou.

Na státní univerzitu má přístup každý, kdo k tomu má předpoklady. Nemá ale vždy možnost volného výběru druhu studia. Na ostatní vysoké školy existují rozličné formy výběrových řízení.

Asi čtvrtina všech vysokoškolských studentů má nárok na finanční podporu od státu. Ta je odvislá od situace rodiny. Navíc existuje možnost bezúročných i klasických bankovních půjček, kde posledním ručitelem je stát. Dále mají francouzští studenti k dispozici levnější stravu a ubytování. Rodiny studentů mají také nárok na různé příspěvky.

 

Obecné trendy v evropském vysokém školství

Pokud srovnáme vývoj většiny evropských vysokoškolských systémů nalezneme přes mnoho odlišností některé společné prvky. V první řadě jde o enormní nárůst počtu studentů za posledních patnáct až dvacet let. S tímto fenoménem souvisí rostoucí finanční náročnost celého systému, která ale není dostatečně kompenzována zvýšením státních výdajů. Ty zatím tvoří hlavní složku finančních zdrojů většiny evropských vysokých škol. S celkovým nedostatkem finančních prostředků úzce souvisí nedostatek kvalifikovaných pracovníků. A to jak v oblasti výuky tak i vědy a výzkumu. Platy pedagogů a vědeckých pracovníků veřejných vysokých škol jsou v průměru nižší nežli platy v soukromém sektoru se srovnatelnými kvalifikačními požadavky. Udržet si v takováto konkurenci hlavně mladé pracovníky je pro veřejné vysoké školy s omezeným rozpočtem čím dál tím obtížnější.

Druhým obecným fenoménem je přesun větších rozhodovacích pravomocí do rukou vysokých škol. To se děje jak na poli určování zaměření studijních programů, výběru studentů, tak ve větší finanční autonomii. Dnešní trend vede k příspěvkům orientovaným na výstupy, efektivnost a kvalitu výuky i výzkumu. Ty se stále více přidělují rámcově a vysoké školy mají možnost tyto prostředky používat podle vlastního uvážení.

Rozšiřuje se systém odděleného bakalářského a magisterského studia, který umožňuje větší prostupnost mezi jednotlivými studijními programy, vysokými školami i v mezinárodním měřítku.

 

 

Forma

rozpočtu

Rozpočtové

období

Fin. výuky a

výzkumu

Financování

výuky

Dotace na investice

Rozdílné sazby

na výuku

Dánsko

Paušální

Roční

převoditelné

Oddělené

Podle

výstupů

Oddělené

Ano

Francie

Paušální

Roční

Oddělené

Podle vstupů

Oddělené

Ano

Německo

Položkově

rozepsaná

Roční

U základní

dotace

společné

Podle vstupů

Oddělené

Ne

Nizozemsko

Paušální

Roční

Částečně

společné

Podle

kombinace

vstupů a

výstupů

Neoddělené

Ano

Švédsko

Paušální

Roční v rámci

tříleté smlouvy

Oddělené

Podle

kombinace

vstupů a

výstupů

Zahrnuty v paušální

částce

Ano

Velká

Británie

Paušální

Roční

Oddělené

Podle vstupů

Zahrnuty v

základních dotacích

Ano 

Zdroj: CHEPS 1998

 

Závěr

Moje bakalářská práce se pokouší reagovat na velice aktuální a závažný problém České Republiky, potažmo celé Evropy - nedostatky ve způsobu financování terciárního vzdělávání.

Evropská Unie si na Lisabonském Summitu předsevzala stát se nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa a vysoké školství je považováno za jeden z hlavních předpokladů pro splnění tohoto ambiciózního plánu. I na základě příkladů zemí, které vsadily na podporu vzdělanosti svých obyvatel (např. Irsko), se dá vysoké školství považovat za důležitou složku na cestě ke zvýšení produktivity a celkové úrovně v moderní společnosti.  Česká Republika má i v rámci Evropské Unie co dohánět, a proto by pro ní měla tato otázka představovat jednu z priorit.

Snažil jsem se zde ukázat, že na jedné straně státní rozpočet neumožňuje velice nutné navýšení částek určených na oblast vysokého školství, ale zároveň se objevují názory, že stávající systém nevytváří dostatečný tlak na efektivní fungování a hospodaření vysokých škol, ale i chování samotných studentů.

Z tohoto předpokladu jsem se pokusil pomocí ekonomické teorie vyvodit důsledky. Vzhledem k tomu, že většinou, jakmile se něco poskytuje „zadarmo“, dochází k podstatnému snížení efektivnosti v dané oblasti, působila by spoluúčast studentů, skrze školné, ve dvou ohledech. Zaprvé by zvýšila finanční příjem škol. Hlavně pak by ale školy, plně závislé na poptávce z řad studentů, účelně motivovala k poskytování kvalitních služeb a k celkové hospodárnosti.

Studenti, kteří budou muset platit školné, se spíše budou zajímat o kvalitu jednotlivých škol, vybírat si hlavně ty, které jim nabídnou pro ně nejpřínosnější služby a zároveň si například přestanou zbytečně studium neprodlužovat.

S využitím kapitálového trhu a funkce tzv. přenesené ceny by se mohl vytvořit systém, který nezvýší sociální hledisko při výběru studentů, ale naopak bude brát maximální zřetel na výběr studentů, kteří dokáží studium nejvíce zužitkovat. Podporoval by školy, jejichž absolventi mají nejlepší šance na pozdější uplatnění v pracovním procesu. 

Příklad MyRichUncle dokazuje, že podobný systém může reálně fungovat. Zároveň je ale nutné vzít na zřetel značné odlišnosti české situace. Hlavní úskalí, dle mého názoru, představují stále ještě deformovaný pracovní trh, nedokonale rozvinutý kapitálový trh a otázka oborů s těžko ocenitelným společenským přínosem.

 

 

 

 

 

 

Jak vzdělávat generace pro globální civilizaci ?

 

Zdeněk Trinkewitz

 

Jsem neochvějným optimistou v tom smyslu, že odmítám rezignovat na možnost positivního východiska z jakékoli svízelné situace. Zkušenost historická i moje osobní mi potvrzuje, že jednotlivec i lidské společenství, třeba pozvolna, s překonáním utrpení a vynaložením velkého úsilí, vrátí po všech krizích běh světa vždy zpět ke zdravému životu a vývoji. Tato životní filosofie má kořeny v mé výchově, vzdělání a životních zkušenostech (narozen r. 1934, základní škola 1940 až 1949, maturita 1954, promoce 1960), které mi dala doba „mých univerzit“.

Co do podmínek přípravy na život ji hodnotím velmi pozitivně, rozhodně mnohem lépe, než období následujících, včetně doby dnešní. Má výchova i vzdělání bylo racionální, mravní a vlastenecké, což jsou rysy, které v dnešních poměrech zcela chybí nebo živoří. Mohou se ozvat námitky, že právě doba mého mládí se kryje s obdobími největšího národního temna s nacistickou okupací a s komunistickou totalitou, kdy školní osnovy, oficiální propaganda, censura a policejní režim pro takovou výchovu nevytvářeli podmínky. Potvrzuje se však můj optimistický názor, že z historického pohledu krátké excesy antihumánních režimů nemohou zastavit setrvačnost zdravého běhu života národů. Zvláště v „dobách temna“ znásilňovaní lidé a národy daleko důsledněji lpí na životních hodnotách, než v dobách klidných a chrání je i s rizikem osobních obětí.

Pocházím z rodiny katolické, která náboženský život praktikovala vždy velmi střízlivě. V základní škole jsem chodil na hodiny náboženství a byl jsem i ministrantem, protože náš farář, ostatně též velmi světský, se přátelil s rodiči. Než jsem však opustil v patnácti létech měšťanskou školu, stal jsem se vyznavačem racionalismu a ateistou, ačkoli jsem si to tehdy neuvědomoval. Nedošlo k tomu násilnou indoktrinací, ale zcela přirozeně, díky racionalismu mých učitelů Měšťanská škola ve Mšeně u Mělníka měla vynikající učitelský sbor, kterému. poválečný nedostatek učebnic nejenže nevadil, ale naopak mu dával prostor pro rozvinutí vlastní erudice, pedagogického talentu a etického názoru.

Základy vzdělání v matematice, fysice, chemii, dějepisu, zeměpisu, češtině, ruštině a hudbě, v občanské a vlastenecké výchově, které mi škola dávala, byly v harmonické racionální a morální jednotě a rozhodujícím způsobem ovlivnily můj vznikající názor na svět. S tím byla v harmonii i výchova v rodině a společenské prostředí malého města, které ctilo poctivou práci, úctu a slušnost k spoluobčanům a které bylo po světové válce vlastenecké (silný vliv sokolství a skautingu) a většinou prosocialistické a prosovětské (osvobození Rudou armádou, Národní výbory, souhlas se znárodněním majetku Němců a kolaborantů, bank a klíčového průmyslu, s pozemkovou reformou, Národní fronta se silnou KSČ atd.). Shodný vliv na mojí výchovu měla i škola střední (tehdy vynikající Průmyslová škola elektrotechnická v Praze 2, Na příkopě – dnes Fr. Křižíka) a Elektrotechnická fakulta ČVUT. Naši pedagogové, vesměs „ze staré školy“ první republiky a jejích světově úspěšných průmyslových podniků, nepodlehli tlaku stalinistické indoktrinace a učili nás podle svého svědomí. S úctou vzpomínám upřímného marxisty, profesora na průmyslovce, který probudil můj zájem o politickou ekonomii a sám pak skončil jako oběť stalinistické zvůle. Jejich výchova mě a mým spolužákům umožnila již v průběhu 50. let prohlédnou prolhanost a zrůdnost stalinismu a vypěstovat odpor k němu a k jeho přisluhovačům a pokračovat v něm přes Pražské jaro 1968 až do převratu v r. 1989.

Osobní minulostí jsem začal proto, abych vysvětlil, proč se dnes opět nemohu smířit se stavem světa a zejména s českou současností. S tím, že se dnešní svět odklání od racionálního myšlení a výkladu světa a že zlehčuje nebo dokonce odmítá morálku jako nepotřebný balast. Nemohu se smířit s tím, že nejen politikové, kteří jsou vždy ochotni za volební úspěch a moc zradit cokoli a kohokoli, ale i vzdělaní a inteligentní lidé tento stav nejen trpí, ale ještě dokonce jej obhajují a pomáhají rozvíjet.

 

Abych byl konkrétní, uvedu příklady. V televizní besedě na ČT 2 6.září 2000 tři známí seriosní intelektuálové, MUDr. Fr. Koukolík, básník Milan Uhde a prof. Jan Švejnar, diskutovali fenomén globalizace a jeho dopad do života lidstva. Probrali mnoho rozporných problému tohoto procesu a jejich možná řešení. Čím mne zklamal jmenovitě prof. Švejnar? Poté, co typicky po americku prohlásil „svojí“ Michiganskou universitu za nejlepší manažerskou školu světa, velmi pozitivně ohodnotil chování jejích prý nejlepších absolventů. Chválil to, že nestojí o zaměstnání ani v nejúspěšnějších finančních, obchodních a průmyslových korporacích, byť velmi dobře honorované vzhledem k renomé jeho univerzity. Místo toho mají namířeno do technologických a finančních center, kde chtějí zakládat vlastní podniky, s cílem co nejrychleji zbohatnout a vyšvihnout se do high society. Nevadí mu, že nežijí mladistvým ideálem odborně vyniknout v povolání a profesi, ale že preferují cíl – americký sen: peníze, miliony, stamiliony nebo nejraději přímo miliardy co nejrychleji získaných dolarů. Že Švejcar chválí právě tuto úplnou ztrátu ideálů (které nelze vyjádřit množstvím peněz), která je primární příčinou těch negativních a hrozivých rysů globalizace, proti nímž diskutéři hledali recepty.

Já, na rozdíl od besedujících, bych chtěl akcentovat jiný problém, podle mne rozhodující, o kterém nehovořili. Nejen na této besedě, ale na myšlení dnešní doby je překvapující, že po více než dvou stech létech existence evropského filosofického racionalismu a humanismu došlo k takovému duchovnímu úpadku, že dnešní filosofické myšlení stojí bezradné před problémy světa a jeho budoucností. Intelektuální elity vyděšeně a bezradně vykreslují nejrůznější nevyhnutelné scénáře katastrofického vývoje. Je politování hodné, že intelektuálové nejsou schopni pochopit a vyložit příčiny dnešního stavu světa, ani tendence, které jej dále zhoršují a kteří tomu všemu svými zcestnými názory a aktivitami ještě napomáhají.

Řešení tohoto problému vyžaduje rozhodnou změnu v orientaci vzdělání a výchovy nastupujících generací. Právě pokus o naznačení potřeby takové změny a současně reakce na vystoupení pedagogů na sněmu Svazu průmyslu a dopravy České republiky dne 21. září 2000 na MVB v Brně, byly hlavními podněty pro napsání tohoto mého článku. Na sněmu SPČR vystoupili představitelé našeho odborného školství, vysokého a učňovského, emeritní rektor VÚT Brno a vedoucí příslušného odboru Ministerstva školství, s tématem potřeby změn ve školní přípravě budoucích odborníků pro průmysl. Unisono s dnešní módou nekritického kopírování anglosaských, zejména amerických vzorů, vyhlásili požadavek zrušení našeho tradičního, podle nich zastaralého, systému encyklopedického vzdělání a zaměření přípravy žáků hlavně na schopnost vítězit ve tvrdé konkurenci tržní společnosti. Co by tato nová školská „reforma“ ve svých důsledcích znamenala?

Již dnešní stav našeho systému všeobecného vzdělání je katastrofální po desítkách let zcestných experimentů prováděných na živých obětech nejen v dobách totality, ale i v posledním „demokratickém“ desetiletí. Dokladem toho je Krampolův pořad „Nikdo není dokonalý“ v televizi PRIMA, kde neuvěřitelné základní neznalosti (nepočítaje v to vyložené „homeless“) prokazují právě mladí lidé školního a poškolního věku. Kam se poděla idyla vzdělanosti z první republiky? Poesie, národní historie a mravy by nám dnes překážely v tržní rvačce o zisk a majetek (což konstatoval nedávno i profesor Knížák). Tržní mechanismus vyžaduje neustálý růst konsumu, bez ohledu na jeho racionalitu. Ideálním individuem pro tržní společnost je ten, kdo si umí opatřit jakýmkoli způsobem dostatek peněz a opět je co nejrychleji utratit za jakkoli nesmyslný a pochybný „požitek“. To zajišťuje trvalý růst hrubého produktu, rychlý obrat kapitálu a maximální tvorbu zisku. Co na tom, že se devastuje příroda, podlamuje zdraví populace, že postupuje dehumanizace a kriminalizace společenského života?

 

Duchovně omezené konzumní individuum se též snadněji ovládá vhodně naprogramovanými a řízenými mediálními prostředky, takže celý proces může hladce pokračovat až do úplného sebezničení. A právě takovou novou generaci individuí se snaživě chystají vychovat naši profesionální pedagogové a ministerští byrokraté.

Znovu se potvrzuje fakt, že naši samozvaní „intelektuálové“ dávno přijali za své životní krédo opisování a kopírování každé módní vlny a apologie kampaní, servírovaných aktuální politickou mocí. Dnes je to módní vlna amerikanismu. Je však americké školství opravdu hodné následování? Jaká je vědomostní a etická úroveň žáků průměrné americké školy? Vyznačuje se minimální znalostí encyklopedických vědomostí, často pologramotností, chorobným egoismem a agresivitou, vrcholící vražednými útoky. Přiznávám, že jsem v USA nebyl, ale vycházím ze zpráv a komentářů denního i odborného tisku a z výsledků sociologických výzkumů. Velmi trefnou informaci o vzdělávání na amerických universitách např. podala v REFLEXU č. 21/2000 Veronika Bednářová, česká stipendistka Fulbrightova programu na Ohio University a New York University.

Ve své práci top-manažera a experta na řízení podniků jsem po roce 1989 spolupracoval s mnoha špičkovými partnery z USA. Musím potvrdit jejich vysokou profesionalitu v příslušném oboru, ale také jejich encyklopedickou nevzdělanost. Pokud jsem při společenských příležitostech chtěl obrátit rozhovor na kulturní nebo historické téma, propadl jsem se u partnera vždy do vakua. Nebyl schopen reagovat, nechápal zpravidla o čem mluvím. A nešlo nikdy o témata speciální, ale obecná, jejichž alespoň základní znalost jsem předpokládal. Po těchto zkušenostech se o to již nepokouším a vedu hovor pouze o byznysu nebo aktuálních událostech, právě frekventovaných v denních zpravodajstvích.

Vlastní fenomén globalizace je nevyhnutelným důsledkem dosaženého stupně vývoje lidstva, které dosáhlo takového stavu výrobních sil, materiálních zdrojů, forem a možností komunikace a mobility, že dává všem společenským procesům globální rozměr. Hrozbou pro zachování a uspokojování všestranných potřeb lidské existence však je, že hegemonem nastupujícího globálního řádu je nadnárodní finanční kapitál s jeho kardinálním zájmem, kterým je nenasytná potřeba zisku a soustřeďování všeho bohatství světa do rukou stále se tenčící vrstvičky všemocných boháčů. Při naplňování tohoto cíle nezná finanční kapitál zábrany a nebere ohledy na jiné hodnoty, významné pro kohokoli jiného. Bezohledně a nevratně ničí životní prostředí, maří cizí materiální hodnoty a příležitosti je v budoucnu vytvářet. Způsobuje materiální a duchovní ožebračování miliardových populací handicapovaných společenství až po jejich genocidu epidemiemi a válkami.

Jedinou cestou k překonání této zhoubné hegemonie je nové osvícenství a nová demokratická revoluce v globálním rozměru. Demokraticky a sociálně uvědomělí občané hospodářsky a kulturně vyspělých zemí budou nuceni vytvořit silnou občanskou společnost, schopnou obhajovat životní zájmy a podmínky trvale udržitelného života lidstva jako celku. To bude vyžadovat, aby občanská společnost koncipovala a světově rozšířila obecně přijatelnou racionální a konstruktivní životní filosofii a morální kodex zbavený pokrytectví a předsudků, respektující přirozenost člověka jako živočicha obdařeného rozumem.

Možnost humanizace globalizačního procesu vidím v cílevědomém přeorientování zájmů nastupujících generací od zaslepené honby za majetkem, penězi a pokleslými požitky k zájmu o prožití zdravého a všestranně bohatého života, jehož kvalita je trvale udržitelná a schopná zlepšování. Bohatost života může stoupat i při snižování absolutní spotřeby materiálních zdrojů, která je dnes naprosto iracionální.

K životní spokojenosti bohatých musí patřit i odstranění extrémní chudoby. Nejen v jejich nejbližším okolí, ale i ve vzdálených a hluboce zaostalých oblastech světa. Nejde při tom o dobročinnost, ale o jejich vlastní zájem. Neboť, může být i ten nejbohatší člověk zcela spokojený a šťastný, když je nucen se dívat na hrůznou bídu kdekoli ve světě a když je objektivně ohrožován nemocemi, kriminalitou a revoltami, které bída plodí?

Žádoucí přeorientování zájmů lidí je možné pouze jejich cílevědomým vzděláváním a výchovou. To musí zvyšovat zájem o nemateriální požitky a snižovat zájem o požitky materiální. Omezovat bezohledný egoismus ve prospěch společenské solidarity a odpovědnosti. To konkrétně ve školách vyžaduje návrat k hlubokému encyklopedickému a humanitnímu vzdělávání a k etické výchově na úkor tréninku pro bezohledný konkurenční boj.

