Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie,
psychologie, historiografie
MARATHON
Zvláštní číslo/2006
číslo 71
_________________________________________
Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě, ve společnosti, v současném
dění
Obsah:
Může být přerozdělování paretoptimální? (Petr Gočev)
Mikroekonomická
role státu a vývoj tržního mechanismu (Radim Valenčík)
Ohlasy na přednesené příspěvky a
rozeslané podklady
3.
Ostatní materiály dodané do Zváštního čísla
Terciární vzdělávání v ČR ve srovnání s OECD
(Mojmír Helísek)
G. Husák jako manažer (Bohumír Štědroň)
Tři velká odcizování podstatě euroamerické civilizace
(Jan Čepek)
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází od
listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Jaromír
Beringer
e-mail: beringer@kfi.zcu.cz
Vladimír
Prorok
e-mail: prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail: sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail: valencik@cbox.cz
Redakce a
administrace:
Radim
Valenčík, Ostrovní 16
110 00 Praha
1
tel.:
224933149
e-mail: valencik@cbox.cz
MARATHON
is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim
is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons
of present entanglement of the world developments, and participate in the
search for prospective solutions.
About 120 authors contribute to the magazine on a
regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published
in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English
summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.
Themes most often treated in the magazine include
human capital, investments in education and other forms of human capital,
nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an
attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx,
J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role
played by innovations and the search for new space for economic growth), etc.
Several specific projects of human capital investments have been developed on
the basis of concepts analyzed in MARATHON.
The magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se
vám dostává časopis Marathon Zvláštní číslo/2006. Jako obvykle, nejdřív některá
základní sdělení:
- Zatím je
časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím
disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET
(http://valencik.cz/marathon).
- Časopis
vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou
po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2007) bude vydáno a objeví se na Internetu 1.
ledna 2007.
- Rozsah
časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám
standardního formátu.
- Kontaktní
spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího
telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
- Příspěvky,
případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na
e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
- V srpnu
1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je
distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž
k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR
Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
- Od počátku
roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze
zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
- Příspěvky
uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
Deset let a
sedmdesát čísel - to už je slušný výkon a pěkná tradice. Oslavili jsme toto
výročí tak, jak se náleží - teoretickou diskusí na aktuální a kontroverzní
téma: Roli státem realizoané a sociálně zaměření redistribuce. Diskuse proběhla
v rámci pravidelného Teoretického
semináře ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování. S hlavním
příspěvkem vystoupil Petr Gočev, s koreferátem Radim Valenčík. Následovala
výměna názorů, které se zúčastnilo na 40 zájemců. Část výsledků projednání
tématu přinášíme v tomto Zvláštním čísle.
Při jeho přípravě
se ukázalo, jak je každý z nás - tj. z těch, co se intelektuálně angažujeme -
před koncem roku vytížen a přetížen. Obdrželi jsme méně příspěvků, než jsme
očekávali. To především proto, že jsme se "trefili" do období, kdy má
každý nejvíce práce a starostí. Vyplývá z toho poučení, že příště budeme muset
začít přípravu s větším předstihem. I tak je obsah příspěvků podnětný.
Uveřejňujeme jak náměty na zlepšení úrovně časopisu (v této úvodní části) , tak
příspěvky, které jsme obdrželi.
Radim
Valenčík (v předvánočním shonu - a tudíž stručně)
Náměty pro další činnost
K tomuto vystoupení dochází po vyzvání
samotného běžce od Marathonu, tak prosím promiňte, že jsem dostal odvahu
takovémuto posluchačstvu něco říct. Určitým oživením Marathonu by bylo zařazování
příspěvků neodborníků k tématům, která svým způsobem hýbají nějakým
významným děním a přitom nejsou dostatečně vědecky objasňovány. Příkladem budiž na jedné straně bezbřehé používání
pojmu euroamerické civilizace, na druhé
nevyjasněnost nejzákladnějších věcí s tím souvisejících. Dovolte mi říct
několik tezí, podrobněji to je v mém
příspěvku.
- Lidstvo nedospělo k jedné jediné globální
civilizaci, na světě je civilizací několik, mezi nimi naše euroamerická.
- Ta vznikla zhruba v 15. až 17. přetavením
několika předchozích civilizací a kultur, současně však zničením některých z nich.
- Dominantními faktory jejího vzniku byl
tehdejší humanismus, renesance jako návrat ke kořenům naší civilizace a
reformace. My z ČR můžeme v této souvislosti poukazovat na Komenského.
- Od 17. století šel vývoj EC k dnešnímu
stavu cestou od Descarta přes osvícence, vzniku USA a dopadů VFR, kdežto Komenského varování, všenápravné
návrhy a dlouho i skvělé výchovné požadavky byly opominuty.
- Lze to označit za první velké odcizení
podstatě EC, to je ideálům humanismu, renesance a reformace. Bez toho odcizování mohlo být více tolerance
včetně vzájemného porozumění nábožensky věřících s nevěřícími. - Nemuseli bychom dnes být ovládnuti neživou
hmotou. Lidé by byli od narození úspěšně vedeni ke zdravému životu ve znalostní společnosti. Atd, atd.
- Kdo takovou představu považuje za utopii, měl
by se zamyslet nad situaci v tehdy nejvyspělejších zemích světa, kde se prosazovaly zárodky
socialismu, který nám pro tehdejší dobu může ozřejmit aktivita Roberta Owena.
Tehdejší socialistické snahy měly být NÁPRAVOU UVEDENÉHO PRVNÍHO ODCIZOVÁNÍ
PODSTATĚ EUROAMERICKÉ CIVILIZACE.
Namísto toho ani tato šance nebyla využita, čímž došlo k druhému velkému
odcizování podstatě naší civilizace.
- Dnešní prudce se měnící a nebezpečná situace
světa nám dává povinnost uvědomovat si dnešní podstatu naší EC. Znamená to také
vyvodit poučení z jejího dosavadního trvání, aby do budoucna byla
důstojným a silným partnerem jiným
civilizacím.
Blahopřeji k 10. výročí vašeho časopisu. Je
jedním z malých zázraků odehrávajících se v naší EC. Takové zázraky se dějí díky těm, kteří mají
marathonskou vytrvalost je uskutečňovat a jim patří upřímné poděkování také nás čtenářů. Děkuji.
Jan Čepek
2. Diskusní příspěvky
Využití
teorie her při analýze neúplných kontraktů
Petr Gočev
„Kdo má mnoho
zajisté přidáno mu ještě bude,
Kdo má málo odejmou i to jměníčko mu chudé.“
(H. Heine, z básně
Běh světa)
„Peníze,
říká přísloví, dělají peníze.
Když už trochu peněz máte,
je často snadné získat další.
Největším problémem je získat tu trochu.“
(A. Smith, Bohatství
národů)
Cíle práce
V příspěvku se
zabývám otázkou, zda může samotné zlepšení fungování trhů zapůjčitelných
prostředků (finančních trhů) zamezit prohlubování výchozích majetkových
nerovností. Polemizuji
s pojetím prezentovaným v publikaci Radima Valenčíka Ekonomie produktivní spotřeby, ve kterém
se konstatuje, že „... systém, ve kterém by
dostatečně fungoval kapitálový trh v oblasti využívání investičních
příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka, by konvergoval (a nikoli
divergoval, jak se někteří domnívají!), pokud se týká majetkové diferenciace.
Jinými slovy - vliv majetkové výhody na budoucí příjmy se v systému, kde nepůsobí
jiné faktory, snižuje. Současně se ukazuje, že mezi rovností a efektivností lze
vytvořit komplementární vztah.“ (Valenčík 2003, s. 32)
Jakkoliv souhlasíme
s tezí, že mezi rovností a efektivností může existovat „komplementární
vztah“, v dalším textu se pokusím předložit argumenty, že naplnění tohoto
vztahu nemůže být očekáváno pouze od zlepšení fungování finančních
trhů (redukce transakčních nákladů) a následných dobrovolných směnných
transakcí na těchto trzích, ale že existence tohoto vztahu volá po státem
vynuceném vertikálním přerozdělování (od bohatých k chudým).[1]
Předestřený model
umožňuje alternativní vysvětlení „Mládkova paradoxu“, spočívajícího v tom, že
„čím více investičních prostředků má subjekt dispozici, tím větším množstvím
výnosnějších investičních příležitostí disponuje. .... Kapitálový trh tak
majetkovou divergenci společnosti spíše urychluje.“ (Valenčík 2003, s. 32)
Východiska modelu
Model, popsaný na následujících stránkách (převzatý z Bowles
2004, chapter 9), zkoumá důsledky morálního hazardu (konfliktu zájmů mezi věřitelem a dlužníkem, kdy předmět
tohoto konfliktu není možné zcela smluvně ošetřit a vynutit). Model předpokládá
existenci plně racionálních agentů maximalizujících očekávaný výnos
z investičních příležitostí, lišících se pouze počáteční majetkovou
vybaveností. Z některých agentů se tak stávají věřitelé, za předpokladu,
že jim půjčení prostředků jiným agentům přinese alespoň takový očekávaný výnos
jako bezriziková investice. Každý agent je tedy potenciálním věřitelem, pakliže
najde jiného agenta, který je ochoten akceptovat takový úrok, který věřiteli
umožní realizovat očekávaný výnos alespoň na úrovni očekávaného výnosu
bezrizikové investice. Model ukazuje, že i na finančních trzích, vyznačujících
se nulovými transakčními náklady, budou věřitelé požadovat tím vyšší úrokovou
míru, čím nižší je počáteční majetkové vybavení věřitele (při dané kvalitě
projektů); respektive bude docházet k tomu, že relativně kvalitnější
investiční projekty chudších agentů zůstanou nezafinancovány, zatímco relativně
horší projekty bohatších agentů financovány budou.
Agent, který se podílí
na financování projektu nebo je schopen poskytnout zástavu, má zvýšenou
motivaci usilovat o úspěch projektu, přijmout takovou úroveň rizika, která je
optimální i z hlediska věřitele, poskytovat věřiteli přesnější informace a
jednat i v dalších směrech způsoby, které podporují zájmy věřitele, ale které
není možné zajistit smluvně. Z těchto důvodů požaduje věřitel
v případě podílu dlužníka na financování projektu nižší úrokovou míru a je
ochoten spokojit se s nižší kvalitou projektu.
Konstrukce modelu
Uvažujme „standardní
projekt“ jako stroj, jehož pořizovací cena je 1 Kč. Pokud stroj neselže, je v
závěru jedné periody zcela opotřebován (znehodnocen), přičemž vyprodukuje zboží
v množství úměrném rychlosti, s jakou je provozován. Pokud stroj
selže, nevyprodukuje nic. Pro jednoduchost předpokládejme, že rychlost stroje f je stejná, jako pravděpodobnost, že
stroj selže. Návratnost projektu je μf pokud stroj neselže, respektive 0, pokud selže.
(μ je kladná konstanta daná kvalitou
projektu). Očekávaný výnos projektu je pak
r = μf (1 - f) (1)
(Náklady obětované
příležitosti můžeme uvažovat jako 1 + r, kde r je reálná úroková míra
pro investice s nulovým rizikem.)
Uvažujme, že agent vždy
určuje f tak aby maximalizoval svůj
očekávaný výnos. Na základě všech uvedených předpokladů můžeme uvažovat různé
scénáře podle toho, jaké je rozpočtové omezení agenta.
Samofinancování: řešením agentovy
maximalizační podmínky dr/df =
μ(1 – 2f) = 0 získáme f*= ½ a očekávaný výnos je pak
μ (½) (½) = ¼ μ.
Aby se projekt vůbec
vyplatilo realizovat, musí být jeho návratnost alespoň 1 + r, takže kvalita projektu
musí být μ ≥ 4(1 + r).
Úplná smlouva: projekt je realizován agentem, který nemá žádný
vlastní majetek, a musí si proto půjčit od věřitele za úrokovou míru δ -
1. Na konci periody vrátí věřiteli splátku δ (1 Kč jistiny plus úrok)
pokud projekt neselže, nebo 0, pokud projekt selže. Zaplacení δ dlužníkem
tedy není vynutitelné za všech okolností, což odpovídá situaci omezeného
ručení.
Agentův očekávaný výnos
je potom
y(f; δ) = μf (1 - f) – δ (1 - f) = (μf – δ)(1
– f) (2)
Předpokládejme, že
agentova druhá nejlepší možnost je získat 0. Pokud je f známé věřiteli a plně smluvně ošetřitelné, pak může věřitel nabídnout
agentovi smlouvu tak aby y = 0. Pokud věřitel nabídne agentovi takovou smlouvu,
kde f a δ bude stanoveno tak,
aby δ / μ = f (nebo-li
δ = μf), bude agent zcela
indiferentní k hodnotě f, neboť
při jakémkoliv f bude y(f; δ) =
0. Věřitel pak stanoví f tak, že
maximalizuje svůj očekávaný výnos
z = δ (1 - f) (3)
Za δ dosadíme μf, takže z =
μf (1 – f). Funkce očekávaného výnosu věřitele je pak maximalizována při f*= ½, což
implikuje δ*=μ/2. Očekávaný výnos věřitele pak bude μ/4.
Vidíme, že v případě
úplné smlouvy bude implementovaná míra rizika stejná jako v případě
samofinancování. Stejný výsledek bychom dostali i tehdy, kdy by f nebylo smluvně ošetřitelné, ale
zaplacení δ by bylo za všech okolností vynutitelné.
Nyní však přejděme
k reálným podmínkám neúplných smluv a neúplné vynutitelnosti smluvního
plnění.
Smluvně neošetřitelné riziko bez zástavy:
Pokud f není předmětem smlouvy, agent bude
maximalizovat očekávaný výnos při splnění dy/df = μ(1 – 2f) + δ = 0, z čehož vyplývá agentova funkce nejlepší odpovědi
f(δ)
= (δ + μ)/2 μ = ½ + δ/2 μ (4)
Věřitelův očekávaný
výnos je stejný jako v rovnici (3), tentokrát je však f funkčně závislé na δ:
z = δ (1
– f(δ)) (3´)
Po dosazení (4) do (3´)
nalezneme maximum funkce z na základě dz/dδ = 0:
δ* = μ/2 (5)
A po dosazení (5) zpět
do (4) získáme f* = 3/4. Agent tedy
bude preferovat vyšší riziko než v případě samofinancování nebo úplné
smlouvy. Volbou vyšší míry rizika než ½ totiž agent dosáhne kladného
očekávaného výnosu, realizuje tedy rentu (pro f* = 3/4 bude agentův očekávaný výnos μ/16).
