Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
3/2008
číslo 81
_________________________________________
Teoretický časopis
věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě,
ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Financializace
před globalizací? (Tibor Vaško)
Třetí
Československá republika a třetí odboj (Zdeněk Trinkewitz)
Formy a
rozsah mezinárodní migrace (Stanislav Heczko)
Dimenze díla
Viktora Suvorova a jeho přínos (Jaroslav Šetek)
Exaktnost strategických záměrů vzdělávací politiky pracovníků
ve státní správě (Pavel Sirůček)
Spekulativní
redistribuční systémy (J. P. Kroupa)
5. Příloha: Z teorie redistribučních systémů
Teorie redistribučních systémů a
„dekódování“ reality (Radim Valenčík)
MARATHON
Internet:
http://www.valencik.cz/marathon
Vydává:
Radim
Valenčík
jménem
Otevřené společnosti příznivců
časopisu
MARATHON
Vychází
od listopadu 1996
Registrační
značka: MK ČR 7785
ISSN
1211-8591
Redigují:
Vladimír
Prorok
e-mail:
prorok@vse.cz
Pavel
Sirůček
e-mail:
sirucek@vse.cz
Radim
Valenčík (224933149)
e-mail:
valencik@cbox.cz
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110
00 Praha 1
tel.:
224933149
e-mail:
valencik@cbox.cz
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in
About 120 authors contribute to the magazine on a regular
basis and more write for it occasionally. So far
Themes most often treated in the magazine include
human capital, investments in education and other forms of human capital, nature
and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt
for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman,
G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search
for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital
investments have been developed on the basis of concepts analyzed in
The magazine
can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact:
valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými
formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax
modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
-
Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které
jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (4/2008) bude vydáno a objeví se na Internetu
15. července 2008.
-
Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního
formátu.
-
Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu:
224933149 (R.Valenčík).
-
Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž
zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
-
V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je
distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k
dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
-
V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR
Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
-
Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím
kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
-
Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).
V tomto
čísle si pozornost zaslouží dva materiály, které se sešly z různých koutů
světa, ale zabývají se velmi obdobnou myšlenkou, kterou lze (možná sice
s velkým zjednodušením, ale na druhé straně velmi přesně) formulovat
přibližně takto: Jakým způsobem je „tunelován“ současný svět? Jedná se o
příspěvek T. Vaško Financializace před globalizací? a J. P. Kroupy Spekulativní redistribuční systémy (který je dokončením
materiálu z předcházejícího čísla). První je uveřejněn hned na začátku,
druhý jsme zařadili do diskusní části. Oba přinášejí velmi bohatý materiál,
který by nepochybně stál za další zpracování. Podstatnou část pak tvoří
příloha, která je věnována metodologickým otázkám vzniklým v souvislosti
s rozpracováním teorie redistribučních systémů, jejímž autorem je R.
Valenčík. Navazuje na materiál publikovaný ve Zvláštním čísle Marathonu 2007. A
určitým způsobem se rovněž pokouší dát odpověď na otázku, jakým způsobem je
„tunelován“ současný svět. Ostatní materiály jsou věnovány širokému spektru
dalších problémů.
Tibor Vaško
„Mezinárodní bankéři smetli
státníky, politiky, žurnalisty a
právníky na jednu stranu a vydali své příkazy velitelským
tónem absolutních monarchů“.
( V roce 1919, po podepsání paktu ve Versailles a St. Germain, řekl
britský předseda vlády Lloyd George.)
Přinejmenším dvě století existuje podezření, že peníze a ti jež s nimi
nakládají mají velkou a snadno zneužitelnou moc. Důkazem je názor amerického
prezidenta z počátku devatenáctého století:
„Když americký lid někdy dovolí aby soukromé banky
řídily emisi měny, nejprve inflací, pak deflací, banky a
korporace, které kolem nich vyrostou zbaví lidi veškerého
majetku až jejich děti se vzbudí bez domova v zemi, kterou
jejich otcové dobyli“.
(Thomas Jefferson, 1809)
Ale již předtím, v roce 1770 Sir William Pitt ve sněmovně lordů řekl: Něco
je za trůnem většího než je sám král“. Od té doby se „penězoměnci“ v Bank
of England přezdívali „moc zpoza trůnu“.
To nebereme v úvahu již biblické události, kdy Ježíš použil násilí jen
jedinkrát v životě a to proti penězoměncům, předchůdcům dnešních bankéřů.
Práce, dnes bychom mohli říci „finančního sektoru“, probíhala obvykle
bez zájmu veřejnosti, o to se stále stará promyšlená propagační a publikační
politika tohoto sektoru. Tato syntetická selanka je však narušována v dobách
velkých krizí, kdy veřejnost je zvána „k pokladně“ aby zaplatila ztráty, poté
co ti co je způsobili, mají své mimořádné zisky již spolehlivě uloženy.
Zdá se, že nyní začíná podobné období, kdy miliardy, z peněz daňových
poplatníků, jdou a půjdou na záchranu havarujících bank. Pro ilustraci uvedeme
jen několik příkladů z poslední doby– Northern Rock, IKB Deutsche Industrie Bank, Societé Générale, apod. Klasický postup byl předveden v případě první banky. Dokud
přinášela zisky, byla soukromá a majitelé zisk shrábli. Když začala být
ztrátová, jí dočasně chtějí „znárodnit“, tj. dát na krk celé společnosti, aby
zaplatila ztráty, jako se to dělalo po staletí. Z toho mnozí kritici současné
společnosti odvozují, že privatizuje zisk, ale socializuje vyvolané negativní
důsledky.
Přitom nyní celý, již historický proces, ovlivňují dvě věci:
-technický rozvoj informatiky, jež dovoluje pohodlně rozprostřít činnost
na celou zeměkouli a
-neoliberalizmus, jenž deregulací uvolnil pravidla pro tuto činnost.
To také vysvětluje proč např. německé banky ke svému údivu nedávno
zjistily, že ve svých portfoliích, které nakoupily na Wall Streetu, mají také
cenné papíry založené na aktivech (asset-based securities), konkrétně na
hypotékách, jež majitelé nejsou s to splácet. Federální soudce USA ve státě
Ohio(pan Boyko), kde majitelé hypoték bydleli, požadavky banky odmítl, protože
tyto sub-prime hypotéky nakoupily v balíku stovek hypoték a tudíž neměly
doklad, že právě tyto ohrožené hypotéky jim patří a tak jim nezbylo nic jiného
než ztráty odepsat. Banky po celém světě odepisují miliardy. Ti co jim pochybné
cenné papíry prodali se chechtají. Údajně v japonských bankách je takových
hypoték za stovky miliónů dolarů. Tento proces popsal již před léty Hyman
Minsky (Nobelova cena). Nazval to “credit crunch” doslova “drcení úvěrů”. Tento
stav však vyvolává situaci, kdy banky se bojí půjčovat a investoři se bojí si
půjčovat.
Financializace
„Kdo ovládá dodávky potravin, ovládá lidi, kdo ovládá
energii, může ovládat celé kontinenty a kdo ovládá peníze,
může ovládat svět.“
(Henry
Kissinger)
Tyto skutečnosti přiměli vědce zkoumat co se to vlastně ve světě děje a
to vyústilo v použití pojmu finacializace. Jde o rostoucí důležitost finančních
trhů, finančních motivací, finančních institucí, finanční elity ve fungování
hospodářství a jejich řídících institucí jak na národní, tak na mezinárodní
úrovni.(Epstein, 2002).
Financializace začíná dominovat jak americké tak světové hospodářství a
způsob jakým mezinárodní finanční instituce ovlivňují dráhu kapitalistického
vývoje(Tabb, 2007) http://jwsr.ucr.edu/volumes/vol13/Tabb-vol13n1.pdf
Je to dle autorů “šedý kapitalismus”, protože vlastnické vztahy a
zodpovědnost se zeslabily a jsou “rozmazané”. Investoři pokládají společnost za
náhodný svazek závazků a aktiv, jež jsou zde proto, aby byly reorganizovány za
účelem maximalizace hodnoty pro akcionáře (Blackburn).
Duální charakter reality tohoto jevu jednak brání plnému pochopení, že
finacializace staví podmínky, za kterých je hegemonie USA ohrožována ale také
současně je procesem, kterým je hegemonie opětně potvrzována (Tabb).
Teritoriální prostor produkční ekonomiky USA se smršťuje v porovnání se
světovou ekonomikou. V padesátých létech USA vyráběly 52 % světového HDP. Nyní
je to polovina této hodnoty. A proto podobně jako hegemoniální mocnosti
předtím, se za zenitem své globální posice USA snaží rozšířit finanční ovládání
okolního světa, aby docílila rentiérského důchodu z nových center akumulace
(Tabb).
Geopolitická strategie mocností je také součástí finanancializace, jež
doufá kombinovat finanční dominanci s technologickou a vojenskou superioritou.
Triumf akcionářského kapitalismu v éře globálního neoliberalismu je
důsledkem tlaku na firmy, aby vytěžily každý kousek nadhodnoty od
zainteresovaných (stakeholders). To nutně vyvolává ekonomický prostor s
pomalejším růstem a přerozdělováním nahoru. Někteří francouzští profesoři
(Dumenil, Lévy) se na to dívají takto: „Neoliberalizmus je výrazem znovu
potvrzení moci důchodů a dědictví části dominantní třídy: nadřazené a aktivní
frakce vlastníků (akcionářů a věřitelů), většinou oddělené od přímého řízení
podniků, proto moc je soustředěna ve finančních institucích. Tento způsob
vlastnictví kapitálu se odvolává na něco, co nazýváme finance. Nejedná se jen o
resort financí, který zaznamenal růst svých důchodů a výsad
v neoliberalizmu. Podle této terminologie, neoliberalizmus odpovídá
znovu-ustavení přednosti financí, které byly dosti okleštěné od deprese
třicátých let a během krize v 70 létech.“
„The Economist“ napsal 23. února 2006, že v tomto ekonomicko-finančním
prostoru zisky firem stoupají, i když ekonomiky stagnují, dochází k rozpojení
“metabolizmu“ firem a národního hospodářství – to je hlavní zdroj krize
státu blahobytu a ne to co hlásají mainstreamová média. Jak se změnila situace
od dob Davida Ricarda jež řekl: „nic nepřispívá více k prosperitě a štěstí
země jako vysoké zisky“. Například nadnárodní koncerny v posledních dvou
letech (2004-5 pozn. TV) zaznamenaly v Německu 100% nárůst výnosů z akcií,
zatímco ekonomika Německa stagnovala. Podobně tyto výnosy činily v tuto dobu ve Francii 50%, v Japonsku 70%
a v USA 35% („The Economist“, 23. února 2006). Dokonce se zdá, že čím větší
zisk z akcií, tím menší růst domácí ekonomiky, zcela v rozporu s tvrzením
slavného ekonoma D. Ricarda.
Krátká exkurze do dějin bankovnictví
„Dovolte mi vydávat a řídit národní měnu a já se nebudu
starat o to, kdo píše zákony“.
(Mayer Amschel Bauer, později znám jako baron de Rothschild, 1790)
Chceme-li alespoň částečně pochopit co se dnes děje, je dobré se podívat
na dějiny bankovnictví. I když v Číně byly papírové peníze použity v létech 618-907, jinde to bylo později. Kolem roku 1000 soukromí obchodníci v provincii
Sechuan vydávali papírové peníze nazývané „jiao zi“. Protože docházelo k
podvodům, v roce 1024 emisi peněz převzala dynastie Song, jež první vydávala
vládní papírové peníze. V Evropě první depositní banky vznikly v Benátkách v
roce 1361, v Amsterdamu v roce 1609 a ve Švédsku v roce 1661, kdy byly vydány
první bankovky v Evropě, ale bylo to až v Anglii, kde začala pozice bank
nabývat dnešních rozměrů.
Vláda Anglie jako světové mocnosti začala na Threadneedle Street kde
vznikla Bank of England. Do té doby prakticky neexistovala budova banky nikde
na světě a bankéři byly jen zlatníci, kteří půjčovali peníze a pronajímali
místnosti pro obchod.
„Velký třesk“ nastal v roce 1694
kdy „zlatníci” oddlužili krále Anglie Williama z dluhů co si nadělal válkou s
Francií a tím získali nebývalý respekt a moc. Stali se z nich bankéři a
profitovali z ohromných objemů kreditu, za které ručilo největší impérium od
dob Říma. Anglie by nezískala svoji moc a půjčovatelé peněz své zisky, kdyby
král William neudělal s nimi Faustovskou dohodu v roce 1694, kdy oficiálně vznikla
Bank of England, jež zajišťovala králi neomezený kredit na válku, výměnou za
právo půjčovatelů emitovat na kreditu založené peníze. Pak se již půjčovatelé
začali nazývat „bankéři“. Ujednáním s králem Williamem, bankéři dostali
nejvýznamnějšího zákazníka: veřejné instituce a také právo razit peníze jménem
krále. Lidé ukládali zlato a stříbro ve vládou schválených bankách, jež dostaly
právo dávat půjčky v objemu desetkrát větším, než uložené úspory a získávat
úroky z těchto půjček. Banky tudíž tím vydělávají na půjčování peněz, jež ve
skutečnosti nemají. Skutečným problémem není podvod, ale legalizace (legální
kodifikace) podvodu.
Aby bylo možno platit úroky ze stále rostoucího kreditu, jež produkovala
úvěrová ekonomika, ekonomika musela růst. Z toho vyplývá, že pokud ekonomika
roste, je stabilita, když z nějakého důvodu přestane růst, platby se dostanou
do potíží.
Nyní bankéři jsou mocnější než vlády (http://www.survivethecrisis.com/).
Počátkem XX století, žezlo globálního impéria začaly postupně přebírat USA.
V roce 1913 tam vznikl Federal Reserve Board, s cílem aby zabránil krizím. Za
16 let po založení však vyvolal největší finanční krizi v dějinách. Nahradil
totiž podobně jako Anglie před více než 200 léty, na úsporách založené
peníze, penězi založenými na kreditu a do deseti let musel odepsat
největší bublinu v dějinách. Půjčovali totiž ne desetkrát, ale rozpůjčily
mnohem více než činily uložené úspory.
Moudrý Roosevelt, který tento
„horký brambor“ (bublinu) zdědil věděl, že Wall Street a londýnské City jsou
zkorumpované a spekulacemi dovedou podvázat zdravý vývoj hospodářství.
V úvodním projevu 4. března 1933 řekl, (parafrázujíc činy Ježíše
Krista):“Kupci utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší
civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro dávné pravdy. Rozsah této obnovy
závisí od toho do jaké míry budeme aplikovat společenské hodnoty, šlechetnější
než jen pouhý peněžní zisk“.
Pověřil proto ihned dva kongresmany, Henryho Steagalla a Cartera Glasse
vypracováním bankovních zákonů, které vešly ve známost jako The Emergency
Banking Relief Act a Glass-Steagall Act (dále G-S) I a II.
● První zákon zkonfiskoval soukromníkům zlato. Potvrdil tak kdo ve
skutečnosti vládne v zemi, tj. bankéři.
● První G-S zákon znovu předefinoval depozita a zahrnul do nich i
vládní a komerční obligace. To byla změna oproti existující praxi.
● Druhý G-S zákon oddělil komerční a investiční bankovnictví.
Investiční bankéři totiž měli tendenci proinvestovat i komerční deposita pokud
se k nim dostali, proto zákon zakazoval, aby jedna banka byla činná současně
jako obchodní, investiční a pojišťovací. Tento zákon pomáhal uskutečnit program
Roosvelta známý jako New Deal.
Roosevelt tyto zákony podepsal
16. června 1933.
Wall Street pracoval 65 let, aby tyto zákony zlikvidoval a povedlo se mu
to v r. 1999 za vlády presidenta Clintona, na příkaz investičních bankéřů.
Je vhodné poznamenat, že i jméno Federal Reserve Board(FRB) je podvod,
protože tento úřad není ani federální, jeho jméno je v telefonním seznamu mezi
soukromými podniky, není ani reservní, ani board (správní rada). Je to kartel
těchto 16 soukromých bank:
1 Citigroup Inc., New York, NY
2 J.P. Morgan Chase & Co.
New York, NY
3 Bank of America Corporation
Charlotte, NC
4 Wachovia Corporation,
Charlotte, NC
5 Wells Fargo & Company, San
Francisco, CA
6 Bank One Corporation, Chicago,
IL
7 Taunus Corporation, New York,
NY
8 Fleetboston Financial, Boston,
MA
9 U.S. Bancorp, Minneapolis, MN
10 ABN Amro North American
Holding Company, Chicago, IL
11 HSBC North America Inc.,
Buffalo, NY
12 Suntrust Banks, Inc., Atlanta,
GA
13 National City Corporation,
Cleveland, OH
14 The Bank of New York Company ,
Inc., New York, NY
15 Fifth Third Bancorp,
Cincinnati, OH
16 BB&T Corporation
To je seznam bankovních institucí co tvoří FED, ale skuteční majitelé
těchto soukromích institucí tvoří jiný seznam: http://www.haloscan.com/comments/tf2777/article19401_htm. A to:
Deset hlavních akcionářů FEDu:
THE ROTHSCHILDS – LONDON
THE ROTHSCHILDS – BERLIN
THE LAZARD BROTHERS – PARIS
ISRAEL SEIFF – ITALY
KUHN-LOEB COMPANY – GERMANY
THE WARBURGS – AMSTERDAM
THE WARBURGS – HAMBURG
LEHMAN BROTHERS – NEW YORK
GOLDMAN SACHS – NEW YORK
THE ROCKEFELLERS – NEW YORK
Síť vazeb těchto bank a jejích filiálek lze nalézt na -
(http://www.fdrs.org/rockefeller.html).
Nespokojenost s prací FED stoupá a množí se návrhy je poslat “na
smetiště dějin”. Za mnohé návrhy pro ilustraci
uvádím(http://www.informationclearinghouse.info/article19401.htm.)
Nedávné turbulence
Kolaps dot.com bubliny v roce 2000, který byl větší než šok v roce 1929
a dále prasknutí japonské bubliny Nikkei v roce 1990, byly příležitostí řešit
velkou hádanku ekonomů. Alan Greenspan, předseda FEDu, tenkrát zabránil, pomocí
značného kreditu, poklesu poptávky.
Letos však je jasné, že tento lék nefunguje. Greenspanův levný úvěr jen
odsunul pokles vyvolaný dot.com krizí, ale současně vytvořil ještě větší
bublinu v létech 2002-2006 - americkou bublinu nemovitostí, jež nyní hrozí
prasknutím.
Je reálné nebezpečí, že postupné prasknutí dvou bublin za sebou by mohlo
vyvolat jevy známé z třicátých let minulého století.
Banky na situaci reagovaly vývojem nových finančních produktů jež jednak
obcházely pravidla, jednak zněla marketingově přijatelně, což v lačném trhovém
prostoru mělo ohromné důsledky.
První produkt vznikl v roce 1997, když se bankéři společnosti J.P.
Morgan koupali a popíjeli v Boca Raton, Florida, USA. Vzniklý produkt
pojmenovali BISTRO (Broad Index Secured Trust Offering). Nyní trh s
tímto produktem je již v objemu 12,4 bilionu dolarů.
Investiční banky, zabezpečovací fondy a další finanční aktéři emitovali,
kupovali a prodávali podobné „exotické“ cenné papíry v hodnotách stovek miliard
dolarů, jež byly zabezpečeny jinými cennými papíry, které zase byly založeny na
platbách za vysoce rizikové hypotéky. Když klienti s rizikovými hypotékami
nebyli schopni platit, banky, penzijní fondy a jiní institucionální investoři
udělali dvě věci:
- Začaly se přiznávat, že vlastní mnoho těchto „neobvyklých“ cenných
papírů, jež nazvaly CDO (collateralized debt obligations) nebo-li
“kolateralizované dluhové obligace” a začaly je odepisovat.
- Protože zmizel trh pro tyto rizikové hypotéky, brokeři přestali
vydávat hypotéky na rizikové nové domy a cena domů začala padat.
Většina podobných produktů současně přesouvala riziko dál a nakonec
málokdo věděl, kdo vlastně nese skutečné riziko. Přesunutí rizika však dovoluje
poskytovat více úvěru. Již jsou připraveny další finanční inovace, deriváty
derivátů, deriváty „na třetí“ atd. Mnoho z nich existují jen v „cyberspace“ a
slouží často k daňovým únikům ultra bohatých, dle vyjádření jednoho finančního
ředitele.
Hodně zajímavého se lze dočíst na internetu, kromě jiného, na těchto
adresách:
http://globaleconomicanalysis.blogspot.com/2008/01/60
minutes-legitimizes-walking-away.html, a
http://www.sitkapacific.com/files/Sitka_Pacific_Capital_
Management_2007_Review.pdf
Místo závěru
Lze těžko udělat závěr o situaci, která je volatilní a nikdo nemůže
předvídat kam povede. To co jsem uvedl výše z odborné literatury, bylo myšleno
jen jako úvod, nebo spíše stimulace zájmu o tuto vysoce aktuální oblast
ekonomiky.
Investoři totiž globálně, údajně, vlastní deriváty ve výši 500 biliónů
dolarů. Pro srovnání HDP celé zeměkoule se odhaduje na 60 biliónů dolarů. I
malé pohyby této ohromné sumy tudíž budou mít globální důsledky.
Léky na léčení současné situace jsou vzácné. Leden z předních autorů,
Satyajit Das, říká, že centrální banky mohou snížit úrokovou míru, nebo
regulovat banky. Dle Dase jsou to však velmi staromódní nástroje, zcela
neúměrné problémům, jež mají řešit. S. Das říká, že problémem je také
nedostatek intelektuálních „koňských síl “ pro řešení problému. Odborník, který
je schopen vydělat na Wall Streetu 5 miliónů ročně nepůjde dělat do vládních
institucí regulátora za 50 tisíc.
Od srpna 1971, kdy prezident Nixon zrušil vazbu dolaru na zlato, dolar
se stal tzv. „fiat currency“ tj. měnou založenou ne na hodnotě, ale na důvěře.
Spekulativní finanční produkty jen zesilují tuto vlastnost. Proto Federal
Reserve Board si neví rady. Vznikají tendence vrátil měnu na zlatý základ. V
USA vznikla universita Gold Standard University, Live, kterou vede profesor
maďarského původu Antal E. Fekete. Ten řekl před měsícem (28. ledna
2008), že “fiat” peníze jsou ničitelem kapitálu a také práce. Podrobněji na:
(http://www.professorfekete.com/articles/AEFFiatCurrencyDestroyerOfCapitall.pdf)
O nemohoucnosti FEDu prof. Fekete řekl, že lze o nich říci to co bylo
řečeno o Bourbonech po obnovení monarchie ve Francii: “nic se nenaučili a
nic nezapomněli”.
