Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
Zvláštní
číslo/2007
číslo 77
_________________________________________
Teoretický časopis
věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě,
ve společnosti, v současném dění
Obsah:
2. Teorie
redistribučních systémů (Radim Valenčík a kol.)
2. Matematické prostředky analýzy
redistribučního systému
3. Rozšíření modelu elementárního
redistribučního systému
4. Nejvýznamnější aplikace teorie
redistribučních systémů
5. Otázky, které lze poměrně
jednoznačně definovat
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází
od listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Vladimír
Prorok
e-mail:
prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail:
sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail:
valencik@cbox.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110
00 Praha 1
tel.:
224933149
e-mail:
valencik@cbox.cz
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in
About 120 authors contribute to the magazine on a regular
basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often treated in the magazine include
human capital, investments in education and other forms of human capital, nature
and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt
for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman,
G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search
for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital
investments have been developed on the basis of concepts analyzed in
The magazine can be
accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis Marathon Zvláštní
číslo/2007. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými
formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax
modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
-
Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které
jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2007) bude vydáno a objeví se na Internetu
15. listopadu 2007.
-
Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního
formátu.
-
Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu:
224933149 (R.Valenčík).
-
Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž
zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
-
V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je
distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k
dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR
Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
-
Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím
kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
-
Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
Jak
jsme slíbili v 5. číslem, je letošní Zvláštní číslo Marathonu věnováno
teorii redistribučních systémů, v jejímž rozpracování se přes letní období
podařilo výrazně pokročit, ne-li poskočit. Ostatně každý může posoudit, kam až
se podařilo dospět.
Pozvánka na 10. ročník mezinárodní vědecké konference
Lidský kapitál a investice do vzdělání
(Od investic do lidského kapitálu
k plnému uplatnění schopností člověka)
První den bude probíhat v konferenčních prostorách společnosti
PricewaterhouseCoopers, Kateřinská 40, Praha 2.)
Konferenci pořádá: Vysoká škola
finanční a správní, o.p.s., Estonská 500, 101 00 Praha 10, www.vsfs.cz,
tel.: 210 088 887;
e-mail: info@vsfs.cz
Součástí konference bude vyhodnocení a kritická oponentura výsledků
dosažených v průběhu 10 let a při řešení projektů GA ČR Efektivnost investování do lidského kapitálu
(řešený v roce 2003-2005) a Investování do sociálního kapitálu a
efektivnost (řešený v roce 2006-2008). Návazně pak budou vytipovány nosné
směry výzkumu v dané oblasti pro další střednědobou perspektivu. Tomu
odpovídá i pojetí obsahového zaměření a program konference, na které bude moci
každý účastník vystoupit jak s vlastním příspěvkem vztahujícím se
k danému tématu, tak s příspěvkem vztahujícím se k rozboru,
hodnocení a rozvinutí výsledků dosažených v uplynulém období, které budou
k dispozici na www.vsfs.cz/lidskykapital. Při hodnocení výsledků bude hlavní pozornost věnována právě textu Teorie redistribučních systémů, který
přinášíme v plném zněním v tomto monotématicky zaměřeném Zvláštním
čísle Marathonu.
Radim
Valenčík a kol.
září
2007
-
Pojďte pane, budeme si hrát! Jo?
-
Já znám ty vaše hry. To jsou pěkně vypečený hry. (Potkali se u Kolína)
Teorie redistribučních systémů je oblastí původní
aplikace a současně perspektivním rozšířením teorie her. Tak jak tak je ovšem
teorií her. Z toho vyplývá řada důležitých závěrů. Jeden z nich by
měl být správně pochopen hned na začátku. Totiž to, že pokud je tato teorie
rozvíjena správným směrem a pokud má mít své opodstatnění, musí naučit toho,
kdo se s ní seznámí vyhrávat. Pokud by nesplnila tento požadavek, ztěží by
kdokoli mohl brát vážně její ambice na to být dobrou teorií. „Hic Rhodus, hic
salta!“ – jak se říká při podobných příležitostech.
Není jednoduché psát řádky, které seznamují čtenáře
s výsledky základního výzkumu, s poznatky obecné, o matematický aparát
opřené teorie, a současně průběžně poskytovat konkrétní doporučení k tomu,
jak vyhrávat v běžném životě v těch oblastech, které daná teorie
popisuje. Zvláště pokud se jedná o prakticky každou oblast našeho života.
Takováto ambice může být považována za nepřiměřenou. V daném případě však
jinou volbu nemáme a nezbývá než podstoupit tento přísný test, kdy
posuzovatelem může být každý, kdo si tento materiál poctivě přečte, aby
v něm našel něco užitečného pro řešení situací, do nichž ho dostává jeho
profesní či společenský život, s nimiž se setkává ve svém rodinném životě
či oblasti svých zájmů.
Jedno důležité doporučení lze dát hned na začátku.
Každá hra, kterou hrajeme v reálném životě, má či může mít různé výnosy,
peněžní i nepeněžní, uvědomované i neuvědomované. Typickým příkladem
nepeněžního výnosu může být samotná radost ze hry (která, pokud se stává vášní
a člověk závislý na této vášni, se coby pozitivní výnos může zvracet ve svůj
opak). Jako zvlášť významný lze ocenit jiný typ nepeněžního výnosu – totiž
získání nových poznatků a zejména zkušeností. Vstupujeme do určité
redistribuční hry (můžeme si to uvědomovat a také nemusíme), zaznamenáme
neúspěch při rozdělní přímých výplat (tj. prohráváme), na druhé straně poučení
z této prohry, pokud umíme identifikovat a analyzovat příčiny prohry, může
být mnohem větším výnosem než náklady v podobě ztráty.
Jedno ze známých přísloví říká: „Nechoď Vašku
s pány na led.“ Je v něm obsažena velká moudrost, kterou by bylo
možné v kontextu teorie redistribučních her upřesnit takto: Snaž se
vstupovat pouze do těch her, z nichž si i v případě prohry odneseš
větší nepeněžní výnos v podobě vyhodnotitelných a zhodnotitelných
zkušeností, než jsou sankce z případné prohry.[1]
To však ještě není to doporučení, o které nám – jako o
velmi významné, ne li zcela zásadní – hned v úvodu jde. Tím doporučením
je, že základní strategií či rámcem, na základě které či ve kterém bychom měli
prožívat svůj život, je nabývání uplatnitelných schopností s využitím
spojení studia (teorie) a praktických zkušeností (včetně zkušeností
z uplatnění teorie). Již samotné nabývání schopností a jejich realizace
nám může přinášet radost, potěšení z toho, že víme a dokážeme více, že
jsme méně bezbranní v našem světě, že jsme sto přispět k tomu, aby se
v našem světě dalo lépe žít. Pokud máme oporu ve vnitřně přijaté, prožitky
zakódované a racionálně fixované strategii tohoto typu, pak jsme na jedné
straně dostatečně odolní, abychom se nenechali vlákat do her, v nichž
můžeme utrpět fatální ztráty nebo na nichž se můžeme stát fatálně závislí, a
současně můžeme plně vytěžit i z toho, pokud někdy prohrajeme, abychom pak
v důležitějších hrách dokázali vyhrát.
Metodologická
poznámka:
Výše uvedené
může být napadeno, zpochybněno nebo odmítnuto dvojím způsobem:
- Buď na základě
toho, že se říká něco naprosto samozřejmého, něco, co každý ví a více méně
dodržuje, takže se jedná o mlácení prázdné slámy.
- Nebo jako
zdánlivě „učebnicově“ či z moralistického hlediska správné tvrzení, které
je ovšem zcela vzdálené praktickému životu, protože každý z nás přece
prožívá svět jinak, má svoje záliby i slabosti a nějaký „rozvoj (jeho)
osobnosti“ mu může být v běžném životě „zcela ukradený“.
Nenechejme se
zmást. To, co je nejdůležitější, co stojí zato převzít jako základní vnitřní
orientaci (a netýká se to jen výše uvedeného doporučení) bývá zpravidla
současně (a často z týchž úst, ale v různých kontextech)
zpochybňováno právě ze dvou protikladných směrů – jako naprostá samozřejmost i
jako něco, co patří jen do učebnic, které píší jen o tom „jak by to mělo být“,
ale nikoli do reálného života, kde „je to přece všechno úplně jinak“.
Uvidíme, že
odmítání výše uvedeného typu životní strategie je důsledkem redistribučních
her, které se hrají. Je nepeněžní ztrátou, kterou si člověk odnesl z her,
v nichž se ze svobodně rozhodujícího a jednajícího hráče změnil
v nástroj koalic, s nimiž se nekriticky a bezvýhradně identifikuje.
Jedná se o jeden z nejzajímavějších fenoménů, který byl zpozorován i
jinými vědními disciplínami, jehož podrobnější analýza v rámci teorie
redistribučních systémů je však značně přínosná.
Další důležité doporučení, které je vhodné dát hned do
úvodu, by mohlo znít asi takto: Dobré teorie není nikdy dost. (A dobrá teorie
je právě ta, které nikdy není dost, což není – jak by se mohlo zdát –
tautologické tvrzení.)
K čemu je dobrá teorie? Uveďme si hlavní důvody:
1. Dobrá teorie vytváří nejlépe strukturovaný prostor
pro ukládání zkušeností, umožňuje zařadit poznatky získávané v praxi tak,
aby byly připraveny k dalšímu použití, a to mj. i tím, že právě díky
teorii můžeme formulovat to, co lze očekávat, abychom pak na základě odchylek
reality od očekávání identifikovali skryté prvky reality.
2. Dobrá teorie vytváří vhodný referenční rámec pro
komunikaci, umožňuje sdílet vzájemně srozumitelné pojmy a koncepty, předávat
nové poznatky.
3. Dobrá teorie (a podle toho se i pozná, že je dobrá)
je schopna různé dílčí pohledy vyjádřit jako zvláštní či dílčí případ toho, c
čím přichází.
4. Systematické použití dobré teorie umožňuje odhalit
co nejvíce souvislostí, které musíme uvažovat při řešení určitého problému,
návazně pak nejlépe odhadnout, co se bude odehrávat, a dát nejúplnější a dobře
strukturovaný výčet toho, čím můžeme vývoj reality ovlivnit žádoucím směrem.
5. V neposlední řadě pak dobrá teorie poskytuje
to, co lze nazvat jistotou konání, tj. říká nám, že jde právě o to a to, že
právě na to a to se máme zaměřit (jako na hlavní článek, jehož vymezením
v praktickém kontextu by každý kvalifikovaný a o dobrou teorii se
opírající rozbor měl vrcholit).
Metodická
(nikoli metodologická) poznámka:
V našem
přístupu hojně používáme matematický aparát – formulování a dokazování
některých tvrzení v jazyce matematiky, sestavení a využívání počítačových
modelů, formalizované grafické zobrazení důležitých jevů, prezentaci procedury
matematického postupu řešení určitých problémů formou výpočtu apod. Matematický
aparát umožňuje poměrně přesně též formulovat některé otevřené problémy. Lze
předpokládat, že část čtenářské obce se nespecializuje v tomto směru badatelské
a aplikační činnosti, nezabývá se systematicky otázkami, které s použitím
příslušného matematického (ne vždy zcela jednoduchého) aparátu souvisejí.
Nicméně i pro tuto část čtenářské obce platí doporučení, aby si z toho, co
přináší tento materiál, co nejvíce osvojili. K tomu několik vět:
- Matematické
prvky, které jsou v dalším textu obsaženy, jsou formulovány tak, aby byly
co nejvíce srozumitelné i té části čtenářské obce, která v dané oblasti
není systematicky vzdělaná, tj. jsou vyloženy populárně.
-
K náročnějším částem, např. grafickému výkladu typů vyjednávání, je vhodné
se několikrát vždy s odstupem času vrátit – pak se vše stane
srozumitelnější a i ten, kdo se s matematickým aparátem stýká jen
okrajově, si začne uvědomovat smysl zobrazeného a sděleného s nadhledem.
-
Doporučujeme obstarat si počítačový model redistribučního systému a „pohrát“ si
s ním – jedná se o činnost nejen zajímavou, ale rozšíří představivost
žádoucím směrem.
Co je redistribuční systém a čemu složí jeho
popis
Mezi obecně uznávané pravdy patří, že čím
více dokáže firma ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší.
Obecně to platí i pro další sociální systémy – instituce veřejné správy,
organizace, které si konkurují oblasti politické soutěže či veřejně prospěšné
činnosti, při výkonu regionální samosprávy na nejrůznějších úrovních,
v soukromém i veřejném sektoru apod. Výše uvedené má i opačnou stránku.
Čím více je distribuce prostředků uvnitř sociálních systémů výše uvedeného typu
v kolizi s oceněním výkonu těch, kteří tento systém vytvářejí, tím
menší celkový výkon dosahuje.
Typickou příčinou redistribuce uvnitř
takových systémů je to, že se v nich prosadí určitá koalice, která využije svůj
dominantní vliv k redistribuci prostředků, jež organizace získává, ve svůj
prospěch. Platí to i pro organizace spravované, kde ten, kdo o rozdělení výplat
rozhoduje, je do této funkce dosazen a má neomezené či alespoň významné
pravomoci. I zde se různé neformální koalice s výše uvedeným cílem vytvářejí.
Ukazuje se, že takto velmi obecně vymezený
redistribuční systém lze vhodným způsobem formalizovat, použít k jeho analýze
poměrně účinný matematický aparát, zformulovat a přesně zodpovědět (i vypočítat
či předvést pomocí počítačového modelu) řadu obecných i konkrétních otázek.
Následující text přináší mj.:
1. Vyjádření množiny všech situací, které
mohou v redistribučním systému nastat, a to prostřednictvím základní
redistribuční rovnice. Ta je mj. i klíčem k vytvoření počítačového modelu.
2. V nejjednodušším případě elementárního
redistribučního systému, který je klíčem k analýze systému složitějších (ty
jsou jeho rozšířením), prezentaci množiny řešení základní redistribuční rovnice
v podobě redistribuční plochy.
3. Názorné vyjádření předpokladů přechodu
od jedné redistribuční situace k jiné s využitím zobrazení redistribuční
plochy, představu o tom, v čem spočívá nestabilita jednotlivých typů rovnováhy,
jak jednotlivé případy rovnováhy vznikají a jakou roli přitom hraje
vyjednávání.
4. Nastínění možnosti využití aparátu
univerzální algebry k popisu procesů vyjednávání v redistribučních systémech.
5. Názorný popis základních typů
vyjednávání, včetně vyjednávání s podbízením se potenciálnímu koaličnímu
partnerovi (které je z aplikačního i matematického hlediska nejzajímavější).
6. Prokázání skutečnosti, že v elementární
redistribučním systému (tj. mj. systému, který nemá žádné vazby se svým
prostředím) existuje tendence ke spojení průměrného hráče s nejslabším. To má
velmi závažné praktické důsledky.
7. Prokázání skutečnosti, že řada rozšíření
modelu elementárního redistribučního systému výše uvedenou tendenci ještě
zesiluje. (Tak je tomu např. v případě, že bereme v úvahu neschopnost
hráčů přesně ocenit výkonnost svou i výkonnost ostatních.)
8. Odhalení dvou složek vyjednávání
v redistribučních systémech – základní, která se týká nabídky rozdělení
výplat, a doplňující argumentaci, která vnáší do systému uvažování vnějších
faktorů ovlivňujících příslušný redistribuční systém.
9. Formulování postulátu, že každá doplňující
argumentace při vyjednávání vychází z představy o matematicky
definovatelném rozšíření elementárního redistribučního systému.
10. Řadu konkrétních aplikací, mj.
k problematice systémů vyvíjejících se v čase, k problematice
reforem směřujících k větší motivaci apod.
11. Nastínění perspektivního pokračování
dalšího zkoumání redistribučních systémů na základě rozboru problematiky
spojování jednoduchých redistribučních systémů ve složité (tj. procesu
„řetězení“ či „polymerace“ jednoduchých redistribučních systémů).
Metodologická
poznámka:
Jedna
věc je problém vhodně pojmenovat, druhá vhodně jej „rozklíčovat“ a otevřít tak
cestu k jeho řešení. Pokud se týká pojmenování, pokusil jsem se o to kdysi
dávno (již koncem roku 1988, článek pak vyšel v časopise Politická ekonomie
č.4/1989), kdy jsem tehdy položil otázku, "zda stávající
nedostatky socialismu jsou dané tím, že ještě něco neumíme, že jsme ještě něco
dostatečně nepoznali nebo tím, že stávající stav poskytuje některým neoprávněné
výhody a privilegia, kteří pak mají zájem na skrývání a zatemňování reálných
příčin nedostatků vedoucích ke stagnaci". A odpověděl: "Orientovat se
a čestně obstát v těchto diskusích je otázka nejen odborné připravenosti,
vědeckého talentu, ale i politické orientace, osobní statečnosti, morálního
profilu. Jakmile se totiž začneme (vědecky poctivě) zabývat hospodářským
mechanismem v procesu přestavby, v procesu přechodu od současného stavu k
podstatně "rovnovážnějšímu" či "parametričtějšímu", resp.
trajektorií tohoto přechodu, nemůžeme si nepoložit otázky jako: "Na čem
vázne realizační proces?" "Komu vyhovuje stávající stav?" A
najednou zjistíme, že četné otázky zůstávají nezodpovězené (a mnohdy ani
nenastolené) ekonomickou teorií a to vůbec ne náhodou. Začneme si uvědomovat
hlubší příčiny toho, proč zůstávají ekonomickou teorií nezmapována bílá místa,
proč věnuje pozornost mnohem více zásadě "každému podle práce", když
jí logicky přechází otázka jak zabezpečit, aby platilo "od každého podle
schopností" - tj. otázka jak dosáhnout, aby každý zastával takové místo,
na kterém může uplatnit schopnosti, které má, a současně, aby nezastával místo,
které jeho schopnostem neodpovídá. Proč např. končíme výklad základního
ekonomického zákona uspokojováním potřeb nebo všestranným rozvojem schopností,
když největší problém je v oblasti možností pro realizaci schopností. Proč v
pojetí sociálně ekonomické efektivnosti uvažujeme o proporcích, které vznikají
mezi strukturou produkce a strukturou potřeb (v důsledku čehož část produkce
zůstává nevyužita, stává se ležákem), přičemž opomíjíme reálnou existenci
mnohem větších disproporcí mezi strukturou schopností a možnostmi jejich
uplatnění. Vůbec to není proto, že by ekonomická dimenze uvedených problémů
neexistovala a nebyla podstatná, ani proto, že by uvedenou problematiku nebylo
možné operacionalizovat. Příčina je v tom, že bychom museli jít až na obnažení
skutečných příčin současných vývojových problémů socialismu, podstaty období,
které se nazývá obdobím stagnace. - Jakmile si uvedené otázky položíme jako
otázky teoreticky, nezbývá než se s nimi důstojně vyrovnat. Krok za krokem pak
začneme mapovat ekonomickou základnu, která umožnila, že v společenském přínosu
výsledků práce začaly převažovat vztahy (různě motivované) osobní závislosti
nad vztahy kompetentnosti, výkonnosti, morálnosti, političnosti, odbornosti. Že
k tomu, aby vztahy osobní závislosti mohly existovat skrytě, aby se
nekompetentnost či zneužívání postavení ve společenské dělbě práce
neprojevovaly, se musel vytvořit mnohovrstevnatý systém (většinou skrytých)
přerozdělovacích procesů převádějící výsledky práce jedněch na pokrytí
nedostatků v práci druhých. Musela být oslabena kritéria reálně prokázaných
schopností, aby mohla převládat průměrnost - živná půda osobních
závislostí." (str. 420)
Problém
nebyl ani tak v odvaze věci pojmenovat, ale jít dál a ukázat, co se
v takových podmínkách při střetu různých zájmů děje. Dnes bych řekl: Jaké
hry se hrají. Tehdy se mi ovšem ještě nepodařilo propojit snahu vidět do
podstaty problémů tehdejšího systému s vytvořením aparátu, který by
odhalil to, co se odehrává pod pokličkou tehdejšího systému a jaký vývoj lze
předpokládat. Obecně se dalo říci – buď projde hlubokými reformami, nebo
zanikne. Pro předvídání událostí a hledání nejvhodnějších řešení či eliminaci
různých rizik to ovšem nestačilo. Aplikace teorie redistribučních systémů na
současné úrovni jejího rozpracování by mohla přinést podstatně více. Tehdy jsem
jí ovšem nedisponoval a po pravdě řečeno ani netušil, že taková teorie může
vzniknout. Domníval jsem se, že stačí najít zdroje zájmových střetů – a
k tomu stačilo identifikovat zdroje vzniku redistribuce parazitního typu.
Teorie
ovšem může jít vždy o hodně větší kus dál, než si představujeme, a to zejména
ve směru pochopení vztahu mezi tím, co nám teoretický systém říká a jak
v praxi uplatnit to, co nám říká. Jinými slovy – teorie před sebou vždy má
úkol řešit i otázky spojené s aplikací jejích výsledků. V tomto směru
rozvíjení teorie můžeme jít vždy dál a dál a zvyšovat tak účinnost její aplikace,
resp. realizace toho, s čím přichází. Trpělivé hledání způsobu
„rozklíčování“ realizační problematiky v průběhu téměř dvaceti let přece
snad jen něco přineslo.
Podobné
problémy ve větší či menší míře existují i v jiných sociálních systémech a
na nejrůznějších úrovních. Teorie redistribučních systémů otevírá cestu
k jejich přesné analýze.
Teorie redistribučních systémů má aplikaci
v řadě oblastí, v současné době jsou v popředí pozornosti
zejména následující:
1. Problém výkonnosti organizací, které se
nenacházejí v tvrdě konkurenčním prostředí[2]
- jak zajistit, aby se uchovávala jejich výkonnost.
2. Problém realizace reforem systémů,
které směřují k větší motivaci k dosahování výkonu.
3. Problém prosazení návrhů na zlepšení v
rámci organizace.[3]
4. Při analýze otevřených střetů dvou
protichůdných stran, za kterými se zpravidla skrývá mnohem sofistikovanější hra
o redistribuci užitků.[4]
Můžeme tedy shrnout: Oblast aplikace je
velmi široká, jedná se o realizační dimenzi jakékoli problematiky.
Z praktického hlediska stojí zato si
uvědomovat, že existují dva velmi odlišné typy aplikace teorie praxi, resp. dva
krajní případy, které se od sebe výrazně odlišují:
1. Systematická s využitím kvantifikace
veličin a sestavení modelu.
2. Formou kultivace rozhodování na základě
zkušeností a intuice.
V prvním případě řešíme prakticky
významný případ a máme lidské, časové i technické prostředky k tomu,
abychom na řešení tohoto případu vyčlenili dostatečnou kapacitu. –
V takovém případě s využitím výše uvedeného popisu vyjednávání můžeme
sestavit poměrně přesný koncept (ve smyslu neplnohodnotného modelu) dané
situace, formalizovat jej, hledat matematicky definovatelné přesahy, formou
brainstormingu jej doplňovat, v některých případech vhodně volenou
kvantifikací vstupních dat ověřovat realizovatelnost různých alternativ
(nakolik je lze využít či nakolik hrozí).
Ve druhém případě rozhodujeme se sami a
v rovině každodenního rozhodování (kdy paralelně řešíme řadu dalších
obdobných problémů). Máme omezený čas, na rozhodnutí jsme sami. –
V takovém případě musíme spoléhat zejména na spontánní aktivity našeho
myšlení. Tyto spontánní aktivity našeho myšlení lze podstatně zdokonalit
procvičením, které vychází z pochopení toho, co vlastně musíme
prostřednictvím nich rozhodnout a jak probíhá rozhodovací proces. V tomto
smyslu znalost výše uvedeného umožňuje dosáhnout vhodného propojení vědomých a
spontánních aktivit zvyšujících efektivnost našeho rozhodování.
První případ je velkou výjimkou – tímto
způsobem uplatňuje teorii v praxi tak v jednom ze sta případů (možná
ani to ne). Proto si oprávněně zaslouží pozornost to, co bychom mohli nazvat
kultivací konceptuálního myšlení. Například již znalost základních parametrů
her typu vězňova dilema je pro každého člověka v nejrůznějších oblastech
každodenní i profesní činnosti velmi poučná a návodná. Tak tomu je i
s konceptem, který vzniká rozpracováním a osvojování teorie
redistribučních systémů.
Druhá forma uplatnění teorie (v našem
případě redistribučních systémů) v praxi předpokládá nejen předání poznatků,
ale i výcvik řady duševních aktivit - rozpoznání standardních situací,
schopnosti si je správně zařadit a najít adekvátní reakci na ně, rozlišit
podstatné a nepodstatné. A to vše v reálném čase, kdy mnohdy rychlost reakce je
tím rozhodujícím. Výuka teorie redistribučních systémů tak může být s trochou
nadsázky pojata i jako bojové umění. Či ještě přesněji - teorie redistribučních
systémů by měla být dotažena do takové podoby metodických doporučení a
předpokladů jejich osvojení, aby člověk v redistribučních hrách úspěšně obstál.
To klade určité nároky na její pojetí a vystavuje tuto teorii rovněž určité
zpětné kontrole.
Lze předpokládat, že teorie
redistribučních systémů nebude ty, co se s ní seznámí, zbavovat zábran a
poskytovat jim návod, jak vytvářet parazitující koalice, ale naopak – naučí je
bránit se proti takovým koalicím, omezovat či zcela eliminovat jejich vliv a
získat vnitřní odolnost vůči ochotě jim přisluhovat či jiným způsobem je
podporovat. Tj. že tato teorie bude oporou těm, pro které se vžilo označení
slušní lidé.
(jako ilustrace toho, proč znát teorii
redistribučních systémů
a jak může být kaprál chytřejší než
generál ještě před bitvou)
V roce 1552 oblehl maďarský Eger turecký
vezír Ahmed se 150 000 muži (podle některých pramenů se přímého boje o dobytí
hradu zúčastnilo "jen" 70 000 mužů). Jim čelilo pouze 2000 obránců,
mezi kterými byly ovšem i ženy. Vedl je Štefan (István) Dobó. Eger se udržel
celých 38 dní a turecká vojska se vzhledem k blížící se zimě musela stáhnout.
Obránci Egeru odrazili 13 útoků. Nesmírně
statečně si vedly ženy. István Dobó se dokázal nemožné a vytvořil historický
rekord v poměru počtu mezi úspěšnými obránci a neúspěšnými útočníky jednak tím,
že sjednotil obránce a dokázal udržet jejich bojového ducha, jednak tím, že si
"přečetl" protivníka a použil řadu invencí.
Útočníci nejdříve chtěli využít převahy v
technice - disponovali totiž mnohem modernějšími děly. Dobó byl schopen najít
protitah - chladit vodou svá děla a dosáhnout dostatečně rychlé palby, aby
prostou dělostřeleckou převahou nebylo možné obranu hradu zlikvidovat. Pokusům
Turků podkopat se pod hrad čelil umístněním bubnů s hrachem na jejich povrchu,
čímž dokázal přesně identifikovat místo, kde vedla chodba, a tuto chodbu pak
zničit. Při závěrečných útocích si z jeho popudu obránci včetně žen pokryli
obličej červeným vínem a děsili tak útočící Turky, kteří se domnívali, že
obránci pijí čerstvou krev zvířat a snad i padlých útočníků (odtud vznikl název
egerská Býčí krev).
A co je zde zajímavé z hlediska teorie
redistribučních systémů? Nic. Tedy zatím nic. Zajímavé bylo to, co se odehrálo
po slavném a historicky nikdy nepřekonaném vítězství. Mj., za zmínku snad stojí
i to, že - jak potvrdí každý, kdo v zde byl, není egerský hrad chráněn nějakým
výjimečným přírodním útvarem. Stojí sice na skále, která však z žádné strany
není nepřekonatelná a nejméně z jedné třetiny v podstatě hrad téměř nechrání.
Význam výhry byl o to větší, že ostatní maďarská města, jejich hrady a opevnění
byla Turky obsazena bez většího odporu.
István Dobó byl po slavném vítězství
obviněn, že překročil denní limity čerpání zásob. "Manko" mu bylo
předepsáno k úhradě. Když ho zaplatil (což to, co ho tímto chtěli vlákat do
pasti neočekávali), druhá strana (kdo a proč na ni stál?) přitvrdila a obvinila
ho (jak jinak?) z vlastizrady. Po roce vězení se žádné provinění neprokázalo a
tak musel být propuštěn. Do Eggeru se již nevrátil. Odjel do Horních Uher (tedy
na Slovensko), kde všem vytřel zrak a užívaje si života se svými milovanými v
pohodě dožil zaslouženého věku 78 let.
Kontrolní otázka: Kým a proč byl Dobó
likvidován? (A zde teprve začíná to, co teorii redistribučních systémů zajímá.)
Dobó se skutečně dopustil strašného
provinění. Pod vlivem mohutnosti turecké armády i jejího technického vybavení
začala řada významných činitelů reprezentujících ekonomickou, politickou a
vojenskou moc v Maďarsku tajně vyjednávat o lokálních podmínkách kapitulace.
Šlo o to, jak formou podbízení Turkům uchovat aspoň něco z majetku a vlivu,
zejména pokud to bude na úkor těch, kteří včas "nepochopili", jaký
bude výsledek hry. A z tohoto hlediska Dobó ukázal, že:
- Tureckou armádu lze porazit, i když je v
obrovské početní a technické přesile.
- Podmínkou vítězství je nutnost opřít se
o obyčejné lidi, kteří se neúčastní složitých her "výprodeje" pozic
Maďarska, ale bojují o svoji svobodu a to málo, co mají.
Za jedno i druhé musel zaplatit. Jinak by
se stal hrdinou a přirozeným vůdcem národa. Všimněme si, že dokázal jak
získávat důvěru lidí, tak projevil obrovskou invenčnost a přišel v procesu boje
s řadou inovací (něco podobného známe i z našich dějin). Boj o Eger vyhrál, v
tu dobu se však hrála úplně jiná hra, do které svým vítězství vstoupil, aniž by
si to uvědomoval. I když něco tušit mohl, protože jiná města se vzdala až
příliš snadno. V té hře, která se skutečně hrála a v níž čelil ještě větší
přesile, již zvítězit nedokázal. V té nejvyšší hře, kterou hraje každý z nás s
osudem však nakonec přece jen patrně dopadl nejlépe ze všech zúčastněných.
Uchoval si čest a spokojeně dožil vysokého věku.
Pro nás z toho plyne poučení, že i v
zdánlivě zcela jasně definovaném a deklarovaném konfliktu, je víc, než se
většině jeho účastníků zdá. Existují dohody obou stran, co se odehraje v
případě vítězství jedné nebo druhé. Podle okamžité pozice pak dochází k tomu,
že se někteří účastníci podbízejí ve snaze získat něco na úkor těch, na jejichž
straně v deklarované podobě stojí. Míra podbízení bývá tak velká, že se i
uvnitř těch, co se podbízení dopouštějí, může zvednout odpor vůči tomuto
podbízení. Ale to již jsou standardní herní dilemata a různé typy rovnováhy, s
nimiž se v tom či onom konkrétním případě setkáváme.
Po bitvě je každý kaprál chytřejší než
generál a tak stojí zato si položit otázku: Mohl Dobó vyhrát i tu hru, ve které
se skutečně a definitivně rozdělovalo to, co se rozdělovalo? A skromně můžeme
odpovědět: Ano, pokud by znal základy teorie redistribučních systémů.
Na "viditelnou" část hry, tj.
boj o Eger, se pečlivě připravil a volil správné taktické i strategické kroky:
- Nechal navézt dostatek zásob, včetně
vody, vína, oleje s vědomím toho, že vše lze proměnit v účinnou zbraň (např. v
podobě vařící vody, která se lije útočícímu protivníkovi na hlavu).
- Dosáhl stavu plného odhodlání a
soustředění obránců, kteří si uvědomovali, že každý den obrany je přibližuje k
vítězství (zima se blíží a 70 000 dobyvatelů, to není jen výhoda v podobě
obrovské síly, ale také stále těžší zátěž z hlediska získávání zásob ze stále
širšího okolí).
- Dokázal si "přečíst"
protivníka a tak přesně odhadl, jak bude postupovat a jak mu zabránit v tom,
čeho chce dosáhnout.
V rozhodující, byť i
"neviditelné" fázi redistribuční hry, se Dobó ukázal být naprosto
nepřipraven. Nevytvořil kolem sebe ani tu nejmenší družinu, která by s vědomím
toho, o co jde, bojovala. Nepřipravil si žádné prostředky k boji. Nedokázal
předvídat tahy protivníka a nechal se jimi zaskočit...
Z tohoto hlediska je důležití znát
mj. následující:
1. Mezi póly vystupujícími proti sobě
v otevřeném konfliktu se vytvářejí skryté koalice.
2. Vzhledem k tomu, že každý
z pólů konfliktu je výsledkem vývoje redistribučního systému, lze
analyzovat zjistit:
- O jaký se jedná redistribuční systém a
v jakém stádiu vývoje či v jaké standardní situaci se nachází.
- Kdo a proč bude mít tendenci vytvořit
skrytou koalici s protivnou stranou konfliktu.
- Kdo využije ohrožení systému
k tomu, aby se v redistribuční hře prosadil, a kdo naopak bude i za
cenu zvýšení ohrožení či porážky bránit svou pozici v rámci jedné strany
konfliktu i za cenu kolaborace s druhou stranou konfliktu.
3. Jak identifikovat, kde se tvorba
skrytých koalic projeví, jak včas avizovat riziko jejího vzniku a odhalit ji.
Metodologická
poznámka:
Poté,
co jsem nechal první pracovní verzi rodícího se rukopisu o teorii
redistribučních systémů kolovat mezi svými přáteli, dostal jsem následující
SMS:
„Mám
určitý pocit rozporu mezi tím příkladem s Istvanem Dobó a teorií her.
Myslím, že každá hra má vadu v tom, že je dán počet hráčů a nějaká
pravidla. Navíc termín redistribuce ukazuje na to, že je tu předpoklad tendence
k uzavřenosti. Dobó vůbec neměl možnost si tu hru zahrát. Ono vyhrál tu
svoji a v té druhé byl jen překážka. Jde o jiné hry s jinými
hodnotami. Teprve zkoumání hodnot, o které šlo v těchto hrách, může
přinést nějaké poučení. V jedné hře šlo o život, ve druhé o prachy. Chybu
udělali ti zrádci, protože se našel poctivý neřiditelný idiot, odvěký to
nepřítel velkých zisků na cizí účet. - Ahoj. L“
Podle
mého ve skutečnosti existuje jen jediná hra – a to je život sám. A v ní se
rozhoduje o výhrách a prohrách v jednotlivých dílčích hrách, do nichž se
dostáváme – ať již chceme nebo ne, ať již si to uvědomujeme či nikoli. A
důležité je, abychom vyhrávali, pokud nám jde o nějaké pozitivní hodnoty. Ten,
kdo na hodnoty apeluje, ale v realitě nakonec prohraje, nahrává jen a jen
těm, kteří se snaží o to, aby se v reálném životě hrály jen hry bez
jakýchkoli zábran a život byl zbaven jakýchkoli pozitivních hodnot.
