Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

6/2005

číslo /64

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

 

Obsah:

1. Úvodní poznámka.. 2

2. Hlavní materiály

Regionální aspekt absolventských sítí univerzit (Rafik Bedtretdinov, Radim Valenčík, Petr Wawrosz)

Kant, genová technika a postmoderní mlčení (Michal Jamný)

Podmínky trvale udržitelného rozvoje i(Zděněk Trinkewitz)

Nový revoluční subjekt? (František Neužil)

3. Pracovní materiály

Použití pojmů k vyjasnění sporných otázek (Radim Valenčík)

Je zdravotnictví veřejný statek? (Petr Wawrosz)

Právo a ekonomie (Petr Wawrosz)

 

 

 

 

Celé číslo 6/2005

 

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz


 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 6/2005. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2005) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. listopadu 2005.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. Výjimkou je Zvláštní číslo, které vychází jednou v roce, zpravidla ve větším rozsahu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

 

 

 

 

 

1. Úvodní poznámka

 

V rámci úvodní poznámky předkládáme návrh nové podoby (i obsahové) Marathonu, mj. i vzhledem k tomu, že příštím rokem začíná desátý ročník tohoto časopisu a to je příležitost posunout jej na vyšší úroveň. Některé příspěvky uveřejněné v tomto časopisu již předznamenávají přechod k nové koncepci práce.

 

K 10. výročí - nová podoba Marathonu

 

V roce 2006 si připomeneme 10. výročí založení našeho časopisu. V rámci tohoto výročí jsme se rozhodli podstatně jej zkvalitnit, a to zejména v následujících směrech:

 

1. Navázat jeho obsah na teoretický seminář Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování (EPS-SI), který pořádá Katedra ekonomie a mezinárodních vztahů při Vysoké škole finanční a správní o.p.s. Seminář se koná týdně a je otevřen všem zájemcům. Podrobnější informace o programu semináře a materiály k tomuto semináři najdete na www.vsfs.cz → Věda a výzkum (nahoře) → Teoretický seminář EPS.

 

2. Prohloubit spolupráci s Klubem ekonomů, Klubem sociologů a psychologů (především s jeho filosofickou sekcí) a dalšími profesně odbornými sdruženími.

 

3. Orientovat jeho obsah v souladu se změnami, které přináší prohlubování procesů globalizace a konstituování vzdělanostní společnosti, s tím spojené zvyšování role produktivních složek spotřeby. Využít přitom i další tradiční témata našeho časopisu, např. role inovací, modelování vývoje pomocí instrumentária dlouhých vln apod.

 

4. Zajistit, aby všechny příspěvky byly recenzované, a to kvalitními recenzenty z okruhu autorů a příznivců časopisu.

 

5. Vytvořit funkční redakční radu a širší redakční okruh z řad renomovaných odborníků.

 

6. Dodat v tištěné podobě časopis do nejdůležitějších knihoven, a to nejen v Praze.

 

7. Rozšířit zastoupení materiálů publikovaných v angličtině, příp. jiných světových jazycích.

 

8. Pokusit se v rámci činnosti časopisu a pod gescí jeho redakční rady zorganizovat během roku významnější odbornou akci, prostřednictvím které by byl časopis představen širší odborné veřejnosti.

 

K tomu několik poznámek:

- V žádném případě se nejedná o uzavírání Marathonu do sebe či o příklon k nějaké obsahové jednostrannosti. Návaznost na teoretický seminář EPS-SI však umožnit zajistit dostatečnou kapacitu a intenzitu odborných kontaktů, aby došlo k podstatnému zlepšení obsahové náplně.

- Diskuse v rámci jednotlivých seminářů současně přinesou řadu podnětů, nepochybně budou přispívat k živějšímu obsahu,umožní vytvořit užší pojítko mezi publikovanými výsledky a procesem jejich zrodu či překonávání starých myšlenek novými. (Může se mj. jiné jednat i o určitou konkurenční výhodu, protože v současné době v ČR je jen velmi málo teoretických časopisů, které by byly bezprostředně propojeny s pravidelným odborným diskusním fórem.)

- Počítáme s tím, že toto propojení s umožní zvýšit pestrost obsahu o dosud nevyužívané žánry - např. stručné reakce na vystoupení, krátké diskuse zaměřené na klíčové otázky apod. Tak, aby časopis nesoužil pouze k "sebeprezentaci", ale k tomu, aby si ti, co do něj přispívají, uměli vzájemně naslouchat a obohacovat se myšlenkami.

- Předpokládáme, že koncept ekonomie produktivní spotřeby (principy, z nichž toto pojetí ekonomie vychází, aparát, který používá, oblast aplikací, na kterou se zaměřuje) představuje inovaci vyššího řádu v ekonomické teorii a otevírá poměrně velký prostor pro vznik původních a přínosných myšlenek, aniž by omezoval alternativní či doplňující přístupy (např. z hlediska již zmíněné souvislosti s rolí inovací a problematikou ekonomických cyklů).

- Právě v interakci přístupu založeného na konceptu ekonomie produktivní spotřeby a přístupů jiných se může zrodit leccos zajímavého. Vědě vždy prospělo, když se otevřela polemika mezi odlišnými přístupy.

- To, že se Marathon stane recenzovaným časopisem, nechápeme formálně. Klíčové částí recenzí rovněž zveřejníme. Z řady důvodů. Jednak, aby si čtenář mohl udělat představu o zodpovědnosti recenzenta, jednak aby byl každý materiál viděn ještě jinýma očima, především však aby nezanikly myšlenky, které se mohou v reakci recenzenta objevit. Domníváme se též, že zveřejnění části (příp. i celého) názoru recenzenta bude motivující k tomu, aby odvedl co nejkvalitnější práci.

- Do obsahu časopisu bychom chtěli rovněž promítnout práci studentů (VŠFS, VŠE v Praze, FSV UK i dalších vysokých škol v ČR) na odborných a teoretických tématech. A to nejen zveřejněním vybraných pasáží z jejich diplomových prací, ale i toho, co "zajiskří" při během jejich přípravy. Pro studenty bude motivující, pokud budou moci něco přínosného publikovat ještě před obhajobou své práce. Rovněž tak stojí zato, aby nezapadlo to přínosné, co se v jejích pracích objeví.

- Bude možné vytvořit účinnou vazbu mezi vývojem metodologického zázemí (např. v oblasti zdokonalování metody úplného výčtu) a jeho aplikacemi na aktuální otázky, tak jak budou při realizaci vědeckovýzkumného programu navázaného na činnost teoretického semináře vyvstávat.

- Součástí obsahu budou i (též recenzované, tj. kvalitní) pracovní materiály iniciované potřebou posunout se dál v určitých vybraných směrech, tak jak si to bude vyžadovat týmová práce. Tj. předpokládáme, že některé vstupy do našeho časopisu budou mít podobu zadání problému, včetně zdůvodnění významu řešení. Jiné vstupy zase budou mít podobu reakcí, resp. dílčích či v nejlepším případě úplného řešení problému.

 

Konkrétní příklad k posledním dvěma z uvedených bodů:

 

Úkol: Připravit koncept a metodiku zpracování Katalogu investičních příležitostí ČR

 

Ve Zvláštním čísle Marathonu za rok 2005 je podrobně prezentována metoda úplného výčtu:

- Na straně 5-10 je popsána.

- Na straně 28-41 je v několika kontextech uvedeno a rozebráno větší množství příkladů.

- Na straně 40 je pak pozornost věnována aplikaci této metody k popisu a analýze ekonomických a sociálních předpokladů vzniku a využívání investičních příležitostí indukovaných rozvojem finančních trhů.

 

Pojem "investiční příležitost" si zaslouží patrně větší pozornost, než je mu v současné době věnována. Investiční příležitosti se vyskytují prakticky všude a mají nejrůznější podobu, např.:

- Investičními příležitostmi disponuje člověk z hlediska možností svého rozvoje.

- Investičními možnostmi disponují domácnosti.

- Lze hovořit o investičních příležitostech regionu.

- Investičními příležitostmi pochopitelně disponují firmy.

- Investiční příležitosti existují i na finančních trzích.

- Atd. Atd.

 

Jedním z nejdůležitějších pohledů na ekonomický systém je právě pohled prizmatem využívání investičních příležitostí. Neboli - čím lépe daný ekonomický systém umožňuje nalézat a využívat nejvhodnější investiční příležitosti, kterými disponuje (na všech úrovních a ve všech oblastech), tím je jeho ekonomický vývoj úspěšnější a dynamičtější. Z tohoto hlediska by bylo nepochybně velmi přínosné, pokud by bylo vytvořeno něco jako Katalog investičních příležitostí ČR, který by např. obsahoval:

- Základní směry utřídění, resp. klasifikace investičních příležitostí.

- Podrobnou vícedimenzionální klasifikaci investičních příležitostí.

- Vymezení předpokladů využití jednotlivých typů investičních příležitostí.

- Přehled nejvýznamnějších investičních zdrojů a potenciálních investorů.

- Vzájemné vazby mezi vytvářením a využíváním různých typů investičních příležitostí.

- Metodiku aktualizace, tj. to, jak identifikovat a do katalogu doplňovat další investičních příležitosti.

 

Zpracování Katalogu investičních příležitostí ČR je práce na delší období. V možnostech odborných a vědeckých aktivit rozvíjených v rámci teoretického semináře EPS-SI však je předložit na solidní úrovni Koncept a metodiku zpracování Katalogu investičních příležitostí ČR. A to zejména s využitím následujícího:

- Tradice zavedené týmové práce (seminář pokračuje již třetím rokem).

- Využití teoretického potenciálu spojeného s konceptem ekonomie produktivní spotřeby jako inovace vyššího řádu v oblasti teorie.

- Uplatnění metody úplného výčtu, která je dostatečně efektivní, aby přinesla původní výsledky.

 

Postup, na kterým si ověříme možnosti uvedeného přístupu, je následující:

- Každý ze zájemců o účast na vytvoření Konceptu a metodiky zpracování Katalogu investičních příležitostí v ČR si promyslí, jak by k danému tématu přistupoval.

- V rámci pravidelné metodologické součásti semináře - a to konkrétně 14.11.2005 v 18.00 v budově VŠFS proběhne seminář spojený s brainstormingem na dané téma.

- Výsledky budou zpracovány a vyvěšeny na www.vsfs.cz na stránkách teoretického semináře EPS-SI.

- Do 31.1.2006 bude moci kdokoli na mailovou adresu valencik@cbox.cz zaslat náměty, doplňky (nejlepší budou autorizovány jako příspěvek k řešení teoretického tématu.

- V 1. čísle Marathonu za rok 2006 bude uveřejněn výsledek, kterým se budeme snažit prokázat možností, které nabízí spojení činnosti teoretického semináře a teoretického časopisu koncipovaného ve výše naznačeném směru.

Regionální aspekt absolventských sítí univerzit

 

Rafik Bedretdinov

Radim Valenčík

Petr Wawrosz

 

Žijeme v době přesycené problémy. Pokud se podíváme, jak jsou identifikovány jejich příčiny, zjistíme, že mezi mnoha dílčími existují dva významně odlišné pohledy, k nimž se připojují i ostatní a z nichž vyplývají odlišné závěry:

- Za prvé: Hlavní příčinou je globalizace, přesněji globální konkurence. Rozpad bipolárního světa a zdokonalení komunikačních technologií (radikální redukce nákladů na toky materiálu, kapitálu, výrobků, služeb, informací, vlivu apod.) vytvořily podmínky, za nichž může každý konkurovat každému. To ovšem vyvolalo nesmírně intenzivní tlak na snižování mzdových a daňových nákladů práce. Tento tlak pak vede k podlomení role sociálního státu, omezuje jeho možnost brzdit proces prohlubování sociální diferenciace prostřednictvím sociálně orientovaných přerozdělovacích procesů. Tato situace zvyšuje nebezpečí vzniku lokálních sociálních konfliktů a globálních konfrontací.

- Za druhé: Stojíme na prahu konstituování vzdělanostní společnosti se vším všudy, co k tomu patří. Setrvačný vývoj ekonomiky vyčerpal své možnosti, naráží na meze udržitelnosti. Rodí se již nová ekonomika, jejž těžištěm a nejdynamičtějším sektorem se stává produkce lidských schopností zejména prostřednictvím vzdělání.[1] Stará extenzivní ekonomika na jednu stranu již vyčerpala své možnosti a není s to zajistit růst, nezávislý na přírodních zdrojích, který by přispěl k prohloubení rovnosti příležitostí a naplnění reálného bohatství a perspektivy života; na stranu druhou je ale dosud převažující a disponuje rozhodujícím množstvím zdrojů, které ti, kdo jsou vlastníky těchto zdrojů, investují v zájmu udržení jejich společenské pozice (tzv. investice do pozice) a brání tak úspěšnému prosazování ekonomiky nové.

 

První pohled a katastrofické vidění

První pohled nenabízí pozitivní východisko z hlavních trendů současného vývoje - v tom smyslu, že pouze konstatuje hromadění problémů, které mohou vést k hluboké krizi, ne-li katastrofě. Pokud se zůstává jen u prvního pohledu, může vzniknout pesimistická vize a mohou se akumulovat i velmi nepříznivé sociální efekty. Existuje celá řada spontánně vzniklých i nově vznikajících sociálních sítí, které jsou sdružovány na bázi anticipace krizového či katastrofického vývoje. Některé z těchto sociálních sítí si vytvářejí i esoterickou nadstavbu. Kredém těchto sítí bývá tvrzení o nutnosti katastrofického řešení problémů současného světa. Podle míry zasvěcení je pak katastrofický vývoj termínován. Zároveň však je definován selekční mechanismus přežití.

Za zaznamenání stojí, že z hlediska politické identifikace tyto sítě vznikají jak v pravé, tak i v levé části politického spektra:

- V pravé části spektra jsou to různá neokonzervativní teorie. Ty mají důvěru v technické prostředky a zdůrazňují hodnotu stability, udržení pořádku. Příklon ke tradičním hodnotám - a to až v podobě jejich nekritického uctívání - je v nich spojen motivem bezpodmínečného podřízení se vůči jejich nositelům, což se stává základním selekčním mechanismem. Iracionální prvky ve vědomí účastníků nižších (v esoterickém smyslu) pater těchto sítí jsou udržovány zpravidla prostřednictvím náboženství. Neokonzervativní teorie zdůrazňují nutnost zachovat stabilitu, řád a pořádek, často upozorňují na to, že země, které byla (a mnohé z nich stále ještě jsou) rozhodujícími hráči ve světové politice a ekonomice, toto postavení postupně ztrácejí. Hledají potom způsoby, jak daným jevům zamezit. Tyto teorie tak podporují investování do pozice – v daném případě do udržení pozice určitých zemí, představitelů, osob apod.

- V levé části spektra jsou to pak různé ultralevicové modifikace (z nichž některé vystupují navenek - ale pouze navenek - jako umírněné). Ty kladou důraz na neodvratitelnost katastrofického vývoje. Selekčním kritériem je u nich míra začlenění do organizace. K udržování iracionálních prvků ve vědomí účastníků nižších (v esoterickém smyslu) pater těchto sítí se nejlépe osvědčil bezbřehý relativismus postmoderního typu. Tento relativismus v podobě tvrzení o naprosté pluralitě pravd nepřipouští, že existují určité základní hodnoty a pravidla, jejichž dodržování umožňuje přežití lidstva jako celku i jednotlivých osob. Neustálé poukazování na nevyhnutelnost katastrofického vývoje, aniž by se nabízela jiná alternativa, může teoreticky vést k odklonu určitého množství lidí od převažujícího způsobu života, přičemž jiné/alternativní způsoby života mohou posílit pozici představitelů levé části spektra. I zde se tak setkáváme s investováním do pozice.

 

V současné době lze i u nás na řadě zcela iracionálních, přitom ovšem významných veřejných střetů, nad kterými nezasvěcenci zůstává (doslova) rozum stát, pozorovat, jak se spolu v nižších esoterických patrech neokonzervativní a ultralevicové modifikace sociálních sítí střetají. Ne náhodou v tomto střetu jde - jak v duchu jak obhajoby tradičního, tak i postmoderního vidění - zejména o symboly, ke kterým má normální člověk neutrální postoj.

 

Druhý pohled a pozitivní řešení

Koncepce založené na identifikaci jednotlivých momentů - prvků a etap - konstituování vzdělanostní společnosti jako přirozeného procesu vývoje společnosti nabízí pozitivní řešení. Řešení, při kterém nemusí nastat žádná hluboká krize či katastrofa s nedozírnými a nepředvídatelnými následky. Zajímavé a současně příznačné je, že poměrně snadno doložitelný a identifikovatelný proces přechodu ke vzdělanostní společnosti je jak z pozice neokonzervativního tak i skrytě ultralevicového vidění reality "aktivně" přehlížen, vylučován z pohledu na realitu, zpochybňován či popírán. Tento přehlíživý až odmítavý postoj pronikl hluboko i do oblasti "oficiální vědy" hluboce poznamenané postmoderními prvky. Přitom dnes si lze o již probíhajících i předpokládaných změnách a přeměnách souvisejících s konstituováním vzdělanostní společnosti učinit poměrně přesnou a názornou představu:

 

1. Žijeme v době, kterou lze nazvat jako počátek přechodu ke vzdělanostní společnosti, tj. společnosti, ve které se stává dominantním ekonomickým sektorem sektor produkce lidských schopností (lidského kapitálu a sociálního kapitálu), zejména formou vzdělání:

- V tom smyslu, že produkuje rozhodující množství statků (vzdělanostních služeb sloužících k uspokojování potřeb rozvoje schopností).

- V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a realizací jeho potencí).

- V tom smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji probíhají inovační procesy.

- V tom smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní kapitál).

- V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího v tomto sektoru (přičemž fixním kapitálem se stávají samotné schopnosti člověka).

Proces konstituování vzdělanostní společnosti má řadu obdobných rysů jako proces vzniku průmyslové společnosti, resp. průběh průmyslové revoluce. Tak jako období průmyslové revoluce proměnilo řemesla v průmysl a dílny v továrny, tak v současné období mění podobu univerzit a dalších vzdělávacích institucí v hlavní produkční jednotky. Tak jako v období průmyslové revoluce byla rozbita pouta cechovní výroby, tak v současném období zrodu vzdělanostní společnosti jsou postupně prolamovány bariéry, které omezují konkurenci mezi univerzitami a dalšími vzdělávacími institucemi a akcentují mnohem větší roli ekonomickým stimulám jejich chování. Hlavním ekonomickým stimulem chování univerzit se v logice přerodu současné postindustriální společnosti na společnost vzdělanostní stává přímá finanční zainteresovanost univerzit na dlouhodobém uplatnění jejich absolventů.

 

2. K prosazení vzdělanostního sektoru jako dominantního ekonomického faktoru může docházet jen tam, kde se odpovídajícím způsobem rozvine tržní mechanismus a vytvoří vhodné spolupůsobení trhu a státu. To znamená zejména:

- vývojem kapitálového trhu dojde k eliminování bariéry rozpočtového omezení při investování do rozvoje lidských schopností, která je hlavní příčinou vzniku a existence trvalých monopolů působících v této oblasti i v dalších oblastech ekonomiky a která vytváří hlavní omezení vstupu do odvětví produkce a nabývání lidských schopností. Rozpočtové omezení zde spočívá ve skutečnosti, že řada osob nemá dostatečný příjem/důchod, aby si mohla kupovat statky nabízené universitami a dalšími vzdělávacími institucemi. Spotřeba těchto statků ale (na rozdíl od mnoha jiných statků) může těm osobám, které dané statky spotřebovávají, pomoci zvýšit jejich budoucí důchod. Na kapitálovém trhu se již začínají objevovat produkty, které daný nesoulad mezi současným příjmem a budoucím příjmem dokáží řešit.;

- změní se poměr mezi investováním do společenské pozice a lidských schopností ve prospěch investování do lidských schopností, v návaznosti na to vzroste i role kooperujících sítí založených na využívání lidských schopností.

 

3. O subjektech a produkci vzdělanostní společnosti si lze učinit konkrétnější představu:

- hlavními subjekty budou univerzity a další vzdělávací instituce poskytující vzdělání rozvíjející inovační schopnosti, vzdělání založené na univerzalitě (všestrannosti);

- produkcí univerzit se stávají kooperující absolventské sítě, které se však současně mění v součást univerzitního subjektu. Příslušnost k absolventské síti rozšiřuje sociální kapitál jednotlivých absolventů. Pokud bude univerzita či jiná vzdělávací instituce nabízet kvalitní celoživotní vzdělávací servis, budou mít absolventi této univerzity relativně velkou jistotu, že spolupráce s dalšími absolventy povede k růstu čistého přebytku všech stran, které spolu spolupracují;

- předpokladem přeměny stávající univerzit resp. vysokých škol v univerzity jako hlavní produkční subjekty vzdělanostní společnosti je již zmíněné zdokonalení tržního mechanismu tak, aby byly zainteresovány na uplatnění své produkce (svých absolventů), na jejich příjmovém a společenském vzestupu.

 

4. Pro vyústění teoretických závěrů do praxe má význam i další rozvoj teorie a zvyšování efektivnosti výuky:

- V obecně teoretické rovině bude hrát významnou roli zkoumání vlivů podmiňujících utváření jednotlivých druhů sociálních sítí. V prakticko-aplikační rovině bude hrát významnou roli rozpracování projektů sociálního investování a reformování stávajících sociálních subsystémů.

- Při zvyšování efektivnosti výuky bude hrát důležitou roli promítnutí požadavku univerzality do obsahu vzdělávacího procesu, a to v přímém protikladu k těm prvkům ve vědomí člověka, které ho mohou učinit závislého či podřízeného některému z typů sociálních sítí založených na katastrofickém vidění reality. (K tomu podrobněji v další části příspěvku.)

 

Proč „se nechce vidět“ nekatastrofické řešení současných problémů?

Otázce vzniku „blokace“ myšlení v přímé návaznosti na vytváření pozičních manipulativních sociálních sítí (s případným esoterickým přesahem) jsme se věnovali v metodologickém kontextu v dodatku s názvem Podmíněnost nepodmíněného v učebním textu kurzu Metody systematického myšlení I.[2]

Zde mj. (v poznámce pod čarou na s. 27) uvádíme následující:

Významným a častým fenoménem pojmového poznání je zablokování hledání přesahu. "Vše ,co se má tak a tak, se může mít jinak." - Platí obecně a vždy. Velké procento lidí (cca 90 %) má ve svém vědomí ustálený a vědomě pěstovaný stereotyp ("nedotknutelné nepodmíněné"). Něco, na co si "nenechá sáhnout". To se vyznačuje:

- zablokováním hledání přesahů (je považováno za absolutní, jednou provždy dané a nezpochybnitelné);

- odmítáním všeho, co by (byť oklikou) k interpretaci přesahu vedlo.

 

Konkrétní formy zablokování hledání přesahu (nezpochybnitelného a chráněného) mohou mít původ:

- v náboženské víře;

- v politickém přesvědčení;

- ve stereotypu vzniklém výchovou;

- ve stereotypu nabytém v rámci životních zkušeností;

- ve stereotypu vzniklém v rámci odborného růstu;

 - v místním, kulturním či kmenovém zvyku.

 

Blok rozvoje pojmového poznání bezprostředně souvisí s vytvářením toho typu sociálních sítí:

*       kterým se člověk podřizuje,

*       které s ním dokážou manipulovat,

*       které ho ovládají,

*       které nad ním mají reálnou moc.

 

Bloky výše popsaného typu jsou hluboce zakořeněné v myšlení lidí. Nejen v rovině evidovaných kroků myšlení, ale i v rovině spontánního (neuvědomovaného myšlení) je blokováno generování a interpretace všech určení, které by mohly k příslušnému přesahu vést.

Rovněž v komunikaci jsou podvědomě identifikovány všechny prvky vedoucí k možnému přesahu, což způsobuje poruchy komunikace, vytváří averze, někdy se projevuje až agresivitou.

Pojmové poznání umožňuje realizovat všeobecně zprostředkující činnost., tj. uvádět do vzájemných zprostředkování procesy probíhající v našem prostředí. V tom je jeho smysl a síla (jedná se totiž o nejúčinnější formu působení na prostředí). Právě schopnost realizovat všeobecně zprostředkující činnost na základě (pojmového) poznání je tím, co dělá člověka člověkem. Tím, že se člověk omezuje v této všeobecnosti (univerzalitě), a to právě v každé oblasti, kde vzniká blok přesahu,tím v dané oblasti přestává být člověkem a stává se pouhým nástrojem (pro někoho jiného).

