MARATHON číslo 46 ( 3/2003 )
Tři poznámky ke třem větám K. Procházky ve stati “O ekonomice”
Jiří Řezník
Karel Procházka napsal tezi, s kterou bych si dovolil vyjádřit nesouhlas: “Snaha autora o využití všech možností v očištění tradičních mýtů ekonomie a nastolení nových paradigmat pro objektivizaci předmětu politické ekonomie zdaleka nevyužívá potenciál, který se v uvedeném tématu skrývá. Jednoznačně se ale autor neztotožňuje se směřováním Jiřího Řezníka v Maratónu 1/2003, který nachází čas jako vzácný zdroje. Autorovi jde o jednotný časoprostor. Zdrojem hodnoty je aktivní činnost lidí.”
Poznámka č.1
Nikde a nikdy jsem nedefinoval čas jako vzácný zdroj. Pokud se mýlím, prosím o citaci příslušného (příslušných) místa (míst). Hned v úvodu svého článku jsem se vymezil vůči těm přístupům v ekonomii, které tuto možnost naznačují a otevírají, otázkou: “Čím je ale čas pro společenské individuum, jakým je člověk, z hlediska ekonomie?” (s.14) A v celém článku rozvíjím postupně myšlenku společenského času jako objektivní míry bohatství, protože nepochybuji o tom, že existují souvislosti (momenty společenské reality), které je vhodné vyjádřit jejich časovým rozměrem:
“Je-li brán čas jako prostor pro činnost člověka (individua), je-li používán jako míra, různé časové momenty jeho bytí, následující v určité časové posloupnosti, se promítají do hustoty času, figurují jako současně koexistující masa časových okamžiků, příslušející různým prostorovým bodům (užitným hodnotám). Existence tohoto času je podmíněna společenskou platností užitných hodnot. Užitné hodnoty jsou měřeny rozměrem toku času v daném momentu, určují okamžikový stav jeho toku, jeho průřezovou hustotu násobenou rozměrem času. Tento ztuhnutý čas, používaný jako míra, vystupuje jako jednodimenziální čas, převedený na přítomný rozměr, jako čas, jehož prvky jsou ve vztahu současnosti. Je-li mírou užitné hodnoty je prostor pro rozvoj člověka (míra svobody jeho volby), význam užitné hodnoty je určen tím, kolik jejím osvojením lze získat času pro jinou produkci (Marx).” (s.15) “Lidé disponují časoprostorem, vyjadřující jejich bohatství v podobě příležitostí.” (s.15)
“Čas je způsobem existence užitných hodnot (statků, zdrojů a služeb), je mírou jak sumy užitných hodnot, tak i jednotlivých užitných hodnot. Jeho subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím měřítkem. Pohled na statek z hlediska užitných jednotek naznačuje, jak na věci pohlíží vlastník. Pohled na statek z hlediska časových jednotek ukazuje, co mu věci umožňují. Měření bohatství časem umožňuje chápat, že čas i prostor je vytvářen vzájemně propojenou aktivitou jednotlivců a vede k hospodaření v čase a prostoru i k hospodaření s časem a prostorem.” (s.15)
Tyto citace snad postačí k tomu, že čas chápu toliko jako míru užitných hodnot statků, služeb a zdrojů v rámci společnosti.
