Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie,
historiografie
MARATHON
3/2007
číslo 74
_________________________________________
Teoretický
časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve
světě, ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Rozpory a perspektivy globalizace (Pavel Sirůček)
The Influences
of Social Capital on Lifelong Learning (Patrik
Kajzar, Martina Kozubková)
Spějeme od A.
Smithe k F. Listovi? (Tibor Vaško)
Thorstein Veblen a americká meziválečná institucionální ekonomie (Petr
Wawrosz)
Ekomické dějiny a dějiny ekonomie poprvé společně (Zuzana Džbánková)
K příspěvku P. Sirůčka: Globalisation in the
Light of Megatrends and Long Waves (P. Kajzar)
K příspěvku P. Wawrosze: Thorstein Veblen a
americká institucionální ekonomie (P. Kajzar)
Styl myšlení a učení v Mikroekonomii (metodické aplikace) (Ivana
Straková)
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází
od listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Vladimír
Prorok
e-mail:
prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail:
sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail:
valencik@cbox.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110
00 Praha 1
tel.:
224933149
e-mail:
valencik@cbox.cz
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in
Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east
European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments,
and participate in the search for prospective solutions.
About 120 authors contribute to the magazine on a
regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been
published in Czech with occasional documentation annexes in English or German.
English summaries of articles are envisaged based on specific interests of
readers.
Themes most often treated in the magazine
include human capital, investments in education and other forms of human
capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic
theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J.
Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by
innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several
specific projects of human capital investments have been developed on the basis
of concepts analyzed in MARATHON.
The magazine can
be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis Marathon
3/2007. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen finančně
nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán
prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET
(http://valencik.cz/marathon).
-
Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců,
které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (3/2007) bude vydáno a objeví se na
Internetu 15. července 2007.
-
Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám
standardního formátu.
-
Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu,
vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím
domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
-
Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž
zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
-
V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je
distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k
dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR
Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
-
Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím
kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
-
Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
Sedmdesáté
čtvrté číslo Marathonu se v hlavní části věnuje jednomu z nejvíce
diskutovaných témat současnosti a to problematice globalizace. V nejobecnější rovině je globalizace, jakožto
zvyšování propojenosti světa na celosvětové úrovni, přirozeně postupujícím a
prosazujícím se jevem. Globalizace v současných ekonomických a jiných teoriích
představuje komplexní transformaci tržních vztahů (ale i jiných společenských
dějů), která se zhmotňuje v množství změn v ekonomické i mimoekonomické
sféře. P. Sirůček se ve svém příspěvku zabývá pojetím globalizace, jejími
aspekty, perspektivou a strukturou a prioritou globálních problémů. P. Kajzar
a M. Kozubková se ve svém příspěvku zabývají vlivem sociálního kapitálu na
celoživotní učení. (Tento příspěvek
souvisí s projektem GAČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost)
Významnému předchůdci německé historické školy
Friedrichu Listovi se věnuje T. Vaško. Dále je zařazen článek P. Wawrosze, jenž
je dokončením jeho příspěvku zveřejněného v minulém čísle Marathonu. Závěrečná
část čísla je již tradičně věnována diplomové práci, tentokráte studentky VŠFS
I. Strakové, která se zabývá způsobem myšlení a učení v Mikroekonomii,
ekonomickým rozhodováním jedince a vlivy, které „mikroekonomické“ myšlení
utvářejí a determinují ho. (pk-mk)
Pavel Sirůček
(Příspěvek je podkladem k diskuzi Klubu ekonomů konané
24. 5. 2007. Vychází ze subkapitol 19.2 a 19.3 publikace Sirůček, P. a kol.:
Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj–současnost–výhledy). Slaný,
Melandrium 2007, která je představena recenzí v tomto čísle Marathonu. Využit
je taktéž text Sirůček, P., Heczko, S.: Globalizace – vybrané teoretické
aspekty. Ekonomie a Management, 2006, č. 4. Poděkování patří Ing. S. Heczkovi,
Ph.D. za cenné podněty, podklady a připomínky nejenom k problematice
globalizace).
1.
Globalizace – mýtický
strašák či šťastná budoucnost?
Pouze
málokteré slovo dnes vyvolává tak rozdílné představy, asociace i emoce než
právě globalizace. Tato naleží
k tématům nejen ústředním, ale i nejkonfliktnějším. Termín globalizace v našich
slovnících pevně zakořenil a náleží k výrazům nejfrekventovanějším,
nejdiskutovanějším, ale i nejdémonizovanějším či nejzmanipulovanějším, a to
nezřídka bez ohledu na reálné skutečnosti. Na straně jedné spílání globalizaci
největší metle i zkáze, kdy „zlí“ kapitalisté, v čele s nadnárodními
korporacemi, přivedli svým plundrováním všeho celé lidstvo na pokraj záhuby. Na
straně druhé optimistické tirády na rozvoj a produkci bohatství díky větší
svobodě obchodu, větší výrobě i spotřebě, integraci s odstraňováním překážek
pohybu zboží a kapitálu, kdy svatí bojovníci za pravdu i osvětu volají po oslavách
„Dne globalizace“. Příznivci kapitalistických manifestů na globalizaci nahlíží
jako na nejlepšího trenéra či správný doping vedoucí k poklesu chudoby,
stoupenci manifestů jiných naopak mohou (inspirováni Engelsovým Podílem práce
na polidštění opice) spojovat globalizaci s prohlubujícím se „pozvířečťováním“
člověka.
Různé zájmy a
kontexty vytvářejí nejednoznačnosti v pojetí
globalizace, kdy dosud neexistuje jednotné vymezení obsahu, charakteru a
směřování, ani ucelená teoretická reflexe. U fenoménu globalizace tak dodnes
chybí obecněji přijímaná definice i např. souhlasné časové určení počátku a
vývojových etap. Neujasněnost a problémy vládnou v otázkách identifikace
objektu a subjektů – „globalizuje se svět“, je kýmsi „globalizován“ či platí
obé? Vše je umocňováno tím, že v pomyslném žebříčku pojmů, které díky módnímu
nadužívání mnohdy ztrácejí na obsahu, globalizace často vede a stala se
největší „modlou“ i „strašákem“ posledních cca 15 let. Někteří odmítají
používání termínu globalizace a preferují francouzské označení mondializace
čili zesvětovění (nás např. V. Komárek). Autoři
levicového či křesťanského zaměření místo neoliberální konkurenční globalizace
(coby termínu maskujícího soudobý imperialismus) propagují kooperativní
globalizaci, kdy se proti „globalizaci finančních trhů a kapitálu“ staví
„globalizace solidarity a odpovědnosti“. Jiní hovoří o modernizaci či modernitě
(U.
Beck) atd. Oproti pojetí globalizace jako přínosu, šance a
naděje, stojí přístupy opačné, zdůrazňující negativní stránky – rizika a
ohrožení. Často bývá směšována rovina globalizace jako nevyhnutelného procesu (např.
rozvoj technologií), který však nemá pouze ekonomický rozměr (propojování trhů,
zemí či internet) a stávající forma (kapitalistická
či neoliberální). Tato je sice pro mnohé jediná myslitelná, ale právě ona je
terčem různých anti-, resp.
alterglobalizačních proudů, někdy i s viděním globalizace jako ideologie křížové
výpravy či dalšího spiknutí. Rozdílné pohledy mají objektivní základ v
rozpornostech, kdy globalizace není jednosměrná, nýbrž v ní probíhají složité
interakce mezi různými rozměry.
Vývoj v
jednotlivých společenských subsystémech neprobíhá rovnoměrně a lineárně,
nerovnováhy vyvolávají nemalá napětí, která mohou vyústit v ohrožení.
„Globální“ pohled na globalizaci vyžaduje zohlednění různých aspektů i
překonání roztříštěnosti s využitím inter- (či trans-) disciplinárních metod
včetně systémového přístupu. Tradičně bývá globalizace analyzována z pohledu
jednotlivých společenských subsystémů (ekonomického, politického, ekologického
aj.). Objevují se však pokusy popsat vzájemné dynamické interakce dílčích subsystémů tvořících
globalizaci pomocí systémové teorie a teorie chaosu. Ukazují závislosti
ekonomiky či politiky na vývoji dílčích subsystémů, stejně jako jejich
závislost na ekonomice i politice. Pro komplexní uchopení globalizace se
ukazuje nedostatečnost tzv. newtonovského paradigmatu, neboť žijeme v
dynamickém, nejistém a rozporuplném světě, kdy je obtížné rozlišit příčinu a
následek a budoucí události nelze přesně předvídat.
Termín
globalizace se začal masově užívat v 90. letech 20. století jako výraz pro sjednocování světa. V obecné
rovině mnozí hovoří o procesech vytváření planetárních struktur ve všech
oblastech lidských aktivit probíhajících s různou dynamikou, v různých sférách
(technologické, ekonomické, politické, kulturní atd.). V celoplanetárním
rozsahu se prosazují tendence k rostoucí vzájemné provázanosti či podobnosti
různých jevů a procesů. Nejde o unifikovaný, homogenní fenomén ale spíše o rozporné a nerovné aktivity a procesy,
kdy přes prosazování globálních tendencí nemáme plně globalizovaný svět. Často
bývá vyzdvihována ekonomická stránka, kdy jsou procesy spojovány s rozšiřováním
integrace ekonomických aktivit přes národní hranice, rostoucí integrací
ekonomických aktivit pomocí trhů, integrací národních ekonomických systémů atd.
Podle Mezinárodního měnového fondu (IMF) globalizace reprezentuje „rostoucí
ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího
objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního
kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií". Někteří
zdůrazňují spontaneitu a neřízenost procesů globalizace, s příměrem k „neřízené
střele“ (Z. Bauman). A to včetně absence řídícího
centra nebo s odlišováním globalizace od osvícenské ideje univerzalizace. A. Giddens považuje za
nejdůležitější sílu transformaci času a prostoru v našem životě atd. V pojetích
lze nalézt značnou nejednoznačnost a globalizace nabývá mnoha podob a významů.
Někdy bývá chápána jako vnější mocná síla, která postupně vede k unifikaci
světa ve formě jeho amerikanizace, pozápadňování, „kokakolizace“ či
„macdonalizace“. Jindy je představována pouze jako volné propojení dohodami o
zónách volného obchodu, jako integrace finančních trhů či rozmach sítí v čele s
internetem.
Opomíjena by
neměla být existence odklonů, resp. přímo
protitrendů k procesům
globalizace ekonomického i sociálního života – procesy diverzifikace,
fragmentace či lokalizace, a to v celosvětovém měřítku. Z těchto termínů na
Mezinárodním fóru o globalizaci za účasti Světové banky (WB) v roce 2002
vyplynulo přijetí souhrnného názvu glokalizace pro tento nový fenomén, nabývající v poslední době na
dynamice a intenzitě. Od roku 1998 se na Západě začalo hovořit o deglobalizaci (návratu k
vyváženým lokálním ekonomikám), která se v poslední době stává závažným tématem
pro některé asijské či africké státy (Filipíny aj.). Globalizace je vztahována
k ideám rozvoje a zisku, deglobalizace staví na sociálním smíru a stabilitě.
Diskuze se vedou o tom, zda tyto fenomény stojí proti sobě či jsou druhou
stranou jedné mince, zda jde více o ideologické konstrukce či praktické
nástroje atd.
2.
Struktura a priority globálních problémů
Globální problémy se objevují
po konsolidaci světového hospodářství, moderně se o nich začíná hovořit po
II.SV; frekventovaným a populárním tématem se stávají od 70. let 20. století. S
postupující internacionalizací a interdependencí se rozšiřuje okruh problémů,
které mají celosvětový charakter. Týkají se celé civilizace a mohou být
řešitelné pouze celosvětově. Globální problémy mají rozměry ekonomické (které
často dominují) i mimoekonomické, vystupují v různých podobách (státních,
regionálních aj.) a mohou vést ke globální katastrofě. Jde o záležitost interdisciplinárního charakteru, jejichž
teoretická reflexe přesahuje rámec ekonomické vědy a zasahuje do mnoha dalších
disciplín.
Ještě před
Římským klubem a dalšími známými západními autory mnohé problémy předznamenává
filosof a sociolog Radovan Richta (1924–83).
Klíčová je především nedoceněná práce Civilizace na rozcestí: společenské a lidské souvislosti
vědeckotechnické revoluce (1966), kterou publikoval kolektiv pod jeho vedením.
Dobově nutné ideologické „balení“ však vyvolalo protikladné odezvy z obou
krajních poloh politického spektra. V kontextu úsilí o další harmonický rozvoj
výrobních sil autoři soustředili pozornost na
výrobce, na člověka – s návazností na úvahy Marxe (Rukopisy Grundrisse, 1857–58) o
růstu volného času jako času pro „plný rozvoj individua“. Další pozitivní vývoj
byl spojován s výkonnějšími výrobními procesy, podstatným rozvinutím výrobních
sil a spravedlivějším rozdělováním vytvořeného bohatství. Vyzdvihována byla role vědy a techniky. Richta zdůrazňoval nutnost
přeměny práce pro definitivní vítězství socialismu, kdy nejde pouze o jiné
rozdělování, ale o odlišnou
tvorbu bohatství včetně proměn samotného člověka.
Standardní
ekonomie se v oblasti globálních problémů obvykle omezuje na koncepci
externalit a zkoumání vnějších
vlivů (růstu, vědeckotechnického pokroku) na přírodu,
člověka a společnost. Teorie externalit slouží jako východisko standardních
ekonomických přístupů k ekologické problematice, které nepátrají po vnitřních
příčinách problémů. Hledají se způsoby „internalizace“ externalit – jak vnější
vlivy začlenit do společenských mechanizmů a zmírnit negativní dopady.
Vyústěním mohou být koncepce intervencionistické spoléhající na vládní korekce
tržních selhání, státní zásahy a regulace či řešení pomocí tržních principů s
rozšířením jejich působnosti na další sféry. A to včetně názorů, že
kapitalismus si sám vynutí přechod k ekologicky šetrným technologiím, protože
to bude ekonomicky výhodné a efektivní. Globální problémy a jejich dopady jsou
standardně pojímány abstraktně (jako dopady např. na industriální společnost)
bez zohlednění institucionálně-vlastnického rámce. Názory, že kapitalistický
rámec je pro řešení problémů příliš úzký přesahují standardní úvahy a jsou
spojeny s kritickými přístupy mimo „hlavní proudy“.
Existují
různé pohledy na členění globálních problémů, jejich počet se mění a jsou různě
strukturovány. Počátkem 70. let se hovořilo o 6–8 či 9 globálních problémech,
postupně počet narůstal. Vydělovány byly tzv. subglobální problémy (s celosvětovým
výskytem, ale možností národních řešení – typu urbanizace, vzdělání,
zdravotnictví aj.) či problémy univerzální a „všelidské“. Intersociální globální
problémy vznikají ve
vzájemných vztazích mezi lidmi a souvisí se střetem zájmů různých společensko-ekonomických
skupin a systémů (problém války a míru, překonání zaostalosti méně rozvinutých
zemí, mezinárodní zadluženosti, proměn mezinárodních ekonomických vztahů). Přírodněsociální pramení z
porušené rovnováhy mezi přírodou a lidmi (problém populační, surovinový a
energetický, ekologický). Antroposociální problémy se
týkají budoucnosti lidstva a mohou být spojovány s početnými tzv. všelidskými
problémy sociálními, humanitárními a kulturními (problém chudoby, epidemií a
drogových závislostí, nekontrolované mezinárodní migrace, terorismu).
Mění se také priorita globálních problémů. V 70.
letech bylo stavěno na první místo zachování míru (zabránění jaderné
konfrontaci). Postupně se priority posunují do roviny Sever versus Jih či k
důležitosti tzv. GLEN (globální
ekologická nebezpečí). Uváděno je narušení globálních biosférických systémů
(hrozba globálních klimatických změn, ohrožení ozónové vrstvy, dezertifikace a
zasolování půdy, snižování biologické rozmanitosti), špatné hospodaření s
odpady a neobnovitelnými zdroji, kácení deštných pralesů atd. Aktuální jsou
diskuze o globálních
klimatických změnách. První světová konference o klimatu proběhla v roce
1979, v roce 1988 vzniká při Světové meteorologické organizaci (WMO) Mezivládní
panel pro klimatické změny (IPCC). Čtvrtá zpráva IPCC (2007) konstatuje, že
růst globálních průměrných teplot, pozorovaných od poloviny 20. století, velmi
pravděpodobně (s pravděpodobností vyšší než 90 %) způsobil především člověk.
Očekáván je pro období 2090–99 vzrůst průměrné teploty o 1,1–6,4 stupně Celsia
oproti konci 20. století a hladina moří stoupne o 18–59 cm. Predikován je
heterogenní svět, kde se rozevírají nůžky politické a ekonomické i klimatické.
Zesiluje také volání po skutečně „vědecky řízené společnosti“, kdy proti globálním
změnám je nutné postavit globální mechanizmy moci, včetně adekvátních institucí
a donucovacích mechanizmů. Silnou opozici však představují ekonomové, kteří se
mnohdy obávají ztráty své výlučné pozice. Na druhé straně však existují názory
zpochybňující obdobné studie a ostře odmítající pesimistické scénáře i další
regulace.
Na přelomu
20. století prognostici UNESCO (J. Bindé) hovořili o čtyřech globálních výzvách pro 21. století – o čtyřech
základních otázkách, které musí lidstvo včas zodpovědět, chce-li přežít. První
spojují s rostoucími nerovnostmi, chudobou a „sociálním apartheidem“. Svobodná
budoucnost nemůže existovat bez spravedlnosti v rozdělování a solidarity
(včetně problémů s opouštěním praxe sociálního státu pod tlakem globálních
trhů). Druhou je trvalý rozvoj – moderní společnost disponuje schopností
sebezničení a devastuje podmínky života generací příštích. Třetí souvisí s
plánem a směrem vývoje pro 21. století a nástroji, kterými žádoucí směr udržet.
Metaforicky je označována jako „syndrom opilého korábu“, kdy „žádný vítr
nepomůže lodi, která neví kam pluje nebo má utržené kormidlo“. Čtvrtou otázkou,
resp. předpokladem řešení všech předchozích, je mír. Řešení stále existují, ale
především chybí politická vůle, která je ovládána krátkodobými individuálními
zájmy.
Mnozí však
konstatují, že lidstvo žije „tváří tvář
zániku“. Filosof M. Machovec (2002)
upozornil, že dnes existuje přinejmenším pět hrozeb rychlé globální smrti
lidstva: nukleární, ekologická, populační, epidemická a narkomanická hrozba. Ke
globální katastrofě lidstva však mohou vést všechny globální problémy, pokud
nebudou vhodně a včas řešeny. Některé i v delším časovém horizontu. Mezi řadou
soudobých futurologů, jinak rozdílných, lze zaznamenat znepokojující konsensus,
že člověk (lidstvo) takové jako je dnes stěží přežije 21. století. Někteří
(tzv. transhumanisté) doufají v přetvoření biologické podstaty člověka pomocí
genetických manipulací a informačních technologií. Jiní zase očekávají duchovní
či náboženské obrození, jinak lidstvu akutně hrozí konec.
Objevuje se
nový fenomén v podobě globálního
terorismu. Jsou hledány efektivní koncepce boje s
decentralizovanými teroristickými sítěmi a bilancovány dosavadní výsledky.
Represe je považována za ohrožení demokracie, prevence účinná není. Rozdílně je
hodnocena otázka sociální nespravedlnosti a chudoby jako motivu k terorismu
atd. Mezinárodní terorismus je aktuálně pokládán za vážnou hrozbu, a to i v
kontextu predikovaných konfliktů kultur, náboženství a civilizací. Kontroverzní
argumentaci o střetu civilizací v 21. století Američana Samuela
Phillipse Huntingtona (٭1927) – Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu (1996) –
aktualizovalo 11. září 2001. Huntington také vyvrací
mýty o Americe (2004) jako tolerantní zemi imigrantů a zemi spravedlnosti a
rovných možností.
Každá etapa
společenského vývoje je provázena rozpory, které
společnost musí řešit nebo zaniká. Někteří autoři uvádějí, že rozpory měly
hlavně lokální či regionální charakter, ale situace se kvalitativně mění cca v
60. letech 20. století. Objevuje se (či zesiluje a akceleruje) tendence ke globalizaci vývoje všech sfér
společenského života. Jde o situaci, kdy existuje přímá závislost mezi různými
druhy lidské činnosti regionální povahy a celou civilizací. Připomínán je tzv.
butterfly effect. Zde relativně malý zásah do přírody („mávnutí křídel motýla“)
v jedné části světa může být spojen s velkými dopady jinde protože je porušena
citlivá rovnováha mezi přírodou a civilizací. Filosofové hovoří o zmenšování sociálního
prostoru. Svět je dnes daleko více propojen a lokální problémy a zásahy často
mají globální dopady a souvislosti.
Na řešení globálních problémů se musí
podílet celé lidstvo. Obecně je možné řešení nadiktovat nebo lidi přesvědčit a
do řešení je zapojit. „Diktát“ je v demokratických podmínkách silně
problematický, nehledě na obtíže spojené s hledáním receptů, nástroji přinucení
či nesouladem se ziskovou orientací. Řešení v podobě „osvěty“ se také nejeví
jako dostačující. Těžko se obyvatelé chudých zemí přesvědčují, aby se vzdali
tradičního (a někdy jediného) způsobu obživy (např. pěstování drog) bez
dostatečného a finančně náročného zabezpečení alternativy. Také obyvatelé
bohatých zemí se pouze těžko vzdávají výdobytků civilizace v podobě osobního automobilu,
klimatizace, cestování či luxusní spotřeby. Mnozí upozorňují, že lidstvo si
nutnost změny uvědomí až za „bodem zlomu“, kdy již bude na řešení pozdě. Vlivem
zděděných antropologických vlastností totiž lidé vždy žili „nadoraz“ a k
opuštění stereotypů chování chybí motivace; nehledě na to, že mnohé nezvratné
přírodní procesy již byly nastartovány. Predikovány jsou katastrofické scénáře,
kdy Země sama obnoví rovnováhu systému. Dojde k překročení absorbční schopnosti
ekosystémů a neobyvatelnosti části planety, kdy se sníží lidská populace
natolik, aby již nemohla tolik „škodit“. Moderní přístupy využívají systémový přístup (včetně
teorie chaosu a jeho strukturace) a pojímají společnost jako dynamický otevřený
systém, který je schopen seberegulace
prostřednictvím vědomé činnosti. Od momentu vzniku globálních
problémů hovoří pouze o dvou možnostech lidské civilizace. O cestě uvědomělé
regulace (kdy např. státní zásahy nejenom do ekonomiky nemohou být chápány
pouze jako korekce tržních selhání, ale šířeji jako omezování přirozené expanze
trhů) nebo jejím zániku a přenechání místa na planetě „rozumnějším“ druhům.
V souvislosti
s problematikou ekonomického růstu je diskutováno jeho rozporné působení při řešení globálních problémů. Na jedné
straně růst přispívá k jejich řešení (růstem bohatství, novými technikami a
technologiemi), na straně druhé však řešení znemožňuje a mnohé problémy sám
vyvolává a prohlubuje. Globálními problémy se zabývá disciplína globalistika či
globální prognostika, které vznikají v 50. letech. Původní „futurologická“
etapa je vystřídána konjunkturou 60. let – počátku 70. let s rozsáhlými modely.
50.–60. léta 20. století jsou ve znamení tzv. technooptimismu (N. Wiener, H. Kahn, prognózy
Hudsonského institutu aj.), kdy s pokrokem v technikách a technologiích je
spojováno řešení i složitých sociálních problémů. Opačným extrémem byla etapa
tzv. ekopesimismu (konec 60.
let – 70. léta) s vizí katastrofy (Římský klub, 1972) a řešením v podobě
zastavení či zbrzdění růstu. Objevují se příznaky technofobie (chorobného
iracionálního strachu z techniky vůbec) i směry směřující k „ekoterorismu“ či
„ekodiktatuře“. Později roste optimismus Zpráv pro Římský klub (jako významné
instituce globálního prognózování) a místo nulového růstu se uvažuje růst regulovaný
– s vyústěním v nový zájem o ekonomický růst ve druhé polovině 80. let v podobě
koncepcí trvalé udržitelnosti. Začátkem 80. let lze zaznamenat oživení tzv.
technooptimismu, ale s přežíváním některých varovných „ekopesimistických“ prvků
(např. u ekologie). Uvedené se odráží také v prognózách institucí jako OECD,
Světová banka či Římský klub. Počátkem 90. let 20. století převažují výstupy
exaktnější, propracovanější a vícevariantní. V 90. letech sílí četnost
používání a popularita termínu globalizace včetně optimistických výhledů i úvah
o tzv. nové ekonomice a ekonomii.
3.
Pojetí a rozměry globalizace
Výše
naznačené pohledy mohou vystihovat určité aspekty globalizace, kterou je však
nutno chápat hlouběji a ve vazbě na
příbuzné procesy ve světové ekonomice jako je internacionalizace,
integrace, interdependence či multilateralismus. Zde se v zásadě rýsují tři
různá pojetí. Tzv. skeptikové (P. Hirst, G. Thompson, 1999)
zdůrazňují, že i světový trh je rozdělen mezi tři bloky (Evropa,
asijsko-pacifistická oblast a Severní Amerika), což znemožňuje jednotnost
fungování světové ekonomiky. Fakt, že tato má dosud multiregionální či
polycentrickou strukturu využívají k popření globalizace jako procesu vedoucího
k vytvoření jednotné ekonomiky a společnosti. Mezi regionální integrací (resp.
regionalismem) a globalizací jakožto tendencí k univerzalizaci a
multilateralismu (ve smyslu schopnosti jednotlivých zemí chovat se
mnohostranně) může docházet k rozporům, ale také posilování.
Opozicí jsou
tzv. radikální
globalisté čili „hyperglobalizátoři“, nezřídka spojení s
institucemi typu IMF, WB, WTO či OECD. Tito hovoří o rychlé a vlivné
globalizaci, představující v oficiálním pojetí disciplínu tzv. globálního trhu.
Ve smyslu přirozeného zesvětovění po celou historii kapitalismu je globalizace
redukována na ekonomický rozměr a fakticky představuje „ring co nejvolnějšího
trhu". Zdůrazňují objektivnost a nezvratnost procesů, kterým je možné
pouze se adekvátně a pokorně přizpůsobit. Domněnka, že globalizace se nás
osobně netýká, a probíhá mimo nás, je v tomto pohledu zcela mylná. Stejně jako
představa, že jde o něco, co si možno vybrat. Kritikové zdůrazňují, že výše
uvedené reprezentuje především zájmy finančního kapitálu s cílem zmocnit se
„globálu“. Bývá zde opomíjena nekontrolovatelná role integrujících se
nadnárodních korporací a jejich rostoucí vliv na politiku států i mezinárodních
organizací.
