Levicové hnutí, pravděpodobně pouze v Evropě, je od roku 1989 ve značném chaosu. Přestože tradiční levicové strany v řadě států vládnou nebo silně ovlivňují mocenské struktury, nevytvářejí reálnou alternativu vývoje. Možná se už tyto strany staly jen strukturami pro zajištění moci ctižádostivých jedinců odlišnou rétorikou v neměnitelném systému. Pokud ale ještě usilují o své cíle z 20. století - boj za práva neprivilegovaných vrstev společnosti - měly by hledat odpovědi na otázky vzniklé rozpadem reálného socialismu.

Regulace trhu státem existovala už v době vytváření moderních států. Z moci panovníka byl chráněn obchod a podporována výroba současně s tolerancí prostoru pro iniciativu jedinců. Král zajistil limit ceny práce při nedostatku pracovních sil po vlně moru, ale také limit cen obilí v době neúrody. Představu volného trhu nepožadovaly ani města - chtěly omezování cel, ale mílové právo a cechovní zřízení byly prvky monopolismu. Politické svobody požadovala hlavně šlechta, poddaní a chudina ve městech usilovala o ochranu krále - tedy státu. Vývoj v Evropě byl rozdílný - od tuhého absolutismu ve Francii, přes spoluúčast parlamentu na moci v Anglii, regionální rozdrobenost Německa až ke šlechtické anarchii v Polsku. Role církve před reformací byla dvojí: usilovala o kulturní povznesení i zmírnění bídy chudých dobročinností, nikdy ne silou: protože od dob císaře Karla Velikého byla nejen morální autoritou, ale současně také významným držitelem pozemských statků i politickou silou. Pozemkový majetek církve byl v principu nezcizitelný a postupně narůstal: čím víc církev získávala majetek, tím víc ztrácela autoritu (tento fakt se hodí i na současnost).

Reformace podle obdivovatelů kapitalismu uvolnila ducha podnikavosti. Jenže republika Benátky kvetla i dříve pod katolickou církví a její úpadek přivodil spíše přesun obchodních cest v souvislosti se zámořskými objevy než tuhý centralismus. Hlavní hnací silou reformace byla sekularizace církevního majetku a průvodním jevem netolerance vůči odlišným názorům. Postavení bohatých se ovšem vůči státu posílilo, chudina ztrácela ochranu: zbýval však únik do kolonií. Katolické státy dokázaly zapojit majetek církve do ekonomického oběhu jiným způsobem a nezaostávaly, zato východ se dostal do nedobrovolné role ochrany Evropy proti Turkům - zatímco Španělé plenili Ameriku a Angličané jejich flotily při návratu s koloniálním bohatstvím.

Osvícenství vneslo do dějin Evropy aktivně teorii přirozených práv člověka. Vliv církve a víry byl oslaben, rozum a podnikavost jednotlivců rychle podporovaly technický vývoj. Panovníci se snažili cestou reforem shora zajistit určitý soulad mezi ekonomickým a sociálním stavem společnosti, a chudí stále doufali v ochranu státu. Většinou ale dopadli jako sedláci u Chlumce: rostoucí moc Třetího stavu nepřála sociálním právům. Opět byl vývoj v Evropě rozdílný, v Rusku se udržela silná moc feudální struktury (ale nikdo kvůli tomu nezpochybnil jeho příslušnost k Evropě), v Anglii z ní evolučním postupem zůstala jen vnější forma zahalující skutečnou moc buržoazie, ve Francii ani takové řešení nevyhovovalo: nastal věk revolucí pod heslem Volnost - Rovnost - Bratrství. V revolučním Konventu se formovala první politická levice, jenže to ještě nebylo zastoupení zájmů chudiny. Byla to radikální buržoazie usilující oslabit nebo odstranit regulační vliv státu, čili prosadit hlavně Volnost. Tento proud v revoluci zvítězil s těmito výsledky: o Rovnosti se přestalo mluvit, protože nový systém v relativně svobodných volbách byl opakovaně porážen monarchisty. Bratrství bylo rychle nahrazeno expanzí a kosti jedné generace chudých Francouzů byl rozesety od Egypta přes Itálii, Španělsko, střední Evropu až po mrazivé pláně Ruska. Reakcí byl růst nacionalizmu a zvláště Německo i Itálie si začaly uvědomovat nutnost sjednocení, expanzivita buržoazie byla omezena konzervatizmem.

Kapitalismus 19. století po ukončení válek byl vítězstvím podnikavých a bohatých vrstev společnosti.Při plném rozvoji volného trhu usiloval omezit stát na ochranu soukromého majetku, který byl povýšen (na rozdíl od ideologie církve) na hlavní hodnotu života. Bránil rozšiřování politických práv do sociální sféry a vybudoval koloniální říše sloužící zájmům centra. Uvnitř tohoto systému proto postupně rostl odpor od vytváření odborových center až po formování skutečných politických stran levice, které požadovaly plná politická práva. Koncem 19. století už “hrozilo” politické vítězství skutečné levice v demokratickém systému - ale bylo zmařeno nacionalizmem a světovou válkou a pod dojmem prožitých hrůz zesílila revoluční levice.

