Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
6/2007
číslo 78
_________________________________________
Teoretický časopis
věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě,
ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Albín Bráf – eticky a sociálně smýšlející
ekonom (Zuzana Džbánková)
Cenná poučení
z dějin sociálně-ekonomického myšlení(Pavel Sirůček)
Ekonomické a
sociální dopady skupinového zla terorismus (Jaroslav Šetek)
Globální dimenze skupinového zla terorismus (Stanislav
Simbartl)
Socialistické přístupy
v ekonomických teoriích (Pavel Sirůček)
Co brání
meziorganizační migraci? (Jiří Benesch)
Kategorie zisk z pohledu směny
a vlastnictví kapitálu (J. P. Kroupa).
Válka
generací a spiknutí metuzalémů (Stanislav Heczko)
Sociální
podnikání (Radim Valenčík)
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází
od listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Vladimír
Prorok
e-mail:
prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail:
sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail:
valencik@cbox.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110
00 Praha 1
tel.:
224933149
e-mail:
valencik@cbox.cz
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in
About 120 authors contribute to the magazine on a regular
basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often treated in the magazine include
human capital, investments in education and other forms of human capital, nature
and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt
for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman,
G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search
for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital
investments have been developed on the basis of concepts analyzed in
The magazine can be
accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými
formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax
modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
-
Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které
jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2008) bude vydáno a objeví se na Internetu
15. ledna 2008.
-
Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního
formátu.
-
Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu:
224933149 (R.Valenčík).
-
Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat
na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
-
V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován
užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní
knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování
do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
-
Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého
lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
-
Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
Materiálů,
které dostáváme, v poslední době přibývá, takže musíme stále více vybírat,
uveřejnění některých odsouvat, některé publikovat na pokračování. Výběr pro
toto číslo nebyl jednoduchý. Čtenář nepochybně uvítá podnětný rozbor aktuální
problematiky terorismu. Za povšimnutí stojí zpracovaná přednáška publikovaná se
souhlasem autora Idea levice – jeden z mála pohledů, který
v souvislosti s levicí akcentuje význam racionality. Mezi zajímavé
pohledy patří i Válka generací a spiknutí metuzalémů, který formou patří mezi
recenze, rozhodně však zaujme pohledem na jeden z palčivých problémů
současnosti. Záměrně jsme zařadili i dva pracovní materiály. Jeden proto, že
ukazuje další možnosti aplikace teorie redistribučních systémů, druhý proto, že
jeho autor žije SRN a částečně i v ČR, odkud pochází, vhodně kombinuje své
profesní a životní zkušenosti, což ho vede k neotřelým pohledům na
zdánlivě „obehraná“ témata.
Pozvánku na vědeckou konferenci (oprava a
upřesnění pozvánky ze Zvláštního čísla)
Konference na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání, které pořádá
naše škola, se staly tradicí. V tomto roce se bude konat výroční 10. mezinárodní vědecké
konference s názvem
Lidský kapitál a investice do
vzdělání: Od investic do lidského kapitálu k plnému uplatnění schopností člověka,
z toho první den bude probíhat v konferenčních prostorách Grand Hotelu Bohemia, Králodvorská 4,
Konferenci pořádá:
Vysoká škola finanční a
správní, o.p.s., Estonská 500, 101 00
tel.: 210 088 887;
e-mail: info@vsfs.cz
Součástí konference bude vyhodnocení a kritická oponentura výsledků
dosažených v průběhu 10 let a při řešení projektů GA ČR Efektivnost investování do lidského kapitálu
(řešený v roce 2003-2005) a Investování do sociálního kapitálu a
efektivnost (řešený v roce 2006-2008 pod č. 402/06/1357). Návazně pak budou vytipovány nosné směry výzkumu v dané oblasti
pro další střednědobou perspektivu. Tomu odpovídá i pojetí obsahového zaměření
a program konference, na které bude moci každý účastník vystoupit jak
s vlastním příspěvkem vztahujícím se k danému tématu, tak
s příspěvkem vztahujícím se k rozboru, hodnocení a rozvinutí výsledků
dosažených v uplynulém období, které budou k dispozici na www.vsfs.cz/lidskykapital
Tematický blok 1:: Od investic do
lidského kapitálu k plnému uplatnění schopností člověka – prezentace výsledků
dosažených během uplynulých 10 let a jejich kritické hodnocení
Tematický blok 2: Zvýšení
efektivnosti terciárního vzdělání v ČR
Tematický blok 3: Role lidského a
sociálního kapitálu.
Tematický blok 4: Úloha lidského
kapitálu v podnikové praxi
Tematický blok 5: Jak využít
dosažené výsledky a na jaké problémy se zaměřit v dalším období.
Z jednání konference bude vydán sborník, který obdrží každý
účastník.
Podrobnější průběžně aktualizované informace o programu, účastnících a
příspěvcích v elektronické podobě naleznete na www.vsfs.cz/lidskykapital
Zuzana
Džbánková
Příspěvek
vychází z výsledků výzkumu projektu GA 307/06/026 „Vývoj ekonomie jako předmětu
vysokoškolské výuky v českých zemích do roku 1948“. Zároveň bude v širší
podobě otištěn ve sborníku příspěvků tohoto grantového projektu.
1. Etika a ekonomie
Stále častější oblastí zájmu a diskusí ekonomů i
podnikatelské veřejnosti je význam uplatňování etických principů
v ekonomických aktivitách. Lze však spojovat ekonomické jednání
s etikou? Jaký je vztah mezi etikou a ekonomií?
Obvykle se tyto vědní disciplíny jeví jako zcela
nezávislé a jen obtížně spojitelné. Často se setkáváme s názorem, že
ekonomie chápe společenskou realitu člověka zjednodušeně a neadekvátně.
Standardní (především neoklasická) ekonomie skutečně ztotožňuje lidské chování
s racionalitou s využitím modelové abstrakce homo oeconomicusi)
s cílem být tzv. hodnotově neutrální. Ekonomické problémy však byly řešeny
po celá staletí v rámci filosofie a jsou s etikou neoddělitelně
spjaty.
Ekonomické myšlení starořeckých filozofů
a později scholastiků bylo organickou součástí jejich filozoficko-etických
koncepcí. Spojovali své ekonomické myšlení s hodnotícími soudy
o ekonomickém chování lidí a o ekonomickém uspořádání společnosti. Hledali
v lidském chování i uspořádání společnosti přirozenou spravedlnost. Byli
to merkantilisté a kameralisté, kteří posunuli ekonomické myšlení od
morálních úvah k praktickým otázkám hospodářské politiky státu.
Filozofové přirozených zákonů navázali na
aristotelovskou tradici scholastiků snahou včlenit své ekonomické úvahy do
obecné myšlenkové soustavy o člověku a společnosti. Na lidskou společnost
nahlíželi jako na přirozený řád, organismus. Jejich koncepce a úvahy však
přestávají obsahovat morální soudy, resp. opouštějí ryze etický rámec řešení
problémů, objevuje se více analytických úvah. Přirozené zákony lidské
společnosti byly chápány jako neměnné zákony přírody. Přístup ke společnosti a
její ekonomické činnosti byl ahistorický. Společnost je v jejich pojetí
řízena a ovládána trvale platnými zákony, které jsou vlastní povaze člověka.
Tento přístup, jenž se objevuje později také v rámci klasické ekonomie,
byl později předmětem kritiky zastánců historického přístupu (zejména německé
historické školy, K. Marxe a amerického institucionalismu). Z filozofie
přirozených zákonů vycházeli fyziokraté, kteří byli stoupenci ekonomického
liberalismu, a zejména pak klasická ekonomie. Adam Smith, jenž je považován za
zakladatele ekonomické vědy, systém přirozené svobody doplnil svou představou
neviditelné ruky trhu. Smithova neviditelná ruka trhu spojuje morálku
individuálního sobectví s morálkou vzájemné pomoci, jež má podobu dělby
práce a směny. A. Smith se tak podle A. K. Senii) řadí mezi
ekonomy, kteří chápali ekonomii ve vztahu k etickým aspektům (spolu
s J. S. Millem, F. Y. Edgeworthem a K. Marxem).
Eticky orientovaná motivace je v dílech ekonomů
obsažena v různých proporcích. Etické otázky vystupují do popředí
především u představitelů, jež se zabývají vývojem ekonomického myšlení a
v dílech představitelů sociálně ekonomických teorií. U většiny
reprezentantů neoklasické školy jsou etické přístupy patrny méně. Svůj etický
rozměr má samozřejmě i české ekonomické myšlení.
2. Eticko-sociální aspekty v díle Albína
Bráfa
Výrazný zájem o etiku v rámci ekonomické činnosti
a naléhavý problém řešení sociální, resp. dělnické otázky lze sledovat
v díle Albína Bráfa.
2.1 Bráfovo
dílo a základní názorová linie
Albín Bráf (1851–1912) je právem uznáván jako hlavní
představitel úsilí o vypracování prvního českého uceleného výkladu
národohospodářské teorie. Ačkoli sám ucelenou učebnici nenapsal, spolupracoval
s Josefem Kaizlem na vytváření české ekonomické terminologie, začal soustavně přednášet
v českém jazyce a byl první z českých ekonomů, který si uvědomoval význam
vědecké metodologie. Jeho teoretické dílo, ač je eklektického charakteru,
ovlivnilo generaci českých národohospodářů. Bráf se snažil nově pochopit
a vyložit úlohu národohospodářské teorie a národohospodářské politiky v
systému politické ekonomie. Hlavními tématy jeho práce byly národohospodářské
potřeby vývoje české společnosti a sociální otázka.
A. Bráf byl absolventem (1874) Právnické fakulty
pražské university, kde však už během studia začal preferovat svůj zájem o
národní hospodářství. Krátce působil v soudní praxi, poté začal vyučovat
národní hospodářství a obchodní statistiku na Českoslovanské obchodní akademii
v Praze. V roce 1877 se habilitoval jako soukromý docent národního
hospodářství na České technice v Praze a zároveň jako soukromý docent pro
politickou ekonomii na tehdy ještě společné české a německé univerzitě
v Praze. Od roku 1882 působil jako mimořádný profesor na české Právnické
fakultě už rozdělené univerzity. V roce 1890 byl jmenován řádným
profesorem. Podílel se na založení Národohospodářského ústavu při České
akademii věd. Nemohl zůstat zcela stranou politické a veřejné činnosti. Svým
politickým přesvědčením patřil ke konzervativní straně Staročechů.
Své dílo zanechal A. Bráf rozdrobené v podobě drobných
studií a přednášek, jež se podařilo na jeho přání shromáždit, utřídit a
vydat až jeho žákům a pokračovatelům J. Gruberovi
a C. Horáčkovi. Jedná se o „Spisy dr. Albína Bráfa“ ve třech
svazcích: Sv. I – „Národohospodářská theorie“ (1913); sv. II –
„Národohospodářská politika“ (1914); sv. III – „Finanční věda“ (1915). Všechny
svazky vyšly nákladem „Sborníku věd právních a státních“. Další Bráfovo dílo
vyšlo pod názvem „Albín Bráf: Život a dílo“ v pěti dílech.
Vymezení předmětu národohospodářské vědy bylo u Bráfa
shodné s jinými autory a bylo jednoznačné: hospodářská stránka lidského
společenství. Bráf zdůrazňuje, že národohospodářská věda se neomezuje jen na
dění v jednotlivých hospodářstvích, nýbrž jejím předmětem jsou všechny jevy,
vztahy, souvislosti mezi hospodářstvími, například tvoření cen, vznik a funkce
peněz, úvěru atd., ale i vztah k zákonodárství, ke státní správě.
Výrazně osobitý byl přístup Bráfa ke studiu a výkladu
cílů národohospodářské vědy. Bráf (později také Karel Engliš) pochopil význam
souvislosti mezi určitou metodou získávání poznatků a vědeckou hodnotou
takto získaných poznatků. Hospodářská věda sleduje podle Bráfa tři základní
cíle. Chce vysvětlovat, objasňovat individuální (konkrétní) hospodářské jevy,
jejich souvislosti a vztahy. Je to studium historické, popisné. Dále hledá v
hospodářském dění pravidelnosti, ekonomické zákony. Z historického a
teoretického poznání potom lze vyvodit všeobecná pravidla, zásady, maxima pro
praktické hospodářské jednání. V rámci metodologie vědy odmítá takové postupy,
které používají výlučně buď indukci nebo dedukci. Řešení spatřuje v propojení
induktivních a deduktivních metod a hledá míru tohoto propojení.
Bráf se velmi kriticky zabývá školou historickou,
která „se vzdává jakéhokoliv poznání
absolutních zákonů hospodářských, tedy platných ve všech dobách a poměrech, že
považuje za možné jen relativní řešení, že se převážně omezuje jen na hledání
zákonů vývoje hospodářského života. Oceňuje naproti tomu, že oživila zájem o
studium vývojových tendencí v hospodářském životě a že opustila jen ryze
kauzální pohled na hospodářské dění tím, že začala přihlížet
i k etickým souvislostem, které nemůže opomíjet žádná společenská
věda, tedy ani věda národohospodářská“ ([1], s. 86).
2.2 Bráfovo
pojetí některých ekonomických zákonů
Bráf kriticky zkoumal některé běžně známé ekonomické
zákony. Např. Lassallův železný mzdový zákon neodmítal, ale vázal jeho působení
na historické podmínky, zejména existenci soukromohospodářské soustavy spojené
s hospodářským liberalismem. Lassalův zákon oceňuje pro jeho tvrdé
formulování, které vyvolalo potřebu vážně se zabývat úrovní dělnických mezd.
Mzdy by měly podle Bráfa uhradit náhradu kapitálu vynaloženého na výchovu a
vzdělání před dosažením dospělosti dělníkových dětí, dále na udržení života
a pracovní síly po dobu produktivního věku a zabezpečení výživy a dělníka
a jeho rodiny po dobu dočasné nebo trvalé nezpůsobilosti k práci. Tento
výklad však považuje za ryze hospodářsky pojatý, bez zřetele k obvyklému
životnímu standardu. Do úvahy je třeba vzít další vlivy, zejména délku
neproduktivní doby (studium a výdaje s ním spojené), pracovní námahu
vyžadující určitou obnovu sil, zvyšování cen předmětů osobní spotřeby,
souvislost mezi určitou prací a jejím životním i zdravotním rizikem. Náklady na
pracovní sílu musí být uhrazovány či doplňovány i z jiných zdrojů,
jestliže skutečné mzdové poměry neodpovídají uvedeným požadavkům na úroveň
mzdy, aby nedocházelo k degeneraci pracovní vrstvy, ke snížení její
fyzické, intelektuální a mravní síly a tím zároveň k ohrožení vlastní
podstaty soukromohospodářské soustavy. „Lze
však účelům těm bezpečně vyhověti pospolitou pomocí dělnictva ve způsobu
společného vzájemného pojištění.“ ([1], s. 296). I při analýze Lassallova
mzdového zákona stál Bráf důsledně na pozici své sociální politiky.
Malthusův populační zákon byl pro Bráfa podnětem
k zamyšlení. Řešení malthusovského konfliktu viděl hlavně
v preventivním chování lidí a preventivní hospodářské a sociální politice
státu a zejména ve způsobu rozdělení důchodů mezi obyvatelstvo. Přelidnění není
podle Bráfa nikdy absolutní, ale jen relativní (částečné) a projevuje se
především v městských vrstvách obyvatelstva. Nejúspěšnější populační
politikou ze strany státu: „jest ta,
která jednak pečuje o nejlepší podmínky produkce (pokud se péčí státní
zabezpečiti dají), jakož též o to, aby se zamezily přílišné nerovnosti
v rozdělení důchodů. Čím lepší jsou podmínky produkce, tím volnější dráha
pro rozmnožení populace, čím příznivější rozdělení důchodů, tím méně nebezpečí
parciálního přelidnění.“ ([1], s. 75).
2.3 Role
etiky v koncepci národohospodářské teorie a národohospodářské politiky
Z předcházejícího textu je patrné, že narozdíl od
klasické politické ekonomie Bráf nechápal ekonomické zákony jako neměnné zákony
přírody, ale jako historicky podmíněné a proměnlivé. Nové pojetí ekonomických
zákonů také ovlivnilo jeho chápání národohospodářské teorie i národohospodářské
politiky. Národohospodářská politika nebyla v Bráfově konceptu již přímou
aplikací národohospodářské teorie, její cíle lze odvodit z etiky, resp.
kultury. Za etické lze pak považovat takové cíle národohospodářské politiky,
které sledují zájmy celé společnosti. Etika hrála roli významné pomocné vědy národohospodářské
politiky právě stanovením cílů. Sama národohospodářská politika potom
poskytovala prostředky a metody jejich naplnění. A. Bráf však zároveň
zdůrazňoval, že etický přístup nelze vnášet do ekonomické teorie a do výkladu
ekonomických kategorií, odkazoval jej právě do oblasti hospodářské politiky.
Současně však vnášel etická kritéria do přístupu k ekonomickým kategoriím
i do jejich výkladů (např. kategorie zisku). Toto pojetí připouští vědomé
ovlivňování vývoje společnosti a umožnilo Bráfovi vytvořit koncepci
hospodářského vývoje české společnosti tzv. národohospodářského obrození a
promítlo se i do jeho přístupu k řešení sociální, resp. dělnické otázky.
2.4 Otázka
sociální, resp. dělnická
Za jeden z nejzávažnějších problémů své doby
považuje Bráf poměr mezi podnikateli a dělníky. Vychází z charakteristiky
stávajících poměrů. „Soukromé vlastnictví
statků hmotných ..... jest velmi nestejnoměrně rozděleno a tím spolu i prameny
hospodářské převahy jedněch na druhými ... Historický původ nestejnoměrností
těch sahá z části do vzdálené minulosti a přechod ze starých řádů do
novověkého zřízení vlivem revoluce francouzské proveden byl bez újmy pro stav
rozdělení majetkového, jaký za platnosti starých řádů se byl vyvinul. Neboť
základem nových řádů učiněna byla pouze formální (právní) rovnost všech lidí,
nikoli zároveň materielní (majetková)“ ([1], s. 316). Za daných poměrů
podle Bráfa vítězí především hospodářsky, majetkově silnější a snaží se
omezit nároky druhého partnera. „V ruce
podnikatelově stává se soukromé vlastnictví kapitálové pramenem hospodářské
převahy proti dělníku, takže při uznané svobodě smlouvy pracovní může
podnikatel této převahy zneužíti k vykořisťování dělníka. K tomu
druží se nejistota výdělku dělníkova, způsobená občasnými převraty odbytu,
krisemi atd. ....... Z těchto příčin zostřuje se u lidí za mzdu
pracujících vědomí třídní ...“ ([1], s. 318). Dělníci se snaží posílit své
postavení v tomto zápolení zakládáním koalicí, proti nimž stojí koalice
podnikatelů.
„Otázka
dělnická vzniká z nespokojenosti s nynější distribucí důchodovou.
Hledíme-li na distribuci z hlediště povšechného společenského prospěchu
kulturního, musíme uznati, že jest takový její způsob žádoucí, aby každé vrstvě
společenské zabezpečena byla možnost prospívati stejnoměrně s ostatní
společností lidskou fysicky, mravně a intelektuálně. To znamená jinými slovy:
Podíl z celkového důchodu, jenž v podobě mzdy dělnictvu připadá,
misí, má-li společenskému ideálu vyhovovati, býti takovým, aby členům této
nejčetnější vrstvy společenské byly zabezpečeny vedle dostatečné výživy
panující míře životní přiměřené zejména též podmínky spořádaného života
rodinného ... aby mohli se súčastniti pokroků kulturních, zvláště dobrým
vychováním dětí, by nebyli vyloučeni z ušlechtilých požitků duševních, aby
ve stáří, v nemocech, po čas nezaviněné prázdně měli zabezpečenou výživu
atd.“ ([1], s.
319).
V této souvislosti Bráf nahlíží na problém
z pozic liberalismu i socialismu. Otázka liberalistického a
socialistického uspořádání společnosti a funkcí státu byla pro něho tématem, k
němuž se často vracel. Odmítl liberalismus pro negativní důsledky sociální –
i přes nesporně vynikající výsledky v oblasti politické, hospodářské,
osvětové a mravní. Hospodářská svoboda liberalismu se opírá o svobodu
osobní a formální občanskou rovnost před zákonem a projevuje se ve svobodě
živností, soukromém vlastnictví a svobodném obchodu, jež jsou ve prospěch
spotřebitele. „Mravní význam hospodářské
svobody zakládá se hlavně v tom, že činí každého jednotlivce za vlastní
osobní zdar zodpovědna. Ale ovšem, ani zásada, že každý sám za vlastní zdar
jest naprosto zodpověden, nemůže platiti všeobecně a bez výhrady, ježto mnohé
nestejnosti o sociálním postavení jednotlivce rozhodující, nestejnosti to
fysické, duševní a majetkové, nezakládají se na zásluze nebo vině osobní, nýbrž
na společenských závislostech“ ([1], s. 80). Nevýhodu spatřuje
v nerovném rozdělování důchodů v neprospěch třídy dělníků a
„maloživnostníků“, které ovlivňuje jejich postavení.
Stejně jako odmítl liberalismus, tak odmítá i všechny
socialistické směry. Odmítl K. Marxe i názory na různé sociální reformy,
jak je požadovali zejména němečtí vědci historické školy (tzv. katedrový
socialismus). Vytýká jim, že usilují o nahrazení individualismu kolektivismem.
Východisko spatřuje A. Bráf v takovém postavení státu, respektive jeho
působnostech, které by eliminovaly negativní důsledky absolutního liberalismu.
Jestliže individuální hospodářská svoboda nevede bezpečně k obecně prospěšným
výsledkům, připadá státu – kromě ochrany práva a mimo péče o nezávislost státu
navenek úloha pozitivně podněcovat nebo regulovat hospodářskou činnost, aby
vedla k „obecnému prospěchu“ [12].
Dělnické otázce se věnoval Bráf
v národohospodářské teorii. V rámci řešení přijal všechny nabízené
možnosti: spolčování, odbory, resp. a podnikateli, dále spolky konzumní, spolky
za účelem podpor v nezaměstnanosti, spolky vzdělávací a výrobní.. Zároveň
považoval za přínosné právě zásahy státu v této oblasti, zejména posílení
zákonodárství ve prospěch dělníků, zavádění evidence nezaměstnanosti
s možnostmi zprostředkování práce a dělnické pojišťování.
2.5 Otázka
daní a daňové zásady
V době Bráfově měl státní rozpočet dvě základní
funkce, jednak zajistit dostatek prostředků a poskytovat za ně veřejné statky (alokační
funkce) a dále zmírňovat nerovnosti v rozdělení důchodů a bohatství
(funkce redistribuční). Stát měl na daních vybrat právě tolik, aby mohl
z těchto příjmů realizovat všechny své výdaje. Za hlavní zdroj veřejných
příjmů považuje daně „berně, které
veřejná moc ukládá na povinné osoby a předměty za účelem povšechného uhrazení
nákladů hospodářství veřejných“ ([2], s. 90).
Bráf se zevrubně zabývá problematikou zdanění, zejména
myšlenkou zda a do jaké míry má být zdanění důchodu progresivní při sledování
dosažení spravedlnosti, sociální únosnosti a dostatečného výnosu pro státní
pokladnu. Navazoval při tom na. Smitha, Ricarda, Saye, Rousseaua, Wagnera a
Neumanna. Přiklání se na stranu progresivního zdanění, zároveň si však
uvědomuje nebezpečí příkré progrese, jež by mohla poškodit oblast výroby a
obchodu a to především ztrátou motivace. Zároveň v návaznosti na Saye
vychází z toho, že daňová progrese se může týkat pouze daní přímých.
Nepřímé daně naopak dopadají na poplatníky s nízkými důchody více než na
poplatníky majetnější a působí tak degresivně. Progresivní daňová sazba u
přímých daní má pak vyrovnávat degresi způsobenou daněmi spotřebními. Naléhavým
úkolem finanční praxe je podle Bráfa především: „odstraniti poměrné přetížení vrstev s důchody nižšími, které jest
hříchem nynějších finančních systémů, onu opačnou progressivnost, která jest
smutným příznakem přítomného rozdělení daní a proti níž nynější progressivné
daně z důchodů jsou namnoze korrektivem dosti chatrným“ ([6], s. 75).
V oblasti daňových zásad a politiky odmítá Bráf jako
nespravedlivý a antisociální požadavek jediné progresivní důchodové daně při
úplném zrušení spotřebních daní. Na rozdíl od Kaizla zdůrazňoval Bráf význam
tzv. daňových zásad – „všeobecných maxim,
které vyplývají z úkolu daní ve finančním systému a z jejich
národohospodářské povahy, dále pak z etických principů, které podle
platných názorů ovládají poměr státu k jednotlivcům“ ([2], s. 93). Bráf
uvažuje zásady finančně politické, jež by měly zajistit dostatečnost finančních
příjmů a jejich pružnost. Dále zásady národohospodářské, které určují, co může
být takovým pramenem daně, který sama daň neohrožuje. Zásady spravedlivého
rozdělení daní, resp. etické zásady, se týkají okruhu osob, na které daň dopadá
a na jejich zatížení. Daňové břemeno by mělo být rozděleno tak, aby byla
individuálně respektována zásada o „souladném
ukojení soukromých i veřejných potřeb“ a zároveň, aby „co nejméně vadilo
rozvoji nemajetných vrstev, a to hlavně těch, které se živí pouze prací“ ([2],
s. 108).
2.6 Almužna
a mzda
Pozornost v oblasti sociální politiky si zaslouží
sbírka Bráfových přednášek a rozprav Almužna a mzda, která se zabývá
souvislostmi tzv. veřejné podpory chudinské se mzdou nejchudších dělnických
vrstev.
