MARATHON   číslo 48   ( 5/2003 )


 

Ekonomie produktivní spotřeby

Radim Valenčík

(Zkrácený obsah připravované monografie, vynechány byly zejména ty části, o nichž byla řeč v předcházejících číslech Marathonu; některé pasáže se sice překrývají, ale čtenář si všimne i určitého posunu či rozšíření dříve uvedeného.)

O co jde

Žijeme v zajímavé době. Často se nám zdá, že se snad už nemůže stát nic, co by nás ještě mohlo překvapit. A přesto býváme znovu a znovu zaskočeni tím, s čím vším se ještě můžeme setkat. Na otázku, proč tomu tak je, nehledejme jednoduché odpovědi. Příčina je v tom, že jsme na prahu velké změny v charakteru společenského, zejména ekonomického vývoje, která svým rozsahem, mírou převratnosti a společenskými souvislostmi přesahuje kdysi proběhnuvší průmyslovou revoluci. Produkce lidských schopností se stává dominantním výrobním sektorem. Stojíme na prahu vzniku vzdělanostní společnosti. Staré se již přežilo, jeho ztráta pozic je spojena s různými otřesy, nové se prosazuje pomalu a obtížně.

Převratné změny, ke kterým již dochází, které lze vyčíst z reality a jejichž existenci lze doložit, se neukládají do rámců "staré ekonomie" (ve které je racionální rozhodování člověka vztaženo k dosahování užitku pojatého jako subjektivní fenomén). Potřebujeme novou ekonomii - ekonomii produktivní spotřeby. Ekonomii, ve které spotřeba nekončí dosažením užitku (požitku, prožitku apod.), ale pokračuje zvýšením produktivních sil člověka, které působí zdrojově jako stále významnější faktor ekonomického vývoje.

Otevírá se cesta k trvale udržitelnému rozvoji. Sektor vzdělání, tj. sektor produkce lidských schopností, se při přechodu ke vzdělanostní společnosti postupně stává dominantním produkčním sektorem. S tím je spojena změna charakteru ekonomického růstu, ale např. i lidských potřeb, těžištěm jejichž uspokojování se stávají tzv. schopnostní potřeby, tj. potřeby spojené s rozvojem a uplatněním schopností člověka. Tyto schopností potřeby (vzdělání, zdraví, informovanost apod.) mají ve vztahu k trvale udržitelnému rozvoji dvojí funkci - substituční a redukční. Substituční spočívá v tom, že nahrazují ve spotřebě, resp. vytlačují za spotřeby ty potřeby (zejména konzumního typu), jejichž uspokojení podstatně více zatěžuje životní prostředí (schopnostní potřeby jsou výrazně méně závislé na primárních vstupech). Redukční pak spočívá v tom, že uspokojování těchto potřeb je zdrojem inovační aktivity ekonomického systému (schopnostní potřeby koneckonců nacházejí své uplatnění v oblasti inovací), přitom právě inovace jsou tím, co vede k redukci množství primárních vstupů nutných k dosažení užitečných efektů.

Chceme-li tyto proměny společnosti uvidět na vlastní oči, ba co více, být jejich vědomými a aktivními účastníky, nezbývá nám než vyzbrojit se aparátem, který je schopen identifikovat roli produktivní spotřeby ve společnosti. Seznámení čtenáře s tímto teoretickým aparátem je cílem následujícího textu. K tomu připojíme několik poznámek týkajících se praktických závěrů.

 

Nic nového pod Sluncem

Již v roce 1957 v práci Teorie spotřební funkce si M. Friedman ukazuje a dokazuje pozoruhodnou myšlenku. Ať již domácnosti spoří nebo spotřebovávají, tak či onak vytvářejí své majetkové portfolio stávající se z finančních i fyzických aktiv, lidského a nikoli lidského majetku, přičemž se chovají tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu (výnosů) z tohoto portfolia. Friedmanova postřehu týkajícího se cílové orientace chování domácností i jednotlivců si u nás povšimnul M. Sojka (Milton Friedman - Svět liberální ekonomie, Praha,. Epocha 1996) i R. Holman (Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999). Odsud již je jen malý krůček k ekonomii produktivní spotřeby.

Osobní spotřebou totiž ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní.

Vliv (osobní) spotřeby na budoucí příjem je fenomén, který - při pozornějším pohledu na věc - vnáší do jakéhokoli systému ekonomické teorie vztahující cílovost ekonomických procesů k užitku neřešitelný rozpor. Pokud předpokládáme, že individuum vztahuje veškeré své jednání k dosahování užitku (maximalizaci slastí a minimalizaci strastí) a pokud i připustíme možnost "oddiskontovat" budoucí prožitky (jak to dělá G. Becker), vzniká otázka, jak ocenit budoucí příjem ze spotřeby, při které jsou současně dosahovány prožitky. Tento rozpor je v rámci teorie užitku neřešitelný.

Předpokládejme nyní, že cílovost ekonomického jednání lidí a tím i cílovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen "koneckonců") určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. V tom případě lze tuto cílovost vyjádřit takto: Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

Subjektivní užitek (požitek či prožitek), který leží v mimoekonomické sféře, tak nahrazujeme něčím, co zůstává v ekonomické sféře. Prožitkový mechanismus je z tohoto hlediska mechanismem rozhodovacím (nahrazuje kalkulaci, která "on-line", v reálném čase není sto plnit svou roli), nikoli cílotvorným. Mj. takový pohled odpovídá i tomu s čím se běžně setkáváme v realitě, totiž tomu, že naše psychika má schopnost to, co je pro nás prospěšné, "prožitkově ocenit" jako příjemné, tj. nejen jako zdroj budoucího příjmu, ale i formou subjektivně prožívaných pozitivních prožitků.

Rovnost a efektivnost: OOO (obecně oblíbený omyl)

Problém vztahu mezi efektivností a rovností (jehož součástí je mj. i otázka bohatství a chudoby, odstraňování nerovností apod.) patří mezi nejzávažnější společenské problémy vůbec a přístup k jeho řešení určuje koncepci ekonomiky veřejného sektoru, která je realizována v praxi v té či oné zemi. V oblasti teoretického pojetí vztahu mezi efektivností a rovností dochází k podstatnému posunu, který má závažné dopady i pro ekonomickou praxi.