Objektivnost
nepopírají ani tzv. transformacionalisté
(A. Giddens aj.).
Globalizaci chápou jako hnací sílu sociálních, politických a ekonomických změn,
přetvářející moderní společnost a světový pořádek. Usilují o komplexnější
pohled, kdy na globalizaci nelze hledět úzce ekonomicky, ale pojímají tuto
šířeji, společensky. Všichni se stávají obyvateli „globální vesnice“ a jsou
stále závislejší na druhých s propojením nesčetnými vazbami materiálovými,
informačními či energetickými. Hnacím motorem současné integrace je sice
globalizace ekonomických aktivit, ale integrace probíhá také v dalších
oblastech a směřuje k ustanovení jednotného ekonomického, sociálního a
politického světového řádu. V návaznosti na F. Fukuyamu se obvykle
předpokládá, že takto pojatá globalizace povede ke globálnímu prosazení
lidských práv, liberální demokracie a zejména tržní ekonomiky.
Negativní
dopady vedou k odlišení globalizace jako „stádia historické evoluce lidstva“ a
„politického projektu řídícího lidstvo jistým směrem“ (zejména ve smyslu
globalizace politické). Globalizace je však nejasný, dynamický a nerovnovážný proces se silnými
zpětnými vazbami. Dochází k růstu závislostí a spojování jedinců,
zemí, národů, regionů aj. (s jádrem v oblastech ekonomických a technologických)
s rozpornými dopady na další sféry, které často za jádrem zaostávají.
Globalizaci nutno chápat jako multidimenzionální,
ambivalentní, dynamický, společensko-ekonomický fenomén, který probíhá na řadě úrovní a může nabývat různých
podob a forem, včetně odklonů i protitendencí. Proto jsou
možná různá, někdy protikladná, pojetí. Důležitá je skutečnost, že ekonomická
integrace se bouřlivě rozvíjí, ale ostatní formy zůstávají dosud pozadu.
Globalizaci nutno také vnímat jako proces, jehož dynamika je do značné míry
určována na úrovni politických rozhodnutí.
Rozlišována
bývá globalizace ekonomická, sociální a politická. Vývoj je podstatně ovlivněn
vědeckotechnickým pokrokem, proto se hovoří také o vědeckotechnické či
technické (resp. technologické) globalizaci. Proces globální transformace je
podmíněn výrazným pokrokem vědy a techniky, ke kterému došlo po II. světové
válce. Překotný rozvoj vedl k vytvoření prostředků pro stlačení času a
prostoru. Zrychlení komunikace umožňuje současně vytvářet nové nadnárodní
globalizované sociální prostory (globální podnikové sítě, instituce globálního
řízení, nadnárodní integrační seskupení atd.) s řadou mnohostranných dopadů.
Tímto se možné rozměry nevyčerpávají a globalizaci je možno zkoumat např.
prizmatem hodnot s důrazem na hodnoty globalizaci podporující či kritické. Hodnoty éry globalizace (důraz na
výkonnost, flexibilitu, efektivnost, neemočnost, úzkou specializaci,
konformitu, hédonismus, technokratismus a vyhraněný individualismus) mohou být
odvíjeny od liberalismu v technokratické podobě. Setkat se lze s kritickými
poukazy na „tyranii hodnot“ – v kontextu „american way of life“ či probíhající
globální války na obranu západních hodnot.
Technický (resp. technologický) rozměr globalizace
lze zasadit do kontextu průmyslových, resp. tzv. globálních revolucí. Moderní
globální transformace je podmíněny pokrokem vědy a techniky, ke kterému došlo
po 2. světové válce na základě aplikace poznatků tzv. druhé vědecké revoluce,
která je ve znamení rozvoje teorie relativity, kvantové teorie a molekulární
biologie a začíná ve 20. letech 20. století. V 50. a 60. letech probíhá tzv.
třetí průmyslová (technologická) revoluce – vědeckotechnická revoluce, která
přinesla rozvoj syntetické chemie, komunikační techniky (radaru aj.),
elektroniky (konstrukce elektronkových počítačů a objev tranzistorů), jaderné
energie (spuštění reaktoru) a kosmonautiky (umělé družice Země). Od 70. let se
uplatňuje čtvrtá průmyslová revoluce – tzv. revoluce informační. Tato je
spojena s hledáním nových zdrojů energie (termojaderná syntéza, sluneční či
geotermální energie), nových informačních technologií (na bázi vynálezu
mikroprocesoru a rozvoje internetu), nových průmyslových biotechnologií
(hybridonové technologie, genové inženýrství), nových metod zpracování surovin
a materiálů (kryogenní technologie, vývoj supravodivých materiálů) atd. Jde o
rozvoj tzv. špičkových technologií, založených na zprostředkování procesů
probíhajících ve vnitřních strukturách hmoty. Technologické změny si vyžádaly
změny např. v mezinárodním obchodě a dalších sférách, na to jsou napojeny změny
hodnotové či politické. Nové podoby mezinárodního obchodu, finančního
uspořádání a růst úlohy nadnárodních korporací souvisí s procesy koncentrace
kapitálu i deregulace finančních toků (včetně nebezpečí finanční aj. krizí)
atd.
Nejenom k
analýze technologických rozměrů procesů globalizace je možné využít
nestandardní instrumentarium inovační teorie dlouhých vln. J. A
.Schumpeter poukazoval na cyklický charakter technologického pokroku a inovační aktivity podmiňující
dlouhé vlny ekonomické aktivity čili dlouhodobé Kondratěvovy K-vlny. Na pozadí
dlouhých vln ekonomického (či šířeji sociálně-ekonomického) vývoje někteří na
globalizaci nahlíží jako na třetí etapu ve vývoji průmyslového kapitalismu – po
předmonopolním a monopolním stádiu, s politickou nadstavbou v podobě tzv.
ultraimperialismu.
Nejviditelnější
úrovní je globalizace ekonomických aktivit, která propojuje výrobu a trhy
různých zemí, a to prostřednictvím obchodu se zbožím a službami, pohybu
kapitálu či informací a vzájemně provázané sítě vlastnictví a řízení
nadnárodních společností. Ekonomická
globalizace bývá mnohdy popisována ve smyslu globální ekonomické
integrace na trzích produktů a služeb, kapitálu i práce. Obvykle je nazírána
jako proces objektivní a kontinuální, za jehož základ lze považovat
technologický pokrok, integrační procesy a liberalizaci. Zvrácení či zastavení
je v podstatě nemožné, ale politická rozhodnutí mohou krátkodobě vést k
odklonům.
Mezi
nejvýznamnější dopady zde náleží: 1) vytváření nové hierarchie světových měst, propojených
aktivitami nadnárodních společností v oblasti výrobních služeb; 2) intenzifikace ekonomické provázanosti vyspělých zemí;
3) nová
prostorová dělba práce mezi vyspělými zeměmi světového jádra a nově
industrializovanými zeměmi světové semiperiferie; 4) prohlubující se izolace zemí světové periferie. Vedle
nadnárodní organizace výroby a služeb došlo v posledních desetiletích k
vytvoření nového mezinárodního finančního systému a oddělení reálné ekonomiky
výroby a obchodu se zbožím a službami od symbolické ekonomiky finančních
transakcí – tzv. kasinové
ekonomiky. Vznikl pojem „financializace světa“ signalizující
zvýšení váhy finančního sektoru ve světové ekonomice. Tím však roste nebezpečí
vzniku tzv. bublin, vyvolaných spekulativními vzestupy akcií. Procesy
ekonomické globalizace se za kapitalismu nejdříve rozvíjí ve sféře oběhu – ve
finanční oblasti, v obchodu a dopravě (a proto je tam zatím nejvíce rozvinuta),
teprve následně přichází do oblasti materiální výroby. Nejdále proces postoupil
ve finančním světě, následuje energetika, zřejmý je postup globalizace u
informačních a obchodních toků a nejpomaleji probíhá v segmentu trhů práce.
Vedle pesimistických bojovníků proti negativům globalizace existují také skalní
stoupenci. Např. mnozí liberálové vesměs pozitivní efekty připisují
odstraňování překážek pohybu zboží a kapitálu, deregulacím a jiným aspektům
soudobé globalizace.
Jedním z rysů
sociální globalizace je formování
nadnárodních sociálních prostorů. Komunikace informací v současnosti již
přesahuje prostorovou a časovou dimenzi společností národních států a vznikají
nadnárodní prostory. Globalizace bývá spojována s procesy tvorby síťové společnosti. Síťová
organizace vztahů způsobuje, že vztahy a organizace se stávají nejen
pružnějšími, ale také nestálejšími. Proměnlivost až těkavost působí na
prostředí národních společností a na sociální prostory každodenního jednání.
Často tak, že rostoucí
flexibilizace vyvolává pocity nejistoty, nedůvěry a ohrožení
budoucnosti (jevy tzv. rizikové společnosti). Tyto dopady zesilují pocity krize
sociálních institucí a prohlubují deficit důvěry v sociálních vztazích
(nedůvěra občanů k vládám, politikům, zaměstnavatelům, smluvním partnerům,
odborníkům, médiím, reklamě). Mnozí varují před globální nerovnováhou mezi prací a kapitálem, která je
již dlouhodoběji podstatně vychýlená k dominanci kapitálu, s řadou vážných
konsekvencí. Dalším negativním rysem nadnárodních a globalizovaných prostorů je
to, že nejenom propojují dříve relativně izolované skupiny a společnosti, nýbrž
tyto v mnoha aspektech znovu rozdělují a segmentují mezi sebou i uvnitř či
napříč. Mezi závažné sociální důsledky patří nárůst sociálních nerovností,
nezaměstnanosti, kriminality, terorismu, etnických konfliktů i degradace
skutečné vzdělanosti či zrychlení rozkladu tradiční rodiny. Globalizaci
doprovází řada negativních jevů v podobě polarizace společnosti, zániku
středních vrstev, extrémní koncentraci moci v rukou korporací, úbytku moci
jedince, proměn náboženství či nárůstu radikalismu.
Politická
globalizace je často ztotožňována s politickou globalizací kapitalismu. Tato někdy bývá
maskujícím označením pro vnucování našich hodnot, kultury, způsobu života a
institucí jiným. Globalizace mění politickou tvář světa a politika se zároveň
stává nástrojem prosazovaní či naopak pokusů blokovat globalizaci. V politické
oblasti má globalizace řadu dalších rysů. Za klíčový je považován pokles významu národních států. Mnozí však
nezpochybňují proměny rolí a fungování národních států, ale odmítají umělé
urychlování a nesdílejí přehnané naděje ani kosmopolitní nadšení z nadnárodních
institucí a mechanizmů. Působí zde mnoho faktorů: zapojování do mezinárodní
ekonomické a politické integrace, snahy regionů o větší samostatnost či nárůst
moci nadnárodních korporací, kdy právě koncentrace moci zde bývá považována za
rozhodující. Gigantické korporace přebírají role státu, byznysmani jsou
mocnější než politici a obchodní zájmy jsou alfou a omegou veškerého dění.
Úloha vlády se postupně redukuje pouze na zajišťování veřejných služeb,
infrastruktury, ochranu světového systému volného obchodu a nabízení výhod
velkým investorům. Vzniká „mediální demokracie“, kdy o vítězích voleb rozhodují
peníze. Roste vliv
reklamy, médií, manipulací a virtuálních světů i
náboženství. Dochází k poklesu významu a moci tradičních politických stran,
nárůstu vlivu nejrůznějších nátlakových skupin i fenoménu „politiky na ulici“;
někteří hovoří o menším významu politiky jako takové. Objevují se tendence
přechodu k tzv. postdemokracii, kdy silní aktéři často nemají žádnou politickou
odpovědnost. Panují obavy, že přechodem moci do rukou tzv. megakorporací hrozí zánik „společenské
smlouvy“ mezi státem a občanem.
Množí se
protesty (Seatlle 1999, Praha 2000 aj.) a někteří předpovídají konec tradičních
politických struktur, kdy politickou scénu ovládne chaos a protest. Sílí význam
tzv. nové
politiky a nových hnutí s akcentem na decentralizaci i nové formy politického
aktivismu včetně teatrálních antikapitalistických, resp. antiglobalizačních
akcí. Myšlenky antiglobalizačních hnutí spoluformují např. americký radikální
kritik Avram Noam Chomsky (٭1928) či Naomi Kleinová (٭1970). Chomsky kritizuje
americkou zahraniční politiku (1969, 1999) i hromadné sdělovací prostředky za
„výrobu souhlasu“ s agresí (1988). V roce 2005 označil hlavní proud
intelektuálů za „dvorní pochlebovače“, kteří šíří názory vládců místo pravdy. Kleinová je kanadská
žurnalistka a aktivistka, která se zaměřuje na odsudky velkých korporací (Bez loga, 2000). Kritizuje povahu
konzumního kapitalismu, nadvládu korporací, ničení životního stylu či tyranii
kultury značkových výrobků. Otázka, kdo do budoucna ohlídá korporace, se zde
ukazuje být jako klíčová. Národní stát zde nemá, podle řady autorů, příliš
velkou šanci, což vyvolává potřebu rozvoje nadnárodní politické integrace i
regulačních rámců a mechanizmů. Také zde však existují názory odlišné včetně
volání po konzervativním obrození na levici a pravici či praktikách nového
ekonomického nacionalismu.
4.
Datování a etapizace globalizace
Rozpornosti
globalizace i nerovnováhy mezi jejími rozměry se stávají zdrojem napětí mezi
subjekty, základem pro rozdílná hodnocení globalizace i pro její různá časové datování a odlišné etapizace. Pokud je
globalizace spojována primárně s politickou či kulturní nadstavbou (ve smyslu
procesů internacionalizace
kultury a hodnot), hovoří se o jejím počátku již v antice. Řecká
kultura a římská vojenská a politická moc ovládly téměř celý tehdy známý
civilizovaný svět. Vyskytují se i názory, že o určité globalizaci lze hovořit
již od samotných počátků existence člověka, přetvářejícího svými aktivitami
okolní svět. Globalizaci lze zasadit také do kontextu evropských civilizačních
proměn od antiky přes křesťanství až k modernitě či postmodernitě. V kontextu
aktuálních úvah o ztrátě vůdčího postavení Evropy v řadě aspektů i směřování
integračních procesů či hledání sociálně-kulturní aj. identity bývají
připomínány dřívější integrační (resp. globalizační) pokusy. První vycházel z
Říma, probíhal za podpory řeckého živlu a týkal se části evropského prostoru,
kdy integrace byla vázána především na vojenskou zdatnost a administrativní
talent. Po rozvalu struktur západní části Římské říše novou integrační základnu
vytváří římskokatolická církev. Křesťanství dalo Evropě společnou kulturní
tvář, ale procesy renesance a reformace přinesly konec dominantnímu postavení
církve. Nová sekulární civilizační formace staví na postulátech lidských práv,
včetně sekulární a utilitárně orientované morálky novověké Evropy. S vytvářením
společenstev na etickém principu jsou však také spojovány nové meze
integračních snah. Někteří soudobou Evropu spojenou v EU váží ke středověkým
kořenům – dnes zahrnuje prakticky všechny tradiční katolické a protestantské
země s přesahy na Balkán aj.
Pokud
globalizaci vážeme na ekonomiku (jako procesy internacionalizace či ekonomické integrace), její
počátek lze vztahovat k 16.–17. století, kdy vzniká globální koloniální systém.
V 18. století dochází k první průmyslové revoluci, která podnítila modernizaci
infrastruktury (železnice, silnice, průplavy) a výroby. Léta 1870–1913 byla
charakteristická absencí omezení na pohyb zboží, kapitálu nebo pracovních sil,
zásahy státu byly redukovány na minimum. V této fázi globalizace byla hlavním
hráčem, určujícím pravidla světové ekonomiky, Velká Británie. V dalším období
se ekonomická moc přesunula do USA, jejichž vliv výrazně vzrostl zejména po
světových válkách a později po pádu reálného socialismu a celosvětovém triumfu
kapitalismu v 90. letech.
Ekonomické
teorie umožňují zobecnit konkrétní historický vývoj procesů ekonomické
integrace na sled tří základních etap: internacionalizace (spojenou s rozvojem exportu a volného obchodu), transnacionality (spojenou
zejména s vývozem kapitálu a přeshraničními investicemi) a etapu vlastní soudobé globalizace (spojenou s
formováním celosvětových výrobních a informačních sítí). Pokud za základní
ukazatel přijmeme podíl zahraničního obchodu na světové výrobě, lze současnou
globalizaci chápat jako „druhou vlnu“ (maxima 16 % z roku 1880 bylo dosaženo po
devadesátiletém „dolíku“, se světovými válkami a velkou krizí, v roce 1970),
včetně aktuálních úvah o dalším možném „propadu“. Někteří zdůrazňují, že v
posledních třech dekádách globalizace
akceleruje a dostává se do kvalitativně nové fáze přinášející
také efekty prohlubující klíčové problémy. Právě akcelerace je příčinou, proč
teprve dnes jde o jedno z nejfrekventovanějších témat. Současná fáze je
charakterizována zostřujícími
konflikty mezi čtyřmi hlavními aktéry: nadnárodní společnosti;
země, sklízející z globalizace hlavní díl; světové instituce typu MMF či WTO a
zaostávající země v opozici. Mnohdy zaznívá volání po kontrole či „zkrocení“
globalizace.
V analýze
vývoje soudobých procesů globalizace ve světové ekonomice se lze setkat také s
následujícím členěním: První vlna zahrnuje
období 1870–1914, kdy počátek procesů vedoucích k dnešní podobě globalizace je
vztahován cca k polovině 19. století a dochází k rychlému růstu globální
ekonomiky, včetně prudké akcelerace udržitelného růstu. Následuje meziválečné
období 1914–45 s řadou problémů, příklonem k nacionalismu a protekcionismu. Druhá vlna je datována 1954–80 a je
charakterizována podporou mezinárodní ekonomické integrace (včetně vzniku
organizací typu OSN, IMF, WB či GATT), odstraňováním meziválečných bariér,
urychlením technologického pokroku, liberalizací mezinárodního obchodu (v rovině
zemí i komodit) či rychlou poválečnou expanzí. Světová ekonomika zažila po 2.
světové válce období prosperity, která nebyla univerzální – období je úspěšné
pro vyspělé tržní ekonomiky ale nikoli pro tzv. rozvojové země.
Současná vlna (1980–2005) se liší novými trhy
(bankovnictví, pojišťovnictví, doprava aj. s globálním propojením, globálními
spotřebitelskými trhy s globálními značkami), novými nástroji (internet,
mobilní telefony, sítě médií), novými aktéry (WTO, transnacionální korporace,
sítě NGO, bloky typu EU, NAFTA, G7), novými pravidly a normami (s důrazem na
tržní principy, deregulaci a privatizaci, globální konvence, široké přijímání
demokracie i tzv. lidských práv s donucovacími mechanizmy). Zdůrazňovány bývají
dvě výrazné tendence pozorovatelné ve vývoji světové ekonomiky již více než 150
let, doprovázející procesy globalizace. První je spojována s procesy koncentrace a centralizace výroby, jádrem
druhé je proces
transnacionalizace. Mnozí připomínají poslední vlnu rychlé globalizace od 80. let, spojenou s
pádem východního bloku a návratem k „laisses-faire“, včetně deregulace a
liberalizace uvnitř EU (v oblastech zásobování elektřinou, plynem či bankovních
služeb). Vše v zájmu a pod kontrolou velkých korporací – včetně další vlny
slučování firem. Uvedené s sebou nese i volání po obnově ekonomického
nacionalismu v duchu neomerkantilistického patriotismu, dnes především v podobě
podpory národních firem a kapitálu.
Významné
závěry přináší spojení globalizace s technologickými změnami a jejich následným
vlivem na ekonomiku a společenskou nadstavbu. V technologickém pohledu (blízkém
např. marxistickým přístupům) globalizace figuruje jako forma rozvoje výrobních
sil, silně vázaná na nové komunikační a informační technologie. Proto se její
počátky často vztahují k 80. letům
20. století. Existuje i jiné datování, a to cca od 60. let 20. století, kdy jsou
vyzdvihovány aplikace nových technologií spojených se vzestupnou fází (40. a
50. léta) IV.dlouhé K-vlny, nastartované II.SV. O globalizaci vývoje mnozí hovoří
právě již od 60.let, kdy společenské rozpory definitivně ztrácejí lokální
charakter. Rozdílnosti plynou z toho, zda je nástup globalizace spojován s
přínosy vědeckotechnické či tzv. informační revoluce. V 70. letech 20. století
se všeobecně rozšiřuje kategorie globální problémy.
Existují
taktéž alternativní
pohledy, které kriticky glosují, že koncepce globalizace
vznikla, když USA začaly být závislé na cizí ropě a plně se rozvinula po pádu
sovětského impéria. V éře globalizace již není nutné s válečnými náklady
složitě obsazovat cizí území a čerpat zdroje, ale stačí celému světu vnutit
pravidla volného toku zboží a kapitálu a využívat pro vlastní bohatnutí
počáteční výhodné technologické, mocenské, kulturní aj. pozice.
Objevují se
názory podle kterých je globalizace mylně datována příliš brzy (antika, 19.
století) či příliš pozdě. Podle kritického sociologa J. Kellera je možno
odlišovat dvě fáze globalizace. První začíná po 2.
světové válce a v 50.–60. letech probíhá v režii západních států, včetně tzv. rozvojové
pomoci třetímu světu, kterou si Západ řešil vlastní problémy. Vyspělé země se
orientují na vývoz zboží a dovoz surovin, což jim zajišťovalo vysokou
zaměstnanost a umožnilo i financování sociálního státu. V zemích rozvojových
přitom došlo k rozbití primární sociability (společenskosti založené na
funkcích rodin, rodů či kmenů). Druhá fáze
globalizace začíná po roce 1970 a v 70.–90. letech probíhá již pod taktovkou
nadnárodních korporací, často i proti vlastním státům Západu. Znefunkčněna je
pod tlaky korporací ve vyspělých zemích taktéž druhotná sociabilita (založená
na pojištění a pomoci mezi vzájemně sobě neznámými členy společnosti). Na
sekundární sociabilitu a výdobytky sociálního státu nemohou dosáhnout ani země
rozvojové a obdobný scénář probíhá v zemích bývalého východního bloku.
Socialismem vytvořená druhotná sociabilita je rozbíjena a i zde pronikavě klesá
kontrola státu nad ekonomikou země. Ekonomický vývoj působí proti sociálnímu
státu, korporace praktikují přesuny výroby do třetích zemí (s nízkými mzdami),
dožadují se dotací, daňových prázdnin a dalších úlev – postupně soukromý zájem
pohlcuje sektor veřejný. Vývoj ve druhé etapě dovoluje formulovat tři možné
cesty směřování: 1) návrat k
etatistickému modelu; 2) pokračující
kolonizaci veřejného sektoru soukromým zájmem korporací a následnou
„refeudalizací“ společnosti s rostoucím vlivem mafiánských struktur; 3) spojení těch, kdož sdílejí společnou nejistotu,
spojenou s neoliberální formou globalizace.
Podle těchto
kritiků hrozí kolonizace
veřejného sektoru soukromými zájmy (včetně soukromé policie či
soudů apod.). Svět sice nedospěl k orwellovské hrozbě, že soukromí bude
pohlceno veřejnou mocí, ale hrozí a již nastává pravý opak, kdy nadnárodní
korporace přejímají režii nové fáze globalizace. Jedinec je vystavován stále
větším celospolečenským tlakům a ohrožením, ale je stále více přesvědčován, že
těmto musí čelit pouze vlastními silami, individuálně. Stát, jako zbytek
veřejné moci, zůstává zárukou obrany proti těmto tlakům, včetně „diktování míry
nejistoty“. Naznačené různé pohledy potvrzují, že vnímání a hodnocení globalizace je mnohdy velmi
odlišné.
5.
Vnímání a hodnocení globalizace
Důležitým
znakem celkové globalizace je její silná ambivalentnost. Identický jev zde může být současně hodnocen
pozitivně i negativně, a to i u téhož jedince či stejné sociální skupiny.
Poukazováno bývá na absenci
obecného kritéria pro hodnocení procesů globalizace a jejich
mnohostranných dopadů. Diskutována jsou kritéria obecně humánní, pokroku aj.
Nejednoznačnosti a rozpornosti se týkají mnoha aspektů včetně působení velkých
korporací, role národních států, nadnárodních institucí či významu tržních
mechanizmů.
Jeden možný
pohled, spojený s neoliberálními
výhledy na „šťastnou globalizaci“, zdůrazňuje, že globalizace
přináší především mnohá pozitiva (např. internet) a prospívá úplně všem. Pomáhá
zmírňovat sociální rozdíly, vede k růstu životní úrovně a konzumu, zvyšuje
možnosti využití komparativních výhod, úspor z rozsahu či specializace, odstraňuje bariéry a regulace, vede k vyšší mobilitě výrobních
faktorů či větší
svobodě nejenom v přístupu k informacím. Díky globalizaci
dochází ke zpružnění trhů práce a mnohé pozitivní efekty přináší větší konkurenceschopnost. Tržní
mechanizmy úspěšně řeší problémy ekologické, sociální, demografické aj. Bývají
používány příměry o globalizaci jako nejlepším „trenérovi“, dopingu či nejlepší
sociální politice. O přínosech uvažuje švédský liberální autor J. Norberg (Obrana globálního kapitalismu, 2001).
Moderní nesamozřejmou prosperitu nespojuje s geografickou polohou, klimatem či
přírodními zdroji, ale s recepty v duchu A. Smitha. Zdrojem bohatství je zde
dělba práce a směna, naopak překážky kladené dobrovolným lidských aktivitám
bohatství ničí. Nebývalé prosperity je dosaženo vlivem integrace do světových
trhů založené na volném pohybu výrobků, služeb, faktorů, informací, osob.
Obdobné procesy probíhaly i ve druhé polovině 19. století, dnes jsou označovány
termínem globalizace.
Standardní
přístupy často operují s tím, že redukce bariér
mezinárodní směny, rostoucí otevřenost obchodu, posilování
konkurenceschopnosti a vyšší flexibilita vedou k růstu životní úrovně. Důležitá
pozitivní funkce je spojována s rozvojem volného obchodu a přílivem
zahraničního kapitálu do méně vyvinutých oblastí a zemí. Nadnárodní korporace
přinášejí potřebný kapitál i manažerské znalosti a dovednosti, profesionální a
etické procedury, západní standardy a dodávají, resp. pomáhají vychovávat
průmyslové aj. vůdce. Také mezinárodní finanční organizace (IMF či WB)
přispívají k ekonomické a sociální rovnováze. Globalizace má přinášet
harmonizaci ekonomických cyklů s řadou výhod.
