Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
2/2008
číslo 80
_________________________________________
Teoretický časopis
věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě,
ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Postkapitalistické perspektivy ve světle soudobé globalizace
a dlouhých vln
(Pavel Sirůček)
Úvahy o globalizaci, inovacích a dlouhých
vlnách (Jan Zeman)
Inovace a
soudobá globalizace (Tibor Vaško)
Světová
ekonomika, globalizace a formační krize (Stanislav Heczko)
Strategie
vzdělávacích programů pro personál veřejné správy (Jaroslav Šetek)
Kafeteria
plán – systém volitelných benefitů (Patrik Kajzar, Martina Kozubková)
Spekulativní
redistribuční systémy (J. P. Kroupa)
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází
od listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Vladimír
Prorok
e-mail:
prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail:
sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail:
valencik@cbox.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110
00 Praha 1
tel.:
224933149
e-mail:
valencik@cbox.cz
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in
About 120 authors contribute to the magazine on a regular
basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often treated in the magazine include
human capital, investments in education and other forms of human capital, nature
and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt
for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman,
G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search
for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital
investments have been developed on the basis of concepts analyzed in
The magazine can be
accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými
formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax
modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
-
Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které
jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (3/2008) bude vydáno a objeví se na Internetu
15.května 2008.
-
Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního
formátu.
-
Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu:
224933149 (R.Valenčík).
-
Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž
zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
-
V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je
distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k
dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování
do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
-
Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím
kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
-
Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
80.
číslo, tj. skutečnost, že od roku 1996 se podařilo vydat již 80 čísel našeho
časopisu, je nepochybně důvodem k zamyšlení se nad tím, zda by nebylo možné
jeho úroveň ještě zlepšit. Uvítáme náměty.
Obsah
tohoto čísla je standardní. Čtenář v něm najde známé autory a známá témata.
Pavel Sirůček
Postkapitalistické, resp.
nekapitalistické vize jsou zde zarámovány akcelerující globalizací
s využitím instrumentaria dlouhých K-vln a tzv. megatrendů. Příspěvek
telegraficky shrnuje texty
autora věnované inovačnímu přístupu k dlouhým vlnám, globalizaci,
ideologiím, socialismu aj. Řada materiálů vznikla za přispění a všestranné
podpory S. Heczka, kterému náleží poděkování. Text navazuje na příspěvky
v Marathonu (např. 2007/3, 2007/5, 2007/6, resp. 2008/1, kde lze nalézt
další odkazy a seznamy pramenů) a představuje základ kapitoly do sborníku o
modelu socialismu pro 21. století. Aktualizace byla provedena na základě
semináře „Práce, kapitál a inovace
v soudobé globalizované realitě“, konaném 4. 2. 2008.
1. Ideologičnost a rozpory soudobé globalizace
Soudobá globalizace (G) je dynamickým a silně nerovnovážným procesem.
Jde o fenomén nabývající na intenzitě od 60., resp. 80. let minulého století.
Jedná se o další, kvalitativně odlišnou, fázi procesů probíhajících na různých
úrovních, s různou intenzitou již odpradávna. Jádro G spočívá
v technologicko-ekonomické sféře a má silné dopady na ostatní společenské
subsystémy, které za jádrem obvykle zaostávají. Dnes G akceleruje a eskalující
problémy dokumentují omezenost především neoliberálních dogmat a liberálního
tržně-kapitalistického rámce. Rozpory v těchto mantinelech zřejmě nejsou
dlouhodobě řešitelné ani udržitelné. Lidstvo se nenávratně ocitlo na osudové
křižovatce, ze které mohou být cesty různé.
G významně zasahuje všechny sféry společenského života. Je vyústěním
ziskové a růstové motivace světového hospodářství, zároveň však mění jeho
vlastnosti a ovlivňuje podstatu nejenom ekonomických procesů. Tyto lze
vnímat a hodnotit diametrálně rozdílně. Politická globalizace kapitalismu však
často bývá maskujícím označením pro vnucování hodnot, způsobu života a institucí
jiným. Současná nestabilní fáze G je charakterizována dominancí nadnárodních
společností, zostřujícími se rozpory mezi hlavními aktéry, postupující
liberalizací a rozevíráním nůžek mezi bohatstvím a chudobou. Relativní
rovnováha mezi kapitálem a prací je stále více vychylována k jednoznačné
dominanci kapitálu [17].
Kategorie G je silně zatížena ideologií, propagandou i apologetikou a
často se jedná o neporozumění skutečnostem a o klam, vnucený mocnými skupinami,
resp. který jsme si vnutili sami. Hovoří se o mocné a vlivné ideologii G,
hlásané tzv. hyperglobalizátory [19] a formující oficiální pojetí i pohledy,
které se staly konvencí pod diktátem salónní přijatelnosti a korektnosti [11].
Ideologie G (ale také ideologie tzv. lidských práv) se staly novým náboženstvím
a obdobou křesťanských hříchů je porušování pravidel politické
(hyper)korektnosti. Voláno bývá i po zohlednění duchovní dimenze G. Někteří
připomínají absenci obecného kritéria pro hodnocení rozporných dopadů G.
Diskutována jsou kritéria obecně humánní či tzv. pokroku, včetně opomíjené
etické a morální dimenze [13], [14], [19].
Nejen v kontextu G jsou mnozí stálými zajatci (a to vesměs
dobrovolnými) tzv. konvenčního myšlení, kdy je vědecké zkoumání nahrazováno
vírou [16]. K ostražitosti před „konvenčním myšlením“ nabádal J. K.
Galbraith. Komplexní realitu s propletencem zájmů rádi redukujeme na
jednoduchá, sdělitelná schémata zaručující vyhnutí se nepříjemným otázkám a
faktům. Pravdu pragmaticky spojujeme s tím, co se nám právě hodí, co je maximálně
v souladu s našimi momentálními cíli. Ideologická schémata a
teoretické modely se mění na obecně tradované pravdy, které každý může pochopit
a které jsou, takzvaně, pro naše dobro. Galbraith varoval i před koncem epochy
„kultury spokojenosti“ [18]. Oficiální vědomí doby spojuje s myšlením
privilegovaných, kterému jsou přizpůsobovány ideje a ideologie. Dobře situovaní
však připisují systému pozitivní vlastnosti a stabilitu, i když je realita
zcela odlišná.
Dnes již globální kapitalismus je řádem plodícím ideologii, podle níž je
racionální. Neopírá se o mýtickou, náboženskou či tradiční legitimizaci, ale
deklaruje legitimizaci „racionální“ [15]. Kazatelé neoliberalismu přitom své
absurdity vydávají za příkazy rozumu, přičemž absolutní svoboda pohybu kapitálu
dnes ruinuje celá odvětví a světové hospodářství se mění v globální kasino.
Narůstající financializace světa se stala podstatným a nebezpečným rysem [19].
Stále větším problémem se stává příliš rychlý svět, komprese času a prostoru či
spekulativní a stále parazitnější charakter soudobého světového systému.
Rozpory umocňuje sílící anonymita vlastnictví či institucionalizované
investorství apod. Dogmata zejména stále dominantní neoklasické ekonomie přitom
bývají připodobňována více k mystice než vědě. Tržní principy se staly
samoúčelem a ikonou, ekonomické podněty vytlačují ostatní, člověk je stále více
degradován na homo oeconomicus [18], vše je podřízeno honbě za peněžními zisky
a ústředním hrdinou je spekulant. Některé kritické přístupy však připomínají,
že soudobá G vznikla, když USA začaly být závislé na cizí ropě a plně se
rozvinula po pádu sovětského impéria. V éře G již není nutné
s válečnými náklady složitě obsazovat cizí území a čerpat zdroje, ale
stačí celému světu vnutit pravidla volného toku zboží a kapitálu a využívat pro
vlastní bohatnutí počáteční výhodné technologické, mocenské, kulturní aj.
pozice [17].
I. M. Wallerstein [15] konstatuje, že po II. SV byla obecně velebena
tzv. ideologie rozvoje. Projevovala se v různých podobách a málokdo si
troufal cokoli významnějšího zpochybňovat. V 70. a zejména 80. letech se
však situace mění a jako univerzální akademické zaklínadlo a módní pojem začíná
figurovat ideologie G. Náhle byli všichni „osvíceni“, dříve opěvovaná tzv.
ideologie rozvoje je označena za viníka a dramaticky se proměňuje optika i
prostředky. Najednou je odsuzován růst domácího průmyslu a náhrady dovozu jako
protekcionismus, úsilí o budování národního státu jako přebujelá byrokracie,
finanční pomoc nejen Jihu jako peníze vyhozené oknem, všechny státem
sponzorované struktury jako smrtelné překážky soukromým podnikatelským
aktivitám, včetně „mrhání“ prostředků ve veřejném školství či zdravotnictví.
Přímo z definice se státní podniky (i aktivity) staly neefektivní a musely
být zprivatizovány, automatickou povinností se stala orientace aktivit na vývoz
i stále rostoucí flexibilita práce a rychle byly odstraňovány všechny regulace
a překážky pohybu kapitálu. A to v duchu víry v efektivnost tržních
řešení, vyhlášených za náboženské dogma. Každý zde musí přinášet oběti a
především se neustále a pokorně klanět všemocnému bohu TINA – there is no
alternative.
Rychlá a vlivná oficiální G – jako přirozené zesvětovění po celou
historii kapitalismu – bývá obvykle redukována na ekonomický rozměr a reprezentuje
„ring co nejvolnějšího trhu". G je vnímána pouze jako ekonomická (se
symbolem v podobě internetu) a ztotožňována s procesy
internacionalizace či ekonomické integrace. Sama ekonomická G však má různé
dimenze, včetně vlastního propojování sítí [19]. Zdůrazňována často bývá
objektivnost a nezvratnost G, které je možné pouze se adekvátně fatalisticky
přizpůsobit – s přehlížením a skrýváním
V žebříčku pojmů, které nadužíváním ztrácejí na obsahu G často vede a
stala se předmětem marketingových snah i výhodným prodejním a politickým
artiklem. Rozdílné zájmy vytváří nejednoznačnosti a dosud neexistuje jednotné
vymezení obsahu, charakteru, směřování G, ani ucelená teoretická reflexe. Stále
chybí souhlasné určení počátku a etap, opomíjen je historický (a vlastnický)
kontext, přehlíženy bývají odklony a protiproudy typu deglobalizace či
glokalizace [17]. Někteří přitom uvádějí, že první faktickou G bylo již před
více než 8 000 lety rozšíření geneticky upraveného obilí [18].
Pokud je G spojována s politickou či kulturní nadstavbou
(internacionalizace kultury a hodnot), hovoří se o počátku v antice. Vážeme-li G na ekonomiku
(internacionalizace či integrace) lze počátek vztahovat k 16.–17. století
[19]. V 18. století průmyslová revoluce podnítila modernizaci infrastruktury a
výroby. Léta 1870–1913 charakterizovala absence omezení na pohyb zboží,
kapitálu i práce, zásahy státu byly
redukovány na minimum a hlavním aktérem byla Británie [18]. Později se
ekonomická moc přesouvá do USA, jejichž vliv vzrostl po válkách a pádu SSSR.
Historie ekonomické integrace je zobecňována na sled internacionalizace,
transnacionality a soudobé G (formování světových výrobních, informačních aj.
sítí). Pokud za ukazatel přijmeme podíl zahraničního obchodu na světové výrobě,
lze soudobou G vnímat jako druhou vlnu. Maxima cca 16 % z roku 1880 bylo
dosaženo po „dolíku“, se světovými válkami a krizí, až roku 1970.
U G jde o diferencované a ambivalentní procesy, kdy dochází k
propojování a růstu závislostí, ale i k asymetriím a rozpornostem. V posledních
třech dekádách G akceleruje a přechází do kvalitativně nové fáze více spojené
s negativy. Toto lze považovat za vysvětlení, proč se stala klíčovým
tématem až dnes. Současná fáze (cca 1980–2005) se liší novými trhy, nástroji,
aktéry i pravidly a jsou patrné zostřující se konflikty mezi hlavními aktéry:
nadnárodními společnostmi; zeměmi, sklízejícími z G hlavní díl; institucemi
IMF, WTO aj. a zaostávajícími zeměmi v opozici [17]. Dnes se však zdá, že
negativa G začínají převažovat a procesy se zpomalují – s obratem kolem roku
2000 [19]. Varování před koncem „zlatého věku“ považují úspěšné kombinace růstu
se stabilitou, s hesly z 90. let typu „hospodářský cyklus je mrtev“
[15], pouze za šťastný souběh oddalující bolestné korekce. Objevuje se termín
„krize G“ a sílí volání po zkrocení neoliberální G. Tato je sice pro mnohé
jediná myslitelná, ale právě ona je terčem anti- a alterglobalizačních proudů,
někdy s viděním G jako křížové výpravy či spiknutí [17]. G vyvolává
asymetrie ve sféře ekonomické, sociální, technologické, kulturní i politické.
Napětí mezi úrovněmi G je spojeno s řadou negativ a protitendencí.
Současná fáze se ukazuje jako nestabilní, což otevírá úvahy o proměnách,
regulacích, zpomalení, zastavení, návratech a korekcích [19]. Existují i
pohledy odlišné (prizmatem zisků firem a jiných profitujících hráčů)
oslavující, že globální ekonomika je dnes nejsilnější vůbec [18], s resuscitací
nadějí jako při nástupu high-tech firem
z počátku 90. let. A to včetně povinně korektního optimismu a volání po
dalších tzv. nových ekonomikách i „modernizacích“ stran, hnutí, programů a
myšlení [11].
G lze vnímat a hodnotit diametrálně rozdílně. Rozpornosti i nerovnováhy
se stávají zdrojem napětí a základem pro odlišná hodnocení, datování i etapizace
[17]. Nejasnosti panují ohledně objektu a subjektů G. Zaměňována, a to nezřídka
cíleně, bývá G jako objektivní civilizační proud a její dosud jediná
neoliberální podoba. Soudobá G reprezentuje kvalitativní změnu vývoje
společnosti (jako produkt především rozvoje výrobních sil), kterou lze zasadit
i do kontextu Marxových úvah o společenské racionalitě a ekonomii času.
Termín G se začal masově užívat v 90. letech pro sjednocování
světa. Nejde přitom o unifikovaný, homogenní fenomén, ale o rozporné a nerovné
aktivity a procesy, kdy přes prosazování globálních tendencí nemáme plně
globalizovaný svět [17]. Vyzdvihována bývá ekonomická stránka, jiní zdůrazňují
širší dimenze politické, sociální, environmentální či kulturní. G nabývá
různých podob – nutno ji chápat hlouběji, zejména ve vazbě na procesy ve
světové ekonomice (internacionalizace, integrace, interdependence,
multilateralismus [19]). Dopady neoliberální G vedou k rozlišování G jako
stadia historické evoluce a politického projektu řídícího lidstvo jistým
směrem. Zde G bývá tradičně zužována na politický proces G kapitalismu a mnozí
kriticky glosují, že jde pouze o galantní slovo pro imperialismus [8].
Jedná se o mnohorozměrné procesy se zpětnými vazbami, kdy dochází
k růstu závislostí a spojování jedinců, zemí, národů či regionů (s jádrem
především v oblastech ekonomických a technologických) s rozpornými dopady
na další sféry. Rozlišována bývá ekonomická, sociální a politická G [17].
Důležité je, že ekonomická integrace se bouřlivě rozvíjí, ale ostatní formy
zůstávají pozadu. G je nutno vnímat též jako fenomén, jehož dynamika je do
značné míry určována politickými rozhodnutími. Nejviditelnější oblastí je G
ekonomických aktivit. Vedle nadnárodní organizace výroby a služeb došlo k
vytvoření nového mezinárodního finančního systému a oddělení ekonomiky reálné
od symbolického světa finančních transakcí. Procesy G se nejdříve rozvíjí ve
sféře oběhu – ve financích, v obchodu a dopravě, následně přicházejí do
materiální výroby. Nejdále postoupily ve finančním světě, následuje energetika,
zřejmý je postup u informačních a obchodních toků a nejpomaleji probíhají u
segmentů trhů práce [19].
Mnozí skloňují vědeckotechnickou či technologickou rovinu. Soudobá G je
úzce spojena s technologickými změnami a následným vlivem na ekonomiku,
nadstavbu a celou společnost. Pro
zarámování rozporných procesů G je možné využití dlouhých Kondratěvových
K-cyklů, založených na významu převratných inovací a jejich vlivu na
industriální společnost [15]. Ke komplexnímu uchopení je však nutný
interdisciplinární a systémový přístup, včetně např. moderní, ale i módní
teorie chaosu. Nejen zde by však nebylo na škodu připomenutí a nastudování
odkazu skutečných klasiků, kteří mnohdy bývají pracně „znovuobjevováni“.
Tímto se rozměry G nevyčerpávají a tuto možno zkoumat i prizmatem
hodnot. Mezi pilíře éry G náleží flexibilita práce,
konkurenceschopnost, individualizace a univerzalizace. Příslušné hodnoty
(důraz na konkurenci, výkonnost, flexibilitu, efektivnost, neemočnost,
konformitu, úzkou specializaci, hédonismus, technokratismus a vyhraněný
individualismus) lze odvíjet od liberalismu v technokratické podobě [17].
Liberální výhledy na „šťastnou G“ byly nedávno vztahovány k tzv. nové ekonomice
s hesly o převratných informačních a komunikačních technologiích (údajně
měnících samotnou podstatu ekonomických zákonů), volajícími po otevřených
finančních trzích, pružných podnicích, deregulaci všeho a investicích do
vzdělání. Rituály neustávají ani poté, co bublina tzv. nové ekonomiky a
ekonomie již splaskla [6]. Mantrická slova (flexisecurity apod.) se stala
modlou i v Evropě, které mají pomoci přežít v globální konkurenci při
nepříznivých trendech nejenom demografických. A to včetně nízké porodnosti,
tlaku imigrantů i úvah o „generační válce“ či „spiknutí metuzalémů“, spojené se
vstupy generace tzv. babyboomu ze 40.–60. let minulého století do penzijního
věku aj. Opomíjeny přitom nezřídka bývají dopady G na lidský faktor, včetně
postupující degenerace lidstva a nárůstu rizik díky technologickému experimentování
s člověkem.
Nejen v oblasti ekonomických teorií, resp. sociálně-ekonomických
koncepcí se však dosud naprostá většina, standardních i alternativních,
přístupů omezuje pouze na tradiční „předglobalizační“ schémata, stereotypy a
modely. Na skutečnou politickou ekonomii G, stejně jako na skutečnou novou
ekonomiku (praxi) a ekonomii (teorii) se stále čeká [17].
2. Historický vývoj kapitalismu a koncepce
dlouhých vln
Kapitalismus bývá členěn na raný, resp. manufakturní a průmyslový [18].
V rámci období průmyslového se hovoří o kapitalismu volné konkurence a
stadiu monopolním (imperialismu) kdy od 30. let 20. století lze identifikovat
etapu kapitalismu státně-monopolního. Zkoumány jsou proměny pod vlivem revoluce
vědeckotechnické a soudobé G, objevuje se termín postkapitalismus, aktualizují
se úvahy o super- či ultraimperialismu [8]. Rozpracování logiky vývoje a
struktury rozporů epoch i hegemonních, hybných či reakčních sil podle J.
Hellera zahrnuje: 1789–1871 epochu přechodu od feudalismu ke kapitalismu;
1871–1917 epochu imperialismu; 1917–89 epochu soutěžení tzv. protosocialismu a
kapitalismu (s etapami 1917–45, 1945–68 a 1968–89); 1989–? epochu
kapitalistické G; predikována je epocha přechodu od kapitalismu
k socialismu [17]. Členění není v zásadnějším rozporu s logikou
inovačních dlouhých vln. Epocha přechodu ke kapitalismu koresponduje s I.
K-vlnou a vzestupem II. vlny, epocha imperialismu se sestupem II. a vzestupem
III. vlny (obě reprezentují progres
kapitalismu), epocha „soutěžení“ se sestupem III. dlouhou vlny a zřejmě celou
IV. K-vlnou.
Koncepce dlouhých vln modeluje industriální historii kapitalismu sledem
čtyř dlouhodobých Kondratěvových cyklů, tj. dlouhých K-vln [15]. I. K-vlna bývá
datována 1780/90–1844/51 (s horním bodem obratu 1810/17) a je založená na první
průmyslové revoluci. Následuje II. K-vlna v období 1844/51–80/96 (s
obratem 1870/76 jako „věk železnic“), resp. III. K-vlna 1880/96–1939/45 (s
obratem 1914/17, spojovaná s tzv. technickovědeckou revolucí) a IV. dlouhá
K-vlna 1939/45–původně cca 2000 (s horním obratem 1965/70, spojená
s revolucí vědeckotechnickou). Období bodů obratu především ekonomických
dlouhých vln jsou vždy přibližná a vztahují se k nejvyspělejší zemi či
zemím. Pochybnosti panují u ukončení IV. K-vlny, resp. nástupu V. vlny na
pozadí tzv. informační revoluce, s původně předpovídaným vrcholem cca
2020–30 [1]. U jednotlivých dlouhodobých cyklů lze identifikovat nosné
obory technologických změn („tahouny“) i centra (Británie u I. a částečně II.
vlny a především USA ve 20. století). Body obratu ekonomických dlouhých vln
mohou být spojovány s pozadím historických událostí, monetárních jevů,
revolucí či válek [15]. Každá z vln se skládá ze dvou základních fází: etapy
vzestupu (fáze růstu, dlouhodobé expanze – tj. vzestupná část) a fáze poklesu
(období dlouhodobé deprese – sestupná část). Čistě ekonomické indikátory fází
mohou být spojovány s vývojem HDP, tempy růstu průmyslové výroby, vývojem
míry ziskové, produktivity kapitálu a dalšími ukazateli v národním i
mezinárodním měřítku [20].
Operovat lze s hypotézou „dvojcyklů“, kdy technologie ovlivňují i vývoj
politického systému či ideologií [15]. Počátek industriální éry představuje
vznik strojové velkovýroby, etapa cca 1790–1872 kapitalismus volné soutěže
(celá I. vlna a vzestup II. vlny); na sestupu II. K-vlny vznikají monopoly a
etapa cca 1890–1968 tvoří imperialismus (III. a vzestup IV. cyklu); na sestupu
IV. vlny vzniká globální kapitalismus a nový typ společnosti by mohl zahrnovat
V. a vzestup VI. vlny (cca 2010–80/90). Modely „dvojitých“ K-vln užívají i
přístupy pracující také s jinými faktory než inovace. G. Modelski
uvádí koncentrace válek po 55ti letech jako periody „globální války“.
115tileté cykly (dvě dlouhé vlny) identifikuje pětkrát od roku 1494 [15].
„Dvojité“ K-cykly cca od roku 1500 spojuje se vzestupy a propady světových
vůdců, resp. národů – do 20. století těch, kteří disponovaly námořní silou.
Např. tzv. americký cyklus operuje s I. a II. SV (1914–45), vůdcovstvím
USA (1945–73), ústupem 1973–2000, resp. nástupem Ruska a Japonska (2000–30).
Cykly jsou dávány do souvislostí s Kondratěvovými cenovými dlouhými vlnami
(obdobími akcelerace a decelerace cen) i tzv. Kutnetsovými cykly jako
akcelerací a decelerací ekonomického růstu [20]. I. M. Wallerstein uvádí čtyřfázové
cykly světové hegemonie a rivality ve vývoji kapitalismu s užitím „dvojitých“
Kondratěvů v délce 115 let spojených se vzestupy a pády hegemonních sil.
Cykly „globální hegemonie“ identifikují jako hegemony země Habsburků, holandské
provincie, Británii a USA [15].
Moderní globální transformace je podmíněna pokrokem vědy a techniky po
II. SV. Změny vyvolaly proměny v obchodě a dalších sférách, následují změny
hodnotové, politické aj. [19]. Technologický rozměr G možno zasadit do kontextu
technologických či průmyslových, resp. vědeckých revolucí. Nejasnosti zde
přetrvávají [18] a soudobá G bývá vázaná na nové komunikační a informační
technologie, s počátky v 80. letech. Datování již od 60. let (kdy rozpory
definitivně ztrácejí lokální charakter) zase vyzdvihují aplikace spojené se
vzestupem IV. K-vlny. Od 70. let se šíří kategorie globální problémy, jejichž
priorita se mění [16]. Tzv. globální revoluce (již třetí – po neolitické a
industriální) je spojována i s nutností přechodu na trajektorii trvalé udržitelnosti
[18]. Nejenom zde však bývá varovně připomínáno, že soudobá západní civilizace
má pouze dvě možnosti – stálý kvantitativní růst nebo totální kolaps [13].
Mnozí se shodují na přelomovosti dneška. F. Fukuyama dříve operoval s
„koncem velkých dějin“. Jiní hovoří o „střetu civilizací“ (S. P. Huntington),
„závěrečné krizi kapitalistické světoekonomiky“, „demisi neoliberální G“
(Wallerstein) či komplikacích startu nové V. K-vlny v kontextu tzv.
formační krize se svými předehrami (S. Heczko) aj. Současná čtvrtá
technologická (informační) revoluce přitom vytváří předpoklady pro uzavření
celé industriální epochy lidstva [18]. Moderní kapitalismus taktéž bývá nazýván
postindustriální, technotronní, znalostní, informační atd. atd. společností,
zásadně transformovanou manažerskou revolucí, konvergenčními procesy či dalšími
„třetími cestami“ tržní ekonomiky. Součástí koncepcí tzv. moderních cest se
však přitom stalo i všeobecné akceptování G v neoliberální podobě [14].
Na pozadí K-vln lze na soudobou G nahlížet jako na třetí etapu vývoje
kapitalismu, po předmonopolním a monopolním stadiu, s politickou nadstavbou
tzv. ultraimperialismem [8]. Nástup koreluje s racionalizační fází (zahájenou
1965–70) v rámci sestupu IV. K-vlny s analogiemi v sestupu II. vlny (cca
1870–96), kdy sílily procesy monopolizace, koncentrace a centralizace. Start
III. vlny se omezoval na několik nejvyspělejších zemí, u V. vlny již možná musí
nutně jít o měřítko širší či přímo globální. Industriální schémata však mohou
být procesy soudobé G významně modifikována. Opomíjet nelze ani úskalí
mechanických interpretací, pasti technicko-technologického determinismu a
přitažlivá „vysvětlení“ všech významných historických událostí, revolucí, válek
či monetárních jevů pouze optikou dlouhých vln [17] aj.
