(1. část)

Cílem tohoto příspěvku je tudíž seznámit se základní myšlenkovou osnovou zmíněné monografie, a to ve dvou částech - v první, zabývající se spirocykličností dějin obecně, a v druhé, zabývající se jejími geografickými aspekty. Jenže - kdo unikne Charybdě nečitelnosti monografie, aby unikl Scylle neprůkaznosti jejího shrnutí? Takové zestručnění jejích 150 stránek zde totiž nevyhnutně vede i k výrazně zjednodušující schematizaci, která sama o sobě nemůže být nijak průkaznou, takže považuji za samozřejmé, že vyvolá množství oprávněných námitek. Přitom se domnívám, že značný počet takových výhrad (asijský a antický výrobní způsob ap.) jsem už diskutoval v rozsáhlém poznámkovém aparátu za každou subkapitolou monografie (nepočítaje poznámky pod čarou). Zájemce o takovouto argumentaci pak musím chtě nechtě odkázat na terminologické a teoretické zarámování a dokladování v monografii samotné. Z té se sem nedostaly ani některé její čistě geografické pasáže, osvětlující nesmírnou složitost reálného prosazování tendencí zdánlivě jednoduchého abstraktního schématu. Také se sem už nedostaly jeho aplikace na specifické podmínky historického vývoje České a Slovenské republiky, včetně aktuálního začleňování do NATO a EU. Samozřejmě však velmi rád uvítám jakoukoli možnost prodiskutovat i případné čistě dílčí reakce, u nichž nelze oprávněně předpokládat předběžné přečtení mé monografie, které je jinak zřejmě nezbytným předpokladem seriozního zájmu o diskusi komplexní.

Zprava i zleva dnes často slýcháme, že současná globální krize socialismu (jejímž nejmarkantnějším projevem bylo zhroucení jeho evropských mocenských systémů) je definitivním praktickým důkazem nesprávnosti tzv. dialekticko-materialistického schématu cykličnosti dějin, z něhož tento socialismus teoreticky vycházel.

Jestliže ovšem bylo samotné vznikání mocenských systémů hlásících se k socialismu svého času zjednodušeně vydáváno za “definitivní praktický důkaz správnosti” tohoto schématu, je dnes metodologicky stejně tak zjednodušující vydávat samotný jejich nedávný krach za “definitivní praktický důkaz nesprávnosti” tohoto schématu. Děje se tak většinou bez hlubšího rozboru, protože o něčem “tak samozřejmém” se prý mohl každý “přesvědčit na vlastní oči”. Stejně tak dobře se ovšem všichni můžeme “přesvědčit na vlastní oči” např. i o nepravdivém tvrzení, že “Slunce obíhá kolem Země”.

Z různých důvodů se “zapomíná”, že skutečně vědeckým důkazem nesprávnosti tohoto schématu zde nemůže být sama globální krize socialismu, ale jen případné zjištění jejího zásadního logického rozporu s tímto schématem. A takové zjištění předpokládá jejich hlubokou objektivní konfrontaci, mající za cíl:

1) zjistit případný rozpor,

2) jasně vymezit případný rozpor,

3) charakterizovat případný rozpor,

4) posoudit, do jaké míry je případný rozpor významný pro celkovou správnost schématu,

5) zjistit, zda vůbec lze případný rozpor odstranit objektivní modifikací schématu.

S ohledem na možnosti mého vlastního oboru jsem se pokusil v dílčím směru právě o takovouto logickou konfrontaci srovnáním dosavadního geopolitického vývoje socialismu s vývojem všech ostatních dosavadních společenských řádů až do nejaktuálnější současnosti. V dalších kapitolách předkládám k posouzení závěry, k nimž jsem při řešení výše uvedených pěti problémů prozatím došel.

Mnoha čtenářům s “nezlomným” přesvědčením ať už takovým nebo onakým však přitom raději ušetřím další “rozčilující” četbu, když je předem upozorním na hlavní závěr: Aplikuje-li se dialektika na rozebírané schéma důsledně, pak současná globální krize socialismu není vyvrácením, ale právě naopak tím nejprůkaznějším dílčím (tj. rozhodně ne definitivním) potvrzením skutečně dialektického (!) Marxova pojetí cykličnosti dějin.

V rámci filozofie dějin se postupně formovala nejrůznější pojetí historického procesu. Mezi nimi tvoři specifickou skupinu taková, která předpokládají, že vývoj probíhá po spirále (přesněji po šroubovici). Neboli že z určité nižší pozice se vývoj procházející protikladnými fázemi nakonec dostane znovu do obdobné pozice, ovšem na vyšší úrovni. Vzhledem k dosavadní neexistenci skutečně výstižného označení se takovýto úsek vývoje někdy opisuje souslovím “spirálovitý cyklus”, které prozatím zkracuji do názvu “spirocyklus”. (Nejde o žádný novotvar - takový termín je už delší dobu používán např. i v botanice pro specifické uspořádání květů.) Taková pojetí (ať už idealistická či materialistická) pak tedy dále pracovně označuji jako “spirocyklická” (na rozdíl od cyklických, zdůrazňujících vývoj v kruhu).

