MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 50 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at http//misc.eunet.cz/marathon.

E-mail contact: valencik@cbox.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 6/2002. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://misc.eunet.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší číslo (2/2003) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. března 2003.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

1. Úvodní poznámka

Začínáme 8. ročník časopisu Marathon, jehož letošní zvláštní číslo by mělo být v pořadí 50. Jak jsme uvedli již v minulém čísle, uvažujeme o možnosti oslovit co nejširší okruh přemýšlivých lidí, kterým o něco jde, aby každý dal v rozsahu do jedné strany našeho formátu svůj názor na to, jak vidí problémy současné společnosti a jejich řešení. Příspěvek může zaslat i každý ze čtenářů.

Obsah tohoto čísla se sestává z příspěvků, které představují určitý přechod od jednoho z hlavních dlouhodobě sledovaných témat (problematiky investování do vzdělání, resp. rozvoje lidských schopností) k pokusu otevřít nové téma (resp. vrátit se k myšlenkám, které tvořily náplň Marathonu v prvních číslech) - a to k otázce metody poznávání světa. To má určitou logiku:

- Jednak se podařilo dotáhnout problematiku investování do vzdělání do přímého kontaktu s praktickou realizací a logicky tedy vznikla otázka, co dál.

- Jednak pokud tvrdíme, že zvýšení zainteresovanosti poskytovatelů vzdělávacích služeb (na úrovni vysokoškolského poznání) povede k tomu, že budou mnohem více využity možnosti rozvoje schopností člověka, je nutné dát konkrétnější představu o těchto možnostech.

Kritické rekapitulaci problematiky investování do lidských schopností je věnován obsáhlý příspěvek J. Řezníka uveřejněný v části hlavní materiály s příznačným podtitulem „vychytávání blech z Valenčíkova kožichu“. Dále pak je této otázce věnována celá 3. část „Ožehavé téma“ s příspěvkem R. Valenčíka „Reforma bez toho nejdůležitějšího“, který reaguje na Koncepci reformy veřejných rozpočtů.

Pokud se týká metody poznávání světa, pokusíme se v dalších číslech Marathonu ukázat, že jde zejména o poznávání podmíněnosti „nepodmíněného“, a to takto: Veškeré naše poznání je podmíněné v tom smyslu, že „to, co se má tak a tak a ne jinak“ (a co má podobu nějakého tvrzení), „se takto má“ (platí) jen za určitých podmínek. Při překročení hranic platnosti daných podmínek se to, co „se mělo tak a tak a ne jinak“ (kdy platilo určité tvrzení), „má jinak“. Možnost překročení hranic platnosti daných podmínek je principiální a je dána povahou samotné reality.

Z tohoto hlediska si pozornost zasluhuje příspěvek J. Vorlíčka „Teorie veřejného sektoru“ uveřejněný v části hlavní materiály jako první, který přináší originální koncept podmíněnosti vlastnických práv a překračuje hranice Rothbardova konceptu absolutních vlastnických práv. Dalším příspěvkem věnovaným metodologickým otázkám je „Systémová dynamika ako motóda pre riešenie komplexných problémov“ D. Petráše, uveřejněný též v části hlavní materiály.

2. Hlavní materiály

Teorie veřejného sektoru

Jan Vorlíček

(Z doktorské disertační práce na VŠE v Praze - abstrakt + nejdůležitější část)

„Byrokratická metoda spočívá v tom, že zachází s lidmi jako by to byly věci a s věcmi zachází spíše podle kvantity, aby se mohly počítat a kontrola byla snazší a levnější. ... Jakmile se jednou lidská bytost redukuje na číslo, praví byrokraté s ní mohou zacházet s největší krutostí, nikoliv proto, že by je k tomu doháněla vlastní krutost, ..., ale protože ke svým obětem necítí žádné pouto. ... Ačkoliv jsou byrokraté méně odporní než praví sadisté, jsou daleko nebezpečnější, protože nepociťují konflikt mezi svědomím a povinností.“

Erich Fromm (Mít či být, Naše vojsko, Praha, 1994, str. 143-144)

Abstrakt

Předkládaná práce se zabývá veřejným sektorem, zvláště pak byrokracií, byrokratismem a byrokratizací. Naším cílem však není předložit vyčerpávající studii podrobně postihující pokud možno všechny detaily daného fenoménu. Naopak chceme co možná nejjednodušeji vystihnout a popsat jeho základní charakteristické rysy, takže v mnoha bodech prostě jen odkazujeme na již existující studie této oblasti, a případně se blíže věnujeme jen těm aspektům, které byly v těchto pracích (dle našeho názoru) opominuty. Základní pojednání je proto samo o sobě poměrně stručné, a velkou část práce tvoří dodatky, v nichž se zabýváme některými zajímavými problémy, které přímo netvoří základní kostrou tématu, ale o kterých jsme chtěli pojednat natolik podrobněji, že již nebylo možno vystačit s pouhou poznámkou pod čarou, kterých je i tak v předkládaném textu víc než hojně. Hlavní ambicí této práce je tedy zejména stručně, ale jasně definovat úlohu (a meze) veřejného sektoru v životě společnosti. Metodologicky při tom vycházíme především z tradic Rakouské školy, tzn. postupujeme zejména tzv. deduktivně-logickou metodou.

Při zkoumání daného tématu se pak jako klíčové ukázalo pojetí vlastnických práv, kterému se proto věnujeme v 1. (úvodní) části práce. Ten začíná stručným kritickým rozborem výchozích apriorních premis Rothbardova konceptu svobodné společnosti. Jde o axiomy absolutního vlastnictví člověka sebou samým (a z toho vyplývajícího vlastnictví produktů jeho práce) a absolutního prvotního přivlastnění dosud nevlastněné půdy (resp. přírodních zdrojů). Ukazujeme, že tyto axiomy jsou buď vnitřně rozporné, nebo apriorně neobhajitelné. Jako vhodnější alternativa kritizovaného systému absolutních individuálních vlastnických práv je proto předložen systém individuálních vlastnických práv relativních (podmíněných). V něm náleží veškerá absolutní vlastnická práva (k bytostem i přírodním zdrojům) společnosti jako celku, přičemž jejich výkon je na její jednotlivé členy delegován za určitých stanovených podmínek. Základní podmínkou je způsobilost konkrétních jednotlivců k nabývání a výkonu práv, která je definována následovně: „Bytosti jsou způsobilé k právům v přímé závislosti na své ochotě omezovat své jednání respektem k právům druhých.” Vlastnictví přírodních zdrojů je navíc podmíněno kompenzací nevlastníků za jejich vyloučení z volného využívání daného zdroje, přičemž pro praktickou realizaci tohoto kompenzačního principu se navrhuje daň z renty. Závěrem předkládáme stručné porovnání fungování systému absolutních a relativních oddělených individuálních vlastnických práv na příkladech projektů „veřejného zájmu” a externalit. V poznámce 1a pak stručně objasňujeme principiální rozdíl mezi soukromým a veřejným vlastnictvím.

V 2. části se již přímo věnujeme základnímu tématu naší práce, tedy byrokracii, byrokratismu (byrokratické mentalitě) a byrokratizaci. Byrokratismem (byrokratickou mentalitou) rozumíme sklon (veřejných) úředníků zabývat se především přezkoumáváním nároku občana být úřadem vůbec obsloužen (a nikoliv tedy prioritně jeho potřebami coby klienta). To považujeme za důsledek skutečnosti, že úřad má na jedné straně povinnost za určitých podmínek žadatele obsloužit a na straně druhé je financován z větší části z jiných zdrojů, než je jeho poplatek za provedenou službu. Pro úředníka je tedy každý další klient pouze dodatečné břemeno, ale nikoliv již dodatečný výnos (nebo alespoň ne úměrný „jeho” nákladům). Soukromá firma prostě akceptuje nebo odmítne zákazníkem navržený kontrakt podle toho, považuje-li jej za lukrativní či nikoli (žádný právní nárok jedné strany a tedy povinnost strany druhé na jeho uzavření zde totiž neexistuje), a dále už se zcela věnuje obsluze klienta. Typický úředník naproti tomu takový kontrakt téměř nikdy za lukrativní nepovažuje (není-li s ním spojen úplatek), a akceptuje ho tedy pouze pokud mu nezbývá nic jiného. Zkoumá proto především právní nárok občana být obsloužen (a vlastní plnění je pro něj pak už jen rutinní a podružná záležitost). Takovou činnost veřejných úřadů však považujeme za zcela společensky neproduktivní.

Pojmem byrokratizace pak označujeme nárůst podílu úřednictva a úředních činností ve společnosti (a na druhé straně tedy omezování svobody jejích jednotlivých členů užívat svůj soukromý majetek). Tento proces jsme mohli během posledního století pozorovat ve zcela nebývalé míře. Nejprve se proto stručně zabýváme důsledky, které s sebou byrokratizace společnosti přináší. Ty považujeme jednoznačně za negativní. Jde zejména o:

- snížení celkového množství užitečných statků a služeb ve společnosti vyprodukovaných připadajících na jednu osobu (podrobněji se tomuto problému věnujeme v dodatku B),

- brždění (hospodářského) rozvoje společnosti (o významu pokroku viz dodatek A),

- (postupný) posun vzorců chování členů společnosti (tj. jejich pracovních, kulturních, a dalších sociálních návyků; někdy se též hovoří o tzv. národní mentalitě) směrem k byrokratismu.

Dále pak analyzujeme příčiny byrokratizace. Konstatujeme, že ačkoli se tzv. úřední činnosti vyskytují i v soukromé sféře, byrokratizace je problémem především veřejného sektoru. Hlavním důvodem je zejména jeho monopolistický charakter (spojený navíc s povinným odkupem jím produkovaných „statků a služeb” za jím stanovenou cenu, obvykle formou zdanění) a tudíž neexistence bankrotu, který v normálních konkurenčních podmínkách podniky, které zbyrokratizovaly natolik, že již nejsou dostatečně efektivní, prostě zlikviduje. Díky tomu pak veřejné úřady zbytňují nezávisle na svých výstupech a právě v jejich rámci dochází i k bujení tzv. byrokratické mentality. Druhou důležitou příčinu pak spatřujeme v tom, že „veřejné” úřady (a tedy i úředníci) jsou správcem bez pána. Historicky býval totiž stát soukromým majetkem panovníka, a státní úřady byly budovány za účelem správy tohoto majetku. Panovník coby jejich majitel měl pak samozřejmě vlastní zájem na tom, aby byly co možná nejefektivnější. „Znárodněním” státu došlo sice k odstranění vlastníka, struktura a činnost státních úřadů však zůstala více-méně zachována, jako by šlo i nadále o soukromou organizaci. Co je ale výhodné pro panovníka coby soukromou osobu (a z jeho hlediska tedy racionální a efektivní činností), nemusí být nutně (a mnohdy také není!) výhodné pro společnost jako celek (a tedy racionální a efektivní činností z hlediska všech občanů coby nominálních vlastníků veřejného státu). A navíc úředníci, kteří jsou jen dočasnými správci státu a nikoliv jeho trvalými majiteli, nemají žádný vlastní zájem na jeho dlouhodobé hodnotě (a tedy efektivitě státního aparátu). To považujeme za jednu z příčin, proč k enormnímu nárůstu byrokratizace došlo právě v demokratických státech 20. století.

V poznámce 2a se stručně věnujeme příčinám vrchnostenského přístupu veřejných úřadů ke klientům (občanům).

V poznámce 2b krátce objasňujeme důvody obecného apriorně negativistického (zamítavého) postoje veřejných úředníků k občany (firmami) podávaným žádostem.

V poznámce 2c se zabýváme systémem financování veřejného sektoru. Ukazujeme, že společnost dnes (prostřednictvím svých volených zástupců) namísto výstupů veřejného sektoru (tj. statků a služeb, které by měl produkovat) nakupuje vlastně jeho vstupy (tj. úředníky a jejich vybavení). Tento přístup je pak jednou z hlavních příčin plýtvání (málo efektivního hospodaření) s veřejnými zdroji.

V závěru 2. části se věnujeme analýze možností, jak lze byrokratizaci čelit. Za nejdůležitější považujeme zbavit se dědictví soukromého státu, tzn. odstátnění těch činností, které svou podstatou veřejnému státu nepatří a vytvoření mechanismů, které by bránily přivlastnění veřejných funkcí a prostředků státu jakýmikoliv partikulárními zájmy. Jde tedy o zajištění kontroly a nepřekročitelných mezí správy věcí veřejných. Za nejlepší prostředek, jak toho dosáhnout, považujeme demonopolizaci výkonu veřejné (státní) moci a správy ve všech oblastech, kde je to myslitelné. Základní problém tedy nevidíme v existenci státu samé (jako např. Rothbard a jiní), ale ve vymezení jeho úlohy a pravomocí, tj. v ústavních pravidlech. Odmítáme totiž tezi, že právo je (může a má být) tržním statkem, a že stát je tedy z principu věci zbytečný a škodlivý. Je třeba si uvědomit, že na trhu se neobchoduje s věcmi (ty buď jsou nebo nejsou), ale s vlastnickými právy k věcem. Existence (vlastnických) práv je tedy podmínkou pro vznik a fungování trhu a nemůže být tudíž tržním mechanismem řešena. A právě v definici a zajišťování systému (vlastnických) práv spočívá tedy nezastupitelná úloha státu ve společnosti. Příčiny monopolizace a nekontrolovatelnosti současných státních orgánů, která pak nutně vede k jejich byrokratizaci, vidíme tedy zejména:

ve smíšení (propojení) veřejné moci (tj. zajišťování systému vlastnických práv a rozhodování sporů ohledně konkrétních vlastnických nároků mezi jednotlivými členy společnosti) a veřejné správy (tj. výkonu vlastnických práv k veřejnému majetku),

ve skutečnosti, že si představitelé veřejné moci a správy určují rozsah svých kompetencí sami o své vůli (při neexistenci pána či nepřekročitelných mezí výkonu jejich činnosti se správci veřejných úřadů chovají zcela svévolně jako by sami byli pány, ale s vědomím dočasnosti svého postavení, tj. maximalizují svůj okamžitý užitek a snaží se co možná nejrychleji přeměnit „veřejné” prostředky na svůj soukromý majetek).

Principy ústavního uspořádání (tj. vymezením systému vlastnických práv a úkolů a pravomocí orgánů veřejné moci a správy), které by bránilo byrokratizaci společnosti (a zajišťovalo tak maximální svobodu všech jejích jednotlivých členů), se zabýváme ve 3. části, která předkládanou práci uzavírá. Nejprve se věnujeme úloze Ústavy. Tu chápeme jako „všeobecnou společenskou dohodu,” jejímž úkolem je zejména explicitní vymezení:

podmínek způsobilosti jednotlivců k (vlastnickým) právům a rozsahu a obsahu práv a povinností občanů i „neobčanů” (tedy např. druhů a maximální výše daní, atp.),

rozsahu a obsahu úkolů a pravomocí orgánů veřejné moci a veřejné správy.

Aby ústava plnila svoji základní funkci nepřekročitelného mantinelu pro činnost představitelů veřejné moci a správy, nemůže být schvalována jimi samotnými (tj. nějakým profesionálním zastupitelským sborem), ale výhradně přímo všemi občany. Základním ústavním principem pak musí být rovnost všech subjektů před zákonem, tj. stejný obsah vlastnických práv (tzn. stejné možnosti všech subjektů, ať veřejných či soukromých, nakládat se svým majetkem); a dále rovnost všech občanů jak v jejich občanských právech, tak i povinnostech. Proto je nutné striktní rozlišení (finanční i personální) mezi orgány veřejné moci a veřejné správy neboť v případě jejich funkčního prolínání dochází postupně k odlišování obsahu různých druhů vlastnictví, a to směrem k rozšiřování obsahu „veřejného” a naopak zužování obsahu „soukromého” vlastnictví.

V dalším textu pak předkládáme stručnou charakteristiku smyslu a úkolů jednotlivých složek veřejné moci a veřejné správy a zabýváme se možnostmi jejich demonopolizace. Docházíme k závěru, že jednotné musí ze své podstaty být jen obecné právní normy, zajišťující základní rámec vztahů mezi různými subjekty ve společnosti, a na institucionální úrovni tedy pouze:

- zákonodárný sbor (jako orgán ustanovený k jejich legitimní formulaci, popř. reformulaci),

- nejvyšší či ústavní soud (jako poslední odvolací instance ve věci jejich konkrétního výkladu),

- armáda a diplomatický sbor (jako vrcholné orgány zajišťující uznávání suverenity společnosti).

Všechny ostatní složky veřejné moci a veřejné správy (tj. např. soudy nižších stupňů, policie, vězeňství, atd..) mohou být demonopolizovány, a to zejména zrušením povinnosti občanů obracet se výhradně na jediný monopolní (místně či věcně příslušný) úřad; a dále pak rovněž přenesením úkolů veřejných orgánů na soukromé subjekty, a to na základě „licenčních smluv” o výkonu veřejné moci a správy, a úlohou veřejných orgánů pak má být především (pouze) dohled nad dodržováním příslušných licenčních podmínek.

V poznámce 3a stručně pojednáváme o úloze a postavení obcí v systému veřejné správy. V závěru této poznámky rovněž nastiňujeme možnosti využití moderních komunikačních technologií k debyrokratizaci veřejného sektoru.

Dodatek A analyzuje vliv různých norem chování na existenci a vývoj společnosti, a to prostřednictvím idealizovaného modelu. Za morální zde považujeme taková pravidla, která přispívají k přežití a rozvoji společnosti jako celku; a naopak pravidla, která takovému přežití a rozvoji společnosti brání, jsou pojímána jako nemorální. Postupné rozvíjení modelu stručně objasňuje důsledky různých možných pravidel chování ve vybraných základních modelových situacích (tj. očištěných od vlivu jiných než sledovaných okolností) a ukazuje některé rozdíly ve fungování systému absolutních a relativních (podmíněných) vlastnických práv, čímž tak dále doplňuje diskusi z úvodu předkládané práce. Z daného modelu vyplývá, že pravidla, na jejichž základě dochází mezi různými členy společnosti k mimotržnímu (tzn. nesmluvnímu, obligatornímu, čili silou vynucenému) přerozdělování produktu práce (resp. lidského kapitálu), jsou (na rozdíl od některých pravidel, která přerozdělují produkt výrobních služeb přírodních zdrojů) pro další existenci a vývoj společnosti škodlivá. Ukazuje se rovněž, že společenský (resp. hospodářský) rozvoj má i svůj etický rozměr, neboť postupně změkčuje přirozeně tvrdé životní podmínky, přičemž platí, že čím tvrdší životní podmínky, tím závažnější (horší) etická dilemata musí společnost (resp. její členové) řešit.

Dodatek B se zabývá vlivem byrokratizace na velikost společenského produktu. Ukazuje, že čím více úředníků, tím méně daňových poplatníků, a tedy i menší objem jimi vyrobených užitečných statků a služeb.

Dodatek C podrobněji pojednává o systému veřejné pomoci v nezaměstnanosti. Odmítáme současnou praxi nároku na tuto podporu na základě splnění určených byrokratických podmínek, která umožňuje dobývání těchto podpor coby životní styl, kdy „jakoby nedobrovolný” nezaměstnaný spotřebovává ostatními členy společnosti vytvořené užitečné statky a služby, ale sám za ně neposkytuje žádnou protihodnotu. Nejsme principiálně proti veřejné pomoci v případě neschopnosti občana samostatně si najít užitečnou práci na trhu, ta pak ale musí mít výhradně formu „veřejného zaměstnání” (tj. mzdy za vykonanou práci), což ze systému vyřadí právě dobyvatele podpor. Není pravdou, že takové potřebné práce je (by byl) nedostatek; naopak je jí všude více než dost (např. uklízení ulic a parků, pomoc při povodních či požárech, atd., atd.)

Dodatek D je konkrétní návrh možné ústavy České republiky, zpracovaný na základě tezí diskutovaných v předkládané práci. Jeho smyslem není cokoli obhajovat, hodnotit či zkoumat. Naším cílem totiž rozhodně není řešit otázky typu zda zákonodárný sbor má mít 75, 81, či úplně jiný počet členů, a podobně. Chceme pouze ukázat možnost transformace teoretického konceptu diskutovaného v naší práci do skutečného právního aktu.

Dodatek E analyzuje stav společenských věd a porovnává jej se situací ve vědách přírodních. Nezabývá se ani tak sporem ohledně využívání konkrétních metod, ale spíše celkovou atmosférou ve společenskovědních oborech, a to zejména z hlediska přijímání různých apriorních intuitivních předpokladů. Pozornost je rovněž věnována významu idealizovaných pokusů pro objasnění základních přirozených zákonů (ať už přírodních či společenských), čímž se objasňují některá metodologická východiska předkládané práce.

Část 1. (Úvod): Teorie vlastnických práv

1.1. Kritický rozbor konceptu absolutních vlastnických práv

Ve zcela svobodné společnosti by zdroje, kterých je takový dostatek, že se z nich stávají všeobecné podmínky lidského života, zůstaly nevlastněny. Vzácné zdroje by oproti tomu vlastněny byly, a to podle těchto principů: vlastnictví sebe sama, vlastnictví majetku vytvořeného nebo přeměněného člověkem samým, prvotní přivlastnění do té doby nevlastněné půdy jejím prvním uživatelem či zpracovatelem.[1] Každý člověk má svobodu činit cokoli se mu zlíbí.[2]

Z apriorních premis, vyslovených ve výše uvedených citacích, vybudoval Murray Rothbard (jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní rakouské ekonomické školy) pomocí deduktivní metody svůj (neorakouský) koncept „svobodné společnosti,” ve které (podle jeho názoru) dochází k maximalizaci užitku každého jejího člena, a tedy i společnosti jako celku. Ve svém díle se pak zabývá převážně kritickou analýzou odchylek reality od tohoto ideálu. Tento přístup nazývá praxeologií, jejíž součástí je (podle jeho definice) i ekonomie, která je tak vlastně zúžena na pouhou apologii „optimálního” společenského uspořádání. S tímto pojetím však nelze v žádném případě souhlasit, neboť ekonomie je (a má být!) vědou o lidském chování v reálném světě, s kterým však bohužel Rothbardovská ”svobodná společnost” nemá (dle mého názoru) mnoho společného. [3] Ačkoli při výstavbě své teorie postupoval Rothbard velmi důsledně a logicky konzistentně, níže ukážeme, že citované výchozí axiomy vůbec nejsou vnitřně bezrozporné (a tedy ani celý na nich postavený systém), a jsou tudíž stejně arbitrární, jako kterákoliv jiná dogmata, která on sám ve svém díle tak brilantně odhaluje a vyvrací.

Vezměme nejprve první z uvedených axiomů, vlastnictví sebe sama, a podrobme ho testu, který (v jiném případě) použil i Rothbard sám[4]: Může člověk (ve svobodné společnosti) prodat sám sebe? Že se jedná o (pro Rothbardův systém) skutečně neřešitelný rozpor, nám krásně ilustrují dvě následující citace: ... všechny materiální statky jsou směnitelné (kromě samotných lidských bytostí), ...[5] ”Součástí vlastnického práva je právo se tohoto vlastnictví zbavit. Jestliže ale nemohu nějakou věc prodat, je zřejmé, že ji ve skutečnosti nevlastním.” [6], [7]

Druhý z citovaných axiomů, vlastnictví majetku vytvořeného nebo přeměněného člověkem samým, není třeba podrobněji rozebírat. Jeho platnost je totiž odvozena od platnosti výše analyzovaného axiomu prvního (tj. na tom, zda je člověk sám vlastníkem výrobních služeb své práce), takže je-li zpochybněn ten, lze jej už jen těžko uhájit.

Třetí axiom, princip prvotního přivlastnění do té doby nevlastněné půdy jejím prvním uživatelem nebo zpracovatelem, není sice vnitřně rozporný, ale zato zcela arbitrární a nelze ho a priori nijak obhájit proti žádnému jinému principu, kterým by se rozdělení přírodního bohatství mezi různé členy společnosti mohlo řídit (kupř. losováním, atd.). Neexistuje žádný nezpochybnitelný apriorní důvod, proč by měl kdokoli být vyloučen z užívání jakékoli části světa (vesmíru) jenom proto, že ji už využívá někdo jiný. Pokud se někdo (např. A) postaví nad (dosud) nikým nevlastněný pramen s kyjem v ruce a brání komukoliv jinému (třeba B), aby se z něj napil, pak je to prostě akt násilí (a tedy přesně to co v jiných situacích považuje Rothbard za zcela nelegitimní), a to bez ohledu na to, že A se napil z pramene před B (byl tedy prvním uživatelem). Lze samozřejmě namítnout, že činy jako jsou napití se z pramene či utržení jablka, ap. prostě nelze za (první) užívání (zpracování) přírodního zdroje považovat. Pak ale samozřejmě vznikají „technické obtíže” s určením toho, co to tedy prvotní užívání či zpracování vůbec je, a jakákoli odpověď bude nutně zcela arbitrární.[8]

Čtvrtý axiom, neomezené nakládání s vlastním (a jen a pouze vlastním nebo nikým nevlastněným) majetkem (což v sobě obsahuje i právo člověka na neomezenou smluvní svobodu), je stejně jako axiom druhý sám o sobě bezrozporný, ale stejně jako on nedává smysl bez bezesporné definice majetkových práv (tj. bez zpochybněného axiomu prvního a třetího), a není tedy třeba, abychom se jím tu dále podrobněji zabývali.[9]

Z výše uvedené diskuse jasně vyplývá, že citované principy „svobodné společnosti” nemají žádnou vyšší apriorní platnost (tj. že mohou existovat i jiné, apriorně stejně dobře přijatelné axiomy). Víra Rothbarda (a jeho stoupenců) v opak se tak v tomto bodě nijak podstatně neliší od náboženského dogmatu. Zakládá se ovšem na skutečnosti (a podle mého názoru oprávněně), že se na žádných jiných apriorních (nenáboženských) základech doposud nikomu nepodařilo vybudovat důslednější a logicky konzistentnější společenskou teorii, než je ta jejich. Aby tedy výše provedená kritika měla nějaký smysl, je třeba takovou alternativu pozitivně předložit. A proto se o tento ambiciózní úkol pokusíme v následujícím textu.

1.2. Koncept podmíněných vlastnických práv

Hned úvodem je třeba říci, že zde předkládaná koncepce je, stejně jako u Rothbarda, založena na konceptu (individuálních) majetkových práv,[10] ale na rozdíl od něj nikoli na konceptu práv absolutních, ale relativních (podmíněných), a to jak v oblasti vlastnických práv k člověku (resp. živým bytostem vůbec), tak v oblasti vlastnictví (neživých) přírodních zdrojů (resp. prostoru, kde se nacházejí).

Nejdříve je nutné si ujasnit, co to vůbec vlastnická práva jsou. Rothbard říká: Vlastnictví je konečná kontrola a správa zdrojů. Tím, kdo v konečném důsledku rozhoduje, je vlastník zdrojů, a to bez ohledu na zákonné fikce, které mohou svědčit o opaku.[11] To ale bohužel není přesné (resp. lze říci, že dokonce nepravdivé), neboť vlastnictví je společenským uznáním konečné kontroly a správy zdrojů.[12] Otázka, kterou tedy řešíme je, za jakých podmínek společnost (resp. její členové) uznává (měla by uznávat), že je někdo oprávněn rozhodovat o (konečném) osudu věcí či osob.

Prvním bodem, který je při tom třeba vyřešit, je: Kdo vůbec může nabývat vlastnická práva? Rothbard píše: Za prvé, majetek mohou nabývat pouze lidé, takže jejich práva na majetek jsou právy náležející lidským bytostem, a za druhé, právo člověka na jeho vlastní tělo, jeho osobní svobodu, je majetkovým právem na jeho vlastní osobu stejně jako „lidským právem”.[13] To ovšem vyžaduje odpovědi na následující otázky:

Kdo (co) je to lidská bytost?