3. Inovační mechanismus dlouhých K-vln
Nejen pro mnohé ekonomy zůstávají nezodpovězenými otázky, zda jsou změny
ekonomické výkonnosti v delších obdobích něčím více než souhrnem náhodných
událostí, zda vykazují dostatečné pravidelnosti, zda lze hovořit o cyklickém
charakteru, zda jsou výsledkem vnějších faktorů či jsou zákonitě generovány
zevnitř. Zejména stoupenci hlavních proudů ekonomické vědy se k fenoménu
dlouhodobých cyklů stavějí převážně kriticky a nezřídka zcela odmítavě.
Existuje ale řada autorů přesvědčených o existenci dlouhých vln cyklické povahy
i o významu tohoto instrumentaria [15]. Koncepce dlouhých vln obvykle spočívají
na pilířích teorií růstu a cyklů [7]. Nejednotná vymezování a četné problémy i
odlišnosti v pojetí cyklů kondenzují rozdílná teoreticko-metodologická a
ideologická východiska [18]. Při interdisciplinárním zohlednění souvislostí
cyklických pohybů ekonomických (fluktuací HDP atd.) se sociálními, vědeckotechnickými, demografickými,
přírodními aj. procesy jsou zkoumány i cykly válečné, revolucí, třídních bojů,
globální síly a hegemonie či různé socio- a biorytmy [1], [15],
[20].
Vedle nejasností terminologických, zvláště v oblasti dlouhodobých
cyklů (které ale nejsou vždy označeny jako K- či dlouhé aj. vlny), možno
připomenout problémy při popisu, měření či charakteristikách cyklů [15].
Klíčový problém však představuje teoretické vysvětlení příčin a mechanizmu
cyklů, včetně objasnění bodů obratu, s desítkami koncepcí [7], [18].
Teorie vysvětlující příčiny, resp. mechanizmus ekonomických cyklů různých délek
lze členit taktéž na koncepce monetární (s příčinami v oblasti peněz) a
reálné (s důrazem na nepeněžní faktory, např. inovace), včetně kombinací.
Většina členění však neopomíjí důležitost inovační činnosti. Stále probíhají
debaty o cyklických zákonitostech v inovacích a vlivu na fluktuace
(produkce, zaměstnanosti aj.) v moderních společnostech. Tzv. inovační přístup
je významný hlavně u cyklů déletrvajících, kde ústřední místo zaujímá dílo J.
A. Schumpetera [4]. Kapitalistický ekonomický rozvoj (plozený inovačními
procesy) zde neprobíhá plynuje a rovnoměrně, nýbrž v periodicky po sobě
následujících cyklech, kdy centrální místo zaujímají inovace pokládané za čistě
endogenní [3]. Opomenut není historický rozměr – každému cyklu odpovídá skupina
inovací, která ho vyvolala. Povaha příslušného shluku inovací implikuje i délku
cyklu [15].
Inovační teorie dlouhých vln předpokládá, že každých cca 40–60 let
dochází k zásadnímu obnovení technik a technologií, což otevírá prostor pro další
proměny [15]. Východiskem jsou kvalitativní změny – inovace s nerovnoměrným
výskytem v čase [3]. Inovacím přitom nelze přikládat magickou moc a zcela
abstrahovat od analýzy např. zisků či subjektivních faktorů. Dlouhé vlny (zde =
Kondratěvovy dlouhodobé cykly) však nepojímáme standardně pouze kvantitativně a
čistě ekonomicky (jako kolísání temp růstu či časových cenových řad), ale
šířeji jako kvalitativní společensko-ekonomický fenomén. Jedná se o relativně
pravidelné, opakovatelné, periodické výkyvy, resp. kolísání
společensko-ekonomické aktivity cyklického charakteru – odvíjené zejména od
cyklického pohybu ekonomiky s materiálně-technickým základem periodicity v
podobě inovací nejvyšších řádů [1], [6], [15]. Pozornost je věnována K-vlnám
tzv. „kondratěvovsko-schumpeterovského“ typu [7] v makrovývoji kapitalistických
tržních ekonomik s délkou kolem 50 let na základě agregátních údajů pro vyspělé
země s počátkem cca v období první
průmyslové revoluce [18]. Nejen klíčoví autoři jako Kondratěv a Schumpeter [15]
dlouhé vlny ekonomického vývoje vztahovali pouze ke kapitalismu. Pro země
socialistické potřebná data absentují z důvodu jejich relativně krátké
existence. Vývoj bývalého SSSR i jiných zemí ale naznačuje, že i zde mohl
existovat fenomén dlouhodobějších zrychlování a zpomalování hospodářského
růstu. Nehledě na pravděpodobnou existenci také jiných ekonomických cyklů, ač
tyto byly oficiální vědou a propagandou obvykle popírány [2].
V inovačním prizmatu změny výrobně-silových charakteristik vytvářejí
koridor vývoje – na jejich pozadí lze objasňovat války, revoluce či monetární
jevy, nikoli však mechanicky [15]. Dosud přetrvává řada problémů (empirická
podpora, načasování inovací, vysvětlení kauzality i pravidelnosti bazických
inovací či propojení autonomních sfér společenského systému, včetně
zprostředkování atd.). Pozornost K-cyklům byla především v 70.–80.
letech věnována v Evropě, kdy přehled závěrů podává J. J. Van Duijn [20].
Průměry evropských dat poskytují závěry o vrcholech v roce 1819 (+- 10 let), 1871
(+- 3 roky) a 1918 (+- 6 let); deprese (dolní body zvratu) v letech 1792 (+- 3
roky), 1846 (+- 4 roky), 1895 (+- 3 roky) a 1940 (+- 6 let).
Studium dlouhodobých výkyvů poprvé upoutalo pozornost na přelomu
Podnětem pro zkoumání dlouhých vln se staly fluktuace cenové úrovně.
Pozdější příspěvky dokazují i dlouhodobé výkyvy celkové aktivity [2]. Někteří
konstatují shodu cenového vývoje a průběhu agregátní ekonomické aktivity
alespoň během prvních tří dlouhých vln, jiní odlišují cenové cykly a vlny v
průmyslové výrobě atd. [15]. N. D. Kondratěv identifikoval a stanovil „dva a
půl velkých cyklů konjunktury“ jako dlouhodobých cyklů růstu a poklesu
ekonomické aktivity. Tyto datoval 1790–1851, 1844–96 a počátek třetí vlny
stanovil na 1890/96–1913/20. Zdůrazňoval jejich cyklický charakter a vlny
spojoval s vnitřními příčinami kapitalistickému systému. Při nástinu
teoretického modelu stavěl na obměně dlouhodobých kapitálových statků a
potřebném kapitálu [2]. Mnozí považují sám fakt Velké krize 1929–33 za nejlepší potvrzení existence
dlouhých vln. V meziválečném období značnou pozornost přitahovaly právě cykly,
resp. fluktuace různých veličin [15]. Na Kondratěva navázal Schumpeter koncepcí
shlukování inovací vysvětlující vnitřní mechanizmus cyklů [4]. Hlavní roli
hrají vlny bazických inovací a změny inovační aktivity individuálních
podnikatelů. Klasikem v oblasti inovací se stal právě J. A. Schumpeter,
jehož koncepce vývoje stále zůstává nedoceněna a byla kritizována na Západě i
Východě [18]. Důraz na nabídku inovací a flexibilitu jako klíče ke
kapitalistickému úspěchu v kontextu vnitřně generovaného pokroku, ale i
interdisciplinární přístup či důsledné prolnutí ekonomického a společenského se
ukazuje aktuální právě v době akcelerace G [6].
Na inovačních základech zde spočívá teorie cyklického vývoje i vize
perspektiv kapitalismu [5]. Vyústěním je model, kde díky rozvoji vnitřních sil
(ekonomických i neekonomických) se blíží zánik soukromopodnikatelského charakteru
ekonomických činností i kapitalistického způsobu organizace. Schumpeter s
lítostí vyvozuje nevyhnutelnost rozkladu kapitalismu i nevyhnutelný dlouhodobý
přechod k socialismu, který může být efektivnější. Inspirativní jsou
varování před uspěchaným přechodem v nezralých podmínkách (nezralých „věcí i
duší“), kdy revoluční nastolení znamená porušení kontinuity vývoje, je spojeno
s deficity demokracie a vede k ekonomickým, sociálním aj. ztrátám [5].
Ekonomický vývoj je založený na inovacích a vychází zevnitř systému – má
charakter evolučního procesu, v němž je rovnováha neznámá a jehož čas je
historický, objektem změny jsou inovace a iniciátorem je osoba podnikatele.
Dynamický přístup operuje se stálým porušováním statické rovnováhy díky
inovacím, jejichž mechanizmus tuto obnovuje na vyšší úrovni. Cykly jsou
zákonitým a nenahraditelným rysem fungování kapitalistické ekonomiky. Růst zde
probíhá v čase v podobě cyklických fluktuací, jejichž základ tkví v
nerovnoměrném rozložení spontánně vznikajících inovací, které mají tendence
shlukovat se do určitých období a sektorů [3], [15]. Jeho dílo (včetně
pojmenování a typologie cyklů [4]) se stalo předmětem kritik, ale hlavně
zdrojem moderních koncepcí [20].
Kritické debaty o dlouhých vlnách se, po relativním klidu
Trockista E. Mandel [15] usiluje o komplexní „akumulační“ marxistickou
teorii dlouhých vln. Koncepce nahlíží
kapitalistický cyklus jako následek zrychlené, resp. nadměrné kapitálové
akumulace a následně zpomalení a „podhodnocení“. Přidržuje se asymetrického
konceptu, kdy přechod z růstové do sestupné fáze dlouhé vlny je endogenní, ale
zvrat opačný závisí na změnách historického a geografického prostředí,
vedoucích k vzestupu míry zisku. Operuje s relativní nezávislostí dlouhodobých
cyklů třídních bojů a vyzdvihuje význam subjektivního faktoru. Tento rozhodne,
zda nevyhnutelná fáze zostřeného boje, jako důsledek dlouhodobé krize
zhodnocování kapitálu, vyústí ve vítězství či porážku pracujících [15].
Významné místo v inovačních teoriích zaujímá F. Valenta, který
obdobně jako R. Richta zůstává nedoceněn. Inovace mohou být různého řádu –
jejich klasifikace je spojována s Valentou [6]. V pojetí ze 60. let
rozlišuje 0–7 řád inovací, kdy inovace vyššího řádu tvoří materiální bázi pro
K-cyklus; později dospívá k upravené klasifikaci 9 řádů atd. Identifikuje vlny
Juglarovy (s tím, že ve 20. století
jsou kratší než 9–10 let),
vyvolané generacemi výrobních prostředků a odpovídajícími cykly investic. Tříleté
či o něco delší cykly (Kitchinovy) spojuje s generacemi spotřebního zboží.
Hovoří i o vlnách Wardwellových (resp. Kuznetsových či Frischových) v délce 25,
případně 15 či 22 let, ale zejména klade důraz na K-vlny. Doplňuje schéma do
podoby: 1 Kondratěv (zde 54 let) = 2 Wardwelly, 1 Wardwell = 3 Juglary, 1 Juglar
= 3 Kitchinové. Dospívá k naznačení konce IV. vlny a příznakům nástupu V.
K-cyklu v podmínkách USA a později Velké Británii [6]. Za „tahouna“ nové K-vlny
označuje mikrotechnologie, s jejichž
aplikacemi spojuje skutečnou „novou ekonomiku“ a dokladuje zde značné
problémy Evropy.
4. Některé aplikace K-vln v kontextu 21.
století
Lidstvo se ocitlo na osudové křižovatce interpretované jako
mnohorozměrná civilizační krize spojená s globálními problémy, krizí tradičních
ideologií i hodnot a člověka samotného. Mezi hlavní fenomény náleží nové
technologie aplikované v globálním měřítku [15]. Technika a technologie se
rozvíjí nerovnoměrně a cyklicky, kdy zásadní objevy a aplikace – postupně spolu
s dalšími faktory – tlačí na transformaci společenských subsystémů. Současně
roste úloha subjektivního faktoru a je na subjektu změn, aby vývoj v daném
koridoru usměrnil. Vývoj cca od 90. let, spojovaný s potřebou odrazit se ode
dna ekonomického K-cyklu, se vyznačuje šancemi, ale i riziky. Zřejmě již nelze
uskutečnit pouze přechod od jedné dlouhé vlny ke druhé [17] – navíc narážíme na
samotné meze industriálního řádu (industriálního kapitalismu, moderny aj.).
Vznikající tzv. globální společnost se ukazuje jako poslední stupeň
industriální společnosti dialekticky prorůstající ve společnosti typu post-
(postindustriální, postmoderní, postliberální, postkapitalistické, postmužské
aj.). Lidstvo přitom „musí“ zvládnout nejen technické, technologické,
ekonomické, ekologické, sociální, politické aj. proměny (či přímo revoluce), ale
nezbytností zřejmě jsou i změny kulturní a duchovní [1].
Při respektování charakteru dnešní fáze (doběh IV. a příprava náběhu V.
K-vlny, ve smyslu cyklu nejenom ekonomického) je aktuální chápat proměny G či
završování technologického cyklu. Analogie mohou být nalézány mezi sestupem
III. K-vlny (
Na dlouhodobé deprese může být nahlíženo jako na období tzv. termidoru,
resp. normalizace, restaurace, absolutismu a převahy konzervativních (či
pravicových) sil. Probíhá racionalizace a strukturace terénu, otevřeného
rozletem revolučních sil spjatým s koncem dlouhodobé expanze (v předchozích
cyklech cca 1810, 1871, 1914, 1968). Taktéž se často skrytě formují a prosazují
nové formy fungování ekonomiky a společnosti. Revoluce, války, převraty vázané
na dobíhání sestupné fáze (cca 1848, 1896, 1939–45) umožňují „kvantitě přerůst
v novou kvalitu“. Jedná se o tzv. formační krize, vedoucí k prosazení nové
formy průmyslové společnosti. Rozvojové impulzy se časem vyčerpají a krize
koncem etapy dlouhodobého vzestupu umožní nový vzestup revolučních sil – viz
historické události 1871, 1917 či 1968.
Zde jde o tzv. otevírací krize, jež zahajují hledání nových forem
společenského života. Objevuje se i možnost nastolení či prohloubení nového
řádu, často rostou šance levicověji orientovaných sil. Porážka či ústup
revolučních sil zase otevírá tzv. termidor spojený s obdobím deprese atd.
[1], [15]. Vrchol IV. K-vlny byl ve znamení „Roku 1968“. Poté nastupuje
dlouhodobá deprese (u nás tzv. normalizace), kdy se bolestně začínají
rodit prvky nového řádu a objevují se globální sítě, instituce globálního
řízení i nadnárodní seskupení [19]. Dochází k formování
materiálně-technické báze v rámci tzv. čtvrté technologické (informační)
revoluce, spojované s nástupem „high-tech“ [1], [18]. Úvod deprese je ještě
určován aktivitou levicových sil, situace se obrací koncem 70. let 20. století.
„Podzim národů“
Ve 20. letech byla Kondratěvem zpochybňována deklarovaná blízkost
světové revoluce [2]. Vytvoření objektivních podmínek revoluční situace
někteří spojují s doběhem expanze K-vlny (1871 či 1917). Při původně očekávaném
náběhu V. K-vlny by obdobná situace mohla nastat cca 2020–30. Nejasnosti a
komplikace startu nového K-cyklu však optimistické predikce silně
problematizují [17]. Optimisté předpovídali, že cca kolem roku 2000 se může
podařit zvládnout problémy a turbulence a nastartovat V. vlnu. Vrchol nové
formy kapitalismu by byl datován 2025–30. Za možný je dále považován i kolaps
či méně pravděpodobný přechod na trvale udržitelný rozvoj s perspektivou
stacionární ekonomiky a společnosti [18]. Jiným scénářem byl nástup dlouhé
deprese čili pokračování stávající cykličnosti. Po sestupu opět přichází nová
expanze (cca po 2050) jako začátek VI. K-vlny. Vzhledem k obtížím
prosazování trvalé udržitelnosti však k uvedenému může docházet na nižším
stupni produkce, počtu obyvatelstva i průměrné životní úrovně. Trvale
expanzivní materiální růst asi do budoucna možný již není z důvodů
ekologických, sociálních či mezí pod vlivem bio-psycho-sociální přirozenosti
člověka [13].
Vývoj je komplikován především rozpornostmi soudobé G a nástup V. K-vlny
je zatím velmi nejednoznačný – s pravděpodobným zpožděním, přechodnou fází,
resp. mezietapou (nebo etapami), včetně možných předeher soudobé tzv. formační
krize. Zdůrazňována bývá nutnost adekvátních předpokladů (včetně
institucionálních) pro masovou aplikaci nových technologií zřejmě již
v mezinárodním či globálním rozměru [6]. Některé aspekty signalizují možný
náběh V. K-vlny v USA (a částečně Velké Británii) s hlavním nositelem v rámci
vojensko-průmyslového komplexu. Přesto nelze start V. dlouhé vlny v globálním
měřítku přesvědčivěji dokumentovat. Rozšíření a aplikace nových technik a
technologií lze v příznivém případě očekávat až za cca 5–15 let. K všeobecnému
vzestupu však dojít nemusí – scénáře chaosu, nestability, konfliktů kultur a
civilizací či refeudalizace nejsou nepravděpodobné [10], [19].
5. Krize industriálních politických ideologií
Kategorii ideologie nelze chápat pouze v negativním smyslu jako falešné
vědomí či uzavřené systémy [11]. Zjevné i skryté ideologie zůstávají věčným
nástrojem, kterým vnímáme svět. Všechna tvrzení o „konci politiky a ideologií“
či „konci dějin“ jsou silně ideologickými soudy vyjadřujícími víru v
nadřazenost jedné (obvykle liberální) ideologie. Ostatně i F. Fukuyama hovoří o větších výzvách ve srovnání s
porážkou světového socialismu a nejen on se připojuje ke kritikům
neoliberalismu – diktatura proletariátu a údajná totalita byla rychle
vystřídána diktaturou trhů a totalitou G v duchu celosvětové liberalizace [9].
Industriální historii lze přitom pojímat jako střet různých podob tří velkých
nenáboženských politicko-ideologických systémů – dominantního liberalismu,
konzervatismu a socialismu [11]. Sílí varování před vyprázdněností, resp. krizí
ideologií, prohlubující se od konce 60. let, zaskočených akcelerací G. Stále
však přetrvávají iluze o socialismu, poplatné ideologii tzv. třetích cest,
v podobě transformovaných kapitalismů „pro lidi“, tzv. přírodních
kapitalismů, ale i tržních socialismů „s lidskou tváří“ a obdobných slepenců.
Západní věda (včetně levice či marxologů aj.) ale přitom nikdy neporozuměla
vlastnické podstatě kapitalismu ani reálného socialismu [11].
Politiky tzv. třetích cest čerpají z různých ideových zdrojů, ale dnes
obsahují celkové přijetí G (včetně
jejího rámce) a tezi, že kapitalismus se definitivně transformoval ve
„znalostní“ apod. ekonomiku. Jde o odrůdy liberálního komunitarismu s aspekty
tzv. nového individualismu či egalitarismu. Důležitým rysem je opuštění
socialistického rovnostářství, včetně osvojení si liberálních idejí rovnosti
příležitostí a meritokracie [11]. V Evropě sociální demokraté vše vsadili
na iluze o evropské integraci živené ideologií tzv. evropanství. Konstrukcí
europeismu se snaží zaplnit prostor uvolněný krizí, včetně kolapsu tradičních
sociálně demokratických pilířů. A to s konsekvencemi i pro víru, že
aplikace nových technologií automaticky přinese samosprávu (a nikoli např.
technokratickou fašizaci). Aktuální je směřování, řiditelnost, ale i smysluplnost
integračních procesů, které se pohybují samospádem. Mnozí postrádají jednotící
vizi a hovoří o krizi identity [10]. Upozorňují na iluzornost „evropských“
hodnot a kořenů i negativa glorifikace EU. Europeismus je náhražkovou
ideologií, která se tváří neideologicky a sama sebe stylizuje do politicky
korektního uvažování. Odmítána je přílišná byrokratizace a přeregulovanost i
umělé urychlování rozpadu národních států s důsledky pro sílící odpor a
nárůst nacionalismu. Množí se návrhy na decentralizaci, regionalizaci či
konfederalizaci. Ne všichni považují projekt více-rychlostní Evropy za
společensky „neslušný“, i když se fakticky již realizuje při omezování dialogu,
včetně již neskrývaného diktátu silnějších. Sílí obavy před svázání eurem,
které je projektem politickým a jehož „výhodnost“ je záležitostí víry [18].
Stejně jako u G i u integrace je, pod pláštíkem nevyhnutelností,
směšován objektivní základ s konkrétními podobami. Vše bývá umocňováno
kosmopolitní nenávistí k národnímu, včetně národních států, jejichž rozpad je
nadsazován a uměle urychlován [11]. Osvědčený scénář spočívá v tom, že je činěno vše, aby tento
byl co nejslabší a následně je argumentováno nefunkčností. Záměrně jsou přehlíženy protiproudy k
procesům G ekonomického i sociálního života – diverzifikace, fragmentace či
lokalizace, i v celosvětovém měřítku (tzv. glokalizace). Opomíjeny jsou i
fenomény deglobalizace jako návratu k vyváženým lokálním ekonomikám. G je
vztahována k ideám rozvoje a zisku, „de“G staví na sociálním smíru a
stabilitě [17].
Obtížnou situaci řeší Evropa, která je nejvíce postižena posunem
globálního centra ze zóny Atlantiku do Pacifiku. Ani integrační procesy se
nemohou vyhnout logice, kdy právě Evropa bude pod konkurenčními tlaky ztrácet
stále více, a ve snaze propady brzdit bude asociálnější a stále více spoléhat
na neoliberální recepty, které ale budou krize dále prohlubovat. Eskalující
sociální problémy, exkluze i bída, růst nerovností i deficitů skutečné
demokracie jsou blízkým scénářem EU, který se netýká pouze zemí s
vytunelovanými ekonomikami [10]. Panují obavy, že Evropané (alespoň
v západní části) již nikdy nebudou mít tak snadný život jako
v příznivých dobách po II. SV [18]. Roli hraje i dovršení restaurace
kapitalismu v zemích střední a východní Evropy, dočasná stabilizace a vytváření
adekvátních struktur. Naivní je očekávat, že sociální aj. standardy starých
členů se budou zdokonalovat a přecházet k novým. Právě realita nových zemí je
předobrazem, spolu s likvidací sociálního státu pod diktátem globálních trhů,
včetně tzv. modernizací stran, nárůstu vlivu nevolených a nekontrolovatelných
NGO struktur, iluzí tzv. nepolitické politiky či další kolonizace veřejného
sektoru soukromými zájmy [14].
Tzv. třetí cesty byly relativně úspěšné v příznivých podmínkách po II.
SV na vzestupu IV. K-vlny. Systém vykazoval relativní dostatek zdrojů pro
politiky státu všeobecného blahobytu spojené s eklektickými neokeynesovskými
recepty [18]. Na počátku 21. století je ale již neslušné zpochybňovat „svět
samozřejmostí“, kdy bez ohledu na tradiční pravo-levá schémata či neoklasické a
keynesovské nálepky všichni podléhají neoliberálním dogmatům. Tradiční
keynesovské recepty se však již také přežily a spoléhání na neurčité globální
keynesovství (s paralelou 30. let v podobě globálního New Dealu) se pohybuje v
rovině iluzí. Od přelomu
V 90. letech mizí protitlak zemí socialistického tábora. Standardní
recepty fungovaly, pokud existovala globální rovnováha práce a kapitálu, na
kterou měl zásadní vliv tlak těchto zemí. Jejich existence paradoxně více
přispěla ke zlepšení života pracujících na Západě než na Východě. Za příčinu
krize sociálního státu bývá označována G, kdy v posledních cca dvou
desetiletích 20. století se protíná řada procesů (stárnutí, větší křehkost
rodiny, flexibilizace práce aj.). Kapitalistická G zužuje manévrovací prostor a
diktuje vládám, bez ohledu na
pravicovost, středovost či levicovost – umožňuje stále více nejbohatším
skupinám a silným firmám vydírat stát [17]. Zdroje nevyschly úplně, ale každá
vláda pohybující se ve starých mantinelech je postavena před nutnost dalšího
osekávání sociálních práv a jistot, resp. redukci dalších oblastí. Krizi
někteří spojují s tzv. dekonverzí, kdy společnost přestává mít dostatek
míst zaručujících slušný život všem. Její první vlna proběhla Evropou
v 14. století, druhá na přelomu
Soudobá G komplikuje schémata politického spektra pravice a levice. Nové
přístupy vyžadují překonávání tradičních liberálních tabu, včetně úvah o počtu
a kvalitě populace, odstupňování dávek podle vzdělání, předefinování volebních
aj. práv a povinností (také práva i povinnosti pracovat) nebo boření mýtů o
racionálním voliči [14]. Sílí varování před matením pojmů, kdy přívlastek
liberální nelze ztotožňovat s pokrokovým, humánním či levicovým a konzervativní
taktéž neznamená pouze zpátečnický, reakční, natož výhradně pravicový [9].
Liberalismus není synonymem pokroku; je však z podstaty vždy individualistický
(stále více agresivně-individualistický). A to na rozdíl od konzervatismu snáze
spojitelného s kolektivistickými východisky a ideály – s příklady
paternalistického konzervatismu, tradic Schumpetera [5] i Marxe či zdravého
tradicionalismu levicových stran. Také propojení se „sociálnem“ je zde větší –
liberalismus nemůže nikdy být sociální, i když tento nátěr často využívá [11].
Klíčový problém všech konzervativců však spočívá ve spojení minulosti s
přítomností, resp. budoucností. Zdrojem problémů neokonzervatismu bylo rozporné
spojení s neoliberalismem, zejména v ekonomické sféře [18].
Konzervatismus se nikdy nemůže spokojit jen s idealizací minulosti [11].