Naopak očekávaný výnos věřitele poklesne z μ/4 na μ/8. Součet
očekávaných výnosů věřitele a dlužníka (3μ/16) bude nižší, než
v případě úplné smlouvy (4μ/16), dojde tedy ke snížení alokační
efektivity.
|
Agentova nejlepší
odpověď f* (δ; μ) |
Agentem preferovaná
míra rizika f* |
Splátka δ * |
Očekávané výnosy (y,
z) za období |
Samofinancování |
na |
1/2 |
na |
μ/4, [0] |
Úplná smlouva |
f = δ / μ |
1/2 |
μ/2 |
0, μ/4 |
Smluvně neošetřitelné
riziko |
f = ½ + δ /2 μ |
3/4 |
μ/2 |
μ/16, μ/8 |
Tabulka 1: výsledky transakcí na finančních trzích.
Smluvně neošetřitelné riziko se zástavou:
Nyní se obraťme
k analýze situace, kdy agent disponuje určitým majetkem použitelným na
spolufinancování projektu, nebo jako zástava. Míru spolufinancování označme
jako k. Agent si tedy potřebuje
vypůjčit již jen 1-k, přichází však o bezrizikový výnos rk. Agentova funkce
očekávaného výnosu pak nabývá podoby:
y(f; δ) = μf(1 – f) – δ(1 - k)(1 – f) – (1 + r)k (6)
Agent pak bude
maximalizovat y volbou takového f,
aby
f(δ,k)
= ½ + δ(1 – k)/ 2μ (7)
Což se liší od (4) pouze
zahrnutím členu (1 - k): růst majetkového podílu agenta vede k poklesu
preferované míry rizika (k® 1 Þ f*®1/2).
Vklad zástavy do
projektu má z hlediska signalizace věřiteli dvojí výhodu:
Za prvé signalizuje, že
agent skutečně hodnotí projekt jako dostatečně kvalitní (agent zná hodnotu
μ lépe než věřitel, protože však při příliš nízkých hodnotách μ není
možné na trhu půjčku získat, je agent při komunikaci s věřitelem motivován
μ nadhodnocovat).
Za druhé, čím více se
podíl zástavy na celkové hodnotě projektu blíží jedné, tím z hlediska
věřitele optimálnější míru rizika agent zvolí. Jinak řečeno, čím nižší je
agentův podíl na financování projektu, tím výhodnější je pro agenta zvolit
takovou míru rizika, která je tím nevýhodnější pro věřitele. Naopak, čím je
agentův podíl na financování projektu vyšší, tím výhodnější je pro něj zvolit
takovou míru rizika, která je optimální z hlediska věřitele.
Nyní si představme, že
všechny projekty mají stejnou kvalitu μ a že si na finančním trhu s
nulovými transakčními náklady konkuruje velký počet agentů o získání i
poskytnutí půjčky. Agenti se liší pouze výchozí vybaveností majetkem, který
mohou eventuálně použít ke spolufinancování projektu jako zástavu. Pokud mezi
věřiteli funguje dokonalá konkurence, pak očekávaný výnos každého věřitele
δ (1 – f) musí být shodný s
bezrizikovým výnosem 1 + r. Vzhledem k tomu, že předpokládáme
stejnou kvalitu všech projektů, bude jediným kritériem určujícím kdo a za jaký
úrok půjčku získá, hodnota koeficientu spolufinancování k.
Tuto situaci můžeme
ilustrovat v grafu č 1:
Lokus nulového zisku je
označen π = 1 + r. Vyšší hodnoty k vedou k věřiteli preferovanějším funkcím nejlepší odpovědi
dlužníka. Realizovány mohou být pouze takové kombinace splátky δ a
pravděpodobnosti selhání f, které leží na lokusu nulového zisku nebo pod ním. Z
toho je zřejmé, že aby mohl agent získat půjčku, musí disponovat vlastním
majetkem ve velikosti alespoň k°. Pokud má agent k dispozici k > k°, povede
vyjednávání mezi ním a věřitelem k stanovení výše splátky mezi hodnotami
δ- a δ*. Čím vyšší je k > k°, tím nižší bude δ-. Tržní
rovnovážná úroková míra je tím nižší, čím je vyšší dlužníkův finanční podíl na
projektu.
Graf 1: Vyloučení z finančního trhu.
Agenti s majetkem k <
k° si na konkurenčním trhu nemohou nic vypůjčit (jsou vyloučeni
z finančního trhu).
Agenti s majetkem k >
k° si mohou půjčit. Platí však, že minimální kvalita projektu potřebná pro
zajištění půjčky je proporcionální k poměru nesamofinancovaných podílů
projektů: μk / μ° = (1 – k) / (1 – k°). Pokud je bohatý
agent schopen financovat polovinu projektu, může být jeho projekt dvakrát
horší, než projekt agenta, který se není schopen na
financování projektu podílet.
Pro konkurenční
rovnováhu tedy dospíváme k následujícímu závěru: v množině agentů
s majetkem dostatečným pro zajištění půjčky na financování projektu o
minimální velikosti (K=1), avšak nedostatečným pro plné samofinancování
projektu, budou bohatší agenti schopni
financovat větší projekty a projekty horší kvality; v případě projektů
stejné velikosti a kvality budou bohatší agenti platit nižší úrokovou míru.
Z toho plynou
důsledky nejen pro reprodukci majetkových rozdílů, ale i pro alokační
efektivitu. Majetkové nerovnosti totiž
povedou k tomu, že budou existovat někteří chudí agenti s relativně
kvalitními projekty, které nebude možné realizovat, a zároveň budou existovat
bohatší agenti (a bohatší věřitelé), kteří budou využívat vlastní nebo vypůjčený
majetek k realizaci relativně nekvalitních projektů.
Ztráta efektivity způsobená majetkovou nerovností
To si můžeme ilustrovat
následujícím grafem. Představme si, že chudší a bohatší agent disponují stejnou
množinou investičních projektů seřazených podle kvality (pro chudého agenta
zleva doprava, pro bohatého zprava doleva). Dále předpokládejme, že mezi
chudého a bohatého agenta bude finančním trhem rozdělena fixní částka určená na
financování projektů. Chudý agent získá na finančních trzích prostředky
k financování n projektů, zatímco bohatý agent získá prostředky
k financování 1-n projektů. Společenské optimum by nastalo tehdy, kdy by
platilo, že není financován žádný projekt horší kvality, než jakou má některý
z nefinancovaných projektů. Na uvedeném obrázku by bylo společenské
optimum realizováno tehdy, když by se chudému agentovi podařilo získat finance
pro nmax projektů. Protože však bohatý agent získá při tržní
rovnováze finance na projekty horší kvality, než je kvalita mezního projektu
chudého agenta, získá chudý agent prostředky pouze k realizaci n* < nmax
projektů. Čím je větší rozdíl mezi majetkem bohatého a chudého agenta (k), tím
větší je alokační neefektivita (μ°k). Přerozdělení prostředků od bohatého
agenta k chudému pak povede ke zvýšení n* a ke snížení alokační
neefektivity - společný výnos chudého a bohatého agenta se zvýší.
Graf 2: Ztráta alokační efektivity vyplývající z majetkových
rozdílů.
Rovnější rozdělení majetku může vést k větší efektivitě
mj. proto, že umožňuje zmírnit motivační problémy a náklady monitorování vyvstávající
ve vztazích dlužník / věřitel, eventuálně zaměstnanec / zaměstnavatel.
Vztah mezi rovností a efektivitou v ekonomické
literatuře
Názor, že výrazné majetkové nerovnosti mají negativní dopad na
efektivitu, zastával již Adama Smith: „Stává se však zřídka, že majitel rozsáhlých
pozemků je zároveň velkým zvelebovatelem svých statků. ... Má-li totiž
zvelebování půdy přinášet zisk, je zapotřebí, stejně jako při všem ostatním
obchodním podnikání, pečlivě se starat o malé přírůstky a malé výdělky, a to
člověk narozený ve velkém bohatství, i když je to člověk svým založením
skromný, umí velmi zřídka. Jeho postavení vede přirozeně takového člověka k
tomu, aby spíše pečoval o vnější lesk, který lahodí jeho zálibám, než aby dbal
o zisk, kterého má tak málo zapotřebí.“ (Smith 1776, s. 388-9) Podle Smithe je
tedy motivační problém výrazné majetkové nerovnosti v tom, že boháči
nejsou dostatečně motivováni ke snaze o maximalizaci zisku. V předloženém
textu jsem argumentovali jiným způsobem: i kdyby všichni agenti dokonale
racionálně maximalizovali zisk, stejně by výrazné majetkové nerovnosti vedly
k motivačním problémům a alokační neefektivitě, a to dokonce i tehdy,
kdyby se podařilo redukovat transakční náklady na nulu. To však není
v rozporu se Smithovou intuicí, jedná se spíše o její posílení.
Jak již naznačil uvedený
citát z Adama Smitha, představa o trade-off nikoliv mezi rovností a
efektivitou, ale naopak mezi nerovností a efektivitou (pokud „chceme“ více
nerovnosti, musíme obětovat část produktu), není nic nového. Často
dezinterpretovaný Arthur Okun, jehož jméno je s pojetím trade-off mezi
rovností a efektivitou nejčastěji spojováno, tvrdil pouze tolik, že ke
snižování efektivity vedou některé
politiky přerozdělování, zatímco jiné naopak efektivitu zvyšují. Sféru pro uplatnění státních zásahů, vedoucích k současnému zvýšení rovnosti a efektivity, spatřuje
Okun především v opatřeních podporujících zvýšení rovnosti šancí, např.
zlepšením přístupu chudších vrstev k možnostem nabývání lidského kapitálu[2],
nebo prosazením opatření proti diskriminaci. Okunův názor na vztah rovnosti a
efektivity proto můžeme ilustrovat průběhem, který je znázorněn v grafu č.
3. Pokud bychom však docenili význam vícegeneračních modelů produktivní spotřeby
a dalších argumentů uvedených v tomto textu a v Gočev 2006, posunul
by se nám vrchol „Okunovy křivky“ doprava a nahoru, jak je uvedeno v grafu
č. 4.
Graf 3: Vztah mezi
rovností a efektivitou: správná interpretace Okuna. Body na ose x představují
různé politiky přerozdělování seřazené zleva doprava od těch, které nejvíce
přispívají efektivitě, až po ty, které efektivitě nejvíce škodí. Body ležící na
vyšrafované úsečce OA lze po vzoru Lafferovy křivky označit za „prohibitivní zónu“,
neboť každý z těchto bodů je dominován některým bodem na úsečce AB,
vyznačujícím se stejnou mírou efektivity a vyšší mírou rovnosti. Trade-off mezi
rovností a efektivitou nastává teprve v úseku AR, tudíž jakákoliv míra
přerozdělování nižší než A je z hlediska vztahu efektivity
a rovnosti iracionální.
Graf 4: Vztah mezi
rovností a efektivitou při zohlednění doplnění a výhrad k Okunově koncepci.
Ilustrace závěrů modelu historickou zkušeností pozemkové
reformy v Chile
V souladu
s uvedenými demotivačními efekty vyplývajícími z výrazné majetkové
nerovnosti jsou např. latinoamerické latifundie považovány za příčinu
neefektivity a chudoby latinoamerických ekonomik, z čehož vyplývá
argumentace za pozemkovou reformu směřující k větší rovnosti pozemkového
vlastnictví - viz Stromberg 1995, s. 35-37.
Pozemková reforma
v Chile v 70. letech byla uskutečněna právě se záměrem posílit
motivace drobných zemědělců[3].
Očekávalo se, že pokud budou zemědělci pracovat „na svém“, a budou mít tedy
„nárok na reziduum“ výsledků své práce, dojde ke zvýšení produktivity. Do
začátku 90. let však 57 procent ze 48000 těchto nových nabyvatelů půdu zase
odprodalo. Problém byl v tom, že drobní farmáři si na finančním trhu
nebyli sto zajistit potřebné půjčky na přechod k produkci ovoce, která
byla v té době výrazně ziskovější než produkce tradičních plodin, zároveň
však vyžadovala větší počáteční (utopenou) investici. Namísto toho, aby drobní
rolníci produkovali ovoce v pozici vlastníků, stali se opět námezdními
zaměstnanci, neboť investice nutné pro přechod k produkci ovoce byli
schopni financovat pouze subjekty s větším počátečním kapitálem. Pěstování
ovoce při tom samo o sobě nevykazuje takové výnosy z rozsahu, které by
mohly tento vývoj vysvětlit – rozdíl oproti pěstování obilí je však v tom,
že zatímco obiloviny lze dodat na trh již v roce setby, v případě
zasazení ovocných stromů je doba potřebná k prvnímu dodání produktu na trh
několik let. Než však pěstovat tradiční plodiny s nízkým ziskem, stalo se
pro nové nabyvatele půdy výhodnějším využít růstu ceny půdy, který nastal
v důsledku boomu exportu vysoce ziskového ovoce, a půdu prodat zpátky
latifundistům, kteří byli schopni zajistit si úvěr nutný k přechodu na
ovocnářství. Dobrovolné transakce na trhu (prodej půdy zpátky latifundistům)
tak vedly ke snížení produktivity práce.
Závěr
V modelu, který
jsem prezentoval, je negativní vztah mezi majetkovou nerovností a efektivitou
vyvozen formálně na základě předpokladů úplné racionality všech jednotlivců a
nulových transakčních nákladů. Mým cílem bylo demonstrovat, že problém
reprodukce a zvyšování majetkových nerovností není pouze problémem nerozvinutosti
finančních trhů (a tedy vysokých transakčních nákladů), ale že tento problém
přetrvává i v modelu dokonale konkurenčních trhů s dokonale racionálními
agenty a nulovými transakčními náklady (v důsledku neúplnosti kontraktů –
projevující se např. smluvní neošetřitelností rizika – a v důsledku
nedokonalé vynutitelnosti smluvního plnění). Státem vynucené převody majetku
tedy mohou vést ke zvýšení efektivity, které by nemohlo nastat na základě
dobrovolných transakcí.