Americký
žurnalista T. L. Friedman (Svět je placatý: krátká historie 21. století, 2006)
konstatuje vznik nového
propojeného světa netušených možností. Použit je příměr o „placatosti
světa“, který je stále více propojován (zejména internetem). Téměř každý může vykonávat
kdekoli prakticky libovolnou práci a stále více lidí tak dostává šanci. Také u
nás lze potkat „kyberbyznysmany“ pracující i řídící firmy z domova nebo kaváren
s internetovým připojením. Mizí bariéry pohybu zboží i informací, rostou
závislosti oblastí a zemí (kterým se již nevyplatí spolu válčit) a rozvojový
svět přestává být pouhým zdrojem levné rutinní práce. První éru globalizace
odstartovaly velké zámořské objevy a těžily z ní velké státy. Druhá éra (po
roce 1800) zmenšila svět díky železnicím a telegrafu s profity pro nadnárodní
společnosti. „Třetí globalizace“ probíhá po roce 2000 ve znamení jedinců, kteří
s ní hýbou a současně z ní těží a všestranně profitují. Za brzdu vývoje je
označována uzavřenost a korupce. Problémy chudoby či teroristických sítí zde
řeší ještě větší otevřenost a ještě více globalizace.
Kritické
přístupy naopak zdůrazňují negativní
stránky globalizace. Připomínají globální problémy včetně sílících ekologických ohrožení, chudobu a růst
nerovnoměrností rozdělení bohatství či převahu globálního trhu nad politickou
regulací. Připomínány bývají i negativní dopady globalizace a flexibilizace na trhy práce. Dochází k rozšiřování tzv.
pracující chudoby, částečných pracovních úvazků, tlaku na snižování mezd a
sociálních standardů, na vyšší flexibilitu, slábne role odborů. Oslabuje se
vztah mezi růstem HDP a tvorbou nových pracovních míst (růst bez zaměstnanosti,
podzaměstnanost), nově vznikající místa často nemají „slušné pracovní podmínky“
atd. K zásadním změnám na trzích práce náleží marginalizace výrobního faktoru
práce, kdy ekonomiky jsou schopné dosahovat vysokého růstu i při vysoké
nezaměstnanosti. Soudobý globální ekonomický systém bývá mnohými obecně
považován za asymetrický, značně nestabilní a neefektivní.
Nestability
jsou spojovány se základy mezinárodních finančních trhů (např. s relativní
imunitou věřitelů vytvářející problémy tzv. morálního hazardu). Asymetrie
plynou taktéž z odlišného významu národních měn s výhodami zemí bohatých,
silných a v centru. Obtížně předvídatelná rizika přináší pohyby spekulativního
a rizikového kapitálu s možností vzniku finančních (bankovních a měnových)
krizí. Další oblasti globálních nerovnováh je světový obchod. Jedni
příčiny nestabilit, včetně obrovských deficitů USA, spojují s globalizací,
politikami či zbrojením. Upozorňují na postavení USA jako jediného globálního
hegemona, který si může dovolit obrovské deficity, slabý dolar či výhodné
nastavování úrokových sazeb. Jiní kriticky poukazují na politiku čínské
centrální banky s nízkým kurzem měny či na propady čínské burzy. Jako zastaralé
jsou odmítány poučky, že k výhodám tzv. rozvíjejících se trhů patří jejich nízká
korelace s trhy vyspělými. Poklesy akcií např. v Číně vyvolávají celosvětovou
paniku a míra rizika, které již nelze diverzifikovat, roste.
Globalizace
je spojena s prohlubováním
rozdílů v příjmech uvnitř ekonomik i mezi státy a regiony. Nestabilní
světová ekonomika a neomezený pohyb zboží a kapitálu znemožňují vládám stabilizovat národní ekonomiky (např.
bojovat proti nezaměstnanosti či inflaci). Přitom provázanost světa zvětšuje
nebezpečí rychlého přenosu krizí ze vzniklých ohnisek do dalších zemí i po celém
světě. Podle některých se prokazuje, že na žádných trzích nejsou splněny
podmínky pro jejich dokonalé fungování. Trhy mají řadu prostředků jak ovlivnit
a formovat poptávku a jejich informace jsou poplatné nedokonalému poznání.
Nezřídka vedou k řadě obtíží a nerovnováh, kdy se odchylky a nerovnováhy
hromadí. Mnozí se dnes upínají k víře, že tam kde selhala politika, tam dříve
či později musí zvítězit věda. Také věda je stále více globální disciplínou,
nerozlišující hranice ani náboženství (a její výsledky by měly být majetkem
celého lidstva). Na druhé straně lze ale kriticky poukázat na závažné problémy
a rizika spojená s moderními technikami a technologiemi či dalšími výdobytky
moderního vědeckého poznání. Mnozí upozorňují, že užitek z nových technologií
má své hranice a také, že novými objevy a jejich aplikacemi nelze nahradit
lidské hodnoty.
Objevují se
různé a často i značně kontroverzní pokusy formulovat možné „scénáře“ vývoje globalizace např. v
kontextu politických ideologií či světových náboženství. Oblíbené jsou úvahy o
nutnosti změny paradigmatu, modernizaci či soudobé krizi velkých ideologií. Ty jsou
považovány za „vyprázdněné“ a zaskočené
globalizací. Podle některých se liberalismus nevymanil z pasti
tzv. newtonovského paradigmatu, sociáldemokratismus prožívá krizi „třetích
cest“, konzervatismus nepřekonal rozpor mezi neoliberálními ekonomickými
postuláty a konzervativní politikou, někde je na vzestupu nacionalismus.
Komunismus a radikální socialismus se nevzpamatoval z pádu sovětského bloku a omezuje
se na kritiku globalizace, naděje na nový systém s novými hodnotami nenaplnili
ani „zelení“.
Tzv. neokonzervativní scénáře jsou často
spojovány s dalšími mixy ekonomického liberalismu a neokonzervativních hodnot,
někdy včetně nacionálních, technokratických či nedemokratických aspektů. Dále s
pokračujícím atakem na odbourání sociálního státu s jeho nahrazením státem
represivním (včetně omezování svobod ve jménu boje proti terorismu), růstem
polarizace (nejen Sever versus Jih, s nárůstem radikalismu a fundamentalismu) a
prohlubováním sociálních problémů (nezaměstnanost, diferenciace, chudoba).
Někteří predikují růst náboženské nenávisti s možností civilizačního konfliktu
křesťanského a islámského světa či ekonomické a vojenské spory o zdroje (ropa,
pitná voda). Pokračuje zde oslabování role OSN, hegemonistické postavení USA a
také flexibilních koalic (s možností koalic proti USA – např. Rusko, Čína,
Indie) a sílící problémy EU včetně možného rozpadu. Na druhé straně se
rozšiřuje okruh konzervativních a neokonzervativních témat. Připomínána bývá
nutnost soustředit pozornost EU především na „ekonomickou výzvu globalizace,
ekologickou výzvu klimatických změn a na morální a bezpečnostní výzvu globální
chudoby“ (předseda britských konzervativců D. W. D.
Cameron).
Optimistické
jsou obvykle scénáře
liberální. Někteří spatřují velkou naději v nové „společnosti znalostí“ – se
znalostmi jako základním výrobním faktorem. Vzroste úloha nevládních (NGO) aj.
organizací, které přebírají úkoly i odpovědnost státu, významnou roli mají hrát
penzijní fondy (tzv. kapitalismus bez kapitalistů). Stát bude zachován a bude
plnit legitimační funkce. Zesílí význam individuální charity, nedostatek
pracovních míst bude řešen úzkou specializací, rozvíjet se bude tzv. čtvrtý
sektor. Rozvojové země budou těžit z přesunu průmyslu z rozvinutých zemí.
Převládnou liberální postoje, včetně multikulturalismu, multietnicity a
světoobčanství. S reformami shora je spojován reformistický tzv. liberálně-sociálnědemokratický
scénář. Polarizace na chudé a bohaté i tlak na přírodní
zdroje činí současný model globalizace neudržitelným. Za důležitou je
považována reforma OSN (kdy roste potřebnost organizace dohlížející na aplikace
mezinárodního práva), zajištění globálních veřejných služeb i regulace finančních
toků. Posíleny budou role dalších mezinárodních organizací se zavedením
globálně platných sociálních aj. standardů. Za ideál je zde mnohdy považována
etická či sociální a ekologická tržní ekonomika.
Často se v
modernizovaných podobách objevují koncepce tzv. třetích cest, zejména v souvislosti se sociálními demokraciemi.
Toto označení je používáno různě, s nejednotnou interpretací. Někdy značí
systém, který na tržně-konkurenčních základech, při zachování liberální
demokracie, kombinuje výhody kapitalismu i socialismu. Blízké jsou koncepce
transformace kapitalismu či úvahy o tzv. středních cestách vyhýbajících se
krajnostem neřízeného kapitalismu i centrálního plánování. „Třetí cesta"
taktéž označuje dominující ideologii, resp. teorii i praxi západních zemí
(včetně sociálního státu na keynesovských principech) po II. SV cca do nástupu
neokonzervativní pravice. Jiní však všechny „třetí cesty“ považují za skrytá
označení pro cestu „druhou“ – pro socialismus.
Politiky
moderních tzv. třetích cest (amerických „nových demokratů“ či „nových
labouristů" v Británii) čerpají z různých ideových zdrojů. Jako témata příznačná pro moderní tzv. třetí cesty bývají uváděna:
Přesvědčení, že socialismus, minimálně v podobě spojované se státními zásahy
shora, je mrtev. S tím koresponduje celkové přijetí globalizace (včetně
akceptování jejího neoliberálního rámce) a názor, že kapitalismus se
definitivně transformoval ve „znalostní ekonomiku“. Dále je, na rozdíl od
neoliberalismu, uznávána důležitá role státu – ekonomická i sociální (nebo je
alespoň deklarována). Jde tak o varianty liberálního komunitarismu s aspekty v
podobě tzv. nového
individualismu (volajícím po rovnováze mezi právy a podnikavostí na
straně jedné a povinnostmi a odpovědností vůči společnosti na straně druhé).
Důležitým rysem politiky je taktéž opuštění socialistického rovnostářství,
včetně osvojení si liberálních idejí rovnosti příležitostí a meritokracie.
Čelný ideolog „moderní třetí cesty“ A. Giddens zde dává
přednost termínu „nový
egalitarismus“ (mající zajistit sociální spravedlnost na globální
úrovni). Pro někoho jde o dokumentaci zpochybňování socialistického charakteru
moderních sociálních demokracií a jejich stále těsnějšího příklonu k
liberalismu, resp. neoliberalismu. Jiní ale z důsledně liberálních pozic
všechny formy komunitarismu kritizují. Poukazují na to, že lidská podstata není
jednoznačně konstituována příslušnou pospolitostí a ostře odmítají i
„univerzalitu“ spravedlnosti či primát „dobra“.
Stoupenenci radikální socialistických řešení, včetně
zelených, někdy spoléhají na světovou
revoluci jako nestandardní řešení prohlubujících se rozporů a
problémů. Tyto již nelze řešit v rámci tržně-kapitalistických mantinelů.
Predikována bývají různá povstání marginalizovaných s možností reakce elit v v
podobě přenesení konfliktu na nacionalistickou, případně na náboženskou
platformu (ve smyslu hledání společného nepřítele). Jiní se obávají
nezvladatelného chaosu včetně možnosti 3. světové války. Voláno je po změně a
reorientaci hodnot. Celý systém se může transformovat také sdola, a to včetně
proměn samotných lidí. „Nový člověk“ přestane toužit po materiálních statcích
(„být“ bude mít přednost před „mít“). Zdroje z vojenské výroby budou převedeny
do ekologické či sociální sféry. Vyspělé země zesílí pomoc rozvojovým. Na všech
úrovních rozhodování nastoupí jiné cíle než maximální peněžní zisk (sociální a
ekologické priority). Hlavní ekonomické problémy budou vyřešeny za pomoci
rozvoje nových technologií. Člověk bude osvobozen od ekonomických starostí a
klíčovými se stanou např. otázky využití volného času. Systém bude
decentralizovaný, včetně rozšíření samosprávy ve všech oblastech. Globální problémy bude řešit
„globální rada moudrých“. Na druhé straně jsou ale časté také katastrofické scénáře operující s
ekologickou katastrofou, válkami, terorismem, ohrožením z vesmíru či
technologickým experimentováním s člověkem.
6.
Perspektivy globalizace
Procesy
globalizace v 90. letech 20. století byly mnohdy spojovány, zejména v USA, s
konceptem tzv. nové
ekonomiky. Dodnes zůstává otevřené její přesnější vymezení.
Označovala (či označuje) současnou etapu vývoje vyspělých zemí s klíčovým místem informačních a komunikačních
technologií, s důrazem na rostoucí kapitálové trhy a rozvoj nových forem
obchodování. S touto bývá spojován i důraz na deregulace,
privatizaci státních podniků, omezení monopolů, uvolnění regulace kapitálových
toků, další liberalizaci zahraničního obchodu (prvků známých jako tzv.
Washingtonský konsensus). Postoje k tomuto fenoménu byly různé – od absolutizace
po ignorování změn. S uvedeným souvisí volání po tzv. nové ekonomii, o jejích pravidlech diktovaných
globální tržní soutěží, technologickým pokrokem a internetem – zásadách, které
musí respektovat každý, kdo chce být úspěšný a konkurenceschopný. Někteří
(např. V. Klaus) sice nezpochybňují užitečnost
počítačů a informačních technologií, ale upozorňují, že tyto nemění podstatu ekonomických zákonů. Nejsou
přelomem, ale plynulou inovací, a nezasluhují speciální pozornost; neexistuje
ani ucelená koncepce, kdy také nejde ani o žádnou „novou“ ekonomii, což je
termín pouze publicisticko-novinářský. V mnoha ohledech bublina tzv. nové
ekonomky již splaskla a vývoj zrelativizoval její mytologii. Nedošlo k naplnění
scénářů přehnaně optimistických, ale ani pesimistických. Určité paralely s
módní vlnou termínů globalizace či tzv. nové ekonomiky (taktéž někdy ve smyslu
nové fáze globalizace) lze konstatovat u tzv. znalostní společnosti a ekonomiky. Vyskytují
se ovšem taktéž hodnocení daleko více vyzdvihující rozhodující přínos tzv. nové
ekonomiky z hlediska další globalizace světového hospodářství. Tato zde bývá
spojována s termíny global (globální), knowledge (znalostní) či network economy
(uspořádání do síťových struktur v kontrastu s hierarchickým uspořádáním ekonomiky
„staré“).
Napětí mezi
různými úrovněmi globalizace je spojeno (vedle pozitivních důsledků) s řadou
negativních momentů a protitendencí, kdy mnohé rozpory nejsou, podle některých
autorů, dlouhodobě udržitelné. Současná fáze globalizace se ukazuje jako nestabilní,
což otevírá diskuze o jejích proměnách, regulacích či zpomalení i zastavení. V
současnosti se některým zdá, že negativa začínají převažovat nad pozitivy a proces globalizace se zpomaluje. Obrat nastal kolem roku 2000 ve
spojení s cyklickým poklesem ekonomické aktivity v USA a následně i dalších
vyspělých zemích (např. ve Francii a Japonsku. Vlivem recese 2001 mezinárodní
obchod stagnoval, v letech 2002 a 2003 se pomalu vzpamatoval, i když
zaznamenával menší míry růstu než před rokem 2000. Horší vývoj vykazovaly přímé
zahraničních investice aj. Největším příjemcem (dovozcem) kapitálu byly v roce
2004 USA, dále Velká Británie a třetí místo patřilo Číně; největším vývozcem
kapitálu byly USA, Velká Británie a Lucembursko. Stagnace mezinárodního obchodu
a pokles přímých zahraničních investic nejsou jediným signálem současných
obtíží. Připomenout možno problémy s ratifikací Smlouvy o ústavě pro Evropu –
občané Francie a Nizozemska se v referendech (2005) vyslovili proti přijetí.
Pro překonání krize se objevují návrhy (např. ve Francii) na zkrácenou verzi
„miniústavy“, kterou by ratifikoval pouze parlament nebo na opakování referend,
dokud by nepřinesla „správný“ výsledek. Tlak na oživení projektu vyvíjí
Německo, Velká Británie je tradičně mnohem skeptičtější. Neúspěch přinesla
jednání o liberalizaci mezinárodního obchodu v rámci WTO a důležitý byl
předchozí kolaps Mnohostranné dohody o investicích (MAI na půdě OECD v roce
1998). Významnou překážkou mnoha dohod jsou stále např. otázky spojené se
zemědělským obchodem.
Vzniklé
problémy naznačují nestability
současné etapy globalizace, která je náchylná ke krizovým jevům. Podle
nestandardního instrumentaria inovačních dlouhých K-vln může jít o problémy
konce IV.vlny a přípravě náběhu V.K-vlny včetně tzv. formační krizi rodící se rané globální občanské
společnosti. Tyto krize jsou vázány na dobíhání dlouhodobé
deprese v rámci dlouhé K-vlny. Naopak s dobíháním dlouhodobé expanze (s horním
bodem obratu dlouhé vlny) jsou spojovány tzv. krize otevírací. Upozornit
je zde však nutné na problematičnost spojování politických aj. událostí s
původně ekonomickými cykly i úskalí mechanických a zavádějících interpretací.
Současná „krize globalizace“ však není pouze ohrožením a rizikem, ale přináší
také naději a
šanci na provedení určitých korekcí v procesech globalizace. Tyto by
mohly potlačit narůstající negativní důsledky a umožnit větší prosazení
pozitivních stránek. Jakými směry a cestami se mají, či vůbec budou, případné
korekce ubírat (odklon od globalizace, prosazení jiných forem, pouze dílčí
úpravy stávajících mechanizmů aj.), se jistě stane obsahem širokých (a opět
velmi rozporných) diskuzí.
A to včetně
různorodých úvah o perspektivách
a směřování integrující se Evropy. Jsou hledány příčiny zaostávání
Evropy za USA – v HDP na obyvatele, v investicích do výzkumu či u
zaměstnanosti. Poukazováno je na nepříznivý demografický vývoj, narůstání
problémů s migrací, nízkou flexibilitu, neřešené strukturální problémy či
byrokratický charakter EU. Sociální či
ekologický rozměr Evropy bývá považován za přítěž a brzdu v globální soutěži.
Objevují se i poukazy na nedostatek energetických surovin, ještě citelnější než
v USA. Na druhé straně jsou však naopak evropské tradice vyzdvihovány, a to
také v sociálních oblastech, politice či institucionálním uspořádání. USA zde pro všechny nepředstavují žádoucí vzor, který by
měla Evropa ve všem následovat či dokonce „předehnat“. Ideálem nemá být „růst
pro růst“, resp. růst HDP vedoucí pouze k dalšímu bohatnutí privilegovaných a
rozevírání sociálních rozdílů.
Američan J. Rifkin analyzuje dopady vědeckých a technologických změn na
společnost. Rozvíjí „zelená“ témata či analyzuje dopady globalizace na kulturní
identitu. V práci Evropský sen:
jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje Americký sen (2004)
srovnává dvě společenské vize – doznívající „americký sen“ a rodící se
„evropský sen“, pramenící z nové evropské integrace. Konfrontuje odlišná pojetí
svobody i sociálních jistot a kriticky hodnotí perspektivy USA. Francouzský
historik a politolog E. Todd zkoumá vzestupy a pády
civilizací a kultur v průběhu tisíciletí; předpověděl rozpad sovětské sféry
vlivu (1976). V práci Po impériu:
esej o rozpadu amerického systému (2002) označuje za velkou nesnáz
světa právě USA a jejich slabost, resp. slabiny. Na počátku 21. století již USA
nemohou žít z vlastní produkce a pro zvýšení svých výdajů potřebují příliv
vnějšího kapitálu. Staly se ekonomicky závislou supervelmocí, která je přitom
politicky nepotřebná v důsledku vzdělávací, demografické a demokratické
stabilizace světa. Konstatuje netolerantnost USA a ústup přitažlivosti
amerického univerzalismu po pádu socialistického bloku.
Jiní jsou
přesvědčeni o hegemonním
poslání USA a jejich převaze technologické, vojenské, politické i
přitažlivosti kultury a životního stylu. Geostrategické úvahy v této oblasti
rozvíjí politolog Z. K.Brzezinski (Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její
globální převaha, 1997). V práci Volba: globální nadvláda nebo globální vládnutí (2004)
nastoluje dilema soudobé Ameriky – zda bude usilovat o dominanci nad ostatním
světem, nebo se ho pokusí vést. Analyzuje pět dilemat: národní bezpečnost, nový
globální pořádek, řízení globálních aktivit, globalizaci a hegemonní
demokracii. O výzvách, před kterými stojí dnešní USA i ostatní vyspělé země,
hovoří americký politik a ekonom R. B. Reich (Dílo národů: příprava na kapitalismus 21. století, 1991).
Zdůrazňuje propojenost dnešních ekonomik a společností, které prospívá
především tvůrčím pracovníkům (tzv. symboličtí anylitikové). Navrhuje reformní
opatření, aby nenarůstala propast mezi těmito pracovníky a zbytkem populace
(nekvalifikované síly, zaměstnanci služeb v konkurečním tlaku nízkých mezd v
rozvojovém světě apod.). Další významné směry úvah reprezentují koncepce
poukazující na to, že centrum
vývoje přechází či již přešlo do Asie, s důrazem na vývoj v Číně,
Rusku či Indii aj. Americký futurolog a prognostik J. Naisbitt (Asijské megatrendy, 1996)
konstatuje: „Mým poselstvím pro 21. století je jedno slovo – Asie“.
V Evropě je diskutováno směřování,
řiditelnost, ale i smysluplnost nastartovaných integračních procesů, které se
již někdy pohybují samospádem. Oficiální dokumenty operují s tím, že půlstoletí
integrace (50. výročí Římských smluv v roce 2007) zajistilo stabilitu, demokracii
a mír mezi členskými zeměmi. Tento vývoj není považován za samozřejmý, ale za
přímý důsledek integračních procesů, které se nesmí zastavit. Zdůrazňována jsou
specifika EU v podobě rovnosti zemí a „průhlednost“ všech aktivit. Propagovány
jsou taktéž hodnoty v podobě lidské důstojnosti, svobody, tolerance a
solidarity. Důraz je v dokumentech a vystoupeních kladen na sociální a
ekologický rozměr sjednocené Evropy.
Proti oficiálnímu pojetí, které mnohdy
nepřipouští vůbec žádné výhrady, vystupují kritiky z pravé i levé části
ekonomického a politického spektra. Mnozí postrádají jednotící vizi celého
projektu EU a hovoří o krizi identity. Také upozorňují na iluzornost vnucování
„evropských hodnot“ a kořenů i negativní dopady glorifikace ideje evropanství.
Europeismus je někdy považován za náhražkovou ideologií, která však sama sebe
stylizuje do pouhého politicky korektního uvažování (V. Klaus).
Kritizována bývá přílišná byrokratizace a přeregulovanost i umělé urychlování
rozpadu národních států s důsledky pro sílící odpor proti EU a nárůst prvků
nacionalismu. Mnozí vystupují proti centralizaci EU s návrhy na decentralizaci
v nejrůznějších podobách. Např. někteří liberálové připomínají právo na secesi
– možnost sebeurčení, na právo svobodných lidí volit si svobodně svou vládu.
Krajní interpretace toto právo dovádí až k jedinci, kdy každý je „sám sobě
státem“, s konkurencí různých jurisdikcí apod. Jiní ale naopak příslušnost k
tzv. evropskému hlavnímu proudu považují za jedinou myslitelnou a za
automaticky výhodnou pro každého. Úvahy o tzv. vícerychlostní Evropě označují
za deklaraci protievropských a protiintegračních postojů. Další ale hovoří o
přínosnosti flexibilního uspořádání Evropy, kde by si každý stát volil míru
zapojení do společných politik.
Tzv. eurooptimisté
věří, že stále těsnější ekonomickou integraci bude následovat (resp. jí
připravovat půdu) sjednocování politické. Toto je někdy chápané jako naprostá
politická unifikace, kdy se evropská federace bude snažit napodobovat Spojené
státy americké. Ne všichni jsou ale přesvědčeni, že těsnější integrace a
unifikace snižuje nebezpečí ozbrojených a válečných konfliktů či občanských
nepokojů a válek. Nakonec i v USA, kde jediný stát vznikal v nepoměrně
příznivějších podmínkách (homogennější a jednodušší společnost, společný jazyk,
blízká kultura a zájmy), muselo být „konečné“ řešení spojeno až s občanskou
válkou mezi federalisty a konfederalisty.
Spory se vedou o sociální model. Jedni sní o tom, že
sjednocená Evropa bude sociálnější (či socialističtější) než dnes, že
nadnárodní společnosti budou zkroceny a Evropa nebude realizovat imperiální
politiku. Jiní připomínají, že situace je dnes kvalitativně odlišná od podmínek
po 2. světové válce (včetně absence tlaku tehdejšího socialistického bloku).
Varují, že předobrazem budoucího uspořádání jsou noví členové EU. Sociální
práva, jistoty a vymoženosti „starých“ tedy budou odbourávány a nikoli
přenášeny a rozvíjeny. Oficiální představitelé hovoří o plné
konkurenceschopnosti Evropského
sociálního modelu. Na druhé straně připomínají jeho nezbytné modernizace
a nutné reformy. Zaznívají názory, že tento model nepodléhá
globalizaci a jeho problémy jsou spojovány s vnitřní dynamikou Evropy, která
není nikomu vnucována (V. Špidla). Mezi priority náleží také
ekonomická i politická otázka demografická (natalita a demografické stárnutí
Evropy), která se má stát součástí všech politik EU. Důraz je kladen na
mobilitu pracovních sil, na odstraňování diskriminací atd.
Velkým
tématem je společná
měna. Někteří však nesdílejí ani víru v „objektivní
nutnost“ a samozřejmou výhodnost přechodu na euro, které je někdy nahlíženo jako v prvé řadě projekt
politický. Další varují před redukcí otázek převzetí eura pouze na plnění
maastrichtských kritérií, případně na reálnou konvergenci. Upozorňují na
nutnost diskuzí a všestranné přípravy fungování ČR v eurozóně. U řady
různorodých ekonomů panuje skepse ohledně perspektiv a směřování evropské
ekonomické a měnové unifikace. A to na vzdory optimismu oficiálních dokumentů i
ekonomů „hlavních proudů“, kteří argumentují větší stabilitou ekonomiky po
přijetí společné měny a dalšími výhodami. Stabilita by se měla týkat např.
zpracovatelského průmyslu, který je velmi závislý na eurozóně a měla by být
zájmem podnikatelských vrstev i odborů. Existují však odlišné a kritické
pohledy. Predikováno je také narůstání
problémů evropské bezpečnosti či vojenské a zahraniční
politiky atd. Vyzdvihována je nezbytnost řešení klíčových problémů – např.
energetické bezpečnosti, zabezpečení stárnoucí populace či reformy penzijních
systémů. Za prioritu jsou pokládány investice do všech forem vzdělávání a
tvorba prostředí k rychlým technologickým inovacím. Důležitá je také ochrana a
péče o životní prostředí v širším smyslu. Mnozí však poukazují, že Evropané
(alespoň v její západní části) již nikdy nebudou mít tak snadný život jako měli
v řadě období po II.SV.
