Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 55555/2005. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (4/2005) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. července 2005.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

1. Úvodní poznámka

Hned na úvod - psaný tentokráte trochu více osobně - dávám svůj názor na kauzu "Techno". To, co se odehrálo totiž považuji za velmi důležité a současně i velmi nešťastné. Podle mého názoru to patrně bude mít dlouhodobější důsledky, než si uvědomujeme. Možná, že se někomu bude zdát, že to s problematikou, kterou se náš časopis zabývá, příliš nesouvisí. Souvisí. Jednou z nejdůležitějších funkcí vzdělání (špičkových forem celoživotního vzdělání) je prodloužení období dobrovolného (zainteresovaného) produktivního uplatnění člověka na profesních trzích. Zde patrně jsou i největší rezervy ekonomického vývoje. Této problematice jsme se věnovali vícekrát, mj. v předešlém i tomto čísle (Perspektivní trendy vývoje univerzitního vzdělání). Možnost prodloužení období produktivního uplatnění člověka na profesních trzích s důrazem na zhodnocení jeho životních zkušeností je ovšem mimořádně citlivá na mezigenerační kohezi. Mezigenerační koheze je jednou z nejvýznamnějších charakteristik společnosti. To, co se prozatím odehrálo a odehrává v případě kauzy "Techno" na uchování mezigenerační koheze působí nepříznivě a může mít do budoucna trvalé následky. Proto se pokouším alespoň v užším kruhu čtenářů našeho časopisu na příslušný problém upozornit formou vyslovení svého názoru. Jako sociální demokrat nemám zájem na tom, aby se problém politizoval a aby na tom, co se odehrálo, politicky vydělával někdo jiný, kdo si to ani třeba nezaslouží. Dle mého názoru je nyní spíše na starší generaci (ke které patřím), aby ukázala, že je schopná více chápat tu mladší a úplně mladou. Pokud bude mít někdo odlišný názor, může ho pochopitelně rovněž zveřejnit na stránkách našeho časopisu.

Do úvodu jsem dále zařadil zopakování informace o konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělání.

Pokud se týká obsahu, je v tomto čísle kromě stálých částí (Hlavní materiály, které jsou tentokráte velmi pestré svým obsahem, Ohlasy na novou literaturu) ještě další část nazvaná K metodologickým otázkám. Do ní jsou zařazeny diskuse na dvě velmi zajímavá témata:

- Jak využít pojmů v diskusi na kontroverzní témata (na příkladu pojmu "kapitál). (Jedná se jen o vstupní dopis k tématu, více se do tohoto čísla nevešlo, vrátíme se k tomu v dalším čísle.)

Zveřejněné podklady mají pracovní charakter a každý zájemce může do obou diskusí vstoupit prostřednictvím mailového kontaktu na náš časopis. V diskusi týkající se problematiky výchovy k racionalitě je zmíněn učební text Metody systematického myšlení. Počítáme s tím, že jeho pracovní verze bude zanedlouho uveřejněna jako letošní zvláštní číslo.

Techno hudbě nerozumím. Nemám ji rád a její poslech mně přináší takové utrpení, jaké zažívali Vietnamci, když jim Američané z vrtulníků pouštěli Wagnera. O tom však kauza "Techno" není. Je o tom, že při spontánním organizaci této akce:

- Byla vůbec poprvé snaha jednat s orgány státní moci před jejím uspořádáním a dosáhnout splnění příslibu ze strany tehdejšího ministra vnitra Stanislava Grosse, že pro akci bude vyčleněn nějaký vhodný pozemek ve vojenském újezdu (jednání zmařilo svým přístupem ministerstvo vnitra, nikoli organizátoři akce).

- Byl vůbec poprvé pozemek vybrán tak, aby akce působila co nejméně rušivě na klid občanů.

- Bylo vůbec poprvé připraveno na akci zajištění elementárních hygienických podmínek (40 WC).

Zato vše byli ti, co se na akci sešli, "po zásluze potrestáni". Při odůvodnění zásahu se několikrát uváděla nepravda z úst vysokých i nejvyšších činitelů státu. Podobně jako působení policistů při zásahu, z nichž mnozí nebyli řádně označeni, se jednalo o anarchii ve státobezpečnostní oblasti. To je nejnebezpečnější forma anarchie, navíc hrazené z prostředků občanů (v daném případě šlo o prostředky nemalé - přes 31 miliónů korun).

Nedovedu pochopit, jak někdo může současně o účastnících tvrdit, že jsou zfetování či opilí, a současně dát souhlas k zásahu proti 1,5-3 tisícům mladých lidí po setmění, kdy jsou v šoku vyhnáni na dálnici pod kola kamionů. To, že v důsledku toho byl "jen" jeden mrtvý, je jednak obrovské štěstí, jednak poměrně jasný důkaz toho, že se rozehnaná mládež dokázala chovat svéprávně.

Není divu, že přes 80 % mladých lidí zásah odsuzuje (šetření se provádělo v době, kdy ještě nebyly známy všechny otřesné podrobnosti). Obhajovat neobhájitelné není z tohoto hlediska ničím jiným než prohlubováním mezigeneračního neporozumění (mírně řečeno).

To nám vůbec nezáleží na tom, jak nás, jak nás drtivá většina mladé generace vidí a co si o nás (starších) myslí?

Jaké důsledky pro vývoj mladé generace by mělo, pokud by stanovisko, že zásah byl oprávněný a přiměřený, zvítězilo?

Proto za sebe vyzývám všechny z naší (starší) generace: Udělejme vše pro to, aby nám ti, co budou spravovat naši zemi po nás, v době, kdy jim máme pomáhat při přípravě na jejich životní poslání, mohli aspoň trochu důvěřovat.

Konference na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání, které pořádá naše škola, se stala tradicí.

V tomto roce se bude konat již 8. ročník mezinárodní konference s názvem

Konference se koná ve dnech 20. – 21. září 2005 v TOP hotelu Praha, Blažimská 1781/4, Praha 4 bezprostředně před 30. kongresem IAREP. Je určena i pro zájemce z řad účastníků kongresu jako návazný program.

Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., Estonská 500, 101 00 Praha 10, www.vsfs.cz,

Téma konference je řešeno v rámci grantového projektu Grantové agentury České republiky. Na konferenci budou mj. prezentovány první souhrnné výsledky.

€ S růstem role vzdělání ve společnosti roste i význam produktivních složek spotřeby domácností.

€ Vývoj a kultivace kapitálového trhu napomáhají vytvořit podmínky, za nichž přístup ke vzdělání není omezen příjmovou či majetkovou situací domácností.

€ Hlavní oblastí, kde k tomu dochází, je financování vysokého školství.

€ Ve světě přibývá zásadních vědeckých prací věnujících se této problematice (N. Baar,
M. Palacios, P. Matějů a další) i praktických realizací (australský HECS, americký MRU apod.).

€ Role kapitálového trhu při financování investic do nabývání lidského kapitálu se rozšiřuje i do dalších oblastí a umožňuje řešit problém efektivnosti a rovnosti.

€ Tento proces naráží na určité bariéry v podobě působení rivalitních sociálních sítí, které působí proti výše uvedenému směru vývoje kapitálového trhu.

10,00 – 11,30 hod. Tematický blok 1: Nové trendy a současný stav výzkumu v oblasti lidského kapitálu.

11,45 – 13,00 hod. Tematický blok 1: Nové trendy a současný stav výzkumu v oblasti lidského kapitálu.

14,00 – 16,00 hod. Tematický blok 2: Prezentace výsledků dosažených v rámci řešení tématu efektivnost investování do lidského kapitálu a alternativní přístupy.

16,15 – 18,00 hod. Tematický blok 2: Prezentace výsledků dosažený v rámci řešení tématu efektivnost investování do lidského kapitálu a alternativní přístupy.

09,00 – 11,00 hod. Tematický blok 3: Sociální kapitál, podmíněnost využití lidského kapitálu investováním do sociálního kapitálu, sociální sítě, sociální a psychologické aspekty ekonomických procesů.

11,15 – 13,00 hod. Tematický blok 3: Sociální kapitál, podmíněnost využití lidského kapitálu investováním do sociálního kapitálu, sociální sítě, sociální a psychologické aspekty ekonomických procesů.

Z jednání konference bude vydán sborník, který obdrží každý účastník.

Podrobnější průběžně aktualizované informace o programu, účastnících a příspěvcích v elektronické podobě naleznete na www.vsfs.cz/lidskykapital.

2. Hlavní materiály

Demokracie potřebuje čtvrtý pilíř

The democracy is endangered. Recent division of the governement power to executive, legislative and justice is insufficient. The might of media growe and a public control ower them is necessary. In the article is recomended to complete the constitution with the new information power fully indenpendend on the other governement power.

Kulturně a hospodářsky nejvyspělejší společenství světa se dnes shodují v názoru, že demokracie je nejlepší formou politického života lidské společnosti.

Problémem je, co pro koho pojmem demokracie představuje. Historicky se tento pojem a jev poprvé objevil v antickém Řecku. V tehdejších městských státech helénské civilizace se realizovala plným podílem všech svobodných mužů na státní moci všeho druhu. Tato forma demokracie byla možná v dimenzích malého městského státu, kde všichni plnoprávní občané mohli uplatňovat svojí vůli na shromážděních, svolávaných k přijímání státoprávních rozhodnutí. Rozhodovali o zákonech, o státních výdajích, soudili, volili státní úředníky, vyhlašovali války a přistupovali na mír. Podobně tomu bylo i v počátečním období římské republiky, když Řím měl ještě rozměr městského státu. Ale ani v těchto historických podmínkách neodpovídala praxe proklamovaným ideálům demokracie. Vždy se uvnitř komunity městského státu objevovaly zájmové skupiny a ctižádostiví jedinci, kteří si přisvojovali větší podíl na moci na úkor většiny. Z toho vyplývaly občanské konflikty a války, jejichž vítězové stav demokracie buď navraceli k vytčenému ideálu nebo od něj více vzdalovali. Ale antická demokracie, ani v ideálním stavu, nebyla demokracií podle dnešních měřítek. Nejenže značnou část obyvatelstva státu tvořili bezprávní otroci, ale z podílu na řízení věcí veřejných byly zcela vyloučeny všechny ženy státotvorné části populace. Již mnozí významní současníci považovali antickou demokracii za nedokonalou (Platón) nebo dokonce špatnou (Aristoteles) formu vlády.

Nevracejme se však tak hluboko do historie a posuďme naplňování pojmu demokracie v jeho moderním obsahu od jeho renesance, počínající Americkou a Velkou francouzskou revolucí na konci 18. století. Obě tyto revoluce, ale především francouzská, hlásaly úplná a rovná občanská práva pro všechny, osobní svobodu, rovnou účast na státní moci a před soudy. Za naplnění hesel: „Rovnost, volnost, bratrství“, bojovaly v těchto revolucích všechny dosud neprivilegované vrstvy občanů a zasloužily se o jejich vítězství. Jako vždy však již v průběhu revoluce a zejména po svržení dosavadního koloniálního a feudálního řádu se zájmy různých vrstev občanů začaly rychle rozcházet v závislosti na jejich majetkovém a politicko-mocenském postavení. Majetní a mocní mají vždy zájem uchovat si majetek a moc natrvalo a možnost dále je zvyšovat. Proto pro ně není výhodné plnit citovaná hesla revoluce pro všechny občany bez rozdílu.

Místo toho prosazují takové zákony, aby vyhlašovaná práva a svobody mohli plně využívat pouze oni a aby jejich využívání ostatními občany bylo co nejvíce ztíženo. Dlouho se bránili např. volebnímu právu pro ženy, ve volebních zákonech uplatňovali nejrůznější majetkové censy, stéle preferují nepřímou demokracii před přímou.

Zákony zvýhodňují majetné vůči nemajetným v občanských i v trestních kauzách (správní a soudní poplatky, kauce, advokacie atd.). Vlastnictví informačních medií a majetek vůbec zásadně reguluje uplatňování svobody projevu. Světově uznávaný britský demokrat Winston Churchil svého času řekl, že demokracie je forma vlády sice velmi nedokonalá a obtížná, ale bohužel nejméně špatná ze všech, které zná. K tomu je nutno ještě dodat, že sir Winston měl na mysli britskou parlamentní demokracii v „idylických“ dobách 19. a 20. století, kdy byl svět ještě multipolární a nebyl dirigován jednou vojenskou supervelmocí a stále se zmenšujícím počtem globálních finačních, mediálních a průmyslových korporací.

Dnes je zcela zřejmé, že demokracie, ke které se hlásí kdejaký spasitel lidstva, je pojmem mnohoznačným a interpretovaným tudíž jednotlivými vykladači velmi rozdílně.

Jaké základní formy demokracie a způsoby jejího výkladu je možno uvést, bez nároku na úplnost? Zcela čerstvě na to odpovídá u nás právě vydaná kniha: DEMOKRACIE. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Zkompilovali ji Vít Hloušek, Lubomír Kopeček s kolektivem odborníků z Mezinárodního politologického ústavu MU Brno, r.2003, který knihu vydal.

1. Dnes ve světové politice převládající je pojetí demokracie parlamentní. Ačkoli její praktické uplatňování se v různých demokraciích režimech v jednotlivostech liší, obvykle se vyznačuje následujícími společnými rysy:

a) Politický systém je stanoven ústavou, základním zákonem, který přijímá parlament ústavní většinou.

b) Ústava vyhlašuje všechna obecně uznávaná občanská a lidská práva shodně pro všechny občany.

c) Všichni občané mají přímé a rovné volební aktivní i pasivní právo do místních i státních zastupitelských orgánu. Někde ještě všichni občané volí přímo státního presidenta a rozhodují o zásadních otázkách v referendech, což lze již považovat za prvky demokracie „přímé“.

d) Státní moc je rozdělena mezi tři nezávislé moci: zákonodárnou, výkonnou a soudní.

ad a) Ústava, byť pod pláštíkem vzletných slov o rovnosti občanů, vždy zabezpečuje politickou nadvládu té společenské vrstvy, která ji formulovala.

(literatura: Miloš Krejčí – Deklarace nezávislosti a Ústava USA – Otakar II / Praha 2000).

ad b) Práva jsou ústavou sice deklarována, ale možnost jejich využívání je závislá na společenském postavení každého z občanů, které je nerovné, takže ani využívání práv nemůže být rovné.

V Listině základních lidských práv a svobod, dnes mezinárodně akceptované, chybí právo každého člověka na spravedlivý podíl ze společenského produktu, který by mu zaručoval důstojnou hmotnou i duchovní existenci.

ad c) V zastupitelské demokracii (se systémem politických stran) je svoboda volby omezena tím, že

- kandidáty a jejich pořadí určují vedení politických stran, ve kterých nefunguje vnitrostranická demokracie,

- předvolební ovlivňování voličů prostřednictvím medií a nákladných předvolebních kampaní je v rukou vládnoucí mocenské elity,

- v období mezi volbami nemají občané možnost ovlivňovat výkon moci, i když je v rozporu s předvolebními sliby a evidentně ignoruje jejich zájmy a vůli.

ad d) Toto rozdělení dnes již není dostatečné pro zaručení demokratické vlády, jak bude dále v této stati vyloženo.

2. Nastává období, kdy se významné světové populační, kulturní a ekonomické regiony snaží emancipovat od všeobecné globální nadvlády USA. Jmenujme Evropu, Japonsko, Čínu, Indii a Jižní Ameriku. Všichni tito pretendenti účasti na řízení světového dění se hlásí k demokratické formě vlády, nikoli však shodné s jejím americkým typem.

Kromě toho ve světě úspěšně fungovaly a fungují různé typy autoritativních demokracií, které vznikly v konkrétních historických a geopolitických podmínkách, v nichž mají své oprávnění a potenciál pozitivního vývoje směrem k úplnější demokracii.

Obvykle jde o země a státy, ve kterých hospodářské podmínky a politická kultura nejsou zralé pro zavedení zastupitelské demokracie „západního“ typu.

Odstrašující zkušeností z šablonovitého a předčasného zavádění parlamentní demokracie a liberální ekonomiky je historie většiny afrických států po dekolonizaci, když se vývoj zvrhl k diktaturám a krvavým občanským válkám. V různé míře je tomu podobný i vývoj ve státech východní Evropy po pádu komunismu.

Naproti tomu autoritativní režimy s formální demokracií v Jižní Koreji, Taiwanu, Malajsii, Singapuru a Chile, dnes i v Číně a Vietnamu, vykazovaly a vykazují pozitivní společenský rozvoj, který i politicky postupně spěje k úplnější demokracii.

3. Buržoazní (eufemisticky zvaná „občanská“) parlamentní demokracie, jakou praktikují s menšími rozdíly USA a západní Evropa, stále více vylučuje z rozhodování občana a voliče, jehož role se redukuje jen na občasné volební akty, při kterých je zkresleně informován o charakteru a programech politických stran a politiků, které má volit. Kritika společenských poměrů je téměř vyloučena monopolem informačních medií a redakční cenzurou nežádoucích názorů.

Na to občané reagují nedůvěrou k politickým reprezentantům a institucím a masovou neúčastí na volbách. Na křiklavé ignorování své vůle odpovídají drobnými i masovými projevy odporu a občanské neposlušnosti, v nejkrajnější formě přecházejícími až do násilných střetů se státní mocí (i terorismus).

Toto „odcizení“ občanů politice by mohla vyřešit demokracie přímá (nebo alespoň přímější).. Forma demokracie, která odstraňuje bariery mezi vůlí občanů a výkonem mocí a která umožňuje prakticky uplatňovat vůli občanů každodenně a v místě, kraji a státu kde žijí.

V tomto směru by se mohla třeba i naše demokracie poučit od mnou často kritizovaných USA. Z přenesení většiny moci na jednotlivé státy, v soudnictví z porotního systému, z přímých voleb soudců a šerifů atd.

Příkladem evropského státu s fungujícími prvky přímé demokracie je Švýcarsko.

Přímá demokracie je často nesprávně ztotožňována s používáním referend a plebiscitů. Také se bez argumentů uvádí, že je realizovatelná pouze v malých komunitách, jakými v minulosti byly antické městské státy. Argumentuje se též Tocquevillem, který ji nazýval tyranií většiny. Ve uvedené kompilaci ji Hloušek a Kopeček démonizují představou, že by se stala „permanentním internetovým referendem“ o všech zákonech. Pravým důvodem odmítání přímé demokracie je obava vládnoucí elity z účinné kontroly politické moci ze strany občanů a ze ztráty jejích politických a hospodářských privilegií.

Přesto existuje reálná cesta k přímé demokracii. Je jí soustavné uplatňování a rozšiřování systému subsidiarity v politickém systému a státní správě. Znamená to přenášení všech rozhodovacích pravomocí na nejnižší možné stupně, nejblíže k místu jejich uplatňování.

Centrálním institucím státu by měla zůstat pouze úloha tvorby ústavy a obecných základních zákonů (občanského, obchodního, branného, soudního a trestního řádu), funkce ústavního a nejvyššího soudu (včetně správního) a řízení resortů státní správy, státních financí a obchodu, zahraničních věcí a obrany (včetně vnitřní),

Poslanci všech stupňů by měli být voleni vždy jen v jednomandátových volebních obvodech, aby byli osobně odpovědni svým voličům, kteří by je mohli během jejich mandátu odvolat.

Když osvícenský politolog a čelný teoretik demokratické vlády Montesquieu promýšlel a definoval její základy, stanovil ji tři pilíře, tři oddělené nezávislé moci, které se vzájemně kontrolují: moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Tento koncept byl ve své době geniální a plně vyhovoval stavu společenského vývoje na konci 18. století. Od té doby jsou na jeho principu koncipovány ústavy a politické systémy demokratických států. Avšak ani jejich legislativní deklarování a formální uplatňování plně nezaručuje spolehlivé fungování a zachování demokratické vlády.

Z nesčetných selhání v různých dobách a na různých stranách světa uveďme jen příklad Německa mezi světovými válkami. Hitler se stal neomezeným diktátorem s titulem Vůdce následkem postupných kroků, které byly v souladu s ústavou a zákony tzv. Výmarské republiky Jako vůdce strany NSDAP, která získala v parlamentních volbách v lednu r. 1933 nejvyšší počet mandátů v Říšském sněmu, byl presidentem republiky Hindenburgem jmenován kancléřem a pověřen sestavením koaliční vlády s pravicovými parlamentními stranami. Vládu sestavil kancléř Hitler tak, že NSDAP zajistil klíčová „silová“ ministerstva: říšským ministrem vnitra se stal nacista Frick a pruským ministrem vnitra nacista Göring.

S těmito ministerstvy a s policií zinscenovali údajně komunistické a sociálně-demokratické protistátní akce (požár budovy Říšského sněmu aj.) a vyřadili tuto opozici z politické scény. V opakovaných parlamentních volbách v březnu 1933 pak nacisté získali již 44% mandátů. Zatčením komunistických poslanců (12% mandátů ve Říšském sněmu) v souvislosti s požárem budovy Říšského sněmu a s pomocí katolíků (ovlivněných antikomunistickým papežem Piem XI) si zajistil v Říšském sněmu dvoutřetinovou většinu a prosadili mimořádný zákon, kterým se na čtyři roky přenášela na vládu veškerá legislativní pravomoc a pozastavovala povinnost dodržovat ústavu. Po brzké smrti stařičkého presidenta Hindenburga se v srpnu r. 1934 Hitler nechal plebiscitem (85% hlasů pro) zvolit nikoli presidentem, ale podle nacistického principu Vůdcem německého národa. Říšský sněm sice dále nominálně existoval, ale byl svoláván pouze občas k demonstrování souhlasu s vůli Vůdce a až do konce nacistické éry nedošlo již k žádným parlamentním volbám.

Od přelomu 18. a 19. století došlo ve světě k obrovskému politickému, společenskému, hospodářskému a vědecko-technickému vývoji. Všechny síly lidstva se zmnohonásobily a jejich růst se neustále zrychloval. Současně se prudce zvyšovaly rozdíly mezi jejich úrovní v různých částech světa. To bylo příčinou růstu a šíření nerovnoprávnosti mezi národy, ke vzniku moderního kolonialismu a konzervování nedemokratických politických systému v méně vyvinutých zemích. Začaly boje mocných států o imperiální nadvládu ve světě. To vše mělo negativní vliv i na dodržování demokracie v nejvyspělejších zemích Evropy a Ameriky. V této nové situaci se ukázaly původní pilíře demokracie jako nedostatečné (ve Francii – restaurace Bourbonů, dvě císařství Napoleona I a Napoleona III.).

V oné době se také již rozvíjela nová moc, jejíž význam byl původně malý a se kterou teoretici demokracie ještě nepočítali. Byla to moc informací, která je dnes nejméně tak významná jako první tři a proto i ona musí být podrobena nejvyšší ústavní kontrole. Zabezpečení a obrana demokracie v dnešní době to nutně vyžaduje.

Zevrubně se dnešními hrozbami demokracii a významu moci informací zabývá Noreen Hertz, profesorka na universitě v Cambridge, v knize Plíživý převrat, která u nás vyšla v nakladatelství DOKOŘÁN, Praha 2003.

