Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 4/2009. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (5/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. září 2009.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

- V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).

- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.

- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka

V první části tohoto čísla uveřejňujeme jeden z nejaktuálnějších a současně i nejvýznamnějších výsledků teorie redistribučních systémů - formulování otázky existence objektivního základu racionální morality a řešení tohoto problému.

Další část čísla je věnována (v návaznosti na dvě předcházející čísla Marathonu) poslední části materiálů ze semináře věnovaného teorii redistribučních systémů pořádaného Českou společností ekonomickou v návaznosti na 5. bienále ČSE ve spolupráci s Katedrou ekonomie a mezinárodních vztahů VŠFS 28.1.2009.

2. Hlavní materiály

Kde a jak se rodí racionální moralita

Radim Valenčík

Jeden z nejvýznamnějších problémů, který vyvstal při rozpracování teorie redistribučních systémů, je možné nazvat hledáním odpovědi na otázku „Kde a jak se rodí racionální moralita?“ (tj. moralita založená na rozumné úvaze). V jazyce teorie redistribučních systémů pak tato otázka zní takto:

Jak definovat proces vyjednávání v elementárním redistribučním systému tak, aby hráči reagovali na zkušenost (výsledky v podobě výplat) získanou při vytváření diskriminujících koalic a zajistili si vyšší výplatu než je průměrná v případě tvorby diskriminujících koalic, návazně na to popsat rovnováhu, která příslušným vyjednáváním vznikne.

Pokud by se podařilo tento problém řešit, existuje dost velká naděje, že bude možné přesně identifikovat to, co je nejvýznamnější podmínkou toho, aby se lidé chovali racionálně i morálně, tj. aby jejich moralita byla založena na racionalitě. A také to, co nejvíce výše uvedenému brání, resp. kde je přirozené směřování k racionální moralitě nejvíce zranitelné. Jedná se tedy o problém mimořádně významný. Nelze proto očekávat, že by jeho řešení bylo triviální.

Model elementárního vyjednávání v redistribučním systému ukazuje následující:

1 Střídají se případy, kdy každý hráč je ve vítězné koalici a kdy je mimo ni a je tedy diskriminován.

2. Střídají situace, kdy každý hráč má ve vítězné koalici o něco více a kdy o něco méně.

3. Systém konverguje ke třem nestabilním diskriminačním rovnováhám.

Obrázek 1. Počítačové zobrazení procesu vyjednávání při dvou různých parametrech a různých výchozích bodech

Výchozí bod vyjednávání (1.)

(1.)

Diskriminační rovnováhy

(4.) (3.)

(2.)

Navazující vyjednané rozdělení výplat (2., 3., 4.).

Osa souřadnic směřující vpravo představuje výplatu hráče A.

Osa souřadnic směřující nahoru představuje výplatu hráče B.

Osa souřadnic směřující vlevo představuje výplatu hráče C.

Pokud by na systém nepůsobily žádné vnější podmínky, může každá z diskriminačních rovnováh nastat se stejnou pravděpodobností, tj. s pravděpodobností 1/3. Pokud by systém dospěl až k uvedeným třem diskriminačním rovnováhám, byla by průměrná výplata každého hráče rovně 1/3 ze součtu jeho dvou výplat v diskriminující koalici a jedné nejmenší výplatě, pokud je mimo diskriminující koalici.

Množina bodů, v nichž má každý z hráčů tuto průměrnou výplatu, má podobu linie na redistribuční ploše. Nazvěme tyto linie liniemi průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách.

Obrázek 2. Linie bodů a plocha paretovských zlepšení oproti průměrným diskriminačním rovnováhám

(1;y;1)

Plocha uvnitř útvaru vymezeného liniemi

průměrných výplat v diskriminačních

rovnováhách

(1;1;z)

Linie průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách.

(x;1;1)

Plocha uvnitř útvaru vymezeného liniemi průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách („vrchlík“ na redistribuční ploše) představuje paretovská zlepšení oproti průměrné výplatě v případě vyjednávání vedoucího k tvorbě diskriminujících koalic. To, že se jedná o paretovská zlepšení, je důsledkem větší odchylky od rozdělení výplat podle výkonnosti v diskriminačních rovnováhách než uvnitř plochy vymezené liniemi průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách.

Odsud vyplývají otázky:

1. Existuje nějaká přesně definovaná strategie vyjednávání, při jejímž uplatnění se hra „pozvedne“ z vytváření plně diskriminujících koalic (v nichž jeden hráč má vždy nejmenší možnou výplatu) k vytváření koalic, kdy i diskriminovaný hráč dostane výplatu vyšší (a v procesu vyjednávání rostoucí), resp. kdy přestává být diskriminován?

2. Kdy a jak konverguje proces vyjednávání v tomto případě k rovnováze, ve které není nikdo diskriminován?

3. Který hráč si tuto možnost uvědomí (bude některý z nich první, nebo to zjistí všichni současně)?

4. Jaká je nejjednodušší strategie vyjednávání, která by umožnila dosáhnout paretovská zlepšení oproti diskriminačním rovnováhám, jak ji definovat?

5. Jaké jsou předpoklady procesu konvergence k nikoli diskriminační rovnováze, tj. bodu danému „racionálně morálním“ chováním hráčů?

3. Které z těchto předpokladů jsou „nejcitlivější“ na vnější podmínky, tj. čím je v realitě proces konvergence k bodu „racionální morality“ nejvíce či nejčastěji blokován či zvrácen?

Apod.

Za těmito otázkami se skrývá mnohem více, než by se na první pohled zdálo – jde totiž o přechod od konfrontace ke kooperaci zúčastněných hráčů; existuje určitá naděje, že identifikování a popis příslušné strategie vyjednávání odhalí to, co je přítomno v každém přechodu od konfrontace k rozumnějšímu řešení problémů, tj. něco jako objektivní základ racionální morality.

Lze namítnout, že zadání problému (hledání konvergenční strategie) není zcela přesně definováno. Ale to je standardní badatelská situace. Zformulovat úplně přesné zadání je skoro totéž jako již dát hotové řešení. Vyjasňování předpokladů zpravidla probíhá současně s upřesňováním zadání. Vraťme se ještě k obráku, který jsme již uvedli. Všimneme si v něm však toho, na co jsme doposud neupozornili.

Obrázek 3: Počítačové zobrazení procesu vyjednávání při dvou různých parametrech a různých výchozích bodech.

Levá část Pravá část

y Diskriminační rovnováhy y

(2.)

z (1.) z

(1.) (2.)

1. Hráč C má v koalici s hráčem A vždy větší výplatu

1. Hráč C má v koalici s hráčem B vždy menší výplatu

1. Větší výplaty hráče C se stále snižují

2. Menší výplaty hráče C se stále zvyšují

Podíváme-li se podrobně na obrázek, zjistíme že každý hráč má ve vítězné koalici vždy jednou lepší a jednou horší postavení. Lepší (jeho výplata je větší než ve druhém případě a je větší než v případě dosažení diskriminační rovnováhy) když do koalice vstupuje již z vítězné koalice, horší, když do vítězné koalice vstupuje z diskriminovaného postavení. Kromě toho vidíme, že v průběhu vyjednávání se výplaty všech hráčů („zdola“ i „shora“, tj. jak jejich lepší, tak i jejich horší výplaty) postupně přibližují k diskriminační rovnováze.

Podívejme se nyní na danou situaci očima jednoho z hráčů (např. hráče C v levém části znázorňující vyjednávání). Po každém kroku vyjednávání si tento hráč C:

1. Spočítá lepší průměr hráče A (to jest 2x jeho lepší výplata ve vítězné koalici + 1, to celé děleno třemi). V levé části obrázku má hráč lepší průměr v koalici s hráčem B.

2. Spočítá lepší průměr hráče B (to jest 2x jeho lepší výplata ve vítězné koalici + 1, to celé děleno třemi). V levé části obrázku má hráč lepší průměr v koalici s hráčem C.

3. Tyto hodnoty lepších průměrů dosadí do redistribuční rovnice a zjistí, kolik připadne jemu, pokud by hráči A a B dostali výplatu ve velikosti daného (tj. po daném kroku dosaženého) lepšího průměru.

4. Výsledek tohoto dosazení porovná s vlastním lepším průměrem. (Ten má v daném případě s hráčem A.)

Co zjistí? Pokud budou výplaty na začátku více vzdáleny od diskriminační rovnováhy, lepší průměr jeho výplat bude větší než výsledek řešení redistribuční rovnice po dosazení lepších průměrů hráčů A a B. Postupně, s každým dalším kolem vyjednávání, tak, jak se budou hodnoty lepších výplat všech hráčů přibližovat hodnotě diskriminačních rovnovách a tudíž průměrné lepší průměry snižovat, se budou hodnoty lepšího průměru hráče C a výsledku řešení redistribuční rovnice po dosazení lepších průměru hráčů A a B přibližovat. Dříve nebo později se tyto hodnoty vyrovnají.

Hráč se pak může oběma zbývajícím hráčům nabídnout jako výplatu tyto lepší průměry a oba hráči, podobně jako on sám, si (paretovsky) polepší, oproti svým průměrným výplatám spočítaným z lepší i horší výplaty ve vítězné koalici a jedné nejmenší výplaty v případě, že hráč je diskriminován. Tyto výplaty jsou rovněž větší než průměr dvou výplat v diskriminační rovnováze a nejmenší výplaty.

A co je mimořádně důležité – takto tuto situaci uvidí ze svého pohledu všichni tři hráči současně.

První čtení, co z toho vyplývá, je, že existuje (v našem světě) objektivní základ racionální morality a celkem čitelná strategie vyjednávání, která k němu vede. To je dobrá zpráva. Nyní je možné dále zkoumat, na co je tento proces vyjednávání citlivý, co jej může narušit.

Jakmile jsme dali pozitivní odpověď na otázku existence objektivního základu racionální morality, můžeme přistoupit k její interpretaci.V daném případě to znamená, že můžeme začít mapovat nejrůznější vlivy, které buď brání či naopak napomáhají tomu, aby k dohodám na bázi racionální morality došlo:

1. Dosažení dohody na bázi racionální morality může narušit:

- Pokud některý z hráčů nedokáže adekvátně ocenit vlastní výkonnost či výkonnost jiných hráčů (tj. není schopen ocenit jen svou výkonnost, nebo jednoho jiného hráče, příp. sebe a druhého či jen ostatních, příp. všech tří - všechny tyto případy je nutné uvažovat samostatně).

- Pokud některý z hráčů připisuje poklesu výkonnosti systému v důsledku odchylky výplaty od výkonnosti hráče větší či měnší význam.

- Pokud existují některá omezení procesu vyjednávání:

-- Transakční a časová.

-- Omezení možnosti některého z hráčů vyjednávat s jinými.

-- Důvěra v dodržování dohod.

-- Atd.

- Pokud je omezena informovanost hráčů:

-- O výsledcích jednání tím, že informace o výsledcích mezinimi se nesdělují.

-- O výsledcích jednání tím, že dochází k dezinformacím.

-- Atd.

2. K dosažení dohody na bázi racionální morality může přispět:

- To, že hráči, kteří nemají dostatek informací, jsou schopni reagovat na výsledky jednání jiných hráčů.

- To, že hráči, kteří nemají dostatečný odhad v některé oblasti, jsou schopni reagovat na výsledky chování jiných hráčů:

-- Jednak v oblasti schopnosti ocenit výkonnost jednotlivých hráčů včetně své. -- Jednak v oblasti vyhodnocení důsledků odchylky výplat jednotlivých hráčů od jejich výkonnosti na pokles výkonnosti celého systému.

- Atd.

Vidíme, že možností je velké, na první pohled nepřeberné množství. K jejich zmapování lze efektivně využít metodu úplného dobře strukturovaného výčtu. Otázkou je, zda i v tomto případě lze rovněž použít postup, který se již mnohokráte osvědčil. Totiž - pokusit se najít klíč k pochopení toho, o co v daném případě jde. Nějaký všudypřítomný základ působící proti dosažení dohody na bázi racionální morality v podobě limitně jednoduché (elementární) abstrakce. Takový základ (klíč, elementární model), který - pokud bude nalezen - bude jasným a srozumitelným objasněním toho, s čím se v dané oblasti setkáváme.

Poznámka k možnosti využití metody úplného dobře strukturovaného výčtu

I v daném případě se jako první nabízí použití metody úplného dobře strukturovaného výčtu. Všimněme si, že jsme jej začali strukturovat již tím, že jsme rozlišili to, co má pozitivní a co negativní vliv na dosažení dohody odpovídající racionálnímu základu morality.

Použití metody úplného dobře strukturovaného výčtu je především empirická metoda. V daném případě jde o identifikování všeho, co do dané oblasti patří, a následně o vhodné rozčlenění (na dílčí případy) či naopak začlenění pod obecnější případ atd.

Na určitém stupni mapování reality touto formou si můžeme postupně začít vytvářet představu o tom, co je v dané oblasti základní a co může sloužit jako klíč k porozumění problému. Pokud se nám takový klíč odaří najít, můžeme pak postupovat metodou, která je blízká dedukci. Od toho základního a nejobecnějšího pak formou konkretizace odvozujeme dílčí případy.

Existuje v daném případě takový klíč? Lze najít příslušné limitní zjednodušení, od kterého by se odvíjelo vysvětlení všech dílčích případů toho, co narušuje dosažení dohod na základě objektivního základu racionální morality?

Proč je výše uvedená otázka tak významná - ke sporu o podstatě ekonomického poznání

Výše uvedenou otázku necháme otevřenou, přestože v době dokončování této výzkumné zprávy by bylo k odpovědi na ni možné leccos říci. Upozorníme spíše na užší a širší význam jejího řešení:

1. Pokud jde o užší význam, pozitivní odpověď by potvrdila správnost postupu, který jsme zvolili, a umožnila by postupit v řešení nejvýznamnějších problémů teorie redistribučních systémů. Kromě toho dává nastolení této otázky příležitost každému, aby se pokusil na ni odpovědět.

2. Širší význam pak souvisí s diskusemi o povaze a podstatě ekonomického poznání, kdy existují přibližně tři názory:

- Podle prvního je základem ekonomického poznání neoklasický koncept, na kterém lze v budoucnu ztěží co změnit kromě dílčích úprav.

- Podle druhého neoklasický koncept se již vyčerpal, nevyhovuje v řadě směrů a je nutné jej nahradit jinými koncepty.

- Podle třetího neoklasický koncept byl ve své době velmi užitečnou abstrakcí, typickým klíčem k pochopení reality na bázi elementárního modelu; každé poctivé vyrovnání se s ním musí být jeho rozšířením v určitém směru (či v různých směrech), přičemž formou nalezení doplňujícího a obdobným způsobem elementárního rozšiřujícího modelu.

Zjednodušeně řečeno, jde o to, zda neoklasický model v podstatě uchovat beze změn nebo zda jej zaměnit jiným(i) či jej rozvinout a organicky rozšířit dalšími. Udržet, odhodit, překonat? Mezi všem z těchto tří možností existují přechodné.

Z praktického hlediska (jakkoli lze najít přechody mezi výše uvedenými třemi polohami), existují významné odlišnosti mezi nimi, zejména pokud jde o ocenění a interpretaci roli teorie při řešení praktických problémů:

- První stanovisko říká, že teorie je v podstaě hotova, ne vždy a ve všem však odpovídá praxi. Toto stanovisko se snaží udržet teorii v "dostatečné vzdálenosti" od praxe, aby se nemusela k něčemu závazně vyjadřovat.

- Druhé stanovisko říká, že vše je mnohem složitější, že realitu lze vykládat různě a že ten, kdo ji chce vtěsnat do podoby určité rigorózní koncepce, se bude dopouštět závažných zjednodušení. Teorie může jen upozorňovat na tato zjednodušení. Neměla by se však pouštět do pokusu o formulování nějakých návodů, protože vše je vždy dosti relativní.

- Třetí stanovisko říká, že teorie může vypovědět o tom, jak postupovat v praxi, poměrně hodně. Dokonce může odpovědět i na otázku, proč se v praxi nedaří realizovat to, co (nejen z hlediska teorie) lze považovat za žádoucí. Musí však neustále podrobovat vztah mezi teorií a praxí kritické reflexi a rozvíjet teorii v souladu s tím. Přitom tak, aby se nejednalo o pouhé sdělení, že vše je složitější (a tudíž relativní). Vše, co v dané době teorii přesahuje, musí do ní být zahrnuto tak, aby se stalo organickou součástí konzistentní teorie.

Pokud se ukáže, že lze najít elementární podobu toho, co komplikuje dosažení dohod na bázi racionální morality, bude to dost výzmaný argument ve prospěch toho, že ekonomickou teorii je možné rozvíjet jako konzistentní (tj. nikoli ve stylu, v jakém pejsek s kočičkou vařili dort). Omezí se tím prostor pro různé postmoderní intepretace možností a role současné vědy.

