Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
5/2007
číslo 76
_________________________________________
Teoretický časopis
věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě,
ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Dlouhé vlny, inovace, globalizace
(Pavel Sirůček)
Od konce
dějin k dlouhým vlnám (Pavel Janíčko)
ICT marketing a jeho bariéry (Václav
Stříteský, Bohumír Štědroň)
3. Ohlasy na materiály v předcházejících číslech
K příspěvku R. Valenčíka a kol.: Co je a k čemu je
teorie redistribučních systémů (Patrik Kajzar)
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází
od listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Vladimír
Prorok
e-mail:
prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail:
sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail:
valencik@cbox.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110
00 Praha 1
tel.:
224933149
e-mail:
valencik@cbox.cz
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in
About 120 authors contribute to the magazine on a regular
basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often treated in the magazine include
human capital, investments in education and other forms of human capital, nature
and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt
for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman,
G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search
for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital
investments have been developed on the basis of concepts analyzed in
The magazine can be
accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2007.
Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými
formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax
modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
-
Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které
jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2007) bude vydáno a objeví se na Internetu
15. listopadu 2007.
-
Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního
formátu.
-
Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu:
224933149 (R.Valenčík).
-
Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat
na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
-
V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován
užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní
knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování
do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
-
Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého
lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
-
Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
Většinu
obsahu tohoto čísla zabírá pojednání P. Sirůčka Dlouhé vlny, inovace,
globalizace, který doplňuje článek V. Stříteského a B. Štědroně ICT marketing a jeho bariéry. Vzhledem
k tomu, že pojednání P. Sirůčka je nejsystematičtějším materiálem
věnovaným této problematice, který u nás byl v poslední době uveřejněn,
rozhodli jsme se jej publikovat celý a v jednom čísle, a to i na úkor
toho, že některé matriály (včetně pokračování práce I. Strakové) přesouváme do
dalšího čísla. Připravujeme též letošní Zvláštní číslo, které bude celé
věnované problematice redistribučních systémů, ve které se nám podařilo
dosáhnout další významné původní výsledky.
Pavel Sirůček
Obsáhlejší konzultace shrnuje hlavní závěry příspěvků
autora uveřejněných v časopisech Politická ekonomie, Ekonomie &
Management, Marathon, ve slovenském Ekonomickém časopise, Zpravodaji Klubu
ekonomů, Pražském demokratu aj., včetně kvalifikačních prací. Jde o texty
věnované inovačnímu přístupu k dlouhodobým společensko-ekonomickým cyklům,
resp. tzv. dlouhým K-vlnám. Příspěvek navazuje na shrnující konzultaci o
historických meznících zkoumání ekonomických cyklů v Marathonu, 2007, č. 4
[41] a fenomén dlouhých vln zde zasazuje do širšího kontextu rozporů soudobé
globalizace [43]. Řada materiálů o dlouhých vlnách vznikala za spoluúčasti,
podpory a diskuzí s Ing. Stanislavem Heczkem, Ph.D., kterému náleží poděkování
a jehož teze jsou použity především v posledním paragrafu. Text využívá
kapitoly 1, resp. podkapitol 17.4, 18.4,
1. Rozpory
globalizace ve světle periodizací hospodářského vývoje
Pojem globalizace
v našich slovnících pevně zakořenil a dnes náleží nejenom k výrazům
nejfrekventovanějším, nejdiskutovanějším, ale i k nejdémonizovanějším a
nejzmanipulovanějším. Samotný termín je silně zatížen ideologií, propagandou i
apologetikou a mnozí upozorňují na neporozumění objektivním skutečnostem a
velký klam, vnucený mocnými skupinami, resp. který jsme si často vnutili sami.
Někteří přímo hovoří o mocné ideologii globalizace v její neoliberální
podobě, hlásané zejména tzv. hyperglobalizátory [45] a formující oficiální
pojetí i pohledy, které se již staly společenskou konvencí pod diktátem tzv.
politické hyperkorektnosti [37]. Legitimita kapitalismu bývá založena na jeho
vlastním tvrzení, že je racionální [3]. Ve světle narůstajících globálních aj.
problémů [43] však tuto racionalitu
mnozí kritizují a zpochybňují. Připomínají, že kazatelé neoliberalismu
prezentují své ideologizované absurdity jako příkazy zdravého rozumu, přičemž
absolutní svoboda pohybu kapitálu dnes ruinuje v mnoha zemích celá odvětví
a světové hospodářství se mění v globální kasino. Dogmata především stále
dominantní neoklasické ekonomie bývají připodobňována k mystice či
náboženství spíše než ke skutečné vědě. Tržní principy se staly samoúčelem a ikonou,
ekonomické podněty vytlačují všechny ostatní, lidská bytost je stále více
degradována na jednorozměrného homo oeconomicus posedlého individuální
spotřebou [44], vše je podřízeno honbě za peněžními zisky a za ústředního
hrdinu platí spekulant.
I. M. Wallerstein
v kontextu koncepce tzv. světosystému [55] konstatuje, že po II. SV byla
všeobecně velebena „ideologie rozvoje“. Projevovala se v různých podobách
(v USA, SSSR či Latinské Americe) a málokdo si troufal cokoli významnějšího
zpochybňovat. V 70. letech a zejména 80. letech se však situace mění a
jako univerzální „akademické zaklínadlo a módní pojem“ začíná postupně
figurovat právě ideologie globalizace. Náhle byli „všichni osvíceni“, předtím
opěvovaná „ideologie rozvoje“ je označena za viníka a dramaticky se proměňuje
optika a především prostředky. Najednou je odsuzován růst domácího průmyslu a
náhrady dovozu jako škodlivý protekcionismus, úsilí o budování národního státu
jako přebujelá byrokracie, finanční pomoc nejenom Jihu jako peníze vyhozené oknem,
všechny státem sponzorované struktury jako smrtelné překážky soukromým
podnikatelským aktivitám, včetně „mrhání“ prostředků ve veřejném školství či
zdravotnictví. Přímo z definice se všechny státní podniky (i aktivity)
staly neefektivní a samozřejmě musely být překotně zprivatizovány, automatickou
povinností se stala orientace výrobních aktivit na vývoz, stále rostoucí
flexibilita práce a rychle začaly být odstraňovány všechny regulace a překážky
pohybu kapitálu. A to v duchu skálopevné víry v blahodárnost a efektivnost
tržních řešení ve všech sférách, vyhlášených za náboženské dogma. Každý musí
přinášet oběti a především se neustále a pokorně klanět všemocnému bohu TINA – there is no alternative [55].
Pouze málokteré slovo
však dnes vyvolává tak rozdílné představy, asociace a emoce než právě
globalizace. V žebříčku pojmů, které díky nadužívání ztrácejí na obsahu
tato často vede a stala se předmětem marketingových snah a výhodným prodejním i
politickým artiklem. Rozdílné zájmy a kontexty vytváří nejednoznačnosti
v pojetí, kdy dosud neexistuje jednotné vymezení jejího obsahu, charakteru
a směřování, ani ucelená teoretická reflexe. Stále chybí souhlasné určení
počátku a etap, opomíjen často bývá historický (a vlastnický) kontext,
přehlíženy jsou různé odklony a protiproudy typu glokalizace, deglobalizace aj.
[43]. Procesy soudobé globalizace vyvolávají rozpory, které zřejmě nejsou
dlouhodobě udržitelné a lze nastolit klíčovou otázku, zda jsou řešitelné
v rámci tržně-kapitalistických mantinelů [45].
V případě globalizace
jde o složité a silně ambivalentní procesy, probíhajících diferencovaně na
různých úrovních, kdy dochází k propojování a růstu závislostí, ale i ke
značným asymetriím a rozpornostem. V posledních třech dekádách globalizace
akceleruje a dostává se do kvalitativně nové fáze, daleko více spojené taktéž s
efekty prohlubujícími mnohé závažné problémy dnešního světa, často globálního
charakteru [43], [44]. Uvedené
někteří považují za vysvětlení, proč se globalizaci stala důležitým tématem až
dnes. V současnosti se však řadě autorů zdá, že její negativa začínají
převažovat a procesy se také zpomalují – s obratem cca kolem roku 2000.
Objevuje se termín „krize globalizace“ a stále neodbytněji zaznívá volání po
„zkrocení“ neoliberální kapitalistické globalizace. Tato vyvolává obrovské
asymetrie ve sféře technologické, ekonomické, kulturní, sociální a politické,
kdy asymetrie a rozpory se projevují rozdílně v různých subsystémech.
Napětí mezi různými úrovněmi globalizace je spojeno, vedle pozitivních důsledků,
s řadou negativních momentů a protitendencí. Současná fáze globalizace se
ukazuje jako značně nestabilní, což otevírá diskuze o jejích proměnách,
regulacích, zpomalení či úplném zastavení nebo „návratu“ [43]. Dnešní tzv.
krize globalizace však nemusí být pouze ohrožením, ale přináší i šanci na
provedení určitých korekcí [45]. Nicméně existují přístupy odlišné, především
z pohledu tržeb a zisků velkých firem a dalších klíčových hráčů ze soudobé
podoby globalizace profitujících. Někteří tzv. hyperglobalizátoři i jiní
dokonce hovoří o tom, že globální ekonomika je dnes nejsilnější ve své historii
vůbec [44]. Spolu s tímto jsou resuscitovány naděje obdobné nástupu firem
z odvětví „high-tech“ z počátku 90. let. A to včetně povinně
korektního optimismu a pokračujícím volání po dalších tzv. nových ekonomikách a
ekonomiích, definitivních transformacích kapitalismu do podob znalostních či
informačních aj. společností, ale i „modernizacích“ stran, hnutí, programů a
myšlení [35].
Globalizaci samotnou
lze vnímat a hodnotit diametrálně rozdílně – jako mýtického strašáka, další
velké spiknutí či šťastnou (neoliberální) budoucnost úplně pro každého. Jde o
multidimenzionální proces, který probíhá na řadě úrovní a může nabývat různých
podob, včetně odklonů i protitendencí. Proto jsou možná různá, často
protikladná, pojetí [37], [45]. Rozpornosti globalizace i nerovnováhy mezi
jejími rozměry se stávají zdrojem nemalého napětí, základem pro její rozdílná
hodnocení a různá datování i odlišné etapizace [43]. Neujasněnosti vládnou u
identifikace objektu a subjektů, přetrvávají mnohé problémy terminologické, je
směšována rovina nevyhnutelného objektivního procesu (rozvoje technologií aj.)
a stávající neoliberální forma. Poukazováno však stále častěji bývá na absenci
obecného kritéria pro hodnocení procesů soudobé globalizace a jejich
mnohostranných rozporných dopadů. Široce jsou diskutována kritéria obecně
humánní, tzv. pokroku aj. [39]. Nejednoznačnosti a rozpornosti se týkají řady
aspektů, včetně působení velkých korporací, role národních států, nadnárodních
mechanizmů či významu a udržitelnosti tržních principů. Jako jedna
z fundamentálních se rýsuje nejenom řečnická otázka, kdo do budoucna
ohlídá především velké korporace. Romantické představy o jejich společenské
odpovědnosti a transformaci, resp. sledování jiných než individuálních či
skupinových ziskových zájmů jsou v globálním systému založeném na tržní
konkurenci a soukromém vlastnictví naivní [45].
Termín globalizace se
začal masově užívat v 90. letech pro sjednocování světa. Nejde o
unifikovaný, homogenní fenomén, spíše o rozporné a nerovné aktivity a procesy,
kdy přes prosazování globálních tendencí nemáme plně globalizovaný svět [43].
Vyzdvihována bývá tradičně především ekonomická stránka, jiní zdůrazňují širší
dimenze v rovině politické, kulturní, sociální či environmentální.
Globalizace nabývá různorodých podob – nutno ji však chápat hlouběji, především
ve vazbě na příbuzné procesy ve světové ekonomice, s řadou odlišných
pojetí i hodnocení [45]. Dopady neoliberální globalizace vedou i k rozlišování
globalizace jako stadia historické evoluce lidstva a politického projektu
řídícího lidstvo jistým směrem. Zde globalizace bývá tradičně zužována na
politický proces globalizace kapitalismu a mnozí kriticky připomínají, že jde
pouze o galantní slovo pro imperialismus [37]. Moderní a módní jsou pokusy
postihnout interakce dílčích subsystémů pomocí systémové teorie a teorie
chaosu. Také zde často jde o nalézání již známého a lze jen doporučit studium
opravdových klasiků. Skutečně „globální“ pohled však vyžaduje překonávání
standardních přístupů, paradigmat, dogmat i myšlenkových stereotypů [39]. V
oblasti ekonomických teorií se ale dosud naprostá většina, standardních i
alternativních, přístupů stále omezuje na „předglobalizační“ schémata a modely.
Na skutečnou politickou ekonomii globalizace, stejně jako na novou ekonomiku
(praxi) a novou ekonomii (teorii) se ještě čeká [37].
Soudobá globalizace
představuje dynamický a nerovnovážný proces se zpětnými vazbami, kdy dochází
k růstu závislostí a spojování jedinců, zemí, národů či regionů (s jádrem
zejména v oblastech ekonomických a technologických) s rozpornými
dopady na další sféry. Rozlišována bývá globalizace ekonomická, sociální a
politická [45]. Mnozí často skloňují vědeckotechnickou či technologickou
rovinu. Soudobá globalizace je velmi úzce spojena s technologickými změnami a
následným vlivem na ekonomiku, nadstavbu a celou společnost. Tímto se rozměry
nevyčerpávají a globalizaci je možné zkoumat např. prizmatem hodnot. Hodnoty
éry soudobé globalizace (důraz na konkurenci, výkonnost, flexibilitu,
efektivnost, neemočnost, úzkou specializaci, konformitu, hédonismus,
technokratismus a vyhraněný individualismus) mohou být odvíjeny od liberalismu
v technokratické podobě [43], [44]. Obdobně jako globalizace i flexibilita
náleží mezi zaklínadla maskující honbu za soukromými profity. Liberální výhledy
na „šťastnou globalizaci“ byly nedávno často vztahovány k tzv. nové ekonomice.
Proklamovanými hesly se stalo volání po informačních technologiích, otevřených
finančních trzích, pružných podnicích, důsledné deregulaci (včetně trhů práce)
a investicích do vzdělání. A také po stále vyšší flexibilitě práce, opěvované
jako nezbytnost a samozřejmá výhoda. Volání neustává ani poté, co bublina tzv.
nové ekonomiky a ekonomie splaskla [37]. Lákavá slova jsou populární také
v Evropě, které mají pomoci přežít v globální konkurenci v situaci
nepříznivých demografických trendů. Hitem debat o unijním trhu práce se stala
tzv. flexisecurita – více flexibility pro zaměstnavatele a pružný trh práce má
znamenat více ochrany pro zaměstnance a více flexibility má přinášet i nárůst
pracovních míst.
Procesy soudobé
globalizace je možné zasadit do kontextu periodizace hospodářských dějin [44].
Periodizačními mezníky bývají zpravidla převratné historické události či
zásadní kvalitativní změny. Přes odlišnosti různých periodizací (např. vývoje
zemí a regionů versus světových hospodářských dějin) existují pokusy o obecněji
platná členění minulého toku času, z nichž některá se používají dodnes.
Nejstarší pokusy o periodizaci měly převážně náboženský původ – např. datování
před naším letopočtem a našeho letopočtu, užívají se i jiné výchozí body pro
počítání času, které taktéž nemají hospodářský základ. S rozvojem moderního
dějepisectví vznikala hlubší a jinak zdůvodňovaná vymezení.
K frekventovaným náleží periodizace podle materiálu používaného na výrobu
nástrojů (včetně 20. století jako „století elektřiny“) či různě datovaná
rozdělení historie lidstva na pravěk, starověk, středověk, novověk a dobu
nejnovější (např. od I. SV či „doba ještě žijících generací“) atd. [44].
V 19. století vzniká
marxistická teorie společenského vývoje, která jej chápe jako zákonité střídání
výrobních způsobů, resp. společensko-ekonomických formací. Toto určení epoch
vývoje lidstva používá, zvláště pro oblast hospodářských dějin, i značná část
nemarxistických historiků, přestože teorie vývoje K. H. Marxe je podrobována
kritice obdobně jako celá řada postulátů jeho ekonomické teorie. Samotný kapitalismus
bývá dále členěn na raný (s počátky v 14.–16. století), resp. manufakturní
(do první průmyslové revoluce, s ruční řemeslnou výrobou) a průmyslový (s
materiálně-technickou základnou v podobě strojové velkovýroby).
V rámci kapitalismu průmyslového lze hovořit o kapitalismu volné
konkurence (nejtypičtěji Anglie 19. století mezi první a druhou průmyslovou
revolucí) a stadiu monopolním (též nazývaného imperialismem, s epochou
monopolů a bankovních koncernů), kdy cca od 30. let 20. století lze identifikovat
etapu tzv. kapitalismu státně-monopolního. Mnozí hovoří o proměnách pod vlivem
revoluce vědeckotechnické, resp. akcelerující globalizace (tzv. globální
kapitalismus), objevuje se také pojem postkapitalismus atd. Přehled moderních
epoch v marxistickém duchu zahrnuje: 1789–1871 epochu přechodu od
feudalismu ke kapitalismu; 1871–1917 epochu imperialismu; 1917–89 epochu
soutěžení tzv. protosocialismu a kapitalismu (s etapami 1917–45, 1945–68 a
1968–89); 1989–? epochu kapitalistické globalizace [37]. Členění vcelku
koresponduje s dále precizovanou optikou dlouhých vln industriálního
vývoje odvíjených od cyklického charakteru zásadních inovací.
Na marxistickou
periodizaci reagoval W. W. Rostow, který popírá nevyhnutelnost vystřídání
kapitalismu socialismem a vymezuje vývojová období hlavně podle velikosti HDP
na obyvatele a dalších ukazatelů [44]. I jeho známou koncepci stadií růstu je
možno aplikovat na hospodářský vývoj různých zemí. Ani ona se však nestala
všeobecně přijímanou periodizací hospodářské minulosti lidstva. Frekventovaná
je periodizace z 50. let 20. století na základě industriální metody (D.
Bell, R. C. F. Aron), především podle výroby a užívaných znalostí, na
společnost: předindustriální, s hlavními aktivitami spojenými se
zemědělstvím; industriální, orientovanou na průmysl; postindustriální,
s dominantní sférou služeb (kdy jsou užívána také označení jako
superindustriální či informační aj. společnost). Jeden z novějších přístupů,
navazující na předchozí modely, je možno najít v díle A. Tofflera [37].
Autor nebere v úvahu celé trvání lidských dějin, ale jen dobu civilizace, tj.
tu dobu, kdy lidé vytvořili svou materiální kulturu a začali aktivně zasahovat
do okolní přírody, z níž se vyčlenili jako její protipól. Předcházející
historie není předmětem jeho zájmu. V duchu pojetí by se dalo hovořit o
mnoha-tisícileté epoše předcivilizačního vývoje. Samotný Toffler operuje
s velkými civilizačními vlnami (resp. epochami). Po první, zemědělské, a
druhé přichází třetí, postindustriální, charakterizovaná mohutným rozvojem
terciární sféry. Do této epochy vývoje lidstva začaly v 60.–80. letech 20.
století vstupovat po USA i další země vyspělého světa [44]. „Vlny“ podle
Tofflera však není možné zaměňovat s níže specifikovanými dlouhými vlnami
ekonomického, resp. společensko-ekonomického vývoje, i když tak někdy bývají
označovány.
Každý
z naznačených přístupů k určení epoch vývoje společnosti a jejího
hospodářství vychází z jiných kritérií a odráží jinou stránku reality. Mnohdy
se však různé pohledy překrývají anebo doplňují. V posledních dvou stoletích se
vývoj v jednotlivých částech světa tak rozrůznil, že vedle sebe existují
ekonomiky (resp. společnosti) na téměř všech stupních výše uvedených schémat.
Jsou však uplatňovány odlišné metody a přístupy studia rozvoje a jeho
nerovnoměrností („proč jsou některé země chudé a jiné bohaté?“) – historická
metoda, modernistický versus tradicionalistický přístup atd. Různě bývají
vymezovány rozvinutost a zaostalost (HDP na hlavu, ukazatele rozvoje),
ekonomický růst, rozvoj a pokrok a jejich determinanty (přírodní zdroje,
populace, technologie, společenské instituce aj.). Využívána bývá logistická
křivka růstu – „S“ křivka s dvěma fázemi (zrychlený a zpomalený růst, na
vrcholu asymptotické přiblížení horizontále) k ilustraci přírodních i
sociálních jevů [44].
Terminologické aj.
nejasnosti přetrvávají kolem označování i datování technických a
technologických (či vědeckých) evolucí, majících klíčový význam z hlediska
dynamizace moderní společensko-ekonomické reality, včetně soudobé globalizace.
Někteří operují s třemi průmyslovými revolucemi (resp. technologickými nebo i s
vědeckotechnickou revolucí v širším smyslu). Startuje první průmyslová
revoluce s aplikací parního stroje do textilní průmyslu, průmyslu (cca
1770–1815), následně v železniční a lodní dopravě aj. (cca 1830–70, tzv. éra
železnic). Tato začíná v Anglii s postupnou difůzí do dalších zemí.
Následuje druhá (tzv. technickovědecká) s aplikacemi elektřiny,
spalovacího motoru, „velké“ chemie, telegrafu atd., cca 1873–cca do začátku II.
SV. Dále třetí (tzv. vědeckotechnická), nastartovaná II. SV, s jadernou
energií, elektronikou, syntetickou chemií či kosmonautikou. Mnozí dnes hovoří o
čtvrté tzv. informační revoluci, spojované především s mikroelektronikou,
telekomunikacemi či biotechnologiemi [11], [44] aj. Alternativní pojetí operují
s první průmyslovou revolucí členěnou na etapu první (cca 1770–1870) a
druhou (poslední třetina 19. století–II. SV), s druhou průmyslovou
(vědeckotechnickou) revolucí členěnou na první „atomovou“ etapu (40.–70. léta
20. století) a druhou „informační“ etapu (od 70. let). Někteří soudobý zlom
v informačních technologiích (a jiných „high-tech“ jako genetika,
biotechnologie) označují za třetí průmyslovou revoluci či třetí etapu
vědeckotechnické revoluce [10], [45].
Setkat se lze taktéž
s kategorií tzv. globální revoluce, kdy jako první bývá uváděna
„neolitická“ revoluce, jako druhá „industriální“, s vizí třetí
v podobě přechodu na trajektorii trvalé udržitelnosti [37], [39], [44],
[45]. Mnozí se shodují, že žijeme v přelomovém období velkých změn. F.
Fukuyama na přelomu 80.–90. let hovořil o „konci velkých dějin“ (a konečném
triumfu liberalismu a euroamerické civilizace), jiní kriticky operují
s koncepcí „střetu civilizací“, dnes především s civilizací islámskou
(S. P. Huntington), „závěrečnou krizí kapitalistické světoekonomiky“ (I. M.
Wallerstein) nebo nástupem V. dlouhé K-vlny (F. Valenta). Moderní kapitalismus
bývá nazýván postindustriální (D. Bell), technotronní (Z. K. Brzezinski),
informační (A. Toffler), znalostní aj. společností či systémem transformovaným
manažerskou revolucí (J. Burnham), konvergenčními procesy (J. Tinbergen, J. K.
Galbraith) nebo také „třetí cestou“ tržního hospodářství (nejnověji např. u A.
Giddense).
Nestandardní koncepce
dlouhých vln, která tyto spojuje s cyklickým charakterem inovační
činnosti, modeluje industriální historii kapitalismu (počínaje první
průmyslovou revolucí) sledem čtyř dlouhodobých Kondratěvových cyklů či vln. Jak
bude dále precizováno bývá I. K-vlna přibližně datována 1780/90–1844/51 (s
horním bodem obratu 1810/17) a je založená na procesech první průmyslové
revoluce. Následuje II. K-vlna v období 1844/51–1880/96 (s obratem 1870/76
– „věk železnic“), resp. III. K-vlna 1880/96–1939/45 (s obratem 1914/17, spojovaná
s tzv. technickovědeckou revolucí) a IV. dlouhá K-vlna 1939/45–původně cca
2000 (s horním obratem 1965/70, spojená s procesy revoluce
vědeckotechnické). Aktuální je již řadu let ukončení IV. a nástup V. K-vlny,
často na pozadí tzv. informační revoluce. V jednotlivých cyklech lze
identifikovat nosné obory technologických změn („tahouny“) i geografická centra
s vedoucími zeměmi (Británie u I. a částečně II. vlny či především USA ve
20. století). Body obratu ekonomických dlouhých vln mohou být spojovány
s pozadím významných historických událostí, revolucí, válek či monetárních
jevů [34], [37], [44]. Od konce 18. století lze vývoj kapitalistických tržních
ekonomik připodobnit k obrysům zubů pily – pomocí I. až IV. K-cyklu. Každá z
vln se skládá ze dvou základních fází: etap vzestupu (fáze růstu, dlouhodobé
expanze – tj. vzestupná část) a fází poklesu (období dlouhodobé deprese –
sestupná část). Čistě ekonomické indikátory fází mohou být spojovány
s vývojem HDP, tempy růstu průmyslové výroby, vývojem míry ziskové,
produktivity kapitálu a dalšími ukazateli, a to národním i mezinárodním
měřítku atd. [6], [11], [26], [35], [46], [51].
Technologický (či
technický) rozměr procesů soudobé globalizace lze zasadit do kontextu výše
specifikovaných tzv. průmyslových a vědeckých revolucí [45]. Moderní globální
transformace je podmíněna pokrokem vědy a techniky především po II. SV.
Technologické změny si vyžádaly rozsáhlé změny v mezinárodním obchodě a mnoha
dalších sférách, na to jsou napojeny změny hodnotové či politické aj. Nejenom
zde je možné řadou způsobů využít právě instrumentarium inovační teorie
dlouhých vln. Na jejich pozadí lze na soudobou globalizaci nahlížet jako na
třetí etapu ve vývoji kapitalismu – po předmonopolním a monopolním stádiu, s
politickou nadstavbou v podobě tzv. ultraimperialismu [37]. Její nástup
koreluje s racionalizační fází v rámci sestupu IV. K-vlny (fází zahájenou
1965–70) s analogiemi v sestupu II. dlouhé vlny (cca 1870–96), kdy zesílily
procesy monopolizace, koncentrace a centralizace. Nastartování III. K-vlny se
omezovalo na několik nejvyspělejších zemí. Je však otázkou, zda u předpokládané
případné V. dlouhé K-vlny se již nemusí nutně jednat o měřítko širší či
globální. A to včetně nezbytných předpokladů taktéž institucionálního charakteru,
resp. dalších specifik případného nového dlouhodobého cyklu, které jsou také
předmětem posledních paragrafů konzultace. Industriální schémata, včetně logiky
inovačních K-vln, však mohou být procesy soudobé globalizace významně
modifikována [35], [37], [49].
2. Dlouhé vlny
a koncepce cyklického vývoje moderních ekonomik
O změnách ekonomické
výkonnosti v průběhu delších časových období (zde však pouze v rámci
industriální historie) zřejmě pochybuje málokdo. Pro většinu ekonomů ale dodnes
nezodpovězenými zůstávají otázky, zda jsou tyto změny něčím více než souhrnem
náhodných událostí, zda vykazují dostatečné pravidelnosti, zda lze hovořit o
cyklickém charakteru a pokud ano, zda jsou výsledkem vnějších (převážně
mimoekonomických) faktorů či jsou zákonitě generovány zevnitř systému. Zejména
stoupenci hlavních proudů ekonomické teorie se k fenoménu dlouhodobých cyklů
stavějí převážně kriticky a nezřídka zcela odmítavě. Přesto existuje řada
autorů skálopevně přesvědčených o existenci dlouhých vln cyklické povahy
(kterou ostatně mnozí považují za nezvratně prokázanou), a také o užitečnosti a
mnohostranném aktuálním využití tohoto, stále rozpracovávaného, aparátu.
Koncepce dlouhých vln se však neopírají pouze o empirické důkazy, teoretická
objasnění či kvantitativní modely, ale nezřídka vycházejí z obecnějších
filosofických, přírodovědných aj. východisek – např. z myšlenky cyklického,
periodického vývoje otevřených systémů [11].
Teorie ekonomických
dlouhých vln obvykle spočívají na základních pilířích v podobě teorií
ekonomického růstu a koncepcí ekonomických cyklů, které jsou zde stěžejní [41].
Nutno připomenout přetrvávající pojmové problémy a neujasněnost terminologie popisující
výkyvy v ekonomice i mnoho dosud adekvátně nezodpovězeného [4], [36]. Je
třeba odlišovat běžná používaní některých termínů a přesnější, ale mnohdy
rozdílná, vymezení (konjunktury, krize, deprese či cyklu samotného). Hlavně u
typického Juglarova střednědobého cyklu je frekventované označení ekonomický
(hospodářský), průmyslový, obchodní či podnikatelský (anglický trade a americký
business cycle), zkoumány jsou cykly konjunktury, investiční, inovační, cenové,
cykly zásob, burzovní aj. Někteří připomínají cykly (či vlny) Kitchinovy,
Kuznetsovy, Kondratěvovy (K-cykly, resp. obvykle dlouhé vlny), setkat se lze
s i cykly Labrousse, Hansena, Frische, C. A. R. Wardwella či dlouhými
vlnami R. N. Elliota [1]. Na evropském kontinentě bývá užíván termín
konjunktura; v německém světě je stále časté označení konjunkturální cykly, u
nás se mezi válkami i později hovořilo o hospodářské konjunktuře a
konjunkturálních cyklech [54]. Při interdisciplinárním zohlednění souvislostí
ekonomických cyklických pohybů s vědeckotechnickými,
demografickými, přírodními nebo sociálními cyklickými procesy jsou zkoumány cykly
válečné, revolučních aktivit, třídních bojů, globální síly a hegemonie aj., jak
bude naznačeno v dalších paragrafech [1], [11], [36].
