Filozofie, ekonomie, politologie,
sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
1/2006
číslo 65
_________________________________________
Teoretický
časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve
světě, ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Věc o sobě a problém metafyziky
(i postmoderní) (Michal Jamný)
Kantova metafyzika jako program do budoucna (R.
Bedretdinov)
Člověk jako fixní kapitál
(Josef Heler, František Neužil)
Byl socialismus nedonošenec, aneb jsou či nejsou
v dějinách
objektivní zákonitosti? (R. Bedretdinov)
Použití pojmů k vyjasnění
sporných otázekn(Radim Valenčík)
Pár převážně kritických a osobních poznámek
k příspěvku (P. Sirůček)
Vize a strategie změn ve
zdravotnictví v České republice (Iva Merhautová)
Rozbor a hodnocení práce I. Merhautové (P. Wawrosz)
Efektivnost investování do
lidského kapitálu (Radim Valenčík a kol.)
Oponentský posudek k výsledkům projektu (M. Helísek)
Oponentský posudek k výsledkům projektu (P. Sirůček)
Oponentský posudek k výsledkům projektu (H.
Vomáčková)
MARATHON
Internet: http://valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim Valenčík
jménem Otevřené společnosti příznivců
časopisu MARATHON
Vychází od listopadu 1996
Registrační značka: MK ČR 7785
ISSN 1211-8591
Redigují:
Jaromír Beringer
e-mail: beringer@kfi.zcu.cz
Vladimír Prorok
e-mail: prorok@vse.cz
Pavel Sirůček
e-mail: sirucek@vse.cz
Radim Valenčík (224933149)
e-mail: valencik@cbox.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110 00 Praha 1
tel.: 224933149
e-mail: valencik@cbox.cz
MARATHON
is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim
is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons
of present entanglement of the world developments, and participate in the
search for prospective solutions.
About 120 authors contribute
to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often
treated in the magazine include human capital, investments in education and
other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new
approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate
concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich
with regard to role played by innovations and the search for new space for
economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments
have been developed on the basis of concepts analyzed in
The magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis Marathon 6/2006. Jako
obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami
- několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax
modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik,cz/marathon).
- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne
prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (2/2006)
bude vydáno a objeví se na Internetu 15. března 2006.
- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což
odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.
- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace
o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím)
prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy
redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem
kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné
časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně
v Praze Klementinu.
První letošní číslo v jubilejním roce (10. ročník
časopisu) obsahuje první změny směrem k nové koncepci. Ke všem uveřejněným
materiálům jsou přiložena hodnocení. To zvýšilo nejen kvalitu, ale i vnitřní
dynamiku obsahu. Možná, že někdy až moc. V tom smyslu, že recenzenti se
tak vžili do své role, že místu hodnocení dodali vlastní pojednání problému.
Ale i to je přínosem. Bylo by však vhodné, aby každý z posuzujících se
snažil o maximální úspornost vyjádření a pokud polemizuje, tak s tím, co
považuje za nejdůležitější. Takto vznikla např. velmi zajímavá polemika
Valenčík - Sirůček; bylo by ovšem vhodné, aby na ni reagovali další účastníci,
jinak by ztrácela na zajímavosti.
V důsledku překročení očekávaného rozsahu
hodnotících materiálů jsme museli některé příspěvky krátit. Nejvíce to postihlo
pracovní verzi diplomové práce I. Merhautové. Dostalo se jen na teoretický
úvod. Další zajímavé a obsahově významné části však zveřejníme v dalším
čísle. Dále byly podstatně kráceny některé pasáže Průvodce materiály
zpracovanými při řešení grantového projektu GA ČR Lidský kapitál a investice do
vzdělání. Většina z toho, co bylo vynecháno, však byla uveřejněna již
dříve. Bohužel se nedostalo na důležitý materiál o struktuře investičních
příležitostí, který je dokončen, ale rovněž musí počkat do dalšího čísla.
Recenze či ohlasy na jednotlivé příspěvky jsou uvedeny
podtrženě se jménem autora. Některým dali recenzenti příhodný název, což se
ukazuje jako přínosné.
Nyní připravujeme další zlepšení:
- Paralelní verzi časopisu v podobě
interaktivního redakčního systému, do kterého bude možné vkládat příspěvky a
reakce na ně. To nejlepší, co takto vznikne, pak dáme do standardní současné
(ovšem ještě vylepšené) podoby.
- Vytvoření
širšího redakčního okruhu a jeho setkání při přípravě dalšího čísla
s dostatečným předstihem, aby výběr materiálů byl vyvážený a
reprezentativní.
Michal Jamný
„Věc o sobě“ je popelkou filozofické tradice
Heidegger
a problém metafyziky
V knize s příznačným označení „Kant a
problém metafyziky“ (přeloženo v r. 2004) interpretuje Husserlův nástupce
na postu rektora ve Freiburgu jím zavrženou opozici jev – věc o sobě jako vztah
mezi předmětem (Gegenstand) a vznikáním (Entstand). Heidegger spolu
s Kantem rozumí pod pojmem „předmět“ takový pohled na jsoucno, který
jej ukazuje jako něco k člověku přistupující „zvnějšku“. Není dílem spontaneity
poznání, ale je následkem průběhu afikování tím, čím člověk sám není.
Z toho důvodu Heidegger určil lidské jsoucno jako bytí ve světě – tj.
jsoucno vždy už transcendentně vpletené do věcí (bytí u). Specificky lidským
přístupem ke světu tak není žádná absolutní subjektivita, ale na receptivitě
založený konečný pobyt.
Proti takto limitovanému poznání je postaven jiný
přístup ke jsoucímu, který Heidegger spolu s Kantem nazývá Entstand –
vznikání, příp. vyvstávání. Zde je jsoucno zachyceno jako moment vlastní tvorby
na poli absolutního subjektu (ab-solut – osamocený), který již nemá žádné
„oproti“ (onticky transcendentní předmět), ale bytí věci uzavírá okruhem
imanentní spontaneity. Žádné rozvažování spolu s kategoriemi nemusí
přispěchat na pomoc takovému názoru, veškerá jsoucnost je uzavřena
v totalitě (nekonečné) tvorby.
Heidegger přijmutím naznačeného rozlišení neprovádí
navzdory Husserlovu a Nietzschovu názoru filozofickou sebevraždu – postulováním
dvou typů jsoucna – jednoho, které je nám přístupné v názoru, jako jev;
druhého, jež lze postihnout pouze nějakým snad mysteriózním rozumem. Nýbrž
hledá základ, který by mu umožnil spojit fundamentální ontologii
s dějinami metafyziky, čímž by metafyzice nabídl věrohodný základ, na
jehož absenci s takovou vytrvalostí upozorňoval největší z epigonů
19. stol.: Nietzschovým řešením však bylo metafyziku odmítnout jako
nepravdivou, neboť neustále popírala základní opci lidské existence – a tou je
právě její konečnost. Naproti tomu se rodák z Meßkirchu pokusil o udržitelnost
metafyziky i za této podmínky: Jinými slovy začal u receptivity (Gegen-stand) –
ona je oním specificky lidským přístupem k poznání, neboť plně respektuje
omezenost a konečnost lidského poznání. Před takovým pohledem se nyní otevře
svět jevů. S odmítnutím všech zásvětí (Boha, transcendentální
subjektivity, věci o sobě v kantovském smyslu) je jev jediným přípustným
polem průzkumu. A pokud není možné jít za jev, nezbývá, než dorazit na jeho
samotnou hranici – totiž poodkrýt vlastní fenomenalitu fenoménu, tj. zodpovědět
(či snad spíše položit) otázku, co umožňuje jevení se jevu. Věc o sobě už
neoznačuje nějaké jsoucno za hranicemi lidského světa, ale samotnou jeho
hranici. Jedná se o „místo“, které je opuštěno jsoucím, kde panuje Nicota, ale
ne ve smyslu popření jsoucna, ale nicota, která je „schránou bytí“, a která
nechává všechno jsoucí být: Ent-stand představuje vy –vstávání jsoucího.
Heidegger označuje tento význačný „okamžik“ jako dění „ontologické diference“ –
jako uskutečňování rozdílu mezi jsoucím a ne-jsoucím, totiž děním toho, co
veškerou jsoucnost teprve umožňuje. Tím se dostává pojmu bytí zpět jeho
slovesný charakter a jasně jej odlišuje od veškerého jsoucna (ať už
jednotlivého, či sumy jsoucího). Bytí je právě ono ne-jsoucí. (Není určitým tím
či oním, ale dějícím se základem všeho). Takto interpretována věc o sobě tedy
neoznačuje nějaké jiné jsoucí, ale jiný pohled na jsoucno – pohled na ně
z hlediska možnosti jeho bytí.
Dějiny
bytí: metafyzika
Avšak tato zkušenost zůstala celým dějinám filozofie
skryta. I když zde vždy existoval jistý pojem bytí, nejednalo o poznání
ontologické v pravém smyslu, neboť toto ÓN nebylo interpretováno
z jeho být, nýbrž vždy z jistého jsoucího. Tím vlastní rozměr pojmu
Entstand zůstal skryt a namísto toho se hledala metafyzika po NĚČEM, co dává
vzniknout (Ent-stehen). Už u Thaleta je arché vyložen s ohledem na určité
jsoucno: vodu, která je otcem všeho – živého i neživého. Vzduch, apeiron,
atomoi jsou pak jiná označení pro tuto zapomenutost bytí.
Snad význačným pokusem o přiblížení se fundamentálnímu
tázání je Platonův a Aristotelův způsob myšlení, které v pojmech idejí a
kategorií otevírá zkoumání jsoucnosti jsoucího (= možnost jevení se jevu);
avšak nově příchozí filozofie na ně navazující nepochopila hloubku a smělost
jejich myšlení.
Křesťanské myšlení zcela kapitulovalo na otázku bytí
jako bytí, neboť navrací tento pojem do okruhu jsoucího: Entstand se stalo
synonymem pro creatio a slovesné „být“ je zapomenuto ve prospěch substantiva
„Bůh“.
„Nový věk“ vstupuje na jeviště dějin s ostrým
skepticismem, ne však vůči podmínkám lidského bytí. Kritika je namířena pouze
proti někdejšímu realismu, jehož neproblematičnost pro středověk vyplývala ze
stvoření světa pravdivým Bohem. O to méně pochyb se dotklo samotné lidské
existence: Cogito ergo sum. Naopak neotřesená půda lidského ega nabude nebývalé
sebejistoty. Její působnost se natolik rozšíří, že během jednoho století bude
s to zcela vystřídat středověkého kreátora. Problém „vznikání“ už není
podřízen spontaneitě božského názoru,
ale věčné platnosti matematiky, a tím i (lidské) vědecké racionality.
Centrálním bodem se stává člověk – ale ne v podobě konečného, receptivního
poznání, nýbrž přes všechny hranice rozptýlené absolutní subjektivity.
Teprve Nietzschův pronikavý pohled rozkryl ve všech
vědeckých pravdách a vznešených ideálech lidskou svévoli. Metafyzika se dostává
do stádia bolestné agonie – žádné zásvětí, pouze vůle k moci. Problém dva
a půl tisíce let staré filozofie však nelze vyřešit jejím popřením: nihil označit
za nejposlednější pravdu a pojmy jsoucno, bytí, kategorie,... odevzdat do
područí vševládnoucí vůle a říše hodnot. Proto i když metafyzika v této
podobě zakouší svoji nejextrémnější polohu – sebepopření – stále zůstává
v zajetí téhož rozvrhu: výkladu věci o sobě ze vznikání, tj. interpretace
bytí z určitého jsoucího: „hodnoty“ – „Všechno bytí je následkem rozvržení
hodnot“.
Poněkud anachronickým se proto může jevit i Husserlův
pohled, který konstruuje na poli lidského poznání takovou půdu, která je zcela
zproštěná konečnosti, a tím i receptivity. Jejím údělem je absolutní
spontaneita tvorby všeho, co je; (je základem jak imanentního tak také
transcendentního).
Až v této chvíli, ne dříve, se může filozofie
navrátit tázavě k sobě samé a začít se pátrat po vlastních možnostech.
Složité cesty metafyziky ji nasměrovali k otázce po jejím základu. A
teprve nyní se může projasnit horizont bytí jako bytí, tedy Entstand pojat
v jeho slovesném významu: vy-vstávat.
Problém
bytí v „lidském parku“ – příklad postmoderního myšlení
Současná filozofie vidí v Heideggerově myšlení
velký inspirační zdroj. Foucault, Derrida, Sloterdijk patří k těm nejvíce
citovaným autorům, pro které se pojmy světlina, bytí... staly neodmyslitelnou
součástí filozofického slovníku. Postmoderní mudrc se však nemůže spokojit
s pouhým rozvíjením jednoho myšlenkového odkazu – ale, jak říká Rorty,
jeho největším úkolem je originalita. A proto se příliš často děje, že se
propojuje spolu nespojitelné. V případě Petera Sloterdijka byla Heideggerova
fundamentální ontologie obtěžkána vůlí k moci, proti která někdejší
freiburgský rektor s takovou horlivostí vystupoval. Sloterdijkova slavná
řeč na zámku v Elmau „Die Regeln für den Menschenpark“ (1999) je takového
eklekticismu nejlepším dokladem.
Tento text si bere na paškál mimo jiné i Heideggerův
pojem světliny. Ve svém originálním (heideggerovoském) pojetí vyjadřuje
světlina určitý topos – místo, na jehož půdě se děje ontologická diference –
Entstand. Po-byt (jako prostor světliny) je lokalitou vhodnou pro projasnění
dění bytí: vy-vstávání. Jedná se zde o čistě ontologický přístup ke jsoucímu. A
v této perspektivě se stává člověk pastýřem bytí: jeho predispozice k
zakoušení bytí jako bytí jej předurčuje k péči o bytí. Jeho sluch
musí být neustále přikloněn volání Nicoty, onomu hlasu, který ve svém mlčení je
otcem všeho, co jest. Jeho mlčení má jasnou promluvu: říká, že jsoucí JE. Bytí
už není samozřejmostí, ale darem, který se přijímá. A připravenost
k přijetí tohoto daru činí z člověka tu nejhumánnější bytost – protože
v ní přebírá svoji vlastní podstatu, své nejvlastnější lidství. Osudem
světa tak není vůle k moci, ale neustálá otevřenost k jeho bytí.
Podstatná rozhodnutí se neudávají v režii (Nad-)člověka, nýbrž
v naslouchání tiché promluvě přivráceného bytí člověku. – tolik „Dopis o
Humanismu“ (1946) od Martina Heideggera.
V očích rektora univerzity v Karlsruhe se
však takovéto pastýřství stalo anachronismem, neboť je založeno na tradičním
konceptu humanismu jako přátelství. („Knihy jsou tlusté dopisy přátelům“ –
proto humanizace světa se kdysi ubírala cestou přátelských poselství. Humanitas
je konceptem pedagogického přátelství mezi staršími a mladšími generacemi
dějící se formou literární korespondence). I když v Heideggerově případě
se jedná o nepřímé přátelství mezi pastýři bytí, ti jsou svázáni pouze hlasem
volajícího bytí. Přesto však v období, kdy kniha ztratila pozici
význačného humanizujícího prostředku, nemůže ani tato koncepce ontologického
přátelství být dostačující k odvrácení sílících „bestializačních“ vlivů ve
společnosti.
První počátek (Entstand) je proto za této nově vzniklé
situace třeba - podle Sloterdijka - hledat v ontické sféře. Ontologická
světlina musí být založena v „reálných dějinách“ světliny. Na podkladě evoluční
teorie se filozof vrací k člověku v preliterárním stádiu a poukazuje
na jeho bezbrannost a nehotovost. Mluví o něm jako o „nehotovém zvířeti“, které
„ztroskotalo ve své animalitas“. Bezbrannost takovéhoto „brzo-rozence“ má
zapotřebí jisté kompenzace. Chybějící obranyschopnost v přirozeném
prostředí (Umwelt) mu nahradí domov, kultura – jeho druhá, umělá příroda
(Welt). Proto ten, který neuspěl ve své animalitě se pokouší o prosazení
v oblasti humanity. Teplé a ochranné zdi domova poprvé umožní nějakému
biologickému druhu zakoušení dlouhé chvíle, tj. prostor pro schólé – a tedy i
teória. Heideggerův pojem Vy-vstávání (Entstand) je „hlouběji“ zakotven
v ontických dějinách („vznikání“ – Entstand) biologického druhu člověk, je
jeho následkem.
V revitalizaci „anachronní“ světliny
s přihlédnutím k jejím „reálným dějinám“ se dostává Sloterdijkovi do
ruky zbraň, která mnohonásobně zvýší akceschopnost „vyprázdněné“ heideggerovské filozofie v otázce
záchrany kultury. Za vodítko nové humanizace nevolí již filozof osvědčenou
humanitas coby pastýřství bytí, ale právě Heideggerem zatracovanou animalitas.
Jedná se o návrat k zapomenutému lidskému tělu. (Zapomenutost bytí nemá
tak katastrofální důsledky pro člověka jako právě zapomenutost vlastní
tělesnosti – praví Sloterdijk). A tak prostředkem k odbourání sílící
bestializace může být pouze stěží
jakýkoliv literární pokus, ale spíše se nabízí zásah do genomu: prenatální
selekce a optimalizace (Nejedná se však o nějakou preskripci ze strany autor,
ale spíše o otázku, která vyvstává tváří tvář vývoji jednak vědeckému – avšak
na druhou stranu i společenskému. Srv. autorův Doslov). Logocentrismus tak
nemusí být jediným prostředkem humanizace; lze uvažovat i o využití genových
technologií. Novější výzkumy ukazují, že nejen fyziologické vlastnosti, ale i
charakterové predispozice by bylo možné upravovat. A po nietzschovském obratu
k pozemskosti už nemůžeme spoléhat na zásah nějakého Boha, ale je třeba
aktivně vstoupit do světového dění a začít určovat jeho směr...
Jedná se bezpochyby z úst Sloterdijkových o
argumenty, nad kterými nelze mávnout rukou – už jenom z důvodu reálné
existence těchto technologií. Filozofie nemůže přehlížet jejich potenciality;
zároveň musí být i vnímavá k rizikům, která z nich plynou. Proto
nezbývá než mnohdy beletristický jindy přírovědný a snad i filozofický diskurz
Sloterdijkovy promluvy podrobit kritice.
Jak stavba textu naznačuje – tak čerpá svůj základ pro
kritiku Heideggerova pojetí světliny především z nietzschovské
antropologie, jejímž zdrojem jsou celé dějiny metafyziky až po Darwina.
Bezesporu velkou Nietzschovou zásluhou je poukázání na limity metafyziky – jako
vědy, jež postavila své stavby na písku, stavby, které postrádají smysluplný
základ. Na této křižovatce je možné vykročit dvojím směrem: 1) Všechno podvolit
vůli k moci – jako jedinému smysluplnému základu uvnitř nesmyslnosti. 2)
Pokusit se přece jenom najít základ jsoucího v něm samém (v bytí
„ontologické diference“).
Pro dnešního člověka je mnohem snáze přijatelná první stezka.
Posledním výběžkem vůle k moci – jak praví Heidegger – je technika. Ta
představuje extrémní zapomenutost vlastní podstaty člověka. Je nástrojem, jak
podřídit imanenci subjektu vše, co je mu ze své podstaty vnější. (Dilthey např.
popisuje vnější jsoucno pomocí kategorie odporu; technika je způsob jeho
překonání a tedy způsobem, jak vstřebávat svět). Entstand viděn touto optikou
přestává být fenomenalitou fenoménu (vy-vstávání jsoucna), ale spontaneitou
omnipotentního subjektu. Celý svět je postižen antropomorfizací.
Sloterdijkova filozofie, jak se domnívám, navazuje na
tuto linii myšlení, když uvažuje možnost použití genových technologií při
kulturní optimalizaci lidského jedince. Nezdá se mi být proto věrohodná jeho proklamace o
kritickém postoji vůči novověku a modernitě, ale spíše v extrémní poloze u
něj (stejně jako u Nietzscheho) dochází k opětovné zapomenutosti lidské
podstaty. Má-li se stát člověk člověkem programovatelný – a to je jedno za
jakým cílem – znamená to zbořit základní apriori lidské existence (které je
stejně závazné pro Heideggera jakož i pro Sloterdijka), totiž bytí
v receptivitě a propustit jej do oblasti nekonečné (absolutní) spontaneity
tvorby.
Důsledky takového počínání již můžeme pociťovat dnes:
Techné zmocňující se celku jsoucího iniciuje neustálý exodus lidského
z okruhu světa, žene jej do jakési nové diaspory („mezi světy“) a činí tak
životní prostor systémům. Proto již dnes se člověk nemůže s věcmi setkávat
(Gegen-stand), či dokonce je pociťovat v jejich darování se (Ent-stand),
ale všude naráží na zdi vědeckých interpretací každé z nich. Tak
postupující antropomorfizace (=expandované lidství) nepřispívá
k humanizaci světa, ale naopak k jeho vzdalování se
člověku.(Sociologické pojmy: politizace každodennosti, vzrůstající závislost na
vědách, rizika plynoucí z moderní produkce... nevyjadřují nic jiného). Je
proto přinejmenším nefilozofické se domnívat, že úpadek kultury lze kompenzovat
rekultivací hmoty (materie lidského těla). Nelze léčit chorobu posilováním
přítomnosti zdrojů nákazy.
Přes všechny tyto námitky je nutné vyzdvihnout
Sloterdijkovu snahu vnést do okruhu Heideggerova myšlení problematiku
tělesnosti. A snad může být i uvedena Adornova myšlenka (srv. „Negative
Dialektik“), že právě přehlížení tělesnosti mohlo zavést fundamentální
ontologii až k jakési latentní legitimizaci smrti v koncentračních
táborech. Smrt prožitá v předběhu ke smrti (ontologie) dostatečně otupila
hrot bolesti páchaný na skutečném (ontickém) těle. Nicméně toto nedává
Sloterdijkovi právo k obhajobě nové selekce a genové manipulace. Proto
taky postmoderní pokus o založení ontologična v ontických dějinách není
v tomto smyslu zcela věrohodný. Zakládá novou ne-zásvětnou, přesto však
absolutní metafyziku, (absolutní - co do rozsahu možností expanzivity lidského
subjektu).
***
Immanuel Kant vložil do věci o sobě obrovské potence.
Trvalo však 150 let, než je někdo byl schopen vytěžit k skutečnému
založení metafyziky – a tak významně pokročit v Kantově projektu.
Ent-stand se ukázal být kategorií vhodnou k postižení jak samotné možnosti
poznání, tak také pojmem jednotícím všechny metafyzické koncepty, postmoderní
nevyjímaje. Zároveň vede člověka k porozumění základní uzpůsobenosti jeho
subjektivity a možností poznání: konečnost, která je závislá na receptivitě
(Gegen-stand), a tím mu dává i návod k její aplikaci, jenž je tolik
potřebný ve společnosti, která si říká „riziková“ (U.Beck, A. Giddens).
„Kritika čistého rozumu“ uzavírá kritické
období I.Kanta. Kritická práce tím skončila, pole je již vyčištěno od plevel,
může být zaseto a přinášet úrodu. Kant ví, který strom by měl vzklíčit - je to
pozitivní základy metafyziky jako koruny světové moudrosti, lidské kultury a
lidského rozumu.
Termín „metafyzika“
následovně zkompromituje G. F. W. Hegel tvrzením, že je to zkostnatělé myšlení
vyvozující své závěry pouze na základě formální logiky. Podle Kanta
metafyzika je bohužel bezbranná proti smyšlenkám a lžím, nemá prostředky
odhalit falešné vědomí tak, jak to dovedou přírodní vědy. Proto dosud
metafyzika postrádala statut vědy. Ovšem nyní všechno může změnit a metafyzika
se stane vědou.
Předmětem metafyziky není vnější svět (což je
nevýhoda ostatních věd), ale samotný rozum, který si ujasnil své schopnosti a
potence. Tímto tvrzením Kant otevírá Pondořinu skříňku a metafyzika zrozená na
nových základech byla venku .
Toto Kantovo optimistické
přesvědčení sdíli i autor článku Michal Jamný (dál pouze autor), který píše, že
„se rodák z Meßkirchu pokusil o udržitelnost metafyziky…“ V pojetí M.
Heideggera metafyzika je zdrojem veškeré současné evropské kultury Je to nejen
způsob uvažování, ale zároveň zvláštnost mezilidských vztahů v určitém
historickém období. Je to způsob vnímání světa jako předmětu (Gegenstand). Zde
Heidegger používá oblíbenou etymologickou jazykovou analýzu: býti je něco, co
stoji oproti člověku – gegen-ständliche. Dokonce sama sebe člověk začíná
reflektovat jako objekt, objektivní bytí.
Klasická metafyzika hledala
smysl bytí a zkoumala existující bytí. Vývoj klasické metafyziky dospěl ve svém
vývoji k nihilismu F. Nietscheho. Podle Heideggera to není náhoda.
Nihilismus je odplata za to, že původcem evropského myšlení je zapomnění na
bytí. Člověk není s to pochopit smysl bytí, nemůže být ani podmanitelem
bytí, nýbrž pouze jeho pastýřem a ochráncem. Lidstvo musí překonat nihilismus a
starou metafyziku. Na tom je závislý i osud celého druhu homo sapiens.
Tajemství bytí odhaluje jazyk, poetický jazyk „Jazyk je dům bytí“. Člověk musí
umět vnímat bytí, odevzdávat se (Gelassenheit) mu.
Heideggerovo pojetí
metafyziky má nádech optimismu a romantismu zároveň. Otevírá před lidstvem
zářivou perspektivu rozvoje lidského ducha. Poněkud jiné momenty nacházíme
v postmoderní literatuře. V tomto ohledu lze souhlasit
s autorovou kritikou postmoderních interpretaci dalšího rozvoje metafyziky
na základě genové selekce a manipulace (extremní stanovisko).
František
Neužil
Josef Heller
Na počátku našeho uvažování byla slova. A to ne slova
ledajaká, ale následující slova Karla Marxe z druhého svazku jeho
„Grundrissů“:
„Úspora
pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který
zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla.
Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za
produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se
ostatně samo sebou, že sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat
v abstraktním protikladu k volnému času - jak se to jeví
z hlediska buržoasní ekonomie“ (K.
Marx:Rukopisy „Grundrisse“, sv.II, Svoboda, Praha 1974, str.343.)
Jak rozumět jádru Marxovy myšlenky, totiž konstatování
o produkci fixního kapitálu, kterým je sám člověk?
Na trnité cestě k pochopení této metodologicky
významné Marxovy poznámky je třeba se zastavit u jiné významné myšlenky a pojmu
všeobecné práce, resp. „všeobecná produktivní síla lidské hlavy“.
V Grundrissech totiž Marx podotýká, že „tou
měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává
méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle
činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami
zase - jejich síla a působnost - nemají žádný vztah k bezprostřední
pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném
stavu vědy a na pokroku technologie, čili aplikace této vědy ve výrobě“
(tamtéž, str.335). Ve třetím díle Kapitálu se Marx zmiňuje o tom, že „je třeba
rozlišovat mezi všeobecnou prací a společnou prací. Obě hrají svou úlohu ve
výrobním procesu, přecházejí jedna v druhou, ale obě se také liší.
Všeobecná práce je každá vědecká práce, každý objev, každý vynález. Je
podmíněna jednak kooperací současníků, jednak využíváním prací předchůdců.
Společná práce předpokládá bezprostřední kooperaci jednotlivců“. (K. Marx :
Kapitál III - 1; Sebrané spisy sv. 25., část 1.; Svoboda, Praha 1989, str.
119.) Ve strojích a výrobní technice účinkují přírodní živly, síly a
zákonitosti v podobě účelné pro člověka, a tak všeobecná práce naplňuje
Descartesovu vizi, jak se lidé stanou „jakoby pány a vládci přírody“ (R.