Na závěr této části pak nejzajímavější otevřená otázka: Pokud najdeme to, co je elementární podobou toho, co komplikuje dosažení dohod na bázi racionální morality, bude to současně i tím, co má schopnost replikovat se v komunikačním prostoru, v rámci procesu vyjednávání, a síla čehož je dána právě tím, že tuto schopnost replikovat se má? Tj. lze považovat to nejdůležitější (všudypřitomné, základní, elementární), co brání dosažení dohod na bázi racionální morality, současně za ten mem či komplex memů, který slouží k vytváření křížových koalic (a blokuje schopnost přesahu)?

3. Recenze

Dobře už bylo aneb jak se Pražané uměli bavit

Pavel Sirůček

Míka, Z.: Zábava a slavnosti staré Prahy. Praha, Ostrov 2008. 352 s. ISBN 978-80-86289-61-8.

Výpravnou a vskutku reprezentativní publikaci Zábava a slavnosti staré Prahy od konce 18. do počátku 20. století vydalo nakladatelství Ostrov ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy. Ostatně její autor historik Zdeněk Míka v muzeu pracuje již od roku 1961 a v období 1977-2000 zastával funkci ředitele. Publikoval řadu článků i rozsáhlejších prací z dějin Prahy, např. o počátcích pražské průmyslové výroby. V muzeu připravil některé stálé expozice, velké výstavy o dějinách Prahy a její architektuře i řadu muzejních výstav o Praze. A právě úspěšná výstava v roce 2005, s názvem Jak se Praha bavila, se stala inspirací pro vznik představované knihy. Tuto lze doporučit nejenom jako překrásný dárek. K zakoupení je v běžné sítí a s výraznou slevou přímo v muzeu na pražské Florenci.

Samotné Muzeum hlavního města Prahy (http://www.muzeumprahy.cz) rozhodně za návštěvu stojí, a to nejen kvůli neskutečnému modelu Prahy od Antonína Langweila. Tento sluha Univerzitní knihovny v Klementinu vytvořil model z papírové lepenky na dřevěné konstrukci v letech 1826-37. Model obsahuje přes dva tisíce budov historického jádra Prahy v dokonalém realistickém provedení se všemi stavebními a zdobnými detaily fasád. V únoru 2009 byl završen ojedinělý projekt digitalizace modelu. V rámci prohlídky muzea lze zhlédnout nově instalovanou 3D projekci a s výsledky digitalizace se lze seznámit taktéž prostřednictvím DVD, které je k dostání pouze zde (podrobněji viz http://www.langweil.cz).

Recenzovaná publikace přináší unikátní a nostalgický výlet do minulých časů. Fundovaně, poutavě i vtipně seznamuje se zábavou a slavnostmi našich předků od konce 18. století do počátku 20. století. V tomto období se Praha přeměňuje z méně významného a poklidného provinciálního města v moderní české průmyslové velkoměsto a centrum hospodářské, finanční, politické, společenské i kulturní.

Tehdy také Pražané začali více využívat volný čas k různým druhům zábavy. Těch byl opravdu značný počet. Zábava překvapí nejenom pestrostí, ale i pohodovým, a povětšinou neagresivním, charakterem. A v neposlední řadě nefalšovaným nadšením a vlastenectvím. A v očích moderního cynika i úsměvnou a nezřídka až roztomilou, ba přímo svatou, naivitou. Opojení konzumem tehdy nebylo až tak fatální. Kšeft byl kšeftem samozřejmě i tehdy a taktéž peníze figurovaly až na prvním místě. Ale obvykle s mírou, noblesou, méně kořistnicky a především s hrdostí na svůj stav a vykonané či předvedené dílo. Naši předkové se rozhodně bavit uměli, a nikoli zábavu pouze pasivně konzumovali, jako je tomu povětšinou dnes. Kniha nastavuje zrcadlo našim vlastním, současným, zábavám a dalším aktivitám. A toto zrcadlo je nemilosrdné. Ze srovnání současný uspěchaný, a odcizený, život nevychází právě vítězně.

K nejoblíbenějším formám zábavy, kratochvíle a společenského života náležely výlety a procházky za pražské hradby, návštěvy divadel, koncertů, ale i nespočtu tanečních zábav, masopustů či poutí a jarmarků. A samozřejmě posezení ve stovkách rozličných hostinců, restaurací, vináren a kaváren, což byla zábava povětšinou mužská. K velmi významným každoročním událostem náležely církevní, spolkové a řemeslnické slavnosti a od druhé poloviny 19. století rozlišné národní slavnosti a tělovýchovná vystoupení. Existovala celá řada dalších různorodých atrakcí, včetně předvádění technických novinek typu balonů, parovozů, parolodi nebo příjezdu prvního parního vlaku. A také vynálezů jako byl fonograf, gramofon a kinematograf, který předznamenal vznik národní české kinematografie roku 1898. Druhá polovina 19. století přinesla taktéž vznik tělovýchovných organizací, jednot a sportovních klubů, kde k nejstarším patří kluby veslařské, bruslařské a cyklistické. Ke konci 19. století se objevují zpěvní síně, šantány a posléze kabarety. Opomenout nelze ani mimořádné a unikátní podívané jako byly slavné korunovace rakouských císařů za české krále a národní výstavy.

Ponoření do pražské minulosti je pohodovým odpočinkem i slastným únikem od stresující, tíživé a přespříliš dynamické, postmoderní reality. Ale v neposlední řadě i silnou inspirací a námětem k hlubšímu zamyšlení. Opravdu platí předpoklad etapových historických teorií, že současnost je tou nejlepší dobou, ke které nevyhnutelně vedla „zaostalá“ minulost?

Mnohé disciplíny, v čele s ekonomickými, často operují s tím, že lidstvo se stále ubírá směrem k vyšší ekonomické efektivnosti. Důležitým tématem řady věd je odpradávna hledání lidské přirozenosti, podstaty civilizace a pokroku. Např. hebrejské myšlení staví na „dobré“ přirozenosti člověka, kterou civilizace kazí. Naopak představy sumerské operují s nutností kultivace „zlé“ lidské přirozenosti pomocí civilizace. Různě bývá nazíráno také na města (někde symbol hříchu, jinde pokroku) či přírodu. Taktéž zábavu a slavnosti Pražanů minulých věků proto nutno vnímat šířeji a zasadit do historického, ale i ideologického, filozofického či sociálního aj., kontextu doby. Nevnímat tehdejší realitu pouze očima zdegenerovaného a odcizeného tvora. Tedy povětšinou pasivního spotřebitele počátku 21. století, od kolébky ohlupovaného všudypřítomnou konzumní propagandou a liberálně-tržní ideologií, včetně politické hyperkorektnosti a ideologie posvátné globalizace, tzv. lidských práv či kultu stálého růstu. Trocha zdravého tradicionalismu a národního patriotismu rozhodně neškodí ani zde.

Samozřejmě ani přespřílišná a zcela nekritická idealizace všeho minulého na místě není. Nehledě na to, že totální návraty jsou pouhou utopií, romantickým snem a opojnou chimérou. Ani vědecko-technický pokrok a technologický vývoj zcela zastavit nelze, nicméně stále aktuálněji vyznívají úvahy např. o jeho regulaci. Tempo kvantitativního ekonomického růstu a s ním spjaté ukazatele nejsou ukazateli pokroku. Více neznamená vždy lépe. Kvalita života např. v předindustriální éře se vyznačovala mnohem menším stresem, mnohem větší klidností, rozmanitostí i zdravím. A to za cenu větší - ale ještě zcela neodcizené - dřiny. Ale s pevně zakotvenou dělbou práce i pevnými životními hodnotami a jistotami. Je rozumné zbavovat člověka jakékoli dřiny za každou cenu? A nezavedla náhodou skutečnou tyranii až moderní továrna? Moderní člověk, který je neustále štvaný konkurencí, reklamou a mnoha hrozbami, ztrácí také schopnost opravdu se radovat, bavit a veselit i mít skutečný domov. Ani vyšší mobilita není ukazatelem pokroku. Soukromé auto a tryskové letadlo náleží k největším pohromám v dějinách lidstva. K potěšení již vedou opravdu již pouze výjimečně. Je skutečně nezbytná katastrofa apokalyptických rozměrů, aby přeživší zbytek lidí dostal konečně rozum?

Taktéž v kontextu prohlubujících se rozporů a aktuálních krizí (finanční, ekonomické, politické, hodnotové, duchovní, environmentální aj.) mnozí varují a poukazují na nutnost předefinování základních hodnot, priorit i překonání myšlenkových stereotypů. Opravdovou konzervativní revolucí by bylo možná možné obnovit mnohé a navázat na staré dobré časy i staré dobré pořádky. A zdaleka nejenom v oblasti zábavy.

Lehčeji a snadněji se naprosté většině našich praprapradědů asi opravdu nežilo. Nicméně nebyl to přitom život plnější, pestřejší, radostnější a mnohem opravdovější? Není idea tzv. pokroku opravdu jenom velkým mýtem a iluzí (či podvodem) moderny? Nebyla náhodou třebas Praha první či druhé poloviny 19. století daleko kvalitnějším a příjemnějším místem k životu, než je tomu dnes? I s přihlédnutím k sociální stratifikaci a tíživým problémům i hrozivým třídním propastem. Každodenní život nejen Pražanů byl ovlivňován hodnotami doby, které byly neoddělitelně spjaty s křesťanskými tradicemi a náboženstvím. Není právě ztráta jakékoli nosné víry (kromě víry ve všemocné trhy a ještě mocnější peníze), s postupující relativizací všeho, jednou z hlavních příčin odcizení i duchovní, hodnotové a existenciální prázdnoty, umocňované akcelerující (neo)liberální globalizací?

Zpět a blíže k představované knize. Jde o pozoruhodnou a obsáhlou monografii formátu A4, plnobarevného tisku, čítající 352 stran a plných 624 vyobrazení. Půvabné reprodukce, plakáty, grafiky, obrázky a fota nadchnou, rozněžní a potěší nejenom zapřísáhlé staromilce a advokáty ancine regime. Publikace přináší atraktivní témata z oblasti zábavy a slavností staré Prahy. Není přetížena odborným a odbornějším textem, kterého je přiměřeně. Ucelenější představu o trávení volného času v dávnějších dobách si lze udělat i pouhým prohlížením obrázků či dobových dokumentů. Informace se dostavují mimoděk. Hlubší ponoření se však rozhodně vyplatí a přináší řadu překvapujících a inspirativních momentů.

Obsah napovídají názvy šestnácti tématických okruhů, resp. kapitol: Vycházka a výlety Pražanů; Korunovační a jiné oficiální slavnosti a oslavy; Předvádění technických novinek; Národní slavnosti; Humor a satira; Hospody, hostince, vinárny a kavárny; Hry, karty, sázky a loterie; Plesy a taneční zábavy; Poutě a jiné lidové slavnosti; Atrakce, cirkusy a Divadlo varieté; Divadla a arény; Hudba v Praze; Zpěvní síně, šantány a kabarety; Tělovýchova a sport; Velké reprezentační výstavy na přelomu 19. a 20. století; Vznik české kinematografie a nejstarší biografy. Práci otevírá několikastránkový, všeobecně stravitelný, Úvod a zakončuje Seznam vyobrazení a reprezentativní Seznam nejdůležitější použité literatury.

V Úvodu Z. Míka vcelku čtivě rekapituluje rozvoj Prahy od josefiánských reforem do I. SV. 80. léta 18. století startují velké proměny, včetně národního uvědomovacího procesu. Pro postupnou přeměnu Prahy vytvořilo podmínky spojení čtyř historických pražských měst roku 1784 s jediným správním centrem v podobě pražského magistrátu. Války proti revoluční Francii a Napoleonovi Prahu bezprostředně neovlivnily, roku 1811 však přichází státní bankrot habsburské monarchie. Rozvoj manufaktur a následné tovární průmyslové výroby však pokračuje. Do poloviny 19. století v Praze převažoval textilní průmysl, reprezentovaný kartounkami. Od 30. let 19. století se začíná rozvíjet strojírenství. Vznikají nejstarší pražská předměstí - Karlín a Smíchov, řeší se dopravní spojení. První vlak tažený parní lokomotivou Pražané přivítali 20. srpna 1845.

Změny podpořily taktéž rozvoj společenského a kulturního života, kdy se začaly objevovat první projevy českých národně osvobozeneckých a obrozeneckých tužeb. Roste počet obyvatel Prahy, proměňuje se sociální složení, vznikají muzea, divadla atd. Přechází metternichovský absolutismus i revoluční události roku 1848. Po pádu bachovského absolutismu v roce 1859 brzy dochází k rychlé aktivizaci pražského politického, společenské a kulturního života. Od 60. let 19. století přibývá různých spolků, sílí Sokol a k věci českého národního hnutí přispívají také vznikající sportovní kluby a spolky. Rychle se mění vzhled dynamicky se rozvíjejícího města, řeší se technické problémy dopravní či osvětlení. Proměny a modernizace byly na přelomu 19. a 20. století dovršeny necitlivou asanací velké části Starého Města, celého Josefova (Židovského Města) a části Nového Města, mizí malebné Podskalí atd. Zbourání hradeb urychluje integraci předměstských obcí s Prahou, mění se architektura, svou roli sehrává německá a židovská menšina a posléze přichází I. SV.

Z pestrého obsahu práce si vybere každý, podle svého zájmu. Movitější Pražané dříve skutečně v létě jenom spořádaně nešpacírovali Stromovkou a po ospalých promenádách a v zimě si pod petrolejkou nepředčítávali z kratochvilných kalendářů. Bývali vášnivými milovníky zábavy různorodé, včetně divadel, koncertů a arén, poutí a slavností, kočovných zvěřinců, šantánů či oblíbeného bruslení po zamrzlé Vltavě. Konec konců zabruslil si i V. I. Lenin, když v Praze pobýval a tajně po bolševicku konferoval v Lidovém domě roku 1912. Forem a lákadel (hlavně tahajících peníze z kapes) je dnes sice na první pohled mnohem více a neustále se vyvíjejí. Závidět předkům však můžeme aktivní způsob, jakým se dokázali opravdu bavit a opravdově oslavovat.

Překvapí pestrost romantických výletních a vycházkových míst. Troja, obora Hvězda či Šárecké nebo Prokopské údolí bývaly častým tipem na celodenní bohatý program. Ale oblíbené byli výlety třebas i na žižkovské (Vyšinka, Sklenářka) a vinohradské (Cikánka) usedlosti a zahrady (Kanálka aj.). Obvykle korunované návštěvou vyhlášených hostinců s řízným pivkem, útulnými zahrádkami, tanečním sálem i populárním kuželníkem. K výletům byly hojně využívány parníky. Velkolepou podívanou se staly korunovace v letech 1791, 1792 a 1836, nebo návštěva Františka Josefa I. roku 1874. Spontánní veselice a všeobecné oslavy, včetně parádních přehlídek i vysvěcování kostelů, nebo mostů, měly naprosto odlišný charakter než např. při mobilizaci kvůli B. Husseinovi Obamovi počátkem dubna. Nemluvě o pouličních válkách díky zasedání různých světových organizací aj. Dnes rozumní obyvatelé měst při podobných akcí raději houfně prchají. Příkladem mohou být liberečtí při nesmyslném mrhání peněz v megalomanském lyžařském mistrovství světa. Ostatně velmi mnoho dnešních Pražanů se šílícímu centru města (třeba s vánoční výzdobou již od srpna) vyhýbá neustále.

Pražané bývávali zvědaví a milovali předvádění technických novinek. Lokomotivy, balóny, později i létací stroje těžší než vzduch, parolodě či parovozy bývali obdivovány davy. Ve druhé polovině 19. století sílí vlna národních slavností, kdy k nejznámějším náleží slavností poklep F. Palackého na základní kámen Národního divadla 16. května 1868. Akce doprovázely velkolepé průvody, zastiňující i májové manifestace ve století následujícím. Také odhalování pomníků bylo opravdovější. Ani v dobách habsburské monarchie neopouštěl Pražany pověstný humor a své nezastupitelné místo měla samozřejmě taktéž satira. Již od počátku 40. let 19. století se začínají objevovat první humoristické časopisy (Paleček, Kocourkov aj.). Známým byl Havlíčkův Šotek či Brejle redigované B. Moserem, později Vilímkovi Humoristické listy atd. Nesmírně oblíbené byly kalendáře, jejichž zlatým věkem bylo 19. století. Vycházely obecné i specializované, včetně celé řady humoristických.