Z těchto spirocyklických pojetí se tradičně nejznámějším (a tím ovšem i nejvíce vulgarizovaným) stalo pojetí Marxovo, které bylo později především v zemích sovětského bloku rozvinuto do v podstatě oficiálního “dialekticko-materialistického” schématu dějin. Ve shodě se stanovenými cíly tohoto příspěvku převádím toto oficiální schéma do takové verbální a grafické podoby (viz obr. 1), aby později zřetelně vynikly výsledky konfrontace spirocykličnosti konkrétních forem politických systémů právě s tímto schématem.

Toto schéma formálně vychází ze tří základních vývojových zákonů reality - jednoty a boje protikladů (podstata dialektického rozporu jako zdroje vývoje), vzájemného přechodu kvantity a kvality (jako mechanismu vývoje) a negace negace (jako základní tendence vývoje). Dle tří různých parametrů je přitom tvořeno třemi vzájemně provázanými subschématy různé hierarchické úrovně.

I. spirocyklické (!) subschéma sebeuvědomování reality (“spirouvědomovací”). Základním parametrem je zde míra dosažené jednoty autoregulačního sebeuvědomování (a tím i sebeosvobozování) reality prostřednictvím člověka. Oproti Hegelovi zde však nejde o sebeuvědomování světového ducha, ale materiální přírody. Jde tudíž o triádu “Jednotné nevědomí přírody - Civilizací rozpolcené uvědomování přírody - Jednotné sebeuvědomění přírody (tj. opětovné, ale už uvědomělé splynutí člověka s přírodou)”. Toto materiální pojetí subjektu sebeuvědomování má pak ovšem zásadní dopady i pro stanovení základních parametrů na dalších, hierarchicky nižších úrovních obecnosti vývoje, tj. při aplikaci na vývoj společnosti.

II. spirocyklické (!) subschéma třídního vývoje společnosti (“spirotřídní”)

Je-li tedy pro Marxe základní podmínkou existence společnosti materiální výroba, pak se mu v rámci výrobních vztahů mezi lidmi stává základním parametrem vývoje společensky určující typ vlastnictví výrobních prostředků. Jde pak o triádu společností “Prvobytná beztřídní (společné vlastnictví) - třídní (soukromé vlastnictví) - moderní beztřídní (společenské vlastnictví)”.

Z tohoto vývoje ekonomické základny se přitom ovšem odvíjí i vývoj její společenské nadstavby, kterým tato zase zpětně výrazně ovlivňuje vývoj své základny. Analogicky výše uvedené triádě se pak v rámci společenské nadstavby nutně musí spirocyklicky vystřídat i tři typy její mocenské organizace, z nichž každá hájí svůj typ vlastnických vztahů a tím zpětně výrazně ovlivňuje jeho vývoj. V této dílčí nadstavbě se pak jedná o triádu mocenské nadstavby “Prvobytně nestátní - Státní - Moderní nestátní”.

III. necyklické (!!!) subschéma 5 společenských formací (“formační”). Parametrem je zde společensky určující konkrétní vztah nositele pracovní síly k výrobním prostředkům. Jde o necyklickou posloupnost formací “prvobytná - otrokářská - feudální - kapitalistická - komunistická”. Termín “komunistická” v tomto širším smyslu přitom v dalším výkladu nahrazuji prozatímním pracovním termínem “postkapitalistická formace” (tj. zahrnující socialistickou i komunistickou etapu), aby nedocházelo k záměně s její pouze dílčí etapou komunistickou (tj. v užším smyslu). Jak je vidět, do rámce třídní společnosti jsou necyklicky začleněny tři formace, zatímco prvobytná resp. moderní beztřídní společnost jsou chápany zároveň i jako samostatné společenské formace, v jejichž rámci jsou zvlášť vydělována pouze přechodná období “barbarské” (jako pozdní přechod k třídní společnosti), resp. období “socialistické” (jako ranný přechod od třídní společnosti).

Je pak logické, že i v tomto subschématu se vývoj ekonomické základny odráží v její mocenské nadstavbě. Uvedené necyklické posloupnosti 5 společenských formací zde pak odpovídá necyklická posloupnost 5 typů mocenské organizace, z nichž každá hájí pro danou společnost rozhodující charakter výrobních vztahů: Pokrevní nestátní (s přechodným obdobím kmenových svazů) - Otrokářský stát - Feudální stát - Kapitalistický stát - Moderní nestátní (s přechodným obdobím státu socialistického)”. Oproti dvoum typům nestátní mocenské organizace jsou tedy v rámci třídní společnosti necyklicky rozlišeny tři typy státní mocenské organizace.