(http://www.professorfekete.com/articles/AEFTheCrashOfTheBankOfUS.pdf).
Zdeněk Trinkewitz
Tlak současné české pravice na uznání 3. odboje a na rehabilitaci bratří
Mašínů vyvolává potřebu analýzy ústavnosti v období únorových událostí roku
1948 v ČSR.
Dnešní militantní pravice, opájející se byť křehkou, ale existující
totalitní nadvládou (president, vláda a resorty, senát, poslanecká sněmovna,
Národní banka, krajští hejtmani, starostové, soukromá media, bohaté soukromé
společnosti a podnikatelé) chce, dokud má tuto příležitost nejistého trvání,
uskutečnit co nejvíce politických a ekonomických změn, které by posílily její vyhlídky
pro další politické a společenské zápasy.
Jedním z nástrojů při realizaci těchto záměrů je i tendenční a
nepravdivá interpretace dějin
3. Československé republiky.
Oprávněnost pojmenování událostí kolem února
1948 komunistickým pučem
Kdo chce dělat objektivní a nezaujatou analýzu těchto událostí se musí
ptát, jestli tehdejší vládní krize vznikla a proběhla v mezích ústavního
pořádku tehdejší Československé republiky. A odpověď nemůže být jiná, než že krize byla řešena ústavní cestou.
Po volebním vítězství KSČ ve svobodných volbách v pluralitním
politickém prostředí, sestavil Klement Gottwald koaliční vládu Národní fronty,
která přistoupila na realizaci tzv. Košického vládního programu. Ten byl silně
socializující a měl širokou podporu veřejnosti. V tom poválečná ČSR nebyla
v Evropě výjimkou. Ve všech zemích, vítězných i poražených, dělníci,
drobní zemědělci, živnostníci a zaměstnanecká střední vrstva, očekávali a
požadovali sociálně spravedlivější společenské uspořádání než bylo v Evropě
před válkou a které by národy do budoucna ochránilo před opakováním hlubokých
hospodářských krizí, obnovy militantního nacionalismu a rasismu a kořistnických
válek. Proto i v ČSR se dalo očekávat, že Gottwaldova vláda bude realizovat
socialistický program. Gottwald a jeho moskevská skupina (včetně sociálních
demokratů) měla představu specifické československé cesty k socialismu
formou tzv. lidové demokracie. Z této iluze je však rychle vyvedl Stalin,
který požadoval sovětskou formu socialismu. Stalinově tlaku se neodvážil
vzdorovat ani president Beneš, když se v roce 1947 konkrétně jednalo o
československé přijetí Marshallova plánu. Jako politická realita se přijímalo
rozdělení sfér vlivu mezi bývalými spojenci, dohodnuté v Jaltě. Koaliční
pravice v Národní frontě „nasála“ i některé špičky předválečných
buržoasních stran (které byly ve 3. republice zakázány) a měla představy o
postupném přechodu ČSR k typické buržoasní parlamentní demokracii a o orientaci
zahraniční politiky na USA a Velkou Britanii. Když se jí to v koaliční
vládě nedařilo a zejména když komunistický ministr vnitra Nosek obsadil své
ministerstvo jen samými komunisty, vyvolali pravicoví ministři vládní krizi.
S očekáváním, že president Beneš bude jmenovat úřednickou vládu (podobně
jako president Masaryk v roce 1920), která otočí politické kormidlo podle
jejich představ. V tom se ale přepočítali, protože Gottwald mohl Benešovi
demonstrovat, že za jeho vládou stojí většina občanů i poslanců parlamentu.
Komunisté zmobilizovali průmyslové dělnictvo a zcela ovládli právě konaný sjezd
závodních rad ROH, měli i podporu drobných živnostníků, kterým naslibovali
ochranu před velkokapitalisty a malorolníků, kterým slíbili revizi pozemkové
reformy a další příděly půdy. Na nemocného Beneše vyvinuli nátlak organizováním
masových demonstrací a generální stávky na podporu přijetí demise ministrů a
doplnění vlády podle Gottwaldových návrhů. Beneš neměl sílu odporovat, demisi
přijal a jmenoval novou vládu Národní fronty, nyní již jednoznačně levicovou.
Je však nutnou konstatovat, že
řešení vládní krize proběhlo ústavní cestou. Proto nová vláda a její mandát byli legitimní a kdo se vládě stavěl na odpor, stavěl se mimo zákon a dobrovolně se
tím vystavoval trestnímu postihu. Spolupráce
s cizími mocnostmi a vyzrazování důvěrných informací muselo být
kvalifikováno a postihováno jako zráda
státu.
Kdy a jak ztratil Gottwaldův režim legitimitu a
stal se zločinným?
Jinou otázkou je, zde Gottwaldova vláda a ostatní ústavní a správní
instituce po Únoru dodržovaly platnou ústavu ČSR, včetně nové Ústavy 9. května,
přijaté Národním shromážděním k tomuto datu a vyhlášené v červnu
1948. I nová Ústava 9. května deklarovala občanská práva způsobem a
v šíři, obvyklé v demokratickém zřízení. Socialistické na ní bylo pouze
to (§ 158), že soukromý majetek (vlastnění podniků) omezovala do počtu 50
zaměstnanců a že banky, zdravotnictví a media připouštěla jen ve vlastnictví
státu. Její § 38 vyhlašuje trestnost projevů a činností, které směřují proti
samostatnosti, celistvosti a jednotě státu, jeho ústavě, republikánské státní
formě a lidově demokratickému zřízení. Taková ustanovení o ochraně státu jsou
obvyklá ve všech demokratických režimech.
Dnes je již nepopíratelně prokázáno,
že od samého počátku byla platná ústava a zákony porušovány, že valná část
státních orgánů zneužívala svého postavení a porušovala práva občanů,
garantovaná ústavou a zákony. Navíc byly Národním shromážděním, manipulovaným
komunisty, přijímány zákony, které omezovaly občanská práva, zároveň zaváděly
nové trestné činy proti lidově demokratickému zřízení a přiřazoval k ním
nové formy trestů, nepřiměřeně vysoké a až vražedně kruté. Situace postižených
byla o to těžší, že vyšetřovatelé a soudci je obviňovali z vykonstruovaných
trestných činů, kterých se nedopustili. Při vyšetřování byl zneužíván nezákonný
psychický a fyzický nátlak včetně mučení. Teprve tím se stal komunistický režim zločinným a ti jeho činitelé, kteří
se dopouštěli porušování zákonů se osobně stali zločinci. To musel po smrti
Stalina, na konci
50. let, přiznat i sám komunistický režim a zahájit v 60. létech alespoň
částečné rehabilitace postižených a potrestání nejprovinilejších mučitelů.
Oprávněnost 3. odboje; jeho formy a rizika
Bylo tedy právem občanů, se postavit proti této zločinné moci a zahájit
to, čemu se dnes říká 3. odboj. Každý, kdo se pro účast v něm rozhodl si musel
být vědom, že při dopadení riskuje perzekuci ze strany režimu. Také měl
současně rozlišovat proti komu a jak bude uplatňovat svojí odbojovou aktivitu.
Chápat, že řadoví občané, byť nedemokratického státu, jsou oběťmi režimu a
nesmí být cílem odbojových akcí proti němu. Že ve většině jsou těmi, za které
odbojáři vlastně také bojují. Nepřítelem odbojářů měli být jen aktivisté a
instituce režimu, kteří byli pachateli nezákonností a násilností. Uvědomit si,
že pozice účastníka spravedlivého odboje nikoho neopravňuje k násilnostem
vůči nevinným občanům státu. Že nemůže omlouvat jakékoli činy, které jsou
obecně nemorální a jsou porušováním lidských práv kohokoli. A mezi nimi zejména
vraždu. To zmiňuji konkrétně v souvislosti s diskusí o vraždách,
kterých se dopustili známí bratří Mašínové. Ti za nepřítele, kterého mohou
zabít, považovali každého občana tehdejší legitimní ČSR, který nebyl účastníkem
jejich odboje a, podle jejich uvažování, tedy podporoval komunistický režim.
Podobně uvažují i dnešní militantní „antikomunisté 5 minut po dvanácté“, když
chtějí hromadně odsuzovat a trestat všechny nominální komunisty a poslušné
občany jejich režimu. Ti by se měli podívat přes nejbližší hranici, jak se
Němci vypořádali se svojí nacistickou minulostí. Také v Německu se
v roce 1933 Hitler a jeho NSDAP dostali k moci demokratickou ústavní
cestou (že se to stalo s protekcí německého vojensko-průmyslového velkokapitálu
zde nebudeme rozebírat). Ten také po uchopení výkonné moci rychle, „zákonným“
způsobem, omezil občanská a lidská práva (např. Norimberskými zákony) a zavedl
režim násilí a zločinu. Také jeho režim podporovala nebo alespoň trpěla až do
hořkého konce většina Němců (poslušně a hromadně se dávali zabíjet na východní
frontě nebo tam prováděli genocidu). Po válce uspořádali vítězní spojenci
Norimberský proces a odsoudili tam nevelký počet nejprovinilejších nacistů za
konkrétní nejtěžší zločiny. Později další „menší“ zločince soudily již německé soudy
v procesu denacifikace.
Všichni ostatní občané Velkoněmecké říše, kterým nemohly být dokázány
konkrétní trestné činy unikli bez potrestání. A musíme uznat, že právem,
protože příslušníky žádného společenství lidí nelze trestat hromadně, ale jen
každého jednotlivě za ty trestné činy, které prokazatelně spáchal osobně.
Do jaké míry byl 3. odboj bojem proti
zločinnému režimu
a do jaké míry byl násilnou formou třídního
boje?
Zamysleme se nad skutečnými pohnutkami účastníků 3. odboje.
O co šlo za 2. světové války a v prvních poválečných létech? Již
dříve jsme řekli, že masa občanů, zvláště těch nemajetných chtěla, aby
poválečná Evropa i obnovená ČSR byly jiné než ty předválečné. Bez hospodářských
krizí a nezaměstnanosti, bez nespravedlivých sociálních rozdílů, bez
nacionalismu a rasismu atd. Naši lidé viděli úspěch SSSR ve válce a přisuzovali
jej přednostem socialistického společenského zřízení. Proto uvěřili komunistům
a měli hlubokou nedůvěru k buržoasním pravicovým stranám. Proto v roce 1946
svobodně zvolili do čela ČSR vládu komunistů. Ačkoli to dnes naše pravice a
s ní konformní politologové neradi slyší, v třídním boji mezi
buržoasií a proletariátem v tu chvíli vyhrál proletariát. Ale mnozí
příslušníci poražené buržoasie, jejíž panství a bohatství tím bylo ohroženo,
svojí porážku nepřijali jako demokraté, ale rozhodli se pro ilegální boj s legitimní vládou. Tím přijímali riziko,
že proti nim legitimní vláda na svou obranu použije zákonné represe.
A konkrétně k případu bratrů Mašínových. Oni měli být připraveni o
privilegia buržoasní generálské rodiny, na která byli zvyklí, a měli se živit
nějakou nudnou a namáhavou prací jako každý jiný občan,. Vedeni úctyhodným
příkladem svého otce a romantickým obdivem k hrdinům Divokého Západu, se
rozhodli pro pistolnickou verzi odboje. Chci k nim být maximálně
spravedlivý a proto mám pochopení pro jejich lidskou nezralost a klukovskou
romantiku bojovníků bez bázně a hany. Mohl bych tím i částečně omluvit jejich
bezohledné vraždění náhodných bezbranných obětí (podle vzoru Bony a Clyda),
kdyby dnes, již jako zralí lidé, dokázali nad ním projevit lítost a dodatečně
se rodinám svých obětí odmluvit.
Naší dnešní militantní pravici musím otevřeně říci, že třídní boj je
realitou a že bude pokračovat, dokud (opravdu snad někdy) společenské třídy
nezaniknout. Třída námezdně pracujících - zaměstnanců má a bude mít vždy
rozdílné ekonomické zájmy, než třída kapitalistů – zaměstnavatelů. Zaměstnanci
nemohou jako ovce trpělivě snášet snahu kapitalistů, maximalizovat svůj zisk a
majetek na úkor svých zaměstnanců. Zaměstnanci vždy budou požadovat
spravedlivější rozdělování společenského produktu, ze kterého si kapitalisté
brali a berou nepřiměřeně vyšší podíl, než jim náleží. A kapitalisté navíc
dráždí trpělivost zaměstnanecké třídy svým provokativně okázalým způsobem
života a pokračujícím „rozevírání příjmových nůžek“ mezi třídami. Kdykoli
v minulosti, když vládnoucí třída příliš ponižovala třídu ovládanou,
nakonec vždy došlo k výbuchu revoluce, která vládnoucí třídu smetla a tekly
při tom potoky krve a hořely paláce.
Stanislav Heczko
Mezinárodní migrace se v současném světě dotýká všech zemí a proto
lze ji považovat za globální fenomén. Ve světě je podle OSN
v současné době 191 milion migrantů, tedy lidí, kteří žijí v jiné
zemi, než kde se narodili, migranti tak představují téměř tři procenta světové
populace (před 13 lety bylo podle SB zhruba 100 milionů migrantů). Ve vyspělých
zemích žije 60 procent z nich a zbytek v rozvojovém světě. V září
2006 se proto konal v New Yorku summit OSN o migraci, kde
podpořen návrh tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofi Annana na vytvoření
Globálního fóra pro migraci a rozvoj, který by se scházel jednou za rok.
1.
Příčiny mezinárodní migrace
Mezinárodní migrace osob může být vyvolána různými příčinami. Mezi neekonomické
příčiny mezinárodní migrace patří kromě rodinných důvodů především důvody
politické, náboženské, rasové a národnostní (politicko-bezpečnostní motivy).
Impulsem k přesunům obyvatelstva bývají také přírodní katastrofy, které
výrazně zhoršují ekonomickou situaci obyvatelstva (environmentální motivy).
V roce 1999 bylo oficiálně evidováno 17 milionů tzv. běženců (uprchlíků)
před válkou a perzekucí, dalších 5 milionů osob představovalo tzv. vnitřní
uprchlíky.
Mnohem početnější skupiny osob se týká ekonomická migrace. Ekonomické
důvody migrace souvisí s nerovnoměrným ekonomickým vývojem
v jednotlivých zemích, z něhož plynou rozdíly v životní úrovni a
ve výší reálných mezd. Mezinárodní migrace je dále spojena s pohybem
přímých zahraničních investic a se změnami strukturální povahy. Migrační toky
z ekonomických příčin probíhají převážně ze zemí méně rozvinutých do zemí
rozvinutějších. V opačném směr je migrace výrazně slabší. Nicméně lze vyčlenit
několik důvodů pro pohyb pracovníků do zemí s nižší ekonomickou úrovní.
K těmto důvodům zejména patří:
·
přímé zahraniční investice z rozvinuté země do země méně vyspělé,
které doprovází přechod zahraničních odborníků a manažerů,
·
deficit na trhu hostitelských zemí v určitých specializovaných oborech
(např. nedostatek lektorů anglického jazyka u nás v devadesátých letech),
·
nedostatek pracovních příležitostí pro kvalifikované pracovníky
v některých oborech (což však bývá výjimečný důvod).
2.
Důsledky mezinárodní migrace
Důsledky mezinárodní migrace jsou
pozitivní i negativní, a to jak pro hostitelské země (země imigrace), tak pro
země vysílající (země emigrace).
Pozitivní důsledky pro hostitelské země:
·
příliv zahraničních pracovníků může zaplnit mezery na trhu práce
v oblastech, které nejsou atraktivní pro domácí pracovníky (stavebnictví,
pohostinství, zdravotnictví);
·
příliv migrantů zvyšuje agregátní poptávku po zboží a službách a také
agregátní nabídku zboží a služeb, což obojí přispívá k ekonomickému růstu,
·
zahraniční migranti mohou předat domácím pracovníkům nové znalosti a
pracovní dovednosti;
·
příliv kvalifikovaných pracovníků a specialistů může přinést úsporu
nákladů na vzdělání, neboť země získá již vyškolené pracovníky;
·
zahraniční migranti bývají obvykle čistými plátci do veřejných rozpočtů,
čímž pomáhají řešit problémy s financováním sociálního zabezpečení
v zemích se stárnoucí populací;
·
zahraniční migranti mohou hostitelské země obohatit o nové kulturní a
jiné poznatky.
Negativní důsledky pro hostitelské země:
·
konkurence zahraniční pracovní síly vyvolává sociální neklid a
nespokojenost, což může vést až ke xenofobii vůči cizincům;
·
na trhu práce může docházet ke skryté diskriminaci cizinců, která působí
v některých případech na snižování mezd;
·
masové využívání zahraniční pracovní síly může vést k poklesu jejich
nároků na využití své kvalifikace, na pracovní prostředí, úroveň bydlení,
stravování atd., zahraniční pracovní síla se tak stává atraktivní pro
podnikatelskou sféru, méně již pro instituce chránící domácí pracovní trh, což
pak vede tyto instituce ke zpřísňování podmínek pro získání pracovního
povolení;
·
levná a přizpůsobivá zahraniční pracovní síla vede rovněž k poklesu
požadavků zaměstnavatelů na kvalifikaci pracovníků a rostou požadavky na pracovní
výkon, důsledkem je nezájem některých zaměstnavatelů zavádět nové technologie a
zvyšovat tak produktivitu práce domácích pracovníků;
·
zvýšený příliv migrantů z jiných regionů s odlišnou
mentalitou, náboženstvím, kulturou a tradicemi může vést až k vyvolání
národnostní nebo rasové nesnášenlivosti, jak nedávno ukázaly nepokoje
v Paříži na přelomu let 2005/2006.
Pozitivní důsledky pro
vysílající země:
·
ve vysílající zemi se snižuje nabídka pracovních sil, což může vést
k poklesu míry nezaměstnanosti, zároveň mohou migranti v zahraničí
získat pracovní příležitosti v jejich zemích nedostupné;
·
ve vysílající zemi dochází k růstu devizových zdrojů použitelných
k rozvoji domácí ekonomiky, pokud migranti ze zahraničí podporují své
rodiny ve vysílající zemi;
·
odchodem migrantů do zahraničí vznikají v cizině zahraniční
komunity (tzv. diaspory), které podporují pohyb zboží, služeb, informací a
investic mezi mateřskou a hostitelskou zemí;
·
odchod pracovníků do zahraničí se ve vysílající zemi může stát impulsem
k investicím do lidského kapitálu;
·
v případě dočasného odchodu migrantů vysílající země po jejich
opětovném návratu získává pracovníky s novými poznatky a pracovními
zkušenostmi.
Negativní důsledky pro vysílající země:
·
odliv vysoce kvalifikovaných pracovníků má negativní dopad na řadu
oborů, především v sektoru služeb (věda, výzkum, zdravotnictví, školství)
a průmyslu, dochází tak ke zpomalení ekonomického růstu a růstu produktivity
práce;
·
ve vysílající zemi se může zvyšovat tlak na růst mezd v odvětvích a
oborech, odkud pracovní síla odchází, je to důsledek vyšší poptávky po
deficitních profesích a také případní reemigranti mívají po návratu domů vyšší
mzdové nároky;
·
vysílající země odchodem pracovníků přichází o daně, které by jinak tito
pracovníci platili;
·
v případě trvalého odchodu se vysílající zemi nevrátí investice
vynaložené do vzdělání emigrantů;
·
migrace může přispět k růstu rozdílů v důchodech ve
vysílajících zemích, což může zvýšit sociální a politické napětí v těchto
zemích;
·
finanční podpora poskytovaná emigranty může být pouze dočasná.
3.
Rozsah mezinárodní migrace v současné světové ekonomice
Rozsáhlá mezinárodní migrace je jednou z charakteristik současné
světové ekonomiky. Počet mezinárodních imigrantů ve světové ekonomice
v posledních desetiletích rychle rostl - v roce 1960 činil 75,9
milionů osob a v roce 2000 pak již 174,9 milionů osob. Jak již bylo výše
uvedeno, ve světě je podle OSN v současné době dokonce 191 milion migrantů.
Většina migrujících osob směřovala do rozvinutých zemí. V roce 2000
podíl mezinárodních imigrantů činil jen 1,3 % populace rozvojových zemí a 8,7 %
populace rozvinutých zemí (v roce 1960 to bylo 2,1 % populace rozvojových zemí a
3,4 % populace rozvinutých zemí). Navzdory zvýšení počtu mezinárodních
imigrantů jsou migrační toky do hlavních hostitelských zemí v současné
době slabší než na přelomu 19. a 20. století.
Největší nárůst migrace v letech 1960 - 2000 zaznamenala Severní
Amerika, z 12,5 milionů na 40,8 milionů. V Evropě (mimo SSSR) se
v tomto období zvýšil počet imigrantů ze 14 milionů na 32,8 milionů,
v Asii ze 29,3 milionů na 43,8 milionů, v Africe z 9 milionů
na 16,3 milionů a v Oceánii z 2,1 milionů na 5,8 milionů. V Latinské
Americe počet imigrantů klesl z 6 milionů na 5,9 milionů. K tradičním
hostitelským zemím patří Austrálie, Kanada, Nový Zéland a USA.
V letech 1960 - 2000 největší nárůst vykázaly USA, a to z 9,7 milionů na
35 milionů imigrantů. V Evropě nejvýznamnější pohyb směřoval
z chudých jižních zemí do severní Evropy a tak v roce 2001 tvořili
Turci 12,4 % všech zahraničních migrantů v Evropě, Italové 7 %, migranti
z bývalé Jugoslávie 6,2 %, z Maroka 5,3 %, z Portugalska 4,9 % a
z Alžírska 2,2 %. Zahraniční imigranti jsou pro západoevropské země, které
se potýkají se stárnutím populace, významným zdrojem pracovních sil.
V roce 2001 v Lucembursku pocházelo 61,7 % pracovních sil ze
zahraničí, ve Švýcarsku podíl zahraničních pracovníků činil 18,1 % a
v Rakousku 11 %.
V Asii jsou významnými migračními zeměmi bohaté státy kolem
Peského zálivu - Bahrajn, Kuvajt, Omán, Saudská Arábie a Spojené emiráty.
V roce 2000 počet imigrantů v těchto zemích dosáhl 9,6 milionů. Do
těchto zemí přiházejí imigranti z arabských zemí a zemí jihovýchodní Asie.