Humor náležel k životu Pražanů vždy. Ale taktéž rozlišné historky, příběhy či mýty. Vedle anekdot k nejrozšířenějším typům ústně šířeného folkloru v současnosti náleží fiktivní příběhy označované jako tzv. urban legends. Někteří hovoří o městských či moderních pověstech, jiní o městských mýtech. Jsou moderním ekvivalentem dávných mýtů a legend a vykazují celou řadu paralel s tradičním folklorem. Tedy se starobylými mýty, pověstmi, legendami, pohádkami či hororovými příběhy. Přes 130 současných pověstí, získaných od více než 100 informátorů z celé ČR, přináší čtivá publikace pražského folkloristy a etnologa Petra Janečka. Komentovaná sbírka současných pověstí vyšla pod názvem Černá sanitka a jiné děsivé příběhy s podtitulem současné pověsti v fámy v České republice (Praha, Plot 2006). Obsahuje moderní fámy a pověsti z celého světa, které jsou ale nezřídka modifikovány právě pro pražské kulisy a reálie - minulého i současného režimu. Přináší příběhy z celé řady oblastí (namátkou Vrazi, úchylové a přízraky, Zákeřní cizinci, Nečekané přísady, Fauna a flóra, Sex a drogy, Automobil, MHD a vlak či Pro pamětníky apod.). Kniha inspirovala tvůrce rádoby hororového seriálu v ČT, který se však opravdu příliš nepovedl.

Dobu a příběhy mnohem starší mapují různá vydání mnoha Pražských pověstí. Nejraději máme starší publikaci od Václava Cibuly (Praha, Orbis 1972) s úžasnými ilustracemi Cyrila Boudy. Zapomínat nelze ani na nejrůznější Pražské pitavaly, včetně báječných knížek Jiřího Marka (třebas souhrnné Panoptikum. Praha, Československý spisovatel 1987). Snad ještě báječněji seriálově i filmově zpracované coby populární Hříšní lidé města pražského. Stále přinášejí - vedle vtipu, moudrosti, poučení i virtuózních hereckých koncertů - nostalgický závan klídku, pohody a nestresujícího způsobu života našich předků. A starých dobrých časů. I přes pochopitelnou občasnou idealizaci poměrů i samotných lidí.

Ke společenskému rozptýlení, vyžití a tehdy převážně mužské zábavě neodmyslitelně náležely „Hospody, hostince, vinárny a kavárny“, které telegraficky mapuje kapitola šestá. Vznikalo i zanikalo jich po Praze a přilehlých obcích opravdu nepočítaně. A jejich druhy, úroveň a kvalita se výrazně lišily. V Praze fungovávaly desítky pivovárků, vyhlášené byly zájezdní hostince, předznamenávající novodobé hotely i hostince a hospody. Těch bylo před rokem 1848 přes 180 a rychle jich přibývalo. K vyhlášeným podnikům, k jejímž věhlasům přispívalo dobré pivko i kuchyně, náležel např. v roce 1907 hostinec U Pinkasů, pivnice U Schnellů, Brejškova restaurace ve Spálené ulici či Choděrova na Ferdinandce, hospoda U Ježíška ve Spálené, dále třeba proslulé šenkovny a zpěvní síně při pražských pivovarech atd. V uvedených podnicích denně vysedávali mnohé dobové osobnosti, politici, literáti, ale i studenti a různí komedianti. Velmi navštěvované byly četné zahradní restaurace po celém městě a okolí či oblíbené laciné jídelny. Samostatný výklad by si zasloužily pražské kavárny.

Ne všechny pražské podniky se přitom těšívávaly vždy dobré pověsti. Z literatury i filmů jsou známé divoké tančírny U Lišky (za Rudolfinem), U Denice či U Virlů na Karlově náměstí, zapadáky typu U Lojzíčka v Dlouhé ulici, pochybné krčmy v Josefově a na Františku, hospoda Jedová chýše poblíž kostela sv. Apolináře, U Dejlů v Rybné, nebo třeba legendární kořalna Batalion na nároží Platnéřské a Mikulášské, naproti obdobnému podniku U zelené žáby. Rázovité figurky, včetně žižkovského pepictva, ale i pražské galerky ožívají v průvodcích a textech novináře a dramatika K. L. Kukly. Velmi příjemným čtením je např. Pražské bahno (Praha, Svoboda 1992). Vychází z původních vydání Konec bahna Prahy a Ze všech koutů Prahy a seznamuje s pražskými hospodami, podvodníky a zloději, stíny periférie, prostitucí v pražských ulicích, ztracenými existencemi, školami zločinců i třeba azyly šílenců.

Významné místo dříve zaujímaly pivnice a šenky právovárečných a nákladnických domů (sladoven) pražských měšťanů. Konzumováno zde bylo pivko uvařené majitelem domu a současně členem sladovnického cechu, od roku 1859 členem společenstva sládků a majitelů starých pivovarů. Věděli jste, že roku 1784 produkovalo v Praze pivo 129 těchto malých pivovarů? Z toho se 68 nacházelo na Starém Městě, 45 na Novém Městě a 15 na Malé Straně. Pivovary byly součástí klášterů křižovníků na Starém Městě, augustiniánů na Malé Straně u sv. Tomáše a premonstrátů na Strahově. Jejich počet ale rychle klesal: roku 1788 na 89, 1828 na 51, 1850 na 40, 1878 na 32, 1899 na 22 a v roce 1914 na 9. K patnáctce nejznámějších na Starém Městě druhé poloviny 19. století patřily podniky U Celestýnů, U Čečelických, U Halánků, U Kleeblatů, U Klouzarů, U Koulů, U Křižovníků, U Nedvídků, U Modré štiky, U Petráčků, U Sladkých, U Šturmů, U Voštipů, U Zlaté štiky a U Zeleného stromu.

Konkurenci pražským pivovarům přineslo založení akciového měšťanského pivovaru v Plzni roku 1842. Kvalitní, již spodně kvašené a silně chmelené pivo se začalo v Praze točit U Pinkasů v roce 1843 a jeho obliba prudce vzrůstala. Po roce 1874 se v Praze začala také točit pivko z Ringhoferova pivovaru ve Velkých Popovicích. Snahy modernizovat vaření piva projevovaly pivovary Františka Wanky a U Primasů na rohu Štěpánské. K podstatnějším proměnám došlo koncem 60. let 19. století, kdy byly opuštěny středověké receptury a zakládány velké akciové pivovary. Starým chyběl především kapitál a mnohde i prostor.

V roce 1869 byla zrušena tzv. propinace (přednostní právo vaření a prodeje piva šlechtickými velkostatky) a ve stejném roce vzniká moderní akciový měšťanský pivovar na Smíchově. Velká samostatná sladovna je vybudována roku 1871 v Podbabě a později v Košířích. Proměny byly podmíněny technologickým přechodem na spodní kvašení a na konci 19. století zavedením chladírenských strojů, které nahradily tradiční ledování na Vltavě. Vyšší kvalita piva umožnila počátkem 20. století otevření prvních stáčíren lahvového piva. Další akciové pivovary byly založeny na Královských Vinohradech (1893), v Holešovicích (1898) a v Braníku (Společenský pivovar pražských sládků, 1900). Vyhlášené byly taktéž pivovary v Libni, Nuslích, Vršovicích či Na Libušince pod Vyšehradem. Nejlépe si vedl smíchovský pivovar, který se brzy zařadil k největším v Čechách a výstav stále zvyšoval.

K zániku starých právovárečných domů přispěly taktéž brutální asanace a přestavby na Starém i Novém Městě. V předvečer I. SV, roku 1914, jich zbývalo posledních sedm na Novém Městě (U Bachorů, Černý pivovar, U Primasů, U Šenfloků, U Bucků, U Rozvařilů a U Fleků) a dva na Malé Straně (U Karabinských a U sv. Tomáše). Dodnes přežila výroba pouze U Fleků. Všechny zájemce o pivařskou minulost, přítomnost i budoucnost lze odkázat na adresu http://www.albertzesokolovce.websnadno.cz/Bertikova_pivni_hlidka.html.

Zapomínat nelze ani na rozšířené provozování nejrůznějších her (kulečník, kuželky atd.), samozřejmě i karetních, a taktéž sázek a loterií. Noblesou dýchají plesy, taneční zábavy i karnevaly, včetně uměleckých pozvánek, pořadníků či vějířů. Mezi opravdové lidové veselice náležely každoroční poutě a církevní slavnosti s bohoslužbami. Sérii slavných pražských poutí zahajovala pouť první neděli po svátku sv. Matěje, následovala pouť Josefská, Emauzská, Filipojakubská, Svatojánská, Prokopská a Markétská na různých místech celé Prahy. Poutím podobné byly známé lidové řemeslnické slavnosti - krejčovský Slamník v Bubenči a ševcovská Fidlovačka v Nuselském údolí, oslavující dvě nejpočetnější řemesla. Nedílnou součástí života bývaly také rozlišné trhy, velkolepá posvícení a žertovné masopusty. Pražané přitom mohli obdivovat nesčetné atrakce typu vystoupení kočovných komediantů, loutkoherců, kejklířů, artistů, populárních zápasníků a exotických zvěřinců, slavných cirkusů, oblíbených krasojezdeckých společností či později karlínského Divadla Varieté.

Nedílnou součástí života byly divadla a arény, kdy sólisté jako herec Jindřich Mošna či operní subreta Marie Zieglerová se těšili obrovské popularitě. Opomenout nelze ani letní scény, natož potom bohatý pražský život hudební. S velkou tradicí a renomé. Zpěv a hudba vždy významně přispívaly k zábavě i osvětě. Nezněly přitom jenom na velkých scénách, a ve virtuózním podání, ale denně se ozývaly z hospod a vináren. Městský folklór je vlastně samostatným hudebním stylem, jehož tradici dnes udržují skupiny Šlapeto, Patrola, resp. nově Patrola Šlapeto. Klasické staropražské písničky často mívají legrační texty a zpěvné refrémy. Nejde však pouze o přisprostlé hospodské odrhovačky, ale mnohé se staly bez nadsázky národními klenoty. V čele se skladbami Karla Hašlera, produkujícího jakýsi dobový pop. Divadelní a kulturní život na konci 60. let 19. století obohatily zpěvní síně, zvané o něco později šantány či tingltangly a posléze i dobově vyhledávané a populární kabarety.

Obohacení společenského života a zábavy v 19. století přineslo cílevědomé pěstování sportu a tělovýchovy, především v organizované podobě. K prvním tělovýchovným jednotám náležel Sokol Pražský a na konci 19. století Dělnické tělovýchovné jednoty. Tradici získávala veřejná cvičení např. sokolských jednot, velmi oblíbené byly plovárny, kluziště, bruslařské a veslařské závody či urputná zápolení velocipedistů a zápasnická kláni. Později přistupují tradiční matche fotbalové a hokejové, vznikají tenisové kluby, automobilové závody atd. Poslední kapitola publikace potom seznamuje s dlouhou cestou k prvním filmům a vzniku české kinematografie i s nejstaršími biografy v Praze. Technickou novinku a zároveň první filmové představení mohli Pražané shlédnout na podzim roku 1896.

Mimořádnou událostí, nejenom z hlediska Prahy, vždy bývalo pořádání velkých reprezentačních výstav, které samotné město taktéž v mnohém obohatily. Přinesly nejen např. proměny v dopravě (pražská elektrická tramvaj, lanová dráha na Petřín po výstavě 1891 atd.), ale i obohacení v oblastech kultury, společenského života a zábavy. Výstavy byly výsledkem hospodářských, politických, společenských a kulturních proměn a především důstojnou a hrdou prezentací českých průmyslníků, zemské šlechty, živnostníků i politické reprezentace. A českou reakcí na sérii velkých výstav, které probíhaly v evropských a severoamerických metropolích hlavně ve druhé polovině 19. století. První průmyslová výstava se v Praze přitom uskutečnila již v roce 1791 při příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. Jubilejní Všeobecná zemská výstava 1891 potom symbolicky završuje české národní obrození. Trvala plných 157 dnů a Praha po celou dobu dýchala slavnostní atmosféru. Městem zněla hudba všeho druhu, součástí akce se stal II. sokolských slet, cyklistické spolky zorganizovaly řadu závodů, výstavní atrakcí se stala přes sto metrů dlouhá skluzavka, probíhaly lety balónem atd.

Praha 19. století zažila do I. SV čtyři velké akce tohoto typu. Úspěch výstavy z roku 1891 podnítil uspořádání Národopisné výstavy českoslovanská v roce 1895, roku 1898 proběhla Výstava architektury a inženýrství. K šedesátému výročí panování císaře Františka Josefa I. se konala Jubilejní výstava obchodní a živnostenské komory v roce 1908. Obdobně jako předchozí dokumentovala rychlý pokrok českých zemí a byla spojena s bohatým společenským a kulturním životem. I zábavou a nejrůznějšími kratochvílemi. Zemské výstavy v Praze, též veletržního typu, se přitom uskutečnily taktéž v roce 1828 a 1829 a další 1831. Všechny měly značný - reálný i symbolický - význam v procesu národního obrození i nejenom hospodářské emancipace českých zemí (blíže viz Marathon, 2008, č. 4).

Není ale obecně známé, že veletržní primát v českých zemích Praha nedrží, nýbrž náleží Veltrusům. „Velký trh tovarů Království českého“ ve Veltrusích proběhl již v roce 1754. Veltruská hospodářská výstava však byla téměř zapomenuta, což mohlo být spojeno i politickými aj. konsekvencemi. Nicméně šlo o průkopnickou akci přinášející prvopočátky pozdějších vzorkových veletrhů. Hlavním praktickým organizátorem prvního vzorkového veletrhu byl národohospodář Ludvík Loscani, blízký spolupracovník veltruského hraběte Rudolfa Chotka, který sám byl ekonomem i finančníkem. Veltrusy přitom nedrží veletržní primát pouze český, ale také světový. Všeobecně totiž bývá za první evropskou i světovou komerčně-propagační výstavu označována až expozice v Londýně roku 1756. Následuje pražská průmyslová expozice 1791 a výstava v Paříži roku 1798. Podrobnosti k veltruské akci lze nalézt v textu Otakara Špecingera ve sborníku Přísně tajné. Literatura faktu (2008, č. 4).

Nejenom pražská historie přináší cenná poučení a inspirace. Tyto samozřejmě možno čerpat i z dob ještě dávnějších, než je 18. a 19. století, včetně předkapitalistických formací. Koneckonců ani středověk nebyl pouze dobou páchnoucí chudiny, bezbřehého násilí, krutých válek, náboženského fanatismu a hladomorů. Mnohým se rozhodně špatně nežilo, což platí i v oblasti kultury či gastronomie. A stavovská struktura společnosti, s pevnými křesťanskými kořeny i hodnotami, poskytovala zázemí, oporu i jistotu. A peníze nebyly jediným bohem a pánem. Ale o tom až někdy příště. Třeba nad kacířskou knihou Nadi Johanisové Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem (Volary, Stehlík 2008). Na jejím přebalu by se velmi pěkně vyjímalo varování: „Chcete-li rozčílit věřícího ekonoma, darujte mu tuto knížečku“. Tedy ekonomy aj. věřící standardním nezpochybnitelným pravdám a teoretickým konstrukcím. Včetně nevyřčených předpokladů a hodnot, kterým liberálové rádi přizpůsobují reálný svět.

Proč a jak poznávat své zákazníky

B. Štědroň,CSc., M. Zamazalová

Marketingový průzkum; poznáváme svoje zákazníky,

Prof. PhDr.Miroslav Foret,CSc.,vydal COMPUTERPRESS, a.s. jako svou 3111. publikaci, první vydání, Brno 2008, ISBN 978-80-251-2183-2

Elegantní publikace představuje metodologicky promyšlené a srozumitelné seznámení s marketingovým výzkumem, které nepostrádá ani potřebný matematicko-statistický aparát.

V první kapitole, zaměřené na poznávání zákazníků, je věnována pozornost šesti základním okruhům a to: socioekonomickému profilu zákazníků, životním podmínkám a životnímu stylu zákazníků, hodnotové orientaci zákazníků, nákupnímu chování a rozhodování a na závěr vnímání a vlivu marketingové komunikace.

Druhá kapitola s pragmatickým názvem „Jak postupovat“ , rozlišuje dvě hlavní fáze a to fázi přípravy a fázi realizace, včetně zpracování a analýzy zjištěných údajů. Třetí kapitola „Co poznáváme“ zavádí pojem operacionalizace (spokojenosti zákazníků), který člení na strukturalizaci, dekompozici a dezagregaci problému s ohledem na cíle a praktickou využitelnost zjištěných výsledků. Další navazující kapitola „Koho poznáváme“ promyšleně pracuje s vymezením objektu a jeho dílčích jednotek, statistickou indukcí a problematikou reprezentativnosti vzorku. Je logické, že další šestá kapitola zavádí pro měření souvislostí matematicko-statistické pojmy jako je Pearsonův, Cramerův a Spearmenův koeficient pořadové korelace a uvádí i základní využitelné softwary pro tyto analýzy. Závěrečná praktická ukázka je z oblasti městské zeleně v Znojmě.