Descartes: Rozprava o metodě; Praha 1947, str. 68.)
Procesy, které K. Marx vyvozuje a předjímá
z dobové reality, my dnes můžeme sledovat s určitým nadhledem 21.
století a můžeme je i určitým způsobem etapizovat.
Určitou první etapu představoval klasický industriální
kapitalismus, který zkoumali Marx a Lenin.
Všeobecná práce má podobu strojů a technologických výrobních procesů, které
ovládají pracovní rytmus dělníka s neúprosností přírodního zákona. Proto
mohou hrát stroje sociálně ekonomickou úlohu konstantního kapitálu, který
vysává nadhodnotu z živé a bezprostřední práce dělníka. Z toho plyne i
nutná - a relativně pokroková - společenská role buržoazie jako třídy
akumulující do výrobních prostředků. Ty jsou produktem práce vědců,
konstruktérů a inženýrů, kteří většinou vstupují do ekonomických procesů v
sociálně ekonomické, vlastnické roli soukromovlastnických malovýrobců. Jejich
práce není produktivní pro kapitál, ale její výsledky jsou kapitálem nakupovány
jako jiné zboží. Pokud ovšem tento vědecko-inženýrský personál vystupuje
v roli námezdní pracovní síly (zpočátku velmi nepočetné), představuje
součást tzv. souhrnného pracovníka, rozděleného dělbou práce, a po sociálně
ekonomické stránce je pro kapitál bezprostředně produktivní. Podle Marxových
kriterií tvoří dokonce tento personál (bez řídících pracovníků) součást dělnické
třídy.
Klasický kapitál neustále zkracuje podřízením živé
práce práci mrtvé pracovní dobu nutnou a tím produkuje volný čas, zároveň však
tento volný čas neustále přeměňuje v nadpráci a nadhodnotu, nemluvě už o
tom, že jej promrhává existencí rezervních armád nezaměstnaných.
Druhou etapu představuje „postmoderní“ kapitalismus,
jehož logiku naznačuje Marx v „Grundrissech“.
Všeobecná práce má nejen zvěcnělou podobu, nositelem všeobecné práce se stává i
konkrétní, živá a bezprostřední práce každého pracovníka - práce společná, tedy
různým způsobem specializovaná, koordinovaná a kooperovaná. Práce vědců,
inženýrů a konstruktérů se stává masově přímo a bezprostředně produktivní pro
kapitál. Zmínění pracovníci hrají v bezprostředním výrobním procesu
vlastnicko-třídní funkci „cognitariátního“ (znalostního) proletariátu. Vědecky
kvalifikovaná práce je práce všeobecná v nejvyšším stupni dokonalosti.
Práce všeobecná se klade jako práce společná v „továrnách“ na vědecké poznatky,
v nichž se rozvíjí základní a aplikovaný výzkum i výrobně technická a
technologická aplikace vědeckého poznání přírodních zákonů.
Všeobecná práce nabývá v této etapě nové
podoby. Spočívá v překonání hranice mezi pracovní dobou a volným časem.
Patří ke zvláštnostem vědecké práce jako práce konkrétní a živé, že vědec
přemýšlí nad svým problémem podvědomě, i když spí - chemik Kekule prý objevil
strukturní vzorec molekuly benzenu právě ve spánku. Ke kultivaci pracovní
schopnosti člověka přispívá mnohostranná kultivace lidské osobnosti jako takové
rozvíjející se ve volném čase, včetně takových stránek, které mají na první
pohled od výrobní činnosti značný odstup, jako je vzdělání, umění, rodinné
vztahy, sexuální vztahy, sport apod.
Za podmínek, kdy se prolamuje rozdíl mezi volným
časem a pracovní dobou (což je možné jen při tvořivé vědecké práci),
kapitalista, který zaplatil klasickou taxu odpovídající reprodukci pracovní
síly, byť i v nové historické dimenzi, získává zdarma obrovský tvůrčí
potenciál volného času, což má stejný efekt, jako kdyby si bezplatně
přivlastnil x dalších hodin pracovní doby. Navíc značnou část tohoto času může
velmi efektivně využívat tím, že rozvine podnikání v oblasti vzdělávání i
různých služeb, ve kterém mu sami vykořisťování cognitariátní dělníci budou
platit ze své hodnoty pracovní síly nemalé částky na další zvyšování
kvalifikace, zdravotní údržbu, ochranu zdraví či kulturu.
V tomto smyslu lze hovořit o tom, že kapitál se
může při vykořisťování všeobecné práce jakoby vrátit do období, kdy základní
metodou výroby nadhodnoty byla produkce absolutní nadhodnoty na základě růstu
pracovní doby nutné, cestou prodlužování pracovní doby. Všeobecná práce kladená
jako práce konkrétní, živá, bezprostřední a společná spočívá v přeměně
volného času v rozhodující formu společenského bohatství a využívání
volného času pro rozvíjení lidských schopností. Je to především v profesně
zaměstnanecké stránce společenské strukturace, kde dochází k přechodu od
částečného, dělbou práce rozkouskovaného pracovníka k pracovníku
„scelenému“, zbavenému navíc mnoha člověka nedůstojných a zbytečně omezujících
praktik obsluhy stroje. Je to ale i v oblasti sociálně ekonomické, kde se
otevírá časový prostor i technicko-profesní možnosti pro spojování pracovních a
vlastnických aktivit, pro rozvíjení vlastnické spoluúčasti zaměstnanců.
Stane-li se všeobecná práce v nejvyšším stupni
dokonalosti - tedy práce „cognitariátního“ proletariátu - objektem
kapitalistického vykořisťování, nastává složitý a rozporný proces. Na jedné
straně jakoby se pouze reprodukovalo podřízení živé a konkrétní práce práci
mrtvé, zvěcnělé: počítač si podřizuje konkrétní živou práci „sceleného“
vědeckého dělníka stejně, jako si stroj klasického typu podřizoval práci
klasického částečného industriálního dělníka. Ani tvořivou vědeckou práci nelze
vykonávat bez toho, aby byl cognitariátní dělník připuštěn k složitým
věcným systémům a technologiím, energetickým zdrojům apod. Tyto systémy jsou
ale vlastnictvím kapitálu, který navíc kočuje po světě. Vytváří se nová forma
podřízení práce kapitálu, která z čistě ekonomické sféry přesahuje do
oblasti politické a psychologicko-morální. Chce-li se tvořivý cognitariátní
dělník seberealizovat, musí přijímat dispozice kapitálu a následovat ho po
světě proto, aby byl připuštěn k svému nutnému věcnému doplňku,
v souladu s pohybem masy a míry zvláštního zisku. Vědecky
kvalifikovaná pracovní síla zůstává nadále zdrojem zvláštní nadhodnoty, avšak
vlastník této pracovní síly ztrácí ve světě globálních nadnárodních monopolů i
formální možnost s tímto svým vlastnictvím svobodně disponovat. Jinak
řečen: zbožím již není vědecky kvalifikovaná pracovní síla, nýbrž člověk -
nositel této pracovní síly. Připoutáním vědecky kvalifikované pracovní síly -
nositele všeobecné práce - tak „cognitariární“ kapitál napomáhá k vyčerpání
funkčnosti buržoazního pojetí svobody lidské osobnosti.
Na druhé straně ale probíhá i zcela protichůdný
proces. Likvidace nekvalifikované práce ve prospěch tvořivé „cognitariátní“
činnosti vytváří situaci obdobnou manufakturnímu stadiu kapitalismu. Kapitál
sice může cognitariátního proletáře libovolně honit po světě, může využívat
seberealizační (a také kariérové) motivace, kterou neměl dělník obsluhující
stroj. Může provádět i určitou selekci podle míry „úrodnosti“ jednotlivého
tvořivého pracovníka. Konec konců ho ovšem k výrobním prostředkům
připustit musí, neboť jinak by nezískal mimořádnou nadhodnotu. Je s tímto
dělníkem spojen pupeční šňůrou, a to tím těsněji, čím více mizí klasická
industriální práce a cognitariátní dělník se stává hlavním zdrojem nadhodnoty a
také nástrojem v konkurenčním boji. Zvláštní kvalifikace cognitariátního
proletáře se však podobně jako u manufakturního dělníka stává účinným nástrojem
boje s kapitalistou o mzdu i o pracovní dobu, tedy i o množství a kvalitu
výstupů, které cognitariátní dělník s kultivovaným volným časem
kapitalistovi přepustí. Musíme si totiž uvědomit, že jestliže
v podmínkách, kdy cognitariátní činnost představuje určité privilegium
v moři klasické industriální činnosti, se cognitariátní proletář podřizuje
kapitalistovi mimovolně a dá se ukolébat takovými faktory, jako je vysoká mzda
a určitá míra seberealizace a volnosti, úplně jiná situace nastává v éře,
kdy je cognitariát hlavní vykořisťovanou silou a dospívá i k určitému
uvědomění a organizovanosti.
Čím více tedy bude sílit „cognitariátní“ charakter
kapitalismu bude kapitalista muset doplňovat klasické motivační mechanismy
mechanismy jinými, kterými bude podíl na realizaci vlastnických funkcí, na
řízení i na zisku. K realizaci tohoto mohou sloužit počítačové a
informační technologie i globální komunikační sítě. Revolučně demokratické
hnutí za socialismus může a musí využít těchto prvků hospodářské demokracie,
které se nevyhnutelně budou rodit v lůně kapitalistického způsobu výroby.
Všeobecná práce jako každá vědecká práce, každý objev,
každý vynález, je podmíněna jednak kooperací současníků, jednak využíváním
práce předchůdců. Všeobecná práce „pracuje“ v bezprostředním výrobním
procesu tak, že v něm působí celá předešlá historie vědeckého poznání a
praktického ovládnutí výrobního oboru; přímý a bezprostřední výrobce zde
vytváří formy společenství s předchozími generacemi výrobců, s celým
lidstvem - a výsledek jeho práce se sám stává součástí historie. Všeobecná
práce univerzalizuje člověka logicky i esteticky. Proto k obsahu živé konkrétní vědecké a
inženýrsko-konstruktérské práce náleží i takové momenty jako obrazivá
schopnost, fantazie, tvořivá racionální intuice atd. Člověk se stává nositelem
a zosobněním všeobecné práce tím, že si aktivně osvojuje určitý výsek
materiální a duchovní kultury lidstva, čímž roste hodnototvorný potenciál
v užitné hodnotě kvalifikované pracovní síly. Osvojováním všeobecné práce
povyšuje jednotlivec své individuální tvořivé schopnosti na úroveň tvořivých
schopností lidského rodu jako celku - jednotlivec si tím osvojuje svou lidskou
podstatu, jíž je souhrn společenských vztahů. Ve všeobecné práci se výrobní
proces stává praktickou aplikací vědeckých poznatků. Lidská předmětná praxe se
zde dostává na úroveň samopohybu a samovývoje jako způsobu existence hmotné
substance - vše nejen souvisí se vším, ale i vše se přeměňuje ve vše. Myšlení
jako atribut přírodně kosmického celku se tak stává modelem pro zdokonalování
myšlení jako aktivní, činné funkce lidského mozku, a proto se činnost lidské
hlavy stává všeobecně produktivní silou. Tím, že si lidská osobnost osvojuje
všeobecnou práci - především ve smyslu práce vědecké, všeobecné práce ve
vrcholně dokonalé míře - stává se i pro myšlení jednotlivce vzorem
zdokonalování myšlení jako atribut hmoty pojaté jako substance (Srov.
E.V.Iljenkov, Dialektičeskaja logika, Moskva 1974, kap. Myšlenije kak atribut
substanci, s. 19-54.)
Velmi praktický vývoj výrobního procesu na bázi
všeobecné práce je dalším výrazným argumentem pro marxistickou koncepci společenského
pokroku. V řadě popularizačních prací, zejména z dob první historické
formy socialismu, byly otázky společenského pokroku často odbývány povrchními
frázemi o zespolečenštění výroby jako základní tendenci společenského pokroku a
jejich zdůvodnění se pohybovalo převážně v rovině argumentů o
spravedlivosti či nespravedlivosti kapitalistického soukromého vlastnictví. Po
pádu první historické formy socialismu byly pod vlivem postmodernismu opět
otázky společenského pokroku téměř vytěsněny mimo okruh témat, jimiž se solidní
věda může zabývat. Praktický probíhající proces přeměny práce ve všeobecnou
práci, která má i nutné souvislosti v podobě procesů rozvoje aktivní
vlastnické subjektivity pracovníka, nám dává možnost anticipovat dál otázky společenského
pokroku za rámec doby, kterou prožíváme, a dospět k vyššímu filosofickému
nadhledu na tuto otázku.
Otázka zespolečenštění výroby se transformuje z
uvažování o vhodnosti soukromého či společenského vlastnictví do sledování
samopohybu společnosti jako nejvyšší formy hmoty, kdy teprve v procesu
plného zespolečenštění lidské činnosti ve formě všeobecné práce, se plně
vyjevuje zvláštní kvalita společenské formy hmoty a vytváří se nový základ
jejího samopohybu.
Všeobecná práce v nejvyšším stupni dokonalosti má
ve své užitné hodnotě nekonečný hodnototvorný potenciál. Vědecky kvalifikovaná
pracovní síla tak prolamuje logiku fungování trhu, neboť se stává „zbožím -
nezboží“, jehož užitná hodnota již nemůže být měřena směnnou hodnotou, pokud
tuto směnnou hodnotu chápeme v klasické podobě - jako společensky nutné
náklady na pouhou reprodukci schopnosti pracovat. Z toho plyne, že se
úloha člověka jako nositele všeobecné práce nemůže v bezprostředním
výrobním procesu vyčerpávat náklady na variabilní kapitál. Kapitalismus je ve
stádiu „tekuté modernity“ nucen reagovat i na vyčerpání funkčnosti hodnotového
zákona a přechod od zákona hodnoty k působení zákona ekonomie volného
času.
Za těchto okolností se znovu vracíme k otázce
člověka jako „fixního kapitálu bezprostředního výrobního procesu“. Vědecky
kvalifikovaná pracovní síla má ve své užitné hodnotě nekonečnou hodnototvornou
kapacitu, přičemž tato užitná hodnota nemůže být měřena klasicky chápanou
směnnou hodnotou. Kapitalistický tržní mechanismus řeší rozpor mezi hodnotou a
užitnou hodnotou vědecky kvalifikované pracovní síly tím, že se tato užitná
hodnota v bezprostředním výrobním procesu odděluje od hodnoty směnné a
přeměňuje se v „dodatečný konstantní kapitál v nepředmětné, nevěcné, činné
podobě“. Tento „dodatečný“ konstantní fixní kapitál - neboť si uchovává svou
užitnou hodnotu a postupně přenáší na výrobní produkt svůj hodnototvorný
potenciál - můžeme označit jako cd, který se účastní výrobního
procesu spolu s konstantním kapitálem „běžného typu“. Klasický konstantní
kapitál můžeme označit jako ck. Hodnotová struktura bezprostředního
výrobního procesu pak bude (ck + cd + v + m), neboli
konstantní kapitál „běžného typu“ + „dodatečný“ konstantní fixní kapitál +
variabilní kapitál + nadhodnota. Všeobecná práce v aktivní, činné podobě
funguje tedy ve výrobním procesu tak, že se člověk rozdvojuje na dva
produktivní subjekty: na nositele pracovní síly - čili variabilního kapitálu
(jako součásti oběžného kapitálu) - a nositele „dodatečného“ konstantního,
fixního kapitálu. „Cognitariární“ kapitál, který investuje do „průmyslu“
rozvoje lidských schopností (může jej institucionálně představovat například
příslušný kapitálový investiční fond), si „dodatečný“ konstantní fixní kapitál
přivlastňuje vlastně zadarmo.
„Dodatečný“ konstantní kapitál má svého
„naturálního“ nositele, který je součástí výrobních sil. Jsou to tvořivé
individuální schopnosti a schopnosti získané díky specializaci a kooperaci
vědecké práce v rámci malých týmů jako samostatných organizačních
jednotek. Tento naturální nositel však není optimálním nositelem kapitálového
vztahu, se kterým se dostává do stále výraznějších rozporů, ale má značné
potence, pokud jde o rozvinutí vztahů vlastnického spolurozhodování
zaměstnanců. Je možno konstatovat, že ve výrobě založené na informačních sítích
a tvořivé činnosti vědeckých týmů přestává hrát kapitalistické vlastnictví a
z něj vyplývající jednotné velení kapitalisty tu roli, kterou hrálo např.
v prosté kooperaci, manufakturní nebo strojové výrobě.
Naopak právě toto velení kapitálu nad prací
ztělesněné v rozbujelých manažerských strukturách se stává významnou
překážkou využití sil všeobecné práce, včetně dodatečného konstantního
kapitálu. Řídící aparát se totiž ve stále větším měřítku osamostatňuje a
odděluje od logiky čistě vlastnického jednání a získává určité rysy, které měl
řídící aparát první historické formy socialismu. K těmto rysům patří
především absolutizace lokální logiky řídících štábů, pro něž se ústředním
motivem jednání stává vlastní udržení a sladění s logikou řídících štábů
ostatních, nadřízených, paralelních a podřízených.Vytváří se zvláštní formální
a samoúčelná „firemní logika“, ne nepodobná těm případům, kdy aparát
v rámci tzv. reálného socialismu pracoval pro čárku a místo skutečné
ekonomické racionality prováděl fiktivní operace „jako“, projevující se např.
v produkci neefektivního nebo neprodejného zboží. Tato formální firemní
logika opírající se o uměle vytvořený systém pseudoaktivit, nejen není
s to uvolňovat dostatečný prostor pro aktivitu, kvalifikaci a tvořivost
zaměstnanců, ale není ani dostatečně s to sledovat logiku hromadění zisku.
Již jsme se zmínili o tom, že v bezprostředním
výrobním procesu funguje jak tradiční konstantní kapitál, tak i konstantní
kapitál „dodatečný“. Člověk jako nositel pracovní síly se podřizuje oběma
formám konstantního kapitálu, což způsobuje, že výsledná masa nadhodnoty se
utváří ze dvou složek : ze základní nadhodnoty, jež se tvoří z podřízení
pracovní síly klasickému konstantnímu kapitálu a z nadhodnoty „dodatečné“,
která vzniká z podřízení pracovní síly „dodatečnému“ konstantnímu
kapitálu. To znamená, že [m = (mz + md)] a celková
hodnotová struktura výrobního procesu bude (ck + cd + v +
mz + md). (Z toho lze také pochopit, proč jsou u kvalifikované
práce - a zvláště pak práce vědecky kvalifikované - nižší náklady na jednotku
vyrobené nadhodnoty než u práce nekvalifikované, proč je tedy kvalifikovaná
práce „úrodnějším polem“ na výrobu nadhodnoty než práce nekvalifikovaná. A také
je možné porozumět oné tendenci k úspoře nákladů na klasický konstantní
kapitál, která v globalizovaném kapitalismu souvisí s investičními
projekty „cognitariátního“ kapitálu.) Problém je ale v tom, že lze-li
určit masu a míru základní nadhodnoty, neboť je možné stanovit technickou
výkonnost klasického konstantního kapitálu i produktivitu konkrétní živé práce
v běžném smyslu, není možné přesně stanovit masu a míru „dodatečné“
nadhodnoty, neboť není ani možné určit objem a velikost „dodatečného“
konstantního kapitálu, přesně charakterizovat jeho užitnou kvalitu a
„technickou výkonnost“. (Tak jako nelze přesně stanovit produktivitu živé,
konkrétní a společné práce, pokud se stává nositelkou všeobecné práce ve
vrcholném stupni dokonalosti - viz znovu onen příklad s chemikem Kekulem a
jeho objevem ve snu.) Vzniká zde vůbec otázka, zda nejsou objem a velikost
„dodatečného“ konstantního kapitálu nekonečné.
Z výše uvedeného plyne, že narážejí-li na sebe
v podmínkách volné konkurence globalizovaného kapitalismu a za podmínek
stále výrazněji převládající všeobecné práce stejně objemově velké investované
„cognitariátní“ kapitály, nelze u nich zaručit stejnou míru celkové nadhodnoty.
Masa a míra nadhodnoty může být až nekonečná.
To sebou nese novou etapu globálního kapitalismu,
než je ta, ve které se nacházíme dnes a ve které dochází k určité obdobě
kapitalismu volné soutěže a k přerozdělování zisku mezi odvětvími a
kapitály do podoby určitého „průměrného monopolního zisku“, stejného u stejně
velkých a stejně pohyblivých kapitálů. V globálním kapitalismu založeném
na převládnutí všeobecné práce naopak jako by se obnovovaly počátky monopolního
kapitalismu, kdy se zejména monopol nízkých výrobních nákladů spojený
s určitou minimální velikostí kapitálu stal hrobařem všeobecného průměrného
zisku z Marxovy éry. Stejně tak v námi prognózovaném období, které
vystřídává současný stav globálního kapitalismu, se charakter jednotlivých
kapitálů provozovaných na bázi nevypočítatelně „úrodné“ všeobecné práce stává
natolik specifickou záležitostí, že se vyrovnávání zisku stejně pohyblivých
kapitálů na jakýsi průměrný zisk nekoná a v kapitalistické konkurenci se
objevuje složitá diferenciace podle různé „úrodnosti“ cognitariátní práce..
„Cognitariátní“ kapitál investuje do rozvoje
lidských schopností a výsledkem jeho investičních programů je produkce vědecky
kvalifikované pracovní síly, u níž dochází k rozdvojení úlohy člověka
v bezprostředním výrobním procesu na nositele variabilního kapitálu a
nositele „dodatečného“ konstantního kapitálu. Konstantní kapitál
v nepředmětné a nevěcné, aktivně činnostní formě pak dále funguje
především v oblasti vědeckotechnického pokroku a přenášení jeho výsledků
do výrobní praxe - to znamená například při výrobě programové informace jako
zboží, nebo při výzkumu, vývoji a výrobním použití převratných technických
vynálezů a zavádění nových špičkových technologií. Je otázkou pro teorii
pracovní hodnoty, jakým způsobem toto fungování probíhá.
Vraťme se proto znovu k výše naznačené tezi a
dvou složkách hodnoty i nadhodnoty při výrobě vědecko-technického „zboží“ a
zavádění nové techniky. Musíme však do těchto úvah přibrat i variabilní
kapitál. Jednu složku celkové hodnoty produktu všeobecné práce tedy představuje
klasický konstantní kapitál, klasicky vypočítaný variabilní kapitál
představující reprodukci spotřebované pracovní síly a určitá základní
nadhodnota, která by byla dosažena při klasické součinnosti pracovní síly
s výrobními prostředky. Druhou složku představuje již zmíněný dodatečný
konstantní kapitál ve formě poznatků a schopností a stejně tak zmíněná
mimořádná nadhodnota daná zvláštní „úrodností“ vykořisťované pracovní síly.
Součástí této druhé složky však zřejmě je i dodatečný variabilní kapitál
vypočítaný jako určitá cognitariátní renta (určitá mimořádná úhrada tvořivé
schopnosti pracovníků v daných tržních podmínkách čili určení jakési
společensky uznávané míry bezplatného přivlastňování si volného času
kapitalistou).
Učiňme však další krok. Dvě složky má zřejmě i
užitná hodnota produktu všeobecné práce. Kromě obvyklé schopnosti uspokojovat
určitou potřebu je to také schopnost stimulovat mimořádný tvořivý výkon, který
má výše uvedené hodnotové souvislosti. Právě tato nová složka užitné hodnoty
spojená s všeobecnou prací bude v nastupující etapě vývoje globálního
kapitalismu přitahovat zvláštní zájem kapitálu. Pro podnikání „cognitariátního“
kapitálu totiž tak zcela neplatí poučka klasické marxistické politické
ekonomie, že v kapitalismu není cílem výroby užitná hodnota produktu,
nýbrž maximalizace masy a míry nadhodnoty, jež se realizuje v zisk. Cognitariátní
kapitál totiž při sledování svého prvořadého cíle - maximálního zisku -bude
muset brát v úvahu nevypočitatelnost tvořivých schopností cognitariátního
pracovníka, což ho bude nutit zajímat se o zmíněnou druhou složku užitné
hodnoty, samozřejmě při plném respektování složky první vyjadřující určitou
strukturu potřeb účastníků tržního mechanismu. Původní, Marxem popisovaná
lhostejnost kapitálu k naturální podobě výrobků a práce vezme za své.
Cognitariátní kapitál (a to bude stále významnější část kapitálu) bude ve své
honbě za mimořádnou nadhodnotou vyhledávat takové oblasti vynakládání všeobecné
práce, které již svou podobou konkrétní práce budou mimořádně motivovat
k překračování hranice mezi pracovní dobou a volným časem, ke ždímání
tvořivých potencí cognitariátního pracovníka. I z toho důvodu je
„cognitariátní“ kapitál nejpokrokovější formou kapitálu a v jeho nitru se
tají zárodky postkapitalistického způsobu výroby.
Proces výroby softwarového zboží i proces vývoje a
výroby nové techniky a technologie má - alespoň si to zatím myslíme - stejný
pramen zisku z rozdílu mezi společensky nutnými a individuálními výrobními
náklady. (Tento proces dobře rozebírá Christian Fuchs ve své studii Software
Engineering and the Production of Surplus Value, viz internetová adresa http:
//eserver.org/clogic/2002/fuchs.html.) Globalizovaný „cognitariátní“ kapitál se
pak dále snaží vytloukat například při výrobě softwarového zboží další,
dodatečný a mimořádný zisk volným pohybem po planetě: namísto práce
programátorů amerických vykořisťuje kupříkladu práci programátorů indických,
jež je stejně kvalitní a zároveň lacinější, a pak realizuje softwarové zboží ve
Spojených státech, kde je vyšší masová peněžní koupěschopná poptávka.
Realizace nekonečného hodnototvorného potenciálu
vědecky kvalifikované pracovní síly vyžaduje růst makroekonomické peněžní
koupěschopné poptávky, proti čemuž ovšem působí tendence globalizovaného
kapitalismu stlačovat hodnotu a cenu i všeobecné práce. Uplatnění vědecké (i
umělecké) konkrétní, živé a společné práce kladené jako práce všeobecná je
možné díky aktivnímu jednání globálně působícího, celospolečenského
vlastnického subjektu, a to v podmínkách výrobního způsobu, němž bude
základním společenským bohatstvím rozvíjení lidských schopností coby výrobního
prostředku, do něhož mají a musejí akumulovat všichni členové společnosti. I
samosprávný socialismus si bude vlastně zadarmo přivlastňovat nekonečný
hodnototvorný potenciál vědecky kvalifikované pracovní síly, dokáže jej však
využívat k tomu, co staří Řekové nazývali „eudaimoniá“ - obecné blaho,
celospolečenské dobro; tvořivé schopnosti lidské společnosti jako celku ve
všeobecné práci přestanou mít odcizenou podobu kapitálu.
„Průmysl“ rozvoje lidských schopností je pak tou
oblastí rozvoje společenských výrobních sil, jejíž masové rozvíjení - například
cestou kapitálového investování do „lidského“ kapitálu - povede nutně, zákonitě
a definitivně za hranice kapitalistického výrobního způsobu. Přesně ve smyslu
Marxovy myšlenky, která je kvintesencí dialekticko-materialistického pojetí
zákonitostí společenského vývoje: totiž, že žádná společenskoekonomická formace
neodchází z dějinného jeviště dříve, než byla rozvinula všechny výrobní
síly, jež dřímají v jejím lůně.
Článek dvojice autorů
„Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel“ předkládá
čtenáři velice atraktivní problém, jak je to vlastně bylo s komunistickou
společensko ekonomickou formaci. Byl to nedonošenec, který se předčasně narodil
a významně ovlivnil dějiny XX. století, anebo narodil se včas, ale nebyl
správně budován.