Jedním z pohledů na metody systematického myšlení, k jejichž poznání a vycvičení slouží tento materiál, kde mj. zdůrazňujeme význam přesahů, je jeho role jako svého druhu "antivirového programu", který umožňuje naše myšlení vyčistit od všech bloků, tj. toho, co blokuje naši schopnost přesahu. Tyto bloky fungují jako svého druhu "trojské koně", které přifázují člověka k poziční síti. Ta jej změní v pouhý nástroj manipulace. Blok bránící přesahu se v hlavě člověka usadí a "zapouzdří", přitom tak, že aktivně brání všem spontánním i vědomým aktivitám, které by vedly k formulování přesahu či nalezení jeho interpretace.“

 

Kde hledat řešení problémů, které s výše uvedeným souvisejí? V kontextu výše řešeného o roli kooperujících absolventských sítí univerzit, kterým se budeme věnovat v další části.

 

Trendy vývoje v univerzitním světě z hlediska zrodu vzdělanostní společnosti

Pokud se podíváme na vývojové trendy v oblasti univerzitního vzdělávání v globálním kontextu, vystupuje do popředí zejména následující:

1. Produktem špičkových univerzit již přestává být lidský kapitál ve smyslu dobře připraveného absolventa, ale stává se jím sociální kapitál ve smyslu permanentně reprodukované, doplňované a rozšiřované kooperující absolventské sítě. Jedná se o produkt nové generace, který zcela zásadním způsobem zvyšuje uplatnitelnost absolventů a vytváří zpětnou vazbu mezi nimi a univerzitou. Základním předpokladem přitom je, aby univerzita realizovala vědeckovýzkumnou činnost v oboru uplatnění absolventů, dosahovala zde původních výsledků a byla schopna poskytnout svým absolventům celoživotní informační servis, který jim přináší výraznou konkurenční výhodu.

2. Mění se a bude se měnit stále výrazněji složení populace, která prochází systémem univerzitního školství. Nebudou to již jen ti, co skončí střední školu a ihned poté budou studovat na univerzitě, ale i ti, co se k vysokoškolskému (vzdělávacímu) servisu dostanou ve středním i vyšším věku, mj. právě z hlediska své profesní dráhy, jejího racionálního projektování z hlediska dlouhodobé uplatnitelnosti i ve smyslu prodloužení období produktivního uplatnění. Lze předpokládat, že dosavadním i tímto způsobem projde během svého života v dohledné době více než polovina populace. Vznikají různé formy "přifázování" člověka ve středním i vyšším věku k univerzitnímu vzdělávacímu procesu, mj. i s cílem napojit jej na absolventskou síť, tj. umožnit mu využívat informační servis poskytovaný univerzitou.

3. Z ekonomického hlediska a z hlediska nezbytných reforem sociálně ekonomických subsystémů společnosti (kromě vzdělávacího především systému penzijního pojištění a systému zdravotní péče) se nejvýznamnější stává role univerzit v oblasti prodloužení období produktivního uplatnění člověka, tj. horizontu i zenitu jeho uplatnění na profesních trzích. Lze vytvořit systém specializovaného zdravotního pojištění, jehož poskytovatel je zainteresován na prodloužení doby produktivního uplatnění svých klientů. Jenže zdraví je pouze jedním z předpokladů dlouhodobé uplatnitelnosti člověka na profesních trzích. Dalším předpokladem je schopnost mezigenerační spolupráce, odborná připravenost, invenčnost myšlení, schopnost využívat efektivně celoživotní zkušenosti apod. Univerzita či jiná vzdělávací instituce poskytující celoživotní vzdělávací a informační má jednoznačnou výhodu – je schopna připravit a vytipovat vhodnou klientelu pro zdravotní pojištění specializované v uvedeném směru, dát za ní garanci. Mj. možnost začlenit se do systému specializovaného zdravotního pojištění bude jedním z významných stimulů vedoucích člověka k začlení se do systému celoživotního vzdělání. Takového, které mu umožní být na úrovni ve svém oboru, překonávat různé myšlenkové stereotypy, vyhnout se tak riziku předčasné duševní strnulosti, plně zhodnocovat průběžně nabývaného zkušenosti.

4. Vytvářením globálních absolventských sítí se univerzity stanou mimořádně atraktivní pro firmy z mateřské země příslušné univerzity, pokud jde o zprostředkování využívání jejich odbytových a investičních příležitostí. A to zejména v případě, kdy produkce firem souvisí s některým z momentů procesu rozpoznávání, nabývání, uplatnění či uchování schopností člověka. Přitom je zřejmé, že v souvislosti s přechodem ke vzdělanostní společnosti s posilování produktivních složek osobní spotřeby bude u produkce kterékoli firmy stále více rozhodovat vztah této produkce k některému z aspektů plného rozvoje lidské individuality. V případě technických, ale nejen technických univerzit se může vytvořit velmi intenzivní vztah mezi firmami a univerzitami motivovaný nejen podílem univerzity na výzkumu, ale i tím, že absolventi příslušné univerzity pocházejí ze zemí a část z nich se do příslušných zemí i vrací, kde má příslušná firma odbytové a investiční záměry, kde cítí či chce si vytvořit odbytové a investiční příležitosti. Lze předpokládat, že zprostředkující role absolventských sítí ve výše uvedeném smyslu bude růst. S tím bude růst i zájem firem vytvořit si kontakt s univerzitami a ovlivnit (pochopitelně i poskytováním finančních prostředků) v tomto směru i směr jejich vědeckovýzkumné činnosti, z níž pochází původní informační servis poskytovaný absolventům.

5. Důležitým zaměřením univerzit bude i rozpoznávaní schopností potenciální klientely a její vhodné vytipování. K tomu bude docházet prostřednictvím produkce pedagogů nižších stupňů, jejich průběžným vybavením nejnovějšími poznatky z příslušné oblasti, finanční zainteresovaností na výběru a dodání kvalitních studentů.

6. V neposlední řadě pak úměrně výše uvedeným tendencím změnám poroste význam "technologie" předávání a nabývání schopností získaných vzděláním, vytvoření interakce mezi tokem poznatků (prvků vzdělání), informací a zkušeností. Touto "technologií" je metodologie rozvoje poznání, která se tak dostane do přímého kontaktu s ekonomicky motivovanou praxí. Zejména pak z hlediska celoživotního procesu nabývání schopností se stane významným identifikování bariér rozvíjení a uplatňování schopností člověka v podobě stereotypů (předsudků, jednostranných postupů....) v myšlení a jejich "odblokování". Vytváření vlastního efektivního metodologického zázemí se stane jednou z klíčových vědeckovýzkumných činností univerzit, a to mj. i jako nezbytná podmínka posílení role kooperujících absolventských sítí založených na rozvoji racionálního poznání v protikladu s pozičními manipulativními sítěmi založenými na blokaci myšlení a vnášení iracionálních prvků.

 

Regionální aspekt univerzit v kontextu bariér konstituování vzdělanostní společnosti

a jejich překonávání

Regionální složka absolventských sítí zpravidla působí (či může působit) v příslušném regionu velmi intenzívně, a to zejména v důsledku synergických efektů, kde působí především následující:

- přirozené sousedské kontakty v rámci nichž univerzita působí;

- přirozená autorita univerzity v regionu a její osvětové aktivity;

- možnost získat přirozenou autoritu v příslušném regionu;

- spojení produktivních a ideových momentů – tj. zajišťování výdělečných možností (pozitivní vliv na využívání investičních příležitostí v regionu) a současně ideový vliv na pěstování racionality;

- drtivá většina pedagogů od základní školy přes střední až vysoké v příslušném regionu pochází z produkce univerzity; univerzita tedy určuje základní rámec vychovávané racionality v regionu. Navíc má možnost pořádání letních škol, postgraduálního vzdělávání pedagogů apod.;

- zprostředkování mezinárodních kontaktů daného regionu v globálním měřítku;

- univerzita se může zabývat problematikou regionu z celé řady odborných, výzkumných a vědeckých aktivit;

- produkce univerzity nachází uplatnění v oblasti veřejné správy i řady firem přímo v daném regionu;

- přispívá k omezení nezaměstnanosti mj. proto, že je sto nejlépe předvídat požadavky na vzdělání související s uplatněním člověka, a to i z hlediska poskytování celoživotního vzdělávání, která má zvlášť silnou regionální složku.

V regionálním měřítku tak mohou absolventské sítě (jejich regionální složka) sehrát velmi významnou roli, a to mj. i v opozici, resp. protikladu k působení pozičních manipulativních sítí. Podle názorů autorů by stálo zato, aby se univerzity jako takové ke své roli souvisejí s přechodem ke vzdělanostní společnosti přihlásily a postavily čelem. Kdo jiný by měl být v uvedeném kontaktu aktivní?

 

Trochu optimismu na závěr

V příspěvku jsme několikrát použili termín univerzity či jiné vzdělávací instituce. Autoři tohoto textu jsou zaměstnanci soukromé vysoké školy, která má ambici stát se univerzitou. Podporují proto myšlenku, aby i trh se vzděláváním byl trh otevřený, ve kterém si zákazníci mohou vybírat, ve kterém jednotlivé instituce poskytující vzdělávání musí reagovat na potřeby zákazníků. Současný systém, byť se zvláště v posledních letech relativně otevírá, má dle našeho názoru stále některé rysy cechovního systému, tedy systému, který ne zcela umožňuje vstup do odvětví. Instituce, které v tomto systému již působí, často investují do ochrany či posílení své pozice. Bohužel tyto často investice nevedou k uspokojování potřeb klientů toužících po vzdělanostních službách. Lze prohlásit, že nabídka vzdělanostních služeb mnohdy neodpovídá jejich poptávce.

I v oblasti vzdělávání se tak v současné době setkáváme s rysem, se kterým se lidstvo střetlo již mnohokrát, kdy se producenti, kteří produkují dosavadním způsobem určitý statek, brání rozšíření progresivnějších způsobů. Pokud jsme na úvod našeho textu zmiňovali katastrofické vize světa, má smysl v závěru skončit optimisticky: Historie ukazuje, že obrana dosavadních, leč v současné době již neefektivních způsobů, není ve většině případů dlouhodobě účinná. Jsme proto přesvědčeni, že stejně jako se prosadili kapitalisté, kteří zaváděli průmyslovou výrobu, proti cechům, tak se prosadí univerzity a další vzdělávací instituce, které pružně reagují na současný měnící se svět, oproti těm subjektům, jež tak nečiní.

 

 

Kant, genová technika a postmoderní mlčení

 

Michal Jamný

 

Na přelomu tisíciletí se naše společnost vážně začala zabývat etickými otázkami ve vztahu ke genové technice. Tento krátký esej se snaží vypíchnout některé „potenciality“ postmoderní filozofie k řešení uvedeného problému. Za výchozí bod úvahy zvolíme kantovské oddělení racionalit.

 

Od Kanta k postmodernismu

 

Osvícenství přichází s myšlenkou osvobození člověka z pout tyranů a utlačovatelů. Zakusit volnost nemá pouze jednotlivec, ale i různé oblasti života, které se dosud krčily pod církevním dohledem. Tak i věda po více než tisíciletém čekání může promluvit bez obav z perzekucí, inkvizičních tribunálů či cenzury. (U nás tento převrat asi s největší pravděpodobností lze datovat dnem vydání Tolerančního patentu).

Teoretickou základnu pro nastupující „věk Slunce a světla“ nabídne Immanuel Kant. Je bezesporu jeho velkou zásluhou, že separoval teoretický rozum od praktického. Oddělení oblasti vědomí od oblasti svědomí (rozdělení původního latinského pojmu consciencia) mělo přinejmenším dva důsledky: 1) zbavení vědy (a vůbec prostoru teoretického rozumu) oklešťujících praktik strážců ducha, tedy dostává se jí plné nezávislosti na hodnotových systémech jakými jsou filozofie, etika a náboženství, což pro ni prakticky znamená odbourání jakýchkoliv mezí jejího růstu a rozvoje. 2) lidskému svědomí (praktickému rozumu) nabízí vymanění se z okovů klasické tradice a vyproštění se ze sevření neautentického a shora přijatého způsobu chování. Od tohoto okamžiku měl být člověk bytostí zodpovědnou, jejíž smyslem je určit si rámec vlastní svobody. Jeho přívlastkem se stávají pojmy demokrat a zákonodárce. Zda a jak se to v přítomnosti naplňuje ponecháme v tomto eseji mimo diskusi...Raději se zaměříme na první zmíněnou skutečnost: dopad této separace racionalit na vývoj vědy.

Hegel vědom si rozporů, do kterých zcela oddělené oblasti lidského ducha (věda a etika) mohou upadnout, se pokusil ve svém moderním projektu o jejich přemostění. Mínil jím dialekticko-historické uskutečňování Ducha, který v průběhu svých (svobodně určených) světových dějin má dospět k sebepoznání. Vývoj věd se podle Hegela ubírá k jednotě a univerzalitě, na jejímž vrcholu bude stát filozofie zaštiťující unifikující optikou veškerou mnohost bádání, a zároveň představující jakési reflexní médium egocentrického a narcistního Ducha. Smysluplnost vědě propůjčovalo právě vědomí jednotného, tj. stejným směrem se ubírajícího odkrývání všech částí historicko-dialektického bytí dějin.

Západní svět žil tento ideál po mnoho let, až najednou se ukázalo, že vědy tak jasně nekráčí tímtéž směrem... Mezi ekologií a ekonomií se rozhořelo spousta neřešitelných sporů. Emise, ozónová vrstva, globální oteplování jsou témata, která traktují jedni i druzí opačně. Nelze najít společný jazyk, o společné perspektivě ani nemluvě. Život Ducha se zdá být ve vážném ohrožení. Moderní projekt se hroutí.

Ke slovu přichází postmoderna. Přináší novou zvěst (kterou asi vyčetla na posmrtném sarkofágu modernismu): „Hegelův Duch je zasypán pod sutí nesrovnalostí, pokusme se tedy z trosek zachránit alespoň jeho jednotlivé údy.“ Pro oblast teoretického bádání to znamená, že vědy budou navzájem separovány (a tím zproštěny nutnosti směřovat jedním směrem) a začnou žít svůj vlastní život. (To se nevylučuje s existencí hraničních disciplín – i ty touží po svojí nezaměnitelné identitě a svébytnosti). Svoboda, hegelovsky příslušející pouze jednomu subjektu (Duchu), se pozvolna rozpadá do velkého množství metodicky specifických svobod. Každý vědecký diskurs se tak stává zcela autonomní republikou na mapě lidského poznání. Koneckonců – co je na tom špatného?!

 

Od Kanta ke genové technice

 

I když někteří postmoderní autoři považují za svého duchovního otce právě Kanta (on byl tím, kdo se jako první odvážil mluvit o nepřekonatelné odlišnosti dvou racionalit na poli lidského ducha), žádný z nich by však neváhal jej kritizovat za nedostatečně progresivní přístup k svobodě vědeckého bádání. Ač mu otevřel dveře k rozletu, přece jej nezbavil tíže okovů strnulých pravidel středověké logiky. (Neboť kantovská pravidla rozvažovaní jakož i vnímání jsou svázána s lidskou přirozeností – proto se vyznačují neměnností; a příroda je podle něj pouze jiným pojmenováním pro výsek jasně determinovaného vědomí). Jím hlásaný statický apriorní aparát tak nutně stojí v cestě skutečné emancipaci diskursu z područí jiných věd (v tomto případě logiky).

Avšak netřeba čekat na postmoderní filozofy s takovými výtkami na adresu myslitele z Königsbergu. Již 19. stol. přináší jisté pochybnosti v otázce statičnosti a neměnnosti teoretického rozumu. Snad pod vlivem sílícího kontaktu s východními kulturami se objevuje stále více skeptických hlasů v otázce univerzality západní logiky a nepochybnosti kantovských apriori. Do čela kritiků se postavil Friedrich Nietzsche. Ne neměnný rozum, ale živoucí vůle je konstitučním nástrojem vědomí. Je to vůle toužící svobodně tvořit a organizovat materii světa, vůle k moci. Ona rozhoduje o tom, co je pravdivé a co není; ona se skrývá za každým vědeckým výrokem a promlouvá v rádoby chladných a naoko nezaujatých úvahách o metodologii. Vůle k moci se tak stává neodvratně osudem světa.

Nietzschova teorie však nehledala inspiraci výhradně na východě – i na západ již měla své předchůdce. Byl jím např. Francis Bacon, který již o 2 stol. dříve prohlásil, že vědění je moc. Tak karteziánská res cogitans nepředstavovala pouze nezainteresované oko vědce, ale byla především technickým konstruktérem, jenž nemá v úmyslu světu v jeho kráse a harmonii pouze nečinně přihlížet (jak to ještě činil středověký filozof), nýbrž chce jej ovládat. V podkladu novověké vědy tím pádem neleží hodnotová prostota, jak v to věřil Kant. Bádání je postaveno na fundamentu praktické využitelnosti poznatků k ovládání přírody (což představuje jediné apriori, jež je přijatelné i v pokantovské éře). Příroda je pod vládou techniky podrobena neomezené antropomorfizaci.

Podle Martina Heideggera je právě technika posledním výběžkem vůle k moci, jež se ujímá vlády jak nad vnější tak také vnitřní přírodou člověka. V tomto duchu lze Heideggerovu myšlenku aplikovat i na otázku genového inženýrství, které skutečně představuje třešničku na dortu vlády TECHNÉ nad lidskou podstatou. Jedná se o nejkrajnější důsledek kantovského oddělení etiky a vědy. Lidská bytost nemá být upravena jenom ideologicky, ale také geneticky. Technika má zasáhnout přímo fyzicky (a tím i nezvratně) do osudu lidské přirozenosti. Ideologicky pojatá vůle k moci zde nabývá jasných kontur špatně vyloženého nadlidství, což vede k divinizaci člověka; alespoň tedy některých mocných z lidského rodu. Člověk přestává být zázrakem života. Pozvolna nabývá kontur počítačového programu, který je možné podle potřeb (v našem případě vztahu nabídky a poptávky) měnit.

To sebou přináší nová, dosud nezakoušená rizika. Peter Sloterdijk varuje před problémy, které zde mohou vyvstat. Jeden z nich je rasismus; eugenika dobře známá z Třetí říše má potenciality k tvorbě společenských elit geneticky predisponovaných jedinců – mající za následek zvýhodnění (politické a ekonomické) jedněch na úkor druhých.

Další velkou neznámou je pro autora knihy „Pravidla pro lidský park“ samotná osoba, která by měla rozhodovat o tom, kdo (který zárodek) bude mít nárok na genetické úpravy, a jak bude nové lidství vlastně vypadat. Bude tímto rozhodčím politik, vědec, občan? I když odpověď u daného filozofa chybí, domnívám, že my se k ní můžeme odvážit. Ať to bude kdokoliv, vždy v jeho pozadí bude stát trh jako omniprezentní božstvo a konečný účel všech aktivit v útrobách vědeckých laboratoří. To mnohé napoví i o požadavcích na novou lidskou přirozenost.

Nemalé rozpaky v dnešní společnosti vyvolávají i netušené důsledky genových manipulací. Ano, mnozí vědci namítají, že genové inženýrství je zcela přirozenou činností, kterou už po mnoho miliónů let vykonává ultrafialové záření působící na živé organismy. Zde bych chtěl pouze upozornit na fakt, že se jedná o milióny let a ne o období jedné konjunktury na globálním trhu.

Stejně tak je možné namítnout, že už zde bylo vícero konceptů selekce a manipulace – snad lze za takový považovat i Platónův ideální stát, kde pro zařazení mladého jedince do společnosti platila velmi přísná eugenická pravidla. Jiným příkladem může být Sparta... Vždy se však jednalo pouze o lokálně omezené jednotky. V globalizovaném prostoru lze počítat při vzniku nějakých komplikací s mnohem masivnějšími nezamýšlenými důsledky.

A co na to říká postmoderní filozofie?

 

Postmoderní bloumání

Lyotard v „Postmoderní situaci“ hájí názor, že každému vědci by neměla být vlastní pouze denotativní řečová hra (tedy tvorba pozitivních faktů v rámci dané vědy), ale rovněž by si měl osvojit performativní řečovou hru: totiž schopnost tvorby rámce pravidel toho určitého vědního oboru. (Což je absolutní tečka za kantovským snem o zcela staticky determinované přírodě, neboť věda se stává zcela svobodnou, bez jakýchkoliv dosud platných obecných metodologických restrikcí. Na druhou stranu se právě tím naplňuje jeho osvícenského projektu o absolutní separaci praktického a teoretického rozumu). Lyotardova intence při takovéto proklamaci je zřejmá: Vědec již nemá být pouze úzce specializovaným odborníkem bez svědomí. Je nutné, aby začal tváří tvář nebezpečím svého počínání přemýšlet nad novými, zodpovědnějšími pravidly pro svůj výzkum.

Pod touto optikou se i otázka genové techniky jeví mnohem méně problematická. Vědci nebudou fixováni pouze na problematiku DNA, ale zaměří se i na bezpečnost a nerizikovost bádání. Přesto však se musím ptát, proč tedy ještě politici se musí obtěžovat s nějakým zákonem o zákazu klonování, když sami vědci jsou schopni tyto problémy řešit? Zdá se, že praxe vědecké laboratoře je poněkud odlišná od představ postmodernistů. Co je toho příčinou?

I když věda skutečně přejala s nástupem postmoderny rozvolnění herních (metodologických) pravidel, (umožňující mnohem progresivnější výzkum – tolik vítaný trhem hladovějícím po nových technologiích); automaticky to však neznamená, že by přejala i zodpovědnost. Vždyť kantovsky platí, že etika musí jít vědě z cesty (a naopak). Postmoderna, jež vystupňovala tuto pravdu ad absurdum, může těžko očekávat od zcela emancipovaných diskursů, že by se začaly zabývat problémy zcela odlišných věd. Proto taky ekologie prakticky nemá ekonomii co říci, poněvadž jejich hodnotové základny jsou zcela odlišné. Stejně tak, kdyby dnešní kosmologie přinesla konečný důkaz o neexistenci Boha, teologii by s největší pravděpodobností nezrušilo. Každá smysluplná rozprava se děje jenom uvnitř jednoho diskursu. Jinými slovy pravda je striktně omezená aktuální hranicí dané diskursivní disciplíny. V podstatě žijeme ve společnosti nietzschovsky-ideální; žijeme v čase, kdy svět se stal bajkou.

Signifikantní pro tuto bezradnost a bezzubost postmoderny se mi zdá být jedna z diskusí mezi Habermasem a Beckem, při níž první jmenovaný hájil dobré jméno dnešního filozofického mainstreamu; načež Beck – nezabývající se ani tak teoretickými myšlenkovými konstrukcemi, jako spíše konkrétními ekologickými problémy ironicky poznamenal: „Tak přestaňme o ekologické krizi mluvit, a pokud je to jenom problém diskursu, a ne skutečného světa, který vlastně neexistuje (je bajkou), tak se nám ty problémy samy rozplynou“.

Nějak podobně může asi postmoderní filozofie reagovat i na problém genové techniky. Peter Sloterdijk (kritik postmodernismu lyotardovského ražení) se ve výše zmiňované publikaci pokusil navrhnout sestavení určitého kodexu, který by se měl stát závazným pro vědeckou obec v oblasti genového inženýrství. Ale oprávněná je obava, která moc by byla schopna zajistit respektování jeho regulí. Od genového inženýrství samotného coby svobodného diskursu majícího svá vlastní pravidla to zcela jistě očekávat nelze...

Postmoderní filozofie tedy nejen, že není schopna nastíněné problémy řešit (to možná ale zas tak podnikem filozofie není), ale v mnohém je, pravděpodobně nezáměrně, i fabuluje (což je přímo v rozporu s láskou k moudrosti). Tvrdí – li, že problémy v oblasti ekologie, sociálna, genové techniky aj. jsou pouze výpovědi pravdivé jenom v rámci daných diskursů, umožňuje nám je odsouvat nebo alespoň traktovat přívětivější optikou: například skrze grafy poptávky a nabídky. Problémy hmatatelně dorážející na mé tělo umožní vyložit jako ne tolik závažné. Tak je možné přehlédnout katastrofu dějící se přímo před mými zraky.