V první kapitole této úvahy jsem (bez nároku na úplnost) uvedl důvody, proč není demokracie dosud nikde dostatečně garantována. Významnou nedostatkem demokracie a přímou hrozbou pro ni je absence institucionální záruky úplnosti, pravdivosti a včasnosti informací pro občany a možnosti šíření názorů všech občanů, kteří se chtějí veřejně vyslovit.

V ekonomice se uznává, že monopoly jsou škodlivé, protože omezují hospodářskou soutěž a brzdí uplatňování nejefektivnějších technologií a obchodních praktik. Monopoly jsou proto státem regulovány a zákonem omezovány. V informacích jsou monopoly trpěny bez omezení.

V USA jsou všechna media soukromá a čistě komerční. V západní Evropě je tomu podobně. Trh informací ovládají mocná a bohatá soukromá media, provozovaná komerčně jako obchodní společnosti, ovládané konkrétními vlastníky, známými jako mediální magnáti. Vedle komerčních medií jsou v západní Evropě legislativně zřizována nezávislá media veřejnoprávní, závislá na vládě jen tím, že vláda dohlíží na jejich nestrannost a nezávislost a že přispívá na jejich provoz ze státního rozpočtu.

Veřejnoprávní media jsou jako konkurence přirozeně „trnem v oku“ soukromých mediálních impérií a ta proto vyvíjejí trvalý tlak na vlády a parlamenty, aby veřejnoprávní media a jejich podpora byly zrušeny a mediální sektor totálně zprivatizován. Tyto snahy jsou jedním z významných kroků na cestě „plíživého převratu“ podle Noreen Hertzové.

V tomto převratu dochází k postupné demontáži dosavadního demokratického systému vlády, ve kterém (sice nedokonale: W.Churchill), je zdrojem vládnoucí moci vůle většiny občanů-voličů. Je nahrazován vládou nevolené globální oligarchie, která se rekrutuje z vlastníků a top-manažerů nejbohatších nadnárodních obchodních korporací. Tato oligarchie je mocnější a bohatší než politická reprezentace i těch dnes nejmocnějších států, kterou může stále více nerespektovat nebo si ji podřizovat. Je evidentní, že tato oligarchie nerozhoduje o společenských procesech podle zájmu většiny lidské populace, ale jen podle kriteria svého nejvyššího zisku bez možnosti veřejné kontroly.

Stále narůstající až totální kontrola všech druhů informačních medií je významným prostředkem realizace tohoto převratu. Jednak je takto cíleně paralyzován zájem občanů jak o nepolitické občanské aktivity, tak o přímou účast na politice..

V informační části se nabízí hlavně bulvár a zpravodajství z oblasti užívání volného času, v části „kulturní“ především nenáročná zábava, působící na nejprimitivnější lidskou smyslnost a požitkářství.

Tím si soukromá media zajišťují nejvyšší sledovanost a prodej svých produktů a zároveň ovládnutí trhu reklamy a zisky z ní. V druhém plánu pak v politickém zpravodajství a komentářích šíří účelově vybírané, neúplné a zfalšované informace, kterými desinformují a obelhávají jejich příjemce tak, aby se jako občané a voliči chovali podle jejich záměrů a plánů. Tj. aby do zastupitelstev volili jejich poslušné služebníky a pasivně přijímali politický vývoj, který je připravuje o občanská a lidská práva a o existenční statut a jistoty.

Je zřejmé, že vlastnictví informačních medií a jejich ovládnutí je určující podmínkou politické moci a vlády. Pokud má být zaručena demokratická forma vlády při dnešní úrovni poznání a potenciálu lidské společnosti, je nezbytné informační moc podřídit ústavní kontrole na stejné úrovni, na jaké jsou kontrolovány moci zákonodárná, výkonná a soudní.

Informační moc jako součást záruk demokratického politického systému by měla být založena na zřízení veřejnoprávních medií všech typů na celostátní a krajských úrovních.

Z nich televize, rozhlas a internet by byly financovány z všeobecné mediální daně prostřednictvím státního rozpočtu, noviny by byly financovány příspěvkově z prodeje a z rozpočtové dotace. Tato media musí být zcela nezávislá na ostatních institucích státní moci. Proto přímo v Ústavě musí být stanoveny řídící orgány pro všechny typy provozovaných informačních medií, tj. tisku, televize, rozhlasu, internetu a závazná pravidla vytváření řídících orgánů - mediálních rad z reprezentantů nejvýznamnějších a neopominutelných nadstranických institucí společenského a národního života, tj. zásadně s vyloučením vlivu politických stran a zájmových (korporativních) organizací. Konkrétně např. z AV ČR a univerzit, státem uznaných církví, umělců, neziskových sdružení a nadací a všeobecně uznávaných osobností národního života. Členy těchto rad by měl, na návrh v ústavě taxativně stanovených institucí, volit senát a jmenovat je president republiky na funkční období cca 34 až 5 roků (a stejně je i odvolávat).

Redakční práce všech těchto veřejnoprávních medií musí být naprosto objektivní (např. podle vzoru BBC) a sloužit co nejúplnějšímu, nejpohotovějšímu a pravdivému informování občanů. Tato media musí mít zcela zakázanou jakoukoli inzerci, jak bude zdůvodněno v následujícím kapitole této úvahy. Velký prostor musí být poskytován jejich příležitostným a nezávislým dopisovatelům, organizování a podpora veřejných diskusí k aktuálním společenským událostem a problémům, vše bez jakékoli redakční cenzury (s výjimkou názorů, jejich šíření je zákonem zakázáno).

Úkolem mediálních rad by byla kontrola profesionality a objektivity medií, kvalifikovaný a náročný personální výběr jejich profesionálního vedení, což vše musí být zárukou nekompromisního dodržování kodexu novinářské objektivity a pravdivosti.

Je mimo jakoukoli pochybnost, že při dnešních neomezených možnostech informatiky a komunikace se stala informační moc zcela rovnocennou dosavadním třem částem ústavní moci. Pokud ji bude moci bez kontroly využívat ve svůj prospěch jen omezená vlastnická a politická elita, představuje to vážné ohrožení demokracie. Proto je informační moc nutno podřídit stejné ústavní kontrole jako ostatní politické moci.

Aby občané a jejich organizace mohli své názory a vůli svobodně a účinně projevovat a prosazovat, je nutno jim zákonem dát k dispozici veřejnoprávní informační media místního i celostátního dosahu.

Konkrétní vybudování tohoto dalšího pilíře demokracie a podrobné zpracování ústavní změny by jistě muselo být předmětem předcházející široké společenské, politické a odborné diskuse a precizní ústavně-právní práce. Vždyť by šlo o zásadní převratnou změnu v konstrukci demokratické formy vlády, jaká dosud nebyla nikde uplatněna.

Tato myšlenka jistě narazí na odpor mediální loby, protože ohrozí její monopol na manipulaci s informacemi, s veřejným míněním a zejména s hlasy voličů, tj. se zdrojem její skrývané politické moci i neskrývaných finančních zisků a na odpor zarytých neo-konzervativců v jejich službách.

Reklama a propagace, uplatňované v rozumné míře, slouží k informování potenciálních zájemců o výrobcích a službách na trhu. Jako takové jsou potřebné a užitečné a je třeba je uznávat jako nutnou součást trhu zboží a služeb, kterou zákazník bez námitek zaplatí v ceně výrobku a služby a jejíž nálady i zákonodárce uznává jako vynaložené oprávněně k dosažení zisku.

V dnešní podobě se však reklama rozbujela na organizmu trhu jako zhoubný nádor. Nejenže bezohledně atakuje a obtěžuje občana na místech veřejných, ale vlezle za ním proniká až do jeho soukromí a navíc mu hluboko sahá do kapsy, když u některých produktů vytváří podstatnou část nákladů a tím zbytečně zvyšuje jejich ceny. V mnoha případech provokuje a zvyšuje spotřebu zbytečného zboží a požitků. Podněcuje neracionální potřeby a způsobuje tím plýtvání a vyčerpávání neobnovitelných přírodních zdrojů a neodůvodněné zatěžování životního prostředí zplodinami a odpady, které by vůbec nemusely vzniknout. Neplatí to jen pro propagaci evidentně zdraví škodlivých produktů, jako jsou např. tabákové výrobky, u nichž se vlády již osmělily jistá omezení zavádět. Vrcholem iracionality a dokonce nemorálnosti je propagace produktů, které jsou škodlivé zdraví, počítaje v to i nadměrnou konzumaci léků.

Reklama tohoto druhu a takového rozsahu (její náklady v ČR se blíží 1 % HDP) se po vzoru USA stala vysoce ziskovým byznysem, ve kterém se „živí“ obrovské množství firem a osob, zejména informačních medií. Nikoli tržby z prodeje tiskovin a z koncesionářských poplatků za elektronická media, ale příjem z reklamy je hlavní částí tržeb a zisků. Při prosperitě, zajištěné tržbami z reklamy, mohou pak bájně bohatá a všemocná media a jejich majitelé dělat žurnalistiku a publicistiku podle zájmů svých a těch politických sil, které jim vyhovují nebo za odměnu přímo slouží.

Za této situace má společnost právo, a poctiví politikové jako její reprezentace i povinnost, moc soukromých medií kontrolovat, regulovat a racionálně omezovat.

Vedle výše navrhovaných ústavních změn by měla být regulace reklamy, přesahující její racionální funkci, regulována i ekonomickými nástroji.

Jednoduchým a tržním principům, neodporujícím řešením, by mohla být změna daňových pravidel pro započítávání nákladů na reklamu. Jako započitatelné by měly být uznávány pouze náklady na reklamu přiměřenou, vyjádřené určitým procentem z obratu, z přidané hodnoty nebo (u obchodníků) z celkové obchodní marže ve zdaňovacím období. Další náklady na reklamu, kterou by zákon ani nadále jinak neomezoval, by nebyly uznávány jako nutné pro dosažení zisku a podnikatel by se musel rozhodnout, zda o výdaje na dražší reklamu si bude krátit svůj zisk.

Zahraničním producentům a obchodníkům by nebylo dovoleno umísťovat reklamu svých produktů na českém vnitřním trhu, ale musely by ji kupovat a umísťovat prostřednictvím tuzemských zastoupení (zapsaných v českém Obchodním rejstříku a v ČR zdaněných) nebo svých českých dealerů, pro které by platily uvedené limity přiměřené reklamy.

Předem již slyším námitky potrefených o kacířství a neslýchanosti mých návrhů. Argumenty o reklamě jako sektoru s významnou tvorbou HDP, o pracovních příležitostech pro desetitisíce až miliony lidí, o multiplikačních ekonomických efektech v celém národním hospodářství atd.

Přesto musím trvat na tom, že nepřiměřená reklama je výrobou pro výrobu, že je přínosem pouze pro její producenty a dodavatele, ale že do HDP přispívá jen zcela nepotřebnými a zbytnými produkty, které nemají užitnou hodnotu, ale jsou pouze spotřebiči práce, pracovních prostředků a surovin a tím výrobních nákladů, které jsou pro produkci užitečných statků nepotřebné a zbytečně zvyšující jejich prodejní cenu. Kromě toho vyvolávají zbytečnou poptávku po nepotřebných produktech a jejich zbytečnou výrobu, která čerpá a rabuje omezené zdroje surovin a energie a zvyšuje zatížení životního prostředí.

Chápu, že navrhovaná opatření nemůže provést ČR jednostranně a osamoceně, protože by ji to ekonomicky znevýhodnilo proti ostatním státům. Je však možné vnést takovou legislativní iniciativu do agendy Evropské unie a pokusit se prosadit tuto koncepci v celé EU. V Evropě sílí vliv stran „Zelených“, které jako hlavní program mají ochranu životního prostředí. To by mohla být celoevropská politická síla, která by se za tuto koncepci postavila.

Keywords: democracy, democratic power, division, executive, legislative, justice, endanger, media, public control, constitution change, advertising regulation

L.Kopeček - osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie - MU Brno 2003

Firma v ekonomické teorii

Firma a spotřebitel jsou základními koncepty mikroekonomické teorie. Standardní (neoklasická) teorie vnímá firmu a spotřebitele pouze jako černé skříňky, kterým je přisouzena určitá kriteriální funkce, kterou se podle předpokladů teorie a vzhledem k omezujícím podmínkám, kterým čelí, snaží optimalizovat. S ohledem na předpoklady neoklasické teorie je jejich snaha úspěšná. Vezmeme-li v úvahu cíle a předpoklady (viz níže) neoklasické teorie, jsou otázky spojené se samotnou existencí firmy, s limity její velikosti, s jejím interním uspořádáním, s důvody změny její interní struktury a velikosti, apod. irelevantní. Mnohé předpoklady neoklasické teorie však nejsou platné za každých okolností a mnohé z nich nejsou platné za žádných okolností. Výše naznačené otázky tak vzbuzovaly a vzbuzují zájem ze strany mnoha ekonomů.

Cílem předkládaného textu je zmapovat a shrnout vybrané přístupy k teorii firmy ve smyslu samotného konceptu firmy nikoliv jejího rozhodování. Na začátku příspěvku uvedu několik definic firmy, které zpravidla souvisejí s později diskutovanými koncepty firmy, na nichž bude zřejmé, jak rozdílné pohledy na zdánlivě jasný termín mezi ekonomy existují. Poté budu pokračovat deskripcí a hlavními směry kritiky neoklasické představy o firmě. V další části práce budou diskutovány vybrané koncepty firmy, které buď kriticky reagovaly na neoklasickou teorii firmy, nebo se ji snažily spíše rozvíjet. Výchozím konceptem bude samozřejmě přístup R. Coase, který diskuzi k teorii firmy vyvolal. Jeho přístup byl reflektován a rozvinut H. Demsetzem a A.A. Alchianem; analýza jejich pohledu bude tedy následovat. Významně k teorii firmy přispěl O.E. Williamson, který se soustředil rovněž na problém transakčních nákladů ve vazbě na neúplné kontrakty a specifická aktiva. Čtvrtým přístupem bude koncepce O. Harta, který rozvinul úvahy o integraci firem, a to jak integraci vertikální tak horizontální. Posledním diskutovaným neméně významným přístupem k teorii firmy bude agency teorie, jejíž rozvoj je spjat zejména s M. Jensenem, E. Famou a M. Mecklingem, která vysvětluje dominantní postavení firmy v podobě korporací (veřejně obchodovaných akciových společností) v současné době stejně jako charakterizuje základní instituce spojené s touto formou organizace – oddělené vlastnictví a řízení, kapitálový trh, trh interní kontroly, atd. V závěru bude uvedeno zhodnocení a komparace jednotlivých přístupů včetně jejich vazby na teorie firmy ve smyslu teorií rozhodování firem (není překvapením, že tak bude učiněno zejména ve vazbě na alternativní teorie firmy v podobě behavioristických, manažerských, institucionálních a postkeynesovských teorií).

Definic firmy existuje samozřejmě nepřeberné množství, již jenom z toho důvodu, že pojem firmy nehraje stěžejní úlohu pouze v ekonomické teorii, ale i v mnoha aplikovaných ekonomických disciplínách a rovněž v neekonomických disciplínách. Je zřejmé, že pohledy ekonoma a právníka na koncept firmy mohou být značně odlišné. Pro současné účely budu zcela pomíjet definice firmy, které nevycházejí z potřeb ekonomické teorie a uvedu několik definic, které souvisejí s později diskutovanými koncepty firmy.

Firma je imaginární jednotka, která reaguje na změny ve svém prostředí. (Machlup, 1967, s.27)

(Současná platnost těchto podmínek) vede k organizaci vstupů v rámci klasické kapitalistické firmy, kterou definujeme jako (a) řízení nebo monitorování vstupů ze strany (b) toho, kdo může uplatňovat práva na reziduální výnosy, přičemž (c) tato práva jsou volně prodejná a tento subjekt (d) má právo ukončit nebo přehodnotit působení libovolného člena týmu (organizace). (Demsetz, Alchian, 1971, s.14)

Definujeme firmu tím, že se skládá z aktiv, která vlastní a nad kterými má kontrolu. (Grossman, Hart, 1986, s.254)

Identifikujeme firmu s aktivy, která vlastní a jsme přesvědčeni, že vlastnictví představuje reziduální práva kontroly aktiv firmy: právo rozhodovat o tom, jak s aktivy bude nakládáno až na výjimky, které byly specifikovány ve smlouvě. (Hart, Moore, 1990, s.1120)

Moderní reprezentativní firma je velká, komplexní organizace. Její hlavní funkce jsou uskutečňovány prostřednictvím různých divizí, které jsou víceméně koordinovány přijatými kontrolními mechanismy. Obyčejně vyrábí mnoho produktů, nakupuje a prodává na mnoha trzích. V rámci firmy jsou generovány a zpracovávány informace, přijímána rozhodnutí, ohodnocovány výsledky a měněny postupy. Externí prostředí firmy se částečně skládá z jiných firem, které mají obdobné vlastnosti. (Cyert, March, 1992)

(Organizace) Je to koalice jednotlivců, přičemž někteří z nich jsou organizováni v rámci subkoalic. V obchodní organizaci zmíněné koalice představují manažery, dělníky, akcionáře, dodavatelé, zákazníky, právníky, finanční úřady, regulační úřady, atd. (Cyert, March, 1992)

Akciová firma je pouze formou právní fikce, která slouží jako svazek smluvních vztahů a je charakterizována existencí dělitelných reziduálních nároků na aktiva a cash flow, která mohou být zpravidla prodána bez svolení ostatních smluvních účastníků. (Jensen, 2000, s.88)

První z definic jednoznačně zachycuje pojetí firmy v neoklasické ekonomické teorii. Firma zde funguje pouze jako černá skříňka, která přijímá vstupy na jedné straně a produkuje výstup na straně druhé. Tyto dvě strany jsou reprezentovány nákladovými a příjmovými funkcemi, na základě kterých firma zvolí optimální objem produkce (popřípadě cenu, uvažujeme-li nedokonale konkurenční tržní strukturu). Definice rovněž zachycuje hlavní cíl neoklasické teorie vůbec, kterým rozhodně není analýza tržních subjektů sama o sobě, nýbrž analýza cenového mechanismu, jenž je klíčovým znakem volného trhu. Neoklasickou teorii nezajímá k čemu dochází v rámci firmy, ale jak firma reaguje na jednotlivé vnější podněty. Samozřejmě je otázkou do jaké míry je možné rozhodnout o reakci nějakého subjektu na vnější podnět bez znalosti povahy jeho interní struktury.

Definice pocházející od Demsetze a Alchiana vycházející z teorie transakčních nákladů (viz níže) zdůrazňuje hierarchickou organizační strukturu firmy a vůbec klíčový aspekt firmy, kterým je v jejich vidění týmová práce a její monitoring. Definice rovněž otevírá prostor pro úvahy o oddělení vlastnictví a řízení, ačkoliv odkaz na tuto skutečnost explicitně neobsahuje.

Rovněž další dvě definice firmy spojené s O. Hartem vycházejí z teorie transakčních nákladů. Ačkoliv tato skutečnost není v definici otevřeně uvedena, je z ní patrný důležitý aspekt tohoto přístupu, kterým jsou neúplné kontrakty a tedy nejistota ohledně budoucího vývoje, která je zejména v pohledu O.E. Williamsona významným faktorem existence firmy.

Další definice firmy pocházející od Marche a Cyerta následovaná jejich vysvětlením pojmu organizace, je klasickým výstupem behavioristických teorií firmy, které kladou důraz na nesourodost dané organizace. Firma je tvořena různými koalicemi, jejichž cíle jsou ze zásady protichůdné, což má zcela zásadní dopad na samotné formování cílů a povahu chování organizace (firmy).

Jensenova definice firmy opět popisuje moderní akciovou firmu ovšem ze zcela jiného úhlu pohledu než je tomu v případě Marche a Cyerta. Důraz je zde kladen na oddělení vlastnictví a řízení, což v případě Jensena není zcela přesné vyjádření (viz níže v sekci agency teorie). Zajímavý je odkaz v podobě právní fikce, který pouze zdůrazňuje skutečnost, že vymezit hranice firmy je značně obtížný a nejasný úkol. Podobný problém se objevuje v předešlém pojetí firmy Marche a Cyerta.

Je a zejména bude patrné, že jednotlivé definice firmy vycházejí z potřeb jednotlivých teoretických přístupů a nelze tedy říci, že by některá z výše uvedených definic byla a priori nesprávná. K tomuto závěru je možné dojít pouze se současným odmítnutím přístupu, který daná definice reprezentuje. V následující části bude diskutována výchozí neoklasická teorie. Nejdříve bude analyzována z hlediska svých základních předpokladů a problémů, které vzhledem ke svým předpokladům může a naopak není schopna objasnit. Budou následovat vybrané směry kritiky neoklasické teorie a reakce ekonomické teorie na její nedostatky.

Standardní (ortodoxní) teorie firmy spočívá na několika základních předpokladech:

Předpoklady, které jsem výše vymezil, je možné najít v různých pramenech v různých podobách. Já považuji výše uvedené zejména ve vazbě na alternativní koncepce firmy za stěžejní. Skutečnost, že vlastník firmy je rovněž manažerem dané firmy a že firma je vnitřně homogenní, to znamená, že není tvořena zájmovými skupinami, které by sledovaly protichůdné cíle (viz výše uvedená definice firmy a organizace), zaručuje, že firma bude sledovat jasný cíl a tím bude zisk. Je zřejmé, že vlastník, který investuje do firmy své volné peněžní prostředky požaduje jejich maximální zhodnocení, které je možné postihnout nějakou formou ziskového ukazatele[1] a vzhledem k tomu, že firmu rovněž řídí, bude ji řídit takovým způsobem, aby tohoto ukazatele dosáhl. Vzhledem k tomu, že je firma interně homogenní, to znamená, že v rámci firmy neexistuje nikdo, kdo by sledoval jiný cíl, nebo nemá dostatek prostředků, aby jiného cíle mohl dosáhnout, nic mu nebrání v tom, aby cíl v podobě zisku sledoval.

Dalším důležitým předpokladem je princip optimalizace, což není nic jiného než skutečnost, že se ekonomické subjekty snaží maximalizovat své kriteriální funkce (při daných omezeních). Optimalizace, pokud má být skutečně - ex post[2] - naplňována, je však podmíněna přístupem daných subjektů ke všem relevantním informacím, tedy zejména ke znalosti svých nákladových a výnosových funkcí, hovoříme-li o rozhodování firmy. Toto zajišťuje třetí výše uvedený předpoklad. Dokonalými informacemi zde nemám na mysli představu dokonalé informovanosti všech tržních subjektů, která je předpokladem dokonalé konkurence. Nicméně v rámci nedokonalé konkurence musejí mít firmy, pokud mají maximalizovat zisk, dokonalé informace o výše uvedených parametrech.