Stará ekonomie se domnívá, že mezi efektivní s rovností existuje rozpor, resp. substituční vztah. Dostatečně reprezentativně se k tomu vyjadřuje J. Stiglitz (Ekonomie veřejného sektoru, Praha, Grada 1997): "...i když je výsledek fungování tržních mechanismů efektivní, může docházet k případům, kdy je výsledné rozdělení příjmů velmi nerovnoměrné. Jedním z hlavních cílů vlády je proto ovlivnění rozložení příjmů ve společnosti." (Stiglitz, s.123) "...abychom dosáhli vyšší rovnosti, musíme se vzdát části efektivnosti... Například progresivní zdanění příjmů, které snižuje nerovnosti ve společnosti, snižuje podněty ke zvyšování pracovní výkonnosti, čímž snižuje efektivnost." (Stiglitz, s.124). Grafické vyjádření výše uvedeného (Stiglitz, s. 124):

Další grafické vyjádření se týká optimalizace rozdělení užitků (Stiglitz, s. 133):

"Paretovský přístup nám bohužel nedává žádný návod, jak porovnávat rozdílné alokace zdrojů, které leží na hranici užitkových možností, například body A a B. Nemůžeme tedy říci, zda je bod A výhodnější než bod B, nebo naopak. Nemůžeme také zodpovědět otázku, zda je výhodnější snížit současné nebo budoucí sociální dávky. Nemůžeme ani ohodnotit posun z bodu pod hranicí užitkových možností (bod I) na bod ležící na hranici užitkových možností, ale ne napravo a nahoře od bodu I (bod A). Takže ačkoli alokace A je paretovsky optimální, kdežto alokace I ne, nemůžeme říci, zda je bod A výhodnější než bod I, nebo zda je tomu naopak." (Stiglitz, s. 133-134)

Zcela jinak se nám situace jeví v rámci ekonomie produktivní spotřeby:

Může být bod A bodem optima? Nikoli, jak je zřejmé z dalšího grafu:

Bod optima je v tomto případě jednoznačně určen (tečnou se sklonem 45° , resp. 135° ). Přechod od bodu A k bodu E je paretovskou optimalizací Jak tento výsledek interpretovat? Na kapitálovém trhu proti sobě - přitom v opačném gardu - stojí:

- Nabídka a poptávka investičních prostředků (věřitel nabízí vlastní investiční prostředky a dlužník poptává cizí investiční prostředky).

- Poptávka a nabídka investičních příležitostí (věřitel poptává cizí investiční příležitosti a dlužník nabízí vlastní investiční příležitosti).

Každý je vlastníkem investičních prostředků i investičních příležitostí. Co rozhoduje o tom, kdo bude věřitelem a kdo dlužníkem? K tomu viz následující graf poptávky a nabídky investičních prostředků a investičních příležitostí:

Kde je:

Y - současný příjem

D1 - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí prvního spotřebitele = poptávka po cizích investičních příležitostech (do linie rozpočtu) = poptávka po cizích investičních prostředcích (od linie rozpočtu)

S2 - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí druhého spotřebitele = nabídka vlastních investičních prostředků (do linie rozpočtu) = nabídka vlastních investičních příležitostí (od linie rozpočtu)

i -míra výnosu z vlastních investičních prostředků poskytnutých k realizaci cizích investičních příležitostí (úroková míra)

K výše uvedenému grafu existuje symetrický. Z grafického vyjádření je zřejmé, že první spotřebitel je dlužník - poptává cizí investiční prostředky a nabízí vlastní investiční příležitosti, druhý spotřebitel je věřitel - poptává cizí investiční příležitosti a nabízí vlastní investiční prostředky. Trojúhelníky EAB a ECB představují paretovská zlepšení jednoho a druhého spotřebitele.

Budeme-li uvažovat velké množství subjektů (spotřebitelů) bude i - míra výnosu z vlastních investičních prostředků poskytnutých k realizaci cizích investičních příležitostí (úroková míra) - určena následujícím způsobem:

Kde je:

S Yn - součet příjmů všech subjektů

S Dn - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí všech subjektů = poptávka po cizích investičních příležitostech = poptávka po cizích investičních prostředcích.

K tomuto grafu existuje symetrický, ve kterém figuruje S Sn.

Odsud pak lze odvodit grafické vyjádření postavení věřitele a dlužníka:

Graf věřitele

 

 

Graf dlužníka

Kde existenční pásmo je ta část prostředků, které subjekt musí využít k zabezpečení své existence či k uspokojení potřeb, kterých se nechce vzdát.

K výše uvedeným grafům rovněž existují symetrické, v nichž mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí určuje nabídku vlastních investičních, resp.vlastních investičních příležitostí.

O tom, zda se ten či onen subjekt ocitne v postavení věřitele či dlužníka rozhodují dvě okolnosti:

1. Rozpočtové omezení příslušného subjektu (tj. jakým současným příjmem disponuje).

2. Mezní výnos z jeho vlastních investičních příležitostí (tj. jakými investičními příležitostmi disponuje).

Následující graf pak ukazuje, z čeho se sestává další (budoucí) příjem věřitele a dlužníka:

Kde je:

Plocha A - velikost příjmu z vlastních investičních prostředků

Plocha B - velikost příjmu z využití vlastních investičních příležitostí

A závisí na velikosti současného příjmu, B nikoli.

Z výše uvedeného lze mj. odvodit, že systém, ve kterém by dostatečně fungoval kapitálový trh v oblasti využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka, by konvergoval (a nikoli divergoval, jak se někteří domnívají!), pokud se týká majetkové diferenciace. Jinými slovy - vliv majetkové výhody na budoucí příjmy se v systému, kde nepůsobí jiné faktory, snižuje. Současně se ukazuje, že mezi rovností a efektivností lze vytvořit komplementární vztah.

Mládkův paradox

Ukazuje právě tento pohled na ekonomický systém prizmatem ekonomie produktivní spotřeby cestu k řešení odvěkého problému bohatství a chudoby? Patrně ano. Mezi prokázáním teoretické možnosti a praktickým využitím těchto možností je však ještě velký rozdíl. J. Mládek v diskusích na dané téma upozornil např. na následující problém: Čím více investičních prostředků má subjekt dispozici, tím větším množstvím výnosnějších investičních příležitostí disponuje, tj. bohatí si půjčují a chudí spoří. Kapitálový trh tak majetkovou divergenci společnosti spíše urychluje.