Je úctyhodné, jak obrovský kus myšlenkové a často osobně statečné práce odvedlo na postupném hlubokém propacování výše popsaného schématu množství Marxových následníků jak před, tak během celého období existence tzv. reálného socialismu. Přes všechnu jejich subjektivní snahu a nesmírný přínos však i oni zároveň byli a jsou součástí celkového objektivního procesu poznání, k jehož dialektickým zákonitostem patří i to, co předvídali všichni zakladatelé velkých učení - že totiž jejich učení bude z různých subjektivních i objektivních důvodů deformováno, až ho bude nutno aplikovat na takové problémy, které v jejich době nebyly známé či aktuální.

Jedním ze základních dialektických zákonů je totiž i zákon negace negace. Platí-li však dialektické zákony všeobecně, musí tento zákon platit i pro celkový vývoj dialektiky samotné. Nelze se potom divit, že dialektika nejdůrazněji znegovala sama sebe právě v tom případě, kdy byla “postátněna” v oficiální ideologii reálného socialismu a na jeho vlastní vývoj zákon negace negace aplikovat “zapomněla”. A právě proto se od (praxi nejbližší) úrovně III. subschématu 5 společenských formací začíná skutečná dialektika jakoby vytrácet. Projevuje se to především nerespektováním systémového uspořádání reality, a to zvláště ve 3 směrech:

a) Na určité hierarchické úrovni byl vývoj společnosti sledován fakticky vždy izolovaně jen podle jednoho (byť základního) parametru bez hledání jeho dialektické souvztažnosti se souběžným vývojem společnosti podle dalších parametrů. Z hlediska našeho dílčího rozboru to pak vedlo mj. k následujícímu:

Na jedné straně je jedinečnou zásluhou marxismu, že v moři mocenského pokrytectví odhaluje konkrétní vztah typu a formy moci. Jak jsme viděli, rozlišuje 5 typů mocenských systémů (prvobytný, otrokářský atd.) podle toho, jaký (!!!) typ výrobních vztahů především prosazují a hají (prvobytné, otrokářské atd.). V průběhu své existence však každý typ moci mění podle potřeby různé formy moci, dané tím, jak (!!!) (jakým způsobem) hájí a prosazuje daný typ výrobních (tj. především vlastnických) vztahů - neboli (v současné terminologii) zda metodami převážně demokratickými či autoritativními. Různé typy mocenských systémů přitom mohou používat podobné formy moci (např. i otrokářský řád znal celou škálu přechodů od demokracie k diktatuře), a to bez ohledu na formální politické zřízení (např. monarchii, republiku ap.).

Na druhé straně zde rozebírané schéma bohužel zcela ignoruje zákonitou spirocyklickou souvztažnost vývoje společnosti podle obou těchto parametrů, tj. dle parametru typu a parametru formy moci. To pak samozřejmě vede k následující nedialektičnosti.

b. Základní dialektické zákony byly aplikovány fakticky izolovaně vždy jen na vývoj jednotlivé úrovně reality bez hledání dynamické souvztažnosti s projevy těchto zákonů na jiných hierarchických úrovních.

V případě zákona negace negace to znamenalo mechanickou aplikaci “vývoje po spirále” ne na všechny, ale jen na některé úrovně reality. Proto pak námi rozebírané schéma

- aplikuje spirocykličnost naposledy u triády fází “prvobytná beztřídní - třídní - moderní beztřídní”,

- tuto spirocykličnost pak fakticky (tj. především v rámci třídní fáze) opoustilo na nižší úrovni 5 typů společenských (a tedy i mocenských) systémů (prvobytný, otrokářský atd.),

- nakonec odmítlo vzít na vědomí celou další, nižší hierarchickou úroveň zákonité posloupnosti forem moci v rámci jednotlivých mocenských typů, natož nějakou jejich cykličnost. V tomto připouštělo členění formací jen na jednotlivé navazující historické etapy (např. feudalismus ranný, vrcholný, pozdní, .... ), ale nikoli na spirocyklicky navazující fáze negující dle parametru moci jedna druhou s konečným návratem do původního stavu na vyšší úrovni.

- k spirocykličnosti se pak znovu vrací až na mnohem nižší úrovni ekonomických cyklů kapitalismu.

Zákon negace negace tak byl na jedné straně glorifikován v případě střídání obecných typů mocenských systémů (prvobytného, otrokářského atd.), na druhé straně byl zcela ignorován na řádově nižší úrovni rozporuplného a tudíž i krizového střídání konkrétních forem těchto mocenských systémů. Stát “reálného socialismu” totiž nemohl připustit myšlenku spirocyklického rozfázování forem moci ani u předchozích řádů, protože by to vedlo k jejímu zobecnění a tedy nutně i ke snaze aplikovat ji na jeho vlastní formaci. Je to ovšem logické, protože v dosavadních dějinách žádná konkrétní státní moc nemohla programově stavět na tom, že bude v dohledné době svržena revolucí.