Proč by toto právo neměli mít i ostatní živí tvorové. Proč třeba pes právo na své vlastní tělo mít nemá a člověk ano?

Klíč k řešení lze, dle mého názoru, najít v následující myšlence Edmunda Burkeho: Lidé jsou způsobilí k občanským svobodám v přímé závislosti na své ochotě omezovat své choutky morálními pouty - úměrně tomu, jak jejich láska ke spravedlnosti převyšuje jejich chamtivou dravost.[14] Nahradíme-li slovo „lidé” obecnějším pojmem „bytosti,” nejasný výraz „občanské svobody” termínem „majetková práva,” [15] pochybný pojem „choutky” jasnějším výrazem „jednání” a spojení „morální pouta” přesnějším termínem „respekt k majetkovým právům druhých,” získáme (po vynechání nadbytečné části za pomlčkou) obecnou definici způsobilosti k nabývání vlastnických práv: Bytosti jsou způsobilé k (majetkovým) právům v přímé závislosti na své ochotě [16] omezovat své jednání respektem k (majetkovým) právům druhých.

Výše uvedená definice je základním kamenem námi předkládané společenské teorie založené na podmíněných vlastnických právech. Vidíme, že elegantně řeší problémy teorie stavící na apriorních absolutních vlastnických právech[17] s vymezením způsobilosti k nabývání těchto práv, neboť ji na jedné straně nezužuje pouze na jediný biologický druh (lidstvo),[18] což je a priori neobhajitelné, a na straně druhé ji zase nepřiznává všem jedincům tohoto druhu automaticky, což je rovněž problematické.[19]

Poté, co jsme (na obecné úrovni) vyřešili způsobilost živých bytostí majetková práva nabývat, můžeme přistoupit k řešení otázky: Kdo je (může být) vlastníkem člověka?[20] Jestliže se princip „absolutního vlastnictví sebe sama” ukázal výše jako vnitřně rozporný, pak nezbývá, než jej opustit ve prospěch principu jiného, perspektivnějšího. Ve věci vlastnictví člověka vychází proto předkládaná teorie podmíněných vlastnických práv z následující premisy: absolutní vlastnická práva vůči člověku náleží společnosti, do níž dotyčný jedinec patří.[21] Jelikož však společnost není reálně existující fyzická entita, jsou proto ve skutečnosti nositeli těchto vlastnických práv její členové. Každý občan je absolutním vlastníkem ideálního podílu jak sebe sama, tak i všech svých ostatních spoluobčanů. Vlastnické právo k ideálnímu podílu však neumožňuje svému držiteli samostatné rozhodování o spoluvlastněném majetku.[22] K tomu je za potřebí shody s ostatními spolumajiteli, která je však obvykle (pro názorovou různost) v drtivé většině běžných konkrétních záležitostí prakticky nedosažitelná. To platí tím silněji, čím je daná společnost větší, a vede to tedy k tomu, že reálně by tato vlastnická práva nikdo vykonávat nemohl. Zároveň však platí, že čím větší společnost, tím důležitější pro soužití jejích členů jasně vymezená oddělená vlastnická práva jsou. Existence a rozvoj velké společnosti proto nezbytně vyžadují delegovat skutečný výkon vlastnických práv vůči každému konkrétnímu jednotlivci rovněž na zcela konkrétní subjekt. (A znovu zde opakujeme, že jím nemůže být společnost, která - jak už jsme řekli výše - není reálnou fyzickou bytostí a nemůže tedy žádná vlastnická práva skutečně vykonávat. Musí to tedy být konkrétní fyzické osoby, popř. sdružení, které tyto za tímto účelem vytvoří) Ve svobodné společnosti jsou samozřejmě vlastnická práva ke každému jednotlivému člověku automaticky delegována právě na něj samotného, přirozeně ovšem s výjimkou dětí, ke kterým jsou (až do doby, kdy nabudou plné způsobilosti sami) vlastnická práva delegována na jejich rodiče či za zvlášť vymezených podmínek pak na ustanovené opatrovníky (totéž pak platí i pro jiné nesvéprávné osoby). Shoda ohledně obecných podmínek, za kterých mohou subjekty vykonávat toto na ně delegované vlastnické právo (tj. za kterých je delegováno), již nejenže je reálně dosažitelná i ve velmi rozsáhlé společnosti, ale (vzhledem k povaze vlastnického práva, tj. společenskému uznání - viz. výše) je dokonce i naprosto nezbytná.[23] Na jednotlivce jsou tak delegována podmíněná vlastnická práva, která mu (v rámci vymezeném příslušnými podmínkami) umožňují legitimně (tj. s apriorním uznáním ostatních členů společnosti) volně nakládat se svým majetkem, a to bez přímého explicitního souhlasu ostatních spoluobčanů s tímto jednáním v každém konkrétním případě. [24] Porušení obecných podmínek, za kterých je toto vlastnické právo delegováno, však může (naprosto v souladu s výše uvedenou základní podmínkou způsobilosti k vlastnickým právům) ze strany společnosti (tzn. jejích členů) vyvolat příslušnou odezvu (sankci) v podobě omezení či úplného odebrání delegovaných vlastnických práv (např. vězením). Takto tedy vypadá princip podmíněného (relativního) vlastnictví aplikovaný na vlastnictví lidských bytostí.[25]

Je-li člověk vlastníkem sebe sama, je automaticky i vlastníkem výrobních služeb své práce a tedy i jejich produktu. Jestliže však v systému absolutního vlastnictví nelze žádným způsobem obhájit jakoukoliv daň (povinný odvod je zde samozřejmě porušením absolutních vlastnických práv a tudíž loupeží), pak v systému podmíněného vlastnictví mohou být účast na politickém životě společnosti a z toho plynoucí závazky součástí obecných podmínek delegování vlastnických práv. Ne však každý druh dnes známých daní je však z tohoto titulu obhajitelný. Jsou-li všechna práva majetková, pak i všechny s nimi spojené daně musí být daněmi majetkovými. Princip automatického přenosu vlastnických práv k člověku od společnosti na něj samotného za rovných podmínek výkonu tohoto delegovaného vlastnictví poskytuje rovný nárok tato podmíněná majetková práva uplatňovat a vyžaduje tedy, aby i povinnosti tato práva podmiňující byly rovné.[26]

Na stejném principu řešíme i otázku vlastnictví půdy (resp. životního prostoru a přírodních zdrojů). Jak jsme uvedli již výše, Rothbardův princip prvotního přivlastnění půdy není sice sám o sobě vnitřně rozporný, zato však apriori neobhajitelný [27] a vyžaduje rovněž poměrně přesné definice způsobů, kterými dochází k vzniku prvního vlastnického nároku k různým druhům přírodních prostorů (lesů, stepí, řek, podzemních ložisek, atd.). Realita je však taková, že prvotní přivlastnění (části) přírody je násilným aktem vůči všem ostatním, kteří jsou z jejího (dosud libovolného) užívání tímto aktem do budoucna vyloučeni. Tento akt nelze, dle mého názoru, z žádného „vyššího principu mravního” nijak obhájit, a respekt vůči němu se proto prostě zakládá výhradně na vynucení silou. Právě z tohoto titulu také k takovémuto prvotnímu přivlastnění různých částí tohoto světa různými pospolitostmi v průběhu dějin také docházelo, a jejich nárok byl ostatními uznáván jen tehdy a právě tak dlouho, pokud si jej dokázali svou silou obhájit. [28] Uvnitř těchto společenstev však je situace poněkud odlišná, neboť právě to činí společnost společností, že brutální silové řešení nároků svých členů nahrazuje formálními pravidly soužití (která jsme výše definovali jako majetková práva a způsoby jejich nabývání). Ve velké společnosti je však reálné vykonávání kolektivních vlastnických práv k veškerému přírodnímu prostoru pro různé cíle různých členů fakticky zhola nemožné, a existence a rozvoj takové společnosti si tak tedy vyžaduje (stejně, jak jsme o tom pojednali u vlastnictví osob) přenést oddělená vlastnická práva přímo na konkrétní fyzické osoby (popř. jimi za tímto účelem utvořená sdružení).[29] Otázka tedy zní, co uvnitř společnosti nahradí násilí? Jaký jiný důvod mohou mít různí členové této společnosti respektovat vlastnictví různých konkrétních přírodních zdrojů svými různými konkrétními spoluobčany?

Námi předkládanou odpovědí jsou přirozeně podmíněná vlastnická práva. Čím však má být uznávání vlastnického nároku k nějakému přírodnímu zdroji podmíněno? Ve výše diskutovaném případě vlastnictví osob postačila jako jediná principiálně nezbytná Základní podmínka způsobilosti nabývání vlastnických práv (tj. ochota uznávat vlastnická práva jiných), neboť se zde jedná o případ prosté reciprocity (já uznávám tvé vlastnictví tebe, ty uznáváš mé vlastnictví mě: v obou případech jde o stejná práva - člověka na člověka - tedy o ekvivalenty). Veškeré další doplňující podmínky výkonu vlastnických práv k osobám (např. pro vlastnění dětí, či zákaz převodu vlastnických práv na sebe sama, či povinnost účastnit se obrany společnosti, ap.) nemohou být žádným způsobem odvozeny a priori a jejich uplatňování v různých společnostech je dáno jejich efektivitou prověřenou historickým vývojem. U vlastnických práv k přírodním zdrojům už však žádnou takovou ekvivalenci nenacházíme, a je tedy třeba řešit problém vzájemného uznávání nestejných majetkových práv. V tomto případě je tedy třeba výše uvedenou Základní podmínku způsobilosti k vlastnictví doplnit ještě dalším základním (nezbytným) principem. Jde o princip kompenzace. Jeho idea je zcela triviální: Různé přírodní zdroje poskytují svým majitelům různou velikost renty. Všem ostatním spoluobčanům, vyloučeným z jejich libovolného užívání, vzniká tedy dohromady újma právě o velikosti této renty, snížené o velikost ideálního podílu, který by připadl na dotyčného majitele (který však je ve velké společnosti velmi malý, tedy prakticky zanedbatelný). Kompenzace této újmy se tedy uskuteční formou daně z vlastnictví přírodních zdrojů, jejíž výtěžek pak bude použit na ”společenské cíle” (může to být třeba i přerozdělení čistého výnosu po odečtení nákladů na výběr této daně - či jeho části - rovným dílem všem členům společnosti). Ačkoli je nutné uznat, že praktická realizace tohoto s sebou přináší nemalé technické obtíže (které lze však lze přijatelně, i když nikoliv ideálně - vždyť také nežijeme v ideálním světě vyřešit),[30] principiálně tento přístup elegantně řeší některé společnosti intuitivně pociťované problémy systému absolutních vlastnických práv (na nichž jsou deklaratorně právní systémy většiny zemí založeny), a které jsou pak nekonzistentně řešeny jejich ad hoc popřením. Dva takové případy uvedeme v následujícím textu:

Jako první probereme institut vyvlastnění ve veřejném zájmu. Ten se zakládá na tezi, že existují projekty, jejichž vysoký užitek pro společnost je podmíněn právě umístěním jen a pouze v určitém konkrétním prostoru, ale vlastníci daných pozemků by mohli zcela bez omezení zabránit jejich realizaci (buďto tím, že by své pozemky vůbec odmítali prodat, či by díky svému monopolu mohli za tuto výlučnou lokalitu požadovat tak vysokou cenu, že by se projekt již nevyplatil), přesto, že jim samotným mohou k účelům, pro které je využívají, místo těchto specifických lokalit stejně dobře posloužit i lokality jiné. (Klasickým příkladem je výstavba dálnice.) Tento institut tak relativizuje absolutní vlastnictví, ale bohužel už neumožňuje zjistit, je-li suma ztrát vlastníků skutečně nižší než suma zisků společnosti a umožňuje proto zcela svévolný postup státních orgánů. Systém relativního vlastnictví nabízí ovšem zcela konzistentní řešení. Velikost újmy všech ostatních členů společnosti, vzniklá jejich vyloučením z užívání určitého prostoru, se samozřejmě mění podle toho, jak se mění dostupné možností využití dané lokality, což se odráží ve velikosti renty, kterou daný pozemek poskytuje a tedy i daně z této renty. Vyskytnou-li se tedy v průběhu vývoje společnosti nějaké nové (a výhodnější) možnosti využití určitého prostoru, zvýší se i (potenciální) renta a tedy i z ní vyměřovaná daň. Vlastník, který musí ostatním členům společnosti kompenzovat tuto novou (zvýšenou) újmu, je tak tímto tlakem efektivně nucen na tuto změněnou okolnost zareagovat a nemůže ji tedy ignorovat tak snadno, jak je mu to umožněno v systému absolutního vlastnictví.[31]

Druhým příkladem jsou externality. Tímto pojmem obvykle rozumíme (legální) činnost jednoho subjektu, která ale narušuje (vlastnická) práva subjektu jiného. Vezměme si jako příklad opět dálnici, která svou existencí či neexistencí samozřejmě značně ovlivňuje hodnotu všech okolních pozemků, a to jak pozitivně (př. lepší dostupností), tak negativně (př. hlukem, exhalacemi, ap.). Jestli převáží více pozitivní či negativní externality, závisí na mnoha různých okolnostech (př. těsně u dálnice zřejmě převáží negativní působení hluku a výfukových plynů a hodnota pozemků tam klesne, naopak v o trochu větší vzdálenosti už převáží lepší dostupnost a hodnota se naopak zvýší). Externí efekty má ve větší či menší míře snad každá lidská činnost. V systému absolutního vlastnictví nese veškeré důsledky těchto efektů (opakuji, že máme na mysli efekty, které jsou legální, tj. reálně sice působí ale právně se jaksi nepočítají) samozřejmě vlastník. V systému relativních vlastnických práv se však tyto efekty odrazí přes změnu hodnoty pozemku (a tedy renty kterou poskytuje) na velikosti pozemkové daně a přenáší se tak tedy na celou společnost. Čím více klesne (či naopak vzroste) hodnota nějaké lokality v důsledku libovolných externích efektů z činnosti ostatních členů společnosti, tím menší (větší) bude újma vznikající jejich vyloučením z užívání daného prostoru, a tím nižší (či vyšší) bude samozřejmě kompenzace, kterou za jeho výhradní využívání vlastník společnosti platí.

Poznámka 1a (o rozdílu mezi soukromým a veřejným vlastnictvím)

Podstatou soukromého vlastnictví je, že a priori jsou všichni kromě vlastníka z užívání soukromého majetku vyloučeni a pro nevlastníky tedy platí zásada, že co není majitelem ex ante povoleno, je zakázáno. U „veřejného vlastnictví” je ale situace jiná, a naopak zde musí být uplatňován princip, že a priori má každý občan právo využívat veřejný majetek (nikoliv však soukromý majetek, který se ve veřejných prostorách nachází!) jak se mu zachce, tj. co není ex ante výslovně zakázáno, je povoleno. Podstatou veřejného vlastnictví je totiž „ideální” spoluvlastnění veřejného majetku všemi občany. Jeho majitelem je tedy veřejnost jako celek. Protože ale veřejnost není reálnou entitou a nemůže tudíž vykonávat svá vlastnická práva k veřejnému majetku přímo, vykonávají je jejím jménem orgány veřejné správy. Jakožto ideální spoluvlastník veřejného majetku nemůže být ale žádný jednotlivý občan z jeho užívání vyloučen za jiných podmínek, než kterýkoliv jiný občan. Například soukromý majitel zahrady do ní může vpustit či nevpustit libovolnou další osobu pouze na základě svého rozmaru (svých sympatií či naopak nesympatií, předsudků či zkušeností, prostě zcela o své vůli a bez udání jakýchkoliv důvodů), právě proto, že je její legitimní (tzn. společností uznávaný) vlastník a právo majitele o své vůli rozhodovat o osudu jím vlastněných věcí je samotnou podstatou vlastnického práva. Ale úředníci, kteří vlastnická práva k veřejnému majetku vykonávají, toto právo nemají právě proto, že nejsou jeho skutečnými vlastníky, ale pouze správci. Užívání veřejného majetku tedy nemůže záviset na jejich osobních rozmarech, ale musí být určeno obecnými normami, respektujícími vlastnická práva všech občanů-spoluvlastníků.

Vlastníci mohou nevlastníky diskriminovat (tj. vylučovat z užívání svého majetku zcela podle své vůle), spoluvlastníci se ale navzájem diskriminovat nemohou (a ani k tomu nemohou zmocnit konkrétní správce spoluvlastněného majetku). Všichni ideální spoluvlastníci jsou si totiž rovni, takže užívání veřejného majetku nemůže být žádnému občanu a priori omezeno na základě jeho zařazení do nějaké kategorie (např. podle barvy pleti, pohlaví, ap.), jejíž příslušníci by měli jinou míru občanských práv, než ostatní občané (to by bylo hrubé narušení principu stejného obsahu všech vlastnických práv). Omezovat možnosti využívání veřejného majetku lze tedy pouze na základě konkrétních podmínek, které jsou pro ten či onen způsob využití veřejného majetku předepsány, které však potenciálně může splnit každý občan (tj. např. zaplacení vstupního poplatku, oznámení chystané akce, výkon veřejné funkce, ap.). Je zřejmé, že tyto podmínky nemohou být určovány samotnými výkonnými správci veřejného majetku (tj. veřejnými úředníky), ale musí být stanoveny na základě vyjádřené vůle celé veřejnosti (buďto přímo, nebo na základě ústavního zmocnění příslušným zastupitelským sborem). Výkon vlastnických práv k veřejnému majetku lze tedy přenést na konkrétní osobu (ať už veřejného úředníka, či skutečného soukromníka), ta ale při tom musí respektovat veřejností stanovené podmínky využívání tohoto majetku (respektive přenechávání tohoto majetku k využití různým členům společnosti).

Systémová dynamika ako motóda pre riešenie komplexných problémov

Dušan Petráš

Závratné efekty spôsobujúce urýchľovanie zmien vo svete nie sú nové. Henry Adams, vnímavý pozorovateľ veľkých zmien vyslovil, ovplyvnený Industriálnou revolúciou, Zákon akcelerácie na opísanie exponenciálneho rastu technológie, produkcie a populácie:

Od roku 1800 som spozoroval výsledky nových síl, respektíve staré zákonitosti prerástli do vyšších výkonov. Komplexnosť sa rozšírila do nesmiernych rozmerov, aritmetické koeficienty sa nedali využiť pre akýkoľvek pokus zachytiť realitu presne.

Ak veda bude pokračovať v zdvojnásobovaní, alebo štvornásobovaní vlastnej komplexnosti každých desať rokov, dokonca aj matematika sa bude musieť prispôsobiť. Prevládajúci názor a náhľad, ktorý sa vytvoril v 1850 roku, nebude už nikdy môcť porozumieť problémom v roku 1900.

(Adams 1918)

Schopnosť porozumieť svetu ako komplexnému systému a zmenám, udalostiam, ktoré spôsobujú zmeny vo svete je známa ako systémové myslenie. Systémové myslenie je široko používaná fráza v literatúre. Je veľmi problematické zostaviť stručnú definíciu tohoto pojmu a jeho obsahu. Klir napísal vo svojej encyklopedickej práci Aspekty systémovej vedy nasledujúcu vetu:

Zachytenie pohybu systémov sa javí možné pomocou nasledujúcich troch kľúčových zdrojov – matematika, počítačové technológie a množstvom predstáv, ktoré sú dobre vystihnuteľné pomenovaním systémové myslenie.

To je všetko, čo Klir napísal otvorene o systémovom myslení. Nedal k citátu a pojmu žiadnu pomôcku, či radu. Nemecký psychológ Dietrich Dörner povedal vo svojej knihe Logika chyby:

Dúfam, že si budem môcť vyjasniť pojem, ktorému nemôžeme porozumieť, ktorý je často nazývaný systémové myslenie, ako jednoduchú entitu, ako indivíduum, ako rozoznateľnú záležitosť. Je to hromada schopností a v podstate je to schopnosť využiť náš normál, zohľadnený na okolnosti situácie.

Dörner redukuje systémové myslenie na definíciu: Systémové myslenie = systémová, komplexná situácia + adekvátna reakcia, názor na situáciu

Barry Richmond dáva nasledujúcu definíciu systémového myslenia:

Systémové myslenie je umenie a veda spájať štruktúry do diela a dielo do systému, za účelom zmeny štruktúry systému (väzieb) na to, aby bol zlepšený výkon systému.

Psychológové dokázali, že jedinec je schopný spracovať maximálne 7 rôznorodých premenných naraz (Hogart, 1980; Kalneman, Slovic a Tversty, 1982). V Richmondovom pojednaní Rozhodujúce nástroje myslenia pre rok 1990 tiež uvádza:

Dobre systémovo myslieť znamená ovládať aspoň sedem úrovní myšlienkových pochodov simultánne. A sú to – dynamické myslenie, myslenie v uzavretých sľučkách, všeobecné myslenie, štrukturálne myslenie, operatívne myslenie (myslí sa vzhľadom k času, teda okamžité, opak k strategickému mysleniu), nepretržité myslenie a vedecké myslenie.

Ujednotená definícia Systémového myslenia vychádza s aplikácie Richmondových siedmych myšlienkových premenných. Uvediem a vysvetlím štyri charakteristiky, ktoré sú základom pre definíciu systémového myslenia.

Myslenie v modeloch: jednoznačne pochopiť modelovanie

Myslenie vzťahovo: myslenie v systémoch so vzťahmi medzi systémovými štruktúrami

Dynamické myslenie: myslenie v dynamicky sa meniacich procesoch, ktoré obsahujú osneskorenia, spätné väzby a oscilácie okolo eguilibria [príloha]

Tvorba a využitie Manažérskych leteckých simulátorov: schopnosť aplikácie pre systémové vedenie a riadenie

Každá časť systému je spojená z inou časťou, v systéme nemožno vykonať iba jednu vec, bez toho, aby zmenil charakteristiku inej premennej systému. Ak má človek holistický pohľad na svet, potom bude konať v súlade z najlepšími záujmami systému ako celku, a to znamená, že

pozitívne výsledky svojej činnosti bude očakávať v dlhodobom horizonte

bude hľadať také vysokocitlivé body v systéme(high leverage points - HLP), ktoré reagujú aj na najmenšie a najjednoduhšie impulzy a privedú systém k pozitívnym výsledkom v dlhšom časovom období

vyhne sa vzdorovému správaniu systému(policy resistance - PR), ktoré je výsledkom nepochopenia komplexnosti a nesprávnej identifikácie vysokocitlivých bodov

Uvediem negatívny príklad riešenia skutočných problémov vo svete, ktoré nech slúžia ako opis hore uvedených troch bodov, charakterizujúcich jediný správny postup odstránenia spozorovaných problémov.

Príčina: zápchy na cestách a diaľniciach spôsobené automobilmi, zvyšovanie znečistenia v mestách a dlhšia doba cestovania do zamestnania.

Riešenie: stavba nových ciest a diaľnic.

Výsledky z krátkodobého hľadiska: znižovane príčin zápch a znečistenia, skracovanie doby jazdy do zamestnania, zvyšovanie atraktivity jazdy autom, postupné odmietanie verejnej dopravy.

Výsledky z dlhodobého hľadiska: zvyšovanie počtu áut na cestách a diaľniciach, kolaps vo verejnej doprave, ešte horšia situácia ako pred postavením nových komunikácií.

Chyba v riešení: neuvedomovanie si vzdorového správania systému, krátkodobý pohľad na udalosti, nesprávna identifikácia HLP.

Jedna z príčin vzdorového správania sa systému je naša tendencia interpretovať skúsenosti ako sériu udalostí. Už od malička sme zvyknutí a naučení, že každá udalosť má svoju príčinu a tá, zasa, má v minulosti svoju príčinu.

Zásoby sú príliš vysoké, pretože predaj nečakane poklesol. Predaj poklesol, pretože konkurencia znížila ceny. Konkurencia znížila ceny, pretože ...

Takéto udalostne orientované vysvetlenie môže byť do nekonečna rozvíjané. Pokiaľ sa dostaneme k Prvej príčine, zvyčajne vysvetľovanie stratí zmysel. Takéto vysvetlenie neuspeje, naopak. Systém reaguje na naše riešenia. Ak spôsobíme, že dosiahneme zvýšenie predaja, konkurencia ceny znížia predaj opäť klesne. Včerajšie riešenia prinášajú dnešné problémy. Existuje spätné väzba – výsledky našich činností určujú situáciu, ktorej budeme čeliť v budúcnosti. Nová situácia mení naše určenie problému a rozhodnutie, ktoré vykonáme zajtra.

Rozhodnutia sú výsledkom aplikácie pravidiel, alebo politík vzhľadom na informácie o svete tak, ako ho vnímame(Forrester 1961).

Politiky a rozhodnutia, samy o sebe, sú podmieňované štruktúrami, organizačnými zoskupeniami, stratégiami a častokrát aj kultúrnymi normami a nepísanými pravidlami. Tieto ovplyvňujúce faktory sú riadené našimi mentálnymi modelmi. Čo sú o mentálne modely? Je to súbor rutín, štandardných postupov, scenárov, ktoré ovplyvňujú náš výber rozhodnutí, akcií, naše spájanie logických štruktúr, naše posudzovanie jednotlivcov, ktorých stretávame v živote. V Systémovej dynamike termín Mentálny model zahrňuje naše presvedčenia, vieru o kauzálnych vzťahoch, sieti príčin a dôsledkov v systéme.

Každý denne používa mentálne modely. Naše rozhodovanie a činy nie sú založené priamo na reálnom svete, ale na našich mentálnych obrazoch okolného sveta, vzťahov medzi jednotlivými prvkami a predstavách o dôsledkoch našich činov.

Mentálne modely sú filtre, ktorými interpretujeme svoje skúsenosti, meníme plány a vyberáme z niekoľkých možností. Môžme povedať, že veľké filozofické, politické a literárne systémy sú vlastne mentálnými modelmi ich autorov.

Naše zlyhávanie pri používaní mentálnych modelov bolo dokázáné i výzkumom chovania ľudí v rôznych skupinách (tj.rodine, firme, vláde apod.). Výzkum ukazuje, že rozhodnutia nie sú vytvárené na základe racionálneho posudzovania cieľov, možností a dôsledkov. Ale hlavnú úlohu hrá osobná predstava funkcie v organizácii, sú používané tradičné postupy a stereotypy chovania, ktoré sa len ťažko prispôsobujú meniacim sa podmienkam

Osobné motívy týchto osôb môžu byť podivné, čas, ktorý na rozhodnutie majú nedostatočný a informácie
sú často zastaralé či neúplné. Ich rozhodnutia môźu naviac ovplyvňovať rôzne autority, organizačné štruktúry, kultúrne a osobné motívy. Výsledkom je mnoho nesprávnych rozhodnutí, hľadánie najvhodnejšieho je zkrátka príliš komplikované a presahuje schopnosti jednotlivca.

Naše rozhodovanie je ovplyvňované našimi vlastnými mentálnymi modelmi, ktoré, ako bolo uvedené, sú schopné pochopiť najviac 7 premenných a ich vzájomné interakcie. Z uvedeného jasne vyplýva, že pochopiť komplexnosť, dynamiku a správanie zložitejších produkčných, technických, či biologických systémov je pre jednotlivca nemožné. Ako prekonať túto neschopnosť ? Odpoveďou je Systémová dynamika. Jednoducho povedané, je to vedecká disciplína, ktorá poskytuje nástroje, postupy, tipy, techniky, procedúry, scenáre na zostavenie modelu reálneho sveta, ktorý nazývame Virtuálny svet. Tento svet má niekoĺko výhod, ktoré by som rád objasnil:

- sú nizko nákladovými laboratóriami pre robenie pokusov

- dokážu preklenúť veľké časové medzery medzi udalosťami, ktoré sa vyskytujú v reálnom svete

- rozhodnutia sa môžu vykonávať opakovane, a to za rovnakých, alebo zmenených podmienkach

- kedykoľvek je možné experiment zastaviť a vyhodnotiť

- je možné vykonávať experimenty, ktoré sú pre reály svet nebezpečné, neuskutočniteľné, alebo neetické

Modely sú vo veľkej väčšine modelmi počítačovými. Majú implementovanú možnosť zmeny vstupných parametrov, ovplyvňujúcich premenných a iných charakteristík, či konštánt napozorovaných z reálneho sveta. Takýto súbor pre skúmanie sveta sa nazýva Manažérsky letecký simulátor a umožňuje užívateľovi skúmať dopady jeho rozhodnutí na stav systému v akomkoľvek časovom okamžiku.