Zahraniční migranty lákají také úspěšné asijské ekonomiky - Japonsko,
Singapur, Hongkong, Jižní Korea, Tchaj-wan a Malajsie. Do těchto zemí směřují
nekvalifikované pracovní síly z Číny, Filipín či Thajska.V posledních
letech se cílovou zemí pro zahraniční pracovníky stává rovněž Čína
Migrace v afrických zemích je málo zdokumentována.
K migračním pohybům v Africe dochází především z politických
důvodů (občanské války, politické nepokoje). Obyvatelé severní Afriky odcházejí
do Evropy nebo do arabských ropných zemí. Největšími hostitelskými zeměmi
v Africe jsou Côte ď Ivoire (kávovníkové a kakaovníkové plantáže), Gabon
(těžba surovin) a Jihoafrická republika.
Latinskoamerické země (hlavně Argentina a Brazílie)
byly pro imigranty přitažlivé především v minulosti - v 19. století a po
2. druhé světové válce. V posledních desetiletích se však tyto země
potýkají s ekonomickými problémy vyvolanými finančními krizemi, což vedlo
k tomu, že imigranti z Evropy se začali vracet zpět do rodných zemí.
Počet imigrantů v Argentině a Brazílii klesl ze 4 milionů v roce 1960
na 2 miliony v roce 2000. Ke zdvojnásobení počtu imigrantů na 1 milion
došlo během tohoto období ve Venezuele, kde zahraniční pracovníci nacházeli
uplatnění hlavně v ropném průmyslu. Migrační toky z Latinské Ameriky
směřuji zejména do USA a Kanady. V roce 1960 např. USA přijímaly ročně 40
000 Mexičanů, koncem 90. let to již bylo kolem 139 000. USA jsou cílovou zemí
též pro obyvatele Kuby, Dominikánské republiky, Jamajky a Haiti.
4.
Specifické formy mezinárodní migrace
Přeshraniční migrace
V případě přeshraniční migrace pracovníci (tzv. pendleři) žijí ve
své zemi a za prací dojíždějí za hranice. Tato situace, častá v první
polovině 90. let 20. století v českém, polském a maďarském pohraničí) může
způsobit destabilizaci na lokálních trzích práce vysílajících zemí, kupř.
dočasný nedostatek pracovníků ve stavebnictví, zdravotnictví či pohostinství.
Odliv mozků
Výraz “odliv mozků” (brain drain) pochází ze 60. let 20. století, kdy
Spojené státy přetahovaly lékaře ze Spojeného království. V současné době se
odliv mozků netýká pouze rozvinutých zemí, ale stále více i zemí rozvojových.
USA, Austrálie, Kanada a Velká Británie vytvořily dobře organizované systémy,
které přitahují z rozvojových zemí kvalifikované pracovníky různých
profesí - - od zdravotních sester z Filipín a Jamajky po specialisty na
informační technologie z Indie a Pákistánu.
Cílové země získávají díky nabízeným vysokým platům produktivní a
kvalifikované pracovníky, zatímco vysílající země ztrácejí nejen odborníky, ale
i náklady investované do jejich vzdělání. Rozsáhlejší odliv odborníků může ve
vysílajících zemích vést ke snížení jejich technické, kulturní i
ekonomické úrovně. Zvláštní pozornost vyžaduje odliv odborníků
z důležitých odvětví veřejných služeb (např. zdravotnictví, školství,
vědy a výzkumu). Odliv mozků je tak i jednou z příčin, proč ze 150 milionů
osob, které se ve světě podílejí na vědeckých a technologických činnostech, je
90 % soustředěno v sedmi průmyslově nejvyspělejších zemích. Podle
Mezinárodní organizace práce je přitom předehrou k odlivu mozků migrace
studentů (tedy studium v zahraničí).
Hlavní cílovou zemí při tzv. odlivu mozků zůstávají USA, přičemž odliv mozků do USA vykazuje rostoucí trend. Počet vysoce
kvalifikovaných imigrantů se v USA zvýšil z 1,7 milionu v roce 1990
na 4,2 milionu v roce 2000. Není proto divu, že např. přes 70 %
programátorů softwaru společnosti Microsoft Corporation pochází z Indie a
Latinské Ameriky. Aby se vyhnuly složitému papírování, které vyžaduje pracovní
právo, a nákladům spojeným s přistěhovaleckým řízení, sáhly USA až k
takovému extrémnímu řešení, jakým je zřízení v mezinárodních vodách
plující továrny na software, kde vysoce kvalifikovaní pracovníci formou jakési
práce ve mzdě vyrábějí digitální přístroje. Projekt SeaCode funguje na
principu lodi zakotvené ve vzdálenosti více než tři míle od pobřeží Kalifornie,
s 600 indickými informatiky na palubě, kteří pracují na moři 12 hodin denně bez
přestávky po dobu 4 měsíců.
Nelegální migrace
Velkým problémem se v 90. letech 20. století stala rostoucí nelegální
migrace pracovních sil. Práce nelegálních cizinců má výrazné výhody před
prací domácích pracovníků. Cizinec neuplatňuje nárok na dovolenou, pracuje
v sobotu i neděli a nežádá příplatky. Nemá vysoké požadavky na byt a
stravu, vykonává i práce, na které nebyl původně sjednán, mívá i vyšší pracovní
motivaci a disciplínu. Zaměstnavatel za své nelegální zaměstnance neplatí
pojistné na zdravotní a sociální pojištění, neodvádí za ně daň z příjmu,
nedodržuje podmínky bezpečnosti při práci. Nelegální migrace se často realizuje
prostřednictvím pašování lidí a obchodování s lidmi. Výnosy
s ilegálního obchodu s lidmi podle OSN činí ročně kolem 10 mld. USD.
V 90. letech 20. století výrazně vzrostlo také pašování lidí do EU.
Mezi hlavní důvody nárůstu nelegální migrace v Evropě patří otevření
východní Evropy a odstranění vnitřních hranic mezi zeměmi EU, které podepsaly
Schengenskou dohodu. Cílovou stanicí většiny nelegálních imigrantů je Německo.
Vzhledem k závažnosti problému se problematikou nelegální migrace zabývají
orgány EU. Azylová a přistěhovatelská politika je totiž od 1. 5. 1999 na
základě Amsterdamské smlouvy součástí 1. pilíře EU (Ekonomická oblast), který
má tzv. supranacionální neboli nadnárodní charakter, neboť členské země EU zde
delegují na EU část své národní suverenity. Mezinárodní migrace, zejména
nelegální, byla např. jedním z bodů jednání na zasedání Evropské rady ve
finském Tampere v říjnu 1999. Evropská rada zde souhlasila
s vytvořením Společného evropského azylového systému a přijala rozhodnutí
řešit ilegální migraci u zdroje, zejména bojem s těmi, kdo se zapojují do
obchodování s lidmi a ekonomického vykořisťování imigrantů.
Nelegální migraci je obtížné statisticky zachytit. Podle OSN lze z různých zdrojů dospět k poznatku, že
v USA žilo v roce 2000 35 milionů osob narozených v zahraničí,
z toho nejméně 20 % (tedy nejméně 7 milionů osob) byli nelegální imigranti
(více než polovinu z nich tvořili imigranti z Mexika). Stejný podíl
nelegálních imigrantů (20 %) z celkového počtu 22 milionů je i v západní
Evropě (jedná se tedy o 4,4 miliony nelegálních imigrantů).
5.
Postoj zemí k mezinárodní migraci
Mezinárodní pohyb obyvatelstva zůstává do značné míry ovlivněn právními
normami a státními politikami, které migraci omezují. V hostitelských
zemích narůstá znepokojení ze snižování mezd a míry zaměstnanosti domácího
obyvatelstva a rovněž obavy ze ztráty národní a kulturní identity. To vše se
odráží v realizovaných imigračních politikách. Podle studie OSN
z roku 2004 bylo v roce 2003 pouze 63 % realizovaných politiky
neutrální vůči počtu imigrantů, 9 % podporovalo vyšší migraci a 23 %
prosazovalo restrikce. K překážkách, kterými se státy snaží omezit příliv
imigrantů, patří zejména právní překážky: vízová povinnost, požadavek
získat povolení k pobytu, pracovní povolení, licenční podmínky (předložení
osvědčení pro výkon různých povolání).
V poslední době se však v některých evropských zemích začíná
uplatňovat též proimigrační politika, která se však týká jen
kvalifikovaných pracovníků. Např. Německo v roce 2000 rozhodlo o udělení
pracovního povolení na dobu 5 let s možností dalšího prodloužení
odborníkům na informační technologie. Celkem chce tak získat až 20 000
odborníků, které mohou následovat i jejich rodiny. Zatím takto práci
v Německu získalo přes 13 000 odborníků, z toho 352 z České
republiky a 450 ze Slovenska. Od listopadu 2007 Německo otevře pracovní trh pro
vybrané odborníky (strojní inženýry, odborníky z automobilového průmyslu
či elektroinženýry) z nových členských zemí EU. Ve Velké Británii se začal
v roce 2002 realizovat projekt Highly Skilled Migrant Programm.
Příliv imigrantů pomáhá řešit populační problém ve většině
evropských zemí. Bez imigrantů by se populace v evropských zemích
v letech 1995 - 2000 snížila o 4,4 milionů, tedy o 1,2 %. V příštích
dvaceti letech potřebuje EU přijmout 20 milionů imigrantů z třetích zemí,
jinak hrozí EU útlum ekonomické aktivity. Proto komise EU navrhuje zavedení tzv. modrých karet (po vzoru
amerických zelených karet) pro kvalifikované odborníky, opravňující ke
dvouletému pobytu na území jedné z členských zemí EU, přičemž délku pobytu
by šlo prodloužit. Karta by umožnila svému držiteli žádat v případě
potřeby o sociální dávky. Držitel karty by měl také možnost vzít sebou rodinu.
Česká vláda v roce 2001 schválila
realizaci tzv. pilotního projektu “Výběr kvalifikovaných pracovníků”, na jehož
základě přijímá kvalifikované pracovníky a jejich rodinné příslušníky
z vybraných transformujících se zemí. Projekt umožňuje získat povolení
k trvalému pobytu v České republice ve zkrácené lhůtě 2,5 roku (místo
5 let) kvalifikovaným pracovníkům z Bulharska, Chorvatska, Běloruska,
Moldávie, Srbska, Černé Hory, Kazachstánu a od roku 2006 také z Ukrajiny.
V České republice ke konci dubna 2007 pracovalo přes 198 700 cizinců, z toho
127 133 z nich bylo občany EU. Zahraniční pracovníci pocházejí nejčastěji
ze Slovenska (94 038), Polska (19 761) a Německa. Cizinci (včetně politických
azylantů) tvoří u nás asi 3 procenta populace. K tomu nutno ovšem přičíst
další 2 procenta ilegálních přistěhovalců, pracujících většinou na stavbách či
v obchodních řetězcích.
Tzv. odliv mozků z rozvojových zemí vedl (viz výše) v řadě
zemí k realizaci emigračních politik, které mají za cíl udržet
kontakty s odborníky, kteří odešli do zahraničí, a získat jejich
prostřednictvím finanční, technické a lidské zdroje pro další ekonomický růst.
Emigrační politiky tohoto typu uskutečňují takové země jako Thajsko, Jižní
Korea, Indie či Čína.
Použitá
a doporučená literatura:
Fakta a čísla o OSN. Základní údaje o organizaci Spojených národů. United
Nations, Informační centrum OSN v Praze, New York - Praha 2005
Kunešová, H, Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika - nové jevy a
perspektivy, 2. doplněné a přepracované vydání, Beckovy ekonomické učebnice,
nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, kap. 6
Schirrmacher, F.: Spiknutí metuzalémů. Stáři má zelenou, Euromedia
Group, k. s. - Knižní klub, Praha 2005
Slovenské občianske združenie pre
posiľňovanie mravov a ľudskosti: Negatívne dôsledky vysťahovalectva a dlhodobej
práce v zahraničí, internetový server Granosalis, 23. 7. 2007, dostupné z http://www.granosalis.cz
Jaroslav Šetek
Viktor Suvorov se jmenuje vlastním jménem Vladimir Bogdanovič Rezun.
Jeho kariéra začala v Sovětské armádě a jeho vstup do služeb vojenského
profesionála Sovětské armády byl pravděpodobně značně ovlivněn osudy jeho
rodiny, neboť jeho otec došel za II. světové války s Rudou armádou do
Berlína. Profesní vojenskou kariéru zahájil v polovině 60. let a jako
příslušník tankové roty se zúčastnil invaze vojsk Varšavské smlouvy do
Československa v roce 1968. Toto období popisuje v knize Můj život
v Sovětské armádě, kde zejména vyzdvihuje své vzpomínky na přípravu a
průběh potlačení reformního procesu v Československu roku 1968.
V období nástupu politiky brežněvovské doktríny působil
v elitních jednotkách zvláštního nasazení Sovětské armády - SPECNAZ a
vojenské rozvědce GRU. Jako zpravodajský důstojník působil ve Vídni a
v Ženevě. V roce 1978 se z důvodu vlastního svědomí a za
riskantních okolností rozešel s těmito elitními složkami Sovětské armády a
přeběhl na Západ. Žil na utajených místech ve Velké Británii, neboť v tehdejším
SSSR byl dvakrát v nepřítomnosti odsouzen vojenským soudem k trestu smrti.
Od emigrace se ve Velké Británii se věnuje spisovatelské činnosti. Jeho
díla jsou přitažlivá nejen pro široký okruh čtenářů, kteří se zabývají o
vojenská dobrodružství a akce tajných služeb. Přitažlivá jsou i pro studia
společenskovědních oborů, a to jejich interdisciplinárním přístupem zejména věd
historických, právních, sociologických, politologických psychologických a
etických.
Kdo chce poznat teroristické praktiky různých sovětských rozvědek a
kontrarozvědek, ale i skutečných atentátníků verbovaných a působících rovněž po
celém světě, pro toho jsou nedocenitelným dílem knihy Akvárium a Útvary
SPECNAZ. V těchto knihách se umožňuje pochopit mentalita těchto zvláštních
elitních složek bývalého Sovětského svazu speciálních jednotek a GRU. Tyto
elitní složky měly v Sovětské armádě hluboké kořeny. Důležité je při
vnímání četby těchto knih získat poznatky o kvalitě výcviku, jenž vede po
psychologické stránce až k pohrdání vlastním životem, k sebeobětování při
plnění určeného úkolu. Zajímavé je i poznání o metodách likvidace protivníků,
odpadlíků z vlastních řad, a to třeba jen pouhých podezřelých. Tyto
praktiky V. Suvorov líčí rovněž v knize Očista, kde popisuje situaci
v Rudé armádě od 20. let po čistky ve sboru vyšších důstojníků a maršálů
v druhé polovině 30. let. V této rozsáhlé čistce, jejíž obětí byl i
maršál Michail Nikolajevič Tuchačevskij, došlo k postupné likvidaci[1]:
*
3 z 5 maršálů Sovětského svazu,
*
14 z 16 armádních velitelů 1. a
2. stupně,
*
60 z 67 sborových velitelů,
*
136 z 199 divizních velitelů,
*
211 z 397 brigádních velitelů,
*
20 členů Hlavní vojenské rady.
Cenná jsou rovněž důkazná tvrzení
o propojenosti celé mašinérie zabijáků ze sovětských tajných služeb
s relativně neškodnými sovětskými institucemi v zahraničí, tj.
všemožnými kulturními organizacemi, obchodními zastupitelstvími apod.
V knize Stín vítězství V. Suvorov boří mýty o maršálovi SSSR
Žukovovi a jeho úloze v bojích druhé světové války. V závěrečných
částech knihy popisuje jeho účast v pokusech s atomovými zbraněmi a
jeho snahu uchvátit moc v roce 1956.
V knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku V.
Suvorov předložil názor, že v létě roku 1941 (přesně 9. července 1941)
chystal útok proti nacistickému Německu J. V. Stalin a A. Hitler jej o pár dní
předešel.
Od roku 1927 Stalin podporoval fašisty, kteří se drali k moci, aniž
by to veřejně deklaroval. Toto tvrzení je podle Suvorova doloženo Stalinova
prohlášením z roku 1927, že druhá imperialistická válka je naprosto
nevyhnutelná a stejně tak nevyhnutelná je i účast Sovětského svazu na této
válce. K tomu Stalin potřeboval krize rozvrat a hlad. To vše pro něho mohl
udělat Hitler. Čím více zločinů v Evropě spáchá, tím více důvodů má Stalin
k tomu, aby jednoho dne vyslal do Evropy Rudou armádu - „osvoboditelku“.
Podle V. Suvorova výborně taktiku Stalina pochopil Trockij, když v roce
1932 ještě před uchopením Hitlera moci, vysvětluje Stalinův záměr
k německému nacismu: „Jen ať se
chopí moci, ať se důkladně kompromitují. Pak přijdeme na řadu my“. V.
Suvorov označuje Trockého jako prvního, kdo na světě prohlédl Stalinovu
taktiku, kterou nechápali ani představitelé Západu, ba zpočátku ani Hitler.
Tvrzení Trockého k německé otázce bylo následující: „Národní osvobození Německa spočívá v proletářské revoluci, jež
zachvátí střední a západní Evropu a sjednotí ji s východní Evropou
v Sovětské spojené státy“.
Výklad teorií válečného
konfliktu podle V. Suvorova - I. a II. světová válka vychází z představ
Marxe, Engelse a Lenina
K. Marx s B. Engelsem předpovídali světovou válku a dlouhé
mezinárodní konflikty trvající 15 - 50 let. V polovině 19. století
nevyzývali proletariát, aby bránil válečnému konfliktu, naopak pro ně byl
budoucí světový válečný konflikt žádoucí. Vycházeli z tvrzení, je-li válka
matkou revoluce, pak musí být světová válka matkou světové revoluce.
Z jejich tvrzení vycházel i V. I. Lenin. Světová revoluce zůstává pro něj,
stejně jako pro Marxe a Engelse, vůdčí hvězdou. Jeho filozofii na válečný
konflikt lze interpretovat následovně. Jen
ať nepřítel zničí a zpustoší zemi, jen ať svrhne legitimní vládu, ať pošlape
národní svatyně! Proletáři nemají a neznají žádnou vlast a v pokořené zemi je
snadnější přeměnit válku „imperialistickou ve válku občanskou“. Ať se rozpoutá
co nejprudší válečná bouře.[2] Již během první světové války (v roce 1916, ve Vojenském programu
proletářské revoluce) tvrdí Lenin, že světová válka přinese revoluci
v jedné zemi a „druhá imperialistická válka“ přinese světovou revoluci.
Válka je předvojem revoluce
Podstatou války je třídní boj. Je důsledkem vzniku soukromého
vlastnictví a z toho plynoucí struktury nerovností a dominance. K udržení své
nadvlády si vládnoucí třídy vytvářejí stát jako nástroj ovládání, útlaku a
vykořisťování nemajetných vrstev. Třída vykořisťovatelů se snaží co nejvíce
rozšířit hospodářskou základnu pro vykořisťování a vydává se na cestu
imperialistické expanze. Naráží však přitom na obdobné snahy jiných států a
výsledkem je násilný konflikt. Válka se stává jednou ze základních vnějších
funkcí státu. V marxistickém pojetí je tedy válka podmíněný,
společensko-historický jev, který vzniká na určitém stupni vývoje lidské
společnosti. Z této logiky marxismus odvozuje, že po dosažení určitého stupně
společenského vývoje válka zanikne. Dojde k tomu po odstranění její původní
příčiny - třídní nerovnosti. Zrušením třídního dělení společnosti odumře stát,
který dovnitř působí jako nástroj třídního útlaku a navenek funguje jako hybný
činitel a zároveň nástroj války. S odumřením státu zaniknou mezinárodní vztahy
a zmizí i válka, která je jejich základní charakteristikou.
Politiku J. V. Statlina ve 30. letech orientovanou na praktický vývoz
socialistické revoluce dokumentuje V. Suvorov v knize Volba.
Kdy začala II. světová válka a
kdy se zapojil Sovětský svaz do této války - výklad V. Suvorova
Podle Suvorova byl Sovětský svaz účastníkem II. světové války od roku
1939, tedy od jejího prvního dne. Komunistická strana SSSR vytvořila legendu a
přepsala historii, že SSSR by přepaden nacistickým Německem 22. června 1941,
kdy tímto dnem nastala Velká vlastenecká válka.Tato Stalinova ideologie získala
své domovské právo na dlouhá desetiletí. V dobách Chruščovových po XX.
sjezdu KSSS, kdy proběhla kritika Stalinova kultu osobnosti, nebyla snaha o
revizi této ideologie. Trvala přes éru L. I. Brežněva, J. V. Andropova a K. U.
Černěnka. Dokonce i po roce 1985 po nástupu Michaila Sergejeviče Gorbačova, kdy
se v rámci „perestrojky“ mnohé změnilo, ne však stalinská definice strůjců
války.
Závěrečné zhodnocení
Knihy V. Suvorova jsou velice zajímavé a poučné. Jejich autor není
žádným slavným vojevůdcem, ale dokázal podat vlastní názor, že v létě 1941
chystal Stalin proti nacistickému Německu a Histler jej o několik dní předešel.
Zvláště při četbě knih Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku a
Den „M“ čtenář pochopí, že autor pracuje pouze s nepřímými důkazy -
indiciemi. Přímé důkazy o tom V. Suvorov prostě nemá. Je možné, že jsou dosud
uloženy v tajných temných archívech a od období tzv. perestrojsky M. S.
Gorbačova přes období prezidenta Borise Jelcina od rozpadu Sovětského svazu a
vzniku státního útvaru Ruské federace těžko spatří světlo světa, čímž by
odstranila poslední bílá místa v novodobé sovětské historii.
Zdroje:
1. Suvorov, V., Akvárium, překlad
Dagmar Stinglová, Praha, Naše vojsko, 1996
2. Suvorov, V., Beru svá slova
zpět, překlad Bruno Solařík, Praha, Naše vojsko, 2006
3. Suvorov, V., Den „M“. Jak J.
V. Stalin chystal válku na východě v roce 1941, překlad Jana Jelínková,
Brno, Jota, 2006
4. Suvorov, V., Očisata, překlad
Dimitrij Běloševský, Praha, Naše vojsko, 2002
5. Suvorov, V., Stín vítězství,
překlad Dagmar Stinglová, Praha, Naše vojsko, 2005
6. Suvorov, V., Útvary SPECNAZ.
Důvěrná zpráva o elitních sovětských jednotkách, překlad Jan Mattuš, Brno,
Jota, 1996
7. Suvorov, V., Volba, překlad
Daniel Kühnl, Praha, Naše vojsko, 2002
8. Suvorov, V., Všechno bylo
jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku, překlad Dimitrij Běloševský a
Rudolf Řežábek, Praha, Naše vojsko, 1995
9. Vojennyj istoričeskij žurnal -
VIŽ, 3/89.
