Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie,
psychologie, historiografie
MARATHON
5/2006
číslo 69
_________________________________________
Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě, ve společnosti, v současném
dění
Obsah:
Obecná teorie
redistribučních systémů (Radim Valenčík, Rafik Bedretdinov, Petr Wawrosz)
Recenze
k obecné teorii redisribučních systémů (Jiří Benesch)
Může závist zničit základy
společnosti? (Pwetr Wawrosz)
Ekonomická
determinace etických kategorií (Rafik Bedretdinov)
Je odklon od dosavadního
financování sociálního zabezpečení možný? (J.P. Kroupa)
Bez
nové role vzdělávacího sektoru to prostě nepůjde (Radim Valenčík)
Konečně opět profesionální
učební text makroekonomie pro ekonomy (Pavel Sirůček)
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází od
listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Vladimír
Prorok
e-mail: prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail: sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail: valencik@cbox.cz
Redakce a
administrace:
Radim
Valenčík, Ostrovní 16
110 00 Praha
1
tel.:
224933149
e-mail: valencik@cbox.cz
MARATHON
is a bi-monthly Internet magazine founded in
About 120 authors contribute to the magazine on a
regular basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often treated in the magazine include
human capital, investments in education and other forms of human capital,
nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an
attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx,
J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role
played by innovations and the search for new space for economic growth), etc.
Several specific projects of human capital investments have been developed on
the basis of concepts analyzed in
The magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se
vám dostává časopis Marathon 5/2006. Jako obvykle, nejdřív některá základní
sdělení:
- Zatím je
časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím
disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET
(http://valencik.cz/marathon).
- Časopis
vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou
po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2006) bude vydáno a objeví se na Internetu
15. listopadu 2006.
- Rozsah
časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám
standardního formátu.
- Kontaktní
spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího
telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
- Příspěvky,
případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na
e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
- V srpnu
1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je
distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž
k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR
Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
- Od počátku
roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze
zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
Připomínáme,
že 19. – 20.9.2006 proběhne 9. ročník vědecké konference Lidský kapitál a
investice do vzdělání, které jsme informovali v již minulém čísle. Více
naleznete na www.vsfs.cz.
Vzhledem k tomu, že se blíží 10. výročí
založení našeho časopisu, připravujeme při této příležitosti na listopad
tohoto roku odborné setkání příznivců a zájemců.
Přesný
termín a místo uveřejníme na našich stránkách na začátku října. Podrobnější
informace lze rovněž získat přímým dotazem, nejlépe prostřednictvím e-mailu. Na
odborném setkání rádi uvítáme všechny, co vystoupí s náměty týkajícími se
hodnocení dosavadní činnosti související s vydáváním časopisu a
s podněty směřujícími do budoucna. Z příspěvků a námětů sestavíme letošní
zvláštní číslo. Jde o to vytěžit z desetileté zkušenosti vydávání časopisu
co nejvíce.
Pokud se
týká tohoto čísla, pak pozornost si zaslouží již první materiál – Obecná teorie
redistribučních systémů. Je původní a perspektivní aplikací teorie her v oblasti
ekonomie. Možná některé z těch, co se s jeho obsahem seznámí, zaujme,
protože se jedná o téma, které nabízí řadu badatelských příležitostí.
Uveřejňujeme jeho první část, pokračování bude v dalším čísle. (Recenze J.
Benesche se vztahuje i k pokračování,
proto se v ní hovoří o kapitolách, které nejsou v tomto čísle.) V současné
době se v daném směru intenzívně pracuje (jedná se opravdu o velmi
"výživné" téma), takže předpokládáme, že budou získány další zajímavé
výsledky, které rovněž uveřejníme v dalších číslech.
Zajímavá je
též netradičně psaná recenze na učebnici makroekonomie, která přináší otevřenou
výpověď o trendech výuky obecně teoretických disciplín na našich vysokých školách.
O tradičně vysoké kvalitě textů P. Wawrosze se není třeba zmiňovat. Pozornost
si nepochybně zaslouží i příspěvek J. P. Kroupy.
Chceš-li pobavit Boha, seznam ho se svými plány do budoucna.
(Woody Allen)
Doc. Radim Valenčík, CSc., Phdr. Rafik Bedretdinov, Ing.
Mgr. Petr Wawrosz
Abstrakt: K analýze systémů,
v nichž dochází k určité redistribuci prostředků oproti příspěvku každého
z účastníků ke společnému výkonu, lze efektivně uplatnit aparát teorie
her. Předpokladem převedení popisu redistribučních systémů do her v normálním
tvaru je použití principu duality herních situací a strategií. V této oblasti
se nabízejí četné původní interpretace. Příspěvek se zabývá modelování systémů
s vůdcem, modelováním reforem systémů, meziorganizační migrací a dalšími otázkami,
jejichž řešení má konkrétní praktické aplikace. V návaznosti na to je
zdokonalován používaný matematický aparát.
Klíčová slova: Teorie her, redistribuční systémy, elementární redistribuční hra, hra
v normálním tvaru, dualita herních situací a strategií, solidarita,
reformy systémů, meziorganizační migrace.
The common theory of systems of redistribution
Abstract: For the analysis of systems in which there is a redistribution of the
means put by each separate participant with the purpose of realization of an
overall aim it is possible to use the device of the theory of games
effectively. The precondition for the description of systems of redistribution
as games of a normal kind is use of a principle of duality of game situations
and strategy. In this area it is possible to find out a plenty of initial interpretations.
Clause is devoted to modeling of systems with the leading person, to modeling
of reforms of systems, problems of migration between the organizations and
other questions which decision has concrete practical application. According to
it the used mathematical device is improved.
Key words: The theory of games, system of redistribution, elementary game of
redistribution, game of a normal kind, duality of game situations and strategy,
solidarity reform of systems, migration between the organizations.
Základní charakteristika redistribučních systémů
Redistribuční systémy jsou
ty, v nichž dochází k určité redistribuci prostředků oproti
příspěvku každého z účastníků ke společnému výkonu. Jako systémy,
v nichž dochází k redistribuci ve výše uvedeném smyslu, budeme
uvažovat organizace, sociální sítě, propojení organizací a
sociálních sítí. Na nejobecnější úrovni můžeme za redistribuční systém
označit celou společnost (např. na úrovni státu). K analýze situací, které
v redistribučních systémech vznikají, lze použít aparát teorie her,
resp. obecnou teorii redistribučních systémů lze rozvíjet jako součást teorie
her.[2]
Můžeme uvažovat
organizace nejrůznějšího typu - firmy, správní, vědecké, vzdělávací apod.
instituce, sportovní družstva, politické strany, státy apod. Společné pro
všechny tyto organizace je, že mají nějakou cílovou funkci (lze definovat čeho
by daná organizace měla dosáhnout) , od jejíhož plnění se odvíjí možnost
odměňovat členy organizace.
Přepokládáme, že přínos
každého člena a tudíž i výši odměny lze zjistit (každý z účastníků ví,
kolik by on a každý jiný dostal, pokud by v systému neexistovala
redistribuce). V obecnějším případě lze přínos každého z účastníků
identifikovat jen přibližně, lze uvažovat i situace, kdy ani samotný účastník
hry není schopen přesně ocenit svůj výkon.
Ukazuje se, že použití
teorie her ve výše uvedené oblasti má významné interpretace, které zpětně
podněcují rozvoj samotné teorie her, tj. že se jedná o silnou interpretaci
teorie her. Tyto interpretace se týkají mj. objasnění role solidarity v
systémech nejrůznějšího typu, rozlišení formální a reálné solidarity, resp.
solidarity spontánní a vynucené.
Můžeme sledovat
následující tendence:
- Jak se v systémech
uvedeného typu vyvíjí odměňování podle výkonu, jak se vytvářejí podmínky pro
identifikaci výkonu, jeho ocenění a tomu odpovídající distribuční toky.
- Jakými formami do
systému uvedeného typu vstupují prvky redistribuce, jakou hrají roli, jak
ovlivňují vývoj příslušných systémů.
- Jak se střetají v tom
či onom případě tendence k odměňování podle výkonu a tendence k různě
motivované redistribuci.
Již z takto obecně
formulované problematiky je zřejmé, že se jedná o velmi významný aspekt
společenského vývoje. Postupně začneme zjišťovat, že jen stěží najdeme
relevantní společenský problém, který by s touto problematikou nesouvisel a k
jehož teoretickému uchopení a pochopení by obecná teorie redistribučních
systémů (již na tom stupni rozvoje, který je zde prezentován) nepřispívala.
Jak budeme postupovat (metodika)
Dříve než začneme výklad
dané problematiky, řekneme si něco o způsobu, kterým budeme postupovat. V našem
případě se jedná na jedné straně o vypracování a další rozvíjení matematického
aparátu, na straně druhé pak o jeho použití k řešení konkrétních problémů.
Víme, že realita je vždy
mnohem bohatší než jakýkoli její model. Při konfrontaci matematického aparátu
na každém stupni jeho vývoje (zaměřeného na řešení určitého typu úloh) s
potřebou dosáhnout prakticky relevantních výsledků vznikají podněty pro další
rozvoj matematických prostředků, které používáme a pro zobecňování teorie,
která se o tyto prostředky opírá. Vývoj teorie má přitom zpravidla podobu:
- Stále plnějšího odhalování
a strukturování předpokladů, za kterých platí základní tvrzení, za kterých
lze používat příslušný matematický aparát k řešení konkrétních úloh; včetně
nacházení tzv. skrytých předpokladů (jejichž existenci a význam jsme si
zpočátku neuvědomovali).
- Vypracování účinných
prostředků, které umožňují matematické vyjádření reality a řešení konkrétních
úloh obecně definovanými postupy.
V ideálním případě má
podobu odhalení skrytých předpokladů a vytvoření obecnějšího teoretického konceptu
podobu matematicky definovatelného zobecnění. Původní teoretický koncept lze
pak prezentovat jako zvláštní případ rozvinutější a obecnější teorie. Dosáhnout
takovéto "elegance" při rozvíjení teorie není vždy snadné a ani
reálné. Přesto je vhodné se na takovouto prezentaci teorie orientovat a v našem
přístupu se o to budeme snažit.
Při rozvoji teorie,
která podstatným způsobem využívá matematický aparát (a to nejen k výpočtům,
ale i k identifikování předpokladů, podle nichž lze provést určitou klasifikaci
toho, s čím se setkáváme), lze postupovat dvojím způsobem:
- Vytvoříme velmi obecný
koncept definovaný pomocí matematických prostředků (s přesně zadanými axiomy) a
formou postupné konkretizace (přidáním dalších axiomů, dosazením určitých
konkrétních hodnot proměnným, které se v modelu vyskytují, či jiným matematicky
definovaným omezením) se snažíme najít a vypracovat takový model, který by měl
relevantní aplikace.[3]
- Vyjdeme z řešení
jednoduchých úloh, které mají určitou praktickou relevanci, snažíme se rozšířit
okruh úloh, které jsou v rámci vznikající teoretického konceptu řešitelné,
identifikujeme předpoklady, za nichž lze jednotlivé typy úloh řešit, na základě
toho pak vzniká rozvinutější teoretický koncept, ve kterém je přístup k řešení
dílčích úloh zastřešen obecně formulovanou teorií.
Oba dva způsoby je nejen
možné, ale i nutné využít, pokud chceme vytvořit původní teoretické řešení:
- Pokud bychom šli pouze
cestou konkretizace velmi obecně formulovaného modelu a neměli představu o tom,
co jím chceme řešit, nikdy bychom nedošli k prakticky významné aplikaci.
(Dostatečně poučnou je z tohoto hlediska historie vývoje teorie grup, návazně
pak univerzální algebry a jejích aplikací.)
- Pokud bychom nehledali
obecné zastřešení a kladli důraz jen na řešení konkrétních úloh, velmi rychle
se vyčerpá okruh toho, kde teoretický koncept přináší netriviální řešení. Zjistíme,
že postihujeme jen velmi specifické případy, které v realitě nastávají spíše
výjimečně a vyskytují se zřídka. Jakmile se pokusíme řešit něco, co se v
realitě vyskytuje častěji, náš přístup selže, protože narazíme na předpoklady,
s nimiž model vypracovaný pro jednoduchý případ nepočítal a neumí je vyjádřit
tak, aby bylo řešení problému dosaženo obecně přijatým postupem. (To je
problém, se kterým se potýká řada pokusů o aplikaci teorie her.)
V následujícím výkladu
budeme postupovat v souladu s druhým z uvedených způsobů. Začneme velmi jednoduchým
příkladem, jednoduchým modelem a zadáním konkrétních hodnot parametrů, které
budeme sledovat. Konfrontaci postupně rozvíjeného teoretického konceptu s
řešením vhodně vybraných - zřídka se vyskytujících, ovšem prakticky významných
- problémů využijeme k identifikování a účelnému strukturování předpokladů tak,
abychom našli cestu k řešení typických úloh vyskytujících se v praxi. (Touto
cestou se ubírala např. aplikace prostředků matematické analýzy prostřednictvím
klasické fyziky při řešení typických technických úloh.)
Uvidíme, že každý krůček
ve zobecnění modelu - což je totéž jako rozšíření okruhu problémů, k jejichž
řešení může být využit - umožňuje identifikovat další a další předpoklady, za
nichž lze modelem příslušnou situaci popsat. Důraz na co nejúplnější
identifikování předpokladů je velmi důležitý.
Cest zahrnutí
předpokladů do modelu formou jeho zobecnění je celá řada. Ne všechny však
umožňují vhodnou konfrontaci i vhodné souznění mezi postupně rozvíjeným
teoretickým konceptem a řešením konkrétních úloh v praxi. Obecný návod, kterou
cestou jít, neexistuje. Nezbývá než zkoušet, vyhodnocovat, přehodnocovat,
začínat znovu apod. Budeme tento postup nazývat "rozklíčováním"
reality (dále již bez uvozovek). Výchozí situace, kterou popíšeme matematickými
prostředky a nalezneme obecné postupy řešení konkrétních úloh, se pro nás stane
klíčem k řešení složitějších situací, ty pak klíčem k řešení ještě
složitějších.
Nejobtížnější je fáze
zrodu teoretického konceptu, tj. stupeň jeho rozpracování do doby, než se
začnou objevovat první nikoli triviální výsledky. Teprve poté se stává
zřetelnějším směřování dalšího vývoje systému.
Na závěr tohoto bodu jen
zmíníme, že to, co vypadá jako logické rozvíjení modelu, se takto jeví jen při
výkladu dané problematiky. Samotné rozvíjení modelu - jak už to tak při hledání
původních řešení bývá - bylo mnohem chaotičtější, bylo při něm učiněno mnoho
kroků, které vedly do slepé uličky, bylo nutné přehodnocovat obecná východiska
modelu apod.
Základní parametry modelu
Dejme tomu, že máme
nejjednodušší systém (typu organizace), ve kterém mohou vznikat koalice, tj.
systém, který se sestává ze tří hráčů: Hráč A (s výkonností 6), B (s výkonností 4), C (s výkonností 2). Pokud by v uvedeném systému
nedocházelo k redistribuci, resp. každý z hráčů by byl odměňován podle
odvedeného výkonu, byly by výplaty rozděleny následujícím způsobem: (6:4:2).
Již k těmto úvodním
větám je na tomto místě nutné zformulovat několik metodických poznámek (již
proto, že každého nepochybně napadne řada otázek, proč za výchozí situaci
volíme právě tuto a nikoli jinou):
1. Poměr mezi výkonností
hráčů, který jsme zvolili 6:4:2 je
projevem určité libovůle, resp. jednou z mnoha možností, kterou jsme vybrali.
Zvolili jsme jej takovým právě proto, že umožňuje aritmeticky snadným způsobem
kvantifikovat různé situace. Ukazuje se, že se jedná o vhodné zjednodušení,
které - až na výjimky, o nichž bude řeč vzápětí - příliš neomezuje obecnou
platnost postupů a závěrů.
2. Výše řečené
neznamená, že by nebylo možné definovat typově odlišné úlohy zaměřené na řešení
situací v systémech, jako např. 6:1:1
(systém, v němž je superhráč a outsideři), příp. naopak 6:6:1 (systém, ve kterém jsou velmi výkonní hráči a outsider).
Ukazuje se, že vykročení tímto směrem není vhodným rozklíčováním reality.
Důvodem je skutečnost, že v při daném rozložení výkonnosti má superhráč
zpravidla takovou sílu, že může vůči ostatním prosadit své představy.
3. Model lze přiblížit
realitě i tím, že se vyjde nikoli z uměle zadaných ocenění výkonnosti, ale ze
statisticky zjištěných. Ukazuje se, že vnitřní logika rozvíjení teoretického
konceptu je silnější, nutnost přiblížit model realitě tímto způsobem je v této
fází předčasný.
4. Velmi zásadním
zjednodušením je to, že bereme pouze tři hráče. Souvisí to s jedním ze skrytých
předpokladů, kterým se budeme podrobněji zabývat v bodě 5. Implicitně totiž
předpokládáme, že dva hráči jsou schopni vytvořit koalici a prosadit to, na čem
se dohodnou, proti třetímu hráči. Jakmile bychom měli více než tři hráče, bylo
by možné uvažovat mnohem více případů typově odlišných ocenění ve smyslu bodu
2. Opět se ukazuje, že toto zjednodušení je vhodné a postupně lze model
rozšířit tak, že každého z hráčů můžeme považovat za skupinu typově shodných
hráčů (hráče typu A, B, a C), případně je odlišit i podle dalších kritérií.
5. Jak již bylo řečeno v
bodě 4., implicitně se předpokládá (v této fázi rozvíjení modelu), že všichni
hráči mají stejnou rozhodovací sílu. Ani to v obecném případě neplatí - např. v
případě diktátora existuje jen jeden, kdo rozhoduje o výsledku hry. Dokonce je
možné, že pokud má hra více kol, které na sebe navazují, může se rozhodovací
síla hráčů měnit a tyto změny mohou být ovlivněny výsledky hry v předchozím
kole. I toto zobecnění je vhodné uvažovat teprve na určitém stupni rozvoje
teoretického konceptu.
6. Jak již bylo
naznačeno v přecházejícím bodě, může mít hra více kol a řada parametrů hry může
být ovlivněna výsledky předcházející hry.
7. Rovněž to, že jsme se
zaměřili jen na jeden systém, je velkým zjednodušením. Systémů může být větši
množství, mohou se nacházet v hierarchicky uspořádaných vztazích, mohou na sebe
různým způsobem působit.
8. Nesmíme ani
zapomínat, že výkonnost jednotlivých členů se v průběhu času může měnit.
Pokud lze rozložit výkonnost jednotlivých členů do více časových období,
dostáváme se, z hlediska teorie her, do situace her s opakováním, kdy
strategie z hlediska uzavírání koalic apod. jednotlivých hráčů, může být
ovlivněna tím, co se stalo v minulosti, respektive tím, kolikrát, jak
často se hra bude opakovat atd. Faktorem změn výkonnosti se budeme
v dalším textu zabývat.
9. Jako další příklad
zobecnění, kterým uzavíráme jejich první přehled (rozhodně však nikoli
poslední, které připadá v úvahu), zmíníme ještě tu okolnost, že skutečná
výkonnost nemusí být jednoznačně identifikovatelná, a to v několika smyslech
(nemusejí ji znát samotní hráči, nemusí se projevit v mechanismu rozdělení
výplat, nemusí být jednorozměrná, tj. podléhat jedinému kritérii apod.).
Pokud si uvědomíme, jaké
obrovské množství zobecnění výchozí situace různým směrem se nabízí, může na
nás dolehnout teoretická skepse. Jak jsme si však již řekli, není dobré chtít
se vyrovnat se všemi předpoklady, které musíme koneckonců tak či onak vzít v
úvahu, hned najednou. Všechno chce svůj čas, resp. zvolení správného postupu
rozklíčování reality. Proto se v kontextu výše nastíněné představy o možných
zobecněních budeme věnovat rozboru námi zvoleného velmi jednoduchého modelu.
Elementární redistribuční hra
Pokud by se v daném
systému odměňovalo podle výkonu, pak by v námi uvažovaném elementárním případě,
by byly výplaty - jak jsme již uvedli - rozděleny následujícím způsobem: (6:4:2).
V důsledku redistribuce
však může vzniknout i řada dalších herních situací, které jsme schopni
identifikovat, rozlišit, kvantifikovat a pojmenovat. Uveďme si nejdříve
příklady některých z nich. Budeme přitom předpokládat, že nedobrovolná
redistribuce snižuje efektivnost systému. "Jemnějším" předpokladem
pak je, že jakákoli redistribuce snižuje efektivnost systému, přitom
nedobrovolná redistribuce snižuje efektivnost systému více než dobrovolná.
Tento předpoklad je intuitivně přijatelný – je zřejmé, že při nedobrovolné
redistribuci musí existovat prostředky, aparát apod., který redistribuci
prosadí. I při dobrovolné redistribuci jsou s redistribucí spojeny náklady,
které nutně musí efektivnost systému snižovat. Velmi podstatným způsobem přitom
ovlivňuje to, jaké typy herních situací mohou nastat.
Ukažme si to na
příkladu. Dejme tomu, že v příslušném systému převládne snaha o plně
rovnostářskou redistribuci, a to v rozporu s přáním hráče A. Neboli hráči B a C se pokusí vynutit stav, ve kterém
všichni dostanou stejně. Vzhledem k tomu, že nutně dojde ke ztrátě efektivnosti
systému, nemůže nastat herní situace, které by odpovídalo rozdělení (4:4:4), ale pokud by vůbec mohla
nastat herní situace s plně rovnostářskou nedobrovolnou redistribucí,
musely být výplaty rozděleny např.: (3,5:3,5:3,5).
Otázkou však je, zda takový typ redistribuce vůbec může nastat, protože je
nevýhodný pro většinu hráčů, resp. pro hráče A a B. Pokud by redistribuce
nebyla vnucená, mohly by být výplaty (3,9:3,9:3,9).
Z toho vyplývá
důležitý (a netriviální) závěr: Pokud je přerozdělení směřující k
plnému rovnostářství vnuceno většinovou koalicí, je prakticky nemožné.
Nebo (nahlíženo a řečeno z opačného pohledu): Pokud v reálných
organizacích nejrůznějšího typu nacházíme významné prvky směřující
k redistribuci rovnostářského typu, musíme uvažovat ještě něco jiného než
doposud, co tento typ přerozdělení umožňuje. Pochopitelně stojí zato si položit
otázku: Co by to mohlo být?
Odpovědí na tuto otázku
může být následující herní situace, kterou můžeme nazvat rovnostářsky
orientovanou redistribucí s vůdcem. Tak tomu bude v případě, kdy
hráč B a C uzavřou koalici, která umožní prosadit redistribuci, ve které
všichni dostanou stejně s výjimkou vůdce (B), který dostává odměnu vyšší právě z titulu, že je vůdce.
Této situaci odpovídají výplaty (3:5:3).
Vidíme, že tato redistribuce splňuje podmínku poklesu efektivnosti a současně
dva z hráčů (B a C) si polepší oproti stavu distribuce
založené na výkonu[4]. Pokud by nepůsobily jiné
faktory, mohla by v realitě tato situace nastat velmi často. Podíváme-li
se na realitu, zjistíme, že tato situace skutečně v různém typu organizací
nastává. Z analýzy této herní situace vyplývají důležité závěry (které
jsou v určitém smyslu překvapující, pokud si uvědomíme, z jak -
doposud - triviálního modelu je činíme):
- Prosazování principu
vůdcovství v organizaci a jeho dopadu na redistribuci směřující
k rovnostářství bývá často herní strategií průměru (nikoli těch
nejvýkonnějších). Jedná se o něco, co by bylo možné nazvat fenoménem
ambiciózního průměru.
- K prosazení
pozice vůdce jsou využiti nejméně schopní, kterým se slibuje rovnostářské
přerozdělení, ve skutečnosti primárním zájmem a nejsilnější motivací je zvýšení
odměny vůdce.
- Podíváme-li se na
obecnost předpokladů, za nichž tyto závěry formulujeme, zjistíme, že reálné
organizace budou mít silnou tendenci „spadnout“ do tohoto typu organizace;
z hlediska teoretické analýzy je spíše problémem objasnit, proč
k tomu nedochází tak často.
Můžeme uvést ještě další
příklady herních situací, na kterých si ukážeme některé „jemnosti“ spojené
s kvantifikací jednotlivých případů. Dejme tomu, že nastala herní situace,
ve které se B s podporou C prosadil jako vůdce, zatímco A vzniku
této situace bránil. Vůdce jej zato trestá a naopak loajalitu C odměňuje. Tento případ bychom mohli
nazvat herní situací s vůdcem trestajícím odpor a odměňujícím loajalitu.