Bráf zde mapuje tisíciletou historii chudinství, kdy
podoba a rozsah podpor, povinnost k nim a nárok na ně se
v průběhu dějin měnily. V období starověku v theokratickém
židovském státě se uplatňovalo tzv. právo na existenci. Podle kterého: „Chudým náleží nejenom paběrek na poli,
nýbrž kromě toho i určitá část sklizně na roli a zahradě, pak desátek
chudinský, a jsou-li to chudí pocestní, tedy almužna. S číselnou
podrobností ustanoveno, jaký stav majetku k almužně právo dává a
k jakým jejím způsobům; však nescházejí ani pokyny, pokud dobročinnost
soukromá jíti má, aby dárce sám neupadl v nouzi“ ([5], s. 126). Ve
státě klasického starověku, řeckém nebo římském, bylo „veřejné chudinství“
institucí politickou. „Občan svobodný
jediné ve státě a učastenstvím v jeho životě dosáhne životního úkolu
svého, a proto mu, nemá-li vlastních prostředků k dostatečné výživě, stát
tolik jich poskytnouti hledí, aby byl k tomuto úkolu schopen“
(tamtéž). V antickém státě je veřejná podpora poskytována státem, aby byl občan
způsobilý politickému životu.
Křesťanství vrací almužně ráz náboženský. Almužna není
právní, ale jen mravní povinností. Na více než tisíc let se jediným velikým
orgánem dobročinnosti vzdělaného světa stává církev. Koncem středověku jsou jí
nápomocny řemeslnické cechy. Tato podpora však nebyla dostatečná. Rostoucí
zástupy žebráků a rozviklané sociální poměry si vyžádaly pomoc veřejné moci.
S příchodem reformace, kdy v některých zemích (Anglii, Německu) jsou
veřejnou mocí zabaveny církevní statky a tak i hlavní pramen chudinských podpor,
bylo břímě chudinství uvaleno na obce.
Například chudinský zákon z doby alžbětínské
Anglie uvalil břímě chudinské na farnost, ve které se chudý narodil, nebo tři
roky bydlel. Zákon rozeznává mezi chudými způsobilými a nezpůsobilými
k práci. „Těmto měla se opatřiti
výživa podporou chudinskou, jejíž pramenem byla chudinská daň (poor rate), oněm
měla se nalézti práce u soukromých zaměstnatelů, a zdráhal-li se kdo ji
přijmouti, tedy ve pracovně chudinskou správou vydržované; děti rodičů
k výživě jich nezpůsobilých měly dáti se do učení k nějakému mistru“ ([5],
s. 128). Avšak v druhé polovině 18. století, do které spadají počátky
rozvoje anglického velkoprůmyslu, nebylo možné všem ustanovením Alžbětina
zákona vyhovět. Správa chudinská se omezila na udílení peněžních podpor, což
způsobilo nemalé problémy. Poskytovala totiž i dělníkům zaměstnaným doplatky na
mzdu, pokud byly vzhledem k cenám potravin aktuálně nedostatečné.
V důsledku toho došlo obrovskému nárůstu výdajů v rámci veřejného
chudinství. Zde se poprvé objevila zřejmá souvislost veřejné podpory a mzdy.
I v německých zemích urychlila reformace přechod
péče o chudé na obce. Ve Francii už ve 13. stol. a v 16. stol. výslovná
ustanovení královská ukládají péči o chudé obci. Horlivým podporovatelem
hospitalů byl Ludvík XIV. Je zřejmé, že ještě před revolucí byla organizace
chudinství ve Francii v rukou veřejné moci, ale opírala se o starodávné
zařízení chudinství církevního. Až do 18. století nebyla abstraktně zkoumána
otázka o vnitřní oprávněnosti veřejných chudinských podpor. Montesquie
formuloval „právo na existenci“, revoluce pak ujímá řešení problému chudoby.
Ústava z roku 1793 hlásá: „Veřejná
podpora jest posvátný dluh. Společnost dlužna jest výživu nešťastným občanům,
buď že jim opatří práci, nebo že zabezpečí ke práci neschopným prostředky
k živobytí“ (dtto, s. 130). Přesto se ani revoluci nepodařilo
vypořádat s bídou. Projekty zůstaly na papíře a „direktorium počínajíc novou organisaci veřejného chudinství ve Francii
prokázalo mu pro první okamžik nejlepší službu tím, že obnovilo staré hospitaly
a uvedlo je zase v jich někdejší majetek, pokud nebyl již prodán“ ([5],
s. 131).
Výklad historie chudinství je doplněn názory předních
ekonomů (Smithe, Ricarda) na výši mzdy, která je chápána jako výsledek nabídky
a poptávky. Tyto názory zároveň s učením Roberta Malthuse vedou
k myšlence, že třída dělníků je sama příčinou svých problémů: „s nerozvážností proletářskou rodiny
zakládá a nepřiměřeným vzrostem počtu svého způsobuje nadpotřebnou nabídku
práce, jež mzdy stlačuje a úživu každému jednotlivci zkracuje“ ([5], s.
134). Pravidelné chudinské podpory jsou pak chápány jako uměle udržovaná
příčina chudnutí. Malthusovy názory ovlivnily jeho vrstevníky.
Národohospodářská teorie té doby dochází k názoru, že: „Základní a trvalá příčina chudoby souvisí
málo neb i dokonce nesouvisí s formou vládní nebo s nestejným
rozdělením majetku – není v moci bohatých opatřiti chudým zaměstnání
a chleba a chudí tedy přirozenou povahou věci nemají žádného práva žádati
to na nich“ ([5], s. 134). Tyto názory se prudce rozcházejí
s požadavky rovnosti, které hlásala francouzská revoluce. Chudinské zákony
způsobují úpadek chudých i bohatých. Podle liberální národohospodářské školy
tak nemá společností žádnou povinnost starat se o chudé, pouze když jí to
přináší prospěch. Chudinská daň je chápána jako cena za bezpečnost majetku,
jako menší zlo k odvrácení zla většího.
V Anglii a Prusku 19. století se chudinská
podpora má poskytovat pouze pro nejnutnější potřebu, aby se zamezilo zahynutí
v bídě, podle Alžbětina zákona se osoby způsobilé k práci mají
zaopatřit pouze prací ve veřejné pracovně.
Podstatným krokem při hledání základních principů
veřejného chudinství bylo jeho spojení s učením o mzdě, kdy podle J.G.
Hoffmanna: „ve veřejné podpoře chudinské
tají se čásť mzdy placené z důvodů obecné prospěšnosti raději v této
podobě, nežli ve způsobě mzdy skutečné dělníku přímo podané“ ([5], s. 137).
Avšak tato myšlenka se příčí základní myšlence hospodářské organizace. „Cena každéhokoliv zboží, jež kupuji, má uhraditi
celý výrobní náklad jeho, tedy i plný obnos mzdy za práci na ně obětovanou. Ale
ve skutečnosti, jak tu řečeno, cenou mnohých výrobků neuhradí se plný obnos
přiměřené mzdy; část mzdy, jež cenou uhrazena není, nesou pak poplatníci,
z jejichž daní veřejné výdaje chudinské se zpravují, každý poměrem, jakým
břímě naň dopadá“ ([5], s. 139). Bráf tento problém řeší opět v duchu
svých názorů na dělnickou otázku: „Almužna
tající v sobě nedoplatek mzdy musí zmizeti, na její místo plná, skutečně
placená mzda vstoupiti. Záruky vhodného použití jejího, jak uvidíme,
poskytnouti může a časem musí všeobecné pojišťování dělnické!“ (tamtéž).
V úvahách o zdůvodnění veřejných chudinských
podpor neopomněl Bráf problematiku příčin chudoby a zchudnutí: „ Příčiny blahobytu a nedostatku, bohatství
i nouze nejsou toliko osobní, jsou též sociální, t.j. celkovým stavem a proudem
společenského a hospodářského rozvoje podmíněny, a více nežli pro
kteroukoliv jinou, platí pro naši dobu pravidlo, že nebezpečí schudnutí ze příčin
sociálních, mimo vinu osobní ležících, větší počet lidí ohrožuje. A
z vědomí o tomto stavu věcí vzniká přesvědčení o povinnosti společnosti
lidské, aby převzala společnou záruku aspoň za nejtěžší následky jeho a
uskutečnila ji pomocí orgánů svých donucovací mocí nadaných, státu, země a
obce“ ([5], s. 140). Proti politickému důvodu veřejných podpor
v antickém státě a po tisíciletém náboženském argumentu se objevuje
zdůvodnění ryze sociální, žádající poskytování veřejné pomoci chudinské státem.
Chudinská podpora však musí zůstat v mezích, jež nehýčkají. Naděje na
podporu by neměla ubírat jednotlivcům podněty k vlastní účinné pomoci, ke
spořivosti a včasné péči o budoucnost. Měla by, jak už bylo výše uvedeno,
sloužit pouze k uspokojení nezbytných potřeb. Při reformě veřejného
chudinství je třeba dodržet dva základní požadavky: nahrazovat chudinství
veřejné pojišťováním dělnickým a dosáhnout rovnoměrnějšího rozložení jeho
nákladů. Zároveň zde však Bráf upozorňuje, že v četných příkladech je
skutečná mzda skutečně tak nízká, že není možné na dělnické pojištění pomýšlet.
Proto se část nákladů přesouvá na veřejnou pomoc, resp. na poplatníky. Konečné
řešení je opět v souladu s Bráfovými názory na řešení dělnické
otázky, jak bylo již dříve uvedeno: obecné pojišťování dělnické, dělnické
koalice, orgány pro vzájemnou dohodu mezi dělníky apod.
3. Pedagogický a buditelský odkaz Albína
Bráfa
Úvahy o aktivním ovlivňování perspektivy společnosti
ovlivnily kromě pojetí sociální otázky i Bráfovu koncepci národohospodářského
obrození. Jejím cílem bylo dosažení stavu, kdy bude česká společnost ekonomicky
relativně samostatným a nezávislým celkem vedeným českými podnikateli, schopným
uživit a zaměstnat české obyvatelstvo. Úspěšné završení národního obrození
podmiňoval Bráf ekonomickou emancipací, které lze dosáhnout především podporou
podnikavosti a ekonomickou výchovou a vzděláním českého národa. Výchova české
společnosti k podnikatelství měla být doplněna výchovou k uvědomělé
spotřebě, jež podpoří národní výrobní síly.
Nezbytným předpokladem české emacnipace je podle Bráfa
emancipace hospodářská, které brání nedostatek lidí dostatečně vzdělaných
v oblasti hospodářských nauk, jež dokonale chápou fungování moderního
ekonomického systému. Soubor znalostí, schopností a dovedností získaných
především studiem, považuje za předpoklad hospodářské úspěšnosti celku. Bráfova
pedagogická aktivita a reformační snahy českého ekonomického školství byly
soustředěny do roviny středního a vysokého školství.
A. Bráf se aktivně podílel na zakládání prvních
českých obchodních akademií, jejichž cílem bylo poskytnout odborné ekonomické
vzdělání a umožnit tak svým absolventům nabytí základních dovedností a
znalostí, nezbytných, jak pro výkon samostatné podnikatelské činnosti, tak i
pro výkon povolání vyššího úředníka. Zároveň zde také aktivně učil a zabýval se
obsahovou náplní a strukturou vyučovaných předmětů. První česká obchodní
akademie byla založena v r. 1872 v Praze pod názvem Českoslovanská
akademie obchodní. Zde se r. 1874 stává profesorem národního hospodářství
a obchodní statistiky. Dále působil na škole Ženského výrobního spolku, kde se
začalo vyučovat národní hospodářství. Trvalo však dalších deset let než byla
založena druhá obchodní akademie v Chrudimi.
Bráf se snažil o klasifikaci vyučovaných předmětů
podle jejich vztahu k zamýšlené odbornosti absolventů obchodních akademií.
Předměty vyučované na obchodních akademiích rozdělil do čtyř kategorií. Tzv.
kmenové předměty (nauka o obchodní technice, kupecké počty, účetnictví,
hospodářská korespondence apod.) mají bezprostřední vztah k finálnímu
pedagogickému cíli a měly by tvořit základ struktury vyučování na obchodních
školách. Matematika a podobné předměty slouží potom jako příprava pro výuku
kmenových předmětů. Dále uvádí předměty, které pomáhají lépe zužitkovat získané
odborné vzdělání. Zde má na mysli především výuku cizích jazyků. Poslední
skupinu tvoří všeobecně vzdělávací předměty, které nejsou pro dosažení
elementárního finálního cíle podstatné. Zvláštní pozornost pak věnuje především
výuce národního hospodářství, resp. ekonomické teorie na obchodních akademiích.
Na čtyřtřídních obchodních akademiích Bráf podporuje existující model, kdy je
národní hospodářství vyučováno až v posledním ročníku po absolvování
předmětů, které seznamují studenty s konkrétními poznatky o vývoji a
fungování hospodářství. Preferuje pedagogický postup výuky od konkrétního
k abstraktnímu [6], [8].
V oblasti vysokého školství, jak už bylo dříve
uvedeno, působil prof. Bráf nejprve na České technice a později na Univerzitě
v Praze. Problematiku politické ekonomie zde přednášel poprvé
v dějinách vysokého školství v českém jazyce. Zároveň tak vzniká
jednotná česká odborná ekonomická terminologie, která je zásadní pro zkvalitnění
ekonomického výzkumu. V Bráfově době byla výuka hospodářských nauk
vyučována na vysokoškolské úrovni na právnických fakultách. Ke studiu práv tak
v této době patří kromě standardních právnických nauk rovněž výuka
národního hospodářství a finanční vědy. Právnická fakulta zajišťující výchovu
odborníků celé řady oborů je předimenzována. Objevuje se potřeba vytvořit
vzdělávací ústav, jenž by navazoval na síť středních obchodních škol –
obchodních akademií, jež se rozvinula během posledního desetiletí 19. století. Bráf
aktivně usiluje o jeho založení, argumentuje mimo jiné existencí podobných
vzdělávacích ústavů v zahraničí i v rámci Rakousko-Uherského
státu. Vysoká škola obchodní vznikla až v roce 1919 [8].
Závěr
Je zřejmé, že sociální, resp. etická témata prolínají
celým Bráfovým dílem a promítly se i do jeho pedagogické činnosti. Zároveň
se tak A. Bráf stává hmatatelným důkazem zájmu o etické a sociální aspekty
v rámci českého ekonomického myšlení.
Současný vývoj společnosti potvrzuje, že
nerespektování etických aspektů ekonomické činnosti může mít fatální důsledky.
Je jednoznačně patrna morální implikace ekonomického chování, od níž nelze
odhlížet. Spojnici mezi etikou a ekonomií tvoří kvalita vztahů mezi jednotlivci
(důvěra v morální hodnoty), která vytváří souvztažnost mezi jednotlivcem
a společností.
Literatura
[1] Bráf, A.: Národohospodářská theorie. Spisy
Dr. A. Bráfa, sv. I, nákladem Sborníku věd právních a státních, Praha
1913. 373 s.
[2] Bráf, A.:
Finanční věda. Spisy Dr. A. Bráfa, sv. III, nákladem Sborníku věd právních
a státních, Praha 1915. 281s.
[3]
Džbánková, Z.: Etické a sociální aspekty v dílech českých ekonomů. Acta
Oeconomica Pragensia, 2003, roč. 10, č. 8, s. 123–138. ISSN 0572-3043.
[4] Gruber,
J., Horáček, C.: Albín Bráf – Život a dílo. sv. II. Praha: Vesmír 1923. 197 s.
[5] Gruber,
J., Horáček, C.: Albín Bráf – Život a dílo. sv. III. Praha: Vesmír 1923. 203 s.
[6] Gruber,
J., Horáček, C.: Albín Bráf – Život a dílo. sv. IV. Praha: Vesmír 1923. 225 s.
[7] Holman,
R.: Dějiny ekonomického myšlení. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2001. 541 s. ISBN
80-7179-631-X.
[8] Jurečka,
V.: Albín Bráf – doteky s dneškem. Sborník příspěvků ze semináře. 1. vyd.
Ostrava: VŠB-Technická univerzita Ostrava 2001. 82 s. ISBN 80-248-0012-8.
[9] Krameš,
J.: Místo Albína Bráfa ve vývoji českého ekonomického myšlení. Politická
ekonomie, 1999, roč. 47, č. 3, s. 393–399. ISSN 0032-3233.
[10] Sirůček,
P., Džbánková, Z.: Racionalita a etická dimenze v ekonomických teoriích
(vybrané problémy). Ekonomie a Management, 2006, roč. IX, č. 3, s. 19–34. ISSN
1212-3609.
[11] Šmejkal,
M.: Významní čeští národohospodáři. Acta Oeconomica Pragensia. Vědecký sborník
VŠE v Praze. Praha1993, č. 1. s. 9–40. ISBN 80-7079-195-0.
[12]
Vencovský, F.: Dějiny českého ekonomického myšlení do r. 1948, Masarykova
univerzita, Brno 1997. 433 s. ISBN 80-210-1624-8.
Pavel
Sirůček
„Ekonom
potřebuje, za prvé – dobrou ekonomickou teorii, aby ho vedla; za druhé –
statistiku, aby mu poskytla kvalitní empirické údaje; a za třetí – potřebuje
znát historii. A právě znalost historického rozměru nejvíce současným ekonomům
chybí“. Parafráze
známého výroku, připisovaného nejčastěji J. A. Schumpeterovi, vystihuje situaci
nejen ve 40. letech minulého století na amerických prestižních ekonomických
školách, ale je stále aktuálnější i v našich soudobých podmínkách.
Povědomost o historických kořenech, meznících a vývoji standardních i
alternativních ekonomických či hospodářsko-politických koncepcí je i u mnoha
„profesionálů“ zcela nedostatečná či nezřídka přímo katastrofální, nemluvě již
o alarmujících neznalostech nejenom studentů z oblastí hospodářských i
obecných dějin. Historická dimenze je podceňována a na dějiny myšlení nazíráno
pouze jako na sumář myšlenek „mrtvých mužů“.
Lze proto přivítat příspěvky připomínající taktéž
významná jména z historie českého ekonomického myšlení, ke kterým A. Bráf
náleží. Text Z. Džbánkové mapuje především etický a sociální rozměr jeho díla,
zasazený do širšího kontextu otázek vztahu ekonomie a etiky, resp. dalších
společenskovědních disciplín. Světonázorové, filosofické, ideologické, ale i
etické, morální a „sociální“ zakotvení ekonomických teorií bývá záměrně
přehlíženo a především standardní ekonomie sama sebe pasuje na jediný vědecký,
pozitivní a hodnotově neutrální přístup. Své liberální ideologické konstrukce
prezentuje jako univerzálně platné „technické“ či „přírodní“ nezpochybnitelné
principy, které je nutno pokorně respektovat a fatalisticky přijímat.
Problematika etiky byla z oficiální ekonomie prakticky vyloučena, též
s častými poukazy na všeobecně blahodárné působení „neviditelné ruky trhu“
v podmínkách soukromovlastnického kapitalistického systému. Tuto nikdo
nikdy neviděl, ale žádný „ekonom“ nemůže pochybovat, že vše vyřeší. Ocenit tedy
nutno přístupy, které standardní dogmata i optiku překonávají a, mimo jiné,
vyzdvihují etickou dimenzi ekonomických koncepcí autorů minulých i současných.
Nicméně
v kontextu dějin českého ekonomického myšlení je objektivní připomenout,
že vlivem řady různých faktorů na našem území nikdy nedošlo k vytvoření
ucelené teoretické ekonomické školy ani směru či proudu, který by zásadním
způsobem ovlivnil světové ekonomické myšlení. Problematické jsou původní
myšlenkové domácí zdroje, kdy významnou roli vždy sehrávalo přebírání cizích
koncepcí a inspirací, které byly nacházeny i při řešení aktuálních
hospodářsko-politických problémů. Ke specifickým rysům náleží časté
spojování ekonomických koncepcí s politickými aj. názory a aktivitami,
dřívější dlouhodobé propojení národohospodářské vědy s právem či výrazná
diskontinuita vývoje ve 20. století. České ekonomické myšlení se však tradičně
vyznačovalo dobrou znalostí aktuálního stavu a vývoje světové ekonomické vědy,
včetně bohatých tradic v oblasti dějin ekonomického myšlení i
hospodářských dějin. Je však otázkou, zda tomu bude i nadále.
– ohlédnutí po šesti letech
Jaroslav Šetek
Úvod
do problému tohoto skupinového zla
Terorismus jako závažný aktuální problém soudobého typu postmoderní
společnosti se prolíná téměř do všech oblastí společenského života
(politického, ekonomického, právního apod.). Samotné slovo terorismus lze
datovat již v roce v roce 1798 v Dodatku ke slovníku francouzské akademie,
a ve stejném roce tohoto termínu využívá Immanuel Kant. V tomto období
(vzniku moderní společnosti) však termín „terorismus“ neměl stejný smysl, jaký
je mu přisuzován v současnosti. Při interpretaci geneze termínu
„terorismus“ je nezbytná jeho prvotní diference mezi základní dimenze -
individuální, státní a mezinárodní. Za mezinárodní terorismus se označuje
taková aktivita skupin, které koordinují svoji činnost na mezinárodní úrovni,
čímž vzniká další problém celosvětové dimenze obsahující několik podob, které se
odlišují podle níže uvedených kritérií:
·
časových horizontů,
·
prostoru působení na planetě Země,
·
způsobů vedení boje a bojových prostředků,
·
ideologického a náboženského pozadí.
Pojetí a definice mezinárodního terorismu nejsou jednoduchá a
jednoznačná. První názorové rozdíly se projevily již v diskusích ve
Zvláštním výboru pro mezinárodní terorismus po roce 1973, kdy mnohé státy měly
odlišné názory na pojmové vyjádření mezinárodního terorismu. Rozdílně definují
tento termín právní obory, společensko vědní disciplíny (sociologie,
politologie, psychologie, právo, kriminologie, viktimologie apod.) a akademické
kruhy.
Bez ohledu na historickou genezi, rozdílné definice, formy a přívlastky
terorismu lze toto zlo charakterizovat níže uvedenými společnými znaky:
·
je namířeno proti hodnotám lidského života[1],
·
devastuje a ničí vytvořené společenské bohatství několika generací,
·
nerespektuje právní a etickou dimenzi bojového konfliktu, jak je
stanoveno mezinárodním humanitárním - válečným právem).
V souvislosti s tímto skupinovým zlem lze hovořit o třech
základních pilířích používaného násilí:
·
fyzickému násilí proti obyvatelstvu,
·
násilí proti majetku,
·
psychické násilí.
Výše citované tři formy násilí (bez ohledu na používané bojové
prostředky) používané různými formami a metodami teroristických aktivit se
vzájemně prolínají, ovlivňují a doplňují.
Mezinárodní
terorismus jako globální ekonomický a sociální problém
Světový ekonomický systém prochází při svém fungování určitými
základními stavy, nepochybně těmi hlavními faktory ovlivňujícími jeho funkční
strukturu jsou ekonomické procesy. Jedná se zejména o proces globalizace a
polycentrismu. Obecným problémem při charakteristice těchto procesů je realita,
že uvedené procesy probíhají částečně objektivně a tím ovlivňují prostředí
světového hospodářství s jeho jednotlivými subjekty. Zároveň jednotlivé
ekonomické subjekty na základě míry poznání těchto procesů se snaží
implementovat normy do systému světového hospodářství, které mají ekonomické
procesy ovlivňovat - buď je podporovat nebo brzdit.
Různé kombinace typů
prognóz světového hospodářství v různých obdobích daly vzniknout etapizaci
globálního prognózování, jejichž geneze se datuje v 60. letech 20.
století, kdy začíná start celosvětových výhledů do budoucnosti. Vývoj generací
lze časově rozčlenit mezi tři základní časové horizonty:
1. generace - přelom
2. generace - přelom
3. generace - polovina 90. let
20. století.
První generace začíná publikací studie H. Kahna „Rok 2000 - Rámec pro
úvahy o nejbližších třiceti letech“ z roku 1967, jejíž teoretický koncept
přijímá nejstarší futurologická organizace - Světová federace studií o
budoucnosti. Teoretický koncept H. Kahna rozvinula Světové federace studií
o budoucnosti světovou optimistickou prognózu na budoucnost bez podstatných
kvalitativních změn, kdy světové populaci přes značné obavy
z termojaderného konfliktu je přisuzována politická a hospodářská
stabilita.
Na druhé straně z iniciativy vlivných západoevropských politiků a
vědců vzniká koncem 60. let 20. století v evropském regionu Římský
klub a na americkém kontinentě koncepty:
·
Anny a Paul Ehrlichových (Lidstvo, zdroje a životní prostředí),
·
A. Forrestra (Dynamika světa),
·
Dennis Meadows (Meze růstu).
Výše citované prognostické koncepty 1. generace předpovídají, že růst
světové populace a spotřeby, spolu s jejím vyvolaným náporem na
přírodní zdroje a fyzické prostředí, vede lidstvo do záhuby, jejímž důsledkem
bude náhlý úbytek obyvatelstva a bídná životní úroveň těch, kteří přežijí.
Druhá generace globálních prognóz z přelomu
Třetí generace prognóz z počátku 90. let aplikují ve značné míře
simulační modelování a exaktní matematicko - statistická instrumentária.
Dokladem aplikace těchto metod jsou takové prognostické studie:
·
Globus 2000,
·
Komplexní ekonomická perspektiva do roku 2000 (EHK OSN),
·
Naše společná budoucnost (mezinárodního týmu pod vedením norské
premiérky H. G. Brudtlandtové).
Současně s těmito pracemi vyšla velká řada specializovaných studií
mezinárodních organizací - Světová banka, OECD, Mezinárodní organizace pro
potraviny a zemědělství. Mezi nejvýznamnější autory této generace patří dvojice
I. Carsson a S. Ramphal, kteří za období 1992 - 1995 vypracovali publikaci Naše
společné sousedství, kde kladou za strategický cíl řešení adekvátní vypořádání
nadnárodních struktur tváří v tvář budoucímu vývoji většiny globálních
problémů, zejména problematiky války a míru a budoucnosti člověka vzhledem
k měnící se hiearchii hodnot lidské společnosti.