Niektorí namietajú, že nemožno zostrojiť verné modely skutočnosti a simulovať dopady rozhodnutí na systém. Je možné učiť sa niečomu novému v tak komplexnom svete bez simulácie ? Ak je aj dostatočne rozvinutá intuícia, ak je systémové myslenie praktikované už v predškolskom veku a my dokážeme rozpoznať systémové štruktúry a ich dôsledky, budeme schopní zlepšiť našu intuíciu o dynamike a systéme a označiť simuláciu za nepotrebnú ? Odpoviem kontrapríkladom. Newtonovská fyzika, mechanika, statika, dynamika, základné fyzikálne zákony a mnohé ďalšie nám umožňujú vysvetliť takmer každý zložitý jav v prírode. Jednoduchý elektrický výboj, ktorým je blesk, nevynímajúc. Avšak, jedine poznaním jeho vlastností a až potom ich využitím pre rôzne situácie a podmienky, teploty, tlak. Nie pomocou skutočného zachytenia blesku a zmerania jeho parametrov.

Vrátim sa teda k vedeckej disciplíne, ktorá nám pomáha pri zostavovaní modelov rôznych problémov reálneho sveta ich simulácii.

Systémová dynamika je prístup, ktorý by mal pomáhať pri dôležitých manažérskych rozhodnutiach. ... Vyriešenie malých problémov poskytuje malé odmeny. Dosť často sa však stáva, že pre väčšinu dôležitých problémov platí, že sú o niečo zložitejšie na to, aby bolo s nimi nakladané, ako s bezvýznamnými. Väčšina ľudí predurčuje priemerné výsledky tým, že postavia svoje ciele príliš nízko. Postoj musí byť súčasťou konštrukcie podniku. Predpoklady by mali vidieť závažné zlepšenia. ... Postoj, ktorý hovorí o tom, že je dostačujúci taký cieľ, ktorý iba objasní správanie, ktorý je úplne bežný v akademických kruhoch, nie je dostačujúci. Cieľom by malo byť nájdenie manažérskych postupov, politík, metód, zásad a organizačných štruktúr, ktoré vedú k veľkolepému úspechu. (Forrester 1961 Industrial Dynamics)

K pojetí času jako vzácného zdroje

(aneb vychytávání blech z Valenčíkova kožichu)

Jiří Řezník

1. Úvod

Paul Hayne (1991) se ve své učebnici několikrát zmiňuje o času jako o jednom ze substituovatelných vzácných statků (zdrojů), pravděpodobně v návaznosti na (Becker,1990). Nesnaží se však vůbec řešit, odkud se tento zdroj bere a jak zjistit jeho velikost. Již Karel Marx v Kapitále se snaží objasnit, že buržoasie krade proletariátu (volný) čas. Čím je ale čas pro společenské individuum, jakým je člověk, z hlediska ekonomie?

Procházka (1997a,s.35) na stránkách tohoto časopisu napsal, že „absolutní souřadnice řešení rozporu mezi produkčními silami a produkčními vztahy musí absorbovat čas nikoliv jako nezávislou veličinu, ale jako neoddělitelnou součást, která nám věcně vymezí hranici, při které dochází k přechodu do jiného vnímání společensko ekonomické formace.“ A v dalším svém příspěvku tento autor napíše: „A dále, že cosi, co nemá zatím jméno, je určeno společensky nenutnou činností čili veškerou společenskou dobou nenutnou k reprodukci tržních vztahů a sil. Pracovně bych to nazval „volný čas neprivilegovaných v politicko ekonomickém smyslu“. Praxe později nahradí tento dlouhý popisný název jiným operabilnějším (např.sociál).“ (1997b,s.37)

Na několika místech svých úvah se Valenčík (1997d,s.39) přibližuje k pochopení společenskosti člověka i vlastní míry této společenskosti a k pochopení vývoje jako mnohovrstevnatého vývoje: „Takové formy nabývání lidského kapitálu jako výchova, výcvik, vzdělání, ale např. i vytváření společenských kontaktů předpokládá vynaložení určitých - přitom ekonomicky měřitelných - nákladů. Tyto náklady lze rozlišit jako vlastní (např. obětovaný čas) a cizí (někdo jiný, za úplatu či na základě jiné motivace poskytuje to, co vstupuje jako náklady akumulace kapitálu). Současně nabývání lidského kapitálu touto formou přináší určité ekonomicky měřitelné efekty.“

Na tomto místě zkrátka dospívá autor k pochopení, že za náklady kvantifikovatelnými prostřednictvím peněz se skrývá něco jiného, tj. obětovaný čas jako část společenského času: Jak jinak než lidským kapitálem nazvat ty schopnosti člověka, na jejichž nabytí bylo nutné vynaložit určité náklady (měřené penězi a časem, který je rovněž na peníze přepočitatelný), které se stávají relativně stabilní součástí daného člověka („fungují“ mnohdy déle než stroj v továrně, podléhají morálnímu a fyzickému opotřebení) a přinášejí jejich majiteli (danému člověku) důchod, přičemž „navenek“ se jejich podoba projevuje v tom, že z „méně peněz“ je získáno „více peněz“, že to, co bylo investováno do lidského kapitálu, je „samovzrůstající hodnotou“.(1997b,s.39)

Valenčík sice na jedné straně chápe, že jde o souvislosti (momenty reality), které lze vhodně vyjádřit jejich časovým rozměrem, kromě již uváděného obětovaného času (abych něco obětoval, musím to napřed mít, nebo mít naději to získat a musí existovat nějaký zdroj tohoto jevu) hovoří též o vlastním čase (kde se vzal?), který vynakládá jednotlivec investující do svého lidského kapitálu. (1997b, s.41)

2. Základní východiska

Společenský časoprostor jako forma existence společenského bytí představuje intersubjektivní rozměr aktivit individuí (Koziol, 1992), jenž zvyšuje svobodu jejich volby. Hustota toku času se projevuje v zrychlování toku událostí, akcí, činů. Je-li brán čas jako prostor pro činnost člověka (individua), je-li používán jako míra, různé časové momenty jeho bytí, následující v určité časové posloupnosti, se promítají do hustoty času, figurují jako současně koexistující masa časových okamžiků, příslušející různým prostorovým bodům (užitným hodnotám). Existence tohoto času je podmíněna společenskou platností užitných hodnot. Užitné hodnoty jsou měřeny rozměrem toku času v daném momentu, určují okamžikový stav jeho toku, jeho průřezovou hustotu násobenou rozměrem času. Tento ztuhnutý čas, používaný jako míra, vystupuje jako jednodimenziální čas, převedený na přítomný rozměr, jako čas, jehož prvky jsou ve vztahu současnosti. Je-li mírou užitné hodnoty je prostor pro rozvoj člověka (míra svobody jeho volby), význam užitné hodnoty je určen tím, kolik jejím osvojením lze získat času pro jinou produkci (Marx,1971,s.129).

Vztah užitných hodnot je určen tím, jaký podíl časového rozpočtu jednotlivce (společnosti) zahrnuje osvojení dané užitné hodnoty. Petrušev definuje tento rozpočet jako distribuci výdajů času na činnosti vykonávané individuem v průběhu časové jednotky. Zagregovaná časová bilance se vztahuje na distribuci množství času, vynaloženého na aktivity vykonávané všemi členy dané populace na jistém místě (viz Wnuk-Lipiňski, 1981).

Lidé disponují časoprostorem, vyjadřující jejich bohatství v podobě příležitostí. Výběr, výměna a produkce příležitostí, prováděné v okamžicích a bodech, strukturují realitu v časovém a prostorovém rozměru prostřednictvím lidských aktivit. Přeměna sumy příležitostí na sumu rezerv vede jak k získání ekonomického času a prostoru,tak k omezenosti (vzácnosti) rezerv, tak i k nevratnosti času. Věc (informace, známost) přináší individuu užitek, poskytuje-li mu příležitost uplatnit se v společenství, k němuž se buď pozitivně, nebo negativně vztahuje. Tyto procesy snižují práh neurčitosti ve vztazích jednotlivců i skupin.

3. Struktura a měření bohatství

Ekonomové měří bohatství penězi, které vymezují hranice viditelného ekonomického vesmíru. Čas jsou sice peníze, ale peníze poskytují čas, který lze využít k nabývání dalších peněz. Bohatství, jež má v držení, užívání a péči společnost i její jednotliví členové, lze chápat jakožto zásobu užitných hodnot. Tento výsledek jejich produkce lze vyjádřit jako sumu užitných jednotek (existujících příležitostí).

Objektivní mírou bohatství je disponibilní čas jakožto tok, prostor pro činnost. Čas spotřeby užitných hodnot je časem trvání produkce. Činnost je spotřebou užitných hodnot, je nutná jejich obnova. Jejím dílčím případem je spotřeba jedné užitné jednotky. Její spotřebou lze získat jednu jednotku času, čímž je dána diskrétnost tohoto času, rozměr intervalu tohoto času i rozměr přítomnosti společenské skutečnosti. Čas je způsobem existence užitných hodnot (statků, zdrojů a služeb), je mírou jak sumy užitných hodnot, tak i jednotlivých užitných hodnot. Jeho subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím měřítkem. Pohled na statek z hlediska užitných jednotek naznačuje, jak na věci pohlíží vlastník. Pohled na statek z hlediska časových jednotek ukazuje, co mu věci umožňují. Měření bohatství časem umožňuje chápat, že čas i prostor je vytvářen vzájemně propojenou aktivitou jednotlivců a vede k hospodaření v čase a prostoru i k hospodaření s časem a prostorem.

4. Rozměr užitné hodnoty

Užitné hodnoty se odlišují navzájem zdánlivě především délkou svého trvání (své existence), která podmiňuje i nezbytnost jejich produkce. Jde tu o čas uspokojení potřeby, který je vyjádřen v čase spotřeby (osvojení) užitné hodnoty. Měrovou jednotkou tohoto časového pobytu užitné hodnoty statku jsou jednotky astronomického (konvenčního) času (T). Každá mutace užitné hodnoty se navenek projevuje jako změna času osvojení. Trvání spotřeby užitných hodnot podmiňuje trvání vlastníka ve funkci spotřebitele. Faktor času osvojení vede k diferenciaci užitných hodnot (produktů) a potřeb. Nezbytnost určité potřeby v jistém komplexu potřeb a nezbytnost reprodukce užitné hodnoty uspokojující tuto potřebu jsou dvě zcela odlišné věci. Právě tyto dva odlišné druhy nezbytnosti a napětí mezi nimi vedou k nutnosti rozlišovat užitné hodnoty podle jejich vzácnosti.

Hledisko časové trvalosti viděné pod zorným úhlem vzájemného ovlivňování nezbytnosti obnovy, spotřeby a osvojování statků umožňuje jejich rozdělení do tří skupin: 1) statky, které mají věcnou, materiální podobu a jsou běžně reprodukovatelné; 2) statky materiálního charakteru, které jsou však nereprodukovatelné (některá umělecká díla); 3) statky, které nemají materiální hodnotu a jsou nereprodukovatelné (koncerty, přednášky). Sem patří i rozlišování předmětů krátkodobé a dlouhodobé spotřeby.

Sama možnost spotřeby je umožněna trváním užitné hodnoty jako přírodního předmětu, je podmíněna přírodními vlastnostmi objektu, avšak samotná spotřeba je určena místem tohoto objektu v systému lidské praxe.

Čas osvojení (spotřeby) užitné hodnoty jako produktu je nepřímo úměrný časové náročnosti uspokojení konkrétní potřeby. Čas osvojení jedné užitné hodnoty vyžaduje zaměřenost subjektu na tuto užitnou hodnotu. V tomto případě vystupuje čas osvojení jako překážka osvojování jiných užitných hodnot. Proces osvojení té či oné užitné hodnoty může nastupovat v tom či onom okamžiku lidské aktivity, jde hovořit o časově trojrozměrnosti jejího užití. Užitné hodnoty lze pak členit z časového hlediska na přítomné, minulé a budoucí hodnoty. Jako budoucí hodnota je statek zásobou.

Nejde jen o čas uspokojení potřeby, jde též o její rozprostraněnost, tj. o okruh lidských jedinců, jejichž určitá potřeba je uspokojována ve stejný časový moment. (Český písničkář Jan Nedvěd v pořadu GENUS (ČT 1 1.9. 1996) byl označen za jediného českého umělce, který dokáže zaplnit strahovský stadion.)

Měrovou jednotkou této rozprostraněnosti potřeby (l), případně též prostorového pobytu užitné hodnoty je samotný lidský jedinec (Lj) jako součást jeho příručního jsoucna (Heidegger,1996), kterému lze přiřadit kardinální číslo 1 na ose reálných čísel. Některé potřeby mohou být uspokojovány jak kolektivně, tak individuálně, jiné musí byt uspokojovány kolektivně. Rozlišujeme z tohoto hlediska potřeby a hodnoty individuální a kolektivní (skupinové a společenské). Vzájemné porovnávání časoprostorového pobytu užitných hodnot vede z hlediska jejich z hlediska jejich poptávky a nabídky též k rozlišování jednotlivých druhů statků (viz Řezník,2002a,b)

5. Struktura užitné hodnoty

Společenské individuum musí své potřeby uspokojovat v celém jejich souhrnu, který je určen dosaženým stupněm společenského rozvoje. V tomto smyslu jsou pro něj všechny užitné hodnoty stejně nezbytné. V tomto rámci nezbytnost jednotlivé potřeby (a užitné hodnoty, která tuto potřebu uspokojuje), je dána tím, jak přispívá uspokojení této potřeby k aktivizaci individua. Všechny potřeby jsou zastupitelné a vzájemně srovnatelné: Každá z nich je dílčím vyjádřením předmětné podstaty člověka, každá tato potřeba je projevením této předmětné podstaty, jistěže vždy v určitých společenských podmínkách. Nezbytnost užitné hodnoty je třeba vždy posuzovat vzhledem k dosažení určitého cíle. Předem je nutné říci, že při rozboru problému nezbytnosti je nutné vycházet z okamžikové nezbytnosti, čili abstrahovat od času osvojení i rozprostraněnosti potřeby.

Předpokládejme, že potřeba C je v daném časovém okamžiku nezbytnější než potřeba B a potřeba B je nezbytnější než A, když uspokojování C slouží ve větším stupni fungování a rozvoji jednotlivce i celé společnosti než B a když totéž platí o poměru B a A. Jednotlivec např. může rozlišovat z hlediska uspokojení pocitu žízně mezi spotřebou sklenice čaje, šálkem kafe a sklenice mléka; z tohoto hlediska nezbytnost stejně snadno dostupných jednotlivých užitných hodnot je různá. Nezbytnost užitné hodnoty vzhledem k nějakému cíli je určená možností využít tuto užitnou hodnotu z hlediska dosažení tohoto cíle. Stupeň nezbytnosti užitné hodnoty je možné zkoumat z hlediska výsledku, tj. dosažení cíle.

Spotřeba té nebo jiné užitné hodnoty umožňuje subjektu dosáhnout výsledku v tom či onom stupni, jehož kvantitativní mírou je právě stupeň nezbytnosti (pi). Neprázdnou množinu stupňů dosažení daného cíle označme X. Je-li množina X konečná, značí p[x] stupeň možností dosažení výsledku x E X a p [y/x] podmíněny stupeň možností dosažení výsledku y E X za podmínky, že již nastal výsledek x E X, stupeň jeho dosažení. Každému stupni dosažení výsledku x E X (x {E}) lze přiřadit reálné číslo I[x] tak, aby byly splněny tyto požadavky:

1.I[x] je spojitou funkcí pravděpodobností p[x];

2.čím menší je stupeň nezbytnosti dané užitné hodnoty, tj. čím méně je pravděpodobné v daném časovém okamžiku její použití (výběr), tím více se snižuje možnost její volby, tj. I[x] je klesající funkcí pravděpodobnosti p[x];

3.vezmeme-li dále v úvahu současný výskyt dvou užitných hodnot o různém stupni nezbytnosti, teorie pravděpodobnosti ukazuje, že pravděpodobnost složeného jevu. skládajícího se z nezávisle jednoduchých jevů, je roven součinu pravděpodobností (nezávislých jevů, z nichž je jev složen). Podle toho lze předpokládat, že I[xy] = I[x] + I[y]. Tuto podmínku splňuje logaritmická funkce log[xy] = log x + log y. V případě, že množina X je konečná, se stupeň nezbytnosti definuje jako reálná, nezáporná, neklesající funkce argumentu p[x] takto:

I[x] = I[p[x]] = - log x [O [x] l]

Za těchto okolností jsou stupně nezbytnosti měřitelné pomocí intervalové škály, je jím možné přiřadit numerickou hodnotu. Máme-li potřeby A, B, C a zjistíme-li, že uspokojení potřeby B je dvakrát nezbytnější než uspokojení potřeby A a že uspokojení potřeby C je čtyřikrát nezbytnější než uspokojení potřeby A, platí pak A < B < C = A < 2A < 4A.

Z toho vyplývá, že uspokojení potřeby C bude dvakrát nezbytnější než uspokojení potřeby B. 2B = C. Samozřejmě též platí, že C = 3A; B = 2A. Nezbytnost jedné potřeby je měřítkem nezbytnosti potřeby jiné. Stupeň nezbytnosti vypovídá (za jinak stejných podmínek) něco o tom, zda osvojení té či oné užitné hodnoty má tendenci nastávat dříve nebo později než osvojení jiné užitné hodnoty. Jakmile je však dotyčná užitná hodnota osvojena, situace se mění.Jen z čistě konvenčních důvodů můžeme pro nejnižší stupeň nezbytnosti přiřadit číslo l a každému dalšímu stupni nezbytnosti přiřazovat kladné celé číslo (ve skutečnosti tomu tak asi nebude, konec konců se však můžeme omezit na konečné diference). V každém případě jde o kardinální číslo, protože postihuje nejen uspořádání, ale i velikost měřených veličin (stupňů nezbytnosti) vůči svému měřítku. Je zřejmé, že s volbou měřítka se mění i interval.

Pokud budou splněny tyto podmínky, je možné zavést jednotku nezbytnosti potřeby (Nj). Tato jednotka je zcela elementární a tak malá, že pro praxi nemá význam. Praktickou jednotku stupně nezbytnosti bylo nutné definovat tak, aby byla sice dále nedělitelná, ale mohla sloužit jako etalon.

Musím zde upozornit na některé další okolnosti:

1) Daný předmět jako užitná hodnota je schopen realizovat více funkcí, ve kterých se projevují jeho vlastnosti. „... jakoukoliv funkcí je míněn účinek užitkový či jiný projev celého souhrnu vlastností, pro něž a jimiž výrobní činitel či jeho prvek slouží k uspokojování společenských potřeb. Funkcí se tedy vlastně rozumí projev realizace užitné hodnoty ...“ (Vlček, 1973, s. 17) Pro tento případ lze použít n-faktoriálu.

2) Odlišnost přírodního prostředí, vliv geografického faktoru vede k tomu, že ačkoliv sáně a kanoe mohou mít stejný stupeň nezbytnosti vzhledem k svému použití, ačkoliv uspokojují shodné potřeby, jsou to různé věci.

Bylo už konstatováno, že lidské potřeby jsou vzájemně srovnatelné a zastupitelné. Jsou zastupitelné také proto, že lidská činnost v případě nemožnosti uspokojit jistou potřebu, realizuje se jiným způsobem a jiným směrem. Stupeň zaměnitelnosti potřeb (a tím i užitných hodnot) je nepřímo úměrný stupni nezbytnosti potřeb.

Zaměření předmětné činnosti určuje pak tyto potřeby, jejich hierarchizaci, vždy úplné v dané situaci, kterou charakterizuje zaměření individua na prioritní uspokojování potřeb podle stupně jejich nezbytnosti, jeho primární zaměření na uspokojení potřeby výživy, sekundární na potřeby odívání, terciální na potřeby bydlení, vzdělání, kultury atd. Avšak toto členění je velmi relativní, je-li vztaženo např. na sociálně stratifikovanou společnost, kde umění vládnout (např. politika) může být vládnoucí vrstvou hodnoceno daleko výše než materiální statky (viz např. starověká Sparta).

Proto bude vypadat klasifikace potřeb podle jejich nezbytnosti, možná správněji podle jejich naléhavosti, v rámci různých společenských situací zcela jinak, jinak bude vypadat tato klasifikace z hlediska vztahu člověka k přírodě, jinak z hlediska vztahu k sobě samému a jinak z hlediska společenských vztahů samotných. Je-li známo zaměření (cíl) určité činnosti (skupiny činností), lze zhruba popsat také vzájemný vztah potřeb, které má dané individuum a společnost. Nakolik je stupeň nezbytnosti potřeby dán sociálně, fyziologicky atd., tedy determinován vnějšími okolnostmi, natolik jej lze velmi zhruba určit i bez cenového mechanismu a stanovit tak například životní minimum pro jednotlivce.

Parametr nezbytnosti potřeby působí zpětně na již výše rozebírané parametry času osvojení a rozprostraněnosti potřeby, které jsou tak dále diferencovány, působí zpětně na rozměr potřeby. Rozprostraněnost potřeby vede k souběžnosti časů osvojení téže užitné hodnoty u různých osob, vypovídá něco o komplementaritě statků. Parametr rozprostraněnosti, promítající se přes parametr nezbytnosti, ukazuje na vzácnost nebo hojnost (nedostatek či přebytek) užitné hodnoty. Též je nutné začít brát do úvahy jak společenské, tak individuální faktory (pohlaví, tělesné vlastnosti, psychické dispozice, inteligence, vzdělání, výchova, povolání, bydliště, rodinný stav).

Už při zkoumání rozprostraněnosti potřeby se bere do úvahy fakt, že tento parametr se může případ od případu lišit se změnou konkrétních podmínek spotřeby (osobní automobil může využívat jak jednotlivec, tak i rodina). Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by nutné uvádět tento parametr samostatně. Rozdíly v rozprostraněnosti potřeby zapříčiňují i rozdíly v času osvojení. Zde však rozprostraněnost potřeby vystupuje jako mez času osvojení. Stejně tak se může v závislosti na konkrétních podmínkách spotřeby lišit stupeň nezbytnosti. Pojem stupně nezbytnosti už tedy přímo vyplývá z pojmu rozprostraněnosti potřeby, resp. užitné hodnoty. Bude-li např. nafta používaná jednou jako topivo, podruhé jako surovina pro chemický průmysl, bude se lišit i její nezbytnost. Stupeň nezbytnosti však tyto výše uvedené pojmy časového a prostorového pobytu užitné hodnoty dále zpřesňuje a konkretizuje. Stupeň nezbytnosti se významnou měrou podílí na tom, kdy nastává spotřeba daného statku. Uspokojování méně naléhavých potřeb je odsouváno do budoucnosti (to je dáno zaměřeností lidské činnosti), soustava hodnot získává časový rozměr. Naopak však platí, že statek jako budoucí hodnota je rezervou (zásobou).

Aby ten či onen přírodní objekt fungoval jako užitná hodnota a potřeba mohla být uvažována jako lidská (společenská) potřeba, musí jít o uvědomovanou potřebu a její uspokojování musí být zprostředkováno společenskou produkcí, tedy produkcí, která jako svou imanentní součást zahrnuje výměnu a která rozhoduje o tom, jak a v jaké formě jsou uspokojovány potřeby. I když každá z výše podmínek je postačující pro to, abychom uznali danou potřebu a užitnou hodnotu za společenskou (produkce užitných hodnot musí být produkcí pro jiné !), v praxi dochází k vzájemnému umocňování společenského charakteru potřeby a užitné hodnoty současným splněním obou podmínek.

Potřeby a užitné hodnoty lze rozlišit nejen podle stupně jejich nezbytnosti, ale též podle stupně realizace potřeby - z hlediska užitné hodnoty podle stupně její materializace, respektive jejího řádu. Uvědomovaná potřeba musí při své realizaci ujít cestu z jejich myšleného, představovaného, požadovaného pobytu užitné hodnoty v určitém časoprostorovém bodu v její smyslový, skutečný pobyt.

Jde tu v zásadě o rámcové rozlišení užitné hodnoty:

1) rozvíjející náš intelekt, naše znalosti, uchované informace v lidské hlavě; význam tohoto představovaného pobytu užitné hodnoty roste v té míře, v jaké se osamostatňuje formálně logická složka lidského chování při zpracování a analýze informací;

2) rozvíjející schopnosti smyslových orgánů, které rozšiřují a upřesňují smyslové vnímání světa. Sem patří umělé smyslové orgány, obrazy, hudební a filmová díla atd. Spolu s první skupinou užitné hodnoty druhé skupiny jsou nazývány duchovními (užitnými) hodnotami;

3) rozvíjející potence našich tělesných orgánů, materiální užitné hodnoty. „... lidské bytosti ... hmotnou kulturou znásobují schopnosti nahého těla.“ (Bernal, 1960, s. 56.)

Jinak řečeno, tyto výše uváděné jednotlivé formy, které je možné nazvat stupni materializace, jsou momenty vytváření užitné hodnoty, body její přeměny v předměty bezprostřední spotřeby, bezprostředního osvojení. Navíc materiální užívání předmětu doprovází vždy více či méně smyslové vnímání, které může být i relativně samostatným aktem. Platí i věta: materiální, tělesné využití předmětů je podmíněno jejich smyslovým vnímáním. Na smyslové úrovni se užitné hodnoty všeobecně objevují jako informace (znaky). Samotné smyslové vnímání podporuje rozvíjení idejí v lidském mozku. Oddělením hodnotových představ od hodnotových charakteristik je dokončen proces oddělení potřeby vůči užitné hodnotě. Duchovní hodnoty vznikají jako opory představ, idejí apod.

Každá tato skupina plní dvě relativně samostatné funkce - jako spotřební předměty i jako výrobní prostředky. Podle toho axiologové rozlišují finální a instrumentální hodnoty, ekonomové spotřební a výrobní statky. Spotřební předměty jsou osvojovány bezprostředně, výrobní statky (prostředky) oklikou, jsou nástroji osvojení spotřebních předmětů. Výrobní statky (prostředky), které slouží při produkci spotřebních předmětů, jsou opět produkovány výrobními statky (prostředky). „Nástroj - nářadí k vyrábění nářadí ...“ (Bernal,1960,s.58) Z tohoto zorného úhlu každá ze tří uvedených skupin se nám rozpadá na tři další. Dostáváme tak devět stupňů materializace.

Stupeň materializace (mi) je dán z hlediska potřeby stupněm její realizace a z hlediska užitné hodnoty momentem, bodem procesu přeměny látek ve spotřební předměty, stupněm jejího zformování v produkt bezprostřední spotřeby, tedy vyšší stupeň materializace (řádu) určuje stupeň nižší. Každému stupni materializace lze přiřadit pozici na reálné ose, tj. nějaké reálné číslo tak, že stupni materializace (realizace), který je blíže produktu bezprostřední potřeby, přiřadíme větší číslo než jinému, který je dále od něj. Každý tento stupeň (mi) lze vyjádřit nějakým pojmenovaným číslem, numerické vyjádření jakéhokoliv stupně materializace lze považovat za měrovou jednotku této materializace (Nj). Pro větší přehlednost tato jednotka se identifikuje s číslem 1, které pak reprezentuje nejnižší stupeň materializace, nebo též rozdíl mezi dvěma po sobě následujícími empiricky postižitelnými stupni, který je roven měrové jednotce nebo nějakému jejímu dílu či násobku. Tato jednotka nám umožňuje chápat přiřazovaná čísla jako čísla kardinální.

