Kant, genová technika a postmoderní mlčení

Michal Jamný

Na přelomu tisíciletí se naše společnost vážně začala zabývat etickými otázkami ve vztahu ke genové technice. Tento krátký esej se snaží vypíchnout některé „potenciality“ postmoderní filozofie k řešení uvedeného problému. Za výchozí bod úvahy zvolíme kantovské oddělení racionalit.

Od Kanta k postmodernismu

Osvícenství přichází s myšlenkou osvobození člověka z pout tyranů a utlačovatelů. Zakusit volnost nemá pouze jednotlivec, ale i různé oblasti života, které se dosud krčily pod církevním dohledem. Tak i věda po více než tisíciletém čekání může promluvit bez obav z perzekucí, inkvizičních tribunálů či cenzury. (U nás tento převrat asi s největší pravděpodobností lze datovat dnem vydání Tolerančního patentu).

Teoretickou základnu pro nastupující „věk Slunce a světla“ nabídne Immanuel Kant. Je bezesporu jeho velkou zásluhou, že separoval teoretický rozum od praktického. Oddělení oblasti vědomí od oblasti svědomí (rozdělení původního latinského pojmu consciencia) mělo přinejmenším dva důsledky: 1) zbavení vědy (a vůbec prostoru teoretického rozumu) oklešťujících praktik strážců ducha, tedy dostává se jí plné nezávislosti na hodnotových systémech jakými jsou filozofie, etika a náboženství, což pro ni prakticky znamená odbourání jakýchkoliv mezí jejího růstu a rozvoje. 2) lidskému svědomí (praktickému rozumu) nabízí vymanění se z okovů klasické tradice a vyproštění se ze sevření neautentického a shora přijatého způsobu chování. Od tohoto okamžiku měl být člověk bytostí zodpovědnou, jejíž smyslem je určit si rámec vlastní svobody. Jeho přívlastkem se stávají pojmy demokrat a zákonodárce. Zda a jak se to v přítomnosti naplňuje ponecháme v tomto eseji mimo diskusi...Raději se zaměříme na první zmíněnou skutečnost: dopad této separace racionalit na vývoj vědy.

Hegel vědom si rozporů, do kterých zcela oddělené oblasti lidského ducha (věda a etika) mohou upadnout, se pokusil ve svém moderním projektu o jejich přemostění. Mínil jím dialekticko-historické uskutečňování Ducha, který v průběhu svých (svobodně určených) světových dějin má dospět k sebepoznání. Vývoj věd se podle Hegela ubírá k jednotě a univerzalitě, na jejímž vrcholu bude stát filozofie zaštiťující unifikující optikou veškerou mnohost bádání, a zároveň představující jakési reflexní médium egocentrického a narcistního Ducha. Smysluplnost vědě propůjčovalo právě vědomí jednotného, tj. stejným směrem se ubírajícího odkrývání všech částí historicko-dialektického bytí dějin.

Západní svět žil tento ideál po mnoho let, až najednou se ukázalo, že vědy tak jasně nekráčí tímtéž směrem... Mezi ekologií a ekonomií se rozhořelo spousta neřešitelných sporů. Emise, ozónová vrstva, globální oteplování jsou témata, která traktují jedni i druzí opačně. Nelze najít společný jazyk, o společné perspektivě ani nemluvě. Život Ducha se zdá být ve vážném ohrožení. Moderní projekt se hroutí.

Ke slovu přichází postmoderna. Přináší novou zvěst (kterou asi vyčetla na posmrtném sarkofágu modernismu): „Hegelův Duch je zasypán pod sutí nesrovnalostí, pokusme se tedy z trosek zachránit alespoň jeho jednotlivé údy.“ Pro oblast teoretického bádání to znamená, že vědy budou navzájem separovány (a tím zproštěny nutnosti směřovat jedním směrem) a začnou žít svůj vlastní život. (To se nevylučuje s existencí hraničních disciplín – i ty touží po svojí nezaměnitelné identitě a svébytnosti). Svoboda, hegelovsky příslušející pouze jednomu subjektu (Duchu), se pozvolna rozpadá do velkého množství metodicky specifických svobod. Každý vědecký diskurs se tak stává zcela autonomní republikou na mapě lidského poznání. Koneckonců – co je na tom špatného?!

Od Kanta ke genové technice

I když někteří postmoderní autoři považují za svého duchovního otce právě Kanta (on byl tím, kdo se jako první odvážil mluvit o nepřekonatelné odlišnosti dvou racionalit na poli lidského ducha), žádný z nich by však neváhal jej kritizovat za nedostatečně progresivní přístup k svobodě vědeckého bádání. Ač mu otevřel dveře k rozletu, přece jej nezbavil tíže okovů strnulých pravidel středověké logiky. (Neboť kantovská pravidla rozvažovaní jakož i vnímání jsou svázána s lidskou přirozeností – proto se vyznačují neměnností; a příroda je podle něj pouze jiným pojmenováním pro výsek jasně determinovaného vědomí). Jím hlásaný statický apriorní aparát tak nutně stojí v cestě skutečné emancipaci diskursu z područí jiných věd (v tomto případě logiky).