Mládkův paradox ovšem vzniká pouze za dvou předpokladů:

1. Není rozvinuto investování do sekundárních investičních příležitostí prostřednictvím kapitálového trhu.

2. Je rozvinuto investování do společenské pozice.

Grafické vyjádření Mládkova paradoxu:

Investičních příležitostí totiž existuje několik druhů:

- Primární - schopnosti, které má člověk od narození.

- Sekundární - spojené s rozvojem schopností člověka, využíváním jedněch vznikají další.

- Terciární - schopnost iniciovat a realizovat inovační projekty.

V našem případě jde zejména o to, aby rozvojem kapitálového trhu (a odstraňováním jeho nedokonalostí) byly vytvořeny podmínky pro využívání sekundárních investičních příležitostí. To je důležité i z hlediska protichůdného působení dvou typů sociálního investování - do rozvoje schopností a do společenské pozice. Investování do společenské pozice je spontánně vzniklé skupinové investování formou demonstrativní spotřeby, které omezuje volný přístup do oblasti využívání investičních příležitostí. Jedná se o způsob přeměny majetkové výhody ve výsadu (omezení konkurence v oblasti nabývání a uplatnění schopností). Jeho důsledkem je sociální a ekonomická segregace.

 

Jaký význam má posun v ekonomické teorii pro praxi?

Ekonomie (a v dalším budeme mít na mysli tu část ekonomické teorie, která se nazývá mikroekonomie) se ráda přirovnává k fyzice, pokud jde o použitý matematický aparát a její vnitřní výstavbu (odvozování jedněch tvrzení z druhých, dokazování tvrzení apod.). Ne zcela neoprávněně, i když mezi fyzikou jako přírodní vědou, o jejímž významu pro praxi nikdo nepochybuje, a ekonomií jsou přece jen značné rozdíly.

Podívejme se na problematiku vztahu teorie a praxe z hlediska významu fyziky. Zde můžeme rozlišit dva typy tohoto vztahu:

- Jednak je to případ výpočtu dráhy dělové koule. Dráhu dělové koule pohybující se v gravitačním poli a v atmosféře (balistickou křivku) lze s využitím teorie velmi přesně spočítat a bez teorie ji prostě spočítat nelze. Pro zajímavost stojí zato uvést, že když byla objevena metoda řešení diferenciálních rovnic popisujících let dělové koule založená na substituci proměnných, byl tento ryze matematický objev učiněn předmětem státního tajemství. Nebo jiná zajímavost - křižníky již na počátku 20. století byly vybaveny jednoduchými analogovými počítači, do nichž byly "zakódovány" zákony newtonovské fyziky a které umožňovaly velmi přesné řízení palby.

- Jednak je to případ přípravy letu člověka do Vesmíru. Zde byla nejdříve teoreticky prokázána "principiální" možnost takový úkol zvládnout a posléze v několika podstatných krocích odhalen způsob, jak toho prakticky dosáhnout.

Rozdíl mezi prvním a druhým příkladem, resp. typem úloh je v tom, že v případě výpočtu dráhy letu dělové koule již dělo jako technické zařízení existovalo. Bylo objeveno a zdokonaleno dříve, než vznikla newtonovská fyzika a obešlo se bez ní. (Ne nevýznamnou roli sehráli např. husité, kteří ve své době neměli o Newtonových zákonech ani potuchy.) Ve druhém případě (letu člověka do Vesmíru) byla po dlouhou dobu rozhodující orientující role teorie. Ta spočívala v prokázání principiální možnosti a hledání vhodné cesty ve spleti slepých uliček.

Povaze ekonomické teorie odpovídá druhý typ úloh spojených s orientující rolí. Ekonomická teorie (bohužel či bohudík) nedokáže vypočítat trajektorie chování účastníků ekonomického dění. A to ze zásadních důvodů. Nikoli jen proto, že účastníci ekonomických procesů jsou živí, myslící a cítící lidé, ale i proto, že diferenciální rovnice, kterými bychom chtěli popsat jejich chování (a takové rovnice dokážeme sestavit) jsou příliš citlivé na počáteční podmínky (nesplňují předpoklad stability řešení). Počáteční podmínky lze přitom zjistit jen velmi přibližně a počáteční odchylka narůstá tak rychle, že matematický výpočet ztrácí svůj význam.

Tak jako zákony objevené Newtonem otevřely cestu k řešení problému letu člověka do Vesmíru, tak koncept ekonomie produktivní spotřeby otevírá cestu k řešení odvěkého problému vztahu mezi ekonomickou efektivností a sociální rovností. Doposud jsme však ukázali jen principiální možnost řešení tohoto problému, tj. že za určitých předpokladů je mezi rovností a efektivností komplementární vztah a že dostatečně rozvinutý tržní mechanismus nevede k divergenci, ale ke konvergenci příjmů.

Z hlediska námi sledované analogie s úlohou fyziky při praktickém řešení problémů to má podobný význam, jako prokázání principiální možnosti letu člověka do Vesmíru. S pomocí Newtonových zákonů (včetně gravitačního) můžeme s jistotou tvrdit, že dosáhne-li těleso určité rychlosti, může se pohybovat na oběžné dráze kolem Země, a dosáhne-li rychlosti ještě vyšší, může se vymanit z gravitačního pole Země. Tím samozřejmě role fyziky nekončí. Jedna věc je prokázat principiální možnost, druhá věc je najít proveditelný způsob, jak toho dosáhnout.

Podobně je tomu i v našem případě s ekonomickou teorií. Prostřednictvím ní (současně s určitými krůčky spojenými s rozvojem ekonomické teorie) jsme prokázali principiální možnost vytvoření komplementárního vztahu mezi rovností a efektivností, tj. principiální možnost dosáhnout zdokonalení tržního mechanismu tak, aby vedl k plnému využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka nezávisle na jeho příjmové či majetkové situaci. Tím jsme vymezili možnost vývoje ekonomického systému určitým směrem. V tuto chvíli však ještě nevíme a nemůžeme vědět, zda je vývoj tímto směrem reálný a zda je vytvoření výše popsaných podmínek proveditelné. Samotné odhalení této možnosti však provokuje k tomu, abychom se problémem reálnosti teoreticky podchycených vývojových tendencí a proveditelností s nimi spojených změn zabývali.

 

Praktická realizovatelnost .