Dle stanoviska autorské
dvojice je patrně, že zjednodušená interpretace a unáhlenost závěrů
z učení K. Marxe vymstila lidstvu chybným směrem evoluce. Místo pozvolného
a plného rozvoje kapitalistické společensko ekonomické formace (což by bylo
zákonité a v souladu s klasikem) na některých světadílech došlo
k přerušení zákonitého vývoje. Voluntarismus zvítězil nad objektivním
během události. Vznikla paradoxní a tragická situace: větší část světa
pokračovala v zákonitém vývoji, zbytek se pokoušel o jakýsi neopodstatněný
experiment. Praktická dějinná zkušenost ztrestala opovážlivce a odnesla je na
smetiště dějin.
Anebo všechno bylo jinak.
Myšlenka zákonité směny společensko ekonomických formací odpovídá klasickému
(dnes již zapomenutému) zákonu jednoty a boje protikladů, který každou
skutečnost charakterizuje jako kontrakci různosti, rozporů až protikladnosti.
Výsledkem jejich vzájemného působení je vývoj společnosti, dosažení vrcholu a
pak zákonitý pád a změna. Zde ovšem vyvstává zásadní problém: která kritéria
lze použít k analýze konkrétní sociální situace, jestli již zralá na
kvalitativní přeměnu či nikoli. Dnes už nemůžeme (anebo ano?) používat takové
historické relikty jako abstraktní rozpor výrobních sil a výrobních vztahů,
specifické znaky revoluční situace. Autoři nabízejí zajímavý indikátor rozvoje
lidských schopnosti jako společenské výrobní síly, která dříve či později
dostane do rozporu s existující společenskou skutečnosti a povede za
hranice kapitalistické společensko ekonomické formace. Zřejmě toto je jádro a
podstata Marxové teorie. Její pravdivost si autoři dokládají rozborem evoluce
člověka jako fixního kapitálu. Je namístě zdůraznit, že tento pokus je mnohem
produktivnější a přijatelnější než současná povrchní zjednodušená interpretace
společenského vývoje.
Ovšem i takto stejně
zůstávají bez odpovědi základní otázky nastolené v úvodu, a to: byl
socialismus nedonošencem, mrzákem nebo nebyl? Sice chybovat je lidské, ale
může-li se zmýlit poměrně velká část lidstva? Byla to vůbec mýlka? Lze uvažovat
ještě další alternativu, tj. že se neměl
objevit v dějinách vůbec?
(na příkladu
pojmu "Kapitál")
(Pokračování
II)
Radim Valenčík
Poté, co vyšlo poslední loňské číslo Marathonu, dostal
jsem následující mail:
Dostal jsem
se k Vašemu pracovnímu materiálu "Použití pojmů k vyjasnění sporných
otázek" (Marathon číslo 64 (6/2005)) a rád bych Vám zaslal odpověď na
poznámku k mému příspěvku v druhé části ankety.
Napsal jsem: „Pokud neexistuje spravedlivá odměna za vykonanou
práci, resp. zneužívání pracovní síly (hledači diamantů v Jižní Americe,
využívání dětí pro vykonávání práce - např. v dolech a lomech apod.), pak
opravdu dochází k "vykořisťování".“
K tomu Vaše
poznámka byla: "Co umožňuje v určitých případech dávat
"nespravedlivou odměnu"? Je to dáno již samotnou existencí kapitálu a
podstaty procesu jeho zhodnocování, nebo je to možné jen za určitých podmínek,
které dokážeme vymezit?"
Myslím si, že
"nespravedlivá odměna" je s "kapitálem" spojena jen
okrajově a v pouze úzkém specifickém pojetí. Pokud bychom omezili "kapitál"
pouze na "peníze", resp. finanční prostředky, pak je možné napsat, že
nespravedlivá odměna je dána samotnou existencí kapitálu. Jde o touhu
"vydělat si ještě víc".
Nicméně
obecně si nemyslím, že by existence kapitálu a priori znamenala existenci nespravedlivé
odměny na trzích práce. Podle mne vzniká nespravedlivá odměna pouze za určitých
podmínek, které bych vymezil jako:
- nedostatek
informací na trhu práce,
- nedostatek
příležitostí na trhu práce,
- nízká
úroveň vzdělanosti obyvatelstva,
- nízká rozvinutost
ekonomiky,
-
nedostatečný právní aparát v pracovním právu,
-
nedostatečně vyvinutý státní aparát (nezávislé kontrolní orgány),
-
sociologické složení společnosti (např. kastovní systém).
Dochází pak k
tomu, že elita najímá pracovní sílu za velmi nízkou cenu (mzdovou sazbu), ale
produkci prodává na rozvinutých trzích za "tržní sazbu", kde vzniká
poměrně velký rozptyl mezi těmito sazbami, který si přivlastňuje elita. K
tomuto v realitě dochází, jak už jsem psal dříve, například v regionech Afrika (subsaharská
oblast, střední Afrika), Jižní Amerika (Argentina, Bolívie), Asie (Čína, Myamar
- Barma, Vietnam).
Příčinou
tohoto stavu ovšem není kapitál a jeho působení v ekonomice (nebo na
ekonomiku), ale především, a tom jsem hluboce přesvědčen, výše uvedené podmínky
- předně pak nedostatečně vybudovaný (nebo chybně definovaný) právní aparát,
který by měl být základem jakéhokoli společenství. Což ostatně dokazuje již
dávná historie lidského společenství - Chamurapiho zákoník.
S pozdravem
Martin Kopejtko
Z obsahu mailu je mj. zřejmé, jak obtížná je
cesta k vymezení toho, co je vlastně na fungování kapitálu považované za
„nespravedlivé“ či „špatné“ a jaké jsou příčiny toho „špatného“. Mj. není ani
jednoduché dát interpretaci pojmu „nespravedlivé“, „špatné“ v tomto
kontextu, resp. pojmu „vykořisťování“. Pokusme se tedy jít cestou použití
osvědčené metody úplného výčtu. Jaké jsou možnosti přírůstku hodnoty,
tj. zhodnocení kapitálu, fungování kapitálu jako kapitálu? A ještě
přesněji - do čeho a jak můžeme investovat, abychom z méně získali více,
aby došlo ke zhodnocení investovaných prostředků?
Pokus o úplný výčet možností zhodnocení
investovaných prostředků:
- Přirozené zhodnocení přírodním procesem, kdy se
jedná o prosté rozmnožení toho, co bylo vstupem - z méně (zasetého) obilí
více, rozšířená reprodukce stáda apod.
K tomu poznámka:
V tomto případě investujeme do toho, abychom
vlastnili statky (zdroje, prostředky výrobní faktory apod.), v rámci nichž
přírodní proces probíhá. Může se jednat i o přetvoření toho, co je dáno
přírodou (zde investujeme čas, práci, opotřebení nástrojů apod.), nebo o koupi
toho, co patřilo někomu jinému.
- Přirozené zhodnocení přírodním procesem, kdy
výsledkem přírodního procesu jsou výstupy odlišné od vstupů, které však
přinášejí větší užitek - výroba vína formou kvašení, výroba masa formou výkrmu,
ale i technologie využívající ohně apod.
K tomu poznámka:
Investujeme stejnou formou jako v předcházejícím
případě.
- „Okliky“ Böhm-Bawerka, resp. Schumpeterovy
inovace zvyšující užitek na jednotku nákladů záměnou původního novým v případě:
* zdroje,
* technologie,
* výrobku,
* užitečné vlastnosti,
* organizace výroby (efekty kooperace, redukce
transakčních nákladů),
* organizace prodeje.
K tomu poznámka:
Zde se investují prostředky, čas, práce
k vymyšlení a vytvoření „okliky“, tj. vymyšlení a realizaci příslušné
inovace. Odlišnost ve vztahu k předešlému spočívá v tom, že přírůstek
hodnoty je zde dán zlepšením původního procesu, který měl povahu přírodního.
Původním přírodním procesem přitom může být i výroba železa např. redukcí v
peci. Vyšší užitečnost výsledku je dána tím, vzniká produkt, který je
využitelný k velkému množství dalších „oklik“, tj. inovací.
Projevuje se zde přitom ještě jedna věc - totiž to, že
v případě otevřeného vstupu do odvětví v případě jakékoli výroby
dochází k „vypařování zisku“ („přebytku nad náklady, včetně nákladů
obětované příležitosti“).
- Investováním do podmínek šíření inovací
(plnějšího využití investičních příležitostí):
*
investování do snížení transakčních nákladů,
*
zvyšováním množství disponibilního kapitálu prostřednictvím kapitálového trhu,
*
zvyšováním informovanosti.
K tomu poznámka:
Efekt zde vzniká rychlejším šířením inovace a plnějším
využitím investičních příležitostí.
- Omezením vstupu do odvětví a tudíž využitím
monopolní pozice v oblasti rozdělování přebytku nad náklady (zhodnocení
poziční investice), zejména v souvislosti s vytvářením pozičních
sociálních sítí.
K tomu poznámka:
V tomto případě se může investovat do různých
forem diskriminace či segregace či vytvoření administrativních bariér, resp.
omezení souvisejících s rolí státu. Jedná se o investice do sociálního
kapitálu, kterým je pozice v pozičních sociálních sítích.
Efekt tohoto typu investování vzniká tím, že bez
příslušné investice by poměrně rychle došlo k „vypaření“ zisku, zatímco
vytvořením bariéry vstupu do odvětví je zisk udržen velmi dlouho.
- Držbou zdroje, jehož vzácnost roste:
* buď vyčerpáváním existující zásoby,
* nebo zvýšením jeho potřebnosti v důsledku
zvýšení užitečnosti.
K tomu poznámka:
Může se jednat i o tzv. spekulativní nákupy - např.
nákup pozemku na okraji rozvíjejícího se města apod. Efekt investování je zde
založen na tom, že z téhož statku může v různých podmínkách pocházet
různý užitek.
- Alokováním prostředků do situací (v čase i
prostoru), kde vzniká nouze a tudíž prudce roste mezní užitečnost (např.
prostřednictvím pojišťovacích systémů).
K tomu poznámka:
Efekt zhodnocení investice je zde založen na tomtéž
jako v předcházejícím případě. Rozdíl je jen v tom, že se vytváří
mechanismus, který příslušnou alokaci provádí (v rámci příslušného
pojišťovacího systému).
- Investováním do vytvořením nové potřeby
spotřebitele (zákazníka).
K tomu poznámka:
Jedná se o obdobu inovace - inovuje se potřeba. Tím se
zvyšuje užitek (nebo vůbec stává užitečným) něco, co by mělo užitek menší
(příp. vůbec nebylo užitečné).
Historická a logická souvislost mezi
jednotlivými formami zhodnocení kapitálu
Výše uvedené formy zhodnocení kapitálu na sebe
navazují logicky i historicky:
1. Nejdříve se člověk zmocnil procesu přirození
rozšířené reprodukce v rámci přírodních procesů (využití půdy, pastevectví
apod.).
2. Poté začal zvyšovat produktivitu těchto procesů
prostřednictvím inovací.
3. K realizaci inovací začaly být využívány
přírodní procesy, jejichž výstupy se lišily od vstupů (redukce rud, získávání
kovu).
4. Prostřednictvím inovací začalo docházet i ke
zvyšování produktivity těchto procesů.
5. S novými produkty vznikají i nové potřeby
umožňující zvýšit odbyt produkce.
6. Mění se užitečnost vstupů i výstupů, otevírá se
prostor pro zhodnocení formou spekulace, která je na tomto založena.
7. Kromě spekulace se objevuje i možnost vytvoření
mechanismů systematicky alokujících zdroje do určitých typů stavu nouze
(pojišťovací systémy).
8. Objevují se možnosti zvýšit dynamiku šíření
inovací:
- investování do snížení transakčních nákladů,
- zvyšováním množství disponibilního kapitálu
prostřednictvím kapitálového trhu,
- zvyšováním informovanosti.
9. Současně vznikají formy investování do omezení
přístupu k různým výdělečným činnostem (vstupu do lukrativních odvětví)
formou segregace, diskriminace na jedné straně, vytváření výsad na straně
druhé; tyto formy investování navazují na historicky vzniklé.
Kde vzniká nespravedlnost?
Vraťme se k mailu M. Kopejtka. Pokud výše uvedené
představuje všechny základní typy investování za účelem zhodnocení investované
hodnoty, tj. všechny možné formy fungování kapitálu jako kapitálu, měli bychom
např. ukázat, jak vznikají zjevné „nespravedlnosti“ na trzích práce
v některých nevyvinutých zemích. Ty lze popsat například takto:
- Původní ekonomické systémy se vyznačovaly autonomií,
výraznou nezávislostí na okolním světě.
- Otevření těchto systémů vedlo k prudkému
zvýšení produktivity využití všech zdrojů, včetně práce.
- Tím se velká zásoba práce stala přebytečnou a tudíž
bez zdrojů obživy.
- To současně vytvořilo tlak na snížení ceny práce -
jak ve smyslu mzdy, tak i pracovních podmínek.
- Dovoz levného zboží dále zvýšil přebytek zdrojů
(práce i půdy).
- Odkup půdy na její následné monokulturní využití
zásadním způsobem omezilo možnost uživit se autonomními formami hospodaření.
K tomu všemu docházelo a dochází tam, kde nejsou
vyvinuty kompenzační a ochranné mechanismy.
Jednou z příčin chudoby v afrických zemích
je i to, že výroba potravin je v evropských zemích dotována, tudíž africké
země nemohou vyvážet svou produkci a dostávají se do podmínek nezaměstnanosti zdrojů,
což rozvrací původní infrastrukturu těchto zemí. Lze si přitom povšimnout, že
„sociální ochrana“ určitých sociálních skupin (např. zemědělců v některých
zemích EU) má naprosto sociálně decimující účinky v jiných zemích (např.
afrických).
Lze ovšem hovořit o tom, že se jedná o
„vykořisťování“? Nebyl by např. vhodnější pojem „asymetrické otevírání trhů“,
„asymetrická liberalizace globální ekonomiky“. A nejsou tzv. „ultraliberálové“
či „neoliberálové“ spíše „semiliberály“ (tedy „pololiberály“?).
Převod výčtu do podoby polarit
Dalším standardním krokem po sestavení plného výčtu je
identifikování polarit v příslušné oblasti, tj. v našem případě
v oblasti forem zhodnocení toho, co je investováno. Lze uvést následující
polarity:
- Formy zhodnocení založené na přirozeném procesu
rozšířené reprodukce - a ostatní.
- Formy zhodnocení založení na inovacích a tudíž
lidských schopnostech projevujících se vlastnictvím investičních příležitostí -
a ostatní.
- Formy zhodnocení založené na vytvoření nerovného
přístupu k výkonu produktivních činností - a ostatní.
- Formy zhodnocení založené na zvýšení vzácnosti
v důsledku změny vnějších okolností - a ostatní.
- Formy zhodnocení založené na zvýšení užitečnosti
v důsledku nepředvídatelných vnějších okolností způsobujících ztrátu
příslušného statku - a ostatní.
- Primární a odvozené formy zhodnocení.
Jiné dimenze problematiky:
- Formy zhodnocení založené na diskriminaci - a
ostatní.
- Formy zhodnocení založené na přeměně odložené
spotřeby v investice - a ostatní.
- Formy zhodnocení založené na vytvoření fyzicky
většího množství statků - a ostatní.
- Formy zhodnocení založené na existenci nedokonalostí
trhu (přesněji tržního mechanismu) - a ostatní.
- Formy zhodnocení zvyšující užitek všech zúčastněných
- a ostatní.
- Formy zhodnocení při nichž vznikají volně směnitelná
aktiva - a ostatní.
- Formy zhodnocení do nichž lze alternativně
investovat nacházející se ve vzájemných vztazích nákladů obětované
příležitosti - a ostatní.
- Formy zhodnocení založené na hrách s nulovým
součtem a kladným součtem.
Co je nejdůležitější dimenzí (z hlediska
vývojových tendencí
a spojení teoretického řešení
s praxí)?
Pokud tematizujeme polarity výše uvedeným způsobem,
začínají nám pojmy „ožívat“. Cítíme potřebu pojmová určení upřesňovat, dávat
tím konkrétnější interpretaci tomu, co znamená ono „ostatní“. Současně se nám
množství určení vztahujících se k dané problematice rozrůstá. Namístě je učinit další standardní metodologický
krok spočívající v tom, že uvedenou problematiku „vnoříme“ do kontextu
dvou obecných otázek:
- Jaké obecné vývojové tendence v příslušné
oblasti probíhají?
- Jaké jsou mezičlánky spojení mezi teoretickým
řešením problému a praktickým, resp. jaké jsou důležité mezičlánky na cestě od
teoretického řešení problémů v dané oblasti k jejich praktickému
řešení?
Z tohoto hlediska se jako nejvýznamnější polarita
jeví následující:
Na jedné straně formy zhodnocení investice, které předpokládají
nedokonalosti kapitálového trhu, zneužívají je, příp. prohlubují - na straně
druhé pak formy zhodnocení investic, které jsou podmíněny dobrým fungováním
kapitálového trhu v příslušné oblasti.
Z tohoto hlediska si pak můžeme klást otázky:
- Které formy nerovností či diskriminace jsou
eliminovány, pokud se tržní mechanismus v oblasti kapitálového trhu vyvíjí
příslušným směrem?
- Které formy nerovností, resp. diskriminace existují
nezávisle na vývoji tržního mechanismu v oblasti kapitálového trhu?
Stručné shrnutí
Existují dva případy, kdy fungování kapitálu může
přinášet dramatické sociální dopady a projevovat se jako to, co přináší
nespravedlnost:
1. Asymetrické otevírání ekonomického prostředí ve
prospěch ekonomicky vyvinutějšího subjektu, kdy se výrazně projeví neparetovské
dopady inovací (úspory vstupů či náhrady výstupů).
2. Investování do pozičních sociálních sítí, segregace
společnosti vytváření privilegií na jedné straně, na straně druhé pak
diskriminací omezujících vstup do oblasti výdělečných činností.
Obě výše uvedené formy jsou podmíněny nevyvinutostí
tržního mechanismu, zejména pak nedokonalostmi v oblasti kapitálového
trhu. Perspektivně je lze odstraňovat vývojem tržního mechanismu, krátkodobě si
vyžadují i určitou míru sociálně orientovaného přerozdělování a regulace.
Problém je v tom, že toto sociálně orientované přerozdělování a regulace
realizované prostřednictvím státu (či jiného subjektu veřejné volby) umožňuje
to, že vzniknou poziční sociální sítě získávající možnost administrativně či
s využitím asymetrie informací omezovat vstup do různých odvětví,
v nichž dochází ke zhodnocení kapitálu a „vykořisťovat“ tak kapitál formou
působení té nejzhoubnější a nejperverznější formy kapitálu založeného na
systematickém vytváření nerovnosti podmínek.
Tyto parazitní sociální sítě mohou mít různou podobu,
včetně esoterických prvků, kdy např. člověk působící ve státní správě, který
k tomu nemá ani odborné ani výkonnostní předpoklady, je morálně
zpracováván nejdříve tím, že se identifikuje s určitou skupinou vedenou
vlivnou osobou, pak se dozví, že je nutné se připravovat na velkou krizi
způsobenou určitými prvky světového vývoje a být u toho, atd. Tím je zajištěna
jeho plná poslušnost a současně i ztráta jakýchkoli morálních zábran.
Mj. výše naznačené ekonomické mechanismy vytvářejí
reálnou základnu pro vznik a působení filozofických proudů založených na
postmoderním vidění světa.
K tomu poznámka:
Esoterické prvky sociálních sítí (různou míru
zasvěcenosti) lze chápat jeho jednu z forem záměrného omezování vstupu do
odvětví (získání informací) za účelem vytvoření nerovných podmínek. Ve větších
sítích s hierarchickou strukturou začíná „nevině“ omezováním přístupu
k veřejně přístupným informací, následně pak zhodnocováním nejrůznějších in-side
informací k osobnímu prospěchu či služebnímu vzestupu, postupně může
nabývat silně manipulativní prvky.
Jaká je cesta řešení problémů souvisejících
s výše uvedeným?
V tomto případě lze místo dlouhého povídání
zdůraznit následující: Jasným a čitelným kritériem i formou preventivní ochrany
myšlení kohokoli je pochopení toho, jak se v současné době vyvíjí tržní
mechanismus v oblasti kapitálového trhu z hlediska vytváření větší
míry rovnosti příležitostí, resp. z hlediska možnosti plně využívat
možnosti spojené s rozvojem schopností člověka. Přitom:
- Kdo ví, jak se v daných podmínkách může tržní
mechanismus vyvíjet naznačeným směrem, má o tom konkrétnější představu a chápe
souvislosti, nemusí se obávat toho, že by se stal součástí výše popsaných
„hrátek“ souvisejících s tvorbou pozičních sociálních sítí.
- Kdo neví, o co ve výše uvedeném smyslu jde, kdo není
vybaven ani základními poznatky ekonomického chápání a zejména kdo ani nechce
nic znát a vědět v uvedeném směru, ten by se měl zamyslet sám nad sebou,
nakolik je do příslušných „hrátek“ vtažen.
Kterým směrem dále výše uvedenou
problematiku teoreticky rozpracovávat?
Lze formulovat následující hypotézu: Všechny formy
investování do společenské pozice (pozičního společenského kapitálu) jsou
spojeny s vytvářením pozičních sociálních sítí, přitom:
- Tvorba těchto sítí navazuje na historicky vzniklé
formy sítí a jejich historickou roli v oblasti segregace, diskriminace,
privilegování.
- Oproti těmto pozičním sociálním sítím stojí
kooperující sítě, které umožňují využití schopností lidí, zvyšují inovační
aktivitu, zejména v oblasti šíření inovací.
- Od reálného poměru mezi oběma typy sítí se odvíjí
typy motivací určení typem prožitkového bohatství člověka (na jedné straně
touha mít moc či uctívat moc v případě vazby na poziční sítě, na straně
druhé orientace na uplatňování a rozvoj schopností jako naplnění obsahu
života); mj. podle výše uvedené lze lokalizovat, o jaký typ sociální sítě
v tom či onom případě jde.
Metodologický aspekt
V dalším pokračování rozboru pojmu kapitál si
ukážeme roli tzv. plných určení, které souvisejí s tím, že při „bližším
ohledání“ se nám realita jeví následujícím způsobem:
Každý jev je projevem souvislostí mezi jinými jevy a
každá souvislost mezi jevy se jeví
podobě určitého jevu.
Tuto realitu pak vyjadřujeme pojmy následujícím
způsobem:
Prostřednictvím pojmových určení (dodejme plných
pojmových určení) pak vyjadřujeme, jak je určitý (pojmem vyjádřený) jev
projevem (pojmy vyjádřenými) souvislostmi mezi jinými (pojmy vyjádřenými jevy).
Příklad:
Kapitál je zhodnocující se hodnota.
Stylizované vyjádření:
Kapitál = na začátku procesu: původní hodnota, na
konci procesu: hodnota s přírůstkem hodnoty.
Nedostatečně metodologicky vycvičené myšlení preferuje
neúplná určení, která určitý jev vyjadřují jako nějakou entitu bezprostředně
spojenou s názornou představou. Nepochybně je snazší si představit
„kapitál“ jako „kapitálový statek“ (entitu) než jako projev souvislostí mezi
jinými jevy, resp. zprostředkování určitých procesů (zhodnocení hodnoty).
Poučné je např. to, jak se s touto skutečností trápí autoři učebnic
ekonomie, viz např. Soukupová, J., Hořejší, B., Macáková, L., Soukup, J.:
Mikroekonomie, Praha, Management Press 1996. Jako hlavní definici kapitálu
s určitou mírou alibismu uvádějí:
„Někteří autoři používají pojem kapitál ve smyslu kapitálových
statků (resp. fyzického kapitálu). Kapitálovými statky rozumějí výrobky,
které nejsou použity ke spotřebě, ale k další výrobě“. (S. 397.)
Následně pak vsouvají poněkud plaše do textu:
„Společným rysem všech uvedených forem kapitálu
je to, to, že v budoucnosti obvykle přinášejí ekonomickému subjektu
(jednotlivci, firmě nebo státu), který v současnosti vynaložil určité
zdroje na jeho získání, nějaký další, dodatečný příjem nebo užitek.“ (S. 397.)
Viděli jsme, že teprve plné určení nám umožnilo
postoupit ve výčtu forem kapitálu a zachycení historických i logických
souvislostí mezi těmito formami. To je však jen začátek. V dalším
pokračování si ukážeme, jakou roli hrají plná určení při zachycení složitých
vztahů mezi jednotlivými formami zhodnocení kapitálu.
S prosbou o krátkou recenzi zatím pouze pracovního materiálu R.
Valenčíka a kol. "Použití pojmů k vyjasnění sporných otázek (na
příkladu pojmu "kapitál")" se poněkud alibisticky vypořádám
po svém - tj. značná část mého příspěvku bude na první pohled vlastně o
"něčem jiném". Ale snad pouze zdánlivě. S krátkým úvodem
recenzovaného materiálu se čtenář mohl seznámit již v Marathonu, 2005, č. 5;
Valenčík zde naznačuje aktivity spojené se studijním textu s pracovním názvem "Metody
systematického myšlení", kde by také chtěl ukázat, jak nejlépe
definovat pojmy. K účelům získání adekvátních empirických podkladů požádal
několik desítek autorů o definování - podle něj velmi vhodného - pojmu kapitál,
včetně možných komentářů. V Marathonu, 2005, č. 6 obdržené příspěvky zpracoval
a poměrně obsáhle okomentoval; druhé pokračování je potom součástí č. 1,
ročníku 2006. Úvodem nutno ocenit úsilí o vznik jakési metodologické studijní
pomůcky, protože oblast metodologických otázek nejen ekonomické vědy je po roce
1989 v českých poměrech dosti zanedbávána či se mnozí např. spokojují pouze s
pohodlným sloganem, že přece "trhy všechno vyřeší", a v neposlední
řadě často sami sebe "obhajují" pozdní plytkou kritikou, resp.
odmítáním naprosto všeho, co bylo spojené s minulým režimem. Vždy osobitého R.
Valenčíka do této skupiny řadit rozhodně nelze, nicméně jako mentorský recenzent
varovně zvedám prst, volám pozor a nabádám tady ke značné obezřetnosti.
Osobně rozhodně nejsem stoupencem metodologické neukázněnosti a
přílišného eklekticismu a zřejmě vždy budu snahy rozpracovávat např. Marxe či
Schumpetera pomocí mezních veličin či diferenčních rovnic považovat za
cimrmanovské užitečné "prozkoumávání slepých uliček" či čapkovský
dort pejska a kočičky, neřku-li za snahy tyto koncepce redukovat, revidovat,
otupit a záměrně posouvat někam jinam. Také upozorňuji na časté objevování
mnohdy již dávno a dávno objeveného, kdy by namísto mnohastránkových
"závažných" studií často bylo pro příslušného autora (ale nejenom pro
něho) daleko přínosnější, aby část své vzácné duševní energie věnoval na
osvojení si alespoň základů problematiky, o které tak "zasvěceně"
píše, resp. studiu děl skutečných klasiků různých odstínů a orientace. Z
neznalosti děl mnoha klasiků však samotného R. Valenčíka rozhodně podezírat
nejde, ba někdy spíše přímo naopak. Nicméně jeho metodologické přístupy, rozpracování
problematiky lidského kapitálu či úsilí o školské reformy apod. obvykle nejsou
"mým šálkem čaje", kdy však na vině samozřejmě mohou být mé
nedostatečné znalosti, čím dál silnější konzervativní orientace, odpor ke všem
slepeným "třetím cestám" či posedlost prakticky ze všeho obviňovat
liberalismus a liberály (ovšem otázkou zůstává, jaký liberalismus a jaké
liberály?).
