Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie,
psychologie, historiografie
MARATHON
6/2006
číslo 70
_________________________________________
Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě, ve společnosti, v současném
dění
Číslo
věnované Teorii her - Game Theory
Obsah:
Počáteční myšlení ve
společenství „pastýřů bytí“ (Michal Jamný)
Recenze:
Aplikace teorie redistribučních systémů
O
počátku a bytí (Rafik Bedretdinov)
Obecná teorie
redistribučních systémů (Radim Valenčík, Petr Wawrosz, Rafik Bedretdinov
Poznámky
k teorii redistribučních systémů (Bohuslav Sekerka)
Aplikace teorie
redistribučních systémů
Recenze:
Aplikace teorie redistribučních systémů (Jiří Benesch)
Teorie her
v mikroekonomii: Kde a proč? (Radim Valenčík)
Nejnovější v teorii
redistribučních systémů: Hry s licitací (Radim Valenčík)
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází od
listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Jaromír
Beringer
e-mail: beringer@kfi.zcu.cz
Vladimír
Prorok
e-mail: prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail: sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail: valencik@cbox.cz
Redakce a
administrace:
Radim
Valenčík, Ostrovní 16
110 00 Praha
1
tel.:
224933149
e-mail: valencik@cbox.cz
MARATHON
is a bi-monthly Internet magazine founded in
About 120 authors contribute to the magazine on a
regular basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often treated in the magazine include
human capital, investments in education and other forms of human capital,
nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an
attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx,
J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role
played by innovations and the search for new space for economic growth), etc.
Several specific projects of human capital investments have been developed on
the basis of concepts analyzed in
The magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se
vám dostává časopis Marathon 6/2006. Jako obvykle, nejdřív některá základní
sdělení:
- Zatím je
časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím
disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET
(http://valencik.cz/marathon).
- Časopis
vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou
po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2007) bude vydáno a objeví se na Internetu 1.
ledna 2007.
- Rozsah
časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám
standardního formátu.
- Kontaktní
spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího
telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
- Příspěvky,
případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na
e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
- V srpnu
1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je
distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž
k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR
Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
- Od počátku
roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze
zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
- Příspěvky
uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
K 10. výročí našeho časopisu
Právě
uplynulo 10 let od založení našeho časopisu (na podzim 1996 vyšlo nulté číslo).
Při této příležitosti připravujeme odborné setkání příznivců a zájemců. Uskuteční
se v rámci Teoretického semináře
ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování (podrobnější informace
viz www.vsfs.cz → Výzkum a
projekty → Teoretický seminář EPS
- SI) v pondělí 27.11. od 17.30 v budově
VŠFS Estonská 500 (místnost 125 nebo 126) formou tématické besedy Redistribuce jako problém (k otázce role
státu v oblasti sociálně zaměřeného přerozdělování).
Příspěvky doručené v elektronické podobě budou
uveřejněny ve Zvláštním čísle časopisu Marathon.
Zveme
všechny zájemce jak k účasti, tak i k zaslání či předání přímo na místě
příspěvků v elektronické podobě (ve wordu) v rozsahu 1-20 normostran. Příspěvky
budou upraveny a rozeslány všem, co do diskuse vstoupí, tak, aby každý mohl na
jejich obsah reagovat. Poté i s příslušnými reakcemi budou zveřejněny v již
zmíněném Zvláštním čísle.
K teorii redistibučních systémů
Pokud se
podíváme na obsah čísla, zjistíme, že je z převážné části (kromě samostatné
stati M. Jamného a recenze k ní) věnován tomu, co se podařilo udělat v rozvoji
teorie redistribučních systémů. Záměrně. Považujeme totiž toto téma za nosné a
perspektivní. Proto v dodatku uveřejňujeme i nejnovější poznatky, které jsou
důležité pro dotvoření představy o významu dané problematiky.
Michal Jamný
Chtít porozumět počátku
filozofie – jak praví Martin Heidegger – znamená přiblížit se jejímu základnímu
problému, otázce bytí. Název filozofovy profesorské práce upozorňuje na bytostnou
souvislost mezi bytí a časem. Jak však další Heideggerova zkoumání ukazují,
„Bytí a čas“ se neměl stát konečnou metou pro zodpovězení otázky: Kde má
filozofické tázání svůj počátek? Pozdní Heidegger nahrazuje strnulé
transcendentální formy času jeho dějinným protějškem. Přesto ani tato revize
není konečná. I postmoderní filozofie v daném ohledu rovněž chce říci své.
Moje práce se tak pokusí kriticky tázat po možnostech počátečního myšlení
v současnosti.
O smysluplnosti otázky
po počátku
Za předem nejistý musíme
prohlásit pojem samotného počátku. Zatímco středověká filozofie klade rovnítko
mezi počátek bytí a Stvořitele všeho jsoucího[1],
postmoderní myslitel Derrida na něj nahlíží jako na holý mýtus: řeč o počátku
znamená chtít nalézt střed struktury. On však již byl podroben dekonstrukci,
tj. žádná struktura (idea, bůh, transcendentálie…) si nesmí nárokovat místo
počátku myšlení, protože by se tím na světu dopustila násilí[2]. Rozvržená paleta možností
nás tak orientuje mezi dva extrémy: počátek lze myslet z čistého bytí (purus
actus) – a tedy musí být nejvyšším předmětem našeho zájmu, či naopak jej lze
považovat za zcela zavrženíhodný… Nejistým se stává nejen to, co je počátek,
nýbrž také se dosud ani nevysvětluje, zda má ještě smysl se po počátku filozofie
tázat. V této nepřehledné situaci se vrátíme k Heideggerovu pojmu počátku
a jeho následné kritice Karlem Löwithem za účelem pokusu vyhnutí se oběma
extrémům. Totiž naše zkoumání má v úmyslu dát smysl pojmu počátku i
v pluralitní společnosti, aniž bychom se dopustili znásilnění světa.
Heidegger klade počátek
filozofie do řeckého světa[3]. V něm došlo pod vlivem
údivu k otevření otázky po bytí. Její otevření neznamená pro Heideggera
dát vyčerpávající odpověď. Být na cestě poznání, vystát nabídnutou otevřenost,
to je od počátku úkolem myšlení. Avšak tázavá otevřenost údivu byla spěšně
umlčena polovičatou odpovědí: bytí je jsoucí… Veškeré bytí bylo od té chvíle
myšleno ne v jeho slovesné podobě, což mu přísluší, nýbrž
v substanciálním tvaru. Bytí je to a to[4].
Otázka po dění bytí byla v okamžiku jeho objevu počátečním řeckým
myšlením spěšně zapomenuta – totiž vyložením bytí ze jsoucího, z věcí ve
světě. Naznačená zapomenutost vrcholí v novověku a modernitě, kdy věda a
technika se zmocnily lidského světa (samotný rozvrh bytí orientoval člověka
k předmětnému vnímání světa a posléze k jeho využívání –
„sjednávání“) a omezily jeho rozhled na ovládání jsoucího.
Z toho je i
pochopitelný Heideggerův postoj k vlastní současnosti. Ona se stává
absolutní nocí, nejhlubší zapomenutostí bytí. Pro všude vládnoucí technologický
přístup ke světu jsme zcela přehlédli základní charakter všech věcí: že
existují.
Paradoxně však nejhlubší
opomenutí základu přiklání člověka nazpět své podstatě: starosti o bytí
(„pastýřství bytí“). A tak Heidegger mluví o druhém počátku: Bytí na
sebe dnes upozorňuje ne s lehkostí údivu, ale svojí tíhou: nudností[5], nouzí[6],
úzkostí[7]… (To je cesta, kterou se
zapomenutost převrací v upamatování). Nouze současnosti tvoří rámec i pro
Heideggerovo myšlení, jež se tím stává vpravdě dějinné, protože myslí ne
svévolně, ale z diktátu samého času.
Heidegger tak nastiňuje
teorii dvojího počátku pro pravdivé myšlení, z čehož plyne, že vše, co se
rozkládá mezi těmito dvěmi „světlými“ okamžiky dějin bytí, je jakýmsi
vzdalování se od původního a počátečního myšlení.
Zároveň by však bylo
chybné, kdyby se čtenář domníval, že technika coby současný způsob přístupu ke
světu je Heideggerem démonizována. Jak připomíná Walter Biemel: démonizaci
techniky Heideggerovi podsouvat je zcela chybné, protože celé novověké
odklonění od pravdy bytí není z vůle člověka, ale z rozvrhu samotných
dějin bytí[8]. Zároveň si nelze pod pojmem
techniky představovat soubor strojů, nástrojů a technologií. Technika je způsob
otevřenosti věcí světa, tedy představuje cestu přicházení jsoucna
k člověku, totiž ono jak se mu věci ukazují[9].
Ty už přestaly být předměty; nejde už o poznávání přírodních a historických
objektů (novověk), ale pomalu vše přírodní i společenské se transformuje do
jakési zásobárny využitelného potenciálu, energie.
Nicméně i když nebudeme
freiburskému rektoru chtít podsouvat démonizaci techniky, nelze popřít, že je
Heideggerovou optikou novověká a moderní
zkušenost přinejmenším odsunuta do nepodstatnosti tázání a vynesena je řecká
filozofická otevřenost tázání, protože narazila na časový základ bytí, i když
byl příliš rychle zapomenut.
Karl Löwith se neubrání
při bližším průzkumu Heideggerových závěrů konstatování, že novověk je
v daném případě jednostranně nahlížen, totiž zdiskreditován. Zneuznání
porenesančních snah jde ruku v ruce s glorifikací řeckého počátku. Až
nakonec vše zlé se v dobré obrátí: v druhý počátek. V této souvislosti je
snad oprávněné se spolu s Löwithem podivovat nad tím, jak Heidegger
propojuje myšlenku řeckého počátku a křesťanský eschatologický motiv druhého
příchodu[10] – parusie (i když
v hávu neosobního bytí). Je na pováženou, zda lze neosobnímu principu
(bytí jako úvlasti) podsouvat takové vykupitelské rysy[11].
Snad nás přemáhá i pochyba o tom, jestli pojem bytí je stále „zcela
ateististický“, jak Heidegger v raném a středním období své tvorby hlásá.
Oprávnění pak najde i otázka, zda následkem naznačeného postupu neprodělává
bytí jakýsi druh mytizace, totiž jestli není nořeno do téměř náboženského tajemna?
(Mýticko – eschatologický charakter Heideggerova bytí je dle slov jeho kritika
úhlavní příčin přitažlivosti ontologie freiburského rektora pro široké davy[12]. Proto naše námitka proti
Heideggerovu pojmu bytí bude směřována k jeho příliš teoretickému charakteru,
který až téměř mysticky zakrývá původní, poměrně jasnou základnu původnějšího
smyslu pojmu dvojího počátku, totiž pluralitního počátku – viz níže).
A Löwith není jediný, který se v daném
případě obává prosakování religiozity do oblasti bytí. Uveďme Sloterdijkovu
výtku v „Pravidlech pro lidský park“ na adresu Husserlova žáka, jenž je obviněn
z „kryptokatolicismu“[13]: V době, kdy projekt
klasického vzdělání (=humanizace Evropy) skrze četbu závazného kánonu
klasických autorů přestává fungovat, nabádá Heidegger k tvorbě
eschatologicko-mystického společenství „pastýřů bytí“…
Znamená to snad, že
dnešní pokus o zahlédnutí počátku filozofie je nutně ztracen v nějaké
formě pokřesťanské eschatologie? Či naopak, že nám nezbývá, než se upínat
k řeckému světu a vše ostatní prohlásit za odpadající a zapomínající. Naše
odpověď je v této věci záporná. Pro bližší vysvětlení se vrátíme
k první intenci úvahy. Pokusíme se pochopit počátek ze samotného
času.
O pluralitě počátku:
řecká a křesťanská verze času
I)
Především pokud mluvíme
o počátku – už to samo znamená, že máme na mysli časovou kategorii. A co je čas
sám? Snad za vodítko pro další zkoumání nám může posloužit opět Heideggerovo
pojetí (koneckonců on přivedl do zorného pole moderního myšlení problém počátku
myšleného na podkladu času). A nebude překvapením, že u něj nalezneme analýzu
CHRONOS, který Evropa přejala mimo jiné z Aristotelovy Fyziky. V ní
je čas vyvozen z pohybu, pouze na něm je čas měřitelný, pouze z něj
je čas sám určitelný. Avšak jak Löwith kriticky na Heideggerovu adresu
poznamenává, v případě Aristotelova textu se nejedná (a ani jednat nemůže)
o čas konečné změny, o čas přítomnosti (jak se rodák z Meßkirchu snaží při jeho
interpretaci vyvodit), ale o čas založený na nekonečném kroužení nebeských těles[14]. To bylo „časomírou“
řeckého světa. Proto není přiměřené chtít podsouvat antické optice změnu jako
konečné dění, když materie sama je nekonečná, časově neomezená; každé tvoření
vede k zániku a zánik nazpět k novému tvoření. Z řečeného vyplývá, že řecký
čas se pohybuje v kruhu. Chronos je časem střídy ročních období, je
klokotáním věčného vzniku a zániku.
Podobně mylný je podle
Löwitha i Heideggerův pohled na Nietzscheho pojetí času, ze kterého se
freiburský myslitel snažil vypreparovat pouze trojinu existenciálních časových
„extází“, přičemž zcela zneuznal svébytnost mytologické myšlenky „věčného
návratu téhož“ (v raném období tvorby, především v „Bytí a času“)[15]. Později se dal cestou její
rehabilitaci tím, že věčný návrat byl jím vyložen jako existentia pro určitou
esenci: vůli k moci. Tak chtěl Heidegger dokázat hřích nihilismu
v dílně největšího kritika nicoty: Nietzsche prý vězí pevně
v metafyzické tradici z důvodu rozdělení existence a esence, které
bylo jejím znakem již od počátku. Ke svému zbloudění měl být poslední
z epigonů 19. století zaveden přehlédnutím jejich nejhlubšího společného
základu: bytí, které – jak Heidegger uvádí – bylo Nietzschem kvapně vyloženo
z hodnot. Proto muselo na sobě zakusit poslední vzmach lidské vášně k antropomorfizaci
světa, k nezaloženému seberozšíření lidské subjektivity, k vševládě
vůle k moci[16].
Z toho můžeme
rezultovat: jak Heidegger, tak také Nietzsche zahlédli v řeckém myšlení
počátek západní kultury. I když oba jej nehodnotili stejně, přesto
v jistém ohledu ani jednomu nelze upírat zásluhu při poukázání na
svébytnost řeckého myšlení a řeckého počátku. S tím nelze jinak, než
souhlasit, avšak s poznámkou, že nesmíme přecenit natož pak absolutizovat
dosažnost naznačeného zkoumání. Löwith správně poznamenává, že konečnost
vstupuje do horizontu lidského myšlení až s nástupem křesťanství, proto
těžko – jak to činí Heidegger – chtít od
fýsis a alétheii vyvodit zkušenost konečné dějinnosti v dnešním slova
smyslu. A vůbec nelze řecké myšlení a pojetí času považovat za jediný počátek.
Pro lepší porozumění
setrvejme ještě chvíli naším zkoumavým pohledem u bran antiky, abychom mohli zahlédnout
její časový základ. Už Nietzsche upozorňuje: jedná se o čas, který plyne
v kruhu, je to čas věčné změny, jež však nic nové netvoří a zároveň ani
nic nového neočekává, neboť stále uskutečňuje totéž. Creatio ex nihilo je
v jeho rámci čistým nesmyslem proto, že vždy už něco bylo. Časové plynutí
je bez počátku, neboť – jak připomíná Mircea Eliade[17]
– čas kruhový je založen v mýtu, totiž na realitě „in illo tempore“,
kterou kruhové otáčení donekonečna opakuje bez možnosti skutečné volby. Veškeré
dění je podrobeno diktátu osudu. Nelze se vymanit z jeho moci. Celý svět
napodobuje mýtické vzory. A obnova vesmíru nepřijde z budoucnosti (viz abrahámovská
náboženství), ale z minulosti, z návratu téhož.
Domnívám se, že pojmy
jako jsou logos, idea, úsia vznikaly právě na stabilitě kruhově otáčejícího se
téhož. Skutečná věda (EPISTÉMÉ) pohrdá proměnlivými obrazy měnícího se
konkrétna snažíce se nahlédnout za ně na konstanty bytí, na vzory platné pro
všechny věky. Opozice často kladená do počátku řecké filozofie MYTHOS versus
LOGOS má sice své oprávnění – vysvětluje počátek pohledu na svět pomocí rozumu,
a ne již z náboženského přesvědčení (DOXA), přesto však z hlediska časové
struktury zde většího rozdílu nelze očekávat. Od mýtu k logu se
rozhodující změna v otázce základu času (jako základu bytí) neudála.
Jejich společnou časovou strukturou je věčný návrat téhož.
II)
Naznačené chápání času
je pro evropskou kulturu skutečně zakládající, ale přesto je nelze považovat za
dominantní. Stejnou měrou totiž ovlivnil okcident i čas lineární.
Hebrejsko-křesťanský pojem času – KAIROS – se nepochybně odlišuje od mýtického
pojetí. V poměrně jasných konturách vypracovává tuto diferenci Emmanuel
Lévinas, když rozlišuje mezi Odysseovým osudem, jehož putování se začíná
stejně tak jako končí na Ithace, tedy obepisuje kruh, a Abrahámovým příběhem;
on vycházeje z Uru opouští své rodiště, aby následoval volání Hospodinovu,
a vydává se do neznáma. Abrahámovi nemůže žádná sudička ani vědma zaručit
šťastný návrat domů. Tento „hrdina“ se stává otcem víry podle Kierkegaardových
slov ne proto, že přijal svůj osud, nutnost před věky vepsanou do hvězd, ale že
byl připraven naslouchat aktuální promluvě Boha. Nová absurdita
nepozůstává v přijetí fatum, ale v nemožnosti do jakéhokoliv osudu
upadnout[18].
Augustinovo Vyznání –
jako dílo probouzejícího se individua[19]
– mohlo vzniknout až ve vědomí, že plynutí času není bezbřehé klokotání téhož,
ale že se čas odněkud ubírá a k něčemu směřuje. Duše už filozoficky vzato
není pouze LOGOS, jehož smyslem je pochopit svět (KOSMOS) – nepůjde jen o
pochopení od věků platných pravidel, nýbrž se stává výrazem otevřenosti pro
nové, aktuální, nenadálé; (s)vědomí je především vztahem k Bohu,
jež není neosobním, nekonečně vzdáleným principem, ale jednající a blízkou
persónou (persónami).
V novém étosu je rovněž
zaklíněna individualizovaná teorie poznání – iluminace. I když sice do značné
míry se zakládá na poznání věčných forem
a vším smyslovým, jež povede k odhalení jedinečnosti, se ještě dlouhý čas
bude pohrdat, přesto iluminace vykazuje jasně individuální charakter – vyvolení
Bohem[20].
Prohloubení naznačené
tendence přinese vrcholný a především pozdní středověk, kdy se jednak
v osobě Akvinského ale hlavně u pozdních nominalistů projeví silná
tendence k individualizaci, kde jedinečnost se stane vlastním principem
bytí věci (haecceitas). Lineární čas tak přijímá roli zcela pregnantního
konstituenta věci samé.
Z dosud řečeného
vyplývá, že netřeba se přenášet až do Evropy 20. století, jako to činí
Heidegger, abychom zakusili druhý počátek evropského myšlení. Křesťanství,
které je založeno na zcela odlišné racionalitě (totiž jiné časové struktuře)
než na jaké stojí antický svět, je jinakostí uvnitř samotné západní kultury.
Takto pojatý druhý počátek tvoří vůči prvnímu konkurenční systém. Už
středověká Evropa je si toho velmi dobře vědoma – jak můžeme vidět na
problémech s recepcí novoplatonismu[21],
na sporu o Aristotela v průběhu 13. století[22],
a koneckonců i na renesanci samotné jako pokusu o návrat k řeckému
počátku.
Uni-verzalizace
K velkým omylům
západních dějin patří právě nepochopení plurality evropského myšlení
v jeho samotném základu. Už na počátku nového věku se filozofové pohrdavě
obrátí k druhému počátku a éru z něj vzešlou nazvou „středním věkem“
– jakýmsi časovým vakuem mezi moudrostí antiky a jejich současností. Domnívám
se, že toto je zakládající okamžik pro novověk. Veškerý útok moderních a postmoderních
myslitelů proti novověkým rozvrhům individuality je zakotven v nepochopení
plurality samotného základu okcidentu. Proto je podle mě ukvapené činit velké
rozdíly mezi novověkým a postmoderním myšlením – obojí je stále prosyceno
universalistickou vášní k sjednocení těchto dvou časovostí[23], což nám umožňuje každé
myšlení obvinit z nekonsekventnosti, neboť ta neustále naráží na
principiální diferenci ležící v samém základu okcidentálního bytí (=
dějin).
Dát tedy uspokojivé
řešení otázky po počátku neznamená – jak se domnívá Heidegger – vyhlásit
počátek za událý s příchodem řeckého pojetí času jako přítomnosti
(Anwesenheit: bytí založené na jsoucím), s dodatkem, že náš čas je nouzí,
a tudíž úsvitem nového příchodu bytí, druhého počátku, (z toho plyne, že
Heideggerův pojem nedbá věci samé – stavu věcí, ve kterých se západní myšlení
nacházelo, ale spíše tvoří konstrukt času; freiburský filozof totiž nepronikl
k jeho nejhlubší diferenci. Ta neleží mezi jsoucím a bytím, ale mezi
řeckým časovým základem bytí a jeho lineárním protějškem). Stejně tak je
nedostatečné prohlášení, jehož se nám odstává od francouzského Derridy[24], který považuje hledání
určitého principium za mýtické; taková pozice může být stejně neškodná jako
nebezpečná, jak ukáži dále. (V tomto ohledu také chtít mluvit o konci
dějin – jak to činí oba výše jmenovaní autoři – je podle mě příliš předčasné,
protože zatím jsme neproměřili ani jejich začátek. Heidegger vlastně položil
nový počátek do konce filozofie, ale to se mohlo stát pouze proto, že ještě
neodkryl jeho skutečnou pluralitu.)
Domníváme – li se, že
radikálně pluralitní společnost vzniká až s příchodem globalizace a
sléváním kultur (Wolfgang Welsch[25]), potom se mýlíme. Naopak
v té době se velké rozdíly už smazávají, protože rozhodující jinakosti
jsou pod sutí novověké vášně k jednomu pravému myšlení zastřeny. A chtít
stavět velké hráze mezi moderní a postmoderní společnost rovněž není zcela
oprávněné, neboť stále přistupujeme k naší minulosti se stejným předsudkem
– co se aspoň času týče: buďto budeme chtít glorifikovat antiku a zapomeneme na
odlišnost lineárního plynutí času, nebo romanticko – reakcionisticky se
přimkneme k středověku a ztratíme smysl pro porozumění hloubky mýtického totiž
antického myšlení. Snad třetí nejschůdnější variantou pro většinu
myslitelů je jejich syntéza,
(Heideggerovo pojetí času jako přítomnosti, proti které je třeba položit
nepřítomnost úvlasti je propojením aristotelského pojetí času a kairofilních
dějin). Každopádně všechny tři případy vedou k jednostrannosti, která
stojí na počátku nesvobody.