Nyní jde o nalezení způsobu praktické realizovatelnosti. Ukážeme, jakou roli má teorie při hledání proveditelného "technického" řešení. Tj. jak se vymanit ze spleti "slepých uliček" a jak si požadavek dotáhnout obecně teoretické řešení do praktické polohy vynucuje další pokrok v oblasti teorie.Ukážeme, jak zdokonalená teorie otevírá nový pohled na problém, jak umožňuje uvidět to, co prizmatem "staré" teorie nebylo možné spatřit, jaké vyvstávají nové problémy i jak se s nimi lze elegantně vyrovnat ku prospěchu teorie i praxe.

Podívejme se nejdříve, jak se s problémem letu člověka do Vesmíru vyrovnala fyzika (tj. jakou orientující roli plnila), a potom zauvažujme nad tím, jak se s problémem současného dosahování efektivnosti i rovnosti vyrovná ekonomická teorie.

Chceme-li tělesu udělit dostatečnou rychlost, aby se mohlo dostat na oběžnou dráhu či vymanit se z gravitačního pole Země, nejdříve nás napadne použít již známý princip. V daném případě to byl nápad použít dělo, pochopitelně hodně velké dělo. S takovým nápadem přišel fantasta J. Verne ve známé novele "Cesta na Měsíc". Pravda, již Cyrano z Bergeracu znal více možností, jak se dostat na Měsíc, ale ty se s principy fyziky rozcházely natolik, že nemohly seriozní uvažování ani inspirovat. Ovšem i v případě osvědčeného principu, který navrhl J. Verne, stačí hrubé teoretické propočty, aby bylo zřejmé, že tudy cesta nevede:

- Zrychlení při udělování potřebné rychlosti projektilu by bylo natolik obrovské (a to i v případě velmi dlouhé hlavně), že by nejen posádku, ale i jakýkoli přístroj, který by v projektilu byl umístěn, rozdrtilo.

- Žádný ze známých materiálů by požadavky vyplývající z parametrů při výstřelu nevydržel.

- Navíc musíme počítat s odporem vzduchu - to znamená, že rychlost projektilu při opuštění hlavně by musela být podstatně vyšší, než potřebných osm kilometrů za vteřinu. Ovšem již při mnohem menší rychlosti by se projektil v hustých vrstvách atmosféry v podstatě vypařil.

(Důvodů technické nerealizovatelnosti s využitím osvědčeného principu je mnohem více.)

Bylo tedy nutné najít jiný princip. Tohoto úkolu se ujal K. Ciolkovskij (jeho hlavní práce byly publikovány v létech 1903-1929). Nejdříve ho napadlo, že projektilem, který by mohl být vystřelen, by mohlo být další dělo, které by vystřelilo další (menší) dělo, atd. Princip několikanásobného výstřelu by možnost technického řešení problému zreálnil. Ovšem i zde se ukázalo s využitím nenáročných výpočtů, že tato "cesta je zarubaná". Aby bylo dosaženo potřebné rychlosti, muselo by být první (stacionární) dělo příliš obrovské. Navíc při každém výstřelu by i tak vznikalo příliš velké zrychlení.

Při úvahách o tom, jak snížit váhu vystřelovaného systému děl, si K. Ciolkoskij uvědomil, že podstatným způsobem záleží nejen na hmotnosti toho, co je - v souladu se známým principem akce a reakce - "vystřelováno" zpět, ale i na rychlosti toho, od čeho se "odráží" to, co se má dostat do Vesmíru.

Odtud byl již jen krůček k myšlence reaktivního (raketového) motoru, kdy tím, co dává tělesu dostatečnou rychlost, je proud plynu. Jde o to, aby byla vhodným způsobem zajištěna co největší rychlost plynů vycházejících z trysky. Z původní myšlenky několika postupně se vystřelujících děl v jeho koncepci přežila myšlenka vícestupňové rakety (význam uplatnění vícestupňového principu vyplynul z Ciolkovského rovnic). Vypracování nového principu prokázalo technickou reálnost letu člověka do Vesmíru, i když k praktické realizaci bylo ještě hodně daleko. Tak daleko, že K. Ciolkovskij během svého života dosáhl jen částečného uznání výsledků své práce.

Vraťme se nyní k problému možnosti současného dosažení efektivnosti a rovnosti, tj. vytvoření takových podmínek, za jakých by byly dostatečně využívány investiční příležitosti spojené s rozvojem a uplatňováním schopností člověka. A to nikoli z "dobré vůle" těch, kteří mají dostatek investičních prostředků, ale v důsledku konkurence mezi nimi.

I zde zprvu se nabízí využití osvědčeného principu - půjček. Půjček na vzdělání či další předpoklady rozvoje a uplatňování schopností člověka. A i zde narazíme na řadu problémů, které ukazují, že využití osvědčeného principu půjček není vhodné. Především jde o to, že ten, kdo nemá dostatek prostředků, nemá čím ručit. Úrok z takové půjčky by byl příliš vysoký. Půjčky tohoto druhu by představovaly příliš velké riziko jak pro věřitele, tak pro dlužníka.

Podobně jako v případě letu člověka do Vesmíru, se i zde hledalo vhodné "technické řešení". A to v přímé návaznosti na původní princip:

- Riziko dlužníka (toho, komu byly prostředky na vzdělání apod. poskytnuty), lze snížit, pokud bude splácet podle toho, jaké výše příjmu dosáhne, a to z částky přesahující určitou únosnou hranici (např. statisticky vyčíslenou průměrnou mzdu).

- Riziko věřitele lze snížit jeho rozložením na velký okruh (velké portfolio) dlužníků (od některých dostane více, od některých méně, v průměru dosáhne potřebného zhodnocení půjčené, resp. investované částky).

V této fázi vypadalo hledání "technického řešení" jako nalezení optimální podoby a optimálních parametrů podílově splácených půjček. Tím spíše, že praktické pokusy jít touto cestou, jsou již reálně uskutečňovány v různých zemích a v různých podmínkách (jedná se např. o tzv. australský systém HECS financování investic do vzdělání, pokusy o jeho zdokonalování, které jsou zkoušeny ve Velké Británii a dalších zemích, systém soukromých půjček nazvaný "MyRichUncle", který se zrodil v USA apod.).