Socializmus 20. století rozdělil Evropu: revoluce zvítězila jen v Rusku a po další válce vyvolané ekonomickou krizí byl nový systém navíc importován do střední Evropy, která k jeho formě vzhledem k poměru sil mohla jen omezeně přidat vlastní představy. Systém likvidoval soukromé vlastnictví a zcela nadřadil stát nejen nad tržními silami, ale i nad dosaženými politickými svobodami, které už uvnitř kapitalizmu levice úspěšně využívala. To byl neblahý vliv tradic Ruska, které bylo zvyklé na iniciativu shora a ovládání neruských národů na periférii carské říše - oba tyto principy bohužel SSSR v podstatě převzal. Pro střední Evropu to mělo smíšené následky: poražená vrstva bohatých sice bezmocně zuřila, ale dvě generace pracujících si zvykly na slušný sociální standard daný usnesením strany, proti kterému nebylo radno nic namítat. Systém předpokládal, že po zestátnění všech sfér vznikne také “nový socialistický člověk” ale běžný občan se stal pasivním konzumentem, zatímco ctižádostiví a iniciativní jednotlivci se uměli tomuto systému přizpůsobit pokrytectvím. Při “permanentní revoluci” se z revolučních principů staly fráze opakované bez vnitřního přesvědčení. Kapitalizmus západní Evropy jako protiváhu posiloval sociální stát a zprvu se obával nového ekonomického systému oprávněně: společenské využívání zdrojů mohlo být efektivnější než systém soukromého zisku, ale likvidace nezávislého myšlení tuto výhodu anulovala. Už v době berlínské krize se ukazovala nedůvěra části občanů k reálnému socializmu, pražské jaro ukázalo rizika snah o jeho reformu a nezdary polské ekonomické modernizace za Giereka strnulost celého systému, ve kterém byla odborná místa obsazována ideologickým výběrem. Vznik polské Solidarity, to bylo už masové dělnické hnutí proti chybám systému. Pokus o reformy mladší generací ruských politiků nemusel být až tak moc neočekávaný, zato politický diletantismus Gorbačeva byl překvapivý - ve srovnání s Čínou. Tam uvolnění změn v ekonomické sféře při důsledné politické kontrole dává dlouhodobě stabilní výsledky, ač přitom sociální diferenciace roste a hrozba korupce je omezována až drastickými způsoby. Reformy v SSSR, bez koordinace s ostatními státy bloku, probíhaly přesně opačně jako neustálý konflikt progresívní a konzervativní části vedení státu - přičemž to “progresivní” křídlo se opíralo o skupiny, které měly zájem spíše na likvidaci než na reformě systému. Výsledkem byl otevřený střet vedení a možnost pro Jelcina spolu s nacionalisty elegantně odstavit Gorbačeva. Pak už byl volný prostor pro úplnou likvidaci systému a rozchvácení značného státního bohatství skupinami oligarchů zcela bez ohledu na zájmy celé společnosti - během pár let vznikla kasta “nových Rusů” a masa zmatených mizerně placených nebo vůbec neplacených zaměstnanců.

Vývoj v Československu mohl navázat na zmařenou reformu roku 1968 jen při maximální obratnosti vůdců levice - ti ovšem chyběli. Končící systém nikdo nelitoval, nenabízel ani svobodu slova, ani spotřební život blízký úrovni Západu. Přesto si Havel zprvu nemohl dovolit úplně odstavit Dubčeka do pozadí, ale ten pro něj nebyl rovnocenným soupeřem. Také uvnitř OF se pravice organizovala značně obratněji a ČSSD za Horáka nabízela jen antikomunismus, nikoli plán reálné reformy. Skutečný střet vedli jen Klaus a Pithart s dvěma koncepcemi privatizace - zvítězila maximálně rychlá verze s právními mezerami a tak se také zde vytvářela pochybným způsobem nová elita (doplněná navíc restituenty). Až krachy bank a nízká vymahatelnost úvěrů odhalily chyby a jejich kritika s příchodem Zemana oživila ČSSD, ale ani potom tato strana neměla (ani dodnes nemá) jasnou alternativní koncepci. A tak na závěr předkládám otázky existující odedávna, na které byly dávány rozdílné odpovědi v průběhu dějin a na které by měla evropská levice po rozpadu systému “reálného socialismu” umět jasně odpovědět:

Feudalizmus na tyto otázky odpovídal: NE-ANO-NE-ANO-ANO

Kapitalizmus změnil systém odpovědí: ANO (stát má co nejméně zasahovat) -ANO-ANO-ANO-NE

Reálný socializmus odpovědi také změnil: ANO (ale opačně podřídil trh kontrole státu)-NE-NE-ANO-ANO

Skutečný socializmus by měl podle mého názoru odpovídat takto:

NE (stát by měl efektivně a účelně zasahovat proti deformacím trhu, které v krizi vedly až ke 2.světové válce)

NE (státní a družstevní vlastnictví může i v tržním prostředí dbát o zájmy celku v kontrastu k maximalizaci zisku)

NE (občanské svobody selhávají a jsou i zneužitelné v systému s velkými sociálními rozdíly)

NE (alternativou je koexistence s odlišnými společenskými systémy, pokud neohrožují sociální rovnováhu)

NE (ani církve ani stát nejsou schopny zbavit jedince snah po vyniknutí, práva na odlišnost a důstojnost existence)