Filozofie, ekonomie, politologie,
sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
5/2010
číslo 97
_________________________________________
Teoretický
časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve
světě, ve společnosti, v současném dění
Obsah:
Ekonomické teorie a mezinárodní migrace (Marie Popovová)
Jan Herben nebyl pouze spisovatelem a novinářem (Jaroslav Šetek)
Sociální každodennost dělnictva z pražské meziválečné periferie
(Pavel Sirůček)
4. K teorii redistribučních systémů
Nové v teorii redistribučních systémů (Radim Valenčík a kol.)
Teorie her, bankovnictví, riziko a nejistota (Ivo Stáňa)
MARATHON
Internet: http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim Valenčík
jménem Otevřené společnosti příznivců
časopisu MARATHON
Vychází od listopadu 1996
Registrační značka: MK ČR 7785
ISSN 1211-8591
Redigují:
Vladimír Prorok
e-mail: prorok@vse.cz
Pavel Sirůček
e-mail: sirucek@vse.cz
Radim Valenčík (224933149)
e-mail: valencik@cbox.cz
Redakce a
administrace:
Radim Valenčík,
Ostrovní 16
110 00 Praha 1
tel.: 224933149
e-mail: valencik@cbox.cz
MARATHON
is a bi-monthly Internet magazine founded in
About
120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it
occasionally. So far
Themes most often treated in the magazine include human capital, investments
in education and other forms of human capital, nature and consequences of
globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of
seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker
and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new
space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital
investments have been developed on the basis of concepts analyzed in
The magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: valencik@cbox.cz
Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2010. Jako
obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami
- několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax
modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
- Časopis
vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou
po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2010) bude vydáno a objeví se na Internetu
15. listopad 2010.
- Rozsah
časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám
standardního formátu.
- Kontaktní
spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit
připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího
telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
-
Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž
zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.
- V srpnu
1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je
distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k
dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
- V
časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Teorie
redistribučních systémů (vedený pod číslem 402/09/0086).
- Od
počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím
kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
- Příspěvky
uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).
Pozvánka na mezinárodní vědeckou konferenci
Vysoká
škola finanční a správní pořádá mezinárodní odbornou konferenci pod záštitou
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na téma
Lidský kapitál a investice do vzdělání
Nezbytnost,
aktuálnost a vzájemná podmíněnost reforem systémů veřejného sociálního
investování a pojištění – cesta k zajištění kvalitního vzdělání, péče o
zdraví, stability penzijního systému. Odborným garantem konference je doc.
Radim Valenčík, CSc.
13. ročník konference se uskuteční ve
dnech
v Kongresovém centru Vysoké školy
finanční a správní, Estonská 500, 101 00 Praha 10.
Jedná se o předběžný program. Jména vystupujících,
názvy příspěvků v jednotlivých blocích budou průběžně doplňovány.
První den (23. 9. 2010)
09:00 – 09:30 Prezence
09:30 – 10:00 Zahájení – Bohuslava Šenkýřová,
vystoupení zástupce MŠMT a zástupců partnerů
10:00 – 12:00 1. blok: Nutnost
reforem systémů sociálního investování a sociálního pojištění z hlediska
konkurenceschopnosti
V bloku vystoupí: Vladimír Čechák, Martin Potůček, Michal
Mejstřík a další
12:00 – 13:00 Oběd
13:00 – 14:30 2. blok: Financování
investic do vzdělání a zdraví, problematika reforem v této oblasti
V bloku vystoupí: Petr Matějů, Walter Bartoš, Jiří Havel a
další
14:30 – 14:45 Přestávka
14:45 – 16:15 3. blok: Penzijní systém,
prodlužování doby dožití a možnosti prodloužení produktivního uplatnění,
vzájemná podmíněnost reforem systému sociálního investování a sociálního pojištění
V bloku vystoupí: Jan Mládek, Jaroslav Vostatek, Radim
Valenčík a další
16:15 – 17:30 Raut
Druhý den (24. 9. 2010)
08:30 – 09:00 Prezence
09:00 – 12:00 4. blok: Hry o reformy
systémů sociálního investování a sociálního pojištění
V bloku vystoupí: Petr Wawrosz, Herbert Heissler, Jiří
Mihola a další
Podrobnější
průběžné informace o programu naleznete na www.vsfs.cz/lidskykapital.
Uvítáme
Vaše případné náměty na adrese: irena.fozikosova@vsfs.cz - tel. 210 088 896, 724
134 897.
Účast na
konferenci je bez registračního poplatku. Z konference bude vydán sborník.
Příprava na 100. číslo časopisu Marathon
Připomínáme, že se blíží vydání 100. (!) čísla našeho časopisu.
Podle propočtu by se mělo současně jednat o první číslo roku 2011, které bude
vydáno 15. ledna
K obsahu tohoto čísla
První hlavní materiál je věnován velmi
aktuální a významné problematice, která doslova hýbe současným světem, přitom však
zůstává teorii dosud nedostatečně podchycena. Tím je teoretický přístup
k problematice mezinárodní migrace. Autorka M. Popovová se snaží
formulovat základy ekonomické teorie mezinárodní migrace. A do značné míry se
jí to daří. Námi uveřejněný materiál je původní a rozsáhlý. Mj. – vztahuje se i
k těm problémům, které spadají do problematiky sebereflexe naší
společenské reality.
Druhý hlavní
materiál je z pera J. Šetka. Pokračuje v mapování našich dějin
z hlediska rozvoje českého vědeckého myšlení a vybírá si méně známou
osobnost, tentokráte Jana Herbena.
V rubrice
recenze se věnujeme monografii S. Holubce o každodenním životě a sociálním
postavení pražského dělnictva v meziválečné době.
Závěrečnou
část čísla tvoří dva pracovní materiály k teorii redistribučních systémů.
Jedná se o dva texty zpracované podle prezentace připravované na konferenci
Lidský kapitál a investice do vzdělání. Ukazují souvislost mezi spory o to, jak
by měly probíhat reformy, a pohledem, který na společenskou realitu vrhá teorie
her. Na uvedené dva materiály navazuje další část diplomové práce I. Stáni,
kterou jsme začali zveřejňovat v předcházejícím čísle.
Marie
Popovová
Úvod
Mezinárodní migrace v současnosti
představuje nezbytnou součást základních znaků téměř všech industrializovaných
ekonomik. Podle odhadů OSN (UN Global Migration Database) se počet migrantů za
posledních 40 let více než zdvojnásobil na současných asi 200 milionů osob
žijících mimo území svého narození. S tímto vývojem koresponduje také
zvýšený zájem odborníků z nejrůznějších vědeckých disciplín, kteří se
snaží popisovat hlavní tendence ve vývoji mezinárodní migrace a také hledat
příčiny, souvislosti i následky tohoto fenoménu. Oblast migrace je tak skutečně
multidisciplinární s příspěvky
pocházejícími z ekonomie, demografie, geografie, práva, sociologie,
politologie a sociální antropologie. Proto se dnes objevují snahy o systémový přístup k migraci
s vědomím, že výměna kapitálu a lidí mezi určitými zeměmi se odehrává
v určitém ekonomickém, společenském, politickém a demografickém
kontextu (Jennisen 2004).
Cílem této práce je nastínit přehled
základních teorií vysvětlujících nejrůznější aspekty spojené s mezinárodní
migrací. Autorka se přitom zaměří především na ekonomické aspekty spojené
s migrací, protože se domnívá, že ekonomické faktory jsou zahrnuty téměř
ve všech teoriích migrace a ekonomický pohled vysvětluje značnou část
teoretického rámce mezinárodní migrace. Lze tedy hovořit o jakési ekonomii
mezinárodní migrace.
Moderní literatura zabývající se
ekonomií migrace se zaměřuje na tři hlavní problémy (Borjas 1989): 1) co
determinuje velikost a kvalifikační skladbu toku imigrantů v určité
hostitelské zemi; 2) jak se imigranti přizpůsobují ekonomice hostitelské země;
3) jaký je vliv imigrace na ekonomiku hostitelské země.
V první části práce se zaměřím na
celkový teoretický rámec mezinárodní migrace, jak se nejčastěji objevuje
v pracích odborníků na tuto oblast. Zde bude pozornost věnována především
vymezení širšího teoretického rámce. Poté se již autorka bude věnovat zejména
ekonomickým teoriím. Jak bylo ovšem zmíněno výše, dělat mezi jednotlivými
teoriemi jasné linie je velmi obtížné, protože různé přístupy se neustále
prolínají, doplňují a jen velmi zřídka si navzájem vyloženě odporují.
Podle mnohých odborníků existuje jasná
spojitost mezi plynulostí pohybu obyvatel a ekonomickými a technologickými
změnami, které vytvořily globalizaci
(např. Massey 1993 nebo Glover 2001). Globalizace zvyšuje počet a komplexitu
migračních toků: lidé migrují z ekonomických, rodinných nebo jiných
důvodů, mohou se nejprve chtít stěhovat dočasně a pak se vrátit, migrovat
do třetí země nebo se usadit. Proto se v tomto textu budu vyhýbat pojmu
imigrant a spíše budu mluvit o migrantech a migraci.
1. Teoretický
rámec mezinárodní migrace
Ve studiu mezinárodní migrace neexistuje
žádná jednotná komplexní teorie, spíše soubor několika oddělených teorií. Je
zde ovšem patrná snaha najít komplexní, interdisciplinární a přitom specifickou
teorii, která na migraci bude nahlížet z různých perspektiv, úrovní
a předpokladů. Vědci zkoumající problematiku mezinárodní migrace vytvářejí
konkrétní migrační modely, které
vysvětlují různé vědecké otázky, mají různé cíle, zaměření, zájmy a způsoby
analýzy. Jedná se tak o nesmírně složitý systém vztahů, který se snaží pomocí
měřitelných faktorů vysvětlovat migraci.
Samozřejmě je zde také jasný rozdíl mezi
vnitrostátní a mezinárodní migrací – i když se však současné teorie soustředí
zejména na migraci mezinárodní, která znamená překročení hranic, mnoho teorií
se odkazuje také na migraci vnitrostátní. Zatím ale nebyl uveden žádný
statistický doklad toho, že zde existuje spojitost mezi mezinárodní a
meziregionální migrací (Bijak 2006).
Massey a kol. (1993) uvádí, že
jednotlivé teorie migrace se zaměřují na různé fáze migračních pohybů: příchod, pobyt (chování migrantů na území
hostitelské země), případně odchod. Podle těchto fází pak rozděluje také
jednotlivé teoretické modely, které je vysvětlují.
Důvody migrace, tedy první fází
migračního chování (odpovědí na otázku, proč migrace vůbec začíná) se zabývají
zejména ekonomické teorie, které budou podrobněji rozebrány v další
kapitole. Jde zejména o mikroekonomický přístup reprezentovaný neoklasickou
teorií, která se soustředí na rozdíly ve mzdách a pracovních podmínkách mezi
zeměmi a dále na náklady migrace, přičemž jednotlivec se snaží maximalizovat
svůj zisk; a novou ekonomií migrace, která bere v úvahu nejen podmínky na
pracovních trzích, ale vnímá migraci jako rozhodnutí domácností, tedy jako
minimalizaci rizik výpadků příjmů domácností. Naproti tomu makroekonomický
přístup se soustředí na vyšší (agregátní) úroveň rozhodování. Zde se uvádí
teorie dvojího pracovního trhu, podle níž je migrace spojená se strukturálními
požadavky moderních industrializovaných ekonomik, a teorie světových systémů,
která migraci chápe jako přirozený důsledek ekonomické globalizace a penetrace
trhů přes státní hranice.
Teorie, které se zabývají fází trvání
mezinárodního pohybu osob, tedy podmínkami, které způsobují vznik migrace, již
odkazují na širší spektrum vědních oborů. Přestože mzdové rozdíly, relativní
rizika, snaha zaměstnavatelů a penetrace trhů může pokračovat, během migrace
samotné vznikají podmínky, které mohou být příčinami další migrace.
V tomto kontextu se pak objevují teorie, které si všímají rozšíření
migračních sítí, institucí podporujících rozvoj nadnárodního pohybu nebo
společenského významu pracovních změn v přijímajících zemích Všechny tyto
změny způsobují vyšší pravděpodobnost další migrace, což se v literatuře
označuje jako proces kumulativní příčiny (cumulative
causation) (Massey 1993, Bijak 2006).
Jiný přístup ke klasifikaci migračních
teorií používá Bijak (2006). Ten poukazuje na to, že migrační teorie se určitým
způsobem objevují v mnoha společenských disciplínách. Základní přehled
ukazuje graf 1. Uvedené dělení teorií však nezohledňuje rozdíly mezi teoriemi
vysvětlujícími začátek mezinárodní migrace a její trvání, jak ukazuje Massey a
kol. (1993).
Graf
1: Vybrané migrační teorie z různých vědních disciplín
Pramen: Bijak (2006: 5)
V dalším textu se zaměříme na
hlavní charakteristiky migračních modelů výše zmíněných neekonomických
disciplín.
Sociologické teorie
Sociologické teorie přicházejí
s řadou samostatných migračních teorií, přičemž ale často vychází
z poznatků jiných vědních oborů. Jedná se zejména o koncept intervenčních
příležitostí, syntetizující přístup push a pull faktorů, teorii migračních sítí
a z ní vycházející teorii transnacionálních sociálních prostorů, dále
institucionální teorii a teorii kumulativních příčin.
Koncept intervenčních příležitostí[1] (intervening opportunities) je založený na tom, že počet migračních
událostí je úměrný počtu přitahujících příležitostí (např. pracovních míst),
které jsou k dispozici migrantům v cílové zemi, a naopak nepřímo
úměrný počtu takových příležitostí, které existují blíže místu původu migranta.
Jak by se mohlo zdát, nejedná se čistě o geografickou teorii, protože
nejde pouze o prostorovou vzdálenost, ale o vzájemné působení mezi vzdáleností
a příležitostmi k dispozici případnému migrantovi v různých místech.
Teorie push a pull faktorů[2] vysvětluje migraci, jako
proces determinovaný přítomností přitahujících (pull) faktorů v cílové zemi a odpuzujících (push) faktorů v místě původu.
V mezinárodní migraci mohou být tyto faktory dále děleny na tvrdé (hard) a měkké (soft), přičemž tvrdé znamenají určité dramatické okolnosti jako
humanitární krize, ozbrojené konflikty, environmentální katastrofy atd., zatímco
měkké faktory jsou problémy jako chudoba, sociální vyloučení nebo
nezaměstnanost. Dominance toho kterého faktoru určuje do určité míry
charakteristiku migrujícího obyvatelstva: příznivé pull faktory v cílové
zemi mají tendenci přitahovat migranty, kteří jsou, pokud jde o lidský kapitál
nebo motivaci, vybíráni na základě pozitivního hodnocení, což není případ
nepříznivých push faktorů v zemi původu.
Také přítomnost meziosobních migračních
sítí v přijímající zemi znamená existenci určitého pull faktoru, jehož
hlavní úlohou je snižování různých nákladů (nejen monetárních, ale také
psychologických a dalších) a rizik spojených s migrací. Migrační sítě tak
usnadňují mezinárodní migraci a způsobují setrvačnost migračních pohybů, která
je velmi těžce regulovatelná místními autoritami v přijímající zemi, a
migrace se dokonce může stát nezávislou na původních faktorech, které ji
způsobily. Teorie sítí byla dále zobecněna teorií transnacionálních sociálních
prostorů[3], která připouští
přítomnost různých přeshraničních vazeb spojených s migrací mezi
jednotlivci a skupinami a dále vytváří koncept sociálního kapitálu, který vidí
jako zdroj, který pomáhá lidem nebo skupinám dosáhnout svých cílů. Sociální
kapitál představuje společenské a symbolické vazby mezi jednotlivci a skupinami
(normy reciprocity, solidarity a vzájemných závazků), případně jejich
institucionální struktury. Aspekty sociálních sítí migrantů jsou
v poslední době zobecňovány do konceptu transnacionalizace (Drbohlav,
Uherek 2007) – díky aktivitám migrantů se především v ekonomické,
politické, ale i socio-kulturní oblasti vytvářejí pevné a funkční vazby mezi
zemí zdrojovou a cílovou.
Na důležitou roli institucí, které
usnadňují migrační proces, poukazuje také v institucionální teorii
migrace, která se týká jak legálních, tak nelegálních aspektů populačních toků.
Tato teorie může být spojená také s institucionální teorií
v ekonomii, takže v podstatě vytváří určitý hybrid mezi teoriemi
sociologickými a ekonomickými. Tento koncept vychází z toho, že jakmile
začne proces mezinárodní migrace, začínají vznikat soukromé instituce a
neziskové organizace, aby uspokojily poptávku vytvořenou nerovnováhou mezi
velkým počtem lidí, kteří se snaží vstoupit do kapitálově bohaté země, a
omezeným počtem imigračních víz, která tyto země obvykle vydávají. Na jedné
straně tak v cílových zemích vznikají podnikatelé snažící se z této
situace co nejvíce vytěžit a černý trh, na druhé straně také humanitární
organizace, které se zaměřují na vynucování práv a zlepšování podmínek legálních
i nelegálních migrantů. Hlavní hypotézy této teorie (Massey 1993)
spočívají v tom, že jak organizace rozvíjí svou podporu a udržování
mezinárodního stěhování, mezinárodní toky migrantů se stávají více a více
institucionalizovány a nezávislé na faktorech, které je původně způsobily.
Vlády mohou také jen obtížně kontrolovat migrační toky, protože je velmi těžké
řídit proces institucionalizace – policejní snaha kontrolovat imigraci pouze
podporuje vznik černého trhu a restriktivnější imigrační politiky se setkávají
s odporem humanitárních organizací.
Dalším příkladem interdisciplinárního
teoretického přístupu je teorie kumulativních příčin[4],
o které byla řeč také výše, která předpokládá, že migrace je evoluční
proces, který prostřednictvím různých mechanismů a zpětných vazeb přispívá
k institucionálním a socioekonomickým změnám jak v zemi původu,
tak v cílové zemi. V tomto konceptu se např. tzv. odliv mozků (brain drain) může vlastně změnit na
příliv mozků (brain gain), protože
očekávané pozitivní příjmy z migrace jsou zdrojem externalit ve formě
celkového zvýšení lidského kapitálu v zemi původu.
Sociologové mluví o šesti
socioekonomických faktorech, které jsou v této kauzalitě ovlivněny
mezinárodní migrací (Massey 1993): 1) distribuce příjmů – rozdíly mezi příjmy
jsou nejdříve malé, posupně narůstá migrace a rozdíly se zvyšují, poté se opět
snižují, když se v pracovní migraci angažuje většina rodin; 2) distribuce
půdy – jedná se o důležitý cíl příjmů migrantů v zemědělských oblastech,
ale ti půdu často kupují spíše jako prestižní hodnotu a zdroj příjmu do důchodu
než jako investici, čímž se snižuje poptávka po lokální zemědělské práci
a zvyšuje tlak na migraci; 3) organizace zemědělské výroby – pokud se
rodina zapojující do migrace věnuje zemědělství, častěji využívá kapitálově
náročných metod, protože má lepší přístup ke kapitálu a finančním zdrojům; to
způsobuje přemisťování místních pracovníků z tradičních odvětví a zvyšuje
tlak na jejich vystěhování; 4) kultura migrace – migrace v určitých komunitách
mění hodnoty a kulturní vnímání tak, že opět zvyšuje pravděpodobnost budoucí
migrace; 5) regionální distribuce lidského kapitálu – migrace je selektivní
proces, který může způsobit vyčerpávání lidského kapitálu ve vysílajících
oblastech a k jeho akumulaci v přijímajících zemích[5], přičemž produktivita se
snižuje v první a zvyšuje ve druhé oblasti a způsobuje stagnaci ve
zdrojových zemích, která opět stimuluje migraci; 6) společenské označování
(social labeling) – v přijímajících společnostech jsou určitá zaměstnání,
která obsazovali ve větším měřítku migranti, kulturně označována za „práci
imigrantů“ a místní pracovníci je nechtějí vykonávat, což vytváří strukturální
poptávku po imigrantech.
V geografickém rámci je vzdálenost
nahlížena jako faktor zmírňující prostorové interakce mezi regiony, které
zahrnují také toky obyvatel. V tomto oboru se nejčastěji zmiňují migrační
teorie gravitace, koncept maximalizace entropie, teorie katastrofy a rozdvojení
a teorie změny mobility.
Migrační teorie gravitace[6], analogická k Newtonově
gravitačnímu zákonu, předpokládá, že migrace mezi regiony i a j (mij) je přímo úměrná
populační velikosti (podobně jako hmota v Newtonově modelu)
v regionech původu a cíle (Pi
a Pj) a nepřímo úměrná
síle vzdálenosti b mezi oběma
regiony; dij je diskontní
faktor:
. (1)
Matematické nástroje používá také teorie
maximalizace entropie, kdy předpokládané interakce mezi regiony včetně migrace
maximalizují entropii celkového systému regionů, čemuž brání náklady těchto
interakcí, které se vztahují k pokrytí vzdálenosti mezi příslušnými
regiony. Další teorie katastrofy a rozdvojení[7]
pak hovoří o tom, že dynamika systému může prodělávat podstatné kvalitativní
změny následkem velmi malých modifikací některých svých parametrů.
Teorie změny mobility[8] se snaží vysvětlit změny
v prostorové mobilitě hypotézou podobnou konceptu „demografické změny“:
sociální modernizace způsobila nárůst a pokračující diverzifikaci typů lidské
mobility – během přechodného stádia mezi před-moderní a moderní společností
v 18. a 19. století byly migrační pohyby primárně typické v rámci
národních hranic nebo zemí. Spolu s procesem industrializace začala růst
migrace ze zemědělských do městských oblastí, která v rozvinutých
společnostech poklesla až ve druhé polovině 20. století. V těchto
rozvinutých společnostech naopak začala růst migrace mezi a v rámci
městských oblastí, stejně jako různé krátkodobé cirkulární pohyby (dojíždění,
obchodní cesty, turistika atd.). V poslední době cirkulace pohlcuje více a
více mobility než ostatní typy a je nahrazována zvyšující se rolí komunikačních
systémů.
Sjednocující teorie migrace se snaží
navrhnout jednotné vysvětlení populačních toků. Jde zejména o teorii migračních
systémů[9], která migraci vnímá jako
proces pokračujícího vzájemného působení historických, ekonomických, kulturních
a politických vazeb mezi zeměmi jak na mikro-, tak na makro-úrovni. Mezinárodní migrační systém zahrnuje jádro cílového
regionu (země nebo skupina zemí) a soubor specifických vysílajících zemí, které
jsou k jádru připojeny neobvykle velkým tokem imigrantů (Massey 1993).