Stoupenci frankfurtské školy (Marcuse, Horkheimer aj.) se svého času distancovali od positivismu a pragmatismu z toho důvodu, že pouze fixoval – skrze svůj zcela popisný a beztranscendentní charakter – tehdejší stav věcí. Chybějící přesah pro ně znamenal jasný ideologický náboj. Jak se ale stavět k filozofii dnes, která se už ne že nepokouší o změnu situace, ale která již nemá ani prostředky k jejímu odkrývání. Není tedy postmodernismus (multikulturně vnímavý a otevřenosti přející) přinejmenším ideologií!?

 

 

Podmínky trvale udržitelného rozvoje

 

Zdeněk Trinkewitz

 

Nesprávná východiska soudobých ekonomických teorií

Společným východiskem, na kterém staví bez výjimky všechny ekonomické teorie, počínaje anglickými klasiky a konče všemi soudobými ekonomickými školami je předpoklad, že všechny subjekty (fyzické i institucionální) se chovají egoisticky tak, že usilují o maximalizaci svého čistého příjmu nebo zisku. Všechny teorie předpokládají, že trh funguje podle objektivních zákonitosti, které se teoretikové snaží objevit a prokázat jejich fungování, které je prý nezávislé na přáních a případných snahách je ovlivnit nějakými hospodářskými taktikami nebo politikami jednotlivců, zájmových skupin nebo státních institucí.

Ačkoli jsou výchozí předpoklady všem teoriím společné je pozoruhodné, že různí teoretikové na základě jimi vytvořených teorií zákonitostí produkce a směny užitných statků docházejí ke zcela diametrálně rozdílným výkladům průběhu a důsledků ekonomických procesů a tím i k diametrálně rozdílným doporučením optimálního chování účastníků těchto procesů tak, aby dosahovali kýženého cíle, který je jim všem společný: maximalizace svých příjmů a zisků.

Svědčí o tom celá historie politické ekonomie, kterou velmi zdařile odborně a objektivně zpracovali pro dnešní ekonomickou veřejnost prof. Robert Holman a kol. v knize Dějiny ekonomického myšlení (2. vydání nakladatelství C.H.Beck, Praha 2001). Ale také velmi trefný komentář Jana Macháčka v HN z 8.10.2004: Nobelisté a prezidentské volby v USA. V něm se Macháček zamýšlí nad dilematem obou prezidentských kandidátů, jakou ekonomickou politiku mají hlásat ve své volební kampani a potom ji snad i realizovat v případě svého zvolení. Jmenuje a cituje čtyři americké laureáty Nobelovy ceny za ekonomii: Miltona Friedmana, Josepha E. Stiglitze, Vernona L. Smithe a George Ackerloffa, kteří vzájemně protichůdně hodnotí současný stav americké ekonomiky a stejně protichůdně proto i doporučují povolební směrování ekonomické politiky amerického prezidenta a jeho vlády.

Slabinou všech ekonomických teorií a zvláště liberálních a konzervativních je předpoklad, že ekonomické procesy se odehrávají v prostředí neomezených přírodních zdrojů, v podmínkách dokonalé konkurence na trhu a všeobecného dodržování pravidel poctivého podnikání. Při tom je evidentní, že žádná z těchto podmínek nikdy nebyla a nebude splněna. V počátcích kapitalistického ekonomického systému a vzniku klasických anglických ekonomických teorií to platilo v relativně dostatečné míře, ale dnes to platí jen velmi málo. To konstatuje i zmíněná Holmanova kniha v kapitole 19. o ekonomické škole veřejné volby.

Žádná z ekonomických teorií zatím nevzala na vědomí, že při dnešní početnosti a výkonnosti lidstva již nelze považovat přírodní zdroje Země za neomezené. Že dnes již zcela liberalizované podnikání podle zásad laissez faire a podle kritéria maximalizace zisku vede k trvale neudržitelnému vyčerpávání všech přírodních zdrojů včetně externalit (které zatím nejsou plně zahrnovány do nákladů podnikajících subjektů).

Jde vlastně o soudobé potvrzení obav Davida Richarda z nutné stagnace kapitalismu, kterou ve své době předpovídal z důvodu limitované úrodnosti půdy. Vycházel z varování svého současníka T.R. Malthuse, které bylo na počátku 19. století předčasné, protože netušil možnosti vědeckého a technologického pokroku století následujících. Dnes se však vrací ještě naléhavěji ve faktu limitovaných přírodních zdrojů celé planety. Světový fond pro ochranu přírody (WWF) zveřejnil 21. října 2004 zprávu, že již dnes lidstvo svojí planetu bezohledně plení, protože spotřebovává o pětinu více přírodních zdrojů, než je příroda Země schopna nahrazovat. Ekologičtí pesimisté jsou dokonce názoru, že v tomto směru již lidstvo překročilo mez, za kterou nelze úplnému zhroucení přírodního prostředí zabránit.

Ačkoli jsou tyto skutečnosti dostatečně a všeobecně známé, jsou vládnoucí elitou, rozhodujícími podnikatelskými subjekty a politiky, záměrně bagatelizovány, aby neohrožovaly jejich egoistické krátkodobé ekonomické a mocenské cíle. Nepřipouštějí si odpovědnost za přežití lidstva jako živočišného druhu a chovají podle hesla: „Po nás potopa“.

Aby jejich praktiky nebyly rušeny obavami a pochybnostmi ostatní populace lidí, jejich zákazníků a voličů, cíleně svádějí jejich pozornost na zástupné atraktivní zájmy a problémy. K tomu využívají zejména masmedia, která plně ovládají, a zaměstnávají myšlení lidí bulvárními aférami a nejrůznějšími pavědami a náboženskými idejemi a vnucují lidem konzum záplavy nepotřebných a škodlivých požitků.

Ekonomická věda a politika, které dnes chtějí skutečně převzít svůj podíl odpovědnosti za trvale udržitelný a zlepšující se život lidstva, musejí bezpodmínečně vycházet z limit přírodních zdrojů planety. Proto musí plně zahrnout do aktuální ekonomické teorie a do strategicky založených politických programů i nutnost ochrany těchto zdrojů.

To neznamená, že se tím požaduje zrušení svobody podnikání, zavedení direktivně plánovaného hospodářství a ekonomického dirigismu. Vyžaduje to pouze zkrocení kořistnictví, bezohledného k osudu budoucích generací lidstva. Nikoli všeobecným etatismem, ale pouze zákonným stanovením takových pravidel podnikání, rozdělování společenského produktu a soustavy ekonomických pobídek a sankcí (tj. institucí), které optimálně v globálním měřítku budou usměrňovat politický a ekonomický vývoj k trvale udržitelnému rozvoji. K rozvoji nenarušovanému periodickými hlubokými krizemi všeho druhu, které opakovaně snižují dosažitelný blahobyt harmonické (což neznamená rovnostářské) lidské společnosti jako celku.

 

Podmínky trvale udržitelného rozvoje

Známý český vědec a publicista MUDr. Koukolík zavedl pro soudobou populaci světa pojem homo sapiens stupidus. Vycházi z darwinistického názoru, že biologický druh, jehož schopnosti a jednání mu v daném prostředí nezajišťují optimální vlastní reprodukci, musí vyhynout. Hlavní výhodou člověka jako druhu homo sapiens sapiens byl v boji o přežití rozum a jeho využívání pro optimální zabezpečení vlastní reprodukce. Dnes se však tento živočišný druh globálně chová tak nerozumně, že překotně likviduje základní podmínky své existence a reprodukce, podle pesimistů možná již nevratně. Proto doktor Koukolík pozměnil jeho druhový název na homo sapiens stupidus. Současně s tím však dokazuje, že i v dnešních podmínkách globalizovaného postindustriálního světa je udržitelný rozvoj lidstva možný. Takový rozvoj již nebude spočívat v jeho početním růstu, ale ve zlepšování kvality života celé lidské populace při rozumné a humánní regulaci její početnosti.

Dnes je zatím vývoj lidstva živelný a poháněný pouze imperativem maximálního zisku globálního finančního a průmyslového kapitálu. To vede k bezohlednému rabování všech přírodních zdrojů planety a k iracionálnímu plýtvání vytvářenými produkty. Růst tohoto ekonomického systému je povzbuzován glorifikací a prosazováním konzumního stylu života (který je v USA označován za projev vlastenectví a ekonomické uvědomělosti občanů; podle sloganu: „Shop until you drop!“ – „Nakupuj dokud nepadneš!“) a nevázanosti chování lidského individua, což je vydáváno za skutečné naplnění jeho svobody.

Občanská společnost, pokud si uvědomí svojí odpovědnost za osud budoucích generací, musí proti tomuto neudržitelnému hédonistickému modu vivendi prosadit modus rozumný a trvale udržitelný. Takový, který bude založen na jiném pojetí kvality života lidí a bude tuto kvalitu zabezpečovat s ohledem na udržitelný rozvoj lidstva při konečných zdrojích planety co nejhospodárněji.

K tomu je však možno dospět pouze globálním politickým konsensem a vytvořením závazné nadnárodní legislativy a nadnárodních mocenských orgánů, které budou schopné dodržování zákonů vynucovat. To nelze považovat za utopii. Již dnes existují zárodky takového systému v rámci OSN, EU a v mnoha světových organizacích nevládních. Konají se různá fóra, hledající východiska z dnešní neutěšené situace typu pražské konference FORUM 2000 a podobných.

Z prvního FORA 2000 zmiňme alespoň názory emeritního profesora Harvardovy university Davida C. Kortena, publikované v týdeníku EURO č.47 z 25. listopadu 2002 pod titulkem: Místo peněz milujte život. Je nutno jít dále a houževnatě naznačenou cestou a postupně cílový systém trvale udržitelného rozvoje domýšlet, vytvářet a nakonec jej mezinárodním konsensem mocensky prosadit.

Liberální fundamentalisté (u nás ovládaní nekritickou vírou v ideje F.A. von Hayeka) se jistě ozvou s námitkami o sociálnímu inženýrství, etatistickém potlačování osobní a podnikatelské svobody a o ekonomické nereálnosti takového systému. Proti takovým námitkám je třeba uvést, že i demokratické a liberální politické systémy přistupují se souhlasem občanů k omezování jejich svobod v situacích, kdy je ohrožena sama existence svobodné společnosti. Již Římská republika při svém ohrožení dočasně omezovala moc senátu a občanská práva a předávala moc zvolenému diktátorovi. I všechny dnešní demokratické státy mají v ústavě institut výjimečného stavu. USA dnes omezují občanské svobody a posilují represivní složky státu v reakci na ohrožení mezinárodním terorismem.

Ve smyslu citované zprávy WWF a četných jiných varování a zpráv ekologů, je dnes celá lidská populace na Zemi ve stavu počínající nezadržitelné celosvětové krize, ohrožující její existenci. Za této situace je naprosto nezbytné, bez prodlení vyhlásit výjimečný stav pro celou planetu Země, vypracovat a prosadit globální krizové zákonodárství pro nastolení stavu udržitelného rozvoje světa. V této situaci musí být hlavním úkolem teoretické ekonomie, navrhnout ekonomický a politický systém, který by zabezpečil trvale udržitelný racionální rozvoj lidstva, při maximálním respektování lidských práv, svobodného trhu a soukromého vlastnictví.

 

Naznačím návrh takového systému, který dělí lidské potřeby na:

 

Vysvětlivky k tomuto velmi zjednodušenému schématu:

 

Co je míněno podmínkou „v racionální míře“?

Začneme-li u potravin, je tím míněna taková globální suma potravin, která zajišťuje racionální výživu všeho obyvatelstva světa. Ta je již dnes nepochybně zabezpečena, ale v důsledku nerovnoměrné ekonomické výkonnosti světových regionů, nedostatečné pomoci bohatých části světa částem chudým a různým protekcionistickým mechanismům (bránícím volnému pohybu všech výrobních faktorů) se v některých regionech potravin katastrofálně nedostává a v jiných je jejich produkce bržděna a přebytky jsou ničeny.

Nutnou spotřebou energie a surovin se rozumí jejich racionální používání pro krytí nutných potřeb lidstva. Znamená to uplatňování stále energeticky a materiálově úspornějších a účinnějších technologií jejich produkce pro spotřebu jak konečnou, tak i výrobní. Technologický pokrok umožňuje dosahovat stále nižších spotřeb těchto zdrojů na jednotku produkce i na hlavu populace.

U všech spotřebních předmětů by měla být zabezpečována vysoká životnost, trvanlivost a spolehlivost a upuštěno od neustále uměle vyvolávaných módních změn, které nutí spotřebitele, aby pod jejich nátlakem ničili ještě funkční předměty a pořizoval si nové.

Ve veřejném školství, financovaném státem, musí být zaručeno racionální vzdělání, založené pouze na ověřených vědeckých poznatcích a poskytující žákům pravdivé, otevřené a objektivní informace o všech existujících názorových proudech. Školy, které nesplňují tyto principy, nesmí požívat žádné podpory ze strany státu a nesmí nahrazovat povinné školní vzdělání. Smí být provozovány jen jako soukromé, ale pouze pokud nevyučují věci společnosti nebezpečné a jako takové zákonem zakázané.

Všeobecná zdravotní péče musí být každému garantována státem ve stupni, kterého dosáhlo vědecké poznání, ale který zároveň dovolují ekonomické možnosti společnosti v konkrétním regionu, při maximální racionalitě a hospodárnosti této péče. Standardní stupeň garantované zdravotní péče musí být vždy a všude stanoven zákonem. Nadstandardní péče může být pouze soukromou záležitostí (včetně individuálního zdravotního pojištění) nebo předmětem dobročinných činností.

Podobně je tomu s péčí sociální, která nesmí být zneužívána a musí být též maximálně efektivní.

Společensky potřebné je takové využívání volného času, které rozvíjí duchovní i fyzické síly a schopnosti lidí. S rozvojem vědy, technologie a produktivity práce poroste neustále souhrnný volný čas populace, který není nutný pro zabezpečení potřeb společnosti. Tento čas je nutno využit nejen pro zdravou zábavu a sebevzdělávání, ale také jej zaměřovat do dobrovolné bezplatné společenské činnosti, zvyšující potenciál služeb, které jinak zajišťuje stát za úplatu z rozpočtových prostředků.

výrobní spotřebě energie je třeba dodat, že fosilní neobnovitelné zdroje bude přípustné využívat jen v nejnutnější míře v případě jejich nenahraditelnosti. Limity těžby musí být stanoveny zákonem. Prioritní je maximální využívání technologií recyklování a využívání odpadů (včetně „odpadní“ energie) a používání surovin a energií obnovitelných.

Všechny ostatní potřeby musí být považovány za zbytné (patřící do pravého sloupce tabulky), jejichž uspokojování nebude stát podporovat, ale regulovat způsobem, který stanoví zákon. Nejpoužívanější formou regulace by měla být ekonomická destimulace zdaněním formou diferencovaných a progresivních spotřebních daní.

 

Dále se pokusme popsat politické podmínky, nástroje a metody, které by měly umožnit realizaci výše popsaných požadavků.

 

Politické zabezpečení udržitelného rozvoje

Předpokládá modernizaci a racionalizaci OSN tak, aby měla globální zákonodárnou i výkonnou moc, aby zvýšila svojí výkonnost a zbavila se přebujelé a parazitující byrokracie. V oblasti mocenské předpokládá modernizaci Rady bezpečnosti, která by napříště měla vždy odrážet faktický stav politické a ekonomické váhy rozhodujících regionálních mocností. Proto je žádoucí její neprodlené rozšíření o SRN, Japonsko, Indii a později i o reprezentanty Jižní Ameriky a Jihovýchodní Asie, Brazílii a Indonésii.

 

Politickými nástroji modernizované OSN by měly být:

 

Regionální orgány budou vytvářeny na principech přímé demokracie (po vzoru ústav USA a Švýcarska).

Zákaz výroby a držení zbraní hromadného ničení mimo stálé členy Rady bezpečnosti OSN (dnes NATO, Rusko, Čína, po rozšíření RB i Indie) s bezpečným mechanismem jejich použití pouze při jednomyslnosti v RB.

Vytvoření Analytického a prognostického institutu při sekretariátu OSN, který by ve spolupráci se špičkovými vědeckými pracovišti celého světa připravoval doporučení pro globální legislativu i exekutivu.

Regulace natality musí být rozdílná pro vyspělé země a pro rozvojové země. Ve vyspělých zemích znamená podporu optimálního zvýšení natality státní legislativní i ekonomickou politikou. V zemích rozvojových je nutno podle regionálních historických, kulturních a ekonomických podmínek natalitu citlivě regulovat tak, aby se postupně vytvářely podmínky pro vyrovnání jejich civilizační úrovně s regiony nejvyspělejšími (osvětou a ekonomickou stimulací za účinné pomoci bohaté části světa).

 

Řízení migrace.

Migraci nesmí být zabraňováno absolutně, ale musí být racionálně regulována ku prospěchu všech: výchozích zemí, migrantů i zemí cílových. Je nutno důsledně naplňovat liberální princip svobodného pohybu výrobních činitelů.

Příchod migrantů bude vytvářet konkurenční tlak na místní obyvatelstvo a proto musí být souběžně přijímána preventivní opatření pro zabránění vzniku krizových jevů a sociálního napětí a střetů. Přicházející migranti musí přijmout bez výhrad životní styl nové domoviny a místní politické orgány a obyvatelstvo jim k tomu musí poskytnout veškerou pomoc. Což neznamená, že se migranti vzdají své národní kultury, jazyka a náboženství, ale nemohou požadovat jejich praktikování v rozporu s místní legislativou a životním stylem.

 

Výše uvedené zjednodušené schéma doplňme ještě podrobnějšími vysvětlivkami:

 

- Všechny státy musí mít demokratickou ústavu, volený zákonodárný parlament a nezávislé soudy. Musí dodržovat definované minimum lidských práv a usilovat o jejich postupné úplné uplatnění.

- Nadnárodní mocenské orgány jsou povinny vynucovat prve uvedené požadavky optimálními prostředky; až po ozbrojenou intervenci, schválenou kvalifikovanou většinou (např. 80%) RB.

- Produkce statků a jejich nabídka musí probíhat naprosto liberálně a tržně, jen s dočasnými ohledy na nerovnoměrný stupeň ekonomického rozvoje regionů, a při důsledné legální regulaci neracionální spotřeby.

- Zákaz ničení již vyprodukovaných statků a jejich povinný prodej za tržní cenu do státních rezerv (i když při neprodejnosti na trhu bude jejich cena hluboko pod výrobními náklady). Tyto statky bude státu dovoleno využívat pouze pro humanitární a sociální pomoc.

- Rovné konkurenční podmínky musí být zaručeny zákonem, soudní a výkonnou mocí.

- Budou zakázány jakékoli formy dotací, celní ochrany a daňových úlev pro všechny producenty.

- Upadajícím podnikům bude poskytována ochrana jako v USA podle Act. 11.

- Budou globálně uzákoněna práva zaměstnanců podle dohody s ILO a zabráněno všem formám sociálního dumpingu.

- Bude zavedena jediná globální měna a zřízena centrální banka (podle vzoru Fed v USA), aby byly vyloučeny peněžních spekulace a daňové úniky.

- Nebude usilováno o plnou zaměstnanost všech práce schopných. Podle podmínek regionů bude zákonem postupně dále zkracována pracovní doba s cílem optimálního stupně zaměstnanosti. Všichni dlouhodobě a trvale nezaměstnaní obdrží sociální důchod s podmínkou dobrovolné nebo povinné společensky prospěšné aktivity podle regionálních podmínek. Neplniči této podmínky obdrží jen věcné plnění sociální pomoci formou hromadného stravování, nezbytného ošacení a ubytování, .

 K tomu budou využívány přebytky produkce (při zákazu jejich ničení zákonem), které regionální exekutiva nakoupí za tržní cenu do svých rezerv.

- Legislativa i exekutiva bude podporovat rozvoj neplacených veřejných aktivit jednotlivců.

- Sociální důchod na úrovni aktuálního minimálního životního standardu je zaručen všem ze státního rozpočtu. Zaměstnanecké důchodové, úrazové a nemocenské pojištění je povinné a je spravované veřejnoprávním důchodovým fondem, garantovaným a kontrolovaným státem.

 Další připojištění u komerčních pojišťoven je čistě soukromou záležitostí občanů.

- Regulace trhu bude prováděna pouze legálními ekonomickými nástroji, zejména:

                         - progresivní daní z osobních příjmů

-          progresivními spotřebními daněmi na neekologickou a luxusní spotřebu

-          důsledným zpoplatněním všech těžeb neobnovitelných surovin a externalit

-          povinnou nabídkou celé produkce na trhu za tržní cenu (ničení nadprodukce je trestným činem).

http://trinkewitz.webpark.cz

trinkewitz2@volny.cz

 

 

Nový revoluční subjekt?

(Stručná poznámka na okraj diskuse o technoparty na Tachovsku)

 

František Neužil

 

Ani v levicovém hnutí neutichají diskuse o červencové technoparty na Tachovsku, kterou rozehnala policie. Objevují se různé názory na to, zda hnutí milovníků technohudby představuje či nepředstavuje kulturní a civilizační alternativu nynější společnosti. Pokud se nemýlím, tak například docent Radim Valenčík je přesvědčen, že hnutí technařů opravdu představuje ve smrdutém rybníce českého lumpenkapitalismu jakýsi „ostrůvek pozitivní deviace“. Naproti tomu profesor Jan Keller říká, že technaři vůbec nechtějí měnit systém, že jsou naopak zcela vědomou součástí systému a jejich snaha bavit se a tančit při stereotypním rytmu tehchnohudby zapadá do logiky rodově-kmenového, mytologického vědomí a sebevědomí, jež plodí orgiastické kulty, v nichž se rozplývá individualita lidské osobnosti.

Při prohlížení knihovny na chalupě jsem zcela náhodou objevil více než třicet let starý článek sovětského filosofa Jurije Davydova „Mystika potrebitělskogo soznanija“, který vyšel v časopise Voprosy literatury č. 5/1973. Tento článek přeložil do češtiny Ladislav Zadražil a vyšel pod názvem „Mystika spotřebního vědomí“ v časopise Světová literatura č. 5/1974, str. 235 – 256. (Mně osobně by se více než „spotřební vědomí“ líbil výraz „konzumní vědomí“). Myslím si, že obsah zmíněného článku je velmi zajímavý právě v souvislosti s diskusí o sociálně revoluční či sociálně konformní povaze hnutí milovníků technohudby a minimálně stejně tak aktuální, jako byl v době svého vzniku.

Davydov píše, že konzumní vědomí „se zdaleka neprojevuje jen v přízemní rovině masové spotřeby a jí podmíněné „masové kultury“ státně monopolistického Západu. Proniká (a nikoli neúspěšně) i do oblasti náboženství a filosofie, morálky a práva, stojí u zrodu módních náboženství a „myšlenkových pochodů“, zvyků i stereotypů chování. Nečekané plody přináší i na politickém poli: například v podobě „revolučnosti“ nového typu, usilující o spojení politické revoluce s revolucí sexuální a kladoucí rovnítko mezi Vzpouru a Orgasmus. Toto vědomí si samozřejmě vytváří i příslušné umění a literaturu; zdaleka se přitom neomezuje pouze na sféru výlučně masové umělecké kultury.“ (str. 235). A Davydov pokračuje: „Zvláště naléhavá je konkrétní aplikace pojmu „spotřební vědomí“ v těch případech, kdy máme co činit se „sublimací“ běžných spotřebních snah v komplikovanějších a kultivovanějších formách společenského vědomí. Při podobných „sublimacích“ dochází vždy k jistým paradoxům. Například to, co na běžné spotřební úrovni figurovalo jako „životní próza“, která se ovšem omrzela, vydává se na rafinované spotřební úrovni za „revoluční požadavek“, jehož realizace znamená „skok“ do nové sociální dimenze. Nebo zase to, co se na běžné spotřební úrovni praktikuje jako elementární (a proto už trochu fádní) „sex“, přechází na rafinované spotřební úrovni v rafinovanou „rozkoš z nenávisti“: v sadismus, masochismus atd. Při všech těchto proměnách je důležité nepouštět ze zřetele původní univerzální spotřební zaměření, které je i nadále „rovno samo sobě“ a zajišťuje tak souvislost všech svých uvedených modifikací se „spotřebním vědomím“, s celou „spotřební společností“. Při takovém přístupu k problému se nečekaně obnaží vnitřní příbuznost rozličných proudů „subkultury“ západní mládeže, jež se ve stádiu své „krystalizace“ stavěly navzájem do protikladu a pak se postupně za poslední desetiletí jeden za druhým vystřídaly: hippies, gamleři, beatníci a „nová levice“. Přitom vychází zároveň najevo, jak jsou si paradoxně blízké pozice na první pohled tak různorodých idolů současné západní mládeže, jako je Herbert Marcuse a Marshall McLuhan, Norman Mailer a Franz Fanon, Susanne Sontagová a Hans Magnus Enzensberger, Chester Anderson a Peter Handke.“ (str. 236).