Avšak netřeba čekat na postmoderní filozofy s takovými výtkami na adresu myslitele z Königsbergu. Již 19. stol. přináší jisté pochybnosti v otázce statičnosti a neměnnosti teoretického rozumu. Snad pod vlivem sílícího kontaktu s východními kulturami se objevuje stále více skeptických hlasů v otázce univerzality západní logiky a nepochybnosti kantovských apriori. Do čela kritiků se postavil Friedrich Nietzsche. Ne neměnný rozum, ale živoucí vůle je konstitučním nástrojem vědomí. Je to vůle toužící svobodně tvořit a organizovat materii světa, vůle k moci. Ona rozhoduje o tom, co je pravdivé a co není; ona se skrývá za každým vědeckým výrokem a promlouvá v rádoby chladných a naoko nezaujatých úvahách o metodologii. Vůle k moci se tak stává neodvratně osudem světa.

Nietzschova teorie však nehledala inspiraci výhradně na východě – i na západ již měla své předchůdce. Byl jím např. Francis Bacon, který již o 2 stol. dříve prohlásil, že vědění je moc. Tak karteziánská res cogitans nepředstavovala pouze nezainteresované oko vědce, ale byla především technickým konstruktérem, jenž nemá v úmyslu světu v jeho kráse a harmonii pouze nečinně přihlížet (jak to ještě činil středověký filozof), nýbrž chce jej ovládat. V podkladu novověké vědy tím pádem neleží hodnotová prostota, jak v to věřil Kant. Bádání je postaveno na fundamentu praktické využitelnosti poznatků k ovládání přírody (což představuje jediné apriori, jež je přijatelné i v pokantovské éře). Příroda je pod vládou techniky podrobena neomezené antropomorfizaci.

Podle Martina Heideggera je právě technika posledním výběžkem vůle k moci, jež se ujímá vlády jak nad vnější tak také vnitřní přírodou člověka. V tomto duchu lze Heideggerovu myšlenku aplikovat i na otázku genového inženýrství, které skutečně představuje třešničku na dortu vlády TECHNÉ nad lidskou podstatou. Jedná se o nejkrajnější důsledek kantovského oddělení etiky a vědy. Lidská bytost nemá být upravena jenom ideologicky, ale také geneticky. Technika má zasáhnout přímo fyzicky (a tím i nezvratně) do osudu lidské přirozenosti. Ideologicky pojatá vůle k moci zde nabývá jasných kontur špatně vyloženého nadlidství, což vede k divinizaci člověka; alespoň tedy některých mocných z lidského rodu. Člověk přestává být zázrakem života. Pozvolna nabývá kontur počítačového programu, který je možné podle potřeb (v našem případě vztahu nabídky a poptávky) měnit.

To sebou přináší nová, dosud nezakoušená rizika. Peter Sloterdijk varuje před problémy, které zde mohou vyvstat. Jeden z nich je rasismus; eugenika dobře známá z Třetí říše má potenciality k tvorbě společenských elit geneticky predisponovaných jedinců – mající za následek zvýhodnění (politické a ekonomické) jedněch na úkor druhých.

Další velkou neznámou je pro autora knihy „Pravidla pro lidský park“ samotná osoba, která by měla rozhodovat o tom, kdo (který zárodek) bude mít nárok na genetické úpravy, a jak bude nové lidství vlastně vypadat. Bude tímto rozhodčím politik, vědec, občan? I když odpověď u daného filozofa chybí, domnívám, že my se k ní můžeme odvážit. Ať to bude kdokoliv, vždy v jeho pozadí bude stát trh jako omniprezentní božstvo a konečný účel všech aktivit v útrobách vědeckých laboratoří. To mnohé napoví i o požadavcích na novou lidskou přirozenost.

Nemalé rozpaky v dnešní společnosti vyvolávají i netušené důsledky genových manipulací. Ano, mnozí vědci namítají, že genové inženýrství je zcela přirozenou činností, kterou už po mnoho miliónů let vykonává ultrafialové záření působící na živé organismy. Zde bych chtěl pouze upozornit na fakt, že se jedná o milióny let a ne o období jedné konjunktury na globálním trhu.

Stejně tak je možné namítnout, že už zde bylo vícero konceptů selekce a manipulace – snad lze za takový považovat i Platónův ideální stát, kde pro zařazení mladého jedince do společnosti platila velmi přísná eugenická pravidla. Jiným příkladem může být Sparta... Vždy se však jednalo pouze o lokálně omezené jednotky. V globalizovaném prostoru lze počítat při vzniku nějakých komplikací s mnohem masivnějšími nezamýšlenými důsledky.

A co na to říká postmoderní filozofie?