Pavel Sirůček
V příspěvku Jaroslava Šetka „Strategie
vzdělávacích programů pro personál veřejné správy“ (Marathon, 2008, č. 2)
nalézáme rozsáhlý nástin názorů na aplikaci strategie vzdělávacích programů pro
pracovníky státní správy. Hlavní teoretický přínos textu spočívá
v aplikaci metod plánování a ekonomické efektivnosti při volbě
strategických záměrů vzdělávací politiky. Významné, a to nejenom z ekonomického
hlediska, by zřejmě bylo pokusit se aplikovat některé naznačené metody
v praxi. V rozsáhlejším závěru autor důsledně zdůrazňuje význam
strategických metod pro kapitálové teorie. Uvedené jednoznačně vyplývá ze
„zákona akce a reakce“ v ekonomickém i sociálním systému. Naznačená
problematika by rozhodně stála za důkladnější, a interdisciplinární,
rozpracování.
Vzdělávání pracovníků státní správy je nesporně významnou oblastí
společenského života, a to nejen z hlediska vytvoření podmínek pro
zajištění trvalého perspektivního (i udržitelného) vývoje. V současné době
dochází v organizační struktuře státní správy ke změnám v uspořádání
složek, majících ve své působnosti tvorbu různých strategií. Požadovaná kvalita
a úroveň strategického managementu je v tomto kontextu podmíněna
personální úrovní složek, informačním zabezpečením i použitými postupy a
metodami.
Význam vzdělávací politiky má celou řadu dimenzí, a to jak v rovině
časové, tak prostorové. Obecně lze konstatovat, že v sázce je zde příliš
mnoho, než aby bylo možno při orientování spoléhat pouze na náhodu, rutinu nebo
neadekvátní přístupy. V podmínkách ČR je do značné míry rozšířen názor, že
ve strategii lze obtížně aplikovat exaktní metody a postupy. Nezřídka dochází k
přeceňování intuitivní a zkušenostní složky, která je - důsledkem časového
odstupu a odlišností situace nabytí zkušeností - často značně neadekvátní. Což
mnohdy vede k tomu, že strategické aktivity a zpracování výchozích
strategických dokumentů pro vzdělávací politiku se redukují na tradiční a pouhé
„psaní slohových cvičení“, a to velmi obecného obsahu s velmi malou
informační hodnotou.
Jako příklad lze uvést stále nedostatečná využívání strategických
propočtů, modelů, simulací a strategických her. Exaktnost a zároveň následnou
objektivitu a transparentnost vzdělávacích programů je nutné zvýšit variantní
optimalizací jako náležitostí tvorby strategie. Užitečným metodologickým
obratem může být aplikace analýzy extrémů. Spočívala by ve fiktivním umístění
objektu strategie ve vzdělání do krajních poloh a stanovení důsledků extrémních
vstupů na výstupy. Obdobně jsou nezbytné dokonalé znalosti a schopnosti analýzy
věcné stránky objektu strategie, zdůraznění významu objektu strategie i
důležitosti informačního zabezpečení, využívání dialogu, metod brainstormingu
aj., krizového managementu, expertiz i dalších forem konfrontace názorů.
Inspirativní by možná i zde mohlo být střízlivé poučení z moderních
rozpracování instrumentaria teorie her, např. v kontextu strategie
konfliktu či nové tzv. teorie vytváření mechanizmů. Za vybudování jejích
základů byly uděleny poslední Nobelovy ceny za ekonomii (přesněji Ceny švédské Říšské banky za ekonomickou
vědu k upomínce na Alfreda Nobela) za rok 2007. Pro konkrétní situace
koncepce vypočítává optimální výsledek a hledá mechanizmus, kterým
institucionální uspořádání vyjednávání dospěje k žádoucímu cíli.
V duchu pokračujícího úsilí o přeměnu ekonomie v exaktní vědu byly
v roce 2007 oceněny právě příspěvky týkající se optimalizace v ekonometrii
a ekonomii, resp. jejich mnohé aplikace. Za úzce související teorii her byly
tyto ceny uděleny již za rok
Výše naznačené postupy, i přes určitou rozpačitost jejich aplikací
v oblasti strategie, mají obvykle spíše „tradiční“ charakter. Taktéž nelze
nikdy zapomínat na jejich nesporná omezení, problémy, explicitní i implicitní
předpoklady využití i mnohdy abstraktní a modelový charakter. Lze ale vyjádřit
názor, že i v moderních aplikacích strategie v rámci vzdělávacích
programů by měly mít adekvátní místo také obraty, postupy či disciplíny více či
méně „netradiční“. Aspekty chování, postojů a hodnotové orientace vedou k
možnosti srovnání s chováním lidí a skupin při použití „strategické psychologie“.
Aspekty odpovědnosti a korektnosti při tvorbě vzdělávacích programů vzbuzují
představu tzv. strategické etiky. Ani tyto aj. dimenze by neměly být zcela
přehlíženy. Také oblast strategických záměrů vzdělávací politiky pracovníků
státní správy (a samozřejmě nejen zde) musí adekvátně reagovat na aktuální
výzvy a proměny, dnes především pod vlivem akcelerující globalizace.
„Předglobalizační“ schémata, myšlenkové stereotypy a zavedené postupy již
nemusí vystačit ani tady.
(Pokračování)
J. P. Kroupa
Hypotéční krize 2007
Kořeny této krize, nazývané též
Subprime - krize lze spatřovat v kurzu americké centrální banky. Nízká směrná
úroková míra umožnila prudký nárůst hypotéčních úvěrů. Tento stav vyvolal
vysokou konjunkturální vlnu v oblasti obchodu s nemovitostmi. Prudké
zvýšení cen nemovitostí způsobil zvýšení hypotéční jistoty, což mělo za
následek zvýšení hypotéčních úvěrů. Takto se stalo, že byly uzavřeny hypotéční
smlouvy s klienty, kteří nebyli schopni z vlastních finančních zdrojů
plnit závazky, vyplývající z hypotéčních smluv. Hypotéční úvěry, kde
klient neplní své závazky, (splátky)¨se zařazují do kategorie nejistých úvěrů
zvaných v tomto případě subprime.
Součástí souboru hypoték, zvaných
motrage-backed-securities(MBS), jsou :
- Commercial MBS (CMBS) hypotéky,
jejichš jistinou jsou podnikové, popřípadě vícebytové nemovitosti
(administrativní, obchodní, sídlištní objekty).
- Residential MBS (RMBS) úvěry úvěry na stavbu rod.
domů a bytů. Tyto
jsou „svazovány“ do cenných papírů Mortage Pass Through (MPT) Security.
Takto emitované cenné papíry jsou
předmětem spekulativních transakcí. Účelem emise těchto cenných papírů přes
speciální fondy a účelové organizace (SIV) je jednak přenos úvěrového rizika na
druhé a jednak získat finanční prostředky pro financování dalších úvěrů.
Pouze v letech
Protože byly hypotéční úvěry
transformovány do formy obchodovatelných cenných papírů, zasáhl tento
nepříznivý vývoj i jiné investory, kteří měli tyto cenné papíry ve svém
portfoliu. V tomto případě to byly především hedgefony, které byly touto
krizí primárně postiženy. Protože do hedgefondů investují profesionální
investoři, jako jsou banky a veřejné investiční fondy, přerostla tato krize
v polovině roku 2007 ve všeobecnou finanční krizi, která postihla nejen řadu
bank v mnoha zemích ale i ostatní investory.
Tak na příklad již na počátku
krize byl citelně postižen hedgefond Swood Capital, jehož prominentním
investorem je elitní univerzita Harvard. Tento hedgefond, založený 2004
musel být uzavřen, neboť během jediného týdne činila jeho ztráta více jak
polovinu jeho jmění, původně odhadovaného na více jak 3 miliardy $ Harvardská
universita takto utrpěla ztrátu ve výši cca. 700 milionů $. Zbylé jmění bylo
převzato hedgefondem Citadel, s celkovým jměním 14 miliard $ V dalších
dnech následovalo uzavření celé řady hedgefonů, jíné musely dostat od vlastních
investorů dodatečné příděly fin. prostředků.
Tak např. Americká investiční
banka Goldmann Sachs byla nucena podpořit hedgefond Global Equity Opportunities
částkou 3 miliard $, další finanční podporu dostal tento fond ještě od Starr&Co.,
Perry Capital LLC. Další investiční banka Bear-Stearns musela část vlastních hedgefondů
podpořit částou 1,6 miliard $,přičemž celková potřeba fin. výpomoci činila 3,2
miliardy$. Ostatní hedgefondy, napojené na tuto banku musely být rozpuštěny.
Jak těsné je propojení finančních
institucí v období globalizace ukazuje následující příklad: Následkem
insolvence americké hypotéční banky Home Banc byly jako věřitelé postiženy
následující banky:Deutsche bank, Commerzbank, francouzská BNP,
belgicko-nizozemská Banka Fortais. Z německých bank byly hypotéční krizí
nejvíce postiženy IKB a WestLB. Pouze WestLB investovala do Subprime-sektoru na
1,25 miliard €.
Výpadek likvidity vyvolal vlnu finančních
intervencí centrálních bank v řadě zemí. K 14.8.2007 poskytnuté
finanční výpomoci:
Centrální banka suma v mld €
EZB(evropská. centrální banka) 210,0
Federal Reserve Bank (USA) 46,8
Bank of Japan 9,9
norská centrální banka 5,7
Reserve bank of Australia 3,1
švýcarská národní banka 1,5
Bank of Canada 1,1
(Údaj z Handelsblatt z 14.08.2007)
Ztráty bank a investičních fondů
narůstaly dale. Ještě v prosinci 2007 musela americká investiční banka
Morgan Stanley odepsat v souvislosti se zmíněnou krizí celkem 9,4 miliard
$, z toho lze připsat 7,8 miliard pouze na vrub hypotéční krize. Zbytek ve
výši 1,6 mld $ představují kolaterální ztráty. Za účelem posílení vlastního
kapitálu byla banka nucena podstoupit čínskému státnímu fondu balík akcií
v celkové hodnotě 5 miliard$. Do stejné situace se dostala i švýcarská
banka USB, která musela vlastní ztrátu kompenzovat emisí dluhopisů v celkové
hodnotě 10 miliard $, které je možno vyměnit za akcie. Tyto dluhopisy mají
převzít singapurský státní fond Government of Singapore Investment Corporation,
Abu Dhabi Investment Authority, spolu se státním Fondem Ománu. Úroková míra
těchto dluhopisů se pohybuje kolem 9 %. Státní fond Abu Dhabi Investment
Authority koupil rovněž podíly na Citygroup ve výši 4,9 % , což představuje
celkovou částku v hodnotě 7,5 miliard $. Tato banka utrpěla ztrátu ve výši
18,1 miliard $ a byla nucena prodat balíky akcií v celkové hodnotě 12,5 miliard
$. Dalšími kupci je státní fond Government of Singapore Investment (GIC) a
soukromí investoři Sandy Weill spolu se saudským princem Alwaleed bin Talal bin
Adbulaziz Alsaud.
Obdobně je postižena i banka
Merrill Lynch, která byla nucena prodat vlastní podíly v celkové hodnotě 1
miliardy $ státnímu investičnímu fondu Temasek Holdings ze Singapuru. Tato
investiční banka musela ve čtvrtém čtvrtletí 2007 odepsat úvěry v hodnotě
9,8 miliard $. Celková ztráta se odhaduje na 14,1 miliard $.
Příčinou tak velkých strát
jednotlivých bank je převzetí bezcenných cených papírů zpět z SIV do portfolia
bank. SIV: (Structured Investment Vehicle) účelové organizace nakupující
dlouhodobé cenné papíry. Tyto organizace se financují z prodeje krátkodobých
cenných papírů. Účelem zřízení těchto organizací je přenos úvěrových rizik
z bank na SIV a zároveň získat finanční prostředky za účelem krytí dalších
poskytovaných úvěrů. (http://de.wikipedia.org/wiki/Structured_Investment_Vehicle
)
Údaje o výši ztrát jednotlivých finančních
institucí se rozcházejí. Jednou z příčin je zatřídění cenných papírů, které
mají v jejich portfoliu. Zatím co některé jsou zařazeny do nejvyšší bonity AAA
, jsou tyto následně po důkladné analýze přeřazeny do nejhorší skupiny
CCC(bezcenné), takže v současné době ani banky samy neví, jak vysoké jsou
jejich vlastní ztráty. (Údaje převzaty z Manager-Magazin)
Jako hlavní příčinu této krize
lze spatřovat v chybných referencích poradenských agentur,
které mají za úkol posuzovat
bonitu a tím úvěrovou spolehlivost klientů a cenných papírů.
Jako další příčina vzniku této
krize se uvádí přílišná lehkověrnost bank při poskytování
finančních prostředků
hedgefondům.
Položíme-li si otázku, proč
nastala tato finanční krize právě v segmentu hypotéčních úvěrů a
z jakých důvodů nastal
prudký vzestup hypoték právě v oblasti subprime, musíme hledat příčinu
v důvodech, které vedou majitele nemovitostí k situaci, kdy se jednak
tito rozhodnou uzavřít hypotéční smlouvu a následně jsou nuceni nedodržet její
podmínky. Podle údajú časopisu
Manage-Magazin s odvoláním
na OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development) činí
podíl úspor obyvatelstva USA -1%. To znamená že že průměrný američan nejen že
nic neuspoří, ale zvyšuje vlastní zadlužení.
( http://www.manager-magazin.de/unternehmen/artikel/0,2828,529168,00.html
)
převzaty z Manager-Magazin)
Jako hlavní příčinu této krize
lze spatřovat v chybných referencích poradenských agentur, které mají za úkol
posuzovat bonitu a tím úvěrovou spolehlivost klientů a cenných papírů. Jako
další příčina vzniku této krize se uvádí přílišná lehkověrnost bank při poskytování
finančních prostředků hedgefondům. Položíme-li si otázku, proč nastala tato
finanční krize právě v segmentu hypotéčních úvěrů a z jakých důvodů
nastal prudký vzestup hypoték právě v oblasti subprime, musíme hledat
příčinu v důvodech, které vedou majitele nemovitostí k situaci, kdy
se jednak tito rozhodnou uzavřít hypotéční smlouvu a následně jsou nuceni
nedodržet její podmínky. Podle údajú časopisu Manage-Magazin s odvoláním
na OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development) činí
podíl úspor obyvatelstva USA 1 %. To znamená že že průměrný američan nejen že
nic neuspoří, ale zvyšuje vlastní zadlužení.
(http://www.manager-magazin.de/unternehmen/artikel/0,2828,529168,00.html)
Krize v oblasti financování
zdravotnictví
Jednou z možných příčin lze
spatřovat v katastrofální situaci v oblasti zdravotnictví a
v cenách nájemného v USA. Zde je nutno podotknout, že toto není
jedinou příčinou všeobecného zadlužení obyvatelstva USA. V roce 2002 uveřejnil
německý časopis Ärzteblatt výsledky studie národní akademie věd USA o stavu
zdravotního zabezpečení. Výsledkem studie bylo zjištění, že se celý systém
nachází v krizi s tím, že není tento systém jak nyní, tak i
v budoucnu schopen finančně zabezpečit potřeby obyvatelstva v oblasti
zdravotní péče:
Jako hlavní projevy krize ve
zdravotním zabezpečení lze shrnout do následujících bodů:
- Příspěvky na zdravotní pojištění rostou o 12 % za rok.
- Pojištěnci platí v čase stále více, přičemž objem nabízených výkonů
klesá.
- Počet obyvatel, kteří nejsou pojištěni po řadu let stoupá a dosáhl
k datu uveřejnění zmíněné studie 41,2 milionů obyvatel. Každý sedmý občan
USA nemá vlasti zdravotní pojištění.
- Spolkové země, konfrontované výpadkem příjmů z daní omezují vlastní
programy, v oblasti zdravotní péče, jakož i přístup k nim.
- Desetitisíce pacientů ročně umírá a to z důvodu terapeutických chyb
a omylů.
- Ceny za pojištění z povinného ručení stouply natolik, že jsou pro
lékaře nedostupné.
(Studie v internetu: www.nationalacademies.org..)
Na zhoršující se situaci ve
zdravotnictví reagoval v r. 2006 preziden USA J.W.Bush v projevu
k delegátům American Hospital Assotiation s požadavkem na reformu zdravotnictví
a nazval nárůst soukromého zdravotního pojištění V uplynulých pěti letech
o 75 % jako neakceptovatelné. Jako neakceptovatelnou označil prezident Bush
rovněž situaci, kdy stále rostoucí počet amerických firem nenabízí vlastním
zaměstnancům z důvodu úspor nákladů žádné zdravotní pojištění.
(Celý článek : www.aerzteblatt-student.de/doc.asp?docId=103000.)
Vývoj v oblasti zdravotního
zabezpečení uvádí časopis Ärztezeitung v článku z 30.07.2007 pod
názvem Eine schwere Erkrankung? Das wäre der finanzielle Ruin! von Claudia
Pieper (Těžce onemocnět? To by znamenalo finančně se zruinovat.) Podle
uvedeného článku se v USA stále více prosazují dva typy zdravotního
pojištění Zvané souhrnně Limited Medical Benefits:
- High Deductible Plans: Pacient
nese náklady na léčbu do určitého limitu sám, Přičemž jeho výše se pohybuje
v hodnotách desetitisíců dolarů. To, že je pacient vůbec zdravotně
pojištěn zjistí až tehdy, kdy náklady na jeho léčbu překročí stanovený limit.
- V druhém případě hradí zdravotní pojišťovna
náklady na zdravotní ošetření do předem dohodnutého limitu. V případě, že
náklady léčby překročí stanovený limit, nese tyto potom pacient sám.
Pisatelka uvádí následující příklad:
Z důvodu snížení nákladů se rozhodl řetězec restaurací Friendly’s Ice
Cream Corp. části vlastních zaměstnanců nabídnout pouze limited coverige.
Zaměstnanci mohli volit ze tří variant. jejichž týdenní příspěvky se pohybovaly
mezi 7,95 až 22,30 $. Nejlevnější varianta kryla náklady na ambulantní ošetření
ve výši 1000 $ za rok, ta nejdražší 2000 $. Náklady na pobyt v nemocnici
byl pojišťovnou kryt maximálně do výše 10 000 $, pouze však ne výše, jak
100 $/den, což je pouze zlomek toho, co obvykle stojí pobyt
v nemocnici....
Vývoj nárůstu podílu hypotéčních
úvěrů zařazených do kategorie subprime ve srovnání se zhoršující se situací
v oblasti zdravotního zabezpečení v USA ukazuje možnou souvislost. I
když nebyla podrobně zkoumána vzájemná souvislost, lze se domnívat, že
významnou úlohu při zařazení hypotéčních úvěrů do kategorie subprime je
platební neschopnost z důvodu katastrofální situace v oblasti
zdravotního zabezpečení. Pro tuto hypotézu mluví časový souběh jak vývoje
v oblasti zdravotní péče, tak i nárůstu objemu úvěrů, zařazených do
kategorie subprime.
S ohledem na situaci
v zdravotním pojištění dá občan USA přednost vlastnictví nemovitosti jako
jistoty při získání úvěru před alternativou nájemného bydlení. Bydlení v nájemním
bytě neznamená pro finanční instituci poskytující úvěr žádnou jistotu splátky
úvěru. Neúměrné finanční zatížení vzniklé neočekávanými finančními náklady na
lékařské ošetření musí takto zcela zákonitě vézt k přehodnocení priorit
v plnění finančních závazků ve prospěch léčby.
Uvedenou hypotézu podporuje fakt,
že s ohledem na tíživou situaci dlužníků s nižší bonitou, vzniklou
v souvislosti jmenované finanční krize vyvinula vláda USA iniciativu
formou státních záruk, daňových úlev a změn zákonných ustanovení s cílem
pomoci insolvencí postiženým občanům. K tomuto kroku by se zajisté
nerozhodla, jestliže by se jednalo o masovou insolvenci vzniklou neúměrným
čerpáním spotřebitelských úvěrů.
V oblasti finančních
spekulací nedochází pouze k velkým krizovým ztrátám na finančním trhu. V mnoha
případech jsou malé ztráty o to bolestivější, neboť byly do hry vsazeny finanční
prostředky subjektů, kteří jsou příjmově omezeni se záměrem snížit jejich
úvěrové zatížení.
Redistribuce v důsledku
spekulativních ztrát měst a obcí
Jako další příklad rizik
v oblasti spekulací slouží ztráty měst a obcí: Městské kanalizace města
Neuss se pustily na radu financující banky do swapových spekulací a výsledkem
je výzva správce fondu, aby investor vytvořil finanční rezervu na krytí ztrát ve
výši
Obdobně bylo postiženo město
Hagen. Sázka do swapové spekulace v roce 2005 ve výši
Tyto případy nejsou zdaleka
ojedinělé. Za současných tíživých finančních situací většiny měst a obcí
v NSR patří spekulace v oblasti derivátů k běžným praktikám
úvěrového managementu s cílem snížit úrokové zatížení obecních rozpočtů.
Tento trend se prosazuje již od r. 1990. Zde je nutno poznamenat, že se jedná o
finanční spekulace s daňovými prostředky. Takto vzniklé ztráty nese
s konečnou platností daňový poplatník. Celkový počet měst a obcí, které se
snaží tímto způsobem zlepšit své úrokové zatížení z přijatých úvěrů se
ve SRN odhaduje na 40% celkového počtu všech obcí. (údaje M+M)
Private-Equity-Fonds
Další oblastí spekulativní
činnosti fondů jsou investice do podnikové sféry. Fondy, které se touto
činností zabývají jsou v odborné literatuře známy pod pojmem Private-Equity-Fonds
(dále jen PEF). Spekulativní činnost těchto fondů spočívá v převzetí kontroly
nad podniky s cílem docílit maximálního zisku.
Jedná se tudíž na rozdíl od
klasických hedgefondů o spekulativní investiční činnost do podnikatelské sféry
formou získání jejich podílů. Předmětem jejich spekulací jsou prakticky všechny
formy podniků, bez ohledu na jejich formu - a.s., s. r. o.)
Paleta jejich strategii je velmi
různá. Sahá od krátkodobých investic přes investice do rizikových podnikatelských
záměrů(Venture Capital), až po nákup pohledávek zadlužených podniků a státních
závazků (tyto fondy jsou označovány jako vulture funds (vultur-sup)).