Nejednotná pojmenování
a vymezování, resp. pojetí ekonomických cyklů na základě standardních či
alternativních přístupů kondenzují rozdílná teoreticko-metodologická a
ideologická východiska [41]. Jedno z tradičnějších učebnicových pojetí např.
rozlišuje ekonomické změny a poruchy (versus stabilitu veličin či vývoje) a ekonomické
výkyvy (resp. fluktuace či kolébání), z nichž některé mohou mít cyklický
charakter [36]. Je možné hovořit o oscilacích makroekonomických veličin –
cyklus vyjadřuje, že při oscilacích se s jistou zákonitostí střídají vysoké a
nízké hodnoty. „Výkyvy ekonomické
aktivity jsou permanentně existujícím jevem tržní ekonomiky“ ([4], s. 5), i
když v určitých obdobích 20. století (20., 60. či 90. léta) „vznikal optický dojem, že hospodářský
cyklus je mrtev“ (tamtéž).
Definičně, hlavně ve
standardních pojetích, bývá jako hospodářské cykly označováno výkyvné chování
ekonomických aktivit jako celku – soubory výkyvů agregátní ekonomické aktivity
obvykle aproximované HDP v reálném vyjádření [41]. Všeobecně přijímaná,
jednoznačná a přesná definice cyklu však v ekonomické teorii stále chybí [36].
U vlastností cyklu bývá většinou jako atribut označována opakovatelnost (ve
smyslu střídání period růstu a poklesu). Komplikovanější a spornější je situace
u pravidelnosti (jako časového určení doby, zkracování či prodlužování fází),
předvídatelnosti (např. předvídání chování subjektů v určité fázi) a
periodicity (jako např. opakovatelnosti relativně přesně po určité době a
materiálně-technického základu). V kontextu definic může být hospodářský
cyklus vymezován např. s poukazem na „opakovatelnost
sekvencí jeho fází, které však nemají periodickou povahu“ ([4], s. 20).
Jiné pohledy však s periodicitou často operují. Periodicita může být
odvozována od doby životnosti – u marxistů fixního kapitálu, u keynesovců od
dlouhodobých spotřebních a investičních statků. Podle inovační teorie, jak bude
precizováno v pátém paragrafu, mohou být materiálním základem
střednědobého cyklu inovace řádu nové generace, vyšší řády inovací tvoří bázi
cyklu dlouhodobého [10], [49]. Ekonomický cyklus by tedy měl vykazovat jistý
stupeň opakovatelnosti, pravidelnosti, předvídatelnosti i periodicity – vždy je
však důležité přesnější vymezení vlastností a kontext pojetí; v uvedeném se
však přístupy odlišují a jakýsi konsensus se týká zejména opakovatelnosti
cyklických ekonomických výkyvů [41].
Teoretik dlouhých vln
J. J. Van Duijn konstatuje – „ ... cyklické výkyvy představují základní rys
procesů růstu a ovlivňují každou oblast ekonomické sféry ..“ ([51],
s. 3) a dále: „označení cyklus je spojeno s jistou pravidelností a v
ekonomii navozuje představu opakujících se výkyvů s konstantní délkou a
amplitudou kolem nějakého ustáleného trendu vývoje“ (tamtéž). Dodává však,
že „ve skutečnosti žádný ekonomický cyklus nebude vykazovat takové
charakteristiky. Délky ekonomických cyklů značně kolísají, stejně jako jejich
amplitudy“ (dtto). Teoretické modely však považuje za užitečné – za jejich
jádro označuje objasnění mechanizmu opakovatelnosti, míněné ve smyslu
vysvětlení bodů obratu cyklu.
U nejdelších ekonomických cyklů – pokud je
vůbec uznáme, včetně jejich cykličnosti – je sporné již samotné označení tohoto
kolísání. Zastánci užívají především termín dlouhé (obvykle = K, tj.
Kondratěvovy) vlny, objevuje se také označení dlouhovlnné rytmy, dlouhé či
dlouhodobé cykly apod. Přetrvávající terminologické nejasnosti neodrážejí pouze
rozdílná pojetí, ale mohou být způsobeny i pestrostí českého jazyka. Ti, kdož
nejsou zcela přesvědčeni o existenci či významu dávají mnohdy přednost označení
„takzvané dlouhé vlny“ atd. Někteří však zkoumají specifické rysy hospodářských
cyklů (např. v délce 2–10 let), které tyto odlišují od jiných ekonomických
výkyvů. Dlouhodobé K-cykly (resp. dlouhé vlny) pak z analýzy často
vylučují, např. s konstatováním: „Skutečností
je, že tyto dlouhodobé cyklické změny nemají význačný vliv na cykličnost
podnikatelských aktivit, cen, produkce a investic“ ([4], s. 23).
Přetrvávají mnohé pochybnosti, kritiky a odmítání dlouhých ekonomických (a
násobně společensko-ekonomických) vln či cyklů, též s poukazy na
astrologii a šarlatánství. Stoupenci však namítají, že rozhodující důvody
odsudků jsou spojeny s tím, že koncepce přesahuje standardní rámec a
optiku a narušuje teoreticko-metodologická a ideologická východiska, hlavní
postuláty i standardní závěry a doporučení [11], [37], [39].
Vedle řady nejasností
terminologického charakteru, zvláště v oblasti dlouhodobých cyklů (které
ale nejsou vždy označovány jako K-vlny či dlouhé aj. vlny), nutno připomenout
problémy při popisu ekonomických cyklů. Různé přístupy operují s odlišným
pojetím fází a užívají i mnohdy odlišnou terminologii [36], [41] aj. Učebnicově
bývají uváděna dvou, čtyř aj. fázová schémata; v případě dlouhodobých cyklů je
většina modelů převoditelná na schéma dvoufázové, se vzestupem a sestupnou
částí. Vymezovány jsou periody cyklů či amplitudy – velikosti výchylky, různé
typy atd. Zde zcela pomiňme oblast statistického vykazování, identifikace,
měření a modelování, resp. prognózování ekonomických cyklů, opět s řadou
různých pojetí a problematických míst. A to včetně identifikace ekonomických cyklů
pomocí různých temp ekonomického růstu či obecnějších cyklů „odchylkových“
(s výkyvy okolo trendu). Prezentovány také bývají dva základní přístupy
k posuzování výkyvů ekonomické aktivity [4] – tzv. klasický (operující
s jednoznačným vymezením růstové a poklesové fáze) a tzv. růstový cyklus
(vymezující odchylky od trendové hodnoty).
Specifická je
problematika identifikace u různě pojímaných ekonomických dlouhých vln –
ranější příspěvky operovaly hlavně s dynamikou cenového vývoje, moderní
práce obvykle pracují zejména s tempy ekonomického růstu, identifikují
dlouhodobější etapy jeho akcelerace a decelerace apod. [1], [7], [29], [51].
Zde se objevuje řada obtíží, jako např. problém, jak oddělit a odlišit
dlouhodobé výkyvy od obecného vzestupného trendu. Pracovat lze s údaji
získanými po vydělení trendu ze skutečných veličin vyhlazených metodou
klouzavých průměrů za účelem odstranění „šumu“ krátkodobějších výkyvů [13];
další způsob předpokládá využití spektrální analýzy či různých filtrů [53]; je
možná i metodika založená na výpočtu temp přírůstků výchozích ukazatelů [18].
Někteří při zjišťování dlouhých vln ekonomického vývoje jednotně pro všechny
země nejdříve odhadují trend vývoje reálného produktu v rámci zkoumaného
období. Dostupným datům však mnohdy odpovídá různá délka u jednotlivých zemí.
Pomocí klouzavých průměrů (devítiletých aj.) jsou vyjádřeny odchylky údajů od
trendu, dále jsou zjišťována dna cyklických výkyvů a propočty upravovány a
precizovány [6]. Zajímavé může být porovnání statistických postupů u N. D.
Kondratěva [13], [25], [26] a moderních autorů typu Van Duijna [51] aj. Někteří
odlišují tzv. Kondratěvovu otázku, zda existují „cenové“ dlouhé vlny a tzv.
Kuznetsovu otázku existence dlouhodobých rytmů či cyklů ekonomického růstu
s řadou konsekvencí, včetně dopadů na politické aktivity či války [1].
Označení Kondratěvovy dlouhé vlny, resp. dlouhodobé cykly jsou pak spojována
s dlouhodobým cenovým vývojem [51] a pro dlouhodobá kolísání růstu bývá
někdy používán termín tzv. Kuznetsovy cykly [1]. V kontextu synchronizace
rytmického růstu a cen bývá testován také vývoj na burze s možnými tzv.
Elliotovými dlouhými vlnami v trvání 55 let [1].
Klíčový problém však
představuje teoretické vysvětlení příčin a načrtnutí mechanizmu ekonomických
cyklů, včetně objasnění příslušných bodů obratu cyklu. V bohaté a
různorodé literatuře se lze setkat s mnoha členěními příčin ekonomických cyklů,
resp. klasifikacemi jejich teorií. Příčiny různého charakteru i dimenze se
často mohou vzájemně prolínat a kombinovat [4], [36], [41], [42], [54], [56].
Učebnicově lze rozlišovat např. teorie s akcentem na monetární či
nepeněžní (reálné) faktory, koncepce s orientací na nabídkové či
poptávkové faktory nebo rozlišení podle toho, zda jsou příčiny generovány
vnitřními (ekonomickými) či vnějšími (neekonomickými) zdroji. Moderně bývají
příčiny kontrakcí ekonomické aktivity vztahovány k nabídkovým a
poptávkovým šokům (cenové výkyvy, ropné šoky, nadměrné investice či finanční
nestability). Důležité je však především odlišení faktorů vnitřních a vnějších,
resp. sil ekonomických a mimoekonomických, včetně zohlednění mnohdy značně
odlišných paradigmat cyklů s řadou teoretických i praktických problémů
[11], [36], [44].
Bývají rozlišovány
teorie vnějších sil – stavící na objevech zlata (G. K. Cassel),
meteorologických a astronomických příčinách, změnách v zemědělství (W. S.
Jevons, H. L. Moore), cykly plynoucí z válek (díky změnám v populační dynamice
apod.); varianty teorií podspotřeby (C. H. Douglas či A. H. Hansen);
psychologické teorie (A. C. Pigou) nebo Mitchellova teorie [36]. Dále jsou
tradičně uváděny monetární a investiční teorie cyklů – „čistou“ monetární
teorii reprezentuje R. G. Hawtrey, moderní teorie využívají pozdějších verzí
kvantitativní teorie peněz (M. Friedman, A. J. Schwartzová), na neočekávané
změny zásoby peněz jako báze pro změny reálného výstupu a cyklu upozorňuje R.
J. Barro atd. Jako monetární teorie „přeinvestování“ díky deviacím ve struktuře
výroby iniciovanými monetárními faktory jsou označovány práce F. A. Hayeka; na „nemonetárním
přeinvestování“ staví M. I. Tugan-Baranovskij, dále A. A. K. Spiethoff mající
vliv na inovační vlny u Schumpetera aj.; akcelerační mechanizmus tradičně
využívají keynesovské přístupy [41]. Zejména u střednědobých cyklů jsou mnohdy
připomínáni stoupenci teorií podspotřeby (R. Luxemburgová, J. A. Hobson aj.),
vysvětlení peněžními příčinami, např. pohybem úvěru (C. Juglar, Hawtrey, Hayek)
a jiné teorie, zpravidla poukazující současně na faktory reálné i peněžní (koncepce
A. Aftaliona, Spiethoffa, J. M. Clarka, Tugana-Baranovského či W. C.
Mitchella). Učebnicově lze teorie ekonomického cyklu taktéž členit na „peněžní“ (Hawtrey, Friedman aj.),
„inovační“ (Schumpeter, Hansen apod.), „psychologické“ (Pigou, W. Bagehot aj.),
„politické“ teorie cyklu (M. Kalecki, W. D. Nordhaus, E. R. Tufte); teorie
rovnovážného hospodářského cyklu (R. E. Lucas, Barro, T. J. Sargent) nebo
reálných hospodářských cyklů (E. C. Prescott, J. Long, Ch. Plosser) aj. [44].
Rozdělovat tyto lze na vnější (s příčinami vně ekonomického systému, např. ve
výkyvech sluneční aktivity, klimatu, revolucích, válkách, změnách počtu
obyvatelstva, ale mnohdy také ve vědeckých
průlomech či technologických inovacích) a vnitřní teorie, hledající
mechanizmy uvnitř. Jako příklady jsou uváděny teorie politického hospodářského
cyklu a taktéž tradiční keynesovské interakce multiplikátoru a akcelerátoru ve
smyslu kombinování vnějších a vnitřních faktorů [36]. Diskutovat lze mnohé
další klasifikace koncepcí ekonomických cyklů, fluktuací či konjunktur nebo krizí
[41].
Základní standardní
východiska většinou operují s tím, že ekonomický cyklus implikuje
opakovatelnost, jistou pravidelnost a předvídatelnost (jejichž vymezení a
pojetí se však různí). Většina učebnic analyzuje pouze tradiční střednědobý
Juglarův cyklus – cykly jiných délek (např. dlouhé vlny) jsou maximálně pouze
stručně zmiňovány. Obvykle je ekonomický cyklus pojímán ve smyslu odchylek
produktu (resp. důchodu) od jeho dlouhodobějšího trendu – nejčastěji jako
odchylky skutečného produktu od produktu potenciálního [36]. Cyklus je moderně
vysvětlován především modelem agregátní nabídky a poptávky (kdy dochází k
překrývání s teorií krátkodobé agregátní nabídky) a je zdůrazňován význam šoků.
Keynesovské přístupy kladou důraz na úlohu agregátní poptávky (s klíčovým
kolísáním investic), včetně úvah o tom, jak může volba hospodářské politiky
cykly ovlivňovat. Přibližně od 70. let 20. století je teoreticky i empiricky
podporována úloha šoků na straně nabídky. Rozšířenými se staly tzv. konvenční
pravdy o cyklech [44]. „Alternativní“ moderní pohled přináší teorie reálného
hospodářského cyklu hovořící o kolísání potenciálu vlivem reálných faktorů a
stavící na konzistentních neoklasických mikrozákladech. Taktéž standardní
učební texty odrážejí nejednost přístupů i terminologie a naznačují mnohé dosud
otevřené problémy různých dimenzí. Tyto se týkají opakovatelnosti,
pravidelnosti, resp. periodicity cyklů, složených pohybů, odlišení kolísání a
trendu, krátkodobých (náhodných) a dlouhodobých kolísání, odchylek skutečného
produktu od potenciálu, kolísání potenciálu (resp. sekulárního trendu), otázky
deterministických pojetí cyklů a působení náhodných veličin či testování pro-
či proticyklického vývoje ekonomických veličin [4], [36].
Nejen z hlediska
inovačních koncepcí dlouhých vln jsou důležité historické mezníky zkoumání
ekonomických cyklů obecně [41]: od opomíjených předchůdců a raných prací
(Juglar aj. [30]), přes počátky na konci 19. století, období popularity
v meziválečném období (včetně mnohdy již klasických prací W. C. Mitchella,
R. G. Hawtreye, J. G. K. Wicksella, L. E. Misese, F. A. Hayeka, R. A. K.
Frische, J. E. Slutského, G. Haberlera, J. Tinbergena, M. Kaleckého, A. H.
Hansena či S. Kuznetse, P. A. Samuelsona aj. [31]), keynesovské pokusy po II.
SV s důrazem na ekonomický růst, resp. dynamizaci keynesovství (J. R.
Hicks, Samuelson aj.), až po oživení zájmu o ekonomické cykly cca od 70. let –
např. ve spojitosti s moderními příspěvky R. E. Lucase či F. E. Kydlanda a
E. C. Prescotta [44]. Nový zájem o cyklický vývoj soudobých ekonomik, především
dlouhodobější, resp. otázky dlouhodobých či sekulárních trendů lze pozorovat
také u řady nestandardních přístupů, a to i v oblasti dlouhých vln. V 90.
letech minulého století se však objevují nové priority typu soudobé globalizace
či tzv. nové ekonomiky (s módními predikcemi revolučních proměn ekonomických
zákonů, principů a kategorií, včetně cyklického vývoje [37]) a tradiční úvahy o
hospodářských cyklech různých délek jsou mnohdy upozaďovány či modifikovány
[11], [44], [45].
Koncepce vysvětlující
příčiny, resp. mechanizmus ekonomických cyklů různých délek lze členit taktéž
na koncepce monetární (s příčinami v oblasti peněz) a reálné (s důrazem na
nepeněžní faktory, např. na charakter inovačních aktivit), včetně různých
kombinací. Většina členění však neopomíjí a upozorňuje na důležitost inovační
činnosti. Dodnes probíhají debaty o možných cyklických zákonitostech
v inovacích a jejich vlivu na fluktuace (produkce, zaměstnanosti apod.) v
moderních ekonomikách a šířeji i společnostech. Tzv. inovační přístup je
významný zejména u cyklů déletrvajících, kde ústřední místo zaujímá dílo
Schumpetera [22], [23], [28]. Kapitalistický
ekonomický rozvoj (plozený inovačními procesy), podle něj, neprobíhá plynuje a
rovnoměrně, nýbrž v periodicky po
sobě následujících cyklech, kdy centrální místo mají inovace – pokládané
za čistě endogenního činitele [28]. Opomenut není historický rozměr – každému
proběhlému ekonomickému cyklu odpovídala konkrétní skupina inovací, která ho
vyvolala. Povaha příslušného shluku inovací implikuje i délku cyklu.
Schumpeter [23] rozlišuje cykly krátkodobé
(které označil Kitchinovým jménem s délkou 3–5 let), typické cykly střednědobé
(Juglarovy, trvající 7–11 let) a dlouhodobé Kondratěvovy cykly (dlouhé vlny),
spojené s klíčovými (v moderní terminologii bazickými) inovacemi nejvyšších
řádů v délce 45–60 let. Toto frekventované členění bývá někdy moderně
doplňováno o cykly Kuznetse v trvání 15–25 let [51]. Tyto byly odvozeny od
investiční výstavby a pozorované především v podmínkách USA. Někdy jsou
vydávány za dlouhodobé cykly (dlouhé vlny) – argumentuje se faktem, že vznik
rozhodujících inovací i jádro ekonomického růstu byly ve III. a IV. dlouhé vlně
spojeny právě s USA. V kontextu dlouhých vln někteří hovoří i o cyklech,
resp. vlnách Wardwellových či Frischových aj. [50].
Podle inovačního
přístupu lze značně problematické cykly Kitchinovy spojovat např. s investicemi
do zásob („cykly zásob“ – tj. cykly způsobené fluktuacemi zásob drženými
v průmyslu i obchodě). Kondratěv ani Schumpeter však tyto cykly blíže
nezkoumali a je zde i nejproblematičtější spojitost s inovační činností
[29]. Juglarovy cykly lze spojit s investicemi do většiny prvků fixního
kapitálu („cykly investic“, resp. též cykly obchodní, podnikatelské, průmyslové
aj.), Kuznetsovy cykly s investicemi do výstavby („cykly výstavby“) a
Kondratěvovy dlouhé vlny s nejrozsáhlejšími a nejvíce finančně náročnými
investičními projekty s nejdelší životností (kolem 50 let). Přijmeme-li
hypotézu o současně probíhajících několika typech cyklických výkyvů vyvstává
otázka vzájemného ovlivňování. Kondratěv, Schumpeter a další uvažují jejich
propojení – ekonomický vývoj pojímají multicyklicky jako výsledek spojených
různých cyklických výkyvů. Nicméně propracovaný model interakcí ekonomických
cyklů odlišných délek stále absentuje [41]. Méně početní autoři (např. moderní
modelování J. W. Forrestera) operují s relativní nezávislostí cyklů. Někteří
pozorování považují za výsledek jakéhosi „složeného cyklu“ vytvořeného z fluktuací
různé délky atd.
Nestandardní pokus o
vysvětlení cyklického charakteru moderního industriálního vývoje může být
spojován právě s tzv. inovační teorií dlouhých vln, předpokládající, že
každých cca 40–60 let dochází k zásadnímu obnovení technik a technologií, což
otevírá prostor pro mnohé další významné změny [10], [27]. Důraz je kladen na
inovace nejvyšších řádů, materializujících se v příslušných investicích (odtud
také pojmenování inovačně-investiční přístup). Východisko představují
kvalitativní změny reprodukčního procesu – inovace a jejich nerovnoměrný výskyt
v čase. Inovacím přitom nelze přikládat magickou moc a zcela abstrahovat
od analýzy např. vývoje zisků či subjektivních faktorů vývoje. Dlouhé vlny (zde
= Kondratěvovy dlouhodobé cykly) však nepojímáme standardně pouze kvantitativně
a čistě ekonomicky (např. jako kolísání temp ekonomického růstu či časových
cenových řad), ale šířeji jako kvalitativní společensko-ekonomický fenomén.
Považujeme je za relativně pravidelné, opakovatelné, periodické výkyvy či
kolísání společensko-ekonomické aktivity cyklického charakteru [36], [44] aj. –
odvíjené především od cyklického pohybu ekonomiky s materiálně-technickým
základem periodicity v podobě inovací nejvyšších řádů.
Pozornost je věnována dlouhým vlnám tzv.
„kondratěvovsko-schumpeterovského“ typu (tj. se spojením jejich existence a
průběhu s objevováním a aplikací zásadních technických a technologických
inovací a jejich mnohostrannými dopady), charakteristických pro makroekonomický
vývoj kapitalistických tržních ekonomik s délkou kolem 50 let na základě
agregátních údajů pro vyspělé kapitalistické země. Počátek sledu Kondratěvových
cyklů je datován ke konci 18. století. Historicky cca k období první
průmyslové revoluce [44], resp. politicky především k období Velké francouzské
revoluce jakožto počátku moderních průmyslových dějin. Nejen klíčoví autoři
Kondratěv a Schumpeter dlouhé vlny ekonomického vývoje vztahovali pouze ke
kapitalistickému systému. Pro bývalé země socialistické potřebná data absentují
především z důvodů jejich relativně krátké existence. Vývoj bývalého SSSR
i jiných zemí však naznačuje, že také zde mohl existovat fenomén
dlouhodobějších zrychlování a zpomalování hospodářského růstu [6]. Nehledě na
velmi pravděpodobnou existenci i jiných ekonomických cyklů, ač tyto byly
oficiální vědou a propagandou obvykle popírány [18], [26].
Inovační vysvětlení
mechanizmu dlouhých vln (zejména uvedeného typu [25], [28]) vyzdvihují (obvykle
však neabsolutizují) význam převratných proměn techniky a technologií. Změny
příslušných výrobně-silových charakteristik vytvářejí určitý koridor vývoje –
na jejich pozadí lze nestandardně objasňovat války, revoluce či monetární jevy,
nikoli však ve smyslu automatických a mechanických interpretací. Některé
aplikace, historické analogie či predikce jsou naznačeny v šestém
paragrafu. Dosud ale přetrvává celá řada problematických míst. A to např.
ohledně empirické podpory, načasování inovací, vysvětlení kauzality či
pravidelného opětovného výskytu bazických inovací nebo naznačení propojení
relativně autonomních sfér společensko-ekonomického systému, včetně
zprostředkování [34]. Označení Kondratěvovy cykly, resp. dlouhé vlny však bývá
používáno i odlišně a někdy je vazba na inovace více či méně potlačena [1],
[2], [5], [7], [13], [51]. Intenzivní pozornost K-cyklům byla
hlavně v 70.–80. letech věnována v Evropě, a to za silné účasti
holandských a belgických ekonomů (Van Duijn, E. Mandel aj.). Reprezentativní
přehled hlavních závěrů podává práce Van Duijna [51]. Průměry evropských dat
počítané z jeho údajů poskytují pohled na dlouhé vlny, kde vrcholy postupně
nastaly v roce 1819 (+- 10 let), 1871 (+- 3 roky) a 1918 (+- 6 let); deprese
(dolní body zvratu) v letech 1792 (+- 3 roky), 1846 (+- 4 roky), 1895 (+- 3
roky) a 1940 (+- 6 let).
Jak již bylo naznačeno
v předchozí části ilustruje inovační (či taktéž technologický) přístup k
dlouhým vlnám vývoj kapitalistických industriálních společností sledem čtyř
dlouhodobých K-cyklů přibližně padesátileté délky. Na základě údajů relevantních
autorů [13], [17], [23], [50], [51] lze dlouhé vlny ve dvoufázovém schématu (s
fází dlouhodobé expanze, resp. deprese zhruba stejných délek) datovat takto: I.
vlna 1780/90–1844/51 (s horním bodem obratu 1810/17, založená na procesech
první průmyslové revoluce); II. vlna 1844/51–80/96 (s obratem 1870/76 – „věk
železnic“); III. vlna 1880/96–1939/45 (s obratem 1914/17, spojená s procesy
technickovědecké revoluce); IV. vlna 1939/45 – původně kolem roku 2000 (s
horním obratem 1965/70, spojená s vědeckotechnickou revolucí). Uváděná období
bodů obratu především ekonomických dlouhých vln jsou vždy přibližná a vztahují
se k nejvyspělejší zemi či zemím. V literatuře se lze setkat taktéž
s jiným datováním, nicméně odlišnosti u inovačních koncepcí obvykle
nebývají řádové. Výjimky existují i zde, což násobně platí u koncepcí
pojímajících fenomén dlouhých vln odlišně [1], [7], [29], [54]. Pochybnosti
panují ohledně ukončení IV. K-vlny, resp. nástupu V. vlny, často spojovanými
s tzv. informační revolucí a s původně předpokládaným vrcholem cca 2020–30
[37].
Instrumentarium dlouhých vln vztahovaných k
inovacím představuje užitečný metodologický nástroj pro analýzu nejenom
současnosti, ale i k objasnění pozadí významných historických událostí a k
odhadům budoucího vývoje. Nikdy samozřejmě nelze očekávat stoprocentní
vypovídací a predikční schopnost a s příslušnými modely je třeba pracovat
velmi obezřetně, nehledě na řadu „bílých“ míst a přetrvávajících vážných
problémů.
3. Počátky zkoumání dlouhých vln, meziválečná etapa a
přínos N. D. Kondratěva
Studium dlouhodobých
výkyvů v ekonomické aktivitě (sledované např. fluktuacemi produkce a především
tradičně pomocí časových řad dynamiky cen) má relativně dlouhou tradici. Poprvé
upoutalo pozornost různorodě orientovaných ekonomů v období přelomu
Hlavní závěry ohledně
počátků zkoumání různorodě chápaného fenoménu dlouhých vln lze telegraficky
formulovat takto [26], [30], [34]:
Zmínky o dlouhodobém
kolísání různých ekonomických veličin lze objevit v 19. století. První
explicitní zmínka je spojována s H. Clarkem, který roku 1847 publikoval článek,
kde upozorňuje na možnou existenci 54letých dlouhodobých výkyvů. Tyto spojuje
především s přírodními – meteorologickými jevy a faktory, ale bez bližšího
vysvětlení [51]. Zkoumání založil na nepokojích a politických převratech
v období 1793–1847 (54 let), zahrnující pět pravidelných Juglarových cyklů
v délce 11 let (s vrcholy krizí 1804, 1815,
V 19. století se
problematikou cyklického vývoje zabývali také K. H. Marx a F. Engels – ve svých
četných pracích načrtli základní stavební kameny marxistické teorie cyklického
vývoje kapitalistických ekonomik, zahrnující i pokusy o teoretická vysvětlení
řady aspektů krizových poklesů. Právě jejich úvahy, věnované zejména otázkám
střednědobého cyklu za kapitalismu a speciálně ekonomickým krizím měly značný
vliv na mnohé z předchůdců a raných autorů koncepcí dlouhých vln. Mnozí
z nich byli socialistického zaměření (Parvus, S. De Wolff, K. Kautsky, R.
Hilferding, L. D. Trockij aj.). I pozdější příspěvky Kondratěva či řada
moderních přístupů k dlouhým vlnám (včetně modelu Schumpetera) zřejmě nejsou v
tak velkém rozporu s marxistickou politickou ekonomií jak se tradičně, dlouho a
všeobecně předpokládalo [12], [30]. Klasikové marxismu problematiku dlouhých
vln sice explicitně nerozpracovávali, ale věnovali také jistou pozornost (spíše
implicitní) otázkám dlouhodobých fluktuací kapitalistických ekonomik. Tento
názor může být dokumentován množstvím citací a odkazů z děl Marxových a
Engelsových – v nich skutečně lze při podrobném zkoumání nalézt zmínky, které
mohou být interpretovány jako zárodky a inspirace pozdějších koncepcí. Např.
jeden z moderních teoretických přístupů k dlouhým vlnám v podobě modelu T.
Kuczynského [53] vychází z hlavních principů, které byly v podstatě
zformulovány již Marxem.
K hypotéze o fluktuacích, resp. cykličnosti v
delších časových horizontech se mnozí propracovali přes pokusy o teoretická
vysvětlení ekonomických výkyvů (především střednědobých) a ekonomických krizí,
probíhajících od počátku 19. století (W. S. Jevons, J. G. K. Wicksell, V.