Další
ohlas jsem dostal od E.:
„Myslím,
že se jedná o jednu hru, ale hierarchicky uspořádanou. Každý účastník hry jedná
z pozice toho, v jakém "světě" žije. Vezmu-li úvahu o tom, že vesmír
(svět) je tak akorát složitý, aby ho ten, kdo v něm vznikl mohl rozklíčovat,
pak účastník hry z nižší roviny (světa) ve "vyšší" rovině hry nemá
šanci skutečnou realitu rozklíčovat, protože je složitější než "svět"
(rovina), ve které žije. - Velmi se mi líbí myšlenka pí. Rowlingové z příběhů
Harryho Pottera, že existuje svět Kouzelníků a svět Mudlů (to jsou ti, co
neumějí čarovat). Svět Kouzelníků je součástí světa Mudlů, ale ti o něm nevědí
a kouzelné věci nevidí a nechápou, kromě toho Kouzelníci svůj svět před Mudly
tají.“
My
ale žijeme ve stejném světě, který lze rozklíčovat (třeba – v dané oblasti
– právě s pomoci teorie
redistribučních systémů.
Později uvidíme, že fenomén vytváření
skrytých koalic i v případě otevřených konfliktů vyplývá z jednoho
z nejvýznamnějších jevů v oblasti redistribučních systémů – ze
způsobu jejich řetězení či slučování do podoby složených redistribučních
systémů. To, co se nám např. v dějinách jeví jako obsazení, dobytí,
násilné připojení apod. je ve skutečnosti interakce dvou redistribučních
systémů, při které jeden z nich vyvolává ve druhém změnu tak, aby se
v něm vytvořila (pod jeho aktivním vlivem) nová vítězná koalice založená
na obdobném principu redistribuce, jaký již existuje ve vítězném redistribučním
systému. Tímto způsobem dochází ke stabilizaci rovnováhy uvnitř složeného
redistribučního systému. Tato stabilita je podstatně větší, než by mohla být
v jednoduchém systému – jak vítězném, tak i v tom, který byl
připojen. K tomu, abychom lépe pochopili, jak uvedené procesy probíhají (a
mohli lépe číst i to, co se odehrává v dějinách), je nutné vytvořit velmi
precizní matematický model elementárního redistribučního. V něm je
v zárodku obsaženo velmi mnoho z toho, s čím se pak setkáváme
v chování, interakci a vývoji reálných složitých redistribučních systémů.
Obecně o teorii her a začlenění teorie redistribučních
systémů do jejích rámců
Teorie redistribučních systémů je původní
a významná oblast teorie her.
Hra v normálním tvaru má formální
zápis:
{Q; X1, X2, …, XN;
M1(x), M2(x), …, MN(x)},
kde
Q je množina hráčů, např.{1, 2,...N},
Xi je množina strategií, kterou
disponuje i-tý hráč,
x je uspořádaná N-tice strategií zvolených
jednotlivými hráči,
Mi(x) je výplatní funkce i-tého hráče, která mu při daných zvolených
strategiích přiřazuje určitou výplatu.
V naší teoretické literatuře
jsou nejcennějším zdrojem práce M.
Maňase, zejména jeho Teorie her a konflikty zájmů (Maňas 2002). Dalším autorem,
který částečně spolupracuje s naším řešitelským týmem, je B. Sekerka.[5] Pokud se
týká M. Maňase, jedná se zejména o kapitoly
Teoretická literatura věnovaná
problematice sociálních či psychologických aspektů řízení organizací výše tematizovaný
problém většinou přehlíží.[6]
Není jednoduché odpovědět, proč tomu tak je. Jednou z příčin může být, že
doposud nebyl nalezen vhodný koncept, který by umožnil jevy spojené s výše
uvedeným identifikovat, resp. nebylo vytvořeno teoretické prizma, kterým by je
bylo možné nahlížet.
Pozitivní výjimkou je monografie M. Čakrta
Konflikty v řízení a řízení konfliktů (Čakrt 2000) či B. Štědroně Manažerské
řízení a informační technologie z roku 2007 (Štědroň 2007).
M. Čakrt zmiňuje teorii her jako nástroj
analýzy konfliktů v oblasti řízených organizací, při prezentaci problému však
dává spíše přednost popisu a zobecnění. Je to svým způsobem škoda, protože
aplikace teorie her by mu umožnila lépe se podívat "pod pokličku"
toho, co se v dané oblasti odehrává. Mohl by např. analyzovat vztah mezi
tvorbou koalic uvnitř firem, změnami koaličních struktur, rolí vyjednávání,
formami redistribuce a typy konfliktů. Ukažme si to na příkladu, a to příkladu,
který sám uvádí a analyzuje (mohli bychom uvést celou řadu další z jeho
monografie):
"Představme
si například spor, který se rozhořel v jisté firmě mezi výrobou a prodejním
oddělením. Šlo, jak jinak, o nedostatkové finanční prostředky z rozpočtu. Na
trh je uváděn nový výrobek a, jak už to bývá, zdroje nejsou bezedné. Každá
strana nachází "neprůstřelné" důvody, proč má dostat víc než
druhá." (Čakrt 2000,
s. 31)
Vidíme, že konflikt vyplývá ze snahy
prosadit určitý typ redistribuce, přičemž k tomu je nutná tvorba koalic. Tak
tomu bývá prakticky vždy a všude. Teorie redistribučních systémů umožňuje
zatřídit vzniklou situaci, dát přehled všech alternativ vývoje, vytipovat
vhodný typ argumentace napomáhající vzniku takové koalice, která by byla
nositelem řešení konfliktu na bázi zvýšení efektivnosti.
Místo toho však M. Čakrt v závěru
poznamenává: "Jde o klasickou
situaci s nulovým součtem - mohu dostat navíc jenom to, co urvu z koláče
druhého." (Čakrt 2000, s. 31) Tím se mj. dopouští menšího omylu.
Nejedená se totiž o hru s nulovým součtem. Pokud nebudou zdroje, tedy finanční
prostředky, rozděleny mezi výrobu a prodejní oddělení optimálně (ekonom by
řekl, že mezní výnosy z prostředků uvolněných do obou oblastí se musí rovnat),
výkon firmy poklesne, což bude znamenat újmu jak pro ty, co působí ve výrobě,
tak pro ty, co působí v prodejním oddělení.
Jedna z nejzajímavějších a
nejpřínosnějších částí monografie M. Čakrta je nazvaná Průběh meziskupinového konfliktu. (Čakrt 2000, s. 49-54) Již
samotné názvy podčástí, které obsahuje, stojí za pozornost: "K čemu dochází uvnitř skupin? A
co nastává mezi skupinami? K čemu dochází u vítězů? Svým vývojem
prochází i skupina poražených." Každá podčást má 5-8 bodů, z
nichž některé jsou poměrně přesným popisem standardních situací vznikajících v
redistribučních systémech.
M. Štědroň se mj. věnuje problematice tzv.
paranoidního řízení, jehož postupy formuluje takto:
"-
zbavuj se nejlepších pracovníků, a pokud to není možné, neposkytuj jim potřebné
informace,
-
introvertům dávej extrovertní činnosti a naopak,
-
nikdy nestanovuj jasné priority činnosti,
-
neformuluj nic jasně a stručně,
-
nevymezuj jasně obsah a pole působnosti vedoucích pracovníků,
-
neobklopuj se nekonformě myslícími a kritickými pracovníky, kteří mohou
pracoviště destabilizovat,
-
když to situace vyžaduje, manévruj na okraji dění." (Štědroň 2007, s. 29)
Dále musí paranoidní řízení zabezpečit:
"-
úmyslné vytváření napětí mezi členy pracovních týmů,
-
atmosféru obav a strachu,
-
eliminaci všech samostatných a kriticky uvažujících pracovníků mimo hranice
organizace,
-
pravidelné decimace pracovních týmů." (Štědroň 2007, s. 29-30)
Úspěšný manažer pak musí zabezpečit:
"-
zbavování se odpovědnosti,
-
soustavné znevažování práce odborníků." (Štědroň 2007, s. 30)
Všimněme si, že některé z bodů přímo či
nepřímo s formováním koalic schopných ovlivnit redistribuci prostředků uvnitř
takových organizací souvisejí.
Jiný příklad popisu vztahů uvnitř
sociálního systému v souvislosti s jeho řízením najdeme u vášnivého obhájce
respektování tržního řádu jako základní podmínky úspěšného řízení společnosti
W. Euckena v jeho Zásadách hospodářského řádu. Mj. zde uvádí: "Pro nás jsou důležitější interní
výměny vůdčích vrstev a zejména boje starých vůdčích vrstev s takovými
vrstvami a skupinami, které se k vedení derou. Nejdříve se rozštěpí vrstva
B tak, že vznikne skupina B 1, která usiluje o veden společnosti, tedy chce
svrhnout skupinu A. Ale také A se rozštěpí, takže se vytvoří vrstva A 2, která
je nakloněna paktovat se s B 1.
Obě
velké revoluce, na nichž spočívá naše doba, byly po této stránce vzájemně propojeny,
revoluce společensko-politická i revoluce hospodářská. Obě totiž způsobily
rychlé střídání vůdčích vrstev, počínaje odstraněním starých
monarchisticko-feudálních vůdců, s následnými boji stále zvonu
vznikajících skupin a vrstev.
V jedné
zemi mají rozhodující slovo zemědělští funkcionáři, v druhé funkcionáři
odborů, v třetí je možná vytlačí funkcionáři průmyslových mocenských
skupin. Naproti tomu se ve čtvrté zemi zmocní A 1 na kratší nebo delší dobu
funkcionáři maloobchodu spojeného v částečný monopol nebo bank. Vrstva
funkcionářů se může konstituovat jako A 1 a ovládnout i ideologicky zemi tím,
že násilím zabraňuje nástupu B 1…
Všechny
skupiny, jak hospodářské, tak i politické, přitom potřebují „ideologie“.
Všechny prohlašují, že se zastávají svobody, práva a humanity. B 1 bojuje
například proti „kapitalismu“, proti „reakci“, za „rovnost“ a „pokrok“. A 1
udává, že bojuje za „skutečnou svobodu“, proto „diktatuře“ a za „opravdovou
rovnoprávnost“. Také A 2 má ideologii, která je zpravidla humanitární. Je to
„maškarní bál ideologií“ (Röpke) a lze rozpoznat, kdo má jakou masku. Jsou to
politické a hospodářské vůdčí skupiny, které usilují o moc anebo ji
brání." (Eucken 200,
64.)
Elementární redistribuční systém
Jako velmi vhodný krok k „rozklíčování“
problematiky redistribučních systémů se ukázalo vytvoření modelu elementárního
redistribučního systému, tj. systému, který byl záměrně sestaven jako ten
nejjednodušší, jaký můžeme uvažovat, a to nejjednodušší i z hlediska
praktických a technických problémů jeho analýzy:
- Model má pouze tři hráče (A, B, C) -
tak, aby mohly vznikat nejjednodušší, ale netriviální koalice (dva proti
jednomu).
- Výkony hráčů jsou rozděleny v poměru
6:4:2 - aby se jednalo o malá,
přirozená, snadno představitelná čísla, která lze alespoň jednou rozdělit.
- Každý z účastníků systému (hráč) má
stejnou schopnost ovlivnit výsledek (má tedy vlivovou sílu rovnou
"1") - tj. koalice dvou vždy vede k prosazení výsledku, na kterém se
v rámci koalice dohodnou. (Obecně tomu tak nemusí být - např. v rodině nemá
každý z hráčů stejnou váhu při rozhodování; jsou i velké redistribuční systémy,
kde nepočetná skupina je schopna ovládat a okrádat velmi početné masy,
především však se jedná o systémy v organizaci, která je někým spravována,
kde nemá každý z hráčů stejnou váhu při rozhodování.)
- Všechny koalice jsou možné a rovnoprávné
- neexistuje žádní diskriminace, pokud jde o tvorbu koalic.
- Všichni hráči jsou informováni o tom,
jaká je jejich výkonnost, a všichni vědí, že ostatní hráči jsou takto informováni.
- Čím větší je redistribuce oproti výplatě
(odměně) za výkon, tím více klesá výkonnost celého systému.
Metodologická
poznámka:
Výše
uvedené jsou jen nejzjevnější charakteristiky, resp. definiční znaky či
předpoklady elementárního redistribučního systému. Vždy existuje
v podstatě neomezené množství dalších skrytých předpokladů či parametrů,
které činí elementární redistribuční systém skutečně elementárním. (Např. pokud
chceme sestavit skutečně jednoduchý model, musíme najít nějakou konstantu, která
pokles výkonnosti systému vyjadřuje; v realitě však popis závislosti může
být mnohem složitější.) Z metodologického hlediska je pak důležité:
-
Pokusit se o co nejúplnější a co nejlépe strukturovaný výčet předpokladů, na
základě nich definujeme elementární redistribuční systém.
-
Uvědomovat si, že existují vždy nějaké skryté parametry či předpoklady, které
si neuvědomujeme.
-
Vycházet z toho, že identifikace každého skrytého předpokladu, parametru
či definičního znaku umožňujícího nám z intuitivního hlediska považovat
elementární systém za elementární nám současně vymezuje i určitý směr rozšíření
pojmu redistribuční systém, resp. nás vede k nutnosti uvažovat obecnější
případy. (V tomto smyslu se jedná o problematiku hledání „přesahů“, tj.
překročení rámců stávajícího poznání.)
Z hlediska teorie her se jedná o hry
s více než dvěma hráči (konkrétně v nejjednodušším případě třemi),
s volnou disjunktivní koaliční strukturou, s nekonstantními výplatami
a podstatnou koaliční hru. (Srov. Maňas 2002) Jakkoliv se vskutku jedná o
elementární redistribuční systém, tj. systém, ve kterém základní parametry jsou
úmyslně zjednodušeny, ukazuje se, že má smysl jít cestou od elementárního
systému k jeho rozšiřování, přidávání dalších předpokladů a možností.
Především - jak si ukážeme - se však otevírá cesta k vytvoření zajímavého,
elegantního a účinného matematického aparátu popisujícího podstatné aspekty
chování člověka v organizacích různého typu.
V elementárním redistribučním systému
vznikají situace, které přímo vybízejí k tomu, aby byly pojmenovány, např.
(6:4:2) – odměňování podle výkonu, (3:5:3) – rovnostářsky orientovaná
redistribuce s vůdcem, (2:5:3,5) – trestání odporu, odměňování loajality
vůdcem, (4:5:2,5) – redistribuce s vůdcem a částečnou zásluhovostí,
(3,5:3,5:3,5) – plně rovnostářský systém apod., kde čísla v závorce znamenají
poměr rozdělení výplat, resp. výplaty samotné.
Řešení jednoduché úlohy si ukážeme na
následujícím příkladu:
Nechť v určitém systému mohou
vzniknout následující redistribuční situace a tyto situace jsou také jediné
možné, které zde mohou vzniknou (očíslujeme je číslicemi 0, 1,
(6 :4 :2)
původní distribuce podle
výkonnosti 0
(3,5 :3,5 :3,5) rovnostářská
redistribuce 1
(3 :5 :3) rovnostářsky
orientovaná redistribuce s vůdcem 2
Nemusíme analyzovat všechny kombinace
strategií uplatněných jednotlivými hráči. Aby totiž některá z herních
situací reálně nastala, musí ji (za daných předpokladů, tj. pokud mají hráči
stejnou rozhodovací sílu apod.) svoji vahou prosadit alespoň dva hráči (kteří
takto vytvoří koalici), současně pak platí, že stačí jen dva hráči, aby
příslušnou herní situaci prosadili.
Máme následující případy možné shody dvou
hráčů:
A B B C C A
0 0 0 0 0 0
1 1 1 1 1 1
2 2 2 2 2 2
Podtrženy jsou ty strategie, které
preferují příslušní hráči (A preferuje 0, protože v tom případě má
největší odměnu 6; B preferuje 2, protože v tom případě má největší odměnu
5; C preferuje 1, protože v tom případě má největší odměnu 3,5).
Vyškrtnuty jsou ty strategie, které jsou dominovány jinými, tj. ty,
které by v příslušné koalici nevybral žádný z hráčů. Například
v koalici hráčů A a B se varianta 1 neprosadí z důvodu, že výrazně
snižuje výplatu obou hráčů proti původní variantě. Vidíme, že v daném případě
vzniká zajímavé herní dilema. Všimněme si, že jsme do uvedeného krátkého
přehledu vybrali přímo prosaditelné i nepřímo prosaditelná herní situace (1).
Herní situace 1 vystupuje vlastně jako jakási obranná strategie hráče A vůči
nebezpečí velmi pravděpodobné a velmi typické herní situace 2. Pokud by
schopnost hráčů prosadit určitou strategii byla stejná, nelze ze zadání určit,
která z herních situací by nastala.
F. Charvát[7]
přirovnal výše uvedený postup k chytání ryb na udici a nastínil stručně způsob,
který umožní provést - obrazně řečeno - výlov rybníka, otevřel cestu k
vypracování počítačového modelu na základě formulování základní redistribuční
rovnice.
Redistribuční rovnice
Základní redistribuční rovnici pro případ
elementárního redistribučního systému lze formulovat takto:
x + y + z = 12 - η.R(x -
6, y - 4, z - 2)
kde:
x + y + z je součet skutečných výplat
jednotlivých hráčů
12 je maximální odměna, která by mohla být
rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl maximální, což znamená,
že by nedocházelo k redistribuce, rozdělení výplat by proběhlo podle výkonnosti
η je koeficient snížení výkonnosti
R(x - 6, y - 4, z - 2) je funkce
vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonu.
Redistribuční rovnici pak lze číst takto: Toho,
kolik si hráči mohou rozdělit, je tolik, kolik by si mohli rozdělit maximálně
sníženo o to, nakolik se vzdálili rozdělení podle výkonu.
Funkci vzdálenosti R můžeme definovat
různě:
- Nejjednodušším způsobem: jako | x -6| +
| y -4| + |z -2|, tj. jako součet absolutních velikostí rozdílů optimální
výplaty podle výkonu od skutečné;
- Metricky: jako (x - 6)2 + (y - 4)2
+ (z -2 )2, tj. jako odmocninu součtu čtverců rozdílů optimální
výplaty podle výkonu od skutečné.
V obecném tvaru pro n hráčů lze
redistribuční funkci zapsat takto:
n n
Σ xi = Σ ai – η . R(a1 –
x1, a2 – x2, …, an – xn)
i = 1 i = 1
resp.
n n
Σ xi = Σ ai – η . R(X)
i = 1 i = 1
kde X je vektor (x1, x2,
…, xn)
příp.:
n
Σ x´i = η . R(X´)
i = 1
kde x´i = aí – xi
Počítačový model a zobrazení redistribuční plochy
V současné době byl vyvinut velmi
zajímavý aparát opírající se o počítačový model, na kterém lze řadu situací
simulovat a otevřít si tak cestu k analýze skrytějších vrstev dané
problematiky. Model umožňuje popsat různé typy vyjednávání a výsledky tohoto
vyjednávání, které se nám zobrazí jako vyjednávací trajektorie na redistribuční
ploše. Předpokládejme přitom, že existuje nejnižší možná výplata, např. ve výši
1, což je předpoklad logický. Nepochybně existuje nejmenší výplata a pro
zjednodušení v kontextu čísel charakterizujících výkon jí může odpovídat právě
hodnota 1.
Graf 1. Příklad počítačového zobrazení
redistribuční plochy
Na grafu 1. je příklad počítačem zobrazené
redistribuční plochy pro hodnotu koeficientu snížení výkonnosti η rovnou
Číselné vyjádření bodů na redistribuční
ploše:
Grafickou představu o redistribuční ploše
je vhodné z řady důvodů doplnit numerickým vyjádřením. To má např. při
kroku 0,1 a hodnotě η = 0,5 téměř 3000 řádků, Proto vybereme jen ty
nejzajímavější:
a) Prvních deset řádků kdy x = 1, hodnota
y roste o 0,1, hodnota z je dopočítána
x y z
1 |
1 |
6,36 |
1 |
1,1 |
6,3 |
1 |
1,2 |
6,24 |
1 |
1,3 |
6,17 |
1 |
1,4 |
6,11 |
1 |
1,5 |
6,05 |
1 |
1,6 |
5,99 |
1 |
1,7 |
5,92 |
1 |
1,8 |
5,86 |
1 |
1,9 |
5,79 |
b) Okolí bodu plně rovnostářského
rozdělení
(Vidíme, že bod plně rovnostářského
rozdělení má hodnotu o něco málo větší než 3,5, při jiných hodnotách η
bude tato hodnota jiná – při větších menší, při menších větší.
x y z
3,5 |
3,4 |
3,59 |
3,5 |
3,5 |
3,52 |
3,5 |
3,6 |
3,44 |
c) Okolí bodu rovnostářského rozdělení
dvou hráčů při nejnižší možné výplatě třetího
x y z B
a C si polepší na úkor A (B a C získávají přibližně 4,1)
1 |
4,1 |
4,17 |
1 |
4,2 |
4,09 |
x y z A a C si polepší na
úkor B (A a C získávají přibližně 4,4)
4,4 |
1 |
4,49 |
4,5 |
1 |
4,43 |
x y
z A a B si polepší na úkor C (A a B
získávají přibližně 5,0)
5,1 |
4,9 |
1,27 |
5,1 |
5 |
1,09 |
Všimněme si dvou věcí:
- Čím silnější hráči se spojí, tím je jejich
odměna větší.
- Největší zvýšení sumy odměny dvou hráčů
vytvářejících koalici oproti odměně podle výkonu i v případě plně
rovnostářského rozdělení je, pokud se spojí průměrný a nejslabší hráč (v prvním
případě je suma zlepšení cca 2,2, ve druhém 0,8 a ve třetím dokonce 0).
Pokud si s modelem trochu
„pohrajeme“, tj. testujeme ho při různých hodnotách, zjistíme další zajímavé
souvislosti a prohloubíme si představu o tom, jak procesy redistribuce a
vyjednávání probíhají.
Již samotná možnost představit si množinu
redistribučních situací jako redistribuční plochu má značný význam a umožňuje
formulovat i dokázat řadu nikoli triviálních tvrzení s důležitými
implikacemi. Bez názorné představy by byl důkaz obtížný a mnohdy bychom si ani
neuvědomili, že určité tvrzení platí.
Body na redistribuční ploše, do nichž lze
přejít přímo z určitého bodu, lze snadno zjistit pomocí počítačového modelu.
Geometrické vyjádření všech redistribucí nám umožňuje udělat si názornou
představu o jejich rozložení i bez počítače. Pokud daným bodem na redistribuční
ploše projdou tři roviny rovnoběžné se zadními stěnami redistribuční plochy,
vymezí nám jejich průnik s redistribuční plochou tří křivky protínající se v
daném bodě. Příslušné tři křivky rozdělí redistribuční plochu na šest segmentů
- tři z nich představují přímo dosažitelné změny, tři změny, které se nemohou
realizovat.
Ukázky typů redistribuční plochy (množině
všech řešení základní redistribuční rovnice) při jiném tvaru funkce vzdálenosti:
Absolutní hodnoty
η = 0.4
η = 0.5
Čtverce rozdílu:
η = 0,2
Poslední uvedený příklad je zajímavý z
hlediska otázky, které body na redistribuční ploše jsou body paretovského
optima.. Při řešení této otázky musíme odlišit redistribuční plochy dvou typů.
Ty, pro které platí Δx > η.R(x1 - Δx, y1,
z1) a obdobně i pro výplaty ostatních hráčů, budeme považovat za
redistribuční plochy běžného tvaru, a ostatní, tj. ty, pro které tato nerovnost
neplatí.
Uvedená nerovnost znamená, že snížení
odměny jednoho z hráčů v jakékoli redistribuční situaci (v kterémkoli
bodě redistribuční plochy) je větší, než to, o kolik poklesne výkon celého
elementárního redistribučního systému. To znamená, že oba ostatní hráči si
polepší. Pokud by tato nerovnost neplatila, poklesne odměna jak daného hráče,
tak i alespoň jednoho ze dvou zbývajících, příp. obou. Z toho ovšem
vyplývá, že všechny body redistribuční plochy, pokud má tato běžný tvar, tj.
pokud platí výše uvedené nerovnost, jsou body paretovské rovnováhy. Tj. na
redistribuční ploše, která má běžný tvar, nelze přejít z jednoho bodu do
druhého, aniž by si některý z hráčů nepohoršil.
Redistribuční plochy, kde R je určeno
odmocninou čtverce vzdálenosti, jsou při kterékoli hodnotě koeficientu snížení
výkonnosti η v intervalu (0, 1) běžného tvaru. Pokud by však redistribuční plocha
byla určena čtvercem vzdálenosti, bylo by to mu již jinak. Již při hodnotě
koeficientu snížení výkonnosti η 0,2 příslušná nerovnost pro některé body
neplatí a ne všechny body nedistribuční plochy jsou tedy body paretovské
rovnováhy.
Řetězení
redistribučních systémů:
V každém redistribučním systému je
určité napětí. Každá vyjednaná a realizovaná situace se může změnit
v jinou. Přesto, jak si můžeme povšimnout, pokud začneme z tohoto
hlediska věnovat pozornost realitě, jsou různé systémy poměrně stabilní. Jako
kdyby působilo něco, co brání jejich změně. A to „něco“, co brání změně
skutečně existuje. Jednoduché redistribuční systémy, právě proto, že
v nich existuje určité napětí, mají tendenci řetězit se do složitějších hierarchických
a síťových struktur, podobně jako molekuly při polymeraci.
Z toho ovšem vyplývá ještě jeden
důležitý závěr. Čím přesněji popíšeme elementární redistribuční systém –
mechanismy vyjednávání situací, standardní změny standardních situací apod.,
tím více si otevřeme cestu k pochopení toho, jak jsou nestabilní rovnováhy
stabilizovány řetězením jednoduchých redistribučních systémů ve složitější.
Nebo ještě jinak – při popisu
elementárního redistribučního systému si musíme umět všímat zejména toho, co
podněcuje umožňuje řetězení jednoduchých redistribučních systémů do složitých,
v nichž se nestabilní rovnováha stabilizuje.
Pohyby na redistribuční ploše:
Jakkoli je třetí tvrzení poměrně
triviální, je jeho význam značný. Bylo by ho možné nazvat větou o nestabilitě
jakékoli redistribuční situace a současně i větou o dosažitelnosti kterékoli
redistribuční situace. Všechny redistribuční situace jsou dosažitelné z
jakéhokoli výchozího stavu a to poměrně rychlou cestou, současně však žádná
redistribuční situace není stabilní. Z toho mj. vyplývá, že rozhodování každého
z hráčů má podobu řešení dilematu a že významnou roli v nich hraje vyjednávání.
Symetrie na redistribuční ploše
Pro každý bod na redistribuční ploše
(množině všech řešení redistribuční rovnice) platí následující tvrzení:
1. Nelze z něj přímo přejít do kteréhokoli
jiného bodu.
2. Lze z něj vždy přímo přejít do nějakého
jiného bodu.
3. Lze z něj přejít do kteréhokoli jiného
bodu nanejvýš prostřednictvím dvou kroků.
Pro upřesnění důkazu výše uvedených
tvrzení se jen zmíníme, že hrany body se souřadnicemi (x; 1; 1), (1; y; 1) a
(1; 1; z) nepatří k ploše povolených redistribucí. Souřadnice dvou hráčů (a
tudíž i jejich výplaty) jsou zde rovny
Ad 1) Platí, že vždy lze snížit výplatu
dvou hráčů, pokud je větší než
Ad 2) Platí, že vždy existuje hráč
(dokonce vždy nejméně dva) s výplatou větší než 1, rozdíl mezi jeho výplatou a
1 lze rozdělit mezi ostatní dva hráče, kteří si tímto polepší.Takový přechod je
možný.
Ad 3) Třetí tvrzení lze zapsat takto: Vždy
existuje taková redistribuční situace (xi, yi, zi),
že do ní lze přejít z jakékoli zadané redistribuční situace (x1, y1,
z1) a současně z ní lze přejít do kterékoli jiné zadané
redistribuční situace (x2, y2, z2). (Pro
snazší pochopení uvedeného tvrzení si všimněme, že výchozí redistribuční
situace je označena druhým indexem 1 u výplat jednotlivých hráčů, cílová
redistribuční situace indexem
Jakkoli je třetí tvrzení poměrně
triviální, je jeho význam značný (což jsme se pokusili signalizovat poznámkou
na závěr jeho důkazu). Bylo by ho možné nazvat větou o nestabilitě jakékoli
redistribuční situace a současně i větou o dosažitelnosti kterékoli
redistribuční situace. Všechny redistribuční situace jsou dosažitelné z
jakéhokoli výchozího stavu a to poměrně rychlou cestou, současně však žádná
redistribuční situace není stabilní. Z toho mj. vyplývá, že rozhodování každého
z hráčů má podobu řešení dilematu.
Dříve než se pustíme do odpovědi na
otázku, jak co umožňuje relativní stabilitu redistribučních situací v realitě,
podívejme se ještě na jeden podstatný důsledek tvrzení, které jsme uvedli jako
třetí. Je zřejmé, že vytvoření koalice předpokládá dohodu, jednání a
vyjednávání. Je rovněž zřejmé, že v tom nejjednodušším modelu musíme
předpokládat, že jednat může každý s každým. A jednání mohou být v libovolném
pořadí, příp. opakovaná.
Z tohoto hlediska pak není důležité, zda
zprostředkující redistribuční situace (ta, ze které se hráči dostávají z
výchozí do kterékoli jiné cílové situace) nastala, nebo byla jen předmětem
vyjednávání a licitace.
M. Maňas v souvislosti s řešením
podobného typu úlohy (koluzivního oligopolu sestávajícího se z pěti hráčů)
poté, co prezentuje všechny rovnovážné situace, poznamenává: „Vyjednávání o smlouvě je většinou zdlouhavé
a pokud se po všeobecné únavě z vyjednávání nějaká smlouva podepíše, je to
nejspíše pod vlivem osobních sympatií než důsledek logických úvah.“ (Maňas
2002, s. 61)
V oblasti redistribučních systémů
však můžeme jít ještě dál a podívat se, jaké skryté příčiny má to, co se jeví
jako osobní sympatie apod. Ukazuje se, že vyjednávání v těchto systémech má
vždy dvě složky:
- Základní argumentaci směřující k dohodě
o rozdělení výplat. Orientaci na dohodu o rozdělení výplat lze označit za
základní strategii, kterou každý hráč využívá. Zveřejňuje přitom jak ty
strategie, na nichž se chce dohodnout, tak ty, které považuje za výstražné z
hlediska toho hráče, se kterým se chce dohodnout.
- Použití podpůrné argumentace, která má
za úkol zamezit vzniku nevýhodné koalice či narušit již vzniklou nevýhodnou
koalice a vytvořit výhodnou koalici, v rámci ní pak vyjednat co nejvyšší možnou
výplatu. Jedná se pomocné strategie.
Základní strategie lze poměrně snadno
vyjádřit v rámci modelu. Jsou to ty redistribuční situace, které určitý hráč
nabízí každému z ostatních dvou hráčů, a ty, kterými se druhého hráče snaží
přimět k dohodě, když prezentuje, jakou dohodu by mohl uzavřít se třetím
hráčem. Pomocné strategie a pomocná argumentace je již něčím vnějším vůči
modelu. Může to být např.: Představa budoucího vývoje, vytvoření obrazu
nepřítomného hráče (jak se bude rozhodovat, co od něj hrozí apod., vytvoření
představy o prostředí daného systému (jaké důsledky má konkurence, jaké jsou horizontální
vazby mezi systémy nacházejícími se v okolí daného systémů do jaké hierarchické
struktury systém spadá a o co v této struktuře jde, jaké jsou možnosti
meziorganizační migrace), poukázání na to, že existuje vazba mezi velikostí
výplat a vlivem každého z hráčů na výsledek hry, poukázání na možnou či
očekávanou změnu výkonnosti hráčů, apel na morálku, víru, tabu apod.
Metodologická
poznámka:
V našem
světě hraje mimořádně významnou roli symetrie. Jakkoli se nám zdá tento svět
být velmi složitým, různorodým, proměnlivým ba i chaotickým, je patrně to, jaký
je, velmi velmi malým (asymptoticky malým) porušením symetrie v nějaké
základní matematicky přesně definovatelné struktuře. S tím souvisí problém
jeho složitosti.
Pokud
by byl
jen
o něco málo složitější, než je, nedokázal by ho „dešifrovat“ žádný subjekt,
který by v tomto světě vznikl, tj. nemohl by využít své minulé interakce
se světem při budoucích interakcích, v nichž by se snažil uchovat či
rozmnožit.
Pokud
by svět byl jen o něco málo složitější, než je, nemohl by v tomto světě
vzniknout žádný dostatečně složitý subjekt, který by ho dokázal „dešifrovat“,
tj. využít své minulé interakce se světem při budoucích interakcích,
v nichž by se snažil uchovat či rozmnožit.
Náš
svět (tj. nikoli veškerý existující, ale jen ten, se kterým máme co do činění,
ve kterém jsme vznikli, který jsme sto pozorovat a ve kterém probíhá náš
dosavadní vývoj) je přesně na hranici složitosti. Není ani příliš jednoduchý,
ani příliš složitý ve výše uvedeném smyslu.
Jak
mohl takto „hraničně složitý“ svět vzniknout? Patrně nějakým nekonečně malým
porušením původní symetrie prapůvodu všech možných světů. A od tohoto poruší se
začala odvíjet historie celého našeho světa.
Z toho
vyplývá, že jsme schopni vytvářet užitečné modely našeho světa a využívat je,
současně to ovšem znamená, že žádný z těchto modelů není absolutně přesný
a že platí jen v určitých hranicích, za nimiž se jeho vypovídací hodnota
vytrácí, resp. selhává. A nikdy ani nebudeme mít jistotu, pokud jde o vymezení
oblasti platnosti. Vždy se může stát, že nás realita něčím překvapí.
Největší
jistoty poznání můžeme dosáhnout, když:
-
Respektujeme zkušenost z celého historie vývoje lidského poznání.
-
Jsme schopni spojovat poznatky do uceleného systému.
-
Zachováváme zdravou skepsi a zdravý odstup, tj. počítáme s různými
překvapeními, která nás mohou potkat.