Nejen v poslední kapitole, ale v celé knize najdeme řadu praktických ukázek a názorných příkladů. Pro ujasnění pochopení výkladu nechybí otázky k zamyšlení. Celá kniha tak nabývá praktického rozměru a přibližuje problematiku i laikům v tomto oboru. Pro ty, kterým tato oblast není zcela neznámá, jsou určeny ukázky konkrétních výzkumů a řada praktických problémů. Celá kniha orientuje nenásilně čtenáře k pochopení, že marketingový výzkum není samoúčelnou záležitostí, ale směřuje k poznávání chování zákazníků a v tomto smyslu by mu měla být věnována náležitá pozornost.

Celkově je nutno konstatovat, že autor zajímavě obohatil současnou knihovnu marketingových publikací novými přístupy a začlenil do publikace i řadu nových pohledů a skutečností. Čtenář se dozví řadu nových pojmů ( vlečňákový a bumerangový efekt) a skutečností (marketing města jako neziskového sektoru státní správy).

Publikaci lze doporučit marketingovým odborníkům, obchodním útvarům firem všech velikostí a rovněž posluchačům středních a vysokých škol, zabývajících se ekonomickou problematikou.

RNDr.Bohumír Štědroň,CSc.

Ing.Marcela Zamazalová, Ph.D.

Katedra marketingu PHF VŠE Praha

3. Příloha: Seminář k teorii redistribučních systémů III

Problematika metody zkoumání redistribučních systémů

Rafik Bedretdinov

Úvodní poznámka

Rozpracování jakékoli vědecké teorie vůbec a vytváření základů teorie redistribučních systémů zvlášť je spjato s odrazem objektivní reality ve vědomí lidí. Vědecká hodnota teorie je daná její vypovědí ke skutečnosti (tj. měla by zahrnovat odhalené zákonitosti reality). Současná analýza fungování redistribučních systémů umožnila poznat určitou souvislost mezi vznikem a rolí koalic a strukturami schopnými se replikovat prostřednictvím komunikace a interakce.

Redistribuční systémy se vyznačují tím, že se v nich mohou vzniknout koalice, které jsou schopny ovlivnit závěrečné výsledky ve smyslu posunu odměn oproti skutečným výkonům. Členové vítězné koalice zpravidla jsou v důsledku tohoto typu odměňování zvýhodňování, zbytek je diskriminován.

Proces vyjednávání, který intenzivně probíhá v redistribučních systémech, a který ve svém důsledku vede k tvorbě určité rovnováhy, je velmi citlivý na vnější vlivy, mj. (a především) na vliv rozporného vývoje jiných redistribučních systémů. Vzniká něco, co bychom pojmenovali jako křížové koalice mezi redistribučními systémy, které posléze vytvářejí tzv. síťové struktury.

V příspěvku se pokusíme poodhalit, jakou podobu má proces, který podmiňuje tvorbu, přežívání a růst síťových struktur na bázi koalic fungujících v rámci a mezi redistribučními systémy.

Metodologie racionálního chování a rozporný vývoj

Při analýze redistribučních systémů a zkoumání procesu vytváření sociálních sítí mezi nimi na bázi křížových koalic mezi hráči z různých redistribučních systémů používáme ekonomický přístup a jeho základní zákonitosti a principy (zákon klesajícího užitku, princip nákladů obětované příležitosti, zásada racionálního chování apod.) doplněný aparátem teorie her. Na určitém stupni rozpracování teorie redistribučních systémů se však ukázalo, že pouze s tímto aparátem nevystačíme, že chování členů, koalic a konečně sociálních sítí ovlivňují i další faktory, jejichž analýza si vyžaduje uplatnění poněkud odlišných metod. Jakých? O tom, které metody to jsou a jak se vzájemně doplňují s ekonomickým přístupem je následující příspěvek.

Analýza procesu fungování redistribučních systémů ukazuje, že v nich vznikají tzv. diskriminační rovnováhy, jejichž počet závisí na počtu hráčů. Například, v elementárním redistribučním systému se jedná o tři diskriminační rovnováhy a existuje zde i jedna Nashova rovnováha. Všechny tyto rovnováhy jsou nestabilní, tj. i velmi malý vnější vliv může rozhodnout o tom, která rovnováha se v systému vytvoří. Tj. platí následující:[1]

- každý redistribuční systém konverguje k některému typu nestabilní diskriminační rovnováhy.

- jakýkoli vnější vliv jej může posunout směrem k té rovnováze, odkud pochází vnější vliv;

- pokud se vnější vlivy kompenzují, systém se opět se někam posune.

Vyjednávání o vytváření koalic za účelem rozdělení odměn probíhá v každém reálném redistribučním systému (např. na pracovišti, sportovním klubu apod.) nepřetržitě a spontánně. Aniž bychom si to zpravidla uvědomovali, dochází k hodnocení osob, situací uvnitř systému i mimo systém z hlediska vlivů, které na systém působí. Přímé vyjednávání o vytvoření koalic a rozdělení odměn tvoří jen nepatrný zlomek toho, co se ve vyjednávacím prostoru odehrává. Různé vnější a vnitřní vlivy, působí na systém a koneckonců rozhodují o tom, která koalice v systému zvítězí a jaká se zde vytvoří rovnováha. Prezentace vlivů působících na systém ve formě komunikace při neformálním vyjednávání můžeme pojmenovat doplňující argumentaci.

Různé typy doplňující argumentace si navzájem konkurují v tom smyslu, že některé z nich převládnou a rozšíří se v daném vyjednávacím prostoru a některé jsou potlačeny, resp. vytlačeny z příslušného vyjednávacího prostoru. Ovšem tyto procesy soupeření toho, co je využíváno při doplňující argumentaci, co se přenáší formou komunikace v rámci vyjednávání, co má schopnost se uchovávat a replikovat podléhají již poněkud jiným než ekonomickým zákonitostem. Logika koexistence těchto entit je více podřízena antagonistickým konfrontacím, tj. výše popsané entity jsou jedním z případů toho, co lze chápat jako rozpornost, protikladnost.

Jakmile se tyto entity – protiklady začnou šířit vyjednávacím prostorem redistribučního systému, začíná proces vyostření a řešení rozporu. Tento proces nemůže být již být plně popsán racionálním chováním subjektů na základě rozumně prokalkulované volby, tj. s využitím jen ekonomického aparátu.

V dané oblasti se pak střetá:

- ekonomická reflexe skutečnosti – jako syntéza racionálního chování a výběru nejvhodnější varianty na základě nějak interpretovaného užitku a principu nákladů obětované příležitosti preferujícího užitek;

- princip vývojové rozpornosti reality, jehož cílovou stránkou je narušení existující rovnováhy a dosažení nové rovnováhy na nějaké jiné úrovni.

Ovšem to není projev „iracionality“ (oproti racionálnímu rozhodování), to je odraz racionální dialektiky vývoje rozmanitých systémů. Jednak je to uvědomělé racionální chování subjektu, jednak neuvědomělá živelná logika protikladného vývoje redistribučních systémů.

Všestranné poznání vyžaduje zkoumání všech stránek vývojového procesu. Například, nelze opomíjet ani analýzu projevu tzv. iracionalit. Iracionální elementy chování lze zahrnout do celkového kontextu rozporného vývoje. Otázkou je, proč se ti, v jejichž chování zcela zjevně objevují iracionální prvky, dosti často brání racionalitě, prostě nepřijímají jí. Živelnost a iracionalita, která je, ovládá je zhoubná, překáží rozvoji jejich plnému rozvoji. Analýze těchto indicií i budeme věnovat pozornost v další části našeho příspěvku.

Z metodologického hlediska je daný dialektický vývoj mimořádně zajímavý. V realitě se projevuje střet dvou světů, kdy jeden z nich je projevem racionálního chování člověka jako druhu („homo sapiens“), kdežto druhý je založen na subjektivní živelnosti jakoby popírající samotnou podstatu tvora rozumného.

Jak se vyvíjí poznání

Především je třeba si uvědomit, že neexistuje nic absolutního, neměnného. Jednou z nejrozšířenějších snah člověka je dosáhnout, osvojit si absolutno. Ale, jak říkal Jan Werich: „Ona přece žádná věčná pravda neexistuje, leda pro idealisty“[2]

Zkušenost z vývoje lidského poznání ukázala, že součástí našeho poznání není nic, co by bylo jednou provždy dané a neměnné, platné za jakýchkoli podmínek. Málokdy člověk bezvýhradně přijímá existující pravdy. Dříve či později nové poznatky nabourávají původní vědění. Pokud nové je vědomě odmítáno, pak se otevírá cesta k strnulosti, dogmatismu. Lidská schopnost usilovat o překonání zastaralého v poznání je základem nových poznatků a nových teorií. Svéráz reality spočívá v tom, že její zobrazení prostřednictvím lidského myšlení může počítat pouze s dočasnou existencí tzv."pevného bodu" v podobě poznatku, který by říkal, že "něco se má tak a tak a ne jinak".

Zároveň však nelze přehlížet i k opačné tendenci: pokud bychom vše považovali pouze za relativní, neměli bychom v našem poznání oporu, východisko pro další rozvoj gnoseologie.

Člověk proto intuitivně tíhne k tomu, že něco považuje za trvalé, definitivní. Jakmile se člověk dopustí tohoto "prvotního hříchu" a není s to překonat jeho důsledky, dostává se do pasti dogmatismu, který mu neumožňuje překročit vžitý názor, podle vědecké terminologie paradigmat, což je ustálená představa o dané skutečnosti. O škodlivosti dogmatismu není třeba zdlouhavě pojednávat. Pokud si naopak subjekt uvědomuje „relativnost“ absolutního, pak výrazným způsobem zvyšuje efektivnost svého myšlení. Schopnost přiznat „relativnost“ absolutného vyžaduje osvojení některých metod systematického myšlení. Vycházejíc z toho, co bylo uvedeno výše, můžeme formulovat následující teze:

1. veškeré naše poznání je relativní v tom smyslu, že "to, co se má tak a tak a ne jinak" platí jen za určitých podmínek;

2. při překročení hranic platnosti daných podmínek se to, co "se mělo tak a tak a ne jinak" se zákonitě transformuje v našem myšlení v něco zpochybnitelného. Přičemž samotná realita nebrání této možnosti;

3. dané podmínky mohou platit jen ve vztahu k určité oblasti dané reality;

4. to, co je pro nás absolutní, je ovšem takové jen pro nás, je takové jen v historicky konkrétních podmínkách, pro které je příznačný určitý rozsah naší interakce s realitou a určitý stupeň dosaženého poznání.

5. realita, v níž žijeme, je poznatelná v tom smyslu, že minulou zkušenost (relativně absolutní) můžeme využít k efektivnímu jednání v přítomnosti;

6. nikdy nemůžeme znát všechny podmínky platnosti našich poznatků, realita nás vždy něčím překvapí a čím je větší překvapení, tím větší zlom v setrvačném vidění reality, ze kterého se dokážeme vymanit vždy jen částečně;

7. naše poznání má určitou kontinuitu v tom smyslu, že předcházející úroveň dosažených znalosti je pouze zvláštním případem nekonečného směřování lidstva k absolutnímu vědění.

Elipsa: B Schematicky si cestu poznání „relativnosti“ absolutního lze představit následujícím způsobem:

Elipsa: A

A - původní oblast, ve které platí „relativní“ absolutnost;

B - oblast, ve které je tzv. absolutní se relativizuje.

Vyčleníme-li z oblasti B oblast A (označme tuto oblast ne-A, pak v takto vymezené oblasti platí, že v oblasti mimo A je všechno jinačí nežli v oblasti A. Oblast B se tak sestává z oblasti A a oblasti ne-A.

Poznáváme-li „relativnost“ absolutního, pak:

• zjišťujeme, co vlastně považujeme za absolutní v dané konkrétní době (mnohdy se nám může zdát absolutní tak samozřejmým, že si ani neuvědomujeme, že "by to mohlo být jinak");

• nacházíme případy, že "to může být jinak" (v přírodních vědách např. zjišťujeme, že výsledky určitého experimentu neodpovídají předpokladům původní teorie);

• dáváme interpretaci tomu, co "se má jinak" a pokoušíme se zjistit, proč je to jinak, proč výsledek experimentu neodpovídá teoretických východiskům;

• vymezujeme podmínky, za kterých platí původní tvrzení a hledáme možnost jejího obohacení o experimentální fakta, a vypracování nové doktríny.

Lidstvo vždycky zajímalo, jak najít cestu nového poznání. Vývoj vědy poskytuje řadu zkušeností, které lze zobecnit do několika etap:

1 zrod, uvědomováni si problému: v této etapě vzniká pocit nesouhlasu, někdy i odmítnutí existující teorie a nutnosti začít určitým způsobem orientovanou práci, která definitivně jí potvrdí nebo vyvrátí;

2. vnímání rozporů v existujících poznatcích, analýza vzniklé situace, uvědomování si její relativnosti. Základním úkolem této etapy je vytváření komplexního obrazu, modelu vzniklé situace;

3. aktivní činnost zaměřená na hledání řešení problému. Může začít a probíhat i jako neuvědomělá aktivita mimo vědomí (např. během noci), i když původní, předběžná uvědomělá práce je nezbytnosti;

4. vznik a formování (nalezení) řešení (původně v myšlenkové sféře);

5. praktické ověření domněnky, pokud se potvrdí, pak přechod k teoretické interpretace, tvorbě teorie.

Logika vývoje lidského poznání je taková, jak byla nastíněná výše, jenže člověk je syntézou racionálního a emocionálního. Jak kdysi říkával Jan Werich (možná nepřesná formulace – R. B.): rozum ví, ale cit mu do toho docela rád domlouvá. Například, současná fyzika ví, že každý pokus o přechod od dílčích popisů k zobecnění reality (v rámci jedné "zastřešující" teorie je nesmírně inspirující a že snaha o "jednotnou teorii", jakkoli patrně nikdy nebude zcela naplněna, je motorem rozvoje fyziky jako vědy). Pro oblast společenských věd (která nás zajímá především a které se budeme věnovat samostatně) to znamená, že vědecký postup by se neměl spokojovat s existencí jediné definitivní teorie, ani s dílčími popisy jednotlivých jevů, ale hledat, jak jsou různé poznatky, nové objevy (ne)zapadají do existující koncepce a snažit se postihnout, jak nový poznatek mění vzhled dosavadního náhledu na skutečnost a vytváří předpoklady pro formování nové teorie.

Do zrodu nové teorie vstupují i další indicie. K nim patří něco, co by lze pojmenovat jako komunikační soulad. Když jsem dospěl k určitému názoru a stojím za ním, ale někdo má na ten či onen problém jiný názor než já, znamená to, že:

• neumím dostatečně kompetentně vysvětlit podstatu problému;

• vidím skutečnost zkresleně, ale můj oponent pravdivě.

Za těchto podmínek měl by vzniknout komunikační soulad, anebo vzájemné hledání pádnějších argumentu ve prospěch či neprospěch dané teorie. V exaktních vědách lze odlišnosti v pojetí té či oné koncepce poměrně snadno vyjasnit pomocí experimentu a najít cestu ke komunikačnímu souladu. Společenská realita je mnohem složitější, nevždy lze ověřit tvrzení experimentálně. Proto najít vzájemně vyhovující kompromis je mnohém obtížnější. Například, přichází-li někdo s určitou hypotézou, kterou nelze jednoznačně experimentálně (a možná i logicky) potvrdit, pak musí počítat s barierou pro přijetí daného tvrzení. V tomto případě komunikační nesoulad může vést jednak k překážkám pro rozvoj možná slibné teorie, jednak směřovat vývoj poznání do slepé uličky.

Komunikační nesoulad, vede ke vzniku tzv. realizačního nesouladu, který omezuje proces praktického naplnění závěrů plynoucích z teorie. Cesta od teorie k jejímu praktickému uplatnění se prodlužuje. Ovšem v tomto případě může působit i další podstatnější nesoulad, a to nesoulad zájmů těch či oněch subjektů.

Jakmile si položíme otázku, proč to, co se jeví jako teoreticky správné, je v praxi tak obtížně prosaditelné, otevírá se před námi nesmírně zajímavá oblast sociálních interakcí a rozporů. Velmi často se pak ukazuje, že mezi teoretickým popisem společenské reality a nejrůznějšími bariérami praktického uplatnění závěrů, které z teorie vyplývají (včetně např. zájmových bariér), existují významné souvislosti.