V oblasti
ekonomických teorií se stále naprostá většina standardních, ale také
alternativních přístupů dosud omezuje na předglobalizační modely, přístupy,
schémata i myšlenkové stereotypy. Na skutečnou
politickou ekonomii globalizace, stejně jako na skutečnou novou ekonomiku
(praxi) a ekonomii (teorii) se stále ještě čeká.
Literatura:
Breinek, P.:
Procesy globalizace ve světové ekonomice. Politická ekonomie, 2005, č. 6.
Brzezinski,
Z.: Velká šachovnice: k čemu Ameriku
zavazuje její globální převaha. Praha, Mladá fronta 1999.
Brzezinski,
Z.: Volba: globální nadvláda nebo globální
vládnutí. Praha, Mladá fronta 2004.
Cílek, V.:
Kam směřuje poloostrov Evropa. Respekt, 2007, č.
14.
Dušková, I.,
Džbánková, Z.: Etické
aspekty institucionálních změn (vybrané problémy). Praha,
Oeconomica – VŠE v Praze 2005.
Formánek, M.:
Jak růst zisků bohatých „zvedá všechny loďky v přístavu“. Haló noviny, 5. 4. 2007.
Fukuyama, F.:
Konec dějin a poslední člověk. Praha, Rybka
Publishers 2002.
Gibson, R.
(ed.): Nový obraz
budoucnosti. Praha, Management Press 2000.
Hampl, M.: Vyčerpání zdrojů. Skvěle prodejný mýtus. Praha,
Centrum pro ekonomiku a politiku 2004.
Heczko, S.: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje
tržních ekonomik. Doktorská disertační práce. Praha, FNH VŠE v Praze
2003. http://levko.nazory.cz.
Heczko, S.: Globalizace, hospodářské cykly a metodologie vědy. Marathon, 2004, č. 5. Helísek, M.: Měnové krize (empirie a teorie). Praha,
Professional Publishing 2004.
Heywood, A.: Politické ideologie. Praha,
Victoria Publishing 1994.
Heywood, A.: Politologie. Praha, Eurolex Bohemia 2004.
Huntington,
S. P.: Střet
civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha, Rybka
Publishers 2001.
Janáček, K.:
Co zbylo z nové ekonomiky? Politická
ekonomie, 2002, č. 2.
Keller, J.: Šok z prosperity aneb politické systémy v rozpacích. Praha, Český
spisovatel 1996.
Keller, J.: Až na dno blahobytu. Praha, Earth
Save 2005.
Keller, J.: Teorie modernizace. Praha, Slon
2007.
Kleinová, N.:
Bez loga. Praha, Argo
2005.
Krejčí, J.:
Účastí na integraci Evropy děláme něco historického – v tom je její síla, ale i
úskalí. Trend, 2007, č. 3.
Machovec, M.:
Smysl lidské existence. Praha,
Akropolis 2002.
Marxismus I.–III. díl. Vybrané texty Karla Marxe,
Bedřicha Engelse, Vladimíra Iljiče Lenina (zpracoval
Formánek, M.). Praha, Orego 2004.
Mederly, P.,
Topercer, J., Nováček, P.: Indikátory
kvality života a udržitelného rozvoje. Kvantitativní, vícerozměrný a variantní
přístup. Praha, UK FSV CESES 2004.
Mezřický, V.
(ed.): Globalizace. Praha, Portál
2003.
Mishan, J.
E.: Spor o ekonomický růst. Praha, Slon
1994.
Mlčoch, L.: Globalizace jako výzva [on-line]. 13.9.2000.
http://globalzace.ecn.cz.
Naisbitt, J.,
Aburdenová, P.: Megatrendy
2000. Bratislava, Bradlo 1992.
Prorok, V.,
Lisa, A.: Politologie. Dobrá Voda,
Aleš Čeněk 2003.
Rifkin, J.: Evropský sen. Jak evropská vize budoucnosti potichu
zastiňuje Americký sen. Praha, Evropský literární klub 2005.
Schumacher, E.
F.: Malé je milé (aneb ekonomie, která by
počítala i s člověkem). Brno, Doplněk 2000.
Sirůček, P.:
Standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy). Politická ekonomie, 2001, č. 1.
Sirůček, P.:
Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000–2010. Marathon, 2004, č. 5. Sirůček, P.: Teorie
inovací J.A.Schumpetera a její rozpracování F.Valentou. Ekonomie a Management, 2005, č. 3.
Sirůček, P.:
„Dilema“ ekonomie versus ekologie aneb ekonomičtí ideologové a ekonomičtí
disidenti. Marathon, 2006, č. 2.
Sirůček, P.:
Inovační přístup k dlouhým vlnám. Ekonomický
časopis (SAV Bratislava), 2007, č. 1.
Sirůček, P.,
Džbánková, Z.: Racionalita a etická dimenze v ekonomických teoriích (vybrané
problémy). Ekonomie a
Management, 2006, č. 3.
Sirůček, P.,
Heczko, S.: Globalizace – vybrané teoretické aspekty. Ekonomie a Management, 2006, č. 4.
Sirůček, P.,
Heczko, S.: Socialismus ve světle globalizace. Alternativy, prosinec 2006, č. 26.
Sirůček, P. a
kol.: Hospodářské
dějiny a ekonomické teorie (vývoj–současnost–výhledy). Slaný,
Melandrium 2007.
Stehlík, J.: Budoucnost lidského společenství. Praha,
Karolinum – Univerzita Karlova v Praze 2000.
Stiglitz, J.
E.: Jiná cesta k trhu. Hledání alternativy k
současné podobě globalizace. Praha, Prostor 2003.
Švihlíková,
I.: Politické aspekty globalizace. Doktorská
disertační práce. Praha, FMV VŠE v Praze 2006.
Todd, E.: Po impériu. Esej o rozpadu amerického systému. Brno,
Computer Press 2004.
Toffler, A.,
Tofflerová, H.: Válka a
antiválka. Jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu. Praha, Argo a
Dokořán 2002.
Zeman, J.: Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje. Olomouc,
Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci 2002.
Patrik Kajzar,
Martina Kozubková
Abstract
Capital is an important determinant of prosperity.
Investment in people's skills and competence "human capital" is a key
determinant of a healthy, sustainable economy and of the capacity of
individuals to participate in economic and social life. Increasing attention is
being given to the "social capital" of trust relationships, values
and networks as critical to sustainable economic development, social cohesion,
and individual well-being. Education and learning lie at the heart of both
concepts, but in ways that are still not generally well understood. The
challenge for many scientists is to clarify how human and social capital
interact and complement each other, and how education fits into these complex
equations. This article is concerned with the relationship between social
capital and lifelong learning.
Key words: social
capital, human capital, lifelong learning.
Human and Social Capital
A number of studies in recent years have explored
connections between human capital and social capital. The factors can be viewed
both as opposites and complements (Saracano, 2002). According to the first
argument human capital is a key for social success, whereas social capital has
only limited importance for narrow target groups. The second approach assumes
that social and human capital reinforce each other´s effect on economic growth,
social control and support, health, and better governance.
Human capital and social capital also share the
attribute that they are simultaneously consumption goods and investment – both
can be seen as an input into the development process, and also as output of
this process (Grootaert, 1998). Education is worth pursuing for its own sake,
and a well-educated population is an important outcome of successful
development. Likewise, a rich network of civic associations and a
well-functioning set of government institutions are worth having, independent
of their effect on economic growth.
Although the concept of human capital has a long
history, the term itself was first coined by economists T.W. Schultz and Gary
Becker less than 40 years ago. Human capital is the accumulation of investments
in education, training, and health that raises the productive capacity of
people and returns benefits in future times from investments made at a present
time (Becker, 1975). According to human capital theory, individuals and
government invest in education and health in order to improve production; in a
similar way capitalists invest in capital goods to increase productivity. Firms
invest in human capital if the discounted net present value is positive and
generates a greater return than alternative investments that they can capture.
Human capital theory analyzes the economic effects of education and other
investments on human capital accumulation both individually and socially and
the patterns of returns to that investment (Becker 1975).
Human capital is developed in the contexts of:
Social capital has received an increased attention in
the literature and has been studied at multiple levels, including the
individual (Burt, 1992), organisational (Nahapiet & Ghoshal, 1998), and
societal (Putnam, 1993; Serageldin & Dasgupta, 2001). The central
proposition in the social capital literature is that networks of relationships
constitute, or lead to, resources that can be used for the good of the
individual or the collective. First, at the individual level, social capital
has been fined as the resources embedded in one’s relationships with others.
The emphasis in this case is on the actual or potential benefits that one
accrues from his/her network of formal and informal ties with others (Burt,
1992). Second, at the organisational level, social capital has been defined as
the value to an organisation in terms of the relationships formed by its
members for the purpose of engaging in collective action (Freel, 2000; Nahapiet
& Ghoshal, 1998). Third, the role of social capital has also been examined
on a more macro-level in terms of its impact on the wellbeing of regions or
societies (Bourdieu, 1986; Coleman 1990; Putnam, 1993). Serageldin and Dasgupta
(2001), in their review of social capital, concurred with Coleman (1990) and
emphasized the role social capital has in the creation of human capital.
A multitude of definitions and understandings of
social capital is possible ranging from those that emphasize the value to
individuals of resources in the form of social relations in families and
communities, to others that emphasize the role of networks and norms in civil
society.
Importantly, social capital is partly a public good
and partly a private good. Social capital allows individuals, groups and
communities to resolve collective problems more easily. Collective action
involves use of norms and networks in situations where individuals might
otherwise be reluctant to be co-operative or socially engaged. Thus, norms of
reciprocity and networks help ensure compliance with collectively desirable
behaviour. In the absence of trust and networks ensuring compliance,
individuals tend not to co-operate because others cannot be relied on to act in
a similar way. Many scientists refer to such co-ordination problems with
various labels including “the prisoner’s dilemma” or the “free-rider problem.”
As with the case of human capital, social capital has “positive externalities”
and therefore risks under-investment when actors do not fully internalize or
appropriate its benefits
The relationship between social capital and human
capital has attracted considerable interest ever since the first publication of
James Coleman’s seminar paper (Coleman, 1988). Coleman demonstrated that
schoolchildren’s performance was influenced positively by the existence of
close ties between teachers, parents, neighbours and church ministers. (This
insight has subsequently been explored in some depth through both a series of
replication studies and studies using other approaches.) On the other hand,
education and learning can foster habits, skills and values conducive to social
co-operation and participation.
Education and learning is associated with greater
trust, co-operation, reciprocal engagement and social cohesion. For example,
Helliwell and Putnam (1999) found that increases in average education levels
increased levels of trust and did not reduce participation levels. Verba,
Schlozman, and Brady (1995) found a correlation between education and increased
political participation. Schooling is also associated with reduced alienation
and social inequalities, and criminal activity would appear to decrease as
schooling increases. There are also close ties among health, learning and
social capital. One of the clearest social benefits of education is better
health and increased life expectancy. Research has shown that people with
higher educational attainment tend to experience better health outcomes than less
educated ones. (in Côté, 2001)
Also the OECD has recognized the value of combining
human and social capital analysis. Several OECD reports have investigated
aspects of this synergistic relationship: One looked at the effects of these
forms of capital in the six learning regions projects they had conducted from
1997-2000 . Another report, The Well-being of
Nations: the Role of Human and Social Capital, “identified the roles of human and social capital in
realizing sustainable economic and social development” . The OECD report
concludes that both human and social capital are mutually reinforcing and that
both are “created, formally and informally, in the workplace, in local
communities, and within families” which the report rightly notes are important
“learning environments”.
The three types of social capital - bonding, bridging,
and linking - echo the dimensions of lifelong learning in that:
• Bonding capital is characterized by narrow life-wide
bonds among family, ethnic or community groups.
• Bridging capital is characterized by weaker but more
expansive horizontal connections across family and community boundaries.
• Linking capital is characterized by vertical ties
between those with differing levels of power or social status such as links
between the political elite and the general public or between individuals from
different social classes.
Lifelong Learning
Learning is the mechanism which has the potential to
facilitate development and change in individuals, work, organisations and
institutions as a response to change in economic policies and their social and
politoval contexts. Learning is viewed as a social process which incorporates
knowledge and skills as well as identity resources.
Lifelong learning is the new catchword for education
and training policies in the twenty-first century. It permeates contemporary
policy developments in a growing number of countries. Also international
organization (e.g. G8, the ILO, OECD, UNESCO and the World Bank) and regional
organizations (e.g. APEC, ASEAN, and the European Union) are developing
programmes to make lifelong learning a reality. The connection between social
capital and lifelong learning has a wider significance in the European context.
It is not only in respect of education and training that the wider European
policy agenda has for some years sought to balance the demands of
competitiveness with the maintenance of social cohesion (Field, 2005). Figure 1
shows percentage of EU population aged 25-64 years old participated in some
form of education, training or learning activity.
Figure 1 Percentage of population 25-64 years old
involved in education and training
Source: Kailis, E. and Pilos, S. (2005) Statistics in focus
POPULATION AND SOCIAL CONDITIONS
4,4% were in formal education. Formal education
corresponds to education and training in the regular system of schools,
universities and colleges. 16,5% participated in non-formal education and
nearly one European out of three declared having taken some form of informal
learning. However, these figures show that 58% of EU citizens did not
participate in any kind of learning. Differences between countries are very
significant, ranging from a participation rate of 12% in Hungary and 17% in
Greece to 82% in Luxembourg and Slovenia and 89% in Austria.
Lifelong learning is a concept that stresses the
importance of learning throughout life. The common idea is that everyone, at
any time during their lives, should have the opportunity to participate in
learning. There is no single factor motivating a lifelong learner. Motivations
include to upgrade job skills, to start a business, to learn about a subject or
to extend their knowledge, to meet new people, to develop self-confidence, to
get involved in the community or to develop personal skills. People can be involved
in lifelong learning in different ways. It encompasses the traditional formal
education system (schools, training institutions, universities etc.),
non-formal learning (structured on-the-job training) and informal learning
(skills learned from family members or people in the community). It advocates
that the formal education system should recognize skills acquired outside the
system. The focus on learning by the adult population is crucial, because the
aging population of most high-and middle-income countries implies that future
improvements to the stock of human capital will rather come from continued
adult learning than from entry into the labour force of new generations.
Balatti and Falk (2001) says that social capital
building is implicated in effective adult learning in three most important
ways:
Trust, networks and learning
Being open to new networks often requires a high
degree of trust. A strong relationship also exists between trust and learning.
In fact, in a spiralling and reciprocal way, learning to trust seems to be
fundamental to the capacity to learn. By combining the findings of the World
Values Survey with data on adult learning, it is possible at the level of
individual countries to show a generally regular and positive association
between general levels of
(a) interpersonal trust and
(b) participation in adult learning (Figure 2).
At one end are the Scandinavian nations, which score
highly on both levels of trust and on adult participation in learning; at the
other end are the post-communist nations, which are ranked low on both scales.
In between these two extremes are two other groups: the southern European
nations are just below the median on both scales (particularly trust), while
the north-central European states (and Ireland) come just above the median. In
all cases, though, there is a clear association between both scores. The one
outlier - England - is ranked among the upper middle nations in terms of trust,
but has very high levels of adult participation in learning. (Field, 2005)
Figure 2 Participation in adult learning by level of
interpersonal trust in 22 European countries
Source: Field, J. (2005) 'Social capital and lifelong
learning', the encyclopedia of informal education
At a very broad level, then, it seems that the
association between trust and participation in adult learning is reasonably
regular and positive. Of course, this judgement must be qualified in a number
of ways. Trust can only ever be a very loose proxy indicator of social capital
(whose measurement is highly controversial.
The Influences of Social Capital on
Lifelong Learning
Both social capital and learning are actively
constructed through the interaction and practices of individuals in the
contexts of their social and technical environments. The relationship between
social capital and learning is potentially quite complex. People can use their
social capital to gain access to skills and knowledge in a variety of ways. At
the most general level, the strength of social bonds may shape general
attitudes towards innovation and change, as well as determine the capacity of
particular groups to survive external shocks or adapt to sudden changes in the
external environment. Yet while it is possible that the relationship between
social capital and learning is mutually beneficial, it is equally conceivable
that the relationship could be negative. Strong community bonds might reinforce
norms of low achievement, for instance, and over reliance on informal
mechanisms of information exchange may reduce the demand for more formal and
systematic forms of training and education. (Field, 2005)
C. L. Strawn (2003) construct a model of social
capital influences on lifelong learning. Moving from left to right, the
individual interacts with his or her social context and enacts personal
community in the form of social networks. Communities create their own
discourse in interaction with their position relative to the dominant
discourse. The actor may choose to engage in lifelong learning practices
directly or with the support of a personal community. Alternatively, the
community may create strategies for collective action that also are communities
of practice for lifelong learning. Individual development feeds back into
social position and the construction of personal community.
Figure 3 Structuration Model of Social Capital
Influences on Lifelong Learning
Source: Strawn L. C. (2003) The Influences of Social Capital on Lifelong
Learning
A) An individual
inherits part of their social positioning—the socio-economic status and
educational attainment of their parents, the primary discourse of their family
and community, their race and/or ethnicity—some of which have been shown to
predict their probability of completing high school.
B) As an adult, the
individual builds on their own historical path within these macro and community
level properties to enact the social relationships and opportunity structures
of social capital. These might be a combination of roles and networks involving
both closed networks support or “getting by” (1) and/or open networks for
leverage and information (2) Social networks may facilitate access to and
participation in lifelong learning practices.
C) One acquires
discourses through practices and interaction within one’s primary and personal
communities and through engagement with the dominant discourse. The discourses
are an interpretive form of social capital that directs its use and choices of
the individual to engage in lifelong learning practices.
D) Lifelong learning
practices may take the form of a community of practice that generates its own
social capital and discourse.
E) Individuals may
also choose formal or informal learning strategies for personal development.
F) Learning transforms
the social context.
Conclusion
The possible links between social and human capital
are highly significant for scholars and policy makers interested in the social
and cultural dimensions of education and training.
An important link with social/human capital is finding
(by many researchers e.g. OECD, Putnam, etc.) that stronger measures of human
capital (e.g. educational attainment and health conditions - the consequences
chiefly of formal learning) are nurtured by increased social capital (i.e.
trust, networking and shared values - the consequences largely of nonformal and
informal learning) in the form of stronger families and communities, is
intuitively understood by community members. Hence in virtually every learning
community there is an emphasis on learning initiatives that build stronger
families as well as early learning opportunities.
Generally, the literature on schooling and social
capital suggests that strong networks and educational achievement are mutually
reinforcing. Drawing on the pioneering work of James Coleman, researchers into
schools attainment and social capital have concluded that shared norms and
stable social networks tend to promote both the cognitive and social
development of people, to the extent that social capital may at least partly
compensate for other environmental influences. If so, then the better the stock
of social capital in a region or a community, the greater the capacity for
mutual learning and improvements in the quality of human capital
References
Balatti, J. and I. Falk (2001) Socioeconomic
Contributions of Adult Learning to Community: a social capital perspective,
Paper for the conference Wider Benefits of Learning: Understanding and
monitoring the consequences of adult learning, European Society for Research on
the Education of Adults (ESREA), 13-16 September, Lisbon, Portugal.
Becker, G. (1975) Human Capital: A Theoretical and
Empirical Analysis, with Special Reference to Education. New York: National
Bureau of Economic Research..
Coleman, J. (1988) Social Capital in the Creation of
Human Capital, American Journal of Sociology, 94, Supplement.
Côté S. The Contribution of Human and Social Capital,
Isuma No Volume 2 N° 1 , Spring 2001. http://www.isuma.net/v02n01/cote/cote_e.shtml
Field, J. (2005) 'Social capital and lifelong
learning', the encyclopedia of informal education, www.infed.org/lifelonglearning/social_capital_and_lifelong_learning.htm.
Grootaert, C. Social Capital: the Missing Link? The
World Bank Social Capital Initiative Working Paper No. 3, April 1998.
OECD (2001)
The Well-being of Nations: the Role of Human and Social Capital, Paris: Centre
for Educational Research and Innovation.
Putnam, R.
(1993). The Prosperous Community, Social Capital and Public Life. The American
Prospect 1993, http://epn.org/
prospect/13/13putn.html.
Saraceno, E. Social Capital: Evidence, Findings,
Challenges Conference on Human and Social Capital and Economic Growth,
Brussels, 17. Dec. 2002.
Strawn L. C. (2003) The Influences of Social Capital
on Lifelong Learning Among Adults Who Did Not Finish High School, NCSALL
Occasional Paper, May 2003.
Kailis, E.
and Pilos, S. (2005) Statistics in focus POPULATION AND SOCIAL CONDITIONS,
8/2005
http://epp.eurostat.cec.eu.int/cache/ITY_OFFPUB/KS-NK-05-008/EN/KS-NK-05-008-EN.PDF
Tibor Vaško
Někdo řekl,
že nové je to co se zapomnělo, nebo ignorovalo. Toto přísloví mne napadlo, když
jsem se dal do čtení prací Friedricha Lista, vynikajícího ekonoma s velmi
pohnutým životem. Vždyť kolik lidí bylo soudem posláno do vyhnanství a to
zrovna do USA. To udělal soud ve Stuttgartu v roce 1825, který mu dal vybrat –
zůstat ve vězení v Hohenaspergu, nebo se vystěhovat do USA za podmínky, že se
zřekne občanství Württemberska. V USA pak List doprovázel na cestách slavného
Marquise de Lafayetta.
Zdá se, že
List byl prvním a nejdůslednějším kritikem díla Adama Smithe a J. B. Saye,
kanonizované postavy neo-liberálních teorií a našel pozorné posluchače ne v
Evropě, ale v USA. Pozoruhodné je jeho dvanáct dopisů Charlesovi J.
Ingersollovi, státníkovi ve státě Pennsylvánie, ve kterých vyložil své názory
na politickou ekonomii. Tento soubor dopisů je znám jako „Outline of American
Political Economy“.
Jeho některé
názory lze přiblížit a ve zkratce popsat takto:
List v prvním
dopisu tvrdí, „že politická ekonomie má tři části a to ekonomii
individua, národní ekonomii a ekonomii lidstva. Adam Smith údajně zpracoval
ekonomii individua a ekonomii lidstva. On učí, jak jedinec vytváří, zvyšuje a
spotřebovává bohatství ve společnosti spolu s jinými jedinci a jak průmysl a
bohatství lidstva ovlivňuje průmysl a bohatství jedince. On zcela zapomněl na
to co má v názvu tj. „Bohatství národů“.
Neuvažujíc různý stav moci, ústavu, potřeby a kulturu různých národů, Smithova
kniha je pojednáním o otázce: jak dopadne ekonomie jedince a lidstva když
nebude rozdělena do národů, ale bude sjednocena obecným zákonem a stejnou
kulturou mysli. O této otázce pojednává celkem logicky a za tohoto předpokladu
jeho kniha obsahuje velké pravdy„ (první dopis ze dne 10.
července 1827, Reading, Pennsylvánie).
V druhém
dopise List hájí právo státu a politické ekonomie. V dopise například píše: „Vláda má,
pane, nejen právo, ale i povinnost podporovat všechno, co může zvýšit bohatství
a moc národa, když toto nemůže být uskutečněno jedinci“ .Na rozdíl od
některých jeho kritiků tvrdí, že v politické ekonomii má být tolik politiky
jako ekonomie. Politická ekonomie bez politiky je jen ekonomie. Co Smith a Say
rozebírají není dle Lista politická ekonomie, ale kosmopolitická ekonomie. S
ironií ilustruje údajně chybné myšlení Saye, který například kritizoval
francouzskou vládu, že svými loděmi vozila vojenský materiál z Ruska, zatímco
Holanďané by to odvezli o 15 franků na tunu levněji. List argumentuje, že
výhody pro francouzské námořnictvo byly politického charakteru, ne ekonomické.
Také v otázce
ekonomické moci List upozorňuje, že tu nemůže vykonávat jedinec, ani lidstvo
jako celek, ale stát v zájmu národního hospodářství. Proto mnozí pokládali
Lista za nacionalistu. Je zajímavé, že nyní někteří výzkumníci objevují shodné
rysy v politice Deng Xiaopinga, který než byl nucen převzít teorii Mao Cetunga,
hlásal Sunizmus, který se podobá názorům Lista.
Když přijmeme
názor Lista na charakter teorií Adama Smithe, nemáme potíže pochopit, proč v
době globalizace, nebo kolonizace celých kontinentů imperiálními mocnostmi, je
učení podnikového ekonoma anglické East-Indian Company tak populární. Nejvíce
se to projevilo po rozpadu SSSR a vzniku „unipolárního“ světa, což je nejblíže
předmětu zájmu Adama Smithe, jak jej chápe F. List. Ekonomové hlavního proudu
to koncem minulého století chápali jako úsvit éry „neo-liberální
globalizace“. Neomylnými známkami tohoto řádu byly klesající
rozpočtové deficity, tuhá měnová politika, deregulace, volný obchod a uvolnění
kontroly kapitálu, což tvořilo novou ortodoxii. V ideologické rovině se mluvilo
o „demokracii“, „globální vesnici“, „mírových dividendách“. Stát blahobytu
dostal „kopačky“. Laissez faire byl opět v
módě. Bylo to tak zřejmé, že někteří neodolali pokušení to nazvat „koncem
dějin“, opičíce se po Hegelovi.
V prvních
létech tohoto století se vše náhle obrátilo. Fiskální a monetární politiky se
uvolnily, volný obchod skončil na ochranářských opatřeních, z mohutného přílivu
kapitálových toků se stal „pramínek“. Globální vesnice zmizela a byla
nahrazena globální válkou proti terorizmu. Demokracie byla nahrazena „Domácí
bezpečností“. Očekávání mírových dividend ustoupilo válečným ziskům.
Dějiny byly zpět ve hře, navíc s pomstou. (Bichler, Nitzan, Journal of
World-Systems Research (http://jwsr.edu/), (Léto
2004).
Dále dle
Listova názoru válka je v podstatě duelem mezi dvěma národy a restrikce volného
obchodu je válka mezi mocí průmyslu dvou národů. Proto List nebyl zastáncem
volného obchodu za každou cenu. Tázal se v dopise pana Ingersolla:“Co by
jste si pane pomyslel o ministrovi války, který vyznávajíc doktrínu Přátel, by
odmítl zbrojit a budovat opevnění, protože lidstvo bude šťastnější nebude-li
válka na zemi?“. A právě, pane, chování tohoto ministra války bude právě tak
moudré jako chování těch, co vyznávajíc systém Adama Smithe ve své současné
nedokonalosti, přenechají národní zájmy řízení cizích národů a cizích zákonů,
protože v dokonalejším, ale zcela pomyslném stavu lidské rasy, volný obchod
bude výhodný pro lidstvo“. Nezní tato slova právě po 180 létech (letos dne 10.