Postupně se ukázalo, že nejde ani tak o zdokonalování a modifikaci již známého principu (půjček), ale o využití nového principu, který lze nazvat princip přenesené ceny. Tento princip (pokud jej budeme aplikovat na oblast vysokoškolského vzdělání, i když lze uvažovat i o dalších aplikacích), lze ve stručnosti charakterizovat takto:

1. Prvotním věřitelem je samotná vysoká škola, tj. ten, kdo "prodává" systém vzdělávacích služeb.

2. "Kupující" (student, resp. po absolvování studia absolvent) "platí" za poskytnutý systém služeb podle toho, co mu nabytí schopností prostřednictvím systému vzdělávacích služeb přinese - tj. odvádí ze svého příjmu po absolvování vysoké školy a po překročení určité hranice příjmu (jedno- či vícenásobku statisticky vyčíslené průměrné mzdy) určitou částku (např. 3-5 % z dosaženého příjmu) po předem stanovenou dobu (10-15 let), čímž je závazek vyrovnán (bez ohledu na to, kolik a kdy bylo reálně zaplaceno).

 

Přenesená cena

Při objevení principu přenesené ceny hrála důležitou orientující roli ekonomická teorie. Jde totiž o to, že praxe nastoluje otázku financování investic do vysokoškolského vzdělání v řadě aktuálních kontextů - jde o to, aby školy měly více peněz, o to, aby byl přístup ke studiu umožněn co nejširšímu okruhu zájemců, o to, aby si vysoké školy konkurovaly, o to, aby prostředky byly rozdělovány mezi vysoké školy podle jejich přínosu, o to, aby zájemce o studium byl vybaven dostatečnými informacemi, co mu studium na té či oné škole přinese, o to, aby přístup ke vzdělání (včetně nezbytnosti platit vícenáklady spojené se studiem) byl co nejméně omezen majetkovými poměry zájemce o studium, o to, aby vysoké školy byly zainteresovány na kvalitě poskytovaného systému vzdělávacích služeb, o to, aby i zaměstnavatel absolventů vysoké školy získal informace, jakou úroveň má absolvent té či oné vysoké školy či oboru na té či oné vysoké škole, o to, aby do financování vysokoškolského vzdělání mohly vstoupit i zdroje ze sekundárního kapitálového trhu apod. Z hlediska konkrétních forem a parametrů úhrady studia se dostávají výše uvedené požadavky do řady rozporů. Princip přenesené ceny (s důrazem na uchování informačních, motivačních a alokačních funkcí ceny) umožňuje zabezpečit společný základ pro optimální naplnění všech výše uvedených požadavků.

Tento způsob splácení plní několik funkcí současně:

- Je to funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

- Je to funkce solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

- Je to funkce ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi uplatňují na profesních trzích. Tj. tato "přenesená cena" plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než by byla "skutečná cena" v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.

Všechny typy přenesené ceny (která má podobu určitého závazku) mohou být obchodovány na sekundárních kapitálových trzích. Rovněž tak mohou mít alternativu přímé úhrady, kterou je nutné chápat jako nominální a následné (sekundární) ocenění původně "nenominálního" závazku. V obou případech pak na těchto sekundárních trzích vzniká nominální ocenění přenesené ceny.

Protože v realitě lze předpokládat možnost výběru splácení, znamenalo by to, že ti, co věří svým schopnostem být úspěšní, mohou dávat přednost úročenému závazku. I když v praxi mohou hrát i roli různé psychologické okolnosti, mj. neochota vystavovat se riziku - své vlastní schopnosti i budoucnost se velmi obtížně odhadují. Konkurence mezi vzdělávacími zařízeními patrně povede k tomu, že každé se bude snažit ve vyvážené podobě nabídnout všechny z uvedených možností. (Např. banka může nabídnout studentovi přímou úhradu závazku a požadovat od něj splácení úročeného závazku podílovou formou.)

To znamená, že navrhovaný systém v sobě obsahuje možnost uplatnit ostatní formy zpětného splácení.

Přenesená cena se liší od "normální" ceny následujícím:

1. Má více parametrů - výši příjmu, od které začíná odvod, procentuálně stanovená výše odvodu, doba splácení.

2. Nemá primární nominální hodnotu, teprve na kapitálových trzích může sekundárně vzniknout její nominální ocenění.

3. Je odvozena od ocenění produkce vysoké školy na profesních trzích (přenáší informaci o uplatnění této produkce a vytváří i potřebné motivace směřující ke zvýšení hodnoty produkce).

4. Alokuje prostředky ve prospěch těch vysokých škol, jejichž produkce se nejlépe uplatňuje na profesních trzích.

Všimněme si, že přenesená cena je něco mezi úvěrem a daňovou zátěží (aniž by byla jedním či oním). Vytváří rovněž "můstek" mezi specifickým vztahem věřitel - dlužník, který vzniká při investování do lidských schopností (studentem/absolventem, který "kupuje" systém vzdělávacích služeb a je současně dlužníkem, a vysokou školou, která je "prodávajícím" a věřitelem současně), a kapitálovým trhem. (Ze stávajících systémů zpětného financování investic do vzdělání má k využití principu přenesené ceny nejblíže americký systém "MyRichUncle", viz www.myrichuncle.com.)

Jakmile začneme pracovat s principem přenesené ceny, odpadají všechny námitky týkající se "technické realizovatelnosti" projektu dosažení souladu mezi rovností (interpretované jako rovnosti příležitostí) a efektivností. Dlužno poznamenat, že objevení principu přenesené ceny vychází z poznatků ekonomické teorie, konkrétně pak z toho, v čem spočívá hlavní funkce ceny jako takové. Totiž z toho, že cena plní především funkci informační, alokační a motivační. Jedná se vlastně o zobecnění pojmu cena (při uchování všech funkcí, které cena plní) v oblasti, kde v důsledku specifického charakteru transakcí "normální" cena nevzniká.

Problém prostředí

Ani objevením (a propracováním) nového principu, který činí obecně teoretické řešení technicky reálným, práce fyzika nekončí. Začíná soupeření s vlastnostmi prostředí, se kterým - v daném případě let člověka do Vesmíru - musí počítat. Jsou to na jedné straně parametry přírodního prostředí (odpor vzduchu v různých vrstvách atmosféry), na druhé straně pak prostředí vytvořeného - látek či materiálů, z nichž je konstruováno příslušné zařízení (v daném případě raketa, konkrétně pak zde jde o vlastnosti pohonných látek, požadavky na spalovací komoru, tvar a vlastnosti trysky apod.). K fyzice, která při hledání nejvhodnějších materiálů a látek plní nezastupitelnou roli, se přidružují další vědecké disciplíny. Objevují se nové a nové překážky, které je nutné překonávat hledáním originálních řešení, trpělivým zdokonalováním toho, co již je vymyšleno, neustálým ověřováním a zkoušením.