Snad nebude překvapivým
tvrzení, že ideologie byla utkána v průběhu evropských dějin právě
kombinací těchto dvou počátečních nití: kupř. komunismus představuje jistou
variantu skloubení scientia (KOSMOS identifikován s výsledky analýzy
výrobních poměrů) a sekularizované eschatologie (porevoluční komunistické společnosti),
jehož výsledkem bylo otupení lidské schopnosti k jasnému kritickému
úsudku. Německý nacismus pro změnu kombinuje mýtický materiál (starou
germánskou religiozitu) s eschatologickým vyvrcholením (evropským
prostorem ovládaným Árijci). Kdo by v době nejvyšší nouze nesáhl po jednom
z nabízených kryptoreligiózních řešení!
Na těchto příkladech je
zřejmé, že Heideggerovo řešení otázky po počátku času (základu bytí) nepřivádí
západního člověka k dostačující otevřenosti vůči svému základu, své
bytnosti. Ať už proměříme nabídnutou mírou rané či pozdní Heideggerovo myšlení,
ideologickému pokušení (jako výrazu nesvobody k sobě samým) neunikneme.
Pokud vyložíme čas jako temporalitu pobytu (viz „Bytí a čas“), vůbec tím ještě
nedosahujeme potřebné otevřenosti vůči našemu vlastnímu základu. Naopak může
dojít naplnění Adornova obava[26], že smrt prožitá
v předběhu ke smrti je uschopněna zastírat reálné umíraní
v koncentračních táborech, totiž že idea smrti nás učiní nevnímavými pro
její nejhrůznější realitu (Heidegger píše na vícero místech: „Možnost je víc
než skutečnost“).
Není taky jasné, zda
máme dostačující zbraň proti ideologii, pokud se pokoušíme (nebo jsme pokoušeni)
o vlastní otevřenost vůči řeckému[27] (příp. po-technickému)
počátku – jak k tomu nabádá pozdní Heideggerova tvorba, poněvadž jakékoliv
explicitní porozumění sekularizovanému eschatonu v obou případech chybí.
Takové nevědění snadno může přivést i nejmoudřejší muže svého století na
scestí. Heideggerova filozofie se stává dědicem renesančního a novověkého
myšlení, které v naději, že dosáhne řeckého ideálu, slila do bezforemné
šedi řeckou věčnost forem a křesťanskou naději na dějinnou eschatologii.
V tomto světle není zcela nepochopitelné Heideggerovo „naivní“ očekávání
směrované k převzetí moci Hitlerem v r. 1933 v Německu. Jeho
příslušnost k NSDAP nebyla náhodná. Šla ruku v ruce se zastřením
původní odlišnosti prvního a druhého počátku okcidentu – řeckého a křesťanského
pojetí času. Bylo by však chybné z dosud řečeného vyvozovat, že
Heideggerova filozofie je nacistická, jenom se přimykám k názoru, že nacismus
byl pro něj akceptovatelný z důvodu, že na mýticky pojatý čas narouboval
eschatologická očekávání. Největší nouzi spojil s příchodem posvatného[28]. V tomto nacistický
recept snese příměr s Heideggerovou filozofií. Nacismus a Heideggerovo
myšlení bytí se shodují v nedbání pluralitního základu evropského myšlení.
***
Má-li tedy mít smysl i
nadále mluvit o „zapomenutosti bytí“ v našem věku (aniž bychom se museli
obávat konotací daného pojmu k německému nacismu a ideologii vůbec), je
třeba ji vyložit ze zapomenutosti času. Ztratit čas[29]
ze zorného úhlu má za následek opustit svůj vlastní počátek; a nemít počátek
pro Evropana je totožné se ztrátou plurality. Vzdání se plurality nás odsuzuje
k propadnutí vášni univerzality[30] našeho pohledu na svět –
k světovládě evropanství, či ideologii. Heideggerův recept pro obnovení
krize humanismu nepostačí: Nelze jen postulovat jeden slovesný pojem bytí (bytí
jako událost), v jehož rámci v průběhu dějin vyšetříme odlišné metafyzické
rozvrhy, ale je nutné vnímat průrvy v bytí samém. Nelze souhlasit plně
s Heideggerovým míněním, že bytí je stále „totéž“, (i když ne „stejné“).
To můžeme za předpokladu, že trvalým zůstává jedno dění („Bleibendes“), které
rozhoduje o jsoucím ve světě. Pokusil jsem se však ukázat, že tomu tak není, že
samy evropské dějiny jsou rozrývány brázdami odlišnosti, že zde existuje
nejméně dvojí dění[31].
Užitá literatura:
Adorno, Theodor W.:
Negative Dialektik. Jargon der Eigentlichkeit. Suhrkamp, Frankfurt am Main,
1997
Ajvaz, Michal: Znak a
bytí. Úvahy nad Derridovou grammatologií. Filosofia, Praha, 1994
Biemel, Walter: Martin
Heidegger, Mladá fronta, Praha, 1995
Deleuze,
Gilles: Foucault. Herrmann &
synové, Praha, 1996
Derrida, Jacques:
Grammatologie. Suhrkamp, Frankfurt, 1983
Derrida, Jacques: Texty
k dekonstrukci. Archa, Bratislava, 1993
Eliade, Mircea: Mýtus
věčného návratu, OIKOYMENH, Praha, 1994
Heidegger, Martin: Konec
filozofie a úkol myšlení, OIKOYMENH, Praha, 1993
Heidegger, Martin:
Nietzsche I,II. Neske, Stuttgart, 1990
Heidegger, Martin:
Pravda a bytí. Mladá fronta, Praha, 1993
Heidegger, Martin: Věda,
technika a zamyšlení, OIKOYMENH, Praha 2004
Heinmann, Richard:
Středověká filozofie, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2002
Löwith, Karl: Heidegger.
Denker in dürftiger Zeit. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen, 1965
Lyotard, Francoise: O
postmodernismu. FÚ AV ČR, Praha, 1993
Michálek, Jiří: Údiv a
zdrženlivost.OIKOYMENH, Praha, 1999
Sloterdijk, Peter:
Regeln für den Menschenpark, Suhrkamp, Frankfurt am Main, 1999
Welsch, Wolfgang: Naše
postmoderní moderna. Zvon, Praha, 1994
Jiří Benesch
Povolební vyjednávání
nese všechny charakteristiky herní situace, herní situací bezesporu je a jako
takové může být předmětem zájmu teorie her. Čím však může teorie her
k analýze povolebního vyjednávání přispět? Především zcela odlišným úhlem
pohledu na danou problematiku, než jak je tato
záležitost
nazírána například politickými komentátory. Také svým odstupem. Političtí
komentátoři se v průběhu povolebního vyjednávání prostřednictvím
zveřejňovaných názorů na to kdo je ten „dobrý“ a kdo ten „špatný“ většinou sami
stávají účastníky hry. O takové situaci se analýza v obecné rovině zmiňuje
a označuje ji jako „individuální
distorzi“…“v podobě subjektivních hodnocení toho, kdo model zpracovává a kdo je
nějakým způsobem tak či onak do hry vtažen, i když si to sám neuvědomuje či
nechce uvědomit".
Obecná teorie
redistribučních systému (dále jen OTRS) se původně definovala jako nástroj „K analýze systémů,
v nichž dochází k určité redistribuci prostředků oproti příspěvku
každého z účastníků ke společnému výkonu, … Oproti jiným směrům teorie her je zde zaveden nový prvek „společný výkon“. Ten představuje
společně s redistribucí vlastní hru a dále je redistribuce také i výplatou.
Jak se však
definice OTRS uplatní ve hře, kterou je povolební vyjednávání? Povolební
vyjednávání je v tomto případě vlastní hrou a podíl na vládnutí
představuje výplatu. Čili příspěvkem
každého z účastníků ke společnému výkonu je společné vládnutí a redistribuce
výplaty představuje určení podílu
(výplaty) na vládnutí. Určováním
tohoto podílu je právě povolební vyjednávání.
Opakovaně se tímto vyjednáváním testuje míra budoucí kooperace, nebo se jím
demonstruje budoucí nekooperace. Zde však dochází ke zvláštní situaci. Zatímco
ve standardním přístupu ke hrám vlastní hra předchází výplatě, z pohledu
OTRS se tato konkrétní hra jeví v obráceném gardu. Zde je namístě zmínit
zásadní pojem který byl autory OTRS použit již na semináři pořádanému
k této stati. Tímto pojmem je „licitační
fáze“. I když tento pojem není v textu výslovně uveden, tak povolební
vyjednávání by jím mohlo být označeno. I
licitační fáze je nepochybně součástí hry a v případě povolebního
vyjednávání je dokonce i výplatou, kterou podíl na vládnutí představuje.
Nejdřív tedy výplata a až potom vlastní hra? Paradoxně to tak být může, neboť
hra i výplata z pohledu OTRS probíhají v tomto případě střídavě, nebo
dokonce současně!
Vše
nasvědčuje tomu, že hra a výplata se mohou vzájemně prolínat a hranice se mezi
těmito fázemi herních situací rozostřují. Co je vlastní hrou a co výplatou může
být z určitého pohledu a v určitých typech her zřejmě velmi
relativní. Je tomu tak vždy když se jedná o hru s mnohonásobným
opakováním, anebo se jedná spíš o jev podmíněný současnou redistribucí
očekávané, čili teprve budoucí výplaty?
Podívejme se
však na další problém, který by na základě dosavadních výsledků mohl být
prostřednictvím OTRS snad řešitelný. V posledních měsících byl častým tématem
úvah ve všech sdělovacích takzvaný povolební pat. Připomeňme jen, že patem
nazýváme v šachu takovou situaci, kdy hráč, který je na tahu táhnout
nemůže a navíc táhnout vlastně ani nesmí. Partie tak končí remizou. Pro naší
povolební situaci je z oblasti deskových her a sportovní terminologie
vůbec výstižnější pojem „plichta“. Také neustále opakované klišé, kdy se o
situaci 100 na 100 mluví jako o pravici a levici je zavádějící už proto, že
například Strana zelených je ve světě standardně považována za levici a také se
k této charakteristice zelené strany samy hlásí. Přesto je u nás Strana
zelených počítána do tzv. pravicové stovky. Proto předností analýzy je, že zde
nejsou používány často matoucí pojmy „pravice“ a „levice“. Politologové se
obtížnost sestavení vlády v naší zemi pokoušejí vysvětlit osobnostními
charakteristikami představitelů politických stran, nebo vyrovnaným výsledkem
voleb, který by měl být dílem jakési náhody. Tomu lze těžko uvěřit všimneme li
si v souvislosti s blokovým rozdělením naší politické scény jedné zajímavé
věci. K obdobnému vývoji totiž dochází také v okolních zemích. Podobnou
zkušenost kdy je povolební rozložení sil takové, že je velmi obtížné sestavit
vládu zaznamenalo v nedávné době Slovensko, Německo, Polsko, Rakousko,
Maďarsko a velmi těsný volební výsledek zažila Itálie. Také předposlední
prezidentské volby ve Spojených státech dopadly velmi těsně. V těchto
zemích jsou přitom zavedeny různé systémy přepočítávání voličských hlasů na
mandáty, působí tam různé strany a jiní politici. Jsou volební „plichty“ a
situace jim se blížící dány působením mechanismu obecnější povahy? Existují
pádné důvody domnívat se že ano. V posledních měsících se ve sdělovacích
prostředcích objevilo mnoho politických analýz a komentářů zabývajících se
tímto jevem i v dalších zemích a pokoušejících se o vysvětlení příčin.
Dosud se to nikomu nepodařilo. Nabízejí se proto další otázky. Není tomu tak,
že politologové tento jev nedokáží vysvětlit prostě proto, že jim disciplína
kterou politologie je k tomu nenabízí dostatečné nástroje? A nenabízí se
zde příležitost pro aplikaci teorie her, respektive příležitost pro obecnou teorii
redistribučních systémů?
Paralyzované orgány
státní správy a orgány zákonodárné a polarizace společnosti jsou doprovodné
události, které nejsou v zájmu žádné země. Pokud existuje šance na vnesení
trošky světla do zmatku výkladů proč k této situaci došlo v naší zemi
a proč k podobným situacím dochází stále častěji i v zemích dalších,
tak to rozhodně za pokus stojí. Možná se ne vše podaří vysvětlit najednou, ale
jak řekl Konfucius:
Je lepší zapálit alespoň
malinkou svíčku, nežli proklínat temnotu!
(Filozofická reflexe
článku „Počáteční myšlení ve společenství „pastýřů bytí"“)
Rafik Bedretdinov
Analýzu počátku
jakéhokoli systému je třeba začít hledáním odpovědí na otázku, jak se daný
systém rodí a čím vlastně je. V našem případě takovým vznikajícím
systémem je filozofie. Co je jejím počátkem?
Zřejmě myšlení, vědomá reflexe něčeho, co udivuje, překvapuje a naléhavě
vyžaduje hledání odpovědí. Tím je
tajemné bytí, které je ve filozofii
pojímáno jako velmi obsáhlá kategorie.
Lze nepochybně souhlasit s M. Heideggerem, že základním problémem
počátku filozofie je otázka bytí.
Autor článku klade za
cíl pokusit se o analýzu možnosti počátečního myšlení v současnosti. Je to
velice zajímavý pokus, který má nepochybně i praktický účel: chceme-li poznat,
kdo jsme, musíme vědět svůj počátek.
Dlouhou filozofickou
tradici poznávání bytí zredukujeme jednak na Hegelův absolutní počátek („čisté“
bytí), jednak na dialektickou koncepci
relativního bytí. Budeme-li vycházet z
„čistého“,
abstraktního, jinak nedefinovatelného kategoriálního bytí, dospějeme pouze do
slepé uličky tautologie, neboť máme vyvozovat, že substance, kterou jsme předem považujeme za existující, je
zároveň tím, z čeho všechno ostatní vyvozuje. Tento postup nás vede
k bezobsažné abstrakci. Něco jiného je, když centrem naši pozornosti stává
relativní (závislé na jiných kategoriích) bytí. Je to už rozumná abstrakce,
neboť takto pojaté rozporné bytí je schopno vývoje, přerodu ve svůj protiklad.
Heidegger klade počátek
filozofie do řeckého světa, kde byla otevřena otázka bytí. Bytí v řecké
interpretaci má substanciální charakter (je to živel, forma anebo idea, která
je dána člověku v jeho smyslovém
nazírání nebo rozumovém uvažování). První reflexe bytí spočívá
v bezprostředním anebo zprostředkovaném odrazu věcí, jevu a procesu.
Tato slibná geneze
kategorie bytí byla „…spěšně umlčena polovičatou odpovědí: bytí je jsoucí.“ Na
první pohled je to nepochopitelné nařčení. Proč umlčená a proč je odpověď
polovičatá? V duchu uvažování
freiburského rektora nelze redukovat odpověď na otázku podstaty bytí jen na
tvrzení typu „bytí je to a to.“ Tím nám uniká dění, dynamická, procesní stránka
bytí. Novověk a modernita v duchu
Organonu F. Bacona svou reflexi bytí omezil na ovládání jsoucího. Moderní technologický
přístup jednak zjednodušil pojetí bytí
jen na praktickou stránku (pragmatismus),
jednak prostě opomíjí tuto otázku.
A v tento okamžik
nastupuje „pastýř bytí“, tj. člověk, který má starost o bytí především
ve filozofickém smyslu. Tím „pastýřem“ je sám Heidegger, který upřímně
se snaží vrátit lidské myšlení
k počátkům, k pramenům myšlení. Je to nevděčná role, neboť lidstvo
ponořené do řešení aktuálních problémů nemá zájem hledat své kořeny. Běžná
reakce: ocejchovat dotyčného jako mystika a eschatologa. Tím však problém
počátku nezmizí, neboť pouze načas zastírán něčím jiným.
Autor článku nechce
v otázce bytí zredukovat svůj postoj na eschatologický přístup nebo na
upnutí k řeckému světu. Proto pochopení bytí představuje jako pochopení
samotného času.
Správně upřesňuje, že nelze na antický čas
pohlížet naši optikou. Řecký čas pohybuje v kruhu. Ale tomuto tvrzení
poněkud vymyká Platonův čas, který je
náhražkou věčnosti, její nedokonalou personifikaci v našem světě. Čas je pohybující se podobiznou věčnosti.
Zajímavé kladení proti sobě: věčnosti (nepohyblivé a beze změn) a času
(nenávratného a pohybujícího se). Ovšem
i v tomto pojetí čas je v podstatě „věčným návratem téhož.“
Něco jiného je lineární čas
nekonečně se pohybující odněkud někam
v intencích středověké a novověké evropské tradice.
Autor článku vytýká Heideggerovi, že nepronikl
k nejhlubší diferenci času, neboť ta neleží mezi jsoucím a bytím, ale mezi
řeckým časovým základem a jeho lineárním protějškem. Zde je však na místě
otázka: jaké dimenze má tento imaginární „mezní“ čas? Odpověď na tuto otázku zřejmě předpokládá, že
pravda o podstatě času zřejmě nespočívá ani v řeckém pojetí, ani
v čistém lineárním chápání, nýbrž v syntéze antiky a pozdější
evropské tradice. Skutečný čas je spjat s lineárnosti, ale zároveň
nevylučuje návratnost vývoje po spirále na vyšším stadiu.
Autor správně varuje před glorifikaci antiky a od
jednostranného přimknutí ke středověku a nové době. Píše: „snad třetí
nejschůdnější variantou pro většinu myslitelů je jejich syntéza“. A překvapivě
uzavírá, že „…všechny tři případy vedou k jednostrannosti (?), která stojí
na počátku nesvobody (?).“
Dosud logika výkladu odpovídala genezi vývoje zkoumaného
předmětu. Pak následuje nečekaný úsudek, že evropské dějiny jsou kombinací
uvedených výše počátečních (míněno způsobu nazírání počátku) nití. Podle autora
článku, komunismus je skloubením scientia (což zřejmě vyjadřuje dynamickou
lineárnost) a eschatologického komunismu (zřejmě symbolizujícího
bezperspektivní otáčení v kruhu). Je to poněkud umělá a zjednodušená
extrapolace. Obdobný pohled na nacismus není s to adekvátně vysvětlit podstatu tohoto historického
fenoménu.
Na závěr můžeme konstatovat, že autorův pokus vycházejíc
z Heideggera odpovědět na otázku o možnosti počátečního myšlení
v současnosti přispěl ke stanovení staronového problému, který však
vyžaduje dalšího rozpracování. Ztratit ze zorného úhlu svůj počátek znamená
nevědět kdo jsme a kam směřujeme. Je již na čase položit a pokusit se řešit
stěžejní problém: kde jsou naši prameny, kořeny, počátek? A kde jsou „pastýři bytí“ v současném
světě, kteří vyprovokují naše myšlení?
(Pokračování)
Radim Valenčík, Rafik Bedretdinov, Petr Wawrosz
Růstové
redistribuční systémy
V
předcházejících dvou částech jsme již narazili na potřebu uvažovat v řadě
případů několik kol her po sobě. Nyní se zaměříme právě na tuto problematiku.
Zajímat nás budou růstové redistribučními systémy. Jedná se o systémy,
které pro které platí následující:
- Vyvíjejí
se v čase, tj. lze je sledovat v několika etapách jejich vývoje.
- Příjem
účastníků roste.
- V každé
etapě vývoje je výsledný stav (to, kolik z účastníků získává) výchozím
parametrem v další etapě.
Oproti
původnímu jednoduchému případu redistribučních systémů jsou zde dvě zobecnění:
- (Za prvé:)
Sleduje se nikoli jen jedna etapa hry, ale několik po sobě jdoucích etap hry.
- (Za
druhé:) Výsledky hry v každé etapě vytvářejí startovní podmínky pro druhou
etapu.
Toto
zobecnění lze považovat za přirozené a má nejrůznější interpretace. Může se
jednat o rozvoj firmy, země, domácnosti, ale i řady dalších nejrůznějších
subjektů.
Časové
hledisko, dynamika systému a existence zpětné vazby (výstupů na vstupy v dalším
období) jsou prvky, které výrazně přispívají ke složitosti takovýchto systémů.
Pokud máme vytvořit rozumný teoretický koncept, musíme proto usilovat o vhodnou
formu zjednodušení, tj. o kanonické vyjádření. Za takovou formu lze
považovat např. vyjádření růstu ve čtvercích, resp. oknech 12x12 (v
dalším budeme používat terminologii "okno 12x12")[33],
přičemž růstové trajektorie uvnitř oken (to, co se odehraje během jedné etapy
vývoje), budeme přibližně vyjadřovat přímými liniemi.
Podívejme
se, jak velmi jednoduchý model umožňuje uvidět velmi důležité vlastnosti
růstových redistribučních systémů.
Nechť máme
dva redistibuční systémy jeden s hráči A1,
B1, C1, druhý s hráči A2,
B2, C2. Horní index zde označuje příslušnost k jednomu,
resp. druhému systému. Budeme předpokládat, že výkonnost jednotlivých hráčů se
má k sobě ve standardním poměru 6:4:2.
Pokud by hráčů bylo více, odlišili bychom je dolním indexem.
Dále nechť
platí, že:
- První
redistribuční systém je systémem výkonnostní typu, tj. výplaty jsou rozděleny
dle skutečných výkonů, a to konkrétně v první etapě hry takto: (6:4:2).
- Druhý
redistribuční systém je systémem typu plně rovnostářského s vůdcem, tj. výplaty
jsou rozděleny dle skutečných výkonů, a to konkrétně v první etapě hry takto: (3:5:3).
Na
následujícím obrázku jsou jmény příslušných hráčů označeny výchozí stavy. Linie
trajektorií jsou u prvního (výkonnostního) systému vyznačeny plně, u druhého
(plně rovnostářského s vůdcem) čárkovaně.
Lze
předpokládat, že výkonnostní systém se bude vyvíjet dynamičtěji, tj. že během
další etapy se v něm výplaty hráčům např. zdvojnásobí, zatímco u systému
rovnostářského typu s vůdcem vzrostou jen o polovinu[34].
Tomu odpovídají výplaty na konci sledované etapy:
- (12:8:4) v případě prvního systému.
- (4,5:7,5:4,5) v případě druhého
systému.
velikost
výplat
A1
B2
B1
A2,
C2
C1
viz
komentář
čas
Pokud se
pozorně na uvedený obrázek podíváme, zjistíme zajímavou skutečnost. Již na
konci sledované etapy[35]
je na tom ten, kdo měl v plně redistribučním systému s vůdcem nejvíce (totiž
sám vůdce) méně, než by měl v systému výkonnostním (označeno kroužkem a
šipkou).
Poměrně
snadno si lze představit, co by se odehrávalo. Sám vůdce by začal být
nespokojen a začal uvažovat o možnosti reformy vedoucí k zavedení prvku
výkonnosti. A byl by prvním, kdo by takto začal uvažovat. Nejvýkonnější hráč v
redistribučním systému je nespokojen od počátku, ovšem situaci změnit nemůže.
Naopak nejméně výkonnému hráči i nadále systém vyhovuje.