V prvním přiblížení by této situaci mohlo odpovídat následující rozložení
výplat: (2:5:4). Musíme však uvážit,
že by oproti situaci (3:5:3) došlo
k posílení prvku nedobrovolnosti a tudíž k poklesu efektivnosti. Tuto
korekci lze vyjádřit např. následujícím způsobem: (2:5:3,5). Zde poklesla výkonnost o půl bodu, C proto byl za poslušnost odměněn poněkud méně.
Hru v systému, který se
sestává ze tří hráčů s výkonností rozloženou 6:4:2, kdy uvažujeme jen jedno
kolo hry, neuvažujeme existenci dalších systémů, kdy všichni hráči mají stejnou
rozhodovací sílu (plus řada dalších předpokladů, z nichž některé nejsou
formulovány a některé třeba i neznáme), lze považovat za elementární redistribuční
hru. Intuitivně je nám její smysl zřejmý. Ukazuje se, že právě tento typ
redistribuční hry je velmi vhodným východiskem k rozklíčování prakticky
významných případů.
Převod elementární hry do normálního tvaru
Solidní teorie není
„sbírání známek“. Proto musí použít ještě silnější prostředky teoretické
analýzy než pouhé utřídění a popis jednotlivých případů. Dříve, než se vývoji
takových prostředků budeme věnovat, si uvedeme ještě jeden příklad. Jde o herní
situaci s vůdcem a určitou mírou zásluhovosti oproti rovnostářskému
přerozdělení. Tomu by mohlo (v prvním přiblížení) odpovídat následující
rozdělení: (4:4:3). Zde A dostal více za výkon a B více z titulu vůdce. Vzhledem
k tomu, že je zde vyšší míra zásluhovosti, dojde k určitému zvýšení
výkonu organizace, který pak může být rozdělen mezi jednotlivé členy, např.: (4,2:4,2:3,2).
Lze uvažovat více
případů, jak pokud jde o poměr mezi výplatou A a B, tak o rozdělení
efektu ze zvýšení výkonnosti mezi A,
B a C. I tato jemnější analýza má smysl. Lze identifikovat významné případy,
které mají odlišné projevy. V této fázi výkladu by však jejich prezentace
předbíhala některé důležité aspekty problematiky redistribučních systémů.
Nalézání a popis
jednotlivých typů herních situací a jim odpovídajících typů organizací, včetně
jemnější klasifikace, je samo o sobě zajímavé a užitečné. Vzhledem k tomu,
že se jedná o dosud neprobádaný „terén“, nabízí se zde příležitost
k dosažení původních poznatků. Nyní je však již čas postoupit ve výkladu
teoretických základů zkoumání redistribučních systémů o krok vpřed. Doposud
jsme totiž nepřevedli popis těchto systémů do normálního tvaru a tudíž jsme si
neotevřeli cestu k uplatnění poměrně silného aparátu, kterým teorie her
disponuje.
Pokud chceme aplikovat
aparát teorie her, je vhodné představit problém v uvedeném normálním tvaru. V
případě redistribučních systémů se však ukazuje, že již tento první krok činí
určité potíže.
Nejproduktivnější závěry
dává teorie her, pokud je rozvíjena a aplikována na úrovni "střední
obecnosti"[5]. Dobře rozvinutý matematický
aparát teorie her, který mj. umožňuje, aby popis reality přesáhl úroveň
"sbírky příkladů", je spojen zejména se zkoumáním her v tzv. normálním
tvaru. Hra v normálním tvaru má formální zápis:
{Q; X1, X2,
…, XN; M1(x),
M2(x), …, MN(x)},
kde
Q je množina hráčů,
např.{1, 2,...N},
Xi je množina
strategií, kterou disponuje i-tý hráč,
x
je uspořádaná N-tice strategií zvolených jednotlivými hráči,
Mi(x) je výplatní funkce i-tého hráče,
která mu při daných zvolených strategiích přiřazuje určitou výplatu.
Řadu zajímavých výsledků
jsme schopni získat i v případě, že pracujeme s vyjádřením hry
v nikoli-normálním tvaru. Můžeme např. sestavit typologii herních
situací, hledat jejich interpretace, možné přechody mezi nimi apod. Přesto však
stojí zato se zabývat otázkou, kdy lze převést tyto hry do normálního tvaru a
jak je převést do normálního tvaru.
Situace, které nastávají
v redistribučních systémech, jsme doposud ještě nepopsali v podobě
her v normálním tvaru. A to především proto, že není zcela zřetelná a
jednoznačná korespondence mezi herními situacemi a strategiemi,
které volí jednotliví hráči. A to ani při analýze zaměřené do minula (chceme-li
zjistit, v důsledku uplatnění jakých strategií herní situace vznikla), ani
do budoucna (chceme-li zjistit, k jaké situaci uplatnění zvolených
strategií přivede).
V případě her
v redistribučních systémech známe jen:
- hráče -
v nejjednodušším případě tří, který uvažujeme - {A, B, C}
- výplaty hráčům
odpovídající jednotlivým herním situacím, které vznikly v nedistribučních
systémech a které můžeme popsat výplatní maticí:
a11: a12:
…: a1n herní situace
A = a21: a22: …: a2n
……………......
am1: am2:
…: amn
……………….
hráči
kde aij je
výše výplaty j-tého hráče, pokud nastane i-tá herní situace.
Počet herních situací
nemusí být uzavřen (neznáme v době analýzy všechny situace, které mohou
nastat).
Víme, tj. jsme schopni
identifikovat a popsat, jaká herní situace vznikla. Víme, jaká výplata za této
situace náleží jednotlivým hráčům. Přitom však platí:
- Do minula - nejsme
schopni zcela jasně identifikovat, jaké strategie jednotliví hráči uplatnili,
aby příslušná situace vznikla.
- Do budoucna - nejsme
schopni zcela jasně identifikovat, jaké situace vznikne, uplatní-li jednotliví
hráči určité strategie.
Přesto však můžeme
zvolit poměrně vhodné zjednodušení, které sice zcela nevyčerpává složitost
realitě vlastní, postihuje však to nejpodstatnější. Tímto zjednodušením je, že
za strategii budeme považovat orientaci hráče (včetně jím vyvíjených aktivit
nerůznějšího druhu) na dosažení určité jemu známé a jím identifikované herní
situace. Nazvěme přístup založený na tomto zjednodušení principem
duality herních situací a herních strategií.
Něco podobného známe
např. i v šachách. Z hlediska teorie her mohou být považovány za
jednotlivé strategie tahy, které má v určité herní situaci určitý hráč k
dispozici. Strategií však může být i snaha dosáhnout formou vhodného postupu
sestávajícího se z řady tahů vhodné herní situace (typu obsazení volného
sloupce dvojicí věží, uvolnění pěšce, umístnění koně krytého pěšcem na pole,
kde nemůže být ohrožen soupeřovým pěšcem či lehkou figurou apod.). Jedná se o
„mikrostrategie“ (jednotlivé tahy) a „makrostrategie“ (standardní herní
situace, na které je vhodné se orientovat, či naopak, kterým je potřeba se
vyhnout).
V našem případě
může být „mikrostrategií“ např. schůzka dvou účastníků za zády třetího, využití
pomluvy či jiné formy dezinformace, použití metody přesvědčování druhého atd.
V podstatě nepřeberné množství kroků, které můžeme různě hodnotit
z morálního hlediska, které však lze velmi obtížně analyzovat přímo.
„Makrostrategií“ je pak orientace na dosažení některé standardní herní situace.
Jakmile učiníme tento krok, otevírá se nám cesta k uplatnění aparátu teorie
her.
Připomeňme si nyní, jaké
herní situace jsme doposud uvažovali, a očíslujme je:
(6 :4 :2) původní distribuce podle výkonnosti 0*
(3,5 :3,5 :3,5) rovnostářská nedobrovolná redistribuce 1.1
(3,9 :3,9 :3,9)
dobrovolná redistribuce 1.2*
(3 :5 :3) rovnostářsky orientovaná redistribuce
s vůdcem 2.1*
(2 :5 :3,5) trestání odporu, odměňování loajality
vůdcem 2.2
(4,2 :4,2 :3,2) redistribuce s vůdcem a částečnou
zásluhovostí 2.3
(6 : 4,5 :1,3)
redistribuce, kdy superhráč se
snaží upevnit svou pozici
a spojí se
s průměrným na úkor nejslabšího
3.1
(5 :5 :1)
redistrubuce, kdy superháč se
snaží upevnit svou pozici
a
dobrovolně se vzdá části své výplaty ve prospěch
průměrného 3.2
(z očíslování je zřejmé,
že lze vyjádřit i blízkost jednotlivých herních situací a jim odpovídajících
strategií, nejtypičtější jsou označeny hvězdičkou). Schématicky to lze vyjádřit
následujícím způsobem:
a11: a12:
…: a1n b1 očíslované herní situace
A = a21:
a22: …: a2n b2
……………...... ...
am1: am2:
…: amn bm
………………. ...
hráči
kde bi je
číslo i-té herní situace.
Řešení elementární redistribuční hry v normálním tvaru
Nemusíme analyzovat
všechny kombinace strategií uplatněných jednotlivými hráči. Aby totiž některá
z herních situací reálně nastala, musí ji (za daných předpokladů, tj.
pokud mají hráči stejnou rozhodovací sílu apod.) svoji vahou prosadit alespoň
dva hráči (kteří takto vytvoří koalici)[6],
současně pak platí, že stačí jen dva hráči aby příslušnou herní situaci
prosadili. Podíváme-li se na výše uvedenou tabulku, můžeme položit otázky, na
které lze již hledat odpovědi pomocí matematického aparátu:
- Která z herních
situací se prosadí?
- Jaká je nejvhodnější
strategie jednotlivých hráčů.
Na zjednodušeném
příkladu si ukážeme postup, kterým hledáme odpověď.
Vezměme jen
nejtypičtější případy strategií, kterým odpovídají čísla 0, 1.2, 2.1. Máme následující případy možné
shody dvou hráčů:
A B B C C A
0 0 0 0 0 0
1.2 1.2 1.2 1.2 1.2 1.2
2.1 2.1 2.1 2.1 2.1 2.1
Podtrženy jsou ty
strategie, které preferují příslušní hráči (A preferuje 0, protože
v tom případě má největší odměnu 6;
B preferuje 2.1, protože v tom případě má největší odměnu 5; C
preferuje 1.2, protože v tom
případě má největší odměnu 3,9).
Vyškrtnuty jsou ty
strategie, které jsou dominovány jinými, tj. ty, které by
v příslušné koalici nevybral žádný z hráčů. Například v koalici
hráčů A a B se varianta 1.2 neprosadí z důvodu, že výrazně snižuje výplatu
obou hráčů proti původní variantě.
Vidíme, že v daném
případě vzniká zajímavé herní dilema. Pokud by schopnost hráčů prosadit určitou
strategii byla stejná, nelze ze zadání určit, která z herních situací by
nastala.
Dále vidíme, že pokud
bychom dosadili a uvažovali i ostatní strategie (1.1, 2.2, 2.3), nic se na věci nemění, protože všechny tyto
strategie budou dominovány již výše uvažovanými. To mj. nastoluje otázku, zda a
jaká strategie by musela vstoupit do hry, aby nebyla dominována.
O výsledku hry tak bude
rozhodovat buď prvek nahodilosti (v případě, že všichni hráči budou stejně neústupní),
nebo to, zda se někdo z nich nerozhodne jednat podle zásady „lepší vrabec
v hrsti, nežli holub na střeše“, příp. zda některý z hráčů neusoudí,
že jiný hráč bude podle této zásady postupovat a sám jen proto nepředejde.
V realitě vždy k něčemu takovému dojde, protože život vždy přináší
určité odlišnosti, které vedou k porušení plné symetrie.
Smíšené strategie a realita
Smíšené strategie jsou
takové, kdy hráč nechá rozhodnout nějaký pravděpodobnostní mechanismus o tom,
kterou z několika strategií vybere. Tj. místo jednoznačného výběru určité
strategie zvolí kombinaci strategií, z nichž každé připíše určitou váhu, resp.
pravděpodobnost, s níž bude vybrána.
Jedna z nejdůležitějších
matematických vět teorie her říká, že velmi široký okruh her (do kterých patří
i elementární redistribuční hra v normálním tvaru) nemusí mít řešení v čistých
strategiích, mají však vždy řešení ve smíšených strategiích. Jedná se mj. o
hry, v nichž nevíme, jak se rozhodnou ostatní hráči a v nichž vznikají herní
dilemata.
V případě námi
analyzované a již částečně řešené elementární redistribuční hry pak jde o
následující:
- C nedůvěřuje, že by mohlo vzniknout plné solidární rovnostářství.
Proto nebude usilovat o strategii (3,9:3,9:3,9)/1.2
a dá přednost vytvoření koalice s B
formou shody na strategii (3:5:3)/2.1.
- A si je výše uvedené
možnosti vývoje velmi dobře vědom, nejvíce se obává toho, že dojde prosazení
herní situace vedoucí k rozložení výplat (3:5:3). Proto se vzdává uplatnění strategie (6:4:2)/1, které vede k jím preferovanému rozdělení výplat,
ale uplatní strategii (3,9:3,9:3,9)/1.2.
Každý hráč zvažuje, jaké
alternativy mohou nastat a s jakou pravděpodobností. Podle toho se
orientuje na dosažení Nashovy rovnováhy. Je-li volba dané strategie (i smíšené)
situací rovnováhy (Nashova rovnováha), pak kdyby hráč i změnil svoji
(smíšenou) strategii a ostatní hráči by své (smíšené) strategie nechali beze
změny, pak se tento hráč dostává do méně výhodné situace, než měl v původní
situaci.
Mohlo by se zdát, že
průběh her založených na výběru některé z variant, tj. řešení dilema, se
kterým se potýkají jednotliví účastníci, záleží na jejich psychických a
morálních kvalitách - schopnosti sebeklamu, autostylizace, odvaze či
zbabělosti, potřebě sebeprosazení či naopak skromnosti, pocitu solidarity apod.
Ve skutečnosti je to právě naopak. Typické herní situace a možné přechody
z jedněch situací do druhých „vnášejí“ do lidské psychiky a morálních
vazeb výše uvedené prvky. My (každý z nás) jsme do značné míry produkty
standardních herních situací a možných přechodů mezi nimi. A to např. i včetně
známého Werichova: „On vzdělanec se rád ohne.“ Modelování herních situací
slouží mj. i k tomu, aby se odhalila skrytá logika psychických fenoménů.
Čtení ovšem nemůže být prvoplánové - o tom, jaké trvalé psychické a mezilidské
vazby se vytvářejí do značné míry rozhoduje přenesená i zažitá zkušenost účastníků.
Volba strategie (3,9:3,9:3,9)/1.2 vypadá zdánlivě
morálně velmi příznivě pro hráče A.
Ten ovšem (aniž by si to sám vůbec uvědomoval či připouštěl) takto může jednat
především proto, že se obává možnosti prosazení B jako vůdce v herní situaci (3:5:3). Přesto však, jak je zřejmé z analyzovaných situací,
existuje značný rozdíl mezi formální a reálnou solidaritou, resp. solidaritou
vynucenou a spontánní. Reálná solidarita má přitom pozitivní vliv na zvýšení
efektivnosti – pokud se člověk chce dobrovolně vzdát části svého příjmu, pokud
k této redistribuci není nijak nucen (např. z důvodu obavy, že se
ostatní subjekty vůči němu uzavřou koalici), nevznikají u něj stimuly ke
snížení jeho výkonnosti, naopak ochota přispět ve prospěch jiného může
ochotného stimulovat ke zvýšení jeho výkonu.
Jak jsme si již
několikrát řekli, že vždy realita mnohem bohatší než jakkoli dokonalý její
model. Proto v praxi připadá v úvahu nikoli jen smíšená strategie založená na
rozložení pravděpodobností, s níž bude ten či onen hráč vybírat příslušnou
herní strategii, ale také hledání reálných kompromisních řešení. Tj. vznik
herních dilemat (které jsou výsledkem prvotního řešení elementární hry)
stimuluje hledání dalších herních situací jednotlivými hráči ve snaze najít
takovou, která by překonala herní dilema. Této problematice se budeme věnovat v
samostatné části našeho příspěvku.
Příklad rozšíření elementární redistribuční hry - role
meziorganizační migrace
Jak jsme si již řekli,
je elementární redistribuční hra vhodným klíčem k řešení složitějších případů,
tj. dobrým východiskem rozklíčováním případů, při jejichž analýze musíme
uvažovat další aspekty.
Jedním z aspektů, které
nejvíce ovlivňuj průběh hry (oproti elementárnímu případu) je možnost meziorganizační
migrace hráčů. Jde o případy, kdy existuje více organizací a kdy hráči
mohou buď zcela bez omezení, příp. s dílčími omezeními migrovat z organizace do
organizace. Každý z hráčů pak má možnost volit mezi dvěma typy herních
strategií:
- Buď zůstat v příslušné
organizaci a snažit se v ní prosadit svoji strategii.
- Nebo přejít do jiné
organizace, vybrat si tím i podmínky svého působení i účasti v další hře.
Jakmile např. vezmeme
v potaz možnost meziorganizační migrace, okamžitě se objevuje řada nových
možností, které musíme prozkoumat. Současně však zpětně vidíme, že celé třídy
některých transformací herních situací nejsou možné, protože - byť i velmi
omezovaná - meziorganizační migrace jim prostě zamezuje. Nebo pokud vezmeme
v potaz vliv výplat v předcházející hře na výsledky v další hře,
rovněž přibude velké množství herních situací, které můžeme zvažovat. Současně
se však ukáže, že mnohé z toho, co se mohlo zdát reálnými možnostmi
transformace, se stává nereálným.[7] Platí to např. pro případ
rovnostářského přerozdělování s lídrem, tím spíše pak pro případy, kdy je
trestána neposlušnost a odměňováno loajalita.
Možnost meziorganizační
migrace vystavuje systémy, v nichž se hrají redistribuční hry, vzájemné
konkurenci. Měla by vyvolávat i efekt "shlukování schopných".
V realitě vidíme,
že ačkoli v elementární redistribuční hře se organizace typu „rovnostářské
přerozdělování s lídrem“ vyskytují velmi často, není migrování tak časté,
aby vytvořilo protitlak proti degeneraci organizací touto formou. Rovněž tak
nepozorujeme tak často fenomén "shlukování schopných", a to často ani
tam, kde bychom jej očekávali. Znamená to, že existují různé bariéry
meziorganizační migrace, např.:
1. Možnost shlukování
schopných je omezena vysokými transakčními náklady na přechod z jedné
organizace do druhé (každý z účastníků do své pozice už hodně investoval a
o výnos ze své pozice by mohl přijít).
2. Vznik pozice lídra
umožňuje zvětšit organizaci (zvláště, pokud se v organizaci vytváří
hierarchie pozic), výnosy z rozsahu a váha organizace mají větší efekt, než
shlukování schopných. Na výnosech z rozsahu se mohou podílet i schopní,
kteří tak nejsou stimulováni k meziorganizační výměně.
3. Kritéria schopností
nejsou (alespoň v krátkém období) natolik průkazná, aby mohlo dojít
k efektu shlukování schopných. Existuje zde informační asymetrie, kdy
organizace, do které někdo přichází, nemusí mít dostatek informací o příchozím,
proto váhá, zda-li jej přijmout.
Lze namítnout, že možným
řešením jsou zaměstnání na dobu určitou, za nižší mzdu apod. Pokud se nově příchozí
ukáží jako schopní, nic potom nebrání organizacím, kam příchozí vstoupili,
počáteční podmínky změnit. Tato námitka je jistě částečně pravdivá, na druhou
stranu uvedená řešení představují pro příchozího riziko, takže se mu může
vyplatit zůstat v původní organizaci.
4. V reálných
systémech existuje ještě rovnostářské přerozdělování s lídrem vyššího
řádu, tj. přerozdělování mez organizacemi, při kterém schopné organizace
dopadnou (a jsou trestány) právě tak jako jedinci uvnitř organizací.
5. Rychlost degenerace
organizací ve směru „rovnostářské přerozdělování s lídrem“ je tak značná,
že se nevytvářejí dostatečné zárodky pro shlukování schopných.
6. Instituce ve společnosti (tj. formální a neformální normy) i faktické
vztahy ve společnosti podporují přerozdělování uvnitř organizací, případně i
mezi organizacemi a vytvářejí zábrany pro přechod schopných mezi organizacemi.
Příkladem mohou být nepružnosti na trhu práce (typu zákoníku práce, který
ztěžuje organizacím propouštění), vysoké daňové a podobné (vysoké zdravotní a
sociální pojištění) ale i nefunkční trh s byty (např. v důsledku
regulovaného nájemného), složitosti při zakládání nových firem, rozšíření
korupce atd., tedy vše faktory, jež „jdou“ proti schopným.
7. Důvody přijímání
nových členů do organizace nejsou založeny jen na schopnosti výkonu, ale i na
dalších motivech:
- Přijmout někoho, kdo
se vyznačuje loajalitou.
- Posílit si pozici
v organizaci přijetím partnera z nějaké sociální sítě, jejíž členové
se vyznačují vzájemnou loajalitou.
- Postarat se o někoho,
kdo je v nouzi.
Apod.
8. Uchování určité míry
zásluhovosti je dáno nutností organizací s prvky lídrovství bránit se
meziorganizační migraci - a čím více se určitá míra zásluhovosti uchová, tím je
výkonný pracovník více připoután k tomu, aby uvnitř „své“ organizace
působil. Čím více je pak omezena možnost meziorganizační migrace, tím více je
oslabena možnost uplatnění zásluhovosti.
9. Silové omezení
meziorganizační migrace - tj. organizace má schopnost a sílu zabránit svému
členu (hráči) přejít do jiné organizace. (Může se např. jednat o vybudování
"železné opony", příp. hrozbu diskreditace.)
10. Neschopnost člena
organizace (hráče) ocenit vlastní výkonnost a tudíž hledat organizaci, která by
mu nabídla lepší podmínky pro jeho uplatnění.
11. Nelze vyloučit, že
organizace složené převážně ze schopných lidí mohou mít své specifické problémy
– mezi schopnými může nastávat rivalita, mohou se obtížně shodovat, lidově
řečeno může docházet k efektu „příliš mnoho efektů kohoutů na jednom
smetišti.“ Jinými slovy přechod do organizace složené ze schopných může být pro
schopné spojen s řadou rizik, které mohou způsobit, že výsledky schopných
nebudou o tolik lepší jako v původních organizacích.
Výčet těchto bariér
meziorganizační migrace je neúplný. Další rozpracování teoretického konceptu
redistribučních systémů jej umožní jak doplnit, tak i lépe strukturovat a najít
obecné postupy řešení úloh. V další části si ukážeme jednu z možných aplikací.
Redistribuční systémy v oblasti produkce a šíření znalostí
Uplatnění teorie
redistribučních systémů v oblasti organizací zabývajících se produkcí znalostí
a šířením znalostí (působících v oblasti výzkumu a školství) se nabízí právě v
souvislosti s otázkou příčin nedostatečné výkonnosti – produkce a šíření
znalostí by měly působit proti nedostatečné výkonnosti. Přínosné je již samotné
zařazení a vymezení (klasifikace) problematiky organizací uvedeného typu oproti
základnímu typu, který jsme popsali výše. Jedná se o systémy:
- s hierarchickou
redistribucí (uvnitř organizací a mezi organizacemi),
- s kritérii odměňování,
která nejsou zcela přesná (a to ve dvojím smyslu, viz poznámka pod čarou)[8],
- s možností
meziorganizační migrace (nejsou žádná formalizovaná omezení meziorganizační
migrace),
- s vlastním vývojem,
tj. dochází k opakovanému odměňování a odměny lze reinvestovat ke zvýšení
výkonu organizace,
- s více kritérii
výkonnosti uvnitř organizací (např. schopnost produkovat poznatky a schopnost
podílet se na řízení organizace).
Z poznatků získaných na
úrovni rozvíjení obecné teorie redistribučních systémů vyplývá, že všude tam,
kde není zásadním způsobem omezena možnost meziorganizační migrace, tam nemohou
existovat v čisté podobě organizace typu "rovnostářsky orientovaná
redistribuce s vůdcem" (případně doplněné "trestáním
neposlušnosti a odměňováním loajality"). Reakcí na takový vývoj v
organizacích je totiž meziorganizační migrace, která vede ke shlukování
výkonných a ztrátě výkonnosti organizací výše uvedeného typu.