Rovněž v případě ekonomické teorie, která přišla s projektem, našla způsob "technického řešení", práce ještě neskončila. I zde je nutné pustit se do soupeření s vlastnostmi prostředí, byť se jedná o prostředí poněkud odlišné povahy - o společenské prostředí, ve kterém jednají myslící a cítící lidé, kteří sledují své zájmy. Právě otázka zájmů se zde ukazuje jako jedna z nejdůležitějších.

Oporu při analýze parametrů zájmového prostředí nachází ekonomická teorie v podobě již zmíněné paretovské efektivnosti. Tj. hledají se taková řešení, při kterých dochází ke zvyšování užitku (alespoň někoho či jedněch, pokud možnosti většiny či všech), aniž by, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného.

Při analýze zájmového kontextu přechodu k ekonomickému systému, ve které jsou rovnost a efektivnost komplementárními parametry systému, se zdálo být jednou z největších překážek poziční investování, resp. investování do společenské pozice. Jedná se o fenomén, který mohl být odhalen teprve poté, co byly doceněny možnosti investování do lidských schopností. V určitém smyslu se jedná o doplňující se a proti sobě stojící formy investování. Podstatou pozičního investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu (privilegium) formou investování do společenské pozice. Mechanismus působení tohoto fenoménu je následující:

- Představme si, že v ekonomice existuje (pomyslné) odvětví nabývání a uplatnění schopností.

- V rámci tohoto odvětví dochází k tomu, že aktéři:

. získávají schopnost disponovat investičními příležitostmi,

. získávají investiční prostředky k využití investičních příležitostí, u nichž vzniká přebytek.

- Investicemi do společenské pozice jedněmi aktéry dochází k tomu, že se vstup do tohoto odvětví omezuje jiným aktérům, kteří nemají prostředky pro investování do společenské pozice.

Fenoménem investování do společenské pozice (formou prestižní spotřeby, která segreguje společnosti z hlediska toků informací a společenských kontaktů, formou kupování poslušnosti a preferování poslušnosti před efektivností) dochází k omezování konkurence v odvětví nabývání a uplatnění schopností. Reálný společenský systém je investováním do společenské pozice podstatným způsobem kontaminován. Je to jedna z hlavní příčin, proč se celý reálný ekonomický systém nechová dostatečně "paretovsky". Tím částečně odpovídáme na otázku, proč se orientace na produktivní charakter spotřeby a využívání investování do lidského kapitálu prosazuje jen velmi pomalu a obtížně.

Investování do společenské pozice a nedokonalosti kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu jsou spojité nádoby: Nakolik je nerozvinutý kapitálový trh, natolik se otevírají možnosti a vznikají i podněty pro investování do společenské pozice, nakolik jsou odstraněny nedokonalosti kapitálového trhu, natolik je investování do společenské pozice "vytlačováno" z ekonomického systému.

Co udělá "naše univerzita"?

Podívejme se nyní, co se bude odehrávat na "naší univerzitě" (obecně bychom mohli uvažovat případ jakékoli vysoké školy, pro názor je vhodné uvažovat případ univerzity), na které je převaha těch (pedagogů a vedoucích pracovníků), co chtějí a umějí. Přitom současně se bude nacházet v konkurenčním prostředí a její finanční zdroje se budou odvíjet od příjmu jejích absolventů.

Její chování bude vycházet z následujících předpokladů:

1. Informace mají větší cenu než peníze: Přijatý systém bude naší univerzitě přinášet peníze navíc, ovšem zpočátku jich nebude příliš mnoho. Jejich tok bude postupně mohutnět s přibývajícími léty. Bude však poskytovat informace o tom, jak se v jednotlivých oborech uplatňují její absolventi. Informace o uplatnění absolventů naší univerzity jsou veřejně přístupné, lze je porovnat s informacemi o vývoji příjmu absolventů s jinými vysokými školami, jsou vizitkou naší univerzity. Podle nich se budou rozhodovat mj. zájemci o studium, zda se na naši univerzitu hlásit či dát přednost jiné. Na základě nich bude mít naše univerzita možnost získat či udržet kvalitní pedagogy a manažéry.

2. Budoucí peníze mohou mít větší cenu než současné: V období odstartování systému se naše univerzita stává věřitelem svých absolventů. Přesto, že významnější zdroje získá až v průběhu několika let, mají pro ni i tyto "budoucí peníze" aktuální význam. Perspektiva inkasování těchto peněz motivuje pracovníky naší univerzity a umožňuje, aby spojili svou perspektivu s naší (svou) univerzitou. Řeší problém stabilizace a zkvalitnění pedagogického a manažérského týmu naší univerzity. Část těchto peněz může být vyplacena i stávajícím pracovníkům, kteří v době jejich inkasování již budou v důchodu.

3. Budoucí peníze lze směnit za současné: Pro svůj rozvoj potřebuje naše univerzita i peníze současné. Ty může získat "zkešováním" budoucích peněz dvojím způsobem:

- Formou přímých plateb od studentů, kteří budou vyrovnávat primární závazek tak, jak bude vznikat. Budou to studenti z dobře situovaných domácností, kteří dají přednost těmto přímým platbám (pokud to ovšem budou považovat za výhodné, nikdo je k tomu nutit nebude).

- Formu převzetí závazku absolventa finanční institucí, která poskytne výhodnější podmínky než naše univerzita. (Vstup finančních institucí lze očekávat až po určité době, až budou mít dostatečnou jistotu, že absolventi určitého oboru na určité vysoké škole mají zaručené uplatnění.)

Poměr mezi budoucími a současnými penězi bude moci naše univerzita ovlivňovat zejména stanovením výše přímého či nepřímého úroku (tj. zvýhodněním přímých plateb - jedná se o případ, kdy naše univerzita primární závazek neúročí, ale v případě jeho přímého splacení poskytuje slevu).