Postmoderní bloumání

Lyotard v „Postmoderní situaci“ hájí názor, že každému vědci by neměla být vlastní pouze denotativní řečová hra (tedy tvorba pozitivních faktů v rámci dané vědy), ale rovněž by si měl osvojit performativní řečovou hru: totiž schopnost tvorby rámce pravidel toho určitého vědního oboru. (Což je absolutní tečka za kantovským snem o zcela staticky determinované přírodě, neboť věda se stává zcela svobodnou, bez jakýchkoliv dosud platných obecných metodologických restrikcí. Na druhou stranu se právě tím naplňuje jeho osvícenského projektu o absolutní separaci praktického a teoretického rozumu). Lyotardova intence při takovéto proklamaci je zřejmá: Vědec již nemá být pouze úzce specializovaným odborníkem bez svědomí. Je nutné, aby začal tváří tvář nebezpečím svého počínání přemýšlet nad novými, zodpovědnějšími pravidly pro svůj výzkum.

Pod touto optikou se i otázka genové techniky jeví mnohem méně problematická. Vědci nebudou fixováni pouze na problematiku DNA, ale zaměří se i na bezpečnost a nerizikovost bádání. Přesto však se musím ptát, proč tedy ještě politici se musí obtěžovat s nějakým zákonem o zákazu klonování, když sami vědci jsou schopni tyto problémy řešit? Zdá se, že praxe vědecké laboratoře je poněkud odlišná od představ postmodernistů. Co je toho příčinou?

I když věda skutečně přejala s nástupem postmoderny rozvolnění herních (metodologických) pravidel, (umožňující mnohem progresivnější výzkum – tolik vítaný trhem hladovějícím po nových technologiích); automaticky to však neznamená, že by přejala i zodpovědnost. Vždyť kantovsky platí, že etika musí jít vědě z cesty (a naopak). Postmoderna, jež vystupňovala tuto pravdu ad absurdum, může těžko očekávat od zcela emancipovaných diskursů, že by se začaly zabývat problémy zcela odlišných věd. Proto taky ekologie prakticky nemá ekonomii co říci, poněvadž jejich hodnotové základny jsou zcela odlišné. Stejně tak, kdyby dnešní kosmologie přinesla konečný důkaz o neexistenci Boha, teologii by s největší pravděpodobností nezrušilo. Každá smysluplná rozprava se děje jenom uvnitř jednoho diskursu. Jinými slovy pravda je striktně omezená aktuální hranicí dané diskursivní disciplíny. V podstatě žijeme ve společnosti nietzschovsky-ideální; žijeme v čase, kdy svět se stal bajkou.

Signifikantní pro tuto bezradnost a bezzubost postmoderny se mi zdá být jedna z diskusí mezi Habermasem a Beckem, při níž první jmenovaný hájil dobré jméno dnešního filozofického mainstreamu; načež Beck – nezabývající se ani tak teoretickými myšlenkovými konstrukcemi, jako spíše konkrétními ekologickými problémy ironicky poznamenal: „Tak přestaňme o ekologické krizi mluvit, a pokud je to jenom problém diskursu, a ne skutečného světa, který vlastně neexistuje (je bajkou), tak se nám ty problémy samy rozplynou“.

Nějak podobně může asi postmoderní filozofie reagovat i na problém genové techniky. Peter Sloterdijk (kritik postmodernismu lyotardovského ražení) se ve výše zmiňované publikaci pokusil navrhnout sestavení určitého kodexu, který by se měl stát závazným pro vědeckou obec v oblasti genového inženýrství. Ale oprávněná je obava, která moc by byla schopna zajistit respektování jeho regulí. Od genového inženýrství samotného coby svobodného diskursu majícího svá vlastní pravidla to zcela jistě očekávat nelze...

Postmoderní filozofie tedy nejen, že není schopna nastíněné problémy řešit (to možná ale zas tak podnikem filozofie není), ale v mnohém je, pravděpodobně nezáměrně, i fabuluje (což je přímo v rozporu s láskou k moudrosti). Tvrdí – li, že problémy v oblasti ekologie, sociálna, genové techniky aj. jsou pouze výpovědi pravdivé jenom v rámci daných diskursů, umožňuje nám je odsouvat nebo alespoň traktovat přívětivější optikou: například skrze grafy poptávky a nabídky. Problémy hmatatelně dorážející na mé tělo umožní vyložit jako ne tolik závažné. Tak je možné přehlédnout katastrofu dějící se přímo před mými zraky.

Stoupenci frankfurtské školy (Marcuse, Horkheimer aj.) se svého času distancovali od positivismu a pragmatismu z toho důvodu, že pouze fixoval – skrze svůj zcela popisný a beztranscendentní charakter – tehdejší stav věcí. Chybějící přesah pro ně znamenal jasný ideologický náboj. Jak se ale stavět k filozofii dnes, která se už ne že nepokouší o změnu situace, ale která již nemá ani prostředky k jejímu odkrývání. Není tedy postmodernismus (multikulturně vnímavý a otevřenosti přející) přinejmenším ideologií!?