Výše uvedené generace futurologických a prognostických studií za období
posledních 40 let 20. století potvrdily, že budoucnost globálních problémů
lidstva na začátku nového tisíciletí bude odrážet oblasti všelidských
sociálních, ekonomických, eticko-humanitárních a kulturních aspektů
rozvoje lidské civilizace. Tímto se bude projevovat a prohlubovat rozpor mezi typy
společností - konzumní a chudoby. Tento rozpor může dospět i ke celosvětovému
konfliktu (prognóza Ralf Dahrendorfa[2]). Avšak žádný z konceptů těchto generací nestanovil pozornost na
hypotézu, že závažným globálním problémem lidstva při startu nového tisíciletí
se stane otázka mezinárodního terorismu. Vývoj za období posledních 10. let 20.
století mohl plně tuto hypotézu potvrdit, když v přelomu roku
Mohly být teoretické koncepty užitečné pro včasné varování? Přestože
žádný z teoretických konceptů futurologie a globalistiky nestanovil za
poslední 3 desetiletí minulého tisíciletí hypotézu, že mezinárodní terorismus
se stane globálním problémem lidstva, stanovily se však obavy ze sílících
rozporů mezi konzumní typem společnosti západního světa se světem
s převládající chudobou.
Nově
vzniklá zla po skončení studené války a jejich důsledky na ekonomické systémy
Mezinárodní systém v rámci evropského regionu, jako integrální
součásti prostoru euroatlantického, byl po ukončení studené války charakteristický
dynamikou a množstvím kvantitativních a kvalitativních změn, které se
uvnitř i mimo prostor odehrávaly. Rozpad Varšavské smlouvy a Rady vzájemné
hospodářské pomoci představoval konec systému bipolárního rozdělení světa.
Tento proces dále inicioval vznik celé řady nových států na evropském
kontinentu. To vše vyvolalo prostor pro vznik nových bezpečnostních rizik,
které mohou výsledně zredukovat celkovou úroveň bezpečnosti
v euroatlantickém prostoru. Bezpečnost na evropském kontinentu přestala být
založena na rovnováze dvou vojenskopolitických a ekonomických uskupeních.
Přestal existovat stabilní a pevný řád, jakým bylo za období studené války
bipolární rozdělení světa a Evropy.
Tímto způsobem došlo z hlediska zkoumání k zajímavému
paradoxu. Na jedné straně se v případě válečných konfliktů (jako
největšího rizika bipolárního světa) na konci 20. století setkáváme se skutečně
novým, dosud nejasně vymezeným a definitivně neusazeným společenským jevem,
který je charakteristický níže uvedenými faktory:
·
válečné střety se začaly přesouvat z oblasti mezistátní do oblasti
vnitrostátní,
·
většina válek se odehrává na teritoriu zhrouceného státu, v situaci
boje všech proti všem,
·
začala mizet hranice, kterými moderní stát oddělil legální válku a
nelegální kriminální aktivity, sféru vnitřní a vnější bezpečnosti, civilní a
válečnou zónu,
·
vedle vládních vojsk bojují nejrůznější nepravidelné skupiny, nejčastěji
definované etnicky nebo nábožensky,
·
trend privatizace vojenského násilí je potvrzován rostoucí účastí mezinárodních
žoldnéřů nejrůznějšího ražení - od profesionálních válečníků na volné noze přes
dobrodruhy bez příčiny až po náboženské fanatiky,
·
zaniká aplikace politiky ve smyslu sledování racionálně definovaného
státního zájmu.
Takové nové typy bezpečnostních rizik ovlivňují ekonomické základny
bezpečnosti státu. Zatímco redukce bezpečnostního rizika vzniku moderního typu
války vyžadovala centrální, autarkní systém a ve 20. století též totální
mobilizaci zdrojů a společnosti pro válečné úsilí - tedy maximální
posílení role státu, postmoderní typ ekonomické základny bezpečnosti státu je
zcela odlišný. Odehrává se v prostředí fragmentace a decentralizace státu.
Účast obyvatel je nízká, tuzemská průmyslová výroba upadá, stát
a společnost se demodernizují. Do ekonomického systému se vracejí a
uplatňují takové metody tvorby zdrojů jako loupež, překupnictví, pašování
embargovaných komodit, vydírání, rozkrádání humanitární pomoci a investic do
postkonfliktní sanace. Tímto způsobem formuje „nový typ globalizované neformální
ekonomiky, kde jsou vnější toky zejména humanitární pomoci a plateb ze
zahraničí integrovány do místního a oblastního hospodářství“. Na této
ekonomické bázi dochází k tvorbě „nového temného typu společenských
vztahů, kde je hluboce provázána ekonomika s násilím“.
Výše uvedené politické a ekonomické změny přinesly pro Evropský
kontinent celou řadu rozptýlených rizik a ohrožení nižšího řádu, a to přímo
v evropském prostoru (jihovýchodní Evropa) nebo její blízké bezprostřední
okolí - severní Afrika, Blízký a Střední východ. Všechny tyto regiony se staly
pro evropský kontinent zdrojem přímých rizik - mezinárodní terorismus, etnické
čistky, proliferace zbraní hromadného ničení, popřípadě i nepřímá rizika -
organizovaný zločin, ekonomický kolaps, migrační vlny. Z tohoto důvodu se
stalo povinností a právem každého demokratického státu zajistit bezpečnost své
suverenity, územní integrity a občanů.
Vzhledem ke složitosti vzniklého strategického prostředí neexistovala
jedna univerzální instituce, organizace, metoda či způsob, která by byla
schopna samostatně řešit celé spektrum nově vzniklých bezpečnostních rizik.
Euroatlantický bezpečnostní systém začal zahrnovat multilaterální
vojenskopolitické, ekonomické a bezpečnostní organizace - NATO, Evropskou unii,
Západoevropskou unii, Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Tyto organizace byly charakteristické řadou dynamických procesů a hledaly
optimální podobu jak samotných organizací, tak jejich vzájemné koexistence a
spolupráce ve 3 rovinách:
1.
interní transformace jednotlivých multilaterálních bezpečnostních
organizací, reforma jejich institucionálních orgánů struktur, funkcí a
nástrojů,
2.
externí transformace charakterizovaná procesem rozšiřování jednotlivých
organizací a vytváření různých podpůrných a pomocných struktur -
Partnerství pro mír, Euroatlantická rada partnerství, asociované partnerství
při Západoevropské unii, asociační dohody mezi Evropskou unií a dalšími
kandidáty na členství,
3.
plnění konkrétních úkolů v mezinárodních misí dislokovaných
v krizových regionech.
Analýza
ekonomických systémů před teroristickými útoky
Světová ekonomika před světovou tragédií 11.9.2001
Podle analytických studií Světové banky začal od 1. pololetí roku 2001
pád světové ekonomiky do recese. Příčina startu recese vznikla především
z útlumů v mezinárodním obchodě. Oživení ekonomiky předpokládali
experti Světové banky až po 1. pololetí roku 2002 v níže uvedených
kvantitativních ukazatelích:
·
průměrná tempa růstu ekonomicky nejvyspělejších států světa do konce
roku 2001 o 1,3 % (zatímco v roce 2000 činilo 3,8 %), pro rok
2002 předpokládali tempo růstu o 1,6 %,
·
celosvětové tempo růstu o 1,4 %.
Tyto prognózy tempa růstu světové ekonomiky byly alarmující, zejména
proto, že tempo pod 2 % je považováno za recesi. Za nejvíce postižené
subsystémy světové ekonomiky byly stanoveny prognózy pro Japonsko a region
Jihovýchodní Asie.
Makroekonomická situace Spojených
států amerických před 11.9.2001
Míra nezaměstnanosti Spojených států amerických ke dni 31. srpna 2001
vzrostla na 4,9 % (z 4,5 % k 31. červenci 2001) a ocitla se
v nejvyšší hodnotě od roku 1998. Společnosti mimo zemědělský sektor
propustily 113 tisíc pracovníků, zatímco očekávání činilo 33 tisíc.
Nedostatečné podmínky pro stimulaci poptávky po práci jsou determinovány již od
počátku roku 2001 zejména tím, že klesal podíl firemních investic, nedocházelo
k obnově a modernizaci kapitálového strojového parku firem. Ani události
11. září 2001 (možný předpoklad poptávky po práci na zajištění obnovy a
posílení bezpečnosti) nijak neovlinily celkovou alarmující rostoucí míru
nezaměstnanosti v USA. Tato alarmující údaje a empirická data
z trhu práce se zásadně projevila i na trhu akcií. Ceny akcií na newyorské
burze i na mimoburzovním trhu Nasdaq výrazně počátkem září 2001 oslabovaly. Tuto
realitu lze doložit níže uvedenými daty[3]:
·
Dow Jonesův index průmyslových
akcií klesl o 234,99 bodu a seanci uzavřel slabší o 2,39 % na 9605,85
bodu.
·
Mírnější ztráty počátkem září
2001 registroval index Nasdag Composite, který klesl o 17,94 bodu a seanci
uzavřel poklesem o 1,05 % na 1687,70 bodu.
Analýza ekonomického vývoje po 11.9.2001
Očekávání vývoje světové ekonomiky po 11.9.2001
Ekonomický růst Spojených států amerických znamená jednu pětinu
vytvořeného globálního produktu. Z tohoto důvodu existuje přímá závislost
a provázanost ekonomických systémů USA, Japonska a eurozóny. Z této
provázanosti vyplývá i zákonitost, že veškeré zásahy do ekonomického systému
USA nacházejí patřičnou odezvu v celosvětovém hospodářství. První
ekonomické hypotézy předpokládaly, že tato katastrofa bude mít rozsáhlé
důsledky, které se projeví v ekonomickém systému USA a následně i
v ostatních světových ekonomických centrech, což povede k celosvětové
dlouhodobé recesi. Hypotézy vycházely z ekonomických aspektů dopadů katastrof
a s ní spojenou odvetou na boj s terorizmem.
První dny po teroristickém útoku významní ekonomičtí a finanční
analytici různých institucí a společností však nepředpovídali, že celkové
vyčíslení materiálních škod teroristického útoku (63,3 mld. USD) a dosti
pravděpodobný odvetný úder Spojených států amerických proti teroristům či
vleklá válka s nimi mohou znamenat totální kolaps finančních trhů. Své
tvrzení zdůvodnili očekávanou politickou strategií centrálních bank (zejména
USA, Japonska a eurozóny), které dokáží dodat a doplnit požadované poptávané
množství likvidity kdykoliv a komukoliv na zeměkouli.
Analýza ekonomických dopadů
událostí 11.9.2001 na Spojené státy americké
Nejrozsáhlejší teroristické útoky v dějinách lidstva jako
celosvětová tragédie byla v mnoha médiích provázena pesimistickými názory
na budoucí ekonomický vývoj Spojených států amerických a celosvětového
hospodářství. Mnoho ekonomických analytiků předpovídalo, že po těchto
tragických událostech je pokles americké ekonomiky nevyhnutelný a zároveň se
vytvářely hypotézy, že recese v USA (prohlubující se tragickými událostmi)
také výrazně omezí příliv investic do méně vyspělých ekonomik.
Na základě ukazatele dynamiky spotřebitelských výdajů byl ve Spojených
státech amerických počátkem října 2001 zaznamenán pokles o 11,5 bodu, tedy na
nejnižší úroveň, která nastala v únoru roku 1994. Tento klesající pohyb
byl podle makroekonomických analytiků závažný zejména proto, že generoval
v průměru 60 % ekonomické výkonnosti největší světové ekonomiky. Za hlavní
příčinu snížení spotřebitelských výdajů byla považována rostoucí
nezaměstnanost, jejíž růst nastal již počátkem roku
Komparace důsledků a vlivů
katastrofy z 11.9.2001 s ostatními tíživými událostmi
pro Spojené státy americké z 20. století
Okamžitě po tragických událostech 11. září 2001 byla na finančních
trzích reakce většiny obyvatel (v roli držitelů akcií) Spojených států
amerických taková, že očekávala ohromný pád akcií na burzách. Ekonomické
chování vlastníků akcií po těchto tragických událostech se pravděpodobně
orientovalo stejným směrem jako při již starší historické události 20. století
- černého pátku na Newyorské burze z roku 1929, kdy pokles akcií
nastartoval celosvětovou hospodářskou krizi. Na ekonomické chování držitelů
akcií působila okamžitá pesimistická prognóza, podle které byla předpověď
hluboké celosvětové recese. Obyvatelstvo Spojených států amerických chápalo
tuto událost jako největší tragédii dějin federace ve všech oblastech, tedy i v
ekonomice. V ekonomickém chování většiny obyvatelstva se nijak neobjevil
náznak důsledného analytického vyhodnocení tragických nebo obtížných událostí,
se kterými Spojené státy americké uvnitř své federace i v zahraničí
zápolily od 40. let 20. století. Mezi tyto události se řadí:
·
japonské bombardování Pearl Harbonu v roce 1941,
·
nebezpečí kubánské jaderná krize v roce 1962,
·
zavraždění prezidenta A. F. Kennedyho v roce 1963,
·
Aféra Watergate - Rizignace prezidenta Richarda Nixona v roce 1974,
·
pokus o atentát na prezidenta Ronalda Reagana v roce 1981,
·
invaze Iráku do Kuvajtu v roce 1990,
·
teroristický útok na velvyslanectví Spojených států amerických
v Keni roku 1998.
Pokles indexu akcií v souvislosti tíživou událostí a následný
vzestup indexu lze charakterizovat v souvislostech:
·
Po japonském útoku na Pearl Harbor v roce 1941 klesl index
průmyslových akcií Dow Jones Industrial o 2,9 %, avšak po půl roce války naopak
získal index 6,5 %.
·
Aféra Watergate v roce 1974 znamenala propad Dow Jones Industrial
index o 15 %, ale během několika dalších měsíců byla ztráta plně korigována.
·
Při invazi Iráku do Kuvajtu v roce 1990 ztratila newyorská burza
(druhý den po napadení) dvě procenta, za měsíc po invazi téměř 9 %, ale
počátkem března 1991 růst ceny akcií znamenal závratné výšky.
Bez významnějšího dopadu na ceny akcií byly události:
·
svržení atomové pumy na japonská města v roce 1945,
·
začátek války ve Vietnamu,
·
pokus o atentát na prezidenta Ronalda Reagana v roce 1981.
Velmi paradoxní byl dopad
po zavraždění prezidenta A. F. Kennedyho v roce 1963, kdy první den po
atentátu burza akcií získala 4,56 % a po půl roce již investoři byli bohatší
v průměru o 15 %.
Zajímavý pro burzovní trh
byl teroristický pumový útok na velvyslanectví Spojených států amerických
v Keni roku 1998, kdy ceny akcií se bezprostředně po útoku nabíraly
velkého znatelného pádu. Posléze, během několika měsíců, burzovní index však
plně smazal své ztráty.
Okamžitě po 11. září 2001
většina držitelů akcií začala panicky prodávat své akcie, neboť se obávala
situace předvídaných pesimistických možností:
·
zkolabování ceny akcií ve Spojených státech amerických,
·
celosvětového zhroucení akciového trhu.
Je realitou, že bezprostředně po tragédii se akcie na burzách propadly
v průměru 7 %, ale již po 20. září 2001 se začaly tyto ztráty částečně
kompenzovat. Propad na burzách nejvíce přinesl ekonomické ztráty leteckým
společnostem a pojišťovnám. V době začátku protiteroristické odvety akcie
na burze spadly o 0,57 %. Převážná většina specialistů z oboru finančních
analýz a prognóz (např. Alan Greenspan představitel Federálního rezervního
systému USA, James Paulsen šéf finančních analýz společnosti Wells Capital
Management) již měsíc po teroristickém útoku stanovila teoretickou hypotézu o
exponenciálním trendu vývoje Dow Jonesova indexu průmyslových akcií. Tato
prognóza znamená, že právě vlastník portfolia akcií vázané na index Dow Jones,
může v budoucnu očekávat zisky. V duchu této prognózy se vyjádřily i
investiční společnosti Credit Suisse First Boston a Bank of America. Již ke
konci roku 2001 finanční analýza potvrdila, že akciová burza dokázala čelit
důsledkům teroristickým útokům z 11. září 2001.
Analýza
konceptů hospodářské politiky Spojených států amerických po 11.9.2001
Bezprostřední reakce na teroristické útoky se projevily bezprostředně
v konzistentní strategii hospodářské politiky, jejíž hlavní nosné pilíře
se opíraly o uvedené oblasti:
1. měnová a devizová politika,
kterou koncipovala centrální banka a Federální rezervní systém ve Spojených
státech amerických,
2. monetární politika realizovaná
prostřednictvím operací na volném trhu,
3. politika pro zajištění
stability měny.
1. Měnová a devizová politika Federálního rezervního systému USA -
analýza vlivů a dopadů na rozhodování světových centrálních bank
Teroristický útok na Spojené státy americké v počátcích otřásl finančním
světem planety. Světové banky trpěly akutním nedostatkem dolarů, z čehož
plynula hrozba akutního nebezpečí nedostatku dolarů. Z tohoto důvodu byl
Federální rezervní systém nucen uvolnit do ekonomiky desítky miliard
dolarů, aby dodal trhům poptávanou likviditu. Na tento krok následovala
patřičná reakce dalších centrálních bank světa. Okamžitě den po teroristickém
útoku (12. září 2001) vyzval Federální rezervní systém světové centrální banky
k redukci panického obchodování s dolarem. Za tímto účelem odvrátil
Federální rezervní systém hrozící problémy tím, že již den po teroristickém
útoku - 12. září 2001 uvolnil neobvykle vysokou sumu 38,25 miliardy dolarů.
Krok Federálního rezervního systému následovala Evropská centrální
banka, která stejnou strategií napumpovala do ekonomiky desítky miliard dolarů,
aby napomohla bankám eurozóny vypořádat se s hrozícím nedostatkem dolarů.
Již 16. září se Federální rezervní systém dohodl na sérii swapových transakcí
s centrálními bankami světa, aby zklidnil globální finanční trhy.
V rámci dohod mohla Evropská centrální banka čerpat až 50 miliard dolarů,
zatímco Federální rezervní systém obdržel ekvivalent depozit v eurech.
Obdobnou strategii zvolily centrální banky ze skupiny zemí G7 dne 14.
září 2001 Bank of England a Bank of Canada. Na základě 30 denní dohody
Federálního rezervního systému USA s Bank of England mohli Britové čerpat
30 miliard USD výměnou za ekvivalent v librách. Hodnota transakce
s kanadskou centrální bankou byla stanovena na 10 miliard USD.
2. Politika operací na volném trhu
Politika operací na volném trhu nevedla po 11. září 2001 ke změně
nastavení úrokových sazeb. Referenční úroková míra zůstala v oscilaci 1,9
% do konce roku 2001 a trvala téměř beze změn do poloviny března 2002, kdy
dosáhla úrovně 1,75 %, což byl stav dlouholetého minima a v tento časový
horizont se jevilo za zcela jasné, že redukce úrokových sazeb byla touto změnou
ukončena. Redukce úrokových sazeb byla opět nastartována v srpnu
·
výnos německých vládních dluhopisů se nacházel v lednu 2003 na úrovni
3,67 %, což bylo nejblíže rekordní hodnotě z roku 1990,
·
japonské vládní dluhopisy nabízejí výnos do doby splatnosti jen na
úrovni 0,5 %.
Situace dospěla k tomu, že úroky z dluhopisů )zejména
dlouhodobých) jsou tak nízké, že ani nepokryjí makroekonomický inflační vývoj.
3. Stabilita měny
Tempo průměrného meziročního inflačního růstu z roku 2001 do roku
2002 dosáhlo pouze výše 1,1 %, přičemž tempo růstu indexu cen podle sortimentů
činilo[5]:
·
0,2 % u spotřebitelských cen
(bez potravin a odívání),
·
0,2 % u potravin
·
0,5 % u odívání
·
0,3 % u energetických zdrojů a
pohonných hmot,
·
0,3 % u bydlení,
·
0,3 % u zdravotní péče.
Po celý rok 2002
makroekonomická inflace nezaznamenala očekávaný nárůst po událostech 11.
září 2001. Její vývoj i na počátku roku 2003 nijak výrazně nenaznačil sílící
inflační tlaky. Hlavní příčinu proč inflace po tragických událostech nedosáhla
enormního růstu lze spatřovat zejména v níže uvedených faktorech:
·
nedocházelo k růstu autonomních soukromých výdajů, což vyplynulo
z bezprostředního racionálního chování domácností americké společnosti po
útocích,
·
patřičné zvyšování vládních výdajů na obnovu a patřičnou odvetu bylo
optimálně vyváženo nastavením patřičné fiskální politiky,
·
růst cenových nákladů při pořízení surovin byl zanedbatelný, neboť
nenastaly ani sebemenší příznaky ropného šoku, jako při některých konfliktech.
Celkově lze zhodnotit, že makroekonomický vývoj inflace byl ve Spojených
státech amerických příznivý z pohledu fungování trhu. Avšak z druhé
strany s ohledem na nižší naléhavost růstu úrokových sazeb se jednalo o
důkaz existence přetrvávající stangnace ziskových marží společností, což přineslo
negativní přínos na ohodnocení jejich akcií a tak k celkovému oslabení
akciových indexů, které se projevilo zejména ke konci 1. čtvrtletí roku 2002.
Avšak vnější stabilita
měny byla zcela odlišná, neboť na světových devizových trzích se kurz dolaru
dostal do klesající tendence a dosáhl dlouhodobého propadu, který trvá i přes
1. čtvrtletí roku 2003. Na této situaci profitovalo nejvíce zlato. Realita
vyplývá z toho, že právě zlato je pro investory považováno za bezpečnou
investici v dobách geopolitické nejistoty.
Růst
ekonomiky Spojených států amerických po 11.9.2001
Ke konci roku 2001 dosáhly USA 1,7 % tempa růstu hrubého domácího
produktu. Ekonomický růst byl po celý rok 2001 v USA ze dvou třetin
závislý na spotřebě domácností. Růst byl nejvíce podpořen faktory:
·
silnou spotřebou domácností, která ze dvou třetin závisela na celkové
makroekonomické spotřebě (např. důkaz v růstu ve spotřebitelské důvěře),
·
zvýšenými výdaji na zajištění
obranyschopnosti po 11. září 2001.
Prognózy Federálního rezervního systému na počátku roku 2001
předpokládaly, že celý rok 2001 bude obdobím rizik ohrožující makroekonomický
vývoj. Ale reálné údaje o ekonomickém vývoji Spojených států amerických za
1. čtvrtletí roku 2002 podle celkové makroekonomické analýzy potvrdily, že
právě cenová stabilita a udržitelný ekonomický růst jsou dostatečně vyvážené.
Analýza výkonnosti ekonomiky za rok 2002 informuje, že ekonomického
růstu se dosáhlo i přes výrazný pokles zásob, který zároveň do značné míry
vytvořil příznivé podmínky pro celkovou obnovu a nastartování ekonomiky pro
další období. Dalším důležitým faktorem, který ovlivnil a podpořil
makroekonomický růst byly enormní výdaje na spotřebu[6].Tempo makroekonomického růstu Spojených států amerických bylo vyšší
oproti eurozóně. S odstupem času na základě makroekonomické analýzy[7] se dochází k závěru, že hrubý domácí produkt USA vzrostl
v celoročním přepočtu o 1,9 %[8]. Analytici ministerstva obchodu USA upozornili na skutečnost, že
určitá část přírůstku hrubého domácího produktu se připisuje na vrub
spotřebovaných zásob ve firmách, nikoli finální spotřebě. Avšak důsledky
tohoto neočekávaného ekonomického růstu lze analyzovat alespoň z dvojího
pohledu:
1) Nastartovaný ekonomický růst
je z části negativní extenalitou na celkový makroekonomický vývoj, neboť
právě neočekávaná tvorba zásob může znamenat, že konečná celková poptávka
zůstává slabá, což může pro budoucí období roku 2003 znamenat stagnaci výroby[9].
2) Zhoršení spotřebitelské nálady
domácností nastalo bezprostředně po zahájení vojenských operací v Iráku
(po 20. březnu 2003) a tato realita nebude mít i po skončení vojenských akcí
dlouhého trvání[10].
Avšak žádná ze dvou výše nastíněných variant ekonomického růstu, nevytvořila
dostatečné podmínky pro stimulaci poptávky po práci, čímž by se zredukovala
celková míra nezaměstnanosti, která ke konci 1. čtvrtletí roku 2003 činila 6 %
a dosáhla nejvyšší míry od roku 1995. Významný pozitivní efekt
v neočekávaném ekonomickém růstu po roce 2002 povzbuzuje většinu akciových
trhů světa, tedy i z eurozóny, neboť z hlediska celkové ekonomické
analýzy nejvíce dochází k mikroekonomickému tempu růstu u firem
a společností, které jsou dislokovány na trzích ve Spojených státech
amerických.
Závěrečné
zhodnocení
Zánikem bipolárně rozděleného světa nastal nesmírně příznivý obrat od
dlouhodobé konfrontace k dialogu a posléze i k trvale se prohlubující
spolupráci mezi bývalými rivaly. Zánikem hrozby bipolární konfrontace zmizelo
nebezpečí hrozby masivního konfliktu mezi dvěma koalicemi, zato se však
objevila řada nových rizik vyplývajících především z nestability a
nejistot na regionální, ale i celosvětové úrovni. Celosvětovým problémem
a hlavní bezpečnostní prioritou se stal mezinárodní terorismus a to
v souvislosti s událostmi 11. září 2001. Existují nesporné důkazy o
tom, že mezinárodní terorismus roste do šířky i hloubky ve všech oblastech
společenského života, plně zneužívá inovací za účelem násilné změny
společenského systému v dimenzích národních i světových.
Společenskovědní obory potvrdí, že skryté nebezpečí terorismu začátkem
21. století přináší další přívlastek pro postmoderní společnost - riziková.
Přestože v tento den teroristický útok zasáhl pouze jeden stát, jednalo se
o vyčíslení škod v částce 633 mld. USD a bylo zasaženo jedno z
celosvětových ekonomických center a státní útvar, který lze charakterizovat
níže uvedenými údaji:
·
Zaujímá jednu pětinu celosvětové produkce.