4. Každý obor má svá specifika: Příjem absolventů různých oborů se vyvíjí různě - v případě učitelů základních či středních škol, lékařů, vědeckých pracovníků, ekonomů či právníků apod. V některých případech nebude naše univerzita "předepisovat" žádný primární závazek (např. u učitelů základních škol). V některých případech bude mít naopak nejen zájem získat prostředky, ale i demonstrovat svou schopnost poskytnout kvalitní vzdělávací servis. V některých oborech (např. ekonomických) bude mít zájem na tom, aby absolventi začali splácet závazek co nejdříve. V jiných (např. u lékařů) až poté, co dosáhnout vysokého příjmu (zde bude např. vhodné volit neúročený závazek, který začne být splácen až poté, co příjem absolventa překročí dvojnásobek či trojnásobek průměrné mzdy).

5. Způsob splácení je nutné "ušít na míru": Naše univerzita má možnost určit velmi rozmanitý způsob stanovení závazku a způsob jeho splácení, např.:

- Určit výši primárního závazku (do zákonem stanového limitu).

- Určit výši úročení (do zákonem stanoveného limitu), případně závazek neúročit.

- Rozhodnout o tom, zda má být závazek splácen do by jeho úhrady nebo po stanovený počet let. (V některých případech je např. vhodnější požadovat nikoli vyrovnání závazku, ale odvod z příjmu absolventa po stanovenou dobu let.)

- Zadat, při jaké velikosti příjmu má být započato se splácením závazku.

- Zadat podmínky pro vyrovnání závazku v předstihu.

Tyto formy lze kombinovat, případně nabídnout jako alternativy. Naše univerzita si konkuruje v různých oborech s jinými vysokými školami nejen pokud jde o kvalitu vzdělávacího servisu, ale i pokud jde o výši a podmínky splácení primárního závazku. Právě proto, že jí jde o to, aby obstála v konkurenci, nesnaží se "vyždímat maximum".

Naše univerzita realizuje dlouhodobou strategii: Stát se v podmínkách globální konkurence perspektivní "továrnou vzdělanostní společnosti".

Jak zajistit absolventovi naší univerzity co nejvyšší příjem?

Naše univerzita realizuje dlouhodobou strategii "honby za ziskem". To, co zní v podmínkách "staré ekonomiky" téměř odporně, získává v nových podmínkách (v podmínkách rodící se vzdělanostní ekonomiky) nový smysl. V logice věci je příjem naší univerzity bezprostředně závislý na vývoji příjmu jejích absolventů. Chce-li dosáhnout co nejvyššího "zisku" (slovo "zisk" je v uvozovkách, protože naše univerzita je neziskovou organizací), musí dosáhnout co nejlepšího uplatnění svých absolventů. A snaha dosáhnout co nejvyššího příjmu svých absolventů není dána jen tím, že potřebuje finanční prostředky pro svůj rozvoj, ale i tím, že vývoj příjmu jejích absolventů je její vizitkou (informací, podle které se rozhodující: domácnosti, zda svého člena dají na naši univerzitu studovat; finanční instituce, zda budou ochotny refinancovat plnění závazků studentů; firmy, zda je absolvování naší univerzity dostatečnou zárukou kvality absolventa apod.).

Mj. naše univerzita je schopna posoudit, které obory jsou "ziskové" a které ne. Potřebuje rozvíjet i základní výzkum a připravovat odborníky pro základní výzkum, podobně jako pro různé servisní obory. Příslušné obory jsou financovány z veřejných zdrojů a univerzita není tlačena k jejich redukci ani k tomu, aby se je snažila "zpeněžit". Není zde vystavena přímé konkurenci a nepotřebuje "ziskovou vizitku". Jiná věc je, že tyto obory se mohou stát velmi významné v rámci celého vzdělávacího komplexu (jedná se o již zmíněný případ filozofů, metodologů, psychologů-pedagogů apod.). Jejich přínos se zhodnocuje prostřednictvím jejich vlivu na celý vzdělávací systém. A univerzita je schopna jejich přínos posoudit i ocenit.

Předpokládejme tedy, že naše univerzita je zainteresována na maximalizaci budoucího příjmu svých absolventů, kteří z ní rok co rok vycházejí, přitom zejména v těch oborech, které nabízejí perspektivu příjmového vzestupu. Podíl na tomto příjmu je totiž i jejím zdrojem financování. Tomu volí odpovídající vzdělávací strategii.

Jedním z nejvýznamnějších předpokladů uplatnění jejího čerstvého absolventa jsou absolventi, kteří již v praxi v různých firmách a v různých funkcích působí. Právě prostřednictvím nich může být čerstvý absolvent dobré univerzity doceněn a vytvořen mu prostor pro uplatnění jeho schopností. Proto již během studia bude univerzita:

- Pěstovat návyky týmové práce, tj. schopnost násobit sílu individuálního výkonu prací v týmu, kde je každý využit podle svých individuálních předpokladů.

- Již během studia bude nabízet příležitosti využití týmové spolupráce při studiu a řešení prakticky orientovaných úloh studentů různých ročníků. (Čerstvého absolventa bude oceňovat nikoli "anonymní trh práce", ale ti, co ho znají již z doby studia.)

- Bude udržovat kontakty se svými absolventy, využívat jejich poznatky a zkušenosti při zkvalitňování vzdělávacího procesu, trvale je informovat o vývoji poznání v oboru a současně je případně vhodnou formou využívat i v pedagogickém procesu.

- Tam, kde se budou uplatňovat její absolventi (ve firmách či veřejné sféře) nebude docházet k prosazování jednoho na úkor druhého, ale k vzájemnému uznání a společnému využití schopností.

- Vzdělávací proces bude založen na důvěře v sílu poznání, které studenti během studia nabývají a které se stává základem pro celoživotní rozvoj jejich osobnosti resp. systému poznatků průběžně obohacovaných praxí a novým poznáním.

- Bude mít jistotu, když poskytne svému absolventovi (na úvěr hrazený z jeho budoucích příjmů) základní materiální předpoklady pro uplatnění v místě, kde jsou využity jeho schopnosti (ubytování, příp. startovní byt).

- Bude hrát významnou roli při tvorbě investičních příležitostí regionu, kde působí.

Atd. Atd. (To je ta "morální devastace člověka v důsledku jednostranné orientace na maximalizaci zisku".)

Mj. schopnost absolventa získávat v budoucích létech další kvalitní absolventy pro práci ve firmě je součástí je "ceny" na profesním trhu, tj. samotná tato schopnost je dobrou firmou oceněna v podobě jeho příjmu.

