Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie,
historiografie
MARATHON
2/2007
číslo 73
_________________________________________
Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Globalisation
in the Light of Megatrends and Long Waves (PaveL Sirůček)
Thorstein Veblen
a americká meziválečná institucionální ekonomie (Petr Wawrosz)
Redistribuční systémy v ekonomice (J. P. Kroupa)
The Ethical Dimension of Globalization (Zuzana Džbánková)
Ošidnost hry
s HDP (Zdeněk Trinkewitz)
Recenze na knihu
Bohumíra Štědroně o řízení (Václav Sedláček)
Teorie a praxe zkoumání ekonomických cyklů (Pavel
Sirůček)
Theory
and Practice of Study of Economic Cycles (Pavel Sirůček)
Recenze na články
v minulých číslech Marathonu
Ad: Social Capital in thee Knowledge Economy(Petr Wawrosz)
MARATHON
Internet: http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim Valenčík
jménem Otevřené společnosti příznivců
časopisu MARATHON
Vychází od listopadu 1996
Registrační značka: MK ČR 7785
ISSN 1211-8591
Redigují:
Vladimír Prorok
e-mail: prorok@vse.cz
Pavel Sirůček
e-mail: sirucek@vse.cz
Radim Valenčík (224933149)
e-mail: valencik@cbox.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110 00 Praha 1
tel.: 224933149
e-mail: valencik@cbox.cz
MARATHON
is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim
is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons
of present entanglement of the world developments, and participate in the
search for prospective solutions.
About 120
authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it
occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional
documentation annexes in English or German. English summaries of articles are
envisaged based on specific interests of readers.
Themes most often
treated in the magazine include human capital, investments in education and
other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new
approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate
concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich
with regard to role played by innovations and the search for new space for
economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments
have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.
The
magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail
contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává
časopis Marathon 2/2007. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen
finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket,
zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET
(http://valencik.cz/marathon).
- Časopis vychází jednou
za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě.
Nejbližší řádné číslo (2/2007) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. května
2007.
- Rozsah časopisu je 40
stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.
- Kontaktní spojení, na
kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat
příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149
(R.Valenčík).
- Příspěvky, případně
připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou
adresu: valencik@cbox.cz.
- V srpnu 1997 byl
Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován
užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici
v Národní knihovně v Praze Klementinu.
- V časopisu jsou
uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do
sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
- Od počátku roku 2006
je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat
příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
- Příspěvky uveřejňujeme
vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
Potěšujícím trendem je,
že přibývá článků ve světových jazycích. Budeme je i nadále upřednostňovat.
“Vnitřní” recenze na nejdůležitější materiály budeme postupně uveřejňovat v
samostatné rubrice.
(Selected
Issues)
Pavel
Sirůček
The paper briefly examines selected theoretical aspects of the
multidimensional and ambivalent processes of globalization, proceeding in
differing ways on different levels of the social system, while interconnections
and growing dependences, as well as growing asymmetries and contradictions
occur. Focus on different aspects leads to differing dating and periodisation.
The tension between different levels relates to number of negative moments and
anti-tendencies, while the deepening contradictions are probably no longer
sustainable, and the basic question is if they can be solved within the
existing system. The current phase of globalization seems to be considerably
unstable, opening thus a space for discussions on the perspectives of
globalization, its changes, regulations, slowing down, stopping or returning
back to local economies. The text confronts different notions of globalization
in the light of so called megatrends and of instruments of innovative long
waves.
The term globalization (G) belongs
to the most frequent, but also the most demonized and manipulated ones, often
neglecting reality. Only few words provoke so different associations and
emotions as exactly G. Different interests create ambiguousness in
understanding G, when until now exists neither a common definition its content,
nature and direction, nor its comprehensive theoretical reflection [22]. One
lacks a common time-determination of its beginning and phases, problems occur
when identifying its objects and subjects. Also here appears the problematic
tendency to pretend real changes and progress by overusing new terms, while the
term G itself became a marketing product and a bargain. Some refuse the use of
the term G and prefer the French denomination mondialisation, some authors
instead of the neoliberal market G support the cooperative G, where the ‘G of
financial markets and capital’ opposes the ‘G of solidarity and
responsibility’. Also the notion of G as a nonreversible objective process,
which does not possess only an economic dimension, is mixed with the current
neoliberal form of G. For many this is the only possible one, but the same one
is often a target of anti- or alter-globalising trends.
Different Notions, Levels and Dating of Globalisation
The term G begins to be used
extensively in the 1990s, as a denomination for unification of the world. Many
approach G understanding it as processes of creating planetary structures in
all areas of activities occurring with different dynamics. Globally tendencies
for a growing interconnectedness and similarity of different phenomena or
processes prevail. However, this is not a unified, homogenous phenomenon, but
more ambiguous and unequal processes, when despite global tendencies we lack a
fully globalised world. There is number of attempts of a definition –
according to the IMF G represents a growing economic mutual dependence of
countries in global scale, as a result of a growing volume and type of
cross-border transactions of goods and services and flow of international
capital, as well as of a faster and more extensive spread of technologies.
Others put stress on the spontaneity and non-manageability of G, others think
the most important power is transformation of time and space [2], [9], [22], [24], [25], [26]. Sometimes G is understood as a
strong outer power, unifying the world in the form of americanisation,
coca-colisation, or macdonaldisation; other time it is depicted as only a loose
interconnection by means of treaties of free trade, integration of financial
markets or heyday of networks. More tightly connected to processes in world
economy (internationalization, integration, interdependence, or
multilateralism) also other notions emerge – eg by so called skeptics, so
called hyper-globalisers, and so called transformationalists [22].
Negatives of neoliberal G lead to
differentiating G as a ‘stage in historical evolution’ and a ‘political project
leading the mankind in a certain direction’ – in the meaning of political G,
which, however, happens to be reduced to political process of G of capitalism.
G should be viewed as a multidimensional, ambivalent, dynamic, socio-economic
phenomenon, which occurs on different levels and may attain many shapes and
forms [22], [25]. The existence of deviations and anti-trends should not be
omitted – processes of diversification, fragmentation or localisation, of
course, on global scale. In 2002, a denomination glocalisation for this new
phenomenon appears, acquiring thus growing dynamics and intensity. Since 1998,
one speaks of de-globalisation (a return to balanced local economies), which
became a topic for some Asian or African countries. G is being related to ideas
of development and profit; de-globalisation is based on social peace and
stability. Strong ambivalence is a crucial feature of G, while an identical
phenomenon may be judged at the same time both positively and negatively, by
individuals, groups etc.
G has a complicated and diverse
nature, at least in three basic spheres – economic, social and political. The
development is strongly influenced by the scientific and technical progress,
therefore, one speaks of scientific and technical, or technical (or
technological) G. Already J. A. Schumpeter highlighted the cyclic nature of
technical progress and innovative activity, what conditions long waves of
economic activity, long-term K-cycles. G may be explored also through the eye
of values of the era of G, stemming from liberalism in its technocratic nature
[25]. The most visible and analysed level of current G is G of economic
activities, which interconnects production and markets in different countries,
by means of trade with goods and services, capital, or information flows, and
of an interconnected network of property and management of transnational
companies. Economic G is often described as global economic integration in the
markets with products and services, capital and labour [3], [6], [22]. One of
the main features of social G is regarded formation of transnational social
spaces, while G here is a process of a creation of network society [2]. G in
the political realm is not limited to political G of capitalism – it has also
number of other features, and the key importance is assigned to a decline of
the role of national states [5], [21], [22]. The analysis of different levels
of G proves the complexity of processes, including contradictions and
imbalances. It is an important fact that economic integration is developing
fast, but other forms have been delayed until now [22]. Contradictions of G and
imbalances between individual features become sources of tension between the
subjects of G and also an objective basis for strongly diverging evaluations of
G also for different dating and periodisations.
There is number of answers, when G
begins, depending on what we understand under G. If G is primarily connected to
the political or cultural superstructure (processes of internationalisation of
culture and values), one speaks of its origins already in the ancient world. If
one ties G to economics (processes of internationalisation or economic
integration), its origins may be found in the 16th-17th centuries. Economic theories enable to
generalise the particular historical development of processes of economic
integration to a sequence of three basic epochs: internationalisation
(development of exports and free trade), transnationality (connected to the
export of capital and cross-border investments) and period of the current G
itself (as forming of global production and information networks). If one takes
the rate of international trade on global production as a basic indicator, current
G may be regarded a ‘second wave’ (the maximum of 16% of 1880 was reached after
a 90-years ‘pit’, with the world wars and big crisis, in 1970). Some stress
that in the last three decades G accelerates and reaches a qualitatively new
period. This is the reason, why only today it becomes such a frequent topic.
The current period is characterised by growing conflicts between main actors –
not only from here come the requests for control or even taming of G [6], [27].
In connection with technological changes
(and ensuing influence on economy and superstructure) G figures as a form of
development of production forces, connected to communication and information
technologies with origins in the 1980s. There is also a dating circa from the
1960s, when applications of new technologies, connected to the upward phase of
the fourth long wave started by WW2, are highlighted. Many speak of G of
development already since the 1960s, when social antagonisms definitely loose
their local nature. The differences ensue from the fact if one associates the
beginning of G with merits of the scientific and technical, or information
revolution. Other authors claim that the concept of G emerged, when the US
began to be dependent on foreign oil and it fully developed after the demise of
the Soviet empire [22]. There are also suggestions to analyse different aspects
of G by the eye of the modern chaos theory [25] etc.
So Called Megatrends of Development for the Period of
2000-2010
Below mentioned long waves are
popularly (and not correctly) sometimes connected to the great waves by
futurologist A. Toffler – an author of number of bestsellers [26]. In 1980, he
comes with a paradigmatical view on phasing and heading of the history, when
changes occur in great waves. Except Toffler (who is often a target for number
of critics [19]) one may remind other well-known forcasters J. Naisbitt and P.
Aburden, who became known for modelling the development of the world through so
called megatrends. This is how one labels basic tendencies of development in
different areas – grand changes (social, economic, political, technological
etc.), gradually appearing and consequently forming, or crucially influencing
the development of the world during long decades. World famous became readings
on basic tendencies in the 1980s, when at the first place stays the change from
industrial to information society [10]; the importance of information, or IT is
evident also in the characteristics of popular ‘millennium’ megatrends, being
headed by a too optimistic (and not fulfilled) vision of a prosperous global
economy of the 90s [11]; there are also their attempts to design so called
Asian megatrends, or trends ‘for women’ etc.
Understanding a crucial
simplification and methodological inconsistence it is possible to attempt to
‘shoot’ decisive trends of the current decade in a form, when number ten is
inspired by above-mentioned readings. The roots of all trends, however, grow
deep under 2000, they are interconnected and inseparable, and their influence
does not end by 2010, of course. A more detailed specification surpasses the
extent of this text (compare [19]) – nevertheless, into the context of the so
called megatrends of development 2000-2010 one may embed thoughts of G or so
called new economy [6], [17] and these in general correspond to predictions on
basis of the innovative conception of long waves.
1) Tardy and more gradual beginning of quantitatively new technologies, and
specifity of a probable new long-run fifth Kondratev’s cycle [19], [20];
2)
threatening global stability by aggravating global problems;
3) deepening
inequalities of development, globalisation of poverty, and growing resistance
to the current neoliberal nature of globalisation;
4) extending
the deregulated market into all parts of the world, and insurmountable
impediments on supporting the idea of sustainability;
5) emptiness
of grand political ideologies, headed by before dominant liberalism,
helplessness of traditional left and right with the vision of a new
conservative awakening also on the left [20];
6) threats
ensuing from the practice of so called universal human rights, heterogeneous
ideologies of multiculturalism, political ‘hyper’-correctness and positive
discrimination [17], [19];
7) crisis of
man and absence of an adequate subject to systemic changes;
8) beginning
of an end of the hegemony of the only global superpower;
9) gradual
dissolution of European integration and following sifting of Europe;
10) gradual
and probably irreversible growth of China, continuing growth of the importance
of Asian region and beginning of a new awakening of Russia.
Innovative Approach to Long Waves
One of the alternative attempts to
explain the cyclic nature of the modern development may be related to an
innovative theory of long waves, which assumes that every circa 40-60 years a
substantial innovation in techniques and technologies takes place, which opens
space for important social changes. Qualitative changes are the starting point
– innovations and their inconsistent appearance in time; one cannot, however,
attach magic power to innovations and totally abstract from analysis of eg
development of profits or subjective factors. Long waves (here = Kondratev’s
long-term cycles, K-waves), nevertheless, are not traditionally understood in
quantitative and purely economic terms (as fluctuation of rates of economic
growth or price time series), but more generally as a qualitative
socio-economic phenomenon. Long waves are relatively regular, repeating,
periodic swings or fluctuations of socio-economic activity of cyclic nature –
stemming from the cyclic economic development with a materially-technical basis
of periodicity in the shape of innovations of highest levels [18]. Innovative
explanations of long waves (especially of ‘Kondratev-Schumpeter type’ [7], [13],
[14], [15], [16]) highlight (but usually do not take for granted) the
importance of breakthrough changes in techniques and technologies, where
changes in productive-power characteristics create a corridor of development
and, on this background, one can explain wars, revolutionary events, monetary
phenomena etc. However, not in the sense of mechanical interpretation. There
is, nevertheless, number of disputable points and unanswered questions –
regarding empirical support for the waves, timing of the innovations,
explaining the causality or regular repeated appearance of basal innovations,
or interconnections of different spheres of social system, including mediation.
One can come across many
categorizations of the causes of economic cycles, or classifications of their
theories. Most of the categorizations do not omit innovative activities, with a
key point referring to Schumpeter [15], [20]. Capitalist economic development
(ensuing from innovative processes) does not happen continually and uniformly,
but in periodically following cycles, with a central point in endogenous
innovations [12], [16], [29]. A particular group of innovations, which has
provoked a cycle, has referred to this every cycle. The nature of accumulation
of innovations implies also the length: Schumpeter makes a difference between
short-term cycles (labeled by Kitchin’s name with 3-5 years of length), typical
middle-term (Juglar’s, lasting 7-11 years), and long-term Kondratev’s cycles
(long waves), connected to basal innovations with 45-60 years of length [13].
The classification is usually added by Kuznets’ cycles (related to investment
construction), lasting 15-25 years [30]. According to the innovative approach,
the Kitchin’s problematic cycles may relate to investments in stocks (‘stocks
cycles’), the Juglar’s to investments in the majority of fixed capital
(‘investment cycles’, or also commercial cycles, business, industrial etc.),
the Kuznets’ to investments in construction (‘construction cycles’) and the
Kondratev’s to the greatest and most financially demanding projects with the
longest service-life [4], [16], [29].
Innovative (or also technological)
approach to long waves illustrates the development in capitalist industrial
societies by a series of four long-term K-cycles of approximately fifty-years
length. On the basis of data by relevant authors [7], [13], [29], [30] one may date long waves using a two-phase scheme (with a phase of
long-term expansion and depression of roughly like lengths) approximately this
way: 1st wave 1780/90-1844/51 (with the
upper turning point 1810/17, based on processes of the first industrial
revolution); 2nd wave 1844/51-1880/96 (turning point
1870/76 – ‘time of railways’); 3rd wave
1880/96-1939/45 (with a turning point in 1914/17, related to the process of
scientific and technical revolution); 4th wave 1939/45 – originally around 2000 (with
the upper turning point in 1965/70, related to S&TR). Already for a longer
time thoughts of a possible emergence of a 5th wave, connected often to the information revolution
(with a turning point originally predicted circa in 2020/30, when also
objective conditions of a systemic change of social order [4], [17], [29] could
emerge) have been relevant.
Inspiring are suggestions of early
authors from the field of study of long waves [16], more worked out proofs and
an attempt of a theoretical framing related to the original contribution by N.
D. Kondratev [7], [14]. Between the Wars attention was attracted exactly by
cyclic moves; number of institutions was active and there is an extensive
Soviet, German, American, Swedish, French, or Belgian literature, containing
numerous readings on long waves [16]. Here pertains also the contribution by J.
A. Schumpeter, who belongs to the most important figures of socio-economic thinking
at all [12], [13]. The stress on the supply of innovations and flexibility as a
key to the success in the context of an internally generated technological
progress (and cycles of diverse lengths), and an interdisciplinary approach and
methodological tolerance, or a consistent pervasion of the ‘economic’ and the
‘social’ seems to become highly relevant even today – in the era of ever more
globalised economies and societies.
Economic development here is based
on innovations and ensues from within of the system – it has a nature of an
evolutionary process, where balance is unknown and time is historical, the
object of change are innovations and the initiator (subject) is the personality
of an entrepreneur. A decisive part of post-war innovation theories is based on
these basements [15], [20] – Schumpeter’s texts became a matter of critical
reactions and a starting point for number of modern concepts. G. Mensch [8] is
regarded an important follower, dividing basal innovations, letting emerge new
fields; an important representative of syntethising attempts is J. J. Van Duijn
[30]. Not an unimportant place in work on macro- and microeconomic aspects
occupies F. Valenta. Innovations (particularly in production) may have a
different nature, which means they may be of different rank – exactly the
classification of rank of innovations is connected to his legacy. In his
original work he makes usually a difference between 0-7th rank of innovations [28]; he refined the
classification to fifteen levels etc. For innovations important for the
mechanism of cycles applies that innovation of the 5th rank may be absorbed by a company, the 6th by a branch, and the 7th only by a whole economy. Innovations of the 5th rank may become a material base for Juglar’s
cycle – they condition the renewal of fixed capital, bringing thus a solution
for a short-term decline. Innovations of higher rank may create a basis for the
K-cycle, because only a mass spread of new technologies of the 6th and the 7th rank is a lasting solution of a long-term
depression.
Through a life-long study Valenta
reaches an adjusted classification of innovation ranks [29]: Rank minus n
(degeneration), rank 0 (regeneration), rationalizing innovation (rank 1-4),
quantitative innovation (rank 5-8) and technological breakthrough –
micro-technologies (rank 9). Rank 1 stands for a change of a quantum, rank 2 is
labeled as intensity, rank 3 as reorganization and rank 4 as quantitative
adaptation. Particularly rationalizing innovations are attached to Schumpeter’s
‘new combinations’ [12], enabling to reduce the costs of non-changeable
products. Qualitative innovations are represented by innovative rank 5
(variant), 6 (generation), 7 (sort), 8 (line). Technological breakthrough –
micro-technologies – is considered rank 9 in the shape of tribe. This tribe is
at the beginning today, and for its innovative development applies the same as
for the previous innovations on basis of macro-technologies.
F. Valenta operates with cyclicity
in changes in products and with a so called ‘dolphin jump’ on the level of a
company and an economy – cyclic development is generated just by the innovative
process [17], [29]. Refinement of Schumpeter’s calculations proves that
repeating the ‘dolphin jumps’ generates economic cycles. He identifies Juglar’s
waves (in the 20th century, nevertheless, much shorter
than 9-10 years), generated by consequent generations of means of production
and respective cycles of investment activities; three years or a little longer
cycles (Kitchin’s) are attached to new generations of consumer goods. In
addition he speaks of Wardwell’s waves (or Kuznets’, or Frisch’s) of 25, or 15,
or 22 years length, but he puts stress on the K-waves. He supplements the
three-wave scheme: 1 Kondratev (here 54 years) = 2 Wardwells, 1 Wardwell = 3
Juglars, 1 Juglar = 3 Kitchins, shorter cycles he omits as well. He comes to a
suggestion of an end of the 4th wave
and signs of emergence of the 5th K-cycle
in the US and later in Great Britain, when micro-technologies become the
‘drafter’. With their applications he associates a real ‘new economy’ [17] – he
warns, however, that Europe has not yet managed their emergence, surpassing
micro-technical applications.
Perspectives of Globalisation and Emergence of the 5th Long
K-Wave
Previously mentioned enables an
alternative contextualisation of G (here not only of technological view, but
also of whole G) into the framework of innovative long waves, when one may see
G as the third period in the development of industrial capitalism – after the
pre-monopolistic and monopolistic stage, with a political superstructure of
ultra-imperialism [17], [19]. The emergence of G correlates with a
rationalising period in the framework of a decline of the 4th wave (started in 1965/70) with analogies in
the decline of the 2nd wave (circa 1870-1896), when
processes of monopolisation, concentration and centralisation strengthened. The
beginning of the 3rd K-wave, however, was restricted to
number of most developed countries. It is matter of question if in the case of
a possible 5th wave one necessarily encounters
processes on global scale, including institutional prerequisites. One may find
other analogies between the decline of the 3rd wave (1920s and 30s) and the development of
the 70s and 80s, in the spirit of – then neoconservative – attempts to
accumulate means and ‘clean historical terrain’ for a mass application of new
techniques and technologies (of information).
The possibilities of use of the
theory of long waves are manifold, and this is even contrary to complicatedness,
unconventionality and incompletion. Many historical events may be interpreted
unconventionally on the background of a sequence of K-cycles as a necessary
result of inner antagonisms of capitalism; there are grand possibilities in the
area of international relations and politics; viewing global and regional
disparities by this eye, too, becomes ever more relevant. The apparatus may be
used to subtle the view on the category of the epoch; one may operate also with
a hypothesis of ‘double-cycles’ etc. [17]. While making these thoughts or
predictions, there is need for big caution against mechanical interpretations
and awareness that traditional industrial schemes do not necessarily have to
fulfil in new global conditions. Therefore, the ending of the 4th and emergence of the 5th K-wave (with a probable delay or a specific
transitive period) have been ambiguous – the development is modified above all
by processes of G. Even if there are signs of emergence of the 5th wave in the US and partially in Britain, one
cannot still convincingly prove its emergence. Elaborations and applications
may be in a favourable case expected only in circa 10-15 years; but a universal
upsurge does not necessarily have to happen at all – scenarios of chaos,
instability, conflicts of cultures or ‘re-feudalisation’ of development are not
improbable afar [17], [19].
Also the overview of megatrends [19]
calls attention to the specifics of a
possible 5th K-cycle. One may make some notes
here: a non-existence of a clear winner in the ‘war’ in innovations and
productivity despite of the head start of the US; growing problems of the US in
financing its technological superiority; a prevailing absence of sector as a
‘drafter’ of a new wave (difficulties when identifying crucial fields); problems
in development of new armament systems and their gradual application; in many
cases, unfulfilled expectations in applications of micro-technologies,
computers, telecommunications, biotechnologies, in healthcare etc.; an end of
illusions of so called new economy; a growth of the danger of not only economic
turbulences, instabilities and chaos; a probable persistence of high
unemployment also during a long-term ascent of the 5th wave, or thesis that a new K-cycle will
probably concern also less developed countries more considerably.
A comprehensive evaluation of G
remains controversial – sometimes emotionally or ideologically, wins a positive
evaluation, sometimes a more negative one. One view, related to neoliberal
views of ‘happy globalisation’, points out that G brings in the first place
many positives (eg internet) and benefits to all – rich and poor, owners and
not-owners. Other approaches, on the other hand, stress the negative sides of G
– risks and dangers that it brings. In the first place, these are global
problems [5]. The current global capitalist economic system is often regarded
substantially unstable and ineffective with number of asymmetries and risks (eg
because of the flows of speculative and risk capital or disparities in world trade).
G is related to the deepening of differences in incomes, within national
economies, and also between states and regions etc. It is clear that processes
of G may be evaluated diametrically differently. Nowadays, to many it seems
that the negatives start to outweigh the positives and the process of G is
slowing down [22]. The situation that has originated supports the idea that the
current period of G is highly unstable with a tendency to critical phenomena.
The above-mentioned corresponds to
the idea that we are living in a so called formation crisis of an emerging
civil society; these crises are tied to the finalisation of a long-term
depression in the framework of a long K-wave [4], [22]. The processes of
current G provoke antagonisms, which are probably not sustainable in a long
term, and one may ask a key question if they are resolvable in the framework of
the current system. The current ‘crisis of G’, however, is not only a threat
and risk; nevertheless, it brings also hope and chance for making corrections,
which could hinder the growing negative effects and enable a bigger success of
the positive sides. Which directions and ways these corrections should or even
will take (deviation of G, success of different forms of G, only partial
changes in mechanisms etc.), will surely become the content of broad (and again
in many ways very conflicting) discussions. This including current thoughts of
perspectives and heading of the integrating Europe [17], [19]. In the field of
economic theories an overwhelming majority of standard, but also alternative
approaches, is still restricted to ‘pre-globalisation’ models, approaches and
schemes. However, we still await a real political economy of G, as well as a
real new economy (practice) and economics (theory).
References
[1] Baláž, P., Kosír, I., Verček, P.: Rozhodujúcí
prínos novej ekonomiky pre ďalšiu globalizáciu svetového hospodárstva. Ekonomický
časopis, roč. 54, 2006, č. 4, s.
368 – 385. [2] Bauman, Z.: Globalizace:
důsledky pro člověka. Praha,
Mladá fronta 1999.
[3] Breinek, P.: Procesy
globalizace ve světové ekonomice. Politická ekonomie, 2005, roč. 53, č. 6, s. 826 - 841.
[4] Heczko, S.: Nástin interdisciplinární analýzy
cyklického vývoje tržních ekonomik. Doktorská disertační práce v oboru Ekonomické teorie. Praha, Fakulta
národohospodářská Vysoké školy ekonomické v Praze 2003. http://lko.nazory.cz.
[5] Heczko, S.: Světová ekonomika a globální problémy
lidstva. Britské listy [on-line]. 29. 12. 2005. ISSN 1213-1792. http://www.blisty.cz.
[6] Janáček, K.: Co zbylo z nové
ekonomiky? Politická ekonomie, 2002,
roč. 50, č. 2, s. 172 - 185.
[7] Kondratiev, N. D.: Problemy
ekonomičeskoj dinamiki. Moskva,
Ekonomika 1989.
[8] Mensch, G.: Stalemate
in Technology: Innovations Overcome the Depression. Cambridge (Mass.), Ballinger 1979.
[9] Mezřický, V. (ed.): Globalizace. Praha, Portál 2003.
[10] Naisbitt, J., Aburden, P.: Megatrends: Ten new directions transforming our
lives. New York, Warner Books
1982.
[11] Naisbitt, J., Aburdenová, P.: Megatrendy 2000. Deset nových směrů
na 90. léta. Bratislava, Bradlo
1992.
[12] Schumpeter, J. A.: Teória hospodárského vývoja. Bratislava, Pravda 1987.
[13] Schumpeter, J. A.: Bussines Cycles. Philadelphia, Porcupine Press 1989.
[14] Sirůček, P.: N. D. Kondratěv - zakladatel moderních koncepcí
dlouhých vln. Politická ekonomie, 1998, roč. 46, č. 4, s. 575 - 588.
[15] Sirůček, P.:
Koncepce dlouhých vln
J. A. Schumpetera. Politická
ekonomie, 1999, roč. 47, č. 5, s. 643 - 667.
[16] Sirůček, P.: Nástin historie
zkoumání dlouhých vln - hlavní závěry. Marathon, 2001, roč. 5, č. 1, s. 16 - 34. http://www.valencik.cz/marathon.
[17] Sirůček, P.: „Novou ekonomiku“
přináší V. dlouhá vlna. Marathon, 2001, roč. 5, č. 4, s. 11 - 17. http://www.valencik.cz/marathon.
[18] Sirůček, P.: Standardní a
nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům. Politická ekonomie, 2001, roč. 49, č. 1, s. 109 - 126.
[19] Sirůček, P.: Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000 - 2010. Marathon, 2004, roč. 8, č. 5, s. 3 - 10. http://www.valencik.cz/marathon.
[20] Sirůček, P.: Teorie inovací J.
A. Schumpetera a její rozpracování F. Valentou. Ekonomie a Management, 2005,
roč. 8, č. 3, s. 6 - 13.