Hlavním
závěrem této teorie je poznatek, že země v rámci systému nemusí být
geograficky blízké, protože toky odráží spíše politické a ekonomické vztahy
(dále technologické a historické) než vztahy fyzické. I když blízkost
zřejmě usnadňuje utváření výměnných vztahů, není jejich zárukou, naopak
vzdálenost je nevylučuje. Národy mohou náležet do více než jednoho migračního
systému, ale vícečetná příslušnost je běžná spíše mezi vysílajícími zeměmi než
přijímajícími. Migrační systém se nachází v určitém kontextu; následující
graf 2 ukazuje kontext sociální, politický, demografický a ekonomický:
Graf 2: Země
v systémovém rámci mezinárodní migrace
Pramen:
Jennissen (2004: 35)
Teoretický
rámec, v rámci něhož se rozlišují čtyři skupiny faktorů působící na
mezinárodní migraci (ekonomické, sociální, politické a „vazby“) ukazuje
příčinné souvislosti, přičemž kombinace šipek zobrazených v grafu 3 ukazují
příčinné souvislosti všech zmíněných teorií (liší se ale počáteční bod):
Graf 3: Teoretický rámec mezinárodní
migrace
přímý
vliv opačný
vliv nepřímý
vliv
Pramen:
Jennissen (2004: 37)
Ekonomické
faktory zahrnují příjem, zaměstnanost a množství lidského kapitálu, společnost
zahrnuje kulturní (životní styl a etnicita), sociální (nerovnost a soudržnost)
a demografické (věk a pohlaví) složky; V rámci kategorie „politika“
rozlišujeme dvě složky: politická situace a migrační politika. Vazby mezi
zeměmi“ zahrnují kulturní (např. koloniální minulost, stejný jazyk) a
materiální (vzdálenost mezi zeměmi a náklady stěhování) vazby. Různé složky
určité kategorie mohou mít pozitivní nebo negativní efekt na migraci nebo na
jiné složky – konečný efekt je tak dán relativní sílou každé složky (Jenissen
2004).
2. Ekonomické
teorie migrace
Ekonomie studuje alokaci vzácných zdrojů
mezi alternativní uživatele. Ekonomický přístup k migraci proto používá
předpoklad, že individuální migrační chování se odvíjí od hledání lepších
ekonomických příležitostí a že výměny mezi různými hráči jsou regulovány na
trhu migrace (Borjas 1989). Pracovní mobilita je mnohem komplexnější fenomén
než mobilita kapitálu a také je mnohem méně předmětem současně dostupných
nástrojů ekonomické analýzy (Glover 2001). Ani velké rozdíly v ekonomické
návratnosti (měřeny mzdami) ale nejsou dostatečné, aby u většiny lidí způsobily
migraci, protože zde velkou roli hrají také další faktory, včetně osobních
vazeb, kulturních spřízněností apod.
Jak již bylo řečeno výše, ekonomické teorie
pracovní migrace vyplývají buď z makro- nebo mikro-perspektivy a
reflektují různorodost paradigmat a ekonomických teorií, které dominovaly nebo
koexistovaly v různých obdobích. Ve skutečnosti se ale objevují prvky obou
přístupů, protože migrace se neodehrává ani v ekonomickém nebo
socio-kulturním vakuu a rozhodnutí o migraci jedince nebo domácnosti je
nakonec ovlivněno makro-strukturálními fakotry (Drbohlav 2007).
Jednoduché ekonomické modely
předpokládají, že ve vysoce nereálném světě dokonalých informací, nulových
transakčních nákladů, volného pohybu výrobních faktorů atd. by se lidé
stěhovali tam, kde by byla jejich mezní produktivita nejvyšší. Za daných
okolností je ale jasné, že tento přístup není adekvátní, protože zde existují
další faktory, které mají vliv na migraci: podmínky na trhu práce v zemi
původu a cílové zemi, zákony a politiky v obou zemích, informace a
informační toky, řetězové migrační vlivy (na úrovni etnické skupiny, vesnice,
rodiny), dopravní a transakční náklady, kapitálové překážky a téměř vše
ostatní, co ovlivňuje touhu žít/pracovat v cílové zemi a opustit zemi
původu, od etnického a politického násilí až po klima (Glover 2001).
Dále následuje detailnější rozbor
jednotlivých ekonomických teorií migrace vycházející zejména z článku
Douglase S. Masseyho a kol. (1993).
Neoklasická ekonomie – makro-přístup[10]
Neoklasická ekonomie představuje zřejmě
nejstarší a nejznámější teorii mezinárodní migrace, která se původně zaměřovala
zejména na migraci v procesu ekonomického rozvoje. Teorie vychází
z toho, že mezinárodní migrace je způsobená geografickými rozdíly mezi
nabídkou práce a poptávkou po ní. Situace může být graficky znázorněna
takto:
Graf
4: Situace na mezinárodním trhu práce v případě migrace
Pramen: vlastní zpracování
Země bohatší na práci vzhledem ke
kapitálu mají na trhu práce nižší rovnovážnou mzdu (w1), zatímco země vybavené
lépe kapitálem se vyznačují vyšší rovnovážnou mzdou (w2). Migrace způsobuje
přesun pracovní síly do země s vyšší rovnovážnou mzdou, který způsobuje
pokles křivky nabídky v první zemi (křivka S1 se dostává do polohy S1‘) a
zároveň růst nabídky v zemi druhé (S2 na S2‘). Výsledkem je nová výše
rovnovážné mzdy v obou zemích, přičemž rozdíl mezi nimi je dán náklady
mezinárodního stěhování a dalšími (psychologickými, sociálními) faktory.
Graf 5: Neo-klasický mechanismus vedoucí
k rovnováze
Oblast nízkých mezd |
|
Oblast vysokých mezd |
práce |
migrace |
práce |
|
kapitál |
|
kapitál |
kapitálové toky |
Pramen:
Jennissen (2004: 45)
Základní
předpoklady této teorie je tedy možné shrnout takto: neoklasická ekonomie
předpokládá plnou zaměstnanost, přičemž mezinárodní migrace je způsobena
rozdíly ve mzdových úrovních v jednotlivých zemích. Odstranění těchto
mzdových rozdílů by tak v konečném důsledku vedlo k zastavení pohybu
pracovní síly a migrace by neprobíhala. Naproti tomu mezinárodní pohyb lidského
kapitálu (vysoce kvalifikovaných pracovníků) je ovlivněn spíše mírou návratnosti
investic do lidského kapitálu, která se může lišit od míry mezd. Proto může být
model migrace kvalifikovaných pracovníků odlišný od modelu vztahujícího se
k nekvalifikované práci. Hlavním mechanismem, který ovlivňuje mezinárodní
migraci, jsou pracovní trhy; ostatní trhy nehrají v mezinárodní migraci
žádnou podstatnější roli. Pokud tedy chtějí vlády řídit migrační pohyby, měly
by regulovat nebo ovlivňovat pracovní trhy ve vysílajících a hostitelských
zemích.
Jak
uvádí řada autorů (např. Bijak 2006), tento přístup je velmi zjednodušený a
např. nevysvětluje fenomén návratové migrace[11] nebo
populační toky v případě neexistence mzdových rozdílů. Proto zde existuje
také alternativní Keynesiánský pohled[12], kdy
rovnováhy na pracovním trhu je dosaženo eliminací rozdílů
v nezaměstnanosti, ne ve mzdách. To má za následek pro-cyklickou povahu
migrace (míra čisté migrace v určitých regionech doprovází obchodní
cyklus, i když s časovým zpožděním). Keynesiánská teorie se totiž zaměřuje
především na nominální mzdy (oproti reálným v neo-klasické teorii), což
souvisí s jejím pojetím peněz nejen jako prostředku směny, ale také úspor
(Jennissen 2004). Potenciální migranti jsou tak přitahováni spíše rozdíly
v nominálních mzdách (také z hlediska významu remitencí[13]).
Neoklasická
ekonomie – mikro-přístup[14]
Neoklasický
mikro-přístup představuje model individuálního výběru, kdy jednotliví
racionální aktéři se rozhodují migrovat, protože při analýze nákladů a příjmů
očekávají pozitivní čistý zisk (Massey 1993), klíčovou proměnnou této teorie je
tedy trh práce a maximalizace zisku. Migrace v tomto pojetí vlastně
znamená určitou formu investice do lidského kapitálu.
Proces
rozhodování se dá charakterizovat následující rovnicí (Massey 1993):
, (2)
kde
ER(0) je očekávaný čistý zisk migrace
vypočítaný před odjezdem v čase 0; t
je čas; P1(t) je
pravděpodobnost vyhnutí se deportace z cílové země; P2(t) je pravděpodobnost zaměstnání v cílové zemi; Yd(t) jsou příjmy při
zaměstnání v cílové zemi; P3(t)
je pravděpodobnost zaměstnání v zemi původu; Yo(t) jsou příjmy při zaměstnání v zemi původu; r je diskontní sazba a C(0) je celková částka nákladů stěhování
(včetně psychologických nákladů).
Teoreticky
se člověk stěhuje tam, kde je jeho potenciální čistý zisk nejvyšší, což vede k následujícím
závěrům této teorie: mezinárodní migrace je ovlivněná jak rozdíly
v příjmech (mzdách), tak v mírách zaměstnanosti (ovlivňuje
pravděpodobnost zaměstnání). Specifické vlastnosti lidského kapitálu
jednotlivce, které zvyšují pravděpodobnou míru odměny nebo pravděpodobnost
zaměstnání v cílové zemi oproti zemi vysílající, zvýší možnost mezinárodní
migrace ceteris paribus. Stejně tak
individuální vlastnosti, sociální podmínky nebo technologie, které snižují
náklady migrace, zvýší čistý příjem z migrace a tím i její
pravděpodobnost. Z předchozích dvou závěrů vyplývá, že jednotlivci ve stejné
zemi mohou vykazovat velice různé postoje k migraci.
Mezinárodní
migrace tedy neprobíhá, pokud mezi zeměmi neexistují rozdíly mezi výdělky
a/nebo mírami zaměstnanosti, takže velikost rozdílu v očekávaných ziscích
určuje i velikost mezinárodního pohybu migrantů mezi zeměmi. Navíc pokud jsou
podmínky v cílové zemi pro migranta psychologicky atraktivní, náklady
migrace mohou být negativní. V tom případě by bylo k zastavení
migrace třeba také negativního rozdílu mezi výdělky v jednotlivých zemích.
Vlády proto řídí migraci primárně tím, že ovlivňují očekávané výdělky ve
vysílající nebo příjmové zemi (Massey 1993).
Generalizace
rámce mikroekonomického rozhodování je koncept očekávané hodnoty[15], jehož model
definuje individuální motivaci k migraci (MM) jako (Bijak 2006):
, (3)
kde
Pi představuje preferované
výsledky migrace a Ei
„očekávání“ jejich realizace prostřednictvím migrace u potenciálního migranta,
takže mohou být interpretována jako subjektivní pravděpodobnosti. Index i označuje „hodnoty“ a „přání“
jednotlivce.
Tato
teorie je velmi komplexní, protože může zahrnovat různé aspekty lidského
rozhodování v kontextu migrace (různé hodnoty i), které nemusí být limitovány pouze ekonomickými (nezaměstnanost,
mzdy), ale mohou potenciálně brát v úvahu také sociální a psychologické
faktory.
Nová ekonomie
pracovní migrace[16]
Nová
ekonomie pracovní migrace poukazuje na to, že migrační rozhodnutí nedělají
izolovaní jednotlivci, ale větší jednotky spřízněných lidí (většinou rodiny
nebo domácnosti), přičemž jim nejde pouze o maximalizaci očekávaného příjmu,
ale také o minimalizaci rizik a uvolnění překážek spojených s celou řadou
tržních selhání. Hlavními aktéry jsou zde tedy tyto větší jednotky, které
diverzifikují alokaci svých zdrojů, mezi něž patří i práce.
Tato
teorie se vztahuje především na rozvojové země, kde selhávají nebo chybí
institucionální mechanismy k řízení rizik (soukromé trhy pojištění nebo
vládní programy) a je zde také obtížný přístup k úvěrům. Vyslání člena
určité domácnosti na práci v zahraničí tak může být vnímáno jako
alternativa k dalším ekonomickým činnostem domácnosti, pokud např. chybí
možnost pojištění neúrody, neexistují trhy futures, sociální systém neposkytuje
dostatečné dávky v nezaměstnanosti, neexistuje spolehlivý a efektivní
bankovní systém a migrace se stává dalším zdrojem nezbytného kapitálu. Dále se
zde uvažují také příjmy v relativním vyjádření, tedy je podstatné, jak se
zvýší příjem určité domácnosti ve vztahu k ostatním domácnostem. Jde o
relativní pocit nedostatku (relativní deprivace)[17].
Pravděpodobnost migrace tak může být ovlivněna změnou příjmů v jiných
domácnostech (Massey 1993).
Relativní
pocit nedostatku (deprivace) může být vyjádřen jako:
, (4)
kde
RD je relativní deprivace domácnosti
s příjmem y, F(y) znamená kumulované rozdělení příjmu
v dané komunitě, ymax
je maximální příjem pozorovaný v dané skupině a h[.] je monotónně rostoucí funkce, která měří nespokojenost s ohledem
na relativní pozici příjmu domácnosti v referenční komunitě
Další
rozšíření této teorie (viz Bijak 2006) se zabývá kromě příjmu jinými trvalými
podmínkami, půdou a bydlením.[18]
Nová
ekonomie pracovní migrace vede k odlišným závěrům a hypotézám než neoklasické
teorie (Massey 1993): nikoliv autonomní jednotlivci, nýbrž rodiny, domácnosti a
další kulturně definované jednotky výroby a spotřeby jsou vhodnými jednotkami
analýzy pro migrační výzkum. Mzdový rozdíl není nutnou podmínkou pro existenci
mezinárodní migrace; domácnosti mohou mít silnou motivaci diverzifikovat
rizika prostřednictvím mezinárodní migrace i v případě absence mzdových
rozdílů. Mezinárodní migrace a místní ekonomická aktivita (zaměstnání) nejsou
vzájemně se vylučujícími možnostmi, protože domácnost může být motivována jak
v zapojení se do migrace, tak do místních aktivit. Ve skutečnosti může
dokonce zisk z místní ekonomické činnosti zvýšit atraktivitu migrace jako
prostředku k překonání kapitálových omezení a rizik pro investování do této
činnosti. Proto ekonomický rozvoj ve vysílající zemi nemusí nutně znamenat
snížení tlaků mezinárodní migrace.
Mezinárodní
migrace se také nemusí nutně zastavit v případě vyrovnání mezd mezi
jednotlivými zeměmi, protože ve vysílající zemi mohou dále existovat migrační
stimuly při nedostatcích nebo nerovnováhách na ostatních trzích.
V neposlední řadě stejný očekávaný příjem nemusí mít stejný vliv na
pravděpodobnost migrace u domácností na různých úrovních distribuce
příjmů. Pokud chtějí vlády ovlivňovat míru migrace, mohou tak činit nejen
prostřednictvím politik, které ovlivňují trhy práce, ale také pomocí těch,
které formují trhy pojištění, kapitálové trhy a trhy s futures. Vládní
programy sociálního zabezpečení, zvláště dávky v nezaměstnanosti, mohou
podstatně ovlivnit motivaci k mezinárodní migraci.
Jedním
z možných rozšíření perspektivy, kterou používá nová ekonomie pracovní
migrace, je teoretický model životního cyklu[19], který vnímá
úspory jako další prvek řízení rizik na úrovni domácností ve vztahu k remitencím
(Bijak 2006).
Teorie dvojího
pracovního trhu[20]
Podle
teorie dvojího pracovního trhu pochází mezinárodní migrace ze skutečné poptávky
po práci v moderních industrializovaných ekonomikách. Tato teorie se tedy
oprošťuje od teorií racionální volby jednotlivců nebo skupin. Migrace totiž
není způsobena push faktory ve vysílajících zemích (nízké mzdy nebo vysoká
nezaměstnanost), ale spíše pull faktory v přijímajících zemích (náhlá
potřeba zahraničních pracovníků). Tato poptávka po imigrantech spočívá na čtyřech
základních charakteristikách rozvinutých industrializovaných společností a
jejich ekonomik (Massey 1993)[21]:
1)
Strukturální inflace: mzdy
neodpovídají vždy situaci mezi nabídkou a poptávkou, často se vztahují
k určité prestiži, sociálnímu postavení, proto jsou rigidní. Mzdy nabízené
zaměstnavateli nemohou zcela volně odpovídat změnám v nabídce zaměstnanců
a řada institucionálních mechanismů (pracovní smlouvy, odbory byrokratické
regulace) způsobuje, že mzdy spíše odpovídají hierarchii, prestiži nebo postavení,
které od nich lidé očekávají. Mzdy tak musí být zvyšovány proporčně
v rámci hierarchie, aby byly v souladu s očekáváním společnosti
(levnější řešení je lákat do země migranty, kteří jsou zpravidla ochotni
pracovat za nižší mzdy).
2)
Motivační problémy: lidé
pracují nejen kvůli příjmu, ale také pro udržení svého společenského postavení,
a proto vždy existuje nějaká spodní vrstva zaměstnání, kde se vyskytují
motivační problémy. Pro zahraniční pracovníky je ale zpravidla nejdůležitější
právě výdělek (potřebují domů přivézt peníze), proto se spokojí
i s nižším statusem, navíc se často nepovažují za součást místní
hierarchie v cílové zemi, takže nepociťují demotivaci jako místní
zaměstnanci (naopak v zemi původu mohou mít jako zdroj remitencí a
lidského kapitálu značnou prestiž).
3)
Ekonomický dualismus: dualita
pracovních trhů vychází z duality mezi prací a kapitálem. Zatímco
kapitál je fixní výrobní faktor a jeho vlastník nese v případě nízké
poptávky náklady jeho nevyužití, v případě pracovní síly se jedná o variabilní
faktor, který může být v případě nedostatečné poptávky propuštěn, a
náklady nesou pracovníci. Kapitálově náročná výroba se proto používá
v případě základní (stabilní) poptávky, zatímco postupy náročné na práci
jsou vyhrazeny sezónní fluktuující složce, což způsobuje uvedené rozdvojení.
Pracovníci v kapitálově náročném primárním sektoru zpravidla dostávají
stabilní, kvalifikovanou práci a pracují s nejlepším vybavením, navíc jim
zaměstnavatel poskytuje zvláštní školení, protože jejich práce je složitá a
vyžaduje značné znalosti a zkušenosti – firmy si takto vlastně kumulují lidský
kapitál. Na druhou stranu sekundární sektor náročný na práci se vyznačuje
nestabilními pracovníky dělajícími nekvalifikovanou práci, kteří mohou být
kdykoliv propuštěni bez větších nákladů pro zaměstnavatele.
4)
Demografie a nabídka práce:
v minulosti byla poptávka po pracovnících, kteří jsou ochotni pracovat za
nízké mzdy v nestabilním prostředí a s malou perspektivou postupu,
pokrývána ženami a teenagery. Ženy se historicky podílely na pracovní síle tím,
že vytvářely (často pouze přechodně) doplňkový příjem pro sebe a své rodiny.
Jejich primární role ve společnosti byla determinována rodinou s tím, že
jejich pracovní činnost nijak neohrožovala jejich postavení. Stejně tak teenageři
se vždy snažili vydělat si nějaké peníze navíc, získat zkušenosti a zkoušeli
různé role v zaměstnání. Práce s nízkým společenským postavením pro
ně nebyla problém, protože ji vnímali jako dočasnou s tím, že po ukončení
vzdělání budou dělat práci jinou. Také svůj společenský status vždy odvozovali
od svých rodičů, ne své práce. V rozvinutých industrializovaných
společnostech se ale tyto dva zdroje pracovní síly postupně zmenšují díky těmto
základním socio-demografickým trendům: a) růst participace žen v pracovní
síle – z jejich práce se tak stal prostředek získání kariéry a
společenského postavení stejně jako příjmu; b) růst míry rozvodovosti – práce
žen se stala primárním zdrojem příjmů; a 3) pokles porodnosti a rozšíření
formálního vzdělání, které vytvořily pouze malé skupiny teenagerů vstupujících
na pracovní trh. Tyto faktory opět způsobují nesoulad mezi poptávkou a nabídkou
na trhu práce a z něj odvozenou poptávku po cizí pracovní síle.
V důsledku
těchto problémů imigranti často získávají neatraktivní pracovní místa
označovaná jako „3D“ – špinavá, nebezpečná a obtížná (dirty, dangerous and
difficult). Pracovní síla imigrantů je také flexibilnější výrobní faktor
než místní síla, která je chráněná řadou institucí (odbory, regulace pracovních
podmínek). To je také důvod dominance žen a mladých lidí mezi migranty, protože
ti jsou ochotnější akceptovat špatně placenou práci v nepříznivých
podmínkách než ostatní skupiny (Bijak 2006).
Teorie
dvojího pracovního trhu nepopírá značnou roli racionálního rozhodování, na
které se orientují mikroekonomické modely, nicméně její závěry jsou celkem
odlišné (Massey 1993): mezinárodní pracovní migrace je z velké míry
založená na poptávce a je iniciována náborem na straně zaměstnavatelů
v rozvinutých společnostech nebo vládami, kteří jednají v jejich
zájmu. Protože poptávka po cizích pracovnících vychází ze strukturálních potřeb
ekonomiky a je vyjádřena náborovými praktikami spíše než nabídkou mezd,
mezinárodní mzdové rozdíly nejsou nutnou, ani postačující podmínkou existence
pracovní migrace – naopak, zaměstnavatelé jsou motivováni nabírat pracovníky i
při udržování stálých mezd.
Mzdy
na nízkých úrovních ve společnostech přijímajících imigranty nerostou
v závislosti na snížení nabídky zahraničních pracovníků, protože se udržují
na nízké úrovni prostřednictvím sociálních a institucionálních mechanismů a
nemohou volně reagovat na změny v nabídce a poptávce. Mzdy na nízkých
úrovních mohou nicméně poklesnout vlivem zvýšení nabídky zahraničních
pracovníků, protože společenské a institucionální překážky, které brání mzdám
v růstu, jim nebrání v poklesu. Vlády mohou jen těžko ovlivnit
mezinárodní migraci prostřednictvím politik, které vytvářejí malé změny ve
mzdách a míře nezaměstnanosti, protože imigranti vyplňují poptávku po práci,
která je strukturálně zabudovaná v moderních, post-industriálních
ekonomikách, a ovlivnění této poptávky vyžaduje větší změny organizace celé
ekonomiky.
Teorie
dvojího pracovního trhu podporuje filozofii globalizačních pohybů, ale její
pohled na mezinárodní obchod může být kontroverzní (Bijak 2006), protože
v současnosti se na něj pohlíží spíše jako na nástroj snížení rozdílů
v příjmech a zaměstnanosti (a tím také migrace).
Přístup
vycházející z teorie světových systémů[23] zdůrazňuje,
že interakce mezi společnostmi je důležitým určujícím faktorem sociální změny
ve společnostech (příkladem takovéto interakce je např. mezinárodní obchod).
Tato teorie vychází do velké míry z marxistické teorie, jejímž ústředním
prvkem je rozdělení a vztah jádro-periferie (Drbhlav 2007). Základní teze
spočívá v tom, že vnikání kapitalistických ekonomických vztahů do
periferních, nekapitalistických společností vytváří populaci, která má tendenci
migrovat, a to zejména proto, že majitelé a manažeři kapitalistických firem
vstupují na trhy chudých zemí, kde hledají půdu, suroviny, práci a nové
spotřebitele (Massey 1993). V minulosti bylo toto chování typické pro
kolonialistické země, dnes se tak děje zejména v nadnárodních firmách.