Tzv. mediální civilizace, se síťovými strukturami, však rozrušuje integritu i
hodnoty, zbavuje odpovědnosti, vše fragmentarizuje a považuje za hru. Větší
důraz na tradiční hodnoty a jistoty, instituce, pevnější řád, pořádek,
disciplínu, ochranu vkusu, morálky i hodnot, respekt k přirozeným
autoritám či na opomíjené povinnosti a odpovědnost (protiváhy tzv. přirozených
práv) i střízlivější náhled na lidskou podstatu ve vztahu k dobru a zlu
citelně absentují právě v éře vykořeněného postmoderního relativismu. „Návraty“
přitom nemusí být v neřešitelném rozporu ani s ideály samosprávného
socialismu, kdy taktéž antisystémové síly
potřebují „tmel“ tradic, rituálů, obrazů nepřítele i burcujících vůdců.
Osvědčené hodnoty a mechanismy, včetně úcty k národním tradicím a institucím,
představují jednu z rozhodujících bariér nejenom proti neoliberální G (včetně
mediálních aj. intervencí), klientelismu vůči cizorodým hodnotám a naprosté
ztrátě suverenity, která je i cílem dnešní EU. Větší příklon (či návrat) ke
konzervativním kořenům by také mohl alespoň přibrzdit propady Evropy [17].
Synonymem modernity levice není další sociál-demokratizace ani
rozkročení k politickému středu. Středové strany zaměřené na nevyhraněného a
manipulovatelnějšího voliče by mohly být ohroženy moderní konzervativní levicí
a pravicí již v nepříliš vzdáleném horizontu [11]. Myšlenkové tanky však nesmí
ustrnout na schématech tržně-kapitalistické racionality, ale přesměrovat
pozornost od kvantity ke kvalitě, od striktně ekonomických k širším
sociálně-ekonomickým ukazatelům, od individuálních zisků k celospolečenským (a
globálním) zájmům a od individualistických k celostním systémovým přístupům.
Mezi sjednocující a nosná témata (včetně utopických projektů) náleží zkoumání
vlastnictví, resp. rozvoj pracovní teorie hodnoty s modely ekonomické i
politické samosprávy a participace. Koncepce skutečné (i ekonomické)
demokracie, kdy si již kapitál nebude najímat práci a vykořisťovat pracovní
sílu, ale práce si kapitál bude pronajímat, přitom mnohdy operují s novými
technologiemi. Při nalézání trvalé udržitelnosti je nutno podporovat rozumné
„rudo-zelené“ projekty, včetně veřejné i železniční dopravy, jádra,
permakultury aj. Význam mají nejen masová, jednotnou ideologií poháněná, hnutí,
ale taktéž příklady „individualizované revoluce“ s pokusy vymanit
se ze západního životního a pracovního cyklu. Přínosným může být i
kritické rozvíjení tradic družstevního, gildovního aj. malovýrobního socialismu
[18] či koncepcí nerůstové ekonomiky a společnosti s inspiracemi z
předkapitalistických formací a počátků kapitalismu [13].
Alternativní ekonomické systémy zpochybňují vnucené stereotypy, včetně
„nezbytnosti“ složeného úrokování
(připodobňovaného k rakovině), „výhodám“ platebních karet atd. [13].
Alternativy je však nezbytné chránit, protože mísí-li se s přístupy
tržními bývají likvidovány – „přátelská“ koexistence různých forem s velkým
soukromým vlastnictvím je fikcí. Vyvracet
přitom nutno liberální bajky o pluralitě a „rovných“ podmínkách,
přínosech volného obchodu pro všechny, „neviditelné ruce“ nebo o „vyčišťování“
trhů [13]. Bojovat se musí i s mýtem o nutnosti a blahodárnosti stálého
kvantitativního růstu (tj. více = lépe), resp. o maximalizaci konzumu (pro růst
zisků), kterému nakonec podlehl i reálný socialismus. Jednou z příčin pádu
SSSR a východního bloku bylo, že usiloval být stejný jako Západ při odlišných
startovních podmínkách, podle kapitalistických pravidel a tržní logiky.
Z chybné „symetrické“ strategie je třeba čerpat poučení, což činí Čína
(nejen ve vojenské oblasti) či země Jižní Ameriky [18].
Predikovat dnes možno „neo“konzervativní oživování a obrození, a to i na
levici. Nejdříve v oblasti teorie a posléze praxe, což by mohlo představovat
adekvátní odpověď na „výzvy“ modernizace a G i rostoucí pragmatismus elit.
Stará revoluční strategie skončila rozvalem SSSR a oportunistický západní
evoluční socialismus se zcela vyčerpal a zdiskreditoval [11]. Definitivně již
zřejmě skončila éra industriálního „liberálního socialismu“ a naděje lze
spojovat se socialismem méně liberálním či přímo ne-liberálním. Ústředním
heslem blízké budoucnosti, nejen pro socialismus, se stává „méně liberalismu a
více konzervatismu“ [14].
6. Perspektivy globalizace ve světle megatrendů
J. Naisbitt a P. Aburdenová modelují tzv. megatrendy, kterými míní základní tendence vývoje v
různých oblastech [10]. Jde o velké změny (sociální, ekonomické, politické,
technologické aj.), pomalu se objevující a formující vývoj světa po celá
desetiletí. V 80. letech tyto spojují
s přechody od: 1) společnosti industriální ke společnosti
informatizované; 2)
intenzifikované techniky ke špičkové technice a kvalitě; 3) ekonomiky národní k světové; 4) krátkodobosti (např. plánování) k dlouhodobosti (např. strategického
řízení); 5) centralizaci k
decentralizaci; 6)
institucionální pomoci a péče ke svépomoci; 7) zastupitelské (reprezentativní) demokracie k participační; 8)
hierarchických k síťově propojeným strukturám; 9) „Severu k Jihu“ (např. přesuny center inovací) a 10) strnulých společenských pravidel
„buď/anebo“ k vícenásobné volbě (mnohosti rozhodování „jak–tak“). 90.
léta přinášejí velké změny související s G [10]. Tzv. miléniové megatrendy byly optimisticky
vázány na: 1) prosperující globální
ekonomiku 90. let; 2) renesanci
umění; 3) výskyt tržního
socialismu; 4) globální životní
styl a kulturní nacionalismus; 5)
privatizaci státu všeobecného blahobytu; 6) rozvoj tichomořské oblasti; 7) desetiletí žen ve vedoucích postaveních; 8) věk biologie; 9) oživení náboženství v novém miléniu a
10) triumf jednotlivce. Pro 21.
století zdůrazňují Asii s přechody od: 1) národních států k sítím; 2) exportní orientace ke spotřebitelům; 3) západního vlivu k asijské cestě; 4) státního řízení k dominanci tržních sil; 5) vesnic k superměstům; 6) pracovně náročných oborů k
progresivním technologiím; 7) mužské
nadvlády k nástupu žen; 8) „Západu
k Východu“ jako posunu zpět k Východu – středu světa.
Lze diskutovat, jak se prognózy o
„bráně do 21. století“ naplnily. Nestačily postihnout změny ve střední a
východní Evropě a na aktuálnosti (s výjimkou specifické Číny) ztratil i třetí
trend. Prosperující globální ekonomika zůstává v rovině ideologických
proklamací a přání, ale mnohými avizovaný krach obdobný
S využitím řady prací se lze pokusit o rámcový nástin tzv. megatrendů
vývoje v období 2000–10 jako rozhodujících směrů v klíčových oblastech
společensko-ekonomické reality, resp. různých částech světa. Zvolený počet nemá
hlubší význam; kořeny trendů sahají hluboko před rok 2000, tyto jsou provázané
a neoddělitelné s působností nekončící rokem 2010. Dále precizovat lze
především: 1) opožděný a pozvolnější
nástup kvalitativně nových technologií, resp. specifičnost nového dlouhodobého
K-cyklu; 2) ohrožení globální stability zostřením globálních problémů; 3)
prohlubování nerovnoměrností vývoje, G chudoby a sílící odpor proti
neoliberální G; 4) rozšíření deregulovaného trhu do všech částí světa a
nepřekročitelné mantinely při prosazování idejí trvalé udržitelnosti; 5)
vyprázdněnost velkých politických ideologií v čele s dříve dominantním
liberalismem a bezradnost tradiční levice i pravice; 6) ohrožení plynoucí z
praxe tzv. univerzálních lidských práv, multikulturalismu, politické
hyperkorektnosti a pozitivní diskriminace; 7) krize člověka a absence
adekvátního subjektu systémových změn; 8) počátek konce hegemonie jediné
globální supervelmoci; 9) postupné drolení evropské integrace a další propady
Evropy; 10) pozvolný a neodvratný nástup Číny, pokračující nárůst významu
asijského regionu a počátek nového obrození Ruska [10].
Mezi klíčové lze řadit opožděný a pozvolnější nástup kvalitativně nových
technologií, resp. specifika možného V. K-cyklu. A to včetně: zatím
nedostatečně vyčištěného „společenského a historického terénu" pro nástup
dlouhodobého vzestupu v mezinárodním či globálním měřítku (opožděnému o
cca 10–15 let); neexistence jednoznačného vítěze „války“ v inovacích a
produktivitě přes značný náskok USA; rostoucích obtíží USA při financování
technologické převahy s nebezpečím finančních bublin, měnových aj. krizí s globálními
dopady; stálé absence připraveného sektoru plnícího funkci „tahouna“ nové
K-vlny (a obtíží při identifikaci nosných oborů); problémů vývoje nových
zbrojních systémů a jejich pozvolnějšího zavádění; často zatím nenaplněných
očekávání při aplikacích počítačů, telekomunikací, biotechnologií,
mikrotechnologií, v lékařství aj., které ještě netlačí na zásadnější proměny
vlastnických forem a vztahů; konce iluzí tzv. nové ekonomiky, kdy nedošlo k
vytvoření nového paradigmatu ani nepůsobí „nové“ ekonomické zákony; nárůstu
nebezpečí nejen ekonomických turbulencí, nestabilit a nezvládnutelného chaosu;
nových aspektů případného vzestupu V. dlouhé vlny (s pravděpodobným přetrváním
vysoké nezaměstnanosti i na růstové fázi) či hypotézy, že nový K-cyklus bude zřejmě zasahovat
významněji i méně rozvinuté země [1], [6], [15] aj.
Objevují se pokusy formulovat scénáře G, např. v kontextu krize
ideologií [11]. Liberalismus se zde nevymanil z pasti tzv. newtonovského
paradigmatu, sociál-demokratismus prožívá krizi „třetích cest“, konzervatismus
nepřekonal rozpor mezi neoliberálními ekonomickými postuláty a konzervativní
politikou, někde je na vzestupu nacionalismus. Komunismus a radikální
socialismus se nevzpamatoval z pádu sovětského bloku a omezuje se na
kritiku G, naděje na systém s novými hodnotami nenaplnili ani „zelení“
[17]. Tzv. neokonzervativní scénáře bývají spojovány s dalšími mixy
ekonomického liberalismu a neokonzervativních hodnot, někdy včetně
nacionálních, technokratických či nedemokratických aspektů. Dále s pokračujícím atakem na
odbourání sociálního státu s nahrazením státem represivním (včetně
omezování svobod ve jménu boje proti terorismu), růstem polarizace (nejen Sever versus Jih, s
nárůstem radikalismu a fundamentalismu) a prohlubováním sociálních problémů.
Někteří předpovídají růst náboženské nenávisti s možností civilizačního
konfliktu křesťanského a islámského světa či ekonomické a vojenské spory o
zdroje (ropa, pitná voda). Pokračuje zde oslabování role OSN, hegemonistické
postavení USA a také flexibilních koalic (s možností koalic proti USA – např.
Rusko, Čína, Indie) a sílící problémy EU včetně možného rozpadu. Na druhé
straně se rozšiřuje okruh konzervativních a neokonzervativních témat [17],
[18].
Optimistické obvykle bývají scénáře liberální. Někteří vidí naději ve
„společnosti znalostí“ – se znalostmi jako základním výrobním faktorem. Vzroste
úloha nevládních (NGO) aj. organizací, které přebírají úkoly i odpovědnost
státu, významnou roli mají hrát penzijní fondy (tzv. kapitalismus bez kapitalistů).
Stát bude zachován a bude plnit legitimační funkce. Zesílí význam individuální
charity, nedostatek pracovních míst bude řešen úzkou specializací, rozvíjen
bude tzv. čtvrtý sektor. Rozvojové země mají těžit z přesunů průmyslu z
rozvinutých. Převládnou liberální postoje, včetně rozvoje multikulturalismu,
multietnicity a světoobčanství, všeobecně se rozšíří ekologicko-feministická
apod. náboženství se svými ikonami i mýty [14].
S reformami shora je spojován reformistický tzv.
liberálně-sociálnědemokratický scénář. Polarizace na chudé a bohaté i tlak na
přírodní zdroje zde činí současný model G neudržitelným. Za důležitou je
považována reforma OSN (s potřebností organizace dohlížející na aplikace
mezinárodního práva), zajištění globálních veřejných služeb i regulace
finančních toků. Posíleny budou role dalších mezinárodních organizací se
zavedením globálně platných sociálních aj. standardů. Za ideál je mnohdy
považována etická či sociální a ekologická tržní ekonomika. Často se
modernizují koncepce tzv. třetích cest, nejednotně interpretované [17].
Stoupenci radikální socialistických řešení, včetně zelených, mnohdy
spoléhají na světovou revoluci jako nestandardní řešení prohlubujících se
rozporů. Tyto již nelze řešit v rámci tržně-kapitalistických mantinelů.
Predikována bývají různá povstání marginalizovaných s možností reakce elit
v v podobě přenesení konfliktu na nacionalistickou, případně na
náboženskou platformu (ve smyslu hledání společného nepřítele). Jiní se obávají
nezvladatelného chaosu včetně možné III. SV. Systém se může transformovat také
zdola, včetně proměn samotných lidí [1]. Voláno často bývá po změně a
reorientaci hodnot. „Nový“ člověk má přestat toužit po materiálních statcích.
Zdroje z vojenské výroby budou převedeny do ekologické či sociální sféry.
Vyspělé země zesílí pomoc rozvojovým. Na všech úrovních rozhodování nastoupí
jiné cíle než maximální peněžní zisk (sociální a ekologické). Hlavní ekonomické
problémy budou vyřešeny rozvojem nových technologií. Člověk bude osvobozen od
ekonomických starostí a klíčovými se stanou otázky volného času atd.
Systém bude decentralizovaný, včetně rozšíření samosprávy ve všech oblastech.
Globální problémy bude řešit „globální rada moudrých“ [17].
Rozšířené jsou i vize operující s ekologickou katastrofou, válkami,
terorismem, ohrožením z vesmíru či technologickým experimentováním
s člověkem. Od vzniku globálních problémů se hovoří o dvou možnostech
civilizace – uvědomělé regulaci (kdy státní zásahy nejsou jenom korekcemi
tržních selhání, ale omezováním přirozené expanze trhů) či zániku [13]. Lidé
však vždy žili „nadoraz“ a k opuštění stereotypů chybí motivace. Nevratné
přírodní procesy již byly nastartovány a kontrolní mechanizmy globální
rovnováhy začaly fungovat proti lidem. Existují scénáře, kdy Země sama obnoví
rovnováhu a populaci sníží natolik, aby nemohla tak škodit. Autoritativní
způsoby řešení hovoří o nutnosti udržitelného ústupu s konsekvencemi
také pro nekapitalistické perspektivy. Klíčovou je i zde otázka, kdo „ohlídá“
megakorporace. Podle některých nemá národní stát velkou šanci, což tlačí na
rozvoje nadnárodní integrace a regulace.
Jiní však volají po praktikách nového ekonomického nacionalismu [17].
Predikovány jsou problémy Evropy a integrace, včetně konce obdobného
zániku SSSR [10]. Pokračuje zaostávání v nových technologiích (s výjimkou
Británie participující na převaze USA), včetně problémů institucionálního aj.
rámce pro generování inovací. Dlouhodobě nepříznivé trendy mohou ovlivnit náběh
nového technologického cyklu, kdy se Evropa může rychle ocitnout zcela na
periferii. Masová aplikace nových technologií, spojená s revolučními
proměnami na vzestupu nové K-vlny, byla zde v blízkém horizontu byla velmi
překvapivá [6]. Nerovnoměrnosti světového vývoje se prohlubují, mocnosti si
hledají nová místa, dochází k proměnám vztahů a pozic silných globálních
hráčů – často v neprospěch Evropy. Imperiální ambice EU spojuje se stále
těsnějším příklonem k neoliberalismu, nejen ekonomickému [17].
Europeismus, multikulturalismus i experimenty s „tavícím kotlíkem“ mohou
vyústit v krize a konflikty typu krvavé demontáže Jugoslávie. Sílí
byrokratizace a klesá akceschopnost. Brusel se stal hlavním městem světa v
oblasti regulací, často s cílem, aby spotřebitel neztratil víru
v liberální G a volný trh. Klíčové mechanizmy jsou přitom ponechány jeho
působení (s hlavní rolí velkého a nesvázaného kapitálu), které je i pilířem
tzv. euroústavy [19]. Její odmítnutí je obcházeno rozmělněním, nepřehledností
smluv a přenosem rozhodování na nepostižitelné struktury s absencí
veřejnosti. Narůstají problémy bezpečnosti, vojenské i zahraniční politiky. Oslabování mohou být umocněna
posílením asijského regionu (s Čínou, Japonskem, Indií aj.) přechýlením Ruska
od Evropy k Asii. Postmoderní politický systém (ztělesněný EU) porušuje
rovnováhu sil, ničí svrchovanost, suverenitu i tradice. Soužití s ruskou
suverénní demokracií (která není pouhou nostalgií, stejně jako ideje
slovanství) bude značně obtížné [17]. Hrozbu představují klimatické změny, kdy
klima začíná zásadněji působit nejen jako přírodní, ale i společenská síla.
Důležitou roli přitom hraje antropocentrismus chápající člověka jako střed
světa a vrchol evoluce. Je nedílnou součástí evropského myšlení a kultury,
korespondujícími s ideou tzv. pokroku, evoluce i celkově optimisticky
laděného obrazu dějinného vývoje [13].
Stávající, stále liberální, západní společnost je svázána předpoklady
(„elitářským konsensem systému globální monetokracie"), o kterých se
nediskutuje, které ale silně omezují možnost radikálních řešení. Neo- (i jiné)
liberální think tanky (spolu se svými mecenáši), a jim na míru šitý svět,
dojíždějí ke konci vlastních dějin. Snad nepůjde i o konec dějin veškerých.
Objektivní podmínky systémové změny lze (v případě globálního nástupu
dlouhodobého vzestupu V. K-cyklu kolem roku 2015), očekávat na horním bodu
obratu cca v období 2030–40. Bude však připraven adekvátní subjekt?
Literatura
(uváděn je pouze vzorek
literatury v různých jazycích – seznam klíčových textů je příliš rozsáhlý
a lze odkázat na podrobnější seznamy in: [1], [7], [10], [11], [15], [17], [20]
aj.)
[1] HECZKO, S.: Nástin
interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik. Doktorská
disertační práce. Praha: FNH VŠE v Praze 2003. http://lko.nazory.cz.
[2] KONDRATIEV, N. D.: Problemy
ekonomičeskoj dinamiki. Moskva: Ekonomika 1989. ISBN 5-282-00700-2.
[3] SCHUMPETER, J. A.: Teória
hospodárského vývoja. Bratislava: Pravda 1987.
[4] SCHUMPETER, J. A.: Business
Cycles. A Theoretical, Historical and Statistical Analysis of the Capitalist
Process. Philadelphia: Porcupine Press 1989. ISBN 0-87991-263-4.
[5] SCHUMPETER, J. A.: Kapitalismus,
socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury
2004. ISBN 80-7325-044-6 (též SIRŮČEK, P.:
Analýza Schumpeterova Kapitalismu,
socialismu a demokracie. Marathon,
59, 2005, roč. 9, č. 2, s. 34 – 52. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon).
[6] SIRŮČEK, P.: „Novou ekonomiku“ přináší V. dlouhá vlna. Marathon, 2001, roč. 5, č. 4, s. 11 – 17. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[7] SIRŮČEK, P.: Standardní a
nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy). Politická
ekonomie, 2001, roč. XLIX, č. 1, s. 109 – 126. ISSN 0032-3233.
[8] SIRŮČEK, P.: Ultraimperialismus – politická nadstavba globálního kapitalismu?
Marathon, 2001, roč. 5, č.
2, s. 53 – 58. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[9] SIRŮČEK, P.: Koncepce občanské společnosti a totalita
globálních trhů (historický exkurz a soudobá pojetí). Marathon, 2002, roč. 6, č. 1, s. 27 –
31. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[10] SIRŮČEK, P.: Nové aspekty
globalizace aneb megatrendy 2000-2010. Marathon,
2004, roč. 8, č. 5, s. 3 – 10. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[11] SIRŮČEK, P.: Prohlubování krize „industriálních“
politických ideologií ve světle globalizace – několik poznámek k úvahám o socialismu. Marathon, 2005, roč. 9, č. 2, s. 15 – 27. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[12] SIRŮČEK, P.: Teorie inovací
J. A. Schumpetera a její rozpracování F. Valentou. Ekonomie a Management, 2005, roč. VIII, č. 3, s. 6 – 13. ISSN
1212-3609.
[13] SIRŮČEK, P.: „Dilema“
ekonomie versus ekologie aneb ekonomičtí ideologové a ekonomičtí disidenti. Marathon, 2006, roč. 10, č. 2, s. 3 –
12. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[14] SIRŮČEK, P.: Tradiční je více než moderní (aneb co není
synonymem levicovosti). Marathon,
2006, roč. 10, č. 3, s. 3 – 15. ISSN
1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[15] SIRŮČEK, P.: Dlouhé vlny,
inovace, globalizace. Marathon,
2007, roč. 11, č. 5, s. 2 – 35. ISSN
1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[16] SIRŮČEK, P.: Mýty
globalizace I. Datování a etapizace procesů globalizace. Naše Pravda,
2007, č. 6; Mýty globalizace II. Rozměry a rozpory globalizace. Naše Pravda,
2007, č. 9; Mýty globalizace III. Globální problémy ve světle soudobé
globalizace. Naše Pravda, 2007, č. 14; Mýty globalizace IV. Hodnocení a
perspektivy globalizace. Naše Pravda, 2007, č. 18; Mýty globalizace V.
Ekonomie „štěstí“ v režii globálního kapitalismu. Naše Pravda,
2007, č. 24; Ekonomičtí dogmatici. Naše
Pravda, 2008, č. 5; Ekonomičtí disidenti. Naše Pravda, 2008, plánováno do č. 6. Seriál v pondělní příloze Haló Novin, léto 2007 – zima 2008. ISSN
1210-1494. Též Rukojmí konvenčního myšlení.
Haló Noviny, 25. 1. 2008, s. 12 v rubrice Diskuze k volbě
prezidenta.
[17] SIRŮČEK, P.: Rozpory a perspektivy globalizace. Marathon, 2007, roč. 11, č. 3, s. 3 –
16. ISSN 1211-8591. http://www.valencik.cz/marathon.
[18] SIRŮČEK, P. A KOL.: Hospodářské
dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný: Melandrium
2007. ISBN 978-80-86175-03-4. Viz http://nb.vse.cz/~sirucek.
[19] SIRŮČEK, P., HECZKO, S.:
Globalizace – vybrané teoretické aspekty. Ekonomie
a Management, 2006, roč. IX, č. 4, s. 32 – 49. ISSN 1212-3609.
[20] VAN DUIJN, J. J.: The Long Wave in Economic Life. London: G.
Allen and Unwin 1983. ISBN 0-04-330330-7.
Jan Zeman
Rozsáhlý materiál Pavla Sirůčka „Dlouhé
vlny, globalizace, inovace“ (uveřejněný
v Marathonu 2007/5 a tvořící i základní východisko předchozího textu –
pozn. red.) aj. obsahuje mnoho podnětných myšlenek. Na základě pečlivé
analýzy rozsáhlé a rozporuplné literatury začíná problémy globalizace, o níž
již bylo napsána mnoho, ale většina autorů zůstala na povrchu a hlubší analýza
globalizace dodnes chybí. Pokračuje různými pokusy o periodizace rozvoje
společnosti. Také zde teorií bylo mnoho, ale žádná se nestala všeobecně
uznávanou, mnohé pracovaly jen s dílčími aspekty procesu společenské
reprodukce a řadě čouhala jak sláma z bot ta či ona ideologie. Výsledkem
rozsáhlé analýzy P. Sirůčka je závěr, že nejlépe dlouhé vlny rozvoje ekonomiky
a společnosti či dlouhé ekonomické cykly popsal ruský zemědělský ekonom
Kondratěv. Podle Kondratěva existují dlouhé, asi 50ti leté cykly, kdy první,
asi 25ti letá etapa je vzestupná (charakterizuje ji rychlý rozvoj ekonomiky) a
druhá, též asi 25ti letá je sestupná (charakterizuje ji pomalý rozvoj ekonomiky
a vleklé krizové jevy). Vzestupná část cyklu vrcholí horním bodem obratu,
sestupná část dolním bodem obratu. Nepravidelnost rozvoje ekonomiky přiživuje
různé významné historické zvraty – zlomy.
Konkrétně má jít o I. vlnu 1780/90–1844/51 (s horním bodem obratu
1810/17, založenou na procesech 1. průmyslové revoluce); II. vlnu 1844/51–80/96
(s horním bodem obratu 1870/76 – „věk železnic“); III. vlnu 1880/96–1939/45 (s
horním bodem obratu 1914/17, spojenou s procesy technickovědecké revoluce); IV.
vlnu 1939/45 – původně kolem r. 2000 (s horním bodem obratu 1965/70, spojenou
s vědeckotechnickou revolucí). Uváděná období bodů obratu především
ekonomických dlouhých vln jsou vždy přibližná a vztahují se k nejvyspělejší
zemi či zemím. Vzestupné fáze charakterizuje dlouhodobě rostoucí produktivita
kapitálu a relativně rychlý růst celkové výroby. Sestupná část vykazuje
dlouhodobě klesající produktivitu kapitálu díky staré přežité technice a
technologii, která nemůže být ihned nahrazena novou (z důvodů nutnosti
vytvoření příslušných předpokladů) a relativně pomalejší tempa růstu výroby
Ožehavou otázkou je způsob měření dlouhých vln. Až do 50. let 20.
století neexistoval ukazatel hrubý domácí produkt ani ukazatele mu podobné,
podle mého názoru naštěstí. Ekonomové analyzovaly v prvé řadě vývoj cen,
dále vývoj zaměstnanosti a nezaměstnanosti, vývoj klíčových naturálních
ukazatelů výroby (těžba uhlí, výroba surového železa, oceli, obilí aj.
