Otázce problémů v ČR lze nadřadit problémy nadřazených systémů, Evropy a světa. Globalizující svět má hlavní problém v tom, že globální ekonomice neodpovídá její politická regulace a že po zániku bipolarity se světu ordinuje nezvládnutá monopolarita. Ostatní globální hráči (EU, Rusko, ale i Čína a do budoucna např. Indie či Brazile) ve svém zápase o místo na slunci mohou vyvolat reakci ze strany světového hegemona, která může navodit globální ohrožení civilizace. Nejde jen o efektivní vázání sil mezi globálními centry, či o vznik, jakéhosi globálního politického "chrámu" tyčícího se nad celou zeměkoulí (reforma OSN), ale také o efektivní dělbu rozhodování na jednotlivých úrovních (princip subsidiarity) a využití specifik jednotlivých kulturních a socioekonomických struktur (otázka sdílení hodnot proti imitaci universálních hodnot). Globální regulace neznamená reglementaci, ale je podmíněna maximální autoregulací prostřednictvím mechanismů trhu a samosprávy.

V ČR jde o specifický průmět tohoto problému daný mechanickou imitací vývoje vyspělých zemí, střetem transformačních problémů s problémy adaptace na novou kvalitu epochy (někdy vnímáno jako problém místa ČR v EU) .

Klíčové je zvládnutí postinduastriálního výrobního stylu, souvisejícího se vzdělanostní a informační společností. Klíčovým parametrem je revoluce v demokratických strukturách (nová kvalita informační demokracie) a důraz na motivaci ke vzdělání. Vy\užít objektivního tlaku na globální hráče, kteří se musí přeorientovat na měkké zdroje moci a hledat zprostředkovanější vliv. V ekonomice malých a chudších zemí to je např. přechod od vzývání strategických investorů ze zahraniční k volným aliančním strukturám využívající výhod demasifikace a dekoncentrace výroby.

Cílem je dát globalizaci jiný obsah překonávající současný primitivně liberální a imperiální.Jde o globalizmus informační demokracie a otevřených komunikačních sítí, globalizmus udržitelného rozvoje a globalizmus sociální regulace.

V ČR to znamená dát především prioritu strategicky rozhodující komparativní výhodě a tou je začlenění do jednoho z globálních center rozvoje s akcentem na strategie kvality vzdělávání. Češi do diskurzu o projekcí globálního systému 21. století mohou vnést specifiku adaptability malých ale kulturních zemí s prvky samosprávy. Asijské autoritativní modely (v realitě 321. století pro ně velmi účinné) jsou pro nás nepřijatelné.

V této situaci platí pro socialisty, komunisty i radikální ekology nezbytnost otevření dosud stále ještě dogmatizovaných systémů myšlení novým inspiracím i novým zkušenostem. Hnutí sociálních fór (duch Porto Alegre) i praxe různých projektů ekonomické demokracie (EZOPy, Mondragonská družstva atp.) jsou laboratoří takové i inspirace. Ve spojení s některými projekty též prolamující překonané předglobální pojetí molocha státu (např. zbytečně paušálně zatracované liberální zajištění veřejných služeb ve spojení s neziskovým i privátním sektorem) může i levice nabídkou realizovatelný projekt polidštění ranném globality. Slovy A. Tofflera: "Příslib 21. století se rychle vypaří, pokud budeme používat nadále intelektuálních zbraní včerejška".

Pro levici důrazně vycházející s tradice marxistického myšlení se nabízí problém řešení třídních konfliktů globálního kapitalismu založeném na soužití společností různých civilizačních vln - agrárně prekapitalistických, industriálně kapitalistických a globálně kapitalistických. Těžiště je dosažení stavu, kdy poznatky a kvalifikace lidí slouží jak k rozvoji samosprávného vlastnického sektoru a demokracie, tak k obraně tohoto vlastnictví a demokracie před různými formami "letálního" či "neletálního násilí ze strany globálně imperiální reakce, včetně jejích záloh v podobě fundamentalistických nacionalistických či náboženských bojůvek a hnutí. Cesta k socializaci globálního světa vede přes využití postindustriálního výrobního stylu, postimperiální politické struktury opírající se o kultivaci občanské společnosti v samosprávě různých forem a stupňů.