Migrace
je tak vlastně přirozený důsledek kapitalistického rozvoje: jakmile se půda,
suroviny a práce na periferiích dostává pod kontrolu trhů, vznikají migrační
toky, z nichž některé budou vždy přeshraniční. U půdy je o její efektivní
využití, přičemž mechanizace způsobuje vznik nevyužité mobilní pracovní síly.
V případě surovin se mění tradiční formy a sociální a ekonomická
organizace založená na systému reciprocity a také fixní role vztahů, kdy opět
vzniká geografická mobilita a mezinárodní přelivy. V neposlední řadě
faktor práce je ovlivněn poptávkou po továrních dělnících v rozvojových
zemích (kam kapitalisti přesunují svou výrobu), posiluje pracovní trhy a
oslabuje tradiční výrobní vztahy. Vzniká také poptávka po ženách, proto tento
proces způsobuje vznik populace, která je společensky a ekonomicky vykořeněná a
náchylná k migraci, přičemž někteří se z těchto důvodů stěhují do
měst (urbanizace), někteří migrují globálně.
V rámci
nastíněného vývoje samozřejmě vznikají jak materiální, tak ideologické vazby
(Massey 1993). V prvním případě jde o budování a rozšiřování transportní a
komunikační sítě do periferních zemí, kam kapitalisté investují. Tyto vazby pak
neusnadňují pouze pohyb zboží, výrobků, informací a kapitálu, ale také
podporují pohyb obyvatel tím, že působí na celkové snížení nákladů.
V případě ideologických vazeb se jedná o proces ekonomické globalizace,
který vytváří kulturní vazby mezi centrálními kapitalistickými zeměmi a jejich
provinciemi v rámci rozvojového světa. V mnoha případech jsou tyto
vazby dlouhodobé, založené na koloniální historii (jazyk, správní a vzdělávací
systémy), a mohou být navíc posilovány masovou komunikací a reklamními
kampaněmi ústředních zemí (životní styl, standard rozvinutého světa, moderní
spotřebitelský vkus), které opět podporují mezinárodní migraci do určitých
rozvinutých zemí.
Fungování
světových systémů je spojené také se vznikem tzv. globálních měst, ve kterých
se koncentruje bankovnictví, finance, správa, profesionální služby a high-tech
výroba. Toto bohatství a vysoce kvalifikovaná pracovní síla zde vytváří silnou
poptávku po službách a nekvalifikované pracovní síle (hoteloví pracovníci,
uklízeči, číšníci, zahradníci atd.). Nevzdělané domácí obyvatelstvo odmítá brát
špatně placenou práci na nejnižší úrovni pracovní hierarchie, a vytváří tak
další poptávku po imigrantech, přičemž se sami stěhují z měst, případně
využívají sociální systém.
Pokud
to shrneme, teorie světových systémů říká, že mezinárodní migrace následuje
politickou a ekonomickou organizaci rozšiřujícího se globálního trhu a je tedy
přirozeným důsledkem utváření kapitalistického trhu v rozvojovém světě.
Mezinárodní toky práce následují mezinárodní toky zboží a kapitálu, ale
v opačném směru – kapitalistické investice podněcují změny, které vytváří
vykořeněnou, mobilní populaci v periferních zemích, zatímco paralelně
vytvářejí silné materiální a kulturní vazby s centrálními zeměmi, což vede
k transnacionálnímu pohybu. Mezinárodní migrace je zvláště pravděpodobná
mezi bývalými koloniálními mocnostmi a jejich bývalými koloniemi kvůli
kulturním, jazykovým, administrativním, investičním, dopravním a komunikačním
vazbám, které byly dříve vytvořeny v bezkonkurenční koloniální éře –
vytvořily se tak specifické transnacionální trhy a kulturní systémy.
Protože
mezinárodní migrace pochází z globalizace tržní ekonomiky, vlády, které ji
chtějí ovlivňovat, by měly regulovat zámořské investiční aktivity korporací a
řídit mezinárodní toky kapitálu a zboží. Takovéto politiky jsou ale velmi
nepravděpodobné, protože by byly jen obtížně prosaditelné (mohly by způsobit
obchodní spory, riskovat světovou hospodářskou recesi a být v protikladu
se zájmy nadnárodních firem se značnými politickými zdroji, které by proti nim
mohly být zmobilizovány). Mezinárodní migrace tak v konečném důsledku není
tolik závislá na mzdách nebo mzdových rozdílech mezi zeměmi, protože je spíše
důsledkem dynamiky tvorby trhu a struktury globální ekonomiky.
Na
závěr ještě zmiňme krátkou charakteristiku marxistického a neo-marxistického
přístupu k migraci. Oba tyto přístupy se zaměřují na ekonomické faktory a
politické procesy, které jsou založené na třídách a vytváří imigrační politiky.
Základní teze je ta, že kapitalisti importují zahraniční pracovníky, aby
využili tlak na pokles mezd a tím zvýšili svůj vlastní zisk. Migranti tak
v podstatě tvoří „průmyslovou rezervní armádu práce“ a migrace je součást
kapitalistického rozvoje a mezinárodní dělby práce (Meyers 2000).
Podle
marxistických teorií je pracovní migrace strukturální součástí kapitalismu a
slouží kapitalistické vládnoucí třídě. Proto kapitalisti podporují migraci mezi
různě rozvinutými zeměmi v průběhu kapitalistického rozvoje a pracovní
migrace by měla v dlouhém období růst. Fluktuace hospodářského cyklu a
míry nezaměstnanosti ovlivňují migraci zejména v krátkém období, protože
vlády se snaží zastavit nebo dokonce „obrátit“ směr migrace během doby
hospodářské recese, aby zabránili tomu, že se z ní vyvine krize
kapitalismu. Další hypotézou těchto přístupů je ta, že zájmy různých segmentů
kapitalistické třídy s ohledem na imigraci se liší podle toho, zda patří
k monopolnímu kapitálu nebo ke kapitálu investovanému do odvětví
s nízkou mírou zisku. Zatímco první preferují zákonnou úpravu imigrace, ti
druzí najímají nelegální imigranty, kteří mohou být vykořisťováni ve větším
měřítku, nebo se snaží podporovat imigraci i v časech delší
nezaměstnanosti.
Migrace má velký vliv na demografii,
kulturu, ekonomiku a politiku státu; navíc je v současné době důležitá pro
stabilní růst populace v mnoha západních státech, proto se jejímu studiu
věnuje nepřeberné množství odborníků z různých společenských disciplín.
Jednotlivé obory vytvářejí mnohé teorie, které se snaží o co nejlepší popis a
analýzu migračních jevů, případně také usilují o vytvoření migračních modelů,
na jejichž základě by bylo možné predikovat budoucí vývoj. Mezi těmito teoriemi
a jejich modely dominují převážně ty, které jsou založené na teoriích
jednotlivých ekonomických škol.
Jak bylo ukázáno v této práci,
jednotlivé teorie migrace si nutně neprotiřečí, řada jevů probíhá paralelně,
vzájemně se ovlivňuje či doplňuje. Přestože však teze, předpoklady a hypotézy
vyvozené z jednotlivých perspektiv různých teorií nejsou nutně
v protikladu, pro formulaci politik mají velmi odlišný význam – podle toho,
ke kterému modelu se sociologové přikloní, politici chtějí regulovat
mezinárodní migraci změnou mzdových a zaměstnaneckých podmínek v cílových
zemích, podporou hospodářského rozvoje v zemích původu, vytvářením
programů sociálního pojištění ve vysílajících zemích, snížením příjmové
nerovnosti v zemích původu, zlepšováním kapitálových trhů a trhů futures
v rozvojových regionech nebo kombinací více činností (Massey 1993).
Česká republika se v poslední době
(a zejména v několika letech předcházejících současnou hospodářskou krizi)
stává nedílnou součástí mezinárodních migračních procesů. Typické pro ni přitom
je, že se postupně vymanila z role vysílající, případně transitní země a
stává se dnes ryze zemí přijímající mezinárodní, především pracovní, migranty.
I zde tak migrace, která je stále více vnímána jako společenský problém a
ekonomická nevyhnutelnost, představuje podnět k debatám a otázkám.
BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles
(2008): Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing. ISBN
978-80-247-1807-1.
BIJAK, Jakub. Forecasting International
Migration: selected theories, models, and methods. CEFMR Working Paper 4/2006. Central European Forum for Migration
Research.
BORJAS, George J. Economic Theory And
International Migration. International
Migration Review, Vol. 23, No. 3. (Autumn, 1989), pp. 457–485.
DRBOHLAV, Dušan; UHEREK, Zdeněk (2007):
Reflexe migračních teorií. Geografie – Sborník ČGS, 112, č. 2, s.
125-141.
GLOVER, Stephen et al. Migration: an
economic and social analysis. RDS
Occasional Paper No. 67. London: Home Office, 2001, pp. 3–6.
JENNISSEN, Roel. Economic Determinants
of Net International Migration in Western Europe. European Journal of Population, 19/2003, pp. 171–198.
JENNISSEN, Roel. Macro-economic determinants of international migration in Europe.
Amsterdam: Dutch University Press, 2004, pp. 31–57.
MASSEY, Douglas S. et al. (1993):
Theories of International Migration: A Review and Appraisal. Population and
Development Review 19, No. 3 (September 1993).
MEYERS, Eytan. Theories of International
Immigration Policy – A Comparative Analysis. International Migration Review, Vol. 34, No. 4. (Winter 2000), pp.
1245–1282.
Jaroslav
Šetek[25]
Jan
Herben (1857-1936) nebyl pouze novinářem a významným spisovatelem proudu
venkovského realismu. Dimenze jeho myšlení je značně široká, a to jako
historika se zájmem o dějiny české reformace, husitství a národního obrození
nebo jazykovědce, etnografa a národopisce. Encyklopediemi je líčen coby
prozaik, publicista, literární kritik a historik, národopisec, znalec a
pronikavý kronikář rodného kraje, průkopník uměleckého realismu, blízký přítel
T. G. Masaryka, politik (i autor úvodního textu k ústavě), zakladatel a
hlavní redaktor realistického časopisu Čas atd. Coby realista a „masarykovec“
byl odpůrcem „planého vlastenčení“ a význačným aktérem v otázce sporu o
smysl českých dějin, kdy vystupoval proti proudu Josefa Pekaře. Jako český
vlastenec se významně politicky angažoval na podporu masarykovského realismu, a
to již jako účastník protirakouské odbojové organizace Maffie až po působení ve
funkci senátora za Národní demokracii v letech 1920-25.
Životní a profesní dráha J. Herbena
PhDr. Jan Herben se narodil 7. května 1857 ve slovácké
vesničce Brumovice u Hustopečí v rodině zemědělského dělníka (venkovského
podruha, ale později hajného). Rodiče
Herbena byli katolického vyznání, proto jejich přáním bylo, aby syn po ukončení
Slovanského gymnázia v Brně pokračoval ve studiích teologie a stal se
římskokatolickým knězem. Jan však proti vůli rodičů studoval od roku 1878
v Praze na filozofické fakultě (češtinu, historii a zeměpis). Byl také
jedním z prvních absolventů tohoto gymnázia, kteří neodcházeli po maturitě
studovat do Vídně, ale do Prahy. Tím projevil sounáležitost a vlastenectví
s českým národem. Již jako studentovi Slovanského gymnázia byl Herbenovým
vzorem pedagog František Bartoš[26] [1], jehož úsilí směřovalo
k povznesení českého jazyka a vzdělanosti národa. Již jako student gymnázia se
J. Herben účastnil moravského literárního života, publikoval v Besedě a podílel
se od roku 1876 na vydání almanachu Zora.
Během filozofických studií v Praze
Herbena finančně podporoval spolek Radhošť, který byl založen roku 1869 a
soustřeďoval prostředky na pomoc nemajetným studentům z Moravy, později i
Slezska a Slovenska. Vedle mecenášství byla činnost spolku také vlastenecká, a
to odvracet proud studentstva moravského z Vídně do Prahy, neboť po zrušení
univerzity v Olomouci roku 1855 téměř všichni studující se přesunuli na
studia do Vídně, kde se časem odnárodňovali. Jako univerzitní student byl J. Herben ovlivněn významnými pedagogy
jako byli lingvista Jan Gebbauer, historik Jaroslav Goll a též Tomáš Garrigue
Masaryk. Herbenovy mimostudijní aktivity spočívaly ve členství ve spolcích
s orientací k historii, kultuře, publicistice a vlastenectví (od r. 1878
člen výboru Klubu historického, od r. 1879 v Literárním odboru umělecké
besedy, v letech 1882-83 starosta Moravské Besedy, od r. 1881 působí
v řečnickém spolku Slavia, od r. 1884 ve spisovatelském spolku Máj) [2].
Univerzitní studia ukončuje v roce
1883 a roku 1886 získává titul doktor filozofie na základě obhajoby rigorózní
práce zpracované interdisciplinárním přístupem historických a politických věd. V práci Morava v letech 1618 - 1619 a
politika Karla staršího ze Žerotína se vrací k významu české reformace, jež představovala hlavní
orientační směr jeho myšlení.
Koncem 19. století Herben přechází z římskokatolické
víry k protestantství, neboť je příznivcem husitství, národního obrození,
odpůrcem protireformace a svatojánství. S přechodem k protestantství
souvisí i povídka Bratr Jan Paleček,
šašek krále Jiřího (z r. 1902). V
postavě Jana Palečka (šaška krále Jiřího z Poděbrad) ukazuje hlubokou
lidskost, založenou na křesťanském životním názoru podle jednoty bratrské. Paleček
jako člen této jednoty bratrské je vyznavačem lidské rovnosti před Bohem.
Paleček se tak stal i symbolickou postavou reformace a národního obrození a
podnítil i vznik dalších literárních děl v 19. století - Jana Nerudy a
Aloise Jiráska. Herben upravil postavu Jana Palečka pro mládež a zasloužil se o
to, že pronikla i za hranice (Lev Nikolajevič Tolstoj zpracoval povídku Šašek
Paleček).
J. Herben umírá 24. prosince 1936
v Praze v Borůvkově sanatoriu na následky dlouhodobého onemocnění
cukrovkou. Pohřben je na Olšanských hřbitovech. V posledním
roce svého života vydal Knihu vzpomínek,
představující svědectví jeho duchovního zrání a životního díla, které
s mírnou sebeironií charakterizoval jako „trochu žurnalismu, trochu beletrie a trochu historie“. Svůj
literární záměr a přístup hodnotil následovně: „Abychom poznávali lid,
začal: Čelakovský, Kollár, Erben a Sušil sbírat písně lidové. Čelakovský zašel
o krok kupředu, sbíraje pořekadla a přísloví čili moudrost našeho lidu. Erben a
Němcová sbírali pohádky národní. Potom přišel Bartoš se svou školou a
prohlásili za potřebné sbírat staré zvyky a pověry, nářečí a staré kroje.
Jejich doplňkem byl jsem v letech osmdesátých i já, neboť jsem si řekl, že
ovšem všecko to sbírání lidopisného materiálu je dobré, ale stejně důležité že
jest sbírat příspěvky k psychologii našeho lidu, jeho praktické (ne psané)
náboženství, pojmy o právu a soudu, znalost toho, co lid čte a co rád
poslouchá, jaký je stupeň jeho vzdělání … Sbíral jsem tedy už ne kroje, písně a
pověry, nýbrž celé lidi. Když Božena Němcová měla genrové obrázky za sebou,
napsala Babičku. Když jsem já se prošlapal drobnými obrázky, zkusil jsem udělat
něco vážného a psal jsem Pokolení“ [3]. Takové bylo profesní
umělecké krédo Jana Herbena.
Herbenova rodina, její vazby a tradice
V roce 1892 uzavřel J. Herben
sňatek s Bronislavou Foustkovou (dcera spisovatele Viléma Foustky), která
byla českou spisovatelkou pro děti a překladatelkou z francouzštiny a
ruštiny. Rodina V. Foustky měla původ v Brně a v roce 1870 se
přestěhovala do Prahy. Bronislava zde navštěvovala městskou vyšší dívčí školu a
C. k. český ústav ke vzdělání učitelek. V letech 1890-91 působila
jako učitelka na obecných školách v Karlíně a Královských Vinohradech.
Sestra Bronislavy - Olga byla manželkou Františka Drtiny[27].
Z manželství Jana a Bronislavy Herbenových vzešli tři synové Jan, Jiří a
Ivan. Bronislava Herbenová zemřela 7. března 1942.
Syn Ivan Herben (narozen 26. února 1900
v Praze) patří k významným českým žurnalistům a politikům. Byl
absolventem Vojenské akademie v Hranicích na Moravě a po krátké službě
armádního důstojníka jej jeho zájmy o veřejné dění (podle vzoru otce) přivedly
k žurnalistice, a proto do zániku Československa působil v redakci
listů Tribuna (1922-28) a České slovo (1928-38) a nakonec jako
šéfredaktor brněnské redakce Lidových
novin.
Bezprostředně po tragických událostech
15. března 1939 se I. Herben zapojil do odbojové činnosti (působnost
v ilegálním časopise V boj).
Koncem roku 1939 byl zatčen orgány gestapa a do roku 1945 vězněn
v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Ihned po válce se politicky
angažoval jako významný představitel Československé strany
národněsocialistické, kde působil jako člen jejího předsednictva a šéfredaktor Svobodného slova. Svým politickým
postojem byl jednou z vůdčích osobností odporu proti antidemokratickým
praktikám Komunistické strany Československa.
V roce 1946 vydává I. Herben svoji „reportáž o nacistických zločinech
v Československu“ nazvanou Žalujeme
v Norimberku. Po událostech února roku 1948 odchází do exilu do Spojených
států amerických. Zde společně s Ferdinandem. Peroutkou, Pavlem Tigridem a
dalšími stál u zrodu rozhlasové stanice Svobodná
Evropa, v níž působil v letech 1950-65 jako kulturně politický redaktor.
Umírá 25. října 1968 v Pacific Grove (USA).
Vliv pedagoga F. Bartoše na J. Herbena
František Bartoš znal jako málokdo před
ním i po něm venkovský lid své země a spatřoval v něm zdroj hodnot
uměleckých a mravních. „Bartošovský“
byl patriarchální poměr k lidu neporušenému velkoměstskou moderní civilizací,
nedotčenému kořenu svébytnosti a svéráznosti a zdroji čistoty, prosté moudrosti
a ryzosti. Lidovou slovesnost pokládal za součást národní literatury. Zajímal
se o vše, co lid ve svém jazyku stvořil - o písně, říkadla, pohádky, pověry a
lidové obyčeje. V tomto zájmu analyzoval moravská nářečí a svými odbornými
studiemi Dialektologie moravská (2
díly: 1886 a 1895) a Dialektologickým
slovníkem moravským (z roku 1906) položil první základy k jejich
vědeckému zkoumání. Knihami Lid a národ
(z r. 1883), Naše děti (z r. 1888) a Moravský lid (z r. 1892) položil základy
moravského národopisu a je považován za jeho duchovního otce.
Za pomoci přátel nasbíral téměř tři a
půl tisíce písní, které vydal ve sbírkách Nové
národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými (z r. 1882), Kytice z národních písní moravských (z r. 1890) a Národní písně moravské vnově nasbírané
(z r. 1900). Zaznamenával, za jakých příležitostí a v jakém prostředí se
konkrétní píseň zpívá nebo jak vznikla, a tak dochoval cenný materiál pro
pochopení souvislosti lidové písně s životním stylem venkova. Při
hudebních zápisech spolupracoval s Leošem Janáčkem, který také patřil ke
sběratelům moravských písní. Bartoš tak navazoval na
moravského vlasteneckého teologa a vydavatele moravských lidových písní
Františka Sušila.[28]
Význam Herbenova letního sídla v obci Hostišov v regionu
Severního Táborska
Po ukončení univerzitních studií
navštěvoval Jan Herben hojně Mělník, Veltrusy a Všestudy, kde pobýval u svých
přátel malířů Lva Šináka a Václava Pokorného v Dušníkách nad Vltavou. Na jaře
roku 1897 navštívil Herben se svou chotí Bronislavou rodinu advokáta Pinskera ve Voticích. Zmínili se, že hledají
letní byt do pronájmu, a ten našli v Hostišově u Votic (60 km jižně od Prahy a
25 km severně od Tábora). Místní region se jim
zalíbil, a jak J. Herben prohlásil: „stal
se adoptovaným synem tohoto kraje“. V roce 1902 domek odkoupili a
jejich rodinný přítel architekt Jan Kotěra zpracoval projekt rekonstrukce. V
roce 1904 se nastěhovali do vlastního zrekonstruovaného domu, kam zvali
významné umělce a vlastenecky orientované politiky. Těmito hosty byli např.
dánský učenec Dr. Benedictsen (překladatel Babičky
Boženy Němcové), malíři Antonín Slavíček, Bohuslav Dvořák, Jaroslav Panuška a
Otakar Nejedlý, básník J. S. Machar, dcera snachy Boženy Němcové Madla Němcová
(J. Herben byl poručníkem Madly i jejích dvou bratrů). Všechny tyto slavné
návštěvy, které se J. Herben snažil před venkovany utajit, vzbuzovaly zájem a
nadšení nejen u obyvatel Hostišova, ale i v okolních vesnicích. Hostišov se tak
stal duševním pojítkem mezi realisty, jak uvedl Jaroslav Hašek: „Každý realista musí alespoň jedenkrát za
život navštívit Hostišov a napsat o tom do nějakého realistického listu
vzpomínku.“ [29]
Velmi často je Jan Herben považován za
autora názvu „Česká Sibiř“ pro region
okolí Hostišova u Votic. O Herbenovo autorství se zasloužil v roce 1928
votický učitel Čeněk Habart[30] v druhém svazku díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Herben
pojmenování sice použil ve fejetonu V
České Sibiři (vyšel v příloze deníku Čas v roce 1907 a následně jako jedna z kapitol knihy Hostišov), ale ve skutečnosti toto
označení nevymyslel a používal pojem „severní Táborsko“. Nicméně právě díky Herbenovi
vstoupila Česká Sibiř do širšího
povědomí a ve 30. letech 20. století název zpopularizovaly turistické průvodce
a místní spolky ve Voticích.
J. Herben v politickém, vědeckém a kulturním proudu masarykovského
realismu
V druhé
polovině univerzitních studií J. Herbena přichází roku 1882 do Prahy T. G.
Masaryk a o rok později vydává kritickou revue Athenaeum. V redakci se schází s Josefem
Kaizlem a Karlem Kramářem. Kaizl už měl jisté zkušenosti s politikou, Masaryk
byl známým vědcem a Kramář znal vídeňské prostředí, sledoval politiku a skvěle
se orientoval v domácím a zahraničním politickém dění. Všechny tři muže
spojovala snaha o překonání českého provincialismu, úsilí o formulaci nové
české politiky a modernizaci kulturního života.