Samozřejmě je třeba respektovat, že statistiky jsou zatíženy mnoha nedostatky.
Otázkou je samozřejmě, co uvádí ony dlouhé vlny do pohybu. Někteří
hledali souvislosti s neúrodou v zemědělství (pomohla uvést do pohybu
Velkou francouzskou buržoazní revoluci 1789-1794), objevením významných ložisek
zlata nebo jiných nerostných surovin, s velkými válkami. V této
souvislosti někteří autoři provádí periodizaci dějin jako periodizaci hegemonie
velmocí. Ačkoliv tyto jevy to či ono v historii citelně ovlivnily, při
pečlivé konfrontaci s daty tyto teorie nemohou dostatečně obstát. Jako
hlavní příčinu dlouhých ekonomických cyklů je třeba hledat shluky inovací
vysokého řádu. Podmíněnost dlouhých cyklů inovacemi významně rozpracoval
rakouský ekonom českého původu Schumpeter. Na něj navázal český ekonom F.
Valenta svou teorií inovací. Dlouhé ekonomické cykly určují jen shluky inovací
vysokých řádů.
Dlouhé vlny z hlediska klíčových převratů ve výrobě lze
charakterizovat např. jako první průmyslová revoluce s aplikací parního
stroje do textilní průmyslu (cca 1770–1815), následně v železniční a lodní
dopravě aj. (cca 1830–70, tzv. éra železnic). Tato začíná v Anglii
s postupnou difůzí do dalších zemí. Následuje druhá (tzv.
technickovědecká) s aplikacemi elektřiny, spalovacího motoru, „velké“
chemie, telegrafu atd., cca 1873– do začátku druhé světové války. Dále třetí
(tzv. vědeckotechnická revoluce), nastartovaná druhou světovou válkou,
s jadernou energií, elektronikou, syntetickou chemií či kosmonautikou.
Mnozí dnes hovoří o 4. tzv. informační revoluci, spojované především s mikroelektronikou,
telekomunikacemi či biotechnologiemi aj. Existují samozřejmě i jiné, mírně
odlišné charakteristiky určujících technologických převratů uvedených dob.
Přehled moderních epoch může být podle autora následující 1789–1871
„epocha přechodu od feudalismu ke kapitalismu“; 1871–1917 „epocha
imperialismu“; 1917–89 „epocha soutěžení tzv. protosocialismu a kapitalismu“ (s
etapami: 1917–45, 1945–68 a 1968–89); 1989–? „epocha kapitalistické
globalizace“; predikována bývá „epocha přechodu od kapitalismu
k socialismu“. Epocha přechodu ke kapitalismu relativně přesně
koresponduje s I. K-dlouhou vlnou a vzestupem II. vlny, epocha imperialismu se
sestupem II. vlny a vzestupem III. vlny (obě reprezentují progres kapitalismu),
epocha „soutěžení“ se sestupem III. vlny a zřejmě celou IV. K-vlnou. Pracovat
lze taktéž s hypotézou jakýchsi „dvojcyklů“, kdy technologie ovlivňují vývoj
politiky, politického systému či ideologií aj. Počátek industriální éry
představuje vznik strojové velkovýroby, etapa cca 1790–cca 1872 kapitalismus
volné soutěže (celá I. vlna a vzestup II. vlny); na sestupu II. K-vlny vznikají
monopoly a etapa cca 1890–cca 1968 tvoří imperialismus (III. vlna a vzestup IV.
cyklu); na sestupu IV. vlny vzniká globální kapitalismus a nový typ společnosti
(?) by mohl zahrnovat V. vlnu a vzestup VI. vlny (cca 2010–cca 2080/90).
S modely „dvojitých“ Kondratěvových vln (především však dlouhodobého
cenového vývoje) operují i níže specifikované cykly u I. M. Wallersteina a G.
Modelskiho, s řadou konsekvencí
Dlouhé vlny v širším pojetí mohou být nestandardně spojovány
nejenom se zásadními změnami výrobních technik a technologií či
s významnými monetárními jevy, ale taktéž s klíčovými politickými
událostmi v moderní historii, resp. lze zkoumat různé politické, historické aj.
konsekvence. Samozřejmě nikoli mechanicky či s úplným přehlížením role
subjektivního faktoru, náhody či složitých zprostředkujících vazeb. Na období
dlouhodobé deprese může být nahlíženo jako na období tzv. termidoru, resp.
normalizace, restaurace, absolutismu a převahy konzervativních či pravicových
sil. Probíhá racionalizace a strukturace historického terénu, otevřeného
rozletem revolučních sil spjatého s koncem předchozí dlouhodobé expanze (zde
cca 1810, 1871, 1914, 1968). Taktéž se však často skrytě formují a prosazují
nové formy fungování ekonomiky a společnosti. Revoluce, války, převraty vázané
na dobíhání dlouhodobě sestupné fáze (cca 1848, 1896, 1939–45) umožňují
„kvantitě přerůst v novou kvalitu“. Jedná se o tzv. formační krize, vedoucí
k prosazení nové formy moderní průmyslové společnosti, resp. tzv. nového
produkčního řádu. Rozvojové impulzy se časem vyčerpají a krize koncem etapy
dlouhodobého vzestupu umožní nový vzestup revolučních sil – viz události let
1871, 1917 či 1968. Zde jde o tzv. otevírací krize, jež zahajují hledání nových
forem společenského života. Objevuje se také možnost nastolení či prohloubení
nového řádu, často rostou šance levicověji orientovaných sil. Porážka či ústup
revolučních sil otevírá období tzv. termidoru spojeného s obdobím dlouhé
deprese – a celý dlouhodobý společensko-ekonomický cyklus se může opakovat.
Klasickým příkladem dlouhé deprese je vleklá hluboká krize v období mezi
dvěma světovými válkami, jež nakonec vyústila v druhou světovou válku. Druhá
světová válka byla z hlediska Kondratěvových cyklů předčasná, na rozdíl od
první světové války, která spadá do vrcholu třetího Kondratěvova cyklu.
Autor podle mého názoru zdařile aplikuje 4 dlouhé Kondratěvovy vlny na
historické události až po podzim národů 1989. Samotné čtvrtstoletí 1973-1998
v souladu s řadou jiných považuje za jedno z nejreakčnějších.
Kolem roku 2000 měl podle výše uvedené Kondratěvovovy periodicity nastoupit
pátý dlouhodobý vzestupný cyklus. Měly by ho charakterizovat mikroelektronika,
počítačové sítě, biotechnologie, robotika a další převratné vynálezy. I když se
uvedené vynálezy úspěšně v praxi uplatňují a lavinovitě šíří, píše se rok
Otázkou je, co přináší stupňující se světová ekologická krize. Předně
může ukončit všechny spory, resp. lidstvo ji nemusí přežít. Předpověď velkého
klimatického panelu může být zásadně překonána (realita může být ještě
podstatně horší), přičemž sama předpověď je dost alarmující. Nejde zdaleka jen
o nízko položené oblasti, záplavová území, či vymírání rostlinných a
živočišných druhů. Základní nová inovační ohniska ve zbrojním průmyslu jsou
v této souvislosti opravdu na nic. Navíc se ukazuje, že zbraně přes
úděsnou ničivost jsou pro řešení konfliktů stále méně použitelné, byť to vládci
v USA nechápou ...
Otázka je, zda je vždy optimálně volena terminologie. Např. věk železnic
neskončil nástupem elektřiny. Naopak, elektřina vedla k významnému
posílení železnice, navzdory negativním dopadům levné ropy po druhé světové
válce a zvůle automobilové loby atd.
Tibor Vaško
Texty představují tři
podkladové materiály prezentované a diskutované na semináři „Práce, kapitál a inovace v soudobé
globalizované realitě“, konaném 4. 2. 2008.
1. Inovace v globalizované realitě –
teoretický a praktický pohled
Než se budeme zabývat souhrou
inovací a globalizace, nezaškodí pár slov o každé z nich samostatně. Pojem inovace slaví letos 91 let. Co se globalizace týká, existují
vědci (J. Diamond, UCLA), kteří tvrdí, že první vlna globalizace vznikla
kolem r. 8 500 před našim letopočtem, kdy se podařilo na
Středním východě a v Číně a v menší míře
v Mexiku, Andách a Nigérii vytvořit geneticky modifikované potraviny. Jak
se šířily světem tyto potraviny, šířila se také kultura, která je vytvořila. O
globalizaci také již mluvili Marx a Engels v Manifestu, i když nepoužili
tento výraz. Vždyť první transatlantický podmořský kabel byl např. položen již
za jejich života (1866). Nicméně v současné době spojení inovace a globalizace vytváří důležitý rámec pro pochopení
světové ekonomiky.
Již dvě staletí se ekonomové snaží přijít na to co způsobuje „tikání“
ekonomiky a co v ní vyvolává různé fluktuace. Mezi nimi byli velikáni typu
Marxe, Kondratieva, Schumpetera, apod. Většina z nich přikládala velký význam
vlivu nové techniky tj. inovacím jako jistému motoru ekonomického života. Na
tom se nic nezměnilo ani nyní.
Ti, kteří věří jistému determinismu v dlouhodobém vývoji ekonomiky,
očekávají,
že v současné době dojde, podobně jako v minulosti s objevem parního stroje,
automobilu, elektrotechniky a elektroniky došlo k období několika
desetiletí, kdy světové hospodářství rostlo na základě rozvoje nové skupiny
oborů, vytvořených inovacemi (růstová fáze Kondratievovy vlny). Kandidátské
obory v současné době pro tuto funkci jsou –
informační technika, robotika, biotechnologie, genetika, nová fáze globálních
telekomunikačních systémů apod.
V posledních létech se
však optimistické názory poněkud „ochladily“, protože
budoucnost se ukázala, že to není „to co to bývávalo“. Dle nejnovějších údajů
např. firma Microsoft v r. 2002 i když její prodej stoupl, investovala do
výzkumu a vývoje o 1,9 % méně než rok předtím. Podobně i jiné softwareové
firmy. Přitom mnozí očekávali, že podobné firmy budou „táhnout“ za sebou celý průmysl. Jedničkou v investicích do výzkumu a vývoje je v současné době firma Ford. Na druhém místě
je Daimler-Chrysler AG. A na třetím místě Siemens AG. Čtvrtý je General Motors. Pátá
je
Globálně pokračuje (až na výjimky) jistý krizový vývoj světového hospodářství. Je to dáno tím, že světové hospodářství se nachází
stále v sestupné části Kondratievovy vlny, která způsobila
pokles míry zisku a tím vyvolala tři vzájemně související jevy – vývoz
zaměstnanosti (jako část procesu globalizace), útěk do
finančních
spekulací a tím související relativní pokles zájmu o reálnou ekonomiku a
ideologické podhoubí těchto jevů – neo-liberalizmus.
Vývoz zaměstnanosti bych ilustroval na dvou malých, ale typických případech.
V Indii Raul Gupta, ředitel podniku na výrobu úsporných žárovek, zastavuje
výrobu, protože Čínané prodávají podobné žárovky za cenu, které on dá za suroviny. Podobně na druhém konci světa ve
Důsledkem je, že klesá počet pracovních míst ve výrobě v
Nyní však dochází
k poklesu důvěry v pilíře dosavadní
pravicové ideologie rozvoje, které položil tzv. Washingtonský konsensus a
návazná neo-liberální ofenzíva. Důvěru ve vládnoucí pravicové názory leckde
otřáslo např. selhání spekulativního ekonomického vývoje, což se projevilo
nafouknutím a posléze prasknutím „bubliny dot.com“ a následným poklesem ceny
akcií na světových burzách o 16 bilionů dolarů (z toho polovina v USA).
Další podobné bubliny rostou
(např. trh nemovitostí) a čeká se jejich „prasknutí“.
Existenci řady problémů ilustrují také
události vyvolané důsledky deregulace v energetice (výpadky proudu) a
v dopravě (řada privatizovaných železničních společností na prahu bankrotu). Vrcholem tohoto vývoje je nedávné selhání
jednání WTO v Cankúnu (Mexiko), kde 21 rozvojových zemí, největší oběti neo-liberální politiky, již poprvé dokázaly odolat nátlaku
vyspělých zemí, což přivedlo ke krachu jednání a vážnému ohrožení významu této
světové organizace.
I. Wallerstein tvrdí, že
dochází ke dvěma „geo-ekonomickým“ bitvám. Jedna je mezi středisky akumulace kapitálu (
Druhá bitva probíhá mezi centrem
(Severem) a periferií (Jihem), kde centrum se snaží získat zpět jakýkoliv zisk periferie docílila v růstové fázi Kondratievova
cyklu (v době 1945-1970).
Toto jsem uvedl jako nutné
pozadí našich úvah, protože to vykresluje globální ekonomické prostředí, ve kterém se nachází současné potencionální inovace.
Několik základních faktů
Jasné Kondratievové dlouhé
vlny (nezaměňovat s cykly) lze
nalézt jen v industriální fázi rozvoje společnosti tj. asi posledních dvě stě let.
Samozřejmě, že v minulosti se tyto „dlouhé vlny“ týkaly jen průmyslově
rozvinutých zemí. Nyní díky globalizaci, zasahují také rozvojové země. Protože
vlastně vznikla složitá globální ekonomika, s řadou růstových center,
některé země se rozvíjejí (Čína), zatímco jiné stagnují (Japonsko).
Je nemálo těch výzkumníků, kteří si kladou otázku, zda vývoj industriální společnosti nebudou charakterizovat
dlouhé vlny a po nich bude následovat post-industriální společnost, bez podobných periodických jevů. Tento názor je posílen tím, že za poslední desetiletí se nedaří
jednoznačně identifikovat nosné obory,
které by podobný růst nastartovaly. Jde o to, že v minulosti inovace v
nosných oborech vytvářely také jistý „shluk“ (G. Mensch), který se navzájem
ovlivňoval, vykazoval silné meziodvětvové vazby. Tak např. automobil pomohl
rozvinout nejen strojírenství, ale vyvolal potřebu rozvoje chemie (rafinérie,
krakování atd.), ocelářského průmyslu (kyslíkové konvertory, kontilití,
plechy), služeb (čerpací stanice, servis, opravny), výstavbu silnic apod..
Patrně nedoceněným faktem je vliv rostoucího rozměru průmyslové činnosti lidstva, kdy
ekonomický vliv (jejich váha) jednotlivých izolovaných inovací je „vytlačován“ (anglicky „crowded-out“) ohromným a stále rostoucím počtem paralelních ekonomických procesů
v dalších oborech.
Možná že druhým nedoceněným faktem je skutečnost, že větší část aplikace informačních technologií vyvolává úspory nákladů výroby a služeb, které sice přispívají k růstu zisku, ale ne vždy
k objemu výroby.
Nyní např. farmaceutický průmysl objeví nový lék proti krevnímu tlaku (nebo
cholesterolu) a za rok ho vyrobí a prodá za desítky miliard dolarů. Dříve by to
mělo velký ekonomický dopad. Nyní však to v celkovém obrovském objemu
světového koloběhu zboží nevyvolá významný růst, nemluvě o silných
meziodvětvových vazbách.
Inovace poněkud teoreticky
Přestože inovace v obecním smyslu slova jsou tak staré jako lidstvo
samo, autorství moderního, zejména průmyslového pojetí inovací se připisuje
americkému ekonomovi, rakouského původu, narozenému, jak jinak, na Moravě –
Josefu A. Schumpeterovi. Ve své bravurní knize „Teorie ekonomického rozvoje“
použil v r. 1912 poprvé pojem inovace. Schumpeter přisoudil inovacím téměř
centrální roli v kapitalistické ekonomice. Byl to on kdo navrhl také první
klasifikaci inovací a to rozlišováním inovací, na ty které zlepšují (mění) výrobek (product), výrobní
postup (process), materiál, organizaci, trh.
Tato klasifikace byla dostatečně robustní, protože vydržela
zkoušku času.
Globalizace se dotkla každého
z těchto šesti oblastí. Nejzřejmější
výsledek inovací je neustálá záplava nových výrobků. Zde globalizace vytvořením
světového trhu dovolila rychlejší návratnost neustále stoupajících nákladů na
výzkum a vývoj. Jinak by např. ve spotřební elektronice se nevystřídaly tak
rychle mechanický, magnetický a optický záznam zvuku a obrazu, jeho
digitalizace, nemluvě o kolosálním poklesu ceny výpočetní techniky.
Již méně je zřejmý pokrok ve výrobě. Tento pokrok není jen v technologii,
ale vznikly charakteristické styly řízení v USA – post Fordismus, styl
japonský, evropský (např. u firmy Volvo ve Skovde a Malmo). Navíc jsou napsány
tisíce prací a dizertací o řízení velkých firem. Ukázalo se, že každá firma má
své specifické vlastnosti, je držitelem důležitých poznatků, řídících procedur
a rutin a také metod učení se a přípravy rozhodování. Tyto
vlastnosti bylo nutno analyzovat do detailů, aby se zabezpečila efektivnost firmy na
globálním trhu. Tyto vlastnosti a poznatky nahromadily i naše firmy, žel během transformace mnohé z nich byly likvidované a tím jsme navždy
ztratili to čemu prof. J. Stiglitz, laureát Nobelovy ceny, říká sociální kapitál firmy.
Dále se vytvořily nové vztahy výrobce a zákazníka, což vyžadovaly stále složitější
výrobky, které potřebovaly servis a vyžadovaly jisté nové znalosti uživatele.
To významně posílilo funkci marketingu v celé strategii podniku. Tyto
otázky však by si vyžádaly více místa, než je možné jim věnovat zde.
Přitom asi nikdo neočekává, že ekonomický dopad každé inovace bude stejný. Někteří (u nás F. Valenta) mluvil o řádech inovací kdy nejvyšším řádem
označil
inovaci, která vede ke vzniku celých nových odvětví. Jiní označili takové inovace jako generické (generic innovations). Méně významné inovace (nižších řádů) někteří autoři označili za pseudo-inovace. Jako
ilustraci lze uvést, že první digitální hodinky s budíkem vyrobila firma
Texas Instruments. Budík budil pípáním. Jiná firma nahradila pípání melodií – a
na trhu získala výhodu, to byla pseudo-inovace.
Inovace a ekonomika
Schumpeter správně odhadl význam inovací. Tak jak stoupal jejich počet, stoupal také jejích vliv
na osud jednotlivých podniků a společností. Inovace, v souladu
s názory Schumpetera, urychluje rozvoj (přitom nutno mít na paměti, že rozvoj není totéž co růst) podniků, jinými
slovy, kdo více úspěšně inovuje (tj. mění nejen své výrobky, ale i sám sebe –
to je základ evolučního modelu podniku), může předstihnout konkurenci a
získá větší podíl trhu. Pro potvrzení těchto názorů existují zajímavé údaje.
Populárním ukazatelem je 500 největších podniků, které pravidelně zveřejňuje
americký časopis Fortune. V 50tých a 60tých létech trvalo 20 let než se vyměnila jedna třetina podniků v tomto seznamu. V 70tých letech
to trvalo 10 let. V 80tých letech to trvalo jen 5 let. Způsobily to přitom
firmy, které před 20ti lety vůbec neexistovaly (Microsoft, Apple Computer,
Intel, Compaq Computer, atd.,). Bez globalizace by to ztěží mohli docílit.
O inovacích vznikají tisíce vědeckých prací, ale revolučně nové v poslední době
mezi nimi lze těžko najít. Z mnoha současných prací lze pro ilustraci
citovat zajímavou výzkumnou zprávu Světové
banky – „R and D and Development“ – D. Ledermana a W. F. Maloneyho, World Bank Policy Research Paper No.
3024, Duben 2003. Zde autoři standardním způsobem pomocí
produkčních
funkcí se snaží zjistit národohospodářský
dopad výzkumu a vývoje v zemích světa. Zjišťují, například, že země
Latinské Ameriky jsou na tom hůře než průměr, ale země jako Finsko, Izrael,
Tajwan a Korea, investují do inovací více, než odpovídá jejich úrovni HDP. Není
těžké zjistit proč tomu tak je. Podrobnější pohled odhalí, že národní
technická politika v období globalizace nehraje menší, ale větší roli.
Role národního státu nadále zůstává významnou jako zdroj legitimity a místa
politické moci.
Za pozornost stojí řada nových praktik ve světové ekonomice; za všechny vzpomenu relativně
nový jev, kdy konkurující si koncerny se dohodnou na společném výzkumu a pak si opět konkurují výrobky, vzešlými ze společného výzkumu. Nazývají to někdy „před-tržní“ spolupráce tj. ve výzkumu spolupráce, na trhu
konkurence. Důvodem spolupráce konkurentů jsou vysoké náklady na vývoj nové
technologie, které si ani největší společnosti nemohou dovolit. Zde pomáhá globalizace, tj. přístup ke světovému trhu, protože národní trh i velmocí, by
nedokázal zajistit návratnost nákladů na výzkum a vývoj. Proto také mezi
velkými koncerny existují stovky dohod o spolupráci, takže mají pravdu ti
ekonomové, kteří říkají, že v mnoha oborech (automobilový, letectví apod.)
prakticky vzniká jeden, nebo pár globálních podniků, které vyrábí prakticky
globální výrobek.
Samozřejmě i v oblasti kapitálu je to podobné. Například francouzská
vláda vlastní 54 % společnosti Air France a 27 % firmy Renault, tato firma zase vlastní 37 %
japonské firmy Nissan a 70 % firmy Samung, atd.
Soudobá globální realita
Kondratievovy vlny
ekonomického rozvoje umožňovaly těm národům, které byly
jejich iniciátory, globální ekonomickou a i vojenskou nadvládu, tj. vznik tzv.
„hegemona“. První průmyslová vlna byla vyvolána objevy parního stroje,
železnic, výroby ocele (Thomas), tkacího stavu apod., všechny byly učiněny v druhé polovině 18. století a všechny v Anglii, což
umožnilo postupně vytvořit mocnou Britskou říši.
Vloni v květnu proběhla v Kalifornii 27. konference o světových systémech
věnovaná tentokrát hegemonickým cyklům, kde se účastníci dohadovali o tom jak
probíhá „střídání“ hegemonů světa a jak
si vede současný hegemon – USA. Dle časopisu The Economist USA představují (v r. 2000) 4,7 % obyvatelstva zeměkoule, 31,2 % jejího HDP,
36,3 % výdajů na obranu, 40,6 % výdajů na výzkum a vývoj a mají 83,1 % příjmu
světa z provozu kin. Přitom si ne každý všímá, že mnohé technické novinky
již vznikají mimo USA. První kolejová doprava využívající magnetické levitace
je v Číně, i když se podobné akce
projektují i v USA a v Evropě, ale zaostávají v aplikaci za Čínou.
Je předloženo několik modelů dalšího vývoje. Někteří účastníci výše uvedené
konference byli názoru, že současný světový hegemon je v mírném poklesu, který může trvat i dvě
desetiletí a nelze ani vyloučit, že se znovu dostane do vedoucí pozice, tj. překlene případné dvě dlouhé technologické vlny (pokud vůbec budou).
Poslední dlouhá vlna byla
vyvolána mikroelektronikou, její schopností růstu integrace planárních křemíkových transistorů dle Moorova zákona,
který říká, že každých 18 měsíců se stupeň integrace zdvojnásobí. To je
prapůvodem neustálého poklesu ceny elektronických výrobků a jejích bouřlivého
rozšíření. Mluví se o miliardě transistorů na jednom čipu v budoucnu. V lednovém
čísle prestižního časopisu elektrotechnických a
elektronických inženýrů, IEEE Spectrum (2003), však
zasloužilí členové této inženýrské organizace odhadují, že tento zákon bude platit
jen max. 5 až 10 let a pak narazí na své fyzikální meze. Navíc se ukazuje, že
telekomunikační průmysl je v současné době v největší krizi za celou
svou existenci. Příčiny jsou složité, ale patrně alespoň částečně identifikovatelné pomocí
modelů dlouhých vln, např. přeinvestováním (Jay Forrester to označil někde jako „self-ordering“ tj. „samo-objednávání“). Telekomunikační společnosti si půjčily téměř bilion dolarů na vybudování optických sítí, které nyní jsou
nerentabilní v důsledku podstatně menšího nárůstu provozu, než se očekávalo a investoři nejsou schopni splácet úvěry, což může zase ohrozit banky, které jim
půjčily.
Mnoho oborů se nevzpamatovalo z prasknutí bubliny „dot.com“, což vyvolalo
krizi na kapitálových trzích. Navíc růst vyvolaný bublinou se odehrával
většinou ve službách. Přitom vlády G-7 jako cíl vytýčily budování GIS – Globální
informační společnosti. Nyní se již o ní mluví poněkud
méně.
Senioři IEEE odhadovali, co by mohlo významně přispět k rozvoji oboru,
ale návrhy nebyly příliš revoluční. Šlo o alternativní zdroje energie, bíle světlo emitující diody (LEDy) pro osvětlení, což by ušetřilo mnoho
energie, levná zařízení umělé inteligence, a pod. Pomaly se rozjíždí dřívější
kandidáti na bouřlivý rozvoj ekonomiky jako je televize s vysokou rozlišovací
schopností (HDTV) a elektromobil. Zatím je elektromobil jen v prototypech
a pro praxi velmi drahý, rozjíždí se hybridní automobil, asi 120 000 kusů ve
světě, ale to je nepatrné množství v porovnání s počtem klasických automobilů. Jen v USA se letos počítá s prodejem 17 milionů normálních automobilů.
Zde budu jenom citovat další
nejzajímavější nové a slibné obory. Je
to nano-technologie, která se zabývá objekty o rozměrech několika molekul, nebo
atomů. Slibné je využití spinu elektronu (vlastnost objevena kvantovou teorií)
a mluví se o budoucí „spinotronice“. Je to dále biotechnologie, kde se očekává, že bude možno lidské
orgány nejen transplantovat, ale případně, některé vyrobit.
