MARATHON

Internet: http://valencik.cz/marathon

http://misc.eunet.cz/marathon

 

Vydává:

Radim Valenčík

jménem Otevřené společnosti příznivců

časopisu MARATHON

 

Vychází od listopadu 1996

 

Registrační značka: MK ČR 7785

 

ISSN 1211-8591

 

 

 

Redigují:

Jaromír Beringer

e-mail: beringer@kfi.zcu.cz

Vladimír Prorok

e-mail: prorok@vse.cz

Pavel Sirůček

e-mail: sirucek@vse.cz

Radim Valenčík (224933149)

e-mail: valencik@cbox.cz

 

Redakce a administrace:

Radim Valenčík, Ostrovní 16

110 00 Praha 1

tel.: 224933149

e-mail: valencik@cbox.cz

 


 

 

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz

 

 

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 6/2006. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (2/2006) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. března 2006.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

 

 

1. Úvodní poznámka

 

První letošní číslo v jubilejním roce (10. ročník časopisu) obsahuje první změny směrem k nové koncepci. Ke všem uveřejněným materiálům jsou přiložena hodnocení. To zvýšilo nejen kvalitu, ale i vnitřní dynamiku obsahu. Možná, že někdy až moc. V tom smyslu, že recenzenti se tak vžili do své role, že místu hodnocení dodali vlastní pojednání problému. Ale i to je přínosem. Bylo by však vhodné, aby každý z posuzujících se snažil o maximální úspornost vyjádření a pokud polemizuje, tak s tím, co považuje za nejdůležitější. Takto vznikla např. velmi zajímavá polemika Valenčík - Sirůček; bylo by ovšem vhodné, aby na ni reagovali další účastníci, jinak by ztrácela na zajímavosti.

V důsledku překročení očekávaného rozsahu hodnotících materiálů jsme museli některé příspěvky krátit. Nejvíce to postihlo pracovní verzi diplomové práce I. Merhautové. Dostalo se jen na teoretický úvod. Další zajímavé a obsahově významné části však zveřejníme v dalším čísle. Dále byly podstatně kráceny některé pasáže Průvodce materiály zpracovanými při řešení grantového projektu GA ČR Lidský kapitál a investice do vzdělání. Většina z toho, co bylo vynecháno, však byla uveřejněna již dříve. Bohužel se nedostalo na důležitý materiál o struktuře investičních příležitostí, který je dokončen, ale rovněž musí počkat do dalšího čísla.

Recenze či ohlasy na jednotlivé příspěvky jsou uvedeny podtrženě se jménem autora. Některým dali recenzenti příhodný název, což se ukazuje jako přínosné.

Nyní připravujeme další zlepšení:

- Paralelní verzi časopisu v podobě interaktivního redakčního systému, do kterého bude možné vkládat příspěvky a reakce na ně. To nejlepší, co takto vznikne, pak dáme do standardní současné (ovšem ještě vylepšené) podoby.

-  Vytvoření širšího redakčního okruhu a jeho setkání při přípravě dalšího čísla s dostatečným předstihem, aby výběr materiálů byl vyvážený a reprezentativní.

 

 

 

2. Hlavní materiály

 

Věc o sobě a problém metafyziky (i postmoderní)

 

Michal Jamný

 

„Věc o sobě“ je popelkou filozofické tradice 19. a 20. stol. Myslitelé až po současnost se k ní stavěli odmítavě; v očích mnohých byla jakýmsi posledním vzepětím zásvětí (metafyziky) v pokusu o založení poznání. S největší razancí proti ní vystupují Friedrich Nietzsche a Edmund Husserl. A snad z toho důvodu je překvapivé, že autor, jenž na sebe nechal působit odkazy obou myslitelů – Martin Heidegger – nabídne nové čtení, které nebude věc o sobě odmítat, ale jí dá aktuální „pozitivní“ rozměr. Veden kantovskou snahou o nalezení základu pro metafyziku se ujímá tohoto „zásvětného rezidua koperníkovského obratu“ a poukáže na něj jako na nepostradatelnou podmínku veškerého myšlení.

 

Heidegger a problém metafyziky

V knize s příznačným označení „Kant a problém metafyziky“ (přeloženo v r. 2004) interpretuje Husserlův nástupce na postu rektora ve Freiburgu jím zavrženou opozici jev – věc o sobě jako vztah mezi předmětem (Gegenstand) a vznikáním (Entstand). Heidegger spolu s Kantem rozumí pod pojmem „předmět“ takový pohled na jsoucno, který jej ukazuje jako něco k člověku přistupující „zvnějšku“. Není dílem spontaneity poznání, ale je následkem průběhu afikování tím, čím člověk sám není. Z toho důvodu Heidegger určil lidské jsoucno jako bytí ve světě – tj. jsoucno vždy už transcendentně vpletené do věcí (bytí u). Specificky lidským přístupem ke světu tak není žádná absolutní subjektivita, ale na receptivitě založený konečný pobyt.

Proti takto limitovanému poznání je postaven jiný přístup ke jsoucímu, který Heidegger spolu s Kantem nazývá Entstand – vznikání, příp. vyvstávání. Zde je jsoucno zachyceno jako moment vlastní tvorby na poli absolutního subjektu (ab-solut – osamocený), který již nemá žádné „oproti“ (onticky transcendentní předmět), ale bytí věci uzavírá okruhem imanentní spontaneity. Žádné rozvažování spolu s kategoriemi nemusí přispěchat na pomoc takovému názoru, veškerá jsoucnost je uzavřena v totalitě (nekonečné) tvorby.

Heidegger přijmutím naznačeného rozlišení neprovádí navzdory Husserlovu a Nietzschovu názoru filozofickou sebevraždu – postulováním dvou typů jsoucna – jednoho, které je nám přístupné v názoru, jako jev; druhého, jež lze postihnout pouze nějakým snad mysteriózním rozumem. Nýbrž hledá základ, který by mu umožnil spojit fundamentální ontologii s dějinami metafyziky, čímž by metafyzice nabídl věrohodný základ, na jehož absenci s takovou vytrvalostí upozorňoval největší z epigonů 19. stol.: Nietzschovým řešením však bylo metafyziku odmítnout jako nepravdivou, neboť neustále popírala základní opci lidské existence – a tou je právě její konečnost. Naproti tomu se rodák z Meßkirchu pokusil o udržitelnost metafyziky i za této podmínky: Jinými slovy začal u receptivity (Gegen-stand) – ona je oním specificky lidským přístupem k poznání, neboť plně respektuje omezenost a konečnost lidského poznání. Před takovým pohledem se nyní otevře svět jevů. S odmítnutím všech zásvětí (Boha, transcendentální subjektivity, věci o sobě v kantovském smyslu) je jev jediným přípustným polem průzkumu. A pokud není možné jít za jev, nezbývá, než dorazit na jeho samotnou hranici – totiž poodkrýt vlastní fenomenalitu fenoménu, tj. zodpovědět (či snad spíše položit) otázku, co umožňuje jevení se jevu. Věc o sobě už neoznačuje nějaké jsoucno za hranicemi lidského světa, ale samotnou jeho hranici. Jedná se o „místo“, které je opuštěno jsoucím, kde panuje Nicota, ale ne ve smyslu popření jsoucna, ale nicota, která je „schránou bytí“, a která nechává všechno jsoucí být: Ent-stand představuje vy –vstávání jsoucího. Heidegger označuje tento význačný „okamžik“ jako dění „ontologické diference“ – jako uskutečňování rozdílu mezi jsoucím a ne-jsoucím, totiž děním toho, co veškerou jsoucnost teprve umožňuje. Tím se dostává pojmu bytí zpět jeho slovesný charakter a jasně jej odlišuje od veškerého jsoucna (ať už jednotlivého, či sumy jsoucího). Bytí je právě ono ne-jsoucí. (Není určitým tím či oním, ale dějícím se základem všeho). Takto interpretována věc o sobě tedy neoznačuje nějaké jiné jsoucí, ale jiný pohled na jsoucno – pohled na ně z hlediska možnosti jeho bytí.

 

Dějiny bytí: metafyzika

Avšak tato zkušenost zůstala celým dějinám filozofie skryta. I když zde vždy existoval jistý pojem bytí, nejednalo o poznání ontologické v pravém smyslu, neboť toto ÓN nebylo interpretováno z jeho být, nýbrž vždy z jistého jsoucího. Tím vlastní rozměr pojmu Entstand zůstal skryt a namísto toho se hledala metafyzika po NĚČEM, co dává vzniknout (Ent-stehen). Už u Thaleta je arché vyložen s ohledem na určité jsoucno: vodu, která je otcem všeho – živého i neživého. Vzduch, apeiron, atomoi jsou pak jiná označení pro tuto zapomenutost bytí.

Snad význačným pokusem o přiblížení se fundamentálnímu tázání je Platonův a Aristotelův způsob myšlení, které v pojmech idejí a kategorií otevírá zkoumání jsoucnosti jsoucího (= možnost jevení se jevu); avšak nově příchozí filozofie na ně navazující nepochopila hloubku a smělost jejich myšlení.

Křesťanské myšlení zcela kapitulovalo na otázku bytí jako bytí, neboť navrací tento pojem do okruhu jsoucího: Entstand se stalo synonymem pro creatio a slovesné „být“ je zapomenuto ve prospěch substantiva „Bůh“.

„Nový věk“ vstupuje na jeviště dějin s ostrým skepticismem, ne však vůči podmínkám lidského bytí. Kritika je namířena pouze proti někdejšímu realismu, jehož neproblematičnost pro středověk vyplývala ze stvoření světa pravdivým Bohem. O to méně pochyb se dotklo samotné lidské existence: Cogito ergo sum. Naopak neotřesená půda lidského ega nabude nebývalé sebejistoty. Její působnost se natolik rozšíří, že během jednoho století bude s to zcela vystřídat středověkého kreátora. Problém „vznikání“ už není podřízen spontaneitě  božského názoru, ale věčné platnosti matematiky, a tím i (lidské) vědecké racionality. Centrálním bodem se stává člověk – ale ne v podobě konečného, receptivního poznání, nýbrž přes všechny hranice rozptýlené absolutní subjektivity.

Teprve Nietzschův pronikavý pohled rozkryl ve všech vědeckých pravdách a vznešených ideálech lidskou svévoli. Metafyzika se dostává do stádia bolestné agonie – žádné zásvětí, pouze vůle k moci. Problém dva a půl tisíce let staré filozofie však nelze vyřešit jejím popřením: nihil označit za nejposlednější pravdu a pojmy jsoucno, bytí, kategorie,... odevzdat do područí vševládnoucí vůle a říše hodnot. Proto i když metafyzika v této podobě zakouší svoji nejextrémnější polohu – sebepopření – stále zůstává v zajetí téhož rozvrhu: výkladu věci o sobě ze vznikání, tj. interpretace bytí z určitého jsoucího: „hodnoty“ – „Všechno bytí je následkem rozvržení hodnot“.

Poněkud anachronickým se proto může jevit i Husserlův pohled, který konstruuje na poli lidského poznání takovou půdu, která je zcela zproštěná konečnosti, a tím i receptivity. Jejím údělem je absolutní spontaneita tvorby všeho, co je; (je základem jak imanentního tak také transcendentního).

Až v této chvíli, ne dříve, se může filozofie navrátit tázavě k sobě samé a začít se pátrat po vlastních možnostech. Složité cesty metafyziky ji nasměrovali k otázce po jejím základu. A teprve nyní se může projasnit horizont bytí jako bytí, tedy Entstand pojat v jeho slovesném významu: vy-vstávat.

 

Problém bytí v „lidském parku“ – příklad postmoderního myšlení

Současná filozofie vidí v Heideggerově myšlení velký inspirační zdroj. Foucault, Derrida, Sloterdijk patří k těm nejvíce citovaným autorům, pro které se pojmy světlina, bytí... staly neodmyslitelnou součástí filozofického slovníku. Postmoderní mudrc se však nemůže spokojit s pouhým rozvíjením jednoho myšlenkového odkazu – ale, jak říká Rorty, jeho největším úkolem je originalita. A proto se příliš často děje, že se propojuje spolu nespojitelné. V případě Petera Sloterdijka byla Heideggerova fundamentální ontologie obtěžkána vůlí k moci, proti která někdejší freiburgský rektor s takovou horlivostí vystupoval. Sloterdijkova slavná řeč na zámku v Elmau „Die Regeln für den Menschenpark“ (1999) je takového eklekticismu nejlepším dokladem.

Tento text si bere na paškál mimo jiné i Heideggerův pojem světliny. Ve svém originálním (heideggerovoském) pojetí vyjadřuje světlina určitý topos – místo, na jehož půdě se děje ontologická diference – Entstand. Po-byt (jako prostor světliny) je lokalitou vhodnou pro projasnění dění bytí: vy-vstávání. Jedná se zde o čistě ontologický přístup ke jsoucímu. A v této perspektivě se stává člověk pastýřem bytí: jeho predispozice k zakoušení bytí jako bytí jej předurčuje k péči o bytí. Jeho sluch musí být neustále přikloněn volání Nicoty, onomu hlasu, který ve svém mlčení je otcem všeho, co jest. Jeho mlčení má jasnou promluvu: říká, že jsoucí JE. Bytí už není samozřejmostí, ale darem, který se přijímá. A připravenost k přijetí tohoto daru činí z člověka tu nejhumánnější bytost – protože v ní přebírá svoji vlastní podstatu, své nejvlastnější lidství. Osudem světa tak není vůle k moci, ale neustálá otevřenost k jeho bytí. Podstatná rozhodnutí se neudávají v režii (Nad-)člověka, nýbrž v naslouchání tiché promluvě přivráceného bytí člověku. – tolik „Dopis o Humanismu“ (1946) od Martina Heideggera.

V očích rektora univerzity v Karlsruhe se však takovéto pastýřství stalo anachronismem, neboť je založeno na tradičním konceptu humanismu jako přátelství. („Knihy jsou tlusté dopisy přátelům“ – proto humanizace světa se kdysi ubírala cestou přátelských poselství. Humanitas je konceptem pedagogického přátelství mezi staršími a mladšími generacemi dějící se formou literární korespondence). I když v Heideggerově případě se jedná o nepřímé přátelství mezi pastýři bytí, ti jsou svázáni pouze hlasem volajícího bytí. Přesto však v období, kdy kniha ztratila pozici význačného humanizujícího prostředku, nemůže ani tato koncepce ontologického přátelství být dostačující k odvrácení sílících „bestializačních“ vlivů ve společnosti.

První počátek (Entstand) je proto za této nově vzniklé situace třeba - podle Sloterdijka - hledat v ontické sféře. Ontologická světlina musí být založena v „reálných dějinách“ světliny. Na podkladě evoluční teorie se filozof vrací k člověku v preliterárním stádiu a poukazuje na jeho bezbrannost a nehotovost. Mluví o něm jako o „nehotovém zvířeti“, které „ztroskotalo ve své animalitas“. Bezbrannost takovéhoto „brzo-rozence“ má zapotřebí jisté kompenzace. Chybějící obranyschopnost v přirozeném prostředí (Umwelt) mu nahradí domov, kultura – jeho druhá, umělá příroda (Welt). Proto ten, který neuspěl ve své animalitě se pokouší o prosazení v oblasti humanity. Teplé a ochranné zdi domova poprvé umožní nějakému biologickému druhu zakoušení dlouhé chvíle, tj. prostor pro schólé – a tedy i teória. Heideggerův pojem Vy-vstávání (Entstand) je „hlouběji“ zakotven v ontických dějinách („vznikání“ – Entstand) biologického druhu člověk, je jeho následkem. 

V revitalizaci „anachronní“ světliny s přihlédnutím k jejím „reálným dějinám“ se dostává Sloterdijkovi do ruky zbraň, která mnohonásobně zvýší akceschopnost „vyprázdněné“  heideggerovské filozofie v otázce záchrany kultury. Za vodítko nové humanizace nevolí již filozof osvědčenou humanitas coby pastýřství bytí, ale právě Heideggerem zatracovanou animalitas. Jedná se o návrat k zapomenutému lidskému tělu. (Zapomenutost bytí nemá tak katastrofální důsledky pro člověka jako právě zapomenutost vlastní tělesnosti – praví Sloterdijk). A tak prostředkem k odbourání sílící bestializace může být  pouze stěží jakýkoliv literární pokus, ale spíše se nabízí zásah do genomu: prenatální selekce a optimalizace (Nejedná se však o nějakou preskripci ze strany autor, ale spíše o otázku, která vyvstává tváří tvář vývoji jednak vědeckému – avšak na druhou stranu i společenskému. Srv. autorův Doslov). Logocentrismus tak nemusí být jediným prostředkem humanizace; lze uvažovat i o využití genových technologií. Novější výzkumy ukazují, že nejen fyziologické vlastnosti, ale i charakterové predispozice by bylo možné upravovat. A po nietzschovském obratu k pozemskosti už nemůžeme spoléhat na zásah nějakého Boha, ale je třeba aktivně vstoupit do světového dění a začít určovat jeho směr...

Jedná se bezpochyby z úst Sloterdijkových o argumenty, nad kterými nelze mávnout rukou – už jenom z důvodu reálné existence těchto technologií. Filozofie nemůže přehlížet jejich potenciality; zároveň musí být i vnímavá k rizikům, která z nich plynou. Proto nezbývá než mnohdy beletristický jindy přírovědný a snad i filozofický diskurz Sloterdijkovy promluvy podrobit kritice.

Jak stavba textu naznačuje – tak čerpá svůj základ pro kritiku Heideggerova pojetí světliny především z nietzschovské antropologie, jejímž zdrojem jsou celé dějiny metafyziky až po Darwina. Bezesporu velkou Nietzschovou zásluhou je poukázání na limity metafyziky – jako vědy, jež postavila své stavby na písku, stavby, které postrádají smysluplný základ. Na této křižovatce je možné vykročit dvojím směrem: 1) Všechno podvolit vůli k moci – jako jedinému smysluplnému základu uvnitř nesmyslnosti. 2) Pokusit se přece jenom najít základ jsoucího v něm samém (v bytí „ontologické diference“).

Pro dnešního člověka je mnohem snáze přijatelná první stezka. Posledním výběžkem vůle k moci – jak praví Heidegger – je technika. Ta představuje extrémní zapomenutost vlastní podstaty člověka. Je nástrojem, jak podřídit imanenci subjektu vše, co je mu ze své podstaty vnější. (Dilthey např. popisuje vnější jsoucno pomocí kategorie odporu; technika je způsob jeho překonání a tedy způsobem, jak vstřebávat svět). Entstand viděn touto optikou přestává být fenomenalitou fenoménu (vy-vstávání jsoucna), ale spontaneitou omnipotentního subjektu. Celý svět je postižen antropomorfizací.

Sloterdijkova filozofie, jak se domnívám, navazuje na tuto linii myšlení, když uvažuje možnost použití genových technologií při kulturní optimalizaci lidského jedince. Nezdá se mi  být proto věrohodná jeho proklamace o kritickém postoji vůči novověku a modernitě, ale spíše v extrémní poloze u něj (stejně jako u Nietzscheho) dochází k opětovné zapomenutosti lidské podstaty. Má-li se stát člověk člověkem programovatelný – a to je jedno za jakým cílem – znamená to zbořit základní apriori lidské existence (které je stejně závazné pro Heideggera jakož i pro Sloterdijka), totiž bytí v receptivitě a propustit jej do oblasti nekonečné (absolutní) spontaneity tvorby.

Důsledky takového počínání již můžeme pociťovat dnes: Techné zmocňující se celku jsoucího iniciuje neustálý exodus lidského z okruhu světa, žene jej do jakési nové diaspory („mezi světy“) a činí tak životní prostor systémům. Proto již dnes se člověk nemůže s věcmi setkávat (Gegen-stand), či dokonce je pociťovat v jejich darování se (Ent-stand), ale všude naráží na zdi vědeckých interpretací každé z nich. Tak postupující antropomorfizace (=expandované lidství) nepřispívá k humanizaci světa, ale naopak k jeho vzdalování se člověku.(Sociologické pojmy: politizace každodennosti, vzrůstající závislost na vědách, rizika plynoucí z moderní produkce... nevyjadřují nic jiného). Je proto přinejmenším nefilozofické se domnívat, že úpadek kultury lze kompenzovat rekultivací hmoty (materie lidského těla). Nelze léčit chorobu posilováním přítomnosti zdrojů nákazy.

Přes všechny tyto námitky je nutné vyzdvihnout Sloterdijkovu snahu vnést do okruhu Heideggerova myšlení problematiku tělesnosti. A snad může být i uvedena Adornova myšlenka (srv. „Negative Dialektik“), že právě přehlížení tělesnosti mohlo zavést fundamentální ontologii až k jakési latentní legitimizaci smrti v koncentračních táborech. Smrt prožitá v předběhu ke smrti (ontologie) dostatečně otupila hrot bolesti páchaný na skutečném (ontickém) těle. Nicméně toto nedává Sloterdijkovi právo k obhajobě nové selekce a genové manipulace. Proto taky postmoderní pokus o založení ontologična v ontických dějinách není v tomto smyslu zcela věrohodný. Zakládá novou ne-zásvětnou, přesto však absolutní metafyziku, (absolutní - co do rozsahu možností expanzivity lidského subjektu).

                                                                                        ***

Immanuel Kant vložil do věci o sobě obrovské potence. Trvalo však 150 let, než je někdo byl schopen vytěžit k skutečnému založení metafyziky – a tak významně pokročit v Kantově projektu. Ent-stand se ukázal být kategorií vhodnou k postižení jak samotné možnosti poznání, tak také pojmem jednotícím všechny metafyzické koncepty, postmoderní nevyjímaje. Zároveň vede člověka k porozumění základní uzpůsobenosti jeho subjektivity a možností poznání: konečnost, která je závislá na receptivitě (Gegen-stand), a tím mu dává i návod k její aplikaci, jenž je tolik potřebný ve společnosti, která si říká „riziková“ (U.Beck, A. Giddens).  

 

 

Kantova metafyzika jako program do budoucna (R. Bedretdinov)

 

 „Kritika čistého rozumu“ uzavírá kritické období I.Kanta. Kritická práce tím skončila, pole je již vyčištěno od plevel, může být zaseto a přinášet úrodu. Kant ví, který strom by měl vzklíčit - je to pozitivní základy metafyziky jako koruny světové moudrosti, lidské kultury a lidského rozumu.

Termín „metafyzika“ následovně zkompromituje G. F. W. Hegel tvrzením, že je to zkostnatělé myšlení vyvozující své závěry pouze na základě formální logiky. Podle Kanta metafyzika je bohužel bezbranná proti smyšlenkám a lžím, nemá prostředky odhalit falešné vědomí tak, jak to dovedou přírodní vědy. Proto dosud metafyzika postrádala statut vědy. Ovšem nyní všechno může změnit a metafyzika se stane vědou.

 Předmětem metafyziky není vnější svět (což je nevýhoda ostatních věd), ale samotný rozum, který si ujasnil své schopnosti a potence. Tímto tvrzením Kant otevírá Pondořinu skříňku a metafyzika zrozená na nových základech byla venku .

Toto Kantovo optimistické přesvědčení sdíli i autor článku Michal Jamný (dál pouze autor), který píše, že „se rodák z Meßkirchu pokusil o udržitelnost metafyziky…“ V pojetí M. Heideggera metafyzika je zdrojem veškeré současné evropské kultury Je to nejen způsob uvažování, ale zároveň zvláštnost mezilidských vztahů v určitém historickém období. Je to způsob vnímání světa jako předmětu (Gegenstand). Zde Heidegger používá oblíbenou etymologickou jazykovou analýzu: býti je něco, co stoji oproti člověku – gegen-ständliche. Dokonce sama sebe člověk začíná reflektovat jako objekt, objektivní bytí.

Klasická metafyzika hledala smysl bytí a zkoumala existující bytí. Vývoj klasické metafyziky dospěl ve svém vývoji k nihilismu F. Nietscheho. Podle Heideggera to není náhoda. Nihilismus je odplata za to, že původcem evropského myšlení je zapomnění na bytí. Člověk není s to pochopit smysl bytí, nemůže být ani podmanitelem bytí, nýbrž pouze jeho pastýřem a ochráncem. Lidstvo musí překonat nihilismus a starou metafyziku. Na tom je závislý i osud celého druhu homo sapiens. Tajemství bytí odhaluje jazyk, poetický jazyk „Jazyk je dům bytí“. Člověk musí umět vnímat bytí, odevzdávat se (Gelassenheit) mu.

Heideggerovo pojetí metafyziky má nádech optimismu a romantismu zároveň. Otevírá před lidstvem zářivou perspektivu rozvoje lidského ducha. Poněkud jiné momenty nacházíme v postmoderní literatuře. V tomto ohledu lze souhlasit s autorovou kritikou postmoderních interpretaci dalšího rozvoje metafyziky na základě genové selekce a manipulace (extremní stanovisko).

 

Nahoru  

   

Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel

 

František Neužil

Josef Heller

 

Na počátku našeho uvažování byla slova. A to ne slova ledajaká, ale následující slova Karla Marxe z druhého svazku jeho „Grundrissů“:

„Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času - jak se to jeví z hlediska buržoasní ekonomie“ (K. Marx:Rukopisy „Grundrisse“, sv.II, Svoboda, Praha 1974, str.343.)

Jak rozumět jádru Marxovy myšlenky, totiž konstatování o produkci fixního kapitálu, kterým je sám člověk?

Na trnité cestě k pochopení této metodologicky významné Marxovy poznámky je třeba se zastavit u jiné významné myšlenky a pojmu všeobecné práce, resp. „všeobecná produktivní síla lidské hlavy“.

V Grundrissech totiž Marx podotýká, že „tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působnost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku technologie, čili aplikace této vědy ve výrobě“ (tamtéž, str.335). Ve třetím díle Kapitálu se Marx zmiňuje o tom, že „je třeba rozlišovat mezi všeobecnou prací a společnou prací. Obě hrají svou úlohu ve výrobním procesu, přecházejí jedna v druhou, ale obě se také liší. Všeobecná práce je každá vědecká práce, každý objev, každý vynález. Je podmíněna jednak kooperací současníků, jednak využíváním prací předchůdců. Společná práce předpokládá bezprostřední kooperaci jednotlivců“. (K. Marx : Kapitál III - 1; Sebrané spisy sv. 25., část 1.; Svoboda, Praha 1989, str. 119.) Ve strojích a výrobní technice účinkují přírodní živly, síly a zákonitosti v podobě účelné pro člověka, a tak všeobecná práce naplňuje Descartesovu vizi, jak se lidé stanou „jakoby pány a vládci přírody“ (R. Descartes: Rozprava o metodě; Praha 1947, str. 68.)

Procesy, které K. Marx vyvozuje a předjímá z dobové reality, my dnes můžeme sledovat s určitým nadhledem 21. století a můžeme je i určitým způsobem etapizovat.