Názor (navazující na
Coase), že „pokud by byl dostatečně rozvinut kapitálový trh v oblasti
investování do rozvoje schopností člověka ..., nehrálo by rozpočtové omezení
domácností či samotných jednotlivců prakticky žádnou významnou roli.“ (Valenčík
2006) je chybný, neboť nebere v úvahu, že čím je domácnost chudší, tím
jsou její vyhlídky na zajištění půjčky na finančním trhu horší,
z důvodů, z nichž některé jsme analyzovali v tomto textu. Naše
závěry jsou též v rozporu s tzv. základními teorémy ekonomie
blahobytu, podle kterých je dokonale konkurenční rovnováha povstávající z
jakéhokoliv počátečního rozdělení majetku alokačně efektivní, a s Coaseho
teorémem, podle nějž nemá počáteční rozdělení vlastnických práv žádný dopad na
alokační efektivitu, pokud mohou všechny dotčené strany volně uzavírat smlouvy
s nulovými transakčními náklady.
Přerozdělení majetku od
bohatých k chudým tedy může vést k zvýšení celkového produktu, může
být tedy paretooptimální (umožňuje, aby ti, kterým je majetek odebrán, byli
plně kompenzováni a přesto došlo k zlepšení situace těch, v jejichž
prospěch bylo přerozdělení uskutečněno). Odpověď na otázku, zda má být
kompenzace vskutku realizována, závisí na tom, zda lze považovat výchozí
rozdělení za spravedlivé. Problematice přerozdělování z hlediska
spravedlnosti se podrobněji věnuji jinde (Gočev 2006), zde se spokojím
s konstatováním, že jistá míra státem vynuceného vertikálního
přerozdělování od bohatých k chudým (bez kompenzace) je legitimní jak
z hlediska efektivity, tak i z hlediska všech relevantních teorií
spravedlnosti (teleologických i deontologických).
Literatura:
Bowles, S. 2004:
Microeconomics. Behavior, institutions, and evolution. Princeton University
Press
Carter, Barham, Mesbah
1996: Agricultural Export Booms and the Rural Poor in Chile, Guatemala, and Paraguay,
in Latin American Research Review, Vol. 31, No. 1, pp. 33 - 65
Gočev, P. 2006: Co
opravňuje vertikální přerozdělování? Imanentní kritika neoklasického a
neoliberálního přístupu. Brno: Diskusní sešit TESu, http://nb.vse.cz/~gocev/prerozdelovani.CZE.pdf
Okun, A. M. 1975:
Equality and Efficiency. The Big Tradeoff. Washington: The Brookings
Institution
Smith, A. 1776 [2001]:
Bohatství národů. Praha: Liberální institut
Stromberg, J. 1995:
„English Enclosures and Soviet Collectivization: Two Instances of an Anti-Peasant
Mode of Development,“ in The Agorist Quarterly, No. 1, http://praxeology.net/SEK3-AQ-3.htm
Valenčík, R. 2003:
Ekonomie produktivní spotřeby, in Marathon 5/2003, http://www.valencik.cz/marathon/03/mar030506.htm
Valenčík, R. 2006:
Mikroekonomická role státu a vývoj tržního mechanismu, in Marathon z/2006
Radim Valenčík
Přímá a nepřímá mikroekonomická role státu
Pod pojem trh
rozumíme svobodnou směnu. Každá taková směna se uskutečňuje v rámci konkrétní
společenské situace, ve které je určitý reprezentant veřejné volby - stát.
Interakcí státu a trhu vzniká určitý tržní mechanismus, který se
historicky vyvíjí a ve kterém se role státu projevuje v několika rovinách:
- Při právní
ochraně smluv uzavíraných mezi směňujícími stranami (právo a vynutitelnost
práva).
- Při
redukci transakčních nákladů (zajištění bezpečnosti a komunikační
infrastruktury).
- Při
zvýšení informovanosti směňujících stran (poskytováním informací, omezování informační
asymetrie).
- Při
omezování bariér vstupu do odvětví (ochrana svobodné soutěže).
- Při
snižování rizika jako specifické formy transakčních nákladů (institucionální
podporou pojišťovacích trhů).
Analýza
problematiky vývoje tržního mechanismu v konkrétně daných společenských
podmínkách z hlediska využívání možností paretovských zlepšení, které
jsou tímto vývojem umožněny, patří k nejvýznamnějším úkolům mikroekonomické
teorie. Bezprostředně souvisí s tím, co se nazývá odstraňování nedokonalostí
tržního mechanismu.
Pojem
"tržní selhání" je obecně užívaný a který nevyjadřuje zcela přesně
podstatu toho, o co jde. Neselhává trh (který je obecným základem každého aktu
směny), ale projevují se různé okolnosti, v nichž se konkrétní akty směny
uskutečňují. Na úrovni středního kurzu proto raději používáme pojem tržní
mechanismus. To, co se v prvním přiblížení jeví jako tzv. tržní selhání je
projevem nevyvinutosti tržního mechanismu a řada problémů spojených s tzv. tržními
selháními je řešitelná formou vývoje tržního mechanismu.
Příklad:
Jednou z
příčin omezujících vstup do některých odvětví jsou výnosy z rozsahu, resp.
vysoké pořizovací náklady na fixní kapitál, který je nutný k využití výnosů z
rozsahu. Ne každý má dostatek prostředků, aby mohl vyrábět konkurenceschopná
auta či stíhací letouny. Vývoj kapitálového trhu (který je součástí tržního
mechanismu a má podobu zdokonalování tržního mechanismu) odstraňuje omezení
vstupu do těchto odvětví, umožňuje kolektivní investování, odstraňuje tento typ
omezení konkurence.
Z hlediska
výše řečeného můžeme rozlišit mikroekonomickou roli státu na:
- Přímou,
která spočívá v nahrazení role tržního mechanismu funkcí státu (alokací,
redistribucí, regulací).
- Nepřímou,
která spočívá v podpoře vývoje tržního mechanismu a odstraňování jeho nedokonalostí
či nevyvinutosti.
Každá etapa
vývoje společnosti vyzvedává do popředí jiné aspekty mikroekonomické role státu
při podpoře vývoje tržního mechanismu, kdy v různých obdobích vystupuje do
popřední např.:
- Budování
obchodních cest a zajištění jejich ochrany.
- Vytvoření
funkčního právního systému.
- Zajištění
institucionální ochrany svobodné soutěže.
Vývoj
tržního mechanismu v dávné historii
Kdysi dávno
stavěl osvícený panovník královské obchodní stezky a budoval královské hrady k
jejich ochraně. Podporoval tím působení tržního mechanismu tím, že redukoval
transakční náklady, tj. náklady na uskutečnění směny. Obchodníci měli
usnadněnou cestu a nemuseli s sebou mít tak početnou ozbrojenou družinu. Mohly
se tak uskutečnit akty směny, které by se za jiných okolností by byly o mnoho
nákladnější a koneckonců bez toho by se nevyplatily. Současně tím byl mohutně
podpořen ekonomický rozvoj.
Později se
budovaly dopravní sítě železniční, silniční, dálniční. Vždy šlo o podporu směny
formou redukce transakčních nákladů.
Redukce
transakčních nákladů formou technického, správního a legislativního zabezpečení
směny je jedním z nejvýznamnějších směrů kultivace, zdokonalování a vývoje
reálného tržního mechanismu, při kterém hraje významnou roli stát.
Vývoj tržního mechanismu dnes
Obecně
platí, že se vývoj ve většině oblastí zrychluje. Platí to i pro vývoj tržního
mechanismu. Nejdynamičtějším segmentem vývoje tržního mechanismu jsou finanční
trhy. Dochází zde:
- ke vzniku
a zdokonalování nových produktů a derivátů,
- interakci
globálních a lokálních finančních trhů,
- interakci
soukromého a veřejného investování a pojištění,
-
zdokonalování správního a legislativního rámce,
-
zdokonalování technické infrastruktury finančních trhů,
- vstupu
finančních trhů (formou poskytování půjček, pojištění apod.) do těch sfér společenského
života, kde dříve nepůsobily.
Redukce
transakčních nákladů na uskutečnění směny zůstává i dnes jedním z hlavních tahů
vývoje finančních trhů. I dnes je jednou z hlavních podmínek uskutečnění těch
aktů směny (a dosažení těch paretovských zlepšení), které by jinak neproběhly
(a k nimž by bez toho nedošlo).
V současné
době je vývoj tržního mechanismu spojen zejména s procesem konstituování
vzdělanostní společnosti.
Základní charakteristiky procesu konstituování
vzdělanostní společnosti
Žijeme v
době, kterou lze nazvat jako počátek přechodu ke vzdělanostní ekonomice a
vzdělanostní společnosti, tj. společnosti, ve které se stává dominantním
ekonomickým sektorem sektor produkce lidských schopností (lidského kapitálu a
sociálního kapitálu). Dominantním se stává z následujících důvodů:
- V tom
smyslu, že produkuje rozhodující množství statků (vzdělanostních služeb sloužících
k uspokojování schopnostních potřeb).
- V tom
smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování potřeb a utváření jejich struktury
(tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby
uspokojované rozvojem a realizací jeho schopností).
- V tom
smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji probíhají inovační procesy.
- V tom
smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v
tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní kapitál, který má podobu lidských
schopností a lidských vztahů).
- V tom
smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce čistého přebytku, který se stává
zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího v tomto sektoru.
Proces
konstituování vzdělanostní společnosti má řadu obdobných rysů jako proces
vzniku průmyslové společnosti, resp. průběh průmyslové revoluce.
Příklad
možnosti využití přímé a nepřímé mikroekonomické role státu v oblasti
sociálního investování – propopuláční politika
Velmi
vhodným příkladem ilustrování možnosti využití a odlišných efektů či důsledků
přímé a nepřímé mikroekonomické role státu v oblasti sociálního
investování je oblast propopulační politiky. S nízkou populační
dynamikou, příp. i poklesem populace se potýká většina vyspělých zemí, včetně
naší. Často se uvádí, že tento problém ohrožuje i stabilitu penzijního systému,
zejména pokud jde o penzijní systém založený na průběžném financování. Podívejme
se nyní, jak lze použít jednu či druhou formu uplatnění mikroekonomické role
státu:
-V případě,
že použijeme přímou formu, která spočívá v nahrazení role tržního
mechanismu funkcí státu (alokací, redistribucí, regulací), znamená to, že
různým způsobem budeme dotovat domácnosti, v nichž dojde ke zvýšení
potomstva. To lze příspěvkem na dítě nebo daňovými úlevami. Můžeme například
zvýšit rodičovský příspěvek až na takovou částku, kdy se významná část
domácností rozhodne zvýšit počet dětí. Není ovšem zaručeno, že tím podpoříme
především populační aktivitu těch domácností, pro které bude příslušná částka
významným zdrojem příjmu a které v řadě případů ze solidárních systémů
spíše čerpají,než do nich přispívají. Místo toho, abychom takovou formou posílili
solidární sociální systémy, dojde k jejich oslabení.
-V případě,
že použijeme nepřímou formu, která spočívá v podpoře vývoje tržního
mechanismu a odstraňování jeho nedokonalostí či nevyvinutosti, můžeme
domácnosti stimulovat nejen podle toho, zda si pořídí dítě, ale také podle
toho, jak je vychovají a jak se jejich potomek uplatní v době své profesní
zralosti. Můžeme například část prostředků, kterými dospělý potomek přispívá do
sociálních systémů, odvádět ve prospěch důchodového účtu jeho rodičů. Jedná se
vlastně o určitý typ kontraktu mezi státem a domácností, který využívá princip přenesené
ceny.
Odlišnost
obou forem uplatnění mikroekonomické role státu v daném případě je zřejmá.
Všimněme si přitom zejména následujícího:
- Přímá
forma uplatnění mikroekonomické role státu v oblasti sociálního
investování může vyvolat řadu vedlejší negativních účinků.
- Nepřímá
forma je spojena s využitím principu přenesené ceny, předpokládá rozvinutý
kapitálový trh a státní oporu při zabezpečení příslušného typu kontraktů.
- Přímá
forma vede k podstatně vyšší efektivnosti a současně i spravedlnosti než
nepřímá.
- Při
využití možnosti nepřímé formy hraje významnou (či dokonce klíčovou) roli vzdělání.
To, co jsme
si ukázali na tomto ilustrativním příkladě, platí obecně v celé oblasti
investičních a pojišťovacích sociálně ekonomických systémů.
Nedokonalosti
a nevyvinutost tržního mechanismu
v oblasti
financování investic do vzdělání
O tom, jakou
roli jakou podobu, jaké příčiny mají, jakou roli hrají nedokonalosti tržního
mechanismu a jak je překonávat vývojem tržního mechanismu nejlépe vypovídá
problematika financování investic do vzdělání. Navíc právě tato
problematika nejvíce souvisí s procesem konstituování vzdělanostní společnosti
a její ekonomiky. proto se jí budeme věnovat podrobněji.
První, čím
je řešení dané problematiky nutné začít, je vhodně volená, přesná a úplná
strukturace dané problematiky opírající se o metodu úplného výčtu
uplatněná k různým aspektům toho, oč běží.
Vymezení a
rozlišení typů výnosů a nákladů v oblasti investování do vzdělání
Individuální
výnosy z investic do vzdělání jsou ty, které si přivlastňuje
určitá fyzická nebo právnická osoba:
- Nabyvatel
vzdělání (žák, student, absolvent).
- Domácnost
nabyvatele vzdělání.
- Firma, kde
je nabyvatel vzdělání zaměstnán.
- Region,
kde nabyvatel působí (zde se ovšem projevují i společenské výnosy).
-
Poskytovatel vzdělávacích služeb (škola, která vzdělání poskytuje).
- Investor
(v případě, že jsou vzdělávací služby hrazeny formou půjčky).
Společenské
výnosy z investic do vzdělání mají několik podob:
-
Pozitivních externalit, tj. kladných přesahů individuálních výnosů
(kvalifikovanější společenská angažovanost, lepší výchova dětí, pozitivní
působení na mezilidské vztahy, schopnost poskytnout kvalifikovanou pomoc
v případě potřeby, lepší péče o vlastní zdraví, větší odolnost vůči
podlehnutí deviantním formám chování apod.).