Britská prognóza předpokládá že v r. 2014 10% operací bude provedeno
využitím robotů. Do r. 2015 má až 30 % vážných nemocí být léčeno genovou terapií. Není
náhoda, že je velký zájem o medicínu, protože obyvatelstvo centra na rozdíl od
obyvatelstva periferie stárne a potřebuje
více lékařské péče.
Přitom se nadále investuje silně do výzkumu a vývoje a neustále se
objevují nové vynálezy. Obrovské sumy se nyní např. investují do vývoje levných
plochých displejů pro počítače, ale také pro telefony a
televizory. Je to boj mezi LEDy a LCD (tekuté krystaly).
Práce na dlouhých vlnách ve
vývoji světové ekonomiky, které mají za
cíl lépe pochopit současný vývoj, si všímají také dalších jevů, které stojí za zamyšlení. Jde o charakter společnosti v jednotlivých
civilizacích. Původní zemědělská civilizace
byla decentralizovaná a práce, vzdělávání a odpočinek se prolínala celým
životem jedince. Přitom vzdělávání bylo převážně
neformální- pomocí práce.
V průmyslové civilizaci vzdělávání, práce a odpočinek byly oddělené. Také tato společnost byla více centralizovaná a charakterizovaná úsporami
z rozsahu, tj. čím větší stroj tím levnější jednotka produkce.
Informační společnost pokud vznikne, bude mít,
zdá se, nové rysy. Levné zpracování informací umožňuje efektivnost malých výrobních jednotek, proto často ruší úspory
z rozsahu (viz. například efektivnost mini-hutí).
Prolínání učení, práce a rekreace je závislé na oborech, apod.
Zdá se, že teorie dlouhých vln
ani jiné teorie, zatím nedostatečně zpracovaly kvalitativní změny současnosti a nemohou zatím
nabídnout spolehlivé řešení aktuálních problémů, i
když pomáhají pochopit ekonomické procesy a jejich důsledky. Minulé a nejčastěji analyzované dlouhé vlny ve vývoji světové ekonomiky se udaly
v situaci, kdy hrozil světu nedostatek téměř všeho a neexistovaly zřejmé
meze růstu, proto všeobecně více, znamenalo lépe. Nyní ani jedna z těchto
podmínek neplatí. To je ohromná kvalitativní změna v situaci, která si
žádá kvalitativně nové přístupy a řešení.
2. Všechno je jinak. Ale jak? (II)
Tento výrok známého pražského rodáka rabína
Jehúda Löfa lze korelovat s výrokem známého filozofa Hegela o téměř dvě století později, že „myšlení je v podstatě negace toho, co máme bezprostředně před sebou“. Jinými slovy, myšlení je kritický rozbor
toho, co nám „realita“ předkládá.
Pokusme se aplikovat tyto myšlenky na některé obecně přijaté „pravdy“, které jsou s úspěchem používány při
ovlivňování názorů veřejnosti v oblastech, které jsou velmi důležité.
Jednou takovou pravdou, známou již ve středověku bylo, že ten
král je bohatý, který má bohaté sedláky. Na přelomu
Asi o jeden a půl století později přišel další
věhlasný činitel (John F. Kennedy) s analogií, že „příliv zvedá všechny
čluny“. Pro těch pár co ještě nevlastní jachtu bych to přiblížil tak, že šlo o to, že příliv (bohatství) do národního
hospodářství nějak „prosákne“ na každého člena společnosti.
Všechny tyto pravdy však obsahují jeden skrytý předpoklad – a to, že existuje interakce mezi danými aktéry. U prvního
příkladu se předpokládá, že sedláci splní svoji povinnost a dají králi „co jeho
jest“. U druhého a třetího příkladu musí existovat mechanizmus jak zisky (nebo
příliv) dostat ke každému členu společnosti. Jinými slovy, že nebude
člunu, který by zůstal na suchu, tj. voda by se k němu nedostala.
Budeme-li pokládat středověké sedláky za funkční ekvivalent dnešních podniků, tak
nám neunikne jejich dlouhá symbióza s národním hospodářstvím v minulosti, což
měl na mysli Ricardo. Pro ilustraci by bylo možno uvést jeden z vrcholů této doby, například
kolem poloviny minulého století, když Alfred. P. Sloan, tehdy předseda správní
rady General Motors (GM) v
Žel v posledních létech dochází k jistému rozpojení vývoje ekonomiky národních států a jejich největších firem. Například nadnárodní koncerny v posledních
dvou letech zaznamenaly v Německu 100 % nárůst výnosů z akcií, zatímco
ekonomika Německa téměř stagnovala. Podobně tyto výnosy činily ve Francii 50 %, v
Japonsku 70 % a v USA 35 % („The Economist“, 23. února 2006). Dokonce se zdá,
že čím větší zisk z akcií, tím menší růst domácí ekonomiky, zcela v rozporu s učením Ricarda. Přestávají, zdá se, platit základní premisy minulého kapitalizmu. Něco je
shnilého ve „státě dánském“, pardon, v současném daňovém. Pro pochopení si můžeme pomoci analogií z fyziky. Stále platí Newtonův
zákon, že hmotné těleso v gravitačním poli země padá konstantním zrychlením k zemi. Nicméně ptáci a letadla nepadají (většinou), protože využívají vztlaku svých
křídel. Tím neruší platnost Newtonova zákona. Podobně nadnárodní podniky
využívají křídel globalizace a jejich zisky odplachtí na Kajmanské ostrovy,
nebo na Bahamy (Ricardo ale dále platí).
Směrováním zisků do daňových rájů velké podniky
provádí daňové úniky nebývalých rozměrů. Vlády přihlížejí. To je důvodem
neuvěřitelné situace, že např. konkrétně německé koncerny, které byly dosud
základem prosperity společnosti, dostávají od státu větší subvence, než mu odvádí daně. Kdo jim ty subvence financuje?
Dochází k nové formě vykořisťování, a to koho kým?
Analýzy totiž ukazují, že horní vrstva nehodlá
vyřešit potíže daňového státu v
době globalizace. Již počátkem 80tých let minulého století, jedna studie „Ústavu středního stavu“ (Mittelstandsinstituts Niedersachsen) v Dolním
Sasku ukázala, že velké německé kapitálové společnosti „per saldo“, již léta
dostávají více subvencí, než zaplatí státu na daních (Hamer, E.: “Wer finanziert
den Staat?“, 2.
vydání Hannover/Minden 1982). Závěrem lze říci, že prakticky
žádný „globální hráč“ nezdaňuje své zisky tam, kde jsou
daně vysoké. Jako
velmi oblíbený z jednoduchých triků je, že se přemístí holding z
Německa, kde je daň 50 %, do Švýcarska kde je daň 8 %. Takovými triky
globalizované koncerny vypadly natrvalo jako plátci daně ze hry.
Přitom by bylo nespravedlivé obviňovat jen
manažéry daných podniků. Manažeři říkají, že ekonomické výsledky odpovídají
spíše výsledkům globální ekonomiky, než výsledkům sklerotické domácí ekonomiky.
Má to však patrně i nečekané důsledky; při rekordních
ziscích (globálního charakteru) dochází k rekordně nízkým investicím (které
jsou vždy lokálního charakteru). To je jednou z příčin vysoké a těžko odstranitelné nezaměstnanosti. Patrně manažeři, do kterých se
dlouho „hučelo“, že mají myslet mezinárodně a ne národně
poslechli a odtrhli se od národního státu a rozvíjejí své podniky bez ohledu na
potřeby své mateřské země.
Navíc studie ukázaly, že alespoň podle německých zdrojů, dělnictvo (die Arbeiterschaft) také odvádí, ve
svém souhrnu, daňovému státu (konkrétně v Německu) méně, než dostává na různých
sociálních příspěvcích. Tak dostala černého „daňového“
Petra jediná zbylá vrstva obyvatelstva a to tzv. střední vrstva. Tato vrstva, která tvoří základ státu blahobytu a byla při placení daní disciplinovaná, až
„blbá“ (dodává Prof. Dr. Eberhard Hamer), začala také unikat z daňové povinnosti a v Německu se odhaduje až 10 milionů účastníků tzv. „schwartz systému“, kteří usilovně pracují, aniž by platili daně.
Stát reagoval posílením finančních úřadů o 10 000 pracovníků, aby
přísněji zajistil výběr daní. Pro současný daňový stát občan již dlouho není ten
„suverén“, pro jehož dobro a v jehož zájmu stát jedná, ale je „potenciální daňový hříšník“, kterého lze obrat jen z „přinucení“. Výsledkem jsou
zesílená kontrolní a řídící opatření státu. V Německu od dubna 2003 každý
kreditní ústav má povinnost poskytnout základní data (jméno, data narození, číslo konta, typ konta, datum zřízení atd.) na požádání státnímu úřadu BAFIN (Bundesanstalt fuer
Finanzdienstleistungsaufsicht).
Výsledkem snížení výběru daní je, že se dostává méně prostředků na pokrytí potřeb než dříve a
vlády „unisono“, ať pravicové nebo levicové, musely začít
zeštíhlovat a to nejen svou přebujelou státní
administrativu, ale i tzv. sociální stát, jež spotřebuje více než polovinu
veřejných výdajů.
Samozřejmě, hlavní aktéři nemají zájem odhalit
plnou pravdu a proto se veřejné mínění vědomě odkloňuje na falešné cíle, jako,
že stát neumí zacházet s penězi, zejména s důchody, proto je nutno tuto agendu
privatizovat. Že je také mnoho důchodců, negativní demografický vývoj, státní
administrativa je neefektivní apod. Bylo by zbytečné argumentovat, že státní administrativa je vrcholem efektivnosti, to
zajisté není, ale problém není v tom. Navíc pokusy privatizovat služby a
sociální zabezpečení již prokázaly, že ve více
případech privatizace selhala.
Neodváděním daní
státu se tyto hodnoty samozřejmě neztratí a skončí na soukromých kontech. Důkazů pro to je mnoho, ale jeden nepřímý, jež vzbudil nedávno pozornost
analytiků, je urychlení růstu počtu miliardářů (v dolarech) ve světě (http://www.slate.com/id/2138564) . Před dvaceti léty jich bylo 140. Před třemi
léty jich bylo již
OSN zase uvádí, že 500 nejbohatších lidí má
majetek stejný jako 3 mld. obyvatel zeměkoule. Žijeme v období informační
revoluce, ale Kofi Anan řekl, že ještě dvě miliardy lidí nikdy netelefonovalo a
800 miliónů uléhá denně hladoví. Rozdíly v bohatství lidí jsou
největší v dějinách lidstva. Tento výsledek docílila
hnutí, která se chlubila tím, že chce svobodu, rovnost a občas dokonce bratrství. Není někde chyba?
3. Vliv globálních problémů
Vývoj ekonomiky České republiky v daném horizontu bude vystaven
stoupajícímu vlivu globálních problémů. Identifikace těchto vlivů není snadným
úkolem, protože ještě probíhají přechodové jevy vyvolané historickým kolapsem
Sovětského bloku, který zásadně změnil rámec většiny úvah o dlouhodobém vývoji.
Lze to srovnat s dopadem myšlenek Yukichi Fukuzawi, které publikoval v roce
1872 v Japonsku pod názvem "Gakumon
no Susume" (Pobídnutí k učení). Tato práce začíná slovy "Nebe
nevytvořilo jednoho člověka nad druhého ani jednoho člověka pod druhého".
Jeho názory způsobily, že Japonsko se přeorientovalo z východního asijského
prostoru na západní a začalo dlouhodobý růst. Zatím však důsledek změn, které
se udály koncem 80-tých let ve světě není tak jednoznačně positivní.
Před těmito změnami aktivisté usilující o mír slibovali "mírový
bonus", který lidstvo dostane, když se skončí závody ve zbrojení, protože
se uvolní tím značné prostředky. V politické oblasti se dokonce předpovídal
"konec dějin", protože zvítězí s konečnou platností racionální
liberální demokratický proud [Fukuyama 1992]. Po pěti letech změn není snadné
najít tento bonus (dividendu) ani na západě ani na východě.
Odezva ekonomik, národů, etnických skupin nebyla vždy v souladu s
očekáváním a předpovědí hlavních proudů ekonomické a politické vědy. Jako
ilustraci lze uvést, že hlavy vlád G-7 předpovídali v roce 1992 konec světové
recese na polovinu roku 1993. Když se sešli v tuto dobu (v Tokiu),
konstatovali, že světové hospodářství nezačalo růst podle očekávání, ale ještě
rychleji klesalo. Přivádí to nejednoho vědce k novému nezaujatému zkoumání
změněných pravidel ekonomiky [Gintis 1992] a samých základů demokracie počínaje
řeckou (od Periklese po kritiku demokracie Platonen) až po dnešní dobu [Held
1993].
Velmi pravděpodobně proto také poslední Nobelovy ceny pro ekonomiku
nebyly dány známým představitelům hlavních proudů ekonomické vědy, ale tzv.
institucionalistům – R. Fogelovi a D. Northovi (v roce 1993, jde o příspěvek staršího data – pozn. redakce).
První z nositelů je autorem kontroversní publikace, která mimo jiné
tvrdí, že otroctví bylo produktivní, ale bylo zavrženo na základě morálních a
politických námitek.
Jednou z nejvíce znepokojujících otázek je a bude boj proti
nezaměstnanosti. Ekonomická teorie napovídá, že vyšší ekonomický růst vytváří
pracovní příležitosti a zmenšuje míru nezaměstnanosti. Údaje o vztahu mezi
ekonomickým růstem a růstem pracovních míst za posledních 22 let ve vybraných
západních zemích nedává jednoznačné závěry, jak ukazuje následující tabulka
[Hingel 1993].
|
Růst HNP (1970–1992) |
Růst zaměstnanosti |
SRN |
70 % |
8 % |
F |
75 % |
7 % |
I |
84 % |
8 % |
GB |
52 % |
3 % |
USA |
76 % |
45 % |
EEC |
73 % |
7 % |
Zajímavá je tato teoretická otázka: kdyby vztahy růst-nezaměstnanost z
minulých desetiletí zůstaly nezměněné, jaký růst by musel být docílen v
jednotlivých zemích, aby zcela eliminoval nezaměstnanost?
Odpověď je v následující tabulce.
|
Nezaměstnanost (červen 1993) |
HNP by bylo nutno zvýšit o |
EEC |
10,6 % |
68 % |
SRN |
5,6 % |
49 % |
I |
10,9 % |
117 % |
GB |
11,4 % |
198 % |
F |
10,8 % |
113 % |
Při současných ročních přírůstcích by takový růst ekonomiky bylo možno
dosáhnout jen hluboko v příštím století.
Na základě těchto údajů přicházejí někteří ekonomové k závěru, že je
nutno změnit charakter ekonomického vývoje, jinak není šance eliminovat
nezaměstnanost. Jak ekonomický vývoj změnit však není dosud jasné.
Zdá se, že se množí varování před pokusem vypracovat tradiční
indikativní prognózy, protože v minulosti zpravidla neodhalily významné změny,
trendy nebo objevy. Máme-li citovat autoritu v oboru H. Simona (nositel
Nobelovy ceny), který pokládá za nejlepší vypracovávat scénáře, ale doporučuje
omezit se jen na identifikaci směru vývoje, který vyplývá ze současné
konfigurace. Dokonce nedoporučuje modely o mnoha stech proměnných, jejichž
jedinou ctností je, že využívají velké počítače. H. Simon doporučuje přehledné
modely s 3–4 proměnnými [z projevu H. Simona na 3. Konferenci IIASA v roce 1988].
Tolik pro ilustraci situace a výchozího stavu. Je patrno, že ne všechny
ekonomicky významné procesy jsou známé a jejich důsledky identifikované s
přesností potřebnou pro praktická rozhodnutí.
Přitom o globální prognózy po případě o globální modelování není nouze.
Za mnohá věhlasná díla lze uvést Meadowse [Meadows et al. 1972], [Kahn 1979],
Interfutures [1979] a Krelleho model [Krelle 1989].
I když tyto práce jsou z části použitelné, jejich nevýhodou je, že
vychází z existence bipolárního světa. Práce vzniklé v devadesátých letech
zaměřené na dlouhodobý vývoj, obsahují mnohem konkrétnější názory. Nicméně tyto
názory tvoří široké spektrum ve srovnání s více optimistickými např. D. Lipton
a J. Sachs [1990], kteří pokládají za možné, že životní úroveň v reformovaných
zemích bude trvale růst. Upozorňují ovšem na možné překážky, například možnost,
že střední a východní Evropa se stane předmětem "sametového"
kolonialismu západní Evropy [Topfer 1990] až po vidinu Březinského, že světový
vývoj se "utrhl z řetězu" [Out of Control 1993].
Pro Evropu jako celek jsou předpovědi smíšené. Na jedné straně panuje shoda,
že Evropa má potencionálně větší předpoklady stát se partnerem USA, co do
ekonomické moci, než Japonsko [Thurow 1992]. I když díky své kulturní a etnické
heterogenitě má a bude mít problémy s integrací nebo v oblíbených výrazech EU
problémy s docílením "kohese". Na druhé straně globální úvahy
odkrývají další problémy. Stárnoucí a prakticky ubývající blahobytné
obyvatelstvo Evropy je obklíčeno "světovým proleteriátem" od Marekeše
v Maroku po východní Asii [Lasourne 1993] a bude zdrojem migračních tlaků.
V současné době dochází ke "zlomu" trendů v Evropě a tudíž
rozkladu dřívějších optimistických výhledů, což přivedlo předního prognostika
E. Fontella (1994) k předložení čtyř možných scénářů pro vývoj integrace.
Vývoj budou formovat tyto problémy:
- ekonomický růst a
zaměstnanost
Po krátkém optimismu z konce 80-tých let je opět nezaměstnanost EU 10% a
ukazuje se, že ekonomický růst, kterého se dosahuje, nezvyšuje zaměstnanost. Je
nutno najít nová řešení strukturální nezaměstnanosti.
- konkurenceschopnost
Podíl Evropy na světovém obchodu s high-tech výrobky (a zejména
informatiky) klesá a obchod s nesofistikovanými výrobky stoupá.
- stárnutí a migrace
Složení populace dle věkové a vzdělanostní struktury je stále méně a
méně vhodná pro moderní výrobní systémy.
- zvětšování
Každý přírůstek do EU vyvolává četné operativní potíže, komplikuje
proces rozhodování. Integrace je otevřený proces. Zvětšování EU mění rovnováhu moci.
- kohese
Tento pojem není možné snadno definovat. Jde v podstatě o sbližování
životních podmínek chudších a bohatých občanů Evropy, o aktivní solidaritu,
šíření poznatků a hledání společné identity. Kohese je životně důležitou
otázkou sjednocení Evropy. Pokud se vývoj od římských dohod po Maastricht
hodnotí pozitivně, je to proto, že vzrůstala kohese v Evropě. Devadesátá léta
však ukazují, že zde dochází k problémům.
Na základě řešení těchto problémů lze očekávat čtyři možné scénáře
budoucího vývoje v Evropě.
Maastrichtský = založený na společné měně. Společná měna je pokládána, i na základě
historických zkušeností za nejlepší prostředek k vytvoření
"evropského" nacionalismu. Pro odhad pravděpodobnosti tohoto scénáře
nutno říci, že tento návrh byl přijat v době, kdy Evropa procházela jistou
konjunkturou (koncem 80tých let) a předpovědi pro léta 91–95 byly 3 – 3,5 %
růst a pro dalších pět let 3,5 – 4 % růst.
Tento výhled vytvářel riziko stimulace vyšší spotřeby a cen, tedy
nebezpečí inflace, proto koordinace makroekonomické a zejména monetární
politiky se zaměřila na restriktivní opatření. Nedostatek vise nebo informací
způsobil, že tato politika byla zavedena současně se začínající recesí v USA.
Souhrn restriktivní měnové politiky a recese měl za důsledek existující
problémy růstu v Evropě.
Maastrichtský scénář však může zahrnovat také postupné prvky, např.
kdyby silné ekonomiky (SRN a Francie) zavedly Maastrichtské dohody a využívaly
by volný obchod s ostatními zeměmi, vznikla by situace "více-rychlostního"
ekonomického rozvoje v Evropě, která by mohla zkomplikovat možnost jednotného
postupu k sjednocení.
Další možný scénář je v pokračování jednotného
trhu, jehož statický vliv na HDP Evropy byl odhadován na 4,5 % ročního
růstu a dynamický vliv na dvojnásobek. Předpokládá se tiché opuštění
přechodných opatření Maastrichtských dohod (monetární unie) a přenechání
ekonomického sjednocení mechanismům trhu a sociálnímu sjednocení, které
eventuálně vyústí v monetární unii. Tento scénář je podobný předešlému, ale
počítá s podstatně delším obdobím.
Třetí možný scénář počítá s vytvořením "rozvojového pásu", který by byl vytvořen propojením
jižní a východní Evropy do společného ekonomického prostoru, který by z jihu
obepínal nové centrum představované Německem (popřípadě Francií). Předpokladem
tohoto scénáře je podpora rozvojového pásu základními dohodami v klíčových
oblastech týkajících se oběhu primárních faktorů výroby a služeb, jakož i
politiky difůze technologií a průmyslu z centra na periferii EU. Tímto procesem
však tento scénář může mít tendenci vyústit v monokulturní společnost hledající
uniformitu pomocí difůze dominantních systémů z centra.
Další možností by mohl být scénář "rozdílnosti
(diversity)", pluralitní kultury, životního stylu, institucí atd., který
má v Evropě historické kořeny a který by jí mohl pomoci získat dominantní
pozici ve světě a také schopnost řešit světové problémy a navrhovat světové
organizace řízené multi-kultutními hodnotami. Scénář není vyjádřením současných
tendencí v Evropě, kde naopak dochází k postupné ztrátě diversity ve spotřebě,
výrobě a v systémech ovládajících ekonomický a sociální rozvoj (energetika,
doprava, zdravotnictví, policie atd.).
Celkově lze říci, že velmi pravděpodobně do r. 2005 se EU může stát:
- největší ekonomickou velmocí co do velikosti vnitřního trhu
(obyvatelstvo a kupní síla),
- prototypem budoucí světové ekonomiky s fungujícím trhem zboží, služeb
a výrobních faktorů a pravidly demokratické vlády, který by mohl sloužit jako
vzor pro anti-nacionalisticky laděné světové společenství.
Pro uskutečnění této vise je však nutné přijmout jistá opatření:
- ve velmi krátké době skončit proces silového monetaristického
sjednocení, který jak se zdá ohrožuje již samé základy skutečného sjednocení a
soustředit se na jednotný trh,
- v krátké době vytvořit proces volného připojení méně vyvinutých zemí
Evropy k jednotnému trhu, který by byl doprovázen vědomou politikou společného
rozvoje,
- ve střednědobém horizontu nutno usnadnit možnost různorodé produkce,
spotřeby a systémů, jako nositele soutěživosti evropských území (regionů, ne
nutně států).
Očekává se, že v rámci těchto strategií založených na podpoře trhu a
investic, podniky znovu najdou elán, který momentálně ztratily v monetárních a
finančních zákrutách Maastrichtu.
Vědecko-technická kapacita zemí střední a východní Evropy ve srovnání se
světem
Země SVE mají zvláštní charakteristiku, což platilo před pádem komunismu
a platí to zatím dodnes. Je to dáno tím, že některé socio-ekonomické parametry
mají horší než řada rozvojových zemí (infrastrukturu), zatímco jiné mají
srovnatelné s rozvinutými. Tak například ve zdravotní péči ČSFR a Maďarsko měly
280–310 obyvatel na lékaře, zatímco rozvojové země v horní polovině středního
příjmu měly 1 220 obyvatel na lékaře. Také úmrtnost nemluvňat byla třetinová
[Dunning 1993]. Poněkud podobná situace je v nákladech věnovaných na výzkum a
vývoj a ve vzdělanosti obyvatelstva. Tyto parametry jsou velmi důležité pro
odhad srovnatelné, absorbční schopnosti nových technologií a inovací.
Podrobnější údaje ukazují [Radoševič 1993], že v zemích SVE je podíl
středoškoláků v mladé populaci nižší o 10–20 % než v rozvinutých zemích a
stejným dílem je vyšší než v chudých zemích Asie (např. Malasie) nebo Latinské
Ameriky (Brazílie, Peru). Jižní Korea však má vyšší podíl středoškoláků než
mají země SVE (kromě Rumunska). Tato globální pozice se v 80tých létech
zhoršila, protože země dříve rozvojové výrazně zvyšují vzdělanost svého
obyvatelstva.
Na univerzitní úrovni je pozice zemí SVE horší. Podíl vysokoškoláků v
mladých ročnících je prakticky za většinou zemí, je horší než v Latinské
Americe a v méně vyvinuté části Evropy (Portugalsko, Irsko, Španělsko).
Posledních 20 let země SVE měly nejnižší přírůstky podílu vysokoškoláků a
pozoruhodné je, že nejnižší přírůstek podílu vysokoškoláků byl zaznamenán v
Maďarsku, ČSFR a v Polsku. Lze říci, že na počátku 70tých let SVE vycházela se
světového srovnání lépe než na konci 80tých let. Co se týká středoškolsky
vzdělaných lidí, je nyní SVE na lepší úrovni než Latinská Amerika a v podílu
vysokoškolsky vzdělaných je na úrovni Latinské Ameriky. Vzdělanost je přitom
pokládána za "náhradní" ukazatel schopnosti společnosti absorbovat
společenské a průmyslové inovace.
Výzkum a vývoj
Pro mezinárodní srovnání by bylo možno uvést celkový počet pracovníků ve
výzkumu a vývoji a objem finančních prostředků věnovaných na tuto činnost v
minulosti. Bylo by to však zavádějící, protože dle minulé metodiky řada
pomocných útvarů (normalizace, VTEI) byla zahrnuta do výzkumné základny a tím
by vznikl obraz přeceňující pozici výzkumu a vývoje v zemích SVE.