·
Představuje světovou koncentraci komoditních a kapitálových burz.
·
Národní měna ovlivňuje celosvětové chování ekonomických subjektů.
Na základě analýz, jejichž obsahem je rozbor makroekonomických ukazatelů
roku
Seznam použitých pramenů:
I. Odborné časopisy, sborníky a
denní tisk:
1) BRZEZINSKI, Z., Velká
šachovnice. Praha. Mladá fronta, 1999.
2) BULÍŘ, A., Peníze a inflace
v České republice. Ekonom, 1995, č. 36.
3) KREJČÍ, O., Mezinárodní
terorismus. Mezinárodní politika 1996, č. 11, str. 19-20.
4) JANOŠEC, J., Zajištění
budoucí bezpečnosti České republiky. Vojenské rozhledy č. 4, 1997
5) LUKÁŠEK, L., Aktivity OSN
v boji s mezinárodním terorismem. Mezinárodní politika 1988, č. 4, ,
str. 15-17.
6) LUKÁŠEK, L., Význam
mezinárodního práva při potlačování mezinárodního terorismu, Právník 1998, č.
9, str. 753 -784.
7) MATOUŠEK, J., STŘEDA, L.,
Mezinárodněprávní aspekty boje proti terorismu. Mezinárodní politika 2002, č.
8, str. 15
8) NASTOUPIL, J., Nové stadium
terorismu, Mezinárodní politika 1995, č. 9, str. 25 -27.
9) PEZL, K., Militární aspekty
evropské obranné identity, Vojenské rozhledy č. 2, Praha, Ministerstvo obrany,
AVIS, 2000.
10) PECHÁČEK, Š., Aliance
chrání ekonomiky členských států, Ekonom č. 34, 1997
12) TOŠOVSKÝ, J.: Peněžní a
měnová politika v transformující se ekonomice. Politická ekonomie, 1994,
č. 6.
13) ŽÁK, J., ČEŠKOVÁ,M., Analýza
inflace v České republice v období transformace. ČNB, interní
materiál č. 4, 1995.
14) Akcie znovu zajistí
miliónové zisky, Hospodářské noviny, 1. listopadu 2001.
15) Českou bezpečnostní
doktrínu vláda přizpůsobí boji s terorismem. ČTK, Praha, 9. prosince 2002.
19) Světová banka tvrdí, že
ekonomika padá do recese, Hospodářské noviny, 1. listopadu 2001.
20) USA: Nezaměstnanost ničí
snahu Fedu, Hospodářské noviny, 10. září 2001.
21) Týdeníky- Zahraniční trhy
za 1. pololetí 2002.
II. Knihy:
1) BONANATE, L., Mezinárodní
terorismus, Praha, Columbus s. r. o., 1997.
2) BRZYBOHATÝ, M., Terorismus
I. a II. díl 1. vydání. Praha, Police history, 1999.
3) LUKÁŠEK, L., Fenomén
mezinárodního terorismu ve světle současného mezinárodního práva, Západočeská
univerzita, Plzeň, 1999.
4) KOLEKTIV., Terorismus a my,
Praha, Computer Press, 2001.
5) ŠEFČÍK, V., Ekonomické
otázky v systému bezpečnosti státu, VVŠ PV, Vyškov, 1998.
6) ŠEFČÍK, V., Ekonomické
aspekty koaličního zabezpečení obrany, VVŠ PV, Vyškov, 1999.
7) TŮMA, P., HURNÍK, Z.
Encyklopedie: Světový terorismus od starověku až po současnost. 1. vydání.
Praha: Svojtka & Co2001.
Stanislav Simbartl
Článek se zabývá aktuálním problémem skupinového zla, které počátkem 21.
století získalo globální dimenzi. Autor za cíl článku považuje vyhodnotit
aktuální problematiky vlivu terorismu na ekonomické systémy, které reprezentují
subjekty světového hospodářství:
·
planeta Země, jako jednotný systém světového hospodářství,
·
Spojené státy americké představující podíl 20 % na celosvětové produkci.
Přestože autor článku je především ekonom, a ekonomická problematika zde
jednoznačně převažuje, je zpracování orientováno interdisciplinárním přístupem
společenskovědních oborů – ekonomie, sociologie, politologie, polemologie,
futurologie a globalistka. Z tohoto důvodu získává článek zajímavost
nejenom pro ekonoma, ale i pro ostatní čtenáře bádající v této
problematice. Rovněž lze ocenit rozsáhlou orientaci autora ve společenskovědních
oborech a odborné literatuře při zpracování článku.
Hlavní cíl a podstata článku spočívá v odpovědi na níže uvedené 3
otázky:
1. Proč události z 11. září 2001 znamenají globální problém, když útok
byl veden na Spojené státy americké?
2. Přivedly události tohoto tragického dne světovou ekonomiku do stavu
hluboké dlouholeté recese?
3. Jak vyhodnotit ekonomické dopady této tragické události
s odstupem času – 6 roků?
Zpracování problematiky terorismu je vhodným námětem pro výzkumné záměry
vysokých škol a vědeckých institucí, a to nejen ve společenskovědních oborech,
ale i v přírodovědných a technických disciplínách. Z uvedené
problematiky nebyly zahájeny v akademických kruzích v České republice
patřičné vědecké záměry (realizovaly se pouze z oblastí mezinárodního práva,
sociologie, politologie a religionistiky). Z tohoto důvodu představuje
článek prvotní impuls či výzvu pro další zpracování. Autorovi lze doporučit
pokračovat v dalším rozpracování jednotlivých oblastí z této
problematiky, které spadají do mikroekonomických, makroekonomických a
finančních teorií.
·
Komparace ekonomických dopadů terorismu a válečných konfliktů – zejména
srovnání s plněním cílů stabilizační makroekonomické hospodářské politiky
– ekonomického růstu, zaměstnanosti, stability měny a vnější ekonomické
rovnováhy.
·
Komparace ekonomických dopadů terorismu s rozsáhlými přírodními
katastrofami (hlavně z počátku 21. století); jedná se o dopady, které lze zkoumat
z mikroekonomické a finanční teorie – zajímavé finanční (resp. pojistné)
trhy, ekonomické problémy leteckých společností ve světové ekonomice.
·
Ekonomické dopady pro Českou republiku; existují vůbec nějaké.
Závěrem lze konstatovat, že článek je vhodným učebním doplňkem pro
studia ekonomických oborů a některých dalších společenských věd na vysokých
školách. Rovněž je poučením pro čtenáře, který se zabývá problémy soudobé
postmoderní společnosti, která nese přívlastek riziková. Z tohoto důvodu
lze očekávat, že případné pokračování autora v této problematice bude
přispívat k rozvoji poznatků u čtenářů.
Pavel Sirůček
Přehledová konzultace učebnicovým způsobem přibližuje
a telegraficky shrnuje socialistickou linii v ekonomickém, resp.
sociálně-ekonomickém myšlení, včetně aktuálních témat, otevřených problémů a
perspektiv. Text využívá kapitoly 1, resp. především podkapitoly 18.4.
publikace [43] – podrobněji na http://nb.vse.cz/~sirucek. Poděkování patří
Ing. S. Heczkovi, Ph.D. jehož podkladové texty sloužily jako inspirace i
výchozí materiál v řadě pasáží.
1.
Socialismus jako politická ideologie, hnutí a ekonomická doktrína
Vedle
liberalismu a konzervatismu jsou další vlivnou politickou ideologií
s dopady nejenom pro ekonomické myšlení různé varianty socialismu [14] –
ve smyslu pokusů o sociálně spravedlivou společnost v zájmu seberealizace
jedinců (latinsky socius = společník, societas = společnost). Socialistické
směry (mající své ekonomické koncepce) se opírají o polarizaci společnosti,
dříve o nízkou životní úroveň městského průmyslového proletariátu, moderně o
nerovnosti, globální problémy atd. [36]. Jde o celou řadu proudů, často
teoreticky i politicky nesmiřitelně soupeřících [15].
Společné
znaky řady podob socialismu lze vyjádřit takto: Kapitalismus není považován za
definitivní společenské uspořádání, cílem je jeho překonání lepším řádem
vybudovaným na základě projektu. Hlavní příčinu rozporů spojují se soukromým
vlastnictvím (výrobních prostředků, faktorů) s cílem zespolečenštění (ale
s různými představami o cestách i podobách kolektivního vlastnictví). Marxisté
(1848) artikulují komunismus jako „zrušení soukromého vlastnictví“, kdy nejde o
prostý zánik, ale o dialektické překonání. Ekonomika je považována za důležitý
(či klíčový) rozměr společnosti, kdy náprava poměrů ekonomických je
předpokladem změny politických poměrů. Zdůrazňován je aktivní podíl na změně,
polarizace, společenské rozpory [2]. Normativní směry typu marxismu uvažují
třídní boj, který ale není uznáván všemi. Jako sociálně-ekonomické a politické
hnutí vzniká, stejně jako liberalismus a konzervatismus, v 19. století
[43]. Reaguje na problémy nástupu industrializovaného kapitalismu, jako
kritická ideologie nespokojených dělníků. K ideovým zdrojům lze řadit Platóna, rané utopisty (T. More) či humanisty a osvícence (J. J. Rousseau). V 19. století se
rozvíjí socialismus utopický, později vědecký – systémově zpracovaný marxismus,
s tezí o vystřídání kapitalismu socialismem. Během druhé poloviny 19.
století se socialistické ideje šíří ve vyspělých zemích (dělnické strany,
odbory) a s postupnou integrací dělníků do společnosti pronikají do
politiky liberálních či konzervativních (O.
Bismarck) stran. Ve 20. století se šíří na všechny kontinenty (s
modifikacemi islámem – Egypt, Sýrie, kmenovými tradicemi – Tanzanie,
konfuciánstvím – Čína, Korea atd.), od roku 1917 lze hovořit o „reálném
socialismu“, po II. SV existuje socialistická světová soustava, po jejímž
kolapsu se objevují úvahy o konci socialismu [14].
Hodnotové
paradigma zahrnuje řadu propojených hodnot a principů, jejichž vytrhování vede
ke zjednodušeným interpretacím (ztotožnění socialismu a fašismu).
V opozici k individualistickému liberalismu jde v prvé řadě o
kolektivismus. V duchu principu komuny, resp. pospolitosti je celek
preferován před jednotlivcem, lidské bytí je sociální povahy a problémy jsou
řešeny nikoli izolovaným jedincem, ale organizací, skupinově – společensky.
Lidskou podstatu nazírají jako tvárnou, kdy člověk je tvořen především
prostředím (jako „průsečík společenských vztahů“, Marx) a záleží na konkrétních podmínkách, jaké stránky se prosadí
[44]. Socialisté usilují o změnu životních podmínek, které povedou
k prosazení pozitivních vlastností, solidarity a bratrství. Tato změna má
přednost před individuem, které se musí disciplinovaně zájmům celku podřídit
(uvědoměle či je přinuceno). Konečným cílem je člověk (obdobně jako u
liberalismu) s nutnou proměnou sociálně-ekonomických podmínek, vedoucí
k seberealizaci a svobodě individuí [21].
Podle pojetí
změny lze odlišovat řadu různých podob (socialismus, komunismus či např.
liberální komunitarismus A. Etzioniho [14],
[63]). Důležitým principem je kooperace. Industriální kapitalismus je vrcholem
odcizení lidské podstaty a jednou z cest překonání je rozvoj
kooperativních potencí člověka. Kooperace je považována za dokonalejší formu
vztahů než konkurence – z hledisek morálních (překonává egoismus a
zištnost, které jsou spojovány se soukromých vlastnictvím) či ekonomických
(spolupráce je efektivnější). Moderní jsou úvahy o participačních formách
ekonomické i politické demokracie (od odborů, přes instituce Esop, Mondragon,
zaměstnanecké firmy až po samosprávné kibuce v izraelské národní tradici).
Klíčovou hodnotou je rovnost, často ve smyslu rovnosti sociální a ekonomické (a
nejenom rovnosti práv či šancí). Mezi různými interpretacemi figuruje pojetí
marxistů, kdy nerovnosti jsou odvozovány ze soukromého vlastnictví
s recepty na překonání vlastnictvím společenským (státním, družstevním či
dnes samosprávným). Sociálně-demokraticky orientovaní socialisté spojují
snižování nerovností s přerozdělováním (progresivní daně, stát blahobytu)
a jsou mnohdy blízcí moderním liberálům či paternalistickým konzervativcům
[15], [39], [43].
Vedle
problémů s chápáním rovnosti existují různé recepty na odstranění
nerovnosti – k hlavním strategiím náleží revoluční a evoluční. Revoluční
socialisté (např. komunisté) spoléhají na revoluční změny systému a akceptují i
násilí. Subjektem je uvědomělá dělnická třída (Marx, Engels), resp. její
avantgarda v podobě politické strany (Lenin).
Revoluční scénáře jsou důsledkem reakcí na rané etapy života průmyslových
dělníků (chudých, vyloučených ze společenského života, bez politických práv) i
třídní interpretace státu. Státu nikoli jako neutrálního arbitra, ale nástroje
vládnoucích vrstev, kdy politický systém garantující soukromé vlastnictví
(diktaturu buržoazie) je třeba vystřídat např. diktaturou proletariátu. Mnozí
dnešní revoluční socialistické připouštějí i prvky „nadtřídnosti“ státu, ale
upozorňují na limity socializace kapitalismu v soukromovlastnických
mantinelech. Vyústěním strategie bylo nastolení diktatury proletariátu (SSSR) a
částečně i vznik socialistického tábora [14] aj.
Evoluční
(reformní) socialisté se formují ve vyspělých zemích na konci 19. století s postupnou
integrací dělnictva do společnosti (včetně politických, např. volebních, práv a
růstu životní úrovně). Také liberalismus a konzervatismus doznal proměn a
obvykle akceptoval, že velká polarizace vede k problémům i revoluční
strategii [15]. Fabiánská společnost v Anglii (1884) tvrdí, že socialismus
se může „pokorně“ vyvíjet z liberálního kapitalismu; obdobně uvažují F. Lassale, E. Bernstein či K. Kautsky.
Vyústění představuje po II. SV transformovaný a řízený kapitalismus
v podobě welfare state, s vazbou na keynesovství, resp. moderní
liberální přístupy [43]. Začátkem 90. let odpůrci uvádí, že revoluční strategie
zkrachovala a evoluční se vyčerpala. Stoupenci naopak hovoří o nových podobách
socialismu spojovanými někdy s modernizovanými „třetími cestami“, jindy
s komunitarismem, samosprávou, světovou revolucí či globální katastrofou
[35], [42], [45].
2.
Utopičtí a malovýrobní socialisté
Pod vlivem
proměn kapitalismu, započatých průmyslovou revolucí, dochází ke změnám
ekonomického myšlení. Přibližně od poloviny 19. století sílí nové myšlenkové
proudy kritické k liberálním idejím anglofrancouzské klasické školy
politické ekonomie. Dochází k velkému názorovému rozkolu. Kritickou reakci
představují historizující koncepce (v čele s nacionální německou
historickou školou [43]), kvalitativní změny ekonomické vědy jsou spojeny
s postupným nástupem marginalismu (ve standardní linii vývoje [43]) a na
sociální rozpory a problémy kapitalismu upozorňují různé proudy socialistické
[48].
Utopický
socialismus (u = ne, topos = místo, utopie jako neexistující místo) reaguje na
počátky kapitalismu. Z morálních hledisek kritizuje nerovnosti a zlořády,
spatřuje ideál v osvícenství a osobních příkladech, propagaci a často má
vizionářský charakter. Prvky lze nalézt již u středověkých „kacířů“ (včetně
husitských táboritů či vůdce selské války v Německu T. Münstera), jako ranní utopisté jsou uváděni More a Campanella [16]. Anglický
renesanční humanista, kancléř Jindřicha VIII. Thomas More-Morus (1478–1535) kritizuje soukromé vlastnictví jako
příčinu zla a utopické představy o ideální společnosti vtěluje do Utopie
(1516). Italský dominikán a filosof Tommaso
Campanella (Giovani Domenico,
1568–1639) patřil k vůdcům povstání za osvobození Neapole a usiloval o smíření
vědeckého poznání s církevními dogmaty. Inspirován Platónem a Morem
vypracoval ve vězení koncepci ideálního „slunečního“ státu (1623). Za utopické
lze považovat ideje tzv. agrárního komunismu v Anglii 17. století – G. Winstanley a hnutí diggerů se
společným vlastnictvím půdy. Ve Francii byl kladen důraz na racionální koncepce
vycházející z rozumové výchovy. Jean
Meslier (1664–1729) kritizuje stávající společenské uspořádání
s vizemi rovnostářství, E. G.
Morelly (1755) vytváří model spravedlivé společnosti s prvky asketismu
a primitivního rovnostářství. Fyziokraty kritizuje Gabriel Bonnot de Mably (1709–85) za obhajobu soukromého
vlastnictví jako přirozeného základu společnosti. V kontextu Francouzské
revoluce se úvahami o socialismu zabývá Philippe
Buonarotti (1761–1837) a Francois Noël
Babeuf (1760–97), resp. revoluční hnutí babeufistů. Dějiny Babeuf považoval za boj chudých a
bohatých a odstranění nerovností nespojoval s „osvícení rozumem“, ale s
revolucí.
Vrcholy
předmarxovského socialismu 19. století reprezentují Francouzi Saint-Simon a Fourier a Brit Owen [16],
[22], [48]. Obvykle předpokládali socialistickou přeměnu pokojnou cestou,
„shora“ – propagací myšlenek a osvícením vládnoucích tříd. Claude Henri de Rouvroy Saint-Simon (1760–1825) řešil makroproblémy
a pojímal dějiny jako nepřetržitý pokrok – společenský vývoj je střídáním
kritických období (1821–22). Kritizoval kapitalismus za problematickou
strukturu, kdy třídu pozemkových vlastníků považoval za odsouzenou
k zániku a vyzdvihoval třídu industriálů (podnikatelé i dělníci) jako
nositelku pokroku. Anarchičnost výroby chtěl nahradit celospolečenským
plánovitým řízením s vědecky organizovaným plánováním. Ovlivnil řadu
osobností (A. Comta, Marxe) i např. mystická církevní hnutí. Charles Francois Maria Fourier (1772–1837)
kritizuje kapitalismus za oddělení výroby a spotřeby, kdy obchod vykořisťuje
výrobce i spotřebitele, způsobuje anarchii i krize. Řešení spojoval s tzv.
falansterami (falangy – autarkními výrobně-spotřebními celky pro 1620 lidí,
s právem na práci, rozdělováním podle práce a nadání) s důrazem na
zemědělství, které se staly předobrazem čínských komun či izraelských kibuců.
Blíže dělníkům měl Robert Owen
(1771–1858), který stavěl na pracovní teorii hodnoty D. Ricarda a kritizoval negativa kapitalistické industrializace
(včetně soukromého vlastnictví, náboženství i kapitalistické formy rodiny).
Význam přikládal výchově s vizí beztřídní společnosti – ve smyslu svobodné
federace družstevních osad, s odstraněním soukromého vlastnictví a
rozdělováním podle potřeb. Představy se experimentálně neúspěšně pokoušel
realizovat v Anglii i Americe (pracovní komuny New Lanark a New Harmony),
zkracoval pracovní dobu, vyplácel plnou mzdu i za krize, zřídil jesle, jídelny
či penzijní pokladny.
Rozdíly
předznamenaly spory aktuální dodnes – zda nastolit socialismus pomocí plánů
(direktivně) nebo větší kontrolou dělníků v družstvech, komunách či
samosprávách. Dobově se vedly diskuze o díle D. Ricarda (zaměřeného proti pozemkové rentě a pozemkovému
vlastnictví [43]), na kterého navazují další tzv. leví ricardovci, inspirováni
i Owenem. Za jediný zdroj hodnoty
považovali práci a požadují pro dělníky „plný výtěžek práce“ (veškerá hodnota
vytvořená živou prací má být ve mzdě). Uvedené odmítá Marx (Kritika Gothajského programu, 1870), protože by společnost nemohla
vůbec existovat, i J. S. Mill [43].
Náleží sem anglický „utilitární“ socialista a feminista William Thompson (1785–1833). Mezi „socialisty-ricardovce“ je řazen
utopický socialista Angličan Thomas
Hodgskin (1787–1869) navrhující zrušení kapitalistického vlastnictví a
zachování malovýroby, J. Gray či J. F. Bray.
Roztříštěný
malovýrobní směr politické ekonomie (také maloburžoazní) se vydělil
v průběhu první poloviny 19. století a jako relativně samostatná tradice
existuje dodnes. Je součástí koncepcí malovýrobního socialismu, kdy
maloburžoazii tvoří řemeslníci, živnostníci, soukromí rolníci či menší
obchodníci, kteří spolu s úředníky a inteligencí náleží do tzv. středních
vrstev. Maloburžoazie je ohrožována kapitalismem (velkoburžoazií,
s nebezpečím bankrotu a proletarizace), ale také dělníky (s požadavky na
znárodnění či kolektivizaci). Z „dvojakého“ postavení plynou specifické
názory na společnost a ekonomiku i hledání „třetích cest“ [36]. Malovýrobní
směr upozorňuje na společenské rozpory, vystupuje v zájmu středních vrstev
a navrhuje různé cesty ke zlepšení jejich postavení. Kritizuje aspekty
kapitalismu, které jsou v rozporu se zájmy malovýrobců (koncentrace výroby
a centralizace kapitálu, monopolizace, zániky a proletarizace malovýrobců),
obhajuje soukromé vlastnictví a svobodu podnikání, normativně (eticky) hodnotí
společenský vývoj a nastoluje požadavky reforem kapitalismu. Bývá zde uváděn
katedrový socialismus spojený s německou historickou školou. Dále Fabiánská
společnost v Anglii – Sidney James
Webb (1859–1947), s manželkou Beatrice,
G. B. Shaw aj. Důraz kladli na
sociální reformy ve sféře přerozdělování a spotřeby, s východiskem
v idejích utilitarismu a evoluční strategii socialistických cílů (tzv.
fabiánský socialismus).
Švýcarský
historik a ekonom Jean Charles Léonard
Simonde de Sismondi (1773–1842) je označován za posledního představitele
francouzské větve klasické ekonomie a klíčového autora malovýrobního směru
(1819). Původně ve francouzském prostředí propagoval A. Smitha [46], ale od vlivem negativních dopadů průmyslové
revoluce se stal kritikem liberalismu i klasické školy. Zkoumal krize
z podspotřeby (nedostatečnou poptávku k realizaci produktu)
s řešením ve „třetích zemích“ – odbytem v koloniích. Jako „ekonomický
romantik“ propagoval návrat k malovýrobě, která ideálně propojuje
majetek (vlastnictví) i práci. Malovýrobce nejlépe využívá zdroje (je hmotně
zainteresován na efektivnosti), je schopen správně odhadnout ceny i odbyt,
populace malovýrobců nikdy nepřesáhne možnosti obživy (malovýrobce je schopen
regulace potomstva). Sismondi
požadoval zásahy do ekonomiky ve prospěch malovýrobců (obnovení cechů,
rozdělení velkého pozemkového vlastnictví, omezení technického pokroku či
regulaci zavádění strojů). Měl vliv na ruské liberální narodniky, kritizované
Leninem [26].
Sismondiho
teoriemi i dílem Ricarda byl ovlivněn
ruský utopický socialista, revoluční demokrat Nikolaj Gavrilovič Černyševskij (1828–89), bojující za odstranění
nevolnictví v Rusku. Teoretikem socialismu a stoupencem anarchismu byl
francouzský filosof, ekonom a sociolog Pierre-Joseph
Proudhon (1809–65), kritizující velkoburžoazní vlastnictví umožňující
existenci bezpracných důchodů („vlastnictví je krádež“). Odmítá společenské
vlastnictví a řešení vidí v malovýrobním vlastnictví. Dělníky hodlal
přeměnit v soukromé malovýrobce pomocí reforem (peněžní, odstranění
úroku), kdy by výrobci měli zajištěnou plnou hodnotu produktu práce (1846).
Anarchistická řešení propaguje Rus Michail
Alexandrovič Bakunin (1814–76), ideolog anarchismu a narodnictví,
požadující likvidaci státu a kolektivní vlastnictví (tzv. anarchosyndikalismus)
a s vizí systému založeného na samosprávě. Na Bakunina navazuje tzv.
anarchokomunismus Petra Alexejeviče
Kropotkina (1841–1921) s požadavkem rozdělování podle potřeb a
nestátního komunismu [14].
Německý
politik Ferdinand Lassale (1825–64)
založil první německou dělnickou stranu (1863) a snažil se vymanit dělníky
z tzv. železného zákona mzdového pomocí státem podporovaného
družstevnictví či podíly na zisku, zajišťujícími celý produkt práce. Již podle Ricarda jsou za kapitalismu dlouhodobě
mzdy vždy na úrovni existenčního minima – působením mechanizmu dělnické
populace [16]. Francouzský socialista Jean
Joseph Louis Blanc (1811–82) navrhoval zřizování veřejných dílen, které
měly být efektivnější než soukromé podniky (1849). Spolu s Fourierem je
řazen k tzv. francouzským asociacionistům, kdy jádrem nového systému měly
být hospodářské komunity (asociace), které se prosadí v hospodářské
soutěži. Teoretikem družstevního hnutí (tzv. nimské družstevní školy) je
Francouz Charles Gide (1847–1932),
který s Ch. Ristem vypracovali
knihu Dějiny ekonomických doktrín (1909). Americký družstevní socialista J. F. Bray (1839) vychází z levého
ricardovství, resp. Owena a propaguje společenské vlastnictví; anglický
maloburžoazní socialista John Gray
(1798–1850) je částečným stoupencem myšlenek Owena a kritizuje peněžní vztahy
(s návrhy na tzv. pracovní peníze); působí idealistický belgický socialista H. Denis (1895) aj. Průkopníkem českého
družstevního hnutí (Ouly, pojišťovna Slávie) se stal národohospodář František Ladislav Chleborád (1839–1911)
zaměřený na sociální a dělnickou otázku (dělnické spolky, spotřební družstva),
který reformy spojoval s družstevnictvím [43]. Organizátorem českého
svépomocného družstevnictví byl buditel František Cyril Kampelík (1805–72). Angličan George Douglas Howard Cole (1889–1959) vytvořil koncepci gildovního
socialismu (spojení syndikalismu a státního socialismu, 1913), kdy gildy byly
družstevní sdružení (ve stavebnictví či nábytkářství). Vliv modelu klesá od 20.
let 20. století, kdy gildy v konkurenci neobstály. Cole přechází na pozice smíšené ekonomiky a akceptuje soukromé
vlastnictví.