Pojem realismu pro ně znamenal rozchod s dosavadním „vlastenčením“ (či „planým vlastenčením“ podle
Karla Havlíčka Borovského a Františka Ladislava Čelakovského) [1]. Toto bylo
založeno na představách romantismu „slavné minulosti“ 1. poloviny 19. století (např. sporné Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský -
údajné nálezy z let 1817 a 1818 -, román Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech z roku 1844) a neplodném
odporu k německému živlu. Jejich názory byly zpočátku blízké koncepci
rakouského slovanství, kterou reprezentoval zejména František Palacký[31], a která byla
v rozporu s nacionalistickým programem generace obrozenců sdružených
kolem Josefa Jungmana [2]. Úspěch české politiky spatřovala skupina realistů v
pozitivních cílech a v dosažení úrovně vyspělejších evropských národů.
V tomto duchu se zasazovali o kritický pohled na skutečnost, jak jej
dokáže především věda a decentralizaci rakouského státu s národnostní
vyrovnáním v českých zemích.
V roce 1890 vstoupili realisté do
mladočeské strany a v roce 1891 získali všichni tři výše jmenovaní mandát v Říšské radě ve Vídni. Roku 1893 se
však Masaryk mandátu vzdal a ze strany vystoupil, neboť se chtěl se věnovat
důležitějším stránkám realistického programu. A 1. dubna 1900 založil Masaryk
s J. Herbenem, Františkem Drtinou, J. Gebauerem a Edvardem Benešem Realistickou
stranu, jinak Českou stranu lidovou.
Programem strany byla demokratizace státu, pokroková národnostní
a kulturní politika a sociální reformy. V roce 1905 se strana spojila se
skupinou Aloise Haina a vytvořila Národní stranu pokrokovou - pozdější Národní
demokracii. Za tuto stranu byl J. Herben v letech 1920-25 senátorem. Jako
senátor inicioval zavedení civilní kontroly tehdejšího ministerstva národní
obrany. Před senátorstvím působil Herben od roku 1918 v Národním výboru a
v Revolučním národním shromáždění. V roce 1926 byl za Národní stranu
práce zvolen do Pražského ústředního zastupitelstva a v roce 1928 do
českého zemského zastupitelstva.
J. Herben projevil odpor ke všem
levicovým i pravicovým totalitním směrům. To lze např. spatřit v jeho
citátu: „Nejsem komunistou, protože jsem
realistou. Komunismus, jenž má zorganizovat lidstvo k bratrství, nemůže být
vykupován řekami krve. Kdo chce do lidí vpravit násilím, co není v jejich
hlavách a srdcích, je šílenec a zločinec zároveň." [32]
J. Herben v profesi novináře - opora politických směrů masarykovců
Od roku 1885 působil J. Herben jako
novinář v Národních listech,
jejichž šéfredaktorem byl Julius Grégr („planý
vlastenec“ podle masarykovců). Počátkem jara 1886 byl v Národních listech publikován seriál článků
Grégrovy obrany pravosti Rukopisů
Královédvorského a Zelenohorského. J. Herben se netajil tím, že
s Grégrovou obranou Rukopisů nesouhlasí, a navíc sám publikoval v listě Naše hlasy vlastní příspěvky ke kritice
Rukopisů. J. Herben měl přátele, kteří byli rovněž odpůrci pravosti Rukopisů -
šéfredaktor listu Athenaea T. G. Masaryk a
kolegové z dob univerzitních studií: Jaroslav Vlček, František
Táborský aj. Za podporu odpůrců Rukopisů jej J. Grégr
propustil. J. Herben tím nebyl odrazen od novinářské činnosti, krátce byl
zaměstnán v redakci Ottova slovníku
naučného, založil čtrnáctideník Čas
(první číslo vyšlo 20. prosince 1886), který dal plně k dispozici realistickým politikům typu Josefa Kaizla, Karla Kramáře a T.
G. Masaryka. Soustavná spolupráce mezi Masarykem a Herbenem přitom začíná
teprve číslem 6 Času (ze dne
5. března 1887), kde byl otištěn Masarykův úvodník Vlastenecká policie.
Časopis Čas se společně s českými periodiky Beseda lidu, Květy, Obzor, Osvěta, Světozor a Zlatá Praha ve druhé polovině 19.
století řadí mezi nejcennější, a to z několika hledisek etnologického,
historického, uměleckohistorického a literárního [4]. Od samého začátku
existence Čas provázely štvavé
brutální mediální útoky, a to jak z opozičních českých politických stran,
tak i českých novinových titulů. Nicméně redakce Času se šéfredaktorem J. Herbenem dokázala těmto praktikám vždy
čelit. Z desítek novinových titulů se jen dva nikdy neúčastnily štvavých
kampaní: Naše Hlasy a Hlasy od Blaníka.
Časopis Čas - začátek sporu o
smysl českých dějin
Již v prvním čísle časopisu Čas z 20. prosince 1886 se
proslavil český spisovatel, literární kritik a publicista Hubert Gordon Schauer
s polemickým článkem Naše dvě otázky.
Článek vedl k čtenáře k rozmýšlení o tom, zda je česká společnost dost
velká a mravně silná, aby si budovala samostatnou kulturu, a zda úsilí, vložené
do národního obrození by nebylo lépe investovat do obecné kulturní práce v
rámci kultury německé. Tento článek vyvolal velmi ostrou polemiku, odpůrci
podezírali ze spoluautorství i T. G. Masaryka a Schauerův postoj dokonce
označovali za „filosofickou sebevraždu
národa“. J. Herben následně vytkl Schauerovi, že se v kritické době k
autorství článku náležitě nepřihlásil. Herbenova výtka však byla nespravedlivá,
neboť okolnosti, za nichž redakce Času
článek Naše dvě otázky zveřejnila,
obrací výtku proti ní a proti J. Herbenovi samému. On totiž napsal, že redakce Času rozhodla o zveřejnění Našich dvou otázek jako úvodníku bez
Schauera. Redakce časopisu se s Schauerem na jaře 1887 pro názorové
neshody rozešla. Albín Bráf[33] později napsal, že Masaryk
jevil v době kampaně kolem Schauerova článku málo chuti se k jeho ideálům znát
a že dokonce „jevil všecku ochotu nechati
ubohého Schauera na holičkách a vydati ho na soud velekněží v Národních
listech“.
Z uvedené polemiky za necelých deset let
vzešla v několika vlnách dlouhá - a sporná - diskuse (trvající do roku
1938) o smyslu českých dějin. Základním prvkem sporu byl rozpor metodologických
přístupů - mezi Masarykovým filosofickým „idealisticko-teleologickým“ a Pekařovým „empiricko-pozitivistickým“ pojetím českých dějin. T. G. Masaryk spatřoval kladný vývoj českých dějin v tradici reformace -
od husitů přes Jednotu bratrskou k národnímu obrození, zatímco Josef Pekař
zastával kontroverzní stanovisko, které vycházelo z uznávání
i pobělohorského vývoje, na kterém našel hodně kladných stránek. Spor
získal značné dynamiky v roce 1912, když byly J. Herbenem uveřejněny
v časopise Čas kritické
články proti Gollově historické škole (později vydané jako brožura pod názvem Masarykova
sekta a Gollova škola) a nejvíce se rozhořel ve 20. letech minulého
století. J. Herben byl přitom významným zastáncem Masarykova směru.
Politický význam časopisu Čas
V časopisu Čas vyšel 1. listopadu 1890 „realistický
program“, který spočíval v orientaci české politiky na pozitivní cíle, a to
přísnou věcností a kritickým pohledem na skutečnost. Podle T. G. Masaryka, J.
Herbena a ostatních realistů to byl jediný způsob pro dosažení úrovně
vyspělejších evropských národů. Nejprve v Času publikoval J. Herben své články pod mnoha pseudonymy
(nejznámějšími jsou: Dr. Jan Vávra, F. O. Pisarevský, Jan Kalina, nebo prosté
šifry: H., H.-, H. J.). J. Herben vstoupil do literatury básněmi, v nichž
zpracoval hlavně historické náměty. U J. Vlčka a T. G. Masaryka našel vzor pro
svou představu realismu. Přestože Čas měl relativně málo čtenářů, byl
poměrně vlivný a v roce 1889 se přeměňuje na týdeník. V letech 1894-1906 byl J. Herben vlastníkem
Času, který dotoval z vlastních
finančních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a v roce 1896 beletristická příloha Besedy Času.
Počátkem roku 1900 se týdeník Čas přeměnil na deník a společně
s týdeníkem Naše doba vzrostl
význam těchto periodik po 1. dubnu 1900. V tento den založil T. G. Masaryk
s Janem Gebauerem, J. Herbenem, Edvard Benešem, Františkem Drtinou aj.
Realistickou stranu - jinak Českou
stranu lidovou, jejímž orgánem byl právě deník Čas a měsíčník Naše
doba. Sloužily pro presentaci
stranického programu na demokratizaci státu, pokrokovou národní a kulturní
politiku a sociální reformy. V roce 1905 se strana spojila se
skupinou Aloise Haina a vytvořila Národní stranu pokrokovou - pozdější Národní
demokracii (za tuto stranu byl J. Herben v letech 1920-25 senátorem).
Na
přání J. Herbena přispíval od roku 1903 do časopisu Čas Milan Rastislav Štefánik, který v této době na Slovensku
redigoval slovenský časopis Hlas. Od
této doby Štefánik přispíval do Času
pravidelnými pondělními úvodníky o slovenské kultuře a politice, jejichž cílem
bylo informovat českou veřejnost o Slovensku. Upozorňoval především na
postupující maďarizaci a nabádal českou společnost, aby pomáhala Slovensku
konkrétními činy.
V
roce 1915 byl Čas úředním rozhodnutím
Rakousko-Uherského mocnářství zastaven. To Herbena nijak neodradilo a krátce
vydával Novinu a od roku 1917 se vrátil do Národních listů. Po vzniku samostatného
Československa byl v letech 1918-20 redaktorem satirického časopisu Nebojsa a v letech 1925-27 byl redaktorem Lidových
novin. Časopis Čas byl
obnoven v roce 1920 jako „nezávislý
deník“. Vycházel do začátku roku 1923 a v roce 1924 na něj navázal
časopis Národní osvobození.
Čas jako
start významných literárních umělců
Prostřednictvím časopisu Času objevil Jan Herben významné
osobnosti českého literárního umění. Jednalo se
básníka Petra Bezruče a českobratrského evangelického teologa Jana
Karafiáta. Básník Bezruč do časopisu Čas posílal
v letech 1899-1900 v anonymitě své básně, neboť si střežil své
soukromí a obával se popularity. Navíc anonymita umožňovala autorovi, aby
předkládal svá díla skoro jako kolektivní výtvory lidové masy, které
v duchu myšlenek F. Bartoše byly předmětem zájmu Herbena. Ten Bezručovy
básně seřadil a vydal je nejdříve jako přílohu časopisu s názvem Slezské číslo a v roce 1909 je
vydává pod názvem Slezské písně.[34] Na básníkovo přání Herben
básně též doplnil prozaickými doplňky a vysvětlivkami. Když bylo jméno Petra
Bezruče odhaleno, tento odmítl dál psát, ale právě J. Herben jej přesvědčil
k návratu k literární tvorbě.
Jan Karafiát je známý první českou
původní autorskou pohádkou pro děti Broučci,
kterou vydává anonymně v roce 1876 vlastním nákladem u Václava Horského.
Dílo je provázeno náboženskou morálkou vychovávající k pokoře,
poslušnosti, ale podtrhuje cenu takových vlastností, jako je vzájemná
solidarita, odpovědnost, schopnost poučit se z vlastních chyb a vnitřní
čistota. Díky recenzi Gustava Gamy Jaroše (na díle ocenil novátorský přístup ke
světu dítěte a její pedagogický význam - počítá s psychologií dítěte)
v časopise Čas byla kniha
objevena J. Herbenem. Důsledkem toho byla v roce 1894 kniha rychle vyprodána a
přišla reedice. Svá autorská práva na tuto knihu odkázal J. Karafiát Českobratrské
církvi, která díky tomuto štědrému daru mohla sponzorovat vydávání bible a
církevních tisků.
Herbenova novinářská praxe - stanovení poznávacích a výchovných
cílů
Veškerý kriticismus v časopise Čas směřoval k vůli reformovat
tehdejší společnost ekonomicky, sociálně i mravně. Zásluhou o pokrok českého
písemnictví si získal Čas také střízlivým pozorováním a
věrohodným zpodobování tehdejšího města a venkova. K tehdejším moderním
uměleckým směrům počínaje symbolismem zaujal Čas kritický postoj, a to z důvodu nadměrné obraznosti,
zaměření na formu a na hrstku čtenářů. V duchu realismu přikládal J.
Herben literatuře cíle poznávací a výchovné. Spisovatele tak J. Herben
přirovnával k učiteli, který „má
hleděti více k tomu, čeho žák potřebuje, a nikoli k tomu, čemu se sám
na pedagogiu naučila co sám dobře umí“. Tyto Erbenovy představy rozvíjí
Josef Svatopluk Machar a P. Bezruč.
Herben jako účastník odbojové skupiny Maffie
V prosinci roku 1914 byla založena
protirakouská odbojová skupina Maffie. Z oblasti kultury byl J. Herben
významnou osobností domácí sekce této odbojové skupiny. V rámci odbojové
činnosti spolupracoval s poměrně
rozsáhlou buňkou této organizace z nedalekého Benešova, a to
s tamními vlastenci Františkem Veselým a Josefem Scheinerem.[35]
S Josefem Scheinerem se opakovaně
konspiračně scházel ve vlastenecké rodině
mlynáře Josefa Havlíčka v obci Tmaň u Zdic. Významnější konspirační
schůzky se však uskutečnily v Herbenově letním sídle ve zmíněném Hostišově
u Votic v roce 1917 a 1918, a to vždy 15. srpna, kdy se v blízkém
Neustupově (pod jehož farnost dodnes Hostišov spadá) konala tradiční mariánská
pouť. Tyto dny byly vybrány záměrně, neboť mnoho Herbenových hostů bylo
sledováno rakouskými policejními orgány a jejich korespondence byla
cenzurována. V den pouti bylo cizích hostů v okolí Hostišova více než jindy, a
proto osobnosti Maffie nebudily žádný velký rozruch. Přemysl Šámal (v roce 1915
převzal vedení odbojové skupiny po E. Benešovi) tak v rámci schůzek
s hlavními představiteli Maffie - Josefem Svatoplukem Macharem, Františkem
Drtinou, Jaroslavem Kvapilem a F. Veselým předal důvěrné zprávy o aktivitách
protirakouského zahraničního odboje T. G. Masaryka.
Již 15. srpna 1919 přijal pozvání od J.
Herbena do Hostišova prezident T. G.
Masaryk. V Herbenově vile se sešel nejenom s hostitelem a jeho rodinou, ale i s
členy spolku Maffie P. Šámalem, J. S.
Macharem, F. Drtinou, J. Kvapilem, dr. Františkem Veselým. Všichni účastníci
schůzky v tento den zavzpomínali na tajná setkání v tomto místě z let 1917 a
1918. Prezident Masaryk navštívil Hostišov ještě v roce 1928.
J. Herben - odpůrce svatojánské legendy
Od doby
studia filozofie byl Jan Herben značně ovlivněn Masarykovým pojetím národního
obrození jako navázáním na českou reformaci. Toto ovlivnění dokazuje i jeho
dílo Otázka náboženská v našem probuzení (1927), kde presentuje a
hájí své polemiky s Josefem Pekařem, kterými zasáhl do diskuse o smyslu českých
dějin. Na přelomu 19. a 20. století
přešel z římskokatolické víry k protestantství, neboť byl příznivcem
husitství, národního obrození, odpůrcem protireformace a svatojánství.
Podle Herbena byl Jan Nepomucký člověkem
nemorálním a proti jeho kultu protestuje jménem národní mravnosti. Kult svatojánský, který je nerozlučně spojen
s českým barokem, se podle Herbena rozvinul po svatořečí sv. Jana z Pomuku
roku 1729 a byl protireformační od jezuitů za účelem uhašení památky
Čechům na Mistra Jana Husa. Zároveň
Herben zastával stejný názor jako František Palacký, že svatořečení bylo
podvodem. Tento Herbenův názor byl presentován již v roce 1893 v jeho
polemice Jan Nepomucký: Spor dějin českých s církví římskou. Navíc je svatojánství výsledkem
historického omylu, a to především chybou v Kronice české (vydané roku 1541) Václava Hájka z Libočan. Jde
o sporné úmrtí Jana 1383-93, neboť se tu pojí
dvě legendy o dvou Janech - Jan utopený roku 1383, protože nechtěl
zradit zpovědní tajemství a Jan umučený roku 1393 hněvem královým [2].
Z těchto důvodů byl také J. Herben
jako senátor v roce 1925 jedním z iniciátorů pro zrušení svátku sv.
Jana Nepomuckého (16. květen) jako dne pracovního klidu. Herbenův přechod
k protestantství se časově shoduje s obdobím, kdy učitel J. Pekaře -
J. Goll založil (v roce 1895) historické periodikum Český časopis historický. V tomto periodiku zveřejňoval Pekař své polemiky, které před první světovou
válkou vyústily v roztržku dvou názorových proudů české kulturně historické
obci - na jedné straně T. G. Masaryk a J. Herben, na druhé straně skupina
kolem J. Pekaře. Herben v této souvislosti tvrdil, že Pekařův přístup
pouze zjišťuje fakta bez výkladu, tedy bez exaktního - nezaujatého přístupu.
V metodologii vědeckého myšlení
Jana Herbena byla svatojánská legenda viděna perspektivou Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, tedy jako historický
podvrh, a proto důležitější než spor samotný je jeho kontext politický,
vlastenecký, náboženský a sociální.
Herben jako příznivec Mistra Jana Husa, husitství a české
reformace
Husitství nebylo podle Herbena pouze
obdobím válečných konfliktů, ale taktéž reformací, které představovala
významnou epochu v českých dějinách. Proto se některé odborné historické
práce J. Herbena vztahují k husitství a české reformaci: Pravdivé
vylíčení života mistra Jana z Husince (1884), K Husovým
oslavám (1919), Mistr Jeroným Pražský (1883), Jan Žižka z Trocnova (1921), Husitství a
bratrství (1926) a politický traktát Tábor je náš program (1920). Díla, ve kterých se věnuje
otázkám české reformace, lze označit jako populárně-naučná.
V souvislosti s obdobím
husitství zachytí čtenář Herbenovy beletrie Hostišov (1. vydání 1907, 2. vydání 1933) pozornost
na hledání stop husitské a reformační tradice v regionu severního Táborska
[5]. Ve venkovanech obce Hostišova a okolních obcí a městeček J. Herben spatřoval
potomky husitů a snažil se v historických povídkách připomínat slavné kapitoly
protestantských tradic. Citáty z knihy Hostišov
se za první republiky staly součástí jubilejních projevů při každoročních
oslavách vzniku samostatného Československa a Husových výročí. Velmi potěšen se
J. Herben zúčastnil na sv. Václava 28. září 1925 - za přítomnosti patriarchy
ThDr. Karla Farského - slavnostního otevření a svěcení Husova sboru církve
Československé ve Voticích. V regionu severního Táborska se jednalo již o
otevření druhého sboru, první bylo 24. října 1924 v obci Chotoviny. Podle
sčítání obyvatel v roce 1921 (1 rok od založení Církve československé)
bylo ve Voticích z celkového počtu 2 156 obyvatel 20 % příslušníků této
církve, takže dřívější Herbenovy představy nebyly pouhou utopií.
Sociologická orientace J. Herbena - přátelství a rozchod s Emanuelem
Chalupným
V roce 1903 zpracoval táborský
rodák - významný český sociolog[36] - Emanuel Chalupný
sociologickou studii evropského významu nazvanou Poměry dělnictva
táborského, kterou pozitivně hodnotil T. G. Masaryk. A v témže roce
jej získal do tiskového orgánu Masarykovy strany - redakci deníku Čas pro vnitropolitickou rubriku. E.
Chalupný taktéž vstoupil do strany Realistů a byl zvolen do vedení [5]. Zde se
spřátelil s redaktorem J. Herbem, se kterým měl mimo vztahu
k Táborsku mnoho společných zájmů a názorů, a to zejména jako
„antipekařovci“ v otázce sporu o smysl dějin českých a k době
husitství. Svědčí o tom některá významná Herbenova díla, a to jak
z oblasti beletrie, tak odborných historických prací. Např. beletristické
dílo Hostišov (z r. 1907[37]), které představuje pásmo
vyprávění a vzpomínek inspirované letním Herbenovým domovem v obci
Hostišov, na severním okraji Tábora.
T. G. Masaryk již v této době na
veřejnosti vystupoval nejenom jako osobnost známá v akademických kruzích, ale
jako osobnost veskrze politická. Publikoval také sociologické statě v časopise Zeitschrift für Sozialwissenschaft. V
roce 1905 publikoval v jednom roce dokonce 14 statí a recenzí, což je
obdivuhodné, neboť tento časopis patřil k těm nejprestižnějším. Publikovali v
něm vědci jako E. Durkheim či G. Simmel. Aktivitami T. G. Masaryka a E.
Chalupného se začínala úspěšně rozvíjet česká sociologická škola, z čehož
také po politologické stránce profitovali realisté [6], [7].
V roce 1905 však E. Chalupný tvrdě
Herbena kritizuje a obviňuje jej dokonce bez konkrétních důkazů
z defraudace v Realistické straně. Údajně se mělo jednat o zneužití
finančních prostředků, vybraných formou sbírky u realistů na humanitární pomoc
do Srbska při záplavách. Následně se v této souvislosti dostal do polemik
s T. G. Masarykem a ostatními realisty. J. Herbenovi nebyla prokázána
defraudace a není zcela jasné, jaký účel E. Chalupný tímto sledoval. Hypotézy,
že by chtěl založit frakci u realistů, popřípadě vyvolat vnitřní spory ve
straně - zejména personální mezi T. G. Masarykem a J. Herbenem jsou téměř
nereálné. Stejně tak nereálné je, že by chtěl tímto počínáním ovlivnit otázky
sporu o smysl českých dějin, když jako zásadový „antipekařovec“ stál na straně
T. G. Masaryka i Herbena. Zřejmě se chtěl pouze zviditelnit na národní politické
scéně. Realisté chápali postoj E. Chalupného jako zradu: „Chalupný nás zradil“. Což
bylo stanovisko J. Herbena.
Ostatně Herben nebyl z přátelského okolí
E. Chalupného jediným, ke kterému se takto zachoval. Podobně se zachoval
k Jakubu Demlovi, o kterém publikoval řadu nepravd, které se postupem času
ukázaly jako neopodstatněné pomluvy. Po ostrých polemikách s realisty E.
Chalupný demonstrativně ze strany vystupuje. Rozchod s Chalupným však
nijak Herbena neodradil od sociologického přístupu v jeho uměleckém a
politickém myšlení.
Navíc je zřejmé, že setrvání u realistů
by bylo pro E. Chalupného nemožné po roce 1918, kdy vypracoval memorandum,
podle kterého se nově vzniklá Československá republika nemá zastavit se svými
nároky na hranicích historických zemí. Snesl argumenty i k tomu, aby
Československá republika požadovala dokonce také Vídeň [6]. Tyto názory
Chalupný obhajoval tvrzeními: „Cožpak ve
Vídni nežije skoro polovina etnických Čechů? Copak dolnorakouské roviny netvoří
přirozený geopolitický prostor nově vzniklého Československého státu?“ [7].