[21] Sirůček, P.: „Dilema“ ekonomie versus ekologie aneb ekonomičtí
ideologové a ekonomičtí disidenti. Marathon, 2006, roč. 10, č. 2, s. 3 -
12. http://www.valencik.cz/marathon.
[22] Sirůček, P., Heczko, S.: Globalizace - vybrané teoretické aspekty. Ekonomie
a Management, 2006, roč. IX, č.
4, s. 32 - 49.
[23] Sirůček, P., Heczko, S.:
Socialismus ve světle globalizace. Alternativy, prosinec 2006, roč. 9, č. 26, s. 20 - 28.
[24] Stiglitz, J. E.: Globalization and Its Discontents. New York, W. W. Norton 2003.
[25] Švihlíková, I.: Politické aspekty globalizace. Doktorská disertační práce v oboru
Politologie. Praha, Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické
v Praze 2006.
[26] Toffler, A., Tofflerová, H.: Nová civilizace. Třetí vlna její
důsledky. Praha, Dokořán 2003.
[27] Turek, O.: Globalizace stará a nová. Listy, 2004,
roč. XXXIV, č. 2, s. 32 - 37.
[28] Valenta, F.: Tvůrčí aktivita,
inovace, efekty. Praha, Svoboda 1969.
[29] Valenta, F.: Inovace v manažerské praxi. Praha, Velryba 2001.
[30] Van Duijn, J. J.: The Long Wave in Economic Life. London, Allen and Unwin 1983.
Petr
Wawrosz
Dílo Thorsteina Veblena i dalších představitelů
tzv. staré institucionální ekonomie je u nás poněkud pozapomenuto. Pokud se
však ekonomická teorie má solidně rozvíjet, musí kriticky zkoumat dřívější
ekonomické názory – jen tak máme šanci, že nebudeme objevovat něco, co už bylo
objeveno, případně opakovat staré chyby.
1. Instituce a institucionální
ekonomie
Vzhledem k názvu práce má smysl začít nikoliv
rozborem celého názvu institucionální ekonomie“, ale pojmu, ze kterého tento
název vychází, tj. pojmu „instituce“. Jakkoliv definice pojmu instituce nejsou
vždy jednoznačné, v současné době můžeme za převládající považovat pojetí,
které za instituce cápe formální a neformální pravidla, respektive instituty,
jež ovlivňují lidské jednání.
V (Mlčoch 2005, s 29) se uvádí: „Moderní
institucionalismus definuje instituce velmi obecně: jako jakékoliv omezení,
které utváří ekonomické chování lidí. Jinak řečeno jsou instituce množinami
pravidel ovládajících jednání …“ V citovaném díle se setkáme
s rozdělením institucí na formální a neformální. „Formální instituce mají
zákonnou podobu, je to celý právní rámec ekonomiky, který formuje ekonomické
chování lidí. Z těchto nejdůležitějších je instituce vlastnických práv,
právní ochrana vlastnictví, dále celé smluvní právo …, občanské a trestní
právo, jež spolurozhodují o vymahatelnosti či vynutitelnosti kontraktu …, ale
ekonomické chování lidí je stejně tak ovlivněno pracovním a sociálním
zákonodárstvím atd. K formálním institucím patří také politické instituce:
ústava a zákony upravující občanská a politická práva.“ (Mlčoch 2005, s 29-30).
Mnohem hůře strukturované jsou neformální instituce „jako jsou ustálené zvyky,
tradice, obyčeje, zkrátka to, co bývá někdy nazýváno „kulturou“ dané
společnosti.“
Literatura upozorňuje, že „v běžném jazyce se
často používá pojmu instituce ve smyslu organizace a oba pojmy se zaměňují.
V institucionální ekonomii musíme tyto pojmy odlišovat.“ (Mlčoch 2005, s
29-30). Organizacemi se potom obvykle v jazyce institucionální ekonomie
rozumí konkrétní subjekty (firmy, vláda, parlament, policie, soudy apod.),
některé z těchto organizací mají za úkol formální instituce vytvářet,
uplatňovat nebo dbát na jejich dodržování. Jako konkrétní příklad formálních a
neformálních institucí se uvádí jazyk, rodinu, vlastnictví, peníze a trh (Mlčoch,
2005, s 19-20).
Lze konstatovat, že podobný pohled na pojem
instituce a organizace zastávají i další autoři. D. North definuje instituce
jako lidmi vynucené donucení, které napomáhají politickým, sociálním i
ekonomickým interakcím. Lze je rozdělit na neformální instituce jako jsou
zvyky, obyčeje, obchodní zvyklosti, a neformální - zákony, ústava, vlastnictví[1]. Sociální instituce jsou běžné kdekoliv, kde lidé
žijí a pracují společně. Sociální instituce vytváříme ve všech oblastech našeho
sociálního života – od politických rozhodnutí, přes ekonomickou produkci po
každodenní život v rodinách[2]. V (Hodgson 2003) jsou instituce definovány jako
nejrůznějším způsobem vzniklé sociální pravidla, které strukturují sociální
vztahy.[3] Jako příklady institucí je rovněž uveden jazyk.
Právo, systém vah a mír, dopravní konvence, pravidla stolování, firmy a další
organizace. V (Holman 2001, s 323) se uvádí: „Instituce jsou uznávané normy chování, jako jsou tradice,
zvyky i právní normy. Za instituce lze samozřejmě považovat i různé druhy organizací,
jako jsou korporace, podnikatelské asociace, odbory, spotřebitelská sdružení, i
sám stát.“ Zvláště poslední dvě definice naznačují, že za instituce lze
pokládat vše, co nějakým způsobem ovlivňuje lidské jednání. Jakkoliv má tento
široký způsob definice své opodstatnění – nemůžeme být kritizováni, že jsme
zapomněli na něco, co lidské jednání ovlivňuje, je otázkou, zda právě tento
široký způsob není jednou z hlavních příčin, proč je institucionální
ekonomie stále spíše chápána jako poněkud okrajový proud ekonomické vědy, jako
něco co doplňuje ekonomický mainstream. Pokud je totiž předmět zájmu definován
velmi široce, je velmi obtížné jej adekvátně a jasným způsobem uchopit,
analyzovat i syntetizovat[4]. Neurčitost a bezbřehost nejsou dobrými
předpoklady pro vytvoření a rozvoj solidní teorie.
2. Příčiny vzniku institucionální
ekonomie
Je ale nepochybné, že jak formální a neformální
pravidla, tak konkrétní organizace ovlivňují lidské chování. Pokud je ekonomie
věda o lidském jednání (připomeňme jednu z definice ekonomie, která je
uvedena v (Samuelson, Nordhaus 1991, s 4): „Ekonomie je vědou o volbě. Studuje,
jak lidé volí mezi různými možnostmi využití vzácných nebo omezených výrobních
zdrojů …., jak volí mezi možnostmi vyrábět různé komodity … a mezi různými
způsoby, jak tyto statky rozdělit různým členům společnosti k jejich
spotřebě)ů, měla by studovat i prostředí a podmínky, za kterých a ve kterých
k danému jednání a volbám dochází. Formální i neformální pravidla, co se
smí a nesmí mohou podstatným způsobem lidskou volbu ovlivnit. Stejně tak mohou
lidskou volbu podstatným způsobem ovlivnit fungování policie, soudní soustavy,
zvyk v neděli nepracovat apod.
Na první pohled se zdá proto podivné, že moderní
ekonomie – zejména ve své neoklasické podobě, která se rozvíjela od 70. let 19.
století institucím příliš pozornosti nevěnovala a jejich vlivem se nezabývala.
Jedním z důvodů tohoto nezájmu může být spor o metodu, ke kterému
docházelo na sklonku 19. století. Tento spor se týkal sporu mezi německou historickou
školou a jednotlivými školami/přístupy neoklasické ekonomie. Zejména se ve
sporu o metodu angažovali představitelé rakouské školy, především pak Carl
Menger, koneckonců pocházeli ze stejného jazykového a kulturního prostředí jako
představitelé německé historické školy. Jak se uvádí v (Holman 2001,
s 255): „Menger rozlišuje dva typy ekonomických jevů: konkrétní a obecné.
Konkrétní jsou běžně pozorovatelné v denním životě. Jejich pravidelnost
(např., že zvýšení cen snižuje nákupy) jsou zjistitelné čistě jen empiricky:
statistickým šetřením a studiem historických dat. Jsou tudíž doménou ekonomické
statistiky a dějin národního hospodářství. Tyto vědy však nemohou svými
metodami získané poznatky dokonce ani jen obecně kategorizovat, tím méně
odhalit jejich podstatu a objevit jejich zákonitosti. … To je pouze
v možnostech teoretického studia obecných ekonomických jevů.“
Neoklasická ekonomie si alespoň nepřímo kladla
jeden důležitý cíl – ukázat, že řada ekonomických jevů nejsou nahodilé, že mají
obecný charakter, že k nim dochází v každých podmínkách. Díky této
snaze bylo možno formulovat řadu základních ekonomických pravidel či zákonů
(zákon klesajících mezních výnosů, zákon klesajícího mezního užitku, křivky
nabídky a poptávky), díky této snaze mohly být formulovány i teorie, které
ukazují, že ekonomika směřuje k rovnováze, že tržní mechanismus je
efektivním způsobem, jak řešit lidské interakce (např. Walrasův koncept
všeobecné rovnováhy). Aby tyto zákony mohly být dokázány, musela ekonomická
teorie zanedbat konkrétní podmínky, ve kterých ekonomický život probíhá a
vytvořit řadu zjednodušujících předpokladů. Právě proto, že ekonomická teorie
byla sevřená, že řadu věcí nebrala do úvahy, dokázala zformulovat teorii
chování spotřebitele, teorii firmy, problematiku dokonalé a nedokonalé
konkurence, teorii výrobních faktorů apod.
Lze souhlasit s názorem, že kdyby se
ekonomická teorie zabývala pouze konkrétními jevy a nebude za nimi hledat obecné zákonitosti, nikdy by se nestala
solidní ekonomickou teorií – jako analogie lze použít výrok „solidní teorie
není sbírání známek“[5]: solidní teorie se nemůže zabývat jednotlivými
nahodilostmi, ale musí hledat obecná řešení. Jedním z důvodů, proč se
neoklasická teorie rozšířila, proč se stala mainstreamem ekonomické vědy byla i
její určitá jednoduchost, koncentrace na vybrané, byť podstatné otázky. Zkrátka
a dobře neoklasická teorie byla pochopitelná a uchopitelná. V případě
institucionální ekonomie daná pochopitelnost a uchopitelnost poněkud chyběla.
Pokud však konkrétní podmínky, ve kterém lidské
rozhodování a jednání, zanedbáme, je možné, že výsledky teorie se budou jevit
jako něco, co neodpovídá praxi a na danou teorii se musí objevit reakce.
Naprosto logické je to tehdy, pokud teorie popisuje chování lidí, tedy popisuje
to, co se týká každého z nás.
Domnívám se tedy, že zrod institucionální ekonomie
je jednou z reakcí na tehdejší převládající neoklasické paradigma
(mikro)ekonomické teorie, jež se konkrétními podmínkami příliš nezabývala.
Institucionální ekonomie se naopak snažila dokázat, že instituce je to, co
definuje všeobecně akceptované způsoby myšlení a jednání. Není zde bez
zajímavosti, že první institucionalisté
byli přesvědčeni, že instituce, které existovali v době jejich
života, tedy na počátku 20. století, jsou zastaralé a neadekvátní, aby dle nich
mohla být řízena moderní průmyslová společnost.[6]
3. Stará a nová institucionální
ekonomie
Institucionální ekonomie existuje a rozvíjí se
více než 100 let. V literatuře, která se zabývá vývojem ekonomických
teorií, je často dělena do dvou
odlišných historických etap – na tzv. starou institucionální ekonomii, která se
rozvíjí v první polovině 20. století, zejména v období mez první a
druhou světovou válkou a novu institucionální ekonomií, jež vzniká v 60.
letech 20. století a rozvíjí se až do
dnešních dní. Zajímavé rozlišení obou směrů přináší (Hodgson 2003) v úvodu své publikace[7]: „krátce a stručně … (stará) institucionální
ekonomie zkoumá, jak instituce ovlivňují individuální lidské cíle a preference,
přičemž zdůrazňuje, že trh a další instituce závisí rovněž na institucích typu
stát. … Starý institucionalismus mnohem
více bere v potaz vztahy v ekonomicko-sociálním systému a vzájemnou
závislost jednotlivých prvků tohoto systému. … Nový institucionalismus vychází
z jedince a snaží se vysvětlit, jak jednotlivé instituce mohou vzniknout
z interakcí mezi jedinci. Nový
institucionalismus bere jedince jako dané bytosti a výchozí bod svých úvah.“
G. Hodgson upozorňuje, že pokusy vysvětlit vznik
jednotlivých konkrétních institucí (např. zvyků apod.) narážejí na problémy.
Nikdy se nám totiž nepodaří nasimulovat přirozený stav, ve kterém žádné
instituce nebyly a kdy na základě interakcí lidí instituce začaly vznikat.
Představa, že tento přirozený stav existoval úzce souvisí s osvícenskou
představou ušlechtilého divocha a přirozeného stavu, který je stavem rajským[8]. „Všichni jsou zdraví, protože příroda sama
vyhlazuje všechno slabé; panují přirozené ctnosti, sexuální vztahy jsou čistě animální a
nekomplikované, lidé jsou nezávislí, nikomu nepoddajní; není tu řeči ani přemýšlení.“ J. Rousseau, který
tuto ideu ušlechtilého divocha a přirozeného stavu rozvíjí ve svém díle
Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi výslovně konstatuje: „Neboť
jestliže nás příroda předurčila ke zdraví, odvažuji se téměř tvrdit, že stav
reflexe je něčím proti přírodě a že člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře.“
Rousseau rovněž nabízí vysvětlení, kdy tento přirozený stav skončil. „První
člověk, kterého napadlo obsadit jistý kus pozemku a prohlásit? Toto je mé! A
jenž našel dost prostoduchých lidí, kteří mu uvěřili, byl skutečným
zakladatelem občanské společnosti. Kolik zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by
bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zvolal
na své druhy: Chraňte se poslouchat tohoto podvodníka. Jste ztraceni, jestliže
zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.“ Řečeno slovy institucionální
ekonomie: přirozený stav skončil tehdy, když vznikla první instituce – soukromé
vlastnictví.
Přirozený stav je zajímavá teoretická konstrukce,
je však téměř jisté, že stav, který popisuje Rousseau, nikdy neexistoval, a že
ani vlastnictví nevzniklo uvedeným způsobem. Hodgson oprávněně argumentuje, že
přinejmenším jedna instituce je s lidstvem spojena naprosto permanentně –
jazyk. Jinými slovy, i kdyby nic jiného, tak všechny další instituce vznikly a
rozvíjely se v určitém jazykovém prostředí a byly jazykem ovlivněny. Opět
je zde možný filosofický přesah. Lze poukázat na neúspěšné úsilí analytické
filosofie o vytvoření ideálního, bezesporného jazyka. Tento přístup chápe jazyk[9] „jako něco objektivního, co je dáno empiricky a
může být analyzováno jako všechno ostatní empiricky dané. … Jazyk je ale více
než něco analyzovatelného, empiricky daného. Cokoli je nám dáno, je nám dáno
v jazyce. Veškeré naše poznání se
utváří jazykově. … Jazyk má vždycky a bytostně neempirický, transcendentální
aspekt.“ Jako transcendentální můžeme přitom označit to, co je předpokladem a
podmínkou veškeré zkušenosti.
Za zrod tzv. staré institucionální ekonomie bývá
obvykle uváděn rok1899, kdy vyšla kniha Thorsteina B. Veblena „Teorie zahálčivé
třídy.“ Ač se jedná o dílo, které spatřilo světlo světa ještě v 19.
století, svým významem jde o dílo století 20. Jak se uvádí v (Holman, 2001,
s 326) kniha „se stala jednou z nejčtenějších vědeckých knih posledních sto let. Veblen v ní
podrobil zdrcující kritice materialistická kritéria úspěchu v americké „kultuře
peněz“. Protože existence člověka i rodiny závisí na peněžním příjmu, staly se
peníze a bohatství měřítkem, podle něhož jsou posuzovány veškeré lidské
aktivity a kvality. Místo tvůrčí lidské práce se ideálem „společnosti peněz“
stalo okázalé zahálení a okázalá spotřeba. Vyznávání těchto zvrácených hodnot a
jejich vtělení do společenských institucí (zvyků a norem chování) vede podle
Veblena k hromadnému mrhání tvořivou lidskou prací a ekonomickými zdroji vůbec.
Plýtvání je dále umocněno „demonstrativní spotřebou“ - spotřebou, jejímž cílem
není uspokojování reálných potřeb, ale demonstrace společenského postavení
(statutu) příslušníků referenční sociální skupiny. Tato myšlenka se stala
základe, demonstračního či Veblenova efektu, podle něhož pokles ceny statku
(například určitého typu automobilu) může vyvolat pokles poptávky určité
skupiny lidí po něm, protože jako levnější ztrácí již takový výrobek schopnost
demonstrovat status společenského postavení.
Své argumenty[10] Veblen dále rozvinul v knize Teorie podnikání
(Theory of Business Enterprice, 1904), v níž rozlišoval mezi výrobou pro užití
a výrobou pro zisk. Výroba pro užití je spojena s tvořivou lidskou prací, s
úsilím řešit praktické problémy, a nabývá podoby instituce, kterou Veblen
nazval industrie. Výroba pro zisk nemá jiný cíl než dosažení co největšího
peněžního zisku, a nabývá podoby instituce, kterou Veblen nazval business.
Business si v kapitalistické společnosti podmaňuje industrii a parazituje na
ní. Často se staví do cesty rozvoje produktivních sil, jako v případě monopolů
omezujících výrobu za účelem maximalizace zisku. Důsledkem úsilí maximalizovat
zisk jsou hospodářské cykly, oddělování vlastnictví a řízení ve velkých
korporací, a dokonce i růst vojenských výdajů a války, které jsou podle
Veblena důkazem, že je politická moc
ovládaná businessem.
Vzhledem k ohlasu, který Teorie zahálčivé
třídy (a eventuelně další Veblenovy publikace) vyvolala a dodnes vyvolává, se u
této knihy zastavíme podrobněji, přičemž se pokusíme o kritický rozbor.
Jednotlivé citace jsou z českého překladu Teorie zahálčivé třídy, který
vyšel ke 100. výročí prvního vydání – tj.
v r. 1999 (Veblen 1999).
Jak už plyne z názvu publikace, Veblen se
snaží popsat chování tzv. zahálčivé třídy, důvody vzniku této třídy apod. Nutně
musí tedy vymezit předmět svého zájmu, pokusit se definovat co si představuje
pod pojmem zahálčivá třída. Hned
v úvodu (Veblen 1999, s 9) konstatuje, že v minulosti tvořily
zahálčivou třídu šlechta a duchovenstvo. Konkrétně se uvádí „Zaměstnání těchto
tříd jsou sice patřičně odlišná, ale vyznačují se společnou ekonomickou
charakteristikou, jsou neproduktivní … k těmto neproduktivním zaměstnáním
vyšších tříd patří vládnutí, válčení, bohoslužba a sport.“
Je zřejmé, že Veblen z hlediska přístupu ke společnosti byl ovlivněn jiným
ekonomem, filosofem – Karlem Marxem. Ačkoliv Marx nebyl první člověk, který do
ekonomické, filosofické a sociologické terminologie zavedl pojem třídy, byl to
právě Marx, který tento termín zpopularizoval. Třídy Marx ve své podstatě
chápal jako velké skupiny lidí. Příslušníci určité třídy mají dle Marxe něco
společného – Marx se domníval, že se jedná, o to zda vlastní výrobní
prostředky, respektive které výrobní prostředky vlastní a jakým způsobem je
vlastní.
Tento text se nemůže věnovat rozboru názorů Karla Marxe. Uveďme zde proto podle
nás zásadní kritickou námitku – Marxovo vidění světa je kolektivistické a
holystické. Jednotlivá individua se snaží sloučit do velkých skupin, přisoudit
jim společné zájmy, cíle, rysy chování. Pro zařazení daného člověka do určité
třídy použil Marx jedno nebo několik málo kritérií a další zanedbal. Je
nepochybné, že lidé, kteří v marxistické teorii nevlastní výrobní
prostředky (tj. dělníci) mohou mít něco společného, ale v řadě věcí se
budou lišit. Představa, že nutně musí mít společné cíle, zájmy apod. je velmi
diskutabilní. Pokud už lidé, kteří jsou dle marxistické terminologie
příslušníky jedné třídy, mají společné cíle, zájmy, rysy chování, tak se jedná
o universální lidské cíle, zájmy, rysy chování, tj. o cíle atd., které přísluší
všem lidem, právě z důvodu, že se jedná o lidi. O tom, že se marxistické teorie a předpovědi nepotvrdily svědčí
vývoj ve většině zemí, který jednoznačně ukázal, že osoby, které jsou dle
marxistické terminologie příslušníky dělnické třídy, neusilují o dosažení cílů,
o které by dle marxistické teorie, právě proto, že jsou členy dělnické třídy,
měly usilovat. Z hlediska filosofie, etiky apod. se potom ukazuje jako
nemožné odůvodnit třídně většinu základních norem mravů, jako např. „Mluv pravdu!“,
„Pomáhej druhým!“, „Dodržuj daný slib!“.[11]
Podobnou kritiku jako na Marxe musíme vztáhnout i
na Veblena. To, že je někdo šlechtic nebo duchovní, neznamená, že daní lidé
musí mít nutně ve všem stejné zájmy, cíle apod. a označit všechny šlechtice či
duchovní za osoby, které vykonávají neproduktivní činnost je velmi
diskutabilní.
Mimochodem rozdělení práce respektive činnosti na
produktivní a neproduktivní, které Veblen používá, opět není původní a opět
vychází z Marxe. Marxistická teorie přitom jako produktivní práci
chápe práci, jejímž výsledkem jsou
materiální statky schopné uspokojovat společenské spotřeby. (Vojtíšek 1983, s 304) konstatuje:
„Produktivní práce je práce vynakládaná při výrobě užitných hodnot materiální
povahy a zahrnuje jak práci fyzickou, tak práci duševní (práce ředitele,
konstruktéra, ekonoma i dělníka v produktivní sféře je prací produktivní).
Neproduktivní práce je práce vynakládaná v nevýrobní sféře. A ta opět
zahrnuje jak práci fyzickou, tak práci duševní (holič či uklízečka ve škole
pracují fyzicky, manuálně. Ale přesto je to práce neproduktivní, neboť je
vynakládána v nevýrobní sféře a jejím výsledkem nejsou výrobky materiální
povahy. (Rypota 1983, s 350 a 351) pak uvádí: „…existuje konvence, podle
níž všechny práce vynaložené ve výrobní sféře se pokládají za práce produktivní
(tedy i účetnictví, a naopak všechny práce vynakládané v nevýrobní sféře
jsou neproduktivní (tedy i práce řemeslník při výrobě dekorací apod.v divadle).
… v socialismu je produktivní ta práce, jejímž užitečným efektem je
materiální statek (služba), který uspokojuje společenskou potřebu …“ Uvedené
marxistické členění je sporné a i v samotné marxistické teorii vyvolává řadu
problémů[12].
.Je přitom zajímavé, že Veblen vlastně vymezuje
produktivní činnost negativně, kdy definuje činnosti, které označuje za
neproduktivní (již zmíněné vládnutí, válčení, bohoslužba a sport). Ostatní
činnosti, tj. činnosti, které jako neproduktivní neoznačuje, potom nutně musíme
chápat za produktivní. Pokud bychom měli produktivní činnosti Veblenovými slovy
nějak pozitivně definovat, tak můžeme použít slova, že je to „.. fyzická práce,
výroba, vše, co má nějakou přímou spojitost s obstaráváním každodenních
životních potřeb …“ (Veblen 1999, s 10). O tom, že duševní činnost Veblen
pokládá v zásadě za neproduktivní svědčí i další citát: „Od časů řeckých
filosofů až do dnešních dnů pokládají myslitelé dostatečnou míru volného času,
zahálky a osvobození od styku s těmito pracovními procesy, které slouží
k bezprostřednímu uspokojování každodenních potřeb lidského života, za
nezbytný předpoklad hodnotného a krásného a někdy dokonce i ctnostného života.
Život v zahálce je sám o sobě i ve svých důsledcích krásný a povznášející
v očích všech civilizovaných lidí.“ (Veblen 1999, s 36).
Pojetí, že vše, co nemá nějakou přímou spojitost
s obstaráváním každodenních životních potřeb, je zahálkou, je nutně
sporné. Mimochodem z tohoto pohledu byl Veblen, který se živil jako
universitní profesor, typickým představitelem zahálčivé třídy. Duševní, tvůrčí
činnost patří k lidským aktivitám stejně jako činnost fyzická. Díky
duševní činnosti přišlo lidstvo na řadu objevů, vynálezů, zlepšení, které
umožnily vykonávat fyzickou činnost jednodušeji a efektivněji. Díky duševní
činnosti hledá lidstvo odpovědi na otázky, které ke člověku bytostně patří,
díky duševní činnosti vznikají filosofická, ekonomická i další texty, které
kultivují, rozvíjejí a zdokonalují lidskou osobnost. Pokud bychom zcela
odstranili duševní činnost, tak bychom vlastně nemohli hovořit o člověku – člověk
by zůstal na úrovni zvířete, který není schopen vyjádřit své potřeby, přání
apod. Vždyť výsledkem určité duševní aktivity je i jazyk! Díky duševní aktivitě
se lidé mohou domlouvat a tím tedy efektivněji vykonávat fyzickou činnost.
Pokud bychom po lidech chtěli, aby se pouze věnovali obstarávání každodenních
potřeb, tak by život ztratil spoustu svých krás, mohl by se změnit
v rutinu, v žití bez cíle a smyslu. To, že smysl, krásu, ozvláštnění
jsme schopni nacházet i v obstarávání každodenních fyzických potřeb, to že
průměrná každodennost[13] může být pro člověka inspirující a objevná, je
důsledkem duševní aktivity. Zkrátka a dobře odmítnutí duševních aktivit,
redukování života na obstarávání základních životních potřeb, znamená zbavit
život jeho základních charakteristik, redukovat jej na něco nelidského, něco,
co člověku není charakteristické.
Svým způsobem jako opak produktivní práce Veblen
chápe hrdinství, kdy konstatuje: „Zatímco produktivní práce je úsilí směřující
k vytvoření nějaké nové věci mající účelnost, kterou ruka tvůrce dodala
pasivnímu (surovému) materiálu, hrdinský čin – pokud vede k výsledku
užitečnému pro hrdinu – spočívá v obrácení a přisvojení sil, které předtím
směřovaly k jiným cílům a byly ovládány jiným hybatelem.“ (Veblen 1999,
s 17). Dané rozdělení je poměrně nejednoznačné a svým způsobem zmatečné.
fyzická práce může určitě spočívat v obrácení a přisvojení sil, které
předtím směřovaly k jiným cílům a byly ovládány jiným hybatelem – typickým
příkladem může být regulace vodních toků.
Z dalších kapitol Teorie zahálčivé třídy lze
dovodit, že za produktivní činnosti Veblen pokládá činnosti spojené
s průmyslem, za neproduktivní činnosti spojené s obchodem. Zvláště
odmítavě se potom staví k bankovnictví a právníkům. Opět pro zajímavost
citujme: „Nejúctyhodnějšími z ekonomických činností v užším slova
smyslu jsou ty, které jsou bezprostředně spojeny s vlastnictvím ve velkém.