Příklad:
Z historie
plně redistribučních systémů s vůdcem na úrovni zemí víme, že v realitě přesně
k výše uvedenému docházelo. Vůdcové systémů pocházeli zpravidla z řad průměrně
výkonných, ovšem ambiciózních. Jakmile se začalo ukazovat, že systém se svou
dynamikou nevyrovná systému založenému na výkonnosti, začala část z těch, co
měli v systému výhodné postavení, usilovat o reformy směřující ke zvýšení
výkonnosti. Současně začali hledat cestu (jako ke spojencům) k těm, co
reprezentovali nejvíce výkonné (a v systému často potlačené).
Poznámka:
Návazně na
základní koncept bychom mohli zkoumat konkrétnější situace s uvážením např.
následujících zobecnění:
- Vliv
meziorganizační migrace: V tomto případě bychom se zabývali důsledky
možnosti přechodu hráče z jedné organizace do druhé. Pokud by tato možnost
skutečně existovala, byly by plně rovnostářské systémy s vůdcem ještě více
nestabilní. Mj. proto také v určité fázi reálné existence takových systémů
musela být spuštěna tzv. železná opona, která měla za cíl meziorganizační
migraci zabránit.
- Vliv
většího počtu hráčů a možnost sankcionování neposlušnosti a odměňování
loajality: V tomto případě máme několik hráčů každého typu výkonnosti.
Vzniká řada zajímavých herních situací souvisejících s tím, který z hráčů typu B vsadí na úspěšnost reformě a který na
jejich neúspěšnost, následně se to týká i hráčů typu C. Jedná se o dobře z praxe známá dilemata, zda se chovat reformě
nebo protireformě.
K tomu,
abychom si mohli lépe představit, co se bude odehrávat v složitějších případech
uvedených v předcházející poznámce, slouží následující obrázek. Jeho základem
jsou okna 12x12 seřazeny tak, aby prostřednictvím těchto oken bylo možné
názorně vidět, co se odehraje během dvou navazujících období:
A1
B2
B1
A2, C2
C1
Zde vidíme,
že v další etapě jsou na tom již všichni hráči systému typu plně rovnostářského
s vůdcem hůře, než v systému založeném na odměňování výkonnosti.
Z toho, co
si lze prohlédnout na vlastní oči, je zřejmé, že v systémech omezujících
výkonnost budou sílit tlaky na provedení reforem směřujícím k výkonnosti, pokud
budou existovat systémy na výkonnosti, s nimiž mohou hráči srovnávat svou
situaci. Tento závěr je ovšem celkem triviální.
Příklad:
Výše řečené
lze ilustrovat zajímavým případem Severní Koreje. Ta (ve snaze dlouhodobě držet
a udržet plně redistribuční systém s vůdcem) byla nucena nejen vybudovat obdobu
železné opony, ale postupně i spustit "elektromagnetickou oponu", aby
obyvatelstvo nemohlo srovnávat své postavení s postavením v zemích se systémy
založenými na odměňování výkonnosti.
Netriviální
výsledky dostaneme, pokud si znázorníme možné alternativy reforem a jejich průběh:
A1
B2
B1
A2, C2
C1
Původní
růstové linie plně rovnostářského systému s vůdcem jsou vyznačeny slabě čárkovaně. Na přelomu první a druhé
sledované etapy došlo k reformě posilující odměňování výkonnosti. V našem
případě jsme vybrali jednu z mnoha možností, kdy si vůdce B2 nenechal sáhnout na svůj "funkční
příplatek" a nezbytné zvýšení odměny pro hráče A2 bylo plně realizováno na úkor nejméně výkonného
hráče, tj. C2.
Z uvedeného
grafického vyjádření situace představující reformu plně rovnostářského systému
na systém určitou měrou odměňující výkonnost můžeme vyčíst řadu nikoli
triviálních momentů:
- Za prvé: Pokud
má být tak v této situaci reforma provedena, musí si nejprve pohoršit
nejméně výkonný hráč (viz první kroužek zleva). Teprve po určité době se jeho
situace zlepší, ovšem pouze oproti situaci, za které by k reformě nedošlo (viz
druhý kroužek). To znamená, že reformy jsou v počáteční fázi velmi zranitelné.
Neustále hrozí, že dojde ke spojení těch, co patří do skupiny vůdců (typu B), s nespokojenými hráči typu C.
- Za druhé:
Důležitou roli hraje rovněž to, jak se bude měnit velikost a způsob rozdělování
odměny za vůdcovství, tj. zda při převažujícím zohlednění výkonnosti bude
docházet k snižování odměny za vůdcovství (hráči typu B budou přicházet o své zvýhodnění), nebo zda se bude nějakým
způsobem uchovávat (ovšem za cenu určitého snižování výkonnosti systému a nemožnosti rychlejšího zvýšení odměny i hráčů
typu C).
- Za třetí:
Pokud bychom neuvažovali další vlivy působící na systém, pak by příjmová
situace všech účastníků divergovala, resp. účastníci hry by se velikostí svých
příjmů od sebe stále více vzdalovali. A to jak účastníci hry v rámci jednoho ze
systémů, tak i hráči z různých systémů. Rostl by rozdíl jak v příjmech hráčů A1, B1, C1,
tak i hráčů A2, B2, C2, v neposlední řadě pak i mezi hráči A1 a A2, B1
a B2, C1 a C2.
Poznámka:
Výše uvedené
schéma využívající trojitý graf založený na oknech 12x12 je popisem jen jedné z
možných situací. Lze uvažovat celou řadu jeho modifikací a různých rozšíření
spojených s již zmíněnými aspekty meziorganizační migrace či rozšířením počtu
hráčů (kdy místo jednoho z hráčů A, B či C) budeme uvažovat skupinu hráčů a vztahy vznikající mezi nimi. V
případě potřeby můžeme počet oken zvětšovat, abychom vyjádřili větší počet
přechodů. Volit můžeme i různou velikost oken, abychom si všimli různých
podrobností. Můžeme též použít analytické vyjádření změn veličin, příp. využít
počítačového interaktivního programu[36]
apod. Každý sám si může vyzkoušet modely různých situací a analyzovat tím to,
co získal vlastními nabytými zkušenostmi. Důležité ke přitom především tom,
abychom nahlížením reality prostřednictvím oken 12x12 dobře vnímali to nejdůležitější,
co se v realitě odehrává. Realita ukazuje, že systémy, ve kterých nedochází
k nadměrné redistribuci, jsou výkonnější než systémy, u nichž
k redistribuci dochází. Modely by tuto realitu měly vhodným způsobem
popsat.
Výše uvedený
elementární model růstových systémů lze opět považovat za klíč k řešení složitějších
situací, tj. za východisko jejich rozklíčování.
Příklad konkretizace modelu růstového
redistribučního systému
- investování do společenské pozice a do rozvoje
schopností
Věnujme (v
návaznosti na výše řečenou poznámku) nyní pozornost třetímu z uvedených závěrů
vyplývajících z našeho modelu. Doposud jsme počítali s konstantní (neměnnou) výkonností
jednotlivých hráčů. Tak tomu v realitě bývá jen velmi zřídka. Můžeme dát
například následující výčet vlivů vedoucích ke změně výkonnosti hráčů:
Výčet vlivů
vedoucích ke změně výkonnosti hráčů:
- Proces
stárnutí.
- Proces
generační výměny.
- Inovační
změny vedoucí ke změně poptávaných vlastností podmiňujících výkonnost.
- Změny v
motivacích.
- Zvýšení
kvalifikace méně výkonných hráčů (např. v důsledku zvýšení jejich
vzdělání).
Je
přirozenou vlastností každého člověka se proti důsledkům změny výkonnosti
nějakým způsobem ochránit, zabezpečit či pojistit. To můžeme učinit řadou
forem.
Výčet
způsobů ochrany před důsledky změny výkonnosti:
- Veřejné
systémy sociálního pojištění.
- Vytváření
soukromých úspor.
-
Investování do rozvoje vlastních schopností s cílem omezit důsledky rostoucího
věku či případné důsledky inovačních změn.
- Investovat
do společenské pozice umožňující dlouhodobě udržovat významné místo v sociálních
sítích.
- Prosadit v
domácnosti dynastický prvek a spojit jeho zhodnocení s investováním do společenské
pozice.
Jak vidíme,
strategie mohou být nejrůznější a rovněž jejich důsledky jsou odlišné. Obecně
ovšem platí následující: Čím více naroste majetková diferenciace uvnitř
ekonomických systémů, tím silnější mohou být tendence k investování do
společenské pozice, k přeměně aktuální majetkové výhody v trvalou výhodu
spojenou se sociální poziční divergencí.
Systémy, v
nichž hraje významnou roli investování do společenské pozice, jsou rovněž
zvláštním případem redistribučních systémů. Vznikají ovšem jiným mechanismem
než rovnostářské systémy s vůdcem a i jejich růst se odehrává poněkud odlišným
způsobem. Investování do pozice znamená investování do odlišnosti – ten, kdo
danou pozici zastává se právě danou pozicí odlišuje od ostatních osob. Smysl
investic do pozice je získat nějakou výhodu a zabránit dalším osobám, aby tuto
výhodu získali též. Redistribuce často nemusí mít viditelnou formu, ale může
právě spočívat v tom, že ti, kteří danou pozicí nedisponují, svým způsobem
podporují osoby s pozicí – kdyby pozicí nedisponovali, byly by
výhody/výplaty rozloženy mezi jednotlivé hráče jiným způsobem. Jinými slovy
investice do pozice umožňuje těm, co pozicí disponují, rozhodovat o výši výplat
jednotlivým hráčům. Růst systémů, ve kterých se investuje do pozice, potom do
značné míry závisí na tom, jakou pozici daný systém/organizace zastává
v nadřazeném systému – čím lepší pozice, tím vyšší výnos pro danou organizaci.
Jednotlivé organizace potom nutně musí usilovat o zlepšení své pozice.
Z toho, co
jsme si řekli, vyplývá ještě jeden důležitý závěr. Při rozhodování jednotlivých
hráčů o tom, na jakou herní situaci se budou orientovat, a tudíž i o tom, jakou
herní strategii použijí, není důležitá jen absolutní výše očekávaného
příjmu, ale i poměrná výše. Tento aspekt jsme při interpretaci modelu
doposud neuvažovali. Jedná se o jeden z podstatných zdrojů tendencí k
rovnostářství. Dilema investování do společenské pozice a do rozvoje
schopností je přitom velmi významným aspektem problematiky redistribučních
systémů.
Různé studie ukazují, že jednotlivé
subjekty nezajímá pouze jejich absolutní postavení – např. absolutní výše
jejich příjmu, absolutní velikost jejich bytu apod., ale i jejich relativní
postavení, tj. situace, kdy svoji situaci porovnávají se situací jiných osob.
Zvláště situace, kdy je postavení dané osoby ve srovnání s jejím okolím
horší, vede k pocitům nespokojenosti, závisti a dalším jevům. Ty mohou mít
nejrůznější důsledky, k pozitivním patří např. stav, kdy se ten, kdo je na
tom relativně hůře, se snaží vzdělávat a v důsledku lepšího vzdělání
vylepšit své postavení. K horším důsledkům patří situace, kdy ti, co jsou
na tom hůře, projevují svou nespokojenost, zvyšují sociální a politické napětí.
V takovém případě musí ti, co jsou na tom lépe, musí vynakládat více
prostředků na ochranu svého postavení. To může vést k zesílení investování
do pozice.
Princip plurality při
popisu reality a modelování ideologií
Vyjdeme opět
ze zjednodušeného modelu tří hráčů A, B, C s rozložením výkonnosti 6:4:2.
Tentokrát si všimneme skutečnosti, že herních situací (a jim odpovídajících
strategií) je velké množství, přičemž:
- Herních
situací je neomezené množství v tom smyslu, že vždy lze identifikovat, pojmenovat,
popsat a sdělit novou herní situaci.
- Žádný z
hráčů nezná všechny herní situace, kterými může on sám disponovat (vždy může
nalézt další či dozvědět se o další).
- Žádný z
hráčů nezná dostatečnou znalost o herních situacích, kterými disponují ostatní
hráči.
Položme si
následující otázku: Může některý z hráčů zveřejněním určité herní situace
ovlivnit výsledek hry?
Odpověď je
poměrně jednoduchá. Ano. Příkladů, které nám ke kladné odpovědi napomohou, lze
uvést celou řadu.
Příklad:
Nechť v
původním modelu hráči znají pouze herní situaci rozdělení odměn podle
výkonnosti (6:4:2) a rovnostářsky
motivované rozdělení s vůdcem (3:5:3),
tj. neznají herní situaci dobrovolného rovnostářského přerozdělení. Co přinese
zveřejnění herní situace rovnostářského dobrovolného přerozdělení (3,9:3,9:3,9) hráčem A? V úvahu začne být brána i tato herní
situace, může se rozpadnout koaliční vztah mezi B a C, podle okolností
může být uzavřena koalice A a C, výsledná situace může vyvinout i
směrem rovnostářského dobrovolného přerozdělení (3,9:3,9:3,9).
Mnohem větší
množství alternativ existuje v růstových redistribučnách systémech. Zde
lze již zcela zřejmě očekávat pokusy ovlivnit výsledek hry vyvoláváním
představy o možných herních situacích. Typickými příklady zde může být:
-
Prezentování herní situace založené na výkonnostním modelu s tím, že v tomto
systému mají všichni brzy více než v systémech založených na rovnostářské
redistribuci s vůdcem (a zvýhodněním vůdce).
-
Prezentování herní situace, která vzniká v důsledku divergence příjmů, kdy
dříve nebo později začíná docházet k diskriminaci a segregaci v důsledku stále
se zvyšujících rozdílů v příjmech.
Z výše
řečeného jsou zřejmé následující (nikoli triviální závěry):
- Zveřejnění
herní situace a její přijetí jako strategie může ovlivnit výsledek hry.
- Tato změna
má podobu změny koalic.
Příklad:
Nechť v dynamickém
modelu se zpětnou vazbou existuje jako výchozí situace rovnostářského
přerozdělování s vůdcem (3:5:3) s
růstovou tendencí 1,1x v každém
kole. Nechť nyní A zveřejní strategii reformy směřující k částečnému
respektování zásluhovosti s výchozím rozdělením (3,6:5,1:2,6) a růstovou tendencí 1,2x v každém kole. Pokud bude akceptována hráčem B (a může se stát, že B ji vezme jako "reformátor"
za svou vlastní), může její znalost ovlivnit výsledek hry.
- Lze
očekávat, že znalost existence některých herních situací bude tabuizováno
uvnitř vládnoucích koalic.
- Šíření
znalosti nových herních situací může mít za následek rozpoznání možností
dalších herních situací, které jsou reakcí na již existují a rozšířené,
případně realizované herní situace.
- Někteří
hráči budou šířit herní strategie selektivním způsobem (jen za účelem zasvěcení
spojenců).
Každý
účastník hry si přitom může vytvořit tři typy modelů:
1. Model
určený pro vlastní odhad budoucího vývoje a rozhodování o volbě vlastních
strategií. Bude se pochopitelně snažit, aby tento model byl co
nejpřesnější.
2. Model,
kterým se bude snažit postihnout vidění reality ostatními hráči. Jedná
se o model, jehož vytvoření předpokládá určité vcítění se do způsobu vidění
reality, jejího hodnocení, priorit apod. jinými hráči. (Tento typ modelů bývá
velmi poučný.)
3. Model,
který vytváříme pro ostatní hráče a zveřejňujeme jej ostatním hráčům
(buď všem stejný, nebo selektivně). Tímto modelem se snažíme aktivně
ovlivnit jejich rozhodování. Právě tento typ modelů hraje roli ideologie,
což lze nahlížet i opačně, tj. že každá ideologie může být vyjádřena
jako aktivní model tohoto typu.
Zde se
otevírá nesmírně zajímavá problematika nalezení toho, co by bylo možné nazvat prezentační
rovnováhou.
Vidíme, že
rozvíjením teorie redistribučních systémů se můžeme dostat až k analýze způsobu
vzniku a role ideologií. Současně je zřejmé, že existence více hráčů znamená i
existenci více modelů, a to dokonce tří typů modelů. Při popisu reality tedy
musíme respektovat princip plurality. Stojí zato si uvědomit
následující:
- Všechny
tři typy modelů na sebe navzájem mohou působit. Analýza vzájemného působení
modelů výše uvedených tří typů představuje nesmírně zajímavou oblast rozvíjení
teorie redistribučních systémů.
- Za
určitých specifických podmínek může být vypracování modelu prvního typu (který
slouží "mě samotnému" k tomu, abych dokázal co nejlépe odhadnout
budoucí vývoj a vybrat nejvhodnější strategii) totožné s vypracováním aktivního
modelu, kterým svou představu o budoucnosti předkládám všem ostatním hráčům.
Definování podmínek, za kterých je využití aktivního modelu k ovlivnění
ostatních hráčů založeno na rozšíření vlastního vidění budoucího vývoje (bez
účelových zkreslení), optimální strategií, je rovněž zajímavým úkolem teorie.
Teoretický
koncept, který rozvíjíme, hraje významnou roli již samotnou formou obecné
kultivace. To, že můžeme rozlišit řady typických situací a zatřídit je, to, že
si děláme kvalifikovanou představu o způsobu rozhodování apod. nám umožňuje
lépe vyhodnocovat vlastní zkušenosti, aniž bychom se do tvorby modelů pouštěli.
čím více se v tvorbě modelů pocvičíme a čím je větší naše znalost typických
herních situací, tím lépe funguje i naše intuice, naše spontánní vyhodnocování
zkušeností a tudíž tím lépe se i rozhodujeme. Nejedná se tedy o "teorii
pro teorii", ale o něco, co přináší poměrně bezprostřední efekt i tomu,
kdo se teoretickým konceptem seznámí na úrovni běžného prostudování dané
problematiky.
Poučný příklad na závěr
V teoretické
literatuře se dlouhodobě vyskytuje názor (přijímaný mnohdy jako naprostá
samozřejmost), že samotné opakované působení trhu způsobuje majetkovou
divergenci (bohatí bohatnou a chudí chudnou) až je tudíž (i za cenu snížení
efektivnosti systému) je nutná určitá sociálně orientovaná redistribuce.[37]
V řadě prací
bylo dokázáno, že systém, ve kterém by dostatečně fungoval kapitálový trh v
oblasti využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností
člověka, by konvergoval (a nikoli divergoval, jak se někteří domnívají), pokud
se týká majetkové diferenciace. Jinými slovy - vliv majetkové výhody na budoucí
příjmy se v systému, kde nepůsobí jiné faktory, snižuje. Současně se ukazuje,
že mezi rovností a efektivností lze vytvořit komplementární vztah. Odsud
vyplývá i to, že stát má významnou roli v podpoře kultivace a vývoje tržního
mechanismu a že touto cestou (cestou reformy financování systémů sociálního investování)
může řešit problémy zvýšení společenské rovnosti (jako rovnosti příležitostí),
aniž by docházelo ke ztrátám efektivnost, ale naopak, při současném zvýšení
efektivnosti.[38]
Prezentaci
tohoto poznatku lze chápat jako zveřejnění určité herní strategie.
Realita ukazuje, že existují tři velmi silné zájmové skupiny, kterým zveřejnění
takovéto herní strategie omezuje možnost realizace či alespoň propagování
vlastních herních strategií:
- Za prvé
jsou to ty skupiny, které se snaží získávat si společenské postavení formou
investice do společenské pozice, spojily s tím svůj způsob života i budoucí
očekávání (a to i v dynastickém smyslu). Představa, že zdokonalením
financování sociálního investování bude zajištěn rovný přístup ke vzdělání i
uplatnění nabytého vzdělání pro ně znamená určité znehodnocení pozičních
investic a výhod, které pro ně vyplývají.
- Za
druhé jsou to skupiny, které jsou bezprostředně spojeny s realizací
sociálně orientovaného přerozdělování. Právě tím je dána jejich společenská
pozice, pocit vlastní prospěšnosti a významnosti, ale i řada materiálních
požitků, případně možnost využívat své postavení ve svůj prospěch na hraně či
za hranou legitimity. Nemusejí se přitom mnohdy vyznačovat vyšší
kompetentností, své pozice získávají často přisluhováním, v horším případě
schopností prosadit se díky menším morálním zábranám. Tato skupina by vyšším
využitím tržního mechanismu v oblasti sociálního investování přišla o své
aktuální výhody, současně by byla vystavena většímu tlaku směřujícímu k
prokázání kompetentnosti.
- Za
třetí jsou to skupiny, které vycházejí z přesvědčení nezvratnosti vývoje
směrem k majetkové divergenci, narůstání a vyhrocování sociálních rozporů až do
překročení mezí únosnosti, což následně vede k fatální nutnosti velkého
sociálního konfliktu, který je podle nich nezbytnou podmínkou i prostředím
řešení sociálních problémů. Tyto skupiny působící zejména v intelektuální
sféře mají (kupodivu) velké množství příznivců. I oni by přišli o zdroj své popularity,
pokud by se kázalo, že cesta řešení sociálních problémů vede zcela jiným
směrem.
V odborných
i veřejných diskusích na dané téma[39]
lze velmi názorně sledovat, jaký velký vliv jednotlivé skupiny mají, jak
obtížně se herní strategie zaměřená na řešení problému formou kultivace a
rozvíjení tržního mechanismu prosazuje do širšího společenského povědomí.
Aparát rozpracovávaný v rámci obecné teorie redistribučních systémů je
tak významnou oporou i při řešení otázek spojení teoretického řešení s
praktickým, kdy je nutné brát v úvahu i zájmový aspekt.
Místo závěru
V rámci
omezeného prostoru jsme mohli ukázat jen některé směry rozvíjení obecné teorie
redistribučních systémů. Dosažené výsledky již na současném stupni rozvoje této
teorie jsou využitelné k analýze řady významných situací. Dokonce - jak si sám
každý může vyzkoušet - i běžné prostudování těchto výsledků má pozitivní vliv
na kultivaci zkušenostní a intuitivního přístupu k řešení situací, s nimiž se
každý z nás potýká v oblasti soukromého, profesního i společenského
života.
Literatura:
Bedretdinov, R.:
Redistribuční systémy a lidský kapitál. Předneseno na Lidský kapitál a investice
do vzdělání 19. - 20.9.2006 v Praze pořádané VŠFS. Sborník v tisku.
Benesch, J.: Recenze k
obecné teorii redistribučních systémů. In: Marathon
2006/5. ISSN 1211-8591. www.valencik.cz/marathon
Blackwell,
D. - Girshick, M.: Teorie her a statistického rozhodování. Praha,
Nakladatelství ČSAV 1964. 21-4038-64
Brůha, J.: Mezinárodní
konference z pomezí teorie her a environmentální ekonomie. In: Politická ekonomie
1/2003. ISSN 0032-3233.
Fiala, P.: Modelování
vyjednávacího procesu s více hodnotícími kritérii. In: Politická ekonomie
2/1999. ISSN 0032-3233.
Fotr, J., Švecová, L.:
Riziko a nejistota ve strategickém rozhodování. In: Politická ekonomie 1/2006. ISSN 0032-3233.
Jonáš, J.: Nositelé
Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2002. In: Politická ekonomie 2/2003. ISSN 0032-3233.