- Veřejných
statků, konkrétně pak typu nedělitelného statku (v řadě profesí jsou výsledky
působení vzdělaného člověka volně přístupné, např. v oblasti základního
výzkumu).
- Produkce
kvalifikace zaměstnanců pracujících v oblasti v oblasti poskytování
veřejných služeb (vojáci, policisté, učitelé, zaměstnanci státní správy apod.).
- Zvýšení
daňových odvodů a odvodů do systémů zákonného sociálního pojištění.
Individuální
i společenské výnosy ze vzdělání (jak je vidět i z výše uvedeného) mohou
mít peněžní i nepeněžní formu.
Vzdělání je
smíšený statek, přičemž míra jeho veřejné a soukromé složky se liší
v případě různých stupňů poznání (předškolního, základního, středního,
terciárního, postgraduálního), různých oborů, různých oblastí uplatnění
nabytého poznání.
V podmínkách
ČR prakticky neexistují výnosy ze vzdělání, na kterých by se přímo podílel
poskytovatel vzdělávacích služeb. Málokdo si dokonce dokáže představit, jakou
formou by k tomu mohlo nebo mělo docházet. Přitom je zcela přirozené, že
by se na výnosech ze vzdělání měl podílet ten, kdo vzdělávací služby poskytuje.
Ale jak?
Mezi
individuální nepeněžní výnosy patří zejména:
- Potěšení
ze samotného procesu vzdělávání se.
-
Zajímavější práce absolventů.
- Vyšší
společenská prestiž nabyvatele vzdělání, jeho domácnosti, ale i poskytovatele
vzdělávacích služeb.
- Možnost
získat společenské kontakty během studia (efekt spolužáctví).
- Možnost
získat společenské kontakty v oboru uplatnění.
Ocenění
výnosů ze vzdělání
Vyjádření
přínosu vysokoškolského vzdělání prostřednictvím porovnání průměrných příjmů
vysokoškoláků a středoškoláků:
Příjmy
absolventů VŠ ve srovnání s příjmy absolventů SŠ (v %):
Věk Věk
25-64 30-44
Austrálie 1999 136 136
ČR 1999 179 181
Dánsko 2000 124 121
Finsko 1999 153 144
Francie 1999 150 155
Irsko 1998 138 137
Itálie 1998 127 126
Kanada 1999 136 137
Korea 1998 135 134
Německo 2000 145 143
Maďarsko 2001 210 202
Nizozemí 1997 144 138
Norsko 1999 135 135
Nový Zéland 2001 133 128
Portugalsko 1999 178 187
Švédsko 1999 131 131
Švýcarsko 2001 159 159
USA 2001 186 183
VB 2001 159 161
Podle ročenky
OECD
Některé
problémy identifikace výnosů ze vzdělání
Existuje
několik koncepcí či názorů, které popírají souvislost mezi vzděláním a
peněžními výnosy ze vzdělání, příp. poukazují na to, že tato souvislost nemusí
být tak těsná, jak se někdy zdá, když ji na základě statistických dat vyčíslíme
(srov. Gočev 2005, Kadeřábková 2005). Ukážeme si nejvýznamnější z těchto
pohledů:
a) Dosažená
úroveň vzdělání, příp. i toho, kdo jakou školu či obor studoval, pouze
zaměstnavateli signalizuje, jaké schopnosti ten, koho zaměstnává, má; přitom
tyto schopnosti dotyčná osoba vůbec nemusela získat prostřednictvím vzdělání.
Tj. „jediným důvodem korelace vzdělání s příjmem je skutečnost, že
kombinace schopností, motivace a osobních zvyků, která je zapotřebí
k úspěchu ve studiu, je tou samou kombinací, která je zapotřebí
k vysoce produktivní práci“. (Rivlin1975, s. 10.) - Uvedená námitka platí
pouze částečně. V různých oborech je to různé, ale celkově se odhaduje, že
mzdová diference je dána ze dvou třetin osobními vlastnostmi a schopnostmi,
které vzdělávacímu procesu předchází nebo jsou na něm nezávislé, a pouze
z jedné třetiny schopnostmi, které jsou výsledkem vzdělávacího procesu.
(Taubman 1976, s. 447-461.) Navíc je zřejmé, že zaměstnavatelé nepochybně
disponují levnějšími a účinnějšími metodami zjištění skutečných schopností
zaměstnanců při jejich přijímání a zejména pak ve vazbě na výkon ve firmě.
b) Zaměňuje
se příčina a následek - ten, kdo je schopen studovat, má lepší schopnosti a měl
by vyšší příjem i bez toho, aby vzdělání získal. - Rovněž platí pouze
částečně, je ovšem nutné vzít do úvahy.
c) Hypotéza
screeningu říká, že výše příjmů je dána především pozicí pracovníka (a nikoli
efektem z realizovaných schopností nabytých vzděláním), přičemž pozici
získává pracovník od zaměstnavatele podle toho, jakou hodnotu má diplom (či
jiná forma certifikace), kterým disponuje. - I v tomto případě platí,
že zaměstnavatel rozhoduje o pozici pracovníka spíše podle svých vlastních
kritérií než podle certifikátu, který zaměstnanec získal díky svému
předcházejícímu vzdělání. Určitý vliv však prvotní hodnocení zaměstnance na
základě diplomu nepochybně má.
d) Efekt
„přeinvestování“ upozorňuje na to, že čím více lidí získá vysokoškolské
vzdělání, tím menší budou mezní výnosy z tohoto vzdělání, tj. tím menší
bude přírůstek příjmu těch horších absolventů, kterým byly díky rozšíření
vzdělanosti zpřístupněny vzdělávací služby. - Jedná se o jednu ze zásadních
otázek. Zdá se ovšem, že jde spíše než o to, kdo má lepší a horší předpoklady
pro studium, o kvalitu vzdělávacích služeb a o jejich poskytování podle individuálních
specifických vlastností každého člověka. Tj. efekt klesajících mezních výnosů
ze vzdělání se může projevit, ovšem spíše tam, kde jsou vzdělávací služby
poskytované ve „zglajchšaltované“ podobě, stereotypně, s ignorováním
individuálních zvláštností každého z účastníků vzdělávacího procesu.
e) Upozornění
na omezený počet zaměstnaneckých pozic, které si vyžadují vyšší úroveň vzdělání
a tudíž „přeinvestování“, které vzniká tím, že část absolventů nemůže najít
vhodné uplatnění odpovídající dosažené úrovní vzdělání. - Jedná se spíše o
strukturální problém. Zaměstnanecké pozice nejsou provždy dané a nejsou
absolventy pouze obsazovány, ale i aktivně vytvářeny.
f) Vzdělanější
pracovní síla není vždy také lepší pracovní silou z hlediska
zaměstnavatele (Bowles 1976); mnohdy je pro zaměstnavatele významnější
schopnost zaměstnance bezvýhradně se podřít příkazům a dodržovat pracovní
disciplínu než např. samostatně a kriticky uvažovat. Ke kvalitnímu vzdělání
však nepochybně právě kritické myšlení, důraz na individuální zodpovědnost
apod. patří. - Oproti tomu lze nabídnout, že vzhledem k růstu složitosti
pracovních výkonů bude růst i význam individuální zodpovědnosti, že sázka
zaměstnavatele na ty, co se slepě podřizují vyžadované disciplíně může být ve
většině oborů uplatnění velmi krátkozraká. Na druhé straně nelze nevidět, že
situace na některých vysokých školách či fakultách v některých zemích je
taková, že se mladý člověk spíše odnaučí soustředěně pracovat.
g) V řadě
oborů (zejména humanitních) existují významné nepeněžní výnosy jak
v průběhu vzdělávacího procesu (který prodlužuje období určité
bezstarostnosti a možnosti volného nakládání s časem), tak zejména po
absolvování školy při uplatnění v praxi. Takovými nepeněžními výnosy
může být např. i nabývání společenských kontaktů, které by jinak bylo nutné
získávat velmi finančně náročnými formami osobní spotřebu, příp. možnost
poskytovat v rámci výkonu pracovních funkcí různé protislužby. - Existence
výrazných nepeněžních výnosů je prokazatelná, právě tak, jako to, že si je jak
při výběru studijního oboru, tak i pracovního zařazení velmi dobře uvědomují
ti, co si tyto obory studia a uplatnění vybírají.
h) Značnou
roli má v oblasti vzdělání a uplatnění sociální kapitál; tak může docházet
k tomu, že absolventi určité prestižní vysoké školy či jiné vzdělávací
instituce mají podstatně vyšší platy nikoli díky kvalitnějšímu vzdělání, ale
proto, že na příslušnou vzdělávací instituci mají přístup jen děti
z bohatých rodin zastávajících významná místa. Dochází zde ke kumulaci
sociálního kapitálu. K výnosnému uplatnění absolventů pak napomáhá jak sociální
kapitál, kterými disponuje jejich domácnost, tak i sociální kapitál, který
získali v rámci efektů spolužáctví během studia, a to mnohdy nezávisle na
kvalitě samotného vzdělání či jejich studijních předpokladech. - Role
sociálního kapitálu je významná. Ukazuje se však, že nejlepší (i prestižní)
univerzity ve světě, včetně USA (a zejména v USA) stále více preferují
testovatelné studijní předpoklady těch, kterým otevírají cestu ke studiu,
vyhledávají potenciální studenty po celém světě a získávají pro ně finanční
prostředky.
Ze všech
výše prezentovaných námitek vyplývá, že finanční výnosy ze vzdělání jsou
modifikovány celou řadou faktorů, ale i tak jsou doložitelné a významné. Čím je
vzdělávací proces kvalitnější (z hlediska výběru studentů, respektování jejich
individuální předpokladů, zaměření na oblast perspektivního uplatnění), tím se
i čistě finanční rozměr efektů vzdělání projevuje zřetelněji.
Nevyvinutost kapitálového v oblasti financování investic do vzdělání z
hlediska z hlediska bariéry rozpočtového omezení domácností.
Každý z nás,
od svého narození, aniž si to možná uvědomujeme, vlastníme investiční příležitosti.
O naplnění našeho života pak rozhoduje to, jak na základně jedněch investičních
příležitostí nabýváme druhé, jak jsou naše investiční příležitosti využity.
Investiční
příležitost v tom nejobecnějším smyslu je tím, do čeho mohou být investovány
prostředky peněžní i nepeněžní (volný čas, důvěryhodnost apod.) tak, aby očekávaný
výnos převýšil náklady vzniklé investováním.
Jak jsme si
již ukázali, můžeme investiční příležitosti rozlišit na:
- Primární
- schopnosti, které má člověk od narození v podobě různých vloh a předpokladů.
- Sekundární
- spojené s rozvojem schopností člověka, využíváním jedněch vznikají další,
přičemž při rozkrývání a současně i využívání těchto investičních příležitostí
má rozhodující roli vzdělání.
- Terciární
- schopnost iniciovat a realizovat inovační projekty; součástí inovačních
projektů je přitom i profesní dráha člověka, tj. změny v jeho uplatnění na
profesních trzích.
Pokud bychom
si na chvíli představili, že existuje nějaký způsob, jak přesně rozpoznat investiční
příležitosti, kterými každý z nás disponuje, a pokud by existovaly mechanismy,
jak z výnosů využití těchto investičních příležitostí odměnit toho, kdo na
jejich realizaci poskytl investiční prostředky, měl by každý z nás možnost plně
rozvíjet a uplatňovat své schopnosti. Nebyl by přitom omezen nedostatkem
vlastních investičních prostředků.
Problém je
však právě ve složitosti rozpoznávání investičních příležitostí a v
nevyvinutosti mechanismů investování prostředků jednoho využití do investičních
příležitostí druhého člověka (či obecněji nějakého subjektu):
- Pokud jde
o problematiku rozpoznávání investičních příležitostí, lze uvést následující -
nejobtížnější je identifikování sekundárních investičních příležitostí. Ty
totiž vznikají v interakci s prostředím, ve kterém se člověk vyvíjí, přičemž
velmi významnou roli zde hraje vzdělávací proces. Ten na jedné straně využívá
vrozené předpoklady a vlohy, na straně druhé odhaluje nové možnosti dalšího
rozvoje schopností člověka, které na počátku vývoje osobnosti člověka, ale i na
počátku každé další fáze tohoto vývoje bylo možné tušit jen v hrubých obrysech
a často ani to ne. Kdo a kdy dokáže s dostatečnou jistotou říci, co z toho či
onoho člověka bude či může být, pokud se mu dostane náležitého vzdělání?
- Pokud jde
o možnost investovat investiční prostředky, kterými disponuje jeden subjekt, do
využití investičních příležitostí, kterými disponuje druhý subjekt, i zde
vzniká řada zásadních problémů. Jednak je to dlouhá doba návratnosti a velké
riziko. Otázkou např. je i to, jakým způsobem může být jeden zavázán k tomu,
aby druhému půjčené prostředky skutečně vrátil. V neposlední řadě pak nikdy
nebývá zcela zřejmé, jak rozlišit původ výnosu - byl dán skutečně poskytnutým
vzděláním, nebo mělo větší roli rodinné prostředí, či snad vrozené schopnosti,
případně nejvíce dala člověku samotná firma, ve které našel uplatnění?
- Kromě toho
je zde ještě problematika přesahů (tzv. externalit) individuálních výnosů. To
znamená, že výnosy z využití investičních příležitostí (v jejich peněžní i
nepeněžní podobě) si přivlastňuje nejen jejich vlastník, ale mají pozitivní
význam i pro širší okruh zúčastněných, zpravidla pro celou společnost.
- V
neposlední řadě pak vše souvisí s transakčními náklady na identifikování
investičních příležitostí a na zabezpečení směny mezi věřiteli a dlužníky (tj.
mezi těmi, kdo poskytují své investiční prostředky k realizaci cizích
investičních příležitostí, a těmi, kdo využívají cizí investiční prostředky k
realizaci svých investičních příležitostí).
Výše uvedené
lze formulovat i jiným způsobem. Pokud by byl dostatečně rozvinut kapitálový
trh v oblasti investování do rozvoje schopností člověka (zejména v oblasti
využívání jeho sekundárních investičních příležitostí), nehrálo by rozpočtové
omezení domácností či samotných jednotlivců prakticky žádnou významnou roli.