Jan Herben by zřejmě toto Chalupného memorandum charakterizoval v duchu F.
L. Čelakovského a K. H. Borovského jako pokračování v „planém vlastenčení“, což by znamenalo taktéž možný rozchod s
realisty.
Sociologie v uměleckém proudu
Ještě dříve, než se Herben usídlil na
letním bytě v regionu severního Táborska,
v Hostišově, a seznámil se s E. Chalupným a jeho oborem sociologie,
lze některé náčrty sociologického myšlení zřetelně spatřovat již od roku 1889.
K tomuto roku lze datovat počátky dokumentárnosti svědectví o
charakteru venkova, a to v povídce Moravské
obrázky. V tomto duchu následovaly povídky doplňující o konflikty
tehdejší vesnice Slovácké děti (z r.
1890) a Na dědině (z r. 1893).
V uměleckém literárním díle J.
Herbena (kdy se orientuje ruskými
realisty - Ivanem Sergejevičem Turgeněvem a L. N. Tolstojem), lze zachytit Chalupného a Masarykův obor. Tj. sociologii, a to
zejména ve venkovském realismu - jde o sociologii venkova a mezigenerační vztahy.
Ve venkovském realismu lze spatřovat sociální změny při přechodu od tradičního
typu společnosti k modernímu typu. Herbenovo nejproslulejší dílo -
románová kronika Do třetího a čtvrtého
pokolení (první vydání 1889-92, knižně ve dvou svazcích 1907) - na osudech
tří generací rodu Hrabců promítá historické a sociální proměny moravského
Slovácka od 18. století až po dobu autorova mládí. Ústředním motivem je zde
konflikt mezi rodem panského drába a vesnickým lidem. Herben tak vykresluje,
jak děti pykají za hříchy svých předků: „Naše první pokolení nebylo bez
hříchu. Dědičnost v srdcích mnohých se ozvala ještě u pokolení druhého. Znáte
Hrabcovu rodinu zdejší? Vlastně již vymřela … Ten Bedřich Hrabec, jenž zešílel
- jediný ten člověk pomátl a pokazil tisíc duší ve vsi. Ale sklidil konečně i
pomstu, jakož Hospodin dávaje svá přikázání pravil Židům: ‚Jsem Hospodin, Bůh
tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího a
čtvrtého pokolení. A stane se tak … ukazuje se to již, jak tu trestá…“ [8].
V této románové kronice lze
spatřovat přístup prostřednictvím teorie sociálních rolí a konfliktu. Vyplývá to z charakteristiky
prostředí a mezilidských vztahů, kdy příslušníci různých sociálních skupin si
vytvářejí různé hodnoty, normy a vzorce chování, v čemž se může spatřovat
„zhoubný“ základ pro vznik neustálých sporů a konfliktů. To je v souladu
s teorií francouzského sociologa Émile Durkheima, podle které nelze
sociální realitu vysvětlovat biologickými či psychologickými teoriemi, ale
pouze teoriemi sociologickými.
Srovnání sociologického přístupu dvou významných českých venkovských
realistů
- J. Herbena a K. V. Raise
Do časové a hlavně významové souvislosti
(podle realistů však pouze v umělecké dimenzi, nikoli v politické pro
odraz českého vlastenectví) lze s Herbenovou románovou kronikou Do třetího a čtvrtého pokolení
zařadit román Karla Václava Raise Kalibův zločin [9]. Obě dvě tato díla
představují jak pro J. Herbena, tak i K. V. Raise vrchol jejich tvorby
v rámci venkovského realismu.[38]
Raisův román Kalibův zločin je rovněž
sociologicky orientován (s kombinací psychologie, kriminologie a její součásti
viktimologie). A to na mezigenerační vztahy venkovského prostředí
v kontextu nastupujícího období moderní společnosti. Byl vydán nejprve časopisecky
ve Světozoru (1892) a knižně vychází
roku 1895.
Česká literární kritika přijala román Kalibův zločin vesměs pozitivně. Zcela
odlišně jej přijal J. Herben a skupina realistů, přestože ke K. V. Raisovy
chovali patřičnou úctu za jeho zobrazení zásluh vlasteneckých intelektuálů
v době národního obrození (román Zapadlí
vlastenci z roku 1893). V časopise Čas
nevyšla recenze románu vůbec. Důvodem bylo to, že potenciální recenzenti
vztáhli osud Vojty Kaliby na celý český národ. Román se potom jevil jako „obraz českého národa, který neumí obhajovat
svá práva v pravý čas a s náležitou důrazností“ [10].
Z hlediska metodologie tehdejší skupiny realistů lze u těchto dvou románů
dojít k následujícím závěrům. Rais zobrazil v románu intimní tragédii
člověka na vesnici, což se mohlo jevit jako obžaloba společnosti, nikoliv však
z politického hlediska, ale z čistě morálního. Herben spatřuje
v tomto románu naději pro český národ. Stejně jako venkovský lid se
vymanil z moci feudálů, vymaní se i český národ z rakousko-uherského
mocnářství, jehož oporou stejně jako za feudalismu byla římskokatolická církev.
Význam sociologie ve sporných otázkách českých dějin
Nelze ani opomenout význam sociologie
v otázce sporů o smysl českých dějin, kdy J. Herben vyjadřuje plnou podporu
T. G. Masarykovi. Spatřoval v něm humanitní filosofa se speciálním oborem
sociologií - naukou o společnosti s obzvláštním studiem o českém národě.
Masarykovu oboru sociologii vzdal velkou úctu. To lze doložit Herbenovými výroky: „Nad historií je však ještě
filosofie dějin jakožto část sociologie, která přemýšlí o vývoji celého nebo
části lidstva a postřehuje ženoucí síly nebo zákony v dějinách lidstva. Když
sociolog dobře analyzuje, dojde nejednou k výsledkům, k nimž historik nedošel“
[11]. Spor o smysl českých dějin vedl mimo jiné i k přehodnocování
metodologie historických věd. J. Herben tak interpretoval, že v rámci
sporu stály proti sobě dvě vědy - historická (metodologie J. Pekaře, kde jedním
argumentem proti Masarykovi bylo tvrzení o nehistorickém myšlení při výkladu
českých dějin) a sociologická (metodologie T. G. Masaryka).
Závěrečné zhodnocení Jana Herbena
Některé postoje Jana Herbena
v otázce sporu o smysl českých dějin jsou na rozdíl o T. G. Masaryka
značně radikální, až s projevem arogance vůči některým autoritám
protějšího názorového proudu. Tuto skutečnost lze doložit např. jeho
stanoviskem k J. Gollovi: „Podle vyprávění vrstevníků Jaroslav Goll byl
jako student útlého těla a přecitlivělých nervů, skleníková rostlina. Při
každém větším hluku středoškolských spolužáků bledl“. Stejně tak byly značně radikální v náboženských otázkách po
vzniku samostatné Československé republiky.
Podle tehdejšího známého hesla „pryč od Říma“ byl Herben značným
příznivec likvidace Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze
dne 3. listopadu 1918. T. G. Masaryk byl stejně jako J. Herben příznivcem
antikatolicismu, avšak k těmto činnostem (důsledkem tehdejší davové
psychózy) byl značně zdrženlivý.
Použitá a doporučená literatura:
[1] Homolová, K. a kol.: Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století.
Praha, Československý spisovatel 1982.
[2] Šťastný, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha, Státní pedagogické
nakladatelství 1974.
[3] Herben, J.: Kniha vzpomínek. Družstevní práce 1935.
[4] Malacka, E.: Národopisné materiály v českých kulturně-historických časopisech 2.
poloviny 19. století. Ústav evropské etnologie 2009.
[5] Herben, J.: Hostišov. Družstevní práce 1949.
[6] Šetek, J.:
Emanuel Chalupný nebyl pouze sociologem a právníkem. Marathon, 2009, č. 2.
[7] Pecka, E.: Sociolog Emanuel Chalupný. České Budějovice, VŠERS 2007.
[8] Herben, J.: Do třetího a čtvrtého pokolení. Brumovice, Carpe diem 2000.
[9] Rais, K.V.: Kalibův zločin. Praha, Československý spisovatel 1974.
[10] Janáčková, J.: Český román sklonku devatenáctého století. Praha, Academia 1967.
[11] Havelka, M.: Spor o smysl českých dějin 1895 – 1938. Praha, TORST 1997.
Pavel
Sirůček
Holubec,
S.: Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva
v meziválečné době. Plzeň, Západočeská univerzita v Plzni 2009. 330 s.
ISBN 978-80-7043-834-3.
Fundovaný náhled do sociálních a
kulturních dějin pražského dělnického prostředí období 1918-38 přináší
rozsáhlejší studie, publikovaná s podporou Západočeské univerzity
v Plzni. Tato představovanou knihu zřejmě i distribuuje. Autorem vědecké
publikace je mladý a angažovaný sociolog a historik Stanislav Holubec. Studoval
na několika školách, působil na UK v Praze a vyučuje nyní na Západočeské
univerzitě. Zabývá se koncepcí světových systémů[39],
sociálními hnutími nebo dějinami každodennosti.[40]
Publikoval řadu odborných textů v časopisech a sbornících. Je též známý
vystoupeními v rámci Klubu společenských věd (http://www.klubspolved.cz), na vědeckých a odborných konferencí a dalších
akcích.
Nejedná se sice o populární publikaci
určenou pro nejširší veřejnost, nicméně text je celkem čtivý a přístupný i srozumitelný
nejenom profesionálním sociologům či historikům. I laický čtenář na více než
300 stránkách hutného textu - s 9 grafy, 32 tabulkami a především stovkami
odkazů (plných 856) - nalézá nespočet zajímavých informací, postřehů a
inspirací. Často i méně známých či překvapivých. Užitečný je též rozsáhlý „Seznam použitých pramenů a literatury“ (v
členění na archivní materiály, tištěné prameny, periodika a literaturu, včetně
rozhovorů). Závěr knihy přináší charakteristiky respondentů výzkumu a jejich
rodin, sociální a demografické údaje o pražských čtvrtích 1921 a 1931, údaje o
pražských podnicích, soupisy z dělnických kolonií aj. Autor neopomíjí ani
ilustrační dobové fotografie, několik mapek a plakátů či reprodukce karikatur i
vtipů z tisku. Samozřejmostí je závěrečný jmenný rejstřík.
Dělníci jako předmět výzkumu sociálních věd
Publikace přibližuje sociální existenci
a každodennost pražského dělnictva - v době, kdy se Praha rychle mění
v moderní velkoměsto. A je místem s největší koncentrací dělníků
v Československu. Autor hned na počátku ozřejmuje důvody zkoumání
dělnického prostředí. Konstatuje, že dělníkům coby sociální skupině[41] není v současných
českých sociálních vědách věnována dostatečná pozornost. I přes rozsáhlou, ale
i částečně kontroverzní, tradici výzkumu v této oblasti před rokem 1989 i
před rokem 1938. Připomíná a využívá průkopnické studie F. Hausera z roku
1907, O. Machotky (1936), Z. Ullricha (1938) a řady dalších českých sociologů a
sociálních výzkumníků. Včetně např. výstupů předválečného Sociálního ústavu RČS, pamětí ze světa práce sebraných A. Branaldem
(1953, 1954), velkých etnografických
výzkumů minulosti dělnictva z 50. a pozdějších let, zkoumání dělníků
v kontextu různých historických věd, publikovaných vzpomínek a pamětí nebo
i studií z období po roce 1990.
Coby druhý důvod zájmu S. Holubec uvádí
výzkumy řady západních autorů i popularitu tohoto tématu až do dnešních dnů.
Připomíná prvotní zkoumání dělnictva u L. Villermého (1840) a coby inspirační
zdroj samozřejmě[42] neopomíjí ani Postavení dělnické třídy v Anglii
F. Engelse (1844). Vzpomíná též další práce z Francii či Ameriky aj. 19. i
20. století (F. Le Play, W. E. B. Dubois nebo nověji např. britský historik E.
P. Thompson, antropolog R. Hoggart a celá řada dalších). „V současné době je bádání o sociálních dějinách dělnictva
respektovanou složkou západoevropské i americké historiografie“ (s. 11,
rec. publ.).
Holubcova studie „se snaží ukázat pražské dělnické prostředí ve vší rozmanitosti jeho
existence a pojímá tuto sociální skupinu jako značně heterogenní útvar
s velmi plynulými hranicemi přechodu k ostatním sociálním prostředím.
Vedle sociálních rozdílů zdůrazňuje práce vliv rozdílů mezi generacemi a
pohlavími na každodennost pražského dělnictva“ (s. 4 obálky rec. publ.).
Text věnuje pozornost dělnickým rodinám, otázkám zdraví i sexuality,
problémům bydlení, kulturním praktikám,
politickým aktivitám i vzdělávání dělnictva. Práce široce využívá dobových
archivních pramenů (včetně pramenů z politických stran, odborů, zájmových organizací
apod.). Druhým zdrojem informací je kvalitativní sociologické šetření
pamětníků. Dále to jsou analýzy statistických dat, dobových periodik i
sekundární literatury.
Sociologická sonda do života pražského dělnictva mezi válkami
Publikace sestává z obsáhlejšího
úvodu, šesti kapitol, závěru, seznamu tabulek a grafů, seznamu použitých
pramenů a literatury, příloh a jmenného rejstříku. Šestice základních kapitol
se shoduje se šesti nejdůležitějšími oblastmi sociální existence dělnického
prostředí ve sledovaném období. Mapují problematiku dělnických rodin, zdraví
v dělnickém prostředí, otázku bydlení, kulturní život, život politický a
školní docházku dělnických dětí.
„Úvod“ je členěn na
čtyři části. První představuje studii a rekapituluje důvody vzniku i předchozí
práce (včetně výše zmíněného nejen terminologického exkurzu); druhá prameny
(včetně jejich typů, ale i problematičnosti a roztříštěnosti pramenné základy);
třetí naznačuje metodologické obtíže: pomalost sociální změny oproti vývoji
politického života (velmi malé, a obtížně zachytitelné proměny každodennosti v
daných letech), disproporčnost zachycených zpráv z dělnického prostředí a
o dělnickém prostředí, prostorové vymezení (geografickým rámcem je tzv. Velká
Praha, vzniklá v roce 1922 a zahrnující městské části Praha I. - XIX.[43]), otázka generace
(nedochovalo se příliš informací o starých lidech) a v neposlední řadě též
komplexní otázka, koho lze považovat za dělníka (a kolik osob má být předmětem
šetření, včetně celé řady problémů terminologických aj. - v publikaci je v
podstatě důsledně používán termín pražské dělnictvo); a část čtvrtá nastiňuje
strukturu předkládané práce. Autor nikterak nezakrývá úskalí a problematická
místa, která musel s obtížemi překonávat. Sebekriticky připomíná, že
v práci absentuje samostatná kapitola o světě práce a materiálních
potřebách dělnictva. Tento deficit je částečně řešen v závěru,
naznačujícím možnosti další zkoumínání.
První
z kapitol nese název „Dělnická rodina. Struktura, fungování,
vztahy“ a obsahuje paragrafy: „Hledání
a volba partnera“, „Symbolický
kapitál a dělnické prostředí“, „Věk,
sociální postavení a původ snoubenců“, „Průběh
svatby“, „Velikost rodin“, „Neúplné rodiny a rozvody“, „Vazby k ostatním příbuzným“, „Postavení muže a ženy“ a „Výchova dětí“ (se samostatným
subparagrafem „Tělesné trestání dětí“[44]).
Detailněji nahlíží na výběr partnerů, okolnosti uzavírání sňatků, tzv. ideál
krásy[45], sociodemografické
charakteristiky dělnických rodin a výchovu dětí. Vše dokumentováno, dobově
ilustrováno a podloženo - obdobně jako v ostatních pasážích - spoustu
nejrůznějších odkazů a citací, včetně inzerátů aj.
„Dělnické
zdraví a zdravotní kapitál“ je
pojmenování druhé části. Zahrnuje
pasáže „Tuberkulóza“, „Hygiena“, „Sexualita“, resp. „Stinné
stránky dělnické sexuality“ (subkapitoly: „Nežádoucí otěhotnění a antikoncepce“, „Nemanželské manželství“, „Interrupce“,
„Pohlavní nemoci“). Bez příkras
dokumentuje často neutěšené poměry ohledně nemocnosti, zdravotní péče,
úmrtnosti, nedostatečné hygieny a sexuality i řady problémů s ní
spojených. Dokladuje též rozpornosti postojů k sexualitě v první
republice (ideál pruderie versus uvolněná sexualita, včetně nástupu masové
kultury coby mohutné liberalizační síly).[46]
Třetí
kapitola cílí na oblast bydlení („Bydlení pražských dělníků“). Mapuje
kvalitu, velikost, geografické rozdíly i vývoj bytů pražských dělníků,
technické vybavení, estetiku domácností, otázky nájemného a ochrany nájemníků,
dobové pokusy o řešení bytových problémů v Praze, národní a mezinárodní
srovnání kvality bytového fondu, otázky nocleháren a tzv. nouzových kolonií. A
to v částech: „Geografické rozdíly“,
„Velikost bytů“, „Výše nájemného“, „Ochrana
nájemníků“, „Hygienická a technická
zařízení“, „Problematika spaní“
(se subparagrafem „Manželská postel“[47]),
„Estetika dělnických domácností“, „Národní a mezinárodní srovnání“, „Tzv. bytová otázka a pokusy o její řešení“,
resp. v též velmi zajímavých pasážích „Pražské
nouzové kolonie“ (členěných ještě na „Obyvatelé
nouzových kolonií“, „Obraz kolonií
v očích veřejnosti“ a „Moc
úřední a nouzové kolonie“).
Kapitola čtvrtá „Kulturní praktiky a
volný čas dělnického prostředí“ (pasáže „Vzdělanost
a kulturní úroveň“, „Volný čas dětí a
mládeže“, „Volný čas dospělých“, „Členství ve spolcích“, „Sport“, „Tramping“, „Hudba, tanec,
divadlo“, „Biograf“, „Četba“, „Kultura hospod“, „Strava a
stravování“, „Oděv“) se zaměřuje
na dobový kulturní život pražského dělnického prostředí. Pozornost věnuje
sportu, návštěvám biografů, hudbě a tanci, četbě, členství ve spolcích,
návštěvě hospod[48], trampingu, stravování[49] a oblékání. Ukazuje přitom
např. na odlišnosti trávení volného času dětí a mládeže od světa dospělých.
Pátá kapitola studie je pojmenována „Politický život pražského dělnického prostředí“ a obsahuje
paragrafy: „Specifika volebního chování
v Praze“, „Politické strany a
dělnické prostředí“, „Vedoucí
představitelé dělnických stran v Praze“, „Vztah dělnického prostředí k politickým stranám“, „Sociálně-demokratické prostředí“ (s
pasážemi „Sociálně-demokratická mládež“ a
„Organizace blízké sociální demokracii“),
„Komunistické prostředí“ (poučné a
inspirativní subparagrafy „Kulturní
specifika komunistického prostředí“, „Dilemata
komunistického prostředí“, „Strategie
boje s protivníky“, „Početnost a
sociodemografické charakteristiky komunistického prostředí“[50]), „Náboženství a dělnické prostředí“, „Ostatní strany a dělnické prostředí“. V kontextu politického života Holubec
zkoumá hlavně vztah dělnictva ke dvěma hlavním politickým stranám zastupujícím
jeho zájmy. Tedy k sociální demokracii a ke komunistické straně. Neopomíjí
ani další organizace, s těmito stranami spojené. Upozorňuje též na
specifika volebního chování pražského dělnictva a jeho mladé generace.[51] „Na příkladu proměn symboliky sociální demokracie a změn politické
reprezentace sociální demokracie a komunistické strany ukazujeme, jak se za
sledované období proměnily politické postoje pražského dělnictva“ (s. 30 -
31 rec. publ.).[52]
Poslední šestá část („Pražské školství
a dělnické prostředí“) sleduje školní docházku dělnických dětí.
V pasážích „Obecná a měšťanská
škola“ (se samostatnou částí „Prospěch
a sociální původ“), „Vyučení“ a „Gymnázium a další studium“ se zaměřuje
na specifika pražského školského systému ve sledovaném období a vzdělanostní
dráhy dělnických dětí v něm. Pozornost věnuje též problematice docházky do
obecné a měšťanské školy a vyučení.
P.S.
Autor anotace děkuji Standovi Holubcovi za poskytnutou publikaci i věnování. A
jménem týmu časopisu Marathon se mu omlouvá za zkomolení jeho příjmení
(způsobené technickým problémem a naší nepozorností) na začátku recenze
uveřejněné v Marathonu, 2010, č. 3.
(Pracovní
materiály)
Radim
Valenčík a kol.
Reformy systémů sociálního
investování a sociálního pojištění
(otázky)
(Zpracováno dle prezentace)
Příspěvek na konferenci Lidský
kapitál a investice do vzdělání
23. – 24.9.2010 VŠFS
Motto:
I hlupák dokáže položit otázku, na
kterou ani deset mudrců nedokáže odpovědět.
(stará ruská moudrost)
V našem příspěvku klademe otázky, na
které má smysl hledat odpovědět.