Jonáš, J.: Nositelé
Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001. In: Politická ekonomie 1/2002. ISSN 0032-3233.
Kodera, J.: Teorie her a
ekonomické rozhodování. In: Politická ekonomie 1/1993. ISSN 0032-3233.
Laffont J. - J.: Teorie her a případ dat z aukcí. In:
Politická ekonomie 1/2004. ISSN
0032-3233.
Maňas, M.: Konkurenční a
koluzívní chování v ologipolu. In: Politická ekonomie 1/2002. ISSN 0032-3233.
Maňas, M.:
Teorie her a konflikty zájmů, Praha, VŠE 2002.
Maňas, M.: Hry v
ekonomické teorii. In: Politická ekonomie 1/1995. ISSN 0032-3233.
Maňas, M.:
Teorie her a její aplikace, Praha, SNTL 1991.
Marathon
2006/4. ISSN 1211-8591. www.valencik.cz/marathon
Marathon
2006/5. ISSN 1211-8591. www.valencik.cz/marathon
Matějů, P.:
České vysoké školství na křižovatce, Praha, SOÚ AV ČR 2005. ISBN:
80-7330-072-9.
Owen, G.:
Game Theory, Sounders Company 1983.
Potůček, M.:
Nejen trh, Praha, Slon 1997.
Sekerka, B.:
Mikroekonomie, Praha, Profess Consulting 2002.
Skořepa, M: Daniel Kahneman
a psychologické základy ekonomie. In: Politická ekonomie 2/2004. ISSN 0032-3233.
Sirůček, P.: Nositelé
Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2005. In: Politická ekonomie 4/2006. ISSN 0032-3233.
Stiglitz,
J.: Ekonomie veřejného sektoru, Praha, Grada Publishing, 1997.
Turnovec,
F.: New Issues in Voting Power Analysis, Prague Economic Papers 2/2000.
Valenčík,
R.: Ekonomie - Jak ji chápat a k čemu je? (Doplňující text ke studiu
mikroekonomie na magisterském stupni). Praha, EUPRES 2004. ISBN: 80-867-20-0.
Valenčík,
R.: Aplikace teorie redistribučních systémů k analýze povolebního vyjednávání
2006. Předneseno
na Lidský kapitál a investice do vzdělání 19. - 20.9.2006 v Praze pořádané
VŠFS. Sborník v tisku.
www.gametheory.net
Bohuslav Sekerka
V redistribučních
systémech dochází k redistribuci výstupů oproti příspěvku každého
z účastníků ke společnému výkonu.
Budeme
uvažovat množinu subjektů N, jejímiž prvky jsou subjekty iÎN. Množina subjektů má nějakou cílovou funkci, od jejíhož plnění
se odvíjí možnost odměňovat subjekty iÎN.
Přepokládáme, že přínos
každého subjektu iÎN
je dán veličinou 0xi. Veličinu 0xi
lze považovat za vklad subjektu i do distribuce. V modelu budeme
předpokládat úplnou informací, tj. každý ze subjektů zná všechny hodnoty 0xj
jÎN.
Pokud by v systému
neexistovala redistribuce, pak by každý subjekt jÎN získal 0xj .
Existuje-li
redistribuce, pak jednotlivé subjekty mohou při redistribuci získat libovolnou
hodnotu z intervalu <0, x>, kde x = åi 0xi
. Veličina x představuje maximální částku určenou k redistribuci.
Označíme aiÎ<0, x>
skutečně získanou částku subjektu i při redistribuci. Při tom platí åiÎN ai £ x. Tak n-tice
uspořádaných hodnot {a1, … ,an} představuje výsledek
redistribuce.
Podmínka åi ai £ x je podstatnou podmínkou, která do
redistribuce zavádí prvek konfliktní situace.
To vede k myšlence
analyzovat problematiku redistribuce pomocí teorie her více hráčů. Proto budeme
používat při výkladu pojmů teorie her.
Budeme předpokládat, že
distribuční hra umožňuje sdružovat subjekty do koalic. Koalicí PÌN budeme rozumět množinu
hráčů iÎP. Zaručenou částku, kterou
koalice P může získat označíme v(P).
Budeme předpokládat, že
množinová funkce v(P) splňuje následující vlastnosti:
v(Æ) = 0
v(N) = x
PÌN Þ 0 £ v(P) £ v(N)
PÌN, QÌN, PÇQ=Æ Þ v(P) + v(Q) £ v(PÈQ) .
Označíme xi|P částku, kterou i získá,
je-li členem koalice P. Výhrou koalice budeme rozumět
veličinu
xP = åiÎP xi|P .
Budeme předpokládat, že
minimální požadovaná hodnota hráče i v koalici P je exi|P . V dalším výkladu
budeme též analyzovat oprávněnost tohoto požadavku.
Významnost subjektů a
množin subjektů
Subjekt iÎN je nevýznamný, jestliže
"ÎÏÞÌÇÈ
"P, iÏP Þ v(PÈ{i}) = v(P) .
Subjekt iÎN je významný, jestliže
$P, iÏP Þ v(PÈ{i}) > v(P) .
Jestliže iÎN je nevýznamný subjekt, pak stačí uvažovat množinu N-{i}, tj.
subjekt i se vypustí z úvahy.
Množina subjektů Q je
nevýznamná, jestliže pro všechna PÌN-Q
platí v(PÈQ) = v(P) .
Množina subjektů Q je
významná, jestliže existuje PÌN-Q takové,
že platí v(PÈQ) > v(P) .
Rozhodovací síla subjektů a její transformace
Zavedeme do úvahy
rozhodovací sílu jednotlivých subjektů. Pro hráče iÎN je počet hlasů,
kterými disponuje dán veličinou pi . Předpokládáme, že počet všech
hlasů je pN. Předpokládáme, že hlasy hráčů v koalici se
sčítají. Tak lze rozhodovací sílu koalice P definovat pP = åiÎP pi . Je-li
hráč iÎP,
pak zavedeme podmíněnou rozhodovací sílu hráče i v koalici P veličinou pi|P . Vstupem hráče do
koalic se jeho rozhodovací síla může transformovat.
Koalice
s diktátorem
V koalici se může
např. vyskytnou hráč i, jehož transformovaná rozhodovací síla Tpi|P = pP a
ostatní hráči v koalici mají transformovanou rozhodovací sílu nulovou.
V tomto případě jde o koalici, v níž existuje diktátor
s neomezenou silou uvnitř koalice. Navenek koalice vystupuje
s rozhodovací silou pP .
Koalice s rovnými
právy - demokratická koalice
Koalice P, která má nP
členů má rozhodovací sílu pP. Transformuje-li se rozhodovací síla
hráče koalice tak, že
Tpi|P = pP / nP
hovoříme o koalici, jejíž členové mají uvnitř koalice stejná rozhodovací práva.
Tedy existuje rovnost členů koalice.
Oligarchická koalice
V koalici P
existuje množina hráčů QÌP, v níž je počet
členů nQ .Členové z množiny Q si přisvojí část práv členů,
kteří jsou mimo Q a poté uvnitř množiny Q se uskuteční další hra o rozhodovací
práva např. uplatní se demokratický princip. Tak platí
åiÎQ Tpi|P > åiÎQ pi|P
(iÎQ Þ Tpi|P ³ pi|P) & ($iÎQ: Tpi|P > pi|P)
åiÎN-Q Tpi|P < åiÎN-Q pi|P
(iÎN-Q Þ Tpi|P £ pi|P) & ($iÎQ: Tpi|P < pi|P)
Navenek koalice
vystupuje s rozhodovací silou pP .
Příkladem mohou být
různé volební systémy, v nichž určitá seskupení si přisvojí práva nečlenů,
kteří je volili a voliči po uskutečnění voleb ztrácejí svá práva ovlivňovat
rozhodování.
Koalice
s rozhodovací silou podle vkladu do distribuce
Rozhodovací síla se určí
podle přínosu členů. Koalice P, která má nP členů má rozhodovací
sílu pP. Transformuje-li se rozhodovací síla hráče koalice tak, že
Tpi|P = [0xi
/ 0xP] pP ,
kde 0xP
= åiÎP 0xi
mluvíme o definování rozhodovací síly podle přínosu. Příkladem může být hlasování
na valné hromadě akciové společnosti.
Navenek koalice
vystupuje s rozhodovací silou pP .
Rozhodovací síla koalice
Rozhodovací síla koalice
P umožňuje přisvojit si přínosy nečlenů koalice a distribuovat je mezi své
členy. Síla koalice může být měřena např. hodnotou pP = åiÎP pi .
Koalice a koaliční struktury
Koaliční strukturou P
= {P1, P2, ..., Pk} rozumíme disjunktní
rozklad množiny N na podmnožiny Pj
j=1, …, k, tj.
Pv Ç Pu = 0 pro v¹u
Èj Pj = N .
Uvažujme množinu
koaličních struktur P, které jsou
přípustné v uvažovaném typu hry. Přípustnou koaliční strukturou P
= {P1, P2, ..., Pk} rozumíme koaliční
strukturu, která se nachází v množině přípustných koaličních struktur P , tj. PÎP .
Např. obsahuje-li
množina koaličních struktur pouze jedinou koaliční strukturu {{1}, {2}, ...,
{n}}, pak jde o nekooperativní hru, obsahuje-li množina koaličních struktur
více koaličních struktur, jde o koaliční hru. Speciálním případem je případ,
kdy množina koaličních struktur P obsahuje všechny možné koaliční struktury
P = {P1, P2,
..., Pk},
kde k=1, 2, ..., n.
Významným studovaným
případem je případ množiny koaličních struktur P2 ve kterém je k=2 a P je libovolná podmnožina N.
V tomto případě je přípustná koaliční struktura dána dvojicí P
= {P, N-P}. Zpravidla se připouští, že P = {Æ, N}ÎP2.
Tvorba koalic - hledisko vkladu
Axiom ekonomické výhody
koalice
Uvažujme koaliční
strukturu P = {P, N-P}. Člen koalice iÎP přináší vklad do
redistribuce 0xi . Celkový vklad koalice P do
redistribuce je
åiÎP 0xi
= 0xP .
Koalici P přiřadíme
koeficient síly kP. Tento koeficient je určen poměrem
xkP = 0xP/0xN-P
.
Je-li xkP
> 1, pak koalice P může ovlivnit redistribuci ve svůj prospěch, tj. pro
hráče iÎP
platí xi ³ 0xi
, při čemž alespoň pro jedno iÎP platí ostrá nerovnost. Hráč iÎP pro kterého platí xi - 0xi =
maxj (xj - 0xj) je v koalici P
vůdčím hráčem (vůdcem).
Je-li xkP<1,
pak koalice P nemůže ovlivnit redistribuci ve svůj prospěch, tj. pro hráče iÎP platí xi£0xi , při čemž
alespoň pro jedno iÎP platí ostrá nerovnost. Hráč iÎP pro kterého platí 0xi-xi = maxj
(0xj-xj) má v koalici P nejsilnější motiv
koalici P opustit. Je „kacířem“.
Je-li xkP
= 1, pak obě koalice P a N-P nemohou ovlivnit redistribuci ve svůj prospěch.
Pro hráče iÎN
platí
xi=0xi .
Jestliže existuje
koalice Q taková, že koeficient xkQ>1, pak koalice P
je nestabilní a lze ji z množiny přípustných koaličních struktur vypustit.
Jestliže neexistuje
koalice Q taková, že koeficient xkQ >1, pak nemá smysl
uvažovat hru tvorby koalic, neboť jediná přípustná koaliční struktura je {Æ, N}ÎP2
Axiom nenasytnosti hráčů
Uvažujme hráče i a
koaliční strukturu P = {P, N-P}. Předpokládejme, že vklad hráče i do distribuce je
0xi a že minimální požadovaná hodnota hráče i
v koalici P je exi|P .
Je-li iÎN-P, pak podle
předpokladu je přípustná koaliční struktura {PÈ{i}, N-P-{i}}.
Je-li iÎP, pak podle předpokladu
je přípustná koaliční struktura {P-{i}, (N-P) È{i}}.
Je-li hráč iÎP je jeho zaručená výhra
xi|P . Předpokládáme, že exi
£
xi|P , neboť jinak by nebyl
v koalici P. Hráč i je ochoten opustit koalici P jestliže jeho zaručená
výhra v koalici (N-P)È{i} bude vyšší, než
v koalici P, tj.
xi|P < xi|(N-P)È{i} .
Je-li hráč iÎN-P je jeho zaručená
výhra xi|N-P . Předpokládáme, že exi
£
xi|N-P , neboť jinak by nebyl
v koalici
N-P. Hráč i je ochoten opustit koalici N-P, jestliže jeho zaručená výhra
v koalici PÈ{i} bude vyšší, než
v koalici
N-P, tj. xi|PÈ{i} > xi|N-P .
Axiom nenasycenosti vede
k definice i-stabilní koaliční struktury.
Koaliční struktura je
i-stabilní P = {P, N-P}, jestliže neexistuje hráč iÎP, který by byl ochoten
opustit koalici P a neexistuje hráč jÎN-P, který by byl
ochoten vstoupit do koalice P.
Axiom nenasytnosti hráčů
a x-stabilní koaliční struktura
Uvažujme hráče i a
koaliční strukturu P = {P, N-P}. Předpokládejme, že vklad hráče i do distribuce je
0xi a že minimální požadovaná hodnota hráče i
v koalici P je exi|P .
Je-li iÎN-P, pak podle
předpokladu je přípustná koaliční struktura {PÈ{i}, N-P-{i}}.
Je-li iÎP, pak podle předpokladu
je přípustná koaliční struktura {P-{i}, (N-P) È{i}}.
Je-li hráč iÎP je jeho zaručená výhra
xi|P . Předpokládáme, že exi
£
xi|P , neboť jinak by nebyl
v koalici P. Hráč i je ochoten opustit koalici P jestliže jeho zaručená
výhra v koalici (N-P)È{i} bude vyšší, než
v koalici P, tj.
xi|P < xi|(N-P)È{i} .
Je-li hráč iÎN-P je jeho zaručená
výhra xi|N-P . Předpokládáme, že exi
£
xi|N-P , neboť jinak by nebyl
v koalici
N-P. Hráč i je ochoten opustit koalici N-P, jestliže jeho zaručená výhra
v koalici PÈ{i} bude vyšší, než
v koalici
N-P, tj. xi|PÈ{i} > xi|N-P .
Axiom nenasycenosti vede
k definice x-stabilní koaliční struktury.
Koaliční struktura je
x-stabilní P = {P, N-P}, jestliže neexistuje hráč iÎP, který by byl ochoten
opustit koalici P a neexistuje hráč jÎN-P, který by byl
ochoten vstoupit do koalice P.
Tvorba koalic - hledisko rozhodovací síly
Axiom rozhodovací výhody
koalice
Uvažujme koaliční
strukturu P = {P, N-P}. Člen koalice iÎP přináší příspěvek
k rozhodovací síle koalice pi . Celková rozhodovací síla
koalice P je
åiÎP pi = pP
.
Koalici P přiřadíme
koeficient síly kP. Tento koeficient je určen poměrem
pkP = pP/pN-P
.
Je-li pkP
> 1, pak koalice P může ovlivnit redistribuci ve svůj prospěch. Je-li pkP<1,
pak koalice P nemůže ovlivnit redistribuci ve svůj prospěch.
Je-li pkP
= 1, pak obě koalice P a N-P nemohou ovlivnit redistribuci ve svůj prospěch.
Jestliže existuje
koalice Q taková, že koeficient pkQ>1, pak koalice P
je p-nestabilní a lze ji z množiny přípustných koaličních struktur
vypustit.
Jestliže neexistuje
koalice Q taková, že koeficient pkQ >1, pak nemá smysl
uvažovat hru tvorby koalic, neboť jediná přípustná koaliční struktura je {Æ, N}ÎP2
Odůvodněné požadavky koalic
Uvazujme hru n hráčů.
Označme a=(a1, a2, …, an) vektor, jehož
souřadnice značí částky, které hráči získají při dělení výher. Je přirozené
definovat množiny
E = {a;
åiÎN ai = x) },
I = {aÎE; ai ³ v(i), i=1,2,…,n }.
Předpokládáme-li
podstatnou hru v normalizovaném tvaru, pak pro všechna iÎN je v(i)=0 a v(N)=1.
Podmínka při definici
množiny E říká, že hráči hrají tak, že je rozdělena celá částka, která je
k dispozici v případě, že všichni hráči se sdruží do koalice.
Podmínka při definici
množiny E je příliš silná. Proto se poněkud oslabí. Tak zavedeme množinu
Ē = {a;
åiÎN ai £ x } .
Zřejmě platí
EÌ Ē .
Zabývejme se
odůvodněnosti požadavků koalic. Zavedeme třídy vektorů a=(a1, a2,
…, an) takové, že vektory vně těchto tříd jsou při zkoumání možných
rozdělení výher neužitečné.
Třída B
Jednou z těchto tříd je
množina
B ={aÎĒ; ai £ max P[v(P)-v(P-i)], iÎN }.
Důvodem je, že v některé
etapě hry by ze strany P-i nebylo rozumné přijmout hráče i, kdyby požadoval
více než je jeho možný maximální přínos libovolné koalici.
Námitky proti tomuto
přístupu zpravidla poukazují na psychologická hlediska, kdy v některých
případech koalice poskytují některému hráči více, než je jeho maximální přínos.
Třída L
Předpokládejme, že hra
vede k vytváření koaliční struktury (T,N-T), kde T může být libovolná množina
hráčů.
Pro libovolnou množinu P
a množinu Q takovou, že QÌP je nutné, aby platilo
a(Q) ³ v(Q) ,
kde
a(Q) = åiÎQ ai .
Je jasné, že nemůžeme
přijmout takové rozdělení výplat, ve kterém je
a(T) < v(T), a(N-T) < v(N-T) .
Analýzu tedy omezíme na
případy
a(T) ³ v(T), a(N-T) ³ v(N-T) .
Pro libovolné P musí
platit
a(PÇT) ³ v(PÇT), a(PÇ (N-T)) ³ v(PÇ(N-T)) ,
což dává
a(P) ³ v(PÇT) + v(PÇ(N-T)) ,
Položme
l(P) = minT, a(T)³v(T), a(N-T)³v(N-T) [v(PÇT) + v(PÇ(N-T))] .
Definujeme třídu L
vztahem
L = {aÎĒ; a(P) ³ l(P)}.
Třída D
Analyzujme hru ve které
je pro libovolné P možná koaliční struktura (P, N-P). Předpokládejme, že
koalice P požaduje výplatu d. Tento požadavek je možné nebo není možné přijmout
jako odůvodněný.
Může-li koalice N-P
způsobit, že koalice nezíská d, tj.
a(P)<d,
a(N-T)£ v(N-T) ,
pak požadavek koalice P
není možné přijmout jako odůvodněný, je tedy neodůvodněný. Existuje-li však koalice
TÌN-P,
že platí a(T)£ v(PÈT)-d, může koalice P
způsobit rozpad koalice N-P a tak získat d.
Tak lze definovat.
Požadavek koalice P je neodůvodněný, když existuje takové a. že platí a(N-T)£ v(N-T) a pro libovolné TÌN-P platí a(T)£ v(PÈT)-d.
Dá se ukázat, že v tomto
případě je d>v(P). Položíme T=N-P. Máme
v(N-P) ³ v(N-P) > v(N) – d ,
což dává
d > v(N) - v(N-P) ³ v(P) .
Požadavek koalice P je
rozumný (odůvodněný) když není neodůvodněný, tj. když pro libovolné a
takové, že a(N-P)£v(N-P), existuje TÌN-P, že koalice P může
koalici TÌN-P
poskytnout více než a(T) a při tom zachovat svůj důchod d, tj.
v(PÈT) - a(T) > d .
Předpokládejme, že
koalice P způsobí odpad nějaké koalice T od koalice N-P. Potom přínos koalice P
nemůže být větší než v(PÈT) - a(T). Je jasné, že
koalice P se pokusí získat takové T, které dává maximální přínos, tj.
maxT, TÌN-P [v(PÈT) - a(T)] .
Dále je jasné, že
koalice N-P bude chtít vybrat takové a,
aby se mohlo uskutečnit a dávalo minimum předcházejícího výrazu, tj. položíme
d(P) = mina, a(N-P)=v(N-P) maxT, TÌN-P [v(PÈT) - a(T)] .
Definujeme
D = {aÎĒ; a(P) £ d(P) pro libovolné P }.
Tak vidíme, že požadavek
d koalice P bude neodůvodněný, když d>d(P) a rozumný, když d£d(P).
k analýze povolebního vyjednávání 2006
Radim Valenčík
Teorie je dobrá, když si
nevybírá, kde bude ilustrovat možnost svého uplatnění, ale když je schopna být
efektivně aplikovaná tam, kde je to prakticky významné či nejdůležitější. V našem
případě by např. měla prokázat své možnosti a přednosti při řešení problematiky
povolebního vyjednávání v roce 2006.
Co může dobrá teorie
dokázat? Leckdo namítne, že moc ne. Realita je oproti teorii příliš složitá,
aktéry hry jsou jedinci, mnohdy nevypočitatelní či jednající pod vlivem
nejrůznějších pohnutek. Především je však ve hře mnoho skrytého, zákulisního,
ne-li přímo utajovaného.
To je všechno pravda.
Právě takto komplikované a svým reálným bohatstvím téměř nevyčerpatelné úlohy potřebuje
dobrá teorie na cestě svého rozvoje, aby si mohla ověřit, co již dokáže, co
ještě ne a v čem se zdokonalit. Takže se podívejme, jak tomu bude v našem
případě.
Poznámka:
Pro lepší výklad jednotlivých kroků analýzy rozlišíme postup
při strukturaci problému a postup při použití metod analýzy
systému. Obojí se sice částečně překrývá, ale z metodického hlediska je vhodné
prezentovat každé zvlášť.
Ke každému kroku při strukturaci problému a při použití
metod uvedeme velmi stručnou ilustraci toho, o co v námi uvažovaném
případě může například jít. Nejedná se o samotnou analýzu, ale jen o ilustraci
přispívající k lepšímu pochopení sdělovaného.
Naším cílem není dát vlastní analýzu, ale ukázat, jak lze
teorii redistribučních systémů k takové analýze aplikovat. Příslušné ilustrace
budeme prezentovat (jako i tuto poznámku) proloženě, aby byly jasně odděleny od
obecně metodického jádra sdělení. Za každou ilustrací uvedeme datum, kdy byla
dána (aby si čtenář nemyslel, že postupujeme metodou "po bitvě je každý
frajtr chytřejší než generál" a abychom nemuseli ilustrace přizpůsobovat
tomu, co se následně skutečně odehrálo).
Zatřídění a strukturace problému - postup při tvorbě modelu
Jak dopadly parlamentní
volby v ČR tohoto roku všichni víme. První otázka, kterou si můžeme položit je:
Jedná se v případě povolebního vyjednávání o hru v rámci redistribučního systému
(tj. v systému, ve kterém dochází k určité redistribuci prostředků oproti
rozdělení, které by vycházelo z ocenění přínosů jednotlivých účastníků hry?
Odpověď na tuto otázku je prvním krokem.
Odpověď není úplně jednoduchá.