Na tomto místě lze upozornit na to, že Böhm-Bewerk ve svém známém příkladě zaměnil, resp. nerozlišil, stupně materializace a stupně nezbytnosti. Pytel obilí sloužící jako osivo není srovnatelný s pytlem obilí sloužícího jako surovina k přípravě mouky, tedy potraviny, pokud se právě neuvažuje příslušný stupeň materializace. Nejprve by bylo nutné srovnat nezbytnost chleba, drůbeže, pálenky a obveselování papouškem pro kolonistu z hlediska jeho fyzické nebo kulturní existence, teprve pak by bylo možné srovnávat užitnou hodnotu jednotlivých pytlů obilí, sloužících postupně jako potrava, osivo, krmivo pro drůbež, surovina pro výrobu pálenky a krmivo pro papouška. (poslední tří se nacházejí na stejném stupni materializace). Jiná potřeba = jiná užitná hodnota, byť by všechny věci jako materiální nositelé užitných hodnot byly látkově naprosto shodné.

Hledisko materializace vnáší do již výše uvedeného členění hodnot a potřeb nové prvky. Na úrovni produkce se potřeby objevují jako potřeby výrobní, tj. jako potřeby energetické, technologické, kontrolně řídící a logické. Tato klasifikace potřeb vyplývá z přenášení pracovních funkcí pracovní síly na stroj či soustavu strojů. (Člověk ...,1973, s.23nn) Z hlediska prostorového pobytu užitné hodnoty lze právo, politické instituce i morálku, tedy společenská pravidla individuálního chování chápat jako veřejný kapitálový statek, poskytovaný a využívaný všemi. Stejně tak dobře můžeme hovořit o nástrojích a soustavách nástrojů, které na individuální úrovni rovněž na sebe přebírají funkce pracovní síly, tažnou silou zvířete počínaje a počítadlem konče. „Každý dnešní stroj má svůj rodokmen a vyvíjel se z velmi starobylých nástrojů.“ (Osipov,1960, s.84) Mění se též funkce užitné doby, v případě výrobních statků jde o čas fungování, v případě spotřebních předmětů jde o čas užívání (prožívání).

Všechny potřeby mají svou historickou úroveň, záleží též na tom, na jakém historickém stupni svého rozvoje jsou uspokojovány. Chýše má nulovou užitnou hodnotu, jestliže je možno (všeobecně) bydlet v palácích. Žárovka shlíží pohrdavě na svíčku, kráska se neshlíží v cínovém zrcadle, básník nepíše své verše na papyrus. Teoreticky lze srovnávat užitečnost pšeničné placky a chleba, např. jejich výživnou hodnotu, ve skutečnosti se takto nepostupuje, pokud není nutno přihlížet k jiným okolnostem, které bezprostředně s užitnou hodnotou předmětu a služby nesouvisí. To platí s jedinou výjimkou: užitná hodnota z jistých důvodů neuspokojuje celou společenskou potřebu v ní, pak svíčka může koexistovat vedle žárovky a být srovnávána jejich užitečnost, pokud účel ve spotřebě zůstává stejný. Zde tedy nemám na mysli ten případ, kdy světlo svíčky je používáno k vytváření intimní atmosféry, k uctění památky zesnulých ap.

Už bylo konstatováno, že v dané situaci musí být uspokojovány potřeby v celém svém souhrnu, rozdíly v jejich nezbytnosti jsou relativní, osobní a výrobní potřeby musí být uspokojovány vedle sebe, souběžně, tedy mizí i rozdíly ve stupni materializace, potřeby se liší vlastně jen rozměrem. Je však nutné poznamenat, že jakékoliv poruchy v mobilitě zdrojů, případně změny v této mobilitě vedou k hierarchizaci potřeb podle jejich nezbytnosti a materializace. Zároveň platí, že potřeby lze hierarchizovat až tehdy, je-li známa společenská situace individua. Tato hierarchizace pak nepřímo ukazuje na úroveň jeho potřeb. Potřeby mají svůj historický rozměr, záleží též na tom, jak jsou uspokojovány, na jakém historickém stupni svého rozvoje.

6. Kvalita užitné hodnoty

Dosud byly rozebrány čtyři základní parametry užitné hodnoty - čas osvojení, rozprostraněnost potřeby, stupeň nezbytnosti a stupeň materializace. Tyto parametry jsou spíše vyjádřením (kvantifikací) míry potřeby, která je mezí užitné hodnoty. (Marx,1974, s.12) Zůstává otázkou, nakolik tyto parametry jsou dostatečným vyjádřením kvantity potřeby (užitné hodnoty). Úroveň potřeby se projevuje prozatím pouze zprostředkovaně změnou stupně nezbytnosti přiřazovaného té či oné skupině potřeb.

Podle Strumilina „archaická kamenná sekera i dnešní ocelová mají týž účel ve spotřebě, ale jejich kvalita a zároveň i užitná hodnota jsou velmi rozdílné.“ (Strumilin,1978, s.77) Dosavadní analýza se týkala dosud jen tohoto účelu ve spotřebě. Z tohoto hlediska kamenná sekera v pravěku mohla představovat pro pravěkého člověka stejné množství užitných jednotek jako pro dnešního člověka sekera ocelová, představovala stejnou užitnou hodnotu. Je to dáno tím, že spolu s kvalitou užitné hodnoty vzrostla i úroveň potřeby.

Lze si představiti si komplex potřeb jako určitý kruh, kde jednotlivá potřeba představuje určitou jeho úhlovou výseč. Dosavadní charakteristiky umožňují stanovit jen velikost úhlu této vyseče, neumožňují nám však stanovit velikost plochy této výseče i celé kružnice, protože prozatím nelze určit poloměr této kružnice. Za určitých okolností by však bylo možné tento poloměr stanovit, nebo lépe řečeno, najít principy stanovení kvality užitné hodnoty. Rozdíl mezi kamennou a ocelovou sekerou je v tom, že jedna z nich „nese stopy vyšší organizovanosti práce ..., která ... (je) ... odrazem stále formalizovanější a řízenější společenské struktury.“ (Leakey-Lewin,1984, s.185-186) Zdokonalování této společenské struktury se projevuje i jako růst úrovně potřeby i kvality užitných hodnot.

Kvantitativní mírou úrovně potřeby je stupeň této úrovně (stupeň kvality užitné hodnoty). Každému stupni úrovně potřeby (qpi) lze jednoznačně přiřadit reálné číslo, je tedy možné zavést jednotku úrovně potřeby (Qj). Tato jednotka musí být vždy kladnou veličinou (v případě nulové hodnoty kvality užitné hodnoty, či nulové úrovně potřeby užitná hodnota a potřeba přestává existovat). Nepřímo (zpětně) můžeme úroveň potřeby měřit rozdílem mezi možným fyzickým (případně výrobně technickým) a morálním opotřebením (ekonomickým znehodnocením), který se projevuje v zkracování času osvojení.

To, co je možné charakterizovat na jedné straně jako růst či rozvoj potřeb, to je možné z jiné strany posuzovat jako vznik nové potřeby. Nová potřeba vzniká diferenciací starých potřeb. Zvyšování kvality užitné hodnoty vede k její inovaci. Snad nejnázornějším příkladem je zde proces domestikace zvířat, který vede ke vzniku nových biologických druhů.

Má-li být odlišena změna kvality užitných hodnot od vzniku nových užitných hodnot (inovací) a nových potřeb, je nutné zavést rovněž pojem stupeň inovace, který by kvantitativně postihoval tento proces odtrhávání se, oddělování se nové užitné hodnoty od starého základu a které je spjato s vytvářením nových druhů produkce. Samotné inovace působí zpětně na zánik starých druhů produkce Vzhledem k tomu, že inovace předpokládají již určité společenské vztahy, opouštíme již zde pomalu půdu užitné hodnoty samotné.

Pojem stupně inovace (ini) souvisí s klasifikací inovací do jednotlivých řádů. Stupeň inovace závisí na počtu změny parametrů, na tom, kolik parametrů bylo změněno, tedy na hloubce této změny. Každý tento stupeň lze vyjádřit nějakým pojmenovaným číslem, numerické vyjádření jakéhokoliv stupně inovace lze považovat za měrovou jednotku (INi), kterým je pak určen nejnižší stupeň inovace, nebo též rozdíl mezi dvěma po sobě následujícími stupni, který je roven měrové jednotce nebo jejímu dílu či násobku. Tato jednotka umožňuje posuzovat přiřazovaná čísla jako čísla kardinální.

Parametr účelnosti se promítá do rozlišování potřeb fungování a potřeb rozvoje, resp. do rozlišování užitných hodnot, uspokojující potřeby fungování, a užitných hodnot, uspokojující potřeby rozvoje. Užitné hodnoty uspokojující potřeby fungování jistým způsobem napomáhají k obnově lidských schopností. Užitné hodnoty vyplývající z potřeb rozvoje se vztahují k individualitě samé, vystupují pro ni jako cíl a jsou realizovány ve volném čase. Prvé pouze vytvářejí prostor pro rozvoj.

Co se týče potřeb rozvoje, kritériem jejich rozlišení může být jen rozvoj lidské individuality. Z tohoto hlediska lze rozeznat tři velké skupiny potřeb: 1) potřeby osvojování (např. vzdělání, výchovy, problémy vztahu jednotlivce a společnosti); potřeby spjaté s tvorbou; 3) potřeby vyplývající ze vztahu mezi lidmi.

Jednotlivé potřeby či jejich nezbytnost lze u potřeb fungování ocenit podle jejich nezbytnosti čísly 1 - 6, potřeby rozvoje lze pak podle jejich příspěvku k rozvoji lidské individuality ocenit čísly 7 - 9. Je možné zde upozornit na to, že toto rozdělení je velmi obecné, že potřeby fungování mají svou hranici nasycení, kdežto potřeby rozvoje nikoliv (pokud lze abstrahovat od morálního zastarávání). Potřeby rozvoje jako vnitřní tendence, podněcující zájem o vzdělání, jsou rozčleňovány na 1) na potřebu rozvíjet se; 2) potřebu sebeuplatnění; 3) potřebu ocenění; 4) potřebu odstraňování vlastních nedostatků. (Hyhlík - Knězů, 1963, s. 34)

Jiný teoretický model klasifikace lidských potřeb člení potřeby do pěti stupňů: 1) fyziologické potřeby (výživa, oblečení, byt, které jsou pro člověka nejdůležitější a jsou uspokojovány přednostně; 2 potřeby zabezpečení (safety needs), jejichž uspokojení zajišťuje nezávislost člověka na okolí; 3) potřeby asociace (social needs), tj. potřeba být příslušníkem různých společenských skupin, mít, získávat přátelství a pomoc lidí; egoistické potřeby, jež se dělí na dvě skupiny: a) potřeba vážit si sama sebe (potřeba autonomnosti, komptence, úspěchu, znalostí atd.), b) potřeba reputace (potřeba odpovídajícího postavení, uznání a vážnosti od jiných atd.); 5) potřeba dosáhnout vyšších osobních cílů (needs for self-fulfillment), tj. např. využití všech svých možností a schopností, potřeba intelektuálního rozvoje a tvůrčí práce atd. (Mc. Douglas, 1960, s.37-39)

Promítnutím parametru inovace do parametru materializace lze získat jednak technologické a výrobkové inovace, jednak na úrovni představovaného pobytu užitných hodnot lze hovořit o nových ideách, invencích atd.

7. Model užitné hodnoty

Parametrem inovace jsem ukončil rozbor struktury užitné hodnoty v širším slova smyslu. Začal jsem parametrem času osvojení jako prvním rozlišujícím znakem, protože „potřeba společenského individua musí být uspokojovány v souhrnu, který je určen dosaženým stupněm společenského rozvoje.“ Zahrnováním dalších parametrů, které vyplývají jeden z druhého, se užitná hodnota postupně individualizovala. Lze ukázat, že nejrůznější klasifikace hodnot souvisí s tím či oním parametrem. Nakonec jsem se zabýval promítáním jednoho parametru do druhého, což vede ke vzniku nových kvalit (vlastností) užitné hodnoty, přičemž vyšší (individualizovanější) parametr se promítá do nižšího, ale ne naopak. Rozbor jednotlivých parametrů ukazuje, jaké příležitosti poskytují statky a zdroje a jakým způsobem tyto příležitosti souvisejí jako momenty společenské reality.

Určitá potřeba [resp. užitná hodnota jako zpředmětněná potřeba (Zabljuk,1978,s.43)] má v dané společenské situaci, resp. při určitém zaměření (stabilní preference) lidského chování svůj rozměr, který je dán jednak časem realizace potřeby (t), jehož měřítkem jsou jednotky astronomického (konvenčního) času (T), jednak rozprostraněností potřeby, jejímž měřítkem je lidský jedinec (Lj), má svou strukturu, která je určena stupněm nezbytnosti (pi), měřeném v jednotkách nezbytnosti potřeby (Nj), a stupněm realizace potřeby (mi), popřípadě materializace užitné hodnoty, měřeném v jednotkách materializace (Mj), a nakonec má svou kvalitu, která je podmíněna stupněm úrovně potřeby (qpi), jejímž měřítkem je jednotka úrovně potřeby (Qj), a stupněm inovace (ini), měřeným v jednotkách inovace (INj). Za těchto okolností lze potřebu (užitnou hodnotu) vyjádřit jako funkci šesti proměnných, tedy konkrétně pro velikost užitné hodnoty (n), vyjádřené v užitných jednotkách (Uj), platí:

/6.1/ n = ini . (qpi . pi . mi . l . t)

Z hlediska teorie měření je velikost užitné hodnoty vícerozměrovou odvozenou veličinou, která je definována pomocí rozměrů šesti základních (z našeho hlediska) veličin. Pro velikost užitné hodnoty lze stanovit následující rozměrovou formuli:

/Uj/ = INjQjNjMjLjT

Pokud je přiřazeno ke každému stupni inovace, stupni úrovně potřeby, stupni nezbytnosti, stupni materializace, stupni rozprostraněnosti a času osvojení (spotřeby) reálné číslo, lze získat skalární veličinu, která je schopna jediným číslem vyjádřit velikost potřeby či užitné hodnoty. Model užitné hodnoty ukazuje jen na vztahy mezi prvky užitné hodnoty, struktura samotných parametrů (charakteristik) nemusí být známa. Je rozdíl mezi Bohrovým modelem atomu a atomem samým. Je na první pohled evidentní, že i kdyby bylo možné ke každému parametru užitné hodnoty přiřadit reálné číslo, má to pro stanovení skutečného významu užitné hodnoty relativně malý dosah.

I v šachu lze odlišovat tzv. materiální hodnotu jednotlivých šachových figur, které lze na základě dlouholetých zkušeností poměrně snadno převést na jisté množství pěšců, od jejich momentální hodnoty v dané pozici. Situace je materiálně vyrovnaná, ale bílé figury stojí lépe ap. Jednotlivé figury mají z hlediska šachisty vzhledem k jeho cíli - porážce protihráče - různou užitnou hodnotu. Počet pěšců, vyjadřující váhu určité figury, je číslem kardinálním. Přitom neexistuje jednotka, která by stanovila absolutní sílu jednoho pěšce, navíc tento pěšec je schopen inovace různého stupně, za určitých podmínek je ho možno proměnit v jinou šachovou figuru s výjimkou krále. Chod všech figur lze přitom odvodit z chodu krále. Král představuje pro šachistu - kromě jeho vlastní síly - absolutní hodnotu, protože pouze jeho přítomnost mu umožňuje pokračovat ve hře. Počet pěšců jako měřítka však používá každý šachista za prvé při výměně, za druhé při porovnávání vyhlídek.

Z charakteru modelu užitné hodnoty je zřejmé, že žádná veličina na pravé straně rovnosti se nesmí rovnat nule; rovněž je menší než jakákoliv nekonečně velká veličina, což je podmíněno tím, že užitná hodnota za jistou hranicí, která je ovšem do určité míry elastická (a jen tento problém z hlediska parametru nezbytnosti studuje subjektivní teorie užitku), přestává být užitnou hodnotou, ztrácí svou funkčnost, tj. existuje hranice nasycenosti potřeb.

Samotný problém měření užitné hodnoty pro praxi z hlediska obecné teorie měření nastává jen ve velmi zvláštních případech, např. v případě snahy o maximalizaci užitku, nebo v případě nedostatku určité užitné hodnoty. Jestliže společenský čas je objektivní mírou užitné hodnoty, její subjektivní mírou je potřeba (společenská potřeba), její rozměr, úroveň a kvalita.

Představují-li užitné hodnoty předmětnou podmínku pro lidskou činnost, pak suma užitných hodnot vyjádřená jako suma užitných jednotek je zásobou a čas jako prostor pro činnost je tokem. Čas spotřeby užitných hodnot je zároveň časem trvání produkce. Práce je zároveň spotřebou užitných hodnot, je nutná jejich reprodukce. Dílčím případem spotřeby užitné hodnoty je spotřeba jedné užitné jednotky. Spotřebou jedné užitné jednotky získáváme jednu jednotku společenského času. Tím je dána diskrétnost společenského času, rozměr intervalu tohoto času, zároveň i rozměr přítomnosti společenské skutečnosti. Celková suma disponibilního společenského času je dána součtem užitných jednotek. n = SČ. Objektivní mírou užitné hodnoty je společenský disponibilní čas; její subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím více nebo méně dokonalým měřítkem.

Elementární užitnou jednotku (příležitost) lze definovat jako schopnost (resp. její přírůstek) uspokojit potřebu (její přírůstek) jedné lidské jednotky za jistou nejmenší časovou jednotku na nejmenším možném stupni nezbytnosti a stupni materializace při nejnižším možném stupni úrovně potřeby a stupni inovace.

Konečný počet parametrů modelu užitné hodnoty je dán počtem možných vztahů jednotlivých forem přivlastňování (SČ, A, VČ – viz dále). Jejich postupný vývoj, odrážející se ve vývoji kritérií efektivnosti produkce, se zrcadlí v rozvoji parametrů užitné hodnoty.

V tomto smyslu je elementární užitná jednotka invariabilním měřítkem užitné hodnoty. Zde mohou nastat dva případy: 1) úroveň potřeby se rozvíjí v průběhu celých lidských dějiny; 2) daná úroveň potřeby je základnou jejího dalšího rozvoje.

Užitnou hodnotu je vždy nutno brát jako součást celého souhrnu užitných hodnot. Lze se ptát, jakou část z tohoto celku tvoří daná užitná hodnota. Místo užitné hodnoty v systému lidské praxe je dáno konec konců už časem osvojení a jeho modifikacemi, které vznikají v důsledku působení ostatních parametrů.

Jednotlivé užitné hodnoty představují jednotlivé stupínky zpředmětnění, ovládnutí reality, stupeň její přeměny ve společenskou skutečnost. Užitné hodnoty jsou rezultátem konkrétních činností. Všechny tyto činnosti jsou navzájem propojeny buď tržními, nebo redistribučními mechanismy, musí respektovat určité souvislosti. Cíl, který si klade jedna konkrétní činnost, je v určité souvislosti s cíli, které si klade činnost jiná.

Schopnost produktu vyjadřovat svou vlastní řečí určitou formu společenských vztahů, je také podmínkou schopnosti produktu být redistribuována nebo směňován v rámci společnosti. V těchto podmínkách statky kromě své užitné hodnoty se stávají nositeli hodnoty a cennosti (viz dále). Z míry užitné hodnoty je možné odvodit i její měřítko, je to vždy určitý zlomek této míry. Tento zlomek (resp. násobek tohoto zlomku) je pak měřítkem potřeby (užitné hodnoty). Měřítko může být jak nevlastním měřítkem - při využití principu korelace -, tak vlastním měřítkem, měřítkem společenským (skutečným i myšleným). V tomto druhém případě stojí jedna potřeba (užitná hodnota) v podobě nějaké užitné jednotky proti druhé, je protipólem všech ostatních užitných hodnot (byť i myšleným), srovnáváme, kolikrát jedna užitná hodnota (potřeba) je zobrazena v druhé z hlediska této míry.

Subjektivní mírou bohatství jako souhrnu užitných hodnot je jeho potřeba, jedna užitná hodnota, která je dílčím vyjádřením tohoto bohatství, vystupuje vůči ostatním jako jejich měřítko. Pochybovat o aditivnosti užitných hodnot znamená pochybovat o tom, že rostoucí suma užitných hodnot je - za jinak stejných podmínek - vyjádřením zvětšujícího se společenského bohatství. Pro upřesnění lze dodat, že se nehovoří o aditivnosti jednotlivých parametrů (charakteristik) užitných hodnot. Rovněž teploty nelze sčítat, ale lze sčítat tepla jednotlivých těles. Rovněž nelze sčítat strany dvou čtverců, ale jejich plochy sčítat lze.

Nutnost porovnávání hodnot vede k přeměně představovaného pobytu užitné hodnoty v hodnotovou představu. Hodnotová představa se propojuje (potvrzuje) s charakteristikami užitných hodnot v procesu jejich osvojování. Tento proces propojování hodnotové představy s konkrétními charakteristikami (parametry) užitné hodnoty se nazývá hodnocením (posuzováním, oceňováním). Bude-li uvažována normální společenská situace, liší se navzájem jen úroveň a rozměr potřeb. Za těchto okolností, kdy je uspokojování všech potřeb relativně nezbytné v celém jejich souhrnu, stačí srovnávat jen kvantitativní odchylky od dosažené úrovně potřeb, případně odchylky od kvality užitné hodnoty (qpi, ini) a jejich rozměr (l,t), a to dokonce pro každý parametr zvlášť.

Změna této situace se děje jen zprostředkovaně přes změnu struktury užitných hodnot. Je možný rozpor mezi úrovní (rozměrem) potřeby a kvalitou (kvantitou) užitných hodnot, které tuto potřebu uspokojují a které je možné vytvořit. Tento rozpor vede k uvědomění nějaké potřeby jako nedostatku. Jestliže je úroveň potřeby a úroveň uspokojování potřeby užitnou hodnotou totožná, lze mluvit o normální úrovni uspokojování potřeby, která je zajištěna dosaženým stupněm rozvoje produkce a která se stala minimální bezpodmínečně nezbytnou normou. Jestliže je úroveň potřeby vyšší než úroveň uspokojování potřeby, tak tuto distanci lze překlenout pouze rozvojem produkce. Samotnou spolehlivost lze chápat jako vztah mezi životností a udržovatelností z hlediska nezbytnosti její opětovné produkce, tak jak se tento fakt jeví spotřebiteli.

8. Důsledky vyplývající z modelu užitné hodnoty

Otázka měření a srovnávání užitných hodnot statků a zdrojů se redukuje na otázku měření času osvojení v jeho různých formách, na postižení vztahu různých forem času osvojení. Čas osvojení ukazuje významovost té či oné užitné hodnoty. S rozvojem užitné hodnoty, daným rozvojem jejich jednotlivým parametrů, se ovšem mění forma samotné významovosti. Všechny parametry užitné hodnoty vznikají postupně diferencováním času osvojení, tohoto prvotního rozměru užitné hodnoty, který se pak zpětně modifikuje. Protože si čas osvojení vyžaduje zaměřenost subjektu, užitné hodnoty a potřeby si konkurují, protože si čas osvojení vyžaduje zaměřenost individua.

Koexistence více časů osvojení se projevuje jako rozprostraněnost potřeby. Z hlediska užitné hodnoty tato rozprostraněnost umožňuje, aby jedna a tatáž užitná hodnota byla osvojována současně více subjekty, z hlediska potřeby jde o to, že uspokojování více potřeb probíhat souběžně. Rozprostraněnost potřeby umožňuje komplementaritu užitných předmětů z hlediska souběžnosti časů osvojení. Už bylo řečeno, že rozprostraněnost potřeby předpokládá změnu nezbytnosti potřeby pro jednotlivé subjekty. Zda-li bude užitná hodnota osvojena, zda-li tedy lze uvažovat o času osvojení, závisí především na nezbytnosti potřeby. Při posuzování stupně nezbytnosti lze abstrahovat od rozměru potřeb, lze vycházet z okamžikové nezbytnosti. Stupeň nezbytnosti potřeby statku se rovná převrácené velikosti doby, po který tento statek lze postrádat. Stupeň nezbytnosti potřeby se pohybuje v intervalu od l od O (může nabývat i těchto hodnot, pokud pro naše účely platí, jestliže v případě x = nekonečno, pak 1/x se v limitě blíží nule. Stupeň nezbytnosti (v dané situaci) vypovídá, zda osvojení této užitné hodnoty nastane dříve nebo později než osvojení jiné užitné hodnoty. Jakmile je však dotyčná hodnota osvojena, situace se mění. Užitná hodnota, která je nezbytnější, bude spotřebována dříve, ona sama pak vystupuje jako minulá hodnota, standart, norma (v těchto funkcích se ovšem uplatňuje užitná hodnota jako celek). Užitná hodnota, která již byla osvojena alespoň ideálně, je už minulou hodnotou, případně hodnotovou představou, stává se normou, měřítkem ostatních užitných hodnot téhož druhu.

Minulost je měřítkem pro současnost, minulost a současnost je kritériem rozhodování pro budoucnost. Nezbytnost vede k relativní konkurenčnosti užitných hodnot a potřeb. Tento typ konkurenčnosti však reguluje osvojení užitné hodnoty v budoucnosti. Je-li výběr nějaké užitné hodnoty z určité množiny užitných hodnot 3x pravděpodobnější než výběr jiné užitné hodnoty, je tato užitná hodnota také 3x nezbytnější. Je-li tato užitná hodnota jednou vybrána, užitná hodnota ostatních předmětů se rovná nule, ovšem jen do této doby, než je užitná hodnota osvojena. Čas osvojení jedné užitné hodnoty vyžaduje zaměřenost subjektu na tuto užitnou hodnotu. V tomto případě vystupuje čas osvojení jako překážka osvojování jiných užitných hodnot.

O stupni materializace rozhoduje vlastník ve funkci spotřebitele, protože ten rozhoduje o způsobu užívání statku (zásada suverenity spotřebitele). Stupeň nezbytnosti potřeby je dán účelem užívání statku. Též stupeň materializace lze charakterizovat prostřednictvím času, „neboť každý pohyb se děje v čase a k nějakému konci, například stavitelství ukončuje své dílo, když vykoná to, k čemu směřuje, tedy buď v celé době, anebo v tomto okamžiku; ale v jednotlivých časových dílech všechny pohyby jsou neukončené a různí se druhem od celku i mezi sebou. Skládání kamenů se různí od žlábkování sloupu a oboje od stavby chrámu; postavení chrámu jest něčím ukončeným - neboť pro tento účel se již ničeho nepotřebuje -, stavba podstavce a triglyfu však jest něčím neukončeným - obojí se totiž zabývá jen částí. Tyto pohyby se tedy různí druhem, i nelze pohyb dle jeho druhu pokládati za ukončený v kterékoli doby, nýbrž jenom v celé.“ (Aristoteles,1996, s.255)

Nutnost výběru vede k uvědomění potřeb a k rozdělení hodnot na finální a instrumentální. Čas osvojení nabývá formy času fungování a času užívání. Určitý rozměr potřeby a určitá struktura potřeby předpokládají i určitou úroveň potřeby. Změna této úrovně se odráží v morálním zastarávání užitných hodnot, které je kvantitativně vyjádřeno v minimalizaci času osvojení v každém po sobě následujícím období. Zvyšování kvality užitné hodnoty vede k její inovaci, čas osvojení se modifikuje na čas rozšíření inovace, který je nepřímo dán stupněm inovace. První stupeň inovace se projevuje bezprostředně ve změně času osvojení, druhý stupeň ve změně rozprostraněnosti potřeby. Třetí stupeň se promítá do stupně nezbytnosti přiřazovaného té či oné skupině potřeb. Každý vyšší stupeň znamená vznik nové užitné hodnoty a potřeby, na které se váže zcela nové odvětví produkce. Tak opět dospíváme k společenskému času, jehož kvantita je funkcí výše uvedených parametrů.