Přízemní dychtění po smyslových požitcích v nejširším slova smyslu se v současné kapitalistické společnosti sublimuje v cosi na způsob náboženské víry – víry v božskou podstatu rozkoše, a to jakékoli rozkoše, už jenom proto, že je to rozkoš. Přitom toto náboženství – nejpřesněji by se dalo označit za náboženství hédonistické – má určité mystické jádro i jemu odpovídající esoterický kult. Americký divadelní soubor „living-theatre“ sehrál představení pod názvem „Ráj – hned teď!“. V této formulaci je vyjádřen veškerý smysl konzumní hodnotové orientace přeměněné v mystický náboženský kult: člověk má usilovat o jakoukoli myslitelnou slast „hned teď“. Ve slovním spojení „ráj hned teď“ je třeba klást důraz právě na ono „hned teď“. „Ráj“ se má totiž zrodit v okamžiku, kdy přestaneme odkládat uspokojování potřeb rozkoše „na zítřek“ a začneme je uspokojovat rovnou na místě, „tady a teď“. Ideologové „ráje hned teď“ hovoří o tom, že ve druhé polovině dvacátého století došlo ve vyspělých kapitalistických zemích k souběhu čtyř revolucí: „revoluce sexuální, elektronické, umělecké a psychedelické".“ Tím vznikla naprosto reálná možnost uspokojovat všechny lidské potřeby rozkoše bez výjimky, aniž by je bylo třeba odkládat na lepší časy.

Sexuální revoluce se postarala o odstranění všech zábran v oblasti erotiky, které vytvořila náboženská tradice, buržoazní právo a buržoazní morálka. Psychedelická revoluce, spojená s rehabilitací narkotik, se postarala o likvidaci „tabu“, jejichž nositelem je individuální lidské vědomí, zabraňující člověku v jeho touze plně se oddat slastem. Umělecká revoluce, která odstranila zastaralý typ lidského vnímání, se na jedné straně o první dvě revoluce opírá, na druhé straně je dále prohlubuje – odhaluje nové možnosti slasti, jež v sobě tají sféra umění. Elektronická revoluce pak proměnila náš svět ve svět bez prostoru a času, svět „absolutní současnosti a věčného teď“, jinak řečeno, ve svět „zastaveného okamžiku“, užijeme-li Goethova symbolu.

Zde můžeme pochopit ideologii beatníků a hippies, jejíž esoterickou formulí je právě hédonistický „ráj hned teď“. Beatníci jsou ti, kdož by si přáli zastavit okamžik blaženosti, osvobodit jej, osvobodit sebe sama, své vědomí a paměť od všeho toho, co by znemožnilo adekvátní prožitek slasti, co by jej překrylo vzpomínkami na minulost nebo myšlenkou na budoucnost, starostí o osudy nejbližších či dokonce o svůj vlastní osud. Hippies prý žijí v „obrovské přítomnosti“, kde není místa pro minulost ani pro budoucnost, pro individuální vědomí a sebevědomí, paměť a plánovité záměry. Chtějí jen pouze „být“, přičemž v jejich pojetí se bytí rovná slasti, která je osvobozena od „práce a povinnosti“, spatřují v naprostém odmítnutí všech povinností a závazků – politických i mravních – jedinou možnou „ctnost“.

Zde máme myšlenkové jádro soudobého hédonismu, podle něhož je bytí totožné s rozkoší, a přitom nikoli s každou rozkoší, ale právě s rozkoší smyslovou, či dokonce přesněji s rozkoší fyziologickou. Neboť fyziologická rozkoš je ve shodě se zřetelnou vulgárně materialistickou orientací soudobého hédonismu daleko více „jsoucí“, má mnohem vyšší „ontologickou kvalitu“. Neboť pouze smyslovou, fyziologickou rozkoš lze představit jako „věčnou přítomnost“ bez minulosti a budoucnosti, jako „zastavený okamžik“ dokonalé rozkoše. Ve světle těchto axiomat hédonistické mystiky se stává plně pochopitelným vyhroceně nepřátelský vztah beatníků, hippies a soudobých proroků moderních náboženských proudů k času jako takovému – vztah na první pohled zcela absurdní, úsilí zahrnout čas do sféry „převráceného vědomí“. (tato pasáž viz str. 237 – 239).

Byl to Freud, kdo první zahovořil o tom, že základem lidské psychiky je „id“, „ono“, které se řídí principem slasti. Freud však zároveň také postuloval princip reality, jímž se řídí naše bdělé, denní vědomí, naše „já“. Tento princip reality překonává „sexuální revoluce“, jež chápe sexuální vztahy jako mystický kult, náboženský rituál. Zde však ihned vychází najevo nová okolnost. Jestliže, jak ironicky poznamenal Heine, k vykonání dobrého skutku stačí jediný člověk, kdežto ke hříchu je už zapotřebí alespoň dvou, pak k tomu, aby se z hříchu stal kultovní obřad, je zjevně i dvou lidí málo. Musí tu být přinejmenším ještě někdo třetí, čtvrtý, pátý, šestý atd. A právě zde se v lůně hédonistické mystiky objevuje potřeba „kolektivu“, chápaného jako určitý nerozčleněný – stádní – útvar, jako fantastický „rod“, složený z lidí, kteří jsou navzájem spjati v minulosti naprosto nepředstavitelnými sexuálními vztahy. Tento kolektivní, rodový princip má přitom v rámci hédonistické mystiky druhotnou, podružnou povahu, v poměru k principu slasti, jež zde figuruje jako princip nejvyšší, základní a ústřední. „Rod“, „občina“ se zde jeví jako nástroj, jímž se člověk v kolektivní extázi „osvobozuje“ od individuálního vědomí – a svědomí – , bránícího stupňování rozkoše. Noví mystikové, kteří dospěli k závěru, že sexuální rozkoš, prožívaná „kolektivně“, „na veřejnosti“, se zmnohonásobuje pocitem „prvobytné kolektivnosti“, znovu objevili „pravdu“ starověkých bakchanálií – a některých indických sekt. Aby k takovému prožitku vůbec mohlo dojít, je ovšem vskutku třeba vzdát se v sexuální sféře jakéhokoli „výběru“, vzdát se „zjevně zastaralé“ snahy vidět v jiném člověku něco neopakovatelného a jedinečného: individualitu, osobnost. Mystika konzumního vědomí odvrhuje všechny tyto „archaismy“ naprosto stejně, jako se jich vzdává masová, standardizovaná průmyslová výroba. (viz str. 240 – 242).

Extatickému rozplynutí individuálního vědomí v „kolektivním nevědomí“ napomáhá dále „psychedelická revoluce“, objevující před vědomím „nové horizonty“ a především „umělecká revoluce“. Neboť pouhá přítomnost v davu ještě nestačí, aby se člověk úplně a beze zbytku zřekl vědomí vlastního já, aby se rozplynul v „kolektivním nevědomí“, které má schopnost uvést jej do „ráje hned teď“. Tady musí přijít na pomoc umění, ovšem ne jakékoli umění, nýbrž to, které je dionýským mystériem, schopným uvést člověka do kolektivního orgasmu. Takovým druhem umění je především rocková hudba, již povyšuje hédonistická mystika na jakýsi univerzální princip světa. Skladatel rockové hudby má hrát „na tělo diváka jako na poslušnou kytaru“. Právě „na tělo“, a ne na duši, neboť „duše“ není přitom vůbec zapotřebí: princip rockové hudby je způsob, jak „překonat“ individuální vědomí, pohroužit člověka do kolektivní, „rodové“ slasti „ráje hned teď“. Rockový koncert jako dionýský rituál je rituál přinášení oběti: je obětován, zabit individuální princip nebo to, co jej symbolizuje, aby mohla propuknout extatická rozkoš z hromadného „vplynutí“ do „kolektivního nevědomí“. Rockový Orfeus rozbíjí ve vrcholném okamžiku koncertu svou kytaru a hází její kusy mezi publikum, aby mu dal tímto způsobem na srozuměnou, že se zříká umění i sebe sama jako umělce, protože teď, kdy má pokračovat orgiastický rituál, už není zapotřebí ani umění, ani umělce jako jeho představitele. „Estetickým fenoménem“ se stává už sám extatický dav coby „totální jednota“, kolektivní anonymita, nepřipouštějící žádnou „partikularizaci“, žádný „osobnostní princip“, ochotná a schopná obětovat každého, kdo by se jej proti ní pokoušel obhajovat. Čin rockového Orfea, který se zříká své kytary, svého umění i své osobnosti, může být v jistém slova smyslu vykládán i jako rozumný akt sebezáchovy. Neboť dav ve stavu extáze odmítá připustit, že by existovalo něco vyššího, než je on sám. A do svého bakchantského chorovodu přijme jen toho, kdo mu dokáže, že je sním jedno tělo. Dav může snést v podobě svého idolu, aniž by propadl zjevné snaze ho rozdrtit, „anihilovat“ , pouze svou vlastní podobu. (viz str. 244 – 249).

O Davydovově článku by bylo možné pojednat ještě mnohem obsáhleji, myslím však, že i tento stručný nástin postačí. V době, kdy Davydov psal svůj článek, mělo buržoazní konzumní vědomí, sjednocující vulgární materialismus se stejně vulgární hédonistickou mystikou, ještě určitý levicový, antikapitalistický politický nádech, který však časem zcela vyvanul. I z toho důvodu si myslím, že o názoru, podle něhož představuje hnutí milovníků technohudby jakýsi „nový revoluční subjekt“, lze s úspěchem pochybovat. Hlavní důvod je ovšem ten, že kapitalistická liberálně tržní ekonomika je na své poptávkové straně založena na stimulaci masové spotřeby a masového konzumního vědomí, jež v sobě zákonitě obsahuje tendenci k rozplynutí lidské individuality a opravdové svobody osobní volby ve falešné, převrácené a odcizené pseudokolektivitě buržoazní společnosti i k uskutečňování oněch čtyřech „revolucí“, o nichž se zmiňuje Davydov. (Stačí se jen podívat na „uměleckou revoluci“, kterou provádějí různé „reality show“ v televizní tvorbě). Různé hypermarkety a supermarkety – to jsou ony chrámy, v nichž každý den probíhá dionýský hédonistický rituál, v němž je princip lidské individuality obětován bohu mamonu …A ještě jedna poznámka na úplný konec: čtenářům časopisu Marathon by vůbec neškodilo, kdyby častěji studovali práce sovětských filosofů. Namátkou mi na mysl přicházejí jména Iljenkov, Kopnin, Šinkaruk, Bosenko, Byčko, Kušakov atd.

 

 

Použití pojmů k vyjasnění sporných otázek

(na příkladu pojmu "Kapitál")

 

(Pokračování)

 

Radim Valenčík a kol.

 

Ještě další krátký úvod

 

Od dokončení minulého čísla, ve kterém je stručný úvod k dané problematice, jsem obdržel další příspěvky a podněty. Materiál, který jsem připravoval pro toto číslo, se rozrostl. Navíc se při zpracování příspěvků ukázaly další aspekty dané problematiky, zejména v souvislosti s metodologickým kontextem. Ne vše se mi podařilo natolik dotáhnout do vyzrálejší podoby, aby mohlo spatřit světlo světa již v tomto čísle. Proto připravuji ještě další pokračování, dotažené zejména do metodologické oblasti, které - aspoň tak doufám - vhodně zapadne do nové koncepce Marathonu, kterou připravujeme od dalšího roku. Nyní již k vlastní problematice.

 

Rozbor pojmu "kapitál" a návazné otázky

 

Zde je přehled definic či vymezení pojmu "kapitál", které jsem dostal. Uvádím je v tom pořadí, ve kterém přišly. Na závěr připojuji svoji. To nejdůležitější je podtrženo mnou. Rozbor, komentář k rozboru a objasnění smyslu ankety následující po prezentaci jednotlivých příspěvků.

 

001:

Pod pojmem "kapitál" si vybavím souhrn všech prostředků, které se mi nějakým způsobem zhodnocují, pokud se nezhodnocují (leží ladem), nejde podle mého o kapitál. Peníze (klasika), nemovitosti (pronájem, případný prodej, ale tím přicházím o kapitál nemovitosti a získávám peníze, které lze použít jako kapitál), movitosti (pronájem, využití - stroje, PC, atd.), práce, půda, know-how. Dalo by se to více rozvést a popsat, ale myslím, ze to vystihuje, co si pod pojmem "kapitál" představuji.

 

002:

Jako laický (nikde neokopírovaný, nekonzultovaný a pro nedostatek času zatím ani kriticky neanalyzovaný) výkop k eventuální další diskusi u skleničky sděluji, že se v nejširším smyslu slova jedná o "souhrn všech hmotných i nehmotných aktiv využitelných k dosažení cíle".

 

003:

Díky za důvěru: Upozorňuji na problematiku interpretace kteréhokoli pojmu (i slov). S tím, že i pojem "vágní" je vágní (Prof. Carnap). Kapitál - materiální či duchovní hodnota, obohacující původní hodnotu či ocenění, a to v procesu tzv. realizace, tj. uplatnění této hodnoty v životě, ve výrobě, ve službách (včetně informačních, bankovních, sociálních atp.), v umění. V různých oborech je předmětem bádání, spekulací myšlenkových a věcných (materiálních). Např. kapitál ekonomický, věkový (stáří, mládí), lidský, výtvarný atp. - vše v bohatých strukturách smyslu a významu tohoto pojmu.

 

004:

V rychlosti mě napadlo pět krátkých definic pojmu "kapitál":

- výrobní faktor - prostředky vstupující do výroby,

- souhrn finančních prostředků,

- souhrn aktiv,

- souhrn pasiv,

- souhrn veškerých hmotných i nehmotných aktiv, vč. duševního vlastnictví (jako licence, dovednosti, know-how apod.).

 

005:

Pojem kapitál má množství příbuzných významů v ekonomice, financích, účetnictví,… např. lidský kapitál, individuální kapitál, sociální kapitál, vzdělávací kapitál, finanční kapitál atd. Každý z nás od dětství disponuje obrannými prostředky proti poškození slunečním zářením. Dermatologové nazvali tento komplex prostředků "sluneční kapitál". Tento kapitál je individuální a neobnovitelný. Jeho poškození vzniká působením slunečního záření (které se skládá z různých druhů různě energeticky aktivních paprsků) na naši pleť. Toto pojetí kapitálu je inspirující a možná tedy k závěru: Kapitál je bohatství či právo na hmotnou či nehmotnou věc člověka. Ale míra či výše kapitálu každého závisí na samotné schopnosti využít jej co nejefektivněji. Co pro jednoho může znamenat velký přínos, jiný svou nevědomostí či nechtěností nechává svůj kapitál „ležet ladem“.

 

006:

Posílám větu ke kapitálu, ale neberte je vážně…mám asi úpal: Kapitál může nabývat různých podob a vystupovat v roli vstupů i výstupů, je to hodnota, která může tvořit a rozmnožovat další hodnoty, kapitál v jakékoli podobě podporuje tvůrčího ducha a smysluplnost lidského úsilí a existenčního snažení.

 

007:

Jsa těsně před dovolenou, mám málo času a tedy musím být stručný. Nejstručnější definice která mne právě teď napadá je: Kapitál je potenciál. Pro účely ekonomie (a o to tu asi kráčí) je třeba dodat že potenciál realizovaný. Podle účelu pro který pojem potřebujeme pak definici rozšíříme o předmět, tj. čeho že to je potenciál (a tím samozřejmě vlastní pojem kapitál zúžíme). Tím se připravíme o většinu možností využití matematického aparátu a vydáme se směrem k filosofii (každý správný filosof si definuje pojmy tak, aby se mu "hodily do krámu") - a statečně tak přiznáme, kam že ta ekonomie opravdu patří. Poměrně konzervativní (a s klasiky kompatibilní) rozšíření je například: Kapitál je realizovaný potenciál sebereprodukce.

 

008 (Václav Štědroňský - jméno uvedeno se souhlasem autora definice):

Kapitál – soustředění, koncentrace něčeho, se schopností vytvoření nové hodnoty něčeho (obecně bohatství). Lidský výkonnostní potenciál, se kterým lze disponovat.

Lidský kapitál (human capital) – souhrn výdělečně činných osob a jejich schopností – rovněž jako lidský potenciál. Zásoba znalostí a dovedností ztělesněných v lidech určité společnosti (státu), žijící na určitém území. Je výsledkem tradice, vzdělání a poznatků získaných praxí. Pokud lidský kapitál ohodnotíme v penězích, má smysl tvrzení „investice do vzdělání a výcviku jsou stejně hodnoceny, jako investice do věcného kapitálu (G.S.Becker)“.

Kulturní kapitál – společenská forma získaných předpokladů jedince nebo skupiny k dosažení určitého cíle – sociálního postavení (statutu).

Kulturní kapitál, jako nástroj přivlastňování symbolického bohatství, které je společností vyhledáváno a přeměňováno na nástroj vstupu do vládnoucí vrstvy (Bourdieu). Z toho vyplývá (lze dovodit), že míra kulturního kapitálu jednotlivce je do jisté míry dána akumulací v rodině (domácnosti). Kulturní kapitál se tak podílí na autoreprodukci společenských vrstev, ale současně působí jako prostředek jejího narušování a jeví se jako jeden ze zdrojů vertikální sociální mobility.

Sociální kapitál (social capital) – suma aktuálních i potenciálních zdrojů, které může určitá osoba využívat k dosažení společenských cílů. Má se na mysli známosti, styky, uznání. K aktivnímu využívání sociálního kapitálu je třeba zpětná vazba („sociální směna“), závislá na síti, kontaktech těch, s nimiž navazuji kontakty. Komunikace a zpětná vazba je podstatným, specifickým znakem pro sociální kapitál. Bez toho, že jedince vyvolená sociální skupina „vezme“, bude s ním dále komunikovat a respektovat jeho postavení, reprodukční funkce sociálního kapitálu nefunguje. Vysvětluje to mimo jiné vznik elit, privilegovaných skupin, ale i klubů (často snobských atd.).

Závěr: Lze shrnout, že kapitál je nástroj k přivlastňování bohatství (statků), byť symbolických. Funguje v podmínkách konkrétní společnosti (státu) na základě tradic, zděděného fiktivního i skutečného bohatství. Působí jen jako společenský faktor a takto pojímán, vykazuje jisté autoreprodukční schopnosti.

 

009:

Jak definovat pojem "kapitál"? Nelze uvést pouze jedinou definici, protože různé přístupy pohlížejí na kategorii kapitál naprosto odlišně, mají různé "brýle" a především explicitně či iplicitně (a nezáleží na tom, zda záměrně či nevědomě) vyjadřují různé zájmy - viz rozdílná světonázorová, filosofická, ideologická či metodologická východiska. Podle marxistů je kapitál společenský výrobní vztah s různými podobami, podle mainstreamové ekonomie je kapitál nejobecněji aktivum, na jehož získání musím obětovat současnou spotřebu, aby se zvýšila budoucí spotřeba, konkrétněji pak kapitál představují 1) kapitálové statky (= přibližně kapitál jako výrobní faktor, zde je ještě problém meziproduktu apod.), 2) finanční aktiva (méně správně finanční kapitál, což je u marxistů opět něco zcela jiného, zde je dále problém kapitál versus peníze apod. apod.) a konečně 3) lidský kapitál, dále viz pohledy "rakušanů" atd. Opět asi jsme u našeho dávného metodologického sporu - mnohé věci a přístupy jsou navzájem z podstaty věci navzájem nespojitelné a pokoušet se proto např. o univerzální definici pojmu kapitál, pod kterou lze zahrnout vše výše uvedené je kontraproduktivní (čti je to nesmysl). 

 

010:

Peníze, které plodí peníze, takový je popis kapitálu z úst jeho prvních interpretů, tedy merkantilistů. Bohatství ve formě peněz nebo vlastnictví, použité nebo akumulované v obchodu osobou, společností nebo korporací. Aktiva použitá k produkci dalších aktiv.

 

011:

Po zamyšlení nad pojmem "kapitál" jsem se přesvědčil, že poskytuje mnoho inspirujících myšlenek. Konkrétně může plný výčet zahrnovat:

- kapitál je to, co přináší větší výnos než je původní hodnota (J. Schwarz),

- kapitál je vyráběný výrobní faktor (G. Mankiw),

- kapitál je výrobní vztah (K. Marx),

- kapitál je společensky a historicky determinovaný zhodnocující se vztah, který se vyvíjí jako vztah v ekonomickém kontextu (moje),

- kapitál je věc, schopnost, potence, talent, vlastnost,

- jako přesah lze za pojmem "kapitál" vidět mystiku, tajemnou metamorfózu ekonomického bytí.

Tvorba pojmu vyžaduje najít všeobecné znaky smyslové reality a provést jejich analýzu a syntézu. Posledním stupněm má být abstrakce a zevšeobecnění. Aplikujeme-li tuto cestu, vychází nám, že KAPITÁL JE SCHOPNOST, VLASTNOST REALITY K SEBEZHODNOCENÍ (což je vlastně rozporná tendence vývoje nejen ekonomické skutečnosti).

 

012:

Až když jsem si Tvůj mail přečetl, pochopil jsem, jak zjednodušeně a zkresleně nám byl „sorok let nazad“ pojem vysvětlován. Dodnes je na serveru parlamentní politické strany (hádej jaké…?) skvostná definice: „Kapitál je v marxistické politické ekonomii pojem vyjadřující společenský vztah mezi základními třídami kapitalistické společnosti, námezdními dělníky a kapitalistickými vlastníky výrobních prostředků. Podstatu kapitálového vztahu představuje situace, kdy třída kapitalistů (nezaměnit drobné kapitalisty se zcela odlišnou vedlejší třídou maloburžoazie) má vlastnický monopol na rozhodující výrobní prostředky a skupiny námezdních pracujících (dělnická třída i další skupiny) jsou proto nuceny prodávat svou pracovní sílu a přenechávat nadhodnotu vytvořenou touto pracovní silou kapitalistům. V rámci tohoto vztahu můžeme pomocí pojmu kapitál označit hodnotu (v podobě výrobních prostředků či peněz), jejíž použití přináší jejímu vlastníku nadhodnotu prostřednictvím vykořisťování námezdních pracovníků. Kapitalistické vykořisťování je umožněno schopností námezdní pracovní síly vytvářet větší hodnotu než je hodnota této pracovní síly samotné.“

Citát pochopitelně neřeší jiné významy tohoto slova…. Pro mě například:

- Má-li doc.Valenčík vyšší rozumový kapitál než další smrtelníci – musí nějakého ubožáka rozumově vykořisťovat …!

- Má-li doc.Valenčík svůj kapitál v nových nápadech a invenci – musel nějaké lidičky o ně připravit (vykořisťovat…).

Je-li kapitálem doc.Valenčíka jeho vzdělání – pak asi jen proto, že jeho nadhodnota mu byla jako vlastníku přinesena prostřednictvím vykořisťování nějakých žáků zvláštní školy (anebo také jeho učitelů a profesorů …?)

Atd., atd. (kapitální úlovek tichého blázna, kapitální kousek trefený nimrodem na honu…).

Pro mě je „KAPITÁL“ jednohvězdičkový (!) hotel a hospoda na pomezí čtvrté a páté (snad neexistující… ) cenové skupiny ve městě Tábor.

 

013:

Chápu "Kapitál" jako určitý potenciál. Když se mu udá správný směr a potřebná síla k rozpohybování, lze kapitál využít k potřebné věci. Například finanční kapitál k investicím, lidský kapitál v výkonu zaměstnání, vědomostní kapitál k inovacím a výzkumům. Pokud máme nějaký kapitál, máme potenciál a je na nás, jak ho využijeme.

 

014 (moje vlastní definice):

Kapitál vzniká přeměnou statků (pocházejících z odložené současné spotřeby a použitých k využití investiční příležitosti) v kapitálové statky, umožňuje produkci většího množství statků, než kolik jich bylo obětováno odložením spotřeby. Jedná se o způsob použití finančních prostředků k získání většího množství finančních prostředků, tj. rozmnožení finančních prostředků či zhodnocení finančních aktiv. V nejobecnějším vyjádřením je kapitál formou rozmnožení prostředků prostřednictvím výrobního procesu.