c) Výše popsané nerespektování zákona negace negace u moderní beztřídní společnosti pak vedlo k nejosudnější deformaci dialektiky: k přiznání dialekticky rozporného spirocyklického charakteru vývoje jen pro jeho určitou etapu, po níž následuje už jen etapa v podstatě bezrozporného a tudíž přímočarého, nespirocyklického vývoje. Je to ovšem deformace klasická. A tak zatímco Hegel byl marxismem pranýřován za to, že za takový konečný stupeň dialektického vývoje považoval pruský stát (který Hegela živil), sama oficiální marxistická teorie později popřela samu dialektiku, když prohlásila socialismus (jehož stát živil zase ji) za jediný řád, vyvíjející se ve své podstatě už jen přímočaře (tj. nikoli spirocyklicky) ke komunismu. A tak místo aby se (podobně jako u předchozích společenských řádů) hledal základní rozpor socialismu jako zdroj jeho nutně revolučního (!!!) vývoje, byl on jediný svými mocenskými strukturami prohlášen za vnitřně v podstatě bezrozporný a už jen vzestupně směřující k odumírání státu.

d) Tím, že oficiální teorie “reálného socialismu” plně neaplikovala základní dialektické zákony na moderní beztřídní společnost, nerozfázovala ji spirocyklicky dle parametru formy moci a tím nemohla teoreticky předjímat a nakonec tudíž ani prakticky optimalizovat současnou dočasnou destrukci socialismu. Tím však už zároveň rezignovala i na včasné vypracování reálné koncepce co nejrychlejšího a nejefektivnějšího překonání této nepředjímané destrukce. Tak dlouho totiž tato teorie zdůrazňovala jen všeobecnou krizi kapitalismu, až se sama zcela nepřipravena zhroutila pod náporem všeobecné krize socialismu - i s jeho mocenskými systémy, jejichž společenskou objednávku tato teorie naplňovala. Tím je pak ovšem zákonitě dán i převládající zjednodušený způsob dnešního negování této teorie v rámci nové společenského objednávky.

Po teoretickém zformování “dialekticko-materialistického” schématu dějin se daly v jejich dalším vývoji očekávat tři možné výsledky jeho verifikace: buď je správné celé, nebo je v něčem správné a v něčem mylné, nebo je mylné celé. Tato verifikace mohla být postupně prováděna ve třech vzájemně provázaných směrech:

a) obecně v rámci filozofické syntézy,

b) konkrétně v rámci speciálních věd,

c)praktickou konfrontací s reálným společenským vývojem.

Ad a) V předcházejících řádcích bylo už poukázáno na příčiny, proč oficiální “reálněsocialistická” filosofie dějin nemohla jako celek sehrát roli objektivního teoretického verifikátora na určitých úrovních tohoto schématu (tj. na úrovni spirocykličnosti forem moci a v otázce dialektického vývoje socialismu).

Ad b) Negativní roli tu však sehrála i faktická odtrženost této filozofie a speciálních věd, které se k oboustranné škodě (přes všechny formální dialektické proklamace) ve svých bádáních věcně resp. metodologicky vzájemně fakticky stále více ignorovaly. Na tento problém jsem narazil v osmdesátých letech, kdy jsem se jako odborný geograf poprvé dostal ke konfrontaci dílčích poznatků své vlastní specializace s různými nejobecnějšími schématy filozofie dějin.

Ad c) Tím, že “dialekticko-materialistické” schéma dějin prohlásilo socialismus za jediný řád, vyvíjející se v zásadě bezrozporně a tedy už jen nedialekticky přímočaře ke komunismu, nemohlo samozřejmě spirocyklicky rozfázovat moderní beztřídní řád na jednotlivé vzájemně se krizově negující fáze. Nemohlo v něm tudíž zbýt ani teoretické místo pro nějakou dočasně destruktivní globální krizi tohoto řádu. Jenže takováto globální (a tedy nikoliv nějaká náhodná či dílčí) krize celého řádu nakonec reálně přišla a tím skutečně prakticky prokázala nesprávnost této dílčí, zcela nedialektické části tohoto schématu. Nebyla-li na to připravena ani většina teoretiků, nemůžeme se pak divit, že dnes i většina laiků nutně chápe současnou globální krizi tohoto řádu ne jako zákonitý destrukční konec pouze jedné jeho fáze, ale jako jeho konec definitivní, nebo jako důkaz, že to, co tu bylo dosud, nebyl socialismus.

Vrátíme-li se nyní na začátek konfrontace rozebíraného schématu, vidíme, že dnes už ze tří původních možností ověření jeho pravdivosti můžeme jednu jednoznačně vyloučit: a to tu, která tvrdila, že pravdivé jsou všechny jeho části.

Skutečně seriozní konfrontace tohoto schématu s dosavadním reálným vývojem však prozatím ukazuje pouze to, že se dostávají do skutečného logického rozporu právě jen tam, kde toto schéma přestává být skutečně dialektické. Z toho plyne, že nám na dosaženém stupni poznání zatím stále ještě zbývají celkem dvě možnosti: buď je toto schéma mylné celé, nebo jsou v něm mylné jen ty pasáže, které jsou v rozporu s jeho celkovým dialektickým charakterem.