Za nimi následují zaměstnání, která jsou vlastnictví a finančnictví přímými
pomocníky – bankovnictví a právo. Samo bankovnictví budí dojem velkého
bohatství, což nepochybně vysvětluje prestižnost tohoto oboru. Právnická
povolání sice neimplikují velké statky, nicméně jelikož na nich neleží ani
podezření, že by mohla být užitečná v něčem jiném než v konkurenci a
soupeření, zaujímají v obecném pojetí vysoké místo. Právník se věnuje
výlučně technikám kořistnického podvodu, buď tím, že hledá kličky ve prospěch
svého klienta, nebo tím, že se snaží blokovat úhybné manévry protivné strany,
takže úspěch v této profesi se má za známku velké dávky oné barbarské
mazanosti, která v lidech od nepaměti vzbuzuje úctu a strach.“ (Veblen
1999, s 178).
Je nepochybné, že dané názory jsou generalizující
a paušalizující. Pokud budeme bankovnictví pokládat za neproduktivní, výrazně
omezíme ekonomickou aktivitu. Znemožníme lidem, aby mohli získávali peníze
(investiční prostředky) k realizaci jejich investičních příležitostí, tedy
snížíme ekonomický blahobyt. Příkré odsouzení právníků je také chybné – někteří
právníci nepochybně hledají kličky ve prospěch svého klienta, řada právníků ale
pomáhá uzavírat smlouvy, pomáhá činit kontrakty jasnými a srozumitelnými, a
tak, slovy ekonomické teorie, snižuje transakční náklady. Svět bez pravidel,
respektive osob, který těmto pravidlům rozumějí, kteří je dokáží realizovat a
aplikovat, by nebyl světem, ve kterém by se dalo příjemně a svobodně žít.
Na dalších stránkách úvodu Teorie zahálčivé třídy
se Veblen snaží popsat, jak zahálčivá třída vynikla. Slovy moderní ekonomické
teorie bychom mohli říci, že se dle Veblena jedná o důsledek postupné
specializace a diverzifikace, tedy důsledek dělby práce. Není zde bez
zajímavosti ocitovat podmínky, za kterých dle Veblena může zahálčivá třída
vzniknout:
“1. Společnost musí přejít ke kořistnickému způsobu života (zabývá se válkou
nebo lovem velkých zvířat nebo obojím), tzn. že mužové představující
v takových případech zárodek zahálčivé třídy musí uvyknout tomu, že budou
zasazovat rány a usmrcovat pomocí síly a lsti.
2. Životní prostředky musí být v relativně
dostačujícím množství snadno dostupné, aby bylo možno značnou část populace
uvolnit ze stálé, každodenní rutinní práce.“ (Veblen 1999, s 13-14)
Takto definované podmínky jsou opět nutně diskutabilní. Je třeba otázkou, zda
lze lov velkých zvířat označit za neproduktivní činnost. Pokud už pomineme samo
vymezení produktivní a neproduktivní činnosti, tak se zdá odvážné spojení lovu
a neproduktivní činnosti – o lovu v řadě případů můžeme říci Veblenovými
slovy, že to je fyzická práce, něco, co má nějakou přímou spojitost s obstaráváním
každodenních životních potřeb[14]. Pokud pak jsou životní prostředky snadno
dostupné, že lze část populace uvolnit ze stálé, rutinní práce, měly bychom
takovou situaci spíše přivítat. Jak jsem již výše konstatovali, redukovat život
pouze na obstarávání každodenních životních potřeb, znamená zbavit život
spousty jeho krás, rezignovat na hledání jakéhokoliv jeho smyslu a učinit ze
života rutinu, kdy je otázkou, zda má vůbec cenu žít.[15]
4.3 Majetkové
soutěžení, okázalá zahálka a spotřeba
Druhá kapitola Teorie zahálčivé třídy nese název
Majetkové soutěžení, třetí Okázalá zahálka, čtvrtá pak Okázalá spotřeba. Veblen v nich jako
jeden z prvních autorů popsal jev, který soudobá ekonomická teorie nazývá
investováním do pozice. Podívejme se na některé citace:
„Všude, kde se nalézá
instituce soukromého vlastnictví, byť jen v nedostatečně rozvinuté formě,
nabývají ekonomické procesy povahy boje mezi muži o vlastnictví statků
…motivem, který leží v základech vlastnictví, je soupeření … bohatství
dodává člověku úctu a vyznamenává ho k závisti ostatních“ (Veblen 1999,
s 26)
„Vznik a rozvoj
vlastnictví jako společenské instituce nesouvisel se zajištěním životního
minima. Dominantním stimulem byla od počátku touha pomocí bohatství vyniknout
nad ostatní a žádný jiný motiv - vyloučíme-li dočasné a výjimečné situace – nenabyl vrchu ani v žádném
z pozdějších stadií vývoje.“ (Veblen 1999, s 27)
"s kulturním pokrokem se majetek stává stále
více trofejí svědčící o úspěšném výsledku v majetkové hře odehrávající se mezi
členy skupin... příležitost získat si vyznamenání" (Veblen 1999, s. 28)
„Mít majetek je v určitém smyslu nezbytné,
chce-li člověk získat význačnější postavení ve společnosti. V zájmu
zachování dobrého jména mu nezbývá než akumulovat majetek a hromadit statky …
Bohatství, které bylo zpočátku hodnoceno jen jako doklad schopností, začíná být
ve všeobecném povědomí samo o sobě ctností.“ (Veblen 1999, s 29)
„Vždy se objevuje tendence pojímat danou úroveň
zámožnosti jako výchozí bod pro nový růst bohatství, což vede ke snaze pojímat
danou úroveň zámožnosti jako výchozí bod pro nový růst bohatství, což vede ke
snaze dosahovat stále vyšší úrovně majetku a poměřovat se s majetkově stále
lépe situovanými skupinami“… vytouženým cílem akumulace je dosažení takové
majetkové pozice, která by člověka vznesla nad zbytek společnosti.“ (Veblen
1999, s. 30-31)
„motivační roli hraje i moc, kterou bohatství
propůjčuje“ .“ (Veblen 1999, s. 30)
„ K tomu, aby člověk získal a udržel si
vážnost a úctu, nestačí bohatství a moc pouze mít. Bohatství a moc je třeba
vystavit na odiv, neboť vážnost se přisuzuje jen na základě jejich viditelných
odznaků“ .“ (Veblen 1999, s.35).
„zdržení se práce je obecným dokladem bohatství, a
tudíž i konveční známkou společenského postavení … Všude tam, kde má zásada
okázalé zahálky šanci nerušeně se projevovat, se objeví vedlejší, v jistém
smyslu falešná zahálčivá třída – třída nuzných lidí, žijících
v nedostatku, nejistotě a nepohodlí, avšak morálně neschopných snížit se
k výdělečné práci“
„spotřeba znamenitějších věcí se stává něčím
váženým, protože je dokladem bohatství a naopak neschopnost konzumovat
v náležité míře a jakosti začíná být známkou podřadného postavení a
nedostatku.“ (Veblen 1999, s 62)
„okázalá spotřeba drahých statků je pro
zahálčivého gentlemana cestou k získání úctyhodnosti“ (Veblen 1999, s 63).
„s postupem diferenciace, kdy je třeba
zapotřebí zapůsobit na širší společenské prostředí, začíná jakožto běžný způsob
získávání renomé nad zahálkou převažovat spotřeba.“ (Veblen 1999, s 71).
Pokud bychom chtěli výše uvedené citáty nějakým
způsobem shrnout, lze konstatovat, že podle Veblena hromadění majetku, vyhýbání
se práci, okázalá spotřeba zvyšují vážnost dotyčné osoby, je cestou k získání
úctyhodnosti. Otázkou však zůstává, nakolik postihl jejich ekonomickou podstatu
a zda jeho analýza není zavádějící. Demonstrativní spotřeba, okázalá spotřeba
či prestižní spotřeba totiž není ničím jiným než projevem investování do
společenské pozice, dosažení společenské pozice je pak investicí do společenské
pozice, která má umožnit budoucí příjem. Tj. demonstrativní spotřeba není
spotřebou pro spotřebu, není samoúčelem, ale jednou ze složek majetkového
portfolia, od níž se očekává budoucí příjem. Díky okázalé, demonstrativní
spotřebě, může člověk získat řadu kontaktů, z nichž získá budoucí příjem.
Typický příklad je třeba příklad advokáta, daňového poradce, lékaře, který
okázale spotřebovává – ukazuje tím, že je úspěšný a schopný a tím si láká nové
zákazníky. Svým způsobem tedy hromadění majetku, okázalou zahálku nebo spotřebu
můžeme označit za produktivní, tedy za činnosti, které zvyšují (budoucí) příjem
daného jednotlivce.
Usiluje-li člověk o zvyšování svého budoucího
příjmu, není na tom nic špatného. Poněkud problematičtější samozřejmě je, pokud
je maximalizace budoucího příjmu je jediným lidským cílem, pokud při dosahování
tohoto cíle jde člověk „přes mrtvoly“, pokud jsou lidé posuzováni a hodnoceni
jen podle majetku, bohatství, spotřeby a nikoliv podle dalších kritérií.
Zdá se přitom, že Veblen ve své analýze opět
zevšeobecňuje, generalizuje a to za únosnou míru. Je třeba otázkou, zda vskutku
dominantním
stimulem byla od počátku touha pomocí bohatství vyniknout nad ostatní a žádný
jiný motiv nenabyl vrchu ani v žádném z pozdějších stadií vývoje.
Pokud člověk má nějaký majetek, tak jej má i proto, že jeho prostřednictvím
může uspokojovat své potřeby a neshromažďuje je jen proto, aby vzniknul nad
ostatními. Lidé nepochybně porovnávají své postavení s postavením druhých
lidí, ale představa, že se každý člověk snaží zlepšit své postavení ve srovnání
s druhými, respektive, že snaha o zlepšení tohoto postavení patří
k hlavním lidským motivům, je silně zjednodušující. I soudobá společnost
ukazuje, že v ní žije spousta osob, který cíl vyniknout nad ostatní nemají.
Hromadění majetku,
okázalá zahálka či spotřeba tak mají spíše vskutku již zmíněný ekonomický motiv
– zajistit, aby jejich prostřednictvím člověk získal další příjmy.
Ekonomická teorie si
z hlediska okázalé zahálky, spotřeby, hromadění majetku všímá dvou obecnějších
okruhů otázek. První souvisí se situací, pro kterou se vžilo
označení dilema vězně. Předpokládejme, že vskutku jsou jednotliví lidé
hodnoceni podle majetku, toho, co vlastní, jak spotřebovávají apod. V tom
případě, pokud jeden nebo málo lidí má větší majetek, okázaleji spotřebovává,
tak je na tom lépe než ostatní lidé, kteří tento majetek nemají, okázale
nespotřebovávají apod. . člověk, který okázaleji spotřebovává, má větší majetek
může díky této skutečnosti získávat větší příjem.V okamžiku, kdy ale začne
majetek hromadit, okázale spotřebovávat více lidí, tak se daná výhoda ztrácí.
Možnou cestou, jak ji zpětně získat, je samozřejmě spotřebovávat více, či
hromadit větší majetek. Je ale logické, že tato cesta nemusí vést
k žádoucímu cíli – pokud i další lidé začnou více okázale spotřebovávat,
hromadit více majetku, nikdo nic nezíská.
Ačkoliv v lidských
dějinách zřetelně pozorujeme, že lidstvo jako celek (alespoň ve vyspělých
zemích) spotřebovává více než v minulosti a vlastníme více majetku než
v minulosti, nezdá se, že by prvotním motivem byly závody v hromadění
majetku či v okázalé spotřebě. Prostě jsme schopni vyprodukovat více a
díky tomu můžeme mít i větší majetek a více spotřebovávat. Soutěže
v okázalé spotřebě či hromadění majetku jsou sebedestruktivní, vlastně
lidi nutí, aby nedělali nic jiného než okázale spotřebovávali či hromadili
majetek. Řada lidí však preferuje i jiné aktivity a těchto soutěží se
nezúčastní. Jedním z důvodů je, že jejich schopnosti, vážnost, postavení
mohou být vyjádřeny i jiným způsobem než prostřednictvím okázalé spotřeby či
hromadění majetku. Svůj faktor zde hraje i hranice příjmových možností – pokud
„soutěže“ v okázalé spotřebě probíhají, tak někteří „soutěžící“ nutně
dříve nebo později narazí na limity svých příjmů. I pokud připustíme, že se
člověk nebude chovat racionálně, tj. že bude v dané oblasti soutěžit, i
když mu k tomu scházejí příjmy, faktický nedostatek těchto příjmů dříve
nebo později povede k tomu, že nebude mít prostředky na získání majetku a
koupi předmětů, které by mohl okázale spotřebovávat. Představa, že by šlo
dlouhodobě tento majetek a předměty získávat na dluh, je evidentně
nerealistická.
Svým způsobem je rovněž
problém, že „soutěžících“ v okázalé spotřebě může být příliš mnoho. Pokud
člověk porovnává svůj majetek, spotřebu se svým bezprostředním okolím, tak
jistá „soutěž“ může vskutku probíhat[16]. Představa, že však
mohou spolu soutěžit všichni advokáti, daňoví poradci, všichni lidé, které
ekonomická či sociologická teorie označuje za příslušníky střední třídy, apod.,
je nerealistická. Je zřejmé, že „soupeřů“ je příliš mnoho, že většina těchto
soupeřů, jejich chování není známo, takže vlastně není zřejmé, jak by soutěž
měla probíhat. Navíc je svým způsobem zbytečné, aby soutěžil třeba advokát
z New Yorku s advokátem z Los Angeles – jejich klienti apod. jsou
v naprosté většině případů rozdílní lidé. Sice by se dalo namítnout, že
mohou existovat osoby, které usilují o ovládnutí celého trhu, nicméně zde
ekonomická teorie říká, že náklady na toto ovládnutí (de facto náklady
z rozsahu jsou větší než úspory z rozsahu). Jinými slovy monopol je
zde, za předpokladu, že do daného odvětví mohou vstupovat, další konkurenti,
neefektivní i pro samotného monopolistu. Proto pokud už někdo o daný monopol
usiluje, tak zároveň usiluje, aby tento monopol získal nějaký legální statut,
aby zákonem či jiným právním předpisem byla konkurence zakázána.
Druhý okruh problémů,
na který by se ekonomická teorie měla u okázalé spotřeby, hromadění majetku
zaměřit, souvisí s již zmíněným investováním do pozice. Podstatou pozičního investování je přeměna
majetkové výhody ve výsadu (privilegium) formou investování do společenské
pozice. Jinými slovy ten, kdo má majetek, kdo je schopen okázale spotřebovávat,
se snaží zabránit ostatním v tom, aby tento majetek získali, aby rovněž
mohli okázale spotřebovávat. Vidíme tedy, že druhý okruh problémů souvisí
s prvním – pokud zabráníme ostatním v soutěži, tak hromadění majetku,
okázalá spotřeba mohou skutečně mít svůj význam. Zdůrazněme ale ještě jednou,
že v případě investování do pozice nestačí, aby někdo hromadil majetek či
okázale spotřebovával. Dotyčná osoba musí zároveň bránit ostatním, aby také
spotřebovávali či hromadili majetek.
Je zřejmé, že lidé, kteří mají dostatek majetku, mohou věnovat svůj čas tomu,
aby ostatním zabránili v jeho získání. Toto zabraňování může mít řadu
podob, např.
- omezování přístupu ke vzdělání a tím získání
schopností, jejichž prostřednictvím mohou ostatní získávat příjmy a tím
majetek,
- přijímáním právních norem, které umožňují
získávat majetek a příjmy pouze některým osobám,
- vznikem nejrůznějších klubů, společností apod.,
do kterých mají přístup pouze dosavadní majetní lidé, kteří si pak vyměňují
kontakty, informace, tj. slovy ekonomické teorie získávají obchodní/podnikatelské
příležitosti, které jiní obyvatelé nemají šanci získat.
Pokud k těmto praktikám dochází, tak je to
samozřejmě špatně. Historie zná řadu příkladů investování do pozice. Pokud
Veblen uváděl, že v minulosti byli příslušníky neproduktivní třídy šlechtici
a duchovní, tak z hlediska investování do pozice bychom mohli říci, že
šlechticem či duchovním se nemohl stát každý, že pouze šlechtici a duchovní
mohli vlastnit určitý majetek, že šlechtici a duchovní měli privilegia, které
nikdo neměl (např. v podobě povinnosti ostatních lidí pracovat na jejich
majetku). Proti těmto praktikám je třeba bojovat a odsuzovat je. Historie zná
řadu příkladů těchto bojů – tzv. buržoasní revoluce či jsou asi nejznámější. Z pohledu
ekonomické teorie se zdá být nejdůležitější, aby byla zachována možnost vstupu
do odvětví, tedy aby získávat příjmy a tím eventuelně hromadit majetek a
okázale spotřebovávat nebyla omezena pouze na některé osoby (např. na ty, které
již příjmy mají), ale aby tuto možnost měl v zásadě každý. Ekonomická
teorie přitom dále zdůrazňuje, že existuje jediná cesta, která umožňuje
"vytlačit" investování do společenské pozice a která umožňuje zlomit
trend "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých", prohlubování
ekonomické segregace společnosti apod. – a to je cesta vytvoření podmínek, za
kterých bude možné a výhodné investovat soukromé prostředky do rozvoje
schopností lidí. Prakticky řečeno: je to cesta, kdy lidé, ač dnes nemají
dostatek příjmů či majetku, získávají schopnosti a dovednosti, jejichž
prostřednictvím v budoucnu mohou příjem a majetek získat, a přitom i
zaplatit dluhy, které jim v souvislosti se získáváním schopností a majetku
vznikly. Ilustrativně lze celý proces vyjádřit takto:
- dnes si chudá osoba půjčí, aby získala určité
schopnosti a dovednosti,
- díky takto získaným schopnostem a dovednostem
v budoucnu chudá osoba získává příjem,
- z takto získaného příjmu splácí půjčku.
Forma splácení půjčky přitom může být třeba
v podobě, kdy chudá osoba splácí po stanovenou dobu určité procento příjmů
tomu, kdo jí půjčil. Ekonomická teorie zde hovoří o principu přenesené ceny[17].
Vraťme se však k Veblenově Teorii zahálčivé
třídy. V prvních čtyřech kapitolách Veblen uvádí řadu zajímavých, nicméně
diskutabilních příkladů a tvrzení. Patří k nim třeba tvrzení, že vznik
pravidel slušného chování a společenského styku souvisí s vznikem
zahálčivé třídy. Podle Veblena ti, kdo dodržují daná pravidla, v podstatě
demonstrují svou příslušnost k určité třídě, čili stejně jako
v případě okázalého hromadění majetku nebo okázalé spotřeby, dávají najevo
kým jsou. Lze např. citovat „.. čím větší je stupeň zběhlosti a čím zjevnější
je svědectví o vysoké míře přivyklosti pravidlům a úkonům, které neslouží …
přímo užitečnému účelu, … tím větší je také výsledné renomé.“
Není zde bez zajímavosti, že z pohledu
institucionální ekonomie můžeme pravidla slušného chování, společenského styku
zařadit mezi neformální instituce, které významným způsobem ovlivňují jednání
lidí. Svým způsobem potom tato pravidla mohou představovat bariéru vstupu do
odvětví – osvojit si tato pravidla je náročné a vyžaduje čas, z pohledu
ekonomie je to tedy nákladné a ne každý si může dovolit tento náklad vynaložit.
Samozřejmě je ale diskutabilní, zda pravidla slušného chování a společenského
styku vznikla souvisí se vznikem zahálčivé třídy – mnohé z těchto pravidel
opravdu usnadňují styk a spolupráci lidí, z pohledu institucionální
ekonomie bychom mohli říci, že snižují jejich náklady.
Dalším takovým tvrzením, že se vznikem zahálčivé
třídy vzniká i tzv. odvozená zahálčivá třída, jejímž úkolem je starat se o
příslušníky zahálčivé třídy. Svým způsobem mezi členy této odvozené zahálčivé
třídy Veblen řadí i manželky, evidentně tam ale patří nejrůznější služebnictvo
apod. Veblen byl americkým autorem, který žil na přelomu 19. a 20. století.
V té době ale nebylo v USA příliš mnoho osob, kteří by vůbec
nepracovali. Koneckonců ani ve většině evropských zemí nebyl podíl osob,
kteří vůbec nepracují a žijí pouze z výnosu svého majetku extrémně
významný. Považovat služebnictvo, eventuelně manželku pečující o domácnost za
člena zahálčivé třídy je více než sporné – tito lidé se věnují tomu, v čem
mají nejmenší náklady obětované příležitosti, respektive komparativní výhodu.
Zároveň dochází k dělbě práce a větší efektivitě. Odsuzovat dané jevy je
proto otázkou. Samozřejmě by bylo špatně, pokud by služebnictvo
z jakéhokoliv důvodu nemohlo vykonávat jinou činnost. To, že si ale někdo
najme služebníka a nepečuje o svou domácnost sám, však rozhodně odsouzeníhodné
není. Jakkoliv to v Teorii zahálčivé třídy není řečeno výslovně, tak se
zdá, že Veblenovým ideálem je společnost, ve které se lidé živí fyzickou prací,
ve které je většina života věnována na zajištění základních potřeb a ve které
si lidé tyto potřeby zajišťují vlastními silami. Takováto společnost ale musí
být nutně neefektivní, nebude moci lidem realizovat spoustu svých představ a
možností. Opět má smysl připomenout, že v takovéto společnosti by Veblen
nemohl dělat to, co ve skutečnosti dělal, nemohl by tedy vykonávat kariéru universitního
profesora.
Třetí příklad u kterého se alespoň stručně
zastavíme, je následující citát: „ .. souvislost s nutností slušné životní
úrovně a okázalého plýtvání lze vysledovat i v případě nízké porodnosti u
tříd, pro které má požadavek úctyhodných výdajů povahu příkazu. Okázalá
spotřeba významným způsobem zvyšuje výdaje, které jsou zapotřebí
k chvályhodnému zabezpečení dítěte, a tak působí jako mocný odstrašující
prostředek.“ Veblen byl jedním z prvních autorů, který si všiml, že
s růstem životní úrovně dochází k poklesu porodnosti – tedy
k jevu, se kterým se vyspělá civilizace významným způsobem
v současnosti potýká.
Z pohledu soudobé ekonomické teorie lze říci, že dítě se stává
drahým statkem – lidé mají mnohem více možností k ekonomické aktivitě než
si pořídit a vychovávat děti. Navíc, zatímco v minulosti dítě
z ekonomického pohledu představovalo jeden z významných zdrojů
obživy, pomoc v domácnosti atd., v současné době tento faktor ztrácí
na významu. Z hlediska Veblena lze konstatovat, že si faktu nízké
porodnosti všiml, že se jim ale dále nezabýval.
V dalších kapitolách Teorie zahálčivé třídy
Veblen popisuje chování příslušníků zahálčivé třídy, jejich zvyky apod.
Shromažďuje relativně velkou řadu příkladů, aby ukázal charakteristiky
zahálčivé třídy, respektive aby tuto třídu nějakým způsobem popsal. Věnuje se
tak otázce náboženství, církevních symbolů, pohodlnosti či nepohodlnosti
církevních staveb, problematice mužské a ženské módy, tomu, jak se
v historii vyvíjel ideál ženské krásy apod. Okázalou spotřebu se snaží
demonstrovat na příkladu parků, péče o stromy, tvrzením, že ruční práce je
ceněná více než strojová, přičemž je záhodno, aby ruční výrobek měl nějaký
nepatrný kaz[18]. Jako typický příklad neproduktivní, zahálčivé
činnosti mnohokrát uvádí sport, kdy se odmítavě staví i proti argumentu, že
sport může posilovat ušlechtilost ducha, férovost ve vztazích, čestnost, že
posiluje vůli apod.
Z dnešního pohledu jsou některé citáty až
bizardní, např. úvahy o tom, které zvíře je vhodnější z hlediska okázalé
spotřeby – na příkladu kočky či psa. Pro zajímavost ocitujeme: „Kočka není tak
ceněná a úctyhodná jako pes nebo kůň, protože stojí míň a může být dokonce
užitečná. Ani její povaha není tak vhodná pro prestižní účely. S člověkem
žije jako rovný s rovným, společenská hierarchie, tento prastarý základ
všech rozdílů ve významnosti, cti a reputaci, ji nic neříká … Přednosti psa
spočívají v jeho neužitečnosti a speciálních povahových rysech. …Smysl je
v tom, že pes je člověkův sluha, že má schopnost se absolutně podřídit a s
hbitostí otroka se přizpůsobuje náladě svého pána. Vedle těchto rysů … se pes
vyznačuje také jistými charakteristikami, jejichž estetická hodnota je
problematičtější. Ze všech domácích zvířat pes nejméně dbá o čistotu svého
zevnějšku a má také nejošklivější návyky. Tyto nepříjemné vlastnosti
vynahrazuje patolízalskou lísavostí ke svému pánovi a ochotou napadat a
znepokojovat všechny ostatní. … K tomu ještě připočtěme, že pes se
v našich představách pojí s honitbou – jednou z činností
zasluhující obdiv a úctu, projevem ušlechtilého kořistnického pudu.“ (Veblen
1999, s 111).
Jiné citáty bychom potom mohli označit až za
rasistické, zejména úvahy, které rasy či lidské tipy jsou více náchylné
kořistnickému a tedy, dle Veblena, zahálčivému způsobu života. Navíc bychom
toto členění jen stěží označily za vědecké a jednoznačné. Opět pro zajímavost
citujme: „Dolochocefální světlovlasý typ se oproti brachycefálnímu tmavovlasému
a zejména oproti mediteránskému typu vyznačuje více rysy pro kořistnické
založení.“ (Veblen 1999, s 167).
Vedle těchto sporných a diskutabilních tvrzení
samozřejmě dílo obsahuje i řadu podnětných postřehů. Veblen byl kupříkladu
velmi pokrokový v pohledu na ženy – v teorii zahálčivé třídy kupř.
říká, že ženská móda, která převládal v jeho době, (šaty, korzety, sukně
apod.) vlastně zabraňuje tomu, aby ženy mohly vykonávat jinou činnost než práce
v domácnosti. Veblen se domníval, že péče o domácnost nemusí být jedinou
přijatelnou ženskou aktivitou a naopak se stavěl za to, aby se ekonomické
možnosti pro ženy výrazně rozšířily, aby bylo odstraněno podřadné postavení
ženy vůči muži, kdy většina žen tehdejší doby byla na mužích ekonomicky
závislá. Ačkoliv to v Teorii zahálčivé třídy není výslovně řečeno, zdá se,
že Veblen nic nenamítal ani proti volebnímu právu pro ženy.
Jakkoliv je Veblen pokládán za zakladatele
institucionální ekonomie a Teorie zahálčivé třídy za knihu, která otevřela
tento obor, tak v samotné knize se pojem instituce příliš nevyskytuje.
Poprvé se objevuje až v osmé kapitole
nazvané Osvobození od produktivní činnosti a konzervatizmus. Druhá věta této
kapitoly v překladu zní „Evoluce společenské struktury je procesem přírodního
výběru institucí.“ (Veblen 1999, s 147). V dalším textu se potom
píše: „Instituce jsou v podstatě převládajícími návyky uvažování o
konkrétních vztazích a funkcích jedince a společnosti a způsobu života, který
je tvořen souhrnem institucí fungujících v dané době či vdaném okamžiku
vývoje jisté společnosti, lze po psychologické stránce povšechně
charakterizovat jako převládající postoj nebo převládající teorii života.“
(Veblen 1999, s 148).