Ve 20.
století se malovýrobní směr soustřeďuje na kritiku velkých monopolů a jejich
využívání státu k vlastnímu prospěchu, sní o návratu
k předmonopolnímu kapitalismu a často se překrývá s tzv.
revizionismem (E. Bernstein, K. Kautsky) a moderním reformismem.
K tomu náleží i Socialistická internacionála založená v roce 1951,
sdružující socialistické a sociál-demokratické (nekomunistické) strany
s koncepcí tzv. demokratického socialismu. Dále praxe státu blahobytu či
soudobé hledání moderní „třetí cesty“ či „nového středu“ (modernizovaná britská
New Labour s ideologem A. Giddensem
[15]) atd.
(dokončení textu a seznam
literatury v příštím čísle)
Eli Zaretsky
Professor of History New School for Social Research
New York, NY 10003
Práce přednesena 13. května 2007 v Praze, Vila Lana
Přeložil: Tibor Vaško
Cenné připomínky poskytl Michael Hauser
Jazyková úprava: Hana Hrzalová
Uveřejněno v Marathonu se souhlasem autora i
překladatele
Skutečnost,
že Berlínská zeď spadla přesně dvě stě let po Francouzské revoluci, neunikl
ostrému oku François Furetovi, velkému francouzskému historikovi. Sleduje
povstání na televizi, Furet cítil, že je svědkem více než konce režimu; on
cítil, že je svědkem konce jedné iluze. Tato iluze byla poháněna, dle Fureta,
nenávistí buržoasie, společenské třídy pokládané "za mocnou v ekonomickém
pojetí", posedlé penězi, ale "zbavené hluboko uvnitř morálních
principů". Co však byla "nenávist buržoasie?". Jen na pohled to byla
"nenávist jiného, ve skutečnosti to byla nenávist sebe samé". Dnes,
on si šťastně vydechl, je po revoluci. "Myšlenka jiné společnosti" je
naštěstí "téměř nemyslitelná". Milosrdně, "jsme odsouzeni žít ve
světě, jaký je".
Dnes, se zdá,
že Furetova euforie byla nemístná. Od roku 1989 jsme mohli opakovaně zažít
demonstrace toho, že myšlenka levice není v žádném případě vyřízena. V Latinské
Americe samozvaná levice zaznamenala očité zisky od voleb Hugo Chavéze v roce
1998, získáním prezidentských úřadů v Brazílii (2002), Argentině (2003),
Uruguay (2004), Bolívii (2005) a Chile (2006). V Evropě sociální demokracie
pravděpodobně zůstane hegemonem i přes vítězství Sarkozyho, zatímco v USA,
Demokratická strana má šanci vyhrát prezidentský úřad, částečně návratem ke starším
tématům ekonomické spravedlnosti a internacionalismu. Žádný z těchto zisků
nelze označit za levici, ale je v nich k ní vztah. V Číně, Indii a na Středním
východě jsou významná demokratická hnutí, i když americká zahraniční politika v
létech Bushovy vlády jim to rozmlouvala. Inovativní činnost na úseku lidských
práv, rozšiřování mezinárodní feministické sítě a explicitně levicové globální
sociální fórum také demonstrují, že idea levice v žádném případě neskončila. Přesto
se v roce 1989 dostaly do centra pozornosti dlouhodobé pochybnosti o projektu
levice, pochybnosti, jež soudobé události vůbec nerozptýlily. A tak zatímco se
levice šíří v Latinské Americe, děje se tak ve společnostech, jež v mnoha
případech postrádají liberální instituce a demokratickou kulturu. V nepřítomnosti
liberální demokracie, z čeho se idea levice skládá? V Evropě, a to je ironie,
posledním velkým triumfem levice byla porážka Evropské ústavy, událost, jež
vykolejila otevření se EU Turecku a zasáhla i do vývoje nezávislé evropské zahraniční
politiky. Mezi úzkým ekonomismem a nacionalismem francouzské a nizozemské
levice a technokratické kapitalistické elity, jež kombinuje ekonomickou
spravedlnost s "udržitelností" kapitalistické účinnosti, čelí
levicový intelektuál dilematu. Co se týká demokratických hnutí, hnutí za lidská
práva a feminismus, není jasné, v jakém smyslu a zda vůbec tato hnutí patří k levici.
Pokud jde o USA, pokládané dříve chudými za vyvolenou zemi, pak dnes už každý
může vidět problémy, jimž čelí Demokratická strana. Musí přiznat americkému
lidu, že jejich synové a dcery umřeli v Iráku za nic. Musí vysvětlit, že jejich
poklad byl promrhán a jejich budoucnost že je držena jako rukojmí. Musí
prozradit, že pečlivě pěstovaná pověst Spojených států byla bezmyšlenkovitě okleštěna.
Protože Američané si váží optimismus a ducha "jde to udělat" nadevše,
protože se nechtějí nikdy ohlížet a když už, tak jen s hrdostí, nechtějí tyto
pravdy slyšet . Přesto jim je lze sdělit.
Američané
jsou s to přijmout špatnou zprávu, pokud není hyperbolická a nabízí-li možnost
vykoupení, spasení. Demokraté však budou mít potíže takovouto zprávu sdělit. Po
šedesátých letech rozpustili své svazky s chudými, pracujícími a s nižší třídou
Američanů, tj. s většinou svých spoluobčanů. Pod heslem "éra velké vlády
je za námi" vykuchali jedinou instituci, která chránila chudé před trhem.
Odstraníce fíkový list ze strany velkého byznysu, odsoudili "třídní boj",
pokud vznikal ze strany dělníků, černých, a imigrantů. Korupce, destrukce
penzijních a zdravotních plánů, předání velkého průmyslu finančním spekulantům,
transformace měst na tematické parky, privatizace vzdělávání, podřízení
vědeckého výzkumu komerci, sexualizace masové kultury, podkopání veřejné sféry:
demokraté buď nechali toto smrtelné tsunami privatizace proběhnout, nebo je
aktivně podporovali pod hlavičkou "třetí cesty".
Výsledek, jak
pozoroval Thomas Frank, byla "francouzská revoluce naruby" - sans-culotti
zaplavili ulice, dožadujíce se více moci pro aristokracii. Není jasné, zda
drobná gesta projevovaná od roku 2006, to změní. Souhrnně tedy, potíže, jež
jsou charakteristické pro činnost na úseku lidských práv, zmatek v Evropské
levici, a téměř zmizení levice v USA, to vše přivádí k myšlence, že idea levice
potřebuje znovu promyslet více než jen letmým způsobem. Problém nezačal rokem
1989. Nikdo nemůže popřít, že období, jež vytvořilo feminismus a osvobodilo
homosexuály, je velikým obdobím v dějinách sociální spravedlnosti. Nicméně co
odlišuje naši epochu, je fakt, že poprvé v dějinách je sekulární transformace
kapitalismu - komputerizace, globalizace, "post-Fordismus - vedena
pravicí. Současně jsme svědky základního posunu v politické kultuře, posunu
"od přerozdělování k uznání", přechodu od prvotních ekonomických
otázek třídy ke střetu Islámu a Západu, k problémům roušek, imigrace a stále se
posouvající hranice mezi náboženstvím a světskou realitou, veřejným a
soukromým, národem a globálním řádem. Ať jakkoliv tendenční a nedostatečné,
Furetovo prohlášení, že je po revoluci, odráželo velmi hluboké dějinné procesy,
procesy, které vyvolávají otázku, zda je stále ještě důležité držet se ideje
levice, a jestliže ano, pak z čeho tato idea sestává. Tato otázka je dále
podtržena vědomím, že stoupající irelevance levice byla z větší části produktem
levice samé. I když je pravda, že počínaje sedmdesátými lety, se stala finanční
a ideologická podpora pravicového myšlení bezprecedentní, levice by nikdy
nemohla být zničena zvenčí. "Zapomnění" levice - často mělo toto
"zapomnění" podobu snahy "prokousat" se údajným
"sterilním" rozlišením pravice-levice, nebo nahradit zastaralý "ekonomismus"
- toto "zapomnění" bylo vytvořeno teoretiky "třetí cesty", zastánci
"kulturního obratu", Kantovci, Freudovci, Foucaultovci, feministy, sexuálními
emancipátory, historickými revisionisty, subalterními post-kolonialisty a
"progresivními" sociálními vědci, jinými slovy samotnou levicí.
Tato práce
pak je pokusem znovu doložit platnost ani ne tak levice jako ideje levice. Tato
práce dokazuje, že dichotomie pravice-levice má svou vlastní integritu, kterou
nelze zredukovat na dichotomie typu socialismus vs. kapitalismus, marxismus vs.
buržoasie, nebo třída vs. kultura. Vyvozuje, že dichotomie pravice-levice
zakrývá vztah základnější: vztah mezi velkými lidovými silami jako je Demokratická
strana a menšími, rozptýlenými a různými, ale intelektuálně koherentními a
morálně naléhavými silami levice. Jejím hlavním argumentem je skutečnost, že
liberální politika je bez levice bezpáteřní, zatímco levice bez liberalismu
bude nakonec marginální, sektářskou a autoritativní.
Práce je
adaptována z knihy která se zabývá třemi otázkami. V první části se klade a
zodpovídá otázka, jak vznikla idea levice? Odpovídám: návratem do období
revoluce (1789-1865), do období, v němž nové demokratické síly vsadily na
"svobodnou" (tj. nevázanou) práci, včetně práce ženy v domácnosti,
jako prvotního činitele změny. V tomto období se vytvarovala první idea levice:
idea dvou protichůdných revolucí: liberální, buržoazní revoluce a revoluce
socialistické. V druhé části se ptám, jak se idea levice měnila během dějin?
Odpověď se soustřeďuje k jednomu rozhodujícímu momentu: k posunu od práce k
lidem a tudíž k demokracii, liberálním ideálům, nacionalismu a anti-rasismu
během epochy Lidové fronty (1935-1950). Během tohoto období myšlenka, že
socialismus má nahradit liberalismus, začala ustupovat myšlence, že
liberalismus a levice jeden druhého potřebují, zejména díky hrozbě fašizmu. V
třetí části zkoumám, zda a jak byla idea levice zapomenuta. Začínám sice
kulturními revolucemi šedesátých let, soustřeďují se však na naší dobu,
komplikují myšlenku "zapomnění" dotazem, zda idea levice jednoduše
nezměnila svůj charakter nebo zda snad se nestala sociologicky zastaralou. V
závěru však argumentuji tím, že zatímco levice dávno přerostla myšlenku
revoluce dělnické třídy (ať už jí uskutečnila nebo ne), žádné sociální hnutí,
které nepostaví do centra svého zájmu explicitně kritický postoj ke kapitalismu
(nejen prostou negaci) si název "levice" nezaslouží.
Co je to idea
levice? Dříve než pokročíme dál, musím se vyjádřit k původní
otázce: co se míní ideou levice? Ideou levice míním koncept levice: ne jakousi
"zvláštní" levici, ne dějiny levice, ale spíše koncept sebe sama.
Pojem koncept mi dovoluje uvést tři spolusouvisející skutečnosti. Za prvé chci
navrhnout, že existuje cosi nutného nebo universálního, spojeného s levicí,
jinými slovy, že abychom vůbec mohli myslet na společnost nebo dějiny,
potřebujeme k tomu odpovídající koncept, podobně jako potřebujeme takové
koncepty jako spravedlnost, demokracie a svoboda. Za druhé, chci rozlišit
koncept levice od jejích konkrétně historických realizací, například od jejího
ztělesnění v organizacích, novinách, v televizních pořadech, časopisech,
vydavatelstvích, obchodech s knihami, restauracích, náboženských tendencích,
akademických orientacích apod. Idea levice se liší od souboru protestních
hnutí, z nichž každé je organizováno kolem specifického problému jako jsou multikulturalismus,
globální oteplování, zdravotní péče nebo odbory. I kdyby všechna protestní
hnutí, která dnes existují, se spojila, aby podpořila například stejného
kandidáta, ještě to nevytvoří levici. Za třetí a nakonec, chci rozlišit
kritickou, intelektuální a uvědomělost inspirující roli levice od její role při
zkoumání a osvojování si politické moci. Idea levice je neoddělitelná, jak
historicky, tak koncepčně od ideje intelektuála; vidíme to z rodopisu takových
výrazů jako je ruská inteligence. Moc je ovšem nevyhnutelná, získávání moci
však ještě nedefinuje levici. Skutečně, když levice získá moc, je to ve chvíli
když role levice je speciálně zapotřebí. Zvažujeme-li levici na této obecné
úrovni, pak je ihned jasné, že idea levice nikdy nezestárne, nebo že se stane
irelevantní. Být na levici, znamená jistý druh existenčního postoje, druh
revolty nebo protestu, který vskutku nikdy nezestárne. Mezičlánek mezi něčím
biologicky daným a historickým, odvozeným od situace těla v přírodě, dichotomie
levice-pravice byl původně pokus zdůvodnit sociální moc v přírodě. Tak v každé
společnosti symbol řádu, důležití ministři, biskupové církve, nejbohatší
patrónové sedí na pravici, zatímco nižší potentáti jsou usazeni na levici.
Pravice symbolizuje nadvládu, autoritu a Boha; levice symbolizuje rebelii, nebezpečí,
nespokojenost a zlobu. Zvažme sama slova: pravice, recht, droit(franc. TV) vs.
maladroit, gauche a sinister. V Markovi 14,
V USA, sedí v
Kongresu na levici Demokratická strana. Robert Herz shrnuje: "pravice je
model a symbol všech aristokracií, zatímco levice patří plebejcům". Zatímco
universální subordinace levice, včetně levé ruky, odráží universální snahu
založit sociální moc, mluvíme-li o moderní ideji levice, pak máme na mysli cosi
jiného. Moderní idea levice je téměř mysticky spojena s Francouzskou revolucí.
Z části je tomu tak proto, že tato revoluce, ve svém pojetí, zahrnujícím také
Ameriku a dokonce část Indie a Středního východu, byla první historickou
událostí ve světových souvislostech, současně poskytla první možnost pro
prosazení levicové ideje. Během revoluce, jež famózně zahrnovala teatrální,
vykupitelské a jiné prvky předcházející politiky, horizontalita nahradila
vertikalitu: Král-Slunce a katolická hierarchie upřednostnila patriotické
festivaly, jež se konaly v otevřeném prostoru tak, že každý byl na stejné úrovni
a mohl viděl každého jiného. A bylo to v tomto novém horizontálním prostoru,
kde se zrodila moderní dichotomie levice-pravice. Během zasedání Národního
shromáždění v roce 1789 seděla šlechta napravo od předsedy a Třetí stav nalevo.
Převratnost a význam tohoto odlišení se objevovaly postupně, jak levice
(jakobíni) se stala representantem sociální revoluce, pravice (Gironde) pak
representantem striktně politické revoluce.
Po porážce
Napoleona, výrazněji pak v devatenáctém století, levice-pravice začala
ovlivňovat parlamentární nebo representativní demokracie. Jak Jean
Mnohé z
dalších ideálů, jež idea levice zahrnuje a musí zahrnovat, se zrodily během
reformace a v období demokratických revolucí. Jsou to politické ideály jako
individuální svoboda, rovnost před zákonem, omezení státního zasahování,
politická demokracie, jakož i kulturní ideály jako jsou osobní autonomie a
všechno to, co dnes často označujeme slovem "moderní". Na první
pohled ovšem žádný z těchto ideálů nepotřebuje levici. Idea levice se stala
relevantní, jakož i nutnou ze dvou důvodů.
Za prvé
proto, že oddanost moderním ideálům svobody byla tak plytká, tak kompromisní,
tak snadno opustitelná v tváří v tvář krátkodobým příležitostem a praktickým
omezením, že společnost si vyvinula potřebu trvalé skupiny
"extremistů", riskujících a hádajících se. Řečeno jazykem Michaela
Walzera v souvislosti s odkazem na puritány 17. století, moderní politika
potřebuje "svaté", charakterizované "nekompromisní a trvalou
oddaností politickým ideálům (což někteří nazývají pokrytectvím) a rigorózní a
systematickou prací při sledování tohoto ideálu (což někteří volají
"všetečností"). Takto lze vymezit sociologický a psychologický důvod
pro existenci levice: bez levice by kombinace mocných zájmů a masová apatie
zajisté převládly. Skutečně, může být, že jistá menšina příslušníků lidstva,
alespoň v moderních podmínkách, shledává nespravedlnost, ponížení nebo sociálně
vnucenou bolest nesnesitelnou. Znám řadu takových lidí a já jsem jeden z nich.
Podobní lidé tvoří důležitý základ pro levici. Alexis de Tocqueville, který
navštívil USA třicet let před občanskou válkou, byl "překvapen lehkou
myslí, lhostejností a morální nedbalostí, s nimiž Američané dokázali žít s
otroctvím". Ti, kdož chtěli zrušit otroctví, tuto lhostejnost nesdíleli a
cítili to tak silně, že zabránili ostatním v lhostejnosti a vytvořili tím
prostor pro Lincolnovu činnost.
Druhý důvod
pro existenci levice je koncepční. I když mocná liberální tradice pomáhá
pokroku ve věci svobody, je sama svoboda věcí dvojznačnou. Nejen otroci, ale i
otrokáři bojovali za svobodu, ti druzí za svobodu zbavit se majetku jak
pokládali za vhodné. Jinými slovy, levice je nutná, protože boj za politická
práva a kulturní emancipaci není sám o sobě postačující, je vždy potřeba
sociální rovnosti, "parity v participaci", jak to nazvala Nancy Frazerová,
ve všech aspektech života. Implicitní v přesunu z vertikality do horizontality,
radikální levicová koncepce rovnosti byla shrnuta Stevenem Lukesem: "Co sjednocuje
levici jako tradici v čase a prostoru, je její levicové odmítnutí symbolické
hierarchie (tj. universální subordinace levice) a nevyhnutelnosti nerovností,
které posvěcuje.
Co tohle
nabízí je, že levice popisuje tradici a projekt , jehož prvním jasným výrazem
bylo osvícenectví (a) jež zpochybňuje posvátné principy společenského řádu,
zápasí s neomluvitelnými ale odstranitelnými nerovnostmi stavu, práv, moci a podmínek,
a hledá cestu k jejich odstranění politickou akcí. Jádro jejího zájmu je žádoucí
odpověď na otázku, co znamená a zahrnuje rovnost. Evokuje představu společnosti
rovných a tuto vizi v nejširším měřítku přetváří v požadavek průzkumné diagnózy
zdrojů neomluvitelné diskriminace a závislosti, a v praktický program jejich
zrušení nebo oslabení". Lukesova koncepce rovnosti je působivá, ale
obsahuje dva různé významy tohoto pojmu. Jedna z cest, jak odhalit nerovnost,
je z hlediska individuální psychologie. Zájem jedince je rozdělen mezi
sebe-záchranu, sebe-zájem nebo narcisismus na jedné straně a přilnutí k jiným
na straně druhé. Ale samo toto rozdělení je poněkud zavádějící. Přilnutí k
rodině, národu, lidu, k rase, nebo pohlaví je formou přilnutí k sebe samému. Imperativ
sebe-zájmu, sebe-záchrany, včetně oddanosti k vlastní skupině vede k ideji
rovnosti jako k jistému druhu metriky. Tak si můžeme představit "společnost
rovných" a můžeme hledat odstranění nerovností např. v materiální
redistribucí, v odstranění diskriminace nebo i radikálnějšími prostředky, jako
je positivní diskriminace.
Takováto
koncepce rovnosti zůstane uzavřena v rámci liberálního paradigmatu, pokud bude
založena na oddanosti k právům jednotlivce. Na druhé straně můžeme mluvit o
rovnosti jako o zkušenosti, získané spolu s ostatními. Například v houfu, ve
společné práci, ve sdíleném účelu, v době národní nouze, se uvědomování rozdílu
- např. věku, pohlaví, rasy nebo společenské třídy - ztrácí na významu. Jedinec
se cítí být roven druhému v takovém smyslu, že se cítí být s ním ztotožněn.
Tento druhý význam rovnosti, jmenovitě jako identita nebo solidarita, je v
úzkém vztahu k takovým konceptům jako jsou komunita, komensalita (výraz, který
asi nemá český ekvivalent a znamená - žít spolu, ale ne jeden na úkor druhého,
pozn. překladatele), nebo sdílení společného jídla, a často byl v napětí s
právy jedince, viz známý stres mezi svobodou a rovností, nebo konečně mezi liberalismem
a levicí. Toto napětí je positivní; nemělo by se řešit.
Levice pak k
liberálnímu ideálu svobody přidá uvědomění, že jedinec potřebuje ostatní lidi,
dotekovou, smyslovou potřebu, téměř jako partneři, potřebu, kterou nelze
zredukovat na žádnou metriku. Závěrem, řečeno jinými slovy, levice stojí za
smyslem společného, toho, co je sdíleno, projekt, a proto pro jednotu lidských
druhů způsobem, jež liberální idea rovné hodnoty všech jedinců nedosahuje. Levice
není autorem volání po rovnosti. Požadavek rovnosti formulovala spíše společenská
hnutí jako jsou odbory, hnutí za svobodu Afro-Američanů nebo hnutí
feministické. Dějiny těchto hnutí odhalují, že volání po rovnosti se měnilo
historicky, často se tak dělo nepředvídatelně. Jako příklad nám může sloužit
zrušení otroctví, zrušení formy práce, jež v podstatě nebyla po tisíciletí
zpochybňována, nebo osvobození homosexuálů, požadavek, jenž byl po léta téměř
nemyslitelný. I když společenská hnutí požadující rovnost vytvářejí nové, často
překvapující hodnoty, nemusí být vždy na levici, i když tam mohou být.
Úkolem levice
není tato hnutí vytvářet, ale reagovat na ně: naslouchat jim, učit se, jak jim
zaručovat respekt a vážnost, neboť tato hnutí jsou skutečným raison d´etre
levice. Současně má levice zodpovědnost za interpretaci těchto hnutí v
termínech celkového telos (řecké slovo označující cíl, k němuž něco směřuje,
konečný smysl - pozn. překladatele) rovnosti, je to levice, jejímž úkolem je
popsat koncepci jednotlivých hnutí, jejich vztahy k hnutím jiným a popřípadě je
kritizovat z tohoto pohledu. Ve formulaci K. Marxe je účelem levice
"samo-objasnění bojů a přání doby". Tak vyvstává otázka, co je
základem levicové kritiky, což mj. také znamená, že levice nemůže jen prostě
představovat zájmy nebo výhled specifických skupin jako jsou barevní nebo ženy
nebo dělnická třída. Jestliže se tak stane, pak už nemáme co dělat s levicí. Levice
nevstupuje do dialogu jen s hnutími, žádajícími rovnost. Musí reagovat i na
charismatická povstání, ať už jsou spojena s uměním, sexualitou či s
náboženstvím, na povstání, jež jsou úzce spjata, po mém soudu, s tím, co jsem
nazval druhým smyslem rovnosti. Ti, kdož bojovali za zrušení otroctví (Abolitionists)
vyrostli v době oživení náboženství, v létech 1820 až 1830. Newyorští
intelektuálové padesátých let se zase snažili vytvořit politiku s vazbou na
psychoanalýzu. Nová levice měla i úzkou, současně však neurčitou vazbu na
hippies. Bez vztahu na mimo-politická kulturní hnutí lze levici zredukovat na
běžnou kritiku liberalismu, jež vždy žene liberalismus k tomu aby překročil své
meze, současně však nevytváří vlastní nové hodnoty. Analogicky, bez levice, má
kulturní a transgresívní (překračující meze, pozn. překladatele) radikalismus
tendenci rozplynout se do zábavy, v artefaktu nekonečně absorpční masové
kultury.
Otázka vztahu
levice k ostatním sociálním hnutím je rozhodujícím pro objasnění jádra její
ideje, jejího konceptu. Levice vždy kombinuje dva prvky. Na jedné straně se
snaží prosazovat liberální ideál svobody a hodnot rovnosti do nejzazších mezí .
Na straně druhé kombinuje liberální ideály s utopickými, romantickými,
estetickými a komunitárními impulsy, ke kterým se může stavět kriticky, z nichž
však čerpá svoji inspiraci. Oddanost levice hledání ideálu rovnosti ukazuje na
základní asymetrii ve vztahu levice a pravice. Levice je protestem proti
panujícímu řádu; pravice je odezvou na levici, odezvou, jež brání panující řád
a spojuje se s ním. Bez levice by pravice neexistovala, jak lze demonstrovat,
mj. zakládajícím textem moderního konzervativismu Edmunda Burkeho: Reflections
on the Revolution in France, a odezvou Thomase Paina. Vztah levice-pravice byl disputován.
Pro Lukese, například, rozlišení levice a pravice implikuje pluralismus; jinými
slovy levice a pravice napořád. Tak Lukes píše: levice a pravice mohou
dichotomizovat politický prostor; nebo ustanovit proti položené regiony podél
kontinua nebo spektra, nebo obejít centrum..... na centrum se můžeme zase dívat
jako na "zahrnuté", jako zřetelná alternativa, jež odděluje zbylé
dvě, nebo být "inkluzívní" jako třetí cesta. Je však zarážející, že
máme-li co dělat s pravicí, která má svoji intelektuální sílu a charisma, jako
tomu bylo v sedmdesátých letech, pak pravice na sebe bere "háv"
místního levicového protestu, nespokojenosti, propůjčuje svůj hlas těm, kdož
jsou v menšině a cítí se být vyloučeni.