Určitou první etapu představoval klasický industriální kapitalismus, který zkoumali Marx a Lenin. Všeobecná práce má podobu strojů a technologických výrobních procesů, které ovládají pracovní rytmus dělníka s neúprosností přírodního zákona. Proto mohou hrát stroje sociálně ekonomickou úlohu konstantního kapitálu, který vysává nadhodnotu z živé a bezprostřední práce dělníka. Z toho plyne i nutná - a relativně pokroková - společenská role buržoazie jako třídy akumulující do výrobních prostředků. Ty jsou produktem práce vědců, konstruktérů a inženýrů, kteří většinou vstupují do ekonomických procesů v sociálně ekonomické, vlastnické roli soukromovlastnických malovýrobců. Jejich práce není produktivní pro kapitál, ale její výsledky jsou kapitálem nakupovány jako jiné zboží. Pokud ovšem tento vědecko-inženýrský personál vystupuje v roli námezdní pracovní síly (zpočátku velmi nepočetné), představuje součást tzv. souhrnného pracovníka, rozděleného dělbou práce, a po sociálně ekonomické stránce je pro kapitál bezprostředně produktivní. Podle Marxových kriterií tvoří dokonce tento personál (bez řídících pracovníků) součást dělnické třídy.

Klasický kapitál neustále zkracuje podřízením živé práce práci mrtvé pracovní dobu nutnou a tím produkuje volný čas, zároveň však tento volný čas neustále přeměňuje v nadpráci a nadhodnotu, nemluvě už o tom, že jej promrhává existencí rezervních armád nezaměstnaných.

Druhou etapu představuje „postmoderní“ kapitalismus, jehož logiku naznačuje Marx v „Grundrissech“. Všeobecná práce má nejen zvěcnělou podobu, nositelem všeobecné práce se stává i konkrétní, živá a bezprostřední práce každého pracovníka - práce společná, tedy různým způsobem specializovaná, koordinovaná a kooperovaná. Práce vědců, inženýrů a konstruktérů se stává masově přímo a bezprostředně produktivní pro kapitál. Zmínění pracovníci hrají v bezprostředním výrobním procesu vlastnicko-třídní funkci „cognitariátního“ (znalostního) proletariátu. Vědecky kvalifikovaná práce je práce všeobecná v nejvyšším stupni dokonalosti. Práce všeobecná se klade jako práce společná v „továrnách“ na vědecké poznatky, v nichž se rozvíjí základní a aplikovaný výzkum i výrobně technická a technologická aplikace vědeckého poznání přírodních zákonů.

Všeobecná práce nabývá v této etapě nové podoby. Spočívá v překonání hranice mezi pracovní dobou a volným časem. Patří ke zvláštnostem vědecké práce jako práce konkrétní a živé, že vědec přemýšlí nad svým problémem podvědomě, i když spí - chemik Kekule prý objevil strukturní vzorec molekuly benzenu právě ve spánku. Ke kultivaci pracovní schopnosti člověka přispívá mnohostranná kultivace lidské osobnosti jako takové rozvíjející se ve volném čase, včetně takových stránek, které mají na první pohled od výrobní činnosti značný odstup, jako je vzdělání, umění, rodinné vztahy, sexuální vztahy, sport apod.

Za podmínek, kdy se prolamuje rozdíl mezi volným časem a pracovní dobou (což je možné jen při tvořivé vědecké práci), kapitalista, který zaplatil klasickou taxu odpovídající reprodukci pracovní síly, byť i v nové historické dimenzi, získává zdarma obrovský tvůrčí potenciál volného času, což má stejný efekt, jako kdyby si bezplatně přivlastnil x dalších hodin pracovní doby. Navíc značnou část tohoto času může velmi efektivně využívat tím, že rozvine podnikání v oblasti vzdělávání i různých služeb, ve kterém mu sami vykořisťování cognitariátní dělníci budou platit ze své hodnoty pracovní síly nemalé částky na další zvyšování kvalifikace, zdravotní údržbu, ochranu zdraví či kulturu.

V tomto smyslu lze hovořit o tom, že kapitál se může při vykořisťování všeobecné práce jakoby vrátit do období, kdy základní metodou výroby nadhodnoty byla produkce absolutní nadhodnoty na základě růstu pracovní doby nutné, cestou prodlužování pracovní doby. Všeobecná práce kladená jako práce konkrétní, živá, bezprostřední a společná spočívá v přeměně volného času v rozhodující formu společenského bohatství a využívání volného času pro rozvíjení lidských schopností. Je to především v profesně zaměstnanecké stránce společenské strukturace, kde dochází k přechodu od částečného, dělbou práce rozkouskovaného pracovníka k pracovníku „scelenému“, zbavenému navíc mnoha člověka nedůstojných a zbytečně omezujících praktik obsluhy stroje. Je to ale i v oblasti sociálně ekonomické, kde se otevírá časový prostor i technicko-profesní možnosti pro spojování pracovních a vlastnických aktivit, pro rozvíjení vlastnické spoluúčasti zaměstnanců.

Stane-li se všeobecná práce v nejvyšším stupni dokonalosti - tedy práce „cognitariátního“ proletariátu - objektem kapitalistického vykořisťování, nastává složitý a rozporný proces. Na jedné straně jakoby se pouze reprodukovalo podřízení živé a konkrétní práce práci mrtvé, zvěcnělé: počítač si podřizuje konkrétní živou práci „sceleného“ vědeckého dělníka stejně, jako si stroj klasického typu podřizoval práci klasického částečného industriálního dělníka. Ani tvořivou vědeckou práci nelze vykonávat bez toho, aby byl cognitariátní dělník připuštěn k složitým věcným systémům a technologiím, energetickým zdrojům apod. Tyto systémy jsou ale vlastnictvím kapitálu, který navíc kočuje po světě. Vytváří se nová forma podřízení práce kapitálu, která z čistě ekonomické sféry přesahuje do oblasti politické a psychologicko-morální. Chce-li se tvořivý cognitariátní dělník seberealizovat, musí přijímat dispozice kapitálu a následovat ho po světě proto, aby byl připuštěn k svému nutnému věcnému doplňku, v souladu s pohybem masy a míry zvláštního zisku. Vědecky kvalifikovaná pracovní síla zůstává nadále zdrojem zvláštní nadhodnoty, avšak vlastník této pracovní síly ztrácí ve světě globálních nadnárodních monopolů i formální možnost s tímto svým vlastnictvím svobodně disponovat. Jinak řečen: zbožím již není vědecky kvalifikovaná pracovní síla, nýbrž člověk - nositel této pracovní síly. Připoutáním vědecky kvalifikované pracovní síly - nositele všeobecné práce - tak „cognitariární“ kapitál napomáhá k vyčerpání funkčnosti buržoazního pojetí svobody lidské osobnosti.

Na druhé straně ale probíhá i zcela protichůdný proces. Likvidace nekvalifikované práce ve prospěch tvořivé „cognitariátní“ činnosti vytváří situaci obdobnou manufakturnímu stadiu kapitalismu. Kapitál sice může cognitariátního proletáře libovolně honit po světě, může využívat seberealizační (a také kariérové) motivace, kterou neměl dělník obsluhující stroj. Může provádět i určitou selekci podle míry „úrodnosti“ jednotlivého tvořivého pracovníka. Konec konců ho ovšem k výrobním prostředkům připustit musí, neboť jinak by nezískal mimořádnou nadhodnotu. Je s tímto dělníkem spojen pupeční šňůrou, a to tím těsněji, čím více mizí klasická industriální práce a cognitariátní dělník se stává hlavním zdrojem nadhodnoty a také nástrojem v konkurenčním boji. Zvláštní kvalifikace cognitariátního proletáře se však podobně jako u manufakturního dělníka stává účinným nástrojem boje s kapitalistou o mzdu i o pracovní dobu, tedy i o množství a kvalitu výstupů, které cognitariátní dělník s kultivovaným volným časem kapitalistovi přepustí. Musíme si totiž uvědomit, že jestliže v podmínkách, kdy cognitariátní činnost představuje určité privilegium v moři klasické industriální činnosti, se cognitariátní proletář podřizuje kapitalistovi mimovolně a dá se ukolébat takovými faktory, jako je vysoká mzda a určitá míra seberealizace a volnosti, úplně jiná situace nastává v éře, kdy je cognitariát hlavní vykořisťovanou silou a dospívá i k určitému uvědomění a organizovanosti.

Čím více tedy bude sílit „cognitariátní“ charakter kapitalismu bude kapitalista muset doplňovat klasické motivační mechanismy mechanismy jinými, kterými bude podíl na realizaci vlastnických funkcí, na řízení i na zisku. K realizaci tohoto mohou sloužit počítačové a informační technologie i globální komunikační sítě. Revolučně demokratické hnutí za socialismus může a musí využít těchto prvků hospodářské demokracie, které se nevyhnutelně budou rodit v lůně kapitalistického způsobu výroby.

Všeobecná práce jako každá vědecká práce, každý objev, každý vynález, je podmíněna jednak kooperací současníků, jednak využíváním práce předchůdců. Všeobecná práce „pracuje“ v bezprostředním výrobním procesu tak, že v něm působí celá předešlá historie vědeckého poznání a praktického ovládnutí výrobního oboru; přímý a bezprostřední výrobce zde vytváří formy společenství s předchozími generacemi výrobců, s celým lidstvem - a výsledek jeho práce se sám stává součástí historie. Všeobecná práce univerzalizuje člověka logicky i esteticky. Proto k obsahu živé konkrétní vědecké a inženýrsko-konstruktérské práce náleží i takové momenty jako obrazivá schopnost, fantazie, tvořivá racionální intuice atd. Člověk se stává nositelem a zosobněním všeobecné práce tím, že si aktivně osvojuje určitý výsek materiální a duchovní kultury lidstva, čímž roste hodnototvorný potenciál v užitné hodnotě kvalifikované pracovní síly. Osvojováním všeobecné práce povyšuje jednotlivec své individuální tvořivé schopnosti na úroveň tvořivých schopností lidského rodu jako celku - jednotlivec si tím osvojuje svou lidskou podstatu, jíž je souhrn společenských vztahů. Ve všeobecné práci se výrobní proces stává praktickou aplikací vědeckých poznatků. Lidská předmětná praxe se zde dostává na úroveň samopohybu a samovývoje jako způsobu existence hmotné substance - vše nejen souvisí se vším, ale i vše se přeměňuje ve vše. Myšlení jako atribut přírodně kosmického celku se tak stává modelem pro zdokonalování myšlení jako aktivní, činné funkce lidského mozku, a proto se činnost lidské hlavy stává všeobecně produktivní silou. Tím, že si lidská osobnost osvojuje všeobecnou práci - především ve smyslu práce vědecké, všeobecné práce ve vrcholně dokonalé míře - stává se i pro myšlení jednotlivce vzorem zdokonalování myšlení jako atribut hmoty pojaté jako substance (Srov. E.V.Iljenkov, Dialektičeskaja logika, Moskva 1974, kap. Myšlenije kak atribut substanci, s. 19-54.)

Velmi praktický vývoj výrobního procesu na bázi všeobecné práce je dalším výrazným argumentem pro marxistickou koncepci společenského pokroku. V řadě popularizačních prací, zejména z dob první historické formy socialismu, byly otázky společenského pokroku často odbývány povrchními frázemi o zespolečenštění výroby jako základní tendenci společenského pokroku a jejich zdůvodnění se pohybovalo převážně v rovině argumentů o spravedlivosti či nespravedlivosti kapitalistického soukromého vlastnictví. Po pádu první historické formy socialismu byly pod vlivem postmodernismu opět otázky společenského pokroku téměř vytěsněny mimo okruh témat, jimiž se solidní věda může zabývat. Praktický probíhající proces přeměny práce ve všeobecnou práci, která má i nutné souvislosti v podobě procesů rozvoje aktivní vlastnické subjektivity pracovníka, nám dává možnost anticipovat dál otázky společenského pokroku za rámec doby, kterou prožíváme, a dospět k vyššímu filosofickému nadhledu na tuto otázku.

Otázka zespolečenštění výroby se transformuje z uvažování o vhodnosti soukromého či společenského vlastnictví do sledování samopohybu společnosti jako nejvyšší formy hmoty, kdy teprve v procesu plného zespolečenštění lidské činnosti ve formě všeobecné práce, se plně vyjevuje zvláštní kvalita společenské formy hmoty a vytváří se nový základ jejího samopohybu.

Všeobecná práce v nejvyšším stupni dokonalosti má ve své užitné hodnotě nekonečný hodnototvorný potenciál. Vědecky kvalifikovaná pracovní síla tak prolamuje logiku fungování trhu, neboť se stává „zbožím - nezboží“, jehož užitná hodnota již nemůže být měřena směnnou hodnotou, pokud tuto směnnou hodnotu chápeme v klasické podobě - jako společensky nutné náklady na pouhou reprodukci schopnosti pracovat. Z toho plyne, že se úloha člověka jako nositele všeobecné práce nemůže v bezprostředním výrobním procesu vyčerpávat náklady na variabilní kapitál. Kapitalismus je ve stádiu „tekuté modernity“ nucen reagovat i na vyčerpání funkčnosti hodnotového zákona a přechod od zákona hodnoty k působení zákona ekonomie volného času.

Za těchto okolností se znovu vracíme k otázce člověka jako „fixního kapitálu bezprostředního výrobního procesu“. Vědecky kvalifikovaná pracovní síla má ve své užitné hodnotě nekonečnou hodnototvornou kapacitu, přičemž tato užitná hodnota nemůže být měřena klasicky chápanou směnnou hodnotou. Kapitalistický tržní mechanismus řeší rozpor mezi hodnotou a užitnou hodnotou vědecky kvalifikované pracovní síly tím, že se tato užitná hodnota v bezprostředním výrobním procesu odděluje od hodnoty směnné a přeměňuje se v „dodatečný konstantní kapitál v nepředmětné, nevěcné, činné podobě“. Tento „dodatečný“ konstantní fixní kapitál - neboť si uchovává svou užitnou hodnotu a postupně přenáší na výrobní produkt svůj hodnototvorný potenciál - můžeme označit jako cd, který se účastní výrobního procesu spolu s konstantním kapitálem „běžného typu“. Klasický konstantní kapitál můžeme označit jako ck. Hodnotová struktura bezprostředního výrobního procesu pak bude (ck + cd + v + m), neboli konstantní kapitál „běžného typu“ + „dodatečný“ konstantní fixní kapitál + variabilní kapitál + nadhodnota. Všeobecná práce v aktivní, činné podobě funguje tedy ve výrobním procesu tak, že se člověk rozdvojuje na dva produktivní subjekty: na nositele pracovní síly - čili variabilního kapitálu (jako součásti oběžného kapitálu) - a nositele „dodatečného“ konstantního, fixního kapitálu. „Cognitariární“ kapitál, který investuje do „průmyslu“ rozvoje lidských schopností (může jej institucionálně představovat například příslušný kapitálový investiční fond), si „dodatečný“ konstantní fixní kapitál přivlastňuje vlastně zadarmo.

„Dodatečný“ konstantní kapitál má svého „naturálního“ nositele, který je součástí výrobních sil. Jsou to tvořivé individuální schopnosti a schopnosti získané díky specializaci a kooperaci vědecké práce v rámci malých týmů jako samostatných organizačních jednotek. Tento naturální nositel však není optimálním nositelem kapitálového vztahu, se kterým se dostává do stále výraznějších rozporů, ale má značné potence, pokud jde o rozvinutí vztahů vlastnického spolurozhodování zaměstnanců. Je možno konstatovat, že ve výrobě založené na informačních sítích a tvořivé činnosti vědeckých týmů přestává hrát kapitalistické vlastnictví a z něj vyplývající jednotné velení kapitalisty tu roli, kterou hrálo např. v prosté kooperaci, manufakturní nebo strojové výrobě.

Naopak právě toto velení kapitálu nad prací ztělesněné v rozbujelých manažerských strukturách se stává významnou překážkou využití sil všeobecné práce, včetně dodatečného konstantního kapitálu. Řídící aparát se totiž ve stále větším měřítku osamostatňuje a odděluje od logiky čistě vlastnického jednání a získává určité rysy, které měl řídící aparát první historické formy socialismu. K těmto rysům patří především absolutizace lokální logiky řídících štábů, pro něž se ústředním motivem jednání stává vlastní udržení a sladění s logikou řídících štábů ostatních, nadřízených, paralelních a podřízených.Vytváří se zvláštní formální a samoúčelná „firemní logika“, ne nepodobná těm případům, kdy aparát v rámci tzv. reálného socialismu pracoval pro čárku a místo skutečné ekonomické racionality prováděl fiktivní operace „jako“, projevující se např. v produkci neefektivního nebo neprodejného zboží. Tato formální firemní logika opírající se o uměle vytvořený systém pseudoaktivit, nejen není s to uvolňovat dostatečný prostor pro aktivitu, kvalifikaci a tvořivost zaměstnanců, ale není ani dostatečně s to sledovat logiku hromadění zisku.

Již jsme se zmínili o tom, že v bezprostředním výrobním procesu funguje jak tradiční konstantní kapitál, tak i konstantní kapitál „dodatečný“. Člověk jako nositel pracovní síly se podřizuje oběma formám konstantního kapitálu, což způsobuje, že výsledná masa nadhodnoty se utváří ze dvou složek : ze základní nadhodnoty, jež se tvoří z podřízení pracovní síly klasickému konstantnímu kapitálu a z nadhodnoty „dodatečné“, která vzniká z podřízení pracovní síly „dodatečnému“ konstantnímu kapitálu. To znamená, že [m = (mz + md)] a celková hodnotová struktura výrobního procesu bude (ck + cd + v + mz + md). (Z toho lze také pochopit, proč jsou u kvalifikované práce - a zvláště pak práce vědecky kvalifikované - nižší náklady na jednotku vyrobené nadhodnoty než u práce nekvalifikované, proč je tedy kvalifikovaná práce „úrodnějším polem“ na výrobu nadhodnoty než práce nekvalifikovaná. A také je možné porozumět oné tendenci k úspoře nákladů na klasický konstantní kapitál, která v globalizovaném kapitalismu souvisí s investičními projekty „cognitariátního“ kapitálu.) Problém je ale v tom, že lze-li určit masu a míru základní nadhodnoty, neboť je možné stanovit technickou výkonnost klasického konstantního kapitálu i produktivitu konkrétní živé práce v běžném smyslu, není možné přesně stanovit masu a míru „dodatečné“ nadhodnoty, neboť není ani možné určit objem a velikost „dodatečného“ konstantního kapitálu, přesně charakterizovat jeho užitnou kvalitu a „technickou výkonnost“. (Tak jako nelze přesně stanovit produktivitu živé, konkrétní a společné práce, pokud se stává nositelkou všeobecné práce ve vrcholném stupni dokonalosti - viz znovu onen příklad s chemikem Kekulem a jeho objevem ve snu.) Vzniká zde vůbec otázka, zda nejsou objem a velikost „dodatečného“ konstantního kapitálu nekonečné.

Z výše uvedeného plyne, že narážejí-li na sebe v podmínkách volné konkurence globalizovaného kapitalismu a za podmínek stále výrazněji převládající všeobecné práce stejně objemově velké investované „cognitariátní“ kapitály, nelze u nich zaručit stejnou míru celkové nadhodnoty. Masa a míra nadhodnoty může být až nekonečná.

To sebou nese novou etapu globálního kapitalismu, než je ta, ve které se nacházíme dnes a ve které dochází k určité obdobě kapitalismu volné soutěže a k přerozdělování zisku mezi odvětvími a kapitály do podoby určitého „průměrného monopolního zisku“, stejného u stejně velkých a stejně pohyblivých kapitálů. V globálním kapitalismu založeném na převládnutí všeobecné práce naopak jako by se obnovovaly počátky monopolního kapitalismu, kdy se zejména monopol nízkých výrobních nákladů spojený s určitou minimální velikostí kapitálu stal hrobařem všeobecného průměrného zisku z Marxovy éry. Stejně tak v námi prognózovaném období, které vystřídává současný stav globálního kapitalismu, se charakter jednotlivých kapitálů provozovaných na bázi nevypočítatelně „úrodné“ všeobecné práce stává natolik specifickou záležitostí, že se vyrovnávání zisku stejně pohyblivých kapitálů na jakýsi průměrný zisk nekoná a v kapitalistické konkurenci se objevuje složitá diferenciace podle různé „úrodnosti“ cognitariátní práce..

„Cognitariátní“ kapitál investuje do rozvoje lidských schopností a výsledkem jeho investičních programů je produkce vědecky kvalifikované pracovní síly, u níž dochází k rozdvojení úlohy člověka v bezprostředním výrobním procesu na nositele variabilního kapitálu a nositele „dodatečného“ konstantního kapitálu. Konstantní kapitál v nepředmětné a nevěcné, aktivně činnostní formě pak dále funguje především v oblasti vědeckotechnického pokroku a přenášení jeho výsledků do výrobní praxe - to znamená například při výrobě programové informace jako zboží, nebo při výzkumu, vývoji a výrobním použití převratných technických vynálezů a zavádění nových špičkových technologií. Je otázkou pro teorii pracovní hodnoty, jakým způsobem toto fungování probíhá.

Vraťme se proto znovu k výše naznačené tezi a dvou složkách hodnoty i nadhodnoty při výrobě vědecko-technického „zboží“ a zavádění nové techniky. Musíme však do těchto úvah přibrat i variabilní kapitál. Jednu složku celkové hodnoty produktu všeobecné práce tedy představuje klasický konstantní kapitál, klasicky vypočítaný variabilní kapitál představující reprodukci spotřebované pracovní síly a určitá základní nadhodnota, která by byla dosažena při klasické součinnosti pracovní síly s výrobními prostředky. Druhou složku představuje již zmíněný dodatečný konstantní kapitál ve formě poznatků a schopností a stejně tak zmíněná mimořádná nadhodnota daná zvláštní „úrodností“ vykořisťované pracovní síly. Součástí této druhé složky však zřejmě je i dodatečný variabilní kapitál vypočítaný jako určitá cognitariátní renta (určitá mimořádná úhrada tvořivé schopnosti pracovníků v daných tržních podmínkách čili určení jakési společensky uznávané míry bezplatného přivlastňování si volného času kapitalistou).

Učiňme však další krok. Dvě složky má zřejmě i užitná hodnota produktu všeobecné práce. Kromě obvyklé schopnosti uspokojovat určitou potřebu je to také schopnost stimulovat mimořádný tvořivý výkon, který má výše uvedené hodnotové souvislosti. Právě tato nová složka užitné hodnoty spojená s všeobecnou prací bude v nastupující etapě vývoje globálního kapitalismu přitahovat zvláštní zájem kapitálu. Pro podnikání „cognitariátního“ kapitálu totiž tak zcela neplatí poučka klasické marxistické politické ekonomie, že v kapitalismu není cílem výroby užitná hodnota produktu, nýbrž maximalizace masy a míry nadhodnoty, jež se realizuje v zisk. Cognitariátní kapitál totiž při sledování svého prvořadého cíle - maximálního zisku -bude muset brát v úvahu nevypočitatelnost tvořivých schopností cognitariátního pracovníka, což ho bude nutit zajímat se o zmíněnou druhou složku užitné hodnoty, samozřejmě při plném respektování složky první vyjadřující určitou strukturu potřeb účastníků tržního mechanismu. Původní, Marxem popisovaná lhostejnost kapitálu k naturální podobě výrobků a práce vezme za své. Cognitariátní kapitál (a to bude stále významnější část kapitálu) bude ve své honbě za mimořádnou nadhodnotou vyhledávat takové oblasti vynakládání všeobecné práce, které již svou podobou konkrétní práce budou mimořádně motivovat k překračování hranice mezi pracovní dobou a volným časem, ke ždímání tvořivých potencí cognitariátního pracovníka. I z toho důvodu je „cognitariátní“ kapitál nejpokrokovější formou kapitálu a v jeho nitru se tají zárodky postkapitalistického způsobu výroby.

Proces výroby softwarového zboží i proces vývoje a výroby nové techniky a technologie má - alespoň si to zatím myslíme - stejný pramen zisku z rozdílu mezi společensky nutnými a individuálními výrobními náklady. (Tento proces dobře rozebírá Christian Fuchs ve své studii Software Engineering and the Production of Surplus Value, viz internetová adresa http: //eserver.org/clogic/2002/fuchs.html.) Globalizovaný „cognitariátní“ kapitál se pak dále snaží vytloukat například při výrobě softwarového zboží další, dodatečný a mimořádný zisk volným pohybem po planetě: namísto práce programátorů amerických vykořisťuje kupříkladu práci programátorů indických, jež je stejně kvalitní a zároveň lacinější, a pak realizuje softwarové zboží ve Spojených státech, kde je vyšší masová peněžní koupěschopná poptávka.

Realizace nekonečného hodnototvorného potenciálu vědecky kvalifikované pracovní síly vyžaduje růst makroekonomické peněžní koupěschopné poptávky, proti čemuž ovšem působí tendence globalizovaného kapitalismu stlačovat hodnotu a cenu i všeobecné práce. Uplatnění vědecké (i umělecké) konkrétní, živé a společné práce kladené jako práce všeobecná je možné díky aktivnímu jednání globálně působícího, celospolečenského vlastnického subjektu, a to v podmínkách výrobního způsobu, němž bude základním společenským bohatstvím rozvíjení lidských schopností coby výrobního prostředku, do něhož mají a musejí akumulovat všichni členové společnosti. I samosprávný socialismus si bude vlastně zadarmo přivlastňovat nekonečný hodnototvorný potenciál vědecky kvalifikované pracovní síly, dokáže jej však využívat k tomu, co staří Řekové nazývali „eudaimoniá“ - obecné blaho, celospolečenské dobro; tvořivé schopnosti lidské společnosti jako celku ve všeobecné práci přestanou mít odcizenou podobu kapitálu.

„Průmysl“ rozvoje lidských schopností je pak tou oblastí rozvoje společenských výrobních sil, jejíž masové rozvíjení - například cestou kapitálového investování do „lidského“ kapitálu - povede nutně, zákonitě a definitivně za hranice kapitalistického výrobního způsobu. Přesně ve smyslu Marxovy myšlenky, která je kvintesencí dialekticko-materialistického pojetí zákonitostí společenského vývoje: totiž, že žádná společenskoekonomická formace neodchází z dějinného jeviště dříve, než byla rozvinula všechny výrobní síly, jež dřímají v jejím lůně.

 

Byl socialismus nedonošenec, aneb jsou či nejsou v dějinách

objektivní zákonitosti? (R. Bedretdinov)

 

Článek dvojice autorů „Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel“ předkládá čtenáři velice atraktivní problém, jak je to vlastně bylo s komunistickou společensko ekonomickou formaci. Byl to nedonošenec, který se předčasně narodil a významně ovlivnil dějiny XX. století, anebo narodil se včas, ale nebyl správně budován.

Dle stanoviska autorské dvojice je patrně, že zjednodušená interpretace a unáhlenost závěrů z učení K. Marxe vymstila lidstvu chybným směrem evoluce. Místo pozvolného a plného rozvoje kapitalistické společensko ekonomické formace (což by bylo zákonité a v souladu s klasikem) na některých světadílech došlo k přerušení zákonitého vývoje. Voluntarismus zvítězil nad objektivním během události. Vznikla paradoxní a tragická situace: větší část světa pokračovala v zákonitém vývoji, zbytek se pokoušel o jakýsi neopodstatněný experiment. Praktická dějinná zkušenost ztrestala opovážlivce a odnesla je na smetiště dějin.