Na jedné straně platí, že k takové redistribuci v příslušném společenském
systému skutečně dochází a povolební vyjednávání je tím výrazně poznamenáno, na
druhé straně nelze přehlédnout, že v daném případě jde o několik oblastí,
vrstev a dimenzí takové redistribuce. Neboli jinými slovy - v systému,
kterým se zabýváme, probíhá paralelně (v některých případech provázaně, v
jiných naopak relativně samostatně), několik her spojených s redistribucí, z
nichž se pak sestává celková hra, kterou jsme nazvali povolebním vyjednáváním.
Jedná se tedy o případ paralelních vzájemně propojených her v rámci
strukturovaného vícedimenzionálního redistribučního systému. Můžeme též
říci, že se jedná o komplexní hru. Co s tím?
V daném případě je
vhodné začít uplatněním metody úplného výčtu k identifikování jednotlivých
oblastí či dimenzí struktury redistribuce v systému, konkrétně můžeme
uvažovat následující:
- Redistribuce spojená s
užitím prostředků státního rozpočtu (zvláště pak v případě resortů,
které redistribuují značné prostředky).
- Redistribuce spojena s
přístupem k moci založené na využití bezpečnostního aparátu zaměřeného na
zneužívání postavení (korupci či podobné nelegální činnosti).
- Redistribuce spojena s
rozmísťování osob blízkých či závislých do funkcí kontrolovaných parlamentní
mocí.
- Redistribuce spojená s
řešením základní otázky stát a trh: omezit či naopak zvětšit míru redistribuce
(reformovat či nereformovat systém), což lze současně chápat jako koncepční
otázku.
- Redistribuce uvnitř
jednotlivých subjektů hry, kdy je přerozdělováno oproti výkonnosti, kterou
jednotliví účastníci těchto subjektů přispívají k výsledku příslušného subjektu
(takovým subjektem může být např. politická strana, účastníkem hry v rámci
daného subjektu pak nějaký člen této strany se svým postavením v rámci ní).
A na závěr si můžeme
položit otázku: Jaké jsou další formy redistribuce, které příslušnou komplexní
hru ovlivňují? (Každý, kdo odhalí další oblasti či dimenze redistribuce,
případně podrobněji strukturuje některou z již vymezených oblastí, přispívá k
dotvoření konceptu, který využíváme.)
Ilustrace:
Užitky mohou mít z tohoto hlediska nejrůznější podobu a na
jejich zvýšení (či naopak minimalizaci ztráty užitku) se mohou orientovat
nejrůznější skupiny. Může se např. jednat o to, zda se otevře či naopak
neotevře cesta k šetření některých případů korupce, jak budou rozloženy síly
při volbě prezidenta apod. (19.8.2006)
Druhým krokem může být identifikování
subjektů hry. I zde je zřejmé, že se jedná o vícedimenzionální hierarchický
strukturovaný systém. Subjekty tohoto systému jsou:
- parlamentní strany,
- další ústavní
subjekty, které v rámci svých kompetencí do vyjednávání vstupují,
- veřejnost,
- zájmové a vlivové
skupiny,
- media.
I v tomto případě platí,
že každý, kdo odhalí, pojmenuje, zatřídí další oblasti subjekt či podrobněji
strukturuje některý z již vymezených, přispívá k dotvoření konceptu, který využíváme.)
Současně platí, že tyto
subjekty mají samy vnitřní rozložení výkonnosti a redistribuce je i uvnitř nich
(např. z důvodu pozičního postavení, vnitřních koalic, omezené vypovídací
schopnosti používaných či spontánně fungujících kritérií hodnocení výkonnosti z
hlediska cílů, které subjekty sledují).
Ilustrace:
Jednou z mnoha her, která se hraje, je např. již zmíněná
otázka rozložení politických sil při volbě prezidenta. (19.8.2006)
Již při realizaci výše
uvedeného kroku (když se pokoušíme o co nejúplnější výčet hráčů) zjistíme, že
jednotlivé subjekty nejsou suverénními hráči, protože podskupiny uvnitř nich
jsou:
- rivalitní,
- schopné kooperovat se
podskupinami jiného subjektu, vytvářejí se křížové síťové vazby.
Tyto podskupiny
vytvářející křížové síťové vazby jsou identifikovatelné zpravidla:
- prostřednictvím lídrů,
kteří se více či méně, záměrně či spontánně zviditelňují,
- více či méně
deklarovaným vztahem k těm subjektům, s nimiž vytvářejí síťovou křížovou vazbu
(snaha spolupracovat s jinou politickou stranou, ústavním subjektem či veřejnou
zájmovou skupinou apod.).
Popis této křížové síťové
struktury je dalším, v pořadí třetím krokem.
Je dobré si přitom
uvědomovat, že vznik podskupin a křížových síťových vazeb souvisí s
vícedimenzionalitou redistribuce v celém systému.
Ilustrace:
Je zřetelně vidět, že uvnitř politických stran (v případě ODS
zcela jasně, v případě ČSSD skrytěji) je otázka povolebních vyjednávání 2006
spjata se vznikem zájmových skupin navázaných (tak či onak) na ovlivnění volby
prezidenta, která proběhne v roce 2008. (19.8.2006)
Poté, co popíšeme
základní koncept, lze začít "číst" - coby čtvrtý krok - logiku
chování jednotlivých subjektů, ocenit jejich poměrnou sílu, a to na základě
prezentovaných (zveřejňovaných) strategií a výsledků jejich realizace.
Důležitým momentem je přitom uvědomování si duality herních situací a strategií
- každá z herních situací, která může nastat, je strategií, která může být za
určitých podmínek zvolena určitým subjektem. Zde již můžeme pracovat s
konkrétními prameny a udělat si přehled:
1. O jakých strategiích
se od počátku vyjednávání uvažovalo a které se postupně objevovaly.
2. Které strategie se
snažili jednotliví účastníci hry prosadit jako svůj cíl.
(Opět jde o úplný a
strukturovaný výčet.)
Lze si položit rovněž
otázku, do jaké míry se s příslušnou zveřejněnou strategií příslušný subjekt ztotožňoval.
Zajímavé je v této souvislosti zejména vyjednávání s využitím přímé či nepřímé
hrozby novými volbami.
V této chvíli analýzy
lze využít model s okny 12x12, kde odhadujeme vývoj volebních preferencí i
potenciálních fyzických zisků (pozičních a finančních přepočítaných na
společnou jednotku).
Ilustrace:
Zde stojí za povšimnutí, že nejčastěji a nejotevřeněji v
průběhu jednání a jeho veřejné prezentace definoval možné herní situace (to, k
čemu se může vyjednáváním dojít) M. Topolánek. Protistrana herní možné situace
definovala v průběhu jednání většinou negativně - tj. ve smyslu toho, co
nepřipustí.
Při praktické analýze je důležité každé přímé či nepřímé,
pozitivní či negativní vymezení herních situací podrobně zaznamenat, protože
právě z toho se nejlépe vyčte, o co komu ve hře jde, ale i kdo ve skutečnosti
hraje, kdo je reálným subjektem hry.
Možných herních situací je neomezeně mnoho, protože vždy se
najde taková, která kombinuje jiné (je kompromisem, "smíšenou"
strategií nikoli ve smyslu pravděpodobností kombinace, ale nalezení způsobu
rozdělení užitků a záruk realizovatelnost). (19.8.2006)
V návaznosti na čtvrtý
krok jde v pátém kroku o rozlišení prezentovaných strategií a námi
uvažovaného modelu komplexní strategie, která (podle nás) představuje
nejplnější a nejkomplexnější odhad budoucího vývoje. Zde musíme umět rozlišit,
co je zveřejněno jako přání některého ze subjektů, kterým se ostatní snaží
zastrašit či získat na svou stranu, co jako realistický herní alternativu.
V rámci tohoto kroku lze
doporučit expertní hru 3-5 osob, aby byly "odfiltrovány" individuální
distorze (v podobě subjektivních hodnocení toho, kdo model zpracovává a kdo
je nějakým způsobem tak či onak do hry vtažen, i když si to sám neuvědomuje či
nechce uvědomit). Mj. stojí zato pokusit si udělat vlastní výčet těch aspektů,
kterými je každý z účastníků do hry zapojen:
- politickým názorem,
- očekávanou vlastní
kariérou,
- představou o
žádoucím budoucím společenském vývoji,
- osobním lidským
(přátelským či naopak nepřátelským) vztahem k jiným účastníkům (je
zajímavé, jak do představ o budoucím vývoji, který vytváříme nejen pro sebe,
ale kterým se snažíme ovlivnit i ostatním promítáme velmi osobní postoje
spojení s tím, koho máme rádi či naopak koho chceme potrestat).
(Opět stojí zato
uplatnit metodu úplného výčtu k analýze toho, jakým způsobem se každý konkrétní
člověk podílející se na tvorbě modelu coby expert zúčastňuje hry.)
Ilustrace:
Nikdo není natolik nad věcí, aby tím, jakou analýzu dává,
nevypovídal sám o sobě. Pokud moderní přírodní vědy (např. kvantová mechanika)
již před časem dospěli k odhalení velmi intimního a fatálního propojení pozorovatele
s pozorovanou situací, toho, kdo analyzuje realitu, s realitou samotnou, pak
pro společenskovědní aplikace spojené s teorií her to platí tím spíše. Teorie a
její praktické aplikace se s tím mohou vyrovnat nikoli snahou o potlačení
zainteresovanosti či zaujatosti pozorovatele, ale naopak - tím, že si svou
zainteresovanost sám uvědomí a provede tím určitou katarzi. Zde je mimořádně
důležité dosáhnout toho, aby se expertní analýzy s využitím modelu a postupu
navrhovaného typu účastnili osoby co nejvíce odlišné z hlediska toho, čím se
jich daná problematika dotýká.
Pokud se týká autora tohoto materiálu, i on si je vědom své
osobní angažovanosti v dané problematice (resp.vidí alespoň onu pověstnou
"špičku ledovce" toho, co ho zajímá především). V daném případě se
jedná o to, aby výsledek jednání otevřel (podle toho, jak se situace vyvíjí tak
spíše aby neuzavřel) cestu k reformě financování vysokého školství tak, aby
vysoké školy byly zainteresovány - a to přímo, finančně a v konkurenčním prostředí
- na uplatnění svých absolventů. Důraz na tento moment je spojen v jeho případě
jak s nadindividuálními tak i čistě individuálními motivy. (19.8.2006)
Při šestém kroku
začínáme porovnávat námi předpokládaný vývoj situace v různých oblastech s
reálným vývojem. To nám umožňuje identifikovat anomálie, tj. odchylky od
alternativ, které byly předpokládány. Příčiny těchto odchylek mohou být
trojí:
- Máme nedokonale
strukturovaný model (něco, co bylo možné uvažovat, jsme přehlédli či do
modelu nezapracovali).
- Nemáme dostatečně
dobrou metodiku vyhodnocení modelu (špatně model vyhodnocujeme, dopouštíme
se nějaké systematické odchylky).
- Existují pro nás
skryté informace a s nimi spojené skryté křížové síťové vazby.
První dvě možné příčiny
jsou dány tím, co jsme do modelu a způsobu jeho vyhodnocení mohli zapracovat,
ale nepodařilo se nám to, třetí je jedním z nejcennějších výsledků aplikace
modelu. Umožňuje poodhalit a jistým způsobem identifikovat to, co pro nás mělo
zůstat skryté.
Při praktické aplikaci
je vždy vhodné předpokládat, že příčinou anomálií je nedokonalost našeho
modelu. Není dobré uspěchat ukonejšení touhy po odhalení skrytého a hledat
příčinu anomálií zde. Pokud však máme dostatečný důvod pro identifikování
skrytého, můžeme jeho parametry do modelu zapracovat, uvažovat jeho roli v
modelu a následně verifikovat.
Tímto způsob model
"vylaďujeme", resp. "zastřelujeme se" tak, aby námi
předpokládaný vývoj byl co nejbližší tomu, co se následně odehrává.
Zde je třeba vložit
malinkou poznámku - souladu předpokládaného vývoje s reálným neznamená to, že
jsme schopni předem říci, která z variant nastane. Situace v příslušné oblasti
je případem tzv. chaotické situace (z hlediska teorie chaosu), takže to, co se
konkrétně stane je nepředvídatelné. Předvídatelné je však následující:
- Jaký je okruh
alternativ, které mohou nastat.
- Jaké bezprostřední
důsledky bude mít to, pokud jedna z nich nastane, tj. jaké reakce to vyvolá a
jakým směrem se bude ubírat další vývoj.
- Jak bude nově nastalá
situace komentována, kdo bude výsledek považovat za svůj zisk, kdo bude nespokojen
a promítne svou nespokojenost do dalšího vývoje.
(To vše není tak málo -
jde proto nikoli o jednoduchý popis parametrů alternativ, ale o jejich plnější
modely.)
Ilustrace:
Zde si můžeme např. položit následující otázky:
- Proč nevyšla hra na
změnu pověření a sestavení velké koalice bez předsedy ODS, pro jejíž prosazení
se zdálo, že existuje dostatečně silná pozice těch, pro které byla herní strategií?
- Proč někteří z účastníků nehrají na kartu předčasných
voleb tak intenzívně, jak by se dalo očekávat (proč se jedná z tohoto hlediska
o více "utlumenou" zveřejněnou herní situaci)?
Atd. (Mj. je zřejmé, že každou takovou otázkou vypovídáme i
o míře své vlastní informovanosti, současně však - chtě nechtě - působíme i na ostatní účastníky a ovlivňujeme
je v souladu s tím, co sledujeme, byť i bychom chtěli být jen "nezávislí
experti"; tj. v daném případě se rovněž projevuje potřeba vytvořit při
vypracování a využití modelu dobrý expertní tým.) (19.8.2006)
- Zajímavým momentem bylo nepochybně i to, že J. Paroubek v
pořadu ČT 20.8.2006 několikrát zdůvodňoval požadavek dvouletého (ani míň, ani
víc) období tolerování vlády M. Topolánka tím, že v případě dřívějšího konání
voleb by k nim nikdo nepřišel, a tento argument zůstal bez odpovědi.
(21.8.2006)
Další tj. sedmý krok již
lze učinit pouze za určitých podmínek. Předpokládá totiž vyhodnocení reality z
hlediska prezentační rovnováhy. Položíme si otázku:
- Za jakých podmínek
by v jednotlivých subsystémech mohla nastat prezentační rovnováha.
- Kde lze prezentační
rovnováhy (ve kterých subsystémech) dosáhnout.
Individuální (dílčí) prezentační
rovnováha znamená, že určitý subjekt dosáhne nejvyššího užitku tehdy, když
prezentuje své vidění budoucího vývoje tak, jak si jej vytváří pro sebe,
ostatním. Nedělá tedy rozdíl mezi modelem, který si vytváří pro sebe, a
modelem, který předkládá druhým. Společná (obecná) rovnováha pak znamená, že
výše uvedené platí pro každý subjekt.
Individuální
rovnováha tedy znamená, že největšího užitku dosahuji, když všem ostatním
zveřejňuji model, který znám, a jednám podle toho, jak vymezuje mé jednání jako
optimální jednání. Společná rovnováha pak znamená, že každý z hráčů dosahuje
největšího užitku tehdy, když všem ostatním zveřejňuji model, který, a jedná
podle toho, jak vymezuje své jednání jako optimální jednání.
Jedná se o rovnováhu v
tom smyslu, že tímto je prosazována alternativa, která znamená největší přírůstek
užitku a současně i jeho rozdělení podle skutečné síly hráčů tu či onu
alternativu prosadit (příp. jejímu prosazení naopak zabránit). Systém je z
tohoto hlediska v rovnováze, když nelze zvýšit Δ (přírůstek) efektivnosti
a nelze jej lépe rozdělit (v důsledku existující poziční síly, která není
závislá na zveřejnění herních strategií). Vyrovnává se:
- ochota obětovat se
ziskem,
- příjem a poziční síla
hráčů.
Dosažení společné
rovnováhy je prakticky nemožné. Představa o tom, co by její dosažení v námi
uvažovaném znamenalo, jakou by mělo podobu a co by přineslo je ovšem z
metodického hlediska tvorby modelu užitečné.
Řešíme tedy následující
otázky:
- Za jakých
předpokladů je možná individuální rovnováha v prezentaci herních situací?
- Za jakých
předpokladů je možná společná rovnováha v prezentaci herních situací?
- Za jakých
předpokladů budou hráči zveřejňovaným herním situací důvěřovat, přejímat je a
chovat se podle nich?
Ilustrace:
Sedmá krok je vůbec nejobtížnější. Lze jej učinit skutečně
teprve poté, co je vytvořena vhodná expertní skupina a jen z těch účastníků
expertní skupiny, kteří jsou schopni prokázat se znalostí podmínek, za kterých
může nastat rovnováha v prezentaci herních situací. Proto tomu, koho předešlé
zaujme, doporučujeme, aby se pokusil sám definovat podmínky individuální a
společné prezentační rovnováhy. Pokud se
mu to podaří, zjistí, že i na celou analyzovanou realitu nahlíží jinak
než před tím a že v ní vidí to, co si před tím neuvědomoval. (20.8.2006)
Metody práce s modelem - analýza
Zatím jsme se pouze
věnovali otázce, jak příslušný model vytváříme. Nyní si můžeme něco říci o metodách
vyhodnocení modelu. Zde lze rozlišit dva přístupy, které se vyplatí v praxi
vhodně kombinovat:
- Buď budujeme formalizovaný
model (např. v podobě interaktivního počítačového programu), což ovšem bývá
nesmírně pracné. Rovněž tak řešení některých úloh tím, že se pokusíme o přesnou
kvantifikaci a požití matematické procedury při jejím vyhodnocení, je obtížné a
lze jej použít jen v některých případech.
- Nebo používáme
formalizované prostředky k vytvoření konceptu, který vyhodnocujeme na
základě zkušeností, představivosti a intuice, přičemž vypovídací schopnost
lze zvýšit a výsledky objektivizovat zapojením vícero expertů.
Z hlediska nákladů a
časových možností je vhodnější druhý přístup. První má své místo jako obecná
příprava, kdy schopnost formalizované modely slouží k vytvoření prostoru pro
ukládání vlastních zkušeností a zpřesnění komunikace expertů.
K metodám vyhodnocení
modelu pak patří:
1. Identifikování toho,
o jaký typ hry se jedná, tj. vymezení příčin redistribuce. Tou mohou
být:
- neurčitost kritérií,
- hierarchičnost systému
- přerozdělovací moc shora,
prvotní - vzniklá vývojem systému,
druhotná - daná již jinak vzniklou hierarchičností,
- role koalic,
- role společenské
pozice,
- role informací
(asymetrie),
- zabezpečení solidarity
v systému.
Ilustrace:
V našem případě se vyskytují všechny typy příčin
redistribuce, a to i v jednotlivých dílčích oblastech (resp. dílčích hrách).
(20.8.2006)
2. Nastavení
základních parametrů:
- Stačí ocenění výkonnosti 6:4:2, nebo máme
dobrý důvod (tj. zdůvodnitelný, proč nelze redukovat k jednoduchému případu)
pro jiné ocenění výkonnosti hráčů.
- Stačí 3 hráči, nebo
musíme rozšířit:
na více hráčů z důvodů rozporů uvnitř skupin jednotlivých
typů hráčů
na více hráčů, aby bylo možné identifikovat prvky ve
skupinách
k vyjádření síťového propojování mezi skupinami.
Ilustrace:
Výkonnost uvnitř politických stran můžeme v prvním
přiblížení zkoumat prostřednictvím ocenění 6:4:2. Počet stran musíme uvažovat
podle toho, kolik jich skutečně je, a jejich váhu ocenit (alespoň v prvním
přiblížení) počtem získaných mandátů (zde s modelem 3/6:4:2 - tj. tři hráči a
nejjednodušší ocenění výkonnosti - nevystačíme). Rovněž tak nemůžeme strany
považovat za monolitní a musíme pracovat s modelem křížových síťových vazeb.
Např. skupina uvnitř ODS orientující na strategii velké koalice, skupina
orientující se na trojkoalici apod., přičemž důležité je identifikovat, jaké
další důsledky taková orientace má. (20.8.2006)
3. Identifikování redistribučních
situací typu (3:5:3), které nazýváme rovnostářské přerozdělení s lídrem.
Jedná se o velmi častý případ, kdy hráč s výkonností 4 se prosadí jako lídr,
vytvoří si s podporou hráče s výkonností 2 nárok na odměnu ve výši 5,
podprůměrný i nadprůměrný hráč pak získají stejnou odměnu 3. Tyto situace jsou
velmi časté tam, kde je omezena meziorganizační migrace či jsou méně určitá
kritéria výkonnosti. Prosazuje se ambiciózní průměr a narůstá role pozičních
vztahů v organizacích.
Ilustrace:
Tímto směrem vývoje jsou poznamenány zejména aparáty
jednotlivých stran, které postupně získávají kontrolu i nad povolebním
vyjednáváním. (20.8.2006)
4. Vyjádření toho, jakou
roli hraje meziorganizační migrace a čím je tlumena
Ilustrace:
Meziorganizační migrace (např. mezi zeměmi či firmami) bývá
velmi významným faktorem konkurenčního tlaku na zvyšování výkonnosti a
omezování redistribuce. Při analýze je důležité vymezit, kde může takto působit
a příslušnou roli sehrát. Rovněž tak je ovšem důležité vědět, kde působit
nemůže a nepřispívá k vytváření konkurenčního prostředí. Např. poměrně volná je
migrace sympatizantů politických stran, velmi omezená je však v případě členů,
zvláště těch, co mají určitou pozici. Politické strany se dokonce zpravidla
snaží takovéto migraci bránit a dochází k ní za výjimečných případů.
(20.8.2006)
5. Identifikování toho,
kde se hrají hry s opakováním a kde:
- vzniká možnost
akumulovat morální kapitál,
- lze investovat výnosy
do pozice,
- je reprodukována
rovnost příležitostí.
Ilustrace:
Převažují situace, kdy hru musíme uvažovat z hlediska jevů
vznikajících opakováním rozhodování v rámci dilematických herních situacích.
Lze nabývat morální kapitál (platí to jako pro jednotlivce uvnitř hrajících skupin,
tak i pro celé skupiny ve vztahu k sobě i veřejnosti).
Otázka je, zda některé rozhodnutí ve hře je tak významné, že
podobné je v příslušném kontextu již neopakovatelné - tj. zda je zlomové a
můžeme od něj odvíjet ocenění herních výplat. Zdá se, že tomu tak spíše není a
každá zlomová situace má své pokračování. Pouze pro některé hráče může být
některý moment komplexní hry, kterou povolební vyjednávání 2006 je, jako
zlomový. V tom případě se jedná o významný prvek hry, který jako takový musíme
uvažovat.
Investování do pozice přitom zcela zjevně dominuje nad
reprodukováním rovnosti příležitostí. (20.8.2006)
6. Identifikování toho,
kde mohou vznikat herní dilemata a jak je popsat prostřednictvím her v
obecném tvaru.
Ilustrace:
To je důležité zejména v návaznosti na předešlé, protože u
her s opakováním podléhá rozhodování a výběru alternativy v situaci dilematu
jinak, větší roli hraje kooperace. Situacemi typu dilematu bývají komplexní hry
prosyceny.
