Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON

z/2005

číslo 63

_________________________________________

Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení

člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění

 

Obsah:

1. Úvodní poznámka.. 2

2. Metody systematického myšlení - I. díl (Rafik Bedretdinov, Radim Valenčík) 3

Úvodní poznámka.. 3

První krok: Naučme se dobře dělat úplný výčet. 5

Druhý krok: Pohled na naše vlastní myšlení, které probíhá i ve chvílích, kdy si jej neuvědomujeme. 10

Třetí krok: Binární maticový model pojmu.. 13

Čtvrtý krok: To nejzajímavější - přesah stávajícího poznání 19

Příklady.. 28

Příklad závěrečné práce:  Kategorie ekonomických subjektů.. 53

 

 

 

MARATHON

Internet: http://www.valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

ISSN 1211-8591

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 100 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz


 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon Zvláštní číslo/2005. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2005) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. listopadu 2005.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. Výjimkou je Zvláštní číslo, které vychází jednou v roce, zpravidla ve větším rozsahu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

 

 

 

 

 

1. Úvodní poznámka

 

V letošním Zvláštním čísle uveřejňujeme (již dříve několikrát avizovanou) pracovní verzi připravované učebnice Metody systematického myšlení - I. díl. Její přínos pro rozvoj myšlení je ověřován v rámci pravidelného teoretického semináře na Vysoké škole finanční a správní o.p.s. (viz www.vsfs.cz). V závěru učebnice jako její součást je uveřejněna jedna z prvních závěrečných prací (J. Benesche) věnovaná strukturaci ekonomických subjektů. Autoři učebnice uvítají náměty a kritické připomínky, příp. zájem o mailovou komunikaci při jejím studiu.

V úvodu k jejímu zveřejnění v Marathonu by autoři chtěli dodat, že se maximálně snažili o to, aby si každý na své vlastní zkušenosti (na svém vlastním myšlení) mohl ověřit, zda to, co je v ní popsáno, odpovídá tomu, jak myslíme, a zda je pro rozvoj myšlení přínosné. Její zpracování vedené tímto požadavkem bylo spojena se spoustou dřiny, která ještě neskončila.


 

 

2. Metody systematického myšlení - I. díl

 

(Co jsou to pojmy a jak je efektivně používat?)

 

Text určený k samostudiu s možností využití elektronické komunikace

 

Autoři: PhDr. Bedretdinov, Doc. Radim Valenčík, CSc.

Spojení: labe@mnet.cz; valencik@cbox.cz

 

Úvodní poznámka

 

Kdy by nechtěl myslet lépe a efektivněji? Na toto téma bylo napsáno již dost knih a učebnic.[1] Jejich přečtení je přínosné. I těch starších. Nenalezneme v nich však to hlavní - obecně využitelné a obecně uznané vyjádření postupů či metod myšlení. Zkrátka nenacházejí širší aplikaci, mj. v oblasti působení na zvýšení efektivnosti vysokoškolského vzdělání v oboru ekonomie či v oblasti zapojení absolventů do vědeckovýzkumné činnosti. Nepodařilo se dojít do stadia takového vyjádření metod poznání, kdy by se řeklo:

* Za prvé - toto jsou formy myšlení, které je potřeba znát a naučit se je využívat.

* Za druhé - tyto formy myšlení se lze naučit tím a tím způsobem, takto a takto se lze vycvičit v jejich používání.

* Za třetí - to, v jaké míře jimi kdo disponuje, lze testovat tak a tak.

 

Dostatečným empirickým důkazem výše řečeného je fakt, že na vysokých školách ekonomického zaměření není přednášen žádný obecný základ, který by studenty naučil používat efektivní formy myšlení. A pokud i něco takového někdy přednášeno bylo, existuje spíše vytlačovat takové předměty z výuky.

Možná, že není potřeba učit studenty myslet? Třeba to umí i bez toho, aby se jim o metodách myšlení přednášelo... Výzkumy (ale i běžná pedagogická zkušenost) říkají něco jiného - studenti se učí fakta, znají látku, ale nechápou ji. A celý systém výuky i její pojetí spíše vede k povrchnímu osvojení látky. Studenti se někdy raději téměř nazpaměť naučí obrovská kvanta informací, než aby začali přemýšlet a chápat, co čem ten či onen předmět pojednává a k čemu jsou znalosti, které jeho studium mohou získat.

Jak si vysvětlit fakt, že potřeba naučit se myslet existuje, na druhé straně však dosavadní pokusy reagovat na tuto potřebu poskytnutím vhodné učebnicové opory nejenže nejsou přesvědčivé, ale spíše zpochybňují dosažitelnost uspokojivého cíle v dané oblasti? Je to patrně proto, že myšlení každého z nás je podstatným způsobem individuální a že to obecné, k čemu doposud hledání metod dospělo, je nedostatečné. Vypovídá příliš povrchně o tom, jak skutečně myslíme. V našem myšlení patrně probíhají procesy a operace, které v dosavadních přístupech k metodám myšlení popisujeme příliš paušálně, spíše formou metafor.

 

Předkládaný text se liší od dosavadních pokusů popsat metody myšlení zejména následujícím:

* Má interaktivní charakter - klade otázky, staví před čtenáře úkoly, aby si sám něco ověřil či vyzkoušel, nabízí mu možnost elektronického kontaktu a komunikace k vyjasnění obtížnějších momentů s autory tohoto textu.

* Vychází z předpokladu, že naše myšlení probíhá ve více vrstvách a paralelně zpracovává řadu témat. Ukážeme si, že se lze podívat "pod pokličku" toho, jak se našemu vlastnímu "vnitřnímu vidění" naše myšlení jeví, že lze procesy myšlení probíhající spontánně, bez přímé účasti našeho vědomého ovlivňování těchto procesů cvičit, zdokonalovat.

* Nabízí jednoduchý koncept, resp. model našeho myšlení, který dává dostatečnou představu o tom, jaké procesy probíhají v naší hlavě a na co se při pojmovém zpracování reality zaměřit především. Tento koncept na jedné straně respektuje pravidla výrokové logiky, na druhé straně ukazuje, proč samotná výroková logika neposkytuje dostatečnou oporu při zdokonalování metod myšlení.

* Zhodnocuje zkušenost získanou přímo u zdroje nového poznání - při vypracování ekonomie produktivní spotřeby a jejích aplikací v oblasti sociálního investování. Jde přitom o zkušenost z procesu objevování, rozpracování původní teorie, týmového řešení otázek souvisejících s reformou systémů sociálního investování a sociálního pojištění, jejich přenesení do oblasti výuky včetně zpracování závěrečných prací studentů.[2]

 

Jak budeme postupovat:

 

I. díl:

* Nejdříve si něco řekneme o metodě úplného výčtu.[3] Používáme ji velmi často, snad nejčastěji, když se snažíme prostřednictvím pojmů řešit nějaký problém, přitom ji nevěnují pozornost ani ti, co se zabývají metodami myšlení a odborné práce, ale ani ti, co tuto metodu s větším či menším úspěchem, více či méně kvalifikovaně běžně používají. K praktickému uplatnění této metody se budeme znovu a znovu vracet, abychom si ukázali, s jakými jevy se v našem myšlení setkáváme, ale i to, abychom si ověřili, jak se naše myšlení průběžně zdokonaluje formou tohoto textu.

* Formou využívání metody úplného výčtu si ověříme, že v našem myšlení probíhají spontánně (bez přímé účasti jejich uvědomování) procesy vyjádření reality prostřednictvím pojmů. Ukážeme si, jakou roli hrají, jak je lze naše spontánní myšlení "úkolovat", jak se na něj lze zaměřit "vnitřním viděním", jak si lze tuto vrstvu myšlení vycvičit.

* K vytvoření názorné představy o tom, jak probíhají procesy našeho myšlení (spontánní i uvědomované) si vytvoříme binární model pojmového poznání. Tento model bude v dalším hrát důležitou roli. Umožní velmi přesně vystihnout, co se v našem myšlení odehrává, zvýraznit některé klíčové momenty, resp. postupy našeho myšlení. mj. fenomén "přesahu".

* S využitím binárního modelu si ukážeme, jak dochází k přesahu stávajícího poznání, tj. jak poznáváme nové. Ukážeme si, že rozšíření poznání má vždy určitou konkrétní formu, která ukazuje přechod od situace, že "něco se má tak a tak a ne jinak", k situaci, že "to, co mělo za daných podmínek tak a tak a ne jinak, se ve změněných podmínkách má jinak". Znalost této formy rozvoje poznání a vycvičení se ve schopnosti rozšiřovat poznání touto formou je základem schopnosti přicházet s inovacemi (přesáhnout hranici stávajícího poznání), schopnosti systematizovat své poznání (dosáhnout toho, aby každý poznatek, který si osvojil, byl součástí uceleného systému, ve kterém je tento poznatek zvláštním případem obecného), schopnosti komunikovat s jinými lidmi (poučit se z odlišných názorů či naopak sdělit jim své názory), schopnosti dosáhnout praktické realizace poznání (zjistit podmíněnost praktické realizace závěrů vyplývajících z teoretického poznání). Tj. jedná se o schopnosti (kompetence): inovační, systematizační, komunikační, realizační.

 

II. díl:

Ukážeme si odlišnosti mezi empirickými a teoretickými pojmy. Naučíme se pracovat s teoretickými pojmy, mj. vytvářet systém pojmů, vyjadřovat specifické prostřednictvím obecných pojmů. Podstatným způsobem pokročíme ve schopnosti využívat metodu úplného výčtu a pochopíme její hlubší smysl. Otevřeme naše myšlení vstupu nových poznatků, které získáváme studiem a praktickými zkušenostmi.

 

Je několik důvodů, pro které jsme se rozhodli učebnici rozdělit na dva díly:

* Někteří lidé mají tendenci přečíst povrchně celou knihu a to dokonce i odzadu. Pochopení pasáží, které souvisejí s využíváním teoretických pojmů ovšem předpokládá získání určitých schopností pracovat s pojmy, které jsou výsledkem studia prvního dílu. Proto jsme považovali za vhodné, aby se čtenář nejdříve naučil to základní a teprve pak se pustil do náročnějšího textu.

* První díl vrcholí elegantním a efektivním postupem, kterým je spojen s přesným vyjádřením přesahu stávajícího poznání. Je dobré pochopit širší kontext tohoto postupu a naučit se jej uplatňovat, teprve poté přejít k dalšímu.

* Výklad látky ve II. dílu je trošku náročnější. Proto chceme využít zkušenosti získané studiem I. dílu, abychom provedli definitivní úpravy při výkladu látky ve II. dílu.

 

Poznámka:

Nedáváme kouzelný recept, jak myslet, ale spíše návod, jak si vycvičit a výrazně zdokonalit své myšlení. Něco jako "posilovnu mozku". Zajímavé je, že lidé často raději posilují své tělo než ducha. Možná je to i proto, že chybí dostatečná opora, která by dávala dostatečně názornou a konkrétní odpověď na otázky:

* Jak myslíme?

* Jak si můžeme myšlení vycvičit?

* K čemu je nám efektivnější myšlení?

* Jak si můžeme ověřit, že jsme zefektivnili své myšlení.

Předložený text dává na tyto otázky odpověď.

 

Úkol: Pokuste se zformulovat nejméně tři otázky, které ve Vás vyvolala úvodní poznámka, a zašlete je na adresu obou vedoucích kurzu - labe@mnet.cz; valencik@cbox.cz.

 

 

První krok: Naučme se dobře dělat úplný výčet

 

A vezměme si něco, co je každému srozumitelné a s čím má každý zkušenost, např. výdaje domácnosti. Naším cílem bude dát co nejúplnější výčet toho, z čeho se sestávají výdaje domácnosti.

Poznámka: Řešení této úlohy může mít řadu aplikací. Jedna z nich bezprostředně souvisí se zásadními otázkami vývoje ekonomické teorie. O kterou jde si řekneme hned poté, co si sami na tomto příkladu vyzkoušíte, jak se úplný výčet dělá.

 

Zkuste sami postupovat podle následujících bodů:

1. Nejdříve se pokuste o prostý výčet.

2. Snažte se, aby tento výčet byl co nejvíce úplný.

3. Pokuste se rozšířit výčet pomocí komunikaci se svými spolužáky (známými apod.).

4. Porovnejte váš výčet s uspořádáním výdajů domácností uvedenou v běžně dostupné odborné literatuře.

5.Všimněte si toho, že výdaje domácností mohou být uspořádány podle různých kritérií (tj. že uspořádání výdajů domácností je vícerozměrné) a udělejte výčet kritérií, podle nichž mohou být výdaje domácnosti uspořádány.

6. Lze samotná kritéria uspořádání výdajů domácnosti seřadit podle různých kritérií? Pokuste se o to.

Poznámka: Výsledky si zaznamenávejte.

 

Technická opora:

Všimněme si, že se nám výčet postupně větví, např. výdaje běžné a výdaje mimořádné, výdaje provozní a výdaje investiční apod. Toto větvení pokračuje dál a dál. Když je chceme názorně zaznamenat, máme, můžeme využít např.:

 

Grafické větvení:

Větvení pomocí binárního kódu:

 

Výdaje domácnosti:                                                                      

0       běžné

00     krátkodobého užití

01     dlouhodobého užití                                                

.....                                                                  

1       mimořádné

.....

Grafické vyjádření je názornější, v případě rozsáhlejšího výčtu však ztrácí přehlednost. Je lépe pracovat s binárním. Ukážeme několik příkladů, které budou dostatečnou oporu.

 

Praktický význam úplného výčtu

 

Úkol:

Nejdříve zkuste sami - k čemu nám může úplný výčet výdajů domácnosti posloužit?

(Všimněte si, že když se pokusíte tuto odpověď zpracovat systematicky, opět stojíte před úkolem úplného výčtu - jde o zpracování výčtu všech možností využití výše uvedeného.)

Teprve poté, co odpovíte na výše uvedenou otázku přečtěte si následující text.

 

Vsuvka:

Z toho, co jsme si doposud řekli, vyplývají mj. dva zdánlivě triviální závěry:

* Když chceme zpracovat nějaký problém, je nejlépe začít tím, že se pokusíme o dobře strukturovaný a co nejúplnější výčet. Triviální tvrzení? Ovšem - kolik lidí se bez toho, aby si toto uvědomili, takto bude v praxi postupovat?

* Každý výčet je jen relativně "úplný". Vždy je možné jej dále rozšířit. Každý si může vyzkoušet, že i člověk, který není nijak zvlášť teoreticky připraven, je schopen kriticky analyzovat nějaký "dobře zavedený" (tj. obecně uznávaný) výčet vyskytující se v odborné literatuře a rozšířit či doplnit jej, dokonce i odhalit nějaký nový rozměr, podle kterého by mohl být výčet strukturován. Ale přiznejme se poctivě - kolik lidí tato "trivialita" napadne a kolik se snaží kriticky analyzovat ty výčty, které mu přinášejí využitelné poznání? A kolik lidí takové výčty přijímá jako dané, hotové a ani je nenapadne uvažovat nad tím, jak je rozšířit či doplnit. Přitom právě zde začíná vlastní a původní odborná činnost, cesta k zapojení do tvorby nového poznání.

Uvidíme, že s dalšími "trivialitami" týkajícími se metody úplného výčtu, se ještě setkáme. Metoda úplného výčtu má totiž více pater. Jakmile se ji naučíme alespoň trochu vědomě používat, zjistíme, že existují způsoby, jak ji používat podstatně efektivněji a jak souvisí s dalšími aspekty myšlení, kterými se zabýváme. Ono ostatně platí obecně to, že spousta věcí se jeví triviálně, když se na ně díváme ve "zpětném zrcátku" poté, co jsme již došli dál.

 

Řešení úkolu týkajícího se praktického významu úplného výčtu:

 

Představme si nyní, že domácnost sleduje určitý cíl. Může být formulován i velmi obecně či neurčitě (spokojenost členů domácnosti, zajištěná perspektiva, společenská úspěšnost apod.). K výše uvedenému cíli se vztahují všechny výdaje domácnosti. Jsou možné či nutné v tom smyslu, že domácnost je musí vynaložit, aby cíle dosáhla. Všimněme si, že výdaje domácnosti spolu souvisejí v dvojím smyslu:

* Buď v tom smyslu, že domácnost má možnost výběru mezi variantami vynaložení svých prostředků.

* Nebo v tom smyslu, že jednotlivé výdaje se mohou vzájemně doplňovat a tím větší měrou přispívat k naplnění cílů domácnosti.

Vidíme, že námi řešená úloha má praktický význam:

* Čím úplnější výčet uděláme, tím více možností, jak dosáhnout stanového cíle vidíme.

* Čím více zachytíme vzájemné souvislosti mezi jednotlivými body výčtu, tím efektivněji můžeme cíle dosáhnout.

 

To, co platí v případě výdajů domácnosti, platí  - jak si každý bude moci ověřit na následujících příkladech - obecně. Důležitý závěr zformulujeme následujícím způsobem:

 

Řešení úlohy úplného výčtu má značný praktický význam:

* Čím úplnější výčet uděláme, tím více možností, jak dosáhnout stanového cíle vidíme.

* Čím více zachytíme vzájemné souvislosti mezi jednotlivými body výčtu, tím efektivněji můžeme cíle dosáhnout.

 

Zdokonalování techniky úplného výčtu bude v dalším jednou z oblastí, na které si budeme ověřovat:

* Jak efektivně působí metody, které si budeme uvádět.

* Jak si každý z nás tyto metody průběžně osvojuje.

 

 

Struktura úplného výčtu

 

Jak co nejlépe strukturovat úplný výčet?

Podívejme se nejdříve, k čemu nám slouží prostý výčet: Příslušná věc, kterou identifikujeme, je součástí příslušného výčtu (patří do množiny, kterou prostřednictvím výčtu prezentujeme), například když říkáme:

"václavka je jedlá",

"ošacení patří do výdajů domácnosti".

"železo je kov".

Z toho pak vyplývá:

* Když se budeme potřebovat nasytit, můžeme k tomuto účelu použít i václavky.

* Když budeme rozdělovat výdaje domácnosti, musíme myslet i na ošacení.

* Když budeme potřebovat něco s vlastnostmi kovu, můžeme použít železo.

Vidíme, že začlenění něčeho do struktury výčtu má praktický význam. Umožňuje nám použít to, co je začleněno, jako prostředek k něčemu.

 

Tím jsme ovšem rozebrali jen ten nejjednodušší případ praktického využití úplného výčtu. Když se podíváme na to, jak může být strukturován, zjistíme, že jednotlivé prvky výčtu jsou v různých vzájemných vztazích, například:

* Vše z výčtu může být použito současně - kterákoli houba je jedlá, při rozdělení výdajů musíme brát vše v úvahu apod.

* Ve výčtu jedno nahrazuje druhé - když jíme něco, nepotřebujeme jíst druhé, když vynaložíme výdaje na něco, nemůžeme je vynaložit na něco jiného.

 

Budeme-li nahlížet na praktické vyústění našeho poznání tímto způsobem, pak výčet nám říká, co všechno můžeme k něčemu použít současně, nebo jaké máme alternativy použití něčeho k něčemu. Naše praktická činnost má ovšem poněkud složitější podobu. Dokážeme ji vystihnout tak, aby z obecného konceptu praktického vyústění poznání v kterékoli oblasti lidské činnosti vyplývalo, jak by naše poznatky (uspořádané např. do úplného výčtu) měly být strukturovány? Odpověď na tuto otázku je velmi významná. Čím přesněji vystihneme obecný charakter naší praktické činnosti, tím jasněji a přesněji budeme vědět (a v jistém smyslu slova i "vidět"), o co jde v našem myšlení, jakou roli hrají pojmy a jejich spojení a jak je správně spojovat tak, abychom zvýšili využitelnost našeho poznání v praxi.

 

Úkol:

Pokuste se vystihnout obecný charakter praktické činnosti z hlediska role myšlení.

Vzhledem k tomu, že se jedná o úkol poměrně obtížný, pokusíme se formou nápovědy rozdělit tento úkol do několika kroků:

* Naše praktická činnost je založena na tom, že působíme ne na jednu věc či jeden předmět, ale na více věcí, předmětů apod. Co z toho vyplývá?

* Abychom mohli úspěšně působit na několik věcí, předmětů apod., musíme o těchto věcech, předmětech apod. něco vědět. Co potřebujeme vědět, abychom mohli působit na více věcí, předmětů apod. současně?

* Dokážete nyní říci něco o obecném charakteru praktické činnosti?

 

Dříve než si ukážeme, jaké řešení výše uvedený úkol má, podívejme se, jak to viděl německý filozof Hegel (1770 - 1831). V Encyklopedii filozofických věd k tomu říká: "Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel."

 

Úkol:

Dokázali byste výše uvedené zformulovat vlastními slovy?

Je z výše uvedeného zřejmé, jaký charakter má naše praktická činnost?

 

Postupme ještě o kousek dál. Podíváme-li se na to, kdy potřebujeme doložitelně a prokazatelně využít vědecky fundované poznání při řešení praktických úkolů, tak je to v případě, kdy realizujeme nějaký projekt, program či koncepci. Všimněme si, že v uvedených případech vždy potřebujeme znát, jaké procesy v dané oblasti probíhají, jaká je vzájemná podmíněnost těchto procesů, resp. jak jsou vzájemně zprostředkovány (kdy jeden vytváří podmínky pro druhý, spolupůsobí apod.), případně některé naopak působí proti sobě.

Úkolem našeho poznání pak je co nejúplnější postižení vzájemné podmíněnosti (spolupůsobení či naopak protichůdné působení) procesů v oblasti praktického vyústění našeho poznání z hlediska cílů, které sledujeme.

Přitom:

* Dobře připravený projekt, program či koncepce obsahují zachycení a vyjádření této vzájemné podmíněnosti, vzájemného zprostředkování procesů probíhajících v oblasti praktického vyústění poznání.

* Významnou roli přitom hrají pojmy a jejich spojení (pojmová určení).

* Prostý výčet tyto souvislosti a vzájemná zprostředkování nezachycuje dostatečně.

 

Součástí přechodu od prostého výčtu k úplnému výčtu není jen snaha o to, aby bylo zachyceno a do výčtu zahrnuto (pokud možno) vše. Ten, kdo se vydá poctivě a důsledně směrem k co nejplnějšímu výčtu, zjistí, že popisovaná realita se mu začne jevit v podobě vzájemně doplňujících se polarit.

Přitom:

* Rozčlenění reality, vůči které sestavujeme úplný výčet, je strukturováno.

* Případ výčtu obsahující více možností lze vždy převést na vzájemně se doplňující polarity.

* Vzhledem k výše uvedenému lze při popisu využít binární kód.

* Mezi jednotlivými póly jsou přechody, smíšené prvky či jevy apod.

* Vzájemnou podmíněnost jevů a procesů v dané oblasti postihujeme právě vyjádřením vztahů mezi polaritami.

 

Podrobněji viz Příklady k úplnému výčtu v části Příklady. Konkrétně pak výčty č. 5 a 7. V příkladové části je ukázáno jak postupně o prostých výčtů (výčty 1-4 a výčet 6) přecházíme k úplným a jak i proč se nám přitom začíná jevit realita, o které se vyjadřujeme, formou strukturovaných polarit.

 

Odpověď na otázku, proč při snaze o úplný výčet a jeho přímé zaměření na praktické vyústění do praxe nabývá podobu strukturovaných polarit, bude možné dát až v rámci pokročilého kurzu MSM II.

 

Vsuvka:

Můžeme vyslovit obecné tvrzení - každý úplný výčet lze dovést do podoby vzájemně se doplňujících a vzájemně se vylučujících polarit. Poté, co jsme si vyzkoušeli, že to tak je, zdá se nám být toto tvrzení triviální. Přitom se jedná o podstatný krok vpřed v pochopení toho, jak se kvalifikovaně prostřednictvím pojmů vyjadřovat o reálných problémech a jak nacházet jejich prakticky využitelná řešení.

 

Ještě k našemu příkladu - výčtu výdajů domácnosti

Úplný výčet výdajů domácnosti může být využit i k odpovědi na velmi zásadní otázku ekonomické teorie: Lze považovat ekonomickou teorii založenou na myšlence produktivní spotřeby domácností za zobecnění ekonomické teorie založené na vztažení racionální volby k maximalizaci užitku chápaného ve smyslu subjektivně pociťovaného užitku? Je ekonomie produktivní spotřeby zobecněním (přesahem) neoklasické ekonomické teorie? Nebo ještě jinak, lze říci, že Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu?

Pokud sestavíme co nejúplnější výčet výdajů domácnosti, můžeme se ptát:

* Které z výdajů nejsou produktivní v tom smyslu, že nepřispívají ke zvýšení budoucího příjmu?

* Jaké jsou motivy těchto výdajů?

* Opravdu se tyto výdaje nepodílejí na zvýšení budoucího příjmu, resp. původní motivy pro uskutečnění těchto výdajů skutečně nesouvisejí se zvýšením budoucích příjmů?

* Jak rozlišit výdaje, které přispívají a které nepřispívají ke zvýšení budoucích příjmů?

Zjistíme, že odpověď na tyto otázky není zdaleka tak jednoduchá, jak to vypadá na první pohled. Více si budeme moci říci, až přejdeme k odlišení empirických a teoretických pojmů. V rovině empirických příkladů totiž nelze problémy, na které narazíme při odpovědi na výše uvedené otázky, uspokojivě řešit. Proč tomu tak je, k tomu se též teprve budeme muset dopracovat.

 

K výčtu výdajů domácnosti - struktura aktiv domácnosti:

* aktiva ve formě fyzického kapitálu (pokud domácnost vlastní pozemky, nemovitosti, další investiční majetek, který bezprostředně používá k podnikání či který pronajímá),

* finanční aktiva vyjadřující vlastnický podíl domácnosti (akcie apod.),

* finanční aktiva typu úspor (v podobě termínovaných vkladů, nakoupených dluhopisů apod.),

* fyzická úsporová aktiva (zlato, šperky, umělecké předměty, sbírky),

* plně likvidní aktiva (peníze),

* aktiva v podobě "schopnostního" lidského kapitálu (počet členů domácnosti, jejich vzdělání, výcviku apod., zdraví atd.),

* aktiva sloužící k provozu domácnosti umožňující dosahovat úspor času (většinou se jedná a předměty dlouhodobější spotřeby),

* aktiva sloužící k zajištění obživy domácnosti a jejího běžného provozování,

* aktiva sloužící k dosažení určité společenské pozice domácnosti (např. formou demonstrativní spotřeby).