V námi uvažované v
oblasti organizací zabývajících se produkcí znalostí a šířením znalostí
(působících v oblasti výzkumu a školství) stojíme před další záhadou. Žádnou
výraznější meziorganizační migraci, žádné shlukování výkonných nepozorujeme,
žádná "viditelná" či formální omezení mezioorganizační migrace neexistují,
přitom však nepozorujeme ani žádné tendence odpovídající trendům konstituování
společnosti založené na vzdělanostní ekonomice, které by signalizovaly alespoň
určitou míru orientace na výkonnost. Zajímavé je, že se nad tím téměř nikdo
nepozastaví. Že by se jednalo o fenomén "ženicha, který se nedostavil na
svatbu"[9]?.
Důvodů proč tomu tak je,
může být celá řada. Meziorganizační výměna může být pro ty, kteří ji chtějí uskutečnit,
nákladná a riziková – může hrozit nebezpečí, že v nové organizaci si nepolepším.
Náklady dále mohou souviset s nutností přestěhovat se, dojíždět apod.
Významným faktorem, který meziorganizační úmluvu ztěžuje, je ale právě samotná
absence hodnotících kritérií, respektive jejich omezená vypovídací schopnost.
Pokud dosavadní používaná hodnotící kritéria, nedokáží říci, kdo je schopný a
kdo nikoliv, tak každá organizace, do které někdo přechází, stojí před
nebezpečím, že dotyčná osoba nebude schopná, ale naopak. Přijímající organizace
zkrátka nebude mít dostatek informací, aby posoudila schopnosti migrující
osoby. Může se pak oprávněně domnívat, že migruje spíše ten nejméně neschopný,
třeba proto, že se prosadila nějaká herní situace, jež nejméně schopného
nejvíce poškozuje. Jak jsme výše uvedli, přechod do organizace složené ze schopných
může být pro schopné spojen s fenoménem „příliš mnoho kohoutů na jednom
smetišti“ a s tím spojenými riziky. V dalším textu si ukážeme, že i
vnější prostředí vytváří řadu bariér, aby organizace složené ze schopných
relativně snadno vznikaly.
Podívejme se, jak by se
vyvíjela situace, pokud by kritéria používaná k hodnocení výkonnosti
uvnitř jednotlivých organizací zabývajících se produkcí znalostí a šířením
znalostí (od nichž se odvíjí rozdělování odměn), měla alespoň částečnou
vypovídací schopnost (v intervalu mezi
Závěr, který z výše
uvedené vyplývá (a který lze podložit modelem, kde jsou jednotlivé veličiny
kvantifikovány), předčí patrně očekávání většiny veřejnosti, včetně odborné.
Nelze jej totiž formulovat jinak než jako tvrzení, že vypovídací schopnost
kritérií používaných u nás k hodnocení a následnému rozdělování prostředků v
případě organizací zabývajících se produkcí znalostí a organizací zabývajících
se šířením znalostí je prakticky nulová. (Nutno zdůraznit - nikoli
nedostatečná nebo malá, ale žádná.) Další závěr, který z toho v logice teorie
redistribučních systémů vyplývá, je, že ti, kterým daný stav vyhovuje a budou
uplatňovat herní strategii na jeho uchování, budou (ať již si to uvědomují či
ne, ať již si to připouštějí či nikoli) usilovat o to, aby vypovídací schopnost
těchto kritérií zůstala nulová. Přitom to pro ně bude záležitost zcela
zásadního významu.
To není ještě všechno,
co z této analýzy vyplývá. Představme si, že existuje ještě jiná možnost
získávání finančních prostředků příslušným typem organizací, která není
odvozena od kritérií, na základě nichž jsou jim přidělování prostředky
"shora", tj. formou redistribuce, ale podle tržně oceněného výkonu.
Představme si dále, že tyto prostředky mohou být uvnitř organizací též rozdělovány
podle výkonnosti a že tyto prostředky lze reinvestovat s cílem zvýšit
produktivitu organizace. Pak - jak si snadno představíme a můžeme doložit
jednoduchým modelem - by se rovněž poměrně záhy objevily organizace, u nichž by
se prosadila vyšší výkonnost (byť třeba začínaly s horšími startovními
podmínkami, pokud se týká přidělování prostředků shora na základě původních
kritérií), přitom by do nich směřovala meziorganizační migrace výkonných členů
organizací, v nichž by výkonnost nebyla adekvátně odměňována. Nezabránilo by
tomu ani větší přerozdělování prostředků "shora" podle nefungujících
kritérií v neprospěch výkonných a ve prospěch nevýkonných organizací. Herní
strategií těch, co chtějí uchovat současný stav, pak není jen prosazování
zvyšování masy prostředků sloužících k odměňování podle kritérií s nulovou
vypovídací schopností, pokud se týká výkonnosti (to umožňuje odolat tlakům na
zvýšení výkonnosti jen v krátkém období), ale a zejména co největší omezení
možnosti získávat prostředky formou tržně oceňovaných výkonů.[10]
V konkrétní podobě
se může tato strategie uplatňovat třeba tak, že sice formálně je umožněna
existence soukromých vysokých škol, v praxi jsou ale přijímány kroky,
které destimulují studenty ke studium na těchto školách a zvýhodňují studium na
veřejných školách. Typickým příkladem je, že školné si nelze dát do nákladů u
daně z příjmů.
Nutným a neoddělitelným
atributem procesu směřujícího ke vzniku společnosti založené na vzdělanostní
ekonomice, tj. společnosti, ve které organizace zabývající se produkcí znalostí
a šíření znalostí hrají významnou roli, je to, že bude možné stále
bezprostředněji, plněji a všestranněji tržně ocenit to, co přináší věda,
poznání, vzdělání. Možnost ocenit tímto způsobem to, co přináší věda, poznání a
vzdělání, vytvořit zpětnou vazbu mezi výkony a poskytovanými zdroji v dané
oblasti, je pak bezprostředně podmíněna vývojem tržního mechanismu.
Z hlediska toho, co jsme
si právě řekli, stávající způsob veřejného financování organizací v oblasti
produkce znalostí (formou výzkumu) a v oblasti šíření znalostí (formou
vzdělávání) působí přímo proti přirozeným tendencím spojeným s konstituováním
společnosti založené na vzdělanostní ekonomie. Čím více prostředků je
stávajícím způsobem přidělováno, tím větší bariéry vzniku této společnosti
budou vytvářeny.
(Pokračování v dalším čísle)
Literatura:
Maňas, M.: Teorie her a
její aplikace, Praha, SNTL 1991.
Maňas, M.: Teorie her a
konflikty zájmů, Praha, VŠE 2002.
Marathon 2006/3. ISSN
1211-8591.
Matějů, P.: České vysoké
školství na křižovatce, Praha, SOÚ AV ČR 2005. ISBN: 80-7330-072-9.
Potůček, M.,: Nejen trh,
Praha, Slon 1997.
Sekerka, B.:
Mikroekonomie, Praha, Profess Consulting 2002.
Stiglitz, J.: Ekonomie
veřejného sektoru, Praha, Grada Publishing, 1997.
Valenčík, R.: Ekonomie -
Jak ji chápat a k čemu je? (Doplňující text ke studiu mikroekonomie na magisterském
stupni). Praha, EUPRES 2004. ISBN: 80-867-20-0.
www.gametheory.net
Jiří Benesch
Mezi vědeckými teoriemi,
tedy systémy které tvoří podstatnou část lidského poznání bychom mohli některé
teorie považovat za tzv. „teorie uzavřené“, mají jednoho tvůrce či autora, lze
je vměstnat do jedné publikace a svým rozsahem představují uzavřený celek. Sem
patří Einsteinova obecná i speciální teorie relativity, Darvinova teorie o
původu a vývoji druhů a mnohé další. Existují však i teorie, které bychom mohli
charakterizovat jako „teorie otevřené“. Typickým příkladem může být teorie
superstrun – na jejím vzniku se podílela a dosud se podílí řada badatelů,
nemůže být vzhledem ke svému rozsahu obsahem jedné publikace a ani netvoří
přesně ohraničený celek. Podobnou otevřenou teorií je také teorie her. Přes
půlstoletí stará teorie her se dočkala mnoha rozšíření a spousty aplikací
v mnoha oborech lidské činnosti. Její samostatné větve představují
aplikace ve vojenství, dopravě, logistice, deskových hrách i v ekonomii. V
současnosti se v ČR soustavně zabývá teorií her jen tolik lidí, že bychom
je mohli spočítat na prstech jedné ruky a původních přínosů k teorii her
je tak za posledních několik desetiletí v naší zemi jako šafránu.
Proto je dobrou zprávou,
že klidné vody v této oblasti čeří nově se rodivší obecná teorie
redistribučních systémů (dále jen OTRS). Ta
představuje samostatnou větev teorie her na pomezí ekonomie, nebo ji
můžeme považovat za teorii ekonomickou využívající aparát teorie her. OTRS řeší
problematiku systémů, v nichž dochází k redistibuci prostředků
(výplat i v šírším smyslu slova) oproti příspěvku každého s účastníků
ke společnému výkonu. V první kapitole „Základní charakteristika redistribučních
systémů“ jsou stanoveny metodické zásady celého dalšího postupu. Správným
zvolením těchto metod je dosaženo nalezení: ,,…řešení
typických úloh vyskytujících se v praxi“. Teorie her se však již od
svých počátků potýká s obrovským a těžko uchopitelným množstvím herních
situací a strategií které se ke každému směru teorie her vztahují a činí tak
potíže svou nevyčerpatelností. Jen pro představu – legendární šachové číslo
které vyjadřuje počet pšeničných zrn, které dostal vynálezce šachu jako odměnu,
je „jen“ 18 * 1015, zatímco počet všech elementárních částic ve
vesmíru je v současnosti odhadován na 1067, ale počet všech
možných šachových partií sehraných podle pravidel je belgickým matematikem M.
Kraichikem vypočítán na 2 * 10216. Kdyby všichni lidé na Zemi hráli
šachy nepřetržitě dnem i nocí a každou sekundu by na každé partii proběhl jeden
tah, trvalo by nejméně 10100 století než by se odehrály všechny
myslitelné partie šachu. Současný dvorní astronom Jejího veličenstva Martin
Rees dokonce předpokládá, že pokud by se veškerá hmota ve vesmíru proměnila na
šachovnice a šachové figurky, tak by při jednom tahu na každé šachovnici za
jednu sekundu nebylo možné všechny parttie vyčerpat za celou předpokládanou
dobu trvání vesmíru. Je zřejmé, že počet všech možných šachových strategií je
také zcela mimo jakoukoli lidskou představivost. Vezměme v úvahu, že vedle
šachu existuje ještě mnoho dalších deskových her a také mnoho her dalších,
včetně všech jevů, které můžeme v duchu teorie her nazvat hrou. Je zřejmé,
že pokud mluvíme o herních situacích a o
možných strategiích v jakékoliv oblasti teorie her, dostáváme se na nejistou
půdu ohromných čísel, s nimiž si bez přesně definované metodiky vytváření
modelů nebude nikdo vědět rady. Tvůrcům OTRS se podařilo se s tímto úskalím
vypořádat nastavením vhodně zvolených parametrů základních modelů (Hráč A (s výkonností 6), B (s výkonností 4), C (s výkonností 2)) od
kterých se potom mohou odvíjet situace složitější.
OTRS si také jako každá
nová teorie vyžaduje vytvoření vlastního pojmového aparátu. Např. pojmy
„růstové redistribuční systémy", „meziorganizační migrace“ a další jsou
nutným předpokladem pro to, aby vůbec bylo možné zde popisované jevy uchopit. Za
zvláštní pozornost stojí trefné sousloví „fenomén ambiciózního průměru“. Každý
ví, o čem je řeč, a čtenáři Marathonu se jistě s tímto fenoménem setkali v
praxi. Pojmy které si OTRS vytváří proto nejsou samoúčelné a jejich výstižnost
je jedním z nesporných přínosů celé teorie.
K předpokladu
uvedeném v kapitole Elementární redistribuční hra, že pokles efektivnosti
systému odráží součet výplat, je možné doplnit, že
např. ve státní správě nelze výkon změřit tak jednoznačně jako účetní zisk
soukromé organizace a že i doložený pokles přibližně změřitelného výkonu se ve
výplatách (mzdách) odrazit nemusí.
Už více by se dalo polemizovat
s předpokladem uvedeným v kapitole Elementární redistribuční hra, kde
jsou uvedeny příklady koalic hráčů typu B a C proti hráči typu A:
„Podíváme-li se na obecnost předpokladů, za
nichž tyto závěry formulujeme, zjistíme, že reálné organizace budou mít silnou
tendenci „spadnout“ do tohoto typu organizace; z hlediska teoretické
analýzy je spíše problémem objasnit, proč k tomu nedochází tak často.“
Jistě, že
především organizace menší a se spíše plochou organizační strukturou nejsou
příliš vystaveny fenoménu ambiciózního průměru. Především se však nelze ubránit
dojmu, že předpoklad, že k těmto situacím nedochází příliš často, se
zakládá na pohledu na organizaci zvenčí. Pokud prosperující organizace má ve
svém vedení lidi důvěryhodné, jejichž výkony i ostatní informace, které o nich
máme k dispozici (např. z výročních zpráv či sdělovacích prostředků),
jsou kladné, tak zavdávají oprávněnou domněnku, že se skutečně jedná o hráče
typu A a organizace působením fenoménu ambiciózního průměru nedegeneruje. Vše
je tedy na první pohled v pořádku. Pokud bychom však měli informace o
fungování velké státní instituce nebo velké akciové společnosti (byť i
relativně ziskové) „zevnitř“, v mnoha případech bychom dospěli
k závěru, že se nižší i střední management často rekrutuje především
z hráčů typu B. Je to dáno tím, že právě uvnitř výkonných útvarů uzavírají koalice
hráči typu B s C proti A. Pokud je
střední management obsazen převážně hráči typu B, tito hráči B uzavřou „velkou“
koalici jejíž smyslem je nastolení stavu kdy:
1)
Využívají
výkonů A v jimi vedených útvarech pro posílení svého postavení (v horším
případě tyto výkony prezentují jako práci vlastní).
2)
Kooperují
na úrovni celé své úrovně, tzn. např. nižší management, střední management, za
účelem obhájit se před hráči typu A zastoupených ve vedení vrcholovém.
3)
Brání
možnosti jakékoli komunikace mezi vrcholovým managementem (A) a hráči typu A,
kteří jsou řadovými zaměstnanci.
Pokud by bod 3) nebyl
„dostatečně ošetřen“, mohli by se hráči typu B na úrovni středního vedení
dočkat nahlédnutí skutečného stavu věcí ze strany vedení vrcholového, a celý
systém, který B „pracně budovali“, by byl ohrožen. Pak by se celý proces
uzavírání koalic mezi B a C znovu opakoval až do opětovného nastolení výše
uvedeného „tříbodového“ stavu (rovnováhy?). Snaha zabránit identifikaci
řadových hráčů A je tak nejspíše oním základním kamenem této „tříbodové“
strategie. Zdůrazňuji, že předpokladem pro úspěch této strategie je velká
organizace s mnohastupňovou organizační strukturou. Filmová výměna
císařova pekaře za pekařova císaře s následnou pohromou pro
„administrativu“ komořího Langa je nádhernou ukázkou kolapsu této možná až archetipální
strategie. Autor recenze si je vědom, že se jedná o jev sice často pozorovaný,
ale jeho četnost dosud není exaktně kvantifikována. Zde se naskýtá další
možnost uplatnění OTRS.
V kapitole „Poučný příklad na závěr“ jsou uvedeny
tři skupiny označené jako: „velmi silné
zájmové skupiny, kterým zveřejnění takovéto herní strategie omezuje možnost
realizace či alespoň propagování vlastních herních strategií“. Herní strategií je zde rozuměn: „…systém, ve kterém by dostatečně fungoval
kapitálový trh v oblasti využívání investičních příležitostí spojených s
rozvojem schopností člověka, by konvergoval (a nikoli divergoval, jak se
někteří domnívají), pokud se týká majetkové diferenciace“. S tím lze
jistě souhlasit. Dále definovaná první i třetí skupina je jistě vystižená
dobře. Naproti tomu definice druhé skupiny je poněkud zarážející. A zde
je: „…skupiny, které jsou bezprostředně spojeny s
realizací sociálně orientovaného přerozdělování. Právě tím je dána jejich
společenská pozice, pocit vlastní prospěšnosti a významnosti, ale i řada
materiálních požitků, případně možnost využívat své postavení ve svůj prospěch
na hraně či za hranou legitimity. Nemusejí se přitom mnohdy vyznačovat vyšší
kompetentností, své pozice získávají často přisluhováním, v horším případě
schopností prosadit se díky menším morálním zábranám.“
Jistě takové skupiny
beze sporu jsou, ale zde je potřeba namítnout:
1)
Proč
by skupiny, které jsou bezprostředně spojeny s realizací sociálně orientovaného
přerozdělování, měli být zveřejněním výše uvedené strategie omezeny více nežli
skupiny, které jsou bezprostředně spojeny s realizací přerozdělování, které
nemá se sociální orientací společného vůbec nic?
2)
Proč
by další negativní charakteristiky: jako např.: … pocit vlastní prospěšnosti a významnosti, ale i řada materiálních
požitků, případně možnost využívat své postavení ve svůj prospěch na hraně či
za hranou legitimity…“ měly být spojovány
právě s touto skupinou, když na nesčetně mnoha příkladech lze dokázat,
že se totéž týká i skupin dalších? Viz.
např. obrovské nelegální majetkové přesuny v minulém desetiletí, jejichž
aktéři se od čehokoli sociálního vždy distancovali.
3)
Proč
by menší morální zábrany měli být spojovány jen se sociálně orientovaným
přerozdělováním, když známe skupiny, které se distancují od čehokoli sociálního
a i od všeho morálního zároveň? Do sdělovacích prostředků otevřeně říkají že:
„…našimi největšími nepřáteli jsou intelektuálové“ – naprosto stejný výrok
zazněl i z úst J.V.Molotova; „…vědci chtějí jen ohlupovat vládu, aby
z ní dostali peníze“ – na konferenci ke změnám klimatu v roce 1996
jen několik měsíců před katastrofálními povodněmi na Moravě; „Neznám špinavé
peníze“ a další a další a další…???
Definování této druhé
skupiny tak lze považovat za velmi sporné a také za jediný slabý bod
v celém textu.
Nenechme se tedy mýlit
slovem „teorie“ obsaženém v jejím názvu, OTRS má ke skutečnému životu a ekonomické
praxi překvapivě blízko. Je proto dobré položit si otázku – kdo může mít ze
seznámení se s OTRS užitek? Každý, kdo hledá vhodnou strategii pro efektivní
odměňování většího celku. Tímto větším celkem může být soukromý podnik, nebo
jeho organizační složka, státní instituce, občanské sdružení atd. Především by
se s OTRS měl seznámit ten, kdo ať už v soukromém či státním sektoru
plánuje nebo řídí fúze, akvizice, reorganizace, reformy či jakékoli změny,
které se přímo či nepřímo promítají též do pravidel odměňování. Efektivní a
spravedlivé odměňování je nutnou podmínkou úspěchu všech změn, bez ní totiž
jsou všechny změny demotivující a zbytečné.
Přejme si aby OTRS, tato
endemická rostlina, byla dále pěstována. K tomu by bylo dobré využít také prostředek který dnes hojně
využívají přírodní vědy a tím je popularizace. Mám na mysli popularizaci nikoli
jen pro odbornou veřejnost, ale primárně pro veřejnost širší. Ne každá
publikace o ekonomii je zatížena rozsáhlým matematickým aparátem, přesto
se jedná o publikace objemné, určené
především ke studiu a nikoli pro oddychovou a zároveň naučnou četbu.
K populárně naučnému žánru a především stylu jakým jsou psány publikace
z oblasti přírodních věd od autorů jakými jsou např. profesor Stephen
Howking či RNDr. Jiří Grygar mají knížky o ekonomii pořád daleko. Je to škoda,
protože se ukazuje, že bez popularizace kterou se daná disciplína dostává do
povědomí veřejnosti je čím dál obtížnější takovou disciplínu pěstovat na
špičkové úrovni. Albert Einstein kdysi prohlásil: „Každá teorie kterou nelze
přeložit do srozumitelného jazyka tak, aby jí rozuměla hospodyně
v domácnosti, patří do kamen!“ Tito a další vědci z oblasti
přírodních věd v tomto duchu veřejnosti trpělivě vysvětlují a činí tak
velmi zábavnou formou.
Nezbývá než doufat, že i
disciplíny jakými jsou ekonomie a teorie her, už brzy v naší vlasti najdou
„svého Howkinga či Grygara“.
Vliv relativní příjmové
pozice na sociální kapitál
Petr Wawrosz
Kritický popis a rozbor studie Justiany A. V. Fischer a
Benno Torgler
přednesené na výročním zasedání Public Choice Society
v roce 2006
Časopis Marathon věnuje
poměrně velkou pozornost problematice sociálního kapitálu. Má tudíž smysl se zabývat
i tím, jak k této problematice přistupují v jiných zemích.
Z daného důvodu uveřejňujeme kritický popis a rozbor jedené ze studií,
která byla přednesena na letošním zasedání Public Choice Society[11] a
která se zabývá problematikou sociálního kapitálu, konkrétně se jednalo o
příspěvku/studii Justiany A. V. Fischer a Benno Torgler[12],
jejíž název v překladu zní: „Může závist zničit základy společnosti? Vliv
relativní příjmové pozice na sociální kapitál.[13]“
1. Téma a cíle studie
Studie konstatuje, že
lidskou závist ovlivňuje řada faktorů, k nejdůležitějším potom řadí
relativní postavení určitého člověka ve srovnání s jeho okolím, respektive
ostatními lidmi – závidíme zpravidla tehdy, když druhý vlastní něco, co my sami
nemáme. Pod pojmem „něco“ se mohou skrývat hmotné statky/věci (movité, i nemovité),
ale i schopnosti, postavení, pozice, úspěch u druhého pohlaví apod. Přes danou
závislost závisti na relativním postavení ve společnosti, studie konstatuje, že
existuje relativně málo empirických dat, které by prokazovaly závislost
relativního postavení člověka/lidí ve společnosti na jejich chování, názory a
postoje. Pokud už tyto data existují, tak spíše vycházejí z absolutní
pozice – tj. zkoumají např. příjem, majetek daného člověka a zda absolutní výše
tohoto příjmu, majetku ovlivňuje chování, názory, postoje apod. Jinými slovy
studie už tolik nezkoumají, zda se chování, názory, postoje apod. mění, pokud
je třeba příjem jednotlivce pod či nad úrovni průměrného příjmu, či přijmu
definovaného jako životní minimum.
Studie se snaží tento
nedostatek empirických (tvrdých) dat napravit. Vychází proto z dat
získaných v rámci International Social Survey Programme (ISSP[14]),
konkrétně z šetření, které bylo provedeno v roce
Autoři mnou popisované
studie se snaží zasadit problematiky závisti do problematiky kontextu
sociálního kapitálu. Celková myšlenka studie by se dala charakterizovat tak, že
vyšší nerovnosti v relativním společenském postavení osob[15]
vedou k větší závisti a narušují strukturu sociálního kapitálu.