Počátky PEF sahají do r 1989 kdy
dva fondy tohoto druhu soupeřily o převzetí amerického koncernu RJP Nabisco. Potřebný
kapitál získávají PEF jednak z vlastních zdrojů , ty ale představují
obvykle jen zlomek vynaložených prostředků max. 1/3 a jednak od bank,
penzijních fondů, popřípadě od velkých pojišťoven (2/3 a více).
Převzetí podniků je obvykle
financováno převážně formou úvěrů (Leveraged Buyouts). PEF se podílejí na
těchto transakcích do 20 % celkové hodnoty, přičemž zbytek, 80-90 %je kryt
úvěrem.
Tyto jsou následně novým
majitelem převedeny na postižený podnik, který je nucen poskytnuté úvěry vč.
úroků splácet. Je-li podnik dost silný aby unesl toto úvěrové zatížení, pak se
vlastní převzetí financuje ze zisku. Kromě toho jsou podniky nuceny
k výplatě mimořádných dividend formou dodatkových úvěrů, popřípadě emisí
dluhopisů. Zde se využívá výše popsaný leverage-efekt. Rozdíl výše úroků
z poskytnutých úvěrů a rendita Kapitálu jsou potom zdrojem zisku PEF.
Nezřídka se sdružují PEF do
koalic a vystupují vůči postiženému podniku společně. Mimo to jsou také známy
koalice investičních fondů s bankami, popřípadě zakládají finanční
instituce buď vlastní investiční fondy, nebo se touto činností zabývají samy
(Goldann Sachs).
Jako příklad lze v tomto
případě jmenovat snahy o převzetí holandské banky ABN Amro. V únoru 2007
vyzval hedegefond TCI s celkovým podílem menším jak 3% vedení ABN Amro
k rozštěpení banky na jednotlivé části, nebo tuto prodat s poukazem,
že banka je výrazně podhodnocena. K tomuto požadavku se v březnu
připojil další britský hedgefond Toscafund. Pokusy těchto fondů vedly
k vytvoření konkurenční koalice ve složení bank a investičních společností
Fortis, Royal Bank of Scotland a Santander.
Vedení ABN Amro zahájilo jednání
o jejím převzetí s anglickou bankou Berclay ve snaze odvrátit hrozící
rozdělení banky. Výslednou situací byl vzájemný boj ve formě stoupajících cen
akcií, které byly obě strany ochotny za jejich nákup zaplatit. Podíl hedgefondů
v počtu kolem jedenácti činil této transakci přibližně
Spekulativní metody, kterými se
snaží investiční fondy docílit maximální zisk lze shrnout do následujících
bodů:
- Podnik je rozdělen na
jednotlivé části, které jsou potom nabídnuty k odprodeji. Výsledek prodeje
je v případě akciových společností použit pro výplatu mimořádných
dividend, nebo, v případě, kdy podnik nemá formu akciové společnosti
vytváří zisk PEF.
- Podnik je po převzetí donucen
nahradit vlastní kapitál cizím přičemž vlastní kapitál je vyplacen jako
mimořádná dividenda (leverage-efekt). Výše náhrady vlastního kapitálu cizím
dosahuje obyčejně až deseti násobku zisku, v některých případech i více.
Splátky úvěrů a úroků provádí podnik z běžného zisku.
Toto platí, jak popsáno výše,
rovněž v případě převzetí (koupě) podniků, které nemají formu akciových společností.
Vlastní koupě je financována z úvěrových prostředků, které podnik musí po změně
majitele jako vlastní úvěr splácet, neboť závazky plynoucí z poskytnutého
úvěru jsou PEF převedeny na převzatý podnik. V případě, že podnik není
schopen plnit vlastní úvěrové závazky, snaží se PEF buď části, popřípadě celé
podniky prodat.
- V případě převzetí jednoho
podniku druhým, vstupují PEF do hry s cílem získat co největší balík
akcií. Jako akcionáři podniku, který má být převzat zvyšují potom cenu akcií,
za kterou jsou tyto ochotny prodat. Jedná se tudíž o spekulace s akciemi
při stoupajícím kurzu. V tomto případě stoupají ceny akcii dotčeného
podniku vysoko nad jejich skutečnou hodnotu a představují pro společnost, která
chce danou akciovou společnost převzít neúměrné finanční zatížení. V mnoha
případech zamýšlená fuze ztroskotá na spekulativně vysoké ceně akcii.
- Podniky, mající finanční
rezervy na investice jsou donuceny tyto rozpustit a vyplatit akcionářům ve
formě mimořádných dividend. Toto platí přiměřeně i v případě podniků,
které vykazují velmi dobré výsledky podnikatelské činnosti.
- Management akciových
společností, jejichž akcie jsou podhodnoceny je donucen formou úsporných
opatření zvýšit renditu kapitálu a tím i cenu akcií. To se potom promítá jednak
do zvýšení řádných dividend, jednak do výplaty mimořádných dividend.
- Fond odkoupí pohledávky
věřitelů a následně je vymáhá u dlužníka - vulture funds.
Převzetím podniku je snaha získat
do vlastnictví nehmotný majetek podniku, jako jsou patenty, průmyslové vzory,
popřípadě celé vývojové týmy. V praxi dochází zcela běžně ke kombinaci
těchto metod a cílů. Za účelem absolutní maximalizace zisku vytvářejí PEF, ať
už jako akcionáři, tak i majitelé mimořádně silný tlak na management
postižených podniků zvýšit renditu kapitálu formou úsporných opatření. Protože
jsou PEF zainteresovány na realizaci zisku v co nejkratší době, děje se
toto většinou formou úspory pracovních míst, rozdělením a následným odprodejem
postižených podniků, popřípadě nahrazením vlastního kapitálu cizím (leverage-efekt)
.
Cílem PEF není dlouhodobá
investice a zisk z cash flow, nýbrž krátkodobá investice s krátkodobě
docíleným ziskem. PEF zůstávají majiteli podílů, popřípadě celé firmy pouze
krátkodobě. Po dosažení maxima rendity kapitálu je podnik, popřípadě vlastní
podíl(akcie) se ziskem odprodán. Uvolněný kapitál včetně nevyplacených podílů
ze zisku je takto uvolněn k dalším investičně spekulativním ziskům.
Rendita kapitálu PEF se pohybuje ročně mezi 15 až 40 %.
Nezřídka končí tyto spekulativní
praktiky PEF neúspěšně hlavně v těch případech, kdy postižené podniky
nejsou schopny plnit jejich finanční závazky. V takovémto případě se snaží
PEF podniky rozdělit a po částech prodat, nebo se tyto potácejí na okraji
insolvence. Jejich finanční závazky potom přejímá jiná skupina PEF nechvalně
označovaná jako vulture funds (vulture znamená v angličtině sup), které se
specializují na investiční činnost v oblasi rizikových úvěrů,
poskytovaných klientům s nízkou bonitou. Nezřídka končí postižené podniky
vlastní činnost formou konkurzu na základě vlastní insolvence. Jako příklad
slouží firma Fairchild Dornier (Insolvence) nebo Bundesdruckerei (tiskárna
cenin a dokumentů, prodaná po změně několika majitelů za symbolickou cenu 1€.
). V poslední době se PEF angažují v jednotlivých podnicích delší
dobu. Obvykle se však jejích kapitálový podíl omezuje na 3 až 5 roků.
Radim
Valenčík
(Následující
text vychází z připravované monografie Teorie redistribučních systémů a
její aplikace. Vybírá z něj metodologické otázky související s využitím
matematických modelů při „dekódování“ reality, v daném případě
společenské. V uvedeném směru doplňuje a rozšiřuje to, co je obsahem
zmíněné monografie. Navazuje na výsledky uveřejněné ve Zvláštním čísle
Marathonu z roku 2007, které bylo monotématicky věnováno právě
problematice redistribučních systémů.)
Úvodní poznámka
Jak říkával jeden významný státník (bývalý
ruský premiér Černomyrdin): „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to
jako obvykle.“ Zejména pokud jde o ekonomické reformy, resp. reformy
v různých sociálně ekonomických oblastech, lze ztěží předpokládat, že
všichni táhnou za jeden provaz. Naopak – hrají se složité hry, v nichž
každý z hráčů sleduje své cíle a někteří jsou ochotni pro svůj prospěch
obětovat společný výsledek. Vytvářejí se nejrůznější koalice, kdy najít
takovou, která by chtěla a dokázala potřebné a prospěšné reformy prosadit, není
jednoduché. Někdy ani neexistuje a je
potřeba ji teprve vytvořit. I to není jednoduché a teorie přitom hraje
významnou roli. Pokud ovšem teorie nevnímá, jaké hry se hrají, o co v nich
komu jde, jak s využitím teorie samotné potřebnou koalici vytvářet, nelze
se divit, že pak vše dopadne „jako obvykle“.
Jak tento problém řešit? Lze postupovat
dvěma směry:
1. Snažit se hru, která se v souvislosti
s přípravou a prosazováním každé reformy hraje, co nejlépe pojmenovat,
popsat její hráče, cíle, které sledují, koalice, které se vytvářejí, strategie,
které používají atd. A to především prostřednictvím pojmů či více méně obecných
konceptů odvozených od toho, s čím se v realitě setkáváme nejčastěji.
Pojmenování a popis těchto konceptů, resp. standardních situací je odvozen od
reality, je zobecněním toho, s čím se setkáváme nejčastěji, je získán
empiricko-induktivním postupem. Musíme přitom počítat s tím, že koncept,
kterým se snažíme vyjádřit hru související s realizací příslušné reformy,
bude poměrně složitý a pokud půjdeme pouze touto cestou, začne být i
nepřehledný.
2. Vytvořit model toho nejjednoduššího
(elementárního) typu hry a popsat jej přesně s využitím matematických
prostředků. Tento model pak vylepšovat, resp. rozšiřovat tak, aby byl stále
věrnější, pokud jde o jeho vztah k realitě. Zobecňovat předpoklady, za
nichž platí (tj. přejít od specifické situace k obecné) a na základě toho pak vytvářet
obecné koncepty, které lze interpretovat na prakticky relevantních případech.
Tento postup má do značné míry deduktivní charakter. Z výchozích
předpokladů odvozujeme závěry, na základě nichž formulujeme a ověřujeme
hypotézy. Při rozšíření modelu se rovněž snažíme o to, aby bylo intuitivně
„nejúspornějším“ či „nejjednodušším“. Ze zkušenosti vývoje vědy totiž víme, že
právě takové rozšíření bude nejvíce odpovídat realitě.
Pokud budeme postupovat správně, oba směry
se potkají. Obecné koncepty odvozené empiricko-induktivními postupy z reality a
koncepty získané rozšiřováním elementárního modelu se začnou vzájemně
doplňovat. Empirické koncepty budou ukazovat směr rozšiřování konceptů
získaných deduktivně, deduktivní získané pak budou ukazovat způsob „čtení“
induktivně získaných.
Vstup teorie her
do problematiky realizace reforem
Jednou z prvních vlaštovek převodu popisu
reálných situací v oblasti reformy sociálních systémů souvisejících se zrodem
vzdělanostní společnosti do jazyka teorie her, je příspěvek Juraje Nemce (z UMB
v Banské Bystrici) přednesený na konferenci Veřejné politiky a jejich účinnost
- determinanty racionálnosti řízení ve veřejném sektoru pořádané 24. -
25.1.2008 v Brně Šlapanicích Ekonomicko-správní fakultou Masarykovy
univerzity. Zde mj. říká:
„Nástrojem
této části je analýza zájmů a strategií hlavních hráčů. Klíčoví hráči a jejich
strategie jsou:
A:
Nemocnice - nejsou nuceny k tvrdému rozpočtovému omezení. Jejich managementy
jsou schopné přelévat část svých financí do soukromých rukou, jejich oficiální
mzdy jsou nízké.
B:
Lékaři - nejsou nuceni k tvrdému rozpočtovému omezení, mohou často dělat to, co
chtějí, využívat změn dodavatelů vyvolané poptávky ve všech směrech (zvláštní
terapie, zvláštní vybavení, zvláštní léky atd.). Mají efektivní kontrolu nad
šedými příjmy jako kompenzaci nízkých oficiálních mezd.
C:
Politikové - mohou těžit z toho, že poskytují svým voličům “bezplatnou”
univerzální zdravotní péči.
D:
Úředníci - disponují dodatečnými zdroji pro zvyšování své moci.
E:
Pacienti - nejsou dostatečně informováni, a proto mohou být přesvědčeni k
získání lepších (více drahých) léků nebo terapií, aniž by je potřebovali.
F:
Pojišťovací společnosti - ve většině středoevropských zemí nejsou ve
skutečnosti nezávislé a neslouží jako regulátoři, ale jen jako distribuční
kanály. Pro ně více zdrojů znamená větší hladinu režijních nákladů na jejich
vlastní využití.“ (Nemec
2007)[3]
Všimněme si, že již samotná zvolená
terminologie vystavuje danou problematiku (reformu systému zdravotnictví) přínosnému
pohledu. Současně vyvolává řadu otázek typu:
1. Komu daný stav vyhovuje, proč a jak se
tento stav reprodukuje.
2. Jak některé z hráčů zainteresovat na
změně situace?
3. Kdy bude koalice pro změnu dostatečně
silná a proč - a kdy naopak, můžeme předem počítat s tím, že reforma neproběhne
úspěšně?
4. Jaké rozpory jsou uvnitř jednotlivých
skupin hráčů (v příkladu J. Němce mezi reprezentací nemocnic, lékařů, politiků,
úředníků, pacientů a pojišťovacích společností), kde hledat spojence reforem a
jak je motivovat?
Z hlediska všech těchto otázek platí
především známé: Kapři si sami rybník nevypustí.
Po identifikaci
základních problémů a rozporů, je na čase přistoupit k hledání praktických
kroků. Prvním z nich by mělo být modelování reálné situace, která může
nastat, tj. k modelování situací, do kterých se každý z nás dostává a
v nichž by neměl prohrávat, využijeme jednu z nejzajímavějších
oblastí aplikace matematiky - teorii her.
Obdobné myšlenky
zazněly i v příspěvku Petra Hávy Péče o zdraví a spravedlnost, který
přednesl na XIII. mezinárodní vědecké konferenci Teoretické a praktické aspekty
veřejných financí 11. – 12.4.2008 na VŠE v Praze.
Analýza konfliktů souvisejících
s přípravou, přijetím a realizací reforem s využitím teorie her je
důležitá ještě z jednoho hlediska, jehož naléhavosti si budeme (bohužel) patrně
uvědomovat stále více. Každá nepodařená či nedotažená reforma vytváří podmínky,
které jsou pro určité skupiny výhodné v tom smyslu, že mají příjmy, které
nepocházejí z jejich výkonu. Tím okamžitě vznikají silné motivy k udržení a
zakonzervování dané situace. Nepodařená reformy tedy nejen nepřinášejí změnu,
ale vedou ke vzniku podmínek, které nezbytným změnám brání. V této souvislosti
si je nutné uvědomovat další podstatnou okolnost, která s právě řečeným
souvisí. Již při přípravě reforem se vytvářejí skryté koalice, které se snaží
průběh těchto reforem nasměrovat právě tak, aby byly nedotaženy, resp. aby z
jejich nedotaženosti (nedostatků zakomponovaných do koncepce a způsobu
realizace reforem) mohly skupiny generované příslušnou koalicí těžit nezávisle
na podaných výkonech, resp. v rozporu s podanými výkony.
Rozdíl mezi přístupem založeným na využití
teorie her a bez tohoto konceptu si lze názorně představit následujícím
způsobem:
Schéma č. 1: Teorie, která nevyužívá teorie her
Teorie, která říká,
jak by to mělo být
Realita, ve které se hrají hry
rozhodující o tom, jak to bude
Vývoj reality, který není pozitivně výsledky
teorie ovlivněn, protože ty ve hrách neobstály
Při takto zúženém chápání teorie nedochází
k tomu, aby realitu ovlivnila. Hry, které se hrají a do nichž bez
teoretické reflexe teorie vstupuje, si výstupy teorie podřizují, modifikují je
tak, aby ti, co ze systému těžili na úkor jeho efektivnosti z něj mohli
těžit i nadále.
Výsledkem je typicky neúspěšná reforma. „Chtěli jsme
to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako obvykle.“ (Jak říkával Černomyrdin.)
Teorie je slepá vůči příslušným hrám, nevidí je, někdy
je dokonce nechce vidět. Jedná se o projev „pštrosí“ taktiky, kdy nechceme něco
vidět, abychom neztratili pocit, že děláme něco užitečného a prospěšného.
Schéma č. 2: Teorie, která využívá teorie her
Teorie, která říká, Analýza reality
jak by to mělo být z hlediska teorie her
Realita, ve které se hrají hry Hráči, kteří s oporou teorie
rozhodující o tom, jak to bude vědí, jak změny prosadit
Vývoj reality, který je určován hráči schopnými s oporou teorie (obsahující
i analýzu her, které se hrají) prosadit správné a potřebné
Teorie se obrací adresně k tomu, kdo má zájem
potřebné změny prosadit, vyzbrojuje ho k tomu:
- znalostí toho, o co se ve hrách jde;
- vymezením toho, jací hráči zde působí;
- odhalením toho, jaké jsou jejich strategie;
- schopností toho, jak lze vytvořit vítěznou koalici;
- popisem toho, kdo ji podpoří, protože je to
v jeho zájmu;
- vymezením toho, kdo bude působit proti;
- odhalením toho, jaké ten, kdo bude působit proti
potřebným změnám, bude využívat strategie;
- znalostí toho, jak těmto strategiím čelit.
Proč potřebujeme
matematický model
Jak jsme si již uvedli, v diskusích o
reformách i při jejich přípravě a prosazování nejdůležitějším aktérům vůbec
nejde o to, aby společenský systém fungoval lépe a aby cestou k tomu bylo
respektování odborných argumentů. Ne. Hrají se různé hry, ve kterých se ti, co
k tomu získají příležitost, snaží pro sebe vytěžit co nejvíce, a to i na
úkor efektivnosti systému a perspektiv jeho rozvoje, které bezprostředně
souvisejí s tím, jak budou lidé žít a jak se jim bude žít. V těchto
hrách se uzavírají nejrůznější koalice a spojenectví, včetně skrytých vazeb
mezi těmi, co navenek vůči sobě vystupují jako soupeři.
Co s tím? Ten, kdo důvěřuje rozumu a
vědě jako prostředku, který rozum používá, se může pokusit o použití aparátu
vědy k analýze daného problému. A tak se začala rodit teorie
redistribučních systémů. Proč tento název? Protože „dekódování“ reality
vycházelo z následujícího, v podstatě triviálního předpokladu:
Čím více se v daném sociálním (malém či velkém) systému prosadí ti, kterým
jde jen o to, co nejvíce vytěžit ze systému na úkor jeho rozvoje a efektivního
fungování, tím bude efektivnost systému menší a jeho vývoj pomalejší. Čím větší
bude redistribuce vytvářených prostředků oproti rozdělení podle toho, čím kdo
k tvorbě prostředků přispěl, tím menší bude výkonnost celého systému. A
to, k jaké redistribuci dojde, závisí na tom, jaký typ koalice se
v systému prosadí jako dominantní.
V této souvislosti stojí zato zmínit,
proč při analýze naznačených problémů nejde jen o velké systémy (ve smyslu celé
společnosti). Existuje totiž velmi silná vazba mezi tím, co se odehrává „tam
nahoře“ a prostorem pro neefektivnost „tam dole“. Nebo jinak řečeno -
redistribuce (v námi uvažovaném smyslu) „ve velkém“ vždy stojí na pevném
základě umožnění redistribuce „v malém“.
Realitu můžeme poznávat různým způsobem.
Například identifikovat a popsat všechny standardní situace, které vznikají ve
společnosti při vytváření a prosazování zjevných i skrytých koalic usilujících
o dobytí rozhodující pozice při redistribuci prostředků. Touto cestou poznání
lze jít a dojít velmi daleko. Nejkrásnějším příkladem toho je mistrovský
dvouseriál Jistě pane ministře a Jistě pane premiére. Nad tím, co se autorům
podařilo, musí i ten, kdo se obrací k síle vědy a k její autoritě,
pohlížet s úctou.
Lze však jít i jinou cestou. Hledat oporu
v exaktních, zejména pak matematických prostředcích. Přesněji skloubit
použití prostředků pojmového poznání s aparátem matematiky. Čím více je
dané téma podbarveno zájmy, vášněmi, politickými a ideologickými střety, tím
větší hodnotu má nalezení opory v tom, co je jasné a zřetelné. Při
zpracování tématu se stále více potvrzovalo to, že při hledání opory
v aparátu královny i služky věd, tj. matematiky, realitu poznáváme formou
jejího „dekódování“. Zpočátku jsem používal pojem „dešifrovat“, „dekódovat“,
„rozklíčovat“ v pracovních textech i odborných diskusích s kolegy jen
jako metaforu. Spíše intuitivně či esteticky se mi zdál být vhodný. Když jsem
si však jednou pro sebe položil otázku, co by mělo být tím kódem či klíčem,
pokud by šlo skutečně o dekódování, uvědomil jsem si, že přirovnání procesu
poznání reality k procesu dešifrování je více než metafora. Ostatně - ať
čtenář těchto řádků již nyní zkusí odpovědět na otázku, co by mohlo být oním
klíčem a jak tento klíč funguje.
Důležitým krokem bylo „vypiplání“
jednoduchého modelu redistribučního systému, který byl nazván v logice
věci elementárním redistribučním systémem. Každý krůček, o který se podařilo
posunout analýzu redistribučních systémů a systémů, které vznikly jejich
rozšířením, dále, měl pro pochopení chování hráčů v reálných redistribučních
systémech obrovský význam. Umožnil spatřit to, co do té doby zůstávalo skryto,
o čem někdo snad ani netušil, že může existovat.
Vraťme se nyní k otázce, co je klíčem
„dekódování“ reality. Odpověď je možná
poněkud překvapující: Je to právě vhodné zjednodušení jako užitečná
abstrakce, co funguje současně i jako klíč (kód), kterým začínáme realitu číst.
Mj. tato představa o procesu poznání založením na využití matematických
prostředků je důležitým vedlejším výsledkem bádání v oblasti teorie
redistribučních systémů.
Rozšiřováním, obohacováním, doplňováním,
zobecňováním (překračováním) předpokladů, včetně skrytých pak model dorůstá do
podoby, kdy umožňuje zachytit bohatost reality, je schopen ji popsat stále
plněji. Současně se ukazuje, že je potřeba znovu a znovu, přesněji a přesněji
definovat (uchopit) ty nejzákladnější pojmy.