Pareto, J. Lescure, A. Aftalion, M. I. Tugan-Baranovskij, Parvus apod.). Přímým
podnětem pro zkoumání se staly fluktuace cenové úrovně – cenové časové řady
byly dobově nejlepšími ukazateli ekonomické aktivity. V cenovém vývoji
(prakticky až do II. SV) významnou úlohu hrály ceny zemědělské produkce –
existují i četné „zemědělské“ přístupy k dlouhým vlnám, v určitých
obdobích populární a rozšířené, jak bude níže upřesněno [26], [53]. Pozdější
příspěvky, počínaje Kondratěvem, dokazují také dlouhodobé výkyvy celkové
ekonomické aktivity – pomocí údajů o průmyslové výrobě, růstu či později o vývoji
HDP [13], [25], [51]. Existují různé přístupy k dlouhovlnnému vývoji dotýkající
se „cenových cyklů“ (kolísání cenové hladiny), resp. dynamiky celkové
ekonomické aktivity (včetně fluktuací průmyslové výroby, celkové produkce v
národním i mezinárodním měřítku atd.). Někteří konstatují shodu cenového vývoje
a průběhu celkové ekonomické aktivity alespoň přibližně během prvních tří
identifikovaných dlouhých vln, jiné modely pracují s odlišnými „cenovými cykly“
a dlouhými vlnami v průmyslové výrobě apod. V moderních poválečných koncepcích
dlouhých vln jedině W. W. Rostow operuje s „cenovými cykly“. Jeho specifická
interpretace Kondratěvova modelu staví na cenovém vývoji sektoru potravin a
surovin; ostatní soudobé přístupy využívají především dostupných údajů o ekonomickém
růstu [51] aj.
K nejvýznamnějším
průkopníkům náleží rusko-německý ekonom a politik A. L. I. Helphand (Parvus),
jehož originální vklad zapadl. Parvus na přelomu
Známějšími se postupně
stali holandští autoři J. Van Gelderen (pseudonym J. Fedder) a jeho
pokračovatel S. De Wolff. Tito se snažili prokázat existenci dlouhých vln,
včetně pokusů – ještě nesystematických a nepříliš průkazných – o teoretické
vysvětlení. Zkoumání založili na určitých pravidelnostech v pohybech cen a
navrhli cyklus o délce přibližně 50 let. Van Gelderen (Springvloed: beschauwingen over industrieele ontwikkeling en
prijsbeweging, 1913) jako první
teoreticky i statisticky studoval vztahy mezi dlouhodobými cykly cen a
fluktuacemi v průmyslovém vývoji. Snažil se vysvětlit periodičnost pomocí
kvalitativních i kvantitativních aspektů kapitalistického výrobního procesu.
Dlouhou vlnu rozděloval na dvě fáze – období rychlé expanze („fáze přílivu“) a
období relativní stagnace a poklesu („fáze odlivu“). Přínos De Wolffa (Het economisch getij, 1929 aj.) spočívá
v „teorii vln na principu ozvěn“, vysvětlující cykly (středně i dlouhodobé)
obnovováním investic, resp. obnovováním prvků základního kapitálu s dlouhou
životností. Délka ekonomického cyklu je, v návaznosti na Marxe, určena
životností strojů. De Wolff hledá klíč k vysvětlení dlouhých vln v oblasti
restitučních investic; vlny jsou determinovány především délkou životnosti
dlouhodobých kapitálových statků, kdy jejich délka závisí na charakteristikách
těchto komodit (strojů a zařízení, továren, mostů, loděnic, železnic aj.).
Předpokládal i pevnou spojitost mezi kratšími (střednědobými) obchodními cykly
a dlouhými vlnami v ekonomické aktivitě – každá fáze dlouhodobého cyklu
(růstová a sestupná) zahrnovala 2,5 cyklu obchodního [5], [30], [51].
První propracovanější
důkazy existence dlouhých vln i pokus o teoretické zarámování jsou spojeny
s originálním přínosem N. D. Kondratěva a jeho pracemi z 20. let [25],
[26]. Jako ruský a sovětský ekonom, zaměřený na zemědělskou problematiku,
teoretik plánování a statistik, na základě statistické analýzy formuloval a
rozpracoval hypotézu dlouhých vln cyklického charakteru v ekonomickém vývoji
kapitalistických ekonomik a vyvozoval z jejich existence různé závěry. Ucelenou
a obecně přijímanou teorii dlouhých vln však ani on ještě nevytvořil. Pohnutý
osud a nenaplněné ambice Kondratěva jsou typické pro představitele ruského,
resp. později sovětského nemarxistického ekonomického myšlení nedlouho před a
po VŘSR a ve 20. letech [13]. Byl dvakrát odsouzen (
Oblasti jeho vědeckého
zájmu byly široké a různorodé – teoretický i praktický význam mají práce
zabývající se metodologií plánování a prognózování v socialistické ekonomice,
otázkami makroekonomických proporcí a způsoby dosažení vyváženého růstu.
Ústředním tématem však po celý život zůstala problematika zemědělství (otázky
organizace, plánování a řízení zemědělské výroby, cesty modernizace ruského
agrárního sektoru atd.). Jeho vědecká aktivita byla spjata s činností – jím
řízeného – moskevského Institutu pro výzkum konjunktury, který dobově
představoval špičkové pracoviště plně srovnatelné s obdobnými institucemi v
Německu, Rakousku, USA aj. [25]. Kondratěv zde vytvořil vysoce erudovaný
interdisciplinární kolektiv (k němuž náležel také J. E. Slutský), který výrazně
přispěl ke zkvalitnění sovětské statistické teorie a praxe. Konec kariéry
Kondratěva však znamenal i faktickou likvidaci tohoto unikátního zařízení,
jehož mnohé plány nebyly dodnes naplněny.
Světovou proslulost mu
přinesly příspěvky z ekonomické dynamiky a zkoumání konjunktur [13]. Jejich
součástí byly studie týkající se explicitně dlouhých vln („velkých cyklů
konjunktury“), pojímaných nejenom jako fenomén oběhu, ale i výroby; těmito
úvahami položil faktické základy zkoumání fenoménu dlouhých vln na Západě [34].
Za příspěvek nejlépe a nejúplněji shrnující závěry výzkumu Kondratěva oblasti
dlouhých vln bývá nejčastěji označován referát Bolšije cikly ekonomičeskoj konjunktury z roku 1926 [25]. Svými
příspěvky, které publikoval ve 20. letech např. v německých odborných
časopisech [13], položil faktické základy zkoumání fenoménu dlouhých vln na
Západě [34]. Kondratěv zdůrazňoval pravidelný cyklický charakter dlouhých vln a
spojoval je s vnitřními příčinami. Jeho dílo dokumentuje široký teoretický
(ekonomický, ale i filosofický či sociologický) záběr s důrazem na statistickou
empirii i teorii statistiky. Také koncepce dlouhých vln je vystavěna na černých
statistických údajích – na vývoji časových cenových řad, což představuje
společný znak prakticky všech prací průkopníků a raných autorů teorie
dlouhovlnných fluktuací. V této souvislosti Kondratěvovi zřejmě nejvíce
scházelo sledování, dobově ještě nedostupného, syntetického ukazatele
ekonomické aktivity (resp. ekonomického růstu) typu HDP aj. [51].
Používal agregátní údaje o vývoji cen, kdy
aproximoval dlouhé vlny v ekonomické aktivitě dynamikou cen; snažil se zejména
o vysvětlení změn v časových řadách ukazatelů popisujících výrobu na hlavu
[13], [25]. Zpracoval empirické údaje o časových řadách a změnách různých
ekonomických ukazatelů (hodnotových i naturálních) – cen zboží, úroků, mezd,
obratu zahraničního obchodu, těžby surovin, výroby kovů aj. za období 140 let
ve Velké Británii, Francii, Německu a USA. Na tomto základě identifikoval a
stanovil „dva a půl velkých cyklů konjunktury“ jako dlouhodobých cyklů růstu a
poklesu ekonomické aktivity. Tyto datoval 1790–1851, 1844–96 a počátek třetí
vlny stanovil rokem 1890 [13]. Vymezení počátečních dlouhých vln se stalo
základem chronologizace i pro mnohé z pokračovatelů. Schumpeter datování podle
Kondratěva interpretuje a pojmenovává takto [6]: tzv. Kondratěv „industriální“
se vzestupem 1787/93–1810/17 a sestupnou fází 1810/17–44/51, „buržoazní“
1844/51–70/75, resp. 1870/75–90/96 a „neomerkantilistický“ se vzestupem
1890/96–1913/20.
Dynamiku
společenskoekonomického vývoje Kondratěv nezachycuje však pouze na základě
statistických metod a teoretických křivek. Jeho analýza umožnila zformulovat
důležité empirické pravidelnosti v průběhu dlouhodobých cyklů, které činí
hodnověrnější i teoretické důkazy jejich existence. Pravidelnosti dokumentují
výskyt technických vynálezů, začleňování nových teritorií do mezinárodních
ekonomických vztahů, změny produkce zlata a peněžního oběhu atd.; výskyt
sociálních otřesů (válek a revolucí) v průběhu „velkého cyklu konjunktury“;
charakteristiky vývoje zemědělského sektoru a upozorňují i na jisté souvislosti
mezi dlouhými vlnami a střednědobými kapitalistickými cykly. Jeho příspěvky se
tak týkající např. i nezbytných technických změn před nástupem rostoucí fáze
dlouhé vlny [13].
Kondratěv zdůrazňoval
pravidelný cyklický charakter dlouhých vln a tyto spojoval s vnitřními
příčinami kapitalistickému systému. Pokusil se o nástin teoretického modelu,
kde stavěl na obměně dlouhodobých kapitálových statků a potřebném kapitálu, v
návaznosti na svého učitele M. I. Tugana-Baranovského [13], [41]. Přesvědčivé a
obecně akceptované vysvětlení vnitřních příčin dlouhých vln, resp. jejich
mechanizmu však ani Kondratěv ještě nevytvořil. Obdobně jako u dalších
průkopníků i zde lze vypozorovat vliv myšlenek Marxe a Engelse. Kondratěvovy
práce z oblasti ekonomické dynamiky, resp. cyklických pohybů vyvolaly na
tehdejší sovětské společenskovědní frontě rozsáhlé kritické diskuze – např.
odmítnutí závěrů ze strany D. I. Oparina [13]. Existence cyklických pohybů
v kapitalistickém systému komplikovala konečný zánik kapitalismu podle
predikcí Marxe a zpochybňovala i dobová čekání na světovou revoluci. Kritiky v
mnohém předznamenaly peripetie Kondratěva, jakožto i tradičně odmítavý a
zjednodušený postoj marxistů k dlouhým vlnám [25], [34].
V roce 1935, kdy
vychází Kondratěvův zásadní příspěvek k teorii dlouhých vln v angličtině jako The long waves in economic life (předtím
Kondratěv publikoval i v německých odborných časopisech [13]), poměrně
rozsáhlá literatura zabývající se touto problematikou již na Západě existovala
[31]. A to včetně pokusů o objasnění příslušného mechanizmu. Četní autoři
považovali, a stále považují, již sám fakt Velké krize 1929–33 za nejlepší potvrzení existence dlouhých vln [51]. V
meziválečném období značnou dobovou pozornost přitahovaly právě cyklické pohyby
(„konjunktury“), resp. fluktuace různých veličin. Aktivitu vyvíjela řada
pracovišť (Moskva, Berlín, Vídeň, Harvard aj.). Existuje i obsáhlá sovětská
(např. L. D. Trockij), německá (E. Wagemann aj.), americká (W. C. Mitchell, A.
H. Hansen, N. J. Silberling, J. M. Clark), švédská (J. G. K. Wicksell, G. K.
Cassel), francouzská (F. Simiand, J. Sirol) či belgická (L. H. Dupriez)
literatura, obsahující příspěvky o dlouhých vlnách [31]. Pokusy o teoretické
objasnění byly vesměs spojovány s faktory exogenními a příčiny byly hledány v
produkci zlata, demografických faktorech, přírodních podmínkách (s vlivem
hlavně na zemědělství) či válkách; jiní vyzdvihovali oběh kapitálových fondů s
dlouhou životností. Jednoduché kauzální vazby a pokusy o teoretické vysvětlení
však neodpovídaly skutečnosti a nedočkaly se obecnějšího uznání. Přesvědčivé a
obecně akceptované vysvětlení vnitřních příčin dlouhých vln, resp. jejich
mechanizmu žádný předválečný autor (resp. přesněji před Schumpeterem) ještě
nevytvořil. Odlišná vysvětlení v období do 50. let 20. století lze různě
členit. Podle J. S. Goldsteina [7] na teorie: „kapitálově investiční“
(Gelderen, Kondratěv)‚ „inovační“ (Schumpeter), teorii „kapitalistických krizí“
(např. Trockij) a koncepce „válečné“, resp. „monetární“ (S. Ciriacy-Wantrup,
Simiand, Silberling, E. Bernstein, Cassel aj.).
Van Duijn klasifikuje
vysvětlení příčin a mechanizmu dlouhých vln do šesti skupin [51]. Za prvé
koncepce zdůrazňující význam monetárních faktorů; za druhé modely operující s
válkami jako příčinným faktorem dlouhodobých výkyvů; za třetí teorie nahlížející
na fáze dlouhodobého vzestupu jako na reakci na shluk inovací; za čtvrté
přístupy vysvětlující dlouhé vlny pomocí zrychlování a zpomalování růstu
fixního kapitálu; za páté modely pohlížející na dlouhé vlny jako na
„re“investiční cykly (vyzdvihující vliv obnovovacích investic) a za šesté se
jedná o přístupy stavící na úloze nerovnováhy na trzích potravin a surovin.
U první skupiny jsou
změny v nabídce peněz pojímány ve smyslu příčin kolísavého vývoje různých
reálných veličin. Mezi autory vyzdvihujícími nabídku peněz (resp. produkci
zlata) uvádí J. Kitchina, W. Woytinski-Lorenze, G. K. Cassela, F. Simianda, L.
H. Duprieze a G. F. Warrena & F. A. Pearsona [31], [51]. Vysvětlení
v zásadě odpovídají ilustraci dlouhodobého cyklického vývoje pomocí
hodnotových (cenových) ukazatelů v podmínkách zlatého standardu a rozšířené
kvantitativní teorii peněz – příčiny dlouhodobých změn se hledaly v náhlých
změnách zásob monetárního zlata díky objevům nalezišť apod. Van Duijn
připomíná, že faktory pomocí nichž jsou vysvětlovány dlouhé vlny mohou mít
exogenní či endogenní charakter. Např. ti, kdož zdůrazňují exogenní povahu
příčin dlouhých vln často pracují s historickými údaji, faktografickým
materiálem, resp. historickými popisy vzestupných a sestupných fází. "Co jeden autor posuzuje jako
exogenní a tudíž nevysvětlitelný fenomén, je pro jiného faktor povahy endogenní
a rozdíly v jednotlivých názorech se pak často soustřeďují právě na tuto
otázku" ([51], s. 68). „Monetární“ vysvětlení operují se změnami v
nabídce peněz jako příčinami zrychleného nebo zpomaleného vývoje reálných
ekonomických veličin. Na jedné straně toto může být způsobeno událostmi
exogenními (např. objevy zlatých nalezišť), na straně druhé příslušné změny
mohou vyplývat z kontroly nabídky peněz jako nástroje monetární politiky, tedy
zde ve smyslu faktoru povahy endogenní.
Historické reálie 19. století ukazují, že
např. objevení zlata v Austrálii a Kalifornii se v podstatě shodovalo se
začátkem etapy dlouhodobého vzestupu probíhajícího v letech 1850–73, podobně v
případě zlatých lokalit v Jižní Africe a na Aljašce kolem roku 1895. Tato
exogenní monetární vysvětlení je však nutno vztahovat pouze k pokusům o
objasnění dlouhodobých pohybů cen. Jak se postupně snižoval význam nabídky
zlata zastánci začali přenášet svoji pozornost na úlohu monetární politiky.
Taktéž B. Rosier a P. Dockés uvádějí, že od roku 1914 přestává zlato sehrávat
úlohu činitele zásadně ovlivňujícího dlouhodobé ekonomické cykly. Od roku 1929
klíčové místo ve vývoji konjunktury spojují s papírovými penězi, které se staly
objektem monetární politiky. Konstatují, že monetární politika byla nesporně
jedním z faktorů přispívajících k dlouhodobému vzestupu let 1945–70, ale již
netvrdí, že tato politika sehrála hlavní roli ve zlomu vývoje začátkem 70. let
[21].
U „válečných“ koncepcí je úloha přisuzovaná
válkám v mechanizmu dlouhých vln různá. Někteří pojímají války obdobně jako
Kondratěv [13], [25] – např. S. Von Ciriaci-Wantrup analyzující i „zemědělské“
příčiny. Konflikty podněcují ekonomickou expanzi, která je výsledkem růstu
vládních výdajů, otevírání nových trhů a inovací vyvolaných vojenskými
aktivitami. Konec války je doprovázen dlouhou depresí, kdy přizpůsobování
podmínkám mírové ekonomiky představuje obtížnou a delší etapu společenského vývoje.
V tomto smyslu by exogenní „válečné“ teorie mohly přinést jisté vysvětlení
dlouhodobých fluktuací ekonomického vývoje. Na straně druhé války mohly
představovat vyvrcholení vzestupné fáze dlouhé vlny, tj. působit ve smyslu
faktoru endogenního, jak je tomu u jiných (E. Wagemann, A. H. Hansen, E.
Bernstein). Van Duijn podotýká, že rozdíly v názorech na úlohu válek
v mechanizmu dlouhých vln byly způsobeny i rozdílným vývojem ve vyspělých
kapitalistických zemích na obou březích Atlantiku. Během 20. století se USA
podílely na několika válečných konfliktech (probíhajících však na jiných
územích), které sehrály významnou úlohu při prudkých vzestupech americké
ekonomiky. Po I. SV se v USA projevovala vysoká poptávka po zboží, jež nebylo
během války snadno dostupné. Naopak na evropském kontinentě země, které
válečnými aktivitami utrpěly, musely čelit poklesu – v Evropě dlouhodobá
vzestupná fáze končila právě I. SV, zatímco v USA byla válkou poněkud
prodloužena; „v případě II. SV však vývoj
uvedenou koncepci nepotvrdil" ([51], s. 70).
Pokud jde o koncepce
vyzdvihující úlohu inovací, jejich shlukování a vliv nového průmyslu – Van
Duijn uvádí Van Gelderena, J. Lescura a především Schumpetera. U čtvrté a páté
skupiny pokusů o vysvětlení dlouhých vln pomocí obměňování základního kapitálu,
resp. obnovovacími „re“investicemi jde zejména o Kondratěva, De Wolffa a C. G.
Clarka [26], [31]. Poslední skupinu spojuje s potravinovými a surovinovými
zdroji, kde připomíná J. Sirola [51], jehož vysvětlení založené na strnulosti
nabídky zemědělské produkce. Během vzestupné fáze dlouhé vlny poptávka po
zemědělských komoditách převyšuje nabídku, ale k přizpůsobení výrobních kapacit
dochází až se značným zpožděním. Růst nabídky – postupně přesahující možnosti
poptávky – poté vyvolává pokles cen a sestupnou fázi dlouhé vlny. „Kapitálová
přizpůsobení“ během fáze poklesu opět probíhají se zpožděními. Van Duijn aj.
však konstatují, že Sirolova hypotéza je již zastaralá. Zemědělství hraje v
moderních průmyslových společnostech po II. SV příliš malou roli na to, aby
jeho pomalé reakce byly příčinou dlouhodobých vln v celkové ekonomické
aktivitě. Poněkud jiná situace by mohla nastat pokud bychom místo zemědělství
uvažovali celý primární sektor, včetně surovinového a energetického průmyslu.
Tímto směrem se později ubíraly úvahy Rostowa, který učinil primární sektor
(sektor „základních komodit“ ve smyslu potravin a surovin) a jeho tvorbu cen,
ve srovnání s průmyslem, základním prvkem interpretace dlouhodobých
cenových cyklů [51].
Pokud předpokládáme,
že uvádění autoři vesměs přijímali existenci dlouhých vln jako v podstatě
nezvratný fakt, významné odlišnosti lze pozorovat (a to platí dodnes) ve
významu, které tomuto empirickému faktu přikládali. Současně i u zastánců lze
nalézat mnohá zdůvodnění kauzality ekonomických (politických, sociálních aj.)
procesů, které jsou s nimi spojovány. Mimo klasifikovaná vysvětlení
dlouhodobých cyklů se v meziválečné literatuře lze setkat taktéž s pokusy
stavícími na demografických procesech (E. Wagemann), na přírodních faktorech
nezávislých na lidském konání (jenž však mohou být zahrnuty do šířeji pojímané
kategorie „zemědělských“ vysvětlení dlouhých vln [30] ) i některé další
koncepce.
Periodicitou ekonomických krizí se zabýval
v 19. století W. S. Jevons. Zhruba 10–11letý hospodářský cyklus (v Anglii
již od roku 1721) je zde způsobován skvrnami na Slunci, které přes vlivy na
počasí ovlivňují zemědělskou úrodu a tím i celou ekonomiku. Zdůrazňoval
kosmické příčiny jako právě sluneční skvrny a magnetické poruchy. Jevonsovy
skvrny mohly být onou fyzickou příčinou cyklických fluktuací po které volal již
H. Clarke. Jevons zpracoval i množství údajů o dlouhodobých fluktuacích cen,
ale střídání period jejich vzestupu a sestupu nedokázal uspokojivě objasnit
[26], [30]. Také jeho dobově populární koncepce byla kritizována, a to i za
úpravy historických dat o konjunkturách nesouhlasících s periodicitou
skvrn [54]. Pro celou středověkou společnost byla typická náboženská
interpretace cyklických výkyvů. Již biblický příklad starověkého Josefa, který
dokázal egyptskému faraonovi vyložit sen o sedmi kravách tučných a sedmi
hubených, dokládá, že kolísání zemědělské úrody bylo pozorováno od nejstarších
dob. V náboženské formě byla prezentována mnohaletá zkušenost izraelského
lidu s přibližně sedmiletým střídání období úrodných a neúrodných.
V kolísání zemědělské výroby a jejích výnosů byly (přes problémy
s hodnověrnými údaji) dokladovány různé cykly krátkodobější i dlouhodobé.
Kolísání výnosů a úrodnosti půdy bylo dříve připisováno výhradně vlivům počasí
– viz W. S. Jevons, později W. H. Beveridge či H. L. Moore. Tento operuje
s povětrnostními
Jednostranná
vysvětlení kolísání v úrodách pouze vlivy počasí byla postupně hodnocena
jako nedostatečná, složitěji začal být posuzován i vliv výkyvů
v zemědělství na celkovou ekonomickou aktivitu. Někteří (M. I.
Tugan-Baranovskij aj.) méně pravidelná kolísání v úrodách nespojovali
s pravidelnými „průmyslovými konjunkturami“. Jiní (později i
Tugan-Baranovskij) dokladují empirickými daty vazby zemědělství a ostatních
odvětví a souvislosti s celkovým ekonomickým vývojem. S. A. Pervušin (a
škola ruských narodniků) prokazoval velmi silný vliv zemědělského faktoru
v Rusku a konjunkturní cykly vztahoval ke změnám úrody (obdobně jako
Moore, T. B. Veblen, Pigou aj. [54]). Vývoj v zemědělství byl jedním
z východisek pro určení délky plánovacího cyklu v socialistických
ekonomikách, s vazbou na „pětiletky“. Ve 20. letech 20. století totiž byla
průměrná délka výstavby nových podniků v SSSR pět let a současně během
této doby se v zemědělství jakoby navzájem vyrovnávala méně a více úrodná
léta. Vše vytvářelo potřebnou bázi pro stanovení pevných úkolů plánu [13],
[26]. Vyskytují se i různé „úvěrové“ koncepce vysvětlující agrární krize
periodicitou zadlužování (J. Conrad, C. Dietze aj.). Další agrární krize byly
spojovány s fluktuacemi odbytu či s technickými proměnami vedoucími
ke strukturálním změnám. Různým oborům je taktéž často připisován vlastní
primární cyklus, na který působí výslednice ostatních cyklů, resp. vlivů.
V zemědělství lze pozorovat řadu specifických pravidelných cyklů typu
cyklů chovu vepřového dobytka (cca 4 roky), hovězího dobytka (cca 14–16 let),
koní (cca 25 let) či osevu pšenice (cca 20 let). Jednotlivé cykly se mohou
vzájemně ovlivňovat s výslednicí působící na celkovou ekonomickou aktivitu
[54] aj.
Mnozí však shrnují, že zemědělské cykly jsou
značně specifické a zřejmě i méně pravidelné, než např. v průmyslu,
z důvodů většího vlivu náhodných faktorů (počasí aj.). Zemědělské
fluktuace však bývají považovány za důležitý faktor ovlivňující či podmiňující
výkyvy celého hospodářství a jejich existenci i vliv nepopírají ani J. M.
Keynes, A. Marshall, A. C. Pigou, W. Röpke či W. C. Mitchell [54]. Důležitost
vývoje v zemědělství pro zkoumání cyklických (i dlouhodobých výkyvů)
souvisí s tím, že raní autoři vycházeli z fluktuací cen. Přibližně do
poloviny 20. století mnozí dokladují vlnovité pohyby cen s periodicitou
40–60 let, jiní uvádějí, že fluktuace u velkoobchodních cen lze pozorovat již
od druhé poloviny 17. století a u některých zboží již od 14. století [18].
Ještě na počátku 20. století vedoucí sektor ekonomik představovalo zemědělství
a dynamika velkoobchodních cen tedy v prvé řadě postihovala dynamiku cen
zemědělské produkce. Fáze zvyšování všeobecné cenové úrovně až do poloviny 20.
století odrážely především nedostatky v oblasti zemědělské produkce a fáze
snižování dlouhotrvající relativní nadvýrobu. Někteří dokonce klesající části
„cenové“ dlouhé vlny do poloviny 20. století spojují či ztotožňují
s periodami agrárních krizí [18], [26]. Také modely Sirola či Rostowa
vyzdvihují význam zemědělství. Dlouhými vlnami v zemědělském sektoru se
podrobně zabýval Kondratěv a uváděl, že „sestupné
fáze každé dlouhé vlny jsou doprovázeny dlouhotrvající a zvláště ostrou depresí
zemědělské výroby“ ([13], s. 225).
Někteří [21] hovoří o
„tradičních“, resp. „monistických“ vysvětleních dlouhovlnných pohybů. Tradiční
interpretace se mohou opírat o korelace mezi fluktuacemi a dlouhodobým trendem
té či oné proměnné. Autoři však narážejí na mnohé obtíže, neboť není jednoduché
uvažovat pouze vliv jediného faktoru, který by uspokojivě vysvětloval fenomén
dlouhých vln. Koncepce mohou být rozděleny do tří skupin, v závislosti na tom,
zda vysvětlovaná proměnná se týká sféry výroby (Kondratěv, Schumpeter apod.),
oblasti poptávky (změny v důsledku kolonizace či válečných konfliktů – Simiand,
Ciriaci-Wantrup aj.) či peněžních jevů (Cassel). Bývá uváděno, že pokud jde o
literaturu předválečnou, ale i o moderní interpretace dlouhých vln jsou
vysvětlení zatím vesměs nepříliš dostatečná, nepříliš propracovaná či průkazná.
S určitostí jsou však v analýze tohoto společensko-ekonomicko-historického jevu
mnohdy odmítána jednoduchá monistická (tj. jedno-faktorová) vysvětlení,
spoléhající při modelování mechanizmu pouze na jednu příčinu (akumulaci
kapitálu, koloniální výboje, války či revoluce, vývoj v zemědělství apod.).
Zdůrazněna bývá nutnost hledání širšího vysvětlujícího schématu, spojujícího
různé faktory a různá vysvětlení – přičemž „příslušná
analýza by měla překračovat čistě ekonomický rámec“ v duchu nezbytné
interdisciplinarity ([21] s. 159).
Kondratěvova koncepce
dlouhých vln – i když je spojena s četnými spornými, blíže nerozvedenými a
nedopracovanými místy – může být považována za základ moderních přístupů.
Samotný Kondratěv pak za faktického zakladatele jejich analýzy, resp. spolu se
Schumpeterem i za dosud nejvýznamnějšího představitele [26]. Kondratěv položil
většinu základních stavebních kamenů moderní teorie dlouhých vln, na které
navázal Schumpeter koncepcí shlukování inovací vysvětlující vnitřní mechanizmus
různých ekonomických cyklů.
Hlavní roli v mechanizmu dlouhovlnných
cyklických fluktuací zde hrají vlny bazických inovací a změny inovační aktivity
individuálních podnikatelů. Zárodky myšlenky obsahovalo již dílo Kondratěva
(předtím i Van Gelderena), ale až Schumpeter ji postavil do centra. Kondratěv
nepovažoval technické a technologické změny za stav, ale pojímal je ve smyslu
vnitřních ekonomických procesů; zřejmě jako první ekonom považoval
vědeckotechnický pokrok za endogenní [13]. Taktéž již rozlišuje mezi invencemi
a inovacemi – zdůrazňuje, že inovace mohou prosperovat jen při vhodných
podmínkách. Uvedených pojmů ještě neužíval a operuje s objevy a vynálezy, resp.
s nutnými podmínkami masové aplikace. Samotným inovacím však nevěnuje příliš
pozornosti a model opírá o mechanizmus kolísání základních kapitálových aktiv
[25]. Téměř všechny stavební kameny pro vytvoření endogenní teorie dlouhých vln
však Kondratěv akceptoval – uznával význam inovací, pronikl i do načasování
zásadních inovací s ohledem na vzestupné a sestupné fáze; věděl také, že
expanze dlouhé vlny se shoduje s rostoucí produkcí základních kapitálových
statků. Může mu být vytknuto, že nedocenil spojení inovací s vytvářením nových
sektorů, vyžadujících vlastní infrastrukturu. Důležitost inovací si uvědomoval,
ale nevztahoval je k investicím [25], [51].