Asymetrická
povaha levo-pravé dichotomie stačí pro vyvrácení názoru
"zapouzdřeného" Furetem, jenž si myslí, že nepotřebujeme levici.
Oddanost levice otázkám rovnosti, která prohlubuje jednak lidská práva a jednak
i pocit lidské sounáležitosti, je hybnou silou společenského pokroku, důvěrně
napojenou na tvořivost, nespokojenost a nedostatek pocitu štěstí. Naproti tomu,
jednotlivá objevení se pravice, a zde by měl být zahrnut dokonce fašismus,
"lze nejlépe pochopit jako různé varianty odezvy na levici". Skutečně
životně důležitý vztah v modernách dějinách - jež hýbe politickou dynamikou -
není vztah mezi levicí a pravicí, spíše je to vztah mezi levicí a klasickými
liberálními a republikánskými doktrínami, jež se objevily v období kolébky
moderní demokratické politiky, v občanských válkách v Anglii v sedmnáctém
století. Pro mnoho liberálů - Ronald Dworkin a Michael Waltzer mohou v tomto
směru posloužit jako příklad - pokrok v rovnosti je v podstatě protlačování
takových liberálních principů, jako je např. rovný respekt, do extrémů. Takoví
liberálové nepotřebují "superego" levice, aby jim dýchal na záda;
liberalismus může dodat svůj vlastní superego, díky. I republikánská tradice má
levé varianty, představované Quentinem Skinnerem a Philipem Pettittem. Zatímco
však liberalismus vede logicky k pochopení rovnosti v termínech distribuce
materiálních, kulturních a politických zdrojů mezi jednotlivci, a
republikanismus zdůrazňuje rovnou účast a sdílený účel v politické
pospolitosti, levice akcentuje rovnost a participaci v souvislostech sociální,
ekonomické a kulturní báze života.
Levice je
nevyhnutelná ze dvou důvodů - za prvé apatie, sobecký zájem a oportunismus
typicky triumfují nad oddaností svobodě nebo rovnosti a za druhé sama liberální
tradice má jistá nutná aporia(z řeckého - pochybnosti, poznámka překladatele) a
restrikce. Tato omezení si zasluhují osvětlení. V tomto ohledu tvrzení Karla
Marxe - jmenovitě - ,že demokratické revoluce byly revolucemi buržoazními a tak
omezovaly samy sebe - se jeví jak nedostatečné, tak nevyhnutelné. Kterákoliv
levice musí najít koherentního následovníka Marxovu vysvětlení, protože
nejdůležitějším úkolem levice patří vzdělávání společenských hnutí v důsledku
existence hlubokých sociálních struktur, které blokují uskutečnění jejich
aspirací. Tak Barrington Moore ve své "Nespravedlivosti" demonstruje
kontrast dvou forem kritiky.
První je "zlost
nad selháním autority při dodržování svých závazků, při dodržování svých slov a
víry v daný předmět". Tato kritika "svrhla trůny", přesto je však
vnitřně omezená. V podstatě přijímá existenci hierarchie a autority, pokouší se
je ovšem přimět k "idealizovanému obrazu". Druhá forma kritiky, kterou
Moore nazývá "skutečně podvratnou formou", začíná v okamžiku když se lidé
ptají, zda je vůbec nutné provádět konkrétní sociální funkci, zda králové,
kněží, kapitalisté nebo dokonce revoluční byrokraté nejsou čímsi, bez čehož by
se lidská společnost obešla. Je to právě tato druhá forma kritiky, která
odlišuje moderní ideu levice od takových tradičních idejí jako jsou agrární
komunismus a právo revoluce. Moderní levice se , nemůže obejít bez sociální,
tj. historické teorie.
Skončím pár
slovy o povaze takovéto teorie. Uvažme postřeh Christophera Hilla, týkající se
občanské války v Anglii: V Anglii byly v sedmnáctém století dvě revoluce.
Jedna, jež byla úspěšná, ustanovila svatá Práva vlastnictví(odstranila feudální
držbu, již žádné svévolné zdanění), dala moc majetným (suverenitu parlamentu a
obecný zákon, zrušení neodvolatelných soudů) a odstranila všechny překážky
triumfu ideologie lidí majetku - protestantské etice. Byla však i druhá
revoluce, která se nikdy neuskutečnila, byť z času na čas hrozila. Tato
revoluce by byla mohla ustavit společné (komunální) vlastnictví, daleko širší
demokracii v politických a legálních institucích, mohla zrušit i státní
náboženství a odmítnout protestantskou etiku. Hillovy poznámky ukazují, že
vzájemná závislost liberalismu a levice a současně napětí mezi nimi, mají
hluboké historické kořeny. Před čtyřmi staletími zakladatelé moderních
liberálních myšlenek, mezi nimi např. John Locke, napadli extrémisty,
utopistické sekty jako byli diggeři (kopáči, nejradikálnější skupina za
anglické revoluce, požadovala rovnostářské přerozdělení majetku, poznámka
překl) a levelleři (rovnostáři, radikální náboženskopolitický proud mezi
puritány v době anglické revoluce, požadovali úplné zrušení starých privilegií
a povinností, náboženskou svobodu a demokratickou republiku, pozn. překl.) .
Zatímco však osobnosti typu Johna Lockeho ustanovily principy svobody, jimiž se
stále ještě řídíme, rejpavá radikální tradice trvala, snažíce se protlačit
buržoazní kulturu a demokratickou politiku za její samotné limity.
Radikální
sekty 17 století v Anglii i při vší své odlišnosti předkládaly ekonomické a
politické požadavky, reagovaly tím na ohrazování pastvin (privatizaci) vesnické
Anglie, řečeno slovy Gerrarda Winstanleye, "my co jsme zváni obyčejní lidé
(musíme) hnojit a pracovat na společné půdě", např. popisujíce nový model
armády Olivera Cromwella jako školy politické demokracie a kulturní požadavky
soustředěné na kritiku rodiny, komunální život, rovnoprávnost žen a "pravé
a neposkvrněné náboženství". Ale tyto rané intimnosti ideje levice byly
utopické, náboženské a založené na cyklické koncepci času, která viděla
spravedlnost jako návrat do primitivního komunismu, návrat odražený v masách 18
století, v karnevalech, v "Jubilee", v primitivním křesťanském
přátelství, v "morální ekonomii" komunálního života a co Maurice
Bloch nazval "trpělivým tichým bojem prováděným venkovskými společenstvími
po léta".
Naproti tomu,
sebevědomý zrod historické levice - levice, vědomé si už své historičnosti -
vykrystalizoval poprvé v Marxově konceptualizaci kapitalismu, ne jako
ekonomického systému, ale jako stupně v dějinách lidské emancipace. V Marxově
koncepci kapitalismus nebyl definován v pojmech trhu.
Kapitalismus
začal existovat ve chvíli, kdy jedinci byli zbaveni svého vlastnictví a museli
pracovat za mzdu, vytvářejíce tak vztah kapitál-práce, tj. vztah, jehož
dynamika je hybným zdrojem, zodpovědným za materiální bohatství a současně i za
nerovnosti, jež přetvořily moderní svět. Tento koncept kapitalismu měl dvě
další implikace, které Marx dále nesledoval, jiné proudy historické levice však
ano.
Za prvé,
vymezení kapitalismu zahrnovalo fakt, že zatímco dřívější ekonomické a
politické vztahy se shodovaly - pán byl na statku dozorcem a vykořisťovatelem
stejně tak jako šerifem -, za kapitalismu se politická oblast stala autonomní.
Kapitalizmus je slučitelný s mnoha formami politiky, jako jsou demokracie,
sociální demokracie, ale i fašismus, a proto je politiku nutno chápat v jejích
vlastních pojmech, a ne jednoduše v jejím vztahu ke kapitalismu.
Ještě více
relevantní pro náš případ je tato skutečnost: levici je nutno chápat v
souvislostech konkrétní politické sféry, se způsobem, jakým politika převádí
zkušenosti a potřeby různých skupin do obrazů, konceptů a forem organizací, jež
mají svou vlastní logiku, a ne jako linouce se ze sociálních skupin, jako je
např. třída pracujících nebo chudých.
Konečně, růst
kapitalismu přetvořil rodinu; odstraněním placené práce (tj. "ekonomie")
z domova, vytvořil známý "útulek ve světě bez srdce", jakož i co jsem
leckde nazval, osobní život. Tato transformace rodiny je jádrem návratu moderní
kultury; dlouhodobá svoboda individua, kterou zahrnuje, je společným cílem jak
liberalismu, tak levice.
Ve své knize
se snažím ukázat, že idea levice se vyvíjela v souladu s rozvíjením trojstranné
struktury: práce (19 století), politiky (populární fronta) a kultury (šedesátá
léta 20 století). Až bude pochopena idea levice, jak ve své obecnosti, tak ve
své hloubce, budeme daleko víc schopni vidět spojitost šedesátých let 20
století s některými zásadními momenty v dějinách levice. Konkrétně mám na mysli
přesun akcentu z ekonomiky na kulturu, nebo z "přerozdělování" na
"uznání" představuje méně nepoddajné dilema.
Nakonec
problém rodiny, který zaujímá ústřední místo v otázkách feminismu,
multikulturalismu a obratu v kultuře, stál v historii vždy ve středu pozornosti
levice. Bylo tomu tak proto, že dějiny rodiny byly a jsou nerozlučně spjaty s dějinami
soukromého vlastnictví, včetně otroctví, tj. včetně vlastnictví lidských
bytostí. Tak první střety mezi absolutismem a liberalismem, střety mezi
Filmerem a Lockem, se z větší části soustředily kolem otázky zda se vlastnická
práva přenesou z původní patriarchální rodiny (z té Adamovy), nebo s Bohem
daným komunismem. Nikdo kdo čte "Vindication of the right of Woman"
od Mary Wollstonecraftové z roku 1790 s vědomím toho co se dělo za Francouzské revoluce,
nemůže snad pochybovat, že v okamžiku kdy přišli jakobíni se svojí ideou
universální rovnosti, nemohla nepřijít kritika dominance mužů. Nicméně tato
kritika nebyla vyslovena dříve, než byla zrazena. Jen rozvoj nezávislého
ženského hnutí, interpretovaného ze značné části proti levici, může navrátit
levici k jádru její ideje a hodnot, které prosazuje.
Řekl jsem již
dříve, že zapomenout na ideje levice je krokem zpět. Současně je ovšem třeba
říci, že, počínaje léty 1960, bylo dosaženo značného zisku: oddělení myšlenky
revoluce od ideje levice. A tak zatímco Marx byl velmi důležitý pro ustavení
ideje levice, marxismus se nepromítl do dichotomie levice-pravice. Defakto,
komunisté pohrdali touto dichotomií, jak je zřejmé z Leninovy polemiky
(1918)"Levičáctví, dětská nemoc komunismu"? Důvodem bylo, že
komunistické uvědomění bylo jakobínské: sledovalo úplnou okupaci politického
prostoru, zatímco levice sleduje okupaci pozice kritické. Odlišíme-li ideji
levice od ideje revoluce, pak vidíme rozhodující charakteristický rys levice:
levice není způsob protestu, je to rozmýšlení o protestu. Je to způsob myšlení
o světě; myšlení jenž se pokouší dostat mnohoznačné požadavky do vzájemných
koherentních vztahů, současně však dovoluje také rozmýšlet o těchto
požadavcích. Tento fakt pochopíme, když si uvědomíme, že idea levice vznikla se
zrušením monarchie, kdy mnozí věřili, že "rozum" se stane náhradou za
božská práva králů.
Pravice byla
naproti tomu protestem proti přílišnému důrazu na rozum, protest si později přivlastnili
a re-interpretovali mnozí levicoví myslitelé. Síla levice je v její schopnosti
racionálně myslet a vysvětlit své myšlení pochopitelným, populárním způsobem,
dialogem; pokud se ztotožní s populárními silami, selže. Současně však levici
nelze zredukovat na intelekt; ztělesňuje volnější soubor hodnot a praktik
lidského života, majíc spojitost po generace. Být na levici znamená být
součástí sdíleného způsobu života; to zahrnuje jistý druh sebevědomí o takovém
způsobu života. Nakonec ještě slovo o jednom výrazném druhu vědomí,
představovaném levicí, o vědomí výrazně kritickém, vědomí historickém. Z toho,
co jsem řekl, je zřejmé, že levice musí být soustavně podrobována rozumové,
historické analýze, a v jádru já argumentují, že sociální hnutí, které vzniklo
v šedesátých letech potřebuje sebe předefinovat explicitněji jako součást levice.
Moderní idea levice je proto v podstatě historická. Dějiny, alespoň moderní
dějiny nelze pochopit bez pochopení levice. Napoleonské války vyrostly z
Francouzské revoluce.
Pokud
Americká občanská válka stála za rasovou rovností, oproti jen národní jednotě,
to byli "abolicionisti" - první americká levice, náhodou - ta jí dala
smysl. První světová válka vyrostla z poklesu velkých impérií a následného
střetu národností, ale důvod toho, že proč nebylo možno nalézt demokratické
řešení národnostní otázky, byla skutečnost, že zájem demokracie přešel na
sociální otázky, tj. místa průmyslové pracující třídy a probouzejících se mas
Asie. New Deal zachránil kapitalismus, ale pokud zahrnoval princip sociální a
ekonomické rovnosti, a nejen expanzi moci konzumu, pak se tak stalo díky
levici. Právě tak jako je nemožné podat obraz občanské války nebo New Dealu bez
připsání důležité role levici, tak je nemožné vysvětlit pasivitu, oportunismus
a vnitřní rozdrobenost Demokratické strany v USA od 70tých let a zejména pak od
roku 2001, aniž zohledníme absenci levice. Idea levice je v podstatě idea
dějin. Lid bez porozumění dějinám je jako jedinec bez paměti: stane se
zmatečným a neorganizovaným, jak zastihly americký lid hrůzná raná léta 21.
století. Jeho zmatečné chování, dle mého názoru, představuje důsledek absence
nebo slabosti levice.
Jiří Benesch
Fanatici práce všech zemí
světa spojte se!
Milan Odehnal, český fyzik
Ekonomie jak známo, se zabývá tvorbou a užitím vzácných statků. Zvláště
pak základní ekonomická disciplína, kterou je mikroekonomie, tyto obecné
zákonitosti dokáže odhalovat. Většina cenných statků však vzniká ne jako
výsledek činnosti jednotlivce, ale na bázi společného výkonu za tím účelem
jednotlivců se sdružujících. Samotná mikroekonomie však neříká mnoho o tom,
jakým způsobem se odměna za společný výkon dělí mezi ty, co se na výkonu podíleli.
A právě tím se zabývá teorie redistribučních systémů (dále jen TRS).
Na Vysoké škole finanční a správní začíná druhý ročník cyklu seminářů
věnovaných TRS. TRS hledá odpověď na to, jakým způsobem je rozdělován zisk
oproti společnému výkonu, jaké zákonitosti se v tomto procesu uplatňují a
k čemu dochází v praxi. Pro zjednodušení jsou uvažovány dle
výkonnosti tři typy lidí - A, B a C - řečeno terminologií teorie her hráčů. Na
interakci rozhodování těchto tří hráčů jsou demonstrovány možné situace a
pravděpodobnost různých scénářů. Jedna z otázek, která v souvislosti
s TRS vyvstává zní, proč v praxi jen velmi zřídka pozorujeme
shlukování schopných? Nabízí se zamyslet se nad další otázkou: Co brání
meziorganizační migraci? Organizací v tomto smyslu může být podnik, stát,
politická strana. Zřejmě existují bariéry, které meziorganizační migraci brání
a je tak ztěžováno shlukování schopných, ale zkusme se na problém podívat
z poněkud jiné stránky.
Představme si situaci, kdy skupina 900 lidí je nucena žít na třech
blízkých ostrovech, z nichž každý poskytuje zdroje obživy právě pro 300
lidí. Celou skupinu by bylo možné dle výkonnosti rozdělit dle modelu TRS na
jedince čili hráče typu A, B a C. Do každé ze tří kategorií patří právě 300
hráčů. Hráči typu A si dokáží vyrobit a vypěstovat vše co k životu potřebují
a tak si na ostrově zajistí slušnou existenci. Skupina tvořena hráči typu B
toho není schopna v takové míře a nejhůře je na tom skupina C.
V případě hráčů typu B a C se nemusí jednat o lidi se sníženou pracovní
schopností, lidi staré, nemocné či handicapované. Naopak je známo, že často
právě lidé např. postižení jsou schopni vysoké míry kooperace, nasazení a svým
působením jsou pro společnost velkým přínosem. Mluvíme-li o nižší výkonnosti
hráčů typu B a C máme na mysli především menší schopnost pracovního nasazení
nebo malou ochotu podílet se na produkci statků, k jejímuž získání je
společný výkon nutný, přičemž tito hráči mají často tendenci nárokovat si
stejnou nebo dokonce vyšší odměnu a životní úroveň nežli ti, jejichž přínos je
pro vytvoření produktů podstatně vyšší.
Jak bude v daném případě fungovat meziorganizační migrace? Čili
jakým způsobem dojde k diversifikaci všech devíti skupin osob po 300
lidech A, B, C na tyto tři ostrovy? Pro hráče typu A by bylo pochopitelně
nejvýhodnější, aby utvořili na jednom z ostrovů vlastní společenství. Zde by
si postavili obydlí, pěstovali by plodiny, z rostlin by dokázali vyrobit
léky a postupem času by dokázali vyrábět věci, jež nejsou nutné pro holé
přežití, ale budou jim zpříjemňovat život. Může však k "trhnutí
se" hráčů typu A ve skutečnosti dojít? To by totiž znamenalo, že na dalším
strově by bylo nejvýhodnější společenství hráčů typu B, poslední ostrov by
zůstal pro C. Hráči typu A by se nejdříve museli mezi sebou poznat, což nějakou
dobu trvá. Museli by pro migraci mít k dispozici volný prostor - a to
znamená, že by hráči B a C vyklidili pozice o dobrovolně by odešli živořit na
své ostrovy. I kdyby se všech 900 účastníků znalo předem a každý by věděl, kdo
je kdo, tak v myšleném případě, pokud by byly ostrovy dostatečně blízko u
sebe, by meziorganizační, nebo chceme-li meziostrovní migrace probíhala stejně
a výsledkem by bylo rovnoměrné rozptýlení A, B, C na všech třech ostrovech.
(V tomto příkladě se nejedná o standardní modelování tak, jak TRS
obvykle exaktně postupuje, spíše o zamyšlení se nad možnými směry
v hledání odpovědi na otázky s meziorganizační migrací spojené.)
Je zřejmé, že uvedený model má oproti realitě určité nedostatky. Tím je
třeba omezená kapacita možného osídlení. Ale i kdyby bylo ostrovů
k dispozici více a hráči A by se posléze pokusili oddělit od ostatních,
určitě by docházelo i k migraci souběžně za účasti B, a C. Zkušenosti
z běžného života, ale především z historie opravňují k tvrzení, že
hráči B a C by totiž využili všech možných prostředků k tomu, aby
nezůstali sami ve své vlastní "výkonnostní třídě".
Příklad s ostrovem jsem nevybral náhodou, protože právě osídlování
různých vzdálených končin je ukázkou krajních situací, které tuto migraci
doprovázely. Zde se nejednalo jen o zlepšení životní situace, ale často se také
bojovalo o holý život. Historie osídlování kontinentů a ostrovů je nejprve
utvářena snahou separovat se od vládců a poměrů panujících v místech
jejich původu a po dosažení vzdáleného cíle dále snahou separovat se také od
některých dalších příchozích, ve kterých nový osadníci rozpoznali ten typ
lidí, před nimiž své země opouštěli. V dobách osídlování Nového světa
odcházeli lidé z různých zemí před útiskem, dobami temna a za vidinou lepšího
života. Od počátku však byly kolony poutníků na krytých vozech doprovázeny tlupami
desperádů a sen o lepším životě vzal při ozbrojených střetech často za své.
Posléze se zakládáním chovů dobytka se objevují ozbrojení lupiči o dobytek
usilující a tak dále. Kdo, anebo pokračovatelé čích principů v případě
osídlování Nového světa, dalších kontinentů a zemí nakonec vítězili? Postupem
času se sice stále silněji prosazovala vláda zákona, ale přesto jsou důvody
domnívat se, že se jedná o příběh, který přes další generace, byť
v pozměněné podobě, dosud pokračuje. Například míra volnosti vzájemného
pohybu osob mezi různými zeměmi vykazuje až dodnes značné disproporce. Řečeno
terminologií teorie her, také v případě migrace spojené s osídlováním území se
jedná o hry, a to o hry s mnohonásobným opakováním.
Vraťme se tak k původní otázce: "Proč v praxi jen zřídka
pozorujeme shlukování schopných?" Domnívám se, že vysvětlení lze hledat v
tom, že prostupnost bariérami mezi organizacemi je stejně velká pro všechny
typy jejich potenciálních členů, tedy jak pro ty schopné a kooperující, tak
stejně pro ty ostatní. Řešením pro podniky je to co R. Valenčík označuje za
"strategii permanentní expanze". Expanzí podnik vytváří prostor pro
absorbování dalších schopných jedinců. Prosperita těchto dlouhodobě
expandujících podniků je ale zpravidla svázána s osobou svého zakladatele
a při generační výměně ve vrcholovém vedení tyto organizace začnou původní
dynamiku ztrácet. To bylo pozorováno i v případě japonských firem, kdy
"otcové zakladatelé" vybudovali v poválečných desetiletích tzv.
japonský hospodářský zázrak, ale jejich synové a vnuci nedokázali štafetu
převzít stejným způsobem a Japonsko koncem dvacátého století ztrácelo
v hospodářské sféře dech. To však nemění nic na tom, že strategie
permanentní expanze se po dobu, po kterou se jí daří aplikovat ukazuje jako
účinná.
Jak bylo řečeno úvodem, TRS patří do teorie her. Je tomu tak proto, že
se zabývá situacemi, kdy výsledek určitého jednání závisí nejen na jednání
jednotlivce, ale je určován také tím, jak se rozhodují ostatní. TRS disponuje
třemi nutnými atributy, které jsou dle pravidel metodologie vědy nutné pro to,
aby nová teorie byla za takovou uznána:
1)
Teorie musí vysvětlovat něco nového, něco co stávající teorie
nevysvětlují.
2)
Teorie musí být v souladu s tím, co kolem sebe pozorujeme.
3)
Nová teorie musí poskytnout testovatelné předpovědi.
Zakladatelé teorie her Morgenstern a Neumann vyslovili ve své knize
Teorie her a ekonomického chování již v roce 1944 přání, aby se teorie her
stala při studiu tržních mechanismů tím, čím je infinitesimální počet pro
fyziku. Dobře si totiž uvědomovali, že teorie her na původní ekonomii logicky
navazuje a že poskytuje mocné nástroje k jejímu rozvoji. TRS je na dobré
cestě přispět ke splnění tohoto přání člověka, o kterém se jako o jedinom svého
času říkávalo, že je chytřejší nežli Albert Einstein, k přání John von
Neumanna.
J. P. Kroupa
Několik slov úvodem
Cílem této úvahy není zpochybnit význam a existenci
zisku při tvorbě hodnoty, ale pokus o pohled na zisk ze zorného úhlu směny za
současného zohlednění držby kapitálu. Na téma zisk bylo napsáno snad bezpočet
odborných prací. Ve většině z nich se jedná o pohled na zisk ze zorného úhlu
podniku. Tam se také vykazuje. Jeho vznik je však třeba zařadit nikoliv do
podniku samotného, nýbrž do aktu směny. Při této se totiž mění vlastní výkon ve
formě zvěcnělé práce, popřípadě služby v peněžní formu. Vzhledem k tomu, že se jedná o směnu, je tudíž
žádoucí a oprávněné pohlížet na zisk rovněž z pohledu druhé strany, t. j. toho
kdo má povinnost úhrady za poskytnutý výkon. Z toho vyplývá logické právo
zákazníka vědět, jak velký je zisk a jak podnikatel se ziskem naloží. Toto
právo je časově omezeno na dobu trvání aktu vlastní směny, kdy se zákazník rozhoduje,
zda ke směně dojde, či nikoliv.
Různé definice zisku:
1) Snaha o dosažení zisku je základním znakem snahy
podniku v tržním hospodářství. Snaha po dosažení zisku motivuje podnik
rozpoznat a uspokojit potřeby potenciálního zákazníka, a současně se
přizpůsobit v hospodářské soutěži změnám na trhu. (http://de.wikipedia.org)
2)Tradiční neoklasická teorie firmy analyzuje
chování firmy na trhu, přičemž hlavní důraz klade na její rozhodování o objemu
a ceně vyráběné produkce a o technologii výroby, a to v situaci, kdy za hlavní
cíl firmy považuje maximalizaci zisku.
Ekonomická teorie rozeznává několik druhů zisků.
Nejčastěji používaným pojmem je účetní zisk, vyjadřující rozdíl mezi příjmy a
skutečně vynaloženými a účetně podchycenými náklady. (Základy mikroekonomie P.Tuleja, P.Nezval, I.
Majerová)
3)Příjem z práce se nazývá mzda, z kapitálu pak
zisk, jestliže jej někdo spravuje, nebo investuje.
(přeloženo z Adam Smith, Der Wohlstand der Nationen
šestá kapitola obsah ceny)
Jestliže upřednostňuje(podnikatel)podporovat
národní hospodářství na místo zahraničního, myslí vlastně pouze na vlastní
bezpečnost a jestliže takto podporuje zaměstnanost aby docílit její nejvyšší
výnos, snaží se pouze dosáhnout vlastní zisk. (tamtéž, druhá kapitola,
omezení dovozu)
4) Zisk je rozhodujícím zdrojem pro vlastní
financování podniku i pro plnění podnikových povinností ke společnosti; podnik
je v situaci, kdy vyprodukování určitého zisku je podmínkou splnění jeho
odvodových povinností i přídělů podnikovým fondům. (Ekonomika a řízení
socialistického průmyslového podniku. V. Hoffmann a kol.)