(8.1) n = SČ

9. Od modelu užitné hodnoty zpět k Valenčíkovým požitkům

Jak Valenčíkovi chybí rovnost n=SČ, především levá strana této rovnosti, tedy kvantifikovatelná kategorie požitku, vysvítá z následujícího: „Nepochybně existují lidé kteří se rozhodují „böhm-bawerkovsky“, tj. kteří nepovažují investice do svého „lidského kapitálu“ za jednu z cest maximalizace svého důchodového toku. Nepochybně existují lidé, kteří se chovají „friedmanovsky“, kteří za kritérium svého rozhodování považují maximalizaci současné hodnoty budoucího důchodu a kteří se orientují jen na takové druhy osobní spotřeby, která - coby investice do lidského kapitálu - jim umožňuje současnou hodnotu budoucího důchodu maximalizovat.“ (Valenčík,1996,s.25)

„Böhm-bawerkovské“ kvalitativní pojetí prožitku klade proti kvantifikovatelnému „friedmanovskému“ pojetí, které se týká něčeho jiného, lze to nazvat falešným protikladem různých úrovní poznání. Kvalitu x lze srovnávat s kvalitou y, její kvantitativní určení a(x) s jiným kvantitativním určením b(y).

To ale neznamená, že lze považovat za nesprávnou následující tezi, která n na levé straně rovnice mlčky předpokládá (Valenčík, 1997d,s.36): Osobní spotřebu chápeme jako investování do lidského kapitálu. Trh práce považujeme za trh lidského kapitálu. Za konečný užitek nepovažujeme lidské prožitky, ale důchod, který je opět investován buď do oblasti nikoli-lidského kapitálu nebo do oblasti lidského kapitálu. Tvrdíme, že dominantní roli v ekonomice začíná přebírat sektor lidského kapitálu a že důchody z lidského kapitálu získají výraznou převahu nad důchody z nikoli-lidského kapitálu. To, že SČ (v podobě důchodů) může sloužit k rozšiřování SČ jakožto rozměr společenského kapitálu za podmínky, že se rozkládá na VČ a NČ a že se takto může rozkládat, s tím nelze než souhlasit.

Stejně tak mlčky předpokládá a na levé straně rovnice následující Valenčíkova otázka i návod na její zodpovězení (1997e, s.19): „Za specifický druh statků tohoto typu můžeme považovat i ty, které vám šetří čas a současně splňují požadavek, že jejich získání vám přináší P+[pozitivní požitek]. Můžete uvést několik příkladů takových statků?

Stačí si uvědomit, že mezi tyto statky patří např. i automobil, značná část zařízení domácnosti apod. Z investic do disponibilního času máme většinou určité potěšení a to potěšení zcela oprávněné. Mj. - čím více jsme již nainvestovali do našich schopností, tj. čím více L [lidského kapitálu] jsme akumulovali, tím má náš disponibilní čas větší hodnotu. I proto, že každý z nás potřebuje určitý čas k relaxaci, odpočinku, rekreaci apod., tedy k reprodukci biologického (psychického i duševního) základu „fungování“ našeho L.

Při přehlížení dosavadních výsledků svých úvah Valenčík (1997a) zdůrazní: „Kladl jsem si přitom za jeden z cílů dotáhnout to, s čím přichází R.Reich, do podoby vyhraněné teoretické koncepce, pozvednout jeho způsob výkladu z roviny prolnuté příklady a fakty do roviny koherentní teorie, která - dle mého názoru, alespoň jsem se o to snažil - obsahuje řadu podstatných zobecnění (o nic jiného při posunu poznání dál ani nejde) .Smyslem těchto poznámek je ukázat, o jaká zobecnění jde a jakou roli při nich hrála již zmíněná metodologická koncepce.

První zobecnění se přímo týká rámcové představy, do které jsem situoval pochopení ekonomického procesu, jehož zrod můžeme datovat do období vzniku člověka a společnosti a jehož klíčový význam bude trvat až do doby, kdy civilizace zásadním způsobem překročí hranice, v nichž se její vývoj od té doby odehrává.

Oblast ekonomické reality je omezena jednak vývojově (počátkem vzniku a překonáním sebe sama), jednak svým místem ve vývoji společnosti (vůči ostatním oblastem společnosti a jejího působení na přírodu). V tomto smyslu je ekonomický proces chápán jako součást přírodně historického procesu - společnost působí na přírodu, přetváří ji a od tohoto procesu působení společnosti na přírodu se odvíjí proces sebeutváření společnosti samotné.

Z tohoto hlediska - a to je dost významná odlišnost od standardního přístupu k chápání - jsou cíle, zájmy, potřeby (rovněž tak motivy, požitky, prožitky, užitky apod.) zprostředkováním, které se v rámci přírodně historického procesu reprodukuje. Nelze je brát - ani ve vztahu k ekonomickému procesu - jako nějaký „pevný bod“, od kterého lze odvodit vše ostatní.“

Na rozdíl od Beckera (1990,s.170), podle něhož rodinná hospodářství rezignují jednak zčásti z peněžního důchodu s cílem získat dodatečnou užitečnost, tj. vyměňují svůj peněžní důchod za větší množství „psychického důchodu“, Valenčík převádí svou teorii požitku na teorii agregátní poptávky (1997,s.29): „Poptávku tvoří,něco‘. AD pak tvoří souhrn tohoto ,něco‘. Jsou tímto ,něco‘ koneckonů užitky ve smyslu prožitků (požitků, počitků slasti apod.)? Nebo ,něco‘ jiného? Tato otázka je mnohem významnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Problém je v tom, že člověk má schopnost prožívat nikoli jen ,finál‘ (bezprostřední uspokojení určité potřeby), ale jeho prožitky se mohou přenášet na zprostředkující aktivity (a tudíž i statky, prostřednictvím kterých jsou tyto aktivity realizovány). (Prožitek mi přináší nejen ,finál‘, ale i to, co finální prožitek přibližuje, tento prožitek může být za určitých podmínek ještě výraznější; kdo nevěří, ať se pokusí sestavit přehled toho, co mu přináší pozitivní prožitek a pokusí se „vzpomenout“, kdy tato jeho schopnost pozitivního prožitku vznikla.)

Zase je možné poznamenat, že existence zprostředkujících aktivit a zprostředkujících požitků je dána tím, že se individuum realizuje ve svých sociálních rolích, které jsou dány nutností nějakým způsobem členit svůj čas.

10. Nezbytný a volný čas

Společenský čas se v jisté své vrstvě může rozkládat na nezbytný a volný čas, mezi nimiž může existovat vztah substituce (viz model volby mezi prací a volným časem). Nezbytný čas ukazuje na meze rozhodování jednotlivce a společnosti a volný čas na jejich možnosti rozhodovat sami (o sobě). Nezbytný čas lze chápat jako prostor pro konání jednotlivce, které musí činit. Volný čas lze chápat jako prostor pro konání, které jednotlivec chce činit. Volný čas se od času nezbytného liší širší škálou variantnosti svého použití. Lze-li nezbytný čas využít n způsoby pro m cílů, volný čas je ve vztahu k nezbytnému času charakterizován využitím n+1 způsoby pro m+1 cílů, je charakterizován vyšším stupněm zaměnitelnosti cílů i prostředků, větší mírou svobody volby.

(10.1) SČ = VČ + NČ

Čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se jednotlivci (i společnosti) v péči o život. Nezbytný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající v souvislosti s „péčí o udržení života člověka“(Engliš) a „hospodářským koloběhem“(Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obětovat. Volný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se v souvislosti s „péčí o zlepšení života člověka“(Engliš) a „hospodářským vývojem“(Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obětovat. Volný čas je prostorem pro rozvoj společnosti a jejích produktivních sil, v užším smyslu jako prostor pro takový rozvoj, kdy k rozvoji produktivních sil dochází prostřednictvím kultury (vědy, umění a výchovy). Při zvýraznění rozvojové funkci volného času (Jung,1989) jde o čas, věnováný podnikání, tj. vytváření inovací (Schumpeter,1987), který lze pojímat jako disponibilní čas pro přípravu pokročilejších technologií (Davies,1994, s.25).

11. Problém efektivnosti

Přínos dané činnosti je dán nejen výsledky (efekty, výstupy), ale i jejím vztahem k vstupům. Efekty, přínosy a vstupy jsou měřitelné v časové identifikaci a rozměru, neboť tyto kvantity vyplývají z působení ekonomických pravidel. Lze je chápat jako rezervy (potenciály), spotřebovávané v průběhu času. Ekonomii lze charakterizovat jako hospodaření s časem, který je prostřednictvím trhu (distribuce) alokován mezi individua. Ekonomii je vědou o hospodaření s (relativně) hojnými (vzácnými) zdroji, umožňující více než jedno použití, tj.volbu. Vzácnost není totožná s nedostatkem, který vede k jednoznačnému použití těch či oněch zdrojů na produkci těch či oněch statků.

Volba poměru volného a nezbytného času vede k tomu, že aktivity (společenství i jednotlivců) a jejich výsledky v určitém okamžiku a bodu mají buď setrvalou, nebo klesající a nebo stoupající mezní užitečnost (tj.v určitém momentu nabývají nebo ztrácejí charakter příležitosti), což se projevuje jak v chování individuí vůči sobě navzájem, tak ve vztahu k uvedeným aktivitám a jejich výsledkům, jež pro tato individua mají sociální významovost.

Vyrovnávání mezních užitků dosvědčuje existenci užitných hodnot, nestačí hovořit o užitečnosti. V interpersonálních vztazích toto pravidlo vede k darování apod. Klesající mezní užitečnost (klesající mezní míra substituce) dosvědčuje existenci hodnoty a vede k takovému chování jednotlivců, která by platnost výše uvedeného pravidla pozastavila, respektive dočasně odvrátila prostřednictvím stoupajícího mezního užitku, projevujícího se ve schopnosti individuí zlepšovat své postavení ve společnosti (i prostřednictvím akumulace peněz). Toto pravidlo dosvědčuje existenci cennosti. Zdrojem hodnoty a cennosti nemůže být vzácnost sama o sobě, protože věc absolutně nedostupnou i věc všeobecně dostupnou nelze vyměňovat.

Příčinou rozlišování věcí dle jejich relativní vzácnosti je chování individuí. Zdrojem hodnoty a cennosti je chování jednotlivců ve svých vzájemných interakcích, které tuto vzácnost modifikuje (snižuje nebo zvyšuje). Toto chování zaměřené na tvorbu užitné hodnoty lze nazvat konkrétní činností, na tvorbu hodnoty abstraktní činností a na tvorbu cennosti všeobecnou činností. Toto chování ve vztahu k realizaci sumy příležitostí lze tak pojmenovat s určitým stupněm pojmové přesnosti, umožňující objasnit tyto jevy z hlediska sociálního kontextu.

Hodnota a cennost objasňují jevy klesajícího a stoupajícího mezního užitku. Klesající mezní užitečnost z hlediska nezbytnosti statku při jeho dalším přírůstku odpovídá stoupající mezní užitečnost tohoto statku z hlediska svobody výběru možností použití tohoto přírůstku. Mezní užitek statku klesá, je-li tento statek stále méně nezbytný v péči o zachování života člověka. Mezní užitek statku stoupá tím více, čím větší škálu možností lze pro něj nalézt v péči o zdokonalení života člověka. Vztah mezi jevy klesající a stoupající mezní užitečností je dán vztahem mezi hodnotou a cenností. Cena (chápaná jako poměr, v němž se směňují, respektive vypůjčují věci) je projevem hodnoty a cennosti, ale hodnota i cennost jsou základem ceny.

Bohatství lze považovat za souhrn jak užitných hodnot, tak cenností, tak i hodnot podle toho, jak lze s ním nakládat a nazírat na něj (Aristotel',1983,s.391). Mechanismus promítání tohoto zacházení s předměty do sociálních vlastností statků souvisí se vztahy mezi lidmi, protože vyúsťuje ve změně postavení jednotlivců (i společenství) navzájem.

12. Funkce vlastnictví a členění času

Potřeby individua jsou dány tou společností, v níž žije. Napětí mezi potřebami a zdroji je dáno poměrem mezi třemi funkcemi individua, funkcemi spotřebitele, pracovníka (producenta) a hospodáře (podnikatele, investora). Z časového i prostorového hlediska naplňování těchto funkcí si konkuruje. Každá funkce vyžaduje specifické využití zdrojů, zdroje se stávají omezenými, jsou použity určitým způsobem, který vylučuje použití jiné. Tyto funkce lze považovat za rovnoprávné a rovnocenné, protože naplňují ve stejné míře znaky lidského chování (cílevědomost, všestrannost, předmětnost a sociálnost).

Význam funkce spotřebitele je dán disponibilním potenciálem, jehož mírou je společenský čas jako čas uspokojování potřeb, což je zabezpečeno celkovým produktem. Význam funkce pracovníka je určen výrobním potenciálem. Mírou jeho významu je nezbytný čas jako čas věnovaný zabezpečení fungování produkce, respektive nepřímo produkt pro sebe (nezbytný produkt) jako předpoklad permanentní obnovy této funkce. Význam funkce hospodáře, je určen inovačním potenciálem, jehož mírou je volný čas jako čas věnovaný zdokonalování produkce.

(12.1) VČ = SČ - NČ

Být pracovníkem je podmínkou existence individua jakožto vlastníka. Zdokonalování produkce je prvkem jejího fungování a rozšiřování. Fungování a rozšiřování produkce zůstává současně prvkem jejího zdokonalování jako podmínky uplatnění produkce na trhu. Vztahy účastníků produkce při jejím fungování (a rozšiřování) se střetávají se vztahy, do nichž účastníci produkce navzájem vstupují při jejím zdokonalování. Vztah společenského disponibilního času a času nezbytného se proměňuje v poměr, v němž se rozpadá společenský disponibilní čas na čas nezbytný a čas volný.

Změny vzájemného poměru nezbytného a volného času naznačují, že se jedná o části téhož celku. V procesu využívání volného času nedochází k obnově základny volného času (disponibilního času ve formě užitných hodnot), na níž se utváří poměr volného a nezbytného času. Volný čas lze poměřovat nejenom s nezbytným časem, ale i se společenským časem. Nedochází-li při vynakládání zdrojů ke spotřebování vytvořeného produktu na jeho obnovu, potud jsou k dispozici nadbytečné (společensky použitelné) zdroje. Tyto zdroje představují potenciální užitnou hodnotu; objevuje se disponibilní čas, který je využitelný různým způsobem a který je pokryt kapitálovými i spotřebními statky (z hlediska alokace zdrojů), jsoucí výsledkem produktivní síly individuí. Pokud je tento čas časem volným, je jeho rozměr vyjádřen z hlediska struktury produktu tou částí, kterou lze nazvat užitným nadproduktem. O zařazení užitné hodnoty do sumy užitných hodnot, tvořící užitný nadprodukt, rozhoduje její význam pro zdokonalování produkce, pro získání konkurenční výhody.

Užitný nadprodukt je základnou inovačního potenciálu společnosti. Tento nadprodukt se stává vedle volného času jeho základnou i mírou tohoto potenciálu a odlišuje se od nadvýrobku, kapitálových statků a produktu pro společnost způsobem produkce i spotřeby. Tento produkt, využitý ke zkracování nezbytného času (k zvyšování produktivní síly individuí), vystupuje jako součást produktu pro společnost, nadvýrobku a kapitálových statků, i jako součást produktu pro sebe, nutného produktu a spotřebních statků, ve formě výrobních i životních statků. Opakem užitného nadproduktu je nezbytný produkt, který slouží k obnově fungování zdrojů.

Část společenského času je nutné vynaložit za účelem zachování fungování soustavy zdrojů a tedy i společnosti na dané úrovni. Produkce užitných hodnot vyžaduje vynaložit nezbytný čas. Další část společenského času lze použít pro zvýšení variability konání jednotlivců. Ze sumy zdrojů se vyčleňuje jistá skupina, která z celkového produktu odebírá spotřební a výrobní statky (byť ve formě baněk, křivulí a urychlovačů elementárních částic) a tím i volný čas. Být pracovníkem je funkcí vlastníka, tento pracovník zajišťuje základnu společensky využitelného volného času (užitný nadprodukt). Fakt, že fungování produkce vyžaduje fungování pracovníka, určuje, že vlastník ve funkci hospodáře využívá volného času k zdokonalování produkce. Vlastník ve funkci hospodáře usiluje o redukci funkce pracovníka na minimum přeměnou inovačního potenciálu v kvantitativně určité podobě (fondu volného času) ve fond inovací rovněž kvantitativně určený.

13. Interakce mezi jednotlivci jako získávání času

Co vlastně získávají jednotlivci tím, že si vyměňují statky, služby a zdroje? Zjednodušeně řečeno, kousky času svého života, jeho možného rozšíření. Má-li každý jednotlivec čas svého života ne zcela předem deterministicky vymezen, získání nějakého statku jej může pozitivně ovlivnit. Individuum získává ty statky, které mu umožní rozšířit jeho disponibilní čas a přenechává jiným ty statky, které jsou zase z tohoto hlediska žádoucí pro tato individua. Ať už tedy toto individuum nabízí a poptává cokoliv, vždy získává a dává společenský čas, resp. Jeho materiální základnu v podobě užitných hodnot statků, služeb a zdrojů.

14. Podoby využití času jako volného času

Ve volném čase dochází k spotřebě užitných hodnot jinak než v nezbytném čase, což už je dáno cílem této spotřeby, zaměřené na přírůstek cennosti. Chování individuí ve volném čase je zaměřeno na zvětšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání. Velikost disponibilního užitného nadproduktu, jehož zdrojem je činnost ve formě všeobecné činnosti, je jiným vyjádřením kvantity cennosti a její míry. Výsledkem je inovace užitné hodnoty. Lze hovořit o čtyřech formách užitného nadproduktu: I) forma produktu; II) forma volného času; III) forma činnosti - všeobecné činnosti; IV) forma výsledku této všeobecné činnosti. Užitný nadprodukt je samozřejmě nositelem hodnoty i cennosti.

Velikost hodnoty užitného nadproduktu, i když tato hodnota prochází proměnami, zůstává neměnnou. Pohyb cennosti však získává vlastnosti samočinného zvětšování a determinuje i změny podob užitné hodnoty. Přírůstek cennosti je dán masou vynaloženého volného času. Dosud kvantita cennosti určovala velikost volného času, nyní masa volného času určuje přírůstek cennosti (zmnožení produktivní síly individuí), přidávaný prostřednictvím oběhu k dosavadní sumě cenností. Reálně existující cennost jako zpředmětnění vztahů vlastnictví funguje tak, že plodí volný čas jako prostor pro rozvoj tohoto vlastnictví v jeho funkci hospodáře. Představuje uskutečněnou všeobecnou činnost tohoto hospodáře. Volný čas jako prostor pro všeobecnou činnost je potenciální, živoucí „cenností“, tedy in prezentis nebo in spe zpředmětňující se všeobecnou činností. Je-li cennost základnou rozvoje lidské individuality, svědectvím o kvantitativně určitelné úrovni vlastníka jako hospodáře, tak volný čas je prostorem pro jeho činnost. Ve volném čase nepůsobí nic jiného než člověk jako individuum, volný čas je časem vynakládání lidských sil, ale jak jejich vynakládání, tak i produkt volného času mají jiné sociální vlastnosti, daný odlišným cílem této činnosti, než produkt nezbytného času. Nejde tu o produkci užitných hodnot, sloužících k rozšířené reprodukci jednotlivce ve funkci spotřebitele, respektive pracovníka. V nezbytném čase pracovník užitné hodnoty (jak nutný produkt, tak nadvýrobek) produkuje. Ve volném čase jako čase činnosti tytéž užitné hodnoty jako cennosti představují produktivní sílu individuí (základnu pro její zmnožování) a jsou těmito individui vytvářeny. Zatímco užitná hodnota jako součást nezbytného produktu zabezpečuje fungování pracovníka, užitná hodnota v roli součásti užitného nadproduktu jakožto základna volného času (inovačního potenciálu) se stává podmínkou rozvoje individuí. Tuto funkci užitná hodnota plní jako nositel zvětšující se cennosti. Užitná hodnota jako nositel cennosti se chová jinak než jako nositel hodnoty, pohybuje se po jiných společenských drahách, je jinak používána. Nelze říci, zda pro fyzika urychlovač částic je životním nebo výrobním statkem, v každém případě pro něj představuje příležitost být fyzikem.

Zmnožení cenností, objevující se jako inovace užitné hodnoty, je výsledkem zpředmětnění všeobecné činnosti. Přírůstek cennosti produkuje přírůstek volného času. Růst lidských subjektivních sil se projevuje ve zdokonalování produkce. Cennost produkuje samu sebe v rozšířeném měřítku. Přírůstek cennosti, projevující se ve zvětšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání, je výsledkem všeobecné činnosti ve formě kultivace.

Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku - k autentické cennosti (jako formě cennosti), která se připojuje k existujícímu světu cenností. Přírůstek cennosti je výsledkem zpředmětnění tvořivě osvojovacího procesu (= kultivace), je novým předmětem osvojení, a zároveň součástí osvojované reality.

Produkt svou kvalitu získává přetržitě na všech úrovních procesu jeho vzniku - od formulace jeho potřeby přes konstrukční a technologický vývoj až k vlastnímu provedení. Formulace zadání předpokládá určité ideologické a ekonomické vztahy, je výsledkem vynaložení kvantity volného času, musí mít svou souvislost se všemi stupni vzniku produktu, musí být přepracováváno. Vzájemné vztahování jednotlivých úrovní vzniku se děje na každé úrovni vzniku produktu, každá úroveň tohoto procesu je konfrontována se všemi ostatními úrovněmi vzniku. Velikost přírůstku volného času je n odmocninou vynaloženého volného času násobeného dvěmi, kde n je dáno sumou počtů stupňů materiálizace, jimiž musí nově vzniklá materiální základna přírůstku volného času projít, přičemž na každém stupni materializace musí být uvažovány jak procesy tvorby, tak osvojení. Z tohoto důvodu je levá strana rovnice násobena ještě dvěmi.

(14.1) ⁿÖVČ . 2 = rvč

Přírůstek cennosti ve formě autentických cenností (jenž na sebe v podobě užitných hodnot berou kabát vynálezů, vědeckých objevů, uměleckých děl), který zde byl nazván nadcenností, je výsledkem všeobecné činnosti ve formě kultivace. Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku, k autentické cennosti, která se jako nadcennost připojuje k existujícím cennostem.V rámci jednoho cyklu vztah procesů tvorby a osvojení vede k tomu, že dosažený stupeň materializace ideje pohlcuje mnohonásobně více volného času, než sama tato nadcennost poskytuje na tom či onom stupni materializace. Ovšem nově vzniklá cennost působí trvale (na rozdíl od konkurenční výhody), nemění-li se forma společenských interakcí. Produktivní síla individua a zvyšování této produktivní síly jsou dvě různé záležitosti..

15. Závěrečné poznámky

Jednotka společenského času je výsledkem působení zdrojů jakožto katalyzátorů (faktorů) produkčního procesu (produkční funkce). Jejich obnovování vyžaduje věnovat zlomek jednotky tohoto času jejich produkci. Využívání času jako času nezbytného se stává břemenem (nákladem). Míra spotřeby produkčních faktorů určuje míru jejich podílu na tvorbě hodnoty. Započítávání spotřeby faktorů v produkční funkci se děje určováním míry substituce jedněch konkrétních faktorů vůči faktorům jiným, tj. vůči faktoru pracovní doby se může dít v jednotkách pracovní doby. Proto Marx staví proti sobě volný čas a pracovní dobu.

Z hlediska chování individua se tyto podíly projevují ve složitosti struktury abstraktní činnosti, což se promítá do způsobu započítávání kvantity nezbytného času do velikosti hodnoty. Složitost abstraktní činnosti v nezbytném čase se objevuje jako kultivovanost všeobecné činnosti ve volném čase a její ztělesnění ve velikosti cennosti. Lze-li považovat strukturu konkrétních faktorů za úplnou, výsledkem produkce je existující masa zdrojů plus jedna jednotka společenského času (formule 1+1). Jedinou změnou, k níž dochází při produkci, je změna podílu nezbytného a volného času (zprostředkovaná změnou vztahu mezi cenností a hodnotou), která je umožněna vznikem, pohybem a využitím nadcennosti.

Valenčík s oblibou cituje jedno místo „z Marxových „Grundrissů“ pro ilustraci: ,Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby: (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů), tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla.‘„

Někteří lidé přisahají na bibli, jiní zase třeba na kámen mudrců, Valenčík zase přísahá na tento citát z Rukopisů „Grundrisse“, kdo toto místo ocituje, tak je Valenčíkův člověk, proto tak činím také, ale z čistě matematického hlediska by si měl všimnout jádra těchto tezí „Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua...“ a skutečně z něj vycházet, například si povšimnout též toho, že produktivní síla práce určuje kvantitavní rozměr volného času, její přírůstek pak přírůstek volného času a nezkoušet tento problém převádět toliko na otázkou diskontování budoucích příjmů na příjmy současné, respektive budoucích užitků na současné, tj. celou otázku nepřevracet z noh na hlavu. Je samozřejmé, že toto diskontování sice odráží celý proces v určité poloze nepřímého měření, ale současně jej dokonale relativizuje, převádí budoucnost na přítomnost, vidí budoucnost jako určitý rozměr přítomnosti.

Svým způsobem lze říci, že výše uvedený výrok dokonce ukazuje mechanismus přírodně historického přístupu, ale právě jeho převedení na diskontování jej zcela vyprazdňuje. Něco jiného pak je, že podoba tohoto mechanismu u Marxe je historicky podmíněná, že zdá být ukazatelem směru samotného vývojového procesu díky použití termínů „práce“ a „pracovní doba“ a že tedy je nutné použit poněkud odlišných termínů k zobrazení tohoto mechanismu.

A ještě na okraj k myšlenkovému vývoji Marxe: Jestliže ještě v Rukopisech „Grundrisse“ sehrává při výkladu jeho teorie kapitalismu klíčovou roli kategorie hodnoty, tak v přípravných rukopisech ke Kapitálu (Sočinenija,t.47, případně t.49) tutéž roli hraje kategorie užitné hodnoty a teprve v Kapitálu tuto roli přebírá kategorie nadhodnoty. To, že klíčem k pochopení těchto Marxových děl jsou z dnešního hlediska jeho „Ekonomicko-filozofické rukopisy, to snad není příliš třeba zdůrazňovat.

Literatura

Aristotel' ,1983, Sočinenija v četyrech tomach,tom 4, [Moskva, Mysl'].

Aristoteles, 1988, Politika, [Bratislava, Pravda].

Aristoteles, 1996, Etika Nikomachova, [Praha, Petr Rezek].

Becker, G.S,1990, Ekonomiczna teoria zachovań ludzkich, [Warszawa, PWN]

Bernal,J.D.,1960, Věda v dějinách I, [Praha, SNPL].

Blackburn,J.D.aj.,asi 1994, Závod s časem, [Praha, Victoria Publishing].

Člověk, věda, technika,1973, [Praha, Svoboda].

Davies,P.,1994, Poslední tři minuty.Úvahy o konečném osudu člověka, [Bratislava, Archa].

Engliš, K.,1946, Národní hospodářství, [Praha, Orbis].

Hayne,P.,1991, Ekonomický styl myšlení, [Praha, VŠE].

Heidegger, M.,1996, Bytí a čas, [Praha, OIKOYMENH].

Hyhlík,F.-Knězů,V.,1963, Základy pedagogiky dospělých, [Praha, SPN]

Jung, B.H.,1989, Ekonomia czasu wolnego. Zarys problematyki, [Warszawa, PWN].

Koziol, L.,1992, Jak racjonalnie gospodarowac czasem?, [Kraków, Secesja].