4. Inovační
přístup podle J. A. Schumpetera
Často se dnes
setkáváme s názory vyzdvihujícími klíčové místo inovací z hlediska globální
konkurenceschopnosti ekonomik, někteří přímo hovoří o „třetí světové válce“ (či
„tiché světové válce“) – již probíhající v produktivitě a inovacích. V boji o
konkurenční výhody bývá zdůrazňována změna podniku směrem k dynamické učící se
organizaci s aktivními a motivovanými pracovníky a v neposlední řadě podpora a
všestranný rozvoj inovačních aktivit [35]. Klasikem v oblasti teorie inovací se
stal rodák z Moravy, rakouský ekonom J. A. Schumpeter, který náleží mezi
nejvýznamnější a nejoriginálnější, postavy sociálně-ekonomického myšlení 20.
století [38], [44]. Jeho ucelená koncepce vývoje však vlivem různých okolností
dlouho zůstávala nedoceněna a byla předmětem kritiky na Západě i Východě. Odkaz
„enfant terrible" rakouské ekonomie (který však zůstává nezařaditelný a v
podstatě osamocen) představuje výzvu přístupům snažícím se reagovat na nové globalizované
podmínky. Díky své osobitosti a všestrannosti významně ovlivnil mnohé autory i
směry se zájmem nejenom o středobod svého myšlení v podobě ekonomie (včetně
důrazu na historii ekonomických doktrín), nýbrž i o sociologii, politologii,
historii či právo. Důraz na nabídku inovací a flexibilitu jako klíče ke
kapitalistickému úspěchu v kontextu vnitřně generovaného technologického
pokroku (a ekonomických cyklů různých délek), ale i interdisciplinární přístup
a metodologická tolerantnost či důsledné prolnutí „ekonomického“ a
„společenského“ se ukazuje navýsost aktuální právě dnes – v době stále
globálnějších ekonomik a společností.
K tomu, že vždy stál
„opodál“ a ani, že nevznikla žádná významnější schumpeterova škola přispěla
řada faktorů. Počínaje východisky, resp. neslučitelností s neoklasikou, přes
nepopulární anticipaci zániku kapitalismu či problematičtější využitelnost pro
hospodářskou politiku a originální osobností (s bohatou akademickou dráhou
v Evropě a později v USA, ale také působením jako rakouský ministr
financí či neúspěšný bankéř) a dobově nešťastným načasováním klíčových knih
konče. Náleží k žákům rakouské školy a často je k této specifické
ekonomické tradici zjednodušeně řazen [44]. Stejně jako Rakušané klade důraz na
subjektivní faktory – na chování individua a jeho psychologii (zde inovační),
nezkoumá jako prioritu statickou rovnováhu, neidealizuje dokonalou konkurenci,
usiluje o dynamickou nematematickou analýzu, která navazuje na koncepci mezní
užitku. Rakouskou ekonomii však kritizuje, odmítá příbuznost ekonomie a
psychologie a propaguje používání matematiky a ekonometrie (ač jich sám příliš
neužívá). Především však není tolik kritický k socialismu a vyústěním díla
je koncepce nevyhnutelného zániku kapitalismu a jeho vystřídání socialismem.
Schumpeterova politická orientace je také spíše konzervativní a méně liberální
[24], [44].
Jeho dílo je rozsáhlé,
interdisciplinárně přesahující rámec „čisté ekonomie" a zahrnuje tři
základní oblasti – historii a stav ekonomické teorie, teorii společenských a
institucionálních změn a teorii ekonomického vývoje. Systém je charakterizován
stěžejní trilogií: klíčovou Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung (1912),
rozpracovávanou v Business Cycles (1939) a logicky završenou v Capitalism,
Socialism and Demokracy (1942). Celoživotní zájem a velké znalosti vývoje
ekonomických doktrín ústí přes řadu prací do posmrtně vydané History
Economic Analysis (1954). Za těžiště bývá považován okruh zahrnující práce
orientované na teorie ekonomického vývoje kapitalistických ekonomik
s klíčovou prací z roku 1912. Zde je formulována většina stěžejních
myšlenek, které později modifikuje a precizuje [22], [29] aj.
Na základě
originálních východisek a přístupů se soustředil na budování dynamické teorie
[28], [29], [38], [44]. Nazírá klíčové společensko-ekonomické kategorie
prizmatem inovací – dynamicky (konkurenci coby tvořivou destrukci, zisk, úrok,
cykly, monopoly i samotnou podstatu kapitalismu). Na inovačních základech
spočívají teorie cyklického vývoje i vize perspektiv kapitalismu [24]. Jde o
evoluční koncepce jeho samolikvidace, s procesy dematerializace
vlastnictví a desintegrace kapitalismu (se zastaráváním individuální
podnikatelské funkce či stále více nepřátelskou atmosférou ke kapitalistickým
hodnotám i morálce), včetně úvah o cestách přechodu k socialismu. Logické
vyústění celého díla tak představuje koncepce, kde díky rozvoji vnitřních sil
kapitalistického systému (ekonomickým i neekonomickým faktorům) se nevyhnutelně
blíží zánik soukromopodnikatelského charakteru ekonomických činností, a tím i
kapitalistického způsobu organizace výroby a společnosti. „... kapitalismus
vytváří kritické rozpoložení mysli, které se po zničení morální autority tolika
jiných institucí nakonec obrací proti němu samému ...“ ([24], s. 162).
Schumpeter, ač
skeptický nesocialista, s lítostí vyvozuje nevyhnutelnost rozkladu kapitalismu
a dokladuje nevyhnutelný dlouhodobý přechod k socialismu, který může být
efektivnější. Podstatu kapitalismu spatřuje v neustálé tvůrčí činnosti velkých
inovátorů s cílem zisku. Společenské instituce soukromého vlastnictví, smluvní
svobody nebo procesy akumulace či existence úvěrové soustavy představují
podmínky fungování. Nemá obavy o kapitalismus díky vědomému omezování výroby,
narůstání monopolních prvků, které pojímá jako přirozené a označuje je i za
zdroj pokroku či pro „ekonomickou zralost“. Kapitalismus zahyne proto, že
dosáhl velkých úspěchů – likvidujících potřebné instituce i typ myšlení.
Rozklad kapitalismu má řadu ekonomických i mimoekonomických projevů v podobě
kontroly podnikání malým počtem byrokratických jednotek, zvolnění tempa
pokroku, resp. jeho plánováním a mechanizací, vytrácení investičních
příležitostí nebo klíčového narůstání nepřátelské atmosféry vůči sociálně-ekonomické struktuře, kapitalistickým hodnotám i
morálce. Inspirativními a aktuálními se staly úvahy o přechodu
k socialismu [24], [44].
Rozebírá možné
ekonomické důvody, proč socialismus může vykazovat přednosti vlivem
socialistického plánování rozvoje. Konstatuje nutnost přesnější specifikace
typu socialismu, který bude fungovat a nastoluje otázku slučitelnosti
s demokracií. Socialismus je s demokracií slučitelný, ale nejsou
totožné – je nutno přihlížet i k prostředkům nastolení. Rozlišuje případy
socializace vyzrálé a předčasné. Koncepce vyznívá jako varování před předčasným
přechodem k socialismu. Schumpeter preferuje dlouhotrvající evoluční přechod ve
zralých objektivních („věci“) i subjektivních („duše“) podmínkách, kdy nástup
socialismu bude jen logickým vyvrcholením procesu vývoje a přechod mezi systémy
se uskuteční bez porušení legální kontinuity při zachování demokratických
forem. Varuje před uspěchaným přechodem k socialismu v nezralých podmínkách,
kdy revoluční nastolení socialismu znamená porušení legální kontinuity vývoje,
je spojeno s potlačením demokracie v podobě diktatury proletariátu a vede ke
značným ekonomickým, sociálním aj. ztrátám a obětem [24].
Ze strany řady
západních autorit byla Schumpeterova ucelená koncepce považována za příliš
velký ústupek socialistickým idejím, kritizována a odmítána. Teprve postupně se
stala v západní Evropě inspirací pro některé sociálnědemokratické a
socialistické proudy, resp. strany. Oficiálním marxismem-leninismem byl pasován
na buržoazního apologeta, jehož „demokraticko-dynamická“ teorie je prioritně
zaměřena proti Marxově představě vývoje. Nedoceněny zůstaly zásluhy o vznik
moderní teorie inovací (s endogenním vysvětlením vědeckotechnického pokroku),
resp. inovačního objasnění mechanismu cyklů. Postupně se objevuje řada „nových
schumpeterovců“ a vlna popularity (včetně různých společností či cen) vrcholí
v 70.–80. letech, o skutečné Schumpeterově škole však dosud hovořit nelze
[29].
Někteří avizují „návrat Schumpetera“
v 21. století např. v kontextu spojování jeho analýzy strany nabídky s Keynesovou
teorií. P. Sylos-Labini se pokouší o propojení středně- a dlouhodobých
ekonomických cyklů syntézou teorie nedostatečné efektivní poptávky Keynese (u
cyklů střednědobých), resp. teorie inovací Schumpetera (u dlouhých vln).
Aktuálnost Schumpeterova odkazu je umocňována globalizací s důrazem na
otevřenou ekonomiku, flexibilitu, konkurenci pomocí nabídky inovací atd.
Poukazováno mnohdy bývá na závěry o socialismu, které byly vývojem po II. SV
zčásti potvrzeny. Problematické však zůstává nerozpracování strany poptávky,
akceptace řady neoklasických postulátů či aplikace pro konkrétní hospodářskou
politiku. Taktéž závěr o deindividualizaci podnikání (v rovině invencí či
inovací) či úloze velkých firem bývá mnohdy kriticky diskutován. Keynesovská
stimulace strany poptávky ze systému Schumpetera nevyplývá, ekonomické cykly
(včetně jejich sestupných fází) zde plní nezastupitelné funkce a jsou
slučitelné nikoli s politikou anticyklickou, ale pouze politikami
nabídkovými (industriální, strukturální). Za východisko zkoumání
hospodářsko-politických problémů (zejména v situaci zpomalování růstu)
označuje Schumpeterův přístup H. H. Giersch, technologickými změnami a tzv.
schumpeterovskou ekonomií se zabývá A. Heertje [44]. Na práce Schumpetera se
odkazují v Japonsku včetně snah o teoretická zarámování specifického
plánování („zrovnoměrnění“ shluků inovací). Řadu myšlenek rozvíjel jeho žák R.
L. Heilbronner, řazený k neoinstitucionalismu [44].
Schumpeter [22]
odlišuje statiku a dynamiku. Stacionární ekonomika se vyznačuje neustálým
opakováním stejných veličin ve výrobě i spotřebě (s příkladem vesnických občin
a předkapitalistických formací obecně). Nemění se kombinace výrobních faktorů,
preference a řízení výrobních jednotek je rutinní. Neexistují podnikatelé-inovátoři,
pouze „uživatelé“ (či manažeři-organizátoři), nevyskytuje se zde zisk či úrok.
Ceny (pokrývající náklady) jsou determinovány mezními užitky a produktivitami a
systém (který zkoumá neoklasika) automaticky směřuje ke statické walrasovské
celkové ekonomické rovnováze [44]. Pokud dochází k rozšířené reprodukci,
jde pouze o kvantitativní růst. Je zapojováno více stejných faktorů, jejichž
kombinace se nemění. Kvalitativní změny v podobě inovací narušují
statickou rovnováhu a dochází k přechodu k dynamickému vývoji
(„rozvíjející se ekonomika“).
Pilíře koncepce
ekonomického vývoje zde představují evoluční charakter a princip
technicko-technologického determinismu v oblasti produktivních sil a inovací.
Ekonomický vývoj je založený na inovacích a vychází zevnitř systému – má
charakter evolučního procesu, v němž je rovnováha neznámá a jehož čas je
historický, objektem změny jsou inovace a iniciátorem (subjektem) je osoba
podnikatele [28]. Klíčovou roli sehrávají inovace – pojímané obecně a šířeji
než vědeckotechnický pokrok; neomezují se jen na technické a technologické
změny a zlepšení, ale především na praktickou aplikaci. Inovace lze vymezovat
ve smyslu kvalitativních změn zahrnujících každý nový způsob využívání zdrojů
podnikateli („úspěch nových kombinací“) – jako každý tvůrčí (a „hrdinský“) čin
v ekonomice. Nové kombinace obvykle odčerpávají zdroje ze starých, což
znamená i jiné využití zdrojů celého systému.
Termín inovace (z
latinského innovare jako vnášet něco nového, obnovovat, též anglické innovation
ve smyslu obnovení, novosti) původně figuroval v americké sociologii
meziválečného období jako označení vývojové změny sociálních struktur.
Schumpeter (ovlivněn oklikovostí u E. Böhm-Bawerka aj. [44]) o inovacích hovoří
až později [23]. V citované práci [22] používá označení „nové kombinace
výrobních činitelů“, které mohou mít podobu 1. výroby nového výrobku; 2.
použití nové výrobní techniky (technologií); 3. získání nového trhu; 4. získání
nových surovinových zdrojů; 5. využití nové ekonomické organizace výroby, a
které mohou nastávat společně. Výsledkem inovace je změna vnitřní struktury
výrobního organizmu. Výrobními inovacemi lze rozumět jakoukoli změnu ve
struktuře výroby, která umožňuje převést výrobní organismus do nového stavu
[50]. V moderní terminologii lze hovořit např. o novém produktu či funkci,
nová metodě či procesu výroby, novém trhu či nových zdrojích zásobování,
manažerských inovacích a novém organizačním řešení na mikro- i makroúrovni. Na
těchto základech, včetně odlišení invencí (technického objevu, vynálezu) a
inovací (jako zavedení do ekonomického systému), je vystavěna rozhodující část
poválečných inovačních koncepcí [27], [29] aj. Jsou zpřesňována vymezení
inovací – jako změny existujících pravidel rozhodování nebo jako diskontinuální
změny (náhlé radikální změny v podnikových činnostech) nebo ve smyslu aplikace
nových způsobů k dosahování vytyčených cílů. Moderní ekonomové operují s
odlišením inovací výrobkových (cca ve smyslu prvního případu podle Schumpetera)
a technologických (nové výrobní procesy – druhý případ u Schumpetera), Valenta
rozlišuje řády inovací, analyzováno je řetězení inovací, jejich časové
souvislosti, historie, frekvence apod. [50].
Schumpeter inovace vymezuje takto: „Vyrábět znamená
kombinovat věci a síly, které se nacházejí v našem dosahu ... Jiné anebo jinak
vyrábět věci znamená jinak kombinovat výrobní statky ... Forma a obsah vývoje v
našem pojetí jsou potom dané pojmem: prosazování nových kombinací. Tento pojem
zahrnuje pět případů: 1. výrobu nového statku, který není spotřebitelům ještě
známý, nebo statku nové kvality; 2. zavedení nové výrobní metody, která je pro
dané průmyslové odvětví prakticky neznámá. Základem nové výrobní metody však
nemusí být nový vědecký objev a může spočívat také v novém způsobu komerčního využívání
statku; 3. otevření nového trhu, tedy trhu, na kterém dosud nebylo zastoupené
dané průmyslové odvětví příslušné země bez ohledu na to, zda tento trh již
předtím existoval nebo neexistoval; 4. získání nového zdroje surovin nebo
polotovarů bez ohledu na to, zda tento zdroj již předtím existoval –
ale my jsme k němu nepřihlíželi a pokládali jsme ho za nepřístupný – nebo se musel nejdříve vybudovat; 5.
uskutečnění nové organizace, jako je vytvoření monopolního postavení (např.
pomocí trustu) nebo rozpad monopolu“ ([22], s. 196–197).
Hospodářský vývoj si
žádá podnikatelského ducha, realizace inovací je aktem podnikání kdy nositelem
je podnikatel a výsledkem podnikatelský zisk. Schumpeter rozvíjí úvahy o
podnikateli, který překonává překážky (technické, subjektivní, společenské),
„pluje proti proudu“ a uděluje systému dynamiku. Motor především kapitalistické
ekonomiky je spojován s lidskou iniciativou a spočívá v aktivitách
individuálního tvořivého podnikatele. Podnikatel-inovátor je subjektem
tvořivým, vykazuje širší nehédonistické motivy k podnikání a sleduje
ziskový motiv nejenom díky snaze maximalizovat spotřebu. Před kapitalismem
velcí inovátoři neexistují, přechod ke kapitalismu je přechodem k dynamice
založené na inovační aktivitě jednotlivců, za socialismu iniciátoři vývoje
přestanou existovat jako autonomní osobnosti a tato funkce přechází na stát.
Dočasný mimořádný zisk je spojen s přechodným monopolem nižších nákladů,
v konkurenčním prostředí se inovace dále šíří. Z hlediska jedné firmy
zisk sice mizí, ve společnosti však roste bohatství. Při zajištění trvalejšího
monopolu (např. patentem) se zisk mění v kvazirentu, která již není
výsledkem inovace, nýbrž rutiny [44]. Při realizaci inovací hrají významnou
roli velké firmy mající nezbytné prostředky na vědu a výzkum. Dále u nich
existuje velká přivlastnitelnost výsledků inovační aktivity v podobě
vyšších zisků a tím roste jejich motivace inovovat. Ani trvalejší monopol není
patologickým jevem spojeným pouze s neefektivnostmi a plýtváním, velké
podniky mají stabilizující funkce, jsou pojištěny proti riziku atd.
Realizátorem inovací
je podnikatel-inovátor, kdy se jedná o příslušnou funkci pouze po dobu inovace.
Podnikatelem může, ale nemusí být vlastník firmy – rozlišeny jsou typy
podnikatelů: továrník-obchodník (16.–18. století), kapitán průmyslu či předseda
správní rady aj., ředitel (manažer) a tzv. zakladatel (nestálý živel
orientovaný na zakládání nových firem a rychle přecházející jinam). Evoluční
vývoj kapitalismu je popsán [23] stadiem kapitalismu konkurenčního (podnikatelé
jsou vlastníci firem, firmy jsou malé, inovace jsou spojeny se zakládáním
nových firem) a trustifikovaného (monopolního). Převládají již velké akciové
společnosti realizující často inovace z vlastních zdrojů. Identifikace
podnikatele je obtížnější (může to být jedinec či kolektivní orgán, manažer,
zaměstnanec, akcionář). Schumpeterovy závěry odrážejí realitu začátku 20.
století (koncentrace, centralizace, velké firmy) a lze je považovat za
předchůdce teorií manažerského řádu, resp. transformací kapitalismu [44]. Jde o
oslavu kapitalismu a osoby hrdinného podnikatele (osobností typu Siemense či
Kruppa).
Konkurenční proces je
pojímán jako tvořivé rozrušování, spojené s inovacemi (staří a neúspěšní
inovátoři zanikají a uvolňují místo novému, progresivnímu), revolucionizující
systém zevnitř. Důležité místo zaujímají monetární faktory dynamiky, zejména
v kontextu financování investic, které bývá spojeno s úvěrem a
úrokem. Jde o kategorie typické pro dynamiku. Úvěr slouží k transferu zdrojů
od spotřebitelů k investorům, úroková míra je prodejní cenou úvěru a pro
podnikatele je peněžním nákladem. Úrok zde figuruje jako odměna za riziko
půjčení prostředků podnikateli na inovační aktivity, kdy riziko nese
kapitalista, nikoli podnikatel („riskuje pouze svoji pověst“). Banky mají
základní funkci při financování investic (resp. inovací) zejména
v konkurenčním kapitalismu, ve stacionární ekonomice jsou úspory pouze
malé, v monopolním stadiu roste podíl financování z vlastních zdrojů
velkých korporací. Schumpeter zkoumá peníze, které jsou „vždy úvěrem“ [44] –
jako pohledávku za příslušným ekvivalentem.Taktéž inflace je nazírána prizmatem
inovací – jako „úvěrová“, při shánění úvěrů na inovace např. na vzestupné části
ekonomického cyklu [22].
Schumpeterův dynamický
přístup operuje se stálým porušováním statické rovnováhy díky různým inovacím,
jejichž mechanizmus tuto znovuobnovuje na kvalitativně vyšší úrovni. Ekonomické
cykly jsou chápány jako zákonitý a nenahraditelný rys fungování kapitalistické
tržní ekonomiky, pomocí nichž je uskutečňován vnitřně generovaný
vědeckotechnický pokrok [22], [29] aj. Ekonomický růst probíhá v čase
v podobě cyklických fluktuací, kdy právě cyklický pohyb je regulérní
formou evolučního vývoje kapitalistických ekonomik. Základ cyklického vývoje
tkví v nerovnoměrném rozložení spontánně vznikajících inovací, které mají
tendence shlukovat se do určitých období a sektorů (seskupení – „roje“
inovací). Inovace se šíří nerovnoměrně v čase, ale inovační potenciál se
uvolňuje najednou, po překonání různých překážek (i když invence podléhají
spíše náhodnému rozdělení). Kumulativní realizace inovací přes řetězovité
reakce vede k období rozmachu; deprese (nutná sestupná fáze) představuje
procesy adaptace na změny během konjunktury. Inovační shluky (v případě
bazických inovací později spojované s technickými a technologickými revolucemi)
se materializují v náhlých vzestupech investic. Poté co prokáží svoji
efektivnost dochází k jejich rozšiřování do celé ekonomiky – výsledkem čehož
jsou vzestupné fáze cyklu s odpovídajícími charakteristikami. Po všeobecném
rozšíření inovace se proces dynamického růstu zpomaluje – vyústěním adaptace
ekonomiky na příslušné změny je pak fáze deprese; východiskem oživení je opět
nová vlna inovací. Využit a rozvíjen je dvoufázový model (rozmach a deprese),
resp. čtyřfázové schéma (oživení, prosperita, krize, deprese) každého
ekonomického cyklu. Schumpeter obsáhle demonstruje kolísání ekonomických
veličin společným působením cyklů různých délek, kdy vychází např. ze sinusoid
a jejich součtových křivek [23].
Podle Schumpetera
existují tři druhy příčin cyklických kolísání – k podnikatelskému prostředí
externí (institucionální změny, revoluce či války), faktory ekonomického růstu
(akumulace, demografické změny) a inovace – jednoznačně preferované a
považované za čistě endogenní [23]. Dopady inovací, resp. jejich charakter vede
k existenci ekonomických cyklů různých délek. Také na základě empirických
zjištění rozlišuje tři typy cyklů s odlišnou periodicitou. Pojmenovává
cykly Kitchinovy, Juglarovy a Kondratěvovy. Důraz je přitom kladen na nejdelší
cykly – dlouhé vlny, kde je spojení s inovacemi nejzřetelnější a které
vytváří pozadí vývoje nejenom ekonomických cyklů kratších, ale i celé
společnosti [23], [46]. Koncepce tvoří základ tzv. inovačního vysvětlení
mechanizmu dlouhých K-vln [27], s řadou poválečných pokračovatelů a
rozpracování, jak bude upřesněno v dalším paragrafu.
První dlouhou vlnu
Schumpeter datuje 1787–1842 a spojuje s procesy první průmyslové revoluce;
druhý „buržoazní“ cyklus (1842–97) představuje věk páry a oceli, resp. třetí
„neomerkantilistickou“ vlnu (počínající
Schumpeterovo dílo
jako celek, resp. odkaz v oblasti cyklů, včetně dlouhých vln, se stal
předmětem kritických reakcí, ale i zdrojem řady poválečných koncepcí [5], [47]
aj. Na sporná a nejasná místa (vysvětlení, proč se shluky inovací objevují
periodicky každých 40–50 let a tedy proč vůbec mohou být nerovnoměrně vznikající
inovace vztahovány k pravidelným cyklům; problematická teorie krizí;
podložení adekvátními empirickými údaji atd.) reagují jeho moderní následovníci
jako G. O. Mensch, A. Kleinknecht, ale i Ch. Freeman či W. Krelle [34]. Kritiky
se dotýkají také identifikace fází ekonomických cyklů a objasnění bodů zvratu,
vymezení inovací jako čistě endogenního faktoru nebo vysvětlení všech cyklů
jediným faktorem – inovacemi. Někteří upozorňují na jejich přecenění,
mechanické interpretace či zdůrazňují pouze nabídkový charakter teoretických
konstrukcí samotného Schumpetera. Kritizován bývá předpoklad pevné délky cyklu
a jeho zákonitostí i, pro někoho, nedostatečná statistická data a zdroje. Van
Duijn [51] konstatuje, že dlouhodobé cykly se obtížně přiřazují k jednotlivým
zemím a sám nachází cyklické pohyby pouze v údajích o světové produkci.
Připomínány bývají krize a adaptace strukturální povahy, které nastávají v různých
časových obdobích v různých zemích a někdy se mohou shodovat
s krizemi v mezinárodním měřítku. Další autoři rozvíjí typologii
inovací či invencí a jejich dopady na cyklický vývoj nebo připomínají další
sporná a nedopracovaná místa koncepcí Schumpetera i Kondratěva (vlivy na
zaměstnanost, charakteristiky fází dlouhé vlny, časování inovací apod. [6]).
Již klasickou se stala
kritická recenze Business Cycles od
S. Kuznetse z roku 1940, argumentující neprůkazností příčin a důkazů
ohledně shlukování inovací [28], [29]. Představa jejich shlukování (někdy již i
ve stadiu invencí) však byla začleněna do většiny poválečných teorií nejenom
dlouhých vln [34], [42], [49]. A to též pod vlivem rostoucí nespokojenosti se
standardní (tj. neoklasickou) interpretací technologických změn, daných
mimoekonomicky, zvnějšku a posunujících produkční funkce [43]. Schumpeterův odkaz
však skrývá mnohá úskalí, zejména past technicko-technologického determinismu a
nedoceňování subjektivních aj. faktorů vývoje, proto jej nelze interpretovat
mechanicky. Nicméně přes nemožnost začlenění J. A. Schumpetera do hlavních
proudů ekonomické vědy (nebo právě proto) je jeho dílo v dnešní době
aktuálnější než kdy jindy. Završení pokusů o renesanci odkazu Schumpetera v éře
globalizace je velkou výzvou a zároveň i nadějí pro rozvoj ekonomie.
5. Mensch,
Valenta a další poválečná rozpracování teorie dlouhých vln
Stále přetrvávají
mnohé pochybnosti o existenci dlouhodobých cyklů typu Kondratěva či Kuznetse
např. s tím, že čím je cyklus delší, tím je více nejasný a hůře
prokazatelný i uchopitelný. Největší spory se vedou právě o dlouhých vlnách.
Samotný K-cyklus má řadu silných zastánců (Mensch, Forrester, Kleinknecht, Van
Duijn apod.), ale i silných stoupenců neexistence (A. H. Hansen atd.) nebo
neexistence statistických důkazů; někteří se kloní ke stanovisku „ano i ne“ (P.
A. Samuelson či H. H. Glisman, H. Rodemer a F. Wolter [6] aj.). Zpochybňována
je taktéž teze připisující cyklické pohyby ekonomiky pouze či především výskytu
a shlukování inovací. Jiné koncepce již od 19. století spatřují příčiny,
zejména u dlouhodobých cyklů, v nízké spotřebě (Malthus, podle některých
také Marx aj.), životních cyklech zařízení a fixního kapitálu (Marx, De Wolff,
Kuznets, J. W. Forrester) nebo přílišné akumulaci zisku a kapitálu (E. Mandel).
Jiní zdůrazňují jako příčinu monetární aktivity (též i Kondratěv), sociální proměny,
změny v psychologických a behaviorálních faktorech, cyklické změny
aktivity sluneční skvrn (W. S. Jevons) či vlivy politických změn a válek (M.
Kalecki).
Rostow namísto
dlouhých vln operuje s dlouhodobými vývojovými křivkami, jiní odmítají
zjednodušující monokauzální vysvětlení a různě kombinují exogenní i endogenní
faktory atd. Nicméně pokračovatel Schumpetera G. O. Mensch či jeho žák A.
Kleinknecht aj. spojují základní příčinu cyklických pohybů se shlukováním
bazických inovací. F. Valenta zde konstatuje: „Cyklický vývoj národního hospodářství, jaký je v zárodku patrný na
křivkách „delfíního skoku“, je generován inovačním procesem“ ([49], s. 20).
Na základě rozpracování grafů a propočtů Schumpetera uvádí, že „opakování „delfíních skoků“ vyvolává hospodářské
cykly“ (dtto, s. 21). V duchu Schumpetera teoreticky rozpracovává a
empiricky dokladu tezi, že inovace významně ovlivňují všechny ekonomické cykly,
s největším vlivem na K-cyklus.
Kritické debaty o
fenoménu dlouhých vln se po relativním klidu
Od konce 19. století
existuje řada různých výkladů dlouhých vln (např. jedny z prvních pokusů byly
založené na objevech ložisek zlata, s využitím kvantitativní teorie peněz
podle Cassella aj.), s tradicemi přetrvávajícími mnohdy dodnes. Vyvstává
tak problém členění dlouhovlnných koncepcí. J. Delbeke [5] dělí moderní (tj.
poválečné) teorie dlouhých vln podle faktorů, na které je kladen největší důraz
– s klasifikací založenou na relativní vzácnosti a hojnosti výrobních faktorů.
Rozeznává: koncepce vyzdvihující klíčový význam inovací, s periodami „hojnosti“
a „vzácnosti“ podnikatelské inovační aktivity projevující se shlukováním
inovací (Schumpeter, Mensch); koncepce založené na „teorii kapitálu“, např. na
tendencích kapitálové akumulace (Mandel či Forrester); „teorie zaměstnanosti“ s
důležitostí dostupnosti faktoru práce (Freeman); teorie kladoucí důraz na
produkci potravinových a surovinových zdrojů (Rostow) a koncepce syntetizující
(např. Van Duijn).