1. Co je rozhodující pro udržitelnost
systému penzijního pojištění:
a) doba dožití (a její případné
prodlužování), nebo
b) vývoj poměru mezi obdobím, ve kterém
je člověk produktivně činný (je schopen přispívat do systému), a obdobím, kdy
již člověk (z řady příčin) ztrácí schopnost být produktivně činný (musí ze
systému penzijního pojištění čerpat)?
a) b) je správné (nehodící se škrtněte)
1.1. Je sociálně přijatelné a ekonomicky
efektivní:
a) spoléhat při ovlivňování délky období
produktivního uplatnění člověka jen na tzv. parametrické změny systému
penzijního pojištění, tj. na administrativní stanovení hranice doby
produktivního uplatnění, nebo
b) do komplexu reforem zabudovat
motivace jak v systému sociálního pojištění samotném tak do dalších systémů
sociálního investování a sociálního pojištění?
a) b) je správné (nehodící se škrtněte)
1.2. Je systém penzijního pojištění (ve
své podstatě):
a) založen na mezigenerační solidaritě
(ti, co jsou produktivně činní, přispívají těm, kteří již nemohou být
produktivně činní), nebo
b) se jedná o systém plnohodnotného
pojištění vůči riziku ztráty schopnosti být produktivně činný, který obsahuje
významné prvky solidarity mezi těmi, kteří i ve vyšším věku jsou produktivně
činní, a těmi, kteří tuto schopnost (z řady příčin, z nichž některé lze
ovlivnit) ztrácejí?
a) b) je správné (nehodící se škrtněte)
2. Lze období produktivního uplatnění
ovlivnit (ve smyslu jeho prodloužení) opatřeními v následujících
oblastech:
- zabudováním motivací do systému
penzijního pojištění;
- zabudováním motivaci do systému
zdravotního pojištění;
- zabudováním motivací do systému
vzdělání včetně celoživotního?
ano ne
(nehodící se škrtněte)
2.1. Lze např. dosáhnout toho, aby jak
pojištěnec, tak i pojišťovatel v systému zdravotního pojištění měli zájem na
tom, aby zdravotní kondice pojištěnce umožňovala co nejvíce prodloužit období
jeho produktivního uplatnění?
ano ne
(nehodící se škrtněte)
2.2. Lze např. dosáhnout toho, aby
zabudováním motivací do systému vzdělání včetně celoživotního měl jak nabyvatel
vzdělání, tak i poskytovatel vzdělávacích služeb zájem na tom, aby kvalifikace
spojená i se zhodnocením zkušeností nabyvatele vzdělání umožňovala co nejvíce
prodloužit období jeho produktivního uplatnění?
ano ne
(nehodící se škrtněte)
2.3. Lze či dokonce je nutné (pokud
chceme zajistit úspěšnost) koncipovat systém reforem vyvolaných faktem
prodlužování doby dožití tak, byly respektovány a využity možnosti
v uvedených oblastech, tj. aby se jednalo o komplexní reformu systémů
sociálního investování a sociálního pojištění?
ano ne
(nehodící se škrtněte)
2.4. Mohly by v dané oblasti sehrát
významnou roli např. i odbory, pokud jde o racionální projektování celoživotní
dráhy profesního uplatnění s ohledem na omezení, ale i možnosti, které
souvisí s věkem, a to dle specifických podmínek v jednotlivých
profesích?
ano ne
(nehodící se škrtněte)
2.5. Jak moc by „bolely“ reformy
související s faktem prodlužování doby dožití, pokud by využívaly možnosti
v oblasti dobrovolného produktivního uplatnění člověka, synergii motivací
zabudovaných do systémů sociálního pojištění a sociálního investování…
moc málo
(nehodící se škrtněte)
-
a bolely by vůbec?
ano ne
(nehodící se škrtněte)
3. Je pro současná reformní úsilí:
a) příznačné, že využívají synergii
motivací zabudovaných do systémů sociálního pojištění a sociálního investování
(tj. zejména systému penzijního pojištění, systému financování péče o zdraví a
systému financování vzdělání) a že využívají zdroje spojené s prodloužením
období dobrovolného produktivního uplatnění, nebo
b) z nějakých důvodů jsou při současném
přístupu k reformám systémů sociálního investování a sociálního pojištění tyto
možnosti přehlíženy?
a) b) je správné (nehodící se škrtněte)
3.1. Přistupuje se např.
k problematice financování systému vzdělání (včetně celoživotního)
z hlediska role vzdělání jako rozhodujícího zdroje ekonomického růstu, tj.
jsou všechny dílčí reformy v oblastech systémů sociálního investování a
sociálního pojištění koncipovány tak, aby se v plné míře využily možnosti
zvýšení zainteresovanosti poskytovatele vzdělávacích služeb na dlouhodobém
uplatnění těch, kterým jsou tyto služby poskytovány, na profesních trzích?
ano ne
(nehodící se škrtněte)
3.2. Pokud ne, tak je to:
a) jen v důsledku nedocenění role
vzdělání, nebo
b) to má i jiné příčiny?
a) b) je správné (nehodící se škrtněte)
3.3. Může být příčinou nevyužívání výše
uvedených možností např.:
● Nedostatečná erudice těch, co o
přípravě reforem rozhodují.
● Obava těch, co si zvykli na
měkké prostředí (dostávat na svou činnost rentu od státu), z vytvoření
konkurenčního prostředí (např. v případě vysokých škol).
● Preferování možnosti vytěžit z
reforem lokální prospěch před jejich funkčností.
zatrhněte
to, co připadá v úvahu
Hry o reformy a deformy
Příspěvek na konferenci Lidský
kapitál a investice do vzdělání
23. – 24.9.2010 VŠFS
Radim Valenčík
Motto:
"Chtěli jsme to udělat co
nejlépe, ale dopadlo to jako obvykle."
(Bývalý ruský premiér Černomyrdin, ještě
když byl ve funkci.)
Název tohoto bloku letošní konference
zní „Hry o reformy systémů sociálního investování a sociálního pojištění”.
Proč tento název? K odpovědi by
bylo možné přistupovat různým způsobem. Nejjednodušší a přímá odpověď zní
takto: Na přípravu reforem, následně pak jejich projednávání a proces jejich
realizace je nejen možné, ale i žádoucí (pokud chceme pochopit, o co jde), jako
na hru či komplex her, ve kterých různí hráči uplatňují své strategie tak, aby
oni sami dosáhli co největší výplaty; a to i za cenu poklesu efektivnosti
celého systému.
Při těchto hrách dochází:
- K vyjednávání koalic a výplat,
současně i diskriminaci jedněch hráčů druhými.
- Porušování obecně uznávaných pravidel
a vytváření struktur, které umožňují vzájemné krytí porušování těchto obecně
uznávaných pravidel a zvětšování výplat na tomto základě.
Dvě tendence, které je nutno umět
rozlišit:
- Připravit, vyjednat a realizovat
reformy tak, aby odpovídaly zákonitému trendu konstituování vzdělanostní
společnosti.
- Připravit, vyjednat a realizovat
reformy tak, aby ti, kteří mají tento proces pod kontrolou, mohli vytěžit co
nejvíce výnosů pro sebe (svá lobby), a to i za cenu toho, že v důsledku
takovýchto „deforem“ se situace ještě zhorší.
(Můžeme se pak ptát, které koalice v tom
či onom konkrétním případě vítězí.)
Přítomnost deforem lze podrobnější
empirickou analýzou identifikovat v řadě konkrétních příkladů,
v poslední době je jimi podstatným způsobem poznamená každý pokus o změnu.
(Typickým příkladem jsou dosavadní
návrhy a způsob projednávání zákona o „lidových“ dluhopisech – i to, proč tento
zákon doposud nebyl přijat.)
S empirií však vystačit nelze. Nedává
např. odpověď na otázky:
- Jsou to náhodná selhání, nebo se již
vytvořil určitý systém?
- Stačí na problémy upozornit a mohlo by
dojít k nápravě, nebo systém již korekce neumožňuje?
- Jaký vývoj v oblasti reformních úsilí
a jejich důsledků na vývoj společenské situace lze předpokládat?
- Za jakých podmínek lze něco změnit k
lepšímu?
Dosud vypracovaná teoretická východiska:
- Cesta ke společně přijatelné
rovnováze.
- Citlivost systémů na působení vnějších
vlivů.
- Systémy založené na vzájemném krytí
porušování pravidel.
- Paralelní redistribuční hry (které
hraje jen část hráčů základní hry a o kterých může vědět jen část hráčů
základní hry).
- Souvislost struktur založených na vzájemném krytí a
paralelních redistribučních her.
- Další souvislosti (sítě, replikátory).
Základní závěr dosavadního zkoumání lze
ve stručnosti charakterizovat prostřednictvím následujících bodů:
1. Pokud by na systém nepůsobily žádné
vnější vlivy, měl by tendenci vyvíjet se ke společně přijatelné rovnováze,
kterou lze několika různými způsoby odvodit od diskriminačních rovnováh.
2. V reálných systémech pozorujeme
jevy, které svědčí o tom, že přirozené směřování ke společně přijatelné
rovnováze je překrýváno vnějšími vlivy.
3. Podařilo se identifikovat následující
vnější vlivy:
- Paralelní redistribuční hry, tj. hry,
které v daném systému hraje o rozdělení výplat jen část hráčů, aniž by o
nich byli ostatní hráči informováni.
- Struktury založené na vzájemném krytí
porušování dohod a pravidel.
- Křížové koalice mezi hráči
z různých redistribučních systémů a sociální sítě odvíjející se od těchto
křížových koalic.
Nejedná se o tři zcela odlišné a
nezávisle na sobě existující fenomény, ale o entity, které mají společný původ,
vzájemně se doplňují a umožňují tím svou existence. Můžeme rovněž říci, že se
jedná o tři různé pohledy na tentýž jev.
Z tohoto hlediska platí mj.
následující:
1. Struktury založené na vzájemném krytí
jsou nutnou podmínkou toho, aby část hráčů z určitého sytému mohla hrát
paralelní redistribuční hry, tj. rozdělovat si část prostředků vytvářených
systémem bez vědomí ostatních hráčů formou porušování obecně přijatých
pravidel. Bez fungování a působení struktur založených na vzájemném krytí by
takové hry byly ostatními hráči odhaleny a jejich hráči byli sankcionováni.
2. Struktury založené na vzájemném krytí
vznikají zpravidla při vzájemné interakci různých redistribučních systémů.
Pokud porušování pravidel jedním hráčem v daném redistribučním systému
zjistí jiný hráč z téhož redistribučního systému, dá zpravidla přednost
zveřejnění této skutečnosti; jinak je tomu v případě, kdy takové porušení
pravidel zjistí hráč z jiného redistribučního systému. V tomto
případě je mnohem pravděpodobnější, že vznikne prvotní zárodek vytváření
struktur založených na vzájemném krytí.
3. Při vytváření struktur založených na
vzájemném krytí se tak vytvářejí koalice mezi hráči z různých
redistribučních systémů. Ty jsou schopny jednak ovlivňovat vytváření vítězných
koalic uvnitř jednotlivých systémů a jednak vytěžit výplaty formou paralelních
her, které se hrají v jednotlivých redistribučních systémech.
4. Tam, kde dochází k funkčnímu
propojení křížových koalic, struktur založených na vzájemném krytí a
paralelních her, tam dochází ke generování sociálních sítí, které mají tendenci
pronikat do vzdálené okolí.
Redistribuční rovnice pro případ
paralelních redistribučních her:
Σx0j
= Σe0j - η0.R0(X0 - E0) - Σπi Σxij, kde
j j
i j
i = 1, 2, ... M jsou jednotlivé
paralelní redistribuční hry, v případě j = 0 se jedná o původní redistribuční
hru
j = 1, 2, ... N je index vztahující se k
hráčům (označuje to, co se týká prvního, druhého atd. hráče) a N je celkový
počet hráčů
xij je výplata j-tého hráče v i-té
paralelní hře
Σxij je součet výplat všech hráčů z
i-té
(základní v případě i = 0, v ostatních
j-případech paralelní) redistribuční hry
η0 koeficient snížení výkonnosti v
základní redistribuční hře
πi koeficient vlivu velikosti
výplat hráčů v i-té paralelní redistribuční hře na snížení výplat v základní
redistribuční hře
Výkonnost systému je v daném modelu
snižována faktory dvojího typu:
η0.R0(X0 - E0)
(odchylka výplaty podle výkonnosti od
skutečné výplaty v základní hře)
πi Σxij
j
(negativní vliv i-té paralelní hry na
výkon celého systému odvozený od sumy výplat všech hráčů, kteří se této hry
účastní)
Poznámka:
Negativní dopad paralelních her na výkonnost systému by bylo
možné modelovat i jinými způsoby.
Pozitivní i negativní přírůstky
různého typu:
∆ zvýšení výkonnosti
celospolečenského systému v důsledku inovativního rozšiřování produkční báze
∆ toho, co je rozdělováno v
systému paralelních her a z čeho mají užitek jen ti, co je hrají
∆ toho, co způsobuje ztráty
systému
Dříve – inovativní rozšiřování výroby
bylo natolik dynamické, že umožňovalo sanovat paralelní hry a současně každý
dlouhodoběji pociťoval zlepšování své situace.
Dnes – inovativní rozšiřování výroby již
nestačí k tomu, aby ti, co netěží z paralelních her, pociťovali zlepšení
situace, resp. nepociťovali její zhoršení, a to ze dvou důvodů:
- Vyčerpávání možností setrvačného
vývoje.
- Nárůst ekonomické zátěže dané
paralelními hrami.
Kritická situace nastane, možná v danou
chvíli již dokonce nastává, pokud (současně 1. a 2.):
1. Deficit prostředků povede k tomu, že
nebude na uchování dané úrovně výplat nejen pro hráče, kteří nehrají paralelní
hry, ale i pro část hráčů, kteří byli do paralelních her vtaženi.
2. Poté ti, co uvěřili v to, že se musí
uskrovnit, zjistí, že svou obětí nesanují možnost skutečných reforem, ale
naopak to, aby se skutečně reformy co nejvíce oddálily.
Hlavní problém současnosti - není tu
žádný politický subjekt, kterému by šlo o skutečné reformy:
- Pravicové strany je, jak se ukazuje,
nejsou schopny dělat a ani je nechtějí dělat.
- Levicové strany parazitují na možnosti
vyvolávat antireformní psychologii (což se jim v důsledku sterility současné
vlády může částečně zase začít dařit).
První reakce veřejnosti na realitu tak
mohou být dost křečovité.
Děkuji za pozornost
www.vsfs.cz – výzkum –
Teoretický seminář EPS www.vsfs.cz/?id=1046
ACTA VŠFS www.vsfs.cz/?id=1042
www.valencik.cz (Marathon)
(Pokračování
v dalších číslech)
Ivo
Stáňa
1.2.1 Hráči a konfliktní situace
Při práci s teorií her se často
používají pojmy jako „hráč“, „strategie“ a „systém“. Protože ho budu tyto pojmy
ve velké míře používat i já, musím zmínit i definice. Tyto definici hráče a
strategie přejímám od Miroslava Maňase, protože je svým významem jednoduché,
zřejmé a také dostatečně obsáhlé. Cituji: „Hráč
je osoba, instituce či mechanismus, která svým rozhodnutím může ovlivňovat
konečné výsledky. Souhrnným názvem budeme tyto generátory rozhodnutí nazývat
hráči, s tím, že hráčů je konečný počet.“ „Každý z hráčů má
k dispozici určitý soubor rozhodnutí, ze kterého může v dané rozhodovací
situaci vybírat konkrétní rozhodnutí. V modelovém popisu budeme nazývat
rozhodnutí strategiemi.“[53] Protože vhodná definice
systému v odborné literatuře není, definuji ho sám. „Systém“ je prostor,
kde se odehrávají jednotlivé hry a kde hráči používají strategie.
„K
udržení duševního zdraví potřebuje člověk přiměřenou dávku konfliktů podobě
jako k udržení zdraví tělesního potřebuje přiměřenou dávku pohybu“.[54]Aby bylo možno pracovat
s matematickými aparáty, je třeba si nejdříve konfliktní situace popsat a
rozdělit podle různých hledisek.
Prvním typem konfliktu, se kterým se
můžeme setkat, je tzv. „antagonistický konflikt“. Tento typ konfliktu je
zajímavý tím, že jeho účastníci (hráči) mají protichůdné zájmy a jsou tedy ve
střetu. Jelikož jsou jejich zájmy protikladné, spolupráci, či dohoda není
možná. Typickým takových konfliktů jsou vojenské konflikty.
Druhým typem konfliktu je
„neantagonistický konflikt“. V tomto případě oba hráči sledují své vlastní
zájmy, ale tyto nejsou v přímém protikladu. Neantagonistický konflikt tak
přináší situace, kdy některá rozhodnutí mohou být výhodná pro oba hráče
zároveň.
Z tohoto pohledu je tedy třeba sledovat,
jestli systém umožňuje společné dohody hráčů. Systém, který dovoluje společné
dohody je systém s kooperativní teorií, systém který ne, je systém
nekooperativní teorií. U kooperativní teorie platí, že hráči můžou, ale také
nemusí spolupracovat. Tato teorie je spojena ještě s dalšími náležitostmi,
cituji: „V kooperativní teorii je zejména
důležitý případ, kdy se hráči mohou smluvně zavázat, že účastník, kterému
dohoda přináší podstatně lepší důsledek, předá zbývajícímu účastníkovi jistou
úhradu za to, že mu k lepšímu výsledku dopomohl vhodnou volbou rozhodnutí.
Potom mluvíme o případu přenosné výhry. Jestliže jsou dohody možné, ale sdílení
důsledků nikoli, mluvíme o nepřenosné výhře.“[55]
Jinými slovy, hráč, který případnou dohodou s jiným hráčem získá mnohem
více, než, kdyby na takovou dohodu nepřistoupil, může ekonomicky motivovat
jiného hráče, takže si společnou dohodou polepší oba. Další motivací, která
může hráče vést ke kooperaci je možnost spoluprací získat výhody, které by byli
pro hráče samotné hráče nedostupné. Pokud je v systému více hráčů, dostává
tento typ motivace naprosto nový rozměr, protože se hráči vzájemně rozhodují,
s kým vytvořit spolupráci (či lépe „koalici“), tak aby to pro ně bylo co
nejvýhodnější. V takovém systému brzy zavládne i motivace ekonomická mezi
jednotlivými hráči, protože tato motivace přináší konkurenční výhodu, mezi
jednotlivými hráči a možnostmi jak si přilepšit. Právě tento mechanismus je
zcela stěžejní pro teorii redistribučních systémů.
1.2.2
Racionalita hráče a racionalita rozhodnutí
Důležitou otázkou, při posuzování
konfliktních situací je racionalita hráče. To proto, že častým případem
konfliktních situací je stav, kdy vlivy nedovolují určit jednoznačné důsledky.
Taková rozhodnutí potom mají náhodnou povahu. V takovém případě považujeme
hráče za jistý druh náhodného mechanismu, který volí svá rozhodnutí podle
nějakého rozložení pravděpodobností. Tato rozhodnutí jiných hráčů buď hráč zná
a potom se jedná o „rozhodování při riziku“, anebo nezná a jedná se o
„rozhodování při neurčitosti“.
Stav v systémech teorie her můžeme
dělit dle dvou kritérií, které jsem uvedl v nadpisu této subkapitoly. Buď
podle racionality hráčů, nebo dle racionality jejich rozhodnutí. Tyto dvě části
spolu úzce souvisí. Protože předpokladem je, že racionálně myslící hráči se
budou racionálně chovat a provádět racionální rozhodnutí. Co se ale děje
v případě, kdy hru tvoří jenom samí neracionální hráči, či je hra smíšená
a vyskytují se v ní racionální i neracionální hráči?
U racionálních hráčů je stav jednoduchý.
Racionální hráči provádějí pouze racionální rozhodnutí. Neracionální hráči zase
vytvářejí neracionální rozhodnutí a v takových systémech potom převládá
náhoda. U smíšených systémů je to složitější, protože rozhodují vzájemné počty
racionálních a neracionálních hráčů. Pokud bude v systému více
racionálních hráčů, budou neracionální hráči považováni za náhodný prvek, ale
celý systém bude konvergovat k racionálním rozhodnutím, protože i
neracionální hráči se budou snažit „číst hru“ racionálních hráčů, čímž se
stanou částečně, či úplně racionálními. V případě většiny neracionálních
hráčů s neracionálními rozhodnutími, bude celý systém konvergovat
k náhodnosti. Pokud bude stejný počet racionálních i neracionálních hráčů,
dojde k jevu, který je znám jako „podbízení“, ale o tom až v kapitole
o redistribučních systémech.
1.2.3 Hry,
pravidla a jejich popis
„Hra
je popsána systémem pravidel, která mají určitou formální strukturu a která
určují chování jednotlivců nebo skupin nazývaných hráči“.[56] Jinými slovy, chování hráčů
je danou hrou určitým způsobem omezeno, nebo rovnou definováno. Pokud chtějí
hráči danou hru provozovat, musí se těmto definovaným pravidlům podřídit.
Pravidla však nemusí být pevně definovaná a mohou se v průběhu doby měnit.
V takovém případě platí tato definice i opačně a hráči svým chováním
definují hru, nebo rovnou celý systém, ve kterém se jednotlivé hry hrají. Právě
díky tomuto principu je možno uplatit teorii her v bankovnictví, při práci
s riziky a nejistotou.
Tato část je velmi důležitá, protože
tím, že budeme mít možnost sledovat a popsat chování jednotlivých hráčů, můžeme
definovat, jaké hry se ve skutečnosti hrají a tím i logicky předpokládat jejich
chování, což úzce souvisí s problematikou rizika a nejistoty.
„Pravidla
zaručují, že hra bude konečnou posloupností tahů, prováděných v určitém
pořadí, a popisují každý tah. Tahy jsou dvojího druhu, osobní a náhodné. Osobní
tah je volba jedné alternativy, jedním z hráčů na příklad každý tah při
šachu je osobní; první tah provádí bílý volbou jedné z dvaceti alternativ“.[57]
Nebo-li, pokud se hráč sám (a racionálně) rozhoduje o volbě, jedná se o osobní
tah. „Náhodný tah je rovněž volbou jedné z daných alternativ; alternativa
však není vybrána jedním z hráčů, nýbrž nějakým nahodilostním mechanismem,
přičemž pravděpodobnosti, s nimiž mechanismus vybírá různé alternativy,
jsou určeny pravidly hry. Na příklad prvním tahem při bridži je podání první
karty určitému hráči. To je náhodný tah s 52 alternativami; pravidla
požadují, aby pravděpodobnost vybrání kterékoli alternativy byla 1/52.“38
„Náhodný tah“ je předdefinován pravidly hry a tedy i částečně nastaven chováním
hráčů (protože ti pravidla hry ovlivňují, jak jsem uvedl v minulých
odstavcích). Zde je vidět, že si hra takříkajíc „žije svým vlastním životem“,
protože porušení některých pravidel se rovná nemožnost ve hře pokračovat, či
skončení hry. A to i v případě, že hráči pravidla hry ovlivňují.
Teorie her používá pro popis
jednotlivých her matematický aparát, který nejvíce pracuje s definičními
obory, logikou a pravděpodobností. Každá hra má svůj vlastní, matematický
popis. Abych tento popis blíže vysvětlil, uvedu příklad, jakým způsobem se dá
realita převést na matematiku. Jelikož je nejdůležitější model, který je použit
v teorii redistribučních systémů, budu tento podrobně popisovat až
v kapitole, která se redistribučními systémy zabývá. Zde uvedu jenom několik
příkladů, jakým způsobem se dá s teorií her pracovat.
Hráčů jednotlivých her bude vždy konečný
počet. Proto se dají označit jednotlivými čísly. Např. 1,2, 3…, N. Kde N číslo
z množiny přirozených čísel, protože každý hráč musí existovat celý. Množina
všech hráčů, která se ve hře (či systému) nalézá, se dá zapsat jako Q = {1,2,
3…, N}.
Každý z hráčů má k dispozici určitý
soubor rozhodnutí, ze kterého muže vybírat (například zmíněná šachová hra a
dvacet možností, jak učinit první tah). Ke každému hráči i Q přísluší jedna množina Xi která obsahuje
souhrn jeho možných strategií. Nematematicky řečeno, nějaký neurčitý hráč
z množiny hráčů Q (např. 1,2,3…,100, atd.) má vlastní množinu X, ve které
se vyskytují jeho možné strategie. Pro hráče 1 je to množina X1, pro hráče č.2
X2, pro třetího X3 atd. V modelové rozhodovací situaci zvolí každý hráč i
určitou strategii xi Xi, kde xi je nějaká konkrétní strategie
z množiny možných strategií Xi. Zvolené strategie všech hráčů dohromady
tvoří N-tici x = [x1, x2, x3…,xn]. Taková N-tice strategií určuje pro každého z
hráčů důsledek vyplývající z jeho účasti v rozhodovací situaci,
protože při použití tzv. „výplatní funkce“ (Mi(x), i = 1,2,3…,N[58]) a pokud x nabude kladné
hodnoty, dá se to interpretovat jako zisk hráče i. Dál už bych pokračoval
konkrétním popisem nějaké hry.