-
Používáme účinné metodologické prostředky.
Z výše
uvedeného vyplývá i nesmírný význam matematiky při poznávání našeho světa. Pro
vývoj moderní matematiky je ovšem příznačné, že začíná sama poznávat hranice
toho, co dokáže. Od časů Russela a Gödela[9] jsme
schopni stále přesněji vymezit oblast otázek, na které nám matematika
z principiálních důvodů nedokáže dát odpověď, resp. okruh problémů, při
jejichž řešení nám jakýkoli matematický aparát nepomůže. Na druhé straně je
fascinující, jak jsme schopni ve strukturách, které jsou zdánlivě chaotické,
ovlivňované obrovským množstvím nejrůznějších vlivů, neurčité, vzájemně
provázané apod. nacházet řád vyjádřitelný nikoli zvlášť složitými matematickými
prostředky.
Matematika
je svým způsobem „čistá symetrie“ odvíjející se od pojmu přirozeného čísla.
(Toto tvrzení, jakkoli se jedná jen o metaforu, je při řešení praktických
problémů spojených s využitím matematiky poměrně užitečné.)
Zobrazení různých typů vyjednávání na redistribuční ploše
Tvar redistribuční plochy:
směr
pohledu
y
(1;1;1)
x (0;0;0)
z
Metodologická
poznámka:
I
velmi abstraktně myslící člověk je odkázán na svou představivost. Důležité je
přitom, jaký koncept pro představivost si vytvoří a jak se ve své
představivosti vycvičí. Zobrazení množiny všech kladných řešení redistribuční
funkce (tj. i redistribučních situací, které mohou nastat) formou redistribuční
plochy je - jak si vzápětí ukážeme - otevírá cestu k řešení (ale i formulování)
řady problémů. Proto již samotné přenesení problematiky do polohy jejího
grafického vyjádření je užitečné.
Jako
perspektivní pokračování se nabízí vyjádření příslušných funkcí formou reálné
funkce komplexní proměnné. Výsledný tvar zůstane stejný, ovšem nabízí se
použití dalších matematických prostředků. Přitom reálná funkce komplexní
proměnné má i intuitivně přijatelný obsah:
-
Reálnou osu souřadnic, která zobrazuje funkční hodnoty komplexní proměnné, má
smysl interpretovat jako hodnoty výplat toho subjektu (z hráčů A, B, C), z
pozice kterého je na hry v daném redistribučním systému díváme (tj. z
"našeho" zorného úhlu).
-
Osu souřadnic, která zobrazuje reálnou složku komplexní proměnné, má intuitivně
smysl interpretovat jako hodnoty výplat toho hráče, s nímž v dané chvíli
vyjednáváme.
-
Osu souřadnic, která zobrazuje imaginární složku komplexní proměnné, má
intuitivně smysl interpretovat jako hodnoty výplat toho hráče, s nímž v dané
chvíli nejednáme a nevíme tedy, co se v danou chvíli připravuje.
Bod rozdělení podle výkonu:
(1;y;1)
bod
(6;4;2)
(x;1;1)
(1;1;z)
Vyjednávací trajektorie při dohodě dvou hráčů o rozdělení
svých odměn podle jejich výkonu výkonu:
(Všechny procházejí bodem bod (6;4;2), což je důležitý
závěr.)
(1;y;1)
bod (6;4;2)
(x;1;1)
45°
(1;1;z)
Vyjednávání 1. typu: Dva hráči se dělí
podle výkonnosti, třetí si ponechá tolik, kolik mu ponechají.[10]
Trajektorie tohoto vyjednávání jsou
vyneseny čárkovaně. Mají zajímavé vlastnosti:
- Protínají se v jednom bodě, a to v bodě
s hodnotami (6;4;2).
- Začínají v bodě dotyku příslušné
hraniční křivky s linií se sklonem 45°.
- Končí v bodech dotyku hraničních linií.
Vyjednávací trajektorie při dohodě dvou hráčů o rozdělení
svých odměn rovnostářsky:
(Všechny procházejí bodem, v němž získají všichni
stejně (např. 3;3;3), což je důležitý závěr.)
(1;y;1)
bod
(3;3;3)
(x;1;1)
(1;1;z)
Vyjednávání 2. typu: Dva hráči se dělí
rovným dílem (rovnostářsky), třetí si ponechá tolik, kolik mu ponechají.
Trajektorie tohoto vyjednávání jsou
vyneseny čárkovaně. Mají též zajímavé vlastnosti:
- Protínají se v jednom bodě, a to v bodě
, kdy se všichni dělí stejným dílem (plně rovnostářsky).
- Začínají v bodě průsečíku příslušné
hraniční křivky s linií dělící úhel, který svírají souřadnice.
- Končí v bodech dotyku hraničních linií.
Podívejme se nyní na jeden z velmi konkrétních
a velmi praktických závěrů, které můžeme prostřednictvím analýzy toho, co se na
redistribuční ploše odehrává, učinit. Redistribuční plocha vypadá
z hlediska tvorby koalic na první pohled velmi symetricky. Nejvýkonnější
hráč (A) může uzavřít koalici s průměrným hráčem (B) a oba si polepší na
úkor nejslabšího hráče (C). Podobně hráč B může zavřít koalici s hráčem C
a polepšit si na úkor hráče A. Pak je zde ještě třetí možnost, totiž že hráč A
a C uzavřou koalici a polepší si na úkor hráče B.
Jak poznamenává J. Baar v úvodu
kapitoly věnované symetrii v jedné ze svých knížek: U lyžařských vleků
hledají manželé dívky a dívky manžele – situace ovšem není tak symetrická, jak
by se na první pohled mohlo zdát.
Tak je tomu i v tomto případě.
Všechno se jeví jinak, pokud si položíme otázku: V případě jaké koalice si
nejvíce polepší každý jednotlivý z hráčů? Předpokládejme přitom, že hráči
uzavírající koalici si rozdělí výplaty tak, aby jejich součet byl maximální.
Odpověď pak není složitá. Existují následující možnosti, které se zdají být
symetrické:
- Hráč A uzavře koalici s hráčem B a
oba si polepší na úkor hráče C.
- Hráč A uzavře koalici s hráčem C a
oba si polepší na úkor hráče B.
- Hráč B uzavře koalici s hráčem A a
oba si polepší na úkor hráče C.
- Hráč B uzavře koalici s hráčem C a
oba si polepší na úkor hráče A.
- Hráč C uzavře koalici s hráčem A a
oba si polepší na úkor hráče B.
- Hráč C uzavře koalici s hráčem B a
oba si polepší na úkor hráče A.
Zde s plná symetrie končí:
- Pro hráče A je nejvýhodnější uzavřít
koalici s hráčem C (nikoli B), právě v koalici s C si nejvíce
polepší.
- Pro hráče B je nejvýhodnější rovněž
uzavřít koalici s hráčem C (nikoli A), právě v koalici s C si
nejvíce polepší.
- A pro hráče C je nejvýhodnější uzavřít
koalici s hráčem B (nikoli A), právě v koalici s B si nejvíce
polepší.
Z toho vyplývá, že jedině koalice
hráčů B a C má dostatečnou oporu. Pokud hráči B a C uzavřou koalici a oba si
nejvíce polepší, a to na úkor nejvýkonnějšího hráče. (Mj. právě proto, že
z něj mohou nejvíce vytěžit.) V žádném jiném případě si spolu dva
hráči o tolik nepolepší.
Současně ovšem dojde k největšímu
poklesu výkonnosti systému.
(Případ (1) následujícího obrázku.)
Dohoda průměrného a nejslabšího hráče, následné podbízení
se nejsilnějším hráčem:
(Z důvodu názornějšího zobrazení toho, co se odehraje, jsme
přehodili souřadnice x a y.)
(1;y;1)
(1)
(3)
(1;1;z)
(1;1; zmax)
(2)
(x;1;1)
Nejsilnější hráč ovšem není vůči vzniku
takové situace úplně bezbranný. Může dojít k podbízení z jeho strany vůči
nejslabšímu hráči, tj. nabídnout mu více než pokud by došlo k dohodě
nejslabšího hráče s průměrným.
Pokud by toto podbízení pokračovalo ve
směru šipek, dostali bychom se do bodu (zmax;1;1), kdy nejslabší
hráč by měl největší možnou odměnu a oba ostatní hráči nejmenší možnou, tedy
rovnou jedné. To je ovšem nedosažitelný bod (nelze do něj přejít, protože by si
z jakéhokoli jiného bodu dva hráči pohoršili).
Z výše uvedeného vyplývají důležité
závěry, které se nám objeví i v další konkretizaci přístupu:
1. Redistribuční systémy, které se
nenacházejí v tvrdě konkurenčním prostředí budou mít tendenci k tomu,
aby se v nich prosadila koalice průměrných a slabých hráčů, kteří si takto
nejvíce polepší na úkor nejvýkonnějších.
2. První obrana nejvýkonnějších hráčů
spočívá v podbízení se nejslabším, k čemuž jsou následně nuceni i
průměrní hráči.
O tom, zda tato tendence v reálných
redistribučních systémech existuje nebo ne si může každý udělat představu na
základě svých zkušeností. Rozpracování teorie redistribučních systémů
(rozšíření pohledu o další aspekty) ukazuje, že výše popsané tendence nejsou
dalšími vlivy „překrývány“, ale spíše zesilovány.[11]
Místo vzájemného podbízení se nejslabšímu
hráči může nejsilnější a průměrný hráč uzavřít koalici společně a oba si tak
polepšit oproti posledním dohodám, které měl každý z nich uzavřenu s nejslabším
hráčem. Názorně to ukazuje následující obrázek:
Dohoda nejsilnějšího a průměrného hráče, kdy si oba polepší
oproti tomu, co měli dojednáno s nejslabším hráčem:
(1;y;1)
(1)
(3)
(1;1;z)
(2)
(x;1;1)
(1) ukazuje první dohodu mezi průměrným a
nejslabším hráčem.
(2) ukazuje dohodu, kterou jako alternativu
vůči ní nabídl nejsilnější hráč nejslabšímu.
(3) ukazuje dohodu, kterou jako
alternativu vůči první i druhé dohodě s nejslabším hráčem spolu uzavřeli
nejsilnější a průměrný hráč tak, aby si oba polepšili.
V logice věci vůči sobě z hlediska každého
z hráčů dohoda s druhým hráčem, než se kterým aktuálně dojednal koalici a
příslušné rozdělení výplat, vystupuje jako obětovaná příležitost. Ukazuje se,
že v případě podbízení výše popsaného typu lze vypočítat rovnovážnou situaci.
Vzhledem k tomu, že se jedná o metodicky poučnou a zajímavou úlohu, lze
doporučit, aby si každý sám zkusil nalézt řešení, tj. výpočet a interpretaci
této rovnováhy při vyjednávání s podbízením.
(Nalezení tohoto typu rovnováhy patří
k nejzajímavějším výsledkům analýzy elementárního redistribučního
systému.)
Současně platí, že bod, který odpovídá
rovnováze při vyjednávání založeném na podbízení se třetímu hráči po jakékoli
dohodě jakýchkoli dvou hráčů, je bodem rovnováhy nashovského typu. Jakmile
totiž kterýkoli hráč zvolí jinou strategii než dosažení tohoto bodu, vždy musí
počítat s tím, že bude uzavřena koalice, ve které bude v horším
postavení. I pro tuto rovnováhu však platí, že není zcela stabilní.
Pokud se bude měnit (jako parametr)
velikost nejmenší částky, kterou dva hráči, co uzavřeli koalici a s ní spjatou
dohodu o rozdělení výplat, pak opět na redistribuční ploše získáme tři křivky.
V jakém bodě se protínají a co je na tomto bodě zvláštního?
Jaké jsou důvody, které mohou vést
k tomu, že výplata hráče, který není v koalici, nebude rovna nejmenší
hodnotě, tj. 1?
Poznámka: Zde vzniká další zajímavý
problém. Při jakém tvaru redistribuční funkce (resp. způsobu vyjádření
vzdálenosti od rozdělení výplat podle výkonu) a hodnotách konstanty η bude
pokles výkonnosti systému natolik výrazný, že maximální součet výplat hráčů B a
C není v bodě, kdy hráče A odsoudí k nejnižší možné výplatě?
Závěr z výše uvedeného je velmi
důležitý. Za velmi obecných předpokladů budou mít reálné systémy tendenci
„spadnout“ do situace, kdy se průměrní spojí s nejméně výkonnými a
ovládnout příslušný systém (instituci, organizaci apod.) včetně rozdělení
výplat v tomto systému.
Hráči vytvářející koalici maximalizují
svou výplatu tím, že minimalizují výplatu nepřítomného hráče. Z intuitivního
hlediska je ovšem toto maximum nezajímavé.
Teprve nyní se ovšem dostaneme k tomu, co
skutečně zajímavé je a co bychom si bez modelu a jeho geometrického zobrazení
patrně neuvědomili, příp. ne tak jasně a zřetelně s možností hlubší analýzy,
pro kterou se tím otevírá prostor.
Věřme realitě i modelu a porovnejme je
mezi sebou. Zjistíme, že intuitivně nezajímavý výsledek, který z modelu
vyplývá, neodpovídá realitě. V systémech, které fungují, nepozorujeme jako
běžný, standardní či typický jev to, že by se ti, co vytvoří koalici disponující
dostatečnou silou, aby rozhodli o rozdělení výplat, snažili výplatu
nekoaličních hráčů snížit na minimum. Něco tomu tedy patrně brání. Ale co?
Zkusme uvažovat nejrůznější možnosti:
- První možná odpověď: Jsou to
psychologické bariéry, určitá míra solidarity s nekoaličním hráčem. Ano. Takto
se to může někdy jevit. Nezaměňujme ovšem příčinu za následek. Psychika je do
značné míry derivátem zákonitostí, které chceme naším modelem popsat. Neměli
něco vysvětlovat tím, co chceme vysvětlit.
- Druhá možná odpověď: Možná, že průběh
redistribuční funkce může být jiný, bod dotyku pak nemusí být na zadní stěně.
Bylo by tomu tak potud, pokud by plocha vymezená redistribuční funkcí měla
podobu nějak modifikované nafouklé bubliny nad křivkami s minimálními (jednotkovými)
hodnotami jednotlivých hráčů. Jednalo by se o případ, kdy snížení výplaty
hráče, který není členem koalice, je menší než snížení výkonu celého systému.
Tj. to, co by se mohlo rozdělit ve prospěch hráčů v koalici, je menší, než to,
o kolik poklesne výkon organizace. To lze zapsat v případě, že se koalice
neúčastní např. hráč A, následujícím způsobem (obdobně pak pro ostatní hráče):
Δx < η.R(x1 -
Δx1, y1, z1)
Funkci odpovídající uvedené podmínce lze
nepochybně sestavit. Dávala by zajímavá řešení. Měla by i smysluplnou
interpretaci. Říkala by, že pokud je nějaký hráč příliš demotivován či
diskriminován, prudce klesá výkonnost systému (např. tím, že ji poškozený hráč
začne sabotovat). Jedná se však spíše o zvláštní případy, kterými nevysvětlíme,
proč se původní model tak výrazně rozchází s realitou.
- Třetí možná odpověď: Hráči vytvářející
koalici se obávají, že dojde-li k velké diskriminaci nekoaličního hráče, ten z
koalice odejde a systém neobstojí v konkurenci. Jedná se o obdobu
přecházejícího případu (dojde k většímu snížení výkonu než je to, co lze
vytěžit z diskriminace nekoaličního hráče). Novým prvkem zde je, že se uvažuje
prostředí systému - možnost hráče odejít, tj. meziorganizační migrace, vývoj
systémů, konkurence mezi systémy apod. Všechny tyto jevy lze modelovat, pokud
náš výchozí model rozšíříme. Bylo by to však patrně předčasné. I tam, kde je
omezena meziorganizační migrace (což je samostatná kapitola problému), i tam,
kde je omezena konkurence mezi systémy, apod. se setkáváme s tím, že výplata
nekoaličního hráče nebývá nejnižší možná.
Výše popsané příklady jsme uvedli ne
náhodou. Každý hledá odpověď někde jinde (v psychologii člověka, ve zvláštním
způsobu redistribuce, v prostředí systému) a žádný není schopen dát dostatečné
vysvětlení. Všechny současně ilustrují význam modelu, pokud jej umíme
konfrontovat s realitou.
Důležitým poučením z tohoto hlediska je,
že není dobré předčasně obracet pozornost k vysvětlení, které bere v úvahu to,
co přesahuje "čistý model". Nejdříve je nutné z původního,
jednoduchého modelu vytěžit to, co v něm je. A co v něm tedy je? Jak vysvětlit
problém toho, že dva hráči, kteří vytvořili koalici, nejednají tak, aby dosáhli
co největší společné odměny?
Cesta k odpovědi na tuto otázku se otevře,
když si položíme jinou: Kdo a o kolik si může zvýšit svoji výplatu, pokud dojde
ke změně koalici?
Nazvěme toto zlepšení výplaty potenciálem
změny koalice. Můžeme rozlišit tři typy tohoto potenciálu jakékoli změny
koalice a pět hodnot, které může nabývat:
- Individuální potenciál změny koalice
koaličního hráče: max(xi) - xi1.
- Individuální potenciál změny koalice
nekoaličního hráče: max(xj) - xj1.
- Společný potenciál změny koalice: max(xi + xj) - (xi1 + xj1).
(Kde xi, resp. xj
apod. je některé z x, y, z.)
Individuální potenciál změny koalice je
rozdíl, mezi tím, kolik by hráč mohl maximálně získat v nově vytvořené koalici,
jejíž by byl členem, ale nebyl by v ní jeden z členů předcházející koalice, a
tím, kolik získává v rámci stávající redistribuce.
Společný potenciál změny koalice je pak
rozdíl, mezi součtem toho, co oba z hráčů vstupujících do nové koalice v ní
mohou společně maximálně získat, a tím kolik získávají v rámci stávajícího typu
redistribuce.
Kromě součtu výplat v nové koalici jsou
významné rovněž další dvě hodnoty:
- Individuální potenciál změny koalice
koaličního hráče v nové koalici s maximálním společnou výplatou.
- Individuální potenciál změny koalice
nekoaličního hráče v nové koalici s maximálním společnou výplatou.
Čím větší bude potenciál změny koalice
větší, tím méně bude současně koalice stabilní, tj. tím větší bude ochota
jednoho z koaličních hráčů domluvit se s nekoaličním hráčem a vytvořit novou
koalici. Přitom:
- Každý z koaličních hráčů se obává, že
může dojít k vytvoření nové koalice bez něj.
- Každý z koaličních hráčů uvažuje o tom,
že spolu s nekoaličním hráčem vytvoří novou koalici, ve které si polepší.
Nekoaliční hráč nemusí být zcela pasivní,
protože on rozhoduje o tom, na jakou nabídku přistoupí.
Je celkem logické předpokládat, že každý z
koaličních hráčů maximalizuje nikoli jen svou výplatu, ale promítá do své volby
i minimalizaci rizik z toho, že místo pro něj výhodná koalice se změní v pro
něj nevýhodnou. Pak by maximum každého z hráčů mělo např. následující podobu:
max(xk) = max{(xk) - [α.(max(xi)
- xik) + β.(max(xj)
- xjk) + γ.(max(xi
+ xj) - (xik + xjk))]}
Zde:
- max(xk) je maximum výplaty modifikované o vliv
rizika daného možností změny koalice v nevýhodnou pro hráče, kterého uvažujeme,
- xk jsou výplaty toho hráče,
kterého uvažujeme,
- celý výraz v hranaté závorce je korekcí,
která říká, že každý z hráčů je ochoten přistoupit na poněkud menší výplatu,
pokud se sníží riziko, že nevznikne situace pro něj nevýhodné koalice,
- α, β, γ jsou malá čísla,
která z pohledu hráče, kterého uvažujeme, oceňují nebezpečí (riziko)
vyplývající z možnosti vzniku situace s pro něj nevýhodnou koalicí.
Na ploše vymezené redistribuční funkci pak
můžeme hledat např. maxima typu:
max [max(xi) + max(xj)],
tj. nikoli maxima součtu výplat dvou hráčů
vytvářejících koalici, ale maxima součtu jejich modifikovaných maxim výplat.
Z hlediska samotného modelu úkol není tak
složitý. Jednotlivá maxima potenciálu změny koalice lze snadno najít, tudíž
najít a "prohlédnout" si, jak se z hlediska různých parametrů chová
modifikované maximum, není tak obtížné.
Musíme si však uvědomovat, že koeficienty
α, β, γ dává ten hráč, jehož chování modelujeme. Pokud by se
například obával pouze svého partnera v koalici a "přehlížel" snahy
toho hráče, který zůstal vně koalice, pak by pro něj hodnoty β a γ
byly rovné 0. Snažil by se pouze více vyjít vstříc svému koaličnímu partnerovi.
V tom případě by ovšem výplata hráče, který zůstal vně koalice, byla rovna 1. Z
toho mj. vyplývá, že body dohodnutých modifikovaných maxim dvou koaličních
hráčů neleží na zadní stěně v důsledku toho, že některý z koaličních hráčů
(může to být i jen jeden) "nepřehlíží" nekoaličního hráče, tj. počítá
s tím, že by mohl ovlivnit vytvoření koalice, jejíž by byl členem.
Určení koeficientů α, β, γ
nemůže být vnitřní záležitostí modelu, tím, co by z "čistého" modelu
vyplynulo. Bez empirické analýzy lze zjistit jen to, jak se model při jejich
různých hodnotách chová. Např. porovnat, jakou roli hraje výkonnost hráče.
Pokud bychom měli určitá empirická data,
mohli bychom z nich s využitím modelu za určitých podmínek zjistit, jak riziko
změny situace výhodné (kdy je ten či onen hráč členem koalice) v nevýhodnou ten
či onen hráč oceňuje, koho se obává. Model je v určitém smyslu návodný, pokud
bychom chtěli v určitém konkrétním případě příslušná data získat. Podrobný
rozbor této problematiky by však směřoval k jiným tématům řešeným v rámci
teorie redistribučních systémů.
Podívejme se spíše na to, jak se může
určitá redistribuční situace změnit, které změny jsou přípustné a jak
probíhají. Nejdříve zaznamenáme, že nelze přejít ze kterékoli přípustné
redistribuční situace (té, která leží na redistribuční ploše) do kterékoli
jiné. Podmínkou změny totiž je, že si dva hráči polepší (pochopitelně na úkor
třetího). Na redistribuční ploše lze tedy z hlediska každého jejího konkrétního
bodu rozlišit, zda kterýkoli jiný bod na redistribuční ploše je tím, do kterého
lze z daného bodu přejít či nikoli.
Pro jednoduchost budeme předpokládat, že
redistribuční plocha má běžný tvar (tj. platí Δx < η.R(x1
- Δx1, y1, z1)) a pojem
"polepší" budeme chápat jen jako zvýšení výplaty (nebudeme uvažovat
důsledky potenciálu změny koalice).
Body na redistribuční ploše, do nichž lze
přejít přímo z určitého bodu, lze snadno zjistit pomocí počítačového modelu.
Geometrické vyjádření všech redistribucí nám umožňuje udělat si názornou
představu o jejich rozložení i bez počítače. Pokud daným bodem na redistribuční
ploše projdou tři roviny rovnoběžné se zadními stěnami redistribuční plochy,
vymezí nám jejich průnik s redistribuční plochou tří křivky protínající se v
daném bodě. Příslušné tři křivky rozdělí redistribuční plochu na šest segmentů
- tři z nich představují přímo dosažitelné změny, tři změny, které se nemohou
realizovat
Pohled na vyjednávání prostřednictví univerzální algebry[12]
Analýza procesu vyjednávání otevírá ještě
další zajímavý aspekt. Při vyjednávání se vždy střetají návrhy dvou
redistribučních situací (rozložení výplat). Každý z těchto návrhů
vystupuje vůči druhému v podobě nákladů obětované příležitosti (je-li
realizován jeden z návrhů, je nákladem na jeho realizaci coby obětovaná
příležitost nerealizovaný návrh). Ukazuje se, že typů vyjednávání může být
více. Za určitých předpokladů ovšem platí:
- Výsledek porovnání dvou variant
nabízeným každým ze dvou vyjednávajících hráčů jednoznačně určuje výslednou
variantu, na které se tito dva vyjednávající hráči dohodnou.
- Nezávisí na pořadí, v jakém jsou
varianty předloženy.
- Pokud se uskutečňují jednání
v několika kolech, nezávisí na tom, jestli se na určité variantě nejdříve
shodl první hráč se druhým a následně pak druhý jednal se třetím hráčem, nebo
zda jednal druhý hráč se třetím a na základě dojednaného výsledku pak teprve s
prvním hráčem.
- Existuje varianta, kterou lze dojednat,
která ovšem, pokud je použita při jednání, výsledek jednání neovlivní.
Označme XY redistribuční situaci
dojednanou mezi hráčem A a B, YZ mezi hráčem B a C, XZ mezi hráčem A a C.
Redistribuční situace je dána rozdělením výplat. Všechny tyto situace mají
strukturu (xi; yi; zi) a jsou na redistribuční
ploše. Spojovat (jako operace v algebraickém systému) se mohou kterékoli
prvky různého typu (zde je určitá odlišnost od běžně uvažovaných
algeber.
Za určitých předpokladů mohou být tyto
operace asociativní, komutativní, příp.může existovat neutrální element.
Pokud výše uvedené přepíšeme ve
formalizované podobě, pak to znamená:
1) XY * YZ = XZ (výsledek
jednání je opět redistribuční situací)
2) (XY * YZ) * XZ = XY * (YZ * XZ) (asociativnost)
4) XY * 11 = 11 * XY = XY (existence
jednotky, resp. neutrálního elementu)
+) XY * YZ = YZ * XY (komutativnost)
Může pak klást otázky:
- Při jakých typech jednání jsou tyto
předpoklady splněny?
- Jaké jiné typy univerzální algebry je
možné na množině bodů tvořících redistribučních plochu definovat?
Význam aplikace teorie univerzálních algeber
k dané problematice je v této fázi výzkumu ztěží odhadnutelný. Každopádně
takovéto aplikace umožňují velmi dobře strukturovat popis základních symetrií a
invariant při vyjednávání.
Slučování jednoduchých
redistribučních systémů
Podrobná a matematicky fundovaná analýza
elementárního redistribučního systému je nesmírně důležitá ze dvou důvodů.
Jednak při zkoumání různých typů rozšíření elementárního redistribučního
systému, jednak při zkoumání toho, jak se jednoduché elementární systémy řetězí
ve složitější. Každá rovnováha uvnitř jednoduchého redistribučního systému je
totiž nestabilní a právě to vede ke spojování jednoduchých systémů do
hierarchických a síťových struktur. Proces vzniku složitých redistribučních
systémů z jednoduchých podstatným způsobem připomíná proces polymerace.
Určitá analogie s chemií je zde i v tom, předpokladem pochopení a
popisu procesu polymerace v tomto vědním oboru je přesná znalost struktury
a vlastností jednoduchých molekul podobně jako v našem případě
jednoduchých redistribučních systémů.
Polymer – z řečtiny mnoho částí.
Polymerace = zmnožování částí. Co nám říká chemické vymezení pojmu polymerace?
Polymerizace
je chemická reakce, při které z jednoduchých molekul (jednotek monomeru) mezi sebou, spojováním vynikají nižší
i vyšší polymery. Dělí se podle mechanismu na
polymerizaci radikálovou, iontovou, polyinzerci, polykondenzaci a polyadici.
Podle způsobu provedení se dělí např. na blokovou, roztokovou, suspenzní,
emulzní. Stereospecifickou se nazývá polymerizace, při níž vznikají prostorově
pravidelně uspořádané makromolekuly.
Radiační polymerizace je iniciována ozářením monomerů.
Polymerace
se dělí na řetězové a neřetězové podle narůstání makromolekulárních řetězců
behěm syntézy.Dále je pak radikálová polymerace, která má tři kroky:
Iniciaci, propagaci a terminaci.
Polymerizace
je zákl. reakce pro výrobu plastů, syntetických kaučuků a umělých vláken.
Uplatňuje se při výrobě a využití laků, polyesterů, laminátů a v lékařství.
Polymerizace se vyskytuje též v procesech v živé přírodě.[13]
Pokud využijeme příslušné analogie, můžeme
si položit např. následující otázky:
- Jaký typ nestability uvnitř jednoduchých
redistribučních systémů a jaký typ vyjednávání či obecněji procesů řetězení
jednoduchých redistribučních systémů vede ke vzniku horizontálních síťových
struktur a jaký typ naopak ke vzniku struktur s vertikální hierarchií?
- Jakým způsobem se nestabilita rovnováhy
uvnitř jednoduchých redistribučních systémů stabilizuje vytvářením složitých
struktur?
Atd.
Prvním nikoli zcela triviálním závěrem
vyplývajícím z pohledu na problematiku spojování jednoduchých
redistribučních systémů prizmatem polymerace je, že vytvářet složitější
redistribuční systémy budou většinou vznikat spojením stejných nebo obdobných
redistribučních systémů, příp. po spojení dojde k jejich homogenizaci.
K popisu typů polymerace lze použít
metodu úplného dobře strukturovaného výčtu, na základě toho pak pokračovat
v další analýze uvedené problematiky.
Existují dva typy spojování jednoduchých
systémů ve složené:
- První typ je založen na redistribuci
mezi systémy i uvnitř systémů. Jde při nich o to, jak zvýšit stabilitu
složeného systému tak, aby byla větší než stabilita nespojených jednoduchých
redistribučních systémů. Hráči z vítězné koalice uvnitř původních jednoduchých,
resp. jednodušších systémů si pak tímto (zajištěním větší stability svého
postavení v redistribučních procesech) zvýší užitek. Existují různé typy
tohoto slučování, jejichž popis a modelování je jedním z typických úkolů
teorie redistribučních systémů. Důležité z tohoto hlediska je, že tento
způsob spojování není paretovským zlepšením. Snižuje se užitek hráčů, kteří
nejsou součástí vítězných koalic.
- Druhý typ nepředpokládá žádnou
redistribuci (ve smyslu redistribuce oproti výkonům), nicméně i při tomto
spojování dochází ke zvýšení užitku těch, kteří o procesu spojování rozhodují,
v daném případě všech členů systému. Důležité je, že tento způsob
spojování je paretovským zlepšením. Zvyšuje se užitek všech členů.
Pokud není obtížné udělat si konkrétnější
představu o prvním ze způsobů spojování jednoduchých systémů do složitých,
v případě druhého typu je na místě uvést výčet příčin či zdrojů
paretovských efektů, které takový způsob spojování může přinést:
1. Výnosy z rozsahu.
2. Dosažení hranice odolnosti vůči
narušení systému.
3. Vytvoření podmínek pro plnější
využívání investičních příležitostí, které existují v rámci jednotlivých
systémů či které vznikají na bázi jejich spojení.
Metodologická
poznámka:
Zde
se otevírá značný badatelský prostor:
-
Jednak se nabízí uplatnění metody úplného a dobře strukturovaného výčtu. Patrně
existují i další zdroje efektů vznikajících v důsledku slučování systémů
bez redistribuce a paretovským způsobem. Ty, které jsou již formulovány, lze
strukturovat a rozlišit různé specifické případy.
-
Jednak lze upřesnit vymezení toho, proč jsou uvedené typy spojení jednoduchých
systémů do složitějších komplementární a návazně pak ukázat přechody mezi nimi
(hraniční a smíšené případy).
Jedná
se o typické úkoly, kde lze efektivně využít pojmové vyjádření reality
k lepšímu zachycení toho, co je z praktického hlediska relevantní.
Pečlivá analýza elementárního
redistribučního systému, včetně vyvinutí na míru šitých prostředků jeho
matematické analýzy, otevírá cestu ke zobecnění modelu v řadě směrů,
přitom tak, aby se tím umožnilo řešení prakticky významných úloh.
Co je rozšíření základního modelu
Běžná námitka skeptika bývá formulována
asi takto: V reálných systémech musíme počítat s tím, že neexistuje nikdo, kdo
je schopen přesně ocenit výkonnost jednotlivých hráčů, každý hráč při hodnocení
výkonnosti své i výkonnosti ostatních se dopouští řady menších či spíše větších
nepřesností. Navíc se výkonnost hráčů může měnit a dokonce se může měnit i
složení hráčů v jednotlivých systémech, tj. mohou například přecházet ze systému
do systému. Víme, jak komplikované je vyjádřit situaci s pouhými třemi hráči,
přitom hráčů může být mnohem více. I způsobů redistribuce peněžních a
nepeněžních užitků může být velké množství. Rovněž tak výkonnost jako taková
není jednorozměrný fenomén - někdo je dobrý v jednom, jiný zase v něčem jiném.
A každý také má různou schopnost ovlivnit výsledek hry. Atd. Atd. - Tj.
množství toho, co bychom vše museli vzít v úvahu, pokud bychom chtěli model
přiblížit realitě je tolik, že se to prakticky nedá zvládnout.
Z metodologického hlediska je ovšem
situace jiná, než se jeví skeptikovi. Na jedné straně je pravda, že každé
rozšíření základního modelu přináší určité komplikace, zvětšuje množství toho,
co musíme brát v úvahu. Na druhé straně ovšem současně vnáší určité požadavky
na systém a zdaleka ne všechny kombinace všech faktorů jsou možné. S trochou
nadsázky lze pro názornost říci, že ne všechny kombinace "všeho se
vším" mají právo na reálnou existenci. Když volíme vhodný postup
"rozklíčování reality" prostřednictvím rozšiřování elementárního
modelu přináší každé zobecnění jak určité nové momenty, tj. přidává další
proměnné do modelu apod., současně však z toho, co připadalo v úvahu jako něco,
co by v původním, tj. ještě nerozšířeném modelu, mohlo odpovídat realitě,
vylučuje velké množství případů.
Proces “rozklíčování reality" je
nejnáročnějším postupem z hlediska původní badatelské činnosti. Neexistuje pro
něj žádný přesný návod, pouze řada doporučení, z nichž některá mají podobu
konzistentní opory při uplatňování postupů, v nichž lze lprocvičit,
zdokonalovat, a jejichž schopnost provedení si lze ověřovat. To nejdůležitější
si uvedeme v poslední metodologické poznámce vztahující se k úvodu problematiky
rozšíření modelu elementárního redistribučního systému.
