Největší problém současnosti vidím v enronitickém přístupu k politice. Ve vytváření dojmu, že všechno co má vláda dělat pro občany, kteří si ji platí ze svých daní nějak funguje. když se provalí problém tak politikové nehledají řešení, které by vedly k odstranění příčin problém, ale že hledají cesty jak problém nějak uhladit, aby zdání, že vše nějak funguje mohlo být dále vyvoláváno. Všechny polistopadové vlády postupují podobně jako legendární koncern Enron, jehož krach byl největším bankrotem v dějinách. Počátek tohoto marasmu je podle mého názoru třeba hledat v přístupu k politice, kde neexistují objektivní měřitelná hodnocení, ale kde funguje především strategie vyvolávání zdání úspěchu.

Během 13 let od listopadu 1989 nikdy neproběhla diskuse na téma jaký vlastně chceme míst stát. Co vlastně chceme aby pro nás zajišťoval - v jakém množství a v jaké kvalitě? Pro někoho, kdo někdy podnikal nebo řídil firmu, jde o zdánlivý paradox. Před zahájením realizace nějakého projektu, nebo před spuštěním restukturalizace již stávajícího, si každý manager nebo majitel musí položit otázku: Co chci vybudovat, nebo přeorganizovat? Prvotní otázka, která stojí na začátku strategických úvah logicky zní: Jak chci aby to vypadalo? Jaké to má mít parametry? Teprve v okamžiku, kdy budeme vědět, jaký naši občané - tedy i my - chtějí stát, co jim má za daně poplatky a dávky zajišťovat, a v jakém množství a kvalitě, teprve poté můžeme začít formulovat návrhy jednotlivých politických řešení.

Prvním úkolem vlády, která snad přijde po partičce kolem Vladimíra Špidly by mělo být otevření této diskuse. I za pomocí referenda, které rovněž v našem právním řádu dodnes nemáme. Potom by podle mého názoru bylo nutné udělat inventuru, která by popsala, jakým kapitálem, který je k uspokojování těchto občany požadovaných služeb potřebný, naše země disponuje. Včetně popisu stavu v němž se tyto prostředky nachází. Na základě této inventury by vláda měla nechat vypracovat studii, která by popsala, kolik peněz je třeba vynaložit na to, aby veřejné služby poskytované občanům, bylo možné v občany požadované kvalitě poskytovat. Samozřejmě ve variantních scénářích, protože k cíli obvykle nevede jen jedna cesta. Varianty by samozřejmě měly vycházet nikoli z politického zadání - ukázat jednu cestu - politikům podle ideologie nejmilejší - jako nejvýhodnější, ale z reálných cen. tedy včetně odpisů, které jsou sice podle zákona o účetnictví zdrojem obnovy majetku, ale s nimiž náš veřejný sektor v rámci rozpočtové politiky hospodaří svérázně. Tedy obdobně jako onen legendární Enron, který rovněž něco zaplatil a něco zapřel, jak se zpívá v jedné české písničce.

Stejně tak bychom při počítání platových nákladů veřejného sektoru jako školství a zdravotnictví měli v Evropě s volným pohybem osob měli uvažovat v reálných cenách pracovní síly, která zajistí, že za platy v českých institucích naše nejkvalitnější mozky a ruce nebudou motivovány odcházet do ciziny, nebo hledat cesty jak instituci vytunelovat. Teprve až budeme mít takto realisticky sestavený výdajový rámec, který by popsal cesty k zajištění požadavků občanů na stát, by měly přijít na řadu diskuse o tom, jak zajistit potřebné množství peněz. po zrealističtění rozpočtové politiky, musí nutně přijít na řadu daňová politika. Tak aby výdaje na zajišťování občany požadovaných služeb a statků, byly kryty příjmy.

V počátečních fázích bych se nebál ani deficitního financování v mnohem - i o řád větším rozsahu, než připouští zlatí kráva zvaná Maastrichtská smlouva o zavedení jednotné měny Euro. Jako člen EU budeme mít ostatně za několik měsíců možnost volat po její revizi. Když už ji ostatně neplní ani největší a ekonomicky nejvyspělejší země jako Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a další. Ve zkratce lze předchozí řádky shrnout do konstatování, že orientaci politiky je nutné o naprosto obrátit na ruby. Místo toho, aby si politici různými podvody mohly přizpůsobovat měřitelné údaje tak aby se jim hodily do jejich politických tvrzení, aby museli provádět reálná opatření podle skutečných potřeb obyvatel. Nekonečné odkazy na Maastricht, globalizaci, která nás údajně nutí škrtat výdaje na služby poskytované státem občanům, jsou podvodem, kterým politici za pomoci médií - korumpovaných stejnými finančními spekulanty jako politici, oblbují občany. Z dlouhé řady příkladů lze nasměrovat jen na srovnání na tvrzení bankovních ekonomů, která často prezentují média. jsou to titíž ekonomové, kteří vydělávají na spekulacích na kapitálových trzích proti státům, proti sociální legislativě. Nějakou shodou okolností jsou to právě tytéž banky, které sponzorují politické strany, která jim pak v Parlamentu vytváří podmínky k tomu, aby tito novodobý loupeživí rytíři, mohly maximalizovat své zisky na úkor zajištění služeb pro řadového občana - daňového poplatníka. tytéž banky jen tak mimochodem patří mezi největší inzerenty v médiích, pro něž příjmy z inzerce tvoří drtivou většinu příjmů.

Závěrem bych rád připomenul, že jakákoli smlouva i mezinárodní je samozřejmě novelizovatelná. Včetně maastrichtské úmluvy, která omezuje veřejné výdaje na zajišťovaní služby občanům. Včetně dohod Světové obchodní organizace (WTO), které ve své dnešní podobě umožňují , aby do vyspělých zemí s vysokou kupní sílou velkého množství obyvatelstva - která je tak vysoká právě díky institutům sociálního státu - byly volně dováženy výrobky ze zemí, kde je produkce tak levná právě díky tomu, že nadnárodní korporace nutí místní občany pracovat za otrockých podmínek. Otázkou tohoto století tedy je : Bude pod tlakem transnacionáloních korporací, které sice díky existenci daňových rájů nikde neplatí daně, využívají dohod WTO k vyždímání peněz z zemí se sociálním státem, tento sociální stát ve vyspělých zemích odbourán. Jinak řečeno - skončí západoevropané v podobně otrockých a bezprávních podmínkách jako dnes Číňané? Nebo evropští politici odolají korupci a nátlaku, a ubrání přijatelné životní podmínky - a snad i lepší, pro nás. Což by při vhodně zvolené zahraničně obchodní politice, mohlo vést až ke zlepšení podmínek i těch Číňanů.