Leakey,R.E.-Lewin,R.1984, Lidé u jezera.Člověk, jeho počátky, jeho povaha a jeho budoucnost, [Praha, Mladá fronta].

Lukas,J.,1982), Sociálně ekonomická forma produktu socialistické výroby, [Politická ekonomie, č. 10].

Marx,K.,1953,: Kapitál I. [Praha, SNPL].

Marx,K.,1971, Rukopisy „Grundrisse“ I., [Praha, Svoboda].

Marx,K.,1974, Rukopisy „Grundrisse“ II, [Praha, Svoboda]..

Procházka, K.,1997a, Československý thermidor. [Marathon, č.1].

Procházka,K.,1997b, Od Marxe k Reichovi a Valenčíkovi.[Marathon,č.2].

Řezník,J.,2002a, Ekonomická a prostorová analýza: procesy a struktury, [Marathon, č.41 (5), s.13-22]. (http://misc.eunet.cz/marathon/02/mar0205.htm )

Řezník,J.,1997, Ekonomická analýza příležitostí: časový a prostorový aspekt. Prolegomena k teoretickému zkoumání. [Ostrava, Montanex].

Řezník,J.,1985, K teorii efektivnosti za socialismu. V:Růst efektivnosti ekonomiky v 80.letech a jeho faktory, [Praha, Ekonomický ústav ČSAV. Výzkum.publ. VP č.221, s.49-99].

Řezník,J.,2002, Příčíny, charakter a důsledky ekonomické (ne)rovnováhy, [Marathon, č.43 (zvláštní číslo), s.11-29] (http://misc.eunet.cz/marathon/02/mar020z.htm )

Schumpeter,J.A.(1987):Teória hospodárského vývoja. Analýza podnikateĺského zisku, kapitálu, úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava, Pravda.

Strumilin,S.G.,1978, O porovnávání užitné hodnoty výrobků práce. V: Užitná hodnota za socialismu, [Praha, EÚ ČSAV].

Vlček, R.aj.,1973, Hodnotová analýza. [Praha, SNTL]

Wnuk-Lipinski,E., [1981] Budzet czasu - struktura spoleczna - polityka spoleczna. [Wroclaw, Ossolineum]

Valenčík,R.,1997a, Cesta ke konzistentní teorii společenského dění, aneb kdo a proč se bojí vědy?, [Marathon, zvláštní číslo].

Valenčík,R.,1996), Ekonomické teze. Globalizace ekonomiky a skutečný liberalismus, [Marathon, č.0 (maketa)].

Valenčík,R.,1997b,: Několik poznámek k diskusi o akumulaci lidského kapitálu, [Marathon, č.2].

Valenčík,R.,1997c, Problém zvaný agregátní poptávka, [Marathon, č.3]

Valenčík,R,1997d, Teorie akumulace lidského kapitálu, [Marathon, č.1].

Valenčík,R.(1997e): Test všeobecných předpokladů akumulace lidského kapitálu. Marathon, č.5.

Zabljuk,R.T., 1978, Užitná hodnota jako kategorie politické ekonomie. V: Užitná hodnota za socialismu, [Praha, EÚ ČSAV].

Další články autora lze nalézt na http://www.tady.cz/jiri%20reznik/

3. Ožehavé téma

Reforma bez toho nejdůležitějšího

(Volné pokračování tématu z minulého čísla)

Radim Valenčík

V minulém čísle jsme v této rubrice věnovali pozornost návrhu ministra práce a sociálních věcí Z. Škromacha na řešení problému zaměstnanosti (a zaměstnatelnosti) čerstvých absolventů vzdělávacího systému. V širších souvislostech jsme ukázali, proč právě osud tohoto návrhu rozhodne o dalším vývoji v naší zemi.

V prosinci 2002 mezitím Ministerstvo financí ČR zpracovalo materiál nazvaný Koncepce reformy veřejných rozpočtů, který je včetně příloh uveřejněn na webových stránkách ministerstva (www.mfcr.cz). Jedná se o materiál velmi odvážný a velmi zajímavý. Konstatuje se v něm kritická situace v oblasti veřejných rozpočtů, viz např.:

- „Tento vývoj fiskální politiky nevytváří podmínky pro vyvážený a dlouhodobě udržitelný ekonomický růst a podvazuje možnosti vlády realizovat v rozpočtové politice své priority, včetně zabezpečení efektivního sociálního státu.“

- „Celý systém veřejných financí trpí neexistencí nástrojů, které by umožňovaly zvrátit dosavadní tendence.“

Dále se v něm mj. říká:

- Je nutné, aby reforma byla„ reakcí na příčiny potíží a nikoliv na jejich vnější projevy“.

- „Podpora vlády, Parlamentu a veřejnosti musí mít dlouhodobý charakter, jinak reforma nebude úspěšná.“

O závažnosti situace svědčí následující tabulka, která je v Koncepci reformy veřejných rozpočtů prezentována, a komentář k ní:

Tabulka 5: Deficit veřejných rozpočtů kandidátských zemí

% z HDP metodika EU (ESA95)	Předvstupní hospodářské programy z roku 2002
% z HDP metodika EU (ESA95)	2002oč.	2003p.	2004p.	2005p.
Bulharsko	-0.8	-0.7	-0.5	0.0
Kypr	-2.6	-1.9	-0.6	-0.3
Česká republika	-6.4	-6.0	-5.7	-5.5
Estonsko	-0.2	0.0	0.0	0.0
Maďarsko	-6.0	-4.5	-3.0	-2.5
Lotyšsko	-1.8	-2.5	-2.2	-2.0
Litva	-1.9	-1.7	-1.6	-1.5
Malta	-5.2	-4.6	-3.9	-3.1
Polsko	-4.1	-3.6	-3.3	-2.2
Rumunsko	-2.7	-2.4	-2.4	-2.4
Slovenská republika	-4.6	-4.1	-3.1	-2.6
Slovinsko	-1.8	-1.3	-1.0	0.8
Turecko	-13.2	-5.9	-3.0	-0.5

Zdroj: Preparation of the candidate countries for participation in economic policy co-ordination; European Commission, Brussels 2002.

„Z tohoto hlediska je obzvláště alarmující shora uvedená tabulka. Podle předvstupního programu bude Česká republika v daném časovém horizontu zemí s nejvyšším fiskálním deficitem ze všech kandidátských zemí. Skutečné deficity budou patrně ještě vyšší, než údaje zveřejněné v Předvstupním hospodářském programu. Podle aktualizovaných výhledů lze v případě nepřijetí reformních kroků očekávat růst deficitů veřejných rozpočtů nad 7% HDP. V důsledku toho se do roku 2006 zvýší míra veřejného zadlužení k HDP z dnešních cca 28% na přibližně 45%, zatímco ostatní kandidátské země předpokládají ve svých oficiálních výhledech stabilitu či dokonce pokles tohoto ukazatele... Jednoznačným závěrem plynoucím z tohoto srovnání je fakt, že Česká republika velmi rychle ztrácí výchozí dobrou fiskální pozici a přesouvá se v tomto ohledu na chvost skupiny uchazečů o evropskou integraci. Tomu odpovídalo i velmi kritické hodnocení fiskálních cílů Předvstupního hospodářského programu ČR (malá ambicióznost rychlosti fiskální konsolidace) ze strany Evropské komise, ale i členských zemí EU. Tato silná kritika zazněla i na listopadovém společném zasedání ECOFINu s ministry financí kandidátských zemí.“

Celkově lze říci, že Koncepce reformy veřejných rozpočtů je připravena velmi pečlivě, kriticky vůči současnému stavu, svým způsobem odvážně. Přesto ji však chybí to nejdůležitější.

Záhada nad záhady

V Koncepci reformy veřejných rozpočtů věk není ani zmínka o tom, že by její součástí mohla být i reforma financování investic do vzdělání s cílem:

- Ta prvé: Zvýšit efektivnost vzdělávacího procesu tak, aby produkce vzdělávacího systému byla plně uplatnitelná na profesních trzích, tím přispívala k dynamice ekonomického růstu, současně by tím byly ušetřeny mandatorní výdaje v oblasti dávek v nezaměstnanosti a dávek sociální péče a státní sociální podpory.

- Za druhé: Zvýšit množství prostředků na financování investic do vzdělání formou zapojení soukromých zdrojů tak, aby vzdělávací systém umožnil dosáhnout kvalitní vzdělání každému bez ohledu na jeho majetkovou situaci.

Reforma financování investic do vzdělání, která by splnila oba tyto cíle je reálná (mj. na stránkách Marathonu jejímu rozpracování průběžně věnujeme značnou pozornost).

Místo toho je v Koncepci reformy veřejných rozpočtů nabídnut jen defenzivní restriktivní přístup k odstraňování problémů způsobených postupující ztrátou efektivnosti vzdělávacích procesů z hlediska dynamicky se vyvíjejících potřeb profesních trhů. Týká se to zejména oblasti sociálních výdajů, kde se uvádí: „Cílem je zlepšit zacílení na sociálně potřebné, posílit sociální spravedlnost, zabránit zneužívání sociální ochrany, podpořit motivaci k práci a zvýšit efektivnost celého systému.“ Tento cíl pak konkretizován v bodech „Dávky v nezaměstnanosti“ a „Dávky sociální péče a státní sociální podpory“ materiálu.

Koncepce reformy veřejných rozpočtů se z tohoto hlediska dostává do nesouladu i s některými přílohami tohoto materiálu:

- V Závěrečném hodnocení mise MMF (Příloha 7) se mj. uvádí, že „spoluúčast na některých službách placených z veřejných prostředků, například ve zdravotnictví nebo ve školství, by mohlo napomoci ke zlepšení alokace veřejných prostředků a snížit potřebu financování z daňových výnosů“. K tomu se dodává: „Nicméně, toto bude pouze částečné řešení. Tedy, bude nutné přistoupit ke snižování výdajů.“

- V informaci o připravované fiskální reformy na Slovensku (Příloha 8) se uvádí: „Předpokladem pro dosažení fiskálních záměrů z hlediska střednědobého horizontu je realizace strukturálních reforem, které by měly mít pozitivní dopad na fiskální vývoj. Nejvýznamnější reformy, které by měly zabezpečit racionalizaci a efektivitu veřejných výdajů, jsou reforma zdravotnictví, sociálního a důchodového systému, vzdělávání a veřejné správy.“ Pokud se týká reformy důchodového systému, otevřeně se hovoří o přechodu ke smíšenému systému, v případě reformy financování vysokého školství pak o „prosazování vícezdrojového financování včetně zavedení příspěvků studentů na náklady spojené se studiem, což by mělo být současně doprovázeno zlepšením systému sociální podpory studentů, zvláště zavedením účinného systému studentských půjček“. (Podobné změny se připravují v Maďarsku a dalších kandidátských zemích.)

Podle našeho názoru nelze k reformě systému veřejných rozpočtů přistupovat s menší mírou komplexnosti a důraznosti než v jiných kandidátských zemích, a to jak z hlediska možností, které se nabízejí, tak z hlediska kritické situace v oblasti veřejných rozpočtů.

Právě v této oblasti je dle našeho názoru nutno odstraňovat příčiny a nikoli jen jejich vnější projevy, právě v této oblasti je nutné zajistit komplexní a perspektivní řešení a nikoli uplatnit jen defenzivní restriktivní přístup, právě v této oblasti dosud zcela chybí nástroje, které by umožňovaly zvrátit dosavadní tendence.

Nedílnou součástí reformy veřejných rozpočtů by proto měla být reforma financování investic do lidských zdrojů realizovaná s cílem zajištění jejich plné uplatnitelnosti na profesních trzích a tudíž i výrazného snížení a postupného eliminování situací sociální potřebnosti a situací vyžadujících sociální ochranu.

Jedná se o komplex změn v oblasti péče o rodinu, péče o zdraví, zvýšení efektivnosti vzdělávacích a rekvalifikačních procesů, příp. o bytovou politiku. Byla zpracována řadu projektů (a pracuje na dalších), které dokazují, že cíle reformy financování investic do lidských zdrojů jsou reálné realizovatelné. V této souvislosti je nutné zdůraznit následující:

- Reforma financování investic do lidských zdrojů má klíčový význam při podpoře tendencí směřujících k vytváření vzdělanostní společnosti, tj. jedná se o úkol historického významu.

- Při reformě financování investic do lidských zdrojů dochází k efektivnímu propojení sociálních a ekonomických cílů - tj. na jedné straně jsou vytvářeny podmínky pro to, aby každý člověk bez ohledu na svou výchozí majetkovou či příjmovou situaci měl možnost neomezeného rozvoje a následného uplatnění svých schopností, což se současně stává nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu.

- Prostřednictvím reformy financování investic do lidských zdrojů lze do oblasti rozvoje a uplatnění schopností člověka zapojit i soukromé zdroje a eliminovat tak bariéry rozpočtového omezení státu i domácností.

Nutnost doplnění reformy o navrhované prvky je natolik zřejmá, že by ji nepochybně akceptoval i sir Humphrey Appleby.

Záhadou nad záhady tak je:

- Jak je možné, že když se už kouslo do kyselého jablka, přiznala kritická situace v oblasti veřejných rozpočtů a vykročilo cestou k radikální a odvážné reformě veřejných rozpočtů, není do reformy zahrnuto to nejdůležitější?

- Jak je možné, že právě v situaci, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR (které se na přípravě koncepce podílelo) otevřelo problém efektivnosti vzdělávacího procesu z hlediska uplatnění jeho produkce na profesních trzích, nebyl tento podnět (na rozdíl od desítek dalších, mnohem méně významných) zahrnut do pojetí daného materiálu?

- Jak je možné, že právě v této oblasti bylo zcela ignorováno doporučení mise MMF?

- Jak je možné, že zůstáváme prakticky jedinou kandidátskou zemí na vstup do EU, která se tímto problémem nezabývá, přitom má nejlepší předpoklady, aby jeho řešení zvládla a nejnaléhavěji pociťuje potřebu jej zvládnout?

- Jak je možné, že Ministerstvo financí ČR si na jedné straně velmi dobře uvědomuje nutnost širokého konsensu při realizaci reformy, na druhé straně ji připravuje jen defenzivně a restriktivně, čímž nutně vyvolává ohrožení sociální soudržnosti?

Atd. Atd. Podobných otázek by bylo možné položit více. Je to zkrátka záhada nad záhady.

Několik příspěvků z poslední doby, které dokumentují, o co jde

Ze svých veřejných vystoupení a publikovaných materiálů z poslední doby jsem udělal stručný výběr, který dokumentuje, o co jde:

Školy čekají na změnu financování

(Hospodářské noviny 5.11.2002)

Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach připravuje návrh na řešení problému zaměstnanosti (a zaměstnatelnosti) čerstvých absolventů vzdělávacího systému. Jedná se o návrh velmi odvážný, ne-li o „píchnutí do vosího hnízda“. Je nepopulární jak ve vztahu k absolventům (těm se ztíží přístup k vyplácení podpory v nezaměstnanosti), tak ke vzdělávacímu systému (jednotlivá vzdělávací zařízení by měla být financována podle toho, jak se uplatňují jejich absolventi, resp. mělo by dojít ke krácení dotací tam, kde se objevuje problém nezaměstnaných absolventů). Ten, kdo předloží nepopulární návrh, to nemá lehké, ale aspoň víme, že mu jde o věc.

Návrh je zatím jen ve stavu zrodu. Doznal již některých změn, dodejme k lepšímu, ale stále to není ono. Veřejnost se o něm dozvídá jen útržkovitě (viz např. zpráva ČTK z 3.10.02). Měl by být součástí komplexnějšího zákona o zaměstnanosti, který bude předložen do konce března 2003. Na tom, zda návrh Z. Škromacha bude nakonec dopracován a předložen, ovšem i na tom, jakou podobu bude mít předložená verze, z řady důvodů zcela zásadním způsobem závisí další vývoj celé společnosti (i když to tak možná na první pohled nevypadá). Vůbec nejhorší by bylo, pokud by žádoucí iniciativa skončila zapomněním a zametením problému pod koberec.

Problém nezaměstnanosti absolventů středních a vysokých škol nabývá na dramatičnosti. Letos se jich na úřadech práce hlásí 75 tisíc, to znamená téměř každý druhý (Nezaměstnanost absolventů roste, Hospodářské noviny 21.10.2002.) Jak je možné, že v podmínkách, kdy na profesních trzích roste poptávka po vzdělání, roste nezaměstnanost čerstvých absolventů? Vždyť by tomu mělo být naopak. Zdálo by se, že stačí následující vysvětlení: Koncové stupně vzdělávacího systému na poptávku generovanou profesními trhy nereagují a jejich produkce je tudíž na těchto trzích obtížně umístitelná. To ovšem nevysvětluje vše. Pokud by platilo jen toto vysvětlení, nejevil by se problém tak dramaticky. Zaměstnavatel by sice nedostával přesně to, co potřebuje, ale musel by se s tím spokojit. Do hry však vstupují další momenty - nárůst nákladů na „dopřípravu“ čerstvého absolventa; nárůst rizika, že zaměstnavatel sice tyto náklady vynaloží, ale produkt, do kterého takto investuje, je nezaměstnatelný (nelze jej „dopřipravit“); možnost s podstatně nižšími náklady získat produkt s ověřenou kvalitou tím, že jej přeplatíme.

Perspektivní řešení problému nezaměstnanosti absolventů vzdělávacího systému je reálné, pokud se podaří otevřít vysoké školy co největšímu počtu zájemců a současně zainteresovat vysoké školy na uplatnění jejich absolventů i na jejich úspěšnosti měřené nárůstem příjmu ve střednědobém časovém horizontu.

Jde tedy především o kvalitu a dostupnost vysokoškolského vzdělání. Právě o to šlo v návrhu zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, který byl v únoru tohoto roku projednáván v Poslanecké sněmovně. Je nejvyšší čas vrátit se bez emocí, bez politizování problému vrátit k tomu nejdůležitějšímu, co návrh zákona nabízel. Není divu, že se v souvislosti se Škromachovým návrhem znovu objevily úvahy o zavedení školného na vysokých školách (Školné se plíží, regulace číhá, Lidové noviny 25.10.2002).

Stávající způsob financování vysokých škol je neudržitelný a otázka proto nestojí, zda jej změnit, ale jak jej změnit. Cíl této změny lze ve stručnosti charakterizovat heslem: Kvalitní vysoké školy nejen pro majetné! Výsledky práce Institutu pro sociální a ekonomické analýzy, které navazují na výše zmíněný návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, dokazují, že tento cíl je dosažitelný (viz www.isea-cz.org). Jakýkoli jiný přístup (např. pomocí „cukru a biče“, tj. dotacemi podporujícími umístnění nekvalitního produktu kombinovanými s příkaznictvím, tj. s povinností zaměstnat se) problém neřeší. Nevytváří totiž zainteresovanost vysoké školy na efektivnosti vzdělávacího procesu, o kterou jde především.

K problematice současného školství

(Z vystoupení na Klubu levicových ekonomů 27.11.2002)

Pokud chce být levice úspěšná, musí mít alespoň rámcovou představu o tom, jaké změny v ekonomické základně společnosti chce podporovat a prosazovat. Vzdělávací systém není jen jednou z důležitých oblastí, které se tyto změny týkají, ale je přímo ohniskem těchto změn. Právě zde se „láme chleba“, resp. rozhoduje o tom, zda bude pokračovat proces přeměny majetkových výhod ve výsady (privilegia) a s tím spojené prohlubování ekonomických a sociálních nerovností, nebo zda dojde k radikálnímu omezení významu majetkových nerovností a budou vytvořeny podmínky pro neomezený svobodný rozvoj a uplatňování schopností každého jednotlivce nezávislý na jeho výchozích majetkových poměrech (srov. K. Marx, Kapitál I, Praha, SNPL 1954, s. 517-519; K. Marx, Rukopisy „Grundrisse“ II, Praha, Svoboda 1974, s. 324-344). Vývoj společnosti dospěl do stádia, kdy nejen nazrála možnost výše uvedených změn historického významu, ale kdy se tyto změny staly i nezbytností, resp. kdy se jejich neuskutečnění stává zdrojem velké většiny problémů, s nimiž se potýká současná civilizace.

Současný způsob fungování vzdělávacího systému se stal neudržitelný. Počet nezaměstnaných absolventů všech typů škol velmi rychle roste. Ke konci září 2002 jich bylo 74,5 tisíc, přičemž každoročně dokončí školu přibližně 150 tisíc mladých lidí (Nezaměstnanost absolventů roste, Hospodářské noviny 21.10.2002). Je to problém ekonomický, sociální i politický:

- Vyplácení podpor zatěžuje již tak napjatý rozpočtový systém, současně tím přichází společnost o jeden z nejvýznamnějších produkčních zdrojů (navíc v podmínkách populační recese).

- Mladý člověk, který nezíská návyk pracovat, podřídit se určitému životnímu rytmu, který se smíří s tím, že žije z podpory od státu a případně od rodičů, se odsuzuje ke ztrátě životních perspektiv.

- Rozmnožují se řady těch, co budou do systému veřejné volby vnášet nátlakové prvky různé druhu.

Problém nazrával postupně - to, co se nazývá „profil absolventa“, se stále více rozcházelo s požadavky profesních trhů. Výroby, které předpokládají prosté zacvičení pracovní síly, lze umístit - a také se umísťují - kdekoli ve světě. Pro nekvalifikované v zemi, jakou je ČR, pracovní místa nejsou a nebudou. A nikdo u nás nebude pracovat za mzdu, která je nekvalifikovanému zaměstnanci vyplácena v Číně, Indii či Bangladéši. Na druhé straně roste poptávka po schopnostech nabytých vzděláním, ovšem kvalitním vzděláním, které vychází z potřeb profesních trhů. Náš vzdělávací systém vůči této poptávce vykazuje značnou rigiditu.

Po překročení určité meze nastává krize. Pro zaměstnavatele je výhodnější přeplatit zaměstnance, který se osvědčil v jiné firmě, než vynakládat stále větší prostředky na „dovzdělání“ a „dokvalifikování“ čerstvého absolventa, navíc s nejistým výsledkem. Náš vzdělávací systém totiž ztrácí i schopnost signalizovat, že absolvent té či oné školy má předpoklady být „dovzdělán“ a „dokvalifikován“.

K tomu všemu se připojuje problém ztráty důvěry v kvalitu vzdělávacího systému ze strany těch, co jím procházejí, tj. problém negativních očekávání. Žáci a studenti mají přehled o tom, s jakými problém se setkávají jejich o málo starší vrstevníci a smiřují se s tím, že nabyté vzdělání jim nezaručuje perspektivní uplatnění. Jejich motivace ve vtahu ke studiu klesají.

Část mladé generace tak volí cestu „prodloužení mládí“ formou studia nenáročných a zdánlivě atraktivních oborů na vysokých školách, aniž by uvažovala o možnosti uplatnění. Stávající systém financování vysokého školství, který se podřizuje nikoli poptávce generované profesními trhy, ale výše uvedené, v podstatě fiktivní poptávce, problém jen na několik málo let kamufloval. Realita se však ošidit nedala a tak nám rychle přibývá i nezaměstnaných absolventů vysokých škol.

Požadavkem dne je: „Kvalitní vzdělání nejen pro majetné!“. To lze zajistit jen tehdy, když:

- Za prvé: Budou podstatně rozšířeny možnosti studia na vysoké škole (jak pro ty, co absolvují střední školy, tak i pro ty, kteří potřebují vyšší vzdělání jako rekvalifikaci).

- Za druhé: Vysoké školy budou zainteresovány na uplatnění svých absolventů na profesních trzích.

Splnění těchto požadavků vyžaduje změnu systému financování vysokého školství, kterou lze stručně tematizovat následujícím způsobem:

Současný daňový systém funguje v oblasti financování vysokého školství následujícím způsobem:

- Každý občan odvádí prostředky bez ohledu na to zda, mu bylo vysokoškolské vzdělání poskytnuto nebo ne, a bez ohledu na to, zda mu byla poskytnuta kvalitní nebo nekvalitní vzdělávací služba.

- Poskytovatel služby (vysoká škola) dostává prostředky bez ohledu na to, jakou službu poskytl.

Navrhovaný systém je založen na následujícím:

- Platí jen ten, komu byla poskytnuta vzdělávací služba, a podle kvality služby, přesněji podle toho, jaký osobní prospěch měřený jeho příjmem na profesních trzích mu přinesla.

- Prostředky, které takto vznikají, jsou poskytovány přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl (tj. příslušné vysoké škole), podle toho, kolik mu ex post (po poskytnutí vzdělávací služby) schopnosti nabyté vzděláním vynesly.

- Vzhledem k tomu, že vzdělání je i pozitivní externalitou, je systém doplněn financováním, které nezohledňuje individuální výnos ze vzdělání, ale charakter externalit a roli jednotlivých vzdělávacích zařízení při jejich poskytování.

Levice může být úspěšná jen tehdy, když zná cestu k zabezpečení větší produktivity využití zdrojů, kterými společnost disponuje. Zdrojem nejcennějším a nejvýznamnějším jsou právě lidské schopnosti. Při jejich rozvoji hraje vzdělávací systém rozhodující roli. Efektivnost vzdělávacího systému je daná nejen tím, jak je schopen využít lidských potencí, ale i tím, jakou roli hraje při eliminování majetkových rozdílů. Jde o to, aby vzdělávací systém produkoval takovou kvalitu vzdělání, v možnosti jejíhož využití si budou konkurovat zaměstnavatelé mezi sebou. A za možnost zaměstnat takového zaměstnance budou muset platit, ať se jim to líbí či nikoli. Takováto změna v samotné ekonomické základně společnosti je nejen reálná, ale i nezbytná. Mění charakter ekonomického růstu a otevírá mj. i cestu k trvale udržitelnému rozvoji. Pro naši zemi má historická výzva, která je s tím spojena. zcela mimořádný význam.

Vzdělání a finance - kdo, za co a jak má platit?

(Neviditelný pes 2.12.2002)

Podnětný článek M. Baláše „Škola: Státem řízené školství - nemorální distribuce bohatství“ uveřejněný 7.11. vyvolal značné množství většinou pozitivních reakcí. To mj. ukazuje, jak významnou, ale i citlivou se v současné době stává otázka financování vzdělání.

Největším problémem vzdělávacího systému není nedostatek finančních prostředků (tj. řešení otázky, kde na to vzít), ale zabezpečení alokační efektivnosti (kam, podle jakých kritérií či prostřednictvím jakých mechanismů má dostatečné množství prostředků přijít). Týká se to zejména vysokoškolského vzdělání, které je nejvyšším a koncovým stupněm masově poskytovaného vzdělání. V dalším proto budeme mít na mysli právě tuto oblast.

Nutnost řešit otázku alokační efektivnosti v té podobě, v jaké se s ní setkáváme v současné době, je problémem novým. Po celá předcházející desetiletí a vlastně i staletí, nejen u nás ale i ve světě nebyl tento problém nijak zvlášť ostře pociťován. Těžištěm ekonomického vývoje - a tudíž i konkurence a konkurencí vyvolané inovační dynamiky - byla „normální“ ekonomická odvětví, tj. zemědělství, průmysl, později služby. V oblasti vzdělávacího systému platilo „nejlepší změna - žádná změna“. Systém stačilo průběžně, z roku na rok mírně se přizpůsobovat postupně a v podstatě pomalu se měnícím potřebám. Stačilo rovněž postupně z roku na rok navyšovat finanční prostředky uvolňované do této oblasti. Relativní stabilita a relativní kvalita byla zajišťována systémem „zevnitř“ generovaných vědeckých a pedagogických hodností, s nimi spojeného finančního ocenění a jimi generovaných rozhodovacích pravomocí.