Znovu se vrátím k době mých školních let, jak jsem ji popsal. Přesto, že jsem dnes na konci své profesionální kariéry a zanedlouho odejdu na odpočinek, stále sleduji nejnovější vědecký a technologický pokrok a manažerské metody a aplikuji je ve své práci. Se svojí životní dráhou, profesionální i soukromou, mohu být spokojen. Zanechávám za sebou konkrétní výsledky práce. Ve velké části světa dosud sloužící průmyslová zařízení, publikované odborné monografie a časopisecké statě, své žáky, slušný soukromý majetek a své tři dospělé, zdravé a inteligentní děti. Mohu zcela odpovědně prohlásit, že jsem byl pro svou životní dráhu dobře připraven výchovou a školami, které mne vybavily širokým rozhledem a solidními základy vědomostí. To mi umožnilo vyrovnat se bez problémů se společenskými a hospodářskými změnami po r. 1989. Byl jsem na ně připraven a mohl jsem se stát ve vedoucích posicích i jejich spolutvůrcem. Např. při vytvoření prvního popřevratového průmyslového holdingu ČKD PRAHA a jeho nestandardní kupónové privatizaci, při zakládání Svazu průmyslu ČR, řešení nedobytných úvěrů TATRY Kopřivnice, řízení holdingu dceřiných společností ČEZ atd.

To vše mi dává právo varovat dnešní experimentátory, krátkozraké a konjunkturální napodobovatele pochybných vzorů a módních koncepcí před další devastací našeho školství. Zároveň vyzývám všechny povolané a odpovědné k tomu, aby všemi silami přispěli k renesanci osvědčené jednoty encyklopedického a humanitního vzdělání a etické výchovy, odpovídajícím dnešnímu stavu vědy a hospodářství a potřeb globalizovaného lidstva. .

 

(Poznámka - článek byl napsán v říjnu 2000)

 

 

 

 

Vzdělávací politika: ČSSD zase upadá do starých chyb?

 

Radim Valenčík

 

Před zápasem Viktorky se Emanuel Habásko starší vždycky modlil, aby "neupadla do starých chyb" (v Poláčkových Mužích v ofsajdu).

Už to vypadalo tak hezky. Veřejnost odmítla přepísknutou (až křečovitou a žlučovitou) kampaň proti Jirkovi Paroubkovi, ten udělal pár rozumných pragmatických kroků, pozice ČSSD se začala lepšit. Martin Jahn přišel se svou, po pravdě řečeno trochu drsnější, strategií, ke které však bylo možné otevřít kvalifikovanou diskusi. Z ní mohl vzejít pohled na to, jaká levicová alternativa reforem existuje, a odmítnutí kvazilevicového názoru, že "nejlepší změna je žádná změna". Místo toho nám však hrozí, že zase upadneme do starých chyb. Pro někoho to možná vypadá jako maličkost, ale o na je to naprosto zásadní věc.

Vše začíná jako vždy ignorací racionality. Velmi obdobným způsobem, jako tomu bylo za Špidly a za Grosse. Tehdy také začalo vše nenápadně, z neochoty naslouchat a racionálně uvažovat se přešlo k zabejčenosti, vtažením sociální demokracie do slepé uličky a pokračovalo následným fiaskem. (K tomu dlužno dodat jen to, že po debaklu v senátních a krajských volbách na podzim 2004 se Standa Gross vzpamatoval, vykročil ve svých úvahách v podstatě správným směrem, což se projevilo např. v jeho vystoupení na programově zaměřeném jednání ÚVV ČSSD v lednu 2005, ale už bylo pozdě – v době, kdy proti němu začala kampaň už se nemohl opřít o to, že je lídrem, který ví, jak na to, i když v té době už to snad skoro věděl.)

 

Podívejme se tedy (pod drobnohledem), co se nyní událo. V odpovědi na otázku moderátora (Martina Veselovského) v Sedmičce 12.6. týkající se Jahnova reformního dokumentu Jirka Paroubek uvedl:

"Hledá se většinový názor. Tady se najde zcela nepochybně také většinový názor, zcela nepochybně ty nápady, které se objevily v té první verzi té strategie, toho koncepčního dokumentu, který republika potřebuje, ať to byla deregulace nájmů bez kompenzací, my chceme deregulaci nájmů, ale s kompenzacemi, ať to byly přímé platby ve zdravotnictví nebo školné nebo přechod od přímých daní k daním nepřímým, tak to jsou věci, s kterými souhlasit jako premiér nemohu a nesouhlasí s nimi ani sociální demokracie. No a v tom dalším jednání jsme si řekli, jak budeme postupovat. A já myslím, že ten závěrečný text bude poněkud jiný, ale ne zas tak zásadně, prostě vypadnou tyto věci. No, ale ta podstata toho, té strategie, zůstane zachovaná. Nám jde o silnou stabilní ekonomiku, silný stabilní hospodářský růst a samozřejmě také se sociálním rozměrem. Když bych vám tady dal komprimát té ... takový ten sukus, to ... takové shrnutí té strategie. ... že osmdesát až osmdesát pět procent věcí, které připravil ten tým pana místopředsedy Jahna, tak jsou věci, s kterými nemám problém a které tedy budu také prosazovat, budeme je prosazovat. Ale jak jsem naznačil, tyto věci prostě tam nebudou, ty patří asi do programu trošku jiné politické strany. Možná umím si je představit i za deset, nebo za patnáct let v politickém programu i své strany, sociální demokracie, ale ne v situaci, kdy je průměrná mzda v této zemi osmnáct tisíc hrubého a kdy osmdesát procent lidí je pod touto průměrnou mzdou. Musím brát realitu ekonomickou, jaká je. Pak je otázka, k čemu by byly přímé platby ve zdravotnictví, přímé platby ve školství, to prostě by si velká část obyvatel nemohla dovolit. No a my to prostě nepřipustíme.“

K tomu dodal jeho protivních v diskusi Vojta Filip:

„…v těch hlavních cílech je jeden základní rozpor, který tam pan Martin Jahn zabudoval. Jestliže tam zvyšuji tu kvalifikační strukturu české společnosti a zároveň říkám, bude se platit školné, tak tím popírám ten základní princip. Protože já musím vytvořit podmínky, aby té kvalifikační struktury, té vyšší kvalifikace mohl dosáhnout co největší počet lidí. A toho nedosáhnu tím, že udělám finanční census pro určitou skupinu lidí. A ten by tady byl právě proto, kolik procent lidí se pohybuje pod tím celostátním průměrem.“

Na to reagoval Jirka Paroubek:

„Já říkám, že do budoucna je možné o tom uvažovat, někdy za deset až patnáct let, až ten průměrný příjem české společnosti bude prostě někde jinde. Tak možná si to umím představit, v tuto chvíli rozhodně ne.“

Jenže v materiálu Martina  Jahna se nejenže přímé platby za vzdělání na vysokých školách nenavrhují, ale přímo vylučují. Ve Strategii hospodářského růstu se říká:

„Zvýšit investice do vzdělávání lze podporou dalších forem financování založených na principu partnerství veřejného a privátního sektoru, využitím strukturálních fondů a privátních investic. Aby byl zachován rovný přístup ke vzdělání a na vysokoškolské studium dosáhly i nízkopříjmové skupiny, je třeba zavést systém státních sociálních stipendií. Spolu s tím je nutné podpořit i vznik funkčního systému půjček na náklady spojené se studiem a následně zavést poplatky za studium i na veřejných vysokých školách. Smyslem je i výrazně provázat poptávku studentů po studiu s poptávkou po pracovní síle a podmínkami trhu práce. Cílem je rovněž, aby studenti plně převzali zodpovědnost za volbu oboru studia a aby se výrazně zvýšila motivace studentů a pedagogů k vyššímu výkonu při studiu a výuce. Tím se zvýší i počet těch, kteří studium dokončí. Systém placení poplatků za studium musí být sladěn s celým systémem sociální ochrany studentů…

Zavést systém státních sociálních stipendií a podpořit půjčky na náklady spojené se studiem. Následně zavést poplatky za studium i na veřejných vysokých školách. Poplatky doprovodit splátkami na studium. Splátky vyžadovat po absolvování studia v podobě stanovených procent příjmu po dosažení jeho určité úrovně – změnou zákona 111/1998 Sb., o vysokých školách a zákona o státní sociální podpoře 117/1995 Sb.“

Přehledně formuluje tento návrh též například formuluje v týdeníku Euro dne 6. června 2005 pod titulem Pět pilířů ekonomiky (ve strategii je řečeno v podstatě totéž):

„Kvalifikovaná pracovní síla je stěžejním předpokladem hospodářského růstu. K tomu musí efektivně fungovat vzdělávací systém. Je účelné postupovat podle doporučení Evropské komise vícezdrojové financování škol s participací studentů. Na jedné straně navrhujeme zavést systém státních sociálních stipendií a podpořit půjčky na náklady spojené se studiem. Následně pak je vhodné zavést i na veřejných vysokých školách poplatky za studium, doprovázené systémem splátek až po absolvování studia. Cílem musí být zvýšit dostupnost studia i pro lidi s nízkými příjmy.

 

Tj. Jirka Paroubek (i Vojta Filip) tvrdí, že Martin Jahn navrhuje přímé platby za studium a že to by omezilo přístup méně majetných ke studiu, ale Martin Jahn navrhuje platbu za studium na vysoké škole odvodem z budoucího příjmu absolventa, která vůbec neomezuje přístup ke vzdělání majetkovými poměry.

Proč dochází k tomuto podsouvání? Proč se nechce slyšet to, co je skutečně navrhováno? Proč se znovu a znovu opakuje situace tohoto typu? (Mj. dokonce i formulačně téměř shodně – viz rozhovor Standy Grosse pro deník Právo 24.7.2004 a jeho kázání v kapli Betlémské v téže době, když hovořil o možnosti zavést školné až dostatečně vzrostou příjmy obyvatel, tj. za 15 let. ) Mají snad všichni naši sociálně demokratičtí premiéři nasazenou svěrací kazajku svého (téhož) aparátu úřadu vlády, která je nutí říkat nepravdy a vtáhnout se do hry blokující možnost sociálně přijatelných, koncepčně levicově pojatých reforem?

 

Problém je i oněch Jirkou Paroubkem zmíněných 10 až 15 let. Zde se zaměňuje příčina za následek. Pokud mají platy vzrůst, musí být ekonomika konkurenceschopná. A nakolik se jejím motorem stává terciární vzdělání, natolik musí být princip efektivnosti promítnut i do této oblasti. Bez toho totiž ani za 15 ani za 100 let nebudou příjmy většiny domácností dostatečně vysoké.

 

Nutno zdůraznit, že se jedná o zásadní věc. Už proto, že je asi těžko možné chtít „řídit zemskou poloosu“ a nerozumět tomu, co je napsáno „černé na bílém“. Odmítne-li levice dodržovat pravidla racionální diskuse, stávají se z ní „muži (i ženy) v ofsajdu“. Především však jde o důvody koncepční.

 

Ano. Existuje systém financování vysokého školství, ve kterém by si každý platil takové vzdělání, na jaké by měl peníze (on či rodina, v níž žije), případně by si vůbec nemohl dovolit koupit vysokoškolské vzdělávací služby.

Ano. Tento systém si zaslouží kritiku. Ale tento systém Martin Jahn nenavrhuje. Připisovat mu tento „hřích“ je faul. Nepochopitelný faul, protože v daném případě je faulován spoluhráč.

 

Systém, který obhajoval v „Sedmičce“ Jirka Paroubek (a Vojta Filip) má následující parametry:

·            Každý platí (v rámci daňového systému) bez ohledu zda vzdělání dostal či nikoli.

·            Každý platí bez ohledu na to, jak kvalitní vzdělávací služby mu byly poskytnuty.

·            Poskytovatel vzdělávacích služeb dostává prostředky o těch, co platí prostřednictvím daňového systému, bez ohledu na to, jak kvalitní služby poskytl.

(Tento systém bývá nazýván "bezplatným" a je vydáván za - některými i téměř socialistickou - vymoženost.)

 

Systém, který navrhuje Martin Jahn má následující parametry:

·            Každý platí až z toho, co mu vzdělání vynese.

·            Každý platí podle toho, kolik mu vzdělání vynese.

·            Každý platí přímo tomu, kdo mu vzdělávací služby poskytl.

 

Tento systém zainteresovaného vysokého školství(zainteresovaného na dlouhodobém uplatnění absolventů) odstraňuje bariéru rozpočtového omezení domácností a současně využívá informačních a motivačních funkcí ceny. V Austrálii funguje úspěšně už 16 let. Zavedly jej, zavádějí či chystají se zavést další země, včetně evropských.

Každý může posoudit, od kterého z výše uvedených tří systémů lze co očekávat. A určitě se nabízí značný prostor pro kvalifikovanou diskusi vedenou dle pravidel racionality. Nelze se tak než otázat: Kdy k takové kvalifikované, racionální diskusi dojde? A proč je vytrvale odmítána formou iracionálních faulů? Komu to prospívá?…

 

Přitom vůbec nejde jen o samotné vysokoškolské vzdělání, jeho přístupnost a kvalitu. Jde především o to, že zvýšení kvality vysokoškolského vzdělání je klíčem k reformě sociálních (sociálně ekonomických) systémů.

Společenské efekty zvýšení kvality vzdělávacích služeb poskytovaných vysokou školou si lze názorně představit prostřednictvím třemi následujícími jednoduchými obrázky:

 

a) Dopad na zaměstnanost:

kde:

N - jsou nezaměstnaní,

Z - jsou zaměstnaní.

 

Zvýšením kvality vzdělávacích služeb dochází k lepší dlouhodobé uplatnitelnosti absolventů, což má za následek, že se snižuje počet nezaměstnaných (viz posun naznačený šipkou). Efekt je dvojí - přibývá těch, co do sociálních systémů přispívají a zmenšuje se počet těch, co ze systému čerpají.

 

b) Dopad na zvýšení příjmu:

kde tečkovanou šipkou je naznačen posun k vyšším příjmům absolventů.

 

Vyšší příjmy absolventů přitom znamenají i vyšší odvody do sociálních systémů.

 

 

c) Dopad na prodloužení doby dobrovolného uplatnění člověka na profesních trzích:

kde:

D - jsou důchodci, kteří se již neuplatňují na profesních trzích (nejsou výdělečně činní),

P - jsou pracující, včetně pracujících důchodců, kteří se uplatňují na profesních trzích.

 

Zvýšením kvality vzdělávacích služeb a orientací na tvorbu absolventských sítí dochází i k naplnění smyslu celoživotního vzdělání a prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka na profesních trzích. I zde je efekt dvojí - přibývá těch, co do sociálních systémů přispívají a zmenšuje se počet těch, co ze systému čerpají.

 

Efekty znázorněné na obrázcích a - c nastávají v případě zvýšení kvality vzdělávacích služeb současně. Významné jsou v oblasti prodloužení období dlouhodobého produktivního uplatnění člověka. Právě na tomto základě lze koncipovat souběžnou reformu systému financování vzdělání a zdravotní péče s penzijním systémem. Ekonomické efekty v oblasti prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka jsou totiž natolik výrazné, že umožňují vytvořit účinnou zainteresovanost poskytovatelů zdravotní péče. Toto je cesta k reformě sociálních (v případě systému vzdělání a systému zdravotní péče současně i ekonomicky produktivních) systémů, která by nejen "nebolela", ale naopak byla pro člověka, napomáhala mu intenzivněji naplnit bohatství jeho života a prodloužit mu jeho plnohodnotný život.[16] Tyto změny jsou nejen možné, ale odpovídají obsahu a charakteru vzniku vzdělanostní společnosti.

 

Shrnuto podtrženo: Existuje sociálně pozitivní (levicová) alternativa reforem sociálních (sociálně ekonomických) systémů zvyšujících konkurenceschopnost země.  

 

A to je to, oč tu běží. ČSSD (ale platí to i pro ostatní evropské sociální demokracie, včetně a zejména SPD) si prostě nemůže dovolit (pokud to má přežít se zdravou kůží) nedat svoji sociálně demokratickou (sociální, levicovou) verzi komplexních reforem sociálně ekonomických systémů vedoucí ke zvýšení konkurenceschopnosti. Příčinou problémů, krizových až katastrofických situací, do kterých se sociální demokracie (včetně naší) dostávají nejsou „exogenity“ (něco vnějšího), ale právě absence nosného programu, který by umožnil dělat vlastní, nikoli vnucené reformy.

Bez vlastní koncepce reforem (vycházejících z pochopení toho, že cílem i prostředkem je všestranný rozvoj schopností každého člověka jako podmínka všestranného rozvoje schopností všech ostatních) bude naše (i ostatní) rozdírána dilematem:

·            Nechat si vnutit reformy, které bolí, které jsou salámovou taktikou postupného zhoršování ekonomické a sociální situace většiny obyvatelstva?

·            Nebo se řídit zásadou „nejlepší změna – žádná změna“ s tím, že toto je to „skutečně levicové“ stanovisko a že nejlepší je nedělat nic, pod záminkou „ochrany sociálních jistot“.

 

Kdo trochu sleduje nejnovější dění v SRN, nepochybně si uvědomuje, kam až tato schizofrenie může vést. Přitom obě alternativy dilematu jsou špatné a špatně.

 

Nenechejme se ukolébat zdánlivým zastavením katastrofického poklesu preferencí ČSSD. Jsou faktory krátkodobé a vnější, jsou faktory vnitřní a dlouhodobě působící. Dokud si neotevřeme cestu k pochopení toho, jak na to jít, bude pokračovat dlouhodobá tendence setrvalého poklesu a vyřazování ČSSD ze hry, pouze krátkodobě modifikovaná různými vnějšími vlivy. Veřejnost je schopna velmi přesně instinktivně vycítit, zda víme, jak na to nebo ne. Jakmile pochopí a vycítí, že zase se dostáváme do situace, kdy nejsme sto provést nezbytné změny, protože nevíme jak, bude to brát jako ohrožení svých sociálních jistot. Zase jsme se dostali do kritické situace. Dopadne to zase potřetí tak, jak už to dopadlo dvakrát? Nebo se alespoň napotřetí poučíme?

 

 

 

 

 

 

 

Vzdělání a bydlení studentů/absolventů

 

Roman Vykopal

 

Na základě teoretických poznatků o problematice lidského kapitálu (jak je vidí například Gary Becker v Teorii preferencí či díle Preference hodnoty, Milton Friedman (Kapitalismus a svoboda), R.Reich (Dílo národů) a z českých autorů například Radim Valenčík (Teorie akumulace lidského kapitálu), je možno vyslovit tezi, že lidský kapitál a investice do něj, jsou zajímavou příležitostí pro investora, tedy subjektu, který svoje finanční prostředky investuje za účelem zhodnocení těchto prostředků. Lidský kapitál, ve všech svých formách, je v současné době relativně velmi diskutovaným tématem. Myslím, že je velmi potřebné věnovat této problematice dostatečnou pozornost a je přínosné využít závěry týkající se investic do vzdělání jako jedné z forem lidského kapitálu i v případě investic do bydlení. Možnost získání bytu v centrech přirozeného uplatnění vyšších forem studia je velmi často právě tak významným předpokladem zabezpečení budoucího příjmu jako vzdělání samotné Mohl by nějaký subjekt investovat svoje prostředky řekněme například do pořízení bytu pro vysokoškolsky vzdělaného člověka, který by tuto částku, samozřejmě včetně jistého výnosu, splácel ze svého budoucího příjmu? Je tato myšlenka vůbec reálná? Dalo by se něco takového zrealizovat? Byl by o takovýto produkt zájem? Existují relevantní studenti, kteří by reálně (tedy s podpisem příslušné smlouvy a dalších právních úkonů) byli ochotni vstoupit do vztahu s investorem, tak jak ho popisuje výše uvedený text?

Studentům fakulty Národohospodářské (dostatečnému počtu studentů čtvrtého a pátého ročníku – výběr respektoval reálné rozložení sil – muži x ženy, sonda byla provedena jednak ve škole a jednak na koleji) byly předloženy pečlivě formulované otázky a zadávací text, po jehož přečtení odpověděli. V textu jim byla osvětlena  myšlenka o výše uvedené formě investic do lidského kapitálu, popsán „mnou“ nabízený produkt, budou zmíněni konkurenti na trhu (stavební spoření, hypoteční  úvěry). 