Již bylo řečeno, že neoklasická teorie firmy používá firmu pouze jako hypotetickou konstrukci[3], prostřednictvím níž se vysvětlují dopady určitých faktorů na změny tržních cen. Při kritice teorie je nutné vzít v úvahu, co daná teorie vůbec vysvětlit může. Odmítnutí dané teorie je potom na místě v případě, že teorie není schopna vysvětlit to, co si klade za cíl vysvětlit. Je zřejmé, že předmětem neoklasické teorie firmy rozhodně není interní rozhodování, které v rámci firmy probíhá a vůbec rozhodování jedné konkrétní firmy. Tento problém lze dokumentovat následovně (Machlup, 1967, s. 8):

„Položme si znovu čtyři typické otázky a podívejme se, jaké z nich s pomocí teorie cen[4] můžeme zodpovědět. (1) Jaké budou ceny bavlněného textilu? (2) Jaké ceny si bude účtovat korporace X? (3) Jak budou ovlivněny ceny bavlněného textilu růstem mzdových sazeb? (4) Jak korporace X změní své ceny, když dojde k růstu mzdových sazeb?

Konvenční teorie cen není schopna odpovědět s výjimkou třetí na žádnou jinou otázku…“

Citace pouze dokumentuje výše uvedený závěr. Neoklasická teorie firmy může řešit otázky, které souvisejí se změnami tržních cen eventuálně směňovaných množství, nikoliv rozhodování jediné firmy ( i když zde za určitých okolností[5] může poskytnout jistý náznak odpovědi) o změnách jejích cen a výstupu. Rozhodně nemůže vysvětlovat absolutní výše cen nebo směňovaných množství.

Užitečné zhodnocení toho, co dokáže vysvětlit standardní teorie firmy uvádí Simon (1959) na příkladě s melasou. Závěr by byl zřejmě takový, že v případě, kdy nás zajímá chování firmy v ekvilibriu, a za předpokladu, že se firma perfektně adaptuje na své prostředí, můžeme použít standardní teorii firmy. Protože jediné co potřebuje vědět pro její chování je její cíl a povaha externího prostředí. Jinak řečeno, jestliže dojde ke změně v externím prostředí, můžeme odhadnout reakci firmy (vzhledem k jejímu cíli).

Poté co byly specifikovány východiska a možnosti použití neoklasické teorie firmy, zaměřím pozornost na kritiku neoklasické teorie. Následující oblasti bývají uváděny jako problémy, které neoklasická teorie řešit nedovede (Gravelle, Rees, 1992, s.172):

co omezuje velikost firmy a důvody vzniku firmy jako takové (bylo řešeno v předešlé části),

interní struktura a organizace firmy: proč má firma hierarchickou strukturu a jaká struktura je pro danou firmu nejlepší,

Při pohledu na jednotlivé oblasti, je zřejmé, že některé z nich stojí v rozporu s předpoklady neoklasické teorie, je tedy logické, že se jimi daná teorie nemůže zabývat. Některé z nich jsou zase zcela irelevantní pro její cíl. Neoklasická teorie nemá zapotřebí vysvětlovat důvody existence firmy a limity její velikosti. To na druhou stranu pochopitelně neznamená, že by dané otázky nebyly relevantní zejména vzhledem k jiné sadě otázek zkoumání ekonomické reality.

první část kritiky se zaměřuje na cíl firmy, který neoklasická teorie předpokládá,

druhá skupina kritiků se zaměřuje vůbec na podstatu chování ekonomických subjektů.

Cíl v podobě maximalizace zisku, bývá napadán v zásadě ze dvou důvodů. Prvním je samotný předpoklad, že firma sleduje primárně zisk. Tato kritika souvisí zejména s porušením předpokladů, na kterých stojí neoklasická teorie firmy. Druhá část kritiky v souvislosti se ziskem se zabývá možností zisk maximalizovat. Typickou argumentací je, že firmy nemají dostatek informací o veličinách typu marginální náklady a marginální příjmy (obecně o marginálních veličinách) tudíž nemá smysl hovořit o maximalizaci zisku (spíše maximalizaci čehokoliv) (K. Boulding, 1952).

Opět ovšem vyvstává otázka, zda-li je to důležité, resp. pro jaké účely je nutné si tuto otázku pokládat. V případě, že nás zajímají relativní změny určitých parametrů, není potřeba vědět, zda daná firma maximalizuje zisk ex post, tedy zda skutečně maxima zisku dosáhla nebo zda ho může dosáhnout. V takovém případě je postačující, že se firma chová tak, že chce maximalizovat zisk – maximalizuje zisk ex ante. Její relativní reakce na určité podněty přicházející z jejího okolí nezáleží na tom, zda skutečně maxima zisku může dosáhnout. Pouze pokud se zajímáme o absolutní hodnoty určitých parametrů je nutné vědět, zda firma maximalizuje zisk ex post, tedy zda skutečně zná funkce svých marginálních příjmů a nákladů.

Jinou výtkou proti maximalizaci zisku je jeho komplexní zamítnutí z důvodu nejistoty, ve které se firma pohybuje:

„ … maximalizace zisku nemá dokonce vůbec smysl v případě nejistoty“ (Alchian, 1958, s.212)

Praktický dopad této námitky je ovšem stejný jako v předešlém případě. Komplexněji lze shrnout kritiku maximalizace zisku následovně (Simon, 1959, s.262):

často se nespecifikuje, zda se jedná o krátkodobý nebo dlouhodobý zisk, který má být maximalizován[6],

podnikatel může sledovat uspokojování své užitkové funkce, jejíž podstatnou součástí může být psychický příjem (můžeme si zde představit dobrý pocit z toho, že mám vlastní malou firmu a pracuji sám pro sebe), pro jehož dosažení může podnikatel obětovat část zisku; maximalizace zisku potom ztrácí smysl[7],

v nedokonalé konkurenci se pojem maximalizace zisku stává nejednoznačným, protože co je pro danou firmu v dané situaci optimální, závisí na chování ostatních firem na trhu.

Zcela zásadní výhradu je ve výše uvedeném výčtu bod třetí. Ten úzce souvisí s druhou rovinou kritiky neoklasické teorie, kterou je povaha rozhodování ekonomických subjektů vůbec. Zejména H. Simon a jeho následovníci (March, Cyert) odmítají princip optimalizace a nahrazují ho principem satisfakce. To není nic jiného, než že subjekt snaží uspokojit svůj cíl (cíle) pouze do určité míry.

Firma se nemůže snažit maximalizovat svůj cíl (v pojetí Marche a Cyerta své cíle), protože nedisponuje dostatečným množstvím zdrojů a jednotlivé cíle mohou být vůči sobě v opozici. Snaha maximalizovat cíle by tedy jen vyostřila konflikt, který je v rámci firmy neustále přítomen.

Obecně je možné chování organismů, které je založeno na principu satisfakce vymezit tak, že organismus si stanoví určité cíle a v rámci nich aspirační úrovně, kterých bude chtít dosáhnout. V případě, že jich dosáhne dojde ke změně aspiračních úrovní směrem nahoru, v případě, že jich nedosáhne přizpůsobí aspirační úrovně směrem dolů (Simon, 1964).

Na výše uvedenou kritiku neoklasické teorie existují dvě roviny odezvy. Teorie, které neřeší samotné rozhodování firmy zejména o parametrech, jakými jsou cena a výstup a soustředí se na otázky spjaté se samotnou existencí firmy, s její velikostí, organizační strukturou, apod. (tedy na otázky, na které neoklasická teorie nemá odpověď). Druhá skupina reakcí je pak představována alternativními koncepcemi firmy, které se soustředí v zásadě na stejné otázky jako standardní teorie, avšak mění se předpoklady, na kterých dané teorie stojí. Jinak řečeno, mění se předpoklady neoklasické teorie, na které se ty dané alternativní koncepce snaží reagovat. Předmětem zbývající části příspěvku bude první skupina reakcí.

Klíčovým pojmem při hledání odpovědi na otázku proč existuje firma jsou transakční náklady (které jsou někdy modifikovány do podoby nákladů vztahu principal – agent, viz níže). Celou skupinu těchto teorií je možné rozčlenit do dvou skupin (Foss, Lando, Thomsen, 1998, s.4):

Modely založené na nekompletních kontraktech, které jsou založeny na předpokladu, že vytvářet podrobné smlouvy je velice nákladné, a že tedy existuje potřeba ex post dozoru.

Modely typu principal-agent, které umožňují agentům sepisovat podrobné smlouvy, které jsou charakterizovány nastavením incentiv ex ante v rámci omezení, které plynou z existence asymetrických informací.

V rámci první skupiny bude analyzován přístup R. Coase, O.E. Williamsona a O. Harta (ve spolupráci s Grossmanem, Moorem). V rámci druhé skupiny pak bude analyzován přístup A.A. Alchiana a H. Demsetze a agency teorie. Vzhledem k tomu, že jednotlivé přístupy se do značné míry prolínají nebude analýza jednotlivých přístupů striktně rozdělena do výše uvedených skupin. Jako první bude logicky uveden stěžejní přínos R. Coase.

„Hlavním důvodem proč je výhodné založit firmu se zdá být skutečnost, že použití cenového mechanismu je spojeno s náklady.“ (Coase, 1937, s.390)

Jádro přístupu R. Coase spočívá v tom, že si položil otázku, jakým způsobem je možné organizovat produkci. Produkce může být koordinována buď prostřednictvím trhu nebo prostřednictvím firmy.

„Vně firmy jsou to cenové pohyby, co usměrňuje výrobu, která je koordinována řadou směnných transakcí na trhu. Uvnitř firmy jsou tyto transakce eliminovány a namísto složité tržní struktury se směnnými transakcemi vystupuje podnikatel – koordinátor, který řídí výrobu.“ (Coase, 1937, s.388)

Jako příklad lze uvézt výrobu chleba: zákazník by měl zájem o jeden bochník chleba, a tak by podepsal smlouvu s pekařem, na jejímž základě by mu byl prodán po určité době jeden bochník chleba určité kvality a za určitou cenu. Pekař by pak následně podepsal smlouvu s mlynářem, na jejímž základě by v určitém čase dostal určité množství mouky v požadované kvalitě a za předem domluvenou cenu. Mlynář by pak musel sepsat obdobnou smlouvu s nějakým farmářem. Vzhledem k tomu, že nejsou institucionalizováni, je celý proces velice zdlouhavý. Celý proces si lze představit tak, že zákazník navštěvuje pekárnu, která ví kolik a jakého výrobku musí přibližně vyrobit, na základě toho si může sjednat dlouhodobé kontrakty se zpracovateli obilí, kteří mohou být zároveň pěstiteli obilí. Tento druhý typ organizace celého procesu se rovněž odvíjí na trhu, avšak ne zcela prostřednictvím cenového mechanismu; ten se uplatňuje zejména mezi zpracovateli obilí a pekárnou na jedné straně a pekárnou a zákazníky na straně druhé.

Náklady, které jsou spjaty s organizací produkce výlučně prostřednictvím cenového mechanismu je možné rozdělit do dvou skupin:

Obecně je možné tyto náklady pojmenovat transakční náklady. Je zřejmé, že založení firmy nevede k úplné eliminaci transakčních nákladů. Samotná existence firmy je spojena s uzavíráním kontraktů. Coase však tvrdí, že tyto kontrakty jsou obecnější, mají dlouhodobější povahu (vzhledem k tomu, že je přítomen koordinátor, který přebírá celkovou odpovědnost za chod produkce) a transakční náklady s nimi spojené jsou tak mnohem nižší.

Jestliže je organizace výroby výhodnější, je-li uskutečněna prostřednictvím firmy spíše než trhu, logicky vyvstává otázka, proč veškerá produkční činnost v rámci jedné ekonomiky není koordinována v rámci jedné firmy. Jedná se o následující tři aspekty související s existencí firmy, které odporují uvedené představě (Coase, 1937):

tím jak se firma zvětšuje, zvyšují se náklady spojené s organizací; z toho plyne, že firma by neměla být větší, než je velikost, při které dochází k vyrovnání úspor transakčních nákladů vzniklých existencí firmy a nákladů vzniklých organizací této firmy,

tím jak se zvyšuje počet transakcí, které jsou organizovány v rámci jedné firmy, podnikatel ztrácí schopnost alokovat výrobní faktory tak, aby přinesly co největší ekonomický prospěch,

dále se s růstem firmy mohou zvyšovat ceny jednoho nebo více zaměstnaných faktorů; R. Coase uvádí, že bylo vypozorováno, že lidé jsou raději v čele menších nezávislých podniků než v čele oddělení velkých firem.

První dva body souvisejí se známým problémem klesajících výnosů managementu, jinak řečeno, tím jak se zvyšuje velikost firmy, výrazně se zvyšují organizační náklady v nejobecnějším slova smyslu.

Na závěr lze uvést podmínky, za kterých bude mít firma tendenci se zvětšovat.(Coase, 1937, s.396-397): „Firma bude mít tím více tendenci růst, ceteris paribus,

čím nižší jsou náklady na organizaci a čím pomaleji tyto náklady s dalším začleňováním transakcí rostou,

čím méně chyb podnikatel dělá a čím pomaleji množství těchto chyb roste s dalším začleňováním transakcí,

Hlavní přínos R. Coase spočívá v tom, že vymezil pojem transakčních nákladů, které se staly ustředním bodem mnoha dalších teorií nejen firmy. Jeho teorie má však řadu slabých míst, z nichž některá budou diskutována níže v rámci dalších přístupů. R. Coase rovněž zejména přispěl k vymezení a objasnění možných důvodů existence firmy. Jako další příspěvek k teorii firmy bude uveden přínos A.A. Alchiana a H. Demsetze, kteří v některých aspektech negativně reagují právě na Coaseho pohled.

Základní východisko tohoto přístupu spočívá v uznání týmové práce jakožto základního prostředku výrobní činnosti. Alchian a Demsetz poměrně ostře odmítají Coasův pohled na firmu, který je založen na vztahu podřízenosti a nadřízenosti, přesněji řečeno na síle:

„Je běžné nazírat na firmu jako na objekt charakterizovaný silou k vyrovnávání sporů příkazem, autoritou nebo disciplinárním řízením, což má být něco, co v dané intenzitě není na volném trhu k dispozici. To je omyl.“ (Alchian, Demsetz, 1971, s.1)

Alchian s Demsetzem tvrdí, že stejně jako ve firmě můžu vyhodit z důvodu mé nespokojenosti nějakého člena týmu, stejně tak v tržních podmínkách mohu vyhodit např. svého pekaře tím, že u něj přestanu nakupovat. Mezi nástroji, které je možné použít v případě nespokojenosti v rámci firmy a těmi, které jsou k dispozici v rámci volného trhu, tedy není žádný rozdíl.

Klíčovým prvkem je tedy týmová výroba a problémy s ní spojené. Týmová výroba je charakterizována jako (Alchian, Demsetz, 1971, s.5):

Zejména druhý bod je důvodem pro vznik firmy. V transakcích, které probíhají v rámci volného trhu, jsou jednotlivé vstupy odměňovány na základě svých mezních produktivit. V případě týmové výroby je ovšem velice obtížné zjistit mezní produktivity vstupujících výrobních faktorů. Navíc se zde vyskytuje problém vyhýbání se práci. Vzhledem k tomu, že vstupy si jsou vědomy této skutečnosti (obtížné měřitelnosti mezní produktivity), mají tendenci vyhýbat se práci, protože hodnota, o kterou tak celkový výstup klesne, není nesena pouze jimi, ale celým týmem. V případě, že by byl tržní mechanismus schopen kontrolovat daný problém, existence firmy by byla dosti nejasná. Kontrola by zřejmě probíhala tím způsobem, že v případě, že by se člen určitého týmu vyhýbal práci, na jeho místo by nastoupil jiný člen do té doby outsider, který by byl ochoten nabídnout své služby za nižší cenu (relativní, to znamená, že za stejnou odměnu by byl ochoten pracovat více, resp. podávat stejný výkon jako dosavadní člen při nižší odměně). Existují však důvody, které zpochybňují možnosti tržního mechanismu s ohledem na daný problém:

Bylo řečeno, že měřit výkon jednotlivého člena týmu je velice obtížné přes sledování celkového výstupu. V případě, že by se to podařilo nějakému outsiderovi, vzniká logicky otázka, proč by dané vyhýbání práci nezjistili ostatní členové týmu a nesjednali nápravu sami.

Druhý problém se pojí se skutečností, že neexistuje důvod, proč by se nový člen týmu opět nevyhýbal práci stejně jako ten, kterého nahradil. Jeho chování by se rozhodně dalo označit jako racionální[8].

Závěr je tedy ten, že tržní mechanismus nedovede koordinovat týmovou výrobu. Vzniká tedy firma, která je založena na tom, že je najat agent (kontrolor, monitor), jehož hlavním cílem je sladit soukromé mezní míry substituce (mezi prací a volným časem – respektive mezi prací a vyhýbáním se práci) se skutečnou (společenskou) mezní mírou substituce[9]. Tento agent je charakterizován následovně (Alchian, Demsetz, 1971, s.13):

které definují vlastnictví, nebo-li zaměstnavatele klasické (kapitalistické, podnikatelské) firmy.“

Vzhledem k tomu, že definice firmy Alchiana a Demsetze byla uvedena v začátku práce, nebudu ji zde znovu opakovat. Je zřejmé, že stejně jako v případě Coase, je existence firmy spjata s nedostatkem trhu. V případě Coase se jednalo obecně o transakční náklady, v případě Alchiana a Demsetze jsou to zejména náklady na detekci vyhýbání se práci, které by v případě kontroly trhem byly příliš vysoké. Dalším rozdílem je délka kontraktů. Alchian spolu s Demsetzem kritizovali Coaseho za to, že vzhledem k nejistotě, která v rámci směnných vztahů existuje budou preferovány dlouhodobější kontrakty, které budou spojeny s nižšími transakčními náklady (zejména pokud jde o kontrakty s výrobním faktorem práce). Alchian s Demsetzem tvrdí, že ve skutečnosti není tato hypotéza pozorována. Naopak pracovní kontrakty mají tendenci být krátkodobější. Otázkou je v tomto případě zejména prostředí, ve kterém chci tuto skutečnost zkoumat. Pochopitelně, že ze strany zaměstnavatelů jsou výhodnější krátkodobější kontrakty zejména s dobře substituovatelnými typy výrobního faktoru práce, protože jim to poskytuje pružnost v rozhodování. Druhou stranu ovšem tvoří odbory a právní prostředí, které může pracovní vztahy definovat na dlouhodobější bázi.

Další teorií firmy bude teorie O.E. Williamsona, který významně navázal na R. Coase.

O.E. Williamson problematiku transakčních nákladů rozšířil zejména o problematiku neúplných kontraktů ve spojitosti se specifickými aktivy. Nejprve uvedu obecnou charakteristiku Williamsonova přístupu, poté bude následovat jeho teorie vertikální integrace, která se právě snaží zachytit, v jakých případech lze očekávat, že určitá činnost bude integrována v rámci firmy, resp. jaké skutečnosti vedou k tomu, že nebude preferován tržní mechanismus.

Mezi základní východiska Williamsonova přístupu patří problémy neúplných kontraktů, specifických aktiv a oportunistického chování. Kontrakty bývají neúplné v tom smyslu, že není možné zachytit všechny budoucí stavy světa, které mohou determinovat jednotlivé parametry kontraktu. I v případě, že by bylo možné jednotlivé budoucí stavy světa zachytit, jednalo by se o velmi nákladný proces, který by zřejmě jakékoliv možné benefity plynoucí z transakce, jíž se kontrakt týká, zastínil.

Specifická aktiva jsou takové investice, které mají zaprvé dlouhodobější charakter, to znamená, že proto aby bylo dané aktivum v rámci smluvního vztahu odepsáno, je zapotřebí jeho dlouhodobější užívání a zejména za druhé se jedná o aktiva (investice), která nemají alternativní užití, to znamená jejich alternativní náklady jsou nulové, jinak řečeno jejich výnos je představován ryze ekonomickou rentou.

Posledním důležitým aspektem je oportunistické chování účastníků kontraktu. Tento odkaz neznamená nic jiného než, že jednotliví účastníci usilují o co nejvyšší benefity a to i prostřednictvím nečestných praktik. Williamson má na mysli zejména utajování informací, případně jejich zkreslování.

Problém, ke kterému by potom docházelo v případě, že by směnná transakce probíhala v rámci tržního mechanismu, je následující: jednotliví účastníci kontraktu uzavírají dlouhodobou smlouvu, která není úplná, to znamená, že nespecifikuje chování jednotlivých účastníků v každé možné situaci (budoucím stavu světa). V případě, že jeden nebo několik účastníků vnáší do smluvního vztahu specifická aktiva, hrozí, že ostatní účastníci využijí jeho nevýhodného postavení – budou se chovat oportunisticky - (účastníci přinášející do vztahu specifická aktiva jsou mnohem více na daném smluvním vztahu závislí, vzhledem k tomu, že neexistuje alternativní užití jejich specifických investic), což povede k tomu, že investice do specifických aktiv budou nižší než optimální, a tak i budoucí výnosy ze smluvního vztahu budou nižší. V případě, že je transakce uskutečněna v rámci firmy, získává majitel specifického aktiva reziduální práva kontroly nad danými aktivy (respektive transakcí), což mu umožňuje upravit možné nerovné budoucí rozdělení výnosů z daného smluvního vztahu.

„Jakmile dojde ke vztahu zahrnujícího specifické investice, dané strany jsou „uzavřeny“ v daném kontraktu, jsou vydáni jeden druhému napospas a může tak dojít k oportunistickému chování. Takové chování může způsobit rozdělení výnosů ex post, které patřičně nereflektuje investiční rozhodnutí ex ante a následkem je, že investiční rozhodování je narušeno. …., výhodou integrace je, že oportunistické chování je omezeno.“

Mnohé aspekty teorie vertikální integrace vycházejí z výše uvedeného. Williamson (1961) rozděluje motivy, resp. podmínky, které mohou navozovat potřebu integrace, do dvou základních skupin: ty, které souvisejí se samotnou firmou a zejména ty, které jsou spojeny se selháním trhu.

Firma může být motivována z následujících příčin: tím, že jsou transkace integrovány v rámci firmy odpadá složité tržní dohadování, což samozřejmě omezuje transakční náklady s tím spojené. Transakční náklady jsou rovněž omezovány v případech, kdy dojde v rámci dané transakce (vztahu) ke konfliktu, problému: firma disponuje lepšími nástroji pro řešení konfliktu než jednotlivý účastník smluvního vztahu v rámci tržního mechanismu. Dalším důvodem ke snižování transakčních nákladů může být lepší dostupnost informací v rámci firmy, než když je subjekt musí sám vyhledávat v případě, kdy není transakce integrována.

Mnohem zásadnější pohnutky k integraci však nabízejí situace, které jsou shrnuty pod názvem tržní selhání. Pro jasnější pochopení je nejprve nutné vymezit tento termín (Williamson, 1961, s.114):

„… selhání v omezeném slova smyslu tak, že zahrnují transakční náklady, které mohou být sníženy v případě, že je tržní směna nahrazena interní organizací.“

Prvním tržním selháním je statický trh, pod kterým si Williamson představuje situaci, kdy jsou tržní podmínky stabilní a výroba daného statku vykazuje úspory z rozsahu. Lze tedy očekávat, že na trhu bude působit pouze několik málo firem. Pokud budeme uvažovat dvě firmy, budou mít tendenci chovat se „duopolně“, to znamená, dohodnout se na rozdělení trhu a na cenách. Dohadování o cenách však může být zdlouhavé, a tak vést ke ztrátě výnosů. Nabízí se tedy řešení v podobě integrace nebo v podobě definitivního kontraktu (once-for-all contract). V dané situaci nelze říci, že by vertikální integrace měla nad definitivním kontraktem jednoznačné výhody.