7.) poněkud povědomě? Samozřejmě tyto názory byly ovlivněny situací v USA, kde
vznikající ekonomiku mohla tehdy negativně ovlivnit převaha hospodářství
Anglie.
Také odmítal
názor, že sledování sobeckého zájmu individua, jak psal A. Smith v knize The Theory
of Moral Sentiment, díky neviditelné ruce trhu povede k všeobecnému
(Pareto) optimu a blahobytu. Naproti tomu List tvrdil, že: „Jedinec,
sledující své vlastní zájmy, může poškodit veřejný zájem“. Dále uvedl,
že“ Jedinci, bez usměrnění společenstvím, jsou divoši“. Má-li pravdu
pan Norbert Blüm, který byl po 16 let německým ministrem práce a sociálních
věcí a publikoval zajímavou inventuru dnešních globálních problémů ve své
knize:"Gerechtigkeit. Eine kritik des Homo oeconomicus,
Freiburg 2006", uvádí v ní, že poměr důchodů rozvinutých a
chudých zemí v přepočtu na obyvatele byl 3:1 v roce 1820, kdy ještě žil List,
ale již 35:1 v 1950 a 72:1 v 1992. Blahodárný účinek "neviditelné
ruky" A. Smithe nějak nedovedu najít. Jak je možno inzerovat teorii A.
Smithe, když má takové výsledky? Zdá se, že zatím vede List.
Již v prvním
dopise List trochu varoval:"nebylo by ironií, kdyby po staletích historici
řekli, že tento velký národ (měl na mysli občany USA – T.V.), který v každém
ohledu byl na cestě se stát prvním národem světa, zeslábl a zanikl, protože
věřil v neomylnost – ne papeže nebo krále – ale dvou knih importovaných do
země, jednu napsal Skot a druhou Francouz – knih jejichž všeobecné selhání bylo
krátce poté uznáno každým“.
Listovy
myšlenky byly základem toho co je známo jako „Americký systém“. Angličané
chtěli v USA rozvíjet hlavně zemědělství a export surovin a nutili kolonii USA
kupovat hotové výrobky, ale jen z Anglie. Toto podporoval také Adam Smith.
Američané však chtěli rozvíjet navíc také průmysl a infrastrukturu a v tom jim
radil List. Také doporučoval jisté ochranářství mladého průmyslu. Za to byl
kritizován, ale mnoho zemí (i po druhé světové válce) použilo podobný systém
pro rychlý hospodářský růst.
Záhadný
Marx a Engels
Názory Lista
mu vytvořily mnoho nepřátel a kritiků, mezi nimi i poněkud mladšího K. Marxe a
B. Engelse. Ten pochopil Lista tak, že buržoazie, kterou List pro něho,
představoval, chce pro sebe ochranářská cla, aby mohla rychleji zbohatnout a
více vykořisťovat. Podobné názory na Lista měl i Engels. V dopisu slíbil Engels
Marxovi, že napíše kritický pamflet proti Listovi, ale jej nenapsal. Proč?
Podrobnou kritiku Lista připravoval v roce 1845 Marx a ta se také nepublikovala
a část rukopisu se ztratila, ale to co se dochovalo, bylo nalezeno v
pozůstalosti po Marxovi u vnuků jeho dcery Jenny Longuet, a nedostalo se to ani
do Sebraných spisů Marxe-Engelse, vydaných počátkem třicátých let minulého století
v Berlíně. Poprvé to bylo publikováno ve Voprosi Istorii KPSS, No. 12, 1971.
Není znám ani nadpis práce, protože se prvních 10 stran konceptu nedochovalo.
Když se Marx
připravoval na přednášku o protekcionizmu si napsal myšlenku: „Když
uvěříme protekcionistům, dosáhnou nanejvýš status quo. Protekcionizmus nikdy
nezpůsobí, že by se protekční výrobek prodával na světových trzích. Tudíž
reakční“. (MEGA, Band 6, str. 427, Berlín, 1932). Za tuto
Marxovu myšlenku by se nestyděl ani Frederic von Hayek. Marx netušil, že bude
existovat něco jako „predatory pricing“, což jsem měl možnost sledovat v
elektronice v rámci tzv. „hrdlořezné“ („cut-throat“) konkurence, kdy „predátor“
nabízí cenu nižší než konkurent, bez ohledu na výrobní náklady s cílem jej
vytlačit z trhu a přivést k bankrotu. List přitom tvrdil, že úspěch
ochranářských opatření závisí zcela na podmínkách v jakých žije daný národ.
Uvádí, že národy jsou rozdílné jako jsou rozdílní lidé a pokračuje, že : „Jak by
mohl moudrý muž aplikovat obecná pravidla na tyto rozdílné objekty, nemohu
pochopit“. Za tyto názory je List kritizován dodnes. V Neue
Zürcher Zeitung (28. října 1995), Otto Hrabě Lambsdorff, člen ultaliberální
společnosti „Mont Pelerin Society“ píše, že: „Argumenty
objevené Friedrichem Listem, že nutno chránit mladý průmysl rozvojových zemí,
aby mohl konkurovat, měl katastrofální důsledky“.
Nedovedu si
také vysvětlit proč Marx necituje Lista ani v Grundrisech ani v Kapitálu. Navíc
Neuen Rheinischen Zeitung nabídl v roce 1841 pozici šéfredaktora Listovi, ale
ten to omítl a vzal to K. Marx, takže se zajisté znali.
Shrnutí
Je mnoho
signálů, že žijeme v období přechodu z mono-polárního světa do multi-polárního.
Tím se objevuje mezi světem jedince a světem lidstva nový mezičlánek, ne vždy
jen ve formě národního státu, ale i ve formě sdružení těchto států ať EU, NAFTA
nebo SCO a pod. Tato situace je dosti konformní s názory F. Lista na strukturu
politické ekonomie, jak jí vyjádřil v roce 1827, a hlubší pohled na vzniklou
situaci z jeho pohledu v budoucnu, může přispět k lepšímu pochopení některých
stránek současných dominantních jevů. To by mohlo stát zato.
(Dodatek
k textu z předešlého čísla Marathonu)
Petr Wawrosz
5.5.2 Staří institucionalisté a keynesiánské teorie
John M. Keynes bývá často chápán jako člověk, který
svou Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz, dokázal dát odpověď na
příčiny Velké deprese, tedy ekonomické krize, jež propukla v roce 1929 a trvala
prakticky po celá 30. léta) včetně nástrojů, jak tuto krizi řešit. Nutno
konstatovat, že tento pohled je do značné míry zjednodušující – stačí si
uvědomit jen časovou souslednost: krize propukal v roce 1929. Obecná teorie
úroku, zaměstnanosti a peněz vychází v roce 1936. Těch 7 let nebylo roky
vzduchoprázdna, kdy se různí ekonomové nesnažili najít vysvětlení pro Velkou
depresi. Rovněž tak to nebyli roky, kdy by vlády jednotlivých zemí vůbec nic
nedělali – koneckonců nejznámější program reagující na Velkou depresi, program
amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, New Deal, začl být realizován
již v roce 1933, tedy přinejmenším[1] tři roky před vydáním Obecné teorie úroku,
zaměstnanosti a peněz. Je tedy zřejmé, že řada praktických kroků, které byly
realizovány před vydáním Obecné teorie úroku, zaměstnanosti a peněz, musela mít
jiné myšlenkové ukotvení a jiné realizátory. Mezi těmi, kdo dané kroky
pomáhali, jak teoreticky, tak prakticky realizovat, byli i staří
institucionalisté. Svým způsobem je to logické. Pokud jsme výše uvedli, že
Veblen a další institucionalisté se domnívali, že teorie neviditelné ruky trhu
byla vhodná pro období manufaktur a malých firem, nikoliv však pro období
velkých firem, je logické, že se dané osoby angažovali v projektech, které
neviditelnou ruku trhu omezovali. Studenti J. R. Commonse – např. Arthur A.
Altmeyer a Wilbur Cohen sehráli významnou úlohu při zavádění systému sociálního
zabezpečení v USA. Jak už jsme zmínili, autor termínu institucionální ekonomie,
Walton Hamilton, byl členem jednoho z orgánu, který v rámci New Dealu vznikl –
National Recovery Administration Board[2] a ředitel Oddělení výzkumu a statistiky Výboru
sociálního zabezpečení[3]. V podobných příkladech bychom mohli pokračovat.
Staří institucionalisté se neangažovali pouze
prakticky. Svým způsobem lze říci, že starý institucionalissmus vytvářel vhodné
prostředí a působil jako podhoubí pro vznik a rozvoj keynesiánské teorie. Svým
důrazem na pracovní zákonodárství, rozvoj systému zdravotního a sociálního
zákonodárství apod. institucionalisté vnášeli do ekonomického myšlení teorie o
nutnosti státních zásahů a regulace. O tom, že se staří institucionalisté
zabývali tématy, která bychom mohli označit za keynesiánská existuje, řada
příkladů. Podívejme se na některé z nich:
Keynesiánská teorie se snažila mj. vysvětlit příčiny
kolísání v ekonomice. Problematikou ekonomického cyklu se ale
institucionalisté, jako již zmíněný Wesley Mitchell, zabývaly ve 20. letech 20.
století. Mitchell kupř. chápal cyklus jako funkci rozvinuté monetární ekonomie,
přičemž průběh cyklu závisý na podnikatelských rozhodnutích jejichž cílem je
dosahování zisku, bankovním a finančním systému, přizpůsobování cen a dalších
faktorech. Mitchell obecně považoval ekonomický cyklus za multifaktorální
fenomén, který nelze jednoduše vysvětlit. I další institucionalisté se
pokoušeli o vytvoření komplexní teorie cyklu, tento projekt však nebyl nikdy
dokončen.
Kenyes není ani zcela originální v tom, co je často
chápáno jako základ a stěžejní kámen keynesiánské teorie, tj. v modelu multiplikátoru
a akcelerátor. John M. Clark rovněž na počátku 30. let vytváří svou vlastní
verzi multiplikátor – konkrétně v publikaci Strategic Factors in Business
Cycles (vydáno 1934). V této publikaci se snaží najít cestu mezi extrémně
zjednodušujícími teoriemi ekonomického cyklu na straně jedné a teoriemi, které
jako příčiny ekonomického cyklu uvádějí tolik faktorů, takže se zdá, že cyklus
způsobuje vše, na straně druhé. Z tohoto pohledu Clarkova teorie zdůrazňuje, že
ani multiplikátor ani akcelerátor nepůsobí jednostraně, mechanicky, ale že je
třeba brát při zkoumání jejich vlivu do úvahy i další faktory. Clark se z
hlediska stimulace ekonomické aktivity nebrání deficitnímu financování
prostřednictvím veřejných rozpočtů, varuje však před bezlimitním financováním ,
přičemž upozoňuje, že toto financování může vést k vytěsňovacímu efektu (tj. v
řeči soudobé ekonomické teorie vytěsnění soukromých investic vládními výdaji) a
nárůstu inflace!
Institucionalisté si rovněž všimli jevu, který moderní
teorie nazývá strnulosti cen. Rexford Tugwell kupř. upozornil na to, že ačkoliv
ve 20. letech 20. století bylo lidstvo svědkem mnoha technologických změn,
nevedly tyto změny k podstatnému poklesu cen. V době deprese, tj. ve 30. letech
20. století potom další institucionalisté upozorňovali na skutečnost, že
zatímco ceny zemědělských produktů klesly mnohonásobně, ceny průmyslových
výrobků tak velký pokles nezaznamenaly[4].
Do určité míry staří institucionalisté rozpracovali i
teorii agregátní/efektivní poptávky. Edwin Nourse, Harold Molton, A. F. Burns a
další se v několika publikacích[5] vydaných v letech 1934 a 1935 snažili vysvětlit, proč
klesá spotřebitelská poptávka. Jako jeden z důvodu uvádí, že ačkoliv národní
důchod roste, výdaje na spotřebu nerostou ve stejné míře. Zmínění autoři
výslovně upozorňují, že americká kapacita produkovat statky dlouhodobě
chronicky přesahuje americké možnosti spotřeby. To vede k nárůstu úspor[6]. Jako způsob řešení je navrhován zvýšení kupní síly
obyvatelstva a snížení cen. Toho lze mj. dosáhnout redistribucí příjmů a
zvýšením vládních výdajů. H. Moulton však není příznivcem neomezeného
deficitního financování, když uvádí, že vláda není Santa Clause a deficity
vedou buď k vyšším daním nebo poklesu důvěry veřejnosti ve vládu.
Není bez zajímavosti, že jeden z pokračovatelů
Keynese, člověk, který se spolupodílel na převedu poněkud nesrozumitelnou
Keynesovou teorii obsažené v Obecné teorii úroku zaměstnanosti a peněz do
modelové a svým způsobem učebnicové podoby, Alvin Hansen, studoval v na University
ve Wiscosinu, kde měl možnost se setkat s význačnými představiteli
institucionální ekonomie – např. R. T. Ely aj. R. Commons apod. Hansen
požadoval, aby deficitní financování prostřednictvím veřejných rozpočtů šlo
ruku v ruce s rozvojem systémů sociálního zabezpečení, zdravotních služeb,
veřejnou výukou na školách, veřejnou bytovou výstavbou, veřejným stavebním
řízením a plánováním apod. Hansen si velmi vážil J. Commonse, o čemž svědčí
jeho text ve sborníku vydaném při příležitosti Commonsových 70. narozenin (v
roce 1932), ve kterém detailně popisuje Commonsovi zásluhy o rozvoj americké
ekonomiky.
Pokud jsme uvedli, že institucionalisté svým způsob
vytvářeli podhoubí pro rozvoj keynesiánské teorie a již před vydáním Obecné
teorie úroku, zaměstnanosti a peněz, rozvíjely řadu témat, která bychom mohli
označit za keynesiánská, tak by na druhou stranu nebylo fér zamlčet, že řada
institucionalistů se keynesiánským teoriím stavěla relativně kriticky. Týká se
to zejména zakladatelů starého institucionalismu, tedy ekonomů, kteří působili
již před válkou, respektive ve 20. letech 20, století, jako např. J. M. Cark,
W. Mitchell a další. Kritika zejména poukazovala na přílišná zjednodušení,
kterých se Keynes dopustil, na to, že keynesiánská teorie je příliš selektivní,
že ve své snaze vysvětlit makroekonomickou nestabilitu opomíjí řadu faktorů,
které by opomenuty být neměly. Zpochybňován byl jeden z klíčových předpokladů
keynesiánské teorie - klesajícího mezního sklonu ke spotřebě. Jak jsme uvedli
výše institucionalisté rovněž upozorňovali, že modely multiplikátoru a
akcelerátoru nepůsobí mechanicky, ale že na agregátní poptávku má vliv řada
faktorů. Mezi nimi institucionalisté logicky zdůrazňovali vliv institucí a
různých zásahů jako např. kolektivního vyjednávání.
Keynesovi teorie tak získali popularitu spíše mezi
žáky zakladatelů starého institucionalismu. Jak už jsme uvedli výše,
keynesiánské teorie si kladly za cíl podobný cíl, jako si svého času kladly
institucionalisté – nahradit tehdejší neoklasickou, spíše mikroekonomickou,
teorii, jinou, adekvátnější. Keynesovi se toto nahrazení podařilo. (Samuelson
1991, s. 161) uvádí[7]: „Obecná teorie zasáhla většinu ekonomů mladších 35
nečekaně jako prudká nakažlivá nemoc, která napadá a decimuje především
izolovaný ostrovní kmen v jižním moři. Ekonomové starší padesátky byli vůči
této nemoci zcela imunní.“ Možná šlo o modifikovanou podobu střetu žáků a
učitelů. Nelze však vyloučit, že staří institucionalisté svou kritikou
neoklasické teorie opravdu vytvořili podhoubí proto, aby tato teorie časem byla
nahrazena. Z historie je známo spoustu příkladů, kdy původní novátorské
myšlenky, jsou pro většinu lidí příliš revoluční a příliš novátorské, takže se
ve společnosti, respektive v odborné sféře hned neujmou. Pokud jsou však tyto
myšlenky rozvíjeny, tak často dochází k tomu, že jsou nejrůznějším způsobem
transformovány, měněny, a že časem se stanou stěžejními a hlavními. Osobně se
domnívám, že toto může platit pro vztah mezi neoklasickou, převážně
mikroekonomickou teorií, rozvíjenou cca od 70. let 19. století, starým
institucionalismem a keynesiánskou ekonomikou. Obrazně řečeno: starý
institucionalismus navrtával díry do lodě neoklasické ekonomie, aby se tato loď
potopila, Keynesiánská teorie byla potom mocnou vlnou, která, alespoň na čas[8], danou loď vskutku potopila. To, že přitom zmizely i
původní díry v podobě starého institucionalismu, je logickým důsledkem.
Samozřejmě, že k zmizení přispěly i další faktory – dle našeho názoru to byly
zejména větší srozumitelnost, jednoznačnost keynesiánských teorií apod. Těmito
faktory jsme se zabývaly výše.
Zuzana
Džbánková
Sirůček, P. a kolektiv: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie
(vývoj – současnost – výhledy). 1.
vyd. Slaný: Meladrium 2007. 511 s. ISBN 978-80-86175-03-4.
Správné uchopení ekonomické reality, které je
předpokladem adekvátních hospodářských rozhodnutí, není možné bez znalosti
historického rozměru, tj. bez znalosti hospodářských skutečností minulosti, na
které reagovala v rámci svého vývoje ekonomická věda. Znalost alternativních
teoretických přístupů a poznání historické praxe v rámci řešení ekonomických
problémů pak poskytují rozhodujícím ekonomickým subjektům nezbytný odstup a
objektivitu.
Publikace Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj –
současnost – výhledy) autorského
kolektivu vedeného doc. Ing. Pavlem Sirůčkem, Ph.D. z Katedry mikroekonomie
Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze je prvním českým
pokusem netradičního spojení, resp. zachycení historického rozměru ekonomických
skutečností a zároveň jejich odrazu ve vývoji ekonomického myšlení. Výklad
hospodářských dějin se opírá o široké odborné znalosti a mnohaleté zkušenosti
jednotlivých členů autorského kolektivu s výukou ekonomické historie a o
publikaci Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století autorů zesnulého prof. Ing. Jozefa Faltuse, CSc. a
prof. Ing. Václava Průchy, CSc., kterou vydala VŠE v Praze v roce 1996 a jež
vycházela v průběhu dalších deseti let. Na rozšíření a inovaci tohoto textu se
vedle prof. Průchy podíleli také prof. PhDr. Eduard Kubů, CSc. a doc. PhDr.
Drahomír Jančík, CSc. Druhá část věnovaná vývoji ekonomického myšlení, jejíž
autorem je doc. Ing. Pavel Sirůček, Ph.D., využívá bohaté autorovy odborné
znalosti a zkušenosti s výukou standardní ekonomické teorie a její historie,
nestandardních přístupů k ekonomickým teoriím včetně např. komparace sociálních
a ekonomických systémů. Zároveň zde autor využil v upravené a rozšířené podobě
svůj text Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií (Slaný, Melandrium 2001 a 2003).
První část zabývající se hospodářskými dějinami obsahuje
kapitoly 1. – 13. Problematika hospodářských dějin je uvedena kapitolou 1. „Epochy společenského vývoje“. Kapitola 2. „Hospodářský vývoj v období raného
kapitalismu“ seznamuje čtenáře s
historickými kořeny vzniku kapitalistického hospodářského systému, s
hospodářskými důsledky zámořských objevů, problematikou akumulace kapitálu,
námezdní práce a duchovního přerodu společnosti. Autoři se věnují nastínění
diferenciace hospodářského vývoje v různých částech Evropy, popisují situaci
raného kapitalismu v Holandsku a v Anglii a manufakturní období rozvoje
průmyslu. Součástí výkladu jsou pasáže věnované kapitalismu v Severní Americe a
hospodářským opatřením Velké francouzské revoluce.
Kapitola 3. „První fáze industrializace – revoluční přeměny v
hospodářství“ zachycuje revoluční
přeměny v hospodářství a ekonomické a sociální důsledky průmyslové revoluce.
Zároveň je zde naznačena charakteristika kapitalismu volné soutěže včetně
základních rysů hospodářského vývoje Velké Británie, Francie a Německa v Evropě
i hospodářský vývoj Spojených států amerických do války Jihu proti Severu.
Hospodářský vývoj v letech 1870 – 1918 je předmětem
stejnojmenné kapitoly 4., jež
seznamuje s novými jevy ve vývoji kapitalismu, vznikem světového hospodářství,
základními rysy hospodářského vývoje Velké Británie, Francie, Německa v
uvedeném časovém rozmezí. Čtenář se zde seznámí s problematikou hospodářského
rozmachu USA či nástupu kapitalismu v Rusku, hospodářského vývoje českých zemí
v rámci habsburské monarchie. Závěr kapitoly zachycuje kořeny první světové
války a přechod k válečné ekonomice.
Kapitola 5. „Hospodářský
vývoj v meziválečném období“ vykresluje
mocenskopolitické a hospodářské důsledky první světové války, základní rysy
hospodářského vývoje v meziválečném období, charakterizuje hospodářský vývoj
USA, Velké Británie, Francie a Německa mezi dvěma světovými válkami.
Kapitola 6.
„Hospodářský
vývoj Sovětského Svazu v letech 1917 – 1941“ zachycuje problematiku formování sovětského hospodářského systému a
sovětského hospodářství v období industrializace a pětiletých plánů.
Vývoj československého hospodářství v období první
republiky je obsahem kapitoly 7. „Vývoj československého hospodářství v
letech 1918 – 1938“. Je zde
charakterizováno hospodářské dědictví po habsburské monarchii, nostrifikace
firem a pozemková reforma. Autoři zde uvádí jednotlivé etapy a hlavní rysy
hospodářského vývoje v meziválečném období, popisují stav průmyslové i
zemědělské výroby, zahraničního obchodu nebo postavení ČSR ve světovém
hospodářství.
Kapitola 8. „Hospodářský vývoj za druhé světové války a poválečné
přesuny ve světové ekonomice“ líčí
vznik a průběh druhé světové války a charakterizuje válečné hospodářství v
Německu, Velké Británii a USA, hospodářský vývoj na území Československa (1938
– 1945) a válečnou ekonomiku Sovětského svazu. Zároveň jsou zde naznačeny
hospodářské a mocenskopolitické důsledky války, sociálně ekonomické přeměny v
zemích formujícího se sovětského bloku a poválečná obnova evropského
hospodářství.
Vyspělým tržním ekonomikám po druhé světové válce až
do počátku 90. let je věnována kapitola 9. „Vyspělé tržní ekonomiky v letech 1950 –
1990“. Je zde zachycena
charakteristika vývoje v letech 1950 – 1973 a charakteristika mezinárodních
hospodářských vztahů a počátků západoevropské integrace, dále charakteristika
vývoje a mezinárodní hospodářské vztahy a západoevropská integrace po roce
1973, je zde charakterizován hospodářský vývoj USA, Velké Británie, Francie,
Spolkové republiky Německo a Japonska v uvedeném období.
Hospodářství rozvojových zemí po druhé světové válce
je obsahem 10. kapitoly
se stejným názvem. Čtenář se zde seznámí s problémy rozpadu koloniální soustavy
a stavem ekonomiky rozvojových zemí po získání nezávislosti, se snahami o
překonání zaostalosti rozvojových zemí, s charakteristikou hospodářství
rozvojových zemí v 70. – 90. letech a diferenciací jejich ekonomických úrovní.
11. kapitola
„Hospodářský
vývoj centrálně plánovaných ekonomika“ seznamuje
s charakteristikou vývoje centrálně plánovaných ekonomik v letech 1949 – 1970,
dále s hospodářským vývojem po roce 1970. Speciální paragraf je věnován
hospodářskému vývoji Čínské lidové republiky.
Následující 12. kapitola informuje o hospodářském vývoji Československa v
období direktivně plánované ekonomiky („Hospodářský vývoj Československa v
letech 1945 – 1989“). Autoři
zachycují reportérským způsobem východiska poválečných sociálně ekonomických
přeměn včetně obsahu Košického vládního programu a jeho realizace, vykreslují
obnovu hospodářství a přechod k plánování, zostření sporů, únorový převrat a
jeho důsledky, hospodářský vývoj v období prvního pětiletého plánu (1949 –
1953), likvidaci drobného živnostenského podnikání a nástup kolektivizace
zemědělství, dále hospodářský vývoj v šedesátých a sedmdesátých letech.
13. kapitola
„Hospodářský
vývoj na přelomu 20. a 21. století“
seznamuje čtenáře s významnými hospodářskými a politickými problémy současnosti,
s vyspělými tržními ekonomikami, současným Ruskem, Čínskou lidovou republikou,
rozvojovým světem a současně českou ekonomickou transformací.
Výrazným a sympatickým rysem publikace je snaha autorů
dovést výklad hospodářských dějin i dějin ekonomických učení až do současnosti,
ukázat hlavní tendence a proudy, ale i alternativní cesty řešení.
Druhá část zabývající se vývojem ekonomického myšlení obsahuje
kapitoly 14. – 19. a dva dodatky. Kapitola 14. charakterizuje „Ekonomické
myšlení do vzniku neoklasické doktríny“.
Čtenáři se seznámí se základními pojmy a školami ekonomického myšlení, s
ekonomickým myšlením období starověku a středověku, s merkantilisty a
fyziokraty a s klasikou a „poklasickou“ školou politické ekonomie.
Kapitola 15. „Neoklasická ekonomie a formování standardní
mikroekonomické teorie“ zachycuje
etapizaci a jednotlivé školy neoklasické ekonomie, její charakteristiku, hlavní
teoretické koncepce a jejich moderní rozpracování, neoklasickou ekonomii v
meziválečném období a vývoj mikroekonomické teorie po druhé světové válce.
Následující 16. kapitola zasvěcuje čtenáře do keynesovské makroekonomie („Keynesovská
makroekonomie“), seznamuje s dílem a
odkazem J. M. Keynese, charakterizuje neokeynesovství a velkou neoklasickou
syntézu i krizi a nové směry keynesovství.
Kapitola 17. „Neoklasická makroekonomie“ poskytuje informace z oblasti neoklasické ekonomie v
době nadvlády keynesovství, konzervativní etapy vývoje neoklasické ekonomie,
nové trendy makroekonomické teorie včetně hledání výchozího modelu
odpovídajícího změněným globálním podmínkám (90. léta dvacátého století) a
hledání např. souvislostí mezi makropolitikou a institucemi. Autor opět dovádí
výklad až do současnosti a nevyhýbá se kontroverzním otázkám hledání nového
pradigmatu ekonomické vědy. Paragraf 17.3 je věnován podrobnému výkladu mezníků
zkoumání ekonomických cyklů včetně teorie megatrendů pro 21. století a
inovačních koncepcí ekonomických cyklů.