Základem pro takové matematické modely
je maximální zjednodušení reality na podstatný a funkční model, který vystihuje
mechanismus dané hry, ale zároveň z něho odstraňuje složité nuance
reality, které v reálném světě hru ovlivňují.
1.3 Teorie
her a její aplikace finanční sektor
Důvody, proč aplikovat teorii her,
teorii redistribučních systémů a matematický aparát vůbec, jsem zmínil
v úvodu. Nyní je blíže rozeberu.
1.3.1
Regulace kapitálových trhů
Při historickém porovnání světových
kapitálových trhů[59], se i přes naprosto odlišné
historické, kulturní a regulační zázemí jednotlivých trhů dají vysledovat
určité společné motivy. Tím nejdůležitějším a hlavním společným motivem všech
kapitálových trhů a jejich historického vývoje, je určitě snaha o inovaci.
Touto inovací se nemyslí pouze snaha přicházet s novými produkty, lepšími
technologiemi či zlepšováním stávajících produktů, ale také snaha obcházet
regulaci na kapitálových trzích. V takovém případě se dá ale spíš hovořit
o „inovacích“. Důvodů pro takové chování je více. Regulace může být příliš
striktní a zabraňuje vývoji na kapitálových trzích, přičemž touha po zisku
spojená s potřebou změny, vede k inovativnímu chování účastníků
kapitálových trhů. Jinými slovy ne všechno obcházení regulace je spojeno
s morálně závadnou činnosti. Obcházení regulí je však častěji spojeno
s činnosti, která je nejen morálně závadná, ale i společensky nebezpečná.
Morální závadnost tkví v činnostech, které snaží úmyslně poškodit
účastníky kapitálových trhů, nebo mají rovnou kriminální podobu. Společenská
nebezpečnost tkví v tom, že hráči na kapitálových trzích neobchodují pouze
se svým kapitálem, ale i kapitálem svých klientů a to buď přímo na jejich
pokyn, s jejich vědomím, nebo aniž by o tom věděli (např. v případě
bank). Právě tato konstrukce kapitálových trhů způsobuje problémy
v okamžiku, kdy se některý z účastníků (hráčů) se začne chovat
morálně závadně. Nejen že tím ohrožuje sebe a ostatní účastníky kapitálových
trhů, ale fakticky (při dostatečné velikosti hráče, rozsahu činnosti a dopadu
na kapitálový trh) celou ekonomiku státu a díky provázanosti národních ekonomik
v rámci globalizačních tendencí i ekonomiku světovou[60].
Typickým příkladem je americká hypotéční
krize z roku 2009. Američtí hypotéční bankéři prodávali své produkty i
klientům, o kterých věděli, že v budoucnu nebudou schopni dostát svým
závazkům. Takové chování je už ze své povahy autodestrukční a důvodem pro
něj byly krátkodobé finanční bonusy pro bankéře, kteří prodají nejvíce produktů
a seženou nejvíce klientů. Takové chování je zcela jistě morálně závadné,
protože je současný zisk měněn za budoucí problémy finanční instituce, která
takovou závadnou hypotéku (pro takové produkty se vžil výraz „toxická aktiva“)
nabízí, či vlivem obchodování vlastní. Daleko horší jsou však konkrétní osobní
a sociální problémy rodin, kterými vlivem těchto hypoték propadne majetek,
protože zajisté si nikdo nebral hypotéku (a ručil svým majetkem), aby jí
nesplácel a o vše přišel. Problémem s tímto spojeným je i tzv. „morální
hazard“ což je termín, který označuje stav, kdy veřejné rozpočty garantují
navrácení prostředků v některých ztrátových situacích, aby předcházely
problémům sociálním. Taková situace, literárně řečeno, „vyhání čerta Ďáblem“,
protože pro obchodníky to jinými slovy znamená, že mohou přestat být obezřetní,
neboť jakýkoli neúspěch veřejné rozpočty zahojí, což rozhodně není ideální
stav. Hypotéční krize se přenesla na akciový trh a další kapitálové trhy, kde
způsobila pohromu. Protože je vývoj kapitálových trhů úzce spojen
s vývojem národního hospodářství (v globalizovaném světě dokonce se
světovým hospodářstvím jako celkem), tak se pokles kapitálových trhů časem
promítnul do vývoje ekonomiky a rovněž způsobil její pokles. Ekonomika má na
rozdíl od kapitálových trhů velkou setrvačnost a změny se objevují až
s určitým časovým zpožděním. Právě proto došlo k situaci, kdy
„hypotéční“, či „kapitálová“ krize pominula, ale hospodářská krize fakticky
začínala a v současné době vrcholí. Osobně si myslím, že právě
s takovými problémy dokáže teorie her pracovat, protože nám její
matematický aparát umožňuje zvolit optimální strategii rozhodování.
Pokud bychom vhodným způsobem (např.
softwarový produkt) aplikovali teorii her do regulace na kapitálových trzích,
mohli bychom ideálně popsat vztahy a vazby mezi jednotlivými hráči.
Z těchto vztahů bychom mohli potencionálně odvodit, kterým směrem se vývoj
na kapitálových trzích bude ubírat, kde jsou slabiny systému a v kterých částech
případně upravit legislativu, zpřísnit, či naopak vhodně deregulovat.
1.3.2 Riziko a nejistota mezi hráči na kapitálových trzích
Globální pohled na kapitálové trhy, jaký
má regulátor, se podstatně liší od pohledu na trhy, který mají jednotliví
účastníci. Zatímco účelem regulátor je tvorba a udržování adekvátního
legislativního prostředí, tak účelem účastníků kapitálových trhů je tvorba
zisku. Konkrétně se snaží o dosažení co nejvyššího zisku, při co nejmenším
riziku. Situace účastníku kapitálového trhu, je diametrálně odlišná od
regulátora, neboť tito hráči o prostředky, kterých je na kapitálových trzích
jenom omezený počet, soutěží a jejich zájmy jsou tak do značné míry
antagonistickým konfliktem. Vhodnou námitkou je, že současný vývoj na
kapitálových trzích je takový[61], že antagonistickému
konfliktu na první pohled neodpovídá, neboť ve finančním sektoru dochází
k častým fúzím a akvizicím. Cituji: „Regulace
finančním sektoru spouští akvizice a fúze tak, jak činí i v jiných
oborech. Mezi příklady patří liberalizace trhu a následný přístup
zahraničních bank a pojišťoven v zemích, jako je Austrálie, Mexiko, či jiné
latinsko-americké země, Čína, Korea, Tchaj-wan a mnoho dalších. Obvykle je
cílem těchto opatření je vytvořit štíhlejší a více výkonnostně orientovaný rozpočtový
systém. Řízení místních firem získají cizinci, kteří do jejich chodu zasahují.
Tím nutí čelit konkurenci také místní nezávislé firmy a výrazně tak zvyšují
výkon celého trhu. Někdy to funguje velmi dobře, jako například
v Austrálii v 80. letech, kde si noví zahraniční účastnici trhu vedli
velmi dobře, čímž dali signál i místním firmám, které je následovaly“[62] (pozn. vlastní překlad).
Motivem pro tyto akvizice a fúze je snaha o větší konkurenceschopnost na trhu,
neboť spojením, či alespoň spoluprácí získávají firmy možnost na trhu lépe
uspět. Z tohoto pohledu se jedná o neustálý přechod od antagonistického
konfliktu k neantagonistickému, neboť firmy se sice snaží spolupracovat a
spojovat se, ale získaly výhody, které by samostatně dosáhnout nemohly, ale tyto
výhody se týkají pouze toho, že mohou dominovat firmám jiným (tj.
antagonistický konflikt).
Aplikace teorie her pro jednotlivé hráče
na kapitálových trzích v takovém případě odstraňuje riziko protistrany a
pro hráče přináší strategie, jak minimalizovat riziko.
2. Význam
teorie her při analýze rizika a nejistoty
Stav rizika či nejistoty je každému, kdo
se setkal s finančními trhy, znám. Pojem riziko jako takový vyjadřuje buď
nebezpečí, nebo určitou míra pravděpodobnosti nezdaru či ztráty. Nejistota je neurčitý
stav, který může mít mnoho podob a konkrétní definování záleží na rozhodovací
situaci, které se týká. Cituji:
„Tradiční modely rozhodování vycházejí z
principů dokonalých znalostí (poznání) a jistoty a předpokládají optimální
množství informací, tedy ani nedostatek, ani nadbytek informací. Za těchto
předpokladů má každé rozhodnutí pouze jeden důsledek a ten je předem znám! Lze
usuzovat, že kdybychom znali všechny podněty, vlivy, příčiny působící na daný
jev nebo proces a jejich sílu, směr působení a jejich vzájemné interakce,
dokázali bychom predikovat jistý výsledek jako následek jejich působení. Tento
předpoklad je však nesplnitelný. Ve skutečnosti většina rozhodnutí probíhá v
podmínkách nejistoty a nedokonalých znalostí, kdy má rozhodnutí více možných
důsledků a není předem známo, který z těchto důsledků nastane. Tato nejistota
je důsledkem, jak již bylo řečeno, naší částečnou nebo úplnou neznalostí
procesů (vlivů), které podmiňují určité události a jejich náhodný charakter. K
lepšímu poznání oblasti neurčitosti velkého množství informací získaných cestou
výběrového šetření a ocenění jejich spolehlivosti, slouží statistická
inference, umožňující transformovat výsledky výběrových šetření zpět do
základního souboru.“[63]
Problematiku rizik a nejistoty řeší
jednak různé formy věd statistických, které využívají matematického aparátu a
potom samostatný obor zvaný „risk management“, nebo-li „řízení rizik“. Řízení
rizik je soustava, opakujících se, navzájem provázaných činností, jejichž cílem
je řídit potenciální rizika, tedy omezit pravděpodobnost jejich výskytu nebo
snížit jejich dopad. Finanční instituce samozřejmě řízení rizik využívají, ale
tento obor příliš matematický aparát nevyužívá a vychází z empirického
pozorování a tradice.
Já se však snažím přijít s novým,
účinnějším pohledem na tuto problematiku a využiji proto nově vznikající teorii
redistribučních systémů, která vychází z teori her. Aplikace teorie her,
respektive teorie redistribučních systémů do finančního prostředí má dle mého
názoru velký význam.
2.1 Teorie
redistribučních systémů
Teorie redistribučních systémů vychází
z teorie her a používá matematický aparát k řešení specifických
situací, které mají oporu v reálném světě. Redistribuční systémy se
specializují na formování strategií v situacích, kdy dochází k dělbě
finančních prostředků. Samotný redistribuční systém je prostor, kde dochází
k dělbě (k redistribuci) finančních prostředků, dle nějakého klíče. Cílem
redistribučních systémů je identifikace a popis toho, co je obecně přítomné ve skupinovém
chování člověka (např. v různých týmech, institucích, organizacích atd.).
Aby mohla být provedena identifikace,
popis reality a chování člověka, je třeba nejdříve realitu dešifrovat a objevit
v ní určité motivy, se kterými může teorie redistribučních systémů
pracovat. Konkrétně jde o dešifrování společenské reality a postup je
následující:
1. Je třeba definovat ten nejjednodušší
model, který by v dané oblasti (společenské) reality vystihoval „to, oč tu
běží“. Jinými slovy, je třeba „odfiltrovat“ z reality určité „rušivé
prvky“, které se v modelu vyskytovat nebudou. Většinou to jsou ty prvky,
které oddalují reálné výsledky od teoretických. To na první pohled působí
zvláštně, protože následuje otázka, zda-li teorém redistribučních systémů
skutečně zkoumá realitu, když si jí přizpůsobuje do určitého modelu, který
fakticky plné realitě neodpovídá. Odpověď je v postupu, který se
k realitě zpětně vrací a který na onen model, jenž odráží funkční
mechanismus, aplikuje reálné prvky.
2. Tento model je třeba zkoumat
prostředky matematiky (resp. teorie her), protože jenom tyto prostředky zajistí
přesnost výsledků i intuitivní přijatelnost zkoumaného modelu.
3. Dále je model konfrontován
s příslušnou oblastí společenské reality a evidují se otázky, na které
nedává model odpověď, resp. identifikovat podstatné odlišnosti mezi tím, co
model o realitě vypovídá (jak jej lze interpretovat), a tím, co se
v realitě odehrává. Právě v tomto bodě přichází konfrontace teorie
s realitou a většinou přináší značný rozdíl mezi výstupem teoretickým
(modelovým) a reálným. Tyto rozdíly jsou evidovány.
4. Postupně se model rozšiřuje tak, aby
plněji a přesněji vystihovat „to, oč tu běží“ (ve smyslu praktického kontextu
toho, co se odehrává v realitě a co lze na základě jejího poznání
ovlivnit).Právě rozdíly, které byly evidovány v bodě č.3, jsou postupně
zapracovány do modelu a ten se tak čím dál, tím více přibližuje realitě.
5. Každý krok rozšíření modelu, musí
splňovat požadavek maximální jednoduchosti, tj. byl elementárním rozšířením.
Přibližování modelu realitě musí mít svoji přesnou strukturu, protože
v případě, že se přibližování stane nepřehledným či nedostatečně
posloupným[64], nedojde k přiblížení
modelu realitě, ale k přesnému opaku.
6. Během celého procesu dešifrování
reality, upřesňovat definování a popis systému matematickými prostředky a třeba
řešit otázky či problémy, které lze formulovat v jazyce matematiky.
Je nutno striktně odlišovat:
a) Jazyk, kterým popisujeme systém jako
matematický objekt či konstrukt.
b) Jazyk, kterým popisujeme danou oblast
společenské reality.
c) Jazyk, kterým se vyjadřujeme o vztahu
mezi tím, co vypovídá model (na základě jakých předpokladů jsme jej definovali,
co od něj očekáváme, jak se chová apod.) a co je z tohoto hlediska
relevantní v příslušné oblasti společenské reality.
Mimořádně významnou roli při dešifrování
reality hraje nalezení toho, co je oním zjednodušením reality, co je oním
základním stavebním prvkem modelu, který realitu simuluje. Tento základním
prvek musí výchozím (bazálním) a „všudypřítomným“ v tom smyslu, že je
obsaženo v každém konkrétním reálném případě vybraném z dané oblasti
společenské reality.
Konfrontace matematického modelu s
realitou umožňuje odhalit další významné reálné vlivy; matematický popis
těchto vlivů lze do modelu zahrnout formou elementárního rozšíření výchozího
modelu, přičemž způsob samotného rozšíření lze popsat v jazyce, kterým
popisujeme model jako matematický objekt.
Významný vliv při dešifrování reality
mají empirická pozorování. Viz kapitola 1.1.1 a dílo N. Machiavelliho,
který právě empirickým pozorováním zjistil, v historii, neustále se
opakující motivy lidského chování, které se dají považovat za onu základní
konstrukci pro modelování reality.
2.1.2
Elementární redistribuční systém
Elementární redistribuční systém je
základní model teorie redistribučních systémů, na kterém je demonstrováno,
jakým způsobem redistribuční systémy pracují a jaká úskalí jsou s jejich
existencí spojena.
Tento systém má tři hráče, což je
nejmenší počet účastníku, při kterém se dají vytvářet koalice. Každý
z těchto hráčů má odlišnou výkonnost (např. 6; 4; 2), které jsou označeny
jako e1, e2, e3. Díky tvorbě může dojít také k opačnému jevu. Pokud
uzavřou koalici dva hráči, tak je ten třetí diskriminován. Míra diskriminace má
svůj vlastní parametr d. Tato míra diskriminace odpovídá nejmenší možné výplatě
(např. 1, pokud měl hráč výkonnost 6 a dostává pouze 1, je evidentně
diskriminován), kterou musí dostat. Pro tři hráče jsou to tedy parametry d1,
d2, d3. K tomu je nutno dodat ještě některé další předpoklady – např.
rovnoprávnosti všech hráčů (nejsou žádná omezení při tvorbě koalic, každý
z hráčů má stejný vliv sílu apod.).
Množinu všech možných redistribucí
v elementárním redistribučním lze vyjádřit následujícím způsobem:
x + y + z = E - η.R(x - e1; y - e2; z – e3)
Pro případ N hráčů, má redistribuční
rovnice následující tvar:
x1 + x2 +...xN = E - η.R(x1 - e1; x2 - e2;... xN - eN)
kde:
x1 + x2 +...xN je součet výplat
jednotlivých hráčů.
E = e1 + e2 +...eN je maximální částka,
která by mohla být rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl
maximální, což znamená, že by nedocházelo k redistribuci a rozdělení výplat by
tedy proběhlo podle výkonnosti.
η je koeficient snížení výkonnosti,
R(x1 - e1; x2 - e2;... xN - eN) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných
výplat od výplat podle výkonu.
η . R(x1 - e1; x2 - e2;... xN -
eN) je parametr citlivosti poklesu
výkonnosti systému v důsledku odchylky výplat od výkonnosti hráčů (tj.
předpokládá se lineární závislost na funkci vzdálenosti).
Redistribuční rovnici lze číst i tak, že
toho, kolik si hráči mohou rozdělit, je tolik, kolik by si mohli rozdělit
maximálně, sníženo o to, nakolik se vzdálili rozdělení podle výkonnosti. Funkce
vzdálenosti může být definována různě, ve stávajících modelech se používá běžná
metrika (kladná hodnota odmocniny součtu čtverců rozdílů optimální výplaty
podle výkonu od skutečné). Pokud by platilo, že koeficient η = 0, pak by
se jednalo o běžnou N-koaliční hru. Poměrně obtížným úkolem se ukázalo
definovat chování hráčů prostřednictvím pravidel, preferencí a strategií, které
mohou volit. Šlo o to, aby hru bylo možné popsat v explicitním tvaru.
Chování v případě tří hráčů je
definováno takto:
a) Každý z hráčů se snaží dosáhnout
maximální výplatu (to je jeho preferencí).
b) Návrh na uzavření koalice a rozdělení
výplat dává vždy ten hráč, který je diskriminován (to je hlavní pravidlo, které
lze různým způsobem konkretizovat).
c) Každý z hráčů v každém kole
vyjednávání a při jednání s každým hráčem uplatňuje stejný princip
rozdělení výplat mezi sebe a koaličního hráče, např. tak, že dělí výplaty to,
co mohou získat diskriminací třetího hráče ve stejném poměru. (Zde princip
stability a rovnosti lze chápat jako pravidlo, konkrétní způsob dělení jako
strategii.)
d) Návrh na uzavření koalice a rozdělení
výplat dává hráč, který je na tahu (tj. ten, který je v souladu
s výše řečeným diskriminovaný) tomu hráči, se kterým může dosáhnout větší
výplaty (to je jedna z možných strategií).
2.1.3 Grafická
interpretace elementárního systému
Struktura všech možných (tedy i
nezajímavých) strategií v redistribučních systémech je složitá.
V elementárním systému má každý hráč následující možnosti:
1. Diskriminovaný hráč (např. hráč A) dá
návrh na rozdělení výplat hráči B, hráči C, nebo hráči B i C současně.
2. Hráči B a C čekají na návrh hráče A.
Jeho nabídku můžou buď přijmout – vznikne tedy nová koalice – koalice hráčů A,
B, nebo A, C, nebo velká koalice hráčů – A, B, C, nebo odmítnout.
3. Tím končí jedno herní kolo, a pokud
je uzavřena velká a pevná koalice, tak hra končí a systém je nastaven podle
výplatní matice, která v této hře vzniknula. Pokud není velká koalice
dostatečně pevná, tak se můžou opět podbízet (čímž vzniká nové herní kolo) a
tvořit diskriminační koalice.
Pakliže nevznikla velká koalice,
v dalším kole se podbízí diskriminovaný hráč. Existuje možnost, že
stávající koalice bude pevná, respektive jeho nabídky budou pro koaliční hráče
nezajímavé a tak oba odmítnou. Diskriminovanému hráči, pokud nechce být
diskriminován, nezbývá nic jiného, než svojí nabídku změnit. To učiní tak, že
zvýší svoji nabídku pro jednotlivé hráče. Jinými slovy nabídne některému
z hráčů část výplaty potencionálně diskriminovaného hráče, což má být
motivace pro to, aby koalici se stávajícím hráčem opustil.
Tento model i chování hráčů se dá
graficky vyjádřit v trojrozměrném prostoru a to takto:
Bod rozdělení
podle výkonu 6:4.2, v přenesených souřadnicích 5:3.1
Souřadnice
bodu rozdělení podle výkonu.
Linie vymezující sektory výplat dvou
koaličních hráčů, kteří si oba polepší na úkor třetího hráče,
který je plně diskriminován (jeho
výplata se rovná 1).
Množina redistribucí, kdy si oba hráči polepší na úkor
třetího
Linie ukazující nejvyšší možnou výplatu hráče, který
se spojí s jiným hráčem, tomu dá nejmenší možné zlepšení oproti předcházející
situaci a společně pak diskriminují třetího hráče.
Větší výplaty hráče, který se spojí s jiným hráčem,
tomu dá nejmenší možné zlepšení oproti předcházející situaci a společně pak
diskriminují třetího hráče.
Menší výplaty hráče, který se spojí s jiným hráčem,
tomu dá nejmenší možné zlepšení oproti předcházející situaci a společně pak
diskriminují třetího hráče.
Rozdíl mezi zlepšením největší možné výplaty každého z
hráčů v případě spojení s jedním či druhým hráčem.
Obrázek 1: Redistribuční plocha s vyznačeným bodem rozdělení podle výkonnosti, tj.
souřadnicemi (6;4;2), resp. v přenesených souřadnicích (5;3;1), a s
vyznačením zlepšení hráčů, která vzniknou uzavřením diskriminující koalice
s jiným hráčem.
Z grafického vyjádření je zřejmé, že:
- Hráč A dává přednost spojení s hráčem
C před spojením s hráčem B.
- Hráč B dává přednost spojení s hráčem
C před spojením s hráčem A.
- Hráč C dává přednost spojení s hráčem
B před spojením s hráčem A.
- V důsledku výše uvedeného tak zvítězí
koalice hráčů B a C.
Zde je ovšem nutné upozornit na to, že
se jedná o případ, kdy výchozí situací je rozdělení podle výkonnosti. Některé
jiné výchozí redistribuční situace mohou vést k vytvoření odlišné koalice.
Počítačový model (viz příspěvek v sekci věnované informatice) umožňuje
rozlišit, která z oblasti redistribuční plochy vede k vytvoření té či
oné diskriminující koalice. Každopádně však platí, to co jsme již uvedli – čím
více se rozdělení výplat blíží rozdělení podle výkonnosti, tím více bude sílit
tendence ke spojení průměrných hráčů s nejméně výkonnými a k diskriminaci
výkonných hráčů.