Metodologická
poznámka:
Jedná
se o něco velmi obdobného, jako to, s čím se setkávají fyzikové při tvorbě
fundamentálních teoretických modelů. Stále více zjišťují, že základní konstanty
našeho světa (počet rozměrů, Planckova konstanta, gravitační konstanta,
rychlost světla, elementární elektrický náboj apod.) nemohou nabývat jakýchkoli
hodnot, tj. ne všem kombinacím hodnot těchto konstant může odpovídat nějaký
reálný svět. Existuje dokonce názor, že jednou budeme schopni nejdůležitější
konstanty vypočítat, nikoli experimentálně měřit (v umírněnější verzi je budeme
schopni vypočítat z něčeho ještě elementárnějšího, co bude nutné nějakým
způsobem experimentálně zjistit).
Problematiku rozšíření modelu lze
přiblížit rovněž prostřednictvím metody sestavení úplného a dobře
strukturovaného výčtu. Dejme tomu, že začneme uvažovat dva směry rozšíření
elementárního redistribučního systému (výběr v tomto případě je čistě
ilustrativní a tudíž náhodný):
- Možnosti a bariéry meziorganizační
migrace.
- Různá schopnost hráčů ovlivnit výsledek
hry (různá hlasovací či poziční síla).
Není problém rozlišit deset forem či
bariér meziorganizační migrace, právě tak jako deset příčin, které může mít
různá hlasovací síla hráčů. Pokud bychom chtěli uvažovat všechny případy, máme
celkem 100 kombinací. V případě, že náš výčet bude úplnější a lépe
strukturovaný, máme případů ještě více.
Představme si nyní, že začneme zvažovat
další významný aspekt – vytváření skrytých koalic mezi redistribučními systémy.
Je zřejmé, že vytváření skrytých koalic mezi redistribučními systémy souvisí
jak s možnostmi a bariérami meziorganizační migrace, tak i odlišnou
hlasovací či poziční silou hráčů. A je rovněž zřejmé, že tvorba skrytých koalic
má rovněž řadu příčin a forem, rozhodně v prvním přiblížení rovněž nejméně
deset. To už dohromady s předešlým tvoří 1000 kombinací – množství, které je
již nad sílu individuálního i týmového badatelského úsilí.
Neexistuje žádný návod typu kuchařky,
podle kterého by bylo možné postupovat, abychom v realitě odhalili to nejdůležitější.
Jedná se o umění teoretické práce. V tomto umění se ovšem můžeme
podstatným způsobem zdokonalit. A můžeme si být i jisti, že jen některé ze
souvislostí mezi uvedenými třemi aspekty rozšíření elementárního
redistribučního systému jsou významné a přispívají jak k zachycení toho,
co před tím nebylo uvažováno, tak i k větší kompaktnosti teorie, její
větší přehlednosti i srozumitelnosti.
Metodologická
poznámka:
Pokud
zvažujeme dva různé aspekty určitého problému, je dobré vycházet
z následujícího konceptu charakterizujícího vztah mezi realitou a jejím
pojmovým vyjádřením:
Každý
je projevem souvislostí (přechodů, zprostředkování apod.) mezi jinými jevy a
každá souvislost mezi jevy se projevuje jako určitý jev.
Tj.
(co tím chtěl „básník“ říci) mezi pojmem a předmětem pojmu není nějaký
korespondenční vztah. Můžeme vždy hovořit jen o celém systému vzájemných
pojmových určení a tím, co systémem vyjadřujeme. Realita není souhrnem nějakých
entit (jsoucen o sobě), ale je mnohem složitěji strukturována. Výše nastíněný
koncept je jednou z možností, jak si tuto větší strukturovanost
představit.
Z hlediska
výše tematizované problematiky rozšíření modelu pak platí, že nalezení toho
podstatného, co v příslušném rozšíření modelu umožňuje praktické vyrovnání
se s problémem narůstání složitosti, má zpravidla podobu identifikování
nových jevů jako projevu mezi těmi aspekty, o které model rozšiřujeme, resp.
projevů mezi prvky, které s příslušnými aspekty souvisí.
Zcela
konkrétně to pak znamená následující. Máme stávající model. Ten doplňujeme o
určitý nový aspekt. To, co musíme uvažovat z hlediska nového aspektu
nejlépe vystihneme formou úplného strukturovaného výčtu. Jednotlivé prvky
tohoto výčtu pak dáváme do souvislostí či kontextů s tím, co již v modelu
máme obsaženo. A v tuto chvíli musíme být připraveni na to, že se
stávajícím pojmovým vyjádřením reality nevystačíme, že to nové se nám začne
projevovat jako souvislost mezi jevy, které jsme již identifikovali, a že toto
nové budeme muset pojmenovat novými vhodně vytvořenými pojmy. Přitom je nutné
zvažovat i potřebu výsledek sdělit ostatním.
Skutečná
vědecká práce začíná teprve tam, kde začínáme „pracovat s pojmy“, kde
překračujeme hranice zažitého a pojmenovaného.
To, že se někde rodí perspektivní teorie
(a jedno, zda ve vědách o přírodě či společnosti) poznáme podle toho, že se
původně odlišné oblasti vzniklé rozšířením elementárního modelu (v případě
teorie redistribučních systémů např. subjektivní hodnocení vlastní výkonnosti i
výkonnosti ostatních každým z hráčů, vliv zvyšování počtu hráčů na chování
systému, vznik pozice vůdce při postupném vytváření koalice a narušení
požadavku rovné hlasovací váhy apod.) začínají propojovat a zjišťuje se, že z
nepřeberného množství kombinací různých parametrů jsou relevantní jen některé a
ty přesně vystihují to nejpodstatnější, co v realitě nacházíme. Po navazující
metodologické poznámce si to ukážeme na následujícím příkladu.
Metodologická
poznámka:
Pokud
hledáme souvislost mezi dvěma směry rozšíření stávajících poznatků (vytvářejících
určitý teoretický systém), zpravidla nejdříve zjišťujeme, že ve vyjádření (včetně
pojmového) každého ze směrů, resp. oblastí, které rozšířením v daném směru
vznikají, jsou podstatné odlišnosti. Pro každou z oblastí, ve směru kterým stávající
systém poznatků rozšiřujeme, jsou charakteristické jiné pojmy vyjadřující to,
oč zde běží. V příkladu, který jsme uvedli, jde o následující:
-
Pokud jde o možnosti a bariéry meziorganizační migrace, jsou zde důležité pojmy
jako informace, přenos informací, sociální kontakty, sociální sítě, hodnocení
schopností apod.
-
Pokud jde o různou schopnost hráčů ovlivnit výsledek hry, jsou zde důležité
pojmy jako hlasování, různá hlasovací síla, typy hlasování (přímé a nepřímé),
formy uspořádání organizace (diktatura, demokracie, správa, samospráva),
poziční síla, investování do pozice apod.
Prvním
krokem k propojení obou směrů rozšíření teoretického systému je schopnost
vyjádřit pojmy z jedné oblasti prostřednictvím pojmů z druhé oblasti, tj.
vzájemně "přeložit" (definovat) pojmy z jedné oblasti prostřednictvím
pojmů z druhé oblasti. Nalézáme přitom řadu analogií, ale i odlišností. Při
takovémto vzájemné "překladu" jednoho vědeckého slovníku (slovníku z
oblasti určité disciplíny) do druhého vznikají podněty pro rozvoj teorie
nejčastěji.
V
této souvislosti lze jen a jen doporučit - a to patří mezi nejcennější a
nejdlouhodoběji ověřené zkušenosti, které se mi během mého působení v odborné
oblasti podařilo získat -, aby se ten, kdo si chce osvojit schopnost původního
a tvůrčího přístupu, naučil aktivně využívat pojmy se všeobecnou
uplatnitelností a aby se prostřednictvím nich naučil definovat pojmy specifické
pro tu či onu oblast.[14] Jedná
se o vyjádření specifického, resp. zvláštního, prostřednictvím všeobecného,
které má zpravidla podobu párových kategorií typu příčina-účinek, část-celek,
forma-obsah, podstatné-nepodstatné, totožnost-rozdílnost, kvantita-kvalita,
jedinečné-obecné atd. Zvláštní na těchto pojmech (které filozofové nazývají
párovými kategoriemi) je, že je lze použít naprosto kdekoli, ve kterékoli
oblasti nejen vědeckého, ale i každodenního života. Navazující vlastností pak
je i to, že právě vzhledem k jejich obecnosti je nedokážeme definovat či
vymezit jiným způsobem než vzájemně mezi sebou. Vytvářejí tak určitý rozvíjející
se systém (jak z hlediska vývoje lidského myšlení, tak i v hlavě každého
jednotlivce, který je používá), do kterého je každou takovou definicí vnášena
určitá asymetrie podněcující další rozšiřování tohoto systému. Vzhledem k
závažnosti a přínosu této problematiky ji věnujeme samostatnou přílohu.
Zde
jen na závěr zmíníme, že nedostatečná kultivovanost v daném směru (tedy ve
směru schopnosti aktivně využívat všeobecné pojmy) bývá příčinou toho, že se
vědní disciplíny rozbíhají řadou neustále se štěpících směrů, ztrácejí
přirozené vazby a tím se i vzdalují od reality, protože v realitě přece jen
spolu to či ono souvisí. Existuje tak určitá tendence přeměny vědy v oblasti
disparátních struktur, v každé z nichž je třeba udržovat a uctívat určité rituály,
aniž by však věda byla schopna cokoli vypovědět o realitě samotné. Kromě
metodologických má tento jev i řadu sociálních a dobově determinovaných příčin.
Jedná se o to, co se nejčastěji a poměrně výstižně nazývá postmodernizací vědy.
Skutečná výkonnost a její subjektivní hodnocení
V hodnocení své výkonnosti se může každý z
nás mýlit. A je celkem pravděpodobné, že se většinou mýlí. Subjektivně můžeme
svou výkonnost buď nadhodnocovat, nebo naopak podhodnocovat. Z toho pak
vyplývají určité modifikace elementárního redistribučního systému. Takto vypadá
problém na první pohled. Ovšem jen na první pohled.
Skutečnost je mnohem zajímavější. Ukazuje
se, že většinou hodnocení své vlastní výkonnosti jak nadhodnocujeme, tak i
podhodnocujeme - a to současně. Přitom ne náhodu, ale systematicky:
- Pokud si vytváříme představu o tom, jaký
výsledek redistribuce by odpovídal našim schopnostem a našemu vkladu, máme
tendenci svou výkonnost nadhodnocovat. Jedná se o přirozenou psychologickou
sebemotivaci k dosažení co nejlepšího výsledku.
- Pokud uvažujeme o tom, jaké prostředky k
dosažení námi projektovaného rozdělení použít, většinou naopak předpokládáme,
že pro nás bude výhodnější použití těch prostředků, které umožňují získat
výplatu nezávisle na skutečných schopnostech.
Podívejme se na oba momenty podrobněji. Od
přírody (v důsledku přirozeného vývoje) jsme vybaveni schopností měnit to, co
je pro nás dlouhodobě prospěšně, v to, co je pro nás motivující a přináší nám
pozitivní prožitky. Snaha prosadit se při vyjednávání o rozdělení výplat a
získat tak co největší výplatu nás tak vede k tomu, že abychom měli dostatečnou
vlastní motivaci, nadhodnocujeme ve svých očích vlastní výkonnost.
O tom, že tomuto vlastnímu hodnocení však
ve skutečnosti často příliš nedůvěřujeme (aniž si to přímo uvědomujeme), pak
svědčí to, že pokud můžeme volit mezi alternativou vsadit na prokázání
skutečných vlastních schopností (výkonnosti), sáhneme spíše k použití
prostředků, které umožňují dosáhnout vyšší výplaty bez ohledu na skutečnou
výkonnost.
Dalo by se to sice vysvětlit tím, že tak
reagujeme na potencionální chování ostatních - "když nesáhnu po těchto
prostředcích dříve, udělá to ten druhý a budu v nevýhodě". Toto vysvětlení
je ovšem nedostačující. I v situacích, kdy lze reálně vytvořit podmínky vedoucí
k reálnému ohodnocení skutečné výkonnosti, převažuje u většiny hráčů typ
jednání založený na sebeprosazení bez ohledu na skutečnou či prokázanou
výkonnost. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi významný aspekt vnitřního
života v chování různých organizací či institucí, je na místě se výše uvedenou
problematikou zabývat v rámci samostatného výzkumného programu.[15]
I bez složitých výzkumů si každý z nás
určitě představí řadu situací, kdy lidé z blízkého okolí zjevně nadhodnocují
svoje skutečné schopnosti, a to zejména pokud si všimneme, jak hodnotí ostatní.
V případě, že se nabízí možnost uplatnit nějaké objektivní hodnocení přínosů,
snaží se tomu naopak zabránit. A není na škodu podívat se prizmatem toho, co
kriticky zjišťujeme u druhých, na nás samotné.
Všimněme si, že výše uvedený problém spadá
pod to, co by se dalo nazvat "matematicky vyjádřitelným rozšířením
elementárního redistribučního systému" (s tímto pojmem se ještě setkáme).
V elementárním redistribučním systému se předpokládá, že každý z hráčů je
schopen přesně ocenit jak svou vlastní výkonnost, tak i výkonnost dalších
hráčů, současně ví, že toho jsou schopni i ostatní hráči, a všichni podle toho
postupují, rozhodují se, vyjednávají apod. V našem nyní uvažovaném případě
nejen předpokládáme, že existuje určitá odlišnost, mezi skutečnou výkonností a
jejím subjektivním hodnocením, ale že dochází k systematickým odlišnostem
směrem "nahoru" i "dolu" (tj. k nadhodnocení i
podhodnocení), přitom ve zcela typických situacích:
- Když si vytváříme představu o žádoucí
redistribuční situaci (o tom, co bychom si zasloužili), máme tendenci k
nadhodnocení vlastní výkonnosti.
- Když rozhodujeme o použitých
prostředcích (v rámci elementárního redistribučního modelu o tom, s kým
vytvoříme koalici, do jaké míry sáhneme k podbízení se, do jaké míry jsme
ochotni dodržet dohody atd., v rozšířených modelech pak ještě v řadě dalších
aktivit - např. při výběru toho, kdo má být vůdcem apod. -, které můžeme využít),
máme naopak tendenci naše schopnosti podhodnocovat, zatímco na druhé straně
celkem neomylně rozpoznáme toho, kdo je skutečně nejvýkonnější.
Přitom - a to je jak poučné, tak i
signifikantní - je rozdíl těchto dvou hodnocení zpravidla tím větší, čím je
skutečná výkonnost hráče menší (k tomu podrobněji dále).
Z metodologického hlediska se jedná o
poučný moment. Při zobecňování či rozšiřování základního schématu musíme
počítat s tím, že realita nás něčím překvapí. Nové, které zahrnujeme do zorného
úhlu, vstoupí s něčím, odhalení čehož vyžaduje určitou invenci. V našem případě
nejde jen o prostou odchylku mezi skutečnou výkonností a jejím subjektivním
hodnocením, ale o dualitu subjektivních hodnocení v různých kontextech. Pokud
bychom model rozšiřovali pouze mechanicky, stereotypně, začal by být
nepřehledný, ztrácel by vypovídací schopnost ve vztahu k realitě, přestal by
být zajímavý...
V souvislosti s výše řečeným stojí za
povšimnutí dva další aspekty, které se tímto rozborem otevírají. Oba a lze
formulovat formou otázky:
- Kdo bude mít tendenci k většímu nadhodnocení
vlastní výkonnosti (v případě tvorby cílů) a současně i k většímu podhodnocení
(v případě rozhodování a prostředcích použitých k dosažení cílů) - hráči
výkonnější, nebo méně výkonní?
- Jak souvisí hodnocení vlastní výkonnosti
s hodnocením výkonnosti ostatních hráčů?
V logice věci vyplývá z výše uvedeného, že
tendenci k nadhodnocení vlastní výkonnosti při tvorbě cílů a podhodnocení
vlastní výkonnosti při rozhodování o použitých prostředcích budou mít méně
výkonní hráči. Výjimky pochopitelně mohou existovat a existují.
V prvním přiblížení lze uvést, že při
hodnocení výkonnosti ostatních hráčů se chováme komplementárně - při vytváření
představy o žádoucí redistribuční situaci podhodnocujeme jejich výkonnost,
zatímco při rozhodování o použitých prostředcích jejich výkonnost
nadhodnocujeme. Zde je ovšem třeba uvažovat i určité modifikace, které vznikají
v systémech, kde se jeden z hráčů s podporou ostatních v koalici prosadí do
pozice vůdce. V takových systémech:
- Existuje tendence dosadit do pozice
vůdce toho, kdo není nejvýkonnější, a to ze dvou důvodů - jednak v případě
všech ostatních hráčů existuje vždy obava, že nejvýkonnější hráč v roli vůdce
se bude snažit prosazovat rozdělení výplat podle výkonu (a zde pak působí výše
zmíněný efekt podhodnocování vlastní výkonnosti při rozhodování o použitých
prostředcích), jednak dosazení nejvýkonnějšího hráče do pozice vůdce neumožňuje
získat největší množství prostředků k navýšení výplaty méně výkonných hráčů
právě na jeho úkor.
- Dochází k nadhodnocení vůdce v očích
slabších hráčů, protože právě vůdcova pozice jim umožňuje získávat výplaty, na
které by jinak nedosáhli.[16]
Metodologická
poznámka:
Na
tomto místě výkladu dané problematiky stojí za povšimnutí moment významný z
metodologického hlediska. Dosavadní výklad velmi dobře ilustruje, jak
fundamentální analýza redistribučního modelu prováděná v té nejobecnější rovině
s využitím matematických prostředků otevírá cestu k rozlišení a klasifikaci
řady konkrétních situací, následně pak i jejich analýze. Tj. jak se každý
"krůček" toho, co vytěžíme v rovině obecné analýzy, zhodnotí při
konkretizaci přístupu směrem k prakticky významným případům, přičemž na počátku
takovýchto aplikací stojí vždy rozlišení, pojmenování a utřídění situací, které
jsou z praktického hlediska důležité.
Další
metodologicky zajímavý závěr je, že zobecnění elementárního redistribučního
systému daným směrem (tj. ve směru odchylky mezi reálnými parametry výkonnosti
a jejich subjektivním hodnocením) ještě více zesiluje efekt spojování
průměrných hráčů s nejméně výkonnými, který odhalila již analýza elementárního
redistribučního systému.
Doposud jsme se nevěnovali příčinám či
podmínkám toho, že může dojít k odlišnosti mezi skutečnou výkonností a jejím
subjektivním hodnocením. Dovedeme si představit řadu konkrétních systémů, kde
významnější odchylky nejsou možné:
- Sportovní disciplíny s měřením
jednoznačně identifikovatelného parametru (běhy, skoky, hody a vrhy, apod.).
- Jednoznačně normované pracovní výkony
(koše chmele, počet obráběných součástek apod.).
- Firmy v tvrdě konkurenčním prostředí.
(Pod "tvrdě konkurenčním prostředím" budeme rozumět takové, kdy
výraznějších odchylka rozdělní výplat od skutečně prokázaných výkonů vede k
takovému snížení výkonností ve vztazích s vnějším prostředí a případně vyvolává
i takovou meziorganizační migraci, že ohrožuje samotnou existenci organizace,
tj. vystavuje ji riziku zániku v daném prostředí.)
Naopak tomu bude např.:
- U sportů, kde je hodnocení výkonností
založeno na roli vnějšího hodnotitele (jako např. gymnastika).[17]
- U pracovních výkonů typu např. vědeckého
bádání, které není napojeno na přímé výstupy v praxi.
- U institucí, které spravují a využívají
veřejné prostředky získávané podle umělých kritérií na základě rozhodování
vnějšího hodnotitele.[18]
- U firem, které žijí z toho, jak se
prosadí v oblasti veřejných zakázek.
- Ve sféře zastřešující politické moci
(prakticky v jakémkoli dosavadním společenském systému).[19]
Existují oblasti, kde se efekt odlišnosti
skutečné výkonnosti a jejího protichůdného subjektivního hodnocení projevuje
nesmírně intenzívně mj. i proto, že tyto oblasti předpokládají vysokou míru
vnitřní motivace nezbytné k tomu, aby člověk vůbec nějaký výkon podal. Tak tomu
je v oblastech vědecké, umělecké, příp. i řídící činnosti. V těchto oblastech
právě proto, že si je člověk vybral na základě svého přesvědčení o vlastních
kvalitách a zpravidla i dlouhodobé soustředění k přípravě na jejich výkon
(obětování řady dalších příležitostí profesního či společenského vzestupu) může
dojít k velmi výrazné odlišnosti ve všech parametrech odlišnosti reálné
výkonnosti od hodnocené.[20]
Co si z výše uvedeného rozboru
(dosavadních výsledků) může odnést každý z nás? Pokusme se formulovat některé
závěry:
1. Každý z nás je vystaven vlivu k
přeceňování vlastní výkonnosti a podceňování výkonnosti ostatních (s výjimkou
přeceňování výkonnosti vůdce, v případě, že se v systému jeho role vytváří, což
je ovšem ještě více nebezpečné).
2. Je vhodné formou sebereflexe korigovat
představu o svých vlastních schopnostech a zreálnit ji (ať již z toho následně
vyvodíme jakékoli závěry - viz dále).
3. Nezapomínejme na banální fakt - ostatní
se na nás dívají právě tak (nebo velmi obdobně), jako my se díváme na ně.
4. Důvodem k zamyšlení a určité
ostražitosti by mělo být zejména to, pokud máme o své výkonnosti (a nepostradatelnosti
v příslušném systému) příliš kladnou představu a současně přímo či nepřímo
odmítáme jakékoli zvýšení motivace na základě výkonnosti, podporu těch
nejvýkonnějších, či pokud máme tendenci připouštět hry spojené s vyvoláním
rivality podle jiných kritérií, než jsou cíle, které daní systém plní,[21]
apod.
5. Velmi obezřetně je třeba si všímat
toho, jak se v systému generuje pozice vůdcovství a kdo se propůjčuje zápasu o
vůdcovství. Jedno z největších nebezpečí, které hrozí každé organizaci, je,
když se ze střetu o vůdcovství mezi dvěma či více stranami stane rozhodující
moment hodnocení hráčů; takováto situace přímo nahrává těm, u nichž se rozpor
mezi sebehodnocením vlastní výkonnosti z hlediska požadovaných cílů redistribuce
a používaných prostředků nejvíce rozchází.
Redistribuční systémy s větším počtem hráčů
Nechť máme redistribuční systém s větším
počtem hráčů, například dvojnásobně velký než je elementární redistribuční
systém, tj.: (A1, A2, B1, B2, C1,
C2).
Koalic je v každém systému 2n -
1, kde n je počet hráčů:
- V případě tří hráčů jsme měli 2x2x2 – 1
= 7 možných koalic, z toho jen tři byly zajímavé (jednočlenné koalice, koalice
bez členů a koalice se všemi hráči nejsou zajímavé).
- V případě šesti hráčů jsme máme
2x2x2x2x2x2 – 1 = 63 možných koalic, z čehož se zdá, že množství variant již
nebudeme schopni rozumně analyzovat.
* Ukazuje se, že situace je podstatně
jednodušší.
Vítězná koalice potřebuje v tomto systému
nejméně 4 hráče. Tomu odpovídají následující koalice:
- 1. typ koalic
(A1,
A2, B1, B2)
(B1,
B2, C1, C2)
(A1,
A2, C1, C2)
- 2. typ koalic:
(A1,
A2, B1, C1)
(A1,
B1, B2, C1)
(A1,
B1, C1, C2)
V případě koalic prvního typu máme to
stejné rozdělení jako v případě trojčlenné koalice. Tyto koalice se budou
chovat prakticky stejně jen s tím rozdílem, že trestání neposlušnosti a
odměňování loajality může proběhnout i mezi hráči stejného typu výkonnosti.
V případě koalic druhého typu se jedná o
koalici, kde jsou zastoupení hráči všech typů výkonnosti a doplnění některým z
hráčů kteréhokoli typu výkonnosti. Velmi pravděpodobnou příčinou takovéhoto
typu koalice bude vnesení (coby exogenity) do systému nějakého segregačního
principu (mazáctví, starousedlictví, příbuzenství, národního či rasového dělítka
apod.).
Vidíme, že možných případů je přehledné
množství, můžeme najít poměrně zajímavé a v praxi se často vyskytující
interpretace s využitím exogenit různého typu a následně jednotlivé situace
analyzovat.
Každopádně je povzbuzující, že zdánlivý prudký
nárůst složitosti v případě zvažování většího množství členů nevede k
nepřehlednosti, ale naopak - složitost lze poměrně efektivně redukovat. Tak
tomu i v případě pěti či naopak většího počtu hráčů než je čest. Samotné
zvyšování počtu členů nevede ke dramatickému zvýšení složitosti systému, resp.
není nějak závažnou komplikací při identifikaci standardních situací a přechodů
mezi nimi.
Rozhodující člen koalice:
Přece jen jeden důležitý nový moment,
který je třeba zdůraznit, v případě vícečlenných (než jsou tři hráči) koalic rozhodujícího
člena koalice, tj. toho, který svým přistoupením ke koalici, nebo
naopak vystoupením z koalice činí koalici vítěznou, tj. schopnou
prosadit tu herní situaci, na které se uvnitř koalice hráči dohodnou. Podívejme
se, jaké možnosti připadají v úvahu:
- 1. typ rozšíření koalic
(A1,
A2, B1) →
(A1, A2, B1, B2)
→
(A1, A2, B1, C1)
(A1,
A2,C1) →
(A1, A2, B1, C1)
→
(A1, A2, C1, C2)
(A1,
B1, B2) →
(A1, A2, B1, B2)
→
(A1, B1, B2, C1)
(B1,
B2, C1) →
(A1, B1, B2, C1)
→
(B1, B2, C1, C2)
(A1,
C1, C2) →
(A1, A2, C1, C2)
→
(A1, B1, C1, C2)
(B1,
C1, C2) →
(A1, B1, C1, C2)
→
(B1, B2, C1, C2)
- 2. typ rozšíření koalic:
(A1,
B1, C1) →
(A1, A2, B1, C1)
→
(A1, B1, B2, C1)
→
(A1, B1, C1, C2)
Právě tak mohou být popsány případy
vystoupení rozhodujícího člena z koalice.
Redistribuční funkce, její předpoklady a zobecnění
Konstrukce redistribuční funkce vychází z
řady předpokladů, včetně těch, které si nemusíme uvědomovat. Jedním z nich je
jednoznačnost, která (v případě elementárního redistribučního systému)
přiřazuje libovolné dvojici výplat dvěma hráčům výplatu hráče třetího.
Aby bylo zřejmé, o co se jedná, uveďme si
to na příkladu rovnostářské redistribuce. Ze způsobu konstrukce redistribuční
funkce vyplývá, že za daných podmínek může vždy existovat jen jeden bod
rovnostářské redistribuce na redistribuční ploše, resp. jen jedna hodnota
výplat, při které xr = yr = zr. (Indexem r je
zde označena hodnota rovnostářské redistribuce.)
Intuice nám ovšem říká, že v případě
vynuceného rovnostářství bude výkon nižší než v případě rovnostářství
dobrovolného. Pokud např. nejvýkonnější hráč dojde během k vyjednávání k tomu,
že je pro něj lepší dohodnout se na plně rovnostářské redistribuci než riskovat
spojení průměrného a nejslabšího hráče, kteří by si rozdělili výsledek hry ve
svůj prospěch, pak může být výkon příslušného systému větší, než když mu bude
rovnostářská redistribuce vnucena. Můžeme tedy uvažovat, zda v rámci daného
systému nemůže platit následující:
xrn = yrn = zrn
< xrd = yrd = zrd,
kdy uvedené veličiny mohou nabývat v
prvním případě hodnoty např. 3,2, ve druhém 3,8. (Indexem rn je zde označena
hodnota nedobrovolné rovnostářské redistribuce, indexem rd je zde označena
hodnota dobrovolné rovnostářské redistribuce.)
Samozřejmě, že lze zvolit postup, kdy
řekneme, že redistribuční funkce je konstruována právě jen za určitých
podmínek, kdy příslušná jednoznačnost není (např. v důsledku vyjednávání)
porušena. Na druhé straně by bylo škoda nevyužít prostor, který se narušením
daného předpokladu, resp. zobecněním výchozí situace otevírá. Můžeme např.
řídi, že pod vlivem působení etických či ideologických momentů může při
vyjednávání docházet ke změnám redistribuční plochy, resp. můžeme problém
chápat jako vliv morálních a ideologických momentů na deformaci (v kladném i
záporném smyslu) původní redistribuční plochy. V tom případě nám výchozí
redistribuční funkce umožňuje otevřít cestu k nastolení a řešení velmi
zajímavých problémů, což také ilustruje perspektivy rozvíjení teorie
redistribučních systémů.[22]
Problém třetin u složitých redistribučních systémů
Ukázali jsme, že při zvětšení počtu hráčů
v redistribučním systému, dochází k jedné ze dvou možností:
- Buď se koalice vytváří podle stejných
pravidel jako v případě elementárního redistribučního systému a jsou tedy tři
základní možnosti vytvoření koalice.
- Nebo se koalice vytvářejí
"křižmo" na základě nějakého vnějšího (exogenního) principu, kdy bez
ohledu na výkonnost jsou někteří hráči diskriminováni nebo naopak zvýhodňováni.[23]
V prvním případě můžeme závěry analýzy
elementárního redistribučního systému aplikovat na analýzu příslušného
složitějšího redistribučního bezprostředně. Většina reálných systémů je ovšem
mimořádně citlivá na vnější vlivy umožňující polarizaci na zvýhodňované a
diskriminované hráče podle nejrůznějších kritérií, např.:
- Rodového hlediska (dodnes aktuální v
některých afrických státech).
- Rasového hlediska (donedávna např. i ve
Spojených státech, v podobě smutného "rekordu" drastičnosti pak v
Třetí říši).
- Náboženského hlediska (dnes aktuální v
souvislosti s fenoménem militantního islámu).[24]
- Příslušnosti k ezoterickým strukturám
(jako příklad budou vždy uvádění Svobodní zednáři, kteří ovšem rozhodně nemají
monopol ani výsadní postavení v dané oblasti).[25]
- Místo původu (brněnská, ostravská apod.
lobby v Praze).
- Politické orientace (kdo se hlásí k
pravici a kdo k levici apod.).[26]
- Uznávaného vůdce (jedni jsou pro
Mažňáka, druzí pro Losnu).[27]
- Apod.[28]
Pokud vzniká na bázi exogenního vlivu v
daném systému příslušná polarita, pak lze v systému identifikovat jiné
rozdělení hráčů na třetiny, z nichž dvě reprezentují jednotlivé póly dané
polarity a třetí jsou nezúčastnění, resp. vyčkávající. Chování skupiny, která
se - ne vždy úspěšně - snaží stát stranou konfliktu, a skupiny, která vyčkává
na vhodný moment vstupu do hry jako rozhodující prvek vítězné koalice, se
výrazně odlišuje, což bude předmětem další analýzy.
Z metodologického hlediska je zde poučné
to, jak se různé směry rozvíjení teorie redistribučních systémů začínají
vzájemně propojovat. To je nepřímým, ale významným kritériem toho, že se
skutečně začíná rodit něco významného.
V našem případě dochází k propojení mezi
tím směrem rozvoje teorie, který přechází od zkoumání tří hráčů k většímu počtu
hráčů (a snaží se identifikovat nové jevy, které se při zvětšování počtu hráčů
objevují) a mezi tím směrem rozvíjení teorie, který si všímá problematiky
subjektivního hodnocení vlastní výkonnosti a výkonnosti ostatních hráčů z
hlediska vytváření představy o požadované redistribuční situaci a z hlediska
prostředků použitých k jejímu dosažení. Jde o problém vytváření koalic
"křižmo" na základě exogenních kritérií a následné polarizace, která
je tím do systému vnášena. Přitom se objevují následující subjekty:
- Ti co reprezentují jeden a druhý pól,
podporují vznik jeho personifikace a tudíž vznik pozice vůdce.
- Ti, co odmítají takové polarizaci
podlehnout, protože v ní tuší či vidí způsob potlačení kritérií výkonnosti a
tudíž i distribuce na bázi výkonnosti.
- Ti, co chtějí využít efekt rozhodujícího
hráče koalice, tj. vyčkávají, aby ve vhodnou chvíli byli tím činitelem, který
rozhodne o tom, že ten či onen pól (koalice) zvítězí.
- Ti, co působí v rámci jednoho pólu, ale
vytvářejí si vazby na hráče v koalici tvořící druhý pól a s touto skrytou
koalicí se účastní redistribučních her, což se projevuje zejména v případě
otevřených konfliktů, kdy nezasvěcený zjišťuje, že "všechno je
jinak".
(Mj. z praktického hlediska stojí zato mít
základní povědomí o této struktuře, která je pro každý větší redistribuční
systém celkem standardní.)
Faktory ovlivňující průběh a výsledek
redistribučních her, tj. jakým směrem lze zobecnit model:[29]
- Počet hráčů.
- Změna výkonnosti hráčů.
- Změna počtu hráčů (meziorganizační
migrace).
- Různá velikost vlivu na výsledek hry.
- Existence konkurenčního prostředí.
- Opakování hry, závislost velikosti
výplat na výsledku předcházejícího kola hry.
- Závislost velikosti vlivu na výsledek
hry na výplatě v předcházejícím kole.
- Změna průměrné výkonnosti hráčů.
- Změna cílové orientace hráčů při
vytváření koalic.
-Hierarchická redistribuce.
- Omezení znalosti parametrů hry.
- Existence vlivného dosazeného správce –
zevnitř, zvenku.
Praktické využití formalizovaného modelu –
vyjednávání v redistribučních systémech.
Při rozhodování o tom, jaký typ
redistribuce se v té či oné organizaci vytvoří dochází vždy
k vyjednávání o vytvoření koalic schopných tento typ redistribuce
prosadit. Vyjednávání má vždy dvě složky:
- Dohodu na rozdělení výplat: tedy jak
bude jednotlivý hráč odměňován pokud dojde k redistribuci. Orientace na
dohodu o rozdělení výplat lze označit za základní strategii, kterou
každý hráč využívá.
- Použití podpůrné argumentace:
jedná se pomocné strategie, kterými se každý z hráčů snaží dosáhnout
následujících tří cílů:
--
Zamezit vzniku či narušit již vzniklé koalice, kterých by se neúčastnil a
v případě prosazení kterých by došlo k pro něj nevýhodné
redistribuci.
--
Vytvořit koalici schopnou prosadit pro něj výhodný typ redistribuce.