Anebo všechno bylo jinak. Myšlenka zákonité směny společensko ekonomických formací odpovídá klasickému (dnes již zapomenutému) zákonu jednoty a boje protikladů, který každou skutečnost charakterizuje jako kontrakci různosti, rozporů až protikladnosti. Výsledkem jejich vzájemného působení je vývoj společnosti, dosažení vrcholu a pak zákonitý pád a změna. Zde ovšem vyvstává zásadní problém: která kritéria lze použít k analýze konkrétní sociální situace, jestli již zralá na kvalitativní přeměnu či nikoli. Dnes už nemůžeme (anebo ano?) používat takové historické relikty jako abstraktní rozpor výrobních sil a výrobních vztahů, specifické znaky revoluční situace. Autoři nabízejí zajímavý indikátor rozvoje lidských schopnosti jako společenské výrobní síly, která dříve či později dostane do rozporu s existující společenskou skutečnosti a povede za hranice kapitalistické společensko ekonomické formace. Zřejmě toto je jádro a podstata Marxové teorie. Její pravdivost si autoři dokládají rozborem evoluce člověka jako fixního kapitálu. Je namístě zdůraznit, že tento pokus je mnohem produktivnější a přijatelnější než současná povrchní zjednodušená interpretace společenského vývoje.

Ovšem i takto stejně zůstávají bez odpovědi základní otázky nastolené v úvodu, a to: byl socialismus nedonošencem, mrzákem nebo nebyl? Sice chybovat je lidské, ale může-li se zmýlit poměrně velká část lidstva? Byla to vůbec mýlka? Lze uvažovat ještě další alternativu,  tj. že se neměl objevit v dějinách vůbec?

 

 

Použití pojmů k vyjasnění sporných otázek

(na příkladu pojmu "Kapitál")

 

(Pokračování II)

 

Radim Valenčík

 

Poté, co vyšlo poslední loňské číslo Marathonu, dostal jsem následující mail:

Dostal jsem se k Vašemu pracovnímu materiálu "Použití pojmů k vyjasnění sporných otázek" (Marathon číslo 64 (6/2005)) a rád bych Vám zaslal odpověď na poznámku k mému příspěvku v druhé části ankety.  Napsal jsem: Pokud neexistuje spravedlivá odměna za vykonanou práci, resp. zneužívání pracovní síly (hledači diamantů v Jižní Americe, využívání dětí pro vykonávání práce - např. v dolech a lomech apod.), pak opravdu dochází k "vykořisťování".“

K tomu Vaše poznámka byla: "Co umožňuje v určitých případech dávat "nespravedlivou odměnu"? Je to dáno již samotnou existencí kapitálu a podstaty procesu jeho zhodnocování, nebo je to možné jen za určitých podmínek, které dokážeme vymezit?"

Myslím si, že "nespravedlivá odměna" je s "kapitálem" spojena jen okrajově a v pouze úzkém specifickém pojetí. Pokud bychom omezili "kapitál" pouze na "peníze", resp. finanční prostředky, pak je možné napsat, že nespravedlivá odměna je dána samotnou existencí kapitálu. Jde o touhu "vydělat si ještě víc".

Nicméně obecně si nemyslím, že by existence kapitálu a priori znamenala existenci nespravedlivé odměny na trzích práce. Podle mne vzniká nespravedlivá odměna pouze za určitých podmínek, které bych vymezil jako:

- nedostatek informací na trhu práce,

- nedostatek příležitostí na trhu práce,

- nízká úroveň vzdělanosti obyvatelstva,

- nízká rozvinutost ekonomiky,

- nedostatečný právní aparát v pracovním právu,

- nedostatečně vyvinutý státní aparát (nezávislé kontrolní orgány),

- sociologické složení společnosti (např. kastovní systém).

Dochází pak k tomu, že elita najímá pracovní sílu za velmi nízkou cenu (mzdovou sazbu), ale produkci prodává na rozvinutých trzích za "tržní sazbu", kde vzniká poměrně velký rozptyl mezi těmito sazbami, který si přivlastňuje elita. K tomuto v realitě dochází, jak už jsem psal dříve, například v regionech Afrika (subsaharská oblast, střední Afrika), Jižní Amerika (Argentina, Bolívie), Asie (Čína, Myamar - Barma, Vietnam).

 Příčinou tohoto stavu ovšem není kapitál a jeho působení v ekonomice (nebo na ekonomiku), ale především, a tom jsem hluboce přesvědčen, výše uvedené podmínky - předně pak nedostatečně vybudovaný (nebo chybně definovaný) právní aparát, který by měl být základem jakéhokoli společenství. Což ostatně dokazuje již dávná historie lidského společenství - Chamurapiho zákoník.

S pozdravem Martin Kopejtko

 

Z obsahu mailu je mj. zřejmé, jak obtížná je cesta k vymezení toho, co je vlastně na fungování kapitálu považované za „nespravedlivé“ či „špatné“ a jaké jsou příčiny toho „špatného“. Mj. není ani jednoduché dát interpretaci pojmu „nespravedlivé“, „špatné“ v tomto kontextu, resp. pojmu „vykořisťování“. Pokusme se tedy jít cestou použití osvědčené metody úplného výčtu. Jaké jsou možnosti přírůstku hodnoty, tj. zhodnocení kapitálu, fungování kapitálu jako kapitálu? A ještě přesněji - do čeho a jak můžeme investovat, abychom z méně získali více, aby došlo ke zhodnocení investovaných prostředků?

 

Pokus o úplný výčet možností zhodnocení investovaných prostředků:

- Přirozené zhodnocení přírodním procesem, kdy se jedná o prosté rozmnožení toho, co bylo vstupem - z méně (zasetého) obilí více, rozšířená reprodukce stáda apod.

K tomu poznámka:

V tomto případě investujeme do toho, abychom vlastnili statky (zdroje, prostředky výrobní faktory apod.), v rámci nichž přírodní proces probíhá. Může se jednat i o přetvoření toho, co je dáno přírodou (zde investujeme čas, práci, opotřebení nástrojů apod.), nebo o koupi toho, co patřilo někomu jinému.

 

- Přirozené zhodnocení přírodním procesem, kdy výsledkem přírodního procesu jsou výstupy odlišné od vstupů, které však přinášejí větší užitek - výroba vína formou kvašení, výroba masa formou výkrmu, ale i technologie využívající ohně apod.

K tomu poznámka:

Investujeme stejnou formou jako v předcházejícím případě.

 

- „Okliky“ Böhm-Bawerka, resp. Schumpeterovy inovace zvyšující užitek na jednotku nákladů záměnou původního novým v případě:

* zdroje,

* technologie,

* výrobku,

* užitečné vlastnosti,

* organizace výroby (efekty kooperace, redukce transakčních nákladů),

* organizace prodeje.

K tomu poznámka:

Zde se investují prostředky, čas, práce k vymyšlení a vytvoření „okliky“, tj. vymyšlení a realizaci příslušné inovace. Odlišnost ve vztahu k předešlému spočívá v tom, že přírůstek hodnoty je zde dán zlepšením původního procesu, který měl povahu přírodního. Původním přírodním procesem přitom může být i výroba železa např. redukcí v peci. Vyšší užitečnost výsledku je dána tím, vzniká produkt, který je využitelný k velkému množství dalších „oklik“, tj. inovací.

Projevuje se zde přitom ještě jedna věc - totiž to, že v případě otevřeného vstupu do odvětví v případě jakékoli výroby dochází k „vypařování zisku“ („přebytku nad náklady, včetně nákladů obětované příležitosti“).

 

- Investováním do podmínek šíření inovací (plnějšího využití investičních příležitostí):

         * investování do snížení transakčních nákladů,

         * zvyšováním množství disponibilního kapitálu prostřednictvím kapitálového trhu,

         * zvyšováním informovanosti.

K tomu poznámka:

Efekt zde vzniká rychlejším šířením inovace a plnějším využitím investičních příležitostí.

 

- Omezením vstupu do odvětví a tudíž využitím monopolní pozice v oblasti rozdělování přebytku nad náklady (zhodnocení poziční investice), zejména v souvislosti s vytvářením pozičních sociálních sítí.

K tomu poznámka:

V tomto případě se může investovat do různých forem diskriminace či segregace či vytvoření administrativních bariér, resp. omezení souvisejících s rolí státu. Jedná se o investice do sociálního kapitálu, kterým je pozice v pozičních sociálních sítích.

Efekt tohoto typu investování vzniká tím, že bez příslušné investice by poměrně rychle došlo k „vypaření“ zisku, zatímco vytvořením bariéry vstupu do odvětví je zisk udržen velmi dlouho.

 

- Držbou zdroje, jehož vzácnost roste:

* buď vyčerpáváním existující zásoby,

* nebo zvýšením jeho potřebnosti v důsledku zvýšení užitečnosti.

K tomu poznámka:

Může se jednat i o tzv. spekulativní nákupy - např. nákup pozemku na okraji rozvíjejícího se města apod. Efekt investování je zde založen na tom, že z téhož statku může v různých podmínkách pocházet různý užitek.

 

- Alokováním prostředků do situací (v čase i prostoru), kde vzniká nouze a tudíž prudce roste mezní užitečnost (např. prostřednictvím pojišťovacích systémů).

K tomu poznámka:

Efekt zhodnocení investice je zde založen na tomtéž jako v předcházejícím případě. Rozdíl je jen v tom, že se vytváří mechanismus, který příslušnou alokaci provádí (v rámci příslušného pojišťovacího systému).

 

- Investováním do vytvořením nové potřeby spotřebitele (zákazníka).

K tomu poznámka:

Jedná se o obdobu inovace - inovuje se potřeba. Tím se zvyšuje užitek (nebo vůbec stává užitečným) něco, co by mělo užitek menší (příp. vůbec nebylo užitečné).

 

 

Historická a logická souvislost mezi jednotlivými formami zhodnocení kapitálu

Výše uvedené formy zhodnocení kapitálu na sebe navazují logicky i historicky:

1. Nejdříve se člověk zmocnil procesu přirození rozšířené reprodukce v rámci přírodních procesů (využití půdy, pastevectví apod.).

2. Poté začal zvyšovat produktivitu těchto procesů prostřednictvím inovací.

3. K realizaci inovací začaly být využívány přírodní procesy, jejichž výstupy se lišily od vstupů (redukce rud, získávání kovu).

4. Prostřednictvím inovací začalo docházet i ke zvyšování produktivity těchto procesů.

5. S novými produkty vznikají i nové potřeby umožňující zvýšit odbyt produkce.

6. Mění se užitečnost vstupů i výstupů, otevírá se prostor pro zhodnocení formou spekulace, která je na tomto založena.

7. Kromě spekulace se objevuje i možnost vytvoření mechanismů systematicky alokujících zdroje do určitých typů stavu nouze (pojišťovací systémy).

8. Objevují se možnosti zvýšit dynamiku šíření inovací:

- investování do snížení transakčních nákladů,

- zvyšováním množství disponibilního kapitálu prostřednictvím kapitálového trhu,

- zvyšováním informovanosti.

9. Současně vznikají formy investování do omezení přístupu k různým výdělečným činnostem (vstupu do lukrativních odvětví) formou segregace, diskriminace na jedné straně, vytváření výsad na straně druhé; tyto formy investování navazují na historicky vzniklé.

 

Kde vzniká nespravedlnost?

Vraťme se k mailu M. Kopejtka. Pokud výše uvedené představuje všechny základní typy investování za účelem zhodnocení investované hodnoty, tj. všechny možné formy fungování kapitálu jako kapitálu, měli bychom např. ukázat, jak vznikají zjevné „nespravedlnosti“ na trzích práce v některých nevyvinutých zemích. Ty lze popsat například takto:

- Původní ekonomické systémy se vyznačovaly autonomií, výraznou nezávislostí na okolním světě.

- Otevření těchto systémů vedlo k prudkému zvýšení produktivity využití všech zdrojů, včetně práce.

- Tím se velká zásoba práce stala přebytečnou a tudíž bez zdrojů obživy.

- To současně vytvořilo tlak na snížení ceny práce - jak ve smyslu mzdy, tak i pracovních podmínek.

- Dovoz levného zboží dále zvýšil přebytek zdrojů (práce i půdy).

- Odkup půdy na její následné monokulturní využití zásadním způsobem omezilo možnost uživit se autonomními formami hospodaření.

K tomu všemu docházelo a dochází tam, kde nejsou vyvinuty kompenzační a ochranné mechanismy.

Jednou z příčin chudoby v afrických zemích je i to, že výroba potravin je v evropských zemích dotována, tudíž africké země nemohou vyvážet svou produkci a dostávají se do podmínek nezaměstnanosti zdrojů, což rozvrací původní infrastrukturu těchto zemí. Lze si přitom povšimnout, že „sociální ochrana“ určitých sociálních skupin (např. zemědělců v některých zemích EU) má naprosto sociálně decimující účinky v jiných zemích (např. afrických).

Lze ovšem hovořit o tom, že se jedná o „vykořisťování“? Nebyl by např. vhodnější pojem „asymetrické otevírání trhů“, „asymetrická liberalizace globální ekonomiky“. A nejsou tzv. „ultraliberálové“ či „neoliberálové“ spíše „semiliberály“ (tedy „pololiberály“?).

 

Převod výčtu do podoby polarit

Dalším standardním krokem po sestavení plného výčtu je identifikování polarit v příslušné oblasti, tj. v našem případě v oblasti forem zhodnocení toho, co je investováno. Lze uvést následující polarity:

- Formy zhodnocení založené na přirozeném procesu rozšířené reprodukce - a ostatní.

- Formy zhodnocení založení na inovacích a tudíž lidských schopnostech projevujících se vlastnictvím investičních příležitostí - a ostatní.

- Formy zhodnocení založené na vytvoření nerovného přístupu k výkonu produktivních činností - a ostatní.

- Formy zhodnocení založené na zvýšení vzácnosti v důsledku změny vnějších okolností - a ostatní.

- Formy zhodnocení založené na zvýšení užitečnosti v důsledku nepředvídatelných vnějších okolností způsobujících ztrátu příslušného statku - a ostatní.

- Primární a odvozené formy zhodnocení.

 

Jiné dimenze problematiky:

- Formy zhodnocení založené na diskriminaci - a ostatní.

- Formy zhodnocení založené na přeměně odložené spotřeby v investice - a ostatní.

- Formy zhodnocení založené na vytvoření fyzicky většího množství statků - a ostatní.

- Formy zhodnocení založené na existenci nedokonalostí trhu (přesněji tržního mechanismu) - a ostatní.

- Formy zhodnocení zvyšující užitek všech zúčastněných - a ostatní.

- Formy zhodnocení při nichž vznikají volně směnitelná aktiva - a ostatní.

- Formy zhodnocení do nichž lze alternativně investovat nacházející se ve vzájemných vztazích nákladů obětované příležitosti  - a ostatní.

- Formy zhodnocení založené na hrách s nulovým součtem a kladným součtem.

 

Co je nejdůležitější dimenzí (z hlediska vývojových tendencí

a spojení teoretického řešení s praxí)?

Pokud tematizujeme polarity výše uvedeným způsobem, začínají nám pojmy „ožívat“. Cítíme potřebu pojmová určení upřesňovat, dávat tím konkrétnější interpretaci tomu, co znamená ono „ostatní“. Současně se nám množství určení vztahujících se k dané problematice rozrůstá.  Namístě je učinit další standardní metodologický krok spočívající v tom, že uvedenou problematiku „vnoříme“ do kontextu dvou obecných otázek:

- Jaké obecné vývojové tendence v příslušné oblasti probíhají?

- Jaké jsou mezičlánky spojení mezi teoretickým řešením problému a praktickým, resp. jaké jsou důležité mezičlánky na cestě od teoretického řešení problémů v dané oblasti k jejich praktickému řešení?

 

Z tohoto hlediska se jako nejvýznamnější polarita jeví následující:

Na jedné straně formy zhodnocení investice, které předpokládají nedokonalosti kapitálového trhu, zneužívají je, příp. prohlubují - na straně druhé pak formy zhodnocení investic, které jsou podmíněny dobrým fungováním kapitálového trhu v příslušné oblasti.

 

Z tohoto hlediska si pak můžeme klást otázky:

- Které formy nerovností či diskriminace jsou eliminovány, pokud se tržní mechanismus v oblasti kapitálového trhu vyvíjí příslušným směrem?

- Které formy nerovností, resp. diskriminace existují nezávisle na vývoji tržního mechanismu v oblasti kapitálového trhu?

 

Stručné shrnutí

Existují dva případy, kdy fungování kapitálu může přinášet dramatické sociální dopady a projevovat se jako to, co přináší nespravedlnost:

1. Asymetrické otevírání ekonomického prostředí ve prospěch ekonomicky vyvinutějšího subjektu, kdy se výrazně projeví neparetovské dopady inovací (úspory vstupů či náhrady výstupů).

2. Investování do pozičních sociálních sítí, segregace společnosti vytváření privilegií na jedné straně, na straně druhé pak diskriminací omezujících vstup do oblasti výdělečných činností.

 

Obě výše uvedené formy jsou podmíněny nevyvinutostí tržního mechanismu, zejména pak nedokonalostmi v oblasti kapitálového trhu. Perspektivně je lze odstraňovat vývojem tržního mechanismu, krátkodobě si vyžadují i určitou míru sociálně orientovaného přerozdělování a regulace. Problém je v tom, že toto sociálně orientované přerozdělování a regulace realizované prostřednictvím státu (či jiného subjektu veřejné volby) umožňuje to, že vzniknou poziční sociální sítě získávající možnost administrativně či s využitím asymetrie informací omezovat vstup do různých odvětví, v nichž dochází ke zhodnocení kapitálu a „vykořisťovat“ tak kapitál formou působení té nejzhoubnější a nejperverznější formy kapitálu založeného na systematickém vytváření nerovnosti podmínek.

Tyto parazitní sociální sítě mohou mít různou podobu, včetně esoterických prvků, kdy např. člověk působící ve státní správě, který k tomu nemá ani odborné ani výkonnostní předpoklady, je morálně zpracováván nejdříve tím, že se identifikuje s určitou skupinou vedenou vlivnou osobou, pak se dozví, že je nutné se připravovat na velkou krizi způsobenou určitými prvky světového vývoje a být u toho, atd. Tím je zajištěna jeho plná poslušnost a současně i ztráta jakýchkoli morálních zábran.

Mj. výše naznačené ekonomické mechanismy vytvářejí reálnou základnu pro vznik a působení filozofických proudů založených na postmoderním vidění světa.

K tomu poznámka:

Esoterické prvky sociálních sítí (různou míru zasvěcenosti) lze chápat jeho jednu z forem záměrného omezování vstupu do odvětví (získání informací) za účelem vytvoření nerovných podmínek. Ve větších sítích s hierarchickou strukturou začíná „nevině“ omezováním přístupu k veřejně přístupným informací, následně pak zhodnocováním nejrůznějších in-side informací k osobnímu prospěchu či služebnímu vzestupu, postupně může nabývat silně manipulativní prvky.

 

Jaká je cesta řešení problémů souvisejících s výše uvedeným?

V tomto případě lze místo dlouhého povídání zdůraznit následující: Jasným a čitelným kritériem i formou preventivní ochrany myšlení kohokoli je pochopení toho, jak se v současné době vyvíjí tržní mechanismus v oblasti kapitálového trhu z hlediska vytváření větší míry rovnosti příležitostí, resp. z hlediska možnosti plně využívat možnosti spojené s rozvojem schopností člověka. Přitom:

- Kdo ví, jak se v daných podmínkách může tržní mechanismus vyvíjet naznačeným směrem, má o tom konkrétnější představu a chápe souvislosti, nemusí se obávat toho, že by se stal součástí výše popsaných „hrátek“ souvisejících s tvorbou pozičních sociálních sítí.

- Kdo neví, o co ve výše uvedeném smyslu jde, kdo není vybaven ani základními poznatky ekonomického chápání a zejména kdo ani nechce nic znát a vědět v uvedeném směru, ten by se měl zamyslet sám nad sebou, nakolik je do příslušných „hrátek“ vtažen.

 

Kterým směrem dále výše uvedenou problematiku teoreticky rozpracovávat?

Lze formulovat následující hypotézu: Všechny formy investování do společenské pozice (pozičního společenského kapitálu) jsou spojeny s vytvářením pozičních sociálních sítí, přitom:

- Tvorba těchto sítí navazuje na historicky vzniklé formy sítí a jejich historickou roli v oblasti segregace, diskriminace, privilegování.

- Oproti těmto pozičním sociálním sítím stojí kooperující sítě, které umožňují využití schopností lidí, zvyšují inovační aktivitu, zejména v oblasti šíření inovací.

- Od reálného poměru mezi oběma typy sítí se odvíjí typy motivací určení typem prožitkového bohatství člověka (na jedné straně touha mít moc či uctívat moc v případě vazby na poziční sítě, na straně druhé orientace na uplatňování a rozvoj schopností jako naplnění obsahu života); mj. podle výše uvedené lze lokalizovat, o jaký typ sociální sítě v tom či onom případě jde.

 

Metodologický aspekt

V dalším pokračování rozboru pojmu kapitál si ukážeme roli tzv. plných určení, které souvisejí s tím, že při „bližším ohledání“ se nám realita jeví následujícím způsobem:

Každý jev je projevem souvislostí mezi jinými jevy a každá souvislost mezi jevy se jeví  podobě určitého jevu.

 

Tuto realitu pak vyjadřujeme pojmy následujícím způsobem:

Prostřednictvím pojmových určení (dodejme plných pojmových určení) pak vyjadřujeme, jak je určitý (pojmem vyjádřený) jev projevem (pojmy vyjádřenými) souvislostmi mezi jinými (pojmy vyjádřenými jevy).

 

Příklad:

Kapitál je zhodnocující se hodnota.

 

Stylizované vyjádření:

Kapitál = na začátku procesu: původní hodnota, na konci procesu: hodnota s přírůstkem hodnoty.

 

Nedostatečně metodologicky vycvičené myšlení preferuje neúplná určení, která určitý jev vyjadřují jako nějakou entitu bezprostředně spojenou s názornou představou. Nepochybně je snazší si představit „kapitál“ jako „kapitálový statek“ (entitu) než jako projev souvislostí mezi jinými jevy, resp. zprostředkování určitých procesů (zhodnocení hodnoty). Poučné je např. to, jak se s touto skutečností trápí autoři učebnic ekonomie, viz např. Soukupová, J., Hořejší, B., Macáková, L., Soukup, J.: Mikroekonomie, Praha, Management Press 1996. Jako hlavní definici kapitálu s určitou mírou alibismu uvádějí:

„Někteří autoři používají pojem kapitál ve smyslu kapitálových statků (resp. fyzického kapitálu). Kapitálovými statky rozumějí výrobky, které nejsou použity ke spotřebě, ale k další výrobě“. (S. 397.)

Následně pak vsouvají poněkud plaše do textu:

Společným rysem všech uvedených forem kapitálu je to, to, že v budoucnosti obvykle přinášejí ekonomickému subjektu (jednotlivci, firmě nebo státu), který v současnosti vynaložil určité zdroje na jeho získání, nějaký další, dodatečný příjem nebo užitek.“ (S. 397.)

 

Viděli jsme, že teprve plné určení nám umožnilo postoupit ve výčtu forem kapitálu a zachycení historických i logických souvislostí mezi těmito formami. To je však jen začátek. V dalším pokračování si ukážeme, jakou roli hrají plná určení při zachycení složitých vztahů mezi jednotlivými formami zhodnocení kapitálu.

 

Pár převážně kritických a osobních poznámek k příspěvku (P. Sirůček)

 

S prosbou o krátkou recenzi zatím pouze pracovního materiálu R. Valenčíka a kol. "Použití pojmů k vyjasnění sporných otázek (na příkladu pojmu "kapitál")" se poněkud alibisticky vypořádám po svém - tj. značná část mého příspěvku bude na první pohled vlastně o "něčem jiném". Ale snad pouze zdánlivě. S krátkým úvodem recenzovaného materiálu se čtenář mohl seznámit již v Marathonu, 2005, č. 5; Valenčík zde naznačuje aktivity spojené se studijním textu s pracovním názvem "Metody systematického myšlení", kde by také chtěl ukázat, jak nejlépe definovat pojmy. K účelům získání adekvátních empirických podkladů požádal několik desítek autorů o definování - podle něj velmi vhodného - pojmu kapitál, včetně možných komentářů. V Marathonu, 2005, č. 6 obdržené příspěvky zpracoval a poměrně obsáhle okomentoval; druhé pokračování je potom součástí č. 1, ročníku 2006. Úvodem nutno ocenit úsilí o vznik jakési metodologické studijní pomůcky, protože oblast metodologických otázek nejen ekonomické vědy je po roce 1989 v českých poměrech dosti zanedbávána či se mnozí např. spokojují pouze s pohodlným sloganem, že přece "trhy všechno vyřeší", a v neposlední řadě často sami sebe "obhajují" pozdní plytkou kritikou, resp. odmítáním naprosto všeho, co bylo spojené s minulým režimem. Vždy osobitého R. Valenčíka do této skupiny řadit rozhodně nelze, nicméně jako mentorský recenzent varovně zvedám prst, volám pozor a nabádám tady ke značné obezřetnosti.

Osobně rozhodně nejsem stoupencem metodologické neukázněnosti a přílišného eklekticismu a zřejmě vždy budu snahy rozpracovávat např. Marxe či Schumpetera pomocí mezních veličin či diferenčních rovnic považovat za cimrmanovské užitečné "prozkoumávání slepých uliček" či čapkovský dort pejska a kočičky, neřku-li za snahy tyto koncepce redukovat, revidovat, otupit a záměrně posouvat někam jinam. Také upozorňuji na časté objevování mnohdy již dávno a dávno objeveného, kdy by namísto mnohastránkových "závažných" studií často bylo pro příslušného autora (ale nejenom pro něho) daleko přínosnější, aby část své vzácné duševní energie věnoval na osvojení si alespoň základů problematiky, o které tak "zasvěceně" píše, resp. studiu děl skutečných klasiků různých odstínů a orientace. Z neznalosti děl mnoha klasiků však samotného R. Valenčíka rozhodně podezírat nejde, ba někdy spíše přímo naopak. Nicméně jeho metodologické přístupy, rozpracování problematiky lidského kapitálu či úsilí o školské reformy apod. obvykle nejsou "mým šálkem čaje", kdy však na vině samozřejmě mohou být mé nedostatečné znalosti, čím dál silnější konzervativní orientace, odpor ke všem slepeným "třetím cestám" či posedlost prakticky ze všeho obviňovat liberalismus a liberály (ovšem otázkou zůstává, jaký liberalismus a jaké liberály?).