Právě v jejich přesném uchopení je klíč k odhalení skrytých
předpokladů a tudíž i rozvíjení modelu.
Důležité je přitom najít to, co je
nejjednodušší. Nejjednodušší v intuitivním smyslu, protože žádný formální
předpis, který by vyjádřil, co tím nejjednodušším je a jak ho najít,
neexistuje. Zmocníme-li se pak tohoto nejjednoduššího (tohoto klíče), začne se
před námi realita otevírat, začneme ji číst. Většinou pak k rozvíjení
jednoduchého modelu do jeho relativní úplnosti stačí vnést do něj matematická
zobecnění odvíjející se od pojmu přirozeného čísla.
Hledání klíče
k dekódování reality v dějinách vědy
Vzhledem k významu principu využití
nejjednoduššího modelu k rozklíčování reality mu věnujeme podrobněji.
Nejnázornějším příkladem nalezení takového klíče k dekódování reality byl
patrně objev zákona setrvačnosti založený na abstrakci rovnoměrného přímočarého
pohybu. Někdy bývá připisován Galileiovi, ale zasloužili se o něj spíše jeho
žáci. Zdálo by se, že není nic jednoduššího, než vyjádřit pohyb
v podmínkách, kdy pohybující se těleso není ničím ovlivňováno, rovnicí
s = v.t
(dráha s je přímo úměrná rychlosti
v a času t).
Odsud pak vyplývá známá formulace o tom,
že těleso zůstává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, pokud na něj
nepůsobí síla.
Více než dva tisíce let ovšem existoval
koncept pohybu těles opírající se o autoritu Aristotela, který vycházel
z toho, že tělesa ke svému pohybu potřebují nějakou stále přítomnou sílu.
A nový koncept založený na abstrakci rovnoměrného přímočarého pohybu vznikal
(prosazoval se oproti vžitým představám a stereotypům) nesmírně obtížně.
Nový koncept se pak stal klíčem (kódem)
k rozklíčování (dekódování) reality. Tak např. přímo provokuje otázku - a
co jestli na těleso bude působit síla? Z její odpovědi pak vyplývá druhý zákon Newtona, zobecnění
pohybu na rovnoměrně zrychlený. Dalšími rozšířeními jsou pohyb kruhový, resp.
pohyb v podmínkách dostředivě působící síly. Jiným příkladem rozšíření je
síla vznikající vzájemnou interakcí dvou těles (zákon akce a reakce, resp.
třetí zákon Newtona). Odsud již byl krůček k molekulárně kinetické teorie
plynů a kapalin atd.
Důležité je, že každý krok rozšíření
původního modelu i další krok rozšíření těch modelů, které vznikly jeho
rozšířením byl vždy veden ve směru nejjednoduššího vyjádření přesahu.
Rovněž tak přechod od klasické mechaniky
k nové, založené na principu relativity, se vyznačoval tím, že přesah měl
podobu toho (z intuitivního hlediska) nejjednodušeji možného rozšíření.
O tom, že každý krok dekódování světa má
si lze představit jako limitně jednoduché rozšíření původního (rovněž původně
limitně nejjednoduššího) modelu, svědčí mj. některé příspěvky uvedené
v knížce Můj Einstein (originál byl vydán v roce 2006). Jedná se
většinou o příspěvky špičkových fyziků, kteří s nadhledem i hlubokým
pochopením komentují to, s čím vlastně Einstein přišel. Uvedeme si dva
příklady. Ačkoli se to na první pohled nezdá, vypovídají právě o tom a o
tomtéž.
Nejdříve první a stručnější, který se
v různých podobách objevoval již dříve: „Einsteina nemotivovalo žádné převratné experimentální zjištění (ačkoli
právě na základě experimentů už rostly pochybnosti o Newtonově názoru na svět),
ale hluboký estetický a fyzikální smysl pro symetrii a soulad s přírodou.
Protože symetrie těsně souvisí s krásou a jednoduchostí, snadno uvěříme
Einsteinovu názoru na fungování přírody.“ (Lederman, s. 60-61.) Všimněme si
- podstata toho, co hnalo Einsteina k objevům je zde vyjádřena jako
estetický smysl, smysl pro symetrii, jednoduchost a tudíž i krásu.
Druhý pohled je mnohem méně otřelý, zato
však hluboce pravdivý. Předznamenává jej název příspěvku „Albert Einstein:
Vědecký reakcionář“:
„Einstein
tento nesoulad vyřešil jako šestadvacetilý mladík v roce 1905. Později
poznamenal, že jakmile si uvědomil podezřelost Newtonova axiomu absolutního
času, dokázal během šesti týdnů najít způsob modifikace Newtonovy mechaniky,
aby byla v souladu s Maxwellovými rovnicemi. Protože Einsteinova
mechanika a její nejznámější formulace E = mc2 přinesla
převratné důsledky, málokdy si uvědomíme, že Einsteinova inovace byla
v podstatě hluboce konzervativní. Tehdy platné základní fyzikální rovnice
upravil jen minimálně. V Maxwellových rovnicích už byla rychlost světla
zakotvena jako základní a měla zásadní
roli. Její odstranění by si vyžádalo úplné přepracování rovnic. Naproti tomu
vložit do Newtonovy mechaniky limit rychlosti světla a použít světelné signály
ke koordinaci měření času na různých hodinách (tento nápad pochytil Einstein
při svém zaměstnání švýcarského posuzovatele patentů), to byla jen triviální
záležitost. Upravit Maxwellovy rovnice tak, aby byly v souladu
s Newtonovou mechanikou, to by téměř jistě narušilo soulad
s experimentálními výsledky, zatímco změny, které Einstein provedl
v Newtonově mechanice, se projevily pouze při rychlostech blížících se rychlosti
světla. Proto zavedení rychlosti světla do mechaniky těles nevyžadovalo
zdlouhavé experimentální potvrzení, a Einstein také žádné pokusy neprovedl.
Jeho pojednání o relativitě neobsahuje žádné reference. Ani je kvůli tak drobné
úpravě fyzikálních rovnic nepotřebovalo.
Když
Einstein zavedl do mechaniky těles základní limit rychlosti, čili rychlost
světla, bylo zjevné, že je třeba modifikovat také Newtonovu gravitační teorii,
protože k překonání vlivu gravitace počítala s neomezenou rychlostí.
Newtonův zákon přitažlivosti neobsahuje žádné omezení rychlosti; gravitační
efekt pohybu skály na Zemi by se v principu měl okamžitě projevit kdekoli
ve vesmíru. Einstein do roku 1917 )spěšně vytvořil novou gravitační teorii a já
jsem svůj život zasvětil studiu Einsteinových rovnic. Jeho gravitační teorie,
běžně nazývaná obecnou relativitou, se často považuje za revoluční změnu
pohledu na gravitaci, protože Newtonova gravitace je síla, zatímco
v Einsteinově pojetí je to zakřivení prostoru a času. Přesto však i obecná
relativita byla vlastně jen konzervativní modifikace existující
Newtonovy gravitační teorie. Velký francouzský matematik Elie Cartan ve
dvacátých letech prokázal, že Newtonova gravitační síla není ve skutečnosti
silou, ale projevem zakřivení času! Vyplývá to ze skutečnosti, že gravitační
„síla“ působící na těleso je úměrná jeho hmotě. A z toho pak plyne, že
dráha tělesa v gravitačním poli nezávisí na jeho hmotnosti, protože hmota
se vyruší na obou stranách Newtonova druhého pohybového zákona F = ma.
Toto vyrušení znamená, že dráha tělesa v gravitačním poli kopíruje křivku
prostoru nebo času, stejně tak jako auta nebo jízdní kola sledují zatáčky
silnice. Dráha, po které se vozidla pohybují, vůbec nezávisí na masívnosti
vozu. Cartan ukázal, že lze odvodit Newtonovu rovnici pro generaci gravitačního
pole za předpokladu, že se zakřivuje pouze čas. Proč by se měl ale deformovat
jenom čas? Einsteinova gravitační teorie umožnila zakřivení jak času, tak
prostoru a ukázala, že tato zakřivení spolu vzájemně souvisejí. Co mohlo být přirozenější?
Většina
fyziků nyní uznává, že Einsteinova teorie relativity vůbec není revoluční
teorií, ale pouze doplněním klasické fyziky. Připustil to i nejloajálnější
Einsteinův životopisec Abraham Pais, ale trval na tom, že revolucí byl
Einsteinův objev kvantové mechaniky v pojednáním o fotoelektrickém jevu
z roku 2005.
Já
s tím nesouhlasím. Také Einsteinův objev kvantové mechaniky byl opět
konzervativní úpravou - konzervativní ve smyslu zachování klasické
struktury newtoniánské fyziky…“ (Tiplej 2007, s. 82-84.)
To, že Einsteinovy úpravy výchozího
(Newtonova) modelu by „reakční“, „konzervativní“neznamená nic jiného, než že
byly tím nejvíce (limitně) jednoduchým rozšířením. Tiplejův zasvěcený výklad
umožňuje dobře pochopit, v čem tato jednoduchost spočívala. A je to
metodologicky poučné pro jakoukoli práci s modelem, který usiluje o (pokud
možno) všeobecnou platnost v dané oblasti reality. Jak původní model, tak
i každé (důraz je na slově „každé“) rozšíření, které má být přínosem
k poznání toho, o co jde, musí splňovat kritérium intuitivní (obtížně
definovatelné, ale vnitřním cítěním zřejmé) limitní jednoduchosti. Toto vodítko
bylo a je i při vypracování modelu redistribučních systémů nesmírně cennou
oporou. A je oporou i pro každého, kdo se pokusí udělat samostatný krok vpřed.
Z čeho teorie redistribučních systémů vychází a na co
navazuje
Uplatnění teorie her k problematice
redistribuce uvnitř sociálních systémů různého typu najdeme v řadě prací,
dále uvádíme ty, které patří mezi klasické a novější a nejreprezentativnější.
Za jednu z prvních lze považovat monografii G. Tullocka Ekonomika
redistribučních příjmů (1997), věnovanou bezprostředně otázkám sociálně
zaměřené redistribuce. Neuvažuje zde však souvislosti mezi mírou redistribuce
oproti výkonu či výkonnosti jednotlivých hráčů uvnitř určitého systému
s jeho celkovou výkonností. Rovněž tak neuvažuje vliv koalic na možnost
ovlivnění redistribuce. Podobně ani J. Osborne v monografii Úvod do teorie
her (2004, s 467-469), který se podrobně zabývá problematikou vyjednávání
směřujícího k redistribuci prostředků, vliv redistribuce na změnu
výkonnosti systému nauvažuje. Nezabývá se ani tvorbou koalic u systémů
s více než dvěma hráči. Přehled nejnovějších trendů v teorii her
najdeme též u Ch. Monteta a D. Serry v Teorii her a ekonomice (2003). Nejdále v daném směru došel R. Selten,
který ve dvou navazujících monografiích Teorie her a chování: vybrané eseje
(1999a) a Teorie her a ekonomické
chování: vybrané eseje (1999b, zejména s. 331-387) rozebírá problematiku vyjednávání
o rozdělení výplat v případě tří hráčů. Fenomén poklesu výkonnosti
v důsledku redistribuce oproti výkonnosti jednotlivých hráčů však zůstává
i mimo jeho pozornost.
Podmínka poklesu výkonnosti celého systému
(organizace apod.) v důsledku odchylky rozdělení výplat od výkonnosti hráčů je
ovšem podstatná. Bez ní by totiž nebylo možné analyzovat důsledky řady
významných vlivů, které na systém působí, např. roli konkurence, vývoje systémů
v čase či meziorganizační migrace, tj. možnosti některého z hráčů přejít z
jednoho systému do druhého.
Značný ohlas získala knížka B. D. Caplana
Mýtus racionálního voliče (2007) s podtitulem - proč demokracie volí
špatné politiky. Vychází z rozsáhlého empirického materiálu. Na otázku
položenou v podtitulku dává vysvětlení spočívající v tom, že
iracionální či nekvalifikovaní voliči nejsou statisticky rozloženi rovnoměrně
mezi zastánce efektivních a neefektivních řešení. Teorie redistribučních
systémů však nabízí jiné a empiricky lépe ověřitelné vysvětlení: I voliči podporující
neefektivní řešení jsou rovněž racionální, ovšem podvědomě sami sebe
identifikují jako méně výkonné a tudíž dávají přednost řešením, která jsou více
výhodná pro méně výkonné hráče i za cenu snížení efektivnosti celého systému.
Za zmínku stojí konkrétní kontext, který
k nastolení výše prezentované otázky vedl. Tým na Vysoké škole finanční a
správní v Praze řešil v letech 2003-2005 projekt GA ČR Efektivnost
investování do lidského kapitálu. Součástí výsledků bylo navržení modelu investičního
financování vysokého školství na principu: Ať každý platí až z toho, co mu
vzdělání vynese, podle toho, kolik mu vynese, a přímo tomu, kdo mu vzdělávací
služby poskytl.[4] Ukázalo
se však, že uplatnění lidského kapitálu je významně podmíněno sociálním
kapitálem, tj. formální i neformální pozicí v různých sociálních sítích. S
tím je spojena řada dalších problémů. Proto byl připraven a nyní je řešen
navazující projekt GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost.[5]
Již v prvním roce řešení projektu tým
dospěl k závěru, že k přesné identifikaci a kvantifikaci sociálního kapitálu
nevystačíme se stávajícím aparátem teorie her a že pro cíle dané zadáním
grantového projektu budeme muset vyvinout vlastní aparát, který jsme nazvali
teorií redistribučních systémů. Rozpracování tohoto původního a perspektivního
rozšíření teorie her považujeme za jeden z hlavních přínosů dosavadního
řešení projektu.
Vymezení elementárního redistribučního systému
Jako velmi vhodný krok k „rozklíčování“
problematiky redistribučních systémů se ukázalo vytvoření modelu elementárního
redistribučního systému, tj. systému, který byl záměrně sestaven jako ten
nejjednodušší, jaký můžeme uvažovat, a to nejjednodušší i z hlediska
praktických a technických problémů jeho analýzy. Jak jsme si již ukázali ve
Zvláštním čísle Marathonu 2007:
- Model má pouze tři hráče (A, B, C) -
tak, aby mohly vznikat nejjednodušší, ale netriviální koalice (dva proti
jednomu).
- Výkony hráčů jsou rozděleny v poměru
6:4:2 - aby se jednalo o malá,
přirozená, snadno představitelná čísla, která lze alespoň jednou rozdělit
dvěma.
- Každý z účastníků systému (hráč) má
stejnou schopnost ovlivnit výsledek (má tedy vlivovou sílu rovnou
"1") - tj. koalice dvou vždy vede k prosazení výsledku, na kterém se
v rámci koalice dohodnou. (Obecně tomu tak nemusí být - např. v rodině nemá
každý z hráčů stejnou váhu při rozhodování; jsou i velké redistribuční systémy,
kde nepočetná skupina je schopna ovládat a okrádat velmi početné masy,
především však se jedná o systémy v organizaci, která je někým spravována,
kde nemá každý z hráčů stejnou váhu při rozhodování.)
- Všechny koalice jsou možné a rovnoprávné
- neexistuje žádná diskriminace, pokud jde o tvorbu koalic.
- Všichni hráči jsou informováni o tom,
jaká je jejich výkonnost, a všichni vědí, že ostatní hráči jsou takto
informováni.
- Čím větší je redistribuce oproti výplatě
(odměně) za výkon, tím více klesá výkonnost celého systému.
Všechny redistribuční situace, které mohou
nastat, můžeme popsat prostřednictvím redistribuční rovnice. Její myšlenka je
založena na následujícím: Zadejme nějaký jednoduchý způsob, kterým popíšeme
závislost poklesu výkonu systému na odchylce výplat od výkonnosti těch, co
svými vlastními výkony výkon celého systému zajišťují. Základní redistribuční
rovnici pro případ elementárního redistribučního systému pak lze formulovat
takto:
x + y + z = 12 - η.R(x -
6, y - 4, z - 2)
kde:
x + y + z je součet skutečných výplat
jednotlivých hráčů
12 je maximální odměna, která by mohla být
rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl maximální, což znamená,
že by nedocházelo k redistribuce, rozdělení výplat by proběhlo podle výkonnosti
η je koeficient snížení výkonnosti
R(x - 6, y - 4, z - 2) je funkce
vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonu.
Počítačový model a zobrazení redistribuční
plochy
V současné době byl vyvinut velmi
zajímavý aparát opírající se o počítačový model, na kterém lze řadu situací
simulovat a otevřít si tak cestu k analýze skrytějších vrstev dané
problematiky. Model umožňuje popsat různé typy vyjednávání a výsledky tohoto
vyjednávání, které se nám zobrazí jako vyjednávací trajektorie na redistribuční
ploše. Předpokládejme přitom, že existuje nejnižší možná výplata, např. ve výši
1, což je předpoklad logický. Nepochybně existuje nejmenší výplata a pro
zjednodušení v kontextu čísel charakterizujících výkon jí může odpovídat právě
hodnota 1.
Graf 1. Příklad počítačového zobrazení
redistribuční plochy:
Na grafu 1. je příklad počítačem zobrazené
redistribuční plochy pro hodnotu koeficientu snížení výkonnosti η rovnou
Diskriminační
rovnováhy a Nashova rovnováha
v elementárním
redistribučním systému
Předpokládejme, že nejmenší hodnota
výplaty hráče, který není v koalici (tj. toho, který je diskriminován), je
rovna 1. Klíčem k nalezení rovnovážných situací v případě vyjednávání s
podbízením je pak následující úvaha:
- Pokud došlo k dohodě mezi nejslabším a
průměrným hráčem (tato dohoda má parametry (1;yyz;zyz),
odpovídá jí (tj. je s ní v rovnováze z hlediska výplaty nejslabšího hráče)
dohoda mezi nejsilnějším a nejslabším hráčem s parametry (xxz;1;zxz).
- Přitom musí platit zyz = zxz
= def: zp (hodnota z musí být stejná, ať již vzejde z vyjednávání
mezi nejslabším a průměrným hráčem nebo nejslabším a nejsilnějším hráčem;
můžeme ji tedy označit stejně, např. jako zp, kde index p je odvozen
od slova podbízení).
- Totéž ovšem platí i v případě ostatních
dohod, tj.:
xxy = xxz = def: xp
yxy = yyz = def: yp
Z toho pak vyplývá následující systém
rovnic:
1 + y + z = 12 - η.R(5; y
- 4; z - 2)
x + 1 + z = 12 - η.R(x -
6; 3; z - 2)
x + y + 1 = 12 - η.R(x -
6; y - 4; 1)
Jedná se o tři nezávislé rovnice s třemi
proměnnými, jejichž řešením jsou hledané hodnoty xp, yp,
zp.
Předpokládejme nyní, že vytvoření
kterékoli z výše uvedených typů rovnováhy je stejně pravděpodobné. Nikdo
neví a nelze z žádných indicií zjistit, která z koalic se prosadí
jako vítězná. Pak pro každého z hráčů je průměrná výplata třetinou součtu
dvou stejných výplat v případě, že je ve vítězné koalici, a výplaty
s hodnotou 1 v případě, že je mimo vítěznou koalici. Pokud si hráči
rozdělí výplaty v poměru takto vypočítaných čísel, jedná se o
redistribuční situaci, která je Nashovou rovnováhou.[7] To znamená, musíme příslušný
poměr dosadit do redistribuční rovnice a vypočítat příslušné hodnoty:
Všimněme si jednoho zajímavého momentu,
který svědčí o povaze toho, co to v tomto případě Nashova rovnováha je,
resp. jak ji interpretovat. Hodnoty bodu na redistribuční ploše, který Nashově
rovnováze odpovídá, leží mezi plně rovnostářským rozdělením (3,51; 3,51; 3,51)
a plně výkonnostním rozdělením (6; 4; 2). Vyjadřují tedy určitý „kompromis“,
který říká, že na jedné straně musí být uchována určitá míra zásluhovosti
v příslušném systému, na druhé straně je ovšem nutné respektovat i sílu,
kterou mají výkonnostně slabší hráči, v oblasti vlivu na chod organizace,
resp. sílu, která vyplývá z ochoty dalších hráčů se s nimi spojit za
účelem vytvoření vítězné koalice. Ať se nám to líbí či nikoli, vytváří se
taková situace velmi často. Není ani tak důležitý přesný výpočet parametrů,
jako pochopení toho, že se jedná o situaci standardní s obecnými
charakteristikami a že z těchto charakteristik vyplývají důležité
praktické závěry.
Nyní zdůvodníme, proč je nalezené řešení
Nashovou rovnováhou. Žádný z hráčů si nemůže polepšit, pokud by nabízel jinému
hráči vytvoření koalice diskriminující třetího hráče za více výhodných ani za
méně výhodných podmínek. Současně platí, že výplata v případě toho, co
označujeme za Nashovu rovnováhu, je vyšší, než průměrná výplata v případě, že
systém „spadne“ do stavu některé ze tří stejně pravděpodobných diskriminačních
rovnováh. To znamená, že kterýkoli z hráčů, který se odchýlí od strategie
zaměřené na to, co jsme označili za Nashovu rovnováhu, si pohorší v případě, že
ostatní hráči se od této strategie neodchýlí. A to znamená, že to, co jsme
označili za Nashovu rovnováhu, skutečně Nashovou rovnováhou je.
Názorný
koncept jednotlivých typů rovnováhy a jejich posunů
Při praktických aplikacích však hraje
důležitou roli možnost názorně si představit, co se v důsledku
jednotlivých vlivů působících na systém odehrává. K tomu lze využít
následující zjednodušené schéma:
Graf 2: Různé
typy rovnováhy v elementárním redistribučním systému:
(1;y;1) = výplata hráče
B
(x;1;1) = výplata hráče A
(1;1;z) = výplata hráče C
Kde:
- Trojúhelníkem
je vymezena zjednodušená podoba redistribuční plochy, tj. množina všech možných
redistribucí.
- Slabými čarami
souřadnice, které představují výplaty jednotlivých hráčů.
- Je bod odpovídající rozdělení výplat
podle výkonnosti hráčů jak v případě diskriminační rovnováhy (pokud je na
hraniční linii), tak v případě rozdělení podle výkonnosti mezi všemi hráči
(pokud je uvnitř redistribuční plochy).
- Je bod odpovídající diskriminační
rovnováze (pokud je na hraniční linii), nebo Nashovy rovnováhy (pokud je uvnitř
redistribuční plochy).