 

Definice, které přišly po rozeslání rozboru první části ankety:

 

015:

Učil jsem se, že kapitál je zhodnocující se hodnota. To je stručné a pěkné. V praxi se kapitálem asi rozumí to, co je za obvyklých okolností schopno přinášet ocenitelný výnos. A tak se to promítá do účetnictví a práva. Tedy kapitálem mohou být ta aktiva, která lze jakkoli využít k udržení nebo dosažení příjmů. To, co nesplňuje tuto definici, nemůže být např. vloženo do základního kapitálu.

 

016:

Všeobecně - kapitál je hodnota, která tvoří nadhodnotu. V obchodním rejstříku má naše společnost zapsaný základní kapitál (dříve základní jmění) v peněžním vyjádření. Je to souhrn vyčíslitelného majetku (nebo-li inventarizovaného majetku) prostřednictvím kterého může společnost i bohatnout. Pokud bych se vyjadřovala jako žena-hospodyně, zcela laicky bych pojala definici "kapitál" jako majetek (chatu, auto, dům, peníze), díky kterému se můžu mít ještě lépe než se mám, pokud bych s tím uměla dobře zacházet. S termínem "kapitál" je podle mého názoru jednoznačně spojen další termín "soukromé vlastnictví".

 

017:

Pojem "kapitál" se historicky mění a nabalují se významy přenesené, takže asi v dobách Marxových by asi nikdo vazby jako "duševní kapitál" nebo "lidský kapitál" nepochopil . A to nemluvím o "Kapitálu", nepříteli pracujících. Podobně asi ekonom v tom pojmu vidí něco jiného než umělec.

Do jisté míry je škoda, že jsem si přečetl definice odborníků a byl jimi ovlivněn. Možná by v druhém kole neměly být tyto definice zveřejněny před odpovězením na anketu.

Podle mne, neekonoma, je kapitál něco jako potenciál, schopnost něco vykonat. V ekonomické sféře si představuji, že je to jedna z podmínek pro jakékoli podnikání, které pak ten kapitál rozmnožuje (výrobní prostředky). 

 

018:

To se mi to píše, když jsem si přečetl čtrnáct jiných názorů, nicméně přinesu i svoji vlastní nemarxistickou a nevědeckou definici:

Kapitál je finanční obnos který jeho vlastník není schopen nebo není ochoten využít pro bezprostřední spotřebu.

Podle této mojí definice je tedy vlastníkem kapitálu podnikavec Krejčíř (ve své vile nebyl schopen nakradené peníze utratit na ukojení svých potřeb zájmů ani neřestí) stejně jako dělník který něco uspoří z poctivého platu - jestli v zájmu jiných cílů (třeba získání vlastního bydlení nebo zajištění stáří) není ochoten vše prožrat. Rozdíl je jako vždy pochopitelně také v kvantitě.

Vlastníkem kapitálu není dělník který celou výplatu prochlastá (a stěžuje si na malý plat a cítí se být vykořisťovaný). Může mít určitou inteligenci a může umět bavit celou hospodu, ale rozumový ani sociální kapitál nemá. Definice kapitálu mimo finanční sféru jsou pouhé slovní nadsázky (Radim Valenčík a snad i většina dalších lidí nevlastní „rozumový kapitál“ ale rozumovou kapacitu a ta nevzniká vykořisťováním žáků zvláštní školy ani pedagogů a u různých lidí je holt různá). Sociální kapitál je hezký výraz - ale je to asi jen nadsázka pro schopnost komunikace a dobré orientace v mezilidských vztazích.

 

Rozbor definic a vymezení pojmu "kapitál"

Hned v úvodu bych chtěl zmínit, že v oblasti metodologie existuje či dokonce převládá názor, podle kterého je definice jen "zkratkou", která nahrazuje spojení více pojmů, aniž by přitom přinášela nový poznatek. Tak je tomu zejména v těch koncepcích, které se snaží odpovědět na různé metodologické otázky s přímým využitím matematické logiky (výrokové či predikátové). Podle těchto koncepcí není příliš důležité se s definicí pojmu "kapitál" trápit, protože se jedná nikoli o problém poznání něčeho, ale o zvolení vhodné konvence.

Z prezentovaných definic pojmu "kapitál" ovšem cítíme, že tomu tak není, že definice přece jen přináší něco podstatného, nejedná se jen o zkratku a konvenci. Moje vysvětlení této skutečnosti je následující:

1. Realita, kterou poznáváme, vůči nám vystupuje v následující formě - každý jev je projevem souvislostí mezi jinými jevy a každá souvislost mezi jinými jevy se jeví v podobě určitého jevu.

2. Když realitu vyjadřujeme prostřednictvím pojmů, pak ukazujeme, jak je určitý jev vyjádřený určitým pojmem projevem pojmově vyjádřených souvislostí mezi jinými pojmově vyjádřenými jevy.

Stručně řečeno: Prostřednictvím pojmů vyjadřujeme, jak se určitý jev projevuje jako projev souvislostí mezi jinými jevy.

V případě, že realita vůči nám vystupuje ve výše uvedené formě, je definice více než zkratkou či konvencí, přináší nové a využitelné poznání. Tím, že vyjádříme jev jako souvislost (vztah, přechod apod.) mezi "něčím" a "něčím jiným" současně s povahou této souvislosti (vztahu, přechodu apod.) a podmínkami, za nichž tato souvislost (vztah, přechod apod.) nastane, si otevíráme cestu k pochopení toho, co se v realitě odehrává, i k tomu, jak můžeme vzájemnou podmíněnost procesů probíhajících v realitě ovlivnit.

Podívejme se nyní na prezentované definice pojmu "kapitál". Prakticky všechny se shodují v tom, že kapitál je "něco", co přináší více "něčeho", co má schopnost se zhodnocovat. Je definován jako souvislost mezi tím, s čím do ekonomického procesu (nejen výroby) vstupujeme, a tím, co je výsledkem (co je zhodnocením toho, s čím jsme do ekonomického procesu vstoupili). (Takto není pojem "kapitál" explicitně vyjádřen jev v případě 002 a 004, implicitně jej však obsahují i tyto definice).

Ukazuje se tedy, že kapitálu (podobně i jako řadě dalších významných pojmů) lze dát definici, která vyjadřuje prostřednictvím pojmů daný jev jako projev souvislostí mezi jinými jevy.

Nemá tedy tak úplně pravdu 009, že nelze nalézt velmi obecnou (univerzální) definici. Lze. Toto nejobecnější vymezení kapitálu však lze i konkretizovat různými směry. Lze si povšimnout, jak je v různých definicích tematizovaná oblast, v níž k reprodukci (rozmnožení, zhodnocení) vstupů (aktiv, toho, co je investováno...) dochází, např.:

- podle 003 i ve skutečném lidském životě, v umění apod.,

- podle 008 i v oblasti vzdělání, symbolické prezentace, vytváření společenských kontaktů apod.

V případě 008 se objevuje ještě jeden významný moment - " kapitál je nástroj k přivlastňování bohatství (statků)". To připomíná i příspěvek 012, který ovšem dovádí původní Marxovo pojetí ad absurdum. Vzniká otázka - kdo a jakým způsobem si může bohatství (statky) přivlastňovat? Tím se dostáváme k dalšímu bodu, který si zasluhuje samostatnou pozornost.

 

Odkud se bere (kde vzniká) to, co je fungováním kapitálu rozmnožováno (zhodnocováno)?

Prakticky všechny definice, které jsme si uvedli, se o kapitálu jako takovém vyjadřují spíše "pochvalně". Určitou výjimkou jsou již zmíněná vyjádření 008 a 012. Vyjádření 008 si zaslouží pozornost, ukazuje totiž na to, že v oblasti sociálních vztahů může kapitál (kulturní, sociální) fungovat diskriminačně.

Poměrně rozšířen je ovšem i názor, že kapitál je příčinou všeho zla. Uvedu několik příkladů těchto názorů:

- "Ekonomové totiž nejsou žádní vědci – jsou to jen slouhové kapitálu a svoje teorie vymýšlí, aby podpořili co nejefektivnější vykořisťování lidí." (Josef Vít: Ekonomie – věda nebo náboženství? Britské listy 7.7.2005.)

- " Evropský sociální stát můžeme chápat jako dlouhodobě se vyvíjející soubor pravidel a zvyklostí, která znemožňují nebo alespoň výrazně redukují vykořisťování pracovní síly kapitálem a současně vytvářejí podmínky pro důstojný lidský život ve všech jeho fázích a v přijatelném životním prostředí." (Michal Kroh: Poučení z francouzského a nizozemského NE. Britské listy 3.6.2005.)

- "Dnes má práce, z níž vzniká všechen polidštěný svět, společenský charakter ještě mnohem víc, než když museli tak radikálně změnit optiku i tihle liberálové (pozn. - Harold Laski, Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka). Právě "globalizace" ho dovádí na nevídaný stupeň - do šířky i do hloubky. To nové, co Bělohradského "anacionální hyperburžoazii" dává zcela bezpříkladnou moc, tkví už v bezprecedentní míře a mase té části výsledků společenské práce, již si přisvojuje na úkor ostatních. Kdy levice otázku nadhodnoty naposled - aspoň seriózně nastolila? Čím jiným může lidem otevřít oči? Než přesným obrazem toho, že právě tak vzniká a bobtná i kapitál sám - a vůbec ne z prasátka asketického panstva? (Podtrženo - R.V.)" (Josef Skála: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. Praha, OREGO 2005, s. 115.)

 

Dokážeme prostřednictvím pojmů vyjádřit následující, resp. dát odpověď na následující otázky:

 

- Odkud se bere (vzniká) ono "více" (zvětšení, zmnožení, zhodnocení...) kapitálu v procesu jeho fungování?

- Jde při fungování kapitálu o to, že si někdo přivlastňuje to, co patří druhému (vykořisťuje jej apod.), nebo ne, příp. je fungování kapitálu vždy spojeno s výše uvedeným, či nikoli?

 

Praktický smysl odpovědi na uvedené otázky je zřejmý, protože s tím souvisí odpověď i na další otázky, např. Jde o vytvoření podmínek pro fungování kapitálu, nebo o znemožnění toho, aby se kapitál mohl reprodukovat? Pokusme se tedy rozšířit, upřesnit, rozvinout definici pojmu "kapitál" tak, aby na výše uvedené otázky poskytla odpověď.

 

Odpovědi na druhou část ankety

 

Poté, co jsem rozebral první část ankety a rozeslal těm, co se jí zúčastnili, přišla další série odpovědí na druhou část ankety. Zde jsou jednotlivé příspěvky do ankety, číselné označení koresponduje s těmi, co se zúčastnili první části. Přišla i řada dalších, které jsou očíslovány návazně.

 

001:

- Fungování kapitálu je vlastně i přirozený způsob přerozdělování bohatství. Ale především jde o tvorbu nového bohatství (nových hodnot) - internet, nové a nevyčerpané přírodní zdroje, peníze, které dosud ležely ladem. Navíc za produkt našeho kapitálu lide získávají svůj užitek. Investují svůj kapitál - vyvinu nový produkt - prodám - uživatel si ho "užívá", já si od něj neberu peníze za nic a ani ho k tomu nenutím. Tedy on získal za původní bohatství (peníze) nove bohatství (produkt).

- Nejde tedy o vykořisťování (získání bohatství na úkor ostatních), to je pouze druhotným jevem. Navíc tento jev lze sledovat v socialistických prostředích jako samozřejmý (bohatším brát a chudým dávat). Tedy kapitál rozhodne není něčím negativním, ale naopak, to co jiní činí násilím, prostřednictvím něho se děje přirozeně. To, že nejsou všichni schopni toho využít, závisí do značné míry např. v jejich vzdělání (duševním kapitálem), ale hlavně ve schopnostech (opět duševním kapitálem) a ve vlastni touze toho dosáhnout (a to dle mého také duševní kapitál). Většina se spokojuje s málem.

K tomu moje poznámka: Proč ale vznikají situace, které někteří označují jako "nespravedlivé". Je to jen chybný pocit těch, kterým se to takto jeví, nebo mají tyto situace i nějakou reálnou příčinu?

 

002:

Dodatečné otázky v zásadě míří do oblasti, kterou jsem měl na mysli posledními slovy své „definice“: „…využitelných pro dosažení cíle“. Právě tento aspekt - tj. schopnost/potenciál být využitý, v řadě definicí chybí resp. je zdůrazněn buď nedostatečně anebo přehnaně (někdo zahrnuje pouze to, co již slouží ... – dle mě to není zcela pravda (třeba to ještě neslouží), i když by již sloužit mohlo - zatím se ještě připravuje (akumuluje, transformuje, "číhá na šanci"), aby byl s ohledem k velkosti a charakteru cíle dostačující a "optimálně" úspěšný. (Využitelný již sice třeba je ale zatím není využíván, např. proto že se hledá nejsmysluplnější, tj. v případě kapitálu zřejmě nejsmysluplnější = nejvýnosnější formu svého uplatnění.

Jinak svou "definici" jsem vysloveně pojal „v nejširším smyslu slova “. Tudíž v ní nešlo explicitněji rozvádět úmyslně obecný pojem "cíl" - při nejobecnějším pojetí to dokonce ani nemusí být zisk/výnos ale i jiný záměr (udržení ztrátové výroby/zaměstnanosti/ochrany krajiny.... atd. atd... - ani to nelze bez kapitálu = zdroje/odhodlání/schopnosti prosadit záměr). Obdobně lze některým definicím vytknout snahu konkretizovat dílčí aspekty - tj. jak vzniká, jaké může mít formy, zda musí přinášet zhodnocení … To vše již považuji za sice většinou správné, ale přece jen pouze druhostupňové upřesňující „definiční dodatky“ .

 No a teď avizované nemístně kritické stanovisko k hned prvnímu příspěvku:

Ad 001 – „…které se mi nějakým způsobem zhodnocuji“ - No každopádně nutno „odosobnit“ … já si myslím, že se zrovna „mně“ se zhodnocovat nemusí (resp. přesněji: myslím, že se zrovna v daném časoprostoru vůbec nemusí zhodnocovat! - NE-MU-SÍ (viz reklamu e-banky) …. Ale – jedná-li se o kapitál, mohly by se zhodnocovat – prostě mají ten potenciál! (proto v mé definici použit výraz „využitelné“ ne "využívané". – Prostě i potenciální kapitál je kapitálem, přičemž k jeho nastartování někdy stačí ,

- abych se pro to třeba pouze já sám rozhodl anebo,

- aby se dostal

* do „správnějších/schopnějších“ rukou,

* resp. na jiné místo,

* resp. do jiné doby (viz pozn. níže) apod.

Pozn.: (i když v daném případě to není nejvhodněji zvolený příklad .: Cikán -„vládce spícího kapitálu“) by řekl: „šak já si počkám … „a střelím ten ukradený obraz až můj případ/vloupání policie „odloží“ do šuplíku".

Příkladem nabytí kapitálu, který na první pohled vůbec nic nevynáší, je třeba rozhodnutí koupit místo levné škodovky za 400 tisíc Kč ¼ - ½ kilometru čtverečního nezemědělské půdy, která byla ještě před pár léty v Orlických horách nabízena i za méně než po koruně metr, a kterou je navíc nutno udržovat, přičemž o seno nemá nikdo zájem … Některé věci však nelze hodnotit denně, ale třeba až v horizontu desetiletí ..

Nemyslím, že „něco ztrácí nárok na hrdý titul "kapitál" jen proto, že to není v daný moment "cílevědomě, zjevně, prokazatelně a pro všechny pochopitelnou formou zhodnocováno“. Kritériem musí být to, zda to něco má anebo nemá „zhodnocovací potenciál“ .

Koneckonců, zhodnocování nemusí probíhat lineárně, ale klidně skokově. Je pouze věcí podnikatelské taktiky resp. dokonce strategie, zda je je součástí kapitálového výnosu každodenní radost „majitele kapitálu“ z toho, že mu banka každý den připíše dalších a dalších směšných 5 Kč úroku, anebo zda mu stačí výnos formou zisku, dividendy, rozvoje firmy vyčíslovaný jednou „do roka a do dne“, anebo zda dá dokonce přednost předpokládanému třeba mnohonásobně výnosnějšímu (zhodnocení např. do doby než půjde do důchodu.

Mimochodem - podmínka "zhodnocení" kapitálu nemusí být naplněna nejenom v případě této „rádoby spící varianty“, ale jak ukazuji výsledky českých "rychlokvašných samozvaných kapitalistů", výsledkem nejednoho upoceného-uslintaného-vyčerpávajícího kapitálotočení je docela často ne zisk, ale totální krach (což vůbec neznamená, že "promrhané" zdroje/hodnoty/aktiva nebyly v době svého "využívání" kapitálem jen proto, že z nich nakonec nic nezbylo.

No a pokud jde o definici, svou původní bych doplnil hlavně o již zmíněný dialektický časoprostor (event. i exaktně nespecifikovatelné "společenské klima" , protože, jak asi uznáš, - pokud jde o prostor: mít to samé pole, tady dnes nikdo nechce, učňovské vzdělání, které je zde k ničemu a případně vyřazený starý soustruh, resp. starého trabanta, který zde ani neprojde technickou kontrolou - tak jez obyvatele opačné/jižní polokoule najednou kapitalovladěľec .... - a pokud jde o čas, pak je zcela nesrovnatelné třeba vlastnictví téhož 10 ha gruntu v Čechách před 60 léty a dnes ...

Takže: "Kapitál = Souhrn hmotných i nehmotných zdrojů (aktív ekonomicky, cílevědomě, podnikatelsky, smysluplně…) využitelných v daném prostoru a čase (k dosažení cíle?)" .

 V nejširším slova smyslu lze o lecčems prohlásit "to je ale kapitál", pak by v definici neměl být kladen důraz na zisk, podnikání atd., ale na cílenou využitelnost obecně.

V případě kapitálu jakožto ekonomické kategorie je na místě i ekonomicky směrovaná definice cíle, tj. ekonomická/podnikatelská využitelnost. Přitom dle mého názoru ani zde není nutnou podmínkou aby byl výsledkem splněný záměr tj. skutečně dosažené zmnožení hodnot, resp. očekávaný zisk ... ( Protože nejenom k vytváření zisku, ale i k bankrotu kapitalisty je nutný kapitál.)

K tomu moje poznámka: Upozornění na to, že kapitál je jen potence ke zhodnocování, je oprávněné.

 

004:

- Z pohledu peněz tuto otázku vysvětluje Fisherova rovnice směny, nebo například multiplikátor a akcelerátor (Ačkoli v tomto případě v určitém bodě dochází k přehřátí ekonomiky a poklesu produktu. Nicméně i pokles se v určitém bodě zastaví a nastává další růst produktu - jde jen o to, aby v dlouhodobém měřítku byla tendence růstu stoupající.) Z pohledu lidského know-how (talentu, vzdělání...) zas zhodnocení kapitálu může reprezentovat pojem "inovace" - svůj kapitál může jedinec vložit do inovace a tím dostává přidanou hodnotu, která může přinést kýžené zhodnocení, zmnožení nebo zvětšení kapitálu (ať už dalším nárůstem know-how nebo přetavením tohoto do fyzického kapitálu (peněz,vybavenosti, apod.)).

- Oblastí, kde může docházet při fungování kapitálu k "vykořisťování", jsou trhy práce. Pokud neexistuje spravedlivá odměna za vykonanou práci, resp. zneužívání pracovní síly (hledači diamantů v Jižní Americe, využívání dětí pro vykonávání práce - např. v dolech a lomech apod.), pak opravdu dochází k "vykořisťování". V jiných ohledech ani oblastech při fungování kapitálu nedochází k přivlastňování si něčeho, co patří druhému, už například z výše uvedené Fischerovi rovnice směny, kde dochází k nárůstu množství peněz v oběhu, resp. produktu bez dalších vnějších vlivů. Ve vzdělávání pak už o přivlastňování si něčeho nelze vůbec mluvit, protože se jedná spíše o předávání zkušeností a znalostí. Pak už záleží jen na tom, jak jednotlivec, který znalost přebírá, s ní naloží - tedy jak ji zhodnotí. Jde tedy o další schopnosti jednotlivce, jak dokáže s nabytým kapitálem (znalostmi, dovednostmi...) pracovat a jak je dokáže využít.

V návaznosti na Vaši anketu ještě něco: Dostal se mi do rukou článek prof. Milana Zeleného "Prokletí zahraničních investic", kde mimo jiné píše:

"Kapitál nejsou peníze Především, základní poučka z prvního kurzu ekonomie: kapitál není pytel peněz. Pytel peněz je pytel peněz - nic víc. Zahraniční investoři v ČR investují do sebe: tudíž ONI získávají kapitál (a následné zisky), který kupují za pouhý "pytel peněz". V ČR nám zůstane jen ten "pytel peněz", který pak prostě spotřebujeme. Kapitál jsou výrobní prostředky: znalosti, technologie, práce, atp., které jsou obnovovány a rozšiřovány procesem výroby. Kapitálu nám tedy neustále ubývá a zahraničním "partnerům" neustále přibývá. Nám zůstávají peníze (než je spotřebujeme), ne kapitál. To, že se peníze spotřebují a neinvestují (co naši "podnikatelé" investují v zahraničí? Kolik jich v zahraničí podniká?) představuje zásadní rozdíl mezi českým a zahraničním kapitalistou. K čemu vám jsou peníze, když je umíte jen utratit? Rozprodej českého kapitálu do zahraničních rukou není cestou k oživení českého hospodářství, ale k oživení hospodářství zahraničního."

Je to taky jedna z definic kapitálu, včetně možných skrytých odpovědí na Vaše otázky.

K tomu moje poznámka: Co umožňuje v určitých případech dávat "nespravedlivou odměnu"? Je to dáno již samotnou existencí kapitálu a podstaty procesu jeho zhodnocování, nebo je to možné jen za určitých podmínek, které dokážeme vymezit?

 

008 (Václav Štědroňský)

Myslím, že odpovědi jsou známé již dlouho, jen se mění některé vnější okolnosti.

Když odhlédneme od prvotního vzniku kapitálu (dědeček baron nebo pirát, výhra v loterii, šťastné kopnutí v horách nebo na poušti …), uvádí se:

- spořivost (uskrovnění výdajů) a

- přivlastnění cizích výsledků.

Stálo by za to podívat se, po nějakých pracích historiků, jak vznikl kapitál v moderních českých dějinách: např. Baťa, Křižík, Lanna a po 1989 – Železný, „privatizátoři“ atd.

Na začátek malá filozofická a možná i fyzikální úvaha: „něco z ničeho“ nevzniká, vždy vzniká nějakou přeměnou – třeba hmoty nebo energie... Pokud naši liberálové objeví něco nového, může to být něco jako „perpetum mobile“ v ekonomice. Snad jen malé připomenutí krachu v 30. letech, zhroucení hospodářství v Mexiku atd.

Tak tedy kapitál nevzniká sám ze sebe, ale má tu schopnost, že vtahuje další prostředky. Ty, ale nejsou ničím jiným, než výsledkem „kapitalizace“ práce jiných nebo jiného.

Karel M. viděl kolem sebe jen přímé přivlastňování práce konkrétního dělníka konkrétním (výrobcem) kapitalistou – pojem vykořisťování byl zcela na místě. Ne, že by neexistoval do dnešních dnů, a ani nemusíme chodit za hranice Čech.

V podmínkách i jiných forem kapitálu (viz moje předchozí plky), je asi výstižnější – přivlastnění práce, znalostí, schopností – jiných. V podmínkách medializace – chceme-li globalizace – tak mohu činit i na dálku, a dotyčný mně ani nezná, ostatně já ani neznám jeho. Několik příkladů na vysvětlenou: snaha o omezení používání software, i když je už považováno za „všeobecné duchovní bohatství“, honba za poplatky z čehokoliv – hraní písniček u holiče, používání TV atd. Snaha kapitalistů, jak se bránit před kapitalizací jiných?

Shrnutí: prvotní kapitál (základ) může vzniknout i poctivou a tvrdou prací (objev, dobře nastartovaný obchod, štěstí atd. – nemám na mysli naší privatizaci).

Jeho další rozšiřování, to jest naplnění jeho schopnosti se rozšiřovat je spojeno jen s přivlastněním práce (schopností, dovedností) někoho jiného – v současnosti může být zcela bezadresné (využití Internetu apod.).