Bez mučení hned přiznávám, že všechny části recenzovaného materiálu jsem sice skoro poctivě přečetl, ale mnohému zde příliš nerozumím a řada tezí mne přímo provokovala, což je však jenom dobře. Také přiznávám, že např. často omílanou tezi (zde ovšem velmi zjednodušeně parafrázovanou), že "bezplatné" školství je ve skutečnosti sociálně nespravedlivé, a že jeho další zpoplatnění jenom zlepší nemajetným přístup ke vzdělání, jsem opravdu dlouho promýšlel, nicméně stále se u mne objevuje neodbytná pochybnost, že ve skutečnosti je za tím skryta nějaká "kulišárna". Také argument (či spíše fakt), že děti s alespoň jedním VŠ vzdělaným rodičem mají násobně větší šanci vystudovat nějakou VŠ než děti rodičů s nižším vzděláním, mám tendenci, v souladu se selským rozumem, spíše než bezplatným školstvím vysvětlovat přirozeným rozdělením schopností v populaci či dnes tabuizovanými pravdami typu, že obvykle "debil má zase jenom debily" (politicky korektní čtenář nechť promine). A např. právě odstupňování podpor či dávek podle vzdělání bych označil za jedno z možných nosných (také ale značně kacířských) témat i pro "ne"liberální (čti konzervativní) levici adekvátní novým globalizovaným podmínkám 21. století.

Ale zpět k vlastnímu definování pojmu kapitál: místo občas i poněkud nejasných a planých úvah o univerzální podstatě kapitálu, jeho fungování či příliš abstraktního filosofování na téma, který že kapitál je ten "nespravedlivý" a "špatný", a který již nikoli - bych doporučoval obrátit pozornost ke skutečnému jádru problému. A ten, ale nejenom v této oblasti, spatřuji zejména v přístupech k samotnému trhu a jeho nezbytnému atributu - soukromému vlastnictví s přímou vazbou na ziskovou orientaci, resp. maximalizaci individuálního prospěchu. Jiný (socialistický "trh" či trh v systému samosprávy) ve skutečnosti plnohodnotným trhem není, a jedná se pouze o větší či menší slepenec, dobově však možná ale i v mnohém nezastupitelný a nutný. Samozřejmě, že ani reálná kapitalistická tržní ekonomika nikdy nemůže být ideálním modelovým typem a je vždy smíšená, nicméně v pluralitě vlastnických forem jednoznačně soukromé vlastnictví dominuje. Ostatně ona často tak proklamovaná pluralita, je vždy pluralitou v dominanci některé složky - abstraktní liberální pluralita by totiž předpokládala naprostou rovnost všech komponent příslušného systému, což však nikdy reálně být splněno nemůže.

Byla tedy opravdu tak nepochopitelná doporučení např. německé historické školy v 19. století, kdy tato univerzální liberální recepty klasické školy politické ekonomie odmítala jako dobově nevhodné pro podmínky německých zemí a označovala za šité na míru pouze tehdy nejvyspělejším ekonomikách Anglie a Francie? Komu vlastně sloužilo a dodnes slouží heslo "free trade" (volání po svobodném obchodu) - opravdu všem zúčastněným stranám a nebo pouze těm nejsilnějším, kteří si proto mohou dovolit volat po naprosto stejných pravidlech a podmínkách pro všechny? A není vůbec víra (či pro někoho spíše propagandistická poučka nebo abstraktní model, zpochybňovaný ale již i samotným D. Ricardem v případě mobility kapitálu atd.) o zahraničním obchodu jako "hře s nenulovým součtem" vlastně pouhým nástrojem pro dosahování něčích vyšších zisků? A nebylo by také mnohem užitečnější obrátit pozornost k tomu, proč si dodnes "kapitál" najímá "práci" a nikoli naopak, jak to předpokládají koncepce ekonomické demokracie např. J. Vaneka? A lze toho opravdu dosáhnout tržními cestami a řešeními? A co aktuální ekologické globální problémy? Opravdu je alespoň zmírní čistě tržní řešení např. v podobě ekologicky šetrných technologií, které se údajně všem "vyplatí"? V dalším textu se tedy omezím na naznačení několika aspektů této "antitržní filipiky". Nutno však přiznat, že Valenčíkův text řadu níže uvedených aspektů také zohledňuje, a že jeho smetení ze stolu s pouhým odkazem, že jednostranně spoléhá na kapitalistická tržní řešení by rozhodně nebylo korektní a vůbec na místě.

Za připomenutí úvodem možná stojí, že i v rámci standardních přístupů (tj. "ekonomie hlavních proudů") sílí pochybnosti o tržním řešení a koordinaci ekonomických, resp. společenských aktivit, umocňované především globálním prostředím. Např. v rámci nové keynesovské ekonomie (viz Nositele Nobelovy ceny za ekonomii 2001 J. E. Stiglitze a G. A. Akerlofa aj.) bývá poukazováno na to, že pro trhy je příznačný nerovný přístup k informacím, a že generují nerovnosti při vyjednáváních. V těchto reálných podmínkách (a nikoli v idealizovaném liberálním umělém světě "svobodné" dokonalé konkurence) klasická poučka o rovnosti poptávky a nabídky (resp. "vyčišťování" trhů) je pouze nepříliš významnou hypotézou. Teoreticky by sice učebnicově měly vítězit subjekty přinášející inovace, ty dobře řízené a disponující kvalifikovanými pracovníky, ale ve tvrdé realitě často profitují hlavně ti, kdo porušují zákony, ničí etiku obchodování či likvidují konkurenci. Násobně patrné to je v kulisách bývalých reálně socialistických zemí, kdy např. v tradičně plebejském Česku, se specifickými historickými, kulturními, sociálními, psychologickými aj. kořeny, resp. tradicemi, nikdy pevně nezakořenily ty "pravé" protestantské (především kalvínské) hodnoty, na kterých vznikal, stojí a funguje západní kapitalismus. Ostatně ani liberální tradice není v českých zemích příliš patrná a silná, a liberalismus (K. Havlíček, J. Neruda či F. Peroutka) zde často bývá nesprávně směšován s tradicemi spíše humanistickými, resp. demokratickými (Masaryk, Beneš či Čapek navazující na ideje Štítného, Husa nebo Chelčického).

Zpět k trhům, které však nikterak negarantují, že se "dobré a slušné" subjekty udrží a "slabí a špatní" zanikají - svobodné trhy nejsou sice zpochybňovány novými keynesovci jako takové, ale je poukazováno na to, že jsou efektivní pouze tehdy, když vláda dokáže korigovat jejich chyby. Otevřenou otázkou stále zůstává, jak? Jinými slovy, tradiční neoklasika nezvratně věří v optimální (čti efektivní, ale v čím zájmu?) alokaci zdrojů pomocí cenového, resp. tržního systému - působením oné mýtické "neviditelné ruky". Právě kolem tohoto mechanizmu vzniklo množství mýtů, ale nejenom mýtů, ale často přímo lží a nesmyslů, ze kterých se samotný Adam Smith příslovečně musí obracet v hrobě. Stačí si pořádně přečíst "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů" (ať již v "marxistickém" překladu z roku 1958 či liberální úpravě 2001), a uvědomit si dobový kontext (ale i např. další dílo A. Smitha), ze kterého jsou slavné citáty záměrně a bezohledně vytrhovány. Také např. pověstný princip paretovského optima ignoruje předběžné rozdělení majetku, moci i informací a vede k sociálně nespravedlivým výsledkům. Celý neoklasický systém implicitně předpokládá dokonalou konkurenci a příliš neprecizuje své skryté předpoklady. Kdy by tedy byly omezené zdroje pomocí trhů alokovány efektivně? Někteří hovoří o třech podmínkách: všechny subjekty (na straně poptávky i nabídky) mají stejné informace, musí existovat trhy úplně na všechno - na statky současné i budoucí (tedy i na vzdělání či zdraví apod.) a konečně nesmí se vyskytovat žádné externality, veřejné statky či úspory z rozsahu (resp. úžeji technologická vlastnost rostoucí výnosy z rozsahu).

Jsou však tyto nezbytné podmínky splněny alespoň přibližně? Ale i kdyby ano, či pokud přistoupíme na pozice friedmanovského metodologického pozitivismu (kdy teorie, a to i se svými vysoce nerealistickými předpoklady, jsou správné, pokud dávají správně předpovědi) stále zde zůstává ono samuelsonovské, že trhům lze provolat "dvakrát sláva" (při řešení otázek "Co" a "Jak" vyrábět?), ale "nikoli již potřetí" (při řešení problematiky rozdělování - tedy otázky "Pro koho?"). A to již vůbec nezmiňujeme klíčový problém čtvrtý "Proč?" - otázky smysluplnosti stálého, sebeudržujícího se a exponenciálního "růstu pro růst", resp. pouze konzumního vidění světa i pojetí člověka. Většina, nejen ekonomických, úvah stále setrvává v zajetí tradičního růstového a technologického imperativu v duchu konzumní logiky "více = lépe" zabudované v samotných fundamentech nejen soukromokapitalistického tržního systému, ale celé západní křesťansko-židovské civilizace, včetně jejího iluzorního pojetí tzv. pokroku. Věda je sice globální disciplínou, nerozlišující hranice ani náboženství, a její výsledky by se měly stát majetkem celého lidstva (plody by měl mít tedy možnost sklízet každý a nikoli pouze hrstka privilegovaných vlastnických elit), ale na druhé straně lze kriticky poukázat na závažné problémy (dnes často již globální povahy), rizika a úskalí spojená např. s moderními technikami a technologiemi či dalšími výdobytky moderního vědeckého poznání. Při aplikaci systémového přístupu na společnosti i globalizaci pak docházíme k závěru, že od momentu vzniku globálních rozporů a problémů má lidská civilizace pouze dvě možnosti: uvědomělou seberegulaci nebo zánik (či katastrofu, která redukuje počet obyvatel na tolik, aby zbývající planetě již nemohli tolik škodit). Ekonomickou roli ústřední autority tak nelze odvíjet pouze od koncepcí tržních selhání, nýbrž promýšlet a diskutovat v daleko širším kontextu - odvíjet v prvé řadě od nutnosti omezování přirozené expanze samotných trhů. Překážkou však stále zůstává především, z osvíceneckých kořenů vyrůstající, liberální (a přespříliš individualistická) filosofie nikdy nekončící expanze vědomostní a materiální - coby jedna z hlavních překážek nezbytné změny myšlení i udržitelného způsobu života.

Nejen neoklasická teorie se ráda zaklíná svou vědeckostí ve smyslu ekonomie pozitivní, kdy morální, etické či hodnotící normativní soudy odkazuje ze sféry vědecké do oblasti obvykle pejorativně chápané ideologie. Nicméně samozřejmě i ona obsahuje řadu nevyřčených předpokladů, o kterých prý žádný "ekonom" nemůže vůbec pochybovat. Východiskem je individualistické liberální vidění světa, člověka i ekonomiky, metodologický individualismus či vymezení předmětu zkoumání anglosaské economics, diametrálně odlišné od pojetí institucionální ekonomie, postkeynesovců či marxistických nebo radikálních politekonomů. Standardní ekonomie implicitně předpokládá obecnou prospěšnost decentralizované tržní soukromovlastnické ekonomiky, kdy např. kategorii vlastnictví (což je ostatně dynamická kategorie odehrávající se v historickém čase) tradiční neoklasika vůbec nezkoumá - o blahodárném působení soukromého vlastnictví, a to na vlastníky i nevlastníky, přece netřeba vůbec pochybovat. Vlastnictví se dobově ocitá v centru pozornosti až v rámci směrů nového institucionalismu (např. teorie vlastnických práv), která, obdobně jako marxisté, spatřuje klíč právě v kategorii vlastnictví, ale vede k oslavným závěrům ohledně nenahraditelnosti vlastnictví soukromého. Socialisté různých odstínů, např. marxisté, jako nezbytný předpoklad změny politických poměrů (směrem k sociálně spravedlivějšímu uspořádání společnosti - co to ale vůbec je, a jak tohoto dosáhnout?) však deklarují nápravu poměrů ekonomických, s těžištěm právě v překonání soukromého vlastnictví cestou jeho zespolečenštění - což samozřejmě nemusí být spojováno pouze s vlastnictvím státním či družstevním, ale i dnes poněkud módní samosprávou atd.

Dogmata především neoklasické ekonomie (a ostatně prakticky všech liberálů) bývají často připodobňována spíše k jakémusi k náboženství než ke skutečné vědě. Obecnější výhrady ke standardním ekonomickým přístupům, a to z oblasti "tvrdých", ale i "měkkých" věd, směřují také ke staré otázce, zda ekonomie je skutečnou vědou či pouhou profesí? Většina jejích "principů" totiž nemůže být podrobena kritickému ověření a matematická prezentace často slouží k maskování implicitní ideologičnosti, a k tomu, že takto formulované problémy se záměrně vzdalují z dosahu veřejnosti i volených reprezentantů s poukazy na jejich údajnou "techničnost". Ekonomové, i se svými mnohdy velmi problematickými a špatnými radami, tak v neposlední řadě nejsou podrobováni obdobným kritériím ohodnocení výkonnosti jako ostatní profese a jsou vlastně zbavováni jakékoli odpovědnosti.

Nejnovější výzkumy zasahují i do jednoho z nejcitlivějších míst standardních modelů - do příliš individualistického pojetí člověka, resp. do ztotožnění lidské podstaty s racionálním ekonomickým aktérem v podobě modelového homo oeconomicus. Toto přísně racionální monstrum je výlučně posedlé maximalizací individuálního užitku (ze spotřeby) ve vlastním zájmu. Proti axiomatice matematické ekonomie, postulující chování jednorozměrných "lidí" jako atomů, golfových míčků či morčat, hovoří poznatky antropologů, biologů, sociologů, psychologů, neurofyziologů, biochemiků či badatelů behaviorálních věd poukazující na složité motivace ústící v širší pojetí racionality než v čistě ekonomickém smyslu - kdy např. i využití emocí se může v reálném světě nedokonalých informací jevit jako velmi racionální a "ekonomické". Standardní ekonomie však svou povýšenou imperialitou staví mezi sebe a ostatní disciplíny těžko překonatelné bariéry, kdy má tendenci své čistě ekonomické principy povyšovat na obecné a univerzální principy lidského chování vůbec. Mnozí zde rádi poukazují na dosavadní "nedospělost" ekonomie, která se (na rozdíl např. od fyziky) dosud nevyrovnala s dědictvím tzv. karteziánského pohledu na svět - s principy neměnnosti, kvantifikace a redukcionismu, a to se všemi závažnými teoretickými i praktickými důsledky. Ostatně nové paradigmatické zakotvení skutečné ekonomické vědy, adekvátně reagující na kvalitativně změněnou globální realitu 21. století náleží k nejdiskutovanějším i nejaktuálnějším otázkám dneška.

 

Nahoru

 

3. Ze studentských prací

      

Vize a strategie změn ve zdravotnictví v České republice

 

Iva Merhautová

 

(Výběr z pracovní verze diplomová práce na VŠFS, pokračování bude v dalším čísle.)

 

Není nic těžšího, nebezpečnějšího a nejistějšího, než se ujmout vedení při zavádění nového pořádku věcí. Nepřáteli novátora jsou totiž všichni ti, kterým se za starých podmínek dařilo dobře a pouze vlažnými přívrženci jsou ti, kterým se možná bude dařit dobře v nových podmínkách. (Machiavelli)

 

Úvod

Život a veškeré bytí není stav, ale neustálý probíhající děj a neustálá změna. K přicházejícím změnám se však lidé staví velmi rozdílně, někteří je sami iniciují a vítají, jiní je tolerují nebo přijímají skepticky, ale jiní se jim brání. Zavádění jakékoliv změny vyžaduje mít vizi, znát cíle, plánovat, vysvětlovat, zavádět, ověřovat a vyhodnocovat. A protože život je děj, sotva se dokončí jedna změna, je zapotřebí plánovat další. Zdravotnictví je jedním z oborů, ve kterém jsou změny na denním pořádku. Vývoj technologií a nové vědecké poznatky způsobily převratné změny ve zdravotnictví zejména v minulém století.

Zdraví, zdravotnictví, zdravotní politika jsou pojmy, které se dostávají do popředí zájmu nejen občanů, ale i politiků a vlád jednotlivých zemí. Zdraví se týká každého, je hodnotou, která ovlivňuje kvalitu života, má dopad osobní i sociální. Již v době osvíceného absolutismu se začali panovníci různých zemí zajímat o zdravotní stav obyvatel své země a začali vytvářet karantény. Zdravou populaci potřeboval panovník pro svá vojska a jako pracovní sílu pro robotu. Nejrůznější epidemie šířící se zemí ohrožovala nejen lid, ale také šlechtu. V novověku s příchodem merkantilismu a později kapitalismu státní aparát a správa obcí začaly zavádět řadu opatření na ochranu veřejného zdraví. V poměrně krátkém časovém úseku od konce 19. století a začátku 20. století se stalo významným zavedení nemocenského a sociálního pojištění. Postupně začal převládat názor, že člověk má právo na zdraví.

V posledních letech stoupl ve vyspělých zemích zájem nejen o zdravotnictví, ale i o problematiku ekonomiky zdravotnictví. Začal se sledovat růst nákladů na zdravotnictví, alokace zdrojů, začaly se porovnávat reformy jednotlivých systémů zdravotní péče. Přes jasný význam hodnot života a zdraví existuje i ve zdravotnictví rozpor mezi potřebami a omezenými zdroji na jejich uspokojení. Rozpor mezi zdroji a potřebami je objektivní a objevuje se ve všech zdravotnických systémech. Je způsoben růstem nákladů, které souvisí s rozvojem moderní lékařské technologie[1], rozvojem medicínského výzkumu, rozvojem farmaceutického průmyslu a dále demografickými změnami, změnami indexu stáří, chronifikací nemocí, medicinalizací života, zvýšenou nabídkou zdravotnických služeb a často nevhodnou alokací finančních zdrojů. Rozvoj technologií sice celkový objem vynakládaných finančních prostředků zvyšuje, na druhou stranu však nabízí nové služby, nové léčebné a diagnostické postupy, které zvyšují kvalitu zdravotní péče a prodlužují život lidí.  Problémem není samotný růst nákladů na zdravotní péči, ale nedostatečně fungující alokační mechanismus v jehož důsledku dochází k inflačním jevům v tom smyslu, že ceny rostou rychleji než dosažené užitečné efekty, v odvětvích s tržní alokací působí technologický pokrok naopak protiinflačně.

 

Rozpor mezi zdroji a potřebami se musí řešit, musí existovat mechanismus alokace zdrojů ve zdravotnictví.[2] Teoreticky to může být „neviditelná ruka trhu“ nebo viditelná ruka vlády nebo jejich různé kombinace.

Zdravotnictví v té či oné zemi funguje právě podle toho, jak efektivně se daří dostupné zdroje alokovat. Na financování zdravotnictví se podílí stát prostřednictvím veřejných rozpočtů, zdravotní pojišťovny a občané. Podle míry účasti jednotlivých aktérů hovoříme o systému založeném na tržních principech nebo na solidárním principu. V evropských zemích je obvyklý systém založený na vysoké míře solidarity, kdy občané prostřednictvím placení daní nebo veřejného zdravotního pojištění si předplácejí zdravotní péči sobě a ostatním občanům. V poslední době se i v těchto zemích začíná hovořit o principu ekvivalence – rovnováhy mezi náklady na zdravotní péči dané osoby a finančními příspěvky. Tato zásada je hlavně aplikována v soukromém zdravotním pojištění. V rámci veřejného zdravotního pojištění se spíše uvažuje o dílčí aplikaci principu ekvivalence, jako o nástroji, který může vyrovnávat některé negativní jevy, jako je morální hazard, posílení odpovědnosti za své zdraví apod.

Obecně hovoříme o tom, že ve zdravotnictví tržní mechanismus a principy selhávají. Jako hlavní důvod se uvádí, že zdravotnické služby mají heterogenní charakter, existuje informační asymetrie, pacienti nehradí zdravotní péči přímo a nemají dostatek informací o cenách zdravotní péče, velkou roli hraje faktor nejistoty občanů.

S problémy ve zdravotnictví se potýká i Česká republika, problémy s fungováním systému zdravotnictví se dostávají stále více do popředí zájmu nejen odborné veřejnosti, ale i občanů a politických stran. Každý rok se dostává veřejné zdravotní pojištění do deficitu, následně je částečně oddluženo, ale problémy, které vedou k opakovaným deficitům nejsou dostatečně řešeny. Zdravotní pojišťovny reagují na situaci snahou o stabilizaci svých rozpočtů a zavádějí regulační pravidla, kterými omezují úhrady za zdravotní péči poskytovatelům zdravotní péče, tedy zdravotnickým zařízením. Ta na situaci reagují snižováním nákladů, často za únosnou míru, např. oddalováním poskytnutí odkladné zdravotní péče, prodlužováním objednacích lhůt na ošetření a operace, odložením nákupů zdravotnické techniky a dalšího vybavení. Opatření na straně zdravotnických zařízení vedou k tomu, že se zdravotní péče stává pro občany méně dostupná a méně kvalitní. Zdravotnická zařízení, která jsou zřizována státem, kraji a obcemi jako příspěvkové organizace odměňují své zaměstnance v režimu tarifních tříd v souladu s nařízením vlády a podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu. V tomto systému dochází k opakovanému navýšení platů zaměstnanců. Mzdový nárůst však nebyl od roku 1995 v úhradách za zdravotní péči zdravotnickým zařízením zohledněn vůbec, nárůst ostatních provozních nákladů byl zohledněn pouze částečně. Náklady zdravotnickým zařízením každým rokem výrazně rostou, příjmy ze zdravotního pojištění stagnují.

Český systém zdravotnictví a zdravotního pojištění potřebuje léčit, potřebuje změny, potřebuje tedy projít zásadní reformou. V současné době však není k zásadním reformním krokům politická vůle, opakovaně se ministři zdravotnictví uchylují ke zpracování koncepcí zdravotnictví a k dílčím nepodstatným změnám. Koncepci zdravotnictví předložila ministryně Součková, Kubyniy a Emmerová. Zatímco se ministři při formulaci koncepcí zdravotnictví potýkají s politickým zadáním a se stíny minulosti, které nepřesahují rámec současného zdravotnictví, čímž je jakákoliv koncepce předem diskvalifikována, existují jiné skupiny zástupců odborné veřejnosti, které na potřebu reformy zdravotnictví reagují více razantně. Jako příklad lze uvést České zdravotnické fórum, senátora Julínka a Modrou šanci, pracovní skupinu při Ministerstvu financí ČR, která vychází ze zprávy Světové banky a další iniciativy. Všechny uvedené skupiny jednotně navrhují zahájení reformy zdravotnictví v České republice, nikoliv psaní obsáhlých neuskutečnitelných koncepcí.

České zdravotnictví se v posledním roce dostalo na pomyslnou křižovatku, zavedený systém veřejného zdravotního pojištění potřebuje inovovat, dvě velké politické strany vidí však budoucnost odlišně. Současně vládnoucí koalice pouze sleduje signály přicházející z ministerstva zdravotnictví, které se snaží o změnu modelu zdravotnictví a o přechod na národní zdravotní službu. Veřejně o tom nehovoří, ale předkládané návrhy zákonů a některá prohlášení politiků tento trend potvrzují. Na druhé straně opoziční ODS se veřejně netají svou snahou o snížení významu veřejného zdravotního pojištění a posílení pozice tržních principů zavedením osobních účtů. Kam povede další cesta českého zdravotnictví a kam by vést měla, to je otázka, kterou se bude autorka diplomové práce zabývat, protože vyjasnění této cesty je současným největším problémem českého zdravotnictví.

 

Podpora a uchování zdraví, rozsah veřejného zdravotnictví a poskytování kvalitních zdravotnických služeb je významné společenské téma, které se potýká s mnoha problémy. Je obtížné postihnout všechny okolnosti, které k problémům vedou. Tato diplomová práce se pokusí dotknout širokého okruhu problémů, není však v možnostech jedné práce zabývat se podrobně všemi závažnými tématy a proto v závěru práce budou navrženy dílčí problémy k řešení. Cílem diplomové práce je na základě studia odborné literatury, studia ekonomiky a řízení zdravotnictví, a na základě svých zkušeností z praxe ve zdravotnictví, praxe z pracovních a studijních cest doma i v zahraničí, zpracovat a navrhnout hlavní reformní myšlenky a postupné kroky pro potřebné změny ve zdravotnictví v České republice. V diplomové práci se autorka bude:

 

     a)         nejprve  zabývat teoretickými východisky pro strategii a řešení změn ve zdravotnictví v České republice.

     b)         v dalších kapitolách:

-          se pokusí analyzovat minulý i současný stav zdravotnictví v České republice, včetně   porovnaní dostupných domácích materiálů, které se týkají návrhů změn ve zdravotnictví.

-          zhodnotí stav zdravotního pojištění a jeho výhled do nejbližších let.

-          popíše nejčastěji uváděné modely zdravotní péče v zahraničí a jejich reformy.

-          porovná současný model českého zdravotnictví se zdravotními modely v okolních zemích.

-          představí svou vizi fungování českého zdravotnictví.

 

     c)         dále se  bude zabývat svou hypotézou o možnosti pokračování veřejnoprávního solidárního zdravotního pojištění, hypotézu o potřebnosti zavedení soukromého zdravotního pojištění pro nadstandardní zdravotní péči a hypotézu o potřebnosti  vyšší spoluúčasti pacientů, jako motivačního prvku proti nadměrnému čerpání zdravotní péče potvrdí v závěru své práce a  doporučí:

 

-          optimalizaci sítě zdravotnických lůžek, zejména akutních lůžek ve prospěch lůžek následné a sociální péče.

-          doporučí zavedení sociálního připojištění v rámci zdravotního pojištění, které bude sloužit ke krytí nákladů na zdravotně sociální péči.

-          doporučí snížení podílu finančních prostředků ze státního rozpočtu na krytí nákladů na zdravotní péči a navrhne realokaci zdrojů.

-          navrhne propojení systémů zdravotní a sociální péče se systémem důchodovým a vzdělávacím.

 

Ústřední myšlenkou celé práce však zřejmě bude udržení kroku a vývoje ve zdravotnictví s ostatními zeměmi Evropské unie a tudíž zavádění informačních technologií i v České republice.

 

Autorka diplomové práce bude své poznatky čerpat nejen z odborné literatury a praxe, ale také z jiných závěrečných prací studentů Vysoké školy finanční a správní. Snahou této práce je navázat na práci autorčiny dcery Bc. Renaty Merhautové, která se ve své bakalářské práci zabývala možnostmi reformy zdravotnictví zejména z pohledu fungování zdravotnických zařízení a jednotlivých forem úhrad za poskytovanou zdravotní péči, na rozdíl od této práce, která se bude zabývat modely financování zdravotní péče a kombinací prvků těchto modelů v okolních zemích a v USA a možnostmi využití poznatků z fungování jiných modelů pro reformu zdravotnictví v České republice. Tato diplomová práce a výše uvedená bakalářská práce by mohla sloužit dalším studentům jako základní zdroj informací pro podrobnější zpracování dílčích témat spojených se zdravím, zdravotnictvím a poskytováním zdravotní péče.