- Je bod odpovídající rovnostářskému
rozdělení výplat jak v případě diskriminační rovnováhy (pokud je na
hraniční linii), tak v případě rozdělení podle výkonnosti mezi všemi hráči
(pokud je uvnitř redistribuční plochy).
- Šipkami jsou
znázorněny možné posuny diskriminační rovnováhy a Nashovy rovnováhy
v případě působení různých vnějších vlivů na daný redistribuční systém.
Obecné schéma je dobré právě proto, že je
obecné. Může jej využít každý. Ovšem nikoli přímo. Jen tím, že jej spojí se
svými vlastními zkušenostmi, resp. že jej využije jako oporu při
systematizování a vyhodnocení svých zkušeností. Každé dobré schéma pak musí být
upraveno do takové podoby, aby bylo snadno představitelné.
Grafické zobrazení jednotlivých typů
rovnováhy a jejich posunů umožňuje každému udělat si představu o tom, co se
děje v důsledku nejrůznějších vlivů působících na jakýkoli systém (který je
vždy i redistribučním systémem). Každý z nás odhaduje, co se stane. Schopnost
našeho odhadu je výrazně individuální. Máme různé zkušenosti, různé informace,
vlastní prožitou zkušenost, různě do našich odhadů promítáme to, že „přání je
otcem myšlenky“ atd. atd. Nicméně obecné schéma tuto naši individuální
schopnost odhadu může značně posílit.
Zvlášť důležité je přitom upozornit na
následující: Jakmile se setkáš s tím, že něco se vyvíjí jinak, než by mělo,
signalizuje to, že do hry vstoupil nějaký vliv či faktor, se kterým jsme
nepočítali, např. síťová vazba některého z účastníků hry, resp. to, že je
členem určité skryté křížové koalice.
Obecně platí, že role sociálních sítí,
které ovlivňují výsledky jednání uvnitř jednotlivých relativně samostatných
systémů (typu redistribučních systémů), je velmi silná a roste. Je vhodné
s ní počítat. Konfrontace modelu v podobě názorné představy o způsobu
vytváření různých typů rovnováhy v redistribučních systémech
s reálným vývojem v konkrétních organizacích či institucích umožňuje
příslušné vazby předpokládat, identifikovat a korigovat strategické chování
s ohledem na jejich existenci a jejich parametry.
Můžeme shrnout:
1. V každém redistribučním systému
existuje několik typů rovnováhy – výkonnostní, rovnostářská, diskriminační a
Nashova.
2. Tyto rovnováhy lze vypočítat, ale lze
si je i představit, subjektivně ocenit, byť i jen přibližně.
3. Lze předpokládat, že plně racionální
hráči budou vyjednávat jen o diskriminačních a Nachově rovnováze. Pokud by
totiž některý při vzájemných jednáních:
- požadoval více, situace se změní proti
němu, bude vytvořena diskriminační rovnováha, ve které bude diskriminován.
- požadoval méně, odstartuje proces
dalšího vyjednávání s podbízením.
(Skutečných strategií, s nimiž se
hraje redistribuční hra, je tedy poměrně málo.)
4. Pokud by bylo jakýmkoli způsobem
omezeno vyjednávání, vznikne rovnováha diskriminující toho, kdo měl omezenou
možnost vyjednávání.
6. Pokud se mohou redistribuční systémy
vzájemně ovlivňovat, může být jejich i velmi malé působení faktorem, který
podstatně ovlivní výslednou rovnováhu.
7. Předvídatelné vlivy (tj. ty, o nichž
hráč ví, resp. je včas identifikuje) a které neomezují vyjednávání, pouze
posunují jednotlivé rovnováhy (diskriminační a Nashovu).
8. Nepředvídané (skryté) vlivy právě tak
jako omezení preferencí při vyjednávání predeterminují vznik určité
diskriminační rovnováhy, aniž by jí vyjednáváním bylo možné zabránit tím
hráčem, který je vyloučen z vyjednávání.
Rozšíření elementárního redistribučního systému a analýza
vlivů, které na něj působí
Co je rozšíření základního modelu
Běžná námitka skeptika bývá formulována
asi takto: V reálných systémech musíme počítat s tím, že neexistuje nikdo, kdo
je schopen přesně ocenit výkonnost jednotlivých hráčů, každý hráč při hodnocení
výkonnosti své i výkonnosti ostatních se dopouští řady menších či spíše větších
nepřesností. Navíc se výkonnost hráčů může měnit a dokonce se může měnit i
složení hráčů v jednotlivých systémech, tj. mohou například přecházet ze
systému do systému. Víme, jak komplikované je vyjádřit situaci s pouhými třemi
hráči, přitom hráčů může být mnohem více. I způsobů redistribuce peněžních a
nepeněžních užitků může být velké množství. Rovněž tak výkonnost jako taková
není jednorozměrný fenomén - někdo je dobrý v jednom, jiný zase v něčem jiném.
A každý také má různou schopnost ovlivnit výsledek hry. Atd. Atd. - Tj.
množství toho, co bychom vše museli vzít v úvahu, pokud bychom chtěli model
přiblížit realitě je tolik, že se to prakticky nedá zvládnout.
Z metodologického hlediska je ovšem
situace jiná, než se jeví skeptikovi. Na jedné straně je pravda, že každé
rozšíření základního modelu přináší určité komplikace, zvětšuje množství toho,
co musíme brát v úvahu. Na druhé straně ovšem současně vnáší určité požadavky
na systém a zdaleka ne všechny kombinace všech faktorů jsou možné. S trochou
nadsázky lze pro názornost říci, že ne všechny kombinace "všeho se
vším" mají právo na reálnou existenci. Když volíme vhodný postup
"rozklíčování reality" prostřednictvím rozšiřování elementárního
modelu přináší každé zobecnění jak určité nové momenty, tj. přidává další
proměnné do modelu apod., současně však z toho, co připadalo v úvahu jako něco,
co by v původním, tj. ještě nerozšířeném modelu, mohlo odpovídat realitě,
vylučuje velké množství případů.
Proces “rozklíčování reality" je
nejnáročnějším postupem z hlediska původní badatelské činnosti. Neexistuje pro
něj žádný přesný návod, pouze řada doporučení, z nichž některá mají podobu
konzistentní opory při uplatňování postupů, v nichž se lze procvičit,
zdokonalovat, a jejichž schopnost provedení si lze ověřovat. To nejdůležitější
si uvedeme v poslední metodologické poznámce vztahující se k úvodu problematiky
rozšíření modelu elementárního redistribučního systému.
Metodologická poznámka:
Jedná
se o něco velmi obdobného, jako to, s čím se setkávají fyzikové při tvorbě
fundamentálních teoretických modelů. Stále více zjišťují, že základní konstanty
našeho světa (počet rozměrů, Planckova konstanta, gravitační konstanta,
rychlost světla, elementární elektrický náboj apod.) nemohou nabývat jakýchkoli
hodnot, tj. ne všem kombinacím hodnot těchto konstant může odpovídat nějaký
reálný svět. Existuje dokonce názor (viz např. Barrow 2005), že jednou budeme
schopni nejdůležitější konstanty vypočítat, nikoli experimentálně měřit (v
umírněnější verzi je budeme schopni vypočítat z něčeho ještě elementárnějšího,
co bude nutné nějakým způsobem experimentálně zjistit).
Problematiku rozšíření modelu lze
přiblížit rovněž prostřednictvím metody sestavení úplného a dobře
strukturovaného výčtu. Dejme tomu, že začneme uvažovat dva směry rozšíření
elementárního redistribučního systému (výběr v tomto případě je čistě
ilustrativní a tudíž náhodný):
- Možnosti a bariéry meziorganizační
migrace.
- Různá schopnost hráčů ovlivnit výsledek
hry (různá hlasovací či poziční síla).
Není problém rozlišit deset forem či
bariér meziorganizační migrace, právě tak jako deset příčin, které může mít
různá hlasovací síla hráčů. Pokud bychom chtěli uvažovat všechny případy, máme
celkem 100 kombinací. V případě, že náš výčet bude úplnější a lépe
strukturovaný, máme případů ještě více.
Např. Wawrosz (2007, CD, Blok 2, s. 2-4)
rozlišuje 12 bariér meziorganizační migrace a podotýká, že tento výčet rozhodně
není úplný:
„1.
Možnost shlukování schopných je omezena vysokými transakčními náklady na
přechod z jedné organizace do druhé (každý z účastníků do své pozice
už hodně investoval a o výnos ze své pozice by mohl přijít).
2.
Vznik pozice lídra (pozici lídra zastává obvykle někdo z průměrných)
umožňuje zvětšit organizaci (zvláště, pokud se v organizaci vytváří
hierarchie pozic), výnosy z rozsahu a váha organizace mají větší efekt,
než shlukování schopných. Na výnosech z rozsahu se mohou podílet i
schopní, kteří tak nejsou stimulováni k meziorganizační výměně.
3.
Kritéria schopností nejsou (alespoň v krátkém období) natolik průkazná,
aby mohlo dojít k efektu shlukování schopných. Existuje zde informační
asymetrie, kdy organizace, do které někdo přichází, nemusí mít dostatek
informací o příchozím, proto váhá, zda-li jej přijmout. - Lze namítnout, že
možným řešením jsou zaměstnání na dobu určitou, za nižší mzdu apod. Pokud se
nově příchozí ukáží jako schopní, nic potom nebrání organizacím, kam příchozí
vstoupili, počáteční podmínky změnit. Tato námitka je jistě částečně pravdivá,
na druhou stranu uvedená řešení představují pro příchozího riziko, takže se mu
může vyplatit zůstat v původní organizaci.
4.
V reálných systémech existuje ještě rovnostářské přerozdělování
s lídrem vyššího řádu, tj. přerozdělování mez organizacemi, při kterém
schopné organizace dopadnou (a jsou trestány) právě tak jako jedinci uvnitř
organizací.
5.
Rychlost degenerace organizací ve směru „rovnostářské přerozdělování
s lídrem“ je tak značná, že se nevytvářejí dostatečné zárodky pro
shlukování schopných.
6.
Instituce ve společnosti (tj. formální a neformální normy) i faktické vztahy ve
společnosti podporují přerozdělování uvnitř organizací, případně i mezi
organizacemi a vytvářejí zábrany pro přechod schopných mezi organizacemi.
Příkladem mohou být nepružnosti na trhu práce (typu zákoníku práce, který
ztěžuje organizacím propouštění), vysoké daňové a podobné (vysoké zdravotní a
sociální pojištění) ale i nefunkční trh s byty (např. v důsledku
regulovaného nájemného), složitosti při zakládání nových firem, rozšíření
korupce atd., tedy vše faktory, jež „jdou“ proti schopným.
7.
K redistribuci dochází na úrovni celé společnosti - vysoká míra
přerozdělování je dána sociálním, daňovým systémem i podobnými systémy. Jinými
slovy úspěšným budou kladeny překážky i tehdy, pokud se začnou shlukovat.
Množství schopných přitom není tak velké, respektive schopní nemají takovou
váhu, aby dané překážky překonali.
8.
Důvody přijímání nových členů do organizace nejsou založeny jen na schopnosti
výkonu, ale i na dalších motivech:
-
Přijmout někoho, kdo se vyznačuje loajalitou.
-
Posílit si pozici v organizaci přijetím partnera z nějaké sociální
sítě, jejíž členové se vyznačují vzájemnou loajalitou.
-
Postarat se o někoho, kdo je v nouzi.
Apod.
9.
Uchování určité míry zásluhovosti je dáno nutností organizací s prvky
lídrovství bránit se meziorganizační migraci - a čím více se určitá míra
zásluhovosti uchová, tím je výkonný pracovník více připoután k tomu, aby
uvnitř „své“ organizace působil. Čím více je pak omezena možnost
meziorganizační migrace, tím více je oslabena možnost uplatnění zásluhovosti.
10.
Silové omezení meziorganizační migrace - tj. organizace má schopnost a sílu
zabránit svému členu (hráči) přejít do jiné organizace. (Může se např. jednat o
vybudování "železné opony", příp. hrozbu diskreditace.)
11.
Neschopnost člena organizace (hráče) ocenit vlastní výkonnost a tudíž hledat
organizaci, která by mu nabídla lepší podmínky pro jeho uplatnění.
12.
Organizace složené převážně ze schopných lidí mohou mít své specifické problémy
- mezi schopnými může nastávat rivalita, mohou se obtížně shodovat, lidově
řečeno může docházet k efektu „příliš mnoho efektů kohoutů na jednom
smetišti.“ Jinými slovy přechod do organizace složené ze schopných může být pro
schopné spojen s řadou rizik, které mohou způsobit, že výsledky schopných
nebudou o tolik lepší jako v původních organizacích.“
Představme si nyní, že začneme zvažovat
další významný aspekt - vytváření skrytých koalic mezi redistribučními systémy.
Je zřejmé, že vytváření skrytých koalic mezi redistribučními systémy souvisí
jak s možnostmi a bariérami meziorganizační migrace, tak i odlišnou
hlasovací či poziční silou hráčů. A je rovněž zřejmé, že tvorba skrytých koalic
má rovněž řadu příčin a forem, rozhodně v prvním přiblížení rovněž nejméně
deset. To už dohromady s předešlým tvoří 1000 kombinací - množství, které je
již nad sílu individuálního i týmového badatelského úsilí.
Neexistuje žádný návod typu kuchařky,
podle kterého by bylo možné postupovat, abychom v realitě odhalili to
nejdůležitější. Jedná se o umění teoretické práce. V tomto umění se ovšem
můžeme podstatným způsobem zdokonalit. A můžeme si být i jisti, že jen některé
ze souvislostí mezi uvedenými třemi aspekty rozšíření elementárního
redistribučního systému jsou významné a přispívají jak k zachycení toho,
co před tím nebylo uvažováno, tak i k větší kompaktnosti teorie, její
větší přehlednosti i srozumitelnosti.
Metodologická poznámka:
Pokud
zvažujeme dva různé aspekty určitého problému, je dobré vycházet
z následujícího konceptu charakterizujícího vztah mezi realitou a jejím
pojmovým vyjádřením:
Každý
je projevem souvislostí (přechodů, zprostředkování apod.) mezi jinými jevy a každá
souvislost mezi jevy se projevuje jako určitý jev.
Tj.
(co tím chtěl „básník“ říci) mezi pojmem a předmětem pojmu není nějaký
korespondenční vztah. Můžeme vždy hovořit jen o celém systému vzájemných
pojmových určení a tím, co systémem vyjadřujeme. Realita není souhrnem nějakých
entit (jsoucen o sobě), ale je mnohem složitěji strukturována. Výše nastíněný
koncept je jednou z možností, jak si tuto větší strukturovanost
představit.
Z hlediska
výše tematizované problematiky rozšíření modelu pak platí, že nalezení toho
podstatného, co v příslušném rozšíření modelu umožňuje praktické vyrovnání
se s problémem narůstání složitosti, má zpravidla podobu identifikování
nových jevů jako projevu mezi těmi aspekty, o které model rozšiřujeme, resp.
projevů mezi prvky, které s příslušnými aspekty souvisí.
Zcela
konkrétně to pak znamená následující. Máme stávající model. Ten doplňujeme o
určitý nový aspekt. To, co musíme uvažovat z hlediska nového aspektu
nejlépe vystihneme formou úplného strukturovaného výčtu. Jednotlivé prvky
tohoto výčtu pak dáváme do souvislostí či kontextů s tím, co již
v modelu máme obsaženo. A v tuto chvíli musíme být připraveni na to,
že se stávajícím pojmovým vyjádřením reality nevystačíme, že to nové se nám
začne projevovat jako souvislost mezi jevy, které jsme již identifikovali, a že
toto nové budeme muset pojmenovat novými vhodně vytvořenými pojmy. Přitom je
nutné zvažovat i potřebu výsledek sdělit ostatním.
Skutečná
vědecká práce začíná teprve tam, kde začínáme „pracovat s pojmy“, kde
překračujeme hranice zažitého a pojmenovaného.
To, že se někde rodí perspektivní teorie
(a jedno, zda ve vědách o přírodě či společnosti) poznáme podle toho, že se
původně odlišné oblasti vzniklé rozšířením elementárního modelu (v případě
teorie redistribučních systémů např. subjektivní hodnocení vlastní výkonnosti i
výkonnosti ostatních každým z hráčů, vliv zvyšování počtu hráčů na chování
systému, vznik pozice vůdce při postupném vytváření koalice a narušení
požadavku rovné hlasovací váhy apod.) začínají propojovat a zjišťuje se, že z
nepřeberného množství kombinací různých parametrů jsou relevantní jen některé a
ty přesně vystihují to nejpodstatnější, co v realitě nacházíme. Po navazující
metodologické poznámce si to ukážeme na následujícím příkladu.
Metodologická poznámka:
Pokud
hledáme souvislost mezi dvěma směry rozšíření stávajících poznatků
(vytvářejících určitý teoretický systém), zpravidla nejdříve zjišťujeme, že ve
vyjádření (včetně pojmového) každého ze směrů, resp. oblastí, které rozšířením
v daném směru vznikají, jsou podstatné odlišnosti. Pro každou z oblastí, ve
směru kterým stávající systém poznatků rozšiřujeme, jsou charakteristické jiné
pojmy vyjadřující to, oč zde běží. V příkladu, který jsme uvedli, jde o
následující:
-
Pokud jde o možnosti a bariéry meziorganizační migrace, jsou zde důležité pojmy
jako informace, přenos informací, sociální kontakty, sociální sítě, hodnocení
schopností apod.
-
Pokud jde o různou schopnost hráčů ovlivnit výsledek hry, jsou zde důležité
pojmy jako hlasování, různá hlasovací síla, typy hlasování (přímé a nepřímé),
formy uspořádání organizace (diktatura, demokracie, správa, samospráva),
poziční síla, investování do pozice apod.
Prvním
krokem k propojení obou směrů rozšíření teoretického systému je schopnost
vyjádřit pojmy z jedné oblasti prostřednictvím pojmů z druhé oblasti, tj.
vzájemně "přeložit" (definovat) pojmy z jedné oblasti prostřednictvím
pojmů z druhé oblasti. Nalézáme přitom řadu analogií, ale i odlišností. Při
takovémto vzájemné "překladu" jednoho vědeckého slovníku (slovníku z
oblasti určité disciplíny) do druhého vznikají podněty pro rozvoj teorie
nejčastěji.
V
této souvislosti lze jen a jen doporučit - a to patří mezi nejcennější a
nejdlouhodoběji ověřené zkušenosti, které se mi během mého působení v odborné
oblasti podařilo získat -, aby se ten, kdo si chce osvojit schopnost původního
a tvůrčího přístupu, naučil aktivně využívat pojmy se všeobecnou
uplatnitelností a aby se prostřednictvím nich naučil definovat pojmy specifické
pro tu či onu oblast.[8] Jedná
se o vyjádření specifického, resp. zvláštního, prostřednictvím všeobecného,
které má zpravidla podobu párových kategorií typu příčina-účinek, část-celek,
forma-obsah, podstatné-nepodstatné, totožnost-rozdílnost, kvantita-kvalita,
jedinečné-obecné atd. Zvláštní na těchto pojmech (které filozofové nazývají
párovými kategoriemi) je, že je lze použít naprosto kdekoli, ve kterékoli
oblasti nejen vědeckého, ale i každodenního života. Navazující vlastností pak
je i to, že právě vzhledem k jejich obecnosti je nedokážeme definovat či
vymezit jiným způsobem než vzájemně mezi sebou. Vytvářejí tak určitý
rozvíjející se systém (jak z hlediska vývoje lidského myšlení, tak i v hlavě
každého jednotlivce, který je používá), do kterého je každou takovou definicí
vnášena určitá asymetrie podněcující další rozšiřování tohoto systému. Vzhledem
k závažnosti a přínosu této problematiky ji věnujeme samostatnou přílohu.
Zde
jen na závěr zmíníme, že nedostatečná kultivovanost v daném směru (tedy ve
směru schopnosti aktivně využívat všeobecné pojmy) bývá příčinou toho, že se
vědní disciplíny rozbíhají řadou neustále se štěpících směrů, ztrácejí
přirozené vazby a tím se i vzdalují od reality, protože v realitě přece jen
spolu to či ono souvisí. Existuje tak určitá tendence přeměny vědy v oblasti
disparátních struktur, v každé z nichž je třeba udržovat a uctívat určité
rituály, aniž by však věda byla schopna cokoli vypovědět o realitě samotné.
Kromě metodologických má tento jev i řadu sociálních a dobově determinovaných
příčin. Jedná se o to, co se nejčastěji a poměrně výstižně nazývá
postmodernizací vědy.
Zásady výpočtu Nashovy rovnováhy lze
přenést i do situací, které jsou rozšířením elementárního redistribučního
systému, např. když:
- Existuje konkurenční tlak na systém.
- Systém se vyvíjí (roste) v čase a
dochází k porovnání s jinými systémy.
- Hráči mají různý vliv na ovlivnění
výsledku hry.
- Existuje zpětný vliv příjmů na
negociační pozici hráčů (jejich schopnost ovlivnit redistribuci).
- Existuje meziorganizační migrace.
- Počet hráčů je větší než tři.
- Dochází ke změně výkonnosti hráčů.
- Různá velikost vlivu na výsledek hry.
- Systém je hierarchický a dochází k
redistribuci na různých úrovních
- Hráči mají omezenou znalost parametrů
hry.
- Existuje vlivný dosazený správce - zevnitř,
zvenku.
- Apod.
Ve všech těchto případech lze vyjádřit,
jaký vliv má příslušné rozšíření předpokladů na negociační pozici hráčů a
kterým směrem se posunou diskriminační rovnováhy i Nashova rovnováha.
Diskriminační rovnováhy podobného typu a Nashova rovnováha existují i ve
složitějších systémech, ve kterých se vytváří vztahy mezi oblastmi,
v nichž existují efektivní konkurenční tlaky, a oblastmi, v nichž
jsou konkurenční tlaky omezeny, a kdy existují možnosti meziorganizační
migrace. Obecně lze tedy říci, že důkaz existence a demonstrování možnosti
výpočtu Nashovy rovnováhy v elementárním redistribučním systému je klíčem
k identifikaci, popisu a případně i výpočtu (když budeme kvantifikovat
parametry systému) Nashovy rovnováhy složitějších redistribučních systémech.
Lze dát obecnou metodiku analýzy vlivů různých faktorů na posun jednotlivých
typů rovnováhy. Pokud bude mít systém
více hráčů, bude větší počet bodů diskriminační rovnováhy a jedna Nashova
rovnováha. Uvážení každého z těchto faktorů vede k nastolení
dalších otázek, např.: Pokud se bude systém nacházet v konkurenčním
prostředí, budou mít jak diskriminační rovnováhy, tak i Nashova rovnováha
tendenci posouvat se k rozdělení podle výkonnosti hráčů. Zde ovšem
vyvstane další otázka. Co brání tomu, aby vliv konkurence vedl k rozdělení
přesně podle výkonnosti hráčů, tj. 6:4:2? Co umožňuje uchovat i v systému
vystavenému konkurenci určité prvky redistribuce? Apod.