Svoji roli hraje i velikost kapitálu. U relativně menších „kapitálů“ si lze docela dobře představit, že omezení spotřeby (té vlastní) vede k akumulaci. Ani v současnosti nelze vyloučit vykořisťování, tj. přímé přisvojení práce konkrétních lidí – např. zahraničních dělníků, využitím mocenského postavení (pak je to vlastně vydírání, že?).

Pokusil jsem dát dohromady představy o různých typech „moderního“ kapitálu a vyšla my následující malůvka. Není uveden faktor „půda“ – pro naše úvahy to není příliš důležité.

Zdá se, že sociální kapitál sehrává důležitou roli jakéhosi katalyzátoru. Bez něho mohou šance na rozvoj a hlavně uplatnění „lidského“ i „finančního kapitálu“ být značně omezené.

Přidal jsem i dva faktory lidského kapitálu. Nenapadá mně, že by byly nějaké významné další. Stojí za to se nad nimi podrobně zamyslet.

Mám taky otázku: co si obyčejný člověk – tedy náš člověk – představuje pod pojmem „ekonomika“. Pokoušel jsem se to zapracovat do některých sociologických anket, ale marně. Nemáš něco ty?

A na závěr: v nějakém článku jsem nedávno četl povzdechnutí „zda jsou v Čechách i jiní ekonomové, než liberální?“. Urči jsou, nejsa ekonomem jsem před deseti patnácti léty (to to utíká) napsal krátkou úvahu na toto téma, ale pan Češka mi ji vrátil, že nepotřebují „nějaké pisálky, že mají vlastní odborníky“. Možná že je na čase, některé myšlenky vzkřísit, ale musí to být čtivé. Teoretické bláboly nikdo nečte a ani jim nerozumí. Jsem pro něco proto udělat!

K tomu moje poznámka: Je skutečně "rozšiřování kapitálu" od jeho určité velikosti vždy spojeno s přivlastňováním cizí práce a tudíž vykořisťováním? Proč? Kdy - od jakého momentu k tomu začíná docházet? A jakou roli přitom hraje správně zmíněný a doposud ne zcela přesně teoreticky uchopení "sociální kapitál" coby "katalyzátor"? Nejedná se spíše o to, že vlastnění určité výše majetku umožňuje investovat do pozičních složek společenského (resp. kulturního) kapitálu, zatímco disponování jen malým množstvím majetku takovéto investování neumožňuje?

 

013:

Společné - potenciál vzniklý odložením spotřeby. Potenciál je buď využitý, nebo nevyužitý. Využít ho lze nejen zhodnocováním, ale (definice 003) i k dosažení cíle. I když ze nezhodnocuje, stále je to kapitál (srov. definici 001).

 

014 (moje vlastní odpověď na uvedené otázky):

- Ono ""více" (zvětšení, zmnožení, zhodnocení...) kapitálu v procesu jeho fungování" může mít dvojí, principiálně odlišný původ:

* Buď vzniká v důsledku produktivní činnosti, konkrétně pak inovacemi - od těch nejmenšího řádu spočívajících v prostém rozšiřování výroby (a zahrnujících i přírodně danou rozšířenou reprodukci života v oblasti rostlinné a živočišně výroby), až po ty, jejichž efekty (zvýšení užitku na jednotku vynaložených nákladů) jsou spojené s převratnými změnami a které vyvolají inovační vlnu.

* Nebo vznikají v důsledku omezení vstupu do odvětví, jeden ze subjektů si přivlastňuje celý přebytek nad náklady vznikající produktivní činností subjektů z titulu svého monopolního postavení (daného tím, že ostatní nemají možnost vstoupit do produkčního procesu v daném odvětví stejným způsobem).

- V prvním případě (zhodnocení na základě inovací) nelze říci, že si někdo přivlastňuje to, co patří druhému. Ve druhém případě může mít omezení vstupu do odvětví (vznik monopolních pozic) důsledky, které lze oprávněně (v ekonomickém, intuitivním a snad i morálním smyslu) přivlastňováním výsledků produktivní činnosti jednoho subjektu druhým subjektem, byť i šlo o formu dobrovolné směny.

K tomu je ovšem nutné učinit několik poznámek (aby nedošlo ke zjednodušené interpretaci výše řečeného:

- Kapitál (aby to byl kapitál v pravém slova smyslu a nikoli přeneseném) vzniká vždy investicí do něčeho, z čeho se očekává výnos. Investovat však lze i do omezení vstupu do odvětví jiným = investování do společenské pozice (vznik určité formy sociálního kapitálu), které má podobu určitého postavení v hierarchických a rivalitních sociálních sítích.

- Je nutné odlišovat vznik přebytku v materiálním (věcném, technologickém apod. smyslu) od vzniku přebytku v rozdělování. Pokud je volný vstup do odvětví, tak v případě některých inovací může vznikat velký přebytek ve věcném smyslu (ve srovnáním s dřívější produkcí), ovšem velmi rychle se "vypaří" přebytek nad náklady v ekonomickém smyslu v oblasti rozdělování. K podrobnějšímu objasnění této otázky je již ovšem nutné znát základní ekonomické pojmy a mít o chování ekonomického systému určitou základní představu.

 

Noví účastníci ankety, kteří se nezúčastnili první části

 

019:

- Odkud se bere (vzniká) ono "více" (zvětšení, zmnožení, zhodnocení...) kapitálu v procesu jeho fungování? To přece záleží na mém pohledu na svět. Pokud beru kapitál jako potenciál toho, co lze využít k zabezpečení příjmu, ať toho, co potenciál zvyšuje nebo toho, co mohu sežrat (spotřebovat), pak se to zmnožení bere z toho, že se cosi vytvoří nebo trvá (vypěstují obilí nebo navážu spolehlivý korupční vztah popř. minerální pramen nevyschne) nebo z toho, že ocenění mého aktiva vzroste (zvýšila se poptávka), aniž bych já nebo někdo jiný konal (ve skutečnosti jiní konají - poptávají více).

- Jde při fungování kapitálu o to, že si někdo přivlastňuje to, co patří druhému (vykořisťuje jej apod.), nebo ne, příp. je fungování kapitálu vždy spojeno s výše uvedeným, či nikoli? To záleží na definici pojmu. Pokud kapitál definuji jako vztah jehož obsahem je to, že vlastník výrobního prostředku si přivlastňuje hodnotu, kterou lze vytvořit jen prací, pak fungování takto definovaného kapitálu je dáno obsahem té definice, vykořisťovat se musí. Chápeme-li kapitál jako aktivum schopné přinášet příjem, není nutně jeho obsahem přivlastňování něčeho, co patří druhému. Ovšem, to co patří někomu jinému, je chápáno právem nebo morálkou. A to se v čase mění. Dnes třeba nemohu vlastnit otroky a nemohu zprostředkovávat erotické služby (kuplířství je trestné). Komunistická morálka prohlašovala, že cokoli dělník vytvoří, jeho jest, bez ohledu na to, že stroj poskytuje kapitalista. Jiná věc je, že k fungování kapitálu potřebují společnost. Potenciál je podmíněn reálnou možností ho realizovat, nestačí, že mám obilí na skladě (může zplesnivět), musím mít možnost ho za deklarovanou cenu skutečně prodat.

K tomu moje poznámka: Skutečně záleží jen na stanovisku "pozorovatele", tj. "pohledu na svět, resp. na definici pojmu? Lze říci, že jedna i druhá podtržená alternativa nemá žádný objektivní obsah a závisí jen na definici pojmu?

 

020:

Pokusil jsem se porozumět jednotlivým respondentům i Vašemu závěru, a mám několik poznámek: Pojem "kapitál" se historicky mění a nabalují se významy přenesené, takže asi v dobách Marxových by asi nikdo vazby jako "duševní kapitál" nebo "lidský kapitál" nepochopil. A to nemluvím o "Kapitálu", nepříteli pracujících. Podobně asi ekonom v tom pojmu vidí něco jiného než umělec.

Do jisté míry je škoda, že jsem si přečetl definice odborníků a byl jimi ovlivněn. Možná by v druhém kole neměly být tyto definice zveřejněny před odpovězením na anketu.

Podle mne, neekonoma, je kapitál něco jako potenciál, schopnost něco vykonat. V ekonomické sféře si představuji, že je to jedna z podmínek pro jakékoli podnikání, které pak ten kapitál rozmnožuje (výrobní prostředky). Nedomnívám se ale, že k tomu je nutné někoho vykořisťovat, i když se to často tak děje. Neb i podnikatel je hoden mzdy své, odpovídající nejen jeho kapitálu finančnímu ale i jeho kapitálu vnitřnímu, invenci, píli, atd.

K tomu moje poznámka: Sám K.Marx velmi dobře chápal, co znamená lidský kapitál (a o i z hlediska jeho vlastní teorie nadhodnoty). K tomu rád a často uvádím následující citaci (není jediná, ale je "nejčistější" v daném smyslu): "Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času - jak se jeví z hlediska buržoasní ekonomie." (K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" II, Praha, Svoboda 1974, s. 343.)

Před problémem, zda k rozšiřování (akumulaci apod.) kapitálu je nutné vykořisťování ve smyslu přivlastnění si něčeho, co patří druhému (práce, jeho schopnosti), nelze tak snadno utéct. Nelze říci, že i podnikatel je hoden své mzdy. V tomto smyslu totiž samotný podnikatel vystupuje jako ten, kdo do výroby vstupuje poskytnutí určité služby spojené s podnikatelskou činností. To je zcela něco jiného než příjem z vlastnictví kapitálu. Funkce podnikatele a funkce vlastnění kapitálu přitom může být jak spojena, tak oddělena. V případě, že je oddělena, odkud se bere příjem z vlastnictví kapitálu? Musí být spojen s "vykořisťováním", nebo ne?

 

021:

Kapitál je finanční obnos který jeho vlastník není schopen nebo není ochoten využít pro bezprostřední spotřebu.

Podle této mojí definice je tedy vlastníkem kapitálu podnikavec Krejčíř (ve své vile nebyl schopen nakradené peníze utratit na ukojení svých potřeb zájmů ani neřestí) stejně jako dělník který něco uspoří z poctivého platu - jestli v zájmu jiných cílů (třeba získání vlastního bydlení nebo zajištění stáří) není ochoten vše prožrat. Rozdíl je jako vždy pochopitelně také v kvantitě.

Vlastníkem kapitálu není dělník který celou výplatu prochlastá (a stěžuje si na malý plat a cítí se být vykořisťovaný). Může mít určitou inteligenci a může umět bavit celou hospodu, ale rozumový ani sociální kapitál nemá. Definice kapitálu mimo finanční sféru jsou pouhé slovní nadsázky (Radim Valenčík a snad i většina dalších lidí nevlastní „rozumový kapitál“ ale rozumovou kapacitu a ta nevzniká vykořisťováním žáků zvláštní školy ani pedagogů a u různých lidí je holt různá). Sociální kapitál je hezký výraz - ale je to asi jen nadsázka pro schopnost komunikace a dobré orientace v mezilidských vztazích.

- Zmnožení kapitálu vzniká prací nebo spekulací (zhodnocením znalostí a informací) - je tedy možno také kapitál setsakra znehodnotit lajdáckou prací nebo chybnou spekulací (hrabě Monte Cristo falešnými informacemi notně pustil žilou bankéři Danglarsovi)

- Samotná existence kapitálu nikoho nevykořisťuje. Vykořisťování pochopitelně existuje, ale pochází z nesprávně nastavené ceny práce. K tomu by ale byla třeba další obsáhlá diskuse. Cenu práce totiž neurčuje trh…….. Tak třeba jindy.

K tomu moje poznámka: Co umožňuje "nesprávné nastavení ceny práce"?

 

022:

Sám se necítím (a zvlášť toho času, kdy jako čerstvý penzista prakticky nemám přístup k internetu, proto také moje zpoždění) na to, tento pojem nějak (precizněji) definovat. Přidávám proto je nějaké drobné metodické poznámky. Kapitál je (asi z toho úhlu pohledu, který sleduješ) tzv. "centrálním" pojmem. A zde je právě (z mého úhlu pohledu) třeba zvláštnost, že na rozdíl od např. fyziky, kde novější teorie "zjemňuje" tu předešlou, tak to v měkkých systémech a vědách neplatí. Tam se dá říci, že nová teorie se "postaví" vedle. Z toho plyne pro vědce a pedagoga ( coby "průvodce" vědou ) zvláštní povinnost hledat styčné plochy mezi a také třecí plochy mezi nimi. Zkoumat kompaktnost teorie, její uzavřenost, hledat instruktivní příklady a také výjimky a protipříklady. Mne samotného teď napadá jen vztah Kapitálu, Práce a Půdy. Zde by se mi např. zdálo (v přiloženém souboru) diskutabilní, že Kapitál sám o sobě se nějak "zmnožuje". Nebo jiný postřeh (z etiky) Lidský kapitál, to je člověk jenom jakési Zboží chodící na Trh?

 

023:

Kapitál je mrtev, byla-li tvorba zisku povýšena nad tvorbu hodnot, nelze hovořit o pozitivní roli kapitálu.

K tomu moje poznámka: To by ovšem chtělo uvést, proč by tvorba zisku měla omezovat tvorbu hodnot (pokud bychom se i spokojili jen s intuitivním chápáním tohoto pojmu), za jakých podmínek k tomu může docházet, co je příčinou apod.

 

024:

Termín lidský kapitál a jeho půvabné konotace

V současné době se stále častěji používá termín „investice do lidského kapitálu“ a operují s ním stoupenci nejrůznějších politických směrů. Jako zvláště výstižný příklad nechť poslouží jeho aplikace v podobě „investice do lidského kapitálu“ v nové koncepci plateb školného za vysokoškolské vzdělání, nazývané původně „My Rich Uncle“. Její princip spočívá v tom, že student školné splácí až po své graduaci a zapojení do pracovního procesu, jako určité procento z výdělku.

Tuto koncepci u nás svorně prosazují jak dialektický materialista R. Valenčík, tak liberál P. Matějů a rovněž politický „ani ryba ani rak“, čili místopředseda vlády Jahn. Jejich argumenty jsou neotřesitelné: tato obecně vzato nejspravedlivější koncepce školného umožní přístup k vysokoškolskému vzdělání všem sociálním vrstvám a za vzdělání si budou platit pouze ti co jej nabyli – na rozdíl od současného stavu, kdy formou daní přispívají na vysokoškolské vzdělání svých spoluobčanů i pracující se vzděláním základním.

Tato glosa si ovšem neklade za cíl posuzování koncepcí platby školného, ale pokouší se dopídit, nakolik je v úvodu zmíněný termín „investice do lidského kapitálu“ významově korektní a smysluplný. Klíčový význam zde představuje slovo „kapitál“, takže nejprve je nutno ozřejmit, co to slovo vlastně znamená.

Následující citace pocházejí z Malého encyklopedického slovníku A-Ž, vydaném Encyklopedickým institutem ČSAV v roce 1972. Tento zdroj bude použit v dobré víře, že i tehdejší akademici se - byť v rámci dobových specifik - pokoušeli věrně postihovat vědeckou pravdu. Jejich definice je následující:

"Kapitál, nahromaděné prostředky (peníze, suroviny, stroje a zařízení, polotovary), sloužící výrobě zboží; kapitálem se stávají v kapitalistické společnosti tím, že jsou soustředěny v rukou třídy kapitalistů, která si přivlastňuje část výsledku práce dělníků a zaměstnanců ve formě nadhodnoty. Tak vystupuje kapitál jako společenský vztah mezi třídou majitelů výrobních prostředků (kapitalistů) a třídou prodávající svou pracovní sílu (dělníků)."

V souvislosti se slovem „kapitál“ pak tento encyklopedický slovník definuje ještě další dva další termíny. Jednak zmiňuje:

"Kapitál konstantní, část kapitálu, která existuje ve formě výrobních prostředků (budovy, stavby stroje, zařízení, palivo suroviny, pomocný materiál) a ve výrobním procesu nemění velikost své hodnoty.“

A dále: „Kapitál variabilní, část kapitálu, která se vynakládá na nákup pracovní síly (tj. na mzdu dělníků). Poměr nadhodnoty (m) k variabilnímu kapitálu (v) vyjadřuje stupeň vykořisťování.“

Vzhledem k tomu, že zde není uvedený žádný jiný obecný či další význam slova kapitál, pak termín kapitál je s největší pravděpodobností buď odvozen od slova kapitalismus a nebo opačně, termín kapitalismus pochází ze slova kapitál.

V případě pokusů o rozšíření významu termínu kapitál - lidský kapitál, sociální kapitál atp. - kdy je slovo kapitál vnímáno spíše jako synonymum jiných výrazů, např. (lidský) potenciál, (lidské) zdroje, (lidská) aktiva atp. - připadá velice užitečné a nadto zvláště půvabné pohybovat se v rámci definicí již zmíněných Malým encyklopedickým slovníkem A-Ž:

Poněvadž rozhodující význam hraje onen faktor přivlastnění, pak první základní poznatek říká, že užívání termínu „lidský kapitál“ jako synonyma výrazů lidský potenciál, lidské zdroje nebo lidská aktiva je korektní, ale pouze v intencích kapitalistické společnosti! Ve státech jako je Kuba či Severní Korea, kde klasický kapitalismus neexistuje - byť jejich ekonomický systém není ideální, a dokonce zde lze hovořit i o vykořisťování (a vykořisťovatelem je v tomto případě stát) - by použití výrazu lidský kapitál působilo absurdně. Na Kubě či v Severní Koreji by pak intelektuálové měli užívat výhradně a právem termínů lidský potenciál, lidské zdroje nebo lidská aktiva.

Samozřejmě tak budou moci činit pouze do doby než aktivisté nejrůznějších českých humanitárních organizací (jako například Člověk v tísni) v čele s V. Havlem – jejichž aktivita včetně vydávání peněžních aktiv ovšem nespočívá ani tak v péči o české žebráky a bezdomovce jako spíše v politické podvratné činnosti na území jiných států – uskuteční ve zmíněných zemích kapitalistický převrat. Poté se tamější intelektuálové budou muset pokorně vrátit k termínu lidský kapitál.

Dále lze vydedukovat, že lidský kapitál – mj. v případě, kdy se kapitalista rozhodně investovat do vzdělání vlastní pracovní síly tím, že jí zaplatí její vzdělávání či training - je klasickým kapitálem variabilním. Z čehož pak vyplývají další zajímavé konsekvence: například skutečnost, že v tomto případě se sníží poměr nadhodnoty (m) k variabilnímu kapitálu (v) a tím současně i stupeň vykořisťování (pokud ovšem kapitalista ony vydané peníze nenašetří formou nižší mzdy této pracovní síle).

Kapitalista je samozřejmě podnikatelem mazaným a prozíravým, takže ví, že výhodnější pro něho bude, když vzdělání jeho nynější či budoucí pracovní síly zaplatí stát, tzn. i jiní kapitalisté a rovněž i sama pracovní síla. V takovém případě se poměr m ku v zvýší; stoupne tedy nejen míra vykořisťování, ale současně i kapitalistův zisk.

Úplně ideálním případem pak je pro kapitalistu samozřejmě situace, kdy si pracovní síla své vzdělání platí úplně sama. Za této situace ušetří jak eventuální přímé výdaje do vzdělání své pracovní síly, tak i výdaje nepřímé v podobě daně. Nyní se stane poměr nadhodnoty k variabilnímu kapitálu teoreticky nejvyšší a adekvátně nejvyšší pak bude i míra vykořisťování a rovněž i zisk.

Zásadoví dialektičtí materialisté se v tuto chvíli samozřejmě ocitají na pokraji infarktu, neboť představa, že zvýší míru vykořisťování, byť jako side-efekt přístupu vysokoškolského vzdělání co nejširším vrstvám občanů, pro ně musí být šokující. Ale nic s tím nenadělají. Kapitalismus už je prostě takový a jejich kolegové na opačné polovině ideologického spektra – hned poté co v naprostém omylu předchozí řádky ostře odsoudí jako pokus o šíření třídní nenávisti - se je jistě pokusí uklidnit ujištěním, že kapitalisté své vyšší zisky budou logicky investovat a vytvoří tak nová pracovní místa atd.

O tyto psychoterapeuty by se pak zase měla pokoušet mrtvice při zjištění, že čeští kapitalisté své zisky neinvestují ani tak do tvorby nových pracovních míst jako spíše do koupě luxusních automobilů a současně na stavbu vilek pro sebe a své příbuzné. A to je řeč pouze o malém českém člověkovi; cizozemci, např. P. Allen z Microsoftu či L. Ellison z Oraclu si už všechny sny malého českého člověka dávno vyplnili a tak investovali po 200 milionech dolarů alespoň do svých jachet, zatímco ruský škudlil, magnát Abramovič, si pořídil jachtu v ceně pouhých 150 milionů dolarů. Čili úhrnem – pouze tito tři podnikatelé „investovali“ do svých roztomilých kocábek skoro 14 miliard korun.

Navíc si slova často žijí svým vlastním životem, takže když někdo dnes hanobí člena KSČM slovy "Ty komunisto!", pak má možná na mysli bolševické chování jeho předchůdců a navíc obvykle netuší, že na chování členů KSČM vůbec nic komunistického není.

Nakonec se slovo kapitál někdy používá ve spojení, kdy již nelze rozlišit, co tím autor vlastně míní: viz kupř. filmový výraz "kapitální békovina". Jde tu o odvozeninu z anglického výrazu slova capital ve významu kapitál nebo jako velké písmeno či hlavní město?

Takže už jenom z hlediska dobrého zdraví národa budiž s „lidským kapitálem“ zacházeno co nejšetrněji!

K tomu moje poznámka: Uvedené slovníkové definice vychází z kanonické interpretace Marxovy teorie nadhodnoty. Samotný K. Marx to viděl složitěji a i podmíněně platně (viz moje poznámka s citací z Grundrissů k 020). V celé pasáži chybí jedno velmi podstatné - jakou roli hrají inovace v procesu tvorby přebytku? Příznačné je, že když má být pojem "kapitál" dehonestován (morálně odsouzen), začne se jako příklad chování uvádět nakupování jachet apod. Je nakupován jachet k osobnímu požitku skutečně typickým chováním kapitálu?

 

025:

Kapitál je souhrn zdrojů, výrobních prostředků, nemovitostí apod., které mají schopnost (za určitých podmínek) prostřednictvím trhu přinést zisk.“

Zdrojem (nemovitý majetek, stroje a zařízení, lidi, finance, informace, čas - dále ruce a mozek lidí nejsou myšleny jako hmota např. pro reimplantaci orgánů, ale jsou chápány jako jejich tvůrčí schopnosti a dovednosti) mohou být:

»          lidi (ruce, mozek)

»          finance

»          informace

»          čas apod.

Ty věci, které vložením kapitálu nepřinesou zisk (dosažení cíle) jsou zbytečné.

Ty věci, které vložením kapitálu přinesou snížení jeho hodnoty nazývám darem nebo subotnikem.

Určité podmínky jsou míněny:

»          organizační činnosti

»          legalita činností

»          kvalita smluv – především z právního hlediska

»          obchodní zdatnost

»          vymahatelnost pohledávek

»          rizikovost zákazníka – platební schopnost

»          vymahatelnost práva

 

026:

- Hmotný kapitál ve spojení s lidským intelektuálním kapitálem používaný ve správnou dobu na správném místě je předpokladem přidané hodnoty, která vzniká při zhodnocování.

- Při zhodnocování kapitálu dochází vždy k vykořisťování, parazitování na druhém. Nejčastěji na intelektuálním a fyzickém lidském kapitálu. Reciprocita vztahu bývá dodržena tím, že majitel obhospodařovaného kapitálu platí za zhodnocení jinou formou kapitálu - penězi, naturáliemi, vzděláním. Reciprocita je obvykle závislá na míře vyspělosti společnosti

K tomu: Pokud tomu tak je, tak proč se v současné době vykořisťovaný nechá vykořisťovat? Odpověď na tuto otázku zdaleka není tak triviální, jak by se mohlo zdát na první pohled. K. Marx, když chtěl zdůvodnit svoje pojetí vykořisťování, velmi podrobně popsal předpoklady, za nichž je dělník nucen se nechat vykořisťovat. Mnohé z těchto předpokladů dnes prostě neplatí, ať se to komu líbí či nikoli. Zkrátka k vykořisťování musejí být dva - ten, kdo vykořisťuje, a ten, kdo je nucen se nechat vykořisťovat. Pokud máme být teoreticky přesní, musíme slovo "vykořisťování" použít vždy s uvedením toho, jak někdo může být donucen nechat se vykořisťovat.