2. Sociální kapitál
Studie nutně musí
definovat jak chápe pojem „sociální kapitál.“ Autoři se domnívají, že tento
pojem zahrnuje tři, respektive čtyři dimenze:
1. Dimenze důvěry: tj. zda-li si lidé důvěřují vzájemně, zda-li
důvěřují v instituce (normy, které ve společnosti platí) a organizace,
které ve společnosti existují. Nutno konstatovat, že
autoři studie neprovádějí důsledně pojmové rozlišení, které zavedla
institucionální ekonomie, kdy pod pojmem instituce zahrnuje formální i neformální
pravidla, jež ve společnosti existují (zákony, etická a morální pravidla,
náboženská pravidla apod.) a pod pojmem organizace konkrétní subjekty, které
dbají na dodržování těchto pravidel, vytvářejí daná pravidla, provádějí je
apod. (typu parlament, soudy, vláda apod.). Na druhou stranu ale tento
nedostatek není nikterak zásadní a ten, kdo je s daným rozlišením, obeznámen,
si příslušné pojmy domyslí, případně změní[16]. Všeobecnou důvěru autoři studie charakterizují jako stav,
kdy se většina lidí domnívá, že většina ostatních lidí je důvěryhodných, kdy
jsou přesvědčeni, že nezáleží na individuálních, specifických vlastnostech,
zda-li lidem věřit, a kdy jednání lidí bude férové – tj. jednotlivci se nebudou
snažit zneužít výhody, kterou mají vůči ostatním.Toto pojetí je nutně
diskutabilní. Např. přesvědčení, že nezáleží na individuálních, specifických
vlastnostech, zda-li lidem věřit nebo ne. Na první pohled by jistě bylo podivné
přesvědčení, že modroocí či plešatí lidé[17] jsou
méně důvěryhodní. Pokud ale ve společnosti existují empirická data, že modroocí
či plešatí lidé častěji lžou, podvádějí, páchají trestnou činnost apod., než
lidé, kteří danými vlastnostmi nedisponují, větší nedůvěra vůči těmto lidem,
bude na místě. V českých podmínkách lze jako ilustrativní příklad uvést
důvěru k Romské komunitě. Ačkoliv menší důvěra k této komunitě, která
mezi českou společností panuje, je nepochybně způsobena odlišnými životními
styly, způsoby života a dalšími faktory obou společností, nepochybně tato menší
nedůvěra vychází i z empirických dat. Lze jistě diskutovat o přesnosti
daných dat – při přepočtu na počet obyvatel by se mohlo ukázat, že míra
kriminality se neliší. Daná nedůvěra je s velkou pravděpodobností
podporována sdělovacími prostředky[18] a
dalšími faktory. Obecně se však ukazuje, že proces budování důvěry je
dlouhodobý proces. Určitá nedůvěra k něčemu neznámému, novému, cizímu atd.
je potom přirozená a vychází z našich instinktů – není zřejmé, zda ono
nové, neznámé apod. není ohrožující, čili zda nám nezpůsobí škodu, nezhorší
naši pozici nezraní či dokonce nezabije. Nedůvěra je tedy faktorem, který
zvyšuje naději přežití. Pokud je ve společnosti relativně větší stupeň
nedůvěry, může to být právě proto, že ve společnosti je spousta nových věcí, že
prochází procesem přeměn atd. Má smysl zdůraznit vzájemnou závislost: celková
struktura sociálního kapitálu dané společnosti bude ovlivňovat stupeň nedůvěry
v této společnosti. Lze předpokládat, že bude-li míra rozvinutí sociálního
kapitálu vysoká, tj. budou-li lidé fungovat v sociálních sítích, ze
kterých mohou získat podporu a zabezpečení, pravděpodobně to bude snižovat míru
jejich nedůvěry. Chci tím naznačit, že problematika sociálního kapitálu má i
další dimenze, než které uvádějí autoři rozebírané studie. K této otázce
se ještě vrátím.
2. Dimenze dodržování norem: tato dimenze zahrnuje problematiku,
jak lidé dodržují normy, zejména formální pravidla, která ve společnosti platí.
Jako příklad uvádějí autoři studie dodržování daňových zákonů, zejména zda člověk
neprovádí účelová zkreslení daňových příjmů a výdajů za účelem platit co
nejnižší daně. Dalším příkladem je, zda lidé nežádají o různé příspěvky od
státu, aniž by na ně ve skutečnosti a legálně měli nárok, tj. zda neprovádějí
zkreslení své příjmové/majetkové či jiné situace s cílem získat od státu
neoprávněnou výhodu. Nepochybně platí, že
otázka dodržování norem významným způsobem ovlivňuje spolupráci a vztahy mezi
lidmi, tj. ovlivňuje jejich sociální kapitál. Skutečnost, zda-li lidé dodržují
nebo nedodržují legální normy, obzvláště v případě příjmů, sociálních
dávek a podobných transferů ovšem záleží na řadě faktorů, zejména na samotné
konstrukci jednotlivých norem. Budou-li kupř. daňové normy obsahovat vysokou
progresi, takže, pokud bude v některých případech docházet i k tomu,
že člověk s vyšším hrubým příjmem bude mít v důsledku vysokého
zdanění nižší čistý příjem, než kdyby jeho daňový základ (tj. hrubý příjem) byl
nižší, nepochybně budou lidé stimulováni k tomu, aby své příjmy
upravovali, aby se pohybovali v šedé ekonomice. Rovněž tak při složitém a
vysokém zdanění, respektive při nejasných, složitých podmínkách pro získání
transferových plateb od státu bude větší pravděpodobnost, že lidé budou záměrně
zkreslovat svou příjmovou/majetkovou, osobní či jinou situaci, aby těmto
nárokům dostáli. Jinými slovy v řadě případů jsou lidé v podstatě
nuceni se chovat v rozporu s normami a k tomu, abychom jejich
jednání byli schopni správně hodnotit potřebujeme mnohem více údajů.
3. Dimenze sociálního kapitálu zahrnuje problematiku sociálních
sítí a zapojení jednotlivých osob do sociálních sítí. Autoři studie pod
zapojením do sociálních sítí rozumí zejména míru angažovanosti
v nejrůznějších dobrovolných aktivitách. Výslovně pak uvádějí zapojení do
politických aktivit, církevních a náboženských aktivit, charitativních aktivit.
Ačkoliv autoři dále zmiňují že angažovanost může zahrnovat prakticky všechny
druhy sociálních aktivit, přece jen poněkud upřednostňují výše uvedené. Stranou
tak poněkud zůstávají aktivity typu zahrádkáři, chovatelé, sběratelé,
dobrovolní sportovci, práce s dětmi. Ačkoliv u řady z nich lze
tvrdit, že jsou alespoň nepřímo charitativní, přece jen charita u nich obvykle
není rozhodující náplní jejich činnosti. Je potom otázkou, zda důraz pouze na některé
aktivity, neboli důraz na zapojení do určitých typů sociálních sítí nebude
celkovou situaci poněkud zkreslovat.
4. Dimenze štěstí: autoři studie uvádějí, že problematika štěstí
nepatří přímo do složek/dimenzí sociálního kapitálu, nicméně uvádějí (a odvolávají
se přitom na další studie), že sociální sítě mají silný pozitivní vliv na
štěstí. Míra štěstí je tak studií chápána jako referenční/kontrolní hodnota. Lze
zde konstatovat, že k důležitým potřebám člověka patří potřeba
sounáležitosti, někam patřit apod. Pokud tato potřeba není naplněna, tj. pokud
člověk není příslušníkem nějaké sítě, je velmi pravděpodobné, že se nebude
cítit zcela šťastný. Má smysl zdůraznit, že se ale nelze spokojit
s faktem, že člověk je členem nějaké sítě (kupř. rodiny), ale je nutno
zkoumat vztahy mezi jednotlivými členy této sítě. Pokud jsou tyto vztahy
špatné, nefunkční, pokud dochází k častému ohrožení pozice člověka
v síti apod., pravděpodobně to bude mít na míru štěstí negativní vliv.
Výše uvedené poznámky
chtěli zdůraznit další dimenze sociálního kapitálu, které autoři mnou
rozebírané studie podle mne nevzali dostatečně do úvahy. Osobně se domnívám, že
při rozboru sociálního kapitálu je nutno výrazně zkoumat problematiků
sociálních vztahů a kontaktů mezi lidmi, sítí, ve kterých se lidé pohybují,
vztahů, jež v daných sítích panují, struktury sítí (např. mají
hierarchický charakter – v čele je nějaký vůdce apod.), zda v sítích
dochází ke kooperaci nebo spíše převládá rivalita. Dané faktory nepochybně
ovlivňují sociální kapitál dané země/regionu, respektive sociální kapitál,
kterým disponuje dotyčná osoba.
Má smysl zdůraznit
vzájemnou kauzální závislost: na sociální sítě působí řada faktorů a samotné
sociální sítě ovlivňují řadu faktorů. Pokud bude kupř. ve společnosti vysoká
míra zdanění, složitý a nepřehledný právní systém, pokud bude mít stát příliš
velikou moc, bude to nepochybně ovlivňovat strukturu sociálních sítí. Členové
těchto sociálních sítí potom budou zase působit na zde zmíněné i další faktory
– pro některé sociální sítě může být výhodné, aby třeba přetrvával složitý a
nepřehledný právní systém, aby stát měl vysokou moc apod.[19]
3. Závist a relativní pozice
Před tím než autoři
přecházejí k formulaci hypotéz, jež hodlají prozkoumat rozborem dat
získaným výše popsaným empirickým šetřením, se ještě zastavují u problematiky
závisti. Zdůrazňují význam relativní pozice, tj. postavení vůči druhým, které
míru závisti ovlivňují. Jako ilustrativní příklad uvádějí odpovědi na
následující otázku: „Představte si, že si máte vybrat mezi světem A, ve kterém
budete vydělávat 110000 USD, ale ostatní budou vydělávat 200000 USD nebo mezi
světem B, ve kterém budete vydělávat 100000 USD, ale ostatní budou vydělávat
85000 USD, pro který svět se rozhodnete?“ Přestože ve světě A by dotázaný měl
větší absolutní příjem, většina dotázaných volila svět B. Jinými slovy
preferovala svět, ve kterém bude vyšší jejich relativní pozice.
Autoři poctivě
přiznávají, že výsledky podobných průzkumů nedávají úplně jednoznačnou odpověď.
V některých průzkumech lidé preferují situaci, kdy jejich absolutní příjem
bude vyšší, ačkoliv relativně na tom budou hůře, v jiných je tomu naopak.
Ukazuje se, že i absolutní pozice hraje svou roli, neboli, pokud jsou nabízené
absolutní možnosti v otázkách výrazně rozdílné, může při rozhodování
převládnout absolutní pozice[20].
Obecně je však zřejmé,
že pouhé upřednostňování absolutní pozice, by bylo chybou. Autoři studie
stručně zmiňují několik dalších příkladů, kdy relativní pozice sehrává svůj
vliv. Řada těchto případů je podrobně rozebrána ekonomickou teorií (včetně
teorie her a teorie veřejné volby). Lze zmínit klasické schéma vězeňského
dilematu, které často souvisí s poziční výhodou – pokud danou pozici
obsadí/získá/zaujme jeden nebo malá skupina z hráčů, bude mít výhodu,
pokud ji zaujmou všichni, mohou ztrácet[21].
Obdobně, pokud společenské postavení daného člověka/firmy záleží na srovnání
jeho postavení s postavením ostatních – bude řada lidí usilovat o
zlepšování svého postavení[22] [23].
Autoři dále uvádějí
několik příkladů, kterými společnost snižuje závist. Hezkým je příklad školních
uniforem: školní uniformy nepochybně zakrývají rozdíly v příjmové situaci
jednotlivých dětí/respektive jejich rodičů , které se projevují
v oblecích, které děti nosí. Rovněž jsou zmíněni filosofové a další
myslitelé, kteří se ve svých dílech závistí zabývají – např. I. Kant, S.
Kierkegaard, z ekonomů pak J.M. Keynes.
Než přejdeme
k hypotézám, které autoři formulují, má smysl si definovat pojem relativní
důchod/příjem (a podobné pojmy) jako příjem dotyčného člověka při porovnání
tohoto příjmu s referenční hodnotou. Referenční hodnotou může být příjem
druhého člověka, ale i nějaký obecná hodnota např. na úrovni průměrné mzdy či
minimální mzdy.
4. Hypotézy
Hypotézy, které autoři
studie formulují, jsou následující:
1. Štěstí závisí na relativní příjmové situaci. Nemožnost
srovnat vlastní příjmovou situaci s příjmovou situací druhých snižuje míru
štěstí. Závislost štěstí na relativní příjmové
situaci předpokládají autoři lineární – čím horší relativní příjmová situace,
tím horší míra štěstí. Daná závislost se jeví jako logická: jak už bylo výše
uvedeno, pokud relativní příjmová situace člověka je špatná, může trpět
frustracemi apod., že se mu život nedaří, že je méněcenný atd. Na druhou stranu
bychom ale neměli zapomenout, že na štěstí bude působit řada faktorů, čili že
relativní příjmová situace je pouze jedním z nich. Jako ilustrativní
příklad lze uvést situaci člověka, jehož relativní příjmová situace je sice
velmi dobrá, na druhou stranu je tento člověk nemocný, rozvádí se, zlobí jej
děti apod. Dá se předpokládat, že tento člověk o sobě nebude tvrdit, že je
šťastný.
2. Vyšší relativní příjmová situace implikuje větší ochotu přispívat společnosti. Autoři mnou rozebírané
studie se odkazují na další texty, které tvrdí, že lepší relativní příjmová
situace zlepšuje zdravotní stav, negativní relativní příjmové situace ohrožuje
zdraví těch, kteří jsou jí postiženi, jejich biologické procesy, je spojena
s psychosociálními změnami. Zajímavé údaje potom přináší další studie,
která na výsledcích 8 ročníků fotbalové Budesligy (Spolková republika Německo)
dokazuje, že týmy, ve kterých existují velké rozdíly v platech jednotlivých
útočníků střílejí méně gólů[24]. Jakkoliv
autoři nedefinují jednoznačně, co mají na mysli pod pojmem „ochota přispívat
společnosti“, lze odvodit, že relativní příjmová situace vytváří danému člověku
předpoklady, aby podnikal, pracoval, navštěvoval kulturní představení,
sportoval apod. Ti, co jsou na tom relativně hůře, mají k řadě těchto aktivit
omezenější přístup, musí překonávat mnohem více překážek. Daná hypotéza se opět
zdá logická. Jak ale naznačují i další hypotézy, špatná relativní příjmová
situace může člověka stimulovat k tomu, aby ji změnil, může jej tedy
stimulovat, aby se více snažil, tedy více přispíval společnosti, včetně
politické angažovanosti atd.[25]
3. Ochota platit daně závisí na relativní příjmové situaci.
Autoři mnou rozebírané studie se odvolávají na další studii, jež dále tvrdí,
že: ochota platit poctivě daně podle další studie závisí na ochotě ostatních
daňových poplatníků: pokud ve společnosti roste počet lidí, kteří buď skutečně
nebo domněle zkreslují daně, tak je pravděpodobné, že osoba, která disponuje
těmito informacemi o druhých, respektive domnívá se, že se druzí takto chovají,
bude rovněž daňově podvádět[26].Má
zde smysl poznamenat, že ochota platit daně tedy bude záviset na řadě faktorů,
z nichž řada může mít relativní charakter, nemusí ale jednat jen o
relativní příjem, ale obecně o relativní chování a názory daného člověka vůči
referenční člověka. Je rovněž nutno připomenout výše zmíněné faktory
konstrukce, složitosti, spravedlnosti daňového systému apod.
4. Ochota nepodvádět při získávání benefitů/transferů závisí na
relativní příjmové situaci. Má smysl zdůraznit na
relativní příjmové situaci, většinu čtenářů pravděpodobně napadne, že to bude
na absolutní příjmové situaci, logicky by mělo platit: čím vyšší příjem, tím
menší důvod podvádět. Je přitom zřejmé, že autoři rozebírané studie mají na
mysli nejen relativní příjmovou situaci, ale na činech/chování referenční
skupiny – stejně jako v případě daní, pokud členové referenční skupiny budou
výrazně klamat nebo si to o nich dotyčná osoba bude myslet, je více
pravděpodobné, že rovněž při získávání benefitů bude klamat.
5. Zhoršení relativní příjmové situace povede k růstu
nedůvěry vůči ostatním. Zhoršuje-li se relativní
příjmová situace, znamená to, že příjmy ostatních se nezhoršují. Postižená
osoba může proto ostatním závidět, nutně se bude ptát, proč je postižena ona a
nikoliv další lidé. V realitě může existovat řada příčin, jež snižují
relativní příjem – např. snížení produktivity práce, snížení poptávky po
výrobních faktorech, kterými dotyčná osoba disponuje apod. Jak v mnoha
případech není chyba na straně postižené osoby[27],
poměrně snadno lze podlehnout přesvědčení, že za poklesem stojí spiknutí apod.
6. Zlepšení relativní příjmové situace vede k větší ochotě
dodržovat zákony (obecně právo), i když toto dodržování uškodí přátelům/blízkým
osobám. Autoři rozebírané studie konkrétně mají
na mysli, že pokud se zlepšuje relativní příjmová situace, tak je méně
pravděpodobné, že dotyčná osoba bude křivě svědčit ve prospěch svých přátel
apod.
7. Zhoršení relativní příjmové situace vedou ke snížení důvěry
v parlament, soudy a další
organizace. Autoři
zde vycházejí z hypotézy, že ti, jejichž příjmová situace se relativně
zhoršuje, mohou z tohoto zhoršení vinit právě vládu, parlament a další instituce. Obdobně autoři studie
předpokládají, že zhoršené relativní příjmové situace snižuje důvěru
v ekonomiku, podnikání a další faktory. Z hlediska ekonomické teorie
je třeba konstatovat, že faktor očekávání a jeho vliv na makroekonomické
ukazatele je široce diskutován. Ekonomická teorie připouští, že negativní
očekávání, respektive málo pozitivní očekávání ovlivňují/snižují spotřebu a
investice jednotlivců, čili na makroekonomické úrovni vedou k poklesu
agregátních spotřebních a investičních výdajů. Má proto smysl zkoumat, co
způsobuje tato negativní/málo pozitivní očekávání. Je pravděpodobné, že snížení
relativního příjmu k nim bude patřit, má ale smysl zdůraznit, že se
rozhodně nebude jednat o faktor jediný.
8. Církevní a náboženské organizace nemusí být zasaženy
snížením relativní příjmové situace. Autoři studie zde
vycházejí zejména z hypotézy, že jedním z úkolů církevních a
náboženských organizací je vytvářet pravidla, prostředky apod., jež kontrolují,
regulují či snižují míru závisti (jako příklad autoři studie uvádějí desatero
přikázání). Faktory, které mohou zvyšovat závist, tedy nemusí v jejich
případě působit. Obecně lze ve prospěch dané hypotézy, že církevní a náboženské
organizace nemusí být zasaženy snížením relativní příjmové situace, konstatovat,
že smysl, poslání a úkoly těchto organizací se nacházejí v jiné rovině,
v rovině spirituality apod., čili, že faktory zvyšující závist nemusí na tyto organizace působit. Na druhou stranu je ale
nepravděpodobné, že by církevní a náboženské organizace nebyly žádnými faktory
ovlivněny. Jako příklad lze uvést českou realitu, kde bezprostředně po pádu
socialismu se církev, jako jedna z organizací, která byla tehdejším
socialistickým režimem potlačována a pronásledována, těšila relativně velké
autoritě. Poté, co začala vznášet poměrně rozsáhlé majetkové nároky, autorita
církve i důvěra v ní poměrně poklesla, což se statisticky odrazilo i
v poklesu počtu věřících. Obdobných příkladů lze najít celá řada,
koneckonců většina církevních reformačních hnutí (husitství v první
polovině 15.století, německá reformace v první polovině 16. století atd.)
mimo jiné[28] reagovaly na nárůst
majetkové moci církve, na zneužívání této moci. Lidé svým způsobem vyjadřovali
nespokojenost s tím, že se církev zpronevěřila svému poslání a hodnotám,
na kterých byla založena.
9. Existuje vztah mezi relativní příjmovou pozicí a ochotou
politicky se angažovat.
Autoři rozebírané studie předpokládají, že tento vztah je negativní, tj. že
s rostoucí příjmovou pozicí klesá ochota se politicky angažovat a
s klesající příjmovou pozicí tato ochota roste. Autoři danou závislost
zdůvodňují tí, že ti, jejichž relativní příjmová pozice je špatná, mají větší
motivy ji změnit a politika je způsob,
jak dané změny dosáhnout. Ve prospěch dané závislosti mohou hovořit i náklady
obětované příležitosti: ti, co jsou na tom relativně příjmově lépe, budou mít
pravděpodobně větší náklady obětované příležitosti – místo toho, aby se
politicky angažovali mohou vydělávat peníze. Na druhou stranu se zdá, že
s rostoucím příjmem či bohatstvím může člověk více ztratit v případě
nepříznivých změn – je tudíž v zájmu lidí, jejichž relativní i absolutní
příjmová situace je dobrá, aby se nějakým způsobem politicky angažovali. Nemusí
to nutně činit sami, stačí, když budou podporovat strany/skupiny apod., které
jim zaručí, že se jejich příjmová situace nezhorší. Lze tedy předpokládat, že
ochota politicky se angažovat bude záviset na řadě faktorů.
10. Existuje vtah mezi relativní příjmovou pozicí a ochotou
angažovat se v dobrovolných
organizacích. Autoři
rozebírané studie stejně jako v předcházejícím bodě předpokládají negativní
závislost. Otevřeně však přiznávají, že typů dobrovolných organizací je natolik
velké množství, že vyslovit danou závislost naprosto jednoznačně, je příliš odvážné. Stejně jako
v předcházejícím bodě i zde ve prospěch negativní závislosti hovoří náklady
obětované příležitosti, přičemž jejich vliv bude pravděpodobně větší než
v předcházejícím bodě: pokud se člověk politicky angažuje, může získat moc
a další výhody. Angažuje-li se člověk v dobrovolných organizacích, získává
zpravidla dobrý pocit[29], nicméně
finanční pokušení, která nabízejí jiná angažmá může být příliš velké. Dalšími
argumenty pro danou tezi je působení v těchto organizacích může pomáhat
zlepšovat relativní i absolutní pozici těch, kteří se v nich angažují, či
že osoby v daných organizacích tvoří sociální síť – naplňují tedy potřebu
sounáležitosti apod.
11. Výše uvedené závislosti nejsou symetrické. V případech,
kdy příjmová situace dotyčné osoby je pod referenční hodnotou, každá změna,
která zhoršuje příjmovou situaci, bude mít větší závažnost než
v případech, kdy se je příjmová situace dotyčné osoby nad referenční
hodnotou a dochází ke změně
k lepšímu. Pro
danou závislost lze uplatnit zákon klesajícího mezního užitku, který říká, že
každá další jednotka přináší člověku menší užitek. Bude-li se relativní
příjmová situace zhoršovat, bude dotyčná osoba pravděpodobně pociťovat větší
závist apod., protože na tom bude ve srovnání s ostatními stále hůře a
hůře. Naopak při zlepšování příjmové situace, každé další relativní zlepšení
bude pravděpodobně dotyčné osobě přinášet nižší mezní užitek[30].
5. Ověření hypotéz
5.1 Předpoklady a možnosti
Ověřit více uvedené teze
se autoři rozebírané studie rozhodli prostřednictvím výše uvedeného průzkumu.
Vycházeli přitom z přesvědčení, že referenční skupinou by mělo být spíše
blízké okolí – člověk se spíše porovnává s tím, co vidí na vlastní oči,
než s tím, co je pro něj vzdálené. Z hlediska relativní příjmové
situace se proto snažili o porovnání relativní příjmové pozice s příjmem,
který platí pro region, ve kterém osoba, s níž byl dělán průzkum žije
(jinak působí). Otevřeně ale přiznávají, že z hlediska zjištění této
regionální úrovně příjmu naráželi na větší potíže než na národní úrovni. Je to
pochopitelné: hodnoty ukazatelů jako průměrná mzda nebo minimální mzda se
zpravidla sledují na národní/celostátní úrovni, na regionálních úrovních tak
často sledovány nejsou, respektive jejich hodnoty mohou být zatíženy
statistickou chybou. Proto studie vedle hodnot na regionální úrovni pracuje i s
hodnotami na národní úrovni.
Jako referenční hodnoty
byly zvoleny jednak průměrný regionální/národní příjem a 40 % průměrného regionálního/národního
příjmu. Konkrétně se tedy zkoumalo, zda příjem osoby, s níž byl dělán
průzkum, leží nad/pod hranicí průměrného příjmu, respektive 40 % průměrného
příjmu.
Hodnotu 40 % průměrného
příjmu autoři pokládají za hodnotu (volně přeloženo), která je nutná
k zajištění živobytí. Dala by se tedy přirovnat k hodnotám minimální
mzdy, respektive životního minima. Je ale zřejmé, že se jedná pouze o
přirovnání. V českých podmínkách se sice hodnota minimální mzdy pohybuje
kolem 40 % průměrné mzdy (v prvním pololetí roku 2006 činila minimální mzda
7570 Kč, zatímco průměrná mzda 18905 Kč), v případě životního minima je
však mnohem nižší (pohybuje se kolem 25 %)[31].