Z celkového kontextu Teorie zahálčivé třídy
lze dovodit, že Veblen , jakkoliv pojem instituce de facto v knize
nedefinuje, zastáncem evolučního vývoje institucí. Zastává přitom názor, že „i
v tom nejlepším případě si každá změna názorů lidí, na to, co je
v lidském životě dobré a správné, klestí cestu jen pomalu.“ (Veblen 1999,
s 152). Jedním z důvodů, proč tomu tak dle něj je, je následující:
„Ti nejchudší a všichni ti, kteří vydávají veškerou svou energii na zabezpečení
nejnutnějšího živobytí ze dne na den, jsou konzervativní, protože jim nezbývá
žádná síla myslet na to, co bude pozítří. Ti nejbohatší jsou konzervativní
proto, že nemají proč být nespokojeni se stávající situací. … instituce zahálčivé třídy upevňuje konzervatizmus
nižších tříd tím, že jim odjímá co možná nejvíce prostředků na živobytí , čímž
snižuje jejich spotřebu, a tudíž omezuje jejich energii do té míry, že
přestávají být schopny vyvinout úsilí potřebné k tomu, aby mohly přijmout
nové myšlenkové návyky.“ (Veblen 1999, s 158). Podobné tvrzení se objevují
i v dalším textu, kde je mj. zdůrazňována souvislost náboženství a neochoty
změnit své návyky.
Veblen je přitom poměrně skeptický k tomu, že by zahálčivá třída mohla
zcela zmizet. Spíše se domnívá, že pokud některá forma zahálky, okázalé
spotřeby přestane být z jakéhokoliv důvodu možná, vznikne forma jiná. Jako
příklad uvádí aktivity údajně vedené nezištným zájmem o věci veřejné, ve
kterých „lze ve skutečnosti najít v prvé řadě snahu o zvýšení vlastní
reputace či dokonce o majetkový zisk (Veblen 1999, s 259).
I soudobá moderní, tedy nová, institucionální
ekonomie, připouští, že zejména změna neformálních pravidel, zvyků a návyků je
dlouhodobý proces. Polemizovat lze ale poněkud s důvody, které Veblen
uvádí. Za podstatnější pokládáme skutečnost, že neformální zvyky, pravidla,
obyčeje, jsou ze své podstaty trvalejšího charakteru, dlouhodobé, že je má
lidstvo v sobě zakořeněné. Pokud by tomu tak nebylo, nelze hovořit o
neformálních zvycích či obyčejích. Neznamená to ale, že za situace, kdy se mění
lidské podmínky, tak se nemění chování lidí – koneckonců sám Veblen si všiml
jevu, na který jsme pokládali za nutné speciálně upozornit, že u tzv. zahálčivé
třídy prudce klesá porodnost. Ještě jednou zde zopakujme, že k poklesu
porodnosti dochází mj. proto, že přestává být ekonomicky výhodné mít děti a
naopak pořízení dítěte se stává ekonomicky nákladné. Podobné příklady bychom
našli u mobility osob, u zaměstnávání žen apod., kdy oproti době, v níž
Veblen žil, došlo k pronikavým změnám.
Je možné, že pokud musí člověk věnovat téměř
veškerou svoji energii na zajištění svých základních životních potřeb, tak nemá
čas ani energii usilovat o změnu svého postavení. Poněkud nepravděpodobné ale
je, že se tyto tendence výrazněji neprojeví, pokud je lidí, kteří musí téměř
veškerou svoji energii na zajištění svých základních životních potřeb, více.
V takovém případě nutně dochází k tomu,k že se tito lidé nějakým
způsobem, formálně i neformálně spojují a začínají prosazovat své požadavky.
Svým způsobem lze zde uplatnit marxistickou tezi, že proletariát nemá co
ztratit, jen své okovy. Koneckonců i Veblen byl za svého života svědkem prudké
změny společenských poměrů, ke které došlo v roce 1917 v Rusku. Pokud
bychom revoluci v Rusku chtěli charakterizovat Veblenovskou terminologií,
tak v Rusku před rokem 1917 byla silným způsobem zastoupena zahálčivá třída,
která žila z práce ostatních skupin obyvatelstva. Toto obyvatelstvo však
nebylo s danou situací spokojeno. Protože v Rusku byla
k dispozici vhodnou ideologii i osoby, které chtěli tuto ideologii
uskutečnit, došlo k pronikavé změně poměrů včetně řady institucí (např.
v podobě zrušení soukromého vlastnictví). Na základě zkušeností sovětského
Ruska a po roce 1945 dalších zemí, lze (opět Veblenovskou terminologií)
konstatovat, že přístup, kdy zahálčivá třída odjímá ostatním třídám co možná
nejvíce prostředků na živobytí, není přístup, který v moderních
společnostech vždy vede k zachování privilegií zahálčivé třídy. Ostatně
jedním z důvodů, proč po druhé světové válce došlo v západních zemích
k zavádění sociálního státu, respektive státu blahobytu, byla snaha
eliminovat v těchto zemích možnost podobných změn, ke kterým došlo
v Rusku a dalších východoevropských a středoevropských státech.
Veblen nepochybně zasluhuje uznání, že si jevů
jako je okázalá spotřeba, zahálka apod. všiml, že je dokázal analyzovat a popsat.
Tyto jevy ve společnosti nepochybně existují a dochází k nim. Zdá se však,
že význam a statistickou četnost těchto jevů Veblen poněkud přecenil,
respektive že neviděl, že tato okázalá spotřeba může mít produktivní charakter,
že může vést k dalšímu zvyšování budoucího příjmu. Jak bylo zmíněno výše,
lidé nezvyšují svou spotřebu jen proto, že chtějí demonstrovat své postavení,
ale i proto, že spektrum lidských potřeb je prakticky neomezené[19].
Spousta Veblenovských tvrzení je silně
diskutabilní, některým (zdaleka ale ne všem) jsme se v předcházejícím
textu věnovali. Velkou část textu zaujímá popis jevů, které Veblen pokládá za
projev okázalé zahálky či spotřeby. Jak jsme se na několika místech snažili
ukázat, někde se jedná o tvrzení, která jsou až poněkud bizardní. V jiných
případech pak Veblen zůstává na povrchu popisovaného jevu, neuvědomuje si, že
daný jev může mít i jiné konsekvence než souvislost s okázalou spotřebou.
Mnoho v Teorii zahálčivé třídy popisovaných jevů už ztratilo svou aktuálnost,
bylo dobově podmíněné.
Osobně se domnívám, že myšlenka knihy – tj., že ve
společnosti dochází k okázalé spotřebě je správná, přisuzovat této
spotřebě, touze hromadit majetek, hlavní cíl lidského jednání – a to Veblen
dělá, viz v našem textu zmíněný citát, že dominantním stimulem byla od počátku touha
pomocí bohatství vyniknout nad ostatní a žádný jiný motiv - vyloučíme-li
dočasné a výjimečné situace – nenabyl
vrchu ani v žádném z pozdějších stadií vývoje, jsou spíše chybné.
Kniha pak není solidní ekonomickou teorií, všímá si jednoho dílčího problému,
ale vůbec nevysvětluje pomocí vědecké terminologie chování spotřebitele, firmy,
co ovlivňuje nabídku a poptávku po výrobních faktorech apod., tedy věci, které
bychom od ekonomické teorie očekávaly. Lze oprávněně namítnout, že Vebelenovým
cílem nebylo napsat Teorii zahálčivé třídy jako ekonomickou učebnici. Nutně
navíc nemůžeme od každého ekonomického textu očekávat, že bude věnovat detailní
pozornost chování spotřebitele, firmy, co ovlivňuje nabídku a poptávku po výrobních
faktorech apod. Problémem staré institucionální ekonomie ovšem je, že celkově
těmto otázkám nevěnovala dostatečnou pozornost. Jak i konstatujeme v další
části našeho textu, je to jeden z důvodů, proč stará institucionální
ekonomie, ačkoliv měla poměrně široké ambice, upadla po roce 1945
v relativně velké zapomnění.
Nutně se klade otázka,
proč Veblenova Teorie zahálčivé třídy získala tak velkou popularitu. Nabízí se
zde určité srovnání s marxistickými teoriemi a publikacemi, které jsou po
vědecké stránce velmi špatné, přesto byli velmi populární. (Holman 1991, s 146)
jako možné vysvětlení popularity marxistických teorií uvádí: „Jak se zdá,
hlavní argument proti kapitalismu nespočívá ani tak v tom, že kapitalisté
vykořisťují, jako spíše v tom, že kapitalisté jsou neužiteční, zbyteční
pro fungování ekonomiky a společnosti … Tento druh argumentace není tak snadné
vyvrátit. V jistém je to mnohem nesnadnější než vyvrátit pracovní teorii
hodnoty.“ Pokud bychom toto vysvětlení
chtěli vztáhnout na popularitu Veblenovy Teorie zahálčivé třídy a eventuelně
dalších knih, tak můžeme říci, že zde Veblen rozvíjí ideu, že zahálčivá třída,
přičemž v době, kdy Veblen žil, už touto zahálčivou třídou byly myšleny
kapitalisté, tj. podnikatelé, tj. vlastníci kapitálových statků, je neužitečná,
zbytečná pro fungování ekonomiky. Lidé obecně často rádi hledají příčiny svého
postavení, neúspěchů apod. jinde než v sobě. Mnohdy vskutku tyto příčiny
leží mimo ně, není tomu tak ale vždy. Veblenova kniha svým způsobem patří mezi
knihy podporující lidskou závist, mezi knihy, která (zdůrazněme, že skrytě,
nikoliv výslovně) říká: „za to, jaké je tvé postavení nemůžeš ty, může za to
zahálčivá třída.“ Veblenova kniha díle naznačuje (opět zdůrazněme, že
naznačuje, neříká to zcela výslovně, že pokud zahálčivá třída zmizí, bude na
světě lépe. Lidí, kteří nepatří mezi osoby, které Veblen nazývá zahálčivou
třídou, je logicky vždy více než příslušníků (ve Veblenovské teroii) zahálčivé
třídy. Postavení osob nepatřících mezi zahálčivou třídu, je logicky horší, než
postavení osob, které dle Veblena patří do zahálčivé třídy. To nutně vede
k nespokojenosti, závisti a dalším jevům. Teorie zahálčivé třídy
z těchto pocitů těží, dává na ně vhodné odpovědi, a tak není divu, že se
stala a zůstala populární.
Zdůrazněme zde, že jsme
proti tomu, aby kdokoliv měl privilegia a výsady a na základě těchto privilegií
a výsad, mohl vést život, který by Veblen nazval zahálčivým, zatímco ostatní
tuto možnost nemají. Je dále třeba připustit, že zejména u osob, které Veblen
nazývá starými představiteli zahálčivé třídy, těchto výsad a privilegií
existovalo více než dost. Koneckonců i řada kapitalistů si dokázala a dokáže
vydobýt privilegia, která by jim neměla náležet – tyto privilegia mohou mít
nejrůznější podobu např. v formu využívání a zneužívání dětské práce,
nevyhovujících pracovních podmínek apod. Proti těmto privilegiím, výsadám
a jevům je nutno bojovat. Podle mého
názoru nicméně Veblenova Teorie zahálčivé třídy patří ke knihám, které se snaží
(alespoň) nepřímo ukázat, že kapitalista je zbytečný. V kapitole 4.1 jsme
již citovali, že: „Své argumenty Veblen dále rozvinul v knize Teorie
podnikání …, v níž rozlišoval mezi výrobou pro užití a výrobou pro zisk.
Výroba pro užití je spojena s tvořivou lidskou prací, s úsilím řešit
praktické problémy … Výroba pro zisk nemá jiný cíl než dosáhnout co největšího
ekonomického zisku … často se staví do
cesty rozvoje produktivních sil … důsledkem úsilí maximalizovat zisk jsou
hospodářské cykly … Veblen byl velkým obdivovatelem technického pokroku …
technický pokrok žije svým vlastním životem: vědci, inženýři a kvalifikovaní
pracovníci neustále usilují o nalezení dokonalejších výrobních postupů a
efektivnějších organizací bez ohledu na zisk. Naproti tomu podnikatelé,
finančníci a spekulanti hájí své peněžní zájmy a brání se všem změnám, které
nepřinášejí dodatečný zisk …“ (Holman
2001, s 326).
Daný pohled se jeví
jako příliš jednostranný – jak ukazuje soudobá ekonomická teorie, jsou to
podnikatelé, kteří hledají podnikatelské příležitosti, snaží se uspokojit
zákazníka, objevují nové potřeby, inovují apod. V tomto procesu riskují,
nevědí, zda-li budou úspěšní, zda-lim jejich záměr vyjde atd. Zisk je zde
odměnou za riziko, za inovace a pokud by nebyl dosahován, tak by pokroku nedocházelo. Samozřejmě, že se
v realitě lze setkat se situací, kterou ekonomická teorie nazývá jako
bráněním vstupu do odvětví, snahou o dosahování monopolního zisku. Proti těmto
jevům má smysl bojovat, má smysl usilovat, aby vstup do odvětví byl co nejvíce volný.
Nicméně dané jevy nemohou vést k rovnici podnikatel = člen zahálčivé třídy
či podnikatel = nepřítel pokroku a inovací. Z Teorie zahálčivé třídy a
dalších publikací se zdá., že Veblen tyto rovnice často dělá. Podněcuje tak
pocity neúspěšných, podporuje závist apod. Z tohoto úhlu pohledu je
logické, že se jeho knihy staly populárními.
5. Americký institucionalismus
Jak jsme již výše několikrát uvedli Veblen bývá
označován za zakladatele institucionální ekonomie, respektive slovy dnešní
ekonomické teorie za zakladatele ekonomického směru, který bývá označován jako
stará institucionální ekonomie. V dalším textu se již nebudeme zaměřovat
na jedno konkrétní dílo, ale podíváme se spíše na celkový rámec, ve kterém se
(stará) institucionální ekonomie zrodila a rozvíjela. Pokud bychom dané období
měly nějak ohraničit, tak za počátek lze označit již zmíněný rok 1899, stará
institucionální ekonomie pak končí v období druhé světové války[20].
Ocitujme zde nejprve pro zajímavost z českého
doslovu k Teorii zahálčivé třídy, který napsal významný český sociolog
Miloslav Petrusek. „Veblen… zakládá svou institucionální ekonomii na premisách
dosti elementárních, totiž že:
- ekonomický život neprobíhá individuálně,
v sociálním vaku, ale společnosti a společensky
- základní komponentou sociálního života jsou
sociální instituce
- ekonomický a sociální život je střídání, střet,
vznikání a zanikání, konflikt a vzájemné ovlivňování ekonomických a sociálních
institucí
- instituce tvoří rámec, podmínku i důsledek ekonomických
činností
- instituce jsou relativně stabilní, ale nikoliv
věčné, jsou proměnlivé a jejich evoluce závisí především a hlavně na vývoji
technologie a techniky.“ (uveřejněno v Veblen 1999, s. 317).“
Petrusek dále konstatuje:
- Veblen odmítl klasickou ekonomii … především
proto, že byl přesvědčen, že usilování o formulaci obecných zákonů dlužno
nahradit soustavnými pokusy o analýzu každého, tedy i ekonomického,
chování konkrétním sociálním kontextu,
zejména kontextu institucionálním
- Veblen odmítl hedonistické a utilitaristické
premisy klasické ekonomie, tedy usilování odvodit ekonomické chování
z vrozených sklonů k rozkoši, uspokojení, užitku a žádných jiných
- Připustil, že kategorie klasické ekonomie lze
aplikovat jen na omezenou historickou situaci a omezený dobový kontext.“
(uveřejněno v Veblen 1999, s 315-316).
Lze konstatovat, že tyto premisy se nevztahují
pouze na Veblena, ale i na další představitele (staré) institucionální
ekonomie, že se víceméně jedná o východiska, ze kterých stará institucionální
ekonomie vycházela. Můžeme zde jen zopakovat, co už jsme uvedli z hlediska
sporu o metodu mezi neoklasickou ekonomií a německou historickou školou: pokud
bychom se zaměřovali pouze na dílčí dobově podmíněné jevy, respektive pokud
budeme zastávat přesvědčení, že všechny jevy jsou dílčí a dobově podmíněné,
nepodařilo by se nám zformulovat řadu základních a obecných ekonomických
pravidel či zákonů. Jinými slovy nepodařilo by se nám z ekonomie učinit
vědu. Uvedené premisy jsou do značné míry příčinou slabosti tzv. staré
institucionální ekonomie – podrobněji bude dané téma rozebráno v kapitole
5.3.
Téměř všichni ekonomové, kteří jsou chápáni jako
představitelé tzv. staré institucionální ekonomie, jsou Američané. Žili a
působili v poměrně bouřlivém období rozvoje americké ekonomiky, kdy
vznikala a rozvíjela se řada podniků, z nichž mnohé se staly velkými
firmami (typickým příkladem může být firma Ford). Nelze vyloučit, že tento
bouřlivý rozvoj, rozevírání příjmových nůžek mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva
a další faktory, měl na jejich názory vliv. Na druhou stranu není pravda[21], že by američtí institucionalisté neměli žádné
kontakty s evropskými ekonomi, zejména s britskými. Američtí
institucionalisté spolupracovali, respektive měli kontakty zejména
s osobami, které lze označit za reformě orientované liberály či liberální
socialisty – zmínit zde lze anglické ekonomy jako R.H.Tawney, Graham Wsllas,
Harold Laski, J.A.Hobson, Henry Clay[22] a pravděpodobně nejvíce známého Williama
Beveridge. Není zde bez zajímavosti, že
London School of Economics byla v roce 1895 založena fabiánskými
socialisty – prvním jejím ředitelem byl významný představitel fabiánského
socialismu Sidney Webb., William Beveridge zastával tuto pozici v letech
1919-1937. Výuka ekonomie na London School of Economics si kladla podobné cíle
jako institucionalisté – např. učinit ekonomii mnohem více empirickou a
praktickou.
Přes všechny kontakty nelze v Británii a
v dalších zemích hovořit o (staré) institucionální ekonomii. K důvodům,
proč zůstal (starý) institucionalismus omezen na USA pravděpodobně patří:
Americký institucionalismus vycházel
z myšlenek T. Veblena, dále pak z děl americké pragmatické filosofie
(zvláště byl ovlivněn Johnem Dewey), přičemž tyto představitelé měly malý vliv
na myšlenkové dění v USA.
V Británii byly mnohem více populární myšlenky
socialismu, zatímco americká společnost se k socialismu stavěla mnohem
více nepřátelsky. Ačkoliv se v dalších kapitolách zmiňujeme, že američtí
institucionalisté požadovali větší regulaci podnikání, je třeba zdůraznit, že
nevznášeli požadavek nahradit tehdejší kapitalistickou ekonomiku jiným,
především pak socialistickým systémem.
Kritické názory vůči neoklasické ekonomii
(reprezentované ve Velké Británii zejména tzv. Cambridgskou školou) byly mnohem
více rozděleny – svým způsobem odrážely politické dělení od liberálních
socialistů (jejichž politickým představitelem byla Labour Party) po reformní
liberály (jejichž politickým představitelem byla Liberal party)
Britské akademické a výzkumné prostředí bylo mnohem menší a méně formální a nelze
vyloučit, že nemělo dostatek sil na vznik ucelené kritické teorie
k tehdejší neoklasické mikroekonomii. Navíc v některých ohledech si
britští představitelé neoklasické mikroekonomie a američtí představitelé
starého instittucionalismu byly relativně blízcí – kupř. Alfred Marshall,
zakladatel a otec neoklasické mikroekonomie, jehož Zásady ekonomie (1908) se
svým způsobem staly biblí neoklasické teorie a hlavním učebnicovým textem,
nebyl proti tomu, aby ekonomie více pracovala s empirickými daty a
analyzovala vliv toho, co by američtí institucionalisté nazvali insttucemi.
V dalším textu se proto přidržíme
standardního chápání a z hlediska rozboru staré institucionální ekonomie
se zaměříme pouze na díla amerických ekonomů.
5.2.1 Potřeba vědy pro
období monopolů
Veblen[23] a další institucionalisté se domnívali, že teorie
neviditelné ruky trhu byla vhodná pro období manufaktur a malých firem, nikoliv
však pro období velkých firem, tedy pro trhy, který by soudobá ekonomie
označila za oligopolní. Institucionalisté mj. usilovali o změnu tehdejších
podmínek, diskutovali, jak do tržního prostředí zavést více sociální kontroly,
či jak změnit produkci pro zisk v produkci užitečných statků respektující
všeobecný blahobyt. Institucionální teorie zpochybňovala předpoklady modelů
dokonalé konkurence nebo čistého monopolu.
Z dnešního pohledu lze říci, že se
institucionalisté zaměřovali na řadu aktuálních a nadčasových témat – ať už se
jedná o problematiku selhání trhu, problém pána a správce (respektive principál
a agent), asymetrie informací, nerovnosti při vstupu do jednotlivých odvětví,
problémem externalit, veřejných statků apod. Nutno přitom konstatovat, že
institucionalisté významným způsobem přispěli ke zlepšení řady oblastí. Díky
institucionalistů začal být zdokonalován systém národního účetnictví, zlepšila
se práce statistických orgánů, takže ekonomie v mnohem větší míře mohla
pracovat s tvrdými empirickými daty; začala se rozvíjet teorie ekonomického růstu a
podnikatelského cyklu apod. – není zde bez zajímavosti, že významný americký
ekonom, který zdokonalil systém národního účetnictví, práce statistických
orgánů apod., Simon Kuznets, byl žákem amerického institucionalisty W.
Mitchella. Z hlediska ekonomických transakcí je podnětný a správný názor,
že při směně/převodu statků, nedochází až tak ke směně hmotných nebo nehmotných
druhů zboží, ale zejména k převodu vlastnických práv.
Jak je zmíněno i v kapitole 5.3, institucionalisté rovněž přispěli ke zlepšení
pracovního zákonodárství, postavení zaměstnanců v pracovních vztazích,
rozvoji pojištění nezaměstnanosti, sociálního zabezpečení, poskytovaní
veřejných statků apod. Rozhodně nelze působení starých institucionalistů
hodnotit jen negativně – úsilí o zlepšování životních a dalších podmínek má
smysl přivítat, stejně jako úsilí, aby ekonomie více pracovala
s empirickými, „tvrdými“ daty apod. Hlavním problémem, který zde spatřuji,
je relativně silná snaha institucionalistů o regulaci, snaha o zavádění sociální
a další kontroly. Názor, kteří někteří institucionalisté hlásali, totiž, že za
určitých okolností může být konkurence nepříznivá, respektive destruktivní, je
pravdivý – konkurence bez dalšího může vskutku vést např. k poškozování
životního prostředí, nadměrnému čerpání zdrojů, k rozevírání příjmových
nůžek mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva a dalším negativním jevům.
Představa, že daná negativa odstraníme cestou větší regulace a tedy i
omezováním konkurence a tržního mechanismu, však zpravidla končí ve větší
neefektivitě. Reálný socialismus, je zde jasným a neoddiskutovatelným
příkladem.
5.2.2 Walton Hamilton a
další přístupy
Je přitom třeba zdůraznit, že ve svém úsilí o
regulaci zastávali institucinalisté různé přístupy. S jistou dávkou zjednodušení
lze rozlišit tři cesty starých institucionalistů k regulaci:
- Přístup institucionalistů, kteří působili na
Universitě of Wisconsin (zejména John R. Commons) a kteří byli zastánci vzniku
nezávislých orgánů (komisí/výborů apod.), jež by se věnovali, respektive
organizovali takové okruhy jako pojištění v nezaměstnanosti, pracovní
legislativu, kompenzace v případě průmyslových havárií apod.
- Přístup skupiny institucionalistů sdružených
kolem výzkumného centra National Burelu of Economic Research (NBER), jejímž
čelným představitelem byl Wesley Mitchell[24], jež chtěla zejména omezit neefektivnost
v podnicích, eliminovat plýtvání, ke kterému podle této skupiny dochází
v jednotlivých odvětvích, zlepšovat podnikový management, zlepšit sběr a
shromažďování ekonomických informací za účelem alespoň částečného zavedení
indikativního plánování.
- Přístup třetí skupiny institucionalistů jako
Rexforda G. Tugwella, Mordeca Ezekiela a Gardinera Meanse, kteří byli většími
zastánci plánovitých procesů v ekonomice, přičemž prostřednictvím těchto
procesů měla být zvýšena kupní síla obyvatel, lépe alokovány investiční
prostředky a mělo dojít k odstranění některých selhání trhu.
Jednotlivé skupiny se ale vzájemně prolínali a
názory jednotlivých představitelů se vyvíjeli. Ilustrovat to lze např. na
příkladu Waltona Hamiltona[25], který termín instituce vlastně poprvé použil[26]. Hamilton zdůrazňoval, že se ekonomie jako věda
musí zabývat problémy kontroly ekonomického vývoje. Podle něj tyto problémy
vznikají v důsledku změn (typu rozšiřování průmyslové výroby, zavádění
komunikačních prostředků jako železnice, telegraf apod.) a vyvolávají nové
požadavky na regulaci. K tomu, aby tato regulace byla úspěšná je podle
Hamiltona nutné detailní znalost prostředí, ve kterém podnikání, produkce
statků apod. probíhá, včetně jednotlivých zvyků, zvyklostí, norem apod. tedy
včetně toho, co lze (z hlediska soudobé teorie) nazvat institucemi. Hamilton,
stejně jako řada dalších institcionalistů, se přitom domíval, že v té době
uznávané ekonomické teorie se hodily pro manufaktur a malých firem, nikoliv
však pro období velkých firem, tedy pro trhy, který by soudobá ekonomie
označila za oligopolní.
Hamiltonova ekonomická kariéra byla dlouhá. Po
roce 1918 působil ve War Labor Policie Board, kde se zabýval otázkou udržení
válečného rozsahu výroby v mírových podmínkách. Ekonomové hledali odpověď
na otázku, jak zajistit plné využití jednotlivých zdrojů (výrobních faktorů –
např. v podobě plné zaměstnanosti) i jak přitom zajistit, aby byly
produkovány statky, které jednak co nejvíce uspokojují potřeby jednotlivých
členů společnosti a druhak co nejvíce přispívají k tomu, co bychom dnes
asi nazvali společným dobrem.
Z dnešního pohledu bychom mohli říci, že si
Hamilton neuvědomoval, že udržet válečný rozsah produkce v mírových
podmínkách, nebylo možné. V době války produkce nutně stoupala, protože
USA měly jasný cíl – porazit Německo, Rakousko-Uhersko další země, s nimiž
byly ve válečném stavu. K dosažení tohoto cíle byly zmobilizovány všechny
zdroje, ekonomika se tak dostala na hranici (možná až za hranici)
potencionálního produktu. V okamžiku, kdy daný jasný a společný cíl
zmizel, nutně muselo zmizet i úsilí vedoucí k jeho dosažení a nutně musel
nastat propad produkce. Ve válečné ekonomice je krom toho velká část produkce
jasně určena – k vedení války. V mírové ekonomice podnikatelé mnohem
více riskují, nevědí, zda-li statky, které vyprodukují, budou vskutku
poptávány, zda-li uspokojí potřeby spotřebitelů. Nutně tak celková produkce
(dnes bychom řekli hrubý domácí produkt) budou nižší.
Ve 20. letech se Hamiltonův zájem mj. soustředil
na problematiku uhelného průmyslu. Ve svých studiích dokazoval, že tento
průmysl trpí nadbytkem kapacit, že v něm dochází k nezákonným
operacím, že mzdy horníků jsou nízké a pracovní podmínky bídné. Pravděpodobně
měl Hamilton ve svých závěrech pravdu. Uhelný průmysl je typickým příkladem
oligopolního trhu, tedy trhu, na kterém může docházet k neefektivnosti.
Hamiltonův návrh na řešení zmíněných problémů však byl až extrémně radikální.