V našem případě vzniká dilematická situace v případě každého
zvoleného poslance při každém důležitém hlasování v Poslanecké sněmovně: Pokud
by hlasoval za předem dohodnutých podmínek s druhou stranou, mohl by
jednorázově zaznamenat mnohem vyšší individuální zisk než v případě, kdy
hlasuje se svou stranou, svou stranu by však výrazně poškodil; pokud by toto
ovšem učinili i někteří další hráči, jeho zisk by se podstatně zmenšil.
Právě vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná spíše o
hry s opakování bez identifikovatelných zlomových momentů, dominuje uvnitř
jednotlivých stran kooperativní prvek,
resp. loajalita. (I když byly zaznamenány i určité odchylky.)
Z hlediska vývoje lze předpokládat, že se postupně bude
loajalita ve vztahu poslanec-strana oslabovat, což se projeví více i při vyjednávání uvnitř stran. Rovněž
tak lze počítat s tím, že silnějším motivem než očekávaný zisk v případě
nekooperativního chování je hrozba ztrátou (vydírání diskreditací apod.).
(20.8.2006)
Tak např. ochota KDU-ČSL uzavřít koalici s ČSSD za tiché
podpory KSČM (24.8.2006) je typickým příkladem strategie, která je úspěšná
právě tím, že jeden z hráčů poruší dohodu a získá tím momentální výhodu. Lze ji
vyjádřit jako standardní situaci u her typu "vězňovo dilema". Jakmile
je jednou taková strategie použita, nelze již dosáhnout paretovského optima v
herních situacích, který se to týká. V dalším vývoji celé komplexní hry pak lze
očekávat mnohem masovější uplatnění strategií založených na získání výhody
porušením dohody ostatními hráči. Je možné předem identifikovat oblasti, kde k
tomu může dojít. (25.8.2006)
7. Rozlišení, které vnitřní
hry lze zkoumat relativně nezávisle na celém herním prostředí systému a které naopak
ovlivňují výsledek celé hry.
Ilustrace:
Výše zmíněný případ her typu dilematu s opakování v případě
hlasování v Poslanecké sněmovně je typický případ, který můžeme nejdříve
uvažovat relativně nezávisle na dalších vazbách komplexní hry, v dalším kroku
však příslušné kontext uvažovat musíme a také můžeme. "Čistý model"
(bez kontextu) je dokonce důležitým východiskem, aby bylo možné identifikovat,
které kontextuální vazby jsou významné. (20.8.2006)
8. Evidování
zveřejňované herní strategie jednotlivých hráčů, porovnávat je s vlastní
analýzou možností. Právě to umožňuje ukázat, které faktory jsou ve hře
dominantní a které recesivní (tj. o které jde a kde se skutečně střetají síly,
které jsou jen "deklarované pro okrasu" či za nimi nestojí skutečné
síly a nelze je ani získat). Toto je velmi důležitý aspekt herní analýzy.
Ilustrace:
Zde hraje osobní prvek značnou roli, takže ilustraci autor
musí spojit s vlastní výpovědí. Poměrně brzy mohl autor identifikovat
"poloveřejnou" strategii spočívající v ustavení menšinové vlády ODS
bez M. Topolánka a s určitou formou podpory ČSSD. K této alternativě byl a doposud
je poměrně skeptický z důvodu analýzy dalších herních kontextů.
(20.8.2006)
9. Identifikování role
reforem v systému. Proto jednou z významných dimenzí je celkové úsilí o
reformu či naopak zatěžování prostředí takovými jevy jako je:
- rozmísťování
nekompetence,
- bezkriteriálnost,
- blokováním mechanismů
kontroly,
- zvětšováním
přerozdělované masy.
Dlužno vždy porovnat s
otázkou, kdo a kde jsou blokovány skutečné reformní kroky, tj. vypreparovat,
kde se aktivní viditelní hráči stávají figurkami a kdo s nimi hraje.
Ilustrace:
K tomu snad jen poznámka, že tak, jak hra pokračuje (nejen v
tomto případě, bývá to často i v jiných komplexních hrách tohoto typu),
začínají stále více převažovat poziční motivace před snahou prosazovat reformní
kroky. Podvazování ambice učinit reformní kroky souvisí s rolí redistribučních
situací typu (3:5:3) uvnitř většiny jednajících subjektů. (20.8.2006)
Tyto metody používáme k
analýze vnitřních oblastí systému.
Závěrem
J. Werich kdysi říkal,
že z ničeho se nedá dělat věda, ani z vědy ne. Problematiky, kterou jsme se
zabývali, by bylo možné vyložit tak, aby opticky působila mnohem
"vědečtěji". Zvolili jsme opačný způsob výkladu tak, aby prezentace
teoretického konceptu mohla co nejlépe navázat na zkušenosti, kterými každý z
nás disponuje.
Jiří Benesch
Povolební vyjednávání
nese všechny charakteristiky herní situace, herní situací bezesporu je a jako
takové může být předmětem zájmu teorie her. Čím však může teorie her
k analýze povolebního vyjednávání přispět? Především zcela odlišným úhlem
pohledu na danou problematiku, než jak je tato
záležitost
nazírána například politickými komentátory. Také svým odstupem. Političtí
komentátoři se v průběhu povolebního vyjednávání prostřednictvím
zveřejňovaných názorů na to kdo je ten „dobrý“ a kdo ten „špatný“ většinou sami
stávají účastníky hry. O takové situaci se analýza v obecné rovině zmiňuje
a označuje ji jako „individuální
distorzi“…“v podobě subjektivních hodnocení toho, kdo model zpracovává a kdo je
nějakým způsobem tak či onak do hry vtažen, i když si to sám neuvědomuje či
nechce uvědomit".
Obecná teorie
redistribučních systému (dále jen OTRS) se původně definovala jako nástroj „K analýze systémů,
v nichž dochází k určité redistribuci prostředků oproti příspěvku
každého z účastníků ke společnému výkonu, … Oproti jiným směrům teorie her je zde zaveden nový prvek „společný výkon“. Ten představuje
společně s redistribucí vlastní hru a dále je redistribuce také i výplatou.
Jak se však
definice OTRS uplatní ve hře, kterou je povolební vyjednávání? Povolební
vyjednávání je v tomto případě vlastní hrou a podíl na vládnutí představuje
výplatu. Čili příspěvkem každého
z účastníků ke společnému výkonu je
společné vládnutí a redistribuce výplaty představuje určení podílu
(výplaty) na vládnutí. Určováním
tohoto podílu je právě povolební vyjednávání.
Opakovaně se tímto vyjednáváním testuje míra budoucí kooperace, nebo se jím
demonstruje budoucí nekooperace. Zde však dochází ke zvláštní situaci. Zatímco
ve standardním přístupu ke hrám vlastní hra předchází výplatě, z pohledu
OTRS se tato konkrétní hra jeví v obráceném gardu. Zde je namístě zmínit
zásadní pojem který byl autory OTRS použit již na semináři pořádanému
k této stati. Tímto pojmem je „licitační
fáze“. I když tento pojem není v textu výslovně uveden, tak povolební
vyjednávání by jím mohlo být označeno. I
licitační fáze je nepochybně součástí hry a v případě povolebního
vyjednávání je dokonce i výplatou, kterou podíl na vládnutí představuje.
Nejdřív tedy výplata a až potom vlastní hra? Paradoxně to tak být může, neboť
hra i výplata z pohledu OTRS probíhají v tomto případě střídavě, nebo
dokonce současně!
Vše
nasvědčuje tomu, že hra a výplata se mohou vzájemně prolínat a hranice se mezi
těmito fázemi herních situací rozostřují. Co je vlastní hrou a co výplatou může
být z určitého pohledu a v určitých typech her zřejmě velmi relativní.
Je tomu tak vždy když se jedná o hru s mnohonásobným opakováním, anebo se
jedná spíš o jev podmíněný současnou redistribucí očekávané, čili teprve
budoucí výplaty?
Podívejme se
však na další problém, který by na základě dosavadních výsledků mohl být prostřednictvím
OTRS snad řešitelný. V posledních
měsících byl častým tématem úvah ve všech sdělovacích takzvaný povolební pat.
Připomeňme jen, že patem nazýváme v šachu takovou situaci, kdy hráč, který
je na tahu táhnout nemůže a navíc táhnout vlastně ani nesmí. Partie tak končí
remizou. Pro naší povolební situaci je z oblasti deskových her a sportovní
terminologie vůbec výstižnější pojem „plichta“. Také neustále opakované klišé,
kdy se o situaci 100 na 100 mluví jako o pravici a levici je zavádějící už proto,
že například Strana zelených je ve světě standardně považována za levici a také
se k této charakteristice zelené strany samy hlásí. Přesto je u nás Strana
zelených počítána do tzv. pravicové stovky. Proto předností analýzy je, že zde
nejsou používány často matoucí pojmy „pravice“ a „levice“. Politologové se
obtížnost sestavení vlády v naší zemi pokoušejí vysvětlit osobnostními
charakteristikami představitelů politických stran, nebo vyrovnaným výsledkem
voleb, který by měl být dílem jakési náhody. Tomu lze těžko uvěřit všimneme li
si v souvislosti s blokovým rozdělením naší politické scény jedné zajímavé
věci. K obdobnému vývoji totiž dochází také v okolních zemích. Podobnou
zkušenost kdy je povolební rozložení sil takové, že je velmi obtížné sestavit
vládu zaznamenalo v nedávné době Slovensko, Německo, Polsko, Rakousko,
Maďarsko a velmi těsný volební výsledek zažila Itálie. Také předposlední
prezidentské volby ve Spojených státech dopadly velmi těsně. V těchto
zemích jsou přitom zavedeny různé systémy přepočítávání voličských hlasů na
mandáty, působí tam různé strany a jiní politici. Jsou volební „plichty“ a
situace jim se blížící dány působením mechanismu obecnější povahy? Existují
pádné důvody domnívat se že ano. V posledních měsících se ve sdělovacích prostředcích
objevilo mnoho politických analýz a komentářů zabývajících se tímto jevem i
v dalších zemích a pokoušejících se o vysvětlení příčin. Dosud se to
nikomu nepodařilo. Nabízejí se proto další otázky. Není tomu tak, že
politologové tento jev nedokáží vysvětlit prostě proto, že jim disciplína
kterou politologie je k tomu nenabízí dostatečné nástroje? A nenabízí se
zde příležitost pro aplikaci teorie her, respektive příležitost pro obecnou
teorii redistribučních systémů?
Paralyzované orgány
státní správy a orgány zákonodárné a polarizace společnosti jsou doprovodné
události, které nejsou v zájmu žádné země. Pokud existuje šance na vnesení
trošky světla do zmatku výkladů proč k této situaci došlo v naší zemi
a proč k podobným situacím dochází stále častěji i v zemích dalších,
tak to rozhodně za pokus stojí. Možná se ne vše podaří vysvětlit najednou, ale
jak řekl Konfucius:
Je lepší zapálit alespoň
malinkou svíčku, nežli proklínat temnotu!
Radim Valenčík
Anotace: Prostředky matematické analýzy
v oblasti mikroekonomické teorie jsou vhodné pouze
k rozpoznávání, identifikaci a popisu statických standardních
situací. Pokud se chceme zabývat dynamikou ekonomických systémů, je
nejvhodnějším nástrojem popisu od jedné standardní situace k navazující
teorie her. Důvody, proč nelze použít prostředky matematické analýzy
k vyjádření dynamiky, resp. vývoje ekonomických systémů, jsou principiální
(matematicky definovatelné a dokazatelné), vyplývají z podoby
diferenciálních rovnic, kterými tyto systémy popisujeme. Pokud vhodně použijeme
teorii her v oblasti zachycení dynamiky ekonomických systémů, dokážeme se
dostatečně dobře vyrovnat s velkou částí úloh, které jsou prakticky
významné.
Klíčová slova: Matematická
analýza, teorie her, stabilita řešení, standardní situace v mikroekonomii,
statika a dynamika ekonomických systémů, redistribuční systémy.
The theory
of games in microeconomics: Where and why?
Abstract: Means of the mathematical analysis can be applied in the
field of the microeconomic theory, as the instrument of recognition,
identifications and descriptions of static standard situations. If there is a
necessity to be engaged in dynamics of economic systems more effective means of
the description of a standard situation is the theory of games. Reasons why it
is impossible to use means of the mathematical analysis for the description of
dynamics, or are more exact, for adequate reflection of development of economic
systems, have basic character (them it is possible to define and prove by means
of mathematics), result from the form of the differential equations by which
the given systems it is described. Correct use of the theory of games for
reflection of dynamics of economic systems allows to solve successfully numerous
problems which have practical value.
Key words: The mathematical analysis, the theory of games,
stability of decisions, standard situation in microeconomics, a statistics and
dynamics of economic systems, systems of redistribution
O tom, že
teorie her je užitečným a mocným nástrojem obecné ekonomické teorie, resp.
mikroekonomie, se ví a nepochybuje již více než padesát let. Cílem tohoto
příspěvku je ukázat, kde a proč může najít své uplatnění, resp. jaký je vztah
mezi ní a ostatními matematickými prostředky, které mikroekonomie používá.
Půjde nám přitom o to, aby odpověď byla co nejnázornější a prakticky
využitelná, mj. s ohledem na pedagogické kontexty. Mj. z tohoto
důvodu je následující výklad pokusem o popularizaci dané problematiky.
Při popisu a
analýze reality, kterou se mikroekonomie zabývá, používáme jak matematický
aparát i pojmové vyjádření. Důležitou roli hraje grafické vyjádření vztahu mezi
veličinami, např.:
Obrázek
vyjadřující standardní situaci (v daném případě se jedná o vztah tržní nabídky
a poptávky):
P D S
E
Q
Z matematického
hlediska se jedná o použití prostředků matematické analýzy v jejich
grafické a z hlediska názornosti pro uživatele vhodně upravené podobě.
Příslušné vztahy by bylo možné popsat rovněž prostředky vyšší matematiky
(derivace a integrace funkcí, diferenciální rovnice), s nimiž je však
mnohem obtížnější pracovat.
Důležité je
uvědomit si, že tímto způsobem zachycujeme realitu staticky, tj. jak je
tomu v určitém okamžiku. Tímto způsobem se orientujeme na popis a
identifikaci standardních situací[40],
které v dané oblasti nastávají či mohou nastat.
Změny
reality v čase si pak můžeme představit jako posloupnost standardních
situací:
Posloupnost
vyjádření standardních situací prostřednictvím obrázků:
čas
Výše uvedený
matematický aparát, který používá mikroekonomie, je velmi podobný aparátu,
který používá fyzika, resp. mechanika. Jak si však za chvíli ukážeme, je zde
jeden velmi významný rozdíl. Ve fyzice či mechanice jsme schopni popsat chování
velkého množství systémů v čase, a to s velkou přesností –
balistickou dráhu letu dělové koule, vzájemné postavení planet v dlouhém
časovém horizontu, let vícestupňové rakety atd. (včetně mnohem složitějších
úloh). Dráhu (trajektorii) některého bodu pak můžeme znázornit např.
následujícím způsobem.
Vztah mezi
situací v daném čase a posloupností situací v měnícím se čase
v případě fyziky či mechaniky:
trajektorie
čas
Něco
podobného v mikroekonomii je nemožné, alespoň ve velké většině případů.
Příčinou je to, co se ve fyzice či mechanice nazývá citlivostí systému na malé
změny počátečních podmínek či vnější vlivy. Fyzika na daný jev narazila již
dávno, když se začala zabývat diferenciálními rovnicemi popisujícími pohyb tří
těles ve vzájemném gravitačním poli. Dnes jsme schopni odlišit systémy, které
jsou stabilní vůči malým změnám počátečních podmínek či malým vnějším vlivům,
od systémů, které takto stabilní nejsou.[41]
Naštěstí pro fyziku i mechaniku, resp. pro jejich praktické aplikace, je velké
množství úloh, které lze popsat systémem diferenciálních (resp.
integro-diferenciálních) rovnic, vyřešit je, zachytit chování systému
v čase tak, že matematické řešení odpovídá reálnému chování systému.
Podmínkou je právě stabilita řešení vůči počátečním podmínkám.
Již ze
samotného tvaru diferenciálních rovnic, kterými můžeme popsat oblast
analyzovanou mikroekonomickou teorií, vyplývá, že chování příslušných
ekonomických systémů je velmi citlivé na počáteční podmínky i vnější vlivy.
Z matematického hlediska je to dáno nelinearitou příslušných funkcí a
existencí zpětných vazeb. To vše je ještě komplikováno tím, že v ekonomických
systémech figurují živé, myslící a neustále se rozhodující lidské bytosti, což
do systému vnáší „nevypočitatelné“ změny.[42]
Pokud bychom
sledovali hodnotu nějaké veličiny v čase, viděli bychom většinou
následující:
Změny určité
veličiny v oblasti, kterou se zabývá mikroekonomie:
hodnota
veličiny
čas
Pokud bychom
zvětšili kterýkoli úsek toho, co se nám jeví jako lomená čára, zjistíme, že má
mnohem komplikovanější tvar a to při jakkoli velikém nebo opakovaném zvětšení (až
donekončena). Takovéto útvary nazýváme fraktály. Tyto matematické objekty byly
objeveny na přelomu
Nejednoznačnost
předpovědi vývoje v oblasti, kterou se zabývá mikroekonomie:
standardní
situace,
které
mohou
nastat
výchozí
standardní
situace
čas
S výše
uvedeným souvisí i to, že není možné jednoznačně předpovědět budoucí vývoj
systémů. Můžeme jen uvést výčet standardních situací, které mohou vzniknout
z nějaké výchozí standardní situace. Vhodná klasifikace standardních
situací a alternativ přechodu od jedné standardní situace k následující je
důležitou současní poznání ekonomické reality. K názornému vyjádření
standardních situací jsou vhodně uživatelsky upravené grafy vycházející
z aparátu matematické analýzy velmi užitečné. Jakými prostředky však
mikroekonomie disponuje, pokud chce analyzovat posloupnost standardních
situací, kdy zde prostředky matematické analýzy nelze efektivně použít? I pro
tento typ úloh (a dlužno poznamenat, že nejdůležitější typ úloh) našla
mikroekonomie vhodný aparát. Tím je matematická teorie her.
Vztah mezi
situací v daném čase a posloupností situací v měnícím se čase v
oblasti, kterou se zabývá mikroekonomie:
A
B C
D
čas
K popisu
statické situace (v určitý daný okamžik) lze použít příslušný aparát
matematické analýzy. Názorně řečeno:
- „Uvnitř“
jednotlivých „obrázků“ či „obdélníčků“ můžeme použít grafy vycházejí
z prostředků matematické analýzy.
-
K analýze toho, co se odehrává při přechodu od jedné standardní situace ke
druhé, je pak nejvhodnějším aparátem teorie her.
Výše uvedené
lze říci také takto: Vzhledem k citlivosti matematických modelů, kterými popisujeme
systémy v předmětu mikroekonomické analýzy, na počáteční podmínky a vnější
vlivy, musíme dynamiku těchto systémů vyjádřit jako posloupnost standardních
situací. K analýze posloupnosti standardních situací se pak jako nejvhodnější
teoretický nástroj ukazuje teorie her. Z toho pak vyplývá, že:
- Nástroje
odvozené od prostředků matematické analýzy jsou vhodné k identifikaci a popisu
standardních situací v jejich statickém vyjádření.
- K popisu
dynamiky ekonomických systémů (či obecněji systémů, které jsou předmětem
mikroekonomické teorie) je vhodná teorie her.
Použití
teorie her k analýze vývoje ekonomických systémů je typickým příkladem
úlohy, pro kterou se v posledních desetiletích vžilo označení „nacházení
řádu v chaosu“.[45]
Situací, které mohou nastat, je zdánlivě nepřeberné a teorií či lidským rozumem
neuchopitelné množství, tím spíše se to pak týká toho, co se může odehrát při
přechodu od jedné situace ke druhé, jaké alternativy zde mohou nastat. Realita,
která nás obklopuje, je skutečně nesmírně rozmanitá a bohatá. Přesto však to,
co se může odehrát, lze – právě s využitím dobře aplikovaného aparátu
teorie her – vhodně utřídit a do značné míry i předpovědět, co se bude dít a
jakou optimální strategii mohou jednotliví účastníci zvolit.[46]
Právě v této oblasti se pak ukazuje praktický význam znalosti mikroekonomie
v plné šíři a kráse.
Podíváme-li
se na učebnice mikroekonomie, zjistíme, že se v nich teorie her prezentuje
zpravidla jen okrajově a s důrazem na jeden příklad - duopol, resp.
problematiku dodržení či nedodržení kartelových dohod.[47]
Přitom přechod od kterékoli standardní situace k druhé z hlediska kteréhokoli zúčastněného
subjektu je typickou herní situaci (při které je využita určitá herní strategie
a které odpovídá určité rozdělení výplat), např.:
- Když se
výrobce rozhoduje o tom, zda zvýší či sníží cenu výrobku a odhaduje, co se odehraje.
- Když se
zaměstnanec rozhoduje o tom, zda požádá o vyšší plat, nebo nikoli.
- Když se
zaměstnanec rozhoduje, zda zůstane ve firmě, nebo nikoli.
- Když se
zaměstnanec rozhoduje, zda vstoupí do odborů či nikoli, resp. zda spolu s
dalšími založí odborovou organizaci, nebo nikoli.
- Když se
spotřebitel (prakticky při každém spotřebním aktu) rozhoduje, zda upřednostní
investování do uchování a rozvoje svých schopností (tj. lidského kapitálu) nebo
do podmínek jejich uplatnění, do své společenské pozice (tj. sociálního
kapitálu).
- Atd.
Podobných i typově odlišných příkladů lze uvést velké množství. Vhodná
typologie jednotlivých herních situací, resp. přechodů od jedné standardní
situace ke druhé, o kterém rozhoduje výsledek určité hry, je poměrně náročným
teoretickým výkonem. Každý krok v jeho řešení má značný význam pro praxi i pro
další rozvoj teorie.
Při každém
takovém přechodu od jedné standardní situace ke druhé se většina účastníků může
rozhodovat mezi více variantami. Odhadují přitom, jak se zachovají ostatní
(vznikají typická herní dilemata). Výsledkem reálného střetu strategií, které
jsou jednotlivými účastníky (hráči) zvoleny, dochází k přechodu od jedné standardní
situace ke druhé.[48]
Velmi
důležitým aspektem společným pro všechny výše uvedené přechody je to, jak se
vyvíjí vztah mezi výkonností jednotlivých hráčů a jejich odměnou,
resp. zda v systému působí určité mechanismy, které systematicky
přesouvají část prostředků od jedněch hráčů k druhým oproti rozdělení odměn
podle výkonnosti. V menší či větší míře takové mechanismy existují v každém
ekonomickém systému. Jde o to, jakou konkrétní podobu mají a jak se vyvíjejí.