Každý by měl přístup ke kvalitnímu vzdělání nezávisle na majetkových a
příjmových poměrech svých, resp. domácnosti, jejímž je členem. Tento způsob
„vidění“ ekonomické reality bezprostředně souvisí s pochopením role
produktivních aspektů spotřeby domácností i jednotlivců v ekonomickém
systému.
Odstranění
nedokonalostí kapitálového trhu v oblasti financování investic do vzdělání
- využití
principu přenesené ceny
V dalším
budeme uvažovat oblast vysokoškolského vzdělání, která z řady důvodů souvisí s
konstituováním vzdělanostní společnosti nejbezprostředněji a ve které dochází
nejintenzivněji k využívání sekundárních investičních příležitostí.
Řešení
problémů, na které jsme narazili v předcházející části, se nabízí na
základě využití principu přenesené ceny.
Tento
princip (pokud jej budeme aplikovat na oblast vysokoškolského vzdělání, i když
lze uvažovat i o dalších aplikacích), lze v jeho nejjednodušší podobě
charakterizovat takto:
1. Prvotním
věřitelem je samotná vysoká škola, tj. ten, kdo "prodává" systém
vzdělávacích služeb.
2.
"Kupující" (student, resp. po absolvování studia absolvent)
"platí" za poskytnutý systém služeb podle toho, co mu nabytí
schopností prostřednictvím systému vzdělávacích služeb přinese - tj. odvádí ze
svého příjmu po absolvování vysoké školy a po překročení určité hranice příjmu
(jedno- či vícenásobku statisticky vyčíslené průměrné mzdy) určitou částku
(např. 3-5 % z dosaženého příjmu) po předem stanovenou dobu (10-15 let), či
podle stanovených pravidel (do vyrovnání závazku).
Pokud mají
být problémy spojené s nedokonalostmi a nevyvinutostí kapitálového trhu v
oblasti financování řešeny, musí dojít k vývoji tržního mechanismu (a to
konkrétně v oblasti kapitálového trhu) takovým směrem, aby byly eliminovány
překážky formulované v předcházející části. Zejména pak musí být vyhověno
následujícímu:
-
Poskytovatel vzdělávacích služeb musí být zainteresován na jejich kvalitě, a to
i přímo finančně, svým postavením v konkurenčním prostředí, tj. musí být
vytvořeny i podmínky pro konkurenci mezi poskytovateli vzdělávacích služeb ve
srovnatelných oborech.
- Nesmí
existovat bariéra přístupu ke vzdělání, která by vyplývala z majetkové,
resp.příjmové situace domácnosti či zájemce o poskytnutí vzdělávacích služeb.
Ve
stručnosti lze říci, že každý platí nikoli přímo, cle až výnosem z toho, co si
pořídil. Cena se přenáší z budoucnosti (kde vzniknou reálná tržní ocenění) do
kontraktů uzavíraných v současnosti. Ve smyslu tohoto přenosu budoucích tržních
ocenění do parametrů současných kontraktů hovoříme o přenesené cena.
Je zřejmé,
že přenesená cena zobecňuje pojem ceny jako takové. Původní pojem ceny
je spojen s předpokladem, že nabyvatel statku v době kdy platí je schopen -
alespoň přibližně - odhadnout užitek, který mu pořízením statku vznikne, příp.
výnos z použití statku. V případě poskytnutí vzdělávacích služeb je takový
odhad velmi obtížný z důvodů pojednaných výše. Navíc může docházet k předem
nepředvídatelným individuálním rozdílům, kvalita poskytnutých vzdělávacích
služeb se projeví v celém portfoliu případů, spojených s uplatněním těch,
kterým byly vzdělávací služby poskytnuty.
Přenesená
cena plní několik funkcí současně:
- Je to
funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom,
zda má či nemá prostředky na úhradu studia.
- Je to funkce
solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní
(neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných
(neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení
rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.[4]
- Je to funkce
ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co
nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na
profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho
absolventi na profesních trzích uplatňují. Tj. tato „přenesená cena“ plní
funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji
podstatně lépe, než by byla „skutečná cena“ v podobě předem předepsaného
školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci.
Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému,
který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i
finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o
tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či
onom oboru.
Všechny typy
přenesené ceny (která má podobu určitého závazku) mohou být obchodovány na
sekundárních kapitálových trzích.[5] Rovněž tak
mohou mít alternativu přímé úhrady, kterou je nutné chápat jako nominální a
následné (sekundární) ocenění původně „nenominálního“ závazku. V obou případech
pak na těchto sekundárních trzích vzniká nominální ocenění přenesené ceny.
Souhrnně
řečeno - přenesená cena je tím, co umožňuje napravit selhání kapitálového trhu
v oblasti investování do lidských schopností prostřednictvím poskytování
vzdělávacích služeb.
Palacios (2004)
nazývá všechny výše uvedené systémy "systémy splátek závislých na příjmu
(income-contingent repayment schnemes = ICRS)".
Na přenesené
ceně je založen systém vysokého školství zainteresovaný na co nejlepším
uplatnění absolventů. Základem
takového systému je smlouva mezi investorem a vysokoškolským studentem
obsahující přesně určené procento, které bude student po ukončení svých studií
odvádět investorovi, a určení délky doby, po kterou tak student bude činit.
Student se tak za poskytnutí prostředků ke studiu ve chvíli, kdy nedisponuje
dostatečnými finančními prostředky a informacemi, rozhodne prodat budoucí část
svých příjmů investorovi. Je však třeba podotknout, že takto perfektně
fungující systém vyžaduje existenci vyspělých kapitálových trhů.
Systém
zainteresovaného vysokého školství (zainteresovaného na dlouhodobém uplatnění
absolventů) odstraňuje bariéru rozpočtového omezení domácností a současně
využívá informačních a motivačních funkcí ceny.
Existuje
několik variant, jak výše uvedené realizovat, např.:
1.1. Odvod
procentuálně stanovenou částkou z příjmu po celé období profesního uplatnění
(tzv. časově neomezená absolventská daň, kterou navrhoval M. Friedman).
1.2. Odvod
procentuálně stanovenou částkou z příjmu po definovanou dobu let (tzv.
časově limitovaná absolventská daň, M. Palacios tento typ financování označuje
HCC - Human Capital Contracts - a považuje ho za nejvhodnější řešení,[6]
v současné době je uplatňováno v USA na soukromé bázi v podobě systému MyRichUncle[7]).
2.1. Odvod
procentuálně stanovenou částkou z příjmu do doby splacení neúročeného závazku,
přičemž přímá platba je zvýhodněna (tzv. australský systém HECS).
2.2. Odvod
procentuálně stanovenou částkou z příjmu do doby splacení úročeného závazku
(uplatněno ve Velké Británii, u nás v návrhu zákona o změně financování na
vysokých školách z r. 2002).
Pro všechny
tyto systémy platí, že v nich jde spíše o to, že se vysoká škola finančně
podílí na úspěších svých absolventů, než o to, že se student finančně podílí na
nákladech vysoké školy. Tj. nejedná se ani tak o "cost sharring",
ale o "success fee".
Za
nejvhodnější systém pro ČR považujeme odvod procentuálně stanovenou částkou z
příjmu do doby splacení neúročeného závazku, přičemž přímá platba je
zvýhodněna. Je to určitý kompromis mezi tím, co upřednostňuje Barr (v
Matějů-Simonová 2005), tj. odvod procentuálně stanovenou částkou z příjmu do
doby splacení úročeného závazku, nebo na druhé straně M. Palacios , tj. odvod
procentuálně stanovenou částkou z příjmu po definovanou dobu let. Důvody, proč
se přikláníme právě k tomuto řešení, jsou následující:
- Pokud je
uchováno masivní financování veřejného školství z veřejných prostředků a systém
odvodů z budoucích příjmů ("success fee") funguje jako nadstavba,
může být primárním věřitelem samotná vysoká škola (či její organizační
jednotka), což nesmírně zjednodušuje celý systém.
- Námi
vybraný systém motivuje poskytovatele vzdělávacích služeb ke zvýšení jejich kvality
více než systém s úročeným závazkem (mají zájem dostat nominálně stanovenou
částku co nejdříve, aby její reální hodnota byla co největší); v ČR jde zejména
o tuto motivaci.
- V ČR má
větší množství domácnosti nižší příjmy, nefungují ještě dostatečně ocenění na
profesních trzích, a tudíž i nižší úročení by vytvářelo značná rizika a následně
i určitou bariéru přístupu ke vzdělání (proto není vhodný systém s přímým
úročením závazku, jakkoli by byla výše úroku "ošetřena")[8].
- Bankovní
sektor vstoupí do realizace systému až následně, což rovněž odpovídá reálné situaci
v ČR.
- V
neposlední řadě se pak jedná o obdobu systému, který se nejvíce a dlouhodobě
osvědčil (v Austrálii).
Komplexní
reforma sociálně ekonomických investičních a pojišťovacích systémů
Kontrakty
založené na přenesené ceně ukazují nejen cestu k řešení problémů spojených s financování
vysokého školství a návazně i celého systému vzdělání (včetně celoživotního),
ale i cestu k reformě všech sociálně ekonomických investičních a pojišťovacích
systémů. Mezi ně patří (jako nejvýznamnější):
-
Financování vzdělání (investiční systém).
-
Financování zdravotní péče (investiční i pojišťovací systém současně).
-
Financování penzijního pojištění (pojišťovací systém).
K dalším
sociálně ekonomickým systémům tohoto typu patří (alespoň zčásti):
- Bytová
politika.
- Péče o
rodinu.
- Aktivní
politika zaměstnanosti.
- Řešení
problematiky sociálního ohrožení či sociálního vyloučení z hlediska příjmově,
etnicky či jinak definovaných skupin obyvatelstva.
Apod.
Systémy
nazýváme sociálně ekonomickými, protože mají jak významné sociální stránky, tak
hrají důležitou roli i v ekonomickým vývoji, a to nejen na straně vstupů, ale i
výstupů (toho, co je výsledkem - pozitivním, příp. i negativním) jejich
reálného fungování v rámci celospolečenského vývoje.
Společenské
efekty zvýšení kvality vzdělávacích služeb poskytovaných vysokou školou si lze
názorně představit prostřednictvím třemi následujícími jednoduchými obrázky:
a) Dopad
na zaměstnanost:
N Z
kde:
N - jsou
nezaměstnaní,
Z - jsou
zaměstnaní.
Zvýšením
kvality vzdělávacích služeb dochází k lepší dlouhodobé uplatnitelnosti
absolventů, což má za následek, že se snižuje počet nezaměstnaných (viz posun
naznačený šipkou). Efekt je dvojí - přibývá těch, co do sociálních systémů
přispívají a zmenšuje se počet těch, co ze systému čerpají.
b) Dopad
na zvýšení příjmu:
Výše
příjmu
Doba
po absolvování vysoké školy
kde
tečkovanou šipkou je naznačen posun k vyšším příjmům absolventů.
Vyšší příjmy
absolventů přitom znamenají i vyšší odvody do sociálních systémů.
c) Dopad
na prodloužení doby dobrovolného uplatnění člověka na profesních trzích:
D
P
kde:
D – jsou
důchodci, kteří se již neuplatňují na profesních trzích (nejsou výdělečně
činní)
P – jsou
pracující, včetně pracujících důchodců, kteří se uplatňují na profesních
trzích.
Zvýšením
kvality vzdělávacích služeb a orientací na tvorbu absolventských sítí dochází i
k naplnění smyslu celoživotního vzdělání a prodloužení doby dobrovolného
produktivního uplatnění člověka na profesních trzích. I zde je efekt dvojí -
přibývá těch, co do sociálních systémů přispívají a zmenšuje se počet těch, co
ze systému čerpají.
Efekty
znázorněné na obrázcích a - c nastávají v případě zvýšení kvality vzdělávacích
služeb současně. Významné jsou v oblasti prodloužení období dlouhodobého
produktivního uplatnění člověka. Právě na tomto základě lze koncipovat souběžnou
reformu systému financování vzdělání a zdravotní péče s penzijním systémem.
Ekonomické efekty v oblasti prodloužení horizontu produktivního uplatnění
člověka jsou totiž natolik výrazné, že umožňují vytvořit účinnou
zainteresovanost poskytovatelů zdravotní péče.
Reforma
financování investic do vrcholových forem vzdělání (vysokoškolského a
celoživotního) je tedy klíčem k reformě všech sociálně investičních a sociálně
pojišťovacích subsystémů veřejných financí. Řešení tedy není ve vnucených
parametrických změnách, kterými je paušálně prodlužováno období, kdy musí
člověk pracovat, pokud nechce mít velmi nízké příjmy z veřejného penzijního
systému, ale ve vytvoření podmínek, kdy chce být produktivně činný (těší ho to,
dává to smysl jeho životu, udržuje ho to v kondici fyzické a psychické) a kdy
může být produktivně činný. Zde jsou obrovské rezervy. Např. zaměstnanost
věkové kohorty od 55 do 65 let v zemích EU se pohybuje od 22 do 68 % (!), tj.
více než trojnásobný rozdíl.
Toto je
cesta k reformě sociálních (v případě systému vzdělání a systému zdravotní péče
současně i ekonomicky produktivních) systémů, která by nejen
"nebolela", ale naopak byla pro člověka, napomáhala mu intenzivněji
naplnit bohatství jeho života a prodloužit mu jeho plnohodnotný život.[9]
Tyto změny jsou nejen možné, ale odpovídají obsahu a charakteru vzniku
vzdělanostní společnosti.
Lze
realizovat reformu financování systému zdravotní péče tak, aby byl orientován
nikoli na nominální délku života, ale na reálnou délku života, tj. na
prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka? Ano, znamená to mj.
přesun služeb poskytovaných systémem zdravotní péče do oblasti monitorování
zdravotní situace a prevence. Příslušnou zainteresovanost lze vytvořit
propojením systémů financování vzdělání, péče o zdraví a penzijního systému.
Realizace
souběžné (komplexní) reformy financování základních sociálních subsystémů
(vzdělání, péče o zdraví, penzijního pojištění) a v návaznosti na to i v rámci
možností navazujících sociálních subsystémů (financování bydlení, rodinnou
politiku, politiku zaměstnanosti apod.) znamená:
- Propojení
veřejných pojišťovacích a investičních systémů.