Druhým tržním selháním jsou již známé neúplné kontrakty. Opět vyjdeme z určité tržní situace, která bude charakterizována proměnlivým tržním prostředím, poměrně složitým produktem a potřebou vzhledem k měnícím se externím podmínkám jeho opakovaného redesignu. Nabízí se tři typy řešení dané situace: definitivní kontrakt, krátkodobé kontrakty a vertikální integrace. Nevýhody definitivního kontraktu spočívají v tom, že není možné přesně definovat budoucí stavy světa, jedná se tedy o neúplný kontrakt (viz výše). Vzhledem k tomu, že bude potřeba tento kontrakt průběžně upravovat vzhledem k požadavkům na redesign daného produktu a lze očekávat oportunistické chování jednotlivých smluvních stran, adaptační přizpůsobování měnícím se podmínkám může být velmi pomalé a přinášet tak dodatečné náklady. Na druhé straně, krátkodobé kontrakty jsou spojeny s výše popsanou investiční distorzí. Jako řešení se tedy nabízí vertikální integrace, ke které Williamson dodává (1961, s.117):

„Výhody integrace nespočívají v tom, že neintegrovaným firmám nejsou k dispozici technologické úspory, ale v tom, že integrace slaďuje zájmy (nebo překonává rozdíly, často příkazem) a umožňuje využití efektivního (adaptivního, sekvenčního) rozhodovacího procesu.“

Třetím uvedeným tržním selháním je riziko mylného vnímání (strategic misrepresentation risk). Na místě je definice tohoto problému (Williamson, 1961, s.17):

„Riziko mylného vnímání je vážné v situaci, kdy nejistota existuje v obou směrech. Nejen, že je budoucnost nejistá, ale může být rovněž nemožné (bez vynaložení vysokých nákladů) pro externího účastníka zpětně zjistit, co se vlastně stalo. Výhody internalizace spočívají ve skutečnosti, že firma má ex post lepší přístup k informacím, které mohou omezit pohnutky chovat se oportunisticky, a rovněž disponuje lepšími kontrolními mechanismy.“

Jako příklad lze uvést vztah výrobce (a prodejce) a kupujícího, kteří se v současnosti domlouvají na budoucím dodání určitého produktu, jehož náklady jsou ale nejisté. Nejistotu může nést výrobce tím, že ve smlouvě bude stanovena fixní cena zahrnující určitou prémii k očekávaným nákladům. Tato prémie může být z pohledu kupujícího ovšem velmi vysoká, takže druhou možností je, že nejistotu ponese on v tom smyslu, že ke skutečným budoucím nákladům bude připočtena určitá přirážka. Problém je ovšem v tom, že kupující nemá jistotu v tom, že výrobce bude za dané situace sledovat co nejnižší náklady výroby daného statku. Logicky se nabízí internalizace daného vztahu, která povede k tomu, že monitorování ze strany kupujícího, jehož potřeba z výše uvedeného popisu vyplývá, je v rámci firmy vzhledem k jejím prostředkům spojena s mnohem nižšími transakčními náklady.

Předposledním tržním selháním jsou efekty zpracování informací (information processing effects). Některé souvislosti byly již naznačeny v úvodu dané problematiky. Výhody organizace daného vztahu v rámci firmy se mohou projevit tehdy, když například náklady na pozorování (a tedy získávání informací) nezávisí na objemu výroby, ale naopak jsou spojeny s určitými fixními náklady. Je zřejmé, že v případě, že jsou výroby integrovány dochází ke snížení tohoto typu nákladů. Dalším příkladem může být snižování nákladů způsobené integrací navazujících částí výrobního procesu z titulu sblížení očekávání jednotlivých fází výrobního procesu. Lépe řečeno, z lepší vzájemné adaptace.

Konečně posledním tržním selháním jsou tzv. institucionální adaptace, které vystihují výhody integrace pramenící z vyhnutí se některým regulacím nebo daním ze strany autorit[10]. Do této skupiny faktorů však bývají zahrnovány rovněž problémy spjaté s externalitami. Jde o to, že rozdělení vlastnických práv je vhodné, efektivní tehdy, jestliže jsou externality[11] eliminovány. Je jasné, že obecně externality eliminovat absolutně nelze, avšak internalizace některých činností může vést ke snížení transakčních nákladů.

Teorie vertikální integrace patří mezi významný přínos O. Williamsona. Následující výklad teorie O. Harta, který se pokládal otázky zejména v souvislosti s limitami růstu firmy, na výše uvedený problém integrace navazuje.

Ačkoliv je tato sekce nazvána pouze po jednom ekonomovi, je nutné připomenout, že hlavní práce, jejichž podstata zde bude nastíněna, vznikla ve spolupráci s dalšími dvěma ekonomy a to: S.J. Grossmanem a J. Moorem. Hartův přístup je založen, v kontrastu s výše uvedenými přístupy, na poměrně exaktních a mnohdy komplikovaných modelech. Níže budou diskutována základní východiska jeho zřejmě nejznámějšího přístupu, na kterém spolupracoval právě s Grossmanem (Grossman, Hart, 1986). Výklad začne definicí předpokladů modelu, které zároveň nastíní jeho hlavní myšlenku a principy chování jeho účastníků. Následně bude model popsán matematickým jazykem. Následovat bude závěr a interpretace.

Model uvažuje dvě firmy respektive dva manažery, kteří provádí rozhodnutí o dvou proměnných. První proměnou jsou specifické investice, o kterých se rozhoduje v současnosti. Předpokládá se, že jejich rozhodnutí jsou individuální, nezávislá a neexistuje asymetrie informací. V druhém, následujícím období pak manžeři rozhodují o druhé proměnné, kterou je výrobní rozhodnutí (zkráceně výroba), které je dopředu nespecifikovatelné (nekontraktovatelné). Z výroby a předem rozhodnutých specifických investic plynou v tomto druhém období manažerům jisté benefity. Předpokládá se, že výrobní rozhodnutí jsou ex post kontraktovatelná, to znamená, že manažeři o nich mohou znovu zpětně jednat. Rozdělení vlastnických práv hraje v modelu tu roli, že jejich podoba ovlivňuje ex post distribuci benefitů (přebytku) a následně investiční rozhodování v dalším období. Cílem je tedy najít takové rozdělení vlastnických práv, které bude maximalizovat přebytek (benefity) manažerů, respektive minimalizovat investiční distorze (viz níže).

Nyní je možné přejít k exaktnější specifikaci modelu. Model uvažuje tři možnosti rozdělení vlastnických práv. První možností je neintegrace obou firem. Další možností je integrace, a to buď v podobě té, že první firma vlastní druhou nebo naopak.

Optimální kontrakt je možné definovat tak, že musí maximalizovat celkový přebytek (benefity), které je možné zapsat následovně:

kde B_1,2představují závislost benefitů jednotlivých manažerů na níže uvedených parametrech,

Φ_1, Φ₂představují funkční závislost benefitů na výrobních rozhodnutích.

Budeme-li předpokládat, že investiční rozhodnutí již proběhla, manažeři se nyní nezávisle na sobě rozhodují o výrobě tak, aby maximalizovali Φ₁(q₁, q₂), resp. Φ₂(q₁, q₂). V případě, že existuje taková dvojice výrobních rozhodnutí (q₁‘, q₂‘), takže oba zároveň maximalizují Φ₁(q₁, q₂), resp. Φ₂(q₁, q₂), jedná se o Nashovu rovnováhu (ovšem v případě nekooperativní hry). Při pohledu ex post je tedy pravděpodobné, že (q₁‘, q₂‘) nemaximalizuje vztah (1) vzhledem k nekooperativnímu rozhodnutí a dříve učiněným investicím. Obě strany tak budou mít tendenci napsat novou smlouvu, která bude odvozovat rozhodnutí o výrobě z investic učiněných v předešlém období:

V kontraktu bude specifikována transferová cena (p), která bude rozdělovat takto získané benefity. Předpokládáme-li rozdělení přebytku půl na půl, cen (p) bude splňovat následující:

= B₁[a₁, Φ₁(q‘)] + ½( B₁{a₁, Φ₁[q(a)]}+ B₂{a₂, Φ₂[q(a)]} - B₁[a₁, Φ₁(q‘)] – B₂[a₂, Φ₂(q‘)]) =

= B₂[a₂, Φ₂(q‘)] + ½(B₁{a₁, Φ₁[q(a)]} + B₂{a₂, Φ₂[q(a)]} - B₁[a₁, Φ₁(q‘)] - B₂[a₂, Φ₂(q‘)]) =

Nahlédneme-li nyní do výchozího období, ve kterém se rozhoduje o investicích a vezmeme-li v úvahu výplatní funkce (5) a (6), optimální kombinace investic a’ = (a₁’, a₂’) musí splňovat:

Výše uvedená situace popisuje takový vztah dvou firem, kdy nejsou navzájem integrovány. Situace, kdy první firma vlastní druhou firmu, je odlišná tím, že první manažer rozhoduje jak o výrobě 1, tak o výrobě 2. Vzhledem k předpokladům lze očekávat, že rozhodnutí opět nebude optimální, a tak dojde k dalšímu kooperativnímu přizpůsobení smlouvy. Celkové výplaty a situace pak budou opět charakterizovány vztahy (5) až (9) s tím rozdílem, že výstupy budou samozřejmě jiné. Obdobná situace nastává v případě, že firma 2 vlastní firmu 1. Jediný rozdíl spočívá v tom, kdo volí obě proměnné v podobě výroby.

Hlavní neefektivnost ve výše uvedených případech je představována investiční distorzí. Jinak řečeno, dle předpokladů manažeři dávají stejnou váhu jak nekooperativnímu tak kooperativnímu řešení, čímž dochází k výraznějšímu odchýlení investic od jejich optimální úrovně. Situace se tedy bude blížit otpimální v případě, kdy rozhodnutí o výrobě v prvním období budou co nejblíže následnému kooperativnímu rozhodnutí vyjádřené vztahem (4). Investiční distorze a ztráty v podobě přebytku pak budou nejnižší. To lze exaktně rozlišit tím, na čem závisí výše uvedené funkce Φ₁(q₁, q₂), resp. Φ₂(q₁, q₂). V případě, že Φ₁(q₁, q₂) závisí zejména na q₁a Φ₂(q₁, q₂) zejména na q₂, jinak řečeno ta část benefitu prvního manažera plynoucí z výroby závisí zejména na jeho rozhodnutí o výrobě a naopak, což je možné matematicky zapsat následovně:

V takovém případě není integrace vhodným rozdělením vlastnických práv. Naopak v případě, kdy:

což znamená, že benefity druhého manažera plynoucí z výroby jsou v podstatě nezávislé na výrobních rozhodnutích, vhodnou formou integrace je vlastnictví firmy 2 firmou 1. Opačnou situaci je možné vyjádřit následovně:

Situaci lze popsat i jinak. Integrace v podobě kontroly druhé firmy první firmou bude vhodná v případě, kdy pro celkový přebytek jsou mnohem důležitější investice první firmy. Jinak řečeno, skutečnost, že nižší nebo vyšší investice (než odpovídá optimu) druhé firmy hrají pro celkovou hodnotu přebytku mnohem nižší roli než výše investic první firmy.

V komparaci s přístupem O. Williamsona je možno nalézt zásadní společný faktor, kterým jsou specifické investice. Jejich existence a povaha významně ovlivňují skutečnost, zda je lepší volit strukturu vlastnických práv odpovídající samostatnosti obou firem, nebo zda volit integraci. Hartův přístup navíc rozlišuje mezi směry integrace. Jeho přístup je oproti Williamsonovi formalizovaný, exaktnější. Další obdobné modely lze nalézt například v Hart (1993), Hart, Holmstrom (2002) nebo Hart, Moore (1990).

Posledním zde diskutovaným teoretickým pohledem na firmu bude agency teorie, která vystihuje základní aspekty moderních veřejně obchodovaných akciových společností.

Agency teorie zaujímá v ekonomické teorii, a nejen v čistě teoretické rovině, několik poloh. Prvním okruhem problémů, kterým se zabývá, je deskripce příčin a dopadů oddělení vlastnictví a řízení, které je tak typickým znakem moderní firmy. Rovněž se v této souvislosti zabývá automatickými (tržními) možnostmi redukce tzv. agency nákladů, které plynou ze vztahu principal-agent. Druhý okruh problémů se týká detailnější analýzy agency nákladů a jejich dopad na hodnotu firmy stejně jako problematiky optimální kapitálové struktury firmy. Konečně třetím okruhem problémů agency teorie je struktura smluvních vztahů typu principal-agent tak, aby bylo docíleno toho, že agent v maximální možné míře sleduje zájmy principála. Zatímco první dva okruhy spadají spíše do roviny pozitivního výkladu, třetí problematika se pohybuje spíše v rámci normativní ekonomie. V této sekci budou diskutovány pouze otázky, týkající se prvního výše uvedeného významu agency teorie.

Vztah principál-agent je definován následujícím způsobem (Jensen, 2000, s.85-86):

„ … agency vztah je smlouva, ve které jedna nebo více osob – principál – zaměstnává další osobu – agenta – k tomu, aby vykonával určitou činnost v jeho prospěch, a která vyžaduje přenesení určité rozhodovací pravomoci na agenta.“

Mezi hlavní otázky v této souvislosti patří důvody vzniku tohoto typu vztahu vůbec, a tím i jeho výhody. Druhým okruhem otázek je uspořádání institucionálních vztahů v rámci firmy, která je charakterizována tímto typem kontraktu.

Za hlavní výhodu a rovněž i příčinu vzniku tohoto typu kontraktu lze zřejmě označit specializaci funkcí, která je s ním spojena. Principál vnáší do firmy majetek a nemusí disponovat žádnými schopnostmi, které by souvisely se samotným řízením firmy, které je přenecháno specialistům (agentům). Na druhou stranu je patrné, že sledují-li jak principál, tak agent své vlastní cíle (maximalizaci svých užitkových funkcí) nic principálovi nezaručuje, že jeho užitek, který závisí do značné míry na jednání agenta bude maximalizován. Obecně je vztah principál-agent spojen s agency náklady (někdy náklady zastoupení), které mají následující podobu:

Detailnější analýzou těchto nákladů a možnostmi jejich snižování se zabývají právě ostatní výše zmíněné směry agency teorie.

Základním znakem moderní firmy je tak oddělené vlastnictví a řízení, což je jev, který jako první detailně analyzovali A.Berle a C.Means. Z pohledu agency teorie však není toto pojmenování zcela přesné. Obecně hlavní kontrakty ve firmě specifikují následující dvě oblasti (Fama, Jensen, 1983, s.2):

Rozhodovací procesy mají v zásadě čtyři fáze: iniciace, ratifikace, implementace a monitoring (Fama, Jensen, 1983). Iniciace se zabývá rozpoznáním problémových oblastí a návrhy řešení. Ratifikace spočívá ve výběru z takto generovaných návrhů. Implemetace představuje uvedení vybraných návrhů do praxe a monitoring potom kontrolu výkonu agentů a tvorbu jejich odměn. Tyto fáze rozhodovacího procesu však bývají zpravidla rozděleny do dvou skupin: rozhodování, které zahrnuje první a třetí fázi a kontrola, která zahrnuje druhou a čtvrtou fázi. Právě v tomto spočívá základní znak akciové společnosti, kterým tedy je oddělení rozhodování a kontroly.

Pokud jde o povahu reziduálních nároků, v akciové společnosti jsou nositeli reziduálního rizika, které vyplývá z toho, že očekávání na nejisté toky budoucího cash flow, na který mají akcionáři právo, nebudou naplněna, právě akcionáři. Reziduální riziko je mezi ně rozptýleno, to znamená, že ačkoliv celkové riziko spojené s existencí akciové společnosti je značné, vzhledem k jeho rozptýlení mezi velký okruh akcionářů, každý akcionář nese relativně malé riziko (zvláště vezmeme-li v úvahu možnosti diverzifikace rizika).

Akciová společnost je tedy tvořena nositeli reziduálního rizika (akcionáři), kteří delegují rozhodovací pravomoci (ve výše uvedeném smyslu) na agenty a kontrolu nad nimi vykonávají do jisté míry sami ve spolupráci s jinými agenty, kteří se mohou z části krýt s těmi, na které byla delegována rozhodovací pravomoc, (v praxi reprezentovanou zejména správní radou). Problém lze shrnout následovně (Fama, Jensen, 1983, s.5):

Oddělení funkce nesení reziduálního rizika od rozhodování vede k takovým systémům rozhodování, které oddělují rozhodování a kontrolu.

Kombinace rozhodování a kontroly v rámci několika málo agentů vede k tomu, že reziduální nároky jsou omezeny zejména na tyto agenty.

Výše uvedené shrnutí naznačuje, že oddělení rozhodování a kontroly od reziduálních nároků zřejmě vyžaduje existenci určitých podmínek. Proto tento účel je vhodné vymezit termín komplexní organizace (Fama, Jensen, 1983).

Pojem vymezím jeho negací v podobě nekomplexní organizace. Jestliže jsou informace potřebné k rozhodování a řízení firmy specifické a do značné míry koncentrované v několika málo jednotlivcích je výhodnější, když rozhodování, kontrola stejně tak jako reziduální nároky, spočívají v těchto jedincích. Je jasné, že taková firma výrazně omezí náklady plynoucí ze vztahu principal-agent, avšak její nevýhodou je, že riziko není rozptýleno mezi dostatečně velké množství subjektů, čímž je rizikovost firmy tak, jak je vnímána externími subjekty finančních trhů, zpravidla vyšší a její přístup ke kapitálu obtížnější. Stejně tak vlastníci firmy, kteří nesou mnohdy velké riziko nejsou ochotni podnikat rizikovější avšak současně výnosnější investice. Je potřeba si uvědomit, že skutečnost, zda je organizace komplexní či nekomplexní, nemusí souviset s její velikostí.

Na druhé straně tehdy, kdy jsou informace potřebné k řízení a rozhodování rozptýlené mezi hodně subjektů, je lepší volit formu klasické veřejně obchodované akciové společnosti (korporace). Tím sice podstupuje náklady, které souvisejí se vztahem principal-agent, avšak realizuje výhody ze specializace jednotlivých funkcí a z rozptýlení rizika mezi velké množství subjektů, což ji umožňuje snadný přístup ke kapitálu a realizaci rizikovějších, výnosných investic.

Poslední okruh otázek této sekce se týká tržní kontroly nákladů pramenicích ze vztahu principal-agent, neboli trhu firemní kontroly (market for corporate control). Základní princip trhu firemní kontroly je možné vymezit následujícím způsobem (Jensen, 1986, s.4):

„Trh firemní kontroly generuje výhody pro akcionáře a celou společnost tím, že uvolňuje kontrolu nad velkým množstvím zdrojů a umožňuje jejich přesun k jejich nejefektivnějšímu užití.“

Mezi základní nástroje trhu firemní kontroly patří převzetí, které může mít tři podoby: boje v zastoupení, přímý nákup akcií a samozřejmě fúze (Manne, ). Jensen (1986) rozlišuje následující typy transakcí: převzetí, fúze, divestice a LBO (leveraged buyouts). Trh firemní kontroly pak považuje za hlavní část interního manažerského trhu práce, který lze definovat jako prostor, v rámci kterého jednotlivé manažerské týmy soupeří o skutečné řízení určité firmy. Důležitým interním kontrolním nástrojem je samozřejmě správní rada.

V rámci jednotlivých nástrojů trhu firemní kontroly lze nalézt řadu faktorů, které mohou jednotlivé nástroje oslabovat. Mezi klasické námitky patří:

členy správní rady bývají mnohdy manažeři dané firmy (což je na druhou stranu i žádoucí, protože v konečném důsledku dané firmě rozumí stejně jen oni),

mezi další členy správní rady patří externí odborníci, kteří ovšem často působí i v jiných správních radách nebo manažeři jiných firem,

pokud jde o obecnou rovinu boje jednotlivých manažerských týmů, je nutné poukázat na problém asymetrických informací a na skutečnost, že neexistuje důvod domnívat se, proč by ze vztahu principal-agent neměli těžit oni sami poté co budou dosazeni do vedení společnosti za současný manažerský tým,

externí nástroje interního trhu manažerů (nástroje trhu firemní kontroly) bývají často limitovány ze strany autorit (právní úpravy jednotlivých zemí) a pak také některými tržními nástroji (otázky zlatých padáků – jejichž vliv na omezení převzetí je ovšem velmi zpochybňován a zejména tzv. poison pills).

Na druhé straně vzhledem k frekvenci výskytu zejména externích nástrojů interního trhu manažerů není pochyb o tom, že trh firemní kontroly funguje. Otázkou pouze je, zda je v jeho silách náklady spojené se vztahem principal-agent eliminovat (a tím de facto způsobit to, že jejich dopad na hodnotu firmy je nulový) jak naznačují některé přístupy.

Předložená diskuse hlavních směrů rozvoje teorie firmy, měla přiblížit jednotlivé pohledy na příčiny vzniku firmy (respektive určitého typu firmy) a na příčiny limit její velikosti. Všechny uvedené teorie mají společný ať již explicitně nebo implicitně jeden prvek, kterým jsou transakční náklady. Ty jsou u výchozích teorií spojeny s náklady využívání tržního mechanismu, s náklady se strukturalizací kontraktů a jejich řízením, s náklady, které souvisejí s existencí specifických aktiv a různých podob tržních selhání. Nakonec získávají transakční náklady podobu nákladů plynoucí ze vztahu zastoupení.

Na začátku práce jsem zmiňoval, že text se bude zabývat tou částí teorie firmy, která objasňuje zejména vznik a evoluci firmy jako takové. Existuje zde však několik vazeb mezi touto stránkou teorie firmy a teoriemi firmy, které se zabývají jejím rozhodováním[12]. Důležitou roli v tomto ohledu hraje kritika neoklasické teorie H. Simona, která je základem behavioristických teorií firmy. Některé aspekty tohoto přístupu spolu s přístupem A. Alchiana a O. Williamsona se odráží v institucionalistických teoriích firmy, které jsou charakteristické tím, že firma mění jednotlivé parametry rozhodování (zejména cenu) pouze při výrazných změnách tržních podmínek.

Stěžejní úlohu však zaujímá agency teorie, která v podstatě poskytuje základ pro manažerské teorie, ač paradoxně vznikla později. Jde však o to, že obecně náklady a „neefektivitu“[13] v podobě nižší hodnoty firmy, kterými se zabývá, jednotlivé manažerské teorie v rámci svých modelů dovádějí do konkrétních situací, které mají své konkrétní příčiny.

Ať už se jedná o sledování celkových příjmů, růst firmy nebo obecně užitkové funkce ze strany manažerů, vždy se v zásadě jedná o jinak pojmenovanou podobu určité části agency nákladů. Problematiku lze tedy popsat i tak, že agency teorie zpětně zobecňuje přístup manažerských teorií.