Bez mučení hned přiznávám, že všechny části recenzovaného materiálu
jsem sice skoro poctivě přečetl, ale mnohému zde příliš nerozumím a řada tezí
mne přímo provokovala, což je však jenom dobře. Také přiznávám, že např. často
omílanou tezi (zde ovšem velmi zjednodušeně parafrázovanou), že
"bezplatné" školství je ve skutečnosti sociálně nespravedlivé, a že
jeho další zpoplatnění jenom zlepší nemajetným přístup ke vzdělání, jsem
opravdu dlouho promýšlel, nicméně stále se u mne objevuje neodbytná pochybnost,
že ve skutečnosti je za tím skryta nějaká "kulišárna". Také argument
(či spíše fakt), že děti s alespoň jedním VŠ vzdělaným rodičem mají násobně větší
šanci vystudovat nějakou VŠ než děti rodičů s nižším vzděláním, mám tendenci, v
souladu se selským rozumem, spíše než bezplatným školstvím vysvětlovat
přirozeným rozdělením schopností v populaci či dnes tabuizovanými pravdami
typu, že obvykle "debil má zase jenom debily" (politicky korektní
čtenář nechť promine). A např. právě odstupňování podpor či dávek podle
vzdělání bych označil za jedno z možných nosných (také ale značně kacířských)
témat i pro "ne"liberální (čti konzervativní) levici adekvátní novým
globalizovaným podmínkám 21. století.
Ale zpět k vlastnímu definování pojmu kapitál: místo občas i poněkud
nejasných a planých úvah o univerzální podstatě kapitálu, jeho fungování či
příliš abstraktního filosofování na téma, který že kapitál je ten "nespravedlivý"
a "špatný", a který již nikoli - bych doporučoval obrátit pozornost
ke skutečnému jádru problému. A ten, ale nejenom v této oblasti, spatřuji
zejména v přístupech k samotnému trhu a jeho nezbytnému atributu - soukromému
vlastnictví s přímou vazbou na ziskovou orientaci, resp. maximalizaci
individuálního prospěchu. Jiný (socialistický "trh" či trh v systému
samosprávy) ve skutečnosti plnohodnotným trhem není, a jedná se pouze o větší
či menší slepenec, dobově však možná ale i v mnohém nezastupitelný a nutný.
Samozřejmě, že ani reálná kapitalistická tržní ekonomika nikdy nemůže být
ideálním modelovým typem a je vždy smíšená, nicméně v pluralitě vlastnických
forem jednoznačně soukromé vlastnictví dominuje. Ostatně ona často tak
proklamovaná pluralita, je vždy pluralitou v dominanci některé složky -
abstraktní liberální pluralita by totiž předpokládala naprostou rovnost všech
komponent příslušného systému, což však nikdy reálně být splněno nemůže.
Byla tedy opravdu tak nepochopitelná doporučení např. německé
historické školy v 19. století, kdy tato univerzální liberální recepty klasické
školy politické ekonomie odmítala jako dobově nevhodné pro podmínky německých
zemí a označovala za šité na míru pouze tehdy nejvyspělejším ekonomikách Anglie
a Francie? Komu vlastně sloužilo a dodnes slouží heslo "free trade"
(volání po svobodném obchodu) - opravdu všem zúčastněným stranám a nebo pouze
těm nejsilnějším, kteří si proto mohou dovolit volat po naprosto stejných
pravidlech a podmínkách pro všechny? A není vůbec víra (či pro někoho spíše
propagandistická poučka nebo abstraktní model, zpochybňovaný ale již i samotným
D. Ricardem v případě mobility kapitálu atd.) o zahraničním obchodu jako
"hře s nenulovým součtem" vlastně pouhým nástrojem pro dosahování
něčích vyšších zisků? A nebylo by také mnohem užitečnější obrátit pozornost k
tomu, proč si dodnes "kapitál" najímá "práci" a nikoli
naopak, jak to předpokládají koncepce ekonomické demokracie např. J. Vaneka? A
lze toho opravdu dosáhnout tržními cestami a řešeními? A co aktuální ekologické
globální problémy? Opravdu je alespoň zmírní čistě tržní řešení např. v podobě
ekologicky šetrných technologií, které se údajně všem "vyplatí"? V
dalším textu se tedy omezím na naznačení několika aspektů této "antitržní
filipiky". Nutno však přiznat, že Valenčíkův text řadu níže uvedených
aspektů také zohledňuje, a že jeho smetení ze stolu s pouhým odkazem, že
jednostranně spoléhá na kapitalistická tržní řešení by rozhodně nebylo korektní
a vůbec na místě.
Za připomenutí úvodem možná stojí, že i v rámci standardních přístupů
(tj. "ekonomie hlavních proudů") sílí pochybnosti o tržním řešení a
koordinaci ekonomických, resp. společenských aktivit, umocňované především
globálním prostředím. Např. v rámci nové keynesovské ekonomie (viz Nositele
Nobelovy ceny za ekonomii 2001 J. E. Stiglitze a G. A. Akerlofa aj.) bývá
poukazováno na to, že pro trhy je příznačný nerovný přístup k informacím, a že
generují nerovnosti při vyjednáváních. V těchto reálných podmínkách (a nikoli v
idealizovaném liberálním umělém světě "svobodné" dokonalé konkurence)
klasická poučka o rovnosti poptávky a nabídky (resp. "vyčišťování"
trhů) je pouze nepříliš významnou hypotézou. Teoreticky by sice učebnicově měly
vítězit subjekty přinášející inovace, ty dobře řízené a disponující
kvalifikovanými pracovníky, ale ve tvrdé realitě často profitují hlavně ti, kdo
porušují zákony, ničí etiku obchodování či likvidují konkurenci. Násobně patrné
to je v kulisách bývalých reálně socialistických zemí, kdy např. v tradičně plebejském
Česku, se specifickými historickými, kulturními, sociálními, psychologickými
aj. kořeny, resp. tradicemi, nikdy pevně nezakořenily ty "pravé"
protestantské (především kalvínské) hodnoty, na kterých vznikal, stojí a
funguje západní kapitalismus. Ostatně ani liberální tradice není v českých
zemích příliš patrná a silná, a liberalismus (K. Havlíček, J. Neruda či F.
Peroutka) zde často bývá nesprávně směšován s tradicemi spíše humanistickými,
resp. demokratickými (Masaryk, Beneš či Čapek navazující na ideje Štítného,
Husa nebo Chelčického).
Zpět k trhům, které však nikterak negarantují, že se "dobré a
slušné" subjekty udrží a "slabí a špatní" zanikají - svobodné
trhy nejsou sice zpochybňovány novými keynesovci jako takové, ale je
poukazováno na to, že jsou efektivní pouze tehdy, když vláda dokáže korigovat
jejich chyby. Otevřenou otázkou stále zůstává, jak? Jinými slovy, tradiční
neoklasika nezvratně věří v optimální (čti efektivní, ale v čím zájmu?) alokaci
zdrojů pomocí cenového, resp. tržního systému - působením oné mýtické
"neviditelné ruky". Právě kolem tohoto mechanizmu vzniklo množství
mýtů, ale nejenom mýtů, ale často přímo lží a nesmyslů, ze kterých se samotný
Adam Smith příslovečně musí obracet v hrobě. Stačí si pořádně přečíst "Pojednání
o podstatě a původu bohatství národů" (ať již v
"marxistickém" překladu z roku 1958 či liberální úpravě 2001), a
uvědomit si dobový kontext (ale i např. další dílo A. Smitha), ze kterého jsou
slavné citáty záměrně a bezohledně vytrhovány. Také např. pověstný princip
paretovského optima ignoruje předběžné rozdělení majetku, moci i informací a
vede k sociálně nespravedlivým výsledkům. Celý neoklasický systém implicitně
předpokládá dokonalou konkurenci a příliš neprecizuje své skryté předpoklady.
Kdy by tedy byly omezené zdroje pomocí trhů alokovány efektivně? Někteří hovoří
o třech podmínkách: všechny subjekty (na straně poptávky i nabídky) mají stejné
informace, musí existovat trhy úplně na všechno - na statky současné i budoucí
(tedy i na vzdělání či zdraví apod.) a konečně nesmí se vyskytovat žádné
externality, veřejné statky či úspory z rozsahu (resp. úžeji technologická
vlastnost rostoucí výnosy z rozsahu).
Jsou však tyto nezbytné podmínky splněny alespoň přibližně? Ale i kdyby
ano, či pokud přistoupíme na pozice friedmanovského metodologického pozitivismu
(kdy teorie, a to i se svými vysoce nerealistickými předpoklady, jsou správné,
pokud dávají správně předpovědi) stále zde zůstává ono samuelsonovské, že trhům
lze provolat "dvakrát sláva" (při řešení otázek "Co" a
"Jak" vyrábět?), ale "nikoli již potřetí" (při řešení
problematiky rozdělování - tedy otázky "Pro koho?"). A to již vůbec
nezmiňujeme klíčový problém čtvrtý "Proč?" - otázky smysluplnosti
stálého, sebeudržujícího se a exponenciálního "růstu pro růst", resp.
pouze konzumního vidění světa i pojetí člověka. Většina, nejen ekonomických,
úvah stále setrvává v zajetí tradičního růstového a technologického imperativu
v duchu konzumní logiky "více = lépe" zabudované v samotných
fundamentech nejen soukromokapitalistického tržního systému, ale celé západní
křesťansko-židovské civilizace, včetně jejího iluzorního pojetí tzv. pokroku.
Věda je sice globální disciplínou, nerozlišující hranice ani náboženství, a
její výsledky by se měly stát majetkem celého lidstva (plody by měl mít tedy
možnost sklízet každý a nikoli pouze hrstka privilegovaných vlastnických elit),
ale na druhé straně lze kriticky poukázat na závažné problémy (dnes často již
globální povahy), rizika a úskalí spojená např. s moderními technikami a technologiemi
či dalšími výdobytky moderního vědeckého poznání. Při aplikaci systémového
přístupu na společnosti i globalizaci pak docházíme k závěru, že od momentu
vzniku globálních rozporů a problémů má lidská civilizace pouze dvě možnosti:
uvědomělou seberegulaci nebo zánik (či katastrofu, která redukuje počet
obyvatel na tolik, aby zbývající planetě již nemohli tolik škodit). Ekonomickou
roli ústřední autority tak nelze odvíjet pouze od koncepcí tržních selhání,
nýbrž promýšlet a diskutovat v daleko širším kontextu - odvíjet v prvé řadě od
nutnosti omezování přirozené expanze samotných trhů. Překážkou však stále
zůstává především, z osvíceneckých kořenů vyrůstající, liberální (a přespříliš
individualistická) filosofie nikdy nekončící expanze vědomostní a materiální -
coby jedna z hlavních překážek nezbytné změny myšlení i udržitelného způsobu
života.
Nejen neoklasická teorie se ráda zaklíná svou vědeckostí ve smyslu
ekonomie pozitivní, kdy morální, etické či hodnotící normativní soudy odkazuje
ze sféry vědecké do oblasti obvykle pejorativně chápané ideologie. Nicméně
samozřejmě i ona obsahuje řadu nevyřčených předpokladů, o kterých prý žádný
"ekonom" nemůže vůbec pochybovat. Východiskem je individualistické
liberální vidění světa, člověka i ekonomiky, metodologický individualismus či
vymezení předmětu zkoumání anglosaské economics, diametrálně odlišné od pojetí
institucionální ekonomie, postkeynesovců či marxistických nebo radikálních
politekonomů. Standardní ekonomie implicitně předpokládá obecnou prospěšnost
decentralizované tržní soukromovlastnické ekonomiky, kdy např. kategorii
vlastnictví (což je ostatně dynamická kategorie odehrávající se v historickém
čase) tradiční neoklasika vůbec nezkoumá - o blahodárném působení soukromého
vlastnictví, a to na vlastníky i nevlastníky, přece netřeba vůbec pochybovat.
Vlastnictví se dobově ocitá v centru pozornosti až v rámci směrů nového
institucionalismu (např. teorie vlastnických práv), která, obdobně jako
marxisté, spatřuje klíč právě v kategorii vlastnictví, ale vede k oslavným
závěrům ohledně nenahraditelnosti vlastnictví soukromého. Socialisté různých
odstínů, např. marxisté, jako nezbytný předpoklad změny politických poměrů
(směrem k sociálně spravedlivějšímu uspořádání společnosti - co to ale vůbec
je, a jak tohoto dosáhnout?) však deklarují nápravu poměrů ekonomických, s
těžištěm právě v překonání soukromého vlastnictví cestou jeho zespolečenštění -
což samozřejmě nemusí být spojováno pouze s vlastnictvím státním či
družstevním, ale i dnes poněkud módní samosprávou atd.
Dogmata především neoklasické ekonomie (a ostatně prakticky všech
liberálů) bývají často připodobňována spíše k jakémusi k náboženství než ke
skutečné vědě. Obecnější výhrady ke standardním ekonomickým přístupům, a to z
oblasti "tvrdých", ale i "měkkých" věd, směřují také ke
staré otázce, zda ekonomie je skutečnou vědou či pouhou profesí? Většina jejích
"principů" totiž nemůže být podrobena kritickému ověření a
matematická prezentace často slouží k maskování implicitní ideologičnosti, a k
tomu, že takto formulované problémy se záměrně vzdalují z dosahu veřejnosti i
volených reprezentantů s poukazy na jejich údajnou "techničnost".
Ekonomové, i se svými mnohdy velmi problematickými a špatnými radami, tak v
neposlední řadě nejsou podrobováni obdobným kritériím ohodnocení výkonnosti
jako ostatní profese a jsou vlastně zbavováni jakékoli odpovědnosti.
Nejnovější výzkumy zasahují i do jednoho z nejcitlivějších míst
standardních modelů - do příliš individualistického pojetí člověka, resp. do
ztotožnění lidské podstaty s racionálním ekonomickým aktérem v podobě
modelového homo oeconomicus. Toto přísně racionální monstrum je výlučně posedlé
maximalizací individuálního užitku (ze spotřeby) ve vlastním zájmu. Proti
axiomatice matematické ekonomie, postulující chování jednorozměrných
"lidí" jako atomů, golfových míčků či morčat, hovoří poznatky
antropologů, biologů, sociologů, psychologů, neurofyziologů, biochemiků či
badatelů behaviorálních věd poukazující na složité motivace ústící v širší
pojetí racionality než v čistě ekonomickém smyslu - kdy např. i využití emocí
se může v reálném světě nedokonalých informací jevit jako velmi racionální a
"ekonomické". Standardní ekonomie však svou povýšenou imperialitou
staví mezi sebe a ostatní disciplíny těžko překonatelné bariéry, kdy má
tendenci své čistě ekonomické principy povyšovat na obecné a univerzální
principy lidského chování vůbec. Mnozí zde rádi poukazují na dosavadní
"nedospělost" ekonomie, která se (na rozdíl např. od fyziky) dosud
nevyrovnala s dědictvím tzv. karteziánského pohledu na svět - s principy
neměnnosti, kvantifikace a redukcionismu, a to se všemi závažnými teoretickými
i praktickými důsledky. Ostatně nové paradigmatické zakotvení skutečné
ekonomické vědy, adekvátně reagující na kvalitativně změněnou globální realitu
21. století náleží k nejdiskutovanějším i nejaktuálnějším otázkám dneška.
Iva
Merhautová
(Výběr z pracovní verze diplomová práce na VŠFS,
pokračování bude v dalším čísle.)
Není nic
těžšího, nebezpečnějšího a nejistějšího, než se ujmout vedení při zavádění
nového pořádku věcí. Nepřáteli novátora jsou totiž všichni ti, kterým se za
starých podmínek dařilo dobře a pouze vlažnými přívrženci jsou ti, kterým se
možná bude dařit dobře v nových podmínkách. (Machiavelli)
Život a veškeré bytí není stav, ale neustálý
probíhající děj a neustálá změna. K přicházejícím změnám se však lidé staví
velmi rozdílně, někteří je sami iniciují a vítají, jiní je tolerují nebo
přijímají skepticky, ale jiní se jim brání. Zavádění jakékoliv změny vyžaduje
mít vizi, znát cíle, plánovat, vysvětlovat, zavádět, ověřovat a vyhodnocovat. A
protože život je děj, sotva se dokončí jedna změna, je zapotřebí plánovat další.
Zdravotnictví je jedním z oborů, ve kterém jsou změny na denním pořádku.
Vývoj technologií a nové vědecké poznatky způsobily převratné změny ve
zdravotnictví zejména v minulém století.
Zdraví, zdravotnictví, zdravotní politika jsou pojmy,
které se dostávají do popředí zájmu nejen občanů, ale i politiků a vlád
jednotlivých zemí. Zdraví se týká každého, je hodnotou, která ovlivňuje kvalitu
života, má dopad osobní i sociální. Již v době osvíceného absolutismu se
začali panovníci různých zemí zajímat o zdravotní stav obyvatel své země a
začali vytvářet karantény. Zdravou populaci potřeboval panovník pro svá vojska
a jako pracovní sílu pro robotu. Nejrůznější epidemie šířící se zemí ohrožovala
nejen lid, ale také šlechtu. V novověku s příchodem merkantilismu a později
kapitalismu státní aparát a správa obcí začaly zavádět řadu opatření na ochranu
veřejného zdraví. V poměrně krátkém časovém úseku od konce 19. století a
začátku 20. století se stalo významným zavedení nemocenského a sociálního
pojištění. Postupně začal převládat názor, že člověk má právo na zdraví.
V posledních letech stoupl ve vyspělých zemích
zájem nejen o zdravotnictví, ale i o problematiku ekonomiky zdravotnictví.
Začal se sledovat růst nákladů na zdravotnictví, alokace zdrojů, začaly se porovnávat
reformy jednotlivých systémů zdravotní péče. Přes jasný význam hodnot života a
zdraví existuje i ve zdravotnictví rozpor mezi potřebami a omezenými zdroji na
jejich uspokojení. Rozpor mezi zdroji a potřebami je objektivní a objevuje se
ve všech zdravotnických systémech. Je způsoben růstem nákladů, které souvisí s
rozvojem moderní lékařské technologie[1], rozvojem medicínského
výzkumu, rozvojem farmaceutického průmyslu a dále demografickými změnami,
změnami indexu stáří, chronifikací nemocí, medicinalizací života, zvýšenou
nabídkou zdravotnických služeb a často nevhodnou alokací finančních zdrojů.
Rozvoj technologií sice celkový objem vynakládaných finančních prostředků
zvyšuje, na druhou stranu však nabízí nové služby, nové léčebné a diagnostické postupy,
které zvyšují kvalitu zdravotní péče a prodlužují život lidí. Problémem není samotný růst nákladů na
zdravotní péči, ale nedostatečně fungující alokační mechanismus v jehož
důsledku dochází k inflačním jevům v tom smyslu, že ceny rostou
rychleji než dosažené užitečné efekty, v odvětvích s tržní alokací
působí technologický pokrok naopak protiinflačně.
Rozpor mezi zdroji a potřebami se musí řešit, musí
existovat mechanismus alokace zdrojů ve zdravotnictví.[2] Teoreticky to může být
„neviditelná ruka trhu“ nebo viditelná ruka vlády nebo jejich různé kombinace.
Zdravotnictví v té či oné zemi funguje právě
podle toho, jak efektivně se daří dostupné zdroje alokovat. Na financování
zdravotnictví se podílí stát prostřednictvím veřejných rozpočtů, zdravotní pojišťovny
a občané. Podle míry účasti jednotlivých aktérů hovoříme o systému založeném na
tržních principech nebo na solidárním principu. V evropských zemích je
obvyklý systém založený na vysoké míře solidarity, kdy občané prostřednictvím
placení daní nebo veřejného zdravotního pojištění si předplácejí zdravotní péči
sobě a ostatním občanům. V poslední době se i v těchto zemích začíná
hovořit o principu ekvivalence – rovnováhy mezi náklady na zdravotní péči dané
osoby a finančními příspěvky. Tato zásada je hlavně aplikována v soukromém
zdravotním pojištění. V rámci veřejného zdravotního pojištění se spíše
uvažuje o dílčí aplikaci principu ekvivalence, jako o nástroji, který může
vyrovnávat některé negativní jevy, jako je morální hazard, posílení odpovědnosti
za své zdraví apod.
Obecně hovoříme o tom, že ve zdravotnictví tržní
mechanismus a principy selhávají. Jako hlavní důvod se uvádí, že zdravotnické
služby mají heterogenní charakter, existuje informační asymetrie, pacienti
nehradí zdravotní péči přímo a nemají dostatek informací o cenách zdravotní
péče, velkou roli hraje faktor nejistoty občanů.
S problémy ve zdravotnictví se potýká i Česká
republika, problémy s fungováním systému zdravotnictví se dostávají stále
více do popředí zájmu nejen odborné veřejnosti, ale i občanů a politických
stran. Každý rok se dostává veřejné zdravotní pojištění do deficitu, následně
je částečně oddluženo, ale problémy, které vedou k opakovaným deficitům
nejsou dostatečně řešeny. Zdravotní pojišťovny reagují na situaci snahou o
stabilizaci svých rozpočtů a zavádějí regulační pravidla, kterými omezují
úhrady za zdravotní péči poskytovatelům zdravotní péče, tedy zdravotnickým
zařízením. Ta na situaci reagují snižováním nákladů, často za únosnou míru,
např. oddalováním poskytnutí odkladné zdravotní péče, prodlužováním objednacích
lhůt na ošetření a operace, odložením nákupů zdravotnické techniky a dalšího
vybavení. Opatření na straně zdravotnických zařízení vedou k tomu, že se
zdravotní péče stává pro občany méně dostupná a méně kvalitní. Zdravotnická
zařízení, která jsou zřizována státem, kraji a obcemi jako příspěvkové
organizace odměňují své zaměstnance v režimu tarifních tříd v souladu
s nařízením vlády a podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu. V tomto
systému dochází k opakovanému navýšení platů zaměstnanců. Mzdový nárůst
však nebyl od roku 1995 v úhradách za zdravotní péči zdravotnickým
zařízením zohledněn vůbec, nárůst ostatních provozních nákladů byl zohledněn
pouze částečně. Náklady zdravotnickým zařízením každým rokem výrazně rostou,
příjmy ze zdravotního pojištění stagnují.
Český systém zdravotnictví a zdravotního pojištění
potřebuje léčit, potřebuje změny, potřebuje tedy projít zásadní reformou.
V současné době však není k zásadním reformním krokům politická vůle,
opakovaně se ministři zdravotnictví uchylují ke zpracování koncepcí
zdravotnictví a k dílčím nepodstatným změnám. Koncepci zdravotnictví
předložila ministryně Součková, Kubyniy a Emmerová. Zatímco se ministři při
formulaci koncepcí zdravotnictví potýkají s politickým zadáním a se stíny
minulosti, které nepřesahují rámec současného zdravotnictví, čímž je jakákoliv
koncepce předem diskvalifikována, existují jiné skupiny zástupců odborné
veřejnosti, které na potřebu reformy zdravotnictví reagují více razantně. Jako
příklad lze uvést České zdravotnické fórum, senátora Julínka a Modrou šanci,
pracovní skupinu při Ministerstvu financí ČR, která vychází ze zprávy Světové
banky a další iniciativy. Všechny uvedené skupiny jednotně navrhují zahájení
reformy zdravotnictví v České republice, nikoliv psaní obsáhlých
neuskutečnitelných koncepcí.
České zdravotnictví se v posledním roce dostalo
na pomyslnou křižovatku, zavedený systém veřejného zdravotního pojištění
potřebuje inovovat, dvě velké politické strany vidí však budoucnost odlišně.
Současně vládnoucí koalice pouze sleduje signály přicházející
z ministerstva zdravotnictví, které se snaží o změnu modelu zdravotnictví
a o přechod na národní zdravotní službu. Veřejně o tom nehovoří, ale
předkládané návrhy zákonů a některá prohlášení politiků tento trend potvrzují.
Na druhé straně opoziční ODS se veřejně netají svou snahou o snížení významu
veřejného zdravotního pojištění a posílení pozice tržních principů zavedením
osobních účtů. Kam povede další cesta českého zdravotnictví a kam by vést měla,
to je otázka, kterou se bude autorka diplomové práce zabývat, protože vyjasnění
této cesty je současným největším problémem českého zdravotnictví.
Podpora a uchování zdraví, rozsah veřejného
zdravotnictví a poskytování kvalitních zdravotnických služeb je významné
společenské téma, které se potýká s mnoha problémy. Je obtížné postihnout
všechny okolnosti, které k problémům vedou. Tato diplomová práce se pokusí
dotknout širokého okruhu problémů, není však v možnostech jedné práce
zabývat se podrobně všemi závažnými tématy a proto v závěru práce budou
navrženy dílčí problémy k řešení. Cílem diplomové práce je na základě
studia odborné literatury, studia ekonomiky a řízení zdravotnictví, a na
základě svých zkušeností z praxe ve zdravotnictví, praxe z pracovních
a studijních cest doma i v zahraničí, zpracovat a navrhnout hlavní
reformní myšlenky a postupné kroky pro potřebné změny ve zdravotnictví
v České republice. V diplomové práci se autorka bude:
a)
nejprve zabývat teoretickými východisky pro strategii
a řešení změn ve zdravotnictví v České republice.
b)
v dalších
kapitolách:
-
se pokusí
analyzovat minulý i současný stav zdravotnictví v České republice,
včetně porovnaní dostupných domácích
materiálů, které se týkají návrhů změn ve zdravotnictví.
-
zhodnotí stav
zdravotního pojištění a jeho výhled do nejbližších let.
-
popíše nejčastěji
uváděné modely zdravotní péče v zahraničí a jejich reformy.
-
porovná současný
model českého zdravotnictví se zdravotními modely v okolních zemích.
-
představí svou
vizi fungování českého zdravotnictví.
c)
dále se bude zabývat svou hypotézou o možnosti
pokračování veřejnoprávního solidárního zdravotního pojištění, hypotézu o
potřebnosti zavedení soukromého zdravotního pojištění pro nadstandardní
zdravotní péči a hypotézu o potřebnosti
vyšší spoluúčasti pacientů, jako motivačního prvku proti nadměrnému
čerpání zdravotní péče potvrdí v závěru své práce a doporučí:
-
optimalizaci sítě
zdravotnických lůžek, zejména akutních lůžek ve prospěch lůžek následné a
sociální péče.
-
doporučí zavedení
sociálního připojištění v rámci zdravotního pojištění, které bude sloužit
ke krytí nákladů na zdravotně sociální péči.
-
doporučí snížení
podílu finančních prostředků ze státního rozpočtu na krytí nákladů na zdravotní
péči a navrhne realokaci zdrojů.
-
navrhne propojení
systémů zdravotní a sociální péče se systémem důchodovým a vzdělávacím.
Ústřední myšlenkou celé práce však zřejmě bude udržení
kroku a vývoje ve zdravotnictví s ostatními zeměmi Evropské unie a tudíž zavádění
informačních technologií i v České republice.
Autorka diplomové práce bude své poznatky čerpat nejen
z odborné literatury a praxe, ale také z jiných závěrečných prací
studentů Vysoké školy finanční a správní. Snahou této práce je navázat na práci
autorčiny dcery Bc. Renaty Merhautové, která se ve své bakalářské práci
zabývala možnostmi reformy zdravotnictví zejména z pohledu fungování
zdravotnických zařízení a jednotlivých forem úhrad za poskytovanou zdravotní
péči, na rozdíl od této práce, která se bude zabývat modely financování
zdravotní péče a kombinací prvků těchto modelů v okolních zemích a
v USA a možnostmi využití poznatků z fungování jiných modelů pro
reformu zdravotnictví v České republice. Tato diplomová práce a výše
uvedená bakalářská práce by mohla sloužit dalším studentům jako základní zdroj
informací pro podrobnější zpracování dílčích témat spojených se zdravím,
zdravotnictvím a poskytováním zdravotní péče.
Následující přehled literatury, je základem, kterého
bude při zpracování diplomové práce využito :
1.
Malý, Ivan:
Vybrané otázky z ekonomie zdravotní péče, studijní text Masarykovy
university v Brně, Ekonomicko správní fakulta, 1996
2.
