Dějiny posledních staletí jsou dějinami soupeření a střetů. Poslední z těch určujících - studená válka - skončil před 15 lety. Zhroucení východního bloku ovlivnilo politickou levici na celém světě. Pro komunistickou levici (včetně té, která sovětský model kritizovala a odmítala) znamenalo těžkou ránu, ze které se dosud nevzpamatovala. Ale ani sociální demokracie už není taková jako dřív. Údajný "konec dějin" byl spojován také s "koncem ideologie". Tony Blair, první premiér, který se nestyděl nadzdvihnout labouristům sukýnku, prohlásil, že nerozlišuje pravicovou a levicovou politiku, ale pouze politiku dobrou a špatnou. Sociální demokracie se zahalila do eschatologického rubáše postmodernismu. Vládne v mnoha zemích Evropy, ale z jejích původních aspirací a programu již nezbylo vůbec nic - zcela v duchu teze "there is no alternative". Ideologové "nové levice" sice používají jinou rétoriku než pravicoví ekonomové, ale jejich závěry jsou téměř totožné. O naprostém úpadku sociální demokracie svědčí její podpora zahraniční politiky USA, svíjejících se v křečích vratké hegemonie. Sociální demokracie, která má počínajíc 1. sv. válkou dlouhou tradici zrady na voličích a řadových členech, neopírá svůj politický vliv o aktivitu členské základny, ale o klientské sítě a stínové mocenské struktury globalizovaného světa. Nelze se divit, že takováto sociální demokracie hlásá koncepci nesuverénního občana, který není schopen porozumět složitému světu a proto je třeba co nejvíce omezit jeho možnost ovlivnit politické rozhodování.

Je možné, aby demokratická levice tolik utrpěla vlivem zhroucení východního bloku, s jehož modelem se neztotožňovala? Věc se má spíše tak, že selhání pokusu o nastolení společnosti důstojné člověka krizi levice nezpůsobilo, ale pouze přispělo k odhalení její hloubky. Posledním vítězstvím levice bylo prosazení všeobecného volebního práva - od té doby jde od porážky k porážce. Dočasné fungování sociálního státu nebylo politickým vítězstvím, ale nutným rámcem fordistického režimu akumulace kapitálu. Poté, co se režim akumulace změnil, zní volání po návratu k osvědčenému modelu státu blahobytu jen jako labutí píseň. Pro mobilizaci levice má svůj smysl, ale pokud by se zůstalo pouze u něj, bylo by zaděláno na další fiasko. Je třeba hledat nové postupy a především identifikovat nová témata. Pohádka mládí se nikdy nevrátí.

Klíčovým momentem krize levice je krize teorie - levicové strany postrádají teorii na výši doby, postrádají propracovanou vizi, na které by mohly postavit dlouhodobou politickou strategii překračující rámec běžných klišé.

Odpovědnost, která dnes na levici spočívá, je v křiklavém kontrastu s její slabostí. Sociální demokracie se této odpovědnosti vzdala a vývoj komunistické levice není jednoznačný. Zatímco v sociální demokracii se teoretická bída projevuje akceptací pravicové ideologie, v komunistické straně vede k nastoupení cesty nejmenšího odporu, cesty proklamací, opírajících se pouze o sentimenty a resentimenty. Konzervativní a nostalgická část členské základny požaduje především psychickou útěchu. Potřebují politický subjekt, který již svou existencí a rétorikou bude dokazovat, že jejich životy zasvěcené "budování socialismu" měly nějaký smysl a nebyly pouze "službou zločinné ideologii", jak jsou zvyklí slýchat. Politika orientovaná na nostalgické vrstvy se sice zříká možnosti ovlivnit realitu, ale svým exponentům zaručuje, že budou moci v teplých funkcích doklepat až do důchodu.

Úkolem dneška je zlomit kulturní a ideovou hegemonii pravice. Není příliš pravděpodobné, že by obroda levicové teorie a politiky mohla vzejít od etablovaných levicových stran. Jejich odborné zázemí podléhá politickému aparátu; jeho úkolem je zdůvodnit přešlapování a nikoliv vytýčit cestu. K naplnění úkolu stanoveného v úvodu tohoto odstavce by přispěl vznik nadstranické struktury (na osvědčený způsob think-tanku), jejímž cílem by bylo rozpracování a obhajoba levicové teorie od nejobecnějších principů až po jejich konkrétní naplnění v hospodářské politice. Především je třeba důkladně a důsledně analyzovat kapitalizmus a jeho nová vývojová stádia. Bez toho zůstane levicová teorie pouze přípravou receptů pro kuchyni minulosti.