Kapitoly 18.
a 19. poskytují čtenáři základní přehled alternativních přístupů k ekonomickým
teoriím včetně hledání etického rozměru ekonomie. Kapitola 18. „Alternativní
přístupy k ekonomickým teoriím I“ se
zabývá postavením ekonomie v systému věd a členěním ekonomických teorií,
telegraficky seznamuje s historizujícími, institucionalizujícími a
sociologizujícími přístupy, zároveň uvádí liberální, konzervativní přístupy i
socialistické přístupy. V kapitole 19. „Alternativní přístupy k ekonomickým
teoriím II“ se autor zasvěceně věnuje
charakteristice dalších sociálně-ekonomických a kritických přístupů, uvádí
alternativní řešení teorie růstu, poukazuje na problémy trvale udržitelného
rozvoje, upozorňuje na globální problémy lidstva i perspektivy globalizačního
procesu.
Text je dále doplněn dvěma dodatky věnovanými
podrobnému přehledu laureátů Nobelovy ceny za ekonomi (dodatek 1) a především seznámení s českým a slovenským
teoretickým ekonomickým myšlením od dob Husových až do současnosti (dodatek 2).
Následují Poznámky a prameny k tabulkám a tabulková příloha. Publikaci završují nezbytné, přehledné a
reprezentativní seznamy doporučené a použité literatury k hospodářským dějinám
a k vývoji ekonomického myšlení, které mohou inspirovat a orientovat na
podrobnější či původní prameny. Závěrečná stránka poskytuje základní informace
o jednotlivých členech autorského kolektivu.
V celém textu je možno ocenit relativní srozumitelnost
většiny pasáží i širšímu okruhu čtenářů. Ačkoliv autoři striktně usilují o
profesionální přístup a vyhýbají se povrchnostem, je zde volena určitá míra
zjednodušení, která však není v zásadním rozporu s vědeckou přesností.
Především je nutné vyzdvihnout aktuálnost a snahu dovést výklad do současnosti,
což není u většiny podobných učebních textů obvyklé. Mezi nejzajímavější a
bezesporu přínosné jsou pasáže zabývající se alternativními přístupy k
ekonomickým teoriím a výkladem českého ekonomického myšlení.
Za spíše pozitivní rys bych dále uvedla také spojení
výkladu hospodářských dějin s výkladem vývojem ekonomických teorií, jejichž
cílem je ekonomickou realitu uchopit. Protože typickým rysem současné výuky
ekonomie je orientace spíše na znalost pouze standardní ekonomické teorie a
hospodářských dějin bez souvztažnosti a znalosti ekonomických teorií a jejich
vývoje.
Zároveň je možno zdůraznit všudypřítomnou snahu o
metodologické přesahy a interdisciplinární přístup. Jistým nedostatkem
snižující přehlednost poměrně hutného textu je v chybějící jmenný a věcný
rejstřík, ostatní případné drobné výhrady a připomínky lze přičíst faktu, že „se jedná o
pilotní verzi textu, který bude v dalších vydáních dolaďován a rozšiřován..“ (str. 5) a výrazněji
nesnižují výsledný pozitivní dojem z celé publikace. Vyzdvihnout je možné
značné zaujetí problematikou, odborné znalosti a profesionalitu autorů i
nezbytný nadhled a odstup umožňující čtenářům seznámit se s fakty bez
přílišného indoktrinálního vlivu. Publikaci je možné doporučit nejenom studentům VŠE v Praze,
ale všem ostatním zájemcům z řad ekonomické veřejnosti.
Patrik Kajzar
The article “ Globalisation in the Light of Megatrends
and Long Waves“ from Mr. Pavel Sirůček was published it the issue 2/2007 of
Marathon. This article concisely inspect chosen academical conditions of the
multidimensional and ambivalent processes of globalization, proceeding in
differing ways on different levels of the social system. Concentrate on divers
aspects getting at differing dating and periodisation.
Mr. Sirůček in his text gives confronts different
notions of globalization in the light of so called megatrends and of
instruments of innovative long waves. We can appreciate the Mr.
Sirůček´s efforts to characterize Different Notions, Levels and Dating of
Globalisation.
I must agree with Mr. Sirůček that The term
globalization belongs to the most frequent, but also the most demonized and
manipulated ones, often neglecting reality. The problem is that not exist
uncompromising and broadly accepting definition of globalisation. It is very
important to tell apart of its objects and subjects.It is true that many speak
of globalisation of development already since the 1960s, when social
antagonisms definitely loose their local nature.
Mr. Sirůček in his article refer A. Tofflera and some
other well-known forcasters J. Naisbitt and P. Aburden, that . define
megatrends: how one labels basic tendencies of development in different areas –
grand changes gradually appearing and consequently forming, or crucially
influencing the development of the world during long decades.
It is not easy to justify cyclic nature of the modern
development. Mr. Sirůček also rightly pointed that Qualitative changesare the
starting point – innovations and their inconsistent appearance in time; one
cannot, however, attach magic power to innovations and totally abstract from
analysis of eg development of profits or subjective factors.
Mr. Sirůček’s article brings also realistic and clear
view on the possibilities perspectives of globalisation and emergence of the
5th Long K-Wave.
This article we can recommend to everybody who is
interesting about globalisation, its changes, megatrends, regulations etc.
Patrik Kajzar
Příspěvek P. Wawrosze se zabývá různorodým
směrem ekonomického myšlení - tzv.institucionalismem a novou institucionální
ekonomii, která není u náš příliš rozšířena a dílem Thorsteina Veblena „Teorie
zahálčiové třídy.. Dnes již nevystači kvalifikovaný ekonom se znalostmi
ekonomie, jak jsou prezentovány v dnešních učebnicích. Je důležité znát nejen
současný stav ekonomické vědy, ale i dřívější ekonomické názory, její historii.
Každá věda má svou vlastní historii, která odhaluje její zrod i šedé okamžiky,
v nichž se rodily. Historie vědy není jen vědou černou nebo bílou, jak se
většinou můžeme dočíst v učebnicích, ale více barvami je poseta.
Zájem o instituce a jejich úlohu v ekonomické procesu
se v ekonomické teorii začíná objevovat na konci 19. st. Jedná se o kritickou
reakci na ignorování úlohy institucí v neoklasické ekonomii. Neoklasická
ekonomie nedokázala vysvětlit kvalitativní změny v ekonomickém vývoji,
vycházela tudíž ze statického pojetí rovnováhy a abstrahovala od institucionální
formy, v níž vývoj ekonomiky probíhá.
Instituce představuje výchozí prvek analýzy. Autor ve
svém příspěvku správně poukazuje na to, že v institucionální ekonomii musíme
pojem instituce a organizace odlišovat.“ Organizacemi se potom obvykle v jazyce
institucionální ekonomie rozumí konkrétní subjekty (firmy, vláda,parlament,
policie, soudy apod.), naproti tomu instituce může charakterizovat jako zvyky a
obyčeje které ovlivňují chování a jednání člověka, nejde o ty předpoklady,
které jsou produktem vývoje společnosti“.
Jak se můžeme dočíst v příspěvku zakladatel
institucionální ekonomie T.Veblen, vynikal nesmiřitelnou kritikou
neoklasické ekonomie a kapitalistického uspořádání; řešení pak spatřoval ne v
socialistickém uspořádání, ale v technokratické reformě společnosti - v
"revoluci inženýrů" reprezentující instituci industrie. Veblen ostře
odmítá nesprávná východiska a metody neoklasické ekonomie - racionalitu
ekonomického člověka (užitně - nákladovou kalkulaci), hedonistické a
individualistické základy a přílišný liberalismus, atomistické pojetí člověka
(ekonomický subjekt není izolovaným Robinsonem, ale jedincem společensky
podmíněným), ignorování neekonomického prostředí, přeceňování abstraktně -
deduktivních přístupů či kritizuje idealizaci tržního mechanismu. Veblen se
zaměřil především na odsouzení "marshallovského modelu poptávky"
(spotřebitel se rozhoduje pouze na základě ceny izolovaného statku za jinak
stejných podmínek); upozorňuje na význam psychologických faktorů (soutěživý
instinkt ve spotřebě, efekty nápodoby, závist, prvky iracionálního chování,
provázanost poptávek jednotlivých spotřebitelů na trhu - snahy udržet se svým
profilem spotřeby na úrovni členů své třídy aj.), vlivu výroby na spotřebu
(nabídka si sama formuje poptávku např. pomocí reklamy - tím je zpochybněna
suverenita spotřebitele a sama podstata optimalizace), vliv kulturního
prostředí. Nová institucionální ekonomie usiluje o doplnění či modifikaci
standardního neoklasického přístupu. Výchozími pojmy jsou vlastnická práva a transakční
náklady. Proto se pro tento směr rovněž používá označení škola vlastnických
práv nebo ekonomie transakčních nákladů.
Také Američan D.North analyzuje historický
vývoj institucí, motivy změn institucí a jejich úlohu v ekonomickém systému - v
roce 1993 obdržel Nobelovu cenu "za znovuobnovení výzkumu ekonomické
historie prostřednictvím aplikování ekonomické teorie a kvantitativních metod
za účelem vysvětlení ekonomických a institucionálních změn", spolu s
R.Fogelem zabývajícím se obdobnými otázkami.
Článek P. Wawrosze je velmi zajímavý a lze jsj
doporučit všem čtenářům, kteří se alespoň trochu o dějiny ekonomického myšlení
zajímají.
(Zpracováno na Vysoké škole finanční a správní
v roce 2006)
Ivana
Straková
Abstrakt
Práce se zabývá způsobem myšlení a učení v
Mikroekonomii, ekonomického rozhodování jedince a vlivy, které naše
„mikroekonomické“ myšlení utvářejí a determinují ho. Těžištěm celé práce je
tvorba MUDr. Františka Koukolíka, DrSc., která byla mou motivací a poskytla
relevantní témata . Práce je rozdělena do čtyř částí. První je úvodem do
problematiky stylu ekonomického myšlení a obsahuje vztah ekonomie a
psychologie, mikroekonomické pojetí procesu myšlení a učení a některé informace
o mozku a jeho funkčních systémech. Druhá část je věnována osobnosti Františka
Koukolíka, jeho vybrané literární tvorbě. Třetí část se zabývá jednotlivými
problematikami z děl Františka Koukolíka, jako například memy, altruismus, kritické
myšlení a další. Poslední čtvrtá kapitola je zhodnocením přínosu Františka
Koukolíka výuce předmětu Mikroekonomie na této vysoké škole.
Klíčová
slova: Mikroekonomie, ekonomické myšlení a rozhodování, neuronální systém,
altruismus, kooperace, sociální mozek, užitek, homo economicus, kritické
myšlení, mem.
Ve svém životě se člověk rozhoduje v podstatě od
narození, i když rozhodování našeho dětství je značně odlišného charakteru než
v dospělosti. Toto rozhodování má ale jeden společný aspekt, u kterého nezáleží
na věku, národnosti aj. - a tím je užitek. Vždy se tedy rozhodujeme s cílem
maximalizovat svůj užitek, jenomže toto naše rozhodování je determinováno mnoha
skutečnostmi a okolnostmi, přes náš inteligenční potenciál, naše schopnosti a
dovednosti, rodinné zázemí kde jsme vyrůstali až po samotné podmínky dané
rozhodovací situace. Proto, abychom chápali podstatu svého „ekonomického
rozhodování“, musíme pochopit sami sebe, ostatní a umět si správně vyložit a
použít přístupné informace. Je nutné si také uvědomit, že všichni jsme součástí
rozhodovacího procesu někoho dalšího. Je pro nás v určitých ohledech důležitý i
užitek či prospěch skupiny, ať už je jí určitá skupina (rodina, škola aj.) nebo
společnost, ve které žijeme jako taková. Díla Františka Koukolíka nám
neposkytují jen poučení zábavnou a zajímavou formou svého podání včetně
chápavého pohledu na společnost, ale také by nás měly motivovat právě k poznání
vlastního rozhodovacího procesu. Proto jsem se zaměřila na vybranou tvorbu
tohoto autora, respektive určitá témata a problematiky, například altruismus,
kritické myšlení a další, které lze uplatnit v rámci ekonomického stylu myšlení
a učení. Mikroekonomie by měla na chování jedince pohlížet více z
psychologického hlediska a právě toto je cílem mé práce. Někteří vyučující
Mikroekonomie na vysokých školách již berou v úvahu nezbytné psychologické
aspekty jedince a jejich hodiny se tak stávají nejen více zajímavé, ale také se
zde získané poznatky konečně dají použít v reálném životě.
Knihami Františka Koukolíka, které byly základním
podkladem mé práce, zde jmenuji alespoň ta klíčová, jimiž jsou Sociální mozek, Vzpoura deprivantů a
Mozek a jeho duše.
První část stručně nastíní
problém propojení ekonomie a psychologie, objasní nám téma inteligence i její genetické podklady,
úspěšné
inteligence
jako prostředku k dosažení svého cíle, téma vědomí, učení a výklad Mikroekonomie, včetně metody
úplného výčtu,
která je součástí nové učebnice Mikroekonomie doc. Radima Valenčíka. Dále s v
této části budu zabývat pamětí a doporučeními, jak ji zlepšit, usuzováním, strategiemi
řešení problému a motivací lidského jednání, včetně tzv. motivace zvědavosti. První část je uzavřena
malým exkurzem do neurologie, stručného pojednání o našem mozku.
Druhá část je věnována
osobnosti MUDr. Františka Koukolíka, DrSc. a jeho vybrané literární tvorbě,
která je důležitá z hlediska ekonomického stylu myšlení a učení.
Na druhou část navazuje
třetí, která obsahuje již konkrétní vybraná témata, resp. problematiky, jako je
sociální
mozek, altruismus, kritické
myšlení a
další. Výchozím pramenem tedy jsou díla F. Koukolíka, doplněné výkladem či
názory ostatních některých dalších autorů.
Čtvrtá část bude shrnutím
přínosu MUDr. Františka Koukolíka, DrSc., z hlediska jeho tvorby a výuky předmětu
Mikroekonomie na Vysoké škole finanční a správní.
K problematice stylu ekonomického myšlení
Ekonomie a psychologie
Psychologie je věda o psychických odrazech skutečnosti
v činnosti člověka a v jeho chování a ekonomie je naukou o zákonitostech
společenské výroby a rozdělování materiálních statků. Mikroekonomie je pak
teoretickým a aplikovaným zkoumáním jednotlivých ekonomických subjektů,
spotřebitelů, výrobců (firem), popřípadě jejich skupin.[9] Za daleko
vhodnější a přínosnou definici Mikroekonomie považuji následující:
Mikroekonomie je věda, která se zabývá problematikou výběru optimálních variant
rozdělování (alokace) vzácných a užitečných statků v procesech jejich výroby a
spotřeby.[10]
Již základní definice nám ukazují rozdíl mezi těmito
vědami, který se na první pohled může zdát propastný. Jak píše Michal Skořepa
ve svém článku „Psychologie proniká do ekonomie“[11], zřejmě
pozdní vývoj psychologie jako vědecké disciplíny a snaha o matematizaci
ekonomie zapříčinily skutečnost, že ekonomové neměli zájem brát v úvahu i
psychologické determinanty ekonomického rozhodování a chování člověka nebo
skupin jedinců. Pro ekonomy bylo jednodušším řešením vyjádřit například
technologický pokrok jediným exponenciálním členem v produkční funkci a výrobní
proces popsat jednoduchou funkcí množství práce a kapitálu atd. Takže je
pochopitelné, že respektovat v rámci rozhodování a chování různé vlivy,
zvláštnosti a souvislosti, které v reálném světě tyto procesy ovlivňují, bylo
pro ekonomy v podstatě nezajímavé a připadalo jim zbytečné se tím zabývat.
Teprve v 70. letech dvacátého století se situace začíná měnit, ale historickým
vývojem vztahu těchto dvou disciplín se tato práce nezabývá, takže zmíním jen
zajímavé události v tomto vývoji. Jednou z nich je například období padesátých
let dvacátého století, kdy se německý ekonom Heinz Sauermann zabýval
experimenty z oblasti teorie her, zejména aplikací vězňova dilematu na různé
tržní struktury nedokonale konkurenčního typu. Jeho asistent Reinhard Selten
později na Univerzitě v Bonnu založil jedno ze světových center výzkumu teorií
her a herních experimentů. Dalším je článek „Prospektová teorie“ v roce 1979 v
časopisu Econometrica, kdy Kahneman a Tversky popsali různé pokusy a navrhli
nový model, který byl v podstatě alternativou k tradičnímu modelu maximalizace
očekávaného užitku a je to dodnes jeden z nejcitovanějších článků tohoto
časopisu. Významným obdobím byl nástup experimentální ekonomie, která zkoumá
ekonomické jevy metodami experimentů a behaviorální ekonomie, která se snaží
aplikovat psychologické pojmy a poznatky v ekonomii atd.
Metodickým
rozdílem mezi ekonomií a psychologií je především ve skutečnosti, že ekonomie
vytváří různé „modelové situace“, které ovšem ve skutečnosti nemusejí nastat a
zároveň nebere dostatečným způsobem v úvahu její psychologické determinanty.
Psychologie popisuje skutečné procesy. Je pochopitelné, že psychologické
postupy zkoumání nějaké rozhodovací situace a následného chování je daleko
složitější a časově náročnější, ale ekonomie je proti tomuto přístupu „strohá“
a o často významné vlivy jaksi „okleštěna“. Ekonomie se bude muset smířit se
skutečností, že je nutné respektovat a pojmout jedince jako osobnost s mnoha
jejími vlastnostmi, schopnostmi, genetickým vybavením a vlivy kolem, které jedincovo
rozhodování a chování utvářejí či ovlivňují.
Myšlení a učení v mikroekonomickém pojetí
„Náš život je takový, jak ho utvářejí naše myšlenky.“
(M. Aurelius)
Člověka považuji za zázračný a zároveň
nejnebezpečnější „vynález“ přírody. Máme neuvěřitelné schopnosti - za jasné
noci jsme schopni vidět plamen svíčky na vzdálenost 48 kilometrů, cítíme dopad
mušího křídla z výšky 1 centimetru na tvář nebo za ticha slyšíme tikot hodinek
ze vzdálenosti 6 metrů (Galanter, 1962)[12] Ale nejen
to. Jsme schopni rozeznávat přes 7 milionů barevných odstínů (Atkinsonová, R.
L. a kol., 150 s.) a zároveň jsme i snadno zranitelní - delší než osmihodinové
zvonění budíku (intenzita 80 decibelů) nám může způsobit poruchu sluchu a
bezprostředním nebezpečím pro naše uši je rockový koncert o intenzitě 120
decibelů (Atkinsonová, R. L. a kol., 156 s.).
V podstatě můžeme tvrdit, že člověk se neustále
„staví“ nebo „je stavěn“[13]
do situací, kdy se rozhoduje, pokud můžeme předpokládat, že nejde o ústup či
izolaci ve smyslu lidského jednání směřující k dosažení nezávislosti na druhých
lidech (zde se jedná o obranu proti mentálnímu stresu omezením konfliktů,
frustrací a somatických stresů, vyplývajících ze styku s druhými lidmi. K
rozhodnutí o izolaci lze dojít z pozice síly nebo z pozice slabosti.)[14]
Jedinec se rozhoduje na základě řady skutečností a pod vlivem nespočetného
množství determinantů a okolností. „Většinou víme s kým komunikujeme,
uvědomujeme si i prostředí, v němž ke komunikaci dochází, reagujeme s
prodlevou, v níž věnujeme čas pochopení toho, co nám bylo sděleno, třídíme a
vybíráme, co odpovíme, čelíme nedorozumění, časovému tlaku, pociťujeme sympatie
nebo antipatie, sami jsme právě v nějaké náladě, tělesné pohodě či nepohodě
atd.“ (Vybíral, 2000, 27 s.).
Chování jedince může být determinováno mnoha vlivy a v
určitém smyslu dáno i geneticky. „Někdy může mít určitý genetický defekt za
následek mentální retardaci, ale ve většině případů jsou intelektové schopnosti
jedince určovány velkým počtem genů, ovlivňujících faktory, které jsou
podkladem pro rozdílné schopnosti. Samozřejmě že to, co se stane s tímto
genetickým potenciálem, závisí na podmínkách prostředí.“[15] Vrozený
potenciál, se kterým jedinec přichází na svět, je velmi silně ovlivněn
prostředím, se kterým se setká. (Atkinsonová, R. L. a kol., 75 s.) Tím je
rodinné zázemí, kde vyrůstá, ale i škola a následně pracovní prostředí, kde
dospělý jedinec stráví většinu času svého života.
Naše chování vychází z našich vlastností, ale i z
našich cílů. K jejich dosažení používáme individuální prostředky a záleží na
„nutnosti“[16]
tohoto cíle a našem přístupu.
Narodíme se s určitým intelektovým potenciálem, který
je ovšem dále determinován například emočním prostředím rodiny, kde jedinec
vyrůstá, jeho výživou[17],
kvalitou stimulace nebo typy zpětné vazby od ostatních vyvolané jeho chováním
atd. (Atkinsonová, R. L. a kol., 495 s.). „Dědičnost inteligence závisí na
prostředí, ve kterém jedinec žije. Za určitých podmínek je fenotyp vysoce
dědičný, za jiných ne.“[18]
Prostředí, které má na inteligenci vliv, zahrnuje širokou škálu vlivů, z
nichž některé působí na celou populaci a některé vytvářejí spíše individuální
rozdíly mezi jedinci nebo skupinami (Ruisel, 2000, 83 s.). Prostředím je
myšleno jak kulturní a sociální, rodinné zázemí, tak i místní úroveň vzdělávání
a další. „Deprivující, zanedbané nebo málo podnětné prostředí mívá negativní
dopad na intelektový vývoj dítěte.“ (Ruisel, 2000, 92 s.).
A. Binet a T. Simon ve svém díle „New methods for the
diagnosis of the intelectual level of subnormals. Annals of psychology“ z roku
1905 viděli inteligenci jako základní schopnost důležitou pro praktický život,
resp. soudnost, praktický smysl, iniciativu, schopnost přizpůsobit se
okolnostem, se správným hodnocením, chápáním a usuzováním. D. Wechsler roku 1958
zase v práci „The measurement and appraisal of adult intelligence“ inteligenci
charakterizoval jako: „celkovou neboli globální schopnost jedince účelně
jednat, racionálně myslet a účinně se vyrovnávat se svým prostředím.“ [19]
R. J. Sternberg v „Beyond IQ: A triarchic theory of
human intelligence“ z roku 1985 shrnul procesy, které by měly rozhodně být
komponenty teorie inteligence takto:
Schopnost učit se a těžit ze zkušeností.
Schopnost myslet nebo uvažovat abstraktně.
Schopnost přizpůsobit se rozmarům měnícího se a
nejistého světa.
Schopnost motivovat sebe sama k efektivnímu vyřešení
úkolu, který člověk potřebuje vyřešit.
Naší inteligencí je tedy dán i způsob našeho
rozhodování v situacích[20]
a výběr prostředků k dosažení daného cíle. To znamená i využít dané zkušenosti
při dalším rozhodování, umět si představit kompletní proces od rozhodnutí až po
dosažení cíle a důsledky našich činností, umět se adaptovat na dané podmínky a
v případě nutnosti improvizovat v zájmu našich cílů a v neposlední řadě i v
závislosti na úspěchu či neúspěchu přehodnocovat své motivace a případně tvořit
nové plány.
Příliš úzkým pojetím Mikroekonomie je výrok, že
Mikroekonomie studuje postupy, které lidé volí v podmínkách vzácnosti. I kdyby
přece existoval nadbytek hmotných zdrojů, jistě se najdou ostatní důležité
zdroje, kterých je nedostatek. Zdrojem vzácným pro každého je čas. R. H. Frank
dodává, že „čas a peníze nejsou jediné důležité zdroje…“ Přece skutečnost, že
někteří lidé nerozhodují o určitém objemu financí osobně, ještě neznamená, že
jejich rozhodování nejsou ekonomická. Každá volba přece zahrnuje důležité prvky
vzácnosti. Ano, někdy jsou peníze tím nejvzácnějším zdrojem, ale ve většině
typů našich rozhodování tomu tak není. A to je také jeden ze základních rysů
lidské existence, že se stále musíme vyrovnávat se vzácností v jejích různých
formách. Ale kdyby „vzácnost“ neexistovala a my měli všeho dostatek, život by
byl ochuzen o mnohé ze svého bohatství.[21] Člověk,
který by žil neomezeně dlouho a měl by k dispozici neomezené materiální zdroje,
by se sotva kdy k něčemu rozhodl.[22]
Howard Gardner ve své knize Dimenze myšlení
popsal 6 druhů inteligence - jazykovou (významy a konotace[23] slov,
jazykové operace, lingvistické dovednosti, porozumění mluvenému slovu), hudební
(melodie, rytmus, témbr - barva zvuku), logicko-matematickou (početní operace,
logické odůvodňování a další), prostorovou (prostorová představivost, vizuální
myšlení…), tělesně-pohybovou (například výrazové vyjadřování tělem, tanec, běh)
a personální formy inteligence (porozumět chování ostatních lidí, jejich
motivům či emocím a také sami sobě). Tato práce ale není zaměřena na
problematiku inteligence jako takovou, pouze na oblasti související a výrazně
ovlivňující lidské rozhodování v situacích, kdy jde o užitek.
Zajímavou teorii „úspěšné inteligence“ popisuje Robert
J. Sternberg ve své knize stejnojmenného názvu, která nám dle mého názoru
umožní rychlejší a efektivnější rozhodování. Jestliže o jedinci můžeme říci, že
je úspěšně inteligentní, znamená to, že je schopen myslet dobře třemi různými
způsoby: analyticky, kreativně a prakticky. Tyto tři aspekty spolu vzájemně
souvisí - analytické myšlení používáme při řešení problémů a posuzování kvality
myšlenek, díky tvůrčímu myšlení problémy a myšlenky správně zformulujeme a praktická
inteligence nám umožní jejich efektivní využití, včetně analýz, v běžném
životě. Je ovšem nutné mít na paměti, že důležité je především vědět, kdy a jak
je efektivně využít.[24]
Považuji za nutné zde podrobněji tyto tři „druhy inteligence“ popsat.
Analytická inteligence: Jak najít správné řešení[25]
Tato inteligence obsahuje uvědomělé nasměrování našich
mentálních procesů na hledání a promyšlené řešení problému. Cílem je dostat se
z problémové situace překonáním překážek až k samotnému řešení. Při rozhodování
je cílem vybrat si mezi možnostmi nebo zhodnotit příležitosti.
Řešení problémů vyžaduje šest základních kroků, které
mohou probíhat v různém pořadí nebo se k nim jedinec může v případě potřeby
opět vracet. Těmito kroky jsou: 1. Rozpoznání problému, což je nejdůležitějším
začátkem[26];
2. Správná definice problému[27],
což znamená přesné definování, v čem je problém, odpovídající kontextu situace.