Odkud pramení touha po absolutním?

• z praktické zkušenosti (zpravidla omezené);

• stupně osvojování objektivní reality (určitá matematická tvrzení, objevené základní přírodní zákony;

• z víry, iracionálního přesvědčení, mysticismu

• z běžného zvyku, tradici, zvláštnosti výchovy;

• z nekritické přijaté autority té či oné osobnosti.

Významným a častým fenoménem rozporného vývoje poznání je zablokování hledání racionálního, nového. Někdy určitá tvrzení jsou přijímána bez výhrad, jako obecně platné a provždy. Je známo, že velké procento lid má ve svém vědomí ustálený a pěstovaný stereotyp autority, nedotknutelnosti zdánlivě absolutního. Něco, na co si "nenechá sáhnout". Je pro něj nezpochybnitelné, je spojeno s odmítáním všeho, co by mohlo (byť oklikou) nabourat stávající názor.

Konkrétní formy zablokování hledání nového mohou mít původ:

• v náboženské víře;

• v politickém přesvědčení;

• v stereotypu vzniklém výchovou.

• v stereotypu nabytém v rámci životních zkušeností.

• v lokálním, kulturním zvyku.

ak se takové zablokování projevuje? Subjekt se podřizuje a je manipulován.

Bloky výše popsaného typu jsou hluboce zakořeněné v myšlení lidí. Nejen v rovině evidovaných kroků myšlení, ale i v rovině spontánního (neuvědomovaného myšlení). Blokováno je generování a interpretace všech určení, které by mohly k příslušnému překonání dosavadního vědění vést. Rovněž v komunikaci jsou podvědomě identifikovány všechny prvky vedoucí k možnému překonání, což způsobuje poruchy komunikace, vytváří averze vůči novému, někdy se projevuje až agresivitou.

Pojmové poznání umožňuje člověku osvojovat realitu teoreticky a prakticky. V tom je jeho smysl a síla (jedná se totiž o nejúčinnější formu interakce s prostředím). Právě schopnost realizovat zprostředkující činnost na základě (pojmového) poznání je tím, co dělá člověka člověkem. Pokud se člověk omezuje v této své schopnosti a to právě v oblasti svého působení vzniká blokace na cestě získávání nových poznatků a dotyčný přestává být člověkem a stává se pouhým nástrojem (pro někoho jiného).

"Zviditelnění" některých procesů fungování redistribučních systémů

Vrátíme se znovu k rozboru fungování redistribučních systémů. Ty faktory, které hrají rozhodující roli při vzniku koalic a od nich se odvíjejících se sociálních sítí, lze "vidět" (představit si) jakožto formu reflexní blokace, která se projevuje tak, že:

1. Možnost vzniku nové představy, nového poznatku je blokována.

2. Jakýkoli pokus navodit představu formou komunikace je prožitkově vnímán negativně jako něco, co směřuje přímo proti existujícímu, existenčnímu pohledu na svět.

Subjekt se blokaci musí v logice věci plnit následující funkce:

• Vytvořit tabu na jakoukoli možnost překonání existujícího světonázoru.

• Přenášet svůj konzervativní a deformovaný vliv z jednoho redistribučního systému do druhého.

• Fungovat jako nástroj, být použitelný pro plnění cílů celé struktury, aniž by si sám uvědomoval a připouštěl, že takto funguje.

Důležitou roli při zablokování překonání stávajících věcí má prožitková fixace toho, co je bráno jako dané a jednou provždy neměnné.

Každá blokace je spojená s určitou polaritou ve společnosti. Na jedné straně stojí příznivci jednoho zjednodušeného tvrzení, na druhé straně příznivci druhého zjednodušení. Přitom každá strana v tom svém "jedině správném" pohledu nachází klíč k řešení všech problémů a v tom, že existují zastánci opačného pohledu, kteří se podle nich i chovají, nachází naopak zdroj všech společenských problémů a rizik dalšího vývoje. Protipól každé ze stran je právě tím faktorem, který je z hlediska dané strany tabuizován.

Uvedeme konkrétní příklad, jak to funguje. Vybíráme přitom ten, který je v našich podmínkách nejtypičtější. Jsou dva tvrzení:

1. Trh vyřeší vše.

2. Za všechny problémy může působení trhu.

Na tomto příkladu si můžeme nejen ukázat, jak faktory, kterými se zabýváme, fungují, ale do značné míry i prokázat jejich existenci, resp. to, že mají skutečně značný vliv. Z hlediska rozvoje poznání totiž platí, že za určitých podmínek může působení trhu vést k problémům, za určitých podmínek je naopak trh velmi významným faktorem pomáhajícím problémy řešit. Vymezení těchto podmínek je trvalým a mnohovrstevnatým teoretickým a návazně i praktickým problémem, rozporným problémem:

• vždy, když řekneme, kde (za jakých podmínek) trh vyvolává problémy, najdeme případy, kdy i v daných podmínkách je trh naopak klíčem řešení těchto problémů;

• a naopak, vždy, kdy najdeme, kde trh plní důležitou roli při řešení určitých problémů, objeví se další problémy způsobené fungováním trhu, které je nutné řešit určitým zásahem určitého subjektu do procesu fungování trhu.

Na jedné straně se ukazuje, že trh je mimořádně významný i tam, kam zdánlivě nepatří; na druhé straně zjišťujeme, že působení trhu vyvolává problémy i tam, kde bychom to nečekali. Realita je dostatečně bohatá, aby se nám jedno i druhé objevovalo znovu a znovu.

V době důvěry v sílu lidského rozumu existovala normální odborná (teoretická, vědecká, pedagogická, prakticky zaměřená či popularizující) komunikace, ve které by se hledaly a nacházely konkrétní podmínky, za nichž vznikají pozitivní či negativní efekty fungování či naopak nefungování trhu. Dnes místo toho jsme svědky, že se dlouhodobě uchovávají dva názorové póly, které v logice věci stále více ztrácejí schopnost komunikovat tak, aby odchylné názory zastánců jednoho názoru obohacovaly zastánce druhého názoru a aby se oba póly společně dobíraly nejefektivnějších a nejvhodnějších řešení.

Zkrátka to, co každá se stran tabuizuje, se reprodukuje s obrovskou intenzitou a silou, vytlačuje z veřejného prostoru veškeré pokusy o zprostředkování nesmiřitelnosti, která vede ke stále větší omezenosti na každé z obou stran.

Destruktivním faktorem tedy není ten či onen konkrétní názor prezentovaný ve společenském prostoru, který získal podobu dogmatu, ale to, co umožňuje tento a jakékoli jiný dogmat uchovávat, přenášet formou komunikace. Reálnou sílou pak stává se to, co umožňuje blokovat antidogmatismus, tabuizovat proces poznání. Dlužno znovu zdůraznit, že tento proces nikdo nevymýšlí, ale také nikdo nemá pod kontrolou. Jeho vliv na společenskou realitu je tak velice významný, neboť brání dalšímu pozitivnímu vývoji.

Grafické vyjádření faktoru podmiňujícího tvorbu

křížových koalic mezi redistribučními systémy

Pokusme se nyní o znázornění struktury faktorů, které blokují překonání daného stavu poznání reality. Daný faktor je přítomný v ne(vědomí) určitých jedinců v důsledku různých okolností, a který se stává stavebním materiálem (substrátem) určitých sociálních sítí.

Graf: Zobrazení strukturu blokujícího memu

M₁

M₂ M₃

F₁

F₂

F₃

M₄M₅

M₆

Komplex faktorů, jež je schopný se replikovat (přenášet "z hlavy do hlavy", šířit jako nákaza) prostřednictvím komunikace. Skládá se:

1. Z toho, co je schopno zablokovat překonání daného systému poznání (faktory M₁, M₂,...M₆.). Ty se vzájemně doplňují, vytvářejí něco jako "kruhovou obránu.

2. Z toho, co umožňuje každému faktoru fungovat jako to, co omezuje systém poznání, brání překonání stávajícímu stereotypů a současně zprostředkovává (vystupuje navenek) jako to, co lze sdělit a příslušný faktor rozšířit. Na obrázku je to uvedeno jako F₁, F₂, F₃. Může se jednat např.:

- o prožitkovou fixaci,

- o představu, kterou s příslušným faktorem spojujeme,

- pojmové vyjádření faktoru, prostřednictvím kterého sdělujeme jeho obsah tak, aby u toho, komu je sdělován, vyvolal stejnou základní představu a výchozí prožitky (kdy představa a prožitky se pak postupně doplňují).

3. Šipkami je naznačeno, jak naše schopnost vytvářet a uchovávat si prožitky, představy a pojmové vyjádření utvrzuje jednotlivé faktory v našem vědomí. (Zde jsou znázorněny jen některé vztahy).

Výše naznačená představa struktury komplexu faktorů, které jsou schopný se šířit formou komunikace je (jak je tomu vždy, když se dostáváme do kontaktu s něčím, co je poměrně složité a co poznáváme postupně) jen velmi přibližná. Mezi zjednodušení patří například následující:

• jednotlivých faktorů je podstatně více a vytvářejí mnohovrstevní strukturu, tj. některé jsou obecnější a blokující z určitého hlediska celý systém poznání, jehož nositelem je příslušný jednotlivec, jsou jako by na povrchu, druhé se vztahují k zablokování dílčích poznatků.

• představa, že každý faktor je utvrzován v psychice jednotlivce jako relativně trvalý fenomén schopný přenosu. Není to jen spojení s představami, fixace prožitků a pojmové vyjádření. Je to i způsob, kterým se to, co je jako destruktivní faktor přenášeno, zapojuje do vyjednávání, který může výsledek vyjednávání ovlivnit, apod.;

• neobsahuje znázornění dynamického aspektu, tj. možnosti prolomit blokaci (najít cestičky vyvolávání představ či prožitků formou sdělení prostřednictvím pojmů, které by příslušnou omezující strukturu destruovaly) či naopak procesu postupného zapouzdřování replikující se struktury faktorů.

Přes řadu zjednodušení je názorná prvotní představa o struktuře komplexu faktorů je nosná. Její konfrontace s tím, jak to ve skutečnosti funguje, umožní postupně dosáhnout lepšího vyjádření toho, co se před námi skrývá a co je potřeba odhalit, abychom rizikům spojeným s šířením omezujících struktur mohli lépe čelit.

Vyjednáváni v elementárním redistribučním systému

Hana Vysloužilová

Teorie redistribučních systémů (TRS) se zabývá obecnými zákonitostmi rozdělovaní výplat, a to nikoli jen výplat ve smyslu mezd, ale výplatou je rozuměna odměna nebo výhra v určité herní situaci. Právě pro popis těchto situací se teorie her ukázala jako účinný nástroj. Jedná se o modelové příklady, které sice nepostihují v plné šíři ekonomickou realitu, ale na základě modelové situace lze tuto ekonomickou realitu číst, a právě v tomto, jak známo, význam matematických modelů spočívá.

Elementární redistribuční systém pojednává o typu hry, kde se mezi hráči rozhoduje o výši výplaty za určitých předpokladů. Tyto základní, zjednodušující předpoklady jsou:

- systém má pouze tři hráče (A,B,C);

- výkony hráčů jsou 6:4:2;

- každý hráč má stejnou vlivovou sílu rovnou 1;

- všichni hráči znají svoji výkonnost i výkonnost ostatních hráčů;

- všechny koalice jsou možné a rovnoprávné.

Elementární redistribuční systém je z pohledu teorie her hra s více než dvěma hráči, s volnou disjunktivní koaliční strukturou a s nekonstantními výplatami.

Hra v normálním tvaru má formální zápis:

{Q; X1, X2, …, XN; M1(x), M2(x), …, MN(x)},

kde

Q je množina hráčů, např.{1, 2,...N},

Xi je množina strategií, kterou disponuje i-tý hráč,

x je uspořádaná N-tice strategií zvolených jednotlivými hráči,

Mi(x) je výplatní funkce i-tého hráče, která mu při daných zvolených strategiích přiřazuje určitou výplatu.[3]

Množina všech strategií je kartézským součinem jednotlivých strategií:

XxYxZ = (XRB u XRC) u (YRA u YRC) u (ZRA u ZRB),

kde XRB u XRC je strategie hráče A (X = XRB u XRC).

(Strategie hráče A jsou sjednocené návrhy na možné redistribuce hráčům B a C. Analogicky pro ostatní hráče.)

Strategie hráče A je zároveň jeho nabídkou.

Ještě zbývá doplnit rovnici, podle které se rozdělují odměny. Jedná se o redistribuční rovnici, která popisuje všechny možné situace, které mohou nastat při rozdělování odměn:

x + y + z = 12 - η.R(x - 6, y - 4, z - 2),

kde:

x + y + z je součet skutečných výplat jednotlivých hráčů;

12 je maximální odměna, která by mohla být rozdělena, při maximálním výkonu

η je koeficient snížení výkonnosti;

R(x - 6, y - 4, z - 2) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonu.

Redistribuční rovnici můžeme jednoduše zobrazit na redistribuční ploše:

Graf: Redistribuční plocha

Redistribuční systém nazýváme elementární proto, že nejdříve tvoříme ten nejjednodušší systém, abychom se v analýze systému vyhnuli praktickým i technickým problémům.

Aby nastala některá ze strategií, musí být prosazena alespoň dvěma hráči. Tito vzhledem k předpokladu o stejné vlivové síle tvoří koalici.

Koalice je skupina hráčů, která vyjednává o volbě strategií s cílem zlepšit své výsledky. V našem případě, kdy máme tři hráče, můžeme tvořit koalice o maximálně dvou hráčích. Tito dva hráči se domluví na nějaké výplatě a vytvoří koalici proti zbývajícímu hráči, kterému dají nejnižší možnou výplatu. Nejnižší možná výplata v elementárním redistribučním systému je rovna 1 z maximálně 12.

Při tvorbě koalic hraje významnou roli vyjednávání o tvorbě koalic.

Samotný proces vyjednávání můžeme popsat jako hru, která se odehrává v jednotlivých kolech, tedy kolovou hru.

Hra s nekonečným horizontem a střídavými nabídkami diskriminovaných hráčů

Všichni hráči znají hodnotu diskriminační rovnováhy a jsou informování o výsledcích vyjednávání (s možností podbízení).

Každý hráč chce získat co možná nejvyšší výplatu. Protože všichni hráči jsou informováni o hodnotě diskriminační rovnováhy a o výsledcích vyjednávání, chtějí dosáhnout alespoň hodnoty diskriminační rovnováhy. Pokud se všichni hráči budou chovat racionálně, vyjednávání bude ukončeno dosažením diskriminační rovnováhy. Každý hráč si je vědom, že nebude moct získat vyšší výplatu na úkor jiného hráče.

Za účelem získání vyšší výplaty mohou dva hráči utvořit koalici s tím, že třetímu hráči zbude to, co mu nechají. Hráč, který není v koalici má možnost v dalším kole vyjednat jinou koalici. Nabízet ji bude tomu hráči, který nedosahuje diskriminační rovnováhy.

Hodnoty diskriminačních rovnováh označíme jako DA(yE;zE), DB(xE;zE), DC(xE;yE).

DA(yi;zi) .. diskriminovaný hráč A obdrží zbytek z toho, co si rozdělí hráči B a C v koalici

DB(x_i;z_i) .. diskriminovaný hráč B obdrží zbytek z toho, co si rozdělí hráči A a C v koalici

DC(x_i;y_i) .. diskriminovaný hráč C obdrží zbytek z toho, co si rozdělí hráči A a B v koalici

Index i označuje i-té kolo vyjednávání.

V nultém kole bude uzavřena nejvýhodnější koalice, a to taková, ve které si polepší většina hráčů. Na výběr máme tři možné koalice.

Hráč A si nejvíce polepší, pokud utvoří koalici s hráčem C, na úkor hráče B.

Hráč B si nejvíce polepší, pokud utvoří koalici s hráčem C, na úkor hráče A.

Hráč C si nejvíce polepší, pokud uzavře koalici s hráčem B, na úkor hráče A.

Koalice hráče B a C znamená největší zvýšení výplaty na úkor nejvýkonnějšího hráče A. Takže diskriminovaným hráčem je hráč A, ten dostává minimální výplatu DA(y₀;z₀) = 1, a bude zahajovat další kolo vyjednávání. Zároveň platí, že y₀ > y_E a z_E > z₀, kde y_E a z_E jsou hodnoty diskriminačních rovnováh hráčů B a C.