Z pohledu tzv.
inovačního přístupu lze nejen v moderní poválečné literatuře v zásadě
rozlišovat dvě hlavní skupiny vysvětlení, mnohdy však se značně neostrými
hranicemi. První („inovační“) zdůrazňuje roli inovací ohledně vzniku,
mechanizmu, průběhu a charakteristik dlouhých vln. Jde o vějíř různorodých
modelů zdůrazňujících různé aspekty inovací (resp. zásadních technických a
technologických změn) na vznik a průběh dlouhodobých ekonomických, a šířeji i
společensko-ekonomických, cyklů. Druhá skupina různorodých přístupů taktéž
nepopírá výskyt určitých pravidelností v ekonomickém vývoji či dlouhodobou
cykličnost, ale nevztahuje tyto k inovačním procesů [38]. Ostatní (explicitně
„neinovační") přístupy argumentují vesměs úlohou náhodných
mimoekonomických faktorů (monetární teorie, koncepce přímo stavící na válkách
či revolucích, demografii, střídání generací atd.). Jejich společným znakem je
exogennost hledaných příčinných souvislostí a popírání závislostí výkyvů v
inovační a ekonomické aktivitě. Mnohá poválečná vysvětlení (Rostowa, Mandela
aj. či pokusy propojit dlouhé vlny se sociálními aj. procesy) sice mnohdy
inovace nekladou na první místo příslušného mechanizmu, ale většinou nejsou
jejich závěry v přímém rozporu se zde uplatněným tzv.
kondratěvovsko-schumpeterovským přístupem [28], [34], [42] apod. Moderní
teoretická objasnění a aplikace dlouhých vln „kondratěvovsko-schumpeterovského“
typu, resp. analýza dlouhovlnného kolísání v makroekonomickém vývoji (a šířeji
i dopadů bazických technických a technologických změn na společensko-ekonomický
vývoj) však stále představují pouze jeden z alternativních přístupů k ekonomické
aj. teorii. Význam těchto modelů ale mnohde narůstá a je umocňován postupující
globalizací [9], [11], [19], [37].
Objevují se však také
názory pochybující o samotném shlukování inovací (navazující na Kuznetse),
upozorňující na historickou náhodnost shlukování (či na subjektivní manipulace
s daty a jejich zpracováním) a stavící se kriticky k jejich vztahu k K-cyklům
[28], [34]. I zde bývá zdůrazňován vliv náhodných událostí generovaných
náhodnými exogenními faktory (např. S. Solomou). Někteří upozorňují na spojení
mezi ekonomickými a institucionálními, resp. sociálními změnami (Ch. Freeman,
E. Mandel aj.). Další (J. Akerman či A. D. Chandler) reprezentují
„institucionální" vysvětlení např. Velké deprese třicátých let nebo kladou
důraz na „institucionální inovace". Existuje řada různorodých přístupů
zapojujících do vysvětlení dlouhých vln teorie sociálních struktur (R. B.
Reich, D. M. Gordon aj.), upozorňujících na vliv změn kapitalistických
institucí atd. Uvedené koncepce jsou však vesměs považovány za doplňkové k
„tradičním“ objasněním. Doplněním a rozpracováním koncepce K-cyklů se staly nestandardní
pokusy o různá spojení teorie dlouhých vln se sociálními procesy do tzv.
organické teorie dlouhých vln (F. Braudel, F. C. Spooner, P. M. Sweezy), s
dělnickým hnutím (E. Hobsbawm, J. Bouvier aj. [14]), dlouhodobými cykly
„globální síly“ u G. Modelskiho nebo cyklickými pohyby „kapitalistické
světoekonomiky“ I. M. Wallersteina [1]. Důležité pro průběh dlouhodobých
fluktuací je často kolísání míry ziskové s tendencí k jejímu poklesu. Pro start
dlouhé vlny je zde nutné dosažení „kritické hustoty kapitálu“ pomocí
přerozdělení zdrojů v předchozí krizi. To umožní vysokou koncentraci shluků
inovací, skokově rostou míry ziskové (např. u E. Mandela [15]), vytváří se
„hnací motor“ coby potenciál či operační prostor dlouhé vlny, který se postupně
vyčerpává a odeznívá. Modely dlouhých vln mohou být taktéž interdisciplinárně
spojovány s teoriemi kvality života (J. D. Sherman, J. Millendorfer) aj. [29].
Koncepce dlouhých vln
(resp. cyklů) zdůrazňující jejich hlubší souvislosti s inovacemi lze z hlediska
kauzality rozdělit do několika hlavních skupin [16], [28], [34], [42]. První
operuje s vnitřním mechanizmem kapitalistické tržní ekonomiky vyjádřeným
ekonomickým cyklem, který sám strukturuje povahu inovací. Skupina je tvořena
„kapitálovými“, resp. „investičními“ modely různorodých autorů (N. D.
Kondratěv, J. W. Forrester, R. Ch. O. Matthews, R. D. Cherry, W. W. Rostow
aj.). Druhá, reprezentující jádro tzv. inovačních vysvětlení, předpokládá přímý
vliv inovací na dlouhodobý ekonomický cyklus. Inovacím je zde přisuzována téměř
exkluzivní role „motoru“ ekonomického, a šířeji i sociálního, vývoje (J. A.
Schumpeter, G. O. Mensch, Ch. Freeman, A. Kleinknecht, W. Krelle apod.). Tito
autoři obvykle přímo navazují na odkaz Schumpetera a předpokládají, že samotné
technické a technologické inovace ovlivňují ekonomický cyklus. Důraz je přitom
kladen především na aspekty nedostatečné či zvýšené podnikavosti. Za třetí, existují
koncepce, pokoušející se o různé syntézy, reprezentované např. přístupem J. J.
Van Duijna [51].
Průkopníci a raní
autoři sledovali dlouhou vlnu především pomocí dobově dostupných cenových dat,
za klíčové body zlomu mnohdy považovali cca léta 1815, 1849,
Řada autorů
znovuobjevuje Schumpetera, a to nejen kontextu teorie a praxe dlouhých vln – za
nejvýznamnějšího pokračovatele bývá často označován G. O. Mensch, především s
prací Stalemate in Technology:
Innovations Overcome the Depression [17]. Rozlišuje bazické inovace (v
kontextu dlouhých vln klíčové) dávající vzniknou zcela novým oborům, inovace
zlepšující rozvíjející zavedené oblasti a „pseudo“inovace (které však inovacemi
ve skutečnosti nejsou – např. budík na hodinkách pípající odlišné melodie).
Mensch analyzuje výskyt bazických inovací zodpovědných za vzestup dlouhé vlny a
konstatuje relativně rovnoměrné rozložení invencí v čase, ale jejich nerovnoměrné
zavádění spojené se stoupajícími fázemi K-vln. Shluky inovací (1764, 1825,
1886, 1935) řadí doprostřed fází deprese, po kterých dochází k expanzi.
Posloupnost K-vln datuje takto: 1785–1842, 1842–97, 1897–1940 a 1940–95. Každá
vlna je charakterizována vedoucími odvětvími (uhlí a železo; pára a ocel;
chemie a automobily; kosmonautika, jaderné zbraně a počítače u poslední IV.
vlny), resp. vedoucími zeměmi (Anglie; Anglie a Německo; USA a Německo; USA a
Japonsko). Nástup V. vlny očekával již v roce
Mensch rozpracovává koncepci Schumpetera v několika směrech, ale v
řadě aspektů se odlišuje – mnozí jeho koncepci chápou jako samostatný
model [5], [17], [29], [53]. U
Schumpetera jedna důležitá (zde bazická) inovace spustí velké množství zlepšení
a imitací a přiláká další podnikatele. Mensch hovoří o větším množství
bazických inovací a tyto vztahuje pouze ke K-cyklům. Neoperuje s pěti
případy inovací a daleko menší důraz klade na tvořivého podnikatele, který je u
Schumpetera klíčový. U Schumpetera je výskyt inovací a podnikatelů nerovnoměrně
rozložen, u Mensche mohou být inovace vyvolány i průmyslovou politikou. Mensch
vztahuje objevování se bazických inovací k fázím deprese dlouhodobých
cyklů. V počátečních obdobích deprese zde působí tzv. akcelerační
mechanizmus, kdy bazické inovace mají tendenci seskupovat se během depresí a
tím dávají impuls k obratu ekonomického vývoje. Koncepce Mensche vyvolala
velké množství diskuzí, konferencí i publikací o dlouhodobých cyklech a samotný
Mensch náleží ke klíčovým postavám v této oblasti po II. SV. Nicméně jak
model, tak použitá databáze se stala předmětem kritik.
C. Clark, Ch. Freeman
a L. Soete, doplněni E. Mansfieldem aj., v 80. letech vnášejí výhrady k
seznamu bazických inovací a neuznávají ani jeho empirická zakotvení. Taktéž J.
Schmookler konstatuje, že k uskutečnění inovací dochází jenom za příznivých
ekonomických podmínek (tedy za expanze). V duchu Schumpetera tvrdí, že pro
inovace jsou nutné vyhlídky na prosperující ekonomiku. Naproti tomu Mensch
operuje s tím, že deprese nutí firmy inovovat – je motorem bazických inovací.
A. Kleinknecht analyzuje vztahy mezi bazickými inovacemi a ekonomickým růstem,
problémy časování inovací a jejich statistickou významnost. Testuje hypotézy o
shlukování inovací a dospívá k závěru, že dlouhodobé schumpeterovské vlny
inovací existují a mají významné dopady na celkový vývoj [16], [52].
Menschovým příspěvkům se přiblížili také A. K.
Graham a P. M. Senge při vysvětlování fluktuací bazických inovací jako výsledků
fluktuací v produkci kapitálových statků a Menschův „technologický pat“ sloužil
jako jeden ze zdrojů inspirace pro syntetizující model Van Duijna [51]. Ch. Freeman poukazuje na vliv
zaměstnanosti a analyzuje efekty inovačních vln na její růst, resp. snižovaní v
duchu keynesovského úsilí o plnou zaměstnanost. Spolu s dalšími usiluje o
přiřazení efektů zaměstnanosti ke skupinám inovací. Také zde přetrvávají
nejasnosti a odlišné pohledy – např. ohledně pracovní, resp. kapitálové
náročnosti jednotlivých fází dlouhodobého cyklu. Přesnější analýzy vztahů mezi
ekonomickým vývojem a zaměstnaností naráží na problémy odlišných konceptů
měření, které se mění také v čase. Mezinárodní srovnání dlouhodobějších
výkyvů zaměstnanosti bývá komplikované a značně problematické [5], [6]. Další
moderní autor S. Solomou taktéž příliš nezpochybňuje význam inovační aktivity,
i když klade důraz i na jiné faktory exogenní povahy. Mezi příspěvky se však
objevují i takové, u kterých přetrvávají pochybnosti o roli nerovnoměrného
výskytu bazických inovací (E. Mansfield aj.). Shlukování bazických inovací v
periodách 40–60 let (podporující Kondratěva i Schumpetera a použití pro
předpovědi) propracovává W. Low [16]. Vedle shlukování bazických inovací je
zastáncem hypotézy o shlukování již ve stadiu invencí, resp. základních objevů.
Diskutuje rozdíly mezi základním a omezeným vědeckým objevem, základní invencí,
bazickou inovací a rozptylem inovace. Pokud lze konstatovat obecnější shodu v
otázce shlukování bazických inovací v čase, mnohem komplikovanější je situace
ve vývoji invencí. Se shlukováním již ve stadiu invencí (analyzovaných např.
pomocí patentových statistik) operuje relativně menší počet autorů většina se
však přiklání k jejich vcelku rovnoměrnému rozložení v čase [18], [29],
[47], [52].
Komplexní povaha
vývoje vede k pokusům o různé syntézy, jejichž reprezentativním
představitelem a pokračovatelem holandské tradice zkoumání dlouhých vln je J.
J. Van Duijn [51]. Moderní vysvětlení odvíjí od koncepcí ekonomických cyklů,
ekonomického růstu a dlouhodobého trendu. Syntézu zakládá na kombinaci inovační
teorie (Schumpetera a Mensche), hypotéz o životních cyklech inovací
vyvíjejících se podél růstových „S“ křivek (resp. vedoucích sektorů podle
Rostowa) a mechanizmu akcelerace-multiplikace podle J. W. Forrestera (u
investic průmyslové infrastruktury – v energetických a surovinových sektorech).
Van Duijnův model
rozpracovává inovační přístupy – konceptem životního cyklu inovací a jejich
vztahem k vedoucím sektorům, resp. analýzou časování inovací z hlediska průběhu
dlouhé vlny [33]. Analyzuje fluktuace inovací v čase (ale příliš nepotvrzuje
hypotézy Mensche či Mandela) a přináší makrocharakteristiky fází Schumpeterova
čtyřfázového schématu K-vln, vykazující i různé efekty na sklony
k inovacím. Efekty odlišné pro nová a již existující odvětví, resp. pro
inovace procesní a výrobkové. V řadě aspektů se model odchyluje od
Schumpetera – ohledně spouštěcích mechanizmů vývoje pomocí shluků bazických
inovací, zabudováním dalších koncepcí či odlišením Kondratěvova cenového cyklu
od dlouhodobých vln vývoje produkce. Fluktuace inovací v čase a jejich
životní cykly tvoří „motor“ dlouhodobé vlny, spojené s procesy
ekonomického růstu. Podle Van Duijna platí, že pokud jsou dlouhé vlny
generovány shluky bazických inovací (a vytvářejí nová odvětví a způsobují velký
rozmach produkce kapitálových statků) je třeba analyzovat především ukazatele
průmyslové produkce. Agregáty typu HDP mohou být problematické, protože
zahrnují sféry další, jako zemědělství a obchod. Údaje o průmyslové produkci je
třeba přepočítat na hlavu, včetně eliminace určitých trendů, zohlednění
vývojových křivek apod. Van Duijn pouze obtížně identifikuje dlouhodobé vlny
národní průmyslové výroby, ale konstatuje že světová průmyslová produkce cca od
poloviny 19. století kopíruje schéma dlouhodobé vlny [33].
Specifické dlouhodobé
cykly reprezentuje W. W. Rostow, operující především s „cenovými cykly“ se
zdůrazněním cen surovin a vedoucích sektorů ekonomiky, které působí jako tažná
síla [51]. Je také hlavním stoupencem vývojových „S“ křivek. Využívána bývá
teorie cyklického kolísání infrastrukturálních investic (někdy přímo
považovaným za příčinu dlouhých vln) – viz modelový přístup J. W. Forrestera s
počítačovými simulacemi a klíčovou rolí sektoru kapitálových statků, kdy metoda
je schopna generovat K-cykly [52]. Forrester staví na působení mechanizmu
multiplikátoru a akcelerátoru, přenášejícím kolísání investic do dalších částí
ekonomiky v dlouhodobém horizontu. Druhým prvkem je racionální chování
podél modelu „přizpůsobování kapitálové zásoby“ – kapitál se zde přizpůsobuje
zpožděným racionálním očekáváním [51]. Vysvětlení má některé přednosti (analogie
s cykly kratšími, endogenní charakter a relativní jednoduchost) i mnohá
negativa (mechaničnost a značná zjednodušení při generování dlouhodobých vln,
absence technologických změn, nových produktů a nových oborů či nedocenění
poptávky). Forrester se připojuje k řadě tezí Mensche, inovace jsou však
do modelu začleněny pouze implicitně ve výrobních technologiích [29] aj.
Jiné přístupy spojují
dlouhé vlny s cyklickým vývojem vázaným pouze na určitá odvětví – např. R. Ch.
O. Matthews či R. D. Cherry s budováním odvětví dopravy, resp. infrastruktury.
Matthews omezuje dlouhé vlny „schumpeterovského“ typu zejména na odvětví
dopravy. N. Rosenberg a C. R. Frischtak kritiku „technologického“ objasnění
dlouhých vln nespojují pouze s nedostatečnou empirickou podporou, ale poukazují
na chybějící místa v teorii. Formují základní požadavky na adekvátní koncepci –
požadují vysvětlení kauzality, časování inovací, analýzu dopadů na ekonomiku a
vysvětlení pravidelného opětovného výskytu shluků bazických inovací [28].
Některé komplexnější modely argumentují spojením zlomů vývoje „ekonomických“
dlouhých vln s významnými historickými událostmi [1], [2], [7], [10], [11],
[26], [29] aj. Vždy však zůstává značně problematická těsnost spojení či
kauzalita souvislostí. Existují mnohá schémata modelující průběh „ideální“
dlouhé vlny v historickém či teoretickém čase – např. u koncepce Mensche nebo
interdisciplinární model J. S. Goldsteina, vycházející z kauzality mezi válkou
a vývojem produkce [7].
Přístup belgického
trockisty E. Mandela [15] je syntetickým pokusem o komplexní „akumulační“
teorii dlouhých vln, a to v marxistickém duchu. Opírá se o některé teze Marxovy
teorie akumulace v souvislosti s rozvojem výrobních sil. Nabídkově
orientovaná koncepce pohlíží na kapitalistický ekonomický cyklus v kontextu
zrychlování a zpomalování akumulace kapitálu – ve vzestupných fázích akumulace
kapitálu i míry výnosu z kapitálu rostou, v periodách deprese tyto klesají
[32]. Mandel upozorňuje na situaci relativního „přeakumulování“ při níž se vyskytuje
příliš mnoho dostupného kapitálu vzhledem k zajištění očekávaného společenského
průměru míry zisku a následně míra zisková klesá. Dochází k „podhodnocování“
kapitálu (investic), postupně míra zisková opět roste a akumulovaný kapitál
dovoluje intenzivnější akumulaci a výrobu. Cyklus se jeví jako následek
zrychlené a později nadměrné kapitálové akumulace, následně jejího zpomalení a
„podhodnocení“. Růst, pád a revitalizace míry zisku odpovídá a určuje následné
pohyby akumulace kapitálu [5].
Mandel se přidržuje
asymetrického konceptu dlouhých vln, kdy přechod z růstové do sestupné fáze je
endogenního charakteru, ale zvrat opačný závisí na změnách historického a
geografického prostředí kapitalismu, vedoucí k vzestupu míry zisku [15].
Operuje s relativní nezávislostí dlouhodobých cyklů třídních bojů, resp. úsilím
měnit organizaci práce a vyzdvihuje rozhodující roli subjektivního faktoru.
Tento rozhodne, zda nevyhnutelná fáze zostřeného třídního boje, jako přímý
důsledek dlouhodobé krize zhodnocování kapitálu, vyústí ve vítězství či porážku
pracujících [32]. Přínosem může být i kritika mechanických přístupů k fenoménu
dlouhých vln – např. symetrických příliš technologických teorií (se „zbožštěním
inovací“), často zjednodušeně interpretujících koncepci Schumpetera. Mandelův
model (obdobně jako přístup Forrestera) však bývá kritizován za přílišné
zdůraznění role investic do kapitálového zařízení i vlivu finančního
rozhodování a opomíjení vlivu poptávky. Nejasná je i vazba na inovace,
problematika jejich zdrojů či vedoucích sektorů ekonomiky aj.
Schumpeterovo pojetí
se stalo základem pro četná rozpracování a vznik moderních koncepcí v oblasti
inovací – dnes ekonomové i mnozí další operují s rozlišováním inovací a
invencí, mnohými klasifikacemi inovací, různými řády, řetězením, časovými
souvislostmi, životním cyklem, akčním rádiem, frekvenční hladinou či aplikacemi
„S“ křivek [10], [11], [50], [51] aj. Nikoli nevýznamné místo v rozpracování
mnoha mikro- i makroekonomických aspektů inovací, a to v přímé vazbě na
ekonomické cykly v čele s dlouhodobými, zaujímá F. Valenta. Jeho
odkaz přesahuje české rozměry a Valentu lze označit za jednu z klíčových
osobností rozpracování problematiky inovací i z hlediska širších souvislostí a
dopadů [38]. Náležel mezi spolupracovníky, a do jisté míry i následovníky R.
Richty [44] – obdobně jako Richta však také on zůstával, a stále zůstává,
nedoceněn. Je příznačné, že Valentovy koncepce ze 60. let i z posledního období
života zaznamenaly větší ohlas v zahraničí než u nás.
Inovace (zejména výrobní) mohou mít odlišný
charakter, tj. mohou být různého řádu – právě především klasifikace řádů
inovací je spojována s jeho dílem [35], [38]. V původním pojetí ze 60. let
20. století Valenta rozlišuje obvykle 0–7 řád inovací [48]. Nultým řádem se rozumí
udržování výroby na stálé kvantitativní a kvalitativní úrovni, kdy mimo oprav a
údržby neexistují žádné vědomé zásahy. 1. řád inovací představuje pouhé
kvantitativní zvětšení výroby za kvalitativně nezměněných podmínek. Obsahem
inovací 2. řádu jsou prosté organizační změny vedoucí ke zvětšení produkce,
přitom se ale výrobek, ani technologický postup nemění. Ve 3. řádu již dochází
ke kvalitativnímu zlepšení postupu, výrobek se sice nemění, ani princip
postupu, ale výrobní zařízení se lépe uzpůsobuje (např. pomocí zlepšovacích
návrhů) požadavkům výroby (tzv. adaptační kvalitativní změna). Ve 4. řádu se
již mění některý z prvků výroby (surovina, stroj) či některá funkce výrobku,
jedná se o kvalitativní změnu nazývanou vznikem nové varianty. Inovace 5. řádu
představuje změnu všech prvků výroby nebo několika funkcí výrobků – jde o vznik
nové generace. 6. řád je charakterizován změnou koncepce výrobku nebo výroby,
tj. vznikem nového druhu (např. tryskový tkalcovský stav, kdy zůstává zachován
princip tkaní, ale řeší se koncepčně nově). Vrcholem elementárních změn je
nejvyšší, 7. řád inovací (vznik nového rodu), vyznačující se změnou samotného
principu technologického postupu čili jde o principiální změnu – o technický
převrat; např. vznik stroje na výrobu netkaných textilií (opuštění principu
tkaní) nebo vznik vznášedla jako dopravního prostředku odlišného od
dosavadních.
Členění lze dále
zpřesňovat – sám Valenta klasifikaci postupně precizoval na patnáct dalších
stupňů i zpracoval schéma komplexních inovací. U inovací důležitých pro
mechanizmus ekonomických cyklů lze konstatovat, že inovace 5. řádu může být
absorbována podnikem, 6. odvětvím a 7. řádu pouze celou ekonomikou. Inovace 5.
řádu se mohou stát materiálním základem Juglarova cyklu – podmiňují obnovu fixního
kapitálu na nové úrovni, umožňující nalézt východisko střednědobého poklesu.
Inovace vyššího řádu mohou vytvářet materiální bázi pro K-cyklus – pouze masové
rozšíření nových technologií
Valenta pojímá inovace
jako změny v reálné struktuře průmyslové jednotky; řád inovace představuje
stupeň, v němž je tato reálná struktura změněna. Celoživotním bádáním (včetně
empirických průzkumů) dospívá k upravené klasifikaci inovační řádů [35], [49],
[50]: Řád minus n (degenerace), řád 0 (regenerace), racionalizační inovace (řád
1–4), kvalitativní inovace (řád 5–8) a technologický převrat – mikrotechnologie
(řád 9). Řád 1 představuje změnu kvanta (např. další pracovní síly), řád 2 je
označován jako intenzita (např. zvýšený posun pásu), řád 3 jako reorganizace
(např. přesuny operací) a řád 4 jako kvalitativní adaptace (technologická
konstrukce). Zejména s racionalizačními inovacemi jsou spojovány Schumpeterovy
„nové kombinace“, umožňující snížení nákladů na neměnné výrobky. Kvalitativní
inovace (jako kvalitativní změny výrobků) jsou představovány inovačním řádem 5
(varianta – např. rychlejší stroj), 6 (generace – např. stroj s elektronikou),
7 (druh - tryskový stav aj.) a 8 (rod – např. netkaná textilie). Jako
technologický převrat, mikrotechnologie, je uvažován řád 9 v podobě kmene (např.
genová manipulace). Mikrotechnologický kmen se dnes nachází na počátku, a pro
jeho inovační vývoj platí totéž, co platí pro dřívější inovace na bázi
makrotechnologií.
Valenta moderně
operuje s cykličností v obměnách výrobků a tzv. „delfíním skokem“ (efekt, kdy
dříve než předcházející generace zcela ustoupí z výroby, nastupuje další
generace, přičemž před dalším růstem výroby nastává přechodný pokles objemu),
na jehož bázi jsou definovány tři typické strategie firmy (znovuzrození, sanace
a prosperita), lišící se časováním nástupu po sobě jdoucích inovací stejného
řádu. Uvedený „skok“ platí na úrovni podniku (tj. ve smyslu vlivu nových
výrobků na objem výroby a tržeb), ale i v měřítku celé ekonomiky (pro nové
výrobky s dominující rolí v sortimentu) – cyklický vývoj je generován inovačním procesem. Na základě
celoživotního rozpracování propočtů i grafů Schumpetera uvádí, že opakování „delfíních skoků“ vyvolává
hospodářské cykly [35], [49], [50].
Identifikuje vlny
Juglarovy (s tím, že ve 20. století
jsou znatelně kratší než 9 až 10 let), vyvolané po sobě jdoucími generacemi
výrobních prostředků a jim odpovídajícími cykly investičních aktivit. Tříleté
či o něco delší cykly (Kitchinovy) spojuje s novými generacemi spotřebního
zboží. Navíc hovoří o vlnách Wardwellových (resp. Kuznetsových či Frischových)
v délce 25, případně 15 či 22 let, ale především klade důraz na K-vlny.
Doplňuje trojvlnné schéma ekonomických cyklů: 1 Kondratěv (zde 54 let) = 2
Wardwelly, 1 Wardwell = 3 Juglary, 1 Juglar = 3 Kitchinové, cykly kratší taktéž
neuvažuje. Valenta dospívá k naznačení konce IV. vlny a příznakům nástupu V.
K-cyklu v podmínkách USA a později Velké Británii. „Mikrotechnologie se stávají „tahounem-carrier“ nové Kondratěvovy vlny“
([49], s. 36). S aplikacemi mikrotechnologií spojuje skutečnou „novou
ekonomiku“, dokladuje však, že: „Vlastní
jádro „nové ekonomiky“, jinak řečeno nástup a šíření nových mikrotechnologií,
přesahujících mikroelektrotechnické aplikace, však Evropa zatím nezvládla. Na
tom však závisí obrat k nové vlně prosperity v Evropě“ ([dtto], s.
52).
6. Některé aplikace instrumentaria „inovačních“
dlouhých vln
Logika Schumpetera je
velmi přesvědčivá a mezi mnoha ekonomy již panuje shoda ohledně významu inovací
pro ekonomický vývoj, který může být dále umocňován procesy soudobé globalizace
a její akcelerací [43]. Mnozí zdůrazňují důležitost příznivého mikro- i
makroekonomického klimatu pro generování inovací. Na otázku, co toto zahrnuje,
resp. čím je vytvářeno však neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď. Četné
otazníky přetrvávají ohledně těsnosti případného spojení dlouhých vln
ekonomického vývoje s inovacemi, resp. jejich shlukováním. Otevřená
v mnoha ohledech zůstává problematika dozrávání zásadních inovací, včetně
nezbytného „čištění historického terénu“. Klíčové technické a technologické
proměny však mohou napomoci při řešení řady problémů aktuálních, ale i těch
které mohou být ještě vzdálené a dnešní optikou méně patrné i naléhavé.
V oblasti empirických důkazů existují jak mnozí stoupenci, tak autoři popírající
dlouhodobé ekonomické cykly vůbec či dlouhodobé inovační cykly. Přetrvávají
námitky proti shlukování inovací a někteří poukazují i na problém vzniku
relativně malého počtu klíčových inovací. Obvykle nikoli ve smyslu toho, že
„již vše podstatné bylo vynalezeno“, ale mnohdy spíše v rovině
institucionálních aj. rigidit. Ještě daleko komplikovanější situace však
nastává v případě, že dlouhé vlny pojímáme šířeji – např. ve smyslu
kolísání společensko-ekonomického vývoje, včetně různých konsekvencí pro válečné
konflikty, politické změny či cykly třídních bojů [1], [2], [7], [11], [36],
[52].
Obecnější rámec, ve
které možno analyzovat model dlouhých vln a jeho aplikace, lze shrnout několika
základními tezemi. Lidstvo se ocitlo na osudové křižovatce interpretované např.
ve smyslu mnohorozměrné civilizační krize spojené s globálními problémy, krizí
tradičních ideologií i hodnot a člověka samotného. Mezi hlavní fenomény
určující vývoj náleží kvalitativně nové technologie rozvíjené a aplikované již
v globálním měřítku [9], [10], [11]. Technika a technologie se přitom rozvíjí
nerovnoměrně – cyklicky, zásadní objevy a jejich aplikace (resp. shluky inovací
nejvyšších řádu jako základ mechanizmu dlouhých K-vln v ekonomickém vývoji)
postupně, spolu s mnoha dalšími faktory, přímo i nepřímo tlačí na
transformaci všech společenských subsystémů. Současně však roste úloha
subjektivního faktoru – je na subjektu změn, aby vývoj ve vytyčeném koridoru
usměrnil příslušným směrem. Pro analýzu problémů je nezbytný interdisciplinární
přístup a systémový pohled. Stále platí, že ekonomická věda má obrovský význam
(díky prioritě ekonomických otázek) – i moderní společnosti vždy musí vyřešit
problém jak uspokojovat potřeby, ale nově také jaké potřeby [39]. Z hlediska
metodologického nutno připomenout roli základního ekonomického paradigmatu
(resp. racionality ekonomického člověka) vytyčujícího mantinely ekonomické vědy
i ukazujícího na omezenost standardních i mnoha nestandardních přístupů v
kvalitativně nových podmínkách, resp. nastolujícího otázky přirozené podstaty
člověka a jeho proměn. Společenské vědy se vždy dotýkají i zájmů lidí a
společenských skupin, v této souvislosti nutno docenit především úlohu
liberální ideologie – dominantního ideologického systému éry průmyslového kapitalismu
a její neadekvátnost pro podmínky 20. i 21. století [37], [39], [44].