Alchian, A.A.: Uncertainty, Evolution and Economic Theory. Journal of Political Economy, 1950, sv.58, s.211-221.

Alchian, A.A., Demsetz, H.: Production, Information Costs and Economic Organization. American Economic Review, 1972, sv.62, s.777-795.

Alchian, A.A.: Uncertainty, Evolution and Economic Theory. Journal of Political Economy, 1950, sv.58, s.211-221.

Arrow, K.J.: Informational Structure of the Firm. American Economic Review, 1985, sv.75, s.303-307.

Baumol, W., J.: Business behavior, value and growth. Harcourt, Brace & World, Inc. 1967.

Baumol, W.J.: On the Theory of Expansion of the Firm. American Economic Review, 1962, sv.52, 1078-1087.

Berle, A.A.: The Impact of the Corporation on Classical Economic Theory. Quarterly Journal of Economics, 1965, sv.79, s.25-40.

Boulding, K.E.: The Theory of the Firm in the Last Ten Years. American Economic Review, 1942, sv.32, s.791-802.

Boulding, K.E.: Implications for General Economics of More Realistic Theories of the Firm. American Economic Review, 1952, sv.42. s.363-374.

Cyert, R.M., March, J.G.: A behavioral theory of the firm. Blackwell Publisher 1992. ISBN: 0631174516

Davies,J.R., Hillier,D., McColgan P.: Ownership Structure, Managerial Behavior and Corporate Value. In: University of Strathclyde Working Paper, 2004. http://ssrn.com/abstract=302596

Demsetz, H., Lehn, K.: The Structure of Corporate Ownership: Causes and Consequences. Journal of Political Economy, 1985, sv.93, s.1155-1177.

Demsetz, H.: Toward a Theory of Property Rights. American Economic Review, 1967, sv.57, s.347-359.

Demsetz, H.: The Theory of the Firm Revisited. In: The Nature of the Firm, Williamson, O.E., Winter, S.G., eds. Oxford University Press. 1993.

Fama, E.F., Jensen, M.C.: Agency Problems and Residual Claims. Journal of Law and Economics, 1983, sv.26, s.327-349.

Fama, E.F.: Agency Problems and the Theory of the Firm. Journal of Political Economy, 1980, sv.88, s.288-307.

Fama, E.F., Jensen, M.C.: Separation of Ownership and Control. Journal of Law and Economics, 1983, sv.26, s.301-325.

Foss, N.J.: Edith Penrose and the Penrosians – or, why there is still so much to learn from The Theory of the Growth of the Firm.In: IVS/CBS Working Papers, Copenhagen Business School, 1998. www.ideas.repec.org/p/ivs/iivswp/98-1.html

Gravelle, H., Rees, R.: Microeconomics. Longman Group UK Limited. 1992. ISBN 0582-023866

Grossman, S.J., Hart. O.: The Costs and Benefits of Ownership: A Theory of Vertical and Lateral Integration. Journal of Political Economy, 1986, sv.94, s.691-719.

Hart, O.: Incomplete Contracts and the Theory of the Firm. In: The Nature of the Firm, Williamson, O.E., Winter, S.G., eds. Oxford University Press. 1993.

Hart, O., Moore, J.: Property Rights and the Nature of the Firm. Journal of Political Economy, 1990, sv.98, s.1119-1158.

Jensen, M.C.: Agency Theory of Free Cash Flow, Corporate Finance, and Takeovers. American Economic Review, 1986, sv.76, s.323-329.

Jensen, M.C.: A Theory of the Firm: Governance, Residual Claims, and Organizational Forms, Harvard University Press 2000. ISBN: 0-674-00295-4

Jensen, M.C., Ruback, R.S.: The Market for Corporate Control: The Scientific Evidence. Journal of Financial Economics, 1983, sv.11, s.5-50.

Kaysen, C.: Another View of Corporate Capitalism. Quarterly Journal of Economics, 1965, sv.79, s.41-51.

Machlup, F.: Theories of the Firm: Marginalist, Behavioral, Managerial. American Economic Review, 1967, sv.57, s.1-33.

Manne, H.G.: Mergers and the Market for Corporate Control. Journal of Political Economy, 1965, s.110-120.

Marris, R.: A Model of „Managerial Enterprise“. Quarterly Journal of Economics, 1963, sv.77, s.185-209.

Marris, R.: Managerial Capitalism in Retrospect, Macmillan 1998, ISBN 0-333-588888-6.

Milgrom, P., Roberts, J.: Economic Theories of the Firm: Past, Present, and Future. Canadian Journal of Economics, 1988, sv.11, s.444-458.

Monsen, R.J., Downs, A.: A Theory of Large Managerial Firms. Journal of Political Economy, 1965, sv.73, s.221-236.

Penrose, E.: The Theory of the growth of the firm, Oxford University Press 1995, ISBN 0198289774

Scitovski, T.: A Note on profit Maximisation and Its Implications. In.: Readings in price Theory vol. VI, Boulding, K.E., Stigler, J. RICHARD D. IRWIN, INC. 1952.

Simon, H.: Do firms maximize? In: Readings in Economics. Samuelson, Paul A., Coleman, John R., Bishop, Robert L., Saunders, Phillip. McGraw-Hill, Inc 1964.

Simon, H.A.: A Behavioral Model of Rational Choice. Quarterly Journal of Economics, 1955, sv.69, s.99-188.

Simon, H.A.: Theories of Decision-making in Economics and Behavioral Science. American Economic Review, 1959, sv.49, s.253-283.

Yarrow, G.K.: On the Predictions of Managerial Theories of the Firm. The Journal of Industrial Economics, 1976, sv.24, s.267-279.

Williamson, J.: Profit, Growth and Sales Maximization. Economica, 1966, sv.33, s.1-16.

Williamson, O.E.: The Vertical Integration of Production: Market Failure Considerations. American Economic Review, 1971, sv.61, s.112-123.

Williamson, O.E.: The Logic of Economic Organization. In: The Nature of the Firm, Williamson, O.E., Winter, S.G., eds. Oxford University Press. 1993.

Williasmon, O.E.: Transaction-cost Economics: the Governance of Contractual Relations. Journal of Law and Economics, 1979, sv.22, s.233-261.

Williamson, O.E.: Transaction-Cost Economics: The Governance of Contractual Relations. In: Alternative Theories of the Firm. I, Langois, Richard N., Fu-Lai Yu, Tony, Robertson, Paul. Edward Elgar Publishing Lmt. ISBN 1-85898-758-X

Williamson, O.E.: The Economic Institutions of Capitalism. The Free Press 1985. ISBN 0-02-934820-X

Moderní individualita aneb hledání místa člověka v kosmu

Pohlížíme – li na dějiny lidského rodu, zjišťujeme, že člověk neustále sváděl těžký boj o své místo v kosmu. Jeho pozice nebyla nikdy samozřejmá, ale naopak permanentně ohrožená. Z jedné strany zde číhalo nebezpečí upadnutí do animality, redukce člověka na jeho biologický základ; ze strany opačné pak zbožštění – tj. ztráta světa a lidskosti v jejich mystickém překročení. Proti obojímu se člověk musel začít vyzbrojovat. Přírodu si začal podmaňovat prací a technikou, (je jediným živočichem, který je schopen se přizpůsobovat ofenzivně, tedy činně přetvářet své životní prostředí), a transcendentno, které mu bylo na nebesích příliš nebezpečné, snesl na zem, následkem čehož božstva propadla konečnosti: „Bůh je mrtev“. Od tohoto okamžiku, bude – li člověk hledat své místo v kosmu, už se nebude pohybovat po vertikále zvíře – božstvo, ale po horizontále svého expandovaného lidství.

Filozoficky vzato to znamená, že hledání mající u Aristotela, Augustina, Akvinského, Hegela teoreticko-filozofický charakter – se najednou začalo privatizovat do úrovně prakticko-existenciální. Tento jeho přesun z teoretické oblasti filozofického bádání vedeného láskou k moudrosti do sociální reality každodennosti (boje o vlastní existenci a prosazení) je neklamným znakem našeho nového poměru k bytí. A protože Nietzsche – nejvlivnější z myslitelů pozdní západní kultury – spíše než hlasatelem bytí byl přívržencem nicoty, neprivatizovali jsme si ani tak poměr k bytí jako spíše poměr k nicotě. Opět se stává člověk sám sobě otázkou – ale již ne jako obecné lidské jsoucno, nýbrž já jako individuum zcela ztracené v nepřehlednosti sociální reality. Otázky kdysi vyhrazené tázání motivovanému existenciálně - nezainteresovanou láskou k moudrosti se z filozofických zvýšin snáší až k šedi našeho všedního života, avšak s nemenší naléhavostí: „Kam patřím? Kam kráčím?...“ – a zde začíná příběh individua v postindustriálním věku.

Byl to právě někdejší lipský profesor rétoriky, který ve svém díle „Tak pravil Zarathuštra“ vylíčil tři fáze obratu k pravému (nad)lidství: 1) Jako velbloud jsi obtížen společenskými normami a pravidly. Odeber se s nimi do pouště, prostoru osamění! 2) Tam se staň lvem, zvířetem nespoutaným! Zprosti se v této prázdnotě a nicotě veškerých vazeb ke společnosti a budeš svobodný. 3) Přiveď sebe na svět a budeš dítětem, novým začátkem založeným ve svobodě a zodpovědnosti. Zvol svůj svět!...

Zde se západní kultuře dostalo do vínku ponaučení, že svoboda znamená opuštěnost. A chceme – li mít pravý poměr ke své individualitě a lidství, nelze to jinak, než popřením ostatních. Získat sebe znamená vykročit do osamění, což se rovná: postavit se proti ostatním lidem. Svůj základ mohu čerpat pouze sám ze sebe, z vlastní originality.

Nietzschovský postulát o jediné možné svobodě jako svobodě opuštěné, se v hlavách okcidentu francouzskému existencialismu úspěšně povedlo etablovat až po 40 letech. Trvalo však ještě nejméně jednou tak dlouho, než západní kultura nově pojatou emancipaci uvedla v život. Ulrich Beck ve své práci „Riziková společnost“ srovnává 60. a 80. létá a dochází k závěru, že zatímco poválečná generace za své vůdčí hodnoty považovala pěkný dům, auto, finančně zajištěnou rodinu, dobré vzdělání pro děti, tedy cíle organizované kolem určité pospolitosti: malé rodiny, generace vyrůstající již ve světě globalizace považuje za nejdůležitější osobní (individuální) rozvoj. Člověk v celém svém životě má směřovat k sebeuskutečnění... Jedná se zde právě o vytvoření takového klimatu, který se velmi blíží nietzschovsko-sartrovskému pojetí svobody, v němž člověk musí nestále volit sebe sama, protože už dávno ztratil všechny závazné vzorce chování („Bůh je mrtev“). Avšak s jednou odlišností: opuštěnost již není metodickým požadavkem (tedy cestou vedoucí k nezávislosti), ale naopak nechtěným důsledkem naší svobody. Z Beckova srovnání 60. a 80. let dále vyplývá, že zatímco člověk v poválečné éře vstupoval do manželství především z toho důvodu, aby získal nějakou existenciální jistotu a závaznou normu pro své jednání, dnes vstupujeme do intersexuálních vztahů především z obavy, aby náš život zcela nepohltila opuštěnost.

Zároveň se ale naskýtá otázka, jestli dnešní snaha o výstavbu osobnosti do maximální autentičnosti skutečně vede k tak velké originalitě individua. Odpovědí nám může být Beckova práce, v níž aplikuje autor Goethovu metaforu Wahlverwandschaften („voleného příbuzenstva“) na současnou společnost: nejdříve se západní člověk v době urbanizace vymaňoval z pout tradice, velké (a nakonec i malé) rodiny, aby posléze upadl coby úplně osamocený a opuštěný do osidel masmédií. Oni nám nyní předestírají vlastní hrdiny a požadují po nás, abychom si zvolili nové vzory (Wahlverwandschaften – tj. vybrali si „příbuzenstvo“ podle libosti). Normy pro jednání neodvozujeme z intimity rodinného kruhu. Její zdi jsou nabourány neodbytností veřejnosti, masmédii. Okruh možností pro volbu vlastního světa se značně rozšířil. Své idoly si vybíráme z veřejného prostoru – ne soukromého. Svoboda se nemění kvalitativně (z tradiční závislosti k úplné emancipaci), ale pouze kvantitativně (od omezeného počtu členů rodiny, tj. omezeného počtu vzorců chování, k nepřebernosti nabídek z veřejného prostoru).

Možná že nakonec naše svoboda není až zas tak absolutní, jak nám ji přáli Nietzsche se Sartrem; nedokázali jsme vydržet ticho a prázdnotu tunelu osamění. Přesto nám z existencialisticky laděných myšlenek něco pro praxi zbylo: prázdnota a s tím související permanentně disfunkční partnerské vztahy, neboť ty v každém ohledu představují omezení rozvoje naší vlastní osobnosti. (I reklama pochopila význam svobody pro současné západní individuum, když mobilní telefon svázala s apelem: „Be free!“)

Z českých autorů se problematice individua věnuje Radim Marada. Tento brněnský sociolog ve své knize „Kultura protestu a politizace každodennosti“ hájí myšlenku, že v postindustriální společnosti dochází k výrazné proměně střední třídy. Již nelze svoji příslušnost k té či oné vrstvě obyvatelstva vykázat čistě na podkladě příjmů či vlastnictví, ale spíše na základě strategií vztahování se k dění ve veřejném prostoru. Reakce nižších vrstev na společenské dění je hodně zdrženlivá s odůvodněním: „Já tomu nerozumím...Mě to nezajímá...“. Vyšší vrstvy naproti tomu jsou součástí establishmentu, a tak jejich řešení jsou výhradně ekonomicko-politická, protože to jim přináší určitý profit. Ale pouze zástupce střední vrstvy se snaží o hlediska a řešení, jež se protiví obvyklým postupům: politizaci problému s jeho následným ostentativně efektním avšak krátkodobým účinkem mající za účel zajištění mandátu pro další volební období. Střední vrstva se tedy začíná vymezovat na podkladě netradičního vnímání problémů veřejného života. (Od názorových rámců ekologických hnutí až po prizmata zastánců eutanázie). Onu neobvyklost řešení jí může zaručit pouze originalita. Ta tlačí členy střední třídy k hledání vlastního a neopakovatelného stanoviska. Proto příslušnost k nějakému názorovému proudu je možná pouze ve velmi omezeném lokálním smyslu. Velké světodějné systémy už dávno zapadly pod návalem nálepek. Přípustnější se jeví příslušet k Strážnickému folklórnímu sdružení než k lidové či komunistické straně. A i když jednotliví členové střední třídy se snaží zastávat vzájemně odlišná, a především pouze jim vlastní stanoviska, je zde přesto jeden pro ně všechny jednotící prvek: návaznost na kulturu protestu, tj. boj s establishmentem.

Pokud se nyní pokusíme o srovnání s Beckovým pojetím, jakoby Marada chtěl říci, že dosažnost společenských proměn v pozdní modernitě není tak obrovská, jak to tvrdí mnichovský profesor. Oni se totiž vztahují především na střední třídu. Pouze ta je motivována k originalitě. U nižší vrstvy chybí zpravidla kulturní kapitál (čímž kapitál ekonomický dávají ve svém konzumním způsobu života do služeb horní třídy) , u vyšších vrstev je naopak kulturní kapitál zdrojem profitu. K nekonvenčnosti (ať už při živelných antiglobalizačních protestech, či dobrovolné činnosti v charitativní organizaci) směřují pouze, ti kteří stojí uprostřed. Snad se zde v poněkud pozměněné podobě opakuje již to, co platilo v rané modernitě: dělnictvo se o svůj kapitál obávat nemuselo, protože žádný nevlastnilo. Horní vrstva naopak svým vlastnictvím byla dostatečně pojištěná i proti případné ekonomické nepřízni v budoucnu, a tudíž ji žádná obava nehnala k práci na sobě (srv. Hegelovo pojetí pána). A pouze střední třída byla v neustálém ohrožení pro omezenost a nestabilitu vlastního kapitálu. Totéž platí i v současnosti s tou výjimkou, že se již nejedná o ekonomický kapitál, ale o kapitál kulturní. Už povětšinou nejde o zajištění své vlastní existence, protože základní potřeby drtivé části obyvatelstva v západní kultuře jsou pokryty. Nyní se vede boj o vlastní individualitu, která je mnohem více ceněna než auto či dům, a to z toho důvodu, že se stala – v průběhu celé modernity směřující ke konformitě a davovosti – velmi ojedinělým statkem. Vzácnost až téměř magičnost této komodity dosvědčuje i skutečnost neustálého odkládání vstupu na trh práce z důvodu dalšího studia. Skutečným motivem zde není vidina vyššího zisku v budoucnu, ale spíše titul, jenž svému nositeli získá lepší šance na prosazení v boji o vlastní individualitu. (Jedna anketa v LN ukazuje, že nejčastější pohnutkou pro nastoupení doktorandského studia nejsou ekonomické výhody na trhu práce, ale pouze písmenka před či za jménem).

Obraz individuality dnešních dnů by byl neúplný, kdybychom ji poznali pouze v rouchu opuštěnosti a originality. Má ještě třetí šat: narcismus. Podle staré řecké báje se Narcisu stala osudnou jeho vášeň v zhlížení se na hladině studánky. Dychtíce nasát co nejvíce potěchy z odlesku na vodním zrcadle, se tolik předklonil, že rovnováha vypověděla službu a on byl pohlcen vlastním obrazem. Individualita chce být rovněž viděna: její krása (originalita) by nebyla v žádném ohledu sebou samou, kdyby nemohla být obdivována. Zároveň i opuštěnost v narcismu nalézá své opodstatnění; jedná se o ideální způsob, jak sladit nutnost žití ve světě organizací a sítí, tedy ve světě neustálého kontaktu s druhými (kteří však představují nebezpečí pohlcení mé vlastní osobnosti, originality a koneckonců i svobody) s požadavkem autentičnosti a neopakovatelnosti vlastní individuality. Návod je prostý. Stačí se k ostatním lidem vztahovat tak, aby mi posloužili pouze jako zrcadlo k sebeadoraci. Zde se naplňuje nietzschovský ideál, člověk se má stát sám sobě bohem, jediným objektem hodným úcty. Jen tak si zachovám originalitu. Navíc mám i médium, jak si ji můžu potvrdit (narcismus), avšak musím pro to strpět malou daň: vlastní osamocení.

Chr. Lash ve své knize Věk narcismu tento rys pozdně západní individuality se snaží dokumentovat na příkladu vzrůstající popularity terapeutických strategií v naší společnosti. Dnešní obyvatel okcidentu, pokud si neví rady se svým životem, vyhledá odborníka – psychoterapeuta. Ten má v podstatě pro svého pacienta jedinou radu: sám se musí ponořit do nitra a porozumět svému životu. Jinými slovy se zde děje to, že člověk osamělý je vyzýván ještě k větší osamělosti a ztracenosti (podobně jako Narcis) v hlubině své duše (psyché). Transcendence příznačná pro dřívější „terapeutické“ praktiky šamana či kněze je v tomto případě zapovězená – vždyť náš svět je světem bez alternativ a bez transcendence (H. Marcuse: Der eindimensionale Mensch). Psychoterapeut je signifikantním obrazem monotónnosti promluvy narcistního individua k druhému člověku: Druhý člověče! Stvoříme tě k obrazu (zrcadlu) svému. (Imago dei bylo v egocentrickém světě nahrazeno skrze imago meo).

Snad ještě větší plasticity nabude dnešní narcistní individualita, pokud ji postavíme vedle weberovsky pojatého zakladatele kapitalismu (archetypu rané modernity): puritánského či kalvinistického asketika. Právě on byl absolutním individualistou, poněvadž druhého člověka vůbec nepotřeboval. Jeho základní vztah k svému určení se uskutečňoval na ose já a transcendentní Bůh, který v symbolech ekonomické úspěšnosti mu naznačoval jeho vykoupení či případně zatracení. (Morálka zde nesehrávala vůdčí roli, protože spása k člověku nepřistupuje kvůli jeho činům, jak tvrdí protestantská nauka, ale pouze na základě předurčení, predestinace.) Reflexivní modernita (jak naši přítomnost pojmenovává U. Beck) ale druhého člověka bytostně potřebuje. Transcendence se stala věcí nemožnou, a tak nezbývá, než se vymezit ve vztahu k druhým lidem. Druhý je nám reflexivním médiem nás samých. Jsme plně skrze asistenci ostatních lidí ponořeni do naší přítomnosti. Vzhlížíme se v nich jako v zrcadle. Okolní lidé jsou individuu sartrovským svědomím: Jsou základem jeho lidství, jeho sebevědomí. Čistě kalkulovaný a užitkový vztah k druhému má však neblahý následek: propadáme stupňujícímu se pocitu odcizení. Opuštěni jsme nejen svými „blízkými“, ale i světem věcí. Existuje ještě nějaká úniková cesta?

Radou nám poslouží Lashův text, který upozorňuje na to, že v drtivé většině dnešních knihkupectví najdeme výklad s dvojím typem literatury: jedna se bude zabývat esoterikou a druhá technikou. Obé představuje moderní cestu zpětné integrace odcizeného jedince do světa: První se chce na celek světa napojit splynutím s celým vesmírem – totiž svoji subjektivitu a individualitu rozšířit do nejvzdálenějších koutů kosmu a rozpustit se v něm; technika naproti tomu hledá návaznost k celku v sebeprodlužování, rozpínání lidské subjektivity až k nejhlubším záhadám přírody ve snaze je polidštit a dát do služby člověka. Spojnici mezi prvním a druhým tvoří stejné pojetí subjektivity: individualita, která se pokouší o expanzi do co nejvzdálenějších prostor. Lidské Já chce do sebe pojmout vše a přetvořit je k obrazu svému. Jinak řečeno: Odcizení se chceme překonat jeho vystupňováním.

Individuum hledí v reflexivní modernitě tváří tvář vlastnímu zbožštění. Z někdejší prostřední pozice mezi říší nižších živočichů a bohů se katapultovalo do centra všeho dění. Nakonec se stává jedinou realitou světa. Dnešní člověk – narcistní, originální a opuštěný – se však musí čelem postavit k naléhavému rozporu mezi základním nietzschovským motivem – vzrůstem kvality života – a dnešní realitou: Zarathuštra (předobraz moderní individuality) zakouší ve své svobodě opojnou plnost a nesvázanost života, avšak moderní pojetí vůle k moci (technika) kráčí opačným směrem – k omezení žití a možná až k jeho destrukci. Ptejme se tedy spolu s Komenským: není volba příliš vysoké židle pro současný subjekt předzvěstí jeho hlubokého pádu – možná až do úplné nicoty, anihilace?

