Za hlavní problém budoucího vývoje považuji zvládnutí přechodu k trvale udržitelnému rozvoji (TUR) a v dlouhodobé perspektivě (do konce tohoto století) k saturostacionárnímu systému (SSS) čili k saturostacionární společnosti a ekonomice. Saturostacionární systém předpokládá stabilní počet obyvatel světa (v počtu 10 - 12 miliard osob) a stabilizovaný roční světový produkt (na úrovni 20 000 USD na jednoho obyvatele světa) - jde tedy o systém založený na prosté reprodukci obyvatelstva a společenské výroby (blíže viz Stehlík, J.: Budoucnost lidského společenství, Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, str. 222 - 230). Znamená to, že časem bude nutno opustit ekonomii růstu i tržní ekonomický systém, který je s hmotným hospodářským růstem těsně propojen. Tržní hospodářství tak v dohledné časové perspektivě sice umožní potřebné dosažení poměrně vysoké hmotné spotřeby, ale pak by mělo uvolnit místo jinému systému, systému s centralizovanou hmotnou výrobou a převažující duchovní orientací společnosti (proto podle názoru Jiřího Stehlíka bude budoucí humánní SSS mít podobu humánního a demokratického socialismu - viz např. str. 46 výše uvedeného díla).

Jelikož tržní hospodářství a s ním spojené hospodářské struktury silně ovlivňují nejen sociální a politický vývoj, nýbrž také hodnotovou orientaci a morální kvality většiny lidí, jeho opuštění může být velmi dramatickou záležitostí. V dnešní době prosazované plné rozvinutí tržních principů a jejich průnik do všech oblastí (včetně oblasti vzdělání či veřejných služeb) možná přinese žádoucí vysokou produktivitu a hmotné bohatství, současně však vytvoří sociální, politické, hodnotové a morální bariéry pro nastolení humánního SSS, reflektujícího ohraničenost zemského povrchu a ekologické meze růstu světové produkce statků čili limity Země jako uzavřeného systému.

Optimalizace vzájemného vztahu mezi lidskou kulturou (civilizací) a zemskou přírodou může ovšem mít i jinou podobu než ustanovení humánního saturostacionárního systému - humánního a demokratického socialismu. Například nastolení totalitní světovlády vybraných jedinců či skupin finanční oligarchie a byrokratických elit (viz např. Herzán, M: Totalitní světovláda, Mezinárodní komise svědomí, Třebíč 2000). Na ekologické meze hospodářského růstu naráží jako první hospodářsky vyspělé země a právě tam by měl začít přechod k novému systému (např. k humánnímu SSS). Obdobně jako Jiří Stehlík smýšlí i Jozef Mečiar (viz např. Mečiar, J.: Spirocykličnost dějin a globální krize socialismu, Marathon, č. 4/2003, str. 10). Vyspělé země však mohou svůj další růst založit na ovládnutí a kontrole méně vyspělých a rozvojových zemí, o což se také snaží (viz např. obsazení Iráku vojsky USA a Velké Británie). Centralizace ekonomické a politické moci (např. v rámci Evropské unie) takové chování vyspělých zemí jen podporuje.

Vzhledem k velkému rozporu mezi nejbližším vývojem a požadavky vzdálenější budoucnosti se obávám, že přechod k novému systému nebude mít relativně pokojný a evoluční průběh, jak si to představují J. Stehlík (viz např. str. 75 jeho citovaného díla) či J. Mečiar (viz str. 11 jeho citovaného díla). Spíše půjde o přechod plný krizí a katastrof, které lidstvo může, ale nemusí přežít. V tomto ohledu se kloním spíše k tzv. katastrofickému milenialismu - tedy názoru, že nastolení Kristova tisíciletého království spravedlnosti a pokoje nastane až po apokalyptickém zániku nynějšího "zlého" světa či věku (blíže viz Vojtíšek, Z: Milenialismus a New Age, Dingir, č. 2/2003, str. 64 - 65). A tak lze jen doufat, že nás snad nakonec zachrání nějaký Bůh, jak to formuloval filosof Martin Heidegger, či konkrétní vtělený Bůh, v jakého věříme my křesťané.