K tomu: Všimněme si, že tento pohled nabízí odhalení řady polarit ve struktuře výdajů domácnosti, např.:

* produktivní - neproduktivní výdaje,

* provozní - investiční (tj. ty, prostřednictvím kterých jsou aktiva pořizována a prostřednictvím kterých provozována),

* finanční - nefinanční (fyzická) aktiva,

* aktiva v podobě lidského kapitálu - aktiva v podobě nikoli-lidského kapitálu,

* aktiva založená na schopnostech - aktiva založená na pozici,

* likvidní (převoditelná) aktiva - nelikvidní (nepřevoditelná) aktiva.

 

Vsuvka:

Triviálním tvrzením by mohlo být např. i to, že odhalení každé nové polarity vnáší do vidění reality něco významně nového, co má důležité praktické aplikace. Mj. i proto, že ukazuje, jak mohou být či jak jsou procesy v dané oblasti vzájemně provázány, podmíněny, zprostředkovány.

 

Podrobněji k úplnému výčtu:

 

Úkol:

Uveďte, co vše vyvolává nerovnováhu ekonomického systému.

Uveďte, co vše brání obnově nerovnováhy ekonomického systému.

Uveďte, co tvoří majetkové portfolio domácnosti.

Uveďte přehled potřeb lidí.

Uveďte, co způsobuje transakční náklady.

Uveďte, co způsobuje nedokonalost konkurence.

Uveďte, jak může být omezen schodek veřejných rozpočtů.

Uveďte, co vše může napomoci dosáhnout rovnováhy penzijního systému.

Uveďte, co vše může napomoci prodloužit horizont produktivního uplatnění člověka.

Atd., atd.

 

Úkol:

Zpracujte alespoň dva příklady v části Příklady k problematice úplného výčtu (Příloha) a seznamte se s ostatními.

 

Úkol:

Zapojte se do vědeckovýzkumné činnosti VŠFS, přitom tak, že budete mít možnost podílet se bezprostředně na řešení problémů, které posouvají vývoj vědeckého poznání. A to následující formou: Na VŠFS se připravuje komplexně pojatý vědeckovýzkumný záměr, který se bude zabývat problematikou vzájemné podmíněnosti vývoje finančních trhů s vytvářením a využíváním investičních příležitostí. Lze totiž vysledovat obecnou tendenci vývoje tržního mechanismu v oblasti finančních trhů, která umožňuje plnější využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka a tím i produkci mnohem většího množství investičních příležitostí, které jsou výsledkem lidského poznání a mají podobu různých inovačních projektů. Obecně pak vyvstávají otázky vztahu mezi tvorbou a využíváním investičních příležitostí různých typů na jedné straně, na druhé straně pak vývojem jednotlivých oblastí i jednotlivých prvků složité struktury finančních trhů. Na této metodologické bázi lze řešit nejaktuálnější otázky současného ekonomického vývoje velmi efektivně, přehledně a s možností identifikace toho, co je nejvýznamnější a určující.

V první fázi řešení této komplexní problematiky nejde o nic jiného než o vypracování:

- Úplného výčtu všech typů investičních příležitostí.

- Úplného výčtu všech aspektů a forem vývoje tržního mechanismu v oblasti finančních trhů.

- Úplného výčtu těch relevantních jevů, kde se vývoj tržního mechanismu v oblasti finančních trhů vzájemně podmiňuje s vytvářením a využíváním investičních příležitostí.

V rámci toho si může každý najít své místo, kde může přispět něčím původním. Uvedená problematika totiž nebyla doposud takto komplexně otevřena. A co si lze přát více, než mít možnost "sáhnout" si na špičku vědy, byť i velmi dílčím, ale původním přínosem.

K tomu podrobněji viz příloha.

 

Úkol (otázky k zamyšlení):

* Myslíte, že odborné ekonomické téma, které vás zajímá (z hlediska přípravy závěrečné práce apod.) lze začlenit pod problematiku vzájemné podmíněnosti vývoje finančních trhů s vytvářením a využíváním investičních příležitostí?

* Existuje nějaké významné odborné ekonomické téma vztahující se k současným otázkám, které by stálo mimo výše uvedenou problematiku?

 

Poznámka:

Až se budeme zabývat teoretickými pojmy (v rámci MSM II pro pokročilé), uvidíme, že uchopení reality prostřednictvím přesných obecných pojmů nám umožňuje vytvořit určitý "rastr" ("mřížku"), v rámci které lze jakoukoli problematiku vhodně tematizovat.

 

Úkol: Napište na papír hlavní body této části a teprve poté se podívejte na její shrnutí.

 

Úkol: Pokuste se zformulovat nejméně tři otázky, které ve Vás vyvolala tato část, a zašlete je na adresu obou vedoucích kurzu - labe@mnet.cz; valencik@cbox.cz.

 

 

Druhý krok: Pohled na naše vlastní myšlení, které probíhá i ve chvílích, kdy si jej neuvědomujeme

 

Myslíme i ve chvílích, když si to neuvědomujeme. Můžeme se o tom přesvědčit a můžeme se v oblasti spontánního myšlení (tj. toho myšlení, které probíhá, aniž bychom si to uvědomovali a proces tohoto myšlení podřizovali naší přímé vědomé kontrole) zdokonalit. K tomu několik otázek:

* Co vlastně "vidíme" (uvědomujeme si) z našeho myšlení?                                                            

* Je naše myšlení, při kterém využíváme pojmy, totožné s tím, co si uvědomujeme, když se prostřednictvím pojmů vyjadřujeme (hovoříme, píšeme)?

* Nebo probíhají procesy obdobného typu  (spojování pojmů do pojmových určení, hledání a nalézání interpretace těchto určení) i bez našeho přímého vědomí, tj. spontánně?

 

Výchozí teze:

* To, co si z našeho pojmového myšlení uvědomujeme je jen pověstná "špička ledovce".

* Naše myšlení, při kterém využíváme pojmy, probíhá ve více vrstvách i spontánně, bez přímé účasti našeho vědomí.

* Má podobu operací, které probíhají paralelně  v různých "procesorech", resp. "ohniscích" (dále budeme používat výraz procesor-ohnisko), v nichž dochází ke spojování pojmů, vytváření pojmových určení a jejich interpretaci  (oblastech, které mají nějaký obsah, resp. vztahují se k nějakému reálnému předmětu).

* Na tyto spontánně probíhající procesy se můžeme zaměřit vnitřním viděním, lze si o nich udělat představu, lze si je vycvičit a zdokonalit.

 

Jak si ověřit existenci výše uvedených procesů spontánního myšlení využívajícího pojmy?

 

Úkol:

Poznámka: Když jsme připravovali tento text, dostali jsme k dále zformulovaným úkolům následující připomínku - "chybí mi tu příklad". Původní text patrně nedostatečně zdůraznil (a proto to činíme touto formou), že příkladem jsou různé úkoly spojené s vypracováním nějakého úplného výčtu (viz předcházející krok). Existenci spontánního myšlení a možnosti si je zdokonalovat, naučit si je "úkolovat" jste si vlastně začali ověřovat již v době, kdy jsme dělali první krok a kdy jsme se seznámili s problematikou úplného výčtu.

 

* Vyberte tři různé předmětné oblasti, přitom dvě velmi blízké (z hlediska předmětné souvislosti), třetí vzdálenější a zadejte nějaký úkol, při jehož řešení lze využít pojmové myšlení (např. a nejlépe - udělat plný výčet všeho, z čeho se určitá oblast skládá, či úplný výčet faktorů, které dění  v dané oblasti ovlivňují).

(Pokud Vás nic nenapadne, tak se můžete pustit do následujících úkolů - a) co vše lze využít při řešení problému financování veřejného penzijního systému, b) co vše lze využít při řešení problému financování zdravotnictví, c) (vzdálenější problematika) jak podpořit inovace?

* S odstupem času (1-2 dne) se k řešení úkolu vracejte a poznamenejte si na papír, kam jste došli.

(Stojí to zato. Určitě si to vyzkoušejte a vytrvejte alespoň týden. Pokud budete mít jakýkoli problém, obraťte se na labe@mnet.cz; valencik@cbox.cz.)

 

Co zjistíme?                                                                                 

 

Při jednorázovém krátkodobém experimentu:

V našem vědomí prokazatelně probíhají procesy bez přímé účastni našeho vědomí, spontánně a paralelně v různých procesorech-ohniscích. Vždy když se vrátíme a podíváme, jak vidíme daný problém, zjistíme, že jsme o kus dál v jeho chápání a vyjádření pojmy:

* Jsme jej schopni lépe popsat pojmy.

* Všimneme si některých nových momentů.

* Lépe si dovedeme představit, o co v dané oblasti jde.

 

Při systematičtějším zkoumání:

* Procesy spontánního myšlení mají individuální charakter. (Pokud se týká optimalizace toho, ke kolika oblastem se pravidelně vracet, v jakých časových odstupech apod.)

* Procesy spontánního myšlení si lze vycvičit a zdokonalit. (Přitom neustále, jedná se o dlouhodobý proces.)

* Při výcviku procesů spontánního myšlení hraje velmi důležitou roli představa toho, co v oblasti spontánního myšlení probíhá.

 

Naše pojmové myšlení:

* Probíhá paralelně na více úrovních.

* Z větší části probíhá spontánně.

* Uvědomujeme si a dokážeme si představit jen "špičku ledovce".

* Spontánní, neuvědomované vrstvy dokážou dosahovat výsledků.

* Z pozice uvědomované vrstvy se dokážeme podívat do neuvědomovaných.

* Nebo naopak, některá z neuvědomovaných vrstev se "ozve" a nechá se vyvolat do uvědomované.

 

Pro názornost následující analogie:                                         

* Když mluvíme, řídíme vědomě tuto činnost našeho organismu.

* Když dýcháme, běžně si tuto činnost neuvědomujeme, ale můžeme si ji uvědomit a podřídit vědomé kontrole.

* Když trávíme, neuvědomujeme si tuto činnost a ani ji nedokážeme podřídit vědomé kontrole.

Podobně naše pojmové myšlení:

* Má vrstvu, která podléhá naší evidenci.

* Má vrstvu, kde v řadě procesorů-ohnisek probíhají procesy spontánně, ale jsme schopni je shlédnout "vnitřním viděním", "vytáhnout napovrch" do oblasti podléhající evidenci.

* Má vrstvy, které si neuvědomujeme a nedokážeme podřídit vědomé kontrole (např. oblast tvorby představ o předmětu pojmů).

 

Vnitřním viděním jsme schopni evidovat ty procesy v naší hlavě, které můžeme prezentovat i verbálně nebo písemně, tj. vyjádřit v nějaké znakové podobě.

Zaměření vnitřního vidění jsme schopni vědomě směřovat do různých oblastí odpovídajících nějakému předmětu poznání.

Při zaměření vnitřního vidění na určité oblasti jsme schopni evidovat i představy, které jsme "navenek" schopni popsat jen částečně.

Spontánně probíhající procesy v naší hlavě (které v daný moment nepodléhají evidenci) lze zdokonalit a vycvičit s využitím znalosti toho, k jakým operacím spontánně dochází a vhodným obracením pozornosti (zaměřením vnitřního vidění).

 

Co dokáže naše pojmové myšlení  bez naší přímé účasti? Jakou podobu mají procesy, které probíhají spontánně? Lze předpokládat (a doložit sebepozorováním), že máme schopnost spontánně provádět operace, které lze v prvním přiblížení popsat takto:

* Vybrat některé pojmy.

* Vytvořit kombinace jejich určení.

* Ověřit, které z těchto kombinací mají relevantní interpretace v oblasti zásoby našich představ

 

Co dokáže naše spontánní pojmové myšlení (řečeno jiným způsobem):

Každou chvíli se ovšem v naší hlavě spontánně vytváří obrovské množství určení. Spontánně. Aniž bychom si to uvědomovali. Přesněji je to takto - náš mozek má schopnost bez přímé účasti našeho aktuálního vědomí (zaměření vnitřního pohledu):

* Vytvářet spojení mezi pojmy, které lze uvažovat v našem modelu jako některé z kombinací, a porovnávat je mezi sebou.

* Spojovat tato určení s některými představami ze zásoby představ a ověřovat to, zda příslušná spojení jsou interpretovatelná či nikoli (dodejme - má dokonce schopnost aktivně působit na utváření zásoby představ).

* Přesouvat významná určení tak, abychom je mohli shlédnout vnitřním pohledem, případně dávat vnitřní signál významnosti takového zaměření našeho vnitřního pohledu (viz fenomén relevantního přesahu).

 

Názorná představa našeho myšlení:

Poznámka:

Podle různých psychologů (S. Ivanov, či G. Miller) jsme schopni aktuálně udržet v oblasti našeho uvědomování si vlastních myšlenkových procesů ("vnitřního vidění") sedm reprezentací. (Pod reprezentací chápeme to, co si dokážeme představit a co dokážeme pojmenovat.) Je otázkou, zda je jich vždy právě sedm, nebo zda si lze vycvičit schopnost řadit myšlenkové procesy i ve strukturách s více reprezentacemi. Každopádně je tuto vlastnost našeho myšlení nutné evidovat a respektovat. Vyplývá z ní mj. to, že nedokážeme "spojit vše se vším", ale že naše myšlení musí pracovat s hierarchií reprezentací, např. v následujícím smyslu:

* Naším vnitřním viděním je schopnosti aktuálně shlédnout a uvědomovat si existenci sedmi oblastí (procesorů-ohnisek) v nichž probíhá naše spontánní myšlení (přesto, že těchto oblastí je mnohem více).

* Naším vnitřním viděním jsme schopni aktuálně sledovat sedm hlavních pojmů v dané oblasti.

* Naším vnitřním viděním jsme schopni aktuálně sledovat sedm hlavních určení příslušných pojmů.

* Naším vnitřním viděním jsme schopni aktuálně sledovat sedm hlavních interpretací (a s nimi spojených představ) příslušných určení pojmů.

 

Rozdělení procesů v našem myšlení na uvědomované a reprezentované na jedné straně a na straně druhé na spontánní, probíhající bez přímé účasti našeho vědomí souvisí s komunikací našich mozkových polokoulí. Pro naše potřeby není ani tak důležitý popis těchto procesů, ale závěry vyplývající pro metody používané při myšlení.

 

Poučný příklad z historie rozvoje vědy:

Známá historka o tom, jak německý fyzik Kekulé von Stradonitz dospěl ke strukturnímu vzorci benzenu, říká, že mu k tomu napomohl sen. Ve snu viděl šest opic, jak se střídavě drží jednou za tlapu a podruhé za tlapu a za ocas - tj. dvojitá a jednoduchá vazba, přitom do kruhu. V tu chvíli spatřil to, po čem dlouho pátral. Cyklické uspořádání vazeb, které do té doby nikoho nenapadlo. Svědčí to mj. o tom, že jsme schopni pojmová určení spojovat s představami, a to bez přímé účasti našeho uvědomování si těchto operací. Jak se ovšem říká - "štěstí přeje připravenému", tj. jen člověk znalý toho, v čem je problém, mohl z nahodilého spojení představ odvodit nový poznatek.

K tomuto příkladu se ještě vrátíme, až pomocí binární matice vytvoříme model, který nám umožní mnohem lépe si představit, jak spontánní procesy v našem myšlení probíhají a jak je "sedmičkový pořadač" (tj. oblast naší vědomé evidence, kontroly a řízení procesů pojmového myšlení) spojuje.

 

Úkol: Napište na papír hlavní body této části a teprve poté se podívejte na její shrnutí.

 

Úkol: Pokuste se zformulovat nejméně tři otázky, které ve Vás vyvolala tato část, a zašlete je na adresu obou vedoucích kurzu - labe@mnet.cz; valencik@cbox.cz.

 

 

Třetí krok: Binární maticový model pojmu

 

Proč se zabýváme binárním maticovým modelem pojmu? Připomeňme si - v oblasti spontánního myšlení lze identifikovat mj. dva elementární procesy:

* Spojení pojmů do pojmových určení (vytváření kombinací pojmových určení).

* Hledání interpretace pojmových určení (spojování pojmových určení se strukturovanou zásobou představ).

(Základních funkcí našeho spontánního pojmového myšlení je nepochybně více, zejména schopnost "ozvat se" - viz dále fenomén relevantního přesahu.)

 

Binární maticový model pojmového poznání nám dá využitelnou představu o tom, jak probíhá naše pojmové myšlení, včetně procesů probíhajících spontánně a včetně jejich vzájemné interakce.

Tato představa je velmi důležitá pro vycvičení našeho spontánního myšlení, zejména v následujících dvou směrech:

* Pokud víme, jaké operace v oblasti našeho spontánního myšlení probíhají, pokud si dovedeme představit, jakou mají podobu, víme, na co se zaměřit, a tím dochází ke kultivaci našeho spontánního myšlení.

* Pomocí modelu dokážeme rozpoznat některé standardní situace, popsat jejich strukturu (jde zejména o problém přesahu stávajícího poznání); na základě toho se pak můžeme orientovat na to nejpodstatnější.

 

Poznámka:

Binární maticový model pojmového poznání je jen a jen modelem. Je přibližným a spíše povrchním vyjádření toho, jak procesy našeho myšlení probíhají:

* Rozdíl je již v tom, že naše myšlení má spíše analogový charakter. To ovšem není tak významné. Analogový záznam hudby (gramofonová deska) se zase tak moc neliší od digitálního (CD).

* Podstatnější je to, že procesy našeho myšlení jsou složitější než to, co je schopen náš model zachytit. Ale ani to není principiální nedostatek - až se aplikací modelu dojde k tomu, že v něčem nevyhovuje, bude možné jej zobecnit.

Není žádné umění říci, že "něco je mnohem složitější". Mnohem obtížnější je ukázat "v čem je to složitější". Náš binární maticový model posouvá představu o procesech v našem myšlení podstatně dál, než modely využívající jen výrokovou logiku (i když binární model je založen na respektování výrokové logiky).

 

Začněme tím základním: Co je pojem a pojmové určení?                                                                    

 

Vezměme si pojem "václavka" a "kapitál", návazně na to pak spojení pojmů "Václavka je jedlá." a "Kapitál vzniká odložením spotřeby.".

 

* Umíme si představit, jak vypadá struktura pojmu?

* V jaké podobě existuje předmět pojmu?

* Jak spolu jednotlivé pojmy souvisejí?

* K čemu nám pojmové vyjádření reality je?

* Jakým způsobem jej využíváme?

* Můžeme testovat schopnost vyjádřit realitu prostřednictvím pojmů?

* Můžeme se v této schopnosti cvičit?

 

Při studování následujícího textu je dobré znát základy výrokové logiky. Co dokáže a co nedokáže výroková logika? Připomeňme si - výroková logika používá logické spojky jako Ø (negace), È (konjunkce), Ç (disjunkce), Û (ekvivalence), Þ (implikace) a pojmy jako axiomy, předpoklady, odvození, důkaz.

 

Podle výrokové logiky "chodí" počítače..., "chodí" podle ní také naše myšlení? Pokud ano, tak proč nám nepomáhá její znalost? Pokud ne, tak v čem ji naše myšlení přesahuje?

(Platí ovšem: Naše myšlení nesmí pravidla výrokové logiky porušit.)

 

Jedním z důvodů. proč nevystačíme s výrokovou logickou je samotná realita, o které naše myšlení pojednává. A ta je odlišná, než předpokládá výroková logika. Podle ní:

* Předmět pojmu = to, co je daným pojmem vyjádřeno.

* Existuje následující jedno-jednoznačná korespondence mezi pojmem a předmětem pojmu.

 

Tam, kde můžeme realitu převést do podoby izolovaných entit, tam "zafunguje" výroková logika. Existuje ovšem v realitě (jakkoli pojaté) něco, co je entitou ("jsoucnem o sobě") a jako takové je předmětem pojmu? Nikoli. Platí následující:

* V realitě neexistují "entity" jako "jsoucna o sobě".

* Naše představa o předmětu je určitý koncept (může se měnit)

* Ten si vytváříme každý sám (má individuální rozměr).

* Existuje v něm určitá shoda mezi lidmi, ale ne absolutní (konvence, výklad práva).

* Neexistuje předmět jednoho pojmu, ale jen jejich celého systému.

* Tímto předmětem je realita samotná.

* Pojmovými určeními vytváříme a dotváříme představu o předmětu pojmu.

* Představa o předmětu pojmu závisí na vzájemných pojmových určeních.

* Představa o předmětu pojmu se mění, vyvíjí.

(Z tohoto pojetí budeme vycházet v našem přístupu.)

 

Vymezení pojmového poznání:

* Pojmové poznání se sestává (z pojmů a pojmových určení).

* Pojmové určení je vyjádření jednoho pojmu jinými pojmy.

* Pojmové poznání je vyjádření reality tím, že jedny pojmy vyjadřujeme prostřednictvím jiných pojmů. 

(Např.: "Václavka je hnědá houba se žábrami, která roste v trsech na pařezech na podzim.")

 

Rozvíjením pojmových určení dochází i k tvorbě a restrukturaci představ o předmětu jednotlivých pojmů (toho, co si pod jednotlivými pojmy představujeme).

 

Pojmové určení:                                                                                                                         

Příkladem pojmového určení je výrok:

"Václavka je jedlá."

 

Schématicky by bylo možné vyjádřit tento výrok následujícím způsobem:

Kde:

V - znamená "být václavkou" (množina václavek)

J - znamená "být jedlý" (množina jedlých věcí)

Taktéž: V Þ J  či  V É J

 

Určení typu "václavka je jedlá"                                               

lze přepsat takto:                                         

 

VJ                    

00

01

10                     neinterpretovatelná alternativa

11

 

kde - V je "být václavkou", J je "být jedlý" (0 ne, 1 ano)

 

- s využitím dvojkového zápisu jsou prezentovány všechny možnosti,

- přeškrtnuta je ta, která je v daném kontextu neinterpretovatelná, vyloučena.

 

Jiný příklad pojmového určení:                                                

 

"kapitál je zhodnocující se hodnota"

 

KH

00

01                     neinterpretovatelná alternativa

10                     neinterpretovatelná alternativa

11

 

Zde se jedná o určení typu: K Û H

 

Proč tento těžkopádný způsob prezentace? Tato otázka nás přivádí k myšlence vyjádřit (modelovat) pojmové poznání prostřednictvím binární matice.

 

Základní myšlenka binární matice                            

 

Představme si nyní, že naše pojmové myšlení obsahuje n pojmů.

Pak možných kombinací hodnot je  2n, každé odpovídá jeden řádek binární matice

Možných kombinací neinterpretovatelných řádků (každý neinterpretovatelný řádek je přeškrtnut) je ještě mnohem více, totiž (2n)2.

Jaký smysl má binární matice? K čemu ji lze použít?

 

Binární matice představuje všechny možné kombinace pojmových určení a kombinace případů, kdy mají či nemají interpretaci. Těchto kombinací je ovšem tak obrovské množství,

že nemohou existovat (ve smyslu nějakého záznamu) ani být všechny odzkoušeny (ve smyslu toho, zda jim něco odpovídá či ne). Binární matici však přesto lze chápat jako určitý prostor, v němž lze vyjádřit určité podstatné charakteristiky procesů pojmového myšlení. Neboli - vše, s čím se v myšlení setkáváme, se můžeme pokusit vyjádřit jako jev, k němuž dochází v rámci struktury definované binární maticí. (A pokud bychom narazili na něco, co takto interpretovat nelze, museli bychom model zobecnit.)

 

Poznámka:

Nepochybně se vyskytne námitka: Myšlení je příliš složité, než aby ho bylo možné vyjádřit něčím tak jednoduchým, jako je - byť i velmi velká - binární matice. Takovou obecnou námitku lze vznést vždy. Mnohem obtížnější je přesně ukázat, v čem je naše myšlení složitější, než aby bylo možné k jeho vyjádření použít náš model.

 

Poznámka:

Nic nového pod Sluncem. Binární maticový model po formální stránce není nic jiného než představení pojmových určení (výroků ve smyslu výrokové logiky) v podobě úplné normální konjunktivní formy s využitím trochu jiné symboliky. Pro nás má hlavní význam to, že se s touto podobou dá názorně pracovat.

 

Tyto procesy spojené s pojmovým myšlením probíhají v oblastech, které můžeme považovat za submatice (části) naší výchozí binární matice.


 

Názorná představa našeho myšlení pomocí binární matice:                               

Zaměření pozornosti na určité pojmy můžeme v naší matici chápat jako přehození sloupců do jednoho z rohů v matici. Takový výsek matice, resp. příslušná submatice, se pak stává procesorem-ohniskem, ve kterém spontánně probíhají procesy tvorby a interpretace pojmových určení. Za operaci, která probíhá spontánně můžeme považovat i "zvýznamňování" určitých pojmů, tj. zaměření pozornosti na jejich určitou skupinu a postupně přiřazování dalších. Tomu pak odpovídá jak přesun sloupců, tak i řádků v našem modelovém vyjádření.

 

Příklad rozboru textu s využitím binárního maticového zápisu

 

Jako příklad si vezměme následující text, který je z jedné bakalářské práce:

"Stárnutí obyvatelstva je celosvětovým problémem. Nevyhne se vyspělým ekonomickým zemím ani zemím rozvojovým, jako je Česká republika, která za poslední desetiletí prochází značnou ekonomickou, politickou a sociální transformací. Došlo k významným změnám ve věkové struktuře obyvatelstva, v jeho chování a přizpůsobování. Nemalou měrou ke všemu působí technický, vědecký a technologický pokrok, který stále rychleji míří vpřed ve všech oblastech poznání.