Perspektivní trendy univerzitního školství

V univerzitním světě v současné době probíhají hluboké proměny, které bezprostředně souvisejí s přechodem ke vzdělanostní společnosti, společnosti, ve popoháněné i tažené vzděláním. Pokud chceme v tomto světě zaujmout důstojné místo, musíme si uvědomit, že se jedná o střelbu na letící terč. Bylo by chybou orientovat se na stávající podobu univerzit a vůbec už ne těch, které jsou případem konzervace dávno přežitého. Právě naopak - měli bychom vycházet z analýzy perspektivních trendů a toho špičkového, co se v univerzitním světě rodí. Do popředí vystupuje zejména následující:

1. Produktem špičkových univerzit již přestává být lidský kapitál ve smyslu dobře připraveného absolventa, ale stává se jím sociální kapitál ve smyslu permanentně reprodukované, doplňované a rozšiřované kooperující absolventské sítě. Jedná se o produkt nové generace, který zcela zásadním způsobem zvyšuje uplatnitelnost absolventů a vytváří zpětnou vazbu mezi nimi a univerzitou. Základním předpokladem přitom je, aby univerzita realizovala vědeckovýzkumnou činnost v oboru uplatnění absolventů, dosahovala zde původních výsledků a byla schopna poskytnout svým absolventům celoživotní informační servis, který jim přinásí výraznou konkurenční výhodu.

2. Mění se a bude se měnit stále výrazněji složení populace, která prochází systémem univerzitního školství. Nebudou to již jen ti, co skončí střední školu a ihned poté budou studovat na univerzitě, ale i ti, co se k vysokoškolskému (vzdělávacímu) servisu dostanou ve středním i vyšším věku, mj. právě z hlediska své profesní dráhy, jejího racionálního projektování z hlediska dlouhodobé uplatnitelnosti i ve smyslu prodloužení období produktivního uplatnění. Lze předpokládat, že dosavadním i tímto způsobem projde během svého života v dohledné době více než polovina populace. Vznikají různé formy "přifázování" člověka ve středním i vyšším věku k univerzitnímu vzdělávacímu procesu, mj. i s cílem napojit jej na absolventskou síť, tj. umožnit mu využívat informační servis poskytovaný univerzitou.

3. Z ekonomického hlediska a z hlediska nezbytných reforem sociálně ekonomických subsystémů společnosti (kromě vzdělávacího především systému penzijního pojištění a sytému zdravotní péče) se nejvýznamnější stává role univerzit v oblasti prodloužení období produktivního uplatnění člověka, tj. horizontu i zenitu jeho uplatnění na profesních trzích. Lze vytvořit systém specializovaného zdravotního pojištění, jehož poskytovatel je zainteresován na prodloužení doby produktivního uplatnění svých klientů. Jenže zdraví je pouze jedním z předpokladů dlouhodobé uplatnitelnosti člověka na profesních trzích. Dalším předpokladem je schopnost mezigenerační spolupráce, odborná připravenost, invenčnost myšlení, schopnost využívat efektivně celoživotní zkušenosti apod. Nikdo jiný než univerzita poskytující celoživotní vzdělávací a informační servis není schopen připravit a vytipovat vhodnou klientelu pro zdravotní pojištění specializované v uvedeném směru, dát za ní garanci. Mj. možnost začlenit se do systému specializovaného zdravotního pojištění bude jedním z významných stimulů vedoucích člověka k začlení se do systému celoživotního vzdělání. Takového, které mu umožní být na úrovni ve svém oboru, překonávat různé myšlenkové stereotypy, vyhnout se tak riziku předčasné duševní strnulosti, plně zhodnocovat průběžně nabývaného zkušenosti.

4. Vytvářením globálních absolventských sítí se univerzity stanou mimořádně atraktivní pro firmy z mateřské země příslušné univerzity, pokud jde o zprostředkování využívání jejich odbytových a investičních příležitostí. A to zejména v případě, kdy produkce firem souvisí s některým z momentů procesu rozpoznávání, nabývání, uplatnění či uchování schopností člověka. Přitom je zřejmé, že v souvislosti s přechodem ke vzdělanostní společnosti s posilování produktivních složek osobní spotřeby bude u produkce kterékoli firmy stále více rozhodovat vztah této produkce k některému z aspektů plného rozvoje lidské individuality. V případě technických, ale nejen technických univerzit se může vytvořit velmi intenzivní vztah mezi firmami a univerzitami motivovaný nejen podílem univerzity na výzkumu, ale i tím, že absolventi příslušné univerzity pocházejí ze zemí a část z nich se do příslušných zemí i vrací, kde má příslušná firma odbytové a investiční záměry, kde cítí či chce si vytvořit odbytové a investiční příležitosti. Lze předpokládat, že zprostředkující role absolventských sítí ve výše uvedeném smyslu bude růst. S tím bude růst i zájem firem vytvořit si kontakt s univerzitami a ovlivnit (pochopitelně i poskytováním finančních prostředků) v tomto směru i směr jejich vědeckovýzkumné činnosti, z níž pochází původní informační servis poskytovaný absolventům.

5. Důležitým zaměřením univerzit bude i rozpoznávaní schopností potenciální klientely a její vhodné vytipování. K tomu bude docházet prostřednictvím produkce pedagogů nižších stupňů, jejich průběžným vybavením nejnovějšími poznatky z příslušné oblasti, finanční zainteresovaností na výběru a dodání kvalitních studentů.

6. V neposlední řadě pak úměrně výše uvedeným tendencím změnám poroste význam "technologie" předávání a nabývání schopností získaných vzděláním, vytvoření interakce mezi tokem poznatků (prvků vzdělání), informací a zkušeností. Touto "technologií" je metodologie rozvoje poznání, která se tak dostane do přímého kontaktu s ekonomicky motivovanou praxí. Zejména pak z hlediska celoživotního procesu nabývání schopností se stane významným identifikování bariér rozvíjení a uplatňování schopností člověka v podobě stereotypů (předsudků, jednostranných postupů....) v myšlení a jejich "odblokování". Vytváření vlastního efektivního metodologického zázemí se stane jednou z klíčových vědeckovýzkumných činností univerzit.

Dominantním ekonomickým sektorem vzdělaností společnosti se stává produkce lidských schopností, a to zejména prostřednictvím vzdělání Tak jako období průmyslové revoluce proměnilo řemesla v průmysl a dílny v továrny, tak v současné období mění podobu univerzit v hlavní produkční jednotky. Tak jako v období průmyslové revoluce byla rozbita pouta cechovní výroby, tak v současném období zrodu vzdělanostní jsou postupně prolamovány bariéry, které omezovaly konkurenci mezi univerzitami a tudíž i mnohem větší roli ekonomických stimulů jejich chování. Hlavním ekonomickým stimulem chování univerzit se v logice přerodu současné postindustriální společnosti na společnost vzdělanostní stává přímá finanční zainteresovanost univerzit na dlouhodobém uplatnění jejich absolventů.

Univerzity na sebe postupně přebírají všechny významné prvky toho, co umožňuje svobodný a všestranný rozvoj lidské bytosti vycházející z neopakovatelných vrozených předpokladů. Nejde jen o rozvoj schopností formou vzdělání, ale o poskytování servisu ve všech oblastech, které se svobodného rozvoje lidské individuality týkají, konkrétně o:

- Rozpoznání, resp. identifikaci individuálních schopností ve všech etapách života člověka (a tudíž i na všech stupních rozvoje schopností).

- Rozvíjení schopností, tj. poskytování vzdělávacího a informačního servisu sloužícího k rozvoji schopností.

- Vytváření podmínek pro plné uplatnění rozvíjejících se schopností (zejména formou začlenění do absolventské sítě).

- Zprostředkování služeb podmiňujících uchování nabytých schopností (zejména v oblasti zdravotní péče).

Bude růst význam toho, aby si člověk projektoval (racionálně, s dostatečným vzdělanostním a informačním vybavením) svou profesní dráhu. K tomu je třeba spojit následující:

- Respektování přirozeného profesního vývoje - od asistentských pozic přes výkonné (manažerské nebo tvůrčí, příp. i rutinní založené nikoli na vzdělání, ale jen na výcviku) až po poradcovské (založené na zhodnocení nabytých zkušeností) a reprezentační (cestu k nimž otevírá celoživotně nabývaná dobrá pověst). Pro tento přirozený profesní vývoj je důležité být součástí absolventské sítě, naučit se pracovat týmově, vytvářet profesní mezigenerační vazby.

- Profesně vhodné doplnění vzdělání, přitom tak, aby doplnění vzdělání reagovalo na perspektivní změny na profesních trzích (kdo jiný než univerzita, která je nositelem špičkového poznání v určitých oblastech profesní realizace, je schopna vědět, jaké perspektivní změny na profesních trzích v dané oblasti proběhnout, jakou přípravu si budou vyžadovat). Využívat tento dodatečný servis budou moci (a bude tomu tak stále více) i ti, co původně působili ve výkonných profesích založených na výcviku se zastoupením podstatné části rutinních prvků. I pro ně se stane významné doplnění poznání (včetně nabytí řádného vysokoškolského vzdělání, příp.i postupně modulovou formou) a zejména pak vhodné přifázování k absolventské síti.

- Testování schopností, odhalování bloků strnulosti, bariér nabývání vzdělání resp. lepšího zhodnocení zkušeností. Vypracování metodiky (vycházející z příslušného metodologického výzkumu) v dané oblasti bude hrát velmi významnou roli. Patrně přitom bude nutné překonávat i určité bariéry dané tím, že myšlenková setrvačnost jde zpravidla ruku v ruce se setrvačností životního stylu a setrvačností způsobu profesního uplatnění založeného na hypertrofii výkonných aktivit (na úkor získávání širšího rozhledu, vyhodnocování zkušeností). Návazně na to pak vznikají i bariéry spojené se začleněním člověka do pozičních sítí, kdy o jeho postavení (peněžních i nepeněžních výnosech) rozhoduje jeho pozice, nikoli schopnost kvalitně vykonávat profesní činnost. Obecně lze předpokládat, že v této oblasti dojde k napětí mezi kooperujícími absolventskými sítěmi špičkových univerzit a pozičními sítěmi produkovanými velkými institucemi.

Zde se ovšem bude pojit motivace spojené s potřebou udržet si schopnost aktivního a reprezentativního uplatnění na profesních trzích s potřebou zajistit si zdravotní servis specializovaný právě ve směru prodloužení horizontu i zenitu produktivního uplatnění. Napojení na servis specializovaného zdravotního pojištění a tomu odpovídajících zdravotních služeb proto není něčím vedlejším, ale klíčovým.

Někomu by se mohlo zdát, že na univerzity "navěšujeme" příliš mnoho funkcí, které souvisejí s jejich hlavní rolí jen velmi okrajově. Z tohoto hlediska může být velmi sporné, zda se tyto "vedlejší" funkce budou skutečně rozvíjet. Týká se to zejména spojení vzdělávací činnosti a zdravotní péče zaměřené na prodloužení horizontu i zenitu produktivního uplatnění člověka. To v podstatě znamená, že cílovou ekonomickou motivací systému zdravotní péče je, aby byl člověk co nejdéle a nejplnohodnotněji zdravý.

Na význam a otázku přirozeného vzniku uvedeného propojení vzdělávacího a zdravotního systému (následně pak i se systémem penzijního pojištění) se můžeme ze dvou stran:

- Jednak je zřejmé, že rozpoznávání, nabývání, uplatnění a uchovávání schopností člověka jsou vzájemně propojené momenty využívání jednoho a téhož produktivního faktoru - plnohodnotného a všestranného rozvoje schopností člověka. Doplňují se a v rámci nich vznikají synergické efekty. V podmínkách, kdy budou univerzity získávat finanční zdroje podle toho, jak úspěšně se budou uplatňovat jejich absolventi na profesních trzích, a kdy si budou vzájemně konkurovat, budou velmi rychle využity rezervy v oblasti uchování schopností člověka na základě poskytování příslušně orientované zdravotní péče. Přitom - jak jsme již zmínili - může být možnost začlenění do uvedeného systému dostatečně výraznou motivací k celoživotnímu nabývání schopností formou poznání a zhodnocování zkušeností.

- Jednak (a to je zmíněný pohled z druhé strany) lze patrně ztěží zpochybnit následující tvrzení - efektivní a kvalitní systém zdravotní péče se může vytvořit jen tam, kde budou poskytovatelé zdravotní péče ekonomicky bezprostředně zainteresováni na tom, aby byl člověk co nejvíce zdravý, tj. plnohodnotně, s co nejmenším množstvím období nemoci a co nejdéle z hlediska délky života. Je rovněž zřejmé, že ekonomické efekty takto orientované zdravotní péče mohou vznikat jen tam, kde má člověk vysokou hodnotu na profesních trzích a je schopen si ji uchovat i ve vysokém věku. A to pochopitelně nelze bez vzdělání, kvalitního vzdělání, celoživotního vzdělání a napojení na efektivní informační servis. Přitom není nikdo jiný než univerzita, kdo je schopen nejen takovéto vzdělávací služby poskytnout, ale současně i identifikovat ty, kteří v daných podmínkách příslušná kritéria splňují a za koho lze dát příslušnou garanci.

Nedostatkem většiny koncepcí reformy financování zdravotní péče je to, že žádná nevychází z vymezení podmínek, za nichž může být systém zdravotní péče motivován k tomu, co ve skutečnosti jde, tj. k zajištění plnohodnotného, neustálého a co nejdelšího zdraví. Všechny dosavadní koncepce již předem předpokládá, že příslušné ekonomické stimulace musejí být dosahovány nepřímo, "oklikou", prostřednictvím vedlejších kritérií. Nikoli přímo. Nikoli přímo odvozeně od toho, jaké ekonomické efekty z hlediska produktivního uplatnění poskytovaná zdravotní péče má. V našem přístupu postupujeme opačně. Vymezujeme oblast, ve které takovéto efekty mohou vzniknout, a teprve následně se můžeme zabývat velmi důležitými otázkami:

- Jak dosáhnout toho, aby systém speciálně zaměřené zdravotní péče nekolidoval se solidárním okruhem, tj. se stávajícím systémem, který musí zajistit kvalitní péče pro veškerou klientelu.

- Jak dosáhnout toho, aby se perspektivní okruh zdravotní péče rozšiřoval tak, aby postupně přebíral co nejširší klientelu a obsáhl všechny občany. (Mj. znamená to ovšem úplně novou roli vzdělání poskytovaného rovněž všem občanům; to je ovšem v podmínkách přechodu ke vzdělanostní společnosti zcela logické očekávat.)

Uplatnenie metódy benchmarkingu

Vhodne zvolená forma zabezpečovania verejnej služby vzhľadom na jej ekonomický charakter ovplyvňuje hospodárnosť (minimalizáciu nákladov poskytovania služby), výkonnosť (maximálne prínosy poskytovania služby vzhľadom k nákladom na jej poskytovanie) a tým aj efektívnosť produkcie služby. Nové možnosti efektívneho zabezpečovania služieb vo verejnom sektore predstavujú alternatívne formy poskytovania služieb vo verejnom sektore (medzi nimi aj v podmienkach Slovenskej republiky aj najviac rozšírené zmluvné zabezpečovanie verejných služieb externými dodávateľmi). Pre uplatnenie vhodnej formy zabezpečovania služby vzhľadom na jej charakter však musia byť vytvorené určité nevyhnutné predpoklady, napr. právny rámec upravujúci danú problematiku, konkurencia medzi producentmi verejných služieb, schopnosť verejných inštitúcií pružne reagovať na verejné potreby, štýl riadenia verejnej organizácie rešpektujúci nové trendy v rozhodovaní a riadení vo verejnej správe.

V súvislosti s efektívnosťou fungovania organizácií vo verejnom sektore a verejnej správy sa otvára otázka benchmarkingu vo verejných službách a ostatných službách financovaných z verejných zdrojov.

Benchmarking ako nástroj hodnotenia výkonnosti, alebo aj ako jednu z ciest ako podporiť rast efektívnosti a kvality poskytovania verejných služieb sa pokúsime priblížiť v nasledujúcom článku.

Podstatou benchmarkingu je zlepšovanie sa učením od iných. Pojem benchmarkingu možno chápať rôzne. Možno ho chápať ako techniku trvalého zlepšovania výsledkov organizácie (v našom prípade obce) prostredníctvom porovnávania a analyzovania procesov v organizácii (služieb poskytovaných organizáciou/obcou) za účelom identifikácie najvhodnejších postupov realizácie týchto procesov.

Základ pojmu benchmarking tvorí anglické slovo benchmark, ktoré možno preložiť ako štandard, komparatívny bod, či porovnávací ukazovateľ. Posledný uvedený výklad tohto pojmu najlepšie vystihuje podstatu benchmarkingu ako metódy zvyšovania hodnotenia výkonnosti poskytovania verejných služieb.

Zistiť ako je na tom naša obec v porovnaní s ostatnými obcami, predovšetkým pokiaľ ide o konkrétnu poskytovanú verejnú službu:

Zistiť ako obec narába s finančnými, personálnymi a ďalšími zdrojmi v procese zabezpečovania verejnej služby, aká je úroveň verejnej služby. Účelom tohto kroku je určenie odchýlok od stanovených štandardov v poskytovaní verejnej služby, alebo od úrovne, ktorú chceme v zabezpečovaní služby dosiahnuť.

Identifikácia prípadných nedostatkov by nás mala viesť k snahe zistiť, ako pri zabezpečovaní služby postupujú iné obce, prehodnotiť vlastné postupy a využiť získané informácie k dosiahnutiu zmeny v prospech zefektívnenia a skvalitnenia služby občanom.

Benchmarking nie je novou neoverenou metódou, mnohé organizácie porovnávajú svoje náklady a výstupy už niekoľko rokov.

Nejde iba o jednoduché zisťovanie nákladov a výstupov, údaje je nevyhnutné transformovať na informácie, ktoré je treba využiť v prospech zlepšenia.

Akokoľvek je šetrenie verejnými výdavkami dôležité, nejde tu iba o znižovanie nákladov, podstatou je zvyšovanie efektívnosti a kvality poskytovaných verejných služieb.

Zmyslom nie je napodobňovanie alebo „dobiehanie“ niekoho iného (inej obce).

Benchmarking nieje ani rýchly, ani jednoduchý. Návratnosť investícií do tejto metódy vyžaduje projektové riadenie.

Benchmarking nie je jednorázovou záležitosťou, ani procesom prinášajúcim jednoduché odpovede na zložité otázky.

Základom benchmarkingu je meranie výkonu/hodnotenie výstupu (tzv. metrický benchmarking), overovanie, či sme dosiahli stanovený cieľ. Hodnotenie výkonnosti by rozhodne nemalo byť strašiakom pre zamestnancov, nemalo by sa používať ani k racionalizácií rozhodnutí, ktoré už boli prijaté.

Hodnotenia výkonnosti sa obávame aj preto, že výsledky môžu použité proti nám, môže byť stratou času, môže byť irelevantné, môže byť ťažko realizovateľné a nemusí vždy viesť k zlepšeniu.

Vo Veľkej Británii je metóda benchmarkingu úspešne používaná pri zvyšovaní kvality verejných služieb už niekoľko rokov. Svoj priestor pre uplatnenie našiel benchmarking aj v Českej republike v rámci projektu „Cena a výkon“.

V zmysle metódy benchmarkingu sme počas predchádzajúcich piatich rokov realizovali zber a analýzu údajov týkajúcich sa zabezpečovania verejnej služby nakladania s komunálnym odpadom v 135 obciach SR všetkých veľkostných kategórií. Vzhľadom na rozsah a hĺbku analýzy, uvádzame v nasledujúcej časti článku len zlomok výsledkov a záverov tejto analýzy.

Vo veľkostnej skupine od 10000 do 19999 obyvateľov sme sledovali 8 miest a vo veľkostnej skupine od 20000 do 49999 obyvateľov 7 miest. Ukazovatele zámerne sledujeme v a porovnávame v mestách rovnakej veľkostnej kategórie, kde možno predpokladať podobnú úroveň rozsahu a kvality poskytovaných služieb. Analyzovali sme nasledovné ukazovatele:

X – priemerné množstvo ročne vyprodukovaného komunálneho odpadu na 1 obyvateľa za 5 ročné skúmané obdobie 1999 – 2003,

Y – priemerné ročné neinvestičné výdavky na zabezpečovania verejnej služby nakladania s komunálnym odpadom na 1 obyvateľa za 5 ročné skúmané obdobie 1999 – 2003,

Z – priemerné ročné neinvestičné výdavky na zabezpečovania verejnej služby nakladania s komunálnym odpadom na 1 tonu vyprodukovaného komunálneho odpadu za 5 ročné skúmané obdobie 1999 – 2003

Tabuľka 1 Sledované ukazovatele vo veľkostnej kategórii miest s počtom obyvateľov od 10000 do 19999 obyvateľov

Zdroj: Vlastné spracovanie údajov získaných dotazníkovým prieskumom zabezpečovania verejnej služby nakladania s komunálnym odpadom v mestách veľkostnej kategórie od 20000 do 49999 obyvateľov

Tabuľka 2 Sledované ukazovatele vo veľkostnej kategórii miest s počtom obyvateľov od 20000 do 49999 obyvateľov

Zdroj: Vlastné spracovanie údajov získaných dotazníkovým prieskumom zabezpečovania verejnej služby nakladania s komunálnym odpadom v mestách veľkostnej kategórie od 10000 do 19999 obyvateľov

Vo veľkostnej kategórii miest od 10000 do 19999 obyvateľov predstavuje rozdiel v ročne produkovanom komunálnom odpade na 1 obyvateľa 1, 42 t a vo veľkostnej kategórii miest od 20000 do 49999 obyvateľov 0,65 t. Presné príčiny tohto výrazného rozdielu sa nám identifikovať nepodarilo. Pravdepodobnou príčinou môže byť množstvo odpadu ukladaného na čiernych skládkach alebo nepresné evidencia.

Treba preveriť spôsob evidencie odvozu a likvidácie komunálneho odpadu a spôsob preratávania na odpad faktúrovaný právnickým a fyzickým osobám, zistiť, či je evidencia transparentná a presná.

V budúcom období sa zamerať na zistenie presných príčin rozdielov v produkovanom komunálnom odpade na 1 obyvateľa.

Priemerné ročné neinvestičné výdavky na zabezpečovania služby zberu a likvidácie

vyprodukovaného komunálneho odpadu za 5 ročné skúmané obdobie 1999 – 2003

Rozdiely sledovaných ukazovateľov v prvej veľkostnej kategórii miest predstavujú 1272,- Sk pri priemerných ročných neinvestičných výdavkoch na zabezpečovania služby zberu a likvidácie komunálneho odpadu na 1 obyvateľa a 602,- Sk pri priemerných ročných neinvestičných výdavkoch na zabezpečovania služby zberu a likvidácie na 1 tonu vyprodukovaného komunálneho odpadu. Rozdiely sú teda veľmi výrazné. Rovnako je tomu i v druhej veľkostnej kategórii miest, kde rozdiel v hodnotách prvého ukazovateľa je 1213,- Sk na 1 obyvateľa a druhého ukazovateľa je 574,- Sk na 1 tonu vyprodukovaného komunálneho odpadu. Uvedené skutočnosti naznačujú, že nákladovosť poskytovania služieb je v mnohých prípadoch značne rozdielna. Príčin rozdielnosti môže byť viac, od nepresnosti poskytnutých údajov, cez rôzne špecifické podmienky každej obce (poloha skládky, rozloha obce, typ a hustota zástavby, prímestské osídlenie....) až po nesystémovosť rozhodovania organizácií vo verejnom sektore o metódach poskytovania služieb financovaných z verejných zdrojov, či nehospodárnosť, alebo neprimeraný zisk, ak sa jedná o externé zabezpečovanie služby súkromným dodávateľom.