- Místo
centrálního přerozdělování jsou využívány nové produkty kapitálového a
pojišťovacího trhu, které vytvářejí potřebnou zainteresovanost, generují
inovace a eliminují majetkové bariéry v oblasti nabývání, uchování a uplatnění
schopností; při využití těchto produktů hraje nezastupitelnou roli stát.
- To mj.
umožní dosáhnout rovnováhy penzijního systému prohloubením solidarity mezi
těmi, co mohou a chtějí pracovat i ve vyšším či vysokém věku, a těmi, které z
různých důvodů (nedostatečná příprava vzdělávacím a rekvalifikačním systémem,
zdravotní problémy, neperspektivní profesní trajektorie apod.) profesní trhy
vyřazují z možnosti produktivní činnosti.
Vlastní
řešení si pak lze představit tak, že po dosažení určitého věku (40 - 50 let) po
splnění určitých kvalifikačních požadavků (které mohou být formulovány poměrně
přesně a jejichž splnění může mít složku formální i testovatelnou) by člověk
mohl dobrovolně volit zařazení do progresivní, resp. aktivní součásti systému
veřejného penzijního pojištění spojeného se systémem zdravotní péče zaměřené na
prodloužení produktivního života a systémem celoživotního vzdělávání. Mohlo by
se např. jednat o následující předpoklady - dosažené vzdělání, dosahovaný
příjem.
I.P.
Cituji z
materiálu R. Valenčíka:
"-V případě, že použijeme přímou formu,
která spočívá v nahrazení role tržního mechanismu funkcí státu (alokací,
redistribucí, regulací), znamená to, že různým způsobem budeme dotovat
domácnosti, v nichž dojde ke zvýšení potomstva. To lze příspěvkem na dítě
nebo daňovými úlevami. Můžeme například zvýšit rodičovský příspěvek až na
takovou částku, kdy se významná část domácností rozhodne zvýšit počet dětí.
Není ovšem zaručeno, že tím podpoříme především populační aktivitu těch
domácností, pro které bude příslušná částka významným zdrojem příjmu a které
v řadě případů ze solidárních systémů spíše čerpají,než do nich
přispívají. Místo toho, abychom takovou formou posílili solidární sociální
systémy, dojde k jejich oslabení.
-V případě, že použijeme nepřímou formu,
která spočívá v podpoře vývoje tržního mechanismu a odstraňování jeho
nedokonalostí či nevyvinutosti, můžeme domácnosti stimulovat nejen podle toho,
zda si pořídí dítě, ale také podle toho, jak je vychovají a jak se jejich potomek
uplatní v době své profesní zralosti. Můžeme například část prostředků,
kterými dospělý potomek přispívá do sociálních systémů, odvádět ve prospěch
důchodového účtu jeho rodičů. Jedná se vlastně o určitý typ kontraktu mezi
státem a domácností, který využívá princip přenesené ceny.
Odlišnost obou forem uplatnění mikroekonomické
role státu v daném případě je zřejmá. Všimněme si přitom zejména
následujícího:
- Přímá forma uplatnění mikroekonomické role
státu v oblasti sociálního investování může vyvolat řadu vedlejší
negativních účinků.
- Nepřímá forma je spojena s využitím
principu přenesené ceny, předpokládá rozvinutý kapitálový trh a státní oporu
při zabezpečení příslušného typu kontraktů.
- Přímá forma vede k podstatně vyšší
efektivnosti a současně i spravedlnosti než nepřímá.
- Při využití možnosti nepřímé formy hraje
významnou (či dokonce klíčovou) roli vzdělání.
To, co jsme si ukázali na tomto ilustrativním
příkladě, platí obecně v celé oblasti investičních a pojišťovacích
sociálně ekonomických systémů.
K tomu
bych chtěl podotknout, že to zdaleka není jen záležitost vzdělání. Je to věc
mentality lidí a možná také dlouhodobého zvyku z doby ne tak dávno minulé,
že se někdo postará, necháme to koňovi, ten má větší hlavu.
Mám obavu, že všechny
tyto ekonomické úvahy předpokládají v zásadě racionální rozhodování
každého jednotlivce. Je to dáno tím, že tvůrci ekonomických teorií sami
relativně racionálně uvažují a ani si nedovedou představit iracionalitu
rozhodování se průměrného občana, tím méně pak například extrémně emocionální
mentalitu romského obyvatelstva.
Pan P.T. Barnum prý
kdysi řekl: „Nobody got ever broke by underestimating the intelligence of
American public“, a domnívám se, že u nás to platí také.
Tvrdí se, že i naše
(tedy nás, co si myslíme, že jsme moudřejší), za
racionální považované chování je v zásadě ovlivňováno emocemi mnohem více,
než si sami uvědomujeme a připouštíme.
Důkazem toho je současná
nepopiratelně dokumentovaná vzrůstající zadluženost české populace, včetně
množství případů totální neschopnosti splácení dluhů.
Následkem toho liberální
systémy, spoléhající v rámci tržní ekonomiky na zodpovědnost každého
dospělého jednotlivce, nejsou schopny zabránit, aby značná část populace
nepropadla z nejrůznějších důvodů (stáří, nemoc, neschopnost zařazení se v ekonomice
atd.) do větší nebo menší chudoby s příslušnými následky pro tyto lidi
samé, jejich potomky i spoluobčany. Tato nezanedbatelně velká menšina prostě,
bohužel, bude asi vždy potřebovat jistý stupeň dirigismu státních orgánů, aby
mohla v současné společnosti přiměřeně žít a nebýt na obtíž nebo dokonce
pro světovou ostudu.
Zatím se tyto tzv.
sociální případy jakž-takž řeší až v krajních situacích, bezdomovectví a
kriminalitě.
Naopak ničím neomezené
nabízení nesmyslně předražených úvěrů ukazuje na nezájem našeho extrémně liberálního
státního zřízení na sociálním dopadu volnotržních praktik na obyvatelstvo.
Je pravděpodobné, že
trochu lépe sofistikovaný tzv. sociální stát by měl být schopen
předcházet nejen extrémní chudobě jednotlivců a hlavně rodin s dětmi (s
ohledem na další situaci těchto dětí), ale i zhoršující se sociální
diferenciaci populace, vedoucí k trvalé nestabilitě státu.
Jako příklad lze uvést
v současné době aktuální problém zajišťování přiměřené péče o narůstající
procento občanů důchodového věku. Při liberalistické změně důchodového
zabezpečení na podstatnější část dobrovolného pojištění by při současné
mentalitě populace jen málo seniorů končilo v přijatelné sociální situaci.
Laciná výmluva, že si tuto situaci zavinili sami, neobstojí. Nakonec, když naše
vlády plánují a hospodaří od voleb k volbám, můžeme od občanů očekávat, že
si budou své stáří sami zodpovědně zajišťovat?
I bez humanistických
ideálů bychom asi neradi jednou žili v prostředí středověké nebo ranně
kapitalistické bídy, bezdomovectví a s tím spojené.kriminality lidí
vyřazených z jinak prosperující společnosti.
Proto by měly všechny
ekonomické teorie vycházet z kritického pohledu na reálnou mentalitu celé
populace a neočekávat od lidí zázraky.
3.
Ostatní materiály dodané do Zváštního čísla
– proč
jsme stále v polovině cesty *
Mojmír Helísek
Tento příspěvek zkoumá,
jaký je rozsah terciárního vzdělání v ČR ve srovnání s průměrem OECD
a s vybranými zeměmi a zabývá se okolnostmi, které jsou příčinou
nepříznivého stavu v naší zemi. Příspěvek se opírá zejména o poslední
vydání ročenky Education at a Glance (2006).
Úvod
Investování do
vzdělávání a dovedností je správnou volbou, která má ekonomické i sociální
přínosy pro jednotlivce i celé země. Z ekonomického hlediska je vzdělávání
hlavním faktorem růstu, ze sociálního hlediska má dopady od soudržnosti
společnosti až po vliv na zdravotní stav. Těmito slovy začíná publikace OECD
Education at a Glance (OECD Indicators) z r. 2006, vydávaná každoročně od
r. 1996. [10] Důkazy pro
tato tvrzení jsou v dalších pasážích ročenky spatřovány ve výzkumech
v zemích OECD, které zjistily efekt dodatečného jednoho roku vzdělávání
dospělé populace v podobě zvýšení úrovně outputu na 1 obyvatele mezi 3 – 6
%, resp. v podobě zvýšení míry růstu outputu okolo 1 %. [11]
Vyšší vzdělání se také prokazatelně promítá do lepšího fyzického i mentálního
zdraví, a to prostřednictvím tří souvislostí, konkrétně díky vyššímu příjmu,
lepšímu chování jednotlivce k ochraně svého zdraví a lepšímu zvládání
stresových situací.
Průměrný obyvatel ČR
stráví na všech stupních formálního vzdělávání 12,5 let, což je mírně nad
průměrem 30 zemí OECD s 11,9 lety. Nejdéle navštěvují školy Němci a Dánové
(13,4 let), nejméně Portugalci (8,5 let). [12]
Jaká je aktuální struktura vzdělání v ČR ve srovnání se světem?
Tab. 1.: Obyvatelstvo
podle nejvyššího dosaženého vzdělání
(2004, podíl na
obyvatelstvu 25 – 64 let, %)
|
úroveň vzdělání |
||
nižší sekundární |
vyšší sekundární |
terciární |
|
ČR |
11 |
76 |
12 |
Rakousko |
20 |
62 |
18 |
Německo |
16 |
58 |
25 |
Japonsko |
16 |
47 |
38 |
USA |
13 |
49 |
38 |
průměr OECD |
30 |
42 |
25 |
Poznámky:
- úroveň nižší sekundární: základní a nižší vzdělání,
- úroveň vyšší sekundární: dokončená střední škola včetně
učebních oborů, včetně nástavbových programů,
- úroveň terciární (typ A nebo B – viz dále tab. 2): dokončená
vyšší odborná škola nebo vysoká škola (bakalářský nebo magisterský stupeň).
Většina zemí, včetně ČR, nespecifikuje blíže údaje rozčleněné do uvedených typů
a programů terciárního vzdělávání. V této tabulce je navíc zahrnut
v terciárním vzdělání i doktorský stupeň.
Pramen: Education at a
Glance, 2006, Table A1.1a.
Terciární vzdělání je
možno považovat v rámci všech vzdělávacích stupňů za rozhodující přínos
vedoucí k inovacím a zvyšující produktivitu. ČR nedosahuje v počtu
obyvatel s terciárním vzděláním ani poloviny průměrného ukazatele zemí OECD. Tento stav je o to více nepříznivý, že:
nevykazuje rychlejší
tempo zlepšování: v r. 2001 činil zmíněný podíl 11 % (při průměru OECD 23 %), [13]
ČR nevykazuje vyšší
rozsah terciárního vzdělání v mladších věkových skupinách (což je převládající
v zemích OECD). Konkrétně ve skupině obyvatelstva ve věku 25 – 34 let má
v ČR terciární vzdělání 13 % obyvatelstva, v průměru OECD jde o 31 %.
Jaké jsou příčiny tohoto stavu?
Míra dokončení terciárního vzdělávání
Hlavní roli ve zvyšování
podílu obyvatelstva s dosaženým terciárním vzděláním hraje zřejmě tzv. míra dokončení terciárního vzdělávání (tertiary
graduation rate), tj. procentní podíl absolventů VŠ nebo VOŠ na populaci ve
věku typickém pro ukončování tohoto vzdělání.
Tab. 2: Míra dokončení
terciárního vzdělávání (%)
|
2000 |
2004 |
věk dokončení * |
|||
typ A |
typ B |
typ A |
typ B |
typ A |
typ B |
|
ČR |
13,6 |
4,8 |
19,7 |
4,9 |
22-24 |
23 |
Rakousko |
16,0** |
- |
19,6 |
7,1 |
22-23 |
20-22 |
Německo |
19,3 |
10,7 |
20,6 |
10,2 |
25-26 |
21-22 |
Japonsko |
30,9 |
28,8 |
36,1 |
26,5 |
22-23 |
20 |
USA |
33,2 |
8,3 |
33,6 |
9,3 |
21*** |
20 |
průměr OECD |
27,5 |
9,5 |
34,8 |
9,2 |
- |
- |
Poznámky:
Typ A: vysoké školy
(pouze bakalářské a magisterské programy, bez doktorských programů). Doktorský
stupeň dokončilo v r. 2004 v ČR 1,1% s typickým věkem 27 let (průměr
OECD 1,3 %). Srovnatelný údaj pro r. 2000 není uveden.
Typ B: vyšší odborné
školy.
Rok 2004 znamená
akademický rok 2003-2004 (obdobně 2000).
* Typický věk dokončení
terciárního vzdělávání (2004)
** Neúplný údaj
*** Týká se pouze
programů kratších než 5 let
Pramen: Education at a
Glance, 2006, Table A3.1; X1.1c.
Tab. 2 vykazuje výrazné
zaostávání ČR za průměrem OECD pokud jde o „míru dokončení,“ a to v obou typech
terciárního vzdělávání. Ve vysokoškolském vzdělání (typ A) činil v ČR tento ukazatel pouze něco málo nad polovinu
průměru OECD. Z hlediska vývoje v letech 2000 – 2004 lze však zároveň
vidět výrazný nárůst „míry dokončení“ terciárního vzdělávání v ČR, a to
celkově v obou typech vzdělávání nárůst z 18,4 % na 24,6 %. To dává
důvod k opatrnému optimismu ve směru postupného růstu podílu obyvatelstva
s terciárním vzděláním na celkovém obyvatelstvu. Protichůdným faktorem
však bude prudký pokles populace ve věku 15 – 19 let, očekávaný
v nejbližších pěti letech. [14]
I při rostoucí „míře dokončení“ pak podíl obyvatelstva s terciárním vzděláním
poroste pouze pomalu.
Pro úplnost
charakteristiky „míry dokončení“ ještě doplňme údaje o délce dokončovaných
programů. Průměr zemí OECD vykazuje výrazně převládající (téměř dvě třetiny)
zakončení terciárního studia (typu A) krátkým studijním programem.
Tab. 3 Míra dokončení
terciárního vzdělávání typu A (2004, %)
|
celkem |
délka programu |
|
méně než 5 let |
5 let a více |
||
ČR |
19,7 |
4,9 |
15,6 |
Rakousko |
19,6 |
4,0 |
15,6 |
Německo |
20,6 |
8,0 |
12,6 |
Japonsko |
36,1 |
31,1 |
5,0 |
USA |
33,6 |
18,2 |
15,4 |
průměr OECD |
34,8 |
21,4 |
13,3 |
Poznámky: kratší
programy (undergraduate) dosahují délky nad tři roky a současně méně než 5 let,
delší programy (graduate) jsou členěny na 5 – 6 leté a více než 6 leté.