S tím souvisí i rozeznání podstatných problémů od méně podstatných či
nepodstatných; 3. Formulování strategie řešení problémů (Sternberg zde
konstatuje, že úspěšně inteligentní jedinec uvažuje spíše v dlouhodobém
horizontu než z hlediska okamžitého zisku a je ochoten odkládat požitky.); 4.
Využívání informací přesně odpovídající situaci; 5. Efektivní rozložení prostředků
z dlouhodobého i krátkodobého ohledu a zvážení možných rizik a výsledného
zisku; 6. Monitorování a hodnocení (monitorováním je myšleno sledování postupu
během procesu a hodnocením posouzení kvality našeho procesu řešen problému a
řešení, ke kterému jsme dospěli.).
Problémy se zřetelnými způsoby řešení jsou někdy
nazývány dobře strukturované problémy a ty nepříliš jasně vyřešitelné špatně
strukturované problémy. U obou druhů problémových situací jsou odlišné
strategie při jejich řešení. Řešitelé problémů využívají v prostoru problému
takzvanou heurestiku, což znamená souhrn všech možností, které se dají
použít k řešení, jak napsal A. Newell a H. A. Simon.
Do řešení problémů může člověk také vnášet mentální
stereotypy[28],
což je myšlenkový rámec jako sklon pohlížet na problémovou (rozhodovací)
situaci určitým způsobem. Tyto stereotypy mohou v mnoha situacích fungovat, ale
bývají i omylem, který nám výsledek mírně řečeno zkomplikuje, protože právě na
řešení toho určitého problému není vhodným. Určitým typem mentálního stereotypu
je funkční fixace, která znamená, že určitý prostředek jsme zvyklí (v
rámci kulturního kontextu) používat určitým způsobem a toto nám brání ho využít
k odlišnému účelu právě od původního. Při řešení problému můžeme užít i takzvané
inkubace, což je fakticky odložení problému na pozdější dobu. Toto může
být na jednu stranu kladným přínosem ve smyslu vypuštění případných
nepodstatných informací, ovšem může to mít i záporné následky. Například již
pomine daný situační kontext.
Úspěšně inteligentní člověk se rozhoduje buď na
základě intuice nebo úsudku, a nebo na základě kombinace obojího.
Kreativní inteligence - Jak najít ten správný problém[29]
Tvůrčí jedinec je i dobrým investorem, například může
levně nakupovat a draze prodávat. Kreativní myšlenky jsou nové a cenné, i když
je z počátku může mnoho lidí kolem odmítat. Typickým příkladem je recenze
nějaké knihy. Ale člověk do svých kreativních myšlenek investoval mnoho ze
svého času i energie, a tak se o jejich hodnotě snaží přesvědčit ostatní a tím
zvýšit přiznanou hodnotu svých investic. Jakmile se mu to podaří, „prodává“ ji
ostatním a sám se věnuje dalšímu svému kreativnímu nápadu. Ovšem je nutné zde
podotknout, že záleží na okolnosti, kdo kreativitu hodnotí. Kreativita je
sociálně kulturní posouzení novosti, vhodnosti, kvality a důležitosti výtvoru.
Mezi rozvíjení kreativní inteligence patří aktivní
hledání vzorů, přezkoumávání předsudků, tolerance chyb u sebe i ostatních,
přijímání rozumných rizik, vyhledávání úkolů, kde se dá uplatnit tvořivost,
aktivní definování a redefinování problémů, vyhledávání odměny za kreativitu a
sebeodměňování, potřeba času na kreativní myšlení, tolerance nejednoznačnosti,
uvědomování si překážek při kreativním myšlení, ochota růst a uvědomění si
významu ovlivnění osobnosti prostředím.
Praktická inteligence - Jak uvést řešení do života[30]
Tato inteligence umožňuje svému „vlastníku“ uplatnit
určitý druh strategie při řešení problémů v reálném životě. Mnoho z nás mělo
jistě spolužáky, kteří ve škole vynikali svými znalostmi a dovednostmi, ale v
dospělosti - v reálném životě - už to s jejich výsledky bylo značně horší.
Rozhodnutí, které učiníte v reálném životě, Vás totiž ovlivní, protože jste v
něm přímo zainteresováni a také je nutné si uvědomit, že zde se může vyskytnout
větší množství „správných řešení“ na rozdíl od školních testů, kde byla jen
jedna správná odpověď.[31]
Ze studií vyplývá, že skryté znalosti často ovlivňují úspěch v zaměstnání
stejně nebo více než školní inteligence a nejde o to, jaký druh práce jedinec
vykonává.
Prakticky inteligentní člověk se dále vyznačuje ještě
dalším specifikem, a to tichou znalostí,[32] která se
týká vědomostí „pro jednání“. Tato dovednost je většinou získávána bez přímé
pomoci ostatních a umožňuje nositeli dosáhnout pro něj cenných cílů. Získat a
užívat takovou znalost je výjimečně důležité k náležitému výkonu v každodenním
snažení. Tichá znalost je vždycky spojena s konkrétním užitím ve specifických
situacích. Jde o znalost informací, které nejsou okamžitě přístupné každému. Nejde
zde tedy o kvantitu ale o kvalitu informací. Tato inteligence tedy svému
nositeli pomáhá pochopit, jak systém pracuje a přizpůsobit se tak, aby tento
systém pracoval i v jeho prospěch. Dalšími možnostmi jsou i přizpůsobení se
trendům v daném prostředí nebo dané prostředí přizpůsobit dle svého. To ale
závisí na mnoha dalších faktorech.
Úspěšně inteligentní lidé vždy dokáží vyvážit svou
analytickou, kreativní i praktickou inteligenci.
Inteligence nutně rozhoduje i o naší schopnosti
kriticky myslet, čímž se budu zabývat v jedné z následujících částí této práce.
Rozhodujeme se ve stavu vědomí, kdy řešíme
nějaký problém nebo si vybíráme nějakou variantu za účelem reakce na podmínky
prostředí a osobní záměr. Toto „vědomí zahrnuje: a) sledování sebe sama
a svého okolí tím způsobem, že vjemy, vzpomínky a myšlenky jsou přesně
reprezentovány ve vědomí; a b) ovládání sebe sama a svého okolí tím
způsobem, že jsme schopni zahajovat a ukončovat své jednání a kognitivní
aktivity (Kihlstrom, 1984).“[33]
Sledováním je myšleno zpracovávání informací pomocí naší smyslové soustavy a to
nám umožňuje vědět a chápat, co se v nás samotných ale především v našem okolí
děje. Ovšem nelze věnovat pozornost všem podnětům, na které nás smysly
upozorní, neboť bychom byli přímo zahlceni těmito informacemi. Na tuto
skutečnost upozorňuje i MUDr. František Koukolík ve své knize Mozek a jeho
duše.[34]
Touto knihou se budu zabývat v některé z dalších částí této práce. Samo
vědomí si vybírá, na které podněty bude reagovat a provádí selekci. Podněty k
zahájení akce jsou řazeny dle priority, přičemž nejvyšší mají ty, které
souvisejí s přežitím, což je například hlad, bolest a další. V momentě, kdy
probíhají, jsou ostatní podněty vytěsněny do pozadí. Ovládáním je pak
plánování, zahájení a řízení svých činů koordinovaně s událostmi kolem nás.
Naše vědomí nám dává možnost představovat si „scénáře“ určitých budoucích
událostí a jejich možných variant. Ale ne všechny aktivity jsou řízeny vědomými
rozhodnutími, takže ani řešení problémů nemusí být prováděna vědomě. Řešení
některých problémů není možné plánovat předem, protože rozhodovací situace může
nastat náhle. Takže i při jejím řešení musíme improvizovat či použít zkušenosti
z nějaké minulé podobné události (vzpomínky vyvolané do vědomí), což již zasahuje
mimo oblast vědomí. „Vzpomínky, které jsou takto dostupné našemu vědomí, se
nazývají předvědomé vzpomínky. Souhrn těchto vzpomínek a procesů se nazývá
předvědomí.“ (Atkinsonová a kol., 1995, 215 s.).
Od sledování, ovládání nás samých a předvědomí se
dostáváme k další důležité schopnosti člověka, která prochází děním celého
našeho života a je důležitou pro naše rozhodování, to znamená i pro ekonomické
rozhodování, a tou je učení. Je třeba vědět spoustu informací, které
používáme a jež jsou pro nás užitečné a mikroekonomie je jednou z disciplín,
která, ač se to na první pohled nezdá, je jak užitečná, tak i zajímavá a poučná
a navíc prakticky použitelná. Praktická použitelnost totiž často disciplínám,
vyučovaným na vysokých školách chybí. Ano, někdo by mi určitě namítl, že je to
vždycky věcí a přístupem vyučujícího, ale přesto si myslím, že ne vždy je to
pouze v „jeho rukou“. Nejúčinnější cestou, jak rozvíjet cit pro ekonomii, může
být i vedení studentů k tomu, aby ekonomii vnímali jako vědu o přirozeném
světě.[35]
Jen když budou přesvědčeni, že nabité vědomosti a dovednosti v hodinách jsou z
reálného světa, bude to pro ně přirozenou motivací a detaily běžného života
budou jasně vnímat v novém světle. Každou informací se nám bude rozvíjet
ekonomická intuice, třebaže z nás „ekonom“ nikdy nebude. Avšak díky učení
budeme chápat ekonomické reálie a kontext s „obyčejným“ životem a pochopíme i
skutečnost, že výsledky lidské práce jsou odrazem přímého či nepřímého
porovnání nákladů a prospěchu.[36]
Zajímavým zjištěním jsou výsledky výzkumu R. Franka
(Frank, 1995, VI s.) u studentů, že lidé, kteří si ekonomii volí jako hlavní
předmět, mají větší sklon zajímat se v prvé řadě pouze o sebe sama. Pomocí
pokusů došla jeho výzkumná skupina k závěrům, že rozdíly v míře sobeckosti jsou
tím větší, čím déle dotazovaný ekonomii studoval. Osobně si ale nemyslím, že by
pro většinu studentů bylo motivací učit se ekonomii ze zištných důvodů a
nakonec každé vzdělání je přece investicí především do své budoucnosti, ne?
Učením si osvojujeme nové dovednosti, vědomosti, ale
podílí se i na našem emocionálním vývoji, sociálních interakcích a na vývoji
osobnosti. (Atkinsonová a kol., 1995, 265 s.). Učení můžeme definovat jako
relativně trvalou změnu chování, jež vyplývá z nacvičování. Některé psychologické
směry rozlišují 4 druhy učení, a to: 1. habituace, 2. klasické podmiňování, 3.
operantní podmiňování a 4. komplexní učení. Habituace je učení se
ignoraci podnětů, které pro nás nejsou nutné. Jako příklad je uveden tikot
hodin. Klasické a operantní podmiňování zahrnuje tvorbu asociací.
Klasické nás učí, že jedna událost následuje po druhé a díky operantnímu podmiňování
se naučíme, že vše, co uděláme, má určité následky. Příkladem klasického
podmiňování je „Pavlovův reflex“ a operantního určité chování, které vede k
dosažení určitého cíle. Pro nás je nejdůležitější poslední z druhů paměti, a to
komplexní učení. „Komplexní učení zahrnuje mimo tvorby asociací něco
navíc. Je to například používání určité strategie při řešení problému nebo
tvorba mentálních map prostředí, ve kterém se subjekt nachází.“[37]
Podstatou učení je „schopnost organismu mentálně reprezentovat jednotlivé
aspekty světa a operovat těmito mentálními reprezentacemi spíše než světem
samotným.“ (Atkinsonová a kol., 1995, 290 s.). Většina těchto mentálních
reprezentací je spojení mezi podněty nebo událostmi, což odpovídá klasickému a
operantnímu podmiňování. Jindy je reprezentace složitější, například mapa
prostředí jedince nebo nějaký abstraktní pojem, jako například příčina.
„Existují rovněž případy, ve kterých jsou operace, prováděné s mentálními
reprezentacemi, složitější než asociativní procesy. Tyto operace mohou mít
podobu pokusu a omylu, kdy organismus v mysli zkouší různé možnosti. Operace
mohou mít rovněž podobu strategie s více kroky, ve které uskutečňujeme některé
mentální kroky pouze proto, protože umožňují kroky následné.“ (Atkinsonová a
kol., 1995, 290 s.). (Příkladem kognitivní mapy jsou mentální reprezentace
plánu bludiště u krys v pokusu Tolmana, 1932).
Jedním z dalších způsobů, jakým se jedinec může učit,
je pomocí imaginativního myšlení. Znamená to, že o určitých věcech přemýšlíme
vizuálně, včetně imaginativních operací (přímo si představíme určitý proces
nebo činnost) a zrakové kreativity.
Dalším naším „pomocníkem“ při rozhodování je tedy paměť.
Udává meze našeho uvažování na základě „výbavy“ jazykové i zkušenostní. Na
základě předešlé zkušenosti, ať již negativní či pozitivní, se můžeme
rozhodnout pro dané jednání či konání. Paměť je také významným pomocníkem při
očekávání či očekávání důsledků nějaké situace či procesů.
Rozlišujeme 3 stadia v činnosti paměti: a) kódování
/jakési uložení do paměti ve formě reprezentace pro ni přijatelnou/, b)
uchovávání /pamatovali jsme si informaci a uchovali, tímto ji podržíme v
paměti/ a c) při další situaci si ji opět vybavíme z paměti. Základní druhy
paměti jsou krátkodobá a dlouhodobá. Nejprve informaci vnímáme, selektujeme a
následně zakódujeme do krátkodobé paměti.[38] Krátkodobá
paměť má překvapivě velmi omezenou kapacitu, v průměru to znamená sedm položek,
plus mínus dvě. Některým lidem se podaří uchovat pět položek a jiným zase až
devět. Faktem ovšem zůstává, že položky bývají přepsány dalšími novějšími nebo
se nám časem prostě z paměti ztratí. Krátkodobá paměť hraje významnou roli při
řešení jakéhokoliv problému jako duševní pracovní prostor pro mentální operace,
který používáme k uchování částí informací z dlouhodobé paměti, příslušejících
k danému řešenému problému. Proto se jí říká paměť pracovní. Jedno staré a dnes
tak často používané přísloví říká: „sejde z očí, sejde z mysli“. To dokonale
vystihuje skutečnost, že mnoho živých organismů odpovídá pouze na bezprostřední
podnět (u člověka je to zřejmě většinou podnět zrakový) a když se podnět
ztratí, odpověď vyhasne. “Pracovní (také provozní) paměť je schopna udržet si
vnitřní záznam („reprezentaci“) o zevním světě v krátkodobé paměti, a to v
době, kdy podněty ze zevního světa už přestaly. Nebo do krátkodobé paměti
přivolat nějakou informaci z paměti dlouhodobé. V obou případech je pracovní
paměť podkladem schopnosti s těmito informacemi pracovat, tj. tvořit chování
založené na těchto informacích spíš než na bezprostředních podnětech.“[39]
Podle F. Koukolíka se do činnosti pracovní paměti zapojuje několik oblastí
„modulů“, z nichž každý má svou místní síť a síť, díky které je propojen s
informačními smyslovými vstupy, hybnými, s dlouhodobou pamětí, s emotivitou a
motivací. Každý z těchto modulů má tedy svou oblast činnosti, které se slučují:
- zrakový vstup (vidím přicházet hezkou mladou ženu)
- záznam dlouhodobé paměti (podobá se dívce, kterou
jsem znal před spoustou let)
- hybnost (půjdu jí naproti, nebo se naopak nepohnu)
- emoční odpověď (mám příjemný, úzkostný, útočný nebo
žádný pocit)
- motivaci k další akci (oslovím ji, nebo budu dělat,
že neexistuje…) (Koukolík, 1997, 196 s.).
Existuje mnoho doporučení, jak zlepšit paměť. Zde je
myšlena konkrétně paměť pro údaje. Paměti napomáhající systémy se nazývají mnemonickými.
Jednou z mnemonickým pomůcek je metoda loci, která je vhodná zejména u seřazené
posloupnosti libovolných položek. Nejprve si v duchu představíme určitou cestu
a naučíme se postupně jednotlivá její místa. Pokud se nám to podaří, můžeme se
naučit nazpaměť tolik vzájemně nesouvisejících slov, kolik míst bude na naší
cestě. Propojujeme si každé místo s další informací, kterou si chceme
zapamatovat. Jakmile si chceme tyto informace vybavit, v duchu si znovu
projdeme „naši cestu“. Další je metoda klíčových slov, která se dá dobře
využít při učení se slovíčkům cizího jazyka. Například si spojíme slovíčko z
cizího jazyka s jeho fonetickou formou, která v češtině může být podobná
nějakému našemu výrazu.
Z těchto poznatků tedy vychází závěr, že čím více
položky propracováváme (například rozvedeme jejich význam), tím větší množství
si jich později dokážeme vybavit nebo tím lépe rozpoznat.
Autoři knihy Psychologie Atkinsonová a kol. uvádějí
další metodu - PQRST, což je zkratka slov preview (přehled), question (otázka),
read (čtení), selfrecitation (opakování) a test (zkouška). První etapa obnáší
projití si materiálu pro získání představy o hlavních tématech a částech, ve
druhé a třetí si čtenář položí otázky, text pročte a na tyto otázky se snaží
odpovědět. Čtvrtá etapa znamená snahu vybavit si hlavní myšlenky po přečtení u
jednotlivých částí a dokázat je reprodukovat zpaměti, např. kapitolách nebo
oddílech knihy. Pátá probíhá až po dokončení celé knihy, kdy se pokoušíme
vzpomenout si na hlavní údaje, které jsme četli, porozumět jim a dokázat je
vzájemně propojit ve smyslu nacházení souvislostí a vzájemných vztahů, čímž
dochází k „propracování“ uložených informací v naší hlavě.
Paměť se dá zlepšit také uchováváním kontextu, v němž
došlo k procesu učení. Může to být například místo, kde se učíte nebo nějaká
hudba (například při učení právních předmětů stále stejný styl hudby atd.), co
vám pomůže k lepšímu uchování informací a jejich obnovování.
Pro snadnější uchování je také nutné si daná data
„zorganizovat“, to znamená uspořádat do určitých systémů. K tomuto lze užít
například pomůcku zorganizování dat do formy povídky.
Při vybavování se nám může stát, že nám určité
informace v prezentovaném materiálu chybí, a tak je pomocí konstruktivní paměti
můžeme vyplňovat nebo konstruovat pomocí jednoduchých úsudků, deduktivním
usuzováním, pomocí stereotypů nebo pomocí schémat. Jednoduché úsudky jsou nám
jasné. Deduktivní usuzování vyplývá z tvrzení, že pokud jsou platné jeho
premisy, je pravdivý i závěr, vyplývající z úsudku (včetně ztotožnění premis s
pravidly).
„Pokud jsme otázáni, zdali je úsudek deduktivně platný
nebo není, jsme si ve svém hodnocení jednoduchých úsudků přiměřeně jistí. Jakým
způsobem je však hodnotíme? Některé teorie deduktivního usuzování
předpokládají, že postupujeme jako intuitivní logici a používáme logických
pravidel ve snaze dokázat, že závěr úsudku vyplývá z premis. Pro ilustraci
vezměmě v úvahu následující pravidlo:
Pokud máte tvrzení ve formě: Jestliže p, pak q a jiné
tvrzení p, pak můžete vyvodit tvrzení q.
Dá se předpokládat, že dospělí toto pravidlo znají a
(snad podvědomě) je používají k rozhodnutí, že předcházející ) úsudek je
pravdivý. Ztotožní první premisu („Jestliže prší, vezmu si deštník“) s částí
pravidla Jestliže p, pak q. Ztotožní druhou premisu („Prší“) s částí pravidla p
a poté dovodí část q („Vezmu si deštník“).
Pokud je úsudek komplikovanější, usuzování podle
tohoto pravidla si více uvědomujeme. Dá se předpokládat, že při hodnocení
následujícího úsudku použijeme naše pravidlo dvakrát:
1. Jestliže prší, vezmu si deštník.
2. Jestliže si vezmu deštník, ztratím jej.
3. Prší.
4. Proto ztratím i svůj deštník.
Pokud použijeme naše pravidlo na 1. a 3. tvrzení,
umožní nám to usuzovat „Vezmu si deštní“. Pokud použijeme naše pravidlo znovu
na 2.tvrzení a výše získané tvrzení, umožní nám to dovodit „Ztratím svůj
deštník“, což je závěrem. Nejlepším důkazem pro to, že lidé používají podobná
pravidla, je, že množství pravidel, které úsudek vyžaduje, je dobrým
prediktorem obtížnosti úsudku. Čím je zapotřebí více pravidel, tím je
pravděpodobnější, že člověk udělá chybu, a tím déle mu trvá, než dospěje ke
správnému rozhodnutí (Osherson, 1976; Rips, 1983).“[40]
Při deduktivním usuzování používáme jak logická
pravidla, tak i „pragmatická pravidla“ (například pravidlo předpokladu: „Pokud
má nastat určitá událost, často se musí uskutečnit určitá podmínka.“) Dále
můžeme použít v deduktivním usuzování i heuristiky, což je „umění vynalézat
nebo metodický návod, jakými optimálními prostředky a postupy objevovat nové
(myšlenky, fakta ap.).“[41]
Další je induktivní usuzování, což znamená: „Takové
úsudky jsou induktivně silné, což značí, že je nepravděpodobné, že úsudek je
neplatný, když jsou platné premisy (Skyrms, 1986).“[42] Příklad:
1. Mitch se na VŠ specializoval na účetnictví
2. Mitch nyní pracuje pro fimu zabývající se
účetnictvím
3. Proto pracuje Mitch jako účetní.
Toto nemusí být nutně platné, protože Mitch může být
již znechucen účetnictvím, a tak zde dělá vrátného…
Naše usuzování může být ovlivněno stereotypy, což je
souhrn úsudků o osobnostních rysech nebo fyzických vlastnostech celé skupiny
osob. Bohužel tyto stereotypy často bývají spíše zavádějícími vodítky v
sociálních interakcích.
K většině popisu našich znalostí o určitém objektu a
událostech či znalosti postupu, jak se v určitém druhu situace chovat, mohou
být použita tzv. schémata. Příkladem je schéma pro řízení automobilu (sednout
si za volant, klíček zastrčit do zapalování, otočit jím, sešlápnout spojku
atd.). Schémata nám umožňují rychle a ekonomicky selektovat, organizovat a
zpracovávat informace při vnímání a myšlení. Jednoduše srovnáme nový objekt,
událost, osobu se schématem, již uloženým v paměti (dle nejvýraznějších rysů) a
usoudíme, zda je podobný. I schémata ovšem mohou zavádět na špatnou cestu,
pokud nejsou zcela odpovídající.
Řešení
problému můžeme také nazvat myšlením v činnosti. Mnoho lidí pojímá
řešení problému jako myšlení samotné. Když řešíme nějaký problém, vždy
usilujeme o nějaký cíl, respektive jeho nalezení. Pro tento proces je nutné
připravit si prostředky, jak tohoto cíle dosáhnout. Jedním z následných procesů
je rozdělení na dílčí cíle, a to dokud nedosáhneme úrovně, na které již
máme prostředky k jejich dosažení (Anderson, 1985).[43] Tyto strategie
jsou tedy hlavní doménou při studiu řešení problémů. Další doménou může být
způsob mentální reprezentace problému, protože i ten má vliv na snadnost či
obtížnost dovednosti řešit problém. (Mnoho výzkumů na téma strategie rozkládání
cílů prováděli vědci Newel a Simon).
Následně bych ráda uvedla několik strategií, jak
řešit problém:
Jednou z nich je zmenšení rozdílu mezi
současným stavem situace problému a jejím cílovým stavem, kde, jak
předpokládám, je řešení. Vytváříme si tedy dílčí cíle, jak jsem zmínila výše, a
pokud je těchto dosaženo, přiblíží nás to našemu celkovému cíli. Příkladem této
strategie v kontextu mikroekonomického myšlení jedince cíl zakoupení
automobilu. Toto je hlavní cíl, ke kterému ovšem potřebujeme dostatek
finančních prostředků. Protože v současnosti máme jen jejich určitou část,
určíme si první dílčí cíl - získat zbytek financí. Protože si nechceme půjčit
ani automobil zakoupit formou uzavření leasingové smlouvy, ale chceme platit
hotově, stanovíme si další dílčí cíle. Například omezíme určité výdaje z
rodinného rozpočtu (změníme dražší tarif připojení na internet za pomalejší ale
levnější, dětem stanovíme maximální částku na účet za volání z mobilního
telefonu, omezíme časté večeře s drahou polovičkou v drahých restauracích a
vynahradíme jí to jiným způsobem atd.), místo vánočních dárků od tchýně s
radostí přijmeme raději finanční obnos (protože stejně neví, co nám má k
vánocům koupit a neustále se nás ptá…) a hledáme další způsoby - dílčí cíle -
jak ušetřit a shromáždit potřebné finanční prostředky k dosažení dílčích cílů a
tím následně i hlavního cíle, čímž zvýšíme užitek nejen svůj (v podobě skvělého
pocitu za volantem vlastního automobilu), ale i celé rodiny (stmelím rodinu
staráním se nového miláčka rodiny - děti mi budou pomáhat s mytím a manželka s
údržbou vnitřního prostoru a všichni společně budeme jezdit na výlety a také ke
tchýni se dostaneme rychleji a pohodlněji, což potěší zejména manželku.
Na podobném principu je založena složitější strategie analýza
prostředků, které vedou k cíli. To znamená, že porovnáváním současného a
cílového stavu hledáme nejvýznamnější rozdíl a jeho odstranění si uložíme jako
hlavní dílčí cíl. V tuto chvíli je pro nás tedy směrodatné najít prostředek,
díky kterému bychom dosáhli tohoto dílčího cíle. V případě, že nám něco stojí v
cestě k jeho dosažení, můžeme stanovit nový dílčí cíl k odstranění této
překážky a tak dále. Občas se nám sice stane, že než se dostaneme k dosažení
hlavního cíle, překonáváme jeden dílčí cíl za druhým, ale pokud vytrváme,
dosáhneme svého. A je nutné podotknout, že tato strategie je důmyslnější než
strategie zmenšování rozdílů, protože díky ní probíhají na cestě k hlavnímu
cíli další akce, které nám sice na první pohled zvětší vzdálenost od tohoto
hlavního cíle, ale jsou pro jeho postupné dosažení nezbytnými.
Strategie postupu od cíle nazpět je užívána
především při řešení matematických operací. Příklad je následující:
A
B
C
D
Problém, který řešíme, je dokázat, že úsečky obdélníku
ABCD - AD a BC mají stejnou délku. Při užití postupu od cíle nazpět, je možno
uvažovat tímto způsobem: „Co by mohlo dokázat, že AD a BC mají stejnou délku?