V současné době se situace radikálně mění. Růst role vzdělání v ekonomice vede k tomu, že samotná produkce vzdělání se stává - kromě jiného - i ekonomickým odvětvím. Odvětvím, které bude postupně zaujímat dominantní pozici v ekonomice vyspělých zemí (tak jako kdysi převzal průmysl „štafetový kolík“, který před tím mělo zemědělství). Tato změna historického významu nabízí netušené perspektivy. V době, kdy možnost, ale i nutnost této změny nazrává, se projevuje jako krize vzdělávacího systému, jako nesoulad mezi tím, co - stále ještě setrvačný - vzdělávací systém produkuje, a poptávkou generovanou profesními trhy.

Do systému vzdělání tak proniká konkurence a s ní spojený tlak na inovační dynamiku obsahu i forem vzdělání. A systém, který je stále ještě ve vleku své vlastní setrvačnosti, se tomu brání. Všude na světě a různými formami. U nás je tato „kruhová obrana“ rigidity o to intenzivnější, že v několika obdobích výrazně pociťovaného podfinancování, kterými systém prošel, ztratilo vysoké školství značnou část nejlepších odborníků. Ti se mohli stát nositeli inovací vzdělávacího procesu, z pochopitelných důvodů však dali přednost podstatně lépe ohodnocenému uplatnění.

Zoufalá obrana rigidity si vytváří svoji ideologii v podobě stále hlasitěji vyslovovaného názoru, že „vzdělání má hodnotu samo o sobě“, že „nesmí být podřizováno a nesmí se podřizovat tlaku ekonomiky“ apod. Vzdělání nepochybně má „i jiné hodnoty“ a plní „i jiné funkce“ než ekonomické. Pokud však nedokáže reagovat na rostoucí poptávku po lidských schopnostech získávaných právě prostřednictvím vzdělání, kterou generují profesní trhy, jdou všechny tyto „hodnoty samy o sobě“ k čertu, nejsou k ničemu. Absence kritérií co učit a jak učit se - ne náhodou, ale v logice věci - projevuje tím, že tu na jedné, tu na druhé vysoké škole propukají „občanské války“, s nimiž si akademické senáty a akademické rady neumí poradit.

Úporná snaha prodlužovat život přežitého systému má ještě jednoho mocného spojence. Totiž nevyvinutost mechanismů, které by byly schopny alokační efektivnost financování vzdělávacího systému zajistit. Je to dáno historicky - takové mechanismy totiž u nás nikdy nebyly. Málokdo si dovede představit „cenu vzdělání“ odvozenou nikoli od nákladů, ale od výsledků, tj. od toho, jak jsou schopnosti absolventů vysokých škol oceňovány na profesních trzích, a to v průběhu řady let po ukončení studia. A ještě obtížnější je pochopit, že by na základě nějaké (dnes neexistující) „ceny vzdělání“ mohly působit mechanismy, které by problém alokační efektivnosti řešily, tj. umožnily by přísun finančních prostředků tam, kde je vzdělávací proces efektivní. Na druhé straně platí, že řešit problém alokační efektivnosti bez tržního ocenění produkce, bez motivační a informační role ceny, bez vytvoření konkurenčního prostředí, je úkol obdobný kvadratuře kruhu, tj. úkol neřešitelný.

Ve světě se systémy, které umožňují „zpětný tok“ finančních prostředků podle toho, jak je produkce vysokých škol oceňována profesními trhy, postupně rodí a ověřují. (australský systém HECS, britský systém financování vysokých škol, investiční produkt MyRichUncle ve Spojených státech, zajímavý systém financování vysokých škol v Číně apod.). Již ve stádiu zrodu, přes různé prvky polovičatosti, kterými jsou poznamenány, přináší jejich působení přesvědčivé výsledky. A to i ve zcela hmatatelné podobě výrazného zvýšení exportu vzdělávacích služeb a jejich podílu na tvorbě HDP. Co nám brání poučit se z těchto zkušeností a nezůstat

Patří trh do vzdělání?

(Neviditelný pes 6.12.2002)

Otázka, zda trh patří či nepatří do oblasti vzdělání (a v dalším budeme mít na mysli výhradně vysokoškolské vzdělání), bude patrně ještě nějakou dobu kontroverzní. Již proto, že v souvislosti s ní jsou rozehrávány různé ideologické a politické šarvátky. Pokusme se od nich oprostit a podívat se na problém z ryze odborného hlediska. Vyjděme přitom z přirozeného stanoviska, že daná oblast má výrazná specifika, že tudíž neplatí „trh sám a hned vše vyřeší“, že jde o hledání součinnosti trhu, státního financování a státní regulace a že trh (jeho produkty, mechanismy, institucionální zabezpečení, možnost využití informací, které generuje apod.) tu není jako něco jednou pro vždy daného a neměnného. A začněme z opačného konce, tj. položením otázky, s čím by si musel poradit tržní mechanismus, pokud by měl přispět k řešení problému alokační efektivnosti v oblasti vzdělání. Není toho málo.

Za prvé: Vzdělání je smíšený statek. Přesněji - obsahuje to, co má hodnotu jen pro toho, kdo vzdělání nabyl, ale má i pozitivní „přesahy“ (externality), které slouží nejen majiteli vzdělání, ale širšímu okolí, případně celé společnosti.

Za druhé: Svému majiteli, tj. tomu, kdo vzdělání získal, přináší vzdělání nejen peněžní výnosy, ale i výnosy nepeněžní (atraktivnější práci spojenou s možností seberealizace, s vědomím, že dělá něco prospěšného, společenskou úctu či postavení apod.).

Za třetí: Je velmi obtížné separovat (vyčlenit) přínos jednotlivých subjektů, které se na vzdělání toho či onoho jedince podílely - rodiny, jeho samotného, nižších stupňů vzdělávacího systému, vysoké školy o kterou jde (řešíme-li otázku využití tržních mechanismů v oblasti financování vysokého školství), prvního i dalších zaměstnavatelů, kteří při „dovzdělání“ absolventa hrají významnou roli, vzdělávacích subjektů, které poskytují postgraduální vzdělávací služby apod.

Za čtvrté: Investice do vysokoškolského vzdělání je financována v souvislosti s činností příslušné vzdělávací instituce (vysoké školy), ale vstupují do ní i náklady obětovaného příjmu studenta (který by získal, pokud by se nevěnoval studiu) a další vícenáklady na studium (ubytování a stravování mimo domov, dojíždění, studijní pomůcky apod.).

Za páté: Investice do vzdělání je velmi nákladná a pokud by měla být hrazena přímo, vytvářela by se tím bariéra přístupu ke vzdělání pro méně majetné, vzdělávací systém by prohluboval sociální segregaci, potlačoval konkurenci při nabývání vzdělání a zužoval oblast potenciálně využitelných investičních příležitostí.

Za šesté: Každý má pro studium i uplatnění získaných poznatků různé předpoklady a ty je velmi obtížné zjistit (např. v rámci přijímacího řízení).

Za sedmé: Potřeby profesních trhů se mění a budoucí poptávku (v období řady let, resp. i desetiletí) lze obtížně odhadnout.

Za osmé: Investice do vzdělání je spojena se značným rizikem daným jak měnící se poptávkou na profesních trzích, tak i řadou vnějších faktorů (spojených se zdravím absolventa či jinými intervencemi do jeho života).

Za deváté: V globalizovaném světě nachází absolvent uplatnění nejen v zemi svého původu a naopak - může za vzděláním přijít z jedné (i vzdálené, a to nejen teritoriálně) země do druhé.

Zdálo by se, že za těchto podmínek nemá vůbec smysl o uplatnění tržních prvků v oblasti financování investic do vzdělání uvažovat. Přesto je však možné je využít. Řešení tohoto problému ovšem není - a ztěží by kdo očekával že může být - triviální. Nabízel je již návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, který byl v únoru tohoto roku projednáván v Poslanecké sněmovně, v podobě tzv. kontingenčního splácení investic do vzdělání. Existuje několik způsobů, jak je realizovat formou odvodu z budoucího příjmu absolventů ve prospěch „mateřské“ vysoké školy:

- Povinnost po určitou dobu (např. 10 let) po překročení určité hranice příjmu (např. průměrné mzdy) odvádět ve prospěch „mateřské“ vysoké školy určité procento z příjmu (např. 3 %).

- Úročený závazek splácený definovanou částí budoucího příjmu.

- Neúročený závazek se zvýhodněnou platbou předem (nepřímý úrok).

Výše zmíněný návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole zvolil formu úročeného závazku spláceného podílem vysoké školy na příjmu absolventa. S odstupem času se jako perspektivní jeví uplatnit čistý podílový způsob splácení, tj. závazek splácet ze svého budoucího příjmu po dosažení určité hranice tohoto příjmu určitou procentuálně stanovenou částkou z příjmu po určitou dobu. Čistý podílový způsob splácení totiž plní několik funkcí současně:

- Je to funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

- Je to funkce solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

- Je to funkce ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi uplatňují na profesních trzích. Tj. tato „přenesená cena“ plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než „skutečná cena“ v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.

Nejde o to předepisovat té či oné vysoké škole a tomu či onomu studijnímu oboru, jaký způsob zpětné platby zvolit a jakou výší odvodu stanovit. Každá vysoká škola nejlépe ví nebo by alespoň měla vědět (od toho je vysokou školou), jaká je a jak se bude vyvíjet poptávka po schopnostech absolventů na profesních trzích. Stačí dát obecná pravidla a dobré vysoké školy už budou vědět, jak na to - jak získat dobré studenty a jak je dobře připravit. Vzájemná konkurence je přiměje k tomu, aby ušily zpětné splácení na míru a aby vhodně kombinovaly různé způsoby. Vysoká škola může dát zájemcům v různých oborech na výběr - přímá platba školného, splácení úročeného závazku, odvod určité části příjmu po stanovený počet let. Tím se otevře cesta i k tomu, aby do financování vysokých škol vstoupily finanční instituce, které mohou vysoké škole uhradit školné za studenta přímo a nabídnout mu výhodnější podmínky odvodu z budoucího příjmu, než je nastavila škola.

Na práci týmu, který připravil návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, navázal Institut pro sociální a ekonomické analýzy. Na jeho webových stránkách (www.isea-cz.org) lze najít další podrobnosti o navrhované cestě řešení problému. Je lepší vyslyšet hlas těch, co volají, že to nejde, nebo podrobit konkrétní návrh kritickému a kvalifikovanému odbornému posouzení?

Vzdělání není „hodnotou samo o sobě“

(Lidové noviny 10.12.2002)

Podle R. Kvačkové „v dohledné době dojde k zásadnímu střetu dvou vyhraněných názorů“, kdy podle jednoho „vzdělání je hodnotou samo o sobě a nemělo by se vázat na uplatnění“, zatímco podle druhého současný způsob financování vzdělání „nemotivuje dostatečně školy k tomu, aby vychovávaly profese potřebné na pracovním trhu“.

Tento spor je však již vyřešen. A vyřešila ho realita života sama. Dramaticky totiž roste počet nezaměstnaných absolventů všech typů škol. Ke konci září 2000 jich bylo 74,5 tisíc, přičemž každoročně dokončí školu přibližně 150 tisíc mladých lidí (Nezaměstnanost absolventů roste, Hospodářské noviny 21.10.2002). Pokud vzdělání neposkytne mladému člověku možnost uplatnění, těžko někdo soudný uzná, že mu dalo nějakou jinou „hodnotu samu o sobě“. Ne. Odsuzuje ho ke ztrátě perspektiv a tím ohrožuje všechny jeho hodnoty včetně těch „o sobě“.

Realita vyřešila ještě další spor. Ve smyslu výše uvedeného dala totiž odpověď i na otázku, zda vystačíme s „běloknižním“ vychvalováním našeho školství, nebo zda je nutné podstatným způsobem změnit financování koncových stupňů vzdělávacího systému, jejichž absolventi se uplatňují na profesních trzích. Těžko lze obhajovat vzdělávací systém, který produkuje „nedodělky“ či „strukturální omyly“, tj. absolventy, jejichž „dovzdělání“ a „dokvalifikace“ je pro zaměstnavatele natolik nákladná a její výsledek natolik nejistý, že raději přeplatí osvědčeného a hotového zaměstnance jiné firmy.

Situace je vážná, ne-li kritická. Nevznikla však ze dne na den. Byla jen dočasně překryta tím, že část mladých lidí ji řešila studiem většinou nenáročných vysokoškolských oborů, jejichž vystudování však nenabízelo perspektivu uplatnění, ale jen „prodloužení mládí“ (a čerpání prostředků od státu). Vznikla tak „kvazipotávka“ po studiu na těchto oborech, která s poptávkou generovanou profesními trhy neměla nic společného. A současný systém financování vzdělání se snažil této „kvazipotávce“ vyhovět. To mohlo vydržet jen několik málo let, nyní rozmnožují řady nezaměstnaných a nezaměstnatelných i absolventi vysokých škol.

Příčinu toho, proč „se s tím musí něco dělat“, lze hledat v poměrně pozitivní skutečnosti. Stojíme na prahu utváření vzdělanostní společnosti, ve které se produkce vzdělanosti stává jak rozhodujícím faktorem ekonomického vývoje, tak i jeho nedílnou součástí. To ovšem znamená, že i oblast produkce lidských schopností prostřednictvím vzdělání nabývá rysy „normální ekonomiky“, tj. smíšené, resp. regulované tržní ekonomiky, a že i zde začínají platit požadavky alokační efektivnosti. To je to, co někteří nechtějí a neumí pochopit a s odvoláním na „hodnotu vzdělání samu o sobě“ odmítají vidět, kudy vede cesta. Brzdí tím tak přirozené směřování společenského vývoje a - bohužel - poznamenávají osudy celé generace.

Přídělový systém financování investic do vzdělání se zkrátka přežil, tak jako se přežil a stal se nevýkonným reálně socialistický přídělový systém financování investic. V jeho případě také samotná realita dala odpověď na otázku, kterou cestou nelze jít. V případě vzdělávacího systému, konkrétně pak vysokoškolského vzdělání, navíc nikdo nic centrálně neplánuje, neumí plánovat a ani si nedovede představit, jak centrálním plánováním problém alokační efektivnosti řešit. Na druhé straně však jsou tu samotné vysoké školy, které soustřeďují odborníky z jednotlivých oborů, které by nepochybně mohly mnohem intenzivněji spolupracovat se svými absolventy a které by mohly - pokud by na tom byly zainteresovány a pokud by si v tom konkurovaly - nejlépe vědět, jaké jsou vývojové tendence poptávky na profesních trzích.

Problém uplatnění absolventů vzdělávacího systému tedy nelze řešit jinak než tím, že: 1) Otevřeme vysoké školy co nejširšímu okruhu mladých lidí i těch, kteří potřebují rekvalifikaci, přitom tak, aby ani přístup ke kvalitnímu vzdělání nebyl omezován majetkovými poměry zájemců o studium. 2) Zainteresujeme vysoké školy na uplatnění jejich absolventů, včetně jejich příjmového ocenění na profesních trzích.

Právě o to šlo v návrhu zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, který na začátku roku projednávala Poslanecká sněmovna a který byl z ideologických (či spíše předvolebních) důvodů odmítnut. Dnes lze jen litovat ztraceného času a ztracených osudů těch, kteří dostali „bezplatné vzdělání“.

Zdroje nespravedlnosti a jak je překonat

(Z časopisu 3D, č. 37, prosinec 2002. Všechna vydaná čísla 3D najdete na www.cssdpraha2.cz)

Co je zdrojem nespravedlnosti? - Vykořisťování práce kapitálem.

Jak nespravedlnost odstranit? - Likvidovat či překonat kapitalismus.

Tak jednoduché to není. Bohužel značná část levicově orientovaných lidí se s takovouto zjednodušenou a v podstatě nesprávnou odpovědí spokojuje. Tím se ovšem uzavírá cesta k odpovědi na klasickou otázku: „Co dělat?“

Pokusím se s určitým zjednodušením vyložit podstatu problému, který je poměrně obtížný. Svědčí o tom mj. i fakt, že současná ekonomická věda (a to ani ta, která vychází z Marxe, ani různé alternativní proudy) nemá konzistentní teorii rozdělování, a to nikoli z ideologických důvodů. Začnu rekapitulací toho, co je obecně uznáváno:

1. Vlastnictví kapitálu ještě nezaručuje přisvojení přebytku nad náklady (získání nadhodnoty apod.). Pokud někdo podniká tam, kde je volný vstup do odvětví, připraví jej o tento přebytek nad náklady konkurence. Další a další podnikatelé (kapitalisté) budou vstupovat do odvětví tak dlouho, dokud míra zisku neodpovídá nákladům obětované příležitosti.

2. K získání přebytku je nutné mít monopolní postavení, tj. musí existovat něco, co brání volnému vstupu do odvětví. Teorie zná několik příčin omezení vstupu do odvětví: a) Velikost kapitálu (výnosy z rozsahu), tj. v daném odvětví může působit jen „velký kapitál“. b) Administrativní bariéry (na jejich vytváření se dnes orientuje celá geopolitika). c) Vlastnictví výjimečného přírodního zdroje.

3. Tyto příčiny jsou zdrojem tzv. trvalých monopolů. Již Schumpeter ovšem zjistil, že existuje ještě jeden druh monopolu - dočasný monopol založený na inovaci. Ten, kdo přijde s inovací, má možnost získat dočasnou monopolní rentu, dokud se inovace nerozšíří (tj. neosvojí si ji další výrobci).

4. Z tohoto hlediska lze dějiny chápat jako střet trvalých a dočasných monopolů. (Levicově orientovaný historik a dobrý ekonom Braudel tento koncept střetu dočasných a trvalých monopolů využil brilantním způsobem k zachycení logiky průmyslové revoluce i k úvahám o dalším vývoji společnosti.)

Co z toho vyplývá pro současnost a pro hledané „paradigma levice“? Pokusím se o to vyjádřit co nejstručněji:

1. Schopnost generovat inovace je výlučně lidskou schopností, a to schopností, k jejímuž získání je zapotřebí vzdělání.

2. Vývoj ekonomického systému vytváří stále větší poptávku po inovačních schopnostech (přičemž k inovačním schopnostem patří nejen schopnost generovat inovace, ale i schopnost je realizovat).

3. Úměrně tomu, jak roste význam inovací a tím i lidských schopností v ekonomice, roste i jejich role v rozdělovacích procesech (při přivlastňování přebytku) a je oslabována pozice kapitálu.

4. Kapitál se tomu brání různými způsoby, jedním z nejvýznamnějších je přeměna majetkové výhody ve výsadu (privilegium) formou investování do společenské pozice - nejde o nic jiného než o snahu bránit vstupu do odvětví nabývání a uplatnění schopností, získat monopolní postavení na bázi majetku v této klíčové oblasti společenského vývoje.

5. Proti tomu by měla levice postavit strategii eliminování všech bariér (spojených s původem, nedostatkem materiálních prostředků, prvotním sociálním prostředím, které determinuje člověka atd.) omezujících nabývání a uplatnění schopností.

Tyto bariéry jsou dostatečně čitelné jak v národním, tak i mezinárodním kontextu. Čitelné je i to, jak se levice v důsledku zamlžování podstaty problému, resp. přesného vyjádření zdrojů nespravedlnosti, mnohdy zpronevěřuje svému poslání. Pokud by se levice pustila do zápasu s bariérami svobodného rozvoje a plného uplatňování lidských schopností, dokázala by zvítězit nejen přitažlivostí toho, co nabízí, ale i v oblasti, kde se „láme chleba“, tj. byla by nositelem historicky pokrokovějšího a produktivnějšího ekonomického systému. Nebyla by pak zaskočena svou bezmocností v případě, kdy se jí nabídne možnost ukázat, co umí, neodsuzovala by se k bezradnosti, přisluhování, demoralizaci a vlastnímu selhání.

4. Recenze

Povrchní popis některých aspektů ekonomické globalizace

Pavel Sirůček

Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha, C.H.Beck 2002. ISBN 80-7179-787-1. 152 stran.

Problematika globalizace - jejího pojímání, příčin, projevů i mnohorozměrných důsledků - náleží v současnosti k tématům nejen zásadním a nejfrekventovanějším, ale i k nejkontroverznějším. Proto lze přivítat každý seriózní pokus přispět k pochopení tohoto, nikoli pouze ekonomického, fenoménu, který již podstatně ovlivňuje životy každého z nás - bez ohledu na to, zda se nám to líbí, či nelíbí. Publikace z edice Beckovy ekonomické učebnice je spojena se značnými očekáváními - např. již podle značně ambiciózního názvu by leckdo mohl očekávat obsáhlý spis komplexně mapující procesy globalizace ve světové ekonomice - zde však jde o relativně velmi útlou brožuru (152 stran), která již při letmém seznámení vyvolává značné rozpaky. Po důkladnějším přečtení jsou počáteční pochybnosti bohužel ještě umocněny a vynořuje se zde celá řada otázek týkajících se nejenom vlastního účelu, ale i fundovanosti, připravenosti a zpracování této publikace.

Podle anotace na přebalu se uvedený text jako první (!) na našem trhu podrobně zabývá novým fenoménem světového hospodářství - globalizací. Touto rozumí komplexní transformaci tržních vztahů, ale i jiných společenských procesů, v celosvětovém měřítku - transformaci měnící světovou ekonomiku a společenské zřízení směrem k větší provázanosti a závislosti ekonomických subjektů. V publikaci mají být charakterizována teoretická východiska a pojetí globalizace, vymezeny základní pojmy i analyzován vliv liberalizace na globalizaci (včetně globálního řízení); uváděny dále mají být determinanty globalizace, její jednotlivé sféry (hospodářská, politická, společenská) a projevy (především mezinárodní toky kapitálu, mezinárodní obchod, doprava, nadnárodní společnosti a mezinárodní pohyb pracovních sil); pozornost má být zaměřena také na otázky ekonomického růstu, resp. problematiku rizik globalizace a na její asymetrii. Nutno ocenit a přiznat, že všech výše uvedených aspektů se publikace nějakým způsobem dotýká - diskutabilní je však způsob zpracování, hloubka (či spíše povrchnost) pohledu, místy až zarážející zjednodušování a v neposlední řadě zmatenost a celková úroveň recenzovaného textu. Utajeno čtenáři zůstává také komu vlastně je tento určen - název edice nakladatelství C.H.Beck i formální náležitosti publikace svádí k domněnce o učebnicovém charakteru knihy (snad dokonce vysokoškolském) nebo se zde jedná o populárně pojatý pokus seznámit s některými aspekty ekonomické globalizace také i širší neekonomickou veřejnost?

Úvod brožury sestává z předmluvy, seznamu použitých zkratek, obsahu a vlastního Úvodu. Zde je také naznačen pokus nazírat vývoj světové ekonomiky, resp. světového společenství na základě systémového přístupu - a to s využitím i koncepce dlouhodobých vývojových vln N.D.Kondratěva (s.2 - 3). Koncepce dlouhých vln je v textu zmiňována ještě v souvislosti s vědecko - technickým pokrokem na s.27 (kde jsou poněkud diskutabilně připisovány J.A.Schumpeterovi 25 - 30 leté „inovační“ dlouhé vlny od nichž jsou odlišeny cykly N.D.Kondratěva v délce 40 - 60 let), resp. na s.119 - 120 (kdy je globální ekonomický vývoj modelován čtyřmi dokončenými K - vlnami, s odkazem opět na N.D.Kondratěva, a pátá nastupující K - vlna je poněkud zjednodušeně ztotožňována s tzv. novou ekonomikou). Termín dlouhá vlna či K - vlna je však zcela opomenut v rejstříku na konci publikace. V textu se objevují odkazy na kreativní bouře destrukce v pojetí J.A.Schumpetera, coby „srdce teorie dlouhých vln“ (s.118 či 127) - nikde však již podrobněji nespecifikované. Na s.118 je také naznačeno členění technologických změn „... podle Freemana“ - bez jakékoli bližší specifikace autora, jeho křestního jména i prací (a to včetně rejstříku či řady publikací uváděných v textu pouze pod čarou). I přes zmíněné nepřesnosti, celkem snadno odstranitelné, zaslouží fakt, že je často opomíjená koncepce dlouhých vln zde vzpomínána a stavěna na důležité míst nesporného ocenění a pochvaly.

Jádro recenzované publikace je tvořeno pěti kapitolami. Nejobsáhlejší kapitola 1. „Globalizace“ obsahuje (alespoň podle názvu) subkapitoly věnované teoretickým východiskům globalizace, základním pojmům (z oblasti mezinárodních ekonomických vztahů, mezinárodního měnového systému či vědecko - technického pokroku), otázkám liberalizace, resp. vztahu ke globalizaci (zde s řadou striktně formulovaných a silně zjednodušených a diskutabilních tvrzení v podobě jakýchsi „univerzálních pravd“ či „zjevení“ - např. o volném obchodu) a také problematice globálního řízení. Právě v uvedených pasážích se nejcitelněji projevuje velmi povrchní a popisný charakter celé práce, resp. absence jakékoli adekvátní metodologie. Prakticky zcela absentuje odlišení globalizace samotné a její formy, resp. problematických důsledků. Šířeji diskutovat by zde např. šlo názory označující globalizaci za objektivní proces zespolečenšťování (což je, možná mimoděk, v textu na řadě míst také naznačováno), která ovšem nemá pouze ekonomickou dimenzi (a nelze ji ztotožňovat pouze s internetem či propojováním trhů a zemí) a formu globalizace - prozatím pouze kapitalistickou, pro někoho jedinou možnou a myslitelnou. Zmíněny v textu také nejsou frekventované pojmy jako „amerikanizace“ (a role USA v procesech globalizace vůbec), „westernizace“ či „univerzalizace“ (ve smyslu rozšiřování a vyvyšování liberálních idejí, západní demokracie a euroamerického způsobu života např. pod pláštíkem tzv. lidských práv - vždy však uplatňovaných značně selektivně a ryze účelově). Ne od věci je proto často uváděná analogie s křesťanskými misionáři přinášejícími necivilizovaným barbarům spasení „ohněm a mečem“ - zde sr. Brzezinski, Z.: „Velká šachovnice aneb k čemu zavazuje Ameriku její globální převaha“ (česky Praha, MF 1999), kde jsou USA deklarovány jako jediná a první globální velmoc s velkou převahou technologickou, vojenskou, politickou a s přitažlivým způsobem života apod.

Procesy globalizace vyvolávají zejména v posledních letech relativně prudkou polemiku - k diskutabilním patří v neposlední řadě i otázka, kdy globalizace vůbec začíná. Termín globalizace je frekventovaně používán od 90.let 20.století - odpověď na výše uvedenou otázku však závisí na tom, co za globalizaci vlastně považujeme. Pokud ji spojujeme s nadstavbou (ve smyslu procesů internacionalizace kultury a hodnot) mnozí hovoří o jejím počátku již v antice, pokud ji vážeme na ekonomiku (ve smyslu např. procesů ekonomické integrace či internacionalizace) pak někteří vztahují počátek již k cca 16.století, a pokud globalizaci spojujeme s převratnými technologickými změnami (a jejich následným vlivem na ekonomickou sféru i nadstavbu) lze hovořit např. o 80.letech 20.století. Ve třetím uvedeném pojetí (blízkém např. některým marxistickým pohledům) globalizace figuruje jako nová forma rozvoje výrobních sil, s vazbou především na nové komunikační a informační technologie. Jiné pohledy datují nástup, resp. pronikavé zesílení globálního charakteru rozporů společenského vývoje do 60.let 20.století a upozorňují na dopady nových technologií spojených se vzestupnou částí IV.dlouhé vlny. Někdy se také terminologicky odlišuje anglická „globalizace“ (zde s cílem zmocnit se globálu - v pojetí finančního kapitálu či pohledu USA) od francouzské „mondializace“ (v pojetí blízkém sociálním demokraciím a kresťanským proudům např. v duchu konvergence systémů s převahou kapitalistických prvků) a pojetí levice v podobě volání po „internacionalizaci“ (stavící proti globalizaci finančních trhů apod. globalizaci lidské solidarity a odpovědnosti, zdůrazňující význam institucí jako OSN či OBSE a mnohdy označující globalizaci pouze za pojem maskující soudobý imperialismus či názory považující ultraimperialismus za politickou nadstavbu globálního kapitalismu - zde sr. Marathon, 2001, č.2). Výše uvedené zásadní otázky však v recenzované publikaci nejsou prakticky vůbec naznačeny, o odpovědích nemluvě.