Konkrétně totiž navrhoval sloučení všech uhelných společností v jednu,
přičemž kontrolu nad touto společností by měli vykonávat zaměstnanci a
zákazníci. Hamiltonův plán kupř. obsahoval návrh, aby bylo emitováno 110 akcií,
z nichž 55 získají asociace, jejichž členem dělníci jsou, a zbylých 55
získají různé spotřebitelské svazy. Dále mělo být emitováno dalších 44 akcií,
které měli získat techničtí pracovníci apod. Hamilton ve svém úsilí o regulaci
zdůrazňoval, že zrušení konkurence, který by jeho návrh znamenal, není
problémem, že naopak větší konkurence povede k většímu plýtvání a větší
neefektivnosti.
Pokud pak v dalších textech Hamilton přešel
od konkrétního odvětví k obecnějším návrhům regulace, psal, že některé
odvětví by měly být uznány jako přirozené monopoly[27] a v těchto odvětvích by měly být ustanoveny
nezávislé komise, které by regulovaly producenty působící v dané oblasti.
V předchozí větě jsme z hlediska počtu regulačních orgánů vědomě
použili množné číslo, protože Hamilton vskutku vědomě navrhoval několik
regulačních orgánů, protože tak bude větší jistota, že veřejný zájem bude
zachován.
Již výše jsme uvedli, že Hamiltonovy návrhy byly
kontroverzní a zjevně pro svou přílišnou radikálnost nebyly realizovány. Pokud
zůstaneme u návrhu na reorganizaci uhelného průmyslu, lze souhlasit
s názorem, že v tomto průmyslu dochází k úsporám z rozsahu,
že existují bariéry vstupu do odvětví a že tedy dané odvětví má oligopolní,
v některých případech až monopolní charakter. I soudobá ekonomická teorie
pro tyto odvětví souhlasí s možností určité regulace. Na druhou stranu
regulace, kdy by vznikl jeden podnik, vskutku konkurenci zcela odbourává.
Protože z Hamiltonova návrhu je zřejmém, že by vlastníci respektive osoby
pověřené řízením podniku, neměly mít nárok na zisk (Hamilton konkrétně
navrhoval, že vlastnictví akcií by neměl plynout nárok na výplatu dividend), je
realistické očekávat že by se vlastníci/manažeři podniku pokoušeli získat
peníze pro sebe jiným způsobem. Výsledkem by pravděpodobně bylo zdražení uhlí –
na regulaci by tedy dopláceli spotřebitelé.
Poněkud obecněji pak lze konstatovat, že omezování
konkurence většinou vede k větší neefektivnosti než snaha konkurenci
podporovat a zachovat do odvětví volný vstup. V odvětvích, kde existují
bariéry vstupu do odvětví, lze uplatňovat určitou regulaci, tato regulace by
však měla mít obecný charakter – typu zákazu dětské práce, odpovídajících
pracovních podmínek apod.
Ve 20. letech se W. Hamilton rovněž zabýval
problematikou zdravotnictví. Pokud se podíváme na závěry některých jeho studií,
máme pocit, že se nepíše o problémech zdravotnictví před 80 lety, ale o
soudobých problémech. Hamilton konkrétně konstatuje:
- ve zdravotnictví dochází k asymetrii
informací, lékaři mají lepší informace než pacienti, pro pacienty je získávání
informací nákladné.
- náklady na lékařskou péči přicházejí nečekaně,
nejsou známy předem a mohou být vyšší než je aktuální výše příjmu pacienta.
- v medicíně dochází k vědeckému
pokroku, který na jednu stranu umožňuje léčit různé dříve neléčitelné choroby,
na stranu druhou zdravotnické služby zdražuje.
Hamilton v kostce navrhuje zavedení povinného
zdravotního pojištění a změnu orientace poskytovatelů zdravotnických služeb ze
ziskové na neziskovou. Se zavedením povinného zdravotního pojištění lze souhlasit
– jakkoliv poznatky získané vývojem 80 let od doby, kdy Hamilton psal své
návrhy, ukazují, že není všelékem, že i v systému zdravotního pojištění by
měla být zahrnuta individuální odpovědnost a že toto pojištění by se nemělo
vztahovat na každou zdravotnickou službu. Totální přeorientace zdravotnických
činností na neziskový základ je mnohem více diskutabilní – zde vývoj ukazuje,
že pokud ve zdravotnictví nejsou alespoň částečně uplatňovány ekonomické
principy, včetně principu hospodárnosti, a tedy i ziskovosti, stává se
zdravotnictví černou dírou na peníze.
Po propuknutí Velké deprese logicky patřil
Hamilton, vzhledem k výše uvedenému, k těm ekonomům, kteří
podporovali větší zásahy státu a kteří se domnívali, že tyto zásahy státu
pomohou krizi odvrátit. Po nástupu prezidenta Roosevelta vznikla v rámci
jeho programu New Deal řada vládních agentur, která měla organizovat veřejné
práce apod. Hamilton působil od října 1933 v National Recovery
Administration (NRA) jako výzkumný pracovník. Jedním z cílů agentury byla
cenová regulace včetně stanovení minimálních či maximálních cen (např.
v petrochemickém průmyslu). Hamilton nic nenamítal proti této cenové
regulaci, zdůrazňoval však, že musí být zaváděna za účelem ochrany
spotřebitelů, nikoliv ve prospěch výrobců.
V rámci svého působení v NRA Hamilton
vypracoval několik studií, ve kterých se zabýval důsledky a účinky regulace.
Zdůrazňoval v nich mj., že jednotlivé odvětví (průmyslu), se v řadě
svých aspektů liší – v některých je kupř. konkurence větší, v jiných
menší. Proto nedoporučoval jednotný systém cenové regulace, ale systém, který
by vyhovoval konkrétním podmínkám každého odvětví.
Je zde třeba zdůraznit, že NRA v řadě svých
cílů nebyla úspěšná, protože Nejvyšší soud USA prohlásil nejen zákon
ustanovující NRA, ale i obdobné další zákony, které umožnily vznik podobných
agentur za neústavní. Hamilton nesouhlasil s těmito rozhodnutími,
v řadě svých textů namítal, že, pokud v daném odvětví existuje
veřejný zájem, má smysl regulovat. Zdůrazňoval přitom, že jakákoliv regulace by
měla zabraňovat a nikoliv podporovat vznik monopolu, dále by měla zabraňovat
neetickým praktikám, či praktikám, které jsou nefér vůči zaměstnancům nebo vůči
spotřebitelům.
Soudobá ekonomická teorie zdůrazňuje, že cenové
regulace jsou zpravidla hluboce neefektivní. Důvod je prostý – státem nebo
jiným způsobem stanovená cena se zpravidla liší od tržní ceny, takže na
jednotlivých trzích vzniká buď nedostatek nebo přebytek. Regulace cen
uplatňované v rámci New Deal
obvykle vedly k nedostatku statků, na agregátní úrovni tedy
k poklesu, respektive stagnaci hrubého domácího produktu, tedy, ačkoliv to
neměly v úmyslu, tak na první pohled paradoxně, z hlediska
ekonomických zákonů však logicky, depresi spíše prohlubovaly[28]. Konkrétně totiž regulace spočívaly
v stanovení minimálních cen vstupů/výrobních faktorů (např. mezd), které
byli větší než tržní, a ve stanovení maximálních cen výstupů (např. statků),
jež byly zase nižší než tržní. Firmy tak byly nuceny jak snižovat výstup, tak
zaměstnávat méně vstupů, což vskutku krizi prohlubovalo, respektive
neodstraňovalo. Soudobá ekonomická teorie dnes obecně konstatuje, že kdyby byla
zvolena vhodnější politika, tak by Velká deprese nemusela nabýt svých reálných
rozměrů. Daná problematika však již jde nad rámec našeho textu[29].
Při studiu cenové problematiky se Hamilton rovněž
dostal k problematice patentů a průmyslových práv. Zde jsou v mnohém
moderní a soudobé – mj. zdůrazňoval, že vlastnosti (know-how), dnes bychom
pravděpodobně řekli lidský kapitál, jsou mnohem více důležitější než fyzický
kapitál. Moderní průmysl potom dle Hamiltona není nic jiného než akumulované
technické znalosti – dnes bychom řekli, že moderní průmysl je do značné míry je
založen na akumulovaných znalostech. Hamilton ve svých studiích ukazuje, že
patenty mohou zabraňovat dalším podnikatelům ke vstupu do odvětví, vést
k monopolním či oligopolním strukturám. Hamilton proto navrhuje proces
udělování patentů více regulovat, stanovit přísnější podmínky, kdy může být
patent udělen, omezit dobu, na kterou může být udělen apod.
Bohužel je nutno konstatovat, že více než 70 let
od těchto Hamiltonových myšlenek se situace spíše zhoršila. Průmyslová ochrana
se spíše rozšířila – vedle patentů a vynálezů, byly zavedeny další způsoby
ochrany. V mnoha případech přitom lze pochybovat o novosti daného výrobku,
technologie apod., tedy lze pochybovat o tom, zda je ochrana nutná. Argument,
že patenty jsou udělovány proto, aby konkurenci zabránily produkovat stejný
nebo podobný výrobek, jsou více než logické[30].
V rozboru Hamiltonových názorů bychom mohli
dále pokračovat, v tomto textu proto nemáme ale prostor. Jak jsme uvedli
výše W. Hamiltona můžeme svým způsobem brát jako „případovou studii“, jak
široké spektrum zájmů u amerických institucionalistů bylo. S mnoha Hamiltonovými
názory nelze z hlediska poznatků soudobé teorie souhlasit, na druhou
stranu není možno konstatovat, že Hamilton neměl v ničem pravdu. Podobným
způsobem můžeme přistupovat k dalším představitelům americké staré
institucionální ekonomie – obecně se zdá, že řada jejich názorů byla a zůstává
spornými, respektive má smysl odmítnout, na druhou stranu mnoho jejich myšlenek
zůstává živých, aktuálních, či správných. Lze se domnívat, že daná myšlenková
nevyrovnanost také přispěla k tomu, že po roce 1945 do značné míry upadl
americký institucionalsismu v zapomnění.
Snaha institucionalistů o regulaci, nutně ve
svobodné společnosti musela vyvolat protiklad – vznik chicagské ekonomické
školy, ke kterému dochází rovněž ve 20. a 30. letech 20. století, kdy začínají
publikovat takoví ekonomové jako F. Knight, G. Stigler apod., můžeme označit za
typickou reakci na úsilí o větší státní regulaci. Chicagská škola naopak
zdůrazňovala, že státní regulace může být neefektivní a může způsobovat řadu
dalších problémů. Kritika kupř. poukazovala na skutečnost, že někteří
institucionalisté jdou tak daleko, že popírají platnost zákona poptávky.[31] F Knight konstatoval, že ekonomická teorie musí
být vysoce obecná a abstraktní, že neexistují ekonomické zákony, které se
vztahují ke kontextu/prostředí, v němž působí, ale že existují universální
ekonomické zákony, jež platí v jakémkoliv prostředí/kontextu, tj. nejsou
dobově, či jinak časově podmíněny. V jakémkoliv kontextu se potom, dle
Knighta, člověk chová ekonomicky racionálně, snaží se maximalizovat svůj
užitek. Knight nepopírá, že specifika historické situace, zdroje, technologie,
instituce, sociální hodnoty a normy, musí být brány do úvahy, ale celkově musí
být ekonomická teorie vytvořena jako abstraktní a obecná.
Jak jsme již uvedli výše, pokud (alespoň někteří)
institucionalisté popírají zákon poptávky a další ekonomické zákony, popírají
zákony, které podle soudobého stupně poznání, skutečně platí všeobecně, bez
ohledu na prostředí, kontext a další faktory. Nutně potom vytvářejí špatnou
teorii, která by neměla s teorií, jež dané zákony nepopírá, obstát. Pokud
pak budeme ekonomické zákony konstruovat pouze jako dobově či jinak podmíněné,
nikdy se nám nepodaří vysvětlit ekonomické chování – vždy lze namítnout, že
daný zákon v dané době neplatí. Ekonomická věda, tak nebude schopna
předvídat důsledky jednotlivých kroků a bude pro praxi nepoužitelná. Právě
proto, že neoklasická mikroekonomie, keynesiánská makroekonomie, monetární
ekonomie apod. dokázaly dát universální odpovědi na otázku „co se stane, když …[32]“, patří k významným faktorům jejich
rozšíření po druhé světové válce.
Není zde ale bez zajímavosti konstatovat, že
americká ekonomie byla po celou první polovinu 20. století poměrně velmi
pluralistickou vědou. Ačkoliv starý institucionalismus v ní měl významné
postavení, vedle něj se rozvíjela i neoklasická ekonomie, chicagská škola,
marxistické teorie, od r. 1936 potom keynesiánská ekonomie a další směry. Tento
pluralismus je rozhodně zdravý, nevede k dogmatickému a nekritickému
uctívání jediného názoru, umožňuje rozvíjet předpoklady, vyvracet omyly apod.
Svým způsobem se lze domnívat, že tento americký meziválečný pluralismus byl i
jednou z příčin, proč se těžiště ekonomické vědy přesunulo po roce 1945 právě
do USA.
Rovněž tak není bez zajímavosti, že, jakkoliv řada
ekonomů, kteří vyučovali na Universitě v Chicagu, patří ke kritikům
starých institucionalistů, řada institucionalistů na této universitě působila. T. Veblen zde působil
v letech 1892-1906, tedy v období kdy publikoval Teorii zahálčivé
třídy a Teorii podnikání. V dané době na Universitě v Chicago
studovali další představitelé, zejména meziválečného institucionalismu, např.
Wesley Mitchell a Robert Hoxie. V letech 1915 až 1926 působil na Chicagské
universitě i další významný představitel amerického institucionalismu John M.
Clark, který zde psal svou knihu The Social Control of Businees (1926),
v níž uvádí řadu příkladů selhání trhu, kterými odůvodňuje státní
regulaci.
Pokud se uvádí pojem Chicagská škola,
tak se jím myslí zejména liberálně a monetaristicky orientovaní ekonomové, jako
již zmíněný F. Knight, dále pak Milton Friedman, George Stigler, Theodore
Scultz, Gary Becker a další – tyto osoby můžeme označit za žáky F. Knighta.
Oproti Knightovi však věnovali mnohem větší pozornost práci s empirickými
daty[33] a kontextu, ve kterém ekonomické dění probíhá –
byli tedy svým způsobem institucionalismem ovlivněni. Koneckonců i imperiální
přístup Chicagské školy[34], tendence analyzovat pomocí ekonomických termínů
chování, které do té doby byly ve stínu ekonomického zájmu, jako ekonomie
rodiny, zločinu apod., je do určité míry institucionální – tento přístup musí
brát do úvahy prostředí, v němž se dané vztahy odehrávají. Ostatně Becker
připouští, že toto prostředí má na ekonomické chování jednotlivých osob nemalý
vliv.
Vraťme se ale k představitelům
institucionální ekonomie. Pokud bychom měli obecně shrnout východiska, ze
kterých „starý“, meziválečný institucionalismus vycházel, je nutno zmínit
následující:
- Psychologický přístup k ekonomickým
aktivitám. Institucionalisté byli inspirováni pracemi tehdejších amerických
psychologů (někdy i filosofů, např. W James, J. B. Watson a dalších, kteří se
snažili nahradit hedonistické a užitkové předpoklady, z nichž vychází
neoklasická ekonomie, alternativními teoriemi
- Vztah práva a ekonomie. Institucionalisté se
domnívali, že právní normy významným způsobem ovlivňují ekonomické chování.
Svou pozornost věnovali evolučnímu vývoji právních norem, evolučnímu vývoji vlastnictví,
problematice kolektivního a pracovního vyjednávání, zdravotní a bezpečnostní
regulaci, ochraně spotřebitele apod.
- Snaha o to, aby se ekonomie stala empirickou a
bezprostřední vědou. Tomuto bodu se podrobněji věnujeme v kapitole 5.4.
5.3 Pojem instituce
v americké institucionální ekonomii
Samotný termín institucionální ekonomie byl přitom
poprvé zmíněn roku 1919 již zmíněným Waltonem Hamiltonem, v jednom
z příspěvků na konferenci Americké ekonomické asociace – konkrétně šlo o
příspěvek „Institucionální přístup k ekonomické teorii“. V tomto
příspěvku mj. Hamilton zdůraznil vliv institucí na lidské jednání a vyzýval
k vytvoření alternativní teorie k tehdejší neoklasické teorii.
Konstatoval, že ekonomická věda musí jít dále než za koupi a prodej.[35] Nemůže zůstat u krátkého studia konvekcí, zvyků,
způsobů myšlení a dalších faktorů, které vytvářejí prostředí, ve kterém se
odehrávají ekonomické aktivity. Institucionální ekonomie se měla zaměřit na
studium povahy a funkce ekonomického řádu a nikoliv na formální cvičení, které
se týkají teorie mezního užitku, musí být schopna vytvořit jednotný přístup pro
výzkum v mnoha rozličných oblastech, zabývat se problémy kontroly apod.
Hamilton chápe instituce jako měnitelné prvky ekonomického života, zdůrazňuje,
že se ekonomie musí zabývat otázkou vývoje a změn institucí. Termín institucionální ekonomie se brzy
rozšířil, takže další z představitelů amerického institucionalismu Wesley
Mitchell nazval závěrečnou přednášku svého kursu vyučovaný na Kolumbijské
universitě v New Yorku, který se týkal jednotlivých ekonomických směrů:
„Veblenova institucionální ekonomie.“
Pokud Veblen formuloval základní filosofická a
metodologická východiska institucionalismu, tak jeho následovníci (vedle
zmíněného W. Hamiltona k nim patří např. John M. Clark, John R. Commons)
se již zabývali vztahem ekonomie a práva, popisem, jak se vyvíjely jednotlivé
instituce. Významný je zde zejména vliv J. R. Commonse, který poprvé použil
jeden z nejdůležitějších termínů institucionální ekonomie – transakce,
které bychom mohli charakterizovat jako základní jednotku lidského jednání.
S termínem transakce potom souvisí v institucionální ekonomii běžně
užívaný termín transakční náklady, tedy náklady, které ekonomické subjekty
vynakládají při svých transakcích. Commons byl přesvědčen, že transakční
náklady závisí na charakteru příslušných institucí, tedy formálních i
neformálních norem. Domníval se zároveň, se jednotlivé instituce se postupně
v čase vyvíjejí, že může dojít k jejich zlepšování. Tento názor byl
nepochybně ovlivněn jeho praktickými aktivitami, kdy působil v řadě
vládních komisí státu Wisconsin. Commons se prakticky podílel na řešení
pracovních sporů v tomto státě, na formulaci obecných principů, jak tyto
spory řešit i na pracovním zákonodárství – doslova a do písmene tak vytvářel
nové instituce. Své poznatky Commons mj. zpracoval v knize Institutional
Economics, která vyšla v roce 1934. Commons v knize „postupuje
retrospektivně dějinami politické ekonomie a využívá několik desetiletí studií
soudních rozhodnutí k pokusu o výstavbu institucionální ekonomie, která
měla být překonáním ekonomického hlavního proudu. Organizace knihy je velmi
komplikovaná – ekonomickými koncepty míní autor vzácnost, časovou dimenzi,
efektivnost, přiměřenou či slušnou hodnotu (anglicky reasonable value).“[36]
Má smysl vypíchnout snahu Hamiltona, Commonse, ale
i dalších institucionalistů o to, aby institucionální ekonomie podstatným
způsobem doplnila, případně dokonce nahradila tehdejší neoklasickou
mikroekonomii. Lze to dokázat na příkladu výuky ekonomických předmětů na
University of Wisconsin, kde působil v letech 1904-1933 J. R. Commons a
další významní institucionalisté – svým způsobem můžeme tuto universitu označit
za hlavní stan (staré) institucionální ekonomie. Neoklasická teorie na této
universitě nebyla prakticky vyučována –
Commons se domníval, že je příliš zjednodušující, že zanedbává řadu podstatných
faktorů a že by přinejmenším musela být podstatným způsobem doplněna o institucionální
rámec a vazby. Pokud se podíváme na přehled ekonomických předmětů vyučovaných
v jednotlivých letech na této universitě[37], zjistíme, že sice zahrnuje kurs obecné
ekonomické teorie, většina předmětů je nějakým způsobem ale specializována a
týká se konkrétních oblastí – vzhledem k zájmu Commonse byly na této
universitě kupř. hojně vyučovány
předměty týkající se práce, pracovního zákonodárství, mezd,
nezaměstnanosti apod. Lze se domnívat, že právě v ambiciózní snaze
podstatným způsobem pozměnit nebo dokonce nahradit neoklasickou teorii leží i
jedna z příčin, proč se stará institucionální ekonomie nakonec tolik
nerozšířila, a proč po roce 1945 do značné míry upadla v zapomnění.
Ukazuje se totiž, že základy neoklasické mikroekonomie – ať už se jedná o
teorii spotřebitele, teorii firmy, křivku nabídky a poptávky, pohyb po těchto
křivkách a posuny těchto křivek, koncept tržní rovnováhy nelze nahradit. Může
být rozvíjen, mohou být zdůrazňovány institucionální, psychologické,
sociologické, právní, enviromentální i jiné aspekty, soudobý ekonomický vývoj
ale ukazuje, že bez základů, které formulovala neoklasická mikroekonomie se
neobejdeme. Všechny zde uvedené i další aspekty, tak musí, chtě nechtě,
z této mikroekonomie vycházet. Pokud
tak nečiní, i přes svou snahu přiblížit se životu, být více realističtější,
nedokáží reálný život popsat, nedokáží zobecnit, jak lidé a firmy jednají. Je
potom logické, že se lidé o dané teorie nezajímají, že se od nich odvrací,
respektive, že dané teorie upadají v zapomnění.
Orientace na konkrétní otázky a problémy pak má
svou nevýhodu v tom, že jakmile je daná otázka vyřešena, jakmile daný
problém zmizí, není důvod v rozboru dané věci pokračovat. Pokud se
nepodaří zasadit jednotlivé otázky a problémy do obecnějších souvislostí,
zůstáváme poněkud na úrovni sbírky příkladů, které jsou aktuální pro danou
dobu, ale ne mnoho říkají budoucím generacím. Je třeba konstatovat, že staří
institucionalisté nikdy ucelenou ekonomickou teorii (např. na rozdíl od
keynesiánské ekonomie) nevytvořili. I to může být důvodem skutečnosti, že
myšlenky (starých) institucionalistů upadly do značné míry v zapomnění a
že byly nahrazeny jinými teoriemi (např. již zmíněnou keynesiánskou ekonomií).
Svým způsobem činí problém i samotný problém definice pojmů instituce a
institucionální, se kterým se institucionální ekonomie potýkala již
v meziválečném období. Commons ostatně ve svém článku uveřejněném v
American Economic Review v roce 1931 konstatuje[38], že za instituce je někdy považován právní rámec,
jindy přírodní zákony, kterými jsou jednotlivci svázáni jako vězňové. Jindy se
tímto pojmem chápe samotné jednání jednotlivých osob. Někdo za institucionální
označuje vše, co je přidáváno nebo co je kritické k neoklasické ekonomii,
respektive ekonomii, jež zdůrazňuje, že lidé se orientují na dosahování co
největšího množství slasti. Jiní pod pojmem institucionální chápou vše, co
odmítá statický charakter ekonomických jevů a procesů. Commons se snaží
uvedenému zmatku čelit a definuje instituce jako kolektivní působení, které
kontroluje, rozvíjí a pomáhá individuálnímu jednání. Jako příklady tohoto
kolektivního působení uvádí zvyky, rodinu, stát, odborové organizace apod.
Kolektivní působení pak určuje, co jedinec může, musí, nesmí a nemůže. Přes
tuto snahu o upřesnění se zdá, že pole, na kterém se institucionální ekonomie
pohybuje je příliš široké. Nepochybně všechny Commonsem zmíněné instituce
ovlivňují lidské jednání, působí však vzájemně a jednoznačně stanovit vliv té
či oné instituce se zdá být nemožné. Svým způsobem tak (stará) institucionální
ekonomie, stejně jako německá historická škola, doplácí na svou bezbřehost, na
to, že se obrazně řečeno snaží „zabít najednou příliš much, takže netrefí ani
jedinou. To ovšem nevytváří předpoklady pro
rozvoj solidní ekonomické teorie.
Commonsovi práce zahrnují i již jakási zárodek
teorie institucionální změny: zvyky a obyčeje jsou rutinami osvobozující mysl
pro ty situace, které jsou nečekané. V nich pak je jistý faktor klíčovým
omezením a vede ke strategickým transakcím. Měnící se zvyky, ustálené vzorce chování
a working rules (pravidla hry) završují proces institucionální změny.“[39] Commons kupříkladu výslovně uvádí, že zvyky se
dnes (myšleno v době vzniku daného textu, tedy v roce 1931) mění
v důsledku změn ekonomických podmínek. Pokud pak se lidé neadaptují na nové
zvyky, nemusí být úspěšní. Jako konkrétní příklad uvádí[40], že
podnikatel, který by nebyl ochoten přijímat šeky vydané solventními
bankami a trval na platbách v hotovosti pravděpodobně zkrachuje. V daném případě má Commons nepochybně
pravdu. Obdobně dnes bychom mohli tvrdit, že podnikatel, který nepochopí, jaké
možnosti mu nabízí internet, může být ve srovnání s ostatní konkurencí
méně úspěšný a rovněž může zbankrotovat. Jak už jsme ale uvedli výše, je
otázkou, zda dané chování (tj. zde neakceptace šeku) lze považovat za zvyk. Pod
tímto pojmem si představujeme něco hlubšího trvalejšího, něco, co bychom slovy
fenomenologické filosofie, mohli označit za esenciální, základní. Podobných
změn jako zavedení šeku zažíváme od počátku 19. století mnoho. Ze současných
změn byl již zmíněn internet, mohli bychom pokračovat mobilními telefony,
snadnější formou cestování apod. Není však zřejmé, zda-li tyto změny vedou
k podstatné změně chování. Ve zmíněném případě šeku stačí vedle kovových a
papírových bankovek akceptovat další formu, kterou mohou mít peníze (dnes
bychom k nim přidali platební karty, možnost platit elektronickou formou
apod.). Stále však zůstává podstatné prostředí, ve kterém se dané vztahy
odehrávají, to, zda se prodávající může spolehnout, že kupující svůj závazek
vskutku zaplatí, zda je v případě nezaplacení má nárok na ochranu apod.
Lze se domnívat, že tyto a podobné faktory ovlivňují chování podstatnějším
způsobem než forma platby.
Představitelé staré institucionální ekonomie právě
svým úsilím nahradit tehdejší neoklasickou (mikro)ekonomickou teorii, svou
snahou do tržního prostředí zavést více sociální kontroly, či jak změnit
produkci pro zisk v produkci užitečných statků respektující všeobecný
blahobyt, přinejmenším implicitně předpokládali, že změna institucí je
relativně snadnou záležitostí. Svým způsobem měli pravdu: ostatně v době,
kdy většina institucionalistů žila a působila, probíhala v jiné zemi
masivní proměna řady institucí – probíhala výstavba socialismu v sovětském
Rusku, respektive v SSSR. Tento experiment však poměrně jednoznačně
ukázal, že úsilí o vznik nových institucí, institucí, které by měly být slovně
spravedlivé a zaručovat lepší život, končí v krvi a v nelidských
podmínkách. Jak sovětské Rusko svým totalitním režimem výrazně předefinovalo
chování svých obyvatel, přece jen ani zde se nepodařilo vytvořit nového
člověka, který by jednal jinak, který by byl ušlechtilý, spravedlivý apod.
Spíše daný režim uvolnit ty nejtemnější pudy lidské povahy, jejichž propuknutí
které staré instituce dokázaly více či méně bránit.