Mohl bych to dokázat, kdybych mohl dokázat, že trojúhelníky ACD a BDC jsou
shodné. To, že trojúhelníky ACD a BDC jsou shodné, mohu dokázat, pokud mohu
dokázat, že jejich dvě strany a přilehlý úhel jsou si rovny (Anderson, 1990,
str. 238). Uvažujeme od cíle k dílčímu cíli (důkaz, že jsou trojúhelníky
shodné), od tohoto dílčího cíle k dalšímu dílčímu cíli (důkaz, že strany a úhly
jsou si rovny), a tak dále, dokud nedosáhneme dílčího cíle, u kterého máme k
dispozici prostředky k jeho dosažení.“[44]
Tyto tři strategie jsou obecné a tím jsou použitelné v
podstatě při řešení jakéhokoliv problému. Často se o nich hovoří jako o
„slabých metodách“, protože nejsou založeny na specifických znalostech a
ovládat je nám může být dáno i „od přírody“. Lze se na ně spoléhat v případech,
kdy se o té či oné problematice teprve učíme a nebo pracujeme s obsahem, který
neznáme. Protože po získání přehledu a informací o této problematice či o
obsahu problému, jsme schopni použít již daleko důmyslnější (rafinovanější) a
efektivnější postupy (a prezentace), specifické vzhledem k danému problému.
Je ovšem nutné si uvědomit, že každé řešení problému
závisí nejen na strategii, kterou do tohoto řešení vkládáme, ale i na způsobu,
jakým ho reprezentujeme a to je vysoce individuální podle kontextu, v němž je
problém řešen a dalších okolností. S tím souvisí i skutečnost, že průběh
situace, kdy problém řešíme, se může značně lišit od naší představy, jak jsme
si ji vytvořili. Proto si lze v paměti uchovat reprezentace řešení různých
situací a pokud nastanou situace podobné, dokážeme se rozhodovat rychleji a
efektivněji na základě předchozí zkušenosti. Pro jedince, kteří se s řešením
určitého problému a rozhodovací situací setkají poprvé, bude toto nové. Ale vše
je jednou poprvé… Díky naší předešlé zkušenosti nebo nezkušenosti se může lišit
i použitá strategie. Protože pokud jsme se s tímto problémem již setkali,
můžeme si před „akční fází“ vytvořit jakýsi plán.
Velice zdařilou metodou, která by šla jistě nazvat
strategií, je Metoda úplného výčtu[45], která
zahrnuje čtyři kroky:
Vyjmenování všech případů, resp. možností toho, jak
dosáhnout rovnováhy
Uspořádání jednotlivých případů podle různých kritérií
Doplnění výčtu pomocí brainstormingu
Formulování polarit (příklad: buď jsou opatření
založená na motivaci klientů nebo se jedná o něco jiného…).
Jakmile provedeme poslední krok, který lze realizovat
týmově, dosáhneme prvních dvou významných výsledků:
1) Máme koncept, jež lze neustále doplňovat a
zpřesňovat, kdy je jednoznačně zřejmé, kdy někdo přichází s něčím novým a kdy
ne. Tento koncept je obecně využitelný a lze ho stále zdokonalovat. To samo o
sobě má obrovský význam pro kontinuitu práce.
2) Porovnáním tohoto konceptu se stávajícími přístupy
lze identifikovat tyto možnosti, které jsou v předkládaných koncepcích,
navrhovaných přístupech či obecných diskusích přehlíženy.
Pokud shrneme[46], vycházíme z
následujícího:
metoda úplného výčtu je založena na standardních
postupech, takže ji může použít kdokoliv a může se zároveň podílet i na jejím
týmovém uplatnění tak, aby zároveň vnesl svůj původní vklad
tato metoda může být použita opakovaně s tím, že
předcházející aplikace v určité oblasti otevírají další nové otázky, jejichž
řešení může začít právě tím, že si uděláme úplný výčet toho, čeho se týkají
uplatnění této metody nás vždycky přivede k možnosti i
potřebnosti hledat projevy souvislostí mezi jinými jevy. Jinými slovy -
dostaneme se k problematice toho, jak spolu souvisí to, co jsme vyjádřili
prostřednictvím strukturovaného výčtu a příslušných polarit, a v podobě jakých
jevů se tyto souvislosti jeví
to vše provádíme vědomě v rámci zahrnutí problému do
kontextu vývojových tendencí, které se v dané oblasti realizují, a do
praktického kontextu s důrazem na to, abychom důsledně identifikovali příčiny
toho, na čem praktická realizace toho, co odpovídá obecným vývojovým tendencím,
vázne.
R. Valenčík tuto metodu přirovnává k práci archeologa,
který postupně odkrývá všechny vrstvy a zjišťuje přitom, kdo, co, jak a proč
kdysi dělal.
Psychologové tvrdí, že lidé bez předešlých zkušeností
často užívají spíše strategii zpětného postupu a zkušení častěji uvažují od
souvisejících faktů k řešení. Jinou otázkou jsou počítačové simulace
problémových situací, ale myslím, že jednání pod vlivem genetické výbavy a
dalších nám „nadělených“ záležitostí nelze prostě nahradit pevným diskem.
Vše, co člověk dělá, by mělo mít nějaký důvod - resp.
nějaký motiv. I rozhodování provádíme z určitého důvodu, pro nějaký cíl
(v našem případě vždy jakákoli forma užitku). Asi nejzákladnějším
systémem motivace lidského jednání je homeostáza[47], na
jejímž principu pracuje mnoho motivů přežití. Právě ona nám může pomoci
rozlišit mezi potřebou a pudem. Potřeba vzniká, jakmile nastane
jakákoliv podstatná změna od ideální hodnoty a pud je psychologický stav
vybuzení či nutkání, právě z potřeby vyplývající. „Pokud použijeme jako
příklad hlad, potřeba vzniká, když hladina glukózy v krvi poklesne podstatným
způsobem pod svoji ideální hodnotu. Tato fyziologická odchylka od rovnováhy
může být automaticky korigována tím způsobem, že pankreas signalizuje játrům,
aby vyloučila do krevního oběhu glukózu. Pokud však nemohou tyto automatické
mechanismy udržet rovnovážný stav, je aktivován pud a vybuzený organismus
podnikne akci ke znovuobnovení rovnováhy (hledá jídlo s vysokým obsahem
cukru).“[48]
Z uvedeného nám jasně vyplývá skutečnost, že na tomto principu fungují základní
lidské potřeby. Vynechám zde další základní motivy a determinanty chování, jež
mají vztah k přežití jedince jako takového nebo přímo druhu, například
sexualita nebo mateřské chování.
Ovšem myslím, že pro nás je naprosto relevantní motivace
zvědavosti, respektive vyhledávání stimulací, což může být charakterizováno
i zkoumáním svého okolí. Toto chování vykazuje například vyrůstající dítě, kde
vědci došli k závěru, že tento motiv se vyvíjí mimo jakoukoli fyziologickou
potřebu organismu. Dá se tedy říci, že jak u zvířat, tak u lidí existuje
vrozený motiv zvědavosti, díky němuž zkoumáme různé objekty a zároveň s nimi
tedy manipulujeme.
Manipulaci můžeme provádět samoúčelně nebo může být
jen prostředkem zkoumání. Manipulace našemu organismu poskytuje změnu
senzorických podnětů a jak jsem zmínila již výše, prostředí bez přítomnosti
změn a stimulujících podnětů, může vážně narušit normální percepční a
intelektuální funkce jedince. „Organismus hledá optimální hladinu vybuzení.“[49]
Právě zkoumání objektů kolem nás a manipulace s nimi
poskytují našemu organismu a tím i nám nové proměnlivé senzorické podněty. Tyto
změny mohou být příčinou, proč toto zkoumání a manipulaci lidé a zvířata
provádějí. Vědeckými pokusy bylo dokázáno, že omezení podnětů vede ke snížení
úrovně vnímání, pomalejším reakcím na zrakové podněty a ke zhoršení výsledků
právě při řešení problémů. Marvin Zuckerman vyvinul ve snaze měřit rozdíly v
motivech zvědavosti test, nazvaný „škála vyhledávání vjemů“. Zahrnuje položky,
podle kterých se provede odhad touhy jednotlivce zúčastnit se dobrodružných
aktivit, vyhledávat nové druhy senzorických zážitků, užívat si vzrušení ze
sociální stimulace a vyhýbat se nudě. Tyto motivy nejsou základními lidskými
potřebami, ale opravdu odlišně motivované „touhy“ po odlišných pocitech a
činnostech, které vybudí naše smysly až do pocitů uspokojení. A právě o to jde
- uspokojit zvědavost atd. a tím si maximalizovat svůj osobní užitek.
Tabulka[50]
Škála vyhledávání vjemů obsahuje soubor položek a postup skórování . Každá z
položek obsahuje dvě možnosti. Je třeba si vybrat jednu, která by popisovala
nejlépe naše pocity, nebo to, čemu dáváme přednost. V případě, že nám
nevyhovuje ani jedna z možností, označíme tu, která nám vadí méně. Je třeba si
vybrat u všech položek (poskytl autorům Marvin Zuckerman):
1 |
a) |
Nemám trpělivost s hloupými nebo nudnými lidmi. |
|
b) |
Téměř na každém, s kým mluvím, nacházím něco zajímavého. |
2 |
a) |
Dobrý obraz by měl šokovat nebo otřást smysly. |
|
b) |
Dobrý obraz by měl poskytovat pocit míru a
bezpečnosti. |
3 |
a) |
Lidé, kteří jezdí na motocyklech, musí mít nevědomou
potřebu se zranit. |
|
b) |
Rád bych řídil motocykl, nebo se na něm vozil. |
4 |
a) |
Dával bych přednost životu v ideální společnosti, ve
které je každý bezpečný, jistý a šťastný. |
|
b) |
Raději bych žil v době, kdy společnost ještě nebyla
civilizovaná. |
5 |
a) |
Někdy rád dělám věci, které mi poněkud nahánějí
strach. |
|
b) |
Citlivý člověk se vyhýbá nebezpečným činnostem |
6 |
a) |
Nechtěl bych být hypnotizován. |
|
b) |
Chtěl bych být hypnotizován. |
7 |
a) |
Nejdůležitějším cílem života je žít ho co možná
nejplněji a zažít toho tolik, kolik je jen možné. |
|
b) |
Nejdůležitějším cílem života je najít mír a štěstí. |
8 |
a) |
Rád bych si zkusil seskok padákem. |
|
b) |
Nikdy bych nechtěl zkusit skočit z letadla, ať již s
padákem nebo bez něj. |
9 |
a) |
Do studené vody vstupuji postupně a dávám si čas,
abych si na ni zvykl. |
|
b) |
Rád se potápím nebo skáču přímo do moře nebo do bazénu
se studenou vodou. |
10 |
a) |
Pokud jsem na dovolené, dávám přednost pohodlné
dobré místnosti a posteli. |
|
b) |
Pokud jsem na dovolené, dávám přednost změně a rád
tábořím pod širým nebem. |
11 |
a) |
Dávám přednost lidem, kteří vyjadřují své emoce, i
když jsou poněkud vrtkaví. |
|
b) |
Dávám přednost lidem, kteří jsou klidní a vyrovnaní. |
12 |
a) |
Dával bych přednost práci na místě. |
|
b) |
Dával bych přednost práci, která vyžaduje cestování. |
13 |
a) |
Když je chladný den, nemohu se dočkat, až budu doma. |
|
b) |
Svěží, studený den mě osvěžuje. |
14 |
a) |
Nudí mne dívat se na stejné tváře. |
|
b) |
Mám rád uklidňující vztah s blízkými přáteli. |
Vysoké skóre v tomto testu mívají lidé, kteří rádi
provozují adrenalinové sporty či mají rizikové povolání (parašutismus, jízda na
horské dráze, zaměstnání hasiče, záchranáře atd.), vyhledávají neobvyklé
sexuální zážitky, zážitky spojené s užíváním drog, vykazují nebojácné chování v
situacích, které obecně vzbuzují fóbie (například z výšky, tmy, pavouků…),
riskují při hazardních hrách nebo dokonce upřednostňují exotická jídla. Tito
jedinci často i své „normální“ aktivity popisují jako abnormální. Zdá se, že
těmto lidem jinak funguje „pud sebezáchovy“, než ostatním jedincům, kteří by za
stejných okolností ve shodných situacích měli v nejlepším případě husí kůži
nebo by měli žaludeční nevolnost. Psychologové v současnosti často odmítají
teorii redukce pudu a upřednostňují princip hladiny vybuzení, z hlediska které jedinec hledá optimální hladinu
pudu nebo vybuzení. Tato optimální hladina je individuální záležitostí každého
člověka, přesně jako u vyhledávání stimulací. Jakmile nastane nějaká forma
deprivace, zvyšuje se hladina vybuzení nad optimum. To vede u člověka k
chování, pomocí kterého je úroveň opět snížena. A naopak - malé množství
stimulací může občas motivovat organismus člověka, aby hladinu vybuzení zvýšil
vyhledáváním stimulací, nových věcí, složitých jevů, ale jen do určité míry.
Malý exkurz do neurologie
Barrow ve své knize Teorie všeho o mozku
napsal: „Mozek je nejúčinnější algoritmický kompresor informace, s jakým
jsme se doposud v přírodě setkali. Redukuje složité řady smyslových dat na
prosté zkrácené formy, které dovolují existenci myšlenek a paměti. Přirozené
meze, jimiž příroda ohraničila citlivost našich očí a uší, nás chrání před přesycením
informacemi o světě. Zajišťují, že když se díváme na obraz, dostává mozek
zpracovatelné množství informace. Kdybychom mohli vidět vše až po subatomární
rozměry, pak by musela být informačně-procesová kapacita našich mozků
nesrovnatelně vyšší. I rychlost procesů by musela být daleko větší, než je
dnes, abychom dokázali reagovat na nebezpečné přírodní děje.“[51]
Mozek je naší nejdůležitější částí. U dospělého
člověka váží obvykle 1200-1400 gramů a platí zde, že malí lidé mají malé orgány
(takže i mozek) a velcí lidé mají velké orgány. Musíme si ale uvědomit, že „u
zdravých lidí není mezi výkonností mozku a jeho velikostí vztah.“[52]
Ačkoli tedy mozek odpovídá přibližně 2% tělesné hmotnosti, spotřebovává asi 20%
celkové energii, kterou jakýmkoli způsobem přijmeme (Aiello a Wheeler, 1995).[53]
Náš mozek se skládá z nervových buněk - neuronů. Z těla každého neuronu
vystupují výběžky - dendridy (příjemci informací) a osový výběžek - axon,
kterým komunikuje neuron s ostatními neurony prostřednictvím přenosu nervových
vzruchů - impulsů. „Nervový vzruch (impuls), který neuron vydá, putuje axonem
až k jeho rozvětvenému zakončení. Axonální zakončení jednoho neuronu vytváří
kontakty s mnoha místy dendritických větví dalšího neuronu. Tato místa
vzájemných kontaktů se jmenují synapse.“ (Koukolík, 2005, s. 20) Svou roli zde
hrají také geny, kterých jsme nositeli a jejichž zhruba polovina se podílí na
stavbě mozku. Ovlivňují například i sklon k vyhledávání nových podnětů nebo
naopak opatrnosti či míru závislosti na psychologické a sociální odměně.
Samozřejmě vždy hraje určitou roli prostředí kolem nás a jeho vlivy.
V geneticky daných mezích dokáží naše nervové buňky
vytvářet další a další synapse, a to všechno vlivem vnitřních i vnějších
podnětů. Tato schopnost je nazývána plasticita a je u každého člověka různá
podle toho „jak svůj mozek používá“. „Plasticita mozku je podkladem učení a
paměti, citového života i všech dalších funkcí mozku tak, jak se od narození
rozvíjejí, včetně případně úspěšného stárnutí.“ (Koukolík, 2005, s.25) Důležitá
je i informace, že mozek nemá centra ale jednotlivé, avšak integrované, funkční
systémy.
Položme si základní otázku: „Jak se do mozku dostávají
informace?“ Jakákoliv změna je okamžitě prostřednictvím našich čidel zachycena,
rozlišena a následně začíná její zpracování. Snažíme se tímto o rovnováhu,
například při hladu okamžitě vyhledáme zdroj potravy, nebo květina se při
nedostatku světla postupně otočí za sluncem. Podle druhu a množství
informace se mozkové buňky rozhodnou, jestli vzruch (depolarizaci) vydají nebo
ne. Pokud ano, je rozveden zakončením axonu k dalším nervovým buňkám, kde
osloví synapsi. „Ta může být budivá nebo tlumivá, může probouzet nebo tlumit
činnost nervové buňky >za synapsí<.“ (Koukolík, 2005, s.42) Vzruchy jsou
na každé úrovni, přes kterou jsou přenášeny, zpracovávány. Od jisté úrovně
zpracování mozek propojuje synaptické mapy různých čidel a na dalších (vyšších)
úrovních i více než dvou čidel.
Nebudu zde rozebírat jednotlivá čidla a části mozku,
toto není tématem této práce. Považuji však za nutné zmínit alespoň některé
části mozku, které jsou zapojeny při našem „ekonomickém chování“. Například:
1. Co vidíme a poznáváme (viz příloha č.1)
zraková část mezimozku, 3 systémy zpracování zrakové
informace (KDE - prostor a pohyby - propojen zejména s temenní oblastí mozkové
kůry; CO - jemné podrobnosti a barvy, propojen zejména se spodní a vnitřní
částí kůry týlních a spánkových laloků; a třetí systém „K“ s odlišnými
funkčními vlastnostmi)
aktivace korových oblastí spodních vnitřních částí
týlního a temenního laloku pravé hemisféry při poznávání tváří (a odlišování
tváří známých od neznámých na základě známého jména - aktivují síť od pólu
spánkového laloku až na hranici temenního a týlního laloku levé hemisféry;
zvlášť významně se namáhá korové místo tvářová oblast kůry gyrus fusiformis)
oblast gyrus parahipokampalis - rozlišující místa,
zejména interiéry a exteriéry, trochu méně budovy a nejméně je tato oblast
aktivována při rozpoznávání tváří
2. „Slovník“ v mozkové kůře (viz příloha č.2)
kůra levého spánkového laloku, resp. korové oblasti
kolem Sylviovy rýhy, včetně klasické oblasti Brocovy a Wernickeho (spolu s
korovými oblastmi sluchovými a hybnými neboli motorickými reprezentují a
vyjadřují fonologickou podobu slov, tedy jejich podobu v hláskách)
3. Zpracování čísel a číselný smysl
dolní část levého čelního laloku se podílí na přesném
počítání
horní části temenní kůry oboustranně se podílejí na
matematických aproximacích, které záleží na zrakovém prostorovém zpracování
čísel
převážná aktivace levostranné korové oblasti nastává
při provádění základních aritmetických operací s nízkými čísly („kupecké
počty“)
oboustranná aktivace temenní kůry nastává při exaktním
počítání a přibližných výpočtech ve vyšších číslech
4. Emoce
aktivace přední inzulární kůry, přední cingulární
kůry, amygdaly (mandlového jádra) a části bazálních ganglií (ventrální
striatum)
5. Systém odměny
je propojen zejména s kůrou spodní plochy čelních
laloků mozku a dalšími korovými oblastmi (nucleus accumbens, hypothamalus,
amygdala, hipokampus, substantia nigra a area tegmentalis ventralis) (viz
příloha č. 3)
a další.
(Pokračování
v dalším čísle)
[1] Jak ukazuje řada publikací řada státních
zásahů začal být prováděna již za vlády Rooseveltova předchůdce – Herberta Hoovera.
Zájemce lze odkázat např. na následujcí publikace:
Šíma Josef: Trh
v čase a prostoru, Liberální institut 2000, ISBN 80-86389-09-X
Velká deprese
(sborník textů), Centrum pro ekonomiku a politiku 2006, ISBN 80-86547-38-8
[2] Česky bychom přeložily asi jako Výbor národní
obnovy
[3] V originále Bureau
of Research and Statistics of the Social Security Board.
[4] Jak ovšem
upozorňuje soudobá ekonomická teorie jedním z důvodů tohoto jevu mohla být
skutečnost, že v řadě odvětví byla v USA uplatňována politika minimálních
pevných mezd, která producentům nedovolovala ceny snižovat. Blíže např. Šíma
Josef: Trh v čase a prostoru, Liberální institut 2000, ISBN 80-86389-09-X
[5] jedná se mj. o
následující texty: America´s Capacity to Produce, :America´s Capacity to Consume.
The Formation of Capital, Income and Economic Progress
[6] Svým způsobem lze
říci, že tito autoři objevili paradox spořivosti, nicméně z druhé strany než
keynesiánské teorie – lidé nejsou schopni tolik spotřebovávat, takže spoří.
[7] Původně tento text vyšel
v: Samuelson Paul A: Lord Keynes and the General Theory, Econometrica 1946.
[8] V průběhu doby
samozřejmě se objevily i díry, respektive vlny, které vedly k tomu, že se,
obrazně řečeno, potopila i loď ortodoxních, ryzích keynesiánských teorií.
Nicméně daný jev, potvrzujr obecný vývoj vědy a vědeckých teorií – zájemce zde
lze odkázat např. na Strukturu vědeckých revolucí od T. Khuna.
[9] Kraus, J. a kol. Nový akademický
slovník cizích slov. 1.vydání. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1415-2
[10] Valenčík, R. Mikroekonomie. Jak ji chápat a k čemu je. 1.vydání. Praha: Eupress, 2004. 10 s. ISBN 80-86754-20-0
[11] http://vesmir.cts.cuni.cz (časopis Vesmír č. 81, duben 2002)
[12] Atkinsonová, R. L. a kol. Psychologie. 1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 138
s. ISBN 80-85605-35-X
[13] zde: myslím tím pomocí svých
postojů, názorů atd. do rozhodovacích situací, kdy svým dalších chováním
rozhodne o svém dalším postavení, svých cílech a důsledcích svého jednání
[14] Krajina, Ladislav. Jsme lepší než zvířata? Přirozenost člověka a jeho naděje na přežití. Olomouc: Votobia, 1999. 44 s. ISBN 80-7198-369-1
[15] Atkinsonová, R. L. a kol. Psychologie. 1.vydání. Praha: Victoria Publishing, a.s.,
1995. 73 s. ISBN 80-85605-35-X
[16] pozn.: ve smyslu významu pro nás
[17] z hlediska výživy jsou míněny
především stravovací návyky matky v těhotenství nebo vliv toxických látek
na vývoj dítěte, jako například olovo, alkohol a další.
[18] Ruisel, I. Základy psychologie inteligence. 1.vydání. Praha: Portál, 2000. 79 s. ISBN 80-7178-425-7
[19] Psychologie Atkinsonová - 487 s.
[20] zde: myšleny „ekonomické situace“, to znamená situace, ve kterých jde o náš užitek
[21] poznámka autorky DP: Dokonce si myslím, že kdybychom měli všeho dostatek, tedy bychom žili život bez vzácnosti, byli bychom ve skutečnosti chudí.
[22] Frank, R. H. Mikroekonomie a chování. 1. vydání. Praha: Svoboda, 1995. 3 s. ISBN 80-205-0438-9
[23] konotace ve smyslu nepojmových rysů významu
[24] Sternberg, J. Robert. Úspěšná inteligence. 1.vydání. Praha: Grada, 2001. 92 s. ISBN 80-247-0120-0
[25] Sternberg, J. Robert. Úspěšná inteligence. 1.vydání. Praha: Grada, 2001. 113-138 s. ISBN 80-247-0120-0
[26] příkladem obranného mechanismu proti skutečnosti, že má jedinec problém, může být tzv. projekce - tvrzení, že problémy vytváří stěžovatel svým netolerantním postojem k životu a ke světu obecně
[27] již I. Ruisel ve své knize Základy psychologie inteligence upozorňuje na to, že již „při analýze řešení problémů je nevyhnutelné věnovat pozornost samotnému pojmu problém.
[28] Sternberg zde zmiňuje, že jsou někdy nazývány opevněním - entrenchment
[29] Sternberg, J. Robert. Úspěšná inteligence. 1.vydání. Praha: Grada, 2001. 139-163 s. ISBN 80-247-0120-0
[30] Sternberg, J. Robert. Úspěšná inteligence. 1.vydání. Praha: Grada, 2001. 164-184 s. ISBN 80-247-0120-0
[31] poznámka autorky DP: toto je relativní sdělení, protože jsou užívány i testy s více možnými odpověďmi nebo takovými, kde vybíráme tu nejsprávnější. Na vysokých školách je toto již zavedenou formou odpovědí u testů.
[32] Poznámka autorky DP: z určitého hlediska by se dala přirovnat k sociálním dovednostem
[33] Atkinsonová, R. L. a kol. Psychologie.
1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 214 s. ISBN 80-85605-35-X
[34] Koukolík, F., Mozek a jeho duše.
3.vydání. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-7262-314-1
[35] Frank, R. H. Mikroekonomie a
chování. 1.vydání. Praha: Svoboda, 1995. II s. ISBN 80-205-0438-9
[36] V knize Sociální mozek F.
Koukolík toto srovnání uvádí jak cost and benefit
[37] Atkinsonová, R. L. a kol. Psychologie.
1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 265 s. ISBN 80-85605-35-X
[38] ve skutečnosti je mnoho potíží,
označovaných jako „problémy s pamětí“, způsobeno výpadky pozornosti
[39] Koukolík, F. Kniha o Evě a
Adamovi. 1.vydání. Praha: Makropulos, 1997. 195 s. ISBN 80-86003-14-0
[40] Atkinsonová, R. L. a kol. Psychologie.
1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 352-354 s. ISBN 80-85605-35-X
[41] Jiří Kraus a kol. Nový
akademický slovník cizích slov. 1.vydání. Praha: Academia, 2006. ISBN
80-200-1415-2
[42] Atkinsonová, R.L. a kol. Psychologie.
1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 355 s. ISBN 80-85605-35-X
[43] Atkinsonová, R. L. a kol. Psychologie.
1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 375 s. ISBN 80-85605-35-X
[44] Atkinsonová, R.L. a kol. Psychologie.
1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 377s. ISBN 80-85605-35-X
[45] nová učebnice Metodika
magisterského studia od doc. Valenčíka, 11 s. pracovní verze
[46] tamtéž 25 s.
[47] in: Slovník cizích slov, Praha:
Academia 2006, ISBN 80-200-1415-2 „schopnost organismu, populace nebo
společenstva udržet relativně konstantní vnitřní prostředí v situaci, kdy
vnější prostředí se mění.“
[48] Atkinsonová, R.L. a kol. Psychologie. 1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 394s. ISBN 80-85605-35-X
[49] Atkinsonová, R.L. a kol. Psychologie. 1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 425s. ISBN 80-85605-35-X
[50] Atkinsonová, R.L. a kol. Psychologie. 1.vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 426s. ISBN 80-85605-35-X
[51] Barrow, J. D. Teorie všeho.
Praha: Mladá fronta, 2003 1.vydání 21 s. ISBN 80-204-0602-6
[52] Koukolík, František. Mozek a
jeho duše. 3.vydání. Praha: Galén, 2005. 19 s. ISBN 80-7262-314-1