Pokud na uvedené otázky chceme odpovědět,
musíme model elementárního systému vhodným způsobem rozšířit. A jak jsme si
uvedli, toto rozšíření by mělo být co nejjednodušší, maximálně „úsporné“,
„konzervativní“. Právě takové rozšíření totiž přibližuje model realitě.
Příklad rozšíření
modelu - vliv meziorganizační migrace
Možnost meziorganizační migrace je jedním
z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují vývoj v redistribučních
systémech. Má rozhodující vliv na získávání u uchování lidského kapitálu firem
a dalších typů organizací.
Pro vytvoření příslušného modelu je důležité nalezení
vhodného zjednodušení, které by bylo klíčem k přesnému popisu daného
fenoménu. Ukázalo se, že nejvhodnějším zjednodušením je dát možnost
meziorganizační migrace do přímé souvislosti s nejnižší výplatou, která
musí být dána nejvýkonnějšímu hráči. Pak hráči vyjednávají o tom, jak si mezi
sebe mohou prostřednictvím tvorby různých koalic rozdělit to, co je
k dispozici. Takovýto pohled má rovněž nejblíže k reálné situaci. Je
zřejmé, že se jedná o velmi „konzervativní“ úpravu, resp. o „úsporné“
rozšíření.
Matematicky to lze vyjádřit následujícím způsobem:
Pokud by nejvýkonnější hráč musel dostat větší odměnu
než 1, např. a, přičemž parametr 0 < a < xmax (největší
hodnota, kterou může hráč A získat), pak získáváme rovnice:
a + y + z = 12 - η.R(a; y - 4; z - 2)
x + 1 + z = 12 - η.R(x - 6; 3; z - 2)
x + y + 1 = 12 - η.R(x - 6; y - 4; 1)
Metodologická poznámka:
Všimněte si,
že v daném případě opět můžeme hovořit o procesu dekódování, kdy kódem
(klíčem k rozklíčování) se stává nejjednodušší možné (z intuitivního
hlediska) vyjádření daného fenoménu (v našem případě meziorganizační migrace).
Graf 3: Rovnováha při vyjednávání formou podbízení ve
zjednodušeném modelu:
(1;y;1)
(x;1;1)
(1;1;z)
Místo výpočtu pak můžeme využít názornou představu o
tom, kam se jednotlivé typy rovnováhy posunou (viz graf 4):
Graf 4: Posun dikriminančních rovnováh a Nashovy ve
zjednodušeném modelu:
(a;y;1)
(x;1;1)
(2;1;x)
Slabě přerušovaně je vyznačena původní situace, silně
hranice posunuté redistribuční plochy při parametru a s osami souřadnic
(x;1;1), (a;y;1) a (2;1;z). Graficky je znázorněna podmínka diskriminačních
rovnováh při vyjednávání s podbízením a šipkami posuny diskriminačních
rovnováh a Nashovy rovnováhy.
Na grafické vyjádření posunů jednotlivých typů
rovnováhy v tomto (tj. v případě uvažování vlivu meziorganizační
migrace) a dalších případech si lze snadno zvyknout. Pro představu o tom, co se
může i v mnohem složitějších případech odehrávat je cenným pomocníkem.
Podobně jako v případě vlivu konkurence na
chování systému i zde vyvstávají otázky:
- Co brání tomu, aby parametr a nabyl hodnoty 6, tj.
výplaty podle výkonnosti hráče?
- Může být za určitých podmínek hodnota výplaty hráče
A ještě vyšší?
- Může působit vliv meziorganizační migrace i na posun
nejnižší možné výplaty hráče B či hráče C?
Dosud prezentované výsledky mají poměrně vysoce
abstraktní podobu. Pokusme se nyní alespoň stručně naznačit způsob jejich
aplikace. Jak jsme si již uvedli, hraje meziorganizační migrace klíčovou roli
při nabývání a uchování lidského kapitálu firem a obdobných organizací. Využití
výše prezentovaného modelu má několik poloh. Je to:
1. Identifikace vlivů podněcujících či naopak
omezujících meziorganizační migraci. V tomto případě dáváme co nejúplnější
a dobře strukturovaný výčet těchto vlivů a u každého z nich si můžeme
udělat představu o tom, jaké důsledky bude mít na posuny jednotlivých typů
rovnováhy.
2. Vytvoření matematického modelu odpovídajícího situaci
v určité konkrétní firmě a porovnání modelu s realitou s cílem
upřesnit nejdůležitější parametry modelu.V tomto případě doplňujeme abstraktní
model formulací konkrétních otázek, které více či méně nepřímo identifikují to,
zda zaměstnanci firmy (či organizace obdobného typu) uvažují či neuvažují o
odchodu z firmy, jaké ohodnocení považují za přiměřené, zda se setkávající
s diskriminací ze strany různých skupin uvnitř firmy apod. Při vyhodnocení
odpovědí je námi prezentovaný model více než metodickou oporou.
3. Spojení této části teorie redistribučních systémů
s dalšími - na současném stupni rozvoje této teorie jde zejména o spojení
analýzy meziorganizační s rozborem vyjednávání v redistribučních
systémech a s rozborem role křížových koalic mezi jednotlivými
redistribučními systémy, které mají podobu sociálních sítí.
Model investování do pozice v redistribučním systému
Reálná hlasovací síla, resp. vliv hráčů na ovlivnění
výsledku hry bývá různý. A to i v případě, že všichni mají formálně stejné (rovné)
postavení. Různým způsobem se například prosazuje vliv majetku, výše příjmu či
disponibilních prostředků na možnost ovlivnit tvorbu koalic a rozdělení výplat.
V případě, že existuje vliv příjmu na možnost ovlivnit
výsledek hry (a tak tomu v praxi bývá téměř vždy), funguje vlastně zpětná vazba
mezi výsledkem předcházející hry a parametry hry následující. Víme, že
existence zpětné vazby má na chování jakéhokoli systému vždy značný dopad. Lze
očekávat, že tak tomu bude i v případě redistribučních systémů. Jde o to najít
vhodný model, který by tento jev popsal, tj. který by zachytil důsledky
investování do pozice hráče v daném systému.
Řešení bývá vždy jednoduché a tak je tomu i v tomto
případě. Opět hledáme nejjednodušší, tj. co nejvíce „úsporné“ či „konzervativní“
rozšíření systému. Vliv příjmu na ovlivnění výsledků hry (rozdělení výplat) v
dalším kole (při tvorbě koalic a dosažení určité odměny v rámci koalice) můžeme
chápat tak, že hráč použije část prostředků, kterými disponuje a které získal v
předcházejícím kole, k tomu, aby zaplatil druhému hráči za to, že tento druhý
hráč uplatní strategii požadovanou prvním hráčem. Velmi jednoduchý princip.
Není však jednoduché jej operacionalizovat, mj. i s ohledem na nezbytný
předpoklad jednoduchosti.
Jedním z problémů, se kterým se musíme vyrovnat, je
např. otázka - jak zachytit modelem problematiku možnosti dodržení či
nedodržení dohody, tj. toho, že za odměnu odměněný hráč uplatní hráčem, který
odměňuje, požadovanou strategii uplatní či naopak neuplatní? Můžeme uvažovat
např. následující:
- Část prostředků může dát jeden hráč druhému předem a
druhou část slíbit (v tom případě ovšem i odměňující hráč může dohodu o
následné výplatě dodržet či nikoli).
- Hráč, který poruší dohodu, nemůže být vystaven jiné
sankci než té, že se mu v dalších kolech již nebude věřit, resp. ostatní hráči
od něj nebudou očekávat, že dohodu neporuší, pokud pro něj porušení dohody bude
výhodné. (Tato ztráta důvěry pak může být chápána - v logice principu nákladů
obětované příležitosti - jako cena za porušení dohody.)
Byla navržena tato pravidla:
1. Je dán nějaký výchozí stav (např. 3:2:1).
2. Každý se z toho, co má, může pokusit uplatit
kohokoli jiného:
2.1. Přímo, z částky,kterou aktuálně má.
2.2. A to i z částky, kterou získá při vyjednávání.
2.3. Příslibem výplaty po skončení kola.
3. Lze navrhnout jakoukoli dohodu týkající se
rozdělení výplat a jakoukoli dohodu tohoto typu lze kdykoli porušit.
4. O tom, kdo dohodu neporuší, se předpokládá, že ji
neporuší, dokud nějakou dohodu neporuší; o tom, kdo dohodu poruší, se
předpokládá, že ji poruší, pokud to pro něj bude výhodné.
5. Po skončení každého kola každý dostane výplatu (a
to např. 3 ten, kdo vytvořil koalici, inicioval její vznik, poskytl úplatu
koaličnímu hráči; 2 koaliční hráč, ten, s kým byla koalice vytvořena; 1 hráč
stojící mimo koalici).
6. V každém kole každý hráč spotřebuje určitou částku
(např. 1).
7. Všichni hráči jsou informováni o všech krocích
(výsledků vyjednávání, uzavření dohod, jejich porušení...) ostatních hráčů.
8. Každý z hráčů se snaží:
8.1. O to, aby se nedostal do stavu nouze.
8.2. Maximalizovat svou výplatu v dlouhodobém
horizontu.
8.3. Maximalizovat součet výplat v jednotlivých
kolech.
Příklady vývoje systémů
Ukažme si první kola v několika vybraných případech. A,
B, C jsou jednotliví hráči. Jak si můžete povšimnout, vývoj v jednotlivých
systémech není jednoznačně určen, má řadu alternativ.
Příklad 1:
Uzavírání koalice vždy s nejchudším hráčem
A B C
3 2 1 (počáteční
stav)
3(-3) 2 1(+3) (A uplatil C k vytvoření koalice)
0(+3) 2(+1) 4(+2) (výplaty
na konci kola)
3(-1) 3(-1) 6(-1) (spotřeba)
2 2 5 (počáteční
stav v dalším kole)
2 2(+3) 5(-3) (C
uplatil B k vytvoření koalice)
2(+1) 5(+2) 2(+3) (výplaty
na konci kola)
3(-1) 7(-1) 5(-1) (spotřeba)
2 6 4 (počáteční
stav v dalším kole)
2(+5) 6(-5) 4 (B
uplatil A k vytvoření koalice)
7(+2) 1(+3) 4(+1) (výplaty
na konci kola)
9(-1) 4(-1) 5(-1) (spotřeba)
8 3 4 (počáteční
stav v dalším kole)
.....................................................................................
Příklad 2:
Uzavírání koalice vždy s druhým nejbohatším hráčem
A B C
3 2 1 (počáteční
stav)
3(-2) 2(+2) 1 (A
uplatil B k vytvoření koalice)
1(+3) 4(+2) 1(+1) (výplaty
na konci kola)
4(-1) 6(-1) 2(-1) (spotřeba)
3 5 1 (počáteční
stav v dalším kole)
3(+2) 5(-2) 1 (B
uplatil A k vytvoření koalice)
5(+2) 3(+3) 1(+1) (výplaty
na konci kola)
7(-1) 6(-1) 2(-1) (spotřeba)
6 5 1 (počáteční
stav v dalším kole)
6(-2) 5(+2) 1 (A
uplatil B k vytvoření koalice)
4(+3) 7(+2) 1(+1) (výplaty
na konci kola)
7(-1) 9(-1) 2(-1) (spotřeba)
6 8 1 (počáteční
stav v dalším kole)
.....................................................................................
Příkad 3:
Hráč C deklaruje, že se nechá koupit za 1
3 2 1 (počáteční
stav)
3 2(-1) 1(+1) (B
uplatil C k vytvoření koalice,
protože to byla jediná jeho šance)
3(+1) 1(+3) 2(+2) (výplaty
na konci kola)
4(-1) 4(-1) 4(-1) (spotřeba)
3 3 3 (počáteční
stav v dalším kole)
.....................................................................................
(A to je hodně zajímavý výsledek.)
Příklad 4:
Využití získaných prostředků ke koupení jiného hráče
A B C
3 2 1 (počáteční
stav)
3(-3) 2 1(+3) (A uplatil C k vytvoření koalice)
0 2(+1) 4(-1) (C
využil disponibilní prostředky a uplatil B)
0(+1) 3(+2) 3(+3) (výplaty
na konci kola)
1(-1) 5(-1) 6(-1) (spotřeba)
0 4 5 (počáteční
stav v dalším kole)
.....................................................................................
Příklad 5:
Hráč C deklaruje, že vytvoří koalici s kterýmikoli hráčem, který mu slíbí, že
po skončení hry se s ním o dosažený výsledek rozdělí a bude požadovat 1 z jeho
výplaty, hráč B na tuto dohodu přistoupí a dodrží ji
A B C
3 2 1 (počáteční
stav)
3(+1) 2(+3) 1(+2) (výplaty
na konci kola)
4 5(-1) 3(+1) (dodržení
slibu - hráč B dá hráči C 1)
4(-1) 4(-1) 4(-1) (spotřeba)
3 3 3 (počáteční
stav v dalším kole)
.....................................................................................
Příklad 5.1:
Hráč C deklaruje, že vytvoří koalici s kterýmikoli hráčem, který mu slíbí, že
po skončení hry se s ním o dosažený výsledek rozdělí a bude požadovat 1 z jeho
výplaty, hráč B na tuto dohodu přistoupí a nedodrží ji
A B C
3 2 1 (počáteční
stav)
3(+1) 2(+3) 1(+2) (výplaty
na konci kola)
4(-1) 5*(-1) 3(-1) (spotřeba
- slib dodržen nebyl, koalice A,
C má nyní přednost)
3 4* 2 (počáteční
stav v dalším kole)
3(+3) 4*(+1) 2(+2) (výplaty
na konci kola, A nabídl koalici
C s výplatou 1 ex post)
6(-1) 5* 4(+1) (dodržení
slibu hráčem A)
5(-1) 5*(-1) 5(-1) (spotřeba)
4 4* 4 (počáteční
stav v dalším kole)
.....................................................................................
Uveďme si ještě jeden příklad. 28.1.2008 byla hra výše
uvedeného typu poprvé hrána na veřejnosti v rámci Teoretického semináře
EPS-SI. Přítomní se rozdělili na tři skupiny, každá se identifikovala
s jedním z hráčů a navrhovali reakce na výsledky rozhodnutí
ostatních. Průběh byl následující:
Přiklad: Hra poprvé hraná veřejně 28.1.2008
A B C
3 2 1 (počáteční
stav)
3(-2) 2 1(+2) A nabídl C 2, B nereagoval, C přijal
1(+3) 2(+1) 3(+2) výplaty
v daném kole
4(-1) 3(-1) 5(-1) spotřeba
3 2 4 počáteční
stav v dalším kole
C nabízí B 1
A nabízí C 1
B nepřijímá, požaduje od C2
C nepřijímá, nabízí A 1
A je ochoten přijmout
B nereaguje
3(+1) 2 4(-1)
4(+2) 2(+1) 3(+3) výplaty
v daném kole
6(-1) 3(-1) 6(-1) spotřeba
5 2 5 počáteční
stav v dalším kole
A
nabízí 2 z výsledku hráči C
B
nabízí 1 hráči C
C
přijímá nabídku 2 z výsledku od A
5(+3) 2(+1) 5(+2) výplaty
v daném kole
8(-1) 3(-1) 7(-1) spotřeba
7 2 6 počáteční
stav v dalším kole
7(-2) 2 6(+2) A dodržel dohodu
5 2 8
Při této hře se mj. ukázala nezbytnost precizovat
vymezení postupu při vyjednávání.
Shrnutí dílčích poznatků a co z nich vyplývá:
Možností, které má každý hráč, je značné množství.
Konkrétně:
1. Zvolit zda bude nabízet, či čekat nabídku.
2. Dát nabídku jednomu či druhému z hráčů.
3. Přijmout nabídku od jednoho či druhého hráče.
4. Dát nabídku ve výši do disponibilních prostředků.
5. Zavázat se k výplatě z výnosu v dalším kole do výše
disponibilních prostředků.
(
6. Deklarovat hranici, která je pro něj dostatečná k
vytvoření koalice.
7. Dodržet či nedodržet závazek.
8. Použít vyjednané a získané prostředky v daném kole
při vyjednávání ještě v tomto kole.
9. Použít vyjednané a získané prostředky přislíbené v
dalším kole při vyjednávání ještě v daném kole.
Otázkou je zda, se jedná o plný výčet relevantních
strategií. Při vyjednávání v daném (aktuálním) kole mohou být přislíbeny
prostředky získané v kterémkoli budoucím kole. Částka přislíbených prostředků
nemusí být dána taxativně, ale například nějak definovaným procentem z výnosu.
Hráč také může volit různé strategie, jak reagovat na nedodržení dohody, resp.
jak vyhodnocovat důvěryhodnost ostatních hráčů.
Zdaleka ne všechny tyto další strategie však mohou být
relevantní v tom smyslu, že by mohly mít nějaké důsledky na hledání optimálních
strategií. Na druhé straně je potřeba uvědomovat si skutečnost, že kombinací
všech strategií je obrovské množství a že ani s využitím počítačové techniky
není snadné všechny "prohlédnout".
[1] Vojennyj istoričeskij žurnal - VIŽ, 3/89, str.
39 - 47
[2] Suvorov, V., 1995
[3] Není bez zajímavosti, že jeho „téměř jmenovec“
Jiří Němec (první ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny) v jednom
z rozhovorů říká něco velmi obdobného: „Ve
zdravotnictví existují pochopitelně určité profesní skupiny, které mají své
legitimní zájmy. A ty se snaží prosadit. Někdy otevřeně, někdy nikoli. Na tomto
poli je prostě mnoho hráčů: lékaři, státní správa, pojišťovny a samozřejmě pacienti.
Sladit všechny tyto zájmy není a nebude nikdy jednoduché. Neexistuje žádné
definitivní řešení. Vždycky se budeme pohybovat na úzké hraně kompromisu.“ (Hůla
1996) Hlavně však jde o to pochopit, jaké hry se zde kdo hraje a jak
v nich obstát.
[4] Výsledky byly využity v rámci
týmu P. Matějů a publikovány v několika monografiích, viz. např.
Matějů-Valenčík (2003a), Matějů-Valenčík (2003b), Valenčík-Zichová (2005).
[5] Projekt je řešen pod číslem
402/06/1357 v roce 2006-2007 na Vysoké škole finanční a správní o. p. s.
v Praze.
[6] Model pracuje s krokem 0,1.
[7] Vymezení Nashovy rovnováhy není zcela
jednoduchou záležitostí a v některých monografiích učebnicového typu lze
nalézt i určité nepřesnosti. Velmi podrobně se mu věnuje Carmichael (2005).
V jejím podání zní podrobná definice takto:
“V Nashově rovnováze hráči ve hře vybírají
strategie, které jsou nejlepší strategií sobě navzájem. Avšak ne každá Nashova
strategie, kterou hraje jednotlivý hráč, je nutně nejlepší odpovědí na každou
další strategii ostatních hráčů. Nicméně, když všichni hráči ve hře hrají
Nashovy strategie, žádný z hráčů nemá pohnutku udělat něco jiného.
V každé dominantní strategii a opakované dominované rovnováze jsou
strategie hráčů také navzájem nejlepšími odpověďmi. Z toho důvodu každá dominantní
strategie a opakovaná dominovaná rovnováha musí být také Nashovu rovnováhou.
Ale ne každá Nashova rovnováha je také rovnováhou dominantní strategie nebo
dokonce opakovanou dominovanou rovnováhou. Následkem toho existují hry, které
nemají dominantní strategii ani opakovanou dominovanou rovnováhu, ale mají
Nashovu rovnováhu. Avšak některé hry nemají žádnou rovnováhu v čistých
strategiích vůbec.“ (s. 36)
[8] Tento postup byl do značné míry
objeven a používán jedním z nejvýznamnějších filozofů, představitelem
klasické německé filozofie G. W. F. Hegelem (1770 – 1631). Byl jím patrně
natolik fascinován, že jej uplatňoval i tam, kde k tomu stávající stupeň
rozvoje poznání nevytvářel podmínky. Toho později využil představitel
kritického racionalismu K. Popper (1902 – 1994). Stojí zato si přečíst ukázku
toho, s jakým sarkasmem Hegela pranýřuje:
„Abych nejprve odradil čtenáře od snahy
brát Hegelův bombastický a mystifikující žargon příliš vážně, ocituji zde
několik jeho úžasných poznatků týkajících se zvuku a zvláště vztahu mezi zvukem
a teplem. Usilovně jsem se pokoušel přeložit tu hatmatilku z Hegelovy Filozofie
přírody, jak nejlépe to bylo možné (Encyklopedie filozofických věd § 302):
„Zvuk je změna specifického rozložení materiálních částí a negace těchto podmínek;
čistě abstraktní nebo ideálno této specifičnosti. Tato změna je
však sama bezprostředně negací materiální specifické existence, což je tudíž reálné
ideálno specifické tíhy a koheze, teplo. Zahřívání rozezvučených
těles stejně jako těles udeřených nebo třených je projevem tepla, které vzniká
podle pojmu se zvukem.“ Existují tací, kteří stále věří v Hegelovu vážnost
nebo kteří váhají, zda jeho tajemná síla neznamená hlubokomyslnost a
myšlenkovou plnost spíše než prázdnotu.
Rád bych, aby si pozorně přečetli poslední větu v citovaném úryvku – snad
jedinou srozumitelnou, neboť touto větou se Hegel naprosto kompromituje.
V podstatě ta poslední věta neznamená nic jiného, než že „zahřívání
rozezvučených těles… je teplo… a zvuk“. Nabízí se otázka, zda Hegel klamal sám
sebe, hypnotizován svým vlastním inspirativním žargonem, nebo zda si vytyčil
troufalý cíl oklamat a očarovat ostatní.“ (Popper 1994 s. 31.)
Ono
je to poněkud složitější. Z metodologického hlediska se jedná o vztah mezi
matematizovanou a nematematizovanou složkou poznání. V řadě oblastí, které
nejsou v dané době matematizovány, se Hegelův způsob práce s pojmy
osvědčil. Tam, kde přesáhl určité hranice, tam se zesměšnil. Každopádně stojí
zato se se způsobem Hegelova myšlení a jeho práci s pojmy seznámit a
uchovat si přitom určitý kritický odstup.