Rozhodně není cílem tohoto textu, že
institucionalisté jsou odpovědni za to, co po roce 1917 dělo v sovětském
Ruskum respektive SSSR. Cílem opravdu bylo poukázat na to, že změna institucí
zpravidla nebývá snadnou záležitostí. Ačkoliv Commons nebo jiní
institucionalisté danou tezi přímo neformulovali, má ještě smysl, alespoň
stručně se zastavit u dalšího důsledku představy, že změna instituce je snadná
záležitost, totiž u přesvědčení, že stačí pouze přijmout příslušnou právní normu.
Toto přesvědčení je v soudobé době široce rozšířené – výsledkem je potom
právní džungle řady předpisů, které většina lidí ani nezná, nikdy je nečetla
apod. Jen pro zajímavost: v ČR v současné době platí asi 10 tisíc
právních předpisů (cca čtvrtina jsou zákony), tyto právní předpisy mají cca 100
paragrafů[41]. Je zřejmé, že takové množství předpisů nemůže
zvládnout, znát běžný smrtelník ani člověk, který by se právem měl
profesionálně zabývat. Vědomě se zde nezabýváme právem EU, jako dalším zdrojem
práva, ani častými změnami jednotlivých právních předpisů, kdy mnohdy není
zřejmé, co kdy platilo apod. Výsledkem potom nutně musí být neúcta
k právu, skutečnost, že lidé se při svém jednání řídí jinými institucemi
než jsou zákony a další závazné platné předpisy. Ekonom by poukázal na zákon
klesajícího mezního užitku, kdy lze říci, že v některých případech
s rostoucím množstvím může být mezní užitek i záporný. Zdá se časté změny
právních předpisů, respektive jejich rostoucí množství tento zákon potvrzují.
5.4 Empirická a
bezprostřední věda
Vraťme se však k vývoji institucionální
ekonomie. Bylo řečeno, že neoklasická ekonomie vedla v době svého vzniku
spor o metodu s německou historickou školu. Vzhledem k výše uvedenému
by nemělo překvapit, že tzv. stará institucionální ekonomie se německou
historickou školou v ledačems inspirovala. Wesley Mitchell, jeden
z představitelů institucionální ekonomie, který ve 20. letech 20. století
zastával post prezidenta Americké ekonomické asociace ve svých prezidentských
projevech adresovaných této asociaci výslovně zmínil spojení mezi důrazem na
kvantitativní, empirickou práci s daty a institucionální ekonomie.
Mitchell konstatoval, že jsou to právě
instituce, které vytvářejí rámec pro chování masy lidí, jež kvantitativní,
empirická věda studuje. Není náhodou, že Mitchell usiloval o to, aby ekonomická
teorie byla mnohem blíže praktickému výzkumu, aby mnohem více kooperovala
s dalšími vědami, aby byla mnohem více otevřená empirickému testování.
Realita přitom neměla zahrnovat pouze statistická data, ale i případové studie,
nejrůznější dokumenty (typu stanov odborových organizací, soudních rozhodnutí
apod.) Mitchell se mj. domníval, že ekonomický cyklus je do značné míry
důsledkem institucí, které se vyvinuly v průmyslové společnosti[42].
Zdůrazněme zde, že nejen Mitchell, ale i další
představitelé amerického institucionalismu se ve 20. a 30. letech 20. století
výrazně věnovali řešení praktických, bezprostředních, aktuálních problémů. To
je na jednu stranu správné, na druhou stranu, pokud se z řešení těchto
problémů nevytvoří obecnější závěry, pokud se řešení neaplikuje i na další
případy, pokud při řešení nehledáme hlubší souvislosti, opět jen stěží můžeme
hovořit o vědě. Právě důraz na aktuálnost a neschopnost tuto aktuálnost zobecnit
můžeme označit za další příčinu, proč americká institucionální ekonomie po
druhé světové válce do značné míry upadla v zapomnění.
5.5.1 Shrnutí vybraných
příčin
Již jsme několikrát uvedli, že po roce 1945
americký institucionalismus de facto nepokračuje ve svém rozvoji a do značné
míry upadá v zapomnění. Rovněž jsme se na různých místech zabývali důvody,
proč se tak stalo. Pokud bychom měli zmínit další důvody, patří k nim:
- Nezdar psychologie formulovat alternativní
teorii lidského chování k teorii, že člověk snaží maximalizovat svůj
užitek. Jak jsme uvedli v kapitole , americký institucionalismus vycházel
z poznatků tehdejší psychologie a předpokládal, že se podaří zformulovat
alternativní teorii lidského chování. To se však nepodařilo. Svým způsobem je
to logické – objektivně se prostě ukazuje, že lidé se snaží maximalizovat svůj
užitek a preferují aktivity, které jim přinášejí největší užitek. Alternativní
teorie se tak buď nemůže dařit zformulovat nebo nemohou být úspěšné. Samozřejmě,
že platí, a konstatovali jsme to ostatně i výše, že lidské jednání je ovlivněno
řadou faktorů, snaha o maximalizaci svého užitku, však zůstává dominantní.
- Rozmach neoklasické ekonomické teorie.
Neoklasická teorie ve 20. a 30. letech 20. století zakomponovala do svých
předpokladů řadu myšlenek, které byly zprvu do značné míry doménou
institucionalismu. Světlo světa spatřily modely nedokonalé a monopolistické
konkurence, rozvinula se teorie blahobytu, zpřesnila se ekonomická teorie
nabídky a poptávky po výrobních faktorech, neoklasická teorie začala zkoumat
problematiku externalit, veřejných statků apod. Dané témata přitom dokázala
zasadit do solidní exaktní vědecké teorie, do obecných předpokladů. Na rozdíl
od institucionalistů se neoklasická teorie nezabývala pouze jednotlivými
dílčími tématy, ale celkovým a obecným rámcem ekonomického chování.
rozmachu neoklasické teorie napomohla i tvorba matematických modelů, které se
snažily najít jednoznačné závislosti a vazby u chování lidí, firem a dalších
ekonomických subjektů. Ve srovnání s těmito modely, nutně musela stará
institucionální ekonomie působit jako poněkud upovídaná, bezbřehá, těkající a
nejednoznačná věda, která nepřináší universální odpovědi.
- Skutečnost, že (stará) institucionální ekonomie
nikdy nevytvořila ucelenou ekonomickou teorii a do značné míry zůstala na
úrovni rozboru a popisu jednotlivých dílčích problémů (např. problematiky
pracovního zákonodárství, pracovních podmínek) apod. Již jsme zmínili, že pokud
se dané problémy podaří vyřešit, pokud však nejsou zobecněny, není důvod se
dále danou problematikou zaobírat a ta přirozeně upadá v zapomnění.
Postupný úpadek staré institucionální ekonomie lze demonstrovat kupř. na
příkladu University of Wisconsinn, kterou,
jak jsme zmínili, lze chápat za hlavní stan amerického meziválečného
institucionalismu. Ačkoliv čelný představitel amerického institucionalismu,
který na této universitě působil, J. Commons vedl více než 40 postgraduálních
(PhD) studentů, jeho následovníci na universitě institucionální teorie postupně
opouštěli[43]. Většina Commonsových studentů byla více
praktiky, angažovali se v různých vládních/veřejných institucích .
k čemuž program prezidenta Roosevelta New Deal a následně zapojení USA do
druhé světové války nabízely řadu příležitostí, a institucionální teorii
nerozvíjely. Svým způsobem logicky – institucionalisté po svých studentech
chtěli, aby dělali praktickou, empirickou vědu. Nicméně, jak jsme uvedli, věda
bez teorie, přestává být vědou.
- Nástup keynesiánské ekonomie. Keynesiánská
ekonomie v USA svým způsobem nahradila starou institucionální ekonomii.
Jedním z důvodů, proč se tak
stalo, byl fakt, že keynesiánská ekonomie stejně jako staří
institucionalisté nabízela jiný, aktuaální pohled na ekonomické dění, vztažený
k tomu, co se v ekonomice děje a nabízející nástroje, jak řešit
aktuální ekonomické problémy. Keynesiánská teorie, zejména její část týkající
se agregátní (v té době nazýváno efektivní) poptávky, mezního sklonu ke
spotřebě, teorie multiplikátoru a akcelerátoru dávala (přinejmenším na první
pohled[44]) přesvědčivou odpověď na aktuální problémy doby –
zejména pokles HDP a růst nezaměstnanosti. Rozpracování keynesiánských teorií
(např. Alvinem Hansenem a Paulem Samuelsonem) potom dané teorie převedly do
relativně jasně srozumitelného světa grafických modelů a matematických rovnic.
Keynesiánská teorie se tak stala srozumitelná a populární. Dané věci se starým
institucionalistům, jak už uvádíme výše, nikdy nepovedly, a svým způsobem je
logické, že jejich teorie upadly v zapomnění.
Cílem této práce není rozebrat, zda-li nástup
keynesiánské teorie byl krok správným směrem, zda-li zjednodušení, kterých se
keynesiánské teorie dopustily, nešly za přijatelnou mez apod. Více než 70 let
od vydání Obecné teorie úroku, zaměstnanosti a peněz a více než 60. let od
smrti J. M. Keynese, se zdá být zřejmé, že samotné keynesiánství se rovněž
potýká s řadou problémů a na řadu z nich makroekonomická teorie
dokázala reagovat[45]. Rozhodně podle našeho názoru nelze keynesiánství
chápat jako vrchol ekonomické vědy, ale jako krok na nikdy nekončící snaze,
vytvořit ekonomii jako konzistentní, přesvědčivou a pravdivou větu.
V tomto textu se zaměříme na vztah starých institucionalistů
k keynesiánským teoriím.
Poznámka
editora: Část5.5.2 Staří institucionalisté a
keynesiánské teorie, která měla být na tomto místě, zveřejníme pro nedostatek
místa v příštím čísle.
Je zřejmé, že tento text nemohl postihnout veškeré
aspekty díla Thorsteina B. Veblena ani ostatních amerických institucionalistů.
Pokusil se však ukázat základní aspekty nejznámějšího Veblenova díla – Teorie
zahálčivé třídy a rozebrat další vývoj institucionální ekonomie po období druhé
světové války.
Ve své práci jsem se nepokoušel o pouhý popis
starého amerického institucionalismu, ale o kritické zhodnocení. Svým způsobem
pak za stěžejní otázku celé práce lze označit otázku proč myšlenky (starých)
amerických institucionalistů, ačkoliv tento směr zaujímal v americkém
meziválečném ekonomickém myšlení poměrně významné místo, upadly po roce 1945
v zapomnění. Jsem si vědom relativní originality důvodů, kterými se toto
zapomnění snažím vysvětlit, nekladu si nárok na absolutní a jedinou pravdu a
nebráním se diskusi.
Jakkoliv je starý meziválečný americký
institucionalismus uzavřená kapitola, nemyslím si, že bychom se k němu
neměli vracet. Řadu témat, které představitelé starého amerického
institucionalismu zkoumali, je i dnes živá – lze jmenovat otázku pracovního
zákonodárství, zdravotnictví, patentů apod. Koneckonců i problematika zahálčivé
třídy rozebíraná Veblenem nezmizela, pouze je nazývána a popisována jinými
termíny – investováním do pozice apod.
I když ve svém textu mnohokrát vyslovuji myšlenku,
že se představitelé amerického institucionalismu v mnoha věcech mýlili, i
omyl má na cestě za poznáním své nezastupitelné místo – cesta za poznáním není
přímá, naopak obsahuje plno slepých uliček, teorií a přístupů, které se
neukázaly ve všem správné. Není přitom chybou se mýlit, je chybou omyly znovu a
znovu opakovat. I proto má smysl se k myšlenkám starých institucionalistů
vracet, zkoumat v čem jsou pravdivé a v čem nikoliv. Pokud člověk
nezná svou minulost, nemůže porozumět ani přítomnosti a jakýkoliv vývoj je
mnohem obtížnější. V této práci již nemáme prostor, abychom podobně hledali,
co mají společného (stará) meziválečná institucionální ekonomie a soudobá
(nová) institucionální ekonomie, která se rozvíjí od 60. let 20. století. Jak
ale udává řada autorů[46]: ačkoliv se často soudí, že nová institucionální
ekonomie se od staré podstatně liší, bližší zkoumání zpravidla odhaluje, že
společných rysů a myšlenek mají oba přístupy relativně hodně. Pokud člověk
objevuje něco nebo tvrdí něco, co už bylo tvrzeno v minulosti, nápadně
připomíná postavu strýce Františka z Sirotkova románu Saturnin. Jak se
v tomto románu uvádí: „Podobal se člověku, který po ovládnutí malé
násobilky prohlásil svým učitelům: Dál už mi nic neříkejte. Nechci nic slyšet o
tom, že pan Pythagoras, Eudoxus, Euklidés, Archimédes a tak dále vymyslili to a
to. Nepotřebuji týt z toho, co objevili jiní. Dejte mi papír, tužku a
kružidlo a nechte mne na pokoji. Však já na to přijdu sám. ( Jirotka 1964,
s 28-29). Daný přístup neustálého objevování je sice komický, svým
způsobem ale zbytečně nákladný a tudíž neefektivní a neekonomický. I z tohoto
pohledu má smysl se nejen k myšlenkám staré institucionální ekonomie, ale
i dalším ekonomickým směrům a teoriím vracet, kriticky je zkoumat a hodnotit.
Jak už jsme uvedli v úvodu jen tak se alespoň částečně vyhneme neustálému
opakování minulých chyb a omylů - jen
tak můžeme lépe poznávat člověka v jeho životním údělu, hledat odpovědi na
věčně živou otázku „kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme.“ Stará meziválečná
institucionální ekonomie přitom, přes veškeré výhrady zmíněné v tomto
textu, určitě nebyla omylem, ale zajímavou a cenou inspirací, ze které může
soudobé ekonomické myšlení vycházet.
Seznam použité a citované
literatury
Anzenbacher Arno: Úvod do filosofie, 2. přepracované vyd., Portál 2004,
ISBN: 80-7178-804-X, (Anzenbacher, 2004)
Hlaváček Jiří a kol: Mikroekonomie sounáležitosti se společenstvím,
Universita Karlova 1999, ISBN 80-7184-856-5
Hodgdon Geoffrey M.: Recent Developments in Institutional Econoics, Edward
Elgar Publishing, Inc., 2003, ISBN 1-84064-885-6, (Hodgson 2003)
Holman Robert a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, 2. vyd., C.H.Beck 2001,
ISBN 80-7179-631-X
Jirotka Zdeněk: Saturnin, Československý spisovatel 1964 (Jirotka 1964)
Klusoň Václav: Instituce a odpovědnost, Universita Karlova 2004, ISBN
80-246-0722-0
Mlčoch Lubomír: Institucionální ekonomie, Universita Karlova, 2005, IBSN
80-246-1029-9, (Mlčoch 2005)
Mlčoch Lubomír: Ekonomie důvěry a společného dobra – Česká republika
v Evropské unii: pokus o nástin perspektivy, Universita Karlova 2006. ISBN
80-246-1188-0
Rutherford Malcom: Walton Hamilton and the Public Control of Business,
http://web.uvic.ca/~rutherfo/mr_home.html#wkng_paps
Rutherford Malcom: Wisconsin Institutionalism: John R. Commons and His
Students,
http://web.uvic.ca/~rutherfo/mr_home.html#wkng_paps
Rutherford Malcom: Chicago Economics and Institutionalism.(forthcoming in The
Elgar Companion to the Chicago School),
http://web.uvic.ca/~rutherfo/mr_home.html#wkng_paps
Rutherford Malcom: American Institutionalism and its British Connections
(forthcoming in the European Journal of the History of Economic Thought),
http://web.uvic.ca/~rutherfo/mr_home.html#wkng_paps
Rutherford Malcom: The Institutionalist Reaction to Keynesian Economics (with
Tyler DesRoches),
http://web.uvic.ca/~rutherfo/mr_home.html#wkng_paps
Rutherford Malcom: Institutional Economics at Columbia University,
http://web.uvic.ca/~rutherfo/mr_home.html#wkng_paps
Rypota Jaroslav a kol: Politická ekonomie – socialismus, Svoboda Praha
1983, (Rypota 1983)
Samuelson Paul A., Nordhaus William D.: Ekonomie, Svoboda Praha 1991, ISBN
80-205-0192-4, (Samuelson, Nordhaus 1991)
Slavík Jan: Umění zážitku, zážitek umění – teorie a praxe artefiletiky,
Universita Karlova 2001, ISBM 80-7290-066-8, (Slavík 2001)
Störing Hans J: Malé dějiny filosofie, Zvon – České katolické nakladatelství
Praha 1992, ISBN 80-7113-058-3
Veblen Thorstein: Teorie zahálčivé třídy, Sociologické nakladatelství 1999,
ISBN 80-85850-71-0, (Veblen 1999)
Vojtíšek Jiří a kol.: Politická ekonomie - kapitalismus, Svoboda Praha
1983, (Vojtíšek 1983)
J. P. Kroupa
(Pokračování)
Pokusme
se na tomto místě provézt fiktivní diskusi:
Lékař: Mám za sebou dlouholetá studia
obtížného oboru a celou řadu doplňkových zkoušek. Do svého povolání jsem investoval mnoho roků
studia a hmotného odříkání. Jsem dobrý lékař a pacienti mě vyhledávají ze
širokého okolí. Já jsem ten, kdo přivádí pacienty a tim se stará o relativně
vysoké příjmy. Základní rozdělení a dynamika
růstu odměny koeficientem 1,5 je proto zcela na místě. Ostatní, t. j.
sestry a uklízečky jsou tudíž, jak po příjmové, tak i existenční stránce,
závislí na mé výkonnosti.
Sestra: Celá odborná pooperační péče o pacienta až do
jeho uzdravení spočívá na mně a mých znalostech. Nebýt mé činnosti, tak bychom
měli polovinu pacientů, a ti by byli ještě nespokojeni s pooperační péčí a s
celkovým průběhem rekonvalescence. Moje činnost je pro zdárný běh kliniky a
rekonvalescence pacientů stejně důležitá, jako pana doktora.
Uklízečka: Věčným problémem každé nemocnice je
hygiena. Co pomůže, když se operace zdaří, ale oslabený pacient dostane vleklou
infekci, popřípadě se v nemocnici dokonce nakazí. Můj podíl na bezvadném chodu
nemocnice je zcela neoddiskutovatelný.
Z uvedeného vyplývá jeden důležitý
fakt, a to je dělba práce, která účastníky hry svazuje v jeden systémový celek
a vytváří stav vzájemné existenční závislosti. Tato skutečnost dává každému
hráči v redistribučním systému vědomí vlastní důležitosti a nepostradatelnosti.
Je očividně jedním z hlavních motivů ve snaze docílit vlastní zlepšení v
procesu rozdělení společného výkonu. Je také důvodem ve snaze docílit co možná
největšího přiblížení k rovnostářskému rozdělení.
Předpokládáme- li okolí našeho
systému (nemocnice) prázdné, tj není možná náhrada ani jednoho z hráčů, pak je
funkce systému, již při absenci jednoho
z hráčů nemožná.
Ve třetím kole není systém (
zdravotnictví) schopen pokrýt požadované zvýšení odměny. Zdravotnický perzonál
vytvoří společnou koalici a vstoupí do stávky s cílem vynutit vlastní
požadavky. Vezmeme-li v úvahu problémy financování zdravotnictví, jak je
uvedeno v článku ..Je odklon od
dosavadního financování sociálního zabezpečení možný? (J.P. Kroupa) uveřejněném v pátém čísle, narazil systém financování zdravotnictví na
meze finanční únosnosti.
Zde
nastává herní situace, kdy se inteligentní hráči chovají nelogicky. Na místo
toho, aby nutili stát zastavit odliv pracovních příležitostí do zahraničí,
omezit dumpingové ceny dovozu cenovou regulací a přesunout finanční příspěvky
ze živé na zhmotnělou práci, prosazují pouze vlastní finanční požadavky.
Příjmová
stránka státního rozpočtu a potřebné reformy leží v tomto případě prostě mimo
obor a horizont herních strategií hráčů.
Vezmeme-
li v úvahu náš příklad- systém velkopekárna-obchodní řetězec, pak by v případě
snížení mezd a nebo propouštění zaměstnanců pekárny, nenapadne odbory z
velkopekárny spojit se se svými kolegy z obchodního řetězce za účelem vynutit
přerozdělení odbytové ceny rohlíků, neboť obě odborové skupiny nejsou schopné
takovouto koalici vytvořit.
V
takovém případě by musela odborová organizace v řetězci vynutit zvýšením
nákupních cen snížení vlastních mezd, nebo vyvolat propouštěcí vlnu vlastních
členů.
Možnosti vlastí iniciativy:
Jedna
sestra není spokojena s vlastním finančním ohodnocením a proto se rozhodne se
zlepšit vlastní postavení v systému studiem mediciny. Toto studium po letech
absolvuje a uchází se v systému o místo lékaře,
to
jest o přeřazení ze skupiny B (sester) do skupiny A(lékařů.)
Předpokládejme,
že okolí systému je prázdné, to znamená, že panuje nedostatek pracovních sil.
Zde
se vyskytují tyto možnosti:
A) nemocnice má plný stav a
nezvyšuje stav lékařů. Sestra nemá šanci na přeřazení a vykonává zatím dále
práci sestry s příslušným platem.
V tomto případě vyvstávají
následující alternativy:
A1) Sestra je překvalifikovaná, musí
jí být přiznán vyšší plat. Z toho důvodu je vyhozena a její práce přerozdělena
na zbývající sestry.
A2) Sestra odchází jako lékařka do
jiné nemocnice.
A3) Nemocnice vyhodí jednoho lékaře
a zaměstná sestru za nižší plat, takže docílí úspory mzdových nákladů.
Okolí sytému neni prázdné
Zde existují následující kombinace:
A2.1 Je nadbytek lékařů, protože
studium je atraktivní a povolání lékaře společensky uznávané.
A2.2 Je nadbytek sester a nedostatek
lékařů i uklízeček.
A2.3 Je nadbytek lékařů i sester,
ale nedostatek uklízeček.
V alternativě A2.2 najde nová
lékařka místo a její strategie se vyplatila.
U Alternativ A2.1 a A2.3 tomu tak
není.
Alt 2.1 nutí sestru buď zůstat, nebo přijmout místo v jiné
nemocnici jako sestra a zamlčet vlastni vzdělání. Jakou má motivaci na vlastním
pracovišti netřeba uvádět.
Alt 2.3 Sestra nesežene ani místo
lékaře, ani místo sestry pro nadbytek uchazečů. Je nezaměstnaná a má takto dvě možnosti: Buď podbízí vlastni mzdu
a sežene místo, pak sice pracuje jako lékařka, ale za mzdu sester, nebo se
protlouká jako praktikantka od mista k místu.
Naše sestra je nezaměstnaná a v
rámci zásady práce se musi vyplatit, je donucena pracovním úřadem přijat místo
uklízečky za přiměřený plat.(Hartz IV).
Její šance dostat místo lékařky je
závislá na délce trvání všeobecné nezaměstnanosti. Čím déle trvá tento pro ni
nevýhodný stav, tím horší má naději získat zaměstnání podle své kvalifikace.
Důvodem je ztráta kontaktu s profesním vývojem.
Abychom tento příklad přiblížili
praxi, uváděli v r. 2006 lékaři v SRN, zaměstnaní v nemocnicích, na svém
stávkovém letáku toto:
Mzda
- začínajícího lékaře/lékařky (28
let) činí čistého 1649,24 €.
- odborného lékaře/lékařky (34 let) činí čistého 1864,28 €.
Žádné marathon-služby 30 a více
hodin.
Žádné krátkodobé úvazky (3 měsíce a
pod.).
Úhrada přesčasových hodin ( 150 000
přesčasových hodin pouze v Göttin gen/rok
Zvýšení platu o 30 % důvod:
a) prodloužení pracovní doby bez
platového vyrovnání
b) ztráta reálné kupní síly
c) odbourání třináctého platu
(Na vlastní situaci upozorňují
lékaří na www. marburger-bund.de.)
Alt. 3 Odchod do zahraničí.
Její šance řešit vlastní situaci
odchodem do zahraničí naráží na jazykové bariery , nutnost složení zkoušek za
účelem získání oprávnění a uznání diplomu. Jako začínající lékařka bez praxe má
rovněž omezené možnosti volby země. Dále je nutno počítat s rivalitou kolegů,
zvláště tehdy, je-li v dané zemi profesní nadbytek na pracovním trhu.
Přes tyto bariéry opustilo podle
údajů IHK Deutschland, Spolkovou republiku v roce 2005 145 000 kvalifikovaných
pracovních sil, převážně ve věku do 35-ti let.
(IHK- Průmyslová a obchodní komora)
Vzdělání a zaměstnanost.
Z uvedeného vyplývá, že snaha
zlepšit vlastní postavení zvýšením, nebo dosažením vzdělání je bezesporu dobrá
investice, ale závisí na vnějších okolnostech, na které dotyčný hráč nemá vliv.
Volá- li politika po vzdělání a hodlá do něj investovat státní peníze, pak se
musí také postarat, aby absolventi našli v co největší míře uplatnění ve
vlastní zemi a ve vlastním oboru.
Za úvahu stojí, že tuto politiku
prosazuje bez výjimky každá vláda. Dojde-li k její realizaci, pak v případě
přesycení pracovního trhu v oblasti vysokého vzděláni dojde ke snížení šancí
dotyčných lidí uplatnit se v oboru nejen doma, ale i v zahraničí. Toto má za
následek růst deficitu míst s požadovaným vzděláním nižšího stupně.
Z principu dělby práce vyplývají
závislosti a potřeby. To znamená, že sytém národní hospodářství je odkázán
nejen na existenci širokého počtu jedinců se vzděláním vyšším jak základním,
ale i bez něj. Ne všichni jsou stejně vzdělatelní, ne všechna povolání a
činnosti vyžadují odborné vzdělání.
Je povinností těch, kteří svými
rozhodnutími ovlivňují strukturu národního hospodářství postarat se v
nízkovzdělanostním sektoru o rovnováhu nabídky a poptávky. Toto se musí dít
nejen podporou vzdělanosti, ale i nabídkou a tvorbou pracovních příležitostí.
Odklonili jsme se od humanizmu a
osvícenství již tak daleko, že měříme užitek toho druhého množstvím peněz,
které z něho můžeme dostat, nestaraje se přitom, odkud je vezme a z čeho bude
žít?
Situaci absolventů studia
informatiky s vysokoškolským vzděláním uvádí diplomová práce na téma Outsourcing
(Zadávání zakázek mimo podnik ) v oboru informatika:
Autor: Thomas Kroupa SRN
Zadáváním zakázek mimo podnik může
občan práci buď získat, nebo i ztratit. V rozvojových zemích se nejen
informatika stává něčím jako pomoc rozvojovým zemím, neboť díky zadáváni
zakázek mimo podnik do zahraničí má tato praxe za následek jejich hospodářský
vzestup. Tento trend je možno zaznamenat jak v Číně, tak i v Indii. V zemích,
odkud jsou tyto zakázky zadávány se situace informatiků zhoršuje, neboť jsou
bezprostředně ohroženi nezaměstnaností. V praxi podniku se projevuje trend
nutit uchazeče o místo k totální pružnosti. Stále významnější podíl na uzavřených pracovních smlouvách činí
smlouvy na dobu určitou, které nemusí být po jejich vypršeni jednoduše
prodlouženy. Toto se děje u každého druhého nově obsazeného místa, zatím co v
devadesátých letech to bylo pouze každé páté místo. Na základě této skutečnosti
je pro uchazeče o místo obtížnější kalkulovat vlastní budoucnost, neboť neni
zaručena jeho existence po finanční stránce Následky zadávání zakázek do
zahraničí pociťují všechny vrstvy
obyvatelstva. Ušetřeni nejsou ani absolventi vysokých škol. Toto způsobuje
snaha podniků snížit mzdové náklady.