--
Vyjednat v této koalici co nejvyšší možnou výplatu (těžištěm argumentace
v tomto případě je prezentace nákladů obětované příležitosti, tj. toho, co
by mu přineslo, pokud by vytvořil jinou koalici nebo z organizace odešel)
Předpokládejme nejdříve, že se pohybujeme
v rámci elementárního redistribučního systému. Základní strategie
popisujeme bezprostředně rozdělením výplat, tj. splývají s úsilím o
dosažení určité redistribuční situace. Formalizovaný model umožňuje
najít a prezentovat všechny optimální stavy (případy rovnováhy) v daném
redistribučním systému, z nichž každá je tím, na co se mohou hráči koalice
schopné ji prosadit, orientovat. Doplňující argumentace, se vůči
formalizovanému modelu zdá být něčím vnějším, tj. exogenitou, kterou lze
identifikovat a popsat jen verbálně. Připomeňme, že M. Maňas (2002, s. 61)
hovoří v této souvislosti o vlivu“ osobních sympatií“ apod. Ukazuje se
však, že rozšířením modelu lze popsat i to, co zdánlivě patří mezi čistě
psychickou stránku.
Nejdříve si názorně ukažme, jak si lze
představit vztah mezi základní strategií a doplňující argumentací:
Výplatní
matice = B
základní strategie
Doplňující
argumentace
=
A =
exogenity
Pokusme se o co nejúplnější výčet možností
doplňující argumentace:
1. Představa budoucího vývoje:
Nedělíme se přece jen o výsledek jednání v
jednom kole, ale o výsledky i v dalších kolech, které jsou současným kolem tak
či onak predeterminovány. Přesvědčení ostatních hráčů o tom, jak budoucí vývoj
proběhne a proč takto proběhne, resp. jaká jsou varianty a jakým způsobem se o
nich rozhoduje, je při vyjednávání velmi důležitý. Hráči si mohou upřesňovat a
doplňovat představu budoucího vývoje.
Jedná se o jednání, co se stane, když… Zde
jsou typickými strategiemi:
- Nutnost změny (např. reformy, výměny
vůdce apod.) versus nic neměnit (když se jede do kopce, tak se nepřepřahá…).
- Katastrofické vize (stejně vše fatálně
směřuje ke katastrofě…).[30]
Představu budoucího vývoje lze modelovat
prostřednictvím výplatních matice prezentovaných v určitém pořadí, které
odpovídá budoucímu vývoji.
2. Vytvoření obrazu nepřítomného hráče
(jak se bude rozhodovat, co od něj hrozí apod.:
Jedná se vlastně o vytvoření modelu
druhého hráče a prezentaci tohoto modelu při jednání s dalším hráčem - a
to třeba i s využitím výsledků jednání s ním. Právě představa o každém z hráčů,
kterou si vytváří každý jednotlivý hráč, je tím, co představuje velmi významné
exogenity, kterými je konkretizován výběr jednotlivých průběžných dohod během
vyjednávání.
Zde připadá v úvahu řada možností:
- Prezentace možné dohody s druhým
hráčem, příp. stavu přípravy dohody s cílem přimět prvního hráče (tedy
toho, se kterým se právě vyjednává) k větší vstřícnosti. Tento typ
vyjednávání lze podstatným způsobem formalizovat prostřednictvím matice výplat
jako prvotních a navazujících strategií (tedy těch, které lze prosadit okamžitě
z daného výchozího stavu a které návazně).
- U vícečlenných systémů (více než 3
hráči) hraje důležitou roli rozlišení hráčů na 3 skupiny:
--
Těch, co jednání iniciují, kolem nichž se koalice vytváří (kondenzuje).
--
Těch, kteří vytvářejí podstatnou část koalice.
--
Těch, kteří se v rozhodujícím momentu přidají a rozhodnou o vytvoření
koalice a tudíž i rozložení výplat.
Vždy je přitom důležité, aby hráč, o
kterém se vytváří představa (model jeho jednání), do tohoto prezentovaného
modelu „zapadl“, aby se ve skutečnosti choval tak, jak model předpokládá, i
když jeho jednání může mít zcela jiné motivy, než se mu připisuje a může se
jednat jen o vnější shodu.
3. Vytvoření představy a prostředí daného
systému:
- Jaké jsou konkurenční subjekty systému.
- Co bude daný systém nutit k nějaké změně a proč je nutné s příslušnou změnou
počítat (souvisí s představou o budoucím vývoji).
- Jaké jsou horizontální vazby mezi
systémy nacházejícími se v okolí našeho systému. - Tj. co může omezovat
rozhodování uvnitř systému, čemu se musí systém podřídit či co respektovat.
- Do jaké hierarchické struktury systém
spadá a o co v této struktuře jde. - Totéž - tj. co může omezovat rozhodování
uvnitř systému, čemu se musí systém podřídit či co respektovat.
- Jaké jsou možnosti meziorganizační
migrace:
--
Možnosti ze systému odejít (např. oznámení informace, že některý z hráčů je za
určitých podmínek rozhodnut systém opustit a má možnost systém opustit) - Jedná
se o velmi významný moment ve vyjednávání protože od toho se pak odvíjí jak
rozhodování uvnitř systémů, tak i představa o budoucím vývoji systému.
--
Možnosti, že někdo do systému přijde. - Podobě ovšem v opačném smyslu.
(Problematika
meziorganizační migrace je obecně velmi významná a bezprostředně souvisí s rolí
sociálních sítí.)
Vlastnosti vnějšího prostředí lze
formalizovat jako formulování omezujících požadavků na vytváření koalic a
sdělování informací o těchto omezujících požadavcích mezi členy koalic.
Rovněž tak lze poměrně snadno formalizovat
možnost odchodu někoho ze systému či příchodu do systému (počet členů není
fixní).
Třetí aspekt souvisí
s hierarchičností organizací – redistribuce existuje nejen uvnitř určité
organizace, ale i mezi organizacemi (coby hráči) v určité složitější
struktuře.
4. Poukázání na to, že existuje vazba mezi
velikostí výplat a vlivem každého z hráčů na výsledek hry.
Jedná se např. o již zmíněný prvek
investování do společenské pozice, který pak podstatným způsobem ovlivňuje
např. představu o budoucím vývoji systému.
Tj. uvážení zpětné vazby v systému –
výsledek hry ovlivňuje pozici (a např. i rozhodovací sílu) hráčů v dalším
kole. Opět lze formulovat prostřednictvím modelu a příslušné posloupnosti
matic.
5. Poukázání na možnou či očekávanou změnu
výkonnosti hráčů:
Může být chápáno i jakou součást
prezentace budoucího vývoje systému či naopak vytváření obrazu o nepřítomném
hráči („zestárl“, „už to není ono“, „zpychl“…).
Nejedná se o vývoj celého systému, ale o
to, že původní parametry (výkonnost, hlasovací síla, svoboda při utváření
koalic) se mění a tím se mění i možnosti vytváření koalic.
6. Apel na morálku, víru, tabu apod. (tj.
omezit výběr faktory, které blokují uvažování všech variant formou racionálního
rozhodování).
Matematickým modelem je zde formulování
omezení, která tím vznikají při tvorbě koalic.
Poznámka:
Všimněme si, že to, co lze nazvat
odvozenými či doplňujícími strategiemi velmi úzce souvisí s matematicky
vyjádřitelným rozšířením základního modelu:
- Změny v čase:
--
Velikost toho, co se rozděluje a co by se mohlo rozdělovat.
--
Výkonnosti a dalších parametrů hráčů.
- Hierarchičnost systému a interakce
s prostředím:
--
Včetně např. vstupu dalšího hráče či odchodu ze systému.
- Existence zpětných vazeb (výsledky hry
mají vliv na parametry hráčů v dalším kole).
Schéma popisující dvě složky vyjednávání
může být i „rozpojeno“, tj. vlastní podpůrná argumentace (B) může probíhat bez
vlastní prezentace dohody o výplatách (jako základní strategie) – časově,
místně, příležitostně odděleně. Čím více si uvědomujeme souvislost mezi
základní hrou a rozšířeními (i ve formalizované podobě), tím více se naučíme
„číst“, co se při běžných výměnách názorů ve skutečnosti odehrává, připravuje
apod.
A na
jiném místě, v jiném čase B
a při jiné příležitosti
Bez vytvoření příslušného modelu bychom si
příslušnou souvislost vůbec neuvědomovali, takto dokážeme „číst“, o co jde.
Můžeme shrnout:
1. Na každou organizaci můžeme nahlížet
jako na redistribuční systém.
2. V každém redistribučním systému
probíhá vyjednávání o prosazení (příp. změně) určitého typu redistribuce (v
jiný).
3. Vyjednávání má dvě složky:
- Dohodu o vytvoření určité koalice a
s ní spjatého typu redistribuce.
- Využití podpůrné argumentace
jednotlivými subjekty k eliminování rizika vytvoření nevýhodných koalic
(tj. těch, kterých se neúčastní a v nichž je pro něj nevýhodné rozdělení
výplat).
Poznámky:
- Příslušný typ koalice a s ní
spojený typ výplat lze vyjádřit příslušnou maticí výplat. Při vyjednávání
uvnitř koalice se argumentuje náklady obětované příležitosti, tj. tím, kolik by
příslušnému subjektu připadlo, pokud by vytvořil jinou koalici.
- Význam podpůrné argumentace je dán
bezprostředně tím, že hry v redistribučních systémech nemají jednoznačné
řešení a mají řadu rovnovážných stavů, která jsou ve vzájemném vztahu typu
dilema. Podpůrná argumentace se v podstatě snaží přesunout systém
z jedné vzniklé nebo dojednávané rovnováhy do druhé.
- Zdálo by se, že podpůrných argumentací
je obrovské množství a nesouvisejí s matematickým aparátem, kterým
redistribuční systémy analyzujeme.
- Výše uvedené dvě složky vyjednávání
mohou probíhat odděleně v času i prostoru.
- Výhodnější je vždy vyjednávat odděleně,
zejména podpůrná argumentace by neměla působit účelově.
4. Podpůrná argumentace:
- Je vždy založena na sdělení nových
poznatků.
- Tyto nové poznatky se vždy:
-- buď ukládají do schématu redistribuce,
který již druhý hráč zná (ten, kdo je podpůrnou argumentací přesvědčovanou
k tomu, aby vstoupil do koalice navrhované prvním hráčem), obsahuje jen
upřesnění parametrů příslušného schématu,
-- nebo pro ně druhý hráč vytváří nové
schéma redistribuce, které je přímým a matematicky definovatelným rozšířením či
rozšířením původního schématu (toho, které již druhý hráč znal, resp. se kterým
počítal).
Poznámka:
Jedná se o velmi silný závěr, protože
umožňuje:
- na jedné straně vyhmátnout podstatu a
vytvořit formalizovaný model jakéhokoli typu podpůrné argumentace,
- na straně druhé lze hledáním různých
matematicky vyjádřitelných rozšíření nacházet nové typu podpůrné argumentace.
Doporučení:
Argumentace, při níž je využito
rozšířeného schématu, která sděluje nové tímto způsobem, je mnohem více účinná.
Jedná se o nesmírně důležitý závěr, který
si zaslouží samostatné rozvinutí ještě nad rámec výše řečeného:
Hlavním tvrzením ve smyslu výše uvedeného
je, že jakákoli působivá (účinná) podpůrná argumentace je založena na
srozumitelném sdělení, objasnění či pod. matematicky definovatelného rozšíření
toho herního schématu, se kterým druhý z hráčů již pracoval, v němž
uvažoval.
Jedná se přitom o typicky matematicky
vyjádřitelné rozšíření např.:
- Větší počet toho, co bylo uvažováno.
- Změna konstanty v proměnnou.
- Změna prvku v množinu.
- Změna množiny ve strukturu se zadanými
vztahy.
- Existence zpětné vazby.
- Možnost paralelního vyjednávání a
přeměna paralelního vyjednávání v rozhodnutí.
Atd.
To, že druhý z hráčů, příp. ani jeden
nemusejí mít žádnou matematickou představivost ještě neznamená, že to, co
dojednávají, nepodléhá matematickému vyjádření.
Problém tabu a stereotypu při použití doplňující
argumentace (zablokování přesahů)
Z předcházející části vyplývá, že
ten, kdo více ví, ten také umí lépe vyjednávat a dosahuje při vyjednávání
prostřednictvím doplňující argumentace lepších výsledků.[31] Tak tomu v realitě
ovšem často nebývá. Jaké to má příčiny?
Připomeňme si, že již z rozboru
elementárního redistribučního systému vyplývá tendence tíhnutí jednodušších i
složitějších redistribučních systémů (a to za velmi obecných předpokladů)
k vytváření vítězných koalic na bázi spojení průměrných a méně výkonných
hráčů. Pokud by doplňující argumentace nebyla něčím omezována, mohla by
vytvářet podmínky pro to, aby nejvýkonnější hráči dokázali výše uvedené
tendenci čelit. Tak tomu ovšem nebývá tak často. Příčinou je fenomén tabuizace
určitých témat, který se vytváří uvnitř určitých skupin či přesněji,
k němuž dochází v procesu řetězení jednoduchých redistribučních
systémů a následném nabalování jednouchých redistribučních systémů na rozvinuté
systémy.
Vynikajícím (a často citovaným, takže i
široce srozumitelným) způsobem popsali tento jev jako tzv. groupthink F.
Koukolík, J. Drtinová v knížce příznačně nazvané Základy stupidologie - Život s deprivanty II[32].
Citace v rámečku je z interpretace převzaté od M. Malého[33]:
Velmi zajímavou stupiditou je takzvaný groupthink.
Nejde o "skupinové myšlení", spíš o "skupinovou
stupiditu" obvykle vysoce inteligentních lidí. Lidé groupthinku
propadají tehdy, jsou-li členy velmi soudržné skupiny, u níž snaha po dosažení
jednomyslnosti převažuje nad motivací k zvažování jiných možných řešení.
Ideálním příkladem je většina politických orgánů, komisí a podobných institucí
(co třeba orgány EU?), dále skupiny expertů v různých oborech, úzké vedení
podniků, armády, ale některé rysy lze vypozorovat i u aktivistů (občanských,
ekologických, opensourcových i jiných) apod. Typickými příznaky groupthink
jsou:
- Iluze nezranitelnosti - přesvědčení o tom, že se skupina nemůže
dopustit chyby, že vše dobře dopadne, že se skupina nemůže zmýlit
- Racionalizace chyb - skupina označí nežádoucí skutečnosti
žádoucími slovními nálepkami. Například "naše vojsko provedlo taktické
zkrácení fronty a zaujalo předem připravené strategické pozice".
- Víra v morální oprávněnost existence
skupiny a jejích rozhodnutí.
Vyplývá leckdy z přesvědčení, že "víc hlav víc ví" a že
skupina nutně ví víc než jedinec, že je moudřejší, zkušenější a její rozhodnutí
kvalitnější. (Víra v morální oprávněnost je typická pro ekoaktivisty či
bojovníky za kdejaká práva kdečeho, nejlépe toho, co jim samotným nehrozí.)
- Sdílení myšlenkových stereotypů a
schémat
- Autocenzura - členové skupiny vědomě potlačují
"nežádoucí" či "hříšné" myšlenky, popř. se z nich
"vyzpovídají" skupině či nadřízenému. "Hříšné myšlenky"
jsou často racionální úvahou, která nezapadá do schématu. Vyzpovídání provozují
např. křesťané nebo komunisté ("soudružská sebekritika před kolektivem").
- Iluze jednomyslnosti - vzniká, když členové skupiny
nevyjadřují své skutečné mínění a hovoří pouze o bodech, v nichž se skupina
shoduje. Pokud nikdo nevyjadřuje nesouhlas, posiluje se tím iluze
jednomyslnosti.
- Tlak na nonkonformní členy - groupthink vytváří pocit bezpečí a
harmonie. Tlak skupiny na "zlobivé" pomáhá tento pocit udržet.
- Ochrana před negativními informacemi - této činnosti se často někteří členové
skupiny chápou spontánně a snaží se ochránit nejen sebe, ale i další členy
skupiny před negativními informacemi ("strážci mysli", mindguards).
Pod vlivem groupthink stupidity přestává
skupina uvažovat o alternativách; volí jednu myšlenku, které se drží. Přehlíží,
ignoruje nebo potlačuje námitky či skutečnosti, které svědčí v neprospěch této
myšlenky, přehlíží rizika zvoleného řešení, nehledá informace pro rozhodování,
ale pro podporu svého řešení, chová se tedy iracionálně a stupidně.
Stupidita
má leckdy příčiny emoční či sociální. Příčinou tak může být poslušnost,
tedy chování takové jaké požaduje autorita, i když je takové chování leckdy
iracionální (např. poslušnost "učitelů" v Milgramově experimentu). Za normálních okolností
jsou poslušné asi dvě třetiny populace, bez ohledu na pohlaví, vzdělání či
původ. Poslušnost se tak stává velmi častým zdrojem stupidity ("jen
jsem plnil rozkazy" je snad nejklasičtější ukázkou "stupidity
z poslušnosti").
Další příčinou je například konformita, tedy snaha chovat se tak jako
ostatní. Leckdy jde o iracionální jednání - pokusy prokázaly, že většina lidí
podlehne tlaku skupiny ve snaze "neodlišit se" natolik, že přestanou
věřit vlastním smyslům. Konformita dokáže způsobit to, že člověk správně
rozpozná informace, správně je zpracuje, ale uvěří spíš svému okolí a převezme
jeho názor, který je třeba i naprostým opakem jeho (správných) úvah a závěrů.
Bude-li skupina tvrdit jednotlivci, že nebe je zelené, tak dotyčný nejen že
může převzít názor skupiny, ale dokonce může to nebe vnímat jako zelené.
Příslušnost ke skupině rovněž bývá příčinou stupidního chování,
které se projevuje nejen groupthinkem, ale třeba i odlišováním "my"
od "oni". Skupina je pak přesvědčena o tom, že "my" jsme ti
v právu, ti co mají pravdu, ti lepší, výjimeční, a přenáší
("propůjčuje") toto přesvědčení svým členům. A tím se dostávám k
tématu, které jsem naznačil v úvodu, tedy k souvislosti sociálních skupin a
komunit se stupidním chováním. Ve vztahu stupidity ke skupině lze říct, že
skupině je stupidita leckdy prospěšná - stupidita může skupinu stmelovat či
vytvářet (skupina Svaté Krávy je často příkladem skupiny udržované
stupiditou, iracionálním přesvědčením o důležitosti Svaté Krávy a nekritickou
vírou v ni - a Svatou Krávou může být Firefox, Tokio Hotel nebo třeba FC Brno),
stejně tak může stupidita skupinu rozložit (nekritická víra v kvalitu
skupiny může např. vést k tomu, že
členové nerozpoznají hrozící riziko, které by kriticky vnímající a racionálně
jednající skupina ustála). Ve vztahu skupiny ke stupiditě lze rovněž
pozorovat různé přístupy: Skupina může stupiditu sama generovat, a to nejen
dovnitř sebe samé, ale i směrem vně, k okolnímu světu. Může ji podporovat, může
ji dokonce i vyžadovat, na druhou stranu se může snažit stupiditu potlačovat; tato
snaha se může ale přesmyknout až ve fanatické či dogmatické potlačování
stupidity, a tím se sama stane stupidní. Skupiny a komunity v sobě kromě
prvku korekce stupidního chování (kdy člověka mohou upozornit ostatní členové
na to, že se chová stupidně, a dotyčný to díky pocitu sounáležitosti s
ostatními dokáže snáze přijmout) nesou bohužel i silné stupidizující
prvky, jako jsou výše zmíněné jevy: konformita, poslušnost, "pocit
výjimečnosti", groupthink, uzavření a ztráta kontaktu s realitou, ... Skupina
neskýtá ochranu před stupiditou a iracionálním jednáním. Smutnou ironií je
fakt, že víra v racionalitu skupiny je iracionální a rovněž stupidní... Z
tohoto důvodu jsem velmi skeptický k nekritické víře v
"samočistící" schopnosti komunit. Za jistou hranicí je rovnováha
"objektivita vs. skupina" už natolik rozkolísaná, že negativní
("umírňující" - homeostatická) zpětná vazba je přemožena
("překřičena") pozitivní ("zesilující") zpětnou vazbou a
skupina směřuje buď k "čisté objektivitě" (a tedy svému rozpadu) nebo
k "čisté skupinovosti" (a tedy ztrátě schopnosti racionálně uvažovat;
zfanatizování). Rovněž považuji nekritické nadšení pro "socioware"
coby nástroje "lepšího" než "individualware" za ukázku
jistého druhu iracionality, vyplývající z přesvědčení, že "více je
automaticky i lépe" či že "nové" je automaticky lepší než
"staré". Stupidita je zkrátka lidem vlastní (což mě vede k
přesvědčení o trvalé udržitelnosti různých Svatých Krav) a neexistuje proti
ní žádná obrana - snad pouze ostře kritické myšlení. Jenže takové myšlení bývá
často v rozporu s principem fungování skupin, protože je pro ně rozkladné. Lze
tedy říci, že skupiny obecně nejsou ani zdrojem či rezervoárem racionálna, ani,
jak výše řečeno, ochranou před iracionálnem, ale spíš "ochranou proti
racionálnu".
Nesmírná odolnost sociálních struktur a
sociálních sítí (tj. sociálních subjektů tohoto typu), které vznikají na bázi
tabu a stereotypu tak, aby znemožnily penetraci vyjednávání s doplňující
argumentací, je dána tím, že mezi takto vzniklými subjekty probíhá něco velmi
obdobného přirozenému vývoji. Přežívají jen ty subjekty, které se dokážou
porušení své integrity, k němuž by mohlo dojít formou doplňující argumentace,
účinně bránit a likvidovat své „nepřátele“ (kteří většinou ani netuší, že
nějaká taková struktura existuje a že by měli být jejími nepřáteli).
Tyto subjekty mají schopnost dělit se
(množit), mutovat, přizpůsobovat prostředí, vzájemně pohlcovat, bránit
defenzivně i ofenzivně (vůči "vnějšímu i vnitřnímu nepříteli"),
zkrátka chovat se jako živé organismy s tendenci neustále zdokonalovat to, na
čem je založena jejich integrita. Odsud pak vyplývá vysoká míra účinnosti těch
parametrů, které jsou popsány v rámečku.
Metodologická
poznámka:
Výše
uvedené velmi úzce souvisí se způsobem, kterým poznáváme svět. Obecně platí, že
vše, co se má tak a tak, se může mít i jinak, resp. vždy existují hranice, po
jejichž překročení přestává platit jakkoli obecné tvrzení. Problém tabu a
stereotypu můžeme chápat jako jeden z případů, kdy dochází
k zablokování přesahu stávajícího poznání. K tomu viz následující:
Významným
a častým fenoménem pojmového poznání je zablokování hledání přesahu. "Vše
,co se má tak a tak, se může mít jinak." - Platí obecně a vždy. Velké
procento lidí (cca 90 %) má všem ve svém vědomí ustálený a vědomě
pěstovaný stereotyp ("nedotknutelné
nepodmíněné"). Něco, na co si "nenechá sáhnout". To se
vyznačuje:
-
Zablokováním hledání přesahů (je považováno za absolutní, jednou provždy
dané a nezpochybnitelné).
-
Odmítáním všeho, co by (byť oklikou) k interpretaci přesahu vedlo.
Konkrétní formy zablokování hledání přesahu
(nezpochybnitelného a chráněného) mohou mít původ:
-
V náboženské víře.
-
V politickém přesvědčení.
-
Ve stereotypu vzniklém výchovou.
-
Ve stereotypu nabytém v rámci životních zkušeností.
-
Ve stereotypu vzniklém v rámci odborného růstu.
-
V místním, kulturním či kmenovém zvyku.
Blok
rozvoje pojmového poznání bezprostředně souvisí s vytvářením toho typu sociálních sítí:
-
kterým se člověk podřizuje,
-
které s ním dokážou manipulovat,
-
které ho ovládají,
-
které nad ním mají reálnou moc.
Bloky
výše popsaného typu jsou hluboce zakořeněné v myšlení lidí. Nejen v rovině
evidovaných kroků myšlení, ale i v rovině spontánního (neuvědomovaného myšlení)
je blokováno generování a interpretace všech určení, které by mohly k
příslušnému přesahu vést.
Rovněž
v komunikaci jsou podvědomě identifikovány všechny prvky vedoucí k možnému
přesahu, což způsobuje poruchy komunikace, vytváří averze, někdy se projevuje
až agresivitou.
Pojmové
poznání umožňuje realizovat všeobecně zprostředkující činnost., tj.
uvádět do vzájemných zprostředkování procesy probíhající v našem prostředí. V
tom je jeho smysl a síla (jedná se totiž o nejúčinnější formu působení na
prostředí). Právě schopnost realizovat všeobecně zprostředkující činnost na
základě (pojmového) poznání je tím, co dělá člověka člověkem. Tím, že se
člověk omezuje v této všeobecnosti (univerzalitě), a to právě v každé
oblasti, kde vzniká blok přesahu,tím v dané oblasti přestává být
člověkem a stává se pouhým nástrojem (pro někoho jiného).
Jedním
z pohledů na metody systematického myšlení[34] je
jejich role jako svého druhu "antivirového programu", který
umožňuje naše myšlení vyčistit od všech bloků, tj. toho, co
blokuje naši schopnost přesahu. Tyto bloky fungují jako svého druhu "trojské
koně",
které
přifázují člověka k poziční síti. Ta jej změní v pouhý nástroj manipulace. Blok
bránící přesahu se v hlavě člověka usadí a "zapouzdří", přitom
tak, že aktivně brání všem spontánním i vědomým aktivitám, které by vedly k
formulování přesahu či nalezení jeho interpretace.
Pokud se snažíme prosadit a realizovat
cokoli nového, stáváme se - chtě nechtě - účastníky redistribuční hry, a to z
následujících důvodů:
- Ukazujeme, že něco umíme (máme nějakou
výkonnost v podobě invenčních a inovačních schopností) - a to už je dost,
abychom narazili na určité zájmové bariéry.
- Vstupujeme do nejrůznějších vyjednávání
zaměřených do budoucna, které kalkulují se setrvačnou nebo nějak modifikovanou
perspektivou systému, do kterého vnášíme něco nového a narušujeme tím to, co
již bylo dohodnuto - aniž bychom zpravidla věděli, co kým a proč bylo
dohodnuto.
- Můžeme měnit - přímo či nepřímo -
podmínky v systému tak, aby se vytvářelo více motivační a provýkonnostní
prostředí, což naráží na všechny protivýkonnostní bariéry spojené s
redistribučními hrami.
Musíme tedy počítat s tím, že – jak se
říká – narazíme. Často i pokud prosazujeme zdánlivě malou a zájmově neutrální
změnu. Musíme počítat i s tím, že pokud v systému (užším či širším) působí
proti sobě jdoucí síly vytvářené koalicemi nacházejícími ve stavu konfliktu,
spojí se proti nám - vždyť jim narušujeme pravidla jejich hry a to, co již bylo
dohodnuto mezi skrytími koalicemi uvnitř jednotlivých "viditelných"
koalic.
Proto je dobré analyzovat a pojmenovat
všechny redistribuční hry, které se v daném reálném systému hrají, jejichž
existenci můžeme identifikovat nebo alespoň předpokládat. Je dobré počítat s
existencí skrytých koalic. Teprve na základě toho pak můžeme hledat v daném
systému ty síly, resp. ten subjekt, v jehož zájmu je prosazení nového a s jehož
rolí můžeme při prosazení navrhovaného počítat. Neobracejme se přitom nikdy
bezvýhradně a nekriticky k viditelné autoritě (zvolenému vůdci či dosazenému
správci systému), jakkoli se může zdát být jeho pozice silná a jakkoli se nám
může jevit osvícený (např. i v tom smyslu, že není nositelem paranoidního
řízení).[35] I
dosazený šéf opírající se o silné vlivové zázemí může být vystaven složitým
redistribučním hrám a nucen se chovat jako součást skrytých koalic. Subjekt,
který v systému hledáme, může být prvního či druhého řádu:
- V jednodušším případě se jedná o subjekt
prvního řádu v tom smyslu, že již v systému funguje, jedná se o strukturu
hráčů, jejichž zájem je generován situací v daném systému a zaměření zájmu
odpovídá tomu, co chceme prosadit.
- Ve složitějším případě se jedná o
subjekt druhého řádu v tom smyslu, že ještě v systému nebyl vygenerován, ale
může být vygenerován, pokud je možnost změny podána v takové podobě, že si
najde své adresáty z řad některých hráčů i způsob, jak vytvořit koalici
disponující dostatečným vlivem k prosazení změny.[36]
Mezi předpoklady, jejichž naplnění
neovlivňuje chování systému z hlediska výše uvažovaného fenoménu, patří
počet hráčů. Pokud se bude počet hráčů zvyšovat a nebude přitom docházet
k systematické diskriminaci některých hráčů na základě vnějších kritérií,
bude tendence k ovládnutí systému spojením průměrných a nejslabších hráčů
stejně výrazná, jako v případě elementárního redistribučního systému.
Zcela jinak se ovšem bude systém chovat
v případě, kdy se bude vyvíjet a nacházet v konkurenčním prostředí
s jinými systémy. Zásadní dopad na chování systému pak má možnost
meziorganizační migrace. Jak roli konkurenčního prostředí, tak i roli
meziorganizační migrace (což je ovšem rovněž svého druhu konkurence mezi
systémy, a to konkurence o získání nejlepších hráčů) lze vyjádřit prostřednictvím
modelů (existuje více variant těchto modelů), které navazují na model
elementárního redistribučního systému. (Platí přitom, že každý krůček
v analýze elementárního redistribučního systému výrazně zvyšuje vypovídací
schopnost odvozených modelů sloužících k analýze složitějších situací).
Z výše uvedeného pak vyplývá důležitý
závěr: Tam, kde se systémy vyvíjejí, existuje mezi nimi konkurence a je možná
meziorganizační migrace, tam se rozdělování výplat přibližuje rozdělování podle
výkonu. A naopak tam kde se hrají jednorázové hry, tam, kde je omezena
konkurence, a tam kde je omezena meziorganizační migrace (přitom stačí naplnění
jednoho z výše uvedených parametrů), tam jsou vytvořeny podmínky pro
vytváření koalic mezi průměrnými a nejslabšími hráči, kteří si pak mezi sebou
rozdělují výplaty na úkor nejvýkonnějších hráčů.
Dříve než budeme dále rozvíjet tento
závěr, zastavme se u role meziorganizační migrace. Její dopad na vývoj (i růst)
systémů je dvojí:
1. Vede k tomu, že se nejvýkonnější
hráči soustřeďují v systémech s největší růstovou dynamikou a
k této dynamice následně přispívají.
2. Ovlivňují způsob vytváření koalic
uvnitř redistribučních systémů, a to tak, aby rozdělení výplat co nejvíce
odpovídalo výkonnosti jednotlivých hráčů.
Druhé je stejně významné jako první, ne-li
významnější. Pokud by totiž docházelo pouze ke koncentraci výkonných hráčů,
mohly by se i v těch systémech, ve kterých by k této koncentraci
docházelo, hrát hry, jejichž výsledkem je tvorba koalic parazitujících na
výkonných hráčích. Vzhledem k tomu, že však tito hráči mají možnost přejít
do systému, kde k tomu nedochází, nutně v řadě systémů dochází jak ke
koncentraci výkonných hráčů, tak i k odměňování podle výkonu.
Co se bude z dlouhodobějšího hlediska
dít ve velkém systému (např. na úrovni celého státu), pokud zde budou jako
oblasti, v nichž jsou příznivé podmínky pro prosazování výkonnosti a
koncentraci výkonných hráčů, tak i oblasti, v nichž bude převládat
tendence k tvorbě parazitujících koalic založených na koaličním spojení
průměru a nevýkonnosti? Do společenského systému budou muset být zabudovány
mechanismy, které systematicky přerozdělují prostředky ze sféry výkonnosti do
sféry parazitující. I tak ovšem bude v delším časovém horizontu docházet
k tomu, že:
- Ve sféře spojené s výkonností bude
docházet k výrazně vyšší koncentraci výkonných hráčů.
- Ve sféře založené na spojení průměru a
výkonnosti se budou objevovat výkonní hráči jen potud, pokud budou moci systémy
zde ovládnout a využívat redistribuce na hierarchicky vyšším stupni.
- Vzhledem k tomu, že systémy
koncentrující výkonné hráče a založené na rozdělování podle výkonu budou mít
tendenci diverzifikovat svoji činnost a penetrovat i do oblastí, v nichž
konkurence původně neexistovala, bude snaha systémů působících v dosud
vněkonkurenční sféře posílit redistribuci a prostřednictvím ní diskriminovat
nejvýkonnější systémy, které v konkurenční sféře působí.
(V praxi k tomu dochází např. tím
způsobem, že systémy, které žijí ze státní redistribuce, si soukromou sféru,
v níž existuje konkurence, podřizují např. přidělováním veřejných
zakázek.)
Závěr týkající se hierarchické
redistribuce:
Máme-li velký sociální systém, ve kterém
lze rozlišit dva typy oblastí:
- tvrdě konkurenční prostředí
s možností meziorganizační migrace (tj. migrace mezi jednotlivými vzájemně
si konkurujícími organizacemi),
- prostředí ve kterém je konkurence
omezena, kde nejsou jasně daná kritéria výkonnosti a kde buď je, nebo může být
omezena meziorganizační migrace,
pak:
1. V tvrdě konkurenčním prostředí
bude v řadě organizací docházet k soustřeďování výkonných hráčů a
utváření koalic zaměřených na prosazování rozdělování výplat podle výkonnosti,
v prostředí s omezenou konkurencí budou naopak vytvářeny koalice,
v nichž se budou spojovat průměrní s nevýkonnými hráči a prosazovat
rozdělení výplat výrazně odlišné od výkonnosti hráčů, současně bude docházet
k omezování meziorganizační migrace. (V prvním přiblížení lze tyto oblasti
vymezit jako sféra soukromých firem a sféra subjektů veřejné ekonomiky.)
2. Ze strany organizací působících
v prostředí s omezenou konkurencí budou sílit tendence prosadit
redistribuci i mezi organizacemi, tj. na vyšším stupni společenské hierarchie a
míru redistribuce neustále zvyšovat.
Jedná se o systémy, které pro které platí
následující:
- Vyvíjejí se v čase, tj. lze je sledovat
v několika etapách jejich vývoje.
- Příjem účastníků roste.
- V každé etapě vývoje je výsledný stav
(to, kolik z účastníků získává) výchozím parametrem v další etapě.
Oproti původnímu jednoduchému případu
redistribučních systémů jsou zde dvě zobecnění:
- (Za prvé:) Sleduje se nikoli jen jedna
etapa hry, ale několik po sobě jdoucích etap hry.
- (Za druhé:) Výsledky hry v každé etapě
vytvářejí startovní podmínky pro druhou etapu.
Toto zobecnění lze považovat za přirozené
a má nejrůznější interpretace. Může se jednat o rozvoj firmy, země, domácnosti,
ale i řady dalších nejrůznějších subjektů.