V prvním kole diskriminovaný hráč A nabízí koalici hráči C, protože v této koalici si nejvíce polepší a pro hráče C platí z_E > z₀. Hráč C, jehož výplata v nultém kole nedosahuje diskriminační rovnováhy má možnost vstup do koalice odmítnout.V tomto případě se staví do pozice diskriminovaného hráče, kde minimální výplata je rovna jedné. Avšak v dalším kole, jako diskriminovaný hráč, má možnost nabídnout některému spoluhráči, nejspíše hráči B, koalici, a tím si rozdělit vyšší výplatu. Takže hráč C si je vědom kolik může získat koalicí s hráčem A, kolik může získat koalicí s hráčem B. Jelikož hráč A má možnost nabídnout více, hráč C přijme koalici s hráčem A a diskriminovaným hráčem bude hráč B. Hodnota DB(x₁;z₁)=1 a platí, že x₁ > x₀ = 1 a z₁ > z₀. V této situaci se může hráč A podbízet nejméně výkonnému hráči koalice, může mu nabídnout více než je jeho diskriminační rovnováha, a to z důvodu zajištění této koalice. Diskriminovaný hráč A se podbízí hráči C a snaží se maximalizovat výplatu v koalici. Oba hráči si v porovnání s předchozí situací polepší. Na hráče B zůstala výplata o hodnotě 1.

Ve druhém kole se bude snažit vytvořit koalici diskriminovaný hráč B. Při vyjednávání by oslovil diskriminovaného hráče, jehož výplata nedosahuje jeho diskriminační rovnováhy, hráče A a nabídl by mu vyšší výplatu, než měl po uzavření koalice s hráčem C, ale menší než je hodnota jeho diskriminační rovnováhy.

Ovšem nejvýhodnější koalice, ve které si hráč B nejvíce polepší se jeví jako koalice s hráčem C. Pokud si hráč C v minulém kole vyjednal výplatu vyšší než je jeho diskriminační rovnováha, nezbývá hráči B nic jiného, aby si pojistil koalici s hráčem C, než se také podbízet. Hráč B tedy nabízí více, než je hodnota diskriminační rovnováhy hráče C a zároveň více, než nabídl hráč A v předchozím kole. Hodnota DA(y₂;z₂) = 1 a y₂ >1 a x₂>x₁>x_E.

Pokud bychom takto pokračovali dále, dostali bychom se do situace, kdy nejméně výkonný hráč, hráč C, by měl největší možnou výplatu a ostatní hráči by dostali výplatu rovnu jedné, bez ohledu na vyjednávání, bez ohledu na koalici, neboť koalici by měli možnost střídavě tvořit hráči A a B, kteří by do koalice přibrali vždy hráče C.

Tuto situaci lze graficky znázornit následovně:

Graf: Koalice hráče B a C, diskriminovaný hráč A se podbízí

(1;y;1) - výplata hráče B

(1)

(3)

(1;1;z) - výplata hráče C

(1;1; zmax)

(2)

(1;1;z) - výplata hráče A

Různé typy vyjednávání můžeme zobrazit na redistribuční ploše. Z důvodu lepšího zobrazení prohodíme souřadnice.

Graf: Bod rozdělení podle výkonu

(1;y;1)

Bod (6;4;2)

(x;1;1)

(1;1;z)

Graf: Vyjednávací trajektorie při dohodě dvou hráčů o rozdělení svých odměn podle jejich výkonu:

Trajektorie vyjednávání jsou zobrazeny čárkovaně a protínají se v jednom bodě, bodě rozdělení podle výkonu.

Sestavení této hry v normálním tvaru předchází popis kolové hry v explicitním tvaru[4], k tomu použijeme strom.

Schéma: Popis hry v explicitním tvaru

Organizační diagram

Jedná se o graf, který je popsán jako množina hran a uzlů. Strom je v teorii grafů popsán jako souvislý graf neobsahující cykly.

Z uzlu, kterým je výchozí situace, nulté kolo, vedeme tolik hran, kolik má hráč, který hru zahajuje, možných koalic k vytvoření. Tučně označené uzly jsou řešením naší hry.

Jako perspektivní pokračování výzkumu považuji další rozvedení ultimátní hry, a to zpočátku v klasickém tvaru tedy pro tři hráče, čili bez zohlednění společně odvedeného výkonu. Pouze tedy v klasickém pojetí s rolí pořadatele hry, který dává k dispozici částku na rozdělení s výčtem variant, kdy je v uvažovaném systému tří hráčů jeden nabízející a jeden hráč má právo veta a za druhé, kdy je v uvažovaném systému jeden hráč nabízející a další dva hráči mají právo veta. Ale i když vyjdeme z experimentálního ověřování různých typů dělení prováděného předními odborníky v teorii her pro dva hráče a provedeme výčet situací s uvažovanými třemi hráči, tak experimentální ověřování nahradit nelze. A teprve na základě tohoto modelu lze vystavět situaci, kdy se obejdeme bez pořadatele a bude uvažováno o dělení čili redistribuci na základě výkonu tentokráte společně odvedeného. Pokud budou tyto modelové situace vyřešeny, bude možná jejich aplikace do ekonomické reality obdobně, tak jak aplikace teorie her známe např. v situacích kolektivního vyjednávání mezi odbory a jejich zaměstnavateli nebo při uspokojování nároků věřitelů při konkursních řízeních nebo také při rozhodování se státních orgánů v situacích investičních pobídek.

Literatura:

Benesch, J. 2008. Teorie her a ekonomické systémy. Diplomová práce. Praha : Vysoká škola finanční a správní o. p. s. 2008.

MAŇAS, M. 2002. Teorie her a konflikty zájmů. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze 2002.

OSBORNE, J. 2002. An Introduction to Game Theory. New York : Oxford. University Press, 2004. ISBN 0-19-512895-8.

VALENČÍK, R. 2008. Základy teorie redistribučních systémů a její aplikace. Praha: Vysoká škola finanční a správní o. p. s.

Reflexe teorie redistribučních systémů

Jan Mertl

Z úvodní prezentace:

Úvodem:

- Současné diskuse o reformách redistribučních systémů se opírají především o analýzu jejich ekonomické racionality a sociální únosnosti.

- Přístupy a koncepty, které nahlížejí předmětnou problematiku z nových úhlů pohledu a přinášejí i vysvětlení a návody, aby na základě hlubokých teoretických znalostí autora umožnily lepší orientaci v rychle se vyvíjejícím sociálně-ekonomickém systému dneška.

- Přináším pohled člověka, který se zabývá sociální politikou, zdravotní politikou a ekonomikou zdraví

Inovativní či inovované koncepty:

- Investování do pozice.

- Teorie her jako bojové umění.

- Model redistribučního systému.

- Padouši, výkonnost jednotlivých hráčů.

- Absolventské sítě vysokých škol.

Diskusní koncepty:

- Klade důraz (obdobně jako teorie her) na morální dilema (vězňovo dilema) ve smyslu etické neutrality takovéhoto rozhodování.

- Jsou podmínky pro rozhodování a motivace hráčů opravdu nezávislé na okolí a „hrají pro sebe“ opravdu všichni?

- Problém měření výkonnosti (lepší/horší, výkonnější, méně výkonný) – momentální stav.

- Motivace méně výkonných k jejich „padoušskému chování“.

- Dle mého názoru převažují „negativní memplexy“ – co „pozitivní memplexy“?

Hlavní přínos (subjektivně):

- Vedle existující ekonomické teorie a teoretických principů sociální politiky (včetně specifického případu - politiky vzdělávací) staví rozklíčování a vysvětlení doposud neanalyzovaných motivací a pozic jednotlivých aktérů vyplývající z teorie her.

- Není negací nebo substitucí, ale rozšířením existujících teorií

- Není tato teorie jedním z podnětů, abychom programově převáděli hry nekooperativní na kooperativní?

Několik poznámek ke knize o teorii redistribučních systémů[5]

Současné diskuse o reformách redistribučních systémů se opírají především o analýzu jejich ekonomické racionality a sociální únosnosti. Proto je třeba přivítat přístupy a koncepty, které nahlížejí předmětnou problematiku z nových úhlů pohledu a přinášejí i vysvětlení a návody směřované ke čtenáři, aby mu na základě hlubokých teoretických znalostí autora umožnily lepší orientaci v rychle se vyvíjejícím sociálně-ekonomickém systému dneška. Takový obsah slibuje nová kniha Radima Valenčíka, která vysvětluje s využitím teorie her a její aplikace na redistribuční systémy řadu problémů, které jsou v praxi ponechány bez rozklíčování a nebo jsou řešeny poměrně komplikovaně s poukazem na etiku a morálku (viz s. 27). Vznikla tak čtivá publikace, která podává v koncentrované formě shrnutí implikací teorie her, Nashovy rovnováhy a analýzy strategií jednání jednotlivých hráčů pro současnou praxi redistribučních systémů se zvláštním zřetelem na roli systému vzdělávacího.

Text ukazuje, že řada problémů v redistribučních systémech vychází z pozic a motivací jednotlivých aktérů a zabývá se hledáním motivací pro jejich neefektivní chování. Konstruuje a využívá obecný model redistribuce, který je sám o sobě zásadním přínosem do teorie redistribučních systémů a podle mého názoru představuje ve formě diskuse jeho implikací do praxe nejlepší část celé knihy. Zdůvodňuje význam a přínos absolventských sítí vysokých škol, tedy empirického fenoménu známého z historie vysokého školství obecně, který se ale v souvislosti s masifikací a anonymizací vysokoškolského studia v poslední době poněkud vytrácí a jehož renesance je obecně žádoucí.

Autor vystavuje řadu běžně přijímaných klišé z oblasti ekonomie i sociální politiky sofistikovaným logickým a metodologickým testům, čímž odhaluje jejich slabá místa nebo i skryté zájmy autorů těchto tvrzení. Chápe, že stárnutí populace není problémem v tom smyslu, jak je dnes společensky prezentován a že tento proces skýtá i řadu příležitostí, navíc pokud bychom neuměli prodlužování života naplnit obsahem, pak by (v kontextu díla K. Čapka) ani prodlužování lidského věku nemělo smysl. Ukazuje genezi vzdělanostní společnosti, ale také to, jak a proč se v této společnosti mění role a význam vzdělávání. Na základě analýzy motivací jednotlivých aktérů vyplývající z teorie her pak operacionalizuje koncept „investování do pozice“, který je podle mého názoru skvělým zdůvodněním a racionálním vysvětlením pro řadu lidských aktivit v současné době, které postrádají jakékoli věcnou motivaci a při bližším prozkoumání je tento koncept vysvětluje. Ukazuje pomocí modelování tohoto procesu, jak uzavíráním koalic a taktikou v různých „kolech“ a „levelech“ dané hry lze – v podstatě bez větších reálných zásluh – získat taktizováním výhodnou výslednou pozici.

S tím souvisí také autorův přístup k analýze sociálních jevů a redistribučních systémů, který je založen na využití sofistikovaných modelů a logického odvozování jednání jednotlivých aktérů. Stejně tak vychází kniha z hlubokého pochopení významu teoretických poznatků pro praxi a silných, ale i slabých stránek využití teorie (viz s. 20, 21). Tyto pasáže by měly být povzbuzením pro řadu ekonomických teoretiků, kteří jsou dnes a denně vystaveni tlaku na praktickou aplikaci „svých“ poznatků, ač intuitivně tuší, že význam jejich práce tkví především v něčem jiném.

Autor pracuje velmi zajímavým a funkčním způsobem s odbornou literaturou. Na místo velkého množství dílčích citací a odkazů, jak bývá v současné době zvykem, vychází z několika klíčových konceptů a přístupů (např. Machiavelli, Kuras, Nash, historické příběhy, své vlastní texty a zkušenosti), které průběžně operacionalizuje a osvětluje čtenáři jejich užitečnost pro prezentovaný koncept. Tím tvoří s těmito východisky synergický celek a dále je organicky rozvíjí, což je velké plus jak pro ona výchozí díla, která jsou tak nenásilně čtenáři představena, tak i pro knihu samotnou. Navíc se autor průběžně dokáže zastavit a spolu s čtenářem si „zapřemýšlet“ nad diskutovaným problémem tak, aby dobře objasnil logiku jeho řešení, ale i důvod pro jeho začlenění do textu. Každý problémový okruh je navíc zakončen praktickými doporučeními pro čtenáře.

Význam a kvalita publikace je tedy, alespoň dle názoru recenzenta, nesporná. Následující poznámky jsou především souhrnem myšlenek, které mě napadly při čtení a jejich diskusní charakter je dán právě originalitou a přímostí autorova přístupu a pojetí.

Domnívám se, že text velmi často vychází z poněkud cynických, byť možná realistických předpokladů. Je zřejmé, že to vychází z ukotvení textu do teorie her, která sama o sobě je postavena na morálním dilematu. Např. hned v úvodu je vlastně čtenář uvědoměn o tom, že většina věcí, které se kolem něho dějí nebo do kterých vstupuje, je nebo může být „prohnilá“. Netvrdím samozřejmě, že tomu tak není nebo být nemůže – ale je zase jen na lidech a jejich vzájemné odpovědnosti, aby tuto prohnilost nedopouštěli a její projevy ať už formálně nebo neformálně sankcionovali. Nabízí se samozřejmě také ex ante vytvořit pravidla a mechanismy systému v souladu se zjištěnými poznatky – třeba právě programovým převodem her z jednorázových nekooperativních na opakované kooperativní. Nehledě k tomu, že řada lidí s uvedenými předpoklady dokáže jen těžko žít a vstupovat do poctivě míněné interakce s ostatními (byť to je emocionální argument), protože představa, že mohu věřit jen sám sobě, a ostatní mě mohou kdykoli podrazit za účelem vlastního prospěchu, je jako životní princip dosti drsná a v konečném důsledku vlastně efektivní kooperaci může zcela znemožnit, nehledě na pokrytectví, které v takovém případě provází vztahy mezi lidmi (viz strana 14). Výchozí uvažovaná „úroveň“ společnosti a mezilidských vztahů je velmi nízká. Je otázka, zda nestavět modelové koncepce spíše na společnosti slušných, zodpovědných, inteligentních a vzájemně kooperujících jedinců, kteří nebudou vidět jen sebe, ale i druhé. Asi je to idealismus, ale domnívám se, že právě o toto bychom měli usilovat a odchylky od této úrovně ex post sankcionovat či ex ante nastavením systému omezovat.

V textu se často používá dnes moderní polarizační hodnocení výkonný – nevýkonný, efektivní – neefektivní, schopný – neschopný a dovozuje se, že mechanismy redistribuce brání shlukování těch „podnětnějších“ v rámci meziorganizační migrace (s. 48). V této souvislosti se nabízí několik otázek. Za prvé, zda je skutečně nutné, aby se efektivita utvářela především tím, že lidé budou migrovat mezi organizacemi a zda není možné, aby kultivace probíhala právě v rámci organizace jedné (když navíc se v závěru uplatňuje princip absolventských sítí, které spočívají právě ve „svázání“ schopných absolventů s jednou vysokou školou a její pověstí).

A za druhé, zda tržní konkurenční hodnocení je vždy to, které preferuje kvalitu, výkonnost a efektivnost a zda trh nemůže v tomto směru být „slepý“. Např. z oblasti techniky je známa řada příkladů, kdy technicky slabá či evidentně nevyhovující řešení vyhrála nad lepšími řešeními jen díky masové reklamě, nebo levné ceně. Trh navíc hodnotí především momentální efektivnost v okamžiku uzavření smlouvy – uskutečnění transakce. Financuje především to, co se na základě momentálně známých informací „vyplatí“. Také není vždy jisté, že „více je lépe“ – tedy že (měřitelně) výkonnější znamená vždy lepší, adekvátnější, přínosnější. V tomto ohledu působí některé pasáže až mírně křečovitě ve smyslu preference výkonnější alternativy a podpory dynamické změny jako hlavního kritéria pozitivního vývoje. To je na delší rozbor, jen se domnívám, že rovnováha mezi rolí státu a trhu (viz např. s. 104,105) není jen o efektivnosti, ale také o vyvážení hodnot a přístupů a dokonce bych si dovolil kacířskou myšlenku, že v dnešní rychlé době může být „pomalost“ státu či netržních způsobů alokace (v tom dobrém slova smyslu, tedy pokud stát právě neselhává) paradoxně i určitou výhodou.

Navíc se domnívám, že v rámci sociálně-ekonomického systému je výkonnost obecně veličinou relativní, nikoli absolutní. To znamená, že to, zda je někdo výkonný nebo ne, v rámci sociálně ekonomického systému porovnáváme ve vztahu k ostatním, a tudíž svoji pozici v „žebříčku výkonnosti“ může daný člověk velmi snadno ztratit (a vůbec nemusí být lenoch nebo padouch). Nabízí se tedy otázka, jestli motivace méně výkonných k uzavírání „pozičních“ koalic nebo jinému „padoušskému“ chování není dána také až panickým strachem z toho, že jako méně výkonní v rámci výkonově orientované ekonomiky dospějí k sociálnímu vyloučení a nebo budou odkázáni na sociální systém. Jde tedy také o to, jaké reálné šance jsou oněm méně výkonným nabízeny a v jaké pozici je teorie her zanechává v případě, že na trh „přinesou“ pouze své skutečné schopnosti a tvorby koalic a investic do pozice se zdrží.