Během předvýzkumu (oslovil jsem pět lidí) jsem přeformuloval některé otázky, doplnil jsem nabízené možnosti, doplnil jsem otázky. Moje sonda byla provedena mezi studenty čtvrtého a pátého ročníku Fakulty Národohospodářské, pětiletého magisterského oboru Národní hospodářství – hlavní specializace Hospodářská politika. Zjistil jsem, že ve zmíněných ročnících, oboru a specializaci studují 273 studenti, z toho dívek 151 (55 %) a 122 chlapců (45 %), ročníkový podíl je takřka stejný -  50 % čtvrtý ročník, 50 % pátý ročník. Já se tedy budu ptát 16 studentů čtvrtého ročníku (9dívek a 7 chlapců) a 16 studentů pátého ročníku (taktéž 9dívek a 7 chlapců). Další a poslední podmínkou pak bylo, že právě polovina dotazovaných čtvrtého i pátého ročníku bude bydlet na koleji a druhá polovina bude bydlet mimo kolej a sice u rodičů. (čili vylučuji studenty, kteří mají vlastní bydlení). Dotazování bylo provedeno ve škole před, nebo po vyučování některého z oborově povinných předmětů (např. Makroekonomická analýza a prognóza, Ekonomie státních zásahů, Základy ekonometrie či Hospodářská politika C). Výzkum byl proveden ve dnech 25.4. a 27.4.2005.

 

Úvodní informace pro studenty:

Představte si následující situaci - během několika měsíců dokončíte školu, pokud již dávno nepracujete, budete si hledat zaměstnání, budete si chtít založit vlastní rodinu, se kterou budete chtít někde bydlet, zkrátka budete chtít žít vlastní život. A právě k bydlení se vztahuje moje malá sonda, se kterou bych Vás chtěl několik okamžiků „obtěžovat“. Chtěl bych Vám totiž objasnit myšlenku, jejíž realizace by nemusela být pouhou utopií, ale třeba velmi blízkou budoucností. O co jde? Představte si, že by Vám někdo poskytl do Vašeho osobního vlastnictví byt, či dům a vy byste náklady na pořízení oné formy bydlení spláceli postupně z vašeho budoucího příjmu, přičemž jednotlivé splátky by plasticky kopírovali váš příjem, ve stylu nízký příjem – nižší splátky, vysoký příjem – vyšší splátky. Při rychlém splácení by jste byl úrokově zvýhodněn, při neřádném splácení, by následovalo upravení splátkového kalendáře (v krajním případě pokuta). Úroky by se pohybovaly v rozmezí 3,5 až 7%[17] (v závislosti na výši splátek a tedy době splácení). Vše by bylo ošetřeno smluvně. Krátce o konkurentech:

- Stavební spoření - patří mezi velmi výnosné a zároveň málo rizikové formy spoření. Je to v podstatě systém ukládání peněz, jehož výnosy podporuje stát. Státní podporu však získáte pouze pokud spoříte alespoň šest let. V případě potřeby si peníze můžete vyzvednout i dříve, ale vzhledem ke ztrátě státního příspěvku nebude zhodnocení Vašich vkladů vysoké. Možný je i úvěr ze stavebního spoření – úroky se pohybují v rozmezí 3,2 – 5,5 % , splácí se 8 až 13 let. Stále stejné splátky.

- Hypotéky - je úvěr, který je zajištěn zástavním právem na nemovitost. Hypoteční ústav Vám půjčí určitou sumu peněz a vy je pak splácíte. Důležitým parametrem hypotečního úvěru je tzv. doba fixace úrokové sazby. Je to období, kdy se nemění sjednaná úroková sazba. Po skončení fixační doby banka klientovi nabídne sazbu novou. V současnosti se pohybuje v rozmezí 2,99- 4,8 % . Pro získání úvěru jsou nutné  relativně vysoké příjmy. Splácí se stále stejné splátky. Doba splácení se dost liší, v zásadě je to 10 až 50 let.

 

Dotazník:

 

1) Ročník:

    ● 4. 

    ● 5. 

               

           2) Pohlaví:

    ● muž 

    ● žena

 

3) Převládající způsob bydlení během studia:

 ●             na koleji

  ●             u rodičů                

 

4) Očekávaný  hrubý příjem  z prvního zaměstnání (z podnikání) po ukončení školy (v Kč):

●       méně než 15 000

●       15 001 – 20 000

●       20 001 – 30 000

●       30 001 – 40 000

●       40 001 a více

 

 

5) Očekávaný hrubý  příjem po pěti letech od ukončení školy (v Kč):             

●       méně než  15 000

●       15 001 – 20 000

●       20 001 – 30 000

●       30 001 – 40 000

●       40 001 a více

 

6) Je vaším záměrem, hledat si po ukončení školy vlastní bydlení (koupě či pronájem)?                             

●    ano - koupě

●    ano - pronájem

●    ano - pronájem, ale pouze dočasně, v  budoucnu koupě

●    ne

 

7) Pokud  ANO – koupě kolik můžete vynaložit peněz na toto bydlení (při nákupu do osobního vlastnictví):

●       0 – 400 000

●       400 001 – 700 000

●       700 001 – 1 000 000

●       1 000 001 – 1 500 000

●       1 500 001 – 2 000 000

●       2 000 001 a více

 

8) Pokud  ANO – koupě, kolik jste ochoten vynaložit peněz na toto bydlení (při nákupu do osobního vlastnictví):

●       0 – 400 000

●       400 001 – 700 000

●       700 001 – 1 000 000

●       1 000 001 – 1 500 000

●       1 500 001 – 2 000 000

●       2 000 001 a více   

●       nevím

 

9) Pokud ANO – pronájem, nebo ANO – pronájem dočasně, jaké nájemné považujete za únosné bezprostředně po absolvování školy:  

        

10) Na čem závisí jeho výše?

 

11) V případě, že by mi někdo poskytl byt do osobního vlastnictví tak, že bych platil dvousložkové nájemné (pevná základní částka na úhradu nákladů na bydlení   +  podílová částka stanovená jako procento z příjmu na splácení bytu):

a)  přistoupil(a) bych na tento způsob úhrady: 

●   ano     

●   ne      

● nevím

b)  za přiměřenou základní částku považuji:

● 2000            

● 3000            

● 4000            

● 5000            

● nevím

 

c) za přiměřené procento z příjmu považuji: 

● 5%

● 10%             

● 20%             

● 30%             

● 40% a více 

● nevím

 

2) Váš názor na produkt - názor, otázky, připomínky:

 

Výsledky sondy

Na otázku, jak vysokou očekávají spolustudenti první (hrubou) mzdu od ukončení školy, odpovědělo 10 studentů 15 000-20 000, 19 studentů očekává plat 20 00-30 000, 1 student očekává méně než 15 000 a dva studenti čekají 30 000-40 000. Žádný student neočekává, že první mzda po absolvování školy bude vyšší než 40 000Kč.

 

Odpovědi na otázku hned následující, jak vysokou očekávají studenti mzdu po pěti letech od absolvování školy mě mile překvapily a jen dokazují výše dosud uvedené:

Všichni(!), bez výjimky, očekávají růst platu v čase, každý se v dotazníku posunul alespoň o jednu skupinu vzhůru:  méně než 15 000 – žádný student, plat 15 000-20 000 očekává jeden student, plat 20 000-30 000 očekává 8 studentů, plat  30 000-40 000 očekává 16 studentů a zbytek, tedy 7 očekává plat po pěti letech vyšší než 40 000 korun.

 

Výsledky zcela jasně dokazují, že všichni dotázaní studenti očekávají mnohdy vysoký nárůst svého budoucího příjmu, jinými slovy očekávají budoucí vyšší výnosy, přičemž dnešním nákladem je investice času a peněz do vzdělání jako do složky lidského kapitálu.

 

Dva studenti (z počtu 32) si budou po ukončení školy kupovat vlastní byt (k nim se vztahují další dvě otázky. Z těchto odpovědí plyne, že pokud by měli oba tito studenti k dispozici více finančních  prostředků, než právě teď mají, byli by ochotní koupit si byt o něco dražší. (oba se posunuli o jednu úroveň jeden na 700 000-1 000000,  druhý na 1 000000-1 500000)

 

Co se týče výše únosného nájemného, odpovídalo 30 studentů, takto:

 

 

3 000

2 studenti

 

4 000

5 studentů

Nejčastější hodnota

5 000

13 studentů

 

6 000

8 studentů

 

7 000

3 studenti

 

8 000

1 student

 

 

Výše očekávaného nájemného závisí (dle odpovědí studentů)  na výši platu (!) – 32 případů (!), na velikosti města (vzdálenosti od centra) – 20 případů, kvalitě a velikosti bytu (15 případů), [18]

 

V závěrečné sérii otázek, které se týkaly právě nové možnosti splácení (nového produktu) – tedy ve smyslu nízký příjem nízké splátky, vysoký příjem – vysoké splátky, se ze 32 respondentů vyslovila plná polovina, tedy 16 studentů, že by na tento návrh přistoupilo (různými kombinacemi si pak tvořili pevnou a  pohyblivou složku), 14 jich nevědělo a dva studenti ze 32 by na tento systém nepřistoupili.

Všichni, tak jak jsem mohl pozorovat, věnovali všem a zejména těmto (pro můj výzkum veledůležitým otázkám) velkou pozornost. Jednotlivé odpovědi v této části ankety jsem zobrazil do následující tabulky:


 

 

 

za přiměřenou základní částku považuji:

2000Kč

3000Kč

4000Kč

5000Kč

nevím

 

za přiměřené procento z příjmu považuji:

5%

 

 

 

2studenti

 

 

10%

 

1student

2studenti

2studenti

 

 

20%

 

4studenti

3studenti

1student

 

 

30%

1student

 

 

 

 

 

40%+

 

 

 

 

 

 

nevím

 

 

 

 

14studentů

 

 

 

Po ukončení ankety a zobrazení výsledků mě trochu zarazilo výše uvedené číslo 14 – tedy počet studentů, kteří by nevěděli, jak si nastavit onu pohyblivou  a pevnou složku nájemného. Proto jsem některé z nich (8) vyhledal (matně jsem si je pamatoval z „terénu“) a zeptal jsem se jich, proč nevěděli – 4 odpověděli,že by potřebovali znát konkrétní výši svého platu, dva by potřebovali znát informace i ohledně bytu a dva nedokázali říct, proč neví.

 

Flexibilní systém nastavení umožňuje každému studentu bez výjimky, aby si každý, dle svého uvážení, vybral optimální kombinaci – pevná, pohyblivá složka. O to se také 14 studentů, jak je vidět, pokusilo.  

 

Co se týče názorů a připomínek k „mému“ produktu, nejčastěji jsem zaznamenal názor (14), proč něco takového není, že by do toho dotyčný „šel“, dále pak, že to zní jako pohádka (7) a v neposlední řadě zajímalo několik studentů právní zajištění celého projektu (13).

 

Závěr

Ve svém drobném vědeckém zkoumání jsem se snažil najít souvislost poznatků týkajících se investic do vzdělání jako jedné z forem lidského kapitálu a investic do bydlení. Jak ukazují výsledky mého výzkumného bádání, lze závěry plynoucí z teorie lidského kapitálu a investic do vzdělání jako do složce lidského kapitálu aplikovat i na příkladě investic do bydlení pro absolventy vysokoškolského stupně studia. Všechny mé hypotézy stanovené na začátku výzkumu se potvrdily a jednoznačně potvrzují závěry z výše uvedené teorie.

 Význam lidského kapitálu jako zřetelného ekonomického činitele je nepopiratelný. Je tedy velmi důležité a potřebné věnovat mu zvýšenou pozornost a to ve všech jeho formách. Vysokoškolsky vzdělaní lidé (ti, kteří svému oboru rozumí a v praxi se uplatní) mají velký potenciál v budoucnu vysokých příjmů. Aby však mohli tito lidé uplatnit svoje znalosti a schopnosti tam, kde je dostatek pracovních příležitostí (tedy zpravidla ve velkých městech jako je Praha, Brno či Plzeň) musí v těchto „pracovních centrech“ i bydlet. Pronajmout či dokonce koupit byt si ale v těchto velkých městech může dovolit málokdo. A právě tady vidím možnost aplikace poznatků o lidském kapitálu. Myšlenky o investování do lidského kapitálu respektive do sociální mobility jako do složky lidského kapitálu, však stále stojí na pozadí zajmu investorů. Ačkoliv zní tento navrhovaný postup na využití myšlenek o lidském kapitálu a o investování do něho jako docela reálný, určitě nějaký čas potrvá, než bude této formě kapitálu věnována taková pozornost, kterou si zcela jednoznačně zaslouží.

Do budoucna se však dívám optimisticky a věřím, že se o lidském kapitálu bude hovořit ještě intenzivněji a důrazněji, než je tomu nyní.


 

 

3. K programovým otázkám levice

 

 

"Programové prohlášení FSDL" není východisko,

ale cesta do slepé uličky

 

Radim Valenčík

 

Bezprostředně po brněnském sjezdu ČSSD bylo uveřejněno Programové prohlášení frakce sociálně-demokratické levice ČSSD, která tímto dala o sobě vědět širší veřejnosti. Na první pohled se jedná o "levicově-líbivý" dokument, dle mého názoru se však jedná o text mimořádně nekvalifikovaný. Orientuje se na zneužití některých předsudků levicově smýšlejících občanů a směřuje vývoj levice do slepé uličky.

Vím, že kritizovat dovede každý. Proto se v následujících pár řádcích pokusím nejdříve (a bez ohledu na obsah výše zmíněného dokumentu) zformulovat východiska současné levicové politiky ze svého pohledu. Tak, aby se jednalo o vlastní alternativu, teprve potom se pustím do kritické analýzy  "Programového prohlášení FSDL".

 

Levicová alternativa "Programového prohlášení frakce sociálně-demokratické

levice ČSSD" (tak, jak bych ji zformuloval)

Začnu následující citací: "Sociální demokracie ale věří, že svobodný rozvoj člověka a jeho individuality se může naplnit jen za společenských podmínek, ve kterých se svobodný rozvoj jednotlivce stává předpokladem svobodného rozvoje ostatních."

"Kontrolní otázky":

1. Kdo je autorem proloženého textu (včetně podtržené části)?

2. Kdo je autorem podtržené části proloženého textu?

Ad 1.: Proložený text předložil S. Gross v lednu 2005 jako alternativní text 1. kapitoly Dlouhodobého (základního) programu ČSSD na programové konferenci.

Ad 2.: Původními autory podtržené části jsou K. Marx a B. Engels, jedná se o závěrečnou větu druhé (patrně i nejdůležitější) kapitoly Komunistického manifestu z r. 1848. Dokonce takto K. Marx a B. Engels definují komunistickou společnost.

Bez ohledu na osoby a obsazení či dobové kontexty se patrně jedná o základní cílovou orientaci jakékoli perspektivní levicové politiky. Tj. - chce-li být levice úspěšná, musí z této orientace vycházet, pokud z ní nebude vycházet, nebude úspěšná.

Pokud bychom se vrátili ke K. Marxovi, pak by stálo zato zdůraznit ještě jeden důležitý moment (který je aktuální dodnes): Jde o takový všestranný a svobodný rozvoj lidské individuality, který současně působí jako nejdynamičtější produktivní síla ekonomického a sociálního rozvoje.

Respektujeme-li toto tradiční východisko levicové politiky, pak lze stručně a přehledně formulovat levicový program takto:

1. Najděme a přesně pojmenujme, co dnes ještě brání tomu, aby každému byl umožněn svobodný rozvoj jeho schopností tak, aby uplatnění těchto schopností bylo současně zdrojem ekonomického růstu společnosti.

2. Ukažme, jak to, co výše uvedenému brání, krok za krokem odstraňovat.

3. Nebojme se pojmenovat i zájmový aspekt tohoto problému - vždyť tím, co vytváří bariéry takovému svobodnému rozvoji každého člověka, který by byl současně podmínkou rozvoje ostatních i zdrojem ekonomického růstu, jsou přece kromě jiného i lidé, kteří tak činí v důsledku svého postavení ve společnosti a jsou k tomu vedeni jak svými přirozenými sklony, tak i společenskými vazbami, v nichž se ocitli.

Co tedy brání tomu, aby "svobodný rozvoj člověka a jeho individuality se naplňoval za společenských podmínek, ve kterých se svobodný rozvoj jednotlivce stává předpokladem svobodného rozvoje ostatních"? Pokusme se alespoň o přibližný výčet (plnější výčet by se mohl stát předmětem programové diskuse, ze které by nepochybně vzešla řada podnětů a nových prvků pohledu na tuto otázku):

1. Fyzická či duševní nerovnost lidí, zejména pak fakt, že někteří jsou buď od přírody či v důsledku vnějších vlivů různě handicapováni. - Pro tyto lidi musejí existovat různé podpůrné programy, které by bariéry svobodného rozvoje jejich osobnosti umožnily alespoň částečně překonávat.

2. Omezenost zdrojů, které pro svobodný rozvoj osobnosti každého člověka vytvářejí podmínky. - Odsud potřeba efektivně alokovat tyto zdroje, přitom tak, aby bylo plně využito investičních efektů, tj. toho, že svobodný rozvoj lidské individuality působí současně jako nejvýznamnější faktor tvorby zdrojů a tudíž umožňuje jejich omezenost překonávat.

3. Nedostatečně rozvinutý tržní mechanismus, který by ve vztahu k výše uvedenému alokační problém řešil. - Z toho pak vyplývají dva vzájemně spojené úkoly: a) Podporovat rozvoj tržního mechanismu tak, aby výše uvedenou alokační roli plnil stále více (to je možné, bohužel autoři různých "levicových programů" v důsledku své nekvalifikovanosti vůbec netuší, jak na to); b) Doplňovat působení tržního mechanismu sociálně orientovanou přerozdělovací politikou (viz dále).

4. Snaha těch, co disponují majetkovou výhodou, o přeměnu této majetkové východy ve výsadu, tj. v privilegované postavení - a to jak z hlediska možnosti rozvoje schopností, tak i možnosti jejich uplatnění. - Vůči tomu musí stát politika zdokonalování tržního mechanismu a jeho rozvinutí do podoby, kdy možnosti přeměny majetkové výhody ve výsadu budou stále více omezovány. Tj. kdy nabývání a uplatnění schopností kohokoli nebude omezováno nedostatkem zdrojů, protože bude dostatečně dobře fungovat jejich alokace. (K tomu mj. stačí, aby poskytovatelé vrcholových vzdělávacích služeb - univerzity apod. - byly zainteresovány na co nejlepším uplatnění těch, kterým je poskytují - tj. absolventů, a to i v rámci programů celoživotního studia.) Současně je třeba využívat i sociálně orientované přerozdělování tam, kde by přístup k nabývání, uchování a možností uplatnění schopností (v oblasti vzdělání, zdravotní péče, bydlení) byl omezován v důsledku nedostatečné rozvinutosti mechanismů tržní alokace.

5. Zneužití přerozdělovací moci k segregaci společnosti na majitele pozic, jejich služebníky, menšinu korumpovanou tolerováním parazitního jednání a diskriminovanou většinu. - Vůči tomu je nutné postupovat velmi uvážlivým přístupem k používání nástrojů státní (veřejné) redistribuce prostředků a současně zdokonalovat tržní mechanismus tak, aby se oblast použití redistribuce zbytečně (a pod vlivem zájmů souvisejících se zneužitím přerozdělování) nerozšiřovala. Tak, jako v případě léků musí být jejich uživatel upozorněn na všechny možné kontraindikace, tak i při používání veřejné redistribuce zdrojů na léčení některých neduhů společnosti musí být veřejně známo, jaké může mít a případně jaké má důsledky.

Pokud budeme postupovat podle výše uvedených pěti bodů, konkretizovat jejich obsah, usilovat o vyjasnění sporných otázek, pak dáme dohromady skutečný levicový program, který nebude zneužitelný jednou skupinou k tomu, aby vytlačila druhou skupinu a sama posléze "upadla do starých chyb", tj. dopustila se stejného zneužívání vydobyté přerozdělovací moci.