Vývoj cca od 90. let
minulého století, nezřídka spojovaný s potřebou „odrazit se“ se ode dna
dlouhodobého ekonomického cyklu se vyznačuje četnými šancemi, ale také mnohými
riziky. Zřejmě již nelze uskutečnit pouze přechod od jednoho dlouhodobého cyklu
ke druhému – od dlouhodobé deprese k dlouhodobé expanzi – navíc zde narážíme na
samotné meze industriálního řádu (industriálního kapitalismu, moderny apod.).
Rodící se tzv. globální superindustriální (informační aj. [44]) společnost se,
podle některých autorů, ukazuje jako „poslední stupeň“ industriální společnosti
dialekticky prorůstající ve společnost typu post- (postindustriální,
postmoderní, postliberální, postkapitalistickou, postmužskou atd. [9], [11]).
Lidstvo „musí“ zvládnout nejen technické, technologické, ekonomické,
ekologické, sociální, politické aj. proměny (či přímo revoluce), ale
nezbytností se jeví taktéž revoluce kulturní a duchovní. Jedná se však o
transformaci vyššího řádu, o kterou je možné a zřejmě nezbytné se alespoň
pokusit, i když jde o „hru s otevřeným koncem“ – bez záruk úspěchu [12], [39],
[43].
Samotný koncept sledu
„inovačních“ K-cyklů nemusí být využíván pouze k určování ekonomických trendů a
nepřináší jen obohacení učebnicové ekonomické teorie, ale může nestandardně
osvětlit mnohé dnešní i historické události a umožňuje i predikce budoucího
vývoje. Možnosti aplikace koncepce dlouhých vln jsou široké, a to i přes její
nespornou problematičnost. Na uvedených principech lze objasnit pozadí řady
historických i aktuálních mezníků vývoje a pochopit charakter soudobé epochy i
odhadovat tendence dalšího vývoje. Události I. a II. SV, Velkou krizi 1929–33,
fašismus, neokonzervativní ofenzívu či kolaps tzv. reálného socialismu je možné
interpretovat na základě sledu K-cyklů jako zákonitý důsledek vnitřních rozporů
moderní kapitalistické společnosti [11], [12]. Teorie i aparát dlouhých vln
mohou být využitelné také v oblasti mezinárodních vztahů a formování
mezinárodní i hospodářské aj. politiky, kde představa o významu a směru
působení „věcných“ faktorů (nové technologie, globalizace apod.) je více než
žádoucí [19]. Při respektování charakteru fáze, v níž se dnes nalézáme – cca
konce jedné dlouhé vlny a vytváření podmínek pro náběh K-vlny další – je
aktuální pochopit atributy vývoje (akcelerace a proměny globalizace, završování
technologického cyklu s různými konsekvencemi aj.). Dále na tomto základě lze
naznačit i vějíř různých variant politik a z dlouhodobého pohledu komplexně
zhodnotit i otázky spojené s procesy směřování evropské integrace či NATO – všechny
rizika i šance [35], [37], [44].
Stále aktuálnějším se
ukazuje nazírání globálních i regionálních rozporů [43] právě prizmatem
dlouhých K-vln. Na jejich pozadí lze zaznamenávat zajímavé historické paralely.
Jak bylo konstatováno v prvém paragrafu např. na soudobou globalizaci lze
nahlížet jako na třetí etapu vývoje kapitalismu, po předmonopolním a monopolním
stádiu, s politickou nadstavbou v podobě tzv. ultraimperialismu [37].
Další inspirativní analogie mohou být nalézány mezi sestupem III. K-vlny (
Logiku a aparát
inovačních dlouhých vln lze použít, jak již bylo naznačeno v kontextu
úvodních periodizací hospodářského vývoje, ke zpřesnění pohledu na kategorii
epochy. Moderní, v marxistickém duchu, rozpracování logiky vývoje a
struktury rozporů epoch i hegemonních, hybných či reakčních sil, které tyto
rozpory zrodily, rámcově koresponduje s inovačním konceptem dlouhých vln.
Přehled moderních epoch může být následující [35], [37]: 1789–1871 „epocha
přechodu od feudalismu ke kapitalismu“; 1871–1917 „epocha imperialismu“;
1917–89 „epocha soutěžení tzv. protosocialismu a kapitalismu“ (s etapami:
1917–45, 1945–68 a 1968–89); 1989–? „epocha kapitalistické globalizace“;
predikována bývá „epocha přechodu od kapitalismu k socialismu“. Epocha
přechodu ke kapitalismu relativně přesně koresponduje s I. K-dlouhou vlnou a
vzestupem II. vlny, epocha imperialismu se sestupem II. vlny a vzestupem III.
vlny (obě reprezentují progres kapitalismu), epocha „soutěžení“ se sestupem
III. vlny a zřejmě celou IV. K-vlnou. Pracovat lze taktéž s hypotézou jakýchsi
„dvojcyklů“, kdy technologie ovlivňují vývoj politiky, politického systému či
ideologií aj. [19], [35]. Počátek industriální éry představuje vznik strojové velkovýroby,
etapa cca 1790–cca 1872 kapitalismus volné soutěže (celá I. vlna a vzestup II.
vlny); na sestupu II. K-vlny vznikají monopoly a etapa cca 1890–cca 1968 tvoří
imperialismus (III. vlna a vzestup IV. cyklu); na sestupu IV. vlny vzniká
globální kapitalismus a nový typ společnosti (?) by mohl zahrnovat V. vlnu a
vzestup VI. vlny (cca 2010–cca 2080/90). S modely „dvojitých“
Kondratěvových vln (především však dlouhodobého cenového vývoje) operují i níže
specifikované cykly u I. M. Wallersteina a G. Modelskiho, s řadou
konsekvencí [1], [7].
Minimálně od konce 18.
století lze vývoj tržních ekonomik, resp. kapitalistických společností
připodobnit k obrysům zubů pily – pomocí sledu I. až IV. K-cyklu. Každá
z dlouhých vln se skládá ze dvou základních fází, přibližně stejných
délek. Vzestupné fáze charakterizuje dlouhodobě rostoucí produktivita kapitálu
a relativně rychlý růst celkové výroby. Sestupná část vykazuje dlouhodobě
klesající produktivitu kapitálu díky staré přežité technice a technologii,
která nemůže být ihned nahrazena novou (z důvodů nutnosti vytvoření příslušných
předpokladů) a relativně pomalejší tempa růstu výroby [11]. Problémy etapy
dlouhodobého poklesu zde koneckonců řeší pouze zásadní technická a
technologická změna (podle Schumpetera shluk inovací nejvyšších řádů), která po
vytvoření adekvátních podmínek zvrátí dlouhodobý ekonomický (a šířeji i
sociální) vývoj do rostoucí fáze další dlouhé vlny. Příslušná fáze K-cyklu
determinuje průběh cyklu střednědobého – viz krátké recese, menší nezaměstnanost
aj. při etapách vzestupu versus nepříznivější průběh střednědobých aj. cyklických
výkyvů na sestupu dlouhé vlny [46], [51]. Prizmatem sledu K-cyklů je možné
analyzovat řadu problémů, včetně otázky, zda současná ekonomická situace odráží
spíše vývoj střednědobého cyklu či zda je důsledkem sestupné fáze IV. K-vlny
(cca od konce 60. let 20. století), jakési specifické mezietapy či předzvěstí
nástupu (resp. nástupem samotným) dlouhodobé expanze V. Kondratěva. Mnohé
koncepce však neoperují pouze se dvěma fázemi dlouhé vlny. Van Duijn [51], v
souladu s tradičním označováním fází cyklického výkyvů, rozlišuje čtyři etapy
dlouhé vlny (depresi, oživení, konjunkturu a recesi). A. Poletajev a I.
Saveljeva [18] pracují s pěti obdobími (deprese, oživení, vzestup, rozkvět a
nestabilita) atd.
Podle příspěvků
Kondratěva a Schumpetera aj. i následovníků v čele s Menschem lze
zjednodušeně připodobnit ideální průběh tzv. technologického cyklu jako jedné
dlouhé vlny k sinusoidě [11], [19], [26], [29]. Přístup opět pracuje se dvěma
fázemi vzestupu a sestupu. Zpočátku působí inovace na zásadní strukturální
změny (investice do racionalizace) – přibližně po 20–25 let od nasazení nových
technologií. Na základě objevů a jejich masových aplikací dochází k postupnému
vytlačování starých firem a odvětví, postupně s rozšiřováním výroby roste i
zaměstnanost. Země, které zvládnou přechod na nové technologie mají možnosti i
pro růst mezd a spotřeby. Regiony, které jsou opožděny se ocitají v nevýhodném
postavení (s nutností např. naakumulovat potřebné zdroje k rozběhu nového cyklu
na úkor pracujících). Postupně logika vývoje vede k nasycení trhu, zostřování
procesů konkurence a tlaku na mzdy a další racionalizační opatření, snižuje se
zaměstnanost a dochází k útěku k exportu a spekulaci. „Sociální smír“ mizí,
zvyšuje se i pravděpodobnost válek a revolučních konfliktů – v druhé fázi
inovace začínají tlačit na změny systémové. Východiskem dalšího obratu jsou
opět zásadně nové technologie, jež po vytvoření podmínek „zvrátí“ dlouhodobý
cyklus opět do rostoucí fáze. Vzestupy a sestupy nejsou v realitě přímočaré
(viz ilustrace dlouhých vln u Schumpetera [23]) a konkrétní podoba cyklu vždy
závisí na specifikách zemí či regionů. Závěry je tak nutné pojímat ve smyslu
tendencí vykazujících společné rysy [19].
Přes vlnu popularity i
jisté módnosti zejména v 70.–80. letech a četné příspěvky na téma dlouhých vln
– snažící se o teoretické vysvětlení, empirické potvrzení či různé aplikace –
se však důkladnější systematické propracování a využití nachází v mnoha
aspektech stále na začátku. K dosud ne plně zodpovězeným otázkám náleží obecně
akceptované vysvětlení délky dlouhé vlny, kdy se obvykle operuje s amplitudou
kolem 50 let. Dokladovány jsou však i hypotézy, že ve 20. století, resp. po II.
SV se ekonomické cykly (včetně dlouhodobých) zkracují [49]. Jiní však
upozorňují na složitosti a peripetie moderního vývoje, které případné tendence
ke zkracování dlouhých vln eliminují a stále operují s cca půlstoletým
trváním. S odlišnými přístupy jsou spojovány různé odhady délky jedné dlouhé
vlny i odlišné důvody objasňující toto trvání [26], [29]. Schumpeter odvozuje
délku K-cyklu od charakteru inovačních shluků, tento cyklus vyvolávajících.
Formuluje hypotézy o 45–60tiletých vlivech shluků bazických inovací, dopadajících
na všechny společenské vztahy. Charakter nových technik a technologií
determinuje délku fluktuace i rozsah a hloubku dopadů do
společensko-ekonomického organismu. Od změn zásadních je však nutno odlišovat
změny dílčí – týkající se jen určitých částí a sfér společenského života, s
kratší amplitudou výskytu [23], [46] aj.
Na základě
převažujících údajů a odhadů délky trvání dlouhých vln tradičně dospíváme právě
k 40–60tiletým periodám vlivu zásadních technických a technologických změn (tj.
inovací). Cyklus změn ukazuje přibližně na dobu půl století – na otázku, proč
právě tolik ekonomická aj. teorie zatím nedává jednoznačnou odpověď. Je
otázkou, zda vůbec, vzhledem ke složitosti a komplexnosti
společensko-ekonomického systému, tuto poskytnout může. Zřejmě však nikoli
pomocí vysvětlení pouze jedním izolovaným faktorem Možno zde argumentovat
vyčerpáním inovačního potenciálu zásadních technik a technologií právě po
40–60ti letech, jiné přístupy váží proměny na střídání generací a mezigenerační
přenosy či upozorňují na komplikované a nejednoznačné souvislosti s válečnými
konflikty, revolučními zvraty, významnými monetárními jevy apod. [1], [2], [6],
[15], [18]. Sociologický přístup J. Lembckeho zdůrazňuje souvislosti cyklů s
formováním dělnické třídy [14]. Technologický vývoj a inovační aktivity mohou
být urychlovány válkami, některé koncepce konflikty přímo považují za příčiny
cyklů, včetně dlouhodobějších. Války zde mohou vyvolávat investiční či růstové
výkyvy. Naproti tomu stojí stanoviska považující války za důsledek ekonomických
vztahů, přičemž není zcela jasné, zda vznikají spíše ve fázi hospodářského
vzestupu či jsou důsledkem poklesu. Interpretace Schumpetera [6] hovoří o
pojetí, že války vedou k přerušení obecného vývojového rámce a nezdají se
být ani přímou příčinou či následkem dlouhodobých cyklů. Což však neznamená, že
války nemají nic společného s ekonomickými zájmy a situací.
Při odhadech budoucího
růstu a depresí nebo predikcích válečných konfliktů je nutné přihlížet
k celé řadě komplikujících momentů. Připomenout možno: problémy
extrapolace vývoje; specifičnost práce s historickými daty (kdy lze maximálně
zjistit, že určité události opakovaně předchází jiné resp., že jisté časové
řady mění charakter před jinými – důkaz příčinnosti je však většinou nemožný);
úskalí technologického determinismu; vliv náhodných okolností a nepravidelností
apod. I přes nesporná omezení lze dospět k zajímavým závěrům. Modelování a
propočty vztahů mezi dlouhými vlnami a válečnými konflikty ukazují na
nepravidelnost a „předčasnost“ vypuknutí II. SV (vysvětlení přísností
Versailleské mírové smlouvy po I. SV a následným vývojem, včetně analýzy vývoje
zbrojního průmyslu aj.). Dále tyto úvahy pomáhají na pozadí skutečných událostí
osvětlit bazické příčiny a pozadí vypuknutí I. SV tvořící vrchol III. K-vlny,
která se stala předzvěstí hlubokých změn ve 20. století. Odlišnosti I. a II. SV
dokladuje to, že se nacházejí na opačných obratech dlouhé vlny.
Přístup J. S.
Goldsteina zkoumá válečné cykly v moderní historii [7]. Dokladuje
50–55tiletá pravidelná střídání, kdy mnohdy korespondují válečné vrcholy
s vrcholy „cenových“ dlouhých K-vln. Přináší kruhový časový model ideální
dlouhé vlny se sekvencemi vývoje investic, růstu, inflace a válek. V čase
0 let se nachází vrchol cen, mezi 0–5 lety nastává dno reálných mezd, mezi 5–10
lety fáze stagnace se dnem produkce, po 15 letech se dnem investic, po 20
letech vrcholem inovací, po 25 letech dnem cenového vývoje. Mezi 25–30 roky
jsou na vrcholu reálné mzdy, mezi 30–35 lety probíhá expanze ústící vrcholem
produkce a cca po 40 letech vrcholem investic. Kolem roku +45 konstatuje dno
inovací a v období 45–50let válečný vrchol, který je následován opět
vrcholem cen [7]. Idea cyklů velkých válek synchronizovaných s dlouhými
cenovými vlnami v pojetí N. D. Kondratěva [13] se objevuje ve 40. letech
20. století u Q. Wrighta. Hlavní koncentrace mezinárodních válečných konfliktů
datoval do období 1701–14, 1756–63, 1795–1815, 1853–56 a 1914–18 [1]. Moderní
rozvinutí je spojováno především s příspěvky Modelskiho a Wallersteina od
70. let.
G. Modelski reprezentuje tzv. školu světového
vůdcovství operující s koncentrací válek po 55ti letech, ve smyslu period
„globální války“. S využitím A. J. Toynbeeho se hovoří taktéž o
115tiletých cyklech (zahrnujících dvě Kondratěvovy dlouhé vlny), které proběhly
pětkrát od roku 1494 [1]. Modelski spojuje „dvojité“ K-cykly cca od roku 1500
se vzestupy a propady světových vůdců, resp. národů – do 20. století především
těch, kteří disponovaly námořní silou. Tím byl určován mezinárodní politický a
společenský řád. Tzv. portugalský cyklus zahrnoval „globální válku“ 1491–1516
(Itálie, Indický oceán), světovou sílu v podobě Portugalska (1516–39),
ústup 1540–60 a rozklad 1560–80, spojený s nástupem Španělska, Francie a Anglie.
Následuje tzv. holandský cyklus: 1580–1606 (španělsko-holandské války), 1609–69
Holandsko, 1640–60 a nástup Francie a Anglie (1660–88). Dále tzv. první britský
cyklus s válkami Ludvíka XIV. (1688–1713), poprvé Británií v roli
světového leadera 1714–39), ústupem 1740–63 a nástupem Francie, Španělska,
Holandska a Ruska (1764–92). Tzv. druhý britský cyklus obsahuje války
francouzské revoluce a Napoleona (1792–1815), podruhé vůdcovství Británie
(1815–49), ústup 1850–73 a nástup Francie, Ruska, Německa a USA (1874–1914).
Tzv. americký cyklus operuje s I. a II. SV (1914–45), vůdcovstvím USA
(1945–73), ústupem 1973–2000 a nástupem SSSR a Japonska v letech 2000–30.
Modelskiho dlouhodobé cykly „globální síly“ (či světového vůdcovství) jsou
různými autory dávaný do souvislostí s Kondratěvovými cenovými dlouhými
vlnami (obdobími akcelerace a decelerace cen) i tzv. Kutnetsovými cykly ve
smyslu akcelerace a decelerace ekonomického růstu [1].
I. M. Wallerstein,
v kontextu tzv. školy světosystému, operuje se čtyřfázovými cykly světové
hegemonie a rivality ve vývoji kapitalismu. Obdobně jako Modelski používá
„dvojité“ Kondratěvy v délce 115 let spojované se vzestupy a pády hlavních
hegemonních sil. Wallersteinovy cykly „globální hegemonie“ identifikují jako
hegemony postupně země Habsburků, holandské provincie, Británii a USA. U
prvního cyklu je uváděna fáze rodící se hegemonie od roku 1450, dále až
hegemonní zralosti do roku
Vedle „válečných“
teorií dlouhých vln ([1], [2], [7], [51]) existují různé „zemědělské“ koncepce
([26], [30], [54]), které již byly připomenuty ve třetím paragrafu. Taktéž tyto
nutno odlišovat od „inovačních“ dlouhých vln ekonomického, resp.
sociálně-ekonomického vývoje. Pro vysvětlení doby trvání různých cyklických
výkyvů se od pradávna užívala vysvětlení převzatá z astrologie či
z pozorování různých přírodních sil, zejména v souvislosti
s jevy zemědělské povahy. Svého času (např. počátkem 20. století) byly
tyto koncepce značně oblíbené, ale většina „přírodních hypotéz“ se příliš
neosvědčila [54]. Minimálně zajímavé však mohou být také úvahy o vlivu klimatu
a jeho působení coby společenské síly v kontextu moderního vývoje, vždy
však s vědomím pasti klimatického determinismu. Náhlé klimatické změny
odpovídají řadě historických mezníků a významných událostí a někteří
přírodovědci rádi hledají příčiny válek či revolucí v počasí a zcela
přitom opomíjejí mocenské a ekonomické aspekty. Nicméně klimatické výkyvy
spojené s neúrodou mohou být považovány např. za významný faktor, který
přiživil revoluční atmosféru a načasování Francouzské revoluce v roce
1789, ale počasí předchozích let zřejmě nebylo jedinou a hlavní příčinou.
V kontextu širších a obecnějších přístupů
k cykličnosti či rytmičnosti vývoje [11] lze hovořit nejen o ekonomických
rytmech, ale i o nejrůznějších „sociorytmech“ či biorytmech v živé, ale i
neživé přírodě. Chronobiologie studuje rytmy s přírodovědeckého hlediska,
mnohé obory operují s průběhy fyzické kondice, citové stability či
intelektuální výkonnosti v pravidelně se opakujících časových cyklech atd.
Biorytmy byly vztahovány k vnějším vlivům (rotace Země, střídání dne a
noci, ročních období apod.), moderně jsou zdůrazňovány vnitřní biologické
hodiny u živočichů (včetně tzv. genových hodin). Zkoumány jsou poruchy
biologického času typu změny či rozpadu amplitudy a periodicity cyklů,
desynchronizace atd. Termín cyklus pochází z latiny (cyclus), resp. řečtiny (kyklos)
a označuje kruh, pravidelně se opakující změnu. V přírodních vědách bývá
pojímán jako periodický pohyb modelovaný např. sinusoidou jako kruhem
rozvinutým v časové přímce při rovnoměrném kruhovém pohybu. Moderní ekonomie
často přistupuje k cyklům jako pohybům složeným – s deterministickou a
náhodnou složkou [4], [36], [41]. Autoři z různých vědních i „mimovědních“
oblastí hovoří o lineárním plynutí času (včetně konsekvencí pro moderní
ideologie tzv. pokroku) i plynutí času kruhovém či kyvadlovém, se kterým
operovaly staré civilizace. Někteří přímku a kruh spojují – hybné síly zde
vytvářejí spirálu vystihující dějinný pohyb [11]. Pracují se „spirálou dějin“ a
opakujícími se „cykly“. Využívají analogií mezi dějinami výše a níže
položenými, s odkazy na marx-leninskou dialektiku, moderní teorii systémů, ale
také s připodobněními k symbolice astrologického zvířetníku atd. Jsou
nalézány různé historické analogie, které by však neměly být zaměňovány
s totožnostmi. A to nezřídka v duchu Marxova výroku o tom, že historie
se někdy opakuje, jen tragédie se mění ve frašku – což platí i v dějinách
českých. Závěry řady těchto přístupů nezřídka korespondují s body obratu
K-vln nejen ekonomického vývoje.
Vedle různých
klimatických cyklů a poruch a jiných přírodních fenoménů [11] jsou zkoumány
taktéž např. vlny optimismu a pesimismu s řadou ekonomických aspektů (L. P.
Cogan aj.) či další dlouhé vlny s vazbami na společenskou psychologii (R.
Beckmann). Analyzovány jsou i dlouhodobé cykly na americké nebo světové politické
scéně apod. [1]. Populární mohou být různé úvahy o „sociorytmech“ typu
nenáhodnosti osudových osmiček v českých dějinách (1918, 1938, 1948, 1968
aj.). Argumentovány bývá vlivy změn hodnot a střídáním generací. Např. cca po
20–25 letech jsou masy schopny proměňovat své vědomí, což může ovlivnit a
doplnit sociální, psychologické, politické i ekonomické změny. Někteří uvádějí,
že dříve „sociorytmy“ existovaly delší a zřejmě neodpovídaly generacím, od 19.
století nastává zkracování především díky rozvoji komunikace. Objevují se úvahy
o ekonomických vzestupech a sestupech jako následku působení „ducha času“ – tj.
představ měnících se podle generací a rozšiřující se v mezinárodním
měřítku [6]. Cyklický vývoj by pak mohl být založen na vazbách kulturních,
které se projevují v měnících se podmínkách pro investice či růst. Nutno
zde však varovat a upozornit, že naznačené koncepce řádově překračují rámec
zejména standardních ekonomických úvah a nezřídka i oficiální vědy vůbec –
různými rytmy, cykly a vlnami či spirálami se zabývalo mnoho šarlatánů a
podvodníků. Problematické stále zůstávají i obecnější otázky determinismu
vývoje a možného směřování dějin v kontextu odlišných světonázorových,
filosofických i ideologických ukotvení. Na mnohem důkladnější interdisciplinární
propracování čeká oblast propojení relativně nezávislých sfér
společensko-ekonomické reality, včetně zprostředkujících mechanizmů, při
pokusech o komplexním uchopení dynamiky, resp. cykličnosti vývoje [1], [11],
[20].
Na základě ústřední
hypotézy o zásadním vlivu technických a technologických faktorů na dlouhovlnný
cyklický vývoj celé společnosti je možné pracovně načrtnout, jak postupná
transformace celého systému probíhá [19], [27], [34]. Předpokladem je vytvoření
nezbytných podmínek pro nástup bazické převratné technické a technologické
změny, inovace jsou poté postupně masově aplikovány a šíří se
v konkurenčním prostředí. Dochází k přímému i nepřímému tlaku na změnu
důležitých společenských hodnot – modifikaci jejich struktury, objevují se
impulsy pro vytváření hodnot nových (počítačové či ekologické myšlení aj.).
Bazické změny techniky a technologií se odráží i ve změnách ekonomických, resp.
organizačně-technických vztahů a postupně se proměňuje hospodářský mechanizmus.
Technické a technologické změny se konečně promítají do změn politických forem
organizace společnosti, změn nosných společenských hodnot, resp. ekonomických a
politických vztahů. Při úvahách či predikcích je však nutná obezřetnost před
přeceňováním jednoho izolovaného faktoru a dnes i vědomí, že tradiční
industriální schémata a stereotypy se v kvalitativně nových
globalizovaných podmínkách již vůbec nemusí naplňovat [11], [37].
Při modelování průběhu
„inovační“ dlouhé vlny předpokládáme, že postupně dojde k vyčerpání inovačního
potenciálu určitého zásadního typu techniky a technologií (parního stroje,
spalovacího motoru atd.). Zároveň díky vytvoření dostatečného výrobního
potenciálu jsou trhy nasyceny inovacemi na základě fundamentálního objevu. Dále
jsou již vyčerpány možnosti změn společenských vztahů (majících vliv na
efektivnost využívání daných technik a technologií) a konečně staré i nově
vznikající rozpory a problémy již nelze efektivně řešit pomocí „starých“
stávajících prostředků (technik a technologií, systému hodnot, organizačně-ekonomických
forem a institucí, společenských vztahů apod.). Rozpory společnosti, mimo jiné,
stimulují rozvoj techniky a technologii a iniciují i jejich převratné změny
[9], [11], [19].
Pokud „uzraje doba“
pro kvalitativně novou techniku a technologie (vytvoří se potřebné předpoklady
výskytu shluku bazických inovací nejvyšších řádů) trvá určitou dobu než dojde k
jejich dostatečně širokému uplatnění a využití. Fáze je nezbytná pro dokončení
základního i aplikovaného výzkumu, pro tvorbu výrobních kapacit (budování
nových sektorů vyrábějících novou techniku aj.) i pro nalézání vhodných
aplikací. Postupně jsou zformována odvětví, resp. vedoucí sektory plnící roli
„tahouna“ dlouhé vlny. Řada nejasností však stále přetrvává ohledně načasování
výskytu inovací, jejich pravidelnosti nebo precizace podmínek masové aplikace i
zprostředkujících vazeb [17], [20], [21], [51]. Taktéž nelze zapomínat na
specifika jednotlivých shluků inovací a originalitu každého cyklu v duchu
J. A. Schumpetera [23]. Zpoždění při masovém nasazování zásadních zlepšení jsou
spojena také s možným upřednostňováním využití staré, a méně finančně náročné,
techniky a technologií, či dílčích inovací, které mohou vytvářet prostor pro
aplikace inovací bazických. V kontextu tzv. historického čištění terénu [20] je
významná otázka zdrojů. Pro přechod k rostoucí části nové dlouhé vlny musí být
systémem naakumulovány patřičné prostředky pro širokou aplikaci
vědeckotechnických novinek ve výrobě. Zavádění změn je obvykle finančně
náročné, vesměs vyžaduje i určitou koncentraci a centralizaci, resp.
redistribuci společenského bohatství.
Zpočátku jsou bazická
technická a technologická zlepšení aplikována v rámci stávajících
organizačně-technických a společenských vztahů. Pro jejich rozšíření je
využíváno i modifikovaných hodnotových struktur určitých sociálních skupin a
postupně dochází i ke změnám nosných společenských hodnot. V následujících
etapách se začínají měnit jednotlivé úrovně společenských vztahů, jak bylo
naznačeno. Změny jsou zpravidla završeny střídáním generací, představujícím
výměnu společenských skupin s určitou hodnotovou orientací a tedy i odlišnou
schopností adaptace a využívání tvůrčího potenciálu, za skupinu jinou [11],
[29].
Uvedené komplexní
změny (včetně složitých zprostředkujících rovin a mechanizmů [20]) vzhledem k
různým podmínkám vývoje neprobíhají rovnoměrně a ve všech zemích současně. K
jejich realizaci je potřebné vytvoření příslušných společenských předpokladů a
podmínek. Země, které přechod k novým technikám a technologiím a jejich masovou
aplikaci zvládly jako první se nacházejí na špici a ovlivňují i země ostatní.
Identifikaci vedoucích zemí i sektorů ekonomiky pro jednotlivé K-vlny přináší
např. Mensch (Anglií u I. vlny počínaje a USA, resp. Japonskem u vlny IV. konče
[17]). V konkurenčním kapitalistickém prostředí jsou postupně vtahovány země
ostatní (viz např. proběhlé procesy difůze první průmyslové revoluce [44]),
nastávají řetězovité reakce a celý dlouhodobý společensko-ekonomický cyklus je
završen v momentě, kdy vedoucí země či regiony vyčerpají potenciál příslušné
inovace.