Významné je, že rychlost přírůstku vědců a inženýrů ve výzkumu byla
poloviční v porovnání s většinou zemí (méně vyvinuté země v EU, Latinská
Amerika). V Jižní Koreji byl přírůstek vědců a inženýrů třikrát větší. Zde je
nutno vzít také v úvahu různé výchozí pozice zemí. Srovnatelné celkové náklady
na výzkum a vývoj v zemích SVE (na základě kupní síly) ukazují, že v 80tých
letech byly dvakrát vyšší než ve Španělsku a v Irsku a čtyřikrát vyšší než v
Řecku a Portugalsku. Typický je průběh pro Maďarsko – prakticky žádný růst
nákladů v 80tých letech a na konci dalšího desetiletí ostrý pokles, čímž se
země SVE dostaly mezi skupinu zemí s nižšími náklady na V a V (jako podíl
nákladů na V a V na HDP). Nicméně v relativních nákladech (na obyvatele) země
SVE byly nad méně vyvinutými zeměmi EU (v roce 1989).
Z tohoto srovnání nám vyplývá jistá inkonsistence minulých strategií
technického rozvoje. Relativně lépe podporovaná výzkumná základna musela
"čelit" hůře vybavené výrobní základně (se srovnatelně menší
vzdělaností a tudíž menší absorbční schopností). K tomu nutno připočíst
negativní důsledky monopolního postavení tradičního průmyslu a jejího silného
"lobby" jakož i důsledky autarkie a vyjde nám rozluštění jedné záhady
býv. socialistických zemí, že při vyšších srovnatelných parametrech vědecké
základny byla inovace v průmyslu nižší než ve srovnatelných zemích. Tuto
hypotézu podporuje také skutečnost, že citační index zemí SVE je srovnatelný s
méně vyvinutými zeměmi EU, ale je daleko před východoasijskými zeměmi [Science
Watch 1993]. Ovšem vzhledem k nákladům na V a V v SVE by se předpokládala vyšší
produktivita (měřeno citačním indexem). Nižší produktivita výzkumné základny má
řadu příčin, ale autarkické prostředí (mezinárodní isolace) může být
nejvýznamnější. Nakonec dle amerických patentů udělených zemím SVE, tyto země
jsou na stejné úrovni nebo lepší než méně vyvinuté země EU. V každém případě
tyto údaje ukazují, že V a V základna v ČR představuje důležitý kapitál, který
je vzhledem k potřebám budoucího rozvoje nutno zachovat.
Tato kusá analýza ukazuje,že absorpční kapacita našeho průmyslu a
společnosti jako celku měřená vzdělaností obyvatelstva a parametry výzkumu a
vývoje, i když není srovnatelná s předními zeměmi EU, je v řadě parametrů lepší
než méně rozvinuté země EU. Z těchto důvodů vyplývá jednoznačně nutnost udržet
tyto parametry (krátkodobý cíl) a připravit program dalšího zvyšování
vzdělanosti. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že ve světě kde se kapitál
pohybuje rychlostí elektronů a nová technika se rychle prosazuje do světového
hospodářství, žádný národ nemůže zůstat bohatý a ekonomicky mocný, když jeho
lid bude hloupější než lid ostatních zemí [Cohen 1993].
Literatura:
Cohen, Stephen C., 1993: Geo-Economics: Lessons from America's Mistakes,
In: Martin Carnoy et all: "The New Global Economy in the Information
Age" Reflections on our Changing World, The Pennsylvania State University
Press, p. 259–271
Dunning J. H., 1993: The Prospect for Foreign Direct Investment in
Eastern Europe, In: "Foreign Investment in Central and Eastern
Europe": Artisien P. et all. (Ed), St. Martin's Press, Inc., New York, p.
16–33
Fukuyama F. 1992: The End of History and the Last Man: London, Hamish Hamilton
Gintis H., 1992: New Economic Rules of the Game Challenge,
September-October, p. 47–53
Hagedoorn J., 1993: "Strategic Technology Partnering and
International Corporate Strategies" in European Competitives: Hudges K. S.
(Ed.), Cambridge University Press
Held D., 1993: Democracy: Past, Present and Possible Futures,
Alternatives 18, Num. 3, Summer, p. 259–271
Hingel A. J., 1993: Note on "A New Model of European
Development" Innovation, Technological Developement and Network-led
Integration, FOP 361-EN, Commission of the European Communities
Krelle W. (Ed.), 1989: The Future of the World Economy. Economic Growth
and Structural Change. Springer Verlag
Radosevic S., 1993: Eastern European Science and Technology Capabilities
during the Transition: A Provisional Assessment of Effects and Prospects,
Background paper for the conference "The Role of Science and Technology
Policy in Economic Transformation Programs with Particular Regards to
East-Central Europe and the Former Soviet Union", Lyon, 10.–11. December 1993
Toffler A. 1990: Power Shift, Knowledge, Wealth and Violence at the 21st
Century, Bantam Books, New York, p. 438
Stanislav Heczko
Příspěvek rozvíjí předchozí
texty a byl přednesen na semináři „Práce,
kapitál a inovace v soudobé globalizované realitě“ 4. 2. 2008. Jde o další
pracovní materiál výzkumného a řešitelského týmu Charakter globálního
kapitalismu obecně i v ČR, jeho vnitřní rozpory a možnosti překonání. Ekologické hrozby, budoucnost
křesťanství v Evropě či tzv. jezdce Apokalypsy upřesňuje S. Heczko
v rozhovoru „Žijeme nad možnosti planety…“, který přinesly Perspektivy
(Příloha Katolického týdeníku č. 5/2008, 29. ledna – 4. února 2008).
Vyhlídky světové ekonomiky v současné době nevypadají nijak růžově.
Hrozeb a nejistot je příliš mnoho:
a) po dlouhém období poklesu ceny surovin rostou, týká se to cen
zlata, mědi, stříbra, platiny, niklu a zejména ropy (ta nedávno dosáhla
rekordních výšek), v letech 2008 –
2016 má vrcholit těžba ropy a pak by mělo množství vytěžené ropy již jen
klesat (ropný vrchol či ropný zlom);
b) hypoteční krize, která začal
v USA v srpnu 2006, se časem přesunula na úvěrové trhy; následně
americké, asijské i evropské burzy zaznamenaly rekordní poklesy, ztráty amerických
a evropských bank jsou značné a předpokládá se, že dále porostou; finanční krize tak zdaleka není
zažehnána, což ohrožuje růst světového
hospodářství;
c) americká ekonomika se ocitla na pokraji recese, přijatý balík
stimulů na podporu ekonomického růstu v USA se považuje za nedostatečný a
tak hrozí zpomalení světové ekonomiky, v mnohém závislé na vývoji
ekonomiky americké; v důsledku déletrvajícího znehodnocování USD řada zemí snižuje či uvažuje o snížení podílu
amerického dolaru na devizových rezervách země;
d) rovněž nastupující globální klimatické změny představují
hrozbu pro další vývoj světové ekonomiky, do konce tohoto (21.) století hrozí
zvýšení průměrné teploty až o 6° C,
globální oteplování urychlí tání arktických a antarktických ledovců, čímž hrozí
vzestup hladiny moří asi o
e) celkově prohlubuje se nerovnoměrný vývoj, např. klimatické
změny postihnou více rozvojové země než země vyspělé, přitom v současné
době se z rozvojových zemí hospodářský růst týká pouze některých (zejména
Ruska, Číny, Brazílie či Indie), jiných již nikoliv.
Prohlubování nerovnoměrného vývoje se celkově považuje za hlavní
znepokojující rys současné páté etapy ve vývoji světové ekonomiky (začátek této
páté etapy se zpravidla klade na počátek 90. let 20. století). Efekty globalizace neúprosně totiž vedou
k prohlubování rozdílů mezi zeměmi, hlavně mezi zeměmi bohatými a zeměmi chudými. Vztah mezi rozvojovými a
rozvinutými zeměmi se zaostřuje a v politické rovině se to projevuje jako
narůstající rozpor mezi chudým Jihem a bohatým Severem. Tento rozpor bezesporu
přispět ke krachu tzv. Rozvojového kola jednání WTO (v červenci 2006).
Nerovnoměrnost hospodářské a sociálního vývoje rovněž zesiluje migrační toky. V současně době je
ve světě kolem 200 milionů migrantů (v roce 1993 jich přitom bylo „pouze“
100 milionů a v roce 2000 pak 175 milionů). Příliv migrantů mimo jiné vede
k nárůstu národnostní a rasové nesnášenlivosti, čím přispívá k dalšímu
růstu politického napětí ve světě, již tak vyvolávaného prohlubujícími se
globálními problémy – tj. problémem ekologickým, surovinovým, populačním,
potravinovým (nutričním), nebývalým šířením infekcí a drogových závislostí (ve
světě více než 200 milionů lidí užívá nezákonné drogy, v České republice
je pak 30 200 problémových uživatelů tvrdých drog) či problémem terorismu
(Korsika, Čečensko, Kosovo, Izrael, Severní Irsko, muslimský džihád a tzv.
válka proti terorismu) atd.
Globální problémy se týkají celé lidské civilizace a jsou řešitelné pouze celosvětovým
úsilím. Vznikají hlavně proto, že se lidské civilizaci nedaří nalézt a
aplikovat mechanismy, které by tlumily důsledky
nerovnovážné závislosti jednotlivých zemí či skupin zemí (čili
důsledky tzv. asymetrické formy interdependence). Globální problémy mohou
vést ke globální katastrofě lidstva, pokud nebudou nějak vhodně a včas
řešeny. Týká se to nejen globální války, ale i ostatních problémů (třeba v
delším časovém horizontu). O možnostech poměrně rychlé globální
smrti lidstva psal u nás již profesor Milan Machovec (1925 – 2003). Vedle
hrozby nukleární (jaderné katastrofy či války) je tu podle něho hrozba
ekologická, která se neomezuje jen na globální oteplování, ale například i na
ubývání pitné vody či čistého vzduchu. Dále je tu hrozba populační, hrozba
epidemická či hrozba narkonamická spočívající v nebývalém rozmachu
drogových závislostí (včetně alkoholismu a kouření cigaret).
Narůst sociálního a politického napětí jako by vytvářel vhodné kulisy
pro nejrůznější katastrofy apokalyptického charakteru (válku, hlad či mor).
V úvahu nutno vzít provázanost jednotlivých hrozeb a problémů.
To je zřejmé např. u epidemické hrozby ve vztahu ke globálnímu oteplování, kdy
globální oteplování vede jednak ke ztrátě účinnosti imunitního systému, jednak
ke snižování účinnosti očkovacích preparátů. Od sedmdesátých let dvacátého
století se objevilo třicet devět nových infekčních nemocí (např. horečka ebola,
marburg či nipah) a došlo i k návratu tradičních infekčních chorob jako je
cholera, žlutá zimnice, meningokokové infekce, tuberkulóza, tyfus či
malárie. Nedávno Světová zdravotnická organizace uvedla, že ještě nikdy se tolik
nešířily infekční nemoci v dějinách lidstva jako v současné době. To
je dáno i rostoucí propojeností v důsledku současné globalizace. Stačí
přeletět letadlem a už se nebezpečná infekce přenese (např. SARS) někam jinam.
Případná pandemie by se tak mohla celosvětově rozšířit během několika hodin.
Zkrátka proces globalizace má i svá nemalá zdravotní rizika.
Všechny tyto hrozby, rizika či rostoucí celkové sociální a politické
napětí podle mne souvisí s tím, že prožíváme tzv. formační krizi vázanou na dobíhání dlouhé deprese v rámci
IV. dlouhodobého hospodářského Kondratěvova cyklu. Formační krize spjaté s
předchozími dlouhodobými hospodářskými cykly přinesly v minulosti s sebou
prosazení nové formy moderní průmyslové společnosti, nového produkčního řádu a
nového technologického stylu, jehož další rozvoj pak nesl následující dlouhou
expanzi a přinášel i novou prosperitu (viz např. formační krize let 1848, 1896,
1939 – 1945). Právě sociální revoluce, velké (systémové) války, politické
převraty či jiná společenská kataklyzmata spjatá s formačními krizemi
umožnily „kvantitě přerůst v novou kvalitu“. Rozvojové impulsy nového
produkčního řádu se však časem vyčerpají a jeho krize koncem příslušné dlouhé
expanze přinášejí nutnost začít opět s hledáním nových forem společenského a
ekonomického života. Vznikají tzv. otevírací krize (vázané na doběh dlouhé
expanze), které nastolují (otevírají) nové otázky a úkoly (např. otevírací
krize let 1871, 1917 či 1968).
Vraťme se však k formačním krizím. Zdá se, že každá formační krize
má svoji určitou předehru, např.
předehrou předchozí formační krize spjaté s druhou světovou válkou (1939
– 1945) byla pravděpodobně první světová
hospodářská krize čili Velká deprese let 1929 –
1933. Samotná druhá světová válka pak představovala zlom či vyvrcholení formační krize. Délka tehdejší formační krize
včetně tzv. předehry činila tedy 16 let (od roku 1929 do roku 1945).
Pro naše prognostické úvahy je důležité určit, kdy vlastně začala
formační krize (resp. její předehra) spjatá s doběhem současného
dlouhodobého hospodářského Kondratěvova cyklu. Jako možná data připadají podle
mého názoru v úvahu následující léta:
- rok 1989 (počátek politických změn ve střední a východní Evropě),
- rok 1991 (rozpad SSSR) a
- rok 1998 (asijská finanční krize).
Osobně bych se přiklonil k roku
1998, neboť rozpad světové socialistické soustavy (v letech 1989 – 1991)
ekonomicky prospěl vyspělým kapitalistickým zemím a tím oddálil příchod
formační krize. Pokud k onomu roku 1998 přičteme 16 let (pravděpodobná
délka předchozí formační krize, a to včetně předehry), dostaneme se k roku
2014 jako možnému konci současné formační krize a počátku tolik očekávaného
nástupu pátého dlouhodobého Kondratěvova cyklu (Kondatěvův dlouhodobý
hospodářský cyklus začíná podobně jako ostatní ekonomické cykly fází expanze,
v našem případě tedy fází tzv. dlouhé expanze).
Současná formační krize může
ale být delší než oněch 16 let, neboť nejde jen o nástup
nové formy moderní průmyslové společnosti, nového produkčního řádu či nového
technologického stylu. Snad prožíváme formační krizi rodící se globální
občanské a informační společnosti 3. vlny (v rámci tzv. velkých vln manželů Tofflerových), kterou bude již možné plně charakterizovat jako společnost
postindustriální a postmoderní – ve
smyslu překonání industriálního řádu
a moderny v průběhu druhé polovině 21. století. Současná čtvrtá
technologická revoluce (tedy informační revoluce) tak vytváří předpoklady pro uzavření celé industriální epochy lidstva.
Každopádně asi žijeme v období
předehry ke zlomu či vyvrcholení formační krize vázané na doběh IV.
dlouhodobého hospodářského Kondratěvova cyklu. Zatím není jasné,
s jakým společenských kataklyzmatem bude spjat (spjato) tento zlom (toto
vyvrcholení) současné formační krize.
Půjde o válku, hlad či mor? Nebo dokonce o vše dohromady, jak prorokuje
novozákonní biblická kniha Zjevení sv. Jana čili Apokalypsa? Máme se zkrátka na co těšit… Mnohé problémy
současnosti (např. ty globální) mají chronický charakter, ale pod vlivem nějaké
konkrétní události se mohou stát akutními a být velmi rozsáhlé. Rozpory nemilosrdně
narůstají, ale nelze přesně odhadnout, kdy se vyhrotí. Ale myslím, že většinu
nastíněných problémů bude nutno vyřešit ještě v rámci tohoto (21.)
století.
Jaroslav Šetek
„Produktivní se stávají znalosti
teprve tehdy, když jsou spojeny a tvoří ucelené poznání. Posláním personálního
managementu každé organizace je umožňovat právě tuto integraci.“
Uvedená citace dokazuje, že otázky spojené se vzdělávacím procesem
personálu státní správě jsou z jednou z klíčových strategických oblastí
personální politiky a výstavby. To proto, že instituce státní správy jako
organizace založená na informacích a znalostech vyžadují, aby každý z
pracovníků přijímal odpovědnost za své cíle, svůj přínos k jejich plnění a
samozřejmě i za své chování. Každé poznání, získané ve vzdělávacím procesu se
prověřuje činy.
Společenská poptávka po vzdělávacích programech
Vzdělávací programy v každé společnosti obsahují stanovení cílů a cest
jejich dosažení. Bývají formulovány sociální skupinou, hnutím, politickou
stranou, firmou, státním orgánem či jinou institucí. Vzdělávací programy jsou
výrazem cílového zaměření aktivit sociálních aktérů a potřeby stimulace,
koordinace a vyhodnocování důsledků realizace těchto aktivit.
V totalitním politickém systému mají vzdělávací programy podobu soustav
příkazů a častých opatření často direktivního charakteru ve vztahu k
hiearchicky nižším organizačním článkům.
V demokratických politických
systémech mívá formulace cílů charakter doporučení a jako prostředků k jejich
dosahování se užívá nepřímé stimulace, tj. morální, organizační či finanční
podpory příslušných aktivit. Každému vzdělávacímu programu by měla předcházet:
*
zevrubná analýza problémů,
konsensus tvůrců vzdělávacích programů o prioritách a vhodných způsobech
realizace zvolených cílů,
*
analýza realizace zvolených
cílů,
*
analýza rentability, tj. poměru
nákladů a přínosů realizace programu,
*
odhad jeho přijatelnosti pro
dotčenou populaci.
Výchozí filozofie a mechanismy fungování
Ve vyspělých tržních ekonomikách věnují úspěšné firmy, ale i orgány
veřejné správy značnou pozornost dimenzi lidského faktoru. Tomu odpovídá i
interdisciplinární přístup společensko-vědních oborů s technickými obory. Tímto
přístupem se vytvořily oboru orientované na lidské zdroje, jejich motivaci a
profesní růst. K těmto oborům se řadí personální management, personální
marketing, public relations a andragogika. Od 80. let přístup těchto oborů
značně akceleruje, neboť vypracované jejich vypracované systémy se efektivně
osvědčily.
Stejně tak vzdělávací proces ve veřejné správě se neobejde bez aplikace
odpovídajících manažerských metod, které nachází své opodstatnění nejen
v ekonomické ale i mezilidské dimenzi. Z tohoto důvodu je nezbytné
vytvořit patřičné koncepční materiály za účelem efektivního využívání všech
zdrojů pro zabezpečení vzdělávacího procesu ve státní správě a to na základě
interdisciplinárního přístupu humanitních věd a kybernetiky, kdy se vytvoří
patřičná manažerská strategie, která může působit na lidský činitel za účelem:
·
efektivního využívání disponibilních zdrojů v rámci zabezpečení
vzdělávacích programů,
·
zavedení metod personálního marketingu při rekrutaci lektorů a
pracovníků na zabezpečení organizačně metodické činnosti státní správy,
·
aplikací metod marketingu ve vzdělávacích programech institucí státní
správy.
Konečným cílem zvolené koncepce státní správy bude orientace
vzdělávacích programů na požadovanou kvalitu lidských zdrojů, které působí na
kvalitativně vyšší úrovni ve státní správě, kde je věnována zvýšená pozornost
na vytváření image. Z tohoto důvodu je nezbytné koncepční politiku státní
správy zavést orientaci vzdělávání na mezilidské vztahy a odpovědnosti za
efektivní vyžívání disponibilních zdrojů státní správy.
Fungování, organizace a management vzdělávacích
programů institucí státní správy
Základním nástroj pro organizaci a řízení musí vycházet ze zavedení
aplikace metod systému plánování a rozpočtování v podmínkách státní
správy. Uceleně provázaný systém plánování a rozpočtování musí vystupovat
jako soubor dokumentů, procedur, vztahů, informací, kontrolních opatření a
technologických prostředků, využívaný na vrcholové úrovni managementu státní
správy k transparentní racionální alokaci zdrojů, přípravě výchozích
plánovacích dokumentů v oblasti rozvoje a zabezpečení činností státní
správy a ke zpracování požadavků v oblasti návrhu jednotlivých kapitol
státního rozpočtu orgánů státní správy.
Mezi základní charakteristiky pro zavedení uceleně provázaného systému
do státní správy patří:
a) alokace zdrojů institucí
státní správy musí být vázána na komplexně pojaté jeho potřeby - tj. pokrytí
požadavků na akreditované vzdělávací programy podle stupňů pro dané cílové
skupiny,
b) zdroje se primárně alokují
v určené struktuře vzdělávacích programů, účelově sestavené jako zobrazení
subjektů, realizujících činnosti, nutné na pokrytí poptávky po vzdělání
cílových skupin,
c) stanovení tří časových
horizontů (dlouhodobý, střednědobý, krátkodobý) s každoročním klouzavým
posunem, na tyto časové horizonty musí odpovídat uceleně provázaný systém
plánování a rozpočtování,
d) za hlavní kritérium výběru
optimální varianty alokace zdrojů na zabezpečení vzdělávacích programů se musí
stát poměr užitku v pokrytí potřeb na vzdělávací programy a celkovými
finančními výdaji státní správy,
e) v rámci uceleně
provázaných fází plánování a rozpočtování se musí vytvářet dlouhodobé
a střednědobé plány, umožňující dlouhodobý vyvážený rozvoj státní správy,
f) návrh bilance rozpočtu státní
správy na jednotlivé roky musí transparentně zdůvodnit opodstatněnost
finančních výdajů a následné efektivní rozdělení zdrojů, řízení a kontrolu
zdrojových toků v organizační struktuře státní správy.
Hlavním cílem, který lze očekávat od aplikace systému plánování a
rozpočtování do podmínek mechanismu fungování státní správy je vytvoření
podmínek pro zabezpečení dlouhodobé efektivní transparentní využívání zdrojů na
pokrytí potřeb při respektování daných zdrojových omezení. Ucelený systém
plánování a rozpočtování musí být rozdělen mezi dvě fáze:
1) Za fázi plánování musí být na
základě aplikace metod komparace a analýzy, včetně užití technologií public
relations vyhodnoceny:
·
vzdělávací programy v systémového okolí institucí státní správy
(programy vysokých škol a vzdělávacích institucí).
·
vyhodnocení potřeb na vzdělávací programy pro státní správu,
·
disponibilní zdroje a reálný stav potenciálu státní správy,
·
legislativní normy a vládní usnesení.
Výše uvedené faktory vystupují jako vstupní dokumenty na zajištění
vzdělávacích projektů v působnosti institucí státní správy za časový
horizont 5 let. Výsledkem fáze plánování musí být stanovení zdrojově pokrytých
specifických vzdělávacích programů institucí státní správy, které se po
jednotlivých letech aktualizují.
2) Za fázi rozpočtování se
realizuje finanční ohodnocení zdrojů, rozdělení výdajů za organizační struktury
státní správy, zpracování návrhu rozpočtu za časový horizont 1 roku.
Okolí systému plánování rozpočtování zabezpečení vzdělávacích programů
státní správy je tvořeno:
a) za strategickou část
·
státní politika a legislativa za oblast za oblast celoživotního
vzdělávání,
·
požadavky mezinárodních standardů na vzdělávací programy,
·
kapitoly státního rozpočtu institucí státní správy v České republice,
·
mezinárodní aspekty - integrace České republiky do Evropské Unie, apod.
b) za zdrojovou část
·
disponibilní zdroje státní správy,
·
akviziční proces na pořízení materiálu, techniky a informačních
technologií,
·
aplikace získaných vědeckých poznatků,
·
aplikace finančního sponzoringu na vzdělávací programy.
c) za exekutivní část řízení
zdrojů:
·
rozpis finančních výdajů za jednotlivá časová období,
·
reálné zdrojové toky,
·
reálný stav a vývoj státní správy.
Možné aplikace vzdělávacích metod pro
pracovníky státní správy
Moderní pracovní činnost pracovníka ve státní správě není samoúčelná,
módní záležitost, neúčelně (z hlediska společenského a občanského)
spotřebovávající zdroje, ale účelný, praktický, transparentní systém
specifických manažérských aktivit, reflektující potřeby státu a určujících
jejich efektivní řešení. Vzhledem k tomu, že jak potřeby, tak disponibilní
opatření i zdroje mají komplexní a dynamický charakter, musí moderní pracovník
státní správy vykazovat zřetelné atributy komplexnosti, dynamiky a flexibility.
K plnění této funkce není nutno zdůrazňovat úlohu a význam získaných
informací ve vědeckých prací. Vědecká práce musí zaujímat správnou pozici,
nebýt ani od praxe odtržena, ani být praxí determinována, vláčena nebo trpěna
za nutné zlo. V personální a vzdělávací politice k zaměstnancům
státní správy, stejně jako v jiných oblastech, by vědecká práce měla být
orientována do třech hlavních směrnic:
·
komplexní řešení dlouhodobých, zásadních otázek vzniku, vývoje a
důsledků řešení potřeb státu,
·
operativní součinnost s výkonnými složkami, vědecká analytická
podpora při řešení konkrétních aktuálních problémů,
·
rozvoj, pěstování a výuka společenskovědních disciplín.
Výše uvedené faktory zdůrazňují požadovanou kvalitu lidských zdrojů ve
státní správě. Avšak velký podíl sehrává i míra profesionalismu, kterou je
nutné chápat nikoliv jako pracovně právní vztah, ale jako přístup k práci,
založený na odborné připravenosti a potřebné úrovni psychických a morálních
vlastností.
Odborná připravenost pracovníka ve státní správě znamená zvládnutí a
schopnost využívání znalostí zejména (v přiměřeném rozsahu podle pracovního
zařazení) v následujících okruzích:
·
teorie managementu a plánování, systémová analýza a syntéza, operační
výzkum, systémové inženýrství, teorie grafů, síťová analýza,
·
informatika a informační technologie,
·
teorie krizových situací, analýza rizik, teorie katastrof, teorie
konfliktů, teorie her, modelování,
·
plánování a zabezpečení operací krizového managementu,
·
ekonomické metody hodnocení užitku a nákladů, ekonomické optimalizace,
·
společenské vědy - psychologie, sociologie, politologie, historie, etika
a její součást - deontologie (věda o profesní etice),
·
znalosti základních legislativních norem nezbytných pro výkon poslání
pracovníka státní správy,
·
znalosti problematiky integrace
do Evropské unie a struktur NATO,
·
jazykové znalosti (především jazyky užívané v rámci Evropské unie -
angličtina a francouzština).