S rychle se rozvíjející  stárnoucí populací rostou i náklady na důchody, které budou ukrajovat ze státního rozpočtu stále větší část. Oproti roku 1990 se rodí o třetinu méně novorozenců a i to ukazuje naléhavost otázky důchodových reforem. Teprve v posledním roce se populační pokles zastavil. Než tato generace doroste do pracovního věku, aby mohla odvádět peníze na sociální zabezpečení, bude trvat nejméně 20 až 24 let. Po tuto dobu bude muset státní rozpočet obětovat větší sumu peněz na důchody. Také to bude znamenat, že zmenšující se počet pracovně aktivních lidí bude financovat narůstající počet důchodců.

A právě to je klíčový moment, který je cílem této práce. Ukázat, jaký je stávající důchodový systém neudržitelný v důsledku demografického vývoje."

 

Každou větu lze přepsat ve standardní podobě binárního maticového zápisu. Např. větu "Stárnutí obyvatelstva je celosvětovým problémem." můžeme rozdělit na dvě části:

* stárnutí obyvatelstva - označme So

* celosvětový problém - označme Cp

 

Výše uvedený výrok "Stárnutí obyvatelstva je celosvětovým problémem." můžeme vyjádřit následující maticí:

 

SoCp

0   0

0   1

1   0   Tato kombinace je v daném výroku neinterpretovatelná.

1   1

 

Vezměme řádek po řádku:

* 00 - Nepochybně existuje něco, co není stárnutím obyvatelstva a co není celosvětovým problémem (00 v prvním řádku je nezajímavý případ, který má v případě spojení jakýchkoli dvou pojmů vždy interpretaci).

* 01 - Existuje něco, co není stárnutím obyvatelstva a současně je celosvětovým problémem.

* 10 - Na vyloučení interpretace tohoto případu je postavena určitost celé věty. Říká se zde, že nikde na světě není země, která by si s daným problémem úspěšně poradila a tudíž by pro ni stárnutí obyvatelstva problémem nebylo. V současné době bychom asi opravdu takovou zemi těžko hledali.

* 11 - Stárnutí obyvatelstva skutečně je celosvětový problém.

 

Úkol:

Zkuste takto přepsat a rozebrat některou z dalších vět, resp. jejich částí, např. "Česká republika, která za poslední desetiletí prochází značnou ekonomickou, politickou a sociální transformací.

 

Nyní se věnujeme rozboru těch vět, které jsou z hlediska rozhodnutí o interpretovatelnosti či neinterpretovatelnosti toho, co tvoří jejich určitost, významné. Vezměme například větu:

"S rychle se rozvíjející  stárnoucí populací rostou i náklady na důchody, které budou ukrajovat ze státního rozpočtu stále větší část." Opět ji rozdělme vhodným způsobem na dvě části:

* "s rychle se rozvíjející  stárnoucí populací" = totéž jako "narůstá podíl stárnoucí populace", což můžeme označit např. Sp.

* "rostou i náklady na důchody, které budou ukrajovat ze státního rozpočtu stále větší část", což můžeme označit např. Rn.

 

Výše uvedený výrok "S rychle se rozvíjející  stárnoucí populací rostou i náklady na důchody, které budou ukrajovat ze státního rozpočtu stále větší část." můžeme vyjádřit následující binární maticí:

 

SpRn

0   0

0   1

1   0   Tato kombinace je v daném výroku neinterpretovatelná.

1   1

 

Neinterpretovatelnou kombinací zde je případ, kdy narůstá podíl stárnoucí populace, ale nerostou náklady  na důchody ve smyslu zvyšování jejich podílu na státním rozpočtu. Jenže to je již velmi sporné tvrzení. Lze ukázat řadu významných interpretací:

* Parametrické úpravy, které by stabilizovaly podíl výdajů ze státního rozpočtu na důchody.

* Hrazení důchodů z jiných zdrojů (fondů) než je státní rozpočet.

* (A zejména:)Prodloužení období produktivního uplatnění lidí (tj. stárnutí, resp. zvýšení počtu obyvatelstva ve vyšším věku, ještě automaticky neznamená, že člověk přestane přispívat do systému a začne z něho čerpat).

 

Významný je zejména třetí případ. Je chyba v úvaze, že ze skutečnosti zvyšování podílu obyvatelstva ve vyšším věku na celkové populaci se vyvozují neřešitelné problémy penzijního systému.

 

Tentýž problém je obsažen i v dalším výroku "zmenšující se počet pracovně aktivních lidí bude financovat narůstající počet důchodců".

 

Úkol:

Proveďte rozbor výroku "zmenšující se počet pracovně aktivních lidí bude financovat narůstající počet důchodců" obdobným způsobem, jakým byl proveden v předcházejícím případě, tj. v případě obdobného výroku "S rychle se rozvíjející  stárnoucí populací rostou i náklady na důchody, které budou ukrajovat ze státního rozpočtu stále větší část.".

 

Následující výrok je závěrem z celé citované pasáže a současně vymezením cíle práce - "stávající důchodový systém (je) neudržitelný v důsledku demografického vývoje". Označme:

* "stávající důchodový systém" - Ds

* "neudržitelný v důsledku demografického vývoje" - Nd

 

Příslušný výrok můžeme vyjádřit následující můžeme vyjádřit následující binární maticí:

 

DsNd

0   0

0   1

1   0   Tato kombinace je v daném výroku neinterpretovatelná.

1   1

 

Neinterpretovatelnou kombinací zde je případ, kdy by demografický vývoj nebyl příčinou neudržitelnosti stávajícího penzijního systému. To je ovšem rovněž velmi sporné tvrzení. Lze ukázat např. následující významnou interpretaci: Příčinou neudržitelnosti není demografický vývoj, ale selhávání systémů poskytování vzdělání a zdravotní péče, které by umožnily prodloužit období produktivního uplatnění člověka.

Zajímavé je, že autor práce místo aby hledal v řešení, využívá zpochybnitelné tvrzení k tomu, aby se snažil problém představit jako neřešitelný.

 

Poznámka:

Všimněme si, že pojem a slovo nejsou jedno a totéž. Pojem může být vyjádřen i více slovy. Přitom náš jazyk je velmi tvárný a používá různé odstíny či zabarvení slov. Nicméně v každém textu lze najít nejvýznamnější tvrzení, která se v něm vyskytují, a podrobit je analýze. Při čtení každého textu bychom měli umět nejdůležitější tvrzení nacházet, uvědomovat si, co je považováno za neinterpretovatelné alternativy a zkoušet, zda skutečně interpretaci nemají, či naopak mají. Dobrý text se pozná podle toho, že prezentuje kontexty hlavních tvrzení tak, aby v něm nebyly "vyškrtnuté" (tj. pojmovými určeními vyloučené) alternativy s relevantními interpretacemi.

 

Navazující příklad viz příloha.

 

Matice a submatice – jak se rozvíjí naše poznání

Jak jsme si již několikrát řekli, je představa matice, která obsahuje všechna vzájemná určení pojmů, pouze modelem, který jako takový nelze realizovat (vzájemných určení je tak obrovské množství, že nemohou být reálně vytvořena ani v hlavě člověka ani jiným způsobem). Pojmové vyjádření reality si lze představit (a takto modelovat) jako řadu submatic, které z nichž každá je tvořena jen malým zlomkem pojmových určení a jejich interpretací, které však spolu mohou vstupovat do vzájemných interakcí.

Reakci mezi submatice s našem myšlení si lze představit následujícím způsobem:

* Určení vytvořená a interpretovaná v jedné oblasti jsou převzata do druhé oblasti, propojují se s určením v druhé oblasti.

* Přitom jsou nacházeny interpretace toho, co bylo původně neinterpretovatelné a bylo zdrojem určitosti (tj. ony „vyškrtnuté alternativy“).

* Jakmile jsou takovéto „interpretace neinterpretovatelného“ (v podstatě se jedná o rozpory v našem myšlení, v důsledku nichž dochází ke ztrátě určitosti), odhalovány, měly by být i řešeny, tj. mělo by být pojmy vyjádřeno, za jakých podmínek není dané určení interpretovatelné a kdy se jedná o přesah původního určení.

 

Poznámka:

Ne každý má schopnost ve své hlavě takto propojovat jednotlivé oblasti poznání a nacházet rozpory v určeních v různých relativně samostatných oblastech svého pojmového vyjádření reality. Prostě takovéto „interpretace neinterpretovatelného“ neodhaluje, nenachází je, nevěnuje jim pozornost, nevyhledává je apod. Bez toho je ovšem pojmové vyjádření reality velmi povrchní a jednotlivá pojmová určení člověk používá jen příležitostně. Jeho názory se vyznačují značnou nekonzistencí, což může oslabit jeho pozici v odborné sféře, v řídící praxi apod.

Schopnost přenášet pojmová určení z jedné oblasti do druhé (z hlediska binárního maticového modelu se jedná o interakci dvou submatic), odhalovat a řešit rozpory v pojmových určeních, které přitom vznikají, si je nutné vycvičit. Z hlediska poznávání reality a jeho vyjádření v pojmech (tj. z hlediska sdělitelného poznávání reality) je to ovšem velmi důležité.

 

Úkol:

* Udělejte binární matici pro dva pojmy.

* Přeškrtnutím označte některé řádky jako neinterpretovatelné, přitom tak, aby to odpovídalo realitě.

* Slovně vyjádřete, co váš zápis znamená.

 

Úkol:

Totéž udělejte pro případ tří pojmů.

 

Úkol:

Vyjádřete pomocí binární matice následující určení:

* "Ekonomie je věda."

* "Lidské schopnosti mohou být též kapitálem."

* "Když prší, rostou houby, když neprší, houby nerostou."

 

Úkol: Napište na papír hlavní body této části a teprve poté se podívejte na její shrnutí.

 

Úkol: Pokuste se zformulovat nejméně tři otázky, které ve Vás vyvolala tato část, a zašlete je na adresu obou vedoucích kurzu - labe@mnet.cz; valencik@cbox.cz.

 

 

Čtvrtý krok: To nejzajímavější - přesah stávajícího poznání

 

V této části si ukážeme, jak se do našeho poznání (pokud má podobu systému pojmových určení) dostávají nové poznatky, mj. jak objevujeme nové. Ukazuje se, že vstup nového poznatku má velmi obecnou podobu. Jde o přesah stávajících pojmových určení        

 

Obecně platí:

* Každé určité určení má svůj přesah v podobě možnosti interpretovat vyloučená určení.

* Tím určité určení ztrácí svoji určitost a stává se neurčitým.

* Určitost lze obnovit vymezením podmínek, za kterých platí původní určitost a za kterých doplňující (původně vyloučená) určení.

 

Ke kultuře pojmového myšlení patří schopnost nacházet přesahy (interpretovat původně neinterpretovatelné) a nacházet rozlišující podmínky. Interpretování přesahu je spojeno s invencí, někdy může mít pro rozvoj poznání zcela zásadní charakter.

 

Ukažme si výše uvedené na jednoduchém příkladu:

Určení "václavka je jedlá" vylučuje určení "některé václavky nejsou jedlé".

Platí ovšem, že "syrová václavka není jedlá".

 

Našli jsme přesah, kdy václavka není jedná, a současně jsme ukázali rozlišující podmínky - syrová václavka není jedlá, po uvaření ano.

 

UVJ                  (U - uvařená, V - václavka, J - jedlá)

000

001

010

011   neuvařené, být václavkou, jedlé = neuvařená václavka není jedlá

100

101

110   uvařené, být václavkou, jedlé = uvařená václavka je jedlá

111

 

Podívejme se, jak přechod od původní k nové situaci probíhá v obecném případě:

 

Nechť A, B, C jsou jakékoli pojmy

 

Původní situace:

Před očima máme velmi obecné schéma rozvoje našeho poznání. Abychom si jej ještě lépe představili, znázorníme si je schematicky:

 

                         Všechny kombinace s uvážením možnosti rozlišit podmínky

Úkol:

Dokázali byste vyjádřit výše uvedené názorně ještě jinak a třeba i lépe? Zkuste to. Jednak si tím ujasníte to nejdůležitější, jednak můžete přijít na něco, co bude ještě vhodnější názornou oporou.

 

Navazující příklady:

 

* Někteří lidé jsou na václavky alergičtí a i po snědení uvařené václavky mohou mít potíže, a naopak, někteří lidé mohou požívat václavku i syrovou a potíže jím nezpůsobí (rozlišující podmínky zde tvoří vlastnosti konzumenta),

* Některými procesy (plísní, zapařením apod.) ve václavce vzniknou látky, které člověku škodí (činí václavku nejedlou) i po uvaření,

* Člověka lze otrávit i jedlými houbami, pokud tyto houby otrávíme,

* Existují druhy hub, které se václavkám velmi podobají (resp. jsou druhem václavky) a které jsou nejedlé

* atd.. atd.

 

Úkol:

Pokuste se sami uvést další příklady, kdy může václavka nebýt jedlá.

 

Typy podmínek a rozlišujících určení:

Existuje několik typů přesahů a rozlišujících podmínek:

* Ty, které se rozumí "samo sebou", tj. konvenční podmínky a které není nutné uvádět, protože je jako samozřejmé chápe každý (např. václavka nesmí být otrávena).

* Ty, které tvoří hranice mezi tím, co je jedlé a co není jedlé (zda je to dostatečně chutné, dostatečně výživné, neobsahuje to škodliviny apod.), mezi tím, co je a co není václavkou, pro které lidi jsou václavky jedlé a pro které již ne, kdy už je václavka uvařena a kdy ještě není apod. (nazvěme je hraniční podmínky).

* Ty, které se týkají vlastností prostředí (nazvěme je podmínky daného prostředí).

* Ty, které jsou skryté a které se mohou ukázat jako velmi významné, např. václavka se může ukázat v kombinaci s některými léky velmi škodlivou, podobně jako některé jiné houby se stávají velmi nebezpečné v kombinaci s požitím i malého množství alkoholu (nazvěme je skryté podmínky).

 

 

Poznámka:

Vymezení konvenčních, hraničních podmínek a podmínek daného prostředí je typickou operací, která v našem pojmovém poznání probíhá spontánně, na kterou se však můžeme podívat vnitřním pohledem.

K tomu:

* V různých oblastech poznání jsou různé procesory-ohniska, které to umožňují.

* Schopnost spontánně rozlišovat podmínky lze vycvičit.

* Schopnost spontánně rozlišovat podmínky lze zdokonalit i doplněním procesoru-ohniska o další pojmy, které toto rozlišení umožňují.

Tyto procesory-ohniska působí jako filtry, kterými odlišujeme relevantní (významné) přesahy od nepodstatných, které jsou dány jen vlivem nedodržení podmínek. Často mají podobu ono "výjimky potvrzující pravidlo".

(Typů filtrů odlišení relevantních přesahů od výjimek daných porušením podmínek obecného tvrzení existuje patrně více, zpracování jejich přehledu formou úplného výčtu je úkolem další práce.)

 

Úkol:

Ve Vašem příkladu, kdy václavka není jedlá, šlo o jaký typ podmínek?

 

Úkol:

Říká se, že všechny houby jsou jedlé. Tedy - alespoň jedenkrát.

* Zkuste prostřednictvím maticového zápisu ukázat strukturu tohoto určení.

* Lze uvést příklad, kdy nějaká houba není jedlá ani ve výše uvedeném smyslu?

 

Možnost nacházet nové a nové podmínky platnosti velmi jednoduchých tvrzení ze zneužít k "trucování" (jak dělali řečtí sofisté). V rozhovoru dokázali zpochybnit jakékoli tvrzení. Totéž, co lze použít k odlišení pojmů, lze použít i k opaku, tj. popření určitosti jakéhokoli tvrzení.

Pokud si chceme v rozhovoru s někým porozumět a chápeme některé pojmy odlišně, stojí zato si dát práci a upřesnit, kdo jak ten či onen pojem chápe. Jde opět o nalézání konvenčních, hraničních a skrytých podmínek. Někdy se tomu výstižně říká kalibrování pojmů, tj. snažíme se prostřednictvím komunikace dosáhnout shody v pojmových určeních a tudíž i jejich shodného chápání.

 

Odhalení skrytých podmínek bývá většinou spojeno s významným objevem. Jak vypadá objev?            Objev má zpravidla následující podobu:

To, co mělo být tak a tak a ne jinak, se (za určitých podmínek) má jinak.

 

Jedná se o nalezení interpretace relevantního přesahu.

 

(Spontánně jsme "odfiltrovali" konvenční a běžné hraniční podmínky a našli významnou interpretaci přesahu, který "se hlásí o slovo", "cítíme", že jsme narazili na něco důležitého.)

Poznámka: Jedná se zatím jen o první přiblížení toho, jak vypadá objev, jaký je jeho mechanismus.

 

Přesah stávajícího poznání jako základní cesta rozvoje poznání[4]

 

Podívejme se ještě jednou na to, jakým způsobem v našem binárním maticovém modelu zachycujeme pojmy a pojmová určení (a to na jednoduchém příkladu tří pojmů):

 

ABC                nějaké tři pojmy

000

001

010

011   neinterpretovatelná alternativa

100

101

110   neinterpretovatelná alternativa

111

 

Všimněme si následujícího:

* Veškeré naše poznání z tohoto hlediska stojí na "vyškrtnutých" alternativách, tj. těch kombinací, o nichž v dané situaci víme či předpokládáme, že jim v realitě nic neodpovídá, tj. že nemají relevantní (významnou) interpretaci. (Pokud by nebylo něco vyloučeno jako neinterpretovatelné, nemělo by naše poznání žádnou určitost.)

* Veškerý rozvoj našeho poznání spočívá v tom, že jsme schopni interpretaci dříve neinterpretovatelného najít. Současně ovšem musíme ukázat rozlišující podmínky.

 

Z výše uvedeného vyplývá několik významných závěrů:

* Nové poznání vstupuje do systému v podobě odhalení interpretace dříve neinterpretovatelného, jako nalezení toho, co by podle původního poznání nemělo existovat.

 

* Stávající poznání tak ukazuje cestu k novému poznání.

 

* Vznik nového poznání může probíhat a většinou probíhá i v rovině spontánního myšlení. Názorně o tom vypovídá již dříve uvedený příklad s objevem strukturního vzorce benzenu. Zde přesah spočíval v odhalení možnosti, že struktura uhlovodíku může být nikoli jen lineárně větvící se, ale i cyklická.

 

* Odhalení nového vždy předpokládá prolomení určité setrvačnosti a zrod něčeho zcela nového. (V případě s benzenem se objevuje pojem cyklické, resp. aromatické uhlovodíky.)

 

* Tomu, že jsme schopni vnitřním viděním aktuálně držet ve vědomí sedm reprezentací napovídá i následující:

- Poměrně snadno se nám uvažuje případ kombinací určení dvou pojmů (např. 00, 01, 10, 11), což jsou celkem čtyři možnosti, kterému odpovídá to, že něco má nějakou vlastnost, resp. patří do nějaké množiny.

- Jedním pohledem jsme schopni ještě zvládnout případ kombinací určení tří pojmů (např. 000, 001, 010, 011, 100, 101, 110, 111), což je celkem osm možností, přičemž v tomto případě jsme schopni vymezit podmínky, za nichž platí jedno či druhé.

- Složitější situace si již zpravidla nepředstavujeme, ale rozkládáme je na jednodušší.

 

* K jakémukoli určení existuje relevantní přesah. To, že "něco se má tak a tak a ne jinak" vždy jen za určitých podmínek, které lze překročit a tudíž v nových podmínkách se "může mít i jinak" souvisí s obecnější otázkou "podmíněnosti nepodmíněného", resp. "zpochybnitelnosti nezpochybnitelného" či "relativnosti absolutního". Věnujeme jí dodatek této části.

 

Schopnost přesahu stávajícího poznání znamená:

* Schopnost formulovat přesah.

* Schopnost interpretovat přesah.

* Schopnost formulovat rozlišující podmínky.

* Schopnost odlišit relevantní přesahy od nevýznamných.

 

V čem se lze vycvičit? Pravidelným obracením pozornosti ("vnitřního vidění")  na způsob práce s pojmy lze zdokonalit:

* spontánní (neuvědomovanou) schopnost formulování přesahů,

* jejich porovnávání se zásobou představ, 

* formulování rozlišujících podmínek,

* nalézání relevantních interpretací, které se "samy ozvou".

 

Důležité upozornění týkající se toho, jak poznáváme nové:

Nejde jen o to vědět, že vše, co se má tak a tak, se může mít i jinak, tj. že jakákoli původně neinterpretovatelná alternativa se stává po překročení hranice dosavadní zkušenosti interpretovatelnou. Jde především o to zjistit, jak jinak to může být. Právě touto formou vstupuje do našeho poznání nové. Jednak nalezením konkrétní podoby interpretace původně neinterpretovatelného, jednak tím, že se objevují i nové podmínky, které ukazují, kdy platí jedno a kdy druhé. Obojí znamená, že do našeho poznání vstupují i nové pojmy, kterými novou zkušenost vyjadřujeme. Nejedná se tedy jen o formální interpretaci, ale o obsahové vyjádření toho nového, s čím se setkáváme.

K získání schopnosti přesahu je velmi prospěšné, pokud se seznámíme s příklady ukazujícími, jak se to, co se zdá jednou provždy dané a neměnné (absolutní), ukázat jako proměnlivé (relativní). Tomu se věnujeme v dodatku k této části a podrobně pak v příloze s využitím řady konkrétních příkladů.

 

Schopnost přesahu a základní poznávací schopnosti

 

Schopnost pojmového myšlení znamená zejména:

* Schopnosti přicházet s inovacemi (přesáhnout hranici stávajícího poznání).

* Schopnosti systematizovat své poznání (dosáhnout toho, aby každý poznatek, který si kdo osvojil, byl součástí uceleného systému, ve kterém je tento poznatek zvláštním případem obecného).

* Schopnosti komunikovat s jinými lidmi (poučit se z odlišných názorů či naopak sdělit jim své názory).

* Schopnosti dosáhnout praktické realizace poznání (zjistit podmíněnost praktické realizace závěrů vyplývajících z teoretického poznání).

 

Tj. jedná se o schopnosti (kompetence): inovační, systematizační, komunikační, realizační. Společným základem všech těchto schopností je schopnost přesahu.

 

Souvislost mezi základními poznávacími schopnostmi:

Tyto schopnosti spolu navzájem souvisejí v několika aspektech, např.:

* Chceme-li umět realizovat inovace či podílet se na realizaci inovací, musíme se naučit vytvářet týmy či být schopni pracovat v týmech, tj. komunikovat s jinými lidmi, umět je zaujmout svými podněty a umět rozpoznat přínosné podněty jiných.

* Systematizujeme-li své poznání, jsme schopni nejlépe vidět možné přesahy již poznaného, což je základem schopnosti přicházet s novým, tj. inovačních schopností.

* Chceme-li využít výsledky týmové spolupráce a komunikace v rámci tvůrčích týmů, musíme umět systematizovat (zatřídit) své poznatky.

 

Uvedené schopnosti jsou základem všestrannost poznávacích schopností (univerzalita).

 

Úkol: Napište na papír hlavní body této části a teprve poté se podívejte na její shrnutí.

 

Úkol: Pokuste se zformulovat nejméně tři otázky, které ve Vás vyvolala tato část, a zašlete je na adresu obou vedoucích kurzu - labe@mnet.cz; valencik@cbox.cz.

 

 

Dodatek ke čtvrtému kroku: Podmíněnost nepodmíněného

 

Schopnost nacházet relevantní přesahy bezprostředně souvisí se schopností nacházet "podmíněnost nepodmíněného", resp. "zpochybnění nezpochybnitelného" či "relativnost absolutního".

Zkušenost z vývoje lidského poznání ukázala, že součástí našeho poznání není nic „nepodmíněné“, tj. to, co by bylo jednou provždy dané a neměnné, platné za jakýchkoli podmínek. Realita je taková, že její zobrazení prostřednictvím lidského myšlení nemůže počítat s existencí žádného „pevného bodu“ v podobě poznatku, který by říkal, že „něco se má tak a tak a ne jinak“ (tj. který má podobu tvrzení „A je B“) a který by platil za jakýchkoli podmínek. Pokud bychom však vše považovali pouze za „podmíněné“ (relativní), neměli bychom v našem poznání dostatečnou oporu.

Člověk proto intuitivně tíhne k tomu, že něco považuje za „nepodmíněné“, za něco, co je (alespoň pro něj samotného) „jednou provždy dané a neměnné“. Jakmile se člověk dopustí tohoto „prvotního hříchu“, dostává se do pasti „omezenosti“, která mu neumožňuje překročit vžitá paradigmata (ustálené představy v dané oblasti poznání). To může mít a zpravidla mívá řadu negativních dopadů, pokud se týká o vývoj jeho myšlení, poznání a schopností.

Pokud si naopak uvědomuje podmíněnost „nepodmíněného“, tj. pokud má schopnost reflexe toho, o co se ve svém myšlení opírá jako o „nepodmíněné“, a návazně schopnost najít hranice, při jejichž překročení se toto (relativně, tj. v daných hranicích a danými hranicemi podmíněné) „nepodmíněné“ stává podmíněným, výrazným způsobem zvyšuje efektivnost svého myšlení.

Nestačí přitom jen akceptovat skutečnost, že vše, co se člověku jeví jako „nepodmíněné“, je „nepodmíněné“ jen relativně („má se tak a tak a ne jinak“ jen za určitých podmínek). Schopnost poznávat podmíněnost „nepodmíněného“ předpokládá osvojení řady metod systematického myšlení.

 

Teze o podmíněnosti poznání:

* Veškeré naše poznání je podmíněné v tom smyslu, že „to, co se má tak a tak a ne jinak“ (a co má podobu nějakého tvrzení), „se takto má“ (platí) jen za určitých podmínek.

* Při překročení hranic platnosti daných podmínek se to, co „se mělo tak a tak a ne jinak“ (kdy platilo určité tvrzení), „má jinak“. Možnost překročení hranic platnosti daných podmínek je principiální a je dána povahou samotné reality.

* Dané podmínky mohou platit v oblast celé té části reality, kterou známe, se kterou jsme v kontaktu, se kterou máme co do činění, která je pro nás významná.