Porovnať poskytované služby vzhľadom k ostatným obciam a zvážiť, či rozsah a frekvencia poskytovania služby nie sú v porovnaní s ostatnými obcami príliš vysoké, alebo naopak nedostatočné. V tejto oblasti možno identifikovať potrebu úspory nákladov, alebo aj dospieť k záveru o nedostatočnom rozsahu poskytovania služby, čo môže naopak vyvolať tlak na rast nákladov. Samotné vyhodnotenie získaných informácií je individuálnou záležitosťou každej obce.

Ak sa jedná o externé zabezpečovanie služby súkromným dodávateľom zamerať sa na kalkuláciu ceny dodávateľa a zistiť, či je výška ceny stanovená na základe objektívnych kritérií s primeraným ziskom a primeranými režijnými nákladmi. Znovu rokovať o cenách s dodávateľom.

Ak má obec väčšinový podiel na majetku dodávateľskej spoločnosti možno doporučiť zástupcom obce v orgánoch spoločnosti vyvíjať tlak na znižovanie nákladov a hľadanie možných úspor, nie však na úkor kvality služby.

Porovnávanie sledovaných ukazovateľov prinieslo so sebou mnoho ďalších otázok. Príčiny (či už objektívne, alebo subjektívne) niektorých výrazných rozdielov v nákladovosti zabezpečovania verejnej služby nakladania s komunálnym odpadom v mnohých prípadoch nie je možné objasniť bez podrobného preskúmania konkrétneho prípadu, ale to by už malo byť skôr úlohou samotných samospráv v ich snahe zvýšiť efektívnosť a kvalitu poskytovania verejných služieb občanovi.

ALLEN, R. – TOMMASI, D. 2001. Managing public expenditures. OECD. Paris : [b.v.], 2001.

Conclusions of the 9th NISPAcee Annual Conference: Government, Market and Civil Sector: The Search for a Productive Partnership, 9. NISPAcee, Riga, 2001.Dostupné na internete:<http://unpan1.un.org/

HOXLEY, M. 2000. Are competitive fee tendering and construction professional service quality mutually exclusive? Dostupné na internete: <http://taylorandfrancis.metapress.com/app/home/ MAGUIRE, M. 1999. The future for local government in Northern Ireland. Dostupné na internete: <http://www.paconsulting.com/news/ by_pa/1999/by_pa_19991201.htm.

MERIČKOVÁ, B. 2004. Potenciál benchmarkingu pri zvyšovaní efektívnosti verejného sektora. In: Ekonomika a spoločnosť. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, roč. 5 (2004), č. 1, s. 45 – 56

NEMEC, J. 2002. Budgeting and Financial Management: Methods and techniques in CEE Countries. In: Public Management in the Central and Eastern European Transition. Bratislava : NISPAcee, 2002, s. 257-283. ISBN 80-89013-08-2.

Ing. Ľuboslava Majlingová, Ekonomická fakulta UMB, Tajovského 10, 975 90 Banská Bystrica

Ing. Beáta Meričková, PhD., Ekonomická fakulta UMB, Tajovského 10, 975 90 Banská Bystrica

2. K metodologickým otázkám

Vzdělání a racionalita

Z iniciativy Z. Jonáka, který působí v okruhu skeptiků (českých obhájců vědy a racionality) se zrodila diskuse na velmi významné téma, které bylo v rozvinuté podobě nejdříve formulováno takto:

Iniciativa je v počátcích, objevila se však již řada podnětných myšlenek, které stojí za zveřejnění i v našem časopisu. Prostřednictvím něj se lze zapojit do výměny názorů na dané téma. Uvádíme přehled materiálů, které se daného tématu týkají.

jelikož sleduji celoplošně úroveň a dosahovanou kvalitu vzdělání a požadavky kladené na žáky a studenty ZŠ, SŠ a VŠ, nemohu než nabýt dojmu, že úroveň poznatků, jimiž se v oblasti exaktních, přírodních i společenských věd tito žáci a studenti zabývají a jichž nesporně pod tlakem nabývají (v Japonsku vede boj o prestiž v oblasti vzdělávání k sebevraždám), jim nedovoluje než být světonázorově zastáncem vědy.

Nyní to hlavní. Chci dát podnět k přemýšlení. KDY, JAK a PROČ se v mozku vyškoleném na práci s fakty, opírající se o logiku, přírodovědné a matematické myšlení, se zrodí kontraproduktivní schopnost podléhat tomu, co jako Sisyfové kritizujeme - sklonu ke zkratkovitému, pohodlnému myšlení.

Ptám se sám sebe. Byli bychom schopni dát dohromady studii o příčinách zlomu, k němuž dochází? Byla by to, podle mého názoru, cesta k nápravě a byla by to i solidní pomůcka do rukou učitelům.

Když příslušně vyškolení dají nějaké podněty, občas i neználkové se nad nimi zamyslí. V ý c h o v a d í t ě t e zaměřená na dobře funkční tělo. I pokud jde o invalidu či dítě jinak zdravotně postižené - v těch případech tím více. Důsledně proti zbytečnému vysedávání. Vynucení životního stylu bez jednostranností (čím je lidské mládě inteligentnější, tím důsledněji), maximum pohybu na zdravém vzduchu. Tělesná práce. Vyspívající človíček pocítí štěstí harmonického života plného nových a nových poznatků. M y s l e t i b i f l o v a t !

Myšlení jako radostná činnost, biflování jako ta hnusná nezbytnost, vynucená současným životem ( školou, vědátory i když vyhlašují opak, konkurenčním prostředím atd). Je vynikající, když se pak někdy v 14-16 letech projde velkou deziluzí, nakonec zvládnutou. Například cestou od vědy k oddanosti náboženství, což je krystalicky čistá iracionalita, téměř vždy navíc spojená s manipulativní antidemokratičností, načež zpět ke svobodnému myšlení. Myšlení doplněnému zmoudřením a potřebnou skepsí. Takový happy end se ale nemusí dostavit. Mladý člověk ponechaný rodinou a vědátory bez individuální trpělivé komunikace na pospas okolnostem, je v dnešním světě iracionalitou těžce ohrožen.

U d ě l e j v ý č e t s v ý c h p o z n a t k ů ! Na takový výčet je nejvyšší čas v době dospívání, u středoškoláka měsíce před maturitou, u všech lidí prostě když pocítí svoji povinnost stát se dospělými. Ten úkol však má dostávat už malé dítě při svých hrách. Vždy zjišťuje, jak se jeho poznání obohacuje a jak se tím jeho hodiny a minuty stávají stále zajímavějšími. Výčet poznatků se pro člověka postupně stává spíše nekonečným než v jednotlivostech vypočitatelným. Náročná rodinná i další výchova má i tímto způsobem vyspívající mozek nutit zabývat se vztahy, čím dál důsledněji

V Z T A H Y. V i d í m a u ž z a č í n á m r o z u m ě t , jaké bohatství mám ve své mysli. Bohatství získávané nejen z knih, TV, internetu, ale i ze své životní praxe. Mám-li to v kebuli srovnané, bude pro mne hračkou dostat se na "vejšku" (stát se automobilovým závodníkem, Miss world všech dob, prezidentem světovlády). A když ne, tak "vo co de"? Hlavně, že mám své tělo včetně toho nejdůležitějšího, svého mozku dostatečně funkční. Ten dávný a tolikrát opakovaný úkol od dědy dělat si výčet mnou dosažených poznatků v solidním vztahovém přehledu ale trvá. Stal se mně už železnou zvykovou košilí, tisíckrát jsem ten přehled měnil, byly doby, kdy bych se na to nejraději vys(p)al. Někdy byl jen v hlavě, někdy na papíře, než to šlo do koše. Jednou superkomplikovaný, jindy co nejjednodušší. Nikdy použitelný pro někoho jiného než pro mě.

Myslím, že téma je zásadní a náměty J. Čepka užitečné. Dodávám: Velmi důležité je uvědomit si následující:

1. Nic v našem poznání není definitivní (absolutní) ve smyslu "je to tak a tak a ne jinak".

2. Jediné, co se "provždy platnému blíží" je sám proces rozvíjení poznání, který je i vnitřní hodnotou (naplnění smyslu).

3. Existují poměrně obecné (i když rovněž ne definitivní) formy rozvíjení poznání, přechodu od stávajícího poznání k novému, překročení hranic stávajícího poznání.

5. Znalost a funkční osvojení těchto forem kromě "přesahů" stávajícího poznání napomáhá vzájemné komunikaci (pokud je jejím cílem dobrání se plnějšího poznání reality, vzájemné obohacení), systematizaci poznání (začlenění stávajících poznatků do systému s jinými), nalezení cesty praktické realizace závěrů poznání.

K výše uvedenému u nás na škole (VŠFS) vedu dobrovolný metodologický seminář. Zkušenost z prvního roku - ve smyslu zájmu studentů i výsledků osvojení látky - považuji za velmi povzbuzující. Zpracoval jsem k tomu s využitím interakce se studenty též učební text v rozsahu 60 stran, který mohu zájemcům poslat mailem. Podporuji diskusi i konkrétní práce v daném směru.

Jde o to, kdo by se ujal moderování diskuse, která by mohla probíhat e-mailovou formou? To by znamenalo vytyčit vždy jeden problém z celého komplexu a diskutující by měli za úkol fundovanou esejistickou formou problém zpracovat.

2. Moderátor vyzve členy SISYFA, aby se ZÁVAZNĚ přihlásili ke spolupráci. VZNIKNE TÝM.

Předkládám náměty Mirka jako podnětné k zahájení diskuse formou mailu, která nevylučuje průběžnou diskusi na setkáních ústně.

Prosím oslovené členy, o potvrzení, zda mají zájem se diskuse účastnit, popřípadě zaujmout k tématu své stanovisko, tzn. ho zúžit, modifikovat apod. - podle toho, jak se na to cítíme. Rovněž je možné navrhnout moderátora.

Domnívám se, že k žádnému zlomu po opuštění školy nedochází. Žáci jsou vedeni k tomu, aby dokázali předvést vědomosti a dovednosti, které jim před tím předvedl učitel. Zdali jde o předvádění vědomosti a dovedností z oblasti fyziky, hinduistických rituálů nebo třeba o přesnou či výstižnou reprodukci názorů učitele na události historie nebo současné politiky není podstatné. Žáci rozhodně nejsou příliš vedeni k tomu, aby metodicky pochybovali o tom, co jím učitel říká.

Na oponenturu a falsifikování byly prý zaměřeny vyšší stupně tradičních židovských škol. Křesťané považovali tam probíhající diskuse za hádky, odtud přísloví tady je to jak v židovské škole. Křesťanské o post křesťanské euroamerické školství je založeno spíš na autoritě.

Ve své "studii" - naivní filozofii "DOZAJISTA SE MÝLÍM" jsem se pokusil dokázat, že "útěk" k "neracionálnímu", které nazývám "kultura" je naprosto přirozená a zákonitá potřeba (přímo rozměr) lidského života. Především je třeba si uvědomit, že každý člověk takové "úniky" má. Nás spíše provokují ne ty úniky, ale jejich organizování a dávání jim jiného významu a závažnosti (přímo jejich absolutizování), a přiživování se na této lidské potřebě.

V první řadě doporučuji si tuto skutečnost uvědomit a nezkoumat, jak k tomu dochází (a snažit se to potlačit), ale zaměřit se na to, jak zabránit zneužívání.

Někteří idealisté se v minulosti pokoušeli potlačit zlo v člověku, a když k tomu použili sílu, tak z toho byla pěkná mela. Nejde o to, jak skoncovat se zlem, protože to nejde, ale jde o to jak nepřipustit jeho eskalaci.

Právě tak nelze potlačit to, co není zcela racionální, ale je třeba se zaměřit na to, aby toho nebylo zneužíváno.

v pátek 19.8.05 proběhla diskuse v PEN na téma, které bylo předtím diskutováno e-mailem: "PROČ. KDY a JAK se po vystudování ZŠ, SŠ, VŠ, kde je zákonem student v "presu" racionality, může stát, že se přikloní k iracionálnímu či zjednodušujícímu výkladu jevů, k nimž získával cirka 18 roků rozumnou odpověď."

Z diskuse vyplynula potřeba úžeji definovat problém, dát mu název a formou stručné anotace řešení nastínit. Stanovili jsme si termín 14 dní, tedy do pondělí 5. září. Pokusím se diskusi moderovat, aby jednotlivé názory nevyzněly na prázdno. V určitých intervalech budou výsledky e-mailové diskuse vytištěny a předány těm, kteří mail nemají. Prosíme R. Valenčíka, zda by neposkytl možnost stáhnout si jeho skrita.

Cíl: Zatím se jako Sisyfové vyjadřujeme k dílčím úchylkám (astrologie, elektromagnetické záření ap.) Cílem našeho snažení by mělo být poskytnout učitelům něco jako metodickou pomůcku, opírající se o výzkum, která by jim umožnila zaujmout stanovisko k situaci, kdy žáci, studenti jeví tendenci odmítat výklad světa na základě faktů, která se opírají o verifikovatelnou evidenci.

Samozřejmě imaginace spočívající v příklonu ke sféře umění sem nepatří. (respektujme možnost rozmanitosti sedmi inteligencí. Převaha jedné z nich může omezovat vývoj jiné, viz:

Použití pojmů k vyjasnění sporných otázek

Protože o prázdninách mám trochu více času na práci, mohu se opět věnovat zpracování studijního textu s pracovním názvem "Metody systematického myšlení". Chci v něm mj. ukázat, jak co nejlépe definovat pojmy. K tomu potřebuji získat určité empirické podklady a k tomu směřuje moje prosba.

Pokuste se definovat pojem kapitál a zaslat mně tuto definici. Způsob přístupu k definici pojmu nechám na Vás - můžete i nemusíte využít odbornou literaturu, můžete dát krátkou i delší definici, příp. více alternativních definic, můžete vzít zaužívanou definici a k ní připojit svůj komentář apod.

Domnívám se, že pojem "kapitál" je pro metodiku práce s pojmy vhodný z řady důvodů. Výsledky budu analyzovat, zobecním závěry a budu Vás o nich informovat. Váš příspěvek použiji v anonymní formě.

Jsem přesvědčen, že pochopíte užitečnost zpracování tohoto tématu a přispějete svou troškou k tomu, aby výsledky byly zajímavé a využitelné.

Standardní slovníkové a učebnicové vymezení či definování pojmu "kapitál"

Macmillanův slovník moderní ekonomie (D.W.Pearce a kol., Praha Victoria Publishing 1992):

„1. Označení výrobního faktoru, který je vyráběn ekonomickým systémem. Kapitálové statky jsou vyráběné statky, používané jako vstupy výrobních faktorů do další výroby.

„1. V klasické a neoklasické teorii je jedním ze tří výrobních vstupů (půda, práce, kapitál)...

2. Ve sféře účetnictví a financí znamená „kapitál“ celkovou sumu peněz upsanou vlastníky akcií korporace...“

(Doposud jsem obdržel přes dvacet příspěvků, které jsem zčásti vyhodnotil. Výsledky uveřejním v dalším čísle, uvítám další příspěvky.)

3. Ohlasy na novou literaturu

Politické informace a rady Michaela Moore´a

Myslím, že nejen levičákům není příliš nutné představovat druhou knížku Michaela Moore´a “Kde domov Tvůj?”, která vyšla i česky (Euromedia Group, k.s. - Knižní klub, Praha 2005, ISBN 80-242-1331-1). Nicméně soudím, že je dobré si neustále připomínat a promýšlet informace a rady, obsažené v této knize. Pomohou nám totiž lépe se orientovat v dnešním nejednoduchém světě.

Zajímavá je podle mne např. informace, že dvacet čtyři členů širší rodiny Usámy bin Ládina mohlo brzy po útoku na WTC bez problémů opustit Spojené státy americké (s. 19). Nebo informace o zvláštních vztazích rodiny Bushů a královské rodiny Saudů (s. 25). Saudové mimo jiné v roce 1985 poskytli CIA peníze na podporu oponentů Italské komunistické strany (s. 28). Zvlášť interesantní jsou pak informace o vyjednávání Tálibánu v USA o plynovodu z Turkmenistánu do Pákistánu přes Afghánistán (s. 47). Tyto rozhovory probíhaly v letech 1997 - 1998 v Texasu, kdy tam byl guvernérem současný prezident USA. Bývalý prezident B. Clinton tento projekt sice zavrhl, po ovládnutí Afghánistánu Spojenými státy však smlouva o tomto plynovodu byla podepsaná (27. 12. 2001). Jistě tomu napomohlo to, že prezident Afghánistánu Hamid Karzai i americký velvyslanec USA v Afghánistánu Zalmay Chalilzad byli dříve zaměstnanci amerického naftařského a energetického koncernu Unocalu (s. 55).

Užitečné je podle mne i Mooreho připomenutí deseti lží G. W. Bushe a jeho týmu ohledně Iráku (s. 62 - 109):

2. lež - Irák má chemické a biologické zbraně (V 80. letech 20. století Irák tyto zbraně skutečně měl, získal je ale s vydatnou pomocí USA - ty mu dodaly i bakterie antraxu a botulinu),

3. lež - Irák má kontakty s bin Ládinem a s al - Kajdou (Saddám a Usáma se naopak nenávidí),

4. lež - Saddám Husajn je největší zloduch světa (byli horší - Pol Pot, Mobuto, Suharto, tito zloduchové se alespoň dočasně těšili podpoře USA),

5. lež - Francouzi nejsou na naši straně a možná jsou našimi nepřáteli (přitom USA vděčí Francii za mnohé),

6. lež - Na Irák nejdou USA, ale dobrovolná koalice (některé země koalice nemají ani armádu a většina zemí světa - 150 zemí - byla proti válce),

7. lež - Děláme vše, co je v našich silách, aby nedošlo ke ztrátám na životech civilistů (přitom již na počátku operací v Iráku zahynulo kolem 8000 civilistů),

8. lež - Jsme tu, abychom chránili irácká pole (výjimečně pravda, ale děje se to kvůli zájmům Ameriky, ne iráckého lidu),

9. lež - Americká média přinášejí pravdu o Iráku (skutečný příběh vojínky Jessicy Lynchové je však jiný, než jak to prezentují média),

10. lež - My jsme nelhali a ani dnes nelžeme, abychom zastřeli lži, které jsme Vám navykládali prve (lži pokračují a hromadí se - tzv. hromadivý efekt, informace o snahách Iráku získat uranový koncentrátu z Nigérie se nepotvrdily).

Podle Michaela Moore´a ovládl Spojené státy americké iracionální strach z terorismu, i když v roce 2001 byla pravděpodobnost, že Američan zahyne doma při teroristickém útoku, jen 1: 100 000 (s. 122). Pravděpodobnost, že Američan zahyne v autě, byla tehdy přitom mnohem vyšší (1 : 6500). Stejně tak pravděpodobnost, že spáchá sebevraždu (1 : 9200) či se stane obětí vraždy (1 : 14 000) nebo zemře na chřipku a zápal plic (1 : 4500). V roce 2003 byla již pravděpodobnost úmrtí v důsledku teroristického útoku v USA nulová. Americké vedení však chce, aby Američany ovládl strach, neboť ti pak dají svým vládcům volnou ruku, aby ovládli svět (s. 127). Strach také přiměje Američany přijmout omezení své svobody. Zákon z roku 2001 (tzv. Patriot Act) např. umožňuje kradmé nahlížení do bytu Američanů (s. 133), jejich tajné sledování či tajné zadržení (s. 135). Imigranti pak mohou být podrobeni tajnému deportačnímu postupu.

Tudy ovšem cesta k porážce terorismu nevede. Michael Moore soudí, že správná cesta spočívá v něčem jiném, a to v tom “přestaňte být teroristou.” V praxi to konkrétně pro Američany znamená následující kroky (s. 146 - 154, upraveno kvůli stručnosti): chytit Usámu bin Ládina; nepodporovat diktátory (záporáky); nezabíjet při převratech jeptišky a arcibiskupy; neprovádět nepodařené atentáty na prezidenta Kuby; neplýtvat zdroji energie a neupírat je jiným; nabídnout světu vodu; umožnit lidem Třetího světa koupit si zboží, které sami vyrábějí; žádné dítě by nemělo dřít jako otrok; nezabíjet civilisty; vypadnout z Iráku; zničit vlastní zbraně hromadného ničení; opustit Bushovu politiku preventivní války; přiznat, že jde nám o ropu a ne o budování státu a demokracie v Iráku; přestat terorizovat vlastní občany zákonem Patriot Act; začít bombardovat lidi s bílou kůží (myšleno asi ironicky) a konečně být dobrým příkladem, pomáhat druhým a dělit se o své bohatství.

M. Moore uvádí, že G. W. Bush jako guvernér věřil v božský plán, nadřazený lidským plánům. V tom duchu pak Bush věří, že Bůh chtěl, aby se stal prezidentem (s. 156). Moore pak nechá promluvit samého Boha, že G. W. Bush je syn George a ne Syn Boží a že mu nenařídil vtrhnout do žádných zemí (s. 159). Tomu lze samozřejmě věřit. Jiné “Boží” rady jsou již podle mne teologicky chybné - např. že Boží prací je zabíjet lidi, že lidé si mají své náboženské přesvědčení nechávat pro sebe, že neexistuje “Zaslíbená země”, že Boha nezajímá sexuální život lidí. Zkrátka teologie (či náboženství) patří k slabším místům obou Mooreho knih a levice vůbec (jak dále přiznává sám Michael Moore).

Lze však souhlasit s názorem M. Moore´a, že se Američané potřebují zbavit drogy strachu a také mýtu spisovatele Horatia Algera, který hlásá, že prorazit může každý a tak to dotáhnout vysoko (s. 165). Na akciové konjunktuře 90. let 20. století a následném krachu vydělali však jen někteří (bohatí vlastníci a manažeři firem), zatímco většina dělníků a příslušníků středních tříd přišla o svém úspory. Na trhu s akciemi se totiž tehdy ztratilo přes 4 biliony dolarů (s. 169). Pravděpodobnost, že pracující člověk v USA zbohatne, činí pouhých 1 : 1000000 (s. 171). Bohatí rovněž vydělali na zmanipulované energetické krizi v Kalifornii a na bankrotu Enronu v roce 2001. Pět procent bohatých získá 50 % ze snížení daní prosazeného prezidentem Bushem a chudí v dolní polovině ušetří jen 100 dolarů ročně (s. 187). Michael Moore chtěl ušetřené peníze utratit za to, aby se zbavil (ve volbách) prezidenta G. W. Bushe (s. 190).