Zejména ve výborně napsaných pasážích o „padouších“ (s. 90, s. 117), mě často napadalo, že jejich pozice je vlastně fantasticky výhodná. Myslím si ale, že řešení nespočívá pouze v edukaci jejich obětí (což mi trochu přijde, že tak jsou určité pasáže textu napsány), ale taky v jasném vymezení právních a institucionálních mechanismů, které dokáží většinu „padoušského“ chování identifikovat, zamezit, nebo alespoň zřetelně sankcionovat. A především dávají obětem možnost se bránit nejen svojí vlastní chytrostí a schopností (která právě může být chováním padouchů narušena), ale také pomocí identifikace padouchova chování a jeho „veřejného znemožnění“.

Podle mého názoru se kniha se občas zbytečně „tlačí“ do pozice univerzálního návodu na vyřešení problémů v redistribučních odvětvích. Podle mého názoru ale její přínos tkví především v něčem jiném – kniha vedle existující ekonomické teorie a teorie sociální politiky (včetně specifického případu politiky vzdělávací) staví rozklíčování a vysvětlení doposud neanalyzovaných motivací a pozic jednotlivých aktérů vyplývající z teorie her. Tento výchozí náhled průběžně konkretizuje v kontextu modelu redistribučního systému a vysvětlení zdánlivě iracionálních motivací jednotlivých aktérů. To jistě skýtá řadu podnětů pro nastavení těchto systémů, ale na druhé straně také v sobě obsahuje riziko, že s cílem „vyhovění“ určitým teoretickým předpokladům nebo zabránění předpokládaným selháním vyplývajícím z teorie her a toho, co kdo „může všechno udělat nebo zneužít“ budeme systém koncipovat především tak, aby jej padouši a investoři do pozic tedy nemohli zneužít, ale na věcné výsledky systému a pocity jeho poctivých aktérů nebude brán příliš velký ohled a efektivita systému bude tažena přes individualitu a racionalitu jednotlivce, což je ale (a to zejména v oblasti odvětví věnující se kultivaci lidského a sociálního kapitálu) hodně silný předpoklad, kterému zdaleka každý nemusí vždy vyhovět a především pomíjí úlohu společnosti a akceptace individuální motivace při dosažení výsledků v těchto oblastech. Zjednodušeně řečeno, trochu se obávám, aby nastíněné přístupy nevedly v praxi k tomu, že nás budou redistribuční systémy hlavně chránit před padouchy a vlastními teoreticky možnými selháními a říkat nám, jak si můžeme co individuálně vyřešit, místo toho, aby pozitivně vytvářely žádoucí prostředí pro kultivaci lidského kapitálu jednotlivce v synergii mezi jeho individuální motivací a její společenskou akceptací. To však musí vycházet z pochopení faktu, že výsledky redistribučních systémů (např. v oblasti vzdělávání) nemusejí vždy vycházet z individuality jednotlivce, nýbrž jsou také produktem prostředí, podmínek, podnětů a vazeb, které jednotlivec v dané civilizaci má a které nejsou vždy pouze výsledkem tržně racionálních transakcí.

Uvedené recenzní připomínky jsou však především dány komplikovaností a dosahem zpracovávaného tématu. Je správné a přínosné, že autor tyto problémové okruhy „vytahuje na světlo“ a používá originální, logický a inspirativní přístup k jejich řešení. Přínosem je také autorova kreativita při formulaci a diskusi fenoménů typu investování do pozice, role „padouchů“ v redistribučním systému, teorie her jako bojové umění, absolventské sítě vysokých škol apod. Přitom je třeba zdůraznit, že tyto pojmy jsou v autorově pojetí vysoce funkční a čtenář si po přečtení knihy výrazně obohatí jak svůj slovník, tak i náhled na analyzované problémy a domnívám se, že řada postřehů mu bude užitečná i v běžném životě, protože jak autor správně tvrdí, popisované koncepty ovlivňují jednání lidí více, než se na první pohled zdá. V tomto kontextu je jeho pohled na svět prismatem teoretických poznatků velmi inspirativní a obohacující.

Závěrem bych rád shrnul, že novou knihu Radima Valenčíka považuji za významný přínos do současné diskuse o nastavení redistribučních systémů. Myslím, že by měla být zařazena jako doporučená literatura do ekonomických a sociálně politických kurzů na vysokých školách, neboť má velký potenciál oslovit studenty těchto oborů alternativním náhledem na současné problémy redistribučních systémů a odrážejí se v ní autorovy dlouhodobé pedagogické zkušenosti. Ale užitečná může být, v souladu s přáním autora, i širší veřejnosti se zájmem o ekonomii, která v ní může při podrobném čtení najít vysvětlení řady věcí, nad nimiž v běžném životě jen kroutí hlavou.

Autor recenze:

Ing. Jan Mertl, Ph.D.

katedra rozpočtové politiky a managementu veřejného sektoru

Vysoká škola finanční a správní

Estonská 500

101 00 Praha 10

Email: honza.mertl@gmail.com

Pyramidové hry, teorie redistribučních systémů a současná krize

Bohumír Štědroň

Současná ekonomická situace označovaná médii jako ekonomická krize povede k nutnosti přehodnotit současné metateorie v souvislosti s novými experimentálními daty (kolapsy velkých firem v současnosti a celých sportovních segmentů v minulosti) a možnými scénáři dalšího vývoje. Zajímavý metodologický aparát poskytuje teorie redistribučních systémů a další matematické teorie např. teorie pyramidových schémat.

Co je to pyramidová hra?

Pyramidové schéma (označované také jako pyramidová hra nebo letadlo) je dlouhodobě neudržitelný a podvodný model, který slibuje výdělek především za získávání dalších účastníků takového schématu. Každý nový účastník musí za vstup do schématu zaplatit poplatek a za to dostává právo vybírat tento poplatek od dalších účastníků, které sám získá. Část vybraného poplatku si nechává pro sebe a část odevzdává tomu, kdo jej získal. Obvykle pyramidové schéma nemusí nabízet žádný dodatečný produkt ani službu.

Princip tzv. pyramidových her je už dost starý a hlavně je ve většině zemí, včetně té naší, ilegální. Z tohoto důvodu se snaží dnešní podvodníci snaží své pyramidy maskovat a to hlavně tak, že je představují jako tzv. multilevel marketing (MLM). Reálně tedy sice dostanete za své peníze nějaký produkt, ale tato věc nemá ani zdaleka hodnotu peněz, které za ní dáte, a jedinou možností, jak získat své peníze zpět, je přitáhnout do systému další lidi.

Jak rozpoznat pyramidové schéma

Pyramidová schémata se často maskují tak, aby na první pohled nebyl patrný jejich princip. Základním rozpoznávacím znakem je, že produkty se kterými se v pyramidovém schématu obchoduje, mají velmi malou nebo žádnou faktickou hodnotu, nebo jsou nabízené za cenu, která je výrazně jiná, než je cena podobných produktů na volném trhu. Příkladem takovým "produktů" mohou být různé brožury, příručky, pásky nebo CD, speciální kurzy (ve kterých se člověk naučí jak získávat nové členy), adresy, nebo práce domů (přepisování textů). Cena těchto "produktů" se může pohybovat v rozpětí od několika set po tisíce korun. V porovnání s produkty, které jsou na volném trhu, je jejich cena vždy výrazně vyšší. Osoba se stává součástí pyramidového schématu nákupem tohoto produktu. Jedinou možností, jak dosáhnout slibovaného zisku, je získávat další zájemce o produkt.

Základní charakteristiky pyramidového schématu jsou:

-očekávaný rychlý nárůst obratu

-malé nebo žádné informace o společnosti, která produkt nabízí, další informace jsou podmíněny přístupem do pyramidového schématu

-velmi neurčitě specifikované přísliby velkého prodejního potenciálu

-žádný produkt, nebo produkt, jehož cena je striktně stanovena bez ohledu na cenu podobných produktů na trhu, nebo je produkt jen velmi neurčitě popsán

-budoucí příjem závisí především na odměně za získávání nových členů nebo za prodej produktů stávajícím členům. Méně již na prodej produktu zákazníkům, kteří se do obchodní sítě nezapojují

stálé ujišťování, že veškeré aktivity jsou plně v souladu se zákonem

Nasycení trhu

Účastníci, kteří jsou na spodní straně pyramidy, vždy prodělají. Není důležité jak vysoká nebo nízká pyramida je. Je dobře patrné, že počet účastníků na nejnižší úrovni vždy větší, než je počet účastníků na všech ostatních úrovních dohromady. Pokud v každé úrovni je potřeba získat 6 nových účastníků, je poměr těch, kteří prodělají k těm, co vydělají 5 : 1. Znamená to, že 84 % všech účastníků přijde o svůj vklad. V praxi nebývá pyramida vyvážená a některým účastníkům na spodní straně pyramidy se podaří splnit požadovaný úkol. Popsaný princip ale platí stále.

Multi-level marketing

Multi-level marketing (zkráceně MLM) je forma přímého prodeje. Někdy také síťový marketing. Podstatou je zkrácení distribučního řetězce na minimum. Výrobce kvalitních výrobků nebo dodavatel kvalitních služeb vytváří podmínky pro samostatné podnikání nezávislých přímých prodejců. Tak vzniká mnohovrstevní (Multi-level) struktura-síť prodeje, která je účinější a levnější než klasický distribuční řetězec velkoskladů, velkoobchodů… Zjednodušeně lze říci, že jde o jakousi kombinaci přímého prodeje a frenčízingu.

Jako multi-level marketing sami sebe označují i firmy, které ve skutečnosti provádí podvodný a nelegální obchodní model založený na pyramidovém schématu. Obvykle se má za to, že pyramidové schéma je takový multi-level marketing, který získává více než 30% svých příjmů z poplatků nebo z prodeje produktů účastníkům schématu - prodejcům.První využila MLM firma Nutrilite v USA.

Seriozní firmy, využívající MLM jsou združené v mezinárodních asociacích FEDSA nebo WFDSA a také v národní asociaci AOP. Členové asociace se zavazují přijetím členství k vysoké kvalitě svého zboží a služeb stejně tak se zavazují k normám etického chování…

Mezi nelegálním pyramidovým schématem a legálním multi-level marketingem jsou určité rozdíly. MLM umožňuje později dosáhnout významnějších příjmů výhradně prodejem produktů nebo služeb zákazníkům, kteří nejsou zapojeni do schématu. Přestože některá MLM schémata nabízejí i odměny za získávání nových členů, není tato odměna základem pro úspěšné působení v MLM schématu. Na druhou stranu, ani fakt, že neexistuje žádný vstupní poplatek, neznamená, že se nejedná o pyramidové schéma. Důležité je to, zda peníze do schématu proudí především od těch, kteří jsou ve schématu zapojení (pyramidové schéma) nebo od těch, kteří ve schématu zapojeni nejsou (legální MLM).

Příklady:

Příklad typické pyramidové hry: Přijde vám dopis se zněním:"Pokud pošlete 10 Kč na výše uvedenou adresu a zároveň rozešlete tento dopis svým deseti známým, kteří také pošlou 10 Kč na níže uvedenou adresu (tzn. autora dopisu, který vám přišel), tak vyděláte 1000 Kč."

Příklad pyramidové hry vydávající se za MLM:Budete mít možnost si koupit „skvělou“ slevovou kartu za 50000 kč a s tou kartou získáte možnost nejen využívat slev, ale i dál jí distribuovat a za každého koho přesvědčíte aby si kartu koupil tak dostanete 10000 kč.a když ten co jste ho přesvědčil přesvětčí někoho dalšího vy dostanete 3000 kč atd.

Příklad Multilevel marketingu:Vybral jsem typický, který zná nejspíš každá dívka nebo žena.Avon lady, mají provize ze zisků, schromažďují pod sebou další avon lady, ale finance vznikají prodejem kosmetiky a ne náborem nových avon lady, takže je vše v pořádku a legální.Firma Avon tímto MLM dosáhla především faktu, že jejich výrobky jsou každému snadno dostupné a získala výhodu oproti ostatním cosmetickým firmám v jednom z pěti základních prvků marketingu a to je PLACE.

Situace v ČR:

MLM v ČR: Avon-kosmetika, Amway ČR - jedna z prvních, prodej různých produktů, Eurolife-prodej finančních produktů, Oriflame-kosmetika,OVB-prodej finančních produktů, Skonto - poskytování slev u vybraných prodejců spotřebního zboží, Také-off-provozování sázek, Euro Light - společné sázení Sportky, Herbalife - vitamínové doplňky

Letadla v ČR: Rhinoceros Avalanche, Skyline International

Pyramidy v minulosti

Ponziho schéma a Mavrodiho MMM

Charles Ponzi, původně Ital Carlo Ponzi, v americkém Bostonu v letech 1919 až 1920 přesvědčil desítky tisíc investorů, že nalezl způsob investování peněz pro rychlé zbohatnutí. Sliboval platit 50% úrok za 90 dní. Později zkrátil investiční periodu na 45 dní. Podařilo se mu za osm měsíců posbírat 15 mil. dolarů. Otevřel si kanceláře v dalších státech USA, od New Jersey až po Maine. Ve skutečnosti nic neinvestoval, jen přehazoval peníze od nových investorů ke starým. Toto podvodné investiční schéma se od té doby nazývá Ponziho schéma.

Stalo se rovněž osudným několika milionům nezkušených ruských investorů, kteří v letech 1992 až 1994 naletěli na reklamu společnosti MMM Sergeje Mavrodiho, bývalého matematika. Akcie MMM se neobchodovaly na burze, ale společnost s nimi organizovala vlastní trh. Televizní reklamy "masírovaly" ruské diváky sliby MMM o 3000% zhodnocení za pouhý rok. Za šest měsíců měla MMM přes pět milionů akcionářů a cena jejích akcií vzrostla z 1 USD na 60 USD. Společnost neinvestovala do reálných aktiv, pouze vykupovala staré akcie penězi od nových akcionářů. Pyramida se stala nestabilní a cena akcií MMM spadla prudce na 46 centů.

Dokonce i po prudkém pádu cen se našli lidé, kteří do akcií nadále investovali. Jedna žena dokonce řekla novinářům před kanceláří MMM: "Já vím, že jde o pyramidové schéma, ale ty akcie jsou tak levné a mohly by zase posílit." Mavrodi byl stíhán od roku 1998 (dříve to nešlo, neboť získal poslanecký mandát), ale podařilo se ho zatknout až v roce 2003.

Albánie - od pyramidy ke krizi

Albánské pyramidové schéma bylo jedním z nejhorších finančních podvodů poslední doby. Celková hodnota pasiv pyramidových společností dosáhla poloviny HDP země. Investovaly do nich dvě třetiny obyvatel země. V zemi, která byla informačně za socialismu ještě uzavřenější než střední Evropa, byla zkušenost s tržní ekonomikou prakticky nulová. Po změně režimu vzniklo mnoho společností, které braly depozita a "investovaly je".

Slibovaly obrovská zhodnocení (až 100 % p.a.) a jakmile bylo jasné, že je nebudou moci dodržet, vyvinula se z nich pyramidová schémata, vyplácející staré investory penězi posbíranými od nových. Aby se mohli účastnit hry podle jejich názoru vedoucí k růstu bohatství, prodávali lidé domy, byty i dobytek a peníze vkládali do těchto společností. Na přelomu let 1996 a 1997 značně přesáhla pasiva objem aktiv a schémata zkrachovala, což poslalo ekonomiku do poklesové spirály. Lidé začali protestovat v ulicích, země byla na pokraji občanské války a dva tisíce Albánců doplatilo na nepokoje životem.

Závěr:

Skryté pyramidové hry jsou dnes nedílnou součástí ekonomiky každé vyspělé země. Mají řadu nových forem, od daňových rájů přes kartelizované segmenty politiky i bankovnictví. Současná legislativa včetně tzv. SOA (Sarbanes-Oxleyho zákon v USA), který byl přijat po zkušenostech s firmami ENRON a WORLDCOM je neúčinná a v budoucnosti si vyžádá zcela nové přístupy.