Závěr
Z hlediska sociologického a politologického přístupu je nezbytné
přistupovat a rozšiřovat ekonomickou teorii kapitálu o formy vztahů
k určitým hodnotám či sociálním skupinám. Při úvahách o struktuře
sociálního systému, její reprodukci, o životních šancích jedinců se střetáváme
s užitím termínu „kapitál“, který označuje vlastnictví a s ním
spojenou dispozici hodnotami, které umožňují udržování a získávání všech
sociálních pozic. Zásluhou o přispění na širším pojetí termínu „kapitál“ lze
připsat francouzskému sociologovi Pierru Boudieuovi. Ze sociologického přístupu
problematiky sociální mobility se často tvrdí, že ve vyspělých zemích, kde je
hlavním modelem nukleární rodina, funguje jako hlavní mechanismus zařazování do
zaměstnaneckých pozic, vzdělání, přičemž vyšší vzdělání umožňuje zaujetí vyšší
zaměstnanecké pozice. Při použití termínu kapitál, je dosažení vyšší pozice
v zaměstnání závislé na tzv. „kulturním kapitálu“, který představuje
určitou sumarizaci vědění, vzdělání, poznávacích schopností, naučených
sociálních dovednostech a kulturnostech a kulturnosti.
Pro obsazení či udržení řady pozic je nezbytný také sociální kapitál, reprezentující
vztahy jedince a jeho rodiny. Jedná se vlastně o systém účelových formálních a
neformálních vazeb. Specifickou formou sociálního kapitálu je politický
kapitál, který zajišťuje síť užitných vazeb prostřednictvím politických
struktur.
Ještě před vznikem teoretické koncepce lidského a společenského kapitálu
vznikl teoretický přístup, který již tuto koncepci potvrdil. Jedná se o teorii
manažerského řádu „či manažerské revoluce“[1], která se začala vytvářet již ve 30. letech 20. století, první její záměr
snad již položil R. Hilferding. Teoretickým evangeliem se stala práce Američana
Jamese Burnhama, který v roce 1941 vydal práci Revoluce manažerů, ve které
se přímo hovoří o revoluci, v jejímž důsledku přešla moc z vlastníka
kapitálu do rukou odborníků. Důvodem přechodu moci z vlastníka kapitálu na
manažera v sociální pozici zaměstnance vlastníka kapitálu jsou získané
znalosti ze vzdělávacího procesu, návyky a celková kvalifikační úroveň
manažera, který tedy disponuje nehmotným kapitálem - kterému po následujícím
výkladu můžeme doložit přívlastek „lidský“.
Teorie lidského kapitálu je položena na investicích do lidských zdrojů
při vytváření kvalifikace, do upevňování zdraví (zdravotní péče a prevence) a
do informací o trhu práce při vyhledávání pracovních míst. Za duchovního otce
teorie lidského kapitálu je považován profesor Milton Friedman, který
diferencoval bohatství na lidský a nikoli-lidský kapitál. Uvedenou teorii
rozvinul v souvislosti s postavením lidské práce v ekonomice a
jejího vlivu na poptávku po penězích. Teorie je postavena na analýze
kvalitativních aspektů lidské práce jako jednoho z výrobních faktorů. Tuto
teorii v rámci chicagské školy rozpracovali zejména Gary S. Becker a
Theodor William Schultz. Teoretický koncept lidského kapitálu je u Miltona
Friedmana založen na tvrzení, že nositelé prodávají práci na trhu a dostávají
mzdu či plat, jehož výše je závislá na velikosti investic do lidského kapitálu
nebo na schopnostech a návycích, které nositelé práce zdědili nebo si osvojili.
Theodor William Schultz je považován za prvního badatele, který systemizoval
analýzu investic do vzdělání, definoval a zaměřil výši „edukačního kapitálu“
jako kumulovaného úhrnu do vzdělání.
Becker je dosud prvním teoretikem, který nejdále rozpracoval teorii lidského
kapitálu a rozvinul ji o interakci se společenským kapitálem. Uvedená
teoretická interakce dvou výše uvedených kapitálů je propracována přes teorie
preferencí [1], kde pokládá chování lidí v ekonomické dimenzi, ale i mimo
ni za racionální a předpokládá, že každý jedinec maximalizuje svůj užitek
konzistentním způsobena že zvažuje při svém rozhodování dopad svých osobních
aktivit na užitky, a to jak na užitky současné, tak na užitky budoucí. Teorie
preferencí stojí na základech teorie osobního a společenského kapitálu. Osobní
kapitál je širší oproti vlastněných hmotným statkům. Jeho zvyšování znamená i
zvyšování nehmotného majetku (vzdělání, zdraví, vlastní a převzaté zkušenosti,
zvyky a návyky. Právě teoretický přístup ke koncepci osobního kapitálu napomáhá
rozšířit neoklasické modely o rozhodování se o spotřebě využitím disponibilního
důchodu. Becker zdůrazňuje, že specifickým znakem osobního kapitálu je, že na
rozdíl od běžného kapitálu uloženého v akciích či v pozemcích není
možný jeho prodej, nýbrž jej lze využít k lepší ceně vlastní práce.
Společenský kapitál podle Beckerovy teorie svoji preferencí
charakterizuje vliv společenského prostředí na motivování jedince
v konkrétním sociálním systému. Potřeba jedince úcty, uznání, prestiže od
okolí je vlastní všem lidem. Jedinec ve společnosti má sklony napodobovat
minulé a současné jednání členů relevantní sociální skupiny, aby získal úctu a
uznání od členů z některých sociálních systémů - rodiny, spolupracovníků,
odborné veřejnosti. To je vliv na ekonomické vzorce chování. Stejně jako lidský
- osobní kapitál představuje společenský kapitál užití důchodu individua Na
rozdíl od investice do lidského - osobního kapitálu představuje spotřební
substitut, má investice do společenského kapitálu charakter komplexu ke
spotřebě hmotných statků. K získání prestiže podle Beckera se musí
spotřebovávat pouze jen společensky - v dané sociální skupině posvěcené
komodity.
Zdroje:
[1] Becker, G. S.: Accounting for
Tastes. Harvard University Press 1966. Český překlad Becker, G. S.: Teorie preferencí. Liberální institut a
Grada, Praha 1997
[2] Hlaváček, J.: Mikroekonomie
sounáležitosti se společenstvím. Univerzita Karlova v Praze,
nakladatelství Karolinum, 1999
[3] Zielenec, J.: Přehled
moderních teorií organizace. Ekonomický ústav ČSAV, Praha 1988
Patrik
Kajzar, Martina Kozubková
Annotation:
Today’s workforce has come to expect a comprehensive
benefits plan as part of overall compensation. Cafeteria Plans make it easy for
the employer to present attractive benefits options to their company’s
prospective talent. They are called “cafeteria plans” because they allow
employees to pick and choose from a selection of different benefits, just like
in a buffet-style cafeteria. But while a cafeteria plan offers the employee a
well-balanced choice of benefits, it also helps the employer save.
Anotace:
Dnešní pracovní síla očekává komplexní poskytování
benefitů jako součást celkové odměny. Kafeteria plán pomáhá zaměstnavatelům
představit atraktivní možnosti výběru výhod, pro budoucí nadané zaměstnance.
Tyto výhody se nazývají „kafeteria systém“, protože umožňují zaměstnancům si
vybrat z různých druhů benefitů. Pracovník je svobodný v rozhodování,
jak použije přiznanou částku a jak si přitom zhodnotí informace, které se ho
týkají. Zatímco kafeteria systém nabízí zaměstnancům vyváženy výběr výhod,
posiluje jeho osobní odpovědnost a může pozitivně působit na aktivizaci
pracovníka, aby se zajímal o mechanismy řízení ve firmě a výsledky hospodaření,
zaměstnavatelům pomáhá ušetřit.
Klíčové
slova:
Kafeteria systém, benefity, výhody a nevýhody pro
zaměstnance a zaměstnavatele.
1. Úvod
Stále více firem se potýká s vysokou fluktuací
zaměstnanců, která představuje pro firmu problém nejen z hlediska odlivu
kvalitních pracovníků, ale také znamená značnou finanční zátěž, protože fenomén
fluktuace s sebou nese nutnost dalších investic do nových zaměstnanců, mezi
které patří např. zapracování, školení a další nákladné vzdělávací akce. Mezi
zaměstnavateli, kteří si chtějí udržet kvalitní pracovníky, tak stále stoupá
trend nabízet vedle klasické mzdy ještě jakýsi "druhý příjem", který
se pozitivně odráží nejen na loajalitě, ale i na motivaci zaměstnanců.
Poměrně dlouhou dobu řada firem u nás využívala
k tomu pouze systém fixních benefitů, který je charakteristický tím, že
poskytuje všem zaměstnancům bez rozdílu zaměstnanecké výhody typu stravenek
nebo penzijního pojištění. I když i fixni benefity představují nadstavbu
k platu, řada odborníků se domnívá, že jejich efektivita co se týká
stimulace zaměstnanců je nízká. Systém fixních benefitů sebou přináší dva
zásadní problémy: nabízené výhody nemusí být zajímavé pro každého zaměstnance a
po čase začnou zaměstnanci benefity chápat jako něco, na co mají vždy nárok. Oba
tyto vedlejší efekty se samozřejmě negativně odrážejí na stimulaci a následné
motivaci zaměstnanců.
2. Podstata
a cíle kafeteria systému
Kafeteria systém pochází z USA. Kafeteria systémy jsou
typické tím, že umožňují zaměstnancům, aby si čerpali výhody z existující
nabídky podle svých potřeb v rámci daného osobního účtu. Účet a nabídky
výhod je možné přizpůsobovat individuálně podle postavení a výkonnosti
zaměstnance nebo skupinově např. podle věku nebo funkční příslušnosti (např.
výroba). Výběr výhod je časově otevřený, to znamená, že zaměstnanec může své
výhody periodicky potvrzovat nebo měnit.
Charakteristickými rysy tohoto přístupu je
individualizace složek příjmu podle pracovníkových potřeb. Možnost volby
požadovaných výhod se periodicky opakuje a nabídka požitků je vícevariantní
podle finančních možností firmy a tvůrčí invence těch, kdo systém vytvářejí.
Kafetéria systém si klade za cíl překonat skutečnost,
že vždy existují určité limity (např. politické, finanční) pro zvyšování mzdy a
že některé skupiny zaměstnanců nepovažují čistý příjem za výrazný podnět k
práci. Jeho atraktivita při řízení lidí proto spočívá v tom, že:
- individualizací benefitů si zaměstnanec může vybrat
takovou skladbu odměny a požitků, která nejlépe vyhovuje jeho potřebám či jeho
aktuální finanční situaci, a zároveň odmítnout takovou, která má pro něho malý
význam,
- individuální zaměření personálních nákladů je
výhodné tím, že tyto náklady se nemění, protože podnik se nesnaží o jejich
navýšení či maximalizaci, ale o jejich optimální rozdělení.
Hlavním cíle zavádění kafeteria systému jsou hlavně
ekonomické, jedná se hlavně o
snížení fluktuace zaměstnanců, snížení pracovní
neschopnosti, zvýšení pracovní spokojenosti, zvýšení atraktivity podniku aj.
Podstatným znakem je nahrazení plošného rozdělování benefitů, které nebere
ohled na přínos či důležitost zaměstnance pro firmu. Smyslem kafeteria principu
je brát ohled na to, že stejné pobídky působí na zaměstnance různě a že
nabídnutá hodnota pobídky je vždy spojena se subjektivním hodnocení příjemce
pobídky.
Snahou kafeteria systému je přispět k tomu, aby
vysílané podněty a tím i žádoucí účinky pobídky byly příjemce zaznamenání a
dosaženy. Ekonomické hledisko je důležité z hlediska optimálního rozložení
zdrojů, protože jsou poskytovány jen požitky, které zaměstnanci považují za
významne.
3. Koncepce
kafeteria systému
Systém kafeteria lze obvykle rozdělit na pět základních oblastí, z nichž lze volit
konkrétní nabídky využití firemního příspěvku: finanční služby (jako je například
penzijní připojištění, stavební spoření), nadstandardní zdravotní péče,
vzdělávání, profesní zázemí a volný čas.
Zaměstnanecké výhody mohou být potom v podstatě
uspořádány ve třech různých formách, které odrážejí způsob, jakým zaměstnanci z
benefitů volí.
a) systém jádra: Jde o to, že benefity jsou
rozděleny na dvě hlavní části, a to na pevné jádro, které je pro všechny
zaměstnance stejné, a potom na volitelný blok požitků, z nichž zaměstnanci
mohou vybírat. Mezi základní, celoplošné benefity patří např. stravenky,
zdravotní preventivní péče, týden dovolené navíc atd. Co se týká volitelných
benefitů zde organizace zařazují např. benefity z oblasti sportu, kultury,
relaxace, spoření, pojištění atd.
b) systém alternativního menu: Princip takového
systému tkví v tom, že zaměstnavatel sám rozdělí nabízené benefity do určitých
bloků, o kterých je přesvědčený, že odpovídají potřebám jednotlivých skupin
zaměstnanců. Pracovníci se pak sami mohou rozhodnout, kterou z nabízených
benefitových skupin budou využívat. Systém menu představuje pro
zaměstnavatele výhodu menší organizační náročnosti a případně i režie.
Nevýhodou je však jen malá možnost volby a nízká individualizace benefitů.
c) Poslední možností je potom takzvaný bufetový
systém, který svým uživatelům nabízí prakticky volný výběr z benefitů,
omezený jen výší příspěvku, pro který se zaměstnavatel rozhodne. Obrovskou
výhodou takového systému je naprosté odbourání takzvaného příživnického efektu,
kdy zaměstnanci čerpají benefity jen proto, že jsou zadarmo, a to i přesto, že
o ně ve skutečnosti příliš nestojí, což samozřejmě nemá vliv na motivaci.
Dosud známé modely kafetéria systému ukazují, že v
jejich variantnosti se skrývá výrazný pobídkový potenciál. Hlavní důvody jsou v
podstatě dány jejich flexibilitou a aspekty individualizace. Odklon od
tradičních metod mzdové politiky a snaha o individuálně strukturovaný příjem za
vykonanou práci činí z kafetéria systému inovační prvek v odměňování s
přitažlivou perspektivou dalšího rozvoje. Jeho efektivní uplatnění je ovšem
závislé na kvantifikaci vzájemné převoditelnosti prakticky všech personálních
nákladů.
Dalšími předpoklady jeho účinného používání jsou také:
- provádět pravidelně průzkum motivační struktury
zaměstnanců,
- sledovat vývoj u konkurence, jaké mzdy a benefity
poskytuje,
- aktualizovat nabídku zaměstnaneckých výhod,
- průběžně pracovníky informovat o zaměstnaneckých
výhodách, ale také firemních nákladech na ně, aby příjemce těchto požitků lépe
pochopil, jakou sociální péči mu zaměstnavatel věnuje.
4. Výhody a
nevýhody kafeteria systému
Výhody pro zaměstnavatele:
Efektivní alokace nákladů - Zavedení systému kafeteria předpokládá přidělení
určitého množství finančních prostředků každému zaměstnanci, který je následně
investuje do těch výhod, které se rozhodne využívat. Výše přidělené částky může
vycházet ze mzdy zaměstnance, počtu let u firmy, pracovního zařazení či
pravidelného hodnocení jeho výkonu.
Tento systém umožňuje zaměstnavatelům, kteří čelí
silné konkurenci a hledají způsoby sledování nákladů, efektivně řídit objem
peněz vynaložených na každého zaměstnance. V porovnání se základním systémem
výhod může být nabízen i stejný počet benefitů, efektivní alokace nákladů u
systému kafeteria však spočívá v podchycení jejich reálné "spotřeby".
Zaměstnanci si zas mohou zvolit pouze ty výhody, kterých si nejvíce cení a
které nejlépe zužitkují.
Zavedení kafeterie však může být pro zaměstnavatele i
nákladnější, neboť absence jakéhokoli omezení při výběru znamená, že veškeré
výhody musí být v dostatečné míře k dispozici všem. V tomto směru lze dát
přednost takovému systému, kde budou určité výhody omezeny pouze na určité
zaměstnance, a nebude tak nezbytné mít vždy k dispozici plnou škálu benefitů
pro všechny zaměstnance.
Maximalizace hodnoty - Kromě efektivní alokace nákladů nabízí kafeteria z hlediska podniku
i lepší propojení mezi výhodami a podnikovou strategií a maximalizuje hodnotu
jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele
Řešení přispívá
k motivujícímu klimatu na pracovišti tím, jak systém Cafeteria odpovídá potřebám každého jednotlivce -
zaměstnanec vybírá, objednává a čerpá zaměstnavatelem přidělené peníze ve formě
bodů pouze na takové benefity, které jsou v souladu s jeho osobními
potřebami
Nevýhody pro zaměstnavatele:
Intenzívní komunikace - Kafeteria vyžaduje v první řadě daleko
intenzívnější komunikaci se zaměstnanci, což je zásadním předpokladem úspěšné
implementace. Zaměstnanci musí být dobře informováni o všech možnostech, které
mají k dispozici, aby daný systém mohli skutečně ocenit a v plné míře využít.
Investice do kafeterie bez pečlivě připravené komunikační a
"prodejní" strategie je plýtváním peněz. Při komunikaci se
zaměstnanci je navíc nezbytné pečlivě zmapovat jejich preference a očekávání a
rovněž vzít v úvahu, jaké výhody si s největší pravděpodobností zvolí.
Náročná administrativa a nákladná implementace - Kafeteria je složitější, a tudíž náročnější z
hlediska administrativního zajištění a tím často i financí. Zařazením více
možností výběru a rozšířením flexibility roste složitost celého procesu včetně
výběru a administrace dodavatelů, fakturace, zaměstnanecké obsluhy sytému,
implementace a řízení. Na druhé straně jde o jednorázovou počáteční investici.
Řada společností odepíše náklady na zavedení systému
během dvou či tří let a investice se jim vrátí prostřednictvím úspor, které
daný systém přináší.
Flexibilní systémy výhod by měly být považovány za
dlouhodobý závazek. Pro usnadnění administrace systému již dnes existují
nástroje v podobě intranetových portálů (zaměstnanecká samoobsluha, propojení s
účetním a mzdovým systémem...).
Výhody pro zaměstnance:
Svobodná volba
- Přestože řada společností nabízí svým zaměstnancům širokou paletu výhod nad
rámec mzdy a nad rámec zákona, je přidělení těchto benefitů spojováno především
se zahájením pracovního poměru nebo s povýšením.
Kafeteria umožňuje zaměstnancům přizpůsobit si výběr
výhod svým potřebám v různých obdobích životního cyklu a rozhodnout se, jak
bude jejich balíček odměn vypadat. První takovouto potřebou je nalezení dobrého
a uspokojivého pracovního místa. Tato potřeba je brzy nahrazena potřebou
dalšího vzdělávání, profesního růstu a osobního rozvoje. Další fází je založení
rodiny, která se pojí s potřebou přiměřených pracovních podmínek pro podporu
rodinného života. Následující tři fáze souvisí s dětmi a zaměřují se na jejich
výchovu, péči a vzdělání. Konečnou fází životního cyklu je příprava na odchod
do důchodu a snaha zajistit si srovnatelný životní standard i v neproduktivním
období.
Zaměstnanec se stává
loajálnější - při
respektu preferencí jednotlivců se motivace vnější mění na motivaci vnitřní,
tedy zaměstnanec se volbou „samomotivuje“ k čerpání. Využívání takto
vybraných benefitů doplňuje vhodně pravidelné finanční odměny. Vnitřně
motivovaný zaměstnanec odměňovaný také v souladu s jeho vnitřními
hodnotami zrcadlícími se v jeho výběru benefitů setrvává zpravidla u svého
zaměstnavatele až 3x delší dobu, než zaměstnanec, který je motivován „zvenku“.
Zaměstnanec získává více za
méně – Cafeteria systém objednávání
benefitů zefektivňuje jejich nákup díky efektu množstevní slevy u větších
odběrech služeb. Individuální objednávka zaměstnance u téhož dodavatele by byla
zpravidla realizována v cenách o 10 – 30% vyšších.
Cafeteria podporuje
podnikatelský princip a upevňuje
v zaměstnancích povědomí o tržních principech nabídky a poptávky, které
musí respektovat každý zaměstnavatel. Argumenty pro posilování vzájemného
respektu tohoto principu jsou snadno vysvětlitelné: zaměstnanec si uvědomuje,
že zaměstnavatel zohledňuje individuální potřeby svých lidí a měl by obdobně
hledat cesty, jak poskytovat zákazníkům svého zaměstnavatele služby
odpovídající jejich potřebám.
Nevýhody pro zaměstnance:
Nevyužitá možnost svobodné volby - Historický vývoj u nás, během něhož se lidem
odepírala možnost svobodné volby, vedl k tomu, že se někteří stále ještě
rozhodují velice pomalu a obtížně. Musí-li zaměstnanci rozhodovat sami za sebe,
začnou se cítit nejistě, rozhodnutí mají tendenci se vyhýbat a spíše se
podrobují většině. Toto chování je patrnější v určitém typu organizací, u
některých věkových skupin (starší lidé), popřípadě u nižších pozic.
Pasivita -
Pasivita je v Česku běžnou reakcí zaměstnanců na nové situace či situace, se
kterými nemají zkušenosti. Pasivní přístup nemusí nezbytně vyjadřovat zklamání,
nespokojenost či nepřátelský postoj, ale spíše nejistotu, jak v určitých
situacích zareagovat. Vzhledem k tomu, že systém kafeteria od zaměstnanců
očekává proaktivní přístup a účast na vlastním výběru výhod, někteří
zaměstnavatelé se mohou k jejich zavedení stavět váhavě. Pak je důležité zvýšit
komunikaci se zaměstnanci.
5. Závěr
Vzhledem
k tomu, že kafeteria systém dosud představuje novinku v personálních systémech,
největší zájem o zavedení kafeterie projevují firmy s tradicí špičkových
zaměstnavatelů. Bylo by nesprávné se domnívat, že kafeteria je jen výsadou
velkých a bohatých zahraničních firem. Stejně dobře může fungovat i
v podmínkách menších soukromých podnikatelských subjektů.
Její kouzlo může nalézt právě v její
univerzálnosti a velmi širokém spektru produktů, které je v ní možno využít.
Podle své velikosti a počtu zaměstnanců by si firma ale měla navolit
administrativní systém, který může mít různou kvalitu a samozřejmě i cenu.. Při
volbě kafeteria systému a jeho správném použití budou mít prospěch obě strany –
zaměstnanci i zaměstnavatelé.
Co model kafeteria neumí a nikdy umět nebude, je
zastoupit v oblasti motivace dobrého manažera. Bude vždy jen doplňkem a
nástrojem managementu, nikoliv jeho alternativou. Jistě ale spojení systému
kafeteria a kvalitního managementu dokáže vytvořit velmi motivující pracovní
prostředí.
Použitá
literatura:
[1]
AMSTRONG, M. Řízení
lidských zdrojů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2002. ISBN 80-247-0469-2
[2]
URL:http://www.hrportal.cz/
[3]
URL:http://www.haygroup.cz/reference_citace_13.htm
[4]
URL:http://www.haygroup.cz/reference_citace_09.htm
[5]
URL:http://ppam.elanor.cz/10-2001/20011021.htm
[6]
URL:http://modernirizeni.ihned.cz/
[7]
URL:http://www.miask/DE_TL/PaSV/DT_200110/26_10_01.htm
[8]
URL:http://expand-media.cz/kancelar/obsah/praxe/2003/01/01.htm
[9]
URL:http://kariera.ihed.cz/3-16876780-kafetira+syst%E3m-q00000_detail-39
J. P. Kroupa
Jako spekulativní redistribuční
systém můžeme označit takový způsob hry, kdy jeden, nebo více hráčů vsadí do
hry určitou hodnotu v očekávání, že výsledná výhra bude při rozdělení vyšší,
jak byl vklad sám. Tento způsob hry je, jak už z vlastního popisu hry vyplývá,
vysoce spekulativní. Vklad do hry má takto charakter sázky, jak ji známe z
dostihů, nebo z fotbalu. Hráč sice může odhadnout míru rizika na základě
znalosti poměrů a možností toho, na jehož vítězství, či prohru náš hráč sází,
ale jeho rozhodnutí nese v sobě poměrně vysokou pravděpodobnost prohry.
Nastane-li hráčem očekávaný efekt,
tj. výhra je vyšší jak vlastní vklad, potom představuje rozdíl výhry a vkladu
zisk ze hry a zvyšuje takto částku, kterou může hráč vložit do hry v dalším
kole. Tento vztah lze vyjádřit jednoduše:
Z=VY-VK
Zisk se rovná výhra(VY) - vklad(VK).
Je-li Z>0, pak se jedná o
výhru. V opačném případě, kdy je Z<0 utrpěl hráč ztrátu.
V případě, kdy Z=0, nedocílil náš
hráč ze hry ani zisk, ale ani ztrátu. Jeho možnosti vkladu v příštím kole
zůstávají nezměněny. Při takto opakovaném výsledku hry klesá zájem hráče o hru
samotnou, neboť jeho motivem je zisk. V některých případech tomu však není, jak
je uvedeno níže.
Rentabilitu vloženého vkladu v
případě výhry lze vyjádřit vztahem:
RVK=Z/VK
Tento poměr, vyjádřený v
procentech vyjadřuje rentabilitu prostředků, vložených do hry. Tento ukazatel
udává rovněž bonitu hráče, popřípadě koalice kterou vede, neboť se jedná o koeficient
úspěšnosti. Protože je hráč zainteresován na zvyšování vlastního vkladu jakožto
základního předpokladu zvýšení zisku ze hry, bude volit takovou strategii, kdy
bude riziko ztráty co nejmenší.
Základní metodou tudíž je, že
rozdělí vlastní sumu vkladu na dílčí vklady, které umístí do různých herních
situací současně. Tato strategie počítá s tím, že sice v některých hrách
prohraje, tj. nastane situace, kdy Z<0, ale v jiných hrách dosáhne opačného,
pro něj příznivého výsledku a to je Z>0.
Tuto strategii lze vyjádřit
vztahem:
n
VK=Σ VKi = VK1+VK2+VK3.....VKn
i=1
kde VK je do hry vložený kapitál.
Tomu zákonitě odpovídá i celková
výhra, kdy je tuto možno vyjádřit vztahem
n
Z=Σ Zj = Z1+Z2+Z3....Zn
j=1
VK představuje sumu vloženého
kapitálu do hry, přičemž Z je celkový zisk z jednotlivých sázek.