Poznámka č.2
Jestliže lze chápat (získaný) čas jako míru užitných hodnot statků, zdrojů a služeb, tak například spolu s Marxem a Valenčíkem je možné hovořit o vlastním obětovaném čase apod., protože zde v metaforické zkratce se hovoří o určitém rozměru užitné hodnoty statků, zdrojů a služeb, který umožňuje jejich srovnávání, tj. samotnou efektivitu aktivní jednání lidí. Nestačí hovořit o vzácnosti zlata, soli apod., je nutné mluvit o vzácnosti jednoho kilogramu zlata, soli apod. Teprve v této podobě určité veličiny lze srovnávat užitné hodnoty, tj. jeden kilogram zlata, soli apod. s dvěma a více kilogramy zlata, soli apod. Psal-li jsem, že “spotřebou jedné užitné jednotky získáváme jednu jednotku společenského času”, tak je snad zřejmé, že materiálním zdrojem(materiální základnou, vyjádřením) této jednotky společenského času je tato užitná jednotka a nic jiného. V tomto smyslu jsem psal, že “efekty, přínosy a vstupy jsou měřitelné v časové identifikaci a rozměru, neboť tyto kvantity vyplývají z působení ekonomických pravidel. Lze je chápat jako rezervy (potenciály), spotřebovávané v průběhu času. Ekonomii lze charakterizovat jako hospodaření s časem, který je prostřednictvím trhu (distribuce) alokován mezi individua. Ekonomii je vědou o hospodaření s (relativně) hojnými (vzácnými) zdroji, umožňující více než jedno použití, tj.volbu. Vzácnost není totožná s nedostatkem, který vede k jednoznačnému použití těch či oněch zdrojů na produkci těch či oněch statků.” (s.24)
Protože lze charakterizovat užitnou hodnotu její mírou, tj. společenským časem, nebo nepřímo jiným více či méně vhodným měřítkem, tj. cenou, kilogramem, joulem apod., nelze zase tak jednoduše odmítnout v určité rovině pojetí času jako vzácného zdroje, v této jediné rovině lze toto pojetí považovat za ne zcela nepravdivé, v této rovině pak odráží do určité míry společenské procesy, k nímž dochází. Z tohoto důvodu bych nepovažoval vhodné nazvat svůj příspěvek názvem “Ke kritice pojetí času jako vzácného zdroje”. Za prvé proto, že nerad slovo “kritika” používám (mezi různými badatelskými programy hledám spíše jejich vazby, než jejich rozdíly), za druhé proto, že nepřímo tento moment kritičnosti byl obsažen již v podnázvu “vychytávání blech z Valenčíkova kožichu”. Když už jsem u Valenčíka, našel jsem v jeho rozsáhlých internetových vystoupeních poněkud jinou obměnu formulace té myšlenky, než bylo to místo, které jsem citoval minule. I když otázky zůstávají tytéž. Tady je:
“Investice do lidského kapitálu (které tento kapitál vytvářejí) jsou totiž spojeny s vynaložením dvou druhů nákladů - jednak jsou to statky, které se běžně nakupují na trhu nebo jsou poskytovány formou veřejných statků (ale i ty jen zprostředkují náklady, které jsou vynakládány na nákup příslušných statků na trhu, které zabezpečují např. běžné fungování školství apod.), jednak vlastní čas, který vynakládá jednotlivec investující do svého lidského kapitálu. A co vytváří cenu tohoto volného času (jako obětované příležitosti)? V prvním přiblížení cena pracovní síly (bez lidského kapitálu), po kterou mohl daný jednotlivec pracovat, a získávat tak mzdu odpovídající reprodukčním nákladům. Ovšem jen v prvním přiblížení. Jakmile již nějaký lidský kapitál akumuloval, je cena této oběti vyšší a je dána výší ušlého příjmu z pronájmu lidského kapitálu. Atd., atd. Čím více roste poptávka po lidském kapitálu, tím více se zvyšuje cena volného času. (To mj. odpovídá Marxovým předpokladům formulovaných v kontextu jeho výkladu ekonomie času v “Grundrissech”.” (Valenčík, R.: Několik poznámek k diskusi o lidském kapitálu, Marathon, 1997, č.2, s.41
Poznámka č.3