Z uvedených citátů různých autorů vyplývá nápadná
shoda v tom, že podnik jak ve vlastnictví soukromém, tak i státním musí
vytvářet zisk, tudíž vytvářet navýšení hodnoty, které se projevuje přebytkem
příjmů nad výdaji. Z toho vyplývá, že snaha o dosahování a maximalizaci zisku
je nezávislá na vlastníkovi kapitálu.
Rozdíl je ovšem v pohledu na zisk těch, do jejichž
vlastnictví se vytvořený zisk dostává, a těch, kteří kteří jej vlastní platbou
vytvářejí. Soukromí vlastníci kapitálu
jej považují za vlastní majetek a trvají na vlastním právu s ním svobodně
nakládat. V případě, že majitelem kapitálu je stát, pohlíží tento na vytvořený
zisk jako zdroj plnění povinnosti ke společnosti. Takže z hlediska toho, kdo
vlastní platbou vytváří zisk je velký rozdíl, jestliže tento přechází do
vlastnictví soukromého, státního, nebo zmizí zcela v bludišti mezinárodně
činných Investičních fondů (hedgefonds), neboť jeho použití je zcela odlišné.
Než se budeme tomuto tématu blíže věnovat, proveďme
pro vysvětlení významu zisku v ceně výkonu základní rozklad ceny:
OV= Z+N
OV: objem výkonů jinak take souhrn tržeb z
podnikatelské činnosti
Z: zisk
N: náklady
Další rozklad nákladů na pravé straně dává následující
rovnici:
OV=Z +MN+MZN+VMZN+SMP+SNP+OD+FN
MN: materiálové náklady (nakupovaný materiál a
polotovary)
MZN Mzdové náklady ( mzdy a platy zaměstnanců)
VMZN vedlejší mzdové náklady ( odvody na zdravotní a
důchodové zabezpečení)
SMP služby materiální povahy ( montáže, subdodávky)
SNP služby nemateriální povahy (telefony, poradenská
činnost)
OD odpisy základních prostředků
FN finanční náklady (úroky)
Zisk je však ještě nutno analyticky rozčlenit takto:
Z= DZ+D
Z zisk
DZ disponobilní zisk po odpočtu daní
D daň ze zisku.
Z uvedeného rozkladu je zřejmé, že levá strana rovnice
představuje úhradu veškerých nákladů podniku, které jsou uvedeny na její pravé
straně. Mimo to je v úhradě odběratele obsažen zisk, který je z části
odčerpáván ve formě daní za účelem přerozdělení.
Použití zisku v privátní podnikatelské sféře.
Ekonomická literatura často poukazuje na skutečnost,
že zisk je zdrojem financování výdajů a tudíž má z toho důvodu své
opodstatnění.
Zisk jako mzda a odměna podnikatele za podstoupené
podnikatelské riziko
Z hlediska koloběhu kapitálu jsou náklady zdrojem
úhrady spotřebovaného kapitálu. Položíme- li Z=0, pak se budou tržby rovnat
nákladům, podnik má nulový zisk. Tento fakt ovšem nebrání tomu, aby podnikatel
udržoval výrobu na konstantní úrovni v čase, neboť veškeré výdaje, zahrnuté do
nákladů jsou v ceně zahrnuty a zákazníkem uhrazeny. Zde se vyskytuje možná
námitka, že zisk je mzdou podnikatele a vyjadřuje míru jeho podnikatelského
rizika. Jestliže zisk, nebo jeho část nabývá formu mzdy, pak se jedná
objektivně nikoliv o zisk, nýbrž o mzdový náklad. Tento je kryt cenou, tudíž
platbou zákazníka. Takováto forma mzdy je co do její výše proměnlivá v
závislosti na tržní situaci. Z provedeného rozboru výkonů na zisk a náklady v
jejich členění vyplývá, že kategorie zisku nehraje ve vlastní ekonomice podniku
žádnou ekonomickou roli neboť není zdrojem žádné úhrady podniku.
Vezmeme-li tento pohled ze strany zákazníka, pak je
zisk obsažený v ceně výkonu platba za neexistující činnost. Čili podnikatel
dostává peníze, aniž by něco konal. Takže zákazníci takto darují podnikateli
určitou část tržby, aniž by od něj dostali za tuto platbu nějakou protihodnotu.
Zisk jako zdroj vyrovnání nerovnoměrností trhu
Toto jsou ovšem položky, které mají charakter nákladů
a mohou být do nich zahrnuty stejně jako výkyvy a změny cen nakupovaného
materiálu a služeb. Toto se také v praxi zcela běžně děje. Vyjdeme-li z
definice, že zisk je přebytek příjmů nad výdaji, pak lze prakticky každý výdaj,
bez ohledu zda minulý, nebo budoucí zahrnout do nákladů a tím i do ceny jako
zdroje jejich úhrady a tím i jejich obnovy. Náklady běžné, i náklady příštích
období jsou součástí vybavení podniku oběžným i fixním kapitálem. Představují
tudíž jeho reprodukci.
Zisk jako výtěžek z vloženého kapitálu
Zajímavá může být námitka, že zisk je část vytvořené
nadhodnoty, kterou si majitel kapitálu, bez ohledu, jestli soukromá osoba nebo
stát přivlastní a má formu výnosu z vloženého kapitálu. Zde jsou možné dva
pohledy:
1) Jeden klasický, marxistický, který tvrdí, že část
hodnoty je odňata pracovní síle a spadá ve formě nadhodnoty takto do
vlastnictví vlastníka kapitálu
2)Na daný problém je možno se dívat z pohledu klasické
ekonomie, která považuje mzdu jako platbu za pronájem pracovní síly a pokládá
zisk jako přebytek příjmů nad výdaji, za příjem z vlastnictví a nasazení
kapitálu.
V prvním případě se jedná o tvorbu zisku
vykořisťováním, v druhém pak o nízký nájem za pracovní sílu kapitálem, což je v
podstatě totéž.
Toto platí nejen pro živou práci ale i pro práci
zvěcnělou.(materiál, polotovary, služby).
V obou případech má zisk povahu platby za neexistující
výkon soukromého vlastníka. V případě, že vlastníkem je stát, tomu, jak uvidíme
později není.
Zisk jako přebytek příjmů nad náklady je v případě
soukromé držby kapitálu tudíž jakýmsi sponzorským darem zákazníka s cílem
příznivě motivovat podnikatele v jeho podnikatelské činnosti a je z hlediska
jeho ekonomické nutnosti jakožto nutného výdaje zcela zbytečný.
(Veškerá činnost, spojená se vznikem výrobku, nebo
poskytované služby až do okamžiku směny je obsažena v nákladech a nikoliv v
zisku.)
Výše uvedený podrobný rozklad ceny na náklady není
samoúčelný. Poskytuje totiž možnost při snaze maximalizovat zisk cestou
cíleného soustředění managementu na hledání možností snížení jednotlivých
nákladů a tím i výdajů.
Využije-li podnikatel svého dominantního postavení
vůči subdodavateli jako velkoodběratel, pak vynucené snížení ceny představuje
snížení vlastního sponzorského daru dodavateli za účelem stabilizace, nebo
zvýšení vlastního bezpracného zisku. Postižený dodavatel ve snaze maximalizovat
vlastní zisk hledá sám možnosti úspor nákladů jak u vlastních dodavatelů, tak i
vlastních zaměstnanců. Zvlášť dramatickou formu nabývá snaha podniku snížit
vlastní náklady v oblasti mzdových a vedlejších mzdových nákladů.
Zisk jako zdroj financování inovačních procesů
Další možností použití zisku je výzkumná a vývojová
činnost. Náklady spojené s výzkumem jsou formou odpisů kalkulačně započítávány
do ceny. Zaplatí-li zákazník požadovanou cenu, uhradí část nákladů na vývojové
práce, které v tomto případě představují protislužbu. Na základě autorských a
patentních práv získá však podnikatel monopolní postavení na trhu a dosahuje
takto bezkonkurenční zisk. Zde je ono sponzorství zvláště patrné.
Daň ze zisku
Vraťme se nyní k analytickému rozkladu zisku na
disponobilní zisk a daň ze zisku. Daň ze zisku nabývá z hlediska zákazníka
zcela jinou formu. Jestliže je možno definovat zisk jako sponzorský dar
zákazníka, který není krytý žádným výkonem vlastníka kapitálu, pak se jedná v
případě daňového odvodu z hlediska koloběhu peněz a zboží o odvod části
sponzorských darů zákazníků státu mimo jiné jako úhrada za vytvoření
optimálního podnikatelského prostředí tudíž vytvoření optimálních podmínek k
maximalizaci zisku. Takže daň ze zisku je vlastně platba všech zákazníků státu,
který jako protislužbu zajišťuje úkoly a služby, které podnikatelská sféra buď
není schopna, nebo ochotna plnit. Nezřídka jsou to také zisky, plynoucí
podnikatelské sféře ze státních zakázek. Daň je z hlediska soukromého
podnikatele výdaj, který snižuje velikost vlastního zisku. Snížení daňového
zatížení je tudíž logicky rovněž jednou z forem jeho maximalizace. Přesun
investic do zemí s nízkou daňovou sazbou způsobuje pokles příjmu státního
rozpočtu za současného nárůstu jeho výdajů. (Nárůst zatížení státního rozpočtu
v důsledku stoupajících sociálních výdajů.). Výsledkem je situace, kdy se
stát dostává vzhledem ke kapitálu do defenzivy a je nucen vlastní daňovou a
sociální politiku jak po příjmové, tak i výdajové, stránce omezovat.
Použití zisku k financování rozšířené reprodukce
Podstatou motivace maximalizovat zisk v podnikatelské
sféře je jeho další použití. Vzniklý zisk přechází do soukromého majetku, který
stát a společnost respektuje a chrání. Společnost, která úhradou požadovaných
cen vytváří zisk se vlastně zbavuje možnosti tímto disponovat a přenechává
iniciativu jeho dalšího použití v soukromém podnikatelském sektoru. Protože
podnikatel je zainteresován na dosahování a maximalizaci zisku, přeměňuje tento
na investiční kapitál za účelem dosažení dalších zisků. Zde ovšem nastává potíž
s umístěním investic. Na základě maximalizace efektivnosti, budou investice
směřovány prostorově tam, kde lze docílit maximální úspory výrobních nákladů, při
minimálním zdanění,přičemž vlastní výrobky budou umísťovány na trzích, které
umožňují maximalizaci cen. Jedná se tudíž o hledání a udržení maximálního
napětí cenových potenciálů práce a odbytové ceny. V případě, že je vytvořený zisk
použit k rozšířené reprodukci, je umístění investic jak co do odvětvové
struktury, tak i prostorově čistě záležitostí rozhodovacího procesu soukromého
podnikání. Společnost je takto zbavena možnosti přímého vlivu na vlastní vývoj.
Její jediná možnost ovlivnit nakládání se ziskem má čistě motivační charakter.
Tento je však pouze tehdy účinný, umožňuje- ji opět maximalizaci zisku.
Konečným
efektem nekontrolovaného pohybu soukromého kapitálu je jeho permanentní růst na
základě jeho rozšířené reprodukce. Vzniká takto zcela autonomní bohatství,
samoúčelné ve svém použití, soustředěné výhradně na neustálé vlastní
rozmnožování, nutící vlády a společnost se přizpůsobovat jeho potřebám. Výroba
a poskytování služeb přestávají být prvořadým cílem uspokojovat potřeby jak
výrobní, tak i konečné spotřeby. Na místo toho nastupuje jako hlavní cil motiv
dosahování zisku jako prostředek růstu bohatství. Takto ztrácí výroba svůj
vlastní účel.
Účelem není vlastnit a rozmnožovat vlastní bohatství,
ale výrobou uspokojit formou směny potřebu. Totiž rozdělit vyrobené statky
formou směny a tím uspokojit potřeby všech, kteří jsou zapojeni do dělby práce.
Neoliberální ekonomie jako věda se za těchto podmínek nemůže dále rozvíjet,
neboť soustřeďuje vlastní rozvoj pouze na problematiku tvorby bohatství.
Problematiku jeho rozdělení a přerozdělení zkoumá pouze z podnikatelské
perspektivy, zatím co širší pohled na společnost jako funkční systém, ve kterém
je podnikatelská sféra pouze jednou z jeho integrálních částí, nechává zcela
stranou.
Z těchto důvodů nelze v budoucnosti ze strany
neoliberálně orientované ekonomie jako vědy počítat s novými impulzy a
odpovědmi na vznikající problémy jak ve využití surovinových zdrojů, tak i
odstranění chudoby. Nekontrolovaná soutěž a přizpůsobení nejsou trvalým řešením
problémů moderního světa. Není trvale možné aby podnikatelská sféra přenášela
vlastní problémy, do kterých se neustále dostává nekontrolovaným, vzájemně
zničujícím konkurenčním bojem ve snaze maximalizovat vlastní zisky na
společnost a stát.
Jaký vliv na společnost má snaha po maximalizaci zisku
soukromého kapitálu dokládá
prof. H.Sinn ve své knize Die Basarökonomie: "Podíl
na hospodářské soutěží exkomunistických zemí s jejich nízkými mzdami se stal
osudným. Masová nezaměstnanost, investiční stávka a slabý růst jsou následky
útěku podniků před německou mzdou. Mnohé podniky se vymanily z vlastní
odpovědnosti tim, že pohřbily vlastní podnikový růst nebo vlastní
podniky rozpustili a věnují se správě zbylého majetku. Jiní šli do konkurzu. Německý
kapitálový trh doslova plave v penězích, které nikdo nechce. Cestami
mezinárodního finančního systému plynou přebytečné úvěrové prostředky investorům, kteří těmito prostředky
financují nové investiční projekty.
Jednoho štěstí, jiného žal. Štěstí v neoliberální
ekonomice nezávisí ani tak na píli a vzdělanosti, ale na nízké mzdě. Je
zajímavé že se k tomuto poznatku dopracoval i Adam Smith.: "...naši obchodníci a podnikatelé si
sice stěžují na negativní následky vyšších mezd, protože se obávají nárůstu cen z důvodu poklesu
odbytu jak v tuzemsku tak i v zahraničí, ale nezmiňují se ani slovem o zhoubných důsledcích jejich vysokých zisků.
Jednoduše zamlčují zavržení hodné důsledky jejich výhod a stěžují si stále pouze
na ostatní."(přeloženo z Adam Smith, Der Wohlstand der Nationen,
desátá kapitola, mzda a zisk pří
různém použití, strana 85)
Jedním ze základních omylů ryze tržně orientovaných
ekonomik je představa, že nízká cena daná hospodářskou soutěží je pro
společnost výhodná. Výrazem tohoto dnes převládajícího mínění jsou
antikartelové snahy. Je nutno si uvědomit následující mechanizmus: Nutí- li
stát podniky ke konkurenci za stavu nasyceného, nebo přesyceného trhu, nutí
tímto postižené podniky snižovat rentabilitu výroby a služeb jakožto následek
poklesu cen. Strategii a taktiku podniků dnes již neovlivňuje pouze vlastní
iniciativa, ale situace a tlaky mimo něj. Dnes již prakticky každý velký podnik
je financován mezinárodně operujícím kapitálem, ať už ve formě podílu bank,
nebo, a to stále více, ve formě globálně operujících investičních fondů, zejména
vysoce spekulativních a agresivních hedgefondes. Praktiky těchto fondů označil
dnešní místokancléř SRN Müntefering jako Heuschreckenkapitalismus. (Heuschrecke:
kobylka stěhovavá (Locusta migratoria), jedna z biblických pohrom.)
http://de.wikipedia.org/wiki/Heuschreckendebatte)
Mezinárodně operující majitelé a správci kapitálu
nemají logicky zájem na vývoji společnosti jako takové, zejména na udržení a
zvyšování sociální úrovně. Díky možnosti jejich bezbarierové mobility nemají
ani zájem na vývoji podniků jako takových. Hodnotí se pouze momentální úspěch,
či neúspěch jednotlivých podniků na základě dosaženého zisku a vyplacených
dividend. Již letmý pohled na burzu ukazuje, že jakýkoliv pokles, nebo stagnace
vývoje zisku má za následek Pokles cen akcií a tím odliv kapitálu
z takovýchto podniků.
Protože podniky, zejména akciové společnosti jsou
nuceny vykazovat zvyšující se zisky, nebo minimálně tyto držet na konstantní
úrovni, promítají propad rentability do úspor nákladů, čili do cen nakupovaných
vstupů. Tato politika je jeden z hlavních motorů autsourcing a offshorig. Uměle
vytvářený tlak na rentabilitu podniků vede celkově k zhoršení efektivnosti
výroby a potažmo k nedostatečné tvorbě vlastních zdrojů, potřebných na
výzkumnou a vývojovou aktivitu, jakož i investiční činnost, financovanou z
vlastních zdrojů. Poukazy na závratné zisky mohou vézt k mylným představám o
hospodářském úspěchu podniku. Zisk sám o sobě nemá žádnou vypovídací schopnost.
Tuto má pouze rentabilita jak vlastního, tak i cizího kapitálu, jakož i
rentabilita výkonů a nákladů.
Daleko lepší metodou je vytvoření jakéhosi
konkurenčního koridoru, jehož okrajovými mezemi jsou minimální a maximální
ceny, které určí stát. Je v zájmu státu i společnosti udržovat řádnou a
stabilní cenou jak podnikové, tak i mzdové příjmy na takové úrovni, která
umožní všem udržovat optimální likviditu a spotřebu. Toto platí i v oblasti
přerozdělení zdrojů.
Zisky a jejich úloha ve státní podnikatelské sféře
V případě držby kapitálu státem hraje zisk a jeho
tvorba v odpovídající ekonomické teorii a praxi stejně významnou roli, jako je
tomu v případě soukromé držby kapitálu. Jeho použití je však ve srovnání se
soukromou držbou kapitálu rozdílné. Toto zjištění je na první pohled patrné již
z úvodní definice zisku, jak ji formuloval v bodě 4 V. Hofmann. Pro bližší
pohled na tvorbu a použití zisku nebude zajisté nezajímavé nahlédnout do
soustavy zákonů a vyhlášek z období 1948 až 1989, jak jsou publikovány na
internetových stránkách http://www.mvcr.cz/.
První a základní zmínku najdeme v Hospodářském
zákoníku:Hospodářský zákoník č.80/1989 sb., částka 21: §56
Státní hospodářské organizace jsou vybaveny základními
a oběžnými prostředky. Odpovídají za jejich řádné využívání, zachování, jakož i
za jejich účelné rozmnožování; hospodaří tak, že zásadně uhrazují své výdaje ze
zdrojů, které vytvoří.
Pod pojmem
"účelné rozmnožování" se rozumí tvorba zisku. Toto upřesnění
najdeme v Nařízení vlády Československé socialistické republiky o finančním
hospodaření výrobních hospodářských jednotek a podniků. 106/1985 sb.,částka 30:
Část první, hlava 1 finanční hospodaření výrobních hospodářských jednotek
a podniků do nich začleněných.
§ 4
Základními finančními zdroji výrobních hospodářských
jednotek a podniků do nich začleněných jsou zisk vykázaný v řádně vedeném
účetnictví(dále jen zisk) a odpisy základních prostředků (dále jen odpisy).
§5 Použití zisku výrobní hospodářské jednotky
1) Výrobní hospodářská jednotka používá zisk v tomto
pořadí:
a) k odvodům a platbám daní prováděným výrobní
hospodářskou jednotkou do státního rozpočtu, do rozpočtu národního výboru a do
státních fondů
b) k přídělům do obratového fondu;
c) k přídělům do investičního fondu
d) k přídělům do fondu technického rozvoje
e) k přídělům do rezervního fondu
f ) k přídělům do fondu kulturních a sociálních potřeb
a do fondu
odměn;
g) k dalším účelům stanovených zvláštními předpisy;
h) k dodatkovému odvodu nadřízenému ústřednímu orgánu.
(2) Zisk, který
nebyl rozdělen podle odstavce 1, zvýšený popřípadě o další zdroje
k rozdělení, převede výrobní hospodářská jednotka
koncem roku do svého
rezervního fondu.
§6 Použití odpisů výrobní hospodářskou jednotkou
Výrobní hospodářská jednotka používá odpisů k
financování svých investičních potřeb a k odvodu nadřízenému ústřednímu orgánu.
Náklady v podniku:
O poměru mzdových nákladů k výkonům se zmiňuje již A.
Smith: "Zcela očividně může poptávka po pracovních silách růst pouze tehdy,
jestliže rostou i fondy, které jsou určeny pro výplatu mezd. (Přeloženo z A. Smith, Wohlstand der Nationen
osmá kapitola mzda práce)"
Jak významnou roli v při tvorbě zisku hrálo snižování
nákladů, zejména mzdových, ve státních podnicích ukazuje Vyhláška 157/1975
částka 38 o usměrňování mzdového vývoje a odměňování práce.
§ 8 odst. (1):
Normativem mzdových a ostatních osobních nákladů se
určuje podíl těchto nákladů na výkonech organizací; absolutním limitem se určuje
výše mzdových a ostatních osobních nákladů.
§17 odst.(1)
Překročí-li hospodářská organizace normativ nebo
absolutní limit mzdových a ostatních osobních nákladů (§9 odst. 4) za celý rok
a není-li toto překročení dostatečně kryto vázáním rozpisových rezerv
nadřízených orgánů, provede po skončení roku z fondu odměn dodatkový odvod do
státního rozpočtu ve výši překročení. Nestačí-li prostředky fondu odměn na
plnou úhradu dodatkového odvodu, uhradí organizace zbývající částku v dalších
letech. Koncern provádí dodatkový odvod z prostředků koncernového fondu odměn.
§ 22 Úkolová mzda
(1) Úkolové mzdy se použije zejména na pracovištích,
kde charakter práce umožňuje předem hospodárně stanovit pracovní postup a normy
spotřeby práce, kontrolovat množství a kvalitu práce a spotřebu pracovního času
a kde pracovníci významně ovlivňují kvalitní výsledky práce.
(2) Typ úkolové mzdy se určuje v závislosti na kvalitě
norem spotřeby práce, ovlivnitelnosti jejich plnění, účelné mzdové diferenciaci
a zjištění žádoucího mzdového vývoje. Úkolové mzdy s přímou závislostí lze
požít pro práce, při nichž se používá vzájemně vyvážených norem spotřeby práce
vyjadřujících nutnou spotřebu času na výrobu, a to u prací, kde plnění norem
spotřeby práce je převážně ovlivňováno úsilím pracovníků. Na pracovištích, kde
je mimořádný zájem na dodržení určitého stupně výkonnosti a kde se používá
kvalitních norem spotřeby práce, lze uplatnit progresivní úkolovou mzdu. O jejím použití rozhoduje na
návrh organizace nadřízený orgán. V ostatních případech organizace zpravidla
použije typu úkolové mzdy, při kterém výdělek pracovníka roste pomaleji, než
plnění norem spotřeby práce.
(3) Akordní
úkolové mzdy lze použít tam, kde se na základě normativních podkladů stanoví
souhrnné normy spotřeby práce a souhrnné akordní sazby pro ucelený úsek (etapu,
jednotku) prací a pro delší časové období.
(4) Kvalitu a
hospodárnost práce zabezpečuje organizace především přímým řízením a kontrolou
práce, chodem výrobního zařízení, diferenciací úkolové mzdy podle kvalitativních
hledisek a poskytováním prémií, popřípadě výkonnostních odměn.
Poznámka na okraj: Je zajímavé, jak by dnes reagovala
KSČM a odbory na návrh ODS znovu zavézt §8 jako prostředek regulace mzdových
nákladů v podnikatelské sféře.
O úkolové mzdě se zmiňuje
již A. Smith: "dobře zaplacení dělníci, pracující v akordní mzdě
mají zhusta sklon se přemáhat a ničí si tak v několika letech
vlastní zdraví. Takto mohou tesaři v Londýně a také na jiných místech jejich
namáhavou práci maximálně asi osm let plně vydržet. Podobné poměry panují také
i v jiných řemeslech, jestliže je dělník odměňován podle zhotovených kusů,
což je v manufakturách obvyklé. Toto platí také pro některé
zemědělské dělníky, jestliže je jejich mzda vyšší než obvykle. Téměř
každý řemeslník je vystaven nějaké specifické nemoci, která je následkem
neúměrné námahy v případě určitých prací." (A.Smith der
Wohlstand der Nationen osmá kapitola mzda za práci)
Význam daňových a jiných odvodů
Tvorba zisku a jeho význam jako pramen daňových příjmů
státu je patrný ze zákona 161/1982 částka 34 o odvodech do státního rozpočtu
§ 1 Tímto zákonem se upravuje:
a) odvod ze zisku;
b) odvod volného zůstatku zisku;
c) příspěvek na sociální zabezpečení;
d) odvod z odpisů základních prostředků;
e) dodatkové odvody;
§ 3 Základ odvodu ze zisku
(1) Základem odvodu ze zisku je zisk vytvořený z
veškeré činnosti organizace, zjištěný v účetnictví, zvýšený o:
a) částky, o které byly zvýšeny náklady nebo sníženy
výnosy v rozporu s právními předpisy;
b) rozdíl, o který placené penále, pokuty a sankční
úroky převyšují přijaté penále, pokuty a
úrokové
bonifikace; za přijaté penále a pokuty se považuje
i částka,
kterou organizace získala náhradou škody za zaplacené
penále a
pokuty;
c) přirážky k základním úplatám za vypouštění odpadních
vod;
poplatky za znečišťování ovzduší včetně přirážky.
§4 Sazba odvodu ze zisku
(1) Sazba
odvodu ze zisku činí 75 % ze základu odvodu(§3) s těmito odchylkami:
a) 50 % u hornických organizací.....
b) 55 % u organizací stavební výroby...
c) 60 % u organizační potravinářského průmyslu...
d) 65 % u organizací jejichž převážnou činností je
výroba stavebních hmot...
e) 70 % u organizací Československé automobilové
dopravy...
f) 75 % u organizací zahraničního obchodu...
g) 85 % u Československé obchodní banky...