Výsledky, které byly analýzou
elementárního redistribučního systému získány, lze ve stručnosti formulovat
takto:
1. Pokud hráči v elementárním
redistribučním systému volí strategii zaměřenou na vytváření diskriminujících
koalic (dva hráči vytvoří koalici, ve které si na úkor třetího hráče zvyšují
svoji výplatu), konverguje systém k oscilaci mezi třemi diskriminačními
rovnováhami).[65]
2. Hráči mohou dosáhnout paretovského
zlepšení oproti situaci vyúsťující ke konvergenci systému k oscilaci mezi
třemi diskriminačními rovnováhami, přičemž příslušnou strategii vyjednávání lze
definovat a její smysl je intuitivně zřejmý. Příslušná strategie vede
k dosažení bodu společně přijatelné rovnováhy – ten je v elementárním
redistribučním systému jediný a vykazuje řadu vlastností, které jsou zajímavé z čistě
matematického hlediska a patrně i z hlediska standardních úloh teorie her.[66]
2.1.4 Rozšiřování elementárního modelu
Při co nejsnadnějším rozšířením modelu
redistribučního systému, existují dvě alternativní cesty kterými se vydat.
První variantou je přidávání většího množství hráčů do systému.
- Pokud zvýšíme množství hráčů na 4,5,6
a více, vždy se vytvoří dvě strany (koalice proti jednomu hráči, či dvě koalice
hráčů), kdy jedna bude dominantní a bude uplatňovat diskriminační způsoby
jednání vůči druhé.
- V případě systému se čtyřmi hráči
půjde o koalici hráčů tří, proti jednomu. Tento jediný, samotný hráč, se musí
podbízet minimálně dvěma hráčům z koalice, tak aby se sám ocitnul ve
vítězné koalici a mohl diskriminovat.
- Systém s hráči pěti a více
rozděluje hráče tak, že vždy dojde ke vzniku koalice s nadpoloviční
většinou členů a jednotlivých samotných hráčů, či koalice menšinové, tak aby
mohlo docházet k diskriminaci zbývajících hráčů, kteří ve větší koalici
nejsou. V tomto systému jsou již jednotlivé kalkulace hráčů složitější.
Hráči se mohou jak podbízet sami za sebe, aby se stali členy většinové koalice,
anebo spolupracovat s hráči v koalici menšinové a snažit z té
většinové „přetahovat“ členy společným podbízením se.
Problémem těchto rozšířených modelů je
jejich nemožnost plného a srozumitelného grafického zobrazení
v dvojrozměrném modelu (například na papíře). Buď musíme vytvořit několik
obrázků modelů redistribučních systému, anebo použít zjednodušení pro
jednotlivé koaliční skupiny. To přináší trochu chaos pro posluchače
s menší grafickou představivostí a ubírá na detailech a jemných nuancích.
Druhou možností, jak redistribuční model
o třech hráčích rozšířit (a zároveň ho přiblížit realitě) je vytvoření dalších,
podobných redistribučních systémů, které budou tvořit jeden veliký. Představme
si to například jako větší společnost, která má několik úseků a jednotlivé
úseky tvoří zaměstnanci vždy po třech jedincích, kteří mají nějaký výkon. Výkon
všech zaměstnanců je potencionálním výkonem celé společnosti. Jednotlivé výkony,
jednotlivých, konkrétních zaměstnanců se ale liší, tak jak to už v reálném
světě bývá. Dále uveďme, že si hráči v rámci úseků (pracovních skupin)
vzájemně konkurují a že si vzájemně konkurují i jednotlivé firemní úseky, které
se sami pro sebe snaží získat co největší podíl z výplaty (z výkonu celé
firmy).
- Bude docházet k tvorbě koalic
v rámci pracovních skupin (firem. úseků).
- Bude docházet k tvorbě koalic
mezi jednotlivými firemními úseky.
- Bude docházet k tvorbě koalic
mezi diskriminovanými hráči mezi-úsekově, protože jednou z alternativ,
kromě podbízení se koalici v jednotlivých herních kolech bude vytvoření
nad-úsekových „šedých“ struktur, které budou mít rozhodující slovo právě ve
chvíli tvorby koalic jednotlivými pracovními skupinami, tak aby mohli
diskriminovat pracovní skupiny jiné.
Takový redistribuční systém bude už
poměrně složitý a další prvkem, kterým ho můžeme rozšířit, je dát jednotlivých,
konkrétním hráčům možnost migrovat mezi jednotlivými úseky, pokud se budou
cítit příliš diskriminováni koalicí, které momentálně nejsou členy. Koaliční
partneři nebudou moci diskriminovat třetího hráče příliš, protože by jednak
snížili výkon své skupiny (demotivace třetího hráče), ale rovněž o jakýkoli
výkon hráče třetího přišli, protože by nespokojeně skupinu opustil.
V takovém případě se všichni tři hráči pravděpodobně spojí a budou do své
skupiny lákat (na část svého vlastního výkonu) hráče další, tak aby se výkon
celé skupiny zvětšil, což opět přináší výhody v mezi-sektorovém jednání
(větší pracovní skupiny mohou dominovat menším). Takový model už se začíná
přibližovat realitě, přesto stejných výsledků rozdělení výkonu, jako reálná
společnost nikdy nedosáhne.
(Pokračování v dalším čísle)
[1] Teorie pochází z díla S. A. Stouffera.
[2] Tímto konceptem se zabývá E. S. Lee a S. Öberg.
[3] Více v dílech L. Priese a T. Faista.
[4] Touto teorií se zabývají také O. Stark, J. E. Taylor a S. Yitzhaki. Ekonomické aspekty dále rozpracovávají T. Veblen a G. Myrdal
[5] V textu se budou objevovat pojmy vysílající země, či země původu, které považujeme za synonyma. Rovněž stejný význam budou mít pojmy přijímající nebo hostitelská země.
[6] Touto teorií se zabývali J. Q. Stewart, G. K. Zipf nebo W. Isard. Entropie je míra neurčitosti náhodného procesu (slovník cizích slov). Tuto teorii rozpracoval zejména A. G. Wilson.
[7] Také A. G. Wilson.
[8] Zejména W. Zelinsky a A. Gawryszewski.
[9] Teorie rozpracována M. Kritzem H. Zlotnikovou a J. T. Fawcettem.
[10] Tato teorie je dále rozpracována v dílech W. A. Lewise, G. Ranise, J. C.H. Feie, J. R. Harrise a M. P. Todara.
[11] Pro jev návratové migrace (return migration) se používá také termín cirkulární migrace (circular migration).
[12] Hlavním představitelem je R. Jennissen, dále R. A. Hart a W. J. Milne.
[13] Zjednodušeně se jedná o transfery peněz nebo zboží od migrantů, kteří pobývají v zahraničí.
[14] Tuto teorii dále rozvíjí L. A. Sjaastad, M. P. Todaro, L. Maruszko a G. Borjas.
[15] Tento koncept rozpracovali G. F. DeJong a J. T. Fawcett.
[16] Teorie původně rozpracována O. Starkem a D. E. Bloomem, dále rozvíjena D. Levharim, E. Katzem, J. Laubym a J. E. Taylorem.
[17] Teorie relativní deprivace se někdy uvádí jako samostatná teorie (viz Jennissen 2004).
[18] Více v dílech M. A. Quinna.
[19] Rozpracovaný C. Dustmannem.
[20] Za vznikem teorie stojí M. J. Piore.
[21] Obecně se jedná o problémy s motivací a strukturální inflací v moderních pracovních hierarchiích, spolu s dualitou vlastní tržním ekonomikám, které vytvářejí permanentní poptávku po pracovnících, kteří jsou ochotni pracovat v nevyhovujících podmínkách, za nízké mzdy, v nestabilním prostředí a s minimální šancí na postup.
[22] Teorie vychází z díla I. M. Wallersteina, dále rozpracována A. Portesem, J. Waltonem, E. M. Petrasovou, M. Castellsem, S. Sassenovou a E. Morawskou.
[23] Nejedná se o výše zmíněnou teorii migračních systémů.
[24] Tento přístup je rozvíjen v pracích C. A. Bearda, A. Gorze, A. Marshalla, K. Marxe, M. Castellse, M. Nikolinakose, S. Castlese, G. Kosacka, R. Milese a F. R. Bovenkerka.
[25] Text je dalším populárně-naučným příspěvkem autora do „historického okénka“ Marathonu, které představuje známé i pozapomenuté osobnosti českého (i moravského) sociálního, ekonomického, politického aj. myšlení. Zároveň jde o další materiál věnovaný významným osobnostem spojeným s Táborskem (pozn. redakce).
[26] František Bartoš - folklorista, filolog, etnograf, jazykovědec, zakladatel moravského národopisu. Zabýval se studiem moravských nářečí, vydával sbírky lidové slovesnosti a zápisy lidových zvyků a obřadů. Jako pedagog působil na gymnáziích, ve Strážnici, v Těšíně a v Brně. Podrobněji též viz dále.
[27] František Drtina (1861-1925) - filozof ovlivněný pozitivismem (neztotožnil se však se skepsí vůči metafyzice), žák T. G. Masaryka, univerzitní pedagog, jeden ze zakladatelů skautingu v Česku, realista - „masarykovec“ (v letech 1907-11 byl poslancem Říšské rady za Realistickou stranu), člen protirakouské odbojové skupiny Maffie, po vzniku Československa člen Národního výboru a významný reformátor ve školství; syn Prokop Drtina (1900-80) - před II. SV tajemník prezidenta E. Beneše, během války komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu, v letech 1945-48 ministr spravedlnosti, v únoru 1948 podal demisi, perzekuován komunistickým režimem, signatář Charty 77.
[28] František Sušil (1804-68) - vlastenecký kněz, překladatel, básník a jazykovědec. Proslul jako sběratel a vydavatel moravských lidových písní.
[29] Blíže viz Muzeum České Sibiře.
[30] Čeněk Habart (1863-1942) - spisovatel, historik a etnograf se zájmem o region severního Táborska. Sběratel lidových písní, zvyků a obyčejů. Působil jako učitel v Petrovicích, poté v Jesenici, Odlochovicích, Jetřichovicích a deset let na obecné škole ve Voticích.
[31] Sr. též Marathon 2008, č. 4.
[32] Anketa týdeníku Přítomnost z roku 1924, zveřejněná Ferdinandem Peroutkou.
[33] Sr. též Marathon, 2008, č. 1.
[34] Bývá uváděno, že jméno Petra Bezruče se poprvé objevuje 11. 2 1899 v příloze Času, kde jím byly podepsány tři básničky: Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát. „Slezský bard“ si Herbena vážil jako novináře. Jan Herben též jako první pátral po Bezručově identitě. Ale marně. Pomocí inzerátů pátrá např. i nakladatel J. R. Vilímek či pátrači z řad Pražské literární společnosti. Herben ale chápe, že Bezručovi hrozí nebezpečí perzekuce (je finančně závislý na svém místě) a nabízí mu dokonce místo v Praze. Bezruč ovšem odmítá žít v Praze. Postupně je však při „honu“ na pravé jméno Petra Bezruče jeho totožnost odhalena. Přičemž samotný Herben se paradoxně básníkovo pravé jméno (Vladimír Vašek) dozvídá až vlastně mezi posledními - ačkoli šlo o syna jeho milovaného učitele. Tedy Antonína Vaška, slezského buditele a učeného gramatika, který se na sklonku 70. let 19. století (ještě před Gebauerem) odvážil ostře zaútočit na pravost Rukopisů. Vztahem mezi J. Herbenem a P. Bezručem se zabýval Ivan Herben a otiskl o tom článek v brněnských Lidových novinách v roce 1937.
[35] Podrobněji viz Muzeum České Sibiře.
[36] Sr. Marathon, 2009, č. 2.
[37] Dva svazky (1907, 1933) jsou charakterizovány coby
texty zamyšlení nad přírodou a minulostí táborského kraje. Posmrtně vycházejí
povídky z moravského Slovácka Brumovice, míněné jako protějšek k Hostišovu.
[38] Venkovská tématika zajímala též spisovatele K.
Klostermanna, J. Š. Baara či bratry Mrštíky aj.
[39] Viz Holubcovu podnětnou publikaci Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie (Praha, SLON 2009, 206 s, ISBN 978-80-7419-014-8). Podrobně byla kniha recenzovaná v Marathonu, 2010, č. 3.
[40] Též sr. populárnější text Milana Vodičky Den, kdy došly prachy. Jak Velká krize ve 30. letech změnila životy lidí a na co se máme připravit my (Praha, Práh 2009, 247 s, ISBN 978-80-752-260-6). Jde o pestrý a poutavý výlet do minulosti, do dob Velké krize 1929-33, která je čtivou reportážní formou popisována očima lidí. Na konkrétních příkladech chudých, velmi chudých, ale i bohatých a velmi bohatých. I zde se jedná o pokus zachytit a přiblížit každodennost sociálně-ekonomické reality z meziválečných přelomových časů. Blížeji byla publikace představena (v kontextu Velké krize 30. let i mnohorozměrných krizí dnešních) v Marathonu, 2009, č. 6.
[41] Práce zcela neopomíjí ani marxistickou kategorii třída. V exkurzu, v úvodu, se věnuje pojmům třída, vrstva a prostředí v tradici západoevropské a české historické sociální vědy. Včetně problémů jazykových, teoreticko-metodologických i ideologických. Omezením může být i diktát tzv. politické korektnosti a salónní přijatelnosti. Samotný S. Holubec se ovšem nevyhýbá ani tématům a kategoriím kontroverznějším, ani nepřehlíží kritičtější pohledy. Aktuální problémy s vymezením a proměnami dělnické třídy (např. od proletariátu k tzv. kognitariátu), s třídně-sociálním složením (založeným na různých odstínech vlastnického postavení) a odlišením od profesního dělení (plynoucího z technické podoby práce, kvalifikace, platu, prestiže atd.) dokládají diskuze při práci na Modelu socialismu 21. století na půdě CSTS. Včetně dřívějšího odmítání sociologie coby „buržoazní pavědy“ či naopak toho, že i část marxisticky a levicově orientovaných sociologů údajně v podstatě přešla na pozice západních stratifikačních koncepcí. K naznačeným problémům podrobněji viz výstupy (nejen) o samosprávném socialismu z pera alternativního týmu J. Hellera (dostupné na www), včetně knih Bojíte se socialismu? (Heller, J., Neužil, F. a kol., Příbram, Periskop 2007, 196 s, ISBN 978-80-87077-01-6) a Socialistická alternativa pro 21. století (Heller, J., Neužil, F., Grossmann, M. et al., ?, 2011). Sr. též publikaci Socialismus pro 21. století. Sborník statí TAP při ÚV KSČM (Látal, I. (ed.), Praha, Futura 2008, 293 s, ISBN 978-80-86844-35-0) (pozn. PS).
[42] Dnes však spíše „nesamozřejmě“. Nicméně v dnešní - a to i „oficiální“ - sociologii či politologii nejsou jména, ani díla F. Engelse (a K. H. Marxe) žádným velkým tabu. Na rozdíl od ekonomických disciplín (pozn. PS).
[43] Součástí Prahy se stal též Žižkov. Jeho proměnám (i jeho nesčetným obyvatelům právě z řad dělnictva) se věnuje trilogie prací Zdeňka Šestáka: Jak žil Žižkov před sto lety (Praha, Academia 2005), Jak hřešil Žižkov před sto lety (Praha, Academia 2006) a Jak se ze Žižkova stalo velké město (Praha, Academia 2008). Knihy byly též představeny velkou „pivní“ recenzí v Marathonu, 2010, č. 2. Též viz http://www.albertzesokolovce.estranky.cz.
[44] Ve 20. století je postupně upouštěno od fyzických trestů. Ve sledovaném období však bývaly zcela běžné ve všech sociálních prostředích. Text dokladuje jak názor, že právě dělnické prostředí se vyznačuje vysokou mírou fyzického trestání, ale též i názor, že tělesné násilí je v dělnických rodinách méně časté (viz s. 58 - 61 rec. publ.).
[45] Jako malá ochutnávka rozlišení tří typů ideálních žen v masové kultuře výmarské republiky, které lze nalézt i v československém prostředí: 1) ideál krásy coby žena Vamp, 2) racionální hospodyně, 3) německá žena - matka několika dětí (s využitím D. Paukerta, podrobněji viz s. 37 - 39 rec. publ.). Některé dělnické ženy napodobovaly typ druhý a řada z nich typ Vamp. Pro mnohé tehdy celou hodnotovou orientaci znamenalo „být moderní“, což bylo spojeno s volnomyšlenkářskými postoji k sexualitě, s kultem zábavy, obdivem k masové kultuře atd.
[46] Za hlubší, nejen sociologickou analýzu, by stála otázka, zda na ekonomických krizích (a válkách) „vydělávají“ ženy. Proměny lidských vztahů, změněný přístup k sexu, zábavě či jídlu díky Velké krizi 30. let líčí text M. Vodičky (sr. pozn. 2). Vykresluje „vykleštění mužské psychiky“ a proměny samotných mužů a žen. Nenávratně mizí dřívější autorita mužů, kteří za dob krize selhali coby živitelé rodiny. Též současná krize vede ke změnám západního světa. Např. v USA v první polovině roku 2010 poprvé v jejich historii přesáhl počet pracující žen počet pracujících mužů. Tzv. osvobodit ženy pomáhala též I. SV. Ženy nahradily muže v továrnách i u volantu. Začalo se otevřeně hovořit i o sexu a ženy se začaly samy rozhodovat i v sexuálních otázkách (pozn. PS).
[47] Tato se stala novinkou v dělnických domácnostech 20. let, kdy začala dominovat v bytech o nejméně dvou místnostech. Předválečné dělnické páry obvykle spávaly po dvou na jedné posteli (viz s. 117 - 118 rec. publ.).
[48] S mužským dělnickým prostředím byla tradičně spojena hospoda. Pro mnohé dělníky bývala hospoda druhým domovem a k rodině se přicházeli jenom najíst a vyspat. Německý historik S. Reck rozlišuje tři typy dělnických otců ve výchově dětí podle jejich vztahu k hospodě: 1) na rodinu orientovaní otcové, 2) hospodští štamgasti, 3) dělníci mezi rodinou a hospodou (viz s. 167 a následné rec. publ.). Hospoda tradičně sloužila jako komunikační medium. Dobově bývala dělnická hospoda stavěna do protikladu kaváren, navštěvovanými středními vrstvami.
[49] Včetně rozdílů mezi dělnickým a středostavovským prostředím v konzumaci potravin. S řídkou konzumací masa v dělnických rodinách (1 - 2 x týdně), vyšší spotřebou chleba, vařených brambor, daleko menším výskytem sladkostí či exotického ovoce atd. S rozdíly i jak, a čím se jedlo (viz s. 172 - 175 rec. publ.). Ohledně tekutin práce konstatuje, že se dělnické prostředí úřednickému vyrovnávalo ve spotřebě piva, prakticky zde ale absentuje pití - úředníky oblíbeného - vína. Běžně dělnictvo pilo kávu (či cikorkové náhražky). Čaj v dělnickém prostředí příliš konzumován nebyl. Některé další informace lze nalézt i v předchozí pasáži „Kultura hospod“ (pozn. PS).
[50] Komunistické prostředí té doby, nejen v Praze, bývalo značně uzavřené. Strana po celé zemi vytvářela jakýsi „stát ve státě“. V Praze přitom žili nejschopnější vůdcové a propagátoři. Některé části Prahy tvořily přímo „ostrůvky komunismu“ (chudé čtvrti Prosek, Jinonice, tzv. nouzové kolonie). Svou roli zde hrál asketismus, potlačování osobních záležitostí a zamlčování partnerských vztahů. Páteří každodenního života byly blízké organizace, které v případě KSČ nabývaly zásadní roli (kulturní spolky, organizace tělocvičné, ženské, dětské, odborové ..., včetně řady rituálů a tradic). K velkým dilematům komunistického prostředí náleželo dilema mezi integrací a vymezováním se ke zbytku společnost, s celou řadou konsekvencí (viz s. 212 a následné rec. publ.).
[51] „Volební chování ... bylo velmi odlišné od ... dnešního. Voleb se zúčastňovali téměř všichni voliči a existovala daleko silnější souvislost mezi třídním postavením a volebním chováním ...“ (s. 182 rec. publ.). Ve sledovaném období stabilně hlasovalo 40 - 65 % dělnických voličů pro KSČ (což byla Sekce třetí internacionály). KSČ byla v Praze silnější než sociální demokracie od svého vzniku do převzetí partaje Gottwaldovským vedením. Před masovým úbytkem hlasů v první polovině 30. let KSČ uchránila hospodářská krize (blíže s. 184 aj. rec. publ.).
[52] Na základě analýzy ikonické reprezentace sociální demokracie Holubec odlišuje změny „... 1) od světa střední generace ke světu kladoucímu důraz na mládí, 2) od světa čistě mužského ke světu s menšinovým zastoupením žen, 3) od světa individualizovaného ke světu kolektivizovanému“ (s. 198 - 199 rec. pub.). A to na základě analýz předvolebních karikatur a plakátů české sociální demokracie z období 1911-35. Jak vycházely v jejich deníku Právo (viz přílohy publikace). Alegorií sociální demokracie býval muž vyšší středního věku či přímo stařec (1911 a 1920). V roce 1925 se do ikonografie dostává muž mladý, dělník statného těla, mohutných svalů, v ruce třímající rudý prapor. Žena se poprvé v sociálnědemokratické ikonografii objevuje v roce 1929. Volby 1935 jsou již plně ve znamení žen - symbolická ženská postava drží v napřažených rukou dítě. V roce 1929 vede sociální demokracie ikonický útok též na KSČ (prvním terčem antikampaní však tradičně bývávali klerikální lidovci a dalším pak statkáři-agrárníci). KSČ po nástupu Gottwaldových „karlínských kluků“ je „vyobrazena jako skupina nevzhledných ukřičených dětí s nudlemi u nosu a hvězdami na kapucích či praporech“ (s. 200 rec. publ.).
[53] Teorie her a její aplikace, str. 15
[54] Teorie her a její aplikace, str. 11
[55] MAŇAS, M.: Teorie her
a optimální rozhodování, Praha: Matematický seminář SNTL, 1974, str. 14
[56] BLACKWELL, D., GIRSHICK, M. A.: Teorie her a statistického rozhodování: Praha, Knihtisk, n.p. 1964 (dále citováno jako Teorie her a statistického rozhodování)
[57] Teorie her a statistického rozhodování, str. 11
[58] Funkce je definovaná na kartézském součinu prostoru strategií X = X1 × X2 × X3… XN
[59] WALTER, I.: Mergers and Acquisitions in banking and finance, Oxford: Oxford University Press, 2004, ISBN-10: 0195159004 (dále citováno jako Mergers and Acquisitions in banking and finance)
[60] PAVLÁT, V. a kolektiv: Kapitálové trhy, Praha: Professional publishing, 2005 (dále citováno jako Kapitálové trhy)
[61] Mergers and Acquisitions in banking and finance
[62] Mergers and Acquisitions in banking and finance, str. 37
[63] DUDEK, I.: Poznání a neurčitost základní racionální přístupy a praktické metody, ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY, 1999, ISSN 1211-0442
[64] Rozšiřování modelu a jeho přibližování k realitě ve své podstatě připomíná stavbu domu. Na základní konstrukci jsou přikládány další vrstvy, které společně fungují. Tento proces však musí mít určitou posloupnost, neboť stejně jako u stavby domu nelze pomyslně pokládat střešní tašky do vyhloubené jámy základů.
[65] Budinský – Valenčík 2008a.
[66] Budinský – Valenčík 2009c.