Otázku jak dál ve třetím tisíciletí si dnes musí lidstvo, s ohledem na moderní globální rizika, zodpovídat nanejvíš seriozně. Místo servilního zavrhování či dogmatického zbožňování tohoto schématu jako celku je dnes proto na řadě nejprve důsledné aplikování dialektiky na celé toto schéma a pak jeho nová konfrontace s dosavadním reálným vývojem lidstva. A teprve tato nová konfrontace pak může vést k teoretickému udržení tohoto schématu, či k jeho definitivnímu opuštění.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti jsem si položil otázku, zda lze odstraněním nedialektických deformací objektivně modifikovat výše rozebírané schéma dějin tak, aby nebylo v logickém rozporu nejen se současnou globální krizí socialismu, ale ani se střídáním různých forem mocenských systémů v celých dosavadních dějinách. V této kapitole pak předkládám k diskuzi dílčí pokus, v němž jde o dodatečné rozfázování těch úrovní schématu, kde byl zákon negace negace opomenut, a to tak, aby se toto schéma dalo označit jako spirocyklické celé, a ne jen v jeho dílčích částech.

Rozdíly mezi původním a mnou modifikovaným schématem nejnázorněji vyniknou při srovnání obr. 1 s obr. 2. Verbálně zde tedy podávám jen několik základních informací na dokreslení.

Základním východiskem mé modifikace schématu je prohloubení hierarchizace jeho spirocykličnosti.

Velmi zjednodušeně řečeno, dík mechanismu vývoje vzájemné závislosti výrobních sil a vztahů se i ve společnosti neustále prosazuje zákon negace negace. Základní dialektické zákony a tedy i zákon negace negace ovšem působí na všech úrovních reality. Jestliže tedy svůj pohled na nějaký vývojový makrocyklus řádově zaostříme, zjistíme, že jeho průběh má “vlnitý” charakter “šroubovice šroubovic”, tj. charakter šroubovice formované šroubovicemi řádově nižších vývojových mezocyklů, formovaných zas šroubovicemi řádově ještě nižších vývojových mikrocyklů, atd.. I ve vývoji společnosti tak můžeme vyabstrahovat několik hierarchicky odlišných, ale vzájemně provázaných vývojových spirocyklů, lišících se i různým hlavním parametrem negace.

Mnou modifikované schéma pak dle čtyř různých parametrů znázorňuje čtyři vzájemně provázaná subschémata různé hierarchické úrovně (neznázorňuje už tedy spirocykličnost na úrovni krizových ekonomických cyklů a na úrovních ještě nižších). První dvě schémata jsou přitom beze změny přejata z původního schématu.

I. spirocyklické subschéma sebeuvědomování reality (“spirouvědomovací”). Zkladním parametrem je zde míra dosažené jednoty autoregulačního sebeuvědomování (a tím i sebeosvobozování) materiální reality prostřednictvím člověka. Jde tudíž o triádu “Jednotné nevědomí přírody - Civilizací rozpolcené uvědomování přírody - Jednotné sebeuvědomění přírody (tj. opětovné, ale už uvědomělé splynutí člověka s přírodou)”.

II. spirocyklické subschéma třídního vývoje společnosti (“spirotřídní”). Parametrem je vlastnictví výrobních prostředků. Jde pak o triádu společností “Prvobytná beztřídní (společné vlastnictví) - třídní (soukromé vlastnictví) - moderní beztřídní (společenské vlastnictví)”, jíž v mocenské nadstavbě odpovídá triáda “Prvobytně nestátní - Státní - Moderní nestátní”. (Po uzavření tohoto cyklu rozvinutím komunistických výrobních vztahů by měl vývoj spirocyklicky pokračovat opět podle jiného hlavního parametru negace, kterým vyrábějící člověk dospěje k opětnému splynutí s přírodou na kvalitativně vyšší uvědomělé úrovni, čímž by se zároveň uzavřel i vyšší, už zmíněný spirouvědomovací supracyklus.)

III. spirocyklické subschéma 5 společenských formací (“spiroformační”). Parametrem je konkrétní vztah nositele pracovní síly k výrobním prostředkům. Toto subschéma jsem vytvořil spirocyklizací původně necyklické třetí úrovně původního schématu.