Oddíl třetí
Příspěvek na sociální zabezpečení
§7
(1) Příspěvku na sociální zabezpečení(dále jen
příspěvek)
podléhají
státní hospodářské organizace, i když jsou uspořádány do výrobních
hospodářských jednotek, jakož i koncernové podniky a koncernové účelové
organizace uvedené v § 2 odst.1 písm. b) až e).
(2) Příspěvku podle tohoto zákona nepodléhají
organizace podléhající důchodové dani podle zákona o důchodové dani nebo dani
ze zisku podle zákona o zemědělské dani.
(3) Základem příspěvku je objem mzdových prostředků
zúčtovaných k výplatě v běžném roce, snížený o odměny poskytnuté podle předpisů
autorského práva zúčtované k výplatě v běžném roce.
(4) U koncernů se základ příspěvku snižuje o základ
příspěvku koncernových podniků a koncernových účelových organizací.
(5) Sazba
příspěvku činí 20% ze základu příspěvku.
(6) Příspěvek zahrnuje i pojistné nemocenského
pojištění. Příspěvek je součástí nákladů organizace.
Oddíl čtvrtý
Odvod z odpisů
základních prostředků.
§8
(1) Odvod z odpisů základních prostředků provádějí
ministerstva a jiné ústřední orgány za organizace jimi řízené.
(2) Výška
odvodu se stanoví v příslušném státním rozpočtu absolutní částkou pro
jednotlivá ministerstva a jiné ústřední orgány v případech, kdy plánovaná
tvorba odpisů všech jimi řízených organizací je vyšší než objem odpisů určený v
působnosti příslušného ústředního orgánu k financování plánovaných investičních
potřeb.
(3) Další
podmínky odvodu z odpisů základních prostředků stanoví vláda
Československé socialistické republiky.
Již na první pohled je patrné, že zisk hraje v případě
státního podnikání stejně důležitou roli, jako v případě soukromé držby
kapitálu. Všude tam, kde existuje výroba a směna, tam existuje účetnictví,
kalkulace, náklady a zisk. Z hlediska existence zisku jako zdroje financování
rozšířené reprodukce nemůže logicky existovat jiný způsob hospodaření, nežli
podnikatelský, zaměřený na maximalizaci zisku. Z toho důvodu je možno
prohlásit, že oba společenské systémy se chovají co se týče nákladů a zisku ekonomicky,
tudíž stejně. Zásadní rozdíl je však ve způsobu jeho použití. Jestliže platí
tvrzení, že platba zisku obsaženého v ceně je platba proti které nestojí žádná
protislužba soukromého podnikatele, pak tomu v případě, kdy majitelem kapitálu,
tudíž podnikatelem je stát, není. Jedná se tudíž o platbu proti které stojí
jako protislužba výkon státu v celé řadě oblastí, především v oblasti sociální,
vzdělávací, právní a správní. Daň ze zisku je tudíž v ceně zakalkulovaná
platba, proti které stojí protislužba státu. V tomto směru má zisk státního
podniku ekonomickou funkci jako úhrada výdajů, které jsou celospolečensky nutné
a které nelze jako výdaj zahrnout do nákladů výroby a služeb. Výše zisku je pak
v takovém případě dána finančními potřebami společnosti vyplývajícími z její
strukturální a sociální skladby.
Zcela jiný význam má rovněž využití zisku jako
prostředku financování rozšířené reprodukce. Na rozdíl od nekontrolované tvorby
osobního bohatství bude stát investovat do produktivní oblasti, která je návratná.
Zde má stát možnost vlastními silami cíleně přestrukturalizovat odvětvovou
skladbu vlastního hospodářství nejen pomocí zisku, ale i pomocí koncentrace
části odpisů. (zákon 161/1982 §8). Tento fakt je zřejmý z následující
vyhlášky.
Vyhláška
103/1985, předsedy Státní banky československé o poskytování úvěrů a o
úrokových sazbách.
§1
V souladu s
cíli hospodářské politiky vlády Československé socialistické republiky působí
Státní banka československá(dále jen banka) úvěrem na růst efektivnosti v
národním hospodářství, na posílení ekonomické a peněžní rovnováhy a upevnění
kupní síly československé koruny. Banka přitom provádí společensko- ekonomickou
kontrolu hospodaření organizací v souladu s celospolečenskými zájmy
Existence vlastního, státního produktivního kapitálu
takto posiluje postavení společnosti vůči internacionálně aktivnímu kapitálu
který je předmětem soukromé tržby. Tento fakt nabývá stále většího významu s
ohledem na existenci a aktivity mezinárodně operujících vysoce riskantně
spekulativních investičních fondů. Zde se jedná především o hadgefonds, popřípadě
private-equity-fonds. Tyto fondy operují mezinárodně a zcela nekontrolovaně.
Jen objem prostředků, kterými hadgefonds disponují, přesahuje 1,2 bilionu
dolarů.
Že může státní hospodářství a stát jako podnikatel být
fiskálně úspěšný, ukazují názorně následující grafy: Tyto byly sestaveny na
základě údajů, obsažených v jednotlivých zákonech o státním rozpočtu
československé federace.
příjmy státního
rozpočtu
bilance st. rozpočtu
Při srovnání obou grafů je zřejmé, že vláda dokázala i
přes výkyvy v příjmech ovlivnit státní výdaje tak, že státní rozpočet, pokud
nebyl přebytkový, zůstal po celou dobu vyrovnaný. Jakou pozici při přijetí Eura
by měla česká vláda dnes, kdyby mohla v Bruselu vykázat srovnatelné saldo
státního rozpočtu není třeba diskutovat. K této poznámce se ještě vrátíme v
závěru.
Česká republika Slovenská republika Dotace a subvence na vybrané investiční akce
s dosahem pro celou federaci a další rozvoj republik
Ve srovnání grafu příjmu státního rozpočtu s uvedeným
grafem názorně ukazuje pozitivní vliv investic na celkový růst státních příjmů
a tím i možnosti jeho výdajů. Již na první pohled je patrno, že hospodářství se
státní kapitálovou účastí může rozvinout vlastní dynamiku růstu bez nutnosti
omezovat vlastní výdaje jako motivační nástroj pro příliv soukromého kapitálu
do země.
Závěr
Z hlediska těch, kteří jako zákazníci vlastní platbou
vytvářejí zisk druhých stojí před
před volbu:
a) Buď budou nadále vytvářet a množit bohatství jiných
bez možnosti ovlivnit chování jejich vlastníků a vézt v čase permanentní spory
v oblasti jeho rozdělení a přerozdělení, nebo
b) budou směřovat vlastní vklady do podílů na státním
kapitálu, který bude z hlediska rozdělení a přerozdělení vytvořeného bohatství
poskytovat protislužby, které soukromá podnikatelská sféra není ani schopna,
ani ochotna poskytovat. Z ekonomického hlediska jsou obě možnosti nejen možné ale
i realizovatelné.
Narážejí ovšem na určité nebezpečí a to je
nekontrolované chování vlastníků kapitálu z hlediska tvorby a použití zisku a
to u obou forem, jak soukromé, tak i státní držby kapitálu.
V případě soukromé držby kapitálu naráží pokusy použít
část vytvořeného zisku na společenské účely formou vyššího zdanění
podnikatelské sféry na dva problémy:
a) ten známý, tj. únik kapitálu a tím i tvorby zisku
do zemí s nízkou úrovní mezd a daní,
b) ten méně známý a to je nutnost udržet tvorbu zisku
trvale v čase tak vysokou, aby bylo možno odvodem daní krýt rostoucí potřeby
společnosti. Jinak řečeno, žádná z levicově orientovaných politických stran,
sledující onu „jánošikovskou“ politiku bohatým brát a chudým dávat, si
neuvědomuje, že napřed musí vytvořit optimální podmínky pro trvalou tvorbu
zisku a bohatství soukromých vlastníků kapitálu se všemi negativními sociálními
důsledky, aby jim mohla za jejich neustálého nářku alespoň jeho část odčerpat a
následně přerozdělit k všeobecnému prospěchu. Výsledkem je problém v bodě a),
konečným stavem je pak situace, jak ji výše popisuje prof. H. Sinn ve své knize
Die Basarökonomie. Problém výše daní, a kontrola kapitálu z hlediska jeho
použití v případě jeho držby státem v tomto případě v podmínkách fungující
demokracie odpadá. Zůstává tak jeden nevyřešený problém a to je vytvořit takové
mocenskopolitické mechanizmy, zaručující účinný vliv okolí na ty, kteří drží a
kontrolují kapitál bez ohledu, jestli je tento v držení soukromém, nebo
státním.
Oba držitelé se totiž chovají jako podnikatelé stejně,
neboť mají stejný motiv: maximalizaci zisku a snahu s ním volně nakládat.
Citace zákonů z doby reálného socialismu a zejména tvrdošíjně vyrovnaný státní
rozpočet ukazují Komunistickou stranu Československa jako podnikatelskou
organizaci s absolutní politickou mocí. Reálně existující socializmus je možno
charakterizovat jako absolutní splynutí politické a hospodářské elity
v jeden homogenní celek.
Tento fakt je zvláště zřejmý v oblasti regulace mezd,
jak ji vidíme z textu vyhlášky 157/1975 částka 38 o usměrňování mzdového vývoje
a odměňování práce, kdy byly mzdy pod hrozbou sankcí drženy na úrovni životního
minima. Lze proto říci, že neoliberální vlády postkomunistických zemí vděčí za
masivní příliv kapitálu do země bezohledným podnikatelským praktikám
socialistických vlád dodnes.
V každém případě je však z praktického hlediska
výhodnější směrovat tvorbu zisku formou státní držby produktivního kapitálu do
vlastnictví státu, protože se tento jednak nemůže zcela zbavit svých sociálních
závazků vůči vlastním občanům, a jednak tento systém umožňuje cestou
demokratizace zvyšovat vliv občanů na vládu jakožto vrcholný management. Tento
systém je tudíž vývojově perspektivní, neboť majitel a správce kapitálu jakožto
stát je pro občana dosažitelný. Jak občané jako jednotlivci, tak i společnost
jako celek nemají v případě soukromé držby kapitálu žádnou prakticky
aplikovatelnou možnost donutit majitele kapitálu chovat se sociálně. Tento je
v dnešní době internacionální, ve formě hedgefondů anonymní,
s vysokou mírou mobility, vymykající se jurisdikci jednotlivých států. Problematika
kontroly výkonné moci státu a tím i hospodářství však spadá do oblasti
politického uspořádání společnosti. Je zřejmé, že budoucí vývoj ekonomických
věd posune hranici vlastního zkoumání z oblasti koloběhu kapitálu a tvorby
zisku opět jako politická ekonomie do oblasti politicko - hospodářského
uspořádání společnosti jako celku.
(stručná informace o knize
Franka Schirrmachera)
Stanislav Heczko
Frank
Schirrmacher, vydavatel Frankfurter Allgemeine Zeitung, ve své knize
z roku 2004 Das Methusalem komplot (česky Spiknutí metuzalémů.
Stáři má zelenou. Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, Praha 2005, ISBN 80-242-1496-2)
upozorňuje na blížící se generační válku spjatou se vstupem generace
tzv. babyboomu (dětí narozených v období populační exploze ve 40. až 60.
letech 20. století) do penzijního věku. Vzhledem k tomu, že porodnost
soustavně klesá, v západním světě nastane v letech 2008 - 2020 zcela
ojedinělá situace, kdy starší a staří lidé se ocitnou ve většině. Poprvé
vznikne něco, s čím evoluce nepočítala a čemu se snažila všemi prostředky
zabránit: většinu společnosti bude tvořit skupina jedinců neschopná další
reprodukce, jejíž biologický účel se dávno naplnil a která čeká na odvolání
podle řádu přírody (s. 10).
Podle autora knihy svým nástupem do důchodu
uvede generace babyboomu celý západní svět do výjimečného stavu (s. 17).
V oblasti zdravotní, rodinné a sociální nutno počítat s nadměrným
zatížením. Budoucí války se povedou nejen o důchody a místa v domovech
důchodců, ale také o přístup starých lidí k mladým lidem a mladých lidí ke
starým lidem. Ve hře jsou vysoké náklady na vzdělání mladých lidí a současně
velký počet starých lidí s nároky na důchody. To může vést k enormním
konfliktům mezi starými a mladými lidmi. Diskriminace stárnoucích a starých
lidí - tzv. ageismus - se stane celosvětovým ekonomickým a duchovním
problémem. Otázky eutanazie, sebevraždy z pocitu viny, náklady na život a
na smrt budou udržovat v napětí celé kontinenty.
Nejhorší situace nastane v Evropě. Ve
Spojených státech se již dnes chystají na věkový šok a navíc tam zůstává
konstantní porodnost. Evropa je však nepřipravená a současně zde přichází na
svět stále méně dětí. Proto zde vše udeří naráz (s. 69):
·
malá porodnost,
·
mladistvé šílení
stárnoucí generace babyboomu,
·
delší průměrná
délka života.
Navíc se země Evropské
unie (EU) střetnou se silně demograficky podmíněným tlakem přistěhovalců (s.
51). Stárnutí společností v západních zemích je totiž v protikladu
k rostoucímu počtu dětí a mladistvých v jiných částech světa. A
naopak v Evropě poroste poptávka po mladých lidech, kteří by se zvenčí dostali
do našeho stárnoucího světa.
Zvlášť výbušnou se může ukázat skutečnost, že
stárnutí průmyslových národů překryje v příštích 30 letech sinusoida
mohutné vlny mladistvých v muslimských zemích. V současné době
se značný nárůst podílu mladých lidí (o 20 %) týká Egypta, Kuvajtu, Saudské Arábie
a Íránu, po roce 2010 pak přijde na řadu Pákistán, Irák, Afghánistán a Sýrie.
Před generacemi, které dnes žijí v EU,
proto stojí výjimečné úkoly, a to integrovat přistěhovalce
s pravděpodobně převažujícím podílem muslimů, zabránit svým dětem
v odchodu do jiných částí světa a současně zapojit budoucí mladé matky do
světa práce a společnosti. Přistěhovalce bude potřeba naučit západním jazykům,
osvícenému západnímu patriotismu a úctě k hodnotám Západu. Přitom stárnutí
západních společností může samo o sobě vést ke krizi ztráty sebevědomí a hodnot
v těchto společnostech.
Změny jsou ovšem globální. Rozvojové země
kromě nárůstu počtu mladých lidí zažijí zároveň tzv. age quake čili
věkové zemětřesení. Jen v Číně se podíl lidí starších 65 let zdvojnásobí za
méně než 30 let. Se zřetelem na fakticky nulovou existenci sociálních systémů
je samo ztrojnásobení počtu osob nad 80 let (o šedesátiletých ani nemluvě)
v Africe nebo jejich čtyřnásobení v Latinské Americe zatím plně
opomíjeným aspektem globalizace. Podle Američana Petera G. Petersona nepovede
v budoucnosti hranice chudoby již pouze mezi Jihem a Severem, ale ve stále
rostoucí míře mezi „mladými“ a „starými“ zeměmi (s. 55).
Vyrovnat se s těmito všemi okolnostmi
vnitřní i vnější povahy nebude jistě nikterak jednoduché. Zejména však bude
nutné překonat negativní obraz stáří. Dnes vnímáme stáří jako
marnotratnost, jako spotřebu surovin (s. 100). Jako biologickou vinu (příroda
nestrpí žádné stáří, a pokud ano, děje se to proti její vůli) i jako vinu
ekonomickou (plýtvání zdroji, likvidace kapitálu na úkor mladé generace,
projídání budoucích rezerv). Už nyní se odborníci zabývají výpočty, kolik si
společnost může dovolit investovat do svého potomstva a kolik do života
starších lidí. Biopolitika stojí před dveřmi 21. století a zajímá se
nejen o počátek života, ale i o konec života.
Kulturní historik Wolfgang Schivelbusch např.
klade otázku, zda by neměla být stanovena povinnost zemřít v určitém věku
(s. 116). Daniel Callahan hovoří o hranici času, kterou zdůvodňuje nejen eticky
či kulturně historicky, nýbrž také nefinancovatelností stárnutí ve stárnoucí
populaci (s. 119). Tady vstupuje do hry darwinismus, náš model chápání
biologického světa. A již dlouho je naše chápání biologie propojeno
s chápáním naší ekonomie (s. 120). Ve světě průmyslové výroby tak
neexistuje pouze životní cyklus výrobků, nýbrž také lidí. Holý život se proto
ve 21. století stane v souladu se slovy italského filosofa Giorgo Agambena
bezprostřední politikou (s. 122).
Stárnutí populace se přitom čím dál více
dostává do rozporu s vnuceným a dnes vládnoucím kultem mládí, krásy a
sexuality. Od počátku 60. let 20. století se začala prosazovat totální
ekonomická fixace na mládí. A tak v módě, hudbě, filmu a reklamě se lidé
stále více orientují podle mládeže. Následkem je pak infantilismus dospělých
(s. 64), ústící v infantilismus médií, sociálních rolí a veřejnosti (s. 69).
Kult mládí pak vyvolává strach ze stáří, který následně roste díky obrazům
nabízených médií, zejména časopisy a televizí.
Gerantofobie, strach ze stárnutí, vede
k tomu, že z naší společnosti odstraňujeme všechny symptomy stárnutí. A
snažíme se starší lidi vytlačit z pracovního procesu, což však pro naši
společnost může mít katastrofální následky. Statistické kvocienty stáří začínají
65 lety, avšak katastrofa jednotlivce mající příčiny v jeho věku už často
ve 40 letech. První alarmující signály okolí začínají u žen ve 40, u mužů
nejpozději ve 45 letech (s. 92). Negativní konotace stáří a jeho stigmatizace
potom skutečně vede k negativním stereotypům a projevům chování (ztráta
sebevědomí a sebekontroly, omezení kreativity a výkonnosti). Velký šok
pravděpodobně nastane v období let 2010-2020, kdy generace narozená
v letech 1960-1970 pocítí první příznaky stárnutí. Při převládajícím ponižujícím
obrazu stáří se tato generace tehdy dostane do hluboké osobní věkové krize a ve
společnosti může převládnout pocit velkého pesimismu a strachu.
I proto, aby se tak nestalo, je třeba proti
ideologii mladých (kultu mládí) postavit spolčení metuzalémů, komplot
starých (s. 76). Jedná se o spiknutí proti zvláštní formě lidské sebenenávisti,
která spočívá v pohrdání stářím. Generace babyboomu se musí pokusit zlomit
panující stereotypy stáří. Je třeba zapomenout na to, co o stárnutí říká
biologie a kultura. Člověk se musí naučit, že stárnutí už dávno není
degenerativní a na věky definovaný proces (s. 132). Autosugestivní vzorec
absolutního ochabnutí by neměl přežít následujících třicet let. Ve 20. století
bylo šílené zabývat se otázkou věčného života nebo posunu stárnutí. V 21.
století již není šílenstvím zkoumat věčný život nebo nekonečné odsouvání stáří.
Nasvědčuje tomu kupř. rozvoj medicíny zabraňující stárnutí (Anti-Aging
Medicine). Nutno tedy dát za pravdu Jamesi Vaupelovi, který říká, že výška naděje
dožití nemá žádnou hranici (s. 133).
Řeči o tom, že člověk po 60, 65, 70 nebo 75
letech prý není schopen podávat intelektuální nebo tělesné výkony vyžadované
jeho profesí, nutno chápat jako projevy plíživého věkového rasismu
společnosti. Jen velmi málo studií dokládá, že by stárnutí vedlo skutečné ke
snížení výkonnosti. A naopak, tam, kde k tomu dochází, může zkušenost staršího
člověka očividně vyrovnat případné mechanické nedostatky (s. 87). Rychlost
vnímání se ve stáří bezpochyby zpomaluje, ale schopnost učení se neztrácí až do
vysokého věku (s. 166). Rovněž jazyk člověk ovládá, ba dokonce vylepšuje až do
vysokého věku. I mozkové proudy se ve stáří zpomalují, ale toto zpomalení je
opět prokazatelně vykompenzováno zkušenostmi starých lidí.
Studie berlínských vědců ukazují, že staří
lidé jsou zdravější než se na první pohled zdá. Např. pouze jedna čtvrtina
sedmdesátiletých a starších má podle těchto studií psychické poruchy a téměř
polovina sedmdesátiletých a starších nemá žádné potíže s omezením pohybového
aparátu. To je ale také možná i výsledek efektivního systému nemocenského
pojištění a lékařské péče, který málo diskriminuje podle platební schopnosti a
postavení pojištěnce (s. 202).
Stárnoucí generace babyboomu (tzv. boomeři)
projevuje velkou vůli se podílet až do vysokého věku na produktivním životě.
Lidé, kteří byli nositeli třetí průmyslové revoluce (informační revoluce),
budou jistě schopni až do vysokého věku ovlivňovat také trhy a názory. Jen
v USA tato generace představuje 75 milionů lidí a má pod kontrolou 70 %
majetku (s. 65).
Úkolem generace babyboomu a postbabyboomu
(generace lidí, kteří se narodili od konce 40. let do roku 1970) je tedy velká
reforma sociálního kalendáře. Ta spočívá jednak v boji proti rasismu
stáří, jednak v předvedení síly stáří pomocí působivých vzorů a rovněž
autoportrétů (s. 182). Lidé by se v průběhu této revoluce měli naučit být
staří
Lze jen doufat, že generace babyboomu a
postbabyboomu uspěje. Pokud se totiž nepodaří nově definovat lidské stáří
jako velice specifický výdobytek civilizace, který byl lidem dán, čeká nás
nakonec civilizace eutanazie. Nenávist ke stáří a strach z něj sice patří
k prapůvodním životním pocitům lidí, ovšem současná společnost nemůže
přežít, pokud bude v budoucnosti většina jejích obyvatel denuncována jako
cosi rušivého, opotřebovaného a zapomnětlivého, jako posel smrti. Pakliže se podaří
budoucí většině lidstva pochopit své stárnutí jinak než dosud, dokáže tím
změnit postoj celé společnosti a tím prodloužit i její perspektivy.
Recenze na vědeckou monografii G. Korimové
a kol. Sociálne podnikanie
(Banska Bystrica, Kopernikus 2007, 203 s. ISBN 978-80-89288-14-4)
Radim Valenčík
Vědecká monografie je u nás
(v SR i ČR) první tohoto druhu, která se bezprostředně a všestranně
věnuje problematice sociálnho podnikání. Vedoucím autorského týmu
a autorem pdostatné části textu je Gabriela Korimová, která se této
problematice dlouhodobě věnuje. Kromě jiného každoročně již několik let
organizuje mezinárodní vědecké konference na dané téma, které nepochybně
přispěly k šíři závěru, jasnému definování koncepce i sladění autorského
kolektivu. Ten je tvořen zkušenými odbornými pracovníky, kteří se vhodně
doplňují a z nichž každý má bohatou publikační činnost – kromě již
jmenované vedoucí autorského týmu Gabriely Korimové jej tvoří Katarína Jakab,
Matilda Križanová, Ján Šebo, Štefan Hronec, Ján Madáč, Helena Čierna, Jana
Štrangfeldová.
Monografie vychází z
terminologického vymedzení základních pojmů v dané oblasti, které lze
považovat za velmi přesné, přehledné a vyčerpávají. Pojmový aparát umožnil
sladění jednotlivých kapitol. Druhá kapitola se zabývá rozvojem sociální
politiky d louhodobějším i aktuálním záběru. Zvlášť důležitá je třetí
kapitola, v níž je vymezen termín sociálního podnikání a důrazem na
roli trhu a neotřelé řešení otázky, co vlastně selhává a činí
sociální podnikání důležitou součástí ekonomiky. Čtvrtá kapitola je věnována
vybraným oblastem sociálního podnikání jakými jsou družstva s účastí
handicapovaných, financování neziskových organizací apod. Každá kapitola
obsahuje stručné shrnutí.
Monografie Sociální podnikání
vychází z bohatého pramenného zázemí, má několik vhodně volených příloh.
Obsahuje všechny významné dimenze, které do dané oblasti spadají.
Jedna z nejdůležitějších
myšlenek je řečena hned v úvodu práce, kdy chudoba a sociální exkluze jsou
považovány za selhání lidského faktoru v tržním prostředí, nikoli za
selhání trhu, přitom k selhání lidského faktoru může docházet jak
v soukromém sektoru, tak i na politickém trhu či ve veřejném sektoru.
Na to navazuje řada původních pasáží v dalších kapitolách, mj. Analýza
vztahu mezi sociální exkluzí a chudobou na s. 32 aj.
Vydání vědecké monografie
Gabriely Korimové a kol. Sociální podnikání je akedvátním zhodnocením
mnohaletého úsilí a původní badatelské práce. Poskytne základ pro studium
dané problematiky na vysokých školách i bohatý informační zdroj (včetně
prakticky orientovaných pasáží) těm, kteří v oblasti sociálního podnikání
působí (z tohoto hlediska jde zejména o 4. kapitolu).
[1] Myšlenky týkající se úvah nad ekonomickým
dopady ztraceného života v důsledku ozbrojeného konfliktu formuloval
počátkem 19. století francouzský ekonom
Jean-Baptiste Say, ztráta lidského života v ozbrojeném konfliktu
znamená ztrátu bohatství země. Zcela odlišnou protikladnou teorii zaujímá
v témže období Thomas Robert Malthus, podle kterého právě takovýto
konflikt přispívá pro řešení populačního problému.
[2] Ralf Dahrendorf současný anglický sociolog,
významný představitel teorie konfliktu
[3]USA: Nezaměstnanost ničí snahu
Fedu. Hospodářské noviny, 10. září 2001.
[4] nejníže od roku 1950
[5] údaje Českého statistického úřadu
z roku 2002
[6] charakterizované statistikou
národního účetnictví jako celkové - agregátní výdaje amerických domácností
[7] po 1. čtvrtletí roku 2003
[8] oproti maximálně plánované výši
1,6 % ministerstvem obchodu
[9] k této
prognóze se přiklání Bank of America Securites
[10] podle prognózy Deutsche Bank