Levicový potenciál společnosti je v současné době blokován a diskreditován zejména averzí k trhu. Velké množství poctivých lidí, kteří se hlásí k levici, ale nemají dostatek času k tomu, aby k problémům současného vývoje přistupovali s využitím teoretického poznání, bylo zneužito těmi, co usilují o podíl na přerozdělovací moci. Bez ohledu jak "upřímně", "dobře", "poctivě" atd. to tito "levicoví" politici myslí, jakmile nabízejí lék bez uvedení jeho kontraindikací, stávají se těmi, co blokují hledání cesty z nepochybně složité situace. 

Platí to bohužel i pro autory "Programového prohlášení frakce sociálně-demokratické levice ČSSD". To se pokusím ukázat v následujících poznámkách vložených přímo do textu onoho materiálu (proloženě). Uvádím přitom plné znění textu platformy (včetně gramatických chyb):

 

Programové prohlášení frakce sociálně-demokratické levice ČSSD s poznámkami

U vědomí stávající kritické situace v ČSSD a vedeni snahou navrátit své straně důstojnost, čest a tím i důvěru občanů České republiky, rozhodli se níže podepsaní členové ČSSD založit frakci sociálně-demokratické levice. Jejím hlavním cílem je návrat k původnímu levicovému směru české sociální demokracie, jímž si předchozí vláda ČSSD získala uznání občanů a jejich důvěru pro další práci. Frakce sociálně demokratické levice (dále jen FSDL) je uskupením uvnitř a v rámci ČSSD. Vznikla proto, aby neustále připomínala, vysvětlovala a obhajovala, ale hlavně prosazovala tradiční základní sociálně demokratické hodnoty a principy, jakými jsou solidarita, sociální spravedlnost, soudržnost, svoboda, samospráva, demokratická účast širokých vrstev obyvatelstva na rozhodování o správě věcí veřejných.

K tomu: Priority "tradičních základních sociálně demokratických hodnot" jsou jiné, než je "Programové prohlášení FSDL" vymezuje. To je právě ten "svobodný rozvoj každého individua jako podmínka rozvoje všech".

 

V české veřejnosti se šíří zklamání, beznaděj a skeptické omítání politiky. U nás ale i v jiných částech Evropy jsou ohroženy sociální jistoty a občanská práva vydobytá našimi předky během sociálních a politických bojů. Problém nelze zlehčovat ani před ním strkat hlavu do písku.

K tomu: Nestrkejme hlavu do písku, analyzujme a pojmenujme příčiny výše uvedených problémů. Vždyť to je první logický krok, který je třeba udělat. Jinak totiž hrozí, že místo řešení nabídnu "recept", který zase povede jen k rozšíření "zklamání, beznaděje a skeptickému o(d)mítání politiky".

 

Žijeme v rychle se měnícím světě, ve světě, který se stále více globalizuje, vyvíjí stále dokonalejší technologie, jsme svědky velké technické a informační revoluce. Nových možností a příležitostí však zatím mohly využít především bohaté státy, nadnárodní společnosti a někteří jednotlivci, aby ještě více zbohatli., Chudí tohoto světa naopak stále více chudnou. Nebezpečně se prohlubuje propast mezi bohatým Severem a chudým Jihem, kde miliony lidí umírají každý rok hlady. Roste nebezpečí ozbrojených konfliktů, válek (i tzv. preventivních) i mezinárodního terorismu.

Není však třeba hledat tyto jevy daleko v světě. K polarizaci bídy a bohatství dochází také uvnitř české společnosti, kde se zmenšuje střední stav a přibývají chudí. Aktuální je i nebezpečí, že se tato polarizace promítne také do vzdělávání, péče o zdraví člověka a ohrozí zajištění důstojného stáří, ale především základní péči o novou generaci.

K tomu: Ano. Bohatí bohatnou, chudí chudnou... Ale co je toho příčinou? Proč ji autoři nepojmenují? Proč neukážou, jaké mechanismy k tomu vedou? Ono totiž zdaleka není tak jednoduché, dát na tuto otázku správnou odpověď. Ale bez přesné odpovědi nelze dát ani program řešení problémů.

 

Jsme si vědomi, že chce-li stát zachovat elementární úroveň kvalitního života občanů, musí regulovat globalizaci, stejně jako musí viditelně a srozumitelně usměrňovat „neviditelnou" ruku trhu. Víme, že trh nezajistí snížení vysoké míry nezaměstnanosti, nepostará se o udržitelný rozvoj, nezajímá ho ani kvalita života, ani sociální spravedlnost. Je také nepochybné, že vojenská, politická a ekonomická síla nejmocnějších států nesmí vést k unilaterálnímu světu. Je nebezpečný tím, že zpochybňuje mezinárodní právo a dává zelenou „zákonům džungle". Zbohatlým neoliberálům umožňuje, aby zneužívali globalizaci k vlastnímu většímu obohacení a ke zvýšení celosvětové ekonomické moci několika stovek nadnárodních společností.

K tomu: Ten, kdo napsal tuto pasáž (která rozšiřuje původní Dlouhodobý program ČSSD) by si ji měl znovu přečíst a vzpamatovat se. Než se pustím k rozboru jednotlivých bodů jen malá poznámka na úvod. K problematice trhu a tzv. "tržních selhání" existuje velmi rozsáhlá literatura, která pojednává o roli veřejné ekonomiky. K rozpracování těchto otázek přispěli i výrazně levicoví autoři, u nás, např. Y. Strecková. Ví se poměrně přesně, jaké problémy je schopen trh řešit a jaké problémy ne, resp. jaké může vyvolat; teoreticky je pak průběžně rozpracovávána problematika vhodného spojení působení trhu a státní regulace v rámci tržního mechanismu. Toto vše ovšem autoři ignorují a ze své ekonomické nevzdělanosti dělají program, který ovšem zůstává na úrovní mýtického vyjádření reality. A tento mýtus (který by se hodil do období před Kristem) pak neomaleně sugerují. Obávám se, že kdo postupuje s takovou nadutostí a arogancí vůči racionálnímu poznání, má výrazné sklony k podceňování nejen vědy, ale i lidí, následně pak i k elitářství a sektářství. On totiž vztah k poznané pravdě je svým způsobem i zrcadlem charakteru.

Pokusím se nyní vyjádřit bod po bodu k uvedené pasáži (i když to v důsledku zmatenosti této pasáže není jednoduché):

1. Cílem levice by nemělo být "zachování elementární úrovně kvalitního života občanů". To je matení a rozpor v pojmech - elementární úroveň, nebo kvalitní život? Proč tato divná "dialektika" místa jasného a srozumitelného - a také skutečně tradičního - "svobodný rozvoj každého individua jako podmínka rozvoje všech".

2. Chtělo by to objasnit, co autoři chápou pod pojmem "regulovat globalizaci".

3. O "viditelné a srozumitelné usměrňování "neviditelné" ruky trhu" skutečně jde. Ale to je jednou ze součástí aktivního působení na vývoj (kultivaci, zdokonalování...) tržního mechanismu, který je (vždy byl a bude) kombinací působení trhu a státu.

4. Formulace "trh nezajistí snížení vysoké míry nezaměstnanosti, nepostará se o udržitelný rozvoj, nezajímá ho ani kvalita života, ani sociální spravedlnost" svědčí o tom, že autoři mají stejný pohled na svět jako dávný perský vladař, který nechal bičovat moře za to, že mu bouře zničila několik lodí. Normální člověk ani nic takového po trhu nechce a hlavně nepředpokládá, že by trh byl nadán myšlením a vůlí. Trh opravdu nemůže "zajímat kvalita života"... Místo nesmyslů měli autoři uvést, kde a jak trh využívat v rámci tržního mechanismu, kde a proč to nejde, zda lze či nelze v daném směru tržní mechanismus zdokonalit či ne. Zde prostě dělají program ze své negramotnosti.

5. Další věta, cituji v plném rozsahu - "Je také nepochybné, že vojenská, politická a ekonomická síla nejmocnějších států nesmí vést k unilaterálnímu světu." - v daném kontextu nedává vůbec smysl.

6. Ale podívejme se, co je z ní odvozeno: "Je nebezpečný tím, že zpochybňuje mezinárodní právo a dává zelenou „zákonům džungle"." Proč najednou tento skok? Aby byla vyvolána protitržní emoce. Zde lze jen apelovat na rozum čtenáře. Čtenáři, prosím, zamysli se a řekni - může trh "zpochybňovat mezinárodní právo"?

7. Pro úplnost ještě poslední věta pasáže: " Zbohatlým neoliberálům umožňuje, aby zneužívali globalizaci k vlastnímu většímu obohacení a ke zvýšení celosvětové ekonomické moci několika stovek nadnárodních společností." Dokázal by některý z autorů jmenovat alespoň tři "zbohatlé neoliberály"? Ale hlavně - trh výše uvedené umožňuje asi tak jako kyslík či řada dalších věcí. Konkrétně - výše citovaná věta je totéž, jako bychom řekli: "Zbohatlým neoliberálům KYSLÍK umožňuje, aby zneužívali globalizaci k vlastnímu většímu obohacení a ke zvýšení celosvětové ekonomické moci několika stovek nadnárodních společností." Ano. To je pravda. Ale příčinou není trh ani kyslík. Trh funguje, jak funguje. Ale zneužívání globalizace k obohacení je úplně něco jiného. Bylo by fajn, pokud by autoři popsali mechanismy zneužívání globalizace k vlastnímu obohacení. Pak by zjistili, že s trhem tyto mechanismy zneužívání globalizace mají pramálo společného, resp. že působí spíše proti trhu. Mj. ekonomická teorie poměrně přesně popisuje mechanismy globálního zneužívání globalizace k vlastnímu obohacení - je to tzv. dobývání renty, investování do pozice, vytváření pozičních monopolů apod. Tyto standardní formy zneužívání globalizace k vlastnímu obohacení se vyznačují právě tím, že působí proti trhu a potlačují trh.

SS (k této pasáži): Jediný smysl následujících pasáží je: "Trh může za všechno zlo." Protože takovou hloupost si autoři nedovolí říci přímo, personifikují trh, dělají z něj božskou či spíše ďábelskou bytost a propletencem vět bez obsahu sugerují čtenáři averzi vůči trhu. To ovšem s tradičním levicovým programem, který se musí vyznačovat úctou k racionalitě, nemá a nemůže mít nic společného. Navíc to zbavuje levici šance přijít s programem řešení problémů. Většinu problémů lze totiž řešit jen s využitím trhu v rámci kultivace a zdokonalování tržního mechanismu.

 

Většina evropských sociálně demokratických stran proto hledá odpovědi v obraně sociálního státu a sociálně tržního hospodářství, ale i ve společné zahraniční a bezpečnostní politice. Levicové sociálně demokratické strany chápou, že globalizaci kapitálu je třeba vyrovnávat globalizací sociální spravedlnosti, jejíž nedílnou součástí musí být i spravedlivá odměna za práci. K těmto hodnotám se členové FSDL hlásili od začátku a ve světle událostí posledních dvou let jsou rozhodnutí je nyní prosazovat podstatně důrazněji.

K tomu: Aby to nepůsobilo jen jako prázdný slovní obrat, bylo by nutné přesně uvést, co je to "globalizace sociální spravedlnosti" a jak si autoři představují "spravedlivou odměnu za práci" (např. kdo ji bude určovat apod.).

 

Jak se k těmto problémům celá ČSSD postaví, je nesmírně důležité nejen pro mezinárodní postavení České republiky, především pro budoucí životní úroveň a důstojný život našich občanů.

FSDL se proto důrazně staví proti jakémukoliv narušování sociální soudržnosti a principů solidarity.

K tomu: Nejvíce narušuje sociální soudržnost a principy solidarity zneužívání přerozdělovací moci, rvačka o tuto přerozdělovací moc. Jak tomu čelit by mělo být jedním z nejdůležitějších programových bodů. Pokud "programově chybí", tak se lze obávat, že se jedná jen o další pokus, jak se do rvačky o zneužitelnou přerozdělovací moc pustit s tím, že se rádoby levicovou kritikou autoři stavějí do pozice jakési neposkvrněné elity.

 

Ve spolupráci s levicovými evropskými sociálními demokraty bude hájit evropský model sociálního státu, jehož obrana je zárukou fungování i českého sociálního státu. FSDL se nebrání modernizaci sociálního státu. Zásadně ale odmítá stav, kdy v důsledku zneužití tohoto pojmu, dochází tak zvanou modernizací k postupné demontáži sociálního státu.

K tomu: Co je demontáž a co modernizace? Jaké má jedno i druhé kritéria?

 

FSDL proto staví před sebou následující základní priority:

·            uspořádání vnitrostranické situace

·            reforma zdravotnictví

·            řešení problematiky nezaměstnanosti

·            účinnější zásah proti klientelismu a korupci

·            systémové kroky v otázce bydlení

·            podpora vzdělání společnosti

·            důchodová reforma, podpora důstojného stáří

·            podpora malých a středních podnikatelů

·            ochrana životního prostředí

K tomu: Zmatené formulování priorit a jejich pořadí svědčí o tom, že autoři mají pramalou představu o tom, jak je naplnit.

 

FSDL je přesvědčena, že potřebné změny může zajistit jen levicová sociálně demokratická politická strana, která je silná sovu vnitřní demokratičností. FSDL proto bude prosazovat důslednou demokratizaci ČSSD, kterou chce zvýšit mj. i zavedením institutu primárních voleb. Považuje za nezbytné, aby strana důsledně respektovala vnitřní pluralitní názory. Umlčování jiných názorů spojené s katastrofální personální politikou patří již několik let k nejvážnějším problémům dnešní ČSSD. Jakékoliv vzniklé rozpory je třeba řešit demokratickou vnitrostranickou diskusí. V zájmu demokratického rozhodování o nejdůležitějších programových či personálních otázkách bud FSDL doporučovat vnitrostranické referendum. Jakékoliv projevy arogance moci, jakoukoliv manipulaci dohodami typu obchodních výměn mezi stranickými funkcionáři, je třeba odmítnout, a to jak na místní, tak i okresní, krajské i celostátní úrovni. Je třeba distancovat se od funkcionářů, kteří neprosazují program strany, ale jen své materiální výhody. Je třeba vymýtit rostoucí praxi rozesílání pokynů jak a pro koho hlasovat a to prostřednictvím SMS na stranických shromážděních. Popřením principu tajného samostatného hlasování jsou občasné kontroly, zda dotyční pokyny opravdu splnili.

V oblasti zdravotnictví trvá FSDL na zachování vysoké kvality bezplatné a všeobecně dostupné zdravotní péče v neztenčeném obsahu, tím spíš, že veřejné výdaje to umožňují. (To ovšem nevylučuje spoluúčast bohatších spoluobčanů, pokud si takto přejí zakoupit nadstandardní podmínky. Kvalita zdravotní péče musí zůstat stejně vysoká pro všechny.) Zdraví nás všech nesmí být předmětem obohacování některých a politických spekulací jiných.

K tomu: Jak chtějí autoři zvýšit motivaci poskytovatelů zdravotní péče na kvalitě této zdravotní péče?

Jak chtějí autoři zvýšit motivaci poskytovatelů zdravotní péče na hospodárnosti a efektivní alokací prostředků v oblasti zdravotní péče?

 

FSDL důrazně podporuje všechny kroky, které povedou k účinnějšímu boji proti klientelismu, korupci i proti kriminalitě a vysoké nezaměstnanosti.

FSDL vnímá důstojné bydlení jako důležité lidské právo, jehož dostupnost nemůže být závislá pouze na ekonomické úspěšnosti a výkonnosti občana. Podle FSDL je stát povinen postarat se o dostupnost přiměřeného bydlení pro ty občany, kteří si je nemohou zajistit z vlastních prostředků. Stát je rovněž povinen zajistit, aby výše nákladů na bydlení nevylučovala dostupnost jiných a pro lidský život nezbytných služeb.

V oblasti vzdělávání považuje za nejdůležitější výrazně zlepšit finanční ohodnocení pedagogů, udržet bezplatnost veřejného školství as pokračovat v naplňování Národního plánu rozvoje vzdělávání (tak zvané „Bílé knihy").

K tomu: Jak chtějí autoři zvýšit motivaci poskytovatelů vzdělávacích služeb na kvalitě těchto vzdělávacích služeb? (Mj. to je klíčová otázka, protože kvalita - zejména vrcholových - vzdělávacích služeb je klíčem k omezení nezaměstnanosti a k prodloužení horizontu (i zenitu) dobrovolného zainteresovaného uplatnění člověka na profesních trzích.

 

FSDL soustředí svou pozornost a podporu malých a středních podnikatelů, kteří jsou pevnou finanční základnou fungujícího státu. Nevidí však východisko v rovné dani či obdobných nástrojích pro bohatou vrstvu, ale např. v odvodových úlevách při vytváření dalších pracovních míst, což umožní jak rozvoj podniků, tak i snížení míry nezaměstnanosti. Důsledná ochrana životního prostředí je součástí moderní levicové politiky. Díky ní se zvyšuje kvalita života obyvatel včetně zlepšování zdravotního stavu i podpory zaměstnanosti.

FSDL se staví proti takové privatizaci veřejných služeb, která vede je zvýšení cen, k omezování jejich dostupnosti a tedy ke snižování kvality života občanů. Z ekonomického růstu musí mít prospěch všechny vrstvy obyvatelstva.

Levicová strana, která toleruje či dokonce realizuje pravicovou politiku nutně ztrácí důvěryhodnost. Je třeba odmítnout restauraci starých pořádků., Je rovněž třeba odmítnout liberální reformy na úkor chudších vrstev a v zájmu bohatých jakými jsou například současné slovenské reformy. Posunem do středu či napravo od středu nejen vyklidíme levicové pole komunistů, ale především zklameme vlastní voliče a bude nám hrozit izolace.

FSDL bude prosazovat transparentní kontrolu účelnosti veřejných zakázek i efektivnější a spravedlivější rozdělování veřejných výdajů, jejichž cílem je podpora vyšší kvality života řadových občanů. Jedou z cest k růstu veřejného bohatství vidí FSDL v motivaci občanů k vyšší produktivitě práce, v podpoře kvalitního vzdělání,v podpoře aktivní politiky zaměstnanosti, v podpoře vědy a aplikovaného výzkumu, v podpoře kvalifikované výroby a vývozu české produkce. Cestou k lepší budoucnosti pro veřejnost rozhodně není růst nepřímých daní, snižování výdělků a přidělování předražených zakázek, které zvyšují korupční zisky některých jedinců a státní dluh každého z nás.

K tomu: Jaké cesty k např. k účinné podpoře kvalitního vzdělání autoři navrhují?

 

FSDL si je vědoma skutečnosti, že politici ztrácejí respekt veřejnosti, neboť mnozí z nich nesledují veřejný zájem s už vůbec je nezajímají individuální osudy občanů. Sledují snad jen ukazatele ekonomického růstu a růstu kapitálové úrovně jejich vlastních statků. Nespokojení se stávající situací, přestávají dnes lidé chodit k volbám. Paradoxně se tím ovšem politici stávají ještě méně závislými na veřejnosti.

FSDL bude spolupracovat a vyměňovat si zkušenosti s podobnými frakcemi působícími v sesterských politických stranách, zvláště v členských státech EU.

Členem FSDL se může stát kterýkoliv člen ČSSD, který souhlasí s hlavními principy tohoto prohlášení.

Prohlášení FSDL vychází z volebního programu ČSSD, ze Základního (dlouhodobého) programu ČSSD, z Politické deklarace Evropské a sociálně demokratické strany (PES) z prosince roku 2004 a především z prohlášení a otevřených dopisů Platformy pro renesanci ČSSD. Platformu pro renesanci ČSSD vnímá FSDL jako partnera, s nímž chce úzce spolupracovat.