Následující přehled literatury, je základem, kterého bude při zpracování diplomové práce využito :

1.        Malý, Ivan: Vybrané otázky z ekonomie zdravotní péče, studijní text Masarykovy university v Brně, Ekonomicko správní fakulta, 1996

2.        Kuvíková, Helena; Murgaš, Milan; Nemec, Juraj: Ekonomka zdravotníctva, Vydavatelstvo Phoenix, Banská Bystrica, první vydání, ISBN 80-900563-1-8, 110s

3.        Křížová, Eva: Zdravotnické systémy v mezinárodním srovnání, 1998, ISBN80-238-0937-7,133s

4.        Malý, Ivan: Problém optimální alokace zdrojů ve zdravotnictví, Vydavatel Masarykova universita v Brně, 1998, ISBN 80—210-2006-7, 114s

5.        Fassmann, Martin, Ungerman, Jaroslav, Systém zdravotního pojištění před a po vstupu do Evropské unie, Vydalo MZ ČR, 2002, ISBN 80-7071-190-6,128s

 

1. Teoretická východiska pro strategii a řešení změn

ve zdravotnictví v České republice

Život lidí a jeho prodlužování, zdraví a jeho uchování jsou významnou hodnotou, jak z hlediska jednotlivců, tak i společnosti. I přes nepopiratelný význam těchto hodnot i ve zdravotnictví existuje a vždy existoval rozpor mezi nekončícími potřebami a omezenými, disponibilními zdroji na jejich uspokojení. Rozpor mezi potřebami a zdroji je uváděn ve všech zdravotnických systémech, bez ohledu na to, s jakými prostředky disponují. O množství spotřebovávaných zdrojů ve zdravotnictví a jejich alokaci musí někdo rozhodovat, musí existovat mechanismus, který nekončící zdravotní potřeby občanů omezí. Obecně se hovoří o tom, že ve zdravotnictví tržní mechanismus selhává a pak tedy musí být při alokaci zdrojů použito jiných než tržních mechanismů. Ve zdravotnictví trh selhává z důvodů ekonomických a mimoekonomických. Ekonomie zdravotnictví se začala koncipovat přibližně od 50 let minulého století, a to v podobě ekonomie zdravotní péče řešící problematiku alokace zdrojů v souvislosti s jejím poskytováním. Ekonomové věnovali pozornost analýze zdravotnických trhů a zabývali se úvahou, jak by fungovala zdravotní péče, kdyby byla alokace zdrojů svěřena pouze tržnímu mechanismu.[3] Výsledkem bylo vymezení typických tržních selhání při poskytování zdravotní péče např. v práci Kennetha Arrowa.[4]

 

Dnes je poskytování zdravotní péče považováno za veřejnou službu, z pohledu veřejné ekonomie může být zdravotní péče považována za statek pod ochranou, neboť společnost má zájem na dostatečném rozsahu péče pro všechny občany, čistě tržním způsobem by docházelo k nespravedlivému rozdělení zdravotní péče mezi lidmi, alespoň tak soudí některé teorie[5]. Jiné ekonomické teorie uvažují o tom, že k nerovnoměrnému rozdělování dochází v důsledku nerozvinutosti tržních mechanismů, zejména v oblasti kapitálového trhu, v našem případě pojišťovacího trhu ve zdravotnictví a proto musí být systém zdravotní péče doplněn přímým administrativním rozdělováním zdrojů.[6] Při zajišťování zdravotní péče, zejména preventivní dochází k pozitivním externalitám, v jejichž důsledku je společnost chráněna před nebezpečím šíření infekčních a jiných nákaz a chorob. Lékaři a zdravotnický personál má informační převahu nad pacienty a tím mohou ovlivňovat poptávku a nabídku zdravotní péče podle aktuální situace odvíjející se od plateb a forem za zdravotní péči. Zdravotní péči nelze však považovat za čistý veřejný statek, protože nesplňují podmínku nedělitelnosti a nevylučitelnosti ze spotřeby. V závislosti na charakteru zdravotní péče a zdravotnických služeb můžeme některé služby zařadit mezi statky smíšené, ostatní mezi čistě privátní. Dělení zdravotní péče na smíšené a privátní statky může mít souvislost s potřebou zdraví jednotlivců a společnosti. Potřeba zdraví je považována za základní lidskou potřebu a je řazena na čtvrté místo v hierarchii lidských potřeb. Při úvahách o potřebě zdraví je zapotřebí také brát na zřetel dvě roviny, objektivní a subjektivní potřebu zdraví. Subjektivní potřeba zdraví bude vždy vyšší než objektivní.

 

Mimoekonomická selhání mohou spočívat v politických rozhodnutích relevantních politických stran a v selhání vlády, která vědoma si etického rozměru poskytování zdravotní péče a pod tlakem veřejného mínění nemůže zavést čistý tržní mechanismus do zdravotnictví. Levicové vlády inklinují k široce pojatému veřejnému zdravotnictví a tím stírají osobní odpovědnost jednotlivců za své zdraví. Neuvědomují si přitom význam kultivace a zdokonalování tržních mechanismů v oblasti zdravotní péče.

 

Ačkoliv poskytování zdravotní péče má velký etický rozměr, ani tento sektor nemůže zůstat izolován a vyčleněn z ekonomie. V rámci makroekonomických úvah lze zkoumat, který model zdravotní péče je nejvhodnější, ekonomie zdravotnictví jako mikroekonomická disciplína zkoumá chování jednotlivých subjektů v souvislosti s poskytováním zdravotní péče a definuje základní charakteristiky trhu se zdravotní péčí. Realitou je a zřejmě bude skutečnost, že možnosti medicíny budou větší než zdroje a proto je nutné hledat kroky pro vyřešení problémů spojených se způsobem financování zdravotnictví a alokací dostupných zdrojů. Primárním faktorem je nalezení konsensu o zvolené variantě financování, kterou může ekonomická teorie podpořit tím, že nabídne metodologii, která dokáže identifikovat, kdo co, v které variantě financování získává a co ztrácí.[7] S volbou vhodné varianty je spojeno nespočet otázek, ekonomických, etických a v neposlední řadě politických a právě ty jsou determinantou zvolených řešení. Pro hledání varianty financování zdravotní péče je třeba nalézt odpovědi na otázky, jednak zda se chce, aby zdravotní péče byla chápána jako uspokojování poptávky po zdravotní péči a nebo se bude hledat cesta k definování objektivní potřeby zdravotní péče, nebo zda bude zdravotní péče lidmi chápána jako spotřeba či jako investice.

 

Ve všech sektorech se hovoří o efektivnosti využívání zdrojů. Jak je to s efektivitou ve zdravotní péči a zdravotnictví? Máme-li se vyjádřit k efektivnosti musíme znát užitky a tady je problém, co je užitkem při spotřebovávání zdravotní péče, hledáme užitek jednotlivce nebo celé populace? I. Malý nabízí definici a říká „ ekonomická efektivnost ve zdravotnictví znamená, že jednotlivé volby mezi cíli a mezi alternativními způsoby jejich dosažení jsou činěny tak, aby bylo dosahováno maximálního celkového prospěchu z disponibilních zdrojů dané společnosti.“ Společenské cíle a užitky společnosti se snáze formulují, problémem jsou ony alternativní přístupy a jejich efekty. Ty souvisí se stanovením míry, rozsahu a způsobu ekonomické účasti státu jako reprezentanta veřejnosti. V současné době lze postihnout tři odlišná pojetí chápání žádoucích efektů. Prvním je klasické ekonomické pojetí, druhým zdravotně politické a třetím mocensko politické.[8]  Klasicky ekonomický způsob považuje za žádoucí efekt obecnou ekonomickou kategorií užitku, kterou sice neumíme měřit, ale v podmínkách konkurenčního trhu platí rovnost mezi mezním užitkem a cenou. Tento přístup je aplikovatelný na všechny rozhodovací úrovně o alokaci zdrojů. Druhá varianta zdravotně-politická vychází z poslání odvětví zdravotnictví. Efekty, kterými jsou zdravá populace, stojí proti nákladům a jsou vyjadřovány zlepšováním zdraví populace pomocí zdravotních ukazatelů jako jsou střední délka života, nemocnost, úmrtnost a podobně. Poslední pojetí mocensko-politické vychází z pragmatické úvahy zalíbit se voličům a udržovat rozličné zájmové skupiny a subjekty, které sehrávají důležitou roli na poli poskytování zdravotní péče, spokojené se stavem zdravotnictví. Optimalizovat fungování zdravotnictví znamená ovlivňovat výše uvedené přístupy a sladit je. Znamená to redukovat vliv selhávání trhu ve zdravotnictví, redukovat státní zásahy do zdravotnictví, ovlivňovat chování poskytovatelů zdravotní péče, ovlivňovat chování spotřebitelů zdravotní péče - pacientů, redukovat politický vliv na zdravotnictví.

 

Názorně ukázaná složitost při formulování a aplikaci ekonomických teorií ve zdravotnictví je pravděpodobnou příčinou toho, že v této oblasti publikuje na domácí půdě málo autorů. Ekonomie zdravotnictví a ekonomika zdravotnických zařízení se pravděpodobně vyučovala pouze na Masarykově universitě v Brně a pouze po přechodnou dobu. Mezi nejčastěji citované domácí autory lze zařadit I. Malého, P. Hávu, z dalších autorů, kteří se zabývají veřejnou ekonomií lze citovat B. Hamerníkovou a kolektiv, Y. Strekovou, ze zahraničních autorů J. Nemece a kolektiv, J.E. Stiglitze a další.

 

Ukázaná složitost systému zdravotnictví pravděpodobně vede také k tomu, že se v posledních letech nedaří přijmout koncepci zdravotnictví a zahájit reformu. Autorka diplomové práce se domnívá, že k vyřešení části problémů by napomohlo definování rozsahu solidární péče, neboť nikdy nepůjde najít čisté řešení, čistý model zdravotní péče tržní či solidární, vždy by mělo jít o jejich kombinaci. Rozsah solidární péče by mohl být definován na základě dělení toho, co je považováno za smíšené statky, které by vždy měly být plně hrazeny ze solidárního systému, protože na nich má zájem nejen jednotlivec, ale i společnost. Sem lze zařadit především celou oblast preventivní péče. Na osobní zdravotní péči, kterou lze považovat za statky privátní, by si měli v rámci solidárního systému občané připlácet, zejména v souvislosti s nedbalou péčí o své zdraví. Důležitým faktorem může být změna postojů lidí, kteří by měli čerpat zdravotní péči v podobě preventivní péče a chápat ji nejen jako investici do svého zdraví, ale také jako investici do pracovního a společenského života. V okamžiku léčby nemocí nejde již o investici, ale minimalizaci ztrát způsobených nemocí. Při úvahách o prevenci a léčbě nemocí ve vzkazu k financování zdravotní péče uvažovala autorka diplomové práce o možnosti aplikace indiferenční analýzy při spotřebě zdravotní péče. Indiferenční křivka by mohla vyjadřovat užitek ze zdraví jedince, prvním ze dvou spotřebovávaných statků by byla preventivní péče spolu s péčí o své zdraví a druhým péče léčebná. Čerpání preventivní péče a vlastní investování do sebepéče ve formě zdravého životního stylu, správného stravování a fyzické aktivity by bylo první alternativou pro dosažení určitého užitku ze zdraví, druhou alternativou pro dosažení stejného užitku ze zdraví by bylo čerpání velkého rozsahu léčebné zdravotní péče, úvaha by mohla jít ještě dál. Zvýšené náklady, které jednotlivec čerpá na léčebnou péči jsou pouze finanční zátěží zdravotnického systému, v našem případě zdravotního pojištění, zatímco náklady na prevenci ve smyslu zdravého způsobu života je nákladem jednotlivce. Tím platí více ten, kdo pečuje o své zdraví v rámci prevence, než ten, kdo o něj nedbá. V případě vzniku nemoci by tedy ten, kdo o sebe nepečuje měl na léčebnou péči připlácet. Jednalo by se zejména o chování, které vede k nadváze, kouření, alkoholismu, užívání návykových látek a ignorování preventivních prohlídek, očkování apod. Uplatnění indiferentní analýzy by nemohlo být použito v celém rozsahu zdravotní péče, protože v současné době nelze prevencí a zdravým životním stylem absolutně vyloučit vznik chronických a nevyléčitelných chorob. Využití je spíše ilustrativní, problém by nastal v okamžiku snahy určit optimum spotřebitele zdravotní péče, neboť pacient-spotřebitel neplatí přímo za spotřebovávanou péči, nezná cenu zdravotní péče a ta nemá přímý dopad do jeho rozpočtového omezení.

 

Autorka diplomové práce si také klade otázku, zda by užitek ze zdraví, získaný jednotlivci při aktivní sebepéči nemohl být chápán ve vztahu ke zdravotnímu pojištění jako tzv. paretovská zlepšení, neboť jednotlivec může pro své zdraví učinit mnohé, aniž by tím vznikaly náklady zdravotnímu pojištění. Za užitek ze zdraví je možné považovat vše, co může jedinec konat na úrovni pracovní, rodinné, sportovní a společenské. Lidé si obvykle užitek ze zdraví neuvědomují a to až do doby, než onemocní a nemoc či úraz jejich aktivity dočasně, ale i trvale omezí. Tyto úvahy by mohly podpořit argumentaci při rozhodování o spoluúčasti na platbách za zdravotní péči ze strany pacientů. Dalším kriteriem pro efektivní alokaci zdrojů by mohla být subjektivní a objektivní potřeba zdravotní péče. Na subjektivní potřebu zdravotní péče, nad rámec objektivního posouzení lékařem, by si mohli také pacienti připlácet.

Ekonomie zdravotnictví se také zabývá uplatněním metod ekonomických analýz.[9] Metody se používají k oceňování jednotlivých zdravotnických programů porovnávaných z hlediska svých nákladů a dopadů. Zkoumají se náklady, efekty-dopady na zdraví, užitky vyjádřené v QALY[10] a souhrnný ekonomický prospěch. Jedná se o analýzy nákladů, nákladů a účinků, nákladů a užitečnosti, nákladů a prospěchu.

 

Zdravotnictví se svým charakterem činností řadí do veřejného sektoru a spadá do nově konstituovaného kvartérního sektoru, který poskytuje služby a umožňuje rozvoj a uchování lidských schopností. Neměl by být tedy pouhým sektorem, který pomáhá v době již vzniklých nemocí, ale sektorem, který se významnou mírou zabývá předcházením vzniku nemocí a tím uchováváním lidských schopností. Aby takovým sektorem byl dochází v mnoha zemích k reformám zdravotnictví. K tomu, aby vůbec mohly reformy zdravotnictví probíhat, musí nejprve dojít k širokému konsensu mezi politiky, odbornou veřejností a veřejností jaký model, jaký systém zdravotnictví se chce mít. V opačném případě, jako v České republice, jde pouze o politický duel, ve kterém ztrácí všechny strany, nejvíce však pacienti. Pokud ekonomové a odborníci v oblasti zdravotnictví dostanou přesná zadání a budou mít vymezeny hranice, problém zpracování koncepce a zahájení reformy zmizí, půjde pouze o čas v jakém horizontu bude možné dohodnuté změny realizovat.

 

Rozbor a hodnocení práce I. Merhautové (P. Wawrosz)

    

Práce Bc. Ivy Merhautové „Vize a strategie změn ve zdravotnictví v ČR“ je diplomovou prací. Svým rozsahem, ale zejména kvalitou požadavky kladené na diplomové práce překonává. Díky tomu obsahuje řadu podnětných i diskutabilních názorů. Ve své recenzi proto jednak vyzdvihnu, co v práci pokládám za přínosné i to, s čím má podle mne smysl polemizovat.

Spíše z filosofického hlediska má smysl začít polemizovat hned s první větou práce: „Život a veškeré bytí není stav, ale neustálý probíhající děj a neustálá změna.“ Pokud by tomu bylo tak, ocitli bychom se v paradoxech, které jako první formuloval řecký antický filosof  Zenón z Eleje (Achilles a želva, letící šíp). V životě pravda probíhají neustále změny, ale přesto v něm existují trvalé substance, věci, které změny přetrvávají. Koneckonců i podstata/cíl zdravotnictví, přes všechny změny, kterým tento obor ve své historii prošel, zůstává stejná – cílem zdravotnictví je pomáhat zmírňovat bolest nemocným a navracet jim zdraví. Na tuto podstatu bychom neměli zapomínat, i pokud hodnotíme a posuzujeme aktuální změny, ke kterým nyní ve zdravotnictví dochází.

Práce správně poukazuje, že „poskytování zdravotní péče je považováno za veřejnou službu, z pohledu veřejné ekonomie může být zdravotní péče považována za statek pod ochranou, neboť společnost má zájem na dostatečném rozsahu péče pro všechny občany, čistě tržním způsobem by docházelo k nespravedlivému rozdělení zdravotní péče mezi lidmi.“. Má smysl zdůraznit, že zdravotnictví z hlediska obvykle (učebnicově)  uznávaných kritérií, podle kterých se klasifikují veřejné statky (nerivalita ve spotřebě a nevylučitelnost ze spotřeby), není veřejným statkem (lze relativně snadno vyloučit, že spotřeby ty osoby, které nejsou ochotny nebo schopny za spotřebu zdravotnických statků platit a spotřeba většiny zdravotnických statků je rivalitní). Na druhou stranu zdraví je nepochybně pozitivní externalitou, pokud je člověk zdravý nemá z toho prospěch obvykle jen on sám, ale i jeho okolí a potažmo celá společnost.

Už jen díky pozitivním externalitám, které zdravotnictví přináší, existuje problém s měřením užitku jednotlivých zdravotních statků. Autorka správně ukazuje, že měření užitku ve zdravotnictví je problematické a nejednoznačné. To však komplikuje hodnocení efektivnosti jednotlivých činností, které se ve zdravotnictví dějí. Zajímavá je však v této souvislosti myšlenka autorky používat ve zdravotnictví indiferenční analýzu a její pomocí lépe měřit užitek a náklady, které jedinci mají, pokud se starají či nestarají o své zdraví. Je přitom sympatické, že autorka klade důraz na prevenci a předcházení nemocí, tam kde je to možné.

Naopak nesouhlasím s názorem „velkým problémem České republiky je, že ačkoliv přistoupila na model financování zdravotní péče prostřednictvím zdravotního pojištění, málokdo si uvědomuje, že ze zdravotního pojištění by měla být hrazena zdravotní péče a nikoliv financováno zdravotnictví. Úhrada investic a služeb nesouvisejících přímo s poskytováním zdravotní péče by měla být hrazena z jiných zdrojů.“ K tomu, aby zdravotní péče mohla být vykonávána potřebujeme nejen lékaře, léky, ale i nemocnice, přístroje apod. Pokud bychom autorčin argument přijali, mohli bychom též třeba argumentovat, že cena automobilu by měla zahrnovat jen náklady bezprostředně související s výrobou automobilu (typu platy dělníků a materiál potřebný k výrobě) a nikoliv náklady na výstavbu automobilky, zakoupení strojů apod.

Problémem zdravotnictví spíše je, že neumí náklady na výstavbu/rekonstrukci zdravotnických zařízení, nákup lékařských přístrojů atd. rozložit v čase, že ve zdravotnictví nedochází k odpisování apod. Tyto problémy jsou však řešitelné, lze se inspirovat postupy, které jsou používány v komerčních odvětvích (ekonom by řekl při výrobě čistých soukromých statků).

Autorka v textu přehledně a detailně popisuje vývoj zdravotnictví v ČR. Poukazuje na problémy, které v praxi vedou k zadluženosti zdravotnických zařízení – např. růst mezd v příspěvkových organizacích, či růst úhrad, které jsou pojišťovny povinny platit zdravotnickým zařízením, přičemž tyto nárůsty se ale nepromítají v růstu peněz plynoucích do zdravotnictví, nízká platba státu za pojištěnce, za které je povine platit pojistné, složitost dohadovacích řízení, komplikovaný systém úhrad za zdravotní péči, skutečnost apod. Nezapomíná ani na vnější faktory jakým je stárnutí obyvatelstva, prodlužování průměrného věku dožití, ze socialismu zděděná zhoršená kvalita životního prostředí, na jednu stranu nutnost splnit požadavky práva EU, což se projevuje ve vyšších nákladech, na stranu druhou ale zastaralé právní předpisy (např. zákon o zdraví lidu z roku 1966), neřešením informační asymetrie vztahu pacient-lékař atd.

Autorka dále seznamuje v době práce s aktuálními vizemi ministrů zdravotnictví, Světové banky a dalších osob, jak problémy zdravotnictví řešit. Poměrně podrobně jsou popsány i systémy organizace a financování zdravotnictví v různých zemích, včetně reforem, které v těchto zemích probíhají (včetně našich sousedů – Slovenska a Polska).

Zajímavá je autorčina vize fungování zdravotnictví v ČR: „Zdravotní péče o nemocné s méně náročnými onemocněními probíhá v ambulantní sféře, ve které jsou dobře zavedené i malé operace, v nemocnicích pobývají nemocní s akutními onemocněními poměrně krátkou dobu, vysoce specializovaná péče je poskytována ve specializovaných centrech a je zajišťována vysoce kvalifikovanými pracovníky. Zdravotní péči o pacienty po propuštění z nemocnice přebírá praktický lékař, ambulantní specialista a domácí zdravotní péče. Lidé již nepobývají v nemocnicích ze sociálních důvodů, protože část lůžkového zdravotního fondu převzal sociální systém, kterým tím saturoval potřeby svého systému a potřeby starých lidí a zdravotně a mentálně postižených osob. O potřebné pacienty je pečováno především doma, v týdenních a denních stacionářích či penzionech. Pouze ti, kteří se již neobejdou bez celodenní pomoci ošetřovatelského personálu jsou umístěni v lůžkových zařízeních ošetřovatelského typu. Občané jsou motivováni k prevenci, systém preventivních vyšetření je dobře organizován.

Zdrojem financování je převážně veřejné zdravotní pojištění, dále stát, jehož míra účasti se podstatně snížila vzhledem k zavedení zástupných plateb a občané, kteří na zdravotní péči připlácí přímo nebo si na ni připojišťují u neziskových zdravotních pojišťoven. Občané připlácí na pobyt v nemocnicích, při první návštěvě u ambulantních lékařů a také na nadstandardní materiály či zdravotní výkony a na recepty v lékárnách. Na vše toto si také mohou průběžně připlácet v rámci připojištění.

Veřejné zdravotní pojištění má tři oddělené fondy: fond zdravotního pojištění, který je rozdělený na solidární účet a na osobní účty, fond zdravotně sociálního pojištění a fond nemocenského pojištění. Nemocenské a zdravotní pojištění je propojeno. K tomuto kroku se přistoupilo po té, kdy bylo zjištěno, že je značně zneužíváno krátkodobých pracovních neschopností, zejména ze strany zaměstnanců s nízkými příjmy a těmi, kteří jsou dočasně nezaměstnaní. Jako výhodné se také ukázalo spojení obou pojištění z hlediska administrativních nákladů. V okamžiku, kdy zejména praktickým lékařům začaly být sledovány počty pracovních neschopností a při jejich nízkém počtu indexována kapitační platba z nemocenského fondu, klesl počet pracovních neschopností na srovnatelnou úroveň s ostatními příjmovými skupinami obyvatel.“

Autorka správně poukazuje, že uvedená vize vyžaduje širokou informační kampaň vůči obyvatelstvu, že rovněž vyžaduje značnou integraci zdravotní a sociální péče apod. Přináší proto poměrně podrobný návod, jak vize dosáhnout a naplnit ji, včetně sledu krátkodobých a dlouhodobých kroků. V tomto směru, ale i v dalších směrech  by práce mohla posloužit jako jeden z vhodných podkladových materiálů, pokud se v ČR vskutku začne realizovat reforma zdravotnictví.

 

Nahoru

 

4. Příloha

 

 

Efektivnost investování do lidského kapitálu

 

Průvodce materiály zpracovanými při řešení grantového projektu GA ČR 402/03/0128

financovaného z prostředků Grantové agentury České republiky (zkráceno)

 

Radim Valenčík a kol.

 

Úvodní poznámka

Původním záměrem bylo vydat monografii v rozsahu přibližně 600 stran v klasické podobě. Již v polovině tříletého období se ukázalo, že bude lepší volit jinou formu - vydání souhrnu materiálů na CD a stručného komentáře formou brožurky. Materiály k dané problematice, které byly zpracovány či získány při řešení grantového projektu Efektivnost investování do lidského kapitálu, totiž přibývaly tak rychle, že jejich rozsah brzy přesáhl předpokládaný počet stran. Bylo sice možné jít cestou určitého výběru a krácení, to by však bylo na úkor sdělení řady podstatných kontextů a výrazně by to snížilo informační hodnotu materiálů.

Lze uvést několik příkladů. Již v průběhu řešení dospěly práce tak daleko, že bylo možné uvažovat o praktické realizaci závěrů. To ovšem znamenalo vstoupit do diskusí souvisejících s reformou veřejných financí, zejména reformou sociálních investičních a sociálních pojišťovacích systémů (vzdělání, zdravotnictví, penzijní systém atd.). Vytrhnout z živého polemického kontextu zpracované materiály prostě nejde. Nebo jiný příklad - řadu výsledků práce na grantovém projektu bylo možné využít i v oblasti výuky, např. mikroekonomie na magisterském stupni či při konstituování předmětu vícezdrojové financování odvětví rozvoje člověka. Skutečnost, že některé výsledky lze - obrazně řečeno - odpřednášet i odzkoušet - je relevantní z hlediska vývoje teorie. Pokud totiž výsledky rozvoje teorie nedosáhnou určitého stupně rozpracování a vyzrání. nelze je do výuky přenést. Když už je však lze takto do výuky začlenit, je nutné to v závěrečném syntetickém výstupu prezentovat. Ale jak, pokud nechceme narušit integritu této prezentace. V neposlední řadě pak došlo k tomu, s čím řešitelský tým ani nepočítal (a o čem popravdě řečeno ani nesnil). Vzhledem k tomu, že výsledky řešení grantového projektu vstoupily do širšího povědomí odborné veřejnosti, projevilo zájem několik studentů jiných vysokých škol o zpracování diplomové práce na témata související s předmětem i průběžně dosahovanými výsledky. Důležitou roli, jak se řešitelskému týmu podařilo zjistit, přitom sehrál časopis Marathon, na který byli studenti odkázáni internetovými vyhledavači, když se zabývali problematikou financování vzdělání či lidského kapitálu. Vzniklo tak několik diplomových prací, z nichž některé tak přínosné, že by bylo prostě škoda je do závěrečné prezentace nezahrnout.

A tak se nabízelo jiné řešení. Systematizovat a vhodně strukturovat všechny materiály zpracované při řešení grantového projektu a učinit je přístupné jejich vydáním na CD. K tomu pak vydat stručného průvodce v klasické tištěné podobě.

Průvodce souhrnem materiálů přitom neslouží jen k tomu, aby umožnil zájemcům najít v obsáhlé struktuře to, co potřebují, ale také k tomu, aby:

- Co nejstručněji a nejvýstižněji prezentovat to nejvýznamnější a nejpřínosnější.

- Ukázat, jak lze výsledky využít v praxi a co je k tomu potřeba.

- Zformulovat program dalšího výzkumu, co je možné a potřebné řešit v návaznosti na dosažené výsledky.