Do posloupnosti společenských formací “prvobytně pospolná - otrokářská - feudální - kapitalistická - postkapitalistická” jsem totiž zavedl řádově mezilehlou spirocykličnost. V podstatě zde jde o to, že v II. spirocyklu (beztřídní - třídní - moderní beztřídní”) reprezentuje jeho třídní fáze zároveň i spirocyklus nižší hierarchické úrovně: třídní společnost zde totiž prochází fázemi převážně “mimoekonomického - smíšeného - ekonomického” přinucení přímého výrobce k odevzdávání nadhodnoty, kteréžto fáze tak odpovídají spirocyklu “otrokářská - feudální - kapitalistická” formace. Obdobně je pak spirocyklizována i posloupnost 5 typů mocenské organizace, z nichž každá hájí pro danou společnost rozhodující charakter výrobních vztahů: “Pokrevní nestátní (s přechodným obdobím kmenových svazů) - Otrokářský stát - Feudální stát - Kapitalistický stát - Moderní nestátní (s přechodným obdobím státu socialistického)”.

IV. spirocyklické subschéma forem mocenské nadstavby společnosti (“spiromocenské”). Toto subschéma je zcela nové a vzniklo tím, že jsem do původního schématu zavedl a provázal ještě další parametr negace, tj. parametr “faktické koncentrace moci”. (Musíme si totiž uvědomit, že formy konkrétního užívání společenské moci úzce souvisí právě s faktickou mírou její koncentrace.) Podle takto zvoleného hlavního parametru negace se pak jednotlivé společenské formace (prvobytná, otrokářská atd.) jeví zároveň i jako hierarchicky ještě nižší jednotlivé spirocykly, vyvíjející se dle míry koncentrace a formy aplikování moci v triádě “centralizace - decentralizace - recentralizace” (CDR).

Další kapitoly budou věnovány právě popisu a fungování tohoto čtvrtého, dosud ignorovaného dílčího spirocyklu forem moci, a to i vzhledem k tomu, že právě v něm se zřejmě skrývá i vysvětlení současné globální krize socialismu a jeho případných dalších perspektiv.

(Pro jistotu ještě předem připomínám, že výše popsané spirocyklické schéma vývoje společnosti je zde konstruováno aplikací negace negace podle postupně se generujících parametrů vlastnictví, připoutanosti k výrobním prostředkům a forem moci. Jde tu tedy jednak jen o určitou výseč celkového spirocyklického vývoje, jednak o její popis jen v dílčí dimenzi, která je v komplexní realitě samozřejmě složitě interferována s odlišnými spirocykly jiných dimenzí, pro něž jsou určující jiné parametry vývoje - např. technologické, kulturní ap.)

Posledně uvedené, tj. čtvrté subschéma mnou modifikovaného schématu dějin je založeno na tzv. “spiromocenské” hypotéze, kterou (ve shodě se zákonem negace negace) formuluji následovně:

Přestože se základní vnitřní rozpory společenské základny jednotlivých řádů (prvobytného, otrokářského atd.) navzájem liší, v globálu se tyto společenské řády dle parametru koncentrace moci vyvíjejí obdobně, a to ve 3 fázích (centralizační, decentralizační a recentralizační), ohraničených 4 kratšími interfázemi (formace, deformace, reformace a anaformace) podle schématu CDR na obr. č. 3 a 4.

Podívejme se tedy nyní na charakter jednotlivých fází a interfází spirocyklu CDR tak, jak se obecně projevovaly v dosavadním vývoji lidstva. (Zájemce o to, jak se projevovaly konkrétně v jednotlivých řádech, musím bohužel odkázat na text původní monografie.)

A) Zárodek každého nového výrobního způsobu potřebuje ke svému dalšímu rozvoji odstranit řídící nadstavbu starého výrobního způsobu a nahradit ji novou. Kromě přechodu k prvobytné společnosti se tak děje v relativně krátkém revolučním období, které nazývám interfáze formace řádu (tj. prvního vytváření neboli formování řádu), která je zároveň totožná s interfází anaformace řádu předchozího. Během této chaotické a krvavé krystalizace nového řádu se revolučnost a skutečná bezprostřední účast mas na řízení (ochlokracie) rychle vyčerpává neúspěšnými a novou společnost destabilizujícími pokusy okamžitě a beze zbytku realizovat v ještě nevyzrálých podmínkách nového řádu jeho vyzrálou abstraktní podstatu, více či méně adekvátně zastupovanou určitou revolucionizující ideou.

Představitelé této ideje jsou přitom zčásti z řízení odstraněni a popř. likvidováni, zčásti sami koncentrací a zneužíváním tohoto řízení stále více deformují původní obsah této ideje, a to i za pomoci některých jejích bývalých aktivních nepřátel. Diktatura vítězné třídy (ve smyslu násilného upevňování nových výrobních vztahů a nikoli ve smyslu vládní formy) je tak v následné fázi centralizace ve skutečnosti stále více realizována pouze její špičkou.

b) Tím nastupuje první centralizační fáze daného řádu, která koncentrací moci jakoby zčásti vnějškově navazuje na poslední, tj. recentralizační fázi řádu svrženého revolucí. Nový výrobní způsob je totiž zpočátku méně vyzrálý, takže ke svému upevnění potřebuje i silnou koncepční podporu ze strany monopolizované politické moci. A to včetně silných bezprostředních zásahů státu (nástroje vládnoucí třídy) do ekonomiky, zpočátku i formou (a to v každém (!!!) řádě) vyvlastňování předchozího typu vlastnictví a fakticky monopolního státního vlastnictví.