Co podle autorů
rozebírané studie ukázaly výsledky sociologického průzkumu? Než zodpovíme tuto
otázku, je nutno konstatovat, že data, která sloužila pro vyhodnocení, byly
odpovědi na různé otázky. Konkrétní otázky budou v dalším textu zmíněny –
obecně se jednalo o otázky typu: kdyby jste měli charakterizovat svůj současný
život, jakými slovy byste ho charakterizovali“, přičemž odpovídající si mohli
vybrat ze čtyřech možností (typu „velmi šťastný“, „převážně šťastný“, spíše
nešťastný“, „převážně nešťastný“). Je nutno konstatovat, že daný způsob
dotazování a výběru z možností může přinášet nejrůznější zkreslení. Předně
dotazovaná osoba nemůže zvolit jinou možnost, nabídka je ji poměrně jednoznačně
předurčena. Pokud by měla absolutní svobodu výběru, je možné že by se rozhodla
pro jinou volbu, než při předem definovaných odpovědích[32].
Dále je zřejmé, že v některých případech bude dotazovaná osoba odpovídat
jinak, než co ve skutečnosti cítí nebo co si myslí – může se kupř. stydět
přiznat, že svůj život považuje za nešťastný[33].
Poslední námitkou je skutečnost, že se jedná o odpovědi na hypotetické situace
a není zřejmé, zda zvolená odpověď koresponduje s tím, jak by se
dotazovaná osoba zachovala ve skutečnosti[34].
Tyto a podobné námitky
však lze vznášet proti každému sociologickému průzkumu. Dané upozornění proto
chápeme jako připomenutí varování, že výsledky sociologických nelze brát
naprosto bez výhrad – realita se může od těchto výsledků lišit, a to i v
případě, že výsledky jsou dělány na relativně velkých vzorcích obyvatelstva,
což je případ průzkumu ISSP.
5.2 Štěstí
První hypotéza se týká
vztahu mezi relativní příjmovou pozicí a mírou štěstí. Autoři studie ji
testovali na otázce: „Pokud byste z hlediska štěstí měli zhodnotiti váš
současný život, kterou ze zde uvedených kombinací byste si vybrali?“ Možnosti
byli: „velmi šťastný, převážně šťastný, spíše nešťastný, vůbec ne šťastný“.
Z výsledku vyplynulo, že míra štěstí závisí na absolutní i relativní
příjmové pozici – čím více, tím lépe. Bylo přitom jedno, zda-li se jako
referenční veličina použila hodnota průměrné (regionální/národní) mzdy,
respektive 40 % průměrné (regionální/národní mzdy).
Lze konstatovat, že daný
průzkum potvrdil závislost štěstí na absolutní i relativní příjmové (obecně
společenské) pozici. Neměli bychom ale zapomínat na výše uvedené poznámky,
které zdůrazňují, že faktorů ovlivňující štěstí může být více. Vedle již
zmíněných můžeme dále uvést věk, ekonomickou, politickou, mezinárodní situaci
apod.
5.3 Důvěra
Druhá otázka se týkala
důvěry lidí. Konkrétně zněla: „Jak často podle vás se lidé pokusí zneužít
výhodu, kterou vůči vám mají?“ Tázaní si mohli vybrat z následujících
možností: „vždy se pokusí využít výhodu, ve většině případů se pokusí využít
výhodu, ve většině případů budou féroví, vždy budou féroví“. Z hlediska
formulace otázek se jeví jako poměrně kategorické možnosti „vždy“, lze totiž
předpokládat, že nikdy daná možnost nenastane ve 100 % případů. Naopak, i když
naprostá většina osob danou výhodu využije, je jistá pravděpodobnost, že se
najde někdo, kdo tak neučiní. Obdobné je to i v situaci, pokud, naprostá
většina lidí bude férových[35].
Výsledky odpovědí
ukazují, že přesvědčení o férovosti roste jak s rostoucím bohatstvím ve
společnosti, tak s rostoucí relativní příjmovou pozicí. Ukazuje se tedy,
že závist způsobená nízkým příjmem, podlamuje společenskou důvěru.
Další otázka se týkala,
zda je možno lidem obecně důvěřovat. Konkrétně zněla: „Myslíte si, že lze lidem
důvěřovat nebo je lepší být při jednání s lidmi více opatrný? „. Byly
nabízeny následující odpovědi: „téměř vždy lze důvěřovat, převážně lze
důvěřovat, převážně je lepší být opatrný, téměř vždy je lepší být opatrný“.
Výsledky naznačují, že lepší jak relativní, tak absolutní příjmová pozice,
vedou k názorů, že lze lidem důvěřovat, dané výsledky však nejsou
jednoznačné.
Jak bylo uvedeno výše,
důvěra je poměrně křehká záležitost, budování důvěry vyžaduje dlouhodobý
proces, nedůvěra je pravděpodobně přirozenou lidskou vlastností. Nikoliv
naprostá jednoznačnost výsledků by tedy neměla překvapit – lidé se stýkají
s mnoha lidmi a generální důvěra by pro ně mohla být ohrožující.
Poslední otázka týkající
se důvěry se vztahovala na důvěru v konkrétní organizace, respektive
společenské subsystémy. Konkrétně byly dotazované osoby tázána na důvěru
v parlament, podnikatelské a ekonomické prostředí, církevní a náboženské
organizace, soudy a legální systém, přičemž si mohli vybrat
z následujících odpovědí: „naprostá důvěra, převážná důvěra, částečná
důvěra, velmi malá důvěra, naprostá nedůvěra. Z průzkumu vyplynulo, že
důvěra v parlament pravděpodobně v podstatě nezávisí ani na absolutní
příjmové pozici dotyčné osoby, ani na její relativní příjmové pozici ani na
celkovém bohatství společnosti. Přesto se částečně ukazuje, že větší důvěra je
v bohatších zemích, s růstem bohatství ovšemže přírůstek klesá. Zde
lez aplikovat zákon klesajícího mezního užitku – bohatší země mohou vytvořit
pro fungování parlamentu lepší podmínky, neustálé zlepšování těchto podmínek
však nemůže vést k neustálému progresivnímu růstu výkonu parlamentu apod.
Z různých dalších
průzkumů plyne, že důvěra v parlament je relativně nízká. Pravděpodobně to
lze vysvětlit tím, že v parlamentu často dochází ke sporům, obstrukcím,
nedorozumění, jednání jsou zdlouhavá, někdy zmatečná a nejednoznačná. Parlament
jako vrcholný orgán státní moci je pod bedlivou kontrolou sdělovacích prostředků,
na druhou stranu výstupy, které tyto prostředky předkládají veřejnosti, jsou
často spíše negativní než pozitivní, ačkoliv skutečná četnost relativních
výstupů je nižší než prezentovaná[36] [37].
Důvěra v soudy se
dle výsledků průzkumu mírně zvyšuje s růstem relativní příjmové pozice i
absolutního bohatství dané země. Lze to interpretovat tak, že ti, co jsou na
tom relativně příjmově špatně nemají prostředky, čas apod. se soudit a
přirozeně tedy spíše soudům nedůvěřují – mohou je chápat jako něco, co slouží
spíše bohatším. Na druhou stranu jsou soudy mnohem více vzdálenější od běžného
politického života, je zaručena jejich nestrannost, takže chápání soudů jako
„nástroj bohatých[38]“ je
poměrně logicky nejednoznačné. Lze se domnívat, že může hodně záviset na
fingování soudů – pokud soudy fungují špatně, zejména z hlediska délky
řízení, případně spravedlnosti rozsudků apod., mohou být nespokojeni, jak ti,
kteří jsou na tom relativně příjmově lépe, tak ti, kteří jsou na tom relativně
příjmově hůře. Ti, co jsou na tom relativně příjmově lépe, mohou být přitom nespokojeni
více – s danými jevy se častěji setkávají, respektive dané jevy je častěji
nutí, aby své spory řešili jinými prostředky než soudní cestou, což může být
více nákladné a složité.
Výsledky výzkumu dále
naznačují, že důvěra v podnikatelské a ekonomické prostředí roste
s relativní příjmovou úrovní, výsledky opět ale nejsou jednoznačné. Autoři
studie se logicky domnívají, že bohatší lidé s tímto prostředím přijdou
mnohem častěji do styku, mohou mu tedy více důvěřovat, na druhou stranu se
mohou častěji setkávat s různými negativními jevy, což naopak jejich
důvěru oslabuje.
V souladu
s výše formulovanou hypotézou, výsledky průzkumu ukazují, že důvěra
v církevní a náboženské organizace není ovlivněna ani relativní ani
absolutní příjmovou úrovní. Podle mého osobního názoru však platí výše uvedené
varování, že záleží na celkovém obrazu církve ve společnosti a že tuto důvěru
může ovlivňovat řada faktorů.
5.4 Dodržování norem
Další skupina otázek
průzkumu se týkala oblasti dodržování norem. První zahrnovala problematiku
daňové morálky a zněla: „Je nebo není správné, pokud daňový poplatník neuvede
všechny své příjmy za účelem, aby platil nižší daně?“ Byly nabídnuty
následující odpovědi: „není špatné, trochu nesprávné, hodně nesprávné, zcela
nesprávné“. Z výsledků průzkumu vyplynulo, že horší relativní příjmová
úroveň (zejména pokud se blíží nebo pokud se pohybuje pod hranicí 40 % průměrné
mzdy) vede k preferování odpovědí „není špatné“, či „trochu nesprávné“.
Výsledky však opět nejsou jednoznačné. Jak bylo uvedeno výše daňová morálka
závisí na řadě faktorů a bez jejich znalosti mohou být samotné výsledky
odpovědí zkreslující. Navíc je třeba zdůraznit, že se mohou lišit výsledky
odpovědí od samotného jednání – tj. dotyčná osoba může odpovídat třeba, že
daňové zkreslování/nepřiznávání příjmů je špatné, na druhou stranu může toto
zkreslování běžně provádět[39].
Obdobné výsledky dávají
odpovědi na otázku: „Je správné uvádět nesprávné údaje, pokud se žádá o příspěvek
od státu?“, přičemž škála odpovědí je stejná jako u předcházející otázky.
S rostoucí relativní příjmovou úrovní roste ochota být poctivý. Výsledky opět
nejsou jednoznačné – největší ochota podvádět je u osob, jejichž příjmová
úroveň je těsně nad hranicí 40 % průměrného příjmu. Naopak je-li příjem pod
touto hranicí, ochota podvádět klesá. Danou skutečnost lze interpretovat tak,
že lidé kolem hranice 40 % průměrného příjmu mohou při nepodvádění nejvíce
ztratit – příspěvky nedostanou/dostanou ve zmenšené míře, přičemž hranice, pro
to, aby příspěvky dostali/dostali ve větší míře leží relativně blízko. Naopak,
lidé kteří jsou na tom jak absolutně, tak relativně velmi špatně, nemají příliš
možností jak podvádět, což se může odrazit i v jejich odpovědích. Opět je nutno
zdůraznit, že obecně se odpovědi mohou lišit od skutečného chování, i když
odlišnosti budou pravděpodobně menší než v případě předcházející otázky –
lidé, kteří jsou na tom absolutně či relativně velmi dobře, pravděpodobně
nebudou mít tak velké motivy podvádět, zejména při získávání sociálních dávek:
náklady na podvod pro ně budou větší než zisk z podvodu[40].
Poslední otázka se
týkala dodržování předpisů. Konkrétně popisovala hypotetickou situaci, kdy
blízký přítel překročí rychlost a v důsledku této rychlosti srazí a zraní
chodce. Zaměřovala se potom na to, zda máte policii říci, že přítel překročil
rychlost s možnými odpověďmi: je bezpodmínečně nutno toto sdělit, spíše
bychom měli toto sdělit, není nutno toto sdělit. Odpovědi naznačují, že
s rostoucí relativní i absolutní příjmovou úrovní roste ochota vypovídat
pravdivě, tj. sdělit, že přítel porušil rychlost. Autoři rozebírané studie se
domnívají, že v chudších zemích může být stát a jeho složky více chápán
jako nepřítel (jako někdo, kdo může za chudobu obyvatel) a ochota porušovat
zákony je tudíž více rozšířená.
Lze zde ovšem
diskutovat, zda pro takto formulovaný závěr existuje dost podkladů. Především
není zřejmé zda by odpovědi nebyli odlišné, pokud by v otázce nebyla
popsána odlišná situace – drobná změna by spočívala v tom, že přítel
chodce usmrtí, radikální změna v celkové změně situace: např. přítel
někoho zavraždí, přičemž dotazovaná osoba jako jediná ví, že je vrahem, a na
jejím svědectví závisí, zda-li bude odsouzen. Opět má navíc smysl zdůraznit, že
můžou existovat rozdíly, mezi tím, jak lidé odpovídají a jak se ve skutečnosti
chovají/by se chovali – i když tyto rozdíly nemusí být tak časté: výše zmíněné
situace jsou přece jen poněkud extrémní a většina lidí se do nich ve
skutečnosti nedostane.
5.5 Účast v sociálních sítích
Poslední okruh otázek se
zaměřoval na účast v sociálních sítích. Otázka zde zněla, zda-li se
dotazovaná osoba zapojila v posledních dvanácti měsících do některé
z uvedených aktivit, a pokud ano, jak často, přičemž odpovědi začínali
„nezapojil“ a postupně se zvyšovala četnost zapojení. Aktivity byly rozděleny
na politické aktivity, církevní aktivity, sociální aktivity a ostatní
dobrovolné aktivity, přičemž byla případně dále popsány[41].
Výsledky odpovědí opět nejsou jednoznačné, přesto naznačují, že
s klesající relativní i absolutní příjmovou pozicí poněkud roste politická
angažovanost i angažovanost v sociálních sítích a dalších organizacích.
Zdá se však, že více se angažují lidé, jejichž příjem se pohybuje kolem 40 %
průměrného příjmu, respektive kolem průměrného příjmu. Lze to vysvětlit tím, že
tato skupina lidí může danou angažovaností nejvíce získat, je to pro ni relativně
snadná cesta, jak zlepšit své příjmové, respektive obecně společenské
postavení. V případě výrazně bohatých i chudých lidí se projevuje efekt
nákladů obětované příležitosti – bohatí lidé mohou svůj čas trávit jiným
způsobem, případně si další zlepšení své situace mohou zařídit jinými
prostředky, chudí lidí musí naopak většinu svého času věnovat na zajištění
svých základních životních potřeb a na zmíněnou angažovanost jim nezbývá
prostor.
Existují však výjimky
z výše uvedeného: např. z průzkumu vyplynulo, že zapojení do
některých charitativních organizací typu Armáda spásy roste s rostoucí
relativní příjmovou úrovní, nicméně tento přírůstek má klesající charakter[42].
Z hlediska
církevních a náboženských organizací výsledky průzkumu potvrzují hypotézu nezávislosti
těchto organizací na absolutní i relativní příjmové úrovni – míra zapojení do
těchto organizací vskutku na těchto úrovních dle průzkumu nezávisí. Na druhou
stranu výsledky průzkumu naznačují, že míra zapojení závisí na celkovém
bohatství daného regionu/území, přičemž platí, čím bohatší region, tím větší
zapojení. Lze si zde ale položit otázku, zda-li zde neexistují i další
závislosti: např. vliv církevní tradice – je známo, že v různých regionech
má církev díky tradici silnější či slabší postavení, přičemž zároveň tyto
regiony mohou být z různých důvodů bohatší či chudší[43].
6. Závěry
Autoři mnou rozebírané
studie se domnívají, že výsledky uvedeného průzkumu potvrzují vliv relativní příjmové
pozice na sociální kapitál daného regionu/země apod. Potvrzují, že velké
rozdíly v relativních příjmech povedou k větší míře závisti a tato závist
bude destruovat sociální kapitál. Ukazuje se však, že tyto závislosti nejsou
naprosto jednoznačné, v některých případech lze vystopovat větší
závislosti než v jiných případech. Autoři otevřeně konstatují, že závisí i
na absolutní příjmové pozici dotyčné osoby, bohatství daného regionu, území
apod. Rovněž konstatují, že v mnoha případech dochází k tomu, co jsme
výše popsali jako zákon klesajícího mezního užitku: se zlepšováním relativní
příjmové pozice má přírůstek závislé veličiny (typu míra štěstí) klesající
charakter.
Nejednoznačnost
výsledků, případně i klesající charakter přírůstkových veličin by neměl
překvapit. Osobně jsem se snažil v celém textu ukázat multikauzální
charakter většiny závislostí. Snažil jsem se rovněž ukázat, že problematiku
sociálního kapitálu by bylo potřeba chápat poněkud v širším kontextu, než
ve kterém tak činí autoři rozebírané studie a že struktura sociálního kapitálu
(např. v podobě charakteru většiny sociálních sítí, které ve společnosti
působí) může ovlivňovat jak relativní příjmovou pozici, tak to, co autoři
studie zahrnují pod pojem sociální kapitál (důvěru lidí navzájem,
v instituce, ochotu dodržovat zákony, zapojení do sociálních sítí apod.).
Pokud kupř. většina sítí v dané společností, na daném území, regionu, bude
mít rivalitní charakter, je možné, že důvěra lidí bude nízká – teoreticky by si
více měli důvěřovat ti, kdo jsou členy stejné sítě a nedůvěřovat ti, kdo jsou
členy rozdílných sítí. Nesmíme ale zapomenout, že rivalita může panovat i
uvnitř sítě, což může dále nedůvěru zvyšovat. Rivalitní sítě mohou dále na
jednu stranu zvyšovat zapojení lidí do těchto sítí (bez členství
v příslušné síti nelze ničeho dosáhnout[44]), na
druhou stranu může jít o formální zapojení nebo o zapojení, které nerozvíjí
sociální vztahy apod.
Důležitá otázka, která
ale nutně zůstává mimo pozornost autorů rozebírané studie (rozbor této otázky
nebyl cílem studie), je, co lze udělat pro to, aby se rozdíly v relativní
příjmové úrovni nezvyšovali. Ekonomická teorie obecně vychází
z přesvědčení, že příjmová úroveň závisí na mezní produktivitě výrobních
faktorů, kterými jednotlivé osoby disponují. Je nutno připojit i faktor mezního
výnosu z investičních příležitostí, kterými jednotlivé osoby disponují.
Pouze s tímto pohledem však nelze vystačit. Ukazuje se totiž, že ti, kdo
jsou na tom relativně příjmově hůře často disponují méně produktivními
výrobními faktory, respektive méně výnosnými investičními příležitostmi,
přičemž stávající struktura společnosti, tj. s mimo jiné stávající
sociální sítě, stávající míra důvěry apod., tedy složky, které bychom zahrnuli
pod pojem sociální kapitál, těmto osobám brání, aby své postavení zlepšili.
Jinými slovy díky vnějším faktorům, které leží mimo dotyčné osoby, nemusí ke
zlepšení dojít, ačkoliv dotyčné osoby o zlepšení usilují.
Rozbor, jak dosáhnout
daného zlepšení je i nad rámec mého textu. Chci zde pouze zdůraznit, že změny
musí zahrnovat i změny ve struktuře sociálního kapitálu. Tyto změny ve
struktuře sociálního kapitálu zase vyžadují další změny včetně změn, kterými se
bezprostředně zabývá teorie veřejné volby – např. v oblasti pravomocí
jednotlivých orgánů, které uskutečňují veřejnou volbu apod. Jako podstatné se rovněž
jeví změny v oblasti kapitálového trhu, jež umožní, aby osoby
s relativně horší příjmovou situací mohli získávat od jiných peníze, tyto
peníze produktivně využít, což pravděpodobně povede ke zlepšení jejich příjmové
situace.
Osobně hodnotím studii
Justiany A. V. Fischer a Benno Torgler „Může závist zničit základy společnosti?
Vliv relativní příjmové pozice na sociální kapitál“ jako přínosnou. Studie
formuluje zajímavé hypotézy, které se týkají problematiky sociálního kapitálu,
a snaží se dokázat na empirických (tvrdých) datech. Přestože ne vždy tato data
dané hypotézy potvrzují, nelze tyto hypotézy jednoznačně zavrhnout. Jak již
bylo uvedeno výše, vedle závislostí formulovaných v hypotézách, budou
působit i další závislosti a proto se data nemohou chovat jednoznačně. I přes
tuto nejednoznačnost ale studie ukazuje, že relativní příjmová nerovnost
ovlivňuje sociální kapitál, kterými disponují jednotliví lidé, respektive,
který existuje v dané zemi. Studie tak potvrzuje, že sociální kapitál je
„křehkou květinou“, o níž je nutno pečovat, přičemž však vliv sociálního
kapitálu na společnost může být značný.
Rafik Bedretdinov
Každý pokus rozluštit
určitý problém má za cíl jednak dospět k prohloubení poznání nebo dokázat,
že stávajícím způsobem nelze ho vyřešit.Ovšem druhá alternativa vybízí badatele
hledat nové a nové metody výzkumu. Studie Justiany A.V. Fischer a Benno Torglera:
„Může závist zničit základy společnosti? Vliv relativní příjmové pozice na
sociální kapitál“ (popisována a analyzována P. Wawroszem) rozhodně patří do té
druhé alternativy, tj. podnětná, není s to vyřešit problém jako celek, ale
provokující. Jaké jsou důvody k tomuto tvrzení?
Za prvé, nelze vymezit
základní determinanty jakéhokoli jevu bez jeho úplně, vyčerpávající definici
(metoda výčtu). Pokud chápeme jednu dimenzi sociálního kapitálu jako důvěru, je
nutno netautologicky vysvětlit pojem důvěry. Důvěra znamená spoléhání na
adekvátnost, pravost okolní reakce. Zde však vzniká zásadní problém: čím je
podmíněné toto spoléhání. Přílišnou důvěřivosti dotyčného jedince anebo
příznivou společenskou situaci. Odkud však pramení příznivost resp.
nepříznivost společenského klimatu. Je nepochybně koneckonců
z hospodářství. Další dimenzi je štěstí. I zde bylo by třeba především
vymezit tuto etickou kategorii, a to jako schopnost realizovat svůj lidský
potenciál ve všech sférách života. Ovšem bylo by třeba vědět, jaké faktory koneckonců
podmiňují tuto schopnost. Anebo závist chápana jako neadekvátní, nepravé vidění
a vztah ke skutečnosti. Atd.
Za druhé, úplný výčet
základních charakteristik popisovaných výše jevů nám prozradí, jaké jsou jejich
determinanty, kterých je požehnané. Mohou to být sociální faktory, ekonomické a
v neposlední řadě psychické. Zmíněné autoři zredukovali svůj postoj na
význam relativního příjmu jako faktoru podmiňujícího celý spektrum etických
postojů.
Za třetí, sociologickému
šetření prostřednictvím dotazníku měl by předcházet metodologický rozbor významu
základních determinant, stanovení jejich hierarchické struktury a priorit. Jinak
výzkum má podobu vytržené z kontextu nahodilé volby hlavního faktoru. Ne
nadarmo P. Wawrocz v průběhu rozboru popisovaného textu soustavně
zdůrazňuje význam multikauzálního charakteru většiny závislosti“ (str. 10).
Jádro studie
J.A.V.Fischer a B.Torglera spočívá ve zjištění závislosti určitých
eticko-společenských charakteristik na relativní příjmové stránce.
Sociologickým šetřením autoři prokázali, že nepochybně určitá determinace
důvěry, štěstí, angažovanosti a účasti v sociálních sítích zde existuje. I
když je velice problematické konstatovat, že „…daný průzkum potvrdil závislost
štěstí na absolutní a relativní příjmové pozici.“ Zde je místě upřesnění, že
příjem vytváří předpoklad, je jedním z prostředku k dosažení štěstí, tj
jak píše P.Wawrosz: „…faktorů ovlivňujících štěstí může být více.“
Dál autoři odhalili
jednu přímočarou závislost, spočívající v tom, že důvěra ( např.
v podobě férovosti) roste s rostoucím bohatstvím. Naopak závist je
způsobená nízkým příjmem může podlamovat společenskou důvěru. Nepochybně,
prosperující společnost vyvolává duch optimismu, důvěry v budoucnost a
naopak. Celková společenská atmosféra ovlivňuje jedince, jeho způsob uvažování
a jednání. Společenská klima koneckonců determinována hospodářským vývojem,
resp. očekáváním příznivého růstu ( např. Československo hned po listopadu
1989). Jelikož praktický vývoj je zpravidla jiný než teoretické koncepce a
úvahy, brzo se ukáže, že ve společnosti začíná rozmáhat duch skepse, nedůvěry a
zklamáni. Místo optimismu nastupuje pesimismus. Sociální diferenciace se stává
úrodnou půdou pro klíčení zárodku závisti v nových podmínkách. I zde je
patrná determinace společenské atmosféry ekonomickým bytím.
Na závěr lze souhlasit
s míněním P.Wawrosze, že studie J.A.V.Fischer a B.Torglera je přínosná,
neboť formuluje některé hypotézy problematiky sociálního kapitálu. Vzdáme hold
autorům a P.Wawroszovi, který nás obeznámil s tímto způsobem spíše
empirického uvažování a sociologického šetření, což by mělo být impulsem pro
pokračování bádání sociálního kapitálu na solidních vědeckých základech.