Zdroje:

http://www.mesec.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/

http://ihned.cz/

http://www.pyramidschemealert.org/

Interpretace redistribuční rovnice

Marek Hudík

V poslední době u nás vyvolaly zájem některé praktické otázky, při jejichž řešení se nabízí použití aparátu teorie her: jedná se především o problematiku vyjednávání a tvorby koalic. Práce na těchto otázkách vyústila ve vytvoření modelu doprovázeného počítačovou simulací (Valenčík, 2008). V tomto příspěvku se zaměříme na některé problémy, které jsou s daným modelem spojeny. Klademe si zde dva především cíle: (1) ukázat možnost interpretace tohoto („redistribučního“) modelu jako kooperativní hry a (2) ukázat, že teze „čím více dokáže organizace ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší” je pouze velmi speciálním případem obecnějšího tvrzení. Hned v úvodu však dodejme, že nelze říci, že by jedna interpretace měla a priori mít přednost před jinou: je nutno mít na paměti, že interpretace a případná specifikace modelu v rozhodující míře závisí na tom, na jaký konkrétní případ má být aplikován. Práce je strukturována takto: V části I je stručně shrnut základní redistribuční model. Část II zavádí definici koaliční hry a ukazuje možnost interpretace redistribučního modelu jako koaliční hry. Část III se potom zabývá vztahem mezi odměňováním a výkonností systému a otázkami, jak lze do modelu zakomponovat otázky férovosti rozdělení, tradice apod. Část IV je potom závěr.

Základní rovnice modelu je následující:

(1)

Kde N je počet hráčů, x je N-rozměrný vektor výplat, přičemž x_i je výplata i-tého hráče. Předpokládáme (v souladu s původním modelem), že minimální výplata každého hráče je 1.^{^[6]} I(x) je částka, která má být rozdělena, jejíž samotná velikost je však závislá na způsobu rozdělení x. Funkce I(x) je potom dále konkretizována jako

(2)

Kde a je vektor, pro který platí:

(3)

(4)

Koeficient η vyjadřuje citlivost změny částky I na odchylky skutečného rozdělení (x) od rozdělení maximalizujícího celkovou částku (a). V původním modelu je vektor a interpretován jako „výkonnost“ hráčů; později (část III) ukážeme, že jsou možné i další interpretace, a daný model lze tedy chápat obecněji.

Model zadaný pouze rovnicemi (1) a (2) (bez dalších specifikovaných předpokladů) připouští více možných přístupů. Z hlediska teorie her lze uvazovat dva základní: buď lze k danému problému přistupovat jako k nekooperativní hře nebo jako ke hře kooperativní (koaliční)^{^[7]} Pokud bychom uvažovali nekooperativní hru, museli bychom specifikovat strategie jednotlivých hráčů (o tento přistup je zdá se usilováno při současné interpretaci modelu). Hra v tomto případě může například probíhat tak, že hráč navrhne určité rozdělení, které je jiným hráčem přijato či odmítnuto (zde se jedná konkrétně o extensivní hru). Musí zde být též specifikován kdy jaký hráč nabízí kterému a počet kol, informovanost hráčů atd. Řešením nekooperativní hry je potom obvykle koncept Nashovy rovnováhy nebo jeho specifikace (v případě extensivní hry se jedná subgame perfect equilibrium). U kooperativních her na druhé straně se nevychází z možných akcí jednotlivců, nýbrž ze akcí skupin. Tento typ se her se nezabývá tím, jak jsou koalice formovány, ale vychází od vektorů výplat, které jsou dosažitelné pro každou skupinu jedinců. Koncepty řešení se v těchto typech her potom též liší od těch používaných v nekooperativních hrách. Domníváme se, že interpretace redistribučního modelu jako koaliční hry je přirozenější a ukážeme, jak lze jednoduše tuto interpretaci provést.

II.

Koordinační (koaliční hra) je obecně charakterizována následovně (Rubinstein – Osborne, 1982, definice 268.2):

- množina N hráčů

- množina X důsledků

- funkce V (charakteristická funkce), která přiřazuje každé neprázdné množině (koalici) množinu

- pro každého hráče jsou definovány preference _i na množině X.

Řešením tohoto typu her je potom jádro (core)^{^[8]}, které je definováno takto (Rubinstein – Osborne, 1982, definice 268.3): Jádro koaliční hry , (_i) je množina všech pro které neexistuje koalice S a vektor takové, aby platilo pro všechna .

Nyní reformulujeme redistribuční model jako výše charakterizovanou koordinační hru:

- máme N hráčů,

- množina X je určena rovnicemi (1) a (2):

- preference hráčů jsou konkretizovány tak, že platí: x _i x’.^{^[9]}

Nyní nás bude zajímat, za jakých podmínek existuje jádro této hry. Ptáme se tedy, jestli existuje rozdělení takové, že není pro hráče výhodné vytvářet žádné koalice. Pro jednoduchost podmínku odvodíme pro nejjednodušší případ se 3 homogenními hráči. Předpoklad homogenity zajišťuje, že . Potom:

(4.1)

(4.2)

(4.3)

(4.4)

(4.1) je jádrem tehdy, když.

V poslední části ukážeme možnosti interpretace vektoru a, tedy vektoru, maximalizujícího částku, která má být rozdělena.

III.

Předpokládali jsme, že výkon organizace je maximální jestliže x = a a klesá jestliže .Jaká je interpretace vektoru a? Proč se mění celková částka I se způsobem rozdělení? Budeme zde uvažovat dvě možné odpovědi na tyto otázky, inspirované literaturou o efektivnostních mzdách (efficiency wages)^{^[10]} a z oblasti experimentální teorie her.

(1) Férovost a tradice. Důležitou interpretací se zdá být ta, která přisuzuje vektoru a vyjádření představy férového rozdělení nebo rozdělení, které se ustálilo tradicí. Potom náš předpoklad, že x = a maximalizuje I bude platit jestliže:

(i) Všichni hráči uznávají danou normu, jako něco co má být buď proto, že je to správné (férovost) nebo proto, že to tak bylo vždy (tradice).

(ii) Pokud dojde k odchýlení od rozdělení daného normou, hráči budou společné úsilí „sabotovat“ ve snaze potrestat ostatní, někdy dokonce bez ohledu na to, zda tím potrestají i sami sebe. Například, v případě se třemi hráči, utvoří-li dva hráči koalici a nabídnou třetímu podíl 1 Kč, diskriminovaný hráč může odmítnout a všichni obdrží 0.^{^[11]}

Pokud nyní tuto úvahu aplikujeme na původní tezi, podle které je a interpretováno jako odměňování podle (potenciální) výkonnosti,^{^[12]} pak je onou normou, kterou hráči uznávají verze distributivní spravedlnosti: „každému podle potenciální výkonnosti“. Tato norma ovšem vyžaduje, aby příspěvky jednotlivých hráčů ke společnému cíli byly identifikovatelné, což však většinou splněno není.^{^[13]} Cílem však bylo ukázat, že i když opustíme tezi, že „čím více dokáže organizace ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší”, samotný model může zůstat nezměněn, neboť lze zvolit jakoukoli jinou normu, kterou hráči uznávají jako spravedlivou nebo tradiční.

(2) Výživa. Původní modely, které pracovaly s hypotézou efektivnostních mezd, byly rozpracovány pro rozvojové země. Zde byla interpretace taková, že výkon pracovníků závisí na jejich zdraví a výživě; pokud tedy mzda není dostatečná k tomu, aby udržela pracovníky v dobré kondici, je možné jejich výkon zvýšit zvýšením mzdy.^{^[14]} Tato „objektivistická“ interpretace se liší od ostatních tím, že nepracuje s motivacemi jedinců, nýbrž s jejich fyzickými charakteristikami (jako bychom uvažovali místo lidských bytostí stroje). Potom lze a interpretovat jako vektor takových výplat, které zajišťují optimální fyzickou a psychickou zdatnost hráčů. Je evidentní, že toto vysvětlení je omezeno pouze na specifické případy, pro které bylo vyvinuto.

IV.

Závěrem pouze zopakujme, že interpretace redistribuční rovnice, případně její modifikace nelze provádět bez úvahy nad konkrétními aplikacemi. Model je aplikovatelný na konkrétní situaci tehdy, pokud předpoklady modelu jsou v dané reálné situaci splněny. Další rozvinutí modelu tedy závisí na tom, jaké otázky chceme zodpovědět.

Literatura:

Henrich, J. – Boyd, R. – Bowles, S. – Camerer, C. – Fehr, E. – Gintis, H. – McElreath, R. – Alvard, M. – Barr, A. – Ensminger, J. – Smith Henrich, N. – Hill, K. – Gil-White, F. – Gurven, M. – Marlowe, F. W. – Patton, J. Q. – Tracer – D. (2004): “Economic man” in cross-cultural perspective: Behavioral experiments in 15 small-scale societies. Behavioral and Brain Sciences (2005) 28, pp. 795–855.

Rubinstein, A. – Osborne M. J. (1994): A course in game theory. MIT Press, 1994.

Stark, O. – Taylor, J. E. (1989): Relative Deprivation and International Migration. Demography, Vol. 26 (1), pp. 1-14.

Stiglitz, J. (1987): The Causes and Consequences of The Dependence of Quality on Price. Journal of Economics Literature, Vol. 25, No. 1. (Mar., 1987), pp. 1-48.

Valenčík, R. (2008): Základy teorie redistribučních systémů a její aplikace. Dostupné na [14. 9. 2008]: http://www.vsfs.cz/lidskykapital/?id=285.

Veblen, T (1999): Teorie zahálčivé třídy. Praha, Sociologické nakladatelství, 1999.

Yellen, J. L. (1984): Efficiency Wage Models of Unemployment. The American Economic Reciew, Vol. 74. No. 2, Papers and Proceedings of the Ninety-Sixth Annual Meeting of the American Economic Association. (May, 1984), pp. 200-205.

Příloha: Počítačový model vyjednávání I

(první funkční pracovní verze)

Pavel Vávra, Radim Valenčík

Elementární strategie vyjednávání

Elementární strategii vyjednávání v elementárním redistribučním systému lze definovat následujícím způsobem:

- Platí princip nákladů obětované příležitosti, tj. má-li dojít k přeměně jedné koalice v druhou, musí si každý z hráčů vytvářející novou koalici zlepšit svou výplatu.

- Každý hráč zná všechny přípustné kombinace výplat (které leží na redistribuční ploše a jsou dány redistribuční rovnicí).

- Jednání iniciuje vždy hráč, který je diskriminován (tj. je vně koalice).

- Tento hráč zná, jaké jsou výplaty ostatních dvou hráčů, a na základě toho dovede určit i to, jakou výplatu by měl v koalici s každým z hráčů stávající koalice, pokud by se jeho výplata (tj. výplata příslušného hráče, který tvoří stávající koalici) nezměnila.

- Vytvoření nové koalice nabídne tomu hráči, s nímž by měl větší výplatu, pokud by velikost výplaty hráče, kterému vytvoření koalice nabízí, zůstala zachována.

- Sobě navrhne výplatu, která se rovná procentuálně stanovému podílu (např. průměru, tj. 50 %) z rozdílu mezi největší a nejmenší možnou výplatou, kterou může v nové koalici dosáhnout za předpokladu, že pro něj i pro druhého hráče v této koalici bude platit princip nákladů obětované příležitosti.

- Od své výplaty odvodí velikost výplaty toho hráče, kterému vytvoření koalice nabídne, a ten tuto nabídku přijme.

- Diskriminovaným se pak stává druhý z hráčů předcházející koalice, který nyní podle stejných pravidel nabídne vytvoření nové koalice.

Cílem je analýza chování modelu při různých modifikacích a rozšířeních elementární vyjednávací strategie.

Graf: Názorné vyjádření procesu vyjednávání

Výplata

B po 1. kole

4. Výsledek 1. kola vyjednávání

vyjednávání

1: Výchozí bod

(A+B

diskriminují C)

2b: To, co by dojednal B

s C, pokud by měl mít

stejně jako v

původní koalici

s A

4c Výplata C

3a: V tom případě by měl C

(v koalici s A) tolik

3b: V tom případě by měl C (v koalici s B) tolik

Z X

2a: To, co by A dojednal s C, pokud by A

měl mít stejně jako v původní koalici s B

Zde a proto (v logice věci) upřednostní C (jako navrhovatel koalice) koalici s B

Černý bod je návrh C k vytvoření koalice s C, kde výplata C je 1/2 mezi tím, co by měl v koalici s B a v koalici s A odvozené od původního stavu. Podle mého názoru tento postup, když A (v druhém kole diskriminovaný) udělá totéž, co C před tím, konverguje k diskriminačním rovnováhám, tentokráte nikoli triviálně.

Podle tohoto návrhu se vyjednáváním dostaneme také do diskriminační rovnováhy. V případě výplaty ½ rozdílu je konvergence rychlá.

Graf: Grafické znázornění procesu vyjednávání modelovaného počítačem

při orientace na 50 % rozdílu mezi největší a nejmenší možnou výplatou:

Graf: Grafické znázornění procesu vyjednávání modelovaného počítačem při orientace

na 10 % rozdílu mezi největší a nejmenší možnou výplatou:

- V tomto případě se utvářejí koalice vždy střídavě mezi všemi hráči.

- V závislosti na startovní pozici se vyjednávání mohou „táhnout“ celou věčnost, nebo naopak skončit v bodech diskriminační rovnováhy velice rychle.

- Tento fakt ale nezávisí na vzdálenosti od diskriminační rovnováhy.

Graf: Grafické znázornění procesu vyjednávání modelovaného počítačem při orientace na 10 % rozdílu mezi největší a nejmenší možnou výplatou při různé výchozí situaci (tři různé případy):

Teorie redistribučních systémů –

o čem je a co nového přináší?

Editor: Radim Valenčík

Sborník příspěvků z teoretického semináře

pořádaného ve spolupráci ČSE a KEMV VŠFS

28.1.2009 v Praze

Rok vydání 2009

Vydáno jako příloha časopisu Marathon

Vychází od listopadu 1996

Registrační značka: MK ČR 7785

www.valencik.cz

1/2009, sv. 86

2/2009, sv. 87

ISSN 1211-8591

[1] viz například, monografie R.Valenčíka,: Teorie her a redistribuční systémy, Eupress, Praha 2008.

[2] Janoušek Jiří: Rozhovory s Janem Werichem, Mlada fronta, Praha 1986, s. 115

[3] Maňas, Miroslav, Teorie her a konflikty zájmů, 1. vydání, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 12

[4] Maňas, Miroslav, Teorie her a konflikty zájmů, 1. vydání, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 89

[5] Radim Valenčík: Teorie her a redistribuční systémy. Praha: EUPRESS, 2008, 124 stran.

[6] Požadavek minimální výplaty může být interpretován jako obětovaná příležitost daného hráče – tedy takové částky, při které je hráč indiferentní mezi setrváním v organizaci a jejím opuštěním.

[7] Jak bývá správně často uváděno, názvy kooperativní a nekooperativní jsou bohužel zavádějící pro označení těchto typů her, protože nevyjadřují v čem spočívá rozdíl mezi nimi.

[8] Existuje více konceptů řešení, ty zde však ponecháme stranou.

[9] Všimněme si, že preference mohou zde být definovány různě. Důležitým příkladem alternativní formulace preferencí je taková, podle které hráčům jde především o jejich relativní pozici vůči ostatním (hráči jsou např. závistiví). Existence takovýchto preferencí je samozřejmě dávno známa. Zmínit zde musíme alespoň práce T. Veblena (zejm. Veblen, 1999), který je často zdůrazňoval. Zajímavým příkladem je také zahrnutí těchto preferencí (pod názvem „relativní deprivace“) jako jednoho z faktorů migrace. Viz např. Stark a Taylor (1989).

[10] Hypotéza efektivnostních mezd jak známo tvrdí, že produktivita práce závisí na výši reálných mezd. Viz Yellen (1984) pro přehled modelů.

[11] Že k tomuto skutečně dochází je nyní všeobecně známo a bylo potvrzeno i experimentálně (za použití hry ultimatum game) v mnoha kulturách.Viz (Henrich, J. et al., 2004).

[12] Slovo „potenciální“ je zde nutno doplnit proto, že myšlenka odměňování podle (skutečné) výkonnosti je poněkud problematická, pokud skutečná výkonnost závisí na odměně. Připomeňme, že samotná hypotéza efektivnostních mezd, u které je možno hledat inspiraci, je namířena proti myšlence, že se mzda rovná meznímu produktu.

[13] A sice kvůli tomu, že příspěvky členů určité organizace bývají komplementární a obtížně kvantifikovatelné. K tomu viz též Valenčík (2008, část 01).

[14] Zmínky na toto téma nalezneme již u A. Smitha, M. Webera či A. Marshalla aj. Viz Stiglitz (1987), který se zabývá obecně fenoménem závislosti kvality na ceně a též Yellen (1984).