* To, že něco platí za daných podmínek, je rovněž tvrzení typu „to a to se má tak a tak a ne jinak“. Pokud vymezíme všechny podmínky platnosti kteréhokoli tvrzení, které známe a při jejichž splnění v oblasti celé té části reality, kterou známe, se kterou jsme v kontaktu, se kterou máme co do činění, která je pro nás významná, příslušné tvrzení platí, dostáváme se k tomu, co je pro nás nepodmíněné.

* To, co je pro nás nepodmíněné je ovšem nepodmíněné jen pro nás, je nepodmíněné jen v historicky daných podmínkách, pro které je příznačný určitý rozsah naší interakce s realitou a určitý stupeň dosaženého poznání.

 

K tomu:

* Realita, v níž žijeme, je poznatelná v tom smyslu, že minulou zkušenost můžeme využít k efektivnímu jednání v přítomnosti směřujícímu k dosažení budoucích cílů. Tj. lze v ní realizovat „stlačení dat“ a toto „stlačení dat“ má praktický význam.

* Takovéto „stlačení dat“ není možné při řešení všech úloh a není realizovatelné ve všech oblastech reality.

* Čím přesněji formulujeme podmínky platnosti tvrzení, která tvoří obsah našeho racionálního poznání, a čím přesněji formulujeme samotné tvrzení, tím lepší předpoklady pro anticipaci a následné objevení „přesahů“ stávajícího poznání (a tím i „přesahů“ té části reality, se kterou jsme doposud měli co do činění) si vytváříme.

* Nikdy nemůžeme znát všechny podmínky platnosti těch tvrzení, která tvoří součást našeho poznání. (Realita nás vždy něčím překvapí a čím je posun poznání výraznější, tím větší překvapení, tím větší zlom v setrvačném vidění reality, ze kterého se dokážeme vymanit vždy jen částečně.)

* Spolu s odhalením širší podmíněnosti našeho dosavadního poznání dochází i ke zobecnění tvrzení, která tvoří obsah našeho poznání.

* Naše poznání má určitou kontinuitu v tom smyslu, že předcházející poznání je zvláštním případem toho, které vzniká překročením hranic (podmíněnosti) předcházejícího.

 

 

Schematicky si cestu poznání podmíněnosti „nepodmíněného“ lze představit následujícím způsobem:

A - Původní oblast, ve které platí „nepodmíněné“ (zde platí, že „to a to se má tak a tak a ne jinak“)

B - Oblast, ve které je „nepodmíněné“ podmíněno (zde se „to, co mělo tak a tak a ne jinak, může mít i jinak“)

Vyčleníme-li z oblasti B oblast A (označme tuto oblast ne-A, tj. doplněk oblasti A v oblasti B), pak v takto vymezené oblasti platí, že „to a to se má jinak (než v oblasti A).

Oblast B se tak sestává z oblasti A a oblasti ne-A.

 

Poznáváme-li podmíněnost „nepodmíněného“, pak:

1. Zjišťujeme, co vlastně považujeme za „nepodmíněné“ (mnohdy se nám může zdát nepodmíněné tak samozřejmým, že si ani neuvědomujeme, že „by to mohlo být jinak“).

2. Nacházíme případy, že „to může být jinak“ (v přírodních vědách např. zjišťujeme, že výsledky určitého experimentu neodpovídají předpokladům původní teorie).

3. Dáváme interpretaci tomu, co „se má jinak“ a říkáme, „jak se má jinak“ (právě zde na řadu přichází teoretické zobecnění, v případě významnějších objevů je poznání a pochopení prvku novosti či dokonce překvapivosti, s nímž se v oblasti „přesahu“ setkáváme, nejdůležitějším úkolem teorie).

4. Vymezujeme podmínky, za kterých platí původní tvrzení „to a to se má tak a tak a ne jinak“ a ve které platí, že „to, co se mělo tak a tak, se má jinak“ (vymezením podmínek rozlišujeme oblasti A a ne-A).

 

Inovační kompetentnost umožňuje postupovat výše uvedeným způsobem. Neexistuje a principiálně nemůže existovat přesný „návod“, jak poznat nové. Vývoj vědy (každé z vědeckých disciplín) však poskytuje řadu zkušeností, které lze zobecnit do podoby využitelných doporučení. Těm se budeme věnovat později samostatně. Pokrok v rozvoji teorie přitom může začít každým z výše uvedených bodů 1-4, tj. (což budeme ilustrovat na příkladu vzniku speciální teorie relativity):

* Uvědomujeme si, co považujeme za „nepodmíněné“, a hledáme, „jak jinak“ by to mohlo být“ (tak by tomu např. bylo, pokud bychom si položili otázku, zda výsledná rychlost vždy musí být vektorovým součtem rychlostí).

* Narážíme na případy, které jsou v rozporu se stávající teorií (viz výsledky Michelsonova experimentu).

* Přicházíme s „šílenými myšlenkami“, tj. pokoušíme se dát interpretaci tom, „jak jinak by se to mohlo mít“ (např. si položíme otázku - co když je rychlost světla tou největší rychlostí a rychlosti se skládají tak, že výsledná rychlost nemůže překročit rychlost světla).

* Děláme experimenty za extrémních podmínek a snažíme se tak odhalit, za jakých podmínek platí, že „to a to se má tak a tak ne jinak“ (např. experimenty při velkých rychlostech částic).

(V případě vzniku speciální teorie relativity každý z těchto postupů sehrál určitou roli. Ještě před jejím vznikem již např. existovala Lorentzova transformace soustav, která byla matematickým modelem takového způsobu skládání rychlostí, při kterém nebylo možné překročit určitou limitní rychlost.)

 

Systematizační kompetentnost je rovněž založena na poznávání podmíněnosti „nepodmíněného“, postup, který zde uplatňujeme, je však poněkud odlišný. Lze jej vyjádřit následujícím způsobem:

* Máme dvě (nebo více, pro jednoduchost však budeme uvažovat právě dvě) oblasti jevů, které popisujeme určitým způsobem (matematickými modely nebo pojmovým vyjádřením). (Taková situace vznikla například při popisu světla prostřednictvím korpuskulární teorie, kdy světlo bylo považováno ze proud letících částic, a vlnová teorie, kdy světlo bylo považováno za vlnění přenášející se určitým prostředím - každý z popisů za určitých podmínek odpovídal realitě, v určitých oblastech se však s realitou rozcházel.)

* Snažíme se vytvořit teoretický popis na jednotném základě. Přitom zjišťujeme, že se popis reality jedním způsobem dostává do rozporu s popisem reality druhým způsobem.

* Nacházíme obecnější teorii, která každou z oblastí dokáže vyjádřit jako zvláštní případ této obecné teorie a rovněž dokáže vyjádřit přechody od jedné oblasti k druhé (takovouto teorií se stala kvantová mechanika).

(S velmi podobnou situací se dnes setkáváme v ekonomii, když se zabýváme vztahem ekonomického a sociálního.)

Současná fyzika ví, že každý pokus o přechod od dílčích popisů k systematickému popisu reality (v rámci jedné „zastřešující“ teorie je nesmírně inspirující a že snaha o „jednotnou teorii“, jakkoli patrně nikdy nebude zcela naplněna, je motorem rozvoje fyziky jako vědy).

Pro oblast společenských věd (která nás zajímá především a které se budeme věnovat samostatně) to znamená, že by se neměla spokojovat s dílčími popisy, ale hledat, jak jsou různé oblasti poznání reálně propojeny, snažit se postihnout specifiku odlišných oblastí na jednotném teoretickém základě, kdy každá z dílčích oblastí je zvláštním případem obecného.

Výše uvedený požadavek je důležitý i z hlediska výuky a osvojování si poznatků. V teoretických společenskovědních disciplínách (jakou je zejména ekonomie) jde o to, aby si student dokázal poznatky propojit do uceleného systému.

 

Komunikační kompetentnost také souvisí se schopností poznávat podmíněnost „nepodmíněného“. Má-li někdo na ten či onen problém jiný názor než já, znamená to, že za „nepodmíněné“ (to, co považuji za samozřejmé a mnohdy natolik samozřejmé, že si ani neuvědomuji, že by „to mohlo být jinak“) považuje něco odlišného než já.

V přírodních vědách typu fyziky lze odlišnosti v pojetí předpokladů poměrně snadno vyjasnit a najít cestu k ověření správnosti jednoho či druhého přístupu (názor). Společenská realita je mnohem složitější a najít, proč a v čem se názory rozcházejí nebývá tak snadné (i pokud existuje „dobrá vůle“ si příčinu odlišných názorů vyjasnit). I zde však existuje řada doporučení, jak dosáhnout toho, aby se našly příčiny odlišných názorů.

 

Realizační kompetentnost souvisí s poznáváním podmíněnosti praktické realizace závěrů vyplývajících z teorie. Cesta od teorie k jejímu praktickému uplatnění je též součástí reality (byť zejména společenské) a jako taková též může být předmětem vědeckého poznání. Přesněji - předmětem poznání (společenskovědní) teorie mohou být (a měly by být) rovněž všechny podstatné mezičlánky spojení teoreticky zdůvodněných řešení s reálnou praxí.

Jakmile si položíme otázky, proč to, co se jeví jako teoreticky správné, je v praxi tak obtížně prosaditelné, otevírá se před námi nesmírně zajímaví oblast podmíněnosti „nepodmíněného“. Velmi často se pak ukazuje, že mezi teoretickým popisem společenské reality a nejrůznějšími bariérami praktického uplatnění závěrů, které z teorie vyplývají (včetně např. zájmových bariér), existují významné souvislosti.

 

Úkol:

Co bývá považováno za „nepodmíněné“ (dané a neměnné, takže na to můžeme v našem vlastním životním kontextu bezvýhradně spoléhat). Pokuste se o výčet typických případů.

 

Úkol:

Je něco, co vy sami považujete na „nepodmíněné“?

 

Úkol:

Pokuste se uvést, čím je vámi zjištěné „nepodmíněné“ podmíněno (tj. jaké jsou hranice platnosti „nepodmíněného“, splněním jakých podmínek je toto „nepodmíněné“ podmíněno).

 

Úkol:

Vhodným způsobem uspořádejte různé typy „nepodmíněného“ - tj. vymezte kritéria a pokuste se o úplný výčet.

 

Úkol:

Požádejte svého kolegu o doplněn přehledu „nepodmíněného“.

 

Úkol:

Existuje něco skutečně nepodmíněné (tj. to, co platí a bude vždy platit, platnost čeho není omezena žádnými podmínkami či hranicemi)?

 

Úkol: 

Uvažovali jste následující typy „nepodmíněného“?

- „Prakticky nepodmíněné“ (tj. to, co lze považovat v rámci reálného praktického kontextu za „nepodmíněné“) a zásadně „nepodmíněné“ (tj. to co platí nezávisle na praktickém kontextu).

- „Nepodmíněné“ typu matematických tvrzení či základních přírodních zákonů.

- Nepodmíněné založené na víře a nepodmíněné založené na racionální argumentaci.

- Nepodmíněné vyplývající z běžného zvyku.

- Nepodmíněné opírají se od autoritu.

 

Úkol:

Otázka spíše k úvaze: Setkali jste se s případy, kdy člověk považuje něco za „nepodmíněné“ a nechce se představy o této „nepodmíněnosti“ vzdát? Jaké to může mít příčiny?[5]

 

V příloze je větší množství příkladů hledání "nepodmíněného" na základě komunikace se studenty VŠFS v roce 2003.

 

 

Postup při zpracování závěrečné práce a její parametry

 

a) Jak postupovat:

1. Vyberte téma, které Vás zajímá (aby Vám jeho zpracování něco přineslo).

2.1. V rámci tématu zvolte vhodnou oblast, k níž lze uplatnit metodu úplného výčtu.

2.2. Nejdříve sestavte prostý výčet.

2.3. Doplňujte prostý výčet a snažte se o jeho úplnost.

2.4. K tomu využijte komunikace se svým kolegou, známým, rodinným příslušníkem.

2.5. Porovnejte Váš výčet s tím, co lze vytěžit z odborné literatury.

2.6. Proveďte prvotní strukturaci výčtu (co pod co lze zahrnout, tj. jak vyčleněné dále rozčlenit či naopak začlenit).

2.7. Ověřte dostatečnou úplnost tím, že strukturu výčtu budete polarizovat ve smyslu "buď se jedná o ..., nebo o ...".

2.8. Pokuste se v dané oblasti najít všechny polarity výše uvedeného typu.

3. Zaznamenávejte si postup práce (formou stručných poznámek) a ověřte si, jakou roli má Vaše spontánní myšlení (o kolik jste schopni postoupit dál, když se k tématu vrátíte, co důležitého Vás napadlo).

4. Uveďte, jaký význam má výsledek, k němž jste dospěli, z hlediska praktického využití (v kontextu toho, jaký charakter má praktické působení na realitu).

5.1. Najděte v dané oblasti tvrzení, která lze považovat za obecně platná (cca 2-3).

5.2. Vyjádřete je binární maticovou formou.

5.3. Neinterpretovatelné kombinace určení se pokuste interpretovat.

5.4. Vyjádřete, za jakých podmínek je příslušná kombinace pojmových určení neinterpretovatelná a za jaký lze najít interpretaci, která je přesahem.

5.5. Vyjádřete rozlišení podmínek pomocí binární matice.

6. Pokuste se uvést, co přinesla interpretace původně neinterpretovatelné kombinace, tj. jaký význam má příslušný přesah.

7. Pokuste se svému kolegovi, známému, rodinnému příslušníkovi sdělit význam toho, k čemu jste došli.

 

b) Parametry závěrečné práce:

1. Stručná, tj. 3-5 stran.2. Obsahuje co nejúplnější výčet + poznámky k němu.

3. Stručná rekapitulace postupu práce při jeho sestavení.

4. Příklad přesahu a jeho vyjádření pomocí binární matice.

5. Praktický význam dosaženého výsledku.

 

 

 

 

Příklady

 

K závěrečným pracím studentů a co by bylo možné podstatně zlepšit

 

(Pár poznámek kolegům před dalším kolem státních závěrečných zkoušek a s nimi spojených obhajob)

 

Vážení kolegové,

blíží se další kolo státních závěrečných zkoušek a s nimi spojených obhajob. Dovolte mi při této příležitosti zformulovat pár námětů, jejich využití (společným úsilím) by mohlo podstatným způsobem pozvednout nejen úroveň závěrečných prací studentů, ale i celého vzdělávacího procesu, jeho provázanosti s vědeckovýzkumnou činností školy a vytvářením vztahu mezi naší školou a jejími absolventy.

Poznámky a náměty se snažím formulovat tak, aby se každý z Vás mohl stát vnímavým pozorovatelem při obhajobě bakalářských prací, mohl se (jak by řekl Radek John) na vlastní oči přesvědčit, že na tom, co píšu, něco je. Jde mi také o to, aby se pohledem, který na státnice vrhnu, zvýšila i pro Vás atraktivnost procedury, kterou si chtě nechtě musíme odsedět. (Když už nás čeká tolik času stráveného u obhajob, ať z toho alespoň něco máme - potěšení, poznání nového i pocit, že tím k něčemu dobrému přispějeme.)

Tímto Vás také prosím o Vaši pozornost k následujícím poznámkám (ty budou uvedeny nejdříve a s nimi i náměty na Vaše vlastní pozorování) a návrhům (které vyplynou z předcházejícího) - když už jsem si s tím dal tolik času, tak ať to k něčemu je.

Věřím, že následující text Vás aspoň trochu zaujme.

 

Úvodní tvrzení

 

1. 10-90 % obsahu bakalářských prací tvoří pasáže, které by bylo možné označit jako výčet něčeho (tj. že něco se sestává z něčeho, něco patří do něčeho apod.), přitom v průměru jde o 30-40 % obsahu prací. (Jedná se tedy o standardní výkon, který podává student na závěr svého studia - a je dobře že takový výkon podává.)

 

2. Ve většině případů však student tento výčet pouze pasivně přebírá (aniž by se pokusil jej, jak se říká "tvůrčím způsobem rozvinout") a aniž by uvedl zdroj, ze kterého jej přebírá. (To už je problém - výčet je zpravidla něco jako tabulka a mělo by se s ním takto zacházet, tj. citovat zdroj, případně se oprávněně pochlubit vlastním přínosem.)

 

3. Když vhodně metodicky zformulovanými (i závaznými) požadavky i metodickou pomocí při zpracování prací (mj. i v rámci BSe 1 a BSe 2) naučíme studenty používat metodu výčtu, dosáhneme přinejmenším následujícího:

- Trošku ztrpčíme život těm, co se pokoušejí práci prostě opsat.

- Naučíme studenty trochu více myslet a představit si, co je to vlastně myšlení.

- Ty studenty, co mají zájem, zapojíme do systému vědeckovýzkumné činnosti naší školy.

- Tyto dobré studenty také naučíme využívat výsledky vědeckovýzkumné činnosti realizované v rámci naší školy (s perspektivou utváření absolventské sítě na tomto základě).

- Dosáhneme návaznosti zpracování závěrečných prací, tj. toho, aby každý student vyšel z toho, co již bylo v dané oblasti na naší škole vykonáno, definoval svůj přínos (nejdříve při výběru a zadání práce jako očekávaný, posléze realizovaný).

- Otevřeme cestu k neustálému a významnému zkvalitňováním metodiky a metodologie používané během výuky, při zpracování závěrečných prací i v rámci vědeckovýzkumné činnosti školy.

(I když se to možná nezdá, je korektnost při používání standardní metody výčtu oním pověstným "hlavním článkem" jak výše uvedeného dosáhnout.)

 

Nyní už je čas na vhodný příklad

 

Uvádím názorné příklady náhodně vybrané ze dvou prací (jméno autorů nepovažuji za důležité uvádět). Snad jen dodám, že se jedná o lepší práce a velmi dobré studenty. Jedna práce již byla obhájena, druhá se k obhajobě připravuje. Citace je zcela autentická.

 

 

Příklad 1

 

Příčiny současné krize zdravotnictví lze rozdělit do několika kategorií a to na příčiny ze strany plátců, ze strany poskytovatelů, ze strany občanů a ze strany Ministerstva zdravotnictví a Vlády ČR:

 

Ze strany plátců:

-             zpočátku velké množství zdravotních pojišťoven (27) a jejich pozdější krach, dnes 9 zdravotních pojišťoven,

-             zpočátku proplácení veškeré vykázané zdravotní péče, bez ohledu na časovou nemožnost jejího provedení,

-             veškeré proplácení nárůstu spotřeby léčiv a léčivých přípravků ,

-             nárůst spotřeby zdravotnických pomůcek bez regulací,

-             finanční zvýhodnění a upřednostnění diagnostických a léčebných výkonů pomocí zdravotnické techniky, což vedlo k jejímu masivnímu nákupu,

-             neomezené rozšiřování smluvních partnerů,

-             poskytování dalších zdravotnických služeb nad rámec solidárního pojištění, ve snaze získání nových pojištěnců,

-             později naopak zavedení  mnoha regulačních problematických opatření, která sice mohou stabilizovat rozpočty pojišťoven, ale vedou  ke snížení dostupnosti zdravotní péče a zhoršení kvality zdravotní péče

Ze strany poskytovatelů:

-             vykazování a účtování nadbytečných výkonů, často i prokazatelně neprovedených,

-             neúčelná preskripce léků a zdravotnických pomůcek,

-             pořizování nadbytečné zdravotnické techniky,

-             rozšíření sítě zdravotnických zařízení,

-             nadměrná nabídka zdravotní péče v době, kdy nebyla regulována,

Ze strany občanů:

-             zneužívání zdravotní péče (nadbytečné návštěvy lékařů a zdravotnických zařízení)

-             hospitalizace ze sociálních důvodů,

-             nemožnost a neschopnost  příznivě ovlivnit poptávku po zdravotní péči,

-             neinformovanost až desorientace v oblasti rozsahu a uplatňování práv

-             poškozování vlastního zdraví,

Ze strany Ministerstva zdravotnictví:

-             neexistence potřebné legislativní úpravy ( dosud existence zákona 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu),

-             k připomínkám bylo již předloženo cca 34 verzí návrhů zákona o zdravotní péči a zdravotnickém zařízení,

-             neexistence ucelené koncepce zdravotnictví a její realizace,

-             neexistence právní úpravy o veřejnoprávních nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních,

-             vydávání vyhlášek, které upravují cenu zdravotní péče, v případě, že dohodovací řízení o cenách zdravotní péče dopadne nedohodou v některém segmentu Ministerstvo zdravotnictví ČR určí cenu v tomto segmentu,

-             neprovázanost zdravotní péče na sociální péči, z tohoto důvodu existují sociální hospitalizace,

-             nekoordinovaná investiční činnost v přímo řízených fakultních nemocnicích,

Ze strany státu (Vlády ČR):

-             zadlužení nemocnic, které zřizovaly okresní úřady. Okresní nemocnice byly příspěvkové organizace a měly hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, pokud tomu tak nebylo, problém měl řešit zřizovatel, okresní úřady jako zřizovatelé nemocnic selhaly. Krajům byly převedeny nemocnice zadlužené,

-             nedostatečná zdravotní politika, špatná vládní politika, která konzervuje současný stav, který povede k prohlubování krize ve zdravotnictví,

-             navyšování platů zdravotnických pracovníků bez dostatečné odezvy na příjmové straně zdravotnických zařízení,

-             nevytváří nástroje k tomu, aby občané byly informováni o ceně a kvalitě zdravotní  péče,

-             vylučuje občana z rozhodování o spotřebě zdravotní péče.

Značným problémem je informační asymetrie ve vztahu pacient a poskytovatel zdravotní péče. Občané nejsou informování o nákladech na zdravotní péči nebo zdravotní výkony a proto přistupují k čerpání zdravotní péče tak, jako by byla bezcenná. Na jedné straně dochází k nadužívání zdravotní péče, na druhé straně se jí pak nedostává z důvodu finančních deficitů zdravotních pojišťoven a následně poskytovatelů zdravotní péče. Za značný problém lze považovat  postoj občanů k vlastnímu zdraví, ať už v rovině špatného životního stylu, nedodržování léčebného režimu, neznalosti následků nemoci pro jejich život nebo v rovině opakovaní nadbytečných diagnostických vyšetření, která  zatěžují zdraví. Informační asymetrie existuje i u samotných poskytovatelů zdravotní péče zaměstnanců, kteří nemají dostatek informací o nákladech na provoz zdravotnických zařízení a nejsou příliš motivováni k úsporám.

 

 

Příklad 2

 

Uspokojování potřeb je hlavní mechanismus nákupního chování. Potřeby – jako prožitky nedostatku – lze různými způsoby charakterizovat a členit, přičemž nejznámější členění je dle teorie Maslowa:

- fyziologické potřeby (životní jistoty)

- potřeba bezpečí

- afilační (sociální kontakty a citové vazby)

- úspěšnost (ústící v prestiž)

- seberealizace

 

Někdy se potřeby rozdělují na materiální a duchovní nebo na biologické a sociální. Na tomto místě zde uvedeme ještě dvě méně známá členění potřeb, protože jsou samy o sobě dobrou ilustrací prvků ovlivňujících spotřební chování a především se zde ilustrují aspekty, se kterými pracuje moderní marketing jako nástroj ovlivňování spotřebního chování.

 

Vybrané skupiny z Murrayova seznamu potřeb (sociálních motivů) (Koudelka, 1997):

podléhání      Pasivně se podřizovat vnějším silám. Rezignovat na osud.

úspěch            Vykonat něco nesnadného. Překonat překážky. Dosáhnut vysokého standardu.

afilace             Být nablízku někoho, kdo nás má rád. Potěšit a získat city. Věrné přátelství.

agrese             Bojovat. Překonat silnou opozici. Autonomie. Být nezávislý. Jednat podle impulsů. Nepodléhat konvencím. 

dominance     Ovládat své okolí. Ovládat druhé.

exhibice          Udělat dojem. Být viděn, slyšen. Vzrušit, okouzlit, šokovat, bavit.

pořádek          Mít věci v pořádku. Organizace, čistota, vyrovnanost, úhlednost.

hra                   jednat „pro radost“, bez dalších motivů. Hledat potěšení, relaxaci.

porozumění    Ptát se nebo odpovídat na obecné otázky. zajímat se o teorii. Spekulovat, formulovat, analyzovat, zobecňovat.

 

 

Členění W. McGuira na vnitřní a vnější potřeby (Koudelka, 1997):

 

VNITŘNÍ POTŘEBY

konzistence                    Potřeba rovnováhy myšlenek a postojů.

zdůvodnění                    Potřeba určit, kdo nebo co je příčinou.

kategorizace                 Potřeba kategorií jako rámce referencí.

podněty                          Potřeba symbolů k vyjádření toho co cítíme nebo známe.

nezávislost                     Potřeba pocitu sebekontroly.

zvědavost                       Potřeba novosti a rozmanitosti.

 

VNĚJŠÍ POTŘEBY

sebevyjádření                                Potřeba identifikovat se s ostatními.

ego-defenziva                                Potřeba ochrany identity.

asertivita                        Potřeba zvýšit sebeocenění.

posílení                          Potřeba jednat tak, že nás ostatní odmění.

afilace                            Potřeba rozvíjet vzájemně uspokojivé vztahy s ostatními.

modelování                    Potřeba založit své chování na chování ostatních.

 

Zde shrňme, jaké kategorie se pod pojmem spotřební chování zkoumají a definují:

- psychologické aspekty, jak spotřebitel uvažuje, cítí, přemýšlí, a jak vybírá mezi možnými alternativami (kategorie výrobků, výrobky, značky…);

- psychologie, jakou je spotřebitel ovlivňován svým prostředím (kultura, rodina, symboly, media…);

- chování spotřebitele od nákupu k učinění dalších tržních rozhodnutí;

- míra znalostí spotřebitele, schopnost vnímat vnější vlivy, které působí na rozhodovací (nákupní) proces;

- motivace spotřebitele pro jeho rozhodování mezi různými výrobky a službami, zvažování míry důležitosti nákupu;

- ale také, jak může tržní prostředí ovlivňovat a působit na spotřební chování, a to především prostřednictvím marketingových a komunikačních nástrojů.