Aby mohli absolventi vysokých škol přece jen vstoupit do praxe, přijímají tito
místa praktikantů. Tak přecházejí absolventi škol z jednoho praktika do druhého
bez naděje na možnost získat zaměstnání na
dobu neurčitou. Velmi často jsou tato místa od sebe vzdálená, takže
takto postižení lidé žijí ve
"víkendových manželstvích". 90 % takovýchto manželství jsou bezdětná. Následkem přetlaku na pracovním trhu
dochází při obsazování uvolněných míst ke stlačování mezd. "Jestliže
akademicky vzdělaní lidé vydělávali v roce 1992 o 75 % více jak absolventi
středních škol, činil tento rozdíl v
roce 2002 již pouze 57 %."[47]
Na
základě nízké tržní hodnoty absolventů vysokých škol jsou mnozí nuceni
vyhledávat vedlejší příjmy. Tato vedlejší zaměstnání jsou především v oblasti
sektoru nízkých mezd a maji za následek vytěsňování zaměstnanců se středním
vzděláním.
Tvrzení,
že zadávání zakázek do zahraničí postihuje negativně pouze pracovní síly se
základním, popřípadě středním vzděláním neodpovídá skutečnosti. Tento stav
ukazuje následující statistika Spolkové pracovní agentury. Počet nezaměstnaných
s vysokoškolským vzděláním v oboru
informatika.
Rok věk
pod 35 let věk nad 35 let
1998
292 803
2000
251 739
2001
435 942
2002
1117 1652
2003
1761 2536
2004
1753 2697
2005
1918 2517
Ke
stejnému závěru dochází i studie university v Essenu, ve které se praví:
"Příčinou snížené nabídky pracovních míst v informatice je
způsobeno parciálním přesunem Infrastruktury bank a pojišťoven v oboru informatika do zahraničí."
Několik myšlenek a postřehů na závěr
Teorie her a redistribučních systémů
se opírá výhradně o individuální výkonnost hráčů a sleduje jejich vlastní zájmy
tak, že tyto staví nad zájmy ostatních, přičemž nebere v úvahu prospěch systému
jako takového, na němž je každý hráč vice, či méně existenčně závislý. Zájem
systému je zohledňován inteligentním hráčem pouze tehdy, jsou li oba zájmy
identické.
Tento pohled, pokud je zaveden do
každodenní praxe je ryze egoistický a manifestuje se ideologií typu každý musí
vyvinout vlastní iniciativu, každý je odpovědný sám za sebe. Systém je pouze
tehdy výkonný, jestliže je postaven na principu soutěže. Hlavní a základní
motiv všeho snažení je dosáhnout a udržet vyšší postavení v hierarchickém
uspořádání společnosti. Můj bližní je v prvé řadě konkurent, pakli ho nemohu
vyřadit ze soutěže, pak je můj spojenec za účelem vyřazení jiných. Cíl a
prostředek vlastního snažení je úspěch a vlastní prospěch. Hodnota jednoho je
měřena mírou užitku toho druhého, vyjádřená v penězích.
Úlohou systému je pak logicky
vytvářet optimální podmínky soutěže s co největší mírou volnosti volby co
nejširšího spektra strategií.
V takovýchto případech nelze
očekávat vzájemnou kolegialitu, a
spolupráci.
Rozdělení se děje způsobem homo
homini lupus est.
Jak produktivní je v tomto případě
takový systém, ukazuje následující vztah:
Tsk= Tdis-Tz
Tsk= skutečně použitelný čas k
výkonu
Tdis= disponobilní čas k výkonu
T z = časové ztráty potřebné k
docílení dohody( jednání, tvorba a sestavení koalic, domluva strategie, stávky
a pod.)
Torba koalic umožňuje důrazněji
prosazovat zájmy skupiny v systému. Toto vede k hájení a prosazování vlastního
prospěchu bez ohledu na situaci, do které tato strategie systém dostává.
Účastníci koalic se cítí zodpovědní
pouze za úspěšné prosazení zájmů členů vlastní koalice. Tento postup je zcela
logický, neboť dobrovolné omezení vlastních požadavků vede v lepším případě ke
krizi v dané koalicí, v horším pak k jejímu rozpadu. Žádný vůdce v koalici
nebude ochoten takto oslabovat vlastní pozici.
Prosazování vlastních zájmů vede
objektivně k požadavku rozšíření prostoru volby strategií pod záminkou
hájení vlastních svobod. Prosazení
těchto požadavků nad určitou mezd vede k nárůstu entropie v systému.
Systém je převážně zaměstnán sám
sebou , ztrácí schopnost vlastního cíleného vývoje a upadá do stavu, ve kterém
je schopen pouze reagovat na vnější i vnitřní podněty vlastním přizpůsobením.
Takto spotřebovává neúměrně mnoho času a energie na řešení vnitřních sporů, což
oslabuje jeho celkovou výkonnost.
Volná soutěž bez vzájemné spolupráce
vede k degeneraci systému.
Důležité je zahrnutí zohlednění zájmu
systému do celkového pohledu za současného vědomí, že přerozdělení konečného
množství peněz ve prospěch jedné zájmové skupiny, představuje objektivní
poškození skupiny druhé.
Tento stav lze udržet v přípustných
mezích pouze existencí pravidel hry, které ovšem nejsou koalice schopny s dostatečnou objektivitou se zohledněním
zájmů celku postulovat.
Pozice a pohled hráčů je vždy
pohledem „ zevnitř ven“. Zcela chybí opačná perspektiva a to pohled zvenčí na
systém jako celek.
Problém odpovědnosti hráčů z negativních
důsledků volby jejich strategii na systém sám jak teorie her, tak i teorie
redistribučních systémů nejen že neřeší, ale ani neuvažují.
Teprve spojení teorie her,
redistribučních systémů, spolu ze strukturální analýzou dávají metodologický
základ řešení tohoto problému. Strukturální analýza odhaluje a mnohdy i
kvantifikuje nejen negativní důsledky chování hráčů a jejich koalic na systém.
Vede také k pocitu odpovědnosti za
systém jako celek. Zohlednění výsledků strukturální analýzy vede objektivně k
aplikaci řídících a regulačních zásahů do systému, národní hospodářství
nevyjímaje.
Zdá se, že cesta k ideálům Velké
francouzské revoluce (liberté, fraternité, egalité) bude ještě daleká a nevede
k neoliberálnímu modelu uspořádání společnosti na principu volné soutěže. Je
zajímavé, že těmto ideálům nevěřili už tehdy ani její protagonisté. Její dědici
dnes, se sice chovají jako inteligentní hráči, avšak po humanismu a osvícenství
není ani stopy.
Zuzana
Džbánková
The processes of globalization are a
remarkable determinant of the current being of the society. Despite the fact
that there is no precise definition of this concept and there is a continual
discussion on the identification of the particular periods and its future
development, it is for certain that globalization influences all the parts of
human existence. It is not just the changes in the technical-economical
environment but also huge social-cultural, mental and religious breaks which
call for our attention.
The diagnosticians of our era and
its technical-economical dynamics draw an analogy to the development in the
19th century and in this context they speak about the second - global technical
revolution. Its arrival is associated with the new technologies: IT,
telecomunications together with biotechnics and genetics. The space and time
lose its relevance in the global environment; the geografical distances and
national boundaries carry no significance. In the traditional framework
globalization is a logical outcome of the delopment of the world economy whose
motive is profit and economic growth. However, the existence of the so-called
global problems (population, poverty, backwardness, ecological, terrorism,
etc.) goes to prove that the assumption of value neutrality of neoclassical
economics and the utilitary-oriented human beings leading to the continual
absurd increase of profit and consumption may, under the conditions of
progressive internationalization and interdependence, result in the worldwide economical
and social shocks and conflicts.
Regarding the fact that the main
participants in the process of globalization are the supranational firms, the
most developed economies and their associations and international organizations
(WTO, IMF), the positions of the national states gradually lose their
meaning and the inequality with respect
to the access to the social growth as a whole strengthens; the gap between the
so-called rich North and poor South keeps widening. The rising power of
supranational firms, the higher invisibility of private property (the
responsible owner is replaced by the irresponsible anonymous investor) and of
the impacts of the bargaining of the market participants, the complexity of
modern markets due to the technical development together with the anonymity of
the producers and sellers, etc. call for the adherence to the moral aspect of
globalization. The inevitable establishment of global rules is necessary for
the discovery and application of such mechanism which would ease the impact of
the imbalanced interdependence of countries or their associations and subdue
the conflict between penetrative scientific-technical-economical development
and its higher risks and demages on one hand and the slowly progressing changes
in human attitudes and code of conduct on the other hand.
An interesting contribution which
focuses on the multidimensional and contradictory processes of globalization
capturing various approaches and dating of the globalization processes comes
from Pavel Sirůček „Globalization in the
light of megatrends and long waves (the chosen problems)“. The author
confronts various definitions of globalization from the perspective of the
so-called megatrends and the theory of long waves. He points out the
progressive contradictions and lay down the fundamental questions whether they
can be solved in the framework of the current system. The contribution from
Pavel Sirůček represents a remarkable step towards the full treatment of the
processes of globalization.
Zdeněk
Trinkewitz
V příloze NÁZORY Hospodářských novin z 25. až 27. listopadu 2005 uvádí Jan
Macháček (Kdo Merkelové nepřeje), že britský The Economist považuje za největší nemoc německé ekonomiky
nechuť spotřebitelů utrácet, kterou prý Merkelová nevyléčí. Nechci nyní
diskutovat šance kancléřsky Merkelové, ale vyjádřit se k uvedenému názoru
britského týdeníku, který je ukázkou posedlosti krátkozrakých teoretických
ekonomů trvalým a co nejvyšším růstem HDP, aniž by je zajímaly širší důsledky
takových snah.
Ukazatel HDP si ekonomové vytvořili pro názorné a
rychlé hodnocení ekonomického vývoje v různých zemích. Je to
v národním hospodářství součet všech peněz, které během jednoho
kalendářního roku celkem zaplatili všichni obyvatelé státu za své běžné
potřeby, dále peněz, které všechny domácí podniky vydaly na zvětšení svého
nepeněžního jmění: nových budov, strojů, komunikačních a řídících systémů a
zásob, peněz za které vláda nakoupila
analogické statky včetně zbraní a konečně peněz, které představují saldo
obchodu domácích podniků se zahraničím. Zjednodušeně řečeno je to všechno, co
se ve státě za rok nově vytvořilo jako zboží nebo služby, které nakoupily
uvedené subjekty.
Takto definovaný ukazatel přijměme jako fakt, ale
podrobme jej analýze a diskuzi. Především se zeptejme kdo a proč má zájem na
vysoké úrovni tohoto ukazatele a jak vypovídá o životním standardu občanů
daného státu.
Všimněme si první složky ukazatele, kterou je
osobní spotřeba obyvatel. Neříká nic o tom, jestli občané své peníze vydávali
za potřeby jim prospívající, účelné, kvalitní a nepředražené. Lze totiž
považovat konzumování drog (zakázaných i povolených) nebo nadměrné a nezdravě
orientované zábavy za projevy vyšší kvality jejich života? Lze za ně považovat komerčně motivovanou a
zbytečnou konzumací léků a medicínských ordinací? Jakou reálnou hodnotu mají
pro blahobyt občanů služby astrologů, léčitelů, erotických salonů a šarlatánů
všeho druhu? Dostávají lidé za své peníze odpovídající užitnou hodnotu a
kvalitu uměleckých děl, šperků a podobných statků? Slouží občanovi nebo ho
spíše obtěžuje vlezlá a ohlupující reklama, kterou je donucen platit
v cenách zboží a služeb.
Druhá složka HDP, kterou představují investice
podniků do rozšířené reprodukce kapitálu, také nemusí vždy plně přispívat
k blahobytu občanů. Prospěšnost této složky je závislá na schopnosti
managementu podniků předvídat budoucí vývoj domácí i světové ekonomiky a
správně volit směr a intenzitu vynakládání investičních prostředků co
nejúčelněji. Nesmí při tom sledovat jen úzké hledisko ekonomické ziskovosti,
ale musí brát i ohled na dopad rozšířeného podnikání na životní prostředí,
jehož kvalita je nezanedbatelnou součástí blahobytu. Snaha o maximalizaci zisku
vede k neustálému povzbuzování poptávky po rozšířeném sortimentu a
množství produktů nad jejich racionální potřebu, což vede k lavinovitému a
bezohlednému čerpání omezených přírodních zdrojů.
Zvlášť
problematicko složkou HDP jsou prostředky vynakládané vládou a místní
samosprávou, které se z principu nikdy nechovají racionálně. Výše a
alokace těchto výdajů je motivována jen ohledy na krátkodobé politické cíle
s horizontem příštích voleb. Zvlášť negativně působí korupce a
předražování nákupů zboží a služeb. Nejznámější jsou aféry s nákupy
ministerstev obrany nejen u nás, ale i všude v zahraničí, USA a státy NATO
nevyjímaje.
A konečně k podílu zahraničního obchodu. Ten může
velmi negativně ovlivnit blahobyt vlastních občanů, je-li zpolitizován nebo
praktikován nekvalifikovaně a korupčně a nemůže-li nabízet produkty
konkurenceschopné na mezinárodních trzích. Musí-li naši dovozci nakupovat
předražené cizí zboží a služby (nikoli v paritě kupní síly, ale v
nastavenému kurzu domácí měny) a při exportu se cenově podbízet (v důsledku
nízké kvality naších produktů a protekcionismu cílových zemí) je příspěvek zahraničního obchodu záporný.
Pochybnosti o vypovídací hodnotě ukazatele HDP
nejsou nové. Teoretičtí ekonomové si vždy uvědomovali uvedené rozpory a
pokoušejí se definovat jiné ukazatele, které by lépe vypovídaly o reálné
výkonnosti ekonomik a skutečném blahobytu občanů státu. Např. Samuelson uvádí
ukazatel NEW - Net Economic Welfare (čistý ekonomický blahobyt), který
pozitivně oceňuje volný čas nebo kvalitu zdraví a negativně poškozování
životního prostředí. Také různé nadnárodní instituce a organizace, např. Světové ekonomické fórum, vypracovaly
širší soubory hledisek na hodnocení vyspělosti zemí a států. Nepoužívají jenom
kriteria HDP, ale s různou váhou zahrnují i hlediska stability národní
ekonomiky a její perspektivy, kvality politického systému, využití vědeckého a
technologického pokroku, životního prostředí, zdraví populace a péči o ně a
úroveň vzdělanosti. Je jistě diskutabilní „vážení“ podílu jednotlivých
kritérií, ale rozhodně správné je posuzování stavu společnosti podle více
kritérií.
Vývoj lidstva je živelný, dnes poháněný
imperativem maximalizace zisku globálního finančního a průmyslového kapitálu. A
právě maximalizace zisku mezinárodního kapitálu je v pozadí konzumních
ekonomických teorií, které dnes papouškují konformní ekonomičtí teoretikové a
analytici, jako ti ze zmíněného týdeníku The Economist. Snaha o
maximalizaci zisku vede k iracionálnímu plýtvání a k bezohlednému rabování
tenčících se přírodních zdrojů planety. Konzumní styl života je glorifikován a
např. v USA je považován za projev ekonomické uvědomělosti a vlastenectví
občanů. Nevázanost chování lidského individua je vydávána za splnění jeho
osobní svobody.
Známý český vědec a publicista MUDr. Koukolník
zavedl pro soudobou populaci světa pojem homo
sapiens stupidus. Vychází
z darwinistického názoru, že biologický druh musí vyhynout, když mu jeho
schopnosti a jednání v daném prostředí nezajišťují vlastní reprodukci.
Hlavní výhodou druhu homo sapiens sapiens v boji o přežití byl
rozum a jeho využívání pro zabezpečení vlastní reprodukce. Dnes se však druh
homo sapiens globálně chová tak nerozumně, že překotně, a možná již nevratně,
likviduje základní podmínky své reprodukce. Doktor Koukolík současně s tím
říká, že ještě je, i v dnešních podmínkách globalizovaného
postindustriálního světa, udržitelný rozvoj lidstva možný.
Občanská společnost si však musí uvědomit svojí
odpovědnost za osud budoucích generací a proti neudržitelnému hédonistickému
modu vivendi prosadit modus rozumný a trvale udržitelný. Takový, který bude
založen na jiném pojetí kvality života lidí a který bude tuto novou
kvalitu života zabezpečovat co nejhospodárněji, s ohledem na udržitelný
rozvoj lidstva i v podmínkách konečných materiálních zdrojů planety.
Ze zahraničí zmíním názory emeritního profesora
Harvardovy university Davida C. Kortena, publikované v týdeníku EURO č.47
z 25. listopadu 2002 pod titulkem: Místo peněz milujte život.
K tomu je však možno dospět pouze politickým
konsensem v globálním měřítku a vytvořením potřebné nadnárodní legislativy
a mocenských orgánů, které budou schopné její dodržování vynutit. To nelze
předem prohlásit za utopii. Již dnes vznikají zárodky takového systému
v rámci OSN nebo EU i organizací nevládních. Probíhají různá fóra, která
hledají východiska z dnešní neutěšené situace, např. pražské konference
FORUM 2000.
Neoliberální fundamentalisté se jistě ozvou
s námitkou o sociálnímu inženýrství a ekonomické nereálnosti takového
systému. Lze však ukázat, že takový systém může ekonomicky fungovat při
zachování soukromého vlastnictví a důsledném dodržování pravidel skutečně
svobodného trhu, ale to je mimo možnosti tohoto příspěvku.
Václav
Sedláček
Bohumír
Štědroň, MANAŽERSKÉ ŘÍZENÍ A INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE,
vydalo
nakladatelství GRADA jako svou 2745 publikaci,
ISBN
978-80-247-2052-4, 156 stran, Praha 2007
Dosahovaná úroveň vývoje ICT a jejich potenciální
možnosti, které ovlivňují všechny sféry lidské společnosti, nalézají stále
širší uplatnění i v oblasti manažerského řízení. V této souvislosti
se vynořuje otázka cílů a limitů jejich použitelnosti v horizontu příštích
dekád.
Manažerské řízení nelze v žádném případě
chápat jako proces, který řídí jistý systém přímo k pevně stanovenému
cíli. Jde vždy o souhrn principů a zásad, které by měly navigovat tento pohyb
ve směru cíle vytčeného někde na horizontu. Z tohoto pohledu lze chápat
tuto publikaci, v níž autor se širokou erudicí jak z oblasti ICT a
managementu, tak i s nezbytnými znalostmi z prognostiky spolu
s netradičním pohledem na prezentovanou látku, jako vhodný zdroj inspirace
pro širokou odbornou čtenářskou veřejnost. Spektrum odborných znalostí a praxe
autora i jeho nadhled spolu s velmi čtivou formou jsou dobrými předpoklady
pro prezentaci informací a souvislostí v knize v řadě případů jen
naznačovaných, poněvadž autor si neklade za cíl předkládat čtenáři hotové
návody či scénáře.
Tato originální recenzovaná publikace, obsahující
nové výsledky, je rozdělena do sedmi kapitol. Po netradičním pohledu autora do
zásad řízení v antickém Římě přechází autor do současného světa, jehož
další vývoj výrazně ovlivňují aplikace ICT. Následující kapitola je věnována
zásadám manažerského řízení v teritoriích Ameriky, Asie a Evropy.
Další, techničtěji zaměřená pasáž publikace je
věnována klasifikaci manažerského řízení a použitelným nástrojům pro
technologické prognózy i použitelným tréninkovým metodám manažera. Prognózy
vycházejí vesměs ze studií, které autor publikoval v zahraničních
časopisech, popřípadě přednesl na mezinárodních konferencích. Čtenáři jsou
předkládány 4 technologické prognózy, z nichž 3 byly publikovány
renomovanými zahraničními institucemi: technologická prognóza Britských
telekomunikací, prognóza Univerzity G. Washingtona a singapurská vize jako
jistý etalon pro autorovu vlastní prognózu. Uvedené prognózy, z nichž
jedna přesahuje rámec roku 2050, jsou fascinující a zaujaly podle oponentních posudků i renomované recenzenty knihy.
Další kapitola otvírá čtenáři pohled do zajímavého
segmentu ICT - elektronického soudnictví. To slibuje větší flexibilitu a
neformálnost řízení. Právě nutnost dodržovat formální postup v soudním
řízení způsobuje časové průtahy, které mají negativní dopady pro dotčený
management. Systémové závěry v 5. kapitole naznačují horizont a trend vývoje
v příštích desetiletích. Zajímavou pasáží je prognóza vývoje Internetu
jako samostatné paralelní civilizace, kde příslušné rozhraní bude pravděpodobně
zabezpečeno ekologickou informatikou a ochranou osobních údajů.
Šestá kapitola, podle vzoru amerických učebnic
managementu, prezentuje jako inspiraci pro čtenáře „vzorové“ projekty v
segmentu IT v České republice (firmy UNICORN, DELTAX, První certifikační
autorita, SONET) a manažerské portréty.
Publikace je doplněna bibliografickým přehledem
prezentované problematiky a důležitými internetovými odkazy. Čtivost publikace
zvyšují i ilustrativní grafy a přehledy ve formě tabulek; ta bude bezesporu
zdrojem informací i přínosem jak pro odborníky, tak i širokou čtenářskou
veřejnost, která moderních ICT denně využívá. Lze se proto těšit na další
publikaci z oblasti mezinárodního managementu v kontextu ICT, kterou
autor připravuje na podzim letošního roku 2007.
Autor:
doc.RNDr.Václav Sedláček,CSc.
Pavel
Sirůček
Czesaný, S.: Hospodářský
cyklus. Teorie, monitorování, analýza, prognóza. Praha, Linde 2006. 199
stran. ISBN 80-7201-576-1.
Slavoj Czesaný náleží k fundovaným analytikům
v oblasti národohospodářského výzkumu. Linde Praha - Právnické a
ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka -
vydalo v roce 2006 jeho publikaci „Hospodářský
cyklus“, s podtituly „Teorie,
monitorování, analýza, prognóza“. V úvodu autor připomíná, že „výkyvy ekonomické aktivity jsou permanentně
existujícím jevem tržní ekonomiky“ (s. 5), i když v určitých obdobích
20. století (20., 60. či 90. léta) „vznikal
optický dojem, že hospodářský cyklus je mrtev“ (tamtéž). Text má čtenáři
poskytnout ucelený pohled na příčiny, průběh a důsledky cyklického vývoje -
s orientací na teoretické zázemí, metodologické aspekty měření, resp.
monitorování a hlavní makroekonomické kontexty sestupné a vzestupné fáze cyklu.
Publikaci doplňují empirické analýzy cykličnosti vybraných zemí a regionů a
rozvedení otázek prognóz vývoje cyklu.
Práce samotná vzbuzuje značná očekávání, která
jsou naplněna úměrně tomu, co čtenář od publikace očekává, a samozřejmě úměrně
možnostem a rozsahu. Nicméně k deklarované ucelenosti pohledu, rigoróznosti
definic či míře zkratkovitosti (především v teoretických pasážích) nebo
slovníkovému charakteru řady pasáží lze mít řadu výhrad. Teoretický ekonom
taktéž nemusí považovat za plně dostačující „technický“ (či statistický)
přístup, který je však s ohledem
na působení autora plně pochopitelný, či může postrádat jednotící
metodologickou linii. Text je celkově orientován „praktičtěji“ a nepříliš
rozsáhlá brožura silně připomíná skripta určená studentům kurzů hospodářských
politik či makroekonomické analýzy - což však jistě nemusí být pouze na závadu
a možná jde přímo o hlavní záměr publikace.
Dále nutno úvodem připomenout, že problematika
cyklického vývoje patří k nejobsáhlejším, nejsložitějším, ale i
nejkontroverznějším oblastem zkoumání různorodých odborníků, v mnoha
aspektech interdisciplinárně přesahujícím rámec teoretické i aplikované
ekonomie i hospodářských politik. V neposlední řadě možno vyzdvihnout
profesionální znalosti, orientaci v problematice a celkovou erudici autora.
Text je psán kultivovaně a většinou srozumitelně, i když širší veřejnosti asi
určen nebude a profesionálům naopak mohou některé pasáže připadat až příliš
zkratkovité či zjednodušující. Publikaci lze však ocenit a její vydání
jednoznačně přivítat - a to
nejenom z důvodu, že její obdoba dosud na českém trhu prakticky
absentovala.
Text otevírá krátký Úvod seznamující s cílem a strukturou, kde však někdo může
postrádat specifikaci, pro jaké účely je text vlastně určen, a ke komu je
primárně směřován. Využití poznatků o hospodářském cyklu je stručně naznačeno
až v Závěrečných poznámkách na konci knihy. Kapitola 1. „Teoretické a
metodologická východiska“ sestává ze tří, dále strukturovaných,
z počátku většinou pouze telegrafických paragrafů „Teorie hospodářského cyklu“, „Metodologická
východiska“ a „Monitorování a
analýza“. Autor nejprve přináší stručný přehled teorií hospodářského cyklu,
naznačujících podstatu, příčiny a mechanizmy cyklického kolísání. Volí
chronologický přístup a snaží se o rozlišení, zda koncepce akcentují monetární
či nemonetární přístup, orientují se na nabídkovou či poptávkovou stránku, a
zda jsou příčiny generovány vnitřními či vnějšími zdroji. Členění je možno
akceptovat, nicméně pasáže značně trpí zkratkovitostí, absencí odkazů a
letopočtů i např. již tradičními problémy s iniciálami autorů, kdy křestní
jména někde nejsou uváděna ani při první zmínce. Taktéž mnohé použité formulace
jsou minimálně diskutabilní, a to nejenom s ohledem na jejich přílišnou jednoznačnost a kategoričnost.
Subjektivním dojmem recenzenta (coby ryze teoretického ekonoma) je, že právě
tyto pasáže by možná zasloužily více pozornosti, i když zřejmě nejsou hlavním
předmětem zájmu autora ani těžištěm publikace.
Součástí první kapitoly následně jsou „otázky metodologických východisek
k monitorování a analýze hospodářského cyklu“ (s. 5),
s naznačením vysvětlení základních pojmů a definic, resp. charakteristikou
typů a fází hospodářského cyklu. Autor prezentuje dva základní přístupy
k posuzování výkyvů ekonomické aktivity - tzv. klasický (operující
s jednoznačným vymezením růstové a poklesové fáze) a tzv. růstový cyklus
(vymezující odchylky od trendové hodnoty). V rámci slovníkově pojatých
definic je hospodářský cyklus pracovně vymezován s poukazem na „opakovatelnost sekvencí jeho fází, které
však nemají periodickou povahu“ (s. 20). Připomeňme, že jednoznačná a všemi
přijímaná definice ekonomických cyklů nikdy neexistovala ani neexistuje, včetně
mnoha závažných, nejenom terminologických, problémů (které publikace samozřejmě
plně neřeší, místy možná spíše naopak), resp. že na vlastnosti ekonomických
cyklů (včetně možné periodicity) existují pohledy různé.
V části 1.2.3. jsou naznačeny specifické rysy
hospodářských cyklů (podle autora v délce 2 - 10 let), které tyto odlišují
od jiných ekonomických výkyvů. Tento „technický“ přístup má s ohledem na
směřování textu své opodstatnění, vylučuje ale např. dlouhodobé K-cykly (resp.
dlouhé vlny). S konstatováním: „Skutečností
je, že tyto dlouhodobé cyklické změny nemají význačný vliv na cykličnost
podnikatelských aktivit, cen, produkce a investic“ (s. 23) taktéž asi ne
úplně každý bude bezvýhradně souhlasit. Kapitolu završuje přehled o možnostech
monitorování hospodářského cyklu, mapující soubory indikátorů
(makroekonomických, cyklických a konjukturálních) využitelných „k zachycení příčin, průběhu a důsledků
kolísání ekonomické aktivity“ (s. 5). Rozsah, hloubka i způsob prezentace
těchto pasáží nasvědčuje, že právě zde zřejmě začíná těžiště zájmu autora i
celé publikace.