Ukazuje se, že pod zorným úhlem obecné problematiky redistribučních systémů
můžeme nahlížet (analyzovat a z analýzy odvodit důležité závěry do budoucna i
pro praxi) prakticky každý relevantní přechod od jedné standardní situace ke
druhé. Rovněž tak platí, že do každého takového přechodu se promítá role státu,
resp. to, jakou roli v hierarchii redistribučních procesů uvnitř organizací a
mezi organizacemi zaujímají ekonomické funkce státu. Na jedné straně tak lze
rozvíjet obecnou teorii redistribučních systémů jako aplikaci teorie her na
mikroekonomickou problematiku, na druhé straně velká většina aplikací teorie
her k mikroekonomické problematice může být zahrnuta do obecné problematiky
redistribučních systémů.[49]
Literatura:
Barrow, J.:
Teorie všeho, Praha, Mladá fronta 1997. ISBN 80-204-0602-6
Blackwell,
D. - Girshick, M.: Teorie her a statistického rozhodování. Praha,
Nakladatelství ČSAV 1964. 21-4038-64
Budnik, P.: Developing a local deterministic theory to account for
quantum mechanical effects. hep-th/9410153, 1995. (Cit. podle Svršek 1997.)
Coveney, P.,
Highfield, R.: Mezi chaosem a řádem, Praha, Mladá fronta 2003. ISBN
80-204-09899-0
Gleick, J.:
Chaos, Brno, Ando Publishing 1996.
Fiala, P.:
Modelování vyjednávacího procesu s více hodnotícími kritérii. In: Politická
ekonomie 2/1999. ISSN 0032-3233.
Fotr, J.,
Švecová, L.: Riziko a nejistota ve strategickém rozhodování. In: Politická
ekonomie 1/2006. ISSN 0032-3233.
Laffont J.
- J.: Teorie her a případ dat z aukcí.
In: Politická ekonomie 1/2004. ISSN
0032-3233.
Maňas, M.:
Teorie her a její aplikace, Praha, SNTL 1991.
Maňas, M.:
Hry v ekonomické teorii. In: Politická ekonomie 1/1995. ISSN 0032-3233.
Maňas, M.:
Konkurenční a koluzívní chování v ologipolu. In: Politická ekonomie 1/2002. ISSN 0032-3233.
Maňas, M.:
Teorie her a konflikty zájmů, Praha, VŠE 2002.
Mandelbrot,
B.: Fraktály, Praha, Mladá fronta 2003. ISBN 80-204-1009-0
Marathon
4/2006 (www.valencik.cz/marathon). ISSN 1211-8591
Marathon 5/2006
(www.valencik.cz/marathon). ISSN 1211-8591
Pánková, V.:
Modelování dynamických procesů - problém dat. In: Politická ekonomie 4/1997. ISSN 0032-3233.
Sekerka, B.:
Mikroekonomie, Praha, Profess Consulting 2002.
www.janthor.de/Geo/MANDLJAP.HTM
Svršek, J.: Některé problémy kvantové
mechaniky 1. In: Natura 3/1997. ISSN 1212-6748. http://natura.baf.cz/natura/1997/3/9703-7.html
Zameškal,
Z.: Dynamický optimalizační finanční model z pohledu cílů chování a teorie
rozhodování. In: Politická ekonomie 4/1995. ISSN 0032-3233.
Radim Valenčík
V reálném
životě se velmi často setkáváme se hrami s licitací. Jedná se o hry, ve
kterých můžeme rozlišit dvě fáze:
- Licitační,
kdy jednotliví hráči zveřejňují, jaké strategie by mohli za těch či oněch
podmínek uplatnit, jaké jsou jejich priority, jaké předpokládají rozdělení
výplat, příp. i jaký očekávají budoucí vývoj, resp. předkládají představu o
budoucím vývoji.
- Akční,
kdy jednotliví hráči uplatní různé strategie a dojde k určité situaci, na
základě které jsou rozděleny hráčům výplaty.
Se hrami, u
nichž lze rozlišit licitační a akční fázi, se setkáváme i v případě umělých
her, např. karetních, jaké jsou poker, licitovaný mariáš, taroky a zejména pak
bridž. Všimněme si, že u těchto her není ve chvíli licitace známa výplatní
matice, tak jak je definována, protože žádný z hráčů neví, jaké karty mají
ostatní hráči. Umění licitace v bridži (kde licitační fáze je náročnější a
důležitější než akční fáze, tj. vlastní hra) spočívá právě v tom, aby si
spoluhráči vyměnili co nejvíce informací a vylicitovali co nejvyšší hru, na
kterou mají, případně naopak omezili prostor pro vylicitování nejvyšší možné hry
protihráčům.
V každém
případě platí následující tvrzení: Pokud má být licitační fáze významná, nesmí
všichni hráči znát výplatní matici. Pokud by totiž každý z hráčů znal všechny
strategie, které mohou uplatnit ostatní hráči a i on sám, pokud by znal, jaké
výplaty v případě volby jednotlivých variant uplatnění strategií budou, neměla
by licitační fáze smysl. Každý hráč by zvolil optimální strategii (příp.
smíšenou strategii) a na základě ní jednal. Licitace by nemohla přinést žádné
zlepšení.
Z výše uvedeného
vyplývá důležitý závěr: Hry s licitací nejsou hrami v normálním tvaru, protože
hry v normálním tvaru předpokládají znalost výplatní matice (jak tím, kdo danou
hru analyzuje "zvenku", příp. kdo ji používá k modelování reálných
situací, tak i jednotlivými hráči). Velká část případů, s nimiž se v případě
her s licitací můžeme setkat, je mírnou modifikací her v normálním tvaru a lze
je do normálního tvaru převést.
Vzhledem k
tomu, že víme, čím je výplatní matice dána, můžeme si snadno udělat představu o
tom, který z prvků výplatní matice mohou jednotliví hráči neznát:
- Může to
být existence skrytého hráče - vnějšího
spojence, který může vstoupit do hry, příp. hráče uvnitř struktury jiného
hráče, který může vstoupit do hry jako samostatný a ovlivnit ji.
- Může to
být neznalost herní strategie, kterou může uplatntit některý z hráčů.
- Může to
být odlišné očekávání výplat jednotlivými hráči, příp. odlišné ocenění hodnoty
reálně dosaženého výsledku (což nastává v případě, kdy některý z hráčů má
odlišné preference než jaké mu připisují jiní hráči).
Je zřejmé,
že v reálném životě v případě většiny situací, k jejichž analýze můžeme teorii
her použít, může některý z výše uvedených případů (vstup skrytého hráče do hry,
neznalost herní strategie či neznanalost preferencí apod.) nastat. Proto se
také s licitační fází můžeme v běžných situacích, k jejichž analýze lze aparát
teorie her uplatnit, s licitací setkat. Licitace přitom může mít různou formu -
zastrašování, vydírání, vyjednávání apod. Případem licitace může být i
lakonické: "Peníze nebo život!" či "Stůj nebo střelím!" (Je
na druhém z hráčů, aby ocenil, jak je nově zjevená strategie prezentovaná
prvním hráčem reálná - tj. zda má k dispozici to, čím vyhrožuje, či zda je
skutečně odhodlán příslušnou krajní strategii použít.)
Ten z hráčů,
který se účastní licitační fáze hry, očekává, že si prostřednictvím licitace
zvýší svůj užitek, resp. že jeho užitek bude větší, než pokud by se licitační
fáze nezúčastnil. Z toho vyplývají následující otázky:
1. Kdy a za
jakých podmínek přináší licitace paretovská zlepšení, kdy všem hráčům a kdy jen
některým?
2. Kdy a za
jakých podmínek může být dosaženo licitační rovnováhy či licitačního
optima, tj. situace, ve které žádný z hráčů si již formou licitace nemůže
zvýšit svůj užitek?
Každý
účastník hry si přitom může vytvořit tři typy modelů výplatních matic:
1. Model
určený pro vlastní odhad budoucího vývoje a rozhodování o volbě vlastních
strategií. Bude se pochopitelně snažit, aby tento model byl co
nejpřesnější.
2. Model,
kterým se bude snažit postihnout vidění reality ostatními hráči. Jedná
se o model, jehož vytvoření předpokládá určité vcítění se do způsobu vidění
reality, jejího hodnocení, priorit apod. jinými hráči. (Tento typ modelů bývá
velmi poučný.)
3. Model,
který vytváříme pro ostatní hráče a zveřejňujeme jej ostatním hráčům
(buď všem stejný, nebo selektivně). Tímto modelem se snažíme aktivně
ovlivnit jejich rozhodování a s tímto modelem také vstupuje každý z
hráčů do procesu licitace, tj. každá licitace má podobu prezentace modelu
tohoto typu. Právě tento typ modelů hraje roli ideologie, což lze
nahlížet i opačně, tj. že každá ideologie může být vyjádřena jako aktivní
model tohoto typu.
Pokusme se
najít východisko k "rozklíčování" problematiky vzájemného působení
uvedených tří modelů. Jak na to jít? Co zde bude nejdůležitější i z hlediska
praktického kontextu a praktického smyslu této problematiky?
Za určitých
specifických podmínek může být vypracování modelu prvního typu (který slouží
"mně samotnému" k tomu, abych dokázal co nejlépe odhadnout budoucí
vývoj a vybrat nejvhodnější strategii) totožné s vypracováním aktivního modelu,
kterým svou představu o budoucnosti předkládám všem ostatním hráčům. Definování
podmínek, za kterých je využití aktivního modelu k ovlivnění ostatních hráčů
založeno na rozšíření vlastního vidění budoucího vývoje (bez účelových
zkreslení), optimální strategií, je rovněž zajímavým úkolem teorie. Pokusme se
samostatně zformulovat problém jako problém předpokladů toho, aby licitační
rovnováhy byla spojena s pravdivou prezentací budoucího vývoje. Lze přitom
rozlišit:
Individuální
rovnováhu tohoto typu: Největšího užitku dosahuji, když všem ostatním
zveřejňuji model, který znám, a jednám podle toho, jak vymezuje mé jednání jako
optimální jednání.
Společnou
rovnováhu tohoto typu: Každý z
hráčů dosahuje největšího užitku tehdy, když všem ostatním zveřejňuji model,
který, a jedná podle toho, jak vymezuje své jednání jako optimální jednání.
- Za jakých
předpokladů je možná individuální rovnováha v prezentaci herních situací?
- Za jakých
předpokladů je možná společná rovnováha v prezentaci herních situací?
- Za jakých
předpokladů budou hráči zveřejňovaným herním situací důvěřovat, přejímat je a
chovat se podle nich?
- Za jakých
předpokladů bude moci každý hráč předpokládat, že všichni hráči pracují se
stejným modelem a berou ho za určující pro své jednání?
Vidíme, že
rozvíjením teorie redistribučních systémů se můžeme dostat až k analýze způsobu
vzniku a role ideologií. Současně je zřejmé, že existence více hráčů znamená i
existenci více modelů, a to dokonce tří typů modelů. Při popisu reality tedy
musíme respektovat princip plurality. Stojí zato si uvědomit
následující:
- Všechny
tři typy modelů na sebe navzájem mohou působit. Analýza vzájemného působení modelů
výše uvedených tří typů představuje nesmírně zajímavou oblast rozvíjení teorie
redistribučních systémů.
- Za
určitých specifických podmínek může být vypracování modelu prvního typu (který
slouží "mě samotnému" k tomu, abych dokázal co nejlépe odhadnout
budoucí vývoj a vybrat nejvhodnější strategii) totožné s vypracováním aktivního
modelu, kterým svou představu o budoucnosti předkládám všem ostatním hráčům.
Definování podmínek, za kterých je využití aktivního modelu k ovlivnění
ostatních hráčů založeno na rozšíření vlastního vidění budoucího vývoje (bez
účelových zkreslení), optimální strategií, je rovněž zajímavým úkolem teorie.
Výše uvedené
je významné z hlediska pochopení vztahu mezi teorií a praxí, resp. dává odpověď
na otázku, proč je mnohdy tak obtížné uplatnit výsledky teorie v praxi.
Současně ukazuje, že problematika uplatnění výsledků teorie v praxi může a měla
by být pojata též jako teoretický problém.
Pokaždé,
když někdo přichází s něčím novým (navrhuje nějaké nové řešení), prezentuje
novým způsobem budoucí vývoj. Neboli - navržení něčeho nového vždy ovlivní
tvorbu modelu výplatních matic všemi hráči, a to modelů všech tří typů (které
si vytvářejí pro sebe, prostřednictvím kterého se snaží přečíst ostatní hráče,
který vytvářejí pro druhé).
Bez
pochopení tohoto "licitačního kontextu" (tj. toho, že vždy vstupujeme
do složitých her, v nichž jde většině hráčů z různých důvodů o něco zcela
jiného než o to, aby se něco přínosného uplatnilo v praxi), budeme vždy - a to
spíše nepříjemně - překvapeni, jak "odolná" může být realita vůči
rozumným návrhům a doporučením. Jinými slovy - rozvíjení teorie her tímto
směrem (nalézání a popis standardních situací, jejich analýza z hlediska
podmínek dosažení různých typů rovnováhy apod.) má klíčový význam, pokud se
chceme naučit prosazovat přínosná řešení v praxi.
Z
metodologického hlediska stojí za povšimnutí, že nalezení jakéhokoli formalismu
popisujícího tento typ her umožňuje mnohem přesněji rozeznat a utřídit situace,
s nimiž se v praxi setkáváme. Rozvíjení matematického aparátu a používání
metody úplného výčtu se vzájemně velmi vhodně doplňuje. Současně je zřejmé, že
každý sebemenší pokrok v poznání standardních situací u her tohoto typu a
jejich následná analýza mají pro každého, kdo se snaží něco prosazovat,
obrovský význam. Jedná se o tu oblast rozvoje teorie, která je "živá"
a kdy její výsledky jsou bezprostředně využitelné. Je to oblast, na které lze
názorně ilustrovat, jaké možnosti v oblasti absolventských sítí vysokých škol
založených na celoživotním poskytování nejnovějších a v praxi využitelných
informací z oblasti původního výzkumu existují.
[1] Tomáš Akvinský chápe
identitu bytí a pravdy z možnosti identity stvořitelské mysli a lidské
duše. „Pravda jako adaequtio rei (creande) ad intellectum (divinus) ručí za
veritas jako adaequtio intellectus (humani) ad rem (creatam)“ (Heidegger, Martin:
Pravda a bytí. Mladá fronta, Praha, 1993, str. 15), totiž stvořené věci nesoucí
v sobě Boží ideu jsou mírou pro poznání lidské. Jenom díky tomu, že věcem
byly aktem stvoření vtisknuty Božské formy, může člověk dosahovat obecného
(věčně platného) poznání v řádu konečných věcí.
[2] Derrida, Jacques: Texty
k dekonstrukci. Archa, Bratislava, 1993, str. 177 – zde se praví, že před
příchodem dekonstrukce struktura měla vždy určitý střed. Avšak na základě
derridovského čtení se centrum rozpouští a je nahrazeno hrou. Hra odkazuje
k možnosti změny, k pohybu v rámci pochopitelných pravidel. A
základním pravidlem této hry v rámci metafyziky byla přítomnost (zde
Derrida navazuje na Heideggerovo zkoumání). Dekonstrukce rozrušuje veškeré
transcendentální usazeniny, které by protiřečily zlatému pravidlu jeho
interpretace: nesvébytnost označovaného mimo hranice diskurzu. A
v Gramatologii, str. 17 se praví, že i Heidegger patří do tradice, která
řeč pasovala na usurpátora moci: písmo bylo obrazem prezence – reprezentací.
Totiž ještě filozof z Meßkirchu považuje logos za místo dění pravdy.
Nerozlučně svázal logos a alétheia. Proto ani jeho myšlení neobejde břitva
dekonstrukce bez povšimnutí. Heidegger je v tomto smyslu pro Derridu stále
metafyzikem, a proto i na něj se koneckonců vztahuje výhružné spojení: „Násilí
a metafyzika“.
[3] Návrat k řeckému počátku znamená zaměření zraku k
původní nerozlišenosti pravdy a bytí, které Heidegger shodně s řeckým
myšlením identifikuje v pojmu alétheia. (Walter Biemel: Martin
Heidegger, Mladá fronta, Praha, 1995,
str. 195)
[4] Za základní rys
metafyziky Heidegger považuje vůli ke kladení, tj. podsouvání do pokladu
(hypokeimenon) světa určité jsoucí: Boha, transcendentální určení,
dialektického Ducha, či hodnoty. (Srov. Heidegger, Martin: Konec filozofie a
úkol myšlení, OIKOYMENH, Praha, 1993)
[5] Tuto variantu příchodu bytí nabízí v přednášce
„Co je metafyzika“ a především v „Grundfragen der Philosophie“
[6] Pojem příznačný pro celou pozdní Heideggerovu tvorbu
[7] Způsob naladění, který opanoval především „Bytí a
čas“, avšak stejnou měrou je příznačný i pro přednášku „Co je metafyzika“
z r. 1929. V Heideggerově textu „Pro mnohé a vzácné“, který Jiří Michálek
nabízí v knize „Údiv a zdrženlivost“ se považuje za tři základní
charakteristická naladění pozdního filozofova díla: 1) uleknutí (což je vztahem
ke jsoucnu v době, kdy nás zaráží jeho nesmyslnost. To nás vede
k pozastavení se nad jeho bytím-tu), 2) zdrženlivost (nesmyslnost nám
otevírá jinou možnost přístupu ke jsoucnu, než ve světle Gestellu, stavění,
totiž v zastavení, zdržení se u jejího bytí), 3) ostych (neznásilnit věc
technikou je umožněno nesuverénním vystavením, dání v šanc člověka bytí).
[8] Srov. Walter Biemel: Heidegger, Mladá fronta, Praha,
1995, str. 155
[9] Srov. Heidegger: Věda, technika a zamyšlení,
OIKOYMENH, Praha 2004, str. 28
[10] „Es ist vorzüglich dieser religiöse Unterton eines
epochalen und eschatologischen Bewußtseins, auf dem die Faszination von
Heideggers Denken beruht“, Karl Löwith: Denker in dürftiger Zeit, Vandenhoeck
und Ruprecht, Göttingen, 1965, str. 12
[11] Vlastní problém Heideggerova pojmu dějin je tedy
založen v tom, že zatímco on se pokouší o myšlení řeckého počátku z alétheia,
oplodní jej paradoxně potencí k příchodu, který je čistě
židovsko-křesťanským motivem. (srov: Löwith, Karl: Heidegger. Denker in
dürftiger Zeit. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen, 1965, str. 60). Heidegger
je zde Löwithen obviněn ze slučování phýsis a historia, mezi kterými Heidegger
nespatřuje nějakou zásadnější časovou odlišnost – proto jsou pro něj stejné
přípustné pro horizont řeckého počátečního myšlení (bytí jako alétheia).
[12] Löwith je zastáncem názoru, že zatímco situace po
první světové válce ukazovala směrem k nietzschovskému destrukcionismu, a
tím tedy mohla se filozofie stát přitažlivá pro širší masy, což v případě
Heideggerově se dařilo, po válce druhé už nebylo co destruovat. Všechna zásvětí
byla šupem pryč. Filozofická múza proto nyní začala kynout opačným směrem
– k spásnému bytí (srov. Löwith, Karl: Heidegger. Denker in dürftiger
Zeit. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen, 1965, str. 8)
[13] Srov. Sloterdijk, Peter: Regeln für den Menschenpark,
Suhrkamp, Frankfurt am Main, 1999, str. 29
[14] Srov. Löwith, Karl: Heidegger. Denker in dürftiger
Zeit. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen, 1965, str. 70
[15] Srov. Löwith, Karl: Heidegger. Denker in dürftiger
Zeit. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen, 1965, str. 85 – 102
[16] Srov. Martin Heidegger: Nietzsche I,II. Neske,
Stuttgart, 1990
[17] Srov. M. Eliade: Mýtus věčného návratu, OIKOYMENH,
Praha, 1994
[18] Dorotha Glowacka v jedné své stati o Levinasově
Abrahámovy říká: „This story, in which the Other emerges only as the
transmutation of the same, is foiled by the Abrahamic journey, in which the
promised destination is unknown.“
[19] Richard Heinzmann tvrdí ve svém pojednání o středověké
filozofii, že Řecko nezná v podstatě individualismus. Jemu jde o princip.
Směřuje k poznání neosobního základu lidství příp. vesmíru. Proto je buďto
kosmologií, nebo humanismem. Naproti tomu středověké myšlení vykazuje jasně
individualistický ráz. Tedy člověk už není pouhou individualizací věčného neměnného
ducha, nýbrž je sám v sobě duchem (Heinzmann, Richard: Středověká
filozofie. Nakladatelství Olomouc, Olomouc,
2002, str. 15 – 19).
[20] I když Augustin z novoplatonismu přijímá krajní
nedůvěru vůči smyslovosti a vnějšímu světu vůbec, přesto duši, která začíná
existovat v čase, tedy má dějinný počátek, nemůže prostě přiřknout
anamnésis. Naopak je zde vztah mezi člověkem a Bohem, který za upadlou lidskou
duši obětoval svého jediného Syna, a tak je zde možný paprsek Boží (věčnosti)
v proměnlivosti lidského života (vědomí).
[21] Konstituce individuality v křesťanství se nemohla
zakládat na věčném koloběhu reinkarnací, nýbrž na jedinečné historii jednoho
života.
[22] Na sporu se Sigerem z Brabantu lze velmi jasně
pozorovat podstatu nepoměru: stojí zde jednak křesťanské učení o individuální
nesmrtelné duši; avšak proti tomu on postavil Aristotela vyloženého pod vlivem
averroismu novoplatonsky, který podle
jeho názoru rozlišoval mezi psyché, vegetativně – senzitivní formou umožňující
člověka jako individuum a nús, intelektem dosahujícím obecně platného, totiž
věčného poznání. Z čehož vyvodil Římem zatracovaný závěr: tedy věčné samo
musí mít neindividuální charakter; nesmrtelným je pouze nús.
[23] Za vhodný příklad
„postmoderního“ kriticismu považuji
Derridovu stať: „Bílá mytologie“, ve které autor ukazuje, že celá západní metafyzika je určena mytologickým
vyprávěním. Totiž stále opakujícím se motivem je logos (srov. Derrida, Jacques:
Texty k dekonstrukci. Archa, Bratislava, 1993, str. 201). Stejně tak lze
uvést i ústřední Lyotardovu publikaci „Postmoderní situace“ ve kterém zastává
názor, že všechna věda je založena na vyprávěních. A žádný legitimační systém
(Hegelův Duch, emancipační osvícenská teorie…) neměl jiného významu.
Z důvodu výkladu
podstaty metafyziky z mýtu u obou postmodernistů se domnívám, že stále
žijeme moderním předsudkem preference řeckého počátku jako jediného pravého.
[24] Derridovo projasnění
vztahu mezi „Athénami a Jeruzalémem“ nabídnuté v „Násilí a metafyzika“ rovněž
zůstalo stát na půli cesty, protože – jak jeho pojetí temporality
v Gramatologii dokazuje – je založeno na Heideggerově chápání , pro
kterého znakem podlehnutí metafyzickému pokušení bylo upřednostnění přítomného
na úkor nepřítomného: „das ist die Tatsache, wenn sich die Präsenz des
Presenten von sich selbst trennt, sich selbst äußerlich ergänzt, indem sie sich
absentiert, sich in der Selbst-Substitution hervorbringt.“ (Derrida, Jacques:
Grammatologie. Suhrkamp, Frankfurt, 1983, str.