J. P. Kroupa
Problémy sociálního
zabezpečení jsou ve všech ekonomikách liberálního, popřípadě neoliberálního
typu očividně stejné: Příjmová část sociálního systému je chronicky menší,
nežli výdajová. To znamená. že celý systém je deficitní.
Pod pojmem sociální
systém se zde rozumí systém zdravotního a starobního pojištění. Ostatní části
sociálního systému, jako je podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky a
pod zůstávají nezohledněny. Je zajímavé, že pokusy řešit tuto deficitní situaci
se soustřeďují převážně na restrukturalizaci příjmové části systému za úporného
lpění na paritním podílu zaměstnavatelů a zaměstnanců. Základním pilířem
propočtu vlastních příspěvků je existence živé lidské pracovní síly
v pracovním procesu.
Tento systém má hluboké
historické kořeny, sahající do doby průmyslové revoluce. Německo: 1883 schvaluje
říšský sněm zákon o nemocenském pojištění. Dávky měli platit napůl jak
zaměstnanci, tak i zaměstnavatelé „...celý komplex sociálních zákonů završilo
22 června 1889 starobní a invalidní pojištění. Každému dělníku zajišťovalo
starobní rentu po dosažení věku 70 let. I v tomto případě museli
zaměstnavatelé i zaměstnanci platit příspěvky napůl. Tento zákon kritizovala
tehdejší sociální demokracie jako naprosto nedostatečný.“ (Převzato
z knihy Dějiny Německa, H. Müller, K. Friedrich Krieger, Hanna Vollrath,
Vydané v českém překladu v roce 1995)
Není bez zajímavosti
fakt, že představitelé SPD a členové koaliční vlády, tudíž členové stejné
strany, která zmíněné zákony kritizovala jako málo sociální, podali letos návrh
na prodloužení věku odchodu do důchodu z 65 na 67 let. Toto opatření má být
součástí dalších reforem v oblasti sociálního zabezpečení prováděné velkou
koalicí, složenou z (SPD, CDU,CSU).
Anglie: „1911: Lloydův
zákon o národním pojištění ukládá povinné dávky pojištění, vyplácené
v době nemoci a nezaměstnanosti. Náklady hradí napůl zaměstnavatel a
zaměstnanec. Opatření byla založena na popření viktoriánského principu, podle
něhož individuální poctivost a píle jsou schopny zajistit každému člověku přiměřenou
prosperitu. Reformátoři pochopili, že kapitalismus je plýtvavý, nevýkonný a
trestá jednotlivce bez ohledu na jeho osobní zásluhy a že voluntarismus
nestačí.“ (převzato z Dějiny Británie Kenneth O.Morgan a kol., vydané
v českém překladu r 1999.)
Myšlenka paritního
podílu a způsob propočtu vázaného na živou pracovní sílu je tudíž 117 let starý
systém, který nezohledňuje růst produktivity páce, postupující automatizaci a
vlivy globalizace. Již na základě jednoduchých modelů, spočívajících na
zjednodušeném kalkulačním členění nákladů a propočtu cen je možno dokumentovat
změny a potíže financování sociálního zabezpečení v dnešní době.
Předpoklady a popis
Jako základ pro modelové
znázornění byly vybráni výrobci svíček a dodavatelé malířských a natěračských
prací. V prvním případě se jedná o výrobně nenáročnou produkci s možností
mechanizace , v druhém případě se jedná o práce s vysokým podílem
živé práce bez možnosti tuto výrazně mechanizovat. Model pracuje s Eurem
jakožto evropskou měnou. Údaje o nákladech, cenách , zisku a pod. jsou
hypotetické V modelu platí ceteris paribus. To znamená, že podmínky, které
nejsou v modelu pojednány se nemění. Malý rozsah výroby má za cíl vytvořit
přehledné modely, znázorňující toky peněz a vliv jednotlivých druhů nákladů a
cen na celkovou situaci podniků a jejich okolí.
Výchozí situace:
Na trhu působí tři
firmy: Dvě se zabývají výrobou svíček, třetí provádí malířské práce.
Firma č1: výroba svíček
Počet zaměstnanců 6
Plat zaměstnanců 1500 €/měs
Produkce 30
000 svíček
Náklady:
- materiál a energie 6000 €
- mzdové náklady 9000 €
- vedlejší mzdy. náklady
20%
- zaměstnanci 900 €
- příspěvek
zaměstnavatele 900 €
ostatní náklady 4800 €
(telefon, úroky, odpisy
atd. )
------------------------------------------
Náklady celkem 21600
€
------------------------------------------
Kalkulovaný zisk 8 % = 1728 €
-------------------------------------------
Celkem 23328
€
Cena za kus: 23328/30000=
0,78 €
Firma zásobuje takový
okruh zákazníků, který umožňuje odbyt celé produkce, doba obratu je jeden
měsíc. Pojištění majitele firmy je privátní a je hrazeno ze zisku.
Firma č. 2:
Firma stejného druhu o
stejných nákladech cenách a výnosech.
Firma č. 3: Malířské a
natěračské práce.
Firma pracuje na základě
hodinových zúčtovacích sazeb s tím, že vlastní spotřebu materiálu jako
jsou barvy, tapety a pod. hradí přímo majitel. To znamená, že zákazník platí
dvě faktury: jednu za materiál, jednu za vykonanou práci.
Počet zaměstnanců 5
Plat zaměstnanců 1600 €
Produkce 40
hod/týden, celkem 4*40=160 hod/pracovníka
Hodinová mzda 10 €/hod
Náklady:
- materiál 40
% z mezd = 3200 €
- mzdové náklady 10*160*5
= 8000 €
- vedlejší mzd. náklady 20 %
- zaměstnanec 800 €
- příspěvek zaměstnavatel
800 €
- ostatní náklady 2500 €
(telefon, úroky, odpisy
atd. )
------------------------------------------
Náklady celkem 15300 €
------------------------------------------
Kalkulovaný zisk 10 % =
1530 €
-------------------------------------------
Celkem 16830
€
Hodinová zúčtovací sazba
16830/(160*5) =
21,04 €/hod
Platby do sociálních
fondů:
firma č. 1: 1800 €
firma č. 2 :1800 €
firma č. 3: 1600 €
------------------------------------------
příjem celkem 5200
€/měs.
Příspěvky zaměstnavatelů
jsou soukromého rázu a nejsou v modelu zohledněny.
Vliv produktivity práce
Firma č. 1 se rozhodla
posílit vlastní postavení na trhu formou modernizace vlastního zařízení a
propustí 3 zaměstnance. Zbývajícím zaměstnancům zvýší mzdy z 1500 na 1700
€/měsíc.
Počet zaměstnanců 3
Plat zaměstnanců 1700
€/měs
Produkce 45 000
svíček
Náklady:
- materiál a energie 9000 €
- mzdové náklady 5100
€
- vedlejší mzd. náklady
- zaměstnanec 20% = 510 €
- příspěvek
zaměstnavatele 20% = 510 €
- ostatní náklady 6000 €
(telefon, úroky, odpisy
atd. )
------------------------------------------
Náklady celkem 21
120 €
------------------------------------------
Kalkulovaný zisk 27,84 % = 5880 €
-------------------------------------------
Celkem 27 000 €
Cena za kus 21120/45000=
0,469 €/kus
Při ceně 0,60 €/ kus docílí firma č. 1 tržbu ve výši 27 000
€.
Zisk firmy bude 27000 -
21120 = 5880 €
Cenový rozdíl proti firmě
č. 2 je 0,78-0,6=0,18 €, což znamená pokles ceny o (1-0,769)*10 0= 23,08 %.
U firmy č. 2 vyvolá tato
změna na trhu následující změnu: Aby firma dosáhla srovnatelné ceny, musí
snížit vlastní náklady rovněž na 0,60 €/kus. To znamená snížit vlastní náklady
o 23 %.
V tomto případě
existují dvě alternativy:
1) Firma č. 2 řeší
nastalou situaci formou snížení mzdových nákladu formou úspory pracovních sil.
Úspora celkových
nákladů: 21600*0,23 = 4968 €
Mzdové
náklady/pracovníka:1500+300 = 1800 €
Nutná úspora pracovních
sil:4968/1800 = 2,76 prac.síly
Firma by musela
propustit 2 pracovníky, ale tím snížit vlastní kapacitu, což znamená ztrátu
podílu na trhu.
2) Firma č. 2 reaguje
rovněž modernizačním opatřením.
Souhrnná kapacita firem
se zvýší na 90 000 svíček.
Celková spotřeba však
činí 60 000 svíček, což znamená přesycení tru o 30 000 kusů.
Pro firmu č. 2 se jeví
alternativa č. 2 jako výhodnější a propustí rovněž 3 pracovníky. Nárůst zisku z
původních 1438 na 5880 umožňuje podnikatelům vzít v úvahu i případné částečné
nevyužití kapacit.
Předpokládejme, že
všechny náklady, vyjma spotřeby materiálu a energie tvoří fixní náklady.
Pak variabilní náklady
představují částku 9000 €, fixní náklady dosahují výše 23328-9000 = 12120 €,
což znamená:
- variabilní náklady 9000/45000=0,2 €/kus
- fixní náklady 12120 €
Bod zvratu při ceně 0,60 €/kus:
x*0,60 = x*0,2+12120
x = 30300 kusů.
Z uvedeného vyplývá, že
firmy se dostanou do ztráty při poklesu využití kapacit následkem poklesu poptávky
o (1-30300/45000)*100=32,67%.
Bod zvratu u firmy firmu
č. 3:
- variabilní náklady 3200/800=4 €/hod
- fixní náklady: 12100
€
Bod zvratu při ceně 21,04 €/hod
21,04*x=4*x+12100
x =710,09 hod
Obě firmy č.
Zcela jinak vyhlíží
situace v oblasti sociálního zabezpečení. Model vykazuje 6 nezaměstnaných a
pokles příjmů do sociálních fondů:
Počáteční stav Výsledný stav
firma č. 1: 1800 €
1020
€
firma č. 2 : 1800 €
1020
€
firma č. 3: 1600 €
1600
€
------------------------------------------
celkem 5200 € 3640
€
Celkový deficit činí
5200-3640=1560 €.
Při 30% dani
z příjmu je nárůst státního rozpočtu: ((1700-170)*6-(1500-150)*12)*0,3=-2106
€.
Nárůst daně ze zisku
právnických osob: (5880-1728)*2*0,3=2491.2 €.
Nárůst daně
z obratu při 16 %: 0,16*(90000*0,6-60000*0,78)= 1152 € na 8640 €.
Nárůst příjmů státního
rozpočtu činí 1537,20 €
Náklady spojené
s výplatou podpory v nezaměstnanosti jsou hrazeny z příslušného
pojištění a nejsou jak nákladově, tak i výdajově zohledněny. Rovněž tak není
zohledněn pokles kupní síly obyvatelstva vlivem nezaměstnanosti.
Stát uhradí deficit
sociálního fondu nárůstem příjmů s tím, že dojde ke zvýšení procentuálního
podílu příspěvků, takže sociální fond musí pokrýt vlastní výdaje ve výši
3640+1537,2=5177,2 €. Pro vyrovnání deficitu i v příštích obdobích volí
pojišťovny procentuální sazbu ve výši 25 %
firma prac. mzda
původní stav výsledný stav původně celkem nyní celkem
20%
25%
č.1 3
1700 340 425
1020 1275
č. 2 3 1700
340 425
1020 1275
č. 3 5 1600
320 400
1600 2000
--------------------------------------------------------------------------------------------------
celkem 3640 € 4550 €
Zbývající částka
5200-4550=650 € bude uhrazena zvýšením příplatků za léky.
Zjednodušené modelování
vlivu racionalizace výroby formou intenzivního zvyšování produktivity práce
ukazuje, že tyto obory snižují příspěvky do sociálních fondů. Vzniklé deficity
jsou vyrovnávány zvyšováním procentuálních sazeb. V tomto případě jsou
nejvíce postihovány obory s vysokou náročností na živou práci. Zatím co
obory s možností racionalizace přeměňují příspěvky do sociálních fondů na
zisky, zvyšují vlastní konkurenceschopnost snižováním cen, jsou obory
s vysokou náročností na živou práci nuceny vyrovnávat zvyšující se náklady
zvyšováním odbytových cen. Zvyšování cen má negativní dopad na poptávku, což
snižuje v těchto oborech tržby a vyvolává zpětně tlak na mzdy.
V našem případě
zvyšuje firma č. 3 hodinovou zúčtovací sazbu na 21,54 €/hod za konstantního
zisku. Tímto se mění rentabilita nákladů z 10 % na 9,74 %. Firma č. 3
pracuje s kapacitou 800 hod prakticky na bodu zvratu a řeší tento problém
Propuštěním pracovníků ve vyšší tarifní třídě a přijetím mladých pracovníků v
nižší tarifní třídě. Ideálním kandidátem na uvolněné místo je mladý pracovník,
vyučený v oboru, avšak bez výučního listu (pracovník s nedokončeným
vzděláním). Tento je zařazen do platové třídy jako pomocný dělník, ale vykonává
práci kvalifikovaného dělníka. Tuto záměnu umožňuje systém hodinových a fixních
platů.
Praxe ukazuje, že sice
ne vždy, ale hodně často je vysoká kvalifikace uchazečů o místo bez praxe Pro
tyto spíše nevýhodou, než výhodou.
Další možností je
přeměnit část pracovních příležitostí na minijoby. Pod pojmem minijob se rozumí
pracovní poměr, ve kterém je měsíční plat limitován maximální výši 400 €/měsíc.
Přesnou informaci je možno získat na www.de.wikipedia.org/wiki/Minijob.
Uvedené kalkulace, byť by i značně
zjednodušené ukazují, že výdaje firem a zaměstnanců na sociální účely jsou započteny
v nákladech a tudíž obsaženy v odbytových cenách. Z pohledu
koloběhu oběžného i fixního kapitálu hradí vzniklé výdaje na sociální
zabezpečení spotřebitel, a nikoliv firma a její zaměstnanec (jeho mzda je
započtena v nákladech také).
V ekonomice podniku
stále platí zákon reprodukce který říká, že náklady jsou zdrojem úhrady
spotřebovaného kapitálu, v tomto případě i výdajů na sociální zabezpečení.
Firma je vlastně pouze zúčtovacím místem, kde se účetně uvedené příjmy
"rozklíčují" za účelem odvodu příslušných finančních částek
jednotlivým pojišťovacím ústavům.
Vážným problémem pro firmu je vývoj cen na
trhu. Odběratel bude za všech okolností preferovat nižší cenu. Je-li odběratel
vůči dodavateli ve výhodném postavení, např. je velkoodběratelem, nebo
dodavatel je v roli subdodavatele, pak má odběratel možnost efektivně
nutit dodavatele snižovat odbytové ceny. Tento negativní dopad na hospodářskou
situaci podniku má i konkurenční tlak na trhu.
Vliv klesající ceny na
ziskovou situaci podniku
množství |
jedn. cena |
var. náklady |
fixní náklady |
zisk |
45000 |
0,6 |
9000 |
12120 |
5880 |
45000 |
0,55 |
9000 |
12120 |
3630 |
45000 |
0,5 |
9000 |
12120 |
1380 |
45000 |
0,45 |
9000 |
12120 |
-870 |
Nevýhodou celého systému je vazba propočtu,
kalkulace a odvodu na živou práci. Při systému pevných tarifních mezd,
popřípadě hodinových mezd, představují tyto fixní náklady, které jsou
k zakázkové situaci a vývoji odbytových cen necitlivé.
Vliv zvyšování mezd na
ziskovou situaci podniku
množství |
jedn. cena |
var. náklady |
nárůst mezd |
mzdy |
ost.fixni náklady |
fixní náklady |
zisk |
45000 |
0,6 |
9000 |
1 |
6120 |
6000 |
12120 |
5880 |
45000 |
0,6 |
9000 |
1,05 |
6426 |
6000 |
12426 |
5574 |
45000 |
0,6 |
9000 |
1,1 |
6732 |
6000 |
12732 |
5268 |
45000 |
0,6 |
9000 |
1,15 |
7038 |
6000 |
13038 |
4962 |
V obou případech se
bude podnik snažit řešit danou situaci především tlakem na mzdy a procentuální
výši odvodů do sociálních fondů, neboť tento způsob snižování nákladů má
okamžitou účinnost a je investičně neutrální.
Z obou tabulek je
zřejmé, že podnik vidí vedlejší mzdové náklady jako vlastní výdaj, který nemůže
vlastní podnikatelskou aktivitou ovlivnit.
Vliv globalizace
Firmě č. 1 se nepodařilo
racionalizační akcí nabýt na trhu převzaly, protože konkurent, firma č. 2
reagovala stejným způsobem. Navíc se na trhu přes snížení ceny projevuje
nadbytek nabízeného zboží a poptávka se vyvíjí zpět směrem k 60 000 kusů
svíček. Nárůst zisků obou firem vyvolal tlak na mzdy a tím i zvýšení
příslušných mzdových tarifů o 5 %.
Z toho důvodu se
rozhodne firma firma č. 1 zrušit výrobu ve státě A přemístit tuto do státu B,
který nabízí lepší podmínky pro podnikatelskou činnost:
1) Daň z příjmu
fyzických a právnických osob:19 %
2) Průměrná mzda 700 €,
60 % pracovníků tento průměr nedosahuje.
Nezaměstnanost 10 %,
úroveň vzdělání je srovnatelná se zemí A.
Počet zaměstnanců 3
Plat zaměstnanců 600 €/měs.
Produkce 50 000
svíček
Náklady:
- materiál a energie 10000 €
- mzdové náklady 1800
€
- vedlejší mzd. náklady
- zaměstnanec 25 % = 225 €
- příspěvek
zaměstnavatele 25% = 225 €
- ostatní náklady 6000
€
(telefon, úroky, odpisy
atd. )
------------------------------------------
Náklady celkem 18250 €
-----------------------------------------
Kalkulovaný zisk 36,986
% = 6750 €
-------------------------------------------
Celkem 25 000 €
Cena za kus 18250/50000=
0,365 €/kus
při ceně 0,50 €/kus docílí firma č.1
tržbu ve výši 25 000 €
zisk firmy: 25000-18250=6750€
Cenový rozdíl proti
firmy č. 2 je nyní 0,6-0,5=0,10 € což znamená pokles ceny o (1-0,8333)*100=
16,66 %
Bod zvratu firmy firmy
č.1 při ceně 0,50 €/kus:
x*0,50=x*0,2+8250
x= 27500 kusů.
Firma č. 2 je postavena
před následující alternativy:
1) snížit cenu na 0,5
€/kus, a tak udržet paritu podílu na trhu
Počet zaměstnanců 3
Plat zaměstnanců 1785
€/měs
Produkce 50
000 svíček
Náklady:
- materiál a energie 10000,00 €
- mzdové náklady 5355,00 €
- vedlejší mzd. náklady
- zaměstnanec 25% = 669,38 €
- příspěvek
zaměstnavatele 25% = 669,38 €
ostatní náklady 6000,00 €
(telefon, úroky, odpisy
atd. )
------------------------------------------
Náklady celkem 22
693,76 €
------------------------------------------
Kalkulovaný zisk 10,16 % 2306,24 €
-------------------------------------------
Celkem 25
000,00 €
Cena za
kus:22693,76/50000= 0,454 €/kus
při ceně 0,50€/ kus docílí firma č.1 tržbu ve
výši 25 000 €
Zisk firmy: 25000-22693,76=2306,24 €
Při
zdanění 30 % je cisty zisk 1614,90 €
2) Přesunout výrobu do
ciziny se stejnými, nebo lepšími podmínkami pro podnikatelskou činnost. Na
základě propočtu uvedeného v bodě 1 se firma firma č. 2 rozhodne propustit
všechny pracovníky a přesunout výrobu rovněž do země B.
Situaci v zemi A
ukazuje následující tabulka:
firma počet. počet
příjem sociál. příjem sociál.
nezaměstn.
zaměstn. fondy vých. stav fondy nový stav
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
č. 1 6 0
1800 0
č. 2 6 0
1800 0
č. 3 0 5 1600 2000
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
celkem 12 5 5200 2000
V našem příkladu se
sociální systém vlivem úbytku pracovních míst zcela zhroutil. Dotace ze
státního rozpočtu nejsou možné, neboť tento se zhroutil taktéž. Daň
z příjmu fyzických osob platí pouze zaměstnanci firmy č. 3. Příjem
z daně z obratu činí při sazbě 16 % pouze 8000 € Firmy, působící
v zahraničí a platící sníženou daň (země A 30 %, země B 19 %) neplatí
v zemi A již žádné daně. Toto umožňuje dohoda v rámci EU o dvojím
zdanění. To znamená, že byl-li příjem právnických osob zdaněn v jedné
zemi, nemůže být zdaněn ještě jednou v druhé zemi.
Uvedený model a jeho
vývoj odpovídá až překvapivě dobře jevům a vývojovým tendencím minimálně
v Evropské Unii.Dokazuje to následující tabulka a komentář, převzatý
z knihy Albrecht Múller, Lživá reforma (Die Reformlüge) vydané 2004 v SRN ukazující
rozsah přesunů jednotlivých odvětví z a v SRN:
Odvětví 1960 1970 1980 1990
2000
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
textilní a oděvní 1 269
000 1 054 000 674 000 469 000
230 000
prům.
kožedělný prům. 267 000
204 000 121 000 66 000
31 000
hornictví a
těžba kamene 871 000 591 000 466 000 370 000
128 000
chemický prům. 534 000 657 000 625 000 644 000
522 000
strojírenství 1 043 000 1
227 000 1 131 000
1 211 000 1 164 000
automobilový prům. 596
000 921 000 1
029 000 1 122 000 1 055 000
Pramen: Spolkový
statistický úřad, statistické ročenky
Autor komentuje tento
vývoj jako přesun pracovních sil v jednotlivých odvětvích (textilní, automobil.
průmysl) s poukazem, že v posledních letech i toto odvětví zaznamenává mírný
pokles. Jako příčinu vidí autor v konjunkturální depresi. Razantní přesun
automobilového průmyslu z SRN zaznamenává jak česká, tak i slovenská ekonomika.
V současné době má SNR 4
535 000 nezaměstnaných. Pokles pracovních příležitostí na plný pracovní úvazek
se snížil v roce 2005 oproti předchozímu roku o 428 000 pracovních míst. Za
letošní rok představuje tento úbytek 88 000 míst. Pracovní agentura zaznamenává
775 000 neobsazených pracovních příležitostí, jenže v oblasti nízkých mezd, převážně
minijobů. ( příjem max. 400€/měsíc) . (Údaje Spolkové Pracovní Agentury 05.2006)
Tato místa jsou nabízena
převážně ve službách. Pro srovnání průměrný plat prodavačky v maloobchodě činí
1397 až 1981 €. Uvedené tendence naznačují masivní přeměnu pracovních míst na
plný úvazek v minijoby. Zde se ovšem nabízí i jiná otázka: Na co a v jakém
rozsahu se bude orientovat ekonomika státu, ve kterém probíhají již po desítky
let takovéto změny, jestliže vláda má v neoliberálním společenskovýrobním
systému pouze motivační nástroje řízení ekonomiky, a to ještě samodestruktivní
jak v oblasti sociální, tak i daňové. Na které obory vědy a výzkumu se má
ekonomika státu soustředit, jestliže prostě ani neví, které obory a kdy přejdou
do útlumu. Toto platí zejména i pro volbu studijního, popřípadě učebního oboru
nastupující generace.
Světové rozdíly ve
mzdách jsou tak velké a jejich průměrný meziroční nárůst tak malý, že bude
trvat desítky let, nežli dojde k jejich vyrovnání. Podle statistických
údajů roste minimální mzda v České Republice průměrně o 16,67 €/rok. Pro
dosažení minimálních mezd platných v západní části EU bude třeba za
konstantního růstu minimální mzdy a současné stagnace minimální mzdy
v Luxemburgu , která činí 1360 € potřeba (1360-284)/16,67=64,59 let). Kurs
28 Kč/€ V Číně se pohybuje měsíční mzda v rozmezí 60-80 €/měsíc
v méně kvalifikovaných oborech s vysokou pracností.