Je typické, že všechny takovéto režimy se vždy prohlašovaly za “morální”, “dokonalé” a “věčné”. Centralizační forma nového řádu však postupně přestává odpovídat jeho rozvíjejícímu se obsahu a začíná ho brzdit. S konsolidací daného výrobního způsobu se totiž objektivní potřeba direktivního usměrňování jeho vývoje snižuje, takže je stále více udržováno jen subjektivními zájmy vládnoucí špičky, která rozhoduje o výrobních prostředcích stále více hlavně ve svůj prospěch, aniž je musí formálně vlastnit. Rozvoj spotřebitelské poptávky tedy nemůže naplno stimulovat direktivním způsobem řízení podvazovaný rozvoj nabídky, která začíná stále více zaostávat, takže rozvoj výroby a následně i celého života společnosti začíná stagnovat. Vývoj společenské základny daného řádu tak začíná být stále více brzděn opožděným vývojem nadstavby.

Tím se vládnoucí špička dostává do stále většího rozporu s progresivními zájmy i své vlastní třídy (jejíž diktatura se navíc v případě socialismu stává přežitkem tak, jak se stává totožnou téměř s celým národem, protože v moderních ekonomikách už zahrnuje nejen manuální, ale všechny námezdně pracující. Latinské slovo prólétárius ostatně také původně neznamenalo člověka fyzicky pracujícího, ale občana, nevlastnícího základní výrobní prostředek k obživě.) Původně efektivní centralizované řízení, které ztrátou zpětných kontrolních vazeb nutně postupně degeneruje a rozpadá se v neúčinnou operativu, svou konzervativní setrvačností stále více podvazuje další celkový kvalitativní rozvoj daného řádu, což postupně vede k jeho stále se prohlubující stagnaci, která po několika neúspěšných pokusech o radikální reformy musí přerůst v rozhodující krizi.

b) Tato krize (kterou právě nyní prochází i socialismus) zahajuje interfázi deformace daného řádu jeho řídící špičkou, které už nejde o nějaké jeho vylepšení, ale přímo o dočasnou likvidaci jeho podstaty.

Tato špička totiž není ochotna v zájmu dalšího rozvoje daného řádu odstranit sama sebe včasným provedením zmíněných reforem. Zejména v chronologicky prvních zemích daného řádu se proto snaží udržet dokonce i tím, že se raději nechává “svrhnout” a jako první konjunkturalisticky přebíhá k opačnému extrému řešit vše pouze návratem k starému řádu. Ten totiž jediný může zlegalizovat a dále posílit její ekonomické pozice, které si neoprávněně přisvojila nejen vůči národu jako celku, ale i vůči “své” třídě, kterou už dávno reprezentovala jen formálně a samozvaně. Zklamané masy přitom dočasně rezignují na další rozvoj daného řádu a v jeho prvních zemích dokonce pasivně podporují či tolerují dočasnou restauraci řádu starého .

Ať už si to však současníci namlouvají jak chtějí, tento drastický zásah už nemůže zničit v historické zkušenosti hluboko tkvící racionální kořeny nového řádu - pouze je do budoucna zbaví zeschlého a dusivého dogmatického chrástu jejich centralizační fáze, aby po krachu relativně krátké restaurace starého řádu mohly tyto kořeny konečně vyrazit novými omlazenými výhonky své decentralizační fáze.

B) Tyto nové výhonky daného řádu už nalézají rozvinutý obsah (tj. centralizační fází vyzkoušené a jen dočasně potlačené základní výrobní vztahy) a jemu odpovídající (krizí centralizační fáze vytvořené) demokratické formy daného řádu, tj. objektivní podmínky rozvinutí jemu vlastních autoregulačních mechanismů v jeho decentralizační fázi.

Pro tuto fázi je charakteristická jednak radikální ekonomická reforma (která konečně naplno uvolňuje stimulační dopady rozvoje poptávky na rozvoj nabídky, čímž dynamizuje a jejich průběžným vzájemným vyrovnáváním relativně stabilizuje výrobu), jednak prohlubování demokracie a vůbec vytvoření relativně všeobecných a neformálních zpětných kontrolních vazeb, nejen dál rozšiřujících, ale hlavně už i prohlubujících iniciativní účast členů společnosti na stále více decentralizovaném řízení. (Přičemž podíl fakticky plnoprávných občanů na obyvatelstvu se v každém novém řádu - vyjma prvního třídního, tj. otrokářského - řádově zvětšuje). Právě v této fázi dochází k plnému rozvoji daného řádu, který teprve nyní s konečnou platností prokazuje své zásadní přednosti oproti řádu vývojově nižšímu, plným využitím svých autoregulačních možností rozvoje výrobních sil.