Kuvíková, Helena;
Murgaš, Milan; Nemec, Juraj: Ekonomka zdravotníctva, Vydavatelstvo Phoenix,
Banská Bystrica, první vydání, ISBN 80-900563-1-8, 110s
3.
Křížová, Eva:
Zdravotnické systémy v mezinárodním srovnání, 1998, ISBN80-238-0937-7,133s
4.
Malý, Ivan:
Problém optimální alokace zdrojů ve zdravotnictví, Vydavatel Masarykova
universita v Brně, 1998, ISBN 80—210-2006-7, 114s
5.
Fassmann, Martin,
Ungerman, Jaroslav, Systém zdravotního pojištění před a po vstupu do Evropské
unie, Vydalo MZ ČR, 2002, ISBN 80-7071-190-6,128s
1. Teoretická
východiska pro strategii a řešení změn
ve
zdravotnictví v České republice
Život lidí a jeho prodlužování, zdraví a jeho uchování
jsou významnou hodnotou, jak z hlediska jednotlivců, tak i společnosti. I
přes nepopiratelný význam těchto hodnot i ve zdravotnictví existuje a vždy
existoval rozpor mezi nekončícími potřebami a omezenými, disponibilními zdroji
na jejich uspokojení. Rozpor mezi potřebami a zdroji je uváděn ve všech
zdravotnických systémech, bez ohledu na to, s jakými prostředky disponují. O
množství spotřebovávaných zdrojů ve zdravotnictví a jejich alokaci musí někdo
rozhodovat, musí existovat mechanismus, který nekončící zdravotní potřeby
občanů omezí. Obecně se hovoří o tom, že ve zdravotnictví tržní mechanismus
selhává a pak tedy musí být při alokaci zdrojů použito jiných než tržních
mechanismů. Ve zdravotnictví trh selhává z důvodů ekonomických a
mimoekonomických. Ekonomie zdravotnictví se začala koncipovat přibližně od 50
let minulého století, a to v podobě ekonomie zdravotní péče řešící
problematiku alokace zdrojů v souvislosti s jejím poskytováním. Ekonomové
věnovali pozornost analýze zdravotnických trhů a zabývali se úvahou, jak by
fungovala zdravotní péče, kdyby byla alokace zdrojů svěřena pouze tržnímu
mechanismu.[3] Výsledkem
bylo vymezení typických tržních selhání při poskytování zdravotní péče např.
v práci Kennetha Arrowa.[4]
Dnes je poskytování zdravotní péče považováno za
veřejnou službu, z pohledu veřejné ekonomie může být zdravotní péče
považována za statek pod ochranou, neboť společnost má zájem na dostatečném
rozsahu péče pro všechny občany, čistě tržním způsobem by docházelo
k nespravedlivému rozdělení zdravotní péče mezi lidmi, alespoň tak soudí
některé teorie[5]. Jiné
ekonomické teorie uvažují o tom, že k nerovnoměrnému rozdělování dochází
v důsledku nerozvinutosti tržních mechanismů, zejména v oblasti
kapitálového trhu, v našem případě pojišťovacího trhu ve zdravotnictví a
proto musí být systém zdravotní péče doplněn přímým administrativním
rozdělováním zdrojů.[6] Při
zajišťování zdravotní péče, zejména preventivní dochází k pozitivním
externalitám, v jejichž důsledku je společnost chráněna před nebezpečím
šíření infekčních a jiných nákaz a chorob. Lékaři a zdravotnický personál má
informační převahu nad pacienty a tím mohou ovlivňovat poptávku a nabídku
zdravotní péče podle aktuální situace odvíjející se od plateb a forem za
zdravotní péči. Zdravotní péči nelze však považovat za čistý veřejný statek,
protože nesplňují podmínku nedělitelnosti a nevylučitelnosti ze spotřeby.
V závislosti na charakteru zdravotní péče a zdravotnických služeb můžeme některé
služby zařadit mezi statky smíšené, ostatní mezi čistě privátní. Dělení
zdravotní péče na smíšené a privátní statky může mít souvislost s potřebou
zdraví jednotlivců a společnosti. Potřeba zdraví je považována za základní
lidskou potřebu a je řazena na čtvrté místo v hierarchii lidských potřeb.
Při úvahách o potřebě zdraví je zapotřebí také brát na zřetel dvě roviny,
objektivní a subjektivní potřebu zdraví. Subjektivní potřeba zdraví bude vždy
vyšší než objektivní.
Mimoekonomická selhání mohou spočívat v politických
rozhodnutích relevantních politických stran a v selhání vlády, která
vědoma si etického rozměru poskytování zdravotní péče a pod tlakem veřejného
mínění nemůže zavést čistý tržní mechanismus do zdravotnictví. Levicové vlády
inklinují k široce pojatému veřejnému zdravotnictví a tím stírají osobní
odpovědnost jednotlivců za své zdraví. Neuvědomují si přitom význam kultivace a
zdokonalování tržních mechanismů v oblasti zdravotní péče.
Ačkoliv poskytování zdravotní péče má velký etický
rozměr, ani tento sektor nemůže zůstat izolován a vyčleněn z ekonomie.
V rámci makroekonomických úvah lze zkoumat, který model zdravotní péče je
nejvhodnější, ekonomie zdravotnictví jako mikroekonomická disciplína zkoumá
chování jednotlivých subjektů v souvislosti s poskytováním zdravotní
péče a definuje základní charakteristiky trhu se zdravotní péčí. Realitou je a
zřejmě bude skutečnost, že možnosti medicíny budou větší než zdroje a proto je
nutné hledat kroky pro vyřešení problémů spojených se způsobem financování zdravotnictví
a alokací dostupných zdrojů. Primárním faktorem je nalezení konsensu o zvolené
variantě financování, kterou může ekonomická teorie podpořit tím, že nabídne
metodologii, která dokáže identifikovat, kdo co, v které variantě
financování získává a co ztrácí.[7]
S volbou vhodné varianty je spojeno nespočet otázek, ekonomických,
etických a v neposlední řadě politických a právě ty jsou determinantou
zvolených řešení. Pro hledání varianty financování zdravotní péče je třeba
nalézt odpovědi na otázky, jednak zda se chce, aby zdravotní péče byla chápána
jako uspokojování poptávky po zdravotní péči a nebo se bude hledat cesta k
definování objektivní potřeby zdravotní péče, nebo zda bude zdravotní péče
lidmi chápána jako spotřeba či jako investice.
Ve všech sektorech se hovoří o efektivnosti využívání
zdrojů. Jak je to s efektivitou ve zdravotní péči a zdravotnictví? Máme-li
se vyjádřit k efektivnosti musíme znát užitky a tady je problém, co je
užitkem při spotřebovávání zdravotní péče, hledáme užitek jednotlivce nebo celé
populace? I. Malý nabízí definici a říká „ ekonomická efektivnost ve
zdravotnictví znamená, že jednotlivé volby mezi cíli a mezi alternativními
způsoby jejich dosažení jsou činěny tak, aby bylo dosahováno maximálního
celkového prospěchu z disponibilních zdrojů dané společnosti.“ Společenské
cíle a užitky společnosti se snáze formulují, problémem jsou ony alternativní
přístupy a jejich efekty. Ty souvisí se stanovením míry, rozsahu a způsobu
ekonomické účasti státu jako reprezentanta veřejnosti. V současné době lze
postihnout tři odlišná pojetí chápání žádoucích efektů. Prvním je klasické
ekonomické pojetí, druhým zdravotně politické a třetím mocensko politické.[8] Klasicky ekonomický způsob považuje za
žádoucí efekt obecnou ekonomickou kategorií užitku, kterou sice neumíme měřit,
ale v podmínkách konkurenčního trhu platí rovnost mezi mezním užitkem a
cenou. Tento přístup je aplikovatelný na všechny rozhodovací úrovně o alokaci
zdrojů. Druhá varianta zdravotně-politická vychází z poslání odvětví zdravotnictví.
Efekty, kterými jsou zdravá populace, stojí proti nákladům a jsou vyjadřovány
zlepšováním zdraví populace pomocí zdravotních ukazatelů jako jsou střední
délka života, nemocnost, úmrtnost a podobně. Poslední pojetí mocensko-politické
vychází z pragmatické úvahy zalíbit se voličům a udržovat rozličné zájmové
skupiny a subjekty, které sehrávají důležitou roli na poli poskytování
zdravotní péče, spokojené se stavem zdravotnictví. Optimalizovat fungování
zdravotnictví znamená ovlivňovat výše uvedené přístupy a sladit je. Znamená to
redukovat vliv selhávání trhu ve zdravotnictví, redukovat státní zásahy do
zdravotnictví, ovlivňovat chování poskytovatelů zdravotní péče, ovlivňovat
chování spotřebitelů zdravotní péče - pacientů, redukovat politický vliv na
zdravotnictví.
Názorně ukázaná složitost při formulování a aplikaci
ekonomických teorií ve zdravotnictví je pravděpodobnou příčinou toho, že
v této oblasti publikuje na domácí půdě málo autorů. Ekonomie
zdravotnictví a ekonomika zdravotnických zařízení se pravděpodobně vyučovala
pouze na Masarykově universitě v Brně a pouze po přechodnou dobu. Mezi
nejčastěji citované domácí autory lze zařadit I. Malého, P. Hávu, z dalších
autorů, kteří se zabývají veřejnou ekonomií lze citovat B. Hamerníkovou a kolektiv,
Y. Strekovou, ze zahraničních autorů J. Nemece a kolektiv, J.E. Stiglitze a
další.
Ukázaná složitost systému zdravotnictví pravděpodobně
vede také k tomu, že se v posledních letech nedaří přijmout koncepci
zdravotnictví a zahájit reformu. Autorka diplomové práce se domnívá, že
k vyřešení části problémů by napomohlo definování rozsahu solidární péče,
neboť nikdy nepůjde najít čisté řešení, čistý model zdravotní péče tržní či
solidární, vždy by mělo jít o jejich kombinaci. Rozsah solidární péče by mohl
být definován na základě dělení toho, co je považováno za smíšené statky, které
by vždy měly být plně hrazeny ze solidárního systému, protože na nich má zájem
nejen jednotlivec, ale i společnost. Sem lze zařadit především celou oblast
preventivní péče. Na osobní zdravotní péči, kterou lze považovat za statky
privátní, by si měli v rámci solidárního systému občané připlácet, zejména
v souvislosti s nedbalou péčí o své zdraví. Důležitým faktorem může
být změna postojů lidí, kteří by měli čerpat zdravotní péči v podobě
preventivní péče a chápat ji nejen jako investici do svého zdraví, ale také
jako investici do pracovního a společenského života. V okamžiku léčby
nemocí nejde již o investici, ale minimalizaci ztrát způsobených nemocí. Při
úvahách o prevenci a léčbě nemocí ve vzkazu k financování zdravotní péče
uvažovala autorka diplomové práce o možnosti aplikace indiferenční analýzy při
spotřebě zdravotní péče. Indiferenční křivka by mohla vyjadřovat užitek ze
zdraví jedince, prvním ze dvou spotřebovávaných statků by byla preventivní péče
spolu s péčí o své zdraví a druhým péče léčebná. Čerpání preventivní péče a
vlastní investování do sebepéče ve formě zdravého životního stylu, správného
stravování a fyzické aktivity by bylo první alternativou pro dosažení určitého
užitku ze zdraví, druhou alternativou pro dosažení stejného užitku ze zdraví by
bylo čerpání velkého rozsahu léčebné zdravotní péče, úvaha by mohla jít ještě
dál. Zvýšené náklady, které jednotlivec čerpá na léčebnou péči jsou pouze
finanční zátěží zdravotnického systému, v našem případě zdravotního
pojištění, zatímco náklady na prevenci ve smyslu zdravého způsobu života je
nákladem jednotlivce. Tím platí více ten, kdo pečuje o své zdraví v rámci
prevence, než ten, kdo o něj nedbá. V případě vzniku nemoci by tedy ten,
kdo o sebe nepečuje měl na léčebnou péči připlácet. Jednalo by se zejména o
chování, které vede k nadváze, kouření, alkoholismu, užívání návykových
látek a ignorování preventivních prohlídek, očkování apod. Uplatnění
indiferentní analýzy by nemohlo být použito v celém rozsahu zdravotní
péče, protože v současné době nelze prevencí a zdravým životním stylem
absolutně vyloučit vznik chronických a nevyléčitelných chorob. Využití je spíše
ilustrativní, problém by nastal v okamžiku snahy určit optimum
spotřebitele zdravotní péče, neboť pacient-spotřebitel neplatí přímo za
spotřebovávanou péči, nezná cenu zdravotní péče a ta nemá přímý dopad do jeho
rozpočtového omezení.
Autorka diplomové práce si také klade otázku, zda by
užitek ze zdraví, získaný jednotlivci při aktivní sebepéči nemohl být chápán ve
vztahu ke zdravotnímu pojištění jako tzv. paretovská zlepšení, neboť
jednotlivec může pro své zdraví učinit mnohé, aniž by tím vznikaly náklady
zdravotnímu pojištění. Za užitek ze zdraví je možné považovat vše, co může
jedinec konat na úrovni pracovní, rodinné, sportovní a společenské. Lidé si
obvykle užitek ze zdraví neuvědomují a to až do doby, než onemocní a nemoc či
úraz jejich aktivity dočasně, ale i trvale omezí. Tyto úvahy by mohly podpořit
argumentaci při rozhodování o spoluúčasti na platbách za zdravotní péči ze
strany pacientů. Dalším kriteriem pro efektivní alokaci zdrojů by mohla být
subjektivní a objektivní potřeba zdravotní péče. Na subjektivní potřebu
zdravotní péče, nad rámec objektivního posouzení lékařem, by si mohli také
pacienti připlácet.
Ekonomie zdravotnictví se také zabývá uplatněním metod
ekonomických analýz.[9] Metody se
používají k oceňování jednotlivých zdravotnických programů porovnávaných
z hlediska svých nákladů a dopadů. Zkoumají se náklady, efekty-dopady na
zdraví, užitky vyjádřené v QALY[10] a souhrnný ekonomický
prospěch. Jedná se o analýzy nákladů, nákladů a účinků, nákladů a užitečnosti,
nákladů a prospěchu.
Zdravotnictví se svým charakterem činností řadí do
veřejného sektoru a spadá do nově konstituovaného kvartérního sektoru, který
poskytuje služby a umožňuje rozvoj a uchování lidských schopností. Neměl by být
tedy pouhým sektorem, který pomáhá v době již vzniklých nemocí, ale sektorem,
který se významnou mírou zabývá předcházením vzniku nemocí a tím uchováváním
lidských schopností. Aby takovým sektorem byl dochází v mnoha zemích
k reformám zdravotnictví. K tomu, aby vůbec mohly reformy
zdravotnictví probíhat, musí nejprve dojít k širokému konsensu mezi politiky,
odbornou veřejností a veřejností jaký model, jaký systém zdravotnictví se chce
mít. V opačném případě, jako v České republice, jde pouze o politický
duel, ve kterém ztrácí všechny strany, nejvíce však pacienti. Pokud ekonomové a
odborníci v oblasti zdravotnictví dostanou přesná zadání a budou mít
vymezeny hranice, problém zpracování koncepce a zahájení reformy zmizí, půjde
pouze o čas v jakém horizontu bude možné dohodnuté změny realizovat.
Práce Bc. Ivy Merhautové „Vize a strategie změn ve
zdravotnictví v ČR“ je diplomovou prací. Svým rozsahem, ale zejména
kvalitou požadavky kladené na diplomové práce překonává. Díky tomu obsahuje
řadu podnětných i diskutabilních názorů. Ve své recenzi proto jednak vyzdvihnu,
co v práci pokládám za přínosné i to, s čím má podle mne smysl
polemizovat.
Spíše z filosofického hlediska má smysl začít
polemizovat hned s první větou práce: „Život a veškeré bytí není stav, ale
neustálý probíhající děj a neustálá změna.“ Pokud by tomu bylo tak, ocitli
bychom se v paradoxech, které jako první formuloval řecký antický
filosof Zenón z Eleje (Achilles a
želva, letící šíp). V životě pravda probíhají neustále změny, ale přesto
v něm existují trvalé substance, věci, které změny přetrvávají. Koneckonců
i podstata/cíl zdravotnictví, přes všechny změny, kterým tento obor ve své
historii prošel, zůstává stejná – cílem zdravotnictví je pomáhat zmírňovat
bolest nemocným a navracet jim zdraví. Na tuto podstatu bychom neměli
zapomínat, i pokud hodnotíme a posuzujeme aktuální změny, ke kterým nyní ve
zdravotnictví dochází.
Práce správně poukazuje, že „poskytování zdravotní
péče je považováno za veřejnou službu, z pohledu veřejné ekonomie může být
zdravotní péče považována za statek pod ochranou, neboť společnost má zájem na
dostatečném rozsahu péče pro všechny občany, čistě tržním způsobem by docházelo
k nespravedlivému rozdělení zdravotní péče mezi lidmi.“. Má smysl
zdůraznit, že zdravotnictví z hlediska obvykle (učebnicově) uznávaných kritérií, podle kterých se
klasifikují veřejné statky (nerivalita ve spotřebě a nevylučitelnost ze
spotřeby), není veřejným statkem (lze relativně snadno vyloučit, že spotřeby ty
osoby, které nejsou ochotny nebo schopny za spotřebu zdravotnických statků
platit a spotřeba většiny zdravotnických statků je rivalitní). Na druhou stranu
zdraví je nepochybně pozitivní externalitou, pokud je člověk zdravý nemá
z toho prospěch obvykle jen on sám, ale i jeho okolí a potažmo celá
společnost.
Už jen díky pozitivním externalitám, které
zdravotnictví přináší, existuje problém s měřením užitku jednotlivých
zdravotních statků. Autorka správně ukazuje, že měření užitku ve zdravotnictví
je problematické a nejednoznačné. To však komplikuje hodnocení efektivnosti
jednotlivých činností, které se ve zdravotnictví dějí. Zajímavá je však
v této souvislosti myšlenka autorky používat ve zdravotnictví indiferenční
analýzu a její pomocí lépe měřit užitek a náklady, které jedinci mají, pokud se
starají či nestarají o své zdraví. Je přitom sympatické, že autorka klade důraz
na prevenci a předcházení nemocí, tam kde je to možné.
Naopak nesouhlasím s názorem „velkým problémem
České republiky je, že ačkoliv přistoupila na model financování zdravotní péče
prostřednictvím zdravotního pojištění, málokdo si uvědomuje, že ze zdravotního
pojištění by měla být hrazena zdravotní péče a nikoliv financováno
zdravotnictví. Úhrada investic a služeb nesouvisejících přímo s poskytováním
zdravotní péče by měla být hrazena z jiných zdrojů.“ K tomu, aby
zdravotní péče mohla být vykonávána potřebujeme nejen lékaře, léky, ale i
nemocnice, přístroje apod. Pokud bychom autorčin argument přijali, mohli bychom
též třeba argumentovat, že cena automobilu by měla zahrnovat jen náklady bezprostředně
související s výrobou automobilu (typu platy dělníků a materiál potřebný
k výrobě) a nikoliv náklady na výstavbu automobilky, zakoupení strojů
apod.
Problémem zdravotnictví spíše je, že neumí náklady na
výstavbu/rekonstrukci zdravotnických zařízení, nákup lékařských přístrojů atd.
rozložit v čase, že ve zdravotnictví nedochází k odpisování apod.
Tyto problémy jsou však řešitelné, lze se inspirovat postupy, které jsou
používány v komerčních odvětvích (ekonom by řekl při výrobě čistých soukromých
statků).
Autorka v textu přehledně a detailně popisuje
vývoj zdravotnictví v ČR. Poukazuje na problémy, které v praxi vedou
k zadluženosti zdravotnických zařízení – např. růst mezd
v příspěvkových organizacích, či růst úhrad, které jsou pojišťovny povinny
platit zdravotnickým zařízením, přičemž tyto nárůsty se ale nepromítají
v růstu peněz plynoucích do zdravotnictví, nízká platba státu za
pojištěnce, za které je povine platit pojistné, složitost dohadovacích řízení,
komplikovaný systém úhrad za zdravotní péči, skutečnost apod. Nezapomíná ani na
vnější faktory jakým je stárnutí obyvatelstva, prodlužování průměrného věku
dožití, ze socialismu zděděná zhoršená kvalita životního prostředí, na jednu
stranu nutnost splnit požadavky práva EU, což se projevuje ve vyšších nákladech,
na stranu druhou ale zastaralé právní předpisy (např. zákon o zdraví lidu
z roku 1966), neřešením informační asymetrie vztahu pacient-lékař atd.
Autorka dále seznamuje v době práce
s aktuálními vizemi ministrů zdravotnictví, Světové banky a dalších osob,
jak problémy zdravotnictví řešit. Poměrně podrobně jsou popsány i systémy
organizace a financování zdravotnictví v různých zemích, včetně reforem,
které v těchto zemích probíhají (včetně našich sousedů – Slovenska a
Polska).
Zajímavá je autorčina vize fungování zdravotnictví
v ČR: „Zdravotní péče o nemocné s méně náročnými onemocněními probíhá
v ambulantní sféře, ve které jsou dobře zavedené i malé operace,
v nemocnicích pobývají nemocní s akutními onemocněními poměrně krátkou dobu,
vysoce specializovaná péče je poskytována ve specializovaných centrech a je
zajišťována vysoce kvalifikovanými pracovníky. Zdravotní péči o pacienty po
propuštění z nemocnice přebírá praktický lékař, ambulantní specialista a
domácí zdravotní péče. Lidé již nepobývají v nemocnicích ze sociálních
důvodů, protože část lůžkového zdravotního fondu převzal sociální systém,
kterým tím saturoval potřeby svého systému a potřeby starých lidí a zdravotně a
mentálně postižených osob. O potřebné pacienty je pečováno především doma, v týdenních
a denních stacionářích či penzionech. Pouze ti, kteří se již neobejdou bez
celodenní pomoci ošetřovatelského personálu jsou umístěni v lůžkových
zařízeních ošetřovatelského typu. Občané jsou motivováni k prevenci,
systém preventivních vyšetření je dobře organizován.
Zdrojem
financování je převážně veřejné zdravotní pojištění, dále stát, jehož míra
účasti se podstatně snížila vzhledem k zavedení zástupných plateb a
občané, kteří na zdravotní péči připlácí přímo nebo si na ni připojišťují u
neziskových zdravotních pojišťoven. Občané připlácí na pobyt
v nemocnicích, při první návštěvě u ambulantních lékařů a také na
nadstandardní materiály či zdravotní výkony a na recepty v lékárnách. Na
vše toto si také mohou průběžně připlácet v rámci připojištění.
Veřejné
zdravotní pojištění má tři oddělené fondy: fond zdravotního pojištění, který je
rozdělený na solidární účet a na osobní účty, fond zdravotně sociálního
pojištění a fond nemocenského pojištění. Nemocenské a zdravotní pojištění je
propojeno. K tomuto kroku se přistoupilo po té, kdy bylo zjištěno, že je
značně zneužíváno krátkodobých pracovních neschopností, zejména ze strany
zaměstnanců s nízkými příjmy a těmi, kteří jsou dočasně nezaměstnaní. Jako
výhodné se také ukázalo spojení obou pojištění z hlediska
administrativních nákladů. V okamžiku, kdy zejména praktickým lékařům
začaly být sledovány počty pracovních neschopností a při jejich nízkém počtu
indexována kapitační platba z nemocenského fondu, klesl počet pracovních
neschopností na srovnatelnou úroveň s ostatními příjmovými skupinami
obyvatel.“
Autorka správně poukazuje, že uvedená vize vyžaduje
širokou informační kampaň vůči obyvatelstvu, že rovněž vyžaduje značnou
integraci zdravotní a sociální péče apod. Přináší proto poměrně podrobný návod,
jak vize dosáhnout a naplnit ji, včetně sledu krátkodobých a dlouhodobých
kroků. V tomto směru, ale i v dalších směrech by práce mohla posloužit jako jeden
z vhodných podkladových materiálů, pokud se v ČR vskutku začne
realizovat reforma zdravotnictví.
Průvodce
materiály zpracovanými při řešení grantového projektu GA ČR 402/03/0128
financovaného
z prostředků Grantové agentury České republiky (zkráceno)
Radim
Valenčík a kol.
Úvodní poznámka
Původním záměrem bylo vydat monografii v rozsahu
přibližně 600 stran v klasické podobě. Již v polovině tříletého období se
ukázalo, že bude lepší volit jinou formu - vydání souhrnu materiálů na CD a
stručného komentáře formou brožurky. Materiály k dané problematice, které byly
zpracovány či získány při řešení grantového projektu Efektivnost investování do
lidského kapitálu, totiž přibývaly tak rychle, že jejich rozsah brzy přesáhl
předpokládaný počet stran. Bylo sice možné jít cestou určitého výběru a krácení,
to by však bylo na úkor sdělení řady podstatných kontextů a výrazně by to
snížilo informační hodnotu materiálů.
Lze uvést několik příkladů. Již v průběhu řešení
dospěly práce tak daleko, že bylo možné uvažovat o praktické realizaci závěrů.
To ovšem znamenalo vstoupit do diskusí souvisejících s reformou veřejných
financí, zejména reformou sociálních investičních a sociálních pojišťovacích
systémů (vzdělání, zdravotnictví, penzijní systém atd.). Vytrhnout z živého
polemického kontextu zpracované materiály prostě nejde. Nebo jiný příklad -
řadu výsledků práce na grantovém projektu bylo možné využít i v oblasti výuky,
např. mikroekonomie na magisterském stupni či při konstituování předmětu
vícezdrojové financování odvětví rozvoje člověka. Skutečnost, že některé
výsledky lze - obrazně řečeno - odpřednášet i odzkoušet - je relevantní z
hlediska vývoje teorie. Pokud totiž výsledky rozvoje teorie nedosáhnou určitého
stupně rozpracování a vyzrání. nelze je do výuky přenést. Když už je však lze
takto do výuky začlenit, je nutné to v závěrečném syntetickém výstupu
prezentovat. Ale jak, pokud nechceme narušit integritu této prezentace. V
neposlední řadě pak došlo k tomu, s čím řešitelský tým ani nepočítal (a o čem
popravdě řečeno ani nesnil). Vzhledem k tomu, že výsledky řešení grantového
projektu vstoupily do širšího povědomí odborné veřejnosti, projevilo zájem
několik studentů jiných vysokých škol o zpracování diplomové práce na témata
související s předmětem i průběžně dosahovanými výsledky. Důležitou roli, jak
se řešitelskému týmu podařilo zjistit, přitom sehrál časopis Marathon, na který
byli studenti odkázáni internetovými vyhledavači, když se zabývali
problematikou financování vzdělání či lidského kapitálu. Vzniklo tak několik
diplomových prací, z nichž některé tak přínosné, že by bylo prostě škoda je do
závěrečné prezentace nezahrnout.
A tak se nabízelo jiné řešení. Systematizovat a vhodně
strukturovat všechny materiály zpracované při řešení grantového projektu a
učinit je přístupné jejich vydáním na CD. K tomu pak vydat stručného průvodce v
klasické tištěné podobě.
Průvodce souhrnem materiálů přitom neslouží jen k
tomu, aby umožnil zájemcům najít v obsáhlé struktuře to, co potřebují, ale také
k tomu, aby:
- Co nejstručněji a nejvýstižněji prezentovat to
nejvýznamnější a nejpřínosnější.
- Ukázat, jak lze výsledky využít v praxi a co je k
tomu potřeba.
- Zformulovat program dalšího výzkumu, co je možné a
potřebné řešit v návaznosti na dosažené výsledky.