K tomu: Co si autoři představují pod "úzkou spoluprací"? Dokázali by alespoň zformulovat základní pravidla vzájemných korektních vztahů, např. při výměně názorů na sporné otázky, v oblasti vzájemné informovanosti apod.?

 

 

 

 

Místo závěru

 

Prohlášení FSDL plodí spoustu pochybností. Možná, že to autoři "myslí upřímně". Nepodléhají však jen pocitu výlučnosti, že stačí vyměnit ty, co to vedou dnes, za ty nové, co to "myslí upřímně"? Ono totiž ignorovat nežádoucí účinky přerozdělování a ze všech možných zel obviňovat trh znamená mj. i odmítat objektivně fungující (tržní) kontrolní mechanismy, které prověřují kompetentnost, efektivnost apod. A bez nich to nejde. A to ani v oblastech, které se bezprostředně týkají služeb poskytovaných člověku za účelem rozvoje, uchování a uplatnění jeho schopností.

Ostatně, brzy se ukáže (např. tím, zda autoři budou schopni a ochotni korektní diskuse k velmi sporným bodům svého programu), jak to skutečně myslí a zda nejde jen o další výron sektářství vycházejícího z pocitu nesebekritické výlučnosti.

 

 

Několik úvah o směru cesty

 

JUDr. Miroslav Tejkl (miroslav.tejkl@seznam.cz)

 

 

I. Část

 

Sociální demokracie je napadána, že nemá na počátku XXI. století vlastní vizi a paradigma. Hnutí, které kdysi před 150 lety bylo výzvou tehdejším stávajícím pořádkům, tedy hnutím změny, dnes paradoxně zoufale brání status quo, sociální stát jaký TEĎ JE, oproti všem "temným" hrozbám a výzvám z budoucnosti (viz terminologii socdem-levice : "nesmíme dopustit, připustit, nechat, umožnit, aby ...") anebo se přesouvá na pozice jakéhosi kolaboranta s globalizační realitou, kterou považuje za jakousi "poznanou nutnost" této éry (jak by asi řekli Bedřich Engels nebo Baruch Spinoza) a před kterou je třeba nějak elegantně kapitulovat, aby to ostatní pokud možno nepoznali ...

Zkusme se v maximálně sevřené a zjednodušené formě vrátit ke kořenům a zkušenostem levice za minulých 150 let a pro úsporu místa pomineme tak důležitý boj za politická práva a politickou rovnost. Naopak to, co je sociálně-ekonomickým obsahem levicových postojů a praktických aktivit, zkusme rozdělit na

 

         A. Reagování na kapitalismus                                         B. Postkapitalistickou anticipaci

 

A.

Reagování na kapitalismus

 

Rozpory kapitalismu vytvořily socialistické hnutí, které hledalo uvnitř (socdem) nebo mimo (komunisté) kapitalismu řešení, recept, terapii. Základním (sociálně ekonomickým) rozporem kapitalismu je známé až banálně známé dilema, které bychom mohli stručně nazvat "dilematem přebytečných zaměstnanců a neprodaných věcí". Kapitalisté zaměstnávají zaměstnance, kteří jsou pro ně jedním z významných výrobních nákladů a protože jsou pod tlakem (čím dál tvrdší a světovější) konkurence obecně nuceni zefektivňovat výrobu a tedy i snižovat výrobní náklady včetně mzdových, jsou nuceni mimo jiné i propouštět. A tedy i zároveň snižovat koupěschopnost propuštěných, kteří přijdou o svou mzdu a ve vyspělejším světě dostanou výrazně nižší podporu a neseženou-li práci dlouhou dobu, tak ještě nižší sociální výpomoc. V méně vyspělém světě to je ještě horší. Pokles koupěschopnosti pak zhoršuje odbyt dalším firmám, dostává je do potíží a nutí je taky propouštět. To se samozřejmě děje v houpavých cyklech, ale z dlouhodobého hlediska prostě nezaměstnanost nyní už stále jenom roste - pomalu ale pořád.

Jistě byly časy, kdy to tak nevypadalo. Ve "zlaté době sociálního státu" se minimálně v Evropě a ve vyspělém světě zdálo, že nedostatek koupěschopné poptávky a zejména nezaměstnanost není tak fatální věcí a při vhodné ekonomické politice ji lze zásadně utlumit. Teď se naopak zda jakoby skutečně fungovala proslulá marxistická triáda (teze - antiteze - synteze), protože situace začíná dostávat podezřele podobné rysy jako na začátku kapitalismu - i když na mnohem vyšší úrovni, včetně té životní úrovně širokých vrstev. Dnes je například našich nezaměstnaných víc než za Velké krize a hlavně jsou tu pořád - přesto sociální situace nevypadá zdaleka tak dramaticky jako podle všeho vypadala tenkrát. Jenže tenkrát, kdo byl aspoň v odborech a účastníkem tzv. gentského systému, dostával na přežití relativně znatelně méně než dnes a kdo nebyl dokonce ani přihlášen v gentském systému (a to nebyla většina lidí) dostal (v poměrně vyspělé ČSR) onu proslulou žebračenku 40,- Kč měsíčně pro svobodného nebo 100,- Kč pro toho, kdo měl rodinu.

Sociální stát byl něco jako ataralgin proti bolesti zubu. Po 50 letech tu máme starou bolest, jejíž příčiny nikdy nezmizely, jen byly utlumeny, stejně tak jako když po nějakých 6 hodinách přestane prášek proti bolesti působit. Globalizace a světová konkurence dnes doslova řádí, ultratekutý kapitál se elektronicky přelévá za nižšími náklady, nezaměstnanost stoupá, veřejné fondy se vyprazdňují, na nic co je financováno z veřejných zdrojů najednou nejsou peníze, stabilní pracovní pozice úředníků přestává hromadně existovat a ti jsou ohroženi sice pořád podstatně méně, než zaměstnanci komerčních podniků, ale víc než dřív a čím dál víc, protože současný stát je většinou zadlužen "po uši".

Problémy s odbytem už nelze s ohledem na rovnováhu veřejných financí utlumovat nějakým znatelnějším růstem úředníků. Ale jako rakovina se vyspělým světem šíří umělá kupní síla v podobě kreditních karet a spotřebních úvěrů, které (na rozdíl od dluhů podnikatelských, provozních a v soukromém životě úvěrů na pořízení bytu), jsou prostě obyčejným, nežádoucím a nezdravým dluhem, takže k čím dál zadluženějšímu státu se připojují čím dál zadluženější "soukromí" občané. Umělá kupní síla vyrobená dluhem má však smysl jen když dluh pořád roste - v okamžiku, kdyby se růst zastavil a probíhalo by jen stejné zadlužování jako splácení, je efekt zvýšené kupní síly samozřejmě pryč a pokud by dokonce nové zadlužování bylo nižší než splácení, kupní síla (samozřejmě et ceteris paribus) klesá ...

Kdysi měl základní kapitalistický rozpor možnost jednu práci likvidovat, ale jiná pracovní místa vytvářet. Lidé přecházeli hromadně ze zemědělství do průmyslu a pak z průmyslu do služeb (i úřadů). Dnes je už ovšem málo pravděpodobné, že by se podobný, hromadný přesun odehrával v prospěch tzv. kvartérního sektoru, že by masy lidí hromadně přecházely do řad všech těch symbolických analytiků, vědců, manažérů, umělců nebo i učitelů atd. Zdá se, že dnes už nebude kam uhnout, že technologický pokrok už dnes bude lidi z práce hlavně vypuzovat bez aspoň trochu srovnatelné náhrady nových míst jako tomu bývalo dřív.

 

Proč ten důraz na řešení nezaměstnanosti?

 

a) Z důvodů sociálních

Nezaměstnanost je podle průzkumů veřejného mínění bezpečně hlavním problémem a hlavním předmětem strachu neprivilegovaných lidí. Visí nad nimi jako stálá hrozba a Damoklův meč. Zatímco třeba kriminalita je pro většinu z nich věc abstraktní a to i tenkrát, když např. okradeni už byli - věc jistě nepříjemná, ale statisticky vzato uzavřená.

 

b) Z důvodů finančních

Od 4-5 % je nezaměstnanost navíc skutečně grandiózním a kumulovaným mrháním společenskými prostředky.

Vládnoucí garnitury a jejich odborníci vymýšlí nejrůznější účetní triky případně rovnou utahují lidem opasky, aby vyřešili dluhy a deficity veřejných rozpočtů. Ale zároveň tu máme už po léta zhruba 10% nezaměstnanost, nad kterou maximálně vyslovíme hluboké, ale opravdu hluboké politování, když na to přijde řeč. O nějaké řešení se nikdo ani nepokouší (pravidelnou práci zaměstnanců Úřadu práce nepovažuji za žádné zásadní řešení, ta by probíhala tak jako tak). Ekonomika roste, nezaměstnanost v lepším případě stagnuje - máme se zřejmě na co těšit, až dojde k ekonomickému poklesu, pokud to takto vypadá v době růstu ....

Nezaměstnaný neplatí daň z příjmu, svá povinná pojištění také ne, jeho podpora je menší než mzda, takže klesnou i jeho nákupy - a to i dost radikálně - takže poklesem nákupů klesnou i nepřímé daně od něj vybírané (DPH, spotřební daně) nehledě k tomu, že tu nižší kupní sílu si nadto platí stát sám v podobě podpory, což se u člověka, který práci má, samozřejmě neděje ...

 

Takže stát, který je obvykle už tak jako tak zadlužený a s deficitními rozpočty, peníze, které mít mohl (vyšší výběry přímých a nepřímých daní), díky nezaměstnanosti nedostane a peníze, které by mu jinak naopak zůstávaly, musí kvůli nezaměstnanosti vyplatit navíc na podporách a na povinném (parafiskálním) zdravotním pojištění a na "sekeře" zatnuté do povinného (parafiskálního) ppojištění sociálního ...

Prostě z žádného jiného důvodu nemůžeme jako společnost ztrácet víc než z titulu nezaměstnanosti, která je navíc už dlouhodobě z valné části nedobrovolná.

 

Jak s nezaměstnaností bojovat?

Občas zaslechneme jakési podivné a vážně zcela nemíněné (jak se ukázalo) mumlání o veřejných pracích. Možná dobře, že vážně nemíněné.

Likvidovat nezaměstnanost veřejnými pracemi jako významným nástrojem totiž stejně není žádné obecně zdravé řešení - pokud nějakou veřejnou práci už jednou potřebujeme udělat, buď ji udělá firma nebo si stát či obec ty lidi najme přímo - v jednom i druhém případě se zaměstnají lidi. A protože různé práce, které by přicházely v úvahu, se jistě dosud taky nějak dělaly, musíme si samozřejmě položit otázku :

Kdo je dělal doteď a co se stane, když to nyní bude předmětem veřejných prací? Zřídí-li např. větší obec svou vlastní firmu zvanou "ZELEŇ", co se stane asi se zaměstnanci firmiček, které se o zeleň dosud pro obec staraly podle příslušných smluv o dílo?

Vytlačit veřejnou prací jiný fungující kapitál a řešit jednu nezaměstnanost vytvářením jiné je pochopitelně kontraproduktivní.

 

Mezi takzvanými "moderními" liberálními sociálními demokraty je zas rozšířená myšlenka z opačné strany ekonomického názorového spektra, a sice že základem řešení je příprava pracovní síly, aby kapitálu víc vyhovovala - jednak tím, že bude dostatečně flexibilní, jednak tím, že bude dostatečně vzdělaná. Z tohoto řešení se stal v dostatečně "moderních" kruzích sociálních demokratů skoro fetiš.

Vzdělání je samozřejmě podmínkou nutnou k tomu, aby nedocházelo k nezaměstnanosti z důvodu, že někdo nesplňuje podmínky toho, co se od něj očekává.

Ale tím se vůbec neřeší to, co je ohledně nezaměstnanosti v kapitalismu podstatné - když je na jedno místo třeba 20 uchazečů a z nich 12 ty podmínky splňuje a 6 nejlepších z nich je v podstatě vzájemně zaměnitelných, místo stejně dostane zas jen jeden z nich - příprava, nepříprava.

Nestačí být dobrý - řekl by k tomu asi takový liberální socialista. Je třeba se také naučit, jak se co nejlépe "prodat".

No to jistě - to je samozřejmě užitečné, toto umět z hlediska osobního individuálního osudu dotyčného uchazeče. Ale z hlediska společenského problému nezaměstnanosti, jsme zase tam, kde jsme byli - co se asi tak stane, když nejen kvalifikaci, ale i schopnosti "sebeprodeje" zvládne výrazně víc lidí, než dnes? Z hlediska objemu nezaměstnanosti se změní co?

To se to jedno místo kvůli lepší přípravě uchazečů snad nějak zázračně a magicky rozmnoží na pět nebo deset míst ...?

Nebo spíš ta rvačka o to(pořád jenom jedno) místo (et ceteris paribus) bude pouze více vyrovnaná? Jedině, že by to bylo následovně : vysoce flexibilní a vzdělaný jedinec schopný se efektivně prodat by se vrátil z konkurzu, kde se vybíral jeden a on byl třetí. A on, nyní pln sebedůvěry ze své porážky v konkurzu by se rozhodl být podnikatelem a pracovní místa naopak poskytovat místo aby o ně žádal ...

Ne že by na dobré přípravě nezáleželo : tato země nemá jiný kapitál než vlastní obyvatele a musí takříkajíc držet krok s ostatními. Čím kvalitnější pracovní sílu bude mít, tím lépe. Jenom to příliš neřeší problematiku aktuální a hromadné nezaměstnanosti samotnou.

 

 Jak levice chtěla základní rozpor (dilema) kapitalismu řešit?

 

Levice nejdřív vycházela z toho, že tento vnitřní rozpor prostě kapitalistický systém rozvrátí a navrhovala radikální změnu - zespolečenštění výrobních prostředků, i když např. Komunistický manifest z roku 1848 nebyl takto radikální - program v tomto manifestu obsažený je programem sice radikálního ale pořád ještě reformismu -kdo se diví, ať si ten PROGRAM v Manifestu přečte.

 

Komunisté

toto původní řešení opravdu nakonec uskutečnili a to za pomoci výlučně politické revoluce a prostřednictvím politického režimu s vedoucí úlohou marx-leninské (často jediné) "strany" (spíš řádu či církve, protože strana je z definice (pars) část). Komunisté zavedli tzv. reálný socialismus, tedy závazně plánované hospodářství zespolečenštěných (zkolektivizovaných) výrobních prostředků - resp. jejich valné většiny.

Výsledkem byla odstraněná nezaměstnanost (kromě ČLR a sovětské NEP-fáze), tzv. nedostatková ekonomika a - proč to nepřiznat - i obdivuhodně silný až bouřlivý hospodářský růst na začátku, kdy reálný socialismus vesměs plnil nebo aspoň dokončoval úkoly industrializace. Pak ovšem nastala stagnace a nakonec krach.

Z hlediska výrobních sil reálný socialismus zrovna přirozeným řádem nebyl - ani jeden reálně socialistický stát (na rozdíl od těch kapitalistických) se trvale neobešel bez politické diktatury a žádný nebyl schopen koexistovat s pluralitním politickým systémem - ty státy, kde v jisté fázi převažovalo nesoukromé vlastnictví a pluralita ještě zůstávala, buď přišly o pluralitní režim (ČSR v r.1948) nebo o převahu nesoukromého vlastnictví (Izrael, Nicaragua 80. let).

Reálný socialismus zjevně nebyl schopen rozvíjet výrobní síly lépe, více a efektivněji než neustále proměňovaný kapitalismus (způsob, jak je dnes zefektivňována ekonomika ČLR o tom svědčí jasně) a čím byly ty výrobní síly vyspělejší, tím to šlo reálnému socialismu dokonce hůř a hůř ... Tudy zřejmě cesta dlouhodobě nevede - a to nejspíš ani v širším smyslu, tedy jako "cesta zespolečenšťování hmotného kapitálu" obecně ... Změny lze nejspíš čekat spíš se sílící vyjednávací pozicí „lidského“ kapitálu vůči kapitálu „hmotnému“ …

 

Reformistická levice

hledala řešení uvnitř kapitalistického systému samotného. Objevuje-li se skoro jako přírodní zákon - trvale trochu a cyklicky v krizích hodně - nedostatek koupěschopné poptávky, pojďme jí tedy uměle doplnit z autonomních zdrojů a použít na veřejné investice a veřejné podpory.

Ale kde na to vezmeme? Zvýšíme-li daně, bude to jako bychom vzali peníze jinde, kde budou chybět. Takže kde je vzít? Nakonec se řešení našlo.

 

a) Pro dobu krizí

Zde je možno použít krytí (slib, důvěru), materializované jako dluh - v moderní společnosti je obvykle stát jako dlužník vysoce spolehlivý - oproti dlužníkům jiným. Stát se svou vysokou kredibilitou může v době, kdy kapacity a lidé nechtěně zahálejí, vytvořit deficitní rozpočty, které vyvolají dodatečnou poptávku, ale i státní dluh (nebo ho zvýší, pokud už existoval), ale kapacity a lidi zapojení do práce v době krize (když by bez takové akce jinak zapojeni přece nebyli) snad díky tomu vytvoří hodnoty, kterými se dluh splatí POTOM. Potom, tedy nejlépe v době, kdy sám kapitalistický mechanismus bude naopak ve fázi až třeba "přehřaté" konjunktury, kdy je naopak žádoucí kus té koupěschopné poptávky ubrat (třeba zvýšit daně), aby ta konjunktura nebyla tak prudká a náš volič na naší přísnosti i trochu taky vydělá - to že naše chladící zásahy ochladí konjunkturu, tak ceny porostou méně, než kdybychom nedělali nic …

Vypadalo to všechno dohromady optimisticky jako parádní ekonomické perpetuum mobile : v době krize dodatečnými deficitními dluhovými penězi, které se nikomu jinému neberou (žádné vyšší daně - to až pak po krizi, v době krize by to znamenalo někde tu případnou poptávku ubrat) vyvolat dodatečnou poptávku (investice), aby se do pohybu uvedly ty kapacity, které kapitalismus sice byl schopen vytvořit, ale které teď díky kapitalistickému cyklu zahálejí ...

No a v době konjunktury, zvlášť když bude vypadat příliš prudká, kdy bude hrozit pařeništěm spekulací a růstem cen, pak zase poptávku ubereme, ze společnosti jí trochu vezmeme a dluh, který jsme nadělali v době krize, teď nějak zaplatíme.

Nebo snad ne? Jak se totiž bohužel později ukázalo, tak to s tím splácením dluhu šlo dost ztuha - státní dluh se stal věci chronickou a rozpočtový deficit věcí častou...

 

b) Průběžně

Krize jenom vyhrocuje základní kapitalistický rozpor, který je pro kapitalismus víceméně jinak chronický - tedy problém s nedostatečnou koupěschopnou poptávkou, kterým se právě kapitalismus (přebytková ekonomika) liší od reálného socialismu (nedostatková ekonomika), kde byla vždy naopak potíž s nedostatečnou "prodejeschopnou" nabídkou - pořád něco potřebného na (reálně)socialistickém trhu nebylo ...

Jak řešit tento (menší) problém mimo krizi? No přece na základě poznání, kde a jak vznikají úspory. Chudý to, co získá, přemění do celkové poptávky ve společnosti ve větší míře - když mu zbyde trochu víc peněz, nedá si tu šťastnou chvíli ujít a vrazí to do investic, které musely předtím dlouho čekat, když mu bylo hůř nebo standardně - když nekoupím tu ledničku teď, když mám náhodou o něco víc peněz, kdo ví kdy na to zas bude...

Prostě u chudších lidí z žádných peněz navíc obvykle nic nezbyde - ne kvůli rozhazovačnosti, ale kvůli tomu, že chudý neví, kdy na nějakou větší investici bude zase mít.

Kdežto bohatý s penězi, které má najednou navíc, žádné podobné operace dělat nemusí - má dost, žije v blahobytu a tak není divu, že u bohatého se tatáž částka přemění na poptávku (investice) v míře menší a peníze se přece jen víc přesunou do jeho osobní zásoby, ať už jí má uloženou v jakékoli (různě likvidní) formě.