Pramen: Education at a
Glance, 2006, Table A3.1.
V ČR pozorujeme
stále výraznou převahu (80 %) „dlouhého“ studia. Znamená to zřejmě stále
přetrvávající odpor k bakalářskému stupni jako ukončenému uzavřenému
vysokoškolskému studiu, a to i přes dokončenou restrukturalizaci studijních
programů na samostatné bakalářské studijní programy a samostatné navazující
magisterské programy (oproti dřívějšímu převažujícímu pětiletému magisterskému
studiu). [15]
„Míra přežití“ a průměrná délka studia
Míra přežití
v terciárním vzdělávání (tertiary survival rate) vyjadřuje procentní podíl
absolventů, kteří úspěšně ukončili studium (příslušný stupeň) k počtu
studentů, kteří do tohoto stupně studia nastoupili. [16]
Jaké jsou příčiny neúspěšně ukončovaného studia? OECD poukazuje na tři hlavní
okolnosti:[17]
studenti postupně
zjistí, že si vybrali obor, který jim nevyhovuje,
studenti mohou selhat
při plnění požadavků školy,
studenti naleznou
výhodné zaměstnání před ukončením studia.
OECD poukazuje na to, že
příčiny nízké „míry přežití“ mohou být vyvolány nejen studenty, ale i školami,
jestliže např. jejich nabídka programů neodpovídá potřebám trhů práce nebo
délka studijního programu je neúnosná z hlediska dlouhého pobytu mimo trh
práce.
O „míře přežití“
v akademickém roce 2003-2004 informuje tabulka 4.
Tab. 4: Míra přežití
v terciárním vzdělávání typu A (2004, %)
|
celkem |
délka programu |
|
méně než 5 let |
5 let a více |
||
ČR |
65 |
74 |
60 |
Rakousko |
65 |
- |
- |
Německo |
73 |
92 |
65 |
Japonsko |
91 |
91 |
90 |
USA |
54 |
- |
- |
průměr OECD |
70 |
73 |
77 |
Poznámky: Pokud jde o
terciární vzdělávání typu B (v ČR jde o vyšší odborné školy), činila „míra
přežití“ v r. 2004 61 % (průměr OECD činil 62 %). Tzv. pokročilé výzkumné
programy (= doktorské studium) se vyznačovaly „mírou přežití“ v ČR 44 % (průměr
OECD činil 67 %, své údaje zde však vykazuje pouze 12 zemí ze 30).
Pramen: Education at a
Glance, 2006, Table A3.2.
V tomto ukazateli
vykazuje ČR pouze mírné „zaostávání“ za průměrem OECD, výrazněji
s odchyluje pouze v případě „dlouhých“ studijních programů.
Jednou z okolností,
které mohou ovlivnit „míru přežití“ v terciárním vzdělávání, je průměrná
délka studia. Jaký je tento ukazatel v ČR v srovnání se zeměmi OECD?
Tab. 5: Průměrná délka
studia v terciárním vzdělávání (2004, roky)
|
celkem |
typ programu |
|
A |
B |
||
ČR |
- |
- |
- |
Rakousko |
5,30 |
5,60 |
2,78 |
Německo |
5,36 |
6,57 |
2,37 |
Japonsko |
4,07 |
4,51 |
2,11 |
USA |
- |
- |
- |
průměr OECD |
3,94 |
4,42 |
2,38 |
Pramen: Education at a
Glance, 2006, Table B1.3b.
Statistické údaje,
týkající se ČR, nejsou zveřejněny. Analogicky jako v předchozích údajích
se dá odhadnout, že se přibližují spíše údajům Rakouska a Německa, než např.
Japonska. Za tohoto předpokladu se stávající délka studia v ČR oproti
průměru OECD dá očekávat zřejmě o několik desítek procent vyšší. Je-li tomu
tak, pak jde o další faktor, oddalující přiblížení úrovně terciárního vzdělání
alespoň průměru OECD.
„Dělba práce“ mezi sekundárním a terciárním vzděláváním
Dalším faktorem,
ovlivňujícím ukazatele úrovně dosaženého vzdělání, je výrazný rozdíl ve
struktuře celkového sekundárního a terciárního vzdělávání v srovnání
s průměrem OECD (vysoký podíl sekundárního a nízký podíl terciárního
dosaženého vzdělání v ČR – viz tabulku 1). Ústav pro informace ve
vzdělávání vysvětluje tuto skutečnost vyšší koncentrací odborného vzdělávání na
střední školy ve srovnání s ostatními zeměmi, tzn. že vzdělávání, které se
jinde uskutečňuje zpravidla na terciární úrovni, probíhá u nás na středních
odborných školách. Tomu napomáhá navíc i stále nízké zastoupení vyšších
odborných škol v terciární sféře vzdělávání. [18]
Závěr
Zvýšení počtu
obyvatelstva s ukončeným terciárním vzděláním závisí především na zvýšení
tzv. míry dokončení terciárního vzdělávání, což je podmíněno zvýšením kapacit
vysokých škol. Má-li se ČR přibližovat ve struktuře terciárního vzdělávání
k průměrným hodnotám OECD, mělo by jít prakticky pouze o nová místa
v bakalářských studijních programech. Další podmínkou kvantitativního
rozvoje terciárního vzdělávání je zkrácení průměrné délky studia. Zlepšení by
bylo dosaženo také nárůstem kapacit vyšších odborných škol s převodem
části studijních programů ze středních odborných škol na vyšší odborné školy.
Literatura
České školství
v mezinárodním srovnání. Vybrané ukazatele publikace OECD Education at a
Glance 2006. Praha, Ústav pro informace ve vzdělávání 2006. Detto 2003.
Education at a Glance.
OECD Indicators. 2006 Edition. Paris, OECD 2006. Detto 2003.
Gregorová, L. – Žďárek,
V.: OECD – Education at a Glance. In: Bulletin VŠEM – CES, 19/2006, s. 1 – 5.
Tématické hodnocení
terciárního vzdělávání v České republice. Zpráva hodnotitelů. Praha,
Centrum pro studium vysokého školství 2006.
Doc. Ing. Mojmír Helísek, CSc. Katedra ekonomie a mezinárodních vztahů, Vysoká škola
finanční a správní, Praha, tel. 210 088 873,
e-mail: mojmir.helisek@vsfs.cz
Bohumír Štědroň
Světová náboženství
v epoše průmyslové revoluce v Evropě a Asii neidentifikovala nově
vznikající segment na politickém trhu: tovární dělnictvo.Tuto oblast postupně
ovládlo nové marxistické náboženství a procházelo všemi etapami, jako světová
náboženství před staletími. Marxistické náboženství mělo eklektický charakter a převzalo v aplikační rovině řadu
prvků starších náboženství (výraz soudruh má církevní původ, poručíme větru
dešti vychází z protestantské etiky, neomylnost generálního tajemníka
zapadá do vatikánských schémat a učit se, učit se,učit se
je z Konfucia aj.). Jeho mimořádná marketingová přitažlivost byla dána
slibem dosažitelného ráje v reálném časovém horizontu (podobně jako spasení
a konec světa během několika let slibovalo křesťanství na začátku letopočtu).
Čtvrtý z apoštolů této křesťanské hereze, patologicky krutý a lidsky zcela
defektní J.Stalin, převádí po říjnové revoluci
historický vývoj v Rusku retrográdně před Kateřinu Velikou, který
v Rusku rozdělila exekutivní a soudní moc. Jako většina revolucí se i
ruská revoluce pod Stalinovým vedením věnuje
zejména
snižování počtu obyvatelstva na spravovaném teritoriu.V tomto
marketingovém prostoru operoval G. Husák již od studentských
let a je svou náboženskou výchovou, inteligencí i tragickými zkušenostmi (ví,
že se v politických procesech nesmí přiznat, nechce-li následovat osud Kameněva a Zinověva a milionů dalších) pro toto paranoidní
prostředí dobře připraven.
Po roce 1969 G. Husák využívá neopakovatelnou příležitost, získává si důvěru
nejvyšších představitelů sovětského feudalismu a po mistrném vyšachování
Alexandra Dubčeka z pozice prvního tajemníka sám přebírá jeho funkci
v dubnu 1969. Situace zatím není jednoduchá: říšský
protektor sovětský velvyslanec v Praze K. Červoněnko
si G. Husáka naplánoval jako přechodné řešení
(generálním tajemníkem měl být A. Indra). G. Husák prokazuje skvělé taktické schopnosti i vynikající
herecký talent: po dohodě s L. Brežněvem je nebezpečný
Červoněnko přesunut do jiné evropské země a ctižádostivý A. Indra posunut z funkce
tajemníka ÚV KSČ na neškodnou funkci předsedy Federálního shromáždění. Později
dokončuje G. Husák konsolidaci své
moci i na ministerstvu vnitra: posílá intrikujícího českého ministra
vnitra do Severní Koreje jako velvyslance. Navštíví ministerstvo vnitra
v doprovodu armádních generálů (armáda má u tajné
policie velký respekt; je to tehdy sotva dvacet let, co maršál Žukov zatýkal
šéfa KGB Beriju) a spílá tajné policii že „ plukovníci StB nebudou mluvit do
politiky KSČ“). Z taktického hlediska byla celá čistka provedena
s mimořádnou elegancí a veřejnost se nic nedozvěděla (na rozdíl od
primitivního zásahu A. Novotného proti R. Barákovi).Volbou prezidenta a cestou prvního českého kosmonauta
do vesmíru je proces uzurpace moci G. Husákem završen: získává
neodvolatelnou moc zdánlivě na věčné časy.
A tehdy nastupují
strategické faktory.G. Husák zůstává přes svůj
politický a manažerský talent regionálním politikem
s omezeným rozhledem: nikdy
nepochopil, že volbou na nejnižších úrovních z více kandidátů by upevnil
stabilitu neostalinistického režimu. Mimo jeho zorný úhel byly ekonomické
úspěchy asijských tygrů a role vědy, technologií a zahraničních investic.
Nepochopil rovněž, že sportovní mužstva (která dosahovala vynikajících
výsledků) byla i v tehdejší ČSSR řízena jiným manažerským způsobem a
přenesení tohoto stylu do segmentu průmyslu by učinilo více konkurenceschopnými
i státní podniky.A k nezávažnějším strategickým prohřeškům patřily
zastaralé a současně platné proskripční seznamy a neschopnost politického
systému institucionálně zabezpečit nástupnictví. Nechápal, proč oba předsedové
národních vlád i někteří krajští tajemníci odešli po polovině osmdesátých let
na vlastní žádost do důchodu a tak zůstal administrátorem a velmi špatným stratégem; nezaložil například žádnou vysokou školu. Na
rozdíl od J. V. Stalina, který promyšleně likvidoval nejen všechny
písemnosti a zanechal po sobě málo písemných stop, zbyl po G. Husákovi rozsáhlý archív dokumentů… Nedržel se rovněž strategických zásad v Machiavelliho
Vladaři a nenahradil včas V. Biĺaka podobnou kopií.
Je proto zcela logické,
že neschopný strategický manažer G. Husák byl nahrazen svým
antipólem V. Havlem…
Jen jedna strategická
schopnost se G. Husákovi nedá upřít:
V období normalizace, ve kterém federální vláda řídila jen vládu České
republiky v Praze, znamenitě během dvaceti let připravil Slovensko na
vystoupení z federace po své smrti.
Prosincový hodinový
televizní pořad věnovaný G. Husákovi, byl završen
politováním, že chybí věcné analýzy a rozbory této epochy. Nezbývá než dodat,
že chybí rovněž objektivní analýzy degenerovaného feudálního systému a rovněž
SWOT-portréty manažerů, kteří se na tomto rozkládajícím se feudálním systému podíleli
a realizovali své ambice.
O autorovi:
Bohumír Štědroň, vysokoškolský pedagog v oblasti
manažerského řízení, je členem České společnosti pro politické vědy, Římského
klubu a americké a německé prognostické společnosti.
Jan Čepek
Bylo by
laciné a hlavně by neodpovídalo realitě, kdybych jako bezvěrec a mírumilovný
člověk tvrdil, že lidé se sami sobě odcizují náboženskou vírou a válkami.
Člověk skoro bez výjimky válčí od prvopočátku a podléhá určitým nelogickým
představám, které si přetvořil do nejrůznějších náboženství. Obojí přešlo i do
euroamerické civilizace. Bohužel.
Odcizovat se
své vlastní euroamerické civilizaci znamená vzdalovat se tomu, co si tato
civilizace sama vytvořila ke zlepšování života svých příslušníků. Jako bezvěrec
a mírumilovný člověk zlepšování našeho života vidím v rozhojňování a
zkvalitňování materiálních podmínek, zvyšování vzdělanosti v co nejširším
pojetí, zlepšování zdravotní situace všech, upevňování rodinných, sousedských a
dalších mezilidských vztahů. Uplatňování rovnoprávnosti vytrvalou snahu o
demokratické spravování věcí veřejných. Pozvolné zbavování se pověr a nepotřebných
věr, rozhojňování všeho, co může prodloužit budoucí existenci lidského rodu.
Euroamerická
civilizace takových zlepšení vytvořila spoustu a dobyla si možnost jimi příznivě
ovlivnit i jiné civilizace. Za tři velké šance z toho plynoucí lze označit
1. k čemu EC dospěla zhruba v polovině 17. století, 2. světodějnou
roli EC počátkem 19. století a 3. nynější vědeckotechnický pokrok.
Samotný
počátek euroamaerické civilizace (opravdu jako EC) nelze posouvat před 15. století,
v sedmnáctém ale již evidentně existovala. Vznikla vývojem a spojováním
dvou-čtyř evropských civilizací doprovázeným zařazením, mnohdy dobýváním a
ruinováním dalších a dalších kultur. V průběhu těch 14. až počátku 17.
století bylo utváření euroamerické civilizace dané tehdejším humanismem,
renezancí a reformací.