Časové hledisko, dynamika systému a
existence zpětné vazby (výstupů na vstupy v dalším období) jsou prvky, které
výrazně přispívají ke složitosti takovýchto systémů.
Pokud bychom použili běžné růstové, resp.
produkční funkce, mohli bychom to, co se odehraje, prezentovat např.
prostřednictvím následujícího grafu:[37]
začíná
být začíná být
nespokojen
B nespokojen i C
Kdekoli na vertikále (např. na tučné
linii) můžeme odečítat hodnoty a sestavit herní dilemata (důležité přitom je i
určit, jak budou jednotliví hráči odhadovat budoucí vývoj).
V numerickém vyjádření:
Výkonnostní organizace Rovnostářská
organizace s vůdcem
|
A1 |
B1 |
C1 |
|
|
A2 |
B2 |
C2 |
0 |
6,00 |
4,00 |
2,00 |
|
0 |
3,00 |
5,00 |
3,00 |
1 |
6,60 |
4,40 |
2,20 |
|
1 |
3,15 |
5,25 |
3,15 |
2 |
7,26 |
4,84 |
2,42 |
|
2 |
3,31 |
5,51 |
3,31 |
3 |
7,99 |
5,32 |
2,66 |
|
3 |
3,47 |
5,79 |
3,47 |
4 |
8,78 |
5,86 |
2,93 |
|
4 |
3,65 |
6,08 |
3,65 |
5 |
9,66 |
6,44 |
3,22 |
|
5 |
3,83 |
6,38 |
3,83 |
6 |
10,63 |
7,09 |
3,54 |
|
6 |
4,02 |
6,70 |
4,02 |
7 |
11,69 |
7,79 |
3,90 |
|
7 |
4,22 |
7,04 |
4,22 |
8 |
12,86 |
8,57 |
4,29 |
|
8 |
4,43 |
7,39 |
4,43 |
9 |
14,15 |
9,43 |
4,72 |
|
9 |
4,65 |
7,76 |
4,65 |
10 |
15,56 |
10,37 |
5,19 |
|
10 |
4,89 |
8,14 |
4,89 |
11 |
17,12 |
11,41 |
5,71 |
|
11 |
5,13 |
8,55 |
5,13 |
To nejdůležitější, co lze z modelu
vyčíst, lze vyjádřit následujícím grafem:
Graf: K čemu dojde
v redistribučním systému s redistribucí typu (3:5:3), když začnou reformy
Toto
(tučně) je křivka hráče A po reformě
Takto by pokračovala křivka
hráče A i C, pokud by nedošlo
k reformě (čárkovaně)
(2)
(1)
Toto
je křivka hráče C po reformě
(nejdříve
poklesne, protože se snižuje míra
redistribuce,
pak se dostane na křivku,
po
které by pokračoval vývoj bez reformy
Křivka příjmu Vývoj příjmů hráčů A a C
po reformě
hráče A a C
do reformy
Hráč B není v dané chvíli tak zajímavý.
Pokusme se nejdříve interpretovat obrázek:
- A si polepší okamžitě (od bodu (1)) a to
dvojím způsobem - jednak se zvýší zásluhovost a tudíž mu připadne větší díl z
vytvořeného příjmu, jednak se zvýší výkonnost systému a tudíž začne rychleji
přibývat příjem.
- C si nejdříve pohorší (od bodu (1)),
protože je to on, z jehož příjmu se zvýší míra zásluhovosti ve prospěch A.
Teprve později (od bodu (2)) se jeho příjmová situace zlepší nad úroveň toho,
jak by na tom byl bez reformy.
Podobně bychom mohli ukázat vývoj systému
v dalším období.
Ukazuje se, že stačí jednoduchý model,
který umožňuje uvidět velmi důležité vlastnosti růstových redistribučních
systémů. Pokud máme vytvořit rozumný teoretický koncept, musíme proto usilovat
o vhodnou formu zjednodušení, tj. o kanonické vyjádření. Za
takovou formu lze považovat např. vyjádření růstu ve čtvercích, resp. oknech
12x12 (v dalším budeme používat terminologii "okno 12x12")[38],
přičemž růstové trajektorie uvnitř oken (to, co se odehraje během jedné etapy
vývoje), budeme přibližně vyjadřovat přímými liniemi.
Podívejme se, jak velmi jednoduchý model
umožňuje uvidět velmi důležité vlastnosti růstových redistribučních systémů.
Nechť máme dva redistribuční systémy jeden
s hráči A1, B1, C1, druhý s hráči A2,
B2, C2. Horní index zde označuje příslušnost k jednomu,
resp. druhému systému. Budeme předpokládat, že výkonnost jednotlivých hráčů se
má k sobě ve standardním poměru 6:4:2. Pokud by hráčů bylo více, odlišili
bychom je dolním indexem.
Dále nechť platí, že:
- První redistribuční systém je systémem
výkonnostní typu, tj. výplaty jsou rozděleny dle skutečných výkonů, a to
konkrétně v první etapě hry takto: (6:4:2).
- Druhý redistribuční systém je systémem
typu plně rovnostářského s vůdcem, tj. výplaty jsou rozděleny dle skutečných
výkonů, a to konkrétně v první etapě hry takto: (3:5:3).
Na následujícím obrázku jsou jmény
příslušných hráčů označeny výchozí stavy. Linie trajektorií jsou u prvního
(výkonnostního) systému vyznačeny plně, u druhého (plně rovnostářského s
vůdcem) čárkovaně.
Lze předpokládat, že výkonnostní systém se
bude vyvíjet dynamičtěji, tj. že během další etapy se v něm výplaty hráčům
např. zdvojnásobí, zatímco u systému rovnostářského typu s vůdcem vzrostou jen
o polovinu[39]. Tomu
odpovídají výplaty na konci sledované etapy:
- (12:8:4) v případě prvního systému.
- (4,5:7,5:4,5) v případě druhého systému.
velikost
výplat
A1
B2
B1
A2,
C2
C1
čas viz komentář
Pokud se pozorně na uvedený obrázek
podíváme, zjistíme zajímavou skutečnost. Již na konci sledované etapy[40] je na tom
ten, kdo měl v plně redistribučním systému s vůdcem nejvíce (totiž sám vůdce)
méně, než by měl v systému výkonnostním (označeno kroužkem a šipkou).
Poměrně snadno si lze představit, co by se
odehrávalo. Sám vůdce by začal být nespokojen a začal uvažovat o možnosti
reformy vedoucí k zavedení prvku výkonnosti. A byl by prvním, kdo by takto
začal uvažovat. Nejvýkonnější hráč v redistribučním systému je nespokojen od
počátku, ovšem situaci změnit nemůže. Naopak nejméně výkonnému hráči i nadále
systém vyhovuje.
Příklad:
Z historie plně redistribučních systémů s
vůdcem na úrovni zemí víme, že v realitě přesně k výše uvedenému docházelo.
Vůdcové systémů pocházeli zpravidla z řad průměrně výkonných, ovšem
ambiciózních. Jakmile se začalo ukazovat, že systém se svou dynamikou nevyrovná
systému založenému na výkonnosti, začala část z těch, co měli v systému výhodné
postavení, usilovat o reformy směřující ke zvýšení výkonnosti. Současně začali
hledat cestu (jako ke spojencům) k těm, co reprezentovali nejvíce výkonné (a v
systému často potlačené).
Poznámka:
Návazně na základní koncept bychom mohli
zkoumat konkrétnější situace s uvážením např. následujících zobecnění:
- Vliv meziorganizační migrace: V
tomto případě bychom se zabývali důsledky možnosti přechodu hráče z jedné
organizace do druhé. Pokud by tato možnost skutečně existovala, byly by plně
rovnostářské systémy s vůdcem ještě více nestabilní. Mj. proto také v určité
fázi reálné existence takových systémů musela být spuštěna tzv. železná opona,
která měla za cíl meziorganizační migraci zabránit.
- Vliv většího počtu hráčů a možnost
sankcionování neposlušnosti a odměňování loajality: V tomto případě máme
několik hráčů každého typu výkonnosti. Vzniká řada zajímavých herních situací souvisejících
s tím, který z hráčů typu B vsadí na úspěšnost reformě a který na jejich
neúspěšnost, následně se to týká i hráčů typu C. Jedná se o dobře z praxe známá
dilemata, zda se chovat reformně nebo protireformně.
K tomu, abychom si mohli lépe představit,
co se bude odehrávat v složitějších případech uvedených v předcházející
poznámce, slouží následující obrázek. Jeho základem jsou okna 12x12 seřazeny
tak, aby prostřednictvím těchto oken bylo možné názorně vidět, co se odehraje
během dvou navazujících období:
A1
B2
B1
A2, C2
C1
Zde vidíme, že v další etapě jsou na tom
již všichni hráči systému typu plně rovnostářského s vůdcem hůře, než v systému
založeném na odměňování výkonnosti.
Z toho, co si lze prohlédnout na vlastní
oči, je zřejmé, že v systémech omezujících výkonnost budou sílit tlaky na
provedení reforem směřujícím k výkonnosti, pokud budou existovat systémy na
výkonnosti, s nimiž mohou hráči srovnávat svou situaci. Tento závěr je ovšem
celkem triviální.
Příklad:
Výše řečené lze ilustrovat zajímavým
případem Severní Koreje. Ta (ve snaze dlouhodobě držet a udržet plně
redistribuční systém s vůdcem) byla nucena nejen vybudovat obdobu železné
opony, ale postupně i spustit "elektromagnetickou oponu", aby
obyvatelstvo nemohlo srovnávat své postavení s postavením v zemích se systémy
založenými na odměňování výkonnosti.
Netriviální výsledky dostaneme, pokud si
znázorníme možné alternativy reforem a jejich průběh:
A1
B2
B1
A2, C2
C1
Původní růstové linie plně rovnostářského
systému s vůdcem jsou vyznačeny slabě čárkovaně. Na přelomu první a druhé
sledované etapy došlo k reformě posilující odměňování výkonnosti. V našem
případě jsme vybrali jednu z mnoha možností, kdy si vůdce B2
nenechal sáhnout na svůj "funkční příplatek" a nezbytné zvýšení
odměny pro hráče A2 bylo plně realizováno na úkor nejméně výkonného
hráče, tj. C2.
Z uvedeného grafického vyjádření situace
představující reformu plně rovnostářského systému na systém určitou měrou
odměňující výkonnost můžeme vyčíst řadu nikoli triviálních momentů:
- Za prvé: Pokud má být tak v této
situaci reforma provedena, musí si nejprve pohoršit nejméně výkonný hráč (viz
první kroužek zleva). Teprve po určité době se jeho situace zlepší, ovšem pouze
oproti situaci, za které by k reformě nedošlo (viz druhý kroužek). To znamená,
že reformy jsou v počáteční fázi velmi zranitelné. Neustále hrozí, že dojde ke
spojení těch, co patří do skupiny vůdců (typu B), s nespokojenými hráči typu C.
- Za druhé: Důležitou roli hraje rovněž
to, jak se bude měnit velikost a způsob rozdělování odměny za vůdcovství, tj.
zda při převažujícím zohlednění výkonnosti bude docházet k snižování odměny za
vůdcovství (hráči typu B budou přicházet o své zvýhodnění), nebo zda se bude
nějakým způsobem uchovávat (ovšem za cenu určitého snižování výkonnosti systému
a nemožnosti rychlejšího zvýšení odměny
i hráčů typu C).
- Za třetí: Pokud bychom neuvažovali další
vlivy působící na systém, pak by příjmová situace všech účastníků divergovala,
resp. účastníci hry by se velikostí svých příjmů od sebe stále více vzdalovali.
A to jak účastníci hry v rámci jednoho ze systémů, tak i hráči z různých
systémů. Rostl by rozdíl jak v příjmech hráčů A1, B1, C1,
tak i hráčů A2, B2, C2, v neposlední řadě pak
i mezi hráči A1 a A2, B1 a B2, C1
a C2.
Poznámka:
Výše uvedené schéma využívající trojitý
graf založený na oknech 12x12 je popisem jen jedné z možných situací. Lze
uvažovat celou řadu jeho modifikací a různých rozšíření spojených s již
zmíněnými aspekty meziorganizační migrace či rozšířením počtu hráčů (kdy místo
jednoho z hráčů A, B či C) budeme uvažovat skupinu hráčů a vztahy vznikající
mezi nimi. V případě potřeby můžeme počet oken zvětšovat, abychom vyjádřili
větší počet přechodů. Volit můžeme i různou velikost oken, abychom si všimli
různých podrobností. Můžeme též použít analytické vyjádření změn veličin, příp.
využít počítačového interaktivního programu[41] apod. Každý sám si může
vyzkoušet modely různých situací a analyzovat tím to, co získal vlastními
nabytými zkušenostmi. Důležité ke přitom především tom, abychom nahlížením
reality prostřednictvím oken 12x12 dobře vnímali to nejdůležitější, co se v
realitě odehrává. Realita ukazuje, že systémy, ve kterých nedochází
k nadměrné redistribuci, jsou výkonnější než systémy, u nichž
k redistribuci dochází. Modely by tuto realitu měly vhodným způsobem
popsat.
Výše uvedený elementární model růstových
systémů lze opět považovat za klíč k řešení složitějších situací, tj. za
východisko jejich rozklíčování.
Vize a reformy související se
zrodem vzdělanostní společnosti
Nyní se dostáváme k odpovědi na
otázku, proč se období zrodu vzdělanostní společnosti objevují nejrůznější
typy vizí – od naivně optimistických, přes realistické, více či méně odborně
fundované až po katastrofické.
Žijeme v době, kterou lze nazvat jako
počátek přechodu ke vzdělanostní společnosti, tj. společnosti, ve které se
stává dominantním ekonomickým sektorem sektor produkce lidských schopností
(lidského kapitálu a sociálního kapitálu). Dominantním sektorem se stává
produkce lidských schopností (zejména formou vzdělání):
- V tom smyslu, že produkuje rozhodující
množství statků (vzdělanostních služeb sloužících k uspokojování schopnostních
potřeb).
- V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje
uspokojování potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami
člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a
realizací jeho schopnostní).
- V tom smyslu, že v tomto sektoru
nejintenzivněji probíhají inovační procesy.
- V tom smyslu, že se do tohoto sektoru
přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí
fixní kapitál).
- V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká
nejvíce čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu
působícího v tomto sektoru (přičemž fixním kapitálem se stávají samotné
schopnosti člověka).
Proces konstituování vzdělanostní
společnosti má řadu obdobných rysů jako proces vzniku průmyslové společnosti,
resp. průběh průmyslové revoluce.
Procesu vzniku, zrodu či konstituování
vzdělanostní společnosti je v naší teoretické oblasti věnována poměrně
velká pozornost. Jedná se např. o práce A. Veselého či o pravidelné konference
na téma znalostní ekonomika pořádané na VŠFS každé dva roky.[42]
(Dáváme přednost pojmu „vzdělanostní společnost“ před pojmem „znalostní společnost“
„společnost vědění“ či podobnými příbuznými vyjádřeními, protože více odpovídá
důrazu na sektor, který se rodí a v tomto smyslu i určité analogie toho,
co se v současné době odehrává, s průmyslovou revolucí.)
Výsledkem procesu konstituování vzdělanostní
společnosti by mělo být mj. být naplnění myšlenky, že svobodný rozvoj člověka
se stává nejvýznamnější produktivní silou.[43]
Tomu pak odpovídají vztahy, které umožňují, aby každý člověk nezávisle na
poměrech, z nichž pochází (včetně majetkových), měl možnost plně využít
svůj potenciál, mohl plně a svobodně rozvíjet své schopnosti, tím zpětně
přispívat k tvorbě ekonomického bohatství společnosti. Na tomto základě by
měl probíhat i komplex změn sociálně investičních a sociálně pojišťovacích
systémů tažených a popoháněných reformou financování vzdělání.
Proč a jaké vize vznikají
V teoretické literatuře se dlouhodobě
vyskytuje názor (přijímaný mnohdy jako naprostá samozřejmost), že samotné
opakované působení trhu způsobuje majetkovou divergenci (bohatí bohatnou a
chudí chudnou) až je tudíž (i za cenu snížení efektivnosti systému) je nutná
určitá sociálně orientovaná redistribuce.[44]
V řadě prací bylo dokázáno, že systém, ve
kterém by dostatečně fungoval kapitálový trh v oblasti využívání investičních
příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka, by konvergoval (a nikoli
divergoval, jak se někteří domnívají), pokud se týká majetkové diferenciace.
Jinými slovy - vliv majetkové výhody na budoucí příjmy se v systému, kde
nepůsobí jiné faktory, snižuje. Současně se ukazuje, že mezi rovností a
efektivností lze vytvořit komplementární vztah. Odsud vyplývá i to, že stát má
významnou roli v podpoře kultivace a vývoje tržního mechanismu a že touto
cestou (cestou reformy financování systémů sociálního investování) může řešit
problémy zvýšení společenské rovnosti (jako rovnosti příležitostí), aniž by
docházelo ke ztrátám efektivnost, ale naopak, při současném zvýšení
efektivnosti.[45]
Prezentaci tohoto poznatku lze chápat jako
zveřejnění určité herní strategie. Realita ukazuje, že existují tři
velmi silné zájmové skupiny, kterým zveřejnění takovéto herní strategie omezuje
možnost realizace či alespoň propagování vlastních herních strategií:
- Za prvé jsou to ty skupiny, které
se snaží získávat si společenské postavení formou investice do společenské
pozice, spojily s tím svůj způsob života i budoucí očekávání (a to i v
dynastickém smyslu). Představa, že zdokonalením financování sociálního
investování bude zajištěn rovný přístup ke vzdělání i uplatnění nabytého
vzdělání pro ně znamená určité znehodnocení pozičních investic a výhod, které
pro ně vyplývají. – Tomu odpovídá vidění světa založené na upřednostňování
setrvačného pohledu založeném na spontánních změnách (není nutné nic dělat,
stačí jen omezit roli státu a změny proběhnou v podstatě samovolně), které
je příznačné pro pravicově liberální přístup.
- Za druhé jsou to skupiny, které
jsou bezprostředně spojeny s realizací sociálně orientovaného přerozdělování.
Právě tím je dána jejich společenská pozice, pocit vlastní prospěšnosti a
významnosti, ale i řada materiálních požitků, případně možnost využívat své
postavení ve svůj prospěch na hraně či za hranou legitimity. Nemusejí se přitom
mnohdy vyznačovat vyšší kompetentností, své pozice získávají často
přisluhováním, v horším případě schopností prosadit se díky menším morálním
zábranám. Tato skupina by vyšším využitím tržního mechanismu v oblasti
sociálního investování přišla o své aktuální výhody, současně by byla vystavena
většímu tlaku směřujícímu k prokázání kompetentnosti. - Tomu odpovídá
antireformní setrvačné vidění světa (nejsou nutné žádné reformy, vše je
v podstatě dobré a vyřešené, jen snad nějaké dílčí úpravy, všechny změny
jsou změnami k horšímu), které je příznačné pro levý střed spojený
s praktickou politikou sociální demokracie.
- Za třetí jsou to skupiny, které
vycházejí z přesvědčení nezvratnosti vývoje směrem k majetkové divergenci,
narůstání a vyhrocování sociálních rozporů až do překročení mezí únosnosti, což
následně vede k fatální nutnosti velkého sociálního konfliktu, který je podle
nich nezbytnou podmínkou i prostředím řešení sociálních problémů. Tyto
skupiny působící zejména v intelektuální sféře mají (kupodivu) velké množství
příznivců. I oni by přišli o zdroj své popularity, pokud by se kázalo, že cesta
řešení sociálních problémů vede zcela jiným směrem. – Tomu odpovídá
katastrofické vidění světa (tj. všechny změny jsou špatné a vývoj nemá řešení,
směřuje ke katastrofě), které je příznačné pro výrazněji levicově orientované
zástupce akademické obce.
K tomu pak přistupuje ještě další
doložitelný fenomén – jakmile se přece jen podaří představit projekt reformy
financování vrcholové formy vzdělání, která by mohla být tím, co by reformy
popohánělo a činilo je sociálně přijatelnými, resp. sociálně přínosnými,
projevuje se úporná snaha potlačit racionalitu diskusí na dané téma. Nejhorší
na tom přitom je, že se v tom angažují i někteří zástupci akademické obce.
Akademická obec místo toho, aby svou
odbornou vahou působila na pochopení nezbytných reforem jako součástí
historického procesu konstituování vzdělanostní společnosti, zasloužila se tím
o jejich koncepčnost, propracovanost, skutečnou hloubku, ale i humanistický
obsah částečně vyklízí pole krátkozrakým, účelovým, zpolitizovaným přístupům,
přitom její podstatná část se dokonce angažuje v rozpracování a propagaci
vizí, které ve smyslu výše uvedeného působí spíše negativně.
V odborných i veřejných diskusích na dané
téma[46] lze velmi
názorně sledovat, jaký velký vliv jednotlivé skupiny mají, jak obtížně se herní
strategie zaměřená na řešení problému formou kultivace a rozvíjení tržního
mechanismu prosazuje do širšího společenského povědomí. Aparát rozpracovávaný v
rámci obecné teorie redistribučních systémů je tak významnou oporou i
při řešení otázek spojení teoretického řešení s praktickým, kdy je nutné brát v
úvahu i zájmový aspekt.
Uplatnění teorie redistribučních systémů k analýze
systému vysokého školství
z hlediska možnosti jeho reformy
a vytvoření motivačního systému v dané oblasti
Popis základních parametrů systému
vysokého školství z hlediska obecných parametrů redistribučních systémů:
Rozdělování prostředků v systému
vysokého školství (mezi vysoké školy a uvnitř vysokých škol) je založeno na
roli vnějšího hodnotitele, který vychází z umělých kritérií.
Tj. vysoké školy nejsou v současné
době subjekty, které by se nacházely v tržním prostředí a svobodně
směňovaly svoji produkci v rámci dělby práce s ostatními subjekty
nacházejícími se v tržním prostředí. Jsou jim předepsána kritéria, která
jen přibližně odpovídají množství a zejména kvalitě produkce, v uplatnění
těchto kritérií se vyskytuje značná libovůle a závisí na roli vnějšího
hodnotitele, jehož postavení je částečně dáno administrativní hierarchií a
výsledkem politického zápasu a vedení MŠMT, částečně rolí akreditační komise,
příp. i některých dalších orgánů (Rada vysokých škol, Konference rektorů apod.).
Již základní kritérium – počet přijatých
studentů – v sobě nese řadu problémů:
- Neodráží orientaci na efektivnost a
kvalitu poskytovaného vzdělání, dokonce ani na výběr studentů. Doplnění tohoto
kritéria parametrem absolventů (tj. studentů ukončujících studium) nepůsobí
motivačně ani korekčně a nemá ani kontrolní roli. Motivuje spíše vysoké školy
k nižším nárokům na studenty.
- Dochází ke střetům (handlování) o to,
zda ministerstvo poskytne kapitační platbu na všechny studenty, protože
neexistuje žádné jednoznačně a nezávisle definované omezení, kolik studentů
může být příslušnou školou a na příslušný obor přijato.
Další kritéria jsou ještě více neurčitá a
závislá na roli hodnotitele, který nemá status nezávislého subjektu, ale naopak
subjektu, který je vystaven lobování jak ze strany subjektů působících přímo
v systému vysokého školství, tak subjektů s dlouhodobě reprodukovanou
pozicí v administrativním aparátu, v neposlední řadě pak subjektů
vzešlých z politických střetů (nikoli pouze bezprostředně volebních).
Pro systém je příznačná významná role
rozsáhlých administrativních omezení, kterými je omezován vstup do různých
odvětví činnosti. Těmito omezeními vstupu do odvětví (zejména formou akreditace
studijních programů a udělování statutů) se dlouhodobě kontroluje udržování
privilegií (v pravém smyslu tohoto slova zavedeného kdysi ministrem financí
Ludvíka XVI.) pro různé subjekty, eliminuje možnost konkurence a diverzifikace
činnosti subjektů působících ve sféře vysokého školství.
Aktuální potřeba těchto administrativních
omezení vstupu do odvětví je dána dlouhodobě přetrvávající nerovnováhou, pokud
jde o řadu parametrů vysokého školství. Současně je však tímto tato nerovnováha
udržována a reprodukována.
Specifickým rysem systému vysokého
školství je neřešená a pokud jde o zdůvodnění velmi pochybná dualita postavení,
role a způsobu financování veřejného a soukromého sektoru v dané oblasti:
- Veřejné vysoké školství je plně
financováno formou redistribuce z veřejných prostředků podle již zmíněných
do značné míry umělých kritérií.
- Soukromé školství nedostává
v podstatě žádné veřejné prostředky a musí si vydělávat jak formou plně
hrazeného školného, tak některých aktivit v oblasti výzkumu a aplikované
odborné činnosti.
Příznačné je, že možnost soukromé vysoké
školy získávat prostředky na základě využití (či zneužití) nerovnováhy
v oblasti certifikačních procesů je používána jako „klacek“ na vytváření nálad
proti soukromým vysokým školám, zcela se však opomíjí fakt, že některé soukromé
vysoké školy jsou schopny čerpat
finanční prostředky na základě vlastních efektivních výkonů a svobodné směny
s ekonomickým prostředím.
Pokud by měl někdo upřímný zájem o zvýšení
efektivnosti vzdělávacích a vědeckých aktivit produkovaných sektorem vysokého
školství, pokusil by se vytvořit podmínky pro odlišení dvou způsobů, kterými
soukromé vysoké školy mohou
z vnějšího prostředí získávat prostředky pro svůj rozvoj. Návazně pak
podpořit ty soukromé vysoké školy , které toho dosahují, aniž by zneužívaly
ekonomické nerovnováhy v certifikační oblasti. To, že právě tato cesta je
nejen přehlížena, ale blokována svědčí o tom, že hlavní snahou zájmů
vygenerovaných stávajícím systémem a dominujících ve stávajícím systému je:
- Zablokovat možnost toho, aby se
významným zdrojem financování sektoru vysokých škol stalo financování na
základě svobodné směny s ekonomickým prostředím.
- Zablokovat možnost, aby na základě toho
mohly ti, co jsou toho schopni expandovat a návazně i diverzifikovat svoji
činnost (aby úspěch v jedné oblasti jim nejen vytvářel zdroje, pro expanzi
v navazující oblasti, ale aby toto se stalo argumentem i pro omezení
administrativních bariér vstupu do této oblasti).
Při diskusích, které se týkají toho, co je
podstatou reformy systému vysokoškolského vzdělání u nás se (a uvidíme, že ne
náhodou) obchází, přechází, překrývá (a bylo by to možné nazvat dalšími slovy
tohoto typu) podstata změny, o kterou jde.
Někteří by byli rádi, aby reforma
znamenala jen zdůvodnění toho, že do oblasti vysokého školství by mělo jít více
peněz z veřejných zdrojů.
Jiní rádi používají matoucí pojem
„vícezdrojové financování“, které v jejich očích ovšem znamená více zdrojů
„od státu“ a „od státu“.
Ve skutečnosti jde o to, že stávající
systém financování je založen na roli vnějšího hodnotitele (či
vyhodnocovače), který přiděluje prostředky podle toho jak vyhodnotí (s
určitou možností libovůle) v podstatě umělá kritéria. (Bylo by
možné ukázat, jaké hry se dají hrát s ukazatelem počtu studujících
studentů a jak „vylepšení“ tohoto ukazatele ještě více deformuje strukturu
motivací.) Součástí tohoto systému je i dominantní role vnějšího hodnotitele
v oblasti administrativních omezení prakticky všech činností, kdy vstup do
příslušného výkonu těchto činností je poskytován selektivně na bázi obdobně
umělých kritérií. Tím je prakticky zabráněno jakémukoli přímému porovnání
výkonů, resp. konkurenci.
Protikladem systému redistribuce na bázi
vyhodnocení umělých kritérií vnějším hodnotitelem je systém, který umožňuje
jednotlivým subjektům v dané sféře (vysokým školám či jejich organizačním
složkám) získávat finanční prostředky na základě oboustranně svobodné
interakce zejména formou směny (a to za poskytování vzdělávacích,
výzkumných či odborných služeb).
Problém reformy, o kterou by nám mělo jít
(tj. postupný přesun těžiště od prvního způsobu financování ke druhému), je
dvojí:
- Na stávající systém se nabalila a
zafixovala se v něm struktura zájmům těch., kterým vyhovuje a kteří budou
bytostně zainteresováni, aby příslušné změně zabránili (a nejde jen o zájmové
struktury tuzemské).
- Stávající systém vedl a vede
k výrazné a prohlubující se nerovnováze mezi obsahem vzdělání (jeho
kvalitou) a certifikací na jedné straně,
na druhé straně mezi tímto obsahem a potřebami profesních trhů (na jejichž
straně stojí i subjekty veřejné).
V důsledku toho lze očekávat
(přesněji – setkáváme se s tím na každém kroku a při každé diskusi), že
ti, jejichž pozice je odvozena od stávajícího systému financování vysokého
školství (a ti mají naprosto drtivou převahu), budou více či méně skrytě, více
či méně zaujatě, více či méně razantně a více či méně efektivně bránit
následujícímu:
- Aby se financování na bází přímé
interakce s prostředím stalo významnějším faktorem.
- Aby toto financování poskytovalo prostor
pro rozvoj a diverzifikaci činnosti těch subjektů, které ve sféře vysokého
školství působí.
- Aby nejlepší subjekty byly jako nejlepší
nejen uznávány, ale aby jim nebyl administrativně omezován prostor při
diverzifikaci jejich činnosti a při expanzi.
(K tomu poznámka: Možná, že použitý jazyk
není nejvhodnější, ale co čekat na začátku diskuse, která se otevření těchto
problémů vyhýbá jako čert kříži a v rámci které doposud nebylo možné
vhodné pojmy odladit a kalibrovat.)
Je nutné rovněž vycházet z toho, že
tam, kde neexistuje prostředí, v němž si organizace konkurují
v oblasti svobodné směny se svým prostředím zejména v následujícím:
- obsazení prostoru pro výkon svých
aktivit formou svého rozvoje a diverzifikace svých činností,
- získávání nejvýkonnějších osob pro
působení v rámci příslušného subjektu,
tak tam (kde výše uvedené absentuje)
zákonitě dochází ke spojení průměrných a nejslabších členů těchto organizací.
Právě v takovémto prostředí se
dlouhodobě systém našeho vysokého školství rozvíjí a tomu odpovídající
nadstavbu v oblasti redistribučních procesů si vytvořil.
Jeden příklad na závěr. Na jedné straně se
podporuje výrazná diferenciace ve financování vysoké školy podle vykázaných výsledků výzkumu (pozor,
nikoli ovšem na základě svobodné směny s ekonomickým prostředím, ale přes
vnějšího hodnotitele, byť by se jednalo i o uznávaný impakt-faktor zahraničních
časopisů), na druhé straně se neuvažuje o tom, že subjekty, které disponují
příslušným zázemím pro dlouhodobé a dlouhodobě perspektivní dosahování těchto
výsledků mohly expandovat formou diverzifikace své činnosti:
- Z hlediska navazujících oborů.
- Z hlediska vstupu do vzdělávacích
procesů nižší úrovně či jiného typu.
- Z hlediska rozšíření své činnosti
do dalších regionů.
(Přitom právě z tohoto hlediska jde o
spojení lidského, metodologického, manažérského, absolventského, technického
aj. zázemí, tj. toho, co špičkové výsledky umožňuje dosahovat. Velmi konkrétně
– proč by si např. VUT Brno v oboru, kde je špičková, nemohla zřídit
fakultu v Praze, či naopak? Proč by si nemohlo zřídit pedagogickou fakultu
a fakultní víceletá gymnázia spadající pod ni v oborech, kde chce být
dlouhodobě špičkové? Proč by nemohlo zřídit právnickou fakultu, aby bylo
schopna poskytovat servis při ochraně know-how vytvářeného při technickém
výzkumu či finanční fakultu schopnou zlepšit postavení projektů produkovaných
na VUT na finančních trzích, a to z hlediska jejich financování v ranném
stádiu? Proč by nemohlo působit v oblasti rekvalifikací a získávat tak
finanční prostředky jako jiné subjekty? Apod. A proč nesměřují naše úvahy tímto
směrem, ale snažíme se o projekt research univerzit, jejichž hlavní funkcí bude
vytvořit monopolní pozice a zablokovat konkurenci v dané oblasti?)
Přestože v systému v logice věci
(z hlediska doložitelně platných závěrů teorie redistribučních systémů) platí
to, že se vytváří spojenectví průměru a nejméně výkonných, občas se prosadí
osobnosti a občas vznikají ohniska schopná prorazit. Právě o ty je potřeba se
opřít a parametry šít na míru jejich prosazení.
Nejde o nic jiného než o následující:
- Umožnit jim financování na bázi svobodné
(ve smyslu vztahu mezi směňujícími stranami, pochopitelně tato směna může být
regulována) a nezprostředkované (tj. nikdo „nad“ neposuzuje a nerozhoduje každý
konkrétní příklad či nepřerozděluje získávané prostředky) směny s vnějším
prostředím.
- Umožnit jim expanzi a diverzifikaci
činnosti formou pronikání do navazujících odvětví činnosti, využívání
synergických efektů.
Zvláštní zmínku si zaslouží soukromé
vysoké školy. Pro ně platí:
- Jsou prakticky plně financovány z
„vnějších zdrojů“, tj. ze zdrojů, které získávají svobodnou směnou
s prostředím.
- Jsou plně pod kuratelou povolování vstupu
do jakéhokoli odvětví činnosti (akreditační systém).
- Mohou těžit z nerovnováhy
v certifikačním systému, resp. nesouladu mezi certifikační a reálnou
hodnotou, a to v podmínkách, kdy jsou certifikační procesy a aktivity
s nimi související různě omezovány.
Lze poměrně dobře rozlišit strategii
posilování kvality na bázi spojení vzdělávacího procesu s vědou, spojování
vědy s praxí atd. a zvyšování toku prostředků z vnějších zdrojů, od
strategie založené na zneužívání nerovnováhy v oblasti certifikací. Z řady
důvodů by proto tlak na odlišení dvou typů strategií, spojenectví expandujících
veřejných ohnisek a soukromých vysokých škol mělo být pro průběh reformy
zásadní.
Fenomén „stárnutí“ a řešení některých aktuálních otázek
s využitím teorie redistribučních systémů
Zabýváme-li se problematikou stárnutí,
jedná se z hlediska teorie redistribučních systémů o uvážení vlivu změny
výkonnosti hráčů na procesy probíhající v daném redistribučním systému.