To dávalo reformní levici vědecké posvěcení a rozhřešení, aby kromě svých keynesiánských cyklických poptávkových zásahů ještě navíc průběžně a trvaleji zdaňovala bohatší víc než dříve a přerozdělovala víc než dřív...

 

Tento model fungoval nejlépe ve větších státech spíš s komplexnější a uzavřenější ekonomikou, kde zahraniční obchod nehrál klíčovou roli. Nacismus jako svérázný "nacionální (taky)socialismus" tehdejší doby měl podobný (samozřejmě jen makroekonomicky, ne politicky (!) podobný) model a pikantní byly například rozpaky gdanských nacistů, když je Němci z Říše v této věci proškolovali. Gdansk či Danzig byl mezi oběma horkými světovými válkami městský hanzovní stát s obchodně velmi otevřenou ekonomikou, ovládaný místními Němci. Nacisti se zde dostali volbami k moci znatelně dřív než v Říši a gdanský nacistický premiér podle svých vlastních slov těžko skrýval své rozpaky, když mu Hitler, který ještě u moci nebyl, vnucoval metody řízené poptávky, korporativního plánování a veřejného investování "socialistického" střihu (viz H.Rauschnigg : Mluvil jsem s Hitlerem, 1946).

Nebezpečná a téměř zákonitá kapitalistická „zhoubná spirála“ tedy ono hrozivé "propuštěný zaměstnanec - slábnoucí spotřebitel - klesající odbyt - další propuštěný" hrozící budoucí katastrofou se zdála být konečně přerušena. A tak rostly všemožné na kapitalistickém zhodnocovacím procesu autonomní, nezávislé zdroje poptávky. Bohužel šlo, jak se ukázalo, čím dál častěji o zdroje poptávky autonomní a nezávislé nejen na zhodnocování kapitálu ale i na skutečné práci a skutečné smysluplné produkci:

1. Armády úředníků a jiných z veřejných zdrojů placených zaměstnanců, bobtnaly jak nikdy předtím.

2. Rostly daně a přerozdělování nejen v prospěch chudších ale i různých lobbystických skupin s kontakty na veřejnou moc a ne nutně vždy z důvodů výslovné sociální nezbytnosti, ale z důvodů politických (volby) a ekonomických. A že to snižuje úspory pro podnikání? Kdyby úspory nestačily na podnikání, od čeho máme státní měnovou, fiskální a úvěrovou politiku - peníze přece lze prostě "udělat" a hlavně DÁT administrativně, stačí si přitom jen dávat pozor na dodržení určitých celkových makro-agregátních relací ohledně množství peněz ve společnosti

3. Jakýkoli úvěr byl samozřejmostí, ale nakonec, na závěr se nejen hromadným ale doslova superhromadným jevem staly kreditní karty a spotřební úvěry, čistě poptávkové instrumenty, které už ani žádné podnikání nerozjíždějí, a na nabídkové straně ekonomiky vypomáhají jen velmi slabě, nepřímo, zprostředkovaně. A vzhledem k tomu, že nejde o veřejné peníze, spotřební úvěry a kreditky bují jak rakovina dál, jejich růst - na rozdíl od růstu úřednictva - žádný rozpočtový deficit a veřejný dluh nebrzdí ...

 

Kde jsou doby poctivých rochdalských družstevních průkopníků, těchto sociálnědemokratických předchůdců, kteří říkali : dostaneš podíl na zisku podle toho, kolik´s nám dal utržit, ale na dluh vážení, na dluh (šlo o spotřební zboží) my nedáváme ...

Ve snaze odvrátit kapitalistické základní dilema, ono zhoubné "mene tekel" onu „zhoubnou spirálu“ staraly se společenské reprezentace, zejména levého ale i pravého středu především o dostatečnou agregátní poptávku ve společnosti a ekonomice. Výsledkem bylo vytváření pracovních míst, které obvykle fungovaly buď jako místa úřednická a výslovně státní a veřejná nebo jako místa existující díky životodárnému proudu dotací.

 

Od doby původního keynesiánství, New Dealu a vzniku a formování sociálních států uběhla léta.

A teď je tu globalizace. S totální světovou konkurencí, s ultratekutým elektronicky přesouvaným kapitálem, s pracovním trhem, kde nám konkurují lidé s celého světa i ti s nesmírně nízkými počátečními životními nároky (než se po čase začnou adaptovat), ale se stejným mozkovým potenciálem jako mají lidé ve vyspělém světě. Globalizace, toto "strašidlo úplného kapitalismu" přichází, aby nám to spočítalo, sečetlo a potrhlo - mene tekel, tekel, ufarsím ... jak by řekl starozákonní Daniel (jen to poslední slovo - ufarsím - není na místě : rozdělovat totiž není co .....) ...

 

Dnes každopádně platí následující : Globalizace ničí možnosti keynesovského ovlivňování ekonomiky a každá ekonomika je dnes otevřenější a jakoby "menší"než byla včera - obrazně řečeno : rok co rok jsme více "gdanští" nebo dneska spíš "singapurští" než jsme byli včera.

Zdá se, že v této globalizační situaci nezbývá, než aby mainstreamová levice:

- vyhodnotila to, co dělala doposud, jako cestu, která se vyčerpala a cestu,kterou ostatně globalizace stejně tak jako tak pohřbívá.

- vrátila se k základnímu kapitalistickému dilematu, k oné zesilující funkci tohoto dilematu, ale

 - změnila úhel pohledu na toto dilema a

 - zhoubný charakter této funkce-dilematu se pokusila řešit jinak než posilováním autonomní na užitečné práci nezávislé poptávky jako to dělala dosud.

 Ale jak vlastně jinak?

 

Jaké řešení pro levicové ekonomické paradigma vlastně dnes ještě zbývá, když reálný socialismus jakožto shora řízená a plánovaná ekonomika s drtivě převažujícím veřejným vlastnictvím hmotného kapitálu se rozsypala jak obr na hliněných nohou a když keynesiánské recepty v době globalizace prokazatelně a empiricky doložitelně nezabírají a nezaměstnanost a zadlužení všeho druhu bobtná na všechny strany?

 

Základní kapitalistický rozpor a systémový rys má ale přece dvě stránky, dva konce pověstné „zhoubné spirály“.

Jednak chronicky chybějící poptávku a tedy i chronickou nezaměstnanost, oboje radikálně vyhroceno v době depresí a krizí. Tuto poptávku – ekonomicky chybějící v době, kdy planeta ekologicky sténá z „nad-konzumu“ - lze uměle, za pomocí autonomních z kapitalistického zhodnocovacího cyklu osvobozených veřejných peněz, tedy na společenský účet doplňovat a nezaměstnanost takto snižovat, což vede k dalšímu zvýšení poptávky a odbytu, kupní síly.To je cesta, jejíž možnosti globalizace velmi oslabila a dále oslabuje.

Druhý konec základního kapitalistického rozporu je vypuzování pracovní síly z pracovního procesu, protože práce je soukromým nákladem podnikajícího kapitalisty a konkurence (zvlášť když je tak globální a světová jako dnes) ho nutí všechny svoje soukromé náklady výroby snižovat.

Práce je tedy vypuzována proto, že je pro zaměstnavatele jedním z výrobních nákladů a vypuzována je natolik, nakolik tímto výrobním nákladem je. A tento výrobní náklad lze rovněž uměle, na společenský účet uměle snižovat, aby byla větší motivace zaměstnavatele snižovat výrobní náklady jiné než náklady živé práce.

To je cesta sociální (levicové) ekonomiky nabídky, konformní s globalizační érou.

 

Když kdysi chyběla poptávka, zakázky a investice, a kapacity a nezaměstnaní nechtíc zaháleli, stát někde schrastil autonomní (ze zhodnocovacího cyklu osvobozené) peníze a zaskočil jako při záskoku na jevišti a pomohl svou tlustou "veřejnou rukou" roztočit stojící kola a faktor zvaný multiplikátor přenášel tuto akci dál a dál, jako když se do potoka hodí kamínek a jdou od něj širší a širší kruhy ...

Tak co to tedy všechno udělat obráceně (když první cestu ztěžuje globalizace) a sice zase jako dřív vybrat peníze, vyjmout je z klasického zhodnocovacího cyklu a udělat z nich autonomní, veřejný zdroj, ALE PAK s tímto zdrojem naložit JINAK než dřív, jinak než "pokeynesiánsku" a to:

 

a) Snížit cíleně, výrazně ale hlavně výlučně a pouze ODVODY ZAMĚSTNAVATELE na zaměstnancova povinná pojištění (parafiskály), přičemž jiné (naopak nesnižované) daně by se použily na dotaci do parafiskálových fondů či rozpočtových rubrik. Některé takto pro dotace využité daně (ty přímé) měly přece původně klesat - takto nově by prostě neklesaly, protože by jich bylo - jakožto "nesnížených" - zapotřebí k financování zmíněného poklesu odvodů.

Úlevy pro u nás dislokovaný kapitál a pro jeho úspěšnou planetární soutěž by tedy prostě závisely na tom, jestli a v jaké míře, tedy NAKOLIK dotyčná - právnická nebo fyzická - osoba dává nebo nedává práci jiným.

Ten, kdo práci nedává (politik, vysoký úředník, generální ředitel, lidé s vysokými mzdami), toho by se úleva prostě netýkala, protože naplánované snižování daní, které by mu prospělo, by se prostě nekonalo (při této politice by bylo zmrazeno) a veškeré možnosti snížit fiskální a parafiskální zatížení osob by se realizovalo jen a výlučně na úseku snižování soukromých nákladů práce, které nese zaměstnavatel - tedy i fyzická osoba z vlastním podnikem, s vlastní živností, která zaměstnává jiné lidi …

Na rozdíl od snižování přímých daní, vytváří snížení odvodů hned několik příznivých efektů najednou, takříkajíc "zabíjí více much jednou ranou".

Snížit přímou daň znamená ponechat více peněz v peněženkách, a jistě stoupnou i nákupy a tedy výnosy na nepřímých daních (DPH, spotř.daně), ale do snížení nezaměstnanosti se taková "nezacílená úleva" těžko výrazněji promítne. Snížení přímých daní se ostatně týká i zaměstnanců s vysokými platy, kteří práci nikomu nedávají. Vliv snížených odvodů za zaměstnance na jeho parafiskály určitě ovlivní pozitivně zaměstnanost víc a výrazněji než stejný objem prostředků, které by stát ponechal v rukou daňových poplatníků prostřednictvím snížených daní.

Kapitálu by se takto nově vylepšovaly podmínky POUZE v té míře, nakolik zaměstnává jiné lidi. Snižování daní bohatým "jen tak" (sazby daně z příjmu), byl a je a bude přepych a mrhání strategickou fiskální příležitostí v zemi s téměř 10% nezaměstnaností. Jednou už snížená daň se už pak špatně zvyšuje - to by odrazovalo zahraniční kapitál.

A snižování daní chudším (kteří o to podle posledních průzkumů ani nijak zvlášť nestojí a dávají přednost udržení sociálního servisu) zase "jen tak" je vlastně taky přepych, když zároveň 9 či 10% (podle použité metodiky) práceschopného obyvatelstva nedobrovolně odsává z veřejných rozpočtů peníze a nevznikají hodnoty, které by vznikat mohly.

 

b) Pracovní renta

V rámci složené daňové kvóty máme druhý největší podíl zaměstnavatelových odvodů na povinná pojištění zaměstnance v Evropě (ani jiná metodika na tom moc nezmění - místo druzí můžeme být třetí nebo čtvrtí - ale každopádně v horní polovině parafiskálového zatížení). Takže než vyčerpáme zdroje dané snižováním této položky, tak nás z nějakých dalších úvah dlouho a dlouho hlava bolet nemusí ...

Soukromé náklady na pracovní sílu mohou ale klesat také jinak - a to nakonec i hlavní náklady práce.

Každý, kdo je zaměstnán (nikoli nezaměstnán, v tom je ten vtip), by dostal pracovní rentu, což by byla celostátní jednotná paušální částka pro všechny shodná.

Pracovní rentu by ovšem daňová progrese snižovala s rostoucím příjmem a nakonec by jí celou vynulovala u vyšších příjmů a vrátila by takto pracovní rentu zčásti nebo i úplně u těchto lépe situovaných lidí (pro které není při získání pracovního místa stejně rozhodující a důležitá) zpátky státu. Ale tam dole u nízkých mezd u nekvalifikovaných, kde je podíl i absolutní počet nezaměstnaných největší, tam dole by ovšem pracovní renta jistě plnila svůj účel a zafungovala by ve smyslu snížených pracovních nákladů pro zaměstnavatele dostatečně znatelně. Např. minimální mzdu by zaměstnavatel dodržel, pokud by součet mzdy financované z jeho zdrojů a pracovní renty dosáhl alespoň oné minimální mzdy.

Ale kupní síla by nebyla snižována (pro zaměstnance by byl zachován status quo) - náklady práce ale ano (částka vyplacená podnikatelem na mzdách by klesla). To vše za peníze, které by se v dřívějších časech spíš používaly na doplňování dodatečné poptávky a na veřejné práce.

 

Prostě dřív se zhoubná spirála „přetnula“ pokeynesiánsku dodatečnou poptávkou z autonomních (tehdy zpočátku dluhových) peněz vybraných pak od lidí a vyjmutých tak či onak ze zhodnocovacího kapitalistického procesu.

 

A teď by se to „přetínání“ zhoubné spirály odehrávalo tím, že kupní síla by se udržovala, ale zaměstnavateli by se ulevovalo jenom na jednom z nákladů, na nákladu na pracovní sílu - tedy na tom z nákladů, který má sociální rozměr a je nositelem finální poptávky po spotřebním zboží (výrobní prostředky většinou existují proto, aby nakonec vznikl spotřební předmět).

Tím by se vyčistila možná i významná část nezaměstnanosti a právě „odspodu“, kde je nezaměstnaných nejvíc. Existující nezaměstnanost přece souvisí nejvíc s málo placenou a nekvalifikovanou pracovní silou a právě zde - mezi chudšími - bude jednotná částka hrát relativně nejvyšší úlohu - jak z hlediska životní úrovně, tak z hlediska zaměstnanosti.

Komu se takový postup jeví jako příliš provokativní, měl by si uvědomit otázky a problémy, které nás už za nějakých dvacet let určitě čekají. Pracovní renta je totiž asi také jediný způsob, jak rozprostřít práci mezi co nejvíc lidí i v době, až práce bude příliš ubývat a přitom odpovídá (ne-keynesiánské) logice globalizace. V globalizační éře celosvětové soutěže přece nelze znatelněji zkracovat pracovní dobu bez přiměřeného úbytku mzdy. A i pak zůstává problém utlumit negativní efekt režijních (při jakémkoli úvazku shodných) nákladů na konkrétní fyzickou osobu, což znevýhodňuje všechna řešení, kdy se stejný objem práce dělí mezi více lidí než je nezbytně nutno …

Zkracování pracovní doby - třeba i bez snižování mzdy - s něčím takovým by si mohl experimentovat reálný socialismus, pokud by byl životnější a pokud by se dohrabal na dohled éry s prudkým poklesem potřeby práce. Standardní tržní ekonomika se soukromým (soutěžícím) kapitálem však mnoho možností na tomto úseku nedává - současná Francie, která opět pracovní dobu prodlužuje, je toho názorným důkazem …

 

U koho zmíněný postup vyvolává představu, jakoby se "kapitalistům něco jen tak rozdávalo" si zas může položit otázku :

Co se vlastně dělalo předtím, v rámci keynesiánských praktik, které se přitom zcela samozřejmě považují za přiměřeně levicové a únosné pro správného "socana"? A co ryze dnešní investiční pobídky cizímu kapitálu, což dnešní „socan“ taky nakonec snáší? Tam se snad kapitálu – obvykle velkému, obvykle zahraničnímu – nerozdává a to „plnými hrstmi“?

Když se aplikovaly keynesiánské metody "strany poptávky", tak se prostě vybraly peníze obecně od lidí na daních (přímo nebo skrze zadlužení) a vybrané peníze fungovaly mimo jiných funkcí i k tomu, že byl ztlumen tlak na kapitalistu, kterému se "z nebes" snesla poptávka vyvolaná (třeba až zprostředkovaně) těmi investicemi (veřejnými), které by jinak neexistovaly.

Pravda dělník dostal svou práci - ale taky kapitalista přece dostal své zakázky a svůj zisk ! Protože odkud se ten kapitalistův zisk vzal? Přece ze situace, kdy se začínaly opět "točit kola", které by se JEŠTĚ (a kdovíjak ještě dlouho) netočily …

Také on - tedy kapitalista - si leccos z tohoto „dárku“ dodatečné poptávky zaplatil sám na obecně zvýšených daních. Ale připlatil si i vysoce odměňovaný zaměstnanec, který ani nemohl pracovat se zařazováním výdajů "do nákladů". Prostě většinou lidé s vyšším příjmem a jistou část i ostatní lidé. Zkrátka lidé s vyššími příjmy a i ti druzí kolektivně sdružili víc peněz, než jak to dělali předtím, učinili tyto peníze nezávislými na zhodnocovacím kapitalistickém procesu, učinili z těchto peněz autonomní zdroj poptávky nepodřízený "železné VNITŘNÍ logice" čistě kapitalistického mechanismu a tím se všichni více vymkli fatálním procesům, které byly jinak kapitalistickým výrobním vztahům vlastní. To, co je navrhováno výše a nově, není zas tak odlišné. "Dar" (snížené náklady práce zaměstnance) by přece ani teď nedostával ani bohatý ani chudý jako takový, ale jen ten, kdo při podnikání dává práci a ani ten by nedostával tento „dar“ jen tak, ale tím víc a jen v té míře, ve které tu práci dává - protože je společensky žádoucí, aby tu práci dával a to co nejvíc, protože kapitalistické mechanismy práci naopak vypuzují ...

A pro „obdarovaného“ „práci-dávajícího“ kapitalistu by to nebyl dar k volnému použití a nebyl by pro něj ve skutečnosti vlastně ani darem, protože by nebyl úplně zadarmo. Jestliže by sociální demokracie aplikovala tuto "sociální (levicovou) ekonomiku nabídky", pak by (což by stranickou levici asi potěšilo) musela levicová vláda přinejmenším zastavit pokles přímých daní (na kterémžto poklesu daní z příjmu onen kapitalista mohl vydělat bez omezujících podmínek), aby mohla snižovat odvody za zaměstnance nebo zavádět pracovní rentu a musela by také zachovat progresí přímých daní - protože progresívní sazba daně z příjmů je nezbytný nástroj, aby bylo možno plošně rozdělované dávky včetně pracovní renty automaticky krátit bohatým (pracovní renta i jiné dávky by se buď zahrnovaly do daňového základu a byly by zdaňovány spolu s ostatními příjmy nebo by byla podřízena vlastní progresívní sazbě - to je otázka techniky realizace …).

Srovnejme si to s předchozími vládami, které přece daně snižovaly, snižovaly je zatím bohatým a to nezávisle na tom, jestli někdo někoho zaměstnává nebo ne. Jistě v různých podmínkách investičních pobídek zaměstnávání lidí asi hrálo roli, ale v plošném mechanismu daní nezáleželo na tom, jestli někdo někoho zaměstnává nebo ne.

Také zde si to ten kapitalista bude zčásti platit i on sám - daně, které by podle původního plánu jinak klesaly, takto klesat nebudou, v nejhorším mohou i stoupnout (ekologické nebo jen z příjmu fyzických osob), zato zaměstnavatelovy odvody na povinná pojištění zaměstnance by klesaly znatelně větším tempem než měly původně klesat daně z příjmu, za předpokladu ovšem, že bude skutečně také klesat nezaměstnanost (v tom by spočívalo experimentální ověření). Složená daňová kvóta by se takto měnila, podíl odvodů na ní by prudce klesal, podíl daní na této kvótě(ne objem daní !!!) by naopak výrazně stoupal.