 

Materiály na CD jsou uveřejněny v té podobě, v jaké byly dodány do tisku. Jako autor většiny z nich je uveden řešitel grantového projektu. Přesnější by však bylo, pokud by u všech bylo uvedeno "a kol.". Rodily se v diskusích a jsou výsledky týmové práce. Zásluhu na jejich vzniku mají Bohuslava Šenkýřová (VŠFS), Vladimír Čechák (VŠFS), Jiří Schwarz (Liberální institut), Petr Matějů (Institut pro sociální a ekonomické analýzy) a další. Poděkování si rovněž zaslouží všichni členové katedry Mikroekonomie a veřejné ekonomiky (jmenovitě František Nahodil, Mojmír Helísek, Rafik Bedretdinov, Petr Wawrosz, Marie Hamplová), kteří spoluvytvářeli odborné klima, napomáhali kontaktu řešení grantového projektu se studenty a s procesem výuky, pomáhali při zajišťování veřejně přístupného teoretického semináře Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování (který se koná týdně od října 2003). Velmi pomohli ti, co se pravidelně účastnili uvedeného teoretického semináře a diskusí v rámci něj, ať již se jedná o studenty VŠFS či externí účastníky. V neposlední řadě se pak spoluautory stávají všichni účastníci vědeckých konferencí pořádaných v rámci řešení grantového projektu.

 

Struktura materiálů na CD

1. Základní dokumentace

Anotace a zdůvodnění grantového projektu Efektivnost investování do lidského kapitálu, dílčí zprávy za rok 2003 a 2004, závěrečná zpráva (předběžná podoba).

Anotace a zdůvodnění navazujícího grantového projektu Investování do sociálního kapitálu a efektivnost.

2. Teoretické jádro řešení problematiky efektivnosti investování do lidského kapitálu

- Valenčík, R. Rozšířený koncept všeobecné ekonomické efektivnosti. In: Politická ekonomie 1/2004.

- Valenčík, R. Ekonomie produktivní spotřeby, Praha, Vysoká škola finanční a správní, 2003. ISBN 80-86754-07-3.

3. Sborníky z vědeckých konferencí pořádaných v souvislosti s řešením grantového projektu

Lidský kapitál a investice do vzdělání. Praha. VŠFS 2003. ISBN-80-86754-08-1

Lidský kapitál a investice do vzdělání. Praha. EUPRESS 2004. ISBN-80-86754-28-6

Lidský kapitál a investice do vzdělání. Praha. EUPRESS 2005. (V tisku.)

Vzdělání a trh. Praha. Liberální institut 2003. ISBN 80-86389-31-6

Znalostní ekonomika. Praha. VŠFS 2004. ISBN-80-86754-16-2

4. Materiály ve sbornících a monografiích, v nichž jsou prezentovány výsledky řešení grantového projektu

5. Učební texty, při jejichž zpracování byly využity výsledky řešení grantového projektu

Zejména učebnice Valenčík, R.: Mikroekonomie - Jak ji chápat a k čemu je? (Doplňující text ke studiu mikroekonomie na magisterském stupni). Praha, EUPRESS 2004. ISBN: 80-86754-20-0.

6. Diplomové a bakalářské práce zpracované v návaznosti na řešení grantového projektu

Zvlášť významnou součást tohoto bloku tvoří práce zpracované studenty jiných vysokých škol (konkrétně FSV UK a VŠE), kteří se z odborných diskusí (zejména prostřednictvím internetových vyhledavačů a časopisu Marathon) o projektu dozvěděli a s využitím přístupu rozvíjeného při řešení grantového projektu koncipovali své práce.

7. Články v tisku a prezentace, v nichž jsou diskutovány možnosti praktického uplatnění výsledků řešení grantového projektu

8. Materiály uveřejněné v internetovém časopise Marathon (www.valencik.cz/marathon)

9. Ohlasy na výsledky řešení grantového projektu.

 

Teoretické jádro řešení grantového projektu

1. Investiční příležitosti a jejich role - vynecháno

2. Role kapitálového trhu při využívání investičních příležitostí - vynecháno

 

3. Ekonomie produktivní spotřeby - teoretické východisko zachycení vývojových tendencí současného ekonomického systému a klíč k problematice efektivnosti investování do lidského kapitálu

Nejde o to donekonečna diskutovat o tom, zda se kapitálový trh může či nemůže vyvíjet směrem, který by vedl k výše uvedeným paretovským zlepšením. Jde o to, zda v reálném světě, tj. jak v naší zemi, tak jinde ve světě, jak v oblasti vzdělání, tak v jiných oblastech, dochází k vývoji směrem k dokonalejšímu fungování kapitálového trhu ve výše uvedeném smyslu. Odpověď na tuto otázku je pozitivní. Vývoj kapitálového trhu uvedeným směrem prokazatelně existuje a má zrychlující se tendenci. Svědčí o tom zejména následující:

- V různých částech světa se rozvíjejí systémy financování vzdělání, zejména vysokoškolského, které jsou založeny na investičním principu. Tyto systémy vznikají na bázi veřejného i soukromého financování vysokého školství. Jedná se například o australský systém HECS, který je průběžně modifikován a zdokonalován již od roku 1987. Byl převzat v řadě dalších zemí, v současné době jej zavádí i Čína. Jiným příkladem je americký systém MRU (MyRichUncle).

- Velmi dynamicky se rozšiřují spotřebitelské půjčky a úvěry. Tento trend lze pozorovat i v naší zemi. Jakkoli lze některé jevy s tímto spojené považovat za sporné, je výsledkem tohoto trendu využití investičních příležitostí domácností umožňující jejich dynamičtější společenský vzestup. Roste podíl půjček, které mají investiční charakter a které jsou de facto spláceny z výnosů toho, co by bylo možné nazvat "investicemi do produktivní spotřeby".

- V ještě obecnější podobě pak můžeme pozorovat tendenci posilování produktivních složek osobní spotřeby, resp. spotřeby domácností. Ukazuje se, že osobní spotřebou ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší je najít příklady produktivní spotřeby než spotřeby neproduktivní.

Lze říci, že cílovou orientací chování domácností se postupně stává následující: Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

To, že nacházíme výjimky, je v tomto případě právě tím, čím je potvrzováno pravidlo.

Výše uvedené je významné i z hlediska vývoje ekonomické vědy:

Klasická ekonomie chápala spotřebu jako reprodukci pracovní síly, abstrahovala od spotřeby přebytku. Její oporou proto byla pracovní teorie hodnoty (zboží je směňováno v poměrech určených množstvím práce, které je v něm obsaženo).

Neoklasická ekonomie vzniká v době, kdy zvýšení produktivity práce vedlo k tomu, že od spotřeby přebytku nelze abstrahovat a kdy má každý možnost výběru spotřebovávaných statků. Její oporou se stává teorie užitku chápaného jako subjektivní fenomén. Abstrahuje však od produktivních aspektů spotřeby domácností, resp. jednotlivců, tj. od vlivu spotřeby (při které vzniká prožitek) na budoucí příjem.

Ekonomie produktivní spotřeby umožňuje zachytit podstatu procesu přechodu ke vzdělanostní společnosti a ekonomické jevy v tomto období. Podle ní se domácnosti orientují na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu z využití investičních příležitostí, kterými disponují. Klíčovou roli přitom hrají investiční příležitosti spojené se vzděláním.

A je to právě věda, která umožňuje v obrovské rozmanitosti společenských jevů odhalit to nejvýznamnější a určující. Pokud se týká například velmi rozmanitých možností financování investic do vzdělání, umožňuje ukázat, co je perspektivní, co je úkrokem stranou a co je slepou uličkou.

Prokázali jsme principiální možnost vytvoření komplementárního vztahu mezi rovností a efektivností, tj. principiální možnost dosáhnout takového zdokonalení tržního mechanismu v oblasti kapitálového trhu, aby vedl k plnému využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka nezávisle na jeho příjmové či majetkové situaci. Tím jsme vymezili možnost vývoje ekonomického systému určitým směrem.

Tento závěr je velmi významný z hlediska praktických aplikací. Odpovídá na otázku, co je podstatou efektivnosti v oblasti investování do lidského kapitálu. Ukazuje a dokazuje, že řešení sociálních otázek nemusí jít jen cestou maximalizace sociálně orientovaného přerozdělování. Možnosti tohoto typu přerozdělování jsou omezené a navíc má, zejména překročíme-li určité meze, negativní vedlejší účinky. Na rozdíl od toho vývoj tržního mechanismu (jehož těžiště je v oblasti kapitálového trhu) umožňuje řešit nejvýznamnější problémy typu rovnosti příležitostí současně se zvyšováním efektivnosti ekonomického systému. Vývoj tržního mechanismu v oblasti kapitálového trhu je přitom neoddělitelnou stránkou konstituování vzdělanostní společnosti.

 

4. Přenesená cena a reforma financování vysokoškolského vzdělání - vynecháno

5. Investování do pozice a investování do schopností

Při analýze zájmového kontextu přechodu k ekonomickému systému, ve které jsou rovnost a efektivnost komplementárními parametry systému, se ukázalo být jednou z největších překážek poziční investování, resp. investování do společenské pozice. Jedná se o fenomén, který mohl být odhalen teprve poté, co byly doceněny možnosti investování do lidských schopností. V určitém smyslu se jedná o doplňující se a proti sobě stojící formy investování. Podstatou pozičního investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu (privilegium) formou investování do společenské pozice. Mechanismus působení tohoto fenoménu je následující:

- Představme si, že v ekonomice existuje (pomyslné) odvětví nabývání a uplatnění schopností.

- V rámci tohoto odvětví dochází k tomu, že aktéři:

. získávají schopnost disponovat investičními příležitostmi,

. získávají investiční prostředky k využití investičních příležitostí, u nichž vzniká přebytek.

- Investicemi do společenské pozice jedněmi aktéry dochází k tomu, že se vstup do tohoto odvětví omezuje jiným aktérům, kteří nemají prostředky pro investování do společenské pozice.

Fenoménem investování do společenské pozice (formou prestižní spotřeby, která segreguje společnosti z hlediska toků informací a společenských kontaktů, formou kupování poslušnosti a preferování poslušnosti před efektivností) dochází k omezování konkurence v odvětví nabývání a uplatnění schopností. Reálný společenský systém je investováním do společenské pozice podstatným způsobem kontaminován. Je to jedna z hlavní příčin, proč se celý reálný ekonomický systém nechová dostatečně „paretovsky“. Tím částečně odpovídáme na otázku, proč se orientace na produktivní charakter spotřeby a využívání investování do lidského kapitálu prosazuje jen velmi pomalu a obtížně.

Investování do společenské pozice a nedokonalosti kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu jsou spojité nádoby: Nakolik je nerozvinutý kapitálový trh, natolik se otevírají možnosti a vznikají i podněty pro investování do společenské pozice; nakolik jsou odstraněny nedokonalosti kapitálového trhu, natolik je investování do společenské pozice „vytlačováno“ z ekonomického systému.

 

6. Reforma financování vysokého školství a její souvislosti s reformou ostatních investičních a pojišťovacích sociálních systémů

S využitím výše uvedených teoretických východisek byla rozpracována konkrétní představa o tom, jak by v podmínkách naší země mohl fungovat systém financování investic do vzdělání. Jde o takový systém financování vzdělání, který umožní:

- Vyvolat tlak na kvalitu poskytovaných vzdělávacích služeb.

- Umožnit dostatečnou informovanost o kvalitě vzdělávacích služeb.

- Dosáhnout dynamického profesního vzestupu a příjmového růstu absolventů.

- Zajistit dlouhodobou uplatnitelnost absolventů na profesních trzích.

Tento systém přitom nevytváří majetkovou bariéru přístupu ke vzdělání, ale naopak, odstraňuje již existující, např. protekční.

Jak by takový systém fungoval? Byl by zachován současný systém veřejného financování veřejných vysokých škol. Veřejným vysokým školám by se umožnilo zavést školné, přičemž student by měl právo si vybrat možnost přímé úhrady nebo úhrady formou odvodu z budoucího příjmu podle výše tohoto příjmu. V případě odvodu z budoucího příjmu by student platil až a jen tehdy, když jeho příjem překročí určitou hranici. Přímá platba by byla  zvýhodněna. V případě nepřímé platby vzniká primární závazek přímo vůči příslušné vysoké škole (věřitelem je samotná vysoká škola). Odvody z budoucího příjmu by byly realizovány obdobným systémem, jako platba např. zdravotního pojištění. Technicky by byly  platby realizovány přes centrální evidenční systém (z důvodu minimalizace transakčních nákladů a generování informací).

Význam tohoto systému se nám ozřejmí, když srovnáme stávající, systém financování vysokého školství s tím, který by zohledňoval uplatnitelnost absolventů na profesních trzích:

- Jak to funguje v současném systému? Každý platí (v rámci daňového systému) bez ohledu, zda vzdělání dostal či nikoli, každý platí bez ohledu na to, jak kvalitní vzdělávací služby mu byly poskytnuty, poskytovatel vzdělávacích služeb dostává prostředky od těch, co platí prostřednictvím daňového systému, bez ohledu na to, jak kvalitní služby poskytl.Tento systém bývá nazýván "bezplatným" a některými je dokonce vydáván za jakousi vymoženost.

- Systém, který by byl založen na financování podle uplatnění absolventů, nazvěme ho pracovně systémem zainteresovaného vysokého školství, a který by garantoval rovnováhu mezi náklady a výdaji umožňuje, aby každý finančně přispíval (platil) až z toho a podle toho, co mu vzdělání vynese, a přímo tomu, kdo mu vzdělávací služby poskytl.

Reforma financování investic do vrcholových forem vzdělání (vysokoškolského a celoživotního) je klíčem k reformě všech sociálně investičních a sociálně pojišťovacích subsystémů veřejných financí. Lze to ilustrovat např. na problematice propojení systému financování vzdělání, zdravotní péče a penzijního pojištění. Obrovské možnosti jsou například v prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka. Tj. nikoli ve vnucených parametrických změnách, kterými je paušálně prodlužováno období, kdy musí člověk pracovat, pokud nechce mít velmi nízké příjmy z veřejného penzijního systému, ale ve vytvoření podmínek, kdy chce být produktivně činný (těší ho to, dává to smysl jeho životu, udržuje ho to v kondici fyzické a psychické) a kdy může být produktivně činný. Zde jsou obrovské rezervy. Např. zaměstnanost věkové kohorty od 55 do 65 let v zemích EU se pohybuje od 22 do 68 % (!), tj. více než trojnásobný rozdíl.

Lze realizovat reformu financování systému zdravotní péče tak, aby byl orientován nikoli na nominální délku života, ale na reálnou délku života, tj. na prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka? Ano, znamená to mj. přesun služeb poskytovaných systémem zdravotní péče do oblasti monitorování zdravotní situace a prevence. Příslušnou zainteresovanost lze vytvořit propojením systémů financování vzdělání, péče o zdraví a penzijního systému.

Realizace souběžné (komplexní) reformy financování základních sociálních subsystémů (vzdělání, péče o zdraví, penzijního pojištění) a v návaznosti na to i v rámci možností navazujících sociálních subsystémů (financování bydlení, rodinnou politiku, politiku zaměstnanosti apod.) znamená:

- Propojení veřejných pojišťovacích a investičních systémů.

- Místo centrálního přerozdělování jsou využívány nové produkty kapitálového a pojišťovacího trhu, které vytvářejí potřebnou zainteresovanost, generují inovace a eliminují majetkové bariéry v oblasti nabývání, uchování a uplatnění schopností; při využití těchto produktů hraje nezastupitelnou roli stát.

- To mj. umožní dosáhnout rovnováhy penzijního systému prohloubením solidarity mezi těmi, co mohou a chtějí pracovat i ve vyšším či vysokém věku, a těmi, které z různých důvodů (nedostatečná příprava vzdělávacím a rekvalifikačním systémem, zdravotní problémy, neperspektivní profesní trajektorie apod.) profesní trhy vyřazují z možnosti produktivní činnosti.

Vlastní řešení si pak lze představit tak, že po dosažení určitého věku (40 - 50 let) po splnění určitých kvalifikačních požadavků (které mohou být formulovány poměrně přesně a jejichž splnění může mít složku formální i testovatelnou) by člověk mohl dobrovolně volit zařazení do progresivní, resp. aktivní součásti systému veřejného penzijního pojištění spojeného se systémem zdravotní péče zaměřené na prodloužení produktivního života a systémem celoživotního vzdělávání. Mohlo by se např. jednat o následující předpoklady - dosažené vzdělání, dosahovaný příjem.

 

7. Konstituování vzdělanostní společnosti

Vývoj tržního mechanismu, jehož těžiště je v oblasti kapitálového trhu a který vede ke stále plnějšímu využívání investičních příležitostí (zejména těch, které jsou spojeny s rozvojem schopností člověka), je jednou z hlavních podmínek i jedním z hlavních atributů přechodu ke vzdělanostní společnosti. Ten lze tematizovat následujícím způsobem:

1. Žijeme v době, kterou lze nazvat jako počátek přechodu ke vzdělanostní společnosti, tj. společnosti, ve které se stává dominantním ekonomickým sektorem sektor produkce lidských schopností (lidského kapitálu a sociálního kapitálu), zejména formou vzdělání:

- V tom smyslu, že produkuje rozhodující množství statků (vzdělanostních služeb sloužících k uspokojování schopnostních potřeb).

- V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a realizací jeho schopností).

- V tom smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji probíhají inovační procesy.

- V tom smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní kapitál).

- V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího v tomto sektoru (přičemž fixním kapitálem se stávají samotné schopnosti člověka).

Proces konstituování vzdělanostní společnosti má řadu obdobných rysů jako proces vzniku průmyslové společnosti, resp. průběh průmyslové revoluce (viz dále na s. 16).

2. K prosazení vzdělanostního sektoru jako dominantního ekonomického sektoru může docházet jen tam, kde se potřebným způsobem rozvine tržní mechanismus a vytvoří vhodné spolupůsobení trhu a státu. To znamená zejména:

- Vývojem kapitálového trhu dojde k eliminování bariéry rozpočtového omezení při investování do rozvoje lidských schopností, která je hlavní příčinou vzniku a existence trvalých monopolů působících v této oblasti i v dalších oblastech ekonomiky a která vytváří hlavní omezení vstupu do odvětví produkce a nabývání lidských schopností.

- Změní se poměr mezi investováním do společenské pozice a lidských schopností ve prospěch investování do lidských schopností, v návaznosti na to vzroste i role kooperujících sítí založených na využívání lidských schopností.

3. O subjektech a produkci vzdělanostní společnosti si lze s využitím teorie učinit konkrétnější představu:

- Hlavními subjekty budou univerzity poskytující vzdělání rozvíjející inovační schopnosti, vzdělání založené na univerzalitě (všestrannosti).

- Produkcí univerzit se stávají kooperující absolventské sítě, které se však současně mění v součást univerzitního subjektu.

- Předpokladem přeměny stávající univerzit resp. vysokých škol v univerzity jako hlavní produkční subjekty vzdělanostní společnosti je již zmíněné zdokonalení tržního mechanismu tak, aby byly zainteresovány na uplatnění své produkce (svých absolventů), na jejich příjmovém a společenském vzestupu.

4. Pro vyústění teoretických závěrů do praxe má význam i další rozvoj teorie a zvyšování efektivnosti výuky:

- V obecně teoretické rovině bude hrát významnou roli zkoumání vlivů podmiňujících utváření jednotlivých druhů sítí. V prakticko-aplikační rovině bude hrát významnou roli rozpracování projektů sociálního investování a reformování stávajících sociálních subsystémů.

- Při zvyšování efektivnosti výuky bude hrát důležitou roli promítnutí požadavku univerzality do obsahu vzdělávacího procesu.

 

8. Vývojové trendy univerzitního školství

Návazně na výše uvedené lze identifikovat hlavní vývojové trendy univerzitního školství. K tomu mj. řešitelskému týmu napomohla mezinárodní konference Reforma univerzit a dostupnost vysokoškolského vzdělání, kterou pořádal ISEA VŠFS 15. - 17.6.2003 v Praze a na které řešitelský tým navázal spolupráci s předními pracovišti, které se ve světě touto problematikou zabývají. Do popředí vystupuje zejména následující:

1. Produktem špičkových univerzit již přestává být lidský kapitál ve smyslu dobře připraveného absolventa, ale stává se jím sociální kapitál ve smyslu permanentně reprodukované, doplňované a rozšiřované kooperující absolventské sítě. Jedná se o produkt nové generace, který zcela zásadním způsobem zvyšuje uplatnitelnost absolventů a vytváří zpětnou vazbu mezi nimi a univerzitou. Základním předpokladem přitom je, aby univerzita realizovala vědeckovýzkumnou činnost v oboru uplatnění absolventů, dosahovala zde původních výsledků a byla schopna poskytnout svým absolventům celoživotní informační servis, který jim přináší výraznou konkurenční výhodu.

2. Mění se a bude se měnit stále výrazněji složení populace, která prochází systémem univerzitního školství. Nebudou to již jen ti, co skončí střední školu a ihned poté budou studovat na univerzitě, ale i ti, co se k vysokoškolskému (vzdělávacímu) servisu dostanou ve středním i vyšším věku, mj.  právě z hlediska své profesní dráhy, jejího racionálního projektování z hlediska dlouhodobé uplatnitelnosti i ve smyslu prodloužení období produktivního uplatnění. Lze předpokládat, že dosavadním i tímto způsobem projde během svého života v dohledné době více než polovina populace. Vznikají různé formy "přifázování" člověka ve středním i vyšším věku k univerzitnímu vzdělávacímu procesu, mj. i s cílem napojit jej na absolventskou síť, tj. umožnit mu využívat informační servis poskytovaný univerzitou.

3. Z ekonomického hlediska a z hlediska nezbytných reforem sociálně ekonomických subsystémů společnosti (kromě vzdělávacího především systému penzijního pojištění a systému zdravotní péče) se nejvýznamnější stává role univerzit v oblasti prodloužení období produktivního uplatnění člověka, tj. horizontu i zenitu jeho uplatnění na profesních trzích. Lze vytvořit systém specializovaného zdravotního pojištění, jehož  poskytovatel je zainteresován na prodloužení doby produktivního uplatnění svých klientů. Jenže zdraví je pouze jedním z předpokladů dlouhodobé uplatnitelnosti člověka na profesních trzích. Dalším předpokladem je schopnost mezigenerační spolupráce, odborná připravenost, invenčnost myšlení, schopnost využívat efektivně celoživotní zkušenosti apod. Nikdo jiný než univerzita poskytující celoživotní vzdělávací a informační servis není schopen připravit a vytipovat vhodnou klientelu pro zdravotní pojištění specializované v uvedeném směru, dát za ní garanci. Mj. možnost začlenit se do systému specializovaného zdravotního pojištění bude jedním z významných stimulů vedoucích člověka k začlení se do systému celoživotního vzdělání. Takového, které mu umožní být na úrovni ve svém oboru, překonávat různé myšlenkové stereotypy, vyhnout se tak riziku předčasné duševní strnulosti, plně zhodnocovat průběžně nabývaného zkušenosti.

4. Vytvářením globálních absolventských sítí se univerzity stanou mimořádně atraktivní pro firmy z mateřské země příslušné univerzity, pokud jde o zprostředkování využívání jejich odbytových a investičních příležitostí. A to zejména v případě, kdy produkce firem souvisí s některým z momentů procesu rozpoznávání, nabývání, uplatnění či uchování schopností člověka. Přitom je zřejmé, že v souvislosti s přechodem ke vzdělanostní společnosti s posilování produktivních složek osobní spotřeby bude u produkce kterékoli firmy stále více rozhodovat vztah této produkce k některému z aspektů plného rozvoje lidské individuality. V případě technických, ale nejen technických univerzit se může vytvořit velmi intenzivní vztah mezi firmami a univerzitami motivovaný nejen podílem univerzity na výzkumu, ale i tím, že absolventi příslušné univerzity pocházejí ze zemí a část z nich se do příslušných zemí i vrací, kde má příslušná firma odbytové a investiční záměry, kde cítí či chce si vytvořit odbytové a investiční příležitosti. Lze předpokládat, že zprostředkující role absolventských sítí ve výše uvedeném smyslu bude růst. S tím bude růst i zájem firem vytvořit si kontakt s univerzitami a ovlivnit (pochopitelně i poskytováním finančních prostředků) v tomto směru i směr jejich vědeckovýzkumné činnosti, z níž pochází původní informační servis poskytovaný absolventům.

5. Důležitým zaměřením univerzit bude i rozpoznávaní schopností potenciální klientely a její vhodné vytipování. K tomu bude docházet prostřednictvím produkce pedagogů nižších stupňů, jejich průběžným vybavením nejnovějšími poznatky z příslušné oblasti, finanční zainteresovaností na výběru a dodání kvalitních studentů.

6. V neposlední řadě pak úměrně výše uvedeným tendencím změnám poroste význam "technologie" předávání a nabývání schopností získaných vzděláním, vytvoření interakce mezi tokem poznatků (prvků vzdělání), informací a zkušeností. Touto "technologií" je metodologie rozvoje poznání, která se tak dostane do přímého kontaktu s ekonomicky motivovanou praxí. Zejména pak z hlediska celoživotního procesu nabývání schopností se stane významným identifikování bariér rozvíjení a uplatňování schopností člověka v podobě stereotypů (předsudků, jednostranných postupů....) v myšlení a jejich "odblokování". Vytváření vlastního efektivního metodologického zázemí se stane jednou z klíčových vědeckovýzkumných činností univerzit.

Dominantním ekonomickým sektorem vzdělanostní společnosti se stává produkce lidských schopností, a to zejména prostřednictvím vzdělání  Tak jako období průmyslové revoluce proměnilo řemesla v průmysl a dílny v továrny, tak v současné období mění podobu univerzit v hlavní produkční jednotky. Tak jako v období průmyslové revoluce byla rozbita pouta cechovní výroby, tak v současném období zrodu vzdělanostní jsou postupně prolamovány bariéry, které omezovaly konkurenci mezi univerzitami a tudíž i mnohem větší roli ekonomických stimulů jejich chování. Hlavním ekonomickým stimulem chování univerzit se v logice přerodu současné postindustriální společnosti na společnost vzdělanostní stává přímá finanční zainteresovanost univerzit na dlouhodobém uplatnění jejich absolventů.

Univerzity na sebe postupně přebírají všechny významné prvky toho, co umožňuje svobodný a všestranný rozvoj lidské bytosti vycházející z neopakovatelných vrozených předpokladů. Nejde jen o rozvoj schopností formou vzdělání, ale o poskytování servisu ve všech oblastech, které se svobodného rozvoje lidské individuality týkají, konkrétně o:

- Rozpoznání, resp. identifikaci individuálních schopností ve všech etapách života člověka (a tudíž i na všech stupních rozvoje schopností).

- Rozvíjení schopností, tj. poskytování vzdělávacího a informačního servisu sloužícího k rozvoji schopností.

- Vytváření podmínek pro plné uplatnění rozvíjejících se schopností (zejména formou začlenění do absolventské sítě).

- Zprostředkování služeb podmiňujících uchování nabytých schopností (zejména v oblasti zdravotní péče).