 

027:

Všeobecně - kapitál je hodnota, která tvoří nadhodnotu. V obchodním rejstříku má naše společnost zapsaný základní kapitál (dříve základní jmění) v peněžním vyjádření. Je to souhrn vyčíslitelného majetku (nebo-li inventarizovaného majetku) prostřednictvím kterého může společnosti bohatnout. Pokud bych se vyjadřovala jako žena-hospodyně, zcela laicky bych pojala definici "kapitál" jako majetek (chatu, auto, dům, peníze), díky kterému se můžu mít ještě lépe než se mám, pokud bych s tím uměla dobře zacházet. S termínem "kapitál" je podle mého názoru jednoznačně spojen další termín "soukromé vlastnictví". Nevím, jestli Vám moje definice k něčemu bude, nejsem ekonom a už vůbec neumím ekonomicky myslet.

 

028:

Myslím si, že vznik kapitálu je možný pouze za předpokladu, že dojde někde jinde k omezení spotřeby ("ke strádání"). Možná, že by se dalo říct, že vznik kapitálu je z části výsledkem "obětování".

 

029:

To samo-zvětšování kapitálu mi připomíná Maturanovu a Varelovu teorii "autopoiesis", která v polovině 80. let z biologie emigrovala do společenských věd.

K tomu moje poznámka: Jenže už dávno před tím (v Schmupeterově díle) byla popsána role inovací při "samozvětšování" kapitálu. Přitom obdoba biologického "samozvětšování" byla označena za inovace nižšího řádu

 

Stručné zhodnocení výsledků druhé části ankety

 

Pokusím se nejdříve stručně v bodech zhodnotit obecné výsledky druhé části ankety:

 

1. Nejčastěji je pojem "kapitál" chápán procesuálně jako "zhodnocující se hodnota", kdy z "méně vzniká více" (v tom nejobecnějším pojetí). Takto to ostatně bylo i v první části ankety.

 

2. Současně se objevuje názor, že kapitál představuje jen možnost, potenci tohoto zhodnocení (002). Ne vždy k tomu dochází a ne každý umí takto kapitál využívat.

K tomu: Zde v rovině metodologické vystačíme s tím, co jsme si již říkali. K původnímu určení v pojmech "kapitál je zhodnocující se hodnota" nalézáme interpretaci přesahu - "kapitál není zhodnocující se hodnota". Jednotlivé aspekty této interpretace jsou rozvedeny v názoru 002. Současně jsou zde vymezeny podmínky, za nichž kapitál je zhodnocující se hodnotou a za nichž není.

 

3. Názory na to, odkud se bere (vzniká) ono "více" (zvětšení, zmnožení, zhodnocení...) kapitálu v procesu jeho fungování, a zda si přitom někdo přivlastňuje to, co patří druhému (vykořisťuje jej apod.), nebo ne, příp. je fungování kapitálu vždy spojeno s výše uvedeným, či nikoli, se v jednotlivých odpovědích liší. Rozložení je přitom asi tak "půl napůl".

 

4. Objevuje se přitom několik pojetí:

- Zvětšování (samozvětšování) kapitálu je přirozený proces rozšířené reprodukce (jako když se něco množí v biologii).

- Jedná se o odměnu za to, že se někdo něčeho zřekl (místo spotřeby investoval), nebo něco zorganizoval.

- Jedná se o přivlastnění výsledků práce či obecněji nějaké produktivní činnosti někoho jiného (mj. - aniž by ve většině příspěvků zastávajících tento názor bylo dostatečně zodpovězeno, čím je toto přivlastnění umožněno).

- Jedná se o projev efektu inovace, se kterou někdo přichází, která zvýší užitečný efekt na jednotku vynaložených zdrojů a umožní vnik přebytku. (K tomu moje poznámka - překvapilo mě, jak málo příspěvků zmiňuje roli inovací, které jsou přitom jako příčina onoho "více" velmi "podezřelé".)

 

5. Velmi málo příspěvků (snad jen V. Štědroňský - 008) se zabývá tím, jak je možné v ekonomickém systému založeném na svobodné směně to, co se nám jeví jako přivlastnění něčeho někým jiným (výsledků jeho práce či obecněji produktivní činnosti).

 

6. Zajímavé rovněž je, že se nikdo nepokusil vyrovnat s Marxovým pojetím vzniku možnosti přivlastnění výsledků práce druhého (ať již z hlediska kritiky, nebo naopak obhájení tohoto pojetí).

 

 

Dvě proti sobě stojící alternativy

 

V otázkách položených ve druhé části ankety byly obsaženy dva protichůdné, proti sobě stojící pohledy na danou problematiku. (Mj. - připomeňme si názor 019, který říká, že záleží jen na úhlu pohledu či na stanovisku, které zaujmeme = typicky postmoderní postoj.) Pokusím se nejdříve o jejich rozšířenou formulaci, aby bylo zřejmé, v čem je podstata sporu:

 

 První možnost (buď): Kapitál se může rozšiřovat (zmnožovat, rozšířeně reprodukovat, narůstat, akumulovat atd.) pouze tím, že si vlastník kapitálu přivlastňuje něco, co patří druhému (především výsledky práce či jiné produktivní činnosti). Samotné vlastnictví kapitálu je tedy tím, co vnáší do společnosti nespravedlnost, rozpor - a tuto nespravedlnost či rozpor je možné řešit jedině mimo rámec společnosti, v níž dochází k rozšířené reprodukci kapitálu, tj. zrušením kapitalistické společnosti. Dokud bude reprodukce kapitálu pokračovat, budou se rozpory a sociální nespravedlnosti prohlubovat, objevovat v různých podobách a ohrožovat samotnou existenci společnosti. Řešení je třeba hledat v přechodu ke společnosti, která není kapitalistická.

 

Druhé možnost (anebo): Rozšířená reprodukce kapitálu v konkurenčním prostředí je motorem vývoje společnosti, přirozeným základem jejího vývoje. Právě ona motivuje využívání nejvýznamnějšího prvku ekonomického růstu a progresivních proměn společnosti - inovací. Dynamika inovací je jak výsledkem rozvoje lidských schopností, tak i podmínkou tohoto rozvoje. Po celou historii rozšířené reprodukce kapitálu touto formou (spojenou s tendencí k tomu, aby všestranný rozvoj lidských schopností byl nejen cílem, ale i nezbytným předpokladem fungování ekonomického systému) se však objevují snahy přeměnit (různě nabytý) majetek v majetkové privilegium, v omezení vstupu do odvětví druhým, vytvořit trvalou monopolní pozici bránící druhým konkurovat v dané oblasti. Celé dějiny jsou tak v tomto smyslu dějinami střetu monopolů dočasných (na inovacích a lidských schopnostech založených) a trvalých (vycházejících z majetkových východ a přeměněných v mocensky, resp. administrativně zakotvená privilegia).

 

Z formulace uvedených dvou možností vyplývají zcela odlišné životní postoje, způsoby a formy společenské angažovanosti, vidění cesty řešení společenských problémů. Je opravdu primární to, jaký postoj zaujmeme a na základě toho si začneme vytvářet názor na realitu (postmoderní pohled), nebo lze rozborem reality zjistit, která z jejích interpretací je adekvátní a potvrzuje se při konfrontaci s realitou formou řady doložitelných a průkazných skutečností (stanovisko současného racionalismu)?

Doporučuji čtenáři, aby se zpět vrátil k jednotlivým názorům v první i druhé části ankety a podíval se, který názor se blíží té či oné alternativě. Najde i názory, které se různým způsobem snaží vyhnout se tomu, aby pod jednu z alternativ byly zařazeny, příp. se snaží hledat způsob, jak protichůdnost stanovisek zmírnit. Každopádně je čtení jednotlivých názorů prizmatem výše formulovaných alternativ přinejmenším poučné.

 

Z výše uvedených dvou alternativ vymezení toho, co je to kapitál, pak vyplývají i dva odlišné pohledy na obligátní otázku "Co dělat?":

 

- (Buď:) Jde o to hledat cestu ke zrušení společnosti založené na reprodukci kapitálu v konkurenčním prostředí.

 

- (Nebo:) Jde o to podpořit vývoj založený na reprodukci kapitálu a snažit se o omezení těch forem přeměny majetkové výhody v majetkové privilegium, které poskytují oporu trvalým monopolům a jejich převahu nad dočasnými.

 

Samozřejmě je zde ještě jeden pohled, ten se však již týká zájmové pozice: Snažit se zamlžit společenskou realitu tak, aby pro žádnou vlivnou část společnosti nebylo zřejmé, o co ve společnosti jde; tím kamuflovat reálně probíhající procesy přeměny majetkových výhod v privilegia.

 

Cestu ke zrušení kapitálu pak lze vidět též ve dvou alternativách:

- (Buď): V předpokladu neodvratné krize, přípravě organizované struktury, která se po jejím vypuknutí pokusí uchopit moc.

- (Nebo:) Ve snaze regulovat reprodukci kapitálu (posilováním vlastnických pozic státu či jiných veřejných subjektů, různě motivovaným přerozdělováním, rozšiřováním podmínek pro fungování výroby založené na kapitálu stanovených státem či jiným subjektem veřejné volby, rozšiřováním okruhu práv zaměstnanců apod.) tak, až dojde k eliminování všech možností přivlastňovat si z titulu vlastnictví kapitálu výsledky práce (či jiné produktivní činnosti) druhého.

 

Na uvedenou alternativu lze pohlédnout ještě z jednoho zorného úhlu:

- (Buď:) Vývoj zákonitě směřuje k socialistické společnosti založené na znárodnění (postátnění) výrobních prostředků a výrazné regulaci trhu; přitom socialistická společnost představuje vývojově vyšší typ společnosti.

- (Nebo:) Vývoj zákonitě směřuje k prosazení dominantní produkční role toho ekonomického sektoru, který (podobně jako kdysi průmysl vystřídal zemědělství) odpovídá přirozeným tendencím vývoje výrobních sil, tj. sektoru produkce a uchování lidských schopností (vzdělávání, zdravotnictví, informační, relaxační a rekreační služby); konstituuje se tak vzdělanostní společnost.

 

 

A jak to tedy je?

 

Pokusím se zformulovat svůj názor, který se možná leckomu (i z mých přátel) nebude líbit, ale který se bude důsledně řídit pravidly racionální argumentace. Pokud se někde budu mýlit (což se vždy může stát), rád uvítám kritické připomínky. Takže:

 

1. Pokud by byla rozšířená reprodukce kapitálu založená výlučně na tom, že si vlastník kapitálu přisvojuje výsledky práce (či jiné produktivní činnosti) druhého, měli by ti, co zastávají tento názor, ukázat, jak k tomu dochází. Popsat mechanismus tohoto přisvojování (vykořisťování, krádeže apod.) tak, jak to kdysi učinil K. Marx. To ovšem nedělají. Místo toho vyvolávají obecnou averzi vůči ekonomům (rozuměj těm, co se snaží ukázat, jak to skutečně funguje). Připomeňme si již dříve uvedené citace:

- "Ekonomové totiž nejsou žádní vědci – jsou to jen slouhové kapitálu a svoje teorie vymýšlí, aby podpořili co nejefektivnější vykořisťování lidí." (Josef Vít: Ekonomie – věda nebo náboženství? Britské listy 7.7.2005.)

- "Kdy levice otázku nadhodnoty naposled - aspoň seriózně nastolila? Čím jiným může lidem otevřít oči? Než přesným obrazem toho, že právě tak vzniká a bobtná i kapitál sám - a vůbec ne z prasátka asketického panstva?" (Josef Skála: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. Praha, OREGO 2005, s. 115.)

K tomu tak trochu patří i dotaz, resp. povzdechnutí „zda jsou v Čechách i jiní ekonomové, než liberální?“, které cituje ve svém stanovisku Václav Štědroňský. Ono se to totiž má jinak. Ekonomové jsou různí, nejen liberální. Dnes je však těmi, co ignorují racionální, odborný, vědecký (je jedno, jak to nazveme) přístup každý, do se právě hlediskem racionality, odbornosti, vědy apod. v ekonomii řídí, nazván "liberálem" či spíše "ultraliberálem".

 

2. Ekonomická teorie dokáže velmi přesně popsat případy, kdy a jak vzniká přebytek nad náklady a jak se v ekonomickém systému rozděluje, v čí prospěch. Koneckonců se při přisvojení přebytku vždy jedná o dočasný či trvalý monopol. Celá Marxova teorie nadhodnoty z tohoto hlediska popisuje velmi konkrétní případ tohoto přisvojování. (Mj. očima těch, co své představy opírají o jakousi mystickou formu přivlastňování, by i K. Marx byl liberál.)

 

3. Právě tak lze korektním ekonomickým pohledem popsat formy a odlišnosti investování do rozvoje schopností a investování do společenské pozice, k němuž dochází v současné době a které je dobovou formou projevu střetů mezi dočasnými a trvalými monopoly.

 

4. Především však lze poměrně přesně popsat dobové formy investování do společenské pozice v souvislosti s vytvářením pozičních sociálních sítí a vznikem pozičního sociálního kapitálu.

 

5. Vytváření pozičních sociálních sítí (vytvářejících nerovné podmínky, omezujících vstup do různých odvětví produktivní činnosti a sloužících k přisvojování přebytku v důsledku monopolních pozic) je založeno mj. na následujícím:

- Korumpování výkonu funkcí státní správy (ekonomy dobře popsaný fenomén tzv. "dobývání renty").

- Manipulaci založené na pěstování stereotypů a bloků v myšlení (oběť této manipulace má trvale zafixovanou averzi, není schopna v určité oblasti vnímat a vyhodnotit racionální argumenty).

 

6. Jako hypotézu lze vyslovit následující (záměrně provokující) tvrzení: Sociální síť, která se původně vytvářela jako nositel změn vyúsťujících v pokus vytvořit socialistickou společnost, se postupně stala sociální sítí, jejíž pozice ve strukturách státní správy a samosprávy dnes převážně slouží jako "terč" investování do společenské pozice těmi, co jsou nositeli majetkových výhod; umožňuje tak (velmi efektivní) přeměnu majetkových výhod ve výsady (trvalé monopoly omezující vstup do odvětví produktivní činnosti).

A možná by se dalo ještě dodat: Tato sociální síť je pro přeměnu majetkových výhod ve výsady nejen "transakčně nejméně nákladná" (čti: nejsnáze zkorumpovatelná), ale též navíc aktivně plní roli zamlžování společenské reality tak, aby pro žádnou vlivnou část společnosti nebylo zřejmé, o co ve společnosti jde; tím kamufluje reálně probíhající procesy přeměny majetkových výhod v privilegia.

 

Metodologický pohled na otázku "Jak to je?"

 

Pokud navážeme na předcházející, tak můžeme říci, že:

 

- (Buď:) Kapitál je založen na vykořisťování ze strany vlastníků kapitálu těch, které zaměstnává, a budoucí vývoj spočívá v přechodu k socialistické (příp. komunistické) společnosti, v níž bude proces rozšířené reprodukce kapitálu nahrazen jiným způsobem rozšířené reprodukce.

 

- (Nebo:) Kapitál je založen především na inovačních efektech a tudíž i lidském poznání a lidských schopnostech (které se samy stávají zhodnocující se hodnotou, tj. kapitálem), role vzdělání a investování do rozvoje lidských schopností roste; v důsledku toho se společnost mění ve vzdělanostní, ve které je v podstatě eliminována možnost přeměny majetkových výhod ve výsady.

 

Z metodologického hlediska lze k posouzení "Jak to je?" velmi dobře použít princip, podle kterého je každý jev projevem souvislostí mezi jinými jevy a každá souvislost mezi jevy se jeví v podobě určitých jevů (čemuž pak odpovídají i příslušná pojmová určení. Ve výše uvedeném kontextu to pak znamená:

 

- (Buď:) Jako významné společenské jevy se ukážou ty, v nichž se projevují vztahy (konkrétně pak vztahy typu rozporů, střetů apod.) mezi vlastníky kapitálu a těmi, které vykořisťují (tj. které kapitál zaměstnává). Tyto jevy musíme umět přesně identifikovat a ukázat, že se jedná o jevy významné.

 

- (Nebo:) Jako významné společenské jevy se ukážou ty, v nichž se projevují vztahy (konkrétně pak vztahy typu rozporů, střetů apod.) mezi těmi, co reprezentují rodící se vzdělanostní společnost založenou na stále mohutnějším investování do lidských schopností, a těmi, jejichž reálná moc je založena na přeměně majetkových výhod ve výsady (privilegia) formou investování do společenské pozice.

 

Podíváme-li se podrobněji na mechanismy, které umožňují zhodnocení investic do lidských schopností a investic do společenské pozice, zjistíme, že se vždy jedná o vytváření sociálních sítí a nabývání sociálního kapitálu. Přitom:

- Efektivní využití investic do lidských schopností předpokládá vytváření kooperujících sociálních sítí (v nichž uplatnění schopností jednoho je umožněno a současně umožňuje uplatnění schopností ostatních, zejména formou týmové práce).

- Efektivní využití investic do společenské pozice předpokládá vytváření pozičních sítí (v nichž úspěch jednoho je založen na získávání výhodnější pozice než mají jiní a kdy je tento úspěch dosahován na úkor druhých).

 

Něco víc o sociálních sítích

Vzhledem k tomu, že sociální sítě se ukazují být významným fenoménem z hlediska odpovědi na otázku,jak ve společnosti funguje kapitál, jaké existují formy kapitálu apod. řekneme si o nich něco více. Ve společnosti působí nejrůznější sociální sítě, jejichž existence se odvíjí od rodinných vztahů, bydliště, vzdělávacích institucí, firem, náboženského vyznání, politické aktivity, zájmové činnosti, klubové aktivity, některé sítě vznikají napojením na státní administrativu apod.

Tyto sítě mohou být uspořádány nejrůznějším způsobem - některé sítě vznikají uvnitř jiných, jiné mezi jinými. Účast v některých sítích se vzájemně doplňuje či naopak vylučuje.

Každý člověk má možnost volby, pokud jde o jeho začlenění do různých sítí. Místo narození, rodinný původ, sociální status i vrozené dispozice ho k začlenění do některých sítí předurčují, v průběhu jeho života však může docházet a také zpravidla dochází k různým změnám.

Sítě mohou být lokální (regionální, národní) i globální.

Důležitá je nejen skutečnost, že člověk je začleněn do určité sítě, ale také pozice, kterou v síti zastává. Člověk (či jemu blízcí) musí investovat své peněžní i nepeněžní prostředky k tomu:

1. Aby se začlenil do určité sítě.

2. Aby v určité síti získal určitou pozici.

3. Aby určitá síť měla určitou pozici ve vztahu k jiným sítím.

Peněžní i nepeněžní prostředky, které musí být investovány k začlenění do sítě (případně k získání pozice v sítí či posílení pozice sítě mezi jinými sítěmi) mohou mít velmi rozmanitou povahu, např.:

- Přímých finančních investic (poplatek za členství v sítí, dary apod.).

- Nepřímých finančních investice (pořízení statků spojených se začleněním do sítě a s činností v rámci sítě - sem patří různé formy prestižní spotřeby, pořízení sportovních potřeb apod.).

- Volného času (času, který je obětován pro činnost v rámci určité sítě).

- Pověsti či důvěryhodnosti (pro účast v řadě sítí je nutné uchování důvěryhodnosti a dobré pověsti, účast v některých sítích naopak vede ke ztrátě důvěryhodnosti či dobré pověsti).

- Nákladů obětované příležitosti (ve smyslu obětování členství v některých sítích) v případě, že členství v některých sítích je neslučitelné s členstvím v jiných sítích.

Od investování do začlenění do sítě, pozice v síti i pozice sítě jsou očekávány určité peněžní i nepeněžní výnosy, přitom větší, než původní investiční náklady. V tomto smyslu má začlenění člověka do sociální sítě podobu sociálního kapitálu. Splňuje totiž všechny atributy kapitálu jako takového v ekonomickém smyslu.

Důležité přitom současně je, že sociální kapitál, který takto člověk nabývá (a který má podobu začlenění člověka do různých sítí a jeho pozice v různých sítích), podstatným způsobem podmiňuje nabývání a uplatnění lidského kapitálu. Problematiky investování do sociálního kapitálu tudíž bezprostředně navazuje (objevuje se a vyvstává jako velmi významná) na problematiku investování do lidského kapitálu.

 

Problematice investování do sociálního kapitálu a s tím spojeného vytváření sociálních sítí je v posledních letech ve světové odborné literatuře věnována stále větší pozornost (viz Bourdieu, P., Castells, M. Coleman, J., Putnam, R. a další - viz dále). Je to dáno mj. tím, že k využití investic do lidského kapitálu dochází vždy prostřednictvím zapojení člověka do sociálních sítí.

Výše uvedení autoři, kteří se problematikou sociálního kapitálu zabývají, si všímají odlišnosti kooperativních a rivalitních (resp. pozičních) prvků. V interpretaci této polarity existují v jejich pracích určité rozdíly (viz např. Bourdieu, P. - Putnam, R.). Rozlišení uvedených stránek, analýza jejich vzájemného působení patří k aktuálním a v současné literatuře ne zcela řešeným problémům.

U sociálních sítí můžeme rozlišit dvě stránky (resp. dvě dimenze):

- Kooperativní, která je dána tím, že ti, co jsou začleněni určitým způsobem do určité sítě musejí vzájemně nějak spolupracovat (kooperovat), aby se posilovala pozice sítě ve vztahu k ostatním sítím, aby sít obstála v konkurenci s jinými sítěmi a aby tudíž začlenění do sítě i pozice v síti přinášely co největší výnosy.

- Rivalitní, která je dána konkurencí těch, co jsou začleněni do určité sítě, o získání co nejlepší (u sítí s vertikální hierarchickou strukturou to bývá nejvyšší) pozice.

Existují sítě, u nichž převažuje kooperativní stránka či kooperativní prvky a které se vyznačují následujícím:

- Ti, co jsou do sítě začlenění, přispívají investováním svých aktivit a prostředků k pozici sítě bez ohledu na to, jaký z toho mají bezprostřední výnos, jak to ovlivní jejich pozici v síti.

- Ti, co jsou začleněni do sítě, nevyvíjejí činnost, která by omezovala jiným účastníkům sítě jejich aktivity.

Existují sítě, u nichž převažuje rivalitní stránka či rivalitní prvky a které se vyznačují následující:

- Ti, co jsou začleněni do sítě, preferují individuální výnos z pozice v dané síti před pozicí dané sítě.

- Ti, co jsou začleněni do sítě, se snaží prosadit se do výhodnější pozice oproti ostatním i na úkor pozice celé sítě.

Mezi těmito krajními podobami sociálních sítí existují smíšené a přechodné typy.

Lze uvést řada parametrů, které mohou ovlivnit, zda se určitá síť bude vyvíjet jako kooperativní či směrem ke kooperativní, či naopak jako rivalitní a směrem k rivalitní, např.:

- Velikost sítě (u velkých sítí jsou intenzivnější tendence k převládnutí rivalitních prvků).

- Vnitřní uspořádání (u sítí s méně rozvinutou horizontální a více rozvinutou vertikální strukturou jsou intenzivnější tendence k převládnutí rivalitních prvků).

- Evidentnost vztahu mezi individuálním výkonem a pozicí sítě.

- Mechanismy hodnocení výkonu v sítí a jeho ocenění.

- Cílová motivace a orientace sítě (o jakou pozice ve vztahu k ostatním sítím jde).

- Vliv majetkového statutu na pozici v sítí.

- Vliv úrovně vzdělání a celkového rozvoje schopností na pozici v síti.

- Struktura peněžních a nepeněžních výnosů těch, co jsou začleněni do dané sítě.

Rivalitní chování může většinou přinést okamžité výhody v rámci dané sítě, z dlouhodobějšího hlediska však vede ke ztrátě efektivnosti ve smyslu pozice, dosahované příslušnou sítí oproti ostatním. Má všechny vlastnosti tzv. vězňova dilematu. Situace, které jsou výsledkem rivalitního chování v síti, jsou neefektivní v paretovském smyslu. A naopak - dosažení paretovsky efektivních stavů je možné jen na základě kooperativního jednání.

