1. První obtíž při hledání odpovědi na otázku po největším problému současnosti spočívá v "místním a časovém vymezení", které samo již zčásti implikuje možné odpovědi. Jde nám o "českou kotlinu" a časový horizont jednoho volebního období? Nebo si postavíme otázku v "globálním rozměru" a "sub specie aeternitatis"? (Pro kritiky současné politiky české vlády pak je možno parafrázovat výrok klasikův, a připomenout, že z tohoto pohledu je i premiér stejná nula, jako každý kadetštelfrtrétr.)

Zvolím-li jakousi "zlatou střední cestu", tj. okruh tzv. vyspělé civilizace ("euro-atlantické") a horizont jednoho lidského života, zdá se mi největším problémem cosi, co bych obecně označil jako vztah mezi člověkem jakožto individuem a lidskou společností. Rostoucí důraz na suverenitu individua (v rovině filosofické, etické a právní), resp. na kompetitivnost a flexibilitu pracovní síly (v rovině ekonomické) člověka vytrhává z někdejších vazeb v pracovních a lokálních společenstvích a staví do protikladu společenské a individuální zájmy. Důsledky: rostoucí lhostejnost k veřejným věcem, politice atd. na jedné straně, rostoucí bezmocnost vůči společenským tlakům na straně druhé. Lidé se uzavírají do sebe a současně se cítí bezmocní vůči neosobní globální mašinérii "politiky". Jedno nepochybně podmiňuje a posiluje druhé, otázku po příčině a následku však není možné jednoduše rozhodnout.

Proč vidím "největší problém současnosti" právě takto? Jsem přesvědčen, že toto postupující "odcizení člověka společnosti" je v zásadě rozkladem společnosti a ohrožuje tak v samých základech naši "civilizaci". Můžeme být jakkoliv kritičtí vůči její skutečné vyspělosti, přece však musíme uznat, že její zánik by se pravděpodobně neobešel bez krveprolití, proti kterým by všechny dosavadní války dohromady vypadaly jako nevinné dětské hry. A toho se - přirozeně a lidsky - bojím.

2. Jen člověk se sebevědomím titána by se odvážil tvrdit, že zná řešení na největší problém současnosti. Takové sebevědomí nemám. Nevím ale bohužel ani, zda takové řešení vůbec existuje. Mohu nabídnout jen naději, naději v jakési vnitřní síly člověka, který jednoho dne pochopí nebo bude okolnostmi donucen pochopit, po jak nebezpečné cestě se lidstvo vydalo. Cesta - podle mého netitánského názoru - vede jen přes jisté omezení egoistického individualismu, přes odmítnutí zisku jako hlavního organizačního pojiva společnosti. Otázkou je kdo, kdy a jak (a zda vůbec) dokáže v rámci našeho "civilizačního okruhu" takový obrat prosadit nejen mocensky, ale především do "hlav, myslí a srdcí" většiny lidí. Titanic už se blíží k místu srážky - snad se najde dost těch, kdo se včas podívají ven okénky tanečního sálu.