 

Postup prací a teoreticko-praktické kontexty výstupů

Tradice konání mezinárodních vědeckých konferencí na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání (již od roku 1998), spolupráce s Institutem pro ekonomické a sociální analýzy a zejména pak již zmíněná mezinárodní konference Reforma univerzit a dostupnost vysokoškolského vzdělání, kterou pořádal ISEA VŠFS 15. - 17.6.2003 v Praze, resp. mezinárodní pracovní kontakty, které zde byly navázány, to vše umožnilo podstatně urychlit úvodní fázi řešení grantu. A tak již na začátku druhého roku řešení projektu bylo možné uveřejnit jeden z hlavních teoretických výstupů (Valenčík, R. Rozšířený koncept všeobecné ekonomické efektivnosti. In: Politická ekonomie 1/2004).

V průběhu řešení byl v rámci řešení grantového projektu od října 2003 organizován pravidelný teoretický seminář Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování otevřený odborné veřejnosti. Materiály připravené v rámci tohoto semináře jsou pravidelně zveřejňovány na www.vsfs.cz.

Pozornost řešitelského týmu se pak zaměřila na uplatnění teoretických východisek obsažených v hlavním výstupu v kontextech, které považoval za nejvýznamnější. Vycházeli jsme přitom z teoretickometodologického principu, podle kterého je součástí teoretického řešení problému i teoretická analýza všech podstatných mezičlánků spojení teorie s praxí, resp. cesty od teorie k praktickému využití (což mj. hraje i roli zpětné vazby při ověřování a inspirování rozvoje teorie). Pokud se týká efektivnosti investování do lidského kapitálu, ukázala se realizační problematika a její kontexty jako velmi podstatné. Mezi zmíněné kontexty patří zejména:

- Angažovanost v oblasti tvorby koncepčního zázemí pro reformu financování vysokého školství (kterou považujeme za nejdůležitější součást reformy všech sociálně investičních a sociálně pojišťovacích systémů). K tomu viz zejména České vysoké školství (stále) na křižovatce (in: Proč tak těžko...?, Praha, Institut pro sociální a ekonomické analýzy 2003, ISBN 80-903316-0-2, s. 23-42). Současně se ukázalo, že existuje řada bariér, které brání nikoli jen samotné reformě financování vysokého školství, ale dokonce i racionální odborné diskusi o jejím významu a přípravě. K tomu viz Kdo brání reformě vysokého školství a proč? (in: Vyšší vzdělání jen pro elitu?, Praha, Institut pro sociální a ekonomické analýzy 2003, ISBN 80-903316-1-0, s. 109-123). O těchto výstupech informoval časopis Ekonom v samostatné příloze Sonda: Financování vysokých škol (č.31/2003) a časopis Parlamentní listy (č.5/2003). Na základě toho proběhla 28.1.2005 v Poslanecké sněmovně prezentace našeho přístupu k financování vysokého školství pod záštitou Výboru pro vědu a školství (viz prezentace). Bylo zpracováno větší množství publicistických článků (viz dále). Výsledky řešení grantového projektu byly rovněž využity při zpracování dvou významných monografií uveřejněných v závěru roku 2005. Konkrétně se jedná o monografii Kde jsme...? - Na cestě ke znalostní společnosti (Praha, Institut pro sociální a ekonomické analýzy 2003, ISBN 80-903316-2-9) a České vysoké školství na křižovatce (Praha, SOÚ 2005, ISBN 80-7330-0729). Jmenovitě se jedná o kapitolu Ekonomie produktivní spotřeby a investiční přístup k financování studia na vysoké škole (s. 41-62). Obě monografie byly koncem roku 2005 představeny veřejnosti s řadou pozitivních ohlasů v tisku.

- Série tří navazujících sborníků na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání obsahuje nejen informaci o každoročně dosahovaných výsledcích i vlastní přínos jednotlivých členů řešitelského týmu, ale je cenná i z hlediska představy o tom, jak postup při řešení grantu ovlivnil práce jiných výzkumných týmů. Platí to pochopitelně i obráceně - ukazuje, z čeho řešitelský tým čerpal poznatky. Zde stojí za zmínku především navázání spolupráce s Ekonomickou fakultou Univerzity Matěje Bela v Banské Bystrici a Fakultou Sociálně ekonomickou Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Sborníkem Vzdělání a trh (Praha, Liberální Institut 2003, ISBN 80-86389-31-6) byla zahájena spolupráce se spoluřešitelem.

- Po uveřejní hlavních teoretických výstupů jsme se pokusili promítnou nejdůležitější výsledky řešení grantu přímo do procesu výuky vydáním učebnice Valenčík, R.: Mikroekonomie - Jak ji chápat a k čemu je? - Doplňující text ke studiu mikroekonomie na magisterském stupni (Praha, EUPRESS 2004. ISBN: 80-86754-20-0). Ve výuce byl ověřován již od března 2004. Ukázalo se, že studenti velmi dobře chápou problematiku související s produktivními složkami spotřeby domácností, rozpory ekonomické teorie vycházejí z teorie užitku, pohled na kapitálové trhy prostřednictvím využívání investičních příležitostí spojených s investováním do lidského kapitálu. Tato přímá interakce výzkumné činnosti s výukou umožnila dotáhnout teoretické řešení v řadě směrů, dosáhnout toho, aby výsledek byl dostatečně konzistentní s srozumitelný.

- Za důležitou a prospěšnou považujeme spolupráci s časopisem HR FORUM, jehož obsah se problematiky efektivnosti investování do lidského kapitálu dotýká bezprostředně. Část výstupů řešení projektu zde byla uveřejněna. Článek Vzdělání a reformy (Valenčík, R.: HR FORUM 4/2005) patří mezi závěrečné syntetické výstupy uveřejněné v široce dostupné odborné literatuře.

- Pozornost si dle našeho názoru zaslouží seriál článků v časopisu Britské listy. A to zejména proto, že do obce autorů a čtenářů, kterou tento deník vyváří, patří mnoho aktivních odpůrců reformy financování vysokého školství. Naskytla se tak možnost podrobit přístup spojený s řešením grantového projektu veřejné oponentuře, trpělivě čelit nejrůznějším námitkám a současně ukázat i prokázat význam kvalitního teoretického přístupu oproti zpolitizovanému pohledu. Dlužno poznamenat, že při této interakci vznikla též řada obecně teoretických inspirací. Týká se to např. i článků Válka v Iráku se připravuje, občanská válka v USA již začala (27.02.03) a Univerzity a svět - Kdo s kým válčí (25.07.2005), které ukazují na zajímavé globální kontexty dané problematiky.

- Z materiálů ve sbornících (mimo hlavní výstupy) stojí za zmínku zejména:

Valenčík, R. Sociální podnikání a efektivnost investování do lidského kapitálu. In: Determinanty sociálneho rozvoja, sociálne podnikanie. Banská Bystrica. UMB 2003.

Valenčík, R. Regionální aspekt absolventských sítí univerzit. In: Ekonomické aspekty vzdělanosti v regionálním kontextu I. Ústí nad Labem. UJEP 2003.

Valenčík, R. Regionální aspekt absolventských sítí univerzit. In: Ekonomické aspekty vzdělanosti v regionálním kontextu II. Ústí nad Labem. UJEP 2004.

Valenčík, R. Zvýšení efektivnosti uplatnění absolventů prostřednictvím absolventských sítí. In: Podniková ekonomika a amagement. Brno. MU 2004.

Valenčík, R. Kooperující absolventské sítě a dynamika inovací. In: Determinanty sociálneho rozvoja II, sociálne podnikanie. Banská Bystrica. UMB 2004.

 

Směry pokračování práce v návaznosti na výsledky grantového projektu

Řešení grantového projektu otevírá cestu k řešení dalších teoretických i praktických problémů, a to zejména:

1. Rozpracování teoretického konceptu ekonomie produktivní spotřeby a jeho přenesení do výuky mikroekonomie.

Tento úkol bude řešen v rámci procesu průběžného zdokonalování výuky mikroekonomie na VŠFS a v rámci kontaktů s ostatními vysokými školami ekonomického zaměření.

2. Řešení návazné problematiky investování do sociálního kapitálu z hlediska efektivnosti ekonomického systému.

Tato problematika navazuje na problematiku již řešeného grantového projektu velmi úzce. Sociální kapitál má podobu místa člověka v různých sociálních sítí a toto místo podmiňuje jak možnosti získání, tak i možnosti využití lidského kapitálu (v podobě schopností nabývaných vzděláním a dalšími formami). Souvisí s polaritou možností (protichůdností možností i důsledků) investování do rozvoje schopností a do společenské pozice, jejíž význam byl odhalen právě v souvislosti s řešením problematiky efektivnosti investování do lidského kapitálu v rámci daného grantového projektu. Tato polarita souvisí se dvěma základními typy sociálních sítí či jejich dvěma základními atributy - rivalitními a kooperujícími sociálními sítěmi, resp. prvky rivality a kooperace jednotlivých sociálních sítí.

Je k ní zpracován návazný grantový projekt Investování do sociálního kapitálu a efektivnost, který byl přihlášen k posouzení v březnu 2005 a jehož řešení by v případně schválení začalo v lednu 2006.

(Uvedenou problematiku považujeme za mimořádně významnou. Proto je připravena i náhradní varianta v případě neschválení projektu. Pak by jeho řešení omezenou formou probíhalo s využitím spolupráce s dalšími pracovišti v rámci tradice konferencí Lidský kapitál a investice do vzdělání, kde se již v předcházejících letech ukázala být nosným tématem. Grantový projekt by byl dále dopracováván a podáván v dalších letech.)

3. Začlenění problematiky efektivnosti investování do lidského kapitálu do širší a komplexnější problematiky vzájemné podmíněnosti vývoje finančních trhů s vytvářením a využíváním investičních příležitostí.

Lze vysledovat obecnou tendenci vývoje tržního mechanismu v oblasti finančních trhů, která umožňuje plnější využívání sekundárních investičních příležitostí a tím i produkci mnohem většího množství terciárních investičních příležitostí. Obecně pak vyvstávají otázky vztahu mezi tvorbou a využíváním investičních příležitostí různých typů na jedné straně, na druhé straně pak vývojem jednotlivých oblastí i jednotlivých prvků složité struktury finančních trhů. Na této metodologické bázi lze řešit nejaktuálnější otázky současného ekonomického vývoje velmi efektivně, přehledně a s možností identifikace toho, co je nejvýznamnější a určující.

K tomuto je připravován výzkumný záměr VŠFS, do jehož koncepce jsou vtěleny mj. i výsledky grantového projektu Efektivnost investování do lidského kapitálu.

4. Zdokonalování navrženého investičního modelu financování vysokého školství, jeho kvantifikace a převod do prakticky využitelné podoby.

Z našeho hlediska je uplatnění investičního přístupu k financování vysokého školství a vytvoření přímé finanční zainteresovanosti vysokých škol na dlouhodobé uplatnitelnosti jejich absolventů úkolem naprosto zásadním a klíčovým. Na obecně teoretické řešení v rámci grantového projektu nyní navazují kroky související s praktickou aplikací.

Tyto otázky zčásti řeší Institut sociálně ekonomických analýz, zčásti se jeho řešení a přípravy praktické realizace v dohledné době ujaly některé státní instituce, s nimiž byla v průběhu řešení grantového projektu navázána spolupráce.

5. Příprava souběžné reformy sociálně investičních a sociálně pojišťovacích systémů (vzdělání, zdravotní péče, penzijního pojištění).

Vhodné zastřešení tohoto směru výzkumu se doposud hledá. Domníváme se, že spolupůsobení celoživotního vzdělávání se systémem příslušným způsobem zainteresované zdravotní péče umožní výrazně prodloužit období dobrovolného (a "chtěného") uplatnění člověka na profesních trzích a že se jedná o jeden z nejdůležitějších směrů penzijní reformy.

6. Vytváření absolventských sítí vysokých škol.

Produkce absolventských sítí a nikoli jen jednotlivých absolventů, tj. nikoli jen lidského, ale sociálního kapitálu, je bezpochyby produktem vyšší generace. Jde zejména o to, aby absolventi byli napojení na zdroj původních informací získávaných vědeckovýzkumnou činností příslušné vysoké školy. O vytvoření a doladění tohoto systému se snaží VŠFS v rámci svého projektu "Absolvent". Teoretické aspekty by byly řešeny v rámci problematiky investování do sociálního kapitálu z hlediska efektivnosti ekonomického systému.

7. Vývojové trendy univerzitního školství z hlediska konstituování vzdělanostní společnosti.

Univerzitní svět se stává těžištěm procesů spojených se vznikem vzdělanostní společnosti. Tam, kde jsou vytvořeny podmínky, které vedou k zainteresovanosti vysokých škol na dlouhodobém uplatnění svých absolventů, tj. na efektivnosti investování do lidského kapitálu, začínají univerzity hrát klíčovou roli v rozpoznání, resp. identifikaci individuálních schopností ve všech etapách života člověka, rozvíjení schopností, vytváření podmínek pro plné uplatnění rozvíjejících se schopností, zprostředkování služeb podmiňujících uchování nabytých schopností. VŠFS je vysokou školou, která má ambici stát se univerzitou. Z hlediska kontextu dění ve světě svým způsobem vstupuje do rozjetého vlaku, což je dostatečně silnou motivací k tomu, aby se při naplnění své ambice snažila perspektivní trendy vývoje univerzitního světa zachytit. Tím může dojít k velmi intenzivnímu propojení teoretické práce a jejích bezprostředních praktických výstupů, což pro vývoj vědy bylo vždy mocným impulsem.

 

Post scriptum od řešitele projektu:

Po odevzdání výše prezentovaného textu do tisku jsem si při závěrečné úpravě materiálů na CD uvědomil ještě jeden důležitý moment. Potřebu zdůraznit následující: Předmětem teorie není jen to, jak by to mělo být, ale i všechny důležité mezičlánky spojující rozvíjející se teorii s její praktickou realizací.

Je zajímavé, že dodnes se vyskytuje a možná dokonce i převládá názor, podle kterého "teorie může být dobrá, ale v praxi je tomu jinak", tj. že samotné dobré teoretické řešení problému ještě nezaručuje možnost jeho využití v praxi. Mnohdy je takovýto názor přijímán jako samozřejmost, na které nikdy nikdo nic nezmění. Je to ovšem názor chybný, zavádějící, který vychází z nepochopení toho, jakou podobu má teorie, jejímž předmětem je dění ve společnosti.

Pokud teorie, jejímž předmětem je společenské dění, něco navrhuje, doporučuje, projektuje apod. a v praxi se to nerealizuje, praxe teorii odmítá, ignoruje apod., je to i problém teorie samotné. Znamená to, že teoretické řešení je neúplné, že se jedná o fragment teorie, že v něm něco podstatného chybí, že je něco podstatného přehlíženo, kdy něco, co hraje významnou roli, není do teorie zahrnuto. Jinými slovy teorie postihuje jen část z té reality, kterou je povinna plně zobrazit tak, aby vskutku měla nárok nazývat se teorií.

Tento pohled na teorii se může zdát být poněkud maximalistickým. Zamyslíme-li se však, o čem vypovídá, uvědomíme si, že je naprosto přirozeným. Opakem je totiž názor, že to, co se chce nazývat teorií, jejímž předmětem je společenské dění, to, co chce být vyučováno a testováno jako teorie, nemusí praxi nic přinášet. Zvláště ve společenských vědách však platí, že teorie, která nepřináší praxi žádné poznatky, není teorií. Jedná se spíše o pseudovědu.

Snaha o dotažení výsledků do praktické realizace je navíc pro teorii inspirující, motivující a orientující. Při řešení grantového projektu vznikla řada důležitých myšlenek v reakci na námitky odborné i širší veřejnosti, pokud jde o možnost praktické realizace některých závěrů výzkumu. Proto jsou organickou a důležitou součástí prezentovaných výstupů i články v denním tisku, prezentace na diskusních fórech apod. Právě v tomto bezprostředním kontaktu s realitou lze vystopovat zrod řady myšlenek, které pak byly rozvinuty v rovině obecně teoretických formulací.

Z tohoto hlediska je důstojným završením souhrnu materiálů na CD článek „Zavést školné na vysokých školách? Ano, ale jak?“ v deníku Peníze 2.12.2005 (tedy těsně před dokončením a odevzdáním celého souhrnu do tisku). Je uveřejněn jako 41. v části 07 Články v tisku a prezentace i s diskusí k němu. Za povšimnutí stojí ještě jeden moment. Totiž porovnání přiložených anket, z nichž jedna vznikla před uveřejněním článku, druhá po uveřejnění. Ukazuje to mj. na fakt, že poté, co myšlenka teoreticky vyzraje až do podoby, kdy ji lze jasně a srozumitelně zformulovat pro širší veřejnost, stává se něčím, co může podstatně ovlivnit veřejné mínění a nakonec i realitu. Co víc si přát?

Radim Valenčík 4.12.2005

 

Nahoru

 

Oponentský posudek k výsledkům projektu (M. Helísek)

 

Grantový projekt, jehož řešení probíhalo v letech 2003 – 2005 a právě se uzavírá, si vytyčil náročný cíl, a to najít odpověď na tři otázky:

1)          Jak probíhá proces odstraňování nedokonalostí kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu a jaké možnosti se v této oblasti nabízejí.

2)          Kde a jak se projevuje a může projevit zvyšování efektivnosti investování do lidského kapitálu.

3)          Jakou roli hraje zvyšování efektivnosti investování do lidského kapitálu v proměnách ekonomického systému.

Výzkumný tým, čítající kromě řešitele dalších pět spoluřešitelů (z toho dva působící na pracovišti řešitele, tj. na Vysoké škole finanční a správní, o. p. s.), navázal na bohatou dosvadní odbornou literaturu zahraniční a českou, včetně literatury z pera samotných účastníků projektu, zejména pak řešitele projektu (viz projekt z r. 2002).

Výsledkem tříletého úsilí řešitelského týmu je úctyhodná řada výstupů. Ve všech těchto výstupech[11] jsou, ať již koncentrovaně nebo rozptýleně, vyjádřeny poznatky, týkající se zkoumaného tématu, tj. efektivnosti investování do lidského kapitálu. Z kvantitativního hlediska byl tedy projekt úspěšně naplněn, a to zejména zásluhou řešitele projektu.

Také kvalitativní stránku uvedených výstupů lze hodnotit vysoce pozitivně, samozřejmě s úrovní diferencovanou přiměřeně charakteru daného výstupu (je rozdíl mezi článkem v denním tisku a statí ve vědeckém časopise).

Výsledné souhrnné hodnocení tříletého projektu je zastřešeno „Průvodcem materiály zpracovanými při řešení grantového projektu“ (20 stran), na který navazuje CD ROM, obsahující všechny výše uvedené výstupy.

Zmíněný „Průvodce“ je vlastně shrnutím klíčových koncepcí, které se efektivnosti investování do lidského kapitálu dotýkají. Jde, podle mého názoru,  o následujíc koncepce:

- Role kapitálového trhu při využívání investičních příležitostí (včetně originálního grafického znázornění): dostatečně rozvinutý kapitálový trh by měl poskytovat možnosti uplatnit vlastní investiční (finanční) prostředky pro cizí investiční příležitosti, stejně jakož i uplatnit cizí investiční prostředky pro vlastní investiční možnosti (neuspokojené vyčerpanými vlastními investičními prostředky). Autor dochází v závěru, že jak ve světě, tak i v ČR se kapitálové trhy zdokonalují ve smyslu uplatňování investičních příležitostí v oblasti vzdělání.

- Teorém produktivní spotřeby (autor R. Valenčík jej nazývá poněkud nadneseně „ekonomie produktivní spotřeby“), podle kterého osobní spotřeba přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Domácnosti se přitom orientují na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu z využití investičních příležitostí, přičemž klíčovou roli hrají investiční příležitosti do vzdělání.

- Spojením výše uvedeného zdokonalujícího se fungování kapitálových trhů s orientací investic do vzdělání dochází autor k závěru, který rozhodně stojí za pozornost: originálně prokázal principiální možnost vytvoření komplementárního (doplňuji: nikoliv substitučního) vztahu mezi rovností a efektivností (efektivním využívání investičních příležitostí, spojených s rozvojem schopností člověka, nezávisle na jeho příjmové či majetkové situaci).

- Následuje koncepce (teorém) přenesené ceny (pokud je mi známo[12], opět jde o originální zobecnění empiricky získaných poznatků): každý platí až z toho, co mu investice vynese, a podle toho, kolik mu vynese. Přenesená cena je tak „něco mezi úvěrem a daňovou zátěží“ a opět znamená dosažení souladu mezi rovností a efektivností -  v oblasti vzdělání by šlo o možnost odložit placení školného až na období uplatnění v praxi a z budoucího příjmu absolventa.[13] Šlo by přitom o určitý podíl (např. 3 % - 5 %) z dosaženého příjmu po určitou předem stanovanou dobu, nikoliv o nějakou fixní částku.

- Spojením předchozích koncepcí dochází řešitelský tým k praktickému vyústění, a to k návrhu reformy financování vysokého školství v ČR, a to veřejného vysokého školství: zavedení školného na principu přenesené ceny (při současném zachování dosavadního přídělového financování ze státního rozpočtu). To by vedlo:

- k tlaku na kvalitu poskytovaných vzdělávacích služeb;

- ke zvýšení informovanosti o kvalitě vzdělávacích služeb;

- ke snaze škol o zajištění dalšího profesního (kvalifikačního) a příjmového růstu absolventů;

- a také k jejich snaze zajistit dlouhodobou uplatnitelnost absolventů na profesních trzích;

- přičemž by tento systém nevytvářel majetkovou bariéru přístupu ke vzdělání.

Došlo by tak, řečeno slovy R. Valenčíka, k vytvoření systému „zainteresovaného vysokého školství.“

Domnívám se, že tyto dílčí koncepce na sebe logicky navazují a v souhrnu tvoří konzistentní celek, ústící do racionálního závěru. Cíle projektu tak bylo beze zbytku dosaženo. V závěrech se přitom objevuje řada originálních poznatků, na které jsem poukázal výše.

Své hodnocení bych rád uzavřel přesvědčením, že tento výzkum v oblasti investování do lidského kapitálu, s praktickým vyústěním do reformy vysokého školství, bude dále pokračovat. Dá-li osud, snad i s další grantovou podporou, ať už na úrovni individuálních projektů, nebo na úrovni celoškolského výzkumného záměru.

V tomto případě doporučuji rozpracovávat danou problematiku (mimo jiné) ve dvou směrech:

1) Zaměřit se na detaily, které se opakovaně („evergreenově“) vyskytovaly v připomínkách (viz nesčetné diskuse na pravidelných seminářích), jako např.:

- problém vysokoškolských studijních oborů, jejichž absolventi zřejmě nikdy nebudou dosahovat nadprůměrně vysokých příjmů (učitelky apod.) – budou mít vysoké školy zájem tyto obory udržovat?

- problém vysokoškolských studijních oborů, kde sice absolventi vysokých příjmů dosáhnout mohou, avšak které jsou nadprůměrně nákladné (filmové fakulty, jaderná fyzika apod.);

- málokdo (lidi s akademickými tituly nevyjímaje) něco s radostí splácí – existují mechanismy, jak desetitisíce absolventů efektivně kontrolovat případně donutit odložené školné splácet?

- předvídatelnost vývoje společnosti a tím i trhů práce na 15 let dopředu (5 let studium + 10 let splácení) je dosti ošemetná záležitost jak pro věřitele (vysoké školy), tak pro dlužníky (absolventy). Tím vzniká velké riziko – jak toto „ošetřit“?

- lze spoléhat na racionalitu osmnáctiletých maturantů (a jejich stejně neracionálních rodičů) při výběru studijního oboru ve směru budoucího uplatnění  a budoucích příjmů (viz neustálé tisíce zájemců o psychologii, sociologii, historii, bez ohledu na nezaměstnané v těchto oborech)?

- a další.

2) Doplnit výzkum v nových směrech, které se v dosavadních materiálech z pochopitelných taktických důvodů doposud, pokud je mi známo, neobjevují (kromě např. dalšího rozpracování konceptu absolventských sítí a dalších): [14]

-             přejít k rozpracování koncepce „přenesené ceny“ také na soukromé vysoké školy (tj. odložit i zde školné až na dobu po absolvování školy, a to nikoliv fixní částkou … atd.);

-             vrátit se k problému přídělů ze státního rozpočtu: po zavedení školného na veřejných školách by se tímto doplněním jejich zdrojů vytvořila možnost přesměrovat část přídělů ze státního rozpočtu na soukromé vysoké školství .

 

Nahoru

 

Oponentský posudek k výsledkům projektu (P. Sirůček)

 

Pokud jde o základní cíle výzkumného projektu lze konstatovat jejich rámcové naplnění. Řešitelé uspokojivě naplnili zadání grantového projektu, a to jak z hlediska obsahového, tak i formálního. Dále lze úvodem deklarovat efektivní vynaložení poskytnutých prostředků, které plně odpovídá prezentovaným aktivitám. Také k počtu a ke kvalitě výstupů grantového projektu nelze vznášet významnějších připomínek a je možné vyzdvihnout jejich nespornou šíři, pestrost i četnost. V neposlední řadě lze vysoce ocenit aktuálnost řešené problematiky, její praktický význam a lze jednoznačně doporučit pokračovaní započatých aktivit a jejich všestranné rozvíjení.

Za smysluplné a promyšlené lze označit nahrazení původně plánované „klasické“ monografie (v plánovaném úctyhodném rozsahu) souhrnem různých materiálů na nosiči CD, a to samozřejmě vždy s nezbytným stručným komentářem (jakýmsi krátkým telegrafickým „průvodcem“) v podobě brožurky v papírové podobě – a to nejen důvodů přehlednosti, systematizace či přístupnosti, ale i udržení přijatelného formátu, resp. rozsahu či čtivosti apod.

Přehledný a relativně čtivý „Průvodce materiály zpracovanými při řešení grantového projektu GA ČR 402/03/0128 financovaného z prostředků Grantové agentury České republiky“, zpracovaného autorským kolektivem pod vedením doc. Radima Valenčíka, CSc. obsahuje úvodní poznámku, strukturu materiálů na CD (včetně příspěvků v recenzovaných prestižních tiskovinách, učebních textů zejména pro potřeby VŠFS Praha či sborníků z vědeckých konferencí), teoretické jádro řešení grantového projektu (s vyústěním např. v obecné závěry ohledně konstituování tzv. vzdělanostní společnosti, resp. konkrétní návrhy na změny systému českého VŠ školství, zejména pak jeho financování), postup prací a teoreticko-praktické kontexty výstupů (s celou řadou zajímavých a vysoce podnětných konsekvencí) a konečně směry pokračování práce v návaznosti na výsledky grantového projektu.

Ocenit možno nepopiratelné snahy autorského kolektivu o jistou interdisciplinaritu, a to např. v kontextu nesčetných diskuzí souvisejících s reformou veřejných financí či školství aj. oblastí, kde řešitelé aktivně stále vystupují a také zde velmi často publikují. Velmi pozitivně lze hodnotit nesporný fakt, že aktivitami řešitelů vstoupily do širšího povědomí nejen výsledky posuzovaného projektu, ale byly iniciovány např. mnohé diskuze i širšího a obecnějšího charakteru. Především doc. Radim Valenčík, CSc. inicioval mnohé akce (v čele s, již tradičními, teoretickými semináři, resp. vědeckými konferencemi s mezinárodní účastí), které v neposlední řadě významně přispěly k postupnému utváření tak důležitého „odborného klimatu“, a to nejen v rámci VŠFS Praha, ale i na půdě jiných VŠ a dalších institucí, kam byly příslušné diskuze a další aktivity přeneseny. Za jistě nesporný klad lze označit také zapojení studentů různých VŠ či úzké, a stále prohlubované, napojení na teoretický časopis Marathon, dostupný na www stránkách, a umožňující tak přístup k mnoha materiálům prakticky každému.