Hospodářská soutěž vede objektivně
k převisu kapacit. Ve SRN se pohybovalo využití kapacit v letech 1980
až 2002 mezi 78,6 v roce 1982 až 89,4 % v roce 1990. Ve stejném
období stoupala kontinuálně nezaměstnanost z 3,8 % v roce 1980 na
11,6 % v roce 2003 (10,8 % rok 2002). (Albrecht Müller, Lživá reforma (
Die Reformlüge)).
Spolková vláda projednává v současné době nový
systém financování zdravotnictví, opírající se jednak o odvody z vyplacených
mez, v kombinaci s financováním z daňových příjmů ve výši 16 až 24 miliard € .
Podíl obou složek se má v budoucnu přesouvat ve prospěch daňového zatížení
obyvatel. Pro rok 2006 bylo stanoveno zvýšení daně z přidané hodnoty z 16 % na
19 %. Tato opatření jsou nutná, neboť poslední reforma zdravotnictví v rámci
agendy 2010 přinesla katastrofální deficit. Součástí uvažované a diskutované
reformy je redukce soukromých zdravotních pojišťoven ze 100 na 16. O úrovni
lékařské péče v SRN svědčí i čekací doby:
- Všeobecný lékař v
průměru 2 až 3 dny (vyjma akutních případů)
- Odborný lékař 3 dny až
několik týdnů
- Specialista (např.
Revmatolog) až 6 měsíců na první návštěvu, jinak řádově týdny.
Závěr
Když zaváděl říšský
kancléř Otto von Bismarck systém zdravotního a penzijního pojištění, zavedl
paritní systém z obavy, že by jednostranné zatížení pracovní síly vysokými
náklady na pojištění vyvolalo jednak bouři nevole a jednak zcela neúnosné
zatížení tehdy nízkých mezd. Dále je třeba vycházet z historické
zkušenosti úrovně mechanizace práce v období průmyslové revoluce, kdy byla
pracovní síla hlavní a neodmyslitelnou složkou výrobního procesu. Tomu tak
v současné době již dávno není. Díky razantnímu růstu výrobních sil je
přetrvávající systém základu propočtu odvodů do sociálních fondů anachronizmem.
Vezmeme-li v úvahu ještě jednou zákon koloběhu kapitálu, pak jediný, kdo
vlastně přispívá do sociálních fondů je konečný spotřebitel tím, že nakupuje
výrobky. To platí v plném rozsahu i pro spotřebitele v důchodovém
věku. Nakupuje- li spotřebitel výrobky domácí produkce, hradí tak i příspěvky
do domácích sociálních fondů. Kupuje-li importované výrobky, pak hradí
příspěvky do sociálních fondů státu kde byly vyrobeny, pakli tam vůbec jaké
jsou. Toto platí i o exportu. Jestliže se však exportní výroba soustřeďuje do
zemí s nízkou mzdou, pak i takto získané příspěvky do sociálních fondů
jsou nízké, neboť jsou vázány na nízkou mzdu. To platí v plné míře i o
nových členských zemích EU.
Vezmeme-li v úvahu
ceny léčiv na evropském trhu, máme co činit se dvěma druhy cen a dodavatelů:
Léky chráněné licenčním právem. Diky vlastnictví licenčních práv je daný
výrobce absolutní monopolista a určuje ceny podle množství peněz na trhu.
Takto jsou tržní
mechanizmy nabídky a poptávky neúčinné. Tak na příklad léčba polyarthritis
(chronický revmatizmus) stojí v SRN při aplikaci Metotrexatu 1000 €, při
aplikaci nového preparátu Humira 19 000 €/rok navíc. Podle údajů distributora jmenovaného
léku stojí v České Republice dvojinjekce 40378,0 Kč, což odpovídá při směnném kurzu 28 Kč/€ 40378/28 =
1442 €. V SRN stojí zmíněné balení 1855 € .
Vezmeme-li konstantní
podíl příspěvků do sociálních fondů ve výši 20 % při minimální mzdě v Luxemburgu a v České Republice,
pak přispívá v Luxemburgu 1855/(1360*0,40) = 3,41 pracovníka, zatím co v České Republice to jsou to
1442/(284*0,4)=12,69 pracovníka.
Pro srovnání účtuje
praktický lékař za běžnou návštěvu pacienta 8,90 €, u kadeřníka stojí mužský
střih 14 €.
Zvýšená snaha po
úsporných opatřeních formou preference levnějších alternativních léků způsobuje
jejich zvýšenou poptávku a tím také zvyšování jejich cen na trhu. Výrobci a
distributoři těchto léků se budou snažit cenově se přiblížit nově vyvinutým
lékům dobře vědouc, že bez medikamentózní léčby je moderní medicína prakticky
bezmocná.
V obou případech je
výdaj za léky doslova životně důležitý, tudíž nutný, nikoliv pouze možný.
Argumenty uvedené v bodě
Jako schůdná cesta se
jeví vázat příspěvky do sociálních fondů na nakupované zboží a nikoliv na živou
práci.
Přepočet odvodů do
sociálních fondu v našem modelu ukazuje následující tabulka.
poč. pracov. |
měs. mzda |
přísp. soc.fond |
produkce |
přísp. /prod. |
6 |
1700 |
2040 |
90000 |
0,02266667 |
5 |
1600 |
1600 |
800 |
2 |
Propočet předpokládá, že
dosavadní příspěvky, vázané na mzdu budou z 50 % přeměněny na zisk a
zbývajících 50 % bude vyplaceno ve formě mzdy. Z uvedené tabulky vyplývá
značná nerovnoměrnost zatížení mezd v jednotlivých oborech. Navýšení
sociálního příspěvku v případě masové produkce zvýší konečnou cenu jen
nepatrně, zatímco tento příspěvek vázaný na produkci oborů s vysokou
pracností by mohl být takto snížen. Výhodou tohoto systému je vysoká pružnost
vzhledem k výkyvům spotřeby na trhu na jedné straně, nevýhodou je
nestabilita příjmů soc. fondů. Tento problém lze však řešit úpravou
procentuálních sazeb.
Jako podpůrné řešení se
jeví kromě toho zavedení systému minimálních a maximálních cen. Toto opatření
je logickým pokračováním již zavedených a existujících minimálních mezd. Systém
minimálních a maximálních mezd a cen vymezuje konkurenční rozmezí a zaručuje
podnikům, stejně jako zaměstnancům určitou jistotu přežití. Sociální jistota
musí platit jak pro občana, tak i pro podnik. Ze sociální nejistoty
v podnikatelské sféře (dumpingové ceny) se odvíjí všeobecná sociální
nejistota celé společnosti. V moderní době již není soukromé podnikání
privátní záležitost jednotlivce, nebo skupiny jednotlivců, nýbrž úhelným
kamenem celé společnosti, tudíž celospolečenská záležitost, vyžadující
celospolečenskou kontrolu. Toto platí v plné míře i pro privatizační snahy
v oblasti zdravotní péče.
Radim Valenčík
Studie J. P. Kroupy je
zajímavá a přínosná z celé řady hledisek. Jeho propočty resp. modelování
konkrétních situací vychází z realistických ocenění a zažitých zkušeností.
Poměrně přesně vymezuje předpoklady platnosti důsledků, které z propočtů či
modelů vyplývají. Ne náhodou korespondují s tím, co reálně pozorujeme.
Podnětné, ale sporné je
řešení, které navrhuje v závěru: "Jako
schůdná cesta se jeví vázat příspěvky do sociálních fondů na nakupované zboží a
nikoliv na živou práci." A návazně: "Jako podpůrné řešení se jeví kromě toho zavedení systému
minimálních a maximálních cen." Jakkoli se jedná o zajímavou myšlenku,
není asi tím, co by vedlo k žádoucímu cíli.
Podle mého názoru
spočívá řešení v zásadním zvýšení produkční role vzdělávacích procesů tak, aby
země našeho typu (SRN a ČR jsou na tom stejně již dnes a brzy nebudeme moci
těžit z některých výhod daných nižší mzdovou úrovní) obstály v globální
konkurenci právě na tomto základě, tj.:
- Zvýšením intenzity
inovačních procesů.
- Přeměnou systému
vzdělání (zejména terciárního a celoživotního) v ekonomický sektor přinášející
přímé růstové efekty.
Jedno pochopitelně
souvisí s druhým. To samozřejmě předpokládá - ať již se to komu líbí či nikoli
- změnu financování vysokého školství tak, aby rostoucí podíl i rostoucí masa
prostředků byla alokována v přímé závislosti na uplatnění absolventů vysokých
škol na profesních trzích. Tím se otevře řešení skutečně perspektivní, která
pak nemusí (a ani by nemělo) tak "bolet".
Pavel Sirůček
Pavelka, T.: Makroekonomie. Základní kurz. 1. vydání. Slaný,
Melandrium 2006. Cca 208 stran. ISBN 80-86175-45-6.
Na začátku podzimu se ke
všem zájemcům, zejména z řad studentů počátečních ročníků ekonomických fakult,
dostává učební text Ing. Tomáše Pavelky, Ph. D. Relativně nepříliš rozsáhlá,
zato čtivá, sympaticky vyhlížející a ke čtenářům celkově přátelská publikace Makroekonomie. Základní kurz pokrývá základní
úroveň standardní makroekonomické teorie v podobě adekvátní soudobému
stavu poznání i profesionálnímu přístupu k tvorbě učebního vysokoškolského
studijního textu. Právě skutečná odbornost a profesionalita, včetně zkušeností
z výuky (tedy např. i zkoušení či testování) a tvorby studijních
materiálů, mnohdy ekonomickým textům na pultech specializovaných knihkupectví
nejvíce chybí. Tragikomická úroveň některých publikací z ekonomických
oborů (kdy u autorů, vedle profesionality, absentuje i nezbytná soudnost, o
nadhledu nemluvě) mnohdy nejen člověka „od fochu“ přinutí k hořkému
vzpomínání. Není tomu tak dávno, kdy nejenom v oblasti ekonomických teorií
nebylo velkého místa pro lidovou tvořivost, a např. doložku či doporučení
vysokoškolská učebnice těžko mohla obdržet práce autora, který příslušný
předmět ani nikdy sám nevyučoval. Toto se dnes běžně děje a zdaleka nejde pouze
o praxi menších a poněkud obskurních nakladatelství, obvykle ale
s patřičně honosným a anglicky vyhlížejícím názvem.
Kritické výhrady se však
nikterak netýkají představované publikace, ani jejího autora. T. Pavelka, přes
mladší věk (a jakožto arogantní pragocentristé dodejme, že přesto, že všechno
nevystudoval v Praze), patří nejen mezi zkušené a ostřílené (a mnohde i
populární) vyučující ekonomických teorií různých stupňů pokročilosti na různých
vysokých školách aj., ale není ani úplným zelenáčem v adekvátní publikační
činnosti. Připomeňme např. opakovaně vydávané texty cvičebnicového charakteru,
především pro výuku na ČZU v Praze, které se výrazně vymykají standardům
tamějších studijních materiálů. Znovu je na místě připomenutí zdánlivé samozřejmosti,
tedy že autor má dostatečně „odučeno“ a taktéž dobře pochopil, že nejen domy je
třeba „stavět od základů“, a v neposlední řadě má alespoň minimální
povědomost o ošidnostech českého jazyka i psaného projevu. Bohužel se lze
setkat s praxí, že v tiráži i pokročilejších textů figurují jména osob,
které nemají odučené ani patřičně nastudované mnohdy ani nejzákladnější úrovně
příslušného oboru a jejichž publikační aktivity (spíše neaktivity) jsou
zarážející nejen s ohledem na tituly, postavení či věk.
K pochopení, proč
se recenzovaná publikace objevuje opravdu v „pravý čas“ je nezbytná
poněkud hlubší sonda. Zejména do oblasti literatury k výuce ekonomických
teorií, a to v neoddělitelném kontextu přežívajících poměrů na stále ještě
„Big One“ ekonomického vysokého školství u nás. Tedy na těžko řiditelném kolosu
(či přímo molochu) - VŠE v Praze, která je však v mnohém předvojem i
předobrazem obecnějších trendů a skutečností. Často ale v duchu slepých
uliček Járy Cimrmanna - viz fanatické napodobování pochybných vzorů s nedomyšleným
rušením osvědčeného, překotné přejímaní cizích (a často cizorodých) modelů a
systémů, kdy jsme tradičně „papežštější“ než sám papež - vše moderně zaobalené
v patřičně evropské frazeologii, resp. eurospeaku, který sice nezřídka
vůbec nic nevyjadřuje, ale dávno žije vlastním životem. Laskavý čtenář, který
se nechce zatěžovat širším kontextem a má zájem pouze o informace vztahující se
přímo k představované publikaci, nechť promine a následujících šest
odstavců raději přeskočí. Autor těchto řádek si kritická postesknutí nedokázal
odpustit, i když jejich veřejná prezentace byla samozřejmě mnohem cennější
v dobách, kdy se uvedené trendy skutečně zakládaly - nicméně toto není
problém zdaleka jenom jeho.
T. Pavelka nyní opětovně
nastoupil na VŠE v Praze, kde v minulosti působil na - před několika lety
úspěšně rozprášené - katedře makroekonomie. Navlékl dres jednoho z „týmů“,
které si již tradičně všemožně konkurují nejen ve výuce ekonomických teorií na
fakultách VŠE v Praze. Dlouhodobě neřešená schizofrenní situace (s
hlubokými kořeny) se odráží v kvalitě výuky, ale např. i v již
tradičních problémech a často nechutných tahanicích ohledně doporučované
studijní literatury - bohužel však plasticky zapadajících do nepříliš
lichotivého obrazu této mnohdy opravdu velmi „vysoké“ školy. Pronikavý pokles
úrovně, intelektuální klima nezřídka nedosahující ani výšin sborovny průměrné
obchodní akademie a dlouhodobé snižování náročnosti studia (včetně ústupků
„studentům“ prakticky ve všem), a to v podstatě na celé VŠE v Praze se
stalo smutnou realitou spojenou v prvé řadě s minulým vedením. Gigantické
rozměry, obludná odcizenost či nutnost značné odvahy postavit se trendům a
tlakům opravdu nepřejícím kvalitě, kladly na všechny její zaměstnance vysoké
nároky. O dlouhodobější koncepci a profilaci, promyšlenému vymezení vůči
rostoucímu počtu soukromých ekonomických škol (obvykle však spojených právě s
pracovníky VŠE v Praze) či podpoře spolupráce klíčových pracovišť, skutečném
„mozkovém trustu“ školy atd. se však mohlo pouze snít. Vše bylo patřičně
korektně a moderně doplněno přehnanou feminizací jdoucí ruku v ruce
s „odborníky“ na řadě klíčových postů a sice nedomyšlenými, nepřipravenými
a ukvapenými, leč o to více radikálními změnami (mnohdy však pouze „pro změny“
či megalomanské pomníky a soukromé profity) s dopady, které ovlivňují a
budou ovlivňovat situaci ještě nadlouho, ale od kterých se nakonec i částečně
již začíná ustupovat.
Kde jinde se ostatně lze
v takové míře setkávat s tím, že studentům bylo po léta vštěpováno,
že jsou všemocnými klienty (avšak ani školné neplatícími) majícími pouze práva
a všemožné výhody bez jakýchkoli povinností a pokud něco neznají, je to
jednoznačně vina učitele, který je řádně nepřipravil. Odtud pouze krůček
k zavedené praxi, že tito „studenti“ školu považují za „vedlejšák“,
učitele a ostatní zaměstnance školy za neschopné slouhy a stále arogantněji
berou jako samozřejmost všemožné výjimky či úlevy s poukazy na to, že oni
přece pracují, studují jinde, jedou na prázdniny, nechce se jim cestovat do
Prahy apod. Smutně legendárními se staly i státní zkoušky, jejichž nedůstojnost
byla umocňována, mimo jiné, i „tradicí“, že na termíny (které jsou zde sice vypisovány
neustále i během semestrů, ale s nikdy nekončícími stížnostmi na jejich
nedostatek) se nezřídka dostavila cca polovina přihlášených a komise si mohla
vesele listovat v hromadách omluvenek na jeden den, ovšem včetně automatických
povolení k absolvování dalšího termínu v co nejbližší době. Taktéž při
pohledu na projevy mnohých studentů plné hrubých pravopisných chyb, na jejich
zarážející fatální neznalosti (nejen z ekonomie, ale i všeobecného
přehledu, historie či zeměpisu nebo počtů úrovně dřívější měšťanky) i způsoby
jejich vystupování a chování si lze o moderních základních a středních školách
opravdu myslet mnohé. Kam až povede praxe stálého navyšování počtu tzv.
vysokoškoláků, často nesplňujících elementární předpoklady, které ovšem systém
nejen financování nutí přijímat a nechávat i „studovat“, se ani nechce
domýšlet. Na druhé straně však nedá velkou práci vyhledat jména skutečně
nadmíru pracovitých učitelů, kdy s údivem zjišťujeme jejich angažovanost
na mnoha dalších školách, někdy dokonce se zlepšovákem v podobě společných
úředních hodin všech na VŠE. Naštěstí v řadě oblastí i na VŠE začíná
vítězit zdravý rozum a skutečná odbornost, jejíž deficity lze již pouze velmi
obtížně maskovat pouhými dovednosti cizích jazyků, základními pracovními návyky
s výpočetní technikou či frázemi o partnerském přístupu i samozřejmé
nezbytnosti vycházet studentům ve všem vstříc.
Ve výuce standardní
ekonomické teorie základní (tj. bakalářské) úrovně v podmínkách VŠE
v Praze, kterou ovšem v mnohém kopírují i jiné fakulty či školy
veřejného i soukromého charakteru, je používána, resp. doporučována rozlišná a
různorodá literatura. S její precizací se lze seznámit na stránkách
příslušných pracovišť (http://web.quick.cz/kmie
apod.). V oblasti standardní (tedy neoklasické) mikroekonomické teorie je
dostupných několik postačujících a již osvědčených titulů, včetně cvičebnicových
textů, a to na úrovních bakalářských i pokročilejších. I zde je však vždy co
vylepšovat a aktualizovat - včetně diskuzí o různých přístupech či výukových
příkladech nebo aktivizaci studentů, přiměřenosti nároků aj., které však
překračují rámec recenze. Oblast standardní makroekonomické teorie je komplikovanější
ze samotné podstaty - již na základní úrovni přistupují obtíže metodologické či
nároky ohledně alespoň minimální znalosti mezníků vývoje ekonomických učení a
oblasti hospodářských dějin. Taktéž jsou zde aktuálnější otázky přístupu k
výkladu - zda volit spíše „reportérský“ přístup (kdy jsou vedle sebe kladeny
různé přístupy a vyučující referuje o teoretických konstrukcích, předpokladech,
omezeních apod.) či přístup indoktrinační, kdy se vyučující místo role nezaujatého
reportéra mnohdy stává spíše ideologem propagujícím jedinou správnou doktrínu.
Diskuze se vedou i v rovině preferencí přístupů spíše
abstraktně-deduktivních nebo naopak s důrazem na empiricky-induktivní, což
však někdy bývá pláštíkem pro dilema výše uvedené či pro záměnu (spíše ale
dehonestaci) teoretické ekonomie za názorné příklady přístupné i laikům typu
pověstné babičky z Orlických hor či ještě mýtičtější ženy
v domácnosti. Také přistupují otázky záměny teoretické makroekonomie za
praktickou hospodářskou politiku či značně problematické přesvědčení, že studentům
nelze komplikovat život uváděním předpokladů, odlišných přístupů, jejich
omezení ani přesnými definicemi či formalizací. Různé „lidové přístupy“ (či
hůře amatérská lidová tvořivost) mají možná jisté opodstatnění na
neekonomických fakultách, na institucích typu „kamenných“ ekonomických vysokých
škol se však pouze s nimi rozhodně spokojit nelze. Vše je dále
komplikováno rozpornostmi či přímo rozpolceností soudobé makroekonomie,
zavádějícími tezemi o údajné neideologičnosti a vědecké neutralitě standardních
teorií či stále aktuálnějším důrazem na otevřenost soudobých ekonomik ve světle
globalizace, což významně stírá relativní nezávislost mikro- a makroekonomie a
relativizuje řadu tradičních přístupů i modelů.
V oblasti výuky
makroekonomické teorie základní úrovně zůstávají stále na předním místě učební
texty M. Helíska, v čele s přepracovaným vydáním „hard“ i „soft“
verze učebnice z roku 2002, včetně nezbytného doplnění velmi užitečným
průvodcem (2004 již na VŠFS). Tento profesionální a odborně fundovaný text se
však v očích mnohých stal téměř kultovním symbolem tažení proti
ekonomickým teoriím na VŠE v Praze. Nejedná se totiž o knihu do vlaku, ani
o text, jehož letmé prolétnutí pár dní před zkouškou či výpisky na několik
stránek bohatě postačí. Ve srovnání s „ekonomickými“ pohádkami o panu
Roubíčkovi a spol., rozhodně nevycházejí, co do snadnosti a minimálních nároků,
tyto texty vítězně. Jde o relativně náročné materiály vyžadující nejen jisté
předpoklady a příslušnou intelektuální výbavu (každý také nemůže být dobrým
zedníkem či automechanikem, proč tedy nejen teoretickým ekonomem ano?) a
především desítky hodin poctivého studia „na plný úvazek“, což nebyla ochotna
akceptovat řada studentů, a bohužel ani učitelů. Vše bylo završeno náročnou a
komplikovanou (místy i nepříliš čtivou ani atraktivní) podobou textu, kdy však
diskuze o úpravách vhodných pro začínající studenty se staly vítanou záminkou
k osobním útokům či populárnímu zpochybňování způsobilosti učitelů ze
strany tzv. klientů (ať již šikovně navedených, resp. nezkušených a
zmanipulovaných mladších ročníků, různých profesionálních kverulantů či těch,
kteří příčiny neúspěchů hledají vždy jinde než u sebe).
Obdobná mračna se nyní
stahují i nad texty, které jsou dosud na významné části VŠE v Praze doporučovány
jakožto základní materiál ke studiu makroekonomie středně pokročilé úrovně.
Také zde klíčí podezření, že za odporem mnohdy nestojí jenom připomínky
k charakteru či formě textu (jako u výše uvedených publikací i tady v řadě
případů oprávněné a zcela na místě), nýbrž osobní animozity či neochota
důkladněji studovat a pracovat. Poukazování na hrůznost „Helísků“ a „Machů“ se
stala jistou módou a společenskou konvencí, kdy však mnozí účastníci různých
fundovaných diskuzí či peticí nikdy žádný učební text z oblasti
ekonomických teorií důkladněji nečetli a nezřídka ani nedrželi v ruce.
Nepřekvapujícím paradoxem je, že zejména pokročilejší makroekonomické texty se
staly nepřiznanou inspirací i přímo předmětem plagiátorství pro řadu jiných
publikací po celé ČR. Samostatným problémem samozřejmě zůstávají oprávněné
kritiky ohledně standardních ekonomických teorií vůbec. Zde však cesty ke
zlepšení rozhodně nespočívají v omezování a likvidaci jejich výuky (včetně
rušení státních zkoušek z ekonomie, záměny ekonomie jako takové za byznys
či účetnictví nebo úplné rezignaci na vzdělanost v duchu otázek „k čemu je
to vlastně dobré?“ a faktické záměny univerzitního studia za praktické návody,
recepty a kurzy), ani v jejich nahrazení jediným sloganem o
všespasitelnosti trhu, a státu jakožto původci všeho zla. Klíč nalezneme spíše
ve vyvážené výuce různých koncepcí (a to včetně pracného nabiflování kategorií,
souvislostí a jiných nezbytných znalostí, na což se však velmi rádo zapomíná),
nutně dále doplněné problematikou dějin ekonomického a sociálního myšlení,
včetně informací o alternativních přístupech, metodologii i ekonomické
historii.
Vedle původních českých
textů učebnicového a skriptového charakteru (což se dnes již striktně neodlišuje)
je na trhu k dispozici několik překladů standardních zahraničních učebnicových
publikací. Kdo však tuší, co se opravdu skrývá za výběrem titulů, které byly
přeloženy? S ohledem na standardní poučky ekonomické racionality, které
ovšem v českém prostředí nezřídka spolehlivě selhávají (o skutečných
potřebách našich škol i praxe ani nemluvě), je volba často poněkud udivující.