 

 

Poznámky k výše uvedeným příkladům

 

1. Je zřejmé, že výčet v závěrečné práce hraje velmi významnou informační roli, je nositelem poznání, důležitou formou, prostřednictvím které je poznatek sdělován.

 

2. Určitě by pro uživatele práce bylo přínosem, pokud by znal pramen, ze kterého je výčet převzat (což částečně ve druhém příkladu je).

 

3. Všechny výše uvedené výčty nabízejí značný prostor pro tvořivé rozvinutí. Zde by student mohl uvést vlastní náměty a přihlásit se k nim. (V příkladu ze zdravotnictví by bylo například mnohem zajímavější, pokud by autor přesně řekl, z čeho vyšel, a následně dal své doplnění či zhodnocení; v příkladu s potřebami mohl také autor leccos doplnit či upozornit na odlišnosti různých pohledů.)

 

4. Jak by bylo vynikající a jak by to pozvedlo úroveň závěrečných prací, ale i všeho ostatního, o co se naše škola snaží, pokud by při použití metody výčtu byl student vybaven po stránce metodické a metodologické (řekl bych - i když to možná nebude populární - tvrdými dovednostmi), aby si (z hlediska již zmíněného "tvůrčího rozvíjení", což prosím nechápat jako zprofanovaný pojem) kladl a odpovídal následující otázky:

- Je výčet úplný?

- Bylo by jej možné rozšířit a jak?

- Je výčet dobře strukturovaný a jak by jen bylo možné lépe strukturovat?

- Jako metodologickou, sdělovací a praktickoaplikační roli plní výčet?

Atd. Atd.

 

Následující doporučení berte jako náměty ke zvýšení atraktivity Vašeho "přísezení" u obhajob

 

(Opravdu nechci nikoho úkolovat, ale myslím, že to, co navrhuji, může být pro každého zajímavé.)

 

1. Sami se podívejte, jak velkou část prací předložených k obhajobě tvoří explicitní použití výčtů, příp. i v jakých implicitní podobách je používán.

 

2. Všimněte si, že ve velkém případě zjevně není výčet z hlavy studenta, přitom (na rozdíl např. od tabulek) není citován zdroj (v tomto smyslu lze studentovi položit otázku, odkud jej vzal).

 

3. Všimněte si rovněž, jak se mnohdy nabízí možnost doplnění výčtu a jak by bylo zajímavé, pokud by se do toho student pustil (což mohlo jeho práci udělat skutečně přínosnou). (Zkuste v tomto směru položit studentovi otázku při obhajobě - zda by věděl jak ten či onen výčet doplnit apod., zjistíte, že by byl schopen, že vůbec není tak omezený, jen se to prostě nevyžaduje...)

 

4. Jak by bylo krásné, pokud by se každá nová práce na tomto základě vymezovala oproti tomu, co již bylo uděláno. (Studenti mají tendenci se tvářit, jako by jejich práce byla vůbec první, která se daným tématem zabývá, zkusme jim položit otázku, kdo se daným tématem na naší škole již zabýval, zda se s jeho prací seznámili, v čem vidí svůj přínos oproti ní.)

 

(Doufám, že jsem tímto i trochu podnítil vedoucí prací, aby před obhajobou trochu nabrífovali své ovečky, což je jen dobře.)

 

Co by z výše uvedeného mohlo vyplynout

 

Korektnost a elementární zásady používání metody výčtu je prvním krokem, který dle mého názoru stojí zato učinit. Lze zformulovat obecně metodická pravidla:

- Jak citovat prameny, z nichž výčet vychází.

- Jak se snažit dosáhnout vlastního přínosu.

- Jak navazovat na předcházející práce právě v souvislosti s akcenty na výčet určité oblasti a jeho tvůrčí zpracování.

 

Byl bych velmi rád, pokud bychom se k této otázce mohli po zkušenostech získaných (aktivním) pozorováním během obhajob vrátit (na základě materiálu, který se zavazuji zpracovat).

 

Jsem přesvědčen, že pokud začneme u toho nejjednoduššího, otevře se nám prostor pro dlouhodobý proces zkvalitňování metodické a metodologické vybavenosti naší školy. Krok za krokem a rok po roce. A tím, že touto cestou půjdeme, bude mít velkou konkurenční výhodu.

 

Poznámka na závěr

 

O tom, že právě zkultivováním používání metody výčtu lze a stojí zato začít, že však postupně lze dojít až k velmi účinným metodám odborné a vědeckovýzkumné činnosti, se lze více dočíst ve (zdůrazňuji) pracovní verzi připravované e-učebnice Metody systematického myšlení I. díl, kterou lze najít na www.vsfs.cz v rubrice Věda a výzkum, Teoretický seminář EPS-SI.

 

...a to už je pro tuto chvíli ode mne vše, ještě jednou s přáním potěšení z aktivního přísezení u obhajob, kde - jak doufám - si na mě vzpomenete.

 

 

Příklady k problematice úplného výčtu

 

Příklad 1:

Co vyvolává nerovnováhu v ekonomickém systému?

 

Úkol: Nejdříve se pokuste o vlastní odpověď, resp. sestavení úplného výčtu:

 

Odpověď:

(Podklady získány v návaznosti na výuku mikroekonomie na magisterském stupni studia)

 

Zabýváme-li se ekonomickým systémem, zajímá nás, co do ekonomického systému vnáší nerovnováhu a co brání obnově rovnováhy. Proto neexistuje "učebnicové" utřídění odpovědí na uvedené dvě otázky (a protože jsou tyto dvě otázky klíčem k pochopení důležitých ekonomických jevů), zabýváme se odpovědí na cvičeních v kurzu mikroekonomie na magisterském studiu.

 

V první fázi byly studenti jedné skupiny rozděleni na dvě části a měli za úkol sepsat odpovědi na otázku: Co vyvolává nerovnováhu v ekonomickém systému? Jejich odpovědi byly napsány na tabuli, porovnány a poté následoval brainstorming s cílem dát co nejúplnější a co nejlépe uspořádaný výčet. Výsledky brainstormingu zapsala každá ze skupin. Z toho pak vzešel následující výčet:

 

Výčet č. 1:

 

1. Státní intervence                      - dotace

                                                        - změny omezení vstupu do odvětví

                                                        - změny zákonů

 

2. Šoky            - nabídkové          - přírodní katastrofy

                                                        - války

                                                        - neúrody

 

                         - poptávkové        - změny úrokových sazeb

                                                        - změny zdanění

 

3. Společenské faktory - společenské převraty

                                                        - neustálý růst poznání a vzdělanosti

                                                        - demografický vývoj

                                                        - změny preferencí obyvatelstva

 

4. Inovace

 

Zajímavé je z tohoto hlediska porovnat výsledky s tím, co zaslali studenti kombinovaného studia, kterým byl tentýž úkol uložen souběžně:

 

Výčet č. 2:

 

 

Dle P.M.:

 

Co vyvádí systém z rovnováhy:

 

INOVACE

výrobně technologické (úspora nákladů)

výrobkové (zavádění nových výrobků)

 

STÁTNÍ ZÁSAHY – SELHÁVÁNÍ STÁTU

existence samotná a činnost státu -     snižování příjmů domácností a firem

            -     změna struktury nákupů (poptávky)

            -     vliv na pracovní úsilí a podnikání

existence veřejných statků („černý pasažér“)

 

PŘÍRODNÍ KATASTROFY

 

CHOVÁNÍ JEDNOTLIVCÚ A SPOLEČNOSTI JAKO CELKU

vyčerpávání přírodních zdrojů

externality

války

„nemorální chování“ (mylné informace, spekulativní chování apod.)

 

Co ekonomickému systému brání v obnově rovnováhy?

 

MONOPOLY

nákladové podmínky (transakční náklady) - na specializaci výroby

                           - časová zpoždění

                            - úspory z rozsahu

omezení vstupu do odvětví (překážky konkurence) - právní restrikce (ochr. známka, patent)      

- vlastnictví důležitého výrobního faktoru v rukou jediného vlastníka

- „neznalost“ příslušné technologie

-  asymetrické informace

- diferenciace produktu

 

STÁTNÍ ZÁSAHY – SELHÁVÁNÍ STÁTU

právní úpravy podnikání v jednotlivých odvětvích

regulace cen některých výrobků a služeb

politické okolnosti v dané zemi

mezinárodní vztahy

 

CHOVÁNÍ JEDNOTLIVCÚ A SPOLEČNOSTI JAKO CELKU

duševní a fyzické předpoklady                 - diskriminace, rasová nesnášenlivost

                         - vztah k riziku

 

Výčet č. 3:

 

 

M. Č.:

 

 

 

 

Příčina

Důsledek

Řešení

Monopol

vznik transakčních nákladů jiným firmám

antimonopolní politika a inovace

ztráta možnosti ovlivnit ceny

vláda, politická situace, legislativa, situace na světovém trhu

vliv na vývoj  investic ze  zahraničí

 

vliv na chování domácnosti i firem

transakční náklady spojené se změnami legislativy

byrokracie

transakční náklady a administrativní náklady pro firmy

snížení či omezení adiministrativních povinností, lepší přístup a podpora ze strany úřadů

Inovace, patenty, licence

transakční náklady a krach malých firem

mechanizmus kompenzace, vlastnická práva

externality

transkační náklady

státní subvence

asymetrické informace

riziko morálního hazardu a nepříznivého výběru, translakční náklady, nerovné postavní firem, vznik konkurečních výhod

zveřejňovat všechny informace a poskytovat je zdarma, ale to je nereálné

státní regulace, státní subvence

nerovné postavení firem

odstranění korupce

vznik konkurenčních výhod

regulovat jen to co narušuje rovnováhu na trhu

pocit diskriminace

 

politika ČNB

spíše makroekonomické důsledky, ale i ty mají vliv na rovnováhu na trhu, úrokové sazby ovlivňují úspory x spotřebu domácností, investice firem, vývoj kurzu atd

zde se možná jedná spíše o řešení nerovnováhy na trhu než o její příčinu

vstup ČR do EU

změna legislativy - vnik transakčních nákladů

 

změna hladiny  přílivu a odlivu kapitálu, investic

inovace, nabídnout lepší ceny a kvalifikovanější pracovní sílu

hrozba přílivu levnější pracovní síly a odliv kvalifikovanější pracovní síly

vyjednání přechodného období

reforma VF, daně

vliv na podnikatelské subjekty, důchody domácností

 

transakční náklady spojené se změnami legislativy

 

 

 

Výčet č. 4:

 

J. V.

 

1) Co do ekonomického systému vnáší nerovnováhu?

- rychle rostoucí mzdy, nízké úrokové sazby, změny nabídky a poptávky ve všech odvětvích, daně, konkrétně růst dovozu ropy (pohonné hmoty velký problém), změna výroby u firem,

 

2) Co ekonomickému systému brání v obnově ekonomické rovnováhy?

- velký počet malých firem na trhu, nestabilita kurzu...

 

Co vyvádí systém z ekonomické rovnováhy:

inovace

dočasný monopol

válka

nové (velké) naleziště surovin

opak - vytěžení surovin

velká epidemie (masový úbytek prac. sil) – teoreticky

velký veřejný dluh

ekonomická insolventnost státu (jako např. ekonomická a sociální krize v Argentině)

přerozdělení důchodů státem

 

 

Co brání systému vrátit se do ekonomické rovnováhy:

monopol

oligopol

monopolistická konkurence

vládní (státní zásahy do ekonomiky)

sociální stát

patenty, ochranné známky

kartelové dohody

firmy se státní účastí (majetkovou), čím větší podíl státu na firmě, tím více brání systému se vrátit do rovnováhy

 

Následně pak byl promítnut výčet sestavený na základě dřívějších interakcí ze studenty:

 

Výčet č. 5:

 

0       Inovace

00                     Pozitivní inovace

000                                   Primární

0000                                                Fyzické

00000                                                                              Technologické

00001                                                                              Výrobkové

0001                                                Vztahové

00010                                                                              Organizace a kooperace

00011                                                                              Nové trhy

001                                   Sekundární

0010                                                Fyzické

00100                                                                              Technologické

00101                                                                              Výrobkové

0011                                                Vztahové

00110                                                                              Organizace a kooperace

00111                                                                              Nové trhy

01                     Negativní inovace

010                                   Primární

0100                                                Předvídatelné

01000                                                                              Vyčerpání zdrojů

01001                                                                              Stárnutí

010010                                                                                            Stárnutí nikoli lidských vstupů

010011                                                                                           Stárnutí lidských vstupů

0101                                                Nepředvídatelné

01010                                                                              Přírodní katastrofy či neúroda

01011                                                                              Společenské katastrofy

011                                   Sekundární

1       Státní zásahy

10                     Primární (realizované s původními záměry)

11                     Sekundární (reagující na projevy nerovnováhy)

 

Je zřejmé, že oba typy výčtů lze vzájemně doplnit a vypracovat ještě plnější koncept. Odhalení každého nového prvku a dotažení jeho vyjádření do polarity s ostatními v rámci jeho místa (což mj. umožňuje ověřit, nakolik je v dané oblasti výčet úplný) je velmi významné. Představme si například, že si chcete udělat přehled o všem, co je třeba vzít v úvahu, když odhadujete budoucí vývoj.

 

 

Příklad uplatnění metody úplného výčtu k otázce:

Co lze využít při reformě veřejných financí?

(Podklady získány v návaznosti na zpracování bakalářských prací)

 

Otázka: Jak zjistíme to nejdůležitější, co kde chybní a kudy je potřeba jít dál? A jak to souvisí s tématem semináře nazvaným Bakalářská práce: Čím začít? - Souvislost je dána tím, že na začátku každé bakalářské práce by měla stát snaha o úplný výčet toho, co spadá pod daný problém. K tomu podrobněji:

Myšlení je neobyčejně složitý proces, který tak, jak probíhá v hlavě každého z nás, má výrazně individuální charakter. Pokud se snažíme popsat jeho obecné rysy toho,jak poznáváme nové, zachytíme vždy jen špičku ledovce. Pod ní (pod obecně vymezenými formami reálného myšlení) dochází ke spojování tisíců neuronů, kdykoli si upřesňujeme představu o předmětu našich úvah. Svou roli hraje představivost, asociace a kdovíco ještě.

Přesto lze najít obecné postupy, standardní formy, které mohou podstatně zvýšit efektivnost odborné práce (jak z hlediska uspořádání poznatků, tak jejich generování i předávání). Triviálním příkladem toho, že takové formy existují, je prostý výčet (za prvé, za druhé,..., resp. 1., 2., 3...). Jedná se o velmi jednoduchou standardní formu uspořádání poznatků týkající se nějaké oblasti poznání (tak typickou a obecně se vyskytující, že pro ni existuje ikonka v běžných textových počítačových programech).

 

Metoda úplné výčtu, představuje podstatné zdokonalení formy prostého výčtu, aniž by byla omezena obecnost aplikace. Tj. všude tam, kde lze použít prostý výčet, lze použít i metodu úplného výčtu. Jak už říká sám název, jde o to, abychom nevybrali jen některé případy, které do dané oblasti spadají, ale všechny případy, které jsme schopni evidovat.

Postupujeme při ní následujícím způsobem:

1. Vyjmenujeme všechny případy, které spadají do dané oblasti.

2. Uspořádáme je podle různých kritérií (těch, které evidujeme) a podle míry naplnění příslušného kritéria. K tomu, abychom evidovali všechny případy můžeme využít např.:

2.1. Brainsturmingu - ve skupině zúčastněných evidujeme všechny náměty, které připadají v úvahu.

2.2. Studia pramenů - z dostupné literatury vyčleníme všechny zmíněné případy.

3. Pokusíme se v pojmech vyjádřit všechny polarity, které připadají v úvahu, tj. vezmeme jeden případ a vymezíme jej prostřednictvím pojmů tak, aby všechny ostatní případy byly obsaženy v příslušné polaritě - tj. jedná se buď o případ, kdy "A je B" nebo kdy "A je ne-B" včetně případných přechodů mezi těmito polaritami. Tím si ověříme úplnost výčtu podle příslušných kritérií.

4. Dále pak můžeme postupovat následujícími směry:

 4.1. U případů, které spadají pod již vymezenou polaritu, zjišťujeme, zda se vyznačují jen mírou naplnění příslušného kritéria vyjádřeného příslušnou polaritou, nebo zda je v nich obsažen další prvek, na základě něhož můžeme vyjádřit novou polaritu.

4.2. U každé polarity, které má svoji určitost, se pokusit hledat interpretaci doplňku příslušné určitosti.

Při postupu podle výše uvedených bodů vlastně nejdříve provádíme katalogizaci (uspořádání), od kterého pak postupujeme ke kategorizaci (kdy kategoricky, tj. s určitostí, tvrdíme, že v dané oblasti se to má tak a tak a ne jinak).

 

Ukažme si tento postup na příkladu.

Nechť je naší předmětnou oblastí penzijní systém z hlediska jeho rovnováhy (mezi vstupy a výstupy).

Pokusme se o následující:

 

1. Vyjmenování všech případů, resp. možností toho, jak dosáhnout rovnováhy, např.:

- zvýšit odvody,

- zapojit jiné zdroje daňového charakteru,

- zapojit do systému výnosy z úspor, jejichž tvorbou se klienti zapojují do penzijního systému,

- prodloužit věk odchodu do důchodu,

- snížit dávky,

- zvýšit porodnost,

- zapojit do systému další klienty (imigranty či žijící v zahraničí),

- prodloužit věk produktivního uplatnění člověka,

- zvýšit reálné příjmy občanů,

- atd.

 

2. Uspořádání jednotlivých případů podle různých kritérií:

- opatření s krátkodobými a dlouhodobými účinky,

- parametrické a systémové úpravy,

- opatření týkající se využití či zvýšení výnosů z úspor,

- efekty založené na motivaci klientů penzijního,

- opatření s negativními sociální dopady a opatření bez negativních sociálních dopadů,

- opatření porušující neformálně existující závazky vůči těm, co do systému dlouhodobě přispívali, a opatření, které tyto závazky neporušují,

- opatření týkající se výdajů a týkající se příjmů,

- opatření podmíněna efektivností dalších sociálních subsystémů (vzdělávacího, zdravotnického),

- opatření založené na využití vstupů ze zahraničí,

- atd.

 

3. Pomocí brainsturmingu se můžeme pokusit výčet doplnit.

 

4. Nyní lze formulovat polarity, např.:

- Buď jsou opatření založená na motivaci klientů (např. ...), nebo se jedná o doplňující případ (např. ...).

- Buď na využití péče o schopností lidí (např. ...), nebo se jedná o doplňující případ (např. ...).

- Atd.

 

Jakmile projdeme touto etapou, kterou lze realizovat týmově, dosáhneme prvních dvou významných výsledků:

 

1. Máme koncept, který lze neustále doplňovat a zpřesňovat, kdy je jednoznačně zřejmé, kdy někdo přichází s něčím novým a kdy ne. Tento koncept je obecně využitelný a lze ho stále zdokonalovat. To samo o sobě má obrovský význam pro kontinuitu práce.

 

2. Porovnáním tohoto konceptu se stávajícími přístupy lze identifikovat ty možnosti, které jsou v předkládaných koncepcích, navrhovaných přístupech či obecných diskusích přehlíženy.

Poznámka: Samostatnou pozornost by si zasloužila otázka, proč jsou přehlíženy. To ovšem předpokládá osvojení třetí kompetence spojené s metodami systematického myšlení, totiž schopnost vztáhnout pojmové vyjádření problému k praxi (k vyjádření toho, o co jde na základě vymezení všech mezičlánků mezi teorií a praxí).

 

Pokud takto uděláme úplný výčet v některé z oblastí (např. příjmů a výdajů veřejných rozpočtů, financování systému důchodového pojištění, zdravotní péče, bydlení, vzdělání atd.), máme základ pro další práce v daném směru, na který může kdokoli v budoucnu navázat a dále jej rozvíjet. O vytvoření takového základu, jakéhosi trvale obnovovaného zlatého fondu" se pokusíme v rámci "malých" seminářů v prvním pololetí tohoto roku, a to v přímé návaznosti na zpracování bakalářských prací při naší katedře. Uvidíte (a budete překvapeni), jak efektivní uvedená metoda je.

 

Pokuste se v souladu s výše uvedenou metodikou o co nejúplnější výčet všech možností dosažení větší rovnováhy systému veřejných financí (tj. buď zvýšením příjmů nebo úsporou výdajů), a to v kontextu probíhající reformy veřejných financí.

Velmi uvítám, pokud mně zašlete Vámi navrhovaný výčet opatření.

 

Výsledek získaný formou brainstormingu:

 

Výčet č. 6:

 

Možností snížení výdajů                                                           

1. Indexace podpor v nezaměstnanosti podle %  regionální nezaměstnanosti, % volných míst a cenové hladiny                                                 

2. Zpřísnění a racionalizace dávek (analogie           sever a jih Itálie)                                               

3. Nabídka veřejně prospěšných práci

4. Penzijní spoření (i povinné). Nedeficitnost systému, fondový systém.                       

5. Reforma a restrukturalizace veřejných služeb (včetně zapojení soukromých zdrojů, např. ve zdravotnictví a vzdělávání)               

6.  Redukce úřednictva (jako příklad novozelándský systém).                                                          

7. Chránit veřejný majetek

8. Redukce v armádě.

9. Efektivní výběr daní

 

Možností zvýšení příjmů

1. Snížení daní a zvyšování růstu             

2. Privatizace vybraných veřejných služeb  (ČT, Pošta atd.)

3. Snížení odvodů za zaměstnance snížení nezaměstnanosti

4. Zvýšení vzdělanosti a zabezpečí kvalitativní růst lidského kapitálu a HDP.

5. Stanovit plat podle výše vzdělání (tabulkově)

6. Efektivní využívání přírodních zdrojů

7. Nabídnout více prostředků pro mladé rodiny, propopulační  politika.

8. Ekologická politika

 

Následující tabulka byla předem připravena a promítnuta poté, co proběhl brainstorming:

 

Výčet č. 7:

 

0                       Zvýšení příjmů

00                                     Na základě růstu

000                                   Na základě makroekonomické expanze

0000                                                                Fiskální

0001                                                                Monetární

001                                   Na základě zapojení nových zdrojů

0010                                                                Vnitřních

00100                                                                              Institucionální řešení

00101                                                                              Využití schopností

001010                                                                            Rozvoj a uchování

001011                                                                            Uplatnění schopností

0010110                                                                                         Bytová politika

0010111                                                                                         Ostatní

0011                                                                Vnějších

01                                     Na základě vyššího zdanění

010                                                  Vyšší daně

011                                                  Lepší výběr daní

 

1                       Snížení výdajů

10                                     Zapojením soukromých zdrojů        

11                                     Ostatními formami

110                                                  Úsporami na základě omezení

1100                                                                Sociálně konfliktní

1101                                                                Omezení neefektivního

111                                                  Zvýšení efekt. soc. investování

1110                                                                                V oblasti zdravotnictví

11100                                                                                             Snížením nákladů na zdravotní péči

11101                                                                                             Prodloužení odchodu do důchodu

1111                                                                V oblasti vzdělání

11110                                                                              Omezení nezaměstnanosti

11111                                                              Prodloužení období produktivního uplatnění člověka

(pozitivní dopady na penzijní systém)

 

Povšimněme se, že takovéto "zmapování" (katalogizace a kategorizace) možných reformních kroků umožňuje velmi přesně zařadit každý dílčí přístup, uhlídat, aby se pokud možno na nic nezapomnělo a hledat dosud nevyzkoušená řešení. K tomu podrobněji příště.

 

 

Z připravovaného vědeckovýzkumného záměru VŠFS

- úplný výčet jako nástroj poznání nového

 

Následující text (proloženě) je vybrán z připravovaného výzkumného záměru:

 

1. Popis a analýza dosavadních dlouhodobých a očekávaných strukturálních změn  finančních trhů ve světě, jejich potenciální dopady na český finanční trh a potenciální vlivy na rozvoj ekonomiky ČR.

Tento předmět zkoumání zahrnuje zejména:

- 1.1 Zkoumání změn v dynamice vývoje finančních trhů ve světě ; zdokumentování hlavních příčin a faktorů zrychlení vývoje finančních trhů; v rámci této otázky osvětlení vývoje českého finančního trhu v 90. letech, povahy a míry jeho dosavadního zaostávání za rozvojem  vyspělých finančních trhů.  

- 1.2 Zkoumání vzniku nových produktů a nástrojů finančních trhů a procesů na nich probíhajících, jejich diverzifikace a sofistikace. Tyto změny probíhaly se zvýšenou intensitou a dynamikou v průběhu 90. let. Dokumentovat, jak v českém finančním sektoru probíhala vlna inovací, do jaké míry byl finanční sektor schopen absorbovat tyto změny (přeskočení určité etapy vývoje včetně širšího využití některých nástrojů), v čem existují nevyčerpané možnosti a jaká je pravděpodobná cesta inovačního procesu ve finančním sektoru ČR

- 1.3. Rozbor strukturálních změn na finančních trzích:  změn celkového objemu prostředků protékajících finančními trhy a jejich teritoriálního rozdělení; změn  relace hlavních segmentů finančních trhů  a důsledky těchto posunů a další očekávané (pravděpodobné) strukturální změny v časovém horizontu příštích dvou desetiletí; zdokumentování strukturálních změn probíhajících na českém finančním trhu s odhadem (variantním scénářem) možného dalšího vývoje.

- 1.4. Prozkoumání  změn v subjektové struktuře finančních trhů a posunů v úloze a významu hlavních subjektů, které představují banky, institucionální investoři, poskytovatelé služeb a nové skupiny účastníků; problém dezintermediace (obecně, i konkrétně ve světě a v ČR); zdokumentování tohoto vývoje v ČR a variantní scénář možného dalšího vývoje.