Velmi vřele s Karlem Procházkou souhlasím, když píše, že zdrojem hodnoty je aktivní činnost lidí. Právě proto jsem v článku a jinde psal, že “schopnost produktu vyjadřovat svou vlastní řečí určitou formu společenských vztahů, je také podmínkou schopnosti produktu být redistribuována nebo směňován v rámci společnosti. V těchto podmínkách statky kromě své užitné hodnoty se stávají nositeli hodnoty a cennosti.” (s.21) “Vyrovnávání mezních užitků dosvědčuje existenci užitných hodnot, nestačí hovořit o užitečnosti. V interpersonálních vztazích toto pravidlo vede k darování apod. Klesající mezní užitečnost (klesající mezní míra substituce) dosvědčuje existenci hodnoty a vede k takovému chování jednotlivců, která by platnost výše uvedeného pravidla pozastavila, respektive dočasně odvrátila prostřednictvím stoupajícího mezního užitku, projevujícího se ve schopnosti individuí zlepšovat své postavení ve společnosti (i prostřednictvím akumulace peněz). Toto pravidlo dosvědčuje existenci cennosti. Zdrojem hodnoty a cennosti nemůže být vzácnost sama o sobě, protože věc absolutně nedostupnou i věc všeobecně dostupnou nelze vyměňovat. Příčinou rozlišování věcí dle jejich relativní vzácnosti je chování individuí. Zdrojem hodnoty a cennosti je chování jednotlivců ve svých vzájemných interakcích, které tuto vzácnost modifikuje (snižuje nebo zvyšuje). Toto chování zaměřené na tvorbu užitné hodnoty lze nazvat konkrétní činností, na tvorbu hodnoty abstraktní činností a na tvorbu cennosti všeobecnou činností. Toto chování ve vztahu k realizaci sumy příležitostí lze tak pojmenovat s určitým stupněm pojmové přesnosti, umožňující objasnit tyto jevy z hlediska sociálního kontextu. Hodnota a cennost objasňují jevy klesajícího a stoupajícího mezního užitku. Klesající mezní užitečnost z hlediska nezbytnosti statku při jeho dalším přírůstku odpovídá stoupající mezní užitečnost tohoto statku z hlediska svobody výběru možností použití tohoto přírůstku. Mezní užitek statku klesá, je-li tento statek stále méně nezbytný v péči o zachování života člověka. Mezní užitek statku stoupá tím více, čím větší škálu možností lze pro něj nalézt v péči o zdokonalení života člověka. Vztah mezi jevy klesající a stoupající mezní užitečností je dán vztahem mezi hodnotou a cenností. Cena (chápaná jako poměr, v němž se směňují, respektive vypůjčují věci) je projevem hodnoty a cennosti, ale hodnota i cennost jsou základem ceny. Bohatství lze považovat za souhrn jak užitných hodnot, tak cenností, tak i hodnot podle toho, jak lze s ním nakládat a nazírat na něj (Aristotel',1983,s.391). Mechanismus promítání tohoto zacházení s předměty do sociálních vlastností statků souvisí se vztahy mezi lidmi, protože vyúsťuje ve změně postavení jednotlivců (i společenství) navzájem.” (s.24-25)
*****
Ani Jiří Řezník se nemůže ztotožnit se směřováním Jiřího Řezníka v Marathonu, pokud tento povrchní amatér nachází čas (jenom a pouze a bez další explikace) jako vzácný zdroj. Jenom neví, kde a kde se tento hříšník tohoto těžkého hříchu dopustil. Rovněž Jiřímu Řezníkovi jde o jednotný časoprostor, což je vyjádřeno v jeho modelu rozměru užitné hodnoty: “Nejde jen o čas uspokojení potřeby, jde též o její rozprostraněnost …” (s.16) Stejně tak jako Karel Procházka považuje za zdroj hodnoty (a cennosti a užitné hodnoty) aktivní činnost lidí. Pokud mu někdo dokáže opak (např. Valenčík, jehož měl výše uvedený článek přimět k vyšší publikační aktivitě na poli zkoumání významu času pro ekonomii a k zajisté zdrcující kritice směřování Jiřího Řezníka, k čemuž má vyšší kvalifikaci než tento nešťastník,měla mu k ní poskytnout materiál, aby měl co citovat), je naprosto dobrovolně ochoten ukončit své aktivity na poli ekonomie a filosofie. Velmi rád přenechá volné pole působnosti Karlu Procházkovi, s jehož výše uvedenými stanovisky se shoduje, jak vyplývá z výše uvedeného..