Proti tomu stojí současná situace, která se vyznačuje: Nezainteresovaností univerzity na uplatnění jejích absolventů. Vzdělávacím procesem, který nevede studenty k týmové spolupráci a už vůbec ne ke spolupráci studentů z různých ročníků či oborů. Způsobem prověřování znalostí, který vede k jejich rychlému vymývání a nedůvěře v sílu vlastního poznání. Neomaleným prosazováním těch nejméně schopných, kdy rozhodující je umění vyhrávat v pozičních bojích. (To jsou ty důsledky deklarované koncepce vzdělání pojaté jako "kultivace kvůli člověku samotnému" s vyloučením "demoralizujících" tržních kritérií.)

 

Nový produkt - kooperující absolventské sítě

Již nikoli jednotlivý absolvent, ale kooperující absolventská síť - takovou podobu má produkt univerzity, která se stává "továrnou" vzdělanostní společnosti. Jde o produkt řádově vyšší generace. Již dnes jej poskytují některé americké univerzity. Zatím jen v primitivních podobách. Nicméně i tak evropskému vzdělávacímu systému ujíždí vlak.

Tam, kde se podaří trendy související s produkcí absolventských sítí zachytit, tam se podaří obstát v globální konkurenci. Tam kde ne, tam se stane nepotřebnou a nefunkční vysoké školství, samotná vysoká škola (resp. určitý typ univerzitního vzdělání), tam se stanou nepotřebnými a nepoužitelnými její absolventi. Tento problém se nemusí týkat jen osudů vysokých škol, ale i celé vzdělanostní soustavy v jednotlivých zemí a tudíž i osudů zemí samotných.

Co je nutné k tomu, aby se univerzita orientovala na produkci absolventských sítí?

- Předně její finanční zainteresovanost na budoucím příjmu absolventů. Způsob financování vysokého školství totiž rozhoduje o tom, kdo se v rámci univerzity prosadí, jaký styl práce a jaké pojetí vědy se zde bude pěstovat. Nečekejme, že se orientace na produkci kooperujících absolventských sítí objeví tam, kde o finančních prostředcích rozhoduje schopnost "vydyndat peníze ze státní kasy", nebo tam, kde se kupčí s lehce nabytými tituly.

- Dále je to pěstování racionality vycházející z kontinuity rozvoje lidského poznání, kdy nové obsahuje předešlé poznání jako svůj zvláštní případ. Takovéto pojetí vědy a vzdělání je sice dřina, ale bez toho to nejde.

- V neposlední řadě pak je nutné, aby příslušná univerzita byla nejen dobrá, ale aby byla v něčem nejlepší. Absolventská sít je funkční tehdy a právě tehdy, když je univerzita schopna celoživotně vybavovat své absolventy nejnovějšími informacemi v těch oborech, na které se specializuje, které jsou její "parketou". A díky těmto informacím jim dávat i komparativní výhodu v oblasti profesního uplatnění.

 

 

 

Nejlépe jak přesvědčit je začít

Pokud je vysoká škola dobrá, tak tím nejcennějším jsou pro ni její absolventi. Myslím, že naše škola - VŠFS -je dobrá a že má dobré absolventy. Nic nebrání tomu, aby jim zabezpečila celoživotní informační servis v oblastech, kterých se aplikace ekonomie produktivní spotřeby a tudíž i problematika přechodu ke vzdělanostní společnosti týká. Právě v této oblasti totiž můžeme být jedněmi z nejlepších a vybudovat si zde silnou pozici.

Společensky významné aplikace ekonomie produktivní spotřeby pokrývají velmi širokou oblast. Jen pro ilustraci si uveďme dva další příklady (které překračují oblast samotného vzdělání):

- Systém penzijního pojištění nepojišťuje (jak se někdy mylně uvádí) proti "riziku" dožití vysokého věku. Pojišťuje proti riziku, že člověk v důsledku souběhu několika příčin není od určitého věku schopen vykonávat profesi, která by mu přinesla dostatečný příjem. Kvalitu vzdělání lze mj. poměřovat i tím, nakolik člověku zabezpečuje možnost celoživotního uplatnění. Tj. (jakkoli to dnes zní paradoxně či přehnaně) potřebným, tím, kdo čerpá z penzijního systému, se stává pouze ten, komu nebylo poskytnuto dostatečně kvalitní vzdělání. Nebo - nahlíženo z druhé strany - zvýšením kvality vzdělávacích procesů jsme schopni zajistit podstatně delší profesní uplatnitelnost. (Příčinou nepotřebnosti člověka na profesním trhu není ani tak ochabnutí jeho sil, jako neschopnost překonat stereotypy a inovovat již nabyté schopnosti.) Jaký musí být obsah a metodiky vzdělávacích procesů, systém postupného doplňování poznatků, který by vedl k přirozenému a člověkem vítanému prodloužení časového horizontu uplatnění jeho schopností?

- Od určitého stupně nabytí kvalitního vzdělání může systém zdravotní péče fungovat na zcela jiném než "nákladovém" principu. Může dojít k tomu, že hlavním nákladem zdravotní pojišťovny by nebyly náklady na léčení (včetně nákladů monitorování zdraví a prevence), ale výplata pojistných událostí - tj. případy, kdy člověk nemůže ze zdravotních důvodů dočasně či trvale vykonávat práci, kterou chce vykonávat a která jej finančně zajišťuje. Pojištění člověka v rámci takového systému, který by minimalizoval pojistné události výše uvedeného typu (a tudíž by byl zainteresován na co nejlepším monitorování zdraví, prevenci a v případě nutnosti na co nejefektivnější léčbě) by bylo tím, co by řešilo fatální problémy současného systému.

Podobných oblastí aplikace ekonomie produktivní spotřeby je mnohem více. Jedná se vlastně o všechny oblasti, ke se ekonomické dotýká sociálního. Změny, kterými bude společnost procházet, budou velmi výrazné a pro mnohé i velmi překvapivé. A již naši první absolventi mohou "být u toho". Buďme realisté a žádejme nemožné. Chce to opravdu jen velmi málo:

1. Vytvořit při VŠFS silný mezioborový tým, ve kterém by působili odborníci i z jiných pracovišť, který by se danou problematikou zabýval.

2. Takto získané informace vhodnou a postupně zdokonalovanou formou poskytovat našim absolventům (jak elektronickou cestou, tak formou pravidelného semináře a různých odborných setkání).

3. Postupně převést systém výuky na vhodnou metodickou a metodologickou bázi, která umožní inovovat již nabyté poznatky, překračovat stereotypy a mít vnitřní motivaci k nabývání nových poznatků.