Materiály na CD jsou uveřejněny v té podobě, v jaké
byly dodány do tisku. Jako autor většiny z nich je uveden řešitel grantového
projektu. Přesnější by však bylo, pokud by u všech bylo uvedeno "a
kol.". Rodily se v diskusích a jsou výsledky týmové práce. Zásluhu na
jejich vzniku mají Bohuslava Šenkýřová (VŠFS), Vladimír Čechák (VŠFS), Jiří
Schwarz (Liberální institut), Petr Matějů (Institut pro sociální a ekonomické
analýzy) a další. Poděkování si rovněž zaslouží všichni členové katedry
Mikroekonomie a veřejné ekonomiky (jmenovitě František Nahodil, Mojmír Helísek,
Rafik Bedretdinov, Petr Wawrosz, Marie Hamplová), kteří spoluvytvářeli odborné
klima, napomáhali kontaktu řešení grantového projektu se studenty a s procesem
výuky, pomáhali při zajišťování veřejně přístupného teoretického semináře
Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování (který se koná týdně od
října 2003). Velmi pomohli ti, co se pravidelně účastnili uvedeného
teoretického semináře a diskusí v rámci něj, ať již se jedná o studenty VŠFS či
externí účastníky. V neposlední řadě se pak spoluautory stávají všichni
účastníci vědeckých konferencí pořádaných v rámci řešení grantového projektu.
Struktura materiálů na CD
1. Základní dokumentace
Anotace a zdůvodnění grantového projektu Efektivnost
investování do lidského kapitálu, dílčí zprávy za rok
Anotace a zdůvodnění navazujícího grantového projektu Investování
do sociálního kapitálu a efektivnost.
2. Teoretické jádro řešení problematiky efektivnosti
investování do lidského kapitálu
- Valenčík, R. Rozšířený koncept
všeobecné ekonomické efektivnosti. In: Politická ekonomie 1/2004.
- Valenčík, R. Ekonomie produktivní spotřeby, Praha,
Vysoká škola finanční a správní, 2003. ISBN 80-86754-07-3.
3. Sborníky z vědeckých konferencí pořádaných v
souvislosti s řešením grantového projektu
Lidský kapitál a investice do vzdělání. Praha. VŠFS
2003. ISBN-80-86754-08-1
Lidský kapitál a investice do vzdělání. Praha. EUPRESS
2004. ISBN-80-86754-28-6
Lidský kapitál a investice do vzdělání. Praha. EUPRESS
2005. (V tisku.)
Vzdělání a trh. Praha. Liberální institut 2003. ISBN
80-86389-31-6
Znalostní ekonomika. Praha. VŠFS 2004.
ISBN-80-86754-16-2
4. Materiály ve sbornících a monografiích, v nichž
jsou prezentovány výsledky řešení grantového projektu
5. Učební texty, při jejichž zpracování byly využity
výsledky řešení grantového projektu
Zejména učebnice Valenčík, R.:
Mikroekonomie - Jak ji chápat a k čemu je? (Doplňující text ke studiu
mikroekonomie na magisterském stupni). Praha, EUPRESS 2004. ISBN:
80-86754-20-0.
6. Diplomové a bakalářské práce zpracované v
návaznosti na řešení grantového projektu
Zvlášť významnou součást tohoto bloku tvoří práce
zpracované studenty jiných vysokých škol (konkrétně FSV UK a VŠE), kteří se z
odborných diskusí (zejména prostřednictvím internetových vyhledavačů a časopisu
Marathon) o projektu dozvěděli a s využitím přístupu rozvíjeného při řešení
grantového projektu koncipovali své práce.
7. Články v tisku a prezentace, v nichž jsou
diskutovány možnosti praktického uplatnění výsledků řešení grantového projektu
8. Materiály uveřejněné v internetovém časopise
Marathon (www.valencik.cz/marathon)
9. Ohlasy na výsledky řešení grantového projektu.
Teoretické jádro řešení grantového projektu
1. Investiční příležitosti a jejich role - vynecháno
2. Role kapitálového trhu při využívání investičních
příležitostí - vynecháno
3. Ekonomie produktivní spotřeby - teoretické
východisko zachycení vývojových tendencí současného ekonomického systému a klíč
k problematice efektivnosti investování do lidského kapitálu
Nejde o to donekonečna diskutovat o tom, zda se
kapitálový trh může či nemůže vyvíjet směrem, který by vedl k výše uvedeným
paretovským zlepšením. Jde o to, zda v reálném světě, tj. jak v naší zemi, tak
jinde ve světě, jak v oblasti vzdělání, tak v jiných oblastech, dochází k
vývoji směrem k dokonalejšímu fungování kapitálového trhu ve výše uvedeném
smyslu. Odpověď na tuto otázku je pozitivní. Vývoj kapitálového trhu uvedeným
směrem prokazatelně existuje a má zrychlující se tendenci. Svědčí o tom zejména
následující:
- V různých částech světa se rozvíjejí systémy
financování vzdělání, zejména vysokoškolského, které jsou založeny na
investičním principu. Tyto systémy vznikají na bázi veřejného i soukromého
financování vysokého školství. Jedná se například o australský systém HECS,
který je průběžně modifikován a zdokonalován již od roku 1987. Byl převzat v
řadě dalších zemí, v současné době jej zavádí i Čína. Jiným příkladem je
americký systém MRU (MyRichUncle).
- Velmi dynamicky se rozšiřují spotřebitelské půjčky a
úvěry. Tento trend lze pozorovat i v naší zemi. Jakkoli lze některé jevy s
tímto spojené považovat za sporné, je výsledkem tohoto trendu využití
investičních příležitostí domácností umožňující jejich dynamičtější společenský
vzestup. Roste podíl půjček, které mají investiční charakter a které jsou de
facto spláceny z výnosů toho, co by bylo možné nazvat "investicemi do
produktivní spotřeby".
- V ještě obecnější podobě pak můžeme pozorovat
tendenci posilování produktivních složek osobní spotřeby, resp. spotřeby
domácností. Ukazuje se, že osobní spotřebou ekonomický proces nekončí. Řada
složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že
přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě
vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby
vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů
produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší je najít
příklady produktivní spotřeby než spotřeby neproduktivní.
Lze říci, že cílovou orientací chování domácností se
postupně stává následující: Domácnosti
využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého
majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z
lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly
současnou hodnotu budoucího příjmu.
To, že nacházíme výjimky, je v tomto případě právě
tím, čím je potvrzováno pravidlo.
Výše uvedené je významné i z hlediska vývoje
ekonomické vědy:
Klasická ekonomie chápala spotřebu jako reprodukci pracovní síly, abstrahovala od
spotřeby přebytku. Její oporou proto byla pracovní teorie hodnoty (zboží je
směňováno v poměrech určených množstvím práce, které je v něm obsaženo).
Neoklasická ekonomie vzniká v době, kdy zvýšení produktivity práce vedlo k tomu, že od
spotřeby přebytku nelze abstrahovat a kdy má každý možnost výběru
spotřebovávaných statků. Její oporou se stává teorie užitku chápaného jako
subjektivní fenomén. Abstrahuje však od produktivních aspektů spotřeby
domácností, resp. jednotlivců, tj. od vlivu spotřeby (při které vzniká
prožitek) na budoucí příjem.
Ekonomie produktivní spotřeby umožňuje zachytit podstatu procesu přechodu ke
vzdělanostní společnosti a ekonomické jevy v tomto období. Podle ní se
domácnosti orientují na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu z
využití investičních příležitostí, kterými disponují. Klíčovou roli přitom
hrají investiční příležitosti spojené se vzděláním.
A je to právě věda, která umožňuje v obrovské rozmanitosti
společenských jevů odhalit to nejvýznamnější a určující. Pokud se týká
například velmi rozmanitých možností financování investic do vzdělání, umožňuje
ukázat, co je perspektivní, co je úkrokem stranou a co je slepou uličkou.
Prokázali jsme principiální možnost vytvoření
komplementárního vztahu mezi rovností a efektivností, tj. principiální
možnost dosáhnout takového zdokonalení tržního mechanismu v oblasti
kapitálového trhu, aby vedl k plnému využívání investičních příležitostí
spojených s rozvojem schopností člověka nezávisle na jeho příjmové či majetkové
situaci. Tím jsme vymezili možnost vývoje ekonomického systému určitým
směrem.
Tento závěr je velmi významný z hlediska praktických
aplikací. Odpovídá na otázku, co je podstatou efektivnosti v oblasti
investování do lidského kapitálu. Ukazuje a dokazuje, že řešení sociálních
otázek nemusí jít jen cestou maximalizace sociálně orientovaného
přerozdělování. Možnosti tohoto typu přerozdělování jsou omezené a navíc má,
zejména překročíme-li určité meze, negativní vedlejší účinky. Na rozdíl od toho
vývoj tržního mechanismu (jehož těžiště je v oblasti kapitálového trhu)
umožňuje řešit nejvýznamnější problémy typu rovnosti příležitostí současně se
zvyšováním efektivnosti ekonomického systému. Vývoj tržního mechanismu v
oblasti kapitálového trhu je přitom neoddělitelnou stránkou konstituování
vzdělanostní společnosti.
4. Přenesená cena a reforma financování
vysokoškolského vzdělání - vynecháno
5. Investování do pozice a investování do schopností
Při analýze zájmového kontextu přechodu k ekonomickému
systému, ve které jsou rovnost a efektivnost komplementárními parametry
systému, se ukázalo být jednou z největších překážek poziční investování,
resp. investování do společenské pozice. Jedná se o fenomén, který mohl
být odhalen teprve poté, co byly doceněny možnosti investování do lidských
schopností. V určitém smyslu se jedná o doplňující se a proti sobě stojící
formy investování. Podstatou pozičního investování je přeměna majetkové výhody
ve výsadu (privilegium) formou investování do společenské pozice. Mechanismus
působení tohoto fenoménu je následující:
- Představme si, že v ekonomice existuje (pomyslné)
odvětví nabývání a uplatnění schopností.
- V rámci tohoto odvětví dochází k tomu, že aktéři:
. získávají schopnost disponovat investičními
příležitostmi,
. získávají investiční prostředky k využití
investičních příležitostí, u nichž vzniká přebytek.
- Investicemi do společenské pozice jedněmi aktéry
dochází k tomu, že se vstup do tohoto odvětví omezuje jiným aktérům, kteří
nemají prostředky pro investování do společenské pozice.
Fenoménem investování do společenské pozice (formou
prestižní spotřeby, která segreguje společnosti z hlediska toků informací a společenských
kontaktů, formou kupování poslušnosti a preferování poslušnosti před
efektivností) dochází k omezování konkurence v odvětví nabývání a uplatnění
schopností. Reálný společenský systém je investováním do společenské pozice
podstatným způsobem kontaminován. Je to jedna z hlavní příčin, proč se celý
reálný ekonomický systém nechová dostatečně „paretovsky“. Tím částečně
odpovídáme na otázku, proč se orientace na produktivní charakter spotřeby a
využívání investování do lidského kapitálu prosazuje jen velmi pomalu a
obtížně.
Investování do společenské pozice a nedokonalosti
kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu jsou spojité
nádoby: Nakolik je nerozvinutý kapitálový trh, natolik se otevírají možnosti a
vznikají i podněty pro investování do společenské pozice; nakolik jsou
odstraněny nedokonalosti kapitálového trhu, natolik je investování do
společenské pozice „vytlačováno“ z ekonomického systému.
6. Reforma financování vysokého školství a její
souvislosti s reformou ostatních investičních a pojišťovacích sociálních
systémů
S využitím výše uvedených teoretických východisek byla
rozpracována konkrétní představa o tom, jak by v podmínkách naší země mohl
fungovat systém financování investic do vzdělání. Jde o takový systém
financování vzdělání, který umožní:
- Vyvolat tlak na kvalitu poskytovaných vzdělávacích
služeb.
- Umožnit dostatečnou informovanost o kvalitě
vzdělávacích služeb.
- Dosáhnout dynamického profesního vzestupu a
příjmového růstu absolventů.
- Zajistit dlouhodobou uplatnitelnost absolventů na
profesních trzích.
Tento systém přitom nevytváří majetkovou bariéru
přístupu ke vzdělání, ale naopak, odstraňuje již existující, např. protekční.
Jak by takový systém fungoval? Byl by zachován
současný systém veřejného financování veřejných vysokých škol. Veřejným vysokým
školám by se umožnilo zavést školné, přičemž student by měl právo si vybrat
možnost přímé úhrady nebo úhrady formou odvodu z budoucího příjmu podle výše
tohoto příjmu. V případě odvodu z budoucího příjmu by student platil až a jen
tehdy, když jeho příjem překročí určitou hranici. Přímá platba by byla zvýhodněna. V případě nepřímé platby vzniká
primární závazek přímo vůči příslušné vysoké škole (věřitelem je samotná vysoká
škola). Odvody z budoucího příjmu by byly realizovány obdobným systémem, jako
platba např. zdravotního pojištění. Technicky by byly platby realizovány přes centrální evidenční
systém (z důvodu minimalizace transakčních nákladů a generování informací).
Význam tohoto systému se nám ozřejmí, když srovnáme
stávající, systém financování vysokého školství s tím, který by zohledňoval
uplatnitelnost absolventů na profesních trzích:
- Jak to funguje v současném systému? Každý platí (v
rámci daňového systému) bez ohledu, zda vzdělání dostal či nikoli, každý platí
bez ohledu na to, jak kvalitní vzdělávací služby mu byly poskytnuty,
poskytovatel vzdělávacích služeb dostává prostředky od těch, co platí
prostřednictvím daňového systému, bez ohledu na to, jak kvalitní služby
poskytl.Tento systém bývá nazýván "bezplatným" a některými je dokonce
vydáván za jakousi vymoženost.
- Systém, který by byl založen na financování podle
uplatnění absolventů, nazvěme ho pracovně systémem zainteresovaného vysokého
školství, a který by garantoval rovnováhu mezi náklady a výdaji umožňuje, aby
každý finančně přispíval (platil) až z toho a podle toho, co mu vzdělání
vynese, a přímo tomu, kdo mu vzdělávací služby poskytl.
Reforma financování investic do vrcholových forem
vzdělání (vysokoškolského a celoživotního) je klíčem k reformě všech sociálně
investičních a sociálně pojišťovacích subsystémů veřejných financí. Lze to
ilustrovat např. na problematice propojení systému financování vzdělání,
zdravotní péče a penzijního pojištění. Obrovské možnosti jsou například v
prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka. Tj. nikoli ve
vnucených parametrických změnách, kterými je paušálně prodlužováno období, kdy
musí člověk pracovat, pokud nechce mít velmi nízké příjmy z veřejného
penzijního systému, ale ve vytvoření podmínek, kdy chce být produktivně činný
(těší ho to, dává to smysl jeho životu, udržuje ho to v kondici fyzické a
psychické) a kdy může být produktivně činný. Zde jsou obrovské rezervy. Např.
zaměstnanost věkové kohorty od 55 do 65 let v zemích EU se pohybuje od 22 do 68
% (!), tj. více než trojnásobný rozdíl.
Lze realizovat reformu financování systému zdravotní
péče tak, aby byl orientován nikoli na nominální délku života, ale na reálnou
délku života, tj. na prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka?
Ano, znamená to mj. přesun služeb poskytovaných systémem zdravotní péče do
oblasti monitorování zdravotní situace a prevence. Příslušnou zainteresovanost
lze vytvořit propojením systémů financování vzdělání, péče o zdraví a
penzijního systému.
Realizace souběžné (komplexní) reformy financování
základních sociálních subsystémů (vzdělání, péče o zdraví, penzijního
pojištění) a v návaznosti na to i v rámci možností navazujících sociálních
subsystémů (financování bydlení, rodinnou politiku, politiku zaměstnanosti apod.)
znamená:
- Propojení veřejných pojišťovacích a investičních
systémů.
- Místo centrálního přerozdělování jsou využívány nové
produkty kapitálového a pojišťovacího trhu, které vytvářejí potřebnou zainteresovanost,
generují inovace a eliminují majetkové bariéry v oblasti nabývání, uchování a
uplatnění schopností; při využití těchto produktů hraje nezastupitelnou roli
stát.
- To mj. umožní dosáhnout rovnováhy penzijního systému
prohloubením solidarity mezi těmi, co mohou a chtějí pracovat i ve vyšším či
vysokém věku, a těmi, které z různých důvodů (nedostatečná příprava vzdělávacím
a rekvalifikačním systémem, zdravotní problémy, neperspektivní profesní
trajektorie apod.) profesní trhy vyřazují z možnosti produktivní činnosti.
Vlastní řešení si pak lze představit tak, že po
dosažení určitého věku (40 - 50 let) po splnění určitých kvalifikačních
požadavků (které mohou být formulovány poměrně přesně a jejichž splnění může
mít složku formální i testovatelnou) by člověk mohl dobrovolně volit zařazení
do progresivní, resp. aktivní součásti systému veřejného penzijního pojištění
spojeného se systémem zdravotní péče zaměřené na prodloužení produktivního
života a systémem celoživotního vzdělávání. Mohlo by se např. jednat o
následující předpoklady - dosažené vzdělání, dosahovaný příjem.
7. Konstituování vzdělanostní společnosti
Vývoj tržního mechanismu, jehož těžiště je v oblasti
kapitálového trhu a který vede ke stále plnějšímu využívání investičních
příležitostí (zejména těch, které jsou spojeny s rozvojem schopností člověka),
je jednou z hlavních podmínek i jedním z hlavních atributů přechodu ke
vzdělanostní společnosti. Ten lze tematizovat následujícím způsobem:
1. Žijeme v době, kterou lze nazvat jako počátek
přechodu ke vzdělanostní společnosti, tj. společnosti, ve které se stává
dominantním ekonomickým sektorem sektor produkce lidských schopností (lidského
kapitálu a sociálního kapitálu), zejména formou vzdělání:
- V tom smyslu, že produkuje rozhodující množství
statků (vzdělanostních služeb sloužících k uspokojování schopnostních potřeb).
- V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování
potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se
stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a realizací jeho
schopností).
- V tom smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji
probíhají inovační procesy.
- V tom smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá
těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní
kapitál).
- V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce
čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího
v tomto sektoru (přičemž fixním kapitálem se stávají samotné schopnosti
člověka).
Proces konstituování vzdělanostní společnosti má řadu
obdobných rysů jako proces vzniku průmyslové společnosti, resp. průběh
průmyslové revoluce (viz dále na s. 16).
2. K prosazení vzdělanostního sektoru jako
dominantního ekonomického sektoru může docházet jen tam, kde se potřebným
způsobem rozvine tržní mechanismus a vytvoří vhodné spolupůsobení trhu a státu.
To znamená zejména:
- Vývojem kapitálového trhu dojde k eliminování
bariéry rozpočtového omezení při investování do rozvoje lidských schopností,
která je hlavní příčinou vzniku a existence trvalých monopolů působících v této
oblasti i v dalších oblastech ekonomiky a která vytváří hlavní omezení vstupu
do odvětví produkce a nabývání lidských schopností.
- Změní se poměr mezi investováním do společenské
pozice a lidských schopností ve prospěch investování do lidských schopností, v
návaznosti na to vzroste i role kooperujících sítí založených na využívání
lidských schopností.
3. O subjektech a produkci vzdělanostní společnosti si
lze s využitím teorie učinit konkrétnější představu:
- Hlavními subjekty budou univerzity poskytující
vzdělání rozvíjející inovační schopnosti, vzdělání založené na univerzalitě
(všestrannosti).
- Produkcí univerzit se stávají kooperující
absolventské sítě, které se však současně mění v součást univerzitního
subjektu.
- Předpokladem přeměny stávající univerzit resp.
vysokých škol v univerzity jako hlavní produkční subjekty vzdělanostní
společnosti je již zmíněné zdokonalení tržního mechanismu tak, aby byly
zainteresovány na uplatnění své produkce (svých absolventů), na jejich
příjmovém a společenském vzestupu.
4. Pro vyústění teoretických závěrů do praxe má význam
i další rozvoj teorie a zvyšování efektivnosti výuky:
- V obecně teoretické rovině bude hrát významnou roli
zkoumání vlivů podmiňujících utváření jednotlivých druhů sítí.
V prakticko-aplikační rovině bude hrát významnou roli rozpracování
projektů sociálního investování a reformování stávajících sociálních
subsystémů.
- Při zvyšování efektivnosti výuky bude hrát důležitou
roli promítnutí požadavku univerzality do obsahu vzdělávacího procesu.
8. Vývojové trendy univerzitního školství
Návazně na výše uvedené lze identifikovat hlavní vývojové
trendy univerzitního školství. K tomu mj. řešitelskému týmu napomohla
mezinárodní konference Reforma univerzit a dostupnost vysokoškolského vzdělání,
kterou pořádal ISEA VŠFS 15. - 17.6.2003 v Praze a na které řešitelský tým
navázal spolupráci s předními pracovišti, které se ve světě touto problematikou
zabývají. Do popředí vystupuje
zejména následující:
1. Produktem špičkových univerzit již přestává být
lidský kapitál ve smyslu dobře připraveného absolventa, ale stává se jím
sociální kapitál ve smyslu permanentně reprodukované, doplňované a rozšiřované
kooperující absolventské sítě. Jedná se o produkt nové generace, který zcela zásadním
způsobem zvyšuje uplatnitelnost absolventů a vytváří zpětnou vazbu mezi nimi a
univerzitou. Základním předpokladem přitom je, aby univerzita realizovala
vědeckovýzkumnou činnost v oboru uplatnění absolventů, dosahovala zde původních
výsledků a byla schopna poskytnout svým absolventům celoživotní informační
servis, který jim přináší výraznou konkurenční výhodu.
2. Mění se a bude se měnit stále výrazněji složení
populace, která prochází systémem univerzitního školství. Nebudou to již jen ti,
co skončí střední školu a ihned poté budou studovat na univerzitě, ale i ti, co
se k vysokoškolskému (vzdělávacímu) servisu dostanou ve středním i vyšším věku,
mj. právě z hlediska své profesní dráhy,
jejího racionálního projektování z hlediska dlouhodobé uplatnitelnosti i ve
smyslu prodloužení období produktivního uplatnění. Lze předpokládat, že
dosavadním i tímto způsobem projde během svého života v dohledné době více než
polovina populace. Vznikají různé formy "přifázování" člověka ve středním
i vyšším věku k univerzitnímu vzdělávacímu procesu, mj. i s cílem napojit jej
na absolventskou síť, tj. umožnit mu využívat informační servis poskytovaný
univerzitou.
3. Z ekonomického hlediska a z hlediska nezbytných
reforem sociálně ekonomických subsystémů společnosti (kromě vzdělávacího
především systému penzijního pojištění a systému zdravotní péče) se
nejvýznamnější stává role univerzit v oblasti prodloužení období produktivního
uplatnění člověka, tj. horizontu i zenitu jeho uplatnění na profesních trzích. Lze
vytvořit systém specializovaného zdravotního pojištění, jehož poskytovatel je zainteresován na prodloužení
doby produktivního uplatnění svých klientů. Jenže zdraví je pouze jedním z
předpokladů dlouhodobé uplatnitelnosti člověka na profesních trzích. Dalším
předpokladem je schopnost mezigenerační spolupráce, odborná připravenost,
invenčnost myšlení, schopnost využívat efektivně celoživotní zkušenosti apod.
Nikdo jiný než univerzita poskytující celoživotní vzdělávací a informační
servis není schopen připravit a vytipovat vhodnou klientelu pro zdravotní
pojištění specializované v uvedeném směru, dát za ní garanci. Mj. možnost
začlenit se do systému specializovaného zdravotního pojištění bude jedním z
významných stimulů vedoucích člověka k začlení se do systému celoživotního
vzdělání. Takového, které mu umožní být na úrovni ve svém oboru, překonávat
různé myšlenkové stereotypy, vyhnout se tak riziku předčasné duševní
strnulosti, plně zhodnocovat průběžně nabývaného zkušenosti.
4. Vytvářením globálních absolventských sítí se
univerzity stanou mimořádně atraktivní pro firmy z mateřské země příslušné
univerzity, pokud jde o zprostředkování využívání jejich odbytových a
investičních příležitostí. A to zejména v případě, kdy produkce firem souvisí s
některým z momentů procesu rozpoznávání, nabývání, uplatnění či uchování
schopností člověka. Přitom je zřejmé, že v souvislosti s přechodem ke
vzdělanostní společnosti s posilování produktivních složek osobní spotřeby bude
u produkce kterékoli firmy stále více rozhodovat vztah této produkce k
některému z aspektů plného rozvoje lidské individuality. V případě technických,
ale nejen technických univerzit se může vytvořit velmi intenzivní vztah mezi
firmami a univerzitami motivovaný nejen podílem univerzity na výzkumu, ale i
tím, že absolventi příslušné univerzity pocházejí ze zemí a část z nich se do
příslušných zemí i vrací, kde má příslušná firma odbytové a investiční záměry,
kde cítí či chce si vytvořit odbytové a investiční příležitosti. Lze
předpokládat, že zprostředkující role absolventských sítí ve výše uvedeném
smyslu bude růst. S tím bude růst i zájem firem vytvořit si kontakt s
univerzitami a ovlivnit (pochopitelně i poskytováním finančních prostředků) v
tomto směru i směr jejich vědeckovýzkumné činnosti, z níž pochází původní
informační servis poskytovaný absolventům.
5. Důležitým zaměřením univerzit bude i rozpoznávaní
schopností potenciální klientely a její vhodné vytipování. K tomu bude docházet
prostřednictvím produkce pedagogů nižších stupňů, jejich průběžným vybavením
nejnovějšími poznatky z příslušné oblasti, finanční zainteresovaností na výběru
a dodání kvalitních studentů.
6. V neposlední řadě pak úměrně výše uvedeným
tendencím změnám poroste význam "technologie" předávání a nabývání
schopností získaných vzděláním, vytvoření interakce mezi tokem poznatků (prvků
vzdělání), informací a zkušeností. Touto "technologií" je metodologie
rozvoje poznání, která se tak dostane do přímého kontaktu s ekonomicky
motivovanou praxí. Zejména pak z hlediska celoživotního procesu nabývání
schopností se stane významným identifikování bariér rozvíjení a uplatňování
schopností člověka v podobě stereotypů (předsudků, jednostranných postupů....)
v myšlení a jejich "odblokování". Vytváření vlastního efektivního
metodologického zázemí se stane jednou z klíčových vědeckovýzkumných činností
univerzit.
Dominantním ekonomickým sektorem vzdělanostní
společnosti se stává produkce lidských schopností, a to zejména prostřednictvím
vzdělání Tak jako období průmyslové
revoluce proměnilo řemesla v průmysl a dílny v továrny, tak v současné období
mění podobu univerzit v hlavní produkční jednotky. Tak jako v období průmyslové
revoluce byla rozbita pouta cechovní výroby, tak v současném období zrodu
vzdělanostní jsou postupně prolamovány bariéry, které omezovaly konkurenci mezi
univerzitami a tudíž i mnohem větší roli ekonomických stimulů jejich chování.
Hlavním ekonomickým stimulem chování univerzit se v logice přerodu současné
postindustriální společnosti na společnost vzdělanostní stává přímá finanční
zainteresovanost univerzit na dlouhodobém uplatnění jejich absolventů.
Univerzity na sebe postupně přebírají všechny významné
prvky toho, co umožňuje svobodný a všestranný rozvoj lidské bytosti vycházející
z neopakovatelných vrozených předpokladů. Nejde jen o rozvoj schopností formou
vzdělání, ale o poskytování servisu ve všech oblastech, které se svobodného
rozvoje lidské individuality týkají, konkrétně o:
- Rozpoznání, resp. identifikaci individuálních
schopností ve všech etapách života člověka (a tudíž i na všech stupních rozvoje
schopností).
- Rozvíjení schopností, tj. poskytování vzdělávacího a
informačního servisu sloužícího k rozvoji schopností.
- Vytváření podmínek pro plné uplatnění rozvíjejících
se schopností (zejména formou začlenění do absolventské sítě).
- Zprostředkování služeb podmiňujících uchování
nabytých schopností (zejména v oblasti zdravotní péče).