Vláda konzervativců v USA je podle Moore´a vlastně anomálií. Amerika je totiž v podstatě liberální ráj (co se týče životních postojů). A tak 83 % Američanů chce rasově různorodou strukturu vysokoškolské obce (s. 195) či podporuje cíle hnutí za životní prostředí (s. 196). Dále 53 % Američanů podporuje legální potrat (s. 194), 85 % Američanů chce rovné pracovní příležitosti pro homosexuály, 62 % Američanů chce posílat do vězení méně pachatelů nenásilných trestních činů (s. 200), 94 % Američanů podporuje omezení ve výrobě a použití osobních zbraní (197), 80 % Američanů chce zdravotní pojištění pro každého (s. 199), 58 % Američanů soudí, že odbory jsou dobrý nápad (s. 201) a 65 % Američanů žádá reformy v akciových společnostech (s. 202). Konzervativci vědí, že se svými postoji jsou v menšině a proto “pění” v rádiu i televizi (kanál Fox News). Ovšem liberálům v politice nemohou Američané věřit - jsou “korouhvičkami”, nevedou lid a jednají konzervativně (s. 207). V zemi tak je u vlády nerozumná menšina, zatímco názorově převládá nová Většina Zdravého Rozumu (s. 208). Proto je nutno pracovat na Velkém odpojení, aby ve státě levičáků nevládla pravice.

Za tím účelem Michael Moore navrhuje, aby levice předně ocenila kladné stránky řadových voličů Republikánů čili tzv. Rejpojů - pracovitost, dochvilnost, upravenost, organizovanost (s. 214 - 216). Dále by levice měla uznat své chyby, tedy mimo jiné nepopírat škodlivost drog, rozdílnost pohlaví, škodlivost vegetariánství a sexu před dosažením 18 let (s. 216 - 217). A také umět přiznat, že děti nemají právo na soukromí, že ne všechny odbory jsou dobré, že terénní auta nejsou nutně zlá, že zvířata nemají práva a že prezident Nixon nedělal jen špatné věci (s. 218 - 222). Co se týče náboženství, tak levice by měla opustit povrchní a arogantní postoj k němu (s. 220), což osobně považuji za velmi důležité.

Třetím krokem nutným k dosažení Velkého odpojení je pak naučit se správně argumentovat pravičákovi - to jest přesvědčit ho, že na naplnění programu levice vlastně vydělá (čili že ten mu osobně přinese peníze). Týká se jak zavedení zdravotního pojištění pro každého, poskytnutí denní péče dětem zaměstnanců, podpory státního školství a ochrany životního prostředí, tak vstupu do odborů, vyplácení vyšších mezd zaměstnancům, ukončení války proti drogám či rozhodnutí nevolit republikány (s. 222 - 230).

Jelikož M. Moore zjistil, že demokraté nedoufali v sesazení G. W. Bushe v roce 2004 a šetřili síly na rok 2008 (s. 233), větší naděje vkládal v aktivitu řadových občanů ve volební kampani. Zejména se měli orientovat na přesvědčení nespokojených občanů, aby šli volit a nezůstávali doma (s. 245 - 246). Výsledek voleb známe, G. W. Bush opět zvítězil. Nicméně přes tento neúspěch, který Michaela Moore´a jistě mrzí, zůstávají jeho informace cenné a jeho rady aktuální. Podle mne vnášejí v mnohém jasno i do politické situace u nás.

Příspěvek nejen k teorii hospodářské politiky

Recenze studie Šulc, Z.: Stát a ekonomika. Příspěvek k teorii hospodářské politiky. Praha, Karolinum – UK v Praze 2004. 349 stran. ISBN 80-246-0817-0.

Vztah ekonomické aktivity státu a fungování hospodářského mechanismu patří mezi věčné problémy ekonomické teorie. Všechny ekonomické školy tento problém řeší, zaujímají k němu stanovisko a formují často definitivní závěry, ale relace stát a ekonomika se vždy znovu a znovu vynoří v praktickém ekonomickém životě a žije svým vlastním životem.

Práce Zdislava Šulce bezesporu představuje originální příspěvek k dané problematice. Tuto originalitu shledávám zejména ve dvou polohách:

a) autor jako pracovník Ekonomického ústavu analyzuje daný problém s vynikající znalostí teoretických konceptů klasické, neoklasické, keynesiánské, ale i marxistické ekonomie. To umožňuje netriviální deskripci hospodářského mechanismu a role státu, která je oproštěna od zjednodušujících ideologických předpokladů. Přitom je zjevné, že studie vznikala během delšího časového období, kdy se vyvíjela ekonomická teorie a měnil se pohled na fungování socialistické ekonomiky. Kupř. koncepce samosprávného družstevního vlastnictví, částečně uplatňovaná a rozvíjená v Jugoslávii, je v současné době známa spíše ekonomickým historikům specializujícím se na formu socialistického vlastnictví.

Obdivuhodné analyzační schopnosti autora jsou posíleny využitím nástrojů moderní ekonomické teorie pro popis ekonomických dějů ekonomiky centrálně řízené. V této souvislosti můžeme kupř. vzpomenout aplikaci teorie efektivní poptávky a nabídky na chronické nerovnováhy v dodavatelsko-odběratelských vztazích apod.

b) tím, že autor v určitém období pracoval v dělnické profesi, tak se stal přímým účastníkem socialistické výroby. V praxi tak reflektoval problém vývoje hospodářského mechanismu socialistické ekonomiky. Přirozeně to umožnilo poznání jemnějších nuancí tohoto mechanismu, včetně oné problematické praktické aplikace. Výklad je tím současně zbaven akademičnosti, která je tak charakteristická pro autory, kteří neopouštějí sály vysokých škol a výzkumných ústavů.

Klíčem k pochopení celé studie je již úvodní kapitola, respektive první díl. V něm autor vysvětluje základní vazby mezi státem jako centrem a hospodářským mechanismem, které jsou důsledně aplikovány a konkretizovány v dalších částech práce. Je zde narýsována jakási pomyslná úsečka, jejíž jedním koncem je situace kapitalistického státu 19. století a princip laissez-faire a koncem druhým je sovětský válečný komunismus. Všechny ostatní systémy se potom nacházejí někde mezi tím, i když autor sám zdůrazňuje, že svět laissez-faire nikdy neexistoval a válečný komunismus nelze považovat za standardní ekonomický jev. V případě socialistického státu hovoří Z. Šulc o makroekonomickém plánování, které nepovažuje za hospodářskou politiku par excellance.

Pojem hospodářské politiky v pravém slova smyslu je potom použit pouze pro ekonomiku tržní, kde v souvislosti s ordoliberální teorií W. Euckena jsou vymezeny konstitutivní a regulativní prvky hospodářské politiky, které však v konkrétních podobách hospodářské politiky hrají nestejnou úlohu a velmi často mohou vystupovat kolizně. Jako alternativu tehdejšímu pojetí hospodářské politiky autor vymezuje koncepci hospodářského mechanismu tržní nekapitalistické ekonomiky, využívající skupinové a jiné formy vlastnictví (jsou vyzdvihnuty práce polského ekonoma O. Langeho).

Ve druhém díle začíná autor analyzovat mechanismus fungování centrálně přídělové ekonomiky vymezením konstitutivních prvků. Logicky tato část začíná analýzou centrálního plánu, který je hlavním systémovým prvkem zkoumaného mechanismu. Z. Šulc tak v zásadě činí pod prizmatem dvojí optiky:

1. plánovací centrum nemůže znát a tedy ani ex ante stanovovat proporce společenské práce a pomocí směrnic a direktiv je distribuovat mezi jednotlivá odvětví, podniky atd. Autor neopomíjí ani ideologický rozměr celého projektu, kdy deklarované cíle opouštěly pole jakékoliv ekonomické racionality a staly se spíše nástrojem voluntaristických přání v kontextu studené války.

2. specifická role státních podniků a jiných výrobních jednotek, kterým byla v zásadě stanovena role objektu plánovacího procesu. Tyto však stále více hrají roli subjektů, které plánované cíle modifikují a přetvářejí v cíle svoje. Ty nejenom, že nereflektují celospolečenské priority, ale v zásadě obracejí logiku základního ekonomického kalkulu: usilují o maximalizaci vstupů a minimalizaci výstupu. V rámci celé ekonomiky Z. Šulc hovoří o specifickém nabídkově-poptávkovém efektu. Objevují se tendence k přecenění nabídkového efektu, kdy reálná nabídka je ve skutečnosti jiná, než s jakou počítají plánové bilance (strukturálně jiná a menší) a k podcenění poptávkového efektu (reálná poptávka je větší a též strukturálně odlišná). Klíčová determinanta je ovšem to, že pro centrálně přídělové ekonomiky je charakteristický dlouhodobý a chronický převis efektivní poptávky nad nabídkou, což autor vysvětluje fungováním celé řady mechanismů.

Pro pochopení základní logiky konstitutivních prvků centrálně-přídělové ekonomiky hraje možná nejvýznamnější úlohu analýza fungování peněz. Autor v tomto smyslu rozděluje peníze na počítací a reálné. Standardním způsobem vysvětluje vliv fungování a význam tržních cen pro efektivnost kapitalistické ekonomiky a přitom vychází z neoklasické koncepce ceny. Fundovaně vysvětluje, že tržní mechanismus, kde ceny volně oscilují, nutně musí být plánované socialistické ekonomice v zásadě cizí. Pokud v ní ovšem existují, je jim určena úloha evidenční, počítací, kdy až ex post kvantifikují proporce společenské práce a převádějí je na společného jmenovatele. Avšak i v systému centrálně-přídělové ekonomiky nakonec (pod tlakem ekonomické racionality) hrají úlohu daleko aktivnější. V intencích autorova výkladu je možno konstatovat, že všechny pokusy o zvýšení efektivnosti fungování socialistické ekonomiky zdůrazňovaly vyšší úlohy formování ceny odrážející úroveň společenských nákladů, tedy ceny reálné. Z. Šulc konstatuje, že toto bylo zřejmé u cen maloobchodních; velkoobchodní ceny byly v zásadě tvořeny ex ante centrem jako peněžní vyjádření makroekonomických bilancí. Z tohoto tedy plyne, že základním problémem agregátní nabídky je právě nepropojenost obou okruhů (velkoobchodního a maloobchodního).

V kapitole pojednávající o důchodových fondech podniku Z. Šulc využívá pro komparaci podniku v tržním prostředí a podniku v centrálně řízené ekonomice izokvantovou analýzu. Logicky dokazuje, a i s využitím příkladů z praxe dovozuje, že manévrovací prostor firmy v socialistické ekonomice vzhledem k informační převaze ku plánovitému centru povede k jinému výsledku než je nákladové optimum. Lze asi souhlasit s tím, že tlak tržního prostředí s parametrickými cenami dává šanci kapitalistické firmě k větší ekonomické racionalitě vyjadřované v output-input analýze. Současně však tento trend nelze přecenit. Minimalizace vstupů či maximalizace výstupu, jakožto proces optimalizace, který je ilustrován právě izokvantovou analýzou, předpokládá svět dokonalé konkurence. Netřeba snad zdůrazňovat, že současné tržní prostředí je od tohoto světa na hony vzdáleno. A projevuje se zde další specifický problém, který racionalitu výroby v tržním prostředí činí více problematickou. Odlišné a často velmi kolizní cíle vlastníků, kteří svá vlastnická práva uplatňují zprostředkovaně a cíle manažerů, kteří jsou faktickými hybateli podnikové sféry. Viz příklad společnosti Enron, Parmalat a další.

Poněkud lapidárně je ve studii Z. Šulce popsán trh práce. Autor tento pojem oprávněně zavádí přes deklaratorní zdůvodnění ideologů socialistické ekonomiky, že v této oblasti trh neexistuje, neboť pracovní síla není zbožím. Konstatuje chronické převisy poptávky nad nabídkou práce, která nevyúsťuje do změny ceny práce (tržní řešení), ale do poklesu intenzity práce. V rámci objektivity je nutno dodat, že ony chronické převisy nejsou vzdáleny ani vyspělé tržní ekonomice. G. Mankiw kupř. vyzdvihuje fungování tzv. efektivnostních mezd, které též neumožňují dosažení rovnováhy na pracovním trhu a vedou tedy k nezaměstnanosti a k nerovnováze v opačném gardu. V poslední kapitole Z. Šulc stručně charakterizuje vnější ekonomické vztahy. Charakterizuje monopol státu na zahraniční obchod, který v centrálně-přídělové ekonomice není ničím jiným než další položkou státního plánu. V kurzové politice se vytvářel jiný režim pro obchodování se západními státy a jiný režim v rámci RVHP. V této oblasti můžeme připomenout tzv. převoditelný rubl, který byl klasickým představitelem mezinárodních quasipeněz. Sloužil čistě k ex post kvantifikaci bilaterálních naturálních relací a nikdy se nerozvinul do multilaterální podoby. Nerozvinutost mezinárodních peněz tak byla brzdou specializace a kooperace socialistických zemí v rámci RVHP, která byla založena na procesu koordinace plánů členských zemí.

V druhém díle autor analyzuje tzv. regulativní prvky hospodářské politiky centrálně-přídělové ekonomiky. Zdůrazňuje, že tyto regulativní prvky jsou odvozeny od konstitutivních. „Jde o soubor prostředků (nástrojů), jimiž může centrum manipulovat a působit tak na chování ekonomických subjektů a jeho prostřednictvím na celkovou dynamiku ekonomiky. V regulativních prvcích je soustředěna adaptabilní schopnost fungování ekonomiky.“ (rec. práce, s. 149). Autor dále tyto regulativní prvky rozlišuje na přímé (centrálně plánová rozhodnutí) a nepřímé (vestavěné regulátory a stabilizátory).

V rámci přímých nástrojů jsou nejprve analyzovány plánové korekce. Autor je považuje za organickou součást plánovacího mechanismu, které prování řídící centrum. Již vzpomenutá nemožnost určit ex ante tisíce plánovaných bilancí si vyžaduje neustále následné korektury v oblasti investic, redistribuce důchodů, rozdělení a přerozdělení národního důchodu atd. V textu je vzpomenut akcelerační motiv, který na základě přání ideologů forsíruje ekonomický růst a současně i restrikční korekce, které musely následovat po neadekvátní investiční rozestavěnosti. Přitom Z. Šulc neupírá centrálnímu bilancování ekonomiky a vytváření plánů jistý vývoj. Konstatuje rozdíl mezi relativně primitivním procesem vytváření prvních pětiletých plánů a poněkud sofistikovanějšími přístupy, zejména z osmdesátých let, které vycházely z dlouhodobé prognózy, rozpracovávaly více variantní řešení a využívaly optimalizačních metod. Ani tento vývoj však, jak autor v této kapitole vysvětluje, nepřispěl k efektivnějšímu chování podniků, i když byla zejména v osmdesátých letech zdůrazňována aktivnější úloha ceny jako nástroje přímého řízení. Jednalo se opět o cenu stanovenou ex ante, postrádající parametrický charakter. Podobně je hodnocen i úrok, který v centrálně-přídělové ekonomice nemůže vyjadřovat mezní efektivnost kapitálu, a tak napomáhat jeho efektivní alokaci.

Po analýze přímých nástrojů následuje analýza nástrojů nepřímých, které autor nazývá vestavěnými stabilizátory či regulátory. Člení je na regulátor tvorby základních platů a mezd, regulátor doplňkových důchodů podniku a korektory (ty mají korigovat některé důsledky negativního působení, prvních dvou skupin regulátorů). Oproti přímým nástrojům, které jsou adresné a direktivní, tento typ nástrojů měl působit do značné míry automaticky a ovlivňovat chování podniků v manévrovacím poli, které bylo vyznačeno řídícím centrem. Je možno konstatovat, že mezi přímými a nepřímými nástroji není zásadní rozdíl, včetně jejich hodnocení. Ani nepřímé nástroje neprolamují bariéry ekonomicky neefektivního chování podniků. Centrum se ovšem, jak autor dokazuje, raději uchyluje k prvnímu typu nástrojů, které jsou imanentní plánovitému řízení ekonomiky.

Z kontextu celé studie vyplývá, že autor klade důraz zejména na třetí díl studie, kde opět pomocí konstitutivních a regulativních prvků analyzuje hypotetický nekapitalistický peněžně-tržní mechanismus. Z. Šulc věnuje velkou pozornost fungování tohoto mechanismu. V textu však chybí vysvětlení vlastnických forem, které by více osvětlily adjektivum nekapitalistický. Výklad logicky začíná cenou, která opět musí nabýt parametrického charakteru. Musí to tedy být cena, která (oproti přídělovému systému) je tvořena interakcí poptávky a nabídky. Proto, jak zdůrazňuje autor, musí dojít ke zrušení specifického monopolu výrobce a k odstranění dichotomie cenových okruhů, kdy poptávka měla dílčí omezený vliv na maloobchodní a vůbec žádný vliv na velkoobchodní ceny. V další části textu autor správně vysvětluje, že parametričnost cen je ovšem velmi oslabena v tržní ekonomice, kde na straně nabídky stojí velké, často nadnárodní firmy v monopolním postavení. Autor též fundovaně vysvětluje, jak by parametričnost cen měla být zohledněna v devizové a daňové politice. Zde je na místě zdůraznit, že autor nepléduje pro zcela liberální cenovou tvorbu, nýbrž předpokládá silný vliv státu (korigujícího centra) v oblastech dlouhodobého strategického významu. Z. Šulc v tomto smyslu hovoří o oddělení sféry podniků, které disponují zdroji od státu a navrhuje vytvoření Fondu národního majetku. V textu je význam této instituce jen zběžně načrtnut, což čtenáři umožňuje vytvoření jen hrubé představy. Z. Šulc hovoří o správě společenského majetku s cílem jeho maximálního rozmnožení.

Poté následuje analýza trhu kapitálu. Už sám pojem trh v této oblasti socialistické ekonomiky představoval pro reformátory závažný ideologický problém. Autor se zamýšlí nejen nad celospolečenskou determinací tohoto trhu, ale i nad jeho konkrétní podobou (kupř. obligace), pohyblivostí a strukturou. V intencích těchto úvah je i vymezena úloha centrální banky. Bankovní soustavě je v nekapitalistické tržní ekonomice přisouzena významnější úloha, než jakou hrají banky v reálném socialismu. Její struktura je v zásadě koncipována tradičně:

a) centrální banka, jakožto garant fungování peněžního oběhu (konstitutivní prvek) a současně je i nositelem prvků regulativních, ovlivňujících chod hospodářského mechanismu. V tomto smyslu je možno hovořit o monetární politice a úloze centrální banky v ní. V textu je také stručně rozebrána nezávislost centrální banky. Autor nevytyčuje požadavek striktní nezávislosti centrální banky na řídící činnosti vlády, nýbrž hovoří o rovnocenném partnerství.

b) obchodní banky, které mají fungovat na komerčním principu. Jeho součástí musí být pečlivá analýza kredibility klientů, tj. zkoumání platební schopnosti a manažerské zdatnosti klientů. Oproti běžnému fungování obchodních bank v kapitalistické ekonomice se v systému ekonomiky, kterou jako alternativu Z. Šulc nastoluje, nepředpokládá, že tyto banky budou obchodovat s cennými papíry. Naopak je akcentována základní úloha bank pro peněžní obsluhu obchodních operací podnikové sféry a veřejných institucí.

V oblasti regulativních nástrojů Z. Šulc nejprve vyjmenovává přímé, v zásadě legislativní a procedurální. Makroekonomické plánování se z direktivního mění na indikativní. Krátkodobé regulativní nástroje v zásadě splývají s nástroji tradiční fiskální a monetární politiky.

Závěrem lze konstatovat, že studie Zdislava Šulce (sestávající ze tří dílů, resp. patnácti kapitol, včetně užitečných a nezbytných přehledů literatury, resumé, rejstříku apod.) je stále aktuální a lze ji považovat za dobrý zdroj poznání a inspirací – samozřejmě i když ne se vším zde konstatovaným bude každý bezvýhradně souhlasit.

[1] Spíše než krátkodobý zisk, je na místě zisk dlouhodobý. V praxi je možné použít absolutní ziskové ukazatele v podobě EVA, INEVA nebo poměrové ukazatele např. ROE, ROI, ROIC, apod.

[2] Je dost zásadní odlišit snahu subjektů optimalizovat (optimalizace ex ante) a jejich možnosti optimalizovat (optimalizace ex post). K tomuto problému se vyjadřím dále níže.

[3] Tato skutečnost však neoklasickou teorii nutně nedevalvuje. Jak uvádí F. Machlup (1967, s.9-10): … někteří fyzikové pracující na teorii částic odpověděli na otázku „Opravdu neutrino existuje?“ lakonicky „Koho to zajímá?“ s vysvětlením, že jakákoliv víra ve „skutečnou existenci“ atomů, elektronů, neutrin, apod. by pozdržela rozvoj našich znalostí.

[4] Teorie cen je zde pouze jiným označením pro teorii firmy (pozn. autora).

[5] Jedná se samozřejmě o případy, kdy významně nejsou porušeny předpoklady neoklasické teorie.

[6] Jak jsem již uvedl, má se namysli zisk dlouhodobý. Krátkodobý zisk z pohledu investora v tomto případě (za předpokladů neoklasické teorie firmy) ztrácí smysl.

[7] Tímto problémem se zabývá znamý Scitovského model.

[8] Předpokládám-li maximalizaci slasti a minimalizaci strasti.

[9] Rozdíl je samozžejmě dán tím, že jedinec si je vědom nákladů na monitorování a tudíž se více vyhýbá práci, než kdyby byly náklady mnohem nižší, resp. nulové. Problém byl již zmíněn v začátku této koncepce.

[10] Je patrné, že tyto výhody ztrácejí univerzální platnost, neboť závisejí na konkrétních podmínkách právní úpravy aktuální v té dané geografické oblasti.

[11] Externalita zde má standardní váznam znamý z mikroekonomické teorie. Kladnou externalitu můžeme tedy definovat jako takovou činnost, která přináší druhé straně pozitivní efekt, za který tato strana první straně neposkytuje žádnou náhradu (odměnu). Negativní externalitu je možné definovat obdobným způsobem.

[12] Samozřejmě se jedná o externí pohled na firmu, to znamená, že teorie se snaží popsat jak se firma chová, nikoliv doporučovat, jak by se firma měla chovat. To je předmětem aplikovaných disciplín zejména podnikové ekonomiky apod.

[13] Pojem je zde zcela úmyslně uveden v uvozovkách z toho důvodu, že jistá míra neefektivity v komparaci s neoklasickou firmou musí být u moderní korporace v důsledku agency nákladů vždy přítomná i přes fungující trh firemní kontroly (resp. interního trhu práce manažerů). Komparace s neoklasickou firmou je totiž zcela irelevantní.

Ukazovateľ Mesto	X [t]	Y[Sk]	Z[Sk]
1.	1,34	813	521
2.	1,29	1238	959
3.	1,93	1100	569
4.	1,81	1982	1095
5.	1,34	769	574
6.	1,67	1195	716
7.	1,28	1307	1021
Priemer:	1,52	1201	779
Maximálna hodnota:	1,93	1982	1095
Minimálna hodnota:	1,28	769	521

Ukazovateľ Mesto	X [t]	Y[Sk]	Z[Sk]
1.	2,17	1250	576
2.	1,34	1361	1015
3.	1,59	1799	1131
4.	1,01	527	522
5.	1,13	601	532
6.	1,18	1143	967
7.	1,31	1314	1003
8.	0,75	613	817
Priemer:	1,31	1076	820
Maximálna hodnota:	2,17	1799	1131
Minimálna hodnota:	0,75	527	522