- 1.5 Prozkoumání změn v úloze institucionálního rámce finančních trhů (role státních institucí, zejména pak při dozoru nad finančními trhy a při jejich regulaci, jakož i nestátních institucí a samoregulace – kodexy etiky, role profesních sdružení a společenství, principy správy a řízení společností – Corporate Governance). Protikladné účinky těchto změn v různých sociálně ekonomických podmínkách a v podmínkách odlišného stupně rozvoje finanční sféry a finančních trhů. Stav v ČR, rezervy v možném dalším vývoji.

- 1.6 Rozbor změn v oblasti regulace a dozoru nad finančními trhy. Shrnutí dosavadního vývoje regulace a dozoru nad finančními trhy ve světě a v ČR. Ověření argumentace zdůvodňující nezbytnost regulace. Hledání optimální míry regulace a dozoru. Vliv inovací ve finanční sféře, dynamizace vývoje finanční sféry  a v ní probíhajících strukturálních změn na instituce, formy, metody a nástroje regulace a dozoru nad finanční sférou.

- 1.7 Právní aspekty úpravy regulace finančních trhů ( s ohledem na jejich předpokládaný budoucí vývoj).

- 1.8 Analýzu stability finančních trhů a problému rizik podnikání na finančních trzích. Osvětlení makroekonomického a mikroekonomického rozměru této otázky. Analýza vlivu konjunkturního cyklu na rizika podnikání ve finanční sféře a na finanční stabilitu podnikatelských subjektů. Ověření možnosti ovlivňování stability finančních trhů centrální bankou.

- 1.9 Popis tendencí vývoje účetních norem a standardů určených pro subjekty finanční sféry se zřetelem na potřeby změn těchto norem a standardů v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie.

2. Popis a analýza ekonomických a sociálních předpokladů vzniku a využívání investičních příležitostí indukovaných rozvojem finančních trhů:

Tento předmět zkoumání zahrnuje zejména:

- 2.1 Zkoumání obsahu a mechanismů vzniku a fungování investičních příležitostí na úrovni domácností a jednotlivců:

- 2.1.1  Analýzu souvislostí investičních možností a  investičního chován obyvatelstva,

- 2.1.2 Zkoumání role sociálního a kulturního kapitálu v oblasti investičního rozhodování,

- 2.1.3 Problémy konkurence zájmů v rámci spotřebního chování  jednotlivců a významných sociálních skupin.

- 2.2 Popis struktury investičních příležitostí (resp. metodicky zdůvodněná katalogizace a kategorizace) v ČR:

- 2.2.1. Z hlediska oblasti, kde investiční příležitosti vznikají, a kdo je jejich nositelem:

- a) v podnikové sféře, b) ve spotřebě domácností. Využívání investičních příležitostí zde je jedním z mimořádně dynamických a významných trendů, který  nutno hodnotit i z hlediska střednědobé a dlouhodobé perspektivy.

- c) v sociálním investování, tj. v investování do vzdělání, zdraví, bydlení, finančního zajištění ve stáří apod., a to s ohledem roli „motoru“ či „tahouna“ těchto investic pro reformu veřejných rozpočtů.

- d) v insfrastruktuře.

- e) ve finanční oblasti.

- 2.2.2  Z hlediska jejich vztahu k původu inovací, resp. z hlediska postupného generování investičních příležitostí:

- Primární (dané samotnou fyzickou existencí člověka).

- Sekundární (spojené s interakcí člověka a vzdělávacího systému, kdy na každém stupni rozvoje jeho schopností se otevírají nové investiční příležitosti).

- Terciární (dané strukturou inovací, které lze v dané době a s danými prostředky realizovat).

- 2.3  Posouzení možnosti  součinnosti veřejného a soukromého sektoru při financování  sociální sféry a školství v ČR. V současné době jsou poměrně rozvinuty formy veřejného i soukromého pojištění, které mají i různé smíšené podoby (státem podporované penzijní připojištění apod.), přitom však v podstatě neexistují formy soukromého sociálního investování.

- 2.4 Posouzení možností interakce veřejných i soukromých systémů sociálního pojištění a připojištění a sociálního investování.  Dynamický vývoj finančních trhů  může umožnit 

zvýšení podílu soukromých zdrojů v oblasti (portfoliového) sociálního investování. 

 

Výše uvedené je dosud nejúplnějším výčtem:

- Vývojových trendů finančních trhů z hlediska jejich struktury, prvků a předpokladů realizace vývojových trendů.

- Struktury investičních příležitostí uspořádaných podle několika kritérií.

Úkol:

Pokuste se k výše uvedenému konceptu dodat nějaký nový prvek.

Pokud si nebudete vědět rady, ukážeme si formou přímé komunikace, jak si v rámci výše tematizované struktury vybrat dílčí problém.

 

 

Příklad analýzy textu s využitím binární matice

- polemika na téma stárnutí, zdravotní péče a penzijní systém

 

 

P. Mertlík napsal svého času článek na téma vztahu zdravotní péče, stárnutí obyvatelstva a penzijního systému. V podstatě v něm rozvíjí stejné myšlenky, jaké jsou uvedeny v citaci z bakalářské práce, kterou jsme podrobně rozebírali. Na jeho článek byla napsána následující odpověď (uveřejnily ji Hospodářské noviny, uvádíme ji v plném znění):

 

Sociální stát: Teď už jde o život

Bývalý ministr financí za ČSSD Pavel Mertlík v materiálu "Evropský sociální stát a změněný svět aneb smysl soudobých fiskálních reforem", se kterým vystoupil na několika setkáních a který vyšel v časopis Listy č.  6/2003 sděluje:  "Důsledkem negativního populačního vývoje je stárnutí obyvatelstva, negativní změna jeho věkové struktury. Stejným směrem spolupůsobí pokroky medicíny... Má však i svou odvrácenou tvář - a tou je vedle růstu výdajů penzijního systému i růst veřejných zdravotních výdajů."

Pokud se týká zdravotnictví, je podle něj eticky přijatelné řešení k dispozici: "Je jím uznání faktu, že zdravotní služby jsou zbožím jako každé jiné a poskytování zdravotní péče je komoditou obchodovatelnou na - u nás zatím zásadně deformovaném, distorzním - trhu. Distorze tohoto trhu však lze v principu jednoduše odstranit. A to - jako na každém trhu - uznáním tržní povahy zdravotnictví, cenovou regulací a podporou soutěžního charakteru trhu zdravotnických služeb. Tradiční námitka, že zdraví není zboží a není na prodej, neobstojí: zdraví jistě ne, zdravotnické služby však ano."

Už dávno bylo potřeba uvnitř sociálně demokratické intelektuální dílny prolomit tabu, které zakazuje uvažovat o roli trhu v oblasti sociálních služeb. P. Mertlík to udělal tak razantně, že své potenciální oponenty-přerozdělovače zaskočil. Posunul tím hledání východiska ze slepé uličky setrvačných představ o kus dál. Připustil tím současně, že jde v určitém smyslu o život, protože "potržněný" zdravotní systém neumožní každému stejnou měrou prodlužovat délku svého dožití. Tak jednoduché, jak si to představuje, to ovšem není.

Předně - není tak úplně pravda, že pokrok medicíny musí nutně působit na prohlubování nerovnováhy penzijního systému. Tak je tomu pouze v případě, že sociální systémy jsou deformovány. Např. tím, že systém zdravotní péče prodlužuje fyzickou - tj. něco jako "nominální" - délku života, nikoli však období produktivního života - tj. něco jako jeho "reálnou" délku. Takovýto "inflační" systém zdravotní péče (znehodnocující reálné bohatství života) má na penzijní systém negativní dopad. Pokud by se naopak orientoval na prodloužení produktivního života, mohl by se stát významným faktorem řešení problémů penzijního systému.

Systém zdravotní péče vedoucí k prodloužení produktivního života si lze představit. Největším nákladem, který by pojišťovny nesly, by byla nikoli úhrada nákladů na léčení, ale výplata ušlého příjmu v důsledku nemoci, stáří či smrti klienta. Pojišťovny by byly zainteresovány na tom, aby poskytovaly svým klientům takové služby (včetně monitorování zdraví a prevence), které by jim umožnily co nejvíce uchovat své zdraví a schopnost působit ve své profesi. (S určitou nadsázkou lze říci, že se jedná o obdobu systému, kterým byl k efektivnosti zdravotní péče motivován lékař čínského císaře.)

Takovéto "překlopení" nákladů (z nákladů na léčení v náklady na úhradu ušlého příjmu) je ovšem reálné jen v těch profesích, kde je dosahovaný příjem poměrně vysoký. To znamená, že by ve společnosti musely působit diferencované systémy pojišťující zdraví (které lze charakterizovat jako setrvačný a perspektivní). Lze ukázat, že by nemuselo docházet k jejich kolizi, ale naopak - působení toho, který se orientuje na prodloužení produktivního života, by pozitivně ovlivnilo i systém pojišťující především úhradu nákladů na léčení.

Význam systému zdravotní péče, který by vedl k prodloužení délky produktivního života, by byl tím větší, čím více by byl vzdělávací systém (a to zejména jeho část poskytující špičkové vzdělání, tj. systém vysokého resp. univerzitního školství) zainteresován na příjmu svých absolventů. Penzijní systém by se pak dostával do rovnováhy jak zvýšením příjmu svých klientů, tak prodloužením doby jejich produktivního života.

Výše naznačený vzájemně podmíněný vývoj penzijního systému, systému zdravotní péče a vzdělávacího systému odpovídá přirozeným tendencím vzniku vzdělanostní společnosti a přirozeným tendencím zdokonalování tržního mechanismu. Jde o to obsahu těchto změn porozumět a podporovat je. Není to jednoduché, protože to předpokládá překonání řady zjednodušených představ, iluzí a předsudků - na jedné straně těch, co považují sociálně orientované přerozdělování za všelék, na druhé straně i těch, co nedoceňují složitost problematiky zdokonalování tržního mechanismu. Stojí to však zato, protože jinak zažijeme velmi nepříjemné důsledky polovičatých či zjednodušených řešení.

Doc. Radim Valenčík, CSc.

Vysoká škola finanční a správní o.p.s.

 

Rozeberme nyní nejdůležitější části textu P. Mertlíka. Využijme k tomu standardní podobu binárního maticového zápisu:

* "pokroky medicíny spolupůsobí na" - označme Pm

* "růstu výdajů penzijního systému" - označme Rvpz

 

Výrok "pokroky medicíny spolupůsobí na růst výdajů penzijního systému" můžeme vyjádřit následující maticí:

 

PmRvpz

0   0

0   1

1   0   Tato kombinace je v daném výroku neinterpretovatelná.

1   1

 

Skutečně příslušná kombinace (alternativa) nemá relevantní interpretaci? V dalším textu článku je tato problematika rozebrána, resp. je taková interpretace dána a jsou vymezeny podmínky její platnosti v podobě navrhované jiné koncepce reformy penzijního systému.

 

Nyní:

* "pokroky medicíny spolupůsobí na" - označme Pm

* "růstu výdajů penzijního systému" - označme Rv

* "systém zdravotní péče vedoucí k prodloužení produktivního života" - označme Pž

 

 

 

Původní situace:

Výše uvedené znamená, že v systému, kdy je systém zdravotní péče orientován na prodloužení délky produktivního života neplatí tvrzení o vlivu pokroků medicíny na růst výdajů penzijního systému. V podmínkách, kdy systém zdravotní péče není orientován na prodloužení délky produktivního života, původní tvrzení platí.

 

V článku je pak stručně popsán systém zdravotní péče, který je orientován na prodloužení produktivního života, viz:

"Systém zdravotní péče vedoucí k prodloužení produktivního života si lze představit. Největším nákladem, který by pojišťovny nesly, by byla nikoli úhrada nákladů na léčení, ale výplata ušlého příjmu v důsledku nemoci, stáří či smrti klienta. Pojišťovny by byly zainteresovány na tom, aby poskytovaly svým klientům takové služby (včetně monitorování zdraví a prevence), které by jim umožnily co nejvíce uchovat své zdraví a schopnost působit ve své profesi. (S určitou nadsázkou lze říci, že se jedná o obdobu systému, kterým byl k efektivnosti zdravotní péče motivován lékař čínského císaře.)"

Tím jsou podrobně interpretovány příslušné podmínky (dané hodnotou 1 u Pž).

 

 

Hledání nepodmíněného v příkladech

(mailová korespondence se studenty v roce 2003)

 

Z úvodního dopisu:

Pokuste se každý stručně zformulovat svoji představu o tom, co může být považováno nezpochybnitelný poznatek, za to, co v našem poznání světa hraje roli jednou provždy daného a neměnného tvrzení.

Nebo ještě jinak. Ve svém úvodním textu tvrdím, že „vše se má tak a tak a ne jinak“ jen za určitých podmínek, tj. že není nic absolutně platné. Pokuste se mě oponovat v tom smyslu, že některé poznatky jsou jednou provždy platné, např.:........ (a na tomto místě uveďte, co by takovým jednou provždy platným poznatkem mohlo být).

Vaše náměty na toto téma zašlete mě i ostatním zájemcům ve skupině. Ti, co se o odpověď pokusí, budou inspirovat ke hledání „kandidátů na věčné pravdy“ (myslím tím poznatky výše uvedeného typu) ostatní.

Na mě pak bude, abych ukázal, že vše je skutečně „podmíněné“. Budeme mít konkrétní představu, se kterou pak budeme moci pracovat dále.

Cílem tohoto prvního kroku není vystoupit do nějakých filozofických výšin uvažování o „věčných pravdách“, ale naopak - ukázat si způsob, jakým uvažujeme a jaké formy myšlení používáme (ať již si to uvědomujeme či nikoli - a je pochopitelně lepší mít o svých vlastních formách myšlení evidenci a kultivovat je).

Jako první krůček výše uvedené zatím stačí. Na základě Vašich odpovědí se pokusím připravit (pro zájemce) ve čtvrtek dopoledne, kdy máte „okno v rozvrhu“ povídání o dané problematice.

 

Kandidáti na nezpochybnitelné

 

Nezpochybnitelným poznatkem je to, že je všechno zpochybnitelné.

Milan

 

Omlouvám se za to, že odpovídám s menším zpožděním. Je tomu tak jednak proto, že jsem teď měl spoustu povinností, jednak proto, že Váš námět (první vlaštovka), jak přistoupit k danému tématu, „uhodil hřebík na hlavičku“. Vynikajícím způsob ilustruje podstatu problému. Takže stojí zato si dát trochu práce a odpovědět poněkud obsáhleji.

 

Mj. - Vaše odpověď je velmi blízko tomu, s čím přišel R. Descartes (a ukázkou z jeho Rozpravy o metodě bych chtěl začít doprovodné texty ke kurzu, který připravujeme). R. Descartes (1596-1650) začíná konstatováním, že o všem lze pochybovat. Jediné, co je podle něj nezpochybnitelné, je fakt toho, že jsem schopen pochybovat. A pokud pochybuji - myslím. A pokud myslím - jsem. Odtud slavné Descartovo „cogito ergo sum“ („myslím, tedy jsem“).

R. Descartes pak rozvíjel svůj systém dál. Stál u zrodu racionalismu a deduktivní metody (odvozování jedněch poznatků z druhých přesnou logickou metodou). Na něj pak pozitivně či kriticky navázali další myslitelé.

 

Ještě než přejdu k Vašemu námětu na „nezpochybnitelné“, pokusím se při této příležitosti objasnit, proč je dobré začít autentickými texty významných myslitelů, kteří si dali tu práci a vydali se na strastiplnou cestu hledání onoho „nezpochybnitelného“. Každý dobře promyšlený text je jen „špičkou ledovce“ určitého systému poznatků, stojícího na řadě předpokladů. Mnohé z těchto předpokladů zůstávají skryty. A to jednak proto, že je autor textu nedokázal sdělit či nepovažoval za potřebné je sdělit, nebo i proto, že si je sám vůbec neuvědomoval. Pustíme-li se do rozboru takového textu, pak v něm začínáme objevovat velké bohatství myšlenek a můžeme pak některé věci domyslet i dál než jejich autor.

Vzpomínám si, že když jsem psal kandidátskou práci, chodil jsem na seminář J. Zelného (bylo to na začátku 80. let na filozofické fakultě a J. Zelený byl jedním z našich nejlepších filozofů). Zde jsme celý semestr (!) rozebírali postupně asi jen 15 stránek z Hegelova díla - a stálo to zato.

 

Podobný význam má i diskuse k autentickému názoru, jaký jste zformuloval Vy. Dovolím si k tomu pár poznámek. Váš námět je vynikající - vtipný a přesvědčivý. Má však jednu vadu. Vámi zformulované tvrzení nemůže být z hlediska formální logiky pravdivé. Alespoň ne všeobecně pravdivé. Pokud by totiž bylo všeobecně pravdivé, pak by bylo nezpochybnitelné. A Váš výrok zní: „Nezpochybnitelným poznatkem je to, že je všechno zpochybnitelné.“

Čili - buď je daný výrok zpochybnitelný a pak nemůže být všeobecně pravdivý, nebo je nezpochybnitelný, ale pak také nemůže být pravdivý, protože jsme našli výrok, který je nezpochybnitelný. Je to jeden z paradoxů, který se v oblasti podobných tvrzení vyskytuje (existuje řada známých variant tohoto paradoxu).

Mj. - není tak jednoduché paradox obsažený ve Vašem tvrzení řešit. Jednou z cest by mohlo být, že bychom samotný Váš výrok vyřadili z oblasti, na kterou se vztahuje (tj. vztahuje se na všechny ostatní výroky či poznatky, ale nemůže se vztahovat sám na sebe). Pak ovšem vzniká řada dalších problémů.

 

Závěr z toho vyplývající: „Nezpochybnitelné“ (či „nepodmíněné“, „absolutní“, „všeobecně pravdivé“...) je velmi obtížné hledat. Doufám a velmi si přeji, aby Váš úspěšný výboj do oblasti hledání onoho „nezpochybnitelného“ podnítil ostatní k tomu, aby přišli s dalšími náměty. Každý takový pokus má velkou hodnotu.

Ostatně - dějiny lidského myšlení jsou založeny na pokusech najít „nepodmíněné“ a „udržet“ ho v rámci určitého systému. Tato snaha stojí u základů většiny filozofických systémů, které nám mají dodnes co říci, přestože některé z nich jsou staré již stovky let. Filozofie jako předmět - pokud ji někdo dobře učí - je pak vykládána právě na tomto základě. (V Praze existuje několik filozofů, kteří ji takto dovedou vyložit a dobře.)

 

Využiji příležitosti, kterou jste mi poskytl, a pokusím se v návaznosti na Váš podnět vyjádřit se ještě k jedné praktičtější otázce. Totiž ke smyslu kurzu, který tímto způsobem připravujeme. Hledání „nepodmíněného“ je samo o sobě nesmírně zajímavé a mnozí jdou studovat filozofii právě proto, aby našli nějakou duševní oporu ve světě, ve kterém žijeme. (Každý člověk má ve větší či menší míře nutkání, které ho k takovému hledání vede.)

V našem kurzu však jde o něco jiného. Pokusíme se (a v tom je naše snaha původní) přenést to, co bývá považováno za výlučnou oblast „filozofování“, do praktičtější roviny. Do roviny praktického řešení otázky, jak zvýšit efektivnost myšlení (a to jak při studiu na vysoké škole, tak i při využívání poznatků v dalším životě).

Od velmi abstraktních a složitých úvah týkajících se hledání „nepodmíněného“ (nezpochybnitelného, toho, na čem stavíme svou jistotu, že určitou věc známe) k tomu, co bychom měli vědět a umět při běžném studiu, totiž není tak daleko. Jakmile si ujasníme, že musíme být „vždy ve střehu“ (jak říkal Nick Carter), začneme se k poznatkům, které nabýváme, chovat zcela jinak. Začneme se ptát, proč je to tak a ne jinak, tj. začneme vnímat vnitřní logiku toho či onoho předmětu, který studujeme. To má obrovský význam, aby si student uchval poznatky ve funkční podobě ve své hlavě, stavěl na nich při nabývání dalších poznatků a následně je pak uměl využívat i v praxi.

Získání této schopnosti není jednoduché. Zde nestačí pár pouček. Klíčem k jejímu nabytí je mj. i zamyšlení se nad tím, na čem vlastně stojí naše poznání (tj. jak je to s onou „nezpochybnitelností“).

To je něco zcela jiného, než způsob osvojování poznatků jejich prostým hromaděním a zapamatováním (tedy tím, co se nazývá biflováním a co bylo tak zdařile pranýřováno ve filmu „Škola základ života“). Bohužel dnes je i vysokoškolský vzdělávací proces do značné míry biflováním poznamenám. Značná část studentů dává přednost této formě studia a pedagogové jejich tlaku buď podléhají, nebo i pro ně je to výhodné. Vždyť pouze stačí „vykázat“, že se student naučil poučky.

V žertovné a současně poučné podobě se problém podmíněnosti poznatků projevuje takto: Student se skutečně „všechno“ naučí. Tj. byl by schopen na příslušný podnět opakovat tvrzení, které je v učebnici. Protože si však neuvědomuje podmíněnost příslušného tvrzení, je schopen dát správnou odpověď jedině tehdy, pokud způsob zformulování otázky „zapne“ vnímání kontextu, ve kterém má toto tvrzení student zafixováno ve své hlavě. Jakmile však otázka zní jen trochu jinak, student říká: „Nerozumím otázce...“ A skutečně. Najednou neví, kde má odpověď hledat a co se vlastně po něm chce.

Nejde o to pranýřovat tento způsob učení. Ten bude přetrvávat ještě hodně dlouho a pedagog „plující proti proudu“ musí mít dostatek porozumění i shovívavosti. Jde o to, aby student získal schopnost sám se tázat po předpokladech použitelnosti toho či onoho tvrzení. Aby si dokázal dílčí poznatky začleňovat do systému svého poznání a rozvíjel svůj systém poznání tak, aby mu umožňoval orientaci v životě, zejména pokud jde o jeho vlastní praktické uplatnění. Proto stojí zato trochu se povznést do výšin uvažování o vztahu zpochybnitelného a nezpochybnitelného či podmíněného a nepodmíněného. Tady je totiž klíč k tomu, jak se naučit učit se.

 

Ještě jednou děkuji za Váš podnět a těším se, že Vás další budou následovat. V pondělí na přednášce (a paralelně mailem) oznámím, kde bychom se mohli sejít na živou výměnu názorů. RV

 

Dobrý den,

připojuji se k diskusi, co je nezpochybnitelné. Já jsem se snažil vymyslet něco, co by bylo míň abstraktní a víc reálně. Napadlo mě:

Nezpochybnitelné je to, že každé ráno vyjde slunce.

Kamil

 

Napadlo Vás to nejlepší, co Vás mohlo napadnout, pokud jde o pronikání do dané problematiky. Příklad, který jste uvedl, je klasický a učebnicový. Do dějin lidského myšlení vstoupil dokonce přímo v dané podobě.

Moderní (novověké) myšlení vyšlo ze dvou základů. Jednak to byl racionalismus, o kterém jsem mohl říci něco více díky námětu Milana, jednak empirismus, který vychází z toho, co navrhujete Vy. Tj. předpokládá, že základem našeho poznání je empirická zkušenost založená na opakovatelnosti. Pokud se něco znovu a znovu opakuje, můžeme s dostatečnou jistotou předpokládat, že tomu tak bude i nadále. Zakladatelem tohoto přístupu byl F. Bacon (1561-1626), ukázku z jehož textu si také rozebereme (jakmile se mně ji podaří převést do elektronické podoby).

Nejde jen o to, že na základě zkušenosti nacházíme to, o čem předpokládáme, že „to tak bude vždy“ (tj. „každé ráno vyjde slunce“, „těleso se při zahřátí zvětšuje“, „pokud ze dvou míst proti sobě určitou rychlostí vyrazí dva objekty, tak se přibližují rychlostí, která se rovná součtu jejich rychlostí“ apod.), ale můžeme předpokládat, že veškeré naše poznání pochází ze zkušenosti. Metodologickým nástrojem využití zkušenosti je pak např.:

- Empirická indukce, tj. z toho, že se určitý jev opakoval mnohokráte a nikdy tomu nebylo jinak, usuzujeme, že tomu tak bude i v každém dalším případě.

- Empirické zobecnění, tj. z toho, že v určitých věcech vždy nacházíme něco společného, odvozujeme, že je v nich přítomno vždy.

- Experiment, tj. platí-li nějaké tvrzení v rámci určité teorie, pak vždy, když vytvoříme určité podmínky, nutně nastane určitý jev.

 

Empirický přístup velmi výrazně ovlivnil vývoj moderní vědy. Ukázalo se však, že ani on však není dostatečný k nalezení „nezpochybnitelného“ („nepodmíněného“, „jednou provždy platného“ apod.).

Platí to i pro Váš příklad se sluncem. Právě ten použil později ke zpochybnění empirických metod D. Hume (1711-1775). Z řady důvodů může dojít k tomu, že „ráno slunce nevyjde“. Uvedu několik příkladů:

- Když vyletíte letedlem z Evropy do Ameriky v noci, tak na hodinkách budete mít už čas, kdy by slunce mělo vyjít, ale stále bude ještě tma.

- Pokud výrok trochu pozměníte ve smyslu „každý den vyjde slunce“, tak tomu tak také nemusí být. Je na to krásný vtip ze série otázek na rádio Jerevan. Otázka: „Je možné souložit stokrát za noc?“ Rádio Jerevan odpovídá: „Ano. Za polárním kruhem. Noci tam trvají i devadesát dní.“

- Dnes už také dovedeme spočítat, jak dlouho ještě bude Slunce svítit. Bude to ještě dost miliard let, ale nebude to vždy.

 

B. Russel (1872-1970) našel vtipný příklad, který upozorňuje na nedostatky empirické indukce. Slepice každé ráno uvidí hospodáře a dostane nasypáno zrní. Ve své hlavičce si prostřednictvím empirické indukce učiní závěr - objeví se hospodář, dostanu ošatku zrní. Jednoho dne však přijde hospodář a místo zrní má nůž. Místo toho, aby měla slepice zrní, má hospodář slepičí polévku.