Postup
prací a teoreticko-praktické kontexty výstupů
Tradice konání mezinárodních vědeckých konferencí na
téma Lidský kapitál a investice do vzdělání (již od roku 1998), spolupráce s
Institutem pro ekonomické a sociální analýzy a zejména pak již zmíněná
mezinárodní konference Reforma univerzit a dostupnost vysokoškolského vzdělání,
kterou pořádal ISEA VŠFS 15. - 17.6.2003 v Praze, resp. mezinárodní pracovní
kontakty, které zde byly navázány, to vše umožnilo podstatně urychlit úvodní
fázi řešení grantu. A tak již na začátku druhého roku řešení projektu bylo
možné uveřejnit jeden z hlavních teoretických výstupů (Valenčík, R. Rozšířený koncept všeobecné ekonomické efektivnosti. In:
Politická ekonomie 1/2004).
V průběhu řešení byl v rámci řešení
grantového projektu od října 2003 organizován pravidelný teoretický seminář Ekonomie
produktivní spotřeby a sociální investování otevřený odborné veřejnosti.
Materiály připravené v rámci tohoto semináře jsou pravidelně zveřejňovány na www.vsfs.cz.
Pozornost řešitelského týmu se pak
zaměřila na uplatnění teoretických východisek obsažených v hlavním výstupu v
kontextech, které považoval za nejvýznamnější. Vycházeli jsme přitom z
teoretickometodologického principu, podle kterého je součástí teoretického
řešení problému i teoretická analýza všech podstatných mezičlánků spojení
teorie s praxí, resp. cesty od teorie k praktickému využití (což mj. hraje i
roli zpětné vazby při ověřování a inspirování rozvoje teorie). Pokud se
týká efektivnosti investování do lidského kapitálu, ukázala se realizační
problematika a její kontexty jako velmi podstatné. Mezi zmíněné kontexty patří
zejména:
- Angažovanost v oblasti tvorby koncepčního zázemí pro
reformu financování vysokého školství (kterou považujeme za nejdůležitější
součást reformy všech sociálně investičních a sociálně pojišťovacích systémů).
K tomu viz zejména České vysoké školství (stále) na křižovatce (in:
Proč tak těžko...?, Praha, Institut pro sociální a ekonomické analýzy 2003,
ISBN 80-903316-0-2, s. 23-42). Současně se ukázalo, že existuje řada bariér,
které brání nikoli jen samotné reformě financování vysokého školství, ale
dokonce i racionální odborné diskusi o jejím významu a přípravě. K tomu viz Kdo
brání reformě vysokého školství a proč? (in: Vyšší vzdělání jen pro elitu?,
Praha, Institut pro sociální a ekonomické analýzy 2003, ISBN 80-903316-1-0, s.
109-123). O těchto výstupech informoval časopis Ekonom v samostatné příloze
Sonda: Financování vysokých škol (č.31/2003) a časopis Parlamentní listy
(č.5/2003). Na základě toho proběhla 28.1.2005 v Poslanecké sněmovně prezentace
našeho přístupu k financování vysokého školství pod záštitou Výboru pro vědu a
školství (viz prezentace). Bylo zpracováno větší množství publicistických
článků (viz dále). Výsledky řešení grantového projektu byly rovněž využity při
zpracování dvou významných monografií uveřejněných v závěru roku 2005.
Konkrétně se jedná o monografii Kde jsme...? - Na cestě ke znalostní
společnosti (Praha, Institut pro sociální a ekonomické analýzy 2003, ISBN
80-903316-2-9) a České vysoké školství na křižovatce (Praha, SOÚ 2005, ISBN
80-7330-0729). Jmenovitě se jedná o kapitolu Ekonomie produktivní spotřeby a
investiční přístup k financování studia na vysoké škole (s. 41-62). Obě
monografie byly koncem roku 2005 představeny veřejnosti s řadou pozitivních
ohlasů v tisku.
- Série
tří navazujících sborníků na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání
obsahuje nejen informaci o každoročně dosahovaných výsledcích i vlastní přínos
jednotlivých členů řešitelského týmu, ale je cenná i z hlediska představy o
tom, jak postup při řešení grantu ovlivnil práce jiných výzkumných týmů. Platí
to pochopitelně i obráceně - ukazuje, z čeho řešitelský tým čerpal poznatky.
Zde stojí za zmínku především navázání spolupráce s Ekonomickou fakultou
Univerzity Matěje Bela v Banské Bystrici a Fakultou Sociálně ekonomickou
Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Sborníkem Vzdělání a trh (Praha,
Liberální Institut 2003, ISBN 80-86389-31-6) byla zahájena spolupráce se
spoluřešitelem.
- Po
uveřejní hlavních teoretických výstupů jsme se pokusili promítnou
nejdůležitější výsledky řešení grantu přímo do procesu výuky vydáním učebnice
Valenčík, R.: Mikroekonomie - Jak ji chápat a k čemu je? - Doplňující text ke
studiu mikroekonomie na magisterském stupni (Praha, EUPRESS 2004. ISBN:
80-86754-20-0). Ve výuce byl ověřován již od března 2004. Ukázalo se, že
studenti velmi dobře chápou problematiku související s produktivními složkami
spotřeby domácností, rozpory ekonomické teorie vycházejí z teorie užitku,
pohled na kapitálové trhy prostřednictvím využívání investičních příležitostí
spojených s investováním do lidského kapitálu. Tato přímá interakce výzkumné
činnosti s výukou umožnila dotáhnout teoretické řešení v řadě směrů, dosáhnout
toho, aby výsledek byl dostatečně konzistentní s srozumitelný.
- Za
důležitou a prospěšnou považujeme spolupráci s časopisem HR FORUM, jehož obsah
se problematiky efektivnosti investování do lidského kapitálu dotýká
bezprostředně. Část výstupů řešení projektu zde byla uveřejněna. Článek
Vzdělání a reformy (Valenčík, R.: HR FORUM 4/2005) patří mezi závěrečné
syntetické výstupy uveřejněné v široce dostupné odborné literatuře.
-
Pozornost si dle našeho názoru zaslouží seriál článků v časopisu Britské listy.
A to zejména proto, že do obce autorů a čtenářů, kterou tento deník vyváří,
patří mnoho aktivních odpůrců reformy financování vysokého školství. Naskytla
se tak možnost podrobit přístup spojený s řešením grantového projektu veřejné
oponentuře, trpělivě čelit nejrůznějším námitkám a současně ukázat i prokázat
význam kvalitního teoretického přístupu oproti zpolitizovanému pohledu. Dlužno
poznamenat, že při této interakci vznikla též řada obecně teoretických
inspirací. Týká se to např. i článků Válka v Iráku se připravuje, občanská
válka v USA již začala (27.02.03) a Univerzity a svět - Kdo s kým válčí
(25.07.2005), které ukazují na zajímavé globální kontexty dané problematiky.
- Z materiálů ve sbornících (mimo hlavní výstupy)
stojí za zmínku zejména:
Valenčík, R. Sociální podnikání a
efektivnost investování do lidského kapitálu. In: Determinanty sociálneho
rozvoja, sociálne podnikanie. Banská Bystrica. UMB 2003.
Valenčík, R. Regionální aspekt
absolventských sítí univerzit. In: Ekonomické aspekty vzdělanosti v regionálním
kontextu I. Ústí nad Labem. UJEP 2003.
Valenčík, R. Regionální aspekt
absolventských sítí univerzit. In: Ekonomické aspekty vzdělanosti v regionálním
kontextu II. Ústí nad Labem. UJEP 2004.
Valenčík, R. Zvýšení efektivnosti
uplatnění absolventů prostřednictvím absolventských sítí. In: Podniková
ekonomika a amagement. Brno. MU 2004.
Valenčík, R. Kooperující absolventské
sítě a dynamika inovací. In: Determinanty sociálneho rozvoja II, sociálne
podnikanie. Banská Bystrica. UMB 2004.
Směry pokračování práce v návaznosti na
výsledky grantového projektu
Řešení grantového projektu otevírá cestu k řešení dalších
teoretických i praktických problémů, a to zejména:
1. Rozpracování teoretického konceptu ekonomie
produktivní spotřeby a jeho přenesení do výuky mikroekonomie.
Tento úkol bude řešen v rámci procesu průběžného
zdokonalování výuky mikroekonomie na VŠFS a v rámci kontaktů s ostatními
vysokými školami ekonomického zaměření.
2. Řešení návazné problematiky investování do
sociálního kapitálu z hlediska efektivnosti ekonomického systému.
Tato problematika navazuje na problematiku již
řešeného grantového projektu velmi úzce. Sociální kapitál má podobu místa
člověka v různých sociálních sítí a toto místo podmiňuje jak možnosti získání,
tak i možnosti využití lidského kapitálu (v podobě schopností nabývaných
vzděláním a dalšími formami). Souvisí s polaritou možností (protichůdností
možností i důsledků) investování do rozvoje schopností a do společenské pozice,
jejíž význam byl odhalen právě v souvislosti s řešením problematiky
efektivnosti investování do lidského kapitálu v rámci daného grantového
projektu. Tato polarita souvisí se dvěma základními typy sociálních sítí či
jejich dvěma základními atributy - rivalitními a kooperujícími sociálními
sítěmi, resp. prvky rivality a kooperace jednotlivých sociálních sítí.
Je k ní zpracován návazný grantový projekt Investování
do sociálního kapitálu a efektivnost, který byl přihlášen k posouzení v
březnu
(Uvedenou problematiku považujeme za mimořádně
významnou. Proto je připravena i náhradní varianta v případě neschválení
projektu. Pak by jeho řešení omezenou formou probíhalo s využitím spolupráce s
dalšími pracovišti v rámci tradice konferencí Lidský kapitál a investice do
vzdělání, kde se již v předcházejících letech ukázala být nosným tématem.
Grantový projekt by byl dále dopracováván a podáván v dalších letech.)
3. Začlenění problematiky efektivnosti investování do
lidského kapitálu do širší a komplexnější problematiky vzájemné podmíněnosti
vývoje finančních trhů s vytvářením a využíváním investičních příležitostí.
Lze vysledovat obecnou tendenci vývoje tržního
mechanismu v oblasti finančních trhů, která umožňuje plnější využívání
sekundárních investičních příležitostí a tím i produkci mnohem většího množství
terciárních investičních příležitostí. Obecně pak vyvstávají otázky vztahu mezi
tvorbou a využíváním investičních příležitostí různých typů na jedné straně, na
druhé straně pak vývojem jednotlivých oblastí i jednotlivých prvků složité
struktury finančních trhů. Na této metodologické bázi lze řešit nejaktuálnější
otázky současného ekonomického vývoje velmi efektivně, přehledně a s možností
identifikace toho, co je nejvýznamnější a určující.
K tomuto je připravován výzkumný záměr VŠFS, do jehož
koncepce jsou vtěleny mj. i výsledky grantového projektu Efektivnost
investování do lidského kapitálu.
4. Zdokonalování navrženého investičního modelu
financování vysokého školství, jeho kvantifikace a převod do prakticky
využitelné podoby.
Z našeho hlediska je uplatnění investičního přístupu k
financování vysokého školství a vytvoření přímé finanční zainteresovanosti
vysokých škol na dlouhodobé uplatnitelnosti jejich absolventů úkolem naprosto
zásadním a klíčovým. Na obecně teoretické řešení v rámci grantového projektu
nyní navazují kroky související s praktickou aplikací.
Tyto otázky zčásti řeší Institut sociálně ekonomických
analýz, zčásti se jeho řešení a přípravy praktické realizace v dohledné době
ujaly některé státní instituce, s nimiž byla v průběhu řešení grantového
projektu navázána spolupráce.
5. Příprava souběžné reformy sociálně investičních a
sociálně pojišťovacích systémů (vzdělání, zdravotní péče, penzijního
pojištění).
Vhodné zastřešení tohoto směru výzkumu se doposud
hledá. Domníváme se, že spolupůsobení celoživotního vzdělávání se systémem
příslušným způsobem zainteresované zdravotní péče umožní výrazně prodloužit
období dobrovolného (a "chtěného") uplatnění člověka na profesních
trzích a že se jedná o jeden z nejdůležitějších směrů penzijní reformy.
6. Vytváření absolventských sítí vysokých škol.
Produkce absolventských sítí a nikoli jen jednotlivých
absolventů, tj. nikoli jen lidského, ale sociálního kapitálu, je bezpochyby
produktem vyšší generace. Jde zejména o to, aby absolventi byli napojení na
zdroj původních informací získávaných vědeckovýzkumnou činností příslušné
vysoké školy. O vytvoření a doladění tohoto systému se snaží VŠFS v rámci svého
projektu "Absolvent". Teoretické aspekty by byly řešeny v rámci
problematiky investování do sociálního kapitálu z hlediska efektivnosti ekonomického
systému.
7. Vývojové trendy univerzitního školství z hlediska
konstituování vzdělanostní společnosti.
Univerzitní svět se stává těžištěm procesů spojených
se vznikem vzdělanostní společnosti. Tam, kde jsou vytvořeny podmínky, které vedou
k zainteresovanosti vysokých škol na dlouhodobém uplatnění svých absolventů,
tj. na efektivnosti investování do lidského kapitálu, začínají univerzity hrát
klíčovou roli v rozpoznání, resp. identifikaci individuálních schopností ve
všech etapách života člověka, rozvíjení schopností, vytváření podmínek pro plné
uplatnění rozvíjejících se schopností, zprostředkování služeb podmiňujících
uchování nabytých schopností. VŠFS je vysokou školou, která má ambici stát se
univerzitou. Z hlediska kontextu dění ve světě svým způsobem vstupuje do
rozjetého vlaku, což je dostatečně silnou motivací k tomu, aby se při naplnění
své ambice snažila perspektivní trendy vývoje univerzitního světa zachytit. Tím
může dojít k velmi intenzivnímu propojení teoretické práce a jejích
bezprostředních praktických výstupů, což pro vývoj vědy bylo vždy mocným
impulsem.
Post scriptum od řešitele projektu:
Po odevzdání
výše prezentovaného textu do tisku jsem si při závěrečné úpravě materiálů na CD
uvědomil ještě jeden důležitý moment. Potřebu zdůraznit následující: Předmětem
teorie není jen to, jak by to mělo být, ale i všechny důležité mezičlánky
spojující rozvíjející se teorii s její praktickou realizací.
Je zajímavé,
že dodnes se vyskytuje a možná dokonce i převládá názor, podle kterého
"teorie může být dobrá, ale v praxi je tomu jinak", tj. že samotné
dobré teoretické řešení problému ještě nezaručuje možnost jeho využití v praxi.
Mnohdy je takovýto názor přijímán jako samozřejmost, na které nikdy nikdo nic
nezmění. Je to ovšem názor chybný, zavádějící, který vychází z nepochopení
toho, jakou podobu má teorie, jejímž předmětem je dění ve společnosti.
Pokud teorie,
jejímž předmětem je společenské dění, něco navrhuje, doporučuje, projektuje
apod. a v praxi se to nerealizuje, praxe teorii odmítá, ignoruje apod., je to i
problém teorie samotné. Znamená to, že teoretické řešení je neúplné, že se
jedná o fragment teorie, že v něm něco podstatného chybí, že je něco
podstatného přehlíženo, kdy něco, co hraje významnou roli, není do teorie zahrnuto.
Jinými slovy teorie postihuje jen část z té reality, kterou je povinna plně
zobrazit tak, aby vskutku měla nárok nazývat se teorií.
Tento pohled
na teorii se může zdát být poněkud maximalistickým. Zamyslíme-li se však, o čem
vypovídá, uvědomíme si, že je naprosto přirozeným. Opakem je totiž názor, že
to, co se chce nazývat teorií, jejímž předmětem je společenské dění, to, co
chce být vyučováno a testováno jako teorie, nemusí praxi nic přinášet. Zvláště
ve společenských vědách však platí, že teorie, která nepřináší praxi žádné
poznatky, není teorií. Jedná se spíše o pseudovědu.
Snaha o
dotažení výsledků do praktické realizace je navíc pro teorii inspirující,
motivující a orientující. Při řešení grantového projektu vznikla řada
důležitých myšlenek v reakci na námitky odborné i širší veřejnosti, pokud
jde o možnost praktické realizace některých závěrů výzkumu. Proto jsou
organickou a důležitou součástí prezentovaných výstupů i články v denním
tisku, prezentace na diskusních fórech apod. Právě v tomto bezprostředním
kontaktu s realitou lze vystopovat zrod řady myšlenek, které pak byly
rozvinuty v rovině obecně teoretických formulací.
Z tohoto
hlediska je důstojným završením souhrnu materiálů na CD článek „Zavést školné na vysokých školách? Ano, ale
jak?“ v deníku Peníze 2.12.2005 (tedy těsně před dokončením a odevzdáním
celého souhrnu do tisku). Je uveřejněn jako 41. v části 07 Články v tisku
a prezentace i s diskusí k němu. Za povšimnutí stojí ještě jeden
moment. Totiž porovnání přiložených anket, z nichž jedna vznikla před
uveřejněním článku, druhá po uveřejnění. Ukazuje to mj. na fakt, že poté, co
myšlenka teoreticky vyzraje až do podoby, kdy ji lze jasně a srozumitelně
zformulovat pro širší veřejnost, stává se něčím, co může podstatně ovlivnit
veřejné mínění a nakonec i realitu. Co víc si přát?
Radim Valenčík 4.12.2005
Grantový projekt, jehož řešení probíhalo v letech
2003 –
1)
Jak
probíhá proces odstraňování nedokonalostí kapitálového trhu v oblasti
investování do lidského kapitálu a jaké možnosti se v této oblasti nabízejí.
2)
Kde
a jak se projevuje a může projevit zvyšování efektivnosti investování do
lidského kapitálu.
3)
Jakou
roli hraje zvyšování efektivnosti investování do lidského kapitálu v proměnách
ekonomického systému.
Výzkumný tým, čítající kromě řešitele
dalších pět spoluřešitelů (z toho dva působící na pracovišti řešitele, tj. na
Vysoké škole finanční a správní, o. p. s.), navázal na bohatou dosvadní
odbornou literaturu zahraniční a českou, včetně literatury z pera samotných
účastníků projektu, zejména pak řešitele projektu (viz projekt z r. 2002).
Výsledkem tříletého úsilí
řešitelského týmu je úctyhodná řada výstupů. Ve všech těchto výstupech[11]
jsou, ať již koncentrovaně nebo rozptýleně, vyjádřeny poznatky, týkající se
zkoumaného tématu, tj. efektivnosti investování do lidského kapitálu.
Z kvantitativního hlediska byl tedy projekt úspěšně naplněn, a to zejména
zásluhou řešitele projektu.
Také kvalitativní stránku uvedených výstupů lze
hodnotit vysoce pozitivně, samozřejmě s úrovní diferencovanou přiměřeně
charakteru daného výstupu (je rozdíl mezi článkem v denním tisku a statí
ve vědeckém časopise).
Výsledné souhrnné hodnocení tříletého projektu je
zastřešeno „Průvodcem materiály zpracovanými při řešení grantového projektu“
(20 stran), na který navazuje CD ROM, obsahující všechny výše uvedené výstupy.
Zmíněný „Průvodce“ je vlastně shrnutím klíčových
koncepcí, které se efektivnosti investování do lidského kapitálu dotýkají. Jde,
podle mého názoru, o následujíc
koncepce:
- Role kapitálového trhu při využívání investičních
příležitostí (včetně originálního grafického znázornění): dostatečně rozvinutý
kapitálový trh by měl poskytovat možnosti uplatnit vlastní investiční
(finanční) prostředky pro cizí investiční příležitosti, stejně jakož i uplatnit
cizí investiční prostředky pro vlastní investiční možnosti (neuspokojené
vyčerpanými vlastními investičními prostředky). Autor dochází v závěru, že
jak ve světě, tak i v ČR se kapitálové trhy zdokonalují ve smyslu
uplatňování investičních příležitostí v oblasti vzdělání.
- Teorém produktivní spotřeby (autor R. Valenčík jej
nazývá poněkud nadneseně „ekonomie produktivní spotřeby“), podle kterého osobní
spotřeba přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Domácnosti se
přitom orientují na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu
z využití investičních příležitostí, přičemž klíčovou roli hrají
investiční příležitosti do vzdělání.
- Spojením výše uvedeného zdokonalujícího se fungování
kapitálových trhů s orientací investic do vzdělání dochází autor
k závěru, který rozhodně stojí za pozornost: originálně prokázal principiální
možnost vytvoření komplementárního (doplňuji: nikoliv substitučního)
vztahu mezi rovností a efektivností (efektivním využívání investičních
příležitostí, spojených s rozvojem schopností člověka, nezávisle na jeho
příjmové či majetkové situaci).
- Následuje koncepce (teorém) přenesené ceny
(pokud je mi známo[12],
opět jde o originální zobecnění empiricky získaných poznatků): každý platí až z
toho, co mu investice vynese, a podle toho, kolik mu vynese. Přenesená cena je
tak „něco mezi úvěrem a daňovou zátěží“ a opět znamená dosažení souladu mezi
rovností a efektivností - v oblasti
vzdělání by šlo o možnost odložit placení školného až na období uplatnění
v praxi a z budoucího příjmu absolventa.[13]
Šlo by přitom o určitý podíl (např. 3 % - 5 %) z dosaženého příjmu po
určitou předem stanovanou dobu, nikoliv o nějakou fixní částku.
- Spojením předchozích koncepcí dochází řešitelský tým
k praktickému vyústění, a to k návrhu reformy financování vysokého
školství v ČR, a to veřejného vysokého školství: zavedení školného na
principu přenesené ceny (při současném zachování dosavadního přídělového
financování ze státního rozpočtu). To by vedlo:
- k tlaku na kvalitu poskytovaných vzdělávacích
služeb;
- ke zvýšení informovanosti o kvalitě vzdělávacích
služeb;
- ke snaze škol o
zajištění dalšího profesního (kvalifikačního) a příjmového růstu absolventů;
- a také k jejich snaze zajistit dlouhodobou
uplatnitelnost absolventů na profesních trzích;
- přičemž by tento systém nevytvářel majetkovou
bariéru přístupu ke vzdělání.
Došlo by tak, řečeno slovy
R. Valenčíka, k vytvoření systému „zainteresovaného vysokého školství.“
Domnívám se, že tyto dílčí koncepce na sebe logicky
navazují a v souhrnu tvoří konzistentní celek, ústící do racionálního
závěru. Cíle projektu tak bylo beze zbytku dosaženo. V závěrech se přitom
objevuje řada originálních poznatků, na které jsem poukázal výše.
Své hodnocení bych rád uzavřel přesvědčením, že tento
výzkum v oblasti investování do lidského kapitálu, s praktickým
vyústěním do reformy vysokého školství, bude dále pokračovat. Dá-li osud, snad
i s další grantovou podporou, ať už na úrovni individuálních projektů,
nebo na úrovni celoškolského výzkumného záměru.
V tomto případě doporučuji rozpracovávat danou
problematiku (mimo jiné) ve dvou směrech:
1) Zaměřit se na detaily, které se opakovaně („evergreenově“)
vyskytovaly v připomínkách (viz nesčetné diskuse na pravidelných
seminářích), jako např.:
- problém vysokoškolských studijních oborů, jejichž
absolventi zřejmě nikdy nebudou dosahovat nadprůměrně vysokých příjmů (učitelky
apod.) – budou mít vysoké školy zájem tyto obory udržovat?
- problém vysokoškolských studijních oborů, kde sice
absolventi vysokých příjmů dosáhnout mohou, avšak které jsou nadprůměrně
nákladné (filmové fakulty, jaderná fyzika apod.);
- málokdo (lidi s akademickými tituly nevyjímaje)
něco s radostí splácí – existují mechanismy, jak desetitisíce absolventů
efektivně kontrolovat případně donutit odložené školné splácet?
- předvídatelnost vývoje společnosti a tím i trhů
práce na 15 let dopředu (5 let studium + 10 let splácení) je dosti ošemetná
záležitost jak pro věřitele (vysoké školy), tak pro dlužníky (absolventy). Tím
vzniká velké riziko – jak toto „ošetřit“?
- lze spoléhat na racionalitu osmnáctiletých maturantů
(a jejich stejně neracionálních rodičů) při výběru studijního oboru ve směru
budoucího uplatnění a budoucích příjmů
(viz neustálé tisíce zájemců o psychologii, sociologii, historii, bez ohledu na
nezaměstnané v těchto oborech)?
- a další.
2) Doplnit výzkum v nových směrech, které se
v dosavadních materiálech z pochopitelných taktických důvodů doposud,
pokud je mi známo, neobjevují (kromě např. dalšího rozpracování konceptu
absolventských sítí a dalších): [14]
-
přejít
k rozpracování koncepce „přenesené ceny“ také na soukromé vysoké školy
(tj. odložit i zde školné až na dobu po absolvování školy, a to nikoliv fixní
částkou … atd.);
-
vrátit se
k problému přídělů ze státního rozpočtu: po zavedení školného na veřejných
školách by se tímto doplněním jejich zdrojů vytvořila možnost přesměrovat část
přídělů ze státního rozpočtu na soukromé vysoké školství .
Pokud jde o základní cíle výzkumného projektu lze
konstatovat jejich rámcové naplnění. Řešitelé uspokojivě naplnili zadání
grantového projektu, a to jak z hlediska obsahového, tak i formálního.
Dále lze úvodem deklarovat efektivní vynaložení poskytnutých prostředků, které
plně odpovídá prezentovaným aktivitám. Také k počtu a ke kvalitě výstupů
grantového projektu nelze vznášet významnějších připomínek a je možné vyzdvihnout
jejich nespornou šíři, pestrost i četnost. V neposlední řadě lze vysoce
ocenit aktuálnost řešené problematiky, její praktický význam a lze jednoznačně
doporučit pokračovaní započatých aktivit a jejich všestranné rozvíjení.
Za smysluplné a promyšlené lze označit nahrazení
původně plánované „klasické“ monografie
(v plánovaném úctyhodném rozsahu) souhrnem různých materiálů na nosiči CD,
a to samozřejmě vždy s nezbytným stručným komentářem (jakýmsi krátkým
telegrafickým „průvodcem“) v podobě brožurky v papírové podobě – a to
nejen důvodů přehlednosti, systematizace či přístupnosti, ale i udržení
přijatelného formátu, resp. rozsahu či čtivosti apod.
Přehledný a relativně čtivý „Průvodce materiály zpracovanými při řešení grantového projektu GA ČR
402/03/0128 financovaného z prostředků Grantové agentury České republiky“,
zpracovaného autorským kolektivem pod vedením doc. Radima Valenčíka, CSc.
obsahuje úvodní poznámku, strukturu materiálů na CD (včetně
příspěvků v recenzovaných prestižních tiskovinách, učebních textů zejména
pro potřeby VŠFS Praha či sborníků z vědeckých konferencí), teoretické jádro
řešení grantového projektu (s vyústěním např. v obecné závěry ohledně
konstituování tzv. vzdělanostní společnosti, resp. konkrétní návrhy na změny
systému českého VŠ školství, zejména pak jeho financování), postup prací a
teoreticko-praktické kontexty výstupů (s celou řadou zajímavých a vysoce
podnětných konsekvencí) a konečně směry pokračování práce v návaznosti
na výsledky grantového projektu.