Po určité době však ekonomické mechanismy daného řádu v decentralizační fázi rozvinou jeho základní rozpor do takového stádia, že postupně vyčerpají veškeré autoregulační možnosti jeho dalšího řešení, což vede ke krachu decentralizační fáze.

c) Tímto krachem decentralizační fáze začíná interfáze reformace daného řádu . Obsahem tohoto relativně krátkého, ale dramatického období je porážka sil, spjatých s už neefektivními mechanismy decentralizovaného řízení, silami, snažícími se zachránit a oživit daný řád opětným návratem k jeho centralizovanému řízení, tj. postupnou recentralizací. Plnoprávní občané si postupně zvykají na svou faktickou bezmocnost cokoliv podstatně ovlivnit fakticky nerovnou možností zužitkování formálně rovných práv. (Možné následky takovéto “demokratury” si přitom ani my dnes raději nepřipouštíme - stejně jako si hrdí římští občané klasické republiky nedokázali představit, jakými “občany” a nakonec státními nevolníky se zanedlouho stanou jejich potomci.)

C) Stagnující výrobní způsob se tak dostává do své poslední, tj. recentralizační fáze, v níž ho před zánikem ještě nějakou dobu chrání politická nadstavba novou centralizací, tj. recentralizací.

Ta vedle maximálních zásahů státu do jím nezřídka monopolizované ekonomiky (snažící se stále direktivněji regulovat stále rostoucí převahu nabídky nad relativně stále více omezovanou a výrobou stále méně stimulovanou poptávkou) zahrnuje i radikální zužování a hlavně skryté či otevřené zplytčování účasti fakticky stále méně plnoprávných občanů společnosti na jejím řízení.

d) Tato poslední, tj. recentralizační fáze (upevňující panství špiček dosavadní (!) vládnoucí třídy) tedy do určité míry podporuje už i zárodky výrobních vztahů nového řádu, do jehož prvé, centralizační (panství špiček nové(!) vládnoucí třídy upevňující) fáze v tomto smyslu do určité míry přechází. Přechází do ní v průběhu krátké interfáze anaformace dosavadního řádu, při níž jde už o nikoli dočasnou, ale trvalou likvidaci jeho podstaty, protože je zároveň už i interfází formace nového řádu. (Proto je také nesmyslný pokus jen na základě názvu ztotožňovat recentralizační kapitalistický nacionální “socialismus”, který své vlastní buržoasii nikdy nic neznárodnil, s centralizačním “reálným” socialismem, který jí znárodnil všechno.)

Obecně vzato, pouze postkapitalismus má tu nevýhodu, že si své základní výrobní vztahy může začít budovat až po nastolení své politické nadstavby, což samozřejmě zásadně zvyšuje vliv subjektivního faktoru v tomto procesu. Na druhé straně jestliže právě socialismus přerůstáním v beztřídní, komunistickou společnost zakončí velký spirocyklus třídního vývoje lidstva, měla by decentralizační fáze postkapitalismu postupně vyústit v odumření státu jako politického reprezentanta společnosti. Postkapitalismus by tedy (v návaznosti na ukončení hierarchicky vyššího třídního spirocyklu) zřejmě neměl projít pravou recentralizační fází spirocyklu stejně, jako prvobytná společnost neprošla pravou centralizační fází spirocyklu (v návaznosti na začátek zmíněného hierarchicky vyššího třídního spirocyklu) - viz začátek této subkapitoly.

Připomínám ovšem, že jde o tendenci pouze logicky vyplývající z až dosud se projevující zákonitosti spirocyklického průběhu vývoje lidské společnosti. Jde tedy o tendenci objektivně možnou, ale nikoli jedinou. Právě dík dosažené úrovni globalizace může být dosavadní spirocykličnost společenského vývoje právě nyní zvrácena podle nového parametru negace negace zcela jiným směrem - např. i globálním ukončením jakéhokoli dalšího pokračování dosavadního spirocyklického vývoje komplexní ekologickou katastrofou, latentně tkvící v ziskové podstatě a charakteru kapitalistické reprodukce.

K těmto problémům, souvisejícím s geografickými aspekty spirocyklického schématu, se však dostaneme až v druhé, závěrečné části tohoto příspěvku, která bude zveřejněna v příštím čísle tohoto časopisu.

spirocykličnost, moc, geopolitika, historie, geografie, souvztažnost, území, integrace, dezintegrace, socialismus,

Obsahem článku je konfrontace globální krize socialismu s dialekticko-materialistickým schématem spirocykličnosti dějin, a to na základě srovnání dosavadního geopolitického vývoje socialismu s vývojem všech ostatních dosavadních společenských řádů až do nejaktuálnější současnosti. Výsledkem je dílčí modifikace tohoto schématu především ve smyslu odstraněním jeho nedialektických deformací, které se dostaly do logického rozporu s konfrontovanými skutečnostmi. Podstatou této dílčí modifikace je aplikací zákona negace negace (“rozfázování”) i na vývoj forem mocenských systémů obecně a socialismu zvlášť.