Jiným příkladem může být princip skládání rychlostí. Pohybují-li se tělesa proti sobě, přibližují se rychlostí, která se rovná součtu jejich rychlostí. Empiricky si můžeme ověřit, že platí zákon skládání rychlostí a zdá se nám, že tomu tak musí být vždy. Slavný Michelsonův experiment ukázal, že tomu tak je jen při rychlostech malých ve srovnání s rychlostí světla. Při vysokých rychlostech je tomu jinak (např. pohybují-li se proti sobě dva paprsky rychlostí světla, tj. 300 000 Km/s, nepřibližují se rychlostí 600 000 Km/s, jak by se dalo očekávat, ale jen rychlostí 300 000 Km/s, jakkoli se nám to může zdát „nemožné“). To, jak je to „možné“, objasnila až Einsteinova speciální teorie relativity, která byla „přesahem“ do té doby zdánlivě „nezpochybnitelné“ Newtonovy fyziky.

 

Vraťme se však k D. Humovi. Ten se od skutečnosti, že nám empirické zjištění (byť by bylo potvrzováno znovu a znovu) nemůže dát „absolutní jistotu“, že nemůže být základem „nezpochybnitelného“, vydal zajímavou cestou. Podle něj jednáme na základě empiricky zjištěných skutečností prostě proto, že věříme, že to tak bude. Pokud bychom v hlavě neměli schopnost věřit, nemohli bychom ani jednat na základě zkušenosti. To vedlo k hledání „nezpochybnitelného“ řadou zajímavých směrů. Jejich společným jmenovatelem bylo, že se „nezpochybnitelné“ („nepodmíněné“ apod.) začalo hledat jinde než v rozumu či empirii.

Možná, že někdo další z účastníků kurzu přijde na nápad, kterým směrem by se bylo možné vydat při hledání nezpochybnitelného s využitím Humovy inspirace. (Jsme stále ještě na začátku.)

 

A ještě jedna poznámka. Výrok „každé ráno vyjde slunce“ lze chápat ještě jedním způsobem. Totiž tak, že „ráno“ = „doba, kdy vychází slunce“. Pak je uvedený výrok svým způsobem skutečně nezpochybnitelný. Je to ovšem současně výrok, který nenese žádný poznatek. (Výroky tohoto typu byly nazvány analytickými či později tautologiemi.) K této problematice se dostaneme později.

 

Uveďme si nyní zajímavý příklad situace nastolené Vaším námětem se sluncem, a to v oblasti ekonomie. Empiricky zjišťujeme, že tam, kde necháváme trhu volnější působení, tam dochází k „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“ (tj. prohlubuje se nerovnost ve společnosti). Tam kde naopak chceme přerozdělováním nerovnost omezit, tam dochází ke snížení efektivnosti ekonomického systému. A tak se zdá, že tomu tak musí být vždy, že společnost stojí před volbou - buď větší efektivnost systému, ale menší rovnost, nebo naopak větší rovnost v systému, ale v důsledku toho pak jeho menší efektivnost. Vzniká pak otázka: Musí tomu tak být opravdu vždy? Platí to pro všechny možné ekonomické systémy? Či ještě přesněji - za jakých předpokladů je vztah mezi rovností a efektivnosti toho typu, že dosažení jednoho parametru omezuje dosažení druhého, a za jakých předpokladů by tomu tak být nemuselo? - A to již je zajímavý úkol pro teorii, která nevystačí jen se zobecněním empirické zkušenosti.

 

Pokud se přeneseme do praktičtější oblasti nabývání poznatků formou studia, pak z výše řečeného vyplývá, že bychom měli být (jak jsem poznamenal už v odpovědi na Milanův námět) „vždy ve střehu“. Každý poznatek představuje něco, co platí jen za určitých podmínek. Některé z těchto podmínek se „rozumí samo sebou“, některé jsou definovány (jako např. vymezení předpokladů dokonalé konkurence) a některé zůstávají skryty (ani u velmi jednoduchých tvrzení nemáme vždy evidenci všech podmínek, za nichž příslušné tvrzení platí). A právě podmínky, za nichž platí jednotlivá tvrzení, kterými poznatky vyjadřujeme, jsou pro osvojení látky to nejdůležitější. Ukazují, jak jedno souvisí s druhým. A o uvědomování těchto souvislostí jde. Je to to, co se nazývá „pochopením látky do hloubky“, kdy nebereme to, co se „musíme naučit“ jako nezpochybnitelná fakta, která si stačí zapamatovat a ve vhodnou chvíli reprodukovat (formou odpovědi na otázku), ale kdy jednotlivé poznatky začleňujeme do systému poznání založeném na uvědomování si podmíněnosti jejich platnosti.

 

Děkuji za vyvrácení mého názoru. Máte pravdu a tak mi na mysli vyvstává něco, co je dáno (jak jste chtěl a je to nezpochybnitelné…doufám), ale nevím, zda se vám to bude zdát vhodné. Je to opět jen výrok… napadlo mě takové to stařecké rčení … „vždyť já už tu dlouho nebudu“, tedy mám na mysli, že nezpochybnitelné je, že každý jednou umřeme! ???

Nikdo tu nebude na věky, a navíc by to asi nikoho po pár desítkách let navíc nebavilo.

Co vy na to?

Milan

 

Díky. Opět trefa do černého. Nejdříve technická poznámka. Tady nejde o vyvrácení něčeho, ale o hledání - obrazně řečeno - stále pevnější půdy pod nohama. A toto hledání vede právě cestou vyzkoušení různých možností nalezení onoho "jednou provždy platného" a "nezpochybnitelného", o kterém se ukáže, že je pouze oním "podmíněným".

 

V případě kurzu MSM se pak v návaznosti na to pokoušíme ještě o něco navíc - vytěžit z tohoto „hledání nepodmíněného“ a uvědomování si „podmíněnosti „nepodmíněného““, tj. toho, že nic samo o sobě není možné považovat za nepodmíněně (jednou provždy a nezpochybnitelně) platné návyky týkající se efektivního a systematického myšlení.

 

Ale k věci:

 

1/ Výrok „já už tady dlouho nebudu“ není zcela totožný s výrokem „každý jednou umřeme“. První výrok lze chápat i tak, že „tady nebudu“, tj. „na tomto světě“. Tím není vyloučeno, že existuje život „na jiném světě“, tj. že lidská duše může být nesmrtelná.

 

2/ Tím bychom se dostali k zajímavým otázkám - zda existuje svět pouze jako příroda, nebo zda existuje i něco mimo přírodu. Mj. - naše poznatky systematizujeme vždy v rámci určité představy o světě. Základem takové představy může být pojetí světa jako vyvíjející se přírody, ale také pojetí světa, ve kterém je náš pozemský svět jen něčím méně významným. (S tou druhou představou pracují různé koncepce vycházející z různých náboženství.)

 

3/ Výrok „každý jednou zemřeme“ je výrok založený na empirické indukci, tj. na opakované zkušenosti. Tj. výrok obdobný tomu, že „každé ráno vyjde slunce“. Co když lze hranice této naší zkušenosti nějak překročit - např. digitalizovat obsah lidského vědomí a uchovat ho v nejrůznějších podobách a na různých nosičích bez omezení a případně i v mnoha paralelně existujících alternativách?

 

4/ Pak by ovšem vyvstala další otázka - jak je to s nekonečností v čase? Je náš Vesmír nekonečný v čase, nebo vznikl spolu s časem a jeho trvání v „našem čase“ je omezené?

 

5/ A ještě existuje jeden směr úvah, kterým se lze od Vašeho námětu, resp. od toho, co k němu dodáváte, vydat: Proč by nás přestalo „bavit žít“ a jaký je vlastně smysl života? Co pro nás náš život činí pozitivní hodnotou (kterou prožíváme jako to, že nás baví apod.)?

 

Na závěr - všimněme si, jak každé tvrzení, které považujeme za tak významné, že mu přikládáme status „nezpochybnitelného“, navozuje mnoho nesmírně zajímavých a užitečných otázek, jakmile začneme pochybovat o jeho všeobecné platnosti. Obdobným způsobem se naše myšlení „rozpohybuje“, jakmile kriticky přistoupíme k jakémukoli poznatku, který považujeme za významný pro náš život.

Nebo - jinak nahlíženo: Pokud se zabýváme otázkou předpokladů platnosti obecných tvrzení, jsme tak trochu jako v posilovně. Cvičíme svou schopnost myslet. A tato schopnost systematického myšlení nám pak umožňuje efektivně myslet i při řešení mnohem konkrétnějších a praktičtějších otázek, podobně jako když v posilovně cvičíme svaly, což nám přidává na kráse, zlepšuje zdraví a v neposlední řadě nám pak pomáhá zvládat běžné fyzické úkony.

 

Mám další náměty:

„Život je to,co se právě děje“ (co probíhá)

„Čas jde do předu“ (nemyslím tím hodiny,ale čas,jako dobu…)

a pak ještě: „že vítr se nedá do ničeho uzavřít“ , ale to je asi otřepané a asi jde o odbočení od tématu.

Jana

 

1/ Pokusím se nejdříve upřesnit smysl našeho hledání. Nejde nám o to najít něco absolutně „nepodmíněného“ či „nezpochybnitelného“. V  úvodních tezích jsem přece řekl, že vše, co se nám jako takové (nepodmíněné) jeví, může být za určitých podmínek jinak. Tj. nemusí Vás mrzet, že nic takového nenacházíme, ale naopak - mělo by Vás to těšit. Prostě si jen ověřujeme, že realita je skutečně taková, že nám nedává žádný pevný bod. A k tomu, abychom si to ověřili, je nejlepší cesta Vašich námětů (jinak byste mně totiž nemuseli věřit) a mé snahy o komentář k nim.

 

2/ Postupně zjistíme, že takovým nepodmíněným může být jen celý stém našeho poznání. Přesněji - nejvíce se poznání nepodmíněného přiblížíme, když získáme schopnost uspořádat si naše poznatky o světě (i o našem místě ve světě) do určitého systému. Teď zatím jen cvičíme v „intelektuální posilovně“.

 

3/ K Vašim dalším námětům:

 

- „Život je to, co se děje.“ - Podle mě spousta toho, „co se děje“, nemusí být život. Tuším ale, co máte na mysli. Chcete říci, že život člověka je tím, co se děje, co probíhá, že prostě naše bytí ve světě má charakter dění. Pak by to ale chtělo upřesnit, co chápeme pod slovem „dění“ či „probíhání“. Museli bychom odlišit toto „dění“ či „probíhání“ od toho, co je opakem, tj. co je „ne-děním“, „ne-probíháním“.

 

- Zajímavější je Váš námět formulovaný jako „Čas jde dopředu“. To je skutečně jedna ze základních vlastností námi známé části světa. Můžeme však vyloučit, že nelze cestovat v čase? Že neexistují světy mimo náš, kde má čas více rozměrů? Fyzika pracuje i s takovými modely. Mj. fyzika postupně dospívá k poznání, že „náš Vesmír“ (všechny ty galaxie, vše to, co vzniklo v důsledku „velkého třesku“ před asi 13,7 miliardami let) je jen jedním z mnoha vesmírů. A fyzika jako věda má zkušenost právě s tím, že cesta k novému poznání vede přes zpochybnění zdánlivě nezpochybnitelného, tj. např. předpokladu, že čas plyne jen jedním směrem a má jen jeden rozměr.

 

- Trochu jinou povahu má Váš námět „Vítr se nedá do ničeho uzavřít“. Zde je zase zapotřebí upřesnit, co se má na mysli. Buď totiž pod pojmem „vítr“ chápeme proudění v otevřeném prostoru (a pak je dané tvrzení tzv. analytické, tj. je tvrzením typu „A je A“ a nepřináší žádný nový poznatek), nebo budeme pod pojmem „vítr“ chápat proudění vzduchu jako takové. Pak by to znamenalo, že v uzavřeném prostředí nemůže existovat proudění vzduchu. To je ovšem tvrzení, které lze snadno zpochybnit.

 

4/ Využiji Váš příklad s jednosměrným plynutím času a větrem, abych ukázal, jakým směrem se ubíral vývoj lidského myšlení po R. Descartovi a F. Baconovi, o nichž jsem se zmínil dříve. Zde velmi významnou roli sehrál I. Kant (1724-1804):

- Nejdříve z hledání „nepodmíněného“ vyloučil soudy typu „A je A“, tj. (v návaznosti na Váš příklad) tvrzení typu „Vítr se nedá do ničeho uzavřít“, pokud budeme současně vítr definovat takto: „Vítr je proudění vzduchu v otevřeném prostoru“. Tato tvrzení nazval analytická, která nepřinášejí žádnou informaci, žádný poznatek. Takovým tvrzením by mohlo být např. i následující: „Všechna tělesa jsou trojrozměrná“, pokud pod tělesem budeme chápat objekt v prostoru, tj. trojrozměrný objekt.

- Pak z kandidátů na „nepodmíněné“ vyloučil tvrzení založená na empirické indukci, tj. na zkušenosti. Zde souhlasil s D. Humem, že ani v případě, když se určitý jev opakuje milionkrát, nemůžeme si být jisti, že tak tomu bude vždy.

- Základní otázka, kterou si pak I. Kant postavil, byla následující: „Jak jsou možné apodiktické syntetické soudy apriori?“ Tj. soudy, které přinášejí nové poznání (typu „A je B“), které nejsou založeny na zkušenosti (slovo „apriori“ znamená, že platí nezávisle na jakékoli zkušenosti.) a které platí naprosto všeobecně a můžeme je tvrdit s naprostou jistotou, nelze je zpochybnit (takto chápal smysl slova „apodiktický“).

- I. Kant poté přichází s fascinujícím řešením. Takové apriorní apodiktické syntetické soudy skutečně existují a jejich existence je umožněna tím, že lidé mají vrozené, neměnné a pro všechny lidi stejné poznávací schopnosti. Právě to jim neumožňuje poznávat svět jinak a právě to jim umožňuje formulovat nezpochybnitelná tvrzení.

- Jako příklad lze uvést tvrzení „Všechny vnímané věci jsou trojrozměrné“. Věc totiž obecně nemusí být trojrozměrná, může mít i jiný počet rozměrů. Jenže člověk má schopnost vnímat pouze trojrozměrné věci a nikoli například dvojrozměrné či trojrozměrné. Proto pro něho jsou všechny vnímané věci pouze trojrozměrné. Podobným tvrzením tohoto typu je: „Každý jev má svoji příčinu, která mu předcházejí v čase.“ (Mj. - to je tvrzení obdobné Vašemu.) Toto tvrzení je podle I. Kanta nezpochybnitelné a jednou provždy dané proto, že naše schopnost vnímat svět je založena na vrozené (pro všechny lidi stejné a neměnné) schopnosti poznávat v čase, který plyne jedním směrem a je jednorozměrný.

- I. Kant ukazuje, že celá matematiky, celá mechanika, celá fyzika a i další vědy mohou být postaveny na tomto základě. (I. Kant se tímto způsobem snaží odvodit i některá tvrzení spadající do oblasti filozofie či etiky.)

- Všimněme si jednoho důležitého momentu. I. Kant neříká, „jaký je svět skutečně“ (tento svět sám o sobě nazývá „věcí o sobě“), ale jen to, jak se nám tento svět nutně jeví a že se nám jevit jinak nemůže. Podle něj je svět jako takový nepoznatelný. Nemůžeme vědět, zda ve světě o sobě jsou věci „skutečně trojrozměrné“ (zda nejsou vícerozměrné či zda tam nejsou i věci méněrozměrné, příp. zda má smysl ve světě o sobě vůbec o nějaké rozměrnosti hovořit), ale pro nás bude svět vždy jen a jen trojrozměrný, pro nás bude čas vždy plynout jen jedním směrem apod.

- I. Kant byl přesvědčen, že našel ono kýžené nepodmíněné. Byl přesvědčen, že se mu to skutečně povedlo. A mnozí další myslitelé té doby tento názor převzali. Jenže pak přišel J. Hegel a všechno bylo jinak. K tomu, s čím přišel, se však budeme muset ještě prokousat.

 

5/ Na závěr jen poznámku a pak otázku:

- Poznámka: Interpretace pohledu I. Kanta v návaznosti na Váš námět je dána jen velmi povrchně. Jeho dílo je rozsáhlé a náročné. Ale snad se mně podařilo vyložit v příslušném kontextu to, co pro nás může být zajímavé a užitečné. Pokud se Vám bude zdát to, co jsem napsal, obtížně srozumitelné, chyba je na mé straně.

- Otázka: Kde bychom mohli hledat slabiny Kantova pojetí „nepodmíněného“?

 

 

Napadla mě připomínka k jedné z „nezpochybnitelných“ tezí: "Každý jednou umřeme." Pokud slovo "umřít" definujeme, jako naprostou zástavu všech životních funkcí, jak je pojímá současná lékařská věda, pak jsem ochoten zaútočit na slovo "jednou", protože existuje mnoho případů klinické smrti. To znamená, že člověk jednou umřel, pak byl oživen a později umřel podruhé. Věta by tedy měla znít (možná trochu morbidně): "Každý nejméně jednou umřeme."

Radek

 

Ve Vašem námětu jsou dva důležité momenty:

 

1/ Především správně ukazujete na to, že jakmile určitý výrok začneme interpretovat jako všeobecný, musíme velmi přesně definovat pojmy.

(K tomu jen malá poznámka: „Umřít“ dle lékařské vědy neznamená „zástavu všech životních funkcí“ a rovněž „klinická smrt“ není definována tímto způsobem. Pod klinickou smrtí se chápe zástava srdeční činnosti, kdy je ovšem ještě aktivní činnost mozková. Naopak v případě toho, co lékařská věda definuje jako „umřít“, se má na mysli ukončení mozkové aktivity, a to ještě jen těch funkcí, souvisejících s vědomím. Ono i hranici mezi životem a smrtí je obecně obtížné stanovit - viz film Hráči se smrtí.)

S problémem stanovení přesné hranice se setkáváme v realitě téměř všude. Vymezit přesnou hranici je právě tak těžké, jako najít něco absolutně nezpochybnitelného.

 

2/ Dalším zajímavým momentem ve Vašem námětu je upozornění na to, jaký smysl má každé „zpochybnění nezpochybnitelného“. Ukazuje na některý z možných přesahů toho, co bylo doposud chápáno jako zcela evidentní a samozřejmé. A tyto „přesahy“ lze zpravidla učinit více směry. V případě tvrzení, která mají ambici být velmi obecně platnými, každý z takových „přesahů“ (získaných tím, že „zpochybňujeme nezpochybnitelné“ a nacházíme konkrétní interpretaci toho, co přesahuje oblast platnosti do té doby „nezpochybnitelného“) otevírá velmi významné problémy. V daném případě např. takové jako: Kdy je člověk skutečně mrtvý? Kdy máme právo využít jeho orgány při transplantaci či odpojit jej od přístrojů? Atd.

 

Dobrý den,

včerejší diskuse mě inspirovala, vlastně jsem nemohla spát, proto se zde pokusím napsat několik vět, které se mi zdají absolutní: 

 

1/ Pokud jsme se narodili, pak na počátku tohoto zrození byli muž a žena (ve smyslu vajíčko a spermie). 

 

2/ Svět je plný rozporů. 

 

3/ Všichni lidé jsou omylní. 

 

4/ Pravidla zahrnují výjimky, jenž je potvrzují. 

 

5/ Nikdy nikdo neviděl Boha.  

 

Avšak jsou to pravděpodobně již dávno probádané výroky, snad až na ten poslední, a za tím si stojím! Přijde mi to stejné jako otázka smrti.

Jak definovat smrt? Jak definovat Boha? Co je Bůh? 

 

Jitka

 

Paradoxně nejsnáze zpochybnitelný je právě Váš poslední výrok, tj. že „nikdo neviděl Boha“. Hegel by Vám řekl: „Právě naopak - Boha vidí každý z nás a každou chvíli. Či přesněji - vše, co vidíme, je Bůh. Bůh v procesu demonstrování své vlastní existence, své nekonečné tvořivosti, své všemohoucnosti.“

 

Ještě zajímavější je, že Hegel nebyl žádný mystik či fanaticky věřící člověk. Naopak. Stál pevně na půdě rozumu a byl spíše odpůrcem náboženství. K tomu, s čím Hegel přišel a jaké problémy jeho systém řešil, se dostaneme v dohledné době.

 

K ostatním Vašim námětům:

 

Ad 1/ A co neposkvrněné početí Pany Marie? (Nejde jen o to, že v něj věří hodně lidí, ale prý i podle biologů může ve výjimečných extrémních případech dojít k samooplodnění.) Dalším příkladem může být klonování.

 

Ad 2/ Co když se nám svět jen jeví jako plný rozporů, ve skutečnosti v něm je však pouze harmonie a my za rozpor vlastně vydáváme naše povrchní, neúplné vidění světa?

 

Ad 3/ Výroky typu „Všichni lidé jsou omylní“ se zdají být obtížně zpochybnitelné. Je tomu tak ovšem jen proto, že slovo „omylnost“, které je ve výroku použité, je příliš vágní. Zkuste upřesnit, co pod tímto slovem chápete. (Dejte nějaký konkrétní námět, jak onu „omylnost“ chápat.)

 

Ad 4/ Axiomatický systém nesmí obsahovat pravidla, která by povolovala výjimky. Tj. existují systémy poznání, kde počítáme s existencí výjimek, existují však i systémy poznání, které jsou založeny na pravidlech, které vylučují možnost výjimek.

 

Potud jen velmi stručně. Tento týden probíhá významná vědecká konference, na kterou se musím připravit. Pak napíšu svůj pohled na to, jak lze najít „nepodmíněné“ či „nezpochybnitelné“.

 

Napadla mě připomínka k jedné z „nezpochybnitelných“ tezí: "Každý jednou umřeme." Pokud slovo "umřít" definujeme, jako naprostou zástavu všech životních funkcí, jak je pojímá současná lékařská věda, pak jsem ochoten zaútočit na slovo "jednou", protože existuje mnoho případů klinické smrti. To znamená, že člověk jednou umřel, pak byl oživen a později umřel podruhé. Věta by tedy měla znít (možná trochu morbidně): "Každý nejméně jednou umřeme."

Radek

 

Ve Vašem námětu jsou dva důležité momenty:

 

1/ Především správně ukazujete na to, že jakmile určitý výrok začneme interpretovat jako všeobecný, musíme velmi přesně definovat pojmy.

(K tomu jen malá poznámka: „Umřít“ dle lékařské vědy neznamená „zástavu všech životních funkcí“ a rovněž „klinická smrt“ není definována tímto způsobem. Pod klinickou smrtí se chápe zástava srdeční činnosti, kdy je ovšem ještě aktivní činnost mozková. Naopak v případě toho, co lékařská věda definuje jako „umřít“, se má na mysli ukončení mozkové aktivity, a to ještě jen těch funkcí, souvisejících s vědomím. Ono i hranici mezi životem a smrtí je obecně obtížné stanovit - viz film Hráči se smrtí.)

S problémem stanovení přesné hranice se setkáváme v realitě téměř všude. Vymezit přesnou hranici je právě tak těžké, jako najít něco absolutně nezpochybnitelného.

 

2/ Dalším zajímavým momentem ve Vašem námětu je upozornění na to, jaký smysl má každé „zpochybnění nezpochybnitelného“. Ukazuje na některý z možných přesahů toho, co bylo doposud chápáno jako zcela evidentní a samozřejmé. A tyto „přesahy“ lze zpravidla učinit více směry. V případě tvrzení, která mají ambici být velmi obecně platnými, každý z takových „přesahů“ (získaných tím, že „zpochybňujeme nezpochybnitelné“ a nacházíme konkrétní interpretaci toho, co přesahuje oblast platnosti do té doby „nezpochybnitelného“) otevírá velmi významné problémy. V daném případě např. takové jako: Kdy je člověk skutečně mrtvý? Kdy máme právo využít jeho orgány při transplantaci či odpojit jej od přístrojů? Atd.

 

 

Dovoluji si přijít také "s troškou do mlýna" v oblasti nezpochybnitelných poznatkù. Zní: "Vše, co existuje, bylo stvořeno".

Marie

 

Můžete zhodnotit všeobecnou platnost věty: "Lidé jednají."? Není ode mne, ale od kolegy Rothbarda.

Radek

 

Za nezpochybnitelné považuji:

a) pokud se má něco změnit, musí se něco změnit

b) zeměkoule se točí

c) 1+1=2

zajímala by mě Vaše reakce na tyto nezpochybnitelné výroky.

Petr

Vezměme to popořádku:

 

1/ „Vše, co existuje, bylo stvořeno.“ (Marie)

Tato věta znamená přinejmenším dvojí:

a) Nic z toho, co existuje, tu nebylo „odvždycky“. To rozhodně není tvrzení, které by bylo nezpochybnitelné. Spousta toho, co existuje, nemusela být stvořena. Minimálně svět by mohl existovat odvždy. A pokud ho stvořil Bůh, pak samotný Bůh existuje, ale stvořen nebyl.

b) Vše, co existuje bylo někým či něčím stvořeno. Pak si ovšem lze postavit otázku, co znamená slovo „být stvořen“. Je to jediný způsob vzniku toho, co existuje?

 

2/ „Lidé jednají.“ (Radek)

Problém této věty je ve značné neurčitosti slova „jednají“. V nejrůznějších kontextech lze lidi rozdělit na dvě skupiny - na „jednající“ a „nejednající“. Proto lze příslušnou větu ztěží označit za všeobecnou či nezpochybnitelnou. I pokud různě upřesníme pojem „jednají“, budeme moci množinu lidí zase rozdělit na „jednající“ a „nejednající“.

 

3/ „Pokud se má něco změnit, musí se něco změnit.“ (Petr)

Tuto větu lze chápat dvojím způsobem. Buď jako analytický výrok, který neobsahuje žádnou informaci ve smyslu „změna = změna“. Nebo (a v tomto smyslu to asi chápete Vy) následujícím způsobem: „Podmínkou změny čehokoli je změna něčeho jiného.“ V tomto druhém případě ovšem vzniká otázka, zda existují či neexistují změny, které samy žádnou jinou změnou vyvolány nejsou. Tj. jedná se o případ, když se něco změní samo od sebe.