Určitý typ čtenáře může dále výrazně pociťovat absenci preciznějšího rozlišení „oficiálního“ pojímání globalizace (reprezentované např. přístupy nositelů globalizace v podobě tzv. „globalizačního politbyra“ - MMF, SB, WTO, OECD - s tradičním důrazem především právě na ekonomický rozměr) a pohledů alternativních. Také lze postrádat alespoň pokus o detailnější identifikaci objektu a subjektů v procesech globalizace - problém „zda se svět globalizuje“ nebo „zda je kýmsi globalizován“ tak zůstává poněkud stranou zájmu. Za důkladnější zmapování by možná stálo také pojetí globalizace jako „přirozeného zesvětovění“ - tj. procesů odehrávajících se po celou historii kapitalismu s etapami internacionalizací (hlavně rozvojem exportu a volného obchodu), transnacionalitou (zejména jako zahraničních investic) a vlastní globalizací (pojímané ve smyslu celosvětové výrobní a informační sítě). V uvedeném chápání je však zdůrazňován, a to mnohdy cíleně a zcela záměrně, prakticky pouze ekonomický rozměr procesů globalizace. Z tohoto pohledu se potom globalizace může jevit nikoli jako záležitost nových technologií či podstatných změn lidské pospolitosti, nýbrž jako ring co nejvolnějšího trhu - tedy především jako celosvětový zostřený boj o zisky, trhy a co nejvýhodnější konkurenční podmínky (včetně např. „zeštihlování“ sociálních vymožeností moderních států umocňované proklamacemi o nutné flexibilitě a pokoře práce v rámci tzv. nové ekonomiky). Zde pak ale vyvstává klíčová otázka, v čím zájmu je právě takto na fenomén globalizace nahlíženo a komu tato propaganda slouží.

Globalizace také přináší změny organizace výrobních aktivit - např. v podobě vzniku pružných síťových struktur; odpůrci zde pak upozorňují na asymetrický charakter těchto sítí a také na to, že globální sítě mají i své „pavouky - křižáky“. Globalizace je v neposlední řadě doprovázena fragmentalizací a desintegračními procesy apod.; za zmínku stojí také důkladná analýza podmínek globalizace, sumarizace všech podstatných společenských důsledků (včetně dopadů na střední vrstvy či nestabilit a společenských rizik tzv. kasinové ekonomiky) i např. otázky budoucnosti, resp. dalšího směřování globalizace. V publikaci absentuje také alespoň drobnější zmínka o globálních problémech i např. o liberálním světonázoru a ryze individualistické filosofii spočívajících, podle mnohých hlasů, v samotných základech neschopnosti dnešního globálního kapitalistického systému adekvátně řešit globální rozpory a problémy. Na místě je však poctivě připomenout, že globálními problémy se autor zabýval dříve v samostatných pracech (např. viz Jeníček, V. a kol.: „Globální problémy ve světové ekonomice - vybrané problémy“. Praha, VŠE v Praze 1995). Některé výše naznačené aspekty globalizace sice recenzovaná publikace na několika místech zmiňuje (např. nahrazení sociálního státu tzv. státem konkurence v rámci kapitoly 3., roli transnacionálních korporací v kapitole 4. či asymetrii globalizace v kapitole 5.), často však ve velmi stručné podobě, jiné pak opomíjí zcela (např. pojem síť či síťová struktura čtenář ani v rejstříku nenalezne).

Kapitola 2. „Determinanty globalizace“ klade důraz na aspekt zmenšení světa (prostorové a časové) a na rozvoj moderních technologií (s orientací zejména na některé aspekty informačních technologií). Kapitola 3. s názvem „Sféry globalizace“ stručně věnuje pozornost sféře hospodářské, společenské a politické (včetně např. nové úlohy státu). Některé projevy ekonomické globalizace mapuje kapitola 4. pojmenovaná „Projevy globalizace“ zaměřující se na vybrané aspekty související s mezinárodním obchodem, dopravou, transnacionálními korporacemi, mezinárodními toky kapitálu a mezinárodním pohybem pracovní síly. Na řadě míst jsou uváděny užitečné empirické ilustrace základních trendů, většinou však, bohužel, bez bližšího rozboru a precizace důležitých kategorií a souvislostí. „Globalizace: růst, rizika, asymetrie“ je název kapitoly 5. upozorňující na vybrané aspekty ekonomického růstu a tzv. nové ekonomiky (která je zde nazírána poněkud zjednodušeně, populárně a povrchně - zde sr. Marathon, 2001, č.4), dále pak na některá rizika ekonomické globalizace (opět s řadou závažných opomenutí, značných zjednodušení či silně schématických tezí) a na asymetrie procesů globalizace. Posledení kapitola 6. má podobu stručných závěrů a užitečného shrnutí předchozích paragrafů - tuto kapitolu lze pochválit za přehlednost a srozumitelnost. Závěr knihy je vyhrazen Použité literatuře (nikterak rozsáhlé a problematicky reprezentativní, kdy zde absentuje také podrobnější specifikace pramenů na něž je odkazováno přímo v textu - např. na s.88) a konečně Rejstříku.

Připomenout možno řadu nepřesností v textu - namátkou např. na s.127 je u J.A.Schumpetera uváděno, mimo jiné, „... neúspěšný rakouský ministr financí z přelomu 19. a 20.století“ - ve skutečnosti se Schumpeter narodil v roce 1883 a uvedenou funkci zastával v období 1919 - 1920. Puntičkářsky by také tvrzení na s.91 o teorii komparativní výhody „... pocházející z dob J.S.Milla (vytvořil ji jeho současník D.Ricardo) ...“ šlo upřesnit takto: J.S.Millovi (1806 - 1873) bývá připisována teorie reciproční poptávky, za autora teorie komparativních výhod bývá považován jeho otec (současník D.Ricarda) J.Mill (1773 - 1836), nejčastěji je pak koncepce vztahována právě k D.Ricardovi (1772 - 1823). V neposlední řadě uvedená subkapitola věnovaná teorii komparativních výhod, včetně velmi stručného naznačení jednoho z kritických pohledů, může svádět k zajímavému závěru, že na „nepoctivém“ mezinárodním obchodu bohaté země vlastně prodělávají (!). Stejně jako většina ostatních pasáží je i tato psána velmi úsporně, ba přímo telegraficky, kdy naprostá většina pojmů vůbec není definována, souvislosti jsou jen hrubě naznačeny a zůstávají nevysvětleny - celkově text působí zmateným a „slepeným“ dojmem a vyvolává pocit jakýchsi blíže nespecifikovaných náznaků či středoškolských výpisků slovníkového charakteru. Na řadě míst pak také není úplně jasné, zda autor prezentuje svůj názor, názory všeobecně přijímané či názory k těmto kritické anebo se pouze dovolává „dějinných důkazů“ (viz s.116, 127, 131 či 91 - 92 aj.).

Přestože celkové vyznění recenze publikace „Globalizace světového hospodářství“ není příliš pozitivní, i tento text však poukazuje na některé aspekty spojené s mnohorozměrnými procesy globalizace a naznačuje diskutabilní a vnitřně rozporný charakter tohoto fenoménu, který je nutné zkoumat a pojímat v duchu nezbytné interdisciplinarity. O fundamentálních otázkách „Co je globalizace?“, „Jak mění svět a společnost?“, „Je nevyhnutelná?“ či „Zda můžeme, a máme, se jí bránit?“ se však čtenář bohužel dozvídá pouze velmi povrchně, v náznacích a relativně velmi málo. Nebylo by však správné a zcela spravedlivé nahlížet na tuto práci pouze negativně - minimálně ji lze ocenit jako jistý pokus a především jako inspiraci ke kritickému zamyšlení.

Fedor Gál vydává Historii ekologických stran v Evropě

Nakladatelství Fedora Gála G plus G přišlo v listopadu 2002 s novým titulem - Pečínka, P.: „Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě“.

Faktograficky pojatá publikace (260 str.) shrnuje vývoj několika desítek rozmanitých evropských ekologických stran (včetně Kypru, Malty, Lichtenštejnska atd.) od sedmdesátých let po současnost. Autor knihy, brněnský politolog Pavel Pečínka, si všímá především počátečního tápání zelených od krajní levice po krajní pravici (např. v Portugalsku zakládala zelené komunistická strana poté, co neuspěli ekomonarchisté, v Německu se mezi nimi jeden čas nacházeli maoisté i neonacisté, v Maďarsku je ovládli fašisté), jejich vnitřních soubojů, štěpení a slučování. Zaznamenává postupné vyzrávání regionálních jednorázových kandidátek radikálů v demokratickou, levicově-liberální součást západních parlamentních systémů, stejně jako jejich ústup od absolutního pacifismu, jejich parlamentní a vládní porážky i úspěchy.

Autor srovnává rozdílné cesty ortodoxně-ekologických a levicových, fundamentalistických a realistických, profesionálních západních a živořících východních zelených, charakterizuje jejich koaliční spojence, mapuje volební výsledky zelených v domácích a „evropských“ volbách. Vysvětluje též „zezelenání“ některých eurokomunistických a socialistických stran (především ve Skandinávii) a odsunutí ortodoxních zelených do okrajové pozice, z uskupení „příbuzných“ zeleným se nejvíce zaměřuje na italskou Radikální stranu. Částečně jsou charakterizovány i mládežnické organizace zelených, u postkomunistických zemí též některé disidentské ekoiniciativy, předcházející vzniku stran.

U těch ekologických stran, které překročily hranice bezvýznamnosti, podává přehled a složení voličské obce a členské základny zelených, stejně jako program, vztah k evropské integraci, u největších ekologických stran nastiňuje stručný profil jejich nejvýznamnějších osobností (Joschka Fischer, Jürgen Trittin, Brice Lalonde, Cohn-Bendit aj). Knihu autor rozdělil na několik geografických celků, v nichž vývoj zelených probíhal vlivem historické, kulturní a jazykové spřízněnosti podobným způsobem – Německy mluvící země, Francie a Benelux, Velká Británie a Irsko, Skandinávie, Jižní Evropa, Balkán, Pobaltí, Zbývající evropské země někdejšího SSSR a Bývalé sovětské satelity. Kapitola věnovaná České republice je mj. vzhledem k současnému dynamickému pohybu uvnitř českých zelených (aktuálně vstup „Zelené padesátky“ do Strany zelených) podstatně rozsáhlejší než u jiných východoevropských zemí.

Menší část publikace je věnovaná působení a frakcím zelených v Evropském parlamentu, vývoji evropských „zelených internacionál“ a také jejich evropským spojencům z řad umírněných regionalistických stran, nechybí ani stručný přehled ekologických stran na dalších kontinentech, od Iránu po Senegal.

Publikace čerpá z několik let shromažďovaných materiálů, a to od zpráv ČTK, novinových a časopiseckých článků českých i zahraničních, z vnitrostranických dokumentů, přes rozhovory autora s některými politiky zelených, internetovou síť až po několik desítek odborných statí a publikací v němčině, angličtině, francouzštině, polštině a ukrajinštině, které k tématu vyšly v Západní, ojediněle též Východní Evropě.

V Česku jde prozatím o první titul, který se rozsáhlejším způsobem věnuje historii ekologických stran. Zájemci o publikaci (249 Kč) si ji mohou objednat na adrese nakladatelství: G plus G, Biskupcova 78, 130 00 Praha 3, tel. 2 22 58 78 25 nebo 2 22 58 80 01, gplusg@gplusg.cz nebo v knihkupectvích.

Se svými dotazy, kritikou a připomínkami se mohou obrátit na autora na adrese: Pavel Pečínka, pecinkapavel@tiscali.cz, Hlinky 1, 603 00 Brno, tel. se zázn. 5 43 24 46 78, mob. 728 916 007.

Jan Keller: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem

Účastník expedice do nemocnice Alberta Schweizera v Lambarené, poté vědecký pracovník střetávající se s předlistopadovou mocí kvůli ekologii, aktivista Kruhu nezávislé inteligence, polistopadový ministr životního prostředí, vedoucí čs. delegace na konferenci o životním prostředí v Rio de Janeiru roku 1992, pak předseda Společnosti pro trvale udržitelný život, v soukromí neúnavný horolezec… Právě záliba ve vysokohorské turistice přivedla Josefa Vavrouška v roce 1995 do slovenských hor, kde zahynul pod lavinou.

Po jeho smrti sestavil sociolog Jan Keller z hlavních Vavrouškových myšlenek a zásad menší čtivou publikaci. Forma, kterou zvolil, je přístupná širší veřejnosti – názory jedné z českých ekologických veličin na trvale udržitelný život, ekonomické a tržní chování, roli OSN, spolupráci ekologických hnutí, udržitelnou Evropu a výsledky konference v Riu proložil Keller svými ironizujícími komentáři. Na 170 stranách textu se tak čtenář seznámí s návrhy na poněkud jinou cestou vývoje, než po jaké se ubíralo Česko v 90tých letech.

Lidé, kteří chtějí mít ve své knihovně vzpomínku na Josefa Vavrouška, si ji mohou objednat na adrese G+G, Biskupcova 78, 130 00 Praha 3, tel. 2 22 58 78 25 nebo 2 22 58 80 01, gplusg@gplusg.cz

[1] Murray N. Rothbard: Ekonomie státních zásahů, Liberální institut, Praha, 2001, str. 307

[2] Jde o „Zákon úplné svobody”, který je úpravou Spencerova „Zákona stejné svobody” (viz. str. 343 citovaného díla: Každý člověk má svobodu činit cokoli se mu zlíbí za předpokladu, že neomezuje stejnou svobodu jiného člověka). Jak Rtohbard píše: Má-li totiž každý člověk svobodu dělat co se mu zlíbí, potom z této samotné premisy vyplývá, že svoboda žádného člověka nebyla porušena či poškozena. Celá druhá část Spencerova zákona za slovem „zlíbí” je nadbytečná. (tamtéž str. 344). Pro interpretaci je nutno si uvědomit, že svoboda je v Rothbardově konceptu nikoli právem politickým, ale vlastnickým (tamtéž, např. str. 377-378): ... svoboda je definována jako možnost volně nakládat s tím, co člověk vlastní ... Podstatu Rothbardova „Zákona úplné svobody” proto mnohem jasněji vystihuje následující citace (tamtéž, str. 378): ... každý člověk má možnost s tím, co je jeho, nakládat jak chce. Libovolné nakládání s něčím, co je někoho jiného, představuje porušení svobody druhé osoby.

[3]Jde zejména o skutečnost, že v ní není místo pro stát (veřejnou správu). V tomto modelu prostě neexistuje nic veřejného. Veškeré záležitosti mají čistě soukromý charakter a lze je proto nejlépe obstarávat výhradně činností soukromých institucí. Kdyby byl tento koncept skutečně správný (nezpochybnitelný), ztratilo by pak naše pojednání, jehož hlavním předmětem zájmu je právě veřejná správa, vlastně dopředu smysl. Domníváme se však, že tomu tak není. Rothbard např. na str. 281 citovaného díla píše: Svobodně si konkurující soudní agentury by se musely řídit systémem absolutního zákona, který by jim umožňoval objektivně rozlišovat mezi obranou a útokem. Tento zákon, obsahující rozpracování základního principu obrany života a majetku před útočnými akty, by byl kodifikován jako základní zákonný kodex. Bohužel už však neřeší otázku, jak by byl tento „základní zákonný kodex” kodifikován a kdo by jej vypracoval. V tom je totiž snad největší slabina tohoto systému: žádný „absolutní zákon” totiž neexistuje. Právem je prostě to, co je společností (resp. jejími členy) jako právo přijímáno a vynucováno, takže tvorba práva a jeho realizace je prostě záležitostí na výsost veřejnou. A právě v tom spočívá základní smysl, podstata a nezastupitelná úloha státu (a nikoli tedy jen v obraně, s čehož Rothbard mylně vychází). A předpokládat v reálném nedokonalém světě možnost objektivního a nezpochybnitelného (tj. po vynesení verdiktu všemi akceptovaného) rozlišení mezi obranou a útokem, to je prostě čistá utopie. Problém prostě není v samotné existenci státu (jak ho vidí Rothbard), ale v mechanismech jeho fungování (a právě ty jsou proto základním předmětem zájmu této naší práce).

Rothbardovi je ovšem nutno připsat ke cti, že i on sám určité pochybnosti o optimálnosti svého konceptu připouští. Hned věta následující po výše uvedené citaci třeba říká: Kdyby tomu tak nebylo, vznikaly by tendence ke zničení svobodného trhu, protože obranu proti útoku by nebylo možné náležitým způsobem zajistit. Nebo např. dále na str. 403-404: Znamená toto všechno, že jediným stabilním systémem je zcela svobodná společnost? Praxeologicky ano. Psychologicky existují jisté pochybnosti

[4] tamtéž, str. 310: Dovoluje demokratický systém, aby demokraticky odhlasoval svůj vlastní zánik? Bez ohledu na to, jakým způsobem zastánce demokracie odpoví, vždy je přistižen v neřešitelném rozporu.

[6] tamtéž, str. 308, Rothbard zde cituje F.A.Harpera.

[7] Pro ilustraci zde uvedeme několik příkladů problémových otázek: Proč by mělo být (je) vlastnictví sebe sama omezeno jenom na člověka a nezahrnuje i jiné živé tvory? (Rozhoduje to inteligence? Co potom idioti?) Co problém dětí? (Jsou majetkem rodičů? Pokud ne, z jakého titulu pak tito mohou ve ”svobodné společnosti rozhodovat o jejich osudu? Malé děti se sami o sebe nedokáží ani postarat ani o sobě rozhodovat a rodiče to prostě dělají za ně!)

[8] Uveďme si zde několik ilustrativních problémových otázek i k tomuto bodu: Pokud někdo např. zoře kus půdy, došlo tímto aktem i k ”prvotnímu přivlastnění” uhelného ložiska několik metrů pod touto půdou a prostoru nad ní? (Jak vysoko? A co když dotyčný nechá uprostřed této půdy kousek nezorané meze?) Čí je cesta, kterou vyšlapalo každodenním používáním velké množství lidí? (Je chůze užívání nevlastněné půdy a vzniká tak veřejnosti vydržené užívací právo - což je de facto určitá forma vlastnictví - nebo může kdokoli přijít a cestu či její část např. vydláždit a požadovat pak mýtné?) A co když chce někdo vlastnit část přírody právě kvůli tomu, aby zůstala činností člověka nedotčena?

[9] Jen pro zajímavost si ale i zde uveďme jednu ilustrativní problémovou otázku: Incest (Ten by byl v Rothbardově „svobodné společnosti” přeci naprosto legitimně možný!)?

[10] Ztotožňujeme se totiž s jeho tvrzením že: Nejenže neexistují žádná lidská práva, která by nebyla zároveň právy majetkovými, ale prvně uvedená práva ztrácejí svou absolutnost a jasnost a stávají se zastřenými a zranitelnými, nejsou-li majetková práva používána jako standard. citované dílo str. 413

[12] Vezměme si následující příklad: Jak A tak B vytrhl ze záhonku kedluben a snědl jej (tj. v konečném důsledku rozhodl o jeho osudu - z tohoto hlediska je tedy jejich čin totožný). Pokud bude ale A vlastníkem zmíněného záhonku, a B nikoliv (a neměl od A souhlas), pak to bude společností (resp. jejími ostatními členy) posuzováno v případě A jako oprávněné jednání, kdežto v případě B nikoli, a podle toho se k nim pak také tato společnost bude dále chovat.

[14] Citace je převzata od F. A. von Hayeka (Osudná domýšlivost: omyly socialismu, LI, Praha, 1995, str. 34)

[15] Zde je vhodné znovu připomenout, že veškerá práva (tj. i občanské svobody) je třeba chápat jako práva vlastnická.

[16] „Ochota” zastupuje v této definici i „schopnost,” neboť kdo není něčeho schopen, nemůže k tomu být fakticky ani ochoten.

[17] Ačkoliv myslím, že i pro zastánce této teorie mělo být uvedené vymezení způsobilosti k vlastnickým právům ve svých důsledcích dobře přijatelné.

[18] Je zřejmé, že živí tvorové, které označujeme jako zvířata, nemohou nabývat majetková práva, protože toho nejsou mentálně schopna. Nelze se s nimi prostě dohodnout na odděleném vlastnictví a jeho směně. Pokud by však (např. evolucí) u některého druhu k něčemu takovému došlo, naše definice by jim pak způsobilost k nabývání majetkových práv přiznávala. Stejně tak by vyhovovala třeba i pro Marťany.

[19] Např. idioti nejsou mentálně schopni nabývat majetková práva o nic více, než třeba šimpanzi. Stejně tak malé děti. Ještě důležitější však je, že tato definice vylučuje ze způsobilosti k výkonu (majetkových) práv i ty jedince, kteří narušují (majetková) práva ostatních, a opravňuje tak společnost k jejich potrestání (tj. omezení výkonu jejich vlastnických práv).

[20] Resp. bytosti způsobilé nabývat majetková práva. Termín člověk (lidé) budeme dále používat jako přípustné zúžení, neboť se jedná o zatím jediný biologický druh v nám známe části vesmíru, který obecně vyhovuje přijaté definici.

[21] Existují tyto teoretické možnosti, kým může být člověk vlastněn:

a) Společností, jejímž je členem (tj. je pouze ideálním spoluvlastníkem sebe sama): tuto možnost podrobněji analyzujeme níže).

b) Sám sebou: Tuto možnost jsme analyzovali výše a ukázala jako logicky vnitřně rozporná.

c) Nikým: To by fakticky znamenalo, že nikdo není oprávněn rozhodovat vůbec o ničem (tj. ani o sobě, ani o jiných - společnost žádná rozhodnutí neakceptuje jako legitimní). To však naprosto popírá základní skutečnost, že lidé žijí a tedy nezbytně jednají. Takový stav je proto zcela neudržitelný a muselo by tedy nutně dojít k jeho odstranění, tj. určení vlastníků (nějakou formou přivlastnění).

d) Bohem: To je v podstatě představa, na které stojí náboženství. Ta vyžadují poslušnost „Božím příkazům”. Tato teze však je (i vzhledem k množství různých náboženství) velmi problematická, neboť vyžaduje nejen víru v nějakého boha, ale i víru v jeho zcela konkrétní přikázání ohledně nakládání s jeho majetkem. Žádná taková jednoznačně a nezpochybnitelně doložená přikázání nám ale nejsou známa (snad s výjimkou tzv. přírodních zákonů, ale ty člověku stále ponechávají velký prostor pro jeho svévolné jednání - a snad proto je ani žádné církve jako boží příkazy ohledně chování člověka neprezentují), a je tedy třeba řešit otázku lidského soužití (a tedy i určení vlastnických práv na tomto světě), bez nich (tedy bez ohledu zda Bůh je či není).

e) Jiným člověkem (nebo společností lidí, jejímž členem sám není): Tyto možnosti nevyhovují pravidlu univerzality a nelze je proto uvažovat jako výchozí stav (ačkoli situace, kdy někteří lidé - ale rozhodně to nemohou být všichni - jsou ”cizím” majetkem může nastat jako výsledek společenských procesů)

[22] Dává mu však z tohoto titulu právo podílet se na politickém (kolektivním) rozhodování ve společnosti.

[23] Není-li vlastnické právo jedince k sobě samému absolutní, ale jen relativní (podmíněné), může být právě podmínkami výkonu tohoto na něj delegovaného vlastnického práva upraven (omezen či dokonce úplně vyloučen) např. již výše zmíněný problematický prodej člověka sebou samým či sexuální styk mezi příbuznými (incest). Tyto podmínky pak samozřejmě stanoví např. i zvláštní náležitosti spoluvlastnictví jedinců v manželství, výkonu vlastnických práv rodičů k dětem (či obecně opatrovníků k jim svěřeným osobám), nebo kdy a jak přestávají být děti majetkem svých rodičů a toto vlastnické právo přechází na ně samé.

[24] To je také znakem svobodné společnosti. Jakékoli ad hoc zásahy do (podmíněných) vlastnických práv nad rámec obecných zákonů (tj. všeobecných podmínek jejich výkonu), a to i (či dokonce především) ze strany politické moci (byť by representovala momentální společenskou většinu), jsou samozřejmě popřením základního principu právního uspořádání společnosti (kterým je universální platnost obecných zákonů stejně vůči všem občanům), a tedy omezením (popřením) svobody. Popření (omezení) principu universality práva je popřením jednoho ze základních principů svobodné společnosti.

[25] Vyvstává zde samozřejmě zajímavá teoretická otázka, zda může člověk prodat nikoli tedy sebe, ale své absolutní vlastnické právo k ideálnímu podílu na společnosti (tj. na sobě samém a všech ostatních spoluobčanech - v podstatě tedy své občanství). Ačkoli nevím o tom, že by kterákoli skutečná něco takového připouštěla, teoreticky by to možné bylo, ačkoliv to není nezbytné. Je totiž třeba si uvědomit, že vlastnický podíl na společnosti (občanství) vzniká obvykle zcela nestandardní cestou, tj. ani koupí či darem, ale prostě narozením (resp. plnoletostí). Plně proto postačí, lze-li se jej prostě pouze legálně vzdát (tj. beztrestně danou společnost opustit), což ve většině skutečných společnostech lze. Jedná se o tu samozřejmě vůbec nejzákladnější podmínku existence svobodné společnosti.

[26] Takže vylučuje např. jakýkoli typ progresivního či regresivního zdanění příjmů či majetku.

[28] I zde existuje několik teoretických možností kdo může mít absolutní vlastnická práva na nějaký přírodní prostor: Společnost, jednotlivec, nikdo, Bůh. Argumentace, uvedená k těmto případům u absolutních vlastnických práv vůči osobám zde pak platí úplně stejně.

Některé národy (např. Izraelité) skutečně argumentují tím, že část tohoto světa (Palestina) je země jim Zaslíbená Bohem, a nárokují si proto na ni právo právě z tohoto titulu. Tento nárok však nelze nijak objektivně a nezpochybnitelně doložit a jiná společenství jej také zjevně neuznávají. Své právo na Palestinu musí proto Židé, stejně jako kterákoli jiná skupina, proti ostatním prostě obhájit silou.

[29] K této otázce podrobněji viz. např. F.A.von Hayek: Právo zákonodárství a svoboda, Academia, Praha, 1994

[30] Rothbardovu argumentaci proti 100% zdanění renty (viz. citované dílo, str. 228-245) je však třeba považovat za správnou, neboť by v tomto případě skutečně došlo ke zničení motivace k pozemkovému vlastnictví (tzn. v konečném důsledku ke zrušení osobních sfér, jejichž přesné vymezení je, jak jsme uvedli výše, nezbytnou podmínkou fungování velké společnosti), a následně pak i k praktické nemožnosti velikost pozemkové renty jakkoliv relevantně stanovit. Velikost této daně musí být samozřejmě zmenšena o velikost odměny pro jejího vlastníka za jeho (nemalé) produktivní služby v podobě alokace daného přírodního prostoru k společensky nejlepšímu dostupnému využití).

[31] Je třeba přiznat, že vyměřování takto pojaté daně z potenciální renty je poměrně složitý technický problém, na jehož důkladnou diskusi zde nemáme prostor. Vidíme např., že aby systém řádně plnil svou funkci, musí být možno uvalit tuto daň i na potenciální rentu (tj. výnosy z efektivnějšího užití prostoru, jež však vlastník nerealizuje, přestože by mohl) Je zřejmé, že tato možnost by musela být velmi pečlivě právně ošetřena, aby státním úředníkům nedávala prostor k jejímu svévolnému stanovování (které by de facto mohlo mít stejný efekt jako svévolné vyvlastňování). Např. by se musel najít skutečný (nestátní) subjekt, který bude tuto zvýšenou daň platit reálně a ne jen potenciálně.