Obsáhlejší kapitola
2. nese název „Makroekonomické
kontexty cyklického vývoje“ a obsahuje dále členěné subkapitoly „Investiční cyklus“, „Souvislosti vývoje trhů práce“, „Nejčastější příčiny kontrakce ekonomické
aktivity“, resp. „Implikace
hospodářské politiky“. První
tématický okruh mapuje úlohu tzv. investičního cyklu při výkyvech ekonomické
aktivity, majícího zde „klíčovou roli v utváření hospodářského
cyklu“ (s. 6). Text dále analyzuje
souvislosti vývoje trhu práce, taktéž s řadou empirických údajů.
Hlavní příčiny kontrakcí ekonomické aktivity (nabídkové a poptávkové šoky,
se zaměřením na aspekty investiční, cenové a finanční) jsou předmětem
rozsáhlé subkapitoly 2.3. s mnoha konsekvencemi a českými, resp.
zahraničními reáliemi. Pasáže však místy působí příliš slovníkovým dojmem a
čtenář se v textu mnohde ztrácí. Vyústění představují otázky implikací hospodářské
politiky, s důrazem na fiskální a měnové makroekonomické politiky,
hrajících stěžejní roli v politikách stabilizačních a prorůstových,
s dopady na hospodářský cyklus i dlouhodobý růst.
Kapitola
3. „Empirické poznatky o hospodářském cyklu“ je věnována převážně
analytickým poznatkům a přináší data charakterizující vývoj hospodářského cyklu
ve vybraných zemích i regionech. Text sestává z, dále členěných, paragrafů „Vybrané země“ (s údaji o ČR, USA a
Japonsku), „Vybrané regiony“ (s údaji
o středoevropských transitivních ekonomikách a EU) a „Mezinárodní komparace“ - s částmi věnovanými historii
hospodářského cyklu a zdrojům růstu potenciálu ekonomiky. Autor zaměřuje
pozornost na rozbor podobností a odlišností hospodářských cyklů s cílem
naznačit specifika příčin a průběhu výkyvů ekonomické aktivity. Kapitola zde
přináší a shrnuje mnoho cenných a inspirativních údajů, včetně mezinárodních
komparací (zdrojů růstu či historie hospodářského cyklu v závěru) a zaslouží
vysoké ocenění.
Publikaci uzavírá stručná kapitola 4., pojmenovaná „Konjunkturní
prognózování a výhled“, s orientací na problematiku prognózy vývoje
hospodářského cyklu. Přináší paragrafy zaměřené na problematiku úlohy a
zaměření prognóz, krátkodobý makroekonomický výhled (s využitím např.
cyklických indikátorů) a konečně na vybrané odhady expertů, projekce a
scénáře. Na konci knihy čtenář nalezne Závěrečné poznámky naznačující význam a
využití poznatků o hospodářském cyklu u teoretických i praktických ekonomů,
podnikatelů, tvůrců politik či pedagogů a studentů. Následný Seznam použité s doporučené literatury
by však rozhodně mohl být reprezentativnější - a to s ohledem nejenom
na klasické pramenné texty a zahraniční zdroje o cyklech, ale také
s ohledem na tuzemské příspěvky.
Přes naznačené kritické připomínky (mnohdy
plynoucí ze zaměření, náročnosti i značných očekávání recenzenta), i přes
nesporný fakt, že rozhodně nejde o snadné čtení pro každého - lze publikaci
doporučit všem vážným zájemcům. Závěrem vyslovme přání, aby se na českém trhu
objevovaly také publikace o cyklickém vývoji (ale i souvisejícím dlouhodobém
růstu), překračující úzce „technické“
pohledy, zohledňující společensko-ekonomický rámec (včetně vlastnické
podmíněnosti) a nezůstávající pouze v zajetí standardních ekonomických
dogmat a tradičních myšlenkových stereotypů.
Pavel
Sirůček
Czesaný, S.: Hospodářský
cyklus. Teorie, monitorování, analýza, prognóza. Praha, Linde 2006. 199 pg.
ISBN 80-7201-576-1.
Slavoj Czesaný belongs to respected analysts in the field of
macroeconomic research. In 2006 Linde Prague – Legal and Economic Publishing
House and Bookshop of Bohumila Hořínková
and Jan Tuláček – published
his book Economic Cycle (Hospodářský cyklus), subtitled Theory, Monitoring, Analysis, Prognosis (Teorie,
monitorování, analýza, prognóza). In the introduction the author reminds that ‘shifts in economic activity have been permanently existing phenomena
in capitalist economy’ (p. 5), although in certain periods of the 20th
century (the 1920s, 60s, or 90s) an ‘optical
feeling emerged that economic cycle is dead’ (Ibid.). The text provides the
reader with a comprehensive view on causes, process and results of cyclic
development – oriented on theoretical background, methodological aspects of
measurement and monitoring, and crucial macroeconomic contexts of the downward
and upward phase of cycle. The publication includes some empirical analyses of
cyclicity of selected countries and regions and, in detail, issues of forecasting
of development of cycle.
The text itself provokes grand hopes, which are fulfilled in
relation to expectations of most readers and, of course, in relation to
possibilities and scope. However, one may doubt the declared comprehensiveness
of the view, the exactness of definitions, the level of abbreviation
(particularly in theoretical parts) or the dictionary-like nature of a number
of parts. A theoretician of economy may also consider insufficient the
‘technical’ (or statistical) approach, which is, nevertheless, with respect to
the author’s work fully understandable, or may miss a unifying methodological
line. In general, the text is ‘practice’-oriented and the not very long
brochure strongly reminds a textbook for students of courses of national
economic policy or macroeconomic analysis – this does not necessarily have to
be a bad thing and, perhaps, it is the main aim of the publication.
Moreover, it is necessary to mention that issues of cyclic
development belong to the most comprehensive, complicated and also
controversial fields of study for various scholars, in many aspects
interdisciplinarily exceeding the framework of theoretic and applied economics
and economic policies. Last but not least it is possible to stress author’s
professional knowledge, orientation in the field and his overall background.
The text is written in a cultivated and mostly understandable language.
However, it is perhaps not intended for general public and, in contrary, to
professionals some passages may seem too shortcutting or simplifying.
Nevertheless, one may appreciate and undoubtedly welcome the book and its
publication – not only for the reason that the Czech market has lacked
something similar.
The text opens a short Introduction, specifying the aim and
structure, where, however, someone could miss a specification, which purposes
the text serves and to whom it is primarily directed. The use of the knowledge
of economic cycle is briefly suggested only in Concluding remarks in the end of
the book. 1st Chapter ‘Theoretical and Methodological Basics’
consists of three, later more structured, but in the beginning mostly only
brief paragraphs ‘Theory of Economic
Cycle’, ‘Methodological Basics’
and ‘Monitoring and Analysis’. First
the author puts a brief overview of theories of economic growth, suggesting the
nature, reasons and mechanisms of cyclic fluctuations. He decides for a
chronological approach and tries to distinguish if the concepts stress monetary
or non-monetary approach, if they are supply- or demand-oriented and if causes
are generated by internal or external sources. One may accept the structure,
however, some passages suffer from shortcutting, from absence of references and
dates and also from already traditional problems with authors’ initials, when
first names are sometimes not mentioned even when quoted first. Also number of
used formulations may be deemed at least disputable and this is not only in the
view of their extensive definiteness and exactness. This is a subjective
meaning of the reviewer (as a thoroughly theoretical economist) that these
passages would require more attention, even if they are perhaps the main
subject of interest neither of the author, nor of the publication.
‘Issues of methodological basics
for monitoring and analysis of economic cycle’ (p. 5), with a suggestion of explanation of
basic terms and definitions, and a characteristic of types and phases of
economic cycle belong into the first chapter. The author presents two basic
approaches to the examination of the fluctuations of economic activity – so
called classic (operating with a clear definition of the growth and decline
phase) and so called growth cycle (specifying deviations from the trend value).
Within the dictionary-like definitions economic cycle is specified as referring
to the ‘possibility of repeating the
sequences of its phases that, however, do not possess a periodic nature’
(p. 20). Let’s mention that a definite and by all accepted definition of
economic cycles has never existed, not even now, including number of serious, not
only terminological, problems (which the publication, of course, does not fully
cover, sometimes perhaps just the opposite), or that there are different views
on the features (including possible periodicity) of economic cycles.
Part 1.2.3. briefly covers specific features of economic
cycles (of 2-10 years’ length, according to the author), which differentiates
these from other economic fluctuations. With respect to the aims of the text,
this ‘technical’ approach has its foundation, but it excludes eg long-term
K-cycles (long waves). Perhaps not everyone will also without reservation agree
with this statement: ‘The reality is that
these long-term cyclic changes do not have an important influence on the
cyclicity of business activities, prices, production and investments’ (p.
23). The chapter is concluded with an overview of possibilities of monitoring
of the economic cycle, mapping groups of indicators (macroeconomic, cyclic and
conjectural) useful for ‘tracing the
causes, process and results of the fluctuation of economic activity’ (p.
5). The range, depth and method of presentation of these passages shows that
perhaps exactly here lies the focus of the interest of both, the author and the
book.
A longer 2nd Chapter is called ‘Macroeconomic Context of Cyclic Development’ and includes also
more structured sub-chapters ‘Investment
Cycle’, ‘Context of the Development
of Labour Markets’, ‘Most Frequent
Reasons for the Contraction of Economic Activity’ and ‘Implications of Economic Policy’. The first topical area
investigates the role of so called investment cycle with respect to the
fluctuations of economic activity, while having a ‘key role in the creation of economic cycle’ (p. 6). The text
further analyzes issues of development of the labour market, using also number
of empirical data. The main reasons for contractions of economic activity
(supply and demand shocks, with respect to investment, price and financial
aspects) are subject to a long sub-chapter 2.3 with many consequences and
Czech, but also foreign examples. However, some passages seem to be too
dictionary-like and the reader may get lost quite often. The conclusion refers
to issues of implications of economic policy, with stress on the fiscal and
monetary macroeconomic policies, playing a leading role in stabilisation and
pro-growth policies, having implications for the economic cycle and long-term
growth.
3rd Chapter ‘Empirical Conclusions on
Economic Cycle’ pays attention mostly to analytical conclusions and brings
data characterising the development of economic cycle in selected countries and
regions. The text consists of more structured paragraphs ‘Selected Countries’ (containing data on the Czech Republic, the USA
and Japan), ‘Selected Regions’ (data
on Central European transition economies and the EU) and ‘International Comparison’
– with paragraphs exploring the history of economic cycle and the sources of
growth of the potential of the economy. The author focuses on an analysis of
similarities and differences of economic cycles, while aiming to suggest the
specifics of causes and processes of fluctuations of economic activity. The
chapter brings and summarises many precious and inspiring data, including
international comparisons (of the sources of growth and the history of economic
cycle in the end) and deserves a grand esteem.
The publication concludes with a
short 4th Chapter, called
‘Conjectural Prognoses and Prospects’,
with a focus on problems of forecasting the development of economic cycle. It
includes paragraphs focused on issues of the role and focus of prognoses, a
short-term macroeconomic outlook (with a use of eg cyclical indicators) and,
finally, on selected assessments of experts, projections and scenarios. In the
end of the book the reader will find Concluding
Remarks suggesting the importance and use of the knowledge of the economic
cycle for both theoretical and practical economists, businessmen, policy
creators or teachers and students. Following List of References and Suggested Readings could be definitely more
representative – with respect not only to classic texts and foreign sources on
cycles, but also to domestic readings.
Despite of all the suggested
critical comments (often due to the focus, demandingness and grand expectations
of the reviewer), and despite of an undisputable fact that this is not an easy
reading for everyone – one may offer the publication to all those seriously
interested. In the end let’s wish that publications on cyclic development (but
also on the related long-term growth) would appear on the Czech market,
surpassing narrow ‘technical’ views, taking into account the socio-economic
framework (including the condition of property) and not staying only in the
realm of standard economic dogmas and traditional stereotypes of thought.
Článek P. Kajzara a
tato recenze P. Wawroszena něj jsou uveřejněny v rámci řešení projektu GA ČR 402/06/1357 Investování
do sociálního kapitálu a efektivnost.
Petr Wawrosz
The article “Social Capital in thee
Knowledge Economy: form Mr. Patrik Kajzar was published it the issue 1/2007 of
Marathon. As is written in introduction of the article: “Social capital
represents one of the most powerful and popular metaphors on current social
science research.” Many articles or books about social capital were published.
However different approach to the notion of social capital can be fond in these
articles and books and different authors have different opinion about influence
of social capital on income, wealth and other factors.
Mr. Kaisar in his articles gives
some possible definitions of social capital and shows that this notion really
means o lot of things. We can evaluate the Mr. Kaisar’s efforts to describe
components a types of social capital the differences between social capital and
other types of capital. So main value of Mr. Kaisar’s article is his clear
definition and describes.
I must agree with Mr. Kaisar opinion
that social capital can be worse measured than social capital, that social
capital “can been linked directly to economic performance at very different
levels –at the level of nation states
at the regional level or between
and within communities or organizations. It also has wider outcomes – including
the generation of further social capital: He also rightly pointed that “Social
capital is not the magic key to educational or economic success.“ Unfortunately
some authors thing that only investment into social capital can ensure
prosperity or grow of GDP. We must also investigate characters of the
investment the question of character of social networks and many other factors.
Mr. Kaisar’s article brings realistic and clear view on the possibilities which
concept and theory of social capital offers. Everybody who can study or even
write articles about social capital should know basic points of the social
capital theory and the article contains them. So I appreciate this article as
first stop to the “sea” of theories of social capital.
Author works as a senior-assistant at Institute of Finance and
Administration
[1] Jedná se o autorův
překlad z textu: North, Douglass C.:Institutions, Journal of economic
Perspectives, - Volume 5, Number 1 – Winter 1991, překládáno z: Hodgson,
Geoffrey M.: Recent Development in Institutional Economics, , Edward Elgar
Publishing, Inc., 2003, ISBN 1-84064-885-6, s 175.
[2] Autorův překlad
Knihgt Jack: Interoduction in Institutions and Social Conflict, překládáno z:
Hodgson, Geoffrey M.: Recent Development in Institutional Economics, , Edward
Elgar Publishing, Inc., 2003, ISBN 1-84064-885-6, s 191
[3] Autorův překlad z
úvodu knihy Hodgson, Geoffrey M.: Recent Development in Institutional
Economics, , Edward Elgar Publishing, Inc., 2003, ISBN 1-84064-885-6
[4] Jako určitou
analogii lze zde citovat větu významného filosofa Ludwiga Wittgensteina zjeho
díla Traktát: “Vše, co se dá vyjádřit, se dá vyjádřit jasně.” (Citováno z
Anzenbacher Arno: Úvod do filosofie, Portál 2004, s 159). Bylo by mj. zajímavé
prozkoumat, zda neoklasická ekonomoe a nalytická filosofie, logický
pozitivismus, který se rozvíjel ve 20. letech 20. století, na sebe měly nějaký
vliv. Tato otázka však není předmětem našeho textu.
[5] z povídky I.
Asimova
[6] Tento názor je
uveden v (Hodgson 2003), konkrétně v textu: Rutherford Malcolm: Institutinal
Economics: Then and now. Tento text původě vyšel v Journal of Economic
Perspectives – Volume 15, Number 3 – Summer 2001, s 173-194.
[7] Autorův překlad z
úvodu knihy Hodgson, Geoffrey M.: Recent Development in Institutional
Economics, , Edward Elgar Publishing, Inc., 2003, ISBN 1-84064-885-6
[8] následující citace
jsou z: Störing Hans J: Malé dějiny filosofie, Zvon – České katolické
nakladatelství Praha 1992, ISBN 80-7113-058-3, s 270.
[9] Citováno z:
Anzenbacher Arno: Úvod do filosofie, 2. přepracované vyd., Portál 2004, ISBN:
80-7178-804-X, s 170.
[10] Text tohoto
odstavce vychází z textu v (Holman 2001, s 326)
[11] Bližší informace o danou
problematiku lze najít např. v Anzenbacher Arno: Úvod do etiky, Zvon 1994, ISBN
80-200-0917
[12] V tomto textu
nemáme prostor, abychom se jimi zabývali detailně – stačí jen upozornit na
problém, který je způsoben tvrzením, že pouze produktivní práce vytváří
nadhodnotu. Svým způsobem se potom obtížně vysvětluje vykořisťování
dělníků/osob, kteří pracují dle marxistické teorie v neproduktivní sféře.
[13] Těma průměrné
každodennosti je kupř. rozebíráno v (Slavík 2001, kde je právě zdůrazněno,
že umění by mělo z běžného života, tj. z průměrné každodennosti
vycházet, mělo by ji však přesahovat. Lze se domnívat, že daný přesah neplatí
jen pru umění, ale obecně pro jakoukoliv tvůrčí aktivitu.
[14] Alespoň o lovu,
který probíhal v primitivních společenstvích typu lovců mamutů lze jen
stěží tvrdit, že by byl neproduktivní. Jistě v mnohem pozdějších dobách se
lze setkat s případy, kdy třeba šlechtici lovili jen pro zábavu (a občas
přitom snižovali počet zvěře pod míru nutnou k přirozené reprodukci).
Jistě i v soudobé společnosti je lov spíše zábavou než to, co bychom
Veblenovými slovy označily za produktivní činnost. Jednoznačné zařazení lovu
mezi neproduktivní činnosti je však zkratkovité.
[15] Jako filosofické
odkazy lze upozornit na problematiku existencionální filosofie, na díla
takových filosofů jako např. K. Jaspers, M. Heidegger, G. Marcel, J. P. Sarte.
Stručně a samozřejmě zjednodušeně řečeno existencionální filosofie zdůrazňuje,
že onu každodenní rutinu, která je nutná, aby člověk přežil, může člověk
pojmout jako možnost, ve které každému z nás jde o osobní, individuální,
subjektivní bytí, o Já, které existencionální filosofie nazývá existencí. Tím,
že se člověk nepodá, nepřizpůsobí oné každodenní rutině, ale že se v jejím
rámci snaží o opravdový, svobodný, zodpovědný a plný život, tím vlastně
realizuje své lidství, stává se člověkem. Pokud by člověk jenom přijal onu
každodenní rutinu a o nic dalšího se nepokoušel, tak vlastně člověkem přestává
být, zbavuje se něčeho, co je jednoznačnou součástí lidské osobnosti a stává se
něčím jiným – je přitom otázkou čím.
[16] Jako ilustrativní a
svým způsobem satirický příklad může posloužit český film „Zítra to roztočíme,
drahoušku!“
[17] Bližší informace o
praktickém uplatnění tohoto principu lze získat např. www.isea-cz.org
[18] Zajímavá analogie
zde může být se sbírkou známek, kde za nejvzácnější známky jsou často pokládány
ty, které mají nějaký kaz - Modrý Mauricius je zde exemplárním příkladem.
Důvodem této vzácnosti samozřejmě je to, že známek s podobným kazem je
málo. Kdyby Modrý Maricius byl vydán ve velkých sériích, tak vzácný
nebude.
[19] Samozřejmě že i v
současné době nacházíme řadu příkladů svým způsobem okázalé spotřeby . za velmi
ilustrativní lze uvést výstavbu, konkrétně tzv. satelitní městečka a
podnikatelské baroko. Na jednu stranu tato výstavba uspokojuje potřebu lepšího
bydlení, na druhou stranu se nelze ubránit tomu, že vzhled a provedení řady
staveb má za cíl ukázat, že dotyčný
majitel stavby je bohatou osobou. Přitom samotné stavby jsou z estetického
hlediska velmi často velmi nevkusné.
[20] Je třeba konstatovat, že jednoznačné datum, kdy stará institucionální
ekonomie končí, nelze stanovit.
[21] Informace uvedené
v tomto odstavci vycházejí zejména z textu: Rutherford Malcom:
American Institutionalism and its British Connections, který je uveřejněn na
http://web.uvic.ca/~rutherfo/mr_home.html#wkng_paps
[22] Henry Clay byl
americkými institucionalisty oceňován zejména za svou publikaci: Economics: An
Introduction for the General Reader (1916), protože tato kniha věnovala velkou
pozornost rozdělování důchodů. Vlivu práva na ekonomické chování osob apod. Do
určité míry se daná kniha stala učebnicovým textem amerických
institucionalistů.
[23] Text v této a
následujících kapitolách vychází z myšlenek zmíněných v:
Hodgson 2003, konkrétně v textu: Rutherford Malcolm: Institutinal Economics: Then
and now
Rutherford
Malcom: Walton
Hamilton and the Public Control of Business
Rutherford Malcom: Wisconsin
Institutionalism: John R. Commons and His Students
Rutherford Malcom: Chicago Economics
and Institutionalism.(forthcoming in The Elgar Companion to the Chicago School)
Rutherford Malcom: American
Institutionalism and its British Connections (forthcoming in the European
Journal of the History of Economic Thought)
Rutherford Malcom: The Institutionalist
Reaction to Keynesian Economics (with Tyler DesRoches)
Rutherford
Malcom: Institutional Economics at Columbia University
Texty Rutherford
Malcom: lze najít na http://web.uvic.ca/~rutherfo/mr_home.html#wkng_paps
[24] Jak je uvedeno
v kapitole 5.4, W. Mitchell zastával ve 20. letech 20. století funkci prezidenta
Americké ekonomické společnosti.
[25] Vývoj názorů i
samotné názory W. Hamiltona lze svým způsobem chápat jako případovou studii,
která ukazuje přednosti i nedostatky (starého) amerického institucionalismu.
[26] Viz kapitola 5.3.
[27] Vědomě je použita soudobá terminologie.
[28] Bližší informace lze získat např.Šíma Josef:
trh v čase a prostoru – Hayekovské téma v současné ekonomii,
Liberální institut 2000, ISBN
80-86389-09-8
[29] Zájemce lze zde odkázat např. na: Velká
deprese (sborník textů), Centrum pro ekonomiku a politiku 2004, ISBN
80-86547-38-8
[30] Další informace lze získat např. Šíma Josef: Ekonomie a právo, Vysoká
škola ekonomická 2004, ISBN 80-245-0749-8
[31] Dnes bychom řekli platnost poptávkové křivky a
vztahu mezi cenou a poptávaným množstvím, kdy s poklesem ceny roste
poptávané množství.
[32] Konkrétně např. „Co se stane, když budeme
regulovat nájemné.“, „Co se stane, když zvýšíme minimální mzdu“., „Co se stane,
když zvýšíme množství peněz v oběhu, aniž by se změnily další reálné
faktory (jako rychlost obratu peněz, reálný HDP apod.“.
[33] Jako jednoznačný příklad lze uvést práci
Miltona Friedmana a Anny Scwartzové: Monetární historie USA (1963).
[34] Za zakladatele tohoto přístupu bývá uváděn
Gary Becker.
[35] Dnes bychom řekli
za poptávku a nabídku
[36] Citováno z Mlčoch
2005, s 13.
[37] Zvláště zde má
smysl zdůraznit, že čerpáme z různých materiálů, zejména pak
z publikace: Rutherford Malcolm: Wisconsin Institutionalism: John R.
Commons and His Students
[38] Jedná se autorův překlad z textu na
internetové adrese: http://socserv2.mcmaster.ca/~econ/ugcm/3ll3/commons/institutional.txt
[39] Citováno z Mlčoch 2005, s 13.
[40] Jedná se autorův překlad z textu na
internetové adrese:
http://socserv2.mcmaster.ca/~econ/ugcm/3ll3/commons/institutional.txt
[41] Informace vycházejí z článku uveřejněném v v Lidových
novinách na jaře 2006.
[42] Při pohledu na tyto názory se nelze ubránit
konstatování, že se historie opakuje. Vždyť koneckonců o čem jiném byla česká
ekonomická diskuse v letech
1997-2000, na téma příčiny a důvody tehdejší ekonomické recese? (Autor tohoto
textu působil v té době v týdeníku Ekonom a několika články do dané diskuse též
zasáhl.) Při určité dávce zjednodušení se spor vedl o tom, zda recesi způsobila
výrazně zpřísněná politika centrální banky, která začala být aplikována od poloviny
roku 1996 (ve srovnání s měnovou politikou prováděnou před tímto datem)
nebo zda hlavní důvody ležely v tehdejší, jak se mnozí domnívali,
nevyhovující legislativě, stále relativně velmi rozvinutém státním vlastnictví
(pro období první poloviny 90. let se vžil termín bankovní socialismus)
nevýkonné a pomalé policii, soudnictví a dalších organizací. Jak
institucionální aspekty nelze rozhodně podceňovat, tehdejší důsledky výrazného
zpomalení růstu množství peněz v oběhu lze označit za téměř učebnicové –
centrální banka začala provádět měnovou restrikci v červnu 1996,
ekonomická krize reprezentovaná útokem na korunu propukla v květnu 1997,
tedy cca Friedmanovského tři čtvrtě roku poté (pozn. jde o odkaz na novou
kvantitativní teorii peněz Miltona Friedmana, která v zásadě říká, že změna
množství peněz v oběhu se na reálných ukazatelích projeví v horizontu 6 až 9
měsíců)
Představa, že by
instituce z doby socialismu šlo snadno bezbolestně a v krátkém čase
převést v dokonalé instituce vhodné pro tržní mechanismus je natolik
naivní, že nemá smysl ji dále rozebírat, I kdyby dané instituce – právní normy
byly přijaty, změny v myslích lidí probíhají mnohem pomaleji a je velmi
pravděpodobné, že by se tyto instituce neujaly. Pokud má tedy česká ekonomická
krize nějaký institucionální aspekt, tak nikoliv proto, že by byly nedokonalé
instituce, ale že byli nedokonalí lidé. Člověk je tvor nedokonalý od přírody,
40 let socialismu tuto nedokonalost prohloubilo a nutně se muselo odrazit i
v ekonomickém chování jednotlivých osob po roce 1989. Nicméně monetární
příčiny krize jsou rovněž zřejmé a evidentní.
[43] Je fér zmínit, že úpadek institucionálního
myšlení na University of Wisconsin byl způsoben řadou dalších faktorů. Ve druhé
polovině 30. let kupř. byly mzdy na universitě, zejména v důsledku Velké
Deprese, relativně nízké, a to i ve srovnání s platy ve veřejné sféře. Mnoho
studentů university proto z ekonomických důvodů raději volilo jinou než
vědeckou kariéru.
[44] Tento text se nemůže zabývat rozpory a
nedostatky keynesiánské ekonomické teorie. Na některé z nich ostatně, jak bude
dale ukázáno, upozornili sami staří institucionalisté. Stručně řečeno základní
problém leží v příliš zjednodušujících předpokladech – zejména v předpokladu:
že s rostoucím důchodem (HDP) klesá mezní sklon ke spotřebě a rostoucí
vybaveností země kapitálovými statky klesá mezní výnos z investic.
[45] Zájemce o hodnocení keynesiánské ekonomie lze
odkázat např. na publikaci: 60 let od smrti Johna Maynarda Keynese (sborník
textů), Centrum pro ekonomiku a politiku 2006, ISBN 80-86547-58-2
[46] Řadu myšlenek lze najít v (Hodgson 2003)
[47] (Převzato z časopisu DER
SPIEGEL. Tento pramen neni uznáván jako vědecký, ale je všeobecně považován za
spolehlivý.)