Vážený čtenáři, následující článek má evokovat zamyšlení o budoucnosti a její hlavní výzvě: ovládnou stroje člověka? Jakou roli v ní bude hrát člověk a sociální skupiny? Nezapomínej prosím, že od vzniku prvních primitivních děrnoštítkových počítačů uběhlo pouhých padesát let a vývoj nových technologií se neustále zrychluje. Co bude za dalších padesát let? Zkusme budoucnost nastínit.

"V roce 2050 ovládají Zemi stroje. Nejsou jako lidé - jsou to stroje různých podob, tvarů a velikostí podle toho, co který dělá. Lidé jsou zhruba stejní jako dnes, ale život je pro ně nesmírně tvrdý. Jejich životy řídí stroje: musí dělat to, co jim stroje určí. Lidé jsou schopni s nimi komunikovat, přestože o mnoho pomaleji než stroje komunikují mezi sebou. Muži jsou vykastrováni a jsou používáni pro práce v krkolomných místech, ženy výhradně pro umělou reprodukci. Mozky všech jsou seřízeny tak, aby zmizely negativní lidské vlastnosti - vztek, deprese a teoretické myšlení. Děti začínají pracovat od dvanácti let, vrcholný pracovní výkon odvádějí v osmnácti. Okolo dvaceti sedmi let jsou všichni obvykle už vypotřebovaní a končí ve spalovně. Pod vládou strojů je vše podřízeno maximální efektivnosti a výtěžnosti."

Krátký úryvek z knihy profesora kybernetiky na univerzitě v Readingu Kevina Warwicka "Úsvit robotů - soumrak lidstva" nás nutí k zamyšlení. Na úsvitu dvacátého prvního století stroje nahrazují stále větší počet dřívějších pracovních míst. Můžeme namítnout, že se to týká jen jednoduchých činností v továrních halách a na výrobních linkách. To je pravda a v tomto smyslu tyto stroje, např. na automatizované výrobní lince v automobilce, jen uzavírají jednu průmyslovou kapitolu, započatou hnutím luddismus - rozbíjením strojů na sklonku 18. století. Robert Reich, bývalý člen Clintonovy vlády a šéf týmu jeho poradců pro hospodářské změny, ve své knize Dílo národů hovoří v této souvislosti o postupné polarizaci celé společnosti. Na jedné straně vzniká elitní skupina symbolických analytiků, kteří sice představují asi jen 20 % populace, ale budou schopni pomocí špičkových technologií a programů zajistit vše potřebné pro celou společnost. Zbývajících 80 % tvoří šedá masa, kterou je třeba nějak zabavit tak, aby nezničila to, co symboličtí analytici vytvoří. S postupnou polarizací skupiny symbolických analytiků se sociální mezera bude neustále rozšiřovat. Hlavní problém blízké budoucnosti, který však již dnes můžeme ovlivnit, vidím v něčem jiném.

Co se stane ve chvíli, kdy samotní symboličtí analytici budou nahrazeni stejně jako jsou již dvě stě let nahrazováni dělníci v továrnách? Již dnes existují počítačové programy, schopné neopakovat své chyby. Postupné nahrazování symbolických analytiků však již dávno začalo. Krach na anglické burze v září 1987 byl způsoben tím, že stroje byly tehdy programovány tak, aby prodávaly, jestliže cena klesne pod určitou hladinu. Cena části cenných papírů klesla a jejich okamžitý prodej odstartoval další masové prodávání. To vedlo k eskalaci poklesu cen. Můžeme předpokládat, že příště se taková "lidská" chyba již nestane a stroj rozhodne sám kdy prodávat. Zde však nastává vytěsňovací efekt - část symbolických analytiků - počítačových expertů - vytváří stále dokonalejší programy, které postupně vytěsňují jiné části symbolických analytiků. Ti pak přejdou do perspektivnějšího sektoru nebo se zařadí mezi zbylých 80 % (resp. postupně stále více procent).

Robert Reich hovoří přibližně o jedné pětině symbolických analytiků v populaci. Zatím. Kolik z nich v budoucnosti nahradí programy? Není pochyb o tom, že tento trend již začal. Kde skončí? Vyjdeme-li z teorie postupného nahrazování, která zde již platí dlouho, jako poslední článek soustavy by měli být nahrazeni symboličtí analytici - výzkumní pracovníci, vyvíjející stále nové typy dokonalých programů. Čím? Možná systémem, který ve své vizi popsal profesor Warwick. Možná ale také ještě něčím mnohem horším, protože my lidé jsme schopni uvažovat jen v mezích své inteligence, která se pohybuje v určitém bodovém pásmu. Jak však budou přemýšlet programy, pohybující se v pásmech desítek, postupně i stovek bodů nad námi?

Můžeme namítnout, že tomuto vývoji lze zabránit, že strojům nikdy nedovolíme se úplně osamostatnit, že je lze držet pod kontrolními programy apod. Nelze. I geniální člověk má své meze. Počítač Deep Blue porazil Garyho Kasparova v první hře série v roce 1996, a to Deep Blue není nijak mimořádně inteligentní stroj - prostě lépe zjistil množství různých možných tahů, odhadl výsledek a rozhodl nejlepší postup. Naprosto stejně však mohou postupovat mnohem dokonalejší programy v budoucnosti. Jak tomu zabránit?

Již jsem naznačil, že vývoj programů a technologií nelze zastavit. Musíme se jim tedy již dnes přizpůsobovat postupným propojováním člověka a stroje. Výše zmíněný profesor Warwick šokoval odbornou i laickou veřejnost roku 1998 tím, že si nechal implantovat křemíkový čip do levé paže. Věří, že učinil první krok k tomuto propojení. Připustíme-li tuto postupnou symbiózu, zrodí se nám nová třída symbolických superanalytiků, stojících nad klasických Reichovým symbolickým analytikem. Tito superanalytici pak budou držet klíč nejen nad vývojem nových programů a strojů, ale prakticky nad celou společností. Lze si potom ještě vůbec představit, že volební váha (za předpokladu zachování jakékoliv formy svobodného vyjadřování politické volby, bude-li nějaká) jednoho hlasu superanalytika a obyčejného obyvatele z řad 80 % (ale v té době možná 90 či 95 %) obyvatelstva bude stejná?