Obecně platí, že může dojít jak ke zvýšení výkonností (přirozeným způsobem při
dospívání, dále pak formou vzdělání, výcviku apod.), nebo naopak ke snížení
výkonnosti (v důsledku stárnutí, nemoci, ale i například inovací, které
znehodnocující určitý typ specializace získané vzděláním).
Ukázali jsme si, že jednou z přirozených
tendencí redistribučních systémů (toho, kam tyto systémy mají tendenci
„spadnout“) je vytváření koalic mezi průměrnými a méně výkonnými hráči
s cílem prosadit větší míru rovnostářství, přičemž se současně generuje
pozice vůdcovství. Samozřejmě ne vždy se musí redistribuční systémy vyvíjet
tímto směrem, tendenci vyvíjet se tímto směrem však můžeme vždy identifikovat a
musíme rovněž očekávat, že pokud nebudou působit jiné významné faktory, bude
vývoj reálných redistribučních systémů výrazně poznamenán touto tendencí.
Podíváme-li se např. na současnou realitu,
pak asi nebudeme mít problém doložit, že takováto tendence existuje. Dokonce
patrně nebude ani přehnané tvrzení, že se v politické oblasti otevřeně
hraje na kartu obav z důsledků snížení výkonnosti z důvodu stárnutí a
že to má za následek vytvoření silných tlaků na antireformní (protivýkonnostní)
postoje. Co s tím?
Obecně lze říci, že řešení takto vzniklých
problémů může a mělo by jít dvěma směry:
1. Vytvoření účinného systému sociálního
pojištění nikoli na bázi rovnostářského rozdělení, ale motivaci
k výkonnosti po celé období produktivního života.
2. Eliminovat důsledky dopadů zvyšování
věku formou účinného vzdělání (doplněného zdravotní péčí) tak, aby docházelo
k prodloužení horizontu dobrovolného produktivního uplatnění člověka a tím
i k omezení fenoménu snížení výkonnosti v důsledku stárnutí.[47]
V konkrétní poloze lze pak
identifikovat některé podstatné jevy, které jsou příčinou obav značné části
populace z důsledků dopadu zvyšování věku na pokles výkonnosti. Jedná se
zejména o určitý (ovšem velmi silný) trend v některých (zpravidla velkých)
firmách posuzovat výkonnost podle schopnosti rychle se přizpůsobit různým
změnám, které mají spíše podobu rituálů, než lepšího funkčního uspořádání. Tomu
nejlépe vyhovují osoby mladší – zejména pak osoby bez zkušeností i bez zábran.
Rozbor příčin toho, proč se tento trend prosazuje, je samostatný problém, který
lze rovněž analyzovat prostřednictvím teorie redistribučních systémů, vyžaduje
si ovšem samostatnou pozornost. Souvisí se vztahy vytvářejícími se mezi firmami
a určitým typem procesů polymerace jednodušších redistribučních systémů.
Výsledkem tohoto trendu pak ovšem mj. je, že ani největší a globálně působící
firmy nejsou chráněny před tím, co se u nás začalo nazývat tunelováním, byť i
nepřímou formou.
Procesy zvyšování věku přitom vůbec nemusí
znamenat pokles invenční a inovační aktivity člověka.[48]
Naopak – vhodně systematizované životní zkušenosti a pěstování schopnosti
neustále přesahovat hranice zažitého a vžitého, tj. vhodná metodologická
průprava schopnost přicházet s invencemi a schopnost přicházet
s inovacemi či podílet se na jejich realizaci mohou podstatně zvýšit.
Přitom skutečná výkonnost firmy je založena právě na těchto schopnostech.
Na druhé straně pak právě z tohoto
hlediska lze pochopit, proč člověk opírající se o své životní zkušenosti a
trvalé životní hodnoty má problémy, pokud se mám bez vnitřních zábran
přizpůsobovat vyžadovaným rituálům, o jejichž funkčnosti více či méně oprávněně
pochybuje.
Vůči výše řečenému mohou být vzneseny
námitky dvojího druhu:
- To, co se uvádí, všichni víme, je to
triviální a nezajímavé.
- To, co se uvádí, není pravda, a to ani
ve smyslu určité nadsázky.
To, že se lze setkat s námitkami
obojího druhu svědčí o tom, že – jak se říká - „na tom něco je“.
Z metodologického hlediska je ovšem důležité zejména to, že začlenění
daného problému do přesného metodologického rámce umožňuje postupně nacházet
takové řešení, které dává „jistotu konání“, tj. které říká, kterou cestou je
možné a kterou je současně nutné postupovat. Škoda že se nesetkáváme
s mnohem větším počtem systematických aktivit zaměřených na poskytnutí
funkčního vzdělávacího servisu, který by respektoval procesy zvyšování věku a vytvářel
předpoklady pro prodloužení horizontu dobrovolného produktivního uplatnění na
profesních trzích.
Když je teorie dobrá, tak ji není nikdy dost a řešení
problému „padouchů“
O tom, zda teorie v oblasti
společenského dění (které je velmi složité, „nevypočitatelné“, „nepředvídatelné“
apod.) vůbec k něčemu je, se mnohdy pochybuje. Nyní, kdy již jsme si
uvedli z teorie redistribučních systémů dostatek toho, co spadá do oblasti
velmi obecné teorie využívající i matematický aparát „těžšího kalibru“ si
můžeme nezastupitelnou roli teorie přiblížit poněkud více.
Pod zorným úhlem výše řečeného srovnáme teoretický
přístup k problematice redistribučních systémů a zkušenostně
esejistický přístup B. Kurase k problematice padouchů. I když
je téma nazváno značně odlišně, jedná se obsahově velmi podobnou problematiku.
Pro ty, kteří se se jménem Benjamina
Kurase dosud nesetkali, několik základních informací. Jedná se o autora řady
populárně laděných knížek, které ovšem obsahují hlubokou a zažitou životní
moudrost.[49] Jedná
se o člověka s širokým rozhledem, výbornými informačními zdroji,
schopností získávat zkušenosti a těžit z nich, vynikajícího sarkastického
komentátora dění ve veřejném prostoru. Každá z jeho knížek přinese čtenáři
dostatek užitečných postřehů, podnětů, hodnocení, informací apod.
Budeme se věnovat jeho „návodu“ Jak přežít
padouchy, která patří mezi jeho nejčtenější a nejzdařilejší dílka.[50]
Ve stručné informaci, resp. informaci o ní se můžeme dočíst např. následující: „Padouch je každý, kdo využívá trvalé nebo
dočasné bezmocnosti druhých k tomu, aby je oloupil o hmotný majetek,
intelektuální vlastnictví, tvůrčí energii, dobrou pověst, čas, svobodu, přízeň
bližních, zdraví, život, nervy, rozum, osobní štěstí nebo naděje. To vše k
vlastnímu obohacení, které ale nemusí vždy být hmotné. Padouch se v padoušství
neustále musí procvičovat, a tak mu k zisku někdy stačí byť i jen nepatrné
posílení vlastní moci nebo moci vlastní smečky nad druhými, kontrola a
upevňování bezmocnosti a závislosti druhých, zdokonalování svých schopností druhé
oblbovat a uondávat do bezmocnosti, vybrušování padoušských kejklí a triků.
Tato kniha je o tom, jak to vše přežít.“[51]
Uvedeme si pár citací z ní
v kontextu stručné reprodukce toho, nejdůležitějšího, co v ní můžeme
najít.
Provokativní je již samotný názor B.
Kurase na teorii, V postmoderním duchu říká: Žádné teorii nikdy nejde o pravdivost. Jde vždy jen o to,zda ta či ona
teorie bude našemu účelu napomáhat, nebo překážet. (s. 18-19) Tento pohled
na roli teorie je pak podrobně rozvinutý na s. 157-138. Rozděluje společnost na
následující třídy: Všemocní - Velemocní - Polomocní - Bezmocní – Malomocní,
kde:
Všemocní:
- Třída
kněží jejichž posláním a životní náplní je pást lidské ovečky. (s. 8)
- Tuto
třídu vždy a všude tvoří, až na nepatrné výjimky, padouši. (s. 8)
Velemocní:
- Třída
vládců, kteří se vlády zmocňují a udržují ji násilím - zpravidla za pomoci
třídy kněžské, s jejím požehnáním a vysvětlením své ideové a historické
oprávněnosti, vůle Boží, dějinného poslání. (s. 8)
- Tuto
třídu vždy a všude tvoří, až na nepatrné výjimky, padouši. (s. 9)
Polomocní:
- Třída
vizírů, guvernérů, pohůnků, náhončích, dozorčích, výběrčích, vyděračů, mrskačů,
zatýkačů, sledovačů a hrozičů - často po zuby ozbrojených a vybavených
dostatečně pohodlným jměním a společenskými výhodami, aby si smyslem či
hodnotou své pracovní náplně nemuseli zbytečně lámat hlavu. (s. 9)
- Tuto
třídu vždy a všude tvoří opět padouši.
(s. 9)
Bezmocní:
- Třída
otroků či nevolníků, kteří jsou naprosto a neomezeně majetkem vládců. (s.
10)
- Je
to třída obětí padouchů, které by se padouchy rády staly, kdyby jim to padouši
dovolili. (s. 10)
Malomocní:
- Střední
třída výrobců, řemeslníků, profesionálů, intelektuálů, poskytovatelů služeb a
obchodníků, kteří mají právo účtovat platbu za své výrobky a služby. (s.
10)
- Na
tuto třídu se také padouši ze všeho nejvíce zaměřují. Ona je totiž jedinou
třídou, kterou je ještě o co okrást. Jejíž v potu tváře vyrobené bohatství lze
mezi padouchy přerozdělit. (s. 11)
- Tato
třída by se taky padouchy ráda stala, kdyby věděla jak. Většinou se domnívá, že
padoušství je jakýsi zvláštní talent, s kterým se musíte narodit a který se
nedá naučit. Většinou je posedlá, osleplá a unavená vytvářením konkrétních
praktických a užitečných věcí a plně zaměstnána jejich vyráběním, jen aby se
uživila. Dovede si těžko vysvětlit, kde
někdo může brát čas na to, aby její výrobní a tvůrčí činnost mařil, ztěžoval,
komplikoval, kladl jí do cesty překážky, mrhal jejími výsledky a působil jejich
záhadné mizení. (s. 12)
Společnost pak funguje takto:
Jestliže
se malomocným někdy podaří zvítězit, je to jen díky tomu, že se do jejich čela
prodrali zakuklení padouši, kterým malomocní svěřují moc a kteří se s bývalými
padouchy opět dohodnou na nějakém uspořádání, které se malomocným bude zdát pokrokové,
ale z něhož padouši opět vyjdou jako vítězové... (s. 11)
Tak
se také malomocní udržují v omamné víře, že zdrojem jejich mizérie jsou ti
vulgární a zblízka známí polomocní, nikoli oni urození, osvícení a vzdálení
velemocní a všemocní. (s.
12)
Třídu
malomocných si padouši neustále drží v křehké rovnováze svobody a bezmocnosti.
Aby ji mohli ovládat, musí ji ponechávat dostatečné zdání svobody, aby měla
pocit, že její tvorba má smysl a že si tvorbou přilepšuje. Zároveň ji ale
hlídat tak, aby si nepřilepšila natolik, že by ji přerostla přes hlavu a viděla
do karet. (s. 13)
Malomocné
mezi sebe padouši občas přijímají, když jim docházejí praktické nápady, jak je
ovládat. Malomocní si rádi nalhávají, že jsou od srdce a z hloubi duše
nezapadouštitelní. Nalhávají si to ještě i tehdy, když byli do padoušského
stavu povýšeni mezi polomocné. Rádi tak říkávají, že se zapadouštili jen proto,
aby padoušství zreformovali. (s. 13)
Padouch
se s padouchem vždycky domluví. ("Kurwa kurwie rzyc neiurwie" - Polské přísloví znamenající totéž do
"Vrána vráně oči nevyklove")
(s. 23)
"Člověk
musí hrát poctivě, když má vítězné karty." (Oscar Wilde) (s. 138)
Odepřete
padouchovi svoji bezmocnost a stane se sám bezmocný.
(K tomu ovšem varování a zásady, jak to
realizovat - s. 169-170)
Při
pokusu o přežívání padouchů musíme od počátku dokonce mít na paměti, že nám jde
o to padouchy PŘEŽÍT. (s.
170)
Žádný
systém lidského jednání, žádná pravidla, žádné nápady, ideje, plány či programy
lidského pokroku nemají nejmenší šanci na )spěch, dokud na nich nějací padouši
nemohou něco vydělat. (s.
187)
Ukázka jednoho z výčtů, kterými B. K.
popisuje situace, které mohou nastat, resp. strategie, které jsou uplatňovány:
*
Padouch se s padouchem vždycky domluví.
*
Omilostnění a opětovné nastolení a zvýhodnění poražených padouchů je
nejúčinnější a nejlevnější způsob jak ovládat poražené a malomocné.
*
Nová loajalita poražených padouchů i s jejich poddanými malomocnými a jejich
obrácení na vítěznou pravdu usnadňuje vítězným padouchům ovládat vítězné malomocné
jako důkaz, že bojovali za správnou věc.
*
A hlavně: nevraždilo se přece proto, aby padouch porazil padoucha, ale aby si
padouši vzájemně usnadnili vládu nad malomocnými.
*
V těch výjimečných případech, kdy se vítězný padouch s poraženým padouchem nedomluví,
bývá to z těchto příčin:
*
Vítězný padouch poraženému padouchovi nedůvěřuje nebo jej pokládá ze
neschopného a má za něho náhradou padoucha spolehlivějšího nebo schopnějšího.
*
Poražený padouch vítězného padoucha podezírá, že ho při první vhodné příležitosti
oddělá nebo vymění.
*
Vítězný padouch se projevil jako takový zloduch, že poraženého padoucha by
kolaborace s ním připravila o věrohodnost poražených malomocných natolik, že by
se mu nad nimi těžko vládlo.
*
Poražený padouch se u poražených malomocných natolik zkompromitoval, že vítězný
padouch za něho raději dosadí jiného z poražených padouchů, který má dosud
sympatie poražených malomocných.
*
Zcela mimořádnou výjimkou všech pravidel jsou samozřejmě případy, kdy se
vítězní padouši rozhodli v rámci nějakého grandióznějšího plánu likvidovat
všechny poražené včetně jejich padouchů. Tak občas mizívají z dějin celé rody,
klany a etnické nebo náboženské skupiny. A vůbec ne náhodou tomu říkáme
genocida. (s. 69-70)
Zajímavé přehledy herních situací a herních
strategií jsou rovněž na s.137-138, 169-170.
Pokud budeme číst koncept, který je
obsažen v Kurasově knížce, očima teorie redistribučních systémů (který je jiným
konceptem), nepochybně nás napadnou otázky, které lze v terminologii B. Kurase
zformulovat např. takto:
1. Jak se člověk stává
"padouchem"?
- Je to v důsledku jeho vrozených
vlastností?
- Je to v důsledku dynastických vazeb?
- Je to v důsledku mechanismů působících v
rámci sociálních systémů (organizací a sítí)?
2. Jakou roli v sociálních strukturách,
kde (podle B. Kurase) všude vládnou padouši hraje přerozdělování od více
výkonných směrem k méně výkonným (organizované a prosazované
"padouchy")? Je to jen jedna z příčin vzniku sociálních struktur
ovládaných "padouchy", nebo obecná příčina těch jevů, které B. Kuras
popisuje?
3. I když všude vládnou (podle B. Kurase)
"padouši", jsou z tohoto hlediska horší a lepší systémy, méně a více
"padoušské" (což sám B. K. připouští) - a pokud je tomu tak, proč se
B. Kurase nezabývá tak významným fenoménem, jako je meziorganizační migrace?
Apod.
Jak říká J. Werich, z ničeho se nedá
dělat věda, ani z vědy ne, můžeme si s tím, co již o teorii
redistribučních systémů víme, říci např. následující:
- „Padoušství“ spojené s ambicí
k vůdcovství vyrůstá ze spojení průměrných a nevýkonných.
- Podmínkou jeho prosazení je i fenomén
dvojího hodnocení vlastní výkonnosti a výkonnosti ostatních.
- Vykrývá značný prostor právě proto, že
jednodušší redistribuční systémy tohoto typu se snadno řetězí, při spojování do
složitějších struktur se v nich na bázi vůdcovství vytváří významná
vertikální dimenze a zesiluje se jejich „efekt sněhové koule“, tj. schopnost
přitahovat k sobě a podřizovat si systémy založené na větší míře
výkonnosti.
- Za určitých podmínek (které lze pojmenovat
tím lépe, čím dále pokročíme v rozpracování teorie redistribučních
systémů) však mohou vznikat i systémy, v nichž je fenomén „padoušství“
výrazně méně rozvinut či potlačen, které mohou rovněž růst, spojovat se ve
složitější, expandovat formou diverzifikace svých aktivit.
- Znalost parametrů těchto podmínek a
rozpoznání situací, kdy mohou vznikat, má značný praktický význam.
- Současně s tím je třeba znát i
pravidla chování (zejména vyjednávání) v takových systémech.
Hlavní směry rozvíjení teorie redistribučních systémů:
1. Vytváření a zdokonalování vlastního
matematického aparátu.
2. Zdokonalování počítačového modelu
zejména formou jeho rozšiřování o další aspekty, které můžeme či musíme vzít v
úvahu.
3. Rozšiřování elementárního modelu a
hledání propojení mezi různými směry rozšíření.
4. Uplatnění matematických nástrojů,
počítačového modelu a výsledků teoretické analýzy redistribučních systémů k
řešení konkrétních problémů.
5. Dotažení řešení problematiky
redistribučních systémů do podoby ucelené metodiky.
Z hlediska vývoje a použití
matematického aparátu jde zejména o popis algebraické struktury různých typů
vyjednávání v elementárním redistribučním systémů, výpočet a klasifikaci
různých typů rovnováhy v systémech a parametrů jejich stability, popis
procesu spojování jednoduchých redistribučních systémů do složitých síťových,
hierarchických či kombinovaných struktur formou narušení rovnováhy a jejího
obnovení na vyšší úrovní (tj. procesu "polymerace" redistribučních
systémů), nalezení souvislosti mezi typem vyjednávání a typem rovnováhy
jednoduchých redistribučních systémů na jedné straně a typem složité struktury
vzniklé polymerací redistribučních systémů, klasifikace možností matematických
základů rozšíření elementárního redistribučního systému a popis vyjednávání
v rozšířených redistribučních systémech, zkoumání dynamických aspektů
(růstu) redistribučních systémů.
Z hlediska společensky relevantních
aplikací jde zejména o problematiku reforem sociálních systémů spojených se
zvýšením role motivačních prvků, o problematiku možností a bariér
meziorganizační migrace a jejího dopadu na konkurenci mezi organizacemi, o
problematiku subjektivního hodnocení výkonnosti vlastní a ostatních hráčů
jednotlivými hráči a s tím spojené dopady na vytváření rivalitních a
kooperativních vztahů v týmech, o vývoj vztahů v hraniční oblasti
mezi redistribučními systémy nacházejícími se v tvrdě konkurenčním
prostředím a organizacemi, kterým jsou přidělovány prostředky z pozice
vnějšího hodnotitele.
Rozpracování teorie redistribučních
systémů nabízí široké možností pro mezinárodní spolupráci, a to zejména
v oblastech, jakou je např. doktorské studium. Při řešení jednotlivých
otázek se totiž lze zaměřit na dosažení původních výsledků, a to jak
z hlediska vývoje a použití matematického aparátu specifického pro danou
oblast (včetně toho, který v ekonomických disciplinách dosud uplatnění
nenašel), tak i z hlediska řady významných a společensky aktuálních
praktických aplikací. Dosažené výsledky jsou při řešení těchto témat značnou oporou,
současně však lze identifikovat četné směry výzkumu, ve kterých lze očekávat
posun a které poskytují rozsáhlé badatelské příležitosti. Výsledky bádání v
této oblasti jsou průběžně uveřejňovány na www.vsfs.cz/vyzkum-a-projekty/seminar/
či www.valencik.cz/marathon.
Při modelování chování hráčů
v redistribučních systémech nacházíme standardní situace s pozoruhodnými
vlastnostmi a intuitivně významnou interpretací. Jejich popis tak má všechny
charakteristické rysy jednoho z nejzajímavějších současných směrů popisu
reality, pro které se vžilo označení "nalézání řádu v chaosu".[52]
Situací, které mohou nastat, je zdánlivě nepřeberné a teorií či lidským rozumem
neuchopitelné množství, tím spíše se to pak týká toho, co se může odehrát při
přechodu od jedné situace ke druhé, jaké alternativy zde mohou nastat. Realita,
která nás obklopuje, je skutečně nesmírně rozmanitá a bohatá. Přesto však to,
co se může odehrát, lze – právě s využitím dobře aplikovaného aparátu
teorie her – vhodně utřídit a do značné míry i předpovědět, co se bude dít a
jakou optimální strategii mohou jednotliví účastníci zvolit. Lze předpokládat,
že pravidla, která při popisu redistribučních systémů byla doposud formulována,
jsou jen onou pověstnou "špičkou ledovce". Pokrok lze očekávat
zejména v oblasti zkoumání spojování jednoduchých redistribučních systémů do
velkých celků.
a správnou
odpověď na které lze poměrně jednoznačně identifikovat[53]
(I
hlupák dokáže položit otázku, na kterou neodpoví ani deset mudrců. - Stará
ruská moudrost a jiný pohled na zákon růstu entropie.)
Nejlepším kritériem perspektivnosti teorie
v ranném stádiu jejího vývoje je, pokud dokáže formulovat otázky, kdy na jedné
straně jsou jasná kritéria správné odpovědi na ně, současně však odpověď na ně
není jednoduchá, je nutné se s ní potrápit a přichází na ni i někdo jiný než
ten, kdo otázky zformuloval. Jednodušeji řečeno - správně koncipovanou teorii
doprovázejí dobře položené, ale dlouhodoběji nezodpovězené otázky. Takovéto
otázky se nyní pokusíme formulovat v rámci teorie redistribučních systémů.
Nejlepší z dobře položených otázek by měly
být řešeny formou matematického důkazu nebo naopak formou jednoznačného
výsledku dobře provedeného experimentu. Poučné je z tohoto hlediska sedmi
jednoznačně definovaných nejvýznamnějších otázek současné matematiky[54],
na řešení každé z nichž je věnován milion dolarů[55].
Otázky, které předkládáme, jsou
formulovány "téměř" matematicky jednoznačně tak, aby odpověď na ně
existovala v podobě matematického důkazu. Použití a příp. dopracování
matematického aparátu je při nich podstatné. To, že nejsou "plně
matematizovány" je dané stádiem rozvoje dané teorie. Již nyní by bylo
možné některé "plně matematizované" otázky formulovat.
Můžeme naznačit jaké (uvedeme si jeden z
mnoha možných příkladů):
- Nechť máme elementární redistribuční
systém, kde R je určeno součtem čtverců vzdáleností, tj. jako (x - 6)2
+ (y - 4)2 + (z -2 )2, tj. metrika bez odmocniny.
- Při jakých hodnotách koeficientu η
jsou na příslušné redistribuční ploše všechny body paretooptimální a při které
ne?
- Tuto otázku pak lze zobecnit na výpočet
křivky na redistribuční ploše, která odděluje při různých koeficientech η
paretooptimální body od nikoli paretooptimálních bodů, návazně lze uvažovat
kombinaci mocnin a odmocnit v různě modifikovaných vyjádřeních R tímto
způsobem.
Z matematického hlediska se jedná o
problémy jednoznačně definované, jejich řešení existuje, ale je pracné (nelze
jej dát "z hlavy"), není však jasné, jaký má praktický význam. To je
ovšem velmi podstatný problém. Je velmi nebezpečné "zaplevelit"
teorii sice dobře formulovanými, ovšem z praktického hlediska nikoli
relevantními problémy. Odlišit, co je z hlediska praxe perspektivní a významné
ovšem není tak jednoduché. Je to záležitost zkušenosti, intuice, celkového
vidění problému, správného nastavení motivace... (a čertví čeho ještě). Každopádně
následující problémy, které formulujeme, mají dostatečně jednoznačná kritéria
řešení (parně budou ještě upřesňována, resp. bude upřesňováno formulování
těchto otázek a tím i kritéria odpovědi na ně), a současně jsou velmi významné
z hlediska praxe.
Otázky vztahující se k elementárnímu
redistribučnímu systému, které lze poměrně jednoznačně definovat a které patrně
mají i jednoznačnou odpověď, která doposud (k 15.9.) není známa:
1. Kdo lže a kdy se lze dohodnout?
* Popis vyjednávání:
- Vyjednávání probíhá např. mezi A a B
(jinou možností je, pokud by vyjednávání začalo mezi B a C nebo A a b) takto:
--
A prezentuje to, na čem se dohodl s C (označujeme XZ1).
--
B prezentuje to, na čem se dohodl s C (označujeme ZY1).
--
Podle zadaných[56]
pravidel (odvozených od principu nákladů obětované příležitosti) vzniká dohoda
A a B (označujeme XY1).
- Další vyjednávání probíhá např. A a C
(jinou možností je, pokud by nyní začal s C vyjednávat B) takto:
--
A prezentuje to, na čem se dohodl s B (již označené XY1).
--
C prezentuje to, na čem se dohodl již dříve s B (hráči A již známé YZ1).
--
Podle zadaných pravidel (odvozených od principu nákladů obětované
příležitosti) vzniká dohoda A a C (označujeme XZ2).
- Další vyjednávání probíhá např. B a C
(jinou možností je, pokud by nyní začal s B vyjednávat A) takto:
--
B prezentuje to, na čem se dříve dohodl s A (již označené XY1), což
C zná již z vyjednávání s A..
--
C prezentuje to, na čem se dohodl s A .
--
Podle zadaných pravidel (odvozených od principu nákladů obětované
příležitosti) vzniká dohoda B a C (označujeme YZ2).
- Atd. ve stejném stylu.
* Otázky:
- Kdy vyjednávání závisí na pořadí a kdy
ne? (Ve smyslu asociativity a komutativity.)
- Kdy existuje neutrální element (který,
pokud je použit, nemá dopady na výsledek vyjednávání).
- Jak zadat pravidla konkrétního případu
univerzální algebry, podle které vyjednávání probíhá?
- Pokud některý z hráčů (příp. i dva či
všichni) lže (lžou), při vyjednávání se to pozná, ovšem kdy a za jakých
předpokladů se pozná, že někdo (dva, tři) lže (lžou)?
- Kdy vyjednávání konverguje k určité
dohodě a kdy ne?
- Jak výše uvedené závisí na různých
typech vyjednávání?
2. Čím je dána větší stabilita složených
redistribučních systémů?
* Úvodní poznámky:
- Každý elementární redistribuční systém
je principiálně nestabilní, protože koalici, na bázi které vznikl, lze nahradit
dohodou a koalicí mezi jedním s hráčů s koalice a hráčem, který nebyl v
koalici.
- Spojení dvou a více elementárních
systémů do systému složeného může stabilitu zvýšit, přitom stabilitu v tom
smyslu, že by muselo dojít ke změně koalice uvnitř více elementárních
redistribučních systémů současně, což je málo pravděpodobné.
* Popis modelu slučování elementárních
redistribučních systémů do složených za účelem zvýšení jejich stability:
- Začneme případem tří elementárních
redistribučních systémů.
- Každý systém má delegovaného zástupce
(určeného vítěznou koalicí uvnitř každého elementárního redistribučního
systému), který rozhoduje o redistribuci na vyšší úrovní (na úrovni spojení tří
redistribučních elementárních systémů).
- Může se rozhodovat o těchto parametrech:
--
Kolik každý elementární redistribuční systém odvede (stejně či částka může být
různá).
--
Kolik každý elementární redistribuční systém získá (stejně či částka může být
různá).
--
Kolik získá každý z účastníků uvnitř elementárního redistribučního systému.
(Poznámka: Jsou možné dva odlišné případy
redistribuce na vyšší úrovni - buď je jen mezi elementárními redistribučními
systémy a uvnitř nich je v kompetenci vítězné koalice příslušného
redistribučního systému, nebo redistribuce na vyšší úrovni může určovat
redistribuci přímo mezi jednotlivými hráči i uvnitř elementárních
redistribučních systémů.)
- Za jeden časový okamžik budeme používat
časový rozestup mezi dvěma akty redistribuce na vyšší hierarchické úrovni.
* Otázky:
- Jak definovat zvýšení stability
složeného systému? (Např. jako procentuální počet elementárních systémů oproti
celkovému, které by se musely dohodnout během jednoho aktu, aby zvrátily
důsledky redistribuce na vyšší úrovni - v případě tří elementárních
redistribučních systémů by musely během jednoho aktu vzniknout takové systémy
dva.)
- Který typ redistribuce na vyšší úrovni
vede ke větší stabilitě složeného systému?
3. Jak souvisí rovnováha při vyjednávání s
podbízením s rovnováhou nashovského typu?
* Úvodní poznámky:
- V nepublikované příloze (aby si každý
vyzkoušel své síly)[57]
je zdůvodněno, že rovnováha v případě vyjednávání s podbízením musí (což je
nutným i dostačujícím předpokladem) vyhovovat následujícímu systém rovnic:
1 + y + z = 12 - η.R(5; y
- 4; z - 2)
x + 1 + z = 12 - η.R(x -
6; 3; z - 2)
x + y + 1 = 12 - η.R(x -
6; y - 4; 1)
To lze v jednodušší podobě přepsat jako:
d) x – y = η.(R(X) – R(Y)) / b) – a)
e) y – z = η.(R(Y) – R(Z)) / c) – b)
f) z – x = η.(R(Z) – R(X)) / a) – c),
kde:
R(X) = R(5; y - 4; z - 2)
R(Y) = R(x - 6; 3; z - 2)
R(Z) = R(x - 6; y - 4; 1)
Jedná se o tři nezávislé rovnice s třemi
proměnnými, jejich řešení jsou hledané hodnoty xp, yp, zp.
(Index zde ukazuje, že jde o určitá konkrétní čísla, písmenko "p" je
od slova "podbízení".)
- Nashova rovnováha bývá formulována s
různými modifikacemi a to nejčastěji tak, že vzniká jako výsledek uplatnění
takových strategií každým hráčem, že když se hráč od takové strategie odchýlí,
pohorší si. Neboli - pokud každý hráč bude sledovat pro něj tu nejvýhodnější
strategii, pak může být výsledkem Nashova rovnováha. V některých hrách ovšem
nemusí Nashova rovnováha vůbec existovat. Kromě toho se odlišují silně a slabě
dominantní strategie - silně dominantní jsou ty, jejich uplatnění poskytuje
nejlepší výsledek nezávisle na chování ostatních hráčů, slabě dominantní pak
ty, jejich výsledek závisí na chování ostatních hráčů. Terminologicky nejsou
některé aspekty vymezení rovnováhy nashovského typu zcela ujasněny,
jednoznačnost zde je pouze v kontextu určitého typu her.
- Bod (xp, yp, zp)
na redistribuční ploše je někde mezi bodem (6;4;2), tj. bodem odměnění podle
výkonu, a (xr;xr;xr), tj. bodem plně
rovnostářské redistribuce (odtud i písmenko "r"). Jinými slovy platí
(xr;xr;xr) < (xp;yp;zp)
< (6;4;2). Jedná se o rovnováhu, která je tedy jakýmsi
"kompromisem" která navyšuje
odměnu průměrného a nejslabšího hráče oproti odměně podle výkonu v důsledku
toho, že mají sílu uzavřít dohodu a těžit z výkonu nejsilnějšího hráče.
- Tuto rovnováhu můžeme chápat jako
invariantu (to, co se nemění) v elementárních redistribučních systémech s různě
modifikovanými parametry.
* Otázky:
- Čím se liší či naopak neliší nalezený
typ rovnováhy od "klasicky" pojaté Nashovy rovnováhy?
- Má číselné vyjádření této rovnováhy
nějaký hlubší smysl?
Trochu víc o Nashově rovnováze
Vymezení Nashovy rovnováhy není zcela
jednoduchou záležitostí a v některých monografiích učebnicového typu lze
nalézt i určité nepřesnosti. Velmi podrobně se mu věnuje Carmichael (2005). V jejím podání zní
podrobná definice takto:
“V Nashově
rovnováze hráči ve hře vybírají strategie, které jsou nejlepší strategií sobě
navzájem. Avšak ne každá Nashova strategie, kterou hraje jednotlivý hráč, je
nutně nejlepší odpovědí na každou další strategii ostatních hráčů. Nicméně,
když všichni hráči ve hře hrají Nashovy strategie, žádný z hráčů nemá
pohnutku udělat něco jiného. V každé dominantní strategii a opakované
dominované rovnováze jsou strategie hráčů také navzájem nejlepšími odpověďmi.
Z toho důvodu každá dominantní strategie a opakovaná dominovaná rovnováha
musí být také Nashovu rovnováhou. Ale ne každá Nashova rovnováha je také
rovnováhou dominantní strategie nebo dokonce opakovanou dominovanou rovnováhou.
Následkem toho existují hry, které nemají dominantní strategii ani opakovanou
dominovanou rovnováhu, ale mají Nashovu rovnováhu. Avšak některé hry nemají
žádnou rovnováhu v čistých strategiích vůbec.“ (s. 36)
K tomu v rámečku (na téže straně)
shrnuje, že se jedná o kombinace hráčských strategií, které si navzájem nejlépe
odpovídají. Návazně uvádí sérii definicí završenou formalizovanou definicí
Nashovy rovnováhy:
„Formálně
definovat dominantní strategii pro hráče A ve hře dvou hráčů hranou
s hráčem B lze takto:[58]
(i)
P(Ai, Bi) je výplata hráče A z volby strategie Ai,
jestliže hráč B vybírá strategii Bi.
(ii)
P(A-i,Bi) je výplata hráče A z volby některé jiné
strategie různé od Ai, jestliže hráč B vybírá strategii Bi.
(iii)
P(Ai, B-i) je výplata hráče A výběru Ai, zatímco
hráč B vybírá některou jinou strategii různou od Bi.
Ve
výše zmíněných definicích Ai je zcela dominantní strategie (strictly
dominant strategy) pro hráče A, jestliže pro všechny možné alternativy
strategií A-i a B-i
platí:
P(Ai,Bi)
> P(A-i, Bi) a P(Ai,B-i) >
P(A-i, B-i)
podmínka (2.1)
Podmínka
2.1 naznačuje, že všechny A-i, jsou dominované strategie. Jestliže
jedna nebo druhá nerovnost je rovností, potom Ai je jen slabě
dominantní strategie (weakly dominant strategy)
Rovnováha
dominantních strategií (a dominat-strategy equilibrium) je kombinací strategií,
kde každá strategie každého hráče je dominantní strategií. V souladu s tím
takto definujeme následující vztahy pro strategie hráče B.:
(iv)
P(Bi,Ai) je výplata hráče B z volby strategie Bi
kdy hráč A vybírá strategii Ai.