Ocenit možno
nepopiratelné snahy autorského kolektivu o jistou interdisciplinaritu, a
to např. v kontextu nesčetných diskuzí souvisejících s reformou
veřejných financí či školství aj. oblastí, kde řešitelé aktivně stále vystupují
a také zde velmi často publikují. Velmi pozitivně lze hodnotit nesporný
fakt, že aktivitami řešitelů vstoupily do širšího povědomí nejen výsledky
posuzovaného projektu, ale byly iniciovány např. mnohé diskuze i širšího a
obecnějšího charakteru. Především doc. Radim Valenčík, CSc. inicioval mnohé
akce (v čele s, již tradičními, teoretickými semináři, resp. vědeckými
konferencemi s mezinárodní účastí), které v neposlední řadě významně
přispěly k postupnému utváření tak důležitého „odborného klimatu“, a
to nejen v rámci VŠFS Praha, ale i na půdě jiných VŠ a dalších institucí,
kam byly příslušné diskuze a další aktivity přeneseny. Za jistě nesporný
klad lze označit také zapojení studentů různých VŠ či úzké, a stále
prohlubované, napojení na teoretický časopis Marathon, dostupný na www
stránkách, a umožňující tak přístup k mnoha materiálům prakticky každému.
Fáze „shromažďování
materiálu“ a tvorby výchozích podkladů proběhla relativně úspěšně a nelze
k ní vznášet významnějších připomínek. Nicméně však již i zde je však
možno připomenout, bohužel tradiční (a to samozřejmě nejen v kontextu
tohoto projektu), nevyjasněnost používaných pojmů a kategorií, jistou
metodologickou „nečistotu“ (pro někoho však ale spíše přínosnou) a pro mnohé
snad až přílišný eklekticismus. Také explicitně či implicitně obsažená
teoreticko-metodologická, filosofické, světonázorová a ideologická východiska
jistě nemusí plně korespondovat s názory a postoji každého čtenáře.
Ostatně již samotný název projektu mnohé naznačuje, předjímá a leckoho může přímo
i dráždit. O jakou efektivnost se má jednat? A proč by lidem vůbec mělo jít o
jakousi abstraktní efektivnost a nikoli o smysluplné a plnohodnotné prožití
života nejen v honbě za maximálními zisky, užitky či blahobyty? A což
teprve kategorie „lidský kapitál“ … - nepředstavuje degradaci reálných lidských
bytostí na pouhé součásti zhodnocovacích mechanismů v duchu konstrukcí
standardních především neoklasických ekonomických postulátů a pouček?
Za nejvíce diskutabilní
oblast je pak možno označit teoretické jádro řešení problematiky efektivnosti
investování do lidského kapitálu. Zde si lze úvodem položit několik
fundamentálních otázek obecnějšího charakteru, samozřejmě následně
implikujících příslušné teoretické konstrukty i praktické závěry a doporučení.
Lze vůbec redukovat předmět ekonomie, původně vzniklé jako vědy společenské, na
pouhý kalkul přínosů a ztrát, resp. na efektivní alokaci vzácných zdrojů
s kritériem v podobě vyrovnání příslušných mezních veličin? Lze
abstrahovat od společenského (a vždy historického) kontextu? Samozřejmě, že
ano, ale je to smysluplné a postačující? Komu a čemu to však má sloužit?
Neodvádí se tímto pozornost od klíče k pochopení společensko-ekonomické
reality v podobě kategorie vlastnictví? Nenachází se základ k řešení
narůstajících (a dnes již globálních) rozporů právě v překonání soukromého
vlastnictví a tržní soukromokapitalistické ziskové orientace, logiky i
manipulativní odcizené racionality?
Alternativní ekonom (ale
nejen ekonom) by se mohl pozastavit již nad, pro mnohé až přespřílišným,
striktně ekonomickým uvažováním, kdy mnohorozměrné lidské bytosti (od
přirozenosti však vždy společenské) jsou redukovány na jakási abstraktní
monstra, jejichž život je omezen na individuální rozhodování o investičních
příležitostech (a to jakkoli široce jsou tyto vymezovány). Také teze o tom,
že: „Pokud
bychom si na chvíli představili, že existuje nějaký způsob, jak přesně
rozpoznat investiční příležitosti, kterými každý z nás disponuje, a pokud by
existovaly mechanismy, jak z výnosů využití těchto investičních příležitostí
odměnit toho, kdo na jejich realizaci poskytl investiční prostředky, měl by
každý z nás možnost plně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti“ (s. 3
„průvodce“) je jistě pro mnohé krajně
podezřelá a velmi, velmi zjednodušující, silně zavádějící a pouze velmi obtížně
akceptovatelná. Obdobně závěr na s. 9 (tamtéž) zdůrazňující obrovský význam
tzv. ekonomie produktivní spotřeby, s důrazem na zdokonalení tržních
mechanismů kapitálového trhu v kontextu vytváření tzv. vzdělanostní
společnosti (ostatně jako vždy a tradičně blížeji nespecifikované) je značně
zjednodušující (diplomaticky řečeno). A teze, že nějaký trh povede
k plnému rozvoji schopností člověka nezávisle např. na jeho majetkové
situaci je pro mnohé přímo úsměvná a zcela zcestná.
V pozadí je totiž možné
spatřovat především striktně ekonomické standardní pojetí člověka – příliš
racionalistickou, příliš utilitární a příliš individualistickou koncepci
racionality ekonomického modelu člověka (tzv. homo oeconomicus), a to ještě
v jeho dosti krajních interpretacích. Vše je zde odvíjeno od principů
maximalizace či optimalizace, kdy v pozadí leží jediná motivace všech
subjektů v podobě maximalizace individuálního užitku ze spotřeby, a to
opět bez ohledu na to, jak široce jsou uvedené kategorie interpretovány či jak
jsou označovány. Uvedená logika je aplikována – a to v duchu „ekonomické
imperialisty“ - i do sfér (pro někoho) mimotržního rozhodování, kdy takto
pojímané ekonomické principy jsou považovány za vždy platné (a to např. bez
ohledu na konkrétní institucionální, historický či vlastnický rámec, který je
však v těchto modelech také obsažen, ale pouze skrytě - implicitně -,
v záměrně nevyslovovaných předpokladech). Nástroje standardní ekonomické
analýzy (mezní veličiny, metodologie celkové ekonomické rovnováhy, formalizace
apod.) takto pronikají do všech sfér – tržního i mimotržního rozhodování - a
jsou označovány za univerzálně platné.
V samotných fundamentech se potom nachází
liberální víra v „dokonale svobodné“ (a to zejména ve spotřebě)
individuum, v soběstačného (a izolovaného) jednotlivce a všespasitelné
působení trhů. Teoretický rámec řešení projektu pak může sloužit jako ukázka
liberální metodologie (a ideologie), resp. metodologického individualismu,
ať již si to autoři uvědomují a připouštějí nebo tak činí nevědomky. Ne všichni
jsme však liberály a samozřejmě tedy existují i jiná filosofická,
světonázorová, politicko-ideologická aj. zakotvení, a tedy naprosto odlišná
„vidění“ člověka, společnosti, světa i ekonomiky. Ne každý fatalisticky věří ve
spasitelnost „neviditelné ruky trhu“ a nikoli ojediněle se tedy vyskytují
názory, resp. pevná přesvědčení, že tržní logika, principy a mechanismy do
sfér jako je školství, zdravotnictví či sociální péče vůbec nepatří, a že
všechny snahy o „ztržnění“ těchto oblastí jsou kontraproduktivní, společensky
škodlivé a krajně nebezpečné a jsou vždy realizovány v zájmu pouze úzké
skupiny stávajících elit.
Liberální ideologie se ráda
zaklíná svou otevřeností a pluralitou, ale ostatní názory nezřídka
nerespektuje, přehlíží či automaticky zatracuje – kdy např. ekonomický liberál
neustále proklamuje, že samozřejmě respektuje jakýkoli jiný „ekonomický“ názor,
ale obvykle toho, kdo s liberálními (a tedy „univerzálními“) „pravdami“
automaticky a bezvýhradně nesouhlasí za ekonoma vůbec nepovažuje a jeho např.
kolektivistickými „zcestnostmi“ se tudíž vůbec nezabývá. Nikoli ojediněle se
lze setkat s názory odkazujícími liberalismus do 19. století,
poukazujícími na zhoubné dopady liberálních idejí ve 20. století a varujícími
před jejich dopady v 21. století hrozícími již samotným kolapsem celé
lidské civilizace. Ostatně, kam nyní svět dovedla právě liberální ideologie
„přirozených“ lidských práv, pokračující diskriminace slušných lidí a většin,
resp. všestranné protěžování menšin (a to často společensky nepřizpůsobivých,
nepřirozených a škodlivých) či popírání přirozených rozdílů mezi pohlavími,
pokrytecká politická „hyper“korektnost nebo např. nepřirozené přehnané snahy o
multikulturalismus, multietnicitu atd.?
I přes zde obsažené kritické
výhrady (či alespoň náměty k zamyšlení a především k diskuzím) směřující
především k obecným teoreticko-metodologickým východiskům řešeného grantu
(které však samozřejmě odrážejí pouze subjektivní postoje autora) lze i
závěrem zopakovat kladné hodnocení posuzovaného projektu obsažené již
v úvodu posudku. I ten, kdo s použitým instrumentáriem či závěry
nesouhlasí však musí ocenit široký záběr aktivit řešitelského týmu, resp.
bohatost a pestrost předložených výsledků a výstupů. Nejen z těchto důvodů doporučuji
výzkumný projekt GA ČR 402/03/0128
„Efektivnost investování do lidského kapitálu“ přijmout bez závažnějších výhrad.
Lidský kapitál ovlivňuje rozhodujícím způsobem
společenský, tj. i ekonomický vývoj každé společnosti. Lidský kapitál lze
chápat jako tu část lidských zdrojů, která vykazuje tvůrčí potenciál a
schopnost inovací. V rámci těchto kvalit umožňuje jak individuální
zhodnocení (realizované např. prostřednictvím ekonomických příjmů,
společenského postavení apod.), tak zhodnocení společenské (promítnuté do
ekonomického rozvoje, růstu produktivity, HDP apod.) Investice do vzdělanostní
složky lidského kapitálu mají (např. vedle investic do jeho složky zdravotní)
klíčový význam – soukromý stejně tak jako veřejný.
Vědění, znalosti, dovednost pracovat
s informacemi a schopnost a vůle řešit problémy hrají v každé
společnosti řadu rolí. Rozvoj vzdělání, výzkumu a vývoje je tak spojován
zejména s růstem ekonomiky a konkurenceschopnosti, s rozvojem
demokracie a kvalitního řízení společnosti, s rozvojem člověka jako
individuality, s podporou zdraného životního stylu, s předáváním
kulturních tradic, včetně etických kodexů a vzorů, s udržením vysoké míry
zaměstnatelnosti každého jednotlivce a s nízkou mírou nezaměstnanosti,
s podporou sociální koheze ve společnosti. Např. v současné ČR naráží
formování společnosti vědění zejména na
nevyváženost ve struktuře celého vzdělávacího systému (poptávka po vzdělání na
terciární úrovni a v dalším vzdělávání převyšuje nabídku jeho kapacit
zatímco u primárního a sekundárního vzdělání je tomu naopak), ale také na
nedostatečnost zdrojů financování terciárního vzdělání (nižší sociální třídy,
ale také rozhodovatelé na centrální a regionální úrovni nepovažují vzdělání za
klíčový předpoklad rozvoje společnosti – nebo se tak nechovají).
Dilema, které je při rozhodování o investicích do
lidského kapitálu obvykle řešeno,
spočívá v určení poměru, jakým se mají na investicích (v našem případě do
vzdělanostní složky lidského kapitálu) podílet hlavní subjekty
v ekonomice: stát, firmy, domácnosti. Svou roli přitom hraje užitek
plynoucí z „vlastnictví“ statku vzdělání svému nositeli (domácnosti) a
zprostředkovaně firmě či státu (regionu), ve kterých nositel statku
vzdělání působí.
Projekt řešený kolektivem doc. Valenčíka byl vyváženě
zaměřen na teoretické a praktické aspekty klíčových oblastí:
1.
Investiční příležitosti a jejich role
V této části jsou investiční příležitosti
definovány v podstatě jako fyziologické (primární), sociální (sekundární)
a ekonomické (terciární). Zde je třeba připomenout, že prvotní využití tzv.
fyziologických investičních příležitostí je v podstatné míře determinováno
rodinou, tj. zejména její hodnotovou orientací. Pokud jsou oba rodiče
vysokoškolsky vzděláni a jde o úplnou rodinu, dá se předpokládat, že primární
investiční příležitosti dítěte nebudou promarněny. Naopak, pokud jde o neúplnou
rodinu např. alkoholičky nebo drogově závislé osoby, je více než pravděpodobné,
že primární investiční příležitosti nedojdou svého efektivního naplnění. Nemusí
však jít ani o tak extrémní případ, aby využití primárních investičních
příležitostí jedince nebylo ohroženo, což nezůstává bez projevu
v následující fázích (sekundární a terciární), např. nedostatečné finanční
zázemí. Varujícím faktem zde může být i to, že v ČR se dnes rodí zhruba
jedna třetina dětí jako děti nemanželské. Jejich ohrožení a to nejen
z hlediska investičních příležitostí je mnohanásobně vyšší než u dětí
z úplných rodin.
S ohledem na intenzitu dopadu považuji osobně za
nejvýznamnější právě „nakládání“ s primárními investičními příležitostmi
v rámci daného sociálního prostředí rodiny, které determinuje zásadně
další vývoj investičních příležitostí jedince. Vzdělání zde hraje zcela jistě
nepominutelnou roli, a to jak u rodičů, tak u dětí. Terciární ekonomické
investiční příležitosti představují z tohoto pohledu již „jen“ zhodnocení
předcházejících dvou fází.
Rovněž bych ráda upozornila, že mít možnost dosáhnout
určité úrovně vzdělání nemusí vůbec korespondovat s intenzitou chtění
jedince toto vzdělání získat. Uvedená nerovnost bez ohledu na primární a
sekundární investiční příležitosti působí proti ekonomickému zhodnocení na
terciární úrovni. Ta je totiž založena na principu chtění a vůle, princip
příkazů a zákazů zde selhává. V tomto duchu lze jednoznačně souhlasit
s mírou nejistoty, kterou badatelský kolektiv zmiňuje.
Problematika terciárních investičních příležitostí
zaujímá v předloženém projektu čelní místo v zájmu řešitelů a je dále
rozváděna z různých pohledů.
2.
Role kapitálového trhu při využívání investičních příležitostí
Rozvinutost kapitálového trhu je zde uváděna jako
klíčová pro rovný přístup ke vzdělání. Využívání sekundárních a následně
terciárních investičních příležitostí by ideálně nemělo být jakkoli zasaženo
rozpočtovým omezením domácností či samotných jedinců. Přístup ke vzdělání by
měl být zajištěn nezávisle na majetkových a příjmových poměrech dané
domácnosti.
Zde považuji za originální teoretický přístup
badatelského kolektivu založený na poptávce a nabídce investičních prostředků a
současně na poptávce a nabídce investičních příležitostí. V teoretické
rovině lze souhlasit s paretovských zlepšením, které uvedený přístup
rozkrývá na příkladu investic do vzdělání (obecně lze totiž investice do
vzdělání vždy považovat za výnosné). Praktická aplikovatelnost však naráží na
značnou míru nejistoty a rizika při odhadování budoucích výnosů z investičních
příležitostí financovaných z vlastních či cizích zdrojů. Jaký jiný
mechanismus než spekulace by rozhodoval o tom, které investiční příležitosti
jsou perspektivně výnosnější? Jaké mechanismy by vyrovnávaly závazky a
pohledávky mezi dlužníkem a věřitelem v případě, že by se předpoklad
výnosu z konkrétní investiční příležitosti nepotvrdil? Kdo by tedy nesl
důsledky neúspěšné investice: věřitel, tj. investor či dlužník, který si půjčil
na zhodnocení svých investičních příležitostí nebo třetí subjekt, např. stát? Uvedená míra rizika je dle mého soudu
ovlivněna i úrovní celospolečenské důvěryhodnosti ve smyslu garance výnosů,
např. ve smyslu právních záruk, vymahatelnosti práva a úrovně justice.
3.
Ekonomie produktivní spotřeby
Vzdělání – jako statek, který nemá charakter zboží –
může být základě politického rozhodnutí na jednotlivých úrovních vzdělávání
(primární, sekundární, terciární) vymezeno současně jako statek soukromý, smíšený
či veřejný (Samuelson, 1968).
Klíčovým kritériem je zde způsob rozhodování o jeho produkci či spotřebě a
způsob jeho financování. (Souběžně lze vymezit tytéž statky z hlediska
institucionálního, a to jako statek tržní,
polotržní nebo čistý netržní statek -
Bénard, 1989). Statek vzdělání poskytuje svému nositeli jednak individuální
užitek, který lze ekonomicky zjednodušit na budoucí příjem jednotlivce, a
širšímu společenství - kde nositel statku vzdělání působí - společenský užitek
představovaný makroekonomickými efekty v důsledku přínosů z růstu
konkurenceschopnosti ekonomiky a nebo na druhé straně z úspor nákladů. Teoretické optimum „produkce“ statku vzdělání
se tak v individuálním a celospolečenském pojetí nerovná. Rozdíl je dán
zejména výší odhadovaných externalit.
Investice do statku vzdělání vykazuje zejména pro
terciární (ale již též sekundární) úroveň produktivní charakter. Pojem
produktivní spotřeba nepovažuji v případě statku vzdělání za zcela
odpovídající zvláštnostem charakteru tohoto statku. „Spotřeba“ se totiž
v jeho případě neprojevuje destrukcí, poškozováním, ztrátou funkčnosti
apod., ale naopak vykazuje tendenci k rozvoji, koncepčnímu posilování,
dosahování vyšší úrovně apod. Pouze v případě informační absence (nebo
fyzického či mentálního poškození nositele) může dojít k negativní změně
tohoto statku či k jeho zaostávání.
Zmiňovaná možnost komplementárního - a nikoli
substitučního - vztahu mezi rovností (např. výdajů – peněžních i časových – na
vzdělání každého jedince) a efektivností (např. přínosů z jedné
investované koruny) je postavena na předpokladu výběru investiční příležitosti
s vyšší výnosností k investování
z vlastních nebo cizích zdrojů. Chybné rozhodnutí v tomto smyslu
komplementární vztah neguje.
4.
Přenesená cena a reforma financování vysokoškolského vzdělání
Systém financování vysokoškolského vzdělání se potýká
s nedostatkem finančních zdrojů při rostoucí poptávce po tomto vzdělání a
nevyvážených relacích uvnitř resortu školství z hlediska veřejných výdajů
na studenta/žáka či příp. na pedagoga. Otázkou zůstává, jaké bude politické
řešení této situace. V projektu navrhovaný princip přenesené ceny je
prezentován na základě dodatečné úhrady investice do vzdělání z budoucího
výnosu, který tato investice svému nositeli (absolventu) přinese. Vysoká škola je zde prezentována jako prvotní
věřitel, který „prodává“ své vzdělávací služby. Projekt uvádí, že se
uvedený „prodej“ nemá stát jediným
finančním zdrojem VŠ, ale že dodatečné inkaso pohledávek vůči absolventům bude
pouze finančním přilepšením škole. Tento přístup se jeví jako průchodný
(v žádném případě se pak ale z ekonomického hlediska nejedná o
klasické pojetí prodeje a tedy ani o klasickou cenu se všemi jejími
funkcemi). Prodej vzdělávacích služeb de
facto i de iure, tj. klasický tržní prodej by se za předpokladu finanční
dostatečnosti VŠ promítl do nárůstu finančního zatížení pro studenty, byť se
zpětným rozložením v čase po absolutoriu.
Pozitiva navrhovaného systému jsou zcela evidentně
v posílení motivace poskytovatelů vzdělání na kvalitě vzdělávacích služeb
a rozšíření přístupu k VŠ vzdělání, kde určující se stává poptávka po
daném typu vzdělání a nikoli jeho existující nabídka. Sama změna nabídkového
systému VŠ vzdělání a financování na systém poptávkový by byla kardiální
reformou ve stimulaci k výkonu, výstupu a výsledku vzdělávacího procesu a
jistě by se pozitivně promítla do kvality poskytovaných služeb. Na druhé straně
je třeba bilancovat i sporné otázky nabízeného řešení (na trhu platí, kdo
financuje, ten rozhoduje; nejvýnosnější profese v praxi nemusejí
korespondovat s nejdražšími studii; studijní úspěšnost nemusí korelovat
s mentálními a volními kvalitami studenta apod.)
5.
Investování do pozice a investování do schopností
Je otázkou, zda investiční financování VŠ vzdělání
může být nástrojem proti tzv. pozičnímu investování. Dají se uvést ryze opačné
argumenty, vždy bude záležet na možnostech, které dává ten který systém
financování k selhání lidského faktoru. Ideál investování do lidských
schopností nemusí být naplněn ani při navrhovaném postupu (umožní dostatečný
kapitál nákup jakéhokoli vzdělání bez ohledu na intelektuální a volní
dispozice?).
Samuelson charakterizuje dnešní dobu tím, že již
neplatí, že ekonomicky vítězí ti nejlepší (též ve smyslu kvality lidského
kapitálu), ale ti nejbohatší. Na scéně se objevuje radikálně pravicová ekonomie strany nabídky,
která nutí podporovat bohaté, aby byli vynalézavější a efektivnější. Je pravda,
že růst celkové produktivity skutečně vytváří vyšší celkové reálné příjmy. Také
je pravda, že běžní lidé ve
společnostech s vysokou produktivitou opravdu většinou žijí lépe než
jinde. Ovšem plutokratická demokracie již brzdí blahobyt drtivé většiny lidí,
snižuje efektivitu a vnímavost k lidským potřebám a tím místo podpory
lidského kapitálu nahrává jeho destrukci či alespoň významně brzdí jeho rozvoj.
Jestliže před dvaceti lety vydělávali top manažeři 40krát více než jejich
zaměstnanci a dnes vydělávají 400krát více, neznamená to, že se stali 10krát
produktivnějšími a efektivnějšími. Nejsou zpravidla ani 1,01krát efektivnější.
Mají ale dost prostředků na to, aby prostřednictvím volebních příspěvků mohli
ovlivňovat skutečný politický vliv sta tisíc řadových občanů či lobovat za
přijímání zákonů, které kladou jejich zájmy nad celkový společenský zájem. – A
tím je m. j. i všestranný rozvoj lidských zdrojů bez ohledu na to, že jejich
fyzičtí nositelé jsou sociálně silní či slabí, muži nebo ženy, mladí nebo
staří, toho nebo onoho vyznání.
6.
Reforma financování vysokého školství
Vše, co povede k zprůhlednění výsledků
vzdělávání, možnosti výkonového srovnání škol, informovanosti studentů či
uchazečů o vzdělání, bude pozitivním krokem na cestě ke kvalitě poskytovaných
vzdělávacích služeb. Řada současných pedagogů působících ve vysokém školství
vykazuje tuto činnost jako druhou či dokonce třetí a čtvrtou v pořadí
placených aktivit. Příjem z této činnosti funguje jako sice finančně
neatraktivní zato jistá položka. Kvalita takovéto činnosti je pak přímo úměrná
času věnovanému na její výkon. Tato náhradní řešení nepřispívají k růstu
celospolečenské efektivnosti.
Dynamický profesní vzestup a příjmový růst absolventů
- dle mého soudu - může být ovlivněn více ne-vzdělávacími faktory než faktory
vzdělávacími (rodinné zázemí, region působnosti, odvětví působení, korupce,
různé druhy diskriminace, …) proto jsem v této otázce zdrženlivá.
Naopak možnost systémového propojení financování VŠ
vzdělání, péče o zdraví a penzijního systému se mi jeví jako koncepčně správné
a perspektivní. Otázkou zůstává, na jakých principech by celý systém pracoval,
zda by působil pozitivně a motivačně.
7.
Konstituování vzdělanostní společnosti
K uvedenému mám pouze technickou poznámku:
zvyšování efektivnosti výuky, učení a vzdělávání jako předpokladu vzdělanostní
společnosti znamená především, že na univerzitách (či obecně školách) budou
působit špičkoví odborníci, zkušení metodici, důslední systematici, inovativní
badatelé, morálně bezúhonné osobnosti apod., což je za současné úrovně platů
dost vzdálená představa. – Tj. nebude-li možné vybírat z řady kvalitních
zájemců o povolání pedagogů, nebude možné realizovat ani skromné – natož pak
smělé – plány v oblasti konstituování vzdělanostní společnosti.
8.
Vývojové trendy univerzitního školství
Role sociálního kapitálu není dnes ještě plně
doceněna. Souvisí to s neakurátnostmi v systému vzdělávání vč.
systému jeho financování, ale souvisí to i s politickou nevyrovnaností ve
vztahu k sociálnímu, které je v ČR stále spíše vnímáno jako
socialistické. Rozvoj absolventských sítí nabízí jednu z možných
perspektivních cest kvalitativního růstu VŠ.
Podpora ekonomické zainteresovanosti univerzit na
dlouhodobém uplatnění jejich absolventů je pozitivním prvkem z více
hledisek:
- spolupráce VŠ s regionálními firmami, tj.
propojení teorie a praxe
- užší propojení badatelských a pedagogických aktivit
pro aktivní vtažení do studované problematiky
- posílení regionální informovanosti a zprůhlednění
rozhodovacích procesů
- konkurence, spolupráce a inovace v rámci
konstituování vzdělanostní společnosti konkrétního regionu
Závěr: Založení i průběh výzkumu považuji za konstruktivní a
smysluplný proces s dostatečným a průkazným množstvím výstupů, který si
zaslouží v naznačených směrech pokračovat.
[1] Křížová, Eva, PhD: Zdravotnické systémy
v mezinárodním srovnání, 1998, 133s, ISBN80-238-0937-7
[2] Malý, Ivan, JUDr.,Doc., CSc., Problém optimální
alokace zdrojů ve zdravotnictví, Vydavatel Masarykova universita v Brně,
1998, s.114, ISBN 80—210-2006-7
[3] Malý,Ivan: Vybrané otázky z ekonomie zdravotní
péče, Studijní text pro studenty distančního studia předmětu Managenet ve
zdravotnictví, Masarykova universita v Brně, 1996
[4] Arrow,k: Uncertainty andthe Welfare Economics of
Medical Care, američan Economic review, 5/1963,s.943-969
[5] Hamerníková,Božena,Kubátová,Květa: Veřejné finance,
vydalo nakladatelství Eurolex Bohemia, s.r.o.,Praha 2000, ISBN 80-90-2752-1-4,
402 s.
[6] Valenčík, Radim,Bedredinov,Rafik: Mikroekonomie,Výběr
toho nejdůležitějšího, VSFS,Praha 2005,IBSN 80-86754-41-3, 116s. a konzultace
k diplomové práci
[7] Malý,Ivan: Problém optimální alokace zdrojů ve
zdravotnictví, Vydala Masarykova universita v Brně, 1998, ISBN
80-210-2006-7, s. 114
[8] Malý,Ivan: Problém optimální alokace zdrojů ve
zdravotnictví.
[9] Háva, Petr, Strnad,Ladislav, Žáček,Adolf: Vyjadřování ekonomické
efektivity zdravotnických služeb a možnosti uplatnění ekonomických nástrojů při
jejím zvyšování, studijní text, 1995
[10] QALY – indikátor zdravotní péče ve vztahu ke 3
proměnným: prodloužení života v důsledku léčby, kvalitě života a
ekonomické nákladnosti léčebného postupu.
[11] Ke dvěma z nich, a to k „Ekonomii produktivní
spotřeby“ (2003) a k „Mikroekonomii – jak ji chápat a k čemu je“
(2004), jsem pro vydavatele zpracoval v příslušných letech samostatná
stanoviska (posudky).
[12] Opět doporučuji to, co jsem uvedl již ve svém
vyjádření k „Ekonomii produktivní spotřeby“ (2003): není nemístně
neskromné explicitně zdůraznit vlastní přínos autora, poukázat na vlastní
doplnění dosavadního stavu poznání (zdaleka ne každý čtenář se
v problematice orientuje tak, aby sám tento dosavadní stav znal).
[13] „Skutečnou“ cenou je v tomto případě běžně
placené školné v průběhu studia.
[14] Jinak by šlo o reformu nekonzistentní, zavádějící
racionální prvky do neracionálního systému.