531)
[25] Srov. W.Welsch: Naše postmoderní moderna, Zvon, Praha,
1994
[26] Adorno zde říká „daß in den Lagern nicht mehr das
Individuum starb, sondern das Exemlar….von Philosophen von der reinen Idealität
als dem Tod gerechtfertigt…“ (Adorno, Theodor W.: Negative Dialektik. Jargon
der Eigentlichkeit. Suhrkamp, Frankfurt am Main, 1997, str. 354)
[27] Heideggerovu tendenci
k vykládání všeho dění z řeckého počátku lze nejlépe demonstrovat na
jeho pojetí logu, který v žádném případě nemá individuální charakter, ale
je neosobním principem: „…v bytování a vládě řeči se vždy znovu rozhoduje osud“
(Heidegger, Martin: Věda, technika a zamyšlení, OIKOYMENH, Praha 2004, str.
45). Z citace je zřejmé, že to není člověk, jeho vůle, svoboda…, co má pro
dění rozhodující význam, nýbrž neosobní,
nadindividuální řeč. Ona mu vládne, diktuje míru lidskému myšlení a konání.
Člověka svazuje osudem, kterému nemůže uniknout. Tento fatalismus, který kupř.
napadá i Slotedijk – a mluví o něm jako o pietismu „pastýřů bytí“ – může mít
vážné důsledky pro budoucí vývoj světa, především, když víme, že Heideggerovy
teorie řeči (příp. jazyka) jako totalitního systému se ujímá celý
postmodernismus a na jejím podkladě dále dekonstruuje subjektivitu, totiž
představuje ji jako spojnici či uzel „různic“, „diskurzů“… Kategorie svobody
přechází z jedince na systém (který mezitím ztratil svůj střed, a jak Derrida
připomíná, za jeho decentralizované centrum už lze dosadit pouze jazyk, systém
suplementů). Naznačenou tendenci předpověděl s drtivou přesností a
naléhavostí už Nietzsche, když vynesl větu o věčného návratu téhož. Snad může
být zarážející chtít v době plném historicismu, plné dějinných
eschatologií přijít s mytologickým pojetím času. Avšak je to Nietzschův
důvtip, který v základu těchto tendencí tušil dominantní postavení
řeckého, mýtického étosu. Proto dále Heidegger a v podstatě celý postmodernismus
je novým návratem k řeckému počátku – v jeho „systémové“
variantě. Hebrejsko-křesťanský počátek zůstává nadále opomenut. A proto též
vrcholem svobody dnes Odo Marqaurd označí schopnost přecházet mezi jednotlivými
diskurzy, či verzemi světa. Postmoderní etičnost se podle Lyotarda uskutečňuje
jurisdikcí ad hoc, totiž systému práva založeném na floatingovém principu.
Moralita je nahrazena právem, mezilidské vztahy překryty obchodními a právními
dokumenty. Tedy tak vypadá naše poslední interpretace kruhově se otáčejícího
kola osudu, totiž řeckého počátku. Sama marginalita linearity je bezezbytku
skryta v jejím úplném opomenutí.
[28] V „Dopise o humanismu“ se mluví o bytí jako o
„Heiles“, tedy o tom, což přináší uzdravení, spásu.
[29] Za celou postmoderní filozofii lze uvést dva příklady
takového opomenutí: Derrida a Foucault. Michal Ajvaz říká při výkladu Derridova
rozumění pojmu počátku, že Heideggerovo
myšlení „neotřáslo instancí logu a pravdy bytí jako „primum signatum“,
ale naopak ji znovu [po Nietzschovi] nastolilo.“ (Michal Ajvaz: Znak a bytí.
Úvahy nad Derridovou grammatologií. Filosofia, Praha, 1994 str. 14). Tedy
Heidegger je Francouzem považován za většího metafyzika než Nietzsche
z toho důvodu, že se pokusil o myšlení počátku. Problém ale je, že
Derrida, který se počátečního myšlení vzdává, se dostává do nebezpečí, že
upadne do nového teoretismu, protože nemyslí z centra dějin okcidentu
(který má 2 pluralitní počátky), nýbrž se v jakémsi všesvětovém (kosmopolitním)
obratu napřahuje po východním myšlení. Jeho myšlení suplementu se snaží o
absolutní nezaloženost, ale to z něj činí teoretika nedbajícího svého
dějinného a lokálního topos, jenž se zcela může ztratit ve své filozofické
beztížnosti, čímž se protiví jedné ze základních myšlenek postmodernismu.
Derrida totiž tímto
krokem podkopal vlastní ústřední kategorii, kterým je znak. Jakákoliv
smysluplná jednotka je podle francouzského autora je suplementem, totiž vlastní
přítomnou nepřítomností, protože myšlení jednoho jako téhož (věci v její
identitě) lze pouze na podkladě toho, čím není. Prezence je zachycena
v síti absence. A právě tento okamžik spojuje Derridu s Heideggerovým
pojmem počátku, který jej naučil demaskovat přítomnost jako základní rozvrh
bytí v celé metafyzice (rozvrh bytí ze jsoucího). A i když Derrida se
pravdy bytí (identity logu a bytí) zříká, zůstává vězet v heideggerovsky
pojatém času, totiž vztahu mezi prezencí a absencí, který je zcela závazný pro
celý postmodernismus. A tedy i když promluva logu byla u Derridy zbavena veškerého
nádechu bezprostřední přítomnosti (a tím pro hlášena za stejně absentující jako
písmo), přesto zůstává její výtěžek: časový počátek myšlení. Proto neplatí
zcela filozofovo tvrzení, že počátek veškerého myšlení se děje tam, kde se děje
jazyk – jako decentralizovaný systém znaků, nýbrž počátek je dán s časem.
Bohužel však v Derridově filozofii časem konstruovaným (podobně jako u
Heideggera), jeho řecko – křesťanským konglomerátem a ne časem myšleným
z plurality (a odlišnosti) dvou počátku, řeckého a křesťanského.
Podobně je tomu i
s Foucaultem, který pro změnu o pokusu přistoupit k času jako
k počátku praví, že historie představuje totalitní formu času, totiž je
účinkem vnucení určitého tvaru singulárním bodům. A každá historie vytváří
odlišný násilný rastr coby návod, jak tyto body uspořádat. Archivářova práce
pozůstává ne ve vypracování transcendentních bodů pro historii, ze kterých
by bylo možné vše centrovat k jedné ideji, ale musí konstruovat
„transverzální diagonální linii“, která mu umožní pohyb po nesouvislých
bodech. (srov.Delueze, Gilles: Foucault. Herrmann & synové, Praha, 1996,
str. 36). Epistémé k tomu dobře posloužila. I když epistémé má být znakem
diskontinuity dějin, znakem průrvy, přesto opomíjí možnosti svého vzniku:
prezenčně – absenční model času, který ji zakládá. Epistémé tak není žádným
radikálním řezem v dějinách, ale stále se zakládá na jednom časovém
pojetí, které bylo zahlédnuto nejpozději v Heideggerově teorii řeckého
počátku.
Radikální pluralita se
v postmoderní filozofii tím pádem neuskutečňuje. Jak Foucaltův scénář
„dějin“, tak Derridův suplement opomíjejí uni-versalismus vlastního myšlení,
totiž nedbání monopolní časovosti (prezenčně-absenční model), který celý
postmodernismus opanoval.
[30] Zde už je zřejmá dvojí rovina pojmu univerzalismu:
jedná se jednak o redukci dvojího počátku na jeden (ve prospěch kteréhokoliv),
která opanovala celý novověký rozvrh až do současnosti, naučila nás myslet
v jedné časové verzi. Ale v tomto opomenutí je skryt druhý význam,
důsledek plynoucí z prvního: Nepochopení diversality evropského myšlení
sebe sama lehce může přivést k vykolejení z vlastní tradice – směrem
k seberozšíření, k světovládě. A tak není náhodou, že už máme
zkušenost s kolonialismem, dvěmi světovými válkami, a ideologickými
režimy.
[31] Foucaultovo epistémé se liší od mnou nabídnutého
řešení v tom, že zatímco Francouz odlišil různé následné periody,
v mém konceptu jde o paralelní spolubytí dvou zcela odlišných
základů v poryvech jedněch evropských dějin.
[32] Tento příspěvek vznikl při řešení projektu GA ČR
Investice do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/137). Problém
redistribuce uvnitř organizací a mezi organizacemi se ukázal jedním
z významných aspektů, od kterého se odvíjí role sociálních sítí.
[33] Lze samozřejmě zvolit i jiné měřítko, např. 10x10
apod. Čtverce 12x12 evokují rozdělení roku na 12 měsíců v roce – ve
většině organizací je výplatou hráče mzda, kterou ročně dostávají dvanáckrát.
[34] Jedná se pochopitelně o modelové zjednodušení,
v praxi může tempo růstu hodnot výplat dosahovat nejrůznějších hodnot.
Dále uvedený text je nutno číst s uvědoměním si tento skutečnosti. Jinými
slovy – závěry, které prezentujeme, mohou v praxi nastávat
v závislosti na skutečných tempech růstu i dříve nebo později.
[35] Připomínáme, že to, zda k danému jevu vskutku
dojde na konci etapy či v jiném časovém okamžiku, záleží na skutečných
tempech růstu organizací s výplatami na základě zásluhovost, respektive
s plně redistribučním systémem.
[36] V rámci testování navrženého přístupu vypracovali
jednoduché modely nezávisle na sobě studenti VŠFS J. Holub, M. Kdánová, M.
Průcha v Excelu. Jejich výsledky byly
využity při návrhu výše popsaného kanonického modelu.
[37] Stiglitz
(1997):
- "...i když je
výsledek fungování tržních mechanismů efektivní, může docházet k případům, kdy
je výsledné rozdělení příjmů velmi nerovnoměrné. Jedním z hlavních cílů vlády
je proto ovlivnění rozložení příjmů ve společnosti." (s.123)
"...abychom dosáhli vyšší rovnosti, musíme se vzdát části
efektivnosti... Například progresivní zdanění příjmů, které snižuje nerovnosti
ve společnosti, snižuje podněty ke zvyšování pracovní výkonnosti, čímž snižuje
efektivnost." (s.124)
Potůček (1997):
- "Ideální
model tržní ekonomiky je modelem rovnovážným: v jednoduchém světě trhu s
dokonalým konkurenčním prostředím vznikají takové ceny, které distribuují
vstupy firem a statky prodávané jednotlivcům tak, že nikdo nemůže najít jinou
takovou kombinaci vstupů a výstupů, která by zvýšila užitek alespoň jednoho z
účastníků tržní směny, aniž by zároveň nesnížila užitek někoho jiného. Tím je maximalizována
suma dosažitelného bohatství společnosti - a zároveň nalezeny takové ceny
vstupů a výstupů produkce a spotřeby, že nabídka všech statků je rovna poptávce
po nich. Taková distribuce se v ekonomii označuje jako distribuce efektivní v
Paretově smyslu. - Tato distribuce je však neutrální ve vztahu k rozdělení
bohatství mezi jednotlivé účastníky směny - jinými slovy řečeno, neříká nic o
tom, jak je celkové bohatství rozděleno mezi příslušníky dané společnosti. Pokud
by totiž byl dán trhu volný průchod, pak by cirkulární a kumulativní procesy
zprostředkované opakovanou nabídkou a poptávkou způsobily, že by se ti, kteří
již disponují s velkými zdroji, stávali ještě bohatšími a chudí by přicházeli i
o to málo, s čím na trh vstupovali (Myrdal, G.: Asian Drama: An Inquiry
into the Poverty of Nations, Harmondswort, Pelican Books 1968). (Tato
vlastnost volného trhu se označuje také jako centrifugální efekt trhu: bohaté
tlačí do středu, zatímco chudí jsou vytlačováni na okraj.) Barry (Barry,
N.: Understandding the Market, In: Loney, M. (ed.): The State or the Market,
London, Sage 1987) uvádí, že k dalším systémovým důsledkům dlouhodobého
působení trhu nekorigovaného jinými regulátory patří nezaměstnanost a
nadspotřeba." (Podtrženo námi.) (s. 23-24.)
- "Vyjděme
spolu s Okunem (1975) z předpokladu, že hledáme takové řešení, které by
sledovalo jak kritérium ekonomické efektivnosti, tak kritérium distribuční
spravedlnosti (ve smyslu takového rozdělení vytvořených zdrojů, jež by
zaručovalo každému člověku určitý - blíže nedefinovaný - podíl na jejich
spotřebě). Víme již, že efektivnosti v Paretově smyslu je dosaženo, je-li
maximalizována ekonomická efektivnost, nicméně vůbec se nepřihlíží k
distribuční spravedlnosti. Jde o řešení opírající se výlučně o uplatnění trhu.
Lze si představit i situaci polárně protikladnou, kdy všichni dostávají stejně
(distribuční spravedlnost je maximalizována), nicméně ekonomická efektivnost je
nulová. Toto řešení si lze představit pouze v případě, byla-li by moc státu
absolutní a trh zcela potlačen. Každá vláda na světě (pomineme-li hrůzný exces
vlády Rudých Khmérů) tedy řeší problém, jak sladit regulační působení trhu a
státu tak, aby bylo dosaženo jakéhosi optimálního stavu mezi ekonomickou
efektivností a distribuční spravedlností. Neplatí ovšem přímá úměra: čím více
distribuční spravedlnosti, tím méně ekonomické efektivnosti. Vtip je v tom,
že dovednou, technologicky poučenou kombinací trhu a správy lze dosáhnout
maxima možné ekonomické efektivnosti - a přitom dodržet stanovené podmínky
distribuční spravedlnosti. Taková ekonomická efektivnost nebude nikdy tak
vysoká jako efektivnost v Paretově smyslu, bude však eticky a sociálně
přijatelná a (v demokratických poměrech tedy i) politicky průchodná.
Klíčovým omylem všech státních socialismů bylo, že se snažily trh nahrazovat
státem i tam, kde je nenahraditelný, a nevědomky tak stlačovaly výslednou
ekonomickou efektivnost svých režimů hluboko pod hranici nutnou pro dosažení
cílů v oblasti distribuční spravedlnosti. Tím si samy vykopaly hrob, poněvadž
ztratily legitimitu - nikoli ovšem kvůli distribučním nespravedlnostem, ale
kvůli ekonomickému kolapsu. Netřeba připomínat, že hrozí i opačný extrém -
usilovat o ekonomickou efektivnost za každou cenu, tedy i za cenu tak velké
distribuční nespravedlnosti, která podkope legitimitu režimu takového
"dřevního kapitalismu" právě kvůli zanedbání druhého kritéria."
(Podtrženo námi.) (s.25-26.)
[38] Viz. Matějů
(2005, s. 48-51), Valenčík (2004,
s.46-51) aj.
[39] Nejpoučnější proběhla na stránkách deníku Právo v
únoru až květnu 2006. Je podrobně zdokumentována v Marathon 2006/3 (http://www.valencik.cz/marathon/doc/mar0603.DOC).
[40] Použití pojmu "standardní
situace" zde je původní. Považujeme jej za výstižný a vhodný i z hlediska
asociace s jeho použitím k vyjádření standardních situací ve fotbalu. Tam také
jednají lidé a jejich chování nelze popsat nějakými vypočitatelnými trajektoriemi.
Pro trenéra fotbalového družstva i pro kvalifikovaného diváka, který si chce
vychutnat zápas, je ovšem důležité umět rozpoznávat standardní situace. K
jejich názornějšímu zachycení začala televize v poslední době vkládat přímo do
reálného obrazu názorná schémata vyjadřující vzdálenost od branky a úhel
předpokládaného směřování míče. Přispěla tím nejen k lepšímu zachycení
standardní situace při televizním přenosu, ale - shodou okolností - i k lepšímu
pochopení toho, jaký význam má grafické vyjádření reality při výuce
mikroekonomie.
[41] Ljapunova stabilita: stabilita řešení
diferenciálních rovnic vzhledem k perturbaci počáteční podmínky.
[42] Důležité jsou zejména příčiny matematicky
identifikovatelné. To, že se v systému vyskytují živé, myslící a
prožívající lidské bytosti není v uvedeném kontextu tak významné. Pád
člověka z 20. patra dokážeme poměrně přesně popsat jednoduchými nástroji
klasické fyziky, přestože se jedná o pohyb systému, jehož součástí taková
bytost je. S trochou nadsázky lze říci, že působení ekonomického má na
chování člověka právě tak fatální dopad, jako gravitační pole na jeho volný
pád. Rozdíl je pak především ve tvaru diferenciálních rovnic, kterými bychom
chtěli popsat jedno či druhé.
[43] Jedním z průkopníků v této oblasti je
B. Mandelbrot, jehož knížka Fraktály u nás nedávno vyšla (2003). V řadě věcí se
inspiroval již zmíněným A. Ljapunovem viz
http://www.janthor.de/Geo/MANDLJAP.HTM.
[44] V časopisu Politická ekonomie najdeme několik velmi
zajímavých článků, které vhodným způsobem ilustrují vztah mezi popisem vývoje
systémů a přechodem od jedné situace k druhé jako výsledku rozhodování několika
subjektů a jejich vzájemné interakce. Některé používají teorii her explicitně
(Fiala 1999, Fotr-Švecová 2006,
Laffont 2004, Maňas
2002), některé ne (Pánková 1997, Zameškal 1995). Z metodologického hlediska je
vyjádření přechodu od vzájemné interakce subjektů k výslednému vývoji
ekonomického systému velmi obdobným problémem jako kolaps vlnové funkce v
kvantové ekonomii, resp. jako přechod od jevů v oblasti kvantové mechaniky k
jevům v makrosvětě.
[45] Orientaci v
teorii chaosu i těm, co se touto otázkou nezabývají profesionálně, poskytne
knížka J. Gleicka Chaos (1996) s podtitulem "Vznik nové vědy”. (Originál
byl vydán již v roce
[46] Pro tento typ úloh používá J. Barrow
(1997) velmi výstižný pojem "algoritmická stlačitelnost": "Cílem
vědy je dát rozmanitosti přírody smysl. Věda není založena pouze na pozorování;
sice se o ně opírá, aby nashromáždila informace o světě a aby testovala
předpovědi o tom, jak bude svět reagovat na nové situace, ale jádro vědeckého
postupu se nachází mezi těmito dvěma procedurami. Nejde o nic jiného než o
transformaci soupisů pozorovaných dat do zkrácené podoby, vznikající rozpoznáváním
řádu. Tento rozpoznaný řád dovoluje nahradit informační obsah pozorované řady
událostí stručnou formulí, jejíž informační obsah je stejný nebo téměř stejný.
Jak vědecká metoda vyzrávala, začali jsme si být vědomi rafinovanějších typů
řádu, nových forem symetrie a nových typů algoritmů, které mohou zázračně
kondenzovat nesmírné řady pozorovaných dat do kompaktního vzorce... Každý
řetězec symbolů, který může být zapsán ve zkrácené podobě, se nazývá algoritmicky
stlačitelný... Bez rozvíjení algoritmických stlačení dat by se veškerá věda
začala měnit v jakési bezduché sbírání známek - shromažďování každého
dostupného faktu bez jakéhokoli výběru." (S. 20 - 21.)
Pojem
"algoritmická stlačitelnost" ve velmi obecné rovině vystihuje, o co
ve vědeckém poznání jde. Nevyčerpatelná realita se před námi rozevírá v podobě
nekonečných souborů dat. Úkolem vědeckého poznání je nahradit donekonečna
ubíhající soubory dat jejich konečnou reprezentací (modelem, předpisem apod.).
Algoritmické stlačení přitom zdaleka nemusí mít podobu matematického vyjádření.
Lidé byli schopni stlačit soubory dat dávno před tím, než si osvojili
matematiku.
[47] Výjimkou je učebnice B. Sekyrky (2002),
kde je uvedeno větší množství aplikací, mj. i v oblasti veřejné volby.
[48] Vraťme se ještě jednou k analogii se současnými
koncepcemi a diskusemi v kvantové mechanice, které jsou z hlediska našeho
témata přinejmenším velmi inspirující. Jedním z ústředních problémů je zde
interpretace toho, k čemu dochází při kolapsu vlnové funkce, což je stejný
problém, jako problém lokalizace či měření z hlediska role pozorovatele.
Existuje několi velmi výrazně odlišných koncepcí - např. klasická kodaňská
(Bohrova), koncepce "mnoha světů" (Everettova), absorbční (Feymmanova)
a další, z nichž každá poskytuje vysvětlení, kterému se naše představivost i
intuice vzpírají. Nabízí se ovšem i spojení s již zmíněnou teorií chaosu, viz
např.:
"Jednou z alternativ ke klasickým
částicím je představa pozorování jako určitých bodů ve stavovém prostoru
nelineárních transformací vlnové funkce. Atraktory v teorii chaosu jsou modelem
takových procesů. Snad existují fyzikální vlnové funkce a kvantová mechanika
pouze modeluje průměrné nebo statistické chování těchto funkcí. Snad struktura
těchto fyzikálních vlnových funkcí určuje pravděpodobnost, s jakou se vlnová
funkce bude nelineárně transformovat v určité oblasti. Pokud je tomu tak, pak
pravděpodobnost v kvantové mechanice slučuje dva velmi odlišné druhy
pravděpodobností. Prvním druhem je pravděpodobnost související s naší
neschopností popsat detailnější chování fyzikální vlnové funkce. Druhým druhem
je pravděpodobnost, s jakou se fyzikální funkce bude transformovat v určitém
bodě pozorování.
Model tohoto typu by mohl být schopen vysvětlit
existující experimentální výsledky a navíc nikde neporušuje lokalizaci. Z
matematického hlediska nelze přehlédnout, že modely tohoto typu používají pro
modelování vlnových funkcí diskretizované konečné diferenční rovnice místo
spojitých diferenciálních rovnic (Budnik 1995). Nelinearita, která se musí
zavést pro diskretizaci diferenční rovnice, je zdrojem chování, které se podobá
chaotickému chování v teorii chaosu. Působení zákonů zachování v těchto
modelech spočívá v konvergenci procesů ke stabilním stavům. Informace o
působení těchto zákonů je podobně jako v hologramu rozprostřena přes celou
oblast." (Svršek
1997)
Analogie mezi kolapsem vlnové funkce (kdy dochází k lokalizaci
částice) a přeměnou herní situace ve výsledek hry vykazuje z metodologického
hlediska celou řadu obdobných rysů. Může být využita oboustranně - tj. v oblasti
ekonomie se můžeme inspirovat vývojem názorů a metod v oblasti kvantové
mechaniky, právě tak mohou být přístupy aplikované v oblasti ekonomie
inspirativní pro současnou kvantovou mechaniku.
[49] Problematikou obecné teorie
redistribučních systémů se zabývá několik členů katedry ekonomie na VŠFS (R.
Bedretdinov, R. Valenčík, P. Wawrosz) a externích spolupracovníků (např. B.
Sekyrka, J. Benesch a další). Výsledky jsou povzbudivé a byly předneseny na
několika vědeckých konferencích v letošním roce. V nejúplnější podobě jsou
publikovány na pokračování v časopise Marathon (již zveřejněné 5. číslo
letošního roku a připravované 6. číslo).