"Občan" Tom Paine, známý revolucionář, ale především největší pamfletista kdysi napsal, že autor který nedokáže vysvětlit svůj názor na určitou věc na jediné stránce textu, by neměl vůbec psát. Vzpomněl jsem si na tento výrok když jsem obdržel výzvu redaktora revue Marathon k účasti na anketě o největším problému současnosti a přístupu k jeho řešení. To proto, že na tak obšírné téma nelze odpovědět jinak, než pamfleticky, samozřejmě pamfletem v tom kladném pojetí toho slova, tedy zaníceně bojovném, ale ne hanopisném.

Jsem hluboce přesvědčen, že největším problémem lidstva současnosti je urychleně reagovat v oblasti společenské (sociální v co nejširším slova smyslu), politické, ale i kulturní, na rostoucí tempo planetární globálnost hospodářství, které se dosud vyvíjí jako vyšší stupeň imperiálnosti.

V oblasti vědomí to znamená v celosvětovém étosu nadřadit nad všechny kodexy, včetně judaisticko - křesťanského desatera, dvě klíčová slova - přiměřenost a rozmanitost. Přiměřenost nejen v hromadění soukromého majetku, projevech nadvlády, rozhodovacích pravomocí zastupitelů, čili zprostředkované demokracie, ale například i v přiměřenosti reakcí na nepřátelství jiných, na životní rizika. Především však při prosazování svých zájmů, naplňování svých potřeb, ba uplatňování svých i skupinových "nezájmů". Metoda přiměřenosti je tak mou odpovědí na imperativ skromnosti, prosazovaný ekology všeho druhu, od hlubinných po nejméně radikální. Vnímám ji jako svobodnější projev každého člověka, nehrozící nějakým diktátem sociálního inženýrství. Zatímco přiměřenost je pro mne čistě kategorie individuálního rozhodování, rozmanitost pak chápu coby pojem "společnostní" v pojetí, jak je používá Jaroslav Krejčí.

Rozmanitost je proto již z takto pojímané pozice významnější. Snaží se například mravně posuzovat, že stejně jednostranně chybné bylo minulé všeobecné akceptování pouze plánované ekonomiky, jako je dnešní uznávání jenom úvěrově-ziskové ekonomiky prostřednictvím svobodného, navíc až příliš ortodoxního trhu. Zvláště když dějiny, ba i současná praxe, znají mnohé další typy ekonomik, neziskovou počínaje a metodou alikvotních darů konče. Rozmanitost ve všech sférách lidského života ale nelze redukovat na pouhou toleranci, jež je pouhým projevem povýšenectví vlastníků jediné pravdy, nositelů jediného dobra, či dokonce jediné cesty budoucí všelidské civilizace, kterážto iluze ovládá v současnosti především euroamerická veřejný prostor.

Označil-li jsem za hlavní problém současnosti komplexní zvládnutí globalizujícího se hospodářství všelidským rozumem, pak jako možnou nejúčinnější metodu řešící tento proces vidím tvorbu institucí všelidské civilizace. Cílovým stavem by pak měla být celosvětová vláda, celosvětový parlament, celosvětový soudní dvůr všech soudních okruhů od již existujícícho, (ač všemi neakceptovaného) "genocidního" po správní, a dokonce celosvětové nejvyšší účetní a kontrolní úřad. Prakticky to znamená hlubokou přeměnu OSN, kde by jeho VS bylo všesvětovým parlamentem, všemi občany přímo volených zástupců. Pod jeho skutečnou kontrolu by se měly co nejrychleji pak dostat především celosvětové hospodářské instituce od Světové banky, Mezinárodního měnového fondu po Světovou obchodní organizaci. Tato na první pohled utopie má již cestu ke svému uskutečnění pracovně pojmenovanou, dá se říci, že jde o - jednotu globalizace a lokalizaca.

Vidím proto mimo jiné, oproti "vlastencům" bojujícím za národní zájmy - čím méně definované, tím silněji zastávané - v samotném konstituování EU pouze srozumitelný, postupný cíl až ke stavu kdy v Evropě se stane etnicita, národní vědomí a odvozené sféry, prostorem pouze soukromého vědomí. Tak jak se tomu v Evropě po staletí neúspěšných bojů o dominanci stalo s náboženstvím. Se vstupem do EU by jeho členské státy měly jednak své kompetence odevzdávat na instituce evropského sdružení, především obranu, zahraniční politiku, ale také veřejné finance, bankovnictví, rovněž však bezpečnost, čili vnitro, spravedlnost a dále celou hospodářskou a sociální sféru v tom užším pojetí, až pak po vzdělávání, zdravotnictví a další, což všechno nutně musí mít v celé Evropě stejné principy, pokud chceme aby Evropa byla skutečně společným prostorem. Na druhé straně by dosavadní, říká se "národní státy", měly uskutečňovat maximálně možnou subsidiaritu. Již dneska by se tak mohla určitá ministerstva redukovat na pouhé inspekční úřady, což se týká například školství, kultury, zdravotnictví a podobně.

Metoda je tedy známá, zbývá navrhnout rozhodující nástroj k jejímu uskutečnění. Osobně jej vidím - a nerad to přiznávám - v jediném principu. Ovšem ve smyslu jedinečnosti dle výroku Indry Gándhiové, který pronesla na půdě Univerzity Karlovy při příležitosti přijímání čestného doktorátu: "Pravda je jenom jedna, ale vede k ní tisíce cest". Zmíněný jedinečný nástroj vidím v přenesení akcentu demokracie z oblasti lidských a především občanských práv do pozice občanských povinností. Demokracie se musí stát nejvyšší občanskou ctností obsahující povinnost podílet se aktivně na rozhodování o sobě na všech úrovních, v nichž se o občanu skutečně rozhoduje. Tedy od zde uvedených všelidských (OSN) přes regionální (včetně EU a národních států), až po úroveň obcí a jejich částí, či firem a jejich filiálek, ba pracovních kolektivů. Podílet se aktivně na rozhodování přitom chápu v co nejširší míře, tedy daleko rozsáhlejší, než je pouhá samosprávnost, jak ji má v programu KSČM. Musí být navíc součástí právního systému, takže například v akciových podnicích nebudou ze zákona povinné pouze instituce vlastníků, případně manažerů, ale i zaměstnanců. Tudy dokonce vede reálná cesta k uskutečňování všech vizí otevřené občanské společnosti, v níž bude permanentně zajišťována dynamická rovnováha pomocí základního práva, práva na odpor všech dosud neprivilegovaných, ovládaných, či nevlastnících prostředky své obživy. S cílem eliminovat vší nadvládu, panství a kořistnické vlastnictví.