Fáze „shromažďování materiálu“ a tvorby výchozích podkladů proběhla relativně úspěšně a nelze k ní vznášet významnějších připomínek. Nicméně však již i zde je však možno připomenout, bohužel tradiční (a to samozřejmě nejen v kontextu tohoto projektu), nevyjasněnost používaných pojmů a kategorií, jistou metodologickou „nečistotu“ (pro někoho však ale spíše přínosnou) a pro mnohé snad až přílišný eklekticismus. Také explicitně či implicitně obsažená teoreticko-metodologická, filosofické, světonázorová a ideologická východiska jistě nemusí plně korespondovat s názory a postoji každého čtenáře. Ostatně již samotný název projektu mnohé naznačuje, předjímá a leckoho může přímo i dráždit. O jakou efektivnost se má jednat? A proč by lidem vůbec mělo jít o jakousi abstraktní efektivnost a nikoli o smysluplné a plnohodnotné prožití života nejen v honbě za maximálními zisky, užitky či blahobyty? A což teprve kategorie „lidský kapitál“ … - nepředstavuje degradaci reálných lidských bytostí na pouhé součásti zhodnocovacích mechanismů v duchu konstrukcí standardních především neoklasických ekonomických postulátů a pouček?

Za nejvíce diskutabilní oblast je pak možno označit teoretické jádro řešení problematiky efektivnosti investování do lidského kapitálu. Zde si lze úvodem položit několik fundamentálních otázek obecnějšího charakteru, samozřejmě následně implikujících příslušné teoretické konstrukty i praktické závěry a doporučení. Lze vůbec redukovat předmět ekonomie, původně vzniklé jako vědy společenské, na pouhý kalkul přínosů a ztrát, resp. na efektivní alokaci vzácných zdrojů s kritériem v podobě vyrovnání příslušných mezních veličin? Lze abstrahovat od společenského (a vždy historického) kontextu? Samozřejmě, že ano, ale je to smysluplné a postačující? Komu a čemu to však má sloužit? Neodvádí se tímto pozornost od klíče k pochopení společensko-ekonomické reality v podobě kategorie vlastnictví? Nenachází se základ k řešení narůstajících (a dnes již globálních) rozporů právě v překonání soukromého vlastnictví a tržní soukromokapitalistické ziskové orientace, logiky i manipulativní odcizené racionality?

Alternativní ekonom (ale nejen ekonom) by se mohl pozastavit již nad, pro mnohé až přespřílišným, striktně ekonomickým uvažováním, kdy mnohorozměrné lidské bytosti (od přirozenosti však vždy společenské) jsou redukovány na jakási abstraktní monstra, jejichž život je omezen na individuální rozhodování o investičních příležitostech (a to jakkoli široce jsou tyto vymezovány). Také teze o tom, že: „Pokud bychom si na chvíli představili, že existuje nějaký způsob, jak přesně rozpoznat investiční příležitosti, kterými každý z nás disponuje, a pokud by existovaly mechanismy, jak z výnosů využití těchto investičních příležitostí odměnit toho, kdo na jejich realizaci poskytl investiční prostředky, měl by každý z nás možnost plně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti“ (s. 3 „průvodce“) je jistě pro mnohé krajně podezřelá a velmi, velmi zjednodušující, silně zavádějící a pouze velmi obtížně akceptovatelná. Obdobně závěr na s. 9 (tamtéž) zdůrazňující obrovský význam tzv. ekonomie produktivní spotřeby, s důrazem na zdokonalení tržních mechanismů kapitálového trhu v kontextu vytváření tzv. vzdělanostní společnosti (ostatně jako vždy a tradičně blížeji nespecifikované) je značně zjednodušující (diplomaticky řečeno). A teze, že nějaký trh povede k plnému rozvoji schopností člověka nezávisle např. na jeho majetkové situaci je pro mnohé přímo úsměvná a zcela zcestná.

V pozadí je totiž možné spatřovat především striktně ekonomické standardní pojetí člověka – příliš racionalistickou, příliš utilitární a příliš individualistickou koncepci racionality ekonomického modelu člověka (tzv. homo oeconomicus), a to ještě v jeho dosti krajních interpretacích. Vše je zde odvíjeno od principů maximalizace či optimalizace, kdy v pozadí leží jediná motivace všech subjektů v podobě maximalizace individuálního užitku ze spotřeby, a to opět bez ohledu na to, jak široce jsou uvedené kategorie interpretovány či jak jsou označovány. Uvedená logika je aplikována – a to v duchu „ekonomické imperialisty“ - i do sfér (pro někoho) mimotržního rozhodování, kdy takto pojímané ekonomické principy jsou považovány za vždy platné (a to např. bez ohledu na konkrétní institucionální, historický či vlastnický rámec, který je však v těchto modelech také obsažen, ale pouze skrytě - implicitně -, v záměrně nevyslovovaných předpokladech). Nástroje standardní ekonomické analýzy (mezní veličiny, metodologie celkové ekonomické rovnováhy, formalizace apod.) takto pronikají do všech sfér – tržního i mimotržního rozhodování - a jsou označovány za univerzálně platné.

 V samotných fundamentech se potom nachází liberální víra v „dokonale svobodné“ (a to zejména ve spotřebě) individuum, v soběstačného (a izolovaného) jednotlivce a všespasitelné působení trhů. Teoretický rámec řešení projektu pak může sloužit jako ukázka liberální metodologie (a ideologie), resp. metodologického individualismu, ať již si to autoři uvědomují a připouštějí nebo tak činí nevědomky. Ne všichni jsme však liberály a samozřejmě tedy existují i jiná filosofická, světonázorová, politicko-ideologická aj. zakotvení, a tedy naprosto odlišná „vidění“ člověka, společnosti, světa i ekonomiky. Ne každý fatalisticky věří ve spasitelnost „neviditelné ruky trhu“ a nikoli ojediněle se tedy vyskytují názory, resp. pevná přesvědčení, že tržní logika, principy a mechanismy do sfér jako je školství, zdravotnictví či sociální péče vůbec nepatří, a že všechny snahy o „ztržnění“ těchto oblastí jsou kontraproduktivní, společensky škodlivé a krajně nebezpečné a jsou vždy realizovány v zájmu pouze úzké skupiny stávajících elit.

Liberální ideologie se ráda zaklíná svou otevřeností a pluralitou, ale ostatní názory nezřídka nerespektuje, přehlíží či automaticky zatracuje – kdy např. ekonomický liberál neustále proklamuje, že samozřejmě respektuje jakýkoli jiný „ekonomický“ názor, ale obvykle toho, kdo s liberálními (a tedy „univerzálními“) „pravdami“ automaticky a bezvýhradně nesouhlasí za ekonoma vůbec nepovažuje a jeho např. kolektivistickými „zcestnostmi“ se tudíž vůbec nezabývá. Nikoli ojediněle se lze setkat s názory odkazujícími liberalismus do 19. století, poukazujícími na zhoubné dopady liberálních idejí ve 20. století a varujícími před jejich dopady v 21. století hrozícími již samotným kolapsem celé lidské civilizace. Ostatně, kam nyní svět dovedla právě liberální ideologie „přirozených“ lidských práv, pokračující diskriminace slušných lidí a většin, resp. všestranné protěžování menšin (a to často společensky nepřizpůsobivých, nepřirozených a škodlivých) či popírání přirozených rozdílů mezi pohlavími, pokrytecká politická „hyper“korektnost nebo např. nepřirozené přehnané snahy o multikulturalismus, multietnicitu atd.?

I přes zde obsažené kritické výhrady (či alespoň náměty k zamyšlení a především k diskuzím) směřující především k obecným teoreticko-metodologickým východiskům řešeného grantu (které však samozřejmě odrážejí pouze subjektivní postoje autora) lze i závěrem zopakovat kladné hodnocení posuzovaného projektu obsažené již v úvodu posudku. I ten, kdo s použitým instrumentáriem či závěry nesouhlasí však musí ocenit široký záběr aktivit řešitelského týmu, resp. bohatost a pestrost předložených výsledků a výstupů. Nejen z těchto důvodů doporučuji výzkumný projekt GA ČR 402/03/0128 „Efektivnost investování do lidského kapitálu“ přijmout bez závažnějších výhrad.

 

Nahoru

 

Oponentský posudek k výsledkům projektu (H. Vomáčková)

 

Lidský kapitál ovlivňuje rozhodujícím způsobem společenský, tj. i ekonomický vývoj každé společnosti. Lidský kapitál lze chápat jako tu část lidských zdrojů, která vykazuje tvůrčí potenciál a schopnost inovací. V rámci těchto kvalit umožňuje jak individuální zhodnocení (realizované např. prostřednictvím ekonomických příjmů, společenského postavení apod.), tak zhodnocení společenské (promítnuté do ekonomického rozvoje, růstu produktivity, HDP apod.) Investice do vzdělanostní složky lidského kapitálu mají (např. vedle investic do jeho složky zdravotní) klíčový význam – soukromý stejně tak jako veřejný.

Vědění, znalosti, dovednost pracovat s informacemi a schopnost a vůle řešit problémy hrají v každé společnosti řadu rolí. Rozvoj vzdělání, výzkumu a vývoje je tak spojován zejména s růstem ekonomiky a konkurenceschopnosti, s rozvojem demokracie a kvalitního řízení společnosti, s rozvojem člověka jako individuality, s podporou zdraného životního stylu, s předáváním kulturních tradic, včetně etických kodexů a vzorů, s udržením vysoké míry zaměstnatelnosti každého jednotlivce a s nízkou mírou nezaměstnanosti, s podporou sociální koheze ve společnosti. Např. v současné ČR naráží formování společnosti vědění  zejména na nevyváženost ve struktuře celého vzdělávacího systému (poptávka po vzdělání na terciární úrovni a v dalším vzdělávání převyšuje nabídku jeho kapacit zatímco u primárního a sekundárního vzdělání je tomu naopak), ale také na nedostatečnost zdrojů financování terciárního vzdělání (nižší sociální třídy, ale také rozhodovatelé na centrální a regionální úrovni nepovažují vzdělání za klíčový předpoklad rozvoje společnosti – nebo se tak nechovají).

Dilema, které je při rozhodování o investicích do lidského kapitálu  obvykle řešeno, spočívá v určení poměru, jakým se mají na investicích (v našem případě do vzdělanostní složky lidského kapitálu) podílet hlavní subjekty v ekonomice: stát, firmy, domácnosti. Svou roli přitom hraje užitek plynoucí z „vlastnictví“ statku vzdělání svému nositeli (domácnosti) a zprostředkovaně firmě či státu (regionu), ve kterých nositel statku vzdělání působí.

Projekt řešený kolektivem doc. Valenčíka byl vyváženě zaměřen na teoretické a praktické aspekty klíčových oblastí:

 

1. Investiční příležitosti a jejich role

V této části jsou investiční příležitosti definovány v podstatě jako fyziologické (primární), sociální (sekundární) a ekonomické (terciární). Zde je třeba připomenout, že prvotní využití tzv. fyziologických investičních příležitostí je v podstatné míře determinováno rodinou, tj. zejména její hodnotovou orientací. Pokud jsou oba rodiče vysokoškolsky vzděláni a jde o úplnou rodinu, dá se předpokládat, že primární investiční příležitosti dítěte nebudou promarněny. Naopak, pokud jde o neúplnou rodinu např. alkoholičky nebo drogově závislé osoby, je více než pravděpodobné, že primární investiční příležitosti nedojdou svého efektivního naplnění. Nemusí však jít ani o tak extrémní případ, aby využití primárních investičních příležitostí jedince nebylo ohroženo, což nezůstává bez projevu v následující fázích (sekundární a terciární), např. nedostatečné finanční zázemí. Varujícím faktem zde může být i to, že v ČR se dnes rodí zhruba jedna třetina dětí jako děti nemanželské. Jejich ohrožení a to nejen z hlediska investičních příležitostí je mnohanásobně vyšší než u dětí z úplných rodin.

S ohledem na intenzitu dopadu považuji osobně za nejvýznamnější právě „nakládání“ s  primárními investičními příležitostmi v rámci daného sociálního prostředí rodiny, které determinuje zásadně další vývoj investičních příležitostí jedince. Vzdělání zde hraje zcela jistě nepominutelnou roli, a to jak u rodičů, tak u dětí. Terciární ekonomické investiční příležitosti představují z tohoto pohledu již „jen“ zhodnocení předcházejících dvou fází.

Rovněž bych ráda upozornila, že mít možnost dosáhnout určité úrovně vzdělání nemusí vůbec korespondovat s intenzitou chtění jedince toto vzdělání získat. Uvedená nerovnost bez ohledu na primární a sekundární investiční příležitosti působí proti ekonomickému zhodnocení na terciární úrovni. Ta je totiž založena na principu chtění a vůle, princip příkazů a zákazů zde selhává. V tomto duchu lze jednoznačně souhlasit s mírou nejistoty, kterou badatelský kolektiv zmiňuje.

Problematika terciárních investičních příležitostí zaujímá v předloženém projektu čelní místo v zájmu řešitelů a je dále rozváděna z různých pohledů.

 

2. Role kapitálového trhu při využívání investičních příležitostí

Rozvinutost kapitálového trhu je zde uváděna jako klíčová pro rovný přístup ke vzdělání. Využívání sekundárních a následně terciárních investičních příležitostí by ideálně nemělo být jakkoli zasaženo rozpočtovým omezením domácností či samotných jedinců. Přístup ke vzdělání by měl být zajištěn nezávisle na majetkových a příjmových poměrech dané domácnosti.

Zde považuji za originální teoretický přístup badatelského kolektivu založený na poptávce a nabídce investičních prostředků a současně na poptávce a nabídce investičních příležitostí. V teoretické rovině lze souhlasit s paretovských zlepšením, které uvedený přístup rozkrývá na příkladu investic do vzdělání (obecně lze totiž investice do vzdělání vždy považovat za výnosné). Praktická aplikovatelnost však naráží na značnou míru nejistoty a rizika při odhadování budoucích výnosů z investičních příležitostí financovaných z vlastních či cizích zdrojů. Jaký jiný mechanismus než spekulace by rozhodoval o tom, které investiční příležitosti jsou perspektivně výnosnější? Jaké mechanismy by vyrovnávaly závazky a pohledávky mezi dlužníkem a věřitelem v případě, že by se předpoklad výnosu z konkrétní investiční příležitosti nepotvrdil? Kdo by tedy nesl důsledky neúspěšné investice: věřitel, tj. investor či dlužník, který si půjčil na zhodnocení svých investičních příležitostí nebo třetí subjekt, např. stát?  Uvedená míra rizika je dle mého soudu ovlivněna i úrovní celospolečenské důvěryhodnosti ve smyslu garance výnosů, např. ve smyslu právních záruk, vymahatelnosti práva a úrovně justice. 

 

3. Ekonomie produktivní spotřeby

Vzdělání – jako statek, který nemá charakter zboží – může být základě politického rozhodnutí na jednotlivých úrovních vzdělávání (primární, sekundární, terciární) vymezeno současně jako statek soukromý, smíšený či veřejný (Samuelson, 1968). Klíčovým kritériem je zde způsob rozhodování o jeho produkci či spotřebě a způsob jeho financování. (Souběžně lze vymezit tytéž statky z hlediska institucionálního, a to jako statek tržní, polotržní nebo čistý netržní statek  - Bénard, 1989). Statek vzdělání poskytuje svému nositeli jednak individuální užitek, který lze ekonomicky zjednodušit na budoucí příjem jednotlivce, a širšímu společenství - kde nositel statku vzdělání působí - společenský užitek představovaný makroekonomickými efekty v důsledku přínosů z  růstu konkurenceschopnosti ekonomiky a nebo na druhé straně z úspor nákladů. Teoretické optimum „produkce“ statku vzdělání se tak v individuálním a celospolečenském pojetí nerovná. Rozdíl je dán zejména výší odhadovaných externalit.

Investice do statku vzdělání vykazuje zejména pro terciární (ale již též sekundární) úroveň produktivní charakter. Pojem produktivní spotřeba nepovažuji v případě statku vzdělání za zcela odpovídající zvláštnostem charakteru tohoto statku. „Spotřeba“ se totiž v jeho případě neprojevuje destrukcí, poškozováním, ztrátou funkčnosti apod., ale naopak vykazuje tendenci k rozvoji, koncepčnímu posilování, dosahování vyšší úrovně apod. Pouze v případě informační absence (nebo fyzického či mentálního poškození nositele) může dojít k negativní změně tohoto statku či k jeho zaostávání.

Zmiňovaná možnost komplementárního - a nikoli substitučního - vztahu mezi rovností (např. výdajů – peněžních i časových – na vzdělání každého jedince) a efektivností (např. přínosů z jedné investované koruny) je postavena na předpokladu výběru investiční příležitosti s vyšší výnosností  k investování z vlastních nebo cizích zdrojů. Chybné rozhodnutí v tomto smyslu komplementární vztah neguje.

 

4. Přenesená cena a reforma financování vysokoškolského vzdělání

Systém financování vysokoškolského vzdělání se potýká s nedostatkem finančních zdrojů při rostoucí poptávce po tomto vzdělání a nevyvážených relacích uvnitř resortu školství z hlediska veřejných výdajů na studenta/žáka či příp. na pedagoga. Otázkou zůstává, jaké bude politické řešení této situace. V projektu navrhovaný princip přenesené ceny je prezentován na základě dodatečné úhrady investice do vzdělání z budoucího výnosu, který tato investice svému nositeli (absolventu) přinese.  Vysoká škola je zde prezentována jako prvotní věřitel, který „prodává“ své vzdělávací služby. Projekt uvádí, že se uvedený  „prodej“ nemá stát jediným finančním zdrojem VŠ, ale že dodatečné inkaso pohledávek vůči absolventům bude pouze finančním přilepšením škole. Tento přístup se jeví jako průchodný (v žádném případě se pak ale z ekonomického hlediska nejedná o klasické pojetí prodeje a tedy ani o klasickou cenu se všemi jejími funkcemi).  Prodej vzdělávacích služeb de facto i de iure, tj. klasický tržní prodej by se za předpokladu finanční dostatečnosti VŠ promítl do nárůstu finančního zatížení pro studenty, byť se zpětným rozložením v čase po absolutoriu.

Pozitiva navrhovaného systému jsou zcela evidentně v posílení motivace poskytovatelů vzdělání na kvalitě vzdělávacích služeb a rozšíření přístupu k VŠ vzdělání, kde určující se stává poptávka po daném typu vzdělání a nikoli jeho existující nabídka. Sama změna nabídkového systému VŠ vzdělání a financování na systém poptávkový by byla kardiální reformou ve stimulaci k výkonu, výstupu a výsledku vzdělávacího procesu a jistě by se pozitivně promítla do kvality poskytovaných služeb. Na druhé straně je třeba bilancovat i sporné otázky nabízeného řešení (na trhu platí, kdo financuje, ten rozhoduje; nejvýnosnější profese v praxi nemusejí korespondovat s nejdražšími studii; studijní úspěšnost nemusí korelovat s mentálními a volními kvalitami studenta apod.)

 

5. Investování do pozice a investování do schopností

Je otázkou, zda investiční financování VŠ vzdělání může být nástrojem proti tzv. pozičnímu investování. Dají se uvést ryze opačné argumenty, vždy bude záležet na možnostech, které dává ten který systém financování k selhání lidského faktoru. Ideál investování do lidských schopností nemusí být naplněn ani při navrhovaném postupu (umožní dostatečný kapitál nákup jakéhokoli vzdělání bez ohledu na intelektuální a volní dispozice?).

Samuelson charakterizuje dnešní dobu tím, že již neplatí, že ekonomicky vítězí ti nejlepší (též ve smyslu kvality lidského kapitálu), ale ti nejbohatší. Na scéně se objevuje  radikálně pravicová ekonomie strany nabídky, která nutí podporovat bohaté, aby byli vynalézavější a efektivnější. Je pravda, že růst celkové produktivity skutečně vytváří vyšší celkové reálné příjmy. Také je pravda, že běžní lidé ve  společnostech s vysokou produktivitou opravdu většinou žijí lépe než jinde. Ovšem plutokratická demokracie již brzdí blahobyt drtivé většiny lidí, snižuje efektivitu a vnímavost k lidským potřebám a tím místo podpory lidského kapitálu nahrává jeho destrukci či alespoň významně brzdí jeho rozvoj. Jestliže před dvaceti lety vydělávali top manažeři 40krát více než jejich zaměstnanci a dnes vydělávají 400krát více, neznamená to, že se stali 10krát produktivnějšími a efektivnějšími. Nejsou zpravidla ani 1,01krát efektivnější. Mají ale dost prostředků na to, aby prostřednictvím volebních příspěvků mohli ovlivňovat skutečný politický vliv sta tisíc řadových občanů či lobovat za přijímání zákonů, které kladou jejich zájmy nad celkový společenský zájem. – A tím je m. j. i všestranný rozvoj lidských zdrojů bez ohledu na to, že jejich fyzičtí nositelé jsou sociálně silní či slabí, muži nebo ženy, mladí nebo staří, toho nebo onoho vyznání.

 

6. Reforma financování vysokého školství

Vše, co povede k zprůhlednění výsledků vzdělávání, možnosti výkonového srovnání škol, informovanosti studentů či uchazečů o vzdělání, bude pozitivním krokem na cestě ke kvalitě poskytovaných vzdělávacích služeb. Řada současných pedagogů působících ve vysokém školství vykazuje tuto činnost jako druhou či dokonce třetí a čtvrtou v pořadí placených aktivit. Příjem z této činnosti funguje jako sice finančně neatraktivní zato jistá položka. Kvalita takovéto činnosti je pak přímo úměrná času věnovanému na její výkon. Tato náhradní řešení nepřispívají k růstu celospolečenské efektivnosti.          

Dynamický profesní vzestup a příjmový růst absolventů - dle mého soudu - může být ovlivněn více ne-vzdělávacími faktory než faktory vzdělávacími (rodinné zázemí, region působnosti, odvětví působení, korupce, různé druhy diskriminace, …) proto jsem v této otázce zdrženlivá.

Naopak možnost systémového propojení financování VŠ vzdělání, péče o zdraví a penzijního systému se mi jeví jako koncepčně správné a perspektivní. Otázkou zůstává, na jakých principech by celý systém pracoval, zda by působil pozitivně a motivačně.

 

7. Konstituování vzdělanostní společnosti

K uvedenému mám pouze technickou poznámku: zvyšování efektivnosti výuky, učení a vzdělávání jako předpokladu vzdělanostní společnosti znamená především, že na univerzitách (či obecně školách) budou působit špičkoví odborníci, zkušení metodici, důslední systematici, inovativní badatelé, morálně bezúhonné osobnosti apod., což je za současné úrovně platů dost vzdálená představa. – Tj. nebude-li možné vybírat z řady kvalitních zájemců o povolání pedagogů, nebude možné realizovat ani skromné – natož pak smělé – plány v oblasti konstituování vzdělanostní společnosti.

 

8. Vývojové trendy univerzitního školství

Role sociálního kapitálu není dnes ještě plně doceněna. Souvisí to s neakurátnostmi v systému vzdělávání vč. systému jeho financování, ale souvisí to i s politickou nevyrovnaností ve vztahu k sociálnímu, které je v ČR stále spíše vnímáno jako socialistické. Rozvoj absolventských sítí nabízí jednu z možných perspektivních cest kvalitativního růstu VŠ. 

Podpora ekonomické zainteresovanosti univerzit na dlouhodobém uplatnění jejich absolventů je pozitivním prvkem z více hledisek:

- spolupráce VŠ s regionálními firmami, tj. propojení teorie a praxe

- užší propojení badatelských a pedagogických aktivit pro aktivní vtažení do studované problematiky

- posílení regionální informovanosti a zprůhlednění rozhodovacích procesů

- konkurence, spolupráce a inovace v rámci konstituování vzdělanostní společnosti konkrétního regionu

 

Závěr: Založení i průběh výzkumu považuji za konstruktivní a smysluplný proces s dostatečným a průkazným množstvím výstupů, který si zaslouží v naznačených směrech pokračovat.

 

Nahoru



[1] Křížová, Eva, PhD: Zdravotnické systémy v mezinárodním srovnání, 1998, 133s, ISBN80-238-0937-7

 

[2] Malý, Ivan, JUDr.,Doc., CSc., Problém optimální alokace zdrojů ve zdravotnictví, Vydavatel Masarykova universita v Brně, 1998, s.114, ISBN 80—210-2006-7

 

[3] Malý,Ivan: Vybrané otázky z ekonomie zdravotní péče, Studijní text pro studenty distančního studia předmětu Managenet ve zdravotnictví, Masarykova universita v Brně, 1996

 

[4] Arrow,k: Uncertainty andthe Welfare Economics of Medical Care, američan Economic review, 5/1963,s.943-969

 

[5] Hamerníková,Božena,Kubátová,Květa: Veřejné finance, vydalo nakladatelství Eurolex Bohemia, s.r.o.,Praha 2000, ISBN 80-90-2752-1-4, 402 s.

 

[6] Valenčík, Radim,Bedredinov,Rafik: Mikroekonomie,Výběr toho nejdůležitějšího, VSFS,Praha 2005,IBSN 80-86754-41-3, 116s. a konzultace k diplomové práci

 

[7] Malý,Ivan: Problém optimální alokace zdrojů ve zdravotnictví, Vydala Masarykova universita v Brně, 1998, ISBN 80-210-2006-7, s. 114

 

[8] Malý,Ivan: Problém optimální alokace zdrojů ve zdravotnictví.

 

[9] Háva, Petr, Strnad,Ladislav, Žáček,Adolf: Vyjadřování ekonomické efektivity zdravotnických služeb a možnosti uplatnění ekonomických nástrojů při jejím zvyšování, studijní text, 1995

 

[10] QALY – indikátor zdravotní péče ve vztahu ke 3 proměnným: prodloužení života v důsledku léčby, kvalitě života a ekonomické nákladnosti léčebného postupu.

 

[11] Ke dvěma z nich, a to k „Ekonomii produktivní spotřeby“ (2003) a k „Mikroekonomii – jak ji chápat a k čemu je“ (2004), jsem pro vydavatele zpracoval v příslušných letech samostatná stanoviska (posudky).

[12] Opět doporučuji to, co jsem uvedl již ve svém vyjádření k „Ekonomii produktivní spotřeby“ (2003): není nemístně neskromné explicitně zdůraznit vlastní přínos autora, poukázat na vlastní doplnění dosavadního stavu poznání (zdaleka ne každý čtenář se v problematice orientuje tak, aby sám tento dosavadní stav znal).

 

[13] „Skutečnou“ cenou je v tomto případě běžně placené školné v průběhu studia.

 

[14] Jinak by šlo o reformu nekonzistentní, zavádějící racionální prvky do neracionálního systému.