Proč byl přeložen právě základní text Mankiwa (u něhož lze najít řadu titulů
možná vhodnějších a potřebnějších); jak se mohou rentovat texty Franka a
Bernankeho či Schillera je možná taktéž s podivem, o řadě opravdových
úletů nemluvě. Je samozřejmě dobře, že v českém jazyce, kromě výše
uvedených, jsou dostupné publikace typu Samuelsona (a Nordhause), Dornbusche (a
Fischera) i řada dalších - ale ruku na srdce, kdo opravdu, často náročné
mnohosetstránkové texty důkladně celé prostudoval, propočítal a promyslel? Na
místě je také připomenutí, že k většině z nich náleží speciální (a
v podstatě nezbytné) manuály, cvičebnice či programy, u nás opomíjené a
nedostupné či neoddiskutovatelný fakt, že jejich struktura, rozsah i způsob
výkladu nebo výběr reálií a problémů s naším prostředím, tradicemi či
způsobem výuky mnohdy příliš nekorespondují. Důležitou úlohu tak, zejména
v masové produkci gigantů jako VŠE v Praze, hrají a stále budou hrát
„původní“ učební texty, samozřejmě nejen z oblasti makroekonomie.
Samostatnou problematikou jsou nenahraditelné pramenné zdroje, časopisecké či
knižní, kde si pochvalu za vydávání zaslouží namátkou „think-tanky“ jako
Liberální institut (Smith, Mises, Eucken aj.) či Centrum pro studium demokracie
a kultury (Schumpeter), bez ohledu na jejich někdy přílišnou ideologizaci.
Celkově však situace s vydáváním a dostupností klasických aj. klíčových
ekonomických textů v českém jazyce není o tolik lepší než před rokem 1989,
jak by se mohlo na první pohled zdát (mnohdy spíše naopak) - snad
s výjimkou internetu, který v sobě skrývá jiná nebezpečí. Obdobné
násobně platí ohledně jejich znalostí, kdy např. byť jen pouhá zmínka o
nutnosti studia pramenné literatury či dřívější praxi konceptů a výpisků je pro
mnohé naprosto nekorektním zásahem do práv tzv. klientů a narušením osobní
svobody.
Konečně zpět
k textu T. Pavelky, který byl původně koncipován pro Vysokou školu
ekonomie a managementu - s laskavým svolením VŠEM mohl být rozšířen,
doplněn a cíleně publikován také pro potřeby VŠE v Praze. Po nepříliš
vydařených pokusech jiných autorů zde zaplňuje nejcitelnější deficit právě
v oblasti základního (což je, bohužel, zde pro mnohé jednoznačným
synonymem slova jediný) studijního pramene k výuce standardní makroekonomické
teorie základní bakalářské úrovně. A to v kontextů dřívějších kurzů
Makroekonomie I či nových - v rámci systému ECTS - makroekonomických částí
předmětů Ekonomie 1 (s jejichž strukturou, organizací i nároky se lze seznámit
např. na výše uváděné www adrese).
Podle možná až příliš
stručné předmluvy (autor ostatně nikde neplýtvá slovy) si práce klade za cíl
seznámit se standardními základy makroekonomie. Obsahuje tradiční témata
(včetně nezbytné a doplněné třinácté kapitoly o mezinárodnímu obchodu), kdy o
jejich řazení či počtu lze samozřejmě široce diskutovat - nicméně prezentovaná
struktura je vcelku přijatelná. Text nepřináší nic převratného ani příliš
objevného, reprezentuje „jen“ zdařilý pokus o víceméně tradičně pojatý studijní
materiál pro prvotní seznámení se základy standardní makroekonomie. Oceněno
jistě bude, že text je proložen aktuálními statistickými daty, kde autor využívá
působení na Oddělení makroekonomických
analýz a prognóz ČMKOS. Taktéž na množství reálií, statistických údajů či
propočtů, jejich relevanci i význam v textech teoretické (nikoli tedy
aplikované) ekonomie lze mít různé názory - na základní úrovni je však zde použitá
míra zcela přiměřená, vítaná a užitečná. Předmluva upozorňuje na základní
pravidlo - „nevnucovat v žádném
případě čtenářovi osobní názor na fungování ekonomiky“ a snahu vyhýbat se
všem hodnotovým soudům (což je však samo o sobě značně problematické). Autor
tak náleží ke kritikům přehnaně indoktrinačních přístupů u základních
kurzů nejen makroekonomické teorie. Taktéž možno upozornit, že jde o promyšlený
a homogenní text „jednoho muže“, na nekomplikovanost i lehkost vyjadřování,
nezbytný nadhled a nakonec i akceptovatelnou formu výkladu, resp. míru
zjednodušení. Zde se však možná někomu (příznivcům tlustospisů, předlouhých
souvětí a komplikovaných spojení, co nejpřesnějších definic s rozsáhlými
odkazy a poznámkami, resp. stoupencům pouze teoretických disciplín - včetně
autora těchto řádků) může zdát leccos snad až příliš poplatné trendům o
maximální srozumitelnost, přístupnost a populárnost, přesněji ale snahám co
nejvíce studentům ulehčit. Jde však o ještě přijatelný kompromis, který není
v protikladu s nezbytnou rigorózností a seriózností výkladu.
Samotný text sestává
z předmluvy, základních
kapitol, řešení příkladů a úkolů, glosáře, seznamů literatury, resp.
použitých značek a odkazů na
statistická data. Každá ze třinácti
kapitol je zarámována často již klasickým citátem a obsahuje stručný úvod,
obvykle výstižné cíle kapitoly a
dále strukturované jednotlivé paragrafy,
včetně mnoha rámečků s obrázky, grafy, definicemi a cvičeními. Závěr vždy
obstarávají základní pojmy (opravdu
však pouze ty nejzákladnější, o standardy se rozhodně nejedná), opět
telegrafická shrnutí, orientační odpovědi ke cvičením, resp. různorodé příklady a úkoly (s řešeními na konci
publikace).
Kapitola 1 „Úvod do
makroekonomie“ stručně seznamuje s ekonomií a základními ekonomickými
subjekty a kapitola 2 „Ukazatele ekonomické výkonnosti“ věnuje
pozornost elementárním souvislostem ohledně ukazatele HDP. V rámci
náročnější kapitoly 3, nazvané „Výdaje a rovnovážný hrubý domácí produkt“,
čtenář nalézá základy neokeynesovského modelu důchod-výdaje ve dvou-, tří i čtyřsektorovém
pohledu. Následuje úvod do analýzy trhu peněz (kapitola 4 „Peníze“,
včetně např. tvorby peněz) a prvotní seznámení s modelem AD-AS v kapitole 5 („Agregátní poptávka a agregátní nabídka“). Kapitola 6 „Hospodářské cykly
a ekonomický růst“ uvádí do rozsáhlé problematiky krátkodobějších výkyvů,
resp. dlouhodobého růstu. Makroekonomické problémy v podobě
nezaměstnanosti a inflace jsou předmětem kapitoly
7 („Nezaměstnanost“), resp. kapitoly 8 („Inflace“) - včetně konceptů Phillipsových křivek či řady
praktických reálií. Problémům otevřené ekonomiky je věnována kapitola 9 „Měnový kurz“, kapitola 10
„Platební bilance, zahraniční
zadluženost“ a nakonec i kapitola 13
nazvaná „Mezinárodní obchod a obchodní
politika“. Kapitola 11 „Měnová politika - shrnutí“ završuje pasáže
o monetární politice (včetně shrnutí úlohy centrální banky), kapitola 12, pojmenovaná „Fiskální politika - shrnutí“, shrnuje
úlohu vlády v ekonomice.
Následují stručná řešení
příkladů a úkolů podle jednotlivých kapitol, užitečný glosář, seznamy použitých
zkratek a literatury a odkazy na statistická data. Formální úprava (včetně
odlišení, stínování či rámečků) zvyšuje přehlednost, orientaci v textu i
celkový čtenářský komfort. Doufejme, že výtisky na pultech v této oblasti
ještě předčí verzi, kterou tato recenze představuje. Čtenář nechť omluví
případné drobné změny či aktualizace, které ještě mohou být s opravdu
finální podobou textu spojeny, a které však jistě nebudou devalvovat celkově příznivý
dojem. Představovaná publikace v neposlední řadě slouží jako v podstatě
výchozí doporučovaný studijní text ve značně přepracovaném 2. vydání cvičebnice
makroekonomie základní úrovně (Pošta a Sirůček, podzim 2006 v Melandriu), resp.
jako jeden ze základních doporučovaných materiálů u 3. přepracovaného vydání publikace
k přijímacím zkouškám z Ekonomie, určené především zájemcům o
navazující magisterské studium na VŠE v Praze (Sirůček, zima 2006
v nakladatelství Oeconomica - obě blíže viz http://nb.vse.cz/~sirucek).
Publikace T. Pavelky
rozhodně není dokonalá a zcela prosta chyb (jak by se místy mohlo z, někdy
až téměř oslavné, recenze zdát), ale lze ji s klidným svědomím doporučit
nejen všem studentům a učitelům na VŠE v Praze. Doufejme také, že se
v přiměřené době dočkáme aktualizovaných vydání, která budou reagovat na potřeby
výuky či odstraní „dětské nemoci“ pilotní verze. K důkladnějšímu
proniknutí do základů makroekonomie je však samozřejmě nezbytný i příslušný
výklad, procvičení a v neposlední řadě i další studijní prameny.
P.S. Tato
recenze-nerecenze vyjadřuje pouze osobní stanoviska jejího tvůrce, který se
tímto omlouvá autorovi představované publikace - tato posloužila jako vítaná
příležitost k úvahám „Quo vadis (nejen) VŠE?“
[1] Tento příspěvek vznikl při řešení projektu GA ČR
Investice do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/137). Problém
redistribuce uvnitř organizací a mezi organizacemi se ukázal jedním
z významných aspektů, od kterého se odvíjí role sociálních sítí.
[2] Bohaté informační zdroje včetně reprezentativních
publikací k teorii her lze nalézt na www.gametheory.net.
[3] Touto cestou se podílí na rozvoji teorie
redistribučních systémů B. Sekerka.
[4] Jak je uvedeno dále, jako možnou koalici si lze
představit i koalici hráče A s hráčem B, respektive s hráčem C. Jejím
cílem by bylo uchovat postavení hráče A, který se za tímto účelem spojí
s hráčem B nebo hráčem C. Při těchto koalicích si ale hráč A zpravidla
nemůže zlepšit své postavení, obvykle dokonce dochází, že i pře těchto
koalicích si hráč A alespoň částečně pohorší oproti výchozímu stavu. Při
koalici hráčů B a C je větší pravděpodobnost, že si polepší oba hráči, lze se
tedy domnívat, že budou existovat časté tendence ke vzniku těchto koalic. Proto
nám přijde rozumnější začít rozborem těchto koalic.
[5] Srov. Maňas (1991),
s. 15.
[6] Matematický
popis chování koalic a rozdělení výplat uvnitř nich je velmi podrobně popsáno
v Sekerka (2002).
[7] Velmi výstižně je popsán vztah mezi matematickým
modelem a realitou z hlediska rozvíjení matematického modelu, pokud nemá
dostatečnou vypovídací schopnost, v souvislosti s teorií her
v Maňas (1991, s. 25-27).
[8] Není zcela jasné, jak hodnotit přínos každého člena
organizace a ani jak hodnotit výsledky určité organizace oproti ostatním
organizacím. Významným aspektem, který by si zasloužil samostatný rozbor, je i
to, že existuje značný rozdíl mezi tím, jak každý z členů organizace hodnotí
"sám sebe před sebou samotným" (kdy má tendenci podstatným způsobem
nadhodnocovat svoji výkonnost) a jak ji hodnotí podvědomě, když rozhoduje o
volbě herních strategií, které vedou ke zvýšení či naopak snížení míry
redistribuce, tj. uplatnění prvku zásluhovosti (kde se naopak může v některých
případech projevit tendence k podhodnocován vlastní výkonnosti). Tato dualita
sebehodnocení má pak výrazné dopady na výběr herních strategií.
[9] Zde je namístě citovat poučnou pasáž ze známé povídky
"Paštika z husích jater" Isaaca Asimova: "Čte se to docela dobře
a spořádaně, nic šokujícího v hlášení není, ne? Ale přesto jsem nikdy neviděl
člověka tak blízko mrtvici, jako vypadal Billings, když se dozvěděl o našich
pokusech s radioaktivním zlatem. Říkal jsem vám o nich už dříve - vzhledem k
tomu, že jsme u Husy nezjistili žádnou radioaktivitu, zahodili jsme výsledky
jako bezcenné. Znovu a znovu kroutil hlavou nad tím, jak jsme mohli považovat
za nedůležité to, že se nám ztratila veškerá radioaktivita. „Jste jako redakční
elév, kterého pošlou na svatbu do nejlepší společnosti a on se vrátí s tím, že
není o čem psát, protože ženich se nedostavil,“ křičel na nás. „Nakrmíte Husu
radioaktivním zlatem a ono se vám ztratí. Navíc se vám nepodaří u Husy zjistit
žádnou radioaktivitu! Žádný uhlík 14, žádný draslík
[10] V současné terminologii bychom mohli říci, že
strategie těch, co chtějí uchovat současný stav financování, je na jedné straně
deklarovat význam tzv. "vícezdrojového financování", na druhé straně
však všemožně bránit tomu, aby se vytvořily podmínky pro uplatnění některých
výkonů v oblasti, kde působí tržní ocenění.
[11] Zasedání se konalo v hotelu InterContinental v New
Orleans, v Louisianě, od 30. března do 2. dubna 2006. Bližší informace o
zasedání lze najít na: http://www.pubchoicesoc.org/papers2006.html
[12] Justiana A. V. Fischer působí na Swiss Institute for
International Economics and Appůied Economic Research (SIAW), University of St.
Gallen.
Benno Torgler působí na Yale Center for International and Area Studies, Yale
university.
[13] Text studie lze získat na: http://pubchoicesoc.org/papers_2006/fischer_torgler.pdf.
[14] Jedná se o společný projekt sociologických ústavů a
obdobných sociologických institucí. V různých, převážně evropských zemích,
jsou pokládány shodné dotazy , jejichž výsledky se potom zpracovávají. Výhodou
projektu je jednak mezinárodní srovnání a jednak skutečnost, že projekt pracuje
s poměrně velkým souborem dat, tudíž se snižuje možnost statistických chyb
a nepřesností.
[15] Toto postavení je ovlivněno zejména relativní
příjmovou pozicí, ale i relativní společenskou pozicí, tj. jaký stupeň ve společenské
hierarchii dotyčná osoba zastává.
[16] Svým způsobem má smysl diskutovat zda je pojem
instituce zvolený pro formální a neformální pravidla/normy šťastný.
V češtině se může pojem instituce v tomto smyslu jevit jako poněkud
zavádějící. Daná diskuse jde však mimo rámec našeho textu.
[17] Úmyslně jsou použity charakteristiky, kterými
disponuje autor tohoto textu.
[18] Články s titulky typu „Rom ukradl …“.
[19] Jako ilustrativní příklad lze uvést základní schéma
televizního seriálu a stejnojmenných knih „Jistě, pane ministře“ a „Jistě, pane
premiére.“ Pro příslušníky státní správy (a státní správu lze označit jako
sociální síť) bude nepochybně výhodné, pokud státní správa bude mít velkou moc,
pokud jejím postupům nebude nikdo další rozumět, pokud politici budou odkázáni
na její informace a podklady.
[20] Lze předpokládat, že pokud by výše zmíněná otázka
zněla: „Představte si, že si máte vybrat mezi světem A, ve kterém budete
vydělávat 180000 USD, ale ostatní budou vydělávat 200000 USD nebo mezi světem
B, ve kterém budete vydělávat 105000 USD, ale ostatní budou vydělávat 85000
USD, pro který svět se rozhodnete?“, tak by stoupalo množství voleb pro svět A.
[21] Ilustrativním příkladem
může být rozhodování dvou leteckých společností, zda-li investovat do reklamy.
Tabulka říká, jaké budou jejich zisky, pokud budou či nebudou utrácet/zvyšovat
peníze za reklamu – pokud výdaje za reklamu zvyšuje jedna společnost, získává
větší část trhu.
|
|
TWA |
|
|
|
Zvýšit
výdaje na reklamu |
Nezvýšit
výdaje |
UA |
Zvýšit
výdaje na reklamu |
UA:
5000, TWA: 5000 |
UA:
8000, TWA: 2000 |
Nezvýšit
výdaje |
UA:
2000, TWA: 8000 |
UA:
7000, TWA: 7000 |
Pokud se společnosti
nedomluví a budou utrácet peníze za reklamu, budou jejich zisky v důsledku
růstu nákladů na reklamu, který se ale neodrazí v získání větší části trhu a
tím ve větších příjmech, protože tržní podíl společnosti se nezmění, menší než,
kdyby se domluvily a peníze neutrácely.
[22] Jak autoři studie připomínají daného jevu si povšiml
již zakladatel institucionální ekonomie T. B. Veblen (1857-1229), který jej
nazval okázalou spotřebou. Lze si přiblížit na situaci advokáta, kdy se
zákazníci při výběru advokáta rozhodují podle toho, jak se advokát obléká, jak
má vybavenou kancelář, jakým autem jezdí apod. – pokud se jedná o luxusní
statky, je větší pravděpodobnost, že vyhrává spory, takže si dané věci může
dovolit. Advokáti potom okázale spotřebovávají. Pokud ale všichni advokáti
okázale spotřebovávají, je výběre zákazníka ztížen, což vede k větší okázalé
spotřebě. Situace je samozřejmě zjednodušena: zákazník pravděpodobně vezem při
výběru v úvahu i další faktory (doporučení apod.)
[23] Má smysl zmínit, že přes zde uvedené poznámky o tom,
že teorie her dané situace popisuje, se zdá že faktor závisti není
v teorii her stále dostatečně prozkoumán. Člověk při svém rozhodování může
volit variantu, při které si on sice finančně apod. nepolepší, při které ale
vznikne škoda jiným (lidově řečeno „sousedovi chcípne koza“). Užitkem člověka
zde je uspokojení z neštěstí jiných, s tímto užitkem ale ekonomická
teorie příliš nepracuje.
[24] Blíže: Torgler B., Schmidt S., Frey B.s.: Relative
income position and performance, an empirical panel anylyssis, unpublished
manuscript.
[25] Nad rámec tohoto textu jdou úvahu, zda lze zlepšit
relativně špatnou příjmovou situaci prostřednictvím kooperace těch, kteří jsou
na tom lépe, a těch, kteří jsou na tom hůře. Nutnou podmínkou je, že ti, kteří
jsou na tom hůře (H), musí disponovat lepšími investičními příležitostmi, než
ti, kteří jsou na tom lépe (L). Potom může docházet k přesunu prostředků
od H k L. Ukazuje se, že fungující kapitálový trh může rozdíly
v relativní příjmové situaci snižovat.
[26] Blíže: Frey B.s., Torgler B.: Taxation and conditional
cooperation. CREMA Working Paper, 2004- 20,Basel Center for Research in
Economics, Management and the Arts.
[27] Pokud např. klesá poptávka po písařkách na stroji,
protože v důsledku zavedení počítačů nejsou ani sebelepší písařky potřeba,
tak pokles příjmů, ke kterým u písařek v důsledku daného jevu dochází, je
jimi nezaviněný.
[28] Příčin vzniku daných reformačních hnutí bylo
samozřejmě více.
[29] Autor tohoto textu nesouhlasí s často rozšířenou
tezí, že lidé angažující se v dobrovolných organizacích jsou altruisté.
Naopak se domnívá, že užitkem pro tyto lidi je právě jejich dobrý pocit, tedy
věc, kterou nelze na první pohled vyjádřit v penězích, ale která je přesto
svým způsobem ocenitelná, a to právě prostřednictvím nákladů obětované
příležitosti: představme si osobu X, která působí zcela zdarma v nějaké
dobrovolné organizaci. Pokud by v ní nepůsobila, mohla by vydělávat y
peněžních jednotek. Působení osoby X v této dobrovolné organizaci tedy lze
ocenit minimálně na y peněžních jednotek.
[30] Ilustrativní příklad lze vyjádřit třeba takto: pokud
dotyčná osoba bude jediná, kdo si ve srovnání s referenční skupinou může
koupit luxusní jachtu, tak ji pravděpodobně bude jedno, zda-li bude mít jednu
nebo několik jachet.
[31] Konkrétní výše životního minima závisí na věku dotyčné
osoby a na tom, s kolika osobami žije ve společné domácnosti, konkrétní
hodnoty při porovnání s průměrnou mzdou, tak mohou vykazovat poměrně
značný rozptyl.
[32] Jak cíle našeho textu není rozebírat úskalí metodiky
sociologických průzkumů, je nutno zmínit, že absolutní svoboda při odpovědích
ztěžuje statistické zpracování, jednotlivé odpovědi jsou obtížně porovnatelné.
[33] Analogií mohou být volební průzkumy, kdy se lidé stydí
přiznat, že volí některé strany.
[34] Jedná se o otázky typu: Je morální křivě svědčit ve
prospěch přítele, pokud spáchá přestupek/trestný čin.
[35] Proti otázce by bylo možno vznášet námitky i
z dalších otázek. Je diskutabilní samotný pojem využít nebo zneužít
výhodu. Záleží totiž, o jakou výhodu se jedná. Jde-li o oprávněnou výhodu,
těžko můžeme hovořit o zneužití, a využití takovéto výhody je naprosto logické.
Představy jednotlivých osob o tom, co je oprávněná a neoprávněná výhoda se však
mohou velmi lišit. Lze přitom předpokládat, že ti,c o jsou na tom relativně
příjmově hůře, budou řadu výhod, které mají druzí, považovat za neoprávněné,
ačkoliv se bude jednat o oprávněné výhody.
[36] Skutečnost, že sdělovací prostředky spíše informují o
negativních událostech je mezi teoretiky masové komunikace, řadou ekonomů apod.
známa. Obecně je to dáno tím, že
pozitivní událost vlastně nemá často charakter události – nejedná se o
odchylku od standardu. Ilustrativně řečeno: není důvod informovat, že všechna
letadla doletěla do svých destinací či že všichni poslanci pečlivě pracují. Je
ale důvod informovat, pokud spadne jedno letadlo nebo pokud se jeden poslanec
opije.
[37] Nedůvěra v parlament je svým způsobem
pochopitelná, k výše popsaným jevům vskutku dochází. Lze se však domnívat,
že tyto jevy jsou cenou, kterou platíme za možnost mírumilovného a
demokratického řešení sporných otázek, za to že můžeme svobodně diskutovat,
přít se, přesvědčovat se atd. Ilustrativně řečeno: stále se jeví lepší, když se
pohádají dva poslanci, kteří mají odlišné názory na řešení nějakého sporu, než
když kvůli tomuto sporu vypukne válka nebo když bude direktivně řečeno, že se
přijme určité řešení a určitá řešení nebudou připuštěna, bude o nich zakázáno
svobodně diskutovat apod. Má rovněž smysl uvést, že poslance si svým způsobem
platíme, aby za nás mírumilovně a demokraticky řešili sporné otázky ve společnosti,
protože sami na tato řešení nemáme čas. Pokud by spory, jež probíhají
v parlamentu, měli probíhat přímo mezi veřejností, byl by průběh obdobný,
pouze mnohem více nákladnější, složitější a nejednoznačnější.
[38] Parafráze marxistického termínu „nástroj vládnoucí
třídy“.
[39] Zvláště u těchto typů otázek lze předpokládat, že
dotazovaná osobnosti se mohou chtít ukázat v lepším světle než je jejich
skutečné chování.
[40] Zajímavý by ale v této souvislosti byl průzkum, který
se týká jiných forem podvodu při získávání jiných výhod: máme na mysli úplatky
při získávání veřejných zakázek, výběrových řízení, slev na hypotéky, úvěry
apod. Je možné, že zde by ochota podvádět rostla s rostoucí absolutní i relativní
příjmovou pozicí, jak by samozřejmě záviselo na dalších faktorech, zejména na
podmínkách, za které tyto výhody lze získat.
[41] Např. u politických aktivit v podobě pomoci
politickým stranám či hnutím, účasti ve volební kampani apod.
[42] Opět vzhledem k výše uvedenému lze poukázat na
rostoucí náklady obětované příležitosti, respektive na klesající mezní užitek
z daného zapojení.
[43] V ČR má kupř. církev silnější postavení na jižní
Moravě, Vysočině a ve východních Čechách, slabé jej její postavení např. v severních
Čechách. Tento region přitom z řady důvodů patří k těm chudším.
[44] Jako analogii lze uvést situaci v socialistickém
Československu, zejména v 70. a v 80. letech 20. století, kdy řada
osob vstupovala do komunistické strany z ryze konjunkturálních důvodů.
Nicméně i v předmnichovském Československu bylo členství v některé ze
stran často nutnou podmínkou získání lepšího postavení. Obdobné analogie lze
najít v dalších demokratických zemích, má smysl zkoumat, jak je na tom
současná Česká republika.