Sedmnáctým
stoletím byl v EC nastartován akcelerující vědeckotechnický pokrok, ve kterém
jsme brzy předstihli dříve vyspělejší civilizace (Čína, Střední východ aj.),
rozumu byly dány netušené možnosti. Vědeckotechnický pokrok s osvícenými
mozky ovšem je eticky ambivalentní záležitost, když pomíjí to, co naší
civilizaci dal Comenius, jehož intelektuální kapacita, ideály i konkrétní snahy
vyplynuly ze zažití vlivů humanismu, renezance a reformace. Jeho zneuznání jak
intelektuální elitou, tak davem je tím velkým odcizením, které naši civilizaci
už stačilo velmi poškodit a které trvá. Komenský byl hluboce věřící člověk a
přece poučen humanismem a renezancí nám říká „Tím nejpotřebnějším jsi ty sám
sobě. Uč se sebe znát, sebe ovládat a ze sebe mít užitek“. Měl dokonale
odpozorovány lidské nešvary (dovedl je vidět s nadhledem a psát o nich
s báječným humorem) – zavčas upozorňoval na nebezpečí skrývající se
v nich pro lidskou budoucnost. Rozpracoval metody výchovy od narození
dítěte s úctou k mateřství (vlastně včetně toho, co se vědecky
potvrzuje o přednatálním působení na budoucího novorozence!). Trval na zásadě
učit se až do smrti. Hrozně ztrýzněn třicetiletou válkou včetně vestfálských
ujednání propracovává svoji všenápravu jako budování globální mírové
civilizace, civilizace s nezbytnými komunikačními možnostmi a mírovými
institucemi. Náboženství se po Komenském mohlo v EC stát soukromou záležitostí
každého jedince, agnostiky nejen naprosto tolerovanou, nýbrž jimi ceněnou
v lidi obohacujícím dialogu rovnoprávných lidí, uznávajících právo druhého
na vlastní názor.Vzájemná tolerance věřících a bezvěrců bez zasahování státní
moci i bez mocichtivého kléru mohla být významným faktorem zkvalitňování lidské
existence.
EC je dnes v
podstatě znalostní společností a nynější stupeň znalostí i zažitých zkušeností
jednoznačně přikazuje vrátit se k té nevyužité šanci ze sedmnáctého
století, zkoumat příčiny toho prvního velkého odcizení podstatě naší civilizace
a pokusit se o nápravu. U Komenského to byl imperativ všenápravy zlepšujícími
svět reformami, založenými na odpovědném využití všeho pozitivního z minula.
Tím
nejsnadnějším, ovšem nejvíce kontraproduktivním by pro nás bylo označit spojení
osvícenského vývoje ( civilizační změny v Rusku a jeho cesta
k reakční supervelmoci devatenáctého století, vznik USA zbavujících se pak
otrokářství a nastupující závratný technický vývoj, Velká francouzská revoluce
s heslem „Rovnost, volnost, bratrství“ končící Napoleonovým fiaskem,
„probuzení“ národů vyúsťující do zničujících nacionalismů – i třeba
v Latinské Americe, „export“ euroamerické civilizace kupříkladu vyvezením
zločinců do Austrálie, rozpínání koloniálních mocností s fatálními
důsledky) s Komenským požadovanou vytrvalou péčí o důstojný život
každého jedince ve spořádaném společenství prostě za utopii, za neuskutečnitelný
sen.
Stejně
nezodpovědné bylo v první polovině 19. století odmítnout a za utopický
označit tehdy vznikající socialismus. Ten socialismus, ve zkratce
charakterizovaný činností Roberta Owena byl pokusem o nápravu prvního velkého
našeho odcizení. Nápravu plně odpovídající tehdejší době a přitom zároveň
Komenskému.
Druhé velké
odcizení podstatě euroamerické civilizace bylo a je o to tragičtější, že se na
něm aktivně zúčastnili poctiví vůdci dělnictva, jedni jako ukvapení
revolucionáři a proroci modernity, jiní jako příštipkáři omezující se na
pojišťování materiální stránky života svých oveček. Obojí nakonec ústící do
pohanění socialistických ideálů. Po takzvaném „reálném socialismu“
s minimem původního socialismu a maximem všeho ostatního jsou ty ideály
nyní spoustě lidí k smíchu, jiným účinně fungujícím strašidlem.
I návraty
k úvahám o socialismu počátku 19. století v tehdy nejvyspělejších
zemích euroamerické civilizace by se proto neměly považovat za staromilství, za
obnovené snění o neuskutečnitelném. Samozřejmě, dnes zde máme naprosto jinou
situaci a samozřejmě nejde o přihlouplé obnovování něčeho z minula.
Vědeckotechnický
pokrok nám přinesl kdysi naprosto nepředstavitelnou materiální základnu. Což
lidé dnes s takovou materiální základnou musí mít zhoršující se zdravotní
problémy? Což se mají hroutit dosažené systémy zdravotní a sociální péče? Což
se má tak zbytečně plýtvat? Což mají jít tak nepředstavitelné prostředky na
zbrojení a nyní už zase na horké války? Tyto a mnoho dalších otázek jsou dnešní
realitou, vyhýbat se jim by znamenalo třetí velké odcizení podstatě naší
civilizace. Tím hůře, když by to bylo doprovázeno zesilováním iracionality
v lidském chování, odsunováním vědy na vedlejší kolej, v politice a
sociálním dění fašizací namísto zkvalitňování našich práv i povinností. Pokud takové
odcizení již nastává, skeptické myšlení nesmí vynechat ani to, že by naše EC
nemusela obstát ve střetu s jinými civilizacemi. Jako nevěřící mírumilovný
člověk varuju zejména před spojením náboženského fanatismu s válkou. To
není humor, ani černý. Jednak v dnešních konkrétních válkách je náboženský
faktor jasně zřetelný, jednak náboženské představy o konci světa jsou oživovány
právě válkami. Uplatňování obojího je vrcholným odcizováním euroamerické
civilizaci, nejen její podstatě.
Stále
zůstává alternativa, že euroamerická civilizace nemusí a nesmí podlehnout viru
sebeodcizování, že využije skvělých možností sobě samou (vzpomeňme terminologii
Komenského) dosažených, takže bude důstojným partnerem ostatním civilizacím ve
světě.
[1] Předesílám, že předložený text se nijak netýká
problematiky horizontálního přerozdělování (tj. takového přerozdělovaní, u nějž
nelze jednoznačně říci, že plyne ve prospěch chudších domácností), které dnes
představuje drtivou většinu veřejných rozpočtů.
[2] Explicitně uvádí např. státní podporu veřejných
knihoven (ibid, s. 8), tedy odvětví podporující rozvoj vzdělanostního a
kulturního kapitálu těch, kdo by jinak byli vlivem svého rozpočtového omezení
od těchto možností odříznuti; „... techniques that improve the productivity and
earnings potential of unskilled workers might benefit society with greater
efficiency and greater equality“
(Okun 1975, s. 4)
[3] Pozemkovou reformu začal v Chile realizovat
Eduardo Frei právě s ohledem na stagnaci zemědělské produkce. Tato reforma
byla ještě prohloubena Freiovým následovníkem Allendem, takže rozloha
vyvlastněné půdy dosáhla až 43 %. Po vojenském puči v roce 1973 byla část
vyvlastněné půdy vrácena dřívějším majitelům a část byla rozdělena na 48000
soukromých parcel o průměrné rozloze
10 hektarů (srov. Carter, Barham, Mesbah 1996).
[4] Tato funkce se projevuje nejvíce u systémů typu
absolventské daně. K tomu M. Palacios (2004, s. 76-77) uvádí:
"Posledním argumentem podporujícím HCC je, že
tento systém rozděluje prostředky spravedlivě. Ekonomicky úspěšní absolventi
odvádí vyšší splátky a studentům ve finanční tísni je umožněno splácení zkrátit
(přerušit, odpustit, ...). HCC tak napravuje regresivitu, která existuje
v systému tradičních půjček: v systému HCC absolventi s vysokými
příjmy nepřímo subvencují absolventy s příjmy vyššími. Tento proces je
typickým cílem mnoha politických stran na celém světě. HCC je tak jedním
z mála nástrojů, které umožňují dosáhnout politického cíle a zároveň
zmenšit nerovnost. Systém HCC uspokojí jak ty, kteří mají jako cíl samotnou
rovnost, tak i ty, kterým záleží na participaci tržních vztahů v systému
financování VŠ."
Výrazné rozptýlení rizika, tj. ochrana
investora, ale i neúspěšných absolventů, je i u systémů splácení neúročeného
závazku.
[5] K tomu M. Palacios (2004, s. 77-78) uvádí:
"Investice do vzdělání je sama o sobě nelikvidním
statkem, což se odráží ve vyšších požadavcích na návratnost v porovnání
s investicemi, které lze běžně obchodovat. Vznik trhu s HCC však
umožňuje část investice prodat a činí tak investici do vzdělání likvidní.
V důsledku toho dochází ke snížení diskontní sazby požadované investorem a
zvýšení hodnoty vzdělání pro studenta."
[6] K tomu M. Palacios (2004, s. 53-60) uvádí:
„HCC představuje smlouvu, ve které se student
zavazuje odvádět určité procento své budoucí mzdy po předem stanovenou dobu
výměnou za poskytnutí prostředků investorem potřebných k financování svého
vysokoškolského studia. Následující popis fungování takovýchto smluv se
vztahuje zejména na státy s vyspělými finančními trhy. Základní parametry
smluv jsou univerzální pro jakýkoli stát. Ve státech s méně rozvinutým
kapitálovým trhem však není možné, aby se HCC plně rozvinuly… Smyslem každé
smlouvy je specifikovat, co od sebe mohou smluvní strany - v tomto případě
investor a student - očekávat. Zde se jedná o procento, které bude student
investorovi v budoucnu odvádět a délka období, po které tak bude činit.
Za prvé,
nejdůležitější vlastností smlouvy je „nezasahování“ (non-interference) a to
v tom smyslu, že od chvíle, kdy investor poskytne studentovi prostředky na
jeho vzdělání, mu není dovoleno jakkoli ovlivňovat studentovo chování s cílem
maximalizovat své výnosy z investice (vytváření tlaku na studenta ve
chvíli, kdy si vybírá své zaměstnání apod.). I sebemenší náznak omezení
volnosti studentova rozhodování může mít za následek degeneraci smluvního
vztahu a vznik vztahu podřízeneckého…
Za druhé,
smlouva musí přesně definovat procento příjmu, které bude student po ukončení
studií odvádět investorovi. Absolventův příjem může být odvozován například z
daňového přiznání.
Procento,
které bude investor od studenta požadovat, závisí jak na objemu prostředků,
které mu poskytne na studium, tak i na míře rizika, které podstupuje. Cena
udaná investorem může být ve tvaru procento budoucí mzdy/nyní poskytnutý dolar
(případně na 1 000 dolarů). Celkové procento, které se student zaváže
investorovi odvádět je pak získáno vynásobením %/dolar a počtem dolarů
studentem vypůjčených.
Procento
odváděné studentem bude úhrnné. To znamená, že s tím, jak bude student
postupovat do dalších ročníků, se budou procenta, která se zavázal
v budoucnu odvádět, sčítat. Uzavře-li tedy student v prvním ročníku
smlouvu o odvodu 3 % ze svého budoucího platu a ve druhém ročníku 4 % ze
svého budoucího platu, výsledkem je závazek studenta ve výši 7 % jeho budoucího
platu. Procento/dolar, které se student zaváže odvádět, se tedy může rok od
roku měnit. Ve skutečnosti se v důsledku nižšího rizika a relativně krátké
doby do zahájení splácení dá očekávat, že s blížícím se koncem studia bude
trh nabízet výhodnější kontrakty (smlouvy s nižším požadovaným procentem).
Stejně jako procento se může lišit i doba, po kterou se student zaváže procento
ze svého platu odvádět.
Teoreticky
je navržení smluv HCC velmi jednoduché. Investoři mohou smlouvy upravovat tak,
aby ochránili své investice a zároveň je zatraktivnili pro studenty. Mezi tyto
úpravy patří zavedení stropů na absolutní výši platby, podmínek, za kterých je
možné splátky prominout, stopů na výši procenta ze mzdy požadovaného
investorem, podmínek odstoupení od smlouvy a zavedení flexibilní délky doby
splácení.“
[7] Viz www.myrichuncle.com,
kde lze získat od provozovatele systému podrobné informace, včetně aktuální
situace o provozování systému.
[8] Srov. zkušenost z Nového Zélandu prezentovaná
v rámci odpovědi na čtvrtou otázku.
[9] Otázkou je, proč se v souvislosti s reformou
financování vysokoškolského vzdělání, která by měla být "tahounem"
reforem financování všech ostatních sociálních systémů, hovoří až na posledním
místě a v praxi se s ní nejvíce váhá.
* Příspěvek byl
zpracován v rámci projektu GA ČR č. 402/06/1357
[10] K celkové charakteristice této ročenky (2006) viz
Gregorová, L. – Žďárek, V., 2006.
[11] Education at a Glance, 2006, str. 156 (spíše jde o
zvýšení míry růstu o 1 p. b.).
[12] Údaje pro r. 2004, obyvatelstvo ve věku 25 – 64 let
(tamtéž, Table A1.5.).
[13] Education at a Glance, 2003.
[14] České školství v mezinárodním srovnání, 2006, s.
7.
[15] Tématické hodnocení terciárního vzdělávání v ČR
(2006), vytvořené skupinou odborníků z OECD, uvádí, že autoři „byli
překvapeni negativním vnímáním bakalářských programů ze strany veřejnosti ...
je nešťastné, že zákon z r. 1990 dal vzniknout názoru, že bakalářský titul
je nedokončený magisterský titul ... Ministerstvo a zastupitelské orgány musejí
provést zásadní kroky a zajistit, aby bakalářské tituly získaly status, jaký si
zasluhují.“ (s. 22)
[16] Přesně vzato jde o počet zmíněných absolventů
k počtu nově nastoupivších studentů n
let před referenčním rokem, přičemž n
je počet let řádného („full-time“) studia, požadovaného k ukončení daného
stupně.
[17] Education at a Glance, 2006, s. 52.
[18] České školství v mezinárodním srovnání, 2003, s.
9. V případě obdobné struktury vzdělanosti v Rakousku (v Tabulce 1)
se dá spekulovat o přetrvávajících historických souvislostech v přístupech
k utváření vzdělávací soustavy.