Dlouhé vlny v širším pojetí mohou být nestandardně spojovány nejenom se zásadními změnami výrobních technik a
technologií či s významnými monetárními jevy, ale taktéž s klíčovými politickými událostmi v moderní historii. resp.
lze zkoumat různé politické, historické aj. konsekvence [1], [7]. Samozřejmě
nikoli mechanicky či s úplným přehlížením role subjektivního faktoru,
náhody či složitých zprostředkujících vazeb [10], [11], [13], [20], [37]. Na
období dlouhodobé deprese může být nahlíženo jako na období tzv. termidoru,
resp. normalizace, restaurace, absolutismu a převahy konzervativních (či
pravicových) sil. Probíhá racionalizace a strukturace historického terénu,
otevřeného rozletem revolučních sil spjatého s koncem předchozí dlouhodobé
expanze (zde cca 1810, 1871, 1914, 1968). Taktéž se však často skrytě formují a
prosazují nové formy fungování ekonomiky a společnosti. Revoluce, války,
převraty vázané na dobíhání dlouhodobě sestupné fáze (cca 1848, 1896, 1939–45)
umožňují „kvantitě přerůst v novou kvalitu“. Jedná se o tzv. formační krize, vedoucí k
prosazení nové formy moderní průmyslové
společnosti, resp. tzv. nového produkčního řádu. Rozvojové impulzy se
časem vyčerpají a krize koncem etapy dlouhodobého vzestupu umožní nový vzestup
revolučních sil – viz události let 1871, 1917 či 1968. Zde jde o tzv. otevírací krize, jež zahajují
hledání nových forem společenského života. Objevuje se také možnost nastolení
či prohloubení nového řádu, často rostou šance levicověji orientovaných sil.
Porážka či ústup revolučních sil otevírá období tzv. termidoru spojeného
s obdobím dlouhé deprese – a celý dlouhodobý společensko-ekonomický cyklus
se může opakovat [8], [9], [10], [11].
Začátek I. dlouhé
K-vlny bývá spojován s první průmyslovou revolucí, dozníváním manufakturního
kapitalismu a v politické oblasti především s Francouzskou (1789–94) a
Americkou revolucí (1775–83, resp. 1789). Vrchol (jako konec dlouhé expanze) s
obdobím Napoleonských válek (1798–1815), kdy se ideje Francouzské revoluce se i
za pomoci zbraní šíří po Evropě. Po Napoleonově porážce nastává období
absolutismu, Svaté aliance, ale i revolučních bojů s reakcí (např. 1826 Rusko,
1830 Francie, 1830–31 Polsko). Dno I. K-vlny je spjato s revolučním hnutím v Evropě
let 1848–49, poté začíná dlouhou expanzí II. K-cyklus, kdy se plně prosazuje
kapitalismus volné soutěže a tzv. věk železnic [44].
Dlouhodobá expanze II.
vlny přináší např. Krymskou válku (1854–56), občanskou válku v USA (1861–65)
či války spjaté se sjednocováním Německa, které vrcholí
v německo-francouzské válce (1870). Přichází „první proletářská revoluce“
v podobě Pařížské komuny (1871), v této době nastává i obrat a dlouhodobá
expanze přechází v depresi. Spodní bod obratu může být spojen s porážkou dělnictva
v USA (masakr v Chicagu 1886), s nástupem konfliktů imperialismu (1881–99
zápas mahdistů v Súdánu, 1894–95 čínsko-japonská válka, 1898 španělsko-americká
válka), nástupem novodobého kolonialismu (boj o Afriku, Asii a Oceánii v období
1877–1914) a s rozvojem tzv. technickovědecké revoluce [10], [44].
Po překonání dna
nastává expanze III. vlny s vrcholem kolem roku 1914. Dlouhodobý vzestup
přináší např. první ruskou revoluci (1905–07), mexickou revoluci (1910–17) a
vše vrcholí v I. SV (1914–18) a VŘSR (1917). Dlouhá deprese je spjata
s odlivem revoluční vlny let 1918–23 a s dočasnou stabilizací kapitalismu
(1922–29). Pak přichází Velká hospodářská krize (1929–33) a hospodářská krize
roku 1937, jde také o období italských výbojů v Africe (1935–41) či občanské
války ve Španělsku (1936–39). Dno III. dlouhodobého cyklu přináší II. SV
(1939–45), spjatou s nástupem vědeckotechnické revoluce a vzestupem IV.
K-cyklu.
Dlouhodobá expanze IV.
vlny přináší úspěšná růstová léta pro vyspělé země (někdy též tzv. zlatý věk
kapitalismu a akumulace) a soupeření kapitalistického tábora se vznikající
světovou socialistickou soustavou. Možno uvést válku v Indočíně (1945–54),
Korejskou válku (1950–53), kubánskou krizi (1961–62) nebo americké výboje
ve Vietnamu (1965–73). Dále dochází k rozpadu koloniálního systému
(1945–65), válkám na Blízkém Východě (1956, 1967, 1973). Vrchol je ve
znamení „Roku 1968“ (studentské bouře na Západě, tzv. Pražské jaro na Východě).
Poté nastupuje dlouhodobá deprese (u nás tzv. normalizace), kdy se postupně
v rámci mnohorozměrné civilizační krize (politické, ekonomické, ekologické,
ideologické, morální aj.) začínají rodit prvky nového tzv. transnacionálního
produkčního řádu [9], [21]. Objevují se globální sítě, instituce globálního
řízení, nadnárodní seskupení atd. [43]. Současně dochází k formování
adekvátní materiálně-technické báze v rámci tzv. čtvrté technologické revoluce
(informační revoluce), spojované s nástupem „high-tech“ [44].
Úvod dlouhodobé
deprese IV. vlny je ještě určován aktivitou levicových sil – revolucí v
Portugalsku (1974), nástupem demokratizace ve Španělsku (1975), dokončováním
procesu dekolonizace (roku 1975 získává nezávislost např. Angola a Mosambik), v
roce 1975 dochází ke sjednocení Severního a Jižního Vietnamu a „rudé“ vlády se
zabydlují v Laosu a Kambodži (1975–79 vláda Rudých Khmerů), Rhodesie se mění v
Zimbabwe (1979), vítězstvím končí boj sandinovců v Nikaragui (1976–79), v Íránu
zase vítězí islámská revoluce (1979). Situace se obrací koncem 70. let 20.
století [44]. Po somálsko-etiopské válce (1977–78) Somálsko mění spojence a
přiklání se na stranu USA a Západu (obdobně se zachová Egypt), Sovětská armáda
vstupuje do Afganistánu, probíhá čínsko-vietnamská válka (1979), vleklý
konflikt propuká mezi Irákem a Íránem (1980–88), Grenada zažívá invazi (1983)
atd.
„Podzim národů“ v roce
Mnozí však
připomínají, že bude zřejmě nutné realizovat mnohem hlubší společenské proměny
než se podaří zformovat a nastolit novou formu moderní kapitalistické, již
globální, společnosti. Někteří spojovali tvorbu nezbytných podmínek
s rozpadem východního bloku a souvisejícími geopolitickými proměnami –
ukazuje se, že změny zřejmě nebyly dostatečné (včetně např. varování před III.
SV jako startem další dlouhé vlny). Jiní hovoří o tzv. novém výrobním řádu
s novou úrovní výrobních sil, novou formou akumulace, novou mezinárodní dělbou
práce a s novými formami regulace nejen ekonomiky v podobě tzv.
transnacionálního produkčního řádu [21], od něhož se bude odvíjet nové politické
uspořádání světa. V 80.–90. letech byla očekávána formační krize počátkem
21. století, v jejímž důsledku se měla plně zformovat a prosadit globální
superindustriální (či informační aj.) společnost, postupně překonávající limity
industriálního řádu a kapitalismu cca do poloviny 21. století. Četné prognózy
však byly minimálně velmi silně zrelativizovány aktuálním vývojem, zejména pod
vlivem narůstajících rozporů, asymetrií a ambivalencí soudobé globalizace [37],
[43].
Logiku „inovačních“
dlouhých vln lze obezřetně interpretovat taktéž v marxistickém duchu ve
smyslu moderního propracování obecného rámce dějinného vývoje založeného na
dialektice působení výrobních sil a vztahů [9], [12], [19], [27], [44].
Připomeňme marxistické kořeny či socialistickou orientaci řady dlouhovlnných
autorů od počátků po dnešek, jak zde naznačoval třetí paragraf [30], [31]. Ve
20. letech minulého století bylo optikou dlouhých vln N. D. Kondratěva kriticky
nahlíženo na oficiálně deklarovanou blízkost vypuknutí světové proletářské
revoluce [13]. Toto samotnému Kondratěvovi přitížilo v dobových sporech např. o
koncipování plánů a přispělo k osudovým zlomům jeho života [25], [26].
Instrumentarium dlouhých vln lze využít při úvahách o budoucí systémové změně
orientované nekapitalisticky, resp. socialisticky [24], [40]. Vytvoření
objektivních podmínek revoluční systémové změny, které – spolu se subjektivními
faktory vývoje i rolí náhody apod. – vedou k revoluční situaci někteří
spojují s doběhem dlouhodobé expanze K-vlny, s historickými příklady let
1871 či 1917. V tomto duchu – a při původně očekávaném nástupu V.
Kondratěva kolem roku 2000 – by obdobná situace mohla nastat v období
2020–30. Nejenom problémy a nejasnosti spojené s doběhem IV. dlouhé vlny a
přípravou náběhu V. K-cyklu však tyto předpovědi staví do silně problematického
světla. Značně (či zcela) otevřená dodnes zůstává otázka subjektu i cest
případných změn např. směrem k samosprávnému socialismu 21. století [10],
[45].
Soudobý vývoj
komplikuje schémata politického spektra tradičně členěného na pravici a levici.
Někteří upozorňují, že již skončila éra industriálního liberalismu, včetně „liberálního
socialismu" a budoucnost lze spojovat se socialismem méně liberálním či
přímo ne-liberálním [40]. Nejenom v kontextu formování subjektu změn je možno
predikovat „neo“konzervativní oživování a obrození, a to i na levici. Nejdříve
v oblasti teorie a posléze společenské praxe, což by mohlo představovat
adekvátní odpověď na mnohdy již zcela zprofanované „výzvy“ modernizace a globalizace
i rostoucí pragmatismus elit. V neposlední řadě konzervativní hodnoty a
mechanismy, zdravý tradicionalismus, včetně úcty k národním i etnickým kořenům
a osvědčeným institucím představují jednu z rozhodujících bariér neoliberální
globalizaci a naprosté ztrátě suverenity a identity, která je i nepřiznaným
cílem směřování dnešní EU [40].
„Myšlenkové
tanky" by neměly ustrnout na přežilých industriálních schématech
tržně-kapitalistické racionality a pozornost napřít jiným směrem: od kvantity
ke kvalitě, od striktně ekonomických ke komplexnějším sociálně-ekonomickým
ukazatelům, od tržních k netržním řešením, od individuálních profitů k
celospolečenským (často již celoplanetárním) zájmům, od individualistických k
celostním a systémovým přístupům – vše s růstem důrazu na tradiční
hodnoty, mechanismy i instituce. Sílí varování před matením pojmů, kdy
přívlastek liberální bývá automaticky ztotožňován s tzv. pokrokovým,
humánním, mnohdy i s levicovým; konzervativní taktéž rozhodně neznamená pouze
zpátečnický, reakční a výhradně pravicový. Liberalismus je, někdy více, jindy
méně, ale z podstaty vždy individualistický (a stále více
agresivně-individualistický), oproti konzervatismu snáze spojitelného s
kolektivistickými východisky a ideály. Taktéž propojení se „sociálnem“ je zde
daleko větší – individualistický liberalismus nemůže nikdy být skutečně
sociální, i když sociální nátěr často a přesvědčivě používá [40]. Klíčový
problém konzervatismu spočívá ve spojení minulosti s přítomností, resp.
budoucností – v nalezení způsobu, jak tradiční stavy zasadit do nových
historických podmínek. Zdrojem neřešitelných problémů teorie i praxe
neokonzervatismu bylo rozporné spojení s neoliberalismem, především
v ekonomické oblasti. Konzervatismus se také nikdy nemůže spokojit pouze s
vychvalováním minulosti. Daleko větší důraz na tradiční hodnoty, jistoty a
instituce, pevnější řád, pořádek, disciplínu, stále aktuálnější ochranu vkusu,
morálky i hodnot nebo respekt k přirozeným autoritám či na opomíjené povinnosti
a odpovědnost (jako protiváhy tzv. lidských práv) i střízlivější nahlížení na
lidskou povahu ve vztahu k dobru a zlu stále citelněji absentuje právě v
době vykořeněného postmoderního relativismu. Uvedené nemusí být
v zásadnějším rozporu ani s ideálem samosprávného socialismu [40].
V souvislosti s
dobíháním IV. dlouhé vlny a přípravou možného startu V. Kondratěva někteří
hovoří o soudobém „čištění historického a společenského terénu“, který zřejmě
probíhá již na sestupné fázi cca od konce 60. let 20. století [10], [11], [20].
Vedle již naznačených aspektů jde taktéž o procesy novodobé „původní akumulace
kapitálu“, nezbytné pro nastartování hluboké restrukturalizace světové
ekonomiky. Změna podmínek vývoje oproti, pro Západ, příznivým a růstově
úspěšným 40.–60. létům [44] sebou nese i „náhlý“ nedostatek zdrojů, peněz (viz
např. friedmanovský monetarismus) a nutnost všestranně šetřit. Přesuny zdrojů
probíhají uvnitř zemí i na mezinárodní úrovni. Uvnitř jde mnohdy o
redistribuce od chudších k bohatším, obdobné procesy na mezinárodní úrovni
mohou být dočasně modifikovány přesuny určitých výrob do chudších zemí s
nízkými mzdovými náklady. Úsilí maximalizovat akumulaci kapitálu a následné
zisky stojí rovněž v pozadí snah o „zrovnoprávnění“ domácích a zahraničních
investorů (např. v zatím plně neprotlačené Multilaterální dohodě o
investicích). Obnova prvků fixního kapitálu v masovém měřítku zároveň vyžaduje
i do budoucna preferenci investic před spotřebou, což vyvolává i silný
tlak na oslabení dosavadních sociálních jistot širokých vrstev.
Za rozhodující faktory určitého oživení ekonomik v 90. letech se
v tomto duchu standardně považují: další deregulace národních ekonomik
včetně privatizace státního majetku, dosažení větší flexibility pracovního trhu
omezením nadměrné ochrany zaměstnanců, pokles daňového zatížení pro podnikatele
a současně zvýšení příspěvků řadových občanů do nejrůznějších fondů apod.
Zejména neprivilegovaní „lidé práce“ musí přinést oběti ve prospěch budoucího
zvýšení společenské produktivity a růstu bohatství, předpokládaného díky
aplikacím „high-tech“. Kapitalistické společenské vztahy ovšem nezaručují
spravedlivé přerozdělení vzniklého přírůstku společenského bohatství. Spíše
naopak se lze obávat, že mnohé sociálně slabší vrstvy nezískají prakticky
nic, jenom ponesou náklady změn a tedy vlastně značně ztratí [9].
Procesy světové
redistribuce bohatství v posledních desetiletích postihují dělníky, odbory
a střední vrstvy, a to i v nejrozvinutějších zemích. Pro tradiční výrobní
odvětví již nastal či nastává spíše útlum. Strukturální posuny přinášejí
problém dlouhotrvající strukturální a regionální nezaměstnanosti a výsledkem
může celkově být ekonomika, která se již obejde téměř bez námezdní práce. Ani
hospodářský růst už pak není cestou k plné zaměstnanosti, což může vyústit ve
zvýšení tzv. přirozené míry nezaměstnanosti. Alternativou může být i např.
nárůst počtu tzv. chudých zaměstnaných. Nutné změny na trhu práce (zkrácení
pracovní doby včetně vyřešení širší problematiky volného času apod.) jsou
předpokladem využití špičkových technik a technologií, protože dnes by jejich
masová aplikace mohla způsobit závažné problémy či přímo kolaps. V sestupné
fázi dlouhodobého cyklu se dále prosazuje nabídkově orientovaná hospodářská
politika – politika snižování daní (kdy je hlásán motivační význam), snižování
vládních výdajů, státního dluhu, zesílení peněžní regulace, zabrzdění mzdového
růstu či podpora moderních strukturálních změn. Cílem bývá stimulace úspor,
investic, inovací, podnikavosti, individuálního úsilí a pracovitosti a tím i
trvalý růstu produktu, včetně potencionálu ekonomik. Uvedené politiky mají
úskalí, související s globální odbytovou krizí.
Nabídkově orientované
politiky tlakem na snižování mzdových a jiných nákladů totiž oslabují
vnitřní poptávku a odbyt produkce je závislejší na poptávce vnější. I
stát je nucen začít podporovat své podniky v ostré světové konkurenci
mezinárodních trhů (i nepřímo např. devalvacemi). Pokud však všichni provádějí
„úspornou“ politiku a politiku podpory exportu, potom obecně klesá možnost
nalezení odbytu. Tím se zužuje možné východisko a možné je pouze relativní
zlepšení postavení jednotlivých zemí. Problém realizace jakožto rozpor mezi
úsilím o snižování nákladů (s cílem maximalizace zisků) a potřebou realizace ve
sféře oběhu se objevuje i na mezinárodní úrovni [8], [21]. Sílí nerovnováha
mezi inovacemi umožňujícími úsporu práce a inovacemi vedoucími ke vzniku nových
potřeb, které by vyvolaly poptávku a oživení výroby. Obyvatelé vyspělých zemí
jsou přesyceni přebytky spotřebních předmětů a tyto (včetně zemědělské
produkce) musí být nutně exportovány, hlavně do méně vyspělého světa. To zde má
za následek pokles výroby i domácí koupěschopné poptávky (u dovozců), čímž se
celková odbytová krize prohlubuje. A rovněž narůstá ekonomická nerovnost mezi
zeměmi, regiony a kontinenty ve všemi riziky. Zvlášť do obtížné situace
se dostala Evropa, která je nejvíce postižena posunem globálního světového
centra ze zóny Atlantiku do Pacifiku – což silně stimuluje integrační procesy
[37], [43]. Exportéři hledají záchranu v oživení růstu v zemích střední či
východní Evropy a hlavně v pokračující dynamice jihovýchodní Asie. To sice
může přinést dočasné zmírnění odbytové krize, ale trvalým řešením je
pravděpodobně až masové (dnes již v globálním měřítku) rozšíření a využití
nových technik a technologií [11].
Některé dlouhovlnné
prognózy z 80. či 90. let předpovídaly, že cca kolem roku 2000 se může
podařit zvládnout složité problémy a turbulence, vytvořit nutné předpoklady a
nastartovat vzestupnou část V. dlouhodobého K-cyklu [8], [9], [12] aj. Vrchol
nové formy moderní kapitalistické společnosti byl datován přibližně do let
2025–30. Otázka „co asi nastane potom?“ byla spojována s různými
odpověďmi. Za možný je stále považován kolaps lidské civilizace či méně pravděpodobný
přechod na trvale udržitelný rozvoj s perspektivou stacionární ekonomiky a
společnosti [39], [44]. Dalším scénářem se stal nástup dlouhodobé deprese čili
pokračování dosavadního cyklického vývoje. Po sestupu opět přichází nová
dlouhodobá expanze (tedy cca po roce 2050) jako začátek další VI.
K-vlny. Vzhledem k očekávaným problémům se zvládnutím přechodu k trvalé
udržitelnosti k uvedenému ale může dojít na nižším stupni produkce, počtu
obyvatelstva i průměrné životní úrovně. Trvale expanzivní materiální růst asi
do budoucna možný již není z důvodů ekologických, sociálních či mezím
podmíněných bio-psycho-sociální přirozeností člověka [8], [11], [37], [39].
Mnozí dlouhodobě
varují před dramatičností dalšího vývoje a prohlubující se krizi soudobé technologické
a spotřební společnosti označují za mnohorozměrnou – současně za politickou,
ekonomickou, ekologickou, morální, duchovní atd. [9]. Vývoj v 70., 80.
nebo i 90. letech minulého století bývá přirovnáván ke 30. létům, kdy Velká
krize, nástup fašismu a boj s ním budovaly předmostí pro nástup
vědeckotechnické revoluce. Obdobně lze hodnotit nástup tzv. Nové pravice (v
ekonomické teorii a praxi monetarismu, školy strany nabídky, racionálních
očekávání, teorie veřejné volby aj. [44]) v 70.–80. letech ve spojitosti
s přípravou očekávaného kvalitativně nového skoku vývoje výrobních sil
spojeného s novými „high-tech“. Kritické hlasy z levicového spektra hovoří
o etapě 1973–98 jako o „nejreakčnějším čtvrtstoletí“ poválečných dějin (včetně
změn v Evropě i rozvalu SSSR), symbolicky zarámovaném nástupem a zatčením
Pinocheta (A. J. R. Pinochet Ugarte). Začínají dominovat nadnárodní společnosti
s cílem ovládnutí globálních trhů a hovoří se o třech hlavních znacích:
ultraliberální hospodářské politice, demontáži sociálního státu a potlačení
odborů [44]. Především neoliberalismus (v rozporném dualismu s
neokonzervatismem) usiluje připravit obyvatelstvo na údajně nevyhnutelné nové
jevy rychle přicházející budoucnosti typu: pomíjivosti věcí a vztahů, rostoucí
potřeby flexibility a přizpůsobivosti, rychlého střídání organizačních aj.
struktur, různorodosti životních stylů, nezbytnosti permanentního vzdělávání
(na individuální náklady), nutnosti čelit globálním ohrožením stále
individuálněji (výhodné pro kapitál) či sílících tlaků na změnu industriálních
schémat, norem a hodnot [40], [43]. Při analýze hospodářského i sociálního
vývoje po II. SV však nutno zohlednit řadu dalších významných faktorů a
neomezovat se pouze na technologický rozvoj, resp. inovace. Velmi důležitou roli
sehrávají proměny úlohy státu nebo poválečné soupeření Západu a Východu, jehož
tlak se promítl především do růstu životního standardu většiny obyvatel
vyspělého Západu. Mnozí v neposlední řadě varují, že Evropané (alespoň
v její západní části) již nikdy nebudou mít tak snadný život jako měli
v příznivých dobách po II. SV [37], [39], [43].
Silně nejednoznačné je
tedy zatím ukončení IV. a případný nástup V. K-vlny (s pravděpodobným zpožděním
nebo určitou přechodnou fází, resp. mezietapou či etapami), kdy soudobý vývoj
je komplikován zejména postupující a akcelerující globalizací
v neoliberální podobě [42]. Mnozí zdůrazňují nutnost všestranných
předpokladů (včetně institucionálních) pro masovou aplikaci nových technik a
technologií, dnes zřejmě již v mezinárodním či globálním rozměru [35],
[37]. Některé aspekty signalizovaly či signalizují možné nastartování vzestupné
fáze V. K-vlny v USA (a částečně i Británii) s hlavním nositelem v podobě
nových technik a technologií vojensko-průmyslového komplexu. Přesto však nelze
nástup V. dlouhé vlny v globálním měřítku ještě přesvědčivěji dokumentovat.
Rozšíření a aplikace nových technik a technologií lze v příznivém případě
očekávat až za cca 10–15 let. K všeobecnému vzestupu však vůbec dojít nemusí –
pesimistické scénáře chaosu, nestability, konfliktů kultur a civilizací či
„refeudalizace“ (v kontextu přejímání režie nové fáze globalizace pod
taktovku nadnárodních korporací a kapitálu atd.) nejsou zdaleka nepravděpodobné
[9], [11], [35], [43].
S využitím řady
autorů se lze pokusit o identifikaci tzv. megatrendů vývoje v období 2000–10 ve
smyslu rozhodujících směrů vývoje v klíčových oblastech společensko-ekonomické
reality, resp. v různých částech světa [37]. Lze konstatovat, že
ke stěžejním trendům možno řadit opožděný a pozvolnější nástup
kvalitativně nových technik a technologií, resp. specifičnost případného V.
K-cyklu. A to včetně: zatím nedostatečně vyčištěného „společenského a
historického terénu" pro nástup nového dlouhodobého vzestupu
v mezinárodním či globálním měřítku (opožděnému oproti dřívějším prognózám
o cca 10-15 let); neexistence jednoznačného vítěze „války“ v inovacích a
produktivitě přes značný náskok USA; narůstajících problémů USA při financování
své technologické převahy s nebezpečím „finančních bublin“, měnových aj. krizí
s globálními dopady; přetrvávající absence připraveného sektoru plnícího funkci
„tahouna“ nové dlouhé vlny (resp. obtíží při identifikaci nosných oborů);
problémů při vývoji nových zbrojních systémů a jejich pozvolnějšího zavádění; mnohdy
zatím (či vůbec) nenaplněných očekávání při aplikacích mikrotechnologií,
počítačů, telekomunikací, biotechnologií, v lékařství aj., které ještě netlačí
na zásadnější proměny vlastnických forem a vztahů; konce iluzí tzv. nové
ekonomiky, kdy nedošlo k vytvoření nového ekonomického paradigmatu ani nezačaly
působit „nové“ ekonomické zákony; nárůstu nebezpečí nejen ekonomických
turbulencí, nestabilit a nezvládnutelného chaosu; nových aspektů případného
vzestupu V. dlouhé vlny (s pravděpodobným přetrváním vysoké nezaměstnanosti
také na růstové fázi) či hypotézy, že potenciální nový dlouhodobý cyklus bude
zřejmě zasahovat významněji i méně rozvinuté země [35], [37], [43], [44].
Tzv. megatrendy
2000–10 operují s dalšími propady Evropy a predikují drolení či přímo rozpad
evropské integrace, která je stále nestabilnější [37]. Realitou se stalo
pokračující zaostávání Evropy v nových technikách a technologiích (snad pouze s
výjimkou Británie částečně participující na stálé převaze USA), včetně
problematičnosti stávajícího institucionálního rámce pro generováním inovací
v konkurenčním globálním prostředí. Z hlediska Evropy dlouhodobě
nepříznivé trendy mohou významně ovlivnit nástup V. dlouhé K-vlny, resp. nového
technologického cyklu, kde se Evropa může rychle ocitnout zcela na periferii.
Nerovnoměrnosti světového vývoje se prohlubují, mocnosti si hledají nová místa,
dochází k proměnám vztahů a pozic silných globálních hráčů – a to často v
neprospěch Evropy. Ve světle narůstajících problémů své imperiální ambice EU
spojuje se stále těsnějším příklonem k neoliberalismu, nejenom
v ekonomické oblasti [43]. Mnozí varují před eskalací soupeření klíčových
aktérů i dalšími pokusy o zvrat zesílením integračních procesů, mnohdy již
neřiditelných a samovolných. Markantně absentuje jednotící vize (především u
sociálně-demokratického projektu Eurolandu) a je stále zřetelnější iluzornost
vnucování „evropských“ hodnot, manipulace a glorifikace kosmopolitní ideologie
tzv. evropanství i multikulturalismu [40]. Čím dál patrnější jsou negativa
potlačování identity, ztráty suverenity i záměrně urychlovaného rozpadu
národních států. Experimenty s „tavícím kotlíkem“ podle amerického vzoru však
mohou vyústit v celoevropské krize a konflikty obdobné krvavé demontáži
Jugoslávie. Kritiky sílí ohledně nárůstu byrokratizace evropských struktur
spojeným s klesající akceschopností. Zákonitě a masově přibývají nesmyslné
předpisy, regulace a omezení, přičemž ale klíčové mechanizmy jsou ponechány
působení volného trhu (a především velkého a nesvázaného kapitálu), který je
ostatně jedním z pilířů tzv. euroústavy.
Alarmující je v Evropě neřešení mnoha
vážných nejen ekonomických problémů, umocňovaných nepříznivým demografickým
vývojem či nárůstem počtu i vlivu cizorodých imigrantů, nezaměstnaností a
nízkou flexibilitou. Roli hraje dovršení restaurace kapitalismu v zemích
střední a východní Evropy, jeho dočasná stabilizace a postupné vytváření
adekvátních sociálních struktur. A to včetně sklízení plodů liberální
transformace a překotné privatizace či toho, že nejenom v sociální oblasti
zde nejde o „dohnání“ standardů Západu. Právě realita novějších členů EU je
předobrazem budoucího stavu, ruku v ruce kráčející s odbouráváním
sociálního státu pod diktátem globálních trhů, včetně tzv. modernizací stran či
nárůstu vlivu nevolených a nekontrolovatelných NGO struktur. Sílí problémy
„svázání Evropy“ eurem, které je v prvé řadě projektem politickým i tlaky
na pokračující unifikaci v mnoha oblastech. Koncepce Organizace evropských
států založená především či výhradně na ekonomických principech je „salonně
nepřijatelná“ a její stoupenci cejchováni jako neslušní a nepřátelští, obdobně
jako všechny úvahy o národních autoritativnějších cestách kapitalismu či
alternativní státně-kapitalistické projekty inspirované Ruskem a Čínou. A to i
když faktický přechod na „několika-rychlostní" Evropu se již realizuje při
omezování dialogu, včetně ani neskrývaného diktátu silnějších. Odmítnutí tzv.
euroústavy je obcházeno jejím rozmělněním, nepřehledností nových „reformních“
smluv a přenášením rozhodování na nepostižitelné struktury s absencí
veřejnosti. Narůstají problémy evropské bezpečnosti, vojenské i zahraniční aj.
politiky, kdy další oslabování Evropy může být dramaticky umocněno posílením
asijského regionu (s Čínou, Japonskem, Indií atd.) přechýlením Ruska od Evropy
k Asii [37], [43], [44].
Stále větší hrozbu
představují klimatické změny. Klima začíná zásadněji působit nejen jako
přírodní, ale i společenská síla. Stále častější extrémy počasí již mnohde
způsobují velké problémy a z hlediska dopadů není až tak důležité, zda
jsou způsobeny více globálními lidskými aktivitami či klimatickými výkyvy a
cykly. Nikoli nevýznamnou roli (zdaleka nejen ve vztahu k přírodě) hraje
antropocentrismus chápající člověka jako střed světa a vrchol evoluce. Je
nedílnou součástí právě evropského myšlení a kultury, korespondujícími
s ideou tzv. pokroku, evoluce i celkově optimisticky laděného obrazu
dějinného vývoje [39], [40].
