Detailně vzato, současnost žádné problémy nemá. A to ani s námi. Problémy máme jen my, nejvíc vyplývající ze stále menší schopnosti rozpoznávat věci pro život skutečně hodnotné. Se stále rychlejším upevňováním společného vědomí, budovaného předivem více a více okamžikových komunikačních kanálů, roste i potřeba lidí navzájem korelovat myšlení, názory a potřeby v souladu s touto neviditelnou centrální nervovou soustavou lidstva. Ta je stejně nelokální jako univerzálně bezužitková, takže výslednou marnost pociťují všichni, počínaje domorodcem v původní krajině, požadujícím její urbanizaci a konče "moderním" člověkem, toužícím po klidu původní krajiny. Všeobecné povědomí o kritické blízkosti všech lidí vytváří tlak na vznik falešné individuality, nelogicky toužící po potvrzení sebe sama v prostoru všech ostatních. Ve světě náhle staženém do malého bodu do sebe naráží smrtelně odlišné pohledy a potřeby, neschopné tak pružné změny, jakou vyžaduje kolaps území nikoho do tloušťky několika milimetrů optického kabelu. Z toho plyne i lehkomyslnost většiny lidí, majících pocit, že problémy tak vzdálených (sic!) jedinců se nás nemůžou týkat. Atd...

Co s tím? Těžko říct. Jak už jsem řekl, současnost s námi žádné potíže nemá. A nebude je s námi mít ani budoucnost. Nejlepší bude asi začít u sebe, postupně odhalovat podstatné a zakrývat jím vnucené potřeby. Třeba já - jdu si teď pro bábovku a hodlám si ji namazat máslem, protože tak je to nejlepší. Tak to totiž bylo vždycky nejlepší. A dám si ji ke čtení. Na internetu. Tam je toho totiž nejvíc.