 

4/ „Zeměkoule se točí.“ (Petr)

„Země se točí“ - prohlásil kdysi Galileo Galilei a měl z toho velké problémy. Do té doby panovala představa, že Země je nehybným středem světa a vše se točí kolem ní. Z čistě matematického hlediska si i dnes lze představit takový popis reality, při kterém učiníme Zemi nehybnou a vše ostatní se bude pohybovat. Takový popis je sice možný, ale byl by mnohem komplikovanější. Záleží ovšem na kontextu otázek, co budeme považovat za otáčející se a co za nehybné. Když budeme např. popisovat pohyb pěších vojsk při nějakém tažení, vystačíme s modelem nehybné Země. Když budeme popisovat pohyb planet ve Sluneční soustavě, vystačíme s modelem nehybného Slunce. Když budeme popisovat naši galaxii, budeme muset uvážit i to, že Slunce a celá naše Sluneční soustava obíhá kolem středu galaxie. Atd. Atd.

 

5/ „1 + 1 = 2“ (Petr)

Podmíněnost tohoto výroku můžeme uvažovat v několika rovinách:

- Jednak existují i jiné algebraické systémy než ten, ve kterém platí „1 + 1 = 2“. Např. výrokovou logiku popisuje Booleova algebra a v ní platí „1 + 1 = 1“ (konjunkce dvou pravdivých výroků je pravdivý výrok). Jsou i algebraické systémy, kde platí „1 + 1 = 0“.

- Jednak existují struktury, v nichž vůbec nedojde ke vzniku objektů, které bychom mohli považovat za izolovaně existující a alespoň v něčem podobné jiným. (Jedná se o tzv. chaotické struktury.) Přitom je zřejmé, že pokud má mít výrok „1 + 1 = 2“ nějaký smysl, musíme sčítat něco, co existuje alespoň relativně samostatně a co je podobné s něčím jiným. Názorně řečeno - koneckonců lze sčítat i „hrušky s jabkami“, nelze však sčítat to, co se v určité oblasti ani nevyčlenilo jako samostatně existující. Existují prostě struktury, v nichž nelze použít aritmetiku k tzv. algoritmickému stlačení dat.

 

Nyní se pokusím shrnout některé výsledky dosavadního hledání nezpochybnitelného (absolutního, nepodmíněného, jednou provždy platného) a naznačit cestu, jak jít dál:

 

1/ Každý poznatek koneckonců formulujeme prostřednictvím tvrzení „A je B“ (mj. - i tento výrok platí podmíněně).

 

2/ Pokud má tvrzení „A je B“ nést nějakou informaci, musí být „A“ odlišné od „B“. Proto musíme vždy počítat s tím, že pouze za určitých podmínek platí „A je B“, za jiných podmínek může platit „A je ne-B“.

 

3/ Nalezení „přesahu“, tj. přechodu od běžně se vyskytující situace typu „A je B“ k nalezení interpretace pro „A je ne-B“ je zpravidla spojeno s novým pohledem na věc, s odhalením něčeho nového. Čím více samozřejmé a nezpochybnitelné se nám zdá být původní „A je B“, tím větší význam zpravidla nalezení přesahu (v podobě interpretace „A je ne-B“ má.

 

4/ Abychom mohli hledět na výroku typu „A je B“ a „A je ne-B“ jako na dvě doplňující se alternativy, musíme zpravidla pojmy běžného jazyka upřesnit, dát je do takové formy, aby bylo jednoznačně zřejmé, co se má na mysli.

 

5/ O podmínkách platnosti „A je B“ či „A je ne-B“ se vyjadřujeme výroky stejného typu.

 

6/ Touto cestou se naše poznání rozvíjí. Lze si to představit asi takto:

- Nejdříve považujeme nějaký výrok typu „A je B“ za univerzálně platný. (Zdá se nám, že to nemůže být jinak, veškerá zkušenost nás přesvědčuje o tom, že to není jinak...)

- Pak nalézáme interpretaci pro případ „A je ne-B“.

- Současně pomocí vymezení podmínek říkáme, kdy platí „A je B“ a kdy platí „A je ne-B“. Tím se naše poznání posouvá na vyšší úroveň.

 

Výše uvedenými body 1/ až 6/ je proces poznání popsán jen velmi povrchně. Jedná se jen o určité znázornění toho, jak proces poznání probíhá. Nicméně i v takto zjednodušené podobě si můžeme položit otázku:

Na základě čeho jsou výroky, z nichž se sestává naše poznání, spojovány do určitého systému?

 

Tj. - ukázali jsme si a na vlastní oči (přesněji vlastní rozum) jsme se přesvědčili, že najít něco absolutního, nezpochybnitelného či nepodmíněného není patrně možné. Přesněji - že každý výrok, kterým vyjadřujeme určitý poznatek, je nějak podmíněn, a že prostřednictvím dalších výroků lze tuto podmíněnost vyjádřit. Lze tedy předpokládat, že celé naše poznání se sestává ze systému určitým způsobem propojených a vzájemně se doplňujících výroků či tvrzení.

Každý z nás si ve své hlavě nějak jednotlivé poznatky řetězí či spojuje do systému. Ovšem jak? Na základě čeho a podle jakých pravidel?

 

Dokázal by někdo poradit, podle čeho a jak řadíme poznatky v naší hlavě?

 

Děkuji za odpověď, možná až teď opravdu chápu, že téměř každý výrok potřebuje podmínku, aby platil a tím se stává podmíněným.

K vaší otázce: „Dokázal by někdo poradit, podle čeho a jak řadíme poznatky v naší hlavě?“ - Podle mého názoru záleží na mnoha skutečnostech:

- jaké do té chvíle, kdy slyšíme výrok jsme získali informace, buď obecné nebo i konkrétní v té určité oblasti čeho se ten výrok týká,

- prostředí ve, kterém se vyskytujeme a které nás formuje,

- zkušenosti, které jsme doposud získali a to souvisí i s informacemi,

- schopnost rozvinout naší pravou hemisféru mozku a vůbec být schopen si představit, co je tím výrokem míněno a za jakých podmínek,

- pak podle mého názoru nás hodně ovlivňují naše principy, které máme, nebo které v nás byly vytvořeny např. pokud někdo věří v Boha, tak je to jeho princip a ani nezáleží moc na tom výroku,

- my se díváme na věci na základě našeho „světa“ a podle tohoto „světa“ tyto věci posuzujeme a to je myslím základem odpovědi na vaši otázku jak řadíme poznatky v naší hlavě.

Zatím se mějte krásně Petr

 

Podařilo se Vám hned na poprvé poukázat na nejdůležitější přístupy k „řetězení“ toho, jak se jednotlivé poznatky v našem poznání vzájemně podmiňují. Přitom i v tomto případě se „v malém“ opakuje to, čím prošel vývoj lidského myšlení „ve velkém“. Abych byl konkrétní uvedu jednu významnou epizodu z dějin vývoje lidského myšlení:

 

Na přelomu 18. a 19. století se ukazovalo, že každé poznatek je něčím podmíněn. Hledání „nepodmíněného“ končilo neúspěšně (nejdále došel I. Kant). V tu dobu přichází německý filozof F. Jacobi (1743 - 1839) se zajímavým nápadem: Je úlohou i osudem našeho rozumu, aby poznával podmíněnost našeho poznání, tj. aby ukazoval, jak jeden poznatek vyplývá z druhého. V tom je náš rozum silný, v tom však spočívá i jeho hlavní nedostatek. Neumožňuje nám totiž poznat nepodmíněné. Proto poznání nepodmíněného není a nemůže být v kompetenci rozumu, ale jedině víry. A to víry v řád přírody daný existencí Boha.

Toto Jacobiho - svým způsobem defenzivní - řešení bylo posledním popudem, který vyprovokoval jiného německého filozofa - G. Hegela (1770 - 1831) - k průlomu v pohledu na danou otázku. G. Hegel se především vzepřel proti tomu, aby hledání nepodmíněného bylo odejmuto z kompetence rozumu. Jeho argumenty proti F. Jacobimu jsou nesmírně podnětné: Víra v Boha nemůže být tím, co nám dává nepodmíněné. Vždyť samotná víra v Boha je podmíněna - to, zda věříme či nevěříme v Boha, i to, v jakého Boha věříme, je přece podmíněno rodinným a kulturním prostředím, ve kterým ten či onen člověk vyrůstal, jeho výchovou, tím, co prostudoval, úlohou církevních institucí a historickými podmínkami jejich působení, stavem rozvoje vědy, povahovými vlastnostmi člověka atd. A tyto podmínky, které vytvářely tu či onu konkrétní podobu víry toho či onoho člověka dokážeme poznávat a vyjadřovat prostřednictvím rozumu.

Pro F. Hegela byl rozum nejvyšší formou poznání. Podobně odmítal i Kantovo řešení problematiky nepodmíněného, které je založené na tom, že každý člověk má jednou provždy dané, se všemi ostatními lidmi shodné a neměnné poznávací schopnosti (poznávat v časové posloupnosti, poznávat trojrozměrná tělesa, rozlišovat v poznání mezi kvantitou a kvalitou, příčinou a účinkem apod.). Podle G. Hegela tvrzení, že každý má určitou schopnost poznávat svět určitým způsobem, je založené na empirické indukci (je obdobné tvrzení „všechny labutě jsou bílé“) a tudíž ani tudy nevede cesta k nalezení nepodmíněného.

A kde tedy najít nepodmíněné? Na tuto otázku G. Hegel poučený dosavadním vývojem lidského myšlení odpovídá: Nepodmíněné nemůže existovat vně systému racionálního poznání, ve kterém se jednotlivé poznatky vzájemně podmiňují. Nejde tedy o to najít něco, co by samo o sobě, izolovaně, bylo jednou provždy daným a neměnným. Jde o to, aby byly pochopeny zákonitosti, podle nichž se naše poznání rozvíjí jako ucelený systém.

 

Problém pak ovšem zůstává, pokud jde o to, jak vývoj našeho poznání interpretovat. Zde se nabízí několik možností, na které upozorňujete:

- Můžeme např. předpokládat, že ve světe existují různé stupně dokonalosti, přičemž nejvyšší dokonalost představuje sám Bůh, který svět vytvořil. Celé naše myšlení pak může být organizována na základě této představy.

- Můžeme např. vycházet z toho, že příroda se vyvíjí a jejím vývojem vznikl život, posléze i myslící a samy sebe si uvědomující bytosti, lidé, tj. že základní „schéma“ reality je dáno procesem vývoje.

 

Protože jsem se už hodně rozepsal, položil bych spíše otázky:

 

- Který koncept uspořádání našich poznatků do systému je vhodnější - řád dokonalosti daný Bohem, nebo vývoj přírody?

- Lze tyto koncepty spojit?

- Existují ještě jiné základní koncepty?


 

 

Příklad závěrečné práce:  Kategorie ekonomických subjektů

 

Jiří Benesch, DiS.

 

I. Úvod

Jako téma závěrečné práce kurzu MSM jsem si vybral ekonomické subjekty. Slovní spojení „ekonomické subjekty“ je poměrně frekventované, ale ekonomická literatura se omezuje pouze na sdělení typu: „…ekonomickými subjekty rozumíme např. jednotlivce, rodiny, podniky“. Podobnou větu nalezneme prakticky v kterékoliv publikaci o ekonomii na některé z prvních stran, ale jejich pokročilejší systematizaci není možné nikde dohledat. Aby se toto téma stalo uchopitelným je nutné ekonomické subjekty rozčlenit do základních kategorií. V následujícím seznamu uvádím výčet kategorií ekonomických subjektů které působí v současném světě. Protože jsem v literatuře nenašel definici ekonomického subjektu, tak pod tímto pojmem rozumím jednotlivce, nebo spolupracující společenství lidí kteří jsou spotřebiteli a zároveň producenty cenných statků. Aby byl výčet co možná nejúplnější, tak sem zařazuji i takové ekonomické subjekty, jejichž vliv je na běžné ekonomické dění zanedbatelný.

 

 

II. Úplný výčet základních kategorií ekonomických subjektů

1) Jednotlivci

2) Rodina

3) Podnik 

- podle předmětu činnosti  – výrobní, v odvětví služeb, peněžnictví

- podle velikosti – malé, střední, velké

- podle právní formy – p. jednotlivce, obchodní společnosti, družstva, p. státní

4) Neziskové organizace ­–  např. Armáda spásy;

5) Veřejná správa – např. municipality;

6) Státní instituce - např. policie, armáda (pokud se nejedná o státní útvar kde jsou tyto organizace soukromé);

7) Stát

8) Soustátí – zde nemám na mysli především politická uskupení typu EU, nebo SNS, ale vysoce ekonomicky propojené státy, např. měnová unie (obecně);

9) Nadnárodní (mezinárodní) ziskové organizace – např. Obchodní řetězce;

10) Nadnárodní (mezinárodní) neziskové organizace –  např. OSN, MMF, Světová banka;

11) Tradiční společenství (původní kmenové společenství) – např. původní obyvatelé Austrálie vyrábějící luky a šípy;

12) Nelegální organizace – např. organizovaný zločin, sekty, teroristé (zde mám na mysli organizace působící v zemích, kde je zločin, tak jak tomuto pojmu rozumíme podle evropských norem, nelegální);

13) Společenství lidí působících izolovaně a dobrovolně za materiální pomoci vnějšího světa – např. polární stanice v Antarktidě produkující informace o změnách klimatu;

14) Společenství lidí působících izolovaně a nedobrovolně bez materiální pomoci vnějšího světa – trosečníci vyrábějící rákosové čluny pro vlastní potřebu;

15) Trh – v literatuře bývá trh zmiňován jako samostatný ekonomický subjekt (např. Makroekonomie, Helísek,);

                        

 

III. Strukturace výčtu - hledání polarit

V následujícím přehledu uvádím strukturaci ekonomických subjektů (dále jen e.s.) dle protikladných charakteristik. Tyto charakteristiky považuji za základní, dalších charakteristik lze stanovit neomezené množství.

 

Dle formy vlastnictví

Ekonomické subjekty státní

Ekonomické subjekty soukromé

Ekonomické subjekty s kombinovanou formou vlastnictví


 

Dle vztahu k zisku

Ekonomické subjekty ziskové

Ekonomické subjekty neziskové - dle soběstačnosti:           

a)) Ekonomické subjekty neziskové nevytvářející zisk – např. Armáda spásy je odkázána pouze na příspěvky a dary;

b)) Ekonomické subjekty neziskové vytvářející zisk – např. Českomoravský fotbalový svaz je z právního hlediska neziskovou organizací, ale vytváří zisk který často převyšuje zisk obdobně velkých organizací založených za účelem vytváření zisku;

 

Dle začlenění do právních norem

Ekonomické subjekty institucionální        –  vzniklé na základě zákona

Ekonomické subjekty neinstitucionální    –  dle souladu se zákonem:

a)) Ekonomické subjekty neporušující zákony (volné, neregistrované sdružení lidí pracujících ve shodě za  účelem dosažení společného cíle);

b)) Ekonomické subjekty nelegální (např. sekty, mafie);

 

Dle územního rozsahu působení na trhu

Ekonomické subjekty působící na nadnárodní úrovni;

Ekonomické subjekty působící uvnitř státu, či jen v určité lokalitě;

 

Dle míry vztahu a zainteresovanosti státu v daném odvětví

Ekonomické subjekty bez zvláštního vztahu  státu k předmětu své činnosti – pekárna;

Ekonomické subjekty které jsou vzhledem k předmětu své činnosti v zorném poli zájmu státu – zbrojovky, energetika, těžba strategických surovin;

 

Dle výše vytvářené přidané hodnoty

Ekonomické subjekty produkující nízkou přidanou hodnotu              –  těžba surovin

Ekonomické subjekty produkující vysokou přidanou hodnotu          –  výroba procesorů

 

Dle přínosu pro společnost

Ekonomické subjekty představující vysoký přínos pro společnost – pekárny, nemocnice, školy, železnice, ekonomické subjekty působící v zemědělství, provozovatelé kulturních akcí;

Ekonomické subjekty jejichž produkce je takové povahy, že představuje pro společnost nízký přínos, nebo jsou z hlediska přínosu pro společnost buď zbytečné, či dokonce kontraproduktivní – provozovatelé hazardních her, výrobci konzumního návykového zboží, legálně působící sekty, pořadatelé rautů apod.;

 

Dle účasti státu na vytváření produkce

Ekonomické subjekty působící bez dotací a majetkové účasti státu – v ČR např. pekárny;

Ekonomické subjekty působící za podpory státu, který do činnosti daného subjektu vstupuje prostřednictvím dotaci, majetkové účasti, řízením apod. ­–     v ČR např. školství, energetika;

 

Dle propojení ekonomické subjekty s okolním světem

Ekonomické subjekty provozující svou činnost s využitím přístupu na propojené trhy;

Ekonomické subjekty izolované od propojeného světa;

 

Dle regulačních pravomocí působení na trh

Účastníci trhu

Regulátoři trhu – v ČR je to Bankovní dohled ČNB, Komise pro cenné papíry, Státní dozor v pojišťovnictví a Úřad pro dohled nad družstevními záložnami. (Antimonopolní úřad není v odborné literatuře uváděn mezi regulátory trhu);

 

Dle dominance postavení na kapitálovém trhu

Obchodníci s cennými papíry působící bez smlouvy uzavíranou s burzou o provozování činnosti ,,Tvůrce trhu“;

Obchodníci s cennými papíry se smlouvou s burzou o provozování činnosti ,,Tvůrce trhu“ (market maker) – v každý okamžik obchodního dne zveřejňuje a garantuje pro smluvně určené emise nákupní i prodejní cenu cenných papírů;

 

Dle působení na hospodářskou soutěž

Ekonomické subjekty v monopolním postavení

Ostatní e.s.

 

IV. Příklad přesahu a jeho vyjádření pomocí binární matice

 

Příklad č.1

Centrální banka je státní instituce

centrální banka              státní instituce

0                                       0                                                                                                                                          

0                                       1                                                                                                                                          

1                                       0                                                                                                                                          

1                                       1

 

V tomto případě má platí (je interpretovatelný) poslední čtvrtý řádek, ovšem pouze za předpokladu, že máme na mysli české, nebo např. evropské prostředí.

 

Příklad č.2

Centrální banka není vždy státní institucí

Instituce která plní funkci centrální banky v USA – Federální rezervní systém (FED) není stání institucí, ale je ve vlastnictví korporací velkých bank.

 

centrální banka              státní instituce                     soukromá instituce

0                                       0                                             0 

0                                       0                                             1

0                                       1                                             0 

0                                       1                                             1

1                                       0                                             0             

1                                       0                                             1

1                                       1                                             1

V tomto případě platí (je interpretovatelný) předposlední, šestý řádek .

 

V. Rekapitulace postupu práce při jeho sestavení.

- výběr tématu

- hledání relevantních informací v literatuře

- osnova závěrečné práce

- sestavení úplného výčtu

- strukturace výčtu - hledání polarit

- binární matice

- sepsání závěrečné zprávy

- konzultace s různými osobami

 

VI. Praktický význam dosaženého výsledku

Praktický význam dosaženého výsledku vidím ve vlastním ujasnění si procesu systematického myšlení i daného tématu,  a v případné možnosti využití tohoto textu dalšími osobami. 

 

 

 



[1]

V oblasti ekonomické vědy u nás je to (sáhneme-li trochu i do minulosti):

- Zelený, J.: O logické struktuře Marxova kapitálu. Praha. NČSAV 1962.

- Tenzer, O.: Úvod do metody myšlení pro ekonomy. Praha. Svoboda 1972.

- Tenzer, O. - Pstružina, K.: Svět moderního myšlení. Praha. Svoboda 1984.

- Černík, V.: Systém kategórií marxistickej dialektiky. Bratislava. Pravda 1984.

- Varadzin, F. - Březinová, O.: Hledání ve světě ekonomie. Praha. Professional Publishing 2003.

- Fajkus, B.: Filosofie a metodologie vědy. Praha Academia 2005.

[2]

O tom, jak proces rozvíjení teorie, jejích aplikací i uplatnění v procesu výuky probíhá se může zájemce dozvědět z následujících www stránek:

- www.valencik.cz/marathon (elektronický časopis, dvouměsíčník, v němž jsou průběžně publikovány dosažené výsledky),

- www.isea-cz.org (výsledky týmu pracujícího pod vedením P. Matějů, který využívá některé výsledky teoretického řešení problematiky ekonomie produktivní spotřeby a sociálního investování při reformě systémů sociálního investování a pojištění),

- www.vsfs.cz → Věda a výzkum → Teoretický seminář Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování (výsledky dosažené v týmové práci na Vysoké škole finanční a správní).

Pokud jde o publikace jedná se zejména o následující:

Valenčík, R. Rozšířený koncept všeobecné ekonomické efektivnosti. In: Politická ekonomie 1/2004.

Valenčík, R. Ekonomie produktivní spotřeby, Praha, Vysoká škola finanční a správní, 2003. ISBN 80-86754-07‑3.

Valenčík, R.: Ekonomie - Jak ji chápat a k čemu je? (Doplňující text ke studiu mikroekonomie na magisterském stupni). Praha, EUPRES 2004. ISBN: 80-867-20-0.

 

[3]

V prvním přiblížení si můžeme metodu úplného výčtu přiblížit takto:

- Klademe si otázku, jaké má příčiny nějaký jev, jaké faktory působí v určité oblasti, co vše může ovlivnit vývoj v určité oblasti, co vše lze využít apod.

- Snažíme se zpracovat co nejúplnější výčet výše uvedeného.

- Návazně na to a průběžně se snažíme výše uvedené utřídit tak, abychom co nejvíce zachytili vzájemnou souvislost mezi nalezenými příčinami, faktory, vlivy apod.

[4]

Nové se objevuje nejdříve v podobě interpretace dříve neinterpretovatelného. Zatímco dříve platilo jen "A je B" (a to dávalo našemu poznání určitost, nemuseli jsme se obávat, že se setkáme s případem, kdy platí "A je ne-B"), platí nyní i "A je ne-B". Tato situace platí jen přechodně, protože současně nalézáme podmínky, za nichž platí "A je B" a podmínky, za nichž platí "A je ne-B". Existence rozporu v pojmech při přechodu od předcházejícího poznání k novému byla povšimnuta v řadě koncepcí, mj. i v souvislosti s dialektikou jako učením o rozporech a rozpornosti světa. Dialektika prošla řadou vývojových stádií (od antické, která navazovala na sofisty, přes Hegelovu až po Marxovo pojetí a jeho marxistickou kanonizaci). Vzhledem k tomu, že nebyl operacionalizován proces vstupu nového poznání do stávajícího systému poznání, došlo ke vzniku různých mýtů - Hegel považoval vznik rozporů za projev vývoje Absolutního Ducha, marxistická dialektika viděla rozpory ve všem a z toho vyvozovala i existenci třídních rozporů ve společnosti. Existence rozporu v pojmových určeních po přechodnou dobu ve skutečnosti neznamená nic jiného než to, že naše poznání je vždy jen přibližným vyjádřením reality.

[5]

Zablokování hledání přesahů:

Významným a častým fenoménem pojmového poznání je zablokování hledání přesahu. "Vše ,co se má tak a tak, se může mít jinak." - Platí obecně a vždy. Velké procento lidí (cca 90 %) má všem ve svém vědomí ustálený a vědomě pěstovaný  stereotyp ("nedotknutelné nepodmíněné"). Něco, na co si "nenechá sáhnout". To se vyznačuje:

* Zablokováním hledání přesahů (je považováno za absolutní, jednou provždy dané a nezpochybnitelné).

* Odmítáním všeho, co by (byť oklikou) k interpretaci přesahu vedlo.

Konkrétní formy zablokování hledání přesahu (nezpochybnitelného a chráněného) mohou mít původ:

* V náboženské víře.

* V politickém přesvědčení.

* Ve stereotypu vzniklém výchovou.

* Ve stereotypu nabytém v rámci životních zkušeností.

* Ve stereotypu vzniklém v rámci odborného růstu.

* V místním, kulturním či kmenovém zvyku.

Blok rozvoje pojmového poznání bezprostředně souvisí s vytvářením toho typu sociálních sítí:

* kterým se člověk podřizuje,

* které s ním dokážou manipulovat,

* které ho ovládají,

* které nad ním mají reálnou moc.

Bloky výše popsaného typu jsou hluboce zakořeněné v myšlení lidí. Nejen v rovině evidovaných kroků myšlení, ale i v rovině spontánního (neuvědomovaného myšlení) je blokováno generování a interpretace všech určení, které by mohly k příslušnému přesahu vést.

Rovněž v komunikaci jsou podvědomě identifikovány všechny prvky vedoucí k možnému přesahu, což způsobuje poruchy komunikace, vytváří averze, někdy se projevuje až agresivitou.

Pojmové poznání umožňuje realizovat všeobecně zprostředkující činnost., tj. uvádět do vzájemných zprostředkování procesy probíhající v našem prostředí. V tom je jeho smysl a síla (jedná se totiž o nejúčinnější formu působení na prostředí). Právě schopnost realizovat všeobecně zprostředkující činnost na základě (pojmového) poznání je tím, co dělá člověka člověkem. Tím, že se člověk omezuje v této všeobecnosti (univerzalitě), a to právě v každé oblasti, kde vzniká blok přesahu,tím v dané oblasti přestává být člověkem a stává se pouhým nástrojem (pro někoho jiného).

Jedním z pohledů na metody systematického myšlení, k jejichž poznání a vycvičení slouží tento materiál, kde mj. zdůrazňujeme význam přesahů, je jeho role jako svého druhu "antivirového programu", který umožňuje naše myšlení vyčistit od všech bloků, tj. toho, co blokuje naši schopnost přesahu. Tyto bloky fungují jako svého druhu "trojské koně",

které přifázují člověka k poziční síti. Ta jej změní v pouhý nástroj manipulace. Blok bránící přesahu se v hlavě člověka usadí a "zapouzdří", přitom tak, že aktivně brání všem spontánním i vědomým aktivitám, které by vedly k formulování přesahu či nalezení jeho interpretace.