Zásadní technologické
inovace dlouho dozrávají, vyžadují nezbytné podmínky a mají obrovské dopady.
Mohou však pouze tyto alespoň zmírnit evropské rozpory? Nehledě na to, že
v kontextu stávající Evropy by jejich masová aplikace spojená
s revolučními proměnami na vzestupné fázi nové dlouhé vlny byla
v blízkém časovém horizontu velmi překvapivá.
Literatura
(uváděn je pouze vzorek dostupné literatury
v různých jazycích, a to i bez řady „klasických“ studií o dlouhých vlnách
či inovacích – seznam klíčových pramenných textů knižního a časopiseckého
charakteru autorů zmiňovaných v textu by byl příliš rozsáhlý a lze zde
odkázat na podrobnější seznamy v níže uváděných publikacích – viz [1],
[5], [7], [13], [15], [17], [26], [28], [36], [41], [50], [56] aj.,
k pramenům o soudobé globalizaci blíže viz [43])
[1] Berry, B. J. L.: Long-Wave Rhytms in Economic Development and Political Behavior.
Baltimore and London, Johns Hopkins University Press 1991.
[2] Craig, P. P.,
Watt, K.: The Kondratieff Cycle and War. How Close Is the Connection? Futurist, April 1985.
[3] Castoriadis, C.: „Racionalita“ kapitalismu. Září
1996–srpen 1997. Překlad z němčiny: R. Převrátil. Vydáno 8. 3. 2004. Dostupné z
http://sok.bz.
[4] Czesaný, S.: Hospodářský cyklus. Teorie, monitorování,
analýza, prognóza. Praha, Linde 2006.
[5] Delbeke, J.:
Recent Long-Wave Theories. A Critical Survey. Futures, August 1981.
[6] Glisman, H. H.,
Rodemer, H., Wolter, F.: Lange Wellen
wirtschaftlichen Wachstums. Replik und Weiterführung. Kiel Discussion
Papers 74. Institut für Weltwirtschaft Kiel, Dezember 1980.
[7] Goldstein, J. S.: Long Cycles. Prosperity and War in the
Modern Age. New Haven and London, Yale University Press 1988.
[8] Heczko, S.: V jaké
době žijeme? ČMKOS, Pohledy – revue pro
politiku, ekonomii, sociologii a historii, 1996, č. 5.
[9] Heczko, S.: Tzv.
dlouhé vlny a perspektiva lidstva. Marathon,
1997, č. 1. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[10] Heczko, S.:
Teorie a realita dlouhodobých cyklů (dlouhých vln). Marathon, 1998, č. 1. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[11] Heczko, S.: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického
vývoje tržních ekonomik. Doktorská disertační práce. Praha, FNH VŠE v Praze
2003. Dostupné z http://levko.nazory.cz.
[12] Heczko, S.,
Sirůček, P.: Teorie dlouhých vln I, II, III. Pražský Demokrat, 1998, č. 10–11, č.
[13] Kondratiev, N.
D.: Problemy ekonomičeskoj dinamiki.
Moskva, Ekonomika 1989.
[14] Lembcke, J.: Why
50 Years? Working–Class Formation and Long Economic Cycles. Science & Society, Winter 1991–1992.
[15] Mandel, E.: Long Waves of Capitalist Development. A
Marxist Interpretation. London, Verso 1995.
[16] Mejstřík, M.:
Hypotézy o vztahu inovací a makroekonomického růstu v tržní ekonomice. Politická ekonomie, 1990, č. 11.
[17] Mensch, G. O.: Stalemate in Technology: Innovations
Overcome the Depression. Cambridge, Ballinger 1979.
[18] Poletajev, A.,
Saveljeva, I.: Dlinnyje volny v rozvitii kapitalizma. Mirovaja ekonomika i meždunarodnyje otnošenija (MEMO), 1988/5.
[19] Prorok, V., Lisa,
A.: K řádu přes chaos? Mezinárodní vztahy,
1994, č. 3.
[20] Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe. I. díl. Vimperk,
Futura 1996.
[21] Rosier, B.,
Dockés, P.: Cycle ekonomiczne. Kryzysy i
przemiany spoleczne-perspektywa historyczna. Warszawa, Panstwowe
Wydawnictwo Ekonomiczne 1987.
[22] Schumpeter, J.
A.: Teória hospodárského vývoja.
Bratislava, Nakladateľstvo Pravda 1987.
[23] Schumpeter, J.
A.: Business Cycles. A Theoretical,
Historical and Statistical Analysis of the Capitalist Process.
Philadelphia, Porcupine Press 1989.
[24] Schumpeter, J.
A.: Kapitalismus, socialismus a
demokracie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004 (též Sirůček, P.: Analýza Schumpeterova Kapitalismu, socialismu a demokracie. Marathon, 2005, č. 2. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon).
[25] Sirůček, P.: N.
D. Kondratěv – zakladatel moderních koncepcí dlouhých vln. Politická ekonomie, 1998, č. 4.
[26] Sirůček, P.: Počátky analýzy dlouhých vln – přínos N. D.
Kondratěva. Doktorská disertační práce. Praha, IES FSV Univerzita Karlova v
Praze 1998.
[27] Sirůček, P.:
Inovace jako základ efektivnosti globalizujících se ekonomik a inovační
mechanizmus dlouhodobých cyklů. Marathon,
1999, č. 6. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[28] Sirůček, P.:
Koncepce dlouhých vln J. A. Schumpetera. Politická
ekonomie, 1999, č. 5.
[29] Sirůček, P.: Kondratěvovy dlouhodobé cykly – inovační
přístup J. A. Schumpetera. Habilitační práce. Praha, FNH VŠE v Praze
1999.
[30] Sirůček, P.:
Počátky zkoumání dlouhých vln. Politická
ekonomie, 1999, č. 1.
[31] Sirůček, P.:
Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období. Politická ekonomie, 1999, č. 3.
[32] Sirůček, P.: Dlouhé vlny kapitalistického vývoje v pojetí
západního marxisty E. Mandela. Marathon,
2000, č. 1. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[33] Sirůček, P.: Moderní
syntetizující koncepce dlouhých vln J. Van Duijna. Marathon, 2000, č. 2.
Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[34] Sirůček, P.
Nástin historie zkoumání dlouhých vln – hlavní závěry. Marathon, 2001, č. 1. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[35] Sirůček, P.:
„Novou ekonomiku“ přináší V. dlouhá vlna. Marathon,
2001, č. 4. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[36] Sirůček, P.:
Standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy). Politická ekonomie, 2001, č. 1.
[37] Sirůček, P.: Nové
aspekty globalizace aneb megatrendy 2000–2010. Marathon, 2004, č. 5. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[38] Sirůček, P.:
Teorie inovací J. A. Schumpetera a její rozpracování F. Valentou. Ekonomie a Management, 2005, č. 3.
[39] Sirůček, P.:
„Dilema“ ekonomie versus ekologie aneb ekonomičtí ideologové a ekonomičtí
disidenti. Marathon, 2006, č. 2.
Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[40] Sirůček, P. Tradiční je více než moderní (aneb co není
synonymem levicovosti). Marathon,
2006, č. 3. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[41] Sirůček, P.: Historické mezníky
zkoumání ekonomických cyklů. Marathon,
2007, č. 4. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[42] Sirůček, P.:
Inovační přístup k dlouhým vlnám. Ekonomický
časopis (SAV Bratislava), 2007, č. 1.
[43] Sirůček, P.:
Rozpory a perspektivy globalizace. Marathon,
2007, č. 3. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon.
[44] Sirůček, P. a
kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické
teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007.
[45] Sirůček, P.,
Heczko, S.: Globalizace – vybrané teoretické aspekty. Ekonomie a Management, 2006, č. 4.
[46] Šik, O.: Ekonomický růst, nerovnováhy a hospodářská
politika. Karviná, Litera Nova 1991.
[47] Tinbergen, J.:
Kondratiev Cycles and So–Colled Long Waves. Futures,
1981, No. 4.
[48] Valenta, F.: Tvůrčí aktivita, inovace, efekty. Praha,
Svoboda 1969.
[49] Valenta, F.: Od
Schumpetera k nové ekonomice. Verze určená pro internet dříve dostupná z http://fph.vse.cz. Praha, FPH VŠE v Praze
2000 (též viz Sirůček, P.: Od Schumpetera k nové ekonomice (recenze
zkráceného znění práce Valenta, F.: Inovace. Od Schumpetera k nové ekonomice –
určeného pro zveřejnění na internetu). Marathon,
2001, č. 3, resp. Marathon, 2001, č.
4. Dostupné z http://www.valencik.cz/marathon).
[50] Valenta, F.: Inovace v manažerské praxi. Praha,
Velryba 2001.
[51] Van Duijn, J. J.:
The Long Wave in Economic Life.
London, Allen and Unwin 1983.
[52] Varadzin, F. a
kol.: Ekonomický rozvoj a růst.
Praha, Professional Publishing 2004.
[53] Vasko, T. (ed): The Long–Wave Debate. Weimar,
Springer–Verlag 1987.
[54] Vrábek, V.: Hospodářská konjunktura. Praha, Knihovna
Sborníku věd právních a státních 1947.
[55] Wallerstein, I.
M.: Čo príde po ideologii rozvoja a
globalizácii? Fernard Braudel Center, Binghamton University, USA, 2007. In:
Britské listy, 5. 4. 2007. Dostupné z http://www.blisty.cz.
[56] Zarnowitz, V.:
Recent Work on Business Cycles in Historical Perspective: A Review of Theories
and Evidence. Journal of Economic
Literature, June 1985.
Pavel Janíčko
Autor je už známý
odborné ekonomické veřejnosti svou erudovaností, s níž představuje velmi
detailní přehledy a odkazy na nejrůznější autory, kteří se dotkli problematiky
dlouhých vln, a také svou zarputilostí, s níž se uvedené problematice
věnuje. Je to určitě sympatický rys, jistě znásobený i faktem, že koncept
dlouhých vln je často považován za oblast nedostatečně podloženou a opřenou o
relevantní faktografickou bázi, a je vnímán spíše jako určitá spekulace.
V každém případě je nutno vyzdvihnout, že koncept dlouhých vln
v zásadě pracuje s materialistickým přístupem pokud jde o determinaci
společenského vývoje a zkoumá vliv změn ve technologiích a výrobních silách
obecně na etapy vývoje lidstva. Snad tedy nenastane ani konec této teorie (či
„teorie“) podle známé „vědecké“ predikce o konci dějin a i tato platforma
poskytne lidstvu určitá východiska k tomu, aby bylo možno využít
potenciál, která má k dispozici, skutečně k prospěchu všech.
Václav Stříteský, Bohumír Štědroň
I. Současný
stav
Rozvoj informačních a
komunikačních technologií - především internetu - sehrál významné změny ve
světové ekonomice. Jeho význam se odráží také v synonymech pojmu nová
ekonomika, např. „informační ekonomika“, „internetová ekonomika“, „digitální
ekonomika“ a řada dalších. Internet se svými možnostmi výrazně změnil i způsob
podnikání. Internetu se dnes přizpůsobují podnikatelské plány i marketingové
strategie. Lze též zaznamenat změnu chápání marketingu samotného, kdy internet
zaujal významné postavení mezi tradičními marketingovými nástroji.
Možnosti využití
internetu k růstu produktivity a efektivnosti využívá stále více firem.
Internet se tak na poli marketingu velmi rychle prosadil. Můžeme ho chápat jako
další marketingové médium, které však, vedle médií tradičních, přináší řadu důležitých
vlastností, ke kterým patří:
- schopnost velmi
přesného cílení,
- dobrá interakce se
spotřebitelem,
- možnost použití celé
řady nástrojů, strategií a taktik,
- snadná měřitelnost
výsledků a zhodnocení efektivity.
Marketingově lze
využít řadu služeb, které internet nabízí. Bezesporu největší význam pro
marketing mají služby WWW a e-mail, ovšem pro firmy jsou zajímavé také konference, diskusní skupiny (jejich monitoring, skrytá
či zjevná účast), Instant Messaging (u nás velmi populární ICQ) a další
technologie jako IRC, RSS, streaming audio/video ad. Internet je mocným
nástrojem pro tvorbu komunit, čehož dnes řada firem s úspěchem využívá.
Blogy[1] jsou dnes stále populárnější
nejen mezi spotřebiteli, kdy je pro firmu vhodný jejich monitoring (podobně
jako u diskusních skupin), ale stále více firem věnuje pozornost vlastním
firemním blogům.
Zásadním důvodem pro
využívání internetu v marketingu bývá již zmíněná měřitelnost. Pro
management firem je důležité znát efektivitu investic vložených např. do
reklamy či celé marketingové komunikace. Internet je médium, které dokáže
víceméně okamžitě podat informace o účinnosti konkrétního reklamního formátu,
lze snadno změřit, odkud firmě na její web přichází nejvíce návštěvníků, ba
dokonce i zákazníků, lze levně testovat různé formáty reklamy či znění
inzerátů, a tím snadno a rychle optimalizovat internetové kampaně. Přirozeně i
zde najdeme řadu limitů, které mohou měření jistým způsobem omezovat, avšak
jiné médium neposkytuje tak snadné, levné a přesné měření jeho účinnosti jako
právě internet.
Argument rozdílnosti
internetové a běžné populace je sice stále na místě, ovšem vezmeme-li
v úvahu tempo růstu internetové populace a s ním snižující se rozdíly
od populace běžné, je jistě zásadní chybou vnímat internet pouze jako doplňkový marketingový
nástroj. Internetová populace v ČR již přesáhla hranici
Podpora značky na
internetu
Internet i dnes často
ještě bývá považován spíše za výkonové médium. Propagace značky na internetu se
vzhledem k relativně malé internetové populaci nebrala příliš vážně a
tento přístup se odrážel i v chápání účinnosti internetové reklamy, za
kterou se tradičně považovala míra CR (click rate)[3].
Zájem o potvrzení či vyvrácení brandového efektu přišel spolu s klesající
mírou CR, která byla nesprávně považována za klesající účinnost internetové
reklamy. Řada studií později prokázala, že reklama na internetu je pro
propagaci značky efektivní. Studie jsou často založené na tvorbě fiktivní
značky a její propagaci výhradně prostřednictvím internetu a následné změření
znalosti značky. Příkladem lze uvést projekt Sodor (fiktivní sodovka – český
trh), kde bylo dosaženo zvýšení znalosti značky o 1,39 %[4]
nebo projekt společnosti Gemius s fiktivní limonádou Pomelo (polský trh),
kde bylo dosaženo 2,7 % spontánní znalosti značky, znalost s pomocí
dosáhla 4,5 % (po 2 měsících)[5].
Marketingová
komunikace na internetu může nabývat řady forem, které se liší svojí schopností
budovat značku. Podle zvolených cílů by se tedy mělo odvíjet portfolio
nástrojů, kterých firma ke komunikaci využije. Možný pohled názorně ukazuje
následující obrázek, kde jsou řazeny vybrané nástroje on-line marketingu
z hlediska využití pro budování brandu.
® Obr. 1: Nástroje on-line marketingu
Zdroj:
http://www.advertures.cz
Jinak tedy firma
přistupuje k využití internetu při podpoře značky, jinak při cílení na
výkon.
Možné nástroje
k podpoře značky jsou:
- bannerová reklama,
- virální kampaně,
- tvorba komunit,
- mikrostránky,
- on-line PR,
- advergaming.
Naopak při cílení na
výkon lze úspěšně využít:
- SEM (Search Engine
Marketing),
- e-mailingové
kampaně,
- affiliate marketing.
Rozdělení je
samozřejmě pouze orientační a neznamená, že nástroj z jedné skupiny
nedokáže mít určitý vliv ve smyslu nástrojů skupiny druhé. Nástroje, které
budují brand, přirozeně zprostředkovaně působí i na prodej, stejně tak lze
využít k podpoře brandu např. e-mail marketingu. K užívaným
marketingovým nástrojům rovněž patří:
Bannerová
reklama
Plošná bannerová
reklama stále zaujímá výrazný podíl v reklamních nástrojích a je vhodná
spíše pro imageové kampaně. Vzhledem k již zmíněnému poklesu click-rate
v důsledku bannerové slepoty[6] je nutné volit vhodné
formáty, ale především vhodné umístění na serveru, kdy lze konstatovat rostoucí
oblibu umisťování bannerů do středových pozic uvnitř obsahu. Takové bannery lze
jen stěží přehlédnout a mají vyšší click-rate. Významnou roli zde přirozeně
hraje kreativita při tvorbě bannerů. Význam bannerů dnes klesá spolu
s jejich cenou, neboť se ukazuje, že jsou často v přivádění nových
návštěvníků méně efektivní než např. SEO či kontextová reklama. Bannerové
kampaně však stále mají na internetu své místo a mohou být užitečným
marketingovým nástrojem jak v případě cílení na velmi specifickou skupinu,
tak v případě potřeby zásahu široké masy uživatelů. Populární jsou dnes
nové agresivnější reklamní formáty, avšak je třeba k nim přistupovat
s určitou obezřetností, neboť přílišná vtíravost reklamy se může obrátit
proti firmě.
Virální
kampaně
Internet, a zejména
elektronická pošta, je velmi vhodným médiem pro virální marketing[7], neboť umožňuje rychlé a
levné šíření zprávy. Úspěch virální kampaně odvisí od vhodně laděného sdělení,
které způsobí samovolné přeposílání zprávy s potenciálem pro exponenciální
růst. Mezi předpoklady patří bezplatnost objektu zájmu, nekomplikovanost
předání zprávy, zpráva musí být zajímavá, vtipná nebo hodnotná a přeposílání
není spojeno s odměnou. Úspěšná jsou sdělení, která jsou vtipná,
parodující, mystifikující a přirozeně také sdělení s erotickými motivy.
Problémem virálních kampaní může být ztráta kontroly na povědomí o značce,
nekontrolované šíření, nedostatečné měření odezvy a také hrozba spammingu.
Search Engine
Marketing
Jde o nástroj vhodný
při cílení na výkon. SEM se dělí na dvě základní oblasti:
- neplacené (přirozené)
výsledky vyhledávání,
- placené výsledky
vyhledávání.
Marketing ve
vyhledávačích je dnes velmi důležitým nástrojem internetového marketingu. Cílem
je zajistit viditelnost webu v záplavě konkurenčních webů. Přitom nejde
pouze o vysokou návštěvnost serveru, ale také o typ uživatelů, kteří na server
přicházejí.
Firma, která chce
efektivně využívat internet pro podnikatelské aktivity by se měla zajímat o
dobré umístění ve vyhledávačích na vhodná klíčová slova. V některých
oborech je to až životně důležité, příkladem uveďme cestovní kanceláře. Většina
uživatelů přichází na podobné firemní weby právě z výsledků vyhledávání.
Přirozenými výsledky se zabývá tzv. SEO (Search Engine Optimization), placené
výsledky ve vyhledávačích (např. Google AdWords, Sklik na Seznamu) nabízejí
alternativní řešení k přirozeným výsledkům vyhledávání. Fungují většinou
na principu PPC (Pay Per Click) – platba za klik. Výhodou tedy je, že platíme
až za přivedeného návštěvníka. Tato reklama je svojí podstatou výrazně
výkonová, zobrazuje se až v kontextu s hledaným výrazem (klíčovým
slovem) a je v textové formě. Brandový efekt zde být v určitém
měřítku může, ale je sekundární.
Kontextová reklama se
může zobrazovat také v obsahové síti partnerských webů (např. Google
AdSense, eTarget), kde také převažuje platba za klik, navíc se zde již
setkáváme nejen s textovou reklamou, ale také s bannery, kde lze
očekávat vyšší brandový efekt.
Affiliate
marketing
Nelze vynechat dnes
stále populárnější nástroj internetového marketingu, kterým je affiliate
marketing[8]. Jde opět o nástroj
výkonového marketingu (tzv. performance marketing), kdy dochází k dělení příjmů
mezi on-line obchodníky, kteří vzájemně upozorňují na své nabídky. Pro majitele
internetových obchodů se jedná o cenově nejefektivnější nástroj. Platí provizi
za realizované prodeje, nikoliv pouze za zobrazení reklamy či přivedení
návštěvníka, kdy jsou často hrazena pouze náhodná kliknutí uživatelů, kteří se
o nabízené výrobky a služby nezajímají. Tento systém také eliminuje podvodná
klikání na reklamu v PPC systémech. Zcela bez problémů však tento nástroj
není. Uvést můžeme problémy se získáváním vhodných partnerů, komplikovanější
úvodní nastavení spolupráce a poněkud náročnější údržbu. Proto vznikají různá
affiliate tržiště a provizní sítě a z téhož důvodu bývají stále častěji
poskytovány provize i za získání dalších affiliate partnerů.
V budoucnosti nové technologické trendy vytvoří
řadu nových využitelných marketingových kanálů. K nim patří:
- řízení PC a
elektronických zařízení hlasem
- vznikající komunity
(částečně inteligentních ) robotů a programů
- pronikání internetu
do biosféry
- nové formy 3D
virtuální reality
RFID
II.
Legislativní bariéry marketingu
Ve druhé polovině
minulého století přijímá řada vyspělých zemí legislativu, zaměřenou na ochranu
osobních údajů ve dvou modelech. APEC model ( USA, Japonsko, Indie a další
země) charakterizuje několik právních předpisů, obsahujících ochranu osobních
údajů a absenci centrálního dozorového orgánu (v případě porušení zákona
zasahuje policie a soud). Pro původní model EU je charakteristický jeden zákon
a úřad na ochranu osobních údajů. Z modelu EU vychází i právní úprava
v České republice, která vedla k přijetí Zákona o ochraně osobních
údajů (101/2000 Sb.) dne 4.dubna
Na všechny nové trendy
reaguje bruselská pracovní skupina WP 29, která představuje neformální ústředí
ochrany osobních údajů v Bruselu. Tato pracovní skupina pro ochranu
osobních údajů byla zřízena podle článku 29 směrnice 95/46/ES. Jedná se o
nezávislý evropský poradní orgán ve věci ochrany údajů a soukromí. Její úkoly
jsou popsány v článku 30 směrnice 95/46/ES a článku 15 směrnice 2002/58/ES.
III.Příloha:
Úřad pro ochranu
osobních údajů k problémům publikoval následující stanovisko č. 6/2001:
(www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=top&mid=02:02&u1=&u2=&t=)
Nepřípustné propojování databází pro marketingové účely
Mezi společnostmi,
které zpracovávají osobní údaje pro účely marketingu, dochází někdy na základě
uzavřených smluv k situaci, v níž je jedna ze společností v postavení
zpracovatele osobních údajů pro několik jiných společností, které jsou z
hlediska zákona č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, správci osobních
údajů. Přitom se může u tohoto zpracovatele projevit tendence k propojování
jednotlivých databází a ke sdružování osobních údajů zákazníků.
Smlouvou uzavřenou
mezi správcem a zpracovatelem osobních údajů podle § 6 cit. zákona však nelze
dohodnout slučování databází jednotlivých správců. Každý správce totiž může
pověřit zpracovatele zpracováním osobních údajů maximálně v takovém rozsahu, v
němž je má sám.
Pro účel nabízení obchodu a služeb zákon
umožňuje v § 5 odst. 6 použít jméno,
příjmení a adresu subjektu údajů, jestliže byly tyto údaje získány z
veřejného seznamu nebo v souvislosti s činností správce nebo zpracovatele. Tyto
údaje lze používat i bez souhlasu a to až do doby, kdy subjekt údajů vysloví s
tímto zpracováním písemný nesouhlas.
Pokud však správce
hodlá předat osobní údaje zpracovávané podle § 5 odst. 6 zákona jinému správci,
platí ustanovení § 5 odst. 7 zákona, která uvádějí, že takový správce může tyto
údaje předat jinému správci pouze za splnění těchto podmínek:
Všechny uvedené
podmínky musejí být splněny současně. Jiný správce, kterému byly předány údaje
podle odstavce 7, nesmí podle § 5 odst. 8 tyto údaje předávat jiné osobě. Pouze
za účelem vyloučení možnosti, že jméno, příjmení a adresa subjektu údajů budou
použity k nabídce obchodu a služeb opakovaně, je správce podle § 5 odst. 10
oprávněn dále zpracovávat pro svoji potřebu jméno, příjmení a adresu přesto, že
subjekt údajů vyslovil nesouhlas podle odstavce 6. Zákon tak umožňuje vytváření
seznamů tzv. "robinsonů".
Je třeba zdůraznit, že
účel, pro nějž lze použít výše uvedené údaje, je v § 5 odst.
Aby tedy správce mohl zpracovávat osobní údaje zákazníků pro účely
marketingu, musí k tomu získat souhlas subjektu údajů splňující náležitosti
uvedené v § 5 odst. 5 cit. zákona. Před zahájením takového zpracování je
povinen tuto skutečnost oznámit Úřadu pro ochranu osobních údajů podle
ustanovení § 16 cit. zákona. Propojování databází zpracovatelem při
zpracováních prováděných pro různé správce, a tedy vytváření
"megadatabází", zákon neumožňuje.
Literatura
Blažková, m. (2005) Jak využít internet v marketingu.
Praha, Grada, 2005. 80-247-1095-1.
sedláček, j. (2006) E-komerce, internetový a mobil marketing.
Praha, BEN, 2006. 80-7300-195-0.
Stuchlík, p. –
dvořáček, M. (2002) Reklama na Internetu.
Praha, Grada, 2002. 80-247-0201-0.
[4] Štědroň, B., Manažerské řízení a informační
technologie,
Grada 2006, ISBN
978-80-247-2052-4
[5] Stedron, B.: Forecast for Artificial
Intelligence, FUTURIST (
[6] Stedron, B.: Künstliche Intelligenz;
Problemlösung für die Zukunft
ZUKUNFTE (Berlin) 49/2005, ISBN 0942 0436, str.44-45
[7] Stedron, B.: Law for the future.
International conference LEFIS, Firenze
February 2006,
www.lefis.org/meetings/general/firenze_2006/presentations/TXT72.pdf
[8] Stedron, B.: Forecast for the Data Protection, In: Privacy Law and
Business
3/2006. http://www.privacylaws.com/pdfs/newsletters/intnews84.pdf
[9]
Stedron, B.: The possible Scenarios of the Data Protection,
In: Datenschutz und
Datensicherheit 11/2006. www.dud.de
[10] Vítek, M.:Ekonomika
telekomunikací,Vydavatelství ČVUT, 2004, ISBN80-01-03019-9
Internetové odkazy:
www.interval.cz
www.isdn.cz
www.lupa.cz
www.uoou.cz
Patrik Kajzar
Příspěvek Co je a
k čemu je teorie redistribučních systémů Radima Valenčíka a kol.
V Marathonu 4/2007 shrnuje dosažené výsledky a dále se zabývá aplikací
redistribučních systémů v jeho širším pojetí.
Příspěvek můžeme doporučit
všem, kteří se snaží proniknout do složitého ekonomického života, ve kterých
dva nebo více jednotlivců, firem či zemí soupeří o dominantní postavení.
Teorie her analyzuje způsob, kterým dvě nebí
více entit, které se vzájemně ovlivňují ve struktuře, jako je např. trh, volí
akce nebo strategie, které souběžně ovlivňují každého účastníka. Jako nástroje
zkoumání redistribučních systémů a strategie hráčů v ekonomice lze s výhodou
použít kalkulační členění nákladů, kalkulaci cen, efektivnost investic a analýzu
vlivu okolí na systém samotný. V této oblasti se dostáváme k problematice
interakcí, ze kterých vyplývají volby strategie. Právě teorie redistribučních
systémů je původní aplikací teorie her a v určitém smyslu i původním
směrem rozvíjení této teorie.
Jak se můžeme v příspěvku
dočíst a lze s tím jen souhlasit „že teorie redistribučních systémů nebude
ty, co se s ní seznámí, zbavovat zábran a poskytovat jim návod, jak
vytvářet parazitující koalice, ale naopak – naučí je bránit se proti takovým
koalicím, omezovat či zcela eliminovat jejich vliv a získat vnitřní odolnost
vůči ochotě jim přisluhovat či jiným způsobem je podporovat.“
[1] Blog (webový deníček) je druh webu s posloupností článků či jen krátkých poznámek, obvykle v pořadí od nejnovějších.
[2] Velikost internetové populace v ČR je 4 367 421 uživatelů. Zdroj: NetMonitor – SPIR – Mediaresearch, Duben 2007, http://netmonitor.cz/outputs/2007_04_NetMonitor_offline_report.pdf
[3] CR je poměr kliknutí, počítá se jako poměr mezi množstvím kliknutí na reklamní proužek a množstvím zobrazení stejného reklamního proužku, tedy kolik procent uživatelů na reklamní proužek po jeho shlédnutí kliklo.
[4] Viz. Stuchlík, p. – dvořáček, M. (2002) Reklama na Internetu. Praha, Grada, 2002.
[5] Zdroj: http://pliki.gemius.pl/Raporty/2004/Gemius%20SA_Pomelo_case_study.pdf
[6] Bannerová slepota znamená podvědomé ignorování grafické reklamy.
[7] Princip virálního marketingu spočívá v samovolném šíření sdělení mezi uživateli internetu. Jde tedy o slovo-z-úst šířené on-line.
[8] Také partnerský marketing, dealerský marketing. Affiliate marketing funguje na principu partnerství mezi stránkami prodejce výrobků nebo služeb (tzv. provozovatel affiliate programu) a stránkami, které tyto produkty doporučují a odkazují na ně (tzv. affiliate partner). Affiliate partneři dostávají za úspěšná doporučení zaplacenu provizi. Nejobvyklejší model je, že jestliže návštěvník na stránkách provozovatele provede nákup, affiliate partner dostává zaplaceno procento z obratu (většinou mezi 10 až 30 %).