Vzhledem k výše uvedenému se k analýze a modelování sociálních sítí z hlediska duality jejich kooperativních a rivalitních stránek či prvků i z hlediska strategií kooperativního a rivalitního chování jejich účastníků nabízí uplatnění aparátu teorie her. Od tohoto aparátu lze mj. očekávat ocenění vlivu jednotlivých výše uvedených parametrů na vývoj sítí. V daném případě jde o hry s opakováním, kdy účastník má možnost volby, zda bude pokračovat ve hře v rámci dané sítě.

Při vývoji některých sociálních sítí hraje důležitou roli možnost přechodu od jedné sítě daného typu k jiné síti daného typu. Mj. právě tento fenomén umožňuje v některých oblastech (zejména pokud se týká oblasti menších firem) vytváření kooperujících sítí. Jiné sítě naopak vznikají na rivalitním základě.

Sítě, v nichž lze demonstrovat majetkovou převahu, v nichž lze získat pozici díky vyšší úrovni rozpočtového omezení, mají výrazné rivalitní prvky. Naopak sítě, v nichž hrají významnou roli schopnosti nabyté vzděláním, mají výrazné kooperativní prvky. Obecně lze uvažovat o roli terciárního a celoživotního vzdělání při podpoře kooperativních stránek a prvků většiny sociálních sítí. Role tohoto vzdělání ve výše uvedeném smyslu je přímo úměrná tomu, jak je otevřen samotný přístup k tomuto vzdělání.

U rivalitních sítí lze vypozorovat roli věku účastníků sítě na pozici v síti. Ta se může projevovat dvojím způsobem:

- Buď převládne efekt dobyté pozice, což vede k tomu, že nejvyšší pozice v síti jsou dlouhodobě obsazeny těmi, co porazili v pozičních bojích ostatní a drží svou pozici prakticky do konce svého života.

- Nebo v boji o pozici jsou využívány některé handicapy stáří k plné poziční likvidaci a často i k vyloučení ze sítě.

V obou případech není sledována efektivní přirozená profesní strategie, která umožňuje plné uplatnění schopností (zejména těch, které vznikají vhodnou kombinací celoživotního vzdělání a nabývání zkušeností) v jednotlivých obdobích života a tím i dlouhodobé uplatnění člověka na profesních trzích.

 

Paradox "antikapitalistů"

A tak se stalo následující: Ti, co nejvíce brojí proti kapitalismu, považují ho za příčinu všeho zla, požadují jeho odstranění a o budoucí společnosti uvažují jako o společnosti socialistické ve smyslu "bez kapitálu", jsou dnes jednou z nejvýznamnějších opor rozšířené reprodukce té nejhorší formy kapitálu založené na investování do společenské pozice, na vytváření pozičních rivalitních sociálních sítí, na přeměně majetkových výhod ve společenská privilegia, na segregaci společnosti na "vyvolené a "odepsané".

Jak k tomu mohlo dojít? Poměrně jednoduše. Jediné, co se nedá koupit za peníze, je vědecky poznaná pravda. Zpochybníme-li roli vědeckého poznání a s ní spojené racionality (což se úspěšně podařilo levicové formě postmoderny), lze úspěšně vytvořit "bloky", "tabu" či "steretotypy" v myšlení, kterými lze člověka snadno podřídit pozičním sociálním sítím (zvláště pokud tyto mají esoterickou nadstavbu spočívající v postupně zjevovaných katastrofických vizích).

"Za všechno může kapitál." "Všechny sociální služby musí být bezplatné."... Atd. To jsou ony stereotypy, prostřednictvím kterých lze "zasíťovat" ty, co neustáli důsledně racionální pohled na svět opírající se o vědecké poznání.

Důsledky? Lze uvést následující příklady:

- "Zdravotnictví musí být bezplatné." To není jen bezobsažné tvrzení. To je hloupost. Pokud ovšem funguje při vytváření "koncepce" zdravotnictví, nemůže z toho žádná rozumná koncepce vyrůst. Vznikne jen nedodělek s řadou nedostatků, na kterých se ovšem dá velmi dobře vydělat. A tak fanaticky vyhlašovaná teze "bezplatného zdravotnictví" slouží jen k tomu, aby mocná lobby prosadila nedostatky do "koncepcí" zdravotnictví vyráběných na principu "bezplatnosti" a vydělávala na tom miliardy, kterými pak nadále může korumpovat ty, co na rozhodování o zdravotnictví či na rozhodování o tom, kdo bude ve zdravotnictví působit, mají vliv. Současně s tím fanatismus vázaný na tvrzení, které se stalo fetišem, vede k likvidaci těch, co umějí myslet, a dosazování poslušných a omezených do pozičních sociálních sítí, které v dané oblasti působí. Začíná tak "samozhodnocování" nejperverznější formy kapitálu. Kapitálu vzešlého z použití prostředků k diskriminaci druhých, k omezení jejich přístupu do oblasti svobodné soutěže. A to za přímé podpory těch, co proti kapitálu nejvíce brojí.

- "Vzdělání musí být bezplatné." Samozřejmě. Především proto, aby bylo zamezeno vzniku jakékoli zpětné vazby mezi poskytováním vzdělávacích služeb a uplatněním člověka na profesních trzích, které je u koncových vrcholových forem vzdělání (tj. zejména vysokoškolského) kritériem jeho efektivnosti. Důsledek? Přerozdělovací a přidělovací způsob financování vede k tomu, že se do vrcholných akademických funkcí prosazují zpravidla ti, co jsou poslušní "vyšší moci". Poznají se podle toho, že když se "tunelovalo", "aktivně" mlčeli (a umlčovali), krátce nato jsou pak schopni vzletně hovořit o zásadním významu vzdělání a požadují další a další peníze s tím, že když bylo na "tunelování" musí být i pro ně. Na svých školách pak prosazují rivalitní a tudíž antitýmový přístup, hodnocení podle vnějších kritérií, hlavně poct udělovaných za poslušnost, nikoli za skutečný výkon. Dopady jsou i na obsah výuky, kde začíná převládat biflování jako v dobách nejtemnějších. Ale o to přece jde...

 

(Pokračování)

 

 

Je zdravotnictví veřejný statek?

 

Petr Wawrosz

 

Poznámka editora: Materiál je převeden z prezentace, kterou připravil P. Wawrosz pro Teoretický seminář EPS-SI 24.10.05.

 

1) Je zdravotnictví veřejný statek?

Zdravotnické statky nesplňují základní charakteristiky pro veřejný statek – nejsou nevylučitelné ze spotřeby a nejsou nerivalitní.

 

2) Důvody proč je zdravotnictví financováno z veřejných zdrojů:

- Pokud by si lidé museli zdravotnické statky platit pouze ze svých peněz  (tj. neexistovalo by přerozdělování a solidarita), existovala by relativně velká skupina lidí, kteří by toho nebyli schopni nebo ochotni. Tyto lidi by tedy nebyli léčeni. Chceme to?

- Spotřeba zdravotnických statků může znamenat pozitivní externalitu; nespotřeba negativní externalitu (př. infekční a jiné obory).

 

3)Klíčový problém zdravotnictví:

Stejně jako jinde: najít rovnováhu mezi omezenými či limitovanými zdroji a neomezenými potřebami.

 

4) Zdravotnictví není a nemůže být zadarmo!

Subjekty pohybující se ve zdravotnictví (česká realita)

Přehled subjektů:

- pacienti (uživatelé zdravotnických služeb)

- poskytovatelé zdravotnických služeb (jak organizace, tak osoby v nich pracující)

- plátci zdravotních služeb (zdravotní pojišťovny)

- přispěvatelé plátců (zaměstnanci, zaměstnavatelé, OSVČ, stát …)

- regulující orgány (součásti státu – parlament, ministerstvo, kraje …)

- dodavatelé do zdravotnictví (farmaceutické firmy, dodavatelé techniky ….)

 

Každý z těchto subjektů má jiné zájmy, informace, znalosti, mocenské postavení, vliv... Skloubit všechny faktory je obtížné a složité.

 

5) Klíčové problémy zdravotnictví:

Nedostatečná prevence – zdravotnictví spíše léčí než aby chorobám předcházelo.

 

6) Chybí:

1. Zainteresovanost pacientů na svém zdravotním stavu (aby byl zdráv).

2. Zainteresovanost poskytovatelů zdravotnických služeb na pacientově zdravotním stavu (aby byl zdráv).

3. Zainteresovanost plátců zdravotních služeb na pacientově zdravotním stavu (aby byl zdráv).

4. Zainteresovanost přispěvatelé plátců na pacientově zdravotním stavu (aby byl zdráv).

5. Zainteresovanost regulujících orgánů na pacientově zdravotním stavu (aby byl zdráv).

6. Zainteresovanost dodavatelů do zdravotnictví na pacientově zdravotním stavu (aby byl zdráv).

 

7)

- ad 1.: Systém bonus/malus ve zdravotním pojištění (jako u povinného ručení) – pacienti by měli mít možnost platit pojištění podle toho, jak o sebe pečují individuální účty – část peněz na ně, pokud peníze nevyčerpáš, můžeš s nimi rozhodnout.

ad 2.: Aplikovat v mírnější podobě metodu lékaře čínského císaře.

ad 3.: Pojišťovny by měly získat možnost stanovení bonusů a malusů ke zdravotnímu pojištění.

ad 4. Bonusy a malusy by se měly vztahovat na všechny plátce (tj. i zaměstnavatele, kteří platí zdravotní pojištění za zaměstnance).

ad 5.: Legislativu směřovat k prevenci – co se ušetří na platbách do systému, si může přispěvatel nechat.

ad 6. ?? (Pokud poskytnu levnější ale stejně kvalitní lék/přístroj, poskytne nu ten, kdo ušetřil, nějakou provizi z ušetřené částky. Mohli by vzniknout subjekty, které hledají nejlevnější řešení a jsou odměňováni podle ušetřené částky - % z ušetřené částky).

 

8) Klíčové problémy zdravotnictví:

Jednotlivé subjekty nejsou stimulovány k tomu, aby se chovaly ekonomicky.

Pokud zdravotnickým zařízením umožníme dosahovat zisku, budeme je motivovat, aby se chovaly hospodárně. Ze zisku zdravotnického zařízení musí mít přínos i jeho zaměstnanci.

Uživatelé zdravotních statků musí být motivovány k tomu, aby jim byla poskytována kvalitní péče, protože při jejím poskytování je velká pravděpodobnost, že jejich důchod poroste. Je nutno umožnit vznik subjektům, které usilují, aby pacient měl kvalitní péči – důvod: samotný pacient nemusí být dostatečně informován, co je kvalitní.

Osoby, které za uživatele zdravotnictví platí peníze, musí být motivovány k tomu, aby uživatelům byla poskytována kvalitní péče, protože v tom případě se to odrazí na užitku/výkonech, které uživatelé přinesou danému subjektu.

Pokud jsou lidé zdraví, má z toho přínos i jejich okolí. Je třeba hledat cesty, jak tento přínos ekonomicky vyjádřit a jak dosáhnout, aby pro okolí daného člověka byl přínos z toho, že daný člověk je zdravý, hmatatelný (vyjádřený v penězi).

 

9) Dílčí problémy:

-Vysoká regulace.

- Chybí cenový systém – ceny často neplní informační, motivační a alokační funkci.

- Složitý a nesrozumitelný právní systém.

- Nedostatečná konkurence.

- Platba z hlavy, bodový systém, systém financování nemocnic.

- Vysoké transakční náklady.

- Na jednu stranu omezený vstup do odvětví, na druhou stranu v určitých místech přebytečná nabídka.

 

10) Nejsme v tom sami ….

Problémy ve zdravotnictví řeší většina zemí – viz odkazy (vyhledané pomocí www.google.com, klíčová slova: health reform).

 

11) Můžeme se ale učit z toho, co se povedlo, můžeme srovnávat, v čem jsme lepší, v čem nikoliv...

 

Poznámka editora na závěr:

Myšlenka, aby bonusy a malusy se vztahovaly i na toho, kdo odvádí zdravotní pojištění za zaměstnance (tj. zaměstnavatel) - viz zvětšený a tučný bod 7) ad 4. - byla nejvíce diskutována. Je svým způsobem původní. V praxi by to znamenalo zainteresovat zaměstnavatele na zdraví svých zaměstnanců. Námět nabízí velmi výživné téma k dalšímu zpracování.

Mj. stojí za povšimnutí, jak při prezentaci tématu zdravotnictví "zafungovala" metoda úplného výčtu a v rámci ní uvažování všech možností - v daném případě odhalení tímto způsobem originálního momentu spočívajícího v zainteresovanosti plátců (nejen poplatníků).

 

 

Právo a ekonomie

 

Petr Wawrosz

 

Poznámka editora: Materiál je převeden z prezentace, kterou připravil P. Wawrosz pro Teoretický seminář EPS-SI 31.10.05.

 

1) Ekonomie - definice

„Ekonomie studuje, jak se lidé rozhoduji v podmínkách vzácnosti zdrojů a jaký vliv má jejich volba na společnost“ (Robert H. Frank, Ben S. Bernanke: „Ekonomie“, Grada 2003 (dle amerického vydání z roku 2001)

„Ekonomie se zabývá studiem, jak společnost obhospodařuje své vzácné zdroje“ (N. Gregory Mankiw „Zásady ekonomie“ Grada 199 (dle amerického vydání z roku 1998)

„Ekonomie pojednává o lidském chování člověka o o tržním procesu“(Robert Holman: „Ekonomie“, C.H.Beck 2001)

„Ekonome zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi různé skupiny“ (Paul A. Samuelson, William D. Nordhaus: Ekonome, Svoboda 1991)

„Zásadním určujícím rysem vědy o člověku je pojem jednání“ (Marray N. Rothbard: „Zásady ekonomie“, Liberální institut 2005, dle amerického vydání z roku 1993)

 

2) Co je právo?

„Existuje jen málo otázek týkajících se lidské společnosti, které by byly kladeny tak vytrvale jako otázka „co je právo? Zároveň existuje jen málo podobných otázek, na něž by seriózní myslitelé odpovídali tak rozmanitě podivně a dokonce paradoxně“ (H.L-A.Hart: „Pojem práva“, Prostor 2004, dle anglického vydání z roku 1994)

Soudobá teorie při přístupu k právu kombinuje tři přístupy: - právní pozitivizmus: právo je to, co je uznáno státem jako platné právo - teorie práva přirozeného: vedle státem existuje přirozené právo, právo uznané státem/pozitivní právo musí respektovat principy přirozeného práva (tj. zákon, který říká „Všichni Židi/Češi apod.) patří do plynu není zákonem - sociologicko-psychologický přístup: právo je to, co lidé jako právo vnímají, podle čeho se chovají

Poznámka: je nutno rozlišovat: objektivní právo – to, co tvoří prameny práva (právní normy, precedenty ….) subjektivní právo – oprávnění, ale i povinnosti jednotlivých členů společnosti

 

3) Právo a ekonomie – ekonomická analýza práva

Právo a ekonomie si nejenom že nejsou cizími systémy, leč mají společné základy a mnohé rysy, které je třeba - především v prostředí české ekonomické obce po šedesátileté odmlce jejich vzájemné odborné diskuse - dále prohlubovat. Právní věda může čerpat z instrumentaria ekonomie, které není pro právo běžné. Naopak ekonomie a protagonisté praktické hospodářské politiky by si měli být vědomi skutečnosti, že právo ve formě národního právního řádu netvoří pouhé institucionální zázemí národního hospodářství, leč je jedním z faktorů konkurenceschopnosti a v konečném důsledku úspěšnosti dotyčné ekonomiky. Proto by měl legislativní proces vycházet ze zvážení skutečných a fundovaných analýz nákladů a užitků vyplývajících z plánované regulace a měla by být zvolena taková varianta, při níž je maximalizován čistý ekonomický užitek. Regulaci nelze postavit na pouhé transplantaci právních institutů analogicky přenesených z jiných právních kultur - ty sice mohou být velmi úspěšné ve svém domovském právním systému, leč již ne automaticky v systému hostitelském. Je nutno vždy mít na zřeteli, že právo je systémem komplexním, jehož problémy nelze překonávat dílčími a nesystematickými řešeními. (Lukáš Bortel)

Ekonomická analýza práva říká, že bychom měli zkoumat vliv norem na efektivitu ekonomiky a přijímat takové normy, které maximalizují ekonomickou efektivnost/lidský užitek. Rovněž rozhodnutí soudů a dalších orgánů, které mohou rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob, by měly usilovat o maximalizaci užitku/efektivnosti.

Nevýhodou tohoto přístupu je obtížnost při měření užitku – užitek se mění v čase, v prostoru, rozhodnutí by měla zahrnout riziko, nejistotu apod. Tento přístup prakticky zcela odmítá vlastnictví.

Příklad tohoto přístupu: Coaseúv teorém: Známý příklad zemědělce a pastevce, kteří mají své pozemky vedle sebe a dochází k tomu, že krávy pastevce se zatoulají na pozemky zemědělce a zničí tam oblí. R. Coase říká, že ve světě nulových transakčních nákladů, je jedno, na čí straně je právo: Pokud užitek z obilí je větší než škoda způsobena kravami, tak se obě strany dohodnou a poškozování přestane. Pokud naopak užitek z obilí je menší než škoda způsobená kravami, je efektivnější, když krávy obilí ničí. Coaseův následovník R. Posner pak říká, že pokud by se spor zemědělce a pastevce dostal před soud, tak by soud měl rozhodnout ve prospěch té strany, kde leží vyšší užitek. Čili, pokud by větší užitek měly krávy, tak by mohly ničit pozemky zemědělce –ačkoliv evidentně dochází k poškozování jeho vlastnického práva.

 

4) Právo a ekonomie – institucionální ekonomie

Instituce jsou v pojetí institucionální ekonomie formální pravidla (tj. právní normy) i neformální pravidla (tj. zvyky, morálka, náboženské přesvědčení apod.) chování.

Institucionální ekonomie říká, že jak formální, tak neformální instituce významným způsobem ovlivňují chování/jednání lidí, jinými slovy, instituce spoluurčují, jak lidé využívají vzácné zdroje k výrobě statků a jak tyto statky/důchody získané při výrobě statků rozdělují mezi sebe.

Institucionální ekonomie tedy říká: zkoumejme jednotlivé instituce, zkoumejme, jaký mají vliv na chování lidí, zkoumejme, zda tyto instituce vedou k prosperitě. Zkoumání však zaměřme nikoliv pouze na jednotlivé/individuální případy ale zejména na společnost jako celek. Institucionální ekonomie tak zdůrazňuje význam vlastnických práv, jejich dodržování, stability vlastnictví pro ekonomický rozvoj , poukazuje na to, že ve společnosti, kdy si vlastníci nemohou být svým vlastnictvím jisti, kde dochází ke krádežím apod. (terminologií 90. let 20. století k tunelování) bude ekonomický rozvoj narušen.

Nevýhodou tohoto přístupu může být určitá jednostrannost: instituce jsou nepochybně důležitým faktorem ekonomického rozvoje (růstu), nejsou však faktorem jediným – svůj vliv má i měnová a fiskální politika, vybavenost ekonomiky kapitálem, vliv cen vstupů (surovin, např. ropy), politická stabilita ve světě apod. Typickým příkladem byla diskuse v letech 1999-2001, co způsobilo tehdejší ekonomickou krizi v ČR – zda to byly nekvalitní instituce včetně nedostatečného vymáhání dodržování těchto institucí (což společně vedlo k tunelování a krachům mnoha firem) nebo chybná monetární politika ČNB (centrální banka v půlce roku 1996 výrazně omezila množství v ekonomice , téměř učebnicově 10 měsíců poté (duben 1997) se ekonomika dostala do krize). Málokdo z diskutujících byl ochoten připustit, že faktorů tehdejší ekonomické krize mohlo být více.

 

5) Právo, ekonomie a vzácnost

V právu i v ekonomii je klíčovou otázkou vzácnost. Jsou-li zdroje vzácné, musí existovat pravidla, která umožní jejich využívání. (Vzácným zdrojem je i lidský život!!).

 

6) Právo, ekonomie a vlastnictví

Spojovací tématem práva a ekonomie je vlastnictví: tam, kde neexistuje (jasně definované) vlastnictví dochází k tragédii obecní pastviny (nadměrnému využívání zdrojů) respektive ke sporům, kdo může (vzácný) zdroj využívat. Pozn.: společenské vlastnictví obvykle nevede k cílům/výsledkům, které se snaží deklarovat – míru a prosperitě. Neznamená to však, že v individuálních případech nemůže být společenské vlastnictví efektivní (viz Šíma: Právo a ekonomie, Liberální institut, 2004, s. 64).

Chceme.li dosáhnout míru a prosperity v podmínkách existence vzácných zdrojů, musí existovat pravidla, jak řešit konflikty. Konflikt je zde logickým projevem vzácnosti, pokud by vzácnost neexistovala, konflikty by nevznikaly. Pravidla se nemohou týkat jen subjektivních práv a povinností jednotlivých osob, ale musí zahrnovat i pravidla pro vznik pravidel, kdy jsou pravidla závazná, kdy jsou lidé povinni se pravidly řídit apod.

Lidská práva jsou právy vlastnickými.

Příklad:

čl. 6: LZPS:

(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

(2) Nikdo nesmí být zbaven života. Článek de facto říká, každý má právo vlastnit svůj život.

Čl. 15LZPS: (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

(2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. Článek de facto říká: každý má právo vlastnit jakékoliv myšlenky.

 

7) Právo, ekonomie a konkurence

Ekonomie ukazuje, že efektivním prostředím, tj. prostředím, které vede k prosperitě je konkurenční prostředí, tedy prostředí, v němž je v zásadě volný vstup do odvětví. Na svých modelech (např. model monopolu nebo model oligopolu) ekonomie ukazuje, že nízká míra konkurence vede ke ztrátě mrtvé váhy, tj. ke snížení přebytku spotřebitele i výrobce.

V oblasti práva však je konkurence omezena – právo vytváří stát, o právech a povinnostech občanů rozhoduji monopolní soudy, právo vyšetřovat zločiny apod.má monopolní policie atd. Liberální ekonomové v poslední době proto poukazují, že neexistence konkurence v této oblasti vede k neefektivnosti (typickým příkladem jsou stížnosti na pomalost českého soudnictví) a navrhují, aby konkurence byla umožněna i v následujících oblastech: - tvorba právních pravidel - v soudní a další soustavě (soustavě rozhodující o právech a povinnostech druhých osob) - v právu vyšetřovat trestné činy Některé tyto myšlenky propagoval už Adam Smith (viz Šíma: Právo a ekonomie, Liberální institut, 2004, s. 97) Možné úskalí tohoto přístupu: - vyšší transakční náklady: konkurující se právní systémy by vedly k vyšším nákladům při uzavírání smluv apod., snížila by se právní jistota – muselo by se zjišťovat, který právní systém v daném případě lze použít. Námitka: vyšší transakční náklady by vedly k tomu, že by právních systémů nebylo mnoho - nutnost stále existence státu/nejvyšší autority, která by posuzovala, zda rozhodnutí konkurujících se soudů jsou legální, zda konkurující se bezpečnostní a obranné agentury neporušují práva ostatních osob - skutečnost, že některé z výše uvedených oblastí jsou veřejnými statky nebo způsobují kladnou pozitivní externalitu.

Klíčová otázka:

Může být konkurence jen v oblasti vynucování práva (soukromé bezpečnostní agentury apod.) nebo i konkurence v oblasti tvorby práva? Tj. může na určitém území existovat více právních systémů? Historie zatím nezná mnoho příkladů úspěšné konkurence právních systémů na určitém území. Zná příklady, kdy si různé právní systémy konkurují na různých systémech, na daném území ale existuje jeden právní systém, který má povahu monopolu. Jsou ale známy příklady (byť jich není extrémně mnoho) konkurujících se organizací, které se zabývají vynucováním práva (tj. konkurující se soudy, bezpečnostní agentury apod.).

 

Doporučená literatura k těmto názorům:

David Boaz: Liberalismus v teorii a politice, Liberální institut 2002 Josef Šíma: Ekonomie a právo, Liberální institut 2004

 

Zajímavé příklady:

Právní systém na středověkém Islandu – konkurenční systém vynucování práva.

„Divoký západ“ (západní část USA v letech cca 1840-1880) nebyl až tak divoký – existoval zde dobrovolně dodržovaný neformální právní systém, byl to přitom systém konkurenční.

Nesmyslnost duševního/intelektuálního vlastnictví – je-li něco volně šiřitelné, není to vzácné.