Celkový zisk Z slouží hráči jednak jako zdroj zvýšení vlastního vkladu, jednak
jako odměna ze hry. Podle stupně rizika si hráč ponechá část kapitálu jako
rezervu pro případ, kdy utrpí totální ztrátu, t.j. VY=0.
Pravděpodobnost dosažení stavu,
kdy Z+VK>VK je závislá na zkušenosti hráče, jeho intuici předvídat a v
neposlední řadě na množství informací které hráč získá před vstupem do hry. Čím
více zkušeností, a informací má hráč k dispozicí, tím menší je riziko ztráty, vlastního
vkladu.
Ze vztahu
n
VK=Σ VKi = VK1+VK2+VK3.....VKn
i=1
vyplývá, že čím je n vyšší, tím
vyšší je možnost počtu současných účastí na různých hrách. Jinak řešeno, čím
vyšší je suma vkladu, tím vyšší je počet účastí na různých hrách. Z toho důvodu
se bude logicky náš hráč snažit zvyšovat celkovou sumu vkladu.
Tato situace vede ke dvěma
řešením:
1. Hráč disponuje takovou sumou
vlastních prostředků že může za daných znalostí a schopností diverzifikovat
vlastní sumu vkladu tak, že riziko totální prohry je kalkulovatelné.
2. Vlastní suma vkladu je
nedostatečná, a tak se hráč pokouší vlastní celkovou sumu vkladu
zvýšit z cizích zdrojů tím, že vytvoří
koalici, v jejímž zastoupení vstupuje do hry.
V prvním případě nese riziko
prohry sám hráč. Jinak je tomu v případě, kdy hráč vytvoří a vede koalici. Zde
je možná ztráta při totální prohře velmi vysoká, neboť v případě totální ztráty
jsou postiženi všichni, kteří do koalice vstoupili. Je nutno mít na zřeteli, že
v případě totální prohry roste výše celkové škody s narůstajícím počtem členů
koalice kteří do hry vložili vlastní vklad.
V případě, kdy celkový zisk ze hry je malý na
základě částečných ztrát z různých her, může se koalice rozpadnout zcela, nebo
částečně tím, že hráči vystoupí z koalice a stáhnou vlastní vklady, které do
hry vložili. V takovémto případě roste pravděpodobnost celkové prohry v důsledku
menší diverzifikace vkladů do jednotlivých her.
Tato okolnost, má vysoký
motivační účinek na vůdce koalice. Vůdce koalice se takto dostává do situace,
kdy je objektivně nucen maximalizovat rizika jednotlivých herních situací, což
zvyšuje celkové riziko všech členů koalice.
Z hlediska diverzifikace rizika a
škody je tudíž rozdíl, jestli se dostane do insolvence hráč, který vložil do
hry pouze vlastní majetek, a je naproti tomu velký rozdíl, jestliže na základě
totální prohry upadne do insolvence velký počet členů koalice. Z uvedeného je
zřejmé, že při tvorbě hráčské koalice klesá vlastní riziko totální škody vůdce,
ale roste riziko celkové škody na základě jejího rozsahu.
Je přirozené, že výše a rozsah
škody se zvyšuje s počtem hráčů a výší jejích vkladů. Uvedený příklad uvažuje s
alternativou, že všichni členové hrají sami za sebe a nevytváří vlastní
koalice. Rozptýlení celkové výše škody na více hráčů způsobuje zvýšení počtu
těch, kteří škodu utrpí.
V případě tvorby koalice,
popřípadě zřetězené koalice stoupá výše možné ztráty vzniklé akumulací vložených
prostředků jako sázka do hry. Se vznikem ztráty je spojena odpovědnost za
škody. V tomto případě se bude snažit vůdce koalice diverzifikovat odpovědnost
za škody tak, že každý z členů koalice nese odpovědnost za vzniklou škodu sám,
tj. do výše vlastního vkladu.
Zisk ze hry je rozdělen stejným
procentem z vlastního vkladu, takže každý z členů koalice dostane tím větší
odměnu, čím vyšší je jeho vklad. Vůdce koalice, jakožto hlavní hráč dostává od
každého hráče odměnu ve formě poplatku a mimo to 20% podílu z celkové výhry.
Jestliže připustíme situaci, kdy jednotliví hráči v koalici jsou sami
vůdci vlastních koalic, dostáváme potom soustavu herních skupin a mluvíme tak o
zřetězení koalic.
Celkově máme takto situaci, kdy
současně hraje několik herních skupin, které mají vždy více členů které tvoří
přímé koalice. Někteří přímí účastníci hry jsou ovšem zástupci dalších koalic,
jejichž členové vložili do hry vlastní, nebo i cizí vklady. Takovéto uspořádání
dává vysoce neprůhlednou soustavu redistribučních systémů, zvláště tehdy,
jestliže jediným společným znakem různých herních skupin je maximalizace
vlastního podílu při redistribuci celkového zisku.
Psychologie rozhodování
Jistě zajímavá je i psychika
hráčů jako takových. Psychologie zařazuje určitou skupinu hráčů do kategorie patologický
hráč. Odborná literatura vidí příčinu v určitých anomáliích v oblasti
bazální části frontálního cortexu (spodní část přiléhající k mozkové kůře
v čelní části mozku.)
http://www.aerzteblatt.de/v4/archiv/pdf.asp?id=46730
Podle tohoto článku vidí autoři
podporu domněnky, podle níž spočívá závislost patologických hráčů na nízké
schopnosti postiženého aktivovat systém odpovědný za stav uspokojení na základě
každodenního pocitu odměny. Patologičtí hráči jsou tedy odkázáni na
intenzivnější dráždění odpovídajících systémů, aby dosáhli pocitu blaha,
duševního stavu štěstí a uspokojení.
Patologického hráče popisuje
Bernd Sobottka takto:
Zdá se, že symptomatické chování patologického hráče je provázeno vedle
excesů v chování i rozhodovacími deficity. Podle klinického dojmu činí
pacienti rozhodnutí bez toho, aby zohlednili všechny negativní následky jimi
učiněných rozhodnutí... Patologičtí hráči si stěžují na ztrátu sebekontroly.
Nejsou v stavu ukončit po určité době trvání hru ,ani tuto přerušit, pakli
utrpěli maximální ztrátu. Tito hráči nemohou odolat vlastnímu nutkání hrát dále
tak dlouho, pokud disponují vůbec nějakým vkladem.
Při tom jejich motivem je snaha vyrovnat ztráty ze hry. Hráči jsou takto
ochotni podstoupit stále větší rizika za účelem dosažení žádoucího
emocionálního efektu.“
Dále autor uvádí: Lehce dostupné hry nabízí internet. Také
některé burzovní spekulace se dají zařadit do kategorie hazardních her.(Hand
und Henning, 2004).
(převzato z Bernd Sobottka
Entscheidungsverhalten bei pathologischen Glücksspielern -Rozhodování u
patologických hráčů)
Zvláště drastickým příkladem je
reakce managera Hedgefondu Amaranth Advisors (viz další text), který po
obdržení zprávy o mimořádné ztrátě ve výši 4,5 mld $ se rozhodl navštívit
rodeo.
Účelem této poznámky není
tvrzení, že spekulativní kolektivní investování je pouze v rukou patologických
hráčů. Mnohé však napovídá tomu, že je účelné všeobecně pohlížet na teorii her
a redistribučních systémů i z pozice psychologie. Zdá se, že práce
v této mezioborové problematice mohou přinést zajímavé a pro praxi velmi
užitečné výsledky, které doplňují matematicá řešení herních situací.
Všude tam, kde lze rozhodovací
procesy popsat formou modelových herních situací a redistribuce zisku, je
účelné zohlednit i psychiku hráčů. To platí pro všechny případy tvorby koalic
ve všech oborech lidské činnosti, kde se lidé sdružují do sociálních kupin s
hierarchickým rozvrstvením a rozhodovacími algoritmy jejich vůdců. Tato
konstrukce bezpochyby složitého herního systému není samoúčelnou konstrukcí, ale
popisuje ve velmi zjednodušené formě reálnou skutečnost.
Spekulativní zisky
z kolektivního podnikání.
Investiční fondy:
Pod pojmem investiční fond se
rozumí kapitálová společnost, která shromažďuje finanční prostředky investorů
za účelem jejich sdružení a následného umístění ve formě investičního kapitálu,
ve formě akcií, cenných papírů, nemovitostí a podobně s cílem dosáhnout
maximálního zisku. Získáním investičních podílů se stává investor podílníkem
zmíněného fondu a má nárok na ziskový podíl. Investor má rovněž právo na
vrácení jím vloženého podílu vždy ve výši jeho momentální hodnoty. Investiční
fondy jsou spravovány profesionálními managery. Investory vložené prostředky
jsou odděleně spravovány od vlastního majetku investičního fondu.
Růst podílu je kryt jednak
přírůstkem vkladů, jednak zisky z vloženého kapitálu. Pokles podílů je dán buď
snížením vlastních podílů, nebo ztrátou vzniklou podnikatelskou činností fondu.
Investiční fondy podléhají příslušným zákonným předpisům, platných v zemích kde
jsou zaregistrovány. Statut a činnost fondů upravuje v České Republice
zákon o kolektivním investování č 189/2004, uveřejněný ve sbírce zákonů částka
63. V praxi existuje celá řada investičních fondů, které se specializují na
určité oblasti do kterých umísťují investiční prostředky.(akcie, nemovitosti,
dluhopisy a pod.)
Hedgefondy:
Zvláštní formou investičních
fondů jsou hedgefondy. Termin hedgefond pochází z angličtiny a je složeninou
dvou termínů:
- hedge = ochránit, ohlídat,
uchovat, zajistit
- fund = fond.
Charakterem své činnosti
odpovídají hedgefondy výše uvedenému zákonu § 56 - speciální fond zvláštního
majetku, popřípadě § 57- speciální fond smíšený. V obou případech musí
podle tohoto zákona jak statut fondu, tak i jeho propagační materiály obsahovat
upozornění, že investice do těchto fondů jsou nadprůměrně riskantní.
Zatímco investiční fondy jsou ve
své činnosti vázány řadou zákonných předpisů, jsou hedgefondy ve svých
podnikatelských aktivitách a praktikách mnohem volnější. Volba a druh vlastních
aktivit hedgefondů závisí především na volbě postupu a strategie správce
(managera) fondu. Tyto nejsou na rozdíl od ostatních investičních fondů
regulovány.
Jediným omezením jsou podmínky,
které kladou investiční fondy jako podílníci manageru hedgefondu. Toto se děje
v praxi velmi zřídka. V důsledku značné volnosti při volbě strategií a taktik
jednotlivých managerů hedgefondu jsou z hlediska rizikovosti mezi jednotlivými
hedgefondy značné rozdíly. Tyto jsou dány především v připravenosti managerů
riskovat. Úspěchy managerů hedgefondů jsou podmíněny jednak jejich vlastní
praktickou zkušeností, především však na jejich schopnosti přijímat a
zpracovávat statistické a ekonomické informace formou matematicko - logických
modelů a programů.
Právě velká různorodost ve volbě
strategii umožňují managerům fondů zvýšit možnost docílení nejen zisků, ale i
ztrát. Tyto strategie umožňují managerům fondů volit odpovídající taktiky. Ve
volbě strategií a taktik mají manageři hedgefondů vysokou míru volnosti. Toto
se týká i volby investorů. I přes tyto metody mají konkrétní aktivity managerů
hedgefondů charakter sázek. Za účelem zvýšení výnosu z vloženého kapitálu je
zcela běžné, že manageři hedgefongů přijímají cizí kapitál (leverage),
mnohonásobně převyšující vlastní kapitálový vklad. Naproti tomu se od nich
očekává, že se na na vlastním fondu kapitálově podílí, popřípadě osobně ručí. Z
toho důvodu mají hedgefondy formu komanditních společností, popřípadě s.r.o. Vlastní
odměny managerů se obvykle pohybují kolem 20 % ze zisku a 2 % správních
poplatků.
Sídlo managerů fondů jsou
převážně USA (New York), popřípadě Anglie, (Londýn). Vlastní sídlo, místo
registrace, mají tyto fondy v drtivé většině v daňových oázách, jako jsou Kajmaní
a Panenské ostrovy, Bermudy, popřípadě ostrovy v průlivu
Strategie hedgefondů
Původní strategie a vznik
hedgefondů byla vypracována Alfredem W. Jonesem jako ochranné opatření před
turbulencemi na devizových trzích. Tato strategie spočívá na snaze docílit zisk
i při klesajících cenách formou fiktivního prodeje i za použití cizího kapitálu
(leverage-effekt). Tehdy se jednalo o spekulace na devizových trzích a o
spekulace s akciemi.
Postupem času se metody a
strategie hetgefondů zdokonalily tak, že se pro nové strategie vžil termín
Global Macro-Strategie. Jako autoři jsou v odborné literatuře jmenováni pánové Georg
Soros a Jim Rogers, manageři Quantum-Funds. Na základě nových finančních
instrumentů se rozšířily možnosti spekulací do oblasti devizových trhů, úroků,
surovin a akcií. Celkově lze říci, že se tyto fondy zabývají především
spekulativním obchodem. Základem je příjem a analýza makroekonomických
ukazatelů, jejich vývojových tendencí, spojené s lokální i globální politickou
a hospodářskou situací. Správná rozpoznání možností (potenciálů), popřípadě
tendencí vývoje umožňují cíleně a s relativním úspěchem spekulativně umístit
kapitál. Za tím účelem byla vyvinuta celá řada matematických modelů.
Na základě těchto modelů byly
vyvinuty speciální programy s cílem hledat na trzích možnosti cíleného
umístění spekulativního kapitálu a tak maximalizovat zisky za současného
snížení vlastního rizika. Stále více se spekulativní fondy při vlastním
rozhodování spoléhají na uvedené programy. Souhrnně se tyto programy označují
jako kvantitativní investiční strategie. Rámcově pracují tyto programy tak, že
vyhledávají v záplavě přijímaných dat v čase se opakující změny na
finančním trhu za účelem nalezení zákonitostí způsobující vznik těchto
pravidelností. Tyto programy jsou vymezeny určitým rámcem podmínek, za kterých
lze výsledky matematického zpracování dat považovat za směrodatné. Jak ukazuje
poslední globální krize na finančním trhu, vyvolaná turbulencemi na americkém
hypotéčním trhu, nedokáží tyto matematické modely zabudované do rozhodovacích
programů zohlednit výjimečné stavy.
Výsledkem jsou za takového stavu
informace, vedoucí k chybným rozhodnutím. Stále více hedgefondů,
investičních fondů a bank se ve vzrůstající míře spoléhají na uvedené programy.
Tyto metody snižují riziko ztráty, avšak toto riziko se dosud nepodařilo zcela
vyloučit. Významným rizikovým faktorem je tlak na zúčastněné pracovníky
maximalizovat za každou cenu zisk s cílem vyplácet maximální dividendy
investorům. Zde hraje významnou roli výše uvedený vztah RVK=Z/VK. Platí
pravidlo, že čím vyšší je zisk ze spekulativní činnosti, tím vyšší je rendita
vloženého kapitálu, tim atraktivnější je herní koalice pro ty, kteří hledají
vhodný fond pro vklad vlastních finančních prostředků. V opačném případě,
kdy hedgefond zaznamená prudký pokles rendity vloženého kapitálu, vede tato
situace k erozi, popřípadě k celkovému rozpadu koalice, neboť její
členové, pakli mohou, přenesou vlastní vklady do jiných koalic, popřípadě utrpí
vlastní totální ztrátu. Je-li takto postiženo více fonů, může dojít
k davové psychóze, což má za následek globální finanční krize.
Nemalou roli zde tudíž hraje
psychika hráčů. Opakovaný úspěch ve formě astronomických zisků vede ke snížení
sebekontroly a podcenění rizik. Konečným výsledkem je potom katastrofální
prohra. Celkově lze daný stav charakterizovat jako vítězství ziskuchtivosti nad
rozumem. Toto se týká nejen managerů hedgefondů, ale i odpovědných pracovníků
bank, pojišťoven a ostatních finančních institutů, neboť i tyto instituce se
chtějí podílet na vysokých ziscích, plynoucích z těchto transakcí. Takto
jsou banky a ostatní finanční instituce ochotny bez podrobných analýz
rizikovosti Investic poskytnout hedgefondům vysoké finanční částky.
Spekulativní transakce
Celkově lze říci, že předmětem
spekulací hedgefondů se staly veškeré cenné papíry, se kterými lze obchodovat. V České
republice upravuje tuto podnikatelskou činnost Zákon č. 256/2004 Sb., o
podnikání na kapitálovém trhu. Potřebné definice upravuje §
3 odst. 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu Pod
pojmem cenný papír se zde rozumí dokument, jehož obsahem je právo, kterého se
bez onoho dokumentu nelze ani domáhat, ani je přenést na jiného.
Významným nástrojem spekulativní
činnosti jsou deriváty. Deriváty jsou smlouvy opravňují nabyvatele ke koupi,
nebo prodeji předmětu smlouvy za pevnou, předem dohodnutou cenu a to v
pozdějším termínu. Jedná se tudíž o termínové obchody. Pod pojmem termínový
obchod se rozumí smlouva, o dodávce a odběru předmětu smlouvy za předem
dohodnutou cenu v předem dohodnutém termínu. Doba mezi uzavřením smlouvy a
jejím plněním je obvykle delší jak 2 dny. Zde se rozlišují dva druhy
termínových obchodů:
- Bezpodmínečné: future, forward,
swaps
Futures:
Bezpodmínečné obchody spočívající
v závazku kupujícího nakoupit v budoucnosti určitá aktiva za předem stanovenou
cenu a závazku prodávajícího mu aktiva za dohodnutou cenu v dohodnutý okamžik
prodat. Tyto obchody se provádějí na burze.
Forward:
Totéž jak futures, pouze
s tím rozdílem, že dodání a placení se uskuteční bezpodmínečně v
dohodnutém termínu (nejdříve za dva dny, obvykle však mnohem později, např. za
1.5 roku).
Tyto obchody se provádějí mimo burzu a představují s ohledem na dlouhý termín plnění omezenou
likviditu.
Swaps: Prodej/nákup jedné měny za měnu druhou s jejím následným zpětným
odkoupením/prodejem po určité době za předem dohodnutý kurz.
- Podmínečné termínové obchody (opce):
Umožňují kupujícímu volbu, zda předmět obchodu
převezme za původně dohodnutých podmínek, či nikoliv. Opce mohou nabývat formy
cenných papírů, se kterými je možno obchodovat.
Rozlišují se dva druhy opcí:
-- Americké opce: obchod je možno
uzavřít kdykoliv během dohodnuté doby
-- Evropské opce: obchod je možno
uzavřít až na konci dohodnuté doby.
Spekulativní charakter obchodu
lze znázornit v následujících příkladech.
Spekulace na pokles ceny:
Manger hedgefondu je činný v
oblasti termínových obchodů a uzavře obchodní termínovou smlouvu. Předmětem
dodávky je 1000 barelů nafty v ceně 50 $/barel. S termínem plnění 30 dní. V
případě, že cena nafty poklesla k termínu dodávky na 40$/barel, na což manager
vsadil, nakoupí naftu za sníženou cenu a obratem ji prodá za cenu, dohodnutou
v termínové smlouvě. Takto docílil zisk (50-40)*1000=10.000 $. V případě,
že cena barelu nafty stoupla na 60$, utrpěl zmíněný hedgefond ztrátu ve stejné
výši.
Spekulace na nárůst ceny:
Manager fondu uzavře termínovou
smlouvu na odběr 1000 barelů nafty v momentální ceně 50 $/barel
s termínem plnění 30 dní. Cena nafty stoupla k datu odběru zboží na
60$/barel. Protože termínová smlouva je závazná, zaplatí manager Fondu
dohodnutou cenu 50 $/barel a prodá předmět smlouvy(1000 barelů nafty) za
momentálně platnou cenu 60$/barel. Zisk je v tomto případě
(60-50)*1000=10.000 $ V opačném případě dochází ke ztrátě.
Systém fiktivního prodeje
Tento systém se vyznačuje
následným postupem: Investor si vypůjčí cizí akcie za určitý poplatek. Tyto
prodá za momentálně platnou cenu. Za určitý čas tyto akcie opět koupí a vrátí
je původnímu majiteli zpět. V tomto případě mohou nastat tyto situace: Prodané
akcie klesnou v ceně, takže při zpětné koupi je CP>CM (CP: původní cena, CM:
momentální cena).
V tomto případě je výše zisku CP-CM. Aby
manager hedgefondu získal vložený kapitál alespoň zpět, musí být rozdíl CP-CM
alespoň tak velký, aby uhradil správní poplatky a poplatky (úrok) ze
zapůjčeného kapitálu. V případě, že je CP<=CM, pak utrpěl manager ztrátu. Tato
strategie umožňuje docílit zisků i v případě, kdy cena předmětu spekulace
klesá. Takto lze docilovat zisky nejen v případě stoupajících, ale i
klesajících cen a kurzů cenných papírů.
Použití cizího kapitálu
Efektivnost použití cizího, zápůjčního
kapitálu spočívá v možnosti navýšit vlastní kapitál za účelem zvýšení zisku.
Tento jev( leverage-efekt, termín pochází z angličtiny a významově představuje
páku, nebo zvedák). Princip spočívá v rozdílu výnosnosti vlastního a
zápůjčního, neboli cizího kapitálu. Tato efektivnost je vyjádřena ve formě
úroku.
Příklad:
Podnik pracuje s výnosností vl.
kapitálu ve výši 10 %. vlastní kapitál činí 1000 €. Zisk z vloženého kapitálu
činí takto 100 €. Podnikatel se rozhodne pro přijetí cizího kapitálu ve výši
2000 €, který je úrokován 5 %. Nasadí-li podnikatel celý kapitál ve výši 3000 €
s výnosností 10 %. pak dosáhne celkového zisku ve výši 300 €. Po zaplacení
požadovaného úroku 2000*0,05=100 € docílí vlastní zisk ve výši 300-100=200€. Zvýšení
výnosnosti vlastního kapitálu pak činí 200/1000*100=20 %. Z uvedeného příkladu
vyplývá, že čím je vyšší podíl cizího kapitálu a čím vyšší je rozdíl úrokových
sazeb, tím vyššího zisku investor dosáhne, tím vyšší je leverage-efekt. V
opačném případě se jedná o ztrátu.
Margin Trading
Další možnou strategii je margin
trading.(převzato z angličtiny:
- marge = rozdíl,
- trade = obchodovat.
Při tomto způsobu obchodování
musí obchodník s cennými papíry při koupi zaplatit určitý, předem dohodnutý
podíl kupní ceny z vlastních prostředků. Zbytek doplní ve formě úvěru broker. V
závislosti na vývoji kurzů cenných papírů může takto investor docílit buď zisk,
nebo ztrátu. Důležitou roli zde hraje předem dohodnutá marže.
Výpočet marže: Vlastní kapitál
investora/kurs cenných papírů. V případě, že poklesne marže pod předem
dohodnutou hodnotu, může broker požadovat doplatek (margin call).
Rozsah spekulativních transakcí
Podle informací odborné
literatury disponovaly hedgefondy v r. 2006 celkově 1,5 bilionů $. Jak velká
rizika ztrát , škod, ale i zisků představuje spekulativní kapitál ukazují
následující příklady:
- Jedním z nejznámějších
úspěšných operací managerů hedgefondů je případ útoku na britskou Libru
v r. 1992, provedeny hedgefondem Quantum Funds, založený v roce 1962
Georgem Sorosem. V roce 1992 spekuloval tento fond na základě
Gobal-Macro-Strategy proti nadhodnocené anglické Libře formou fiktivního prodeje
(short selling) v celkové výši 10 miliard Liber. Tato transakce byla namířena
proti německé Marce (DM) a francouzskému Franku. Když se Bank of England
nepodařilo zabránit poklesu Libry, byla nucena 16.09.1992 připustit pokles
jejího kurzu a vystoupit tak z evropského měnového systému. Při zpětném
nákupu původně vypůjčených, nyní však devalvovaných 10 miliard Liber vynesla
tato spekulace během jednoho týdne Quantum Fonds zisk ve výši 1 miliardy $. (Údaje
převzaty z http://de.wikipedia.org/wiki/Quantum_Funds
)
- Ani zdaleka ne všechny
spekulace proběhnou tak hladce, jak bylo uvedeno: Jako příklad slouží případ
Long-Term Capital Management, (dale jen LTCM) Minimální vklad činil
- V roce 2006 utrpěl
hedgefond Amaranth Advisors mimořádnou ztrátu ve výši 4,5 miliard $. K této
ztrátě došlo během jediného týdne vlivem chybné spekulace s opcemi na trhu se
zemním plynem. Této ztrátě předcházely rok před tím úspěšné spekulace na
zmíněném trhu v očekávání nárůstu cen této komodity, způsobené hurikány
Rita a Katrina. Tyto spekulace vynesly zmíněnému hedgefondu na 2 miliardy $. Manager
Fondu, pan Hunter vsadil i v následujícím roce na rostoucí ceny.
V roce 2006 však došlo ve vývoji cen zemního plynu k poklesu o 12 %,
což způsobilo uvedenou ztrátu. V souvislosti s vývojem cen na trhu
s energií nebyl Amaranth jediný, kdo utrpěl na tomto segmentu zničující
ztrátu. V důsledku chybných spekulací zanikl hedgefond Mother-Rock
s kapitálem
- Úzká propojenost hedgefondů
s různými finančními instituty způsobuje přenesení vzniklých ztrát i na
ty, kteří investovali do těchto fondů finanční prostředky. V tomto případě
byly postiženy vrcholové hedgefondy, nabízené Deutsche Bank, Credit Suisse, Popřípadě
Morgan Stanley, které investovaly jejich kapitál u Amaranth. Tyto vysoké ztráty
vyvolaly v USA diskuzi jejímž tématem je zlepšení kontroly těchto
spekulativních fondů. Jak ukazují další příklady, k zavedení účinné
kontroly nedošlo. (Údaje o finanční krizi hedgefondu Amaranth byly převzaty
z internetových novin http://www.manager-magazin.de/.)
Pokračování