(v)
P(B-i,Ai) je výplata hráče B z volby některé jiné
strategie různé od Bi, jestliže hráč A vybírá strategii Ai.
(vi)
P(Bi,A-i) je výplata hráče B z volby strategie Bi,
když hráč A vybírá některou jinou strategii různou od Ai.
Bi
je zcela dominantní strategie (strictly dominant strategy) pro B, jestliže pro
všechny možné alternativy B-i a A-i platí:
P(Bi,
Ai) > P(B-i, Ai) a P(Bi, A-i)
> P(B-i,A-i)
podmínka (2.2)
A
jestliže obě podmínky
Použití
definic (i) – (ii) a (iv)-(v) výše zmíněné
Ai a Bi budou zakládat Nashovu rovnováhu jestliže:
P(Ai,Bi)
> P(A-i, Bi) a P(Bi, Ai) > P(B-i,
Ai) podmínka (2.3)
Jestliže
jedna nebo druhá nerovnost v podmínce (2.3) je rovností, potom je Nashova
rovnováha slabá (weak) v opačném případě silná (strong)
Všimněme
si, že definice (iii) a (vi) nejsou potřebné pro definování Nashovy rovnováhy.
Nyní srovnejme podmínky (2.1) a (2.2) s podmínkou (2.3). První nerovnost
v podmínce (2.3) je stejná jako první nerovnost v podmínce (2.1) a
druhá nerovnost v podmínce (2.3) je stejná jako první nerovnost
v podmínce (2.2) Od této chvíle jestliže podmínky (2,1) a (2,2) jsou
splněny, je splněna i podmínka (2,3). To znamená, že podmínka (2.3) je nezbytná
ale ne dostačující podmínka pro Ai a Bi pro vznik
rovnováhy dominantních strategií. Z toho důvodu každá rovnováha zcela
dominantních strategií musí být také Nachovou rovnováhou. Podmínka (2.3) je
také nezbytnou podmínkou pro Ai a Bi pro vznik opakované
dominované rovnováhy (iterated-dominance equilibrium), jestliže pro nejméně
jednoho z hráčů příslušná nerovnost také souhlasí se zřetelem na všechny
ostatní nedominované (non-dominated) hráčské strategie.“ (s. 41-42)
Pro ty, co se chtějí samostatně pustit do
řešení něčeho, co ještě nebylo řešeno, ale na výše uvedené si netroufnou:
Nejlepší start k "dělání teorie"[59]
je naučit se používat metody úplného a dobře strukturovaného výčtu (návazně pak
i pochopit problematiku úplného výčtu, pochopit, co je to "přesah"
stávajícího poznání, dobrou průpravou pro původní náročné vědecké výkony je pak
pěstovat schopnost vyjádřit specifické prostřednictvím všeobecného[60]).
Takže, kdo chce začít tvořit, může se pokusit významněji doplnit výčet:
- Směrů rozšíření elementárního redistribučního
systému.
- Doplňující argumentace při vyjednávání.
- Bariér meziorganizační migrace.
- Příp. nalézt oblasti, kde je důležité
takový výčet dát a doplnit ten, který již je v nějaké formě vymezen, příp. jej
rozpracovat tam, kde ještě nebyl zformulován ani v jednoduché podobě.
A kdo si chce troufnout na něco
obtížnějšího, může se pokusit o úplný dobře strukturovaný výčet všech oblasti v
rámci teorie redistribučních systémů, ve kterých lze úplný dobře strukturovaný
výčet sestavit a průběžně doplňovat.
Armstrong, Michael: Moderní personální
management. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s. 1999. 963 s. ISBN
80-7169-614-5.
Armstrong, Michael: Řízení lidských
zdrojů. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s. 2002. 856 s. ISBN 80-247-0469-2.
Bedretdinov - R. Valenčík - R. Wawrosz, P:
Obecná teorie redistribučních systémů. In: sb. 4. výroční konferenci České
společnosti ekonomické. Praha, ČSE 2006.
Bedrnová, E., Nový, I. a kol.: Psychologie
a sociologie řízení. Praha, Management Press 2002. ISBN 80-7261-064-3.
Bělohlávek, František. Jak řídit a vést
lidi. I. vydání. Brno: CP Books, a.s., 2005. 100 s. ISBN 80-251-0505-9.
Carmichael, F. 2005. A Guide to
Game Theory. Harlow : Pearson Education Limited, 2005. ISBN 0 273
64896 5.
Coveney, P., Highfield, R.: Mezi chaosem a
řádem, Praha, Mladá fronta 2003. ISBN-80- 204-0989-0.
Čakrt, M.: Konflikty v řízení a řízení
konfliktů. Praha, Management Press 2000. ISBN 80-85943-81-6.
Dědina, Jiří - Cejthamr, Václav.
Management a organizační chování. 1. vydání. Praha, Grada Publishing, a.s.
2005. 340 s. ISBN 80-247-1300-4.
Delvin, Keith; Problémy pro třetí
tisíciletí; Sedm největších nevyřešených otázek matematiky; nakladatelství
Dokořán a Argo; Praha 2005; 1. vydání v českém jazyce; ISBN 80 – 7363 –
016 – 8 (Dokořán); ISBN 80 – 7203 – 739 – 0 (Argo); Z anglického
originálu: The Millenium Problems; The seven Greatest Unsolved Mathematical
Puzzles of Our Time.
Eucken, W.: Zásady hospodářského řídu.
Praha, Liberální institut 2004. ISBN 80-86389-32-4.
Fehlau, Eberhard G. Konflikty v práci. 1.
vydání. Praha: Grada Publishing, a.s. 2003. 112 s. ISBN 80-247-0533-8.
Horniček. M: Negotiation, preferences over
agreements, and the core. In: sb. 4. výroční konferenci České společnosti
ekonomické. Praha, ČSE 2006.
Kodera, J.: Teorie her a ekonomické
rozhodování. In: Politická ekonomie 1/1993. ISSN 0032-3233.
Koubek, J.: Řízení lidských zdrojů. Praha,
Management Press 2001. ISBN 80-7261-033-3.
Maňas, M.: Konkurenční a koluzívní chování
v ologipolu. In: Politická ekonomie 1/2002.ISSN 0032-3233.
Maňas, M.: Hry v ekonomické teorii. In:
Politická ekonomie 1/1995. ISSN 0032-3233.
Maňas, M.: Teorie her a její aplikace,
Praha, SNTL 1991.
Mayerová, Marie - Růžička, Jiří: Moderní
personální management. 1. vydání. Praha: Nakladatelství H&H Vyšehradská s.r.o.,
2000.173 s. ISBN 80-86022-65-X.
Nakonečný, Milan: Sociální psychologie organizace.
1. vydání. Praha, Grada Publishing, a.s. 2004. 225 s. ISBN 80-247-0577.
Nový, Ivan - Surynek, Alois. Sociologie
pro ekonomy a manažery. 1. vydání. Praha: Grada Osborne, J.: An Introduction to
Game Theory. New York - Oxford. University Press, 2004.
Publishing, a.s. 2002. 192 s. ISBN
80-247-0384.
Popper, K.: Otevřená společnost a její
nepřátelé. Praha, OIKOYMENH, 1994. ISBN 80-85241-54-4.
Sekerka, B.: Mikroekonomie, Praha, Profess
Consulting 2002.
Skořepa, M: Daniel Kahneman a
psychologické základy ekonomie. In: Politická ekonomie 2/2004. ISSN 0032-3233.
Stýblo, Jiří. Personální řízení v malých a
středních podnicích. 1. vydání. Praha. Management Press, 2003. 146 s. ISBN
80-7261-097-x.
Štědroň B.: Manažerské řízení a informační
technologie. Praha, Grada 2007. ISBN 978-80-247-2052-4.
Tureckiová, Michaela. Řízení a rozvoj lidí
ve firmách. 1. vydání. Praha, Grada Publishing, a.s. 2004. 172 s. ISBN
80-247-0405-6.
[1] Rychlou kariéru lze udělat i tehdy, pokud
budeme postupovat přímo opačně. Raketový start se ovšem velmi rychle změní ve
fatální pád, protože méně zkušený člověk – aniž by si to uvědomoval – často
poslouží jen jako tzv. bílý kůň ve složitější hře. Na začátku své pedagogické
kariéry jsem učil jednoho takového studenta, jehož jméno pak plnilo a dodnes
plní stránky novin. Dispozice k jeho zneužití v daném směru se daly
rozpoznat již tehdy.
[2] Pod "tvrdě konkurenčním
prostředím" budeme rozumět takové, kdy výraznějších odchylka rozdělní
výplat od skutečně prokázaných výkonů vede k takovému snížení výkonností ve
vztazích s vnějším prostředí a případně vyvolává i takovou meziorganizační
migraci, že ohrožuje samotnou existenci organizace, tj. vystavuje ji riziku
zániku v daném prostředí.
[3] Na první pohled není souvislost tohoto
případu s problematikou dvojího hodnocení či jeho určitá novost vůči
předcházejícím dvěma zcela zřejmá. Ve skutečnosti většinou každý návrh na
zlepšení v sobě spojuje dva momenty:
- Možnost
lepšího ocenění výkonů a motivaci k výkonu (jinak by se nejednalo o návrh na
zlepšení).
- (A to je
zde nové:) Každý, kdo je schopen podat návrh na nějaké zlepšení, prokazuje své
schopnosti a tudíž vstupuje do hry o subjektivní a sdílené hodnocení výkonnosti,
což často stačí k tomu, aby návrh ne nějaké zlepšení neprošel. (Autor takového
návrhu se pak diví, proč je jeho přínos odmítán
[4] Oblastí aplikace je patrně více a bylo by
vhodné pokusit se o jejich úplný strukturovaný výčet. K metodě úplného strukturovaného
výčtu viz Valenčík-Wawrosz-Bedretdinov (2007).
[5] Sekerka (2002), do společné práce
Bedretdinov-Valenčík-Wawrosz (2006) přispěl samostatnou přílohu zaměřenou právě
na axiomatizaci problematiky tvorby koalic.
[6] Typickým příkladem reprezentativních monografií
určených širší veřejnosti jsou např. (Armstrong 1999), (Armstrong 2002),
(Bedrnová-Nový 2002), (Bělohlávek 2005), (Dědina - Cejthamr 2005), (Fehlau
2003), (Koubek 2001), (Mayerová - Růžička 2000), (Nakonečný 2004), (Nový -
Surynek 2002), (Stýblo 2003), (Tureckiová 2004) aj. Nenajdeme v nich ani
zmínku o problematice vztahů uvnitř řízených systémů, které působí proti
odměňování podle výkonnosti a snižují efektivnost organizací.
[7] Doc.
RNDr. František Charvát, DrSc. (1939 - červen 2007) působil na Katedře
marketingové komunikace VŠFS.
[8] Roztřepení dolní části plochy je dáno
způsobem grafického zobrazení, kdy při počítačovém výpočtu hodnoty x a y byly
brány jako proměnné a hodnota z vypočítána z redistribuční funkce.
Model pracuje s krokem 0,1. Sestavil jej student oboru informatiky na VŠFS
Bc. Pavel Vávra.
[9] Bertrand
Arthur Wiliam Russell (18. května 1872,
Trelleck, Monmouthshire, Wales
– 2. února 1970,
Penrhyndeudraeth, Gwynedd (Merionethshire), Wales),
třetí hrabě Russell, byl významný anglický matematik, filosof, logik
a spisovatel, nositel Nobelovy ceny za
literaturu za rok 1950. V matematice je znám svým paradoxem v naivní teorii množin.
(Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Bertrand_Russell.)
Paradox
v naivní teorii množin: Označme S množinu všech množin, které nejsou svým vlastním
prvkem (tj. množin, které neobsahují samy sebe).
Tato
množina je v Cantorově systému dobře definovaná, tzn. nyní by mělo být pro
libovolnou množinu M možno rozhodnout, zda tato množina M je, či
není prvkem množiny S. Toto však nelze rozhodnout v případě samotné
množiny S. Obě možnosti totiž vedou ke sporu s její definicí. (Pokud S
není svým vlastním prvkem, měla by podle definice do S patřit; pokud
však S je svým vlastním prvkem, pak by podle definice do S patřit
neměla.) (Viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/Russell%C5%AFv_paradox.)
Kurt
Gödel byl jeden z největších géniů 20. století. Narodil se za Rakousko-Uherska
v Brně a tady také strávil dětství. Vystudoval ve Vídni matematiku a fyziku a
zaměřil se na tehdy poměrně nový obor nazývaný matematická logika. Prvních
úspěchů dosáhl už ve 23 letech. Skutečným šokem pro matematickou veřejnost však
byly jeho dvě věty o neúplnosti, které publikoval v r. 1931, neboť znamenaly
zásadní zlom v celém dosavadním chápání matematiky. Gödelovy věty o neúplnosti
znamenaly radikální změnu představ o možnostech matematiky. Po dlouhou dobu
byla matematika považována díky své přesnosti za dokonalý vzor pro veškerou
vědu. Avšak bouřlivý a chaotický rozvoj matematiky v 19. století způsobil, že
se v jejích logických základech objevily trhliny. Vznikla proto celá nová
disciplína, matematická logika, která měla veškerou nepřesnost a nejistotu
odstranit. Matematikové pevně věřili, že lze vytvořit absolutně nerozporný a
úplný způsob dokazování, který zaručí dokonalou jistotu všech matematických
výroků. Pokoušela se o to řada vynikajících odborníků, mezi nimi Whitehead nebo
Russel. Jenže v r. 1931 přišel jako blesk z čistého nebe Gödelův článek O
formálně nerozhodnutelných výrocích. Pětadvacetiletý Gödel jasně ukázal, že
tato snaha je marná. Metodou matematické logiky odvodil a dokázal dvě zásadní
věty:
- V
jakémkoli dostatečně bohatém matematickém systému (jako je např. aritmetika) se
dají odvodit výroky jejichž pravdivost nelze pomocí prostředků tohoto systému
ani dokázat ani vyvrátit.
-
Takový systém není schopen zjistit a dokázat svou vlastní vnitřní nerozpornost.
Matematické systémy jsou tedy určitým způsobem neúplné, protože nemohou
prověřit svou vlastní pravdivost. Existence nejistoty je neodstranitelnou
součástí matematiky. (Viz http://vedci.wz.cz/Osobnosti/Godel_K.htm .)
[10] Důvody, pro které mohou či musí dva
koaliční hráči ponechat třetímu hráči více než minimální částku jsou různé.
Např. to, že nekoaliční hráč může ze systému odejít. K identifikování
těchto dodatečných důvodů se nabízí metoda úplného a dobře strukturovaného
výčtu.
[11] „Vy-vycházejí mi hrozné věci,
Bo-bo-bo-bo.“…"H-h-h-hvězdy
ne-ne-lžou Bo-bo-bo-bo." (Astrolog Hampl - představovaný Jiřím Hrzánem
- ve filmu Pane, Vy jste vdova.)
[12] K problematice vyjednávání viz
Osborne (2004, kap. 16, Bargaining).
[13]http://209.85.135.104/search?q=cache:hHi6XmCJx9sJ:cs.wikipedia.org/wiki/Polymerizace+polymerace&hl=cs&ct=clnk&cd=4&gl=cz
[14] Tento postup byl do značné míry objeven a
používán jedním z nejvýznamnějších filozofů, představitelem klasické
německé filozofie G. W. F. Hegelem (1770 – 1631). Byl jím patrně natolik
fascinován, že jej uplatňoval i tam, kde k tomu stávající stupeň rozvoje
poznání nevytvářel podmínky. Toho později využil představitel kritického
racionalismu K. Popper (1902 – 1994). Stojí zato si přečíst ukázku toho,
s jakým sarkasmem Hegela pranýřuje:
„Abych
nejprve odradil čtenáře od snahy brát Hegerův bombastický a mystifikující
žargon příliš vážně, ocituji zde několik jeho úžasných poznatků týkajících se
zvuku a zvláště vztahu mezi zvukem a teplem. Usilovně jsem se pokoušel přeložit
tu hatmatilku z Hegerovy Filozofie
přírody, jak nejlépe to bylo možné (Encyklopedie filozofických věd § 302):
„Zvuk je změna specifického rozložení materiálních částí a negace těchto
podmínek; čistě abstraktní nebo ideálno této specifičnosti. Tato změna
je však sama bezprostředně negací materiální specifické existence, což je tudíž
reálné ideálno specifické tíhy a
koheze, teplo. Zahřívání
rozezvučených těles stejně jako těles udeřených nebo třených je projevem tepla,
které vzniká podle pojmu se zvukem.“ Existují tací, kteří stále věří
v Hegelovu vážnost nebo kteří váhají, zda jeho tajemná síla neznamená
hlubokomyslnost a myšlenkovou plnost
spíše než prázdnotu. Rád bych, aby si pozorně přečetli poslední větu
v citovaném úryvku – snad jedinou srozumitelnou, neboť touto větou se
Hegel naprosto kompromituje. V podstatě ta poslední věta neznamená nic
jiného, než že „zahřívání rozezvučených těles… je teplo… a zvuk“. Nabízí se
otázka, zda Hegel klamal sám sebe, hypnotizován svým vlastním inspirativním
žargonem, nebo zda si vytyčil troufalý cíl oklamat a očarovat ostatní.“ (Popper
s. 31.)
Ono je to
poněkud složitější. Z metodologického hlediska se jedná o vztah mezi
matematizovanou a nematematizovanou složkou poznání. V řadě oblastí, které
nejsou v dané době matematizovány, se Hegerův způsob práce s pojmy
osvědčil. Tam, kde přesáhl určité hranice, tam se zesměšnil. Každopádně stojí
zato se se způsobem Hegerova myšlení a jeho práci s pojmy seznámit a
uchovat si přitom určitý kritický odstup.
[15] K prokázaní výše uvedeného tvrzení o
subjektivním nadhodnocování a podhodnocování vlastní výkonnosti se nabízí
provedení řady velmi dobře operacionalizovatelných a průkazných šetření - ať
již na bázi historického materiálu, faktografického materiálu (zápisy z jednání
vybraných organizací či institucí v delším časovém horizontu), či konkrétních
sociologických šetření.
[16] Zkoumání systému s vůdcem dosazeným v
rámci vítězné koalice z hlediska duálního hodnocení vlastní výkonnosti každým
hráčem je dalším perspektivním směrem dalšího rozvíjení teorie redistribučních
systémů.
[17] V knížce "Prostě, zabil jsem svého
otce" sestra Jana Odložila uvádí za jednu z podstatných příčin tragédie a
celého tragického kontextu sportovního manželství Evy Čáslavské a Jana Odložila
právě to, že do svazku vstoupily osoby z jiných světů - jeden si ze světa
přinesl úctu k nesmlouvavému hodnocení podle výkonu a tomu odpovídající volní
vlastnosti, druhý způsob motivací a zkušenosti ze světa nejednoznačných
kritérií, lobování, podrazů apod.
[18] Formou veřejných zakázek se snaží vstoupit
přerozdělování vyšší úrovně do sféry mezifiremní konkurence a podřídit si tuto
sféru tak, aby nedocházelo k meziorganizační migrací schopné vygenerovat
mimořádně výkonné subjekty.
[19] Každá politická moc se utváří nad subjekty
nacházejícími se jak v prostředí, které funguje na bázi přesného hodnocení
výkonu, tak i na subjekty nacházejícími se v prostředí, kde takovéto hodnocení
výkonu není za daných podmínek prováděno či není ani proveditelné. Aby jako
taková mohla politická moc vůbec vzniknout, musí se zformovat jako většinová a
tudíž je podstatným způsobem ovlivněna a protkána vlivy subjektů, u nichž tlak
na výkonnost v důsledku konkurence neexistuje - a to se všemi důsledky, které z
toho vyplývají. V každém společenském systému pak existují dvě tendence:
- Vznik
mimořádně výkonných, silných a svoji činnost diverzifikujících subjektů, které
těží z meziorganizační migrace a do nichž se přesouvají nejvýkonnější hráči
schopní komplementární týmové práce.
- Posilování
hierarchicky vyšších forem redistribuce umožňujících přežívání i nevýkonných a
parazitujících struktur, současně i schopnost diskriminace a perzekuce subjektů
orientovaných na expanzi s využitím možností diverzifikace.
(Analýza
jdoucí tímto směrem je rovněž zajímavým a přínosným pokračováním v rozvíjení
teorie redistribučních systémů.)
[20] V těchto systémech nabývá řada parametrů
extrémních hodnot a i z tohoto hlediska (dále pak i proto, že teorie
redistribučních systémů je svým způsobem "sebereflexí" dané oblasti)
se jedná o další perspektivní směr rozpracování teorie redistribučních systémů.
[21] Na místě je důsledné uplatnění metody
úplného strukturovaného výčtu k identifikování všech prostředků, jejichž
využití dává signál (v případě sebereflexe nám samotným), že dochází k
podceňování vlastní výkonnosti při použití příslušných prostředků v rozporu se
subjektivním nadhodnocením vlastní výkonnosti při formulování cílů v oblasti
redistribuce. Zvláštním případem je pak uplatnění této metody k identifikování
případů, kdy je prováděno dělení hráčů podle jiných cílů, než jsou ty, od
jejichž plnění se odvozuje výkonnost.
[22] Není třeba upozorňovat na to, že téma, na
které jsme tímto narazili, je spojeno s poměrně přesně definovaným výzkumným
programem.
[23] Valenčík, R., Wawrosz, P., Bedretdinov,
R.: Mikroekonomie pro magisterské studium II. Praha EUPRESS 2007.
[24] Pokud jsou tyto struktury neutrální vůči
typu redistribuce, který je v systému prosazován, např. v případě adamitů či
chiliastů, kteří požadovali extrémní rovnostářství.
[25] Pokud jsou tyto struktury neutrální vůči
typu redistribuce, který je v systému prosazován.
[26] Zdálo by se, že politická identifikace v
sobě již obsahuje názor na pojetí redistribuce, takže není z hlediska modelu
úplně neutrálním dělítkem. V současné době se ovšem rozdíl mezi levicí a
pravicí naprosto vytrácí, čehož je zřetelným dokladem Sarkozy a ještě výmluvnějším
pak způsob, kterým na něj zaútočila francouzská "levice" přes jeho
ministryni spravedlnosti.
[27] To ovšem platí jen v případě, kdy se
vůdcové neodlišují tím, jaký typ redistribuce prosazují, tj. kdy je jejich role
neutrální z hlediska systému redistribuce, který se v systému vytváří.
[28] K hlubší analýze polarizačních hledisek
lze využít metodu úplného strukturovaného výčtu.
[29] V této oblasti se rovněž nabízí uplatnění
metody úplného dobře strukturovaného výčtu. Jedná se přitom jak o prvořadý, tak
i dlouhodobě relevantní úkol.
[30] Důvody použití katastrofických vizí při
vyjednávání lze velmi přesně identifikovat, jak si ukážeme, až se budeme
zabývat růstovými redistribučními systémy.
[31] Svět dokonalého vyjednávání
s využitím doplňující argumentace je nejlépe představen ve slavném
sovětském televizním seriálu ze 70. let Dvanáct zastavení jara (lze získat na
CD i v češtině, dabing je přesným překladem původní ruské verze). Snad právě proto má seriál dodnes velké množství
vyznavačů a z něj vycházejících webových stránek i v češtině - http://209.85.135.104/search?q=cache:Vgp_Q42yCNwJ:trolejbus.com/stier/+Stierlitz&hl=cs&ct=clnk&cd=1&gl=cz
Vyjednávání
s doplňující argumentací je předvedeno např. při setkání Himmler –
Schellenberg, Stierlitz – Schlag, Müller – Stierlitz aj. A při všech
vyjednáváních také vyhrává ten, kdo zná více kontextů, kdo pracuje
s větším nadhledem a erudicí.
[32] Koukolík, F., Drtinová,. J. Základy stupidologie - Život s deprivanty II.
Galen edice: Makropulos. 2002. ISBN:
80-7262-078-9.
[33] V rámečku uvádíme zpracování
v podobě, jakou ji dává v blogu M. Malý, viz: http://maly.blog.sme.sk/c/72725/Stupidita-20.html
[34] Viz http://www.valencik.cz/marathon/index.htm
Zvláštní číslo r. 2005.
[35] Viz Štědroň B.: Manažerské řízení a
informační technologie. Praha, Grada 2007.
[36] Aktivní role teorie (teoretického
odůvodnění možné změny k lepšímu, tedy toho, co lze a stojí zato prosadit, při
utváření subjektu, který je schopen změnu k lepšímu prosadit, je jeden z
významných směrů rozvíjení teorie redistribučních systémů.
[37] Sestavil jej v roce 2006 student VŠFS
M. Průcha.
[38] Lze samozřejmě zvolit i jiné měřítko,
např. 10x10 apod. Čtverce 12x12 evokují rozdělení roku na 12 měsíců v roce
– ve většině organizací je výplatou hráče mzda, kterou ročně dostávají
dvanáctkrát.
[39] Jedná se pochopitelně o modelové
zjednodušení, v praxi může tempo růstu hodnot výplat dosahovat
nejrůznějších hodnot. Dále uvedený text je nutno číst s uvědoměním si
tento skutečnosti. Jinými slovy – závěry, které prezentujeme, mohou v praxi
nastávat v závislosti na skutečných tempech růstu i dříve nebo později.
[40] Připomínáme, že to, zda k danému jevu
vskutku dojde na konci etapy či v jiném časovém okamžiku, záleží na
skutečných tempech růstu organizací s výplatami na základě zásluhovost,
respektive s plně redistribučním systémem.
[41] V rámci testování navrženého přístupu
vypracovali jednoduché modely nezávisle na sobě studenti VŠFS J. Holub, M.
Kdánová, M. Průcha v Excelu. Jejich
výsledky byly využity při návrhu výše popsaného kanonického modelu.
[42] Znalostní
ekonomika (2006), Znalostní ekonomika (2006), Veselý (2002), Veselý
(2003), Veselý (2004), Veselý – Kalous (2005) a další.
[43] "Úspora pracovní doby se rovná růstu
volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na
produktivní sílu práce jako největší produktivní síla." (Marx 1974, s.
343.)
[44] Např. Stiglitz (1997, s. 123-124), Potůček
(1997, s 23-24, 25-26).
[45] Viz. Matějů (2005, s. 48-51),
Valenčík (2004, s.46-51) aj.
[46] Nejpoučnější proběhla na stránkách deníku
Právo v únoru až květnu 2006. Je podrobně zdokumentována v Marathon 2006/3 (http://www.valencik.cz/marathon/doc/mar0603.DOC).
Další obdobná začala na začátku roku 2007 v Hospodářských novinách po zveřejnění projektu reformy financování
vysokého školství 31.1.2007.
[47] V roce 2007-2008 realizuje VŠFS
v rámci programu JPD 3 projekt Postgraduální kurzy zhodnocení celoživotních zkušeností – předpoklad
prodloužení horizontu dobrovolného produktivního uplatnění člověka na
profesních trzích se zkráceným názvem ARNOLD. Cílem projektu je přispět
k prodloužení horizontu (i zenitu) dobrovolného produktivního uplatnění člověka
na profesních trzích, což lze považovat za největší rezervu a zdroj
ekonomického rozvoje, současně i za klíč k realizaci sociálních reforem takovým
způsobem, aby byly co nejvíce sociálně citlivé. Obsah tohoto kurzu tvoří
následující moduly:
Modul č. 1: Nejnovější trendy společenského a
profesního vývoje
Seznámení s nejnovějšími poznatky v perspektivních oborech uplatnění
navazujících na stávající profesní zařazení účastníků kurzu v souvislosti s
konstituování vzdělanostní společnosti. Zde budou využití nejlepší odborníci na
dané téma, jejichž výběr bude specifikován podle složení účastníků kurzu, výběru
se budou moci zúčastnit přímo účastníci kurzu. Mezi významné trendy, s nimiž
budou v tomto bloku účastníci seznámeni, bude souvislost mezi konstituováním
vzdělanostní společnosti a trvale udržitelným rozvojem, vytváření rovnosti
šancí a odstraňování nerovnosti přístupu k sociálním službám či v rámci
profesního uplatnění, informační aspekty vzniku vzdělanostní společnosti (s
nimiž se v modulech č.
Modul č. 2: Metody efektivního myšlení, překonávání
stereotypů, zhodnocení zkušeností
Metodika a metodologie myšlení směřující k lepšímu využití zkušeností,
jejich systematizaci, posílení inovačních prvků myšlení, překonání stereotypů,
zvýšení komunikačních schopností. Konkrétně jde o posílení a nabývání následujících kompetencí - inovační
(přicházet s novým), systematizační (vhodně uspořádat stávající poznatky a
zkušenosti z hlediska jejich využití), komunikační (umět předávat poznatky a
osvojovat si poznatky v rámci komunikace) a realizační (umět využít poznatky v
oblasti praktického uplatnění). Zde
budou využity materiály zpracované ke zvýšení efektivnosti myšlení. Přednášková
část bude doplněna i praktickým cvičením. Polovina modulu bude realizována
formou e-learningu s využitím distančních opor.
Modul č. 3: Týmová a mezigenerační komunikace,
využívání moderních informačních technologií
Metodika a praktické návyky využití celoživotního informačního servisu v
návaznosti na praktické návyky v oblasti mezigenerační komunikace a
mezigenerační i mezioborové týmové spolupráce. Zde bude využito celoživotního
informačního servisu, který Vysoká škola finanční a správní připravuje pro své
absolventy. Napojení na tento informační servis umožňuje mít
"on-line" přístup k nejnovějším poznatkům v oboru uplatnění, včetně
výsledků původního výzkumu realizovaného samotnou vysokou školou. Účastníci
kurzů získají přístup k tomuto informačnímu servisu po stránce metodické,
technické i formou osvojení praktických zkušeností z týmové mezigenerační
práce. Součástí bude získání návyků a zkušeností při zpracování případových
studií mezigeneračně osazenými týmy, využití elektronické komunikace. Důležitou
součástí tohoto bloku bude metodika projektování celoživotní profesní dráhy (v
tomto směru bude mít projekt multiplikační efekty i pro účastníky mezigeneračních
týmů z nižších věkových skupin).
Modul č. 4. Kvalifikovaná péče o vlastní zdraví
Doplňující
poznatky o způsobu optimálního aktivního efektivního využívání zdravotní péče a
režimu životosprávy z hlediska prevence, účasti občana na pravidelném
monitorování vlastního zdravotního stavu, efektivní relaxace a rekreace.
Všechny výše
uvedené moduly budou koncipovány tak, aby působily komplexně v rovině
pozitivního předávání poznatků, aby v rovině metodiky vedly k vytvoření návyků,
příp. omezení nežádoucích návyků, v rovině motivační zvyšovaly zájem o další
profesní uplatnění, získávání nových poznatků i aktivního zhodnocení a
využívání vlastních zkušeností a aby v rovině informační vedly k napojení na
informační servis poskytovaný VŠFS, formy e-learningu, týmové elektronické
komunikace.
(Viz http://www.vsfs.cz/arnold/
)
[48] Pod pojmem „invenční aktivita“ chápeme
schopnost vnést pozitivní podnět formou nápadu, námětu, kritické korekce,
překonání stereotypu, otevření nového prostoru uvažování o problému apod. Pod
pojmem „inovační aktivita“ pak chápeme schopnost přicházet s ucelenými
návrhy na pozitivní změny, podílet se na přípravě návrhů a projektů,
spolupůsobit při jejich realizaci v praxi.
[49] Ty jsou přitažlivé již svými názvy: Ciao
sexu, Češi na vlásku, Evropa snů a skutečností, Nebýt Golema, Tao sexu, Žít
všemi údy - Hravý talmud, Evropa snů a skutečností, Sekl se Orwell o dvacet
let?, Jak přežít padouchy.
[50] Citace jsou ze 3. vydání z roku 2003.
[51] http://www.jasminka.cz/kniha/benjamin-kuras-jak-prezit-padouchy.html
[52] K hledání "řádu v
chaosu" Coveney - Highfield (2003).
[53] Otázky v dané podobě byly zformulovány
15.9.2007, předpokládá se, že základě interakce s komunitou, která se účastní v
té či oné podobě na rozpracování teorie redistribučních systémů, budou
upřesněny, příp. doplněny.
[54] Viz populárně psaná a velmi inspirativní
knížka Problémy pro třetí tisíciletí - Sedm největších nevyřešených otázek
matematiky (Keith 2005).
[55] Protože podmínky odměny nestanovil ekonom,
má se na mysli nikoli milion dolarů v době vyhlášení, ale milion dolarů v době
řešení, což může být značný a poněkud destimulující rozdíl. Doufám, že právníci
najdou ve vyhlášení podmínek takový nedostatek ve smlouvě, aby bylo možné
nárokovat výplatu v prvním z uvedených smyslů.
[56] Zadaným pravidlem může být např. to, že si
hráči uzavírající novou koalici své zlepšení oproti předchozí koalici, které
byli členem, rozdělí napolovic nebo v poměru svého zlepšení.
[57] Prezentování těchto tří rovnic lze chápat
jako určitý způsob nápovědy. Vlastní řešení úkolu ze základního textu tím ještě
není nahrazeno, důležité je ukázat, jak k těmto rovnicím dospět a proč právě
ony popisují cestu k rovnováze vzniklé podbízením se nekoaličnímu hráči.
[58] Vůči symbolice s použitím indexů „i“
a „-i“ mohou být určité námitky. Pokud by např. i = 3, neznamená to, že ostatní
strategie budou mít index -i = -3, ale
že se jedná o všechny odlišné strategie od strategie s indexem i. Pokud si
tuto skutečnost uvědomujeme, můžeme symboliku autorky převzít.
[59] Není zase tak moc lidí, kteří "umí
dělat" skutečnou teorii. Většina z těch, co v oblasti vědy působí, jsou
více či méně dobrými interprety toho, co již bylo vymyšleno. To je ve vědě také
důležité, podobně jako v hudbě jsou důležití jak skladatelé, tak i interpreti
(a veřejnost zná také spíše interprety než skladatele). Interpret je medium
zprostředkující vztah mezi teorií a veřejností. Interpret rovněž teorii dotváří
a tím ji i někam posunuje (v případě kanonizace ji pak umrtvuje). Ale "dělání
teorie" je přece jen něco jiného než umění interpretace...
[60] Problematice "přesahu" a
problematice vyjádření specifického prostřednictvím všeobecného se budeme
věnovat v příslušných metodologických poznámkách na tom místě výkladu, na
kterém si budeme moci ukázat význam těchto postupů ve vhodném kontextu.