 

c) Snížením soukromých nákladů práce se ale vějíř možných řešení nevyčerpává. Nejde jen o KVANTITATIVNĚ-komparativní rozměry řešení, vyplývající z toho, že náklady jsou vzaty v absolutním čísle - že jsou zkrátka aktuálně vyšší (X) a mohou být vnějším impulsem (Y) výhledově nižší (Z), kdy Z = X - Y.

Celá záležitost má i svůj KVALITATIVNĚ-komparativní rozměr. Nejen snížit náklady. Lze taky snižovat NÁKLADOVOST, tedy CHARAKTERISTIKU výrobního, ekonomického vztahu, hledat a nalézat způsoby, jak zaplatit jinak než z veřejné pokladny užitečnou práci, která by přitom měla co nejméně charakter výrobního nákladu, protože vlastnost "být jedním z výrobních nákladů" přece práci z výroby vypuzuje a omezuje ve „zhoubné spirále“ právě tu koupěschopnou poptávku, která byla sociálně zdravější, protože byla odměnou "za práci" ...

Vůbec, nakolik výrobním nákladem nějaká práce NENÍ? Natolik nakolik je realizací osobního kapitálu, nakolik je méně nahraditelná, nakolik slibuje výnosy, které u zaměnitelné osoby neočekáváme. Extrémní protipóly si můžeme představit : hokejová, filmová ale i vědecká „star“ vyjednává o své osobní smlouvě na straně jedné a na straně druhé zástup před bránou závodu 30. let minulého století a telefonický pokyn vrátnému : "Prvních deset, Travisi, jenom prvních deset"…

Je možné, že kvartérní sektor bude jednou zahrnovat víc jak polovinu obyvatel a různé „stars“ na různých úsecích se budou šířit řadou geometrickou.

Ale té doby bychom se především měli jako lidstvo jakž takž dožít s co nejméně poškozenou kosmickou lodí nesoucí jméno "Planeta Země" - bez poškození ať už ekologickou katastrofou nebo sociálními bouřemi „neprivilegovaných non-stars“, které dusí a škrtí globalizace čím dál tím víc …

A zde se dostáváme spíš k úvahám souvisejícím s budoucností. Zatímco majitel hmotného kapitálu nakoupil stroje, ale také pracovní sílu, občas slýcháme v levicových kruzích úvahu, jestli by to nemohlo být jednou převážně opačně : aby si "pracovní síla najímala hmotný kapitál a těžila také ze svého vlastního lidského kapitálu". V tomto vzorci by pak pracovní síla výrobním nákladem nebyla, výrobním nákladem by byl úrok za prostředky nutné k tomu, aby byl k dispozici hmotný kapitál.

Potíž je v tom, že to, co se takto teoreticky, výhledově a dovršeně levicovému aktivistovi asi zamlouvá (včetně bonmotu "o práci, která si najímá (hmotný) kapitál"), se najednou stane naopak málo přijatelným, když se dotyční zamyslí nad cestami k takovým cílům.

Aby totiž bylo dostatek těch, kteří "práci dávají" v době poklesu míry zisku, nemůžeme po nich všech chtít, aby byli schopni zálohovat nějaké mzdové fondy, natož nějaké odvody za zaměstnance. Ale pak jim musíme - za předem jasně odlišených a vymezených podmínek - umožnit, aby místo toho mohli ručit svým zaměstnancům místo mzdou nárokem na budoucí podíl na zisku v kalkulaci podnikových účtů takového druhu, které skutečné mzdové náklady ani třeba nebudou vůbec obsahovat.

Nárok zaměstnance na odměnu za práci by byl takto podílem, relativním číslem, které může pak znamenat větší výkyvy v absolutní (např. měsíční) částce odměny za práci než je dnes zvykem (nahoru i dolů). Zákon by ovšem nadále chránil zaměstnance např. v tom, že by zaměstnavatel nemohl tento podíl měnit jednostranně (podíl na zisku by byl podstatnou náležitostí pracovní smlouvy) a přitom výpověď bez udání důvodu (nebo z důvodu že zaměstnanec nepřistoupil na změnu podílu v pracovní smlouvě) by ze strany zaměstnavatele nebyla ani nadále možná.

Navíc pokud by měsíční odměna (tedy výsledková čili "ne-nákladová" mzda) nedosáhla minimální mzdy, musel by jí zaměstnavatel doplnit z vlastních zdrojů („tam dole“ by ale TAKÉ „pracovala“ pracovní renta …)

Takovou povinnost by zaměstnavatel neměl pouze ve dvou případech :

- v případě, že by šlo o typ firmy, kde by se z tržeb po zaplacení pevných a nákladových položek, včetně úroku za hmotný kapitál (u vlastního hmotného kapitálu zaměstnavatele by šlo o úrok odvozený od nějaké kombinace aktuálních bankovních úroků), zbývající zisk dělil rovným dílem mezi všechny zaměstnavatele a všechny zaměstnance,

- v případě, že by částka pod minimální mzdu znamenala se souhlasem zaměstnance kapitalizaci mzdy tohoto zaměstnance v jeho prospěch.

 

V budoucnosti si dovedu představit podnikatele "schumpeterovské" tvořivé invence s vlastním vysokým podílem osobního lidského kapitálu, který si najme nezbytný hmotný kapitál, více zálohovat ale už nebude a tak se místo mzdových nákladů (a nároků) zaměstnanců bude s nimi raději dělit o zisk (tedy o výnosy po zaplacení pevných závazků a nákladů - mezi náklady bude na rozdíl od mzdy, která nákladem nebude, patřit i úrok za vypůjčený hmotný kapitál). Nárok (na sjednaný podíl na zisku) by byl vymahatelný ve stejné míře jako mzda dnes - až na to, že by nešlo o nárok na předem známou absolutní částku ale na vypočítatelný, pro každé období dodatečně zjistitelný podíl na zisku (s výjimkou záruky "dosažení minimální mzdy", která by povahu absolutní částky měla, ale dosažení minimální mzdy by usnadňovala případná pracovní renta).

V dnešní době se v této souvislosti jeví jako účelné aplikovat výše uvedené postupy jen dílčím, úzce vymezeným způsobem. Např. experimentálně zavést v oblastech s velmi vysokou nezaměstnaností "rezidualitní společnosti" (nevznikaly by ale zatím volně, ale na zvláštní povolení), kde by se neplatily vůbec žádné odvody na zaměstnancovy parafiskály (zaměstnanec by ovšem svůj odvod platil!), pokles aktuálního měsíčního podílu na zisku pod minimální mzdu (samozřejmě v závislosti na velikosti úvazku) by zakladatele (majitele) firmy zavazoval doplatit do výše minimální mzdy (o co ještě může dlouhodobě nezaměstnaný na trhu pracovních příležitostí v takových končinách přijít ...? ).

 

Nevím jak kdo, ale já si rozhodně nepřeji dobu, kdy dvě třetiny obyvatel budou většinu svého života brát cosi jako redukovaný důchod a systém jim nedovolí po většinu jejich života sáhnout na pořádnou a dlouhodobější práci, ale jen na nějakou občasnou brigádu (a tato rizika takového vývoje podle současných trendů prostě existují).

Přitom metody poptávkových impulsů a veřejných investic keynesovského střihu jsou v současné éře globalizace čím dál méně účinné a současné investiční pobídky se zas týkají někoho, kdo může rychle utéci do ještě chudších zemí (bude-li v nich aspoň pořádek). A já se právě proto domnívám, že systém "sociální ekonomiky nabídky", dá práci více lidem, tedy i těm, pro které náročný "kvartérní sektor" (zatím) práci nemá.

 

 B.

 Postkapitalistická anticipace

 

Vše, co si dosud laskavý čtenář - když měl tu výdrž - přečetl v části A, vychází z předpokladu, že kapitalismus - ať už je v jakékoli fázi - obsahuje stále svůj základní rozpor, na jehož existenci je tam nějak reagováno - ať už a) likvidací kapitalismu komunisty (když se jím naskytla příležitost), b) keynesiánsky nebo c) nějak jinak.

 

Jenže dnešek neobsahuje jen kapitalismus, ale i anticipaci budoucího - postkapitalistické prvky, i když samozřejmě kapitalistický charakter epochy je stále výrazně rozhodující. A zde je třeba pracovat nikoli jen s reakcí na „kapitalistický rozpor“ - zde je už třeba pracovat i s určitou vizí.

 

V tom lze odkázat na část A, úsek c), který se zabývá „nákladovostí“ a „nenákladovostí“ práce z hlediska KVALITATIVNÍHO, z hlediska CHARAKTERISTIKY výrobního vztahu. Na práci a pracovní potenciál nelze nahlížet jenom jako na položku výrobních nákladů, ale taky jako na svého druhu kapitál schopný přinášet svému majiteli výnosy.

Pro masy vzájemně zaměnitelných pracovníků lze pracovat s odměnou za práci jako hlavně s výrobním nákladem pro toho, kdo práci dává.

Jenže čím dál větší společenská vrstva zahrnuje lidi, kteří mají lidský kapitál tak výrazného rozsahu, že na ně jejich zaměstnavatel nebo jiný ekonomický partner nahlíží ještě jinak či dokonce spíš nebo i hlavně jinak, než jako na položku výrobních nákladů.

To, co od nich je očekáváno, zcela zastiňuje nákladovou položku (až samozřejmě k jistým, ale velice širokým mezím). To, že manažerovi ani Jennifer Lopézové nepomůže k místu či roli nějaká „pracovní renta“ snižující jejich „pracovní výrobní náklady“ o několik tisíc měsíčně, je samozřejmou banalitou. Ale tato samozřejmá banalita nás zároveň upozorňuje, že nejen hokejová či filmová „star“ ať už jakéhokoli pohlaví, ale - pochopitelně v mnohem menší míře - i jiní ve společnosti jsou nositeli specifického osobního kapitálu, talentu a potenciálu tvůrčích pracovních schopností natolik, že nákladový charakter jejich práce je v ekonomickém vztahu přinejmenším spojen, ne-li dokonce už zastíněn „JEŠTĚ něčím jiným“.A tento osobní či lidský kapitál lze nastartovat, uvést do chodu a výsledkem je spíš výnos z tohoto kapitálu než „marxistická dělníkova mzda“.

 

Část A. tohoto článku naznačuje „můstek“, který se snaží řešit standardní kapitalistický rozpor pro pořád ještě většinu lidí a to „ne-keynesiánskou cestou strany nabídky“ a konformně k éře globalizace. Ale zmíněný můstek ústí kamsi dál. A zůstat JEN u tohoto můstku nelze …

Představme si chvíli, že řešení ad část A. by se už dostalo tak daleko, že pracovní renty by sociálně vydláždily společenskou jistotu, udržovaly by nízkou nezaměstnanost, jejich výše by činila necitlivou „zhoubnou spirálu“ ("propuštěný zaměstnanec - slábnoucí spotřebitel - klesající odbyt - další propuštěný"), protože u nejnižších mezd by podíl pracovní renty hrál už značnou roli.

A ti ostatní? Čím dál větší část příjmu by přestávala mít charakter mzdy či platu z najaté práce. Výnosy z osobního lidského kapitálu by se promítaly do podílu na zisku v nejrůznějších podobách (zdaleka by nemuselo jít vždy o samosprávu) a nájemci (reprezentující firmu) v jednom šiku se svými zaměstnanci, pracovníky, podílníky atd. by usilovali o stlačení ceny nájmu hmotného kapitálu (úroku) na minimum - stejně jako dnes reprezentant hmotného kapitálu snižuje výrobní náklad na pracovní sílu, když se pokouší zintenzivňovat práci v zakoupeném čase ovládání zaměstnance, propouštět své zaměstnance, na začátku kapitalismu i snižovat mzdy atd.

 

Ale vraťme se do současnosti. Socdem by si zkrátka mohla uvědomit, že má co dělat se dvěma skupinami lidí. Nejvíc nezaměstnaných je mezi chudšími a nekvalifikovanými lidmi. To je pravda. V části A jsme si ukázali, že už z důvodů zdravých veřejných financí a z důvodů sociálních, je nutno snížit trvale nezaměstnanost u této největší skupiny nezaměstnaných ….

Ale tím to nekončí - když bude nezaměstnaným 50letý geolog, učitel nebo i právník či úředník dejme tomu z Mohelnice - zajistí mu práci nějaká pracovní renta?

Najme třeba někdo (pokud vůbec bude používat pracovní poměr) manažera, právníka, obchodního pracovníka jen proto, že případné náklady na jeho zaměstnání klesnou o řádově několik tisíc korun (renta nebo snížené odvody)?

Tady se už uvažuje jinak - to už nejsou hromadně najímaní lidé vytvářející jednotkový produkt. Buď jednoho či dva takovéto pracovníky skutečně potřebuji a to dokonce v pracovním nebo obdobném poměru a pak už není tolik rozhodující, jestli za 30. tisíc nebo za 20. tisíc měsíčně. Jeho situaci řešení ad část A mírně vylepší, ale to je asi tak vše - významné a rozhodující to pro nezaměstnanost těchto lidí nebude.

Tady musí jít o samostatné cesty řešení. Těchto nezaměstnaných je jistě méně a pokud by nezaměstnanost ad část A („dělnická“) výrazně klesla, bude mít úřad práce na nezaměstnané intelektuály více času. Ovšem úřad práce je u těchto lidí v podstatě bezmocný …

 

Část A. je reakce na to, co je v současné realitě standardně kapitalistické a zároveň má tlumit nezaměstnanost statisíců a milionů - část A ale naznačuje jen jakýsi „můstek“ z ne-keynesiánské přítomnosti do neznámé budoucnosti.

Část B. potřebuje další a důkladné bádání a promýšlení možností a alternativ řešení založených na jiné teorii i „sadě nástrojů“, která by byla zakotvena spíš v anticipaci budoucnosti.

 

Dělníkem a standardním zaměstnancem je třeba začít a nezaměstnanost snižovat v této její nejvýznamnější části a ulevit takto veřejným financím, a hromadnému strachu a nejistotě, ale pak je nutno přistoupit i k ostatním problémům a opatrně vstoupit na „můstek“ vedoucí kamsi do neznámé budoucnosti (btw : takto nějak končil Lemův Futurologický kongres) …

 

P. P. P.  … předpokládané polemické připomínky …

 

1. Když všichni zaměstnanci dostanou pracovní rentu, konkurence se celá přesune na jinou kalkulační hladinu nákladů a na této nové hladině nákladů bude pokračovat v klasickém mechanismu vypuzování práce - podle mě se vlastně nic nezmění. Nebo snad ano …?

Takto by se věci měly, pokud by prostě klesla všude obecná hladina nákladů. To je mimochodem taky iluze pravice, když klesají daně (berme je pracovně jako určitý náklad, neboť taky NEGATIVNĚ ovlivňují, co podnikateli zbyde). Pochopitelně, že se mi takto – když se mi sníží daně - jako podnikateli lépe podniká - ale mým konkurentům (se kterými válčím) pochopitelně taky a kdo ví, jestli ještě nepřibudou další, co dříve při vyšší daňové zátěži neexistovali … Růst to usnadní, to ano, ale vypuzování práce a propouštění se prostě bude odehrávat (na jiné úrovni než předtím) dál. Jiná, nová, třebas nižší hladina nákladů (daňové zátěže) nic nemění na fungování „vypuzovacího“ principu …

Jenže sociální či levicová ekonomika nabídky by nebyla založena na snižování nákladů obecně, ale na snižování JENOM JEDNOHO výrobního nákladu a to NÁKLADU NA PRACOVNÍ SÍLU. Hladina nákladů by jednak celkově klesla na tu nižší úroveň, ale to by nebylo vše, co by se změnilo - ona by se taky změnila VZÁJEMNÁ RELACE MEZI NÁKLADY, protože JENOM NA JEDNOM nákladu by se podnikateli ulevilo, ty ostatní by zůstaly jako dřív (et ceteris paribus) …

 

2. „No ale, aby tu taková asymetrie v prospěch zaměstnávání lidí byla, tak byste ji nesměl nabourávat například pro podnikatele příznivou odpisovou politikou …“

Ano, ta by se pro podnikatele dále moc „vylepšovat“ nemohla. No a co? Všechno člověk mít nemůže. Kapitalismus si už nějak poradí se svým rozvojem i bez vhodné odpisové politiky, kdežto na úseku nezaměstnanosti mu to nějak nejde.

Ostatně: vždyť z hlediska pokroku výrobních sil byla keynesovská řešení krizí vlastně i reakčním konzervačním aktem - pořádná krize přece měla obměnit a obnovit výrobní kapacity za modernější. Kdežto roztočit autonomní dodatečnou poptávkou „stojící“ kola mohlo znamenat, že takto přežily i strojní kapacity, které vlastně z hlediska čistého kapitalismu měly být vyřazeny …

 

3. „To, co navrhujete, je příliš primitivní, něco jako když ODS navrhuje rovnou daň, různá paušální placení. Nic moc inteligentní … „

To je možné. Jenže čím skončily ty silně vědecké selektivní a úřednické odborné rozhodovací metody? Obvykle korupcí a obyčejný neprivilegovaný člověk, obyčejný živnostník bez potřebných styků, aby „splakal nad vejdělkem“. Obyčejnému člověku bez styků v místech, kde se rozdělují peníze, nejlíp pomůže něco fiskálně průzračného, jednoduchého až robustně „buranského“, plošného, kde se nedá pořádně lobbovat.

 

4. „Ulevovat kapitalistovi, vydřiduchovi na snižování jeho soukromých nákladů? Seš blbej? Di k ODS, ti budou rádi! Nebo se vzpamatuj!“

ODS by nebyli rádi. Počítají přece s rovnou, nízkou pro všechny stejnou daní z příjmu a snižováním daní a to by se u toho, co navrhuji nemohlo konat. Přímé daně by musely přestat klesat, aby bylo možno snižovat odvody zaměstnavatele za zaměstnance. A pro kapitalistu je větší svoboda, když se mu sníží daň a zůstane mu víc peněz, se kterými mohou volně naložit - a takovou svobodu v případě snížených odvodů mít přece nebude … Kdepak, ODS by nebyli rádi …

 

Poznámky a korekce:

 

Investiční pobídky

Po nástupu Zemanovy menšinové vlády ČSSD byly investiční pobídky uplatněny ve větším rozsahu jako metoda velice užitečná. Nelze s ní ale pracovat do nekonečna. Jde sice o přímé investice, nejde o spekulativní přelévání peněz, ale málo platné – i zde se jedná o kapitál „nomádní“. Daňové prázdniny jednou skončí a kdo při možném dalším vyjednávání takříkajíc „tahá za delší špagát“? Zas je to ten světový, „nomádní“ (třebaže „přímoinestiční“) kapitál. Ten má prostě navrch. A může odejít kam chce. A k navrhovanému řešení (ošetřit to ve smlouvě) jsou prostě zapotřebí OBA kontrahenti. A s různou vyjednávací pozicí. Pokud budou nomádnímu kapitálu nabídnuty podmínky, které by ho za jeho některá budoucí rozhodnutí příliš sankcionovaly nebo ho blokovaly, tak prostě v takové zemi ani s investicemi nemusí začínat …

Podporovat je proto třeba – přinejmenším víc než dosud - „rooting“ kapitál, který je co nejvíc zakořeněný. Již existující zahraniční investice je vhodné udržet, bude-li to nezbytné i prostřednictvím ústupků. Ale dále programově sázet na podporu středního i většího, vždy ale více „zakořeněného“ kapitálu – a na to je vhodný právě plošný nástroj, který se týká všech už z definice – jak těch, kteří sem přišli jako nositelé přímých investic ze zahraničí, tak těch, kteří tu byli (a žili) odjakživa a tvoří hmotný nebo lidský kapitál zakořeněný v naší zemi…

 

2. Umělá kupní síla kreditních karet a spotřebních úvěrů

To, co bylo výše uvedeno o kreditních kartách a spotřebních úvěrech, bylo míněno obecně. Pokud bychom ale zvažovali (kvantitativní) roli tohoto faktoru v České republice na zaměstnanost, nebyla by natolik významná jako se to jeví v obecné poloze.

Proč? Spotřební zboží, které si lidé na dluh kupují, je z dobrých čtyř pětin vyráběno v cizině – jen úzká většinou nejlevnější část je produkována v ČR.

Pokles kupní síly a spotřeby takto vytvořené a vzniklé tedy ublíží zaměstnanosti spíš jen v distribuci. A v distribuci jsou právě malé mzdy, bližší podporám než je tomu v jiných sektorech ekonomiky.

Zmíněný faktor hraje zřejmě u nás roli menší – a je tedy i menším rizikem – než ve větších a velkých zemích s menší mírou zahraničního obchodu …

 

3. Ekologie a keynesiánismus

Recepty keynesiánského typu nejenže nejsou příliš konformní vůči globalizační éře, ale jsou založeny na filozofii prohlubování konzumu, případně na velkých výstavbových plánech.

My ale dnes nepotřebujeme neustále podněcovanou dodatečnou poptávku – my potřebujeme spíš dostatečně nízkou nezaměstnanost, slušný život pro co nejvíc lidí, kteří pracovat mohou a chtějí a nakonec i ekonomiku, která by byla co nejméně citlivá na iracionálních výkyvech všeho druhu …

 

II. Část

 

Z výše uvedeného lze vyvozovat, že není nutno nějak radikálně měnit vše, co má sociální demokracie ve svých programových dokumentech včetně akčního plánu.

Pokud jde ale nejen o sociální, ale i o fiskální a finanční politiku, ta by měla podle mého názoru usilovat především o snížení nezaměstnanosti a to už kvůli zdravým financím. Zdravým financím žádné účetní triky jakéhokoli druhu nepomohou, jenom dostatečně vysoké využití pracovních sil, které by však dlouhodobě neklesalo pod 3 % (čehož se asi bát nemusíme). Jádrem postupů strany, která si říká sociálně demokratická, by mělo být reagovat na základní kapitalistické dilema a tedy:

 

1. Prostřednictvím VÝRAZNÉHO poklesu odvodu zaměstnavatele na povinná pojištění zaměstnance (nebo zavedením pracovní renty) krytého při startu:

a) mírným zvýšením horních sazeb (pro bohaté) DPFO (ale tak nastavit, aby zdaňovaný, který někoho zaměstnává, byl MNOHEM více než kompenzován díky poklesu odvodů),

b) úplným zmrazením poklesu DPPO oproti dosavadnímu plánu,

dosáhnout snížení nezaměstnanosti pod 5 % a už ji tam udržet dalším, pozvolnějším, ale neustálým poklesem zmíněných odvodů a získat vyšší zaměstnaností zdroje k dalším teď už jen pozvolna rostoucím dotacím do parafiskálových fondů.

Aby vzestup kupní síly příliš nezvedl ceny, lze velmi malou část odvodů zaměstnavatele na povinné pojistky zaměstnance přenést na zaměstnance samotné.

Vzniklá vyšší zaměstnanost by takto přinášela:

a) zdroje z ušetřených výdajů na podpory v nezaměstnanosti, resp. sociální výpomoc,

b) zdroje z ušetřených výdajů státu na zdravotní parafiskály za nezaměstnané,

c) zdroje dané snížením nerovnováhy v sociálním zabezpečení (nezaměstnanost je náhradní doba, ale nezaměstnaní sociální parafiskál neplatí),

d) zdroje ze zvýšených výběrů přímých daní (díky zdaňovaným mzdám, které by nastoupily u nezdaňovaných podpor) e) zdroje ze zvýšených výběrů DPH díky zvýšeným nákupům způsobeným zvýšenými příjmy (protože mzda je u téhož člověka obvykle vždy větší než jeho podpora).

 

2. Hledat a nalézat zdroje kupní síly obyvatel, které by:

a) Nebyly výdajem z veřejné pokladny,

b) Byly by spojeny s užitečnou prací,

c) Měly by co nejméně charakter výrobního nákladu, protože vlastnost "být jedním z výrobních nákladů" práci z výroby vypuzuje a zdravou koupěschopnou poptávku ("za práci") omezuje. Poptávku snižovanou nezaměstnaností v komerčním sektoru pak nezdravě nahrazuje nekontrolovatelná epidemie spotřebních a jiných úvěrů včetně kreditních karet a nárůst úřednictva (po r. 1989 došlo k extrémnímu nárůstu úřednictva, který nemá obdoby a nelze ho v tak velkém objemu vysvětlit ničím racionálním a objektivně nutným, žádnými živnostenskými, pracovními a jinými úřady) Experimentálně zavést v oblastech s velmi vysokou nezaměstnaností "rezidualitní společnosti" (nevznikaly by volně, ale na povolení), kde:

 ca) By se neplatily vůbec žádné odvody zaměstnavatele na zaměstnancovy parafiskály .

cb) Nákladovost mzdy by byla snížena tím, že mzda by byla pouze "výsledková" - podíl na zisku. Teprve pokles aktuálního měsíčního podílu (na zisku) pod minimální mzdu (samozřejmě v závislosti na velikosti úvazku) by zakladatele (majitele) firmy zavazoval doplatit do výše minimální mzdy (o co ještě může dlouhodobě nezaměstnaný na trhu pracovních příležitostí v takových končinách přijít...?).

cc) Za to by firma měla právo volně přijímat zaměstnance pouze z okruhu dlouhodobě nezaměstnaných, jinak na povolení a i tak s preferencí dalších nezaměstnaných.

 

 

 

 

 

Je možné sociální příměří v tržní společnosti?

 

Zdeněk Trinkewitz

 

Od doby, kdy se vyvinul živočich druhu homo sapiens, který žije společensky jako zoon politikon, existuje v každé jeho komunitě problém rozdělování společenského produktu mezi její příslušníky. Protože pro každou komunitu je harmonická koexistence všech jedinců výhodná a objektivně nutná, nesmí být rozdělování natolik nerovné, aby vyvolalo násilné střety mezi členy nebo skupinami komunity. Vzniká požadavek „spravedlivého“ rozdělování podle potřeb a zásluh, které nemusí být sice rovnostářské, ale vždy alespoň takové, aby nerovnosti byly podmínečně pro většinu komunity ještě přijatelné.

Moderní doba je dobou vysoce sofistikované dělby funkcí ve společnosti (society) lidí. Z hlediska tvorby a rozdělování společenského produktu (užitných statků) se společnost dělí na dvě základní skupiny; na třídu vlastníků kapitálu (kapitalistů) a třídu vlastníků pracovní síly (zaměstnanců). Kapitál, půda a práce jsou základními výrobními faktory, které podmiňují a umožňují tvorbu statků, nutných pro existenci lidí. Vyváženost podílu obou tříd na tvorbě a rozdělování společenského produktu je podmínkou optimálního uspokojování životních potřeb lidské společnosti jako celku (američtí teoretičtí ekonomové Kydland a Prescott pro to používají pojem sociální optimum). Dnešní stav tvorby a rozdělování globálního společenského produktu a tendence jejich vývoje se od žádoucího optima stále více vzdalují.

Podle marginalistické ekonomické teorie (Američana Clarka), cenu výrobních faktorů: půdy, práce, kapitálu (Marshall připojuje ještě podnikání), určuje trh jako marginální náklady na jejich použití v produkčním procesu. Marginální náklad je takový, jehož další malé zvýšení způsobí pouze stejně velké zvýšení tržní ceny produktu, takže již nepřinese žádné zvýšení mimořádného zisku. Při tomto způsobu výpočtu nákladů, je průměrný podnikatelský zisk (rovný průměrnému úroku z bankovních vkladů) považován za náklad, jako „nájemné“ z použitého kapitálu a teprve další zisk je považován za mimořádný podnikatelský zisk. Současně je zřejmé, že při obvykle převládající nabídce pracovní síly nad poptávkou, je v průměru u každé požadované profese cena pracovní síly rovna minimálním nákladům na její reprodukci (včetně získání potřebné kvalifikace, místního kulturního standardu, optimálního odpočinku a psychické reprodukce, výchovy dětí atd.).

Na první pohled se tento marginalistický výklad jeví jako přirozený a spravedlivý. Vždyť vlastníci kapitálu nebo jejich předkové v minulosti odložili svojí spotřebu, akumulovali kapitál a nyní jej „pronajímají“ podnikatelům za jeho přirozenou tržní cenu. Naproti tomu vlastníci pracovní síly a jejich předkové své příjmy vždy beze zbytku zkonzumovali a mohou tedy na trhu výrobních faktorů nabízet pouze svojí pracovní sílu, rovněž za přirozenou a tudíž spravedlivou tržní cenu.

Celá pravda je však poněkud jiná. Podle ekonomických teorií vzniká všechen soukromý majetek (podle liberálního ekonoma F.A. von Hayeka: „oddělený“) „prvotním přivlastněním“, v terminologii liberální, respektive „prvotní akumulací kapitálu“, v terminologii marxistické. Toto prvotní přivlastnění však nikdy nebylo tak idylicky spravedlivé, jak bylo vysvětlováno výše. Při zrodu kapitalistického výrobního způsobu, došlo k prvotnímu přivlastnění kapitálu buď transformací feudálního majetku (hlavně pozemkového) v kapitál, anebo v průběhu buržoazních revolucí vyvlastněním feudálů a církve (Francie) nebo uloupením majetku církve a společného majetku občin nejdravějšími jednotlivci a skupinami (Anglie). Čerstvým příkladem prvotní akumulace kapitálu je privatizace národního majetku po společenských převratech v bývalých socialistických zemích. Ve všech postkomunistických zemích bez výjimky, byla většina národního majetku rozchvácena spekulanty a podvodníky za silné podpory nových vládních institucí. Při každé prvotní akumulací kapitálu zcela zákonitě dochází k základnímu rozdělení společnosti do dvou hlavních tříd: vlastníků kapitálu a vlastníků pracovní síly a k určení jejich postavení ve společnosti (nejen ekonomického).

 

Jen v nevýznamném počtu případů se stává, že jednotlivec přejde z jedné třídy do druhé. Kapitalista zkrachuje, zaměstnanec si našetří, zdědí, vyhraje kapitál a šťastným podnikáním jej rozmnoží. Ale pro většinu lidí však platí, že jejich příslušnost ke třídě je neměnitelná (a většinou také nezasloužená). Příslušníci třídy zaměstnanců se tak musí smířit s minimálním blahobytem i politickým vlivem, zatím co kapitalisté, kteří si přivlastňují většinu přidané hodnoty (nadhodnota, value added, mehrwert) v deseti až tisícinásobcích zaměstnaneckého podílu, mají veškerou politickou moc a žijí v nadbytku.

Totální náprava této historické nespravedlnosti není reálně možná. Protože není v lidských silách napravovat křivdy, ke kterým došlo před desítkami nebo stovkami let, nebo dokázat u všech podezřelých privatizací z let nedávných jejich nezákonnost a pachatele odsoudit k vrácení majetku, neoprávněně nabytého.

Možnou dílčí nápravou, by mohlo být silně progresivní přímé zdanění osobních příjmů a nepřímé zdanění spotřeby přepychových statků a služeb. A následné efektivní přerozdělení jeho výnosu na racionální a selektivní sociální služby. Takový požadavek je však rozhodně odmítán mocnou politickou pravicí a nedostatečně prosazován politickou levicí, a proto nemá v dohledné době nadějí na realizaci.

Je však snad „vyšší spravedlností“, že nerovnost v blahobytu tříd kapitalistů a zaměstnanců vyrovnává sám mechanismus liberální tržní ekonomiky. Kapitalisté, a s nimi nadprůměrně honorovaná společenská vrstva vrcholových manažerů, hvězd show businessu a sportu, autorů bestsellerů atd., sloužící jejich hédonismu, ani při poživačném životním stylu nejsou schopni svůj nepřiměřený podíl na společenském produktu realizovat v osobní spotřebě. Tím jsou nuceni svojí spotřebu odložit a většinu svých příjmů realizovat formou dalších investic. Jsou-li podnikateli, vkládají úspory jako kapitál přímo do svých podniků, kapitálově vstupují do cizích podniků nebo zakládají podniky nové. Jsou-li pouhými rentiéry, nakupují cenné papíry nebo ukládají své peníze na úrok do bank. Banky pak musí tyto vklady zhodnocovat tím, že je poskytují dále jako úvěry podnikům nebo nakupují na burze jejich cenné papíry. Tímto způsobem, chtě nechtě, úspory kapitalistů zvyšují sumární kapitál a mezní produktivitu společnosti, což v důsledku vede ke zvyšování blahobytu celé společnosti a tedy i třídy zaměstnanců. Ač v tomto procesu narůstá bohatství kapitalistů stále rychleji, na naznačeném „kolotoči“ peněz to nic nemění. Konečný efekt je skoro stejný, jako by tuto část přidané hodnoty - úspory kapitalistů, akumuloval socialistický stát a realizoval z ní podobný investiční rozvoj. Rozdíl je pouze v tom, že o intenzitě a směrování investic v prvém případě rozhodují kapitalisté a jimi najatí manažeři podle subjektivních očekávání nejvyššího zisku z kapitálu. Ve druhém případě by rozhodovala politická moc a její plánovací instituce, nejen podle racionálních očekávání budoucího vývoje, ale také podle ideologicky projektované trajektorie společenského vývoje. Objektivně je však třeba přiznat, že žádná z těchto variant nezaručuje optimální alokaci kapitálu a že v obou vždy dochází ke zbytečným ztrátám a ke zpožďování růstu společenského blahobytu proti optimálně možnému. Optimum by v obou variantách mohl zabezpečit pouze účinný dohled a exekutivní pravomoci institucí důsledně demokratické občanské společnosti, konajících s maximálním využíváním vědy.

Dalším nástrojem spravedlnosti, „zabudovaným“ do tržní ekonomiky, je stále rostoucí zadlužování těch „konzumentů přidané hodnoty“, kterými jsou zaměstnanci a stát. Banky jsou ze své podstaty nuceny používat úročené vklady pro ziskové poskytování úvěrů. Proto od státu a územních samospráv nakupují dluhopisy nebo jim poskytují přímo investiční, provozní a překlenovací úvěry. Též obyvatelstvu, třídě zaměstnanců, poskytují stále širší škálu různých úvěrů (spotřebních, stavebních, hypotečních atd.). Celkový objem těchto úvěrů trvale narůstá, takže dlužníci čerpají stále více z té části společenského produktu, která sice patří třídě kapitalistů, ale který ji dlužníci fakticky nikdy nevrátí.

 

V Česku, které v zadluženosti obyvatel ještě značně zaostává za průměrem EU, činilo koncem roku 2004 celkové zadlužení obyvatelstva 315 mld.Kč, když se za uběhlý rok 2004 zvýšilo o dalších 77,5 mld.Kč, tj. téměř o 25%. Zhruba to znamená, že každý zaměstnanec zvýšil v roce 2004 svůj příjem asi o 18.000 Kč.

Navíc třída kapitalistů ztrácí část svého podílu tím, že některé podniky a banky, do kterých investovali, zbankrotují a kapitalisté jako akcionáři nebo věřitelé o své vklady zcela nebo z části přijdou a musí je odepsat bez náhrady ze svých peněžních aktiv.

Této spontánní sociální spravedlnosti by měla napomáhat institucionálně dobře organizovaná demokratická občanská společnost. Nikoli znárodňováním soukromého majetku a omezováním podnikatelských aktivit, ale zákonným stanovením pravidel společensky prospěšného svobodného podnikání a vytvořením institucí, které důsledné dodržování zákonů budou schopné efektivně vynucovat. Bohužel z volebních a akčních programů, hašteření a kupčení naších politických stran je zřejmé, že žádná z nich si neklade společný prospěch státu, tj. většiny jeho spořádaných občanů, za svůj hlavní cíl. Občanské (= buržoazní) strany při dobývání volebních preferencí sázejí zejména na populistické sliby snižování daní. To za situace, kdy se ve veřejném sektoru všude zoufale nedostává peněz. Kde policie nemá peníze na pohonné hmoty, požárníci mají zcela amortizovanou techniku, údržba silnic má prostředky pouze na čtvrtinu nejnutnějších potřeb, kdy se ruší školy a nemocnice, nedostatečně se dotuje vzdělání, věda a kultura, atd.

Nikoli snížit, ale zvýšit výběr daní je třeba! Z mezinárodních průzkumů kvality života v různých zemích vyplývá, že vysoké zdanění ve skandinávských zemích není na překážku dosahování nejvyšší kvality života celé společnosti (sociálního optima). Proto je třeba (kromě jiného) provést úplnou daňovou reformu, která nebude podvazovat, ale povzbuzovat podnikání tím, že bude zvýhodňovat poctivé podnikání a tím povzbuzovat jeho růst. Která bude zároveň povzbuzovat racionální spotřebu, ale progresivním zdaňováním potlačovat spotřebu iracionální, zbytnou a škodlivou. Na straně rozpočtových výdajů je třeba konečně realizovat reformu všech sociálních programů. V důchodovém systému přejít na kombinaci zaručeného minimálního sociálního důchodu, zaměstnaneckého a soukromého důchodového pojištění, která se ve vyspělých zemích již v praxi osvědčila. Spoluúčastí pacientů na úhradě léčebných nákladů podnítit zainteresovanost pacientů na jejich minimalizaci. Zavést školné na vysokých školách, ale zároveň zabezpečit pro studenty státem garantovaný úvěr na školní výdaje. Optimalizovat veřejné výdaje důslednou majetkovou a trestní odpovědností volených funkcionářů a státních úředníků, kteří o nich rozhodují. Zpřísnit majetkovou a zavést trestní odpovědnost za nedbalost v hospodaření s cizím majetkem a při výkonu autorizovaných činností. Zavést povinnou účast nezaměstnaných na veřejných pracích, jako podmínku výplaty podpor. Reformovat soudní řády a legislativu s cílem zrychlit celé soudní řízení. Zavést povinnost vězňů pracovat a platit náklady svého věznění v plné výši (s plnou exekuci neuhrazených nákladů po ukončení trestu).

 

 

 



[1] Poslanecký návrh zákona o změnách financování studia na vysokých školách.

[2] http://www.rektori.cz/vystupy/4a/

[3] Nelze si tedy zlepšit rozpočet školy masovým přijetím studentů do prvního ročníku a následným „prosetím“. Například v roce 1994 činil počet studentů na dánských univerzitách 95 200, ale počet aktivních studentů pouze 64 000.

[4] Jestliže si neprodloužil studium více než o rok.

[5] Úroky z těchto státních půjček se pohybují lehce pod tržní úrovní.

[6] Obdoba německých Fachhochschulen a britských polytechnik

[7] Univerzity je dostaly bezplatně od státu. HBO si je musely nuceně odkoupit. (Dostaly na ně úvěr.)

[8] Ty tvrdí, že jim stávající dotace pokryjí zhruba jen polovinu nutných výdajů.

[9] Horizontální hodnocení je tříděno podle oborů studia napříč školami.

[10] Například jde o příplatek za Londýn, za malý počet studentů nebo za staré a historické budovy.

[11] Ten posuzuje stav celé vysoké školy.

[12] Dnes je to částka 1 125 liber ročně.

[13] Šlo o sumu až 4 985 liber za rok.

[14] Studenti často během studia absolvují praxi.

[15] I když v poslední době jde o velmi často diskutovanou otázku.

[16] Otázkou je, proč se v souvislosti s reformou financování vysokoškolského vzdělání, která by měla být "tahounem" reforem financování všech ostatních sociálních systémů, hovoří až na posledním místě a v praxi se s ní nejvíce váhá.

[17] Úrokovou míru jsem uvedl bez hlubší matematické analýzy, ale chtěl jsem, aby bylo jednoznačně evidentní, že bude o něco malinko vyšší, než u konkurence.

[18] Každý